25Časopis pro právní vědu a praxi, XXVII, zvláštní číslo/2019: 25–42; https://doi.org/10.5817/CPVP2019-S-2
3Snesitelná těžkost nebytí/bytí
obchodního práva
The Bearable Toughness of Not-Being/Being of Commercial Law
Josef Bejček*
Abstrakt
Obchodní právo bylo zbaveno v roce 2012 kodexové základny svého rozvoje, podobně jako hospodářské právo
v roce 1991. O struktuře a obsahu výuky právních disciplín (a ani o členění na tzv. odvětví právní) ovšem formální
právní prameny nerozhodují. Výuka moderního obchodního práva proto i dnes, po opuštění konceptu
samostatného práva hospodářského, zahrnuje nejen příslušné segmenty soukromoprávní civilistiky, ale věnuje
se i základům veřejnoprávních regulatorních úprav vztahujících se k obchodu a podnikání. Obchody se tradičně
chápou (a i vyučují) ve dvou smyslech: v užším, stavovském (subjektivním), jako právem regulovaný styk
příslušníků stavu obchodnického, tedy těch, kterým právo přiznává status obchodníka (podnikatele). Druhé
(objektivní) pojetí zdůrazňuje tzv. obchody, jakožto typické akty oběhu statků, k nimž dochází bez ohledu
na osobní podnikatelský či nepodnikatelský status účastníků. Dílčí překrývání a doplňování s právem občanským
zejména v oblasti sjednoceného práva závazkového je přínosem. Obecnějším požadavkům na nároky
studia však ne vždy odpovídají některé kontroverzní okolnosti v článku vlídně kritizované.
Klíčová slova
Obchodní právo; hospodářské právo; občanské právo; občanský zákoník; hospodářský zákoník; právní
regulace obchodu a podnikání; některé obsahové a formální standardy výuky práva.
Abstract
Commercial Law was deprived of  its own Code in 2012, similarly as it happened to the Economic Law
in 1991. Nevertheless, formal sources of  law predetermine neither the structure and content of  legal disciplines,
nor the division of  legal system into legal branches. Tuition of  modern commercial law involves
therefore even today, after quitting the „socialist“ concept of  separate economic law, not only traditional
segments of  private (civil) law but basics of  public law regulations related to business and entrepreneurship,
too. Businesses are traditionally understood and tought in two meanings – both as subject-conditioned contact
of  entrepreneurs and as a typical exchange of  goods regardless of  entrepreneurial or non-entrepreneurial
status of  persons concerned. Partial overlapping of  commercial and general civil laws and complementing
each other is beneficial, especially in the field of  recently unified law of  obligations. General demanding study
requirements do not always comply with several controversial circumstances we are facing in our universities
nowadays; some of  these factors are subject to benign criticism in the essay.
Keywords
Commercial Law; Socialist Economic Law; Civil Law; Civil Code; Economic Code; Legal Regulation
of  Business and Entrepreneurial Activities; Some Content-Related and Formal Standards of  Legal Studies.
*	 Prof. JUDr. Josef Bejček, CSc., Katedra obchodního práva, Právnická fakulta, Masarykova uni-
verzita, Brno / Department of Commercial Law, Faculty of Law, Masaryk University, Brno, Czech
Republic / E-mail: Josef.Bejcek@law.muni.cz / ORCID: 0000-0002-9059-2630
ČPVP, ročník XXVII, zvláštní číslo/201926 Články
Úvod
V duchu Balzacova kréda „termín je nejlepší inspirace“ jsem očekával nápad, jak na slušné
a včasné požádání redakční rady co nejlépe ve formě článečku uctít stoleté výročí naší
fakulty, a to ve skromně, ale jasně stanoveném rozmezí rozsahu znaků (včetně mezer)
a v daném termínu (a to bez mezery na jeho konci).
Nezáživnou faktografií vývoje katedry a oboru jsem se nechtěl zabývat; to naštěstí náleží
povolanějším kolegům historikům, kteří se této role ostatně již ujali a minulost fakulty
a všech jejích kateder (s využitím podkladů z kateder, s odstupem a v potřebných proporcích)
popsali.1
Termín uzávěrky se blížil, ale kupodivu byv prost kýženého to mytického
účinu.
Nakonec jsem byl kvůli takové nedostačivé termínové inspiraci mocen jen několika
úvah o nevděčné pozici oboru obchodního práva či obecněji právní regulace ekonomiky
jakožto věčného párii či otloukánka, k nimž jsem připojil hrstku postřehů a poznámek
o některých „nadoborových“ bolestech, chronických patologiích a výzvách, s nimiž
se potýkáme nejen na naší katedře a fakultě, ale v našem vysokém školství obecně.
Obchodní i dřívější hospodářské právo nesou neblahé znamení dosti exotického oboru,
jenž je vesměs za hranicemi osobní nebo i zprostředkované zkušenosti studentů (a u těch
perspektivnějších snad i před oněmi hranicemi), na rozdíl např. od práva občanského,
rodinného, pracovního, trestního, správního aj., o nichž mají jakousi alespoň matnou
představu mnohdy již před vstupem na fakultu.
Bláhové naděje některých romantičtějších studentů, že následkem zrušení obchodního
zákoníku2
po rekodifikaci soukromého práva v roce 2012 zmizí ze světa (a hlavně ze studijních
plánů) rozsáhlá a náročná disciplína práva obchodního, se samozřejmě nenaplnily.
1	 VOJÁČEK, L., K. SCHELLE a J. TAUCHEN. Dějiny Právnické fakulty Masarykovy univerzity 1919–2019.
1. díl 1919–1989. Brno: Masarykova univerzita, 2019, 576 s. ISBN 9788021092402. 2. díl (1990–2019)
je v tisku.
2	 Přestože obchodní zákoník měl podle schváleného věcného záměru občanského zákoníku (oponoval
jsem jej, takže to vím přesně) zůstat jako speciální předpis vedle nového občanského zákoníku. Věcný
záměr počítal s tím, že se v novém občanském zákoníku sjednotí obecná úprava závazkového práva
a většiny typů smluv, zatímco úprava specifických otázek obchodního práva (včetně, ale nejen, práva
obchodních společností a družstev) zůstane v redukovaném zákoníku obchodním. Zpětně viděno to byl
asi jen taktický záměr. „Salámovou metodou“ se totiž v průběhu legislativních prací z „obchodního
zákoníku“ stal nejprve „obchodní zákon“, který se později ještě redukoval v zásadě na zákon o obchodních
korporacích; typické obchodně právní instituty se přenesly především do komercionalizovaného
občanského zákoníku. Praxe právní i pedagogická skládá takto uměle dekomponované (dekonstruované)
obchodní právo zpětně. Obor obchodního práva, jenž vznikl „překlopením“ oboru práva hospodářského,
má u nás značnou frustrační toleranci. Přes zdánlivou dvojí ztrátu kodexové „půdy pod nohama“
(hospodářského zákoníku v r. 1991 a obchodního zákoníku v roce 2012) nejenže neživoří na vegetativní
úrovni, ale velmi dobře se rozvíjí. I to je důkazem o jeho společenské potřebnosti; samotná vytrvalost
a konzervativní tvrdohlavost učitelů by na to určitě nestačila. Některé ještě odolnější obory právní
ostatně kodexovou „půdu pod nohama“ neměly a nebudou mít nikdy, aniž by se jakkoliv zpochybňovala
jejich užitečnost a potřebnost.
27Josef Bejček – Snesitelná těžkost nebytí/bytí obchodního práva
Reakce na zásadní změny právních předpisů, kolem nichž byly vybudovány pedagogické
obory občanského a obchodního práva, se bývala mohla pohybovat mezi krajními
polohami: buď ponechat věci „postaru“ a přizpůsobit se jen novému obsahu úprav,
nebo s  odkazem na  nové předpisy provést ve  výuce soukromého práva „revoluci“.
Prosadil se vesměs pragmatický kompromisní přístup inklinující spíše k oné konzervativnější
variantě. Převládl názor, že o struktuře a obsahu výuky právních disciplín (a ani
o členění na tzv. odvětví právní) formální právní prameny nerozhodují, byť je třeba
(zejména kodexy) z  kvaziestetického či pseudoprestižního pohledu mohou „zdobit“.
Případná „ornamentální“ funkce kodexů je však druhořadá; rozhodují obsahová hlediska.
K některým z nich se vyjadřuji.3
1	 Pryč od direktivního hospodářského práva?
Svoboda není vlastně nikdy v nebezpečí, ovšem jen chápeme-li ji
supercynicky jakožto „poznanou nutnost“.
Od katedry se počátkem 90. let minulého století právem očekávalo, že se ujme odborného
rozvoje a výuky obchodního práva poté, co byl zrušen hospodářský zákoník, který
byl i přes svoje podstatné novelizace v závěrečném období své působnosti neodstranitelně
geneticky zatížen a bránil by rozvoji skutečného podnikání a obchodu na bázi tržní
ekonomiky.
Občanský zákoník4
se totiž v majetkové oblasti vztahoval jen na právní vztahy občanů
navzájem a na vztahy občanů a tzv. socialistických organizací, ovšem jen při uspokojování
osobních potřeb občanů. Nebyl vůbec uzpůsoben (a ani zamýšlen) k regulaci
vztahů podnikatelských a obchodních a žádná specifika nestanovil ani pro ty případy, kdy
byl výjimečně používán na vztahy nepatrného počtu soukromě hospodařících občanů
k organizacím tzv. socialistického sektoru, popř. občas na vztahy tuzemských „nesocialistických“
organizací k občanům a k organizacím „socialistickým“.
Hospodářský zákoník5
byl systematickým výrazem hybridní koncepce tzv. „diagonálních
vztahů“, které měly propojit řídící osu (mocenské zájmy prosazované centrálně) s dílčími
3	 Navazuji na dřívější dobové úvahy: BEJČEK, J. The New Commercial Code of the Czech Republic.
The John Marshall Law Review, Chicago: The John Marshall Law School, 1997, roč. 1997, č. 3, s. 699–723;
BEJČEK, J. Účelovost nebo účelnost didaktické parcelace závazkového práva? Časopis pro  právní
vědu a  praxi, 2012, č.  4, s.  319–325. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/5806;
BEJČEK, J. Obchodní a hospodářské právo v době „postkodexové“. Obchodněprávní revue, 2014, č. 7–8,
s.  204–212; PELIKÁNOVÁ, I. Koncepce obchodního práva v  nové soukromoprávní kodifikaci.
Časopis pro právní vědu a praxi, 2015, č. 1, s. 39–49. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/
view/5355. Protože tento žánrově hybridní příležitostný příspěvek nemá ambice být původní odbornou
prací, tak některé svoje dřívější myšlenky obsažené v pracích sub pozn. 3 znovu uvádím a shrnuji, resp.
parafrázuji a doplňuji, aniž čtenáře obtěžuji detailními sebecitacemi.
4	 Zákon č. 40/1964 Sb.
5	 Zákon č. 109/1964 Sb.
ČPVP, ročník XXVII, zvláštní číslo/201928 Články
hospodářskými zájmy a  zbytkovou iniciativou ekonomicky neplnoprávných jednotek
(socialistických podniků a jejich sdružení) v rámci centrálního systému řízení.
Ona údajná „diagonalita“ či „emulznost“ hospodářskoprávní metody regulace6
byla však
spíše eufemismem, neboť ve skutečnosti šlo o vertikální metodu regulace s velmi omezenými
výjimkami zdánlivé samostatnosti a odpovědnosti ekonomických jednotek, které
byly v důsledku závislé a ovladatelné administrativními nástroji z centra, a to od fáze
jejich vzniku, přes provádění hospodářské činnosti, až  po  jejich eventuální zrušení
a zánik (či i jejich nucenou záchranu kvůli „celospolečenskému zájmu“, navzdory třeba
i mizerným hospodářským výsledkům, které se pomocí zpětné změny plánu „zhojily“).
Kromě toho i řada nominálně zachovaných právních institutů nemohla v reálném ekonomickém
prostředí tzv. reálného socialismu fakticky přežít a zůstala prázdnými pojmy.7
Zákoník mezinárodního obchodu8
musel být v 60. letech přijat v zájmu rozvoje mezinárodní
hospodářské spolupráce (právních vztahů s cizím prvkem), neboť charakter právní
úpravy v hospodářském zákoníku (koncipovaném pro potřeby centrálně řízené plánované
ekonomiky s širokými možnostmi zásahů řídících orgánů do závazkových vztahů)
neposkytoval zahraničním partnerům nutný a v tržních ekonomikách obvyklý standard
smluvní volnosti a právní jistoty. Bez legislativně technicky vysoce kvalitních předpisů
pro vztahy s cizím prvkem, založených na klasických principech soukromého práva,
by náš právní řád odrazoval zahraniční partnery od jakékoliv hospodářské spolupráce.9
Hospodářské právo bylo typickým reprezentantem těch odvětví, která se tradičně označují
jako veřejnoprávní, a  to  ve  smyslu zájmové i  mocenské teorie veřejného práva.
Umožňovalo, aby se  v  různých podmínkách prosazovala jedna vůle, a  to  vůle ekonomického
a politického centra, vyjádřená v plánovacích aktech a v důsledku jištěná
mimosoudním rozhodováním hospodářských sporů mimosoudní soustavou (nikoliv
nezávislé) státní arbitráže, jež byla mj. i orgánem hospodářského řízení podle odchylek.
Tržně konformní obchodní právo zrodivší se v podobě obchodního zákoníku v roce
1991 mělo očividně zásadně odlišnou povahu a cíle.
6	 Srov. HAJN, P. Hospodářské právo. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1974, s. 11–12.
7	 Tak např.  karikatura „hospodářské soutěže“ v  direktivně plánované a  zmonopolizované ekonomice.
Pod tradičními názvy se mohl skrývat podstatně zdeformovaný obsah (např. „hospodářská smlouva“
měla velmi daleko k tradičnímu soukromoprávnímu smluvnímu konceptu).
8	 Zákon č. 101/1963 Sb.
9	 V  našem právním řádu trojkolejnost kodexové právní úpravy majetkových vztahů přetrvala
až do 1. ledna 1992, kdy nabyl mj. účinnosti obchodní zákoník a novela „socialistického“ občanského
zákoníku a kdy byl zrušen zákoník mezinárodního obchodu. Odlišné kodexové právní režimy pro různé
druhy vztahů a pro různé subjekty byly přitom samozřejmě přenášeny i do jiných souvisejících zákonů
i podzákonných předpisů. Existence tří v zásadě nezávislých a principiálně odlišných kodexů, které stanovovaly
různá „pravidla hry“ v ekonomice, byla objektivně překážkou v procesu transformace ekonomiky
a bránila rychlejšímu a přirozenému formování tržních vztahů. Různé podmínky pro soutěžitele
neumožňovaly rozvoj základního hybného faktoru ekonomiky s převahou tržních autoregulačních
prvků – totiž volné konkurence a poctivé soutěže.
29Josef Bejček – Snesitelná těžkost nebytí/bytí obchodního práva
Náplň předmětu „obchodní právo“ jsme postupně upřesňovali  – bylo nám jasné,
že nemůžeme učit jen „obchodní zákoník“, ale že „pod naše křídla“ bude patřit i leccos
z dřívějšího předmětu práva hospodářského, které nezmizí z povrchu zemského jen
proto, že byl zrušen hospodářský zákoník.
Obchodní právo v širším smyslu (ke kterémužto funkčnímu pojetí jsme se spolu s převažující
částí českých komercialistů hlásili a hlásíme) zahrnuje soukromoprávní i veřejnoprávní
úpravu. Podobně jako je „zmatením jazyků“ zatížen pojem „obchodní právo“,
týká se to i práva hospodářského a je vždy nutno z kontextu zjistit, kde vlastně jsou
hranice oboru takto pojmenovaného. I hospodářské právo se někdy rozlišuje na „hospodářské
právo soukromé“ (pod nímž se rozumí to, co my označujeme za právo obchodní)
a na „hospodářské právo“ (tzv. „prosté“), pod nímž se skrývá jen veřejnoprávní regulace
ekonomiky a podnikání.10
Pojem i věcný obsah hospodářského práva se liší podle toho, zda je používán v kontextu
tržní ekonomiky, nebo zda se hovoří o tzv. hospodářském právu reálného socialismu.11
V prvém případě jde o veřejnoprávní úpravu zásahů státu do podnikání a obchodu, která
funguje vedle klasických soukromoprávních úprav civilistických a  obchodněprávních.
Ve druhém případě se jedná o dominantní systém centrálního řízení přetvořený do veřejnoprávních
norem, které neponechávají téměř žádný prostor smluvní autonomii a nezávislosti
subjektů. Cílem je prosazení tzv. celospolečenských zájmů a hledisek za současného potlačení
soukromých zájmů – pokud jejich sledování je vůbec připuštěno, pak jsou jen ve služebné
roli vůči „zájmům vyšším“ a v případě konfliktu jim zájmy soukromé musejí ustoupit.
Hospodářskému právu v oné hybridní podobě jsme se na katedře věnovali od samotného
znovuobnovení fakulty. Přitom vznikaly i některé teoretické práce zabývající se společenskými
funkcemi hospodářského práva, vztahem hospodářského rozhodování a hospodářského
práva včetně regulace rizika, podstatou a funkcemi právní odpovědnosti apod., jejichž
přínos je nadčasový a není vázán jen na tehdejší právně politické prostředí.
10	 Tak v Polsku – srov. KATNER, W. J. (ed.). Prawo cywilne i handlowe w zarysie. 4. vyd. Warszawa: Wolters
Kluwer Polska, 2011, s. 27 a násl., s. 30 a násl.
11	 Dnes má dělení na hospodářské právo „tržní“ a hospodářské právo „plánovací“ (resp. socialistické) již
jen historický význam.
Je to  však důležité hlavně pro  ty, kteří se  (spíše z  předpojatých  ideologických pozic) tváří štítivě
na slovní spojení „hospodářské právo“, jako by ono automaticky implikovalo ten obsah, který jsme znali
před r. 1989.
Že tomu tak není, dokazuje zejména německé, francouzské, polské nebo slovenské pojetí oboru hospodářského
práva. Je  však zbytečné dále rozmělňovat pojem hospodářského práva, jenž se  vesměs
chápe jako součást tzv. práva veřejného, zaváděním pojmu hospodářského práva v tzv. širším smyslu
(á la MALOVSKÝ-WENIG, A. Příručka obchodního práva. Praha: Československý kompas, 1947) a jeho
následným dělením na hospodářské právo soukromé (obchodní) a na hospodářské právo veřejné. Tak
široké klasifikační kritérium totiž postrádá metodologický i praktický smysl. Podobným nesmyslným způsobem
by se totiž dala za součást občanského práva „v širokém smyslu“ označit jakákoliv právní úprava,
která se týká právního postavení a života občanů, a patřilo by tam tedy i právo správní, včetně části „práva
daňového“, právo trestní, mezinárodní soukromé apod.
ČPVP, ročník XXVII, zvláštní číslo/201930 Články
Velký rozptyl pojetí hospodářského práva můžeme pozorovat v posttotalitních zemích
s tradicí tzv. socialistického hospodářského práva. Bez bližšího zkoumání konkrétního
kontextu je nemožné se dohadovat, co vše se vlastně pod oním pojmem skrývá – zda
jde jen o označení historicky pominuvší části právní regulace z dob socialismu, či zda
jde o určitou veřejnoprávní část obchodního práva v širokém slova smyslu, či o úpravu
jen administrativněprávních ingerencí státu do ekonomiky (v klasickém pojetí západních
zemí, které zasahují do veřejné ekonomiky prostředky a formami správního práva,
z něhož se právě pro tyto účely vyčleňuje tzv. právo hospodářské jako jeho odnož).
Hospodářské právo „západního střihu“ se nedá vzhledem k úplně odlišným podmínkám
a  rozsahu působnosti a  použitým metodám se  socialistickým hospodářským právem
srovnávat. Spojuje je sice slovo „hospodářské“ a veřejnoprávní metoda regulace, ale hospodářství
v tržních ekonomikách nebylo na rozdíl od socialistických zemí jen veřejné
a nosný byl soukromý sektor se soukromoprávní regulací občanskoprávní a obchodněprávní.
Ta se zejména u nás po přijetí hospodářského zákoníku v r. 1964 nepoužila ani
podpůrně.
Předlistopadové hospodářské právo si tak v oblasti obchodu a „podnikání“ přisvojilo to,
co bylo na Západě předmětem práva obchodního, přičemž se ovšem téměř vše „soukromoprávní“
potlačilo. V podstatě z konvenčních a praktických důvodů se z pojmu hospodářského
práva (v onom nejširším „megasmyslu“) tradicionalisticky vyčleňuje právo
pracovní, finanční, správní12
 apod., i když se na druhé straně někdy (vlastní a většinově
sotva sporný) obsah hospodářského práva (veřejnoprávní úprava vztahů s podnikáním
souvisejících) pokládá za součást práva obchodního, čímž by se ovšem pojem hospodářského
práva vyprázdnil úplně.13
Mnohovýznamovost, neujasněnost a  terminologické zmatení pronásledují hospodářské
právo i na západ od nás a v podstatě se na všeobecnou definiční shodu a akceptaci
přesného členění rezignuje.14
Každý, kdo se hospodářským právem zabývá, si tak
vlastně může vytyčit jeho hranice k obrazu svému a rovněž tak překryvy a vymezení
ve vztahu k právu soukromému, veřejnému, podnikatelskému, správnímu, správnímu
trestnímu apod. podléhají subjektivismu.
Současné katedrové výukové programy se obsahově nedávají mást předpojatostmi a reminiscencemi.
Obsah toho, co se v předmětu „hospodářské právo“ v zemích s tržní ekonomikou
běžně vyučuje, předáváme studentům nadále, byť pod „politicky korektnějším“
a nepříznivých asociací zbaveným názvem „právo obchodní“. Důvodem je, že výuka
regulatoriky podnikání je pro výbavu absolventů praktická a nezbytná. Pokud by nebyla
12	 Srov. HUSÁR, J. Právna regulácia ingerencie verejnej moci do podnikania (Hospodársko právo – náčrt teórie a systému).
Košice: Equilibria, 2007, s. 24 a násl.
13	 Srov. PELIKÁNOVÁ, I. a kol. Obchodní právo 1. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 136.
14	 Srov. RINCK, G. a E. SCHWARK. Wirtschaftsrecht. Köln-Berlin-Bonn-München: Carl Heymanns Verlag,
1986, s. 9.
31Josef Bejček – Snesitelná těžkost nebytí/bytí obchodního práva
ona (veřejnoprávní) regulatorní část obchodního práva rozvíjena systematicky, mohlo
by se stát, že právníci budou narážet na veřejnoprávní limity podnikání až „za pochodu“
v praxi, protože na škole to učitelé považovali za starost „těch z jiného oboru“. To by šlo
k tíži absolventů (a svědomí nás učitelů) a zejména na úkor kvality právní služby.
2	 „Kodexové období“ obchodního práva
Zlatý vzešel napotom věk, kdy zákona,15
soudce
nik nebyl prost, neb nectil sám od sebe věrnost a právo…16
Na pomyslném výsluní zájmu a významu se obchodní právo ocitlo ve dvacetiletí následujícím
po  přijetí obchodního zákoníku v  roce 1991. Obchodní zákoník byl jedním
z nástrojů rušících falešnou monolitičnost „reálně socialistického“ práva a jeho hypertrofovanou
vertikální (regulatorní linii). Projevilo se to zejména v oblasti vztahů závazkových,
po sjednocení jejichž úpravy se volalo již dlouho.17
Svěrací kazajka administrativně
pojatého hospodářského práva se uvolnila18
a návrat klasického soukromoprávního
ovzduší přirozeně zapůsobil regeneračně i na strukturu a obsah výuky.
Závazkové vztahy se staly především smluvními v pravém slova smyslu, který hospodářský
zákoník masivně popíral. Ty se velmi liberalizovaly, byla obnovena široká smluvní
volnost, byla odstraněna zákonná kontraktační povinnost. Zavedla se zásadní dispozitivnost
právní úpravy obchodních závazkových vztahů19
(na rozdíl od vesměs kogentní
právní úpravy v hospodářském zákoníku a v podzákonných prováděcích předpisech,
která neumožňovala stranám odchýlit se od právních řešení vyhovujícíchpotřebám centrálně
a direktivně řízené ekonomiky). V souladu se zásadou smluvní svobody a autonomie
vůle se prosadila zásadní neformálnost uzavírání smluv (na rozdíl od zásadní
15	 Rozuměno „obchodního“…
16	 Publius Ovidius Naso, jehož hexametr „Čtvero věků“ z Proměn tu přidrzle a ironicky parafrázuji, již
prominout nemůže, tak snad tedy aspoň čtenář ano. Původní text znectěné strofy (v překladu Ferdinanda
Stiebitze) zní:
Zlatý vzešel nejprve věk, kdy zákona, soudce
člověk byl prost a od sebe sám ctil věrnost a právo.
Nebylo trestu ni strachu, a hrozivá slova se nečtla,
vyrytá v kov, a prosící dav se nemusel báti
soudcových úst: ač neměli obhájce, bezpečni byli.
17	 K tomu srov. např. KOPÁČ, L. Věc: Obchodní zákoník. Hospodářské noviny, 1991, č. 37, s. 8; ELIÁŠ, K.
Téma k diskusi: Obchodní zákoník. Právník, 1992, č. 6, s. 475–492; BEJČEK, J. K působnosti obchodního
zákoníku v závazkových vztazích. Právník, 1993, č. 2, s. 173–183.
18	 Z dnešního pohledu asi až příliš – viz často kritizovanou absenci veřejnoprávní regulace při privatizaci
(tunelování) v „divokých devadesátkách“. Srov. BEJČEK, J. Privatizační projekty: Rozhodování bez pravidel?
Hospodářské noviny, 1991, č. 26, s. 14.
19	 Byť nedostatečně přesně mj. ve vztahu k úpravě v občanském zákoníku. Srov. např. diskusi k charakteru
právní regulace sazby úroků z prodlení a poplatků z prodlení podle Nařízení vlády č. 142/1994 Sb. – blíže
BEJČEK, J. „Povaha ustanovení“ o úrocích z prodlení. Právní rozhledy, 2006, č. 11, s. 406 a násl.
ČPVP, ročník XXVII, zvláštní číslo/201932 Články
písemnosti smluv hospodářskoprávních). Sjednotila se právní úprava pravidel chování
pro tuzemské účastníky obchodních vztahů a byly odstraněny protisoutěžní diskriminačně-preferenční
rozdíly na  základě formálního statusu subjektů. Implementovala
se ustanovení řady mezinárodních obchodněprávních úmluv a zvyklostí do obchodního
zákoníku, což mj. ulehčilo adaptaci našich podnikatelů na standardy obvyklé v zahraničí.
Zmizela dřívější relativní izolovanost a  vzájemná nezávislost právních úprav hospodářských
vztahů s odchylným režimem, který závisel na charakteru subjektů právního
vztahu – obchodní zákoník se stal integrální součástí soustavy soukromoprávních předpisů;
navíc v nouzi dané zejména neexistencí sjednocujícího civilního kodexu upravil řadu
veřejnoprávních i soukromoprávních otázek s platností pro celý právní řád, a to zčásti
i pro nepodnikatele. Stal se tak i nositelem vývoje progresivních tendencí v řadě oblastí
soukromého práva, kteroužto roli by normálně měl mít především zákoník občanský.20
Důležitost obchodního práva ve výuce a zkoušení plynula mj. právě z této skutečnosti;
instituty a řešení zprostředkované obchodním zákoníkem poskytovaly nezbytnou část
odborné průpravy o tom, co je to vlastně soukromé právo – občanský zákoník ve své
tehdejší podobě měl v tomto směru značnou nevýhodu.
Zrodila se však naopak velmi složitá a dříve nezažitá problematika vzájemných vztahů
občanského a  obchodního zákoníku, jež snížila přehlednost a  jednoznačnost právní
úpravy a s tím související právní jistotu. Kodifikace obchodního práva měla mimořádný
depurační efekt.21
To se opět projevilo ve výuce, která se osvobodila od apologetiky
některých podzákonných účelových předpisů (nezřídka stěží pochopitelných pro učitele,
natož pak pro studenty22
) a mohla se namísto toho věnovat třeba rozvoji umění opravdové
kontraktace.
Přijetí obchodního zákoníku i  přes jeho chyby napomohlo kromě výše uvedených
důsledků i přechodu (u starších právníků návratu) k tradičnímu způsobu právního myšlení,
k pochopení a k praktickému používání tradičních (a přitom u nás řadě právníků
málo známých) soukromoprávních institutů a postupů a k vytváření praktických dovedností
při tvořivém výkladu a uplatňování práva, k němuž hospodářský zákoník poskytoval
jen velmi omezený prostor. Určitý „adaptační šok“ utrpěli samozřejmě i naši učitelé,
kteří však byli velmi záhy schopni zprostředkovat nejen studentům, ale i praktikům řadu
20	 To se ostatně projevilo i na novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., který zpětně čerpal podstatnou
část svých konstrukcí z praxí prověřeného a dlouho judikovaného zákoníku obchodního.
21	 Obchodní zákoník přinesl sice téměř 800 nových paragrafů, ale současně zrušil přes 80 právních předpisů,
a to většinou podzákonných, velmi podrobných a s převahou kogentních právních norem. Tím
velmi uvolnil rozhodovací prostor podnikatelům a v souladu s principy právního státu přesunul těžiště
právní úpravy na úroveň zákona vyjadřujícího skutečně obecný zájem.
22	 Jako např. pověstná vyhláška Státní plánovací komise a Státní arbitráže Československé socialistické
republiky č. 48/1980 Sb., o hmotném bilancování a projednávání dodavatelsko-odběratelských vztahů
v  plánovacím procesu, z  níž se  „točila hlava“ i  dlouholetým právním praktikům externě působícím
na katedře.
33Josef Bejček – Snesitelná těžkost nebytí/bytí obchodního práva
nových poznatků a souvislostí podle platné úpravy. Naši pedagogové rozvíjeli s využitím
četných zahraničních kontaktů doktrínu obchodního práva velmi činorodě.
Status oboru obchodního práva jako navýsost potřebné a praktické disciplíny, která navíc
díky obchodnímu zákoníku otevírala v řadě směrů „okno“ do klasického soukromého
práva, byl nesporný. Projevovalo se to i tím, že obchodní právo bylo povinnou součástí
státní závěrečné zkoušky – mohla tu, pravda, působit i tradice a rigidita státnic, u nichž
obchodní právo prostě jen nahradilo dříve povinné právo hospodářské.
3	 Pryč od obchodního (postkodexového) práva?
Člověk, který má rád uzeniny a dodržuje zákony, by neměl být u toho, když se tyto věci dělají.
Vztahový problém občanského zákoníku přijatého v roce 1964 a zákoníku obchodního
odstranila samozřejmě rekodifikace soukromého práva v roce 2012. Nové problémy však
vznikly (a v procesu aplikace a realizace práva se nepochybně další objeví) mezi novým
občanským zákoníkem a zákonem o obchodních korporacích. Navíc každý z těchto
dvou předpisů obsahuje sám o sobě řadu vlastních vnitřních nejasností v počtu určitě
ne menším, než vyplýval ze vztahových nejasností za účinnosti novelizovaného tzv. socialistického
občanského zákoníku a zákoníku obchodního. Nové předpisy si s bohatou
zásobou vlastních vnitřních nejasností určitě vystačí po dlouhá léta, než budou odstraněny
novelizacemi nebo výkladem (což je etapa, kterou dřívější předpisy již měly z velké
části za sebou). K výčtu a natož rozboru řady sporných koncepčních i jednotlivých ustanovení
a vyložených chyb v rozsáhlém občanském zákoníku není při této příležitosti
prostor. Týká se to i transparentnosti legislativního procesu a zpětné vazby teorie i praxe
na jeho výsledek.
Odborná i výuková činnost katedry se v tomto stále trvajícím období zaměřuje zejména
na koncepční i výkladové problémy obsažené v nových úpravách. Obchodní právo jako
odborná právní disciplína ani jako pedagogický obor samozřejmě nezmizelo proto,
že byl zrušen obchodní zákoník. Subjektově a věcně podmíněné zvláštnosti obchodních
vztahů se tímto aktem nesetřely, ale naopak se na pozadí obecné úpravy a v jejím rámci
nesporně, jasně a  jednoznačně odlišily. Metaforicky (a  útěšně pro  staromilce) to  lze
vyjádřit i tak, že implicitní a virtuální „obchodní zákoník“ mohou při troše představivosti
vidět stále; jen je zanořen do platného obecného soukromoprávního občanského
zákoníku.
Přiznávat strukturotvorný (odvětvově právní) význam kodifikaci (analogicky strukturoborný
účinek dekodifikaci) je voluntaristické a subjektivistické, přinejmenším v naší konkrétní
situaci, kdy se jiná (a zásadnější) kritéria tzv. odvětvové samostatnosti obchodního
práva (předmět regulace, metoda úpravy, specifické instituty) nezměnila.
ČPVP, ročník XXVII, zvláštní číslo/201934 Články
O odvětvovou samostatnost ostatně vůbec nejde. O (ne)smysluplnosti diskusí o odvětvové
samostatnosti právních odvětví, která (asi pro nedostatek důležitějších nebo přípustných
problémů právní teorie) planula ještě před několika dekádami, svědčí, že tiše
odumřely a vlastně dnes nikoho nezajímají. Nemá proto smysl v nich pokračovat.23
Obchodní právo totiž bez ohledu na tento kvaziatribut existuje a pěstuje se jako speciální
disciplína nejen v zemích s dualistickou koncepcí, součástí jejichž právního řádu jsou
i zvláštní obchodní zákoníky (např. Německo, Rakousko, Francie), ale i v zemích bez
takové úpravy (např. Itálie, Švýcarsko24
). Jakékoliv pseudoprestižní a poziční předsudky
o tzv. odvětvové samostatnosti jsou málo významné z hlediska praktického fungování
a dopadu právní úpravy, jakož i z hlediska pedagogického či vědeckého, a proto se jimi
ani nezabýváme. Obchodní právo tedy obsahově zůstává tím, čím bylo dříve, bez ohledu
na ztrátu „kodifikační výhody.“
Svoje „teritorium“ si každý úsek doktríny i legislativy či pedagogického zprostředkování
poznatků vymezuje především svým reálným významem a kvalitou, a nikoliv autoritativním
„výnosem“ o odvětvové samostatnosti či nesamostatnosti. Praktický význam může
diskuse mít z hlediska metodologického, z hlediska klasifikace a struktury oborových
vědních a pedagogických disciplín; problémy by mohly být v souvisejících akreditačních
procesech, v dělbě výuky a zejména v bezmezerovitém pokrytí tzv. soukromého práva
jak doktrinálně, tak pedagogicky.
Nemáme problém nejen s vymezením své působnosti, ale ani s potřebností a významem
disciplíny, již pěstujeme. Pojem obchodního práva se vlastně vymezuje svým přívlastkem
sám, nicméně jen formou tautologického odkazu na pojem „obchod“, či „obchod-
ní“.25
To  nemusí být nutně chápáno čistě pozitivisticky (ve  smyslu „co je  upraveno
předpisy zvanými obchodněprávní“), ale lze připustit i flexibilní (a expanzivní) funkční
pojetí – za „obchodněprávní“ se dají totiž naopak považovat veškeré instituty související
s obchodem, ať už jsou upraveny kdekoliv.
Obchody tradičně chápeme (a  i  studujícím zprostředkováváme) ve  dvou smyslech:
v  užším, stavovském (subjektivním), jako právem regulovaný styk příslušníků stavu
obchodnického, tedy těch, kterým právo přiznává status obchodníka (podnikatele).
Druhé (objektivní) pojetí zdůrazňuje tzv. obchody, jakožto typické akty oběhu statků,26
k nimž dochází bez ohledu na osobní podnikatelský či nepodnikatelský status účastníků.
Jde opět o záležitost spíše konvenční: dohodnout se, jak nazveme zvláštní druh
práva (zásadně soukromého) upravujícího obchodní činnost provozovanou dlouhodobě
23	 Shodně PELIKÁNOVÁ, op. cit., s. 39.
24	 Srov. CANARIS, C.-W. Handelsrecht. 24. vyd. München: C. H. Beck, 2006, s. 5.
25	 Tak RANDA, A. Soukromé obchodní právo rakouské. Praha: Nakl. J. Otto, 1908, s. 15.
26	 Srov. např. již MALOVSKÝ-WENIG, op. cit., s. 2.
35Josef Bejček – Snesitelná těžkost nebytí/bytí obchodního práva
na profesionálním základě.27
Proto za obchody pokládáme (a můžeme si činit nárok
na jejich pedagogickou garanci) i typické „obchodní“ smlouvy, jako jsou zejm. smlouva
zasilatelská, komise, bankovní obchody, přepravní smlouvy, pojištění, pacht (především
obchodního závodu), podnikatelský nájem, obchodní zastoupení, zprostředkování
(z podstatné části), kontrolní činnost, tichá společnost aj., upravené dnes v zákoníku
občanském.28
Studenti si mají uvědomit a procvičit znalost, že obchodní právo spočívá na základně všeobecného
práva občanského a doplňuje je zvláštními úpravami, jež se vztahují na kvalifikovaný
okruh subjektů – podnikatele; přitom tyto předpisy mají sloužit ulehčení a urychlení
obchodního styku i za cenu snížené ochrany účastníků tohoto styku; na druhé straně
je  odpovědnost podnikatelů za  sebe samotné vyšší nežli ve  všeobecném občanskoprávním
styku (soukromé právo spotřebitelské).29
To vyžaduje dobrou metodologickou
koordinaci a posloupnost výuky oborů „všeobecného“ občanského práva a „zvláštního
obchodního“ občanského práva. O tu se od počátku snažíme a chceme v ní pokročit
ještě dále; v současnosti mj. zvažujeme společnou výuku práva závazkového.30
Jednotnosti soukromého práva ovšem neodpovídá (a profilu absolventa a jeho připravenosti
pro praxi neprospívá) postavení obchodního práva jako jen jedné z řadových volitelných
disciplín u státních závěrečných zkoušek v jedné řadě s obory ne vždy srovnatelnými
rozsahem, náročností a svou potřebností pro profesionální výbavu absolventa.
Nemám sice „tvrdá data“, ale jsem jako dlouholetý bývalý akademický funkcionář, učitel
i právní praktik přesvědčen, že běžný absolvent se s obchodním právem (v širokém slova
smyslu zahrnujícím i  veřejnoprávní regulatorní rámec podnikání) potkává významně
častěji nežli u některých předmětů dnes „typicky státnicových“. Pokud zůstane systém
27	 Podobně KREJCI, H. Grundrisß des Handelsrechts. Wien: Manz Verlag, 1995, s. 3–5.
28	 Dělba práce s katedrou občanského práva je ovšem občas oportunní a závisí na tradici a katedrové příslušnosti
a odborné afinitě toho či onoho specialisty. To lze ovšem změnit.
29	 Tak BÜLOV, P. Handelsrecht. 4. vyd., Heidelberg: C. F. Müller, 2001, s. 1–3.
30	 Právě v této oblasti vznikla totiž jako vedlejší účinek nekoncepční dvoukolejnosti a roztříštěnosti úpravy
obligačního práva jakási „metavěda“ o obchodních obligacích, která se snažila pro účely aplikace práva
a jeho srozumitelné výuky „dodávat“ ex post teoretické „pojivo“ do úpravy, v jejichž základech v řadě
případů prostě chybělo. Mám však dlouhodobě za empiricky ověřený předpoklad, že ani ev. opakování
látky probrané v jiném předmětu z poněkud jiného hlediska není něčím, čeho bychom se měli apriorně
obávat (repetitio – mater studiorum) a čemu bychom se měli v učebních plánech panicky vyhýbat. Naopak
pokládám dílčí (nikoliv plošné!) pedagogické překrývání v hraničních oblastech za výhodu pro studenty,
jež je vede ke komplexnějšímu pochopení právní úpravy, resp. přinejmenším alespoň k upevnění její
znalosti. Je věcí konvence, do jaké hloubky a v jakém rozsahu by se těmi či oněmi instituty zabývaly
katedry občanského práva nebo obchodního práva, resp. by šlo o „vnitroústavní“ dělbu práce u šířeji
založených ústavů či kateder práva soukromého. Svoji roli sehraje také personální vybavení jednotlivých
pracovišť, výzkumné zaměření jednotlivých učitelů a jejich praktická profesní zkušenost atp. Ať prostě
určité oblasti učí ten, kdo je v nich nejlepší a nejdál.
ČPVP, ročník XXVII, zvláštní číslo/201936 Články
státnic zachován jako dnes, zaslouží si  obchodní právo místo srovnatelné s  právem
občanským (nebo má být zkoušeno spolu s ním), trestním či správním.31
4	 Trochu akademicko-právnické spirituality a (de)morality
„Sejde-li se organizovaně více právníků na nějaké vyšší úrovni, nemluví o normách, nýbrž
o tradici, hodnotách, spravedlnosti, férovosti, rovnosti, nezávislosti, kolegialitě, nestrannosti
a o oddanosti těmto nejasným pojmům a o lásce k právu a o svém poslání.“ 32
Troufám si připojit „submotto“: jsou-li to navíc učitelé, přidává se k těmto vznešeným
tématům nezřídka obligátní lamentace nad nízkou náročností studia, nad úrovní přijímaných
studentů i absolventů, nad potřebným poměrem obecné mimoprávní i právní
vzdělanosti a  specializovaných praktických dovedností  apod. Někteří z  nás rezignují
a „doklepávají“ to poklidně v „nezměnitelném“ systému, jiní kritice aspoň souhlasně
a přizpůsobivě přibrblávají a přitakají při obědových seancích či náhodných kuloárních
setkáních a kupují si tak pocit, že jim to není lhostejné a že to „už také dlouho říkají“; jiní
se aspoň občas ozývají na různých fórech, nebo tvrdošíjně lpí na standardech i za cenu
jistého sociálního vyloučení – mají-li aspoň nějaké rozhodovací pravomoci, doutná právě
v nich alespoň jiskřička naděje, že není vše ztraceno.33
„Demokratizace vzdělání“ bylo nejen líbivé heslo tzv. reálného socialismu, nad kterým
bychom se dnes mohli jen povýšenecky a „historicky poučeně“ ušklíbat – mohli bychom
se totiž dopustit faux pas úsměšky nad něčím, k čemu sklouzli i na „Západě“. Ona demokratizace
umožnila totiž mnoha lidem z  „obyčejných poměrů“, kteří by  na  to  jinak
z ekonomických a sociálních důvodů nemohli ani pomyslet, vystudovat vysokou školu,
a to nezřídka s vynikajícími výsledky.34
31	 Postavení oboru jakožto „olympijské disciplíny“ samozřejmě zpětně ovlivňuje i zájem studentů a jejich
motivaci a  tím i  úroveň jejich znalostí a  dovedností  – právě ty  obchodněprávní přitom pokládám
za nezbytnou a formativní součást jejich profesionální výbavy. Proto by měla být testována na stejné
úrovni jako u stávajících klíčových předmětů. Tyto nároky se přitom bez přetržky (nikoliv kupodivu)
prosazují na pražské právnické fakultě, k níž se vztahujeme jako k referenčnímu bodu.
Moje opakované podněty jakožto vedoucího katedry, požadující státnicové zrovnoprávnění obchodního
práva, zůstávají (bohužel již několik let) zatím stále oslyšeny.
Tento problém souvisí s funkcí zkoušky (maturitní, přijímací, postupové, státní) jakožto standardu požadované
úrovně, který by se každému méně schopnému či pracovitému studentovi neměl přizpůsobovat
„na míru“ (třeba pod záminkou specializace). Tyto otázky mj. glosuji v následující kapitolce.
32	 Srov. ČERMÁK, K. Od právníkovy introspekce k právnické sebereflexi. Bulletin advokacie, 2007, č. 10, s. 60.
33	 Tento příspěvek je formou blahopřání mé domovské fakultě k narozeninám. Myslím, že není lepší dárek
od srdce než upřímnost. Proto se jí tu vědomě dopouštím, byť leckde na úkor suché „akademické“ vznešenosti
a bezkrevné uhlazenosti a diplomatičnosti formulací.
34	 Pozdější ekonomická homogenizace společnosti oslabila naléhavost této potřeby; ale až do normalizace
se někteří lidé středního věku dostávali ke vzdělání, k němuž i desetiletí po válce neměli příležitost; srov.
rozšířené studium při zaměstnání („dálkaři“) pod heslem „druhé šance“, která byla mnohdy vlastně šancí
prvou. Úroveň dálkařů byla v průměru (čest výjimkám) výrazně nižší, ač dosáhli formálně stejné kvalifikace
jako denní studenti.
37Josef Bejček – Snesitelná těžkost nebytí/bytí obchodního práva
Jako většina dobře myšlených vznešených idejí35
byla i tato myšlenka napadena virem
vulgarizace a oportunismu. Za „demokratizaci“ se občas skrylo odstranění nebo trivializace
překážek vstupu i výstupu tak, aby se garantovala nejen stejná příležitost, ale aby
se zaručil i výsledek. Pod jejím pláštíkem se v minulosti ovšem zhusta dostalo (díky
systému sociálně inženýrských a třídních kvót) formálního titulu (nekorespondujícího
s odpovídajícím vzděláním) i lidem, kteří by jinak na tuto metu také nemohli ani pomyslet,
ale  kvůli absenci pohříchu osobnostních intelektuálních a  charakterově-volních
kvalit. Místo předválečného zaměření na intelektuálně střední a horní vrstvu mládeže
se v současnosti v celé Evropě vyšší vzdělávání orientuje spíše na intelektuálně střední
a nižší vrstvu, což střední vrstvu stahuje dolů, zatímco dříve aspirovala na vzestup. Chybí
údajně širší univerzální vzdělanostní základ, většina našich maturantů je „duševně zanedbaná“
a ani z těch nejnadanějších se nestávají vzdělanci, ale nanejvýš geniální fachidioti;
navíc na školách neuvěřitelně klesá kázeň.36
Bohužel nemám k dispozici analytické údaje, abych se mohl odvážit hodnocení, zda naší
vzdělanosti (té skutečné, nikoliv té „měřené“ procenty nositelů maturitních vysvědčení
a leckdy pofidérních titulů z obskurních škol) uškodila více „socialistická demokratizace
školství“, nebo statistické zvyšování formální úrovně vzdělanosti našeho národa (snížením
úrovně skutečné vzdělanosti) ve snaze vyrovnat se v tomto parametru vyspělejším
zemím.37
Jako by formální znaky vzdělání mohly nahradit obsah.38
Jsme jako fakulta vysoké školy na pomyslném vrcholu pyramidy, kvalita jejíchž nižších
stupňů rozhoduje o tom, na čem můžeme stavět my. Problémy úrovně středních škol,
standardu maturit, ale zprostředkovaně i škol základních se nás tedy také dotýkají. Nebo
se také můžeme tvářit, že nás nezajímají a nastavit na vstupu jen test všeobecných studijních
předpokladů, přijímat ty, již mu nejlépe vyhoví a netrápit se tím, že z percentilu 90
a více nutného dříve pro přijetí na fakultu klesáme až někam k percentilu kolem padesáti.
Navíc ty kýžené studijní předpoklady jsou formálně abstraktní, netestované zpětnou
vazbou. Všeobecně bystrý student ještě nemusí být dobrým studentem práv, pokud nemá
jistou sumu znalostí a  dovedností nabytých ne  vrozenou kombinatorickou bystrostí
a  pohotovostí, ale  dlouhodobějším studiem, resp. výcvikem. Všeobecnou inteligenci
strukturuje každý obor jinak, resp. toto strukturování je třeba testovat již na vstupu;
35	 Aspoň já v ty dobré úmysly v tomto případě věřím…
36	 Jak tvrdí prof. P. Vopěnka v rozhovoru pro Salon Práva, 26. března 2014. https://www.novinky.cz/kul-
tura/salon/331332-dnesni-skolstvi-nas-tahne-dolu-rika-matematik-a-filosof-petr-vopenka.html.
37	 Netuším, proč mi právě tady naskočila asociace na jednoho třídně uvědomělého „lidodemo“ školitele,
který na jakémsi aktivu burcoval k boji za „lepší příští“ slovy „zdohnat a předzdohnat“, při nichž jsem
si pouze pomyslel „no, s Tebou určitě…“.
38	 Jako by se místo dřívějšího „poroučení větru, dešti, bouři“ chtělo poručit tentokrát Gaussově křivce
četnosti (aplikované na rozložení inteligence v populaci) a silou „vůle a představy“ učinit masovou vzdělanostní
„elitu“ z většiny národa.
ČPVP, ročník XXVII, zvláštní číslo/201938 Články
právo je prostě pojmově spojeno s vysokými nároky na faktografii (znalosti reálií39
), aniž
slevuje z vysokých nároků na abstraktní pojmové myšlení.40
Málem „celonárodní“ diskuse kolem standardu maturit je jen pars pro toto. Inflaci podléhá
i nezávislé testování nejen u maturit, ale i u různých přijímacích, postupových a závěrečných
zkoušek. Standard se nezřídka přizpůsobuje uchazečům a je funkcí jejich schopností,
namísto aby šlo o nepřekročitelný parametr a filtr oddělující v důsledku ty způsobilé
od zbytku. Těch obsahových standardů, jejichž dosažení se masově předpokládá
(typicky pod heslem „maturitu všem, dokonce Vergilia v originále skladníkům do šroubáren“),
nemůže dosáhnout student bez motivace. Tu však nelze vnutit, když student
ví, že má při takovém „studiu“ zájem jen o certifikát umožňující mu vykonávat profesi,
o niž má skutečný zájem a k níž „zbytečnosti“ nepotřebuje.
Stejně jako maturita, tak i postupová zkouška či zkouška závěrečná může být buď kvalitní,
nebo „pro všechny“. Je-li např. maturita „pro všechny“, nemá způsobilost osvědčit
způsobilost studovat na vysoké škole. Pokud ano, může na vysoké škole studovat každý?
No teoreticky jistě, ale na „vysoké“ škole jaké úrovně a jakých nároků? Významná část
populace na maturitu prostě dosáhnout nemá, pokud má maturita plnit funkci diferenciace
populace na studijně disponovanou část a část nestudijní. Jinak ztrácí maturita
smysl.41
Kromě latentní a oportunní trivializace lze pozorovat i zcela otevřené snahy
o banalizaci všech zkoušek a zpochybňování standardů náročnosti (á la: vždyť nezáleží
na maturitě, ani na státnicích, neboť to jsou v podstatě jen formality a obřadní kroky,
39	 Jak konstatuje i prof. P. Šámal (v rozhovoru pro časopis Soudce, 2019, č. 5, s. 11), schopný právník musí
nosit určité pensum znalostí v hlavě a neměl by podléhat dojmu, že na webu najde vše potřebné.
40	 Překvapila mě stížnost jednoho studenta, že po nich na cvičeních z obchodního práva (kde se skutečně
řeší konkrétní příklady, po čemž se jindy volá) vyžaduji, aby předtím doma přečetli příliš velký počet
konkrétních příkladů a prokázali detailní znalosti předpisů potřebných k jejich vyřešení, takže nestíhají
svoje „jiné vedlejší aktivity“. Za příklad hodný následování mi doporučil jeden nejmenovaný předmět
spíše hodnotově teologického charakteru, kde se dopředu jen zadá obecný problém a na hodině
si o něm všichni „tvořivě popovídají“, což rozvíjí jejich „soft skills“. Opáčil jsem mu, že bych se nechtěl
dostat do rukou takto obecně „vycvičeného“ advokáta-mluvky, nebo podobně kvalifikovaného chirurga;
že odborný život je vždy až nepříjemně konkrétní a mimoto že na zahraničních západních univerzitách
je domácí příprava na výuku ještě mnohem náročnější. Že „vznešená hodnotová argumentace“ a „nejrůznější
zajímavé právní konstrukce“ bez „znalostních cihel“ nejsou k ničemu, podobně jako nelze porozumět
fyziologii a patologii bez anatomie a biochemie.
41	 SMRČKA, L. Maturitní masakr? Ale  kdeže… Dostupné z: http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/skolstvi-maturitni-masakr-ale-kdeze.A180606_232540_p_spolecnost_wag;
Autor si klade otázku,
co máme očekávat, pokud přijmeme sedmdesát procent populačního ročníku na (střední) školu, na jejímž
konci je „výběrová zkouška“, kterou má průměrně inteligentní člověk složit pouze při souběžně vysoké
píli. Nedostatek vysoké píle je přitom podstatně častější než přebytek inteligenčních schopností. Vysoké
procento lidí s maturitou v populaci nesvědčí o kvalitě jejich vzdělání, ale o nekvalitě maturitní zkoušky,
jak prohlašuje BÍLEK, P. Neumíte psát? Nepište! Literární noviny, 11. ledna 2019.
39Josef Bejček – Snesitelná těžkost nebytí/bytí obchodního práva
které se musejí absolvovat42
). Tomu nelze ustupovat bez ztráty sebeúcty a bez špatného
svědomí o společenské odpovědnosti a o smysluplnosti učitelské práce, jež nespočívá
v příspěvku k pavzdělanosti.43
Nevím, kolik je  mezi námi takových šťastlivců, co  nezažili pocit morální kocoviny
ze zkoušky, kterou studentovi nakonec dali, ač přitom skřípali zuby a připadali si (v lepším
případě) jako instrumentalizovaná dekorace. Kdyby totiž učitel neustoupil a držel
si svůj standard požadavků, vypadal by jako deviant on, protože ostatní kolegové (nebo
obory) mají tyto nezpůsobilé studenty za vyhovující; a nakonec to přece „taky jde“. Kdo
nesleví z daných nároků, zpytuje se nejednou sám: nejsem nakonec nějak divný já?
Jsem příznivec participace studentů na formování obsahu výuky a velmi stojím o zpětnou
vazbu, kterou si jako vyučující zprostředkovávám v reprezentativnější podobě, než
umožňují studentské ankety na ISu. Student však není zákazník a pán, kterému bychom
se měli podbízet a jemuž by se mělo populisticky lichotit a jenž by měl z přednášek a cvičení
odcházet pokud možno neunaven, ale především osvěžen a pobaven.44
Řeči o přetíženosti studentů, jež proto (!?) vyžaduje snížení nároků, nejsou příliš dojímavé
a zavánějí pokrytectvím. Zatímco dříve (odhaduji před 10–15 lety, pozn. JB) pracovalo
při studiu práv cca 15 % a zbytek víceméně jen studoval, dnes je to naopak.45
Může to samozřejmě občas být i ekonomická nutnost nebo sebeedukativní nástroj; častěji
ale půjde spíše o prachobyčejnou snahu zajistit si vyšší životní úroveň ještě v průběhu
studia (či v důsledku třeba i na úkor jeho rozsahu, hloubky a kvality). Měli bychom
se  jako učitelé snažit, aby žádná znalost či  dovednost vštěpovaná studentům nebyla
samoúčelná a zbytečná, ale neměli bychom o tom nechat rozhodovat studenty.46
Učitelé,
42	 Student 5. semestru mě přesvědčoval, že nároky kladené u zkoušek v 6. semestru jsou vysoké, a že „filtrovat“
se má na začátku studia (rozuměno: tedy ne už v ročníku jeho). Oponoval jsem, že by to bylo
velmi demotivační a demoralizující a že život nás „filtruje“ stále a průběžně a škola je k tomu mj. vhodnou
průpravou.
43	 Termín používá GRIM, T. Soumrak českého školství? Vesmír, 2018, č. 1. Dostupné z: https://vesmir.cz/
cz/on-line-clanky/2018/01/soumrak-ceskeho-skolstvi.html
44	 Ujal se dokonce termín edutainment (jako kombinace education a entertainment). Osobnostní učitelský profil
„nenáročného šoumena“ je ideální a měl by se asi testovat ve výběrovém řízení na pedagogy. Náročných
šoumenů bude asi pomálu, na rozdíl od průměrně náročných sucharů.
Vzpomněl jsem si v této souvislosti na jednu ze svých dřívějších demoralit:
Maximální cíl pedagoga: vzbudit výkladem takový zájem a nadšení, že student zatouží po dalším samostudiu.
Minimální cíl: vyvolat takovou hrůzu z předmětu a zmatení, že student je nucen přistoupit k samostudiu.
Je třeba opravdu velké prostřednosti, aby pedagog neuměl alespoň jednoho pólu dosáhnout a aby se jeho studenti neučili…
45	 URBAN, M. Studenti by měli na fakultě dostat více právnické potravy, aby za ní nemuseli utíkat jinam.
Srov. https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/rozhovor-judr-michal-urban-studenti-
-by-meli-na-fakulte-dostat-vice-pravnicke-potravy-aby-za-ni-nemuseli-utikat-jinam
46	 Byl jsem mj. rovněž (coby mj. celoživotní právní praktik) adresátem poučení (od studenta v prvé polovině
studia) o tom, co je třeba v mém předmětu vyučovat z hlediska „potřeb právnické profese v kontinentální
právní kultuře“.
ČPVP, ročník XXVII, zvláštní číslo/201940 Články
a ne studenti, rozhodují o nárocích a jsou také povinni je garantovat. „Pokud se některý
student cítí na škole přetížen, na danou školu nepatří.“ 47
Jsem rád, že se nám na fakultní „práva vinici Páně“ podařilo v minulosti nemálo pozitivního.
Pozitiva spočívala nejednou i v zábraně nesmyslům. Se zadostiučiněním i hořkou
pachutí vzpomínám, jak jsme se ve druhé polovině devadesátých let bránili a ubránili
nepromyšlenému plošnému zavádění boloňského procesu,48
spojenému s  nevybíravým
vrchnostenským nátlakem včetně hrozeb rozpočtových restrikcí za neposlušnost;49
s obavou pozoruji náběhy na historií nezatíženou recidivu v současnosti, jen ukrývanou
pod jinými názvy.
Nevěřím opakovaně pronášeným („politicky korektním“ a přitom až komicky dadaistickým)
proklamacím z „vyšších míst“ univerzity, že vyšší počet studentů neznamená
pokles jejich kvality. V rozpacích se již delší dobu „kroutíme“ při požadavcích na „zvýšení
studijní úspěšnosti“,  které přitom jsou jen implicitním přiznáním nepravdivosti
a pokrytectví explicitně tvrzených proklamací uvedených na začátku odstavce.
Jsme občas vystaveni tlaku na „zprůmyslovkaření“ výuky práva tzv. technicistně dovednostními
předměty; ty je třeba udržet na uzdě ve velmi omezeném rozsahu – nejsme
přece (aspoň ne především, ale jen z malé části) Fachhochshule typu justiční akademie. Role
fakulty je komplexnější nežli sloužit jen jako lepší školní přípravka orientovaná výlučně
na praxi.
Potácíme se v kvantifikovaných ukazatelích své kreativity: mezi přesvědčováním odosobněného
„systému“ o malé či žádné vypovídací schopnosti tohoto „vědoměru“ a vzýváním
vlastní sebeúcty, že „méně je přece více“, i kdybychom na tom měli být biti.
Anketní hodnocení učitelů studenty jsou jistě užitečná; občas se však od nich dozvídáme
překvapivé věci např. o zabíhavosti a teoretičnosti výkladů, když oni přece očekávají
praktické manuály a vypínají pozornost, jakmile učitel řekne „tady je zajímavý teoretický
problém“ (vždyť to jim přece v praxi k ničemu není…).
Musíme občas bojovat proti nedůvtipné a krátkozraké „sloganové politice“ připomínající
dřívější schválená hesla do prvomájových průvodů.50
47	 BÍLEK, P., op. cit..
48	 Ten předpokládal mj. povinné rozdělení studia na bakalářský a magisterský stupeň. Politicko-korektnímu
žargonu („povinná vertikální diferenciace právnického univerzitního studia“) bylo přitom tak snadné
(a výhodné) podlehnout…V Německu se tehdy zformovala velmi silná intelektuální opozice, která zavedení
tohoto nesmyslu u  nich zabránila (srov. „Landesburger Manifest“ Spolku německých právníků
z r. 1999, na nějž upozorňuje HOLLÄNDER, P. Dilemy právnického vzdelávania. Nepublikovaný příspěvek
na konferenci v říjnu 2018 v Košicích, s. 8).
49	 Pazvuky totalitní politické kultury nás tehdy zasáhly velmi silně; šlo o jednu z věcí, o nichž se podobně
jako o mnoha otázkách před listopadem 1989 „prostě nediskutuje“.
50	 Viz třeba zaklínadlo „internacionalizace“, podrývající při násilné a nedomyšlené aplikaci už tak narušenou
a křehkou kontinuitu bádání o právu (srov. tzv. povinné cizojazyčné habilitace, jimž jsme se nakonec
ubránili).
41Josef Bejček – Snesitelná těžkost nebytí/bytí obchodního práva
Je asi příliš optimistické vyzývat ke zvyšování náročnosti studia, když tolik objektivních
faktorů takovému cíli protiřečí. I kdyby nám „nic“ nebránilo, velmi pravděpodobně
se najde aspoň „někdo“, kdo za ono „nic“ ochotně zaskočí. Zvyšovat nároky na sebe
sama, což je asi s náročností na druhé spojeno (jinak by šlo o samoúčel), je v takovém
případě sebedestruktivní a sebediskriminační. Přeji fakultě, aby takové „žáby na prameni“,
bránící zvyšování náročnosti (té na sebe, ale i náročnosti na ostatní) negenerovala,
ale aby je motivovala a vedla k opaku, nebo je aspoň vyřazovala z odpovědných míst.
Zvyšování náročnosti studia neznamená nutně neustálé reformy. Abstraktní vyznávání
reforem nesmí být ideologií současnosti. Kdo zcela určitě (!) neví, zda by se něco nemělo
změnit, prostě to změnit nesmí.
Jen velmi bohatá anebo velmi hloupá země si může dovolit vypracovávat pro každou
generaci studentů nové pojetí studia;51
to jistě platí i pro fakulty právnické, které by měly
kontinuálně navazovat na  předchozí pojetí a  změny prosazovat spíše v  konzervativním
ladění a s přesvědčivým zdůvodněním. Přeji fakultě reformátory (pokud nějaké,
tak právě takové) osvícené, odvážné, nekonjunkturální a nezideologizované, kteří ani
v postmoderní době flexibility, prchavosti, pomíjivosti a mnohoznačnosti pojmů a celkové
dekonstrukce neztratí zdravě konzervativní kompas a  budou uvážlivě pracovat
nejen s výzvami budoucnosti, ale i s odkazem minulosti.52
Úměrně citová zdravice na počest stoleté mladice
(douška)
Kulatá jubilea svádějí k ikonizaci jmen či názvů oslavovaného, jeho
označení různými znaky, standardami a logy; obvykle se také klišovitě
chválí stav fyzické schránky či budov oslavence a jejich vybavení.
Podobné vnější znaky nejsou však podstatné ani u institucí, ani u lidí. Tyto atributy
se ostatně i u naší právnické fakulty a její univerzity za sto let vícekrát změnily.
Co přetrvává, jsou ideje, charakter a výsledky, jimiž jubilant ovlivnil život kolem sebe. Jejich
nositeli jsou ve škole hlavně učitelé a akademické vedení, správní zaměstnanci a studenti.
Myslím, že Právnická fakulta MU má celkovou stoletou bilanci vysoce kladnou
a že na ni můžeme být hrdi. Je povznášející (ale současně i skličující) uvědomit si,
že již po téměř polovinu její stoleté historie jsem s ní osobně spjat.
Přiznávám se k dobrému pocitu nad jejím rozvojem a nad jejími výsledky a jsem rád
za možnost k nim snad drobně přispět. Přeji své institucionální celoživotní souputnici
51	 LIESMANN, K. P. Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2008, s. 115.
52	 Moderním žargonem path dependence…
ČPVP, ročník XXVII, zvláštní číslo/201942 Články
(tedy především těm, kdo řídí a budou ovlivňovat její běh a zejména učitelům)
dlouhou vůli k odporu vůči stagnaci, ale i imunitu k ideologicky motivovanému úsilí
o zlepšení světaběhu,53
přeji sílu k náročnosti na sebe i na kvalitu „výstupů“.
Nechť škola přispívá k rozvoji právní nauky a ke kultivaci normotvorby, jakož i k úrovni aplikační
praxe. Ať odborně vychovává i lidsky formuje vysoce vzdělané, kultivované a motivované absolventy,
kteří na ni budou moci být vždy hrdi (a snad i s podobným pocitem vděčnosti, jejž zažívám já).
53	 Srov. deprimující svědectví o  „politicko-korektní“ ideologizaci z  pera německého profesora hostujícího
na špičkové univerzitě v Harvardu (mj. o hypertrofii módních zaklínadel typu „identitární politiky“,
„varovných spouštěčů“, „mikroagrese“, „bezpečných prostor“, „toxické maskulinity“  apod.).
MEYER, A. Diversität zählt mehr als Wahrheit: Wie sich Akademie ins intellektuelle Abseits manövriert.
Neue Zürcher Zeitung, 12. 9. 2018. Snad se u nás vyhneme rovněž „kulturní válce“ mezi samozvanými
bojovníky za „sociální spravedlnost“ a zastánci svobody projevu, která se rozhořela na řadě amerických
universit. Srov. NEUMANN, M. Zensur an der Uni? „Nicht jetzt, nicht hier“. Neue Zürcher Zeitung,
23. 5. 2019.