SBORNÍK K NEDOŽITÝM DEVADESÁTINÁM PROFESORA RADOSLAVA VEČERKY


Vesper Slavicus. Sborník k nedožitým devadesátinám prof. Radoslava Večerky. Ed. Petr Malčík. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 251 s. ISBN 978−80−7422−620−5


            15. prosince 2017 se uzavřela životní cesta předního českého a evropského slavisty
prof. PhDr. Radoslava Večerky, DrSc., Dr. h. c. (mult.). U příležitosti jeho nedožitých 90.
narozenin (^* 18. 4. 1928) vydalo brněnské pracoviště Ústavu pro jazyk český AV ČR, jeho
etymologické oddělení, jubilejní sborník, který je 23. svazkem řady Studia etymologica Brunensia
(eds. I. Janyšková a H. Karlíková). Do sborníku přispěli kromě brněnských kolegů také lingvisté
z Prahy, Olomouce a Ostravy.

            V úvodním zamýšlení Vědecké dílo Radoslava Večerky (s. 7−12) podává P. Malčík (Brno)
nástin velkolepé šíře vědeckého odkazu zesnulého jubilanta, který představoval jednu ze
samostatných vývojových etap české jazykovědy. Připomíná, že recepce jeho vědeckého díla by si
zasloužila monografického zpracování.

A. Bičan (Brno) v příspěvku Etymologie a fonologie: případ Mathesiova fonotaktického pravidla (s.
13−31) si klade otázku, zda lze spojit etymologii a synchronní fonologii a zda si tyto dvě
disciplíny mohou být navzájem užitečné. Na zadanou otázku odpovídá kladně, neboť etymologie může
pomoci odhalit nebo vysvětlit různé anomálie ve zvukové struktuře synchronní podoby jazyka.

Počátky kulturní češtiny (s. 33−57) nese nadpis článku O. Bláhy (Olomouc). Autor se v něm zaměřuje
na kulturní a historický kontext počátků češtiny v roli psaného jazyka; jeho počátek klade do druhé
poloviny 13. století. Všímá si také působení němčiny na syntax kulturní češtiny, jehož výsledkem je
např. ustalování polohy predikátu na druhém místě výpovědi, některé paralely ve stavbě souvětí,
užívání modálních sloves a deiktického adjektiva ten v atributu, potlačování enklitických částic
aj.

V. Blažek (Brno) ve své studii K pramenům řek indoevropských (s. 59−80) pokouší se shrnout základní
pojmenování pro vodu, vodní toky a jejich prameny v indoevropských jazycích. Na základě
etymologické analýzy se zamýšlí nad jejich sémantickou motivací a výběrově uvádí hydronyma,
utvořená ze studovaných termínů.

Jedním z paleoslovenistických témat, kterým se zesnulý jubilant věnoval, je otázka možných vlivů
staroslověnštiny na češtinu a naopak češtiny na staroslověnštinu. Pokud jde o staroslověnské
kъmotra nabízejí se podle V. Bočka (Brno) z hlediska lokalizace přejetí dvě možnosti, které vedou
k závěru o existenci panonismu/moravismu ve staroslověnštině, nebo naopak paleoslovenismu
v češtině. Problematiku rozebírá autor ve svém pojednání Staroslověnské kъmotra a české kmotra:
moravismus/panonizmus ve staroslověnštině, nebo paleoslovenismus v češtině ? (s. 81−85).

Nejrozsáhlejší text z památek česko-církevněslovanského okruhu představuje Čtyřicet homilií
evangelia papeže Řehoře Velikého, který je ve slovanské tradici označován jako Besědy na
evangelije. Text se zachoval v ruském prostředí v opisech ze 13. −18. století. F. Čajka (Praha)
v příspěvku Glosa v rukopise Chil 442 (fol. 565 a) a její vztah k Besědám Řehoře Velikého (s.
87−96) konstatuje, že glosa srbskocírkevněslovanského rukopisu zapsaná v roce 1625 a uchovávaná
v knihovně Chilanderského kláštera je výsledkem přepisu originálu.

M. Chromá (Praha) v článku Novočeské překlady První staroslověnské legendy o sv. Václavu (s.
97−104) vysvětluje komplikovanost novočeských překladů staročeských textů, které jsou dochovány
v několika různých textologických verzích a tyto verze navíc v několika různých rukopisech (tak
tomu je například v případě První staroslověnské legendy o sv. Václavu, jejíž text původního znění
se nedochoval, k dispozici jsou opisy ze 14.−17. století).

Rejstříky v etymologických slovnících (s. 105−111) je problematika, která stojí v popředí zájmu I.
Janyškové (Brno). Autorka uvádí, že vytváření rejstříků nepatří mezi oblíbené činnosti etymologů,
je to práce namáhavá, zdlouhavá, vyžadující kromě erudice i velkou dávku trpělivosti. Klade si
otázku, jak nejlépe, nejpřehledněji a pro uživatele co možná nejužitečněji koncipovat připravovaný
rejstřík v Etymologickém slovníku jazyka staroslověnského, na němž působil jako člen redakčního
kruhu a současně jako vědecký recenzent R. Večerka.

P. Karlík (Brno) ve své studii Ke statusu subjektových vět (s. 113−130) se pokouší o pohled na
vedlejší věty podmětové, jak se jeví při značném zjednodušení umožňujícím komunikaci s tradiční
gramatikou v teoretickém rámci překračujícím svou analytičností její limity.

Stč. nuditi sě a č. nudit se – dvě různá slova? (s. 131−136) – s tímto problémem vystupuje H.
Karlíková (Brno). Výsledek jejího etymologického bádání je následující: ze synchronního hlediska
jde o dvě různá slova, která se liší významem, z diachronního pohledu mají tato slova společné
praslovanské východisko; v obou případech jde o přejatá slova ze dvou různých slovanských jazyků.

Výzkumem slovosledu krátkých dativních enklitických zájmenných tvarů mi, ti, si v jednom
z nejstarších neveršovaných českých textů se zabývají P. Kosek (Brno), R. Čech (Ostrava) a O.
Navrátilová (Brno) v příspěvku Starobylá dativní enklitika mi, si, ti (s. 137−151). Zjistili, že ve
zkoumaných textech se vyskytuje pouze jednoslabičná podoba mi a neslabičná forma dativu 2. osoby t´
(˂ ti). Nebyl doložen jednoslabičný reflexívní tvar dativu si, což je podle autorů v souladu
s poznatky české jazykovědné paleobohemistiky.

M. Krčmová (Brno) ve své eseji Jazyková kultura a společnost (s. 153−159) upozorňuje, že jazyková
kultura se kultivuje kulturní komunikací. Za základ jazykové kultury a její kultivace považuje
výchovu; to je však dlouhodobý proces trvající více než jednu generaci.

V článku Š. Piláta (Praha) Číselná soustava hlaholice a cyrilice (s. 161−173) se poukazuje na to,
že jak hlaholský, tak cyrilský systém číselných znaků má sice předlohu v řecké abecední číselné
soustavě, ale boj s mnohem praktičtější poziční desítkovou soustavou arabských číslic nakonec
prohrála, přesto v obou případech zůstává důkazem schopnosti samostatného vývoje slovanské kultury
a vzdělanosti.

Přelom 11. a 12. století znamená konec staroslověnského období v makedonském písemnictví a počátek
nových redakčních norem, které se plně projevují v textech z 12. a 13. století. Z. Ribarová (Praha)
ve svém pojednání Formování makedonské redakce církevní slovanštiny (s. 175−183) zdůrazňuje, že
v celém tomto období nejvýznamnějším a nejvlivnějším literárním a jazykovým centrem bylo ochridské
středisko. V této době do textů začínaly pronikat nové jazykové prvky.

V centru pozornosti K. Spurné (Praha) jsou – jak říká název článku – Biblické citáty v Druhé
staroslověnské legendě o sv. Václavu (s. 185−191). Výsledkem autorčiny analýzy je, mj., poznatek,
že druhá václavská legenda poskytuje oproti první legendě nepoměrně chudší materiál, a tudíž
umožňuje velmi omezený prostor pro konkrétní závěry.

Po nářečním štěpení praslovanštiny v 7. stol. n. l. nastupuje každá ze tří nářečních větví svůj
vývoj. V nich se projevují jazykové rysy, jimiž se navzájem odlišují. Jedním z nich je pokračování
původního. praslovanského spojení kt´, jehož střídnici ve staroslověnštině věnuje pozornost O.
Šefčík (Brno) v příspěvku Poznámka k vývoji trsu Kt v obecné slovanštině (s. 193−197).

Zesnulý jubilant R. Večerka se řadu let zabýval etymologií. Jako slavista sledoval vznik a rozvoj
etymologických slovníků. P. Valčáková (Brno) v pojednání Přínos Radoslava Večerky pro etymologii
(s. 199−201) vyzdvihuje jeho velký přínos pro Etymologický slovník jazyka staroslověnského, který
je výsledkem snažení pracovníků etymologického oddělení brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český AV
ČR, byla jeho detailní znalost staroslověnské slovní zásoby, jejíž některá slova jsou velmi stará a
jejich historie je nejasná.

M. Vepřek (Olomouc) v příspěvku K adnominálnímu dativu ve staroslověnštině a staré češtině (s.
203−211) analyzuje jazyk památek staročeských a česko-církevněslovanských. Srovnávané doklady
vykazují v užití adnominálního dativu určité pozoruhodné shody.

K německo-českým vztahům v oblasti jazykovědného bádání (tedy ke „germanoslavikám“) se nejednou
vyjadřoval R. Večerka. Toho využil B. Vykypěl (Brno) a ve své rozsáhlé studii Poznámky k Eduardu
Winterovi (s. 213−246)) podrobně popisuje osobnost a práce historika Eduarda Wintera (1896−1982),
který se ve svém díle česko-německými vztahy zabýval.

Na konci sborníku je připojen Dodatek k bibliografii Radoslava Večerky za léta 2013−2016 (s.
247−251) z pera P. Malčíka (Brno), který navazuje na soupis zveřejněný u příležitosti jeho 80.
narozenin (viz Varia Slavica. Sborník příspěvků k 80. narozeninám Radoslava Večerky. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 208, 241−271) a na dodatek publikovaný v periodiku Linguistica
Brunensia 61 (2013), 1−2, 203−2016.

Vydaný jubilejní sborník je důstojnou připomínkou životního výročí významného představitele české a
evropské slavistiky. Lze očekávat, že uveřejněné příspěvky se stanou inspirací pro další
badatelskou činnost v oblasti slavistiky.


                 Aleš Brandner