Práce se snaží prokázat, že tradovaná schemata o vztahu společnosti k lidem s postižením vycházející z představy stálého morálního pokroku představují pohled velmi zjednodušený. Aby bylo možno reflektovat tento vztah a jeho utváření v prehistorii i nejranějším údobí dějin, je tu podán rozbor archeologických nálezů, přehled a popis paleopatologických podkladů z geografického prostoru českých zemí. Dále se práce věnuje i sebemenším zmínkám o tomto problému v písemných zprávách cizího původu a přechází k pramenům mytologické povahy. Kromě mýtů z oblasti klasického starověku (Řecko, Řím, Egypt, Mezopotámie) je do těchto rozborů pojata i oblast zaalpská. Kultury klasického starověku poskytly látku i k právnímu pohledu na problém postižených. Poslední část práce je věnována zprávám a reflexím starověkých autorů na téma lidské slabosti, nemoci a postižení. Cílem této práce bylo ukázat, že problém altruismu resp. egoismu tak jak se projevoval na vztahu nepostižené společenské majority k lidem s postižením, je obecně lidský problém, který je starý tak, jako je staré lidstvo samo a zároveň je to i problém neustálé kultivace lidského jednání. Neplatí přitom, že historicky mladší formy a typy jednání jsou automaticky humánnější.