3Texty Předehra k dramatu Příběh uprchlíků z  NDR na pražské ambasádě SRN se nezačal psát až v roce 1989, ale jeho po‑ čátky sahají hluboko do minulosti. Do barokní bu‑ dovy Lobkovického paláce v centru Prahy na Malé Straně se uchylovali občané NDR už od roku 1976, kdy se sem ambasáda SRN nastěhovala. Zpočátku se jednalo o jednotlivce či malé skupiny, ale v roce 1984 došlo ke skokovému nárůstu a v závěru roku už zde pobývalo 160 východních Němců, řada z nich několik měsíců. Velvyslanectví dokonce mu‑ selo být od října 1984 do února 1985 uzavřeno pro vyřizování běžné agendy. Tehdejší velvyslanec Klaus Meyer přílivu uprchlíků do budovy, přes nátlak čes‑ koslovenských komunistů, nijak nebránil.1 Snaha východních Němců uniknout tímto způ‑ sobem do SRN ovšem narážela na fakt, že i kdyby jim velvyslanectví vystavilo západoněmecké cestov‑ ní doklady, československá pasová kontrola by jim je na hranicích odmítla uznat. Po opuštění amba‑ sády by tak uprchlíky čekalo zadržení a vydání do Za svobodou přes komunistické Československo Příběh východoněmeckých uprchlíků v Praze a jeho dopady Lubomír Kopeček Jedním z významných momentů těsně předcházejících sametové revoluci byl „příval“ východních Němců na velvyslanectví Spolkové republiky Německo (SRN) do Prahy. Tito lidé se přes velvyslanectví chtěli dostat z komunistické Německé demokratické republiky (NDR) do SRN. Tento pozoruhodný příběh se odehrával nejenom v centru Prahy, ale má mnohem širší a významnější rozměr týkající se celého východního bloku. Promítlo se do něj mnoho různých zápletek, aktérů a vlivů, ať už v Československu nebo mimo něj. Tento text sleduje celou situaci v přehledné chronologické perspektivě a na závěr nabízí pohled na to, jak celá zá‑ ležitost ovlivnila atmosféru v Československu před sametovou revolucí. NDR. Patová situace faktického uvíznutí v budově velvyslanectví nakonec uprchlíky donutila přistou‑ pit na jediné kompromisní řešení, které byla NDR ochotna nabídnout: dobrovolný návrat do „mateř‑ ské“ země, kde si podají žádost o vystěhování do SRN. Vysvětlovat uprchlíkům v Praze absenci jiné alternativy přiletěl dokonce spolkový ministr zahra‑ ničních věcí Hans­‑Dietrich Genscher. V  praxi byla tato dohoda skutečně naplněna a lidem bylo po návratu do NDR poměrně rychle dovoleno odejít do SRN.2 NDR si tímto řešením zachovala minimálně vnějškově kontrolu nad situací, čímž omezila nežádoucí dopady uprchlické‑ ho problému. O několik let později se situace vyvinula velmi odlišně, i když v něčem vykazovala podobné rysy. V průběhu léta roku 1989 začali do Československa opět ve velkém počtu proudit občané NDR doufa‑ jící, že se přes něj dostanou na Západ. Zpočátku ale nemířili na pražskou ambasádu SRN. Jejich cílem byl československý soused Maďarsko, které v rámci své demokratizace postupně liberalizovalo předpisy 4 Kontexty 5/2019 pro cestování na Západ a odstraňovalo drátěné zá‑ tarasy na své hranici s Rakouskem. Východoněmec‑ kým uprchlíkům tím otevíralo cestu ven z východ‑ ního bloku. Českoslovenští komunisté byli ovšem ke svému letitému spojenci NDR loajální a východní Němce bez cestovních dokladů, které by je k tomu opravňo‑ valy, nepouštěli přes československo­‑maďarské hra‑ nice. Výsledkem byly ilegální pokusy východních Němců dostat se do Maďarska, nejčastěji průjez‑ dem přes hraniční přechody, při kterých pohranič‑ ní stráž občas varovně střílela. Další lidé se poku‑ sili přeplavat Dunaj, což někdy skončilo tragicky. Celkově se v průběhu srpna 1989 odehrály desítky a v průběhu září už stovky „narušení hranic“, řeče‑ no terminologií komunistického režimu.3 Vedení Komunistické strany Československa otevření hranic podle maďarského příkladu jedno‑ značně odmítalo a na své budapešťské soudruhy ne‑ úspěšně tlačilo, aby tento magnet lákající prchající východní Němce odstranili. Rostoucí roztrpčenost československých komunistů podporovaly i  další maďarské kroky, mimo jiné označení zásahu vojsk Varšavské smlouvy v Československu v srpnu 1968, na němž se Maďarsko podílelo, za zásadní chybu. Právě na oprávněnosti této intervence, která ukon‑ čila pokus o liberalizaci československého komuni‑ stického režimu, stávající vedení KSČ stavělo svou legitimitu. Zhoršování vzájemných vztahů se promítalo i do situace na československo­‑maďarské hranici, kde Maďarsko, stejně jako na hranicích s Rakouskem, také redukovalo bezpečnostní opatření. V  říjnu 1989 se už vzájemné pnutí prohloubilo natolik, že se ve zprávách československého ministerstva vnitra určených vedení KSČ objevily stížnosti na maďar‑ ské „pokusy o provokace vůči příslušníkům odděle‑ ní pasových kontrol“.4 Pro pochopení stavu a  myšlení vedení česko‑ slovenského komunistického režimu v létě 1989 je potřeba zmínit, že v posledních dvou letech pro‑ dělalo určité personální proměny – nejviditelnější bylo nahrazení přestárlého generálního tajemníka Gustáva Husáka o něco mladším Milošem Jakešem. Jakeš byl ovšem svou kariérou i chováním typický stranický aparátčík bez jakékoliv vize a schopnosti pružněji reagovat na rýsující se rozklad východního bloku. Podobně neinvenčně a stereotypně uvažova‑ la většina předsednictva Ústředního výboru KSČ, byť se v něm našli i pragmatici, jako byl předseda československé vlády Ladislav Adamec. Značnou část energie vedení KSČ v závěru existence komuni‑ stického režimu pohlcovala snaha řešit rostoucí zá‑ sobovací a další ekonomické problémy. Kuriózním tématem jeho zasedání byly například opakované debaty o nedostatku toaletního papíru či dámských hygienických vložek.5 Svou mentalitou se špičky KSČ zásadně neliši‑ ly od podobně smýšlejících převážně skalních vý‑ chodoněmeckých komunistů vedených Erichem Honeckerem, které považovaly za jedny ze svých posledních spojenců v rozpadajícím se východním bloku.6 Avšak příliv východních Němců, který se během podzimu 1989 proměnil v  neřízenou lid‑ skou lavinu motivovanou touhou opustit krachují‑ cí „socialistický ráj“, vystavil toto spojenectví těžké zkoušce, ve které neobstálo. Exodus a jeho fatální politické důsledky Reakcí východních Němců na nemožnost dostat se do Maďarska byla cesta na Malou Stranu do Lobkovického paláce. Počet uprchlíků se z několi‑ ka desítek pobývajících zde v první polovině roku 1989 během srpna zvětšil natolik, že se ministerstvo zahraničí SRN rozhodlo, stejně jako v roce 1984, od 23. srpna ambasádu uzavřít pro styk s veřejnos‑ tí. Počet uprchlíků ale i poté stále stoupal. NDR se pokusila využít vyzkoušeného modelu nabídky návratu do východního Německa s příslibem mož‑ nosti se později vystěhovat do SRN, což se mělo tý‑ kat i příbuzných ve východním Německu. S tímto 5Texty návrhem přijel v druhém zářijovém týdnu do Prahy východoněmecký právník Wolfgang Vogel, který zajišťoval tento typ dohod už od 60. let. Vogelovu nabídku využilo asi dvě stě čtyřicet lidí, čímž počet východních Němců pobývajících na ambasádě klesl na méně než polovinu.7 Toto „upuštění páry“ bylo však jen krátkodobé, odchozí rychle nahradily stovky nově příchozích a jejich příliv se v závěru září vystupňoval. V are‑ álu velvyslanectví nyní pobývalo několik tisíc lidí, a to ve špatných hygienických podmínkách s mi‑ nimem záchodů a spaním všude, kde se dalo, včet‑ ně stanů na zahradě velvyslanectví. V takové kon‑ centraci převážně mladých lidí a také mnoha dětí hrozily epidemie a humanitární katastrofa. Pokus zopakovat „upuštění páry“ skrze novou Vogelovu misi do Prahy v závěru září selhal. K atraktivitě Prahy pro uprchlíky z NDR při‑ spělo nevyžadování víz pro cestu do Československa (stačil občanský průkaz), šířící se informace o brz‑ kém uzavření hranice mezi oběma státy (k čemuž začátkem října skutečně došlo) a  snadnost pro‑ niknutí přes zeď, respektive o kus dál přes plot do areá­lu pražského velvyslanectví. Snadnost této cesty zpopularizovaly zejména západoněmecké televizní štáby, které sledovaly situaci kolem velvyslanectví.8 Naopak československá média zpočátku na po‑ kyn „shora“ o přibývajících uprchlících na velvy‑ slanectví téměř neinformovala. Největší poslušnost stranické linii se dala vysledovat v  Rudém právu, ústředním deníku KSČ. Zde se například v  sou‑ vislosti s uzavřením velvyslanectví pro běžný styk objevilo pouze krátké a nic neříkající zdůvodnění o „přítomnosti některých občanů NDR“, respekti‑ ve o den později „asi stovky občanů NDR“.9 Toto faktické mlčení československých médií se ovšem s postupujícím časem prolamovalo hlav‑ ně kvůli eskalaci uprchlického problému, který se stal v centru hlavního města nepřehlédnutelný. Asi nejviditelnějším signálem něčeho mimořádného byly trabanty a wartburgy zanechané východními Němci v ulicích centra Prahy, jichž bylo k 10. říjnu téměř 1 300.10 Velvyslanec SRN, od roku 1988 jím byl Her‑ mann Huber, stejně jako další reprezentanti zápa‑ doněmeckého ministerstva zahraničí se opakovaně pokoušeli přesvědčit československé úřady o  nut‑ nosti poskytnout další prostory mimo velvyslanec‑ tví, ale narazili na striktní odmítnutí. Při debatě na toto téma na spolkovém ministerstvu zahraničí na konci srpna se československý velvyslanec v Bonnu dokonce tvrdě vyjádřil, že pokud by začalo „tábo‑ ření“ mimo budovu velvyslanectví, zasáhne policie a takové lidi pošle zpět do NDR.11 V Rudém právu se pak objevovaly typickým komunistickým žargo‑ nem psané články „o akci dlouho dopředu připra‑ vované a nejvyššími místy“ v západním Německu s cílem zničit NDR, respektive „o svedení obyvatel NDR s cílem vehnat je v nejistý osud“.12 Občas to doplnily drásavé zkazky o smutném osudu někte‑ rých východních Němců, kteří se dostali do SRN přes Maďarsko („našli ho s podřezanými žílami“).13 Nicméně pravdou současně bylo, že se Česko‑ slovensko do situace kolem ambasády oficiálně nechtělo vměšovat a prohlašovalo, že řešení muse‑ jí najít oba německé státy. Československé úřady také nijak nebránily (vzhledem k diplomatickému účelu velvyslanectví značně neobvyklému) přísunu enormního množství potravin, léků, přikrývek, sta‑ nů a nového personálu, včetně sester z německého Červeného kříže vyslaných pomáhat uprchlíkům. Kvůli velké mezinárodní sledovanosti a  z  obavy před reakcemi byl postup vůči východním Něm‑ cům snažícím se dostat na velvyslanectví poměrně opatrný. Vedení KSČ se neodvážilo zavést přísnou policejní ostrahu kolem Lobkovického paláce, kte‑ rá by zabránila dalšímu přílivu, protože velvyslanec něco takového striktně odmítl.14 O situaci na přeplněném velvyslanectví v závěru září intenzivně bilaterálně jednali mimo jiné mini‑ stři zahraničí SRN, NDR a Československa nebo první zmíněný se sovětským ministrem zahraničí. 6 Kontexty 5/2019 Východoněmečtí komunisté se tak ocitli pod tla‑ kem z různých stran.15 Honecker neměl v Gorba‑ čovově Sovětském svazu žádnou oporu a věděl, že bez západoněmecké finanční pomoci se kolabující ekonomika NDR neobejde. Podle Oldřicha Tůmy, který je autorem vyni‑ kající studie podrobně mapující tato jednání, se impulzem ke klíčovému průlomu stala iniciativa československých komunistů.16 Ti sice, stejně jako východoněmecké vedení, navenek stále tvrdili, že si‑ tuaci v Lobkovickém paláci si způsobila SRN sama, avšak na rozdíl od Honeckera došli Jakeš a spol. k zá‑ věru, že není možné dále čekat, celou záležitost pro‑ tahovat, a rozhodli se sami zatlačit na vedení NDR. Motivace Jakeše a spol. k tlaku na NDR neply‑ nula jenom z velkého negativního mezinárodního ohlasu na situaci kolem velvyslanectví. Podstatnější byla obava, že události odehrávající se přímo v srdci hlavního města aktivizují domácí opozici a hlavně veřejnost, a vyvolají protesty, což komunistický re‑ žim destabilizuje.17 Československý návrh předložený Honeckerovi předpokládal, že východní Němci budou převezeni z Prahy přes území východního Německa na hrani‑ ce SRN, kde budou propuštěni z občanství NDR. Dne 29. září vedení východoněmeckých komuni‑ stů s tímto ústupkem souhlasilo. Transfer uprchlí‑ ků přes NDR měl Honeckerovi aspoň navenek za‑ chovat tvář a zdání kontroly nad vývojem událostí. Současně měl zažehnat dojem, že právě Praha je pro prchající východní Němce „zaručenou adresou k výjezdu na Západ“, což bylo zase důležité pro čes‑ koslovenské komunisty.18 Dne 30. září odpoledne oznámil Hans­‑Dietrich Genscher tuto dobrou zprávu uprchlíkům přímo z balkónu pražské ambasády. Zopakoval si tak po pěti letech svou cestu do Prahy, ovšem nyní za ra‑ dikálně změněných okolností. Ještě večer a v prů‑ běhu noci z 30. září na 1. října následoval transfer východních Němců autobusy na nádraží v Praze‑Libni, odkud zamířili zvláštními vlaky přes vý‑ chodní Německo do SRN. Do budovy ambasády se ovšem téměř okamžitě, přes snahu policie tomu zabránit, nahrnuly další tisíce východních Němců. V noci ze 4. na 5. října proto následovaly další vla‑ kové transfery a celkový počet východních Němců, kteří se od konce září přes Lobkovický palác dostali na Západ, stoupl na více než 14 tisíc!19 Transfery, odehrávající se převážně v noci, měly být méně viditelné jak pro československou, tak východoněmeckou veřejnost. Přejezd přes NDR měl však přesto pro východoněmecké komunisty nečekaný fatální důsledek. Před budovou hlavního nádraží v Drážďanech se při průjezdu druhé vlny střetla policie s mnohatisícovým davem rozvášně‑ ných demonstrantů, kteří požadovali vstup do vlaků a „propuštění“ do SRN. Demonstrace byla mimo jiné reakcí na fakt, že 3. října odpoledne východní Německo fakticky znemožnilo cestování do Česko‑ slovenska (nově bylo nutné mít pas a víza). Mno‑ ha lidem toto opatření překazilo cestu z NDR na ambasádu SRN do Prahy. Transfer uprchlíků přes NDR, který měl alespoň formálně ukázat, že Ho‑ neckerovo vedení má situaci pod kontrolou, se tak paradoxně stal jedním z důležitých momentů oslabujících východoněmecký komunistický režim, jenž se definitivně zhroutil asi o měsíc později s pá‑ dem Berlínské zdi. Černá můra komunistů pokračuje Mezi začátkem října a druhým listopadovým týd‑ nem ovšem ke zděšení Jakešova vedení problém s východními Němci v Československu pokračoval. Na faktické uzavření hranic reagovali mnozí vý‑ chodní Němci pokusem o jejich nelegální překro‑ čení, a jen v prvních dvou dnech (mezi 3. říjnem odpoledne a  5. říjnem ráno) jich bylo zadrženo přes 400. Vznikla tím jedna z nejkurióznějších situací komunistického Československa, kdy se po‑ prvé (a naposledy) v jeho historii snažil velký počet lidí dostat nelegálně nikoliv ven, ale naopak do‑ 7Texty vnitř. Československo pochopitelně mělo být pouze přestupní stanicí na jejich cestě, a jak hlásila po‑ hraniční stráž: většina zadržených „hodlala využít k emigraci pražské velvyslanectví SRN“.20 Uzavření hranic tedy příliv uprchlíků úplně ne‑ zastavilo, a Lobkovický palác se tak začal znovu za‑ plňovat, i když tentokrát se jednalo „jen“ o desítky až stovky lidí. Snaha vedení KSČ blokovat pomocí policejních uzavírek okolí velvyslanectví narazila na ostré západoněmecké protesty a policisté byli odvo‑ láni. Příprava dalšího transferu východních Němců z velvyslanectví se tak opět stala aktuální. Změnou, která dobře ukazovala rozsah porážky východoněmeckých komunistů, bylo, že tentokrát se měl transfer odehrát přímou cestou do SRN, a nikoliv přes NDR, formality propuštění ze stát‑ ního občanství NDR se měly vyřídit ještě v Praze na východoněmeckém velvyslanectví a  uprchlí‑ kům s auty bylo od konce října dokonce dovoleno překračovat západoněmecké hranice samostatně. Vzhledem k pomalosti vyřizování formalit propuš‑ tění ze státního občanství velvyslanectvím NDR v Praze se nové „vyprazdňování“ Lobkovického pa‑ láce neodehrávalo naráz, ale postupně a pomalu. Koncem října nicméně utrpělo vedení KSČ dal‑ ší šok. Způsobilo ho rozhodnutí východoněmec‑ kých komunistů, nyní už bez Honeckera, který byl s  ohledem na hlubokou krizi „na vlastní žádost“ uvolněn z funkce, znovu otevřít hranice do Česko‑ slovenska. Pro východoněmecké komunisty, nově vedené Egonem Krenzem, šlo o jeden z kroků, jak ukázat obrat (Wende) politiky NDR. Jinak řečeno mělo jít o  změnu ukazující lepší a  pragmatičtější tvář režimu především masám demonstrantů ve vý‑ chodoněmeckých ulicích.21 Představa Krenzova vedení tlumočená česko‑ slovenskému velvyslanci v NDR předpokládala, že „případné nové skupiny uprchlíků na zastupitel‑ ském úřadu SRN v Praze by již neměly způsobit československé straně žádné potíže“.22 Tato předsta‑ va byla ovšem naivní. Lobkovický palác byl realis‑ tičtější a po otevření hranic informoval Bonn, že je připraven na další velkou uprchlickou vlnu, a to včetně stovek nachystaných skládacích lůžek, mat‑ rací, spacích pytlů atd.23 Do centra Prahy už totiž mířil další mohutný uprchlický proud z NDR. Jakeš a spol., zaskočení opakováním apokalyp‑ tického uprchlického scénáře v srdci Českosloven‑ ska, žádali východoněmecké vedení buď o okamžité opětovné uzavření hranic, nebo o faktický souhlas, aby mohli nechat východní Němce přímo a volně odcházet do SRN. Druhá možnost v praxi zname‑ nala naprostou rezignaci na jakoukoliv kontrolu exodu přes Československo. Dne 3. listopadu ve‑ čer vedení východoněmeckých komunistů, které už doma ztrácelo kontrolu nad situací, s volným od‑ chodem východních Němců přes československo‑západoněmecké hranice souhlasilo. Hned další den byly vypraveny zvláštní vlaky z Prahy do SRN, kterými odjelo přes šest tisíc východních Němců, dalších několik stovek jelo vlastními auty. Útěk východních Němců přes Československo v dalších dnech pokračoval, mezi 4. a 10. listopadem se jed‑ nalo o více než 62 tisíc lidí, kterým pohraniční po‑ licie bez překážek umožnila překračovat hranice do SRN.24 Tito lidé už však nevyužívali Lobkovický pa‑ lác, nýbrž pokud jeli vlakem přes Prahu, jednoduše na nádraží přesedli z jednoho vlaku do druhého, mířícího do SRN. Útěky přes velvyslanectví skon‑ čily a budovou už prošli pouze ti východní Němci, kteří měli nějakou komplikaci, obvykle s doklady. Stížnosti a  tlak československých komunistů, kteří se obávali dopadu masového volného odchodu východních Němců přes Československo na vlastní obyvatelstvo, byly jedním z faktorů (pochopitelně ne jediným), které přispěly k rozhodnutí Krenzova vedení oznámit 9. listopadu večer otevření přechodů do SRN a Západního Berlína.25 Berlínská zeď padla. Spojenectví východoněmeckých a  českosloven‑ ských komunistů, které ještě nedávno vypadalo jako neotřesitelné, se rozpadlo. Jakešovi komunisté my‑ sleli hlavně na to, jak zabránit neklidu ve vlastní 8 Kontexty 5/2019 zemi, a  cokoliv jiného včetně podpory východoněmeckých komunistů bylo vedlejší. Komunistický režim v Československu ovšem také odpočítával po‑ slední dny své existence, byť to tak v okamžiku, kdy zbytek východních Němců překračoval v druhém listopadovém týdnu jeho hranice, ještě nevypadalo. Dopad exodu uvnitř Československa: Nezájem, nebo mobilizační impulz? Zajímavou otázkou je, zda obavy Jakešova vedení z  mobilizačního účinku uprchlického exodu vý‑ chodních Němců na domácí opozici a  veřejnost byly skutečně oprávněné. Na první pohled to vypa‑ dá, že tyto obavy byly silně přehnané. Od začátku až do konce exodu východních Němců se neobjevi‑ la žádná opravdu významná protestní akce, která by se s ním dala spojit. Hlavní síla opozice, Charta 77, pouze vydala v polovině září prohlášení, ve kterém aktuální stav přeplněného velvyslanectví označovala za nenormální. Žádala československou vládu, aby situaci pomohla řešit, a to včetně následování ma‑ ďarského vzoru otevření hranic pro uprchlíky smě‑ rem na Západ či alespoň poskytnutí dalších prostor mimo velvyslanectví, jak chtěla SRN.26 Podobná prohlášení vydaly krátce nato i některé další opo‑ ziční skupiny. Nicméně žádná z opozičních skupin reálně nešla dál za tento proklamativní přístup. Stejně tak žádná z několika protirežimních demon‑ strací konaných během východoněmeckého exodu v Praze jej nevyužila jako silné téma. Tento malý zájem opozice kriticky a  současně s  ironickým sarkasmem zhodnotily ještě v  říjnu 1989 samizdatové Lidové noviny: „Nezávislé iniciativy nebyly vidět. Charta se omezila na analytické prohlášení na začátku. Východoevropská informač‑ ní agentura vydala výzvu za pět minut dvanáct na konci. Mírové sdružení zůstalo nezávislé a Mírový klub si snad pouštěl Johna Lennona. České děti spaly. Demokraté neprojevili iniciativu. Obroda se nekonala. Skutečnost, že zárodky občanské společ‑ nosti fungovaly chabě, nezměnila ani obětavá čin‑ nost jednotlivců z výše zmíněných iniciativ.“27 Autorovi článku v Lidových novinách zvláště va‑ dila neschopnost opozičních skupin účinněji po‑ moci uprchlíkům. O opozicí organizované pomoci ovšem její lídři vůbec neuvažovali. Dobře to vysti‑ hují tehdejší slova jejího neformálního lídra Václa‑ va Havla. Dne 5. října, těsně po druhém velkém transferu z velvyslanectví, na otázku, proč Charta nic neudělala, Havel argumentoval: „Určité věci jsou samozřejmé a vznikají spontánně. Kdybychom se k nim připojili, okamžitě bychom se začali jevit jako ti, kteří se přiživují na kdejaké vlně lidové soli‑ darity. (…) To je věc jednotlivých chartistů, kterým jejich svědomí řekne, že mají cosi udělat.“28 Ve vnímání opozičních aktivistů byl exodus vý‑ chodních Němců zjevně něčím, co nemohli (a nechtěli) ignorovat i proto, že většina z nich žila v hlav‑ ním městě. Avšak nebyli mentálně připraveni chápat ho jako něco, co se jich bytostně týká, a jako svou věc, kvůli které by se měli zmobilizovat a organizo‑ vaně jednat. Opět se to dá dobře ukázat na Havlovi: „Ten problém jsem dál (po vydání prohlášení Char‑ ty z poloviny září – pozn. L. K.) sledoval, i já jsem tam (k velvyslanectví) chodil a zdálo se mi, že není co dodat. (…) Charta není agentura, která by ko‑ mentovala dnes a denně průběh událostí. Charta se eventuálně vyjádří k nějakým zásadním dobovým událostem, a to udělala hned. S každým novým ti‑ sícem lidí, kteří sem přijdou nebo odejdou, nebude vydávat nové dokumenty.“29 Individuálnost chování a  uvažování ve vztahu k uprchlíkům přitom byla příznačná nejenom pro lidi z opozičních skupin, ale také pro postoje „běž‑ ného občana“, jehož reakce se Jakešovo vedení obá‑ valo patrně mnohem více než opozice. Vyskytlo se mimořádně pestré spektrum postojů: od aktivní snahy pomoci, sympatizující reakce, zvědavost přes odmítání (často motivované protiněmecky hlavně kvůli starší konfliktní historii soužití Čechů a Něm‑ ců, nacistické okupaci atp.) až po snahu se osobně 9Texty obohatit. Přiblíženo na konkrétních příkladech: byly zaznamenány nabídky přístřeší pro matky s dětmi či dobrovolníci pomáhající na velvyslanec‑ tví, davy Pražanů nadšeně zdravící autobusy s vý‑ chodními Němci mířící z Malé Strany na vlakové nádraží, nadávky Němcům do verbeže i (poměrně velký) počet zlodějů snažících se ukrást opuštěná auta uprchlíků v okolí velvyslanectví.30 Postoje mohla ovlivňovat i rozdílná informova‑ nost, která se ovšem nutně neřídila tím, že dotyčný viděl dění v centru Prahy na vlastní oči. Například jedna ze zpráv ministerstva vnitra určených vedení KSČ popisující reakce v jižních Čechách a na jihozápadní Moravě, což jsou lokality od metropole vzdálené, zmiňovala negativní reakce místních lidí na zákroky policie před západoněmeckým velvysla‑ nectvím, k nimž došlo na začátku října.31 Dotyční čerpali ze zpráv rakouského televizního vysílání, které se dalo zachytit (stejně jako západoněmecké) ve značné části Československa. V souvislosti s mediálním pokrytím exodu stojí také za pozornost, že se hlavně v závěru uprchlické krize začaly některé noviny (Mladá fronta, Svobodné slovo) vymykat dohledu režimu a o situaci informova‑ ly poměrně objektivně. Toto novinářské osmělování mělo dalekosáhlé důsledky v souvislosti se zhrouce‑ ním komunistického režimu po 17. listopadu 1989. Pro zodpovězení otázky o účinku a důsledcích mnohatisícového exodu uvnitř Československa je pravděpodobně nejdůležitější vnímat enormní sílu bezprostředního vjemu, který zanechal v  mysli mnoha lidí. Tento vjem se pochopitelně týkal hlav‑ ně Pražanů. Na mnohé udělala dojem jak samotná východoněmecká lidská lavina, tak její ochota se při cestě za svobodou v SRN vzdát majetku, což hmatatelně dokládala ona opuštěná auta, a risko‑ vat. Historik Tomáš Vilímek při analýze orálních vzpomínek zjistil, že na řadu disidentů působil v zá‑ věrečné fázi existenci komunistického režimu právě tento fenomén ještě silněji než konec komunistic‑ kého režimu v Polsku a Maďarsku.32 Znamení blí‑ žícího se konce, přenesené ze sousední NDR, měli tito lidé jednoduše přímo před očima. Nepřekvapivě se podobný vjem čehosi neodvrat‑ ného, přelomového objevuje i ve vzpomínkách lidí nespojených s  disentem. Například Václav Klaus v  rozhovoru o  roku 1989 zmiňoval: „Definitivní přeměnu (…) způsobil vývoj v NDR. Útěky do Ma‑ ďarska, ‚vlaky svobody‘ přes Rakousko do Německa (umožněné Maďarskem  – pozn. L. K.), obsazení velvyslanectví v Praze a umožnění odchodu těchto lidí do západního Německa, to byly klíčové věci.“33 Hlasování východních Němců nohama se stalo jedním z klíčových faktorů, které v roce 1989 vedly ke konci komunistické NDR. Kromě toho několik měsíců trvající události, jejichž rozsah a pro komu‑ nisty pokořující výsledek se nedaly utajit, měly na mnoho lidí v Československu zjevně velký dopad. Výrazně se tak promítly do atmosféry těsně před sametovou revolucí a do bleskového zhroucení čes‑ koslovenského komunistického režimu. Text článku je upravenou a zkrácenou verzí autorovy kapitoly z knihy Zanim upadł mur berliński, kterou editovali Jan Draus a Maciej Szymanowski. Knihu vydalo Wydawnictwo Sejmowe ve Varšavě. Jan Draus, Maciej Szymanowski (eds.): Zanim upadł mur berliński. Węgry, Czechosłowacja i Polska wobec uchodźców z komunistycznej NRD w 1989 r., Wydawnictwo Sejmowe, Varšava 2019. 10 Kontexty 5/2019 Poznámky: 1 Tomáš Malínek: „Dub“ v „oboře“. Západoněmecké velvyslanec‑ tví v hledáčku Státní bezpečnosti v letech 1968–1989, Securitas Imperii, č. 30, 2017, s. 190; Werner von Wnendt: Der 30. Sep‑ tember 1989. In Harald Salfellner  – Werner von Wnendt: Das Palais Lobkowicz. Ein Ort deutscher Geschichte in Prag. Prag 1999, s. 23. 2 Tomáš Malínek: „Dub“ v „oboře“, op. cit., s. 190. 3 Oldřich Tůma: 9:00, Praha­‑Libeň, horní nádraží. Exodus vý‑ chodních Němců přes Prahu v září 1989, Soudobé dějiny, roč. 6, č. 2–3, s. 151; Elisabeth Pond: Beyond the Wall: Germany’s Road to Unification. Washington 1993, s. 96. 4 Denní situační zpráva č. 161, Federální ministerstvo vnitra, č. j.: OV­‑039/A­‑89, 26. 10. 1989, s. 14. 5 Jiří Suk, Jaroslav Cuhra a František Koudelka: Chronologie zániku komunistického režimu v Československu 1985–1990. Praha 1999, s. 34. 6 K srovnání vedení a stavu obou komunistických režimů je v čes‑ kém prostředí klasická práce Karla Durmana: Útěk od praporu. Praha 1998, zejm. s. 297–390. 7 Elisabeth Pond: Beyond the Wall, op. cit., s.  97. Werner von Wnendt: Der 30. September 1989, op. cit., s. 27. 8 Oldřich Tůma: 9:00, Praha­‑Libeň, horní nádraží, op. cit. 9 „Přechodně uzavřeno velvyslanectví NSR“, Rudé právo, 23. 8. 1989, s. 2; Michal Kuzmiak a Dalibor Mácha: Víza NSR přes cestovní kanceláře, Rudé právo, 24. 8. 1989, s. 2. 10 Jiří Suk, Jaroslav Cuhra a František Koudelka: Chronologie, op. cit., s. 88. 11 Dokument 2, 1989, 24. srpna, Bonn – Velvyslanec ČSSR Spáčil ministerstvu zahraničí v Praze. In Vilém Prečan (ed.): Ke svobodě přes Prahu. Exodus občanů NDR na podzim 1989. Sborník doku‑ mentů. Praha 2009, s. 42. 12 Vladimír Plesník: V rozporu se zájmy vztahů NDR–NSR, Rudé právo, 25. 8. 1989, s. 7; Jan Kovařík: Podporujeme našeho příte‑ le, Rudé právo, 16. 9. 1989, s. 7. 13 „Dopis z Hamburku“, Rudé právo, 26. 9. 1989, s. 3. 14 Werner von Wnendt: Der 30. September 1989, op. cit., s. ­26–28; Oldřich Tůma: 9:00, Praha­‑Libeň, horní nádraží, op. cit., s. 163. 15 Konrad H. Jarausch: The Rush to German Unity. Oxford – New York 1994, s.  21; Charles S. Maier: Dissolution: The Crisis of Communism and the End of East Germany. Princeton 1997, s. 129–130. 16 Oldřich Tůma: 9:00, Praha­‑Libeň, horní nádraží, op. cit., s. 158. 17 Ibid., s. 161–162; Elisabeth Pond: Beyond theWall, op. cit., s. 97. 18 Oldřich Tůma: 9:00, Praha­‑Libeň, horní nádraží, op. cit., s. 159. 19 Vilém Prečan: Několik vět o  tématu, pramenech a  literatu‑ ře k jeho studiu. In Vilém Prečan (ed.): Ke svobodě přes Prahu, op. cit., s. 28. 20 Denní situační zpráva č. 147, Federální ministerstvo vnitra, č. j.: OV­‑039/A­‑89, 6. 10. 1989, s. 4. 21 Vilém Prečan: Několik vět, op. cit., s. 29; Konrad H. Jarausch: The Rush to German Unity. op. cit., 59–60; Hermann Weber: Dějiny NDR. Praha 2003, s. 300. 22 Dokument 96, 1989, 25. října, Berlín. Velvyslanec ČSSR v NDR Langer ministerstvu zahraničí v Praze. In Vilém Prečan (ed.): Ke svobodě přes Prahu, op. cit., s. 145. 23 Dokument 98, 1989, 1. listopad, Praha. Velvyslanectví SRN mi‑ nisterstvu zahraničí v Bonnu. In Vilém Prečan (ed.): Ke svobodě přes Prahu, op. cit., s. 147. 24 Podrobně Vilém Prečan: Několik vět, op. cit., s. 29–30. 25 Ibid., s. 31 a Denní situační zpráva č. 168, Federální ministerstvo vnitra, č.j.: OV­‑039/A­‑89, 6. 11. 1989, s. 12. 26 Dokument 10, 1989, 14. září, Praha. Mluvčí Charty 77 vládě ČSSR. In Vilém Prečan (ed.): Ke svobodě přes Prahu, op. cit., s. 49–50. 27 Karel Čermák: Jací jsme? Lidové noviny, říjen 1989, s. 4. 28 Irena Gerová: Vyhrabávačky: deníkové zápisky a rozhovory z let 1988 a 1989. Praha – Litomyšl 2009, s. 103. 29 Ibid., s. 102. 30 Například Oldřich Tůma: 9:00, Praha­‑Libeň, horní nádraží, op. cit., s. 162; Jiří Suk, Jaroslav Cuhra a František Koudelka: Chronologie, op. cit., s. 88; Karel Čermák: Jací jsme? op. cit., s. 4; Zdeňka Kuchyňková: Na německou ambasádu se sjeli pa‑ mětníci exodu obyvatel komunistické NDR, Irozhlas.cz, 1. 10. 2014, dostupné na https://www.radio.cz/cz/rubrika/special/ na­‑nemeckou­‑ambasadu­‑se­‑sjeli­‑pametnici­‑exodu­‑obyvatel­ ‑komunisticke­‑ndr. 31 Denní situační zpráva č. 149, Federální ministerstvo vnitra, č. j. OV­‑039/A­‑89, 10. 10. 1989, s. 10. 32 Tomáš Vilímek: Mezinárodní souvislosti a události. In Miroslav Vaněk (ed.): Mocní? a Bezmocní? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Praha 2006, s. 364–365. 33 Petr Hájek: Václav Klaus na rovinu. Praha 2001, s. 39. Lubomír Kopeček, politolog, pů­sobí na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.