2019
Vizuální nevědomí: vizuální organizace nevizuálního města
OSMAN, Robert a Pavel DOBOŠZákladní údaje
Originální název
Vizuální nevědomí: vizuální organizace nevizuálního města
Název česky
Vizuální nevědomí: vizuální organizace nevizuálního města
Název anglicky
Optical Unconscious: Visual Organization of the Non-Visual City
Autoři
OSMAN, Robert (203 Česká republika, garant, domácí) a Pavel DOBOŠ (203 Česká republika, domácí)
Vydání
Sociální studia, Brno, Masarykova univerzita, 2019, 1214-813X
Další údaje
Jazyk
čeština
Typ výsledku
Článek v odborném periodiku
Obor
50702 Urban studies
Stát vydavatele
Česká republika
Utajení
není předmětem státního či obchodního tajemství
Odkazy
Kód RIV
RIV/00216224:14310/19:00107530
Organizační jednotka
Přírodovědecká fakulta
EID Scopus
2-s2.0-85072762314
Klíčová slova česky
geografie znevýhodnění; osoby nevidomé; postrukturalismus; vizuální nevědomí; prostor; město
Klíčová slova anglicky
disability geography; visually impaired people; poststructuralism; optical unconscious; space; city
Štítky
Příznaky
Mezinárodní význam, Recenzováno
Změněno: 29. 4. 2020 10:53, Mgr. Marie Novosadová Šípková, DiS.
V originále
Příspěvek se zaměřuje na formu, v níž a skrze niž je prostor organizován. Jde nám především o praktiky, skrze které se prostoru chápeme a skrze které jej i chápeme. Jednou z těchto organizací, která je pro vidomého člověka natolik samozřejmou, že se stává nereflektovanou, je vizuálního organizace prostoru. Z tohoto důvodu se obracíme ke zkušenosti osob, které podle svých vlastních slov nevidí. V průběhu let 2014 a 2015 byly provedeny semistrukturované rozhovory s 16 komunikačními partnery a partnerkami žijícími především v Praze a Brně. Pro jejich interpretaci dat pak byl zvolen poststrukturalistický přístup, ponejvíce vycházející z díla Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, konkrétně pak jeho geografická interpretace Marcuse Doela. Na základě toho ukazujeme, že nevidomost není o tom, že nevidomý člověk nevidí, ale že se stává vidícím jinak – nikoli zrakem, ale na základě nezrakového vjemu. Jeho praktiky vidění prostoru jsou však stále formovány tzv. moderním kolektivním vizuálním nevědomím, které je založeno na schopnosti vidět zrakem. Praktiky, které běžně provádíme s prostorem, jako je měření, odhadování či popisování prostřednictvím úhlů a vzdáleností, kreslení, představování či plánování prostoru z horní pozice „božího oka“ představují praktiky vycházející z moderního vizuálního nevědomí. Marcus Doel tvrdí, že toto nevědomí bylo mimo jiné formováno médiem filmu, které s sebou přineslo techniku montáže, pomocí níž vyvázalo čas a prostor z jejich pevných koordinátů, přineslo „nehybné výlety“ a schopnost nahlížet mimo právě viděné záběry a scény. Tento efekt s sebou přinesl i odtělesněnost vizuálního prostorového zážitku. Způsoby, jak nevidomí lidé praktikují moderní vizuální nevědomí, „nehybné výlety“ a přesouvání se mimo viděné scény a záběry však ukazuje cesty, kterými se tělo vrací opět do hry. Vidění světa pomocí nezrakového vjemu s sebou přináší praktiky, které zpochybňují vizuální nevědomí jako odtělesněné, a reflektuje tak skutečnost, že žádné vidění (jak pomocí zraku, tak pomocí nezrakového vjemu) není v žádném případě netělesné.
Anglicky
This article focuses on the organization of space. The practices through which we grasp and conceive space are the paper’s concern. Practices emanating from the visual organization of space are usually so commonplace for seeing people so that these practices are only poorly reflected in seeing people’s understandings of space. This is why we turn to the experience of visually impaired people. Our understanding of this experience is based on interviews with 16 communication partners from Prague and Brno in 2014 and 2015. We use the poststructuralist approach of philosopher Gilles Deleuze, psychoanalyst Félix Guattari and geographer Marcus Doel to interpret the interviews and we show that visual impairment is not about non-seeing, but about becoming seeing differently – via the non-visual percept. Yet, such practices of seeing space differently are still shaped by the modern collective optical unconscious. Doel asserts that this unconscious has been structured by the medium of film, among others, and the film technique of montage. This has made the optical unconscious obscene. Montage unbound time and space from their firm coordinates and enabled seeing beyond screened frames. This strengthened the incorporeality of spatial experience. Visually impaired people’s practices of seeing and dealing with the optical unconscious accentuate the corporeality of sight again, however. Their practices fuse the seeing via non-visual percept and the optical unconscious into new configurations, demonstrating that no way of seeing can be incorporeal.
Návaznosti
| GA17-16097S, projekt VaV |
|