IN VARI ETATE CONCORDIA souborvě prof. Vladimíra Týče Tereza Kyselovská, David Sehnálek, Naděžda Rozehnalové (eds.) ACTA UNIUERSITATIS BRUNENSIS IURIDICA EDITIO SCIEMTIA I MUNI PRESS LAW IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Tereza Kyselovská, David Sehnálek, Naděžda Rozehnalové (eds.) Masarykova univerzita Brno 2019 Vzor citace KYSELOVSKÁ, Tereza, David SEHNÁLEK a Naděžda ROZEHNALOVÁ, eds. In varietate concordia: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2019, 528 s. Spisy Masarykovy univerzity, Edice Scientia: řada teoretická, 651. ISBN 978-80-210-9332-4 (brož.), 978-80-210-9333-1 (online) CIP - Katalogizace v knize In varietate concordia: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče / Tereza Kyselovská, David Sehnálek, Naděžda Rozehnalové (eds.). —1. vydání. -- Brno: Masarykova univerzita, 2019. 528 stran. - Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Edice Scientia, č. 651. ISBN 978-80-210-9332-4 (brož.), 978-80-210-9333-1 (online) 341* 341.171(4)* (082.2)* - mezinárodní právo - evropské právo -jubilejní publikace 341 - Mezinárodní právo [16] © 2019 Masarykova univerzita ISBN 978-80-210-9332-4 ISBN 978-80-210-9333-1 (online : pdf) Obsah Slovo editorů.................................................................................................................................11 Životopis pro f. Týče.................................................................................................................13 Bibliografie pro f. Týče.............................................................................................................15 r V Uvodem - Martin Skop..........................................................................................................29 Autonomní výklad mezinárodních smluv.............................................................31 Alexander J. bělohlávek Arbitrabilita sporů vyžadujících aplikaci unijních pravidel hospodářské soutěže.....................................................................................................63 Klára Drličková Primát unijních zeměpisných označení a jeho vliv na mezinárodní zápisy označení původu podle Lisabonské dohody................................83 Radim Charvát K niektorým specifikám súčasného medzinárodného súdnictva.......105 Ján Klucka Rozsudek SDEU Metock v kontextu Brexitu...................................................121 Richard Král Soudobé jazykově-právní otázky v evropském Cesku se zaostřením na akademické prostředí........................................................131 Filip Křepelka Jedno kolo ve věčném zápasu o autonomii unijního práva z křesel unijních soudců...........................................................................................183 Jiň Malenovský 7 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče _ r Súdny dvor EU zrušil vnútroštátny právny akt: Rodí sa nová doktrína alebo výnimka potvrdzuje pravidlo?...........................................197 Ján Ma^ák r Úvahy nad smyslem maximy in claris non ňt interpretatio v soudobém právu mezinárodních smluv....................................................211 Zdenek Nový Vztah mezinárodního a vnitrostátního práva - na základě učení prof. Vladimíra Týče.....................................................................................235 Jan Ondřej Dvojí exequatur a mezinárodní právo soukromé...........................................249 Monika Pauknerová Evropské mezinárodní právo soukromé — hledání formální a neformální harmonie..............................................................................................265 Naděžda Ro^ehnalová Urychlené rozhodčí řízení v obchodních sporech.........................................285 Květoslav Růžička Je soudní rozhodnutí (české i unijní) obecně závazné a má povahu pramene práva?................................................................................295 David Sehnálek Uplatňovanie medzinárodných zmlúv Spojeného kráľovstva a členských štátov Európskej únie po BREXITE..................................325 Miroslav Slašťan Ohlédnutí se (nejen) za řízením o předběžné otázce v prvních 15 letech členství České republiky v Evropské unii..............................347 Václav Stehlík 8 Obsah Kosovo jako laboratoř užití síly v mezinárodním právu............................367 Ondřej S vaček Několik glos k ochraně zásad právního státu na úrovni EU.................385 Naděžda Šišková Dvacet let od zavedení eura a prvního setkání s pro f. Týčem..............397 Michal Tomášek Zásada zákazu použití síly a „počítačový útok" proti kritickým infrastrukturám státu: vacuum iuris či výkladová výzva?..................413 Kateřina Uhlířová Mezinárodně-soukromoprávní tvář profesora Týče, neboli od lex loci delicti cotntnissi k lex loci damni infecti.............465 Jiří Valdhans Jedna gratulácia a dve úvahy k aktuálnym problémom medzinárodného práva..............................................................................................479 Peter Vršanský Uplatnění Listiny základních práv EU při přezkumu zákona o pobytu cizinců Ústavním soudem.................................................................515 Jiří Zemánek Vladimírovi... Petr Mrkývka.......................................................................................................................521 Michal Radvan....................................................................................................................527 Katedra práva Ekonomické fakulty Vysoké školy báňské — Technické univerzity v Ostravě..................................................................................529 9 Slovo editorů Název publikace nebyl zvolen náhodně. Heslo „jednotná v rozmanitosti" — „in varietate concordia" — se stalo mottem Evropské unie. Heslo přesně postihuje podstatu této specifické mezinárodní organizace a fakt, že vychází z různorodých států, které spojuje v jeden funkční celek, aniž by jim ale brala jejich svébytnost či identitu. Profesor Vladimír Týč obor práva Evropské unie na Právnické fakultě Masarykovy univerzity vybudoval a profesně se mu věnoval po svém návratu z působení v cizině. K Evropské unii má proto z hlediska odborného velmi blízko. Zároveň ale v různých etapách svého profesního působení zaměřoval svou pozornost a zájem též do oblasti práva mezinárodního veřejného, mezinárodního práva soukromého a práva duševního vlastnictví. Záběr jeho vědecké činnosti je tedy vskutku široký a úctyhodný. I přes tuto multioboro-vou rozmanitost vykazuje dílo profesora Týče důležitý jednotící prvek. Tím je vysoká odborná úroveň všech jeho prací, uznání z řad tuzemské i zahraniční odborné veřejnosti a ocenění ze strany jeho posluchačů — studentů škol, na kterých profesor Vladimír Týč působil a působí. V duchu zvoleného názvu a hesla byla sestavena i tato publikace. Autoři si sami zvolili témata z výše uvedených oborů, kterým se profesor Vladimír Týč věnoval. Publikace je proto rozmanitá svým obsahem. Společným cílem všech autorů, a tedy i jednotícím prvkem publikace, bylo poblahopřát panu profesorovi k jeho významnému životnímu jubileu. Tereza Kyselovská David Sehnálek Naděžda Rozehnalová 11 Životopis prof. Týče Prof. JUDr. Vladimír Týč, CSc. Narozen: 30. 8. 1949, Jaroměř (okr. Náchod) Bydliště: Nad Nádražím 795, 665 01 Rosice u Brna Stav: ženatý, tři děti Vzdělání: Základní škola: 1955-1964 Střední škola: 1964-1967 1967—1972: vysoká škola, Právnická fakulta Univerzity Karlovy Praha, vzdělání v oboru Právo 1975: rigorózum — Právnická fakulta Univerzity Karlovy, Praha (JUDr.) 1980—1984: aspirantura — obor mezinárodní právo, Ustav státu a práva, Akademie věd CR (CSc.) 1996: habilitace — mezinárodní právo veřejné, Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno (doc.) 2005: profesor — mezinárodní právo veřejné, Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno (prof.) Profesní zkušenosti: 1972-1973: podnikový právník (Škodaexport PZO, Praha) 1974—1979: asistent, Katedra mezinárodního práva, Právnická fakulta UJEP Brno (nyní MU Brno) 1979—1984: referent, Federální ministerstvo zahraničních věcí, Praha 13 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 1984- 1985: 1985- 1991: 1991-dosud: 1993-2015: 1997- 2002: 1998- dosud: 2014-dosud: referent, Federální úřad pro vynálezy, Praha mezinárodní úředník, Světová organizace duševního vlastnictví, Ženeva Katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno vedoucí katedry proděkan docent, později profesor na částečný úvazek, Katedra práva, Ekonomická fakulta, Vysoká škola báňská, Ostrava profesor na částečný úvazek, Wyszza Szkola Bankowa, Gdaňsk, Polsko Pedagogická činnost: Výuka v magisterském, bakalářském a doktorském studijním programu v oborech: právo EU, mezinárodní právo veřejné, mezinárodní právo duševního vlastnictví. Působení v zahraničí: 1985—1991: Světová organizace duševního vlastnictví, Ženeva, mezinárodní úředník v oblasti průmyslových práv 1994-1999: několik přednášek na Univerzitě Paris XI 2000, 2005: hostující profesor na univerzitách Montpellier a Aix-Marseille (Francie) 2008: přednáškový pobyt na John Marshall Law School, Chicago 2009, 2010: výuka na letní škole NICLAS (evropské a ústavní právo) pořádané Univerzitou Vídeň 2011: výuka na Univerzitě Vídeň 14 Bibliografie prof. Týče TÝČ, Vladimír. K některým kolizním otázkám náhrady škody ex delicto. In: Sborník prací učitelůprávnické fakulty - VTÍ. Brno: Universita Jana Evangelisty Purkyně, 1977. TÝČ, Vladimír. Nová úprava mezinárodního práva soukromého v SSSR. Právný ob^or, Bratislava: Ustav štátu a práva Slovenskej akadémie vied, 1979, č. 1, s. 56 a násl. ISSN 0032-6984, TÝČ, Vladimír. K určení počátku vnitrostátní působnosti norem mezinárodního práva soukromého obsažených v mezinárodních smlouvách. Právník, Praha: Ustav státu a práva, 1981, č. 11, s. 994 a násl. ISSN 0231-6625. TÝČ, Vladimír. K otázce vztahu mezinárodních smluv a československého právního řádu. Právník, Praha: Ustav státu a práva, 1984, č. 3, s. 821 a násl. ISSN 0231-6625. TÝČ, Vladimír. Právní následky vnitrostátního projednání a schválení mezinárodní smlouvy z hlediska československého právního řádu a smluvní praxe. Právný ob^or, Bratislava: Ustav štátu a práva Slovenskej akadémie vied, 1984, č. 9, s. 863 a násl. ISSN 0032-6984. TYC, Vladimír a Dalibor JILEK. Základy práva Evropských společenství Brno: Doplněk, 1994, 194 s., Edice učebnic PrF MU v Brně, sv. 84. ISBN 80-210-0776-1. r V TYC, Vladimír. Introduction to the Czech priváte international law. In: Introduction to C^ech law. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 187—193, Edice učebnic Právnické fakulty MU v Brně, č. 78. ISBN 80-210-0768-0. TÝČ, Vladimír. Aplikace mezinárodních smluv ve vnitrostátním právu. Právník, Praha: Academia, 1993, roč. 132, č. 4, s. 331-336. ISSN 0324-7007. TÝČ, Vladimír. Vnitrostátní aplikace mezinárodních smluv v ústavním systému Československa. In: Aktuální otázky českého a československého konstitucionalismu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 175—180, Acta Universitatis Brunensis Iuridica, č 117. ISBN 80-210-0619-6. TYC, Vladimír. Mezinárodní smlouva a český právní řád. Časopis pro právní védu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 1994, roč. 2, č. 2, s. 171-180. ISSN 1210-9126. Dostupné z: https://journals.muni.cz/ cpvp / article / view/10366 15 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče r V > V V TYC, Vladimír. Přehled mezinárodně smluvní praxe CR v r. 1993. Časopis pro právní védu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 1994, roč. 2, č. 2, s. 181-191. ISSN 1210-9126. Dostupné z: https:// journals.muni.cz/cpvp/article/view/10367 s V V TYC, Vladimír. The sky is blue. Časopis proprávní védu apraxi, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 1994, roč. 2, č. 5, s. 229-235. ISSN 1210-9126. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/10100 s V V TYC, Vladimír. Právnické studium, potřeba dalších změn. Časopis pro právní védu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 1994, roč. 2, č. 6, s. 89-98. ISSN 1210-9126. Dostupné z: https://journals.muni.cz/ cpvp / article / view/9528 TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropských společenství, základy mezinárodního práva veřejného. In: Základy práva. 1, Veřejné právo. 2. opr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994, s. 400—437, Edice učebnic Právnické fakulty MU v Brně, č. 118. ISBN 80-210-1037-1. TYC, Vladimír. Introduction to Czech priváte international law. In: Survej of lectures on C^ech law. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 117—122, Acta Universitatis Brunensis Iuridica, č. 146. ISBN 80-210-0768-0. r V TYC, Vladimír. O vnitrostátnípňmé návaznosti mezinárodních smluv. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1996,137 s., Acta Universitatis Brunensis Iuridica, č. 173. ISBN 80-210-1384-2. TÝČ, Vladimír. K některým otázkám přizpůsobení českého právního řádu připravenosti České republiky ke vstupu do Evropské unie. In: Ročenka evropského práva. Svatek 1, 1995. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 47-64, Acta Universitatis Brunensis Iuridica, č. 174. ISBN 80-210-1422-9. ROZEHNALOVÁ, Naděžda, Vladimír TÝČ a Rostislav ZÁLESKÝ. Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého vjustiční praxi. 2. rozšířené vyd. Brno: MU Brno, 1997, 197 s., Edice učebnic PrF MU v Brně. ISBN 80-210-1570-5. TÝČ, Vladimír. Přímý účinek (bezprostřední závaznosti) článku 64 Evropské dohody o přidružení CR v českém právním řádu. In: Ročenka evropského práva. Sva%ek2,1997.1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 109—123, Acta Universitatis Brunensis Iuridica, č. 197. ISBN 80-210-1688-4. 16 Bibliografie prof. Týče TÝČ, Vladimír. Přehled evropských regionálních mezivládních organizací. In: Ročenka evropského práva. Svatek 2, 1997. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 178-202, Acta Universitatis Brunensis Iuridica, č. 197. ISBN 80-210-1688-4. s v TYC, Vladimír. V rumy slová a autorskápráva v mezinárodním obchode. Praha: Linde, 1997, 166 s., Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 80-7201-102-2. TÝČ, Vladimír. Několik poznámek ke vztahu mezinárodních smluv a českého pracovního práva. In: Pracovní právo na přelomu tisíciletí. Praha: Orac, 1997, s. 28-31. TÝČ, Vladimír. Implementace mezinárodních závazků ČR do vnitrostátního práva. In: O vztahu ústavního a mezinárodního práva: (k výkladu cl. 10 Ústavy CR). 1. vyd. Praha: Karolinum, 1997, s. 17—28, Acta Universitatis Carolinae Iuridica, sv. 1/1997. ISBN 0323-0619. TÝČ, Vladimír. Vztah mezinárodních smluv a českého pracovního práva. Právník, Praha: Academia, 1997, roč. 136, č. 10-11, s. 863-872. ISSN 0324-7007. ROZEHNALOVA, Naděžda a Vladimír TYC. Evropský rozměr procesního práva. Časopisproprávní védu apraxi, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 1998, roč. 6, č. 3, s. 503-513. ISSN 1210-9126. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/9102 ROZEHNALOVA, Naděžda, Vladimír TÝČ aMonikaNOVOTNÁ. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 346 s., Acta Universitatis Brunensis Iuridica, č. 206. ISBN 80-210-1867-4. TYC, Vladimír. Co přinesl (a co nepřinesl) Amsterdam. In: Ročenka evropského práva. Svatek 3, 1997. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 11—48, Acta Universitatis Brunensis Iuridica, č. 216. ISBN 80-210-1960-3. TYC, Vladimír. Česká republika a současný svět: (sborník dokumentů). Praha: Linde, 1998, 351 s. ISBN 80-7201-121-9. TÝČ, Vladimír. Evropský soudní dvůr jako tvůrce práva. Evropské a mezinárodní právo, Brno: Nadace prof. B. Komárkové, 1998, roč. 7, č. 1—2, s. 97—102. ISSN 1210-397. TÝČ, Vladimír. Evropská unie a její právo: návod k použití. Daně: odborný časopis pro daňové právo a praxi, Praha: Orac, 1998, roč. 6, č. 5, s. 15—18. ISSN 1210-8103. 17 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče TÝČ, Vladimír. Evropská unie: návod k použití 2. Dane: odborný časopis pro daňové právo a praxi, Praha: Orac, 1998, roč. 6, č. 7—8, s. 7—11. ISSN 1210-8103. ROZEHNALOVÁ, Naděžda a Vladimír TÝČ. Vytváření jednotného justičního prostoru v Evropě a české mezinárodní právo soukromé. Právník, Praha: Academia, 1999, roč. 138, č. 10, s. 946-965. ISSN 0324-7007. TÝČ, Vladimír. Zásady pro aplikaci práva ES v členských státech. EMP, Utrecht, Praha: Stichting EMP, Nadace EMP, 1999, roč. 8, č. 1, s. 46-51. ISSN 1210-3977. TÝČ, Vladimír. Aplikace práva ES z hlediska pravomocí orgánů ES a orgánů členských států. Právník, Praha: Academia, 1999, roč. 138, č. 5, s. 405— 420. ISSN 0324-7007. TÝČ, Vladimír. K aplikaci sekundárního práva ES v členských státech. EMP, Utrecht, Praha: Stichting EMP, Nadace EMP, 1999, roč. 8, č. 4, s. 29-32. ISSN 1210-3977. TYC, Vladimír. K dalším nezbytným změnám Ústavy v souvislosti se vstupem CR do EU. Parlamentní zpravodaj, Praha: IDEU, 1999, roč. 5, č. 7, s. 19—20. ISSN 1211-037X. TYC, Vladimír. Poznámky k Ústavě v souvislosti s předpokládaným vstupem CR do EU. Parlamentní zpravodaj, Praha: IDEU, 1999, roč. 5, č. 5, s. 7—9. ISSN 1211-037X. TÝČ, Vladimír. Evropská unie: regionální politika, regiony, euroregiony. Ekonomická revue, Ostrava: VSB-Technická univerzita, 1999, roč. 2, č. 4, s. 97-105. ISSN 1212-3951. TYC, Vladimír a Naděžda ROZEHNALOVÁ. Ustavné právní aspekty vstupu CR do EU. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí, 1999, 46 s. ROZEHNALOVÁ, Naděžda a Vladimír TYC. K vývoji mezinárodního práva soukromého a procesního ve státech Evropské unie. In: Ročenka evropského práva — Yearbook of european law. Svatek IV, 1998. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 165—185, Acta Universitatis Brunensis Iuridica, č. 237. ISBN 80-210-2291-4. TYC, Vladimír. Základy práva Evropských polecenstvípro ekonomy. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2000,279 s., Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 80-7201-213-4. 18 Bibliografie prof. Týče TYC, Vladimír. Základy práva Evropských společenství pro ekonomy [Učebnice]. Praha: Linde, 1999, 242 s., Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 80-7201-148-0. TYC, Vladimír. Evropská unie a její právo pro začátečníky. 2. aktualiz. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 66 s., Praktické příručky, sv. 1. ISBN 80-210-1867-4. TÝČ, Vladimír. Proč byla zrušena evropská směrnice o zákazu tabákové reklamy. Parlamentní zpravodaj, Praha: IDEU, 2000, roč. 6, č. 12, s. 39. ISSN 1211-037X. V r t r V SOPOVOVA, Radoslava a Vladimír TYC. Nový integrovaný předmět -Integrated European Case Law Course. Časopispro právní vedu apraxi, Brno: Masarykova univerzita, 2001, roč. 9, č. 3, s. 319-320. ISSN 1210-9126. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/8404 r V r V TYC, Vladimír. K otázce změn Ústavy CR v souvislosti s předpokládaným vstupem CR do EU. In: Aproximace práva a ekonomická integrace v procesu přípravy CR na vstup do EU sborník mezinárodní vedecké konference pořádané pod záštitou Regionální hospodářské komory Ostrava, 29. listopad 2001, Ostrava. 1. vyd. Ostrava: VŠB-Technická univerzita, 2001, s. 190-198. ISBN 80-248-0069-1. TÝČ, Vladimír a Naděžda ROZEHNALOVÁ. Kolizní smluvní právo, výhrada veřejného pořádku a mezinárodně kogentní normy. Právník, Praha: Academia, 2002, roč. 141, č. 5, s. 14-35. ISSN 0324-7007. ROZEHNALOVÁ, Naděžda a Vladimír TYC. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s., Spisy PrF MU, řada teoretická, č. 262. ISBN 80-210-3054-2. TÝČ, Vladimír, Radoslava ŠOPOVOVÁ a Filip KŘEPELKA. Integrated European CaseEaw Course. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 113 s., Edice učebnic PrF MU v Brně, č. 334. ISBN 80-210-3287-1. TYC, Vladimír a Naděžda ROZEHNALOVÁ. Evropský justiční prostor v oblasti soukromého práva — reflexe nejnovějšího vývoje. Právny obzpr: časopis Ústavu státu a práva Slovenskej akadémie vied, Bratislava: Slovenská akadémia vied, 2002, roč. 85, č. 2, s. 114-127. ISSN 0032-6984. TÝČ, Vladimír. Regionální politika a regiony v EU z hlediska ČR. In: Právni aspekty ekonomické spolupráce v rámci regionů: mezinárodní vedecká konference, 30. 3. 2000, Ostrava. 1. vyd. Ostrava: VSB-Technická univerzita, 2000, s. 1-6. ISBN 80-7078-812-7. 19 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče TYC, Vladimír. CR a jednotný vnitřní trh ES. In: Česká ekonomika 2000: očekávání — skutečnosti — perspektivy: sborník z mezinárodní konference, Karviná 26 —28.dubna 2000. 2. díl. Karviná: Slezská univerzita. Obchodně podnikatelská fakulta, 2000, s. 87-90. ISBN 80-7248-059-6. TÝČ, Vladimír. Etika v mezinárodním ekonomickém prostředí. In: litické rozmery transformacnéhoprocesu v ekonomike: zborník z medzinárodnej konferencie. II. časť. 1. vyd. Banská Bystrica: Ekonomická fakulta Univerzity Mateja Bela, 2000, s. 163-168. ISBN 80-8055-354-8. TYC, Vladimír. Základypráva Evropské uniepro ekonomy. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2001, 335 s., Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 80-7201-296-7. TÝČ, Vladimír. Legislativní proces v EU. VI.: Evropský soudní dvůr a justiční systém EU. Parlamentní zpravodaj, Praha: IDEU, 2001, roč. 7, č. 8-9, s. 31-33. ISSN 1211-037X. TÝČ, Vladimír. Exteritorialita v soutěžním právu komunitárním a českém. In: Sborník výzkumných prací „Aproximace českého práva ve srovnání se standardy EU": vydaný u příležitosti konání konference „Ekonomické a adaptační procesy 2002pro české průmyslové regiony před vstupem do EU": Ostrava, 3.-5. 9.2002. 1. vyd. Ostrava: VŠB-Technická univerzita, 2002, s. 150-153. ISBN 80-248-0128-0. r V r V TYC, Vladimír. Poslední novela Ústavy umožní vstoupit CR do ES (EU). Parlamentní zpravodaj, Praha: IDEU, 2002, roč. 8, č. 4, s. 19—20. ISSN 1211-037X. r V TYC, Vladimír. International agreements in the legal orders o f the candidate countries, Czech Republic [Chapter 2]. In: Handbook onEuropean enlargement: a commentary on the enlargementprocess. The Hague: T.M.C. Aster Press, 2002, s. 229-238. ISBN 90-6704-151-3. TÝČ, Vladimír. ČR a evropský patent. In: Sborník výzkumných prací „Výsledky aproximace českého práva ve srovnání se standardy EU před vstupem do EU". 1. vyd. Ostrava: Vysoká škola báňská — Technická univerzita, 2003, s. 232-237. ISBN 80-248-0462-X. TÝČ, Vladimír. Několik poznámek k nejnověj Šímu vývoji v EU směrem k její ústavě a federalizaci. Mezinárodní a srovnávací právní revue, Olomouc: Univerzita Palackého, 2003, roč. 3, č. 9, s. 65-68. ISSN 1213-8770. 20 Bibliografie prof. Týče TÝČ, Vladimír. Zu den neuesten Entwicklungen in der Europäischen Union — die EU-Verfassung und die Fôderalisierung. Mezinárodní a srovnávací právní revue, Olomouc: Univerzita Palackého, 2003, roč. 3, č. 9, s. 69—73. ISSN 1213-8770. TYC, Vladimír. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie. 1. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 77 s., Edice učebnic PrF MU v Brně, č. 328. ISBN 80-210-3253-7. TÝČ, Vladimír. Dokumenty ke studiu práva Evropských společenství. 1. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000,119 s., Edice učebnic PrF MUv Brně, č. 246. ISBN 80-210-2418-6. TÝČ, Vladimír, Filip KŘEPELKA a Naděžda ROZEHNALOVÁ. Lexikon -právo Evropské unie. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2004, 322 s., Lexikony Sagit, sv. VIL ISBN 80-720-8428-3. TYC, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 4. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2004, 306 s., Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 80-720-1478-1. TÝČ, Vladimír. Následky neimplementace evropské směrnice v podmínkách CR. In: CR _ členský stát EU a právní otázky s tím související. Ostrava: VSB — Technická univerzita, 2004, s. 169-174. ISBN 80-248-0741-6. r V TYC, Vladimír. Ľélargissement: une chance ou un piege pour ľintégration européenne? In: Les Communautés et ľUnion européenne Face aux Défis de ľElargissement, Tome I, Droit in situ. Paris, 2004. TYC, Vladimír. La legitimite de 1'EU élargie: vers une Constitution européenne. In: Les Communautés et ľUnion européenne Face aux Défis de ľElargissement, Tome IV, Droit in situ. Paris, 2004. TÝČ, Vladimír. Rámcová rozhodnutí EU a český právní řád. In: Východiska a trendy vývoje českého práva po vstupu České republiky do Evropské unie: sborník příspěvků z konference pořádané Právnickou fakultou Masarykovy university v Brné dne 5. 10. 2005. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2005, s. 233-240. ISBN 80-210-3892-6. TÝČ, Vladimír. Poznámky k výuce práva na ekonomických fakultách. In: Výukaprávapro ekonomy: mezinárodní vedecká konference: sborník: 3.-4.11.2005, Rožnov pod Radhoštem. Ostrava: VSB — Technická univerzita, 2005, s. 153-156. ISBN 80-248-0939-7. 21 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče r V > V TYC, Vladimír. Význam judikatury Soudního dvora ES v právním řádu CR a role vládního zmocněnce pro nastupování před Soudním dvorem ES a Soudem prvního stupne. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí, 2005, 49 s. s V V TYC, Vladimír. Následky porušení práva ES/EU pro CR jako členský stát EU a pro fysické a právnické osoby jako adresáty přímo použitelných komunitárních předpisů. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí, 2005, 49 s. ROZEHNALOVA, Naděžda a Vladimír TYC. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 207 s., Spisy PrF MU v Brně, Řada teoretická, č. 299. ISBN 80-210-4073-4. ROZEHNALOVA, Naděžda a Vladimír TYC. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 2. nezměň, vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 401 s., Spisy PrF MU, Řada teoretická, č. 301. ISBN 80-210-4053-X. TYC, Vladimír, Filip KŘEPELKA a Daniel NOVÁK. Soudnictví v institucionální struktuře Evropské unie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 77 s., Spisy PrF MU v Brně, Řada teoretická, 299. ISBN 80-210-3968-X. TÝČ, Vladimír. Působení práva Evropské unie ve sféře českého právního řádu. In: Evropský kontext vývoje českého právapo roce 2004: sborník ^ workshopu konaného na Právnické fakulte MU v Brné dne 26.9.2006. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 10-28. ISBN 80-210-4182-X. TYC, Vladimír. EU framework decision and the Czech legal order. Eegal studies andpracticeJournal: research revue, Brno: Masarykova universita, 2006, roč. 14, č. 4, s. 336-340. ISSN 1210-9126. TYC, Vladimír. Harmonization of Indirect Taxes in the European Union. In: Sovremennye problémy teorii nalogovogo pravá ? The Modern Problems of TaxEaw Theory. 2007. 1. vyd. Voroněž: University of Voronezh, 2007, s. 378-384. ISBN 978-5-9273-1340-2. TÝČ, Vladimír. Právní režim a vnitrostátní provádění mezinárodních smluv uzavíraných podle čl. 24 a 38 Smlouvy EU. In: Aktuálne problémy medzinárodnéhopráva. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 2007, s. 82-96. ISBN 978-80-7160-227-9. TYC, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2006, 287 s., Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 80-7201-631-8. 22 Bibliografie prof. Týče TÝČ, Vladimír. K otázce způsobilosti Evropské unie uzavírat mezinárodní smlouvy. In: Pocta Vladislavu Davidovi. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, s. 281-296. ISBN 978-80-244-1742-4. TÝČ, Vladimír. Harmonizace nepřímých daní v Evropské unii. In: Efektivnost právních předpisů pro ^výšení konkurenceschopnosti v ekonomice. 1. vyd. Ostrava: VŠB - Technická univerzita, 2007, s. 167-173. ISBN 978-80-248-1553-4. TÝČ, Vladimír. Postavení mezinárodních smluv v právu ES (EU) a jejich aplikace v členských státech. In: Dny veřejného práva. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 1216-1240. ISBN 978-80-210-4430-2. TYC, Vladimír. Uvod do mezinárodního a evropského práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, 100 s., Edice učebnic PrF MU v Brně, č. 391. ISBN 978-80-210-4253-7. ROZEHNALOVA, Naděžda a Vladimír TYC. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, 410 s., Rada teoretická, sv. 301. ISBN 978-80-210-4053-3. TÝČ, Vladimír. Pravomoci ES k uzavírání mezinárodních smluv. A.cta Universitatis Carolinae Iuridica, Praha: Karolinum, 2008, roč. 54, č. 1, s. 397— 303. ISSN 0323-0619. r V TYC, Vladimír. Harmonization of Indirect Taxes in the European Union. International Journal of Eaw and Management, Bingley (GB): Emerald, 2008, roč. 50, č. 2, s. 87-92. ISSN 1754-243X. TYC, Vladimir. Direct Effect and Invocability of EC Law before National Courts: International Treaties. In: Dny práva — 2008 — Days of Eaw. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 818-821. ISBN 978-80-210-4733-4. TÝČ, Vladimír, Petr MRKÝVKA, Ivana PAŘÍZKOVÁ, Michal RADVAN, Dana ŠRÁMKOVÁ, Libor KYNCL, Jan NECKÁŘ a Petra SCHILLEROVA. Ea reformě de radministration fiscale en République tcheque. Bialostockie Studia Prawnicze, Bialystok: Temida 2, 2009, roč. 2009, č. 5, s. 412-429. ISSN 1689-7404. TYC, Vladimír. International Agreement in EU Legal System. In: KNĚZ, ROZEHNALOVA, TÝČ a kol. Five Years of EU Membership Case of CZech Republic and Slovenian Eaw. Maribor: University of Maribor, 2009, č. 1. ISBN 961-6399-58-6. 23 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče TYC, Vladimír. The Limits to the Principle of Supremacy of EU Law over National Law of Member States. In: Czech Eaw in European Regulatory Context. 1. vyd. München: Verlag Medien und Recht, 2009, s. 11-29. ISBN 978-3-939438-09-0. TÝČ, Vladimír. Garmonizaciya nalogovogo pravá v Evro soyuze. In: Nalogovoye právo stran Vostochnoy Evropy. Moskva: Wolters Kluwer, 2009. ISBN 978-5-466-00423-6. TYC, Vladimír a Radim CHARVÁT European Court of Justice as law-maker: example of intellectual properly protection on EU internal market. In: Dny práva — 2009 — Days of Eaw. The conference proceedings. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-4990-1. TYC, Vladimír. Uvod do mezinárodního a evropského práva. 2. akt. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014, 99 s., Edice učebnic PrF MU, č. 444. ISBN 978-80-210-5163-8. TÝČ, Vladimír, David SEHNÁLEK a Radim CHARVÁT. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Muni PRESS, 2011, 179 s., Iuridica 385. ISBN 978-80-210-5387-8. TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha: Leges, s.r.o., 2010, 301 s. ISBN 978-80-87212-60-8. r V TYC, Vladimír. State Aids as Remedies for Mitigation of Economic Crisis Consequences in the European Union. In: Finansepubliczne iprawofinansowe w Europie centralnej i wschodniej w warunkach kryzysu finansowego. Bialystok: Temida, 2010, s. 136-141. ISBN 978-83-89620-85-9. TYC, Vladimir. Europeanisation of Czech Law - Sources and Methods through which the EU Acts on Czech Law. In: KŘEPELKA, Filip, Rajko KNAZ a Markéta SELUCKA. Principles, Rules andEimits of Europeanisation of National Legal System. 1. vyd. Maribor: University of Maribor, Faculty of Law, 2011, s. 8-21. ISBN 978-961-6399-62-3. TYC, Vladimir. The Developments and Competences of the European Union. In: One or Many? The Eaw and Structure of the European Union and United States. 1. vyd. Rock Island, IL: East Hall Press, 2011, s. 3-23. ISBN 978-1-878326-20-1. TYC, Vladimir. The Institutional Structure of the European Union. In: One or Many? The Eaw and Structure of the European Union and United States. 1. vyd. Rock Island, IL: East Hall Press, 2011, s. 25-34. ISBN 978-1-878326-20-1. 24 Bibliografie prof. Týče TÝČ, Vladimír. The Legal system and the Sources of European Union Law. In: One or Many? The \ xiiv and Structure of the European Union and United States. 1. vyd. Rock Island, IL: East Hall Press, 2011, s. 35-43. ISBN 978-1-878326-20-1. TYC, Vladimir. The Primacy of European Union Law over the National Laws of the Member States and its Limits. In: One or Many? The Eaw and Structure of the European Union and United States. 1. vyd. Rock Island, IL: East Hall Press, 2011, s. 45-51. ISBN 978-1-878326-20-1. TYC, Vladimir. The Judicial System of the European Union and the Enforcement of EU Law: The Judical System of the European Union. In: One or Many? The Eaw and Structure of the European Union and United States. 1. vyd. Rock Island, IL: East Hall Press, 2011, s. 61-75. ISBN 978-1-878326-20-1. TYC, Vladimir. Internal Market of the European Union. In: One or Many? The Eaw and Structure of the European Union and United States. 1. vyd. Rock Island, IL: East Hall Press, 2011, s. 95-107. ISBN 978-1-878326-20-1. TÝČ, Vladimír. The Common foreign and Security Policy. In: One or Many? The Eaw and Structure of the European Union and United States. 1. vyd. Rock Island, IL: East Hall Press, 2011, s. 213-215. ISBN 978-1-878326-20-1. CHARVÁT, Radim a Vladimír TYC. European Court of Justice as an Administrative Court. In: DAVID, Radovan, David SEHNALEK a Jiří VALDHANS. Dny práva 2010. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 2735-2742. ISBN 978-80-210-5305-2. MRKÝVKA, Petr, Dana ŠRÁMKOVÁ, Tomáš HULKÓ, Vladimír TÝČ, Libor KYNCL, Jana KRANECOVÁ, Damian CZUDEK, Michal KOZIEL, Hana MARKOVÁ a Michal RADVAN. Eugenius^ Ruskowski a evropská dimensefinančního práva. 1. vyd. Brno: Centrum Prawa Polskiego — Centrum polského práva, 2012, 178 s. ISBN 978-80-263-0302-2. TÝČ, Vladimír. Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii z hlediska jejího dopadu na právní řád CR. Acta Universitatis Carolinae/luridica, Praha: Univerzita Karlova, 2012, č. 1, s. 109—117. ISSN 0323-0619. TÝČ, Vladimír. Mezinárodní, české a unijní právo mezinárodních smluv. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013,172 s., Edice učebnic PrF MU, č. 493. ISBN 978-80-210-6155-2. 25 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče KYNCL, Libor a Vladimír TÝČ. Regulace finančních služeb online v Evropské unii — reader. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 567 s., Edice učebnic PrF MU, č. 494. ISBN 978-80-210-6184-2. KYNCL, Libor a Vladimír TÝČ. Regulace finančních služeb online v Evropské unii — Sborník judikatury. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 252 s., Edice učebnic PrF MU, č. 500. ISBN 978-80-210-6315-0. KYNCL, Libor a Vladimír TÝČ. Regulace finančních služeb online v Evropské unii. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 299 s., Edice učebnic PrF MU, č. 501. ISBN 978-80-210-6407-2. TOMÁŠEK, Michal, Vladimír TÝČ, Jiří MALENOVSKÝ, Irena PELIKÁNOVÁ, David PETRLÍK, Filip KŘEPELKA, Tereza KUNERTOVÁ, Lenka PÍTROVÁ, Jan PŘEVRÁTIL, David SEHNÁLEK, Martin SMOLEK a Václav SMEJKAL. Právo Evropské unie. 1. vyd. Praha: Leges, 2013,494 s., Student. ISBN 978-80-87576-53-3. TÝČ, Vladimír, Linda JANKŮ a Katarína ŠIPULOVÁ. Reservations to Human Rights Treaties: A Case Study on the Practice of Czechoslovakia and Its Successor States. International Community Eaw Review, Brill, 2014, roč. 16, č. 3, s. 371-398. ISSN 1871-9740. TYC, Vladimir. Contribution des Etats tiers — candidats a ľélaboration du droit primaire de ľUnion européenne. In: Isabelle Bosse-Platiere a Cécile Rapoport. E E tat tiers en droit de I Union européenne. Brusel: Bruylant, 2014, s. 369-377. ISBN 978-2-8027-3965-4. TÝČ, Vladimír a Linda JANKŮ. Výhrady k mezinárodním lidskoprávním smlouvám. In: ŠTURMA, Pavel a Zuzana TRÁVNÍČKOVÁ. Výklad a aplikace mezinárodních smluv vprůběhu casu. 1. vyd. Praha: Česká společnost pro mezinárodní právo, 2014, s. 79-89. ISBN 978-80-87488-15-7. SEHNALEK, David a Vladimír TYC. Mezinárodně právní aspekty automatické Závaznosti mezinárodních dohod uzavřených EU s třetími subjekty pro členské státy. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislavě, Právnická fakulta, 2011, s. 225-228. ISBN 978-80-7160-307-8. r V TYC, Vladimír. EU Secondary Legislation not Binding to All Member States: Shouldn't We Prefer an International Treaty between Interested Members Instead? In: Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie Bratislavské právnické fórum 2015. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, 2015,1529 s., s. 1524-1528. ISBN 978-80-7160-411-2. 26 Bibliografie prof. Týče TÝČ, Vladimír. Současné tendence zdokonalování právní úpravy průmyslových práv v právu EU. In: Právní a ekonomické aspekty volného pohybu zbo^í v rámci EU. Sborník ^mezinárodní vedecké konference. 2015. ISBN 978-80-263-0935-2. TÝČ, Vladimír. Will the New EU Unitary Patent Protection Help V4 Countries Business? Juridical Comments on this Revolutionary Concept. In: Eegal and Economic Aspects of the Business in V4 Countries. 2014. ISBN 978-80-263-0732-7. POSPÍŠIL, Ivo, Vladimír TÝČ, Hubert SMEKAL, Katarína ŠIPULOVÁ, Jozef JANOVSKÝ, Petr KILIÁN, Ľubomír MAJERČÍK, Jan PETROV, Ján ŠTIAVNICKÝ, Jan KNĚŽÍNEK, Marián GIBA, Jozef VALUCH a Petr VÁLEK. Mezinárodní lidskoprávní %áva%ky postkomunistických zem^: případy České republik)! a Slovenska. Praha: Leges, 2016, 208 s., Teoretik. ISBN 978-80-7502-144-1. SEHNALEK, David a Vladimír TYC. Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, 2016, 192 s., řada teoretická, Edice Scientia, sv. 569. ISBN 978-80-210-8396-7. TYC, Vladimír a David SEHNALEK. Mezinárodní smlouva jako možný perspektivní nástroj další evropské integrace. Právník, AV CR, Ustav státu a práva, 2017, roč. 156, č. 3, s. 192-212. ISSN 0231-6625. TYC, Vladimír a Radim CHARVÁT Zemepisná označení v mezinárodních smlouvách a v právu Evropské unie. 1. vyd. Praha: Leges, 2016, 236 s., Teoretik. ISBN 978-80-7502-187-8. MRKÝVKA, Petr, Vladimír TÝČ, Damian CZUDEK, Michal KOZIEL, Bohuslav HALFAR, Pavel GODICKÝ a Jana MARTINÍKOVÁ. Eaw. 1. vyd. Ostrava: VSB - Technická univerzita Ostrava, 2016, 98 s., Series of Textbooks Faculty of Economics. ISBN 978-80-248-3986-8. TOMÁŠEK, Michal, Vladimír TÝČ, Jiří MALENOVSKÝ, Irena PELIKÁNOVÁ, David PETRLÍK, Filip KŘEPELKA, Lenka PÍTROVÁ, Václav SMEJKAL, Tereza KUNERTOVÁ, Jan PŘEVRÁTIL, David SEHNALEK, Martin SMOLEK, Aneta VONDRÁČKOVÁ a Magdalena SVOBODOVÁ. Právo Evropské unie. 2. aktualizované vyd. Praha: Leges, 2017, 496 s., Student. ISBN 978-80-7502-184-7. 27 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče SEHNÁLEK, David, Vladimír TÝČ, Igor BLAHUŠIAK, Kateřina HLINKOVÁ, Radim CHARVÁT, Richard KRÁL, Michal MRVA, Naděžda VACULÍKOVÁ, Mária PATAKYOVÁ, Michael SIMAN, V r Vr Kristina SPOTTOVA a Romana VAŇKOVA. Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské unie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2016, 192 s., Spisy Právnické fakulty MU (řada teoretická), Edice Scientia, sv. 569. ISBN 978-80-210-8396-7. TYC, Vladimír. U vod do mezinárodního a evropského práva. 3., aktualizované vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2018, Edice Učebnice Právnické fakulty MU, sv. 539. ISBN 978-80-210-8899-3. r V TYC, Vladimír. Respect for national identity and the loyality principle in EU law. Remarks concerning the future development of the Union. In: Zborník príspevkov ^ medzinárodnej vedeckej konferencie bratislavské právnické fórum 2018, sekcia 13. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, 2018, s. 64-72. ISBN 978-80-7160-483-9. TYC, Vladimír. Enhanced Cooperation and International Treaties Between Member states as Possible Means for Overcoming the Increased Heterogenity of the European Union. In: ŠIŠKOVÁ, Naděžda (ed.). The European Union — Whats is Next? A Legal Analysis and the Political Visions on the Future of the Union. 1. vyd. Köln: Wolters Kluwer, 2018, s. 211—221. ISBN 978-80-7552-165-1. 28 Úvodem - Martin Škop Vážený pane profesore, milý Vladimíre! Jako velkou čest jsem bral pozvání do autorského kolektivu podílejícího se na Tvé Poctě. Samozřejmě, nejsem nijak způsobilý podílet se na tématech, která jsou Ti blízká, ale alespoň Tě mohu takto pozdravit. Je to pro mě současně premiéra, protože jsem takový text nikdy nepsal a nejsem si jistý, jestli jej psát vůbec dovedu. Je to stejná premiéra, jako když jsme spolu začali řešit úroveň článků na redakční radě Časopisu pro právní vědu a praxi. Já začínal a — alespoň dle mého dnešního dojmu — jsem musel být nutně nesnesitelný. Až teď vidím, že jsem si toho mohl všimnout. Nevšiml. Všimli si jiní, že? Ale nezanevrel jsi na mne a dál, svým klidným rozvážným a přátelským způsobem, ses pokoušel usměrňovat tyto tendence. Navzdory tomuto mému vpádu jsem začal zjišťovat, že k textu, který rada posuzovala, dokážeš podat velmi erudovaný komentář, který je současně velmi vtipný a výstižný. Nešlo jen o obsah, šlo i o jazyk a formu. Už tam jsem měl příležitost vidět, že chápat Tě pouze jako právníka mezinárodního práva, by bylo velmi naivní. A až později jsem si začal uvědomovat, že to není dáno jen zkušeností, znalostmi, upřímnou snahou pomoci, ale také pohotovostí a schopností vnímat svět a právní vědu i z veselejší stránky. Byla to — a stále to je — pro mne škola. Vím, že to nebylo první setkání, ale jedno z prvních, které jsem si nejen zapamatoval, ale které ve mně nechalo stopy. Byl jsem rád, že jsem — symbolicky řečeno — do tohoto vlaku naskočil. Postupně jsem si čím dál tím víc uvědomoval, že byť je Právo Evropské unie, Evropské právo či mezinárodní právo velmi složitou oblastí, do které ze svého oboru proniknu jen velmi obtížně, není to nezajímavá oblast. Všiml jsem si pozdě. Nevadí. Rozprávět s Tebou, byť krátce na sporadických setkáních o některých tématech dotýkajících se jak teorie obecně, tak teorie mezinárodního práva bylo vždy zábavné a ukazovalo mi to problémy * Doc. JUDr. Mgr. Martin Skop, Ph.D., děkan, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno / Email: Martin.Skop@law.muni.cz 29 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče i z jiné strany. Ukazovalo mi to aspekt, který by měl charakterizovat univerzitu — předávání znalostí, zkušeností a kontinuální vzdělávání v širokém slova smyslu. V tom jsi výborný a já jsem velmi rád, že jsem se k tomu mohl přichomýtnout. Něco jsem snad pochopil. Poslední prvek, který bych rád připomenul je spojení právě s fakultou. Měl jsem příležitost vidět a vnímat, že fakulta Ti není lhostejná. Ze Ti záleží na tom, co se zde odehrává a i když třeba již nemáš tolik chuti vyjadřovat se ke všem detailům, jsou věci, které Ti nedají spát a nutí Tě stále se zajímat o prostředí, ve kterém se pohybujeme. To není zanedbatelné. Je to přístup, který podle mého soudu, pomohl kultivovat celou řadu dalších akademiků — a samozřejmě kultivoval (snad) i mne. Milý Vladimíre, jsem velmi rád, že jsme se setkali a věřím, že se ještě dlouhou dobu budeme setkávat. Jistotu v tom nemám, ale ne kvůli věku (který v Tvém případě zase není tak vysoký; věk je jen číslo, Pocta ještě žádného důchodce nevyrobila atd. atd.), ale proto, že mám občas schopnost lidi provokovat. Věřím ale současně, že jsi zažil, zakusil a viděl tolik, že nade mnou nezlomíš hůl. Anebo neposadíš na tramvaj a nenecháš odvézt někam daleko. A mé zkušenosti s Tebou to potvrzují. A za to Ti moc děkuji. Martin 30 autonomní vyklad mezinárodních smluv Alexander J. Bělohlávek* Anotace Autonomní výklad představuje základní a nej důležitější způsob výkladu mezinárodních smluv. Při něm vykládající zkoumá obsah použitých termínů a formulací bez ohledu na to, jaký mají tyto termíny a formulace význam v právních řádech signatářských států. Značného teoretického rozpracování se dočkal s rozvojem mezinárodních smluv na ochranu lidských práv. Cílem a účelem je dosáhnout jednotného pochopení a aplikace mezinárodní smlouvy. Autonomní výklad je tak nástrojem realizace cílů mezinárodních smluv a soudy ho musí respektovat a provádět i tehdy, pokud mezinárodní smlouva neobsahuje žádné zvláštní výkladové pravidlo, či imperativ vykládat smlouvu autonomně. Základem autonomního výkladu je samotná povaha mezinárodní smlouvy, jako autonomního právního instrumentu mezinárodního práva. Mezinárodní smlouvy tak musí být s ohledem na jejich účel vykládány nezávisle na právních řádech signatářských (aplikujících) států. Podrobněji je proces autonomního výkladu mezinárodních smluv upraven v článcích 31 až 33 Vídeňské úmluvy o smluvním právu. V zásadě není rozdíl mezi aplikací mezi autonomním výkladem prováděným národními a mezinárodními soudy a tribunály. Všechny subjekty aplikující mezinárodní smlouvy mají povinnost vykládat mezinárodní smlouvy dle stejných * Prof. Alexander J. Bělohlávek, Prof. zw., Dr., Doc, Mgr., Ing., prof. hon., dr. h. c, Katedra práva, Ekonomická fakulta, VSB Technická univerzita, Ostrava; Katedra mezinárodního práva, Fakulta právnická ZCU v Plzni; Ustav mezinárodního práva, Univerzita Collegium Humanum, Varšava, Polsko; Advokát a rozhodce; Prezident Světové asociace právníků (WJA); Místopředseda Mezinárodního rozhodčího soudu při Českomoravské komoditní burze; Rozhodce u rozhodčích soudů / Email: a.belohlavek@ablegal.cz; office@ablegal.cz 31 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče pravidel. Z praktického hlediska pro vykládajícího rozhodnutí cizích soudů nejsou závazná. V souladu s hierarchií pramenů mezinárodního práva a pravidly autonomního výkladu je však vhodné, aby v případě nejednoznačného výkladu soud přistoupil i ke komparativní studii a zkoumal, jak konkrétní mezinárodní smlouvy a její ustanovení vykládají cizí soudy a tribunály. Pokud se z více výkladových alternativ většina mezinárodních a národních soudů přiklání z přesvědčivých důvodů k jedné z možností, soud v rámci zachování jednotné aplikační praxe, může k těmto závěrům soud přihlédnout. Klíčová slova Autonomní výklad; dobrá víra; Evropská úmluva o lidských právech; Evropský soud pro lidská práva; ICSID; jazykový výklad; jednotnost výkladu; komparativní metoda; mezinárodní smlouva; Mezinárodní soudní dvůr; obvyklý význam; ochrana investic; temporalita výkladu; účel mezinárodní smlouvy; Vídeňská úmluva o smluvním právu. 1 INSTITUT AUTONOMNÍHO VÝKLADU 1.1 Účel a význam výkladu mezinárodních smluv Obecně lze konstatovat, že účelem mezinárodní smlouvy1 je stanovení norem, které jsou použitelné v různých právních řádech.2 Tento účel je vyjádřen v principech obyčejového mezinárodního práva, které stanoví, že smlouvy se mají dodržovat,3 a strana mezinárodní smlouvy4 se nemůže dovolávat svého vnitrostátního práva jako důvodu pro neplnění smlouvy.5 Aby však strany mezinárodních smluv dosáhly konsenzu na formulaci právních 1 Dle ustanovení § 2 odst. 1 a) Vídeňské úmluvy o smluvním právu (cit.): „ ,smlouva 'je mezinárodní dohoda uzavřená me%i státypísemnouformou, ňdící se mezinárodním právem, sepsaná vjediné nebo ve dvou či více souvisících listinách, ať jejejí ná^vjakýkoliv". 2 MUNDAY, Roderick J. C. The Uniform Interpretation of International Conventions. The International and Comparative luziv Quarterly, 1978, roč. 27, č. 2, s. 450; GEBAUER, Martin. Uniform Law: General Principles and Autonomous Interpretation. Uniform Ľaw Review, 2000, č. 4, s. 683-705. 3 Zásadapacta sunt servanda je inkorporována například do článku 2 odst. 2 Charty organizace spojených národů, či do článku 26 Vídeňské úmluvy o smluvním právu. 4 Dle ustanovení § 2 odst. 1 a) Vídeňské úmluvy o smluvním právu (cit.): „ ,smluvní strana' je stát, který projevil souhlas s tím, %e bude vá^án smlouvou, a vůči němu^je smlouva v platností'. 5 Tato zásada je inkorporována do článku 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu. V zemích civil law je pak tradičně tato zásada vyjádřena také v ústavách těchto států. 32 Alexander J. Bělohlávek norem aplikovatelných v prostředí různých právních řádů, volí často například takové termíny a formulace, které jsou kompromisem mezi zněním navrhovaným jednotlivými státy, které přirozeně vycházejí z vlastních právních koncepcí a doktrín. Výsledný text mezinárodních smluv je tak často spíše obecný, v horším případě pak až dokonce nejasný či ambivalentní.6 Výkladu mezinárodních smluv je proto věnována velká pozornost. Je téměř nepředstavitelné, že by se jakákoliv obecná právní norma mohla obejít bez výkladu při aplikaci na konkrétní případ. Výklad je tedy v podstatě nejdů-ležitější právní disciplínou při aplikaci právních norem. Právě na výkladu tak závisí výsledek většiny mezinárodních sporů. Všeobecně přijímaná definice pojmu výklad mezinárodních smluv však neexistuje. Každý autor se zpravidla pokouší o formulaci vlastní definice.7 Obecně lze však konstatovat, že výklad mezinárodních smluv je postup, jehož cílem je zjištění významu konkrétního ustanovení mezinárodní smlouvy. Z důvodu neexistence kodifikovaných pravidel mezinárodního smluvního práva byla koncem 60. let 20. století přijata Vídeňská úmluva o smluvním právu (dále jen „Vídeňská úmluva"), jejímž cílem bylo mimo jiné určení aspoň základních pravidel i pro výklad mezinárodních smluv.8 Dnes je všeobecně přijímáno, že ustanovení o výkladu mezinárodních smluv obsažené 6 Např. Aust si všímá, že: (cit.) „[f]or multilateral treasties, the greater the number of negotiating states, the greater is the need for imaginative and subtle draftingto satisfy competing interests and concerns. The proces inevitably produces some wording that is unclear or ambiguous. Despite the care lavished on drafting, and accumulated experience, there is no treaty which cannot raise some questions of intepretation." (AUST, Anthony. Modern treaty law and practice. 2. vyd. New York: Cambridge University Press, 2007, s. 230). 7 Např. Potočný podáva, že (cit.): „ Výkladem či interpretací mezinárodní smlouvy jsou myšlenkové procesy, jimiž se P°dle pravidel pohnání, %ejména logických a jazykových, ujišťuje skutečný smysl ustanovení smlouvy a jejich právní účinky, namýšlejí strany smlouvy." (POTOCNY, Miroslav a Jan ONDREJ. Mezinárodní právo veřejné: ^vlastní část. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 244); Jankův pak tvrdí, že (cit.): „Výkladom, resp. interpretáciou medzinárodnej %mluvy rozumieme myšlienkové postupy, kterých cielom je ^istenie skutečného významu ustanovení %mluvy ^odpovedajúce úmyslu strán." (JANKŮV, Juraj a Dagmar LANTAJOVA. Medzinárodné ^mluvnéprávo a jeho interakcia s právnym poriadkom Slovenskej republiky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 82). 8 Kodifikace práva mezinárodních smluv byla stanovena v roce 1949 nově vzniklou Mezinárodní právní komisí OSN (international law commision) jako jedna z priorit činnosti této komise. Přípravné práce trvaly téměř dvě desetiletí a vedly k přijetí Vídeňské úmluvy o smluvním právu dne 22. května 1969 na konferenci OSN k smluvnímu právu ve Vídni. V současnosti (13. února 2019) má úmluva 131 signatářů, (srov. United Nations Treaty Collection [online]). 33 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče v článku 31 a 32 Vídeňské úmluvy kodifikují předchozí ustálené obyčejové právo, takže jsou dokonce použitelná i na mezinárodní smlouvy, které byly uzavřeny před přijetím Vídeňské úmluvy.9 Není nutné na tomto místě rekapitulovat obsáhle vývoj doktríny výkladu smluv, tak jak je dnes upraven ve Vídeňské úmluvě, jelikož toto přesahuje předmět tohoto příspěvku. Je však vhodné rekapitulovat aspoň základní pravidla interpretace mezinárodních smluv, jak jsou upravena ve Vídeňské úmluvě. Článek 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy stanoví obecné pravidlo, že mezinárodní smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy. Ustanovení tohoto článku stanovuje, které skutečnosti a principy je pro výklad ustanovení mezinárodní smlouvy nezbytné zvažovat a aplikovat. Naopak toto ustanovení nepopisuje ani nestanovuje, jak přesně má proces výkladu probíhat. Často je citovaným postřeh Evropského soudu pro lidská práva („ESLP"), který výklad podle čl. 31 Vídeňské úmluvy popsal jako ucelený komplexní proces, který neuprednostňuje žádný z výkladových principů (např. výklad v dobré víře, obvyklý význam slov, účel smlouvy.. .).10 Obecné soudy států tak mají v podobě výkladových pravidel stanovených ve Vídeňské úmluvě pouze určité výkladové vodítko. Přesný postup výkladu ustanovení mezinárodní smlouvy použitelný pro konkrétní případy si soudy volí samy. Není tedy divu, že obecné soudy při výkladu mezinárodních smluv aplikují postupy a teoretické znalosti, které jsou jim důvěrně známé z vnitrostátního právního řádu. Výklad jednotlivých ustanovení mezinárodní smlouvy se tak může vcelku zásadně lišit podle toho, který soud či rozhodčí senát text smlouvy vykládá. Tento postup je samozřejmě nežádoucí. Tím vzniká problém nejednotného výkladu mezinárodních smluv, k jehož řešení teorie nabízí minimálně tři možné přístupy. Prvním je zřízení specializovaného soudu, který řeší spory z konkrétní mezinárodní smlouvy, a touto 9 Rozhodčí nález ze dne 24. května 2005, Iron Rhine. Reports of International ArbitralAwards, roč. XXVII, s. 62, marg. 45; GARDINER, Richard K. Treaty interpretation. New York: Oxford University Press, 2008, s. 13. 10 Rozsudek ESLP ze dne 21. února 1975, Golder v. United Kingdom, stížnost č. 4451/70, marg. 30. 34 Alexander J. Bělohlávek činností výklad smlouvy sjednocuje. Takovým soudem je například ESLP, který je příslušný k řešení sporů z porušování Evropské úmluvy o lidských právech (EUOLP).11 Druhou možností předcházení nejednotného výkladu smlouvy je vložení zvláštního výkladového ustanovení přímo do textu mezinárodní smlouvy, které má zajistit její jednotný výklad různými národními soudy. Patrně nejznámějším takovým ustanovením je článek 7 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „CISG"),12 který stanoví, že se při výkladu CISG přihlédne k její mezinárodní povaze a k potřebě podporovat jednotnost při jejím použití a dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu.13 Pokud v mezinárodní úmluvě není stanovený speciální soud příslušný k řešení sporů z ní vznikajících, ani neobsahuje speciální výkladové pravidlo týkající se sjednocování výkladu, tak se za účelem jejího jednotného (a na právních řádech signatářských států nezávislého) výkladu aplikuje tzv. autonomní výklad. Cílem autonomního výkladu je dosáhnout jednotného pochopení a aplikace konkrétního ustanovení mezinárodní smlouvy na území všech signatářských států. Pokud by signatářské státy vykládaly tato ustanovení bez ohledu na mezinárodní povahu smlouvy a její účel, došlo by ke zcela nežádoucí situaci, kdy by se stejná norma aplikovala mnohdy diametrálně rozdílně. Taková situace je ve zřejmém rozporu s účelem a cílem mezinárodních smluv, které mají naopak stanovit jednotná pravidla pro všechny signatářské státy. Autonomní výklad je tak nástrojem realizace cílů mezinárodních smluv a soudy by ho měly aplikovat i tehdy, pokud mezinárodní smlouva neobsahuje speciální výkladové pravidlo. 11 Speciálním soudem je i Soudní dvůr Evropské unie ve vztahu k Úmluvě o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I). 12 Článek 7 CISG (cit.): „(1) Pň výkladu této Úmluvy se pňhlédne k její mezinárodní povaze a k potřebě podporovatjednotnost pň jejím pouští a dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu. (2) Otázky spadající do předmětu úpravy této Úmluvy, které v ní nejsou výslovně řešeny, se řeší podle obecných %ásad, na nichž Úmluva spočívá, nebo, jestliže takové %ásady chybějí, podle ustanovení právního řádu rozhodného podle ustanovení mezinárodního práva soukromého." 13 Dle druhého odstavce článku 7 CISG je možné při vyplnění mezer v úmluvě zohlednit určitý právní řád signatářského státu jen tehdy, pokud nelze mezeru vyplnit autonomně, tedy v souladu s obecnými principy úmluvy. Při výkladu úmluvy je tedy vždy nutné nejprve hledat řešení v rámci úmluvy samotné, a to i tehdy, pokud je v ní mezera. Tím má být zajištěn její jednotný výklad. Při výkladu úmluvy je tak vyloučeno primárně odkazovat na právní řád státu. Při vyplňování mezer v úmluvě je odkaz na právní řád signatářského státu řešení ultima ratio. 35 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 1.2 Vymezení pojmu autonomního výkladu Ačkoli je autonomní výklad běžnou metodou výkladu mezinárodních smluv, jednotná definice tohoto pojmu neexistuje. Například Unhart popisuje autonomní výklad jako aspiraci na výklad mezinárodních smluv jako samostatného práva, tedy bez toho, aby byla ustanovení mezinárodních smluv vykládána s odkazem na instituty práva signatářských států.14 Meyer-Sparenberg k tomu doplňuje, že autonomní výklad je důsledkem výkladu teleologického, jelikož účelem a cílem mezinárodního práva je sblížení a sjednocení několika národních právních řádů.15 Gebauer pak zmiňuje, že existuje negativní a pozitivní definice autonomního výkladu. Dle negativní definice je autonomní výklad takový, v rámci kterého vykládající neodkazuje na instituty specifického národního (vnitrostátního) práva. Dle pozitivní definice je autonomní výklad takový, v rámci kterého vykládající interpretuje termíny a normy mezinárodní smlouvy výhradně v kontextu té které mezinárodní smlouvy a jejího účelu.16 Autonomní výklad je jedním ze základních principů interpretace mezinárodních smluv. Jejím cílem je odpoutání mezinárodní smlouvy od vnitrostátního práva signatářských států. Nutnost autonomního výkladu mezinárodních smluv vyplývá jak ze samotného účelu mezinárodních smluv, tak ze všeobecně uznávaného zvykového práva, které bylo kodifikováno do čl. 31 až 33 Vídeňské úmluvy. Obecné výkladové pravidlo Vídeňské úmluvy akcentuje, že mezinárodní smlouva musí být vykládána (cit.): „v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovnej s pňhlédnutím k předmětu a účelu smlouvy". Z této dikce je zřejmé, že při výkladu nelze dávat použitým termínům shodný význam, jako mají v právní teorii jednotlivých států. Je totiž nutné si uvědomit, že tyto termíny byly v textu smlouvy použity jako kompromis, který zrcadlí její předmět a účel. 14 LINHART, Karin. Internationaks Einheitsrecht und einheitíiche Auslegung Tůbingen: Mohr Siebeck, 2005, s. 37. 15 MEYER-SPARENBERG, Wolfgang. Staatsvertragliche Kollisionsnormen. Berlin: Duncker & Humblot, 1990, s. 110; Odkaz na tuto práci rovněž in LINHART, Karin. Internationaks Einheitsrecht und einheitíiche Auslegung Tůbingen: Mohr Siebeck, 2005, s. 37. 16 GEBAUER, Martin. Uniform Law, General Principles and Autonomous Interpretation. Uniform luiw Revieip, 2000, č. 4, s. 683—705. Autonomní výklad dle Gebauera stojí zejména na metodě systematického a teleologického výkladu, jelikož výklad jazykový a historický dle jeho názoru nevedou k autonomnímu výkladu. 36 Alexander J. Bělohlávek Vídeňská úmluva proto akcentuje výklad v souladu s obvyklým významem pojmů, s předmětem a účelem smlouvy, jakož i v souladu se zhodnocením celkových souvislostí dané smlouvy a použitého pojmu. Celkovou souvislostí se přitom dle Vídeňské úmluvy pro účely výkladu rozumí zejména různé dohody smluvních stran v souvislosti s uzavřením mezinárodní smlouvy, jakož i praxe při její aplikaci.17 Vídeňská úmluva dále stanoví, že pokud je význam ustanovení i po takto provedeném výkladu nejasný, lze použít doplňkových prostředků výkladu, kterými jsou například přípravné materiály či okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena.18 Vzhledem k předmětu tohoto příspěvku je z výkladových ustanovení Vídeňské úmluvy relevantní také skutečnost, že tato úmluva nikde nestanoví, že při výkladu lze přihlédnout k právnímu řádu některého ze signatářských států. Zásadně se tedy musí jednat o výklad autonomní, na právních řádech signatářů nezávislý. Určitou definici či vymezení nezávislého (autonomního) výkladu lze najít i v dalších mezinárodních smlouvách. Výše zmiňované ustanovení článku 7 CISG stanovuje, že (cit.): „(1) Pň výkladu této Úmluvy se pňhlédne k její mezinárodní povaze a k potrebe podporovat jednotnost pň jejím použití a dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu. (2) Otázky padající do předmětu úpravy této Úmluvy, které v ní nejsou výslovné řešeny, se řeší podle obecných zásad, na nichž Úmluva spočívá, nebo, jestliže takové zásady chybějí, podle ustanovení právního řádu rozhodného podle ustanovení mezinárodního práva soukromého.'' Při výkladu CISG je tedy vždy nutné nejprve hledat řešení v rámci této úmluvy samotné, a to i tehdy, pokud je v ní mezera (pokud vůbec lze o mezerách v právu, včetně mezinárodního práva, hovořit). Při výkladu CISG by tak soudy zásadně neměly odkazovat na právní řád některého ze signatářských států; analogie je tedy vyloučena. 1.3 Autonomní výklad v rozhodnutích mezinárodních soudů Nutností autonomního výkladu se opakovaně zabýval ESD v rozhodnutích týkajících se výkladu ustanovení Bruselské úmluvy. Například ve věci Athanasios Kalfekis19 německý nejvyšší soud položil ESD otázku, jestli se musí fráze „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti" 17 Srov. článek 31 odst. 2 a 3 Vídeňské úmluvy. 18 Srov. článek 32 Vídeňské úmluvy. 19 Rozsudek Evropského soudního dvora (pátého senátu) ze dne 27. září \988, Aíhanasios Kalfelis v. Banque Schroder, Múnchmeyer, Hengst <& Co. a dalším, věc C-189/87. 37 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče vykládat autonomně, nebo zda je možné ji vykládat v souladu s použitelným německým právem. Evropský soudní dvůr podal, že aby byla zaručena rovnost osob a jednotnost práv a povinností vyplývajících z Bruselské úmluvy, nelze vykládat pojmy úmluvy odkazem na národní úpravu. Naopak, výraz „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti" je autonomní právní koncepcí, kterou je nutné při aplikaci úmluvy vykládat zejména s ohledem na systematiku a účel úmluvy, aby bylo dosaženo efektivního naplnění účelu a cíle úmluvy.20 Podobně se ESD vyjádřil ve věci Jakob Handte21 ve které mu francouzský nejvýšší soud položil otázku týkající se výkladu formulace „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy". Evropský soudní dvůr podal, že již konstantně ve své rozhodovací činnosti považuje za nezbytné tuto formulaci vykládat autonomně v souladu se systematikou úmluvy tak, aby bylo dosaženo uniformní aplikace úmluvy ve všech signatářských státech. Předmětná formulace by tak neměla být vykládána s odkazem 20 Rozsudek Evropského soudního dvora (pátého senátu) ze dne 27. září 1988, Athanasios Kalfelis v. Banque Schroder, Múnchmeyer, Hengst <& Co. a dalším, věc C-l 89/87, odst. 14—16 (cit.): „ 14) The second question submitted by the Bundesgerichtshof is intended essentially to ascertain, first, whether the phrase 'matters relating to tort, delict or quasi delict' used in Article 5 (3) of the Convention must be given an independent meaning or be defined in accordance with the applicable national law and, secondly, in the case of an action based concurrently on tortious or delictual liability, breach of contract and unjust enrichment, whether the court having jurisdiction by virtue of Article 5 (3) may adjudicate on the action in so far as it is not based on tort or delict. 15) With respect to the first part of the question, it must be observed that the concept of 'matters relating to tort, delict or quasi-delict' serves as a criterion for defining the scope of one of the rules concerning the special jurisdictions available to the plaintiff. As the Court held with respect to the expression 'matters relating to a contract' used in Article 5 (1) (see thejudgments of 22 March 1983 in Case 34/82 Peters v ZNAV ((1983)) ECR 987, and of 8 March 1988 in Case 9/87 SPRLArcado andSA Haviland ((1988)) ECR 1539), having regard to the objectives and general scheme of the Convention, it is important that, in order to ensure as far as possible the equality and uniformity of the rights and obligations arising out of the Convention for the Contracting States and the persons concerned, that concept should not be interpreted simply as referring to the national law of one or other of the States concerned. 16) Accordingly, the concept of matters relating to tort, delict or quasi-delict must be regarded as an autonomous concept which is to be interpreted, for the application of the Convention, principally by reference to the scheme and objectives of the Convention in order to ensure that the latter is given full effect." 21 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 17. června 1992, Jakob Handte & Co. GmbH v. Traitements mécano-chimiques des surfaces SA, věc C-26/91. 38 Alexander J. Bělohlávek na její význam v jinak použitelném [vnitrostátním] právu.22 Obdobně ESD rozhodoval i v dalších záležitostech týkajících se výkladu Bruselské úmluvy.23 Autonomním výkladem se zabývá pravidelně také ESLP. Například ve všeobecně známé věci Engel vyslovil ESLP autonomní výklad pojmu criminal charge (trestní postih) ve smyslu článku 6 EUOLP. Pro posouzení, zdali má určitá sankce trestní charakter, stanovil ESLP tři kritéria, přičemž posouzení dle rozhodného práva zohlednil pouze jako informativní skutečnost. Nej důležitější je dle ESLP posouzení závažnosti jednání a přísnost stanovené sankce. Zařazení určitého jednání dle rozhodného práva naopak nehraje dle ESLP zásadní roli. Jako pomocné vodítko může sloužit porovnání tohoto zařazení různými signatářskými státy; ESLP tak hledá společný jmenovatel všech smluvních stran. Evropský soud pro lidská práva tak stanovil zcela nezávislá kritéria, která soudy musí při výkladu pojmu „trestní" {criminal) obsaženém v ustanovení čl. 6 EUOLP zohlednit. Zároveň také určil, že výklad pojmů obsažených v EUOLP nelze provádět dle ustanovení národního právního řádu. Dalším rozsudkem, v němž ESLP aplikoval autonomní výklad, je věc Chassagnou and Others^ ve které soud posuzoval rovněž to, zda je místní spolek myslivců ve Francii association (sdružení) ve smyslu článku 11 EUOLP. Žalovaná Francie tvrdila, že myslivecké spolky jsou veřejnoprávní korporace, kterým zákon svěřuje výkon veřejné moci, a proto se na ně nevztahují ustanovení čl. 11 EUOLP. Soud tuto argumentaci odmítl a podal, že kdyby signatářské státy mohly formálně stanovit, jestli je spolek či korporace veřejnoprávní, a vyjmout je tak z působnosti čl. 11 EUOLP, došlo by k narušení 22 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 17. června 1992, Jakob Handte <& Co. GmbH v. Traitements mécano-chimiques des surfaces SA, věc C-26/91, marg. 10 (cit.): „In replying to the question from the national court, it should first be observed that the Court has consistently held that the phrase 'matters relating to a contract' in Article 5(1) of the Convention is to be interpreted independently, having regardprimarily to the objectives and general scheme of the Convention, in order to ensure that it is applied uniformly in all the Contracting States. The phrase should not therefore be taken as referring to how the legal relationship in question before the national court is classified by the relevant national law." 23 Například rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. března 1983, Martin Peters Bauunternehmung GmbH v. ZuidNeckrlandse Aannemers Vereniging, věc C-34/82, marg. 9,10; rozsudek Evropského soudního dvora (šestého senátu) ze dne 8. března 1988, SPRL Arcado v. SA Haviland, věc C-9/87, marg. 10, 11. 24 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. dubna 1999, Chassagnou and Others v. France, stížnosti č. 25088/94, 28331/95 a 28443/95. 39 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče účelu a cíle EUOLP. Výraz association tak musí mít dle soudu autonomní význam. Jeho klasifikace dle francouzského práva má pro výklad pouze relativní hodnotu a může sloužit pouze jako startovní bod. Soud následně posoudil platnou francouzskou úpravu mysliveckých spolků25 a usoudil, že se jedná 0 association ve smyslu EUOLP, a to zejména s ohledem na účel a cíl čl. 9 až 11 EUOLP, které mají osobám zajišťovat svobodu smýšlení, projevu, sdružování a shromažďování.26 Autonomním výkladem smluv na ochranu investic se opakovaně zabývaly 1 rozhodčí senáty konstituované v rámci řízení u ICSID. Například v nálezu Orascom TMT Investments21 rozhodčí senát vyložil výraz siége sociál obsažený ve smlouvě o podpoře a vzájemné ochraně investic (BIT) uzavřené mezi Belgicko-lucemburskou hospodářskou unií a Demokratickou republikou Alžírsko z roku 1991. Senát nejdříve konstatoval, že termín siége sociál zjevně neodkazuje na národní úpravu některého ze států. Dále vysvětlil, že gramatický, systematický i kontextuální výklad tohoto pojmu v příslušné BIT zcela zřejmě vede k závěru, že tento pojem má autonomní význam. Senát nadto dodal, že pokud strany BIT chtěly odkázat na národní úpravu, mohly 25 Soud posuzoval např. proces založení tohoto spolku, podmínky členství, volbu předsedy, pravomoci spolku apod. 26 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. dubna 1999, Chassagnou and Others v. France, stížnosti č. 25088/94, 28331/95 a 28443/95, marg. 100-102 (cit): „ 100. However, the question is not so much whether in French law ACCAs are private associations, public or para-public associations, or mixed associations, but whether they are associationsfor the purposes of Article 11 of the Convention. If Contracting States were able, at their discretion, by classifying an association as public' or para-administrative', to remove itfrom the scope of Article 11, that would give them such latitude that it might lead to results incompatible with the object and purpose of the Convention, which is to protect rights that are not theoretical or illusory but practical and effective (...) The term 'association' therefore possesses an autonomous meaning; the classification in national law has only relative value and constitutes no more than a starting-point. (...) 102. The Court accordingly considers, like the Commission, that ACCAs are indeed 'associations'for the purposes of Article 1 /." 27 Rozhodčí nález Mezinárodního střediska pro řešení investičních sporů (ICSID) ze dne 31. května 2017, Orascom TMT Investments S.á r.l. v. People's Democratic Republic of Algeria, No. ARB/12/35. 40 Alexander J. Bělohlávek tak učinit výslovně.28 Rozhodčí senát proto správně považoval autonomní výklad BIT za výchozí polici, a naopak výklad termínů dle národního práva za výklad nežádoucí, který by musel být výslovně stranami sjednán. Takové pojetí výkladu mezinárodních smluv je zcela v souladu s výše popsanými východisky autonomního výkladu. Rozhodčí senát v citované věci v souladu s výše uvedeným obecně podává, že není nic neobvyklého na tom, že termíny použité v BIT mají odlišný (autonomní) význam od stejných termínů v kontextu národních právních řádů. Autonomní výklad slouží přesně k tomu, aby byla zajištěna uniformní aplikace mezinárodní smlouvy v signatářských státech.29 V této věci rozhodčí senát uzavřel, že termín siége social 28 Rozhodčí nález Mezinárodního střediska pro řešení investičních sporů (ICSID) ze dne 31. května 2017, Orascom TMT'Investments S.á r.l v. People's Democratic Republic of Algeria, No. ARB/12/35, marg. 278 et279 (cit.): „278) This beingso, in application of Article 31 of the I i.\A\ the Tribunal cannot agree that the requirement of siege social in Article 1 (1)(b) of the BIT refers to domestic nationality requirements. The grammatical and syntactic structure of the provision and the context in which the term siege social is employed make it clear that for corporations the BITprovides its autonomous or treaty-specific requirement ratione personae. While Article 1(1)(a)of the BIT makes reference to domestic nationality requirements in respect of individuals and Article 1' (1)(b) also operates a similar renvoi to national law for the constitution of a corporation, no reference to national law applies to siege social. 279) Had the Contracting Parties wished to refer to the domestic nationality criteria, they would have linked the BIT requirements ratione personae to their domestic law. For that they could either have taken the same approach as for individuals, i.e. they would have defined corporate investors as those which are deemed to have the nationality of a Contracting Party according to that States laws, or referred directly to those connecting factors which, under their laws, define corporate nationality (e.g., for Luxembourg 'domicile' or principal établissemenť as it stood in 1991, when the BIT was concluded or, in current terminology, 'administration centrále) (...) This also confirms that the BIT Contracting Parties incorporated in the BIT a test that differs from the nationality tests under their domestic laws, providing insteadfor an autonomous notion for the purposes of this Agreement', as the chapeau of Article 1 expressly states." 29 Rozhodčí nález Mezinárodního střediska pro řešení investičních sporů (ICSID) ze dne 31. května 2017, Orascom TMT Investments S.á r.l. v. People's Democratic Republic of Algeria, No. ARB/12/35, marg. 280 et 281 (cit.): „280) There is nothing unusualfor contracting states to adopt an autonomous notion of a term used in a treaty that may differ from the meaning(s) under national law. The resort to autonomous notions or interpretations, that are independentfrom national legal concepts, is a technique often used to ensure the uniform application of a treaty, for example in treaties laying down uniform rules of private law orprivate international law rules. As Richard Gardiner notes, '[these] treaties are applied within national legal systems; but though the terms used in them are often drawn from concepts in use in national legal systems, once included in treaties they no longer attract the possibly varying character that they have nationally but assume a single meaning under the treaty, unless it states otherwise'. A prime example of the development of autonomous interpretation of treaty terms is the jurisprudence of the Court of Justice of the European Union on the interpretation of private international law conventions, such as the 1968 Brussels Convention (subsequently replaced by Regulation 44/2001). This technique may also be used in investment treaties, and this is certainly so for this BITfor the reasons which the Tribunal has described above. 281) The Tribunal thus concludes that siege social has an autonomous meaning for the purposes of the BIT. As a consequence, the next task is to establish the actual meaning of that autonomous notion of siege social" 41 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče má autonomní význam speciálně v kontextu předmětné BIT. Jako další krok pak rozhodčí senát přistoupil ke stanovení obsahu tohoto pojmu. Senát nejdříve zkoumal význam použitého termínu ve všech třech oficiálních jazykových verzích, dále zkoumal význam pojmu z pohledu jeho účelu a efektivity výkladu, stejně jako z pohledu výkladu v dobré víře a účelu a cíle BIT Po této extenzivní analýze rozhodčí senát ICSID usoudil, že termín siége social v kontextu dané BIT znamená registrované sídlo společnosti.30 Obdobně postupoval jiný rozhodčí senát ICSID ve věci Teemed,31 který pojem fair and equitable treatment použitý v ustanovení čl. 4 BIT mezi Španělskem a Mexikem) vyložil jako autonomní, a to postupem dle kritérií stanovených v ustanovení čl. 31 Vídeňské úmluvy.32 1.4 Autonomní výklad v rozhodnutích národních soudů Vedle nadnárodních soudů aplikují autonomní výklad mezinárodních smluv přirozeně také národní (vnitrostátní) obecné soudy. Nejvyšší soud CR například ve sporu z přepravní smlouvy uzavřené dle Úmluvy o přepravní smlouvě vyložil požadavek písemné formy reklamace stanovený v ustanovení čl. 32 odst. 2 této úmluvy.33 Nejvyšší soud CR nejprve konstatoval, že úmluva blíže písemnou formu nespecifikuje. Dále podal, že pro výklad požadavku písemné formy nelze bez dalšího použít vnitrostátní právo. To lze aplikovat pouze pro řešení takových otázek, na které Úmluva o přepravní smlouvě nedopadá, nebo pro které úmluva na vnitrostátní právo přímo odkazuje. Nejvyšší soud V r CR proto správně vysvětlil, že Úmluva o přepravní smlouvě je unifikační 30 Rozhodčí nález Mezinárodního střediska pro řešení investičních sporů (ICSID) ze dne 31. května 2017, Orascom TMT'Investments S.á r.Ĺ v. Peoples Democratic Republic of Algeria, No. ARB/12/35, marg. 282-298. 31 Rozhodčí nález Mezinárodního střediska pro řešení investičních sporů (ICSID) ze dne 29. května 2003, Técnicas Medioambientales Teemed v. United Mexican States, No. ARB (AF)/00/2. 32 Rozhodčí nález Mezinárodního střediska pro řešení investičních sporů (ICSID) ze dne 29. května 2003, Técnicas Medioambientales Teemed v. United Mexican States, No. ARB (AF)/00/2, marg. 155 (cit): „The Arbitral Tribunal understands that the scope of the undertaking of fair and equitable treatment under Article 4(1) of the Agreement described above is that resulting from an autonomous interpretation, taking into account the text of Article 4(1) of the Agreement according to its ordinary meaning (Article 31 (1) of the Vienna Convention), or from international law and the good faith principle, on the basis of which the scope of the obligation assumed under the Agreement and the actions related to compliance therewith are to be assessed." 33 Rozsudek Nejvyššího soudu CR (velkého senátu) ze dne 19. října 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015. 42 Alexander J. Bělohlávek úmluvou, jejímž účelem je sjednotit úpravu podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě a z povahy věci proto i výklad musí být postaven na stejném základě ve všech smluvních státech, bez ohledu na to, ve kterém státě je nárok uplatňován. Nejvýšší soud CR pak doslova podal (cit.): „\p]ojmy Úmluvy je tak třeba interpretovat nezávisle na jejich významu v právu vnitrostátním (neodkazuje-li na ně úmluva pňmo). Dosazení obdobného účinku Úmluvy ve všech signatářských státech vyžaduje autonomní výklad, který je činěn te'% spňhlédnutím k účelu, cílům a systematickému uspořádání Úmluvy."34 Soud nakonec uzavírá obecný úvod k metodě výkladu tím, že autonomní výklad v případě Úmluvy o přepravní smlouvě představuje takový výklad, který respektuje co nejlepší sledování účelu a cíle předmětné úmluvy a je v souladu s určitou obecnou rozhodovací praxí napříč signatářskými státy.35 S tímto závěrem nelze než plně souhlasit. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu CR je navíc zdařilý i z pohledu komparativní metody doplnění výkladu, jelikož soud při autonomním výkladu pojmu písemná forma podstoupil extenzivní rešerši soudních rozhodnutí dalších signatářských států, a odkazuje na výklad tohoto pojmu německými, nizozemskými, maďarskými a rakouskými soudy. Soud se tak snažil najít výklad, který by byl v dobré víře přijatelný ve všech signatářských státech. Ve vécisldan, AitseguerN. Secretary of State3'" anglický odvolací soud posuzoval otázku vyhoštění žalovaných zpět do Německa a Francie, přičemž vykládal a aplikoval ustanovení Úmluvy OSN o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Lord Steyn v tomto rozhodnutí obecně podává, že výklad předmětné úmluvy musí být proveden s ohledem na její povahu mezinárodního právního instrumentu, který byl přijat dohodou signatářských států, a ne autoritativně jedním ze států či státních institucí. Ustanovením úmluvy je tak nezbytné přiznat autonomní význam. Tento princip je dle lorda Steyna součástí těch nej základnějších pravidel mezinárodního zvykového práva. Lord Steyn následně podává přehled rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva, které rovněž zdůrazňují nutnost 34 Ibid., marg. 15. 35 Ibid., marg. 16. 36 Rozhodnutí House of Lords ze dne 19. prosince 2000, Secretary of State For The Home Department, Ex Parte Adan R v. Secretary of State For The Home Department Ex Parte Aitseguer, R UKHL 67; [2001] 2 WLR 143; [2001] 1 All ER 593. 43 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče autonomního výkladu mezinárodních smluv, a shrnuje pravidla výkladu mezinárodních smluv stanovená ve Vídeňské úmluvě. Na základě této analýzy pak konstatuje, že stejně jako v případě jiných mnohostranných smluv musí být i ustanovením Úmluvy o uprchlících přiznán samostatný význam odvoditelný výkladem se zohledněním principů uvedených v ustanoveních čl. 31 a 32 Vídeňské úmluvy, a to bez vazby na právní řády smluvních států. Lord S tejn následně konstatuje, že v souladu s tímto principem autonomního výkladu v zásadě může existovat pouze jeden skutečný výklad smlouvy.37 2 PRÁVNÍ A MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ ZÁKLADY PRO APLIKACI TZV. AUTONOMNÍHO VÝKLADU VE STÁTECH VÁZANÝCH MEZINÁRODNÍ SMLOUVOU 2.1 Obecné poznámky Jak již bylo uvedeno výše, nutnost autonomního výkladu vyplývá ze samotné podstaty a účelu mezinárodních smluv. Mezinárodní smlouvy státy uzavírají proto, aby stanovily jednotná pravidla platná pro všechny signatářské státy. Pokud by tato pravidla byla aplikována v každém signatářském státu jinak, došlo by k situaci, která je zcela v rozporu s cílem uzavření mezinárodní smlouvy, a to ke vzniku více paralelních výkladů dané normy, v jejichž důsledku by byla stejná norma vykládána a aplikována v každém státě jinak. Přesně této situaci má však mezinárodní smlouva předcházet. Lze tedy usuzovat, že autonomní výklad je třeba aplikovat automaticky vždy vzhledem 37 Ibid., cast „Issue A: Is there an autonomous meaning of article 1 A(2)?" (cit): „Itis necessary to determine the autonomous meaning of the relevant treaty provision. This principle is part of the very alphabet of customary international law. Thus the European Court of Justice has explained how concepts in the Brussels Convention must be given an autonomous or independent meaning in accordance with the objectives and system of the convention (...) Closer to the context of the Refugee Convention are human rights conventions where the principle requiring an autonomous interpretation of convention concepts ensures that its guarantees are not undermined by unilateral state actions. Thus the European Court of Human Rights has on a number of occasions explained that concepts of the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms (1953) (Cmd. 8969) must be given an autonomous meaning, e.g. concepts such as 'civil right' and 'criminal charge'. (...) It follows that, as in the case of other multilateral treaties, the Refugee Convention must be given an independent meaning derivable from the sources mentioned in articles 31 and 32 and without taking colour from distinctive features of the legal system of any individual contracting state. In principle therefore there can only be one true interpretation of a treaty. (...)" 44 Alexander J. Bělohlávek k povaze mezinárodní smlouvy jako právního instrumentu zakotveného v systému autonomního mezinárodního práva. Autonomní výklad je však upraven i v konkrétních pramenech mezinárodního práva. Obecně se přijímá, že prameny mezinárodního práva tvoří určitou hierarchii, která stanovuje jejich aplikační přednost. Tuto hierarchii kodifikuje čl. 38 odst. 1 Statutu Mezinárodního soudního dvora, přičemž právě tato hierarchie je považována za zvykový standard mezinárodního práva. Toto ustanovení stanovuje hierarchii pramenů mezinárodního práva následovně: a) mezinárodní úmluvy; b) mezinárodní zvyklosti; c) obecné zásady práva, uznané civilizovanými národy; d) soudní rozhodnutí a publikace kvalifikovaných odborníků.38 Soud tak při zjišťování použitelného práva nejprve zkoumá existenci relevantních ustanovení v mezinárodních smlouvách, dále v obyčejovém právu, a nakonec v obecných zásadách, soudních rozhodnutích a akademických materiálech. 2.2 Autonomní výklad dle Vídeňské úmluvy o smluvním právu Jako první krok při hledání použitelné normy upravující výklad mezinárodní smlouvy by měl soud zjistit, zda samotná vykládaná smlouva obsahuje speciální výkladové pravidlo. Pokud vykládaná mezinárodní smlouva takové pravidlo neobsahuje, což je typicky příklad smluv o podpoře a vzájemné ochraně investic, je nutné aplikovat výkladová pravidla upravená v ustanoveních čl. 31 až 33 Vídeňské úmluvy, která sama o sobě představuje jak mezinárodní úmluvu, tak mezinárodní zvyklost. Vídeňská úmluva je totiž všeobecně považována za kodifikaci zvykového práva, a aplikována i jako pramen práva Článek 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora (cit.): „/. Dvůr, jehož úkolem je rozhodovat! podle mezinárodního práva spory, které jsou mu předloženy, bere %a podklad: a) mezinárodní úmluvy, ať obecné či zvláštní, stanovící pravidla výslovné uhnaná státy ve sporu; b) mezinárodní zvyklost jako průkaz obecné praxe pňjímané zfl právo; c) obecné zásady práva, uznané civilisovanými národy; d) s výhradou ustanovení článku 59 soudní rozhodnutí a nauku nejvíce kvalifikovaných spisovatelů různých národůjakožto pomůcku pro určování právních pravidel." 45 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče zvykového.39 Pravidla výkladu stanovená ve Vídeňské úmluvě tak aplikují i ty státy, které nejsou signatáři Vídeňské úmluvy. Nikoliv však formálně jako mezinárodní úmluvu, nýbrž jako mezinárodní zvyklost. V praxi je však výsledek v zásadě shodný, pouze formálně je pramen práva jiný. Jinými slovy tak Vídeňská úmluva patří do obou kategorií pramenů mezinárodního práva, které čl. 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora uvádí na prvním místě. Výklad mezinárodních smluv Vídeňská úmluva upravuje v ustanoveních čl. 31 až 33. Klíčovou normou je tzv obecné pravidlo výkladu zakotvené v čl. 31 Vídeňské úmluvy.40 Obecné pravidlo obsahuje tři samostatné výkladové principy, které kombinuje do jednoho komplexního výkladového procesu. První princip výkladu v dobré víře vyplývá přímo z pravidla plnění smluv v dobré víře, které je obsaženo v ustanovení čl. 26 Vídeňské úmluvy. Druhý princip vyžaduje, aby výklad jednotlivých termínů byl vždy v souladu s obvyklým významem poskytovaným výrazům ve smlouvě. Třetí princip pak stanovuje, že obvyklý význam má být posuzován v komplexních souvislostech smlouvy a v souladu s jejím předmětem a účelem. Jak bylo uvedeno výše, obecné pravidlo nepopisuje ani nestanovuje, jak přesně má proces výkladu probíhat. Výklad dle tohoto ustanovení tvoří komplexní proces (tzv. single combined operation), který neuprednostňuje žádný z výkladových principů.41 Výsledkem tohoto komplexního procesu je autonomní výklad pojmů použitých v mezinárodní smlouvě. Při výkladu je však přirozeně nejdůležitější samotný text ustanovení smlouvy.42 Použité výrazy musí být vykládány v jejich obvyklém významu, což v zásadě 39 DÓRR, Oliver a Kirsten SCHMALENBACH (eds.). Vienna Convention on the Law of Treaties: a commentary. New York: Springer, 2012, section 3 — Interpretation of treaties, par. 6 (cit.): „It is by now generally recognised that the provisions on treaty interpretation contained in Arts 31 and 32 reflect pre-existing customary international law. For many years now, the ICJ has applied the rules of interpretation laid down in the Convention as codified custom to virtually every treaty that came before it." 40 Vzhledem k tomu, že je Vídeňská úmluva pouhou kodifikací zvykového práva, lze toto výkladové pravidlo použít i při výkladu mezinárodní smlouvy, jejíž signatáři Vídeňskou úmluvu nepřijali. 41 Srov. např. UNITED NATIONS. Yearbook of the International Law Commission, 1966, č. II, s. 219—220; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. února 1975, Golder v. United Kingdom, stížnost č. 4451/70, marg. 30; DORR, Oliver a Kirsten SCHMALENBACH (eds.). Vienna Convention on the Law of Treaties: a commentary. New York: Springer, 2012, section 3 — Interpretation of treaties, marg. 39. 42 Srov. například rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 3. února 1994, The Territoral Dispute (Lybian Arab Jamahiryaf Chad). In: I. C. J. Reports, 1994, p. 6, marg. 41; rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 15. prosince 2004, Legality of Use of Force (Serbia and Montenegro v. Belgium). In: I. C.J. Reports, 2004, p. 279, marg. 100. 46 Alexander J. Bělohlávek znamená, že by soud měl posoudit, jaký význam by výrazu přisoudil člověk oboru znalý a informovaný, a to s ohledem na typ smlouvy, ve které je výraz použitý. Při posouzení významu použitých výrazů se mezinárodní soudy se ve své rozhodovací praxi často obrací na definice pojmů v odborných slovnících a jiných publikacích.43 Vzhledem k povaze a trvání jednotlivých mezinárodních smluv by vykládající soud měl přihlédnout k běhu času a posoudit, jaký význam měl pojem v době, kdy ho strany použily. Je třeba také zmínit, že odstavec 4 čl. 31 Vídeňské úmluvy upravuje výjimku z pravidla výkladu obvyklého významu, když stanovuje, že výraz bude chápán jinak než obvykle, potvrdí-li se, že to bylo úmyslem stran. Jen z textu však lze skutečný význam použitého termínu seznat jen výjimečně. Druhý princip obecného pravidla tak stanoví, že je nutné zkoumat i všeobecný kontext použitého výrazu. Vykládající soud by měl zejména aplikovat systematický výklad a posoudit význam termínu v kontextu ostatních ustanovení smlouvy, systematiky smlouvy, jakož i dalších skutečností, jako jsou například text preambule, umístění výrazu v textu, použití stejného výrazu jinde v textu, použití stejného výrazu v jiné související smlouvě,44 či dokonce i samotný název (označení) smlouvy.45 43 Srov. například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. února 1975, Golder v. United Kingdom, stížnost č. 4451/70, marg. 32; rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 13. prosince 1999, Kasikili/Sedudu Island (Botswana/Namibia). In: I. C. J. Reports, 1999, p. 1045, marg 30. 44 Srov například rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 11. září 1992, Land, Island and Maritime Frontier Dispute (El Salvador/'Honduras: Nicaragua intervening). In: I. C. J. Reports, 1990, p. 92, marg. 374 (cit.): „This conclusion is also confirmed if the phrase is considered in the wider context, first of the Special Agreement as a whole, and then of the 1980 General Treaty of Peace, to which the Special Agreement refers. The question must be why, if delimitation of the maritime spaces was intended, the Special Agreement used the wording 'to delimit the boundary line...' ('Que delimite la linea fronteri^a...') regarding the landfrontier, while confining the task of the Chamber as it relates to the islands and maritime spaces to 'determine [their] legal situation...' ('Que determine la situacion juridica...'). The same contrast of wording can be observed in Article 18 of the General Treaty of Peace, which, in paragraph 2, asks the Joint Frontier Commission to 'delimit the frontier line in the areas not described in Article 16 of this Treaty', while providing in paragraph 4, that 'it shall determine the legal situation of the islands and maritime spaces'. Honduras itself recognises that the islands dispute is not a conflict of delimitation but of attribution of sovereignty over a detached territory. It is difficult to accept that the same wording 'to determine the legal situation', usedfor both the islands and the maritime spaces, would have a completely different meaning regarding the islands and regarding maritime spaces." 45 Srov např. rozsudek ICJ ve věci Oilplaforms, kde soud při výkladu jednotlivých výrazů smlouvy odkázal i na její název, přičemž v návaznosti na tuto skutečnost aplikoval extenzivní výklad výrazu „commerce": Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 12. prosince 1996, Oil Platforms (Islamic Republic of Iran v. United States of America). In: I. C. J. Reports, 1996, p. 803, marg. 47 (cit.): „It should also be noted that, in the original English version, the actual title of the Treaty of 1955 — contrary to that of most similar treaties concluded by the United States at that time, such as the Treaty of 1956 between the United States and Nicaragua - refers, besides Amity' and 'Consular Rights', not to 'Commerce' but, more broadly, to Economic Relations'." 47 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Dále by měl soud posuzovat význam použitých výrazů s ohledem na předmět a účel smlouvy. Soud by měl aplikovat metodu teleologického výkladu, a vykládat použité výrazy tak, aby jejich význam byl v souladu s cílem a účelem smlouvy. Naopak je potřeba odmítnout jakýkoliv výklad, který by byl v rozporu s cílem a účelem smlouvy. Stejně tak je nutné odmítnout takový výklad, který by učinil ustanovení neaplikovatelné, nebo jakkoli jinak neú-čelné či bezvýznamné. Učel smlouvy se přitom nejčastěji dá zjistit z jejich úvodních ustanovení,46 preambule,47 názvu, nebo ze samotných ustanovení úmluvy obecným rozumovým výkladem podle obecných společenských a právních notoriet, jejichž široká znalost a zkušenosti se v tomto ohledu u rozhodujících orgánů (soudů, rozhodců a jiných institucí) v zásadě předpokládají. V neposlední řadě by měl soud během celého procesu výkladu ustanovení smlouvy postupovat v souladu s principem dobré víry. Tento princip odpovídá i základnímu pravidlu mezinárodního smluvního práva, tedy že smlouvy mají být plněny v dobré víře.48 Přestože je princip dobré víry poměrně neurčitý pojem, lze přinejmenším usuzovat, že jeho nedílnou součástí je imperativ rozumnosti a soudnosti.49 Jinými slovy je nutné, aby výsledný výklad termínu ve smlouvě nevedl k nespravedlivým, nerozumným, popřípadě až absurdním závěrům. K doplnění či upřesnění obecného výkladového pravidla Vídeňská úmluva v odstavci 2 článku 31 stanoví, že celkovou souvislostí (kontextem) se rozumí i: 1. kaydá dohoda vytahující se ke smlouvě, k níy došlo meyi všemi stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy Soud tak při výkladu smlouvy má posuzovat i dohody stran, které se ke smlouvě vztahují, aniž by však byly její nedílnou součástí. Tyto materiály však musí být výsledkem konsenzu všech stran mezinárodní smlouvy a musí se vztahovat k předmětu smlouvy. Takové dohody mohou například poskytovat autentický výklad některých 46 Např. článek 1 Charty Organizace spojených národů. 47 Např. Charta Organizace spojených národů; CISG; Úmluva OSN o právním postavení uprchlíků z roku 1951, Vídeňská úmluva aj. 48 Srov. článek 26 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (cit.): „ \K\a^dáplatná smlouva ^ava^uje smluvní strany a musí býtjimi plněna v dobré víře." 49 GARDINER, Richard K. Treaty interpretation. New York: Oxford University Press, 2008, s. 157. 48 Alexander J. Bělohlávek pojmů či upřesňovat faktické fungování mechanismů předpokládaných ve smlouvě. Důležité je, že tyto dohody jsou uzavřeny v souvislosti s uzavřením smlouvy, tedy časově zhruba v období, kdy je smlouva vyjednávána a uzavírána. 2. kaydá listina vyhotovená jednou nebo více stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy a pňjatá ostatními stranami jakožto listina vytahující se ke smlouvě Takovou listinou může být například prohlášení signatářského státu před uzavřením smlouvy, že si určitý termín vykládá tak, či onak. Tímto způsobem může stát v omezené míře ovlivnit výklad pojmu v budoucnosti. V odstavci 3 článku 31 pak Vídeňská úmluva stanovuje, že součástí kontextu smlouvy jsou také: 1. pozdější dohody, týkající se výkladu smlouvy nebo provádění jejích ustanovení, k nimy došlo meyi stranami; 2. pozdější praxe pň provádění smlouvy, která yaloyila dohodu stran, týkající se jejího výkladu; 3. příslušná pravidla mezinárodního práva použitelné ve vytaních meyi stranami. Obecně tyto „kontextuální" prvky odstavce 3 spojuje skutečnost, že nemají na rozdíl od skutečností uvedených v odstavci 2 spojitost s uzavřením smlouvy, a že se vyvíjejí později, nezávisle na procesu vyjednávání a uzavírání smlouvy. Jedná se o pozdější dohody o výkladu smluv, pozdější praxi stran, či obecně uznávaná pravidla mezinárodního práva použitelná ve vztazích mezi stranami. Odstavec 3 (stejně jako odstavec 2) nestanovuje žádnou formu, takže všechny z vyjmenovaných jednání mohou být učiněné v jakékoliv seznatelné formě. Pokud jde o praxi aplikace smlouvy stranami, měla by být opakovaná, konzistentní, a aplikovaná či alespoň uznávaná a akceptovaná všemi stranami smlouvy. Stanovením mezinárodního práva jako použitelného výkladového prostředku Vídeňská smlouva akcentuje skutečnost, že mezinárodní smlouvy jsou institutem a pramenem mezinárodního práva, a je tak vhodné při jejich interpretaci mezinárodní právo také zohledňovat.50 50 Toto pravidlo bylo zdůrazněno například ve stanovisku ICJ: Advisory Opinion Mezinárodního soudního dvora ze dne 21. června 1971, Legal' Consequencesfor States of the Continued Presence of South Africa in Namibia (South West Africa). In: I. C. J. Reports, 1971, p. 16, marg. 53 (cit.): „(.. .)Moreover, an internationalinstrument has to be interpreted and applied within the framework of the entire legal systémprevailing at the time of the interpretation. (...)." 49 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Článek 32 Vídeňské úmluvy obsahuje tzv doplňkové prostředky výkladu. Mezi tyto doplňkové prostředky patří zejména přípravné materiály ke smlouvě (tzv. travauxpréparatoireš) a okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena. Těchto však lze použít až v konečné fázi výkladu pouze (i) pro potvrzení významu, ke kterému soud došel aplikací pravidel výkladu v článku 31 Vídeňské úmluvy, nebo (ii) pro určení významu, když výklad provedený podle článku 31 bud' ponechává význam nejednoznačným, nebo nejasným, popřípadě pokud tento výklad vede k výsledku, který je zřejmě protismyslný nebo nerozumný.51 Článek 33 Vídeňské úmluvy pak obsahuje výkladová pravidla pro případy, kdy je smlouva vyhotovena ve více jazycích. Základním pravidlem je, že jazykové mutace mají stejnou závaznost, pokud se strany nedohodnou jinak. Soudy tak musí při výkladu použitých termínů zásadně zkoumat veškeré jazykové verze smlouvy, které jsou závazné. Přitom se předpokládá, že výrazy použité ve smlouvě mají v každém z původních textů stejný význam. Pokud mají výrazy využité ve stejně závazných jazykových mutacích smlouvy odlišný význam, měl by soud přijmout jako rozhodující ten význam, který se zřetelem k předmětu a účelu smlouvy tyto texty nejlépe sbližuje.52 Aplikací výše uvedených výkladových pravidel by měl soud dojít ke zcela autonomnímu výkladu smlouvy, tedy k takovému výkladu, který se nijak neváže na právní řády a tradice konkrétních smluvních států. 51 Srov. článek 32 Vídeňské úmluvy (cit.): „Doplňkových prostředků výkladu, včetně přípravných materiálů na smlouvě a okolností, %a nichž byla smlouva uzavřena, l%e použít buď pro potvrzení významu, který vyplývá ^pou^ití článku 31, nebo pro určení významu, když výklad provedený podle článku 31: a) buď ponechává význam nejednoznačným, nebo nejasným; nebo b) vede k výsledku, který je přejme protismyslný nebo nerozumný." 52 Srov. článek 33 Vídeňské úmluvy (cit.): „/. By la-li smlouva původně vyhotovena ve dvou nebo více jazycích, má její text stejnou platnost v každém z těchto jazyků, pokud smlouva nestanoví nebo se strany nedohodnou, ž? v případě rozdílnosti je rozhodující určiý text. 2. Znění smlouvy v jiném jazyce, než v jednom z těch, v němž h?l ^xtpůvodně vyhotoven, bude povahováno %a původní text jen v případě, %e to stanoví smlouva nebo se strany na tom dohodly. 3. Předpokládá se, %e výrazy použité ve smlouvě mají v každém ^původních textů stejný význam. 4. Dojde-li při porovnání původních textů k rozdílnostem ve významu, které nemohou být odstraněny pouštím článků 31 a 32, přijme se, s výjimkou případu, kdy určiý textje podle odstavce 1 rozhodující, ten význam, který se zřetelem k předmětu a účelu smlouvy tyto texty nejlépe sbližuje." 50 Alexander J. Bělohlávek Ve Vídeňské úmluvě však není zmíněna ještě jedna doplňková součást autonomního výkladu, a to výklad komparativní.53 Tato metoda však vyplývá i ze samotné hierarchie pramenů mezinárodního práva, která uvádí soudní rozhodnutí jako podpůrný pramen.54 Soud vykládající ustanovení mezinárodní smlouvy by měl vyhledat a analyzovat výklad toho kterého ustanovení smlouvy v rozhodnutích soudů ostatních smluvních států. Tato rozhodnutí mohou svou přesvědčivostí pomoci soudu k vyjasnění pojmů či mechanismů mezinárodní smlouvy, a to zejména tehdy, pokud se soud rozhoduje mezi více variantami výkladu, které jsou všechny v souladu s pravidly výkladu upravenými Vídeňskou úmluvou. Tímto postupem soudy přispívají k žádoucímu sjednocení aplikační praxe. Nicméně je třeba zohlednit, že by soud měl posuzovat zejména přesvědčivost argumentace a její použitelnost na daný případ, a ne pouze aplikovat výsledné řešení cizího soudu. Rozhodnutí cizích soudů totiž zásadně nejsou pro ostatní soudy závazná, a působí pouze svou argumentační přesvědčivostí. Soud tak zcela jistě může odmítnout aplikovat výklad ustanovení mezinárodní smlouvy provedený jiným soudem státu vázaného odpovídající mezinárodní smlouvu, pokud tento výklad není provedený dle pravidel popsaných výše, či pokud je zcela nepřesvědčivý. Je nutno upozornit na to, že není vyloučeno, aby soud autonomním výkladem v souladu s výše uvedenými pravidly došel ke stejnému výkladu či řešení, které by se na stejnou situaci aplikovalo dle vnitrostátního práva. Je nesporné, že dva soudy mohou dojít ke stejnému výkladu s použitím zásadně odlišných metod výkladu. Tato situace není nijak problematická. Důležité však je, že soud vykládající mezinárodní smlouvu musí vždy postupovat v souladu s pravidly stanovenými Vídeňskou úmluvou tak, aby jeho výklad smlouvy byl skutečně autonomní, tedy na národním právu zcela nezávislý. 53 GEBAUER, Martin. Uniform Law, General Principles and Autonomous Interpretation. Uniform haw Review, 2004, č. 4, s. 683—705. 54 Srov. článek 38 odst. 1 písm. d) Statutu Mezinárodního soudního dvora. 51 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 3 PRAXE NÁRODNÍCH A MEZINÁRODNÍCH SOUDŮ A ROZDÍL PŘI APLIKACI AUTONOMNÍHO VÝKLADU VNITROSTÁTNÍMI A NADNÁRODNÍMI SOUDY V obecné rovině lze uvést, že jak vnitrostátní, tak mezinárodní soudy by měly postupovat při autonomním výkladu mezinárodních smluv zcela totožně. Měly by tedy aplikovat: (i) speciální výkladová pravidla stanovená ve vykládané mezinárodní smlouvě, (ii) výkladová pravidla upravená v ustanoveních čl. 31 až 33 Vídeňské úmluvy, která jsou nejen závazná pro signatáře této úmluvy, ale i pro všechny ostatní, jelikož tvoří zvykové mezinárodní právo, které je nutné vzhledem k povaze mezinárodních smluv jakožto instrumentu mezinárodního práva aplikovat vždy. Pokud není takto provedený výklad jednoznačný, mohou vykládající soudy své úvahy doplnit komparativním srovnáním judikatury cizích soudů a tribunálů, které vykládaly v minulosti stejné ustanovení, které je předmětem výkladu i v dané věci. Pokud argumentaci a závěry cizích soudů považuje soud za přesvědčivé a v souladu s pravidly výkladu stanovené ve vykládané smlouvě a Vídeňské úmluvě, může k nim v rámci jednotnosti výkladu a aplikace mezinárodní smlouvy přihlédnout a ve svém rozhodnutí je zohlednit. Jinými slovy pro předkládající soud není rozhodné, jak jiné (ať již mezinárodní či národní) soudy aplikují autonomní výklad. Všechny instituce i jedinci, kteří ustanovení mezinárodní smlouvy vykládají, by totiž měli postupovat dle pravidel autonomního výkladu, které byly popsány výše. Judikatura cizích soudů však zásadně není pro soud závazná. Jediné, co může být pro soud relevantní, je zjištění, jak jiné soudy vyložily stejné ustanovení mezinárodní smlouvy, které vykládá zdejší soud. Při této komparativní metodě by však soud měl posuzovat zejména rozhodnutí těch soudů, které vykládají shodné ustanovení mezinárodní smlouvy. Každá mezinárodní smlouva je totiž uzavřena v jiném kontextu, který musí soudy v souladu s ustanoveními čl. 31 až 33 Vídeňské úmluvy při autonomním výkladu zohlednit. Z teoretického hlediska v zásadě není žádný rozdíl mezi autonomním výkladem prováděným mezinárodními soudy a tribunály oproti autonomnímu výkladu prováděného národními soudy a tribunály. Všechny vykládající 52 Alexander J. Bělohlávek subjekty by totiž měly aplikovat stejný postup, který byl popsán výše. Soud by měl při případné komparativní studii výkladu daného ustanovení bez rozdílu zkoumat rozhodnutí mezinárodních i národních soudů. V každém případě je v zásadě během celého procesu autonomního výkladu pro vykládající soud nezávazné, jak rozhodují cizí soudy (ať již národní, či mezinárodní). Jejich rozhodnutí by měl vykládající soud zohlednit až poté, co autonomní výklad daného ustanovení podle postupu uvedeného výše provede. Relevantní pro závěry soudu by však tato rozhodnutí měla být pouze tehdy, pokud mu z vlastního autonomního výkladu vyplyne více než jedna varianta výkladu. V tom případě by měl soud provést důkladný komparativní exkurz a zvážit, které řešení zahraničních soudů je s ohledem na přesvědčivost jeho argumentace z pohledu autonomního významu a jednotné aplikace vykládaného ustanovení nej vhodnější. Co se týče popisu praxe aplikace autonomního výkladu mezinárodními a národními soudy, lze konstatovat, že aplikace výkladových norem kodifikovaných ve Vídeňské úmluvě je dnes již nezpochybnitelným standardem pro výklad všech mezinárodních smluv. Jinými slovy všeobecně se přijímá, že při výkladu mezinárodní smlouvy je třeba postupovat v souladu s pravidly stanovenými v ustanoveních čl. 31 až 33 Vídeňské úmluvy, které představují ustálené zvykové právo. Například ICJ od přijetí Vídeňské úmluvy postupoval dle zde stanovených výkladových pravidel v podstatě v každém případě, který řešil.55 Obdobně postupují i ostatní mezinárodní soudy a tribunály, jako jsou například ESLP, Mezinárodní soud pro námořní právo, orgány řešení sporů WTO, stejně jako řada rozhodčích senátů.56 55 DÖRR, Oliver a Kirsten SCHMALENBACH (eck). Vienna Convention on the Law of Treaties: a commentary. New York: Springer, 2012, section 3 — Interpretation of treaties, marg. 6 (cit.): „It is by now generally recognised that the provisions on treaty interpretation contained in Arts 31 and 32 reflect pre-existing customary international law. For many years now, the ICJ has applied the rules of interpretation laid down in the Convention as codified custom to virtually every treaty that came before it." 56 Srov. například AUST, Anthony. Modern treaty law and practice. 2. vyd. New York: Cambridge University Press, 2007, s. 230; DÖRR, Oliver a Kirsten SCHMALENBACH (eds.). Vienna Convention on the Taw of Treaties: a commentary. New York: Springer, 2012, section 3 — Interpretation of treaties, marg. 6. V této části autoři citují u každého orgánu řešení sporů řadu konkrétních rozhodnutích. 53 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 4 TEMPORALITA VÝKLADU Při autonomním výkladu mezinárodní smlouvy přirozeně dochází k mnoha problémům, o jejichž řešení se vedou rozsáhlé diskuze. Jedním z nejdisku-tovanějších je problém tzv temporality výkladu, tedy otázka, k jakému časovému období má být smlouva vykládána. Obecně existují dva přístupy, a to statický a dynamický (označovaný také jako evoluční výklad). Dle statického přístupu je třeba zkoumat význam výrazů v kontextu doby, kdy byla smlouva uzavřena. Dle dynamického přístupu je třeba zkoumat význam termínů v době, kdy je smlouva vykládána. Tyto dva přístupy odpovídají na otázku, jestli se význam výrazů použitých ve smlouvě může měnit s postupem času. Tato otázka byla diskutována i při přípravě Vídeňské úmluvy, ale do konečného znění se žádná preference jednoho či druhého řešení z důvodu nejednotnosti názorů mezi delegáty nedostala.57 K jednoznačnému závěru nedošla ani pracovní skupina Komise OSN pro mezinárodní právo ve své zprávě z roku 2006.58 Do dnešní doby je tak tato otázka stále otevřená.59 57 Srov. UNITED NATIONS. Yearbook of the International Taw Commission, 1966, č. II, s. 222, marg. 16 (cit.): „Paragraph 3(c) adds as a third element to be taken into account together with the context: 'any relevant rules of international law applicable in the relations between the parties'. This element, as previously indicated, appeared in paragraph 1 of the text provisionally adopted in 1964, which stated that, inter alia, the ordinary meaning to be given to the terms of a treaty is to be determined 'in the light of the general rules of international law in force at the time of its conclusion'. The words in italics were a reflection of the general principle that a juridicalfact must be appreciated in the light of the law contemporary with it. When this provision was discussed at the sixteenth session some members suggested that it failed to deal with the problem of the effect of an evolution of the law on the interpretation of legal terms in a treaty and was therefore inadequate. Some Governments in their comments endorsed the provision; others criticised itfrom varying points of view. On re-examining the provision, the Commission considered that the formula used in the 1964 text was unsatisfactory, since it covered only partially the question of the so-called intertemporal law in its application to the interpretation of treaties and might, in consequence, lead to misunderstanding" 58 Srov. Report of the Study Group on the Fragmentation of International Taw, 2006, marg. 476^78. 59 Více např. NOVY Zdeněk. Evolutionary Interpretation of International Treaties. In: BĚLOHLÁVEK, Alexander a Naděžda ROZEHN ALOVÁ (eds.). CYIT - CZech Yearbook of International Taw. Den Haag: Lex Lata, 2011, roč. VIII, s. 205—240; DJEFFAL, Christian. Static and evolutive treaty interpretation: a functional reconstruction. Cambridge: Cambridge University Press, 2016; ELIAS, Taslim, O. The Doctrine of Intertemporal Law. American Journal of International Taw, 1980, roč. 74, s. 285; FITZMAURICE, Malgosia. Dynamic (Evolutive) Interpretation of Treaties, Part I. Hague Yearbook of International Taw, 2008, roč. 21, s. 101; GREIG, Don. Intertemporality and the Law of Treaties. British Institute of International and Comparative Taw, 2003, č. 1. 54 Alexander J. Bělohlávek Často citované řešení problému temporality se pokusil řešit rozhodčí senát Stálého rozhodčího soudu (PCA) v Haagu v nálezu ve věci Las Palmas z roku 1932. V tomto nálezu rozhodčí senát podává, že smlouva by měla být vykládána ve světle mezinárodního práva, které bylo účinné v době jejího vzniku. Aplikace ustanovení smlouvy by se však měla řídit normami mezinárodního práva účinnými v době její aplikace.60 Stejné řešení bylo navrhováno i při přípravě Vídeňské úmluvy.61 Do dnešního dne však žádné pravidlo nebylo kodifikováno a praxe soudů je různá. Soud má vždy začít zkoumáním, zda strany ve smlouvě otázku temporality výkladu a aplikace nějakým způsobem upravily či poskytly alespoň základ pro výklad tohoto problému. Pokud tomu tak není, měl by soud použitým výrazům přisoudit takový význam, jaký měl výraz v době, kdy byla konkrétní mezinárodní smlouva uzavřena.62 Současně by soud měl v dobré víře posoudit, jaký měly strany úmysl při použití tohoto výrazu. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pojmy s obecným obsahem, u kterých i strany musí předpokládat, že se s postupem času změní. Tyto pojmy by soud měl vykládat ve světle 60 Rozhodčí nález v řízení ad hoc ve věci Island of Palmas, ze dne 23. ledna 1923, U.N. Rep. Intl. Arb. Awards, 829, s. 845 (cit.): „Both Parties are also agreed that a juridical fact must be appreciated in the light of the law contemporary with it, and not of the law in force at the time when a dispute in regard to it arises or falls to be settled. (...) As regards the question which of different legal systems prevailing at successive periods is to be applied in a particular case (the so-called intertemporal law), a distinction must be made between the creation of rights and the existence of rights. The same principle which subjets the act creative of a right to the law in force at the time the right arises, demands that the existence of the right, in other words its continued manifestation, shall follow the conditions required by the evolution of law." 61 Srov UNITED NATIONS. Yearbook of the International Taw Commission, 1966, č. II, s. 8—9, návrh čl. 56 (cit.): „ /. A treaty is to be interpreted in the light of the law in force at the time when the treaty was drawn up. 2. Subject to paragraph 1, the application of a treaty shall be governed by the rules of international law in force at the time when the treaty is applied." 62 Obdobně například rozhodnutí Komise ad hoc ze dne 13. dubna 2002. Delimitation of the border between Eritrea and Ethiopia. In: Reports of international arbitral awards, roč. XXV, zde s. 110 (cit.): „It has been argued before the Commission that in interpreting the Treaties it should apply the doctrine of 'contemporaneity.' By this the Commission understands that a treaty should be interpreted by reference to the circumstances prevailing when the treaty was concluded. This involves giving expressions (including names) used in the treaty the meaning that they would have possessed at that time. The Commission agrees with this approach and has borne it in mind in construing the Treaties." 55 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče okolností při jejich aplikaci.63 Soud také musí zohlednit, jakou má vykládaná mezinárodní smlouva povahu. Například ESLP v mezidobí konstantně judi-kuje, že EUOLP je živým instrumentem práva (tzv living instrument), který musí být vykládán v kontextu současné doby, a to zejména proto, aby byla ochrana základních práv poskytovaná touto úmluvou skutečná, a ne pouze iluzorní.64 Soud by měl přitom vždy postupovat tak, aby výsledný výklad neodporoval účelu smlouvy a zajistil její funkční aplikaci. 5 JEDNOTNOST VÝKLADU Jednotnost výkladu mezinárodní smlouvy je zásadní cíl, kterého by mělo být ideálně dosaženo i prostřednictvím autonomního výkladu. Častým problémem, a to zejména u smluv, jejichž výklad není podřízen příslušnosti jednoho soudu, jsou však rozdíly ve výkladu stejného ustanovení různými soudy, čímž dochází k nejednotnosti při aplikaci smlouvy. Tím je zásadně ohrožen účel a funkčnost mezinárodní smlouvy. V teoretické rovině by k těmto rozdílům nemělo docházet, jelikož soudy jsou povinny ustanovení smluv vykládat nezávisle na vnitrostátním právu a v souladu s výkladovými pravidly Vídeňské úmluvy, případně výkladovými pravidly zakotvenými v té které 63 Takovým pojmem byl v případě Namibia například „obtížné podmínky moderního světa" či „blahobyt a rozvoj". Srov. Advisory Opinion Mezinárodního soudního dvora ze dne 21. června 1971, Legal Consequences for States of the Continued Presence of South Africa in Namibia (South West Africa). In: I. C. J. Reports, 1971, p. 16, marg. 53 (cit.): „Mindful as it is of the primary necessity of interpreting an instrument in accordance with the intentions of the parties at the time of its conclusion, the Court is bound to take into account the fact that the concepts embodied in Article 22 of the Covenant — 'the strenuous conditions of the modern world' and 'the well-being and development' of the peoples concerned-were not static, but were by definition evolutionary, as also, therefore, was the concept of the 'sacred trust'. The parties to the Covenant must consequently be deemed to have accepted them as such. That is why, viewing the institutions of 1919, the Court must take into consideration the changes which have occurred in the supervening half-century, and its interpretation cannot remain unaffected by the subsequent development of law, through the Charter of the United Nations and by way of customary law. Moreover, an international instrument has to be interpreted and applied within the framework of the entire legal system prevailing at the time of the interpretation." 64 Srov. například Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. listopadu 2008, Demir and Baykara v. Turkey, stížnost č. 34503/97, marg. 68 (cit.): „The Court further observes that it has always referred to the 'living' nature of the Convention, which must be interpreted in the light of present-day conditions, and that it has taken account of evolving norms of national and international law in its interpretation of Convention provisions (see Soering v. the United Kingdom, 7 July 1989, § 102, Senes A no. 161; Vo v. France [GC], no. 53924/00, § 82, ECHR 2004-VTR; and Mamatkulov and Askarov v. Turkey [GC], nos. 46827/99 and 46951/99, § 121, ECHR 2005-1)." 56 Alexander J. Bělohlávek mezinárodní smlouvě. Teoreticky by tak dva cizí soudy měly s použitím stejných výkladových pravidel dojít k totožnému výkladu ustanovení dané smlouvy. Praxe je však již tradičně složitější, a při výkladu smluv dochází k rozdílům. Důvody jsou přitom různé, pravděpodobně nejčastěji je však příčinou složitost a komplexnost celého procesu výkladu, při kterém soudy postupují podle velmi obecně formulovaných pravidel. Řešení tohoto problému není jednoduché. Zejména je totiž potřeba, aby všechny soudy, které smlouvy vykládají, postupovaly zcela nezávisle na vnitrostátním právním řádu a při výkladu se řídily pouze prameny mezinárodního práva. Jak bylo uvedeno již výše, je také vhodné, aby soudy v situaci, kdy existuje více výkladových alternativ, provedly komparativní studii a zjistily, jak stejné ustanovení vykládají cizí soudy. V zájmu unifikace výkladu smlouvy by pak přesvědčivá argumentace cizích soudů mohla sloužit jako výkladová autorita, kterou soud ve svém výkladu zohlední. 6 ZÁVĚR Autonomní výklad mezinárodních smluv je základním způsobem výkladu ustanovení mezinárodních smluv, při kterém vykládající zkoumá obsah použitých termínů a formulací bez ohledu na to, jaký mají tyto termíny a formulace význam v právních řádech signatářských států. Autonomní výklad se začal vyvíjet a používat souběžně s rozvojem mezinárodních smluv, jelikož bylo třeba sjednotit jejich výklad. Značného teoretického rozpracování se dočkal s rozvojem mezinárodních smluv na ochranu lidských práv. Všeobecně uznávaná definice tohoto pojmu neexistuje. Cílem autonomního výkladu je dosáhnout jednotného pochopení a aplikace konkrétního ustanovení mezinárodní smlouvy na území všech signatářských států. Autonomní výklad je tak nástrojem realizace cílů mezinárodních smluv a soudy ho musí respektovat a provádět i tehdy, pokud mezinárodní smlouva neobsahuje zvláštní výkladové pravidlo stanovující povinnost vykládat smlouvu autonomně. Základem pro použití autonomního výkladu je samotná povaha mezinárodní smlouvy, jako autonomního právního instrumentu mezinárodního 57 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče práva. Mezinárodní smlouvy musí být s ohledem na jejich účel vykládány nezávisle na právních řádech signatářských (aplikujících) států. Podrobněji je proces autonomního výkladu mezinárodních smluv upraven v článcích 31 až 33 Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Mezi aplikací autonomního výkladu národními a mezinárodními soudy a tribunály by z teoretického hlediska neměl být žádný rozdíl. Všechny tyto subjekty totiž mají povinnost vykládat mezinárodní smlouvy dle stejných pravidel, ať už to jsou výkladová pravidla stanovená v konkrétní mezinárodní smlouvě, nebo výkladová pravidla vyplývající z Vídeňské úmluvy, která představují mezinárodní obyčej. Z praktického hlediska pro předkládající soud rozhodnutí cizích soudů nejsou závazná. V souladu s výše uvedenou hierarchií pramenů mezinárodního práva a pravidly autonomního výkladu je však vhodné, aby v případě nejednoznačného výkladu soud přistoupil i ke komparativní studii a zkoumal, jak konkrétní mezinárodní smlouvy a její ustanovení vykládají cizí soudy a tribunály. Pokud se z více výkladových alternativ většina mezinárodních a národních soudů přiklání z přesvědčivých důvodů k jedné z možností, soud v rámci zachování jednotné aplikační praxe může k těmto závěrům přihlédnout. Nej diskutovanějším problémem je tzv temporalita výkladu, neboli určení, k jakému časovému období má být smlouva vykládána. Jednoznačná odpověď přitom neexistuje. Soud by měl (i) zkoumat, zda strany otázku temporality výkladu a aplikace smlouvy upravily, (ii) použitým výrazům přisoudit takový význam, jaký měl výraz v době, kdy byla smlouva uzavřena, (iii) výrazům s obecným obsahem závislým na časovém vývoji přisoudit význam, jaký mají v době výkladu, (iv) takto provedený výklad ještě zvážit z pohledu úmyslu stran, efektivity daného výkladu, a účelu a povahy smlouvy. Dalším častým problémem je nejednotnost výkladu mezinárodních smluv. Soudy by pro zajištění jednotnosti měly zásadně oprostit výklad od vnitrostátního právního řádu a postupovat dle aplikovatelných norem mezinárodního práva. Svůj výklad by pak komparativní metodou měly porovnat s výkladem stejného ustanovení cizími soudy a případně jejich závěry založené na přesvědčivé argumentaci zohlednit. 58 Alexander J. Bělohlávek Literatura Monografie AUST, Anthony. Modem treaty law and practice. 2. vyd. New York: Cambridge University Press, 2007, 610 s. ISBN 9780521678063. DJEFFAL, Christian. Static and evolutive treaty interpretation: a functional reconstruction. Cambridge: Cambridge University Press, 2016, 452 s. ISBN 978-1-107-11831-7. DÖRR, Oliver a Kirsten SCFLMALENBACH (eds.). Vienna Convention on the Taw of Treaties: a commentary. New York: Springer, 2012, 1412 s. ISBN 978-3-642-19291-3. GARDINER, Richard K. Treaty interpretation. New York: Oxford University Press, 2008, 400 s. ISBN 978-0-19-927791-9. JANKŮV, Juraj a Dagmar LANTAJOVA. Medzinárodné zmluvné právo a jeho interakcia s právnym poriadkom Slovenskej republiky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 584 s. ISBN 978-80-7380-342-1. LINHART, Karin. Internationales Einheitsrecht und einheitliche Auslegung. Tübingen: Mohr Siebeck, 2005, 323 s. ISBN 978-3-16-148681-4. MEYER-SPARENBERG, Wolfgang. Staatsvertragliche Kollisionsnormen. Berlin: Duncker & Humblot, 1990, 214 s. ISBN 3-428-06850-5. POTOČNÝ, Miroslav a Jan ONDREJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní cast. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, 560 s. ISBN 978-80-7400-398-1. UNITED NATIONS. Yearbook of the International Taw Commission, 1966, č. II. Příspěvky v odborném tisku ELIAS, Taslim O. The Doctrine of Intertemporal Law. American Journal of International Taw, 1980, ro4. 74, s. 285 a nasi. ISSN 0002-9300. FITZMAURICE, Malgosia. Dynamic (Evolutive) Interpretation of Treaties, Part I. Hague Yearbook of International Taw, 2008, roc. 21, s. 101—153. ISSN 0923-8298. GEBAUER, Martin. Uniform Law, General Principles and Autonomous Interpretation. Uniform Taw Review, 2004, č. 4, s. 683-705. ISSN 1124-3694. GREIG, Don. Intertemporality and the Law of Treaties. British Institute of International and Comparative Taw, 2003, č. 1. 59 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče MUNDAY, Roderick J. C. The Uniform Interpretation of International Conventions. The International and Comparative Eaw Quarterly, 1978, roc. 27, č. 2, s. 450-459. ISSN 0020-5893. NOVY Zdeněk. Evolutionary Interpretation of International Treaties. In: BĚLOHLÁVEK, Alexander a Naděžda ROZEHNALOVÁ (eck). CYIĽ — C%ech Yearbook of International Eaw. Den Haag: Lex Lata, 2017, roč. VIII, s. 205-240. ISBN 978-90-824603-5-3. Elektronické zdroje United Nations Treaty Collection [online]. Dostupné z: http s://treaties.un.org/ Judikatura - chronologické řazení Advisory Opinion Mezinárodního soudního dvora ze dne 21. června 1971. Legal Consequences for States of the Continued Presence of South Africa in Namibia (South West Africa). In: I. C J. Reports, 1971, p. 16. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. února 1975, Colder v. United Kingdom, stížnost č. 4451/70. Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. března 1983, Martin Peters Bauunternehmung GmbH v. Zuid Nederlandse Aannemers Vereniging, věc C-34/82. Rozsudek Evropského soudního dvora (šestého senátu) ze dne 8. března 1988, SPREArcado v. S A Haviland, věc C-9/87. Rozsudek Evropského soudního dvora (pátého senátu) ze dne 27. září 1988, Athanasius Kafelis v. Banque Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, věc C-189/87. Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 17. června 1992, Jakob Handte & Co. GmbH proti Traitements mécano-chimiques des surfaces SA, věc C-26/91. Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 11. září 1992, hand, Island and Maritime Frontier Dispute (El Salvador/Honduras: Nicaragua intervening). In: I. CJ. Reports, 1990, p. 92. Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 3. února 1994, The Territoral Dispute (Lybian Arab Jamahirya/Chad). In: I. C. ]. Reports, 1994, p. 6. Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 12. prosince 1996, Oil Platforms (Islamic Republic of Iran v. United States of America). In: I. C. J. Reports, 1996, p. 803. 60 Alexander J. Bělohlávek Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. dubna 1999, Chassagnouand Others v. France, stížnosti č. 25088/94,28331/95 a 28443/95. Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 13. prosince 1999, Kusikilil Sedudu Island (Botswana/Namibia). In: L C. J. Reports, 1999, p. 1045. Rozhodnutí House of Lords ze dne 19. prosince 2000. Secretary of State For The Home Department, Ex Parte Adan R v. Secretary of State For The Home Department Ex Parte Aitseguer, R. UKHL 67; [2001] 2 WLR 143; [2001] 1 All ER 593. Rozhodnutí Komise ad hoc ze dne 13. dubna 2002. Delimitation of the border between Eritrea and Ethiopia. Reports of international arbitral awards. Vol. XXV. Rozhodčí nález Mezinárodního střediska pro řešení investičních sporů (ICSID) ze dne 29. května 2003, Técnicas Medioambientales Teemed v. United Mexican States, No. ARB (AF)/00/2. Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 15. prosince 2004, Ilegality of Use of Force (Serbia and Montenegro v. Belgium). In: I. C. J. Reports, 2004, p. 279. Rozhodčí nález ze dne 24. května 2005, Iron Rhine. In: Reports of International Arbitral Awards, roč. XXVII. Rozsudek Nejvyššího správního soudu CR ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 1 As 13/2007-63. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. listopadu 2008, D emir and Bay kára v. Turkey, stížnost č. 34503/97. r V Stanovisko Ústavního soudu CR (pléna) ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. PI. ÚS-st. 39/14-1. Rozsudek Nejvyššího soudu CR (velkého senátu) ze dne 19. října 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015. Rozhodčí nález Mezinárodního centra pro řešení investičních sporů (ICSID) ze dne 31. května 2017, Orascom TMT Investments S.är.l v. People s Democratic Republic of Algeria, No. ARB/12/35. 61 arbitrabilita sporu vyžadujících aplikaci unijních pravidel hospodářské soutěže Klára Drličková* S panem profesorem Týcem jsem se poprvé setkalajako studentka na přednáškách předmětu Právo Evropské unie v roce 2004. Jeho přednášky patňly na fakulte me^i mé nej-oblíbenéjší a dodnes s úsměvem vzpomínám na vtipné poznámky a historky, kterými pan profesor přednášky dokázal v^dy oživit. Jeho pedagogický přístup mé následné vedl k absolvování předmětu Evropská justice pod jeho vedením, státní záverečné ^houšce Z Práva Evropské unie a v neposlední řade i k tomu, %e můj zájem o unijní právo přetrval, coz dokládá i ní%e uvedená stať. Kdyzjsem v roce 2007 nastoupila jako asistentka na Katedru mezinárodního a evropského práva, bylpan profesor vedoucím katedry. Bylo to i zásluhoujeho pohodového přístupu, zejsem brzy dobře „popadla " do kolektivu katedry. I v současné dobé pan profesor pňspívá k dobré atmosféře na katedře, a to nejenom tím, ze na nás nikdy nezapomene se sladkou drobností na ^lepšení nálady. Ačkoli se primárné věnuji oblasti mezinárodní obchodní arbitráže, i %de je řada přesahů směrem k právu Evropské unie. Proto jsem se rozhodla panu profesorovi věnovatjedno Z témat, kde se tento vztah odrání. Anotace Tento příspěvek analyzuje přípustnost projednání sporů vyžadujících aplikaci unijních pravidel hospodářské soutěže v mezinárodní obchodní arbitráži. Nejprve je stručně vymezena otázka arbitrability sporů v mezinárodní obchodní arbitráži obecně, a to s důrazem na spory, které se dotýkají veřejných * JUDr. Klára Drličková, Ph.D, Katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno / Email: klara.drlickova@email.cz 63 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče zájmů. Krátká pasáž je věnována právu rozhodnému pro arbitrabilitu. Další část je věnována vývoji postoje k arbitrabilitě sporů vyžadujících aplikaci pravidel hospodářské soutěže. Stěžejní část se pak věnuje unijním pravidlům hospodářské soutěže. Nejprve je analyzován pohled práva Evropské unie a následně vybraných úprav rozhodčího řízení členských států. Klíčová slova Mezinárodní obchodní arbitráž; pravidla hospodářské soutěže Evropské unie; arbitrabilita; veřejný zájem. 1 ÚVOD Mezinárodní obchodní arbitráž je stále preferovaným způsobem řešení sporů v oblasti mezinárodního obchodu. Četnost i pestrost a složitost sporů narůstá. Rozhodci tak mohou čelit i sporům, které přesahují individuální zájmy stran rozhodčího řízení. U těchto sporů vyvstává v kontextu rozhodčího řízení celá řada otázek. První otázkou, kterou je nutné si zodpovědět, je přípustnost řešení těchto sporů v rozhodčím řízení (otázka arbitrability). Do oblasti sporů vymezených v předchozím odstavci lze zařadit i spory vyžadující aplikaci předpisů o ochraně hospodářské soutěže včetně pravidel hospodářské soutěže Evropské unie. Právě arbitrabilitou těchto sporů se budu zabývat v tomto příspěvku. Ačkoli v oblasti mezinárodní obchodní arbitráže existuje významný podíl mezinárodní úpravy, je právní úprava mezinárodní obchodní arbitráže stále doménou národního práva. Právo Evropské unie mezinárodní obchodní arbitráž neupravuje. To platí i pro otázku arbitrability. Pokud se však zabýváme vztahem pravidel hospodářské soutěže Evropské unie a mezinárodní obchodní arbitráže, nelze pohled práva Evropské unie ignorovat. Na následujících řádcích se budu nejprve stručně zabývat arbitrabilitou v mezinárodní obchodní arbitráži obecně a především jejím vztahem k veřejnému zájmu. Následně bude nastíněn vývoj arbitrability v otázkách sporů vyžadujících aplikaci pravidel hospodářské soutěže. Třetí a stěžejní část bude věnována arbitrabilitě sporů vyžadujících aplikaci unijních pravidel hospodářské soutěže. 64 Klára Drličková 2 OBECNĚ K ARBITRABILITĚ V MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ ARBITRÁŽI Samotný pojem arbitrability se objevuje v několika významech.1 Pro účely této stati chápu arbitrabilitu v jejím nejrozšířenějším vnímání, a to jako přípustnost řešení sporu v rozhodčím řízení. Tedy jinými slovy, vymezení okruhu sporů, které jsou právním řádem připuštěny k řešení v rozhodčím řízení. Arbitrabilita je tradičně spojována se zájmem států ponechat určité oblasti sporů či řízení výlučně v rukou národních soudů, a to především v případech, které se dotýkají veřejných zájmů. Vymezení arbitrability je stále otázkou národního práva, jednotné mezinárodní či nadnárodní vymezení arbitrability neexistuje.2 Ačkoli lze říci, že v posledních desetiletích jsme svědky společných trendů, rozdíly mezi státy nadále přetrvávají. Je proto nutné si vždy zodpovědět otázku, dle jakého práva bude arbitrabilita posuzována. Tady bude záležet na tom, kdo (rozhodce či soud) a v jaké fázi bude arbitrabilitu posuzovat. Pokud jde o obecné soudy, otázka arbitrability před nimi může vyvstat jak ve fázi vykonatelnosti rozhodčí smlouvy, tak ve fázi zrušení či uznání rozhodčího nálezu. Klíčová je zejména úprava obsažená v Newyorské úmluvě.3 Článek II odst. 1 Newyorské úmluvy stanoví, že smluvní státy uznají rozhodčí smlouvu, která se vztahuje na spor, který je arbitrabilní. Článek II však nestanoví, podle jakého práva má soud arbitrabilitu posoudit. Názorů 1 Například ve Spojených státech zahrnuje arbitrabilita veškeré otázky pravomoci rozhodců (viz např. SHORE, Laurence. The United States' Perspective on „Arbitrabihty". In: MISTELIS, Loukas A. a Stavros L. BREKOULAKIS (eck). -Arbitrability: International & Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009, s. 70). Pojem arbitrabilita bývá používán i v kontextu rozsahu rozhodčí smlouvy, tedy vymezení okruhu sporů, na které rozhodčí smlouva dopadá (viz např. ROZEHNALOVA, Naděžda. Rozhodčí řícení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer CR, 2013, s. 144, která v této souvislosti používá pojem subjektivní arbitrabilita, nebo SHORE, 2009, op. cit., s. 70). 2 QUINKE, David. Article V(2)(a). In: WOLFF, Reinmar (ed.). New York Convention on the Recognition and Enforcement of Foreign Arbitral Awards: Commentary. München: C. H. Beck, 2012, s. 384; MISTELIS, Loukas A. Arbitrability — International and Comparative Perspectives. In: MISTELIS, Loukas A. a Stavros L. BREKOULAKIS (eds.). Arbitrability: International <& Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009, s. 3. 3 Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů ze dne 10. června 1958, vyhl. č. 74/1959 Sb. 65 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče existuje několik. Jako nej přesvědčivější se jeví ten, podle kterého mají soudy v tomto případě použít své právo (lexfori), a to na základě analogické aplikace článku V odst. 2 písm. a) Newyorské úmluvy.4 Tento názor nachází podporu i v judikatuře národních soudů.5 Ve fázi uznání rozhodčího nálezu se uplatní úprava v článku V odst. 2 písm. a) Newyorské úmluvy. Dle textu tohoto ustanovení je právem rozhodným pro arbitrabilitu právo státu, kde se o uznání žádá. I v tomto případě soud použije své právo. Totéž platí v situaci, kdy soud arbitrabilitu posuzuje ve fázi zrušení rozhodčího nálezu.6 Pokud jde o posuzování práva rozhodného pro arbitrabilitu v samotném rozhodčím řízení, v rozhodovací praxi se objevilo více možností.7 Zřejmě největší podporu má právo místa konání rozhodčího řízení.8 Právní řády většinou neobsahují kolizní normu9 určující právo rozhodné pro arbitrabilitu, ale přímo stanovují, které spory jsou arbitrabilní v případě, kdy se rozhodčí řízení koná na jejich území.10 Vymezení arbitrability v moderních úpravách rozhodčího řízení je zpravidla široké. Definice arbitrability je bud' přímo obsažena v právní úpravě, nebo je dovozována judikaturou (to je typické pro země common law). Definice arbitrability se obvykle opírají se o majetkovou povahu sporu nebo o možnost dispozice stran s předmětem sporu. 4 BORN, Gary B. International Commercial Arbitration. Volume I 2. vyd. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2014, s. 599; MISTELIS, 2009, op. cit., s. 12; LEW, Julian D. M., Loukas A. MISTELIS a Stefan M. KROLL. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, s. 191; VAN DEN BERG, Albert J. The New York Arbitration Convention of 1958. The Hague: T. M. C. Asser Institute, 1981, s. 152-153. 5 BORN, 2014, op. cit, s. 602; DI PIETRO, Domemco. General Remarks on Arbitrability under the New York Convention. In: MISTELIS, Loukas A. a Stavros L. BREKOULAKIS (eds.). Arbitrability: International <& Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009, s. 93; LEW, MISTELIS, KRÖLL, 2003, op. cit, s. 191. 6 V České republice viz § 117 odst. 1 zákona 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS"). 7 LEW, MISTELIS, KRÖLL, 2003, op. cit., s. 196. 8 MISTELIS, 2009, op. cit., s. 13. 9 Český právní řád je v tomto spíše výjimkou. Na arbitrabilitu dopadá § 117 odst. 1 ZMPS, který stanoví, že arbitrabilita se posuzuje podle českého právního řádu. Tato norma dopadá jak na samotné rozhodčí řízení, které se bude konat na území České republiky, tak na řízení před obecnými soudy, např. řízení o zrušení rozhodčího nálezu. 10 Například Švýcarsko (článek 177 federálního zákona o mezinárodním právu soukromém), Německo (§ 1030 občanského soudního řádu). 66 Klára Drličková Vymezení arbitrability je tradičně spojováno s veřejným zájmem. Podle dnes již překonaného přístupu nemůže být spor arbitrabilní, pokud přesahuje individuální zájmy stran rozhodčího řízení a dotýká se zájmů veřejných. Z tohoto důvodu byla řada sporů dlouho považována za nearbitrabilní, nebo jejich arbitrabilita byla minimálně sporná. To byl i případ sporů vyžadujících aplikaci pravidel hospodářské soutěže. Mezi veřejný zájem a (ne)arbitrabilitu však v současné době nelze postavit rovnítko. To, že se spor dotýká i veřejného zájmu, neznamená, že je bez dalšího nearbitrabilní.11 Oblasti, které byly dříve vnímány jako doména národních soudů, postupně „padly za oběť" rozšíření arbitrability. Rozhodčí řízení tak našlo uplatnění i v oblastech ekonomických aktivit, které jsou dotčeny veřejným zájmem.12 V současné době lze mluvit o veřejném zájmu na podpoře obchodu prostřednictvím efektivního způsobu řešení sporů,13 který hovoří ve prospěch podpory mezinárodní obchodní arbitráže a rozšíření arbitrability. Tento zájem je však vždy poměřován s jinými ekonomickými, sociálními a případně politickými zájmy14 hovořícími pro zachování pravomoci obecných soudů. Ty se ale mohou v jednotlivých státech lišit, což se projeví v rozdílech ve vymezení arbitrability. Může se to odrazit i v tom, že arbitrabilita je vymezena různě pro spory vnitrostátní a spory s mezinárodním prvkem. 3 ARBITRABILITA SPORŮ VYŽADUJÍCÍCH APLIKACI PRAVIDEL HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE Po dlouhou dobu bylo přijímáno, že jsou to pouze obecné soudy či jiné státní orgány, kdo je oprávněn posuzovat skutečnosti, obchodní jednání 11 MOURRE, Alexis. Arbitration and Criminal Law: Jurisdiction, Arbitrability and Duties of the Arbitral Tribunal. In: MISTELIS, Loukas A. a Stavros L. BREKOULAKIS (eck). -Arbitrability: International & Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009, s. 216; PERALES VISCASILLAS, Pilar. Arbitrability of (Intra-) Corporate Disputes. In: MISTELIS, Loukas A. a Stavros L. BREKOULAKIS (eck). Arbitrability: International & Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009, s. 285. 12 YOUSSEF, Karim A. The Death of Inarbitrability In: MISTELIS, Loukas A. a Stavros L. BREKOULAKIS (eds.). Arbitrability: International & Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009, s. 51—52. 13 QUINKE, 2012, op. cit, s. 389; MISTELIS, 2009, op. cit., s. 10. 14 LEW, MISTELIS, KRÖLL, 2003, op cit, s. 199. 67 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče a smluvní ujednání, která mohou ovlivnit hospodářskou soutěž nebo která jí byla ovlivněna.15 Vztah arbitráže a práva na ochranu hospodářské soutěže byl zpočátku vztahem nedůvěry.16 Tento přístup se postupně od 80. let měnil. Odrazovým můstkem k této změně nejen ve Spojených státech, ale i v Evropě, bylo známé rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států ve věci Mitsubishi Motors Corp. proti Soler Chrysler-Plymouth, Inc. z roku 1985.17 Předmětem sporu byla smlouva o distribuci aut na území Portorika, která distributorovi zakazovala prodávat auta mimo území Portorika. Smlouva mimo jiné obsahovala rozhodčí doložku ve prospěch rozhodčího řízení v Japonsku a volbu švýcarského práva. Po vzniku sporu se společnost Mitsubishi domáhala u U.S. District Courtfor the District of Puerto BJco vydaní příkazu podle § 4 Federálního zákona o rozhodčím řízení, na základě kterého měla společnost Soler uplatnit své nároky v rozhodčím řízení. Společnost Soler mimo jiné tvrdila, že cílem společnosti Mitsubishi bylo rozdělit trhy za účelem omezení obchodu, což je v rozporu se Shermanovým zákonem. Případ se dostal až k Nejvýš Šímu soudu, který posuzoval, zda je možné, aby spor zahrnující aplikaci práva na ochranu hospodářské soutěže byl rozhodován v rozhodčím řízení mimo území Spojených států. Soud dospěl k závěru, že takový spor je arbitrabilní. Na podporu svého závěru uvedl řadu argumentů, mimo jiné mezinárodní zdvořilost, respekt ke schopnostem rozhodčích tribunálů a potřebu mezinárodního obchodního systému mít předvídatelné řešení sporů. Dle Nejvyššího soudu potenciální složitost soutěžních věcí nestačí k vyloučení rozhodčího řízení. Právě zajištění odbornosti je jednou z hlavních výhod arbitráže. Očekávaný předmět sporu lze zohlednit při jmenování rozhodců, v mezinárodním rozhodčím řízení je rovněž možná účast znalců. V neposlední řadě, soudy mají ve fázi výkonu nálezu možnost zajistit, že veřejný zájem na aplikaci pravidel hospodářské soutěže byl zohledněn. Článek V odst. 2 písm. a) Newyorské úmluvy umožňuje odepřít uznání a výkon nálezu, pokud je tento v rozporu s veřejným pořádkem. 15 BORN, 2014, op. cit, s. 975-976. 16 KOMNINOS, Assimakis P. Arbitration and EU Competition Law in the Post-Modernization Era. In: BLANKE, Gordon a Phillip LANDOLT (eds.). EU and US Antitrust Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2011, s. 461. 17 Rozhodnutí U. S. Supreme Court ze dne 2. července 1985, Mitsubishi Motors Corp. proti Soler Chrysler-Plymouth, Inc. In: JUSTIA US Supreme Court [online], [cit. 10. 04. 2019]. 68 Klára Drličková Dopad tohoto rozhodnutí na otázku arbitrability sporů vyžadujících aplikaci pravidel hospodářské soutěže byl enormní. V oblasti pravidel hospodářské soutěže rozlišujeme dvě cesty jejich vynucování — veřejnoprávní a soukromoprávní. Soukromoprávní vynucování zahrnuje rozhodování o sporech mezi osobami, které je v rukou soudů a případně právě rozhodců. Důležitou součástí soukromoprávního vynucování je existence možnosti podání žaloby na náhradu škody způsobené porušením práva hospodářské soutěže.18 V současné době je v široké míře přijímáno, že soukromoprávní spory vyžadující aplikaci pravidel hospodářské soutěže jsou arbitrabilní. Jinými slovy, soukromoprávní účinky porušení předpisů o ochraně hospodářské soutěže jsou arbitrabilní.19 Porušení práva hospodářské soutěže může tvořit buď základ žaloby, nebo je namítáno ze strany žalovaného,20 může být tedy mečem i štítem.21 Ve druhém případě se může jednat o situaci, kdy žalobce uplatní nárok z porušení smlouvy obsahující rozhodčí doložku a žalovaný namítne neplatnost této smlouvy či některého ujednání. V prvním případě se může jednat o situaci, kdy žalobce uplatní nárok na náhradu škody způsobené porušením pravidel hospodářské soutěže. Není sporu o tom, že před rozhodci mohou být uplatněny pouze soukromoprávní nároky a může být rozhodnuto o soukromoprávních důsledcích, např. o neplatnosti smlouvy či přiznání nároku na náhradu škody. Jak již však bylo uvedeno, univerzální vymezení arbitrability neexistuje. Bude tedy nutné posoudit, zda je spor skutečně arbitrabilní dle rozhodného práva. is KOMNINOS, 2011, op. cit, s. 443. 19 BORN, 2014, op.cit, s. 985; QUINKE, 2012, op cit, s. 394; RAD IC ATI DI BROZOLO, Luca G. Arbitration and Competition Law: The Position of the Courts and of Arbitrators. Arbitration International [online]. 2011, roc. 27, c. 1, s. 2 [cit. 10. 4. 2019]. 20 DEMPEGIOTIS, Sotiris I. EC Competition Law and International Arbitration in the Light of EC Regulation 1/2003. Journal of International Arbitration [online]. 2008, roc. 25, c. 3, s. 380 [cit. 10. 4. 2019]. 21 RADICATI DI BROZOLO, 2011, op cit., s. 2. 69 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 4 ARBITRABILITA SPORŮ VYŽADUJÍCÍCH APLIKACI UNIJNÍCH PRAVIDEL HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE 4.1 Pohled práva Evropské unie V Evropské unii je nutné se zabývat i tím, zda jsou arbitrabilní spory, které vyžadují aplikaci unijních pravidel hospodářské soutěže. V tomto příspěvku se soustředím pouze na úpravu zakázaných dohod a zneužití dominantního postavení. Soudní dvůr již na počátku 70. let 20. století potvrdil přímý účinek dnešních článků 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie a pravomoc soudů členských států je aplikovat. Výjimkou byl pouze článek 101 odst. 3. Pouze Komise měla pravomoc rozhodovat o výjimkách dle tohoto ustanovení. Národní soudy však byly oprávněny posoudit, zda dohoda spadá pod některou z blokových výjimek. Rovněž mohly pokračovat v řízení tam, kde již Komise udělila individuální výjimku. Rozhodnutí Komise bylo v tomto případě závazné pro soudy členských států. Národní soudy rovněž mohly aplikovat článek 101 odst. 3 negativně, to znamená, že nemohly rozhodnout o individuální výjimce, ale mohly rozhodnout, že její udělení je nepravděpodobné a prohlásit dohodu za neplatnou. Pokud však dospěly k závěru, že udělení výjimky je pravděpodobné, musely přerušit řízení do doby, než k udělení výjimky ze strany Komise došlo. V rozsahu, ve kterém byly spory arbitrabilní, byla pozice rozhodců obdobná.22 Stěžejní změnu přineslo nařízení 1/2003.23 Nařízení dává národním soudům pravomoc aplikovat články 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie jako celek,24 tedy i článek 101 odst. 3. Pokud dohoda spadá pod článek 101 odst. 1, ale splňuje podmínky odst. 3, je platná, aniž by bylo třeba předchozího schválení Komise, národního soutěžního orgánu či soudu. Pokud tyto podmínky nesplňuje, je zakázaná a od počátku neplatná.25 K aplikaci článků 101 a 102 může dojít mimo jiné v občanskoprávním řízení.26 22 KOMNINOS, 2011, op. cit., s. 437^39. 23 Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (dále jen „nařízení 1/2003"). 24 Viz článek 6 nařízení 1/2003. 25 KOMNINOS, 2011, op cit, s. 441. 26 Viz např. bod 4 Oznámení Komise o spolupráci mezi Komisí a soudy členských států EU při používání článků 81 a 82 ES. 70 Klára Drličková Nařízení 1/2003 o rozhodčím řízení sice mlčí, nicméně dle převažujícího názoru jsou rozhodci oprávněni vykonávat stejné pravomoci jako soudy.27 Mají tedy pravomoc aplikovat články 101 a 102 jako celek. V mezinárodní obchodní arbitráži je nejčastěji řešena otázka porušení článku 101 Smlouvy o fungování Evropské unie. Ve vztahu k článku 101 může být v rozhodčím řízení řešeno, zda předmětná smlouva nebo její ustanovení jsou zakázány ve smyslu článku 101 odst. 1, zda smlouva spadá pod některou z blokových výjimek či se jedná o individuální výjimku dle odst. 3. Použití článku 102 není v mezinárodní obchodní arbitráži tak časté, nicméně není vyloučené.28 Právo Evropské unie nevylučuje ani možnost uplatnění nároku na náhradu škody způsobené porušením unijních pravidel hospodářské soutěž před rozhodci. Spíše naopak. Zdá se, že s touto možností počítá (viz dále). Existenci práva na náhradu škody způsobené porušením unijních pravidel hospodářské soutěž výslovně uznal Soudní dvůr. Poprvé tak učinil v rozhodnutí Courage proti Crehan,29 na které navázalo rozhodnutí ve věci Manfredi?0 Soudní dvůr dospěl k závěru, že právo na náhradu škody způsobené porušením unijních pravidel hospodářské soutěže je subjektivním právem přiznaným přímo právem Evropské unie. Každá osoba je dle Soudního dvora oprávněna u soudu uplatňovat porušení článku 101 odst. 1 a tedy neplatnost dohody nebo jednání zakázaných tímto ustanovením.31 Touto osobou může 27 LIEBSCHER, Christopher. Antitrust and Arbitration - A Status Report. In: KLAUSEGGER, Christian, Peter KLEIN a kol. (eds.). Austrian Yearbook on International Arbitration [online]. 2013, s. 115 [cit. 15. 04. 2019]; VEEDER, V. V. a Paul STANLEY. Arbitrating Competition Law Issues: The Arbitrator's Perspective. In: BLANKE, Gordon a Phillip LANDOLT (eds.) EU and U S Antitrust Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2011, s. 97-98; DEMPEGIOTIS, 2008, op. cit, s. 380. 28 TRITTMANN, Rolf a Boris KASOLOWSKY. EU Competition Law Arguments in International Arbitration: Practical Steps and Strategic Considerations. In: BLANKE, Gordon a Phillip LANDOLT (eds.). EU and US Antitrust Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2011, s. 181; k arbitrabilitě článku 101 odst. 3 viz např. VEEDER, STANLEY, 2011, op. cit., s. 98-99. 29 Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. záři 2001, Courage Etd.proti Bernard Crehan a Bernard Crehan proti Courage Etd. a ostatní, věc C-453/99 (dále jen „rozhodnutí Courage proti Crehan"). 30 Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 2006, Vincen^o Manfredi proti Eloyd Adriatico Assicura^ioni SpA, Antonio Cannito proti Fondiaria Sai SpA, Nicoto Tricarico a Vasqualina Murgolo proti Assitalia SpA, spojené věci C-295/04 až C-298/04 (dále jen „rozhodnutí Manfredi). 31 Rozhodnutí Courage proti Crehan, bod 24; rozhodnutí Manfredi, bod 59. 71 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče být i strana zakázané dohody.32 Plná účinnost článku 101 a zejména užitečný účinek zákazu obsaženého v odst. 1 by byly zpochybněny, pokud by každá osoba nemohla požadovat náhradu škody, kterou jí způsobily dohoda nebo jednání, které mohou omezit nebo narušit hospodářskou soutěž.33 V souladu s judikaturou Soudního dvora musí národní soudy zajistit plný účinek unijních pravidel a ochranu práv, která tato pravidla přiznávají jednotlivcům.34 Do přijetí směrnice 2014/10435 unijní právo v zásadě neupravovalo podmínky uplatnění práva na náhradu škodu. Jeho ochrana tak závisela na procesních a hmotněprávních vnitrostátních pravidlech při respektování zásad rovnocennosti a efektivity. Soudní dvůr stanovil, že s ohledem na absenci unijních pravidel je na národním právu, aby určilo příslušné soudy a upravilo procesní podmínky určené k zajištění ochrany práv plynoucích přímo z unijního práva za předpokladu, že tyto podmínky nejsou méně příznivé než ty, které dopadají na obdobná řízení dle vnitrostátního práva (princip rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (princip efektivity).36 Judikatura Soudního dvora zároveň stanovila základní podmínky práva na náhradu škody. Toto právo může uplatnit každá osoba za předpokladu, že jí vznikla škoda v důsledku porušení unijních pravidel hospodářské soutěže a mezi tímto porušením a škodou existuje příčinná souvislost.37 Zavinění se nevyžaduje. Poškozený může požadovat nejen skutečnou škodu, ale i ušlý zisk a úroky.38 Ostatní otázky podléhaly národnímu právu, např. otázka promlčení, možnosti uplatnění sankční náhrady škody apod. Judikatura Soudního dvora však naznačila, že například určitá úprava promlčení nemusí být v souladu se zásadou efektivity.39 32 Rozhodnutí Courageproti Crehan, bod 24. 33 Rozhodnutí Courage proti Crehan, bod 26; rozhodnutí Manfredi, bod 60. 34 Rozhodnutí Courage proti Crehan, bod 25. 35 Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (dále jen „směrnice 2014/104"). V České republice provedena zákonem č. 262/2017 Sb., zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže a o změně zákona č. 143/2001 Sb, o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů. 36 Rozhodnutí Courage proti Crehan, bod 29; rozhodnutí Manfredi, bod 62. 37 Rozhodnutí Manfredi, bod 63. 38 Rozhodnutí Manfredi, bod 95. 39 Viz rozhodnutí Manfredi, bod 78. 72 Klára Drličková Mezi podmínkami stanovenými národním právními řády existovaly velké rozdíly, které vedly k nejistotě. Národní právo tak rozhodovalo o úspěchu či neúspěchu žaloby na náhradu škody.40 Před přijetím směrnice 2014/104 se v členských státech objevilo pouze omezené množství žalob na náhradu škody, kdy žalobci byly v zásadě pouze velké společnosti. Zpráva Komise doprovázející návrh směrnice uvádí, že mezi lety 2006 a 2012 méně než 25 % rozhodnutí Komise o porušení práva hospodářské soutěže bylo následováno žalobou na náhradu škody a naprostá většina z nich byla podána pouze ve třech členských státech (v Německu, Nizozemsku a Spojeném království).41 Směrnice 2014/104 stanoví určitá hmotněprávní i procesní pravidla nezbytná k zajištění toho, aby všechny osoby, kterým byla způsobena škoda porušením unijních pravidel hospodářské soutěže, mohly účinně uplatnit právo na náhradu této škody v plné výši. Cílem směrnice je rovněž koordinace veřejnoprávního a soukromoprávního prosazování unijních pravidel hospodářské soutěže.42 Směrnice především ukládá členským státům povinnost zajistit, aby všem fyzickým nebo právnickým osobám, kterým vznikla škoda způsobená porušením předpisů o hospodářské soutěži, bylo umožněno požadovat a obdržet náhradu této škody v plné výši. Skoda zahrnuje nejen skutečnou škodu, ale i ušlý zisk a platbu úroků. Nesmí však dojít k nadměrnému odškodnění. Směrnice vylučuje sankční náhradu škody.43 Ani směrnice 2014/104 však neharmonizuje všechny aspekty národního práva týkající se uplatnění práva na náhradu škody. V těchto případech se nadále uplatní národní právo za dodržení zásad rovnocennosti a efektivity.44 Přijetím směrnice 2014/104 právo Evropské unie učinilo další krok směrem k posílení soukromoprávního prosazování pravidel hospodářské soutěže, nicméně je zřejmé, že veřejnoprávní prosazování je stále prioritní. Směrnice klade důraz na následné žaloby, tzn. na ty, které následují po veřejnoprávním rozhodnutí. Samostatné žaloby však nejsou z její působnosti vyloučeny.45 40 K procesu přijetí směrnice viz např. KOMNINOS, 2011, op. cit, s. 451—461. 41 REQUEJO ISIDRO, Marta. Claims for Damages and Arbitration. The 2014/104/EU Directive. In: FERRARI, Franco (ed.). The Impact of EU Taw on International Commercial Arbitration. New York: Juris, 2017, s. 425. 42 Článek 1 odst. 1 směrnice 2014/104. 43 Článek 3 směrnice 2014/104. 44 Viz článek 4 směrnice 2014/104. 45 REQUEJO ISIDRO, 2017, op. cit., s. 429. 73 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Pokud jde o nárok na náhradu škody v rozhodčím řízení, lze si představit několik situací. Jak již bylo uvedeno výše, v mezinárodní obchodní arbitráži se může objevit spor ze smlouvy (typicky distributorské, licenční či fran-chisové) obsahující rozhodčí doložku, kdy je porušení unijních pravidel hospodářské soutěže namítáno jako důvod neplatnosti některého ustanovení smlouvy. V tomto kontextu může být požadována i náhrada škody. Vyloučené nejsou ani následné žaloby, např. žaloba kupujícího na prodávajícího, který byl členem zakázaného kartelu. Teoreticky si lze představit žalobu na náhradu škody vůči osobě, se kterou žalobce smluvní vztah neměl (např. žaloba podaná soutěžitelem z důvodu zneužití dominantního postavení). V těch případech by však bylo nutné uzavřít smlouvu o rozhodci, což je v praxi nepravděpodobné.46 Směrnice 2014/104 dopadá na žaloby na náhradu škody podané u vnitrostátních soudů.47 Bezprostředně tak na rozhodce nedopadá. Rozhodčí řízení však (poněkud nešťastně) řadí mezi smírná řešení sporů.48 K těm se pak váží články 18 a 19. Ty však evidentně míří na alternativní způsoby řešení sporů, jako je např. mediace. Jejich použití na rozhodčí řízení, které má účinky obdobné soudnímu řízení, je přinejmenším zvláštní. Lze však rozumně předpokládat, že směrnice uznává možnost uplatnit nárok na náhradu škody v rozhodčím řízení. Z pohledu práva Evropské unie tedy není vyloučené v rozhodčím řízení projednat a rozhodnout spor, který vyžaduje aplikaci článků 101 či 102 Smlouvy o fungování Evropské unie. To bylo nepřímo potvrzené i Soudním dvorem v rozhodnutí E co Smss.49 Právo Evropské unie nevylučuje ani možnost uplatnění nároku na náhradu škody způsobené porušením unijních pravidel hospodářské soutěže v rozhodčím řízení. Je však nutné si uvědomit, že samotné právo Evropské unie neupravuje otázku arbitrability. To, zda je konkrétní spor skutečně arbitrabilní, záleží na stanovisku toho kterého právního řádu. 46 REQUEJO ISIDRO, 2017, op. cit, s. 439^40. 47 Viz článek 2 odst. 4 směrnice 2014/104. 48 Viz bod 48 Preambule směrnice 2014/104. 49 Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. června 1999, E co Swiss China Time Ttd. proti Benetton InternationalNV, věc C-126/97. 74 Klára Drličková 4.2 Pohled národních úprav rozhodčího řízení členských států Pro zhodnocení arbitrability sporů vyžadujících aplikaci unijních pravidel hospodářské soutěže je tak třeba vzít v potaz postoj práva rozhodného pro arbitrabilitu v konkrétním případě (viz výše). Jak již bylo uvedeno, moderní úpravy rozhodčího řízení tíhnou k širokému vymezení arbitrability. To platí i pro řadu členských států Evropské unie. Například švédská úprava rozhodčího řízení výslovně zakotvuje, že rozhodci mohou rozhodovat o soukromoprávních účincích předpisů o ochraně hospodářské soutěže mezi stranami.50 S arbitrabilitou nebude problém v zemích, které využívají širokého kritéria majetkového sporu (např. Německo51 či Rakousko52). V případě soukromoprávního prosazování soutěžních pravidel půjde vždy o majetkové spory. Arbitrabilita těchto sporů byla v široké míře potvrzena i v Anglii53 či Francii.54 České vymezení arbitrability dle zákona o rozhodčím řízení55 je užší. Česká právní úprava kombinuje kritéria majetkového sporu a možnosti uzavřít smír. Přidává ještě kritérium pravomoci obecných soudů, která by byla dána v případě neexistence rozhodčí smlouvy.56 Zároveň určité oblasti majetkových 50 § 1 odst. 3 švédského zákona o rozhodčím řízení. 51 HANEFELD, Inka a Rolf TRITTMANN. § 1030 - Arbitrability. In: BÓCKSTIEGEL, Karl-Heinz, Stefan M. KROLL a kol. (eds.). Arbitration in Germany: TheModelEaw in Practice. 2. vyd. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2015, s. 101; MOURRE, Alexis. Arbitrability of Antitrust Law from the European and US Perspective. In: BLANKE, Gordon a Phillip LANDOLT (eds.). EU and US Antitrust Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2011, s. 41. 52 KIMLA, Patrick a Stephan STEINHOFER. Jurisdiction on Antitrust Disputes in Austria — Relationship Between Arbitration and Litigation. In: ZEILER, Gerold, Irene WELSER a kol. (eds.). Austrian Yearbook on International Arbitration [online]. 2015, s. 27 [cit. 15. 04. 2019]. 53 LEW, Julian D M. a Oliver MARSDEN. Arbitrability. In: LEW, Julian D M., Harris BOR a kol. (eds.). Arbitration in England, with Chapters on Scotland and Ireland. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2013, s. 407. 54 BLACKABY, Nigel, Constantine PARTASIDES, Alan REDFERN a Martin HUNTER. Redfern and Hunter on International Arbitration. 6. vyd. New York: Oxford University Press, 2015, s. 114. 55 Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení o a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení"). 56 Podle tohoto kritéria jsou arbitrabilní spory, u kterých je dána pravomoc soudů dle § 7 občanského soudního řádu. Vyloučeny jsou spory, o kterých v prvním stupni rozhodují orgány moci výkonné. Výjimkou je dle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení situace, kdy zvláštní zákon připouští řešení takových sporů v rozhodčím řízení. Viz např. § 127 odst. 6 a § 129 odst. 5 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. 75 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče sporů vylučuje.57 Pojem majetkový spor je vykládán široce. O majetkový spor půjde tehdy, jsou-li jeho předmětem majetková práva.58 Pojem majetkový spor zahrnuje všechny případy, kdy se strana domáhá plnění, které má majetkovou povahu či reflex.59 Nemusí se jednat pouze o spor, jehož předmětem je peněžitá částka; stačí, je-li možné spor finančně ohodnotit.60 Majetkový spor je každý, který se svým předmětem odráží v majetkové sféře stran.61 S tímto kritériem tak nebude problém ani v případě možných sporů (viz výše) vyžadujících aplikaci unijních pravidel hospodářské soutěže. Pokud jde o možnost stran uzavřít smír, odkazuje zákon o rozhodčím řízení na § 99 občanského soudního řádu. Ustanovení § 99 uvádí, že smír je možné uzavřít, připouští-li to povaha věci. Povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou subjekty v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si subjekty mezi sebou upravily právní poměry dispozitivními úkony. Povahou věci je vyloučeno smír uzavřít zejména ve věcech, v nichž lze řízení zahájit i bez návrhu (např. řízení o pozůstalosti), ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (např. řízení o rozvod manželství) a ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou subjektů právního poměru.62 Je nutné mít na paměti, že možnost uzavření smíru je institutem hmotného práva.63 Na posouzení této možnosti se tedy použijí normy hmotného práva. Smír však není vyloučen jen proto, že na právní poměr dopadají kogentní normy. Možnost uzavření smíru je nutné posuzovat pohledem předmětu sporu, resp. podle jeho povahy. Nedostatek arbitrability je tak dán pouze u sporů, u nichž nelze uzavřít smír v souvislosti s povahou věci, a nikoli 57 Spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí, incidenční spory a spory ze spotřebitelských smluv. 58 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Zákon o rozhodčím řícení a o výkonu rozhodčích nálepů. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 113. 59 KUČERA, Zdeněk a Luboš TICHY. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Komentář. Praha: Panorama, 1989, s. 221. 60 Viz mimo jiné i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15 listopadu 1995, sp. zn. Cmo 414/95. In: BĚLOHLÁVEK, 2012, op cit., s. 153. 61 Usnesení Nejvyššího soud ze dne 23. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 476/2009. 62 ROZEHNALOVÁ, 2013, op. cit., s. 152; BĚLOHLÁVEK, 2012, op. cit., s. 127. 63 Toto je důležité v případech s mezinárodním prvkem. Zatímco arbitrabilita jako taková se v souladu s § 117 odst. 1 ZMPS řídí českým právem, možnost uzavřít smír je nutné posoudit dle práva rozhodného pro meritum sporu určeného v souladu s § 119 ZMPS (BĚLOHLÁVEK, 2012, op cit., s. 124.). 76 Klára Drličková ve věcech, u nichž pouze nemůže dojít ke schválení smíru v řízení před soudy.64 Arbitrabilní jsou tak i spory o platnost či neplatnost právního poměru, a to bez ohledu na to, zda je platnost posuzována jako předběžná otázka, nebo je podána žaloba na určení, zda je právní poměr platný, či neplatný.65 Pokud jde o spory vyžadující aplikaci unijních pravidel hospodářské soutěže a kritérium možnosti uzavřít smír, budou v České republice arbitrabilní nároky na náhradu škody i spory, kdy je uplatněn nárok ze smlouvy a strana namítá neplatnost některého ustanovení smlouvy pro rozpor s pravidly hospodářské soutěže. Ve všech případech bude ovšem nutné posoudit, zda by daný spor u nás spadal do pravomoci obecného soudu ve smyslu § 7 občanského soudního řádu. 5 ZÁVĚR Přípustnost řešení sporů v rozhodčím řízení neboli arbitrabilita je tradičně spojována se zájmem států ponechat určité oblasti sporů či řízení výlučně v rukou národních soudů, a to především v případech, které se dotýkají veřejných zájmů. Mezi veřejný zájem a (ne)arbitrabilitu však v současné době nelze postavit rovnítko. To, že se spor dotýká i veřejného zájmu, neznamená, že je bez dalšího nearbitrabilní. Rozhodčí řízení tak našlo uplatnění i v oblastech ekonomických aktivit, které jsou dotčeny veřejným zájmem. To je i případ sporů vyžadujících aplikaci pravidel hospodářské soutěže. Odrazovým můstkem směrem k arbitrabilitě těchto sporů bylo v 80. letech 20. století rozhodnutí Nejvyššího soudů Spojených států. V současné době je v široké míře přijímáno, že soukromoprávní spory vyžadující aplikaci pravidel hospodářské soutěže jsou arbitrabilní. Jinými slovy, soukromoprávní účinky porušení předpisů o ochraně hospodářské soutěže jsou arbitrabilní. Není ovšem sporu o tom, že před rozhodci mohou být uplatněny pouze soukromoprávní nároky a může být rozhodnuto o soukromoprávních důsledcích, např. o neplatnosti smlouvy či přiznání nároku na náhradu škody. 64 BĚLOHLÁVEK, 2012, op. cit., s. 124-125. 65 ROZEHNALOVÁ, 2013, op. cit., s. 154; BĚLOHLÁVEK, 2012, op cit., s. 125; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2007, sp. zn. 32 Odo 181/2006. 77 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Vymezení arbitrability je stále otázkou národního práva, jednotné mezinárodní či nadnárodní vymezení arbitrability neexistuje. V případě sporů vyžadujících aplikaci unijních pravidel hospodářské soutěže je však třeba vzít v potaz i pohled práva Evropské unie. To v současné době nevylučuje v rozhodčím řízení projednat a rozhodnout spor, který vyžaduje aplikaci článků 101 či 102 Smlouvy o fungování Evropské unie. Právo Evropské unie nevylučuje ani možnost uplatnění nároku na náhradu škody způsobené porušením unijních pravidel hospodářské soutěže v rozhodčím řízení. Samotné právo Evropské unie však otázku arbitrability neupravuje. Bude tedy záležet na stanovisku národního právního řádu, jehož právo je pro arbi-trabilitu rozhodné. Literatura Monografie a kapitoly z monografií BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Zákon o rozhodčím ň^ení a o výkonu rozhodcích nálepů. Komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2012, 1672s. ISBN 978-80-7179-342-7. BLACKABY, Nigel, Constantine PARTASIDES, Alan REDFERN a Martin HUNTER. Redfern and Hunter on International Arbitration. 6. vyd. New York: Oxford University Press, 2015, 859 s. ISBN 978-0-19-871424-8. BORN, Gary B. International Commercial Arbitration. Volume I. 2. vyd. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2014, 1524 s. ISBN 978-90-411-5220-6. DI PIETRO, Domenico. General Remarks on Arbitrability under the New York Convention. In: MISTELIS, Loukas A. aStavrosL. BREKOULAKIS (eds.). Arbitrability: International & Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009, s. 85-98. ISBN 978-90-411-2730-3. HANEFELD, Inka a Rolf TRITTMANN. § 1030 - Arbitrability In: BÖCKSTIEGEL, Karl-Heinz, Stefan M. KRÖLL a kol. (eds.). Arbitration in Germany: The Model Haw in Practice. 2. vyd. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2015, s. 94-104. ISBN 9789041158604. KOMNINOS, Assimakis P. Arbitration and EU Competition Law in the Post-Modernization Era. In: BLANKE, Gordon a Phillip LANDOLT (eds.). FLU and US Antitrust Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2011, s. 433-498. ISBN 9789041127600. 78 Klára Drličková v _ _____' KUČERA, Zdeněk a Luboš TICHY. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Komentář. Praha: Panorama, 1989, 362 s. ISBN 80-7038-020-9. LEW, Julian D. M. a Oliver MARSDEN. Arbitrability. In: LEW, Julian D. M., Harris BOR a kol. (eds.). Arbitration in England, with Chapters on Scotland and Ireland. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2013, s. 399—414. ISBN 9789041139986. LEW, Julian D. M., Loukas A. MISTELIS a Stefan M. KRÖLL. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International, 2003, 904 s. ISBN 9789041115683. MISTELIS, Loukas A. Arbitrability — International and Comparative Perspectives. In: MISTELIS, Loukas A. a Stavros L. BREKOULAKIS (eds.). Arbitrability: International & Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009, s. 1-18. ISBN 978-90-411-2730-3. MOURRE, Alexis. Arbitration and Criminal Law: Jurisdiction, Arbitrability and Duties of the Arbitral Tribunal. In: MISTELIS, Loukas A. a Stavros L. BREKOULAKIS (eds.) .Arbitrability: International & ComparativePerspective. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009, s. 207-240. ISBN 978-90-411-2730-3. MOURRE, Alexis. Arbitrability of Antitrust Law from the European and US Perspective. In: BLANKE, Gordon a Phillip LANDOLT (eds.). EU and US Antitrust Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2011, s. 3-67. ISBN 9789041127600. PERALES VISCASILLAS, Pilar. Arbitrability of (Intra-) Corporate Disputes. In: MISTELIS, Loukas A. a Stavros L. BREKOULAKIS (eds.). Arbitrability: International & Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009, s. 273-292. ISBN 978-90-411-2730-3. QUINKE, David. Article V(2)(a). In: WOLFF, Reinmar (ed.) New York Convention on the Recognition and Enforcement of Foreign Arbitral Awards: Commentary. München: C.H.Beck, 2012, s. 380—401. ISBN 978-3-406-61610-5. REQUEJO ISIDRO, Marta. Claims for Damages and Arbitration. The 2014/104/EU Directive. In: FERRARI, Franco (ed.). The Impact of EU Law on International Commercial Arbitration. New York: Juris, 2017, s. 421-462. ISBN 978-1-944825-07-2. 79 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče ROZEHNALOVA, Naděžda. Rozhodčí řícení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer CR, 2013, 399 s. ISBN 978-80-7478-004-2. SHORE, Laurence. The United States' Perspective on „Arbitrability". In: MISTELIS, Loukas A. a Stavros L. BREKOULAKIS (eds.). Arbitrability: International & Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009, s. 69-84. ISBN 978-90-411-2730-3. TRITTMANN, Rolf a Boris KASOLOWSKY. EU Competition Law Arguments in International Arbitration: Practical Steps and Strategic Considerations. In: BLANKE, Gordon a Phillip LANDOLT (eds.). EU and US Antitrust Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2011, s. 179-205. ISBN 9789041127600. VAN DEN BERG, Albert J. The New York Arbitration Convention of 1958. The Hague: T. M. C. Asser Institute, 1981, 466 s. ISBN 90-6544-035-6. VEEDER, V. V. a Paul STANLEY Arbitrating Competition Law Issues: The Arbitrator's Perspective. In: BLANKE, Gordon a Phillip LANDOLT (eds.). TU and US Antitrust Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2011, s. 91-117. ISBN 9789041127600. YOUSSEF, Karim A. The Death of Inarbitrability In: MISTELIS, Loukas A. a Stavros L. BREKOULAKIS (eds.). Arbitrability: International & Comparative Perspective. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009, s. 47-68. ISBN 978-90-411-2730-3. Články DEMPEGIOTIS, Sotiris I. EC Competition Law and International Arbitration in the Light of EC Regulation 1/2003. Journal of International Arbitration [online]. 2008, roc. 25, č. 3, s. 365-395 [cit. 10. 4. 2019]. Dostupné z: http://www.kluwerarbitration.com/ KIMLA, Patrick a Stephan STEINHOFER. Jurisdiction on Antitrust Disputes in Austria — Relationship Between Arbitration and Litigation. In: ZEILER, Gerold, WELSER, Irene a kol. (eds.). Austrian Yearbook on International Arbitration [online]. 2015, s. 15—30 [cit. 15. 4. 2019]. Dostupné z: http://www.kluwerarbitration.com/ 80 Klára Drličková LIEBSCHER, Christopher. Antitrust and Arbitration - A Status Report. In: KLAUSEGGER, Christian, Peter KLEIN a kol. (eds.). Austrian Yearbook on International Arbitration [online]. 2013, s. 113—124 [cit. 15. 4. 2019]. Dostupné z: http://www.kluwerarbitration.com/ RADICATI DI BROZOLO, Luca G. Arbitration and Competition Law: The Position of the Courts and of Arbitrators. Arbitration International [online]. 2011, roč. 27, č. 1, s. 2, s. 1-25 [cit. 10. 4. 2019]. Dostupné z: https://academic.oup.com/arbitration Judikatura Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. června 1999, Fco Swiss China Time Ltd. proti Benetton International'NV, věc C-l 26/97. Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. září 2001, Courage Ltd. proti Bernard Crehan a Bernard Crehanproti Courage Ltd. a ostatní, věc C-453/99. Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 2006, Vincen^o Manfredi proti Lloyd Adriatico Assicura^ioni SpA, Antonio Cannito proti Fondiaria Sai SpA, Nico Id Tricarico a Pasqualina Murgolo proti Assitalia SpA, spojené věci C-295/04 až C-298/04. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2007, sp. zn. 32 Odo 181/2006. Usnesení Nejvyššího soud ze dne 23. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 476/2009. Rozhodnutí U. S. Supreme Court ze dne 2. července 1985, Mitsubishi Motors Corp. proti S oler Chrysler-Plymouth, Inc. In: JI Slil US Supreme Court [online]. Dostupné z: https://supreme.justia.com/cases/federal/us/473/614/ case.html 81 primát unijních zeměpisných označení a jeho vliv na mezinárodní zápisy označení původu podle lisabonské dohody Radim Charvát Dříve, nez se začnu věnovat vytyčenému tématu, rád bych uvedl několik osobních vzpomínek na pana profesora Tyče. S panem profesorem jsem se poprvé setkal na jaře roku 1997jako gymnaziální student, který docházel na přípravný kurz & přijímacím zkouškám na právnickou fakultu. V rámci kurzu měl pan profesor jednu z přednášek. U z tenkrát mě zaujaljeho příjemný, klidný a přátelský hlas. Ještě teď s úsměvem na tváň vzpomínám, ze kvůli určitému ruchu v auditoriu jsem jeho pňjmení nesprávně slyšel jako ,J\ííč". Byljsem velmi mile překvapen, kdyzjsem se dozvěděl, ze se pan profesor věnuje právu duševního vlastnictví, cozje právní oblast, která mějiz na gymnáziu začala Zajímat a kvůli nízjsem se přál dostat na právnickou fakultu. Imponuje mi, ze pan profesor dokonce několik letpůsobilpň Světové organizaci duševního vlastnictví (WIPO) v Ženevě Od třetího ročníku, do něhož je Za^aZen povinný předmět „Právo duševního vlastnictví", jsme v této oblasti našli společnou cestu. 'Navrhl mi téma diplomové práce týkající se vyčerpání práv k duševnímu vlastnictví, které mě zaujalo natolik, ze se jím Zabývám dosud. Vážím si toho, ze po absolvování studia na naší fakultě byl mým školitelem v doktorském studijním programu. V té době jsme spolu začali vyučovat povinně volitelný předmět zaměřený na mezinárodní a unijní ochranu duševního vlastnictví. Pan profesor se stal mým „akademickým tatínkem " a také vzorem. Je mi velkou ctí, ze jsme společně napsali knihu s názyem „Zeměpisná označení v mezinárodních smlouvách a v právu Evropské unie " která vyšla v roce 2016. Díky panu profesorovi mě začalo téma zeměpisných označení dosti zajímat a věnuji se mu i nadále. N/sfe * JUDr. Radim Charvát, Ph.D., LL.M., Katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno / Email: radim.charvat@law.muni.cz 83 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče předkládaný příspěvek navaluje na jedno z témat z uvedené knihy vytahující se k vyčerpávajícímu charakteru unijní ochrany yemépisných oynacení a označení původu a s tím souvisejícím vlivem na mezinárodní zápisy označení původu podle lisabonské dohody, pňcemzjeho textje obohacen o nové informace a poznatky. Zrávo: odborný časopis pro oblast státní správy a správního práva, Praha: Ministerstvo vnitra CR, 2007, č. 6, s. 416^124. 67 JEMELKA, Luboš, Milan PODHRÁZKÝ, Pavel VETEŠNÍK, Jitka ZAVRELOVÁ, David BOHADLO a Petr SURÁNEK. Soudní řád správní. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 252, oproti komentářům OSR popírá povinnost vyhotovovat rozsudky v cizím jazyce. Dovozuje nicméně bezplatnost tlumočení, na druhé straně vyzdvihuje, že jenom v případě potřeby. 148 Filip Křepelka žádoucí jednoznačná jazyková klausule. Měla by potvrdit, že soudním jazykem je čeština. Tlumočení je na místě, avšak podle okolností na náklady státu, nebo účastníků řízení. Opatrnost je na místě ohledně překladů dokumentace. Taková uměřeno st nevylučuje vstřícnost pro zvláštní agendy, jako jsou právě azyly. Na místě je potom pečlivost. Přitom není překážkou klausule Listiny „Kdo prohlásí, %e neovládá ja^yk, jimi^ se vede jednání, má právo na tlumočníka" Ústavní soud zvolil rozumně úzký výklad. Není třeba překládat rozsudek, natožpak celou dokumentaci, nýbrž komunikaci s účastníkem.69 Trestní řízení, jež vrcholí před soudy, ale připravují je Policie České republiky a státní zastupitelství, má nejpropracovanější jazykový režim.70 Žádá si to totiž nejen judikatura Evropského soudu pro lidská práva (níže), nýbrž též Evropská unie.71 Jak však vysvětluje Marek Frysták, provedení vyvolává praktické potíže a hrozí zneužitím.72 4.4 Tlumočníci a překladatelé Součinnost tlumočníků a překladatelů dodnes upravuje Zákon o znalcích a tlumočnících z dob socialismu (č. 36/1967 Sb.). Rekodifikace se připravuje snad dvě desetiletí. Nyní se předpokládá samostatný zákon o soudních 68 Cl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. 69 Pl. US-st 20/05 ze dne 25. 10. 2005: „Listina, jak vyplývá ^ čl. 37 odst. 4, garantuje právo na tlumočníka pro jednání' be^ toho, %e by použitelnost tohoto ustanovení limitovala toliko jednáními v trestním řícení. Je tedy přejme, %eprávo na tlumočníka se uplatní ipň jednáních v říceních dalších. Avšak co do rozsahu interpretace tohoto ustanovení Listiny je (...) třeba vyjít jak ^ gramatického výkladu (...), tak ^ výkladu logického, srovnávacího a výkladu teleologického. Gramatický výklad uvedeného ustanovení je %cela jednoznačný a svědčí pro nutnost tlumočení pň ústní komunikaci účastníka řícení neovládajícího český ja^yk se soudem. Nutnost překladu písemností, včetně rozhodnutí soudu, gramatickým výkladem dovodit nel^e. (...) Rozsah nákladního práva na tlumočníka tak, jak byl svrchu vymeten, není, (...) mo^né rozšiřovat %a použití obecných ustanovení o fair procesu, jaké představuje čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. (...) Na druhé straně je pou^e věcí obecných soudů vykládat jednoduché právo (v daném případěs. ř. s., resp. o. s. ř), kterémů^e přihnat, a zpravidla přiznává, účastníkům řícení více procesních práv, ne^jen ta, kterájsou garantována ústavním pořádkem jako práva nákladní (...)." 70 'Zákon č. 141/1961 Sb, trestní řád, v současném znění. § 2 odst. 14 stanoví zásadu ochrany neznalých češtiny, ale také češtinu jako jazyk orgánů činných v trestním řízení (!). 71 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení. 72 FRYSTAK, Marek. Lze v trestním řízení garantovat právo na tlumočení a překlad? In: JELÍNEK, Jiří a kol. Dokazování v trestním řícení v kontextu práva na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2018, s. 153-164. 149 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče tlumočnících a soudních překladatelích. Právě nyní jeho návrh narazil v Senátu.73 Neschopnost prosadit novou legislativu kvůli odporu profesionálů poukazujících na přemrštěné povinnosti a nízké odměny však naznačuje neuvědomení, jak náročné tlumočení za lecjakých situací dokáže být.74 5 ČEŠTINA A DALŠÍ JAZYKY V SOUKROMÍ A NA VEŘEJNOSTI 5.1 Jednotlivec a jeho soukromí V soukromí je užívání jazyků volné. Jím je třeba rozumět nejen samomluvu či psaní do šuplíku, ale též rozhovory či písemný styk. Tato svoboda by byla projevem osobní svobody a důstojnosti. Může představovat též politický, náboženský či umělecký projev. Ústavní ochranu poskytují jiné klausule.75 Přesto lze mít zmínku za užitečnou, na jazyk by se mohlo zapomínat. Uvedené se týká jakýchkoli jazyků. Zde si přívlastek „menšinové" zaslouží široký výklad. Jsou jimi nejen uznané - zde je jedno, jak velkoryse - menšinové jazyky, nýbrž jakékoli jazyky. V tuzemsku jsou vlastně všechny menšinové. Platí to však též pro nářečí, argot či hantýrky češtiny. 5.2 Jazykový rozměr výchovy dětí Děti způsobilé určovat svůj život nejsou. Vychovávají je zpravidla rodiče. Týká se to též jazyků. Podobně jako někteří rodiče volí krajní výživu typu veganství či sektárske náboženství, tak najdeme svéráznou jazykovou výchovu. Dříve to bylo třeba esperanto, nyní angličtina hyper-ambiciózních rodičů. Vybírat jazyk musejí jazykově rozdílní rodiče. Rovněž pobyt v cizině znamená znejistění jazykových poměrů dítěte. Rozvádějící a rozvedení rodiče se svedou přít ohledně čehokoli. Zdá se však, že jazyk se v Česku nestává důvodem, ani když se sváří jazykově smíšení rodiče. Snad je to právě česká jazyková bezstarostnost, jež vede k tomu, 73 Vládní návrh zákona o soudních tlumočnících a soudních překladatelích. Sněmovní tisk 73/0 ze dne 29. 1. 2019, viz legislativní historie. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/ historie.sqw?o=8 & t=73 74 Mimo jiné diskuse na internetové prezentaci Komory soudních tlumočníků CR. Dostupné z: http://www.kstcr.cz 75 ČI. 7, čl. 8 odst. 1, čl. 10, čl. 15,17, čl. 34. Listiny základních práv a svobod (2/1993 Sb.). 150 Filip Křepelka že při rozvodech s mezinárodním prvkem se jazykový rozměr nezdůrazňuje. Takže lze jen spekulovat. Nejlepší zájem dítěte je zásadou, která se zdůrazňuje až jako zaklínadlo. Není však jisté, co to znamená ohledně jazykového rozměru výchovy dítěte. Předpokládejme tedy, že by se zdůraznila jedinečnost každého případu. Sluší se však zmínit, že mezinárodní katalogy základních práv postulují zákaz odnárodňovaní dítěte.76 5.3 Označení veřejných a soukromých institucí Kde žijí národnostní menšiny, je na žádost menšiny povinnost dvojjazyčného označování veřejných institucí a ulic, jinak je ex lege české.77 Nepřekvapí, že pouze na Těšínsku se instalují cedule česko-polské, polská menšina je jediná územní. Zvažovat takovou praxi lze rovněž na dopravních značkách označujících vjezd a výjezdy do zastavěných částí či směrové tabule. V jiných státech se takové značení dokázalo stát předmětem vášnivých politických a právních sporů. V Rakousku vleklý spor mezi slovinskou menšinou a spolkovou zemí Korutany získal takový věhlas, že se pro něj ujala jednoslovná německá složenina Ortstafelstreit™ Jinou záležitostí je reklama a informace, kterou své zboží a své služby představují obchody a restaurace. Česko nejenže nestanoví takový požadavek češtiny zákonem, ale dokonce odepírá městům a obcím kompetenci jej stanovit. Důvodem snah to změnit nebyla všudypřítomnost angličtiny v turistických destinacích, nýbrž výlučnost ruštiny v Karlových Varech, kde se zabydleli přebohatí Rusové. Návrh novely zákona o regulaci reklamy byl jako zbytečný v Poslanecké sněmovně doslova smeten.79 76 Cl. 20 a v případě dětí etnických menšin čl. 30 Úmluvy o právech dítěte OSN. 77 § 29 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. 78 Vedle četného zpravodajství a stanovisek názorových skupin též odborná literatura, např. HILPOLD, Peter, Ortsnamenregelungen aus völkerrechtlicher und aus europarechtlicher Sicht unter besonderer Berücksichtigung der Kärtner Ortstafelfrage, Juristische Blätter, 2007, roč. 129, č. 4, s. 228—236. 79 Obce nedostanou právo zakázat podnikům reklamu výhradně v cizím jazyce. Idnes.c^ [online]. 3. 6. 2016 [cit. 05. 04. 2019]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/media-hub/obce-nedostanou-pravo-zakazat-podnikum-reklamu-vy hradne-v-cizim-jazyce. AI 60603_902478_mediahub_imp 151 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 5.4 Televize, rozhlas a tisk Ve veřejnoprávním rozhlasu a televizi zákony předpokládají používání češtiny jako většinového jazyka jen zmíněním menšin a názvem obou institucí.80 U soukromých rádií a televizí regulace chybí, totéž platí pro noviny, časopisy a knihy. Drtivá převaha češtiny je důsledkem jednojazyčného obyvatelstva a jeho převládající poptávka. Zájemci o cizojazyčný obsah nepřicházejí zkrátka. Díky internetu a volnému oběhu zboží v Evropské unii se mohou výše zmiňované tradiční i moderní jazykové menšiny realizovat snáz než dříve. Časopisy lze vydávat bez jakékoli cenzury. Převoz tisku přes hranice je volný. Na Internetu lze publikovat bez větších nákladů. Případná podpora menšinových médií či aktivit státem vlastně slouží rozšíření těchto činností. Zde zaslouží zmínit čas od času propukající vášně ohledně dabingu. Prý brání osvojení cizích jazyků. Na místě jsou pochyby. Především je otázka, zda cílem takového působení mají být seniorky sledující telenovely. Mladí se již na televizi moc nedívají. Ignoruje se filmografie dalších jazyků, jež vesměs nemáme ambice (se) učit, předpokládá se dominance hollywoodské produkce. Sledovanost televizních kanálů naznačuje, že diváci chtějí dabované filmy a seriály. Český dabing má tradici a úroveň, je vlastně též uměním, druhem překladu. Hlavně je však pozoruhodné, jak moc se chce zakazovat. Zákazy by přece měl stíhat skutečně škodlivé chování. Dabing se má za zlo snad srovnatelné jako gambling, vůči němuž je naopak Česko bizarně tolerantní. Příkaz duálního dabingu a titulků v České televizi81 je však vyjití vstříc naznačeným očekáváním. 5.5 Požadavky na znalosti češtiny a cizích jazyků Ve většině povolání si znalost češtiny uchazečů posuzují zaměstnavatelé. Veřejnoprávní požadavek znalosti češtiny předepisují zákony pro některé profese, kde je odpovídající komunikace důležitá, třeba zdravotnictví. 80 Viz § 2 odst. 2 písm. d zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, v současném znění: „rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetnépříslušníků národnostních nebo etnických menšin". Formulačně totožné ustanovení obsahuje souběžně přijatý zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi. 81 § 3 odst. 1 písm. n zákona č. 483/1991 Sb, o České televizi po novele č. 252/2017 Sb. 152 Filip Křepelka Vhodně bez ohledu na státní občanství se předkládá znalost češtiny na základě středo- a vysokoškolských studií v Česku. Oficiální jazyková zkouška či zkušební pohovor jsou náhradní řešení.82 Jazykové záležitosti se však mohou řešit též v případě povolání, kde se moc nenamluví. Před lety jsem posuzoval, zda smí Báňský úřad znalost jazyka žádat od horníků. Odpověď byla kladná, vždyť na šachtách může být nutná urgentní komunikace. Na místě je však přiměřenost. Podobně vychází většina požadavků na znalost cizích jazyků, pochopitelně hlavně angličtiny, též od zaměstnavatelů. Ti tak činí vesměs kvůli zahraničním partnerům či mezinárodní klientele. Jenom výjimečně to však žádají státy (níže). 5.6 Zboží Zboží doprovází označení, informace o složení a způsobu použití, popřípadě dokumentace mající za cíl jejich bezpečné užití. Vedle češtiny se přitom tuzemští zákazníci běžně setkávají s dalšími jazyky. Výrobci kvůli pružnému zásobování trhů evropských států upřednostňují mnohojazyčnost. Význam mají též různé piktogramy, čísla, kódy a další mimo jazykové označení. Právních režimů pro zboží je řada, nelze zde tedy jít do podrobností. Pouhé nahlédnutí ustanovení českých zákonů předpisů však ukáže, že jsou zhusta provedením směrnic,83 pokud české označení nepožaduje nařízení.84 Požadavky nad rámec práva Evropské unie by šlo zpochybňovat jako překážka volného pohybu zboží na jejím vnitřním trhu. Rámce týkající se označování zboží již Česko tedy určuje jen málo, takže je nelze považovat za projev jeho jazykové politiky. 82 § 82 zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče, ve znění novel. 83 § 37 odst. 5 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, v současném znění stanovující údaje na obalu léčivého přípravku a příbalové informaci (leták) odráží požadavky směrnice č. 2001/83/ES o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků. 84 Např. Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1169/2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, čl. 15 — Jazykové požadavky. Požadují se povinné informace v jazyce snadno srozumitelném spotřebitelům (odst. 1), členské státy mohou žádat (odst. 2) úřední jazyk EU (viz kapitola 7), přičemž se připouští (proti členským státům toto vylučujícím) označování vícejazyčné (odst. 3). 153 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 5.7 Zdravotnictví České zdravotnické právo pamatuje však na hendikepované obecně, ti smějí komunikovat jakýmikoli dostupnými prostředky včetně pomocníka.85 Pod toto lze bezpochyby podřadit též znakový jazyk neslyšících. Překvapivě častý je výklad, že poskytovatelé péče musejí zajistit informování pacienta-cizince jazykem, jemuž rozumí. Je dobře, že se takto vytvořily soustavy základních otázek pro elementární komunikaci. Očekávání, že si nemocnice mají zajišťovat masivní tlumočnické služby,86 je však přehnané. Uvědomme si komplexní non-stop provoz a urgentní ráz mnohé péče.87 Pro zdravotní služby plánované, kterou vyhledávají zahraniční pacienti (medicínský turismus) nicméně platí poměry nastíněné v předchozí subka-pitole. Poskytovatelé péče dokáží své klientele poskytnout služby zahrnující informování v jejich jazycích. Zmínit lze asistovanou reprodukci, v níž je Česko velmocí,88 přičemž zvláštní právní rámec na informace pochopitelně klade důraz, takže ujištění se, že pacient rozumí, je na místě.89 5.8 Školství Zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (561 /2004 Sb.) češtinu určuje jako jazyk výuky jednotlivých předmětů. V případě cizích jazyků se umožňuje výuka cizími lektory neznalými češtiny. Pro případnou další cizojazyčnou výuku se však naznačují určité předpoklady.90 85 § 30 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. 86 Např. HAJEK, Michal. Právo na ochranu %dravía cizinci. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2018, s. 150 a násl. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/ i6i7u/Hajek_-_Pravo_na_ochranu_zdravi_a_cizinci.pdf [cit. 05. 04. 2019]. 87 Zvažme přiměřený výklad § 30 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb. (výše): „Odst. 1 věta druhá (zajištění tlumočníka Vězeňskou službou v případě pacienta ometeného na svobodě) se použije obdobně, j de-li o tlumočení ^ cizího jazyka, s výjimkou slovenštiny". 88 Též k jazykovému rozměru propagace a asistence českých reprodukčních klinik viz KŘEPELKA, Filip. Commercialized assisted reproduction. In: SCHENKER, J. G. (ed.). Ethical Dilemmas in Assisted Reproductive Technologies. Berlin/Boston: Walter de Gruyter GmbH, 2011, s. 363-369. 89 § 8 odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. 90 Na českém území působí rovněž zahraniční školy, zapsání dítěte do ní však nepředstavuje splnění školní docházky, ledaže jsou splněné podmínky § 38 školského zákona. 154 Filip Křepelka Za jazykovou politiku lze považovat též vymezení rozsahu výuky češtiny včetně literatury (zahrnující zahraniční literaturu, vyučovanou však na překladech) stejně jako cizích jazyků, včetně jejich postavení při dovršení stupňů vzdělání, zejména při maturitě. Menšinové školství se upravuje překvapivě podrobně.91 Nepřekvapí, že neexistuje slovenské školství. Slováci jsou rozptýlení po celém území, jejich jazyk je vzájemně srozumitelný. Německé školství je spíše elitní zahraniční školství pro děti německých přistěhovalců doplněné jednotlivými tuzemci. Soustředění romských dětí do zvláštních škol bylo předmětem sporů včetně právních dosáhnuvších až Evropského soudu pro lidská práva, jenž rozsud-kern D. H. proti České republice konstatoval diskriminaci.92 Leckteré romské děti totiž potřebují přípravku na zvládnutí školy, včetně osvojení češtiny. Etablování romštiny jako volitelného předmětu zůstává ve stádiu bohulibých záměrů. Jazykově romské školství neexistuje. Byť bychom jej chtěli vidět jako projev emancipace romské komunity, tak by hrozilo být pokračováním jejich segregace. Jediné skutečné menšinové školství je polské. V Moravskoslezském kraji je několik polských středních škol a desítky základních škol. Napomáhá mu Pedagogické centrum pro polské národnostní školství v Českém Těšíně.93 Další podpora se dá určitě obstarat za hranicí. Teprve na počátku je uvažování ohledně jazykové integrace dětí přistěhovalců. Evropská unie pamatuje na ty unijní.94 Neméně důležité je zajištění integrace těch dalších. Jisté úlevy ohledně češtiny se zaručují těm, pro které nebyla rodným jazykem.95 91 § 14 zákona č. 561/2004. Zúžení dle zákona č. 273/2001 Sb. na menšiny tradičně a dlouhodobě žijící v Česku (výše) má za neslučitelné s Listinou základních práv a svobod. 92 Rozhodnutí ESLP (velkého senátu) ze dne 13. 11. 2007, D. H. a další proti České republice, stížnost č. 57325/00. Rozbor poskytuje např. DEVROYE, J. The Case of D. H. and Others v. the Czech Republic. Northwestern Journal of International Human Rights, 2009, sv. 7, č. 1. 93 Prezentace viz https://www.pctesin.cz/ 94 Směrnice Rady 77/486/EHS ze dne 25. července 1977 o vzdělávání dětí migrujících pracovníků. 95 § 16 odst. 1, § 20 odst. 5 písm. a ve spojení s odst. 7 zákona č. 561/2004, ve znění novel. Praktické pohledy, které lze považovat za metodiku při absenci pozornosti v rámci široce napadané inkluze, např. TITÉROVA, Kristýna, Začleňování žáků-cizinců do českých škol. Pedagogický management [online]. Dostupné z: https://clanky.rvp.cz/wp-content/ upload/prilohy/11085/zaclenovani_zaku_cizincu_do_ceskych_skol.pdf 155 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Školské právo pochopitelně pamatuje na žáky zdravotně postižené, včetně hluchoněmých a nedoslýchavých používajících jako nástroj komunikace znakový jazyk. Výslovně se na něj pak pamatuje v případě maturitní zkoušky.96 Zákon o vysokých školách (111/1998 Sb.) naopak jazyk výuky, výzkumu a vnitřní organizace vůbec nezmiňuje. Pamatuje se na ně jen podzákonnými předpisy zejména při akreditaci studijních programů.97 Cizojazyčná — ve skutečnosti výlučně anglická — výuka se odlišuje hlavně kvůli vysokému školnému, jež zejména lékařským fakultám přináší přivýdělek. Poangličtění mezinárodního akademického a profesního styku dokladuje mimo jiné vydávání česko-anglických diplomů. 6 OBECNĚ O MEZINÁRODNÍM SPOLEČENSTVÍ A CIZÍCH JAZYCÍCH 6.1 Jazykový režim mezinárodních smluv Dvoustranné smlouvy se uzavírají v jazycích smluvních stran. V případě vícestranných a mnohostranných mezinárodních smluv se nicméně volí jeden nebo více rozhodných jazyků.98 Jistě nepřekvapí, že nyní je mezi nimi téměř vždy angličtina. Nejen pro účely vnitrostátního uplatnění - na základě některé formy inkor-porace — se tedy vícestranné a mnohostranné mezinárodní smlouvy překládají do národních jazyků smluvních států. Takové překlady však nejsou rozhodné při mezinárodním sporu. Takový jazykový režim mezinárodních smluv je výsledkem vůle států. Lze předpokládat, že trváním na svém jazyce alespoň v případě dvoustranných smluv státy potvrzují, že jsou demokracie založené na jazykem vytvořených národech. % § 16 odst. 2 písm. h, odst. 7 a § 80a odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb. 97 Nově Nařízení vlády č. 274/2016 Sb., o standardech pro akreditace ve vysokém školství. Příloha zmiňuje předpoklady akreditace programů v cizích jazycích a jejich realizaci. 98 Cl. 33 Vídeňské úmluvy o právu smluv mezi státy. Již na jeho výkladu lze ukázat úskalí mnohojazyčného zachycení práva. Český úřední překlad (č. 15/1988 Sb.) užívá obrat „má její text stejnou platnost", zatímco rozhodné znění anglické (dle čl. 85 úmluvy) zní „is equally authoritative". Český překlad tak není nej šťastnější. Bylo by určitě lepší užít obraty „má stejnou autoritu" či „má stejný význam". 156 Filip Křepelka Takto tomu však být nemusí. V Evropě, kde v 17—18. století vznikalo mezinárodní právo jako právní rámec vztahů států, byla jazykem mezinárodních smluv latina. Příkladem je třeba mírová smlouva ukončivší v roce 1648 třicetiletou válku (vestfálský mír).99 V 19. století ji nahradila francouzština. Jistě, tehdejší státy nebyly demokratické, převládaly monarchie, často absolutistické. Diplomacie byla záležitostí elit. 6.2 Mezinárodní organizace Mezinárodní organizace mají jako úřední rovněž vybrané jazyky. Je to možné z hlediska odlišného postavení jednotlivých států a jejich jazyků v mezinárodním společenství stejně kvůli jejich působení hlavně vůči politikům, diplomatům, expertům a žurnalistům. Vybrané jazyky odrážejí jak politické poměry, tak jejich používání, vesměs jsou to světové jazyky. Mezi těmito vybranými jazyky nyní rovněž převládá angličtina. Organizace Spojených národů tak má šest úředních jazyků. Jsou jimi angličtina, arabština, čínština, francouzština, ruština a španělština.100 Jsou to dílem jazyky velmocí, jež zvítězily ve druhé světové válce a sehrály tak hlavní roli při založení této organizace pro zajištění míru a bezpečnosti, ostatní pak jazyky desítek států. 6.3 Mezinárodní smlouvy v českém právním prostředí Dle čl. 10 Ústavy České republiky (1/1993 Sb.) se mezinárodní smlouvy závazné pro Českou republiku, s jejichž ratifikací prezidentem vyslovil souhlas Parlament, mohou zakládat oprávnění a povinnosti jednotlivců, jež při potřebě uplatní české úřady a soudy, pochopitelně je-li možné jejich přímé použití (self-executing). Přirozený je požadavek vnitrostátního vyhlášení takové mezinárodní smlouvy. Nástrojem je od roku 2001 ze Sbírky zákonů vyčleněná Sbírka 99 Viz Die Westfälischen Friedensverträge vom 24. Oktober 1648. Texte und Übersetzungen (Acta Pacis Westphalicae), supplementa electronica. Dostupné z: http://www.pax-west-phalica.de 100 Cl. 111 Charty Spojených Národů určuje za rozhodné jen pět uvedených jazyků. Různými opatřeními se staly jednacími či pracovními jazyky jednotlivých orgánů OSN. Úředním jazykem OSN se stala postupně na základě rezolucí jednotlivých orgánů ještě arabština. 157 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče mezinárodních smluv.101 Pokud se mezinárodní smlouva sjednala česky, tak se vyhlásí toto znění, pokud nikoli, tak se vyhlásí český překlad. Zákonodárce však uznal roli původního znění pro výklad.102 Upřednostnění angličtiny103 dokládá její obvyklé použití a nej očekávanější znalost.104 6.4 Celosvětový standard jazykových práv Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech sjednané na půdě Organizace Spojených národů v roce 1966 naznačují jen nej základnější jazyková práva.105 Neexistuje konkrétní globální minimální standard jazykových práv menšin. Jazyková politika států zůstává totiž rozrůzněná. Existují vícejazyčné či mnohojazyčné státy, které tyto jazyky vyloženě hýčkají jako kulturní bohatství, jako již zmíněná Indie. Jiné státy ale nadále nevybíravě prosazují jediný jazyk. V Asii třeba Filipíny či Indonésie, podobně řada afrických států. Jsou jimi ale též „evropské" Turecko, ba nesporně západní Francie. Leckteré jazykové komunity upozadění svých jazyků však trpně přijímají. Pro určité záležitosti jazyková práva nicméně postulují mezinárodní úmluvy. Zmínit lze Úmluvu proti diskriminaci ve vzdělávání, pro jejíž sjednání v roce 1960 poskytla půdu Organizace Spojených národů pro vzdělání vědu a kulturu (UNESCO).106 Zřetelné mezinárodněprávní ochraně se nyní naopak těší neslyšící a další používající znakový jazyk. V nejrůznějších souvislostech na ně pamatuje Úmluva o právech osob se zdravotním postižením.107 101 § 5 a násl. zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. 102 § 6 odst. 4 zákona 309/1999 Sb. 103 § 6 odst. 2. Zákona 309/1999 Sb. 104 Komentář viz MALEN OVSKY, Jiří. Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, ^pláště k právu českému. 4. opravené a doplněné vyd. Brno: Masarykova univerzita — Doplněk, 2004, s. 427. i°5 Český překlad v 120/1976 Sb. Vedle zákazů diskriminace podle jazyka se zakládá právo na tlumočení během trestního řízení (čl. 14 odst. 3 MPOPP) a právo menšin na používání svého jazyka (čl. 27). i°6 Úmluva o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání (Cl. 5). Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy uvádí úmluvu jako resortně relevantní, avšak nebyla zveřejněná, na což poukázal Ustavní soud. i°7 Český překlad v 10/2010 Sb. m. s., mimo jiné legální definicí jazyka (čl. 2), přístupnosti (čl. 9), svoboda projevu (čl. 21), vzdělávání (čl. 24 odst. 3 a 4), kultury (čl. 30 odst. 4). 158 Filip Křepelka 6.5 Jazykový rozměr české zahraniční politiky Česká republika je stát střední lidnatosti. Její vliv v mezinárodním společenství tedy není dobré přeceňovat. Jistou část zahraniční politiky přebírá Evropská unie. Příležitostí k vyjádření postojů ohledně užívání jazyků je pomalu. Není patrné, že by Česko dávalo najevo nějaký postoj. Lze předpokládat, že přijímá poangličtění mezinárodního styku. Nemáme totiž zvláštní zájem na podpoře některého dalšího světového jazyka. České menšiny žijí leckde po světě. Rozvíjení a ochrana jejich jazyka jsou však tématem pouze ojediněle.108 Jakkoli to není politika, tak si zaslouží zmínku zájem o blízké malé slovanské národy. Nebyli to ani tak obyvatelé nej východnější části předválečné republiky. Jazykové poměry na Podkarpatské Rusi byly spletité, byli tam zastánci ruštiny, ukrajinštiny a rusínštiny. Zemička byla chudá. V německém Sasku a Braniborsku žijí Lužičtí Srbové, pro které představovali Češi po dvě století podporovatele.109 7 EVROPSKÉ STRUKTURY A JEJICH PRÁVO 7.1 Jazyková práva v Evropě Jazykový nacionalismus vznikl v Evropě. Není překvapivé, že již po první světové válce smlouvami vzešlými z Versailleské konference zvládnout jeho škodlivé důsledky. Saint-Germainská smlouva, kterou uzavřely vítězné velmoci a další státy včetně Československa na straně jedné a zmenšené Rakousko jako nositel viny poražené monarchie stanovovala ochranu menšin včetně jejich jazykových práv.110 108 Prezident Miloš Zeman dne 2.4.2019 ve Vídni vyčetl přítomnému vídeňskému exstarostovi údajně omezenou podporu školství vídeňských Cechů. Podporu ale dostávala. Rakousko je státem,kterýčeskoumenšinuoficiálně uznává, dle KOTTOVAAnnaaOndřejHIMMER. Ani šilink (?) pro českojazyčnou školu, opřel se Zeman do exprimátora Vídně. iROZHLAS [online] 3. 4. 2019 [cit. 4. 4. 2019]. Dostupné z https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ milos-zeman-michael-hauple-viden-rakousko-skola-komenskeho_l 904031706_ako 109 Do 19. století působil tzv Lužický seminář, lužickosrbským studentům se dávala státní stipendia, akademicky se v Praze pěstuje sorabistika. Zájemce sdružuje Společnost přátel Lužice (www.luzice.cz). no Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Rakouskem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919, 507/1921 Sb. z. a n. S ohledem na výše uvedené lze dodat, že tuzemská publikace obsahovala původní francouzské a anglické znění. 159 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Po druhé světové válce se jako východisko připustila etnická homogenizace. V případě Němců se připustilo jejich vysídlování ze střední a východní Evropy. Desetiletí se připouštěla asimilační politika. Zmínit jde nejen autoritativní Španělsko, ale též lingvisticky šovinistická Francie. Evropská charta regionálních či menšinových jazyků (níže) se sjednala až po desetiletích za hrozeb etnických konfliktů na Východě Evropy. 7.2 Právo Rady Evropy Rada Evropy je běžnou mezinárodní organizací. Jejími úředními jazyky jsou angličtina a francouzština. Mezinárodní smlouvy se sjednávají v těchto jazycích. Organizace nicméně ráda zveřejňuje překlady úmluv do dalších jazyků. Evropský soud pro lidská práva má desítky verzí návodů pro podávání stížností Jazykové souvislosti má právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud pro lidská práva hojnou judikaturou připomíná standard jazykových práv cizinců v trestním řízení.111 Konkretizací jazykových práv je již zmíněná Evropská charta regionálních či menšinových jazyků z roku 1992.112 Charta vymezuje jazyková práva v řadě souvislostí. Státy měly povinnost přijmout určitý počet konkrétních závazků. Zdůraznit je třeba, že se tak děje ohledně jimi určených jazyků. Charta rozhodně nepřináší jakýkoli požadavek takto chránit a podporovat jazyky přistěhovalců, přestože mnohé mají řádově více mluvčích. Takové postavení jim mohou přiznat státy samy, většinou jsou však odtažité. Chartu přijala většina evropských států. Nelze však přehlédnout, že se neza-vázaly státy, které nechtějí otevřít veřejný prostor menšinovým jazykům. Nepřekvapí Rusko a Turecko. Zmínit se musí též Francie, jejíž ratifikaci zablokovala tamní ústavní rada. Stranou stojí Estonsko, Lotyšsko a Litva, kde se početné ruské menšiny vzniklé za doby Sovětského svazu považují za hrozbu. 111 Přehled hojné judikatury lze nalézt ve VLIS van der, Evert-Jan. The right to interpretation and translation in criminal proceedings. The Journal of Specialised Translation, 2010, č. 14, s. 26-39. 112 CETS 148, zveřejnění 15/2007 Sb. m. s. Před publikací se používal též název „Evropská charta oblastních a menšinových jazyků". 160 Filip Křepelka Česko je smluvní stranou od roku 2007. Zavázalo se chránit a podporovat jazyky dvou skutečně tradičních menšin a dvou menšin, jež jsou výsledkem volného pohybu uvnitř dřívějšího Československa.113 Chartu však nelze považovat za interpretační korektiv vstřícnějších zákonů. Ochrana nad rámec mezinárodních závazků je obecně možná a takovými mezinárodními smlouvami výslovně uznávaná.114 Jakkoli bych takovou korekci cestou legislativy považoval za adekvátní a racionální. 7.3 Nadnárodní Evropská unie Evropská unie, kterou tvoří osmadvacet členských států, má čtyřiadvacet „nadnárodních" jazyků, mezi nimi od roku 2004 též češtinu. Ty jsou jak rozhodné jazyky zřizovacích smluv,115 tak jazyky legislativy, exekutivy a justice.116 Skutečnost, že se počet unijních jazyků blíží počtu členských států, potvrzuje, že jazykově vymezený národ je obvyklým základem životaschopných evropských států. Tento počet by rostl při jakémkoli myslitelném rozšíření Evropské unie. Tato mnohojazyčnost je při omezené jazykové integraci evropských národů nezbytná. Připomeňme si přímé a přednostní uplatnění práva Evropské unie, které se proto označuje jako nadnárodní. Část pak působí prostřednictvím vnitrostátního práva, které je vesměs jednojazyčné. Nadto je Evropská unie „hlava bez těla". Většinu výkonu jejího práva zabezpečují členské státy. Jejichž soudci a úředníci jsou zakořenění ve vesměs jednojazyčném prostoru. Již zmíněný XJwe Kischel uvádí, že reflexe a aplikace práva Evropské unie je pluralitní, neboť se tříští do řady jazykových prostorů.117 113 Dle prohlášení k Chartě Česko uznává uvedené čtyři jazyky jako těšící se úpravě dle části II a polština (regionálně) a slovenština (všeobecně) vybraným dle části III. V přehledu jazyků na stránkách RE věnovaných Chartě je uvedená ještě moravská chorvatština, viz https://www.coe.int/en/web/european-charter-regional-or-minority-languages/ languages-covered 114 v případě Charty čl. 4 odst. 2. 115 Cl. 55 Smlouvy o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy. Ustanovení je věcně problematické, protože je novelizací čl. 53 Smlouvy o Evropské unii, jak byla sjednána v roce 1992 v Maastrichtu. Tehdy však nebyly smluvními jazyky států přistoupivších v roce 1995, 2004, 2007 a 2013. 116 Nařízení č. 1/58 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství (název celku nezměněn!) ve znění přístupových smluv a novelizačních nařízení v čl. 1 stanoví: „ Úředními a pracovními jazyky orgánů Unie jsou angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, chorvatština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština a švédština." 117 Citované výše, s. 416 a násl., resp. s. 374 a násl. 161 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 7.4 Důsledky mnohojazyčnosti pro integraci Evropská unie provozuje největší překladovou a tlumočnickou službu na světě. Přesto se ne vždy se dařilo vše překládat včas a určeným způsobem zveřejnit. Po vstupu deseti států střední Evropy a Pobaltí bylo což má své důsledky, z nichž některé v mezidobí osvětlil Soudní dvůr při řešení české „velké kauzy" Skoma-Lux.118 Ještě po patnácti letech byl přeložen jen zlomek původně slibovaných rozsudků Soudního dvora předcházejících vstupu mladších členských států.119 Nároky na jazykové znalosti přiměřené pro výkon povolání se v případě občanů dalších členských států Evropské unie za diskriminaci nepovažují.120 Jak dokládá rozsudek Soudního dvora Groener,121 mohou to být též požadavky odrážející svébytnou národní jazykovou politiku. Přístup Evropské unie odráží respekt vůči jazykovému aspektu identity členských států. Není důvod pochybovat, že při omezených znalostech cizích jazyků obyvatel členských států představuje překážku migrace za prací. Evropská mnohojazyčnost je vůbec mezí politické, ekonomické, sociální a kulturní integrace. Politický život se odehrává především na úrovni členských států, přes veškerou snahu se jej daří europeizovat jen omezeně, separovaný je diskurs, čehož výsledkem je omezená legitimita unijních orgánů. Vedle zmíněné migrace za prací a podnikáním omezené jazykovými bariérami zůstávají národní média, televize a knižní trh. 7.5 Redukce mnohojazyčnosti Hierarchizace jazyků probíhá též v Evropské unii. Jako vnitřní pracovní jazyky se prosadily jazyky vyučované ve školách: angličtina, francouzština 118 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) C-l 61/06 ze dne 7. 12. 2007, S koma-Eux sro proti Celní ředitelství Olomouc. Tento připustil důvodnost námitky českého dovozce vína, který zpochybnil uplatnění celních předpisů EU, jež nebylo v červnu 2004 přeložené do češtiny. Komentář kontextu KŘEPELKA, Filip. Problem mit neuen Sprachversionen des Europarechts. In: FISCHER, R. (Hrsg.). Sprache und Recht in großen europäischen Sprachen. Regensburg: Universitätsverlag Regensburg, 2010, s. 233—246. 119 Viz sdělení Historická judikatura v jazycích členských států, které přistoupily k EU v roce 2004, 2007 a 2013. Dostupné z: https://curia.europa.eu/jcms/jcms/Jo2_14955/cs/ 120 Cl. 3 Nařízení č. 492/2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie. 121 Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 11. 1989, Anita Groener proti Minister f or E ducation andthe City of Dublin VocationalEducational Committee, věc C-379/87. Připustil se požadavek Irska kladený na nizozemskou zájemkyni o práci lektorky na konzervatoři na znalost irštiny, jakkoli se předpokládala anglická výuka. Soudní dvůr tak vyjádřil respekt k jazykové politice prosazující irštinu jako národní jazyk. 162 Filip Křepelka a němčina. Tuto trojjazyčnost lze spatřovat například v překládání pracovních dokumentů do těchto jazyků. Francouzština byla první propojovací jazyk, který si toto postavení uchovává zejména na Soudním dvoře. Během desetiletí ji však předstihla angličtina. Rovněž v Evropské unii se totiž stala propojovacím jazykem politiků, diplomatů, byrokratů, expertů, diplomatů a žurnalistů. Zcela převládla jako zdrojový jazyk překladů.122 Jako jazyk států common law pak ovlivňuje právo Evropské unie.123 Oficiální zakotvení takové redukce je však vzácné.124 Odpor proti výběru některých jazyků a tedy upozadění ostatních lze dokládat na zavádění unijního patentu. Teprve po desítkách let se podařilo shodnout na omezení překládání celého vymezení patentu na volené uvedené tři jazyky, ovšem v rámci posílené spolupráce při neúčasti Španělska.125 Vítězství leave v referendu v červnu 2016 vyvolalo v některých kontinentálních politicích pocit, že by Evropská unie bez Velké Británie mohla potlačit angličtinu. Tak se však nestane. Poangličtěné Irsko a Malta jsou ryze formálním důvodem. Zásadní je zmíněná převaha. Někteří dokonce míní, že jako neutrální by se angličtina přijímala snáz. Znovu ji navrhují povýšit na první, hlavní či jediný úřední jazyk.126 122 KŘEPELKA, Filip. Dominance of English in the European Union and in European Law. In: SIEROCKA, Halina a Halina SWIECZKOWSKA (eds.). Issues in Teaching and Translating English for Speciál Purposes. Bialystok: Wydawnictwo Uniwersytetu w Bialymstoku, 2014, s. 137-150. 123 BAJCIC, Martina. The Role of EU legal English in Shaping EU Legal Culture. International Journal of Eanguage <&Eaw, 2018, s. 8—24. 124 Cl. 115 Nařízení Rady {ES) č. 40/94 o ochranné známce společenství etablovalo jako administrativní jazyky Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu pouze angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu a španělštinu. Přihlášku ochranné známky šlo sice podat ve všech úředních jazycích, pro další korespondenci si přihlašovatel musel vybrat jeden z těchto pěti jazyků. Tento režim převzaly rekodifikace, čl. 119 Nařízení Rady ES č. 207/2009 o ochranné známce Společenství a čl. 146 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 o ochranné známce Evropské unie. 125 K problematice při přípravě rámce viz KŘEPELKA, Filip. National Language as Fundamental Vlaue of State and Law and Proposed Single Patent of the European Union (Czech-Hungarian View). állam esjog alapveto értekei II, Gyór: Széchenyi István Egyetem, Állam- és Jogtudományi Doktori Iskola, s. 84—91. Rámec nakonec stanovovalo Nařízení Rady (EU) č. 1260/2012, kterým se provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany, pokud jde o příslušná ustanovení o překladu. Ve vazbě na Evropskou patentovou úmluvu a jí předpokládaný jazykový režim se evropský patent s jednotným účinkem dle nařízení (EU) č. 1257/2012. 126 Vedle některých žurnalistů či politiků z pozice jus-lingvisty BAAIJ, C. J. W. EegalIntegration and Eanguage Diversity. Rethinking Translation in EU Eawmaking. Oxford University Press, 2018. 163 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 7.6 Důsledky pro Česko a jeho postoje Výsady menšin, zvláště tak široce pojatých jako u nás, kdy to nic nestojí, najednou mohou stát celkem dost. Právo Evropské unie totiž požaduje rovné zacházení s občany jiných členských států. Tedy všichni ti, jejichž jazyk se uznává za menšinový, se mohou domáhat jeho užití, jak vyzdvihl rozsudek Bickel a Fran^}21 Vstřícný postoj Česka ohledně jazykového režimu unijního „unitárního" patentu nevybočoval. Zde je třeba uvažovat, že středně a málo lidnaté členské státy s jazyky těšícímu se dále ještě popsanému postavení přijímají dominanci angličtiny. Odkládání ratifikace příslušných smluv je spíše projevem skepse vůči prohlubování integrace v Evropské unii při vědomí, že též ostatní členské státy nepospíchají. Závěrečná stanoviska generálních advokátů se soustavně překládají do úředních jazyků. Různá praxe generálních advokátů z jednotlivých členských států zapadá do jazykových politik členských států jejich původu. Český generální advokát Michal Bobek zatím nesepsal jediné závěrečné stanovisko česky, drtivou většinu píše anglicky. Bezpochyby jsou pro takový postup praktické důvody. Jeho polský kolega Maciej S^punar nicméně francouzštinu, angličtinu a polštinu střídá.128 Na pováženou naopak je, pokud se české úřady vzdaly českého vyhotovení významného rozhodnutí Evropské komise s dopadem na tisíce subjektů povolujícího se složitými podmínkami vysoké feed-in tariffs provozovatelům solárních elektráren,129 které se v Česku překompenzovaly až skandálně. 127 Rozsudek Soudního dvora C-274/96 ze dne 24. 11. 1998. Německý turista a rakouský řidič byli pohnáni před soud v dvoujazyčné oblasti Trentino-Alto Adige (jižní Tyrolsko) za porušení zákazu dovozu zbraní, resp. řízení pod vlivem alkoholu. Oba se domáhali řízení v němčině. To však italské právo zaručovalo pouze příslušníkům místní menšiny. Soudní dvůr na dotaz příslušného soudu nepřekvapivě odpověděl, že zákaz diskriminace dle státního občanství se vztahuje také na trestní řízení. 128 Ověřeno podle Info Curia —judikatura Soudního dvora. Dostupné z: http://curia.europa.eu/ juris/recherche.jsf?language=cs. V tomto formuláři lze vyhledávat podle generálních advokátů stejně jako výchozích (původních) jazyků jednotlivých dokumentů. 129 Rozhodnutí Evropské komise SA 40.171 (2015/NN) — Czech Republic — Promotion of electricity production from renewable energy sources ze dne 28.11. 2016 C(2016)7827 final, viz bod 3 „(...) the C^ech authorities provided a language waiver and agreed that the decision would be adopted and notified in English as the authentic language." 164 Filip Křepelka 8 DOMINANCE ANGLIČTINY 8.1 Světový systém jazyků Angličtina je jazykem, který se rozhodla Masarykova univerzita požadovat od pedagogů podstupujících habilitační řízení. Na řadě předchozích stránek už zazněly zmínky převahy angličtiny či jejího posilování. Nejpřesvědčivější se mi jeví třídění jazyků dle jejich postavení v mezistátním a vnitrostátním sociolingvistickém systém, jak jej navrhl Abram de Su>aan,m který rozlišuje čtyři kategorie: periferní, centrální, supercentrální a hypercentrální jazyky. 8.2 Angličtina jako první globální lingua franca Angličtina se stala prvním globálním komunikačním jazykem. Dle Swaana je tak jediný hypercentrální'jazyk. Toto postavení se dále posiluje. Nepřekvapivě se děti a mladí lidé se učí v řadě zemí hlavně či výlučně anglicky. Taková převaha jednoho jazyka přináší demokratizaci mezinárodní komunikace. Dříve hrozilo, že lidé doslova „nenalezli společnou řeč". V Evropě posledních století byly nároky na znalosti cizích jazyků značné, zdaleka nikoli každý jim dokázal dostát. Je třeba však dodat, že jednotliví vzdělanci či šlechtici znali běžně několik jazyků. Výsadní postavení angličtina získávala během 20. století.131 Na příkladu zmíněné Organizace Spojených národů lze ukázat její postavení. Angličtina je jazykem dvou velmocí se stálým křeslem v Radě bezpečnosti a zároveň řady dalších států, splňuje tak obě naznačená hlediska výběru úředních jazyků. Lze zvažovat, zda postupnému převážení angličtiny napomohly její vlastnosti. Žákům a studentům může připadat snazší než další jazyky. Je to analytický jazyk. Angličtina vstřebala řadu vlivů a má díky tomu značné bohatství. Na germánský základ se navrstvil keltský a zejména latinsko-fran-couzský vliv. Sama angličtina má desítky variet v jednotlivých zemích, kde je úředním jazykem. Kvůli používání v mezinárodním styku všeho druhu se nadto objevují mezinárodní formy angličtiny, jejichž rysy se lingvisté snaží 130 De SWAAN, Abram. Words of the World: The Global Tanguage System. MA: Polity, 2002. 131 Německý kancléř Otto von Bismarck (1815-1898) měl uvést, že nejdůležitějším skutečností 20. století bude to, že v Severní Americe se mluví anglicky. 165 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče načrtnout a navrhují pro ně nejrůznější označení jako Globish, Euro-English či InternationalEnglish. Příznačné je, že nemá žádného oficiálního regulátora. 8.3 Supercentrální, centrální a periferní jazyky Velké či světové jazyky, dle Swaanovy klasifikace jazyky supercentrální, běžně slouží mezinárodnímu styku. Na Zemi jich identifikoval dobrou desítku. Ve středoevropském prostoru jimi jsou francouzština, němčina a ruština. Nahrazování těchto jazyků v mezinárodním styku angličtinou tak nejvíce pociťují státy, národy a mluvčí oněch velkých jazyků. Národní jazyky, dle Swaanovy klasifikace jazyky centrální, jsou pak jazyky jednotlivých států a některé další jazyky užívané ve všech sférách moderního státu a společnosti včetně státní moci. Na světě jich je dobrá stovka. Čeština je jedním z těchto jazyků. Tyto jazyky však nikdy nehrály roli v mezinárodním styku. Nahrazení jiných supercentrálních jazyků angličtinou se tak nepociťuje jako jejich ohrožení. Tím je teprve vytlačování ve vnitrostátním prostoru, třeba ony povinné habilitační práce na Masarykově univerzitě. Pouze menšinové, podle Swaana tedy periferní jazyky uvedené postavení postrádají. Jejich postavení vesměs charakterizovala diglosie, tedy souběžné užívání vyššího jazyka mimo jiné ve státních a veřejných záležitostech a nižšího v běžném mezilidském styku. 8.4 Uznání převahy angličtiny v mezinárodním styku Není důvod pochybovat, že používání angličtiny a její tedy její znalost se očekává ve většině odvětví hospodářství, mezi obchodními partnery, od personálů a vlastně též od klientů ve všelikých situacích různě překračujících hranice. Míra jejího výslovného zakotvování smlouvami by si žádala zkoumání. Shoda států na požadavku angličtiny je však výjimečná. Příkladem jsou nároky na piloty dopravních letadel a další povolání v civilním letectví. Kvůli zajištění bezpečnosti zejména v rámci komunikace s řízením letového provozu se používá standardizovaná Aviation English.132 Představa, že se kvůli 132 Ohledně uchopení standardu letecké angličtiny International Civil Aviation Organisation, Status of English Language Standard for Use in Civil Aviation, RAAC/8-IP/18 [online]. 23.-25. 4. 2003 [cit. 30. 04. 2019]. Dostupné z: https://www.icao.mt/SAM/ Documents/2003/RAAC8/RAAC8IP18.pdf 166 Filip Křepelka rostoucímu průvozu vlaků díky liberalizaci železniční dopravy Evropské unie anglicky naučí strojvůdci, mi však přijde nereálná.133 8.5 Míra poangličtění států Není důvod pochybovat, že znalost angličtiny se stala vítanou či žádanou rovněž v případě nejrůznějších kategorií státních úředníků, soudců, policistů, vojáků v rámci jejich služebních žebříčků a zkoušek. Nicméně žádný stát, který nemá britskou koloniální minulost, se dosud nerozhodl určit angličtinu jako úřední jazyk postavený naroveň vlastnímu jazyku. Angličtina se používá při působení vůči cizincům. Vnitřní provoz se udržuje pomocí státního jazyka. Bylo by možné zkoumat webové prezentace a papírové formuláře českých úřadů, zda obsahují anglické informace a rubriky. Pro právníky jsou důležité zákony, zahraniční kolegové se ptají na překlady. Některé nalezneme přeložené na internetu příslušných institucí. Další se možná nechávají „pod pokličkou". Za Estonskem na tomto poli zaostáváme. To poskytuje všechny své zákony anglicky.134 Uvědomme si však, že český stát právní informatiku vůbec zanedbal, takže je nyní privatizovaná. 8.6 English Language Imperialism (Anglický) lingvistický imperialismus, jak jej — anglicky - razí sociolingvi-sta Robert Phillipson,135 je snad až provokativní popis současných poměrů. Převaha (dominance) se mi jeví střízlivějším popisem poměrů. Dosažené postavení angličtiny však anglofonním zemím určitě vyhovuje. Znamená totiž pro ně hospodářský, politický a kulturní přínos, jehož míru posuzoval Fmnfois Grin136 tak vysoko, aby cítil důvod pro přerozdělování. 133 Jak navrhuje předsedkyně European Rail Freight Association. Viz CAFOUREK, Tomáš. Do vlaku po anglicku. Strojvůdci v Evropě mají mluvit jednotnou řečí. iDnes.c^ [online], publ. 17. 4. 2019 [cit 2019_04-30]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/ekono-mika/doprava/zeleznice-jednotny-jazyk-anglicky.Al 90416_173344_eko-doprava_are 134 Databáze estonského práva Ekktrooniline Riigi Teataja. Dostupné z: https://www. riigiteataja.ee/en/ 135 Již ikonické knihy PHILLIPSON, Robert. Einguistic Imperialism. New York: Oxford University Press, 1992; a PHILLIPSON, Robert. Einguistic Imperialism continued. New York: Routledge, 2009. 136 GRIN, Francois. Uenseignement des langues comme politique publique {rapport Grin), Haut Conseil de ľevaluation de ľecole, 2005, Septembre, č. 19. Dostupné z: http://www. ladocumentationfrancaise.fr/var/storage/rapports-publics/054000678.pdf 167 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 8.7 Internacionalizace a anglicizace akademické sféry Univerzity byly vždy mezinárodní. Přes nákladnost a pomalost dopravy vždy byla patrná mobilita studentů a pedagogů. Proběhlá dvě staletí, jež byla dobou expanze terciárního vzdělání a s ním spojeného výzkumu, však charakterizovala etatizace a nacionalizace. Trendem se internacionalizace stala během posledních desetiletí v éře globalizace.137 Všeobecně se považuje za potřebnou pro zajištění úrovně vzdělání a výzkumu. Pro mnohé se pak stala man trou. Internacionalizace jistě není totéž co anglicizace. Mohl by ji usnadňovat jiný jazyk. Lze si představit též internacionalizaci na základě kombinace znalosti více světových jazyků a určité pozornosti jazykům národním. Vytlačila-li však angličtina studium dalších jazyků, tak je lze vnímat jako překrývající se fenomény. Konference, workshopy mají jako jednací jazyk angličtinu. Získávání informací převážně v angličtině. Publikace v angličtině je nutná (Publish, orperish!), protože za prestižní se považují zpravidla pouze anglicky psané časopisy. Angličtina převládá při výuce mezinárodních studentů. Neplatí to jen pro ty výměnné. Anglicky se učí celé studijní programy. Je snaha vyučovat vlastní studenty anglicky, angličtina se podporuje u kvalifikačních prací. Jistě se to podává jako příprava na mobilitu a internacionalizaci. Nejdále takové poangličtění došlo v některých menších evropských státech. RagnhildLjoslandpopisuje jako diglosii poměry norských univerzit, kde se po roce 2000 disertační práce píší vesměs anglicky, začali takto vyučovat též domácí studenti, přičemž akademici potvrzovali nízký status publikací ve vlastním jazyce.138 8.8 Poměry českého vysokého školství obecně Poangličťování záměrně podporuje stát přidělováním peněz jednotlivým univerzitám a jejich fakultám (na základě tzv. přínosu) na výuku a výzkum. Bezděčně se tak děje hodnocením publikací při výlučné podpoře těch 137 K situaci před dvaceti lety AMMON, Ulrich (ed.). The dominance of English as a language of science. Eeffects on other languages and language communities. Berlin: de Gruyter, 2001. 138 LJOSLAND, Ragnhild. English in Norwegian Academia: A Step towards Diglossia? WorldEnglishes, 2007, sv 26, č. 4, s. 395^10. 168 Filip Křepelka impaktovaných, záměrně při zvýhodnění například vypracováváním cizojazyčných kvalifikačních prací. Požadavek vyhotovování habilitačních prací anglicky je však ojedinělý. Rektor Mikuláš Bek jako navrhovatel jej odůvodňoval nutností posouzení zahraničními odborníky. Projednávání na půdě akademického senátu odhalilo značné pnutí. Výsledkem byla možnost oborových stejně jako jednotlivých výjimek. Bylo zajímavé, že jiné tuzemské univerzity jej nenásledovaly, jen technické připomněly, že se očekávají impaktované publikace, které jsou beztak anglicky. Amatérská psychologie našeptává „druhá česká univerzita" ve „druhém ne j lidnatějším městě". Vysokoškolští pedagogové rostoucí měrou žehrají na úpadek znalosti psané stejně jako mluvené češtiny. Odtažitost akademického prostředí ohledně používání češtiny vyvolává bezradnost pedagogů.139 8.9 Zvláštní účinek poangličtění na právo a jeho vědu Odmítání ze strany pedagogů právnické fakulty bylo tak silné, že se pro všechny vnitrostátní právní obory včetně právní teorie a dějin podařilo prosadit obory výjimku.140 Pomohla dobrozdání profesorů ze sousedních zemí, kteří požadavek anglických habilitačních prací unisono označili za nebývalý. Zdůrazňovalo se především národní zakotvení témat. Akademici se zabývají jednotlivostmi národního práva. Zahraniční oponenti by je na patřičné úrovni posoudit nesvedli. Angličtina se stala jazykem mezinárodních styků též mezi právníky, jmenovitě pak akademiky. Anglické publikace se vítají a podporují, pokud vyloženě nepožadují. V právní vědě má však možná takové poangličtění větší účinky 139 Na seminářích již roky zdůrazňuji, že seminární práce (2—4 strany o detailním individuálním tématu práva EU) nemají tížit do očí bijící hrubky, mimo jiné při psaní velkých písmen. Tyto práce sledují nejdřív doktorandi, pedagogové je čtou až po měsících při ústní zkoušce. Studenti tak mají čas na korektury. Jedna studentka zpochybňovala snížení hodnocení na „B" kvůli velkému „R" v názvu našeho státu. 140 Dle čl. 2 odst. 3 Rádu habilitačního řízení a řízení ke jmenování profesorem na Masarykově univerzitě) na zasedání vědecké rady MU dne 5. 2. 2019. Žádost se nežádala pro obory právo Evropské unie a mezinárodní právo soukromé, neboť mezinárodní i unijní právo mají vesměs rozhodnou anglickou verzi (výše), takže jejich akademická reflexe tímto jazykem není bizarní. Lze však litovat vzešlého zatlačení pozornosti souvisejícímu českému právu a české verzi terminologie těchto oborů. 169 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče než ve většině dalších věd. XJwe Kischelvysvětluje zásadní rozdíl mezi německou a americkou reflexí práva.141 První klade důraz na minuciózní výklad zákonů (Rechtsdogmatík), zatímco druhá pro pochybnosti ohledně objektivity výkladu (jinak pojatých) zákonů (/ega/ realism) směřuje ke zkoumání ekonomických, politických, sociálních a dalších souvislostí (empirical legal studies). Představování práva určitého státu národním zpravodajem mezinárodnímu čtenářstvu prostřednictvím bezvýjimečně anglických national reports totiž nutně sklouzává po shrnování právní úpravy ke zkoumání jejích účinků. 9 JAZYKOVÁ POLITIKA A PRÁVA 9.1 Jazyková moc a práva Radu států vytvořily a udržují jazykově vymezené národy. Jsou však též státy, které prosadily určitý jazyk potlačením dalších. Jazykově vymezený národ vznikl až následně. Též nyní jsou státy, které se vůči menšinovým jazykům chovají odtažitě až odmítavě. Jiným státům však taková politika nevyšla. 19. a 20. století byly leckde obdobím bojů za jazyky. Jazykově vymezené národy pak při první příležitosti vytvářely nové státy. Československo a jeho dva nástupnické státy jsou příkladem. 9.2 Zvláštnost jazykových práv Užívání jazyka jednotlivci, rodinami a dalšími skupinami je jedna věc, ve veřejném prostoru a vůči státu druhá. Možnosti užívat určitý jazyk totiž musí odpovídat schopnost a vůle rozumět a odpovídat. Jazyková práva jsou sice rovněž individuální. Smysl však mají především jako kolektivní. Jak je již určitě patrné, jazyky soutěží. Upřednostnění nějakého jazyka znamená upozaďování dalšího. Platí to dokonce v případě méně užívaných, protože může oslabovat ty více užívané. Rámec užívání jazyků tak musí být vyladěný. Stanovuje se územní a věcný dosah používání jednotlivých jazyků. 141 KISCHEL, Uwe. Rechtsvergleichung. München: C. H. Beck, 2015, s. 5, 129, 267, 374, 416 a 426. 170 Filip Křepelka 9.3 Jazyková bezstarostnost státu Česko jako stát a vlastně Češi jako národ přistupují vůči češtině jako svému jazyku vlažně. Její všeobecné uznání jako státního či národního jazyka chybí. Jeho potřebnost se zpochybňuje, neprohlasuje-li se dokonce za škodlivé. Prosazuje se jen tehdy, je-li to nezbytné. Čeština přitom není předmětem zvláštní péče. Otázkou je, zda je trvale udržitelná rezignace na její lingvistickou regulaci. Přitom si uvědomme chronicky podfinancované financování vzdělávání všech stupňů. Bylo by překvapivé, kdyby nemělo důsledky pro osvojení si rodného jazyka. Pozoruhodné jsou však také přemrštěné představy ohledně zajištění tlumočení a překládání komukoli, kdo neumí česky. Takovým představám lze podléhat jen proto, že se málokdo se takové obsluhy domáhá. Patrná je konečně náklonnost poangličtění. Mnozí jej mají za potřebné pro hospodářský rozvoj. Někteří jsou přitom vyloženě rozevlátí. Takto novinář Marek Svehla navrhoval,142 aby se angličtina zavedla jako druhý úřední jazyk. Jak bylo naznačené na estonské praxi, leccos přitom smysluplného můžeme dohánět bez takových nápadů. 9.4 Projevy na akademické půdě Pochopitelně jsme zvažovali opravné prostředky proti povinným anglickým habilitačním pracím. Kdekdo uvedl, že požadavek je protiprávní a že by se uchazeč mohl soudit. Na české soudy však nelze spoléhat. Především jsou pomalé. Kandidát nebude čekat roky poté, co habilitační práci předloží. Soudní příkaz přijmout česky psanou práci by navíc mohl zapříčinit následné příkré posouzení. Dokonce kdyby vědecká rada fakulty požadavek porušila a uchazeče posvětila, tak nemusí uspět. Na návrh rektora by totiž mohla vědecká rada univerzity uchazeče zastavit, vždyť rozhoduje tajně a bez odůvodnění. Nikdo to tedy neudělá, zvláště zůstává-li úniková cesta. Dosud je možné hodnosti docenta a profesora dosáhnout na jiné univerzitě, pro leckoho je to ostatně nutnost. 142 S VEHLA,Marek. Zaveďme angHčtmujakockuhýúřední) z: https://www.respekt.cz/tydenik/2016/24/zavedme-angHctmu-iako-uredni-) 171 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Stejně se nenabízel silný argument. Dalo by se poukazovat na jazykovou klausuli správního řádu. Nicméně lex specialis derogat kgi generáli. Již zaznělo, že jazyk výuky, výzkumu a jejich zabezpečení včetně personálního na univerzitách nijak neupravují. Univerzity jsou samosprávné. Tuzemská exekutiva nadto trvale přitaká internacionalizaci terciárního vzdělání a souvisejícího výzkumu. Takže mě nepřekvapilo, že nový řád zahrnující požadavek anglických habilitačních prací Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy bez námitek registrovalo. Argumenty proti registraci by se spíše nalezly v rozdělení rolí mezi jednotlivé orgány univerzity a jejích fakult. Habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem jsou totiž působností vědeckých rad, nikoli akademických senátů. Fakulty se těší autonomii, protože obory se odlišují. Podivnosti české akademické samosprávy jsou však jiné téma.143 9.5 Soudobý diskurs lidských práv Soudobý diskurs lidských práv ovládá liberální progresivismus. Pozornosti se tak těší například sexuální menšiny, ale také multikulturalismus. To by jazykům mohlo přát. Nezdá se však tomu tak být. Britský filosof Roger Scruton uvedl, že akademická sféra vykazuje pohrdání vůči vlasti a národu natolik, že pro něj razil neologismus oikofobie.144 V tuzemsku takové nastavení elit zjevně zahrnuje blazeovaný postoj vůči češtině. Na Masarykově univerzitě se odpůrcům povinných anglických habilitačních prací dostalo označení za obrozence. Nevnímejme to úkorně, vždyť 19. století bylo období formování moderního českého národa, který tehdy prosperoval vlastně poměrně více než dnes. Takové nálepkování však ukazuje úskalí dnešních jazykových potyček. Nacionalismus vskutku míval jazykový rozměr, nebyl-li vůbec jeho základem. Prosazovatelé větších jazyků rádi potlačovali jazyky menší. Zastánci těch menších dokázali být též urputní. Když se poměry převrátily, dokázali jednat stejně. Též nyní někteří kritici zmíněného poangličťování, se kterými jsem si zanotoval, hlavně „nemusejí" Spojené státy americké. 143 KŘEPELKA, Filip. Zvláštnosti akademické samosprávy v Česku a jejich možné důsledky. Správní právo, Ministerstvo vnitra ČR, 2018, č. 4, s. 288—298. 144 SCRUTON, Roger. The Need for Nations, Civitas, 2004, s. 37, kap. 8. Oikophobia. Dostupné z: http://www.civitas.org.uk/pdf/cs49-8.pdf 172 Filip Křepelka 9.6 Argumentace ve prospěch češtiny Univerzitní pedagogové by stěží udělali dojem, kdyby se začali prohlašovat za utlačovanou menšinu. Jsou přece elitou. Příliš by se to podobalo výkřikům, že nejvíce diskriminovanou menšinou jsou bílí heterosexuální muži. Na místě je tak pragmatická argumentace. Třeba tak činit na akademické půdě samotné, ale též vůči státu — ten terciární vzdělání financuje, nikoli poptávka na trhu — stejně jako vůči veřejnosti. Profesor Josef Bejcek argumentaci shrnul krátce po schválení regulace.145 Inspiraci pro její tříbení mohou představovat německé Sieben Thesen %ur Deutschen Sprache in der Wissenschaft (2006). Žádoucí by bylo vytvoření platformy, třeba podle vzoru Arbeitskreis Deutsch als Wissenschaftsprache.146 Především je tedy třeba vysvětlovat jazykovou zakotvenost řady oborů a témat. Žádoucí je však také vyzdvihovat zaměření pro tuzemskou veřejnost, která stále mluví česky. Ale též spornost přehnaného poangličtění ve vztahu vůči veřejnosti. Namísto levice a pravice se nyní střetávají kosmopolitní elity a periferní masy. Univerzity jsou přirozeně elitní a kosmopolitní. Není však žádoucí, aby se posouvaly na samý okraj. Přemrštěná anglicizace totiž dokáže vedle dalších trendů univerzity vzdalovat od veřejnosti. Na místě je však rovněž zdůraznění významu dalších cizích jazyků. Mnozí zastánci anglicizace dávají méně či více najevo, že angličtina na akademické půdě postačuje. V právu je pak třeba přemýšlet, co je vlastně důležité. Tlak na anglické publikace v mezinárodních časopisech totiž znamená upřednostnění jistého druhu reflexe práva, jmenovitě empirical legal studies amerického stylu. Děje se tak na vrub právní dogmatiky,147 která se pochopitelně váže na příslušný jazyk. Myslím, že německý styl je nám bližší, vždyť české právo je kontinentální. 145 BEJCEK, Josef. Povinně cizojazyčné habilitace: mezi absurditou a „světovostí"? Časopis pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2017, roč. 25, č. 2, s. 339—348. Dostupné z: https://iournals.muni.cz/cpvp/article/view/7055 146 Internetová prezentace viz http://adawis.de/start/. Text tezí několika německých profesorů různých oborů lze nalézt též na: http://www.sprache-werner.info/D-Sieben--Thesen.6912.html 147 Vedle Kischela (výše) rozdíly v právním myšlení a právní vědě podrobněji rozebírají a jejich vývoj představují GRECHENIG Kristoffel a Martin GELTER. Divergente Evolution des Rechtsdenkens — Von Amerikanischen Rechtsökonomie und Deutscher Dogmatik. Habels Zeitschriftfúr Ausländisches und Internationales Privatrecht, 2008, s. 513—561. 173 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 9.7 Možné ústavní potvrzení češtiny a představitelné jazykové zákonodárství Zmíněný návrh zakotvit češtinu jako státní jazyk profesor AlešGerloch vyslovil jako součást své kandidatury do Senátu. Podle svých slov148 jej nerozpracoval. Jak bylo shrnuto, ve srovnání se zahraničím však není ústavní jazyková klauzule čímkoli podivným, právě naopak. Za důležitější bych však považoval jazykový zákon. Hlavně vůči anglici-zaci je zaměřený francouzský loi relative á ľemploi de la langue fran^aise známý ve světě dle navrhujícího ministra jako loi Toubon.149 Představitelným vzorem by tak spíše mohla být XJstawa o je^ykupolskim150 severních sousedů. Zákon již platí dvacet let, nezavedl jej tedy nynější národně-konzervativní režim mající neliberální tendence. Slovenský Zákon o štátnom jazyku Slovenskej repub-likv}51 totiž mnozí vnímají jako osten proti maďarštině. Zákony na ochranu jazyka {SprachschutzgesetZe) jsou však trendem též tam, kde národní jazyk dříve zákony neprosazovaly. Zmíněné Švédsko zavedlo stručný (Svenska) Spráklag152 před deseti lety. Zmíněný letošní komunistický návrh však smysl vskutku postrádá.153 Požadavek anglických habilitačních prací by bez dalšího ústavní klausule či jazykový zákon nevylučovaly. Mezinárodní srovnání habilitačních prací nelze šmahem odbýt. Představovaly by však signál, že je žádoucí psát též česky. Univerzita má sloužit české společnosti. Anglické publikace jsou nyní očekáváním ve většině oborů. Mohlo by se tak a vlastně mělo žádat, aby se habilitační práce — jako kvalifikační krok v rámci instituce a českého 148 Rozhovor při zasedání vědecké rady Právnické fakulty Masarykovy univerzity 2. 4. 2019. 149 No 94-665 du 4 aoůt 1994. 150 Ustawa z dnia 7 pazdziernika 1999 r., DZ. U z 1999 r. nr. 90, poz. 999, text jednolitý Dz.U. z 2018 r. poz. 943. 151 Zákon č. 270/1995 Z. z., ve znění novel. Litovat lze absence komentáře. Jednotlivě kritickou, avšak souhrnně pozitivní reflexí je posudek Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (Benátská komise) č. 555/2009. Překlad dostupný z: https:// archiv.vlada.gov.sk/old.uv/index8878.html 152 SES nr: 2009:600. 153 Čtyři paragrafy zakotvují češtinu jako státní jazyk, stanoví jeho přednost bez upřesnění významů, zmiňují regulaci užívání jazyků menšin a liturgických jazyků, které však v Česku nijak regulovány nejsou. Jazykový režim úřadů (patrně včetně soudů), školství, ozbrojených sil apod. mají upravovat zvláštní zákony, aniž by se navrhovala jejich změna. Nepochopení naznačuje ustanovení, že užívání češtiny v mezinárodním styku se řídí mezinárodními smlouvami. Předpokládají se sankce, avšak nevymezují. 174 Filip Křepelka systému — naopak psala česky.154 Adekvátní internacionalizace lze dosahovat též v případě těch akademiků, co píší česky. Vedle portfolia zahraničních publikací je žádoucí očekávat reflexi zahraničních pramenů. S ohledem na minuciózní ráz právních analýz je pak na místě očekávat přímý vhled do právních řádů jiných zemí, zejména pak těch sousedních. Znalost angličtiny tedy nemůže postačovat. Kdo jiný než akademici by měli ovládat další cizí jazyky natolik, aby to svedli?155 9.8 Deafmovement Mnozí neslyšící odmítají své vnímání veřejností jako handicapovaných jedinců. Považují se za specifickou komunitu, přičemž na znakový jazyk jsou hrdí. Někteří neslyšící a jejich přátelé mají vyhrocené postoje. Uvádějí se pochyby ohledně zavádění kochleárních implantátů. Ty lze voperovat — je to chirurgie hlavy mající příslušná rizika — dětem do jistého věku, protože mozek ztrácí schopnost zvuk zpracovávat. Děti však pochopitelně nevysloví informovaný souhlas.156 Vzrušené debaty vyvolalo zvažování (hypotetické, na repertoáru prenatální diagnostiky to není dodnes) přání neslyšících rodičů vybrat při asistované reprodukci embryo zatížené postižením. Nám slyšícím a mluvícím to připadne divné, vždyť se to týká právě hen-dikepu. Vhodné je však pochopení. Znakový jazyk totiž zakládá identitu komunity neslyšících. Identitu, která jim ve světě, který je vystavuje, jakkoli bezděčně, lecjakým ústrkům, zachovat důstojnost. 9.9 Přepočetní a nepočetní Proti kroku Masarykovy univerzity se způsobem právníkům nepříslušným — tedy ironií, ba sarkasmem — postavil literát-akademik Václav Jamek.151 154 Takto se to při habilitačním řízení, jak mi vysvětlila profesorka El^bieta Ku^elewska z právnické fakulty univerzity v Bialystoku, pojímá v Polsku, tedy pokud to nevyplývá ze zmíněného zákona. 155 Rektor vysvětloval, že habilitační práce se přijmou rovněž v dalších světových jazycích, jmenovitě německy. Tento výklad však neodpovídá znění řádu, dle něhož mohou být další jazyky (mimo slovenštinu) užity podle zvyklostí v oboru. To snad platí v případě konkrétních lingvistik. Jakkoli je české občanské právo blízké rakouskému, tak německé publikace zvyklostí alespoň od roku 1918 nejsou. 156 SPARROW, Robert. Implants and ethnocide: learning from the cochlear implant contro-versy Disability <& Society, 2010, č. 4, s. 455^66. DOI 10.1080/09687591003755849 157 JAMEK, Václav. Pyl kapradiny aneb Djó, moře. Listy, 2017, č. 4. Dostupné z: http:// www.listy.cz/archiv.php?cislo=174 & clanek=041714 175 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Naše pragmatické argumenty měl přitom za podružné. Zachovávání češtiny při vrcholných akademických výkonech, jakými mají být habilitační práce, je přece hodnotou samo o sobě. Poangličtění považují za všelék na neduhy vlastní země leckde jinde. Pozornost zaslouží důsledky přehnaného a přitom odbytého poangličtění primárního vzdělávání v Namibii158 a sekundárního v Pákistánu.159 Nemusíme takto dopadat ve vzdělání terciárním. Vlastně je na místě pochybovat, zda je lékem vůbec. Mnohé africké státy, jež jako bývalé britské kolonie užívají angličtinu a vlastní jazyky jako domorodé zanedbávají, zůstávají chudé. Podívejme se naopak, jak vlastní jazyk chrání a rozvíjí Island, jedna z nej-vyspělejších zemí světa. Islandština je jazykem pouhých tří set tisíc lidí.160 Přitom jazykový zákon log um stodu íslenskrar tungu og íslensks táknmáls161 je též na Islandu teprve nedávnou odpovědí na výzvy doby. Nás akademiky by mělo pak zajímat, jak si přitom počíná univerzita v Reykjaviku jako nej-starší a největší národní instituce terciárního vzdělání. Její propracovaná jazyková politika (málstefna Háskola Islands)162 se snaží udržovat rovnováhu mezi potřebou poangličtěné mezinárodní spolupráce zahrnující v malé instituci vskutku nezbytné angažmá zahraničních pedagogů a žádoucí mobilitu studentů se snahou, aby islandština zůstala plnohodnotný akademický jazyk, přičemž se připomínají další cizí jazyky. Třeba je to právě pozornost vlastnímu jazyku, co přináší a udržuje vysokou životní úroveň. Podobně jako jiné zdánlivé zbytečnosti. 158 SUKUMANE, Joyce B. G. African Languages, English, and Educational Policy in Namibia. Studies in the Linguistic Sciences, 1998, roc. 28, č. 1, s. 207—219. 159 De LOTBINIERE, Max. Pakistan facing language crisis in education, the Guardian [online], publ. 7. 12. 2010 [cit. 30. 4 2019]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/ education/2010/dec/07/pakistan-schools-language-crisis-lotbiniere 160 Přehled jazyka a jeho postavení např. HILMARSSON-DUNN, Amanda a Ari Pálí KRISTINSSON. The language situation in Iceland, Current Issues in Language Planning, 2010, s. 207-276. 161 Nr. 61/2011. Podobně jako jiné jazykové zákony též tento výslovně zmiňuje znakový jazyk. 162 Zákon o národním jazyce z roku 2011 citující osmnáctibodová University of Iceland Language Policy (2016). Dostupné z: https://english.hi.is/unizversity/ university_of_iceland_language_policy 176 Filip Křepelka Literatura ADAM, Robert. Anglicizace češtiny a českého komunikačního prostoru. In: HASIL, J. (ed.). Přednášky ^ 55. běhu Tetní školy slovanských studií. Praha: Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, 2012, s. 21—36. ADAM, Robert. Znovu a siřeji o formě kodifikace. Naše řec, 2006, č. 4, s. 198-203. AMMON, Ulrich (ed.). The dominance of English as a language of science. Eeffects on other languages and language communities. Berlin: de Gruyter, 2001. BAAIJ, C. J. W Tegal Integration and Tanguage Diversity. Rethinking Translation in EXJ Lawmaking. Oxford University Press, 2018. BAJCIC, Martina. The Role of EU legal English in Shaping EU Legal Culture. International Journal of Tanguage &Taw, 2018, s. 8—24. BEJCEK, Josef. Povinně cizojazyčné habilitace: mezi absurditou a „světovostí"? Časopispro právní vědu apraxi, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2017, roč. 25, č. 2, s. 339-348. Dostupné z: https:// journals.muni.cz/cpvp/article/view/7055 CAFOUREK, Tomáš. Do vlaku po anglicku. Strojvůdci v Evropě mají mluvit jednotnou řečí. Idnes.c^ [online], publ. 17. 4. 2019. Dostupné z: https:// www.idnes.cz/ekonomika/doprava/železnice-jednotný- j azyk-anglicky. AI 90416_173344_eko-doprava_are ČERNOCH, Radek. The Falcidian Portion on the Territory of the Czech Republic. Zesíyty Prawnic^e, Warszawa: Universytet Kardynala Stefana Wyszynskiego, 2014, roč. 14, č. 14.2, s. 201-212, zejména 210. DEVROYE, J. The Case of D. H. and Others v. the Czech Republic. Northwestern Journal of International Human Rights, 2009, s v. 7, č. 1. r V DRÁPAL, Ljubomír, Jaroslav BUREŠ a kol. Občanský soudní řádí— Komentář. 1. díl. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. EPSTEIN, Leo. Das Sprachenrecht der Tschechoslowakischen Republik: unter Berücksichtigung der Geset^esmaterialien und der Rechtssprechung, mit Hinweisen und erläuternden Bemerkungen versehen. Reichenberg (Liberec): Verlag von Gebrüder Stiepel, 1927. FRYSTAK, Marek. Lze v trestním řízení garantovat právo na tlumočení a překlad? In: JELÍNEK, Jiří a kol. Dokazování v trestním řícení v kontextu práva na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2018, s. 153—164. 177 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče FUNDAREK, Jan. Tvorba slovenskej právnej terminologie. Slovenská reč— Mesačník pre ^áujmy spisovného jazyka, 1940, sv. 1, s. 35—38. GRECHENIG, Kristoffel a Martin GELTER. Divergente Evolution des Rechtsdenkens — Von Amerikanischen Rechtsökonomie und Deutscher Dogmatik. Rabeis Zeitschrift für Ausländisches und Internationales Privatrecht, 2008, s. 513-561. GRIN, Francois. Uenseignement des langues commepolitiquepublique (rapport Grin), Haut Conseil de ľevaluation de ľecole, 2005, Septembre, č. 19. Dostupné z: http://www.ladocumentationfrancaise.fr/var/storage/rapports- publics/054000678.pdf HAJEK, Michal. Právo na ochranu ^draví a cizinci. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2018. HILMARSSON-DUNN, Amanda a Ari Pálí KRISTINSSON. The language Situation in Iceland, Current Issues in Language Planning, 2010, s. 207—276. HILPOLD, Peter. Ortsnamenregelungen aus völkerrechtlicher und aus europarechtlicher Sicht unter besonderer Berücksichtigung der Kärtner Ortstafelfrage. Juristische Blätter, 2007, roč. 129, č. 4, s. 228—236. JAMEK, Václav. Pyl kapradiny aneb Djó, moře. Ušty, 2017, č. 4. Dostupné z: http:// www.listy.cz/archiv.phpPcislo=174 & clanek=041714 JEMELKA, Luboš, Milan PODHRÁZKÝ, Pavel VETEŠNÍK, Jitka ZAVRELOVÁ, David BOHADLO a Petr ŠURÁNEK. Soudní řád správní Komentář Praha: C. H. Beck, 2013. JIRSA, Jaromír, Peter TREBATICKÝ, František KORBEL, Karel HAVLÍČEK a kol. Občanské soudní ň^ení Soudcovský komentář Praha: Wolters Kluwer, 2016. KANDALEC, Pavel. Naturali^ace v České republice. Praha: Wolters Kluwer, 2018. KISCHEL, Uwe. Rechtsvergleichung. München: C.H.Beck, 2015. KOTTOVÁ Anna a Ondřej HIMMER. Ani šilink (?) pro českojazyčnou školu, opřel se Zeman do exprimátora Vídně. iROZHLAS [online]. 3. 4. 2019 [cit. 4. 4. 2019]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/ zpravy-domov/milos-zeman-michael-hauple-viden-rakousko-skola-komenskeho 1904031706 ako 178 Filip Křepelka KŘEPELKA, Filip. Commercialized assisted reproduction. In: SCHENKER, J. G. (ed.).EthicalDilemmasinAssistedReproductiveTechnologies.lier]in/lioston: Walter de Gruyter GmbH, 2011, s. 363-369. KŘEPELKA, Filip. Dominance of English in the European Union and in European Law. In: SIEROCKA Halina a Halina SWIECZKOWSKA (eds.). Issues in Teaching and Translating English for Special Purposes. Bialystok: Wydawnictwo Uniwersytetu w Bialymstoku, 2014, s. 137—150. KŘEPELKA, Filip. Mnohoja^ycnost Evropské unie a její důsledky pro českou právní praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2007, spisy Právnické fakulty Masarykovy university č. 309. KŘEPELKA, Filip. National Language as Fundamental Vlaue of State and Law and Proposed Single Patent of the European Union (Czech-Hungarian View), A^ állam esjog alapveto értekeill. Gyôr: Széchenyi István Egyetem, Állam- és Jogtudományi Doktori Iskola, s. 84—91. KŘEPELKA, Filip. Probléme mit neuen Sprachversionen des Europarechts. In: FISCHER, R. (Hrsg.). Sprache und Recht in grossen europäischen Sprachen. Regensburg: Universitätsverlag Regensburg, 2010, s. 233—246. KŘEPELKA, Filip. Užívání cizích jazyků před českými správními soudy po vstupu do Evropské unie. Správní právo: odborný časopis pro oblast státní správy a správního práva, Praha: Ministerstvo vnitra ČR, 2007. KŘEPELKA, Filip. Zvláštnosti akademické samosprávy v Česku a jejich možné důsledky. Správní právo, Ministerstvo vnitra ČR, 2018, č. 4, s. 288-298. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský soudní řád, (§ 1 as? 250 l) Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů Praktický komentář Praha: Wolters Kluwer, 2012. LAWTON, Rachele. Speak English or Go Home: The Anti-Immigrant Discourse of the American „English Only" Movement. Critical Approaches to Discourse Analysis across Disciplines, 2013, s. 100—122. LJOSLAND, Ragnhild. English in Norwegian Academia: A Step towards Diglossia? World Englishes, 2007, sv. 26, č. 4, s. 395-410. de LOTBINIERE, Max. Pakistan facing language crisis in education. the Guardian [online], zveřejněné 7. 12. 2010. Dostupné z: http s: / /www. theguardian.com/education/2010/dec/07/ pakistan-schools-language-crisis-lotbiniere 179 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče MALY, Karel a kol. Dejiny českého a slovenského práva do roku 194. Praha: Linde Praha, 2003, s. 202. MALENOVSKY, Jiří. Mezinárodni právo veřejné, jeho obecná část a pomér k vnitrostátnímu právu, zylásté k právu českému, 4. opravené a doplněné vyd. Brno: Masarykova univerzita — Doplněk, 2004. OLIVA Karel. Jazykovýposudek návrh občanského zákoníku. Praha, 19. 11. 2008, č. j. 157/08. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/ pdf/Jazyko vy _po sudek__Ústavu__pro_jazyk_cesky__Akademie_ ved_Ceske_republiky.pdf PHILLIPSON, Robert. Linguistic Imperialism. New York: Oxford University Press, 1992. PHILLIPSON, Robert. Linguistic Imperialism continued. New York: Routledge, 2009. De SWAAN, Abram. Words of the World: The Global Language System. Polity, 2002. SCRUTON, Roger. The Need for Nations. Civitas, 2004, s. 37, kapitola 8. Oikophobia. Dostupné z: http://www.civitas.org.uk/pdf/cs49-8.pdf SPARROXX7, Robert. Implants and ethnocide: learning from the cochlear implant controversy. Disability & Society, 2010, č. 4, s. 455—466. DOI 10.1080/09687591003755849 SUKUMANE, Joyce B. G. African Languages, English, and Educational Policy in Namibia. Studies in the linguistic Sciences, 1998, roc. 28, č. 1, s. 207-219. VEHLA, Marek. Zaveďme angličtinu jako druhý úřední jazyk. Respekt, 2016, č. 24 . Dostupné z: https://www.respekt.cz/tydenik/2016/24/ zavedme-anglictinu-jako-uredni-jazyk TITEROVÁ, Kristýna Začleňování žáků-cizinců do českých škol. Pedagogický management [online]. Dostupné z: https://clanky.rvp.cz/wp-content/ upload/prilohy/11085/zaclenovani_zaku_cizincu_do_ceskych_skol. pdf TRACHTOVÁ, Zdeňka. Vývoj češtiny určují lidé, ne Ústav pro jazyk český, říká nástupce Olivy (Rozhovor s ředitelem UJC Martinem Proškem). IDnes [online], publ. 16. 10. 2016 [cit. 04. 04. 2019]. Dostupné z: https:// www.idnes.cz/zpravy/domaci/rozhovor-s-reditelem-ustavu-pro-jazyk-cesky-proskem.A161011_160500_domaci_zt 180 Filip Křepelka TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy, 7. přepracované a aktualizované vyd. Praha: Leges, 2017. VEDRAL, Josef. Správní řád— komentář Praha: Bova Polygon, 2012. V r VELCOVSKY, Václav. Nesou^ití: cesko-némeckájazyková politika 18—20. století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014. VELČOVSKÝ, Václav. Pokusy o zavedení jazykového zákona v České republice. Nová čeština doma a ve svété, Praha: Univerzita Karlova, Filosofická fakulta, 2015, č. 4, s. 43-51. VLIS van der, Evert-Jan. The right to interpretation and translation in criminal proceedings. The Journal of Specialised Translation, 2010, č. 14, s. 26—39. WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL a kol. Tistina základních práv a svobod, Komentář Praha: Wolters Kluwer, 2012. Dokumenty Bundestag - Wissenschaftlicher Dienst, WF 111-064/06, Sprache im Grundgesetz. Dostupné z: https://www.bundestag.de/resource/ blob/424326/4931dfaeebf45522c24c2a0842fb8569/wf-iii-064-06-pdf-data.pdf European Commission, Special Eurobarometer no. 386 „Europeans and their Languages", 2012. International Civil Aviation Organisation, Status of English Language Standard for Use in Civil Aviation, RAAC/8-IP/18 [online]. 23.-25. 4. 2003 [cit. 30. 04. 2019]. Dostupné z: https://www.icao.int/ SAM/Documents/2003/RAAC8/RAAC8IP18.pdf OECD, nyní „Education at a Glance 2018. OECD Indicators". Dostupné z: https://read.oecdilibrary.org/education/ education-at-a-glance-2018_eag-2018-en#page8 181 jedno kolo ve věčném zápasu o autonomii unijního práva z křesel unijních soudců Jiří Malenovský* Anotace Pojednání se zamýšlí nad konceptem autonomie unijního právního řádu v poměru k mezinárodnímu právu na příkladu nedávného rozsudku Soudního dvora ve věci Wightman a další, v němž se jeho plénum vyslovilo k možnosti zpětvzetí oznámeného úmyslu vystoupit z Unie podle čl. 50 SEU. Konstatuje se v tomto ohledu hluboký nesoulad mezi stanoviskem generálního advokáta a samotným rozsudkem. Ten je mnohem vstřícnější k principu autonomie unijního práva. Rozsudek zachází s čl. 50 SEU jako se soběstačným celkem a vytěsňuje z jeho výkladu mezinárodní právo coby neautonomní zdroj. Je jasný, systémově však ne zcela vyladěný, a to proto, že kvalifikuje projev vůle členského státu vystoupit z Unie jako výkon „jednostranného svrchovaného práva". Unijní právo je přitom způsobilé se uplatnit jen v míře, v níž členské státy své svrchované pravomoci svěřily Unii. K výlučné úpravě „svrchovaného práva" i korelativní povinnosti ostatních takové právo respektovat proto zásadně není způsobilé. Klíčová slova Autonomie unijního práva; mezinárodní právo; obyčejová norma obecného mezinárodního práva; svrchované právo členského státu vystoupit z Unie; svrchovaná volba vzít oznámený úmysl vystoupit z Unie zpět. * Prof. JUDr. Jiří Malenovský, CSc, soudce Soudního dvora Evropské unie / Email: )im@curia. europa. eu 183 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 1 TÉMA A OSLAVENEC Profesor Vladimír Týč se dožívá krásného jubilea 70 let. V české právní nauce zaujímá specifické místo. Několikrát změnil nejen zásadní orientaci svého výzkumu, ale spolu s tím i právní systém, v jehož rámci svůj výzkum uskutečňoval. „Zaučil" se vědecky v mezinárodním právu soukromém, tedy v oboru československého vnitrostátního práva, ovšem s významnými přesahy do mezinárodního práva veřejného, které zprostředkuje institut mezinárodních smluv. V následujícím období se nepřekvapivě ponořil do bádání v mezinárodním právu veřejném a zvláště se věnoval právě mezinárodním smlouvám. K tomuto tématu sepsal svěží monografii, byť s poněkud krkolomným názvem.1 Nelze nevidět určitou analogii s některými před- a meziválečnými československými teoretiky mezinárodního práva veřejného, kteří si podobně jako V. Týč vysloužili původně ostruhy ve vnitrostátním právu (A. Zucker, A. Hobza, B. Tomsa čij. Kallab).2 Na rozdíl od těchto nestorů naší nauky mezinárodního práva Vladimír Týč učinil později ještě třetí krok. Pohltilo ho právo supranacionální Evropské unie, které sice z mezinárodního práva veřejného vzešlo, záhy se však vydělilo jako zvláštní právní systém. Ve své „unijní" specializaci dosáhl výrazných pedagogických i vědeckých ocenění, což dokumentuje i to, že spolu s profesorem Karlovy univerzity M. Tomáškem řídil práce početného autorského kolektivu na moderní české učebnici práva Evropské unie.3 Odborná erudice oslavence je tedy vpravdě komplexní. Dovoluje mu pohlédnout na fenomén práva s velkým nadhledem. V. Týč studuje pod různými úhly pohledu vztahy mezi vnitrostátním, mezinárodním i unijním právem. Jejich soužití není nadsystémově regulováno, čímž tyto vztahy trpí. Určitě je nelze označit za harmonické. Za každým z právních řádů stojí zvláštní politická moc, jež ze své povahy tíhne k tomu si ostatní právní řády podrobit. 1 TYČ, Vladimír. O vnitrostátní přímé %áva%nosti mezinárodních smluv. Brno: Masarykova univerzita, 1996,137 s., Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity č. 173. Ve francouzském shrnutí autor překládá své dílo přiléhavěji: „L'effet direct des traités internationaux dans le droit interne". Ibid., s. 136. 2 MALENOVSKÝ, Jiří a Kateřina NOVOTNÁ. Mezinárodní právo veřejné. In: MASOPUST, Zdeněk (ed.). Právo a stát na stránkách Právníka. 150 let českého právnického časopisu. Praha: Ustav státu a práva AV ČR, 2011, zvi. s. 315—318. 3 TOMÁŠEK, Michal, Vladimír TYČ a kol. Právo Evropské unie. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 496 s. 184 Jiří Malenovský Tak daleko však žádná politická moc v praxi nedosáhne, a proto jsou právní řády „odsouzeny" k pragmatické koexistenci. Výzkum práva mezinárodních smluv dovedl V. Týče k závěru, že „mezinárodní a vnitrostátní právo jsou dva relativně samostatné právní systémy, které mají mezi sebou úzké vazby a které na sebe navzájem působí prostřednictvím svého společného tvůrce, jímž je stát".4 Styk a vzájemné potýkání se mezinárodního a vnitrostátního práva tak determinuje jejich autonomie, tedy jejich relativní samostatnost a nezávislost. 2 AUTONOMIE UNIJNÍHO PRÁVA A SOUDNÍ DVŮR Z logiky soužití mezinárodního a vnitrostátního práva se vymklo unijní právo, jež se — coby historicky mladší právní řád — na jedné straně vydělilo z lůna mezinárodněprávního řádu a na straně druhé se domáhá svého primátu v poměru k právu vnitrostátnímu. Svou autonomii tedy nárokuje vůči jednomu i druhému. Nepřekvapí, že v citované učebnici unijního práva pojednal o jeho autonomii právě V. Týč. Obhajuje ji s velkým přesvědčením,5 třebaže autonomie i přednost unijního práva jsou primárně dílem lucemburských soudců, kdežto členské státy Unie ve své společné roli ústavodárce se těmto pojmům nepokrytě vyhýbají.6 Právě v jejich „laxnosti" zřejmě paradoxně tkví důvod, proč v protikladu k ní, Soudní dvůr EU formuluje své vývody k principu autonomie unijního práva mnohdy naléhavě, nezvykle kategoricky a nekompromisně, a to již od dob svých pionýrských rozsudků z 60. let ve věcech Van Gend en Eoos1 a Costa/ENEE.8 Nej větší prostor k obhajobě autonomie unijního práva poskytují Soudnímu dvoru posudky. Ty navíc bývají dílem celého pléna Soudního dvora. Příkladně lze uvést posudek 1/91, v němž Soudní dvůr redefinoval 4 TYC, op. cit., pozn. 1, s. 33. 5 TOMÁŠEK, TÝČ a kol., op. cit., pozn. 3, s. 61-62. 6 Srov. MALENOVSKÝ, Jiří. Důvěřuj, ale prověřuj: prověrka principu přednosti unijního práva před právem vnitrostátním měřítky pramenů mezinárodního práva. Právník, 2010, roč. 149, č. 8, s. 777-795; MALENOVSKÝ, Jiří. Půlstoletí od rozsudku COSTA/ ENEL: je unijní právo (stále) zvláštním právním řádem? Právník, 2015, roč. 154, č. 3, s. 193—215; Protokol č. 8 k SEU a SFEU v těchto souvislostech volí eufemisticky výraz „specifické rysy Unie a práva Unie". 7 Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1963 ve věci 26-62, Ván Gend en Loos. 8 Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1964 ve věci 6-64, Costa/'ENEL. 185 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče konstitutivní prvky komunitárního právního řádu.9 Aktuálně zaujme posudek 2/13, v němž Soudní dvůr konstatoval, že návrh dohody o přístupu Unie k Evropské úmluvě o lidských právech nerespektuje dostatečně autonomii Unie a jejího právního řádu.10 Skutečnou „hymnou" autonomie unijního práva se ale stal adventní rozsudek pléna v řízení o předběžné otázce ve věci Wightman a další, jenž vyložil dílčí aspekt čl. 50 SEU.11 Vymezuje unijní právo vůči právu mezinárodnímu. Jelikož právě v těchto dvou právních řádech se oslavenec cítí jako „ryba ve vodě", ponoří se do nich i autor tohoto příspěvku s následujícími poznámkami k rozsudku Wightman. 3 AUTONOMIE UNIJNÍHO PRÁVA A VÍDEŇSKÁ ÚMLUVA O SMLUVNÍM PRÁVU (ROZSUDEK WIGHTMAN) Obecné pravidlo v prvním pododstavci článku 50 SEU v podstatě stanoví, že každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit. V takovém případě svůj záměr oznámí Evropské radě (pododst. 2). Jeho akt má vyvolat negociace a vyústit v uzavření dohody o podmínkách vystoupení, není však vyloučen ani zánik členství bez dosažení dohody, zásadně, když uplynou dva roky od oznámení záměru (pododst. 3). Stát, který z Unie vystoupil, může znovu požádat o vstup do ní (pododst. 5). Cl. 50 SEU byl aplikován Spojeným královstvím, jež oznámilo Evropské radě svůj úmysl vystoupit z Unie 29. března 2017, a to v reakci na výsledek referenda, v němž těsnou většinou 3,8 % zvítězili stoupenci vystoupení (tzv brexitu). Cl. 50 SEU výslovně neřeší, zda členský stát, který oznámil svůj záměr vystoupit z Unie, smí, dříve než vstoupí v platnost dohoda o podmínkách vystoupení, nebo — nebyla-li taková dohoda uzavřena — než uplyne stanovená lhůta, vzít svůj původní akt zpět. Předkládající skotský soud ve věci Wightman považoval za nutné položit 3. října 2018 Soudnímu dvoru v tomto smyslu předběžnou otázku. Dotázal se, zda unijní právo dovoluje členskému státu jednostranně odvolat svůj oznámený záměr vystoupit z Unie, a pokud ano, za jakých podmínek a s jakými účinky. 9 Posudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 1991 ve věci 1/91, Komise Evropských společenství. 10 Posudek Soudního dvora ze dne 18. prosince 2014 ve věci 2/13, Evropská komise. 11 Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. prosince 2018 ve věci C-621/18, Wightman a další. 186 Jiří Malenovský Soudní dvůr projednal jeho předběžnou otázku ve zrychleném řízení, které netrvalo ani deset týdnů. Určený generální advokát Campos Sánchez-Bordona přednesl své stanovisko 4. prosince 2018 a rozsudek byl vynesen o pouhých šest dní později. V jeho výroku se praví, že čl. 50 SEU dovoluje, aby členský stát svůj notifikovaný záměr vystoupit jednostranně písemně odvolal. Musí to udělat jednoznačně, bezpodmínečně a v souladu se svými ústavními předpisy. 3.1 Původ a geneze čl. 50 SEU K odchodům z mezinárodních organizací dochází v praxi jen zřídka, neboť mnohočetné výhody plynoucí z členství v nich zpravidla převáží nad případným benefitem z vystoupení, jež v každém případě přispívá k izolaci vystupujícího státu.12 Neudivuje proto, že zakládající smlouvy mnohých mezinárodních organizací doložku umožňující z nich vystoupit vůbec neobsahují. V takových případech se uplatní Vídeňská úmluva o smluvním právu z r. 196913 (dále jen „Vídeňská úmluva"), jež se na smlouvy zakládající mezinárodní organizace výslovně vztahuje (čl. 5). Z čl. 54 ve spojení s čl. 5 Vídeňské úmluvy vyplývá, že neexistuje bezvýhradná volnost členského státu z mezinárodní organizace vystoupit. Odstoupit od zakládající smlouvy lze totiž jen tehdy, pokud to taková smlouva sama stanoví, nebo se souhlasem všech jejích stran. V nepřítomnosti doložky o odstoupení lze od dané smlouvy odstoupit toliko tehdy, je-li zjištěno, že její strany takovou možnost připouštěly, nebo právo odstoupit od ní je možno vyvodit z její povahy (čl. 56). Původní zakládající smlouvy právo vystoupit z ES neobsahovaly. Bylo přitom sotva možno dovodit úmysl zúčastněných států připustit vystoupení či vyvodit takovou možnost z jejich povahy. Právě naopak, již ve slavném rozsudku Costa/ENEE Soudní dvůr ve své definici komunitárního práva zdůraznil, že účinky přenosu práv a povinností jsou nezvratné, neboť znamenají „konečné" omezení svrchovaných práv členských států.14 12 Skutečnou kuriozitu představuje opakované vystoupení téhož státu z téže mezinárodní organizace. Spojené státy vystoupily z Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) poprvé k 31. 12. 1984 a zpět se do ní vrátily v r. 2003. Operaci zopakovaly 12. 10. 2017 s účinky k 31. 12. 2018. Srov ALLAND, Denis (dir.). Chronique des faits internationaux, UNESCO-Etats-Unis. Revue generále de droit International public, 2018, roč. 122, č. 1, s. 181—184. 13 Srov. Vyhláška ministra zahraničních věcí o Vídeňské úmluvě o smluvním právu, č. 15/1988 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2019]. 14 MALENOVSKÝ, 2015, op. cit., pozn. č. 6, s. 201. 187 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Za těchto okolností lze na čl. 50 SEU nahlížet jako na výraz vůle unijního ústavodárce, udělit členským státům právo vystoupit z Unie bez ohledu na čl. 54 a 56 Vídeňské úmluvy i navzdory citované judikatuře Soudního dvora. Jinak řečeno, je odůvodněné tvrdit, že článek 50 SUE (lex specialis) derogoval působnost čl. 54 a 56 Vídeňské úmluvy (lex generalis). Takový výklad předkládá dokument předložený odbornou službou Senátu Francouzské republiky pro účely řízení o ratifikaci Smlouvy o Ústavě pro Evropu, v jejímž návrhu bylo v r. 2004 „dobrovolné vystoupení z Unie" poprvé zakotveno (článek 1-60).15 Z přípravných prací Evropského konventu, v němž návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu vznikl, ovšem takový závěr příliš nevyplývá. Z komentáře jeho předsednictva k čl. 1-60 pouze plyne, že daný článek se Vídeňskou úmluvou sice částečně inspiroval, ale jen pokud jde o způsob, jímž je třeba postupovat, když se určitý členský stát rozhodne vystoupit z Unie.16 To naznačuje, že Vídeňská úmluva (její čl. 54 a 56) nesloužila v čl. 50 SEU jako inspirace pro zakotvení práva vystoupit, nýbrž jen pro úpravu řízení, v němž se takové právo uplatní (její čl. 65 a 67). Důležitost tohoto historického argumentu by ale neměla být přeceňována, jelikož travaux préparatoires obecně plní při výkladu právní normy čistě doplňkovou funkci (čl. 32 Vídeňské úmluvy). Zmíněné nejasnosti původu a geneze čl. 50 SEU (čl. 1-60) vyvolávají protichůdná východiska, potřebná k odpovědi na předběžnou otázku položenou ve věci Wightman. Z prvně uvedené teze, podle níž představuje čl. 50 SEU lex specialis, který obstaral derogaci čl. 54 a 56 Vídeňské úmluvy, totiž dogmaticky plyne, že řešení aspektů, které čl. 50 SEU výslovně neupravil, a tedy i otázky jednostranného odvolání oznámeného záměru vystoupit z Unie, je třeba dohledat v jím nederogovaných ustanoveních Vídeňské úmluvy (lex generalis). Cl. 68 Vídeňské úmluvy stanoví, že oznámení záměru odstoupit od smlouvy může být odvoláno kdykoli před tím, než vstoupí v platnost. 15 Srov. Constitution européenne — Comparaison avec les traités en vigueur. Document de tra-vail du service des affaires européennes [online]. Sénat, un site au service des citoyens, Service des Affaires européennes, décembre 2004 [cit. 1. 5. 2019]. 16 Srov. Evropská ústava, CONV 648/03 ze dne 2. dubna 2003. The European Convention [online]. Evropská ústava, hlava X: Členství v Unii, příloha II, s. 9 [cit. 1. 5. 2019], která uvádí: „Toto ustanovení není v současných Smlouvách obsazeno. Stanoví postup pro případ, Že se některý ^ členských států rozhodne vystoupit ^ Evropské unie. Postup upravený v tomto ustanovení částečně vychází z Vídeňské úmluvy o smluvním právu." 188 Jiří Malenovský Ve světle této teze se tedy na čl. 50 SEU metodicky pohlíží jako na netaxa-tivní soubor specifických pravidel, jehož mezery musí být vyplněny dispozitivními pravidly mezinárodního práva smluvního. Druhá z uvedených tezí, v souladu s níž čl. 50 SEU nederogoval čl. 54 a 56 Vídeňské úmluvy a tato úmluva jako pouhý „intelektuální maják" navedla unijního ústavodárce k jeho vlastnímu řešení, vede dogmaticky k závěru, že čl. 68 Vídeňské úmluvy není k zaplnění mezery v textu čl. 50 SEU způsobilý, protože mezi oběma neexistuje vztah lex specialis derogat generáli. Odpověď na položenou předběžnou otázku musí být proto nalezena v samotném čl. 50 SEU, s využitím jazykové, kontextuální a teleologické metody výkladu. Obě popsané, teoreticky použitelné výkladové varianty zohledňují rozdílně princip autonomie unijního práva. Druhá z nich je k němu mnohem vstřícnější. Zachází s čl. 50 SEU jako se soběstačným celkem, což dovoluje oddělit jej ostře od mezinárodního práva. Zakládá se na přesvědčení, že předmětem čl. 50 SEU je úprava vztahu mezi Unií a jejím členským státem, a přísluší proto unijnímu právu, nikoli právu mezinárodnímu, přikročit k příslušné právní úpravě.17 Prvně uvedená varianta naopak unijní právo s právem mezinárodním plynule propojuje. Uvozuje ji úsudek, že úprava vstupu státu do mezinárodní organizace i vystoupení z ní překračují hranice vnitřního právního řádu této organizace, neboť daný stát tak realizuje svou svrchovanou vůli zvolit si formy své spolupráce uvnitř mezinárodního společenství. Unijní právo sotva může takový svrchovaný akt a jeho účinky výlučně upravit. 3.2 Stanovisko generálního advokáta Generální advokát se pokusil obě výše předestřené varianty výkladu propojit. Svůj názor shrnul v bodu 85 stanoviska. Označil na jedné straně čl. 50 SEU za lex specialis vzhledem k pravidlům mezinárodního práva o odstoupení od smluv. Nic proto podle něj nebrání tomu, aby se při řešení 17 To na rozdíl od vztahů mezi Unií a bývalým členem, jenž Unii již opustil. Tyto vztahy zásadně nejsou unijním právem upravitelné a uplatní se na ně právo mezinárodní. Srov. CASTELLARIN, Emanuel. Le sort des accords internationaux de 1'Union européenne aprěs le retrait du Royaume-Uni. Europe - Revue mensuelle Eexisnexis Jurisclasseur, 2018, č. 2, s. 28-31. 189 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče v něm neupravené otázky odvolatelnosti oznámeného záměru z Unie vystoupit přihlédlo k čl. 68 Vídeňské úmluvy. Na straně druhé vyslovil názor, že lex generalis, tj. pravidlo v čl. 68 Vídeňské úmluvy, není pro Unii a Soudní dvůr závazné. Připomněl, že Unie a dva z jejích členských států (Francie a Rumunsko) nejsou stranami Vídeňské úmluvy, jež proto není součástí unijního práva. Jako subjekt mezinárodního práva je Unie sice vázána těmi pravidly, kodifikovanými Vídeňskou úmluvou, která jsou obyčejové povahy,18 nicméně zmíněný čl. 68 podle generálního advokáta obyčejové pravidlo nevyjadřuje (bod 75). Proto ani tento článek, ani pravidlo v něm obsažené nelze použít „coby právní základ pro vystoupení členského státu z Unie mimo postup podle článku 50 SEU" (bod 80).19 Generální advokát se domnívá, že důvod použitelnosti čl. 68 Vídeňské úmluvy spočívá výhradně v travaux préparatoires čl. 50 SEU. Citované poznatky dovedly generálního advokáta nevyhnutelně k závěru, že čl. 68 Vídeňské úmluvy při výkladu čl. 50 SEU použít lze, avšak jeho použití má toliko povahu fakultativní operace („nic nebrání tomu", aby se k němu přihlédlo). Rozhodujícím argumentem v konstrukci mínění generálního advokáta je závěr, že pravidlo v čl. 68 Vídeňské úmluvy nemá obyčejovou povahu. Generální advokát se totiž domnívá, že toto pravidlo je spíše „procesní povahy". Z toho důvodu je „projevem pokroku" v mezinárodním právu, nikoli „kodifikací". Generální advokát v této souvislosti připomněl, že Soudní dvůr označil v minulosti za „procesní" pravidla v čl. 65 Vídeňské úmluvy.20 Vyslovil přesvědčení, že stejné kvalifikace se má proto dostat i obsahu jejího čl. 68 (bod 74). Otázkou zůstává, zda je tento úsudek dostatečně odůvodněný. S poukazem na „procesní povahu" by nejspíš bylo možno diskvalifikovat obyčejovou povahu u velké většiny ustanovení Vídeňské úmluvy, jež ve svém celku 18 Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. února 2018 ve věci C-266/16, Western Sahara Campaign UK, body 47 a 58. 19 Respektovaný komentář M. E. Villigera k Vídeňské úmluvě, vydaný již před deseti lety, považuje ovšem pravidlo v čl. 68 za „krystalizující" mezinárodní obyčejové pravidlo, tedy za pravidlo, které k obyčejové závaznosti zjevně směřuje, jakkoli zřejmě dosud nedosáhlo dostatečného stupně rigidity. Srov. VILLIGER, Mark Eugen. Commentary on the 1969 Vienna Convention on the Taw of Treaties. Leiden/Boston: Martinus Nijhoff, 2009, s. 849. 20 Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 1998 ve věci C-l 62/96, Racke, bod 59. 190 Jiří Malenovský upravuje proces uzavírání a plnění mezinárodní smlouvy. Pokud jde konkrétně o její čl. 68, pravidlo v něm upřesňuje způsob, jak má být vykonáno právo odstoupit od smlouvy v situaci, kdy odstupující následně změní svůj úmysl. Vyjadřuje společné přesvědčení stran Vídeňské úmluvy, že v zájmu mezinárodní spolupráce má být připuštěna možnost, aby odstupující stát svůj původní krok s odstupem znovu posoudil a případně přehodnotil, za podmínky, že je poskytnuta ochrana dobré víře subjektu, jemuž byl původní záměr odstupujícího adresován. Odstupující proto musí dostat k dispozici určitý časový prostor k nové úvaze (cooling-off period, Abkúhlungsphase).21 Uvedenou permisivní normu stěží lze považovat za procesualitu. Třeba také připomenout, že pravidlo v čl. 68 bylo do Vídeňské úmluvy zahrnuto na základě výsledku hlasování o něm, jehož se zúčastnily 102 státy. Žádný z nich nehlasoval proti. Přesvědčivým argumentem je i to, že když v letech 2016 a 2017 dva státy (Gambie a JAR) odvolaly svůj původní záměr odstoupit od Statutu Mezinárodního trestního soudu („MTS"), žádná z ostatních 123 stran Statutu proti jejich jednání neprotestovala. Přitom 44 z nich nebyly stranami Vídeňské úmluvy, a její čl. 68 je tudíž přímo nezavazoval. Absenci protestů lze proto interpretovat mj. jako projev opinio iuris, že jednostranné odvolání původního záměru odstoupit od smlouvy neporušuje v dané situaci uvedenou permisivní obyčejovou normu, a že je tedy protest bezpředmětný. Samotný MTS, jenž — obdobně jako Unie — je subjektem mezinárodního práva sui generis a není stranou Vídeňské úmluvy, se ústy předsedy Shromáždění stran Statutu k uvedenému jednání obou států výslovně vyjádřil vstřícným způsobem.22 Popsanou situaci v MTS tedy charakterizuje absence jakékoli „negativní praxe" zainteresovaných subjektů (tj. MTS a států, které jsou členy MTS a současně nejsou stranami Vídeňské úmluvy). Vzhledem k jejich značnému množství vliv pravidla v čl. 68 Vídeňské úmluvy zjevně překračuje hranice prostého smluvního partikularismu.23 21 SCHWERDTFEGER, Angela. Austritt und Ausschluss aus Internationalen Organisationen — Zwischen staatlicher Souveränität und zwischenstaatlicher Kooperation. Archiv des Völkerrechts, 2018, roč. 56, sešit 1, zvi. s. 101—104. 22 Srov poznámky 48 a 50 ve stanovisku generálního advokáta ze dne 4. prosince 2018 ve věci C-621/18, Wightman. 23 Poněkud skoupý komentář C. Čepelky k Vídeňské úmluvě připojuje k jejímu čl. 68 jedinou větu, že „text tohoto článku nevyžaduje komentáře". Srov ČEPELKA, Čestmír. Právo mezinárodních smluv. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 1999, s. 115. 191 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Je konečně nutno dodat, že Vídeňská úmluva byla sjednána před padesáti lety. Vydané komentáře k ní nepopsaly žádná konkrétní chování v průběhu její existence, jež by mohla budit pochybnosti o ukotvenosti pravidla v jejím čl. 68 v obecném mezinárodním právu. Domnívám se proto, že nebyl důvod k tomu, upírat tomuto pravidlu obyčejovou závaznost. Je tak způsobilé regulovat jak chování Unie, tak i jejich členských států. 3.3 Rozsudek pléna Plénum Soudního dvora se s generálním advokátem kategoricky rozešlo.24 Odmítlo využít obecné mezinárodní právo i Vídeňskou úmluvu organicky ve svém výkladu čl. 50 SEU Rozsudek nejprve připomíná, že zakládající smlouvy Unie založily — na rozdíl od běžných mezinárodních smluv — nový právní řád a ten požívá autonomie jak v poměru k vnitrostátnímu právu členů Unie, tak vůči právu mezinárodnímu (body 44 a 45). Ve své další části zachází z hlediska požadavku autonomie unijního práva s oběma právními řády rozdílným způsobem. Konstatuje, že rozhodnutí vystoupit z Unie přísluší danému členskému státu. Jde o jeho jednostranné svrchované právo (bod 72). Vyjadřuje jeho svrchovanou volbu, tlumočenou ve shodě s ústavněprávními předpisy. Takové rozhodnutí tedy nemusí být dohodnuto s ostatními členskými státy, ani s orgány Unie (bod 50). Totéž, co platí o právu členského státu vystoupit z Unie, se vztahuje i na případné pozdější rozhodnutí tohoto státu svůj původní záměr odvolat. I ono se uskuteční jednostranně (bez dohody s ostatními členy či Unií), ve shodě s ústavními předpisy daného členského státu. Sděluje totiž svrchované rozhodnutí daného státu podržet si status členského státu Unie (body 58 a 59). Se závěrem, že jednostranně vystoupit z Unie je svrchovaným právem a svrchovaným aktem členského státu, upraveným výlučně vnitrostátním právem, se poněkud nesnáší způsob, jakým rozsudek hodnotí úlohu mezinárodního práva. Ze svrchované povahy práva a rozhodnutí vystoupit z Unie nejspíš vyplývá, že mezinárodní právo se na jeho vzniku nepodílí, neboť svrchovaná 24 Tento nesoulad představuje výrazný prvek celého rozsudku. Srov. ROSSI, Lucia Serena. Droits fondamentaux, primauté et autonomie: La mise en balance entre les principes „constitutionnels" de ľUnion européenne. Revue trimestrielle de droit européen, 2019, č. 1, s. 10. 192 Jiří Malenovský volba členského státu nezávisí na vůli jiných subjektů. Patrně proto tedy plénum nepřevzalo vývod generálního advokáta, v souladu s nímž „nic nebrání tomu", aby mezery v úpravě čl. 50 SEU byly vyplněny pomocí pravidla v čl. 68 Vídeňské úmluvy. V důsledku toho pochopitelně nebylo třeba, aby Soudní dvůr coby regionální soudní orgán posuzoval obtížnou otázku, která svým způsobem přesahuje jeho příslušnost, a to, zda je zmíněné pravidlo platnou či alespoň krystalizující obyčejovou normou obecného mezinárodního práva.25 Rozsudek přesto nakonec vzal mezinárodní právo částečně „na milost". S poukazem na travaux préparatoires Smlouvy o Ústavě pro Evropu, jež naznačují, že tehdejší čl. 60-1 se zčásti inspiroval Vídeňskou úmluvou, uvedl, že znění jejího čl. 68 potvrzuje (corrobore) správnost interpretace čl. 50 SEU, provedené v rozsudku integrálně a výlučně na základě unijního práva (body 70 a 71). Rozsudek ve věci Wightman tedy ve jménu „vyššího principu" autonomie unijního práva nepodpořil pokus generálního advokáta o syntézu unijního a mezinárodního práva ve výkladu čl. 50 SEU a vytěsnil z něj — na rozdíl od práva ústavního - mezinárodní právo coby neautonomní zdroj. Postup pléna je jasný a srozumitelný, systémově však ne zcela vyladěný. Nevyladěnost, již patrně způsobila i výjimečná rychlost řízení, spatřuji ve dvou ohledech. Jisté napětí vyvolává srovnání postupů Soudního dvora ve věci Wightman na jedné straně a ve dřívější věci Maďarsko proti Slovensku na straně druhé.26 V posledně uvedené kauze velký senát řešil otázku, zda prezidentu Maďarska coby občanu Unie přísluší svoboda pohybu na území členských států na základě čl. 21 SFEU s tím, že znění tohoto článku nestanoví pro daný případ žádné podmínky ani omezení. Soudní dvůr sdělil, že statut hlavy státu má specifickou povahu, jež vyplývá z toho, že je upraven mezinárodním právem (bod 49). V důsledku toho okolnost, že občan Unie vykonává funkci hlavy státu, může odůvodnit omezení výkonu práva pohybu přiznaného čl. 21 SFEU, a to na základě mezinárodního práva (bod 51). Na rozdíl od rozsudku Wightman tedy Soudní dvůr v rozsudku Maďarsko proti Slovensku 25 MALENOVSKÝ, Jiří. Le juge et la coutume internationale: perspective de ľUnion euro-péenne et de la Cour de justice. The Taw <& Practice of International Courts and Tribunals 12, 2013, č. 2, s. 217-241. 26 Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. října 2012 ve věci C-364/10, Maďarsko proti Slovenské republice. 193 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče nezachází s příslušným ustanovením ustavující unijní smlouvy jako se soběstačným celkem, ale vpouští do jeho výkladu organicky normy mezinárodně-právního řádu, čímž zásadně omezuje rozsah autonomie unijního práva. Problémem je i kvalifikace rozhodnutí členského státu vystoupit z Unie coby výrazu jeho „jednostranného svrchovaného práva" či jeho „svrchované volby". Za prvé, Soudní dvůr se nesamozřejmě dovolává autonomie unijního práva, když v čl. 50 SEU nachází k „jednostrannému svrchovanému právu" členského státu v čl. 50 SEU korelativní povinnost ostatních členských států i Unie takové právo respektovat. Může ale unijní právo zaručit „svrchované právo" a korelativní povinnost ostatních členů je respektovat, když je samo způsobilé se uplatnit jen v míře, v níž členské státy svěřily Unii své svrchované pravomoci (čl. 3 [2] SEU), což zjevně není případ čl. 50 SEU? Za druhé, jak uvedeno výše, odstoupení od mezinárodní smlouvy (včetně vystoupení z mezinárodní organizace) není v mezinárodním právu svrchovanou volbou smluvní strany. To, zda vůbec lze odstoupit a za jakých podmínek, upřesňují obecné mezinárodní právo a příslušná ustanovení Vídeňské úmluvy. Jak lze — u vědomí, že pojem svrchovanost musí mít stejný význam v právu mezinárodním i unijním, neboť jej žádný z těchto právních řádů sám nekonstituoval — vzájemně smířit tvrzení, že odstoupení od zakládajících smluv Unie je „svrchovanou volbou" státu, s tvrzením, že odstoupení od zakládajících smluv mezinárodních organizací svrchovanou volbou není? Tento rozpor je možno překonat jen tezí, že zakládající smlouvy Unie (čl. 50 SEU) derogovaly dispozitivní pravidla obecného mezinárodního práva, jež svrchovanost omezila (čl. 54 a 56 Vídeňské úmluvy), čímž v plném měřítku obnovily svrchovanou svobodu členských států. Jelikož ale čl. 50 SEU neupřesnil důsledky případného zpětvzetí rozhodnutí vystoupit z Unie, nederogoval specifickou působnost pravidla v čl. 68 Vídeňské úmluvy. To proto musí přece jen vstoupit do výkladu čl. 50 SEU. Literatura ALLAND, Denis (dir.). Chronique des faits internationaux, UNESCO-Etats-Unis. Revue generále de droit International public, 2018, roč. 122, č. 1, s. 181-184. ISSN 0373-6156. 194 Jiří Malenovský CASTELLARIN, Emanuel. Le sort des accords internationaux de 1'Union européenne aprěs le retrait du Royaume-Uni. Europe-Revue mensuelle Eexisnexis Jurisclasseur. 2018, č. 2, s. 28—31. ISSN 1163-8184. ČEPELKA, Čestmír. Právo mezinárodních smluv. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 1999, 202 s. ISBN 8071849707. MALENOVSKÝ, Jiří. Důvěřuj, ale prověřuj: prověrka principu přednosti unijního právapředprávemvnitrostátnímměřítkypramenůmezinárodního práva. Právník, 2010, roč. 149, č. 8, s. 777-795. ISSN 0231-6625. MALENOVSKÝ, Jiří a Kateřina NOVOTNÁ. Mezinárodní právo veřejné. In: MASOPUST, Zdeněk (ed.). Právo a stát na stránkách Právníka. 150 let českého právnického časopisu. Praha: Ustav státu a práva AV ČR, 2011, 453 s. ISBN 978-80-87439-05-0. MALENOVSKÝ, Jiří. Le juge et la coutume internationale: perspective de ľUnion européenne et de la Cour de justice. The Eaw & Practice of International Courts and Tribunals 12, 2013, č. 2, s. 217—241. ISSN 1569-1853. MALENOVSKÝ, Jiří. Půlstoletí od rozsudku COSTA/ENEL: je unijní právo (stále) zvláštním právním řádem? Právník, 2015, roč. 154, č. 3, s. 193-215. ISSN 0231-6625. ROSSI, Lucia Serena. Droits fondamentaux, primauté et autonomie : La mise en balance entre les principes „constitutionnels" de 1'Union européenne. Revue trimestrielle de droit européen, 2019, č. 1, s. 10. ISSN 2114-5288. S CHWERDTFE GER, Angela. Austritt und Ausschluss aus Internationalen Organisationen — Zwischen staatlicher Souveränität und zwischenstaatlicher Kooperation. Archiv des Völkerrechts, 2018, roč. 56, sešit 1, s. 96-126. ISSN 0003-892X. TOMASEK, Michal, Vladimír TYC a kol. Právo Evropské unie. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 496 s. ISBN 978-80-87576-53-3. r V TYC, Vladimír. O vnitrostátní pňmé závaznosti mezinárodních smluv. Brno: Masarykova univerzita, 1996, 137 s., Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity č. 173. ISBN 8021013842. VILLIGER, Mark Eugen. Commentary on the 1969 Vienna Convention on the Eaw of Treaties. Leiden/Boston: Martinus Nijhoff, 2009, 1057 s. ISBN 978-90-04-16804-6. 195 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Dokumenty Constitution européenne — Comparaison avec les traité en vigueur. Document de travaildu service des affaires européennes [online]. Sénat, un site au service des citoyens, Service des Affaires européennes, décembre 2004 [cit. 1.5.2019]. Dostupné z: http s: / / www.senat.fr/rap / rapport_constitution/ rapport_constitution_mono.html Evropská ústava, CONV 648/03 ze dne 2. dubna 2003. The European Convention [online]. Evropská ústava, hlava X: Členství v Unii, příloha II, s. 9 [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: http://european-convention.europa.eu/ pdf/reg/en/03/cv00/cv00648.en03.pdf Posudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 1991 ve věci 1/91, Komise Evropských společenství, ECLI:EU:C:1991:490. Posudek Soudního dvora ze dne 18. prosince 2014 ve věci 2/13, Evropská komise, 2/13. ECLI:EU:C:2014:2454. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1963 ve věci 26-62, Van Gend en Loos, ECLI:EU:C:1963:1. Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1964 ve věci 6-64, Costa/ENEL, ECLI:EU:C:1964:66. Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 1998 ve věci C-l62/96, Racke, ECLI:EU:C:1998:293. Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. října 2012 ve věci C-364/10, Maďarsko proti Slovenské republice, ECLI:EU:C:2012:630. Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. února 2018 ve věci C-266/16, Western Sahara Campaign UK, ECLI:EU:C:2018:118. Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. prosince 2018 ve věci C-621/18, Wightman, ECLI:EU:C:2018:999. Stanovisko generálního advokáta ze dne 4. prosince 2018 ve věci C-621 /18, Wightman, ECLI:EU:C:2018:978. Vyhláška ministra zahraničních věcí o Vídeňské úmluvě o smluvním právu, č. 15/1988 Sb. In: yiSPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2019]. 196 súdny dvor eú zrušil vnútroštátny právny akt: rodí sa nová doktrína alebo výnimka potvrdzuje pravidlo? Ján Mazák* Anotace Autor analyzuje rozsudok Súdneho dvora vo veciach C-202/18 a C-238/18, llmärs Rimšévics a Európska centrálna banka (ECB) proti Lotyšské/ republike, ktorým po prvýkrát bola časť vnútroštátneho právneho aktu, ktorou bol žalobca uvoľnený z funkcie guvernéra, zrušená. Pozornosť je sústredená na otázky povahy takého konania, právomoc Súdneho dvora ako aj právneho základu pre rozhodnutie; súčasne sa autor zamýšľa na tým či takáto intervencia Súdneho dvora do vnútroštátneho právneho poriadku bude obmedzená len na ochranu nezávislosti národných bánk a ECB alebo sa objaví aj v iných konaniach o neplatnosť. Klíčová slova Súdny dvor EÚ; rozsudok vo veciach C-202/18 a C-238/18; uvoľnenie guvernéra národnej banky; konanie o neplatnosť podľa článku 14. 2. štatútu ESCB a ECB; právomoc; ochrana nezávislosti národných bánk a ECB. 1 ÚVOD DO PROBLÉMU A ÚČEL PRÍSPEVKU1 Vezmime do rúk hociktorú publikáciu, ktorá sa venuje konaniu pred Súdnym dvorom EÚ (ďalej len: „Súdny dvor") a začítajme sa do predpokladov prípustnosti žaloby o neplatnosť. Jednou zo zásadných podmienok prípustnosti takej žaloby je to, že sa musí podať len proti právnym aktom, * Prof. JUDr. Ján Mazák, PhD., Ustav medzinárodného práva a európskeho práva, Právnická fakulta, Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach, Slovenská republika; generálny advokát Súdneho dvora EU (2006—2012) / Email: jan.mazak@upjs.sk 1 Napísanie tohto článku má aj osobný účel. Vzdať hold a úctu pôsobeniu a dielu profesora JUDr. Vladimíra Týča v neľahkej oblasti medzinárodného práva a európskeho práva. 197 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče ktoré sú napadnuteľné. Judikatura ako aj právna teória však vytvorili aj skupinu nenapadnuteľných právnych aktov. Na poprednom mieste medzi nenapadnuteľnými právnymi aktmi sú vnútroštátne právne akty.2 V konaniach o porušení povinnosti sa zásadne konštatuje, že „.. .Súdny dvor nie je federálny súd a preto nie je oprávnený zrušovať vnútroštátne právne akty ne^luci-teľné s právom EU."3 Vnútroštátne právne akty sa dostávajú pred Súdny dvor v konaní o preju-diciálnej otázke, výlučne však z dôvodu ich výkladu a používania vo vnút-roštátnych procesoch, ktoré by mohli porušovať právo EU; preskúmanie platnosti je vyhradené len právnym aktom ES/EÚ. V týchto konštantných postupoch Súdneho dvora úplne zanikla možnosť napadnúť pred Súdnym dvorom aj vnútroštátny právny akt, zasahujúci do nezávislosti národnej monetárnej inštitúcie, ktorá sa do zakladajúcich zmlúv dostala v roku 1993. Podľa čl. 14.2 Štatútu Európskeho systému centrálnych bánk a Európskej centrálnej banky4 (ďalej len „štatút ESCB a ECB") guvernéra možno z funkcie uvoľniť, len ak už nespĺňa podmienky požadované pre výkon tejto funkcie, alebo ak sa dopustil závažného pochybenia. Z dôvodu porušenia zmlúv alebo vykonávacieho predpisu s nimi súvisiacimi môže príslušný guvernér alebo Rada guvernérov požiadať o rozhodnutie Súdny dvor. Také konanie sa musí začať do dvoch mesiacov od zverejnenia rozhodnutia alebo od jeho oznámenia žalobcovi, prípadne, ak sa tak nestalo, odo dňa, keď sa o tomto rozhodnutí žalobca dozvedel. 2 Klasicky sa cituje rozsudok Súdu prvého stupňa zo 4. februára 1998. Laga proti Komisii Európskych spoločenstiev. Vec T-93/95, bod 41, ktorý znie: „In those circumstances, the claim for annulment is in substance directed against the findings made during the on-the-spot inspection carried out by the national authorities. It therefore seeks to call in question the validity of a decision taken by the national bodies responsible for implementing certain measures within the framework of the common agricultural policy" Pozri aj SAURON, Jean-Luc. Procedures devant les juridictions de l'Union européenne et devant la CEDH. 4. vyd. Gualino, 2016, s. 139: „Plusieurs actes sont inattaquables.. .les actes nationauxy compris ceux mettant en ceuvre le droit de l'Union"; rovnako aj TOMÁŠEK Michal, Vladimír TYC a kol. Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2013, s. 419. 3 Napríklad KAC Z O ROWSKA-IRELAND, Alma. European Union Eaw. London: Routledge,2016, s. 457. 4 Protokol (č. 4) o štatúte Európskeho systému centrálnych bánk a ECB. Úradný vestník Európskej únie C 202, 7. 6. 2016, s. 230-250. 198 Ján Mazák Súdny dvor v roku 2018 dostal po prvýkrát možnosť použiť ako hmot-noprávny a procesnoprávny základ pre svoje rozhodnutie citovaný článok štatútu ESCB a ECB. Využil ju naplno. Rozsudkom Súdneho dvora EÚ z 26. februára 2019, C202/18 a C238/18 bolo zrušené rozhodnutie Korupäjas novéršanas un apkarošanas birojs (Urad prevencie a boja proti korupcii, Lotyšsko) z 19. februára 2018 v rozsahu, v akom Ilmärsovi Rimšěvičsovi zakazuje vykonávať funkciu guvernéra Národnej banky Lotyšska.5 Vychádzajúc z tohto výroku nebolo prekvapujúce označiť rozsudok za predel v ochrane európskej zákonnosti a ústavnosti.6 Účelom príspevku je preskúmať kvalitu a spôsob využitia tejto právomoci Súdneho dvora a súčasne prijať záver, či jej využitie by mohlo vytvoriť doktri-nálny základ pre také rozhodnutia aj mimo pôsobnosti čl. 14.2 štatútu ESCB a ECB.7 Nebudeme sa priamo venovať tomu, že napadnutý vnútroštátny akt bol svojvoľný, vydaný na základe neexistujúcich skutkových poznatkov o trestnej činnosti odvolaného guvernéra a ako taký účinne zasiahol do funkčného princípu nezávislosti národnej banky ako aj ECB; tento skutkový a právny základ rozsudku uvedieme len v nevyhnutných súvislostiach. 2 NAPADNUTÝ VNÚTROŠTÁTNY PRÁVNY AKT A ŽALOBA Urad prevencie a boja proti korupcii v Lotyšsku rozhodnutím z 19. februára 2018 dočasne zakázal Ilmärsovi Rimšévicsovi vykonávať funkciu guvernéra Národnej banky Lotyšska a uložil mu aj ďalšie obmedzenia (ďalej len „napadnutý vnútroštátny akt"). Rozhodnutie v podstate odôvodnil tak, že je podozrivý z požadovania a prijatia úplatku v roku 2013 v jeho postavení guvernéra Národnej banky Lotyšska s cieľom vyvíjať vplyv v záujme lotyšskej súkromnej banky. Proti tomuto vnútroštátnemu aktu bola podaná žaloba na Súdny dvor I. Rimšěvičsom ako aj Európskou centrálnu bankou. 5 Rozsudok z 26. februára 2019, Ilmärs Rimševičs a Európska centrálna banka (ECB) proti Lotyšskej republike, spojené veci C-202/18 a C-238/18. 6 Pozri SARMIENTO, Daniel. Crossing the Baltic Rubicon. Verfassungsblog [online]. 2019. 7 Nejde iba o môj nápad. Pozri: ROSATI, Eleonora. Can a CJEU ruling on ťhe European systém of centrál banks pave ťhe way towards an even greater impact of CJEU IP rulings? The IPKat [online]. 2019. Autorka vážne zauvažovala o takej intervencii aj v prípadoch zjavne nekorektnej transpozície smerníc o IP do vnútroštátneho právneho poriadku. 199 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Žalobca I. Rimšěvičs (ďalej len: „žalobca 1") navrhol, aby Súdny dvor určil protiprávnosť jeho odvolania ako aj zákazu výkonu funkcie guvernéra ako aj obmedzení vykonávať funkciu člena Rady guvernérov ECB. Zalobkyňa ECB požadovala určiť, že Lotyšská republika porušila čl. 14.2 štatútu ESCB a ECB tým, že žalobcu 1 odvolala z funkcie guvernéra Národnej banky Lotyšska bez odsudzujúceho rozsudku vyhláseného nezávislým súdom, pričom neexistovali osobitné okolnosti, ktoré by odôvodňovali odvolanie I. Rimšěvičsa z jeho funkcie. Podanie týchto žalôb otvorilo viaceré otázky. Základným problémom sa stala otázka ako chrániť funkčnú duplicitu guvernéra národnej centrálnej banky, konajúceho aj v rámci ESCB a zasadajúceho v hlavnom riadiacom orgáne ECB, ak do nej zasiahol vnútroštátny právny akt tak, že zabránil tomuto guvernérovi vykonávať jeho funkciu. Ochrana tejto funkčnej zdvojenosti bola totiž zásadným problémom aj z hľadiska čl. 130 ZFEU a čl. 7 štatútu ESCB a ECB, ktoré obsahujú požiadavky a záruky úplnej nezávislosti národných bánk a ECB. Obsah a forma žalôb však spustili ďalšie polemiky: o povahe súdneho konania, o právomoci Súdneho dvora, o aplikovateľnosti zvoleného prístupu Súdneho dvora aj v iných obdobných prípadoch, v ktorých nie je úplne zreteľné, ktorý právny akt je čisto vnútroštátny a ktorý právny akt vykazuje špecifické znaky, ktoré by mohli viesť k uplatneniu právomoci Súdneho dvora v zmysle čl. 19 ods. 1 Zmluvy o Európskej únii.8 3 KLASIFIKÁCIA KONANIA ZAČATÉHO PODLÁ ČLÁNKU 14.2 ŠTATÚTU ESCB A ECB 3.1 Normy obsiahnuté v čl. 14.2 štatútu ESCB a ECB sú formulované vágne. Dôvodom na také tvrdenie je to, že sčasti vyvolávajú dojem, že žalobcovia sa môžu domáhať deklaratórneho výroku o porušení Zmlúv alebo sekundárneho práva Únie; sčasti je však jasné, že právny dôvod žaloby je „požičaný" z čl. 263 Zmluvy o fungovaní Európskej únie (ďalej Čl. 19 ods. 1 Zmluvy o Európskej únii znie: „Súdny dvor Európskej únie sa skladá %p Súdneho dvora, Všeobecného súdu a osobitných súdov. Zabezpečuje dodržiavanieprávapri výklade a uplatňovaní%mlúv" 200 Ján Mazák len: „ZFEU").9 To platí pre určenie actio nata ako aj lehoty na včasné podanie žaloby. Nedivím sa preto tomu, že názory generálnej advokátky a Súdneho dvora sa rozišli, hoci skúmajúc ich prístupy a závery prichodí konštatovať, že každý z nich má svoje racionálne opodstatnenie. Z návrhov generálnej advokátky vyplýva,10 že: „Zrušenie aktu prijatého vnútroštátnym orgánom by však predstavovalo nielen neobvyklý, ale tiez mimoriadne významný Zásah do oblasti právomoci a procesnej autonómie členských štátov. Vzhľadom na ústavný význam zásad subsidiarity a prenesenia právomocí zakotvených v článkoch 4 a 5 ZEU musí byť pritom mocnosť takého zásahu výslovne stanovená v ^mluvách." Z tohto zásadného dôvodu11 generálna advokátka považuje žalobu podľa 14.2 štatútu ESCB a ECB za žalobu o nesplnenie povinnosti (čl. 258 ZFEU). Súdny dvor odmietol tento koncept interpretácie citovaného článku štatútu. Dospel k záveru,12 podľa ktorého: „Pokiaľ ide v prvom rade o pnenie tohto usta-novenia, treba poznamenať, %e podobne ako pri žalobe uvedenej v článku 263 ZFEU, žalobu uvedenú v článku 14.2 druhom odseku štatútu ESCB a ECB mó%e podať jednotlivec, v danom prípade guvernérodvolanýzje ho funkcie, proti rozhodnutiu, ktorého je adresátom. Okrem toho každá z týchto dvoch žalôb musí byť podaná v rovnakej lehote dvoch mesiacov definovanej identický v článku 263 odseku 6 ZFEU a poslednej vete článku 14.2 druhom odseku uvedeného štatútu. Okrem toho obe ustanovenia uvádzajú v rovnakom znení, ze žalobcovia môžu uplatňovať zalobné dôvody záložné na porušení Zmlúv a akéhokoľvek iného právneho pravidla týkajúceho sa ich uplatňovania'." 3.2 Zastávam názor, ktorý je totožný s právnym záverom Súdneho dvora. K jeho odôvodneniu sa dá doplniť jeden principiálny argument v prospech takého razantného rozhodnutia, akým je rozsudok llmärs Rimšévičs. 9 Čl. 263 ods. 2 Zmluvy o fungovaní Európskej únie znie: „Na tento účel má právomoc rozhodovať o žalobách podávaných členskými štátmi, Európskym parlamentom, Radou alebo Komisiou Z dôvodu nedostatku právomoci, porušenia podstatných procesných predpisov, porušenia %mlúv alebo akéhokoľvek právneho pravidla ýkajúceho sa uplatňovania alebo zneužitia právomoci." 10 Návrhy generálnej advokátky Juliane Kokott vo veci llmärs Rimšévičs a Európska centrálna banka (ECB)proti Lotyšskej republike prednesené 19. decembra 2018, bod 60. 11 Okrem toho obsahujú tieto návrhy aj podrobnú analýzu vývoja čl. 14.2. štatútu ESCB a ECB, jeho právny rozbor so zreteľom na čl. 263 ZFEU ako aj charakteristiku žalovaného v tomto konaní. Pozri body 42 až 68 návrhov. 12 Rozsudok z 26. februára 2019, llmärs Rimšévičs a Európska centrálna banka (ECB) proti Lotyšskej republike, spojené veci C-202/18 a C-238/18, bod. 67 a 77. 201 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Podľa čl. 47 ods. 1 a 2 Charty základných práv Európskej únie (ďalej len: „Charta"): Ka^dý, koho práva a slobody zaručené právom Únie sú porušené, má z? podmienok ustanovených v tomto článku právo na účinný prostriedok nápravy pred súdom. Každý má právo na to, aby jeho záležitosť bola spravodlivo, verejne a v primeranej lehote prejednaná nezávislým a nestranným súdom zriadeným zákonom. Právnym prostriedkom nápravy pred súdom je aj žaloba predvídaná v čl. 14. 2. štatútu ESCB a ECB. Na to, aby tento právny prostriedok bol účinný, musí byť vymedzený v súlade s čl. 47 Charty.13 Podanie tejto žaloby by však nebolo účinným prostriedkom nápravy, ak by sa považovala za žalobu o porušenie povinnosti. Výsledkom by bol len deklaratórny rozsudok, ktorý by musel vykonať členský štát. Ak by ho nevykonal (na takú „neposlušnost'" členského štátu je dosť príkladov v judikatuře Súdneho dvora), tak by muselo nasledovať konanie o jeho vynútenie, pričom toto konanie má predpísané svoje fázy, ktoré by tiež predĺžili čakanie na účinnú súdnu ochranu. Takáto „meškajúca" súdna ochrana by teda nebola poskytnutá v primeranej lehote a ani spravodlivo (čl. 47 ods. 2 Charty). V tejto spojitosti treba uviesť, že rozhodnutím lotyšského parlamentu z 31. októbra 2013 bol žalobca I. Rimšěvičs menovaný do funkcie guvernéra Národnej banky Lotyšska na funkčné obdobie šiestich rokov, ktoré začalo plynúť 21. decembra 2013 a malo by končiť 21. decembra 2019. Po tomto dátumu by už súdne konanie a jeho výsledok nemali žiaden význam pre žalobcu a tak by došlo k narušeniu podstaty práva na účinný prostriedok nápravy zaručeného citovaným článkom charty. Z týchto dôvodov vyplýva, že žaloba podľa čl. 14.2 štatútu ESCB a ECB je účinným prostriedkom nápravy pre žalobcu 1 (guvernéra národnej banky Lotyšska), ale aj pre ECB len za predpokladu, že ju považujeme za žalobu o neplatnosť (časti) sporného vnútroštátneho rozhodnutia. 3.3 Dodáme, že podanie žaloby podľa čl. 14.2 štatútu ESCB a ECB nevylučuje, aby Komisia začala voči členskému štátu konanie o porušenie povinnosti, za predpokladu, že by boli splnené všetky požiadavky ustanovené v čl. 258 ZFEU. 13 Rovnako aj napríklad Rozsudok Súdneho dvora (druhá komora) z 26. júla 2017, Moussa Sackoproti Commissione Territoriakper U riconosámento delia Prote^ione internacionále di Miláno, vec C-348/16, body 29 až 31. 202 Ján Mazák 4 PRÁVOMOC SÚDNEHO DVORA A ULTRA PETITŮM ROZHODNUTIE 4.1 Základným problémom bolo určenie zdroja právomoci Súdneho dvora v tomto konaní ako aj aký výsledok možno v tomto spore požadovať (petit). Pochybnosti o právomoci vznikli ako dôsledok dvoch skutočností. Po prvé, napadnuté rozhodnutie, ktorým sa žalobcovi 1 zakázalo vykonávať funkciu guvernéra Národnej banky Lotyšska bolo dočasné (predbežné) a po druhé, Súdny dvor nie je oprávnený preskúmavať rozhodnutie, ktoré je určené na zaručenie efektívneho priebehu trestného konania začatého proti osobe uvedenej v tomto rozhodnutí (čl. 276 ZFEU).14 Cl. 14.2 štatútu ESCB a ECB nerozlišuje či ide o uvoľnenie15 dočasné alebo trvalé. Postačuje, že dôjde k akémukoľvek uvoľneniu z funkcie, pod ktorým rozumieme nemožnosť vykonávať funkciu guvernéra ako dôsledok rozhodnutia príslušného orgánu štátu. Na záver, že citovaný článok štatútu poskytuje súdnu ochranu len proti konečným rozhodnutiam o uvoľnení guvernéra chýba potrebný text, napríklad o vylúčení súdneho prieskumu dočasných opatrení o uvoľnení, a ten nemožno dopĺňať výkladom. Preto do právomoci Súdneho dvora patri preskúmanie každého rozhodnutia, ktorého účelom je zabrániť guvernérovi národnej banky vo vykonávaní jeho funkcie pred uplynutím funkčného obdobia.16 Argumentácia Lotyšska článkom 276 ZFEU, podľa ktorého Súdny dvor nemá právomoci v rozsahu, ktorý je ustanovený v tomto článku, nemohla obstáť z jednoduchého dôvodu. Pripustiť ako dôvod vylúčenia účinnej súdnej ochrany najmä žalobcu 1 len preto, že rozhodnutie inak patriace do vecnej pôsobnosti čl. 14.2 štatútu ESCB a ECB slúži na zabezpečenie účelu 14 Čl. 276 ZFEU znie: „pri výkone svojich právomocí týkajúcich sa ustanovení kapitol 4 a 5 hlavy V tretej časti [Zmluvy o FEU], ktoré sa vyťahujú na priestor slobody, bezpečnosti a spravodlivosti, Súdny dvor Európskej únie nemá právomoc preskúmavať platnosť alebo primeranosť operácií vykonaných políciou alebo inými orgánmi členského štátu presadzujúcimi výkon práva, ani rozhodovať o výkone právomocí členských štátov v oblasti udržiavania verejného poriadku a zabezpečovania vnútornej bezpečnosti." 15 Česká verzia používa výraz „odvolaní", čo považujem za adekvátnejší termín ako uvoľnenie z funkcie; anglická verzia má výraz: „relieved", čo je uvoľnenie, zbavenie miesta, funkcie, prepustenie, to platí aj pre francúzsky text: „relevé". 16 Pozri body 53 až 55 rozsudku z 26. februára 2019, Ilmárs Rimšévičs a Európska centrálna banka (ECB)proti Lotyšskej republike, spojené veci C-202/18 a C-238/18. 203 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče trestného konania by znamenalo vylúčenie užitočného účinku citovaného článku štatútu, ba až jeho faktickú derogáciu.17 4.2 Otázniky týkajúce sa právomoci Súdneho dvora v tomto konaní sa nekončia týmito konštatovaniami. Hoci sa na prvý pohľad zdá, že niet žiadnych pochybností o existencii právomoci Súdneho dvora na preskúmanie vnútroštátneho rozhodnutia o uvoľnení guvernéra národnej banky z jeho funkcie, tak širšia úvaha o predmete tohto prieskumu vyžaduje hľadať riešenie právomoci aj z iných hľadísk. V tomto spore o neplatnosť Súdny dvor preskúmaval rozhodnutie, ktoré vydal administratívny orgán členského štátu, za ktorý treba považovať Urad prevencie a boja proti korupcii. Uviedol som už, že predmetom prieskumu je každé rozhodnutie o uvoľnení z funkcie guvernéra. Tento výsledok interpretácie čl. 14.2 štatútu ESCB a ECB však neobsahuje obmedzenia vo vzťahu k autorovi takého rozhodnutia. Lenže orgánom verejnej moci, ktorý má, resp. môže mať kompetenciu uvoľniť (trvalo alebo dočasne) guvernéra národnej banky, môže byť nielen administratívny orgán, ale aj zákonodarný (ústavodarný) zbor18 alebo súd. Usudzujem, že na založenie právomoci Súdneho dvora preskúmavať rozhodnutie o uvoľnení guvernéra národnej banky nemá žiaden vplyv to, ktorý vnútroštátny orgán verejnej moci prijme takéto rozhodnutie. Nemá na to dopad ani to, ak by k uvoľneniu došlo napríklad prijatím ústavného zákona o skrátení funkčného obdobia alebo rovnako kvalifikovanej vnútroštátnej právnej úpravy. Opačný názor by totiž znamenal jednoduchú únikovú cestu pred žalobou podanou podľa čl. 14.2 štatútu ESCB a ECB. 4.3 Súdny dvor napriek tomu, že žalobcovia požadovali len deklaratórne výroky rozsudku, rozhodol nad rámec ich procesných požiadaviek. Zrušil časť napadnutého rozhodnutia. Aj keby sa dalo polemizovať o tom, že išlo o prekročenie návrhov žalobcov, nie je tomu tak. 17 Bod 59 rozsudku citovaného v poznámke 17; bod 82 návrhov generálnej advokátky Juliane Koko 11 vo veci Ilmärs Rimševičs a Európska centrálna banka (ECB) proti Lotyšskej republike prednesené 19. decembra 2018. 18 V tejto konkrétnej veci odvolanie guvernéra Národnej banky Lotyšska patrí do kompetencie zákonodarného zboru (bod 10. rozsudku Ilmárs Rimševičs). 204 Ján Mazák Súdny dvor vykonáva právne posúdenie svojej právomoci ako aj povahy konania pred ním ex offo; nie je viazaný názormi účastníkov konania. Akonáhle veľká komora dospela k záveru, že podané žaloby sú žalobami o neplatnosť sporného rozhodnutia, tak, po zistení jeho čiastočnej nezákonnosti, bol povinný podľa čl. 264 ZFEU zrušiť nezákonnú časť vnútroštátneho rozhodnutia. 5 AKÁ JE BUDÚCNOSŤ NOVÉHO PRÍSTUPU K OCHRANE ZÁKONNOSTI V DOKTRÍNE SÚDNEHO DVORA? 5.1 Stretol som sa s nepublikovaným názorom, podľa ktorého konanie v spojených veciach C-202/18 a C-238/18 nepredstavuje výnimku, napriek tomu, že taký spor vznikol až po 25 rokoch od účinnosti čl. 14. 2. štatútu ESCB a ECB. Je to regulárna ochrana nezávislosti národných bánk, ich guvernérov ako aj ECB, ktorá má svoj ústavný základ v čl. 7 a 14.2 štatútu ESCB a ECB v spojitosti s čl. 130 ZFEU; žiadne mimoriadne opatrenie. Preto je nový prístup Súdneho dvora v konaniach o neplatnosť vo všeobecnejšej rovine vylúčený; pre rozšírenie právomoci Súdneho dvora v týchto konaniach chýba to, čo bolo rozhodujúce v analyzovanom prípade. Výslovné ustanovenie primárneho práva EU, t.j. čl. 14.2 štatútu ESCB a ECB. Hlbší rozbor odôvodnenia rozsudku llmärs BJmšévics nedovoľuje taký zjednodušený záver, napriek tomu, že je viac ako jasné, že v platnom primárnom práve EU niet porovnateľného ustanovenia akým je čl. 14.2 štatútu ESCB a ECB. 5.2 Iní19 upozornili na to, že Súdny dvor si v rozsudku llmärs BJmšévics v skutočnosti vytvoril predpolie na to, aby v budúcnosti mohol konať a rozhodovať rovnako ako v posudzovanom prípade. V bode 69 rozsudku uviedol: „ESCB totiž v práve Unie predstavuje originálnu právnu konštrukciu, ktorá spája vnútroštátne orgány, a to národné centrálne banky a inštitúcie Unie, a teda ECB, a vytvára podmienky na ú^ku spoluprácu, a v rámci ktorej platí odlišné a menej výrazné rozlišovanie právneho poriadku Unie a vnútroštátnych právnych poriadkov." Z tohto odôvodnenia by sa mohlo vyvodiť, že ak sa v práve Unie vytvorí originálna právna konštrukcia, ktorá bude disponovať uvedenými 19 Najmä SARMIENTO, Daniel. Crossing ťhe Baltic Rubicon. Verfassungsblog [online]. 2019. 205 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče charakteristikami, tak Súdnemu dvoru nebude nič brániť v nastúpenej ceste prieskumu vnútroštátnych právnych aktov, ktoré budú nezákonne vstupovať do tejto originálnej konštrukcie. Citovaný autor,20 hoci stručne, ale výstižne poukázal aj na Európsku prokuratúru a hoci zvolil trochu silný príklad zrušenia vnútroštátneho rozsudku v trestných veciach, nemusí byť ďaleko od pravdy. 5.3 Vytvorenie Európskej prokuratúry má svoj ústavný základ v čl. 86 ZFEU. Podľa bodu 1 citovaného článku: „S cieľom bojovať proti trestnej činnosti, ktorá poškodzuje finančné záujmy Unie, môže Rada v súlade s mimoriadnym legislatívnym postupom prostredníctvom nariadení vytvoriť z Eurojustu Európsku prokuratúru." Podľa bodu 21 odôvodnenia nariadenia (EÚ) 2017/1939, ktorým sa vykonáva posilnená spolupráca na účely zriadenia Európskej prokuratúry21 (ďalej len: „nariadenie EPPO"): „Na tento účel by Európska prokuratúra mala byť nedeliteľným orgánom Únie pôsobiacim ako jediný úrad. Na ústrednej úrovni pozostáva z hlavného európskeho prokurátora, ktorý vedie Európsku prokuratúru ako celok a je vedúcim kolégia európskych prokurátorov, zp stálych komôr a z európskych prokurátorov. Na decentralizovanej úrovni pozostáva z európskych delegovaných prokurátorov nachádzajúcich sa vjednotlivých členských štátoch." Na to nadväzuje čl. 42 nariadenia EPPO, ktorý je nadpísaný: Súdne preskúmanie. Podľa bodu 1 tohto článku: „Procesné úkony Európskej prokuratúry, ktorých cieľom je zakladať právne účinky voči tretím stranám, podliehajú preskúmaniu príslušnými vnútroštátnymi súdmi v súlade s požiadavkami a postupmi stanovenými vo vnútroštátnom práve. To isté platí aj pre opomenutia Európskej prokuratúry vykonať procesné úkony, ktorých cieľom je zakladať právne účinky voči tretím stranám a ktoré bola zprávneho hľadiska podľa tohto nariadenia povinná prijať" V zmysle bodu 3 citovaného článku však rozhodnutia Európskej prokura-túry odmietnuť vec, pokiaľ sú napadnuté priamo na základe práva Unie, podliehajú preskúmaniu pred Súdnym dvorom v súlade s článkom 263 štvrtým odsekom ZFEU. V bode 2 čl. 42 nariadenia EPPO sa ustanovuje, že: „Súdny dvor má v súlade s článkom 267 ZFEU právomoc vydať prejudiciálne rozhodnutie o otázkach, 20 SARMIENTO, Daniel. Crossing the Baltic Rubicon. Verfassungsblog [online]. 2019. 21 Úradný vestník Európskej únie L 283, 31. 10. 2017, s. 1. 206 Ján Mazák ktoré sa týkajú platnosti procesných úkonov Európskej prokuratúry, pokiaľ sa takáto otázka platnosti nastolila pred akýmkoľvek súdom alebo tribunálom členského štátu priamo na základe práva Unie." Výňatky citované z nariadenia EPPO ukazujú na prvý pohľad, že Európska prokuratúra tvorí originálnu právnu konštrukciu (nedeliteľný orgán),22 ktorá nerozlučne spája únijovú úroveň (hlavný európsky prokurátor, kolégium, stále komory a európski prokurátori) s vnútroštátnou organizáciou prokuratúr (európski delegovaní prokurátori, ktorí budú neoddeliteľnou súčasťou Európskej prokuratúry, ale naďalej zostanú na operatívnej úrovni integrovaní do svojich vnútroštátnych právnych systémov, organizácie súdnictva a prokuratúry). Táto konštrukcia vytvára všetky predpoklady na úzku spoluprácu, v ktorej nebude veľa priestoru na rozlišovanie medzi právom Unie a vnútroštátnymi právnymi úpravami, avšak táto spolupráca nebude zbavená možných, predovšetkým kompetenčných konfliktov Považujem za potrebné dodať, že preskúmanie rozhodnutí Európskej prokuratúry je zverené, podľa ich povahy, vnútroštátnym súdom aj Súdnemu dvoru. Takýto zmiešaný systém preverovania zákonnosti právnych aktov nie je úplne ojedinelý (platí napríklad vo veciach komunitárnych obchodných známkach), ale vo vzťahu k Európskej prokuratúre otvára viacero problémov, ktoré sa síce môžu riešiť aj v konaní o prejudiciálnej otázke, ale nedá sa vylúčiť ani to, že rozhodnutie vnútroštátneho súdu vstúpi do právomoci Európskej prokuratúry takým spôsobom, ktorý bude napadnuteľný v konaní 0 neplatnosť pred Súdnym dvorom.23 Ide, dnes, o viac menej akademickú úvahu. Európska prokuratúra je v štádiu vytvárania svojich štruktúr, avšak jej činnosť, ktorá má štartovať koncom roka 2020 by mohla vyústiť do problémov, ktorých riešenie sa môže hľadať 1 v doktríne založenej rozsudkom llmárs BJmšévics. 22 Podobný orgán alebo organizácia v EU neexistuje. 23 Bližšie o tom: BACHMAIER WINTER, Lorena (ed.). The European Public Prosecutors Office. The Challenges Ahead. Cham: Springer Nature Switzerland AG, 2018, napríklad s. 214 a251. 207 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 6 SLOVO NA ZÁVER Rozsudok llmärs TJmšévics je rozhodnutím, ktoré sa môže (nemusí) stať základom pre nový alebo novátorský spôsob súdnej ochrany poskytovanej Súdnym dvorom v konaní o neplatnosť. Nedá sa preto spochybniť jeho význam pre ústavný vývoj v Európskej únii predovšetkým so zreteľom na to, že: Súdny dvor po prvýkrát zrušil časť napadnutého vnútroštátneho aktu; procesnoprávnym základom jeho rozhodnutia sa stalo ustanovenie primárneho práva (čl. 14.2 štatútu ESCB a ECB), ktoré bolo použité v rámci konania o neplatnosť podľa čl. 263 a nasi. ZFEU; hmotnoprávnym dôvodom na uplatnenie právomoci Súdneho dvora bola nevyhnutnosť chrániť nezávislosť národnej banky a ECB ako aj osobitná, originálna povaha inštitucionálneho spojenia národných bánk a ECB. Tieto tri základné elementy rozsudku llmars Kimsevics bránia tomu, aby sa prístup Súdneho dvora marginalizoval, prípadne považoval za výnimku, ktorá potvrdzuje (v konaní o neplatnosť) pravidlo. Literatura BACHMAIER WINTER, Lorena (ed.). The European Public Prosecutor's Office. The Challenges Ahead. Cham: Springer Nature Switzerland AG, 2018,279 s. ISBN 978-3-319-93915-5. KACZOROWSKA-IRELAND, Alina. European Union Taw. London: Routledge, 2016, 1276 s. ISBN 978-1-138-84589-3. SAURON, Jean-Luc. Procedures devant lesjuridictions de ľUnion européenne et devant la CEDH. 4e edition. Gualino, 2016, 384 s. ISBN 978-2-297-05576-5. TOMÁŠEK, Michal a Vladimír TYC a kolektív. Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2013, 494 s. ISBN 978-80-87576-53-3. Internetové zdroje ROS ATI, Eleonora. Can a CJEU ruling on the European system of central banks pave the way towards an even greater impact of CJEU IP rulings? The IPKat [online]. 2019. Dostupné z: http://ipkitten.blogspot. com/2019/03/can-cjeu-ruling-on-european-system-of.html. 208 Ján Mazák SARMIENTO, Daniel. Crossing the Baltic Rubicon. Verfassungsblog [online]. 2019. Dostupné z: https://verfassungsblog.de/ crossing-the-baltic-rubicon/ Rozhodnutia a návrhy generálnej advokátky Rozsudok Súdu prvého stupňa zo 4. februára 1998. Laga proti Komisii Európskych spoločenstiev. Vec T-93/95. Rozsudok Súdneho dvora (druhá komora) z 26. júla 2017, Moussa Sacko proti Commissione Territoriale per il riconoscimento delia Protezione internazionale di Miláno. Vec C-348/16. Rozsudok z 26. februára 2019. Ilmärs Rimšěvičs a Európska centrálna banka (ECB) proti Lotyšskej republike. Spojené veci C-202/18 a C-238/18. Návrhy generálnej advokátky Juliane Kokott vo veci Ilmärs Rimšěvičs a Európska centrálna banka (ECB) proti Lotyšskej republike. Prednesené 19. decembra 2018. 209 úvahy nad smyslem maximy IN CLARIS NON FIT INTERPRETATIO v soudobém právu mezinárodních smluv Zdeněk Nový Anotace Tento příspěvek nabízí zamyšlení nad úlohou principu in claris non fit inter-pretatio v soudobém mezinárodním smluvním právu. Základní otázkou je, zda aplikace ustanovení mezinárodní smlouvy vždy vyžaduje také jeho interpretaci. Princip in claris non fit interpretatio stanoví, že nikoli. Obecný názor odborníků v oblasti práva mezinárodních smluv je však jednotný v tom, že princip in claris non fit interpretatio odmítají. V tomto příspěvku je nicméně předkládán argument, že přijetí maximy in claris jako určitého ideového východiska při výkladu mezinárodních smluv, spojené zejména s prvotní úlohou obvyklého významu ustanovení smlouvy jako prostředku její interpretace, může přispět k předvídatelnosti na straně subjektů mezinárodního práva. Připomenutí tohoto principu může také sloužit jako protiváha subjektivi-smu při výkladu mezinárodních smluv, které může vést až k abúzu smlouvy ze strany jejího interpreta. Klíčová slova Aplikace práva; interpretace práva; jasnost práva; mezinárodní smlouvy; právní hermeneutika; přístupy k výkladu mezinárodních smluv; předvída-telnost práva. Mgr. Zdeněk Nový, Ph.D., LL.M., Katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno / Email: zdenek.novy@law.muni.cz 211 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 1 ÚVODNÍ SLOVO Tuto stať věnuji k poctě profesora JUDr. Vladimíra Týče, CSc, významného a dlouhodobého člena katedry Mezinárodního a evropského práva a renesančního odborníka v oborech mezinárodního práva soukromého a veřejného, práva Evropské unie a mezinárodního práva ochrany duševního a průmyslového vlastnictví. Je mi ctí, že mohu přispět pár řádky k oslavě jeho významného životního jubilea. Je známou skutečnosti, že profesor Týč zasvětil významnou část své akademické tvorby a pedagogické činnosti oblasti práva mezinárodních smluv (the law of treaties, le droit des traités)} Je také příhodné, že v roce jeho významného životního jubilea můžeme oslavit rovněž 50 let od sjednání Vídeňské úmluvy 0 smluvním právu (VÚSP).2 Domnívám se proto, že volba tématu z oblasti mezinárodního smluvního práva je zcela namístě. Tento příspěvek nabízí zamyšlení nad úlohou principu in claris non fit interpre-tatio v soudobém mezinárodním smluvním právu. Základní otázkou je, zda aplikace ustanovení mezinárodní smlouvy vždy vyžaduje také jeho interpretaci. Tento princip dle jeho převažující interpretace stanoví, že nikoli. Obecný názor odborníků v oblasti mezinárodního smluvního práva je jednotný v tom, že princip in claris non fit interpretatio odmítají. Tento příspěvek však tvrdí, že přijetí maximy in claris jako určitého ideového východiska při výkladu mezinárodních smluv, spojeného zejména s prvotní úlohou obvyklého významu ustanovení smlouvy jako prostředku její interpretace, může přispět předvídatelnosti a objektivnosti na straně subjektů mezinárodního práva. Připomenutí tohoto principu může také sloužit jako protiváha subjektivismu při výkladu mezinárodních smluv, které může vést až k abúzu smlouvy ze strany jejího interpreta. V následujícím výkladu se věnuji pouze mezinárodním smlouvám mezi státy, jejichž definici přebírám z VÚSP.3 V žádném případě si nenárokuji úplnou analýzu problematiky, která by vyžadovala podstatně širší studium 1 Srov. např. TYČ, Vladimír. Mezinárodní, české a unijní právo mezinárodních smluv. Brno: Masarykova univerzita, 2013. Dále TYC, Vladimír. K vnitrostátnípňmé %áva%nosti mezinárodních smluv. Brno: Masarykova univerzita, 1996. 2 Vienna Convention on the Law of Treaties (with Annex). Concluded at Vienna on 23 May 1969; publikována jako Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1998 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. 3 Srov. článek 1 ve spojení s čl. 2 1. (a) VUSP. 212 Zdeněk Nový zejména kazuistiky mezinárodních soudů a arbitráží, jakož i praxe států před 1 po sjednání VUSP. 2 PODSTATA A PŮVOD MAXIMY IN CLARIS NON FIT INTERPRETATIO Slovo interpretace (výklad) má vícero významů.4 Slovo „interpretace" nalézá své kořeny v latinském jazyce, kde znamenalo mj. „vysvětlení" či „překlad".5 Cílem interpretace je pak „učinit srozumitelným a jasným to, co je nebo se zdá být nejasným"^ V kontextu právních nauk se interpretací čili výkladem obvykle myslí úsilí (a jeho plod) objasnit význam textu právní normy.7 Interpretace mezinárodní smlouvy pak znamená odhalení významu ustanovení smlouvy. Jak napsal stručně a výstižně francouzský internacionalista PaulReuter. „Jak určit, co strany [mezinárodní smlouvy] chtěly? To je otázka výkladu."8 In claris non fit/cessat interpretatio znamená, že není třeba vykládat text, jehož význam je jasný.9 Není žádoucí, aby interpret práva prováděl výklad, pokud je text normy natolik jasný, že může přejít rovnou k její aplikaci na skutkový stav. Maxima10 in claris může nabývat dvojího významu. Zaprvé, interpretace má zachovat respekt k vůli stran vyjádřené v textu smlouvy. Zadruhé, v procesu interpretace má být zachována „ekonomičnost" myšlení. 4 V tomto příspěvku považuji interpretaci a výklad za totožné pojmy. 5 PRAŽÁK, Josef M., František NOVOTNÝ a Josef SEDLÁČEK. Latinsko-českJ slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1955, voce „interpretatio". 6 Viz Gar^antiUnguistica [online], [cit. 25. 04. 2019]. 7 Srov. např. LAW, Jonathan et al. Oxford Dictionary of Imw. 8. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2015, loc. 21507 [Kindle book], voce interpretation". 8 REUTER, Paul. Introduction au droit des traités. 3. vyd. Paris: Presses Universitaries de France, 1995, s. 87. Veškeré překlady v textu tohoto příspěvku provedl autor, není-li řečeno jinak 9 TROPER, Michel. Imphilosophie du droit. Que Sais-Je?Quatrieme edition mise äjour 17e mille. Paris: Presses Universitaires de France, 2015, loc. 1240 [Kindle book]; srov. kriticky CASTRO, Osvaldo. Nofoes de direito. Introdufao ao raciocínio Jurídico. Andradina: Editora Meraki, 2017, loc. 2235, 2263 [Kindle book]. 10 Je jistě zajímavou otázkou, zda se jedná o maximu či princip. Ačkoli budeme v následujícím textu používat oba pojmy promiscue, budeme mít na mysli především právní princip, tj. relativně abstraktní právní pravidlo stanovící, že není třeba vykládat text právní normy, pokud je zjevné, co norma stanoví. 213 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Jestliže je význam jasný, pak není důvodu jej zpochybňovat. To vede pouze k neefektivnímu výsledku. Kontroverzí provázející maximu in claris je, zda text právních norem musí být vždy interpretován. Samozřejmě bude v tomto kontextu sehrávat úlohu také to, jak definujeme samotný pojem „interpretace" a jak dalece jej budeme schopni analyticky odlišit od procesu aplikace práva. Na druhé straně, je třeba souhlasit s názorem, že většina norem (mezinárodního) práva je typická svojí obecností a (mezinárodni) právo tedy není schopno obsáhnout výslovně všechny možné situace použití normy ve svém vlastním textu.11 Ideové předchůdce maximy in claris můžeme najít již v římském právu.12 Jak nalézáme již v Digestech „cum in verbis nulla ambiguitas est non debet admitti voluntatis quaestio" P Maxima in claris nalézá své kořeny také ve starší hermeneutice,14 zaměřené především na sakrální texty.15 Dle tehdejšího uvažování význam sakrálního textu byl jednoznačný a tedy neexistovala potřeba výkladu.16 Je přitom pozoruhodné, že i takový reformátor, jakým byl LMther, se přiklonil k výkladové tradici katolické církve, tj. k „sensus litteralis", když jeho „nákladní intuicí %de bylo, %e správné pochopený doslovný smysl sám v sobe obsahuje duchovní význam"}1 V období renesance se zrodila myšlenka univerzalizace hermeneutiky.18 Nově si nejenom Bible zasluhuje exegezi, ale i jiné texty vhodné ke čtení, např. z oboru práva.19 Autor Dannhauer přichází s „myšlenkou dobrého interpreta", který musí zohlednit mj. záměr autora textu.20 Byl to pak významný německý hermeneutik Schleiermacher, který definitivně zpochybnil platnost maximy jasnosti textu. Vycházel přitom z myšlenky, 11 Srov. např. DAILLIER, Patrick a Alain PELLET. Droit International Public. 7. vyd. Paris: L.G.D. J., 2009, s. 276. 12 Viz MASUELLI, Saverio „In claris non fit interpretatio" Alle origini del brocardo. Rivista di diritto Romano [online]. 2002, II [cit. 25. 04. 2019]. 13 Ibid. 14 Pojmem „hermeneutika" zde rozumíme nauku o správném výkladu textu. Srov. GRONDIN, Jean. Úvod do hermeneutiky. Praha: OIKOYMENH, 2011, s. 13-31. 15 FERRARIS, Maurizio. Uermeneutica. 1. vyd. Roma-Bari: Editori Laterza, 1998, s. 8. 16 Ibid. 17 GRONDIN, op. cit, s. 61. 18 Ibid., s. 70. 19 Ibid. 20 Ibid., s. 70, 72. 214 Zdeněk Nový že výklad je záležitostí (moderní terminologií) interpersonální.21 Výchozím bodem interpretace pro něj tedy nebyl text, ale člověk. Jeho koncepce her-meneutiky tedy byla „antropologická, podle níz ostatní jsou pro mne ve své podstate mystériem".22 Tradice kritického racionalizmu, jež byla pověstná metodickou skepsí (de omnibus est dubitandum), dále prohloubila erozi maximy in claris non fit inter-pretatio. Příkladně to ztělesňuje dílo RenéDescarta, který odmítal přijmout bez kritického zkoumání vlastně jakoukoli myšlenku, kromě existence Boha.23 V moderní právní hermeneutice se maximou in claris non fit interpretatio zabýval mj. významný italský právní hermeneutik Emilio Betti. Ten maximu in claris odmítl proto, že „je rovna hysteronproteron, zaměňujíc výchozí bod [interpretace] s výsledkem interpretačního procesu."24 Stav úvah o principu in claris je tedy důsledkem souběhu a střetu koncepcí obecné hermeneutiky a právní hermeneutiky. Zatímco první zmíněná odedávna usilovala především o subjektivní nahlédnutí významu, právní herme-neutika vykazuje dvě odlišné orientace. První je subjektivistická, přikládající primární význam společné vůli stran (text je sekundární). Druhá je objek-tivistická a je vázáná na určité formy právního pozitivizmu, tj. text normy je rozhodující pro její interpretaci, přičemž úlohou interpreta je pouze vyjasnění obsahu normy, nikoli její dotváření.25 3 INTERPRETACE MEZINÁRODNÍCH SMLUV JAKO „UMĚNÍ", ANEBO „VĚDA"? V odborné literatuře je často diskutovanou otázkou, zda je výklad mezinárodních smluv spíše „uměním", či „vědou"?26 21 Ibid, s. 70. 22 ibid 23 DESCARTES, René. Rozprava o metodě. Jak vést správný ro%um a hledat pravdu ve vědách. Praha: OIKOYMENH, 2016, s. 28-32. 24 BETTI, Emilio. Teoria Generále delia Interpreta^ione (I). Milano: Dott. Giuffré Editore, 1955, s. 340. Pojem hysteron proteron (ootsqov 7tqÓt£qov) znamená ve starořečtině doslovně „pozdější nejprve". Viz S Z YM ANEK, Krysztof. Uměni argumentace. Terminologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2003, s. 154, voce „hysteronproteron". 25 K pojetí interpretace v rukou právního pozitivisty srov BOBBIO, Norberto. Ilpositivismo giuridico. Te^ioni difilosofia del diritto. Torino: Giappichelli, 1979, s. 154. 26 UNITED NATIONS. Yearbookof thelnternationalTawCommission 1966 |onlinc|. č. II, s. 218 [cit. 25. 04. 2019]. „fTJhe interpretation of documents is tosome extentan art, notan exactscience." 215 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Spojení ars interpretandi je přitom příznačné pro starší ŕilozoriekou herme-neutiku.27 Toto pojetí dává přednost subjektivismu při interpretaci práva (viz výklad výše). Interpretace mezinárodních smluv podle tohoto pojetí tedy nemůže býti činěna more geomeíňco.28 Na straně druhé, nejnovější práce v oboru právní hermeneutiky se nezdráhají použít pro interpretaci práva matematické modely.29 Cílem je maximální preciznost interpretačního výsledku, jakož i zvýšení předvídatelnosti práva ve prospěch jeho subjektů. Diskuze, zda je interpretace „vědou" či „uměním" se může jevit čistě „akademickou".30 Nicméně má praktickou implikaci v tom, zda spíše preferovat subjektivní, či objektivní přístup k výkladu. S tím je pak spojena volba mezi textem smlouvy (objektivní přístup), anebo hledáním společného úmyslu stran (subjektivní přístup). Objektivní přístup znamená, že algoritmus interpretace začíná a může skončit u textu smlouvy. V případě hledání společného úmyslu smluvních stran je interpretace nahlížena jako komplexní operace, která bude zahrnovat nehierarchizované použití prostředků výkladu, tj. text vedle systému smlouvy či jejího účelu. 4 SUBJEKTIVNÍ A OBJEKTIVNÍ PŘÍSTUP K INTERPRETACI MEZINÁRODNÍ SMLOUVY Můžeme říci, že na počátku byl pouze jediný přístup k výkladu mezinárodních smluv — ten usilující o nalezení společného úmyslu smluvních stran (typicky států).31 Tato teorie subjektivního úmyslu stran se následně rozdělila do tří větví.32 27 Tak tomu bylo alespoň do časů Schleiermacherových. Viz FERRARIS, op. cit., s. 20. 28 Srov. DISTEFANO, Giovanni. L'interpretation evolutive de la norme internationale. Revue Generale de Droit International Public [online]. 2011, sv. 2, s. 373 [cit. 25. 04. 2019]. 29 Srov. obecně VIOLA, Luigi. Interpreta^ione de IIa legge con modelli matematici. Processo, a.d.r., gisutizjapredittiva. Volume I. Milano: Diritto avanzato, 2017 [Kindle book]. 30 Srov. obecně FEYERABEND, Paul K. Věda jako umění. Rychnov n. Kněžnou: Ježek, 2004. 31 KLABBERS, Jan. Virtuous Interpretation. In: FITZMAURICE, Malgosia, Olufemi ELIAS a Panos MERKOURIS (eds.). Treaty Interpretation and the Vienna Convention on the Taw of Treaties. 30 Years On, Volume I Leiden-Boston: Martinus Nijhoff, 2010, s. 29—30. 32 Ibid. 216 Zdeněk Nový Za prvé, předmětem interpretace je společný úmysl smluvních stran stricto sensu.33 Za druhé, úmysl smluvních stran je reflektován výhradně a nejlépe v textu smlouvy.34 Za třetí, nejvěrnější obraz úmyslu stran se zrcadlí v předmětu a účelu smlouvy.35 Subjektivní přístup skýtá řadu problémů. Hledání úmyslu stran (mimo text smlouvy) se zdá být něčím vymykajícím se možnosti skutečné analýzy. Jak může být ustaven společný úmysl stran desítek států?36 Jak může být nalezen úmysl stran, které smlouvu sjednaly, a států, které k ní přistoupily (třeba o desítky let později)?37 Arsanjani a Reisman v této souvislosti přiléhavě poznamenávají: „Samotný pojem subjektivního' hlediska státu zahrnujepersonifikaci komplikované sociální organizace do takové míry, zý by se sám Hegel začervenal; i kdyby mohl být personifikovaný stát redukovatelný na nejakou klíčovou osobu, ti, kdo jménem státu činí rozhodnutí, se v^dy mení V případě mnohostranných smluv, hledání «sdílených» subjektivních úmyslů takového množství státůjinde nez v textu smlouvy, je honbou za falešnou nadějí."38 Zastánci objektivní teorie, kladoucí důraz na text jako nejvěrnější vyjádření úmy-slu stran, tedy převládli. Tato skutečnost je také reflektována ve VUSP. Text je tedy počáteční bod výkladu mezinárodních smluv dle této úmluvy (viz níže).39 Někteří přitom poukazují na skutečnost, že text může být spolehlivějším vodítkem než hledání společného úmyslu stran z hlediska právní jistoty.40 33 Srov. ex multis SHAW, Malcolm N. International Taw. 8. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2017, s. 706-707. 54 Ibid. 35 Ibid. 36 HAMBRO, Edward. The Interpretation of Multilateral Treaties by the International Court of Justice. Transactions of the Grotius Society [online]. 1953, sv. 39, s. 237 [cit. 25. 04. 2019]. 37 Srov. KOLB, Robert. The Taw of Treaties. An Introdcution. Cheltenham: Edward Elgar, 2016, s. 143 [ebook]. 58 ARSANJANI, Mahnoush H. a Michael W. REISMAN. Interpreting Treaties for the Benefit of Third Parties: The „Salvor's Doctrine" and the Use of Legislative History in Investment Treaties. American Journal of International Taw [online]. 2010, sv. 104, s. 602 [cit. 25. 04. 2019]. [Uvozovky v textu v originale]. 39 MCNAIR, Arnold Duncan. The Taw of Treaties. Oxford: Clarendon Press, 1961, s. 365; ABI-SAAB, Georges. The Appelatte Body and Treaty Interpretation. In: FITZMAURICE, ELIAS, MERKOURIS (eds.)., op. cit., s. 104; REUTER, op. cit., s. 89; JIMENEZ DE ARECHAGA, Eduardo. International law in the past third of a century. Recueil des corns Tome 159. Leiden-Boston: Brill-Nijhoff, 1979, s. 43. 40 DEL GIUDICE, Federico. Manuale di diritto internationale pubblico xi edi^ione. Napoli: Simone, 2014, s. 41. 217 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Objektivní teorie, upřednostňující analýzu textu smlouvy, vyžaduje, aby interpret zohledňoval primárně text smlouvy, nezávisle na úmyslu stran. Ostatně, jak poznamenal významný italský internacionalista Pasquale Fiore, „úmysly stran nemohou být pohnány jinak nezprostřednictvím slov [smlouvy]".41 Ve prospěch subjektivního přístupu však hovoří skutečnost, že slova se používají vždy v určitém kontextu. Když je z něj vytrhneme, přestanou v rámci procesu interpretace dávat smysl. Smysl interpretace mezinárodních smluv tedy zjevně osciluje mezi dvěma protipóly. Na straně jedné je snaha o předvídatelnost interpretace a respekt k vyjádřené vůli smluvních stran. Na straně druhé je snaha získat vhled do společné vůle smluvních stran, která nemusí být nutně shodná s textem, a text musí této skutečné vůli stran ustoupit. Maxima in claris může být hypoteticky spojována jak se subjektivním, tak objektivním přístupem k interpretaci smlouvy. Nicméně se zdá, že se připíná více k objektivnímu výkladu, jehož těžištěm je text smlouvy. 5 PRÁVNÍ ZAKOTVENÍ PRINCIPU IN CLARIS V MEZINÁRODNÍM PRÁVU VEŘEJNÉM Nyní přejděme k otázce zakotvení principu ve formálních pramenech mezinárodního práva. Toto naše počínání bude kopírovat genezi maximy od jejího původu ve vnitrostátním právu až po její objevení v právu mezinárodním.42 Je přitom třeba reflektovat tři roviny „zakotvení" principu v mezinárodním právu: • rovina doktrinální (pohled teoretiků mezinárodního práva), • rovina psaného i nepsaného mezinárodního práva (zkoumání pramenů mezinárodního práva stricto sensu), • rovina rozhodovací praxe mezinárodních soudů a dalších orgánů. 41 Viz FIORE, Pasquale. Nuovo dritto internacionálepubblico secondo I bisogni della civilta moderna. Miláno: Casa Editrice e Tipog. degli Autori-Editori Corso Vittorio Emanuele 18, 1865, s. 264 [v elektronickém archivu autora]. 42 To vše musíme činit u vědomí toho, že nepanuje ontologická identita mezi vnitrostátním vzorem a jeho mezinárodněprávní replikací. 218 Zdeněk Nový 5.1 Doktrína V doktríně mezinárodního práva veřejného maxima nejprve získala své příznivce. PLmmerich De Vattel, jeden z otců zakladatelů moderního mezinárodního práva, stanovil in claris non fit interpretatio jako jeden ze základních pilířů výkladu mezinárodních smluv: „První obecnou maximou budiZj Z? je zapovězeno interpretovat to, co nevyžaduje výklad."43 Podobně (ačkoli podstatně později) významný britský odborník v oblasti práva mezinárodních smluv lord McNair poznamenal, že „striktně vzato, pokudje význam smlouvyjasný, tato je aplikována, nikoli interpretována."44 Princip in claris je však v současné době odmítán většinou odborníků v oblasti mezinárodního práva.45 Společný argument proti ní je prostý: již při pouhém pohledu na text mezinárodní smlouvy vědomě či podvědomě probíhá interpretace jejího obsahu.46 5.2 Pozitivní právo V literatuře, pokud je nám známo, není řešena otázka, zda se kdy princip in claris nalézal v reprezentativní praxi států, která by byla doprovázena též opiniem iuris. Jinými slovy nelze s jistotou potvrdit, že by existovalo mezinárodní obyčejové pravidlo in claris. Princip in claris non fit interpretatio může být nicméně některými považován za obecnou zásadu právní.47 Tomu by nasvědčovalo používání tohoto principu (v různých funkcionálních podobách) nejen při interpretaci 43 DE VATTEL, Emmerich. The Taw of Nations, Or, Principles of the Taw of Nature, applied to Conduct and Affairs of Nations and Sovereigns, with Three Early Essays on the Origin and Nature of Natural Taw and on Tuxury. Indianapolis: „Liberty fund", 2008. 44 MCNAIR, op. cit, s. 365. 45 Srov. např. JENNINGS, Robert a Arthur WATTS (eds.). Oppenheims International Taw. Volume! 9. vyd. Essex: Longman, 1993, s. 1367. 46 Srov. SCHWARZEBERGER, Georg Myths and Realities of Treaty Interpretation. Articles 27—29 of the Vienna Draft Convention on the Law of Treaties. The Virginia Journal of ItnernationalTaw [online]. 1968, sv. 9, s. 8 [cit. 25. 04. 2019]. 47 Srov. CONFORTI, Benedetto a Angelo LAB ELLA. An Introduction to International Taw. Leiden-Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 2012, s. 38—39; k obecným zásadám právním jako prameni mezinárodního práva srov také čl. 38 odst. 1 písm. C) Statutu MSD 219 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče soukromoprávních jednání, ale také předpisů veřejného práva.48 Jistě by byla tato maxima způsobila stát se jednou ze „soukromoprávních analogií" dle Hersche Lauterpachta.m 5.2.1 Stanovisko VÚSP Pravidla intepretace mezinárodních smluv jsou stanovena v článcích 31—33 VUSP Cl. 31 VUSP představuje tzv obecné pravidlo výkladu. Toto obsahuje prostředky, které musejí být použity k interpretaci mezinárodních smluv. Cl. 32 poskytuje tzv. doplňkové prostředky výkladu, které se použijí pouze subsidiárně, pokud prostředky interpretace v obecném pravidle nedostačují k řešení interpretačního problému a hrozila by situace non liquet. Cl. 33 pak reaguje na problematiku mnohojazyčnosti mezinárodních smluv. Podle názoru Mezinárodního soudního dvora (MSD) tato pravidla reflektují mezinárodní obyčeje v této oblasti existující v době vzniku VÚSP.50 Přitom někteří autoři připouští, jak existenci kodifikovaných, tak nekodifikováných principů smluvního práva ještě před přijetím této úmluvy.51 Jestliže maxima in clarisbjhi zachovávána v praxi států v období před sjedná-ním VUSP, což by indikovalo existenci mezinárodního obyčeje, pak by teo-reticky mohla proniknout také do VUSP. Nicméně Komise pro mezinárodní právo (KMP), v jejíž gesci byla příprava návrhu VUSP, však seznala, že: „[PJrincipy a maximy [výkladu mezinárodních smluv].. .jsou.. principy logiky a dobrého uvalování, mající hodnotupou^ejako průvodci, 48 Z pohledu právní historie srov MASUELLI, op. cit., s. 418. Např. v italském právu srov rozsudek Suprema Corte di Cassa^ione ze dne 15. července 2016, sekce III (civilní), čl. 14432; srov. také FERRERI, Silvia. Le juge national et 1'interprétation des contrats internationaux. Revue Internationale de droit compare [online]. 2011, sv. 53, č. 1, 54 [cit. 25. 04. 2019]. 49 LAUTERPACHT, Hersch. Private Taw Analogies in International Taw with Specific Reference to International Arbitration. University of London: LLD Thesis [v elektronickém archivu autora]. Nicméně v této souvislosti musíme být obezřetní před jednoznačným přijímáním pravidel či principů, které mají svůj původ ve vnitrostátních právních řádech jako existujících a majících stejný obsah také v právu mezinárodním. 50 Pokud se týká čl. 31 VÚSP srov. Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 3. února 1994, The Territoral Dispute (Lybian Arab Jamahiryal Chad). In: I. C. J. Reports, 1994, p. 6, odst. 41; Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 26. února 2007, Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro). In: I. C.J. Reports 2007, p. 43, odst. 160. 51 Srov. VAN DAMME, Isabelle. Treaty Interpretation and the WTO Appellate Body. Oxford: Oxford University Press, 2009, s. 37—52. 220 Zdeněk Nový kteň mohou napomocipň hledání významu, jej^ strany mohly pňpisovat výrazům, které poulily v dokumentu" ^ Princip in claris je zmíněn v citovaném dokumentu KMP pouze jednou, a to thajskou delegací, samotná KMP tuto maximu explicitně neuvádí.53 Možnost zakotvení principu in claris ve VUSP striktně odmítá významný švýcarský internacionalista Mark Villiger. Ve svém komentáři k čl. 31 VUSP explicitně zmiňuje, že maxima nebyla do tohoto obecného pravidla výkladu tvůrci této úmluvy zakomponována.54 Je pozoruhodné, že Villiger spojuje princip in claris výslovně s preferencí textu smlouvy jako primárního prostředku její interpretace.55 Autor odůvodňuje svůj názor poukazem na přípravný dokument k úmluvě vypracovaný KMP, v němž se zmiňuje, že ve VUSP nebude existovat formální hierarchie prostředků výkladu (např. textu před předmětem a účelem smlouvy).56 Avšak při pozorném čtení tohoto dokumentu KMP se dozvídáme, že „[KJMP se jednomyslné shodla na tom, ^e ... výchozím bodem interpretace je význam textu."51 Důvodem není hierarchizace prostředků výkladu, leč „logika".58 Projev maximy in claris lze tedy spatřovat v požadavku hledět při interpretaci smlouvy k jejímu „obvyklému významu". Dále můžeme vysledovat střípky této maximy rovněž ve formulaci článku 32 VUSP, který umožňuje použití doplňkových prostředků výkladu pouze tehdy, kdy nelze docílit interpretace na základě obecného pravidla ob saze-ného v čl. 31 VUSP, protože zde mj. zůstává nejasnost či více^načnost významu textu smlouvy.59 Jí contrario tedy, nelze použít článek 32 v situaci, kdy se stane ustanovení smlouvy jasným na základě použití prostředků výkladu v čl. 31. 52 Viz UNITED NATIONS6, op. cit., s. 218. 53 Ibid., s. 94. 54 VILLIGER, Mark. Commentary on the 1969 Vienna Convention on the Eaw of Treaties. Leiden-Boston: Martinus Nijhoff, 2009, s. 436. 55 Ibid. 56 UNITED NATIONS, op. cit., s. 219-220. 57 Ibid., s. 219, odst. 9. 58 Ibid. 59 Přiléhavě to vyjádřili rakouští autoři FISCHER, Peter a Heribert Franz KOCK. Allgemeines Völkerrecht. Vierte, durchgesehene un ergönte Auflage. Wien: Linde, 1994, s. 58: „Art. 32 WKV lässt solche ergänzenden uslegungsmittel nur %u, wenn die Bedeutung anderenfalls mehrdeutig oder dunkel bliebe oder %u einem offensichtlich sinnwidrigen oder unvernünigen Ergebnis führte." [Zvýrazněno v původním textu]. 221 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče V takové situaci se samozřejmě nebude jednat nutně o jasné ustanovení smlouvy, ale takové, jehož význam byl objasněn na základě analýzy textu smlouvy. Pokud však společně s Villigerem přijmeme interpretaci principu in claris jako přednost obvyklého významu před ostatními prostředky výkladu, pak tuto tezi souhra čl. 31 a 32 VUSP podporuje. Jinými slovy, projevem principu in claris je přednost gramatického výkladu v podobě zjišťování obvyklého významu ustanovení smlouvy. 5.3 Soudní a jiná rozhodnutí V předchozím výkladu jsme se věnovali náhledu na princip in claris prismatem pozitivního práva a názorů kvalifikovaných znalců mezinárodního práva. Nyní zbývá se zaměřit na jeho použití v aplikační praxi. Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti (SDMS) konstatoval v poradním stanovisku týkajícím se práce žen v nočních hodinách mj., že: „Diktum ustanovení cl. 3 (Washingtonské úmluvy), posukováno samostatné, nepůsobí %ádnj problém; je obecné ve své formulaci a prosté více^nacnosti nebo nejasnosti".60 V dalším případu týkajícím se nabytí polské státní příslušnosti SDMS pozná-menal, že: „Úloha soudujejasné definována. Majíc před sebou ustanovení, jeho^vý^nam je nad sluncejasný, je soud vá^án poulit toto ustanovení jak stojí a le^í, ani^ by posukoval, %da by bylo výhodné dodat další ustanovení nebo ji těmito ustanoveními nahradit."61 Americko-italská smíšená arbitrážní komise (Komise) se zabývala sporem, v němž mj. šlo o výklad čl. 78 odst. 4 písm. c) Versaillské mírové smlouvy (VMS).62 Komise v této souvislosti konstatovala, že: „ VMS je v tomto bode úplné jasná. Cl 78 odst. 4 písm. c) %ní ,kompen%ace bude ^oplacena, pňcem^ bude osvobozena od jakýchkoli poplatků, daní cijiných nákladů'... Z hlediska gramatického je toto ustanovení tak jednoduché, %e se vymyká jakékoli interpretaci."63 60 Poradní stanovisko Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ze dne 15. listopadu 1932. Interpretation of the Convention of 1919 Concerning Employment of Women during Night. Series A./B. 61 Poradní stanovisko Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ze dne 15. září 1923. Aquisition of Polish Nationality. Series B — No. 7. 62 Rozhodnutí Italian-United States Conciliation Commission ze dne 29. června 1963 a 26. února 1965, Drout^koy Case, No. 232 a 235. 63 Ibid., s. 285. Uvozovky uvnitř textu v originále. 222 Zdeněk Nový Komise následně seznala, %e „Přijmout tuto (odlišnou) interpretaci by znamenalo %měnitpodmět věty a přepsat ji ,Platba by měla proběhnout (měla být učiněna) %a předpokladu osvobození od jakýchkoli poplatků, daní ci jiných nákladů1... Výklad, který si nárokuje být gramatickým, a který mění interpretovaný text, se sám odsunuje."64 Můžeme poukázat také na skutečnost, že výslovný odkaz na in claris non fit interpretatio můžeme nalézt také např. v oblasti mezinárodního trestního soudnictví. Tak Mezinárodní trestní soud (MTS) připomenul, že otázka vydání Al-Bašíra tomuto soudu je jasná, a tedy „in claris non fit interpretation.65 Maximu zmínil ve svém rozhodnutí také Zvláštní tribunál pro Libanon (ZTL).66 Jak poznamená francouzský internacionalista Denis Alland, přítomnost principu in claris byla zaznamenána také v praxi národních soudů interpretujících mezinárodní smlouvy.67 Poukazuje v této souvislosti na skutečnost, že francouzským soudům bylo v historii dokonce zapovězeno provádět výklad mezinárodních smluv.68 V současném mezinárodním právu se však stalo truismem, že smluvní ustanovení musejí být vždy interpretována.69 Jediným mezinárodním (sic) soudem70, který princip in claris pravidelně používá, je SDEU v podobě doktríny acte clair. Je nicméně otázkou, zda a do jaké míry je udržitelná doktrína acte clair deklarovaná Soudním dvorem EU (SDEU) již ve věci CILFIT.71 Jak rozlišit 64 ibid. 65 Rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu ze dne 13. června 2015, The Prosecutor v. Omar Hassan Ahmad AI Bashir, No. ICC-02/05-01/09. 66 Srov. POWERDLY, Joseph. Distingusihing Creativity from Activism: International Criminal Law and the „Legitimacy" of Judicial Development of the Law. In: SCHABAS, William A., Yvonne Mc DERMOTT a Niamh HYES (eds.). The Ashgate Research Companion to International Criminal Taw. Cirticla Perspectives. London and New York: Routledge, 2013, s. 241-242. 67 ALLAND, Denis. Ľinterprétation du droit international public. In: Recueil des cours Tome 362. Leiden/Boston: Martmus Nijhoff Publishers, 2014, s. 99. 68 Ibid. 69 Viz např. DORR, Oliver. Art. 31 General Rule of interpretation. In: DORR, Oliver a Kirsten SCHMALENBACH (eds.). Vienna Convention on The Taw Of Treaties. A Commentary, Heidelberg-New York: Springer, 2012, s. 529; SUR, Serge. La créativité du droit international. In: Recueil des cours Tome 363. Leiden/Boston: Martinus Nijhoff Publishers 2014, s. 289, 294. 70 Soudní dvůr EU je založen mezinárodní smlouvou a potud je mezinárodním soudem. 71 Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1982, Srí CITFIT andTanificio di Gavardo SpA v. Ministry of Health, věc 283/81. 223 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče „jasná" ustanovení od těch „nejasných"? Jak lze činit odpovědným stát za nepředložení předběžné otázky SDEU,72 když se soud, který tuto otázku musel předložit, domníval, že se jedná o acte clair? Jak může být stát odpovědný, když neexistuje spolehlivý epistemologický návod, jak odlišit „jasná" od „nejasných" ustanovení práva?73 Na druhé straně lze najít příklady vnitrostátních rozhodnutí soudů, povinných na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předložit předběžnou otázku, které se snažily, seč mohly, aby nemusely tuto otázku předkládat.74 V tomto ohledu je signifikantním příkladem rozsudek Nejvýššího soudu CR (NS CR), který se zabýval výkladem pojmu „provozovna" ve smyslu Nařízení o insolvenčních řízeních.75 NS CR vynaložil nemalé úsilí, aby se vyhnul nutnosti předložit předběžnou otázku, a to ve věci, která nebyla vůbec jasná. Nabízí se tedy otázka, zda nedává vlastně maxima in claris prostor pro zneužití diskrece vnitrostátními soudy, ať již při aplikaci mezinárodního práva či práva EU? 6 HODNOCENÍ DOSAŽENÝCH POZNATKŮ Doktrína in claris upadla u soudobých internacionalistů v nemilo st. Dle jejich názoru není možné aplikovat normu mezinárodního práva bez interpretace jejího textu (viz výše). Výše uvedená rozhodnutí, která lze označit za operující s principem in cla-tis, jsou povětšinou staršího data. Byla rovněž přijata před vznikem VUSP. Pokud se týká rozhodování MTS a ZTL, odkaz na princip in claris nebyl klíčový pro závěry učiněné v těchto rozhodnutích. Podle mého názoru však uvedená rozhodnutí odhalují jinou pointu. Soudci SDMS či komisaři neříkají, že vůbec neprovádějí výklad. Pouze se drží slov 72 Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 9. září 2015, Joäo Filipe Ferreira da Silva e Brito and Others v. Estadoportugués, věc C-160/14. 73 Referujícímu soudu členského státu dozajista nepomůže odpověď, že se ukáže jaksi post festům, zda šlo o acte clairN řízení o porušení práva EU vůči státu tohoto soudu. 74 Smlouva o fungování Evropské unie (konsolidované znění). 75 Rozsudek Nejvyššího soudu CR ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006. Srov. také čl. 3 odst. 2 Nařízení (ES) č. 1346/2000, o úpadkovém řízení (dnes Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení). 224 Zdeněk Nový v textu smlouvy, když jim tato slova připadají jasná.76 Jinými slovy, pokud gramatický výklad dostačuje k vyřešení právní otázky, pak není důvod se obracet k jiným metodám výkladu. Nic více, nic méně. 7 NAMÍSTO ZÁVĚRU: CO ZBÝVÁ Z PRINCIPU IN CLARIS NON FIT INTERPRETATIO DNES? Význam principu in chrishe spatřovat v respektování vůle smluvních stran. Pokud se jedná o interpretaci třetí stranou, aby tato interpretovala smlouvu v dobré víře,77 musí hledět na prvním místě na text. Mezinárodní smlouva je výtvorem vůle stran a tuto vůli nejlépe vyjádřenou v textu smlouvy je třeba respektovat. Mezinárodní soudci nemají legitimitu přetvářet či měnit mezinárodní smlouvy mezi státy.78 Skutečností (na kterou se občas zapomíná i ve sféře vnitrostátního práva) je, že soudci nejsou voleni lidem, a tedy postrádají zmocnění právním řádem tvořit a měnit právo.79 Dále lze spatřovat nebezpečí pro právní jistotu a předvídatelnost práva v přijetí opačné maximy, tj. „omnia sunt interpretanda"8® Jinými slovy, žádné správné řešení interpretační operace neexistuje, každý jediný proces interpretace může vést k různým závěrům apod. Takovýto subjektivistický přístup představuje rezignaci na hledání a nalezení pravdy při interpretaci práva, ergo právní nihilismus. Významný americký právní filozof Dennis Patterson kritizoval soudobý trend v právní filozofii směřující k tomu, že vše je věcí interpretace či přesněji interpretací.81 S touto kritikou se ztotožňuji. 76 Srov také abstrakci praxe interpretace dohod o ochraně investic ze strany arbitrážních tribunálu in REINISCH, August. The Interpretation of International Investment Agreements. In: BUNGENBERG, Marc, Jörn GRIEBEL, Stephan HOBE a August REINISCH (eds.). International Investment Eaw. München: Nomos-Beck-Hart, 2015, s. 380—381. 77 Dobrá víra je uvedena prvním místě v obecném pravidle výkladu dle čl. 31 (1) VUSP. 78 Zde musíme odlišovat mezi tímto normativním stanoviskem a tím, co se děje ve skutečnosti. Ovšem ne vše, co se děje ve skutečnosti, je správné. 79 Srov. TROPER, Michel The Judicial Power and Democracy, European Journal of Eegal Studies [online]. 2007, sv 1, č. 2, s. 15 [cit. 25. 04. 2019]. 80 Srov. diskuzi mezi zastánci „clara non sunt interpretanda" versus „omnia sunt interpretanda" v polském právním myšlení. Srov. GRABOWSKI, Andrzej. Clara non sunt interpretanda vs. omnia sunt interpretanda A Never-Ending Controversy in Polish Legal Theory? Revue— Journalfor Constitutional Theory and Philosoph)/ of Law [online]. 2015, sv. 26, s. 67-97 [cit. 25. 04. 2019]. 81 PATTERSON, Dennis M. Taw and Truth. New York-Oxford: Oxford University Press, 1996, s. 71-105. 225 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Je vhodné také připomenout, že požadavek dobré víry při interpretaci mezinárodních smluv není adresován pouze samotným stranám, ale také mezinárodním soudcům.82 Jak výstižně poznamenal francouzský internacionalista Pierre-Marie Dupuy, „paměť musí %ůstat loajální a nikoli sloučit k přepisování minulosti; smlouva náledí jejím autorům a ne soudd."83 Princip in claris může nabývat různých významů. Ve „standardním pojetí" znamená, že normu obsaženou v textu smlouvy lze aplikovat na konkrétní případ, aniž by bylo nezbytné text interpretovat. Tato koncepce odporuje zkušenosti, že vykladač smlouvy musí učinit interpretační úsudek již o tom, zda text na skutkovou situaci vůbec dopadá. Do procesu rozumění textu normy ve smlouvě, která má být interpretována, tak vstupuje určité před-porozumění jejího vykladače. V jiném pojetí, jež se nám jeví spíše jako lépe korespondující stavu soudobého mezinárodního práva, tento princip znamená, že pokud stačí k výkladu zjistit obvyklý význam textu příslušného ustanovení mezinárodní smlouvy, pak tento výklad nemá být přepisován na základě jiných výkladových metod, jako např. metody teleologické (jako formy subjektivního výkladu). V tomto druhém významu tedy princip in claris zamezuje arbitrárnosti při výkladu mezinárodní smlouvy, když úkolem interpreta (ať již smluvní strany či třetího subjektu jako např. mezinárodního soudu či tribunálu) není smlouvu přepisovat.84 Zesílený respekt k textu smlouvy je také dán skutečností, že mezinárodní soudy či tribunály nemají dánu legitimitu k tvorbě mezinárodního práva ve jménu účelu právní úpravy či z jiného důvodu.85 Zapojení lidu do výběru zákonodárců je nezbytnou podmínkou fungování dnešních demokracií. Mutatis mutandis, má-li být mezinárodní společenství založeno rovněž na demokratických principech, mezinárodní soudci se musejí držet co nejvěrněji toho, co státy ve vzájemných mezinárodních smlouvách mezi sebou dohodly. 82 DUPUY, Pierre-Marie. Evolutionary Interpretation of Treaties: Between Memory and Prophecy In: CANNIZZARO, Enzo (ed.). The Taw of Treaties Beyond the Vienna Convention. Oxford: Oxford University Press, 2011, s. 126. 83 Ibid. 84 Ibid. 85 Nicméně srov. obecně DARCY, Shane a Joseph POWDERLY (eds.). Judicial Creativity at the International Criminal Tribunals. Oxford: Oxford University Press, 2010. 226 Zdeněk Nový Smysl maximy tedy nespočívá v tom, že bychom nepřipouštěli interpretaci v případě přímočařejších interpretačních situací. Jak poznamenal jeden autor, ,,[t]oto latinské diktum [in claris non fit interpretatio] není o nic víc pravdivé. . .nez tvrzení, %e trávení není nezbytné v případě lehké stravy" Nicméně obhajobu maximy in claris v mezinárodním právu komplikuji přinejmenším dva faktory. Zaprvé je to mnohojazyčnost textů mezinárodních smluv.87 Dochází tedy čas od času k významovým posunům mezi zněními smlouvy.88 Za druhé, pokud připustíme možnost evolutivní (dynamické interpretace) mezinárodních smluv,89 pak obsah pojmu, který se vyvíjí, může mít různý význam v různých časových okamžicích (např. jednou více restriktivní a jednou více extenzivní). Maxima však in claris umožňuje připustit, že přinejmenším v některých situacích neinterpretujeme tak intenzivně, tj. nepotřebujeme použít nějaké sofistikované instrumentárium, abychom vyřešili to, co se rozumí např. „poštovní službou" pro účely výkladu mezinárodní smlouvy.90 Literatura Knihy ALLAND, Denis. Ľinterprétation du droit international public. In: Recueildes cours Tome 362. Leiden/Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 2014, 416 s. ISBN 978-90-04-25554-8. BOBBIO, Norberto. IIpositivismo giuridico. Ve^ioni difilosofia deldiritto. Torino: Giappichelli, 1979, 296 s. ISBN 9788834802007. CONFORTI, Benedetto a Angelo LABELLA. A_n Introduction to International Law. Leiden-Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 2012, 73 s. ISBN 978-90-04-16416-1. 86 TEDESCHI, Guido. Insufficiency of the Legal Norm and Loyalty of the Interpreter. Malaya haw Review [online]. 1962, sv. 4, č. 2, s. 233 [cit. 25. 04. 2019]. 87 Srov. ČL 33 VÚSP. 88 Srov. např. Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 13. prosince 1999, Kasikili/ Sedudu Island (Botswana/Namibia). In: I. C. J. Reports, 1999, p. 1045. 89 Srov. obecně DJEFFAL, Christian. Static and Evolutive Treaty Interpretation. A Tunctional Reconstruction. Cambridge: Cambridge University Press, 2016; a DISTEFANO, op. cit., passim. 90 Poradní stanovisko Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ze dne 16. května 1925. Polish Postal Service in Danzig. Series B — No. 11. 227 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče DAILLIER, Patrick a Alain PELLET. Droit International Public. 7. vyd. Paris: L.G.D. J., 2009, 722 s. ISBN 978-2-275-02390-8. DARCY, Shane a Joseph POWDERLY (eds.). Judicial Creativity at the International Criminal Tribunals. Oxford: Oxford University Press, 2010, 432 s. ISBN 97-801-99-591-466. DEL GIUDICE, Federico. Manuale di diritto internationalepubblico xi edi^ione. Napoli: Simone, 2014, 384 s. ISBN 978-88-914-0307-0. DE VATTEL, Emmerich. The Taw of Nations, Or, Principles of the Taw of Nature, applied to Conduct and Affairs of Nations and Sovereigns, with Three Early Essays on the Origin and Nature of Natural Taw and on Tuxury. Indianapolis: „Liberty fund", 2008, 868 s. ISBN 978-0-86597-451-7. DESCARTES, René. Rozprava o metodě. Jak vést správný ro^um a hledat pravdu ve vědách. Praha: OIKOYMENH, 2016, 76 s. ISBN 978-80-7298-212-7. DJEFFAL, Christian. Static and Evolutive Treaty Interpretation. A Functional Reconstruction. Cambridge: Cambridge University Press, 2016, 418 s. ISBN 978-1-107-11831-7. FERRARIS, Maurizio. T'ermeneutica. 1. vyd. Roma-Bari: Editori Laterza, 1998, 131 s. ISBN 88-420-5509-3. FEYERABEND, Paul K. Věda jako umění. Rychnov n. Kněžnou: Ježek, 2004, 116 s. ISBN 80-85996-37-5. FISCHER, Peter a Heribert Franz KOCK. Allgemeines Völkerrecht. Vierte, durchgesehene un ergönte Auflage. Wien: Linde, 1994, 311 s. ISBN 3-85122-410-8. GARDINER, Richard. Treaty Interpretation. 2. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2015, 523 s. ISBN 978-0-19-966923-3. GRONDIN, Jean. Úvod do hermeneutiky. Praha: OIKOYMENH, 2011, 247 s. ISBN 80-86005-43-7. JENNINGS, Robert a Arthur WATTS (eds.). Oppenheims International Taw. Volume I. 9. vyd. Essex: Longman, 1993, 1367 s. ISBN 0-582-50108-3. JIMENEZ DE ARÉCHAGA, Eduardo. International law in the past third of a century. In: Recueildes cours Tome 159. Leiden-Boston: Brill-Nojhoff, 1979, 463 s. ISBN 978-90-28-60359-2. MCNAIR, Arnold Duncan. The Taw of Treaties. Oxford: Clarendon Press, 1961, 789 s. ISBN 0-19-825152-1. 228 Zdeněk Nový PATTERSON, Dennis M. Law and Truth. New York-Oxford: Oxford University Press, 1996, 189 s. ISBN 0-19-508323-7. PRAŽÁK, Josef M., František NOVOTNÝ a Josef SEDLÁČEK. Tatinsko-český slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1955. REUTER, Paul. Introduction au droit des traités. 3. vyd. Paris: Presses Universitaries de France, 1995, 251 s. ISBN 2-13-047263-X. SUR, Serge. La créativité du droit international. In: Recueil des cours Tome 363. Leiden-Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 2014, 460 s. ISBN 978-90-04-25556-2. SHAW, Malcolm N. International Law. 8. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2017, 1033 s. ISBN 978-1-107-18847. SZYMANEK, Krysztof. Lmění argumentace. Terminologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2003, 392 s. ISBN 80-244-0699-3. r V TYC, Vladimír. K vnitrostátní pňmé závaznosti mezinárodních smluv. Brno: Masarykova univerzita, 1996, 137 s. ISBN 80-210-1384-2. r V TYC, Vladimír. Mezinárodní, české a unijní právo mezinárodních smluv. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 171 s. ISBN 978-80-210-6155-2. VAN DAMME, Isabelle. Treaty Interpretation and the WTO Appellate Body. Oxford: Oxford University Press, 2009, 419 s. ISBN 978-0-19-956223-7. VILLI GER, Mark. Commentary on the 1969 Vienna Convention on the Law of Treaties. Leiden-Boston: Martinus Nijhoff, 2009, 1093 s. ISBN 978-90-04-16804-6. Kapitoly v odborných knihách ABI-SAAB, Georges. The Appelatte Body and Treaty Interpretation. In: FITZMAURICE, Malgosia, Olufemi ELIAS a Panos MERKOURIS (eds.). Treaty Interpretation and the Vienna Convention on the Taw of Treaties. 30 Years On, Volume I. Leiden-Boston: Martinus Nijhoff, 2010, 382 s. ISBN 978-90-04-18104-5. DORR, Oliver. Art. 31 General Rule of interpretation. In: DORR, Oliver a Kirsten SCHMALENBACH (eds.). Vienna Convention on The Law Of Treaties. A Commentary, Heidelberg-NY: Springer, 2012, 1423 s. ISBN 978-3-642-19290-6. 229 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče DUPUY, Pierre-Marie. Evolutionary Interpretation of Treaties: Between Memory and Prophecy. In: CANNIZZARO, Enzo (ed.). The Taw of Treaties Beyond the Vienna Convention. Oxford: Oxford University Press, 2011, 464 s. ISBN 978-0-19-958891-6. KLABBERS, Jan. Virtuous Interpretation. In: FITZMAURICE, Malgosia, Olufemi ELIAS a Panos MERKOURIS (eds.). Treaty Interpretation and the Vienna Convention on the Taw of Treaties. 30 Years On, Volume I. Leiden-Boston: Martinus Nijhoff, 2010, 382 s. ISBN 978-90-04-18104-5. REINISCH, August. The Interpretation of International Investment Agreements. In: BUNGENBERG, Marc, Jörn GRIEBEL, Stephan HOBE a August REINISCH (eds.). International Investment Taw. München: Nomos-Beck-Hart, 2015, 1952 s. ISBN 879-3-8329-6898-4. Knihy v elektronické podobě BETTI, Emilio. Teoria Generale della Interpretačně (I). Milano: Dott. Giuffré Editore, 1955 [v elektronickém archivu autora]. CASTRO, Osvaldo. No pes de direito. Intro du^ao ao raciotínio Jurídico. Andradina: Editora Meraki, 2017 [Kindle book]. FIORE, Pasquale. Nuovo dritto internationale pubblico secondo I bisogni della civilta moderna. Milano: Casa Editrice e Tipog. degli Autori-Editori Corso Vittorio Emanuele 18, 1865, 714 s. [v elektronickém archivu autora]. KOLB, Robert. The Taw of Treaties. An Introdcution. Cheltenham: Edward Elgar, 2016, 307 s. ISBN 978-1-78536-015-2 [ebook]. LAUTERPACHT, Hersch. Private Taw Analogies in International Taw with Specific Reference to International Arbitration. University of London: LLD Thesis [v elektronickém archivu autora]. LAW, Jonathan et al. Oxford Dictionary of Taw. Eight Edition. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-174449-2 [Kindle book]. POWERDLY, Joseph. Distingusihing Creativity from Activism: International Criminal Law and the „Legitimacy" of Judicial Development of the Law. In: SCHABAS, William A., Yvonne Mc DERMOTT a Niamh HYESS (eds). The Ashgate Research Companion to International Criminal Taw. Cirticla Perspectives. London and New York: Routledge, 2013, 553 s. ISBN 9781409419181 [v elektronickém archivu autora]. 230 Zdeněk Nový TROPER, Michel. Pa Philosophie du droit. Que Saisje? Quatriěme edition mise á jour 17e mille. Paris: Presses Universitaires de France, 2015. ISBN 978-2-13-073311-9 [Kindle book]. VIOLA, Luigi. Interpretation de IIa legge con modelli matematici. Processo, a. dr., gisuti^ia predittiva. Volume I. Milano: Diritto avanzato, 2017. ISBN 978882640268 [Kindle book]. Časopisecké články v elektronické podobě ARSANJANI, Mahnoush H. a Michael W REISMAN. Interpreting Treaties for the Benefit of Third Parties: The „Salvor's Doctrine" and the Use of Legislative History in Investment Treaties. American Journal of International Paw [online]. 2010, sv. 104 [cit. 25. 04. 2019]. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/journals/american-journal-of-international-law/article/interpreting-treaties-for-the-benefit-of-third-parties-the-salvors-doctrine-and-the-use-of-legislative-history-in-investment-treaties/4260DF469810028D968BF99F6321886B DISTEFANO, Giovanni. L'interpretation evolutive de la norme internationale. Revue Generale de Droit International Public [online]. 2011, sv. 2 [cit. 25. 04. 2019]. Dostupné z: https://papers.ssrn.com/sol3/ papers.cfm?abstract_id=l 880911 FERRERI, Silvia. Le juge national et l'interpretation des contrats internationaux. Revue internationale de droit compare [online]. 2011, sv. 53 [cit. 25. 04. 2019]. Dostupné z: https://www.persee.fr/doc/ ridc_0035-3337_2001_num_53_l_18010 GRABOWSKI, Andrzej. Clara non sunt interpretanda vs. omnia sunt interpretanda ANever-Ending Controversy in Po HshLegalTheory? Revue— Journal for ConstitutionalTheory and Philosophy of Paw [online]. 2015, sv. 26 [cit. 25. 04. 2019]. Dostupné z: https://journals.openedition.org/revus/3326 HAMBRO, Edward. The Interpretation of Multilateral Treaties by the International Court of Justice. Transactions of the Grotius Society [online]. 1953, sv. 39 [cit. 25. 04. 2019]. Dostupné z: https://www.jstor.org/ stable/743228?&seq=l#page_scan_tab_contents MASUELLI, Saverio. „In claris non fitinterpretatio" Alle originidelbrocardo. Rivista di diritto Romano [online]. 2002, II [cit. 25. 04. 2019]. Dostupné z: http: / / wwwledonline/it/rivistadirittoromano 231 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče SCHWARZEBERGER, Georg. Myths and Realities of Treaty Interpretation. Articles 27-29 of the Vienna Draft Convention on the Law of Treaties. The Virginia Journal of Itnernational Taw [online]. 1968, sv. 9 [cit. 25. 04. 2019]. Dostupné z: https://heinonline.org/HOL/Welcome TEDESCHI, Guido. Insufficiency of the Legal Norm and Loyalty of the Interpreter. Malaya Taw Review [online]. 1962, sv. 4 [cit. 25. 04. 2019]. Dostupné z: https://heinonline.org/HOL/Welcome TROPER, Michel The Judicial Power and Democracy. European Journal of Legal Studies [online]. 2007, sv. 1 [cit. 25. 04. 2019]. Dostupné z: http://cadmus.eui.eu/bitstream/handle/1814/7714/ EJLS_2007_l_2_13_TRO_EN.pdf ?sequence=l & isAllowed=y Další elektronické zdroje Nařízení (ES) č. 1346/2000, o úpadkovém řízení (dnes Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení. UNITED NATIONS. Yearbook of the International Taw Commission 1966 [online], č. II. [cit. 25. 04. 2019]. Dostupné z: http://legal.un.org/ilc/ publications / yearbooks / english / ilc_l 966_v2.pdf Gan^anti Unguistica [online], [cit. 25. 04. 2019]. Dostupné z: http://www. garzantiHnguistica.it/ricerca/?q=interpretare Smlouva o fungování Evropské unie (konsolidované znění). Statut Mezinárodního soudního dvora. Vienna Convention on the Law of Treaties (with Annex). Rozhodnutí mezinárodních soudů a arbitráží Poradní stanovisko Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ze dne 15. září 1923. Aquisition of Polish Nationality. Series B - No. 7. Poradní stanovisko Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ze dne 16. května 1925. Polish Postal Service in Danzig. Series B — No. 11. Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 26. února 2007', Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro). In: I. C. J. Reports 2007, p. 43. 232 Zdeněk Nový Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 13. prosince 1999, Kusikili/ Sedudu Island (Botswana/Namibia). In: I. C. ]. Reports, 1999, p. 1045. Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 3. února 1994, The Territoral Dispute (Lybian Arab Jamahirya/Chad). In: I. C. ]. Reports, 1994, p. 6. Rozhodnutí Italian-United States Conciliation Commission ze dne 29. června 1963 a 26. února 1965, Drout^koy Case, No. 232 a 235. Rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu ze dne 13. června 2015, The Prosecutor v. Omar Hassan Ahmad At'Bashir, No. ICC-02/05-01/09. Poradní stanovisko Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ze dne 15. listopadu 1932. Interpretation of the Convention of 1919 Concerning Employment of Women during Night. Series A./B. Soudní dvůr Evropské unie Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1982, Srl CTLFTT and Fanificio di Gavardo SpA v. Ministry of Health, věc 283/81. Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 9. září 2015, Joäo Filipe Ferreira da Silva e Brito and Others v. Estadoportugués, věc C-160/14. Rozhodnutí vnitrostátních soudů Rozsudek Nejvyššího soudu CR ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006. Rozsudek Suprema Corte di Cassazione ze dne 15. července 2016, sekce III (civilní), čl. 14432. 233 vztah mezinárodního a vnitrostátního práva - na základě učení prof. vladimíra týče Při řešení vztahu mezinárodního práva (veřejného) a vnitrostátního práva jde v podstatě o vnitrostátní realizaci závazků z mezinárodního práva. Jde o to zajistit dodržování mezinárodních závazků. Pro zajištění dodržování mezinárodních závazků je často nutný přenos norem (recepce) ze sféry mezinárodního práva do práva vnitrostátního. Otázka vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva vzniká u mezinárodních závazků které mají upravit postavení vnitrostátních subjektů (osob fyzických, právnických). Nejčastěji se tato otázka řeší v případě mezinárodních smluv. Způsob přenosu (recepce) často závisí na tom zda mezinárodní smlouva stanoví dostatečně určitě práva a povinnosti vnitrostátních subjektů je tzv self-executing či nemá povahu smlouvy self-executing. V prvním případě je možné zajistit tento přenos odkazem na mezinárodní smlouvu, ve druhém případě je nutné legislativní opatření. Klíčová slova Mezinárodní právo; vnitrostátní právo; jejich poměr; smlouvy self-executing. Doc. JUDr. Jan Ondřej, CSc, DSc, Univerzita Karlova, Právnická fakulta v Praze; Vysoká škola regionálního rozvoje a Bankovní institut — Ambis. Vysoká škola / Email: ondre j @prf. cuni. cz Anotace 235 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 1 ÚVOD S prof. Vladimírem Týčem jsem se poprvé setkal v 80. letech při obhajobě jeho kandidátské práce. Zaujalo mě jeho pojetí vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva. V té době nepatřilo dané téma k těm nejdiskutovaněj-ším. Na podkladě tehdejší právní úpravy dokázal vystihnout podstatu dané problematiky. Zabýval se zejména smlouvami, které označoval pojmem self-executing1, což bylo pojetí v tehdejší západní nauce běžné, nikoli však v tehdejší československé právní nauce. V dnešní době je to již pojem zcela běžný v české právní nauce. Tento příspěvek vychází z některých poznatků prof. Vladimíra Týče, které jsou věnovány vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva. 2 VÝCHODISKA PRO ŘEŠENÍ OTÁZKY VZTAHU MEZINÁRODNÍHO A VNITROSTÁTNÍHO PRÁVA Při vymezení podstaty mezinárodního práva (veřejného) jako samostatného systému práva je většinou zdůrazňována odlišnost mezinárodního práva na rozdíl od práva vnitrostátního. Je zdůrazňována odlišnost z hlediska systému mezinárodního práva, který je založen na svrchované rovnosti států jakožto hlavních subjektů mezinárodního práva a tudíž rovnost ve vztazích mezi státy. Pro mezinárodní právo je tak typická koordinační povaha tohoto systému práva na rozdíl od práva vnitrostátního, ve kterém jsou zdůrazňovány vztahy nadřízenosti a podřízenosti, tj. vztahy subordinační povahy. S těmito odlišnostmi pak souvisí celá řada dalších rozdílů, ať již jde o subjekty, prameny právní úpravy atd. Může tak vzniknout otázka proč řešit poměr mezi mezinárodním a vnitrostátním právem. Odpověď je zřejmá. V dnešní době narůstá počet mezinárodních závazků států, které plynou z mezinárodních smluv, obyčejů, závazných rozhodnutí, které zavazují daný stát. Rada z těchto závazků směřuje do vnitrostátní oblasti státu, aby upravily právní postavení vnitrostátních subjektů — osob fyzických a právnických. Vztah mezi mezinárodním a vnitrostátním právem tak vzniká. Pokud by stát ignoroval realizaci svých 1 TYC, Vladimír. K určení počátku vnitrostátní působnosti norem mezinárodního práva soukromého obsažených v mezinárodních smlouvách. Právník, 1981, č. 11, s. 995. 236 Jan Ondřej mezinárodních závazků ve sféře svého vnitrostátního práva, porušoval by tím mezinárodní právo s dalšími z toho plynoucími právními následky, které vyplývají z mezinárodního práva (právní odpovědnost, donucení). Povinnost státu poctivě dodržovat závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva, je považována za jednu z obecných zásad mezinárodního práva. Pokud jde o závazky plynoucí z Charty OSN je přímo vyjádřena v čl. 2 odst. 2 Charty OSN2. Deklarace zásad mezinárodního práva z roku 1970, která je považována za kodifikaci základních zásad mezinárodního práva obsahuje vedle závazků podle Charty také povinnost státu plnit poctivě své závazky plynoucí z obecně uznaných zásad a norem a z mezinárodních smluv platných podle obecných zásad a norem mezinárodního práva. Pravidlo o poctivém plnění mezinárodních závazků je výslovně potvrzeno pro oblast smluvního práva v čl. 26 Vídeňské úmluvy o smluvním právu3 z r. 1969. Vídeňská úmluva o smluvním právu je kodifikací práva mezinárodních smluv. Vídeňská úmluva o smluvním právu obsahuje i další pravidlo, které je pro otázku řešení poměru mezinárodního a vnitrostátního práva rozhodující. Podle čl. 27 se stát, smluvní strana mezinárodní smlouvy nemůže dovolávat ustanovení svého vnitrostátního práva jako důvodu pro neplnění smlouvy. Tuto zásadu potvrdil např. Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti v kauze Free Zones z roku 19324. Mezinárodní právo tak vychází z výlučnosti svých norem, nepriblížik právní existenci vnitrostátního práva} Z pohledu mezinárodního práva je vnitrostátní právo považováno za pouhou praxi, ve které se realizují normy mezinárodního práva. ,ý\íe^inárodníprávo však neobsahuje pravidla, která upravují, jak dodržovat obsahový soulad vnitrostátní úpravy každého státu s mezinárodním právem"6. Zajištění souladu je věcí každého státu, tj. vnitrostátního práva. 2 Text in: ONDŘEJ, Jan a Miroslav POTOČNÝ. Obecné mezinárodní právo v dokumentech. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 1. 3 Český text Úmluvy in: vyhl. č. 15/1988 Sb. 4 ONDREJ, Jan, Josef MRÁZEK a Oto KUNZ. Základy mezinárodního práva veřejného. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 42. 5 MALEN OVSKY, Jiří. Mezinárodní právo veřejné. Obecná část a Poměr k jiným právním systémům 6. upravené a doplněné vyd. Brno-Plzeň: Doplněk a Aleš Čeněk, 2014, s. 384. 6 ČEPELKA, Čestmír a Vladislav DAVID Úvod do teorie mezinárodního práva. Brno: UJEP, 1983, s. 33. 237 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Obecné mezinárodní právo tak nestanoví, jakým způsobem má být přenesen obsah norem tohoto práva do práva vnitrostátního. Z mezinárodního práva vyplývá pouze povinnost, aby státy splnily své závazky. Pouze některé mezinárodní smlouvy ukládají státům učinit zákonodárná nebo jiná opatření nutná k tomu, aby byla realizována práva obsažená ve smlouvě. Například čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech7 z roku 1966. Ani v tomto případě však nejde jen o splnění formální povinnosti, neboť výše zmíněný článek 2 odst. 2 Mezinárodního paktu zdůrazňuje, že příslušná zákonodárná nebo jiná opatření jsou určena k tomu, aby byla uplatněna práva obsažená v Paktu. Podobně Protokol o ochraně životního prostředí k Smlouvě o Antarktidě z roku 1991 obsahuje v čl. 13 ustanovení o tom, že „každá strana přijme vhodná opatření v mezích své příslušnosti, včetně přijetí zákonů a právních úprav, správních akcí a donucovacích opatření, aby zajistila dodržování tohoto Protokolu.8" 3 ŘEŠENÍ OTÁZKY VZTAHU MEZINÁRODNÍHO A VNITROSTÁTNÍHO PRÁVA Z HLEDISKA PRÁVA VNITROSTÁTNÍHO 3.1 Teoretické přístupy řešení vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva Těmito otázkami se zabývala nauka, která vypracovala dvě základní koncepce řešení vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva. Nauka vypracovala v minulosti dvě základní teorie pro řešení vztahu mezinárodního práva (veřejného) a práva vnitrostátního. Jednalo se o teorii monistickou, která měla ještě dvě varianty, a to monistickou teorii s primátem vnitrostátního práva a monistickou teorii s primátem práva mezinárodního. Podle monistické teorie tvoří normy vnitrostátního práva a práva mezinárodního jeden systém, ve kterém jsou buďto normy vnitrostátního práva nadřazeny normám práva mezinárodního nebo naopak normy práva mezinárodního právu vnitrostátnímu. 7 Text in: ONDŘEJ, POTOČNÝ, 2016, op. cit., s. 59 a násl. 8 Český text Protokolu in: ONDŘEJ, POTOČNÝ, 2016, op. cit., s. 126. 238 Jan Ondřej Druhou teorií byla teorie dualistická, která naopak zdůrazňuje, že mezinárodní a vnitrostátní právo jsou dva odlišné systémy. V. Týč vyjadřuje výhrady k oběma teoriím. Konstatuje, že „nenípravda, zepředmět úpravy práva mezinárodního a práva vnitrostátního je absolutně odlišný. Existují oblasti upravené právem vnitrostátním a zároveň mezinárodním i když normy °bou systémů jsou adresovány různým subjektům"9. Jako příklad uvádí úpravu lidských práv a svobod nebo oblast mezinárodních smluv, které mají za cíl mezinárodní unifikaci právních norem aplikovaných vnitrostátně, zejména v oblasti mezinárodního práva soukromého. Z obou teorií považuje V. Týč za realističtější teorie dualistickou, která z hlediska základního kritéria (svébytnost obou právních systémů) dnešnímu pojímání této otázky vyhovuje10. Závěrem uvádí, že: „mezinárodní a vnitrostátní právo jsou dva relativně samostatné právní systémy, které mají mezj sebou úzké vazby a které na sebe navzájem působí prostřednictvím svého společného tvůrce jímzje stár11. Dá se konstatovat, že převažující přístup států ve vztahu mezinárodního a vnitrostátního je dualistický12. 3.2 Praktická řešení vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva z hlediska vnitrostátního práva Jak již bylo konstatováno výše, státy mají povinnost dodržovat své mezinárodní závazky. Tyto závazky jsou různé povahy. Například se jedná o závazky, které se přímo vnitrostátních subjektů nedotýkají. Tyto závazky jsou podle V. Týče13 plněny na úrovni orgánů států, např. statuty mezinárodních vládních organizací. Tyto smlouvy, jejichž ustanovení se obracejí jen na smluvní státy a které upravují výlučně vztahy mezinárodního práva není třeba podle něj nikterak začleňovat do vnitrostátního práva14. V. Týč mezi nimi uvádí např. i kosmické nebo mořské právo15. O daném tvrzení lze mít však pochybnost. Přímo Úmluva OSN o mořském právu z roku 1982 ukládá 9 TY C Vladimír. 0 vnitrostátní přímé %áva%nosti mezinárodních smluv. Brno: Masarykova Univerzita, 1996, s. 27-28. 10 TÝČ, 1996, op. cit, s. 33. 11 TÝČ, 1996, op. cit, s. 33. 12 ONDŘEJ, MRÁZEK, KUNZ, 2018, op cit., s. 42. 13 TÝČ, 1996, op. cit, s. 33. 14 TÝČ, 1996, op. cit, s. 34. 15 TÝČ, 1996, op. cit, s. 33. 239 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče smluvním stranám v čl. 139, pokud jde o činnost v Oblasti (na mořském dnu), aby zajistily, že fyzické a právnické osoby, které mají státní příslušnost účastnických států zajistily, že jejich činnost bude prováděna v souladu s Úmluvou16. K provedení ustanovení obsažených v Úmluvě byl v České republice přijat zákon č. 158/2000 Sb. o vyhledávání, průzkumu a těžbě nerostných zdrojů z mořského dna a o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři. Rovněž pokud jde o činnost v kosmickém prostoru, kde se stále výrazněji na této činnosti podílejí i soukromé osoby je nezbytné pro zajištění souladu s Kosmickou smlouvou17 z roku 1967 přijímání vnitrostátních předpisů. Podle čl. VI Kosmické smlouvy smluvní státy nesou mezinárodní odpovědnost za národní činnost v kosmickém prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles, ať již tuto činnost provádí vládní organizace nebo nevládní instituce, a za to, že národní činnost se provádí v souladu s ustanoveními obsaženými v této Smlouvě. Na základě toho jenom v rámci států Evropské unie přijalo 12 států zákony upravující kosmickou činnost. V České republice se takový zákon také připravuje. Je zřejmé, že norem mezinárodního práva, které není třeba začleňovat do vnitrostátního práva v současnosti výrazně ubývá. Vedle výše zmíněných norem jsou však v mezinárodním právu normy obyčejové a zejména smluvní, které ^ava^ují stát určitjm způsobem upravit právní pomery subjektů, které stojí mimo státní sféru, tedy osob fysických a právnických. Jedná se například o závazky v oblasti lidských práv, trestní odpovědnosti jednotlivců. Významnou skupinu mezinárodních smluv, které mají upravit postavení jednotlivců, tvoří smlouvy v oblasti mezinárodního práva soukromého a procesního. V této souvislosti je vztah mezinárodního práva veřejného k právu vnitrostátnímu vztahem k mezinárodnímu právu soukromému a procesnímu. Existuje celá řada dalších smluv, které mají upravit postavení fyzických a právnických osob. Jedná se o smlouvy v oblasti ekonomických vztahů, trestního práva, týkající se daňových otázek atd. Mezinárodní smlouvy, případně mezinárodní obyčeje, často přímo obsahují úpravu adresovanou fakticky (prostřednictvím státu) subjektům vnitrostátního práva. Tyto osoby (fyzické, právnické) nejsou na rozdíl od státu 16 Český text Úmluvy in: ONDŘEJ, POTOČNÝ, 2016, op. cit, s. 110. 17 Český text Smlouvy in: ONDŘEJ, POTOČNÝ, 2016, op. cit., s. 131. 240 Jan Ondřej ve většině případů subjekty mezinárodního práva veřejného, a proto se na ně bez dalšího mezinárodní normy nevztahují. Právní poměry jednotlivců jsou převážně upraveny vnitrostátním právem. Pravidla mezinárodní smlouvy nebo mezinárodního obyčeje, která obsahují normy týkající se jednotlivců, proto musí být přeneseny do vnitrostátního práva. V této souvislosti je nutno konstatovat, že nejčastěji zaujímá vnitrostátní právo postoj k mezinárodním smlouvám. Význam tohoto pramene převyšuje důležitost pramenů ostatních. Význam z hlediska vnitrostátních orgánů má i to, že jde o psanou formu. V právu některých států je však někdy řešen i vztah k mezinárodním obyčejům. Například podle čl. 25 Ústavy SRN z roku 1949 jsou obecná pravidla mezinárodního práva součástí spolkového práva, mají přednost před zákony a zakládají bezprostředně práva a povinnosti obyvatel území Spolku. 4 MEZINÁRODNÍ SMLOUVY, KTERÉ MAJÍ UPRAVIT PRÁVNÍ POSTAVENÍ VNITROSTÁTNÍCH SUBJEKTŮ (OSOB FYZICKÝCH A PRÁVNICKÝCH) V souladu s V. Týčem vychází tato část z pojetí, že mezinárodní smlouva jako taková není a nemůže se ani stát součástí vnitrostátního práva18. Opačnou situaci nevyvolává ani současný čl. 10 Ústavy České republiky19, podle kterého jsou tam uvedené mezinárodní smlouvy „součástí právního řádu". Podle V Týče je nevhodně použit pojem „právní řád" v Ústavě ČR Uvedená r V formulace čl. 10 Ústavy CR se však považuje částí nauky za určitý příklon k monistickému pojetí vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva. Jak konstatuje V. Týč mezinárodní smlouva není a formálně ani nemůže být pramenem českého práva, neboť zůstává pramenem práva mezinárodního20. Tyto smlouvy však vyvolávají vnitrostátní právní účinky. 4.1 Smlouvy self-executing (samovykonatelné) Normy, převážně smluvní povahy, které jsou přímo použitelné, či bezprostředně závazné na právní poměry vnitrostátních subjektů, jsou označovány 18 TYC Vladimír. K otázce vztahu mezinárodních smluv a Cs. řádu. Právník, 1984, č. 9, s. 821. 19 Text Ústavy České republiky in: č. 1/1993 Sb. v platném znění. 20 TYC Vladimír. Úvod do mezinárodního a evropského práva. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2018, s. 50. 241 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče jako smlouvy samo vykonatelné — self-executing. Jedná se o smlouvy, které obsahují přímo pravidla určená vnitrostátním subjektům a stanoví jednoznačně a dostatečně konkrétně jejich práva a povinnosti. Pojem „self-executing bylpřevrat z americké ústavě právní terminologie a znamená smlouvu, která je způsobilá k vnitrostátnímu použití bez vnitrostátního prováděcího předpisu"21. Tento pojem používal v české nauce V. Týč již v 80. letech. Naopak, pokud je k určení konkrétního obsahu práv a povinností účastníků upravovaného vztahu zapotřebí vnitrostátního prováděcího předpisu, nejde o tento druh smlouvy22, tj. smlouvy povahy self-executing. Takovými smlouvami jsou např. smlouvy v oblasti mezinárodních ochrany lidských práv. jedná se o smlouvy, které zavazují stát „k poskytnutí jednotlivci minima (standardu) určitých práv, pňcemz konkrétně stanoví obsah těchto práv, pripadne i způsob, jak je uplatniť23. Výše bylo uvedeno, že čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paku o občanských a politických právech ukládá smluvnímu státu, aby schválil taková zákonodárná nebo jiná opatření'nutná k tomu, aby byla uplatněna práva uznaná v Paktu. Nemusí tak učinit pokud to již nestanoví zákonodárná nebo jiná opatření. Výrazem toho, že Pakt obsahuje minimum práv tam obsažených je čl. 5 odst. 2, podle kterého „jakákoli základní lidská práva uznaná v kterémkoli státě.. .nebudou zrušena nebo omezena pod záminkou, ze Pakt taková práva neuznává nebo je uznává v menším rozsahu"24. Na druhé straně podle J. Mrázka25 „extrémní verze" self-executing zejména v oblasti lidských práv kritizovaly některé země, jako např. Finsko, Estonsko, Lotyšsko Jiným příkladem jsou unifikacní smlouvy. Jedná se o smlouvy, které sjednocují právní normy různých států ve vymezeném okruhu právních vztahů v oblasti mezinárodního práva soukromého a procesního. Účelem unifikace je vytvoření jednotného textu právních norem, který bude uveden jako platné právo do právních řádů těchto států na základě mezinárodní smlouvy. V případě unifikačních smluv je však třeba konstatovat, že i když se jedná o texty často obsahově bohaté a zcela konkrétního 21 TÝČ, 2018, op. cit, s. 32. 22 TY C Vladimír Mezinárodní, české a unijní právo mezinárodních smluv. Brno: Masarykova Univerzita, 2013, s. 87. 23 TÝČ, 2013, op cit. 24 Český text in: ONDŘEJ, POTOČNÝ, 2016, op. cit, s. 60. 25 MRÁZEK Josef, in: ONDŘEJ, Jan, Josef MRAZEKJ a Oto KUNZ. Základy mezinárodního práva veřejného. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 46. 242 Jan Ondřej slovního znění, pojmově zde nejde o znění norem mezinárodního práva, ale o vyjádření mezinárodně sjednocované budoucí úpravy vnitrostátní26. Příkladem unifikace přímých norem mezinárodního práva soukromého je Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží27 z r. 1980. Stanoví přímo práva a povinnosti osob, které jsou účastníky kupní smlouvy. Jinými unifikačními smlouvami jsou smlouvy týkající se mezinárodní přepravy železniční, letecké, silniční apod. Uzavírány jsou i smlouvy unifikující pravidla v oblasti mezinárodního práva procesního, jak mnohostranné tak i dvoustranné unifikační smlouvy. Například se jedná o dvoustranné smlouvy o právní pomoci. Přenos (recepce) těchto norem z mezinárodní sféry do sféry vnitrostátní se provádí na základě aktu státu, který můžeme označit jako odka^ obsa-žený v určitém vnitrostátním předpisu. Ústava České republiky obsahuje odkazovači klauzuli28 v čl. 10: „ Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejich^ ratifikaci dal Parlament souhlas a jimi^Je Česká republika váhána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva néco jiného ne^^ákon, použije se mezinárodní smlouva". Jak konstatuje V. Týč „smlouva na kterou odkazuje vnitrostátní právo, nemá ovšem formu jeho pramene. Není proto jeho formální součástí i kdy%[ se v praxi a v Ústave konstatuje opak"29. Článek 10 Ústavy ČR upravuje aplikační přednost mezinárodní smlouvy před běžným zákonem. Tato přednost neznamená její vyšší právní sílu, ale pořadí použití, resp. aplikace. Neznamená, že smlouva zákon automaticky deroguje, pouze za předpokladu, že mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, tak činí zákon nepoužitelným v daném případě. Jedná se o hiearchii aplikační, nikoli systémovou30. Neznamená to tudíž „vyšší právní sílu než zákon". Odkaz na mezinárodní smlouvu může být tedy obsažen v ústavě nebo v jednotlivých zákonech. Tento odkaz propůjčuje ustanovením určitých kategorií smluv bezprostřední vnitrostátní ^áva^nost. „Mezinárodní smlouvy jsou na území státu bezprostředně závazné, i když existují mimo jeho právní řád, pokud 26 ČEPELKA Čestmír a Pavel STURMA. Mezinárodní právo veřejné. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 130. 27 Český text Úmluvy in: vyhl. č. 160/1991 Sb. 28 TÝČ, 2013, op. cit, s. 93. 29 TÝČ, 2013, op. cit, s. 93. 30 TÝČ, 2018, op. cit, s. 50. 243 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče je tento právní řád za takové prohlásí svým ustanovením, které má formu odkazu. Jejich závaznost je pak druhotná, je odvozená od závaznosti odka-zovacího ustanovení"31. Pojem bezprostřední závaznost je převzata z Ústavy V r CR před Euronovelou. Podle komentáře k Ústavě z roku 1998 jsou bezprostředně závazné smlouvy takové, které byly i skutečně bezprostředně aplikovatelnými. Jejich adresátem musí být vnitrostátní subjekty32. Odkaz se může vztahovat i na mezinárodní obyčeje, např. podle čl. 25 Základního zákona SRN z r. 1949. Odkazy se v různých právních řádech odlišují. Ústavy některých států odkazují na všechny normy mezinárodního práva, jiné jen na některé. Například čl. 10 Ústavy České republiky se vztahuje na smlouvy prezidentské, tj. smlouvy, ke kterým dává souhlas Parlament a ratifikuje je prezident republiky. Článek 10 se nevztahuje na smlouvy vládní a rezortní. Přenos norem v těchto smlouvách do vnitrostátního právního řádu může být zajištěn odkazem v běžných zákonech, nebo legislativním opatřením. Ústavy dalších států neodkazují na normy mezinárodního práva vůbec. Odkaz je obsažen jen v běžných zákonech apod. Tato odkazovači ustanovení jsou vnitrostátními akty a na jejich základě může být mezinárodní norma přenesena do vnitrostátního práva a stát se bezprostředně závaznou. Bez těchto aktů nemůže mezinárodní smlouva, případně obyčejové pravidlo, bezprostředně platit na území určitého státu. Jsou to smlouvy, které nevyžadují provedení zákonem. Vedle tohoto požadavku je třeba splnění ještě dalších podmínek pro vnitrostátní působení těchto norem. Mezinárodní smlouvy musí být pro daný stát Závazné. Stát musí vyjádřit z mezinárodního hlediska svůj definitivní souhlas být danou smlouvou vázán, např. ratifikací mezinárodní smlouvy. Dalším předpokladem je, že smlouva bude vnitrostátně vyhlášena. V České republice ve Sbírce mezinárodních smluv. Vzhledem k tomu, že mezinárodní smlouvy neztrácejí povahu pramene mezinárodního práva i když jsou, jak se také uvádí inkorporovány (vtaženy) do vnitrostátního právního řádu, musí být vykládány podle pravidel mezinárodního práva pro výklad smluv. Jedná se o čl. 31—33 Vídeňské úmluvy 31 TÝČ, 2013, op. cit, s. 93. 32 PAVLIČEK, Václav a Jiří HREBEJK. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář, 1. díl Praha: Linde, 1998, s. 84. 244 Jan Ondřej o smluvním právu33 z r. 1969. Podle obecného pravidla výkladu obsaženého v čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy musí být smlouva vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem dávaným výrazům (gramatický výklad) ve smlouvě, v jejich souvislosti (systematický výklad) a s přihlédnutím k předmětu a účelu (teleologický výklad) smlouvy. Rovněž normy obsažené v unifikační smlouvě musí být vykládány v tomto smyslu. Každé neodůvodněné odchýlení od sjednaného textu norem vede k ohrožení a maření unifikačního úsilí. Mezinárodním původem jsou tudíž ovlivněny výkladové metody při výkladu soukromoprávních norem. Týká se to zejména gramatického výkladu, který je nejúžeji spojen se sjednaným textem přímých norem 4.2 Smlouvy, které nejsou self-executing (sa m ovy konáte In é) Druhou skupinu norem představují normy, které nejsou bezprostředně ^áva^né, nejsou self-executing, mají však upravit právní postavení fysických a právnických osob. Rovněž tyto smlouvy jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu, nejsou ale bezprostředně závazné (použitelné). V daném případě je třeba vnitrostátní legislativní opatření. Znamená to, že státní orgány jsou „povinny pojistit přenos smluvních pravidel do vnitrostátního práva, nejčastěji vydáním vnitrostátního předpisu (vyhlášky, ^ákona), který bude %áva%nypro jednotlivce"34. Při tomto vnitrostátním legislativním opatřeni'je obsah smlouvy převzat do vnitrostátního právního předpisu, ať již doslovné'nebo obsahově33. V případě doslovného přenosu mezinárodní smlouvy do vnitrostátního práva cestou vnitrostátního předpisu se někdy používá pojem transformace. Někdy je v nauce transformace chápána siřeji „tak^e nahrnuje rů^né formy propůjčení síly ^ákona ustanovením mezinárodních smluv ^ákonem"36. Transformace ve formě transformačního zákona, který znamená doslovný přenos se v současnosti v České republice neprovádí. Jestliže jde pouze o obsahový, tudíž nikoli doslovný přenos, mluvíme o adaptaci. 33 Český text Úmluvy in: vyhl. č. 15/1988 Sb. 34 TÝČ, 2013, op. cit, s. 98. 35 TÝČ, 1996, op cit, s. 39. 36 WAGNER Alois. K vnitrostátní obecné závaznosti morem vyplývajících z mezinárodních smluv. Právník, 1981, č. 11, s. 992. 245 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Adaptace se v Českém právu naopak používá a zachovává si svůj smysl i nadále37. Mezinárodní smlouva se tak nestává bezprostředně závazná jako taková. Obsah této smlouvy nebo jejích ustanovení je závazný ve formě vnitrostátního aktu — zákona apod. Takovými smlouvami, které nejsoupňmopoužitelné, jsou smlouvy zakládající trestnost určitého jednání ve smluvních státech. K trestnímu postihu určitého jednání nestačí jeho prohlášení za trestný čin. Musí být zcela přesně formulována skutková podstata a musí být specifikována sankce, což je úlohou vnitrostátního práva38. Taková smlouva vyžaduje vnitrostátní úpravu, kterou je provedena, jinak nemůže být státem zabezpečeno její plnění. Mezi smlouvy, které nejsou přímo použitelné, můžeme řadit smlouvy upravující i jiné vztahy. Příkladem může být Smlouva o Antarktidě z roku 1959 a Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě z roku 1991. Tyto smlouvy nemají povahu self-executing a jsou vnitrostátně v České republice provedeny Zákonem o Antarktidě č. 276/2003 Sb. Přenesení obsahu norem z mezinárodního práva do práva vnitrostátního ať již půjde o normy přímo použitelné či nikoli, bude nebo by mělo být nezbytné v případě, že norma obsažená např. v mezinárodní smlouvě bude odlišná od normy vnitrostátní, případně bude s ní v rozporu (určitá skutková podstata v trestním zákoně bude odporovat mezinárodní smlouvě). Jiným případem je, že pravidla vnitrostátního práva jdou nad rámec mezinárodního práva tím, že fyzickým nebo právnickým osobám zajišťují lepší právní postavení než normy mezinárodního práva. V tomto případě normy vnitrostátního práva neporušují mezinárodní právo, ledaže by toto právo uvedenou úpravu výslovně zakazovalo. Stát v daném případě aplikuje přednostně svou vnitrostátní úpravu. Mezinárodní orgán nemůže v tomto případě konstatovat protiprávnost vnitrostátní úpravy. V praxi států jde vnitrostátní úprava často nad rámec úpravy mezinárodní v oblasti ochrany lidských práv. Stát potom může kdykoli jednostranně takovou úpravu zrušit, aniž by tím porušil mezinárodní právo, pokud však mezinárodní smlouva takový postup nezakazuje. Například podle čl. 5 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966 jakákoli lidská práva 37 MALENOVSKÝ, 2014, op. cit., s. 463. 38 TÝČ, 2013, op cit, s. 88. 246 Jan Ondřej uznávaná ve smluvním státě na základě zákona, úmluv, předpisů nebo zvyklostí nebudou omezena nebo zrušena pod záminkou, že je Pakt neuznává nebo je uznává v menším rozsahu. 5 ZÁVĚR Tento příspěvek byl jen drobným zamyšlením nad jednou z mnoha oblastí práva, kterou se jubilant zabývá. Je zřejmé, že v otázkách vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva vytvořil a vytváří prof. Týč výraznou stopu. Podobně tak v dalších oblastech práva, kterými se zabývá. Přeji Ti Vladimíre ještě dlouhé pokračování ve Tvém díle a zároveň Ti přeji do dalších let zdraví, mnoho úspěchů v osobním a profesním životě. Literatura Monografie a učebnice ČEPELKA, Čestmír a Vladislav DAVID. Úvod do teorie mezinárodního práva. Brno: UJEP, 1983, 201 s., Spisy Právnické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně. ČEPELKA, Čestmír a Pavel STURMA. Mezinárodní právo veřejné. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2018, 584 s. ISBN 978-80-7400-721-7. MALENOVSKY, Jiří. Mezinárodní právo veřejné: obecná část a pomér k jiným právním systémům. 6., upr. a dopl. vyd. Brno-Plzeň: Doplněk/Aleš Čeněk, 2014, 499 s. ISBN 978-80-7239-318-3, 978-80-7380-531-9. V r _ _ ONDREJ, Jan, Josef MRÁZEK a Oto KUNZ. Základy mezinárodního práva veřejného. Praha: C. H. Beck, 2018, 288 s. ISBN 978-80-7400-487-2. ONDREJ, Jan a Miroslav POTOČNÝ. Obecné mezinárodní právo v dokumentech. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, 344 s. ISBN 978-80-7400-612-8. r V V v V PAVLIČEK, Václav a Jiří HREBEJK. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář, 1. díl 2. vyd. Praha: Linde, 1998, 772 s. ISBN 80-7201-110-3. s v TYC, Vladimír. O vnitrostátní přímé závaznosti mezinárodních smluv. Brno: Masarykova univerzita, 1996, 137 s. ISBN 80-210-1384-2. r V TYC, Vladimír Mezinárodní, české a unijní právo mezinárodních smluv. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 171 s. ISBN 978-80-210-6155-2. 247 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče TYC, Vladimír. U vod do mezinárodního a evropského práva. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2018, 98 s. ISBN 978-80-210-8899-3. Články TÝČ, Vladimír. K určení počátku vnitrostátní působnosti norem mezinárodního práva soukromého obsažených v mezinárodních smlouvách. Právník, 1981, č. 11. ISSN 0231-6625. TÝČ, Vladimír. K otázce vztahu mezinárodních smluv a Čs. řádu. Právník, 1984, č. 9. ISSN 0231-6625. WAGNER, Alois. K vnitrostátní obecné závaznosti morem vyplývajících z mezinárodních smluv. Právník, 1981, č. 11. ISSN 0231-6625. Dokumenty Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969, vyhl. č. 15/1988 Sb. Vídeňská úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z roku 1980, vyhl. č. 160/1991 Sb. Zákon č. 158/2000 Sb. o vyhledávání, průzkumu a těžbě nerostných zdrojů z mořského dna a o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři. Zákon o Antarktidě č. 276/2003 Sb. 248 dvojí exequatur a mezinárodní právo soukromé1 Monika Pauknerová* Anotace Příspěvek se zabývá otázkou tzv dvojího exequatur v mezinárodním právu soukromém, tedy otázkou, za jakých podmínek lze v CR uznat cizí rozhodnutí, kterým bylo uznáno rozhodnutí třetího státu. Další otázkou je výklad požadavku existence vzájemnosti jako podmínky pro uznání a výkon cizího rozhodnutí. Klíčová slova Mezinárodní smlouva; uznání a výkon cizích soudních rozhodnutí; vzájemnost; mezinárodní právo soukromé. 1 ÚVODEM Mezinárodní právo soukromé a procesní je jednou z oblastí, kterými se jubilant intenzívně zabýval, jeho záběr je však podstatně širší: mezinárodní právo veřejné, evropské právo, ochrana duševního vlastnictví a v poslední době některé vybrané otázky unijní regulace. Široký záběr je samozřejmě velkou výhodou, umožňuje pochopení propojení určitých argumentů na různých úrovních a hlavně nadhled, který začíná být v dnešní době hluboké specializace už spíše vzácný. Prof. JUDr. Monika Pauknerová, CSc, DSc, Ustav státu a práva Akademie věd ČR; Právnická fakulta, Univerzita Karlova, Praha / Email: pauknero@prf.cuni.cz Příspěvek vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Ústavu státu a práva AV ČR, v v i., RVO: 68378122. 249 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče S jubilantem tak máme řadu společných zájmů, k nimž patří aplikace unijního práva a mezinárodních smluv a některé specifické otázky mezinárodního práva soukromého a procesního. Jeho kniha O vnitrostátní přímé závaznosti mezinárodních smluv2 je pro mne jednou ze základních publikací, které mne ovlivnily v mých názorech, a myslím, že byla východiskem i pro některé další práce samotného autora. Ve svém příspěvku věnovaném jubilantovi se chci zamyslet nad několika otázkami, které vyplývají spíše z toho, že v dané matérii žádná mezinárodní smlouva není, což ale nepochybně s teorií mezinárodních smluv také souvisí. Jde primárně o zajímavou procesní otázku dvojího exequatur, o které se v české literatuře dosud nepsalo a která není častá ani v praxi a ani v literatuře zahraniční, s výjimkou některých specializovaných komentářů. Tato otázka souvisí s tématem vzájemnosti/reciprocity jako podmínky pro uznání rozhodnutí justičních orgánů cizích států, což je téma, o kterém se také příliš nepíše, i když toto je téma klasické a v českém právu poměrně tradiční. Mé úvahy navazují na zajímavý případ, který nedávno řešil Nejvyšší soud ČR. 2 VÝKON ROZHODNUTÍ LICHTENŠTEJNSKÉHO SOUDU V daném případě byla podána žaloba, resp. několik žalob u Knížecího zemského soudu ve Vaduz, Lichtenštejnsko, proti společnosti se sídlem v České republice. Již lichtenštejnský soud upozornil žalobce, že rozhodnutí lichtenštejnských soudů nejsou v České republice vykonatelná. Rozsudek lichtenštejnského soudu byl posléze na základě návrhu žalobce prohlášen za vykonatelný v Rakousku Okresním soudem ve Floridsdorf? Rakouský soud ve svém rozhodnutí nařídil exekuci přikázáním pohledávky z účtu povinné a prodejem movitých věcí povinné. Soud takto rozhodl na základě zvláštní bilaterální dohody mezi Rakouskem a Lichtenštejnském o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí. TYČ, Vladimír. 0 vnitrostátní přímé %áva%nosti mezinárodních smluv, Brno: Masarykova univerzita, 1996. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Rozhodnutí Okresního soudu ve Floridsdorf, Rakousko, ze dne 14. 11. 2014, č. 12 E 1396/14 g. 250 Monika Pauknerová Žalobce postoupil své pohledávky přiznané lichtenštejnskými soudy na společnost se sídlem v ČR. Tato společnost poté podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na prohlášení předmětného rozhodnutí rakouského soudu za vykonatelné v České republice, a to podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I). Prohlášení vykonatelnosti proběhlo bez jakýchkoliv obtíží. Obvodní soud pro Prahu 44 pouze zjišťoval, zda rakouské rozhodnutí splňuje náležitosti potřebné pro prohlášení vykonatelnosti a dospěl k závěru, že takové prohlášení je zcela v souladu s čl. 32 Brusel I. Podle čl. 32 Brusel I se „rozhodnutím" pro účely tohoto nařízení rozumí každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz nebo nařízení výkonu rozhodnutí, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem. Toto rozhodnutí potvrdil k odvolání povinné i Městský soud v Praze.5 Odvolatelka namítala, že oprávněná návrhem na prohlášení vykonatelnosti rakouského rozhodnutí o nařízení exekuce fakticky usiluje o exekuci rozsudků Knížecího zemského soudu v Lichtenštejnsku, které nelze prohlásit za vykonatelné, vzhledem k tomu, že Lichtenštejnsko není členským státem EU, mezi ČR a Lichtenštejnským knížectvím nebyla uzavřena dvoustranná smlouva o právní pomoci, ani nejsou oba státy účastníky mnohostranné smlouvy o právní pomoci a mezi těmito státy neexistuje vzájemnost. Městský soud však dovodil, že postup oprávněné neshledává za obcházení zákona, nýbrž za využití možností, které jí poskytuje jak rakouský, tak český právní řád. Čl. 32 nařízení Brusel I mimo jiné umožňuje prohlásit vykonatelným rozhodnutí, jímž byl nařízen soudem členského státu výkon rozhodnutí. Podle názoru Městského soudu přitom z Nařízení nevyplývá, že rozhodnutí, podle něhož by byl výkon rozhodnutí v členském státě nařízen, tedy exekuční titul, by muselo být vydáno v členském státě EU, případně ve státě, s nímž je dodržována v právních vztazích vzájemnost. Usnesení Městského soudu posléze napadla povinná s argumentem, že zprostředkované exekuční řízení není možné, a nelze tedy v jednom státě 4 Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2.2016, sp. zn. 13 EXE 1004/2015-6. 5 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 12 Co 156/2016-98. 251 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče rozhodnout o nařízení exekuce s tím, že v dalším státě bude toto rozhodnutí vykonáno. Postup je dle jejího názoru zjevně účelový. Tento případ se objevil v české justiční praxi patrně poprvé. Lichtenštejnsko není členským státem EU, není ani smluvním státem Luganské úmluvy o soudní příslušnosti a uznání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a s Českou republikou nemá ani žádnou zvláštní mezinárodní smlouvu. Uznání a výkon rozhodnutí vydaných soudem v Lichtenštejnsku v ČR by tak bylo potřebné posuzovat podle obecných ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém (ZMPS).6 Pro uznání a výkon cizích rozhodnutí zákon obecně požaduje mimo jiné existenci reciprocity, srov. §15 odst. 1 lit. ŕ) ZMPS, která však ve vztahu k Lichtenštejnsku tradičně není dána. Lze se domnívat, že právě z tohoto důvodu bylo docíleno uznání lichtenštejnského rozhodnutí v Rakousku a poté požádáno o prohlášení vykonatelnosti rakouského rozhodnutí v České republice. Žalobce patrně skutečně spoléhal na to, že jde-li o rozhodnutí rakouského soudu, uplatní se uznávací řízení dle nařízení Brusel I. V případě návrhu na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí rakouského soudu, kterým byla nařízena exekuce, uznal argumentaci žalované strany až Nejvyšší soud ČR.7 Nejvyšší soud uvedl, že prohlášení vykonatelnosti je omezeno pouze na stát, v němž k němu došlo. Chce-li oprávněný vést exekuci ve více členských státech EU, musí o prohlášení vykonatelnosti požádat v každém z nich samostatně. Ze zásady omezenosti prohlášení vykonatelnosti pouze na stát uznání také vyplývá, že následně vedená exekuce může být provedena pouze v rámci tohoto státu. Nařízení Brusel I neumožňuje, aby exekuce nařízená soudem jednoho členského státu byla fakticky provedena na území jiného členského státu EU, neboť tím by bylo zasaženo do jeho svrchovanosti. Při vymezování pojmu „rozhodnutí" podle čl. 32 Brusel I dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vlastní výrok o nařízení exekuce režimu nařízení Brusel I nepodléhá. V České republice tudíž nelze přiznat žádné (ani hmotněprávní) účinky např. rozhodnutí, kterým soud členského státu EU přikázal dlužníku povinného se sídlem v ČR zaplatit pohledávku povinného (s účinky splnění dluhu) přímo oprávněnému, nebo rozhodnutí, 6 Zákon č. 92/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. 7 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 776/2017. 252 Monika Pauknerová kterým tento soud zakázal bance se sídlem v ČR vyplácet peněžní prostředky povinnému. Zároveň nelze postupovat ani tak, že by české usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky bylo v jiném členském státě EU prohlášeno za vykonatelné a následně vykonáno, neboť nejde o exekuční titul ve smyslu čl. 32 nařízení Brusel I.8 Nejvyšší soud proto návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí rakouského Okresního soudu ve Floridsdorf na území České republiky usnesením z 1. 6. 2017 zamítl. Ustavní soud na základě ústavní stížnosti napadené rozhodnutí nálezem zrušil z důvodu porušení práva na spravedlivý proces s tím, že Nejvyšší soud se v odůvodnění nevypořádal s návrhem oprávněné na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru (SDEU) a s námitkou, zda jsou nevykonatelné všechny výroky rakouského rozhodnutí.9 Nejvyšší soud v návaznosti na tento nález ve svém usnesení kromě výše uvedeného ještě zdůraznil, že se zcela přiklání k závěru odborné literatury, že chce-li oprávněná vést exekuci ve více členských státech EU, musí v každém z nich samostatně požádat o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu. Následně vedená exekuce může být prohlášena pouze v rámci státu, v němž byla nařízena. S ohledem na to, že oprávněná fakticky usilovala o uznání a výkon, které by v ČR nebyly přípustné s ohledem na neexistenci mezinárodní smlouvy a vzájemnosti ve vztahu k Lichtenštejnskému knížectví, má soud za to, že v jednání oprávněné lze spatřovat znaky zneužití procesní úpravy (§ 2 o. s. ř.) a zneužití není poskytována právní ochrana. Pokud jde o námitku povinnosti obrátit se na SDEU s předběžnou otázkou, Nejvyšší soud se domnívá, že v tomto případě jde o acte clair, tedy že předmětná otázka výkladu unijního práva je zřejmá.10 Nejvyšší soud proto zrušil usnesení odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (k rozhodnutí o nákladech řízení). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.11 8 Nejvyšší soud se odvolává na VAŠKE, Viktor. Uhnání a výkon cizích rozhodnutí v České republice^ Praha: C. H. Beck 2007, s. 30—35. 9 Nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. IV ÚS 2607/17. 10 S odkazem na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 5. 3. 1983 ve věci C-283/81 CILFIT [1982] ECR 3415 a ze dne 9. září 2015 ve věci C-160/14 Ferreira da Sika. " Usnesení Nejvyššího soudu ČR z 11. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3689/2018. 253 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Tento závěr zcela odpovídá duchu a smyslu nařízení Brusel I i navazujícího nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012 Brusel I bis o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), a je proto potřebné jej přivítat. 3 DVOJÍ EXEQUATUR V ROZHODOVACÍ PRAXI K BRUSELSKÉMU PROCESNÍMU SYSTÉMU VE VZTAHU KE TŘETÍM STÁTŮM Tyto případy nejsou v zahraniční praxi zcela neznámými, a vcelku jednoznačně je zastáván názor, že bruselský systém, počínaje tedy Bruselskou úmluvou o pravomoci a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních z r. 1968, na kterou v tomto směru zcela navazuje nařízení Brusel I i nařízení Brusel I bis, dvojí exequatur neumožňuje.12 Evropský soudní dvůr se zabýval zčásti obdobným problémem ještě v souvislosti s Bruselskou úmluvou z r. 1968 v rozsudku C-129/92 Owens Bank v. Bracco, v němž dospěl k závěru, že Bruselská úmluva se nevztahuje na řízení, která se týkají uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních v nesmluvních (tedy třetích) státech. Ve věci se jednalo o rozhodnutí soudů nezávislého ostrovního karibského státu Svatého Vincence a Grenadin (St. Vincent), kdy britská Sněmovna lordů měla rozhodnout o vykonatelnosti tohoto rozhodnutí ve Spojeném království s tím, že paralelně bylo žádáno o vykonatelnost tohoto rozhodnutí také v Itálii, šlo zároveň o otázku litispendence. Případ tedy nebyl zcela identický s případem z Vaduzu. ESD však jasně uvedl, že řízení za účelem výkonu rozhodnutí soudu ze třetího státu (tj. nečlenského státu) Bruselská úmluva nepokrývá.13 V literatuře komentující toho rozhodnutí byl vysloven názor, že dané rozhodnutí platí obdobně i pro Brusel I a Brusel I bis. Cl. 24 odst. 5 Brusel I bis pojednává o výlučné příslušnosti soudů členského státu ohledně výkonu rozhodnutí a výslovně stanoví, že výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem je výkon rozhodnutí, mají bez ohledu na bydliště stran soudy členského státu, v němž byl nebo 12 Srov. např. RAUSCHER, Thomas (Hrsg.). Europäisches Zivilpro^ess — und Kollisionsrecht EuZPR/ EuIPR Kommentar. Band III, Rom I-VO, Rom II-VQ 4. vyd. Köln: Otto Schmidt, 2016, s. 190. 13 Rozsudek Soudního dvora z 20. 1. 1994 ve věci C-129/92 Owens Bank v Bracco, [1994] ECR 1-117, bod 37. 254 Monika Pauknerová má být výkon rozhodnutí proveden. K tomuto ustanovení např. komentář Unalex uvádí, že na základě rozsudku Owens Bank v. Bracco toto ustanovení neplatí pro rozhodnutí soudů třetích států, která jsou obecně z působnosti nařízení Brusel I bis vyňata. Platí to i pro definici „rozhodnutí", tak jak je obsažena v čl. 2 lit. a) Brusel I bis (bývalý čl. 32 Brusel I).14 Literatura a komentáře rovněž uvádějí, že v těchto případech, kdy se jedná o uznání a prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí nesmluvních, resp. nečlenských států, Bruselská úmluva, resp. nařízení Brusel I ani Luganská úmluva úpravu pro tyto situace neobsahují. A není možná ani oklika přes „uznání uznání" {recognition of a recognition), uznání takového charakteru prostě není možné. Pregnantně vyjádřeno, dvojí exequatur je zakázáno: ľexequatur sur ľexequaturne vaut.15 A dvojí exequatur není možné ani v případě cizích rozhodčích nálezů. Německý Spolkový soudní dvůr (BGH) takto rozhodl ohledně žádosti o prohlášení vykonatelnosti rozsudku Superior Court v Kalifornii. Tímto rozsudkem byl potvrzen nález vydaný mezinárodním rozhodčím tribunálem tak, že skutková zjištění a právní argumenty tohoto nálezu byly vtěleny do soudního rozsudku tento rozsudek byl předložen německému zemskému soudu k prohlášení vykonatelnosti. Věc nakonec rozhodoval až BGH (Spolkový soudní dvůr), který dospěl k závěru, že dvojí exequatur není v daném případě přípustné.16 4 OTÁZKA VZÁJEMNOSTI PŘI UZNÁNÍ A VÝKONU CIZÍCH ROZHODNUTÍ Jedním z nej významnějších momentů, které přineslo přistoupení České republiky k EU z hlediska mezinárodního práva soukromého, byla možnost 14 SIMONS, Thomas. Unalex Compendium, Art. 2 Brüssel la-VO, Doppelexequatur. unalex.eu [online], [cit. 6. 2. 2019] s odkazem rovněž na rozhodnutí Court of Appeal (Civil division) England and Wales (UK) ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. EWCA Civ 1867 -Čiarke / Fennoscandia & Ors, a Art. 24 Nr. 5 Brüssel la-VO s odkazem na Rozsudek Soudního dvora z 20. 1. 1994, Owens Bank v Bracco, věc C-129/92. In: Sbírka rozhodnutí. 1994, s. 1-117, bod 37. Dále srov. např. GEIMER, Reinhold a Rolf SCHÜTZE. Europäisches Zivilverfahrensrecht. 3. vyd. Mnichov: C. H. Beck, 2004, s. 499. 15 GAUDEMET-TALLON, Helene. Compétence et exécution des jugements en Európe. 3 vyd. Francie: L. G. D J., 2002, s. 482. 16 Rozsudek BGH z 2. 7. 2009, sp. zn. IX ZR 152/06, Keine Doppelexequatur bei ausländischen Schiedssprüchen, RIW 10/2009, s. 721-723. 255 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče uznávat a případně i vykonávat rozhodnutí vydaná soudy jiných členských států EU. To byl do té doby velký problém. S některými státy měla Česká republika uzavřené smlouvy o právní pomoci, které uznání a výkon rozhodnutí upravovaly (např. Itálie, Francie), případně existovala mezi dvěma státy vzájemnost, která je podle českého práva podmínkou pro uznání a výkon (např. byla prohlášena vzájemnost s Německem). S jinými státy však žádný společný režim neexistoval a bylo mimořádně obtížné a často nemožné uznat a vykonat cizí rozhodnutí, byť formálně bezvadné, nejen třeba z evropských severských států a Spojeného království, ale i ze sousedního Rakouska. V tom osobně spatřuji jeden z nej větších přínosů bruselského procesního systému. Ve vztahu k jiným státům, které nejsou v bruselském systému, resp. v systému Luganské úmluvy, a se kterými nemá Česká republika uzavřenu ani žádnou mezinárodní smlouvu toto upravující, dochází k problémům, neboť v takových případech, jak již bylo naznačeno, je podle českého práva podmínkou pro uznání a výkon cizího rozhodnutí existence reciprocity, o které často předem není jasné, zda je či není dána ve vztahu ke konkrétnímu státu. Důvodem, proč došlo ve výše uváděném případě vykonatelnosti soudních rozhodnutí z Vaduzu k pokusu o dvojí exequatur, byla neexistence vzájemnosti ve vztazích České republiky a Lichtenštejnská. V mezinárodním měřítku nejde o jev zvlášť neobvyklý: Lichtenštejnsko je známo tím, že na svém území neuznává cizí soudní rozhodnutí s tím, že výjimkou pro uznání jsou dvoustranné smlouvy, které Lichtenštejnsko uzavřelo s Rakouskem a se Švýcarskem. Obdobný problém se vzájemností v uznávání rozhodnutí jako ČR má s Lichtenštejnském i Německo, jehož soudy rovněž rozhodnutí lichtenštejnských soudů principiálně neuznávají, a to s poukazem na to, že v Lichtenštejnsku nejsou uznávána rozhodnutí německých soudů.17 Dostáváme se tak ke křehkému pojmu existence vzájemnosti či reciprocity jako podmínky pro uznání rozhodnutí soudů cizího státu, pro které platí obecná úprava podle § 15 odst. 1 lit. ŕ) ZMPS. Křehkému z pohledu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR. Česká republika patří ke státům, které obecně vyžadují pro uznání rozhodnutí cizího státu existenci vzájemnosti. 17 BAUMBACH, Adolf. Zivilpro^essordnung, Bd. 1. Mnichov: C. H. Beck, 2004, Anhang nach § 328 ZPO (kde je přehled vzájemnosti se všemi státy světa), s. 1328. 256 Monika Pauknerová Sdělení o vzájemnosti ze strany cizího státu poskytne soudu na jeho žádost Ministerstvo spravedlnosti (§ 13 ZMPS). Oproti předchozímu zákonu o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb. (srov. § 54 ZMPSP) není podle nové úpravy prohlášení ministerstva pro soud závazné, s ohledem na požadavek nezávislosti soudního rozhodování. Konkrétní řešení je obtížně předvídatelné. 5 VÝKLAD POŽADAVKU VZÁJEMNOSTI PODLE § 15 ZMPS Jedná se zde o tzv. materiální vzájemnost, kterou je potřebné dovodit z vnitrostátního práva dotčeného cizího státu nebo praxe jeho orgánů.18 Otázkou je, jak interpretovat případ, kdy i druhý stát vychází z požadavku existence materiální vzájemnosti, avšak žádná praxe zjištěna není. Lze argumentovat výkladem a contrario ve srovnání s formulací § 120 ZMPS, který se týká požadavku vzájemnosti při uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Obdobně jako předchozí úprava v ZMPSP, § 120 ZMPS uvádí, že vzájemnost se považuje za zaručenou také v případě, že cizí stát prohlašuje všeobecně cizí rozhodčí nálezy za vykonatelné za podmínky vzájemnosti. Žádná taková či obdobná formulace v § 15 ZMPS obsažena není. V rámci rozhodčího řízení se tímto zjištění vzájemnosti usnadňuje.19 Uvedený argument a contrario vede Zavadilovou ke stanovisku, že v civilním soudním řízení, na rozdíl od řízení rozhodčího, v takovém případě nelze mít bez dalšího vzájemnost za prokázanou.20 Je to závěr logický, který zastával Kučera, a k němuž se osobně připojuji. V mezinárodním rozhodčím řízení nevystupuje problém citlivé otázky posouzení soudní moci, a tedy ani suverenity jiného státu, jako je tomu v mezinárodním soudním řízení, rozhodci jsou na rozdíl od soudů soukromé osoby. Z toho lze dovodit, že zákonodárce má, resp. může mít 18 ZAVADILOVÁ, Marta. Komentář k § 13 ZMPS. In: PAUKNEROVÁ, Monika, Naděžda ROZEHNALOVÁ, Marta ZAVADILOVÁ a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Wolters Kluwer CR, 2013, s. 98. 19 KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno: Doplněk a Plzeň: Čeněk, 2008, s. 435; a identicky i nová učebnice KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ a Květoslav RÚZICKA. Mezinárodní právo soukromé. Plzeň-Brno: Čeněk — Doplněk, 2015, s. 396. 20 ZAVADILOVÁ, Marta. Komentář k § 13 ZMPS. In: PAUKNEROVÁ, ROZEHNALOVÁ, ZAVADILOVÁ a kol., op. cit., s odkazem na VAŠKE, op. cit., s. 441. 257 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče rozdílné požadavky na existenci vzájemnosti ze strany cizího státu, ve srovnání mezinárodního řízení soudního a rozhodčího. Existuje však odlišný názor Břicháčka. Podle něho bez ohledu na to, že § 15 ZMPS týkající se podmínky vzájemnosti v soudním řízení na rozdíl od § 120 ZMPS výslovně nestanoví, že podmínka vzájemnosti bude považována za splněnou (vzájemnost se bude považovat za zaručenou) také tehdy, když cizí stát všeobecně přiznává cizím rozsudkům vykonatelnost za podmínky vzájemnosti, mělo by se stejným způsobem vykládat i ustanovení § 15 ZMPS.21 Tento závěr plyne podle citovaného názoru z logiky věci, neboť pokud by bylo nutné považovat vzájemnost za zaručenou jen tehdy, pakliže by cizí stát české rozhodnutí bud' již někdy uznal, nebo je uznával bez požadavku vzájemnosti, vedlo by to k absurdní situaci, kdy dva státy (ČR a dotčený cizí stát) požadující navzájem vzájemnost by nepovažovaly tuto vzájemnost za mezi sebou zaručenou, a k uznání cizího rozhodnutí by tak paradoxně nemohlo dojít.22 Tento argument, pokud si vzpomínám, se objevoval v německé literatuře v době, kdy ještě nebyla prohlášena vzájemnost mezi SRN a Českou republikou23 a byl okamžitě negován právě s argumentem rozdílné situace v soudním a v rozhodčím řízení. Osobně s názorem Břicháčka, který takto liberálně přistupuje k výkladu vzájemnosti, nemohu souhlasit z důvodu, že neodpovídá liteře ZMPS, kdy zákonodárce zjevně zamýšlel rozdílné posouzení vzájemnosti v soudním a v rozhodčím řízení. Na druhu stranu uznávám, že citovaný názor Břicháčka koresponduje určitému zahraničnímu trendu uznávání cizích soudních rozhodnutí, aniž je požadována vzájemnost, tak jak se objevuje v některých evropských státech. Tyto státy však podmínku vzájemnosti jako zákonný důvod pro uznání či neuznání cizího rozhodnutí zrušily a již ji neuvádějí, např. Švýcarsko.24 Navíc je potřebné si uvědomit, že „vzájemnost" znamená skutečně souladný přístup obou dotčených států a ten musí vycházet z určitých zkušeností s přístupem justičních orgánů druhého státu. Vždy by tak měl být zachován určitý prostor pro uvážení soudce s ohledem na specifický případ. 21 BŘICHÁČEK, Tomáš. Komentář k § 15 ZMPS. In: BŘÍZA, Petr, Tomáš BŘICHÁČEK, Zuzana FIŠEROVÁ, Pavel HORÁK, Lubomír PTÁČEK a Jiří SVOBODA. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 107. 22 Ibid., s. 107-108. 23 Prohlášení Ministerstva spravedlnosti o vzájemnosti se SRN ze dne 21. 8. 2001. 24 Srov. Bundesgesetz uber das Internationale Privatrecht, 18. 12. 1987, Art. 27. 258 Monika Pauknerová 6 EXISTENCE VZÁJEMNOSTI VE VZTAHU K AUSTRÁLII? Podmínku existence vzájemnosti v případech, kdy podle vyjádření Ministerstva spravedlnosti nebyla vzájemnost in concreto pokládána za prokázanou, nepovažovaly soudy za splněnou. Nejvyšší soud tento názor překvapivě změnil v relativně nedávném rozhodnutí,25 kdy se jednalo mimo jiné právě o otázku, zda lze mít materiální vzájemnost za prokázanou, když prozatím žádná praxe zahraničních justičních orgánů není a tento zahraniční stát (konkrétně Australský svaz) pouze obecně uvádí podmínky, za nichž lze cizí rozhodnutí v Austrálii uznat. V daném případě šlo o to, že bylo požadováno uznání a výkon rozhodnutí soudů státu Victoria s tím, že bylo předloženo potvrzení Nejvyššího soudu v Melbourne, že dané rozsudky jsou konečné, závazné a vynutitelné. Formální vzájemnost pro určité otázky sice zaručuje mezinárodní smlouva, kterou je dodatková úmluva o civilním řízení soudním mezi republikou Československou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska publikovaná pod č. 178/1035 Sb., k níž Australský svaz včetně státu Victoria přistoupil.26 Tato smlouva však o otázce vzájemnosti při uznávání a výkonu rozhodnutí, ani o podmínkách a možnostech výkonu rozhodnutí justičních orgánů vůbec nepojednává. Nejvyšší soud konstatoval, že právní otázka, zda — není-li zaručena formální vzájemnost na základě mezinárodní smlouvy a není-li ani vydáno prohlášení Ministerstva spravedlnosti o zaručení vzájemnosti - lze na existenci materiální vzájemnosti usuzovat jen z obecného stanoviska příslušného orgánu cizího státu o právní úpravě stanovící předpoklady pro uznání a výkon cizích rozhodnutí bez uvedení skutečné praxe v této oblasti, dosud nebyla řešena.27 Soud dospěl k závěru, že v daném případě není důvodný argument, že vzájemnost za daných podmínek zaručena není. Přímo se dovolal výše uvedeného komentáře a názoru Břicháčka, že není nutno, aby cizí stát již v minulosti nějaký reciproční akt učinil (např. uznal české rozhodnutí), nýbrž postačí, že jeho právní úprava je taková, že by podle všeho k recipročnímu aktu (tj. např. k uznání rozhodnutí) — pokud by o jeho provedení bylo 25 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012. 26 Mezinárodní smlouva uveřejněná pod č. 152/1938 Sb. 27 Nejvyšší soud však sám uvádí, že otázkou vzájemnosti se zabýval v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1688/2006, 20 Cdo 2327/2006, 20 Cdo 4032/2007, 20 Cdo 4468/2008 a č. 18/1997 Sb. rozhodnutí a stanovisek. 259 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče v dotčeném státě žádáno — došlo. I když zákon výslovně nestanoví, že podmínka vzájemnosti bude považována za splněnou (vzájemnost se bude považovat za zaručenou) také tehdy, když cizí stát všeobecně přiznává cizím rozsudkům vykonatelnost za podmínky vzájemnosti — mělo by být tímto způsobem vykládáno i ustanovení § 15 ZMPS. Toto rozhodnutí Nejvýššího soudu vychází z názoru Břicháčka a otevřeně se vyslovuje pro výklad ZMPS, který zcela neodpovídá liteře zákona a záměru zákonodárce odlišit pojetí vzájemnosti jako podmínky pro uznání a výkon cizích rozhodnutí a pro uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů, tak jak jsou zakotveny v§15av§120 ZMPS. Rozhodnutí je realitou, je otázkou, zda podle tohoto závěru napříště bude vzájemnost ze strany cizího státu paušálně vždy považována za zaručenou, pouze na základě toho, že bude existovat v zahraničním státě obdobné ustanovení, které by požadovalo a podmíněně zaručovalo vzájemnost, i když nebude prokázána žádná konkrétní praxe. Posouzení vzájemnosti bude vždy záviset na uvážení soudce, alespoň by to tak mělo být. Např. ve vztahu k Lichtenštejnsku nelze vzájemnost ze strany Lichtenštejnská dovodit ani za situace, že by bylo obecně přijato naznačené extenzívní pojetí podle rozhodnutí Nejvyššího soudu. Lichtenštejnské právo totiž v čl. 52 Exekučního řádu28 požaduje pro připuštění uznání a výkonu zahraničního rozhodnutí bud' mezinárodní smlouvu, nebo tzv Gegenrechtserklärung, což lze přeložit přibližně jako prohlášení o vzájemném právu, a je vykládáno jako požadavek skryté striktní vzájemnosti. Tento předpoklad není v současné době naplněn např. ve vztahu Lichtenštejnská k Německu a lze usuzovat, že ani ve vztahu Lichtenštejnská k České republice. Podmínky národního civilního procesního práva pro uznání a výkon rozhodnutí soudu cizího státu jsou, jak známo, rozdílné. Zatímco některé členské státy předvídají podmínky pro uznání a výkon obdobné jako jsou podmínky bruselských nařízení, tedy bez požadavku reciprocity (např. Belgie,29 Itálie30), 28 Gesetz über das Exekutions- und Rechtssicherungsverfahren, LGB1. 1972 Nr. 32/2 [cit. 8. 2. 2019]. Dostupné z: http://www.gesetze.li 29 Srov. Le Code beige de droit international přivé, 2004, Art. 25. 30 Srov. legge 218/1995, Riforma di sistema italiano di diritto internazionale privato, Art. 64. 260 Monika Pauknerová Česká republika se řadí ke státům (např. Německo,31 Rakousko32), které vyžadují pro uznání cizího rozhodnutí obecně podmínku reciprocity. V tomto směru asi nelze očekávat změnu celkového postoje unijního práva, protože přístupy členských států jsou skutečně rozdílné. Evropská skupina pro mezinárodní právo soukromé GEDIP (Groupe européen de droit international prive) zkoumala mimo jiné otázku možnosti rozšíření pravidel nařízení Brusel I bis na uznání a výkon soudních rozhodnutí vydaných v nečlenských státech EU, i se zmínkou o otázce dvojího exequatur,33 a dokonce přímo navrhla rozšíření ustanovení nařízení Brusel I bis na určité rozsudky vydané ve třetím státě.34 Tento návrh však naráží na disparitu podmínek pro uznávání rozhodnutí třetích států v členských státech EU. 7 ZÁVĚREM Globalizace a intenzívní rozvoj vzájemných styků mezi subjekty z různých států světa vedou nepochybně k liberálnějšímu postoji i v otázce uznání a výkonu cizích soudních rozhodnutí. Je však potřebné vycházet z platné autonomní zákonné úpravy, v jejímž rámci by se měla pohybovat i judikatura. Pokud tedy mezi dotčenými státy neexistuje mezinárodní smlouva, situace zůstává v autonomním českém mezinárodním právu soukromém prozatím relativně nejistou, což narušuje právní jistotu a předvídatelnost práva. Literatura Monografie BAUMBACH, Adolf. Zivilprozessordnung, Bd. 1. Mnichov: C.H.Beck, 2004. ISBN 978-3-406-72441-1. 31 Srov. § 328 odst. 1 č. 5 německého ZPO (Zivilprozessordnung). 32 Exekutions Ordnung (Gesetz vom 27. Mai 1896, über das Executions- und Sicherungsverfahren), § 406. 33 Srov. zejména FALLON, M. Commentaire de la proposition intitulee« Le rěglement Bruxelles I et les decisions judiciaires rendues dans des Etats non membres de l'Union européenne », GEDIP, 20 reunion notice explicative — 6. 4. 2012,[cit 8. 2. 2019]. 34 GEDIP, Twentieth Meeting, Copenhagen 2010, Extension of the „Brüssels I „Regulation and judgments given in a State which is not a member of the European Union, Position of the Group, [cit. 8. 2. 2019]. 261 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče BŘÍZA, Petr, Tomáš BŘICHÁČEK, Zuzana FIŠEROVÁ, Pavel HORÁK, Lubomír VT ACJil^JiríSVOBOL)A. Zákon o mezinárodnímprávu soukromém. Komentář. Praha: C.H.Beck, 2014, 745 s. ISBN 978-80-7400-528-2. GAUDEMET-TALLON, Helene. Compétence et exécution des jugements en Európe, 3. vyd. Francie: L. G. D. J., 2002, 978 s. ISBN 978-2-275-06057-6. GEIMER, von Reinhold a Rolf SCHUTZE. Europäisches Zivilverfahrensrecht, 3. vyd. Mnichov: C.H.Beck, 2004, 1445 s. ISBN 978-3-406-67801-1 KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ, Květoslav RŮŽIČKA a kol. Mezinárodní právo soukromé. Plzeň: Čeněk a Brno: Doplněk, 2015, 430 s. ISBN 978-80-7380-550-0. KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno: Doplněk a Plzeň: Čeněk, 2008, 462 s. ISBN 978-80-7239-231-5. RAUSCHER, Thomas. Europäisches Zivilprozess- und Kollisionsrecht EuZPR/ EuIPK- Kommentar. Band III, Rom I-VO, Rom II-VO. 4. Auflage. Köln: Otto Schmidt, 2016, 1420 s. ISBN 978-3-504-47204-7. r V TYC, Vladimír. O vnitrostátní pňmé zdvaznosti mezinárodních smluv. Brno: Masarykova univerzita, 1996, Acta Universitatis Brunensis. Iuridica, 137 s. ISBN 80-210-1384-2. VASKE, Viktor. Uznání a výkon cizjch rozhodnutí v České republice. Praha: C.H.Beck 2007, s. 30-35. ISBN 978-80-7179-614-5. ZAVADILOVÁ, Marta. Komentář k § 13 ZMPS. In: PAUKNEROVÁ, Monika, Naděžda ROZEHNALOVÁ, Marta ZAVADILOVÁ a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 853 s. ISBN 978-80-7478-368-5. Elektronické články FALLON, Marc. Commentaire de la proposition intitulée ,Le réglement Bruxelles I et les décisions judiciaires rendues dans des Etats non membres de ľUnion européenne', GEDIP, 20 réunion notice explicative — 6. 4.2012 [cit. 8. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.gedip-egpil.eu/documents/ gedip-documents-20cf.htm SIMONS, Thomas. Unalex Compendium, Art. 2 Brüssel la-VO, Doppelexequatur. unalex.eu [online], [cit. 6. 2. 2019]. Dostupné z: https:// www.unalex.eu/ 262 Monika Pauknerová Rozhodnutí Rozhodnutí Okresního soudu ve Floridsdorf, Rakousko, ze dne 14. 11. 2014, č. 12 E 1396/14 g. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 13 EXE 1004/2015-6. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 12 Co 156/2016-98. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017 sp. zn. 20 Cdo 776/2017. Nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. W ÚS 2607/17. Usnesení Nejvyššího soudu ČR z 11. 12. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3689/2018. Rozsudek Soudního dvora z 20. 1. 1994. Owens Bank vBracco, věc C-129/92. In: Sbírka rozhodnutí. 1994, s. 1-117, bod 37. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012. Bundesgerichtshof, Spolkový soudní dvůr, Německo: Rozsudek BGH z 2. 7. 2009, sp. zn. IX ZR 152/06. 263 evropské mezinárodní právo soukromé - hledání formální a neformální harmonie Naděžda Rozehnalová* Sprof. Týčemjsem sepoprvé setkala v roce 1978. Na staréprávnické fakulte (tedy oné budove na Zelném rynku me%i „mlékárnou a pohřebákem"). Samozřejmé kde jinde nez na seminářích z mezinárodního práva soukromého. V té dobéjizjako externistou, který dojížděl Z FMZV (pro neznalé z Federálního ministerstva zahraničních vécí). Bylo tak trochu paradoxem, ze jsem vlastné o rok apůlpozději nastoupila na jeho místo asistenta na katedře tehdy „jen " mezinárodního práva. V následných letech bylpro nás tak trochu legendou — nejprve působící na ministerstvu, potom v organizaci WlPO v Zenevé. Na fakultu se tak trochu neočekávané vrátil v devadesáých letech se slovy, zýjejiz unaven výkonem práce mezinárodního úředníka. Jiz se ovsem nevenovalpřímo mezinárodnímu právu soukromému, nýbrzpro nás novémufenoménu evropského práva. Které naprosto nezpochybnitelné v Brné vybudoval, rozvinul a představuje. Samozřejmé vedle mezinárodního a evropského práva duševního vlastnictví, které se stalo jeho oblíbenou problematikou pravé díky působení v Zenevé. Nikoli náhodou, když jsem se Za^a věnomt tzy. evropskému justičnímu prostoru ve věcech civilních, směřovaly mé dotazy k evropskému právu pravé na Vladimíra. V té dobé jsme lytvoňli společné i s kolegyní Monikou Novotnou vlastné prvou česko-slovenskou publikaci venovanou evropskému mezinárodnímu právu soukromému. Najejím Základe, téméř o desetiletí později, vznikla i současná podoba výuky mezinárodního práva soukromého na fakulte. Nízý uvedené je venované profesoru Vladimíru Týčovijako pňpomínka onéch let plných diskusí o jevu, kterému jsme se snazjli porozumět. A který se po vstupu do Evropské unie stal realitou. Nikoli jen zájmem o cizí právo. * Prof. JUDr. Naděžda Rozehnalová, CSc, Katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno, v letech 2007—2015 dekanka; v letech 2015—2019 prorektorka Masarykovy univerzity, Brno / Email: rozehn@law.muni.cz 265 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Anotace Vnější rozhodovací harmonie, resp. vnější rozhodovací jednota, mezinárodní rozhodovací rovnost. Tímto pojmem je vyjádřen od dob Savignyho požadavek a snaha o to, aby bez ohledu na místo, kde je právní vztah posuzován a řešen, bylo možné v případě kolizí právních řádů očekávat procesně a kolizně obdobný výsledek. Stať se věnuje uchopení této problematiky v rámci evropského mezinárodního práva soukromého. Zejména je pozornost věnována otázce tvorby evropsky jednotných pojmů, a to na základě vybraných rozhodnutí SD EU. Klíčová slova Autonomní interpretace; evropské mezinárodní právo soukromé; unifikace kolizních norem; vnější rozhodovací harmonie. 1 ÚVOD Kontakty, vztahy, spory soukromých osob přesahující hranice státních útvarů a jejich právních řádů vyvolávaly pozornost od dob dávných. Fragmentárni úvahy o regulaci právních poměrů cizinců na daném území a další podobné úvahy nalézáme v antice, i ve společnostech starších.1 Využíván pro regulaci byl zpravidla princip teritoriální, vážící osoby a skutky k území státu jejich posuzování, nebo personální, který zohledňuje osobní pozici osoby, ať již ve vazbě k určitému území či příslušnosti ke státu nebo kmeni.2 Doktrinální přístup k této problematice přichází mnohem později. Je to teprve období raného středověku a oblast střední a severní Itálie, kde se setkaly podmínky faktické3 s oním nutným myšlenkovým rozmachem prvých glosátorů 1 GUTZWILLER, Max. Geschichte des Internationalprivatsrecht. Basel und Stuttgart: Helbing and Lichtenhahn Verlag AG, 1977, 326 s. K problematice antiky a přístupu k dané problematice viz s. 1—6. 2 GUTZWILLER, Max. Geschichte des Internationalprivatsrecht. Basel und Stuttgart: Helbing and Lichtenhahn Verlag AG, 1977, 326 s. K problematice principu personálního, nastaveného na kmenovou příslušnost, který se objevuje i výslovně uveden v Lex Romana Visigotorum Allaricha II viz potom s. 7 a násl. „Narušován" je uvedený princip v oblasti práv k nemovitostem. Viz LIPSTEIN, Kurt. Vrinciples of the Conflict of Lam: National and International. Hague: Martinus Nijjhoff Publishers, 1981, s. 4—5. 3 Existence států a jejich právních řádů vykazujících rozdíly v obsahu; vzájemné uznávání existence právních řádů jednotlivých států jako rovnoprávných; styky (ekonomické či společenské) mezi subjekty z jednotlivých států. 266 Naděžda Rozehnalové a jejich následovníků — postglosátorii — analyzujících případné „přeshraniční" situace a tn&z\Í)Íqíó\ na obecné úrovni pravomoc orgánů tehdejších italských městských států a rozhodné právo (řečeno dnešní terminologií mezinárodního práva soukromého). Výsledkem jsou prvé obecné koncepty přístupu k právní regulaci situací, které v některém svém prvku přesahují hranice jednoho území.4 Následující století přináší další prvky do tohoto konceptu zaměřeného primárně na vymezení působnosti statutů — zákonů (ve smyslu zákonů přijatých právě v severoitalských městech) a jejich dopadu na uvedené vztahy. Jen namátkově lze uvést francouzskou školu s konceptem autonomie vůle (v moderní terminologii) a uvedením úvah o jejich mezích (Ch. Dumoulin, b. d. Jírgentre); holandskou školu přinášející myšlenky týkající se suverenity území státu a učení comitas (17. Huber, P. Voet, ]. Voei); německou školu s koncepty vázanými na teritorium, prvými úvahami o veřejném pořádku či vazbách na místo pobytu (H. Cocceji, ]. N. Hert, D. Scheinemann). Ono překonání rigidity statutární teorie a příklon ke konceptu hraničního navazování na právní řád nicméně přichází postupně. Nejvýraznější odklon a ve své podstatě již popření statutární teorie je spojováno se jménem C. G. von Wächtera. Jeho úvahy, popírající statutární teorii, směřují k aplikaci práva fóra, tedy místního práva. Jak uvádí Zimmermann v prvé polovině dvacátého století, byť je jeho učení zapomenuto, zřetelně ovlivnilo jak státy pevninské, tak státy oblasti anglo-americké.5 Za zlom a období zrodu moderního mezinárodního práva soukromého je viděno století 19. Toto století objevů v oblasti vědy a techniky, století velkých změn v dopravě a obchodu, přináší změny i v právu. V oblasti mezinárodního práva soukromého vystupují do popředí tři jména: /. S tory (Commentaries on the Conflict of Lam, 1834) navazující na nizozemskou školu Hubera a dalších nizozemských právníků. K jejich koncepci teritoriality a zdvořilosti přidává učení o nabytých právech (stát má povinnost chránit 4 ZIMMERMANN, Michal Arturovič. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Právník, 1933, s. 38—44; GUTZWILLER, Max. Geschichte des Internationalprivatsrecht. Baselund Stuttgart: Helbing and Lichtenhahn Verlag AG, 1977, 326 s.; K problematice díla Balduse a Bartoluse viz s. 29—48; KALENSKY, Pavel. Trends of Priváte International luzw. Prague: Academia, 1971, s. 46-99. 5 ZIMMERMANN, Michal Arturovič. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Právník, 1933, s. 45—52; GUTZWILLER, Max. Geschichte des Internationalprivatsrecht. Basel und Stuttgart: Helbing and Lichtenhahn Verlag AG, 1977, 326 s; K problematice následných století ve vývoji mezinárodního práva soukromého až do století 19. viz s. 49—258. 267 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vedeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče práva nabytá i dle jiného právního řádu); S. P. Mancini (zastánce principu národnostního jako vedoucího principu mezinárodního práva soukromého, příznivec kolizních mezinárodních úmluv, které by byly schopny překonat národní protiklady); a především F. C. von Savigny {System des heutigen römischen Rechts VIII, 1849). Základem jeho úvah je myšlenka rovnosti všech právních řádů s tím, že základem pro rozvoj mezinárodního práva soukromého je existence mezinárodního právního společenství. Základ a nové postavení problému vidí v právním poměru, pro který hledá „sídlo". Nevidí jej nadále ve statutech, tedy v zákonech. Sídlo, resp. umístění v prostoru je třeba hledat ve vůli stran, resp. jedince, či vůli zákonodárce. Každý právní vztah má „sídlo" v některém státě. Je to právě 19. století, které mění mezinárodní právo spíše z dílčích úvah na systém logicky postavených norem a principů tak, jak jej známe dnes.6 A je to také tato doktrinální historie či snad „intelektuální historie" mezinárodního práva soukromého, která jej odpoutává od pouhého systému logicky seřazených pravidel představujících pouhé „rozcestníky" k národním právním řádům (jak nás originálně uchopovali v minulosti, a někteří méně originálně i dnes). Mezinárodní právo soukromé je vskutku zvláštní disciplínou.7 Slova zaznívající v uvedeném prostoru o ní hovoří jako o hybridu. O hybridu mezi právem mezinárodním a právem vnitrostátním.8 O hybridu mezi právem veřejným a právem soukromým. O hybridu mezi zájmy státu a jeho suverenitou, a zohledněním zájmu jedince. Nebo snad ne hybridu v určitých ohledech, ale i jako o propojovateli jednotlivých dotčených oblastí. V základech této disciplíny jsou tři otázky: kde bude spor řešen, jak bude určeno rozhodné právo a jak bude nakládáno s rozhodnutím soudu v jiném státě. Vzhledem k charakteru mezinárodního práva soukromého jako vnitrostátní disciplíny se odpovědi tam, kde jsou normy či nekodifikovaná 6 K problematice vývoje mezinárodního práva soukromého v 19. století viz z nejnovější literatury práci BANU, Roxana. Nineteenth Century Perspectives on Private International Law. Oxford: Oxford University Press, 2018, 332 s. 7 KALENSKY, Pavel. Trends of Private International Law. Prague: Academia, 1971, s. 13 a násl. Autor začíná obecný vstup do problematiky mezinárodního práva soukromého právě tímto konstatováním. Pokračuje nejen oním popisem, který uvádíme výše a kde se zmiňuje Kalenský právě o oné hybridní povaze této disciplíny, ale také o tom, že nelze opomenout autory, kteří hovoří spíše o technické povaze kolizního práva. 8 Ano, ona úvodní věta přednášek: „Mezinárodníprávo soukromé není ani mezinárodní, ani soukromé a dle našeho přesvědčení je to právo." 268 Naděžda Rozehnalové pravidla tvořena na úrovni jednotlivého státu, mohou lišit. Více či méně v závislostech na řadě faktorů. Proto také existuje akcent na universální uchopení, respektive v rámci integračních seskupení alespoň na regionální uchopení této problematiky tak, aby rozdíly v této otázce nekomplikovaly realizaci ekonomických, resp. i dalších integračních procesů. Ono regionální uchopení tak, jak jej zažíváme v rámci Evropské unie v podobě evropského justičního prostoru9, s sebou přináší jak předpoklad pro harmonii, tak naopak pokračování oněch disharmonických potíží. Dovnitř prostoru nastoluje předpoklady pro přiblížení se ideálu rozhodovací jednoty, navenek ony otázky či obtíže vážící se k neexistenci universálního uchopení zůstávají. 2 VNĚJŠÍ ROZHODOVACÍ HARMONIE -CESTA, PRINCIP, CÍL Vnější rozhodovací harmonie, resp. vnější rozhodovací jednota, mezinárodní rozhodovací rovnost (Geset^esharmonie, Entscheidungsgleichheit, Entscheidungseinklang, decisionalharmony...). Tímto, a řadou dalších obdobných termínů je vyjádřen od dob Savignyho požadavek a snaha o to, aby bez ohledu na místo, kde je právní vztah posuzován a řešen, bylo možné v případě kolizí právních řádů očekávat procesně a kolizně obdobný výsledek. A to za situace, kdy se nejedná o náhodu či dovednost stran.10 Tento, jak bývá literaturou uvedeno, formální cíl a ideál mezinárodního práva soukromého je spíše formálním hlediskem pro výstavbu systémů a je účelem, který je vtisknut do této disciplíny. Je kladen i v hierarchii cílů či hodnot na úroveň nejvýšší. Na druhé straně je ovšem nutné říci, že je hodnocen i pohledem skeptickým, uvádějícím nemožnost, a to i při využití mezinárodních nástrojů, dosáhnout této jednoty. Je v tomto rozměru vnímán spíše jako vedlejší produkt určitých procesů, nikoli účel, který by měl být primárně sledován. Vnější rozhodovací harmonie je uváděna výslovně i jako jeden z principů mezinárodního 9 K analýze problematiky evropského justičního prostoru v české literatuře nejnověji ROZEHNALOVÁ, Naděžda, Klára DRLIČKOVÁ, Tereza KYSELOVSKÁ a Jiří VALDHANS. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 17^11. 10 NEUHAUS, Paul Heinrich. Die Grundbegriffe des Internationalen Vrivatrechts. Tůbingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1962, s. 38. 269 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče práva soukromého11, a tudíž i jako zásada, jejímž pohledem jsou posuzovány situace vzniklé v transnacionální oblasti vztahů a jejímž prizmatem je hledán i účel konkrétních přijatých norem12. Dosažení harmonie je jak posilováno procesy odehrávajícími se v oblasti mezinárodního práva soukromého či konkrétními technikami využitými pro řešení situací, tak je i procesy jinými, či souvisejícími, resp. i nedořešenými v rámci unifikací zeslabováno. To platí pro řešení na všech úrovních možného legislativního procesu. Ve svém základu přispívá či naopak zeslabuje onen ideál výchozí doktrinální koncept. Koncepty „více směřující" k využití tuzemského práva, či preferující jej, zpravidla vedou spíše k disharmonii. Z povahy věci naopak na úrovni legislativní unifikace zdrojů právní úpravy a v důsledku toho využití stejných kritérií pro založení pravomoci, určení rozhodného práva či nastavení podmínek pro rovné zacházení s cizím rozhodnutím procesy harmonizace zesiluje. K harmonii v řešení přispívá i jednota interpretační tam, kde byly přijaty nadnárodní normy. Přispívá k ní v oblasti kolizní i procesní uchopení kolizních norem, zacházení s obecnými instituty kolizního práva a volba konkrétních řešení ve smyslu pevných či flexibilních kritérií, které „rozvolní" či naopak „zpevní" určení v konkrétním případu. Nesporně k jednotě přispívá i homogenita prostoru, v němž se pohybujeme. Na mysli tím máme působení limitů při aplikaci práva rozdílného od práva fóra — působení veřejného pořádku v jeho aktivní i pasivní roli. Naopak nehomogennost prostředí zesiluje rizika disharmonie. Zájem na vnější rozhodovací harmonii je doprovázen akcenty dalšími. Část z nich odráží hodnotové pozice, část se dotýká i samotného legislativně--technického zpracování. Lze jmenovat: zájem na právní jistotě a předvída-telnosti kolizního řešení, zájem na prosaditelnosti, resp. vykonatelnosti přijatého rozhodnutí, uchopení spravedlnosti „v konkrétním případu" ve smyslu 11 NIETN ER, Sarah. Internationales Entscheidungseinklang im europäischen Kollisionsrecht. Tübingen: Mohr Siebeck, 2016, 366 s. K otázce historického vývoje tohoto principu, jeho uchopení včetně uchopení na evropské úrovni, viz s. 14—25. 12 KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ, Květoslav RŮŽIČKA a kol. Mezinárodní právo soukromé. Plzeň-Brno: Aleš Čeněk—Doplněk, 2015, 429 s. Kučera při řešení řady otázek využívá právě onoho hodnocení pohledem pnutí mezi vnitřní a vnější rozhodovací harmonií. Viz například přístup k tzv předběžné otázce v mezinárodním právu soukromém, s. 163—164. Podobně v analýze ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Instituty mezinárodního práva soukromého. Praha: Wolters Kluwer CR, 2016,268 s., a to v otázkách předběžných (s. 118—135) a zpětného a dalšího odkazu (s. 93—116). 270 Naděžda Rozehnalové kolizním jako oné představy o aplikaci „správného práva", nikoli jakéhokoli cizího práva, zohlednění zájmů na ochraně veřejných hodnot, zohlednění zájmů jedince a jeho pozice. Realitou, ve které se pohybujeme a která ovlivnila zcela zásadním způsobem ono české, vnitrostátní mezinárodní právo soukromé, jsou procesy v rámci Evropské unie (dále též jen „EU"). Procesy, které díky nastavení pravomocí EU vyústily ve vytvoření specifického souboru předpisů, dnes zpravidla nazývaného evropským mezinárodním právem soukromým. Tento termín označuje zejména nařízení z oblasti mezinárodního soukromého a procesního práva13. Vznikl na průsečíku hodnot práva evropského i mezinárodního práva soukromého při zohlednění, či pokusu o přiblížení doktrín, které tuto disciplínu formovaly na kontinentální i anglosaské úrovni. Unifikace kolizních norem a pravidel k určení pravomoci soudů je nesporným krokem směrem k uchopení rozhodovací harmonie v mezinárodním právu soukromém. Byť se v daném případě jedná o unifikaci regionální. Které ovšem nelze upřít určité universální přesahy a vlivy. Otázek, které jsou spojeny s problematikou evropského mezinárodního práva soukromého a procesního, je řada. Od úvah na téma vlivu principů evropského práva na formování evropského mezinárodního práva soukromého14, absence společné obecné části kolizního práva, postupem v unifikaci „dvourychlostní" cestou či analýzou judikatury Soudního dvora EU (dále též jen „SD EU"), který v námi sledované oblasti přinesl řadu zajímavých podnětů od dob prvých rozhodnutí vysvětlujících pojmy a pozice v rámci Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech15 (dále jen „Bruselská úmluva"). 13 K přehledu nařízení viz například ROZEHNALOVÁ, Naděžda, Klára DRLIČKOVÁ, Tereza KYSELOVSKÁ a Jiří VALDHANS. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 32-33. 14 Působení principů, na nichž je postaveno evropské právo, a jejich dopad na mezinárodní právo soukromé například Di ANGELO, Davi. The Role of General Principles of EU in Priváte International Law and the Perspectives of the Codification in the Field. Federalismi.it [online]. 2018 [cit. 01. 05. 2019]. Dostupné z: https://federalismi.it/nvl4/ articolo-documento.cfm?Artid=37043 15 Úmluva ze dne 27. září 1968 o příslušnosti soudů a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění úmluv o přistoupení v rámci postupného rozšiřování Evropské unie. Analýza v české literatuře ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TYC, Vladimír a Monika NOVOTNÁ. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 346 s. 271 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Pro naši stať zůstaňme u problematiky vnější rozhodovací harmonie a otázek spojených s procesem kvalifikace a interpretace ve vazbě na využití unifikovaných kolizních norem. Zdánlivě tedy u problematiky, u níž ze samotné povahy a smyslu unifikačního procesu plyne, že by tento měl přímo přispět k vnější rozhodovací harmonii. Vždyť přece vytvoření unifikovaných norem, uplatňovaných jednotně před soudy Evropské unie, s sebou nese odstranění problémů spojených s národními úpravami. V následující pasáži se pokusíme uvést, proč tomu tak nutně nemusí být a nakolik je především významná interpretační činnost SD EU. 3 KVALIFIKACE - INTERPRETACE - SUBSUMPCE Nesporným závěrem se jeví, že je to uchopení kolizních norem, které (vedle jiných faktorů) snižuje či zvyšuje riziko disharmonie16. Roste tam, kde se jedná o kolizní řešení na národní úrovni. Naopak riziko rozdílů a disharmonií se snižuje v situacích, kde existují řešení universální ve smyslu stejnosti či alespoň podobnosti procesů k určování sudiště a práva napříč právními řády. Úměrně lze uvedená tvrzení vztáhnout i na unifikace regionální. Dovnitř prostoru lze konstatovat výrazně harmonizační efekt, vně situace zůstává stejná jako u řešení národních. Důležité je konstatování, že se riziko snižuje, nicméně se nestírá zcela. Zůstává přítomno díky rozdílům v interpretaci norem, v uchopení základních zásad a obecných institutů vázaných na kolizní právo, pokud nejsou unifikována i tato řešení, díky uchopení procesnímu i rozdílům ve vazbách na národní právo tam, kde nelze nalézt řešení společné a zbytkově se vracíme k právu národnímu. V jiné práci z oblasti mezinárodního práva soukromého jsme se věnovali procesu interpretace pojmů užitých v kolizní normě či procesních normách evropského a mezinárodního původu. Tento termín ne vždy označuje jen „pouhý" proces interpretace právní normy a hledání jejího uchopení. V některých případech se jedná o proces kvalitativně jiný. Jde o případy, kdy podstatou problému není například hledání významu navrženého 16 Vycházíme bez dalšího z formulace norem tak, jak je tato uchopena ve stávajících úpravách. Samozřejmě by se řada otázek řešila jinak a možná by došlo i ke snížení daného rizika tam, kde by byla pravidla pro určení rozhodného práva jinak formulována. NEUNER, R. R. Der Sinn der Internationalprivatrechtlichen Norm - Eine Kritik der Qualifikationstheorie. Brůnn-Prag-Leipzig-Wien: Verlag Rudolf M. Róhrer, 1932. 272 Naděžda Rozehnalové řešení, nýbrž jde o případy, kdy je podstatou problému potřeba „naplnění" pojmu užitého v normě definičními znaky. Zjednodušeně vytvoření definice pojmu. Současně je vhodné si uvědomit, že proces „interpretace" představuje jen určitou součást myšlenkového procesu, který je realizován tam, kde posuzujeme případ s mezinárodním prvkem. Při detailním pohledu se jedná o tři vzájemně propojené kategorie: právní hodnocení jako kvalifikace v užším slova smyslu (hodnocení faktů), interpretace právního pojmu užitého v kolizní normě a subsumpce konkrétní kvalifikované situace pod rozsah (resp. pojem v rozsahu) kolizní normy či pod pojem užitý v navázání (tedy v hraničním určovateli). Uvedený proces představuje způsob uchopení kolizní normy tak, jak je tato nastavena v předpisech národního, mezinárodní a evropského práva tam, kde byla ovlivněna evropskou kontinentální kulturou a doktrínou kolizí. Otázka zní, v čem se liší situace tam, kde je kolizní norma součástí vnitrostátního práva, oproti té, kdy je součástí práva regionálního či mezinárodního? Trošku zjednodušeně lze říci, že v tom, jak naplňují pojmy v ní užité. Kolizní norma vnitrostátního původu je součástí konkrétního právního řádu a je vytvořena s využitím pojmů výrazně či převážně vázaných na konkrétní národní právo. Za tímto „pojmem" „stojí" v legislativním procesu zpravidla17 právní institut(y) hmotného práva, který obsahuje kvalifikační znaky a který lze interpretovat právě pohledem konkrétního národního práva. Tato vazba není sice vazbou striktní, rovněž pojmy v kolizních normách jsou voleny spíše obecné, nicméně tato „národní" vazba představuje minimálně jak legislativně, tak v rámci řízení východisko pro uchopení kolizní normy. Kolizní norma unifikovaná, ať již je součástí nařízení či mezinárodní smlouvy, představuje z pohledu metody použití jinou dimenzi problematiky než norma vnitrostátní. Již při své tvorbě vzniká pojem na průsečíku představ na pomezí nejen transnacionální faktické situace (ta existuje 17 Tímto „zpravidla" rozumíme to, že národní zákonodárce při tvorbě kolizních norem sice v rámci techniky zpracování normy může mít na mysli použití na případy překračující hranice států, nicméně využívat bude především vlastní právní instituty tak, jak existují v jeho soukromém právu. Viz BARATTA, Roberto. The Process of Characterization in the EC Conflict of Laws: Suggesting a Flexible Approach. In: SARCEVIČ, Petar, Paul VOLKEN a Andrea BONOMI. Yearbook of Private International Law. VI. vyd. Munich: Selker European Law Publishers, 2004, s. 161—163; KROPHOLLER, Jan. Internationales Privatrecht. 6. vyd. Tübingen: Mohr Siebeck, 2006, s. 44. 273 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče i u situací řešených normami vnitrostátními), ale i z pohledu právního se při tvorbě střetávají pohledy vícera právních řádů. Vazba pouze na jeden z právních řádů je z povahy věci samé vyloučena. Pojem v rozsahu i navázání je vytvářen autonomně na národních právních řádech. To platí bez ohledu na to, zda se terminologií jazykově překrýváme s vnitrostátními pojmy. Cest k uchopení znaků pojmu na transnacionální úrovni je více. Evropské právo v některých případech obsahuje ve směrnicovém právu definice, které je nutné pro interpretaci pojmu užitého v kolizních předpisech využít. Jako příklad lze uvést dokonce výslovné odkazy uvedené v Preambuli Nařízení Rím I18 v bodech 18, 26, 30 či 34. K jednotné interpretaci přispívá samozřejmě i ona kulturní blízkost právních řádů. V základním uchopení jsou potom pojmy vnímány obdobně. Instrumentem, kterým se ovšem odlišují kolizní a procesní unifikace v rámci EU od jiných regionálních či universálních unifikací, jsou však možnosti, které dává využití položení předběžné otázky na výklad unijního práva k SD EU.19 Metodologickým východiskem je jedno z prvých rozhodnutí k Bruselské úmluvě — rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1976 ve věci TTU Tufttransportunternehmen GmbH & Co. KGproti Euro contro ŕ (ĽTU vs. TLurocontrol 29l76fx- Byť se v tomto případě jedná o interpretaci pojmu z normy procesní (pojem „občanské a obchodní věci") a otázka směřovala k uchopení 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Rím I). 19 ROZEHNALOVÁ, Naděžda, Klára DRLIČKOVÁ, Tereza KYSELOVSKÁ a Jiří VALDHANS. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 37-41. 20 Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1976, LTU Eufttransportunternehmen GmbH <& Co. KG proti Eurocontrol, věc C-29/76. 21 Odkazujeme na další rozhodnutí, která zopakovala a do jisté míry i dále precizovala přístup k interpretaci. Jen jako příklad lze uvést rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 18. října 2016, Republik Griechenlandproti Grigoriosu Nikiforidisovi, věc Cl35/15, bod 28: „t^ požadavků jednotného pouští unijního práva i požadavků posady rovnosti vyplývá, %e %nění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států %a účelem vymetení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unií'; rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 18. května 2017, Hummel Holding AIS proti Nike Inc., Nike RetailBV, věc C617/15, bod 22: „Je třeba pňpomenout, %e podle ustálenéjudikatury Soudního dvora ^po^adavkůjednotného použití unijního práva a %ásady rovnosti vyplývá, %e %nění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států %a účelem vymetení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno v celé Unii autonomním a jednotným způsobem, pňčem^ tento výkladje třeba hledat s pňhlédnutím nejen ke %nění tohoto ustanovení, ale i ke kontextu ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou." 274 Naděžda Rozehnalové věcné působnosti Bruselské úmluvy, bylo a je uvedené rozhodnutí široce využíváno, pokud jde o jeho metodologický dopad, v oblasti evropského mezinárodního práva soukromého a procesního. V tomto rozhodnutí zaznělo k otázce interpretace pojmu užitého v uvedené úmluvě (předchůdci Nařízení Brusel I22 a Nařízení Brusel Ibis23) následující: pojem „občanské a obchodní věci" jako pojem užitý v úmluvě nemá být interpretován odkazem na jedno či druhé dotčené právo (tedy právo místa nalézacího řízení či právo místa vykonávacího řízení), nýbrž odkazem na schéma a účel samotné úmluvy, a současně odkazem na obecné principy vyplývající z celku dotčených právních řádů smluvních stran úmluvy24. Zajímavé v této souvislosti je, že názor, který zde byl vyřčen a který ovlivnil celé uchopení interpretace pojmů, nebyl jediný, který zazněl v průběhu řízení. Generální advokát25 či Komise26 se přikláněli k řešení jinému — v podstatě národnímu — tedy uchopení v duchu legefori. Což by se při procesu aplikace dotklo nejen samotné interpretace, ale také kvalifikace. Tedy nejednalo by se, tak jak tento názor „zvítězil" a potvrdil se i v dalších rozhodnutích, o autonomní interpretaci a kvalifikaci, nýbrž o interpretaci a především kvalifikaci dle legisfori. V následném vývoji rozhodování je odkazováno i na další rozhodnutí, která v tomto duchu uvádí danou aktivitu a rozvádějí požadavek (viz poznámka pod čarou č. 21). Na podstatě přístupu však nic nemění. 4 DOKUMENTACE NA DVOU ROZHODNUTÍCH Pro dokumentaci hledání významu pojmů z oblasti evropského práva v námi sledované oblasti kolizního a procesního práva uvedeme dva případy, 22 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. 23 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. 24 „In the interpretation of the concept 'civil and commercial matters 'for the purposes of the application of the Convention of 27 September 1968 on jurisdiction and the enforcement of Judgments in Civil and Commercial Matters, in particular Title III thereof, reference must not be made to the law of one of the States concerned but, first, to the objectives and scheme of the Convention and, secondly, to the general principles which stem from the corpus of the national legal systems." 25 Opinion of Mr. Advocate. General Reischl delivered on 15. 9. 1976. 26 Viz stanovisko Komise v odůvodnění rozhodnutí LTU vs. Eurocontrol 29/76, s. 1549. 275 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče které se týkají naplnění významu užitého pojmu na unijní úrovni včetně „distribuce" činností mezi Soudním dvorem a národním soudem. Prvé vybrané rozhodnutí se týká problematiky závazků ze smluv, dotýká se Nařízení Brusel I (jako procesní normy) a v oblasti kvalifikace také Nařízení Rím I. Jedná se případ Corman-Collins SA vs. Fa Maison du Whisky S A21 (Corman-Collins C-9/12). Druhým řízením je Doris Margret Fisette Mahnkopf %a přítomnosti S vena Mahnkopfa28 (Mahnkopf 558/16), které se týká oblasti rodinných vztahů. V rozhodnutí Corman-Collins C-9/12 se zaměříme na jednu část položené otázky, odpovědi na ni (konkrétně výklad pojmu „smlouva o autorizovaném prodeji") a na kvalifikaci, která byla provedena na autonomní úrovni, tedy s odhlédnutím od konkrétního národního práva (zde belgického). Žádost o předběžnou otázku byla podána ve sporu mezi společnostmi Corman-Collins S A (dále jen „Corman-Collins") se sídlem v Belgii a La Maison du Whisky S A (dále jen „La Maison du Whisky") se sídlem ve Francii. Předmětem byl návrh na náhradu škody z důvodu ukončení smlouvy o autorizovaném prodeji zboží, kterou tyto společnosti ústně (jak vyplývá z uvedeného tvrzení Corman-Collins) uzavřely. Obě společnosti udržovaly po dobu asi deseti let obchodní vztahy. Společnost Corman-Collins nakupovala od společnosti La Maison du Whisky whisky různých značek. Využívala k prodeji název „Maison du Whisky Belgique" a internetovou stránku uváděnou jako www.whisky.be a kontaktní údaje společnosti Corman-Collins byly uvedeny v časopise Whisky Magazíne vydávaném dceřinou společností společnosti La Maison du Whisky. V prosinci 2010 zakázala La Maison du Whisky společnosti Corman-Collins používat název „Maison du Whisky Belgique" a uzavřela internetovou stránku wwwwhisky be. V únoru 2011 informovala společnost Corman-Collins, že výhradní distribuci dvou značek svých výrobků svěří od 1. dubna a od 1. září 2011 jiné společnosti. Jejím prostřednictvím má Corman-Collins nadále pořizovat své objednávky. 27 Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 19. prosince 2013, Corman-Collins SAproti Im Maison du Whisky SA, věc C-9/12. 28 Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 1. března 2018, Doris Margret Lisette Mahnkopf %a přítomnosti S vena Mahnkopfa, věc C-558/16. 276 Naděžda Rozehnalové Corman-Collins podala proti společnosti La Maison du Whisky žalobu u Tribunál de commerce de Verviers. Domáhala se náhrady škody za vypovězení smlouvy, a to na základě belgického zákona ze dne 27. července 1961. Příslušnost belgického soudu byla odůvodněna článkem 4 tohoto zákona. Corman-Collins kvalifikovala vztah jako smlouvu o autorizovaném prodeji ve smyslu uvedeného zákona. La Maison du Whisky zpochybnila místní příslušnost soudu s odkazem na článek 2 Nařízení Brusel I. Současně co do kvalifikace tvrdila, že se jedná o pouhé kupní smlouvy uzavírané na základě týdenních objednávek v závislosti na poptávce společnosti Corman-Collins. Základ dotazu, zajímavý pro nás právě pro tvorbu autonomního pojmu, se týkal toho, zda musí být smlouva o autorizovaném prodeji kvalifikována jako smlouva o prodeji zboží nebo o poskytování služeb ve smyslu uvedeném v článku 5 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I. Ostatní aspekty ponecháváme stranou a odkazujeme na odůvodnění rozsudku. Ve své odpovědi na druhou a třetí otázku29 Soudní dvůr s odkazem na stanovisko generálního advokáta uvedl, že „smlouva o autorizovaném prodeji" není v unijním právu definována a může odkazovat na různé skutečnosti. Bez ohledu na rozmanitost závazků je však základem zajištění distribuce zboží poskytovatele oprávnění k prodeji. Soudní dvůr uvedl, že pro účely kvalifikace smlouvy podle tohoto ustanovení je třeba vycházet ze závazku, který je charakteristický pro dotčenou smlouvu.30 V závislosti na zjištění (zde několikrát zaznělo, že pokud jde o skutková zjištění, tak ta náleží národnímu soudu) lze uvést: a) smlouva, pro niž je charakteristický závazek dodání zboží, musí být kvalifikována jako „prodej zboží" ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. b) první odrážky Nařízení Brusel I. Tuto kvalifikaci lze použít na trvalý obchodní vztah mezi dvěma hospodářskými subjekty v případě, že se tento vztah omezuje na smlouvy po sobě jdoucí, jejichž předmětem je dodání a odebrání zboží. Tato kvalifikace naopak neodpovídá struktuře typické smlouvy o autorizovaném prodeji, pro kterou je charakteristická rámcová dohoda, jejímž předmětem je závazek spočívající v dodání a zásobování sjednaný do budoucna dvěma hospodářskými subjekty, která obsahuje zvláštní smluvní ustanovení 29 K ostatním závěrům odkazujeme na odůvodnění rozsudku. 30 Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 25. února 2010, Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl., věc C381/08, body 31 a 32. 277 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče ohledně distribuce zboží, jež prodává poskytovatel oprávnění, autorizovaným prodejcem. b) pokud jde o pojem „služba", vyvolává tento přinejmenším onen závěr, že strana, která ji poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu31 Uvedené kritérium „existence činnosti" vyžaduje aktivní jednání, nikoli pouhé zdržení se jednání.32 V případě smlouvy o autorizovaném prodeji odpovídá toto kritérium charakteristickému plnění poskytovanému autorizovaným prodejcem, který se zajišťováním distribuce zboží poskytovatele oprávnění k prodeji podílí na rozvoji šíření tohoto zboží. Díky záruce zásobování zbožím, která je mu poskytnuta na základě smlouvy o autorizovaném prodeji a případně díky jeho účasti na obchodní strategii poskytovatele oprávnění k prodeji, zejména účasti na propagačních akcích, což jsou skutečnosti, které musí ověřit vnitrostátní soud, může autorizovaný prodejce nabízet zákazníkům služby a výhody, které nemůže poskytovat pouhý prodejce, a získat tak pro zboží poskytovatele oprávnění k prodeji, větší podíl na místním trhu. Samotnou úplatu jako protiplnění za určitou činnost nelze chápat v úzkém slova smyslu jako zaplacení peněžní částky. Do úvahy je třeba vzít v daném případě skutečnost, že smlouva o autorizovaném prodeji vychází z výběru autorizovaného prodejce poskytovatelem oprávnění k prodeji. Tento výběr, který je charakteristickým prvkem pro tento typ smlouvy, přiznává autorizovanému prodejci konkurenční výhodu spočívající v tom, že pouze on bude mít právo prodávat zboží poskytovatele oprávnění k prodeji na vymezeném území nebo že přinejmenším bude toto oprávnění využívat omezený počet autorizovaných prodejců. Smlouva o autorizovaném prodeji upravuje navíc často pomoc poskytovanou autorizovanému prodejci v oblasti přístupu k reklamním nosičům, předávání know-how prostřednictvím školení nebo též výhodnějších způsobů placení. Všechny tyto výhody, jejichž existenci musí ověřit soud rozhodující ve věci samé (tedy národní soud), představují pro autorizovaného prodejce ekonomickou hodnotu, kterou lze považovat za hodnotu představující úplatu. 31 Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 23. dubna 2009, Fako Privatstftung a Thomas Rabitschproti Gisela Weller-Tindhorst, věc C533/07, bod 29. 32 V tomto smyslu víz výše uvedený rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 23. dubna 2009, Talco Vrivatstiftung a Thomas Rabitsch proti Gisela Weller-Tindhorst, věc C533/07, body 29-31. 278 Naděžda Rozehnalové Závěr byl učiněn ten, že smlouva o autorizovaném prodeji, která obsahuje závazky charakterizující službu, může být kvalifikována jako smlouva 0 poskytování služeb. Soudní dvůr v bodě dva rozsudku tak výslovně uvedl: „Článek 5 bod 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, %epravidlo pro určení příslušnosti stanovené v druhé odrážce tohoto ustanovení pro spory týkající se smluv o poskytování služeb se použije v případesoudní'%aloby, kterou žalobce se sídlem v některém členském státě uplatňuje proti malovanému, který má sídlo v jiném členském státě, nároky plynoucí %e smlouvy o autorizovaném prodeji, co^ vyžaduje, aby smlouva, která vá^e smluvní strany, obsahovala ^vlastní ustanovení ohledně distribuce %bo%í, které prodává poskytovatel oprávnění k prodeji, autorizovaným prodejcem. Je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, %da tomu tak je ve sporu, který mu bylpředložen." Rozsudek se týkal samozřejmě problematiky určení příslušnosti. To, co bylo pro nás zajímavé, je právě ono „naplnění" pojmu „smlouva o poskytování služeb" situací, kdy se jedná o poměrně častý typ smlouvy distributorské, v tomto případě „smlouvu o autorizovaném prodeji". Ostatní položené otázky či odpovědi na ně se týkají typicky interpretační činnosti. Zde uvedená otázka spojená do odpovědi dva a tři naopak vykazuje onen jiný účinek — vytvoření pojmu, který je základní pro interpretaci znaků právní skutkové podstaty a bude využit pro kvalifikaci znaků skutkové podstaty. Druhý případ je z oblasti, v níž i přesto, že jsou si evropské země kulturně blízko, ať již vzhledem k rozdílnému vývoji některých institutů, či vlastně 1 díky migraci do Evropy, se budeme setkávat i v budoucnu se situacemi, které budou vyžadovat vyjasnění. Případ Mahnkopf 558/16 je spojen s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „Nařízení o dědění"). Situace se týká oné styčné oblasti, kterou známe i z českého práva, tj. vypořádání majetku mezi manželi a dědickým nárokem pozůstalého manžela. Kvalifikace situace jako případu spadajícího do dědického práva či případu spadajícího do rodinného práva je v námi uvedené situaci napojena na vyhotovení dědického osvědčení a zahrnutí onoho podílu, který má základ v právu rodinném, pod unijní pojem. Fakta jsou následující. Lutz Mahnkopf zemřel dne 29. srpna 2015, v době smrti byl sezdán s Doris L. M. Mahnkopf. Oba manželé měli německou 279 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče státní příslušnost a trvalé bydliště v Berlíně (Německo). Jedinými dědici zůstavitele, jenž neučinil žádné pořízení pro případ smrti, jsou manželka a jediný syn. Manželé podléhali zákonnému režimu odděleného jmění s vyrovnáním majetku nabytého během manželství při jeho zániku a neuzavřeli manželskou smlouvu. Majetek zůstavitele se nacházel v Německu s výjimkou spoluvlastnického podílu v rozsahu jedné poloviny na pozemku nacházejícím se ve Švédsku. V roce 2016 vydal na návrh pozůstalé manželky Amtsgericht Schôneber vnitrostátní dědické osvědčení, podle kterého pozůstalá manželka a potomek zdědili každý polovinu majetku zůstavitele v souladu se zákonným přechodem práv stanoveným německým právem. Předkládající soud uvádí, že dědický podíl přiznaný manželce je výsledkem použití § 1931 odst. 1 BGB, podle kterého se zákonný dědický podíl pozůstalého manžela, tj. čtvrtina, zvýší o další čtvrtinu v případě, že manželé podléhali zákonnému režimu odděleného jmění s vyrovnáním majetku nabytého během manželství při jeho zániku, jak vyplývá z § 1371 odst. 1 BGB. Dne 16. června 2016 pozůstalá manželka požádala notáře, aby jí v souladu s Nařízením o dědění vydal evropské dědické osvědčení, ve kterém bude společně se svým synem označena za spoludědice, a to každý z nich poloviny dědictví v souladu s vnitrostátním pravidlem o zákonném přechodu práv. Důvodem bylo uplatnění požadavku na převod vlastnictví ve Švédsku. Soud vydání zamítl z důvodu, že dědický podíl přiznaný manželce zůstavitele vycházel, pokud jde o jednu čtvrtinu dědictví po zůstaviteli, z dědického režimu, a pokud jde o druhou čtvrtinu dědictví po zůstaviteli, z úpravy majetkových poměrů v manželství stanovené v § 1371 odst. 1 BGB (jako ustanovení, které je aktivováno pro vypořádání majetku jen v případě smrti jednoho z manželů). Pozůstalá manželka podala proti rozhodnutí odvolání. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 1 odst. 1 Nařízení o dědění vykládán v tom smyslu, že do oblasti působnosti tohoto nařízení spadá takové vnitrostátní ustanovení, jako je ustanovení dotčené ve věci v původním řízení, podle kterého se v případě smrti jednoho z manželů majetek nabytý během manželství paušálně vyrovná tím, že se zvýší zákonný dědický podíl pozůstalého manžela. To za situace, kdy článek 1 odst. 2 tohoto nařízení taxativním způsobem vyjmenovává otázky vyloučené z oblasti působnosti tohoto nařízení, mezi nimiž jsou 280 Naděžda Rozehnalové v písm. d) tohoto ustanovení uvedeny „otázky vztahující se k úpravě majetkových poměrů v manželství". Článek 3 odst. 1 písm. a) Nařízení o dědění upřesňuje, že toto dědění zahrnuje „jakoukoli formu přechodu majetku, práv a závazků z důvodu smrti, ať již se jedná o přechod jako projev vůle v pořízení pro případ smrti, nebo o přechod na základě dědění ze zákona". Závěr byl učiněn následující: „Článek 1 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 %e dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a pňjímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení musí být vykládán v tom smyslu, %e do oblasti působnosti tohoto nařízení spadá takové vnitrostátní ustanovení, jako je ustanovení dotčené ve věci v původním řícení, podle kterého se v případě smrti jednoho Z mandelů majetek nabytý během manželství paušálně vyrovná tím, %e se %výší zákonný dědický podílpozůstalého manžela." V uvedeném případu, vzhledem k povaze problému, se dostáváme do oblasti kvalifikace skutkového stavu nepřímo, a to přes hodnocení vnitrostátního ustanovení. 5 ZÁVĚR Vnější rozhodovací harmonie představuje hodnotu, k níž by mělo mezinárodní právo soukromé a procesní směřovat. Hodnotu, která je současně dosažitelná jen v určitých rysech a kterou může nabourávat celá řada momentů a otázek. Věnovali jsme se zde nastínění jedné z nich — autonomní interpretaci. Ta v prostředí, kdy existují jen pojmy užité v kolizních a procesních normách a neexistuje hmotné naplnění těchto pojmů v rámci daného systému práva (zde evropského), představuje tvorbu takovýchto pojmů. Je propojena ve svém procesu aplikace zejména u norem kolizních s kvalifikací skutkové podstaty. Uchopení těchto pojmů na základě nejenom cílů a principů, na nichž je postavena konkrétní norma, ale také na základě obecných principů vycházejících ze všech členských států, představuje složitý proces. Tato „soudcovská tvorba" uchopení pojmů je nástrojem ke snížení rozhodovací disharmonie v námi sledované oblasti. 281 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Literatura BANU, Roxana. Nineteenth Century Perspectives on Private International Paw. Oxford: Oxford University Press, 2018, 332 s. ISBN 978-0-19-881984-4. BARATTA, Roberto. The Process of Characterization in the EC Conflict of Laws: Suggesting a Flexible Approach. In: SARCEVIC, Petar, Paul VOLKEN a Andrea BONOMI. Yearbook of Private International Paw. VI. vyd. Munich: Sellier European Law Publishers, 2004, s. 155-170. ISBN 978-3-935808-36-1. Di ANGELO, Davi. The Role of General Principles of EU in Private International Law and the Perspectives of the Codification in the Field. Federalismi.it [online]. 2018 [cit. 01. 05. 2019]. Dostupné https:// federalismi.it/nvl4/articolo-documento.cfm?Artid=37043 GUTZWILLER, Max. Geschichte deslnternationalprivatsrecht. Basel und Stuttgart: Helbing and Lichtenhahn Verlag AG, 1977, 326 s. ISBN 3-7190-0688-3. KALENSKY, Pavel. Trends of Private International Taw. Prague: Academia, 1971, 308 s. ISBN 978-94-011-8737-4. KROPHOLLER, Jan. Internationales Privatrecht. 6. vyd. Tübingen: Mohr Siebeck, 2006. 742 s. ISBN 3-16-148923-3 KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ, Květoslav RŮŽIČKA a kol. Mezinárodní právo soukromé. Plzeň-Brno: Aleš Čeněk—Doplněk, 2015, 429 s. ISBN 978-80-7380-550-0. LIPSTEIN, Kurt. Principles of the Conflict of Taws:NationalandInternational. Hague: Martinus Nijjhoff Publishers, 1981, 145 s. ISBN 978-94-011-8614-8. NEUHAUS, Paul Heinrich. Die Grundbegriffe des Internationalen Privatrechts. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1962, 325 s. NEUNER, R. R. Der Sinn derInternationalprivatrechtlichenNorm — Tine Kritik der Qualifikationstheorie. Brünn-Prag-Leipzig-Wien: Verlag Rudolf M. Röhrer, 1932. NIETNER, Sarah. Internationales Tntscheidungseinklang im europäischen Kollisionsrecht. Tübingen: Mohr Siebeck, 2016, 366 s. ISBN 978-3-16-154341-8. ROZEHNALOVA, Naděžda. Instituty mezinárodního práva soukromého. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, 268 s. ISBN 978-80-7552-501-7. 282 Naděžda Rozehnalové ROZEHNALOVÁ, Naděžda, Klára DRLIČKOVÁ, Tereza KYSELOVSKÁ a Jiří VALDHANS. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, 222 s. ISBN 978-80-7598-123-3. ROZEHNALOVÁ, Naděžda, Vladimír TÝČ a Monika NOVOTNÁ. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 346 s. ISBN 80-210-1867-4. ZIMMERMANN, Michal Arturovič. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Právník, 1933, 231 s. Soudní rozhodnutí Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 18. října 2016, Republik Griechenland proti Grigoriosu Nikiforidisovi, věc Cl35/15. Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 18. května 2017, Hummel Holding A/S proti Nike Inc., Nike Retail BV, věc C617/15. Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1976, ETUEufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Euro control, věc C-29/76. Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 25. února 2010, CarTrim GmbH proti KeySafety Systems Srl, věc C381 /08. Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 23. dubna 2009, Falco Privatstiftung a Thomas Rabitschproti Gisela Weller-Eindhorst, věc C533/07. Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 19. prosince 2013, Corman-Collins S Jí proti Ta Maison du Whisky S A., věc C-9/12. Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 1. března 2018, Doris Margret Eisette Mahnkopf za přítomnosti S vena Mahnkopfa, věc C-55 8/16. 283 urychlené rozhodčí řízení v obchodních sporech Květoslav Růžička Anotace Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku je oproti řízení před obecnými soudy upřednostňováno také proto, že je podstatně rychlejší. Rozhodčí řízení je toiž jednoinstanční. Strany mají možnost využít i institut, který v civilním soudním řízení neexistuje, a to urychlené rozhodčí řízení. Takové řízení je upraveno v řádech některých stálých rozhodčích soudů. Urychlené rozhodčí řízení je možné i před Rozhodčím soudem HK CR a AK CR. Rozhodčí nález musí být vydán do dvou, resp. čtyř měsíců od zaplacení poplatku za urychlené rozhodčí řízení. Klíčová slova Lhůty pro rozhodnutí; rozhodčí nález; urychlené rozhodčí řízení. 1 ÚVOD Jubilanta znám již mnoho let, setkal jsem se s ním na mnoha akcích v tuzemsku i zahraničí. Zemplínska Šírava, Domaša a další destinace vhodné pro příjemné setkávání kateder mezinárodního práva. Jubilant je odborníkem v mnoha právních oblastech. Nevím však, zda někdy působil jako rozhodce a rozhodl nějaký spor. I když asi nepůsobil, rozhodl jsem se pro něj napsat příspěvek právě z oblasti rozhodčího řízení. Přestože je v současné době upřednostňována mediace, má rozhodčí řízení stále své místo při řešení podnikatelských obchodních sporů.1 * Prof. JUDr. Květoslav Růžička, CSc, Právnická fakulta, Univerzita Karlova, Praha / Email: ruzicka@prf.cuni.cz 1 Podrobněji srov. NOVY, Zdeněk a Klára DRLICKOVA. Role veřejného %ájmu v mezinárodní obchodní a investiční arbitráži. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1 a násl. 285 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Podnikatel v případě, jestliže jeho obchodní partner, tuzemský či zahraniční, nesplní své povinnosti vyplývajícího ze smluvního vztahu (zpravidla nejčastěji nezaplatí za dodané zboží či služby), disponuje řadou možností, jak takový případ řešit. Může se pokusit o uzavření dohody o splátkách či jiného podobného smluvního typu, může na svou pohledávku zcela rezignovat a odepsat ji nebo ji může vymáhat v soudním či rozhodčí řízení. Je všeobecně známo, že soudní řízení je řízení zdlouhavé nejenom v České republice, ale i v zahraničí (Řecko, Španělsko, Itálie), přičemž v civilním soudním řízení je vždy zvýhodněna ta strana, před jejímž soudem je vedeno (např. nutnost zastoupení místním advokátem, vede se v místním jazyce apod.). V rámci Evropské unie je alespoň vyřešena otázka uznání a výkonu soudních rozhodnutí vydaných v jiné členské zemi.2 V mezinárodním obchodním styku je dávána přednost vymáhání pohledávek z obchodních vztahů v rozhodčím řízení, které je považováno ve srovnání se soudním řízení za výhodnější. Strany se mohou dohodnout na počtu rozhodců, na místě konání řízení, mohou se dohodnout na rozhodnutí pouze na základě písemností apod. Za jednu z významných výhod je považována rychlost rozhodčího řízení.3 V této souvislosti je třeba poukázat na to, že rozhodčí řízení je jednoinstanční a že doručením rozhodčího nálezu stranám rozhodčí řízení končí.4 Vzhledem k tomu, že strany jsou dominus litis sporu, mohou stanovit rozhodcům lhůtu pro vydání rozhodčího nálezu. S tím však souvisí otázka, jaké důsledky by nastaly, jestliže by rozhodci nevydali rozhodčí nález ve stranami stanovené lhůtě. Z tohoto důvodu strany využívají možnost konání tzv urychleného rozhodčího řízení. Prostřednictvím nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění). O výhodách rozhodčího řízení srov. např. BÉLOHLAVEK, Alexander J. Zákon o rozhodám řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 10 a násl.; nebo POLÁČEK, Bohumil. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Wolters Kluwer CR, 2017, s. 298 a násl. Strany se však mohou v rozhodčí smlouvě dohodnout na přezkoumání rozhodčího nálezu nebo kterákoliv z nich může podat k obecnému soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu v zemi, kde byl rozhodčí nález vydán. 286 Květoslav Růžička V oblasti rozhodčího řízení je všeobecný problém s možností seznamovat se s rozhodčími nálezy jak v rozhodčím řízení institucionálním, tak i v řízení ad hoc. Rozhodčí řízení je zásadně neveřejné a rozhodci jsou povinni o své rozhodovací činnosti zachovávat mlčenlivost. Proto se s nimi můžeme seznámit pouze v případě, že je některá ze stran publikuje nebo jsou částečně publikovány v odborných publikacích.5 2 K URYCHLENÉMU ROZHODČÍMU ŘÍZENÍ OBECNĚ Každý podnikatelský subjekt by nepochybně rád využil k dalšímu svému podnikání finanční prostředky, které mu jeho obchodní partner dluží, a proto rád využije všech dostupných možností, které mu právní prostředky umožňují, aby se ke své pohledávce „dostal" co nejrychleji. Urychlené rozhodčí řízení mu takovou možnost poskytuje, protože jeho prostřednictvím je zajištěno vydání rozhodčího nálezu v době co možná nejkratší. Dalšími možnostmi, jak se rychle dostat k pravomocnému a vykonatelnému rozhodčímu nálezu, je rozhodování pouze na základě písemných materiálů bez nařízení ústního jednání nebo vydání rozhodčího nálezu bez odůvodnění či rozhodování na základě spravedlnosti. V těchto případech se strany musí na takovém postupu dohodnout. Urychlené rozhodčí řízení se může konat i bez dohody stran. Zákon č. 216/2014 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRR"), žádnou lhůtu pro vydání rozhodčího nálezu nestanoví. Pouze v § 18 odst. 2 stanoví, že rozhodci „vedou rozhodčí řícení tak, aby bez zh^nJc^ formalit a pň poskytnutí stejné příležitosti k uplatnení práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav véd potřebný pro rozhodnutí sporu". Ani v Rádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Rozhodčí soud") nenajdeme žádnou obecnou lhůtu k vydání rozhodčího nálezu.6 5 Srov. např. BĚLOHLÁVEK, Alexander J. a Daniela KOVÁŘOVA. Stálé rozhodčí soudy versus rozhoda říceni ad hoc. Praha: Stálá konference českého práva, s. r. o., 2017, s. 18 a násl. 6 Některá pravidla stálých zahraničních rozhodčích soudů však lhůtu k vydání rozhodčího nálezu stanoví — srov. např. čl. 30 odst. 1 ICC Rules on arbitration as in effect on 1 March 2017 — „Lhůta, béhem ní^ musí rozhodčí senát vydat konečný nálety činí šest mésíců [...] odpřipojení posledního podpisu k Mandátu rozhodčího senátu [...]". 287 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Obecná úprava rozhodčího řízení urychlené rozhodčí řízení neupravuje. Úpravu urychleného rozhodčího řízení však najdeme v pravidlech upravujících rozhodčí řízení před stálými rozhodčími soudy. Urychlené rozhodčí řízení upravuje i Rád Rozhodčího soudu. Původně však neupravoval urychlené rozhodčí přímo v ustanovení Rádu, ale v Pravidlech o nákladech rozhodčího řízení, které byly součástí Rádu. Podle § 6 odst. 1 Pravidel o nákladech rozhodčího řízení, účinných od 15. března 1996 „Na základě písemné dohody stran předložené Rozhodčímu soudu se koná urychlené řícení s vydáním rozhodčího nálezu do 1 měsíce od zaplacení poplatku za rozhodci řízení zvýšeného o 75 %, nebo na žádost žalující strany s vydáním rozhodčího nálezu do 4 měsíců od zaplacení poplatku z® rozhodci'řízení'zvýšeného o 50 %.". Dne 1. května 2002 nabyly účinnosti dva Rády Rozhodčího soudu — pro vnitrostátní spory a pro mezinárodní spory. Ani jeden z nich přímo v textu urychlené rozhodčí řízení neupravoval. Bylo upraveno pouze v Pravidlech. Odlišná byla pouze lhůta pro vydání rozhodčího nálezu v případě, kdy je požadovala pouze jedna strana — do tří měsíců u vnitrostátních sporů a do čtyř měsíců u mezinárodních sporů. Text obou Rádů ohledně urychleného rozhodčího řízení byl novelizován Dodatkem č. 3, který nabyl účinnosti dne 1. února 2007, přičemž bylo doplněno nové ustanovení § 27a), dle kterého urychlené rozhodčí řízení znamenalo vydání rozhodčího nálezu do jednoho měsíce, resp. tří měsíců, ode dne zaplacení zvýšeného poplatku. Urychlené rozhodčí řízení je také obsaženo od 1. března 2017 v čl. 30 a v Příloze VI Rozhodčích pravidel ICC. Již v roce 2010 bylo zavedeno urychlené rozhodčí řízení před Singapurským mezinárodním střediskem rozhodčího řízení.7 Urychlené rozhodčí řízení by mělo navrátit rozhodčímu řízení jeho výhodu, kterou v posledních letech ztrácelo, a to jeho rychlost. Je to vidět v praxi zejména v České republice na jeho tzv judicializaci, tj. přizpůsobování se řízení před obecnými soudy. Jako příklad je možno uvést poučovací povinnost rozhodců podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu. Singapore International Arbitration Centre (SIAC). 288 Květoslav Růžička Řád Burzovního rozhodčího soudu urychlené rozhodčí nezná, ale Mezinárodního rozhodčího soudu při Československé komoditní burz upravuje v čl. 4 svého Rádu zrychlené řízení (do dvou a čtyř měsíců). 3 URYCHLENÉ ROZHODČÍ ŘÍZENÍ PŘED ROZHODČÍM SOUDEM Rád Rozhodčího soudu, účinný od 1. července 2012, který zrušil předchozí dvojí úpravu, má stejnou úpravu pro veškeré spory, které jsou podle ZRR arbitrovatelné (tzn. že mohou být rozhodnuly v rozhodčím řízení). Jak je všeobecně známo, není již možné od 1. prosince 2016 uzavírat rozhodčí smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem. Urychlené rozhodčí řízení je výslovně upraveno v § 30, § 49 a § 56 odst. 3 Rádu Rozhodčího soudu.8 Zásadní změnou byl prodloužení lhůty z jednoho na dva měsíce pro vydání rozhodčího nálezu, protože jednoměsíční lhůta se ukázala jako nedostatečná, zejména když rozhodoval tříčlenný rozhodčí senát nebo žalovaná strana neposkytovala dostatečnou součinnost (např. nepřebírala písemnosti zasílané Rozhodčím soudem). Ustanovení § 30 odst. 1 zná dvě lhůty pro vydání rozhodčího nálezu nebo usnesení o zastavení řízení.9 Jednak lhůtu dvou měsíců na základě písemné dohody stran, nebo čtyř měsíců v případě, že se urychlené rozhodčí řízení koná na návrh kterékoliv strany rozhodčí smlouvy. V tomto druhém případě nemusí být o urychleném rozhodčím řízení mezi stranami uzavřena žádná dohoda. Podmínkou, aby se urychlené rozhodčí řízení mohlo konat, je zaplacení zvýšeného poplatku za řízení dle ustanovení § 49 odst. 1 Rádu Rozhodčího soudu, a to v případě rozhodnutí sporu do dvou měsíců zvýšeného o 75 % poplatku dle Sazebníku, nebo v případě rozhodnutí sporu do čtyř měsíců zvýšeného o 50 % poplatku dle Sazebníku.10 Zvýšený poplatek za projednání 8 Podrobněji k řízení před Rozhodčím soudem srov. RUZICKA, Květoslav a Dita FRINTOVA. Vnitrostátní a mezinárodní rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem pň HK CR aAK CR. Rozhodčí soud sedmdesátníkem. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s. 79 a násl. 9 Rozhodčím nálezem rozhodci rozhoduje ve věci, usnesením zastavují řízení v případě, že žalující strana vezme žalobu zpět nebo rozhodci dospějí k názoru, že není dána pravomoc Rozhodčího soudu k projednání žalobou uplatněných nároků. 10 Dostupné z: http://www.soud.cz/sazebniky. 289 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče sporu v urychleném rozhodčím řízení hradí strana, na jejíž návrh se urychlené řízení koná. Pokud není poplatek za urychlené rozhodčí řízení zaplacen, není spor jako urychlený projednáván. Není-li zvýšený poplatek zaplacen ani v dodatečné lhůtě, je řízení vedeno jako „neurychlena''. Za projednání sporu s mezinárodním prvkem je žalující strana povinna uhradit Rozhodčímu soudu také správní náklady rozhodčího řízení, které se hradí ve formě paušálu na správní náklady (§ 45 odst. 1 písm. d) a odst. 5, § 53 Rádu Rozhodčího soudu). V případě urychleného rozhodčího řízení se paušál na správní náklady v žádném případě nezvyšuje. Lhůty stanovené Řádem Rozhodčího soudu se podle § 30 odst. 2 Rádu Rozhodčího soudu zkracují na třetinu, resp. na polovinu. Strana, přestože bylo mezi stranami v rozhodčí smlouvě dohodnuto urychlené rozhodčí řízení, nemusí při podání žaloby požadovat urychlené rozhodčí řízení a Rozhodčí soud ji nemůže vyzvat k zaplacení zvýšeného poplatku. Strany mají právo, ne povinnost, urychlené rozhodčí řízení navrhnout. Strany mohou z vlastní iniciativy, jde-li o urychlené řízení s vydáním rozhodčího nálezu do dvou měsíců, anebo na žádost rozhodců, lhůtu stanovenou k vydání rozhodčího nálezu prodloužit. To může i strana, která navrhla urychlené řízení s vydáním rozhodčího nálezu do čtyř měsíců, souhlas druhé strany není nutný. V případě, že rozhodčí nález nebo usnesení o zastavení řízení, nejsou vydány ve stanovených lhůtách (dva měsíce nebo čtyři měsíce), Rozhodčí soud vrací zvýšený poplatek té straně, která jej uhradila. Strany by si měly být vědomy, že v urychleném rozhodčím řízení nelze rozhodovat jakýkoliv spor. Určitě ne spor právně složitý, který vyžaduje nejenom provedení řady listinných důkazů, výslechů svědků apod. Jen ustanovení znalce a vypracování znaleckého posudku nemusí být otázka jednoho měsíce. Zvláště v případě velké investiční akce s mezinárodním prvkem. Pokud pak bude rozhodčí nález nebo usnesení o zastavení řízení vydány ve stanovené lhůtě, musí rozhodci rozhodnout také o tom, kdo ponese náhradu zaplaceného zvýšeného poplatku. Rád Rozhodčího soud rozlišuje mezi urychleným rozhodčím řízení s vydáním rozhodčího nálezu do dvou měsíců a do čtyř měsíců. 290 Květoslav Růžička V prvém případě budou rozhodci rozhodovat podle obecné úpravy náhrady nákladů obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 Rádu Rozhodčího soudu a straně, která měla ve věci plný úspěch, přiznají proti straně, která ve věci úspěch neměla, i náhradu zvýšeného poplatku; jestliže by úspěch neměla, není jí úhrada zvýšeného poplatku přiznána. Ve druhém případě podle § 56 odst. 3 Rádu Rozhodčího soudu nese zvýšený poplatek za projednání sporu v urychleném řízení ta strana, na jejíž návrh se urychlené řízení koná. Druhá strana totiž s urychleným rozhodčím řízením nemá nic společného. Z časového hlediska by teoreticky mohl vzniknout problém v případě, že by si strany sjednaly v rozhodčí smlouvě urychlené rozhodčí řízení s vydáním rozhodčího nálezu do jednoho měsíce. Rozhodujícím kritériem by zde byla doba sjednání rozhodčí smlouvy s takovým urychleným rozhodčím řízením, a to datum 1. červenec 2012, kdy nabyl účinnosti současný Rád Rozhodčího soudu, který zavedl s ohledem na problémy s vydáváním rozhodčího nálezu do jednoho měsíce dvouměsíční lhůtu jak pro vnitrostátní spory, tak i pro spory mezinárodní. Dle ustanovení § 60 odst. 4 Rádu Rozhodčího soudu se v urychlených řízeních s vydáním rozhodčího nálezu do jednoho měsíce od zaplacení zvýšeného poplatku za rozhodčí řízení podle rozhodčí smlouvy uzavřené před 1. červencem 2012 postupuje podle tohoto Rádu s tím, že se § 30 odst. 1 písm a), který stanoví dvouměsíční lhůtu k vydání rozhodčího nálezu, nepoužije, a rozhodčí nález se vydá ve lhůtě sjednané stranami. V současné době by tedy jednoměsíční lhůta sjednaná stranami byla neplatná a rozhodci by postupovali podle citovaného § 30 odst. 1 písm. a) Rádu Rozhodčího soudu, tedy vydali by rozhodčí nález do dvou měsíců od zaplacení zvýšeného poplatku za rozhodčí řízení. 4 URYCHLENÉ ROZHODČÍ ŘÍZENÍ AD HOC Rozhodčí řízení ad hoc je zcela v rukách stran, protože ty mohou stanovit rozhodcům procesní pravidla, podle kterých mají rozhodci postupovat, mohou se dohodnout i na urychleném rozhodčím řízení. V rozhodčím řízení ad hoc oproti rozhodčímu řízení institucionálnímu strany neplatí 291 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče rozhodcům žádné „poplatky", ale platí jim sjednanou odměnu za výkon jejich funkce, a dále administrativní náklady spojené s projednáním konkrétního sporu. Strany se mohou dohodnout na jakékoliv lhůtě, ve které by měl být vydán v urychleném rozhodčím řízení rozhodčí nález. Dohodnutá lhůta však musí být splnitelná. Asi jiná bude v čistě vnitrostátním sporu mezi stranami mající své sídlo v Brně a jiná mezi brněnským podnikatelem a podnikatelem z Bangladéše. Jiná bude asi i v případě, že by spor rozhodoval jediný rozhodce, než když by spor měl rozhodovat tříčlenný rozhodčí senát, kdy jeden z rozhodců bude muset být z Bangladéše. Hypoteticky je možné, aby se strany dohodly na urychleném rozhodčím řízení s vydáním rozhodčího nálezu do pěti dnů, či dokonce do jednoho dne ode zaplacení zvýšené odměny za rozhodčí řízení rozhodcům. Muselo by však být splněno několik podmínek: nenařizovalo by se ústní jednání, rozhodovalo by se pouze na základě písemností, žalovaný by se již vyjádřil a nároky žalobce by nerozporoval, popřípadě by nárok žalobce co do důvodu a výše uznal. Urychlené rozhodčí řízení by ještě více urychlilo, dohodly-li by se strany na vydání rozhodčího nálezu bez odůvodnění. Rozhodčí nález by tak obsahoval jen obecné náležitosti, výrok, datum, místo jeho vydání a podpisy rozhodců (jediného rozhodce). Přestože se v oblasti rozhodčího řízení pohybuji od roku 1980, s urychleným rozhodčím řízením ad hoc jsem se jako rozhodce dosud nesetkal, ale je mi známo, že se vyskytuje. 5 ZÁVĚR Urychlené rozhodčí řízení může pomoci stranám dosáhnout konečného rozhodnutí ve věci v předem stanovené lhůtě.11 Záleží jen na stranách, zda tento institut využijí a na urychleném rozhodčím řízení se dohodnou již v rozhodčí smlouvě, nebo tento institut bude využit jednou ze stran při podání žaloby Rozhodčímu soudu. Strany tak mají zajištěno rychlé vydání exekučního titulu, pravomocného rozhodčího nálezu. " Podrobněji k § 30 Řádu Rozhodčího soudu srov. MAISNER, M. a V. TRAPL. Řád Rozhodčího soudu pň Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer CR, 2015, s. 101 a 134. 292 Květoslav Růžička Jako nej starší žijící vysokoškolský pedagog z oboru Mezinárodní právo soukromé si dovoluji z celého srdce popřát jubilantovi hodně zdraví a mnoho dalších tvůrčích sil a optimismu na cestě k dalšímu jubileu. Literatura BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Zákon o rozhodčím řícení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, Bečkova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7179-342-7. BĚLOHLÁVEK, Alexander J. a Daniela KOVÁŘOVÁ. Stálé rozhodčí soudy versus rozhodčí řízení ad hoc. Praha: Stálá konference českého práva, 2017. ISBN 978-80-906813-0-9. NOVY, Zdeněk a Klára DRLICKOVA. Role veřejného zájmu v mezinárodní obchodní a investiční arbitráži. Praha: C. H. Beck, 2017, Právní instituty. ISBN 978-80-7400-687-6. r V POLAČEK, Bohumil. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Wolters Kluwer, 2017. ISBN 978-80-7552-770-7. o v v t _ s RUZICKA, Květoslav a Dita FRINTOVA. Vnitrostátní a mezinárodní rozhodčí ňzenípřed Rozhodčím soudem pň Hospodářské komoře CR a Agrární komoře CRj rozhodčí soud sedmdesátníkem. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2019, Pro praxi. ISBN 978-80-7380-745-0. 293 je soudní rozhodnutí (české i unijní) obecně závazné a má povahu pramene práva? David Sehnálek Profesora Vladimíra Týče jsem poprvé pohnal jako student na přednáškách. Ze svých magisterských studií mám jen jednu fotografii zfakulty, shodou okolností je na ní právě onpňpřednášce zpráva Evropských společenství. Fotografie vynikla vlastně úplně náhodou, cestu k právu Evropské unie jsem si totiž na^ mnohem později, az v průběhu doktorského studia. Přes tuto náhodnost vzniku má pro mne velký symbolický význam. Pan profesor se postupně stal mým vzorem, a to jak po stránce lidské, tak i profesní. Jako vedoucí katedry byl vz[dy rozvážný, korektní, spravedlivý, noblesní i přející. To vše jsou vlastnosti, které bohužel nejsou samozřejmé. Uzjen pro ně bych si jej vázjl a povazuji Za své ohromné životní štěstí, ze právě on byl vpráci mým prvním nadřízeným. Z pohledu profesního jsem na panu profesorovi vzfiy obdivoval jeho schopnost uchopit a vysvětlit komplexní a složité problémyjednoduchým a srozumitelným způsobem a odlehčitje svým specifickým smyslem pro humor. Sdílím tézjako náklonnost k obecným teoreticko-práv-ním otázkám fungování Evropské unie. Jako téma svého pňspěvku pro něj jsem si proto vybral jeho oblíbenou otázku závaznosti judikatury Soudního dvora EU. Profesor Vladimír Tyč totiž Zas^á näZ9r, Ze rozhodnutí Soudního dvora EU nejsou pramenem práva, neboť závazný je pouze způsob, kterým je právo Evropské unie touto institucí vyloženo. Na problém závaznosti a povahy judikatury se pňtom podívám siřeji tak, aby byla zohledněna také povaha rozhodnutí soudů českých. Anotace Příspěvek je zaměřen na problematiku podstaty a účinku soudních rozhodnutí. Zkoumána je zvlášť povaha rozsudků tuzemských soudů a rozsudků * Doc. JUDr. David Sehnálek, Ph.D, Katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno / Email: david.sehnalek@gmail.com 295 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Soudního dvora EU. Konkrétně je řešena otázka jejich závaznosti a dále to, zda je lze považovat za pramen českého a unijního práva. Diskutován a zpochybňován je v tuzemské odborné literatuře aktuálně převažující názor, který rozhodnutím vrcholných soudů obecně přisuzuje závaznou povahu a zároveň je považuje za pramen práva srovnatelný s precedenty, jak je zná anglické a americké právo. V příspěvku se dále upozorňuje na fakt, že podobnost mezi povahou rozsudků českých soudů a Soudního dvora EU je pouze zdánlivá, každý má v tuzemském právním prostředí odlišnou povahu a účinky. Závěrem příspěvku je, zjednodušeně řečeno, že rozsudky tuzemských soudů obecně nelze považovat za pramen práva, že neobsahují nové právní normy, a konečně, že je v nich obsažen jen prostý změnitelný výklad právních norem vytvořených normotvorným orgánem. Klíčová slova Soudní rozhodnutí; rozhodnutí Soudního dvora EU; precedent; pramen práva; přesvědčivost rozsudku; závaznost rozsudku. 1 ÚVODEM Otázka povahy soudních rozhodnutí rozhodně není nová,1 není však ani definitivně vyřešená (a poněkud pesimisticky dodávám, že vyřešená patrně nikdy nebude). Je tomu tak i přesto, že je jí věnována, a to nejenom v české odborné literatuře, značná pozornost. Podíváme-li se blíže na české příspěvky do diskuze k tomuto tématu, zjistíme, že svým schématem s jistou mírou nadsázky připomínají pohádku Chytrá horákyně od Boženy Němcové. Stejně jako Princezna kolobežka přijela — nepřijela, oblečená — neoblečená, i soudní rozhodnutí jsou podle různých autorů nezávazná — ale zároveň závazná2, nejsou formálně pramenem práva, ale vlastně jím fakticky jsou. Jindy strohé právnické texty nadto získávají v případě příspěvků týkajících se judikatury umělecký nádech a dráždí fantazii. A to zrovna v případě právních textů skutečně není obvyklé. Namísto exaktních závěrů totiž různá díla 1 Jen seznam tuzemské literatury by zabral přinejmenším jednu stranu tohoto textu. Přehled všech podstatných článků k tématu podává Srůtková. Viz SRUTKOVÁ, Jitka. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu z pohledu doktríny a judikatury Časopis pro právní vědu a praxi. 2009, č. 4, s. 293—301, s. 294. 2 KAC Z O ROWSKA-IRELAND, Alma. European Union Eaw. Routledge, 2016, s. 150. 296 David Sehnálek skoro až básnicky hovoří o „určité normativní síle" soudních rozhodnutí3 či o jejich „jisté závaznosti" nebo též že jsou „v jistém smyslu normativní^ čímž ale dotčení autoři často v konečném důsledku relativizují vlastní předchozí závěry. V každém případě se snaží terminologii a instituty kontinentálního právního systému projit s pojmy a instituty common law. Rizikem takového přístupu ovšem je to, že soustředěním se někdy na zdánlivé, jindy však i skutečné podobnosti v pouhých jednotlivostech, mohou uniknout širší souvislosti.5 Cílem tohoto příspěvku ale není kritizovat nebo relativizovat kvalitní práci kolegů. Rád bych malým dílem přispěl do diskuse a zároveň také provedl určitou systemizaci jednotlivých soudních rozhodnutí v závislosti na tom, zda se jedná o rozhodnutí českých soudů či Soudního dvora EU. Klíčová otázka je stále stejná, jsou rozsudky těchto soudů pramenem práva? A jsou tyto rozsudky obecně závazné? Uvědomuji si přitom dobře, že téma je svou povahou příliš rozsáhlé na zpracování formou relativně krátké stati. Radu otázek proto nebude možné zodpovědět v plném rozsahu tak, jak by si zasluhovaly. Příspěvek je zaměřen na rozhodnutí soudů českých a Soudního dvora EU záměrně proto, že v odborných textech mezi nimi zpravidla nejsou činěny rozdíly, a to přesto, že jsou vydávány v rámci rozdílných systémů práva. 2 VÝCHOZÍ PROBLÉMY Problém veškeré diskuse o povaze soudních rozhodnutí spatřuji v tom, že je vedena, aniž by byly nejprve náležitě nadefinovány základní používané pojmy a jejich významy. Těm je pak připisován jednotlivými autory různý význam, a proto si vzájemně nerozumí. Zároveň je přístup k povaze soudních rozhodnutí poznamenán právně-filosofickými názory jednotlivých autorů. Ten je ovšem jen málokdy přímo odhalován. Stejný jev je proto nahlížen rozličným způsobem 3 KUHN, Zdeněk. Nová koncepce normativity judikatury obecného soudnictví na pozadí rozhodnutí Ústavního soudu. Vrávní rozhledy, 2001, č. 6. 4 ŠRŮTKOVÁ, 2009, op. cit., s. 297. 5 Odlišnosti obecně v systému dělby moci a v mechanismu brzd a rovnováh, konkrétně pak různé mechanismy jmenování soudců, různé vzájemné vazby a pravomoci soudů v rámci soudní soustavy, odlišný důraz na jednotlivé metody výkladu, odlišný způsob tvorby a zachycení obsahu psaného práva atd. 297 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče v závislosti na zvoleném teoreticko-právním východisku. Tady ovšem syntézu jednoduchým způsobem provést nelze, subjektivní výchozí hledisko autora je určujícím faktorem. Neméně významným problémem je ovlivnění především tuzemské právní vědy společenskými poměry, a to především 90. let XX. století. Názorová fragmentace na úrovni soudů a nízká kvalita rozhodování nejnižších stupňů způsobovala mnohdy zcela nelogické rozdílné řešení jinak stejných skutkových stavů a právních problémů. Frustrace vrcholných soudů z tohoto stavu musela být značná.6 Nelze se proto divit, že i jejich judikatura tíhla možná až příliš důrazně ke zdůrazňování jednoty právního řádu, a spolu s tím též jednoty soudního rozhodování. Je tedy možné, že určité názory, který byly v minulosti vysloveny v odborné literatuře či judikovány, by za standardních podmínek vývoje právního řádu země patřící do kontinentálního systému práva nikdy nebyly vyřčeny. 2.1 K pojetí závaznosti Vraťme se k problému s terminologií. Ten může být demonstrován na pojmu Závaznost. Kupř. Kühn dovozuje překonáno st takového pojetí závaznosti, podle kterého určitá norma či rozhodnutí bud' závazná je, či není.7 Dovozuje, že mezi oběma póly lze ve skutečnosti nalézt různou intenzitu závaznosti. Namísto černobílého vidění problému závaznosti nám tedy nabízí padesát odstínů šedi — závaznost různé intenzity.8 Mám za to, že toto pojetí závaznosti zahrnuje jak jev, který bychom bez váhání mohli označit za „právní %áva%nosr\ ale stejně tak i něco, čemu by více 6 Srov. KUHN, Zdeněk. O velkých senátech a judikatorních odklonech vysokých soudů. Právní'rozhledy. 2013, č. 2, s. 39 a násl. 7 KÜHN, Zdeněk. Nová koncepce normativity judikatury obecného soudnictví na pozadí rozhodnutí Ústavního soudu. Právní rozhledy, 2011, č. 6, s. 265 a násl. 8 Smejkalová také podobně jako Kühn hovoří o různé míře závaznosti, inspirováni jsou přitom stejným autorem — teoretikem Aleksanderem Peczenikem. Rozlišuje formální závaznost, normativní sílu, podpůrný argument a příkladnou nebo jinou hodnotu. Mám za to, že takto skutečně lze účinky judikatury členit i v podmínkách našeho právního řádu. Vystačíme si ovšem i se zažitou terminologií, aniž bychom museli uměle rozšiřovat význam pojmu závaznost. Důvod není jen formalistický. Použitím určitého pojmu totiž přisuzujeme rozhodnutí určité vlastnosti, které mít nemusí. Je to jev, který dobře známe např. z lékařského prostředí — zejména v případě psychiatrické terminologie. SMEJKALOVA, Terezie. K otázce normativity judikatury v České republice. In: Dny práva — 2008 — Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 1302—1311. 298 David Sehnálek odpovídalo spíše označení „presvedčivosť, případně bychom mohli hovořit též o „autoriteKí. Určitá myšlenka, pravidlo či rozhodnutí totiž nemusí být respektována z titulu své formální povahy (právní závazností), ale z důvodu svého obsahu {přesvědčivosti). Ne proto, že by respektována být musela, ale proto, že je následování hodna. Tato vlastnost ji ale nečiní právně závaznou, a to v žádném odstínu šedi či dokonce v barvě černé. Jde o zcela odlišné kategorie.9 Autorita může vycházet také z postavení orgánu, který příslušnou myšlenku či pravidlo formuloval, či který dané rozhodnutí vydal.10 Autorita rozhodnutí sice může být spojena s osobami konkrétních soudců, spíše ale bude spojena s institucí, která je vydala.11 Podobně je tomu také tehdy, pokud soud nižšího stupně posuzuje věc ve světle judikatury soudů instančně nadřazených. To, že se takový soud rozhodně věc posoudit stejně, jako by ji posoudil nadřazený soud, aby se vyhnul případnému přezkumu svého rozhodnutí, nemusí být nutně projevem závaznosti rozhodnutí vyššího soudu, ale též projevem zásady právní jistoty, hospodárnosti a procesní ekonomie.12 Ty samozřejmě v podmínkách českého právního řádu závazné jsou. Rozhodnutí nadřazeného soudu již ale nikoliv.13 Soudce se od něj odchýlit může, jen musí zvážit důsledky, které to pro něj bude mít ve vztahu k uvedeným zásadám, ne k předchozímu rozhodnutí jako takovému.14 9 Mimochodem platí též, že nezávazné pravidlo může být přesvědčivé, ale stejně tak i pravidlo nezávazné může být velmi nepřesvědčivé. 10 Jak upozorňuje Posner, rozhodnutí vyššího soudu mohou mít vyšší autoritu než rozhodnutí soudů nižších, např. proto, že výběr jejich soudců podléhá přísnějším kritériím. Tudíž šance, že rozhodnou správně, může být vyšší než v případě soudců soudů nižších. POSNER, A., Richard. The Jurisprudence of Skepticism. Michigan haw Review, 1988, roč. 86, s. 841. 11 POSNER, 1988, op. cit, s. 843. 12 A také férovosti (fairness) a spravedlnosti a nestrannosti. Viz McGREGOR, Deborah B. a Cynthia M. ADAMS. The International hawyer's Guide to hegalAnalysis and Communication in the United States. Aspen Publishers, 2008, 469 s., s. 16. 13 Zde se má na mysli obecná situace, tzn. nikoliv případ rozhodovaní soudem vyšší instance v jedné a téže věci. 14 Posner též upozorňuje, že pokud bychom nad soud posledního stupně postavili další soudní instanci, je pravděpodobné, že by rozhodnutí stávající poslední instance byla mnohdy změněna. POSNER, 1988, op. cit., s. 841. 299 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Chápu ovšem, že chceme-li přesvědčit soudy nižšího stupně, aby věnovaly pozornost tomu, jak rozhodují soudy jiné,15 a především, jak rozhodují soudy instančně nadřazené, je na místě hovořit k nim takovou řečí, které budou rozumět a používat takové termíny, které zdůrazní více, než by jinak bylo nutné, že takové zohledňování je na místě. Nic to ale nemění na faktu, že formálně může proměnná, kterou rozumíme %áva%nost, nabýt jen dvou hodnot — bud' je, anebo není. Vše mezi těmito hodnotami není závazností, ale přesvědčivostí či následování hodností, ať už z titulu autority spojené s obsahem nebo institucí či osobami soudců. Závaznost v případě soudních rozhodnutí nadto může mít různý rozměr. Závazné může být rozhodnutí jako sdělná forma erga omneš či v podmínkách českého právního řádu tradičněji interpartes, stejně tak ale může být závaznou pouze určitá část soudního rozhodnutí (typicky výrok, či výrok a odůvodnění)16 nebo dokonce jen samotný způsob výkladu, aniž by byly zároveň závazné argumenty a důvody, které k příslušenému výkladu vedly. Zároveň můžeme hovořit o závaznosti na venek ve vztahu k občanům nebo směrem dovnitř. Směr dovnitř se může dotýkat bud' všech orgánů státu či soudů, nebo by dokonce mohl být chápán úzce jako závaznost určitého řešení či pravidla vydaného určitým soudem pro tento soud, nebo ještě úžeji dokonce pro konkrétní senát či konkrétní soudce. Výše zmíněné zásady totiž nepochybně brání vzniku situace, kdy by kupř. jeden senát rozhodl v určité věci nějakým způsobem, a následně by ve skutkově i právně identické záležitosti rozhodoval bezdůvodně odlišně. Podobně bývá závaznost poněkud zjednodušeně chápána jako znak pre-cedenční povahy soudních rozhodnutí. Dovozuje se, že zavazuje-li soudní rozhodnutí (aniž by se rozlišovalo, kterým z výše popsaných způsobů), pak takové rozhodnutí nutně musí být pramenem práva. Aby se přitom vyznění tohoto tvrzení zmírnilo, dodá se, že samozřejmě takové rozhodnutí není pramenem formálním, ale faktickým. Soud proto právo tvoří či dotváří a jiné 15 Související otázkou je vhodná publikace rozhodnutí všech našich soudů cestou, která bude dostupná též občanům. Je s podivem, že při dnešních technických možnostech stále nejsou veškerá rozhodnutí všech soudních instancí dostupná v rámci jedné databáze veřejnosti elektronickou cestou. 16 Diskusi k tomuto problému shrnuje Srůtková. Viz SRUTKOVÁ, 2009, op. cit., s. 295. 300 David Sehnálek soudy, zpravidla ty instančně podřazené, mají povinnost takto vytvořené právo následovat, neboť jsou jím vázány. Zapomíná se přitom, že závaznost je kvalitativním znakem právní normy, zatímco pramen práva je ve formálním pojetí prostou formou, v níž jsou právní normy zakotveny, tzn. jejímž prostřednictvím je právo sdělováno. Jedno proto nelze ztotožňovat s druhým. Jde o dvě zcela odlišné, byť právní normou propojené kategorie. Diskuse tudíž musí být vedena samostatně o soudním rozhodnutí jako o možném prameni práva a samostatně o tom, co z rozhodnutí je nebo může být závazné a jakým způsobem, tzn. zda je závazná např. právní norma v něm obsažená, či jen způsob výkladu právní normy, která je ovšem zakotvena v prameni jiném. Otázka pojetí soudního rozsudku jako pramene práva má zároveň právně-filosorický rozměr úzce související s vírou. K odlišným odpovědím se totiž dobereme tehdy, věříme-li v existenci mezer v právu, či pokud jejich existenci naopak popíráme.17 Role soudce, a tudíž i povaha soudního rozhodnutí jsou vnímány rozdílně v závislosti na tom, jakou pozici zastáváme.18 A i pokud v mezery v právu věříme, jejich zaplňování je v podmínkách našeho právního řádu19 procesem interpretačním,20 ne normotvorným, jak by ze soudobé odborné literatury věnující se povaze soudních rozhodnutí možná vyplývalo.21 17 Problematika mezer v právu přesahuje možnosti tohoto příspěvku. Odkazuji proto na odbornou literaturu. Výborné shrnutí aktuálních myšlenkový proudů podává Hlouch. Viz HLOUCH, Lukáš. Teorie mezer a současné právní myšlení. Časopis pro právní vědu a praxi, 2013, č. 2, s. 129—136. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/ view/5760 18 Odlišnosti jsou dány tím, jak různí autoři přistupují k roli soudce při práci s textem právní úpravy v situaci, kdy tento text pro svou obecnost neposkytuje přímo řešení. První skupina v práci soudce, kdy dotváří právní úpravu, spatřuje normotvorbu, druhá nikoliv V prvním pojetí soudce právo dotváří společně se zákonodárcem, v druhém je omezen na prostý výklad. Extrémním přístupem je textualismus. Ten je Sobkem definován jako teorie „interpretace právních předpisů, která zdůrazňuje dělbu státní moci, a proto odmítá, aby soudci pod různými Záminkami ignorovali, zý zP-^onodárce něco explicitně stanovil, a aby si tak sami hráli na zákonodárce'. SOBEK, Tomáš. Argumenty teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 283. K výkladu tohoto pojmu viz též SKOP, Martin. Interpretace práva jako literární interpretace. In: DÁVID, Radovan, David SEHNÁLEK a Jiří VALDHANS (eds.). Dny práva — 2010 — Days of Taw. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 2983 a násl. 19 Platí to ale též pro právo Evropské unie. 20 TYC, Vladimír, David SEHNÁLEK a Radim CHARVÁT. Vybraně otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Muni PRESS, 2011,179 s., s. 157. 21 Srov. např. KOMÁREK, Jan. Reasoning with Previous Decisions: Beyond the Doctrine of Precedent. The American Journal of Comparative Taw, 2013, roč. 61, č. 1, s. 167 a násl. 301 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Řada teoreticko-právních přístupů v práci soudce skutečně normotvorbu vidí. Tyto přístupy ovšem bagatelizují nebo dokonce přímo přehlíží v našem právním prostoru daná omezení soudce psaným právem ve srovnání s šíří volnosti v oblasti tvorby politiky, kterou disponuje normo tvůrce. Kvalita jejich tak zvané „normotvorby" je proto principálně zásadně odlišná. Ztotožňuji se přitom s Istrefim, který tvrdí, že i v situacích, kdy soudci právo takzvaně tvoří, měli by podle Dworkina jako zástupci normo tvůrce právo dotvářet tak, jak by jej přijal zákonodárce sám.22 2.2 K pojetí precedentu Dalším klíčovým pojmem, který je často zanedbáván, je precedent. Precedenční povaha je rozhodnutím připisována tehdy, pokud musí být jinými soudy, rozumí se přitom samozřejmě instančně nižšími, z důvodu tvrzené závaznosti či přesvědčivosti následovány.23 Toto pojetí odpovídá obecnému jazyku, v němž je pojem precedent chápán jako modelové řešení určitého problému či situace, které bude v budoucnu opakováno. Neřeší se přitom důvody, pro které k takovému opakování má dojít, ty nejsou rozhodné. Jako precedent je tak označováno i takové řešení, které je následováno jen z důvodu toho, že bylo první. V tomto příspěvku budeme precedentem rozumět sdělnou formu, tedy rozhodnutí, které je důsledkem specifické situace, kterou nelze řešit na základě již existující právní normy. Soud proto velmi zjednodušeně řečeno svou činností formuluje a vytvoří pravidlo nové, které doprovodí patřičným zdůvodněním24 a sdělí toto pravidlo veřejnosti prostřednictvím svého rozhodnutí — precedentu jako jistého „nosiče". 22 ISTREFI, Kushtrim. The Application of Article 103 of the United Nations Charter in the European Courts: The Quest for Regime Compatibility on Fundamental Rights. European Journal of Eegal Studies, Winter 2012, roc. 5, č. 2. Dostupné z: https://e)ls.eui.eu/wp-content/uploads/sites/32/pdfs/Autumn_Winter2012_2013/ UNITED_NATIONS_CHARTER_IN_THE_EUROPEAN_COURTS_%20THE_ APPLICATION_OF_ARTICLE_103_OF_THE_.pdf 23 Zahraniční literatura proto rozlišuje mezi ^binding precedents" a ^persuasive precedents" víz např. McGREGOR, ADAMS. 2008, op. cit., s. 18 a 19. 24 Jak upozorňuje Posner, je uvedené pojetí, kdy soudce vyplňuje mezery ponechané v právu, které nevyplnil zákonodárce samozřejmě poněkud zjednodušující i z důvodů existence řady rozdílů v rovině institucionální a procesní. POSNER, 1988, op. cit., s. 862. 302 David Sehnálek A právě zde je skryt onen obrovský rozdíl mezi kontinentálním soudcem a soudcem angloamerickým. To, co se na první velmi vzdálený pohled jeví stejné, tzn. tvorba práva angloamerickým soudce a „tvorba" práva soudcem kontinentálním v procesu vyplňování mezer, je ve skutečnosti značně odlišným procesem.25 Odlišnost se ovšem stane viditelnou pouze, pokud odhlédneme od kategorií „%áva%nostří a „precedentu" a podíváme se na práci soudce řešícího příslušnou věc. Pro anglického soudce absence jasné a konkrétní právní normy v právním předpise není interpretačním problémem,26 ale může být naopak výzvou a možností svobodně vytvořit pravidlo nové. Rozhodovat bude podle pravidla, které by sám vytvořil, pokud by byl zákonodárcem.27 Pro soudce kontinentálního představuje stejná situace nemenší výzvu bud' se tvůrčím výkladem existující právní normy dovodit výsledek, nebo identifikovat jiné již existující pravidlo psaného práva, které na základě analogie legis či iuris na danou věc použije. Důsledkem je rozdílný přístup k výkladu psaných právních norem.28 Extensivní výklad právních norem psaného práva znamená pro anglického soudce omezení jeho vlastní svobody a jeho intelektuálních možností vytvořit pravidlo nové. Znamená též, se podřizuje autoritě zákonodárce za stavu, kdy vlastně nemusí. Praktickým důsledkem je proto menší ochota extensivní výklad provádět a s tím spojený větší důraz na jazykovou metodu výkladu.29 V případě anglických soudů se uvedené projevuje např. upřednostněním výkladu podle „plain meaning rule" tam, kde by kontinentální soudce spíše použil výklad teleologický.30 25 Byť se mohou jevit na první pohled stejné či podobné. Podrobné vysvětlení viz KISCHEL, Uwe. Rechtsvergleichung C. H. Beck, 2015, s. 464. 26 O problém by se jednalo tehdy, pokud by tento soudce měl mezeru v právní úpravě řešit výkladem právních norem v právním předpisech a tímto výkladem tuto mezeru vyplnit. To totiž obecně a až na výjimky nesmí, na rozdíl od soudce německého či českého. BRENNCKE, Martin. Judicial Ěaw-Making in English and German Courts: Techniques and Umits of Statutory Interpretation. Cambridge, 2018, s. 127. 27 POSNER, 1988, op. cit, s. 862. 28 Brenncke hovoří o odlišné roli soudců anglických a německých a o rozdílném výchozím nastavení, které plyne z rozdílného ústavního doktrinálního nastavení a které se projevuje odlišným důrazem na jednotlivé metody výkladu. Výsledkem je zásadně odlišný postup zaplňování mezer v právu. BRENNCKE, 2018, op. cit., s. 129. 29 BRENNCKE, 2018, op. cit, s. 127 a 128. 30 Viz CANOR, Iris. Primus inter pares. Who is the ultimate guardian of fundamental rights in Europe? European Eaw Revieip, 2000, č. 25, pozn. č. 32. 303 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Pro kontinentálního soudce naopak zjištění, že právní norma chybí nebo je příliš obecná znamená nestandardní a vlastně i nepříjemnou situaci.31 Tu se snaží řešit kreativním výkladem existujících právních norem psaného práva. Zákonodárci nekonkuruje, ale je mu vlastně s ohledem na systém dělby moci v otázce normotvorby podřízen. Zároveň je s ním nucen spolupracovat. To je ono soudcovské dotváření práva. Hledá proto konkrétní pravidlo v právních normách již zákonodárcem vytvořených, a to nejprve na základě jazykového výkladu, který je výchozí, následně též jejich smysl, účel, úmysl, logiku či systém. Anglický soudce, tvoří-li precedent, zaměřuje svou intelektuální sílu do tvorby nového pravidla pro řešení určité situace a v rámci této tvorby má svobodu a potenciál projevit vlastní politiku, tzn. prosadit vlastní představu řešení dané situace. Kontinentální soudce naproti tomu směřuje svou energii do tvořivého výkladu pravidla již existujícího, politiku proto netvoří, respektive neměl by.32 Je totiž vázán politikou vyjádřenou v pravidle, které vykládá.33 Bylo by dále možné formulovat hypotézu, že problémem soudobé české jurisprudence je značná závislost na zdrojích z angloamerického právního prostředí a zastřený, přesto seznatelný vliv anglického jazyka. Označení „case-law" totiž nalezlo svou cestu do našeho právního prostředí a používáno je tam, kde se v anglickém jazyce hovoří o soudních rozhodnutích českých soudů, Soudního dvora EU nebo Evropského soudu pro lidská práva. České 31 Toto tvrzení platí především pro soudy prvostupňové. V případě soudů nejvyšších, především pak toho Ústavního lze vysledovat odlišný přístup. Zdá se totiž, jakoby někteří ze soudců v možnosti kreativně pracovat s právem na hraně normotvorby a určování politiky spatřovali formu seberealizace a hlavní smysl své činnosti. 32 Francouzská právní úprava takové tvořivé činnosti soudce dokonce brání výslovně, článek 5 Code civil totiž stanoví: „II est défendu aux juges de prononcerpar voie de disposition generále et réglementaire sur les causes qui leur sont soumises." 33 Doplňuji, že právní norma sdělovaná v rozhodnutí, které označujeme za precedent, může následně sama být objektem výkladu v dalším soudním rozhodování. V podmínkách našeho právního řádu je ovšem vždy vykládáno právo, a nikoliv dřívější rozhodnutí českých soudů tzn. způsob, jakým v nich bylo psané právo vyloženo. K nim je mnohdy přistupováno mechanicky, rozhodné jsou především „právní věty", které jsou v podstatě bizarním výsledkem snahy zobecnit jinak komplexní právní problémy. Podobně je tomu též v případě výkladu rozhodnutí Soudního dvora. Tato instituce tak se svými rozhodnutími také pracuje. Rovněž jen mechanicky odkazuje na „právní věty" z dřívějších rozhodnutí bez náznaku hlubší práce s nimi. Podle Streinze je tak navenek je vytvářen dojem velké a propracované dogmatiky na často zcela chybějících byť jen elementárních základech. Viz STREINZ, Rudolf. Europarecht. 10. vyd. C. F Můller, 2016, s. 228. 304 David Sehnálek označení „ustálenájudikatura", německé „Rechtsprechung či francouzské „juris-prudence constante" ovšem přece jen vyznívají jinak — není to právo/law. Přirozeným důsledkem je potlačení skutečné povahy soudních rozhodnutí. Volbou anglického označení jim chtě nechtě připisujeme vlastnosti rozhodnutí soudů common law systému. Vzniká tak šálivý dojem, že jedny i druhé jsou vlastně (skoro) totožné. Ony ale stejné nejsou. Zatímco v anglických precedentech nalezneme nové právní normy, v rozsudcích kontinentálních pouze změ-nitelný výklad právních norem.34 Zatímco v precedentech je právo skutečno tvořeno, v rozhodnutích kontinentálních jen interpretováno či dotvářeno.35 Dlužno dodat, že tento přístup si osvojily také soudy samy. Kupř. Soudní dvůr v angličtině běžně svou dřívější judikaturu jako case-law označuje. Dává tím možná najevo, jak o povaze svých rozhodnutí smýšlí a ovlivňuje tím podprahově každého, kdo s nimi následně pracuje. Naznačuje mu, že nepracuje s dřívějšími rozhodnutími, ale s rozhodnutími, které j sou ve svém souhrnu právem. Česká praxe je v tomto ohledu umírněnější, neboť hovoří spíše o ustálené judikatuře.36 Mezi ustálenoujudikaturou a precedenty je skutečně zásadní rozdíl, jsou výsledkem rozdílného intelektuálního procesu.37 Jazyk ovlivňuje vnímání soudních rozhodnutí ještě jedním způsobem. Tuzemské publikace v pasážích rozebírajících otázku závaznosti soudního rozhodnutí vychází v podstatě výhradně z anglických autorů a zdrojů. Anglické literatury napsané anglicky myslícími autory srovnávající common law systém se systémem kontinentálním je mnoho. Audi alterampartem, chtělo by se říci. Proč není stejně dopřáno sluchu zdrojům autorů německých či francouzských?38 34 KISCHEL, Uwe. Rechtsvergleichung C. H. Beck, 2015, s. 463. 35 Platí to nejenom pro české prostředí, ale též pro právní prostředí německé. Viz rozhodnutí prvního senátu Bundesverfassungsgericht ze dne 19. února 1975, sp. zn. 1 BvR 418/71. 36 Pound a Dawson zmiňují rozhodovací praxi francouzského Cour de Cassation a uvádí, že tento soud důsledně necituje svá předcházející rozhodnutí. POUND, Roscoe a John DAWSON. The French Brfurcation. In: LASSER, Mitchel de S.-O-ľE. Judicial Deliberations: A Comparative Analysis of Transparency and Ixgitimacy. Oxford: Oxford University Press, 2009, 2010, s. 32. 57 KISCHEL, Uwe. Rechtsvergleichung, C. H. Beck, 2015, s. 464. 38 Z českých autorů, kteří se problematice sledované v tomto příspěvku věnují, kupř. Kühn německé zdroje používá a cituje, přesto dospívá k odlišným závěrům. Bagatelizuje totiž koncepční rozdíly mezi činností soudce kontinentálního právního systému a common law důrazem na jeho volnější pojetí závaznosti. Z tohoto pohledu je mimořádné cenná publikace Brennckeho, která rozdíly v činnosti soudců z obou právních systémů pečlivě a systematicky mapuje a která existenci rozdílů potvrzuje. Viz BRENNCKE, Martin. Judicial Laip-Making in English and German Courts: Techniques and Limits of Statutory Interpretation. Cambridge, 2018; a KÜHN, Zdeněk. K otázce závaznosti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro domácí soudnictví. Právní rozhledy, roč. 2005, č. 1, s. 1 a násl. 305 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče K dojmu, že rozhodnutí soudů jsou něčím více, než čím ve skutečnosti opravdu jsou, dále možná přispívá i sama právní věda. Podíváme-li se na odborné články, ale i učebnice zjistíme, že se mnohdy koncentrují především na jednotlivá soudní rozhodnutí. Zcela markantní je to v případě práva Evropské unie a Soudního dvora. Nezaujatému pozorovateli může připadnout, jako by to byla tato instituce, která jako jediná, respektive nej-významnější stojí za celým procesem evropské integrace a vývojem unijního práva. Vliv Soudnímu dvoru přitom neupírám, byl nepochybně značný, ale nebýt členských států jako normotvůrců, nemohl by být nikdy realizován. Byly to ale členské státy, které vytvořily právní rámec, v němž Soudní dvůr provádí svou rozhodovací činnost, a byly to také členské státy, které svými soudy dobrovolně zajišťují, že jsou řešení dovozená Soudním dvorem v praxi prosazována. A je to rovněž právní věda v členských státech a jejich soudy, kdo čas od času vztyčí varovný prst v situacích, kdy se zdá, že Soudní dvůr hranici prostého, byť kreativního výkladu práva překračuje. Role judikatury Soudního dvora je sice značná, ale bez primárního a sekundárního práva je neúplná. Bez dobrovolného podřízení se ze strany členských států a jejich soudů by potom byla zcela bezvýznamná. Podobný étos byl mimochodem vytvořen též kolem rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a kolem rozhodnutí českých vrcholných soudů, Ústavního soudu především. Symbolické je, že o závaznosti judikatury a jejím tzv precedenčním charakteru hovoří především soudy samy a také jejich soudci. Platí to jak pro právo unijní,39 tak i pro právo tuzemské. Je to logické, je-li někdo v pozici, kdy může ovlivňovat druhé, těžko jim bude říkat: neposlouchejte mne.m Bez legálního zakotvení takové pravomoci se v právním předpise, ideálně v Ústavě, je ovšem takové konstatování prostým vyjádřením názoru jednoho 39 V případě práva Evropské unie je tento účinek dovozován z rozsudku Soudního dvora ze dne 6. října 1982, Srí CILFIT a luznificio di Gavardo SpAproti Ministero delta sanita, věc 283/81. 40 Z tohoto pohledu je pak vážným signálem, který o něčem vypovídá, případ, kdy předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský uvede o jednom z rozhodnutí této instituce, že se za něj stydí, že je špatně a že by nemělo být následováno. Formálně tím podle našeho soudu popírá tezi o precedenčním charakteru rozhodnutí Ústavního soudu. Výrok se týkal nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2019, sp. zn. II. US 3212/18. 306 David Sehnálek ze zúčastněných.41 Za současného stavu proto veškeré úvahy o precedenč-ním charakteru či obecné závaznosti judikatury v českém právním prostředí představují prosté vyjádření názoru jedné složky moci v této zemi. Je to ovšem názor, který je znovu a znovu opakován a možná právě proto se postupně stává pravdou.42 Nezanedbatelný pro vnímání povahy judikatury je také fakt, že soudci nezřídka šíří myšlenky své, jakož i myšlenky svých kolegů cestou komerčních přednášek i formou vzdělávání budoucích právníků nebo v podobě odborných článků a komentářů. Nevyčítám jim to, je to pochopitelné. Ale i touto cestou se svým způsobem přispívá k dojmu, že soudní rozhodnutí je něčím více, než čím ve skutečnosti je. A posluchači rádi poslouchají, role právní vědy, onoho významného zdroje poznání práva např. v Německu, totiž za vývojem soudní praxe mnohdy zaostává. Kritika ovšem může mířit i na právní teoretiky — řada odborných článků či publikací jen pasivně přebírá závěry vrcholných soudů, právo proto aktivně „nedotváří", ale jen retrospektivě pasivně mapuje.43 Problémem je možná též to, že akademici odborně působící na tuzemských fakultách, by měli kriticky reflektovat rozhodnutí soudů a přispívat k formování práva podobně, jako je tomu právě v Německu či ve Francii. Personální propojenost, kdy ti, kdo na plný pracovní úvazek rozhodují, jsou zároveň i těmi, kdo další plný pracovní úvazek na fakultách i jinde přednáší a píší, tomu ovšem reálně brání. 3 K POVAZE ROZHODNUTÍ ČESKÝCH SOUDŮ -NORMATIVNÍ HLEDISKO Jsem přesvědčen, že rozsudky českých soudů nelze považovat za pramen práva, ani uvažovat o jejich obecné právní závaznosti, a to ve všech 41 Srov. např. zakotvení pravomoci k legálnímu výkladu v článku 5 odst. 1 ústavního zákona č. 91/1991 Sb. o Ústavním soudu České a Slovenské Federatívni Republiky či obdobnou pravomoc Soudního dvora zakotvenou v článku 19 Smlouvy o EU, který bude rozebrán dále v tomto textu. 42 Pravidlo vlastně obstálo v „časovém testu", o kterém hovoří Posner a proto, pragmaticky vzato „musí" být pravdivé. Dodává ovšem také, že dlouhodobý konsensus o určitém závěru či myšlence, ještě nemusí nutně znamenat, že daný závěr či myšlenka skutečně jsou pravdivé. Posner upozorňuje, že takto byla svého času Země plochá a Slunce obíhalo kolem ní. POSNER, 1988, op cit., s. 855. 43 Nezřídka se lze v odborných článcích i komentářích setkat se závěrem „a% teprve soudní praxe uká%e,jaké bude řešení'. To ale závěr není a nemůže být. 307 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče V r odstínech šedé. Článek 15 odst. 1 Ústavy vcelku jasně svěřuje moc zákonodárnou Parlamentu. Pouze tento orgán tvoří politiku v této zemi, zhmotňuje ji prostřednictvím normo tvorby a tím normuje fungování naší společnosti.44 Soudům v našem systému normotvorba nepřísluší. Bylo by to v rozporu se základními principy dělby moci. Hovoří-li proto teorie o soudcovském vyplňování mezer v právu, má tím na mysli činnost, která se pohybuje na úrovni pomyslně nižší, než je vlastní normotvorba. Soud z tohoto pohledu není postaven normotvůrci na roveň a není tudíž sám normo tvůrcem, je totiž činný pouze a jenom v mezích, které mu zákonodárce ponechal. Jinak tomu ani nelze, právo z povahy věci nemůže být kasuistické. Určitá míra kreativity se proto od soudů předpokládá. Nejde však o kreativitu nezávislou a normotvornou, neboť je striktně omezena limity danými již existujícím právem. Realizována je nikoliv obecně a politicky, jako je tomu v případě činnosti normotvorného orgánu (a někdy anglických soudů), ale výhradně v jednotlivých případech.45 Soudce je podle Ústavy při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou.46 Nikoliv zákonem a mezinárodní smlouvou, jak byly vyloženy jiným soudem. Je nezávislý, přičemž tuto nezávislost je nutno chápat široce, tzn. i jako nezávislost na jiném soudu či soudci a jejich právním názoru. Ne již ale na právní úpravě vytvořené normotvůrcem. Výjimky z tohoto pravidla jsou striktně dány zákonem a omezují se v zásadě jen na situace instanční nadřízenosti a podřízenosti v konkrétních soudních věcech.47 Argument pro vyloučení obecně závazné či tzv. precedenční povahy dává též historické srovnání. Československá úprava v článku 5 odst. 1 ústavního 44 Pravda, moc výkonná rovněž může participovat na tvorbě norem, které ve svém souhrnu tvoří součást práva aplikovatelného na našem území. Sdělnou formou jsou v tomto případě právotvorné mezinárodní smlouvy. Ciní tak ovšem ve spolupráci s ostatními členy mezmárodního společenství, a pod kontrolou Poslanecké sněmovny a v mezích Ústavy. 45 Právě v těchto důvodech spatřuji hlavní rozdíly nastíněného pojetí od přístupu, který prosazuje např. Komárek. Nepopírám tvořivou roli soudce, nemám jen za to, že tvoří právo způsobem, který je charakteristický pro normotvůrce. V kvalitě práce soudce a zákonodárného orgánu spatřuji podstatné rozdíly. Viz KOMÁREK, Jan. Reasoning with Previous Decisions: Beyond the Doctrine of Precedent. American Journal of Comparative lum, 2013, roč. 61, č. 1, s. 149-172, s. 167. 46 Článek 95 Ústavy. 47 Jde o tzv. kasační závaznost. Srůtková upozorňuje na to, že problémy jsou ve skutečnosti i zde. V tuzemsku totiž chybí shoda o tom, že zda je závazný jen výrok, či výrok a nosné důvody Viz SRŮTKOVÁ, 2009, op. cit., s. 295. 308 David Sehnálek zákona č. 91/1991 Sb. o Ústavním soudu České a Slovenské Federatívni Republiky, výslovně federálnímu Ústavnímu soudu pravomoc legálního výkladu přiznávala.48 V nové úpravě obdobné ustanovení není, proto Ustavní soud, stejně jako soud kterýkoliv jiný, takovou pravomoc mít nemůže.49 Ustanovení § 20 zákona o zákona č. 6/2002 Sb. soudech a soudcích, které má zajistit sjednocování judikatury tuto roli plnit nemůže, jednak jde o úpravu na úrovni prostého zákona, která nemůže měnit dělbu moci stanovou ústavou, nadto je dosah daného ustanovení procesní.50 České vrcholné soudy vcelku přirozeně vnímají situaci odlišně a na základě jejich rozhodnutí je precedenční charakter a „jistá závaznost" rozsudků dovozována.51 Nutno ovšem zdůraznit, že je to pohled jen jedné složky moci v tomto státě, který jde nad rámec toho, co je obsaženo v Ústavě. Tato judikatura vrcholných soudů nalezla svůj odraz také v psaném právu, konkrétně v § 13 občanského zákoníku. Zde obsažené pravidlo, a v tomto lze plně souhlasit s Lavickým, však představuje pouhý procesní požadavek, není normou hmotně právní.52 Dřívější soudní rozhodnutí proto nelze ani podle tohoto ustanovení chápat tak, že by společně s právem, které vykládá a doplňuje, tvořilo jeden závazný celek a jednu právní normu v širším pojetí, 48 Stanovila, že „ Ústavní soud podává výklad ústavních %ákonů Federálního shromáždění, je-li věc sporná. Podmínky stanoví\ákon Federálního shromáždění" 49 Dlužno podotknout, že závaznost a precedenční charakter soudních rozhodnutí bývá dovozován též na základě článku 89 odst. 2 Ústavy a § 82 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. zákona o soudech a soudcích. V obou případech je ale právní úpravasoudy čtena způsobem, který jde dalece za prostý význam textu obou ustanovení. Viz SIMICEK, Vojtěch, Jan FILIP, Pavel MOLEK, Lenka BAHÝĽOVÁ, Milan PODHRÁZKÝ, Radovan SUCHÁNEK a Ladislav VYHNANEK. Ústava České republiky - Komentář. Praha: Linde Praha, 2010, s. 1286 a 1287. 50 Tzn. upravuje postup dosažení co nejširší shody o správném výkladu, ale nedává pravomoc normu tvořit ani není základem pravomoci poskytovat výklad legální. 51 S ohledem na rozsah bohužel není možné provést pečlivou analýzu a shrnutí všech rozhodnutí, kde tak naše soudy dovozují. Odkazuji proto na odbornou literaturu, především komentáře. Viz LAVICKÝ, Petr. Komentář k občanskému zákoníku: Předmět úpravy a její základní zásady (§ 13). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský ^ákoník I. Obecná část. (§ 1 ai§ 654). Komentář Praha: C.H.Beck, 2014, s. 118 a násl.; dále MACKOVÁ, Alena. Předmět úpravy a její základní zásady (§ 13). In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský ^ákoník. Komentář. Svatek I. (§ 1—654). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 61 a násl.; a též MELZER, Filip a Petr TÉGL. Komentář k § 13 OZ. In: MELZER, Filip, Petr TEGL a kol. Občanský ^ákoník — Velký komentář — Svatek I. § 1-117. Praha: Leges, 2013, s. 227 a násl. ISBN 978-80-87576-73-1. 52 LAVICKÝ, 2014, op cit., s. 115. 309 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče nýbrž tak, že v něm obsažené závěry ovlivňují procesní povinnosti soudců v budoucnosti. Rozhodne-li se tedy soudce posoudit skutkově totožnou věc odlišně od dřívějších rozhodnutích jiných soudů, musí dostát procesní povinnosti spočívající v náležitém vysvětlení důvodů pro své závěry. Nic víc, nic méně.53 Jelikož ustanovení § 13 občanského zákoníku obsahuje prosté procesní, a nikoliv hmotněprávní pravidlo, nelze na základě tohoto ustanovení dovozovat precedenční charakter soudních rozhodnutí. Smysl uvedeného ustanovení je totiž odlišný. Má zjevně za cíl omezit vliv individuálních a subjektivních faktorů ovlivňujících kvalifikaci, výklad a rozhodování, a to včetně oblasti „předvěděnť a „předporo^uměnť:.54 Má rovněž přispět k lepšímu uvědomění si zásad procesní ekonomie, hospodárnosti a právní jistoty. Ty by každého soudce zavazovaly i bez tohoto ustanovení občanského zákoníku. Jen to bez něj v minulosti často nefungovalo. V praxi je nadto pohodlné dřívější soudní rozhodnutí reflektovat. Soud si tím vypůjčuje cizí autoritu a zjednodušuje práci zejména při odůvodňování vlastního rozhodnutí — to je podstata oné přesvědčivosti. Dřívější rozsudek tedy není závazný, je prostou zkratkou. Stejně tak pro advokáta je příjemné a efektivní namísto složitého vymýšlení vlastních závěrů a argumentů si argumentaci a závěry vypůjčit z předchozí judikatury. O to je cennější, když se někdo tomuto zažitému a pohodlnému způsobu fungování dokáže postavit a vzepřít se. Tyto kauzy se pak stávají mediálně známými a příslušní advokáti mnohdy v minulosti nalezli cestu do vrcholné justice. Již jsem poukazoval na to, že odborná literatura, aby dostála svému tvrzení, že soudní rozhodnutí v našem systému nemůže být precedentem, hovoří spíše o nějaké zpravidla faktické formě závaznosti soudních rozhodnutí. Argumentací ad absurdum by ovšem perspektivou ustanovení § 13 občanského zákoníku bylo možno dovodit takovou závaznost i v případě rozhodnutí soudů zahraničních používaných v našem právním prostředí. 53 Podobně má procesní charakter řešení rozporů v judikatuře našich soudů prostřednictvím velkých senátů kolegií Nejvyššího soudu a rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. K tomu viz KUHN, Zdeněk. O velkých senátech a judikatorních odklonech vysokých soudů. Právní rozhledy, 2013, č. 2, s. 39 a násl. 54 K oběma pojmů viz SKOP, Martin... právo, ja^yk a příběh. Praha: Auditorium, 2013, s. 73. 310 David Sehnálek Je tomu tak proto, že zákonodárce se v případě některých ustanovení občanského zákoníku nijak netajil inspirací v zahraničních právním prostředí. Z tohoto pohledu je jenom logické, že jeho úmyslem nebylo jen převzít prostý text zahraničních právních norem, aniž by byl reflektován význam, který je jim v praxi v daném státě přisuzován. Logicky musel usilovat o převzetí jak práva vytvořeného zákonodárcem zachyceného v textu přebírané právní normy, tak též ono „soudcovského práva" dotvořeného soudní činností. Opak by totiž odpovídal onomu zatracovanému a zastaralému jednoduchému vidění práva.55 Pokud vezmeme za své soudcovské dotváření práva vyplňováním mezer a tezi o nějaké formě závaznosti judikatury tyto mezery vyplňující, pak nutně musíme dojít k závěru, že i zahraniční judikatura musí být soudy českými reflektována v rozsahu, v jakém se váže k převzatým právním normám. Platit to bude přinejmenším u těch norem, u kterých zákonodárce v důvodové zprávě otevřeně zahraniční inspiraci deklaroval. Taková judikatura už jen z povahy toho, že se týká převzatého ustanovení, musí být svým společným původem přesvědčivá a následování hodná. Nejsem si ovšem jistý, zda tento závěr je tím, který by naše soudy rády slyšely. Upřímně pochybuji o jejich schopnosti systematicky sledovat a vyhodnocovat judikaturu německých, rakouských, kanadských a jiných soudů.56 To by podle mého názoru mělo být především úkolem právní vědy.57 Popsaný přístup mimochodem není soudům z angloamerického prostředí cizí, naopak, je považován za něco samozřejmého.58 Vliv rozhodnutí soudů 55 KUHN, Zdeněk. K otázce závaznosti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro domácí soudnictví. Právní rozhledy, 2005, č. 1, s. 1 a násl. 56 Dlužno dodat, že české vrcholné soudy toto zvládají a nezřídka tak i činí. Demonstrovat to lze v mi známé oblasti dotčené právem Evropské unie na českém Ústavním soudě. Ten v nálezu k Lisabonské smlouvě neměl problém označit judikaturu svého německého protějšku za „zajímavou" a následně se jí inspirovat při vlastním rozhodování. Viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. Pl. US 19/08, odst. 60 a odst. 116—118 případně „přihlášení se k doktríně Spolkového ústavního soudu" v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. Pl. US 5/12, ve věci tzv „československých důchodů". 57 Mimochodem, hovoříme-li v tomto příspěvku o přesvědčivosti, pak dle Posnera by za normálních okolností názory právní vědy měly mít větší přesvědčovací účinek než závěry soudů, a to i tehdy, pokud se na nich shodly soudy napříč instancemi. Důvod vidí v používání vědecké metody práce. POSNER, 1988, op. cit., s. 841. 58 ROUDIK, Peter. The Impact of Foreign Law on Domestic Judgments. Ubrary of Congress [online], [cit. 03. 05. 2019]. Dostupné z https://www.loc.gov/law/help/domes-tic-judgment/impact-of-foreign-law.pdf 311 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče z jiného právního řádu je přitom uplatňován jak mezi státy federálního celku,59 tak i ve vztahu k soudům zahraničním.60 Je to právě tento vliv, který američtí autoři podřazují ne pod termín „jistá závažnosť, jako to činí v obdobných případech autoři tuzemští, ale pod pojem „přesvědčivosti". Tyto soudy to ovšem mají snazší po jazykové stránce — rozumí si. Nadto vesměs vychází z jedné právní tradice. Osobně za nejsilnější argument proti takovému výkladu § 13 občanského zákoníku, ale i kterékoliv jiné normy českého právního řádu, na jejímž základě by byl dovozován precedenční účinek soudních rozhodnutí, pova-zuji opět Ústavu a to, jak je rozdělena moc v tomto státě. Zákonodárce jako tvůrce norem totiž podléhá přímé politické kontrole, která je vykonávána lidmi. Moc soudní ale vcelku pochopitelně lidem přímo odpovědna není. Jakákoliv kontrola ze strany lidu, ale i jiných složek moci je silně omezena. Pokud bychom tedy připustili možnost jakékoliv právotvorné činnosti ze strany soudů, pak by to v konečném důsledku znamenalo, že je normo-tvorba, a tedy i rozhodování o politických otázkách svěřeno moci, která je jen omezeně kontrolovatelná a která se za své činy nemusí přímo odpovídat lidu. Znamenalo by to, že v našem prostředí vytváříme elitu, která nefunguje v souladu s principy zastupitelské demokracie. Jaká je tedy role dřívější judikatury v českém právním prostředí? V prvé řadě se projevuje v rámci instančních vztahů mezi soudy. Traduje se, že rozhodnutí nižšího soudu může být zrušeno či změněno, je-li v rozporu s rozhodnutími soudu instančně nadřazeného.61 To je pravda, ale také tomu být nemusí v případě, pokud se věcí bude zabývat jinak smýšlející senát nadřazeného soudu. S ohledem na to, jak soudy u nás fungují, to rozhodně není nepravděpodobné, jakkoliv je po legislativních změnách po roce 2000 je toto riziko nižší.62 59 McGREGOR, ADAMS, 2008, op. cit., s. 17. 60 Problematice se obsáhle empiricky věnuje MAK, Elaine. Judicial Decision-Making in a Globalised World. A Comparative Analysis of the Changing Practices of Western Highest Courts. Hart Publishing, 2013. 61 Předpokladem je ovšem využití institutu opravného prostředku. To sice lze předpokládat, není to ale automatické ani jisté. 62 KUHN, Zdeněk. Judikatura a precedent v kontinentálním a angloamerickém právu. In: ŠÁMAL, Pavel, Guido RAIMONDI a Koen LENAERTS. Závaznost soudních rozhodnutí — vnitrostátní a mezinárodní náhledy. Praha: Wolters Kluwer, 2018. 312 David Sehnálek Dále se judikatura projevuje v rovině procesní. Je-li rozhodnutí soudů totožné s dřívějšími rozhodnutími, může odkaz na tato rozhodnutí posloužit jako forma zkratky. Soudu tím odpadne povinnost podrobně vysvětlovat důvody, pro které rozhodl, jak rozhodl, jsou-li zjevné z předchozí judikatury. Liší-li se nové rozhodnutí od rozsudků dřívějších, je soudce povinen řádně vysvětlit důvody, které k jeho rozhodnutí vedly a vypořádat se s argumenty, které zazněly v judikatuře dřívější.63 Závazná v takovém případě není předchozí judikatura, ani nic z jejího obsahu, jelikož závaznými jsou obecné právní principy, jimiž se soudce v rovině procesní musí řídit. V tomto pojetí je podle mého soudu povaha judikatury českých soudů obdobná povaze rozsudků soudů německých či francouzských. Není tedy pramenem práva a jediný účinek v oblasti na jiné soudy, jaký může mít, je účinek neformální a přesvědčovací. Její autorita tudíž není spjata s její formou a tedy oficiální, ale vyplývá z obsahu a jeho přesvědčivosti.64 Soudy a soudci jsou v tomto pojetí nezávislí a vzájemně rovni jak mezi sebou na stejné instanční úrovni, tak i mezi jednotlivými instancemi navzájem. 4 K POVAZE ROZHODNUTÍ SOUDNÍHO DVORA EU -NORMATIVNÍ HLEDISKO V úvodu této části je nutné zdůraznit důležité výchozí hledisko. Povaha soudního rozhodnutí je často pojímána obecně, bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí práva vnitrostátního či jiného. Vlastnosti, které rozsudkům přiznává právo české, ovšem nelze automaticky přenášet na rozhodnutí, která byla přijata v rámci jiného systému práva. V případě práce s různými systémy práva pak navíc musíme řešit otázku jejich vzájemného poměru, což se nutně musí promítnout též do hodnocení případného účinku soudního rozhodnutí napříč těmito systémy. Právo Evropské unie je na právu českém autonomní. Má své vlastní prameny práva a zároveň, možnosti jeho výkladu ze strany českých soudů jsou limitovány. Autointerpretace zřizovacích smluv a na jejich základě vydaného 63 Případně postupovat podle § 20 zákona o soudech a soudcích, tzn. postoupit rozhodování na velký senát Nejvyššího soudu. Podstata (absence) pravomoci v oblasti normotvorné a poskytování legálního výkladu tím ale zůstává nezměněna. 64 Srov KISCHEL, Uwe. Rechtsvergkichung C. H. Beck, 2015, s. 265. 313 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče práva členskými státy totiž byla těmito smlouva omezena a úkol závazně je vykládat svěřen Soudnímu dvoru EU. Členské státy tomuto orgánu zajistily v zakládacích smlouvách, konkrétně v článku 19 Smlouvy o fungování EU, výlučné postavení při výkladu práva Evropské unie. Týč dovozuje, že výlučnost spočívá v pravomoci určovat, který výklad je správný, a tudíž závazný pro ostatní orgány Evropské unie a členské státy.65 Tuto pravomoc má Soudní dvůr od samotného počátku své existence.66 V tomto aspektu je postavení Soudního dvora zásadně odlišné od moci, kterou disponují soudy české. Z tohoto specifického postavení Soudního dvora EU ovšem nelze dovozovat, že by měl rovněž normotvornou pravomoc. Právě naopak, zřizovací smlouvy ji tomuto orgánu nesvěřily. Výlučným normotvůrcem proto jsou členské státy, pokud jde o primární právo a Unie sama v případě práva sekundárního. Ani v případě nepsaných obecných zásad právních nedochází k jejich tvorbě Soudním dvorem, neboť ten je pouze nalézá.67 Ostatně i institut řízení o předběžné otázce dává Soudnímu dvoru s výhradou možnosti posuzování platnosti sekundárního práva pravomoc výlučně interpretační, ne normotvornou.68 Vztáhneme-li tedy pojmy, které jsme se definovali výše, na rozhodnutí Soudního dvora, pak můžeme konstatovat, že ačkoliv nejsou pramenem práva (precedentem), obsahují elementy, které obecně závazné jsou — v oblasti výkladu práva. Odborná veřejnost přesto někdy dovozuje 65 TYČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 7. vyd. Praha: Leges, s. r. o., 2017, s. 108. 66 Znění článku 31 Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli, článku 136 Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii i článku 164 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, jakož i článku 1-29 Smlouvy o Ústavě pro Evropu a současné znění článku 19 Smlouvy o Evropské unii je materiálně identické a v průběhu času nedoznalo žádné změny, která by mohla mít vliv na koncepci a roli Soudního dvora EU při výkladu práva Evropské unie. 67 Používá často metodu indukce, když existenci principů a jejich obsah dovozuje z vnitrostátních právních řádů a z mezinárodního práva. 68 Přesto někteří čeští autoři přistupují k problému fakticky. Kupř. Komárek tak rozhodnutí Soudního dvora za pramen práva považuje. KOMÁREK, Jan. Federal elements in the Community judicial systém: Building coherence in the Community legal order. Common Market haw Revieip, 2005, roč. 42, č. 1, s. 15 a násl. Podrobněji k účinkům rozhodnutí v rámci řízení o předběžné otázce viz též STEHLÍK, Václav. Účinky rozhodnutí Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce. Právny ob^or, 2005, roč. 88, č. 4, s. 312-334. 314 David Sehnálek precedenční charakter rozhodnutí Soudního dvora. Mezi nejčastěji uváděné důvody výstižně shrnuté Kaczorowskou patří především: • výjimečnost situace, kdy se Soudní dvůr odchyluje od své dřívější judikatury;69 a tedy • stabilita judikatury související s motivací Soudního dvora nesnižovat vlastní autoritu; • koherentnost, stabilita a konzistentnost názorů vyjádřených v jeho rozhodnutích; • princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování; • závěry dovozené ve vztahu k článku 267 odst. 3 SFEU a osvobození od povinnosti soudu posledního stupně zahájit řízení o předběžné otázce v případě acte eclaire; • systematické odkazování na svá dřívější rozhodnutí.70 Kaczorowská ovšem zároveň jednoznačně vylučuje, že by rozhodnutí Soudního dvora mohly být pramenem práva. S tímto tvrzením lze souhlasit, má totiž oporu v tom, co je (ale také není) ve zřizovacích smlouvách. Nasvědčuje ji i Soudní dvůr sám. Upřesnění ovšem vyžadují závěry týkající precedenčního charakteru, resp. závaznosti rozsudků tohoto orgánu. Všechny výše uvedené důvody totiž podle mého názoru pouze popisují faktický stav. Postihují, jak Soudní dvůr rozhoduje, ale nevypovídají nic o tom, jak by ve vazbě na svá dřívější rozhodnutí rozhodoval měl. Jsou prostým projevem obecných zásad právních již výše identifikovaných. Tyto zásady totiž v našem evropském právní prostředí nutně tvoří součást jakéhokoliv právního řádu, tedy i právního řádu Evropské unie, který vznikl na základě těch národních. Rozhodnutí Soudního dvora proto může mít ve vztahu k Tribunálu faktický ovlivňovací účinek podobně, jako jej mají rozsudky českých instančně nadřazených na soudy podřazené. Ve vztahu k soudům členských států je ale situace rozdílná. Zde o instančním vztahu přirozeně nemůže být řeč. Soudy členských států jsou však povinny na základě zásady loajální spolupráce dodržovat právo Evropské unie. Mají tedy povinnost jej aplikovat správně, a tedy podle článku 19 Smlouvy o EU tak, jak bylo vyloženo Soudním dvorem. 69 Soudní dvůr tak de facto ctí princip staré decisis. 70 Viz KACZOROWSKA-IRELAND, Alma. European Union Eaw. Routledge, 2016, s. 150. 315 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče V této souvislosti Pítrová o tom, že součástí pramenů práva Evropské unie je zprostředkovaně jako interpretace určitě vymezených pramenů unijního práva také judikatura Soudního dvora,71 z čehož lze závaznost výkladu poskytnutého Soudním dvorem dovozovat. Říká tím vlastně, že Soudní dvůr svou činností soudcovsky dotváří právo zaplňováním jeho mezer.72 Tuto činnost, a v tuto chvíli je jedno, jak ji teoreticko-právně uchopíme a nazveme, ale dělá v nějaké podobě v zásadě každý soud, i vnitrostátní. Podstata je ale v něčem jiném. Je-li právo Evropské unie uzavřeným systémem, v rámci kterého byl čl. 19 Smlouvy o EU Soudní dvůr pověřen výkladem a článkem 267 Smlouvy o EU vytvořen vnitřní mechanismus sjednocování výkladu, pak nelze na rozhodnutí Soudního dvora nahlížet stejně, jako na rozhodnutí soudů v rámci jednoho členského státu. Účelem uvedených ustanovení je zajištění dodržování unijního práva jako nadstátního systému práva a zajištění jeho jednotného výkladu. Proto lze dovozovat, že vnitrostátní soudy nemají úplnou svobodu výkladu unijního práva, neboť jej musí dodržovat jako celek, tedy nejen v podobě, v jaké je formálně zachyceno, ale také tak, jak bylo vnitřními mechanismy vyloženo.73 Uvedenou povinnost lze dovozovat z obecné povinnosti loajální spolupráce stanovené čl. 4 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie.74 Vnitrostátní soudy jako orgány státu mají povinnost loajální spolupráce, což lze vyložit také tak, že jsou podle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie vázány loajalitou také k Soudnímu dvoru a způsobu, jakým právo Evropské unie interpretuje. 71 S YLLOVÁ, Jindřiška, Lenka PÍTROVÁ, Helena PALDUSOVÁ a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010,1344 s., s. 11. ISBN 978-80-7400-339-4. 72 Na problém s mezerami a výkladovou činností soudů již bylo upozorňováno, zde je proto obrat míněn jako zkratka. 73 Malenovský však upozorňuje na zajímavou skutečnost. Systematické zařazení pravomoci rozhodovat o předběžných otázkách totiž figuruje slovy Malenovského „a% na chvostu výčtu jeho pravomocí, v sousedství kompetencí rozhodovat spory o náhradu škody a zaměstnanecké spory." O těch dnes, jak připomíná Malenovský, rozhoduje Tribunál, a nikoliv přímo Soudní dvůr. To podle Malenovského naznačuje, že původní pojetí řízení o předběžné otázce a tedy i role Soudního dvora při výkladu práva Evropské unie měly být jen doplňkové. Viz MALENOVSKÝ, J. Triptych zobrazování Soudního dvora ES: arbitr, „moto-rintegrace" nebo „velký manipulátor"? Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva, 2007, č. 10, s. 1068. 74 STREINZ, Rudolf. Europarecht. 10. vyd. C.E Můller, 2016, s. 249. 316 David Sehnálek Odlišnost oproti jiným výkladu zajišťovaného jinými mezinárodními soudy, třeba Evropským soudem pro lidská práva podle mého názoru spočívá v tom, že v jejich případě často chybí ustanovení obdobné článku 16 Smlouvy o EU a úprava vylučující autointepretaci. Situaci dále komplikují dva problémy. Původcem obou z nich je samotný Soudní dvůr. Za prvé, Soudní dvůr často překračuje meze výkladu v tom smyslu, že vnitrostátním soudům naznačuje nejen, jak by měla být unijní norma vyložena, ale také jak by měla být aplikována, či dokonce jak by mělo být vykládáno vnitrostátní právo nebo zda je v souladu s právem Evropské unie.75 Ani k jednomu ale Soudní pravomoc nemá. Příslušná část soudního rozhodnutí proto představuje obiter dictum a nikoho, tedy ani soud, který zahájil řízení o předběžné otázce, nezavazuje. Za druhé, Soudní dvůr je nucen pracovat s právem, které je přinejmenším na úrovni primárního práva obecné, mezerové či rámcové.76 Tato skutečnost mu poskytuje prostor proto, aby tento prostor v právní úpravě kreativně zaplňoval. Příkladů je mnoho, proto jen ty nejznámější a nej křiklavější — Van Gend en Loos,11 Costa,18 Gravier,19 Černobyl,80 Francovich,81 Mangold,82 Metock,83 a další. Tato rozhodnutí jsou charakteristická účelovým výkladem, argumentací effet utile a slabým, případně metodologicky problematických odů- 75 V rozhodnutí Miret kupř. Soudní dvůr uvádí „It would appear from the order for reference that the nationalprovisions cannot be interpreted in a way which conforms with the directive on the insolvency of employers and therefore do not permit higher management staff to obtain the benefit of the guarantees for which it provides. If that is the case, it follows from the Francovich judgment, cited above, that the Member State concerned is obliged to make good the loss and damage sustained as a result of the failure to implement the directive in their respect." Viz rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 16. prosince 1993, Teodoro Wagner Miretproti Fondo de garantía salarial, věc C-334/92, odst. 21. 76 TÝC, SEHNÁLEK, CHARVÁT, 2011, op. cit., s. 156. 77 Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1963, NV Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend <&Toosproti Nederlandse administratie der belastingen, věc 26/62. 78 Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1964, Tlaminio Costa proti E.N.E.T., věc 6/64. 79 Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 1985, Tranfoise Gravierproti Ville de Tiége, věc 293/83. 80 Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. října 1991, Evropský parlament proti Rade Evropských společenství, věc C-70/88. 81 Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. listopadu 1991, Andrea Trancovich a Danila Bonifáci a další proti Italské republice, spojené věci C-6/90 a C-9/90. 82 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 22. listopadu 2005, Werner Mangold proti Rudigeru Helmoví, věc C-l44/04. 83 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 25. července 2008, Blaise Baheten Metock a další proti Ministerfor Justice, Equality and Taw Reform, věc C-127/08. 317 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče vodněním jak samotného rozhodnutí, tak i pravomoci rozhodovat.84 Jejich prostřednictvím Soudní dvůr tvořil a prosazoval politiku stále užší integrace.85 Činil tak ovšem za cenu mnohdy jen omezeného respektování znění zřizovacích smluv.86 Přitom, všechna tato rozhodnutí mohla být do jednoho rozhodnuta jinak. Všechna tato rozhodnutí s výjimkou případu Černobyl totiž mohla skončit konstatováním, že příslušná problematická otázka není právem Evropské unie řešena, a tudíž nespadá do jeho rámce. Neznamenalo by to přitom bezpráví, jen to, že by se dotčené problémy posoudily podle pravidel práva vnitrostátního. Odborná literatura tuto kreativní činnost Soudního dvora oprávněně kritizuje.87 Ostatně, i v této publikaci je obsaženo kritické zhodnocení rozhodnutí Metock. Zároveň ale tato judikatura vytváří pnutí mezi Soudním dvorem a soudy vnitrostátními. Ty si totiž dobře jsou vědomy rozsahu pravomocí Soudního dvora. Přesto je patrná tendence vnitrostátních soudů rozhodnutí Soudního dvora EU následovat a dodržovat, a to i tehdy, kdy se jeví teoreticko-právně problematická.88 84 Srovnej STREINZ, Rudolf. Europarecht. 10. vyd. C.F. Můller, 2016, s. 228. 85 V judikatuře Soudního dvora EU se uvedené projevuje v podobě argumentu „stále užším svazkem me^i národy Evropy", jenž může být nahlížen buď jako vyjádření úmyslu normo-tvůrce, který by bylo možno pojmout též abstraktněji jako jeden z argumentů v rámci teleologického výkladu (argumentům ad Unionis Europaeae). 86 TÝČ, SEHNÁLEK, CHARVÁT, 2011, op cit., s. 153. 87 Známý je výrok Lorda Denninga „The Treaty is quite unlike any of the enactments to which we have become accustomed. The draftsmen of our statutes have striven themselves with the utmost exactness. They have tried to foresee all possible circumstances that may arise and to provide for them. They have sacrificed style and simplicity. The have foregone brevity. They have become long and involved. . .In consequence, the judges have followed suit. How different is this Treaty. It lays down general principles. It expresses its aims and purposes. All in sentences of moderate length and commendable style. But it lacks precision. It uses words and phrases without defining what they mean. An English lawyer would look for an interpretation clause, but he would look in vain. There is none. All the way through the Treaty, there are gaps and lacunae. These have to be filled in by the judges, or by regulations and directives. It is the European way." Převzato z SHARPSTON, Eleanor. The Shock Troops Arrive in Force: Horizontal Direct Effect of a Treaty Provision and Temporal Limitation of Judgments Join the Armoury of EC Law. In: MADURO, M. P. a L. AZOULAI. The Past and Future of EU Eaw. The Classics of EU law Revisited on the 50th Anniversary of the Rome Treaty. Oxford: Hart Publishing, 2010, s. 257. 88 Autorita Soudního dvora je tedy vysoká a s ní se pojí i vysoká přesvědčivost jeho rozhodnutí. Týč uzporoňuje, že Soudní dvůr tuto autoritu nemá výslovně svěřenu zřizovacími smlouvami, ale že si ji Soudí dvůr postuponě vybudoval. Ibidem s. 167. Podrobně tento vývoj popisuje též Malenovský. Viz MALENOVSKY, Jiří. Triptych zobrazování Soudního dvora ES: arbitr, „motor integrace" nebo „velký manipulátor"? Právník, 2007, roč. 146, č. 10, s. 1065-1084. 318 David Sehnálek Šadl upozorňuje na pozoruhodný aspekt fungování Soudního dvora.89 Zvláštní je totiž to, jak se svými dřívějšími rozhodnutími pracuje v rozhodnutích nových. Soudní dvůr pravidelně velmi asertivně a sebevědomě odkazuje sám na sebe (své dřívější rozsudky), aniž by ale jakkoliv řešil to, co soudy com-mon law dělají naprosto běžně a samozřejmě.90 V rozsudcích Soudního dvora proto nenalézáme podrobné vypořádání se s fakty ve vztahu k pravidlu, na jehož základě bylo rozhodnuto. V zásadě jen opakuje stále dokola své obecné závěry,91 až konečně vznikne dojem práva — precedentu. Některé soudy, aby se vyhnuly konfrontaci s rozhodnutími Soudního dvora, řeší věc fakticky. Vytvořily si doktrínu, podle níž nerozhodují ve věci samé, a tudíž nemají povinnost se na Soudní dvůr obracet s předběžnými otáz-kami. Jedním z těchto soudů je i český Ustavní soud. Takový přístup není zrovna statečný a především je zbytečný. Jak již bylo výše uvedeno, rozhodnutí Soudního dvora nejsou pramenem práva a závaznost se omezuje pouze na ty jejich části, v nichž je unijní právo vykládáno. To vnitrostátním soudům poskytuje určitý prostor pro vlastní posouzení sporných věcí ve vazbě na skutkový stav i dotčenou právní úpravu. Nutno podotknout, že tento prostor nebude příliš široký a Soudní dvůr si jej postupně začal chránit, což nápadně připomíná snahy o dosažení jednoty výkladu a ze strany tuzemských vrcholných soudů.92 Podstatné přitom je, že Soudní dvůr své představy prosazuje na základě článku 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie.93 Porušení tedy nespočívá v tom, že národní soud vyložil unijní právo nesprávně a v rozporu s dřívější judikaturou Soudního dvora, ale v tom, že nezahájil řízení o předběžné otázce. A v tom je podle mne ten podstatný rozdíl, pokud jde o možné pojetí rozhodnutí Soudního dvora jako pramene práva či zdroje jediného správného 89 SADL, Urska. Case — Case-Law — Law: Ruiz Zambrano as an Illustration of How ťhe Court of Justice of the European Union Constructs Its Legal Arguments. European Constitutional Eaw Review, 2013, roč. 9, č. 2, s. 212; Odlišnostmi mezi systémem práva EU a comon law s ohledem na pojetí rozhodnutí Soudního dvora jako pramene práva viz též STEHLÍK, Václav. Rí\ení o předběžné otázce v komunitárním právu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, s. 140—141. 9« Ibid. 91 Ibid. 92 Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 4. října 2018, Evropská komise v. Francouzská republika, věc C-416/17. 93 A v řízení nesplnění povinnosti státem. 319 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče výkladu práva. Postup Soudního dvora totiž naznačuje, že jej nakonec ani sám takto nechápe. Z výše uvedeného pohledu nepovažuji principiálně za špatné rozhodnutí českého Ústavního soudu ve věci československých důchodů.94 Podobně nepovažuji za nesprávné, že dánský nejvyšší soud ve svém rozhodnutí95 reagujícím na rozhodnutí Soudního dvora ve věci Ajos96 hodnotil situaci jinak, než jak by vyplývalo z rozhodnutí Soudního dvora.97 Požadavkům Soudním dvora se totiž vyhnul tím, že se opřel o dánskou přístupovou legislativu, v níž chybí jakýkoliv explicitní právní základ pro přenos pravomoci umožňující Soudnímu dvoru nařídit dánskému soudu, aby s přímým účinkem pro jednotlivce neaplikoval dánskou legislativu, jež je v rozporu s nepsanými unijními obecnými zásadami právními.98 Chybou by již ovšem podle mého názoru bylo, pokud by vnitrostátní soud sám vyložil konkrétní unijní normu jinak, v rozporu s dřívějším rozhodnutí Soudního dvora.99 Problematické tedy na rozhodnutí našeho Ústavního soudu není to, že vyslovil vlastní právní názor na řešení daného skutkového stavu, jakkoliv se s ním neztotožňuji, ale především to, že sám nezahájil řízení o předběžné otázce.100 Dánský soud mimochodem velmi elegantně obešel výše popsaný závazný charakter výkladu unijního práva podávaného Soudním dvorem, učinil tak mnohem lépe, než se to povedlo jeho českému protějšku. Interpretoval totiž vlastní vnitrostátní právo a smlouvu na jeho základě uzavřenou. 94 Nález pléna ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. Pl. US 5/12 ve věci tzv „československých důchodů". 95 Rozhodnutí dánského nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2016, ve věci 15/2014. 96 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 19. dubna 2016, Dansk Industri (Dl), agissantpour Ajos A/S v. Sucession Karsten Eigil Rasmussen, věc C-441/14. 97 Z rozhodnutí Soudního dvora vyplýval požadavek změny dřívější ustálené judikatury dánského nejvyššího soudu. 98 Viz rozhodnutí dánského ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, ve věci 15/2014, s. 12. Anglický překlad dostupný z: http://www.supremecourt.dk 99 Postup dánského soudu má i oporu v odborné literatuře. Kupř. Schilling dovozuje, že je nutno rozlišovat formální a materiální oprávnění Soudního dvora vykládat právo Evropské unie s tím, že v kompetenčních otázkách je role Soudního dvora EU pouze poradní a síla jeho argumentu nespočívá v jeho závaznosti, ale přesvědčivosti. Je to poněkud sporný argument vycházející z vnitrostátního ústavního práva a z mezinárodního práva veřejného, na kterém je problematické především to, že nemá oporu v psaném právu Evropské unie. Úprava řízení o předběžné otázce v článku 267 Smlouvy o fungování EU takto nerozlišuje. SCHILLING, Theodor. The Autonomy of the Community Legal Order: An Analysis of Possible Foundations. Harvard InternationalEaw Journal, 1996, č. 37. 100 Dalším pochybením byl pokus o využití neexistujícího institutu amid curiae. 320 David Sehnálek Otázka ovšem stojí jinak. A není jí závaznost judikatury Soudního dvora či její precedenční charakter. Otázkou totiž je, zda oba vnitrostátní soudy přece jen neměly pokračovat, respektive navázat soudní dialog se Soudním dvorem prostřednictvím institutu předběžné otázky — v případě dánského soudu druhé, v případě soudu českého první. Otázkou také je, čemu tyto soudy konfliktním rozhodnutím vlastně prospěly. 5 ZÁVĚR Základní závěry se prolínají celým textem, který je beztak již příliš dlouhý. Přesto by každá ze zde řešených otázek mohla být rozebrána podrobněji, na to zde ale není prostor. Jeho cílem je upozornit, že povaha soudních rozhodnutí tak, jak je systematicky představována v české judikatuře a odborné literatuře, nemá odpovídající zakotvení v právní úpravě a je možná poplatná době, kdy tato judikatura vznikala. Zatracování konzervativního přístupu k ní, jako něco, co je přežité, socialistické a zjednodušující,101 může představovat v konečném důsledku samo o sobě zjednodušené vidění světa. Ideologie přebíraná z angloamerického prostředí není jedinou možnou perspektivou chápání sledovaného problému. Inspirovat se lze též v doktríně německé či francouzské, nám a našemu právnímu systému mnohem bližší. Ač to tak na první pohled asi nevypadá, tak právě z tohoto prostředí vychází právo unijní. Rozhodnutí Soudního dvora bychom proto také jeho optikou měli vnímat. Jsem si nicméně vědom síly sebenaplňujícího se proroctví. A teze závaznosti soudní judikatury a jejím precedenčním účinku zapustila v české právní vědě hluboké kořeny. Problematické je též ztotožňování povahy soudních rozhodnutí soudů českých a Soudního dvora. Rozdíly mezi nimi jsou totiž zásadní a souvisí s pravomocemi, které tyto soudy mají a s právem, s nímž tyto soudy pracují. Soudní dvůr na rozdíl od soudů českých je oprávněn podávat legální výklad unijního práva, a to na základě článku 19 Smlouvy o EU, pro závaznost výkladu hovoří též účelový výklad článku 267 Smlouvy o fungování EU a konečně, závaznost výkladu Soudního dvora je ve vazbě na oba články utvrzena povinností loajální spolupráce stanovené článkem 4 Smlouvy o EU, která váže jak členské státy obecně, tak i jejich soudy. 101 KUHN, Zdeněk. K otázce závaznosti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro domácí soudnictví. Právní rozhledy,. 2005, č. 1, s. 1 a násl. 321 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Literatura BRENNCKE, Martin. Judicial Law-Making in English and German Courts: Techniques and Timits of Statutory Interpretation. Cambridge, 2018. ISBN 9781780682693. CANOR, Iris. Primus interpares. Who is the ultimate guardian of fundamental rights Europe? European Taw Review, 2000, č. 25. HLOUCH, Lukáš. Teorie mezer a současné právní myšlení. Časopispro právní vědu a praxi, 2013, č. 2. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/ article/view/5760 ISTREFI, Kushtrim. The Application of Article 103 of the United Nations Charter in the European Courts: The Quest for Regime Compatibility on Fundamental Rights. European Journal of Tegal Studies, Winter 2012, roč.5,č.2.Dostupnéz:https://ejls.eui.eu/wp-content/uploads/sites/32/ pdfs/Autumn_Winter2012_2013/UNITED_NATIONS_CHARTER_ IN_THE_EUROPEAN_COURTS_%20THE_APPLICATION_OF_ ARTICLE_103_OF_THE_.pdf KACZ OROWSKA-IRELAND, Alina. European Union Law. Routledge, 2016. ISBN 978-1-138-84589-3. KISCHEL, Uwe. Rechtsvergleichung, C. H. Beck, 2015. KOMÁREK, Jan. Reasoning with Previous Decisions: Beyond the Doctrine of Precedent. American Journal of Comparative Law, 2013, roč. 61, č. 1. KUHN, Zdeněk. O velkých senátech a judikatorních odklonech vysokých soudů. Trávní rozhledy, 2013, č. 2. KUHN, Zdeněk. Judikatura a precedent v kontinentálním a angloamerickém právu. In: ŠÁMAL, Pavel, Guido RAIMONDI a Koen LENAERTS. Závaznost soudních rozhodnutí — vnitrostátní a mezinárodní náhledy. Praha: Wolters Kluwer, 2018. ISBN 978-80-7598-009-0. KUHN, Zdeněk. K otázce závaznosti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro domácí soudnictví. Trávní rozhledy, 2005, č. 1. KUHN, Zdeněk. Nová koncepce normativity judikatury obecného soudnictví na pozadí rozhodnutí Ústavního soudu. Trávní rozhledy, 2001, č. 6. LAVICKÝ, Petr. Komentář k občanskému zákoníku: Předmět úpravy a její základní zásady (§ 13). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná cast. (§ 1 az§ 654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, 2380 s. ISBN 978-80-7400-529-9. 322 David Sehnálek MACKOVA, Alena. Předmět úpravy a její základní zásady (§ 13). In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVORAK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svatek I. (§ 1—654). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 963—992. ISBN 978-80-7478-370-8. MAK, Elaine. Judicial Decision-Making in a Globalised World. A Comparative Analysis of the Changing Practices of Western Highest Courts. Hart Publishing, 2013. ISBN 9781849465540. MALENOVSKY, Jiří. Triptych zobrazování Soudního dvora ES: arbitr, „motor integrace" nebo „velký manipulátor"? Právník, Praha: Academia, 2007, roč. 146, č. 10, s. 1065-1084. ISSN 0324-7007. McGREGOR, Deborah B. a Cynthia M. ADAMS. The International Tawyers Guide to TegalAnalysis and Communication in the United States. Aspen Publishers, 2008, 469 s. ISBN 978-0735564770. MELZER, Filip a Petr TÉGL, Komentář k § 13 OZ. In MELZER, Filip, Petr TÉGL a kol. Občanský zákoník — Velký komentář— Svazek I. § 1—117. Praha: Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-73-1. POUND, Roscoe a John DAWSON. The French Bifurcation. In: LASSER, Mitchel de S.-O.-1'E. Judicial Deliberations: A Comparative Analysis of Transparency and legitimacy. Oxford: Oxford University Press, 2009, ISBN 978-0-19-957516-9. POSNER, Richard A. The Jurisprudence of Skepticism. Michigan Taw Review, 1988, roč. 86. ROUDIK, Peter. The Impact of Foreign Law on Domestic Judgments. Tibrary of Congress [online], [cit. 03. 05. 2019]. Dostupné z https://www. loc.gov/law/help/domestic-judgment/impact-of-foreign-law.pdf SMEJKALOVA, Terezie. K otázce normativity judikatury v České republice. In: Dny práva — 2008 — Days of Taw. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 1302-1311. ISBN 978-80-210-4733-4. SADL, Urska. Case — Case-Law — Law: Ruiz Zambrano as an Illustration of How the Court of Justice of the European Union Constructs Its Legal Arguments. European Constitutional Taw Review, 20163, roč. 9, č. 2. 323 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče SHARPSTON, Eleanor. The Shock Troops Arrive in Force: Horizontal Direct Effect of a Treaty Provision and Temporal Limitation of Judgments Join the Armoury of EC Law. In: MADURO, Miguel P. a Loľc AZOULAI. The Past and Future of EU Earn The Classics of EU law Revisited on the 50th Anniversary of the Rome Treaty. Oxford: Hart Publishing, 2010. SCHILLING, Theodor. The Autonomy of the Community Legal Order: An Analysis of Possible Foundations. Harvard International Taw Journal, 1996, č. 37. SYLLOVÁ, J., L. PÍTROVÁ, H. PALDUSOVÁ a kol. lisabonská smlouva. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010,1344 s. ISBN 978-80-7400-339-4. SOBEK, Tomáš. Argumenty teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. STEHLÍK, Václav. Ráčení o předběžné otázce v komunitárním právu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. STEHLÍK, Václav. Účinky rozhodnutí Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce. Právny ob^or, 2005, roč. 88, č. 4. ŠIMÍČEK, Vojtěch, Jan FILIP, Pavel MOLEK, Lenka BAHÝĽOVÁ, Milan PODHRÁZKÝ, Radovan SUCHÁNEK a Ladislav VYHNÁNEK. Ústava České'republiky — Komentář. Praha: Linde Praha, 2010, 1536 s. ISBN 978-80-7201-814-7. SKOP, Martin. ... právo, jatyk apriběh. Praha: Auditorium, 2013. SKOP, Martin. Interpretace práva jako literární interpretace. In: DAVID, Radovan, David SEHNÁLEK a Jiří VALDHANS (eds.). Dny práva -2010 — Days of Taw. Brno: Masarykova univerzita, 2010. TÝČ, Vladimír, Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 7. vyd. Praha: Leges, s. r. o., 2017. TÝČ, Vladimír, David SEHNÁLEK a Radim CHARVÁT. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu 1. vyd. Brno: Muni PRESS, 2011, 179 s. ISBN 978-80-210-5387-8. 324 uplatňovanie medzinárodných zmlúv spojeného kráľovstva a členských štátov európskej únie po brexite Miroslav Slašťan* Anotace Príspevok sa pri príležitosti jubilea profesora Vladimíra Týča venuje vzájomnému pôsobeniu práva Európskej únie a medzinárodného práva, ktorému sa podstatným spôsobom venoval, a významne tým prispel k formovaniu generácie akademikov aj na území Slovenskej republiky. Právne problémy spojené s Brexitom len podčiarkujú podmienenosť a vzájomnú závislosť právnych systémov. Osobitne sa venujem príkladu ďalšieho uplatnenia Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 uzatvorenej medzi Slovenskou republikou a Spojeným kráľovstvom po Brexite. Klíčová slova Európska únia; Brexit; medzinárodné právo; nariadenia; vystúpenie z Únie; Viedenský dohovor o zmluvnom práve; Spojené kráľovstvo; Slovenská republika; Dohoda o medzinárodnej cestne doprave z roku 2001; platnosť; zánik medzinárodnej zmluvy. 1 ÚVOD Koniec minulého tisícročia nepatril na Slovensku medzinárodnému právu a jeho rozvoju. Snáď iba vďaka medzinárodnému sporu o vodného dielo Gabčíkovo-Nagymaros medzi Slovenskom a Maďarskom nebolo najmä * Doc. JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD., Katedra medzinárodného práva a medzinárodných vzťahov, Právnická fakulta, Univerzita Komenského v Bratislave, Slovenská republika / Email: miroslav.slastan@flaw.uniba.sk 325 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče medzinárodné právo verejné na samom okraji záujmu právnickej obce, akademickej nevynímajúc. Nielen postavenie medzinárodných záväzkov v rámci ústavného rámca, ale aj súdna či ostatná právna prax nepovažovala až na výnimky medzinárodné právo za relevantný prameň práva. V tomto období každý, kto sa chcel napríklad po ukončení právnickej fakulty venovať na Slovensku medzinárodnému právu, bol považovaný za málo progresívneho, pragmatického či ambiciózneho právnika. Napriek tomu existovalo niekoľko vedeckých osobností, ktorých názory, publikácie či prednášky na Slovensku rezonovali. V roku 2002 som sa po ukončení právnickej fakulty takto ocitol pred prijímacou komisiou na Právnickej fakulte Masarykovej univerzity v Brne, ktorej predsedal profesor Vladimír Týč, známy obrovským rozhľadom a zanietením a najmä osobitným zameraním na prepojenie medzinárodného práva verejného s právom Európskej únie. Práve podčiarknutím významu medzinárodného práva a jeho prepojenie na právo Európskej únie chcem vzdať úctu a vďaku prof. JUDr. VladimíroviTýčovi, CSc, ktorého internacionalistické kreatívne zmýšľanie sa vôbec ako prvé zapísalo aj do môjho postoja nielen k právnym problémom a prístupu k jednotlivým otázkam vedy medzinárodného práva a práva Európskej únie. Považujem tiež za ideálnu príležitosť rozobrať niekoľko úvah o dopade Brexiíu (vystúpenia Spojeného kráľovstva z Európskej únie) na platnosť medzinárodných zmlúv, ako par excellence tému, ktorá len potvrdzuje profesorove idei o přepojeno sti oboch právnych systémov a zároveň vyjadruje význam jeho vedeckých záverov, ktoré dnes dopadajú na obrovský počet právnych problémov a právnych vzťahov, nielen vo verejnoprávnej, ale aj v súkromnoprávnej oblasti. 2 STRUČNÝ PREHĽAD ROZHODUJÚCICH UDALOSTÍ Dňa 23. 6. 2016 sa v Spojenom kráľovstve uskutočnilo referendum o vystúpení z Európskej únie (EÚ), pričom tesná väčšina hlasujúcich sa vyslovila za vystúpenie Spojeného kráľovstva z EÚ. V súlade so schváleným záko-nom o oznámení úmyslu vystúpiť z EU z roku 2017 v Spojenom kráľovstve (European Union (Notification of Withdrawal) A.ct 2017) oznámila 326 Miroslav Slašťan dňa 29. 3. 2017 Európskej rade predsedníčka vlády Spojeného kráľovstva úmysel Spojeného kráľovstva vystúpiť z Unie na základe článku 50 ZEU. Európska rada ako kľúčová inštitúcia EU v tomto procese ihneď po refe-rende vyzývala Spojené kráľovstvo na „aktiváciu článku 50" a bola už pripravená na ďalší proces rokovaní spojených s ukončením členstva Spojeného kráľovstva v EU. Vôbec prvýkrát v histórii Európskych spoločenstiev či neskôr EU došlo k začiatku procesu vystúpenia členského štátu z Unie. Európska rada prijala na svojom mimoriadnom zasadnutí už 29. 4. 2017 usmernenia, ktorými sa vymedzil rámec pre rokovania podľa článku 50 ZEU a stanovili sa celkové pozície a zásady, z ktorých bude Unia počas rokovaní vychádzať.2 Následne podstatným právnym aktom bolo rozhodnutie Rady, ktorým sa Komisia poveruje začať rokovania o dohode so Spojeným kráľovstvom, ktorá ustanoví spôsobjeho vystúpenia zEurópskejúnie? V tomto akte je uvedené, že dohoda o budúcom vzťahu medzi Úniou a Spojeným kráľovstvom sa môže sfinali-zovať a uzavrieť až vtedy, keď sa Spojené kráľovstvo stane treťou krajinou. Akt obsahuje v prílohe aj smernice na rokovania o dohode so Spojeným kráľovstvom s predpokladom o ich zmene podľa výsledkov rokovaní. V článku 50 ZEU sa však vyžaduje, aby sa v dohode, ktorá ustanoví spôsob vystúpenia, zohľadnil rámec budúcich vzťahov s Úniou. Dohoda o vystúpení tak definuje len spôsob vystúpenia a nie budúcu časovo neobmedzenú (dlhodobú) úpravu vzájomných vzťahov. V _ r Článok 50 ZEU (zavedený Lisabonskou zmluvou4) tiež upravuje okamih, keď nastanú účinky vystúpenia dotknutého členského štátu z Unie, pričom Oznámenie predsedníčky vlády Spojeného kráľovstva T. May adresované predsedovi Európskej Rady D. Tuskovi dostupné z: http://data.consilium.europa.eu/doc/docu-ment/XT-20001-2017-INIT/en/pdf [30. 4. 2019]. Pozri dokument dostupný z: https://www.consilium.europa.eu/media/21756/29-euco--art50-guidelines-sk.pdf [30. 4. 2019]. Ďalšie usmernenia prijala Európska rada 15. 12. 2017. COM/2017/0218 final. Rokovania sa viedli na základe usmernení z 29. apríla a 15 decembra 2017 a z 23. marca 2018 poskytnutých Európskou radou, pričom ich celkovým cieľom bolo zabezpečiť riadené vystúpenie Spojeného kráľovstva z Unie a Euratomu. Pozri tiež SIMAN, M. a M. SLASTAN. Právo Európskej únie: inštitucionálny systém a právny poriadok Únie s judikaturou. 1. vyd. Bratislava: EUROIURIS — Európske právne centrum, 2012, s. 71. 327 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče stanovuje, že zakladajúce zmluvy (ergo právo EU) sa na tento členský štát prestanú vzťahovať: 1. odo dňa nadobudnutia platnosti dohody o vystúpení alebo 2. v prípade, ak sa tak nestane, dva roky po oznámení členského štátu o svojom úmysle vystúpiť. Táto maximálna lehota dvoch rokov po tomto oznámení sa uplatňuje v prípade, že členovia Európskej rady jednomyseľne a po dohode s dotknutým členským štátom nerozhodnú o jej predĺžení. Článok 50 Zmluvy o Európskej únii sa v súlade s článkom 106a Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu uplatňuje na Európske spoločenstvo pre atómovú energiu. Podľa následne schváleného zákona Spojeného kráľovstva o vystúpení z Európskej únie z roku 2018 (European Union (Withdrawal) A.ct 2018), ktorý bol vyhlásený 26. júna 2018, možno dohodu o vystúpení ratifikovať iba vtedy, ak minister Spojeného kráľovstva predložil každej snemovni parlamentu vyhlásenie, že sa dosiahla politická dohoda; kópiu dojednanej dohody o vystúpení a kópiu rámca budúcich vzťahov a dojednaná dohoda o vystúpení a rámec budúcich vzťahov boli o.i. schválené uznesením House o f Commons [Dolná snemovňa] o návrhu, ktorý predložil minister Spojeného kráľovstva a parlament tiež prijal zákon, ktorý obsahuje ustanovenia o vykonaní dohody o vystúpení.5 Vyjednávači Komisie a Spojeného kráľovstva sa dňa 14. 11. 2018 dohodli na podmienkach dohody o vystúpení. Komisia dokončenú dohodu o vystúpení schválila dňa 22. 11. 2018. Európska rada následne dňa 25. 11. 2018 odsúhlasila Dohodu o vystúpení Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného írska z Európskej únie a z Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu6. Európska rada zároveň vyzvala Komisiu, Európsky parlament a Radu, aby podnikli kroky potrebné na to, aby dohoda mohla nadobudnúť platnosť 30. 3. 2019 a viesť k riadenému vystúpeniu („riadený Brexit"). Proces schválenia dohody o vystúpení na strane EU uzatvorilo rozhodnutie Rady o podpise, v mene Európskej únie a Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu, 5 Pozri § 13 ods. 1 European Union (Withdrawal) Act 2018. 6 Znenie dohody o vystúpení pripojené k rozhodnutiu (EU) 2019/274 sa uverejnilo v Ú v EÚ C 661,19. 2. 2019, s. 1. 328 Miroslav Slašťan Dohody o vystúpení Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného írska ^Európskej únie a ^Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu zo dňa 11. 1. 20197. Dňa 20. 3. 2019 požiadala predsedníčka vlády Spojeného kráľovstva Theresa Mayová listom predsedu Európskej rady Donalda Tuska o predĺženie lehoty podľa článku 50 ZEU do 30. júna 2019 s cieľom dokončiť ratifikáciu dohody o vystúpení na strane Spojeného kráľovstva. Európska rada 21. marca 2019 súhlasila s predĺžením do 22. mája 2019, ak Dolná snemovňa „nasledujúci týždeň schváli dohodu o vystúpení"8. Totiž ak bude Spojené kráľovstvo aj v dňoch 23.-26. mája 2019 stále členským štátom, bude sa naň vzťahovať povinnosť uskutočniť voľby do Európskeho parlamentu v súlade s právom Unie. V prípade, ak Dolná snemovňa dohodu o vystúpení najneskôr do 29. marca 2019 neschváli, lehota stanovená v článku 50 ods. 3 ZEU sa predlžuje len do 12. apríla 2019. V tom prípade Spojené kráľovstvo pred 12. aprílom 2019 poskytne informácie o ďalšom postupe, ktorý Európska rada posúdi.9 Keďže Dolná snemovňa odmietla aj v ďalšom pokuse dohodu o vystúpení schváliť, požiadala britská premiérka T. May o ďalšie predĺženie lehoty podľa čl. 50 ZEÚ. Dňa 11.4. 2019 schválila Európska rada ďalší odklad Brexitu do 31. októbra 201910 (predĺženie lehoty podľa článku 50 ZEU)11, ak však obe strany schvália dohodu o vystúpení skôr, Spojené kráľovstvo z Únie vystúpi v prvý deň nasledujúceho mesiaca.12 7 Rozhodnutie Rady (EU) 2019/274 z 11. januára 2019 o podpise, v mene Európskej únie a Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu, Dohody o vystúpení Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného Irska z Európskej únie a z Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu (U. v. EU L 471, 19. 2. 2019, s. 1). 8 Rozhodnutie Európskej rady (EU) 2019/476 prijaté po dohode so Spojeným kráľovstvom z 22. marca 2019, ktorým sa predlžuje lehota podľa článku 50 ods. 3 Zmluvy o EÚ (Ú. v EÚ L 801, 22. 3. 2019, s. 1). 9 Pozri čl. 1 druhý odstavec rozhodnutia Európskej rady 2019/476. 10 Rozhodnutie Európskej rady (EU) 2019/584 prijaté po dohode so Spojeným kráľovstvom z 11. apríla 2019, ktorým sa predlžuje lehota podľa článku 50 ods. 3 Zmluvy o EÚ (Ú. v EU L 101,11. 4. 2019, s. 1-3). 11 Toto rozhodnutie sa prestane uplatňovať 31. mája 2019 v prípade, že Spojené kráľovstvo neuskutočnilo voľby do Európskeho parlamentu v súlade s uplatnitelným právom Unie a neratifikovalo dohodu o vystúpení do 22. mája 2019. 12 Pozri tiež rozhodnutie Rady (EU) 2019/642 z 13. apríla 2019, ktorým sa mení rozhodnutie (EU) 2019/274 o podpise, v mene Európskej únie a Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu, Dohody o vystúpení Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného Irska z Európskej únie a z Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu (Ú. v EÚ L 1101, 25. 4. 2019, s. 1-3). 329 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Ku dňu dokončenia tohto príspevku (12. 5. 2019) nebola Dohoda o vystúpení Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného írska z Európskej únie a z Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu z dôvodu absencie súhlasu britskej Dolnej snemovne a naplnenia postupu podľa § 13 zákona Spojeného kráľovstva o vystúpení z Európskej únie z roku 2018, ratifikovaná. Ratifikácia dohody o vystúpení je v Spojenom kráľovstve v súčas-nosti neistá a je vysoký predpoklad, že v súlade s čl. 50 Zmluvy o EU dňom 1. 11. 2019 o 00.00 hod. vystúpi Spojené kráľovstvo z Európskej únie bez dohody predpokladanej čl. 50 ZEU (tzv. „No-Dea/ Brexiŕ alebo „neriadený Brexiŕ či „tvrdýBrexiŕ0). 3 MOŽN É VARIANTY BREXITU V KONTEXTE PRÁVNYCH DÔSLEDKOV Na základe vyššie uvedených faktov možno zhrnúť tri scenáre Brexitu: 3.1 Tvrdý Brexit Spojené kráľovstvo od dátum vystúpenia: 1.11. 2019, 00.00 hod. (SEC) pre-stane byť členským štátom EU bez akejkoľvek úpravy právnych vzťahov, dočasnej či trvalej. V prípade tzv. „tvrdého Brexitu" sa na území Spojeného kráľovstva prestane okamžite (k 1. 11. 2019 o 00.00 hod. SEČ) aplikovať právo EU. Spojené kráľovstvo bude ihneď tretím (nečlenským) štátom a akékoľvek napr. správne rozhodnutia budú považované za akty nečlenského štátu, alebo občania Spojeného kráľovstva budú okamžite považovaní za štátnych príslušníkov tretej krajiny. Právnym základom Brexitu v tomto prípade je v zásade jedine čl. 50 ZEÚ spolu s rozhodnutím Európskej rady o predĺžení dvojročnej lehoty (rozhodnutie Európskej rady 2019/584 z 11. apríla 2019). Predpokladáme tiež, že voľby britských zástupcov do Európskeho parlamentu sa na území Spojeného kráľovstva riadne koncom mája 2019 uskutočnia. 3.2 Riadený Brexit Dohodu o vystúpení Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného írska z Európskej únie a z Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu je stále možné ratifikovať tak, aby najneskôr k dátumu vystúpenia (1. 11. 2019, 330 Miroslav Slašťan 00.00 hod. SEČ) nadobudla platnosť. Takýto postup predpokladá najmä platné rozhodnutie Európskej rady (EÚ) 2019/584 z 11. apríla 2019 a súvisiace rozhodnutie Rady 2019/274 v znení rozhodnutia Rady (EÚ) 2019/642. Je nutné konštatovať, že Dohoda o vystúpení upravuje spôsob vystúpenia Spojeného kráľovstva z EU a okamžitú úpravu vzťahov počas prechodného obdobia, tzn. v rámci jej ustanovení možno určovať práva a povinností všetkých dotknutých subjektov len počas tohto obdobia (nie dlhodobo, či trvalo). Dohoda o vystúpení reguluje aplikovateľnosť práva EÚ na území Spojeného kráľovstva, postavenie jednotlivých subjektov práva, resp. aj účinky najmä správnych a súdnych rozhodnutí vydaných orgánmi Spojeného kráľovstva do okamihu vystúpenia, resp. konca prechodného obdobia. Podľa článku 126 Dohody o vystúpení sa uplatňuje prechodné (implementačně) obdobie, ktoré sa začne dátumom nadobudnutia platnosti tejto dohody a skončí sa 31. 12. 2020. Právo EÚ sa uplatňuje na Spojené kráľovstvo a v Spojenom kráľovstve počas prechodného obdobia, ak sa v Dohode o vystúpení nestanovuje inak.13 Právo EÚ má v prechodnom období vo vzťahu k Spojenému kráľovstvu a v Spojenom kráľovstve rovnaké právne účinky ako tie, ktoré má v rámci Únie a jej členských štátov, a vykladá a uplatňuje sa v súlade s rovnakými postupmi a všeobecnými zásadami, aké sa uplatňujú v rámci Únie.14 3.3 Žiadny Brexit Podľa rozsudku Súdneho dvora z 10. 12. 2018 vo veci C-621/18, Andy Wightman a iní, sa má článok 50 ZEU vykladať v tom zmysle, že v prípade, že členský štát oznámil Európskej rade v súlade s týmto článkom svoj úmy-sel vystúpiť z Unie, uvedený článok tomuto členskému štátu umožňuje, aby dovtedy, kým dohoda o vystúpení uzavretá medzi uvedeným členským štátom a Európskou úniou nenadobudne platnosť, alebo ak takáto dohoda nebola uzavretá, dovtedy, kým neuplynie lehota dvoch rokov stanovená v treťom odseku toho istého článku, ktorú možno prípadne predĺžiť v súlade s týmto 13 Pozri čl. 127 ods. 1 Dohody o vystúpení. Napríklad článok 11 ods. 4 ZEU, článok 20 ods. 2 písm. b), článok 22 a článok 24 prvý odsek ZFEU, články 39 a 40 Charty základných práv Európskej únie a akty prijaté na základe uvedených ustanovení sa vo vzťahu k Spojenému kráľovstvu neuplatňujú. 14 Pozri čl. 127 ods. 3 Dohody o vystúpení. 331 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče odsekom, jednoznačne a bezpodmienečne jednostranne odvolal toto oznámenie prostredníctvom písomného oznámenia adresovaného Európskej rade po tom, čo dotknutý členský štát prijal rozhodnutie o odvolaní v súlade so svojimi ústavnými požiadavkami. Cieľom takéhoto odvolania je potvrdiť členstvo tohto členského štátu v Európskej únii za nezmenených podmienok, pokiaľ ide o jeho status členského štátu, pričom na základe uvedeného odvolania sa končí postup vystúpenia. Z uvedeného výkladu čl. 50 ZEÚ podanom v rozsudku Súdneho dvora Andy Wightman a iní vyplýva, že Spojené kráľovstvo môže jednostranne odvolať kedykoľvek do 31. 10. 2019 oznámenie o vystúpení z EU, a to prostredníctvom písomného oznámenia adresovaného Európskej rade. Ako možný scenár tak nemožno vylúčiť ani jednostranné odvolanie Brexitu zo strany Spojeného kráľovstva. V takomto prípade bude Spojené kráľovstvo naďalej členským štátom a na jeho území sa bude uplatňovať právo EU naďalej za nezmenených podmienok. 3.4 Ďalší odklad Brexitu Podľa ustanovenia čl. 50 ods. 3 ZEU môže Európska rada jednomyseľne rozhodnúť o predĺžení dvojročnej lehoty (od oznámenia úmyslu vystúpiť z EU po okamih vystúpenia) po dohode s dotknutým členským štátom. Ide o ad hoc posunutie časových účinkov vystúpenia. Pôvodný dátum Brexitu odvíjajúci sa od oznámenia britskej premiérky T. May zo dňa 29. 3. 2017 bol rozhodnutím Európskej rady už dvakrát posunutý. Vzhľadom k tomu nie je nepravdepodobné (napriek stanovisku Európskej rady, že obdobie právnej neistoty nie je vhodné predlžovať), že Európska rada rozhodne o ďalšom posunutí dátumu Brexitu. 4 DOPAD BREXITU NA UPLATŇOVANIE MEDZINÁRODNÝCH ZMLÚV V súvislosti s vystúpením Spojeného kráľovstva z EÚ sa prirodzene otvára množstvo zaujímavých otázok v súvislosti najmä s uplatňovaním jednotlivých prameňov práva a tiež správnych či súdnych rozhodnutí vydaných na základe týchto prameňov po dátume vystúpenia a následne po dátume skončenia prechodného obdobia (v prípade riadeného Brexitu). 332 Miroslav Slašťan Azda najzaujímavejšou a najzložitejšou je okruh otázok spojný s uplatňovaním medzinárodných zmlúv, ktoré Spojené kráľovstvo uzatvorilo s členskými štátmi pred uplatňovaním práva EÚ, alebo ktoré Spojené kráľov-stvo uzatvorilo počas členstva v EU s tretími štátmi alebo medzinárodnými organizáciami. Nie je v možnostiach jediného príspevku podrobiť detailnej analýze všetky situácie, ktoré sa naviac postupne vykryštalizujú a je ich naviac neľahké odhadnúť. Ako možnú vzorovú situáciu uvediem jeden príklad, ktorý je nutné vyriešiť pre právnu prax okamžite (ešte s predpokladaným dátumom tvrdého Brexitu) a poskytuje variabilitu situácií, ktoré je nutné zohľadniť. 4.1 Uplatňovanie medzinárodných zmlúv uzatvorených Spojeným kráľovstvom so Slovenskou republikou - prípad Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 Spojené kráľovstvo vstúpilo ešte do Európskych spoločenstiev počas prvého rozšírenia k 1. 1. 1973. V oblastiach, ktoré nespadali do výlučných právomocí ES uzatváralo Spojené kráľovstvo s budúcimi členskými štátmi medzinárodné dohody. Obzvlášť dôležitou vo frekventovanej oblasti nákladnej a osobnej dopravy je aj Dohoda med^i vládou Slovenskej republiky a vlá-dou Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného Irska o medzinárodnej cestnej doprave, podpísaná v Bratislave dňa 11. 1. 2001, ktorá nadobudla platnosť na základe jej článku 11 ods. 1 dňa 30. 4. 2004, tzn. jeden deň pred vstupom SR do EU (nadobudnutím platnosti Zmluvy o pristúpení SR do EU dňa 1. 5. 2004). Nepochybné tak od 1. 5. 2004 išlo o medzinárodnú zmluvu podľa čl. 351 ZFEÚ. Dohoda o medzinárodnej cestne doprave z roku 2001 nahradila skoršiu Dohodu uzatvorenú medzi vládou Československej socialistickej republiky a vládou Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného Irska o medzinárodnej cestnej doprave, ktorá bola podpísaná 10. 11. 1970 v Prahe a nadobudla platnosť 5. 6. 1971.15 Dohoda o medzinárodnej cestne doprave z roku 2001 tak bola kontinuálnym a neprerušovaným pokračovaním osobitnej právnej regulácie niektorých základných aspektov medzinárodnej cestnej 15 Pozri vyhlášku ministra zahraničných vecí uverejnenú pod č. 82/1971 Zb. 333 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče dopravy medzi SR a Spojeným kráľovstvom. Predpokladáme, že Spojené kráľovstvo nebolo obmedzené pri uzatváraní dohody z roku 2001 právom EU. Takéto obmedzenie však môže byť v súčasnosti reálne, tzn. je nutné skúmať vývoj práva EU v konkrétnej oblasti, najmä či umožňuje uplatňovanie medzinárodných zmlúv členských štátov s tretími štátmi (ktorým sa Spojené kráľovstvo stane). Následné „oživenie" skorších medzinárod-ných zmlúv by mohlo byť v rozpore s právomocou EU dojednať samostatne osobitnú medzinárodnú zmluvu. Dohoda o medzinárodnej cestne doprave z roku 2001 bola tiež dojed-návaná so zreteľom na neskoršie možné členstvo SR v EU a bez ohľadu na jej dĺžku trvania, resp. nahradenie právnymi predpismi Európskej únie v oblasti dopravnej politiky (v tomto zmysle dohoda neobsahuje relevantné ustanovenie). Dohoda o medzinárodnej cestne doprave z roku 2001 bola uzatvorená v súlade s Viedenským dohovorom o zmluvnom práveu (ďalej len „VDZP") a je logické, že úvahy o jej ďalšom uplatňovaní budú podriadené pravidlám VDZP. Podľa čl. 4 (vylúčenie spätnej pôsobnosti dohovoru) VDZP: „Tento dohovor sa vyťahuje len na zmluvy uzavreté medzi štátmi azpotom, keď dohovor nadobudol voči nim platnosť, bez uJmy všetkých pravidiel v ňom obsiahnutých, vzťahujúcich sa na zmluvy podľa medzinárodného práva nezávisle na tomto dohovore." VDZP je platný a záväzný na území Slovenskej republiky (od 28. 8. 1987 pre ČSSR a odl. 1.1993 pre SR), a tiež na území Spojeného kráľovstva (od 27.1.1980). SR aj Spojené kráľovstvo sú ku dňu uzavretia Dohody o medzinárodnej cestne doprave z roku 2001 zmluvnými stranami VDZP a preto sa VDZP uplatňuje najmä na otázky jej platnosti, dočasného vykonávania, vykonávania či výkladu, alebo neplatnosti, zániku či prerušenia vykonávania. V čase uzatvárania Dohody o medzinárodnej cestne doprave z roku 2001 nebola zmluvná voľnosť SR v zásade obmedzená, pričom SR v tom čase už prevzala záväzok aproximácie práva EÚ do právneho 16 Viedenský dohovor o zmluvnom práve z 23. 5. 1969, platný od 27. 1. 1980 a pre Československú socialistickú republiku od 28. 8. 1987, vyhlásený v Zbierke zákonov dňa 4. 9. 1987 pod číslom 15/1988 Zb. 334 Miroslav Slašťan poriadku SR na základe čl. 6917 Asociačnej dohody (v oblastiach práva podľa čl. 7018). Osobitné ustanovenia k spolupráci EÚ a SR v oblasti dopravy boli stanovené čl. 82 Asociačnej dohody bez obmedzenia uzatvárať medzinárodné zmluvy medzi členskými štátmi a SR ako asociovanou krajinou. Až do nadobudnutia platnosti Zmluvy o pristúpení SR k EU dňa 1. 5. 2004 sa právne vzťahy medzi SR a ES (resp. EÚ) spravovali touto dohodou.19 Obdobne nebola obmedzená zmluvná voľnosť Spojeného kráľovstva prá-vom EU. V oblasti cestnej nákladnej dopravy sa uplatňovali v čase schvaľovania Dohody o medzinárodnej cestne doprave z roku 2001 najmä: 1. Nariadenie Rady (EHS) č. 881/92 z 26. marca 1992 o prístupe na trh v preprave tovarov cestnou dopravou v rámci spoločenstva na územie alebo z územia členského štátu alebo pri prechode cez územie jedného alebo viacerých členských štátov. Podľa čl. 1 ods. 2 „v prípade, že ide o prepravu z členského do nečlenského štátu a naopak, toto nariadenie sa použije pre tú časť trasy, ktorá vedie územím členského štátu, v ktorom prebieha nakládka alebo vykládka, a to (až) po uzavretí potrebnej dohody medzi spoločenstvom a dotknutým nečlenským štátom". 2. Nariadenie Rady (EHS) č. 3118/93 z 25. októbra 1993, ktorým sa stanovujú podmienky, za ktorých sú dopravcovia, ktorí nemajú bydlisko/ sídlo v určitom členskom štáte, oprávnení vykonávať vnútroštátnu nákladnú cestnú dopravu v tomto štáte. 3. Smernica Európskeho parlamentu a Rady 2006/94/ES z 12. decembra 2006 o vytvorení spoločných pravidiel pre určité typy cestnej prepravy tovarov. 4. Nariadenie Rady (EHS) č. 684/92 zo 16. marca 1992 o spoločných pravidlách pre medzinárodnú prepravu osôb autokarmi a autobusmi. 17 Podľa čl. 69 Asociačnej dohody: „Zmluvné strany sú si vedomé toho, že hlavnou podmienkou pre hospodársku integrace Slovenskej republiky do Spoločenstva je ubližovanie existujúcich a budúcich legislatívnych predpisov Slovenskej republiky s predpismi Spoločenstva. Slovenská republika vyvinie úsilie na zabezpečenie postupnej %lučiteľnosti jej legislatívnych predpisov s predpismi Spoločenstva." 18 Podľa čl. 70 Asociačnej dohody: „Zbližovanie práva bude zahŕňať najmä tieto oblasti: colné právo, podnikové právo, bankové právo, vedenie účtov a dane podnikov, duševné vlastníctvo, ochranu pracovníkov na pracovisku, finančné služby, pravidlá hospodárskej súťaže, ochranu zdravia a života ľudí, ^vierat a rastlín, ochranu spotrebiteľa, nepriame dane, technické predpisy a normy, zákony a predpisy o využití jadrovej energie, dopravu a životné prostredie." 19 Asociačná dohoda nadobudla platnosť dňa 1. 2. 1995. 335 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Podľa čl. 1 ods. 2 v prípade prepravy z členského štátu do tretej krajiny a naopak sa toto nariadenie bude uplatňovať na časť cesty na území členského štátu, kde cestujúci nastupujú alebo vystupujú, po uzavretí potrebnej dohody medzi spoločenstvom a dotknutou treťou krajinou. Podľa čl. 1 ods. 3 do uzavretia dohôd medzi spoločenstvom a dotknutými tretími krajinami nie sú týmto nariadením dotknuté ustanovenia týkajúce sa prepravy uvedenej v odseku 2 obsiahnuté v dvojstranných dohodách medzi členskými štátmi s takýmito tretími krajinami. Členské štáty sa však budú usilovať o prispôsobenie týchto dohôd, aby sa zabezpečila dodržanie zásady nediskriminácie medzi dopravcami spoločenstva. 5. Nariadenie Rady (ES) č. 12/98 z 11. decembra 1997, ktorým sa stanovujú podmienky, za ktorých môžu dopravcovia, ktorí nemajú bydlisko/sídlo v určitom členskom štáte vykonávať vnútroštátnu cestnú osobnú dopravu v členskom štáte. Podľa citovaných ustanovení nariadenia Rady (EHS) č. 881/92 a nariadenia Rady (EHS) č. 684/92 je zrejmé, že predpokladajú už uzatvorené, alebo aj ďalšie uzatváranie bilaterálnych medzinárodných zmlúv medzi členskými štátmi a nečlenskými štátmi. Spojené kráľovstvo bolo teda v súlade s právom EÚ oprávnené uzatvoriť medzinárodnú zmluvu o medzinárodnej cestnej doprave so Slovenskou republikou ako nečlenským štátom. Následne je nutné analyzovať uplatňovanie Dohody o medzinárodnej cest-nej doprave z roku 2001 po vstupe SR do EU, tzn. od 1. 5. 2004, odkedy je oba zmluvné štáty možné považovať súčasne za členské štáty EU s potenciálnou duplicitnou harmonizovanou či unifikovanou právnou úpravou v dotknutej oblasti. Dohoda o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 nadobudla platnosť dňa 30. 4. 2004 a doposiaľ ju žiadna zo zmluvných strán písomne nevypovedala. Je skutočnosťou, že dňa 1. 5. 2004 sa Slovenská republika stala členským štátom EÚ a na území SR sa aplikovalo právo EÚ. Časové aspekty záväznosti a priamej alebo nepriamej aplikácie práva EÚ na území Slovenskej republiky však neboli jednotné a vyplývali predovšetkým z: 1. ustanovení Zmluvy o pristúpení SR k EU, vrátane Aktu o podmienkach pristúpenia a prílohy XIV k Aktu, 336 Miroslav Slašťan 2. jednotlivých osobitných ustanovení procesných a hmotnoprávnych noriem EU, 3. judikatury Súdneho dvora EÚ, 4. Ústavy Slovenskej republiky (najmä čl. 7 ods. 2 Ústavy SR), 5. úrovne transpozičnej vnútroštátnej legislatívy (najmä v prípade smerníc). Z ustanovenia článku 2 Aktu o podmienkach pristúpenia, ktorý tvorí neod-deliteľnú súčasť Zmluvy o pristúpení SR k EU, je zrejmé, že ustanovenia pôvodných zakladajúcich zmlúv (primárneho práva EÚ) a aktov prijatých inštitúciami EÚ (sekundárne právo EÚ) pred ich pristúpením, sú pre nové členské štáty záväzné odo dňa ich pristúpenia, t. j. od nadobudnutia platnosti zmluvy o pristúpení (1. 5. 2004) s ohľadom na temporálne alebo trvalé dero-gácie v nej uvedené (uvedené najmä v prílohe XIV Aktu o podmienkach pristúpenia pokiaľ ide o Slovenskú republiku). Primárne a sekundárne právo EU teda nepôsobilo na území SR odo dňa pristúpenia ako celok a bez výnimiek. Z čl. 2 a čl. 10 Aktu o podmienkach pristúpenia ďalej vyplýva uplatňovanie primárneho a sekundárneho práva s ohľadom na rôzne prechodné opatrenia (napr. čl. 34 tohto aktu), resp. temporálne derogácie, ktoré sú uvedené v tomto akte alebo v jeho prílohách buď konkrétne (napr. body 2 a 3 prílohy XIV tohto aktu), alebo neurčito s možnosťou ich zavedenia počas určitého obdobia (napr. čl. 38 a bod 2 prílohy XIV tohto aktu). V prílohe XIV Aktu o podmienkach pristúpenia20 pokiaľ ide o Slovenskú republiku sú v bode 6 uvedené aj dočasné derogácie týkajúce sa právnych aktov EU v oblasti dopravy. Podľa ďalších ustanovení prílohy XIV sa kľúčové nariadenie č. 3118/93, ktorým sa stanovujú podmienky, za ktorých sú dopravcovia, ktorí nemajú bydlisko/sídlo v určitom členskom štáte, oprávnení vykonávať vnútroštátnu nákladnú cestnú dopravu v tomto štáte neaplikovalo pre dopravcov usadených v SR počas prechodného obdobia. Naviac podľa čl. 351 ZFEU (čl. 307 v čase pristúpenia SR k EU „ustanovenia %mlúv neovplyvnia práva a povinnosti vyplývajúce ^ dohôd u^avreých pred 1' .januárom 1958 alebo pre pristupujúce štáty pred dňom ich prístupu med^ijedným alebo viaceými členskými štátmi najednej strane ajedným alebo viacerými tretími krajinami na strane druhej" 20 PRÍLOHA XIV: Zoznam uvedený v článku 24 aktu o pristúpení: Slovensko. 337 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Vstup SR do EU dňa 1. 5. 2004 tak neovplyvnil sám o sebe platnosť a vykonávanie Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001. Nie sú známe ani iné relevantné informácie, podľa ktorých by zmluvné strany považovali Dohodu o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 za neplatnú či zaniknutú.21 Vstup SR do EU ovplyvnil vykonávanie a aplikáciu Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 predovšetkým v tom, že pre dopravcov usadených v SR boli postupne (v rámci rôznych prechodných období22) záväzné jednotlivé ustanovenia práva EU, ktoré nakoniec ako celok nahradili uplatňovanie tejto medzinárodnej dohody. Toto konštatovanie tiež vyplýva z porovnania pôsobnosti (časovej, územnej, vecnej a osobnej) Dohody o medzinárodnej cestne doprave z roku 2001 a príslušnej legislatívy EÚ. 4.2 Vykonávanie Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 po riadenom Brexite Dohoda o vystúpení neobsahuje pre oblasť aktov Unie v cestnej osobnej či nákladnej doprave žiadne špecifické ustanovenia, preto ich uplatňovanie v rámci prechodného obdobia je možné podradiť jedine pod všeobecný režim. V prípade ratifikácie Dohody o vystúpení Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného írska z Európskej únie a z Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu sa bude podľa čl. 126 Dohody o vystúpení uplatňovať prechodné (implementačně) obdobie, ktoré sa skončí 31. 12. 2020. Podľa čl. 127 Dohody o vystúpení sa právo Únie sa počas prechodného obdobia plne uplatňuje na Spojené kráľovstvo a v Spojenom kráľovstve (keďže neexistujú osobité ustanovenia). Počas uvedeného prechodného obdobia sa budú relevantné nariadenia EÚ upravujúce medzinárodnú cestnú nákladnú a osobnú dopravu naďalej uplatňovať nielen na území SR, ale aj na území Spojeného kráľovstva, 21 Pozri čl. 42 a nasl. VDZP 22 Bod 6 prílohy IVX (doprava) ustanovil max. päťročné resp. výnimočne najdlhšie sedemročné prechodné obdobie). 338 Miroslav Slašťan tzn. ďalej uvedené nariadenia budú účinné a aplikovateľné v tomto období v plnom rozsahu: 1. nariadenie č. 1071/2009 z 21. októbra 2009, ktorým sa ustanovujú spoločné pravidlá týkajúce sa podmienok, ktoré je potrebné dodržiavať pri výkone povolania prevádzkovateľa cestnej dopravy, a ktorým sa zrušuje smernica Rady 96/26/ES,23 2. nariadenie č. 1072/2009 z 21. októbra 2009 o spoločných pravidlách prístupu nákladnej cestnej dopravy na medzinárodný trh (prepracované znenie)24, 3. nariadenie č. 1073/2009 z 21. októbra 2009 o spoločných pravidlách prístupu na medzinárodný trh autokarovej a autobusovej dopravy a o zmene a doplnení nariadenia (ES) č. 561/2006,25 ktoré je ďalej vykonané: a) nariadením Komisie č. 361/2014 z 9. apríla 2014, ktorým sa stanovujú podrobné pravidlá uplatňovania nariadenia Európskeho parlamentu a Rady (ES) č. 1073/2009, pokiaľ ide o dokumenty pre medzinárodnú dopravu cestujúcich autokarmi a autobusmi, a ktorým sa zrušuje nariadenie Komisie (ES) č. 2121/98.26 Uvedené nariadenia ad 1) až 3a) spoločne upravujú v súčasnosti základné podmienky prístupu k povolaniu a prístupu na trh v oblasti prepravy cestujúcich a tovaru po ceste, tzn. sú základom pravidiel vnútorného trhu cestnej dopravy a jeho konkurencieschopnosti. Vyššie uvedené nariadenia v plnom rozsahu nahradili uplatňovanie Dohody o medzinárodnej cestne doprave z roku 2001. V prípade riadeného Brexitu budú SR aj Spojené kráľovstvo naďalej uplatňovať vyššie uvedené nariadenia EU a nebudú vykonávať Dohodu o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001. V súlade s predpokladaným a avizovaným vývojom, má počas prechodného obdobia do jeho skončenia k 31. 12. 2020 dôjsť k „trvalej úprave budúcich vzťahov", ktorá zahŕňa uzatvorenie jednej či viacerých odvetvových medzinárodných zmlúv EÚ — Spojené kráľovstvo. V prípade absencie uzatvorenia všeobecnej či špecifickej odvetvovej medzinárodnej dohody 23 Ú. v. EÚ L 300,14. 11. 2009, s. 51-71. 24 Ú. v. EÚ L 300,14. 11. 2009, s. 72-87. 25 Ú. v. ES L 300,14. 11. 2009, s. 88 a nasl. 26 Ú. v. EÚ L 107,10. 4. 2014, s. 39-55. 339 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče v oblasti medzinárodnej cestnej (osobnej a nákladnej) doprave sa po skončení prechodného obdobia k 31. 12. 2020 otvára priestor pre pokračovanie uplatňovania Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001. 4.3 Vykonávanie Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 po tvrdom Brexite V prípade absencie akejkoľvek dohody o vystúpení (Dohodu o vystúpení Spojeného kráľovstva sa nepodarí ratifikovať) prestane byť Spojené kráľovstvo dňa 1. 11. 2019, 00.00 hod. (SEČ) nielen členským štátom EÚ, ale v zmysle ustanovení primárneho a sekundárneho práva bude okamžite tretím (nečlenským) štátom. Právnické či fyzické osoby s bydliskom, obvyklým pobytom či sídlom v Spojenom kráľovstve (všetky osoby usa-dené v Spojenom kráľovstve) sú v zmysle legislatívy EU osobami z tretieho (nečlenského) štátu. Obdobne územie Spojeného kráľovstva je považované za územie, kde sa neaplikuje právo EÚ a ktoré je mimo colnej únie. V zmysle Oznámenia zainteresovaným stranám — vystúpenie Spojeného kráľovstva a právne predpisy HU v oblasti cestnej dopravy (Brusel, 19. 1. 2018) budú dero-gované účinky osvedčení, práv či povinností stanovených v príslušných nariadeniach EÚ, najmä nariadenia č. 1071/2009, nariadenia č. 1072/2009 a nariadenia č. 1073/2009. Napríklad: 1. neplatné budú osvedčenia o odbornej spôsobilosti pre prevádzkovateľov cestnej dopravy/vedúcich dopravy vydané orgánmi Spojeného kráľovstva (nariadenie č. 1071/2009), 2. prestane platiť úniový režim vzájomného uznávania vodičských preukazov (čl. 2 smernice 2006/126/ES), 3. neplatné budú licencie na medzinárodnú prepravu tovaru vydané orgánmi Spojeného kráľovstva v zmysle nariadenia č. 1072/2009, rovnako bude nedovolená kabotážna preprava dopravcami usadenými v Spojenom kráľovstve, 4. neplatné budú licencie na medzinárodnú prepravu osôb autokarmi a autobusmi vydané orgánmi Spojeného kráľovstva v zmysle nariadenia č. 1073/2009. Preskúmaní ďalších ustanovení práva EU nemožno zatiaľ identifikovať oblasti medzinárodnej cestnej osobnej dopravy alebo nákladnej dopravy, 340 Miroslav Slašťan ktoré by boli po tvrdom Brexite spoločne upravené mimo uvedených nariadení, napríklad v multilaterálnej medzinárodnej zmluve (EÚ — Spojené kráľovstvo). Podľa účinného znenia nariadenia č. 1072/2009 o spoločných pravidlách prístupu nákladnej cestnej dopravy na medzinárodný trh (čl. 1 ods. 2 a 3) a nariadenia č. 1073/2009 o spoločných pravidlách prístupu na medziná-rodný trh autokarovej a autobusovej dopravy je právom EU dovolené uzatváranie dvojstranných medzinárodných zmlúv medzi členským a nečlenským štátom (čl. 1 ods. 2 a 3). Na základe uvedeného je možné konštatovať, že v prípade tvrdého Brexitu (bez ratifikácie Dohody o vystúpení) bude možné podľa práva EU pokračovať vo vykonávaní Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 v plnom rozsahu, osobitne v rozsahu práv a povinnosti dopravcov a príslušných orgánov zmluvných strán (tzn. aj MDV SR27) podľa článkov 2 až 10. Vykonávanie Dohody o medzinárodnej cestne doprave z roku 2001 po tvr-dom Brexite je nutné preskúmať nielen z pohľadu práva EU, ale osobitne aj z pohľadu práva SR a najmä VDZP Slovenská republika reguluje na vnútroštátnej úrovni cestnú nákladnú a osobnú dopravu zákonom č. 56/2012 Z. z. o cestnej doprave v znení neskorších predpisov. Ustanovenia zákona č. 56/2012 Z. z. o cestnej doprave sa použijú na medzinárodnú dopravu len vtedy, ak medzinárodné zmluvy, ktorými je Slovenská republika viazaná, neustanovujú inak (§ 2 ods. 3). Podľa zákona č. 56/2012 Z. z. o cestnej doprave je možné pokračovať vo vykonávaní Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001. V súvislosti s ďalším uplatnením Dohody o medzinárodnej cestne doprave z roku 2001 po tvrdom Brexite, resp. po skončení prechodného obdobia riadneho Brexitu bez ďalšej úpravy vzťahov medzi EU a Spojeným kráľovstvom, je rovnako významné posúdenie uvedenej možnosti z pohľadu VDZP. Nutné je preskúmať, či prerušením vykonávania Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 nedošlo k zániku jej platnosti podľa pravidiel medzinárodného práva verejného. Podľa čl. 59 ods. 1 VDZP (zánik zmluvy 27 Pozri čl. 1 bod 5 Dohody o medzinárodne) cestnej doprave z roku 2001. 341 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče alebo prerušenie jej vykonávania v dôsledku uzavretia neskoršej zmluvy) sa zmluva považuje za zaniknutú, ak všetky jej strany uzavrú neskoršiu zmluvu o tom istom predmete a: a) z neskoršej zmluvy vyplýva alebo je inak potvrdené, že úmyslom strán bolo upraviť daný predmet touto zmluvou; alebo b) ustanovenia neskoršej zmluvy sú natoľko nezlučiteľné s ustanoveniami skoršej zmluvy, že nie je možné vykonávať obe zmluvy súčasne. Podľa čl. 59 ods. 2 VDZP „vykonávanie skoršej zmluvy sa považuje iba za prerušenie, ako to vyplýva z neskoršej zmluvy alebo ak je inak potvrdené, že to bolo úmyslom strán". Predovšetkým je sporné, do akej miery je možné interpretovať pojem „neskoršia zmluva" uvedený v čl. 59 VDZP aj na právo EU, resp. nariadenia EÚ. Je však možné pod uvedený pojem zahrnúť Zmluvu o pristúpení SR k EÚ, ktorej zmluvnými stranami bola Slovenská republika aj Spojené kráľovstvo a na základe ktorej došlo postupne k záväznosti jednotlivých ustanovení relevantných nariadení v oblasti cestnej nákladnej a osobnej dopravy na území SR. Dôležitým pre posúdenie možného ďalšieho vykonávania Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 je otázka jej zániku alebo len prerušenia v zmysle čl. 59 ods. 1 alebo ods. 2 VDZP. Vstup SR do EU ovplyvnil primárne vykonávanie a aplikáciu Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 predovšetkým v tom, že pre dopravcov usadených v SR boli len postupne (v rámci prechodných období) záväzné jednotlivé ustanovenia práva EU, teda úmysel nahradiť Dohodu o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 nebol okamžitý alebo bezpodmienečný. Nakoniec nie je bezvýznamná pre otázku ďalšieho pokračovania Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 ani legislatíva Spojeného kráľovstva. Spojené kráľovstvo prijalo tzv Zákon o vystúpení z Európskej únie z roku 2018 (European Union Withdrawal Act 2018). Preskúmaním uvedeného zákona je zrejmé, že úmyslom Spojeného kráľovstva je ponechať v platnosti vnútroštátne ustanovenia, ktorými boli vykonané jednot-livé právne akty EU vyžadujúce transpozíciu, najmä smernice (pozri § 2 zákona, angl. znenie „savingfor EU-derived domestic legislationíC). Osobitne však 342 Miroslav Slašťan ustanovenie 3 zákona („incorporation of direct EU kgislationcc) vyhlasuje naria-denia EU účinné v EU ku dňu, ktorý predchádza vystúpeniu (30. 3. 2019) a účinné tiež súčasne v Spojenom kráľovstve za „súčasť vnútroštátneho práva Spojeného kráľovstva".28 Naviac nasledujúce ustanovenie § 4 zákona o vystúpení zachováva za rovnakých podmienok ako v prechádzajúcom ustanovení tiež účinky všetkých práv, povinností, obmedzení, postupov a pod. prijatých či vyplývajúcich z práva EÚ. Uvedené znenie zákona o vystúpení pritom podlieha v súčasnosti v Spojenom kráľovstve rôznemu výkladu v prípade jeho aplikácie na tvrdý Brexit. Na základe uvedenej legislatívy Spojeného kráľovstva je v súčasnosti možné vyvodiť skôr nejednoznačný úmysel Spojeného kráľovstva buď: 1. naďalej uplatňovať legislatívu EU v oblasti osobnej a nákladnej cestnej dopravy (už ako vnútroštátneho práva Spojeného kráľovstva) voči dopravcom z členských štátov EU, alebo 2. pokračovať vo vykonávaní medzinárodných záväzkov uzatvorených Spojeným kráľovstvom s členskými, resp. nečlenskými štátmi (v čase ich uzatvárania), tzn. aj so Slovenskou republikou. 5 ZÁVER Otázku ďalšieho potenciálneho uplatňovania Dohody medzi vládou Slovenskej republiky a vládou Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného Irska o medzinárodnej cestnej doprave podpísanej 11.1. 2001 v Bratislave (vyhlásená pod č. 264/2004 Z. z.) po vystúpení Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného írska z Európskej únie, presnejšie, či bude predmetná dohoda uplatniteľná po Brexite, je nutné skúmať najskôr s ohľadom na spôsob vystúpenia Spojeného kráľovstva z EU. Dňa 29. 3. 2017 oznámila Európskej rade predsedníčka vlády Spojeného krá-ľovstva úmysel Spojeného kráľovstva vystúpiť z Unie na základe článku 50 ZEÚ. V súlade s čl. 50 ZEÚ dňom 30. 3. 2019 o 00.00 hod. SEČ malo dôjsť k vystúpeniu Spojeného kráľovstva z Európskej únie. Tento dátum bol rozhodnutím Európskej rady posunutý, v súčasnosti najneskôr k 1. 11. 2019. 28 Podobné ustanovenie nie je právu SR neznáme, viď recepčná norma čl. 152 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky. 343 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Vystúpenie Spojeného kráľovstva môže mať niekoľko foriem uvedených v tomto stanovisku, pričom pravdepodobné sú nasledovné spôsoby: 1. vystúpenie Spojeného kráľovstva na základe podpísanej (a doposiaľ neratifikovanej) Dohody o vystúpení — tzv riadený Brexit a 2. vystúpenie Spojeného kráľovstva bez dohody predpokladanej čl. 50 ZHU — tzv. neriadený Brexit alebo tvrdý Brexit. V prípade ratifikácie Dohody o vystúpení Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného írska z Európskej únie a z Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu sa bude podľa čl. 126 Dohody o vystúpení od okamihu vystúpenia uplatňovať prechodné (implementačně) obdobie, ktoré sa skončí 31. 12. 2020. Počas uvedeného prechodného obdobia sa budú napríklad aj relevantné nariadenia EÚ upravujúce medzinárodnú cestnú nákladnú a osobnú dopravu naďalej uplatňovať nielen na území SR, ale aj na území Spojeného kráľovstva. V prípade riadeného Brexitu budú SR aj Spojené kráľovstvo naďalej uplatňovať nariadenia EU upravujúce cestnú osobnú a nákladnú dopravu a nebudú vykonávať Dohodu o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 (do 31. 12. 2020). Právnu úpravu po tomto dátume v prípade riadeného Brexitu nemožno s istotou predpokladať, o.i. je možné, že počas tohto obdobia uzatvorí EÚ so Spojeným kráľovstvom osobitnú medzinárodnú zmluvu. V prípade tvrdého Brexitu a absencie platnej a ratifikovanej Dohody o vystúpení prestane byť Spojené kráľovstvo k 1. 11. 2019, 00.00 hod. (SEČ) členským štátom EÚ a z uvedeného dôvodu nebude možné zo strany Slovenskej republiky aplikovať nariadenia EU voči dopravcom usadeným v Spojenom kráľovstve, či akceptovať správne akty vydané orgánmi verej-nej moci Spojeného kráľovstva na základe nariadení EU v oblasti osobnej či nákladnej cestnej dopravy (legislatíva Spojeného kráľovstva nemôže tento postup ovplyvniť). V prípade tvrdého Brexitu bude možné podľa práva EU a VDZP pokračovať vo vykonávaní Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001 v plnom rozsahu, osobitne v rozsahu práv a povinnosti dopravcov a príslušných orgánov zmluvných strán podľa článkov 2 až 10. 344 Miroslav Slašťan Predovšetkým podľa účinného znenia nariadenia č. 1072/2009 o spoločných pravidlách prístupu nákladnej cestnej dopravy na medzinárodný trh (čl. 1 ods. 2 a 3) a nariadenia č. 1073/2009 o spoločných pravidlách prístupu na medzinárodný trh autokarovej a autobusovej dopravy je právom EÚ dovolené uzatváranie dvojstranných medzinárodných zmlúv medzi členským a nečlenským štátom (čl. 1 ods. 2 a 3) v rozsahu ich vecnej pôsobnosti. Nakoniec na základe prijatej legislatívy Spojeného kráľovstva (snaha o implementáciu nariadení EÚ do vnútroštátneho práva) nie je v súčasnosti možné vyvodiť jednoznačný úmysel Spojeného kráľovstva pokračovať vo vykonávaní medzinárodných záväzkov uzatvorených Spojeným kráľovstvom, vrátane úmyslu pokračovať vo vykonávaní Dohody o medzinárodnej cestnej doprave z roku 2001. Literatura Dohoda medzi vládou Slovenskej republiky a vládou Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného írska o medzinárodnej cestnej doprave, podpísaná 11.1. 2001 v Bratislave, vyhlásená pod č. 264/2004 Z. z. European Union (Notification of Withdrawal) Act 2017. European Union (Withdrawal) Act 2018. Európska dohoda o pridružení uzatvorenámedziEurópskymi spoločenstvami a ich členskými štátmi na strane jednej a Slovenskou republikou na strane druhej („Asociačná dohoda"), podpísaná dňa 4. októbra 1993 v Luxemburgu. Dohoda o vystúpení Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného írska z Európskej únie a z Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu, Ú. v. EÚ C 661, 19. 2. 2019, s. 1 a nasl. Oznámenie predsedníčky vlády Spojeného kráľovstva T. May adresované predsedovi Európskej Rady D. Tuskovi. Dostupné z: http://data. consilium.europa.eu/doc/document/XT-20001-2017-INIT/en/pdf [30. 4. 2019] Rozhodnutie Rady (EÚ) 2019/274 z 11. januára 2019 o podpise, v mene Európskej únie a Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu, Dohody o vystúpení Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného írska z Európskej únie a z Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu, Ú. v. EÚ L 471, 19. 2. 2019, s. 1 a nasl. 345 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Rozhodnutie Európskej rady (EÚ) 2019/476 prijaté po dohode so Spojeným kráľovstvom z 22. marca 2019, ktorým sa predlžuje lehota podľa článku 50 ods. 3 Zmluvy o EÚ, Ú. v. EÚ L 801, 22. 3. 2019, s. 1 a nasl. Rozhodnutie Európskej rady (EÚ) 2019/584 prijaté po dohode so Spojeným kráľovstvom z 11. apríla 2019, ktorým sa predlžuje lehota podľa článku 50 ods. 3 Zmluvy o EU, Ú. v. EÚ L 101, 11. 4. 2019, s. 1-3. Rozhodnutie Rady (EÚ) 2019/642 z 13. apríla 2019, ktorým sa mení rozhodnutie (EU) 2019/274 o podpise, v mene Európskej únie a Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu, Dohody o vystúpení Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného írska z Európskej únie a z Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu, U. v. EU L 1101, 25. 4. 2019, s. 1-3 SIMAN, Michael a Miroslav SLAŠTAN. Právo Európskej únie: inštitucionálny systém a právny poriadok Unie sjudikaturou. 1. vyd. Bratislava: EUROIURIS - Európske právne centrum, 2012, 1233 s. ISBN 978-80-89406-12-8. TYC, Vladimír. U vod do mezinárodního a evropského práva. 3., aktualizované vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2018, Edice Učebnice Právnické fakulty MU, sv. č. 539. ISBN 978-80-210-8899-3 Ústava Slovenskej republiky č. 460/1992 Zb. v znení neskorších predpisov. Viedenský dohovor o zmluvnom práve z 23. 5. 1969, vyhlásený v Zbierke zákonov dňa 4. 9. 1987 pod číslom 15/1988 Zb. Zmluva medzi Belgickým kráľovstvom, Dánskym kráľovstvom, Spolkovou republikou Nemecko, Helénskou republikou, Španielskym kráľovstvom, Francúzskou republikou, írskom, Talianskou republikou, Luxemburským veľkovojvodstvom, Holandským kráľovstvom, Rakúskou republikou, Portugalskou republikou, Fínskou republikou, Švédskym kráľovstvom, Spojeným kráľovstvom Veľkej Británie a Severného írska (členskými štátmi Európskej únie) a Českou republikou, Estónskou republikou, Cyperskou republikou, Lotyšskou republikou, Litovskou republikou, Maďarskou republikou, Maltskou republikou, Poľskou republikou, Slovinskou republikou, Slovenskou republikou o pristúpení Českej republiky, Estónskej republiky, Cyperskej republiky, Lotyšskej republiky, Litovskej republiky, Maďarskej republiky, Maltskej republiky, Poľskej republiky, Slovinskej republiky a Slovenskej republiky k Európskej únii („Zmluva o pristúpení SR k EÚ"), oznámenie MZV č. 185/2004 Z. z.; Ú. v. EÚ L 236, 23. 9. 2003, s. 17 a nasl. 346 ohlédnutí se (nejen) za řízením o předběžné otázce v prvních 15 letech členství české republiky v evropské unii Václav Stehlík* Anotace Článek se zaměřuje na řízení o předběžné otázce podle čl. 267 SFEU, jež byla realizována v prvních 15 letech členství České republiky v Evropské unii. Rozebírá nej významnější případy z prvních několika let členství ČR v EU, podávání předběžných otázek Nejvyšším soudem, Nejvyšším správním soudem a nižšími soudy; současně komparuje jednotlivé oblasti práva. Konečně článek shrnuje judikaturu Ústavního soudu CR ve vztahu k čl. 267 SFEU. Klíčová slova Řízení o předběžné otázce; Nejvýšší soud ČR; Nejvýšší správní soud ČR; Ústavní soud ČR; Soudní dvůr Evropské unie. 1 ÚVODEM Spolupráce mezi Soudním dvorem EU a soudy členských států v rámci řízení o předběžné otázce podle čl. 267 SFEU se stala klíčovou pro současnou podobu evropské integrace, a to díky využití řízení na straně Soudního dvora EU ke kreativnímu výkladu unijního práva.1 Smyslem tohoto řízení je zajistit jednotnou a správnou aplikaci norem práva Evropské unie.2 * Doc. JUDr. Václav Stehlík, LL.M., Ph.D., Katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta, Univerzita Palackého, Olomouc / Email: vaclav.stehlik@upol.cz 1 Viz např. SEHNALEK, David, Vladimír TYC a kol. Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské unie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016, s. 171. 2 TYC, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 7. vyd. Praha: Leges, 2017, s. 159. 347 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Fakticky se tento institut stal základem též mé osobní spolupráce s panem prof. Vladimírem Týčem, jelikož jsem se analýze řízení o předběžné otázce věnoval v rámci doktorského studia na Právnické fakultě v Brně právě pod jeho vedením. Touto drobnou, spíše přehledovou statí chci vyjádřit poděkování panu prof. Týčovi nejen za tuto spolupráci. Uvedená disertační práce na téma řízení o předběžné otázce byla dokončena krátce po vstupu ČR do EU.3 Studie tak byla z pohledu českých soudů spíše teoretická, v tu dobu bez praktické zkušenosti. Následující analýza si klade za cíl sumarizovat dosavadní praxi a postihnout některé trendy v prvních 15 letech interakce mezi českými soudy a Soudním dvorem EU. Předně budou uvedeny vybrané milníky v prvních letech členství CR v EU, dále pak statistiky řízení o předběžné otázce zahájené českými soudy s důrazem na postavení nejvyšších soudů a konečně i judikatura Ústavního soudu ČR s ohledem na čl. 267 SFEU 2 ČESKÉ PŘEDBĚŽNÉ OTÁZKY 2.1 Předběžné otázky - milníky a přehled řízení Základní premisou je, že unijní právo se použije až na spory vzniklé po vstupu ČR4 a případy s unijním prvkem nejprve tak ponejprv napadaly na nižší soudy. Historicky první předběžná otázka českých soudů v případu C-437/05 Vorel5 byla podána okresním soudem v Českých Budějovicích už v roce 2005. Této případ, rozhodnutý v roce 2007, se týkal definice pracovní doby, konkrétně lékařů, s ohledem na právní úpravu v právu EU. Soudní dvůr vyložil ustanovení směrnic tak, že pracovní dobou je i výkon pracovní pohotovosti lékaře, i když v rámci ní nutně nebude vykovávat lékařské úkony. Kromě významu samotné substance se jednalo o „testovací" Knižně viz STEHLÍK, Václav. Řícení o předběžné otázce v komunitárním právu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, s. 184. Obdobně viz též SDEU v případu Ynos. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 10. ledna 2006. Ynos kft proti Jánoši Vargovi. Věc C-302/04, odst. 38. Usnesení Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 11. ledna 2007, Jan Vorel proti Nemocnice Český Krumlov, věc C-437/05. K případu a následnému vývoji viz např. FOREJTOVA, Monika. Existují ještě otazníky nad odměnami za pracovní pohotovost zaměstnanců dle judikatury Soudního dvora EU? Právní'prostor [online]. 348 Václav Stehlík případ, v rámci kterého si české soudy poprvé vyzkoušely institut spolupráce se Soudním dvorem EU. V následujícím roce pak byly podány hned tři předběžné otázky: předběžná otázka C-64/06 Telefónica 02 C^ech Republik podaná obvodním soudem pro Prahu 3, C-282/06 OSA1 Krajským soudem v Praze8 a C-161/06 Skoma-Lux9 Krajským soudem v Ostravě. Právě posledně jmenované řízení je z pohledu evropského (ústavního) práva nejvýznamnější, neboť se týkalo povinnosti publikovat předpisy ve všech úředních jazycích EU.10 Podle Soudního dvora předpis, který nebyl publikován řádně v jazyce určitého členského státu, nemohl být vůči dotčenému subjektu v tomto státě aplikován.11 V roce 2007 byly podány dvě předběžné otázky. První otázka v případu C-l26/07 Reisebüro Bühler2 byla položena Rozhodčím soudem při Hospodářské a Agrární komoře a před rozhodnutím SDEU byla rozhodčím soudem stažena.13 Formálním důvodem pro stažení případu bylo přání stran sporu, každopádně lze vážně pochybovat, zda by byl tento rozhodčí soud akceptován jako soud ve smyslu čl. 267 SFEU, a to s ohledem na absenci obligatorní jurisdikce, která je definičním znakem pojmu „soud" pro účely 6 Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 14. června 2007, Telefonica 02 C%ech Republic, a. s. proti C^ech On Une, a. s., věc C-64/06. 7 Usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 26. února 2007, Ochranný sva% autorskýpro práva k dílům hudebním (OSA)proti Miloslavu Tvovi, věc C-282/06. 8 Otázka byla později stažena s ohledem na vyřešení otázky v jiném rozhodnutí SDEU. 9 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11. prosince 2007, Skoma-Tux sro proti Celní ředitelství Olomouc, věc C-161/06. 10 Komentář k případu viz např. BÍLKOVA, Jana. K temporálním dopadům rozsudku Evropského soudního dvora ve věci C-161/06 aneb opět Skoma-Lux a odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Jurisprudence, 2013, č. 3, s. 9—12; v zahraničí viz např. BOBEK, Michal. The Multilingualism of the European Union Law and the National Courts: Beyond the Textbooks. In: KJAER, Anne Lise a Silvia ADAMO. Unguistic Diversity and European Democracy. New York: Routledge, 2011, s. 124 a nasi. 11 Viz ibid., odst. 61 rozsudku. 12 Usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 8. srpna 2007, Reisebúro Biihler GmbH proti Dom.info e.K., Sebastian Dieterle, věc C-126/07. 13 Pro podrobnější komentář k okolnostem případu viz ZONDRA, Milan. Reference to Preliminary Rulings Lodged by Czech Courts, 2004-2009. In: BĚLOHLÁVEK, Alexander a Naděžda ROZEHNALOVÁ. C^ech Yearbook of InternationalHaw. New York: Juris Publishing, Inc., 2010, roč. 1, s. 285 a nasi. 349 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče čl. 267 SFEU.14 Druhý případ v roce 2007 publikovaný pod číslem C-572/07 RLRE Tellmer Property15 byl zahájen Krajským soudem v Ústí nad Labem a byl první z předběžných otázek, které se týkaly daní, konktrétně směrnice 77/388.16 Lze doplnit, že předběžné otázky v oblasti daní tvoří téměř jednu čtvrtinu všech otázek podaných českými soudy, při zúžení na Nejvyšší správní soud více než jednu třetinu. Rok 2008 je historicky významný tím, že byla podána první předběžná otázka Nejvyšším správním soudem. Šlo o případ C-233/08 Kyrian,11 který se týkal vymáhání cel a výkladu ustanovení směrnice 76/203,18 konkrétně pravomoci k přezkumu vykonatelnosti dokladu o vymáhání pohledávky soudy a doručování exekučního titulu. Nejvyšší správní soud byl velmi aktivní i v roce 2009, kdy z celkem pěti řízení zahájených českými soudy položil předběžné otázky hned ve čtyřech z nich. Zatímco věc C-299/09 DAR Duale Abfallwirtschaft und Verwertung Ruhrgebiet19 vzal Nejvyšší soud zpět, další tři případy byly SDEU rozhodnuly. Jednalo se o případ C-339/09 Skoma-Lux IP0 ohledně klasifikace vína podle společné celní a statistické nomenklatury a dále případ C-393/09 Bezpečnostní softwarová asociace,21 který se týkal grafického uživatelského rozhraní programu a autorskoprávní ochrany počítačových programů. 14 Viz případ Nordsee. Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. března 1982, Nordsee"Deutsche Hochseefischerei GmbH proti Reederei Mond Hochseefischerei Nordstern AG <& Co. KG a Reederei Friedrich Busse Hochseefischerei Nordstern AG <& Co. KG, věc 102/81, odst 10 a násl.; k postavení rozhodčích orgánů v rámci řízení o předběžné otázce viz STEHLÍK, Václav Vybrané otázky rozhodčího řízení v komunitárním právu. Jurisprudence, 2005, č. 1, s. 3—10. 15 Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 11. června 2009, RLRE Tellmer Property sroproti Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, věc C-572/07. 16 Šestá směrnice Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu — Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, Uř. věst. L 145, 13. 6. 1977, s. 1—40, zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 9, svazek 1, s. 23—62. 17 Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. ledna 2010, Milan Kyrian proti Celní úřad Tábor, věc C-233/08. 18 Směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření; Uř. věst. L 73, s. 18; zvi. vyd. 02/01, s. 44. 19 Usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 25. května 2010, DAR Duale Abfallwirtschaft und Verwertung Ruhrgebiet GmbH v. Ministerstvo životního prostředí, věc C-299/09. 20 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11. prosince 2007, Skoma-Lux sro proti Celní ředitelství Olomouc, věc C-l 61/06. 21 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. prosince 2010, Bezpečnostní softwarová asociace - Sva^ softwarové ochrany proti Ministerstvo kultury, věc C-393/09. 350 Václav Stehlík Zásadního významu byl případ C-399/09 Handtová22 jímž chtěl Nejvyšší správní soud překonat „evropskou cestou" problémovou českou právní úpravu tzv. slovenských důchodů, založenou podstatně dříve judikaturou Ústavního soudu. SDEU potvrdil zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti a podpořil tak pozici Nejvýššího správního soudu. Nicméně Ústavní soud toto odmítl a ve svém rozhodnutí v případu Holubec23 historicky poprvé odmítl explicitně aplikaci práva EU založenou na výkladu SDEU jakožto utra vires. Spor mezi Ústavním soudem a Nejvyšším správním soudem byl následně vyřešen legislativně (po prvotním kompletním zrušení dorovnání důchodů rozšířením doplatku důchodu bez limitace na českou státní příslušnost24). Přes některé kritické a polemizující reakce25 se každopádně celá kauza zařadila do dějin evropského práva. Rok 2010 byl specifický v tom, že — mimo předběžné otázky podané Krajským soudem v Brně ohledně ochrany hospodářské soutěže ve věci C-17/10 Toshiba Corporation26 a Okresním soudem v Chebu ohledně příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ve věci C-327/10 Hypoteční banka21 — podal svou první předběžnou otázku i Nejvyšší soud. Jednalo se o případ C-514/10 Wolf Naturprodukte28 ohledně působnosti nařízení Brusel I s ohledem na výkon rozhodnutí pohledávky, 22 Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 22. června 2011, Marie Tandtováproti Česká správa sociálního zabezpečení, věc C-399/09. 23 Nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. Pl. US 5/12, Holubec. 24 Podrobný rozbor kauzy viz SPOTTOVÁ, Kateřina. Sága slovenských důchodů zpohledu konceptu evropeizace. Rigorózní práce. Brno: Právnická fakulta MU, s. 62—63. 25 Blíže k rozhodnutí a jeho hodnocení viz mezi jinými KOMÁREK, Jan. Czech constitutional court playing with matches: the Czech constitutional court declares a judgment of the Court of Justice of the EU ultra vires; judgment of 31 January 2012, PI. US 5/12, Slovak Pensions XVII. European Constitutional Haw Review, Cambridge: Cambridge University Press, 2012, roč. 8, č. 2, s. 323—337; KRÁL, Richard. Otazníky nad posledním nálezem Ústavního soudu CR týkajícího se tzv. slovenských důchodů. Jurisprudence, Praha, 2012, roč. 21, č. 4, s. 28-33; STEHLÍK, Václav, Ondrej HAMUĽÁK a kol. Unijní právo před českými soudy. Praha: Leges 2014, s. 52 a nasi.; v zahraničí viz též CRAIG, Paul a Grainne de Búrca. EU law: text, cases and materials. 6. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2015, s. 308. 26 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 14. února 2012, Toshiba Corporation a další v. Úřadpro ochranu hospodářské soutěže, věc C-17/10. 27 Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 17. listopadu 2011, Hypoteční banka, a. s. proti U do Mike Tindner, věc C-327/10. 28 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 21. června 2012, Wolf Naturprodukte GmbH v. SEWAR, spoL s r. o., věc C-514/10. 351 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče která vznikla v době před vstupem ČR do EU. Soudní dvůr potvrdil nepoužití unijního práva na spory vzniklé před vstupem ČR do EU.29 Každopádně podáním této předběžné otázky se uzavřela pomyslná první etapa, v rámci které se k podávání předběžných otázek přihlásily soudy na všech stupních soudní soustavy.30 Po roce 2010 lze ve vývoji předběžných otázek pozorovat několik trendů. V prvé řadě se potvrdila připravenost podávat předběžné otázky ze strany Nejvyššího správního soudu. Ten jich do prvního čtvrtletí 2019 položil celkem 33, z toho v roce 2011, 2012, 2015 a 2018 každý rok celkem 4, 2013 pak 3 otázky, 2014 rekordních 5 otázek, 2016 a 2017 po 2 otázkách a na počátku roku 2019 (konec března) pak otázku jednu. Průměrně tak tento soud podává 2-3 otázky za rok. Vedle toho, jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud položil svou první předběžnou otázku v roce 2010, tedy o dva roky později než Nejvyšší správní soud, celkem pak Nejvyšší soud položil 10 otázek, tedy cca 1 otázku za rok. Nejvíce položil 3 otázky v roce 2016, v některých letech nepoložil žádnou předběžnou otázku (2011, 2012). Trend podávání předběžných otázek u obou nejvýšších soudů je tak ustálený, byť počet položených otázek Nejvyšším soudem je podstatně nižší než u Nejvyššího správního soudu. 2.2 Předběžné otázky podle oblastí právní úpravy a soudů Předběžné otázky lze též tematicky rozdělit dle jednotlivých agend. Nejedná se o formalizovane či oficiální dělení, ale jde se o vlastní autorské zpracování, které nemusí být zcela rigidní co do kategorizace jednotlivých rozhodnutí.31 I tak ale může naznačit vývoj v jednotlivých oblastech i zpřehlednit aktuální rozdělení mezi soudy podle úrovně jejich rozhodování (nižší x nejvyšší soudy). 29 Viz Ibid.,odst. 31-32. 30 V České republice je 74 okresních soudů, 7 krajských soudů a 2 vrchní soudy. Dostupné z: https://www.psfv.cz/cs/reseni-sporu/soudni-rizeni/soustava-soudu 31 Např. v Polsku byla provedena empirická analýza ohledně mimo jiné i přístupu k podávání předběžných otázek, viz JAREMBA, Urszula. National Judges as EU Taw Judges: The Polish Civil Taw System. Leiden-Boson: Martinus Nijhoff Publishers, 2014, zejména na s. 90 a násl. Urszula Jaremba zde poukazuje mezi jinými faktory na straně národních soudů zejména na vliv znalostí práva EU, ochotu aktivně unijní právo prosazovat, resp. spolupracovat na společném evropském projektu, srov. Ibid., s. 112. 352 Václav Stehlík Predbežné otázky podané Nejvýš ším správním soudem Oblast právní úpravy Počet otázek Číslo rozhodnutí ve sbírce SDEU Daně 12 C-220/11, C-18/12, C-276/12, C-80/13, C-43/14, C-ll/15, C-432/15, C-638/15, C-414/17, C-127/18, C-275/18, C-446/18 Azyl a cizinecké právo 4 C-534/11, C-528/15, C-391/16, C-704/17 Usazování 3 C-318/14, C-405/14,C- 405/18 Sociální zabezpečení 2 C-253/12, (C-401/11), C-253/12 Zemědělství 2 C-390/11, C-401/11 Volný pohyb služeb 2 C-508/14, C-311/19 Cla 2 C-233/08, C-339/09 Odpady 1 C-299/09 Označování potravin 1 C-299/12 Praní špinavých peněz 1 C-676/16 Ochrana osobních údajů 1 C-212/13 Volný pohyb pracovníků 1 C-394/13 Autorská práva 1 C-393/09 a počítačové programy Celkem 33 Předběžné otázky podané Nejvyšším soudem Oblast právní úpravy Počet Číslo rozhodnutí otázek ve sbírce SDEU Příslušnost a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení 44/2001,33 Nařízení 1215/201234) 3 C-514/10, C-560/16, C-208/18 32 Z důvodu rozsahu a přehlednosti uvádíme pouze číselná, nikoli jmenná označení případů ve Sbírce rozhodnutí SDEU. 33 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, Uř. věst. L 12, 16.1.2001, s. 1—23, zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 19, svazek 4, s. 42—64. 34 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, Úř. věst. L 351, 20.12.2012, s. 1-32. 353 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Oblast právní úpravy Počet Číslo rozhodnutí otázek ve sbírce SDEU Příslušnost a U2návání a výkonu ro2hodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské 2odpovědnosti (Nařízení 2201/200335) 2 C-656/13, C-404/14 Dodržování práv duševního vlastnictví 2 C-656/13, C-404/14 Zákaz diskriminace a určení pracovní doby 1 C-653/16 Evropský platební rozkaz a doručování 1 C-21/17 Léčivé přípravky 1 C-497/16 Celkem 10 Předběžné otázky podané nižšími soudy Oblast právní úpravy Počet otázek Číslo rozhodnutí ve sbírce SDEU Správní agenda Daně 3 C-401/18, C-53/13, C-572/07 Cla 2 C-306/18, C-161/06 Silniční doprava 1 C-447/15 Soutěžní právo 1 C-17/10 Telekomunikace 1 C-64/06 Sociální zabezpečení (důchody) 1 C-166/12 Celkem 9 Civilní, trestně-právní agenda Bruselské nařízení I (Nařízení 44/2001) 4 C-215/18, C-ll/09, C- 419/11, C-327/10 Ochrana spotřebitele 4 C-679/18, C-377/14, C-502/18, C-315/15 Pracovní právo 2 C-107/19, C-437/05 Obchodní transakce 1 C-287/17 35 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, Úř. věst. L 338, 23.12.2003, s. 1-29, zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 19, svazek 6, s. 243—271. 354 Václav Stehlík Oblast právní úpravy Počet Číslo rozhodnutí otázek ve sbírce SDEU Zemědělství 1 C-561/13 Autorská práva 1 C-351/12 Výživné 1 C-680/18 Evropský exekuční mzkaz 1 C-518/18 Soudní příslušnost v trestních věcech 1 C-60/12 Celkem 16 Nepříslušné orgány k podání předběžné otázky Předběžná otá2ka podaná Ro2hodčím soudem při Hospodářské a Agrární komoře 1 C-126/07, be2 meritorního posou2ení SDEU, staženo Předběžná ota2ka podaná Ochranným sva2em autorským 1 C-49/13, be2 meritorního posou2ení SDEU, nepříslušný vnitrostátní orgán Celkem 2 Jak je patrno z uvedených přehledů, tematicky jednoznačně nejvíce předběžných otázek bylo podáno v oblasti daňové (celkem 15, z toho Nejvyšší správní soud 12 předběžných otázek), následuje oblast uznávání a výkonu rozhodnutí (celkem 7 otázek, z toho Nejvyšší soud 3 otázky). Další oblasti jsou již v rádu jednotek, např. v oblasti celní unie (celkem 4 otázky, z toho 2 Nejvyšší správní soud), spotřebitelské právo (celkem 4 otázky nižších soudů), autorská práva a duševní vlastnictví (celkem 3 otázky, z toho 2 položené Nejvyšším soudem), atd. U nejvyšších soudů jsou podstatně častější otázky podávané v oblasti správního soudnictví spíše než v oblasti civilní či trestní (v poměru 33:10). Zajímavé ale je, že u nižších soudů je poměr opačný, kdy většina otázek byla v oblasti soukromoprávní v porovnání s oblastí správního práva (16:9). To potvrzuje aktivnější roli Nejvyššího správního soudu i ve srovnání se soudy obecnými, stejně tak ve srovnání s Nejvyšším soudem. V tomto ohledu patrně zcela neuspěje klasický argument, že v právu Evropské unie byly a do značné míry stále jsou více přijímány předpisy 355 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče v oblasti správního práva, a tudíž v této oblasti je více předběžných otázek. Stejně tak lze totiž argumentovat opačnou možnou tendencí, tedy že nové oblasti spolupráce týkající se civilních a trestních věcí povedou k většímu množství otázek. Celkově je tedy možno mít za to, že Nejvyšší správní soud je aktivnější v podávání předběžných otázek než nižší soudy, stejně tak než Nejvyšší soud. To je podpůrně doplněno i celkovým nápadem případů, který je u Nejvyššího soudu téměř dvojnásobně vyšší než u Nejvyššího správního soudu, byť samozřejmě s jistou výhradou, že unijní právo přece jen bude v oblasti soukromého práva méně dominantní, než v oblasti práva správního. Nižší soudy jsou principiálně zdrženlivější podávat předběžné otázky ve srovnání se soudy nejvýššími. Zatímco nižší soudy podaly cca 27 předběžných otázek (cca 40 %), soudy nejvyšší 43 (cca 60 %). Vzhledem k počtu nižších soudů36 lze konstatovat mnohonásobně vyšší počet předběžných otázek zahájených nejvyššími soudy. Hlavním důvodem, který se nabízí jako vysvětlení, je fakt, že nejvyšší soudy jsou vždy soudy posledního stupně s povinností zahájit řízení o předběžné otázce, kdežto nižší soudy tuto povinnost zpravidla nemají. Ovšem tento, spíše formálně založený důvod nemusí být důvodem výlučným a zcela relevantním. Vývoj může být odvislý i od jisté otevřenosti nadnárodnímu právu, resp. jeho vlivu na právo národní. Tato skutečnost je ovšem obtížně měřitelná, protože je odvislá od osobnosti jednotlivého soudce a podrobné analýzy rozhodovacího procesu věcí s evropským prvkem.37 Současně může být opravdu dána charakterem konkrétní kauzy, zejména pak otázkou, které unijní předpisy na daný případ dopadly; obzvláště zda se jedná o předpisy novější, méně vyjasněné v judikatuře SDEU, popř. o předpisy sporné. Zásadní roli může hrát i aktivita stran sporu, které svou výraznou argumentací významně opřenou o unijní právo mohou přesvědčit soud 36 V České republice je 74 okresních soudů, 7 krajských soudů a 2 vrchní soudy. Dostupné z: https://www.psfv.cz/cs/reseni-sporu/soudni-rizeni/soustava-soudu 37 Např. v Polsku byla provedena empirická analýza ohledně mimo jiné i přístupu k podávání předběžných otázek, viz JAREMBA, Urszula. National Judges as EU Law Judges: The Polish Civil Law System. Leiden-Boson: Martinus Nijhoff Publishers, 2014, zejména na str. 90 a násl. Urszula Jaremba zde poukazuje mezi jinými faktory na straně národních soudů zejména na vliv znalostí práva EU, ochotu aktivně unijní právo prosazovat, resp. spolupracovat na společném evropském projektu, srov. ibid, s. 112. 356 Václav Stehlík 0 nutnosti položit predbežnou otázku. Konečně v rozhodování soudce může hrát roli skutečnost, že řízení o předběžné otázce významně prodlouží řízení a může tak s ohledem na požadavek efektivity řízení použít čl. 267 SFEU v opravdu nevyhnutelných a sporných případech.38 Z ryze statistických údajů nelze provést hlubší analýzu jednotlivých případů či popř. v rámci jednotlivých soudů rozbor například toho, zda některé senáty mají větší tendenci podávat předběžné otázky či zda jsou rozdíly dány skutečně oblasti práva a nejasností unijní právní úpravy. Podrobná analýza těchto otázek však není předmětem této stati. Lze se pozastavit i nad výrazným rozdílem v podávání předběžných otázek nejvyššími soudy (zejména Nejvyšším správním soudem) v porovnání se soudy nižšími. Z pozice strany řízení podávání předběžných otázek až soudy posledního stupně může být pozdní a může zdržovat včasný a řádný výkon spravedlnosti. Jinými slovy sporný výklad konkrétního unijního přepisu mohl být vyřešen již na nižší úrovni před tím, než se otázka dostala k nejvýš Šímu soudu. Každopádně ale nutno připomenout, že fakultativní zahájení řízení o předběžné otázce nižšími soudy presumuje již samotné právo EU tím, že v čl. 267 SFEU stanovuje povinnost položit předběžnou otázku až soudu posledního stupně. V tomto ohledu je nutné vzít v úvahu 1 to, že soudem posledního stupně podle charakteru řízení mohly být i soudy nižší (např. krajské); to však bude spíše výjimečné39 a s ohledem na výklad Soudního dvora40 budu soudy posledního stupně primárně soudy nejvyšší. Zajímavé je taktéž srovnání se statistikami soudů jiných členských států, zejména ze stejné vlny rozšíření v roce 2004. Zatímco české soudy podaly ve zkoumaném období cca 70 předběžných otázek, soudy z jiných mnohdy podstatně menších zemí podaly poměrně k počtu obyvatel otázek více. 38 Význam délky řízení zdůraznil i Ustavní soud v rozhodnutí Československá obchodní banka. Nález Ústavního soudu CR ze dne 11. září 2018, sp. zn. II. US 3432/17, zejména odst. 23. 39 K nepřípustnosti dovolání v civilních věcech viz para. 237 odst. 2 zákona č. 99/1963 občanský soudní řád. Jedná se obecně o věci s nižším peněžitým plněním, ve většině rozhodnutí podle zákona o rodině, ve věcech mezinárodního únosu dětí. Kasační stížnost ve správním soudnictví je též vyloučena např. ve volebních věcech. Blíže k pojmu soud posledního stupně viz, TOMÁŠEK, Michal, Vladimír TYC a kol. Právo Evropské unie. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, s. 390—391. 40 Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. června 2002. Trestní řízení proti Kennymu Rolandu Lyckeskogovi. Věc C-99/00, odst. 16. Viz též TÝČ, 2017, op. cit., s. 164. 357 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Tak např. slovenské soudy jich podaly celkem 50, lotyšské celkem 65, litev-ské celkem 61, estonské celkem 27 otázek. S ohledem na to, že uvedené státy mají mnohdy výrazně nižší počet obyvatel než Česká republika a potenciálně nižší počet sporů, bylo by možno očekávat i podstatně nižší počet předběžných otázek. Srovnatelné Maďarsko jich podalo rekordních 187, a to v drtivé většině nižšími soudy (maďarský Nejvyšší soud podal 28 předběžných otázek). Opět lze tyto statistiky obtížně vykládat bez hlubší komparativní analýzy důvodů (ne)zahájení řízení, nicméně i tak lze říci, že české soudy jsou ve srovnání s některými dalšími zeměmi, které spolu s námi vstoupily do EU, spíše zdrženlivější. Navíc českou statistiku významně vylepšil právě Nejvyšší správní soud s téměř polovinou případů. 2.3 Ústavní soud s ohledem na čl. 267 SFEU Zatímco běžné soudy, včetně nejvýšších soudů, řízení o předběžné otázce zahajují, případně mají i povinnost řízení zahájit, ústavní soudnictví je v tomto ohledu komplikovanější. Některé ústavní soudy spolupráci se Soudním dvorem aktivně využívají,41 jiné jsou v tomto ohledu značně váhavé. Některé ústavní soudy svou formální roli dlouhodobě odmítaly, popř. otázky nepodávaly, v nedávné době však své pozice změnily.42 Tak např. německý spolkový ústavní soud dosud položil 3 otázky, stejně tak italský ústavní soud; francouzský, španělský či polský ústavní soud pak položily každý pouze 1 otázku.43 Jedním z důvodů pro větší zdrženlivost na straně ústavních soudů je vnímání exkluzivní role ústavních soudů v ochraně ústavnosti i před evropským právem, evropské právo pak je mimo jejich rozhodovací rámec. Nadto může vládnout obava, že položením předběžné otázky by se logicky měly výkladu 41 Např. belgický Cour constitutionnelk s 38 položenými otázkami. 42 Podrobněji viz NAVRÁTILOVA, Markéta. The preliminary ruling before the constitu-tional courts, in Vladimír Týč (ed.): International and European Dimension of Eaw Applied by Institutions of Member States, [online] Masaryk University: Brno, 2008, s. 8. Analýzu prvních předběžných otázek francouzským, španělským či italským ústavní soudem viz např. KUSTRA, Aleksandra. The first preliminary questions to the Court of Justice of the European Union referred by Italian Corte Costituzionale, Spanish Tribunál Constitucional, and French Conseil Constitutionnel. Comparative Eaw Review, Toruň: Právnická fakulta Univerzity Mikuláše Koperníka, č. 16, 2013, s. 159—182. 43 Statistiky jsou dostupné ve zprávě o soudní činnosti z: https://curia.europa.eu/jcms/ jcms/Jo2_7000/cs/ 358 Václav Stehlík SDEU (zcela) podřídit, a to i na úkor ochrany základních principů a hodnot, které mají střežit. Obava z nutnosti podvolení se závěrům SDEU je však neoprávněná. Předběžná otázka může sloužit např. jako poslední možnost pro SDEU — i na základě přesvědčivé argumentace — revidovat dopad unijního práva do základních hodnot ústav členských států a vyhnout se tak rozhodnutí o nepoužití unijního práva v členském státě, jak z poslední doby ukazují příklady z Německa44 a Itálie.45 Pozice českého ústavního soudu je zatím jednoznačná v tom, že zatím žádnou otázku nepoložil. Jeho judikatura k tomu, zda je vůbec soudem podle čl. 267 SFEU je však nejednoznačná. Prvotně se k otázce podávání předběžných otázek vyjádřil již v rozhodnutí Cukerné kvóty.^ Zde konstatoval, že podání předběžné otázky může být legitimní zejména v řízeních o abstraktní kontrole ústavnosti. Ovšem předběžnou otázku v tomto případě nepoložil. Stejně tomu tak bylo v řízení dalších. 44 To byl koneckonců i případ předběžné otázky položené německým ústavním soudem ve vztahu OMT BvR 2728/13 et al., které vedlo k rozhodnutí SDEU Gauweikr a další, věc C-62/14; Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. června 2015, Veter Gauweikr a další v. Deutscher Bundestag, věc C-62/14. Více viz HAMUĽÁK, Ondrej, David KOPAL a Tanel KERIKMÄE. Walking a Tightrope - Looking Back on Risky Position of German Federal Constitutional Court in OMT Preliminary Question. European Studies: the review of European law, economics and politics. Praha: Wolters Kluwer, 2016, roč. 3, s. 115-141; nebo GEORGIEV, Jiří. The Constitutional Review of the OMT Programme — The German Case. In: ŠIŠKOVÁ, Naděžda. Ehe European Union — What is Next? Wolters Kluwer: Köln, 2018, s. 165 a nasi. 45 Italský ústavní soud formulací své předběžné otázky (usnesení ze dne 23. 11. 2016, č. 24/2017), důraznou a detailní argumentací základními právy, které tvoří součást chráněných ústavních hodnot, přiměl Soudní dvůr k revizi svého postoje v tzv Taricco sáze. SDEU totiž v následné odpovědi (Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. prosince 2017, trestní ň\eníproti MA.S. et M.B., věc C-42/17) zmírnil svůj postoj k bezvýjimečné aplikovatelnosti unijního práva (konkrétně povinnosti efektivně chránit finanční zájmy Unie dle čl. 325 SFEU), který plynul z jeho předešlé judikatury (Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. září 2015, trestní ň\eníproti Ivu Tariccovi a dalším, věc C-105/14) a připustil možnost výjimky opřené o principy ochrany základních práv (konkrétně princip legality tresti represe). Blíže viz např. PICCIRILLI, Giovanni. The 'Taricco Saga': The Italian Constitutional Court continues its European journey: Italian Constitutional Court, Order of 23 November 2016 no. 24/2017; Judgment of 10 April 2018 no. 115/2018 ECJ 8 September 2015, Case C-105/14, Ivo Taricco and Others; 5 December 2017, Case C-42/17, M.A.S. and M.B. European Constitutional Eaw Review, Cambridge: Cambridge University Press, 2018, roč. 14, č. 4, s. 814—833; nebo BUDINSKA, Barbora a Zuzana VIKARSKA. Judicial dialogue after Taricco II: who has the last word, in the end? EU Eaw Analysis [online]. 2017. 46 Nález Ústavního soudu CR ze dne 8. března 2006, sp. zn. PI. US 50/04, Cukerné kvóty. 359 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Situace se částečně posunula v rozhodnutí z roku 2018 ve věci Československá obchodní banka?1 V tomto případu se jednalo o ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který měl vzhledem k okolnostem případu podle stěžovatele zahájit řízení o předběžné otázce. Ústavní soud se v případu vyjádřil primárně k povinnosti soudů posledního stupně zahájit řízení o předběžné otázce, k aplikaci CILFIT kritérií a acte clair doktríně a k rozsahu ústavního přezkumu. Navázal tak na případ P/í^er,48 jehož závěry zrevidoval, a snížil rozsah ústavního přezkumu v zásadě na nejvážnější porušení povinnosti položit předběžnou otázku. Současně jako obiter dictum případu konstatoval, že nemá smysl zatěžovat SDEU otázkami v bagatelních věcech a ve věcech, které nemají větší unijní dopad, tedy jsou svou podstatou unikátní. S těmito závěry včetně důvodů uvedených Ústavním soudem nelze zcela souhlasit. Z dějin evropského práva je patrné, že i na první pohled bagatelní či velmi specifické věci mohou být významné či zásadní pro vývoj doktríny unijního práva. Avšak každopádně se jedná spíše o doporučení pro běžné soudy, které jsou vázány výlučně čl. 267 SFEU a jeho výkladem ze strany SDEU. Doporučení však mohou mít vliv na ochotu Ústavního soudu rozhodnout (pozitivně) ústavní stížnost proti nepodání předběžné otázky v takové věci. Pro účely této stati je zajímavé stanovisko Ústavního soudu, že s ohledem na omezený referenční rámec nebude pokládat předběžné otázky při přezkumu práva na zákonného soudce/spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 či čl. 38 odst. 1 Listiny) v rámci individuálních stížností soudem pro účely čl. 267 SFEU a položení předběžných otázek bude úkolem běžných soudů. Uvedený závěr o nepodávání předběžných otázek by se však neměl automaticky vztáhnout na případy jiné. Zejména půjde o situaci, kdy bude ústavní stížnost zdůvodněna tím, že unijní předpisy porušují úroveň ochrany základ-nich práv garantovaných českou Listinou, a kde by Ustavní soud hodlal rozhodnout o nepoužití unijního práva z důvodu zásahu do materiálního 47 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. září 2018, sp. zn. II. US 3432/17, Československá obchodní banka. 48 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. ledna 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, Pfizer, komentář k případu viz např.: STEHLÍK, Václav. The obligatory preliminary ruling procedure and its enforcement in the Czech and Slovak legal order. UWM Law Review, Olsztyn: University of Warmia and Mazury, 2011, č. 3, s. 6—25. 360 Václav Stehlík jádra ústavy. V této situaci by podle našeho názoru před tímto rozhodnutím měl vyjít z posouzení autoritativního výkladu dotčeného aktu ze strany Soudního dvora. 3 ZÁVĚRY Jak již bylo uvedeno v úvodu, tato stať si nekladla za cíl podat hloubkovou kontextuální analýzu podávání předběžných otázek; každopádně dospěla k několika zobecňujícím závěrům. V prvé řadě české soudy relativně brzy po vstupu zahájily řízení o předběžné otázce. Aktivita nižších soudů je podstatně menší než soudů nejvyšších, což ovšem částečně souvisí s tím, že zpravidla nebudou soudy posledního stupně. Při srovnání nejvyšších soudů je evidentní, že podstatně častěji podává předběžné otázky Nejvyšší správní soud. Příčiny tohoto stavu mohou být různé, každopádně zdá se, že jedním z důvodů bude i větší otevřenost ke spolupráci s SDEU. V rámci českých předběžných otázek je možno nalézt i případy s celo-unijním dopadem; sem se řadí např. rozhodnutí ve věcech Skoma-Lux či Landtová. Na druhou stranu však byly podány předběžné otázky i soudy, které zjevně nebyly soudy oprávněnými tuto otázku podat. Z celkového ryze numerického srovnání se soudy jiných členských států lze dovodit, že české soudy (snad vyjma Nejvyššího správního soudu) jsou v podávání předběžných otázek spíše zdrženlivější. Další vývoj v této oblasti lze obtížně předvídat, jelikož rozhodnutí o položení či nepoložení předběžné otázky je vždy úlohou soudu, který daný spor rozhoduje, a strany sporu si podání předběžných otázek nemohou vynutit. V tomto ohledu by mohla být významná hrozba následného ústavního přezkumu a tvrzené porušení české Listiny (Pfizer). Nedávné rozhodnutí ústavního soudu ve věci Československá obchodní banka však snížilo uplatnitelnost tohoto postupu. Je otázka, zda se — vzhledem k uvedenému obiter dictum ústavního soudu — toto rozhodnutí promítne i do ochoty běžných soudů podávat předběžné otázky. 361 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Literatura Knihy a časopisy BÍLKOVA, Jana. K temporálním dopadům rozsudku Evropského soudního dvora ve věci C-161/06 aneb opět Skoma-Lux a odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Jurisprudence, Praha, 2013, č. 3, s. 9-12. BOBEK, Michal. The Multilingualism of the European Union Law and the National Courts: Beyond the Textbooks. In: KJAER, Anne, Lise; ADAMO, Silvia. linguistic Diversity and European Democracy. New York: Routledge 2011, s. 124 a nasi. ISBN 978-1409408604. CRAIG, Paul a Grainne de BURCA. EU law: text, cases and materials, 6. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2015, s. 308. ISBN: 978-0198714927. GEORGIEV, Jiří. The Constitutional Review of the OMT Programme -The German Case. In: ŠIŠKOVÁ, Naděžda. The European Union — What is Next? Wolters Kluwer: Köln, 2018, s. 347. ISBN 978-3-452-29186-8. HAMULÁK, Ondřej, David KOPAL a Tanel KERIKMÄE. Walking a Tightrope — Looking Back on Risky Position of German Federal Constitutional Court in OMT Preliminary Question. European Studies: the review of European law, economics and politics, Praha: Wolters Kluwer, 2016, roč. 3, s. 115-141. JAREMBA, Urszula. National Judges as EU Taw Judges: The Polish Civil Taw System. Leiden-Boson: Martinus Nijhoff Publishers, 2014, s. 422. ISBN 978-9004254336. KOMÁREK, Jan. Czech constitutional court playing with matches: the Czech constitutional court declares a judgment of the Court of Justice of the EU ultra vires; judgment of 31 January 2012, PI. US 5/12, Slovak Pensions XVII. European Constitutional Taw Review, Cambridge: Cambridge University Press, 2012, roč. 8, č. 2., s. 323—337. KRAL, Richard. Otazníky nad posledním nálezem Ústavního soudu CR týkajícího se tzv slovenských důchodů. Jurisprudence, Praha, 2012, roč. 21, č. 4, s. 28-33. 362 Václav Stehlík KUSTRA, Aleksandra. The first preliminary questions to the Court of Justice of the European Union referred by Italian Corte Costituzionale, Spanish Tribunal Constitucional, and French Conseil Constitutionnel. Comparative Law Review, Toruň: Právnická fakulta Univerzity Mikuláše Koperníka, 2013, č. 16, s. 159-182. PICCIRILLI, Giovanni. The Taricco Saga': The Italian Constitutional Court continues its European journey: Italian Constitutional Court, Order of 23 November 2016 no. 24/2017; Judgment of 10 April 2018 no. 115/2018 ECJ 8 September 2015, Case C-105/14, Ivo Taricco and Others; 5 December 2017, Case C-42/17, M.A.S. and M.B. European Constitutional Eaw Review. Cambridge: Cambridge University Press, 2018, roc. 14, č. 4, s. 814-833. SEHNALEK, David, Vladimír TYC a kol. Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské unie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016, s. 188. ISBN 978-80-210-8396-7. STEHLÍK, Václav, Ondrej HAMUĽAK a kol. Unijní právo před českými soudy. Praha: Leges 2014, s. 304. ISBN 978-80-7502-040-6. STEHLÍK, Václav. Ráčení o předběžné otázce v komunitárním právu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, s. 184. ISBN 80-244-1370-1. STEHLÍK, Václav. The obligatory preliminary ruling procedure and its enforcement in the Czech and Slovak legal order. UWM Eaw Review, Olsztyn: University of Warmia and Mazury, 2011, č. 3, s. 6—25. STEHLÍK, Václav. Vybrané otázky rozhodčího řízení v komunitárním právu. Praha: Jurisprudence, 2005, č. 1, s. 3—7. TOMASEK, Michal, Vladimír TYC a kol. Právo Evropské unie. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, s. 390-391. ISBN 978-80-87576-53-3. TYČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 7. vyd. Praha: Leges, 2017, s. 159. ISBN 978-80-7502-243-1. ZONDRA, Milan. Reference to Preliminary Rulings Lodged by Czech Courts, 2004-2009, in Bělohlávek, Alexander, Rozehnalová, Naděžda. C^ech Yearbook of International Eaw, New York: Juris Publishing, Inc., 2010, roč. 1, s. 269-302. ISBN 978-1578234486. 363 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Elektronické zdroje BUDINSKA, Barbora a Zuzana VIKARSKA. Judicial dialogue after Taricco II: who has the last word, in the end? EU Law Anály sis [online]. 2017. Dostupné na: http://eulawanalysis. blogspot.com/2017/12/criminal-law-human-rights-and.html FOREJTOVA, Monika. Existují ještě otazníky nad odměnami za pracovní pohotovost zaměstnanců dle judikatury Soudního dvora EU? Právní prostor [online]. Dostupné na https://www.pravniprostor.cz/clanky/ pracovni-pravo/dalsi-otazniky-kolem-odmen-za-pracovni-pohotovost-zamestnancu-dle-judikatury-soudniho-dvora-eu NAVRÁTILOVA, Markéta. The preliminary ruling before the constitutional courts, in Vladimír TÝC (ed.): International and European Dimension of Law Applied by Institutions of Member States [online]. Brno: Masaryk University, 2008, s. 8. Dostupné na: https://www.law.muni.cz/sborniky/dp08/ file s / 3mezinaro.html. V r SPOTTOVA, Kateřina. Sága slovenských důchodů ^pohledu konceptu evropei^ace [online]. Rigorózní práce, Prf MU Brno, s. 62—63. Dostupné na https:// is.muni.cz/th/nhet4/Rigorozni_prace.pdf Judikatura Soudní dvůr Evropské unie Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 10. ledna 2006, Ynos kft proti Jánoši Vargovi, věc C-302/04. Usnesení Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 11. ledna 2007, Jan Vorel proti Nemocnice Český Krumlov, věc C-437/05. Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 14. června 2007, Telefónica 02 C%ech Republic, a. s. proti C%ech On Line, a. s., věc C-64/06. Usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 26. února 2007, Ochranný sva^ autorský propráva k dílům hudebním (OSA)protiMiloslavuUvovi, věc C-282/06. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11. prosince 2007, Skoma-Uux sroproti Celní ředitelství Olomouc, věc C-161 /06. Usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 8. srpna 2007, Reisebüro Bühler GmbH proti Dom.info e.K, Sebastian Dieterle, věc C-126/07. 364 Václav Stehlík Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. března 1982, „Nordsee" Deutsche Hochseefischerei GmbHprotiReederei Mond Hochseefischerei NordsternAG & Co. KG a Reederei Friedrich Busse Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG, věc 102/81. Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 11. června 2009, RLRE Tellmer Property sroproti Finanční ředitelství v Ústí nad Fabem, věc C-572/07. Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. ledna 2010, Milan Kyrianproti Celní úřad Tábor, věc C-233/08. Usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 25. května 2010, DAR Duále Abfallwirtschaft und Verwertung Ruhrgebiet GmbH v. Ministerstvo Životního prostředí, věc C-299/09. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. prosince 2010, Bezpečnostní softwarová asociace — Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvo kultury, věc C-393/09. Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 22. června 2011, Marie Fandtováproti Česká správa sociálního zabezpečení, věc C-399/09. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 14. února 2012, Toshiba Corporation a další v. Ú řad pro ochranu hospodářské soutěže, věc C-17/10. Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 17. listopadu 2011, Hypoteční banka, a. s. proti U do Mike Findner, věc C-327/10. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 21. června 2012, Wolf Naturprodukte GmbH v. SEWAR, spol. s r. o., věc C-514/10. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 14. listopadu 2013, Razení týkající se výkonu rozhodnutí o peněžité sankci vydaného vůči —Marián Baláž, v^c C-60/12. Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. června 2002, Trestní řízení proti Kennymu Rolandu Lyckeskogovi, věc C-99/00. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. prosince 2017, Trestní řízení proti MA. S. etM.B., věc C-42/17. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. září 2015, Trestní řízení proti lvu Tariccovi a dalším, věc C-105/14. r V r V Ustavní soud CR Nález Ústavního soudu CR ze dne 8. ledna 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, Pfizer. 365 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04, Cukerné kvóty. Nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. Pl. ÚS 5/12, Holubec. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. září 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17, Československá obchodní banka. 366 kosovo jako laboratoř užití síly v mezinárodním právu1 Ondřej Svaček Anotace Text se zaměřuje na tři otázky související s užitím síly v mezinárodním právu, které jsou zkoumány na příkladu Kosova. Pozornost je věnována humanitární intervenci, užití síly v procesu vzniku státu (zejména v souvislosti s podporou realizace práva národů na sebeurčení) a užití síly proti entitám, jejichž státnost je sporná. Autor formuluje závěr, že humanitární intervence se nestala součástí mezinárodního práva ani v období od zásahu NATO v bývalé Jugoslávii v roce 1999 do spojeneckého zásahu v Sýrii v dubnu 2018. Konstatuje, že užití síly ze strany třetích států odůvodňované podporou realizace práva národů na sebeurčení již není aktuální, neboť institut práva národů na sebeurčení se ve své externí podobě uplatňoval pouze v kontextu dekolonizace, kterýžto proces byl již ukončen. Co se týká užití síly proti entitám, jejichž státnost je sporná, obecně přichází v úvahu pouze do okamžiku, kdy tyto entity získají efektivní kontrolu nad částí území, jež původně náleželo mateřskému státu. Klíčová slova Užití síly; humanitární intervence; secese; právo národů na sebeurčení; kva-zistát; Kosovo. JUDr. Ondřej Svaček, Ph.D., LL.M., Katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno; Katedra mezinárodního a evrop ského práva, Právnická fakulta, Univerzita Palackého, Olomouc / Email: ondrej.svacek@lawmuni.cz; ondrej. svacek@upol.cz Předkládaný text je výstupem z projektu Grantové agentury CR č. 18-25279S (Užití síly v mezinárodním právu s důrazem na perspektivu zemí Visegrádské skupiny). 367 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Předkládaný text je krátkým zamyšlením nad vybranými mezinárodněp-rávními souvislostmi spjatými s existencí Kosova. Pozornost je postupně věnována problematice humanitární intervence, užití síly v rámci procesu národního sebeurčení a v neposlední řadě též možnosti užití síly proti entitám, jejichž státnost je sporná (tyto entity jsou označovány výrazem kva^i-státj). Zvolená struktura přitom není náhodná, zrodila se v rámci rozhovorů vedených s prof. Týčem, kterému bych touto formou rád popřál vše nejlepší k jeho významnému životnímu jubileu. 1 HUMANITÁRNÍ INTERVENCE - OD „HUMANITÁRNÍHO BOMBARDOVÁNÍ" JUGOSLÁVIE PO SOUČASNOST Významným milníkem na cestě ke kosovské státnosti byla intervence NATO v roce 1999, jež reagovala na dlouhodobě represivní politiku S. Miloševice namířenou proti albánské menšině v Kosovu. Na tuto intervenci je odkazováno, a to dokonce s vděčností, i v preambuli prohlášení nezávislosti přijatém kosovským parlamentem dne 17. 2. 2008.2 Užití síly ze strany NATO proti bývalé Jugoslávii je naukou považováno za par excellence příklad humanitární intervence. Humanitární intervence „představuje hrozbu nebo použití ozbrojené síly jedním či více státy na úderní jiného státu %a účelem nastavení, popř prevence %áva%ných a rozsáhlých porušování lidských práv jednotlivců jiných ne^ vlastních státních příslušníků, a to be^ souhlasu státu, na jeho^ úderní je síly či hrozby silou u^ito"? Jak je dobře známo, jedná se o institut spadající do tzv šedé zóny zákazu užití síly (ius contra bellům), tedy do sféry výjimek, jejichž status je ve srovnání s ustálenými a všeobecně přijímanými výjimkami v podobě sebeobrany a kolektivní donucovací akce pod záštitou Rady bezpečnosti OSN (RB OSN) dle kapitoly VII Charty OSN,4 přinejmenším řečeno, velmi sporný. 2 Preambule Prohlášení nezávislosti stanoví: Grateful that in 1999 the world interve-ned, thereby removing Belgrade's governance over Kosovo and placing Kosovo under United Nations interim administration. 3 SVACEK, Ondřej. Dárfúr — přes humanitární intervenci k odpovědnosti chránit a mírovým operacím. Právo, 2008, roč. 1, č. 3, s. 5—18. 4 Kontroverzím se nevyhýbají ani ustálené výjimky (např. pozice anticipatorní a preventivní sebeobrany, přípustnost sebeobrany proti ozbrojenému útoku nestátního aktéra, přípustnost následného schválení užití síly ze strany RB OSN), o jejich právní povaze však nelze v obecné rovině pochybovat (srov. čl. 42 a čl. 51 Charty OSN). 368 Ondřej Svaček Odbornou literaturou byly předloženy čtyři názory na pozici institutu humanitární intervence v mezinárodním právu:5 a) přístup status quo, dle kterého nemá humanitární intervence jakýkoliv základ v mezinárodním právu, nelze ji podřadit ani pod jednu ze dvou nesporných výjimek ze zákazu užití síly; tento přístup odpovídá pozici Ruska a Cíny; b) přístup prominutelného porušení (excusable breacB) předkládá, že humanitární intervence je nelegální, nicméně v situacích obzvláště naléhavých je politicky a morálně přípustná, státy angažující se v zásahu na sebe berou riziko porušení mezinárodního závazku kogentní povahy, nicméně neočekávají, že se dostaví nepříznivé právní následky; c) přístup postupného právního ospravedlnění {customary law evolution of legal justification) dohledává precedenty, které by umožnily nejenom politické a morální zdůvodnění, ale rovněž zdůvodnění právní; v praxi států po roce 1945 jsou nalézány určité společné prvky, které by byly základem rozvíjející se obyčejové normy; d) přístup legality hájí tezi, že humanitární intervence je platnou součástí mezinárodního práva; např. M. Reisman vyvozuje legalitu humanitární intervence přímo z Charty OSN, přičemž poukazuje na fakt, že kdyby RB řádně plnila své funkce vyplývající z primární povinnosti zajišťování mezinárodního míru a bezpečnosti, udržovala by minimální standard ochrany lidských práv sama, poněvadž tak ale nečiní, zákaz užití síly ztratil své opodstatnění v plné šíři, a tedy otevřel cestu jednostranným vojenským humanitárním akcím.6 Názorové rozkoly, procházející napříč teorií, ale zejména též napříč mezinárodním společenstvím, lze dále zúžit na dva tábory.7 Do první skupiny spadají odpůrci humanitární intervence (klasicisté), kteří v prvé řadě zdůrazňují principy svrchovanosti státu a zákazu užití síly v mezinárodních vztazích — humanitární intervence musí být dle klasicistů odmítnuta, neboť porušuje 5 SVAČEK, op. cit., 2008, s. 7. 6 REISMAN, Michael. Unilateral Actions and the Transformations of the World Constitutive Process: The Special Problem of Humanitarian Intervention. European Journal of International Eaw, 2000, roc. 11, č. 1, s. 3—18. 7 BARINKA, Roman. Status humanitární intervence v mezinárodním právu. Právník, 2003, roč. 142, č. 9, s. 867 a násl. 369 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče oba uvedené principy. Na druhé straně stojí realisté zdůrazňující společné lidské hodnoty (především lidská práva), jde jim o vytvoření kvalifikovaného mezinárodního řádu, který by byl založen na hodnotách lidské důstojnosti. Humanitární intervence je pro realisty nástrojem, který usiluje o dodržování lidských práv, a tudíž v konečném důsledku rovněž o mezinárodní stabilitu. Zásah v Jugoslávii, který V. Havel slavně označil výrazem humanitární bombardování, představuje nej významnější incident zmiňovaný v souvislosti s debatami o právním postavení humanitární intervence (alespoň do roku 2018). Okamžitě po vpádu NATO iniciovala tehdejší Jugoslávie řízení před Mezinárodním soudním dvorem (MSD) proti deseti zúčastněným státům, v němž se dovolávala porušení pravidel o zákazu užití síly. Soud, s plným vědomím závažnosti vznesené otázky, nicméně rozhodl o své nepříslušnosti a případy vyloučil z pořadu jednání - k vydání meritorního rozhodnutí, které by dalo jednoznačnou otázku na legalitu humanitární intervence, tedy ke škodě věci nedošlo.8 Převážná většina intervenujících států nicméně nezdůvodňovala zásah jako výkon práva předvídaného mezinárodními pravidly - jedinou výjimkou byla Belgie, jež v řízení před MSD prohlásila, že se jednalo o „legální humanitární intervenci, která byla nezbytně nutná."9 Německo zdůraznilo výjimečnost podniknuté akce, která neměla být pojímána jako precedent.10 Francie naopak potvrzovala prerogativy RB jako spouštěcího mechanismu užití síly.11 Obecně vzato státy argumentovaly morálně a politicky {opinio necessitatis, nikoliv však opinio juris sive necessitatis) s poukazem na potřebu zajistit ochranu lidských práv v situaci, kdy je RB blokována pravděpodobným vetem ze strany Ruska a Cíny. Právě řízení před MSD vedené v souvislosti se zásahem v bývalé Jugoslávii je možné využít jako doklad, že dosavadní praxe států je natolik kontroverzní (souběžné prosazování vlastních strategických zájmů), nejednoznačná (státy argumentují jinými právními instituty, zejména pak sebeobranou), výběrová (v mnoha situacích zakročeno vůbec nebylo), že o zformování nového 8 ICJ, Case Concerning Legality of Use of Force, Judgment, 15. 12. 2004. 9 Ibid., ústní řízení ze dne 10. 5. 1999. 10 SIMMA, Bruno. NATO, ťhe UN and ťhe Use of Force: Legal Aspects. European Journal of International Eaw, 1999, roč. 10, č. 1, s. 12—13. 11 CASSESE, Antonio. A Follow — Up: A Forcible Humanitarian Countermeasures and Opinio Necessitatis. European Journal of International Eaw, 1999, roč. 10, č. 4, s. 795. 370 Ondřej Svaček pravidla obyčejové povahy lze hovořit jen stěží. Učiněný závěr je podpořen skutečností, že kdykoliv státy v minulosti v pomyslně precedentních situacích přistoupily k užití síly (např. zásah Indie ve Východním Pákistánu v roce 1971, zásahy Vietnamu v Kambodži a Tanzanie v Ugandě v letech 1978—1979, či intervence ECOWAS v Libérii a Sierra Leoně v 90. letech minulého století), nečinily tak proto, že by se cítily být právně zavázány k ochraně lidských práv, ale proto, že takové řešení bylo vhodné a žádoucí politicky či morálně. V roce 2008 proto autor předkládaného příspěvku uzavřel, že z čistě legálního hlediska lze konstatovat, že humanitární intervence není součástí mezinárodního práva a nepředstavuje další výjimku ze zákazu užití síly. Nabízí se otázka, zda došlo ve vztahu k humanitární intervenci v poslední dekádě k posunu. Za zmínku jistě stojí ozbrojená akce spojenců (Velké Británie, Francie a Spojených států) podniknutá v Sýrii v dubnu 2018, která byla britskou vládou v následném prohlášení ospravedlňována právě argumentací humanitární intervence.12 Velká Británie uvedla, že Asadův režim opakovaně použil chemické zbraně proti vlastním občanům, čímž se dopustil zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Současně vymezila tři podmínky, které musí být splněny k tomu, aby takové užití síly v mezistátních vztazích bylo považováno za legální: a) existence nezvratných důkazů, obecně přijímaných mezinárodním společenstvím jako celkem, svědčících o rozsáhlé humanitární krizi, jež vyžaduje okamžité řešení; b) subsidiarita, tedy neexistence reálně dostupných alternativ k užití síly; c) proporcionalita, tj. použití nejmírnějších možných prostředků (z hlediska času a rozsahu) způsobilých dosáhnout sledovaného humanitárního cíle. Velká Británie je teprve druhým státem (po Belgii — srov. výše), který se prostřednictvím svých státních orgánů pro mezinárodní styky oficiálně přihlásil k názorovému proudu pojímajícímu humanitární intervenci za legální výjimku ze zákazu užití síly. Prohlášení je však sporné, a to ve dvou ohledech. Zaprvé, není zcela jasné, co britská vláda rozumí humanitární kri^í, jež tvrzeně umožňuje reakci v podobě užití ozbrojené síly. Zatímco v úvodní části 12 Syria action — UK government legal position. Policy paper, 14. 4. 2018. 371 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče prohlášení se hovoří o vážné humanitární krizi značného rozsahu {extréme humanitarian distress on a large scale), což naznačuje, že by kritériem mohl být ozbrojený konflikt jako celek probíhající v Sýrii již od roku 2011, v části aplikační prohlášení uvádí, že spouštěcím mechanismem, na který bylo reagováno, byla humanitární katastrofa způsobená užitím chemických zbraní ze strany syrského režimu {humanitarian catastrophe caused by the Syrian regi-mes use of chemical weaponš). Jak přitom upozornil M. Milanovic, chemické zbraně mají na svědomí jen zlomek (zhruba 1 %) z celkového počtu obětí, což vyvolává otazníky ve vztahu ke kritériu proporcionality.13 Zadruhé, dle citovaného prohlášení se humanitární intervence již stala součástí mezinárodního práva de lege lata. To by nicméně znamenalo, že zde vzniklo nové obyčejové pravidlo mezinárodního práva. Při vědomí, že zde nejsou žádné předchozí precedenty, se však nabízí otázka, zda takového výsledku vůbec mohlo být dosaženo? Odpověď podává nauka mezinárodního práva, která rozlišuje dva způsoby vzniku obyčejových pravidel mezinárodního práva: a) Deduktivní (hodnotově orientovaný) přístup,14 který je perspektivní, tj. neohlíží se zpět a nevyžaduje předchozí precedenty. Zdůrazněny jsou hodnoty a zájmy, jež byly předchozím právním uspořádáním zcela přehlíženy. b) Induktivní přístup, který vychází z teze, že vznik nového pravidla obyčejového mezinárodního práva vyžaduje předchozí praxi (usus), která je uznávaná coby právo (opinio juris). Tento přístup je tradičně využíván v praxi MSD15 i Komise OSN pro mezinárodní právo.16 13 MILANOVIC, Marko. The Syna Strikes: Still Clearly Illegal EJIL Talk! [online]. 15. 4. 2018. 14 CANNIZZARO, Enzo. Customary International Law on the Use of Force: Inductive Approach v. Value-Oriented Approach. In: CANNIZZARO, Enzo a Paolo PALCHETTI. Customary International Taw on the Use of Force: Methodological Approach. Brill: Leiden, 2005, s. 248. 15 ICJ, Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America), Judgment, 27. 6. 1986, § 207. Jednoznačně se k otázce tvorby mezinárodního obyčejového práva vyslovil MSD v případu Zálivu Maine (rozsudek ze dne 12. 10. 1984, § 111), v němž uvedl, že „přítomnost obyčejových pravidel mů^e být testována indukcí %alo%enou na rozboru dostatečně rozsáhlé a přesvědčivé praxe, nikoliv však dedukcí ^předem vytvořených idejí." 16 Report of the International Law Commission, 2016, ILC, A/71/10, s. 84. Tento přístup byl Komisí zvolen i při práci na kodifikačním tématu Identification of Customary International Taw. 372 Ondřej Svaček Zastánci deduktivní metody, založené na existenci tzv. grotiánskjch momentů, tedy zlomových či transformativních událostí, které jsou způsobilé zcela změnit paradigma dosavadního mezinárodněprávního nastavení, ji již aplikovali přímo na spojenecký zásah proti Sýrii z roku 2018.17 Prvky deduktivní metody použil rovněž Mezinárodní trestní soud (MTS), uplatňující pravomoc v oblasti trestního postihu jednotlivců.18 Autor předkládaného příspěvku se však přesto hlásí k tradiční induktivní metodě, kromě jiného již proto, že v citlivé oblasti mezinárodního práva užití síly by měly být výjimky z existujícího právního rámce aprobovány jen při splnění přísných podmínek, čemuž lépe dostojí přístup vycházející z existence předchozích precedentů. Řečeno nadsázkou, jedna vlaštovka jaro nedělá. Nelze tedy očekávat, že by jeden incident, nadto kvalifikovaný jako humanitární intervence toliko jedním ze zúčastněných států, byl s to nejen zahájit, ale též dokončit proces tvorby pravidel v oblasti zákazu užití síly, což umožňuje formulovat následující závěr: humanitární intervence se nestala mezinárodním právem aprobovanou výjimkou ze zákazu užití síly ani po ozbrojeném zásahu proti Sýrii v dubna 2018. 2 UŽITÍ SÍLY V KONTEXTU NÁRODNÍHO SEBEURČENÍ- K OTÁZCE VZNIKU KOSOVA Vznik Kosova vyvolal bouřlivé debaty týkající se mezinárodněprávní regulace aktu secese, tj. jednostranného odtržení části území od mateřského státu. Jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova přezkoumával rovněž MSD, nicméně jím vynesený posudek k objasnění práva secese {ius sece-dendi) bohužel nepřispěl. Výstižné je přirovnání k čekání na Godota. MSD v posudkovém řízení zformuloval pouze závěr, o němž nepanovaly pochybnosti: mezinárodní právo nezakazuje jednostranné vyhlášení nezávislosti.19 17 SCHARF, Michael. Striking a Grotian Moment: How the Syria Airstrikes Changed International Law Relating to Humanitarian Intervention. Chicago Journal of International Haw, 2019, roc. 19, č. 2, s. 589. 18 Odvolací senát MTS v případu al-Bašírv květnu 2019 rozhodl, že v řízení před mezinárodními trestními tribunály se z titulu obyčejového mezinárodního práva trestního neuplatní osobní imunity. Takto formulované pravidlo se přitom může opírat pouze o jediný předchozí precedent, případ Ch. Taylora řešený Zvláštním soudem pro Sierra Leone. Srov Prosecutor v. Al-Bashir, ICC-02/05-01/09-397, Judgment, ACH, 6. 5. 2019. 19 ICJ, Accordance with international law of the unilateral declaration of independence in respect of Kosovo, Advisory Opinion, 22. 7. 2010. 373 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Vše ostatní a podstatné, zejména pak otázka přípustnosti nápravné secese, zůstalo nezodpovězeno. Proces vzniku Kosova naštěstí proběhl nenásilně, bez použití vojenských prostředků. Nabízí se však otázka, zda by případná vojenská intervence třetích států, podporující kosovskou snahu oddělení od Srbska, byla v souladu s mezinárodním právem.20 K jejímu zodpovězení je nejdříve nutné alespoň stručně vymezit rámec mezinárodněprávní regulace aktu secese a práva národů na sebeurčení.21 Až do roku 1945 byla secese nej frekventovanějším způsobem vzniku státu. Dle J. Crawforda se jednalo o proces, který nebyl regulován mezinárodním právem — lze hovořit o mezinárodněprávní neutralitě.22 Mezinárodní právo neposkytovalo základ pro právo na odtržení se od mateřského státu, současně však tento jev výslovně nezakazovalo, byť s ním spojovalo právní následky. Mateřský stát, jako nositel suverenity, mohl odtržení se části státního území podpořit, nebo se proti němu postavit. V takovém případě musela secesioni-stická jednotka prosadit svoji existenci silou v průběhu války o nezávislost. Tradiční mezinárodní právo rozlišovalo podle míry intenzity konfliktu mezi centrální vládou a nestátním aktérem mezi vzpourou {rebellion), povstáním {insurgency) a válečným stavem {belligerency)}3 V posledně uvedeném případě nestátní aktér (secesionistická jednotka) efektivně ovládala podstatnou část území mateřského státu, což logicky přitáhlo pozornost mezinárodního společenství. Zatímco v případě povstání mohly třetí státy centrální vládě nabídnout pomoc povstání společně potlačit, v případě válečného stavu byly na základě tzv uznání za válčící stranu {recognition of belligerency) povinny přistupovat k oběma stranám stejným způsobem a zachovávat v konfliktu, 20 Argumentace ospravedlňující užití síly na Krymu podporou práva národů na sebeurčení obyvatelů Krymu byla použita, byť implicitně, Ruskem v průběhu tzv. krymské krize v roce 2014. Srov. BÍLKOVA, Veronika. The Use of Force by the Russian Federation in Crimea. Heidelberg Journal of International Taw, 2015, roč. 75, s. 43. 21 SVACEK, Ondřej. Mezinárodněprávní postavení Kosova. In: BUREŠ, Pavel a kol. V%nik a uhnání státu. Aktuální pohled mezinárodního práva. Praha: Leges, 2014, s. 64—92. 22 CRAWFORD, James. The Creation of States in Internationalism. Oxford: Oxford University Press, s. 388. 23 MELZER, Nils. Targeted Killing in International Taw. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 248. 374 Ondřej Svaček který přesáhl vnitrostátní úroveň a stal se mezinárodním, neutralitu.24 Nestátní aktér byl na základě formálního aktu uznání povýšen na úroveň státního aktéra, což mj. zbavovalo mateřský stát odpovědnosti za případné porušení mezinárodních pravidel, kterých se dopustila secesionistická jednotka. V probíhající válce za nezávislost záleželo v konečném důsledku pouze na tom, která ze dvou stran se prosadí. Do roku 1945 platilo, že jednostranné odtržení od mateřského státu nebylo mezinárodním právem ani povoleno ani zakázáno, jestliže secesionistická jednotka uhájila kontrolu nad územím, zajistila stabilitu a vyloučila z výkonu státní moci původní mateřský stát, zpravidla se jí ze strany třetích států dostávalo uznání. Po roce 1945 se institut jednostranné secese výrazně propojil s právem národů na sebe-určení a zásadou územní celistvosti států. Získal tedy mezinárodněprávní rozměr. Právo národů na sebeurčení, kterému je v současném mezinárodním právu přiznáváno postavení kogentní normy s účinky erga omneš, bylo jako právo, tj. nikoliv jako politické prohlášení, definováno úzce a původně se dotýkalo pouze území pod koloniální nadvládou.25 V důsledku existence práva na sebeurčení nesměl mateřský stát použít proti rodícímu se státu sílu, případně nesměl požádat o vojenskou pomoc třetí státy. Poskytnutí vnější podpory národněosvobozeneckému hnutí naopak nebylo považováno za porušení mezinárodního práva (zákaz intervence), neboť proces národní emancipace v rámci dekolonizace již nebyl považován za vnitřní záležitost mateřského státu.26 24 DAVID, Vladislav a kol. Mezinárodní právo veřejné s kasuistikou. 2. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 160. Instituty uznání za povstalce {recognition of insurgency) a uznání za válčící stranu vyšly z užívání — naposledy byly rozsáhle použity v souvislosti s americkou občanskou válkou v letech 1861-1865. 25 SHAW, Malcolm. Internationalism*. 6. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 253. Srovnej Deklaraci o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům přijatou Valným shromážděním OSN v roce 1960. Tato deklarace krystalizovala vznik práva národů na sebeurčení v obecném mezinárodním právu. Srov. ICJ, Legal Consequences of the Separation of the Chagos Archipelago from Mauritius in 1965, Advisory Opinion, 25. 2. 2019, §150. 26 TANCREDI, Antonello. A normative ,due process' in the creation of States through secession. In: KOHEN, Marcelo. Secession. International Law Perspectives. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s. 177. Tento názor však není přijímán všeobecně. K odlišnému pojetí srov BÍLKOVÁ, op. cit., s. 43. 375 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Jestliže však secesionistické hnutí nerealizuje právo (národů na sebeurčení), mateřský stát nemá korespondující povinnost. Secese, která není realizována jako právo, má vůči mateřskému státu destrukční účinky a může být potlačena, pochopitelně za plného respektování mezinárodních pravidel v oblasti lidských práv a práva vnitrostátních ozbrojených konfliktů.27 Třetí státy mají povinnost do probíhajícího konfliktu nezasahovat, zde ve smyslu zákazu podpory secesionistického hnutí, neboť by se dopustily nedovoleného vměšování se do vnitřních záležitostí.28 Mateřský stát má naopak plné právo využít vnější pomoc. Základním otázkou tedy zůstává, v jakých situacích mimo proces dekolonizace je secese realizována jako právo? Před naznačením odpovědi je nutné se krátce vrátit k předchozímu výkladu. Právo národů na sebeurčení bylo v dalším období navzdory původnímu určení rozšířeno i na situace nespadající do kontextu dekolonizace. MSD v posudku ve věci Ilegality stavby %di na okupovaném palestinském ú^emí přiznal toto právo Palestincům.29 Aplikace práva národů na sebeurčení mimo rámec dekolonizace však nutně a automaticky nevytváří právo na oddělení se od mateřského státu, tj. externí sebeurčení. Jak uvedl Nejvýšší soud Kanady: „právo národů na sebeurčení je bé^né naplňováno vnitřním sebeurcením — určením politického, ekonomického, sociálního a kulturního vývoje v rámci existujícího státu."30 Vnitřní sebeurčení je typicky spojováno s poskytnutím rozsáhlé autonomie, případně zajištěním demokratické vlády důsledně zohledňující zájmy menšinové národnostní skupiny. Mezi představiteli nauky však nepanuje shoda v tom, zda je právo národů na sebeurčení mimo proces dekolonizace realizováno výlučně interně (i Nejvyšší soud Kanady používá slovo bě^ně, což vytváří prostor pro použití 27 Ibid., s. 190. V kosovském posudku MSD uvedl, že institut územní celistvosti je aplikovatelný pouze ve vztahu mezi státy, tj. secesionistická entita povinnost respektovat územní celistvost nemá. Srovnej posudek cit. shora, § 80. 28 Obdobně se k problematice vyjádřil MSD, srov. Nikaragua proti Spojeným státům, s. 102, § 192. Citováno v TOMUSCHAT, Christian. Secession and Self-Determination. In: KOHEN, Marcelo. Secession. International haw Perspectives. Cambridge: Cambridge University Press: 2006, s. 43^14. 29 ICJ, hegal Consequences of the Construction of a Wall in the Occupied Palestinian Territory, Advisory Opinion, 9. 7. 2004, § 118. Citováno v THÜRER, Daniel a Thomas BURRI. Self-Determination. In: WOLFRUM, Rüdiger. The Max Planck Encyclopedia of Public International haw. Vol. IX. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 121—22, § 34. 30 Supreme Court of Canada, Reference re Secession of Quebec, 20. 8. 1998, § 126. 376 Ondřej Svaček externí podoby sebeurčení v podobě odtržení se). Část teorie formuluje závěr, dle kterého mezinárodní právo v určitých situacích povoluje rovněž secesi.31 Zaprvé, pokud se jedná o území, které je v důsledku rozhodnutí mezinárodní organizace zahrnuto za určitých podmínek pod jiný stát, právní možnost odtržení se vzniká v důsledku případného nesplnění těchto podmínek. Předvídaný scénář odpovídá vzniku Eritrey jejím oddělením od Etiopie v roce 1993.32 Zadruhé, právo na secesi vzniká rovněž tehdy, když je území jednoho státu nelegálně zahrnuto pod druhý stát. V takovém případě je odtržení vnímáno jako prostředek obnovení původního stavu (restitutio in integmm), který byl změněn povětšinou násilně. Druhý scénář odpovídá obnovení nezávislosti Estonska, Lotyšska a Litvy, které byly anek-továny Sovětským svazem v roce 1940. Konečně, právo na secesi vzniká tehdy, pokud je výslovně formulováno ve vnitrostátních právních řádech (např. uzbecká ústava). Autor předkládané stati se s výše uvedeným názorem neztotožňuje, dle jeho názoru se v těchto situacích o secesi ve smyslu výkonu práva nejedná. Co se týče prvních dvou scénářů, mezinárodní právo neobsahuje pravidlo, které by secesi v popsaných podmínkách autorizovalo. Zcela jistě neexistuje jakékoliv pravidlo v oblasti práva psaného, případná existence obyčejového pravidla naráží na nedostatek praxe v oblasti. Jestliže by obyčejové pravidlo vzniklo, stalo by se tak na základě izolovaných precedentů, historicky unikátních situací. Jak podotýká J. Crawford, vznik Eritrey a pobaltských republik navíc nelze pojímat jako jednostranný akt secese, a to z toho důvodu, že jak Etiopie, tak Sovětský svaz s oddělením části vlastního území vyslovily souhlas.33 V případě vzniku Estonska, Lotyšska a Litvy Crawford výslovně uvádí, že jejich právo na sebeurčení „nebylo vnímáno jako právo najednostranné odtržení, 31 KOHEN, Marcelo. Secession. International Law Perspectives. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s. 19-20. 32 Eritrea byla v roce 1952 na základě rezoluce Valného shromáždění 390 (V) z roku 1950 spojena ve federaci s Etiopií. Zmíněná rezoluce garantovala Eritrey rozsáhlou autonomii, která však nebyla nikdy poskytnuta. V roce 1962 došlo k rozpuštění federace a anexi eritrejského území Etiopií. Etiópska vláda uznala právo Eritrey na sebeurčení až na začátku 90. set 20. století, a to v důsledku pomoci Eritrejské lidové osvobozenecké fronty při státním převratu v Etiopii. 33 CRAWFORD, op. cit., s. 394, 402^103. 377 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče ale jako právo na vyřešení budoucího statutu prostřednictvím svobodného vyjednávání se sovětskými státními orgány."34 Jinými slovy, v obou případech se jednalo o konsensuální proces devoluce. V posledním případě (zmocnění vnitrostátním právem) není zohledněn význam vnitrostátního práva v oblasti práva mezinárodního — pro mezinárodní právo je vnitrostátní norma, byť ústavní právní síly, pouhým faktem.35 Vnitrostátní právo je pro mezinárodní právo relevantní pouze jako doklad materiální stránky mezinárodního obyčeje, případně může být jeho prostřednictvím dohledávána existence obecné zásady právní. Existence výslovného zmocnění k secesi ve vnitrostátních právních řádech poměrně malého počtu států nenaplňuje dle autora článku podmínky pro vytvoření ani jednoho z uvedených pramenů mezinárodního práva. Vnitrostátní zakotvení secese má však nespornou výhodu — jedná se o implicitně daný souhlas k devoluci, kterého se může případná secesio-nistická entita dovolávat před orgány mateřského státu. Právo na odtržení se od mateřského státu je, resp. bylo mezinárodním právem garantováno pouze v rámci dekolonizačního procesu, zde jako součást práva národů na sebeurčení. Mimo proces dekolonizace se uplatní toliko v podobě interní. Současný mezinárodněprávní rámec totiž nepotvrzuje ani existenci tzv nápravné (remediálnf) secese, jež by nastupovala jako následek závažného porušování lidských práv ze strany mateřského státu. K tomuto závěru lze dospět výkladem relevantních pramenů mezinárodního práva.36 Jestliže tedy akt secese spadá do oblasti mezinárodněprávní neutrality (není dovolen, ale současně ani zakázán), což souvisí se shora předestřeným závěrem, že právo národů na sebeurčení (v externí podobě) se neuplatní mimo kontext dekolonizace,37 a nedochází-li tedy v případě secese k realizaci práva, z povahy věci je nutné každé užití síly ze strany třetího státu, byť v politické rovině obhajované podporou práva národů na sebeurčení, považovat za nelegální. 34 Ibid., s. 394-95. r 35 MALEN O VSKY, Jiří. Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a pomér k jiným právním systémům, zplášté k právu českému. 6. vyd. Brno: Doplněk, 2014, s. 384—385. 36 Blíže srov. S VAČEK, op. cit., 2014, s. 73-80. 37 Shodně CHRISTAKIS, Theodore. S elf-Deter initiation, Territorial Integrity ad Fait Accompli in the Case of Crimea. Heide lb erg Journal of International Faw, 2015, roc. 75, s. 81. 378 Ondřej Svaček 3 UŽITÍ SÍLY PROTI ENTITÁM, JEJICHŽ STÁTNOST JE SPORNÁ Zatímco v předchozí části byla věnována pozornost otázce případného použití síly ve prospěch secesionistické jednotky, v následující části je scénář obrácený. Lze se totiž ptát, zda lze použít sílu proti oddělující se entitě, o jejíž státnosti lze mít oprávněně pochybnosti. Hned na úvod je nutno zdůraznit, že naznačený scénář nesouvisí s otázkou uznání.38 Řečeno příkladem: ačkoliv Izrael není uznáván většinou arabských států, i tyto státy jsou si vědomy, že musí vůči Izraeli dodržovat mezináro-dněprávní závazky, plynoucí z obyčejového mezinárodního práva, zejména pak závazek zdržet se užití síly v mezistátních vztazích.39 Uvedené souvisí s tím, že aktu uznání je v moderním mezinárodním právu přiznáván pouze deklaratorní účinek. Krom jiného, o státnosti Izraele již v roce 2019 nikdo nepochybuje. Otázka, která je předkládána zde, souvisí s užitím ozbrojené síly proti entitě, jejíž státnost je naopak sporná. A. Wills mezi takové entity, vedle Kosova, zařazuje též Jižní Osetii, Somaliland, Abcházii, Podněstří či Severní Kypr.40 Rovněž J. Malenovský hovoří v souvislosti s Košovém o „sporných útvarech", které se mohou dovolávat své subjektivity pouze v různých subsystémech partikulárního mezinárodního práva, které však subjektivitou nedisponují v obecném mezinárodním právu.41 Otázka původců a obětí aktu agrese je řešena v rezoluci Valného shromáždění OSN (VS) 3314 z roku 1974, jejíž čl. 1 stanoví, že agrese je použití síly jedním státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti druhého státu nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou OSN, jak je to stanoveno v této definici. Z jazykového výkladu vyplývá, 38 Uvedené potvrzuje i vysvětlující poznámka připojená k čl. 1 rezoluce o definici aktu agrese: V této definici je slovo „stát" [...] použito bez újmy otázce uznání státu nebo otázce, zda je stát členem OSN nebo nikoliv 39 DUGARD, John. The Secession of States and Their Recognition in the Wake of Kosovo. Leiden, BRILL, 2013, s. 50. 40 WILLS, Alexander. The Crime of Aggression and the Resort to Force against Entities in Statu Nascendi. Journal of International Criminal Justice, 2012, roč. 10, č. 1, s. 86. V citovaném článku autor předkládá důvody, proč by měla, resp. neměla být agrese zakázána i v případě útoků směřujících proti kvazistátům. 41 Malenovský, J.: op. cit., s. 86. Kosovo bylo do května 2019 uznáno celkem 102 státy. 379 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče že obětí aktu agrese může být pouze a jenom stát, což potvrzují i přípravné práce na předmětné rezoluci. V průběhu rokování v Šestém výboru VS OSN byl předložen návrh, který rozšiřoval osobní působnost definice vedle států i na jiné politické entity, za něž byly označeny subjekty, které nejsou obecně uznávané za státy, nebo entity, jejichž status v mezinárodním právu by mohl být zpochybňován. Současně však bylo zdůrazněno, že i tyto entity mají povinnost dodržovat závazky stanovené mezinárodním právem v oblasti užití síly.42 Mezi delegáty nepanovala shoda v tom, co přesně má pojem jiná politická entita zahrnovat. Byly např. vyjadřovány názory, že definice aktu agrese obsažená v připravované rezoluci by se neměla odchýlit od systému Charty OSN, který má přísně etatický charakter. Situace, zdá se, vede k poněkud paradoxnímu výsledku. Jak bylo řečeno výše, mateřský stát, od něhož se jednostranně odděluje část území, může proti takové secesionistické snaze zasáhnout (při respektování mezinárodního práva lidských práv a případně též mezinárodního humanitárního práva). Jestliže se však daná entita v určitý (těžko definovatelný) moment pretransformuje ve stát, užití síly proti ní by již představovalo akt agrese. Zásadní význam má tudíž určení momentu, od kterého je užití síly ze strany mateřského státu zakázané coby útočný čin. Toliko stručně postačí zdůraznit, že užití síly ze strany třetího státu by bylo protiprávní vždy, neboť by za všech okolností směřovalo vůči státu, ať už by to byl stát mateřský, nebo stát nově vzniklý {tertium non datuř). Vzhledem k tomu, že lze jen stěží určit okamžik, od kterého je státnost secesionistické entity postavena najisto, měl by být zvolen objektivnější mezník. Lze souhlasit s Willsem, že tomuto požadavku dostojí kritérium stabilní kontroly a moci vůči území.43 Vykonává-li tedy secesionistická entita efektivní kontrolu nad částí státního území, použití síly ze strany mateřského státu by se stalo nepřípustným. Tento ukazatel může být využit ve vztahu ke Kosovu či Katalánsku, nicméně není vhodný tam, kde byla kontrola nad územím zajištěna jen díky podpoře třetího subjektu (typicky Severní Kypr, Jižní Osetie, Abcházie, Doněcka republika, Podněstři). V takových situacích by bylo mateřskému státu nadále zachováno právo zasáhnout 42 Report of Speciál Committee, Twenty-Fourth Session, Supp. No. 20, A/7620. 43 WILLS, op. cit., s. 103. 380 Ondřej Svaček proti secesionistické entitě, a to i za použití vojenských prostředků, což bude v praxi ovšem narážet na politická či mocenská sebeomezení. 4 ZÁVĚR Autorovi předkládaného zamyšlení posloužilo Kosovo jako vděčná laboratoř, v níž byly testovány některé otázky související s regulací užití síly v mezinárodním právu. Pozornost byla postupně věnována humanitární intervenci a užití síly v rámci procesu vzniku státu, a to v obou myslitelných variantách (použití síly ve prospěch/v neprospěch secesionistické entity). Byl formulován závěr, že od dob humanitárního bombardování bývalé Jugoslávie v roce 1999 se na hodnocení, že humanitární intervence nadále není součástí mezinárodního práva, vůbec nic nezměnilo. Posun v mezinárodněprávní regulaci nepřinesl ani zásah spojenců v Sýrii v dubnu 2018, jenž byl odůvodněn opakovaným použitím chemických zbraní proti vlastnímu obyvatelstvu. Dále bylo konstatováno, že vzhledem k vyčerpání externí podoby práva národů na sebeurčení, která se uplatnila pouze v kontextu dekolonizace, a vzhledem k tomu, že součástí mezinárodního práva de lege lata stále není koncept tzv. nápravné secese, by každé užití síly ze strany třetích států ve prospěch secesionistické entity představovalo zakázané mezinárodně protiprávní chování. Co se týká případného použití síly v neprospěch secesionistické entity, byl vysloven závěr, že k němu může docházet pouze do okamžiku, kdy taková entita získá efektivní kontrolu nad částí území původního mateřského státu. Vážený pane profesore, milý Vladimíre, ještě jednou mi dovol, abych Ti co nejsrdečněji pogratuloval. Těším se na další setkávání. A mimochodem, mám v záloze jednu skvělou reklamu. Literatura BARINKA, Roman. Status humanitární intervence v mezinárodním právu. Právník, 2003, roč. 142, č. 9, s. 855-900. ISSN 0231-6625. BÍLKOVA, Veronika. The Use of Force by the Russian Federation in Crimea. Heidelberg Journal of International Law, 2015, roč. 75, s. 27—50. ISSN 0044-2348. 381 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče CANNIZZARO, Enzo a Paolo PALCHETTI. Customary International Faw on the Use of Force: Methodological Approach. Brill: Leiden, 2005, 347 s. ISBN 9004147063. CASSESE, Antonio. A Follow - Up: A Forcible Humanitarian Countermeasures and Opinio Necessitatis. European Journal of International Faw, 1999, roc. 10, č. 4, s. 791-799. ISSN 0938-5428. CRAWFORD, James. The Creation of States in International Faw. Oxford: Oxford University Press, 870 s. ISBN 9780199228423. DAVID, Vladislav a kol. Mezinárodní právo veřejné s kasuistikou. 2. vyd. Praha: Leges, 2011, 442 s. ISBN 978-80-87212-86-8. DUGARD, John. The Secession of States and Their Recognition in the Wake of Kosovo. Leiden, BRILL, 2013, 312 s. ISBN 978-90-04-25749-8. CHRISTAKIS, Theodore. Self-Determination, Territorial Integrity ad Fait Accompli'm the Case of Crimea. Heidelbergjournal of International Faw, 2015, roc. 75, s. 75-100. ISSN 0044-2348. KOHEN, Marcelo. Secession. International Faw Perspectives. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, 548 s. ISBN 9780521849289. MALEN OVSKY, Jiří. Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, ^pláště k právu českému. 6. vyd. Brno: Doplněk, 2014, 500 s. ISBN 978-807239-318-3. MELZER, Nils. Targeted Killing in InternationalFaw. Oxford: Oxford University Press, 2008, 524 s. ISBN 9780199533169. MILANOVIČ, Marko. The Syria Strikes: Still Clearly Illegal. EJIF Talk! [online]. 2018 [cit. 21. 5. 2019]. Dostupné z: https://www.ejiltalk.org/ the-syria-strikes-still-clearly-illegal/ REISMAN, Michael. Unilateral Actions and the Transformations of the World Constitutive Process: The Special Problem of Humanitarian Intervention. European Journal of International Faw, 2000, roc. 11, č. 1, s. 3-18. ISSN 0938-5428. SHAW, Malcolm. International Faw. 6. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, 1710 s. ISBN 978-0-521-72814-0. 382 Ondřej Svaček SCHARF, Michael. Striking a Grotian Moment: How the Syria Airstrikes Changed International Law Relating to Humanitarian Intervention. Chicago Journal of International Law, 2019, roc. 19, č. 2, s. 586—614. ISSN 1529-0816. SIMMA, Bruno. NATO, the UN and the Use of Force: Legal Aspects. European Journal of International Law, 1999, roc. 10, č. 1, s. 1—22. ISSN 0938-5428. SVACEK, Ondřej. Dárfúr — přes humanitární intervenci k odpovědnosti chránit a mírovým operacím. Právo, 2008, roč. 1, č. 3, s. 5—18. ISSN 1802-9116. SVACEK, Ondřej. Mezinárodněprávní postavení Kosova. In: BUREŠ, Pavel a kol. V^nik a uhnání státu. Aktuální pohled mezinárodního práva. Praha: Leges, 2014, s. 64—92. ISBN 978-80-87576-83-0. THÜRER, Daniel a Thomas BURRI. Self-Determination. In: WOLFRUM, Rüdiger. The Max Planck Encyclopedia of Public International Law. Vol. IX. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 113-128. ISBN 978-0199689651. WILLS, Alexander. The Crime of Aggression and the Resort to Force against Entities in Statu Nascendi. Journal of International Criminal Justice, 2012, roč. 10, č. 1, s. 83-110. ISSN 1478-1387. Prameny ICC, Prosecutor v. Al-Bashir, ICC-02/05-01/09-397, Judgment, ACH, 6. 5. 2019. IC J, Accordance with international law of the unilateral declaration of independence in respect of Kosovo, Advisory Opinion, 22. 7. 2010. ICJ, Case Concerning Legality of Use of Force, Judgment, 15. 12. 2004. ICJ, Legal Consequences of the Construction of a Wall in the Occupied Palestinian Territory, Advisory Opinion, 9. 7. 2004, ICJ, Legal Consequences of the Separation of the Chagos Archipelago from Mauritius in 1965, Advisory Opinion, 25. 2. 2019, § 150. ICJ, Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America), Judgment, 27. 6. 1986, § 207 Report of Special Committee, Twenty-Fourth Session, Supp. No. 20, A/1620. Report of the International Law Commission, 2016, ILC, A/71/10. 383 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Supreme Court of Canada, Reference re Secession of Quebec, 20. 8. 1998. Syria action — UK government legal position. Policy paper [online]. 2018, [cit. 21. 5. 2019]. Dostupne z: https://www.gov.uk/government/ publications / syria-action-uk-government-legal-po sition/ syria-action-uk-government-legal-position 384 několik glos k ochraně zásad právního státu na úrovni eu Naděžda Šišková* Anotace Příspěvek se ve své první části věnuje přiblížení přínosu prof. Vladimíra Týče pro rozvoj vědy v oboru evropského práva. V další části se článek zaměřuje na evropský unijní koncept právního státu jako součásti společných evropských hodnot a také na analýzu právních nástrojů, jimiž aktuálně disponuje právo EU pro ochranu zásad právního státu. Závěr práce je vyhrazen posouzení efektivity politické procedury (čl. 7 SEU) a žaloby na porušení povinnosti (č. 258 SFEU). Klíčová slova Právní stát; evropské hodnoty; politická procedura; žaloba na porušení povinnosti; sankční mechanismus. Profesor Vladimír Týč zcela zásadním způsobem přispěl ke zrodu a rozvoji československé (a pak české) vědy evropského práva. Jako autor jedné z prvních učebnic evropského práva1 se zasadil nejen 0 „osamostatnění" tohoto oboru, ale rovněž i o jeho zařazení do povinné výuky na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jako jeho aspirantka v letech 1994—1998 si velice dobře na toto „pionýrské" a „průkopnické" období vzpomínám, a zejména na úsilí profesora Týče * Doc. et doc. JUDr. Naděžda Šišková, Při.D., Jean Monnet Centrum of Excelence v oboru evropského práva; Katedra mezinárodního práva a evropského práva, Právnická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci / Email: nadezda.siskova@upol.cz 1 TYC, Vladimír a Dalibor JÍLEK. Základy práva Evropských společenství. Brno: Doplněk, edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 1993, 184 s. 385 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče o prosazení tohoto právního systému jako plnohodnotného vědeckého a pedagogického oboru. Stěžejnost přínosu uvedených vědeckých počinů Vladimíra Týče je těžko uchopitelné při posuzování dnešním prismatem. Stačí říci, že se jednalo o období teprve deset let před naším vstupem do EU, kdy neexistovaly oficiální překlady aktů ani primárního, ani sekundárního práva a stejně tak judikatura Soudního dvora nebyla přeložena do češtiny. V této „předinterne-tové" době bylo i samotné obstarávání příslušných pramenů velice obtížné a vyžadovalo získání grantových prostředků pro osobní zakoupení pedagogem relevantních publikací v zahraničí. Avšak nej komplikovanější kus práce a „největší oříšek" spočíval ve vypracování adekvátní právnické terminologie, jež se podstatně liší od jiných odvětví práva. I na tomto poli taktéž náleží prof. Týčovi velké uznání, protože spolu s dalšími předními českými autory (Jiřím Zemánkem, Monikou Pauknerovou, Richardem Králem, Lubošem Tichým a dalšími) volil a vytvářel „nejpřilé-havější" a nejpřesnější ekvivalenty k francouzským, anglickým a německým odborným termínům, které česká věda předtím neznala. Všechny české oficiální překlady aktů acquis communautaire pak následně z těchto prací českých akademiků čerpaly a vycházely, dokonce byly hojně využívány i kolegy ze Slovenska, pro které se staly inspiračními zdroji. Vladimír Týč byl rovněž zakladatelem a šéfredaktorem první ročenky Evropského práva, která vycházela v České republice na konci devadesátých let. Toto ojedinělé periodikum, jež vydávala MU Brno, přinášelo příspěvky autorů nejen z ČR, ale i ze zahraničí, a to v původních jazycích. Obsahovalo rovněž databázi všech publikací s problematikou ES/EU, jež v CR vycházely, což pro nás, tehdejší aspiranty, bylo cennou pomůckou. Dnešní časopis „European Studies. The Review of European Law, Economics and Politics", jejž vydáváme v edici Jean Monnet Centra Excelence na PF UP spolu s Českou Asociací pro evropská studia prostřednictvím nakladatelství Wolters Kluwer, svým způsobem navazuje na tento původní ediční počin prof. Týče. 386 Naděžda Šišková Profesor Týč organizoval řadu velmi významných mezinárodních vědeckých konferencí za účasti předních odborníků z Francie, Německa, Finska a dalších států Unie. I díky těmto aktivitám česká právní věda v oboru práva ES/EU získávala mezinárodní renomé a uznání, a to ještě v době přidružení ČR do ES, tedy dlouho před samotným členstvím České republiky v Unii. Pokud mluvíme o mezinárodním uznání, nemohu nezmínit tu skutečnost, že prof. Týč a jím vedená katedra mezinárodního a evropského práva na PF MU Brno spolu s kolegy z katedry mezinárodního a evropského práva na PF UP v Olomouci (Šišková) a katedry evropského práva na UK Praha (Zemánek) patřily k prvním nositelům Jean Monnet Chair v oboru evropského práva v České republice. Prof. Týč získal tento prestižní typ grantu Evropské komise spolu s uvedeným pracovišti ve velké mezinárodní konkurenci a realizoval jej ještě v období devadesátých let, díky čemuž se Česká republika zařadila na přední místo mezi „nové" členské státy v rámci Jean Monnet komunity. Prof. Týč rovněž velmi aktivně podporoval vznik České asociace pro Evropská studia (Czech — ECS A, součást celosvětové asociace pro Evropská studia — ECSA — World) a patřil k jejím zákládajícím členům. Také dlouhodobě působil v jejích řídících a kontrolních orgánech (Rady ČAES a Revizní komise), a byl tedy po dlouhou dobu jedním z pilířů této vědecké společnosti. Vědecké dílo prof. Týče je rozsáhlé a vyhledávané. Ve své vědecké práci je vždy velice poctivý a vždy jde do hloubky výzkumu, nikdy se nejednalo o povrchní zkoumání nebo deskripční přístup. Jeho styl a sloh jsou snadno rozpoznatelné a vyznačují se jasností a srozumitelností ve vyjadřování, logikou v argumentaci, originalitou a původností v závěrech. Možná i proto patří prof. Týč k nejvíce citovaným autorům v oboru evropského práva v ČR a na Slovensku a jeho publikace jsou známé i v dalších státech. Výčet jeho přínosu pro vědu by nebyl úplný bez zmínky o vychovaných žácích a diplomantech, připravených následovnících, vyškolených aspirantech a podporovaných mladých vědcích. V této souvislosti je nutno uvést, že Vladimír Týč se podílel na přípravě několika generací právníků a odborníků na problematiku EU hned z několika fakult (nejen z Právnické a Manažersko-správní fakulty MU Brno), ale i z PF UP Olomouc a Ekonomické fakulty Vysoké školy Báňské — Technické univerzity v Ostravě. 387 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Prof. Týč vytvořil svou vlastní vědeckou školu, vyškolil a předal jim své zkušenosti a dovedl k úspěšné obhajobě řadu Ph.D. studentů, přičemž někteří z nich již habilitovali. Proto je pedagogický odkaz prof. Týče nezpochybnitelný. Jako přední vědecké osobnosti byla prof. Vladimíru Týčovi v roce 2017 udělena cena České asociace pro evropská studia za významný přínos pro rozvoj vědy v oboru evropského práva. Jako iniciátorka tohoto ocenění mohu s potěšením konstatovat, že uvedený návrh byl schválen členy vedení České asociace pro evropská studia jednomyslně. Na závěr tohoto úvodního připomenutí díla Vladimíra Týče chci popřát váženému a milému jubilantovi hodně zdraví, spokojenosti, hojnosti profesních a osobních úspěchů a v neposlední řadě dostatek sil a energie i nadále pokračovat ve své velmi záslužné činnosti. Koncept právního státu v rámci unijního práva má mimořádný význam a v poslední době patří i k hodně frekventovaným pojmům, zejména s ohledem na politický a ústavní vývoj v některých členských státech EU. Ačkoliv se jedná o pojem, jenž původně vzešel z vnitrostátního práva a byl rovněž významně obohacen o instrumenty mezinárodního práva,2 v rámci Evropské unie získává tento koncept svůj vlastní rozměr a tvoří nezbytnou podmínku pro realizaci řady právních institutů. Zejména článek 2 SEU řadí právní stát do společných evropských hodnot, když uvádí: „Unieje zalomena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností ^n a mužů." Uvedené ustanovení čl. 2 SEU, jež překračuje dimenze ryze právní normy a tvoří de facto i ideologický a hodnotový koncept samotných základů EU, by mělo být posuzováno i ve spojitosti s následujícím čl. 3 SEU, který byl rovněž zaveden Lisabonskou smlouvou: „Cílem Unie je podporovat mír, své hodnoty a blahobyt svých obyvatel." Toto opakované zdůraznění evropských hodnot umožňuje jednoznačně sdílet závěry právní doktríny ohledně toho, 2 Podrobněji viz Report adopted by European Commission for Democracy Through Eaw (Venice commission) on the Rule of Eaw at its Plenary Session [online]. Strasbourg, 25—26 March 2011, study no. 512/2009, s. 3 [cit. 03. 05. 2019]. 388 Naděžda Šišková že „význam ekonomických ambicí (evropského) projektu mi^í ve smyslu nově upravené priority, akcentované ve cl 3, která příliš trvá na síle hodnot v řícení Unijní trajektorii."3 Významný posun od ekonomických aspektů k hodnotovým lze pozvolně sledovat od devadesátých let, přičemž řada právních institutů z těchto základů přímo vychází. Zejména Amsterodamskou smlouvou deklarovaný cíl vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva (PSBP) operuje s principem vzájemné důvěry mezi členskými státy a jejich právními systémy. V současné době, kdy PSBP se již stal skutečností, můžeme konstatovat, že řada jeho institutů, jako například výkon evropského zatýkacího rozkazu nebo vzájemné uznávání soudních rozhodnutí či listin, by nebyly vůbec realizovatelné bez důvěry v to, že zásady právního státu jsou dodržovány na území každého z členů EU. Proto dodržení zásad právního státu tvoří de facto nezbytný předpoklad pro realizaci prostoru svobody, bezpečnosti a práva, bez níž tento unijní institut nemůže zůstat „životaschopný". Soudní dvůr význam právních hodnot, včetně dodržení právního státu, výstižně shrnul, když uvedl: „Taková právní konstrukce spočívá na nákladním předpokladu, %e ka^dý členský stát sdílí se všemi ostatními členskými státu řadu společných hodnot, na nich^Je Unie %ah%ena,jak je uvedeno v článku 2 STU, a uznává, %e s ním ostatní členské státy tyto hodnoty sdílejí Tento předpoklad^namená— a ^ároveň odůvodňuje — existenci vzájemné důvěry členských států v uhnání těchto hodnot, a tím i v dodržování unijního práva, které tyto hodnoty uplatňuje."*' V těchto intencích lze konstatovat, že v unijních podmínkách je koncept právního státu nejen „páteří každé moderní demokracie",5 ale rovněž tvoří conditio sine qua non pro samotné fungování EU a evropského práva, bez kterého by se tento systém jednoduše zhroutil. WEATHERIL, Stephen. Law and Values in the European Union. New York: Oxford University Press, 2016, s. 394. Bod 168 posudku Soudního dvora (pléna) 2/13 ze dne 18. prosince 2014 vydaný na základě čl. 218 odst. 11 SFEU — Návrh mezinárodní dohody — Přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod — Slučitelnost uvedeného návrhu se Smlouvou o EU a Smlouvou o FEU. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 03. 05. 2019]. Communication from the Commission to the European Parliament and the Council. A new EU framework to the strengthen the Rule of Law [online]. Strasbourg, 11 March 2014, COM (2014) 158 final, s. 2. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 03. 05. 2019]. 389 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Není proto překvapující, že ochraně zásad právního státu je v poslední době v evropském právu věnována mimořádná pozornost, včetně aktivací v krátkém časovém úseku hned dvou procedur ohledně rizika porušení těchto zásad ze strany Polska a Maďarska. V této souvislosti je vhodné připomenout, že evropské právo v současné době disponuje několika právními prostředky, jež mohou být využily pro ochranu zásad právního státu. Jedná se o instrumenty, jež se liší svou povahou (soudní řízení a politická procedura), orgány, jež jsou vtaženy do těchto postupů, a nakonec svými účinky. Rovněž efektivita těchto nástrojů (ve smyslu schopnosti účinně přimět členský stát respektovat zásady právního státu) je velmi odlišná. Jedná se o řízení pro porušení povinnosti na základě čl. 258 SFEU (infringement proceeding) a politická procedura v intencích článku 7 SEU. K výše uvedeným postupům, předvídaným primárním právem, je vhodné rovněž zmínit ještě i tzv „Nový postup pro posílení právního státu", který byl zaveden na základě Sdělení (Communication) Evropské komise, tedy aktu sekundárního práva. Tento postup tvoří de facto novou a samostatnou proceduru, předcházející nebo navazující na aktivaci článku 7 SEU. Nicméně zakotvení mimo rámec existujících zřizovacích smluv bylo právní službou Rady zpochybněno s ohledem na nedodržení principu svěřených pravomocí.6 Omezený prostor tohoto příspěvku neumožňuje detailní analýzu uvedených postupů, proto se omezím pouze na velmi stručné konstatování, co se týče jejich specifik a relevanci v jejich použití. Žaloba na nesplnění povinnosti, jakožto tradiční druh soudního řízení známý od samotných počátků Evropské integrace, je určena pro postih velmi širokého spektra možných projevů porušení povinnosti ze strany členských států. Ačkoliv tento druh řízení nebyl nikdy zamýšlen přímo jako prostředek pro ochranu hodnot právního státu, jeho univerzální charakter umožnil v řadě případů zamezit porušení právě v této oblasti. 6 COUNCIL OF THE EUROPEAN UNION. Commission's Communication on a new EU Framework to strengthen the Rule of Law: compatibility with the Treaties. Opinion of Legal Service [online]. Brussels, 27 May 2014, no. 10296/14 [cit. 03. 05. 2019]. 390 Naděžda Šišková Nicméně značným limitem uvedeného mechanismu pro použití právě v oblasti ochrany zásad právního státu je ta skutečnost, že v rámci této procedury musí postižitelné jednání státu vždy spočívat v porušení konkrétní normy evropského práva. Porušení zásad právního státu však může mít ryze národní rozměr a spočívat například v porušení fungování demokratických institutů a rovnováhy mezi nimi na vnitrostátní úrovni, což tvoří jednoznačně záležitost nikoliv evropského, ale výhradně vnitrostátního práva, proto zde nemohou být použity postupy předvídané čl. 258 SFEU. Oproti tomu čl. 7 SEU byl od samotného začátku a od svého původního zakotvení Amsterdamskou smlouvou zamýšlen jako „instrument ušitý na míru" právě pro zabránění porušení společných evropských hodnot ze strany členských států, včetně demokracie, právního státu, dodržování lidských práv apod. Ačkoliv se jedná o nástroj vytvořený exkluzivně pro uvedené účely, k „nevýhodám" tohoto postupu, označovaného též jako politická procedura, patří jeho značná komplikovanost, těžkopádnost a devastující dopady na členská práva dotčeného státu. V neposlední řadě je nutno počítat i s negativními dopady na politické klima v EU a jednotu v rámci celé Unie, včetně eventuálního rozkolu mezi členskými státy, čehož jsme aktuálně svědky v rámci probíhajících řízení ve vztahu k Maďarsku a Polsku. S tím souvisí i výzva, jež v září 2012 zazněla z úst José Manuela Barrosa, tou dobou předsedy Evropské komise, k vypracování dalších nástrojů, a „nejen alternativy mezi „soft power" polického přesvědčování" a „nukleární volbou" čl. 7 SEU".7 Zmíněná povaha uvedené procedury, jež představuje „jadernou alternativu" a tvoří de facto „last resort mechanism", a také skutečnost, že toto řízení nebylo v průběhu dlouhých dvaceti let nikdy aktivováno, vedla ve vědě k přesvědčení o nemožnosti jeho použití v praxi. Nicméně tento mýtus8 již BARROSO, José Manuel. State of the Union 2012 Address (speech) [online]. Strasbourg, European Parliament, 12 September 2012 [cit. 03. 05. 2019]. Přehled různých přístupů viz KOCHENOV, Dimitry. Busting the Myths Nuclear: A Commentary on Article 7 TEU. EUI Working Papers [online]. Italy, European University Institute, Department of Law, 2017, č. 10, s. 10 [cit. 03. 05. 2019]. 391 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče byl překonán zahájením hned dvou procedur na podnět Evropské Komise ve vztahu k Polsku (prosinec 2017) a z iniciativy Evropského parlamentu ve vztahu k Maďarsku (září 2018). Ve vztahu ke stávající regulaci uvedeného článku se omezím na několik kritických poznámek k jeho znění (de lege lata) a rovněž možných návrhů na jeho modifikaci (de lege ferenda). Přestože zmíněný článek doznal zásadních změn (včetně zavedení preventivního stádia pro domnělé riziko porušení zásad právního státu) na základě smlouvy z Nice a Lisabonské smlouvy, řada nejasností ohledně klíčových pojmů této normy nezbytně vyžaduje další četné modifikace v jeho znění. Zejména zde naprosto schází definice nebo přiblížení obsahu termínu „zřejmé nebezpečí porušení hodnot čl. 20 SEU", v intencích čl. 7 odst. 1. Obdobně je to i s pojmem „závažného porušení hodnot čl. 2 SEU" v rámci řízení na základě odst. 2 a odst. 3 téhož článku. S ohledem na to, že se jedná o zjišťování a prokazování nejvíce relevantních skutečností, jež tvoří samotný předmět uvedené politické procedury, by měla být vypracována jasná a precizně stanovená kritéria, na jejichž základě by bylo možné tyto pojmy jednoznačně specifikovat, aby bylo možné pod ně podřadit určitá jednání ze strany dotčeného státu. Předchozí zkušenosti, jež vedly k nemožnosti aktivace tohoto článku právě s ohledem na absenci jasně daných kritérií v uvedené oblasti (například případ Jorga Haidera z roku 2000), tyto závěry jednoznačně potvrzují. Nej důležitější výhrada se nicméně vztahuje ke značné vágnosti a nekonkrétnosti ve vymezení sankcí, jež mohou být uloženy ve vztahu k členskému státu. Jinými slovy formulace ustanovení čl. 7 odst. 3 SEU ohledně toho, že „Rada může rozhodnout, že určitá práva, která pro dotyčný stát vyplývají z použití smluv, včetně hlasovacích práv, budou pozastavená" nemůže být pokládaná za vyhovující, protože ponechává příliš široký prostor pro různé spekulace a domněnky. Zejména velmi odlišné názory zástupců jurispru-dence na možný rozsah sankčního mechanismu (včetně eventuality kumulace různých prostředků postihu) to názorně ilustrují.9 Právě s ohledem na nutnost odstranění jakýchkoliv pochybností ohledně rozsahu sankcí 9 Přehled různých přístupů viz KOCHENOV, op. cit., s. 6. 392 Naděžda Šišková a jejich předpokládaných dopadů a v souladu se zásadou právní jistoty by měla být otázka sankcí vyřešená prioritně. Naprosto jednoznačné, konkrétní a precizní vymezení sankcí je o to naléhavější a nezbytné, poněvadž se jedná o „nukleární alternativu", tedy nástroj s velmi citelnými dopady na výkon členských práv státu a postavení jednotlivců. Ve vztahu k novému postupu, jenž byl zavedenou Evropskou komisí na základě sdělení10 a jenž tvoří de facto dalších prostředek, jenž má přimět členský stát dodržovat společné evropské hodnoty (včetně právního státu), lze aktuálně taktéž uvést určité reflexe z praxe. Kromě té skutečnosti, že uvedené řízení bylo zpochybňováno Právní službou Rady EU jako postup sjednaný mimo rámec primárního práva a uplatňovaný ultra vires (což je názor, který autorka tohoto příspěvku sdílí), jako další klíčový argument pro posouzení opodstatněnosti zavedení by měla posloužit taktéž i efektivita tohoto postupu. V tomto směru lze konstatovat, že historicky první aktivace této procedury ve vztahu k Polsku nevedla k očekávaným výsledkům, a naopak znamenala selhání uvedeného postupu. Zejména po dvou letech dialogu se zástupci polského státu na základě „new framework" a po vydání tří doporučení samotná Evropská komise dne 20. 12. 2017 konstatovala, že „opětovné úsilí nevedlo k žádným výsledkům a nezabránilo dalšímu zhoršení situace, a proto je nezbytné a přiměřené přikročit k další etapě," což znamenalo zahájení řízení na základě čl. 7 odst. I.11 Proto eventuální vyhlídky na budoucí právní život uvedeného nového instrumentu pro posílení právního státu (včetně jeho náležitého právního ukotvení) by měly být posuzovány a zvažovány i v intencích těchto zkušeností z praxe. 10 Communication from the Commission to the European Parliament and the Council. A new EU Framework to strengthen the Rule of Law [online]. Strasbourg, 11 March 2014, COM (2014) 158 final. In: EUR-Eex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 03. 05. 2019]. 11 Reasoned Proposal in Accordance with Article 7 (1) of the Treaty on European Union Regarding the Rule of Law in Poland. Proposal for Council Decision on the determination of a clear risk of a serious breach by the Republic of Poland of the rule of law [online]. Brussels, 20. 12. 2017, COM (2017) 835 final, s. 1-2. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 03. 05. 2019]. 393 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Poslední glosa se vztahuje k navrhované a v Evropském parlamentu diskutované možnosti rozšíření žaloby na neplnění povinností členského státu na základě čl. 258 SFEU a dovětek „včetně systematického porušení evropských unijních hodnot" (návrh europoslance Verhofstadta). U výše navrhovaného nově upraveného druhu žaloby na základě čl. 258 SFEU považuji za základní problém otázku spojenou se zachováním zásady svěřených pravomocí, protože tato může zahrnovat soudní řízení i ve vztahu k záležitostem ryze vnitrostátního charakteru, což může koncept „conferred powers" vážně vychylovat a poškozovat, což je nepřípustné. Dalším sporným bodem je i otázka dodržení zásady non bis in idem v případě zavedení penalizace tohoto řízení a současně probíhajících dalších řízení o individuálních porušeních ze strany státu, na které poukazuje Pavel Svoboda.12 Proto by ochrana zásad právního státu měla být uskutečňována spíše cestou zdokonalení stávajícího exkluzivního nástroje, tedy čl. 7 SEU, jenž byl vytvořen a zamýšlen speciálně pro výše uvedené účely. Je zřejmé, že nedávná aktivace čl. 7 SEU a reflexe z aplikací v konkrétních případech poskytnou i další náměty na zdokonalení jeho znění (nad rámec návrhů uvedených v tomto článku), a umožní tak jeho skutečné efektivní použití v praxi. Literatura BARROSO, José Manuel. State of the Union 2012 VÍddress (speech) [online]. Strasbourg, European Parliament, 12 September 2012 [cit. 03. 05. 2019]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/ press-release_SPEECH-12-596_en.htm Communication from the Commission to the European Parliament and the Council. A new EU framework to the strengthen the Rule o f Law [online]. Strasbourg, 11 March 2014, COM (2014) 158 finál. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 03. 05. 2019]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/ EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:52014DC0158 & from=EN 12 SVOBODA, Pavel. On the Institutional Aspects of Ideas about the Future of the EU. In: ŠIŠKOVÁ, Naděžda a kol. The European Union — What is Next? A Tegal Analysis and the Political Visions on the Tuture of the Union. Köln: Wolters Kluwer Deutschland GmbH, 2018, s. 57. 394 Naděžda Šišková COUNCIL OF THE EUROPEAN UNION. Commission's Communication on a new EU Framework to strengthen the Rule of Law: compatibility with the Treaties. Opinion of Inegal Service [online]. Brussels, 27 May 2014, no. 10296/14, 8 s. [cit. 03. 05. 2019]. Dostupné z: http://data.consilium. europa.eu/doc/document/ST-10296-2014-INIT/en/pdf KOCHENOV, Dimitry. Busting the Myths Nuclear: A Commentary on Article 7 TEU. EUI Working Papers [online]. Italy: European University Institute, Department of Law, 2017, č. 10,21 s. [cit. 03. 05. 2019]. ISSN 1725-6739. Dostupné z: http://cadmus.eui.eu/bitstream/handle/1814/46345/ LAW_2017_10.pdf?sequence=l & isAllowed=y Posudek Soudního dvora (pléna) 2/13 ze dne 18. prosince 2014 vydaný na základě čl. 218 odst. 11 SFEU — Návrh mezinárodní dohody — Přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod — Slučitelnost uvedeného návrhu se Smlouvou o EU a Smlouvou o FEU. In: EUR-Tex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 03. 05. 2019]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/ PDF/?uri=CELEX:62013CV0002 & qid=1556996977109 & from=CS Reasoned Proposal in Accordance with Article 7 (1) of the Treaty on European Union Regarding the Rule of Law in Poland. Proposal for Council Decision on the determination of a clear risk of a serious breach by the Republic of Poland of the rule of law [online]. Brussels, 20. 12. 2017, COM (2017) 835 final, s. 1-2. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 03. 05. 2019]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/ PDF/?uri=CELEX:52017PC0835 & from=EN Report adopted by European Commission for Democracy Through Taw (Venice commission) on the Rule of Taw at its 86^ Plenary Session [online]. Strasbourg, 25-26 March 2011, study no. 512/2009,16 s. [cit. 03. 05. 2019]. Dostupné z: https://www.venice.coe.int/WebForms/documents/default. aspx?pdffile=CDL-AD(201 l)003rev-e SVOBODA, Pavel. On the Institutional Aspects of Ideas about the Future of the EU. In: ŠIŠKOVÁ, Naděžda a kol. The European Union - What is Next? A Tegal Analysis and the Political Visions on the Tuture of the Union. Köln: Wolters Kluwer Deutschland GmbH, 2018, 348 s. ISBN 978-3-452-29186-8 395 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče ŠIŠKOVÁ, Naděžda. European Union's Legal Instruments to Strengthen the Rule of Law, their Actual Reflections and Future Propectes. In: ŠIŠKOVÁ, Naděžda a kol. The European Union — What is Next? A Legal Analysis and the Political Visions on the Future of the Union. Köln: Wolters Kluwer Deustschland, 2018, s. 136-162. ISBN 978-3-452-29186-8. TYC, Vladimír a Dalibor JÍLEK. Základy práva Evropských společenství Brno: Doplněk, edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 1993, 184 s. ISBN 80-210-0776-1. WEATHERIL, Stephen. Law and Values in the European Union. New York: Oxford University Press, 2016, 480 s. ISBN 978-0-19-955726-4. 396 dvacet let od zavedení eura a prvního setkání s prof. týčem1 Michal Tomášek* Anotace S profesorem Týčem jsem se poprvé setkal před dvaceti lety. Byl členem komise pro mé jmenování docentem evropského práva. Předložil jsem tehdy habilitační spis o právních aspektech evropské měnové unie. Od té doby jsme se setkali ještě mnohokrát a napsali spolu vícero knih. Měna euro slaví letos také dvacáté výročí. V naší zemi probíhá dlouho diskuse, kdy vstoupit do třetí etapy evropské měnové unie. Tento text pojednává o některých aspektech této diskuse včetně argumentů významných politiků jako Václava Klause nebo Miloše Zemana. Klíčová slova Hospodářská a měnová unie; euro; přepočítací koeficienty; zaokrouhlování. 1 ÚVOD V letošním roce je tomu dvacet let, kdy byla uvedena do života jednotná měna euro. Sice jen v jedenácti zemích Evropské unie2 a pouze v bezhotovostní podobě, ale přesto jako klíčový mezník dalšího postupu evropské integrace. O euru vznikla v té době řada prací, ale málo prací o jeho právním režimu. Při veškeré skromnosti jsem v roce 1999 publikoval první českou * Prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc, Katedra evropského práva, Právnická fakulta, Univerzita Karlova, Praha / Email: tomasekm@prf.cuni.cz 1 Tato stať vznikla v rámci výzkumného programu Progres Q02 „Publicizace práva v evropském a mezinárodním srovnání". 2 Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. 397 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče právnickou monografii na toto téma s názvem „Právní základy evropské měnové unie".3 Následně se stala mojí prací habilitační a tu se dostávám k prvnímu setkání s tehdy docentem Vladimírem Týčem, který byl jedním z členů mé habilitační komise. Později se naše role obrátily a já jsem byl členem komise pro jeho jmenování profesorem. Jak šel čas, setkávali jsme se s Vladimírem stále častěji, nejčastěji, když jsem byl jmenován vedoucím katedry evropského práva pražské právnické fakulty, kdežto on byl vedoucím katedry práva evropského a mezinárodního fakulty brněnské. Počátkem naší literární spolupráce byl Lexikon práva Evropské unie z roku 2004.4 Jejím vrcholem pak je společná učebnice evropského práva, která se dočkala už druhého vydání a pevně věřím i ve vydání třetí, čtvrté a mnoho dalších.5 Stali se z nás dobří přátelé, a proto je pro mě mimořádným potěšením přispět do jeho pocty tématem, které naše životní a profesní cesty nepřímo spojily. 2 ČASOVÝ FAKTOR VZNIKU Viděno v čase, prošlo euro dlouhou cestu, na níž se tu a tam objevily pochybnosti o jeho životaschopnosti i perspektivách. V neposlední řadě byla a je neustále nastolována otázka možnosti zavést euro i v naší zemi. Účinky plynutí času provázely euro ještě dávno před jeho zavedením. Smlouva o ES v maastrichtském znění totiž ve svém článku 121, odst. 3 stanovila, že Evropská rada zasedající ve složení hlav států či vlád členských zemí nejpozději do 31. prosince 1996 kvalifikovanou většinou rozhodne, zda většina členských států splňuje podmínky nezbytné pro přijetí společné měny a zda a kdy je vhodné vstoupit do třetího stádia měnové unie spojeného s přijetím společné měny. V kladném případě mohlo být euro zavedeno k 1. lednu 1997, což se ovšem nestalo. Nastoupila tak druhá hypotéza Smlouvy o ES, podle níž v souladu s odst. 4 článku 121, jehož třetí 3 TOMÁŠEK, Michal. Právní ^úklady evropské měnové unie. Praha: Bankovní institut, 1999. 4 TÝČ, Vladimír, Fihp KŘEPELKA, Jindřiška MUNKOVÁ, Bohumil PIKNA, Naděžda ROZEHNALOVÁ a Michal TOMÁŠEK. Lexikon -právo Evropské unie. Ostrava: Sagit, 2004, Lexikony. 5 TOMÁŠEK, Michal, Vladimír TÝČ, Irena PELIKÁNOVÁ et al. Právo Evropské ume. Praha: Leges, 2013; TOMÁŠEK, Michal, Vladimír TÝČ, Jiří MALENOVSKÝ et al. Právo Evropské unie. 2. aktualizované vyd. Praha: Leges, 2017. 398 Michal Tomášek etapa hospodářské a měnové unie, tedy zavedení společné měny, nastane 1. ledna 1999 bez ohledu na počet zúčastněných států, ledaže by se do konce roku 1997 podařilo stanovit jiné datum. Tato skutečnost byla právně vyhlášena Rozhodnutím Rady ze 13. prosince 1996, přijatého v souladu s článkem 121, odst. 3 Smlouvy, o vstupu do třetího stádia hospodářské a měnové unie č. 96/736/ES. Počet a složení zúčastněných států mělo být podle téhož ustanovení Smlouvy o ES určeno před 1. červencem 1998, což se ve skutečnosti stalo 3. května 1998. A tak už do svého vínku dostala jednotná měna méně optimistickou variantu svého vzniku. Dlužno podotknout, že už ke dni zahájení třetí etapy hospodářské a měnové unie v první vlně členských států EU k 1. lednu 1999 panovaly vážné obavy o plnění konvergenčních kritérii v rozpočtové oblasti. Zatímco 3 % schodek veřejných rozpočtů nepředstavoval vážný problém, v oblasti veřejného zadlužení některé státy, hlavně Belgie a Itálie parametr 60 % prahu pro deficit veřejných financí převyšovaly až dvojnásobně.6 Tu je nepochybně možné hledat první příčinu krize eurozóny. Skutečnost, že už od prvopočátků třetí etapy hospodářské a měnové unie byla konvergenční kritéria vykládána příliš liberálně. Byl zejména kladen neúměrný důraz na dikci Smlouvy o ES, podle níž je důležitý sestupný trend vývoje veřejného dluhu, ale ani ten se v následujících letech nepodařilo udržet.7 Maastrichtská konvergenční kritéria byla od svého zakotvení ve Smlouvě ES předmětem řady kritických polemik, jejichž intenzita zesílila právě v souvislosti s vyhodnocováním jejich plnění počátkem roku 1998. Většina zmíněných polemik byla vedena z pohledů ekonomů. Právnicky vzato, jsou to určité podmínky právní, které působí na způsobilost států zavést společnou měnu. Tak tomu bylo v případě první vlny kandidátů v roce 1998 a tak tomu bylo i v případě kandidátů dalších. Jako taková jsou maastrichtská konvergenční kritéria právně nezvratitelná, pokud by se členské státy nedohodly na jejich reformulaci. Jedinou otázku, kterou si právník na tomto 6 V případě Belgie činil tehdy konsolidovaný veřejný dluh 122,2 % HDP a v případě Itálie to bylo 121,6%. 7 TOMÁŠEK, Michal. The Crisis of the Economic and Monetary Union and Its Solutions (or Dissolution?) In: MORRISON Fred L. FiscalRules — Limits on Governmental D eficits and Debt. Berlin: Springer, 2016, s. 25 a násl. 399 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče místě tedy může položit, je aplikace těchto kritérií v praxi. Skutečná interpretace jednotlivých kritérií, jakož i popis jejich plnění jednotlivými státy ukázaly, že z pěti kritérií pro vstup do třetí etapy měnové unie a zavedení společné měny se dvě kritéria natolik změkčila, že pozbyla defacto (ovšem nikoliv de iure) svůj smysl.8 Jde konkrétně o stálost výkyvu marží směnného kursu, kde nový výklad z roku 1993 v rozmezí +15 % umožnil nakonec splnit toto kritérium všem zemím včetně jinak problematického Řecka a o průměrnou úrokovou sazbu, kde byl interpretační práh 7,8 % tak měkký, že dovoloval splnit toto kritérium téměř všem zemím bez větších problémů. Smlouva o ES bývá proto často v tomto směru označována za právnicky nedokonalou — /ex imperfecta — zejména proto, že se maastrichtská kritéria při praktické aplikaci rozdělila na kategorii soft law, jíž jsou obě naposledy jmenovaná kritéria, a na kategorii hardlaw, jíž jsou míra inflace, rozpočtový schodek a státní dluh. Míra inflace je přitom z pohledu aplikační praxe orgánů EU kritériem nejpřísněji sledovaným. Není se ani čemu divit, neboť za míru inflace zodpovídá jediný orgán — Evropská centrální banka a ovlivňuje ji v rámci jednotných nástrojů unijní měnové politiky. 3 ČASOVÝ FAKTOR VÝMĚNY Další významný dopad plynutí času na zavádění eura představuje sám způsob jeho zavedení. Historicky vzato se v tomto ohledu vytvořily dva modely: přechodné období a velký třesk. Po svém skutečném vzniku byla nová měna euro uváděna do života v několika krocích, z nichž každý měl dílčí účinek na příslušné společenské a zejména hospodářské vztahy. Součet těchto kroků a vedl ve svém důsledku ke konečnému a plnému zavedení nové měny a k úplnému zániku měn zúčastněných dvanácti států.9 Z uvedeného vyplývá, že zavádění společné měny euro byl proces, a to proces postupný, který se realizoval v rámci jistého časového úseku, zvaného přechodné období, které trvalo tři roky od 1. ledna 1999 do 31. prosince 2001. Počínaje 1. lednem 1999 bylo euro zavedeno jako bezhotovostní měna. Euro bylo zavedeno do mezibankovního styku mezi Evropskou centrální bankou 8 TOMÁŠEK, Michal. Vývoj právní úpravy společné evropské měny. Bankovnictví, 1998, roč. 6, č. 17, s. 9—12. 9 K původně jedenácti státům se od roku 2001 přidalo Řecko. 400 Michal Tomášek a centrálními bankami zúčastněných zemí. Do eura byly rovněž redenomi-novány státní dluhopisy těchto zemí a v euru byly od 1. ledna 1999 uváděny veškeré údaje vztahující se ke státním financím těchto států. Pro zavádění eura do soukromých financí, čili do nestátního sektoru, podle rozhodnutí madridského zasedání Evropské rady v prosinci 1995 obecně platilo, že euro je v přechodném období zaváděno na tržních zásadách a nikoliv na zásadách administrativních. Namísto předpisů se k zavádění eura tedy v přechodném období využívalo jeho tržních výhod. K tomu platila zásada „no compulsion — noprohibition" — „žádná donucení — žádné zákazy", podle níž žádný soukromý subjekt nesměl být nucen, aby používal euro proti své vůli.10 Druhým ramenem této zásady byla ovšem povinnost všech soukromých subjektů v zemích eurozóny přijímat plnění jak v eurech, tak v příslušné národní měně jako rovnocenná platidla (samozřejmě s ohledem na dočasnou absenci hotovostního eura). Proces zavádění eura v soukromém sektoru byl tedy tržně orientovaný. Rada podniků v zemích EU přešla na euro už počátkem roku 1999. Taková skutečnost měla významný akcelerační účinek a urychlila „doutnákovým efektem" rozšířit euro do všech významných podniků v zemích EU již v průběhu prvního roku přechodného období. Mnoha podnikům šlo přitom o jejich „image". Na druhé straně řada podniků, a to zejména podniky vně eurozóny, počítaly s tím, že v přechodném období musejí operovat ve dvou různých měnách.11 Musely tedy vést dvojí účetní knihy — jednu v eurech a druhou v národní měně a vůbec veškeré operace v těchto dvou měnách provádět. Společnosti, které si už zvykly na činnost ve dvou a více měnových denominacích, nemusely takovou představu nutně pokládat za problematickou. Avšak po zvážení všech okolností dotýkajících se všech funkcí firmy došly k závěru, že takové operace jsou značnou zátěží.12 Model přechodného období se nakonec ukázal jako zbytečně zdlouhavý. Obavy z možných problémů při zaváděná jednotné měny byly přehnané, stejně jako byly přehnané obavy, že proces může zkomplikovat problém Y 2000, čili hrozba zhroucení počítačových sítí v důsledku vynulování 10 TOMÁŠEK, Michal. Evropské měnové právo. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Beck, 2007. Beckova skripta. 11 TOMÁŠEK, Michal. Právní problémy s přechodem českých subjektů na euro. Bankovnictví, 2001, roč. 9, s. 25—27. 12 SEAR, Simon a Michal TOMÁŠEK. EURO: jak se vyrovnat s důsledky navedení jednotné evropské měny. Praha: Management Press, 1999. 401 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče po přechodu na nový letopočet. Proto se v dalších případech, kdy členské státy přijímaly euro jednotlivě, aplikoval model „velkého třesku" {big bang). Ta, na rozdíl od dlouhých přechodných období z přelomu tisíciletí, počítá se stažením domácí měny a s jejím nahrazením eurem v horizontu několika týdnů. Kupříkladu při zavedení eura v Lotyšsku ke dni 1. ledna 2014 skončil dvojí oběh eura a latu už 15. ledna. Ceny zboží a služeb byly povinně uváděny v latech a v eurech od 1. září předchozího roku až do konce června roku následujícího. Komerční banky bezúplatně vyměňovaly bankovky a mince latů do 30. června 2014, pobočky centrální banky pak vyměňují po neomezenou dobu.13 Výhodou metody „velkého třesku" je pružnost v čase, na druhé straně lze namítnout, že byla využita spíše v malých ekonomikách, například ve zmíněném Lotyšsku, ale také v Estonsku ve Slovinsku či na Slovensku nebo na Maltě.14 Praxe zavádění eura nicméně ukazuje, že „výměna" staré měny za euro může proběhnout v krátkém čase i ve velké ekonomice se světově významnou měnou, konkrétně Německa. V době zavedení hotovostního eura od 1. ledna 2002 byl totiž stanoven nejzazší termín pro výměnu starých platidel za euro na 28. únor 2002. Některé členské státy si nicméně interně stanovily lhůtu kratší. Například Nizozemsko do 28. ledna, Irsko do 9. února, Francie do 17. února. Ovšem Německo stanovilo dnem výměny německých marek za eura přímo 31. prosinec 2001, což v praxi žádné problémy nevyvolalo. Již k 15. prosinci 2001 si totiž mohli obyvatelé zemí eurozóny vyzvednout v bankách sáčky s novými mincemi eur. Mince zaniklých měn se bez poplatků vyměňovaly jen ve státech původu každé měny. Mince zaniklých měn v jiném státě než státě jejich původu se udávají jen velmi těžko a když, tak s nevýhodnými poplatky. Německý příklad byl tedy návodem pro aplikaci metody „velkého třesku" v dalších členských zemích. 13 TOMÁŠEK, Michal. Osmnáctý statečný. Právní rádce, 2013, č. 8, s. 57. 14 TOMÁŠEK, Michal. Nad novým slovenským zákonem o zavedení eura. Bankovnictví, 2008, roč. 16, č. 1, s. 34-36. 402 Michal Tomášek 4 ČASOVÝ FAKTOR PŘISTOUPENÍ Již zde byl naznačen problém načasování vstupu do eurozóny, přesněji řečeno do třetí etapy hospodářské a měnové unie.15 Tu je třeba připomenout, že zapojení členského státu do třetí etapy hospodářské a měnové unie je vázáno na splnění pěti podmínek, které jsou zakotveny ve Smlouvě o FEU. Protože byly tyto podmínky poprvé zformulovány Maastrichtskou smlouvou, která novelizovala někdejší Smlouvu o ES, říká se jim také maastrichtská konvergenční kritéria.16 Maastrichtská konvergenční kritéria musejí být splněna kumulativně pro zavedení společné měny, a neplnění jakékoliv z nich nelze při snaze příslušného státu o členství v měnové unii promíjet. Což jak uvedeno výše, platí spíše teoreticky. Splnění maastrichtských konver-genčních kritérií neznamená jen právo členského státu přijmout jednotnou měnu euro, ale přímo jeho povinnost tuto měnu přijmout, a to na základě závazků vyplývajících z primárního práva. Výjimku bylo možné vyjednat jen v rámci jednání o smluvním zakotvení hospodářské a měnové unie, tedy při přípravě Maastrichtské smlouvy.17 Maastrichtská smlouva tedy koncipovala v roce 1992 účast v eurozóně jako povinnost členského státu přijmout jednotnou měnu, pokud příslušný členský stát splní makroekonomická kritéria. Z této povinnosti se nelze podle 15 Druhá etapa hospodářské a měnové unie spočívá ve vyhodnocování podmínek pro vstup do závěrečné fáze měnové unie a zavedení společné měny. Členský stát, který podmínky pro zavedení jednotné měny nesplňuje, např. CR, zůstává ve druhé etapě a je označován jako „členský stát, na nějž se vztahuje výjimka" podle článku 139 Smlouvy o FEU. Třetí etapa spočívá v přijetí jednotné měny euro, přenesení měnové suverenity na Unii, a zapojení státu do jednotné měnové politiky v rámci Evropské centrální banky. 16 Těmito kritérii jsou: dlouhodobě udržitelná cenová stabilita a průměrná míra inflace, jež nepřekračuje o více než 1,5 % míru inflace tří členských států s nejnižší inflací; schodek veřejných financí k HDP nepřekračující referenční hodnotu 3 %; poměr veřejného zadlužení k HDP nepřekračující referenční hodnotu 60 %; normální fluktuační rozpětí, stanovené mechanismem směnných kursů (ERM 2) Evropského měnového systému, dodržované po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči měně jiného členského státu; dlouhodobá nominální úroková sazba nepřekračující o více než 2 % úrokovou sazbu tří členských států s nejnižší inflací. 17 Podle Dodatkového protokolu o určitých ustanoveních týkajících se Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, že se na Spojené království nevztahovala platnost ustanovení těch částí tehdejší Smlouvy o ES, které se týkaly přechodu k měnové unii a zavedení jednotné měny. Podle Dodatkového protokolu o určitých ustanoveních týkajících se Dánska, Dánsko mělo oznámit svůj postoj k měnové unii do zahájení její třetí etapy. Jelikož tak neučinilo, nehledí se na něj jako stát účastnící se této třetí etapy. 403 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče principu jednotnosti právního řádu při vstupu do EU vyvázat. Bylo by tedy možné, aby členský stát, který vstoupil od EU po účinnosti maastrichtské smlouvy 1. listopadem 1993 a plní všechna kritéria pro zavedení eura jednotnou měnu nepřijal? Teoreticky nikoliv. Vezměme ovšem za příklad Švédsko. Země sice úspěšně plní kritéria pro zavedení eura a jednotnou měnu by tedy zavést mohla, dokonce musela. Nicméně Švédové se opakovaně v referendu vyslovili proti přijetí eura. Unijní právo může být prosazováno v rozporu s vůlí exekutivy, justice a do jisté míry i legislativy členského státu. Může ale být vynucováno, třeba žalobou na porušení smlouvy, proti vůli občanů? Švédsko tedy úmyslně neplní kritérium účasti v mechanismu směnných kursů (ERM). Jinak by také muselo euro přijmout, což by bylo v rozporu s vůlí tamního obyvatelstva. Posuzovat v řízení o porušení smlouvy případnou přednost unijního práva před vůlí občanů by se za současné krize důvěry veřejnosti v EU chtělo málokomu. Stejný postoj zastává Česko,18 které se do ERM nezapojilo a tak je prozatím ze členství v měnové unii vyvázáno, i kdyby všechny maastrichtská kritéria splňovalo.19 S prvními úvahami o možném termínu vstupu Česka a jiných zemí střední a východní Evropy do eurozóny a o přejetí eura jsem se setkal v září 2001 na konferenci EURO 2002 v Budapešti. Největší spěch tam dali najevo Maďaři. Guvernér Maďarské národní banky Zsigmond Járai i ministr zahraničních věcí Janoš Martonyi shodně označili za reálný termín přijetí eura Maďarskem rok 2006, tedy dva za roky po tehdy předpokládaném vstupu země do EU. Já jsem na konferenci zastupoval ČR a byl jsem o poznání skeptičtější. Za nejbližší možný termín jsem označil rok 2010. Mé vyjádření vyvolalo tehdy v sále rozruch. Přítomní zástupci Evropské komise i Evropské centrální banky se podivovali nad mou skepsí. Na otázku pro deník Hospodářské noviny, proč tak soudím, když premiér Miloš Zeman v rozhovoru pro tento list uvedl rok 2007, jsem poukázal na vysoký deficit našich veřejných financí, rozdílnost úrokových sazeb, stav ekonomiky a další faktory. To mě vedlo k závěru, že náš přechod na euro bez přílišných otřesů 18 TOMÁŠEK, Michal. Právní podmínky zapojení České republiky do evropské měnové unie. Právník, 2002, roč. 141, č. 5, s. 501—526. 19 TOMÁŠEK, Michal. Dvojí měna — mo%ná cesta pro ČR?: právní aspekt. Euro versus koruna: dilemata jednotné měny v době dluhové kri^e. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, s. 161-168. 404 Michal Tomášek bude možný po delším přechodném období po vstupu do EU, než předpokládají Maďaři.20 Jestliže odhad premiéra Miloše Zemana byl, pokud jde o termín zavedení eura, ve srovnání s odhadem mým optimističtěj ší, odhad předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause byl naopak pesimističtější. „Jste velký optimista", vpálil mně Václav Klaus na semináři Centra pro ekonomiku a politiku (CEP) 28. ledna 2002, když jsem tvrdil, že euro by mohlo být u nás zavedeno někdy mezi lety 2008—2010. „Předpokládáte totiž", pokračoval Václav Klaus, „že v té době bude euro ještě existovat".21 Klaus ovšem zavedení eura v Česku nevyloučil, pouze dal najevo, že ho nechce uspěchat. Proto jsem ho mohl poškádlit slovy: „Jsem rád, že se zde diskutuje o tom, kdy se máme zapojit, a nikoliv, zda se máme zapojit." Viděno v čase, měl Václav Klaus pravdu spíše než já, ovšem ani jeden z nás nemohl tušit, jak se věci zkomplikují v roce 2008 v souvislosti s evropskou dluhovou krizí. Prorocká se v tomto ohledu jeví slova Václava Klause na zmiňovaném semináři v lednu 2002: „Myslím, že euro bude existovat. Náklady na jeho udržení však budou mnohem větší, než dnes." „Jestliže se euro začne klížit," pokračoval Klaus ve svém proroctví, „kdo by ho pak chtěl v Česku zavádět?"22 Také v tomto směru se Klausovo proroctví naplnilo: dnes mnoho let po odeznění dluhové krize má zavedení eura v Česku jednoznačně menšinovou podporu veřejnosti. 5 ČASOVÝ HORIZONT ZAVEDENÍ EURA Výše uvedenými vzpomínkami chci zdůraznit, že časový horizont zavedení eura závisí v největší míře na politickém rozhodnutí. Politici musejí brát do úvahy veřejné mínění, ale také odborná hlediska. Hlavně plnění maastrichtských konvergenčních kritérií, ovšem také, a to je po mém soudu daleko důležitější, stanovení hodnoty přepočítacího koeficientu. 20 SYRUČEK, Milan. Maďarsko chce zavést euro již za pět let. Hospodářské noviny, 2001, č. 180,17. září 2001. 21 ŽIŽKA, Jan. Dědek školil profesora. Euro, 2002, č. 5, s. 33. (Titulek naráží na skutečnost, že se debaty zúčastnil ještě viceguvernér CNB Oldřich Dědek, který v ní měl školit profesora Klause — pozn. aut.). 22 Ibid. 405 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Politické rozhodnutí o vstupu členského státu o vstupu do třetí etapy hospodářské a měnové unie ve spojení s přijetím eura musí být spojeno s výpočtem přepočítacího koeficientu. Zanikající měna přestává totiž vykazovat některé znaky každé plnohodnotné měny, a to zejména vlastní měnovou politiku a tedy i vlastní měnový kurs, určovaný z obchodních vztahů k jiným měnám. Vlastní měnovou politiku stanovuje od vstupu příslušné země do eurozóny Evropská centrální banka pouze pro společnou měnu euro a pouze společná měna euro vykazuje obchodní kurs vůči jiným volně obchodovatelným měnám jako je například americký dolar, japonský jen, švýcarský frank nebo čínský júan. V přechodném období i v období krátkého „velkého třesku" se stará měna stává pouze jednotkou eura. Hodnoty takových jednotek vyhlašuje Rada EU nařízením.23 Tyto hodnoty se v odborné terminologii nazývají přepočítací koeficienty {conversion rates, taux de conversion). Jde o pevný, jednou provždy daný a neměnný vztah mezi starou měnou a měnou euro. Proto se používá pojem „koeficient", nikoliv pojem „kurs", neboť ten implikuje proměnno st vztahu. Přepočítací koeficienty jsou šesticiferné hodnoty, nikoliv hodnoty šestimístné. Např. hodnota jednoho eura byla vypočtena jako 1,95583 německé marky, 40,3399 rakouského šilinku nebo 340,750 řeckých drachem. Pro přepočet je vždy nutné používat přepočítací koeficient celý, nezkrácený ani nezaokrouhlený. Přepočítací koeficienty jsou stanoveny ad infinitum a jejich účinnost rozhodně není omezena na přechodné období nebo na období velkého třesku. V takových obdobích ovšem plní velmi častou technickou funkci, zatímco po skončení přechodného období se jejich funkce omezuje toliko na „dobíhající" výměnu zaniklých měn za měnu euro. Národní centrální banky přitom stanoví období, po které v nich lze staré měny vyměňovat. Například německé marky je možné v pobočkách Spolkové banky vyměňovat po neomezeně dlouhou dobu. Jestliže platí, že euro po určitou dobu bylo zastupováno platidly zanikající národní měny v pevných a neodvolatelných přepočítacích koeficientech, které se nesmějí zaokrouhlovat a nesmějí se používat převrácené hodnoty koeficientů, neplatí naopak, že nelze zaokrouhlovat výsledek. 23 Nařízení Rady (ES) č. 2866/98 ze dne 31. prosince 1998 o přepočítacích koeficientech mezi eurem a měnami členských států přijímajících euro, ve znění pozdějších předpisů. 406 Michal Tomášek Pravidla pro zaokrouhlování výsledku přepočtu mezi eurem a zaniklou měnou členského státu stanoví, že přepočítací koeficienty mají být uváděny vždy jako jedno euro, vyjádřené příslušnou hodnotou národní měny. Dále platí zásada, že částky převedené mezi národní měnou a eurem podle pevného přepočítacího koeficientu se zaokrouhlují v eurech na nejbližší centy. Pro převádění z eura do národní měny platí pravidlo zaokrouhlování tak, že se zaokrouhluje na nejbližší nejnižší jednotku zákonného platidla. Takovou nejnižší jednotkou zákonného platidla byl například v Německu fenik, čili přepočet z eur na německé marky se zaokrouhloval na nejbližší fenik. V Belgii byl zase nejnižší jednotkou zákonného platidla 1 belgický frank, takže při přepočtu z eur se zaokrouhlovalo na nejbližší belgický frank. Ovšem hodnota eurocentu mohla být v některých zemích daleko vyšší než hodnota nejnižší jednotky zákonného platidla. Hodnota 1 eurocentu byla v Německu téměř dvojnásobkem nejnižší jednotky německé měny — feniku, ale v Itálii už byla devatenáctinásobkem nejnižší jednotky — italské liry. Proto zaokrouhlování při konverzi do eur a z eur záviselo kromě výše uvedeného pravidla ještě na doplňkové zásadě, že rozdíl mezi zaokrouhlenou a neza-okrouhlenou částkou nesměl přesahovat polovinu hodnoty nejnižší jednotky zákonného platidla. Obecně platilo, že se nesmí zaokrouhlovat více než o 0,005 €, což bylo ve většině zemí ve výše uvedené toleranci. Naopak u těch měn, kde nejnižší jednotka zákonného platidla byla vyšší než 1 euro-cent, mohlo pro jednu hodnotu v této národní měně existovat více hodnot v eurech. Tento případ byl teoreticky možný u irské libry nebo u belgického či lucemburského franku. Judikatura pojednává zmíněnou problematiku zejména v případu Verbraucher-Zentrale Hamburg eV v. 02 (Germany) GmbH & Co. OHG24 tak, že nařízení č. 1103/97 ve znění pozdějších předpisů25 musí být vykládáno způsobem, který nebrání, aby částky jiné než částky, které mají být zaplaceny nebo vyúčtovány, byly zaokrouhleny na nejbližší cent, za předpokladu, že tato zaokrouhlovací praxe respektuje zásadu trvání smluv zaručenou článkem 3 24 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 14. září 2004, Verbraucher-Zentrale Hamburg eVproti 02 (Germany) GmbH <& Co. OHG., věc C-19/03. 25 Nařízení Rady (ES) č. 1103/97 ze dne 17. června 1997 o některých ustanoveních týkajících se zavedení eura, ve znění zejména nařízení Rady (ES) č. 2595/2000 ze dne 27. listopadu 2000 a dalších předpisů. 407 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče tohoto nařízení a cíl neutrality přechodu na euro sledovaný uvedeným nařízením. Což znamená, tedy že zaokrouhlovací praxí nebyly dotčeny smluvní závazky, které na sebe vzaly hospodářské subjekty, včetně spotřebitelů, a že nemá reálný dopad na cenu, která má být ve skutečnosti zaplacena. Nařízení č. 1103/97 ve znění pozdějších předpisů stanoví totiž pravidla pro zaokrouhlování, kterých se použije pouze na peněžní částky, na které odkazuje. Pokud jde o ostatní ustanovení tohoto nařízení, nestanoví žádné pravidlo pro zaokrouhlování týkající se jiných peněžních částek, jakými jsou jednotkové sazby zboží a služeb nebo mezitímní částky umožňující výpočet peněžních částek, které mají být zaplaceny či vyúčtovány. Nařízení č. 1103/97 ve znění pozdějších předpisů totiž zvláště vzhledem k rozdílům v hodnotě mezi dřívějšími měnovými jednotkami členských států nemohlo určit jednotně pro všechny členské státy přijímající euro, jaký stupeň přesnosti se vyžaduje pro postupy zaokrouhlování, které se týkají uvedených sazeb či mezitímních částek. Skutečnost, že nařízení č. 1103/97 ve znění pozdějších předpisů nestanoví stupeň přesnosti postupů zaokrouhlování, které se týkají jiných peněžních částek, však ještě neznamená, že by se tyto postupy vymykaly z obecné zásady trvání smluv, jejímž vyjádřením je článek 3 uvedeného nařízení, ani že by mohly porušovat cíl neutrality přechodu na euro sledovaný tímto nařízením. Pravidlo zaokrouhlovat na nejbližší cent vyjádřené v první větě článku 5 nařízení č. 1103/97 a pravidlo, které jej doplňuje, obsažené v poslední větě téhož článku, podle něhož mají být určité peněžní částky zaokrouhleny na celé centy nahoru, jsou podle názoru Soudního dvora hospodářským subjektům předepsána pouze z důvodu praktické nezbytnosti. Společný účinek obou těchto pravidel má za následek relativní nepřesnost ve výsledku přepočtu hodnoty zboží a služeb na eura, přičemž tato nepřesnost může jít až tak daleko, že změní způsobem nikoliv zanedbatelným smluvně ujednané ceny, a může tak být příčinou porušení zásad trvání smluv a neutrality přechodu na euro. Z toho plyne, že zaokrouhlování peněžních částek jiných než peněžních částek, na něž odkazuje první věta článku 5 nařízení č. 1103/97 ve znění pozdějších předpisů, na pouhá dvě desetinná místa nemůže ve všech případech odpovídat požadavku přesnosti, který ukládají uvedené zásady, a to i za předpokladu, že by taková zaokrouhlovací praxe nebyla vyloučena ustanoveními vnitrostátního práva. Kromě toho nařízení č. 1103/97 ve znění pozdějších předpisů ve svém odůvodnění 408 Michal Tomášek uvádí, že pravidla pro zaokrouhlování obsažená v tomto nařízení „nemají vliv na žádnou zaokrouhlovací praxi, zvyklosti nebo vnitrostátní předpisy pro zaokrouhlování, které zajišťují vyšší stupeň přesnosti pro mezivýpo-čty". Právo tvůrci tedy podle názoru Soudního dvora nezmocnili vnitrostátní orgány k tomu, aby se odchýlily od zásad trvání smluv a neutrality při stanovení podmínek zaokrouhlování použitelných na tarify nebo na mezitímní částky. Přestože tedy nařízení č. 1103/97 ve znění pozdějších předpisů obecně nebrání tomu, aby jiné peněžní částky než peněžní částky, na které odkazuje první věta jeho článku 5, byly zaokrouhleny na nejbližší cent, je nicméně třeba, aby touto zaokrouhlovací metodou nebyly dotčeny smluvní závazky, které na sebe vzaly hospodářské subjekty, včetně spotřebitelů, a aby neměla reálný dopad na ceny, které mají být ve skutečnosti zaplaceny. Pokud je cena výsledkem zohlednění zvýšeného počtu mezivýpočtů, může mít zaokrouhlení jednotkové sazby tohoto zboží a služeb nebo každé z mezitímních částek, které vstupují do fakturace, na nejbližší cent, reálný dopad na cenu, kterou spotřebitelé ve skutečnosti ponesou. Pokud pak nebyla předem dohodnuta mezi stranami příslušné smlouvy, je taková změna ceny v rozporu se zásadou trvání smluv a s cílem neutrality přechodu na euro.26 Důležitost přepočítacího koeficientu ovšem nespatřuji v jeho formální, technické, či právní konstrukci, nýbrž v tom, že je způsobilý ovlivnit výhodnost procesu zavedení jednotné měny pro obyvatelstvo či pro národní hospodářství. Neboli je-li přepočítací koeficient vůči národní měně nadhodnocen, může oslabit hodnotu úspor obyvatelstva nebo kupní sílu starobních důchodů, ale na druhé straně může dočasně posílit exportní schopnost domácích podniků. k k k Vzpomínám-li na to, co jsem za uplynulých dvacet let zažil s eurem, ať už v oblasti teorie nebo bankovní praxe, nemohu časově ani věcně oddělit tyto své vzpomínky od diskusí s Vladimírem Týčem. Na toto i jiná témata evropského práva. Je na místě připomenout jeho obrovské praktické zkušenosti v oblasti práva mezinárodního obchodu. Těším se na další spolupráci s ním a přeji mu ad multos annos. 26 TOMÁŠEK, 2007, op. cit. K dikci tohoto nařízení TOMÁŠEK, Michal. Právní nástupnic-tví měny euro. Praha: Linde, 2000. 409 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Literatura r V SEAR, Simon a Michal TOMÁŠEK. EURO: jak se vyrovnat s důsledky navedení jednotné evropské měny. Praha: ManagementPress, 1999. ISBN 80-85943-86-7. SYRUČEK, Milan. Maďarsko chce zavést euro již za pět let. Hospodářské noviny, 2001, č. 180, 17. září 2001. ISSN 1213-7693. r V TOMÁŠEK, Michal. Vývoj právní úpravy společné evropské měny. Bankovnictví. 1998, roč. 6, č. 17, s. 9-12. ISSN 1212-4273. r V TOMÁŠEK, Michal. Právní ^áklady evropské měnové unie. Praha: Bankovní institut, 1999. ISBN 80-902243-3-4. r V TOMÁŠEK, Michal. Právní nástupnictví měny euro. Praha: Linde, 2000. ISBN 80-7201-205-3. r V TOMÁŠEK, Michal. Právní problémy s přechodem českých subjektů na euro. Bankovnictví, 2001, roč. 9, s. 25—27. ISSN 1212-4273. TOMÁŠEK, Michal. Právní podmínky zapojení České republiky do evropské měnové unie. Právník. 2002, roč. 141, č. 5, s. 501-526. ISSN 0231-6625. r V TOMÁŠEK, Michal. Evropské měnové právo. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Beck, 2007, Beckova skripta. ISBN 978-80-7179-940-5. r V TOMÁŠEK, Michal. Nad novým slovenským zákonem o zavedení eura. Bankovnictví, 2008, roč. 16, č. 1, s. 34-36. ISSN 1212-4273. TOMÁŠEK, Michal. Dvojí měna - možná cesta pro ČR?: právní aspekt. Euro versus koruna: dilemata jednotné měny v době dluhové kri^e. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, s. 161—168. ISBN 978-80-7325-265-6. r V TOMÁŠEK, Michal. Osmnáctý statečný. Právní rádce, 2013, č. 8, s. 57. ISSN 1210-4817. TOMÁŠEK, Michal, Vladimír TÝČ, Irena PELIKÁNOVÁ, et al. Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2013, Student. ISBN 978-80-87576-53-3. r V TOMÁŠEK, Michal. The Crisis o f the Economic and Monetary Union and Its Solutions (or Dissolution?) In: MORRISON Fred L. Fiscal Rules -Eimits on GovernmentalDeficits andDebt, Berlin: Springer Berlin Heidelberg, 2016. Ius Comparatum — Global Studies in Comparative Law. ISBN 978-3-319-41203-0. 410 Michal Tomášek TOMÁŠEK, Michal, Vladimír TÝČ, Jiří MALENOVSKÝ et al. Právo Evropské unie. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2017. Student. ISBN 978-80-7502-184-7. TÝČ, Vladimír, Filip KŘEPELKA, Jindřiška MUNKOVÁ, Bohumil PIKNA, Naděžda ROZEHNALOVÁ a Michal TOMÁŠEK. Lexikon -právo Evropské unie. Ostrava: Sagit, 2004, Lexikony. ISBN 80-7208-428-3. ŽIŽKA, Jan. Dědek školil profesora. Euro, 2002, č. 5. ISSN 1212-3129. 411 zásada zákazu použití síly a „počítačový útok" proti kritickým infrastrukturám státu: vacuum iuris či výkladová výzva? Kateřina Uhlířová* Pan profesor Týč mě provádí od počátku mého působení na Katedře mezinárodního a evropského práva —jako garantpředmětu Mezinárodní právo veřejné, v minulosti jako vedoucí mojí dizertační práce a vedoucí katedry. Kromě své odbornosti, kterou ve všech rolích a pozicích vz[dy projevoval, jej současně znám jako laskavého člověka, se smyslem pro humor, a vášní pro vlaky. Vědecká práce pana profesora je značně rozsáhlá, pň-čemz v mezinárodním právu veřejném se dlouhodobě zaměřuje na mezinárodní smluvní právo, ostatně jak konstatoval ve své monografii, „smluvníprávo je patrně nejpraktičtěj-sím odvětvím mezinárodního práva veřejného.íCí Následující příspěvek — i přes poněkud netradiční název — v sobě snoubí právě prvky mezinárodního smluvního práva, výklad Charty OSN či rozbor judikatury Mezinárodního soudního dvora, tj. témata, kterým se pan profesor ve své publikační činnosti či výuce taktéž věnuje. Nadto má příspěvek určitý přesah do práva unijního, o jehož roZwJ se Pan profesor na fakultě zasadil. Tímto bych mu ráda lyjádňla úctu a poděkování způsobem, jenzje pro akademiky příznačný: je mi potěšením pňspět do publikace věnované panu profesorovi Týčovi pň příležitosti jeho významného životního jubilea. Anotace Mezinárodní právo stanoví kogentní zákaz použití síly jako prostředku řešení sporů mezi státy. Zásada zákazu použití síly je v příspěvku konfrontována * JUDr. Kateřina Uhlířová, Ph.D., LL.M., Katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno / Email: katerina.uhlirova@law.muni.cz 1 TYC, Vladimír. Právo mezinárodních smluv. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 8; Dále též TYC, Vladimír. Mezinárodní, české a unijní právo mezinárodních smluv. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 413 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče se zahájením počítačového útoku proti kritickým infrastrukturám státu. Příspěvek analyzuje, zda lze takový „útok" kvalifikovat jako mezinárodně protiprávní chování zakládající porušení článku 2 odst. 4 Charty OSN. Složitost zkoumané problematiky je umocněna tím, že ohledně interpretace pojmu „použití síly" přetrvávají v odborné nauce i mezi státy spory, k čemuž se přidružuje definiční nejasnost pojmu „počítačový útok" — v tomto ohledu příspěvek pracuje především s obecným výkladovým pravidlem obsaženým v článku 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu a s travaux prépamtoires (Charta OSN). Specifický kontext počítačového útoku nadto vyžaduje zaměření se na rozsah a důsledky takového jednání — podkladem pro tento postup je judikatura Mezinárodního soudního dvora a Tallinnský manuál aplikace mezinárodního práva na kybernetickou válku. Klíčová slova Vídeňská úmluva o smluvním právu; Charta OSN; zásada zákazu použití síly; jus ad bellům; judikatura Mezinárodního soudního dvora; Evropská unie; NATO; počítačový útok; informační operace; kritická infrastruktura; Tallinnský manuál aplikace mezinárodního práva na kybernetickou válku. 1 ÚVOD Některé typy počítačových útoků mohou pro státy představovat významnou bezpečnostní hrozbu. Jak vyplývá například z vyjádření českých zpravodajských služeb, Bezpečnostní a informační služba (BIS) se v rámci zaměření na subjekty kritické infrastruktury CR zabývá mimo jiné i „šetřením nejrůz-nějších druhů elektronických útoků s dopadem na chráněné zájmy CR," a vyhodnocováním informací o „hrozbách a rizicích souvisejících s provozováním strategických informačních a komunikačních systémů, jejichž Zn^en^ ^ narušení by mohlo mít vážný dopad na bezpečnost ci ekonomické zájmy CR."2 O závažnosti těchto hrozeb rovněž svědčí soudobá praxe řady států (např. USA, Rusko, Cína, Izrael) či Severoatlantické aliance (dále jen „NATO"), které je v rámci vojenské 2 BIS. Kybernetická bezpečnost [online], [cit. 20. 03. 2019]. V roce 2011 zařadil Úřad vlády České republiky v kybernetické útoky mezi hlavní hrozby, které ohrožují strategické zájmy země. Došlo ke zřízení Národního centra kybernetické bezpečnosti a v následujících letech bylo schváleno několik zásadních legislativních opatření, včetně zákona č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti. 414 Kateřina Uhlířová strategie zahrnují do národních či aliančních doktrín.3 NATO vyvíjí možnosti počítačového vedení „bojů" a v roce 2016 na summitu ve Varšavě uznalo „kybernetický prostor" jako pátou doménu vedení války.4 Evropská komise vloni vydala Společné sdělení Evropskému parlamentu, Evropské Radě a Radě,5 směřující k zvýšení odolnosti a posílení kapacit pro řešení hybridních hrozeb, poněvadž „hybridní činnosti státních a nestátních aktérů nadále představují %áva%nou a akutní hrozbu pro EU a její členské státy [...] počínaje kybernetickými útoky, které narušují hospodářství a veřejné služby, přes cílené dezinformační kampaně a^po agresivní vojenské akce."6 Touto problematikou se taktéž zabývá OSN, Sdružení národů jihovýchodní Asie (dále jen „ASEAN"), Liga arabských států či Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu.7 Jinými slovy, co se doposud mohlo jevit jako pouhá akademická debata, nabývá v mnoha ohledech reálnou podobu. Tento příspěvek se zaměřuje na mezinárodněprávní aspekty rozsáhlé a mezioborové problematiky počítačových hrozeb, konkrétně na počítačový útok, který má pro daný stát závažné bezpečnostní dopady. Mezinárodní právo stanoví kogentní zákaz použití síly a hrozby silou jako prostředku řešení sporů mezi státy. Zásada zákazu použití síly je konfrontována se zahájením počítačového útoku proti kritickým infrastrukturám státu: lze takový „útok" kvalifikovat jako mezinárodně protiprávní chování zakládající porušení článku 2 odst. 4 Charty OSN? Složitost zkoumané problematiky je umocněna i tím, že ohledně interpretace pojmu „použití síly" přetrvávají v odborné nauce i mezi státy spory, k čemuž se přidružuje definiční nejasnost pojmu „počítačový útok". Z důvodu absence jasných definičních kritérií příspěvek pracuje s obecným výkladovým pravidlem obsaženým v článku 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu a s travauxpréparatoires (Charta OSN). Specifický kontext počítačového útoku dále vyžaduje zaměření se na rozsah a důsledky takového jednání — podkladem pro tento postup je judikatura Mezinárodního 3 NOVÁK, Tomáš. Informační operace na pozadí současných ozbrojených konfliktů. Vojenské rozhledy, 2014, roč. 23 (55), č. 4, s. 51—62. 4 NATO Cooperative Cyber Defence Centre of Excellence. NATO Recognises Cyberspace as a T)omain of Operations' at Warsaw Summit [online]. [cit. 11. 03. 2019]. 5 Společné sdělení Evropskému parlamentu, Evropské Radě a Radě. Zvýšeni odolnosti a posíleni kapacit pro řešení hybridních hrozeb [online], [cit. 11. 03. 2019]. 6 Ibid. 7 Dříve známá jako Rada pro spolupráci zemí v oblasti Perského zálivu. 415 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče soudního dvora, včetně rozsudku ve věci Vojenských a polovojenských činností v'Nikaragui a proti ní (dále též „případ Nikaragua'0)8 a Tallinnský manuál aplikace mezinárodního práva na kybernetickou válku (dále jen „Tallinnský manuál")9. Situace popisované Tallinnským manuálem — zejména závažné útoky proti kritickým infrastrukturám státu, nikoliv běžná počítačová kriminalita či počítačová špionáž — byly v minulosti považovány za převážně teoretické či velmi málo pravděpodobné.10 Nicméně události v Estonsku v roce 2007, v Gruzii v roce 2008, objevení malwaru Stuxnet v roce 2010 nebo útoky proti elektrickým sítím způsobující blackout ve stovkách měst na Ukrajině (malware BlackEnergy) v roce 2016, postupně přesunuly problematiku z virtuální reality do té skutečné. Otázkou zůstává, zda lze tyto konkrétní počítačové útoky, z nichž některé způsobily hmotné škody, považovat za porušení zákazu použití síly ve světle článku 2 odst. 4 Charty, případně za jiné mezinárodně protiprávní chování. Zkoumané téma zahrnuje řadu oblastí, které jsou úzce provázány a navzájem se ovlivňují, proto je nutné úvodem vymezit šíři záběru příspěvku. Příspěvek se zaměřuje výhradně na to, za jakých podmínek, pokud vůbec, se může „počítačový útok" kvalifikovat jako hrozba silou či použití síly, nerozebírá navazující problematiku, tj. zda a za jakých podmínek lze počítačový útok definovat jako „ozbrojený útok" ospravedlňující použití síly v sebeobraně (článek 51 Charty), případně jako „ohrožení míru", „porušení míru" nebo „čin agrese" umožňující přijetí opatření podle kapitoly VII Charty OSN.11 Dále je třeba rozlišit, že k počítačovým útokům proti kritickým infrastruktu-rám státu může dojít (i) mimo ozbrojený konflikt (např. Estonsko či Irán), (ii) v jeho rámci (např. Ukrajina, Irák či Sýrie),12 (iii) těsně před jeho zaháje- 8 Rozsudek MSD ze dne 27. června 1986 ve věci Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v United States of America), (I.C. J. Reports 1986, s. 14). 9 SCHMITT, Michael a kol. Tallinn Manual on the Internationalism) Applicable to Cyber Warfare [online]. 2013 [cit. 20. 02. 2019]. Srov s SCHMITT, Michael (ed.). Tallinn Manual 2.0 on the International Taw Applicable to Cyber Operations. Cambridge: Cambridge University Press, 2017. 10 Kriticky k Tallinnskému manuálu srov. RID, Thomas. Cyber War Will Not Take Place. New York: Oxford University Press, 2012. 11 K tomu blíže NOVOTNÁ, Kateřina. Mezinárodně právní důsledky použití počítačového útoku během mezinárodního ozbrojeného konfliktu. In: POLCAK, Radim a Tomáš GŘIVNA. Kyberkriminalita a právo. Praha: AUDITORIUM, 2008, s. 57-61. 12 Podrobněji srov NOVÁK, 2014, op. cit., s. 51. 416 Kateřina Uhlířová ním, případně jej následně doprovází (např. Gruzie). Mezinárodní či vnitřní ozbrojený konflikt aktivuje aplikaci mezinárodního humanitárního práva (jus in belló). Vzhledem k omezenému prostoru se však příspěvek zaměřuje zejména na jus ad bellům. I přes jisté překryvy ostatně obě oblasti existují nezávisle na sobě. Příspěvek úvodem nastiňuje úskalí nejednotné a nepřesné terminologie a představuje definice klíčových pojmů, jako jsou „informační operace", „počítačový útok" či „kritická infrastruktura". Příspěvek poukazuje na nedostatečnost úpravy počítačového útoku v mezinárodněprávní rovině. Úmluva o počítačové kriminalitě Rady Evropy13 tuto otázku neřeší a ostatní normy mezinárodního smluvního či obyčejového14 práva se možností, resp. definicí počítačového útoku a jeho důsledků, taktéž explicitné nezabývají.15 Příspěvek po detailní analýze dospívá k závěru, že v převládajícím právním vakuu je klíčovým výklad a aplikace stávajícího mezinárodního práva způsobem zohledňujícím nové aspekty a prostředky pro vedení informačních operací, včetně počítačového útoku. 2 ÚSKALÍ NEJEDNOTNÉ A NEPŘESNÉ TERMINOLOGIE: KYBERNETICKÁ VÁLKA, INFORMAČNÍ OPERACE A POČÍTAČOVÝ ÚTOK Ujasnění používaných pojmů je zásadním předpokladem nejen pro porozumění zkoumané problematice, ale zejména pro účinnou právní úpravu. Za účelem zajištění konzistentního přístupu států k bezpečnostním hrozbám prostřednictvím počítačových sítí, a zejména pro zajištění efektivní odpovědi na tyto hrozby, jsou důležité společné definice. Ty v (mezinárodním) právu zatím chybí. Zavedení jednotné mezinárodněprávní úpravy reagující na různé hrozby v oblasti tzv „kybernetické bezpečnosti"16 je komplikované 13 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o počítačové kriminalitě, Sbírka mezinárodních smluv č. 104 /2013. 14 BROWN, Garry a Keira POELLET. The Customary International Law of Cyberspace. Strategie Studies Quarterly (Cyber Speciál Eddition), 2012, roč. 6, č. 3, s. 141. 15 GOLDSMITH, Jack. Future Challenges: Cybersecurity Treaties: A Skeptical View. Hoover Institution, Stanford University Essays Collection [online]. 2010 [cit. 20. 02. 2019]. 16 Kybernetická bezpečnost je v současnosti i jedním ze studijních oborů, k jeho bližší obsahové náplni srov. např. MATYÁŠ, Václav Bezpečnost informačních technologií (Kybernetická bezpečnost) [online], [cit. 20. 02. 2019]. 417 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče a zatím neúspěšné.17 Důvodů je celá řada,18 přičemž jedním z nich je i terminologická roztříštěnost a neukotvenost klíčových pojmů, používání stejných pojmů v odlišných situacích, případně jejich chybějící definice. Státy, mezinárodní organizace i odborná nauka používají pojmy jako „kybernetická válka", „počítačové operace", „kybernetický útok" či „počítačový útok" mnohdy zaměnitelným zůsobem, bez shodného chápání sdělovaného obsahu, což zhodnocení současného stavu značně ztěžuje. Například Tallinnský manuál popisuje pojem „kyber" velice vágně jako „označující v^tah či va%bu s informační technologii"}9 Nadto řada pojmů pochází z oboru informačních a komunikačních technologií (dále též „ICT"), který se „stále ještě velmi rychle rozvíjí, co^ se sebou nese terminologickou explozi, doprovázenou duplicitním pojmenováním stejných jevů, a to přímo v dominantním jazyku oboru, angličtině."20 Podle N. Schmitt, není v současné době „stálejasná celá řada definic kybernetické problematiky. První kroky vjejich konceptuali^aci a tedy širší interpretaci jsou klíčové. Nejedná se pou%e o definici kýberprostorujako takového, co^Je vý%yapňnejmenším sisyfovská."21 2.1 Původ pojmu „kyber" a jeho (ne)přenositelnost do práva Začneme-li obecným výkladem pojmu „kyber", zjistíme, že se s ním lze v současnosti setkat v rozličných významech a kontextech: od nakupování na internetu (cybershopping) přes počítačovou válku (cyber warfarě). Používají jej političtí představitelé i anarchisté, vědci i umělci.22 Jedná se o nadužívané, módní slovo s poněkud vyprázdněným obsahem. Původ slova kybernetika pochází ze starořeckého kubernétikós, jímž, se ve 40. letech inspiroval význačný matematik a filozof z Massachusettského technologického institutu (MIT), 17 Podrobněji srov. SCHMITT, Michael. Classification of Cyber Conflict. Journal of Conflict and Security Taw. 2012, roc. 17, č. 2, s. 245—260. is MACÁK, Kubo. Is the International Law of Cyber Security in Crisis? In: PISSANIDIS, Nikolaos a kol. 8th International Conference on Cyber Conflict. Tallinn: NATO CCD COE Publications, 2016 [online], [cit. 17. 01. 2019]. 19 SCHMITT, M. a kol., 2013, op. cit. 20 JIRÁSEK, Petr a kol. Výkladový slovník kybernetické bezpečnosti. Praha: Policejní akademie CR v Praze, 2013, s. 105, srov. s pojmem „kybernetický útok" na s. 59. 21 SCHMIDT, Nikola. První kroky ke vzniku mezinárodního kybernetického bezpečnostního režimu. NATOAktualcZ [online]. 2013 [cit. 17. 01. 2019]. 22 SHIRES, James a Max SMEETS. The Word Cyber Now Means Everything—and Nothing At All [online]. 2017 [cit. 20. 01. 2019]. 418 Kateřina Uhlířová Norbert Wiener a vytvořil slovo cybernetics.23 Toto slovo — a zejména předpona „kyber" — si poté začalo žít svým životem. Odborníci na kybernetiku přitom upozorňují, že slovo ,, k y b e r'' „má pramálo společného s vědou kybernetika (tj. cybernetics)."24 Kybernetika je věda, která se „%abývá obecnými principy řícení a přenosu informací ve strojích, jitých organismech a společenstvích."23 Podobně výraz „kybernetický" mnohdy „nahrazuje obecně (a nesmyslně) užívanou předponu „cyber" — jako cyber-space, cyber-attack, cyber-defense."26 Nejen z těchto důvodů se příspěvek, pokud je to možné, pojmům jako je „kybernetická válka" či „kybernetický útok" vyhýbá. Pojem „kyber" je nicméně nejen ve virtuálním prostoru již pevně „zasíťován" a nelze jej ignorovat. Výrazy v příspěvku proto ponecháváme v jejich původní podobě tam, kde jsou používány samotnými autory výroku (např. projev H. Clintonové: „V21. století bude válka čím dál častěji probíhat v kyberprostoruíC)21 případně jsou-li součástí právního textu (směrnice EU), určité definice (Tallinnský manuál) či oficiálního názvu (např. Spojené státy americké vytvořily jako součást své vojenské strategie tzv Kybernetické velení — United States Army Cyber Command).28 Rada autorů29 navrhuje pojem „kyber" (nejen) v kontextu počítačových hrozeb opustit a vrátit se zpět k zaužívané terminologii vyvinuté počítačovou vědou v 90. letech, tj. zejména k pojmům jako „počítačové operace" a „počítačový útok".30 Ostatně s pojmem „počítačového útoku" pracuje kromě 23 WIENER, Norbert. Cybernetics: Or Control and Communication in the Animal and the Machine. Cambridge: M.I.T. Press, Massachusetts, 1985, vii. 24 ZELENY, Milan. Co znamená ta předpona „cyber" nebo „kyber"? [online]. 2017 [cit. 15. 02. 2019]. 25 GARAN, Maryna. Aplikovaná kybernetika: Úvod do předmětu [online]. 2017 [cit. 15. 02. 2019]. 26 ZELENÝ, 2017, op. cit. 2? SHIRES, 2017, op cit. 28 Blíže k náplni činnosti oficiální stránky United States Army Cyber Command [online], [cit. 15. 02. 2019]. 29 GILES, Keir a William HAGESTAD. Divided by a Common Language: Cyber Definitions in Chinese, Russian and English. In: PODINS, Karlis a kol. Proceedings of the 5th International Conference on Cyber Conflict. Tallinn: NATO CCD COE Publications [online]. 2013 [cit. 25. 10. 2018]; FUTTER, Andrew. 'Cyber' semantics: why we should retire the latest buzzword in security studies. Journal of Cyber Policy, 2018, roč. 3, č. 2, s. 201-216. 30 K tomu srov: „\T\there is a strong case for retiring the term 'cyber'from both academic and policy discourse and debates, and letting it return to the world of science fiction from where it came from" In: FUTTER, 2018, op cit. 419 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče doktríny31 i řada států (USA, Velká Británie, Izrael, Rusko, Čína) a mezinárodních organizací (zejm. NATO či OSN). Právě zmíněné státy přitom patří k velmocem a/nebo tzv zainteresovaným státům,32 které mají nejvyspělejší informační operační systémy a zároveň se v dané oblasti řadí k nejaktiv-nějším. Jejich postoje jsou tudíž významné z hlediska tvorby obyčejových pravidel. Nicméně praxe států zatím nevykazuje potřebné vlastnosti, tj. není stejnorodá, déledobá, opakovaná, nepřetržitá, rozšířená a reprezentativní natolik, aby představovala rodící se obyčejová pravidla.33 Právě naopak, např. Čína a Rusko z hlediska strategického preferují pojem „informace"34 a širší pojetí tzv. informačních útoků, na rozdíl od USA a dalších států, které se zaměřují na pojem „kyber".35 V kontextu České republiky36 např. výkladový slovník Policejní akademie ČR, přijatý pod záštitou Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost a Národního bezpečnostního úřadu, rozlišuje tzv. „útok na počítačovou síť," který definuje jako činnost realizovanou účelem narušit, blokovat, ^nehodnotit nebo ^ničit informace ulomené v počítači anebo na počítačové síti, či počítači anebo počítačovou síť samotnou."31 Tento typ útoku považuje za „určitý druh kybernetického útoku", který poté definuje jako „útok na IT infrastrukturu, používá se nejčastěji v kontextu politicky či vojensky motivovaných útoků" ?% Není příliš jasné, proč slovník zavádí toto dvojí dělení bez jakéhokoliv vysvětlení 31 Srov. např. FUTTER, 2018, op. cit.; SILVER, Daniel. Computer Network Attack as a Use of Force under Article 2(4) of ťhe United Nations Charter. In: SCHMITT, Michael a Brian T. O'DONELL (eds.). Computer Network Attack and International luzw, Naval War College International Law Studies, č. 76. Newport: Rhode Island, 2002. 32 MALEN OVSKY, Jiří. Mezinárodni právo veřejné a poměr k jiným právním systémům. 6. vyd. Brno-Plzeň: nakladatelství Doplněk a Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2014, s. 165. 33 Ibid., s. 163-167. 34 LEWIS, James, Andrew. Cyber Attacks, Real or Imagined, and Cyber War. Center for Strategie and International Studies [online]. 2011 [cit. 23. 03. 2019]. 35 GILES, HAGESTAD, 2013, op. cit. 36 Srov. § 230 trestního zákoníku (neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací), § 231 (opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat) a § 232 (poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti). Teroristický útok proti informačnímu systému pak upravuje § 311 (2) (c). In: Zákon č. 40/2009 Sb. K popisu aktuální legislativy blíže KUTA, Martin a kol. Kyberterorismus — Uvod do problematiky, podoby a přehled aktů kybernetického terorismu, kybernetická bezpečnost, mezinárodní srovnání. Parlamentní institut, srovnávací studie č. 5.383. 2019, s. 6. 37 JIRÁSEK a kol, 2013, op. cit. 38 Ibid. 420 Kateřina Uhlířová pojmu „kybernetický", výstižně to však ilustruje výše popsanou sémantickou nejednoznačnost tohoto pojmu. Každopádně je (nejen z této definice) zřejmé, že počítačové útoky se mohou pohybovat v širokém spektru a jejich prostřednictvím lze způsobit jak méně významné škody, tak škody více než srovnatelné s útoky konvenčními zbraněmi, včetně ztrát na životech. 2.2 Mezinárodní, unijní a vnitrostátní úprava klíčových pojmů Níže jsou představeny další definice pojmu „počítačový útok", „kybernetický útok" či „informační operace". Jedná se o ukázku smluvní definice (Úmluva o počítačové kriminalitě Rady Evropy), dále směrnice EU, která z této Úmluvy vychází a specifické pojetí „počítačového útoku", které nabízí vojenské doktríny států či NATO. Zatím jedinou mezinárodní smlouvou,39 která se věnuje zásahům do počí-tácových systémů, je v tomto ohledu Úmluva o počítačové kriminalitě sjednaná na půdě Rady Evropy, jejímž cílem je mimo jiné i zavedení efektivního režimu mezinárodní spolupráce ve vztahu k trestným činům souvisejícím s informačními technologiemi. Článek 5 Úmluvy popisuje opatření proti zásahům do počítačových systémů a stanoví povinnost států takovýmto zásahům zabránit: „Každá smluvní stranapňjme legislativní a jiná opatření nezbytná k tomu, aby podle vnitrostátního práva bylo trestným činem jednání spočívající v úmyslném závažném protiprávním narušení fungování počítačového systému vložením, přenesením, poskočením, vymazáním, zhoršením kvality, zpienou nebo potlačením počítačových dat."40 Úmluva poskytuje určitý právní referenční rámec, nicméně vzhledem ke svému účelu a zaměření se nezabývá počítačovým útokem v námi řešeném kontextu. Z Úmluvy o počítačové kriminalitě vychází i směrnice Evropského parlamentu a Rady o útocích na informační systémy.41 Směrnice definuje pojmy jako je „kritická infrastruktura" a „informační systém", nikoliv však 39 GOLDSMITH, 2010, op. cit., s. 3. 40 Úmluva o počítačové kriminalitě, op. cit. 41 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/40/EU ze dne 12. srpna 2013 o útocích na informační systémy a nahrazení rámcového rozhodnutí Rady 2005/222/SW, odst. 7 [online], [cit. 20. 03. 2019]. 421 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče „kybernetický útok", přesto, že jej opakovaně používá.42 „Útoky na informační systémy' podle směrnice představují „rostoucí hrozbu jak v Unii, tak i v celosvětovém měňtku, a ^vysuje se obava ^potenciálních teroristických anebo politický motivovaných útoků na informační systémy, které jsou součástí kritické infrastruktury členských států a Unie."43 Útoky jsou považovány za ohrožení bezpečnosti a práva, a proto je třeba „reagovat na úrovni Unie a dosáhnout intensivnější spolupráce a koordinace na mezinárodní úrovni".44 Narušení nebo zničení kritických infrastruktur v EU „by mělo závadnépřeshraniční dopady", z čehož plyne, že „opatřenípro boj proti kybernetickým útokům by měla být doprovázena přísnými trestními sankcemi odpovídajícími závaznosti takových útoků."45 „Kritickou infrastrukturou" směrnice rozumí „prostředky, systémy a jejich části nacházející se v členském státě, které jsou Zásadní pro zachování nej důležitějších společenských funkcí, zdraví, bezpečnosti, zabezpečení nebo dobrých hospodářských či sociálních podmínek obyvatel, jako jsou elektrárny, dopravní sítě nebo vládní sítě, a jejichž narušení nebo zničení by mělo pro členský stát Závazný dopad v důsledku selhání těchto funkcí."46 Jakkoliv je žádoucí a vhodné sladění přísnosti trestněprávního postihu v členských státech EU, i z terminologie použité ve směrnici („politicky motivovaný útok" či „ohrožení bezpečnosti") je patrné, že útoky typu zničení kritické infrastruktury jako je např. elektrárna, mohou mít dalekosáhlé dopady jdoucí nad rámec trestní odpovědnosti fyzických osob. Vyřazením elektráren z provozu mohou být ochromena celá města, i jen částečným narušením výroby v továrnách může dojít ke ztrátám v řádech milionů eur, nebo dokonce i ztrátám na lidských životech. Jak uvedl jeden z ruských vojenských představitelů, závažný útok na energetický systém by se „díky katastrofickým následkům zcela vyrovnal použití zbraní hromadného ničení."41 Jako čistě spekulativní z hlediska přičitatelnosti jednání konkrétnímu státu, ale reálný z hlediska ztrát na životech, lze připomenout masivní výpadek 42 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/40/EU ze dne 12. srpna 2013 o útocích na informační systémy a nahrazení rámcového rozhodnutí Rady 2005/222/SW, odst. 7 [online], [cit. 20. 03. 2019]. 43 Ibid. 44 Ibid. « Ibid. 46 Ibid. 47 Testimony by Director of Central Intelligence George J. Tenet Before the Senate Committee on Government Affairs [online]. 24. června 1998 [cit. 19. 11. 2018]. 422 Kateřina Uhlířová elektrického vedení v roce 2003 na východním pobřeží USA, který byl podle N. Schmitt „dost možná kybernetický útok. V každém případě je přejme, %e víc jak sto lidí v pňmém důsledku tohoto výpadku proudu pňšlo o ^ivot. Nepotvrdilo se kdo (nebo jaký stát) stál %a tvorbou viru, který mohl způsobit kaskádový výpadek proudu. Také se nepotvrdilo, %da tato infekce přímo výpadek způsobila."^ Vrátíme-li se zpět do Evropy, uvedená směrnice má posloužit jako ukázka přístupu EU, která je v tomto ohledu samozřejmě limitována charakteristikou a dosahem svých legislativních aktů.49 K tomu někteří autoři doplňují, že „[d]íky rozvojipocíta-covyýh a informačních technologií, které udávají mezinárodní charakter kybernetických trestných cinů, je efektivní ochrana počítačových dat nemyslitelná bez existence mezinárodního, resp. nadnárodního právního rámce, a to nejen mezj členskými státy Evropské unie, ale i v celosvětovém měřítku."50 Otázkami ochrany informačních systémů, zvláště před teroristickými útoky, se zabývá i specializovaná agentura OSN — Mezinárodní telekomunikační unie (ITU).51 Pracuje s pojmem „kybernetického útoku", který ovšem blíže nedefinuje. Bližší definice nabízí vojenské dokríny jednotlivých států (případně NATO), ve kterých se uplatňují pojmy jako informační operace, informační válka a počítačový útok. Je zjevné, že informační operace, včetně počítačového útoku, se často používají právě v rámci vojenských operací. Primární zaměření příspěvku, jak bylo vysvětleno v úvodu, je na oblast jus ad bellům, přičemž ne každé použití síly vede k ozbrojenému konfliktu, který následně aktivuje použití mezinárodního humanitárního práva, ť). jus in bello. Jinými slovy, případné porušení čl. 2 odst. 4 Charty může, ale zároveň nemusí, vést k následné aplikaci humanitárního práva. Toto rozlišení je třeba mít na paměti. Nicméně i přesto, že jus ad bellům a jus in bello existují nezávisle na sobě, nelze jus in bello v rámci našeho výkladu (zejména v kontextu vojenské doktríny) zcela pominout. Informační operace, včetně počítačového útoku, bývají nedílnou součástí ozbrojených konfliktů (např. Sýrie, írák či Ukrajina). 48 SCHMIDT, 2013, op. cit. 49 K tomu srov. např. VOLEVECKY, Petr. Kybernetická trestná činnost v mezinárodních dokumentech a v dokumentech ES/EU. Trestní právo, 2009, roč. 14, č. 7—8. so VOLEVECKY, 2009, op cit., s. 27. 51 K tomu blíže srov Countering the Use of the Internet fbr Terrorist Purposes-Legal and Technical Aspects, Counter-Terrorism Implemenation Task Force. CTITF Vublication Senes [online]. 2011 [cit. 15. 11. 2018]. 423 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Nejprve představíme obecný a zastřešující pojem „informační operace", který lze například podle definice Armády USA chápat jako „nasazení klíčových kapacit elektronického boje, prostředků k vedení operací v počítačových sítích, vedení psychologických operací, klamání a maskování, nasazení prostředků k ^ajisténí ochrany vlastních jednotek, v součinnosti s podpůrnými a logistickými prostředky, s cílem ovlivnit nebo ochránit informace a informační systémy a ovlivnit rozhodovací proces nej vyšších velitelů".52 Podle Ministerstva obrany USA mohou informační operace zahrnovat například bezpečnostní, psychologické či vojenské operace, elektronické vedení války, fyzický útok a počítačový útok.53 V době ozbrojeného konfliktu se informační operace zaměřují proti „určitému nepříteli a objektům, a jejich rozsah bude zahrnovat i akce destrukčního charakteru. Informační operace v době ozbrojeného konfliktu mohou přímo narušit systém velení a řízení protivníka, počítačové sítě, navádění zbraňových systémů či vytvářet klamné zdroje zpráv."54 Definice NATO se od americké liší mírou obecnosti, za informační operaci je považována „vojenskáfunkce, která má %a cílposkytovat koordinaci vojenským informačním aktivitám k vytvoření zamýšleného efektu na vůli, pochopení a kapacity nepřítele, potencionálního nepřítele nebo jiné schválené strany tak, aby došlo k podpoře aliančních cílů v operaci."55 Uplatněním informačních operací ve vojenské praxi a v podmínkách Armády České republiky se zabývá velitel střediska operací PSYOPS (psychologické operace), T. Novák, který upozorňuje na to, že v současnosti „není problematice informačních operací v Armáde CR věnována odpovídající pozornost. To můzý do budoucna způsobovat a představovat závazný problém. Zvlášť bude-li Armáda CR po boku spojenců vystavena technologický vyspelému protivníkovi, který prvky informačních operací ve své strategii dozajista využívat bude."56 Součástí informačních operací jsou i operace v počítačových sítích a elektronický boj, 52 Information Operations: Doctrine, Tactics, Techniques, and Procedures. Field Manual No. 3-13. Washington: Headquarters, Department of the Army [online]. 28. listopadu 2003 [cit. 15. 11. 2018]. 53 Joint Doctrine for Information Operations, Joint Chiefs of Staff, Joint Publication 3-13, US Department of Defense [online]. 9. října 1998 [cit. 15. 11. 2018]. 54 Ibid. Srov. s Dictionary of Military and Associated Terms, Joint Chiefs of Staff, Joint Publication 1-02. US Department of Defense [online]. 2001 (As Amended Through 15 February 2016 [cit. 15. 11. 2018]. 55 Allied Joint Doctrine for Information Operations. NATO: Brussels. AJP-3.10 [online]. 2009 [cit. 15. 11. 2018]. 56 NOVÁK, 2014, op. cit. 424 Kateřina Uhlířová jehož cílem ,je provádět %ejména elektronické útoky s cílem narušovat systém velení a řícení nepřítele. Novou oblastí útočných aktivit elektronického boje bude pravdepodobné přebírání kontroly nad zbraňovými systémy a prostředky nepřítele řícené počítačem nebo dálkovým signálem."51 Vojenští odborníci upozorňují, že vhodné využívání dostupných prostředků pro vedení informačních operací se stává jednou z nových „zbraní" pro úspěšné plnění úkolů například i v mírových misích.58 Na druhou stranu lze informačních operací, přesněji řečeno zpráv získaných prostřednictvím informačních operací, samozřejmě i účelně zneužít.59 Spoléhání se na informační (zpravidla elektronické) systémy vyvolává závislost a závislost vytváří větší zranitelnost a snazší napadnutelnost elektronických cílů nejen v oblasti vojenské, ale i sociální, ekonomické, zdravotnické či politické.60 Navíc napadení určité relativně bezvýznamné části rozsáhlého informačního systému může způsobit řetězovou reakci s dalekosáhlými důsledky.61 Například při operaci Pouštní bouře s cílem vytlačení iráckých vojsk z Kuvajtu musely informační systémy zvládnout odeslat přes 100000 elektronických zpráv a provést přes 700 000 telefonních hovorů každý den.62 Jakékoli případné přerušení či narušení těchto informačních systémů by mělo závažné důsledky. Počítačový útok, jako součást informačních operací, je pak např. podle Ministersta obrany USA definován jako „operace %a účelem přerušení, odepření, Znehodnocení nebo ^ničení informací v počítacích ci počítačových sítích nebo počítače ci počítačové síté samotné."63 Tallinský manuál v části věnované jus in bello, používá pojem „kybernetický útok", jenž definuje jako „operace v kyberprostoru, ať uz ofenzivní, nebo defenzivní, vjejímž důsledku je důvodné očekávat způsobení zranení ci smrti osobám, nebo poškození ci zřícení vécí."M Podstatou počítačového útoku je v každém případě spolehnutí se na tok dat za účelem provedení útoku, a to bez ohledu na kontext, ve kterém se odehrává. Počítačový 57 NOVÁK, 2014, op. cit. 58 PROCHÁZKA, Josef. Psychologické a informační operace — Organizace psychologické a informační kampaněv mírové misi SFOR II [online]. 2001 [cit. 15. 11. 2018]. 59 Ibld. 60 Ibld. 61 Ibld. 62 Testimony by Director of Central Intelligence George J. Tenet, 1998, op. cit. 63 Joint Doctrine fbr Information Operations, 1998, op. cit., s. 88. 64 SCHMITT a kol., 2013, op cit., xix. 425 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče útok v době ozbrojeného konfliktu může „militarizovat" předtím benigní předměty — počítače a počítačové systémy.65 Počítačový útok umožňuje útočníkovi asymetricky zasáhnout těžiště odlišná od vojenských ozbrojených sil, zvláště pak civilní obyvatelstvo66. Armády některých států mohou jen stěží uspět ve standardním vojenském střetu s nej vyspělejšími státy světa. Své aktivity upínají k možnostem boje ve virtuálním počítačovém světě, který nejen státům, ale i nestátním aktérům nabízí globální dostupnost, možnost ohrozit bezpečnost státu, vojenskou efektivnost na základě momentu překvapení a značné míry anonymity, popření operace a snadné šíření útoku.67 Bývalý ředitel Ústřední zpravodajské služby (dále jen „CIA") G. Tenet se k tomuto problému přímo vyjádřil ve svém vystoupení před senátním výborem: „Pokud jde o informační válku, spousty %emí si uvědomují, %e ^ hlediska konvenční vojenské konfrontace proti l S. 1 nemohou vyhrát. Tyto ^emějsou si vědomy toho, %e počítačové útoky — zahájené mimo úderní l S. 1 — proti civilním počítačovým systémům v l S. 1 — představují druh asymetrické mocnosti, která jim mů^e napomoci k vyrovnání sil během ozbrojeného útoku proti USA."68 G. Tenet zároveň upozornil na potřebu vyhodnocení hrozeb nejen ze strany států, ale i nestátních aktérů, poněvadž k rozšiřování nebezpečných aktivit dochází na všech úrovních.69 Jeden z ruských vojenských představitelů uvedl, že útok proti (pro stát) natolik důležitým cílům jako je dopravní či energetický systém by se „díky katastrofickým následkům %cela vyrovnalpoužití %braní hromadného ničení."10 V čínském kontextu bylo konstatováno, že „protivníkovi, který by plánoval útok na USA, by postačovalo napadnout sofistikovaným způsobem bankovní počítačové systémy, co^ by vedlo k ohromení as? ^ničení ekonomiky USA. Přehlédnutí této důležité oblasti a naměření se jednoduše na budování drahé armády je přirovnatelné ke sna^e postavit novou Maginotovu linii."11 Nad rámec nejednotnosti výše představeného pojmosloví je v neposlední řadě třeba zmínit další terminologické úskalí, které skýtá samotný pojem „útok". V odborné nauce jsou jím obecně popisovány v podstatě veškeré 65 PROCHÁZKA, 2001, op. cit. 66 Ibid. 67 ibid. 68 Testimony by Director of Central Intelligence George J. Tenet, 1998, op. cit. 69 Ibid. 70 Ibid. 71 Ibid. 426 Kateřina Uhlířová počítačové hrozby namířené proti informačním systémům, čímž jsou bezpečnostní incidenty různé intenzity zobecňovány a rozmělňovány.72 Jak je rozebráno v následující kapitole, v mezinárodním právu se přitom jedná o klíčový pojem. Má zásadní význam jak pro jus in bello (definici útoků a rozsah aplikace stanoví článek 49 odts. 1 Dodatkového protokolu I z roku 1977 k Ženevským úmluvám z roku 1949), tak v rámci námi zkoumané oblasti jus ad bellům — použití síly, které lze kvalifikovat jako „ozbrojený útok", opravňuje stát k výkonu práva na sebeobranu v souladu s článkem 51 Charty OSN. 3 ZÁSADA ZÁKAZU POUŽITÍ SÍLY A POČÍTAČOVÝ ÚTOK PROTI KRITICKÝM INFRASTRUKTURÁM STÁTU V tradičním mezinárodním právu představovalo použití síly v mezinárodních vztazích povolený prostředek uskutečňování zahraniční politiky.73 Současné mezinárodní právo naopak stanoví kogentní zákaz použití síly či hrozby silou jako prostředku řešení sporů mezi státy. Základní zásada mezinárodního práva zakazující použití síly se kromě mezinárodního obyčejového práva nachází v článku 2 odst. 4 Charty OSN, který stanoví: „ Všichni členové se vystřihají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů". Lze zahájení počítačového útoku proti státu považovat za porušení článku 2 odst. 4 Charty, tj. za mezinárodně protiprávní chování? Odpověď na tuto otázku je nutno odvíjet od interpretace pojmu „použití síly". Ohledně tohoto pojmu však stále přetrvávají v odborné nauce i mezi státy interpretační spory, k čemuž se přidružuje výše diskutovaná definiční nejasnost pojmu „počítačový útok". Jak uvádí A. Cassese, konstrukce čl. 2 odst. 4 je složitá a téměř každý v něm pou- 72 K tomu srov. např. HARAŠTA, Jakub. Právní aspekty kybernetické bezpečnosti ČR — Hrozby a nástroje. Revue pro právo a technologie, 2013, roč. 4, č. 8, s. 76. 73 MALENOVSKY, 2014, op. cit., s. 326. Pro zajímavost srov. citaci pruského historika Heinricha von Treitschke (1834—1896), který hlásal následující: „Národ, který propadne chimérické naději na věčný mír, nevyhnutelně končí úpadkem. Dějiny postupně tvoří a ničí. Člověku, který věří v toto věčné dění, v toto věčné mládí naší rasy, je přejme, %ý válka je nevyhnutelná nutnost. Ze by se vesmír mohl navždy v^dát války, to je naprosto hloupá, ba nemravná myšlenka. Ka^dý národ, a ^vláštěpak národ kulturně vysoko stojící, musí povahovat velkou a spravedlivou válku %a dobrodiní Prozřetelnosti, poněvad^probou^í nejvyšší ctnosti.", citováno z PAVLÍK, Ján. Kantova idea věčného míru a Evropská unie [online], [cit. 15. 11. 2018]. 427 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče žitý pojem představuje interpretační výzvu.74 Pojem „použití síly" je proto nejprve podroben doktrinálnímu výkladu a analýze v souladu s obecným výkladovým pravidlem obsaženým v článku 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, pozornost je následně věnována taktéž doplňkovému prostředku výkladu, tj. travauxpréparatoires k Chartě OSN. Dalšími prostředky v rámci rozboru jsou zejména rozhodnutí MSD a názory nauky. Článek 59 Statutu MSD sice uvádí, že „rozhodnutí Dvora je závazné pouze pro strany a pouze pro případ, který byl rozhodnut", nicméně nelze popřít, že názory MSD „mají významné účinky", byť nejsou „pramenem mezinárodního práva".75 Jak ostatně uvádí J. Malenovský zejména v souvislosti s rozborem článku 38 Statutu MSD, ,,[r]o^hodnutí mezinárodních soudních orgánů a nábory představitelů vědy mezinárodního práva je mo^no vnímatjako materiální prameny. "76 3.1 Výklad článku 2 odst. 4 Charty OSN Podle článku 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu platí, že smlouvy mají být vykládány „v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovnej s pňhlédnu-tím k předmětu a účelu smlouvy."11 Článek 31 je mezinárodními kvazijudiciál-ními a judiciálními orgány považován za součást obyčejového práva, což potvrdil MSD v řadě rozhodnutí, včetně rozsudků ve věci Sovereignty over Pulau Ugitan and Pulau Sipadan (2002), ve věci Kasikili/Sedudu Island (1999) a v poradním posudku ve věci Namibie (1971).78 Toto obecné výkladové 74 CASSSESE, Antonio. The Current Tegal Regulation of the Use of Tone. Dordrecht: Martinus Nijhoff Publishers, 1986. 75 K tomu více např. MALENOVSKÝ, 2014, op cit., s. 192. 76 J. Malenovský (zejména v souvislosti s rozborem čl. 38 Statutu MSD) doporučuje vnímat rozhodnutí mezinárodních soudních orgánů a názory představitelů vědy mezinárodního práva jako materiální prameny. In: MALENOVSKÝ, 2014, op. cit., s. 191. 77 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. Srov. různá pojetí výkladových pravidel státy v průběhu jednání o čl. 31—33 Vídeňské úmluvy. In: WETZEL, Ralf G. a Dietnch RAUSCHNING The Vienna Convention on the Taw of Treaties: Travaux Préparatoires. Frankfurt am Main: Metzner, 1978, s. 237-263. 78 Srov. rozsudky MSD ze dne 17. prosince 2002 ve věci Sovereignty over Pulau Tigitan and Pulau Sipadan (Indonesial Malaysia), odst. 21—22 (I.C.J. Reports 2002, s. 625); ze dne 13. prosince 1999 ve věci Kasikili/'Sedudu Island (Botswana v. Namibia), odst. 18 (I.C.J. Reports 1999, s. 1045). Dále též poradní posudek ze dne 21. června 1971 ve věci Tegal Consequences for States of the Continued Presence of South Africa in Namibia (South West Africa) notwithstanding Security CouncilKesolution 276 (1970), s. 47. (I.C.J. Reports 1971, s. 16). 428 Kateřina Uhlířová pravidlo může vyvolávat dojem, že pojem „síla" by měl být vykládán striktně jako použití klasické fyzické ozbrojené síly.79 V souladu s právě zmíněným by počítačový útok sám o sobě neporušoval článek 2 odst. 4 Charty OSN, poněvadž činnosti jako například přenos dat, jejich přerušení či zničení neničí palbou zbraní a nejsou tedy silovým prostředkem v souladu s obvyklým významem slova (jazykový výklad). Jinými slovy, prováděním těchto činností tak mohou být porušeny různé právní normy, nikoli však mezi-národněprávní režim upravující použití síly.80 Nicméně, takovýto restriktivní výklad dostatečně nezohledňuje předmět a účel smlouvy (teleologický výklad), v našem případě Charty OSN. Vzhledem k zastřešujícímu účelu udržení mezinárodního míru a bezpečnosti (čl. 1 odst. 1 Charty) by bylo nežádoucí vnímat Chartu jako statický dokument. Zasadíme-li pojem „použití síly" do „celkové souvislosti" (kontextuální výklad), je třeba také upozornit na fakt, že na rozdíl od článku 51 Charty, který hovoří o „ozbrojeném útoku", článek 2 odst. 4 nezmiňuje pojem „ozbrojená" v souvislosti s pojmem „síla", což má svůj význam. Stálý soud mezinárodní spravedlnosti v poradním posudku týkajícím se Kompetencí Mezinárodní organizace práce (1922) zdůraznil, že příslušné pojmy nelze vykládat odtrženě od celkového kontextu dané smlouvy.81 Podobně J. Malenovský v rámci výkladu Smlouvy o energetické chartě podotýká, že významným je „především výklad kontextuální".82 V souladu s článku 31 odst. 2 Vídeňské úmluvy o smluvním právu tak lze konstatovat, že každé ustanovení v rámci Charty OSN je nutno vnímat jako součást celku, bez zohlednění systémového kontextu není možné dosáhnout správného výkladu. 79 K tomu blíže WELLER, Marc. An International Use of Force in Salisbury? EJIT Talk! [online] 14. března 2018 [cit. 07. 09. 2018] (^Article 2 (4) of the UN Charter is traditionally interpreted to concern itself with kinetic force of sufficient intensity administered across borders through regular or irregular military means"). 80 K tomu srov. např. RUYS, Tom. The Meaning of 'Force' and the Boundaries of the Jus Ad Bellum: Are Minimal Uses of Force Excluded from UN Charter Article 2(4)? The American Journal of International Taw, 2014, roc. 108, č. 2, s. 159—210. 81 Competence of the International Tabour Organisation in regard to International Regulation of Conditions of Tabour of Persons Employed in Agriculture, Advisory Opinion, 1922 P.C.I.J. (ser. B) No. 2 (Aug 12), odst. 24 [online], [cit. 21. 11. 2018]. 82 MALENOVSKY, Jiří. Implementace mezinárodních lidskoprávních rozhodnutí vnitrostátními orgány. In: SMEKAL, Hubert, Ladislav VYHNÁNEK a kol. Beyond Compliance: Implementace mezinárodních lidskoprávních těles na národní úrovni. Praha: Wolters Kluwer CR, 2018, s. 46. 429 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Článek 31 odst. 3 doplňuje, že spolu s celkovou souvislostí bude brán zřetel zejména na „jakoukoliv pozdější praxi pň provádění smlouvy" a na „každépříslušnépravidlo mezinárodního práva." V reakci na rozvoj mezinárodního smluvního práva lze vysledovat posun v rozsudkové a posudkové činnosti MSD, který postupně zohlednil i použití evolutivního výkladu smluv,83 zejména Charty OSN. MSD tak v poradním posudku ve věci Namibie konstatoval, že „výklad nemůže zýstat neovlivněn následným rozvojem práva [...] Navíc, mezinárodní smlouva musí být vykládána a aplikována v rámci celého právního systému převazujícího v dobé interpretace,"84 Tím MSD potvrdil, co napsal již v roce 1946 E. Hambro, tj. že: „Charta, jako jakákoliv psaná Ústava, bude živoucím nástrojem."%s Podle R. Higgins je Charta mimořádným nástrojem, zahrnujícím ohromnou škálu různých možností.86 Zatímco by v rámci evolutivního výkladu měly být brány v potaz všechny faktory, podle B. Simmy není jasné, které „fenomény, okolnosti ci vyjádření jsou nezbytné pro určení takového rozyoje."*1 Bezpochyby to bude zejména praxe států i orgánů OSN, nicméně jak uvedla Komise OSN pro mezinárodní právo v souvislosti s vypracováním Vídeňské úmluvy o smluvním právu, rozdíl mezi výkladem a modifikací smlouvy na základě pozdější praxe je mnohdy nejasný, „/ když Z hlediska právního se jedná o odlišné procesy" ^ V neposlední řadě je třeba zmínit doplňkové prostředky výkladu v článku 32 Vídeňské úmluvy, včetně travauxpreparatoires. Přípravné práce slouží mimo 83 Téma evolutivního výkladu přesahuje možnosti příspěvku, více např. SINCLAIR, lan McTaggart a lan Robertson SINCLAIR. The Vienna Convention of the Taw of Treaties. Manchester University Press, 1984, s. 140; NOVY, Zdeněk. Evolutionary Interpretation of International Treaties. In: BĚLOHLÁVEK, Alexander a Naděžda ROZEHNALO VÁ (eds.). Application and Interprettaion of International Treaties. C%ech Yearbook of International Taw, 2017, roč. VIII, s. 211. 84 Namibia Advisory Opinion, 1971, op. cit., s. 31. 85 POLLUX, The Interpretation of the Charter of the United Nations, 23 British Yearbook of International Taw, 1946, s. 54 (E. Hambro psal pod jménem Pollux). Citováno z: COGAN, Jacob Katz a kol. The Oxford Handbook of International Organisations. Oxford: Oxford University Press, 2016, s. 563. 86 HIGGINS, Rosalyn. Problems and Process: International Taw and How We Use It. Oxford: Clarendon Press, 1994, s. 184. 87 SIMMA, Bruno a kol. The Charter of the United Nations: A Commentary. 2. vyd. vol. I. Oxford: Oxford University Press, 2002, s. 25. 88 „Although the line may sometimes be blurred between interpretation and amendment of a treaty through subsequent practice, legally the processes are distinct." In: Yearbook of the International Taw Commission [online]. Vol. II. 1966, s. 236 [cit. 21. 11. 2018]. 430 Kateřina Uhlířová jiné k potvrzení významu, který vyplývá z použití článku 31 Vídeňské úmluvy.89 V přípravných materiálech a záznamech týkajících se článku 2 odst. 4 Charty nelze najít žádný náznak, že by měl být vykládán restriktivně.90 Naopak, z travauxprepamtoires vyplývá, že slovní spojení „nebo jakýmkoli jiným způsobem", bylo navrženo s presumpcí protiprávnosti jakékoliv hrozby silou či použití síly.91 Většina států považovala znění článku 2 odst. 4 za dostačující a např. delegát USA zdůraznil, že „úmyslem autorů původního textu bylo nahrnout absolutní všezahrnující %áka%j slovní spojení ,nebo jakýmkoli jiným způsobem' bylo navrceno s cílem pojistit, %e nerůstanou %ádné mezery."92 Zpravodaj Výboru č. 1 následně zdůraznil, že „jednostranné použití síly nebo jakékoliv jiné donucovací opatření tohoto druhu je nepřípustné."93 Vyložíme-li tedy 2 odst. 4 v souladu s předmětem a účelem smlouvy (článek 1 odst. 1 Charty), v celkových souvislostech, včetně porovnání s článkem 51 Charty, který hovoří o „ozbrojeném útoku", a se zohledněním travaux prepamtoires, dospějeme k závěru, že pojem „použití síly" je natolik široký („všezahrnující"), že nemusí nutně zahrnovat použití ozbrojené síly. Tento závěr potvrzuje i MSD ve věci Vojenských a polovojenských činností v Nikaragui a proti ní, ve kterém zdůraznil nezbytnost „odlišit ty nejzávažnější způsoby použití síly (ty, které zakládají ozbrojený útok) od méně závažných způsobů", přičemž i méně závažné způsoby představují porušení článku 2 odst. 4.94 MSD podotkl, že vyzbrojovaní a výcvik guerillových jednotek, (nikoli však jejich prostá finanční podpora) je možno kvalifikovat jako použití síly státem, který tuto výzbroj a výcvik provádí.95 Případ tudíž ilustruje, že i pro MSD se význam pojmu „použití síly" neomezuje na úzký výklad pouhého zahájení fyzického útoku. Zároveň však nelze tento pojem vykládat a aplikovat tak 89 K významu přípravných prací srov. např. TYČ, Vladimír. Uvod do mezinárodního a evropského práva. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2018, s. 42. 90 BROWNLIE, lan. International Law and the Use of Force by States. Oxford: Clarendon Press, 1963, s. 267. 91 Blíže srov Doc. 1123,1/8, 6 U.N.C.I.O. Does. 65 (1945); Doc. 784,1/1/27, 6 U.N.C.I.O. Docs. 336 (1945); Doc. 885, 1/1/34, 6 U.N.C.I.O. Docs. 387 (1945). In: SCHMITT, 2013, op. cit. 92 CHESTERMAN, Simon. Just War or Just Peace. New York: Oxford University Press, 2001, s. 49. 93 Ibid, (překlad aut.). 94 Případ Nikaragua (Nicaragua v United States of America), 1986, op. cit., s. 101, odst. 191. 95 Ibid 431 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče extenzivně, že by to zahrnovalo i politické či ekonomické donucení,96 které nezakládá porušení článku 2 odst. 4 Charty OSN. Státy v rámci konference v San Francisu nakonec odmítly snahy zařadit ekonomický a politický nátlak jako použití síly.97 Na rozdíl od politického či ekonomického donucení použití síly zpravidla způsobí nebo zamýšlí způsobit hmotné škody či lidská zranění a ztráty. Na pozadí právě řečeného se nabízí praktická ukázka toho, jak státy mohou přistupovat k výkladu článku 2 odst. 4 Charty v netypických (tj. netradičních) kontextech, kterými je bezesporu nejen počítačový útok, ale např. i použití nervově paralytického jedu s vysoce smrtícími účinky. V roce 2018 došlo v britském Salisbury k použití nervově paralytické látky novičok proti bývalému dvojímu agentovi Sergeji Skripalovi a jeho dceři. Velká Británie z jednání viní příslušníky ruské tajné služby, tedy stát.98 Britská premiérka T. Mayová v dopise zaslaném Radě bezpečnosti OSN hovořila o „útoku na britskou půdu", který je možno vnímat jako útok proti „mezinárodnímu pořádku".99 Stálý představitel Velké Británie v Radě bezpečnosti OSN uvedl, že této toxické látce bylo potenciálně vystaveno téměř 100 osob, a vzhledem k „potenciálně katastrofickým dopadům" tento čin představuje pro Velkou Británii protiprávní použití síly, s přímým odkazem na porušení článku 2 odst. 4 Charty OSN.100 Velká Británie tím zřejmě zamýšlela vyslat vzkaz, že určité způsoby intervence jsou svojí povahou natolik závažné, že mohou transformovat právní povahu situace z „protiprávního vměšování" 96 MALENOVSKY, 2014, op. cit., s. 326. K tomu srov. debatu provázející (neúspěšné) snahy zařadit ekonomický a politický nátlak jako použití síly v rámci Deklarace přátelských vztahů a spolupráce mezi státy: U.N. GAOR Special Comm. on Friendly Relations, U.N. Doc. A/AC.125/SR, 1970 [online], [cit. 10. 11. 2018]. Srov taktéž Rep. of the Special Comm. On Friendly Relations and Cooperation Among States, 1969, UN GAOR, 24th Sess., Supp. No. 19, s. 12 [online], [cit. 10. 11. 2018]. 9? 6 U.N.C. I.O. Docs. 334, 609 (1945); Doc. 2, 617 (e) (4), 3 U.N.C.I.O. Docs. 251,253-254 (1945). In: CHESTERMAN, 2001, op. cit. 98 K tomu blíže vyjádření T. Mayové: „Either the Russian State has attempted murder on British soil using a chemical weapon or Russia has lost control of its stockpile of nerve agents." In: Letter dated 13 March 2018 from the Charge d'affaires a.i. of the Permanent Mission of the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland to the United Nations addressed to the President of the Security Council. S'/'201'8/'21'8 [online] 13. března 2018, s. 2 [cit. 15. 03.2019]. 99 Ibid. 100 WELLER, 2018, op. cit. 432 Kateřina Uhlířová do protiprávního použití síly.101 Zatímco všichni členové Rady bezpečnosti OSN tuto událost odsoudili různými způsoby, např. jako „útok", „incident", nepřátelský akt", „trestný čin", nebo „ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti", žádný ze států (kromě Velké Británie) se neuchýlil přímo k odkazu na článek 2 odst. 4 Charty.102 Při hodnocení situace je na jedné straně možno poukázat na rozsudek MSD ve věci Nikaragua, kde MSD kvalifikoval jako použití síly i „pouhé" vyzbrojovaní a výcvik guerillových jednotek. Přeneseno na „útok v Salisbury", nebylo by možné stejným způsobem kvalifikovat i použití vysoce smrtící chemické zbraně novičok? Na druhou stranu, v porovnání s dalšími (z hlediska faktických dopadů závažnějšími) událostmi, ke kterým došlo například na Novém Zélandu či v Malajsii, se situace nejeví tak jednoznačně. I přes téměř vojenský způsob potopení vlajkové lodi Greenpeace Rainbow Warrior u břehů Nového Zélandu — pomocí bomb nainstalovaných agenty francouzské tajné služby — a úmrtí jednoho člena posádky, nebyl tento útok označen za porušení čl. 2 odst. 4 Charty.103 Stejně tak Malajsie neoznačila zabití Kim Cong-nama (nevlastního bratra severokorejského vůdce Kim Cong-una), který zemřel po po(u)žití bojové nervové látky VX, za použití síly ve smyslu článku 2 odst. 4 Charty.104 Argument, že použití nervově paralytických látek proti osobám na území cizího státu zakládá „použití síly" ve světle článku 2 odst. 4 Charty lze podle M. Wellera podpořit v situaci, kdy nerozlišující účinek těchto látek způsobí „významné ztráty" (significant casualtieš) .105 Nicméně pozici Velké Británie, že jakékoliv použití toxických látek lze považovat za protiprávní použití síly, na základě jejich potenciálně rozsáhlého smrtícího dosahu,106 bude nutné teprve otestovat prostřednictvím praxe států podobně jako v námi řešené problematice použití počítačového útoku proti kritickým infrastrukturám státu. 101 Ibid. 102 ibid. 103 Rainbow Warrior (New Zealand v. France), France-New Zealand Arbitration Tribunal [online]. 30. dubna 1990 [cit. 18. 11. 2018]. 104 (Nyní již bývalý) malajský premiér Najib Razak uvedl, že „diplomatická krize skončila". In: Kim Jong Nam's body flown out of Malaysia as crisis with North Korea winds down. Radio Free Asia [online]. 30. března 2017 [cit. 20. 11. 2018]. 105 WELLER, 2018, op. cit. 106 Ibid. 433 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 3.2 Aplikace článku 2 odst. 4 Charty OSN: počítačový útok jako mezinárodně protiprávní chování porušující zákaz použití síly a jeho přičitatelnost státu Po obecném výkladu článku 2 odst. 4 Charty se přesuneme k posouzení, zda lze jako protiprávní „použití síly" kvalifikovat i počítačový útok, a pokud ano, za jakých podmínek. V této kapitole se nejprve věnujeme objektivnímu prvku mezinárodně protiprávního chování, tj. ověřujeme zda a za jakých podmínek představuje počítačový útok porušení zákazu hrozby silou či použití síly v čl. 2 odst. 4 Charty OSN. Následně se zaměříme na subjektivní prvek mezinárodně protiprávního chování, tj. přičitatelnost počítačového útoku státu (prostřednictvím jednání či opomenutí).107 3.2.1 Objektivní prvek mezinárodně protiprávního chování: počítačový útok jako porušení zákazu hrozby silou či použití síly Stejně jako neexistuje všeobecně přijímaná mezinárodněprávní definice „použití síly", neexistuje pochopitelně ani definice či shoda mezi státy na tom, co zakládá zakázané použití síly v kyberprostoru. Vždy bude záležet na faktech a okolnostech každého posuzovaného případu, a proto se takové určení „vzpírá mechanické a jasné definici."108 Počítačový útok a další formy informačních operací do určité míry zpochybňují převažující paradigma o konvenčním použití síly v mezinárodním právu. Počítačové útoky se mohou pohybovat v širokém spektru, jejich prostřednictvím lze způsobit méně významné škody, ale také škody více než srovnatelné s útoky konvenčními zbraněmi, včetně ztrát na životech. Potvrzením právě uvedeného je uznání kybernetického prostoru jako páté domény vedení bojových operací na summitu NATO ve Varšavě v roce 2016.109 Aplikovatelnost mezinárodního práva na „kybernetické prostředí" byla deklarována 107 K tomu srov. INTERNATIONAL LAW COMMISSION. Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries [online]. OSN: 2001 [cit. 23. 11. 2018]. i°8 SHARP, Walter. Cyberspace and the Use of Force. VA: Aegis Research Corp., 1999, s. 52. Citováno z: FOLTZ, Andfrew. Stuxnet, "Schmitt Analysis", and the Cyber "Use of Force" Debate. Air War College [online]. 15. února 2012, s. 5 [cit. 10. 11. 2018]. 109 NATO Recognises Cyberspace as a 'Domain of Operations' at Warsaw Summit. CCDCOE.org [online] [cit. 10. 3. 2018]. 434 Kateřina Uhlířová např. v Mezinárodní strategii pro kyberprostor Spojených států amerických.110 Bývalý hlavní právní poradce ministerstva zahraničí USA (a profesora mezinárodního práva), H. Hongju Koh uvedl, že závažné počítačové útoky mohou „za určitých okolností" představovat porušení článku 2 odst. 4 Charty OSN. Navíc konstatoval, že je v reakci na počítačový útok možné uplatnit výkon práva na sebeobranu v souladu s článkem 51 Charty OSN.111 Pracovní skupina založená Valným shromážděným OSN vydala v roce 2013 zprávu o aplikovatelnosti mezinárodního práva v počítačovém prostředí.112 V té době se skupina skládala z 15 členských států OSN, včetně tří „kybervelmocí", tj. USA, Ruska a Cíny.113 Závěry skupiny tak lze považovat za určité vyjádření pozice ze strany řady států, včetně těch tzv zainteresovaných. Nicméně zpráva obsahuje více otázek než odpovědí.114 Mezinárodní právo je aplikovatelné, ale které oblasti úpravy mezinárodního práva? Nestačí konstatovat, že „kyberprostor" není „prostorem bezpráví,"115 je třeba specifikovat, která konkrétní pravidla a jakým způsobem je možné je aplikovat na hrozby pocházející z (nebo prostřednictvím) počítačového prostředí. Zpráva však přináší více otázek než odpovědí.116 Pokud lze počítačový útok považovat slovy H. Koha za „určitých okolností" za porušení článku 2 odst. 4 Charty, je bezesporu klíčové zjistit, jaké jednání toto porušení zakládá. Nej významnější dokument, který se tomuto specifickému tématu uceleně věnuje, je Tallinnský manuál aplikace mezinárodního práva na kybernetickou válku (dále jen „Tallinnský manuál"),117 který byl vypracován Mezinárodní expertní skupinou pod záštitou kybernetického obranného centra excelence NATO (Cooperative Cyber Defence Centre 110 International Strategy for Cyberspace: Prosperity, Security, and Openness in a Networked World. The White House [online]. 2011, s. 9 [cit. 10. 11. 2018]. 111 KOH, Harold Hongju. International Law in Cyberspace. Harvard International Taw Journal [online]. 2012, roc. 54.[cit. 24. 02. 2019]. 112 United States Department of State. Statement on Consensus Achieved by the UN Group of Governmental Experts On Cyber Issues [online]. 7. června 2013 [cit. 10. 11. 2018]. "3 MACÁK, 2016, op. cit., s. 129. 114 Ibid., s. 129. us Ibid., s. 129. "o Ibid., s. 129. 117 Tallinnský manuál poskytuje detailnější úpravu spíše v oblasti jus in hello, která ovšem netvoří součást našeho pojednání. 435 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče of Excellence, dále jen „NATO CCDCOE").118 NATO CCDCOE iniciovalo tento vědecký projekt zejména v reakci na počítačové útoky v Estonsku, Gruzii a v dalších zemích. Manuál popisuje stav de lege lata, nezabývá se úpravou de lege ferenda.119 Je právně nezávazný, autoři však uvádí, že formulace pravidel v něm uvedených vychází z obyčejového práva, hojně odkazují na Návrh článků o odpovědnosti států %a mezinárodně protiprávní chování (dále též „Návrh článků") a rozhodnutí MSD. Hned v úvodu Tallinnského manuálu je odkaz na poradní posudek MSD ve věci Eegality hrozby nebo použití jaderných Zbraní, kde bylo konstatováno, že články 2 odst. 4 a 51 „se aplikují ve vztahu k jakémukoliv použití síly bez ohledu na to, jaké zbraně byly použity".120 Mezinárodní expertní skupina se jednomyslně shodla, že vyjádření MSD je v této věci odrazem obyčejového práva a doplnila, že použití počítače namísto „klasických" zbraní nemá žádný dopad na případnou kvalifikaci operace jakou „použití síly".121 Ve věci Průlivu Korfu byla MSD zdůrazněna povinnost států „nenechat vědomě použít svoje území k jednání, které porušuje práva ostatních států" y11 V souladu s tím Mezinárodní expertní skupina zahrnula do Tallinnského manuálu pravidlo, které ve vztahu ke kontrole počítačové infrastruktury stanoví, že státy „nesmí vědomě umožnit použití kybernetické infrastruktury nacházející se na jejich území nebo podjejich výlučnou vládní kontrolou k jednání, které múze nepříznivě ovlivnit či poškoditjiné státy."123 Pravidlo 1 (7) Tallinského manuálu uvádí, že „kyber operace" (cyber operationš) namířené proti státu lze kvalifikovat jako porušení zákazu vměšování se do vnitřních záležitostí států124 nebo porušení zákazu hrozby silou či pou- 118 Tallinnský manuál však nepředstavuje oficiální pozici NATO: „The Tallinn Manual is strictly an expression of opinions of the International Group of Experts and as such does not represent the official positions of the Centre or NATO. This will also be the status of Tallinn 2.0." In: SCHMITT a kol., 2013, op cit. "9 SCHMITT a kol., 2013, op cit, s. 19. 120 Legality of Threat or Use of Nuclear Weapons, 1996, op. cit., odst. 39. 121 SCHMITT a kol., 2013, op cit, s. 45. 122 Corfu Channel (U.K. v. Albania) ze dne 9. dubna 1949 (I.C.J. Reports 1949, s. 4). 123 SCHMITT a kol., 2013, op cit, s. 33. 124 ,yAlthough not expressly set out in the United Nations Charter, the prohibition of intervention is implicit in the principle of the sovereign equality of States laid out in Article 2(1) of the United Nations Charter. It is mentioned in a number of treaties and United Nations resolutions, the most significant of which is the Declaration on Friendly Relations. According to the International Court of Justice, the principle is "part and parcel of customary international law"." In: SCHMITT a kol., 2013, op. cit., 46. Srov. s článkem 2 odst. 1 Charty OSN. 436 Kateřina Uhlířová žití síly (pravidla 10 až 12 Tallinnského manuálu). Pokud se kyber operace kvalifikuje jako „ozbrojený útok", umožňuje státu využít právo na individuální či kolektivní sebeobranu (pravidlo 13). Pokud jednání nezakládá přímo ozbrojený útok, avšak jedná se o mezinárodně protiprávní chování, je poškozený stát oprávněn k provedení protiopatření (pravidlo 9).125 Vzhledem k zaměření příspěvku na článek 2 odst. 4 Charty se omezíme na představení pravidel 10 až 12 Tallinnského manuálu. Pravidlo 10 Tallinnského manuálu uvádí: „kybernetická operace, která představuje hrozbu silou nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, nebo jakýmkoli jiným Způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů, je protiprávní." Svojí dikcí toto pravidlo nápadně připomíná článek 2 odst. 4 Charty, přičemž slovní spojení „nebo jakýmkoli jiným způsobem" zachycuje i ty způsoby použití síly, které přímo neohrožují územní celistvost nebo politickou nezávislost, ale přesto ohrožují základní zásady a cíle stanovené v článku 1 odst. 1 Charty OSN, tedy udržení míru a bezpečnosti. Pro účely článku 2 odst. 4 Charty tak tvoří určitou reziduálni kategorii pokrývající případné mezery, kterou Y Dinstein považuje přímo za „gravitační centrum" tohoto článku.126 Zda bude slovní spojení „nebo jakýmkoli jiným způsobem", použité v Tallinnském manuálu, taktéž považováno za „gravitační centrum" pravidla 10, zůstává otevřené.127 Někteří autoři dávají do souvztažnosti i územní celistvost a „celistvost kyber-prostoru kontrolovaného danou zemí."128 Území lze vnímat jako prostorový rámec, jehož součástí je i „kyberprostor". Území „dáváprostor ke zfízenía udržování institucí veřejných služeb, které stát obstarává,"129 přičemž k zásahu do chodu institucí veřejných služeb může dojít (a opakovaně došlo) právě prostřednictvím počítačového útoku, jak je ukázáno na případech níže. Podobně česká BIS v souvislosti s vyšetřováním „elektronických útoků s dopadem na chráněné zájmy CR" zdůrazňuje právě ochranu systémů „úřadů a institucí veřejné správy".130 Jinými slovy, zajištění územní celistvosti nepřed- eš SCHMITT a kol., 2013, op. cit., s. 26. 126 DINSTEIN, Yoram. War, Aggression and Self-Defence. 3. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2001, s. 82. 127 Srov. Tallinnský manuál, pravidlo 10, odst. 2. In: SCHMITT a kol., 2013, op. cit s. 45. 128 BIZIK, Vladimír. Kyberbe^pečnost a veřejná politika [online]. 13. února 2016, s. 10 [cit. 10. 11. 2018]. 129 MALENOVSKÝ, 2014, op. cit., s. 89. 130 BÍZIK,2016, op. cit. 437 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče stavuje pouze ochranu proti změně státních hranic, ale „zahrnuje ochranu proti všem druhům intervence vůči území státu zvnějšku".131 Původní návrh Charty OSN se vztahoval pouze k „použití síly"132 a až na návrh řady států včetně tehdejšího Československa byly zahrnuly pojmy „územní celistvost" a „politická nezávislost".133 V pravidle 11 Tallinnský manuál uvádí, že „kybernetická operace zakládá použití síly, pokud jsou její rozsah a důsledky srovnatelné s konvenční (non-cyber) operací, která dosahuje hranice použití síly." Při konstruování pravidla 11 se Mezinárodní expertní skupina (dále též „expertní skupina") inspirovala případem Nikaragua, ve kterém MSD konstatoval, že rozsah a důsledky jednání (scale and effectš) mají být brány v potaz při určování, zda je možné předmětnou situaci kvalifikovat jako „ozbrojený útok".134 Expertní skupina považovala tento přístup za užitečný a kritérium rozsahu a důsledků jednání použila jako pojmovou zkratku zachycující kvantitativní i kvalitativní faktory, které je třeba vzít v potaz při zjišťování, zda provedená kybernetická operace zakládá použití síly či nikoliv.135 Nicméně poněkud nejasná analogie s konvenčním použitím síly — navzdory včlenění kritérií rozsahu a důsledků jednání — příliš světla do zkoumané problematiky nevnáší.136 Naopak nás odkazuje zpět k obecném výkladu pojmu „použití síly", a tím odůvodňuje poměrně podrobnou analýzu věnovanou článku 2 odst. 4 výše. Pravidlo 11 zmiňuje počítačové operace, které jsou použily jako součást ekonomického nebo politického nátlaku, přičemž takovéto operace nejsou v žádném případě považovány za použití síly, což potvrzuje i postoj států k čl. 2 131 MARXEN, Christian. Territorial Integrity in International Law: Its Concept and Implications for Crimea. Zeitschrift für ausländisches öffentliches Recht und Völkerrecht. 2015, roč. 75, č. 1, s. 10. Srov. s LAUTERPACHT, Hersch a Larra Francis Lawrence OPPENHEIM (eds.). International law: A Treatise. Vol. 2. Disputes, War and Neutrality. 7. vyd. London; New York; Toronto: Longmans, Green and Co. 1952, s. 154. 132 Původní návrh článku 2 odst. 4 zněl: „AU members of the Organisation shall refrain in their international relations from the threat or use of force in any manner inconsistent with the purposes of the Organisation" In: Dumbarton Oaks Proposal for the Establishment of a General International Organization, UNCIO Vol. III, 1 [online]. 1945 [cit. 16. 11. 2018]. 133 Austrálie, Bolívie, Brazílie, Československo, Ekvádor, Egypt, Etiopie, Mexiko, Peru, a Uruguay Srov UNCIO, Vol. VI, 556 et seq [online], [cit. 16. 11. 2018]. 134 Případ Nikaragua (Nicaragua v United States of America), 1986, op. cit., odst. 195. 135 SCHMITT a kol., 2013, op. cit, s. 47. 136 BRUNER, Tomáš. Z(a)traceni v kyberprostoru: Státy, online-útoky a mezinárodní právo [online]. 2014, s. 18 [cit. 16. 03. 2019]. 438 Kateřina Uhlířová odst. 4 Charty. Tallinnský manuál si opět bere na pomoc rozsudek MSD ve věci Nicaragua, na jehož základě dovozuje, že pokud MSD nepovažuje prostou finanční podporu guerillových jednotek za použití síly, podobně např. prosté financování haktivistické skupiny dopouštějící se počítačových útoků (např. v rámci vzpoury či povstání) se nekvalifikuje jako použití síly. Nicméně, je-li podle MSD vyzbrojovaní a výcvik guerillových jednotek možno kvalifikovat jako použití síly státem, který tuto výzbroj a výcvik provádí,137 obdobně též poskytnutí malwaru (škodlivý software) organizované skupině a školení k použití v rámci „kybernetické operace" proti jinému státu by teoreticky bylo možné považovat za použití síly.138 Pravidlo 12 se týká hrozby použití počítačového útoku, kterou expertní skupina považuje z řady důvodů za problematickou pro bližší úpravu.139 Na základě výše uvedeného lze shrnout, že použití síly nemusí zahrnovat nasazení armády či jiných ozbrojených složek státu, naopak veškeré ozbrojené útoky jsou považovány za použití síly a některé počítačové operace, včetně počítačových útoků, je možno považovat za použití síly, jiné (resp. většinu) nikoliv.140 Tyto výstupy Tallinnského manuálu ponechávají nevyřešenou otázku kvalifikace jednání, které nedosahuje intenzity ozbrojeného konfliktu, ale přesto zakládá použití síly. Jak uvedl vedoucí projektu Tallinnského manuálu, M. Schmitt, Mezinárodní expertní skupina byla „frustrována"141 nemožností stanovit jasnou hranici pro kvalifikaci předmětného jednání a proto do pravidla 11 zahrnula alespoň určitá kritéria, která mohou sloužit k bližšímu zhodnocení počítačových útoků. Jejich výčet je samozřejmě demonštratívni: závažnost (severitj), bezprostřednost {immediacj), přímost (directnesš), míru narušení či agresivita (invasivenesš) a měřitelnost následků (measurability of effects).142 V každém případě jednání, které má za cíl zranit či zabít člověka nebo poškodit či zničit objekt, je podle Tallinnského manuálu porušením článku 2 odst. 4 Charty.143 V části věnované jus in bello, 137 Případ Nikaragua (Nicaragua v United States of America), 1986, op. cit. 138 SCHMITT a kol., 2013, op cit., s. 48. 139 K tomu více SCHMITT a kol., 2013, op cit., s. 53. 140 Srov SCHMITT a kol, 2013, op. cit., s. 49. 141 SCHMITT, Michael. The Law of Cyber Warfare: Quo Vadis? Stanford Law and Policy Review. 2014, roč. 25, č. 2, s. 280. 142 SCHMITT a kol., 2013, op cit., s. 49-50. 143 SCHMITT a kol., 2013, op cit, s. 49. 439 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče v pravidle 30, pak definuje Tallinský manuál počítačový útok jako „operace v kyberprostoru, ať uz ofenzivní, nebo defenzivní, v jejíma důsledku je důvodné očekávat Způsobení zranění či smrti osobám, nebo poškození či zničení věcí."UA 3.2.2 Subjektivní prvek mezinárodně protiprávního chování: přičitatelnost počítačového útoku státu Po zjištění, že počítačový útok může za „určitých okolností" představovat porušení mezinárodněprávního závazku (tj. zákazu použití síly), je nezbytné zaměřit pozornost na subjektivní prvek mezinárodně protiprávního chování, tzn. přičitatelnost počítačového útoku státu (prostřednictvím jednání či opomenutí). Pravidlo 6 Tallinnského manuálu uvádí, že je nutné identifikovat porušitele a „obvykle jím musí být stát."145 Postižený subjekt je oprávněn požadovat okamžité ukončení takového chování, a podle okolností i ujištění či záruky, že se takové chování nebude opakovat.146 Mezinárodně protiprávní chování zakládá i povinnost reparace. Tallinnský manuál v pravidle 9 doplňuje, že postižený stát se vůči porušiteli může uchýlit k protiopatřením, včetně „kybernetických protiopatření".147 Přičitatelnost jednání konkrétnímu státu je však nej obtížnějším aspektem a tuto otázku se často nepodaří s jistotou zodpovědět; státy se „neodůvodněnému nařčení" zpravidla brání s poukazem na to, že někdo jiný (typicky soukromé osoby) zneužil jejich počítačovou infrastrukturu. Jak uvádí N. Schmitt, díky „IPv4 neexistuje možnost jasně identifikovat uživatele před obrazovkou, a toho státy pochopitelně využívají Žádny kyberneticky útok nebyl doposud věrohodněpňsouzyn konkrétnímu státu."148 Porušitelem může být i soukromá osoba (ať již s vazbami na stát či nikoliv), Tallinnský manuál konkrétně zmiňuje tzv hacktivisty či hackery útočící z patriotických důvodů (patriotric hackers). Pravidlo 6 Tallinnského manuálu odkazuje na článek 8 Návrhu článků, který požaduje prokázat, že dané osoby jednali na základě pokynů státu, případně stát jejich chování 144 SCHMITT a koL, 2013, op. cit, s. 106. 145 LIN, Herbert. Offensive Cyber Operations and the Use of Force. Journal of National Security Imw <&Volicj [online]. 2010, s. 77 [cit. 16. 03. 2019]. 146 MALENOVSKY, 2014, op. cit., s. 307. 147 SCHMITT a kol., 2013, op. cit, s. 41. 148 SCHMIDT, Nikola. 2013, op. cit. 440 Kateřina Uhlířová řídil či kontroloval.149 Z toho vyplývá, že pouhé povzbuzování či jiné vyjádření podpory nestátním aktérům není dostačující pro přičitatelnost takového chování státu.150 Pravidlo 7 se zabývá příkladem spuštění „kybernetické operace" z vládní počítačové infrastruktury, takové jednání může znamenat důkaz spojení dotčeného státu s probíhající operací, je však nedostatečným důkazem pro přičitatelnost chování danému státu. Podle Tallinnského manuálu totiž může delikvent „využít státní počítače jako „zombie", aniž by o tom jejich uživatelé věděli."151 U DDoS útoku {distributed denial-of-service attack)152 je možné „technickou analýzou zjistit tzv. IP adresu „zombie" počítačů, které zahlcují server, v některých případech je možné dopátrat i IP adresu počítače samotného pachatele", nicméně pouhý fakt, že tyto útoky „pocházejí z (IP adres počítačů na) území určitého státu" nedostačuje k tomu, aby za ně stát nesl mezinárodněprávní odpovědnost.153 Tallinnský manuál v otázce přičitatelnosti počítačového útoku spáchaného soukromými osobami vychází z testu efektivní kontroly použitém MSD v případu Nikaragua, ovšem i pokud se podaří vypátrat IP adresy počítačů, bude prokázání efektivní kontroly nad hackery ve většině případů nereálné.154 Přesto, že výstupy Talinského manuálu byly přijaly vesměs kladně a v praxi je na ně odkazováno,155 řada autorů poznamenává, že se počítačové útoky 149 „The conduct of a person or group of persons shall be considered an act of a State under international law if the person or group of persons is in fact acting on the instructions of or under the direction or control of that State in carrying out the conduct." In: INTERNATIONAL LAW COMMISSION, 2001, op. cit. 150 SCHMITTakol,2013,op.cit. 151 BRUNER, T. O možnostech právní možnostech právní ochrany před kybernetickým útokem ze zahraničí podle mezinárodního práva veřejného. Trávník [online]. 2015, roč. 154, č. 4, s. 308-322 [cit. 16. 03. 2019]. 152 DDoS útok (distributed denial-of-service attack) je označení „pro útok na internetovou službu či webovou stránku, pň něm^se útočníci snaží server %ahltit obrovským množstvím požadavků, které způsobí, ž? se server stane nedostupným pro normální uživatele." In: IT Slovnik.cz [online], [cit. 16. 03. 2019]. 153 BRUNER, 2015, op. cit. is4 Ibid 155 ADAMS, Michael. A Warning About Tallinn 2.0.. .Whatever It Says cz. TawTare [online]. 4. ledna 2017 [cit. 16. 03. 2019]. 441 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče odehrávají do jisté míry v právním vakuu156 a argumentují nutností přijetí nové právní úpravy.157 Podle M. Waxmana nejenže zůstane počítačový prostor „velmi nejistým právním terénem", ale navíc výklad článku 2 odst. 4 Charty bude vždy podléhat mocenským vlivům — v tomto směru vyzdvihuje důležitost přístupu k útokům ze strany USA a dalších států — zejména Ruska a Cíny158 Rusko se přímo k Tallinnskému manuálu vyjádřilo velmi kriticky, poněvadž „nemá zájem „uzavírat" kyber útoky do právního rámce."159 4 Z VIRTUÁLNÍHO SVĚTA DO „REALITY": UKÁZKY Z PRAXE Situace popisované Tallinnským manuálem — zejména závažné útoky proti kritickým infrastrukturám státu, nikoliv běžná počítačová kriminalita či počítačová špionáž — byly považovány za převážně teoretické či velmi málo pravděpodobné.160 Nicméně události v Estonsku v roce 2007, v Gruzii v roce 2008, objevení malwaru Stuxnet v roce 2010 nebo útoky proti elektrickým sítím způsobující blackout ve stovkách měst na Ukrajině (malware BlackEnergy) v roce 2016, postupně přesunuly problematiku z virtuální reality do té skutečné. Otázkou zůstává, zda lze tyto konkrétní počítačové útoky, z nichž některé způsobily hmotné škody, považovat za porušení zákazu použití síly ve světle článku 2 odst. 4 Charty, případně za jiné mezinárodně protiprávní chování. Pravidlo 11 Tallinnského manuálu uvádí, že nexus mezi kybernetickou operací a vojenskou operací zvyšuje pravděpodobnost kvalifikace jednání jako použití síly.161 Zatímco příspěvek se zaměřuje na jus ad bellům a neřeší tudíž 156 K tomu blíže JENSEN, Eric Talbot. Computer Attacks on National Infrastructure: A Use of Force Invoking the Right of Self-Defense. Stanford Journal of International Taw [online]. 2002, roc. 28, s. 207-240 [cit. 16. 03. 2019]; DELUCA, Christopher D. The Need for International Laws of War to Include Cyber Attacks Involving State and Non-State Actors. Pace International Law Review Online Companion [online]. 2013, roc. 3, č. 9, s. 315 [cit. 16. 03. 2019]. Citováno z: BRUNER, 2014, op cit, s. 19. 157 Srov. např. HOISINGTON, Mathew. Cyberwarfare and the Use of Force Giving Rise to the Right of Selfdefense. Boston Colledge International and Comparative Law Review [online]. 2009, roc. 32, Č. 2, s. 439-454 [cit. 20. 03. 2019]; SCHMIDT, 2013, op cit. 158 WAXMAN, Mathew C. Cyber-Attacks and the Use of Force: Back to the Future of Article 2(4). The Yale Journal of International Law [online]. 2011, roc. 36, č. 2, s. 458 [cit. 20. 03. 2019]. 159 SCHMIDT, 2013, op cit 160 Kriticky k Tallinnskému manuálu srov. např. RID, 2012, op. cit. 161 SCHMITT a kol., 2013, op cit, s. 51. 442 Kateřina Uhlířová použití počítačového útoku během ozbrojeného konfliktu (Jus in bello), jisté přesahy nelze úplně vyloučit, neboť mnohdy počítačový útok těsně předchází vojenské operaci, resp. ozbrojenému konfliktu. Počítačové útoky měly významné místo v mezinárodním ozbrojeném konfliktu mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008. Konfliktu předcházelo napadení důležitých gruzínskych vládních serverů.162 Jedná se o první příklad rozsáhlého počítačového útoku těsně propojeného s pozemními vojenskými operacemi. Počítačové útoky měly závažný informační a psychologický dopad, Gruzii v podstatě izolovaly od zbytku světa. Gruzie prohlásila, že tyto útoky jsou přičitatelné Rusku: „Počítačová válka Ruska %áva%něpoškodila řadu gruzínskych webových stránek, včetně Ministerstva zahraničních věcí"163 Zajímavé vyjádření poskytl významný ruský vojenský expert a vedoucí Centra vojenských prognóz, plukovník A. Tsyganok. Počítačové útoky popsal jako „součást větší informační války s Gruzií a západními médii" a obvinil Gruzii z toho, že se uchýlila k počítačovým útokům jako první, proto „krátce na to následovala odpověď", jejímž účelem bylo zcela znefunkč-nit gruzínske (vládní) webové stránky.164 Vzhledem k tomu, že Tsyganok hovořil o výměně (počítačových útoků) mezi dvěma státy těsně před a poté i v rámci probíhajícího ozbrojeného konfliktu, odpovídá to spíše „odpovědi ruského státu" než spontánní akci tzv hacktivistů.165 Někteří autoři hovoří o „pasivní podpoře" DDos ze strany ruské vlády,166 nicméně přímé důkazy o zapojení Ruska chybí. Aplikujeme-li pravidlo 6 Tallinnského manuálu (resp. článek 8 Návrhu článku), nelze považovat za prokázané, že by hackti-visté jednali na základě pokynů Ruska, případně stát jejich chování řídil či kontroloval. Jak bylo uvedeno výše, povzbuzování či jiné vyjádření podpory nestátním aktérům není dostačující pro přičitatelnost takového chování státu, argumentem a maiori ad minus lze dovodit, že pouhá „pasivní podpora" bude dostačující o to méně. Tallinnský manuál přímo k událostem v Gruzii 162 MCGAVRAN, Wolfgang. Intended Consequences: Regulating Cyber Attacks. Tutam Journal of Technology and Intellectual Property [online]. 2009, s. 265 [cit. 03. 09. 2018]. 163 Ministry of Foreign Affairs of Georgia [online]. 29. srpna 2008 [cit. 03. 09. 2018]. 164 TSYGANOK, Anatoly. Informational Warfare: A Geopolitical Reality, Strategic Culture Foundation Online Magazine [online]. 5. listopadu 2008 [cit. 03. 09. 2018]. 165 CARR, Jeffrey. Inside Cyber Warfare: Mapping the Cyber Underworld, O'Reilly Media, 2011, s. 17. 166 Ibid. 443 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče uvedl, že nedošlo k hmotné škodě, ale byly přerušeny základní služby.167 Na základě výše provedeného výkladu článku 2 odst. 4 Charty spojeného s odkazy na praxi států a pravidla 11 Tallinského manuálu (tj. měřítko rozsahu a důsledků ve svěle judikatury MSD) lze uzavřít, že počítačové útoky, které předcházely ozbrojenému konfliktu, samy o sobě nepředstavovaly porušení zákazu použití síly ve světle článku 2 odst. 4 Charty. V porovnání s tím K. Geers z NATO CCDCOE uvedl, že pokud by se prokázala tvrzení, že Rusko je zodpovědné za počítačové útoky na německou ocelárnu168 a turecké potrubní vedení,169 takové jednání způsobující hmotné škody by se jako protiprávní „použití síly" kvalifikovalo.170 Faktem zůstává, že většina počítačových útoků, zejména těch, ke kterým dochází v době míru, se nebude kvalifikovat jako porušení článku 2 odst. 4 Charty. To ale neznamená, že takové jednání je v souladu s mezinárodním právem. Počítačový útok může podle konkrétních okolností posuzovaného případu znamenat především porušení obyčejové zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí státu, jak vyplynulo z rozboru situace v Gruzii, a stát v takovém případě může podniknout protiopatření, jak vyplývá z rozboru situace v Estonsku.171 V roce 2007 proběhly v Estonsku masivní DoS (denial of service, dále jen „DoS") útoky způsobující odmítnutí služeb,172 zasaženy byly stránky prezidentského úřadu, parlamentu, ministerstev, redakcí důležitých sdělovacích prostředků a dvou estonských bank.173 Estonské ministerstvo obrany srovnalo situaci s násilným uzavřením námořních přístavů a nazvalo útoky 167 SCHMITT a kol., 2013, op. cit, s. 46. 168 Hack Attack Causes 'Massive Damage' at Steel Works. BBC News [online]. 22 prosince 2014 [cit. 03. 09. 2018]. 169 BOGLE, Ariel. A Cyber Attack May Have Caused a Turkish Oil Pipeline to Catch Fire in 2008. Slate [online]. 11. prosince 2014 [cit. 05. 09. 2018]. 170 K tomu blíže GEERS, Kenneth (ed.). Cyber War in Perspective: Russian Aggression against Ukraine. Tallinn: NATO CCD COE Publications, 2015. 171 BUCHAN, Russel. Cyber Attacks: Unlawful Uses of Force or Prohibited Interventions? Journalof Conflict and Security Law [online]. 2012, roc. 17, č. 2, s. 211—227 [cit. 03. 09. 2018]. 172 WEISSBRODT, David. Cyber-Conflict, Cyber-Crime, and CyberEspionage. Minnesota Journal of International Law [online]. 2013, roc. 22, s. 349-350 [cit. 03. 09. 2018]. 173 Den před vypuknutím útoků byl uzavřen přístup k bronzové soše připomínající osvobození Tallinu Sovětským svazem. Tato socha byla o dva dny později odstraněna. In: RYAN, J. Michael. Elektronická válka: nová hrozba a naše rostoucí zranitelnost. NATO Review [online]. 2007 [cit. 03. 09. 2018]. 444 Kateřina Uhlířová „ohrožením národní bezpečnosti".174 Vedení NATO oznámilo, že počítačové útoky nepovažuje za vojenské napadení, tj. za ozbrojený útok.175 Estonsko tak „bylo zbaveno možnosti apelovat na článek 5 Washingtonské smlouvy", NATO následně poskytlo Estonsku pomoc v podobě zvláštní jednotky cvičené pro boj s počítačovými viry.176 Není s určitostí jasné, zda útoky na Estonsko byly způsobeny na základě soukromé iniciativy (ruských) hackerů nebo zda je zde spojitost s ruskými státními orgány, i když řada indicií tomu napovídá.177 M. Kaljurand, poradkyně estonského Ministerstva zahraničních věcí a estonská představitelka v pracovní skupině vládních expertů na otázky kyberbezpečnosti při OSN (UN Group of Governmental Experts on Cybersecuritý) v tomto ohledu uvedla, že Estonsko požádalo Rusko 0 vyjasnění a poté přistoupilo ke konkrétním protiopatřením: „jednotlivce %od-povědné %a počítačové útoky jsme dali na t%v. Schengenskou černou listinu. Porovnejte to s tím, co udělaly USA po DNC události, vyhostily diplomaty [...]. V roce 2007 se jednalo i o tom, %da aktivovat či. 4 nebo 5 Atlantické smlouvy. Ale odpověď byla velmi jednoduchá, tyto útoky nebyly ničivé, nikoho nenabily, pou^e narušily naše elektronické ^droje."118 Podle M. Kaljurand již v současnosti existuje určitá praxe států týkající se aplikace mezinárodního práva na tyto události: ,j\íáme příklady toho, jak státy reagují na kyber operace."119 Mezi nejznámější počítačové útoky na kritické infrastruktury státu se bezesporu řadí napadení íránského jaderného programu. Počítačový kód Stuxnet v íránském jaderném zařízení na obohacování uranu Natanz změnil frekvenci otáček několika stovek centrifug, zničil tisíce centrifug a způsobil tak značnou hmotnou škodu.180 Původ viru, který měl velice složitý kód 1 způsob fungování a nesl tak s největší pravděpodobností „podpis státu", 174 Ibld. 175 Ibid. Srov. s pozdějším vyjádřením tehdejší ministryně zahraničních věcí USA, H. Clinton, v rámci vystoupení v NATO: „in the 21 st century, the spirit of colkctive defense must also include non-traditional threats". In: JOYNER, James. Cyber Attacks and Article 5. Atlantic Council [online]. 2. července 2010 [cit. 07. 09. 2018]. 176 RYAN, 2007, op. cit. 177 OTTIS, Rain. Analysis of the 2007 Cyber Attacks Against Estonia from the Information Warfare Perspective. NATO Cooperative Cyber Defence Centre of Excellence [online], [cit. 07. 09. 2018]. 178 CAVEGN, Dario. Marina Kaljurand: The Essence of the Tallinn Manuál. EKR News [online]. 17. února 2017 [cit. 07. 09. 2018]. 179 Ibid. 180 SCHMITT a kol., 2013, op cit., s. 47. 445 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče se nepodařilo dohledat.181 Nepodložené důkazy směřují k Izraeli, s možnou podporou ze strany USA a Německa.182 Do počítačového kódu Stuxnet byl vložen „část textu Starého zákona, čímzjasněpoukázal na spojitost s judaismem a křesťanstvím, které symbolicky spojují Izrael a USyi", jak podotýká N. Schmitt, „takové vodítko vsak stále nestačí k identifikování'útoční'ka."183 Někteří autoři uvádí, že užití viru Stuxnet bylo „útokem na pomezí špionáže a sabotáže."184 Jiní autoři v souvislosti s počítačovým útokem proti Iránu namítají, že by bylo možné Stuxnet případně považovat za formu donucení.185 K určení, zda použitím viru Stuxnet došlo k mezinárodně protiprávnímu jednání či nikoliv, je tak podle M. Rosciniho nutné zvážit: 1) zda je pokračování íránského jaderného programu mezinárodně protiprávním chováním ve světle závazků plynoucích ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní;186 2) zda stát(y), pokud nějaké, jsou porušením těchto závazků „poškozené" či jinak oprávněné k použití protiopatření (zejm. články 42, 48 a 54 Návrhu článku);187 3) zda lze Stuxnet případně považovat i za „použití síly" (protiopatření ve formě represálií sice představují okolnost vylučující protiprávnost, nemají však dopad na zákaz použití síly, jak uvádí i článek 50 (1) Návrhu článků).188 Jestliže bylo použití viru Stuxnet protiprávním použitím síly, došlo ze strany porušitelů k porušení článku 2 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 Charty OSN. Poněvadž protiopatření nemohou zahrnovat porušení kogentního zákazu použití síly,189 je použití Stuxnetu mezinárodně protiprávním chováním i v případě, že Írán porušuje závazky ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.190 Pokud by Stuxnet nebyl považován za porušení článku 2 odst. 4 181 PORCHE, Izaac a kol. A Cyberworm that Knows no Boundaries. JSTOR [online]. 2011, s. 8 [cit. 07. 09. 2018]; COLLINS, Sean a Stephen McCOMBIE. Stuxnet: the emergence of a new cyber weapon and its implications. Journal of Policing, Intelligence and Counter Terrorism [online]. 2012, roc. 7, č. 1. [cit. 07. 09. 2018]. 182 Srov. např. ZETTER, Kim. How Digital Detectives Deciphered Stuxnet, The Most Menacing Malware m History. Wired [online]. 7. listopadu 2011 [cit. 07. 09. 2018]. 183 SCHMIDT a kol., 2013, op. cit. 184 WAXMAN, 2011, op cit., s. 7. 185 ROSCINI, Marco. Did Stuxnet breach the UN Charter's 'Principles'? Arms ControlLaw [online]. 9. října 2012 [cit. 07. 09. 2018]. 186 Ibid. 187 Ibid. 188 Ibid. 189 MALEN OVSKY, 2014, op. cit., s. 337 {„Protiopatřenínemohou porušovatpodstatnéme%ináro-dnéprávní %áva%ky, zejména závazky plynoucí ^ kogentních norem obecného mezinárodního práva."). 190 Ibid. 446 Kateřina Uhlířová Charty, může být považován za porušení zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí státu, ledaže by byl kvalifikován jako protiopatření vůči pokračování íránského jaderného programu, resp. vůči porušení závazků plynoucích ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.191 Vypovídající byla reakce, resp. mlčení íránských státních představitelů. Mlčení ostatních států může být pochopitelné, ale i samotnému Iránu trvalo pár let, než se k této události byl ochoten veřejně vyjádřit. Iránský ministr zahraničních věcí, A. Salehi se v rámci vystoupení v Radě bezpečnosti OSN zřejmě vůbec poprvé veřejně, oficiálně a přímo vyjádřil (i když nejmenoval výslovně použití viru Stuxnet) k počítačovým útokům, které kvalifikoval jako „projev jaderného terorismu a tudíž závažné porušení zásad Charty OSN a mezinárodního práva", i když bez explicitního odkazu na porušení článku 2 odst. 4 Charty.192 Podle Tallinnského manuálu193 a řady názorů nauky194 se jednalo o použití síly, i když někteří autoři tuto kvalifikaci naopak rozporují.195 Někteří členové Mezinárodní expertní skupiny byli dokonce toho názoru, že se jednalo o ozbrojený útok.196 I pokud by bylo možné, mimo jiné na základě pravidla 11 Tallinnského manuálu a závěrů MSD ve věci Nikaragua (tj. zhodnocení rozsahu a důsledků jednání),197 toto jednání považovat za protiprávní použití síly, otázkou zůstává prokázání přičitatelnosti jednání konkrétnímu státu. 5 ZÁVĚR Základy internetového prostředí byly položeny před více než 20 lety. Shodnout se alespoň na základním předpokladu, a sice že mezinárodní "i ibid 192 „As a country that not only whose nationals have been targeted by terrorist groups, but also its nuclear facilities have been subject to cyber attacks" In: Statement by H. E. Dr. Ali Akbar Salehi, Minister of Foreign Affairs of the Islamic Republic of Iran, At the High Level Meeting on Countering Nuclear Terrorism [online] 28. září 2012 [cit. 07. 09. 2018]. 193 SCHMITT a kol., 2013, op cit. 194 Srov např. SCHMITT, 2014, op. cit., s. 281; FOLTZ, 2012, op. cit., s. 2; BUCHAN, 2012, op. cit. 195 BRUNER, 2014, op. cit. 196 SCHMITT a kol., 2013, op. cit., s. 56. 197 K tomu srov. situaci použití nervově paralytické látky v britském Salisbury proti bývalému dvojímu agentovi Sergeji Skripalovi a jeho dceři. Velká Británie veřejně tento útok kvalifikovala jako porušení článku 2 odst. 4. Charty. K tomu blíže: WELLER, 2018, op. cit. 447 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče právo je aplikovatelné na počítačové prostředí, však státům trvalo až do roku 2013.198 V tomto roce vydala pracovní skupina založená Valným shromážděným OSN zprávu, která potvrzuje použití pravidel mezinárodního práva v kontextu závažných počítačových hrozeb.199 V té době se skupina skládala z 15 členských států OSN, včetně tří „kybervelmocí", tj. USA, Ruska a Cíny.200 Závěry pracovní skupiny tak lze považovat za vyjádření pozice ze strany řady států, včetně těch tzv zainteresovaných. Nicméně zpráva obsahuje více otázek než odpovědí.201 Mezinárodní právo je aplikovatelné, ale které oblasti úpravy mezinárodního práva? Nestačí konstatovat, že „kyberprostor" není „prostorem bezpráví,"202 je třeba určit, která konkrétní pravidla a jakým způsobem je možné je aplikovat na hrozby pocházející z (nebo prostřednictvím) počítačového prostředí. Právě uvedené lze ilustrovat na faktu, že pracovní skupina na jednu stranu vyzdvihla ústřední postavení Charty OSN,203 na druhou stranu některé státy zpochybnily aplikaci humanitárního práva na operace probíhající v počítačovém prostředí.204 NATO v roce 2018 uvedlo, že se bude dále přizpůsobovat vyvíjejícím se „kyber hrozbám" a v tomto směru potvrdilo závazek Jednat v souladu s mezinárodním právem, včetně Charty OSN, mezinárodního humanitárního práva a lidských práv."205 Dále NATO 198 „International law, and in particular the Charter of the United Nations, is applicable and is essential to maintaining peace and stability and promoting an open, secure, peaceful and accessible ICY environment." In: Report of the Group of Governmental Experts on Developments in the Field of Information and Telecommunications in the Context of International Security, UN Doc A/68/98 [online] 24. června 2013, s. 8, odst. 19 [cit. 24. 11. 2018]. 199 United States Department of State. Statement on Consensus Achieved by the UN Group of Governmental Experts On Cyber Issues [online] 7. června 2013 [cit. 24. 11. 2018]. 200 MACÁK, 2016, op. cit., s. 129. 201 Ibid. 202 Ibid. 203 Report of the Group of Governmental Experts on Developments in the Field of Information and Telecommunications in the Context of International Security, 2013, op. cit. 204 Srov. např. Annual Report to Congress US Office of the Secretary of Defense, Military and Security Developments Involving the People's Republic of China [online]. 2011, s. 6 [cit. 24. 11. 2018] („China has not yet agreed with the U.S. position that existing mechanisms, such as International Humanitarian Imw and the Imw of Armed Conflict, apply in cyberspace'0); CHERNENKO, Elena. Russia Warns Against NATO Document Legitimizing Cyberwars. Kommersant-Vlast [online]. 29. května 2013 [cit. 24. 11. 2018] (popisující skepticismus ruské vlády ve vztahu k Tallinnskému manuálu obecně a k aplikaci humanitárního práva na „kyberprostor"). Citováno z: MACÁK, 2016, op. cit., s. 129. 205 NATO Brussels Summit Declaration. Issued by the Heads of State and Government participating in the meeting of the North Atlantic Council in Brussels [online]. 11.-12. července 2018, odst. 21 [cit. 25. 04. 2019]. 448 Kateřina Uhlířová konstatovalo, že „kyber hrozby a hybridní aktivity rozostřují hranice mezi mírem, krizí a ozbrojeným konfliktem" a zopakovalo připravenost v případ hybridní války {hybrid warfaré) „aktivovat cl. 5 Washingtonské smlouvy stejně jako vpňpadé ozbrojeného útoku."7®6 Na pozadí tohoto složitého právního terénu příspěvek zkoumal, zda může počítačový útok založit porušení zákazu použití síly ve smyslu článku 2 odst. 4 Charty OSN. Na základě rozboru formálních pramenů (tj. Charta OSN), rozsudkové i posudkové činnosti MSD, dostupné praxe států a doktríny dospěl k závěru, že za splnění určitých podmínek lze považovat použití počítačového útoku za porušení článku 2 odst. 4 Charty OSN. Vzhledem k tomu, že použití síly nemusí zahrnovat nasazení armády či jiných ozbrojených složek státu, lze některé počítačové útoky kvalifikovat jako protiprávní použití síly, jiné (resp. většinu) nikoliv. Nicméně mezinárodněprávně závazná kritéria, která mohou sloužit k bližšímu zhodnocení počítačových útoků a tím i k stanovení jasné hranice pro kvalifikaci předmětného jednání jako použití síly zatím chybí — státy i odborná nauka se v hodnocení liší a přesná kritéria zůstávají nejasná. Proto byly v rámci rozboru použity i výstupy Tallinnského manuálu, který obsahuje jako vodítko následující kritéria: závažnost, bezprostřednost, přímost, míru narušení a měřitelnost následků.207 Jednání, které má za cíl prostřednictvím „kybernetického útoku" zranit či zabít člověka nebo poškodit či zničit objekt, je podle Tallinnského manuálu porušením článku 2 odst. 4 Charty.208 Podle N. Schmidt je Tallinnský manuál „dobrým krokem ke vzniku budoucího kybernetického režimu", ale i jeho samotní autoři se netají tím, že „bez regu^ace kyberprostoru mezinárodním právem, které by reflektovalo manipulaci kritických dat jako použití síly dle článku 2 odst. 4 Charty OSN, současnou problematickou situaci nevyřešíme."209 Neméně obtížná je samotná identifikace daného útočníka (jednotlivec, stát, případně nestátní aktér jako např. teroristická organizace), který fakticky disponuje značnou mírou anonymity. S. Stern uvádí, že anonymita patří mezi hlavní problémy v počítačovém prostředí,210což lze pro účely mezinárodního práva přeložit jako zásadní 206 ibid. 207 SCHMITT a kol., 2013, op. cit., s. 49-50. 208 SCHMITT a kol., 2013, op cit., s. 49. 209 SCHMIDT, 2013, op. cit. 210 The Steven E. Stern Workshop on Cyber-Terrorism-ICTló [online]. 14. záři 2016 [cit. 25. 04. 2019]. 449 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče problém s přičitatelností jednání konkrétnímu státu, jak bylo demonstrováno na všech výše popsaných případech z praxe. Srovnávací studie vypracovaná pro potřeby Parlamentu CR, která zhodnocuje případná „kybernetická rizika" pro CR, taktéž potvrzuje, že v praxi je velmi obtížné rozlišit, kdy lze „kybernetický útok" kvalifikovat jako porušení článku 2 odst. 4 Charty OSN a identifikovat útočníka. Na základě kritérií „síly, prostředků a dosahu kybernetického útoku" studie uvádí, že by „v extrémním případě bylo možné považovat takový útok za válečný akt" s možností reagovat v sebeobraně v souladu s článkem 51 Charty OSN.211 Méně intenzivní formy „kybernetického útoku" mohou být „prostředkem státní špionáže nebo omezené státní provokace" a další, nejpravděpodobnější možností, je podle studie útok ze strany nestátních aktérů.212 Těmto variantám poté odpovídají „možnosti reakce státu podle mezinárodního práva", přičemž rozlišení mezi těmito variantami „může v praxi přinášet potíže."213 Otázkou i nadále zůstává, zda je dostačující současné normy mezinárodního práva interpretovat ve světle vyvíjejících se počítačových hrozeb, anebo formulovat pravidla nová, např. ve formě mnohostranné smlouvy. Oba přístupy jsou legitimní.214 Oba mají svá úskalí. Mezinárodní právo již mnohokrát prokázalo svoji adaptabilitu v reakci na „nové" fenomény, aniž by bylo při každé takové příležitosti potřeba přetvořit stávající regulační rámec.215 Problémem v námi zkoumané oblasti je však zdrženlivost států zapojit se do rozvoje a interpretace mezinárodního práva ve vztahu k počítačovým hrozbám, včetně počítačového útoku.216 Státy se zdráhají jednoznačně zavázat k výkladu palčivých a nevyjasněných právních otázek a tím vyjádřit opinio juris.211 Jasnou ukázkou byl rozbor použití viru Stuxnet. Jinými slovy, identifikovat předem určitá kritéria, která státy použijí za účelem určení, zda došlo k použití síly či nikoliv, se může jevit ze strany států (zatím) zřejmě i nežádoucí, poněvadž by tím mohly ztratit případnou strategickou 211 KUTA a kol., 2019, op. cit. 212 Ibid., s. 6. 213 ibid. 214 BÍZIK,2016,opcit, s. 10. 215 MACÁK, 2016, op. cit. 216 MACÁK, 2016, op. cit, s. 133. 217 Ibid. 450 Kateřina Uhlířová výhodu.218 Státy tak do značné míry zvolily dobrovolný ústup ze scény, kam vstupují místo toho jiné, nestátní subjekty (Tallinnský manuál, případně Microsoft a jeho návrh International Code of Conductfor Cyberspace jsou toho názornou ukázkou).219 Případně se úsilí směřuje do zakládání různých pracovních skupin v rámci mezinárodních organizací, které zatím nepřináší příliš hmatatelné výsledky. V listopadu 2018 první výbor Valného shromáždění OSN schválil vytvoření dalších dvou pracovních skupin, které byly založeny za účelem „rozvinout pravidla pro chování státu v kyberprostoru".220 Tyto dvě pracovní skupiny do určité míry navazují na předchozí pracovní skupinu (UN GGE), které se v roce 2017 nepodařilo předložit závěrečnou zprávu — diskuze ztroskotaly právě na nemožnosti dosáhnout společného stanoviska ohledně práv států reagovat na mezinárodně protiprávní chování spáchané prostřednictvím informačních a komunikačních technologií a aplikovatel-nosti humanitárního práva.221 Návrhy na vytvoření mezinárodní smlouvy jsou zatím taktéž neúspěšné. Společná rusko-čínská iniciativa vyústila v letech 2011 a 2015 ve dva návrhy předložené Valnému shromáždění OSN (tzv Code of Conduct for Information Security), ostatní státy však návrh nepřijaly příliš kladně222 a odborníci považují možnost přijetí mnohostranné „zastřešující" smlouvy v blízké budoucnosti 218 Srov. s argumentací L. Jiráčka, který uvádí, že jednotlivé velmoci nemusí mít zájem o „%trátu komparativní výhody pň řešení jednotlivých mezistátních konfliktů, které se v kybernetickém prostoru nabíjí'. In: JIRÁCI K, Luděk. Aplikace mezinárodního práva v kybernetickém prostoru a regulace autonomních zbraňových systémů [online]. 26. června 2017 [cit. 12. 02. 2019]. 219 MACÁK, 2016, op. cit. 220 First Committee Approves 27 Texts, Including 2 Proposing New Groups to Develop Rules for States on Responsible Cyberspace Conduct [online] 8. listopadu 2018 [cit. 12. 02. 2019]. 221 Ibid. 222 Srov. vyjádření Velké Británie: „We see the UNGGE discussion as the best means of taking forward these understandings and do not belive that attempts to conclude comprehensive multilateral treaties, codes of conduct or similar instruments would [not] make a positive contribution to enhanced international cybersecurity" In: United Kingdom, Response to General Assembly resolution 68/243 Developments in the field of information and telecommunications in the context of international security [online] 2014, s. 5 [cit. 12. 02. 2019]; podobně pozice Estonska: „starting negotiations on the draft Code of Conduct... would be premature". In: KALJURAND, Marina. United Nations Group of Governmental Experts: The Estonian Perspective. Citováno z: MACÁK, 2016, op. cit., s. 130. 451 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče za velmi nepravděpodobné.223 Pokud by ke vzniku smlouvy v budoucnu došlo, bylo by v praxi velmi problematické nastavit určité kontrolní mechanismy, jelikož jednotlivé státy s nej větší pravděpodobností „nebudou mít zájem o sledování sítí a systémů třetí stranou, respektive kontroly dodržování stanovených závazků."224 Ve světle výše uvedeného lze přisvědčit závěru, ke kterému dospívá J. Malenovský v jiném kontextu,225 jenž je však plně přenositelný do námi zkoumané problematiky, a sice, že ,,[p]od dojmem některých aktuálních hrozeb, jejichž konkrétní podoba nebo míra závaznosti se pňtom mění v case a na něž nedává stávající mezinárodní právo efektivní odpověd" mohou státy tíhnout „k přehlížení m ezjnárodněprávních vzprů řešenř'.22*' Počítačový prostor tudíž nadále zůstává „velmi nejistým právním terénem"227 a současný stav „normativní nejednoznačnosti"228 vede k tomu, že se počítačové operace, včetně počítačových útoků, odehrávají do určité míry ve vacuu iuris. Literatura Monografie a kapitoly z monografií BROWNLIE, lan. International Taw and the Use of Force by States. Oxford: Clarendon Press, 1963. ISBN-13: 9780198251583. CARR, Jeffrey. Inside Cyber Warfare: Mapping the Cyber Underworld. O'Reilly Media, 2011, s. 17. ISBN 978-1-449-31004-2. CASSSESE, Antonio. The Current Tegal Regulation of the Use of Tone. Dordrecht: Martinus Nijhoff Publishers, 1986. ISBN 9024732476. DINSTEIN, Yoram. War, Aggression and Self-Defence. 3. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2001, ISBN-13 978-0-521-85080-3. 223 WAXMANN, 2011, op. cit, s. 36. HATHAWAY, Oona a kol., Law of Cyber-Attack (2012}. Faculty Scholarship Series. 3852 [online] 2012 [cit. 12. 02. 2019]. 224 JIRÁCEK,2017,opcit. 225 J. Malenovský k tomuto závěru dospívá v rámci problematiky implementace mezinárodních lidskoprávních rozhodnutí vnitrostátními orgány, nicméně svůj závěr vztahuje nejen k odvětví ochrany lidských práv, ale k mezinárodnímu právu jako celku. In: MALENOVSKÝ, Jiří. Implementace mezinárodních lidskoprávních rozhodnutí vnitrostátními orgány. In: SMEKAL, Hubert a VYHNANEK, Ladislav a kol. Beyond Compliance: Implementace mezinárodních lidskoprávních těles na národní úrovni. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 49. 226 Ibid. 227 WAXMAN, 2011, op cit., s. 458. 228 SCHMITT a kol., 2013, op. cit, s. 17. 452 Kateřina Uhlířová GEERS, Kenneth (ed.). Cyber War in Perspective: Russian Aggression against Ukraine. Tallinn: NATO CCD COE Publications, 2015. ISBN 978-9949-9544-4-5. I IK X i INS, Rosalyn. Problems and Process: InternationalTaw and Plow We Use It. Oxford: Clarendon Press, 1994, s. 184. ISBN 0198764103. CHESTERMAN, Simon, just War or just Peace. New York: Oxford University Press, 2001, s. 49. ISBN 0-19-924337-9. JIRÁSEK, Petr a kol. Výkladový slovník kybernetické bezpečnosti. Praha: Policejní akademie ČR v Praze, 2013. ISBN 978-80-7251-397-0. LAUTERPACHT, Hersch a OPPENHEIM, Larra Francis Lawrence (eds.). International law: A Treatise. Vol. 2. Disputes, War and Neutrality. 7. vyd. London; New York; Toronto: Longmans, Green and Co., 1952. MALENOVSKY, Jiří. Implementace mezinárodních lidskoprávních rozhodnutí vnitro státními orgány. In: SMEKAL, Huberta VYHN ANEK, Ladislav a kol. Beyond Compliance: Implemenatce mezinárodních lidskoprávních těles na národní úrovni. Praha: Wolters Kluwer CR, 2018, s. 46. ISBN 978-80-7598-037-3. NOVOTNÁ, Kateřina. Mezinárodně právní důsledky použití počítačového útoku během mezinárodního ozbrojeného konfliktu. In: POLCÁK, Radim a Tomáš GRIVNA. Yyb er kriminalita aprávo. Praha: AUDITORIUM, 2008. ISBN 978-80-903786-7-4. RID, Thomas. Cyber War Will Not Take Place. New York: Oxford University Press, 2012. ISBN-13: 978-0199330638. SIMMA, Bruno a kol. The Charter of the United Nations: A Commentary. Vol. I. 2. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2002, s. 25. ISBN-139780199639762. SINCLAIR, Ian, McTaggart a SINCLAIR, Ian, Robertson. The Vienna Convention of the Taw of Treaties. Manchester University Press, 1984, s. 140. ISBN 0719014808. SCHMITT, Michael a kol. Tallinn Manual on the International Taw Applicable to Cyber Warfare. Cambridge: Cambridge University Press, 2013. ISBN 978-1-107-02443-4. SCHMITT, Michael (ed.). Tallinn Manual 2.0 on the International Taw Applicable to Cyber Operations. Cambridge: Cambridge University Press, 2017. ISBN-13 978-1107177222. 453 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče TYC, Vladimír, Právo mezinárodních smluv. Brno: Masarykova univerzita, 1995. ISBN 8021012242. WIENER, Norbert. Cybernetics: Or Control and Communication in the Animal and the Machine. Cambridge: M.I.T. Press, Massachusetts, 1985. ISBN 0-262-23007-0. WETZEL, Ralf G. a Dietrich RAUSCHNING. The Vienna Convention on the Taw of Treaties: Travaux Preparatoires. Frankfurt am Main: Metzner, 1978, s. 237-263. ISBN: 3787505458. Učebnice MALEN OVSKY, Jiří. Mezinárodní právo veřejné a poměr kjinýmprávním systémům. 6. vyd. Brno-Plzeň: nakladatelství Doplněk a Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2014, s. 165. ISBN 978-80-7239-318-3. TYC, Vladimír. XJvoddomezjnárodního aevropskéhopráva. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2018, s. 42. ISBN 978-80-210-8899-3. r V TYC, Vladimír. Mezinárodní, české a unijní právo mezinárodních smluv. Brno: Masarykova Univerzita, 2013, Učebnice č. 493. ISBN 978-80-210-6155-2. Články BROWN, Garry a Keira POELLET. The Customary International Law of Cyberspace. Strategic Studies Quarterly (Cyber Special Edition), 2012, roč. 6, č. 3. HAMBRO, Edvard (píšící pod pseudonymem POLLUX). The Interpretation of the Charter of the United Nations, 23 British Yearbook of International Law, 1946. In: COGAN, Jacob Katz a kol. The Oxford Handbook of International Organizations. Oxford University Press, 2016. ISBN 978-0-19-967220-2. HARASTA, Jakub. Právní aspekty kybernetické bezpečnosti CR — Hrozby a nástroje. Revue pro právo a technologie, 2013, roč. 4, č. 8, s. 76. KUTA, Michal a kol. Kyberterorismus — Uvod do problematiky, podoby a přehled aktů kybernetického terorismu, kybernetická bezpečnost, mezinárodní srovnání. Parlamentní institut srovnávací studie c. 5.383. 2019. ISSN 2533-4131. MARXEN, Christian, Territorial Integrity in International Law: Its Concept and Implications for Crimea. Zeitschrift für ausländisches öffentliches Recht und Völkerrecht, 2015, roč. 75, č. 1. 454 Kateřina Uhlířová NOVÁK, Tomáš. Informační operace na pozadí současných ozbrojených konfliktů. Vojenské rozhledy, 2014, roč. 23 (55), č. 4. NOVY, Zdeněk. Evolutionary Interpretation of International Treaties. In: BĚLOHLÁVEK, Alexander a Naděžda ROZEHNALOVÁ (eds.). Application and Interprettaion of International Treaties. C^ech Yearbook of International Faw, roč. VIII, 2017. RUYS, Tom. The Meaning of 'Force' and the Boundaries of the Jus Ad Bellum: Are Minimal Uses of Force Excluded from UN Charter Article 2(4)? The American Journal of International Faw, 2014, roč. 108. ISSN 0002-9300. SCLLMITT, Michael. Classification of Cyber Conflict. Journal of Conflict and Security Taw, 2012, roč. 17, č. 2, s. 245-260. ISSN 1467-7954. SHARP, Walter. Cyberspace and the Use of Force. VA: Aegis Research Corp., 1999. Elektronického články ADAMS, Michael. A Warning About Tallinn 2.0.. .Whatever It Says cz. FawFare [online]. 4. ledna 2017. Dostupné z: https://www.lawfareblog. com/warning-about-tallinn-20-.. .-whatever-it-says BIZIK, Vladimír. Kyberbe^pečnost a veřejná politika [online]. 13. února 2016, s. 10. Dostupné z: https://www.evropskehodnoty.cz/wp-content/ uploads/2016/02/Kyberbezpečnostl .pdf BOGLE, Ariel. A Cyber Attack May Have Caused a Turkish Oil Pipeline to Catch Fire in 2008. Slate [online]. 11. prosince 2014. Dostupné z: http://www. slate.com/blogs/future_tense/2014/12/ll/bloomberg_ reports_a_cyber_attack_may_have_made_a_turkish_oil_pipeline_ catch.html BRUNER, T. O možnostech právní možnostech právní ochrany před kybernetickým útokem ze zahraničí podle mezinárodního práva veřejného. Trávník [online]. 2015, roč. 154, č. 4, s. 308—322. Dostupné z: https://www.ilaw.cas.cz/časopisy-a-knihy/časopisy/casopis-pravnik/ hledat-v-archivu / detail-clanku.htmPid BIS. Kybernetická bezpečnost [online]. Dostupné z: https://www.bis.cz/ kyberneticka-bezpecnost/ 455 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče BRUNER, Tomáš. Z(a)tmceni v kyberprostoru: Státy, online - útoky a mezinárodní právo [online]. 2014, s. 18. Dostupné z: https://moodle.prf.cuni.cz/mod/ data/view.php?d=8 & rid=435 & lang=en BUCHÁN, Russel. Cyber Attacks: Unlawful Uses of Force or Prohibited Interventions? Journal of Conflict and Security Law [online]. 2012, roc. 17, č. 2, s. 211—227. Dostupné z: http://www.)stor.org/stable/26296227 CAVEGN, Dario. Marina Kaljurand: The Essence of the Tallinn Manual. ERR News [online]. 17. února 2017. Dostupné z: https://news.err. ee/121053/marina-kaljurand-the-essence-of-the-tallinn-manual COLLINS, Sean a Stephen McCOMBIE. Stuxnet: the emergence of a new cyber weapon and its implications. Journal of Policing, Intelligence and Counter Terrorism [online]. 2012, roc. 7, č. 1. Dostupné z: https://tandfonline.com/doi/abs/ 10.1080/18335330.2012.653198?src=recsys&journalCode=rpic20 DELUCA, Christopher D. The Need for International Laws of War to Include Cyber Attacks Involving State and Non-State Actors. Pace International Taw Review Online Companion [online]. 2013, roc. 3, č. 9, s. 315. Dostupné z: https://core.ac.uk/download/pdf/46712753.pdf FOLTZ, Andfrew. Stuxnet, "Schmitt Analysis", and the Cyber "Use of Force" Debate. Air War College [online]. 15. února 2012, s. 5. Dostupné z: https://www.hsdl.org/?view & did=816309 FUTTER, Andrew. 'Cyber' semantics: why we should retire the latest buzzword in security studies. Journal of Cyber Policy. 2018, roc. 3, č. 2, s. 201-216. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.108 0/23738871.2018.1514417 GARAN, Maryna. Aplikovaná kybernetika: Uvod do předmětu [online]. 2017. Dostupné z: http://www.ksa.tul.cz/getFile/id:3955 GILES, Keir a HAGESTAD, William. Divided by a Common Language: Cyber Definitions in Chinese, Russian and English. In: PODINS, Karlis a kol. Proceedings of the 5th International Conference on Cyber Conflict. Tallinn: NATO CCD COE Publications [online]. 2013. Dostupné z: https:// ccdcoe.org/library/publications / 5th-international-conference-in-cyber-conflict-proceedings-2013 456 Kateřina Uhlířová GOLDSMITH, Jack. Future Challenges: Cybersecurity Treaties: A Skeptical View. Hoover Institution, Stanford University Essays Collection [online]. 2010. Dostupné z: http://media.hoover.org/sites/default/files/documents/ FutureChallenges_Goldsmith.pf HATHAWAY, Oona a kol., Law of Cyber-Attack (2012). Faculty Scholarship Series. 3852 [online] 2012. Dostupné z: https://digitalcommons.law.yale. edu/fss_papers/3852 HOISINGTON, Mathew. Cyberwarfare and the Use of Force Giving Rise to the Right of Selfdefense. Boston Colledge International and Comparative Faw Review [online]. 2009, roc. 32, č. 2, s. 439—454. Dostupné z: https://lawdigitalcommons.bc.edu/cgi/viewcontent. cgi?referer=&httpsredir=l & article=1115 & context=iclr CHERNENKO, Elena. Russia Warns Against NATO Document Legitimizing Cyberwars. Kommersant-Vlast [online]. 29. května 2013. Dostupné z: http://rbth.com/international/2013/05/29/russia_ warns_against_nato_document_legitimizing_cyberwars_26483.html JENSEN, Eric Talbot. Computer Attacks on National Infrastructure: A Use of Force Invoking the Right of Self-Defense. Stanford Journal of International Faw [online] 2002, roc. 28, s. 207—240. Dostupné z: https://digitalcommons.law.byu.edu/cgi/viewcontent. cgi?article=1212 & context=facully_scholarship JIRACEK, Luděk. Aplikace mezinárodního práva v kybernetickémprostoru a regulace autonomních zbraňových systémů [online]. 26. června 2017. Dostupné z:http:// data.idnes.cz/soubory/na_analyzy/A170626_M02_015_JIRACEK_ PRAVO.PD JOYNER, James. Cyber Attacks and Article 5. Atlantic Council [online]. 2. července 2010. Dostupné z: https://www.atlanticcouncil.org/blogs/ new-atlanticist/cyber-attacks-and-article-5 KOH, Harold Hongju. International Law in Cyberspace. Harvard International Faw Journal [online]. 2012, roč. 54. Dostupné z: http://www.harvardilj. org/wp-content/uploads/2012/12/Koh-Speech-to-Publishl .pdf LIN, Herbert. Offensive Cyber Operations and the Use of Force. Journal of National Security Faw & Policy [online]. 2010, s. 77. Dostupné z: http:/ / jnslp.com/wp-content/uploads /2010/08/06_Lin.pdf 457 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče LEWIS, James, Andrew. Cyber Attacks, Real or Imagined, and Cyber War. Center for Strategic and International Studies [online]. Dostupné z: https:/ / www.csis.org/analysis / cyber-attacks-real-or-imagined-and-cyber-war MATYAS, Václav. Bezpečnost informačních technologií (Kybernetická bezpečnost) [online]. 2010. Dostupné z: https://www.fi.muni.cz/catalogue2017/ study- fields-html/mgr-bit-kb.html.cs V r MACÁK, Kubo. Is the International Law of Cyber Security in Crisis? In: PISSANIDIS, Nikolaos a kol. 2016 8th International Conference on Cyber Conflicr. Tallinn: NATO CCD COE Publications, 2016. Dostupné z: https:/ / ccdcoe.org/uploads/2018/10/Art-09-Is-the-International-Law-of-Cyber-Security-in-Crisis.pdf MCGAVRAN, Wolfgang. Intended Consequences: Regulating Cyber Attacks. Tulane Journal of Technology and Intellectual Property [online]. 2009, s. 265. Dostupné z: http://connection.ebscohost.com/c/opinions/47598618/ intended-consequences-regulating-cyber-attacks OTTIS, Rain. Analysis of the 2007 Cyber Attacks Against Estonia from the Information Warfare Perspective. NATO Cooperative Cyber Defence Centre of Excellence [online]. Dostupné z: https://ccdcoe.org/uploads/2018/10/ Ottis2008_AnalysisOf2007FromTheInformationWarfarePerspective. pdf PAVLÍK, Ján. Kantova idea večného míru a Evropská unie [online]. Dostupné z: http: / / nb.vse.cz/kfil/elogos/ethics / pavl2-04.pdf PROCHÁZKA, Josef. Psychologické a informační operace - Organizace psychologické a informační kampaně v mírové misi SFOR II. army.cz [online]. 2001. Dostupné z: http://www.army.cz/avis/vojenske_ rozhledy/2001_l /82.htm ROSCINI, Marco. Did Stuxnet breach the UN Charter's 'Principles'? Arms Control Eaw [online]. Dostupné z: https://armscontrollaw. com/2012/10/09/did-stuxnet-breach-the-un-charters-principles/ RYAN, J. Michael. Elektronická válka: nová hrozba a naše rostoucí zranitelnost. NATO Review [online]. 2007. Dostupné z: http://www.nato. int/docu/review/2007/issue4/czech/analysis2.html 458 Kateřina Uhlířová SILVER, Daniel. Computer Network Attack as a Use of Force under Article 2(4) of the United Nations Charter. In: SCHMITT, Michael a Brian T. O'DONELL. Computer Network Attack and International Taw, Naval War College International Law Studies, č. 76. Newport: Rhode Island, 2002. Dostupné z: https: / / digital-commons.usnwc.edu/cgi/viewcontent. cgi?article=1398 & context=ils SCHMITT, Michael. The Law of Cyber Warfare: Quo Vadis? Stanford Taw and Policy Review [online]. 2014, roc. 25, č. 2, s. 280. Dostupné z: https:// law.stanford.edu/publications/law-cyber-warfare-quo-vadis/ SCHMITT, Michael a kol. Tallinn Manual on the International Taw Applicable to Cyber Warfare [online]. 2013. Dostupné z: http://csef.ru/media/ articles/3990/3990.pdf PORCHE, Izaac a kol. A Cyberworm that Knows no Boundaries. JSTOR [online]. 2011, s. 8. Dostupné z: www.jstor.org/stable/10.7249/op342osd. SCHMIDT, Nikola. První kroky ke vzniku mezinárodního kybernetického bezpečnostního režimu. NATOAktualc^ [online]. 2013. Dostupné z: http: / / www.natoaktual.cz / prvni-kroky-ke-vzniku-mezinarodniho-ky ber ne ticke ho-bezpečno stniho-rezimu -1 b7-/ na_analyzy. aspx?c=A130902_094044_na_analyzy_m02 SHIRES, James, SMEETS, Max. The Word Cyber Now Means Everything— and Nothing At All [online]. 2017. Dostupné z: https://slate.com/ technology/2017/12/the-word-cyber-has-lost-all-meaning.html TSYGANOK, Anatoly. Informational Warfare: A Geopolitical Reality. Strategic Culture Foundation Online Magazine [online]. 5. listopadu 2008. Dostupné z: https://www.rbth.com/articles/2008/ll/05/051108_ strategic.html WAXMAN, Mathew C. Cyber-Attacks and the Use of Force: Back to the Future of Article 2(4). The Yale Journal of International Taw [online]. 2011, roč. 36, č. 2, s. 458. Dostupné z: http://digitalcommons.law.yale.edu/ yjil/vol36/iss2/5 WEISSBRODT, David. Cyber-Conflict, Cyber-Crime, and CyberEspionage. Minnesota Journal of International Taw [online]. 2013, roč. 22, s. 349—350. Dostupné z: http: / / scholarship.law.umn.edu/cgi/viewcontent. cgi?article=1227 & context=faculty_articles 459 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče WELLER, Marc. An International Use of Force in Salisbury? EJIF Talk! [online]. Dostupné z: https://www.ejiltalk.org/ an-international-use-o f- force-in- Salisbury ZELENY, Milan. Co znamená ta předpona „cyber" nebo „kyber"? [online]. 2017. Dostupné z: http://www.milanzeleny.eom/cs-CZ/stranky/l/-/0/489/ co-znamena-ta-pedpona-cyber-nebo ZETTER, Kim. How Digital Detectives Deciphered Stuxnet, The Most Menacing Malware in History. Wired [online]. Dostupné z: https://www. wired.com/2011 /07/how-digital-detectives-deciphered-stuxnet/ Judikatura Corfu Channel (U.K. v. Albania) ze dne 9. dubna 1949 (I.C.J. Reports 1949, s. 4). Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America), ze dne 27. června 1986 (I.C. J. Reports 1986). Sovereignty over Pulau Eigitan and Pulau Sipadan (Indonesia/Malaysia), ze dne 17. prosince 2002, (I.C.J. Reports 2002, s. 625). Kasikili/Sedudu Island (Botswana v. Namibia) ze dne 13. prosince 1999, odst. 18 (I.C.J. Reports 1999, s. 1045). Eegal Consequences for States of the Continued Presence of South Africa in Namibia (South West Africa) notwithstanding Security Council Resolution 276 (1970) ze dne 21. června 1971, s. 47. (I.C.J. Reports 1971, s. 16). Competence of the International Eabour Organisation in regard to International Regulation of Conditions of Eabour of Persons Employed in Agriculture, Advisory Opinion, 1922 P.C.I.J. (ser. B) No. 2 (Aug. 12), [online]. Dostupné z: http: / / www.worldcourts.com/pcij / eng/decisions /1922.08.12_ILC_ competencel .htm Rainbow Warrior (New Zealand v. France), France-New Zealand Arbitration Tribunal [online]. 30. dubna 1990. Dostupný z: https://web.archive, org/web /20091229222010/http: / / www.iilj .org/courses / documents / RainbowWarrior.pdf Ostatní Společné sdělení Evropskému parlamentu, Evropské Radě a Radě. Zvýšení odolnosti a posílení kapacit pro řešení hybridních hrozeb [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/ HTML/?uri=CELEX:52018JC0016 & from=EN 460 Kateřina Uhlířová Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/40/EU ze dne 12. srpna 2013 o útocích na informační systémy a nahrazení rámcového rozhodnutí Rady 2005/222/SW, odst. 7 [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/ legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32013L0040 & from=EN Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o počítačové kriminalitě, Sbírka mezinárodních smluv č. 104 /2013. Yearbook of the International \xiiv Commission [online]. Vol. II. 1966, s. 236. Dostupné z: http://legal.un.org/ilc/publications/yearbooks/english/ ilc_1966_v2.pdf U.N. GAOR Special Comm. on Friendly Relations, U.N. Doc. A/AC.125/ SR, 1970 [online]. Dostupné z: http://legal.un.org/avl/ha/dpilfrcscun/ dpilfrc scun. html Rep. of the Special Comm. On Friendly Relations and Cooperation Among States, 1969, U.N. GAOR, 24th Sess., Supp. No. 19. Dostupné z: https:// library.un.org/sites/library, un.org/files/itp/a24_0_0.pdf INTERNATIONAL LAW COMMISSION. Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries. OSN, 2001 [online]. Dostupné z: http://legal.un.org/ilc/texts/instruments/ english/commentaries/9_6_2001 .pdf Dumbarton Oaks Proposal for the Establishment of a General International Organization, UNCIO Vol. III, 1 [online]. Dostupné z: https:// digitalHbrary.un.org/record/1300969/files/UNIO-Volume-3-E-F.pdf UNCIO, Vol. VI, 556 et seq [online]. Dostupné z: https://digitallibrary. un.org/record /1300969?ln=en Report of the Group of Governmental Experts on Developments in the Field of Information and Telecommunications in the Context of International Security, UN Doc A/68/98 [online] 24. června 2013. Dostupné z: http://www.unidir.org/files/medias/pdfs/developments-in-the-field-of-information-and-telecommunications-in-the-context-of-international-security-2012-2013-a-68-98-eng-0-518.pdf United States Department of State. Statement on Consensus Achieved by the UN Group of Governmental Experts On Cyber Issues [online] 7. června 2013. Dostupné z: http://www.state.gOv/r/pa/prs/ ps/2013/06/210418.htm. 461 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Annual Report to Congress US Office of the Secretary of Defense, Military and Security Developments Involving the People's Republic of China [online]. 2011. Dostupné z: https://d0d.defense.g0v/P0rtals/l/ Documents/pubs/2011_CMPR_Final.pdf NATO Brussels Summit Declaration. Issued by the Heads of State and Government participating in the meeting of the North Atlantic Council in Brussels [online]. 11-12. července 2018. Dostupné z: https://www. nato.int/cps/en/natohq/official_texts_156624.htm?selectedLocale=uk First Committee Approves 27 Texts, Including 2 Proposing New Groups to Develop Rules for States on Responsible Cyberspace Conduct [online] 8. listopadu 2018. Dostupné z: https://www.un.org/press/en/2018/ gadis3619.doc.htm United Kingdom, Response to General Assembly resolution 68/243 Developments in the field of information and telecommunications in the context of international security [online] 2014. Dostupné z: https://s3.amazonaws. com/unoda-web / wp-content/uploads /2014/07/UK.pdf NATO Cooperative Cyber Defence Centre of Excellence. NATO Recognises Cyberspace as a 'Domain of Operations' at Warsaw Summit [online]. Dostupné z: https: / / ccdcoe.org/nato-recognises-cyberspace-domain-operations-warsaw-summit.html The Steven E. Stern Workshop on Cyber-Terrorism-ICT16 [online]. 14. září 2016. Dostupné z: https://www.ict.org.il/Article/1852/ the-steven-e-stern-workshop-on-cyber-terrorism-ictl6 Statement by H. E. Dr. Ali Akbar Salehi, Minister of Foreign Affairs of the Islamic Republic of Iran, At the High Level Meeting on Countering Nuclear Terrorism [online] 28. září 2012. Dostupné zde: https://www. iran-un.org Testimony by Director of Central Intelligence George J. Tenet Before the Senate Committee on Government Affairs [online]. 24. června 1998. Dostupné z : https://www.cia.gov/news-information/speeches -testimony/1998/ dci_testimony_062498.html United States Army Cyber Command [online]. Dostupné z: https: / / wwwarcyber. army.mil/ Organization/About-Army-Cyber/ 462 Kateřina Uhlířová The White House. International Strategy for Cyberspace: Prosperity, Security, and Openness in a Networked World [online]. 2011, s. 9. Dostupné z: https://www.whitehouse.gov/sites/default/files/rss_viewer/ international_strategy_for_cyberspace.pdf ITSlovnik.cz [online]. Dostupné z: https://it-slovnik.cz/pojem/ddos-utok Ministry of Foreign Affairs of Georgia [online]. 29. srpna 2008. Dostupné z: http://georgiamfa.blogspot.com/2008_08_01_archive.html United States Department of State. Statement on Consensus Achieved by the UN Group of Governmental'Experts On Cyber Issues [online]. 7. června 2013. Dostupné z: http://www.state.gOv/r/pa/prs/ps/2013/06/210418.htm Countering the Use of the Internet for Terrorist Purposes-Legal and Technical Aspects, Counter-Terrorism Implemenation Task Force, CTITF Publication Series [online]. 2011. Dostupné z: https://www. un.org/en/terrorism/ctitf/pdfs / ctitf_interagency_wg_compendium_ legal_technical_aspects_web.pdf Information Operations: Doctrine, Tactics, Techniques, and Procedures. Tie Id Manual No. 3-13. Washington: Headquarters, Department of the Army [online]. 28. listopadu 2003. Dostupné z: https://fas.org/irp/ doddir/army/fm3-13-2003.pdf Joint Doctrine for Information Operations, Joint Chiefs of Staff, Joint Publication 3-13, US Department of Defense [online]. 9. října 1998. Dostupné z: http://www.c4i.org/jp3_l3.pdf Dictionary of Military and Associated Terms, Joint Chiefs of Staff, Joint Publication 1-02, US Department of Defense [online]. 2001 (As Amended Through 15 February 2016). Dostupné z: https://fas.org/irp/doddir/ dod/jpl_02.pdf Allied Joint Doctrine for Information Operations. NATO: Brussels AJP-3.10 [online]. 2009. Dostupné z: https://info.publicintelligence.net/ NATO-IO.pdf NATO Recognises Cyberspace as a 'Domain of Operations' at Warsaw Summit. CCDCOE.org [online] NATO Cooperative Cyber Defence Centre of Excellence. Dostupné z: https://ccdcoe.org/nato-recognises-cyberspace-domain-operations-warsaw-summit.html 463 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Letter dated 13 March 2018 from the Charge d'affaires a.i. of the Permanent Mission of the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland to the United Nations addressed to the President of the Security Council. S/'2018/'218 [online] 13. března 2018, s. 2. Dostupné z: https://www. securitycouncilreport.org/atf/cf/%7B65BFCF9B-6D27-4E9C-8CD3-CF6E4FF96FF9%7D/s_2018_218.pdf Kim Jong Nam's body flown out of Malaysia as crisis with North Korea winds down. Radio Free Asia [online]. 30. března 2017. Dostupný z: https://www.refworld.org/docid/58f9cb9da.html Hack Attack Causes 'Massive Damage' at Steel Works. BBC News [online]. 22 prosince 2014. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/ technology-30575104. 464 M EZINÁRODN Ě-SOU KROMOPRÁVN í TVÁŘ PROFESORA TÝČE, NEBOLI OD LEX LOCI DELICTI COMMISSI K LEX LOCI DAMNIINFECTI Jiří Valdhans* Anotace Profesor Vladimír Týč je osobnost s obrovským odborným záběrem — i přesto, že v současnosti si jej patrně většina z nás spojuje s mezinárodním právem veřejným, unijním právem, případně právem duševního vlastnictví, věnoval se i mezinárodnímu právu soukromému. Svým příspěvkem se proto snažím poukázat na jeho práce z mezinárodního práva soukromého, s nimiž jsem se seznámil při vlastním akademickém bádání v této oblasti. Analyzuji proto hraniční určovatele lex loci delicti commissi a lex loci damni infecti, historický vývoj v jejich používání — což je právě téma, kterému se věnoval i profesor Týč, a tento pohled doplňuji o problematiku pravidel bezpečnosti a chování a výhrady veřejného pořádku. Klíčová slova Lex loci delicti commissi; lex loci damni infecti; hraniční určovatel; alternace; kumulace; výhrada veřejného pořádku; pravidla bezpečnosti a chování. 1 PROFESOR VLADIMÍR TÝČ A MEZINÁRODNÍ PRÁVO SOUKROMÉ? Právnická fakulta Masarykovy univerzity je mojí Alma Mater. Proto jsem se s profesorem Týčem poprvé setkal na přednáškách z Práva Evropské * JUDr. Jiří Valdhans, Ph.D., Katedra mezinárodního a evropského práva, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno / Email: jiri.valdhans@law.muni.cz 465 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče unie, které vedl. Jeho výklad byl kouzelný v tom, že dovedl i ty nejobtížnější otázky vysvětlit a podat způsobem, jako by se vlastně o nic obtížného nejednalo a byly to logické samozřejmosti. I když to je možná úžasná dovednost, kterou student — člověk — ocení až později. V lavicích posluchárny chce mít student pocit, že se dozvídá informaci, která mu umožní během následujících několika měsíců podílet se na řízení jaderné elektrárny (to by ale patrně nestudoval práva), nebo minimálně vypsat tender na dostavbu jednoho, dvou jaderných bloků. Ovšem o pár týdnů později, při přípravě na zkoušku, už i takový student ocení, když mu začnou jednotlivé pojmy a právní instituty zapadat do stavebnice celého předmětu. A právě v této pomoci pochopit studentovi jednotlivá zákoutí primárního unijního práva byl výklad profesora Týče téměř nedocenitelný. Vzhledem k tomu, že už během studií mě přitahovalo mezinárodní právo soukromé, stal se Vladimír Týč jako vedoucí katedry mezinárodního a evropského práva mým nadřízeným, když jsem nastoupil na fakultu jako asistent. Tak milého a vstřícného vedoucího katedry nám mohl kdekdo závidět. Cas, který jsem měl to štěstí s ním strávit ať již na samotné fakultě, tak během některých služebních cest, mi umožnil objevit jeho žoviálni stránku, jeho jemný, inteligentní a rafinovaný humor, který je v dnešní době již spíše vzácností. Profesora Týče jsem si jako student a poté i jako asistent na katedře automaticky primárně spojoval s unijním právem a samozřejmě také s problematikou práv duševního vlastnictví. Jeho jméno se sice objevilo i u sekundárních unijních úmluv v oblasti mezinárodního práva soukromého, ale to jsem více přičítal tomu, že se jedná o úmluvy spojené s vývojem soukromoprávní justiční spolupráce v rámci evropského justičního prostoru. O to větší bylo moje překvapení, když jsem při zpracování dizertační práce zaměřené na téma mimo smluvních závazků zjistil, že se podrobně zabýval právě mimosmluvními závazky a zejména vývojem hraničního určovatele používaného pro určení rozhodného práva pro tento právní institut.1 Vzhledem k tomu, že institut mimo smluvních závazků mě provází celým mým dosavadním akademickým působením, dovolím si využít toto téma i v následujících několika stránkách. Vladimír Týč ve stati, kterou zmiňuji výše 1 TYC, Vladimír. K některým kolizním otázkám náhrady škody ex delicto. In: Sborník prací učitelů Právnické'fakulty — VII. Brno: Universita J.E.Purkyně, 1977, 188 s. 466 Jiří Valdhans a u které jsem objevil jeho zálibu v mezinárodním právu soukromém, analyzuje hraniční určovatel lex loci delicti, tedy onen typický a nezpochybňovaný hraniční určovatel pro deliktní závazkové vztahy, a zejména jeho dvě možné polohy, tedy lex loci delicti commissi (místo, kde dochází k deliktnímu — protiprávnímu — jednání) a lex loci damni infecti (místo, kde se projevují následky deliktního — protiprávního — jednání). Týčův rozbor má význam i po více než 40 letech od jeho uveřejnění, proto se k němu na následujících stránkách vrátím. Rozhodné právo pro samotný mimo smluvní (deliktní) závazek ovšem není jediným právním řádem, který při komplexním pojetí a vnímání konkrétního mimo smluvního závazkového vztahu hraje roli. Lze zmínit problematiku imperativních norem, pravidel bezpečnosti a chování (tzv safety ruleš) či výhrady veřejného pořádku. Případně také použití většího množství hraničních určovatelů najednou. Všechny tyto instituty mohou ovlivnit výslednou podobu rozhodného práva, resp., přesněji řečeno, výslednou podobu mimosmluvního závazku, včetně konstatování, zda mimosmluvní závazek existuje či nikoliv. 2 MIMOSMLUVNÍ (DELIKTNÍ) ZÁVAZKOVÝ VZTAH - CHARAKTER Mimosmluvní závazkový vztah je soukromoprávní institut vznikající na základě právní skutečnosti v podobě porušení povinnosti stanovené objektivním právem. Jako takový je tento institut znám již římskému právu, které odlišovalo závazky ex contractu & ex delicto. Mimosmluvní (deliktní) závazkové vztahy jsou známé jak kontinentálním právním řádům, tak common-law systémům. Pracuje s nimi i unijní právo, ať již z hlediska určování rozhodného práva (nařízení Rím II), tak z hlediska určování mezinárodní příslušnosti (nařízení Brusel I bis). Ve všech těchto právních systémech vykazují mimosmluvní závazkové vztahy stejné znaky. Delikt (tento pojem lze nahradit synonymy protiprávnost, deliktní jednání, protiprávní jednání) je právní skutečností, která stojí (souběžně s existencí právní normy) u vzniku právního vztahu — mimosmluvního (deliktního) závazku. Právě u deliktu je nutné vnímat dva jeho zásadními aspekty, které nemohou existovat jeden bez druhého. Jedná se o příčinu a následek. Ty lze navíc považovat za kvalifikační znaky každého deliktního jednání. 467 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vedeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Příčinou je protiprávnost, respektive dopuštění se protiprávního jednání. Jak v kontinentálních, tak i common-law systémech a stejně tak i v unijním právu je za tuto protiprávnost považováno porušení objektivního práva, či ještě přesněji řečeno subjektivní povinnosti vyplývající z objektivního práva. Důraz na odlišení od smluvního závazkového vztahu, respektive porušení povinností stanovených smlouvou, klade při definici mimosmluvního závazku také judikatura Soudního dvora EU — viz např. rozhodnutí 189/87 Athanasius Kalfelis v Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst and Co. and others. Rada dalších rozhodnutí na rozhodnutí ve věci Kalfelis v tomto ohledu odkazuje.2 Právní skutečností stojící u vzniku mimosmluvního závazkového vztahu tedy není porušení právní povinnosti obsažené v již existujícím primárním právním vztahu (smluvním). V této souvislosti si nelze než postesknout nad systematickým řazením porušení smluvní povinnosti či bez dalšího vysvětlení porušení dobrých mravů mezi závazky z deliktů v českém zák. č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku. Následkem, jako druhým charakteristickým znakem deliktu, je narušení právem chráněného zájmu. V důsledku protiprávního jednání jedné osoby je narušen právem chráněný zájem osoby jiné (poškozeného). Tímto chráněným zájmem může být život, zdraví, majetek, svoboda, osobní integrita, případně jiné právo. Porušením povinnosti chovat se dostatečně obezřetně při jízdě na kole na cyklostezce může dojít ke srážce s jiným cyklistou, jeho zraněním a poškozením jeho kola. Mezi oběma aspekty, příčinou a následkem samozřejmě musí existovat příčinná souvislost. Navíc existují delikty, u nichž postačuje splnění prvního znaku, tj. protiprávnosti, aniž by muselo nutně dojít k naplnění druhého znaku — narušení právem chráněného zájmu, a postačuje možnost, pravděpodobnost tohoto narušení (např. u nekalé soutěže). Výše uvedené platí jak pro kontinentální právní řády, tak common-law systémy, respektive i pro unijní právo. Rozdíly nespočívají v kvalifikačních znacích, ty jsou shodné, tj. příčina (porušení objektivním právem stanovené povinnosti) a následek (narušení právem chráněného zájmu), jsou ale patrné 2 Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 26. března 1992, Mario Reichert, Hans-Hein^ Reichert and Ingeborg Kockler v. Dresdner Hank AG, věc C-261/90 nebo Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 27. října 1998, Réunion européenne SA and Others v. Spliethoff 's Bevrachtingskantoor B Vand the Master of the vesselAlblasgracht V002, věcC-51/97. 468 Jiří Valdhans v legislativní technice. Kontinentální právní řády pro vyjádření oněch povinností stanovených objektivním právem využívají typicky kombinaci generální klauzule preventivního charakteru (každý je povinen chovat se tak, aby jinému nepůsobil škodu) doplněné případně vybranými deliktními skutkovými podstatami (jako například škoda z provozní činnosti, škoda způsobená zvířetem, odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku, narušení osobních a osobnostních práv, nekalá soutěž). Common-law systémy jsou charakteristické absencí generální klauzule, a tudíž existencí značného množství konkrétních deliktních skutkových podstat — bývá uváděno až osm desítek.3 Unijní právo se vzhledem k absenci hmotněprávního základu musí spokojit s kazuistikou judikatury Soudního dvora, kterou doplňuje nikoliv hmotně-právní, ale kolizní úprava primárně v nařízení Rím II, případně ve směrnicích, jako např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži implementovaná v České republice zák. č. 262/2017 Sb., zákonem o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže. Deliktní jednání (právní skutečnost) je předpokladem vzniku mimo smluvního závazku, jehož obsahem je, jak již názvy některých výše uvedených deliktních skutkových podstat napovídají, povinnost osoby, která se delikt-ního jednání dopustila, odčinit negativní následky zásahu do právem chráněného zájmu, typicky nahradit způsobenou škodu. Zatímco u porušení smluvní povinnosti je odpovědnost důsledkem porušení povinnosti z primárního právního vztahu vznikajícího na základě smlouvy, je mimo smluvní závazkový vztah prvním právním závazkem, který mezi dotčenými stranami vzniká. Před vznikem mimo smluvního závazku mezi stranami existuje pouze vztah faktický — chráněný zájem dotčené osoby musí být v dosahu protiprávního jednání osoby, která se tohoto jednání dopouští. Tento dosah může být jak fyzicky přímý (cyklisté, lyžaři, pejskař věnčící svého psa a pokousaná osoba), ale stejně tak i realizovaný na velké vzdálenosti (narušení osobnostních práv prostřednictvím sítě internet). Von BAR, Christian. The Interaction of Contract Taw and Tort and Property Taw in Europe. München: Sellier, 2004, s. 26. 469 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče 3 MIMOSMLUVN í ZÁVAZKOVÝ VZTAH - POHLED MEZINÁRODNÍHO PRÁVA SOUKROMÉHO A DOMINANCE LEXLOCIDAMNIINFECTI Přístup k řešení rozhodného práva pro mimo smluvní závazkový vztah je ukázkovým příkladem klasické, tradiční koncepce mezinárodního práva soukromého. Za tradiční koncepci považujeme koncepci postavenou na hledání kolizní spravedlnosti, nikoliv spravedlnosti materiální. Hledání kolizní spravedlnosti je postaveno na horizontálním konfliktu.4 Tento přístup k mezinárodnímu právu soukromému je spojován se Savignym, který vycházel z rovnosti právních řádů a hledal pro právní poměr (vztah, otázku), který je posuzován, právní normu. A tuto normu hledal prostřednictvím lokalizování právního poměru do určitého místa, tedy sídla právního poměru.5 Vychází z předpokladu, že právo uplatňované ve vhodném sídle právního poměru je vhodným právem pro regulaci předmětného právního poměru. Takové řešení není o dobrém nebo špatném výsledku (hmotněprávním), a je proto výsledkově neutrální.6 Hledání vhodného sídla právního poměru — právního vztahu, je realizováno prostřednictvím hraničních určovatelů, tedy kritérií, které v rámci posuzovaného právního poměru představují právní skutečnost natolik zásadní, významnou či určující, že propojí právní poměr s určitým sídlem a příslušným právem v tomto sídle aplikovaným.7 Z výše uvedeného je zřejmé, co lze u mimo smluvního právního poměru považovat za natolik významné právní skutečnosti, které mohou sloužit jako hraniční určovatel. Jsou jimi jak příčina, tak následek. Tedy jak samotné protiprávní jednání, tak narušení právem chráněného zájmu. A na to navazující spojení na místo, kde dochází k protiprávnímu jednání, respektive místo, kde dochází k narušení právem chráněného zájmu. Právě vyřčené logicky předurčuje podobu klasického hraničního určovatele lex loci delicti. Skutečností však zůstává, 4 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Instituty českého mezinárodního práva soukromého. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 166. 5 KALENSKY, Pavel. Trends of Priváte InternationalImw. Prague: Academia, 1971, s. 82—83. 6 SYMEONIDES, Symeon C. Result-Selectivism in Priváte International Law. Roman Priváte International Imw <& Comparative Priváte Imw Revieip, 2008, s. 2. 7 KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ, Květoslav RŮŽIČKA a kol. Mezinárodní právo soukromé. 8. vyd. Plzeň — Brno: Aleš Čeněk — Doplněk, 2015, s. 116. 470 Jiří Valdhans že samotný Savigny se v případě mimo smluvních závazků klonil spíše k použití lex fori8 K prosazení vedoucí role lex loci delicti významně přispěl stoupenec internacionalistické školy von Bar. Podle něj by aplikace kteréhokoliv jiného práva byla porušením územní suverenity státu, kde byl delikt spáchán. Situaci, kdy by sice bylo možné nalézt určitý nárok podle právního řádu lexfori a přitom by neexistoval žádný podle lex loci delicti, shledával von Bar jako naprosto nespravedlivou a za dávající podnět k foru shopping. Von Barová teorie ospravedlnění lex loci delicti skrz teritoriální suverenitu nalezla odraz v common-law systémech Velké Británie a Spojených států a přetrvala do určité míry také ve francouzské doktríně. Zastánci této teorie argumentují ve prospěch ospravedlnění zejména účelovostí, vhodností — subjekt nemůže být odsouzen za delikt podle právního řádu fóra, jestliže toto jednání nebylo trestné v místě, kde bylo vykonáno.9 Kritérium lex loci delicti ovšem může dostatečně sloužit svému účelu, jestliže se oba aspekty deliktního jednání, tj. jak příčina, tak následek, odehrají na stejném místě, resp. ve stejném státě. Tomu bude u všech kontaktních deliktů, jako jsou ublížení na zdraví či způsobení materiální škody u dopravních nehod, nehod na lyžích, kole apod. Nepostačuje však u deliktů potenciálně distančních, jako je např. poškození životního prostředí, nekalá soutěž, pomluva. V těchto případech totiž může v jednom státě dojít k deliktnímu jednání {lex loci delicti commissi), které vyvolá účinky ve státě jiném {lex loci damni infecti). Historicky původní představou bylo využití lex loci delicti commissi— to ostatně vyplývá i z výše uvedeného o odklonu od lex fori. O naprosto převažujícím používání tohoto hraničního určovatele, tentokrát ještě i v období po II. světové válce hovoří Rohlík,10 který uvádí základní hypotézy, na nichž je toto kritérium postaveno: • vznik škody lze nejlépe posoudit podle práva místa, kde došlo k jedné z možných událostí považovaných za příčinu škody; ZIMMERMANN, Michal Arturovič. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Právník, 1933, s. 256. MORSE, Christopher George John. Torts in Private International Law. In: GRAVESON, H. Ronald (ed.). Problems in Private International Imw. Amsterdam: North-Holland Publishing Company, 1978, kapitoly 3, 5, 6, 11. ROHLÍK, Josef. Poznámka k novým tendencím při posuzování náhrady škody ex delicto v mezinárodním právu soukromém. Časopis pro mezinárodní právo, 1966, roč. 10, s. 59. 471 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče • z hlediska teritoriální působnosti muselo být porušeno právo delicti commissi, a tudíž výhradně ustanovení tohoto práva mohou stanovit následky jeho porušení. Týč ho doplnil o další argumenty:11 • na realizaci odpovědnosti z deliktu má největší zájem stát, kde byl delikt spáchán; • odpovědnost je následek protiprávnosti, ta zase porušením objektivního práva, tudíž pro posouzení odpovědnosti je nutné postupovat podle práva, které bylo porušeno, tj. práva místa jednání; • subjekt je podroben v okamžiku jednání právu místa jednání; • právní vědomí pachatele jej vede k tomu, aby posuzoval své jednání podle práva platného v místě jednání; • poškozený očekává, že mu bude škoda nahrazena podle práva místa protiprávního jednání. Od 50. let minulého století se však v teorii i praxi mezinárodního práva soukromého objevují tendence odklánějící se od lex loci delicti commissi. K základním důvodům tohoto posunu patří stále výraznější internacionalizace mezinárodního života a s tím spojená rostoucí fluktuace obyvatelstva a také postupná objektivizace dříve subjektivní odpovědnosti či vytváření různých typů objektivní odpovědnosti. Podle lex loci delicti commissi by tak byly posuzovány případy, kdy tento právní řád by neměl žádné úzké spojení ani ke škůdci, ani poškozenému nebo důsledkům škodného jednání. Zároveň se cíl kolizní normy posunul od nalezení práva optimálního z kolizního hlediska k určení míry postihu škůdce směrem k nalezení práva kolizně optimálního k určení míry odškodnění poškozeného. Zjednodušeně lze říci, že přestal být kladen důraz na sankční funkci, kdy použití právního řádu místa, kde vznikla škoda, bylo plně odůvodněné, a začíná se zdůrazňovat funkce kompenzační, kdy využití práva místa vzniku škody v mnoha případech selhává a jeho bezvýjimečná aplikace je tedy neudržitelná.12 Zcela zřetelným dokladem tohoto posunu je obecné pravidlo v nařízení Rím II, n TYC, Vladimír. K některým kolizním otázkám náhrady škody ex delicto. In: Sborník prací učitelů Právnické fakulty — VII Brno: Universita J.E.Purkyně, 1977, s. 189. 12 TYC, Vladimír. K některým kolizním otázkám náhrady škody ex delicto. In: Sborník prací učitelů Právnické fakulty — VII. Brno: Universita J.E.Purkyně, 1977, s. 192—195; nebo KRÁL, Richard. Ke kolizní úpravě občanskoprávní mimosmluvní odpovědnosti. Právník, 1989, č. 8, s. 691, 692. 472 Jiří Valdhans které nejen že využívá pouze variantu lex loci damni infecti, ale pro odstranění jakýchkoliv pochybností explicitně vylučuje v základní rovině použití lex loci de Ucti commissi. To nicméně nevylučuje fakt, aby právo místa jednání bylo využito prostřednictvím tzv únikové doložky umožňující zohlednit veškerá specifika konkrétního případu. Jako určitý mezistupeň mezi využitím jedné či druhé krajní varianty lze poukázat na československou úpravu v § 15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Toto ustanovení obsahovalo obě varianty v alternativním vztahu, kdy výběrem je nadán soud.13 Vodítka výběru nabízí Týč, podle něj je kritérium lex loci delicti commissiVhodnější tam, kde je známo místo deliktního jednání, lze jej určit, a kde nelze jednoznačně specifikovat místo, kde vznikla škoda, např. proto, že se projevila ve více státech. Naopak lex loci damni infecti by volil v případě, kdy místo protiprávního jednání bude nahodilé nebo z jiného důvodu nepodstatné.14 4 MOŽNOST ZOHLEDNĚNÍ JINÉHO PRÁVA NEŽ LEX LOCI DAMNI INFECTI Přesto, že unijní kolizní úprava v nařízení Rím II v obecném pravidle využívá hraniční určovatel lex loci damni infecti, neznamená to, že právo místa deliktního jednání zůstává zcela opomenuto. Nemáme na mysli pouze zmíněnou možnost jeho využití prostřednictvím únikové doložky, ale zejména problematiku pravidel bezpečnosti a chování.15 Jedná se o způsob možné reflexe veřejného zájmu při procesu aplikace cizího práva. Koncepce pravidel bezpečnosti a chování vychází z toho, že pachatel deliktu se musí chovat v souladu s těmito pravidly vydanými státem, v němž jednal,16 a to bez ohledu na právo rozhodné pro následné soukromoprávní důsledky jeho 13 KUČERA, Zdeněk a Luboš TICHY. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním: komentář. Praha: Panorama, 1989, s. 133. 14 TYC, Vladimír. K některým kolizním otázkám náhrady škody ex delicto. In: Sborník prací učitelů Právnické fakulty — VII Brno: Universita J.E.Purkyně, 1977, s. 190. 15 Někdy označovány také jako „local data" — viz NISHITAMI, Yuko. The Rome II Regulation from a Japanese Point of View. In: BONOMI, Andrea a Paul VOLKEN (eds.). Yearbook of Priváte International Law. Volume IX — 2007. Munich: Sellier. European Law Publishers; Berne: Staempfli Publishers Ltd; Lausanne: Swiss Institute of Comparative Law, 2008, s. 182. 16 Stejně tak i ESSEN, W. Eric. Convention on the LawApplicable to Trajfic Accidents. Explanatory Report [online]. S. 26 [cit. 10. 10. 2011]. 473 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče chování.17 Bylo by proto vůči pachateli nespravedlivé, pokud by tyto normy nebyly brány v potaz. Jedná se například o pravidla silničního provozu, technické standardy výrobků, pravidla bezpečnosti práce nebo technické požadavky ve stavebnictví.18 Může se jednat jak o normy vydávané státní správou, tak samosprávou.19 Jejich typickým použitím bude zohlednění při stanovení odpovědnosti či míry odpovědnosti pachatele z pohledu konstatování protiprávnosti jeho jednání. Ten bude moci například namítat, že jeho jednání není protiprávní, neboť bylo činěno v souladu s těmito pravidly místa jednání. Stejně tak si lze představit situaci, kdy pachatel nepovolá tyto normy, aby byla konstatována legálnost jeho jednání, ale k poukázání na vadnost jednání poškozeného20 (například nepřipoutání bezpečnostním pásem poškozeným v dopravní nehodě). Zajímavostí práce s pravidly bezpečnosti a chování je fakt, že i nařízením Rím II jsou vnímána jako skutková otázka, která musí být stranou navržena a dokázána. Proto také záleží na soudu, jakou roli jim přiřkne, přičemž bude patrně zohledňovat míru předvídatel-nosti a zároveň i profesionalitu pachatele.21 Další variantou zohlednění veřejného zájmu je možnost využití výhrady veřejného pořádku — tradičního institutu mezinárodního práva soukromého. Ten v kolizní rovině umožňuje odmítnout použití cizího práva, případně v rovině procesní odmítnout uznat cizí soudní rozhodnutí, jestliže účinky ať už cizího práva, či předmětného soudního rozhodnutí vykazovaly zásadní rozpor s veřejným pořádkem práva fóra. V souvislosti s mimo smluvními závazky lze upozornit zejména na problematiku tzv. punitive damages. Možnost využití výhrady veřejného pořádku v souvislosti s tímto 17 Commission of the European Communities. Proposal for a Regulation of the European Parliament and the Council on the law applicable to non-contractual obligations („ROME II"). COM(2003) 427 final [online]. 2003, s. 25 [cit. 2. 5. 2019]. 18 Srovnej PAUKNEROVA, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 298; NISHITAMI, Yuko. The Rome II Regulation from a Japanese Point of View. In: BONOMI, Andrea a Paul VOLKEN (eds.). Yearbook of Private International Haw. Volume IX — 2007. Munich: Sellier. European Law Publishers; Berne: Staempfli Publishers Ltd; Lausanne: Swiss Institute of Comparative Law, 2008, s. 183. 19 ESSEN, W. Eric. Convention on the Law Applicable to Traffic Accidents. Explanatory Report [online]. S. 26 [cit. 10. 10. 2011]. 20 DICKINSON, Andrew. The Rome II Regulation. The Taw Applicable to Non-Contractual Obligations. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 641. 21 SYMEONIDES, Symeon C. Rome II and Tort Conflicts: A Missed Opportunity. The American Journal of Comparative Taw, 2008, roc. 56, č. 1, s. 214. 474 Jiří Valdhans common-law institutem byla analyzována mimo jiné také českým Nejvyšším soudem v rozsudku 30 Cdo 3157/2013, který mimo jiné podává poměrně pečlivou analýzu přístupu vrcholných soudních institucí jak v evropských státech, tak ve vybraných státech USA. Český Nejvyšší soud odmítl použití výhrady veřejného pořádku vůči sankční náhradě škody obecně. Naopak připustil použití tohoto institutu, když vyšší (intenzivnější) újma ospravedlňuje vyšší náhradu, a dále to, když nejsou kompenzační a sankční složka náhrady ve zjevném nepoměru ve prospěch sankční složky (tj. zda není kompenzační složka náhrady újmy zjevně nižší než složka sankční) a když výše náhrady nepřípustným způsobem nezasahuje do majetkových práv povinné osoby (tj. není likvidační, nemá rdousící efekt). Zcela na závěr si dovolím zmínit zajímavou variantu, která nepatří zcela do této kapitoly a spíše by si, v případě komplexnějšího rozboru, zasloužila samostatné pojednání. Výše byla zmíněna možnost alternativního využití hraničního určovatele lexlocidelicticommissi'a lex loci damni infecti. Alternativnost ve vztahu těchto dvou hraničních určovatelů ovšem není jedinou variantou nastavení vztahu možných hraničních určovatelů. Anglické právo dlouhou dobu využívalo při úpravě mimo smluvních závazků výhradně, v současné době stále ještě využívá, ovšem pouze pro úpravu porušení osobních a osobnostních práv včetně pomluvy, kumulaci lex loci delicti commissi a lexfori, neboli tzv double-actionability rule. Aby bylo možné před anglickými soudy vymáhat náhradu škody způsobené deliktním jednáním, muselo být tvrzené jednání protiprávní jak podle lex loci delicti commissi, tak podle práva fóra, tedy práva britského. Jestliže podle jednoho z těchto dvou právních řádů bylo jednání kvalifikovatelné jako souladné s právem, nebyla žaloba úspěšná. Nutnost použití práva fóra byla dána jednak zvýšeným důrazem na procesně-právní stránku sporu, čímž se i v současnosti odlišují common-law systémy od kontinentálních, jednak i snahou považovat vlastní právo za vhodnější než jiné právní řády.22 Omezení zřetelného upřednostnění práva fóra spočívalo právě v zohlednění lex loci delicti commissi jako druhého, kumulativně používaného pravidla. Anglické právo však nebylo v tomto přístupu osamělé. S určitou 22 TYČ, Vladimír. K některým kolizním otázkám náhrady škody ex delicto. In: Sborník prací učitelů Právnické fakulty — VII Brno: Universita J.E.Purkyně, 1977, s. 187. 475 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče obdobou stejného přístupu bylo možné se setkat v německém BGB z roku 1896 nebo i v sovětské nauce.23 Literatura Commission of the European Communities. Proposal for a Regulation of the European Parliament and the Council on the law applicable to non-contractual obligations („ROME II"). COM(2003) 427 final [online]. 2003, 40 s. [cit. 2.5.2019]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/ TXT/PDF/?uri=CELEX:52003PC0427 & from=CS DICKINSON, Andrew. The Rome II Regulation. The Taw Applicable to Non-Contractual Obligations. Oxford: Oxford University Press, 2008, 797 s. ISBN 978-0-19-928968-4. ESSEN, W Eric. Convention on the Law Applicable to Traffic Accidents. Explanatory Report [online]. 46 s. [cit. 10. 10. 2011]. Dostupné z: https:// assets.hcch.net/upload/expll9e.pdf KALENSKY, Pavel. Trends of Private International Taw. Prague: Academia, 1971,308 s. KRÁL, Richard. Ke kolizní úpravě občanskoprávní mimo smluvní odpovědnosti. Právník, 1989, č. 8, s. 687—695. KUČERA, Zdeněk, Monika PAUKNEROVÁ, Květo slav RŮŽIČKA a kol. Mezinárodní právo soukromé. 8. vyd. Plzeň — Brno: Aleš Čeněk — Doplněk, 2015, 430 s. ISBN 978-80-7380-550-0. v _ _____' KUČERA, Zdeněk a Luboš TICHY. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním: komentář. Praha: Panorama, 1989, 362 s. ISBN 80-7038-020-9. MORSE, Christopher George John. Torts in Private International Law. In: GRAVESON, Ronald H. (ed.). Problems in Private International Taw. Amsterdam: North-Holland Publishing Company, 1978, 411 s. ISBN 978-0444851680. NISHITAMI, Yuko. The Rome II Regulation from a Japanese Point of View. In: BONOMI, Andrea; VOLKEN, Paul (eds.). Yearbook of Private International Taw. Volume IX — 2007. Munich: Sellier. European Law Publishers; Berne: Staempfli Publishers Ltd; Lausanne: Swiss Institute of Comparative Law, 2008, s. 175-192. ISBN 978-3-86653-071-3. 23 TYČ, Vladimír. K některým kolizním otázkám náhrady škody ex delicto. In: Sborník prací učitelů Právnické'fakulty — VII. Brno: Universita J.E.Purkyně, 1977, s. 188. 476 Jiří Valdhans PAUKNEROVA, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C.FLBeck, 2008, 441 s. ISBN 978-80-7400-034-8. ROHLÍK, Josef. Poznámka k novým tendencím při posuzování náhrady škody ex delicto v mezinárodním právu soukromém. Časopispro mezinárodní právo, 1966, roč. 10. ROZEHNALOVA, Naděžda. Instituty českého mezinárodního práva soukromého. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, 272 s. ISBN 978-80-7552-501-7. SYMEONIDES, C. Symeon. Result-Selectivism in Private International Law. Roman Private International Paw & Comparative Private Paw Review, 2008, s. 1-30. SYMEONIDES, C. Symeon. Rome II and Tort Conflicts: A Missed Opportunity. The American Journal of Comparative Paw, 2008, roč. 56, č. 1, s. 173-222. ISSN 0002-919X. TÝČ, Vladimír. K některým kolizním otázkám náhrady škody ex delicto. In: Sborník prací učitelů Právnické fakulty — VTP. Brno: Universita J.E.Purkyně, 1977, s. 187-199. Von BAR, Christian. The Interaction of Contract Paw and Tort and Property Paw in Europe. München: Sellier, 2004, 541 s. ISBN 3-935808-20-8. Zimmermann, Michal Arturovič. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Právník, 1933, 445 s. Judikatura Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 26. března 1992, Mario Reichert, Hans-Heinz Reichert and Ingeborg Kockler v. Dresdner Bank AG, věc C-261/90. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 27. října 1998, RJunion européenne S A and Others v. Spliethoff s BevrachtingskantoorBV and the Master of the vessel Alblasgracht V002, věc C-51/97. 477 jedna gratulácia a dve úvahy k aktuálnym problémom medzinárodného práva Peter Vršanský Na úvod príspevku pripájam svoje úprimné blahoželanie môjmu vzácnemu kolegovi p. profesorovi Vladimírovi Tyčoví k jeho okrúhlemu životnému jubileu. Z# srdca mu želám do budúcnosti veľa úspechov v osobnom aj pracovnom živote, najmä mnoho vedeckého a pedagogického zanietenia, veľa zdravia, šťastia, lásky, pohody a porozumenia v kruhu blízkych aj spolupracovníkov. Jubilanta poznám už dlhé roky, v minulom tisícročí sme sa stretávali na spoločných zasadnutiach katedier medzinárodného práva československých právnických fakúlt, ako aj pri rôznych vedeckých konferenciách, seminároch a iných podujatiach venovaných medzinárodnému právu. Ako sa ukazuje, obaja sme mali radi medzinárodné právo už v štádiu nascitura. Vždy som si Vladimíra vážil pre jeho vysokú odbornosť a morálnu integritu. Je predstaviteľ československej a českej vedy medzinárodného práva, známy doma aj v zahraničí Navyše všetci si ho vážime ako dobrého človeka a výborného spoločníka pri neformálnych spoločenských stretnutiach, organizovaných v rámci „follow up " vedeckých a pedagogických podujatí V mojich očiach je a zpstáva Colasom Breugnonom — „dobrým človekom, ktorý ešte žije ". Tak ako o Colasovipred 100 rokmi napísal v známej novele Romain Rolland. Vzhľadom na to, že p- profesor V. Týč sa v priebehu uplynulých rokov venoval výskumu širokého okruhu medzinárodnoprávnych problémov vzťahujúcich sa na oblasť medzinárodného práva verejného, medzinárodného práva súkromného a najmä európskeho práva, rozhodol sa prispieť do odbornej diskusie v rámci tohto zborníka dvomi úvahami k medzinárodnoprávnym témam, ktorým som sa venoval v poslednom období v rámci vlastného vedeckého výskumu Prvá úvaha príspevkuje venovanáproblematike niektorých * Doc. JUDr. Peter Vršanský, CSc, Katedra medzinárodného práva a medzinárodných vzťahov, Právnická fakulta, Univerzita Komenského, Bratislava, Slovenská republika / Email: peter.vrsansky@flaw.uniba.sk 479 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče medzinárodnoprávnych aspektov kybernetických hrozieb a kybernetických útokov. Druhá úvaha je venovaná otázke kritéria morálnosti pri výběre sudcov medzinárodných súdov. Obidve otázky majú, ako je %náme, interdisciplinárny rozmer. Pokiaľ oslávenca a ostatných kolegov čo len trochu ^aujmú, bude to pre mňa veľká česť a vyznamenanie. I. KYBERNETICKÉ HROZBA A KYBERNETICKÉ ÚTOKY-POVOLENÝ PROSTRIEDOK RIEŠENIA MEDZINÁRODNÝCH SPOROV? Anotace Posudzovaná téma je aktuálna, náročná, zložitá, komplexná, interdisciplinárna a mnohorozmerná. Pozornosť treba venovať nielen tomu, že kybernetická hrozba a kybernetický útok je moderná zbraň porušiteľa medzinárodného práva, ale aj tomu že predstavujú moderný účinný legálny prostriedok slúžiaci na ochranu základných hodnôt Charty OSN. Klíčová slova Medzinárodné právo; kybernetické hrozby; kybernetický útok; prostriedok ochrany základných hodnôt Charty OSN. Problematika medzinárodnoprávnych aspektov kybernetických hrozieb, kybernetických útokov a kybernetickej bezpečnosti je vysoko aktuálna, náročná, zložitá, komplexná, interdisciplinárna a mnohorozmerná téma, a to nielen z hľadiska potreby analýzy čiastkových aspektov problematiky kybernetickej bezpečnosti, ale aj z hľadiska vývojového. Aktuálnosť témy potvrdzuje súčasný vývoj medzinárodnej situácie, narastajúce hrozby a útoky v oblasti kybernetickej komunikácie, ktoré priamo či nepriamo ovplyvňujú celkový vývoj medzinárodných vzťahov. Všetky dôsledky útokov dnes ešte nie je možné s úplnosťou predvídať. Medzinárodné spoločenstvo štátov však musí na uvedené výzvy, formulované v oblasti materiálnych prameňov medzinárodného práva, pohotovo reagovať prijímaním nových medzinárodnoprávnych pravidiel v oblasti 480 Peter Vršanský zmluvných prameňov, obyčajových noriem ako aj formulovaním nových všeobecných zásad medzinárodného práva vzťahujúcich sa na túto oblasť. Zložitosť témy vyplýva najmä zo zložitosti komplexu právnych otázok spojených s pertraktovanou témou. Ci už ide o otázky subjektivity, prameňov, pravidiel a zásad, kodifikácie, riešenia sporov, zodpovednosti, sankcií či donútenia v súvislosti s kybernetickými hrozbami, útokmi alebo bezpečnosťou. Mnohé z právnych problémov len čakajú na medzinárodnoprávnu úpravu. Keďže ide o živú oblasť skúmania, doterajšie výsledky dosiahnuté v oblasti tvorby a aplikácie medzinárodného práva, otvárajú priestor pre ďalší podrobnejší výskum medzinárodnoprávnych aspektov vo vzťahu k uvedenej problematike. Mnohé odborné úvahy venované otázke kybernetických hrozieb, útokov a bezpečnosti však posudzujú tieto javy len v súvislosti s konaním porušujúcim medzinárodné právo. Teda posudzujú kybernetické útoky a hrozby ako útočnú zbraň používanú páchateľmi v rozpore s normami medzinárodného práva, v rozpore s cieľmi a zásadami Charty OSN. Domnievame sa, že k problematike však možno pristupovať aj z iného pohľadu. V tomto zmysle, kybernetické hrozby či útoky sú nielen nástroje, pomocou ktorých štát porušuje medzinárodné právo, ale aj účinné nástroje štátov či medzinárodného spoločenstva štátov, ktoré sa usilujú práve s pomocou kybernetických hrozieb alebo kybernetických útokov odstrániť hrozbu mieru, obnoviť mier alebo zabrániť kybernetickým hrozbám a útočným činom odporujúcim cieľom a zásadám Charty OSN. Kybernetická hrozba a útok teda môže slúžiť nielen hrozná útočná zbraň porušiteľa pravidiel medzinárodného práva, ale aj ako mimoriadne účinná obranná zbraň tých, čo chránia pravidlá medzinárodného práva pred nežiaducim porušením. V takom prípade, kybernetickej hrozba alebo kybernetický útok budú predstavovať legálne konanie „zlučiteľné s cieľmi Charty OSN", zamerané proti štátu, ktorého konanie je „nezlučiteľné s cieľmi a zásadami Charty OSN". Nemožno pochybovať, že v otázke právnej úpravy kybernetickej bezpečnosti vývoj materiálnych prameňov medzinárodného práva ďaleko predbieha vývoj formálnych prameňov medzinárodného práva. 481 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Komisia OSN pre medzinárodné právo sa v súčasnosti nezaoberá otázkou kodifikácie alebo pokrokového rozvoja medzinárodného práva v oblasti kybernetických hrozieb a bezpečnosti. Zdá sa, že má na starosti mnohé iné oveľa dôležitejšie špecifické otázky, ktoré sú zaradené v jej súčasnom pracovnom programe. V podmienkach absencie základných prameňov medzinárodného práva upravujúcich kybernetické hrozby, útoky a bezpečnosť sa tak otvára široký priestor pre úvahy de lege ferenda na úrovni pomocných prameňov medzinárodného práva - judikatúry medzinárodných súdov, a osobitne náuky medzinárodného práva. Pokiaľ ide o judikatúru medzinárodných súdov, zatiaľ neexistujú súdne rozhodnutia, kde by boli hlavným predmetom sporu konkrétne kybernetické útoky. K analýze niektorých širších medzinárodnoprávnych súvislostí kybernetických hrozieb by bolo možné per analogiam, prípadne na základe iných argumentov právnej interpretácie využiť napríklad nasledujúce súdne rozhodnutia: Wimbledon judgment1 The Case of the S S „Lotus",2 Factory at Chor^owjudgment3 Corfu Channel Case4 Reparation for Injuries advisory opinion,5 Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua,6 United States Diplomatic and Consular Staff in Tehran j Gabäkovo-Nagymaros Project,8 Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons,9 Oil Platforms.10 1 Judgment of the Permanent Court of International Justice of 17 August 1923, S.S. Wimbledon (U.K. v. Japan). 2 Judgment of the Permanent Court of International Justice of 7 September 1927, The Case of the S.S. Tottis (France v. Turkey). 3 Judgment of the Permanent Court of International Justice of 13 September 1928, The Factory at Chorion*, The Merits (Germany v. Poland). 4 Judgment of the International Court of Justice of 9 April 1949, Corfu Channel (United Kingdom v. Albania). 5 Advisory Opinion of the International Court of Justice of 11 April 1949, Reparation of Injuries Suffered in the Service of the United Nations. 6 Judgment of the International Court of Justice of 6 November 1984, Military and Paramilitary Activities in and Against Nicaragua (Nicaragua v. United States). 7 Judgment of the International Court of Justice of 24 May 1980, United States Diplomatic and Consular Staff in Tehran (United States v. Iran). 8 Judgment of the International Court of Justice of 25th September 1997, Gabäkovo-Nagymaros Project (Hungary v. Slovakia). 9 Advisory Opinion of the International Court of Justice of 8 July 1996, Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons. 10 Judgment of the International Court of Justice of 6 November 2003, Oil Platforms (islamic Republic of Iran v United States of America). 482 Peter Vršanský Pokiaľ ide o náuku medzinárodného práva z posledných rokov, tejto problematike sa v rôznej šírke, intenzite a z rôznych uhlov pohľadu v posledných rokoch venujú mnohí autori. Niektoré práce sú uvedené v zozname literatúry k tomuto príspevku. Ako je známe, v Slovenskej republike bol prijatý zákon č. Zákon č. 69/2018 Z. z. o kybernetickej bezpečnosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov a Koncepcia kybernetickej bezpečnosti Slovenskej republiky na roky 2015-2020. Ukazuje sa, že pri hľadaní optimálneho právneho riešenia vznikajúcich výziev sa na rad opätovne dostáva nutnosť „glosovania" medzinárodnoprávnej úpravy zaniknutého bipolárneho sveta 20. storočia na spôsob stredovekých „glo sáto rov" rímskeho práva zaniknutého Rímskeho impéria zo 14. storočia (Bartolus, Baldus). Bude sa tak diať až do času, keď budú prijaté nové základné normatívne pramene medzinárodného práva, nové medzinárodnoprávne pravidlá komplexne upravujúce právne aspekty problematiky kybernetických hrozieb, útokov a bezpečnosti na úrovni sveta a materiálnych prameňov medzinárodného práva 21. storočia. Je nepochybné, že problematika kybernetických hrozieb jednoznačne zasahuje nielen do oblasti úpravy medzinárodného práva verejného, medzinárodného práva súkromného, medzinárodného obchodu, medzinárodných vzťahov, vnútroštátneho práva, európskeho práva, ale aj do oblasti iných spoločenských vied, prírodných vied, technických vied, oblasti ITT, výskumu umelej inteligencie a iných vedných disciplín. Navyše, súčasné medzinárodné právo, vnútroštátne právo jednotlivých štátov, právo EÚ a či širšie chápané európske právo, zatiaľ vôbec neupravujú právny postup v prípadu výskytu budúcich hrozieb, akými sú napríklad autonómna vôľa počítačových systémov, nadobudnutá bez súhlasu človeka, a ohrozujúca samotné prežitie človeka a ľudskej civilizácie ako takej, porno-cou zničujúcich kybernetických hrozieb či útokov. Úvahy na túto tému zatiaľ neprekročili úroveň filmového umenia alebo odbornej diskusie a pokusov prijať pravidlá s normatívnou kvalitou „soft law". Súčasné medzinárodné právo tak isto nedáva odpoveď ani na budúce kybernetické hrozby zo strany iných civilizácií v kozmickom priestore. 483 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Z hľadiska sémantickej analýzy bude zaujímavé posudzovať hlavné obsahové znaky a rozsah pojmov „kybernetický priestor" a „kozmický priestor", ako aj to, či tieto dva pojmy sú zlučiteľné, a ak áno, aké majú vzájomné prieniky, ako aj či medzi nimi existuje vzťah rovnosti alebo vzťah subordinácie. Zatiaľ vieme iba to, že podľa Zmluvy o kozme z roku 1967: „Zmluvné štáty povaľujú kozmonautov %a vyslancov ľudstva v kozmickom priestore". Otázka znie „ku komu" ich ľudstvo vysiela? Pokiaľ ide o vymedzenie hlavných obsahových znakov a rozsah pojmu „kybernetický priestor", existuje viacej ponúkaných definícií. Ich analýza prekračuje rámec tohto príspevku. V každom prípade, domnievame sa, že väčšina definícií sa sústreďuje prevažne na „technické otázky", pričom za kybernetický priestor treba považovať v prvom rade ľudské myslenie. Výraz „v prvom rade" treba interpretovať v súčasnom význame, pretože kto vie, či ľudské myslenie nebude v budúcnosti z kybernetického priestoru úplne vytlačené nejakým objektívne vzniknutým mimoľudským faktorom. Odpoveď na otázku, prečo ľudské myslenie určite tvorí jeden z hlavných znakov obsahu pojmu „kybernetický priestor" je to, že ľudské myslenie je v podstate elektrický prúd, prenášaný neurónmi. Zatiaľ len neurónmi, pretože, hoci sa o „bezdrôtovom spojení" medzi ľudskými mozgami mnohé tuší, zatiaľ neexistujú presvedčivé dôkazy, že naozaj existuje. Na druhej strane, ak sa už podarilo dokázať prenášať elektrický prúd „bez drôtov" v prípade rádiového, televízneho, telefónneho či telegrafického spojenia, je vysoko pravdepodobné, že raz sa podarí prenášať na vzdialenosť v rámci kybernetického priestoru „bez drôtov" aj ľudské myšlienky, ktoré nie sú ničím iným ako elektrickými prúdmi na báze slaboprúdov. Mnohorozmernosť kybernetických hrozieb možno jednoznačne odvodiť z prejavov minulých, súčasných a odhadovaných budúcich prejavov kybernetických hrozieb a útokov. O mnohých sa zmieňujú rôzny odborníci, medzinárodné organizácie a inštitúcie v rámci skúmania tejto aktuálnej problematiky. Závery Dobromyseľnou interpretáciou Charty OSN a iných relevantných medzinárodných dokumentov, vychádzajúcou z obvyklého významu použitých výrazov, prihliadajúcou na kontext a širšie súvislosti, ako aj na predmet a účel 484 Peter Vršanský Charty OSN a relevantnej medzinárodnoprávnej úpravy, môžeme dospieť k na nasledujúcim oprávneným možnostiam využitia kybernetických hrozieb a útokov: • Kybernetická hrozba ako „iný mierový prostriedok" urovnania sporu (v zmysle ustanovení kapitoly VI článku 33 ods. 1 Charty OSN). • Kybernetická hrozba ako „odporúčaný prostriedok" mierového urovnania sporu (v zmysle ustanovení kapitoly VI článku 36 ods. 1 Charty OSN). • Kybernetická hrozba alebo útok ako „odporúčané donucujúce opatrenie bez použitia sily" (v zmysle ustanovení kapitoly VII článkov 39-43 Charty OSN). • Kybernetická hrozba alebo útok ako „akt sebaobrany" (v zmysle ustanovenia článku 51 Charty OSN). • Kybernetická hrozba alebo útok ako „Chartou OSN neobmedzený regionálny prostriedok" na zachovanie mieru a bezpečnosti (v zmysle kapitoly VIII článku 52 Charty OSN). • Kybernetická hrozba a útok ako „Chartou OSN neobmedzené opatrenie" proti „nepriateľským štátom" (v zmysle ustanovenia článku 107 Charty OSN). • Kybernetická hrozba alebo útok ako „okolnosť vylučujúca protiprávnosť konania štátu" (v zmysle Článkov o zodpovednosti štátu za medzinárodné protiprávne konanie). Medzi tieto okolnosti môže patriť napríklad použitie kybernetickej hrozby či útoku na základe súhlasu poškodeného štátu, ich použitie vo forme legálneho protio-patrenia, ich použitie vo forme sebaobrany, použitie z dôvodu krajnej núdze, z dôvodu stavu tiesne, z dôvodu pôsobenia vis major, alebo z dôvodu prednostného rešpektovania kogentných noriem medzinárodného práva a pod. • Kybernetická hrozba alebo útok ako „sankcia" (štrukturálny element právnej normy medzinárodného práva verejného, medzinárodného práva súkromného, medzinárodného práva obchodného, práva EU, európskeho práva, vnútroštátneho práva). Potreba regulovať spoločenské vzťahy v nových podmienkach 21. storočia teoreticky nevylučuje aplikovať uvedenú sankciu proti porušovateľov právnych 485 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče povinností v záujme obnovenia pôvodného právneho stavu, zabezpečenia náhrady škody, kompenzácie či satisfakcie. • Kybernetická hrozba alebo útok ako akt agresie" Na druhej strane, stále je dôležité posudzovať problém kybernetických hrozieb a útokov z pohľadu porušovania medzinárodného trestného práva, konkrétne v súvislosti s presným vymedzením skutkovej podstaty zločinu agresie, kde by kybernetická hrozba či útok predstavovala naplnenie skutkovej podstaty zločinu agresie. Ale tak isto aj z pohľadu iných konaní „nezlučiteľných s cieľmi a zásadami Charty OSN". Literatura ANDRASKO, Jozef a kol. Zákon o kybernetickej bezpečnosti. Komentár. Bratislava: Wolters Kluwer SR, s. r. o., 2018, 548 s. ISBN 978-80-8168-905-5. BROWN, Gary a Keira POELLET. The customary law of cyberspace. Strategic Studies Quarterly [online]. 2012, roč 6, č. 3, s. 126—145 [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://www.hsdl.org/?view & did=722315 BRUNER, Tomáš. K podmínkám a způsobu aplikace mezinárodního humanitárního práva na kybernetické operace. In: BÍLKOVA, Veronika. Mezinárodní humanitární právo: vznik, vývoj a nové výzvy- Praha: Univerzita Karlova, 2015, 264 s. ISBN 9788087975350. CORN, Gary a Robert TAYLOR. Sovereignty in the Age of Cyber. American Journal of International Faw Unbound, 2017, roč. Ill, s. 207—212. doi:10.1017/aju.2017.57 GABRIS, Tomáš. E-suverenita a hranice v kyberpriestore. In: Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie ÚSTAVA NA INTERNETE A INTERNET V ÚSTAVE, BRATISEAVSKÉ PRÁVNICKÉ FÓRUM 2018. Bratislava: Univerzita Komenského, 2018, s. 47-58. ISBN 978-80-7160-482-2. GEERS, Kenneth. Cyber War in Perspective: Russian Aggression against Ukraine. Tallinn: NATO CCD COE Publications, 2015, 175 s. ISBN 978-9949-9544-4-5. GINSBURG, Tom. Introduction to Symposium on Sovereignty, Cyberspace, and Tallinn Manual 2.0. American Journal of International Faw Unbound, 2017, roč. Ill, s. 205-206. doi:10.1017/aju.2017.57 HANKO, Milan. Hybridná forma vedenia vojny. Vojenské reflexie, 2015, roč. X, č. 2, s. 67-81. ISSN 1336-9202. 486 Peter Vršanský HOMBURGER, Zine. The Necessity and Pitfall of Cybersecurity Capacity Building for Norm Development in Cyberspace, Global SocietyJournal, 2019, roč. 33, č. 2, s. 224-242. DOI doi.org/10.1080/13600826.2019.1569502 JOSCÁK, Martin. Konflikty v šedej zóne. Bezpečnostné fórum 2018. Banská Bystrica: Interpolis, 2018, s. 169-176. ISBN 978-80-972673-5-3. JURČÁK, Vojtech a Jozef TURAC. Hybridné vojny - výzva pre NATO. Bezpečnostné fórum 2018. Banská Bystrica: Interpolis, 2018, s. 177—184. ISBN 978-80-972673-5-3. KAZANSKÝ, Radoslav a Radoslav IVANČÍK. Kybernetická bezpečnosť a DDoS útoky. Bezpečnostné fórum 2018. Banská Bystrica: Interpolis, 2018, s. 185-192. ISBN 978-80-972673-5-3. LEWIS, James A. Compelling Opponents to Our Will: The Role of Cyber Warfare in Ukraine. In: GEERS, Kenneth. Cyber War in Perspective: Russian Aggression against Ukraine. Tallinn: NATO CCD COE Publications, 2015, 175 s. ISBN 978-9949-9544-4-5. MELZER, Nils. Cyber Warfare and International Law. UNIDIR Resources [online]. United Nations Institute for Disarmament Research, 2011 [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: http://unidir.org/files/publications/pdfs/ cyberwarfare-and-international-law-382.pdf MRÁZEK, Josef. Mezinárodní právo v kybernetickém prostoru. Právník, 2014, roč. 153, č. 7, s. 537-561. ISSN 0231-6625. ROSCINI, Marco. Cyber Operations and the Use of Porce in International Taw. Oxford: Oxford University Press, 2014, 336 s. ISBN 9780199655014. SCHMITT, Michael N. Tallinn Manual 2.0 on the International Taw Applicable to Cyber Operations. Cambridge: Cambridge University Press, 2017, 616 s. ISBN 978-1107177222. STINISSEN, J.: A Legal Framework for Cyber Operations in Ukraine. In: GEERS, Kenneth. Cyber War in Perspective: Russian Aggression against Ukraine. Tallinn: NATO CCD COE Publications, 2015, 175 s. ISBN 978-9949-9544-4-5. Case law Award of the Permanent Court of International Justice of 17 August 1923, S.S. Wimbledon (U.K. v. Japan). Publications of the Permanent Court of International Justice, Series A — No. 1; Collection of Judgments and Orders, A.W Sijthoff's Publishing Company, Leyden, 1923. 487 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Judgment of the Permanent Court of International Justice of 7 September 1927, The Case of the S.S. Totus (Trance v. Turkey). Publications of the Permanent Court of International Justice, Series A — No. 10; Collection of Judgments, A.W Sijthoff's Publishing Company, Leyden, 1927. Judgment of the Permanent Court of International Justice of 13 September 1928, The Factory at Chor^pw, The Merits (Germany v. Poland). Publications of the Permanent Court of International Justice Series A — No. 17; Collection of Judgments A.W Sijthoff's Publishing Company, Leyden, 1928. Judgment of the International Court of Justice of 9 April 1949, Corfu Channel (United Kingdom v. Albania). Advisory Opinion of the International Court of Justice of 11 April 1949, Reparation of Injuries Suffered in the Service of the United Nations. Judgment of the International Court of Justice of 6 November 1984, Military and Paramilitary Activities in and Against Nicaragua (Nicaragua v. United States). Judgment of the International Court of Justice of 24 May 1980, United States Diplomatic and Consular Staff in Tehran (United States v. Iran). Judgment of the International Court of Justice of 25th September 1997, Gabcikovo-Nagymaros Project (Hungary v. Slovakia). Advisory Opinion of the International Court of Justice of 8 July 1996, Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons. Judgment of the International Court of Justice of 6 November 2003, Oil Platforms (Islamic Republic of Iran v United States of America). 488 Peter Vršanský KRITÉRIUM MORÁLNEJ INTEGRITY SUDCOV MEDZINÁRODNÝCH SÚDOV KOLÍZNY PROBLÉM INTERMORÁLNY Anotace Kritérium morálky pri výbere sudcov medzinárodných súdov. Analýza právnej úpravy podmienok pre výber sudcov významných medzinárodných súdov. Kolízny problém intermorálny. Klíčová slova Medzinárodné súdy; kritérium morálky; kolízny problém intermorálny. Problematika posudzovania morálnosti kandidátov pri výbere sudcov medzinárodných súdov je tak isto komplexná, zložitá, mnohorozmerná, interdisciplinárna téma. Jej širšie pozadie vytvára celková problematika výberu najvhodnejších kandidátov do sudcovských funkcií nielen na medzinárodnej ale aj na vnútroštátnej a regionálnej úrovni. V prípade voľby kandidátov na sudcov medzinárodných súdov sa musí zabezpečiť, aby boli v konečnom zložení súdu „zastúpené hlavné formy civilizácie a právne systémy sveta", (the main forms o f civilization and principál legal systems of the world).11 Nie je možné vylúčiť, že obsah a rozsah pojmu „morálka" v uvedených civilizačných a právnych systémoch sa interpretuje rozdielne či dokonca protirečivo. Rozdielne názory sudcov na pojem morálka sa následne môžu negatívne prejaviť na rozhodovacej činnosti súdu v takých otázkach ako sú trest smrti, umelé prerušenie tehotenstva, manželské vzťahy, ľudské práva a základné slobody, diskriminácia, národnostné, rasové, etnické a iné menšiny a pod. Dôležité v tomto smere je tiež to, ako pojem morálka interpretuje medzinárodné spoločenstvo štátov alebo jednotlivé národné štáty. Obsah a rozsah pojmu „morálka" z pohľadu jednotlivca sa nemusí vždy zhodovať s obsahom a rozsahom pojmu „morálka", ktorú vyznáva štát či medzinárodné spoločenstvo ako celok. 11 Porovnaj článok 9 Štatútu Medzinárodného súdneho dvora. Text Charty OSN a Štatútu medzinárodného súdneho dvora pozri in VRŠANSKY, Peter a kol. Dokumenty k štúdiu medzinárodného práva. 1. časť. Bratislava: Wolters Kluwer SR, s. r. o., 2018, s. 37. 489 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Ako je známe, kandidáti na posty medzinárodných sudcov sú navrhovaní adpersonam, teda nie ako zástupcovia štátov, ktoré ich nominovali, ale ako popredné osobnosti a znalci medzinárodného práva. Zaužívaná medzištátna prax ale potvrdzuje, že štáty, ktorých sú kandidáti na post medzinárodných sudcov príslušníkmi, spravidla intenzívne lobujú diplomatickou cestou za „svojich" kandidátov s cieľom zvýšiť ich šancu na získanie potrebného počtu hlasov pri hlasovaní v relevantných medzinárodných organizáciách či orgánoch. V prípade voľby kandidátov na sudcov MSD sú to Valné zhromaždenie a Bezpečnostná rada OSN. Podľa článku 10 ods. 1 Štatútu MSD, „(1 )Zvolení sú uchádzači, ktorí pískali absolútnu väčšinu hlasov vo Valnom zhromaždení a v Bezpečnostnej rade"}2 Konanie pred medzinárodnými súdmi má za cieľ dosiahnuť nielen právo, ale aj spravodlivosť. Nie náhodou, pri príprave definitívnych rozhodnutí sudcovia Medzinárodného súdneho dvora posudzujú okrem právnych súvislostí prípadu aj to, či a ako definitívne právne rozhodnutie môže negatívne ovplyvniť dosahovanie hlavných cieľov Organizácie Spojených národov zakotvených v Charte OSN. Téma práva a spravodlivosti, ktorej súčasťou je aj požiadavka na vysoký morálny profil kandidáta na sudcu medzinárodného súdu, je preto trvalo obsiahnutá v rozhodovacej činnosti medzinárodných súdov. Netreba vari ani upozorňovať na to, že s pojmom spravodlivosť je úzko spojený pojem morálka a etika. Morálka je historická kategória. To znamená, že obsah a rozsah tohto pojmu sa historicky vyvíjal, menil a formoval v závislosti na hodnotách, ktoré vyznávala ľudská civilizácia v jednotlivých historických etapách spoločen-sko-ekonomického vývoja. Iná morálka bola vyznávaná v období otrokárskych despocií, iná existovala v čase feudálnej rozdrobenosti, stavovského či absolutistického feudalizmu, inú sa pokúsil zadefinovať či plánovať socializmus, a iné morálne hodnoty sa vyznávajú v období kapitalistického systému trhovej ekonomiky. Rovnako sa vyvíjali názory na obsah a rozsah pojmu „morálnosť" v súvislosti s výberom kandidátov na sudcov medzinárodných či vnútroštátnych súdov. 12 VRŠANSKY, Peter a kol. Dokumenty k štúdiu medzinárodného práva. 1. časť. Bratislava: Wolters Kluwer SR, s. r. o., 2018, s. 7. 490 Peter Vršanský K postupným zmenám v určovaní hlavných obsahových pojmových znakov pojmov súvisiacich s otázkou morálky dokonca dochádza aj v rámci určitej jednej etapy spoločenského vývoja. Napríklad, obsah niektorých zásad prijatých v článku 2 Charty OSN prijatej v roku 1945 je v súčasnosti, zdá sa, přehodnocovaný, vzhľadom na podstatné zmeny v materiálnych prameňoch medzinárodného práva. Tvrdému prehodnocovaniu je podrobovaná v praxi zásada zvrchovanej rovnosti štátov, či zásada nezasahovania do vnútorných vecí štátov, a to v záujme lepšieho dosahovania hlavného účelu Charty OSN, vyjadreného v preambule, cieľoch a zásadách Charty OSN. Podobne, úprava zásad zakotvených v Deklarácii zásad medzinárodného práva týkajúcich sa priateľských vzťahov a spolupráce štátov v súlade s Chartou OSN z roku 1970 sa čiastočne odlišuje od obsahu a rozsahu zásad zakotvených v Záverečnom akte Konferencie o bezpečnosti a spolupráci v Európe z roku 1975. Iný obsah a rozsah v priebehu vývoja dostávajú aj niektoré ľudské práva a základné slobody a iné inštitúty, ktoré majú súvislosť s problematikou posudzovania morálnej integrity kandidátov na sudcov. Formulujú sa nové zásady, ktoré sa v roku 1945 možno zdali nemorálne. Napríklad súčasný liberálny prístup k posudzovaniu morálnych aspektov registrovaného partnerstva. Všetky spomenuté zásady sa v tej či onej miere dotýkajú posudzovania otázky morálnosti kandidátov na sudcov medzinárodných súdov, pretože tí sa k uvedeným novým trendom budú vyjadrovať v rozsudkoch alebo odborných poradných posudkoch. V priebehu vývoja, v čase striedania rôznych pohľadov na obsah a rozsah pojmu morálka, nutne dochádza ku kolízii starých a nových predstáv o morálnosti sudcov. Dôležité je, aby sa zásadne nerozlišovali na jednej strane subjektívne presvedčenie konkrétneho sudcu o morálnych hodnotách, ktoré chce vyznávať, a na druhej strane objektívne presvedčenie spoločnosti o morálnych hodnotách, ktoré by sa mali rešpektovať v danej historickej etape vývoja. Sudca totiž rozhoduje nielen nestranne a nezaujato, ale rozhoduje aj podľa svojho vedomia a svojho svedomia. V prípade diskre-pancie medzi subjektívnym (svedomie) a objektívnym (vedomie) pohľadom sudcu na obsah a rozsah pojmu morálka sudcov môžu vzniknúť v súvislosti s jeho rozhodovacou činnosťou vážne a niekedy neriešiteľné interpretačné a aplikačné problémy. Vzniká kolízny problém intermorálny. 491 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Kolízny problém intermorálny V rámci odstraňovania kolízie medzi obsahovo a rozsahovo rozdielnymi, avšak súčasne aplikovateľnými morálnymi hodnotami, je potrebné rozhodnúť, ktoré morálne hodnoty sa majú prednostne použiť pri rozhodovaní o morálnej integrite sudcu alebo kandidáta na sudcu medzinárodného súdu. Kolízny problém intermorálny má rôzne podoby, zahrňuje najmä: a) Kolíziu pôvodnej a zmenenej subjektívnej morálky vyznávanej sudcom b) Kolíziu pôvodnej a zmenenej objektívnej morálky vyznávanej medzinárodným spoločenstvom štátov c) Kolíziu subjektívnej morálky sudcu a objektívnej morálky spoločnosti, d) Kolíziu morálnych hodnôt vyznávaných v štáte a morálnych hodnôt vyznávaných medzinárodným spoločenstvom štátov ako celkom. Ako riešiť vzniknutý kolízny problém intermorálny? Otázka znie, či je možné per analógiám využiť spôsoby riešenia kolízneho problému intertemporál-neho, známeho z oblasti medzinárodného práva súkromného, aj na riešenie kolízneho problému intermorálneho v rámci medzinárodného práva verejného či európskeho. Domnievame sa, že automatická aplikácia pravidla interpretácie per analógiám /a simili by mohla viesť k nesprávnemu výsledku, napríklad v situácii, ak by sa nové vyznávané morálne hodnoty ocitli okamžite v rozpore s univerzálnymi hodnotami morálky obsiahnutými napr. v cieľoch a zásadách Charty OSN, v kogentných ustanoveniach medzinárodného práva a pod. K podobnému výsledku by viedlo aj automatické použitie zásad Ľex posterior derogat legipriori a Ľex specialis derogat legigeneráli, ak by sa uplatnili bez toho, aby bola braná do úvahy potreba prednostne vyriešiť kolízny problém intermorálny, pokiaľ samozrejme vznikol. Ak by sa mala posudzovať trestnost' páchateľov zločinov proti ľudskosti, vojnových zločinov a zločinov proti mieru len podľa kritérií morálky nacistického Nemecka či militaristického Japonska platných v čase, keď ich vojnoví zločinci páchali podľa súčasného hodnotenia hrozné nemorálne akty, tak by ich páchatelia museli byť v procese pred Norimberským a Tokijským tribunálom, resp. pred národnými súdmi stíhajúcimi takýchto zločincov v jednotlivých krajinách 492 Peter Vršanský po skončení druhej svetovej vojny, oslobodení lebo sudcovia by rozhodovali „v súlade s vtedajším právom". Bolo by to však v príkrom rozpore s morálnymi hodnotami civilizovaných víťazných národov vyjadrenými v Zásadách medzinárodného práva uznaných v Charte Norimberského tribunálu a v jeho rozsudku z roku 1950.13 Kolízny problém intermorálny bol vyriešený v záujme vyššej spravodlivosti a úsilia premeniť svet na lepší svet. V oblasti morálky tak len za určitých podmienok automaticky platí zásada, parafrázujeme, Mos posterior derogat mori priori}*1 Tak isto automaticky neplatí ani zásada Mos prior derogat mori posteriori. Domnievame sa, že kolízny problém intermorálny by sa vždy mal posudzovať a riešiť podľa veľkosti prieniku posudzovanej morálnosti sudcov s univerzálnymi hodnotami formulovanými na báze prirodzeného práva, úcty k demokracii, rešpektovania ľudských práv a základných slobôd, slobody a úcty k človeku ako ľudskej bytosti. Prednosť musia vždy dosať uvedené morálne hodnoty pred inými morálnymi kritériami, ktoré eventuálne vyznávajú sudcovia medzinárodných súdov, a pri ktorých aplikácii by bol svet vedený ku temným morálnym hodnotám vyznávaným v minulosti. Samozrejme, tým nemienime tvrdiť, že každé morálne hodnoty, ktoré vzniknú v budúcnosti by sa mali automaticky vyznávať na úkor dnešných všeobecne uznávaných morálnych kritérií. Ako historická kategória, morálka vznikla, má svoj vývoj, a je zrejmé, že raz aj zanikne. Súčasná úroveň vedeckého poznania neumožňuje urobiť záver, či v súčasnosti prevládajúca morálka založená na hodnotách demokracie, slobody, bezpečnosti, právneho štátu, ochrany ľudských práv a základných slobôd, a ďalších hodnotách, zanikne spolu s ľudskou civilizáciou, alebo či súčasná morálka zanikne ešte skôr ako zanikne ľudská civilizácia. Nemožno vylúčiť, že ľudstvo sa začne v budúcnosti spravovať inými morálnymi hodnotami, zodpovedajúcimi kvalitatívne zmeneným materiálnym prameňom medzinárodného a vnútroštátneho práva. Napríklad, ak by sa k rozhodovaniu 13 TOMKO, Ján a Anton KOPŠO. Medzinárodné právo a politika v dokumentoch, Bratislava: Obzor, 1974, 675 s. 14 Latinský výraz môrčs, um, m., v. mos. môžeme pre účel tohto príspevku uvádzať slovenskom preklade ako výraz „mravy". Tento výraz sa javí ako najbližší výraz k pojmu „morálka". Dostupný slovensko-latinský slovník neobsahuje nominálnu definíciu pojmu, resp. heslo „morálka" v latinskom jazyku. 493 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče o osude sveta zasa dostali „nepriateľské štáty" o ktorých hovorí Charta OSN (napr. v článku 107). Morálne hodnoty nacizmu, fašizmu a totalitných režimov sa zjavne odlišujú od súčasnej interpretácie obsahu a rozsahu pojmu morálka. Ako je známe, súčasná morálka v medzinárodných vzťahoch a v demokraticky orientovaných krajinách je morálka vychádzajúca z cieľov a zásad Charty OSN, z hodnôt „civilizovaných národov", o ktorých sa zmieňuje napríklad článok 38 Štatútu Medzinárodného súdneho dvora. Iná možnosť je, že sa v budúcnosti v rámci ľudskej civilizácie etabluje nová morálka, zodpovedajúca novým podmienkam života na Zemi, napríklad v súvislosti s nadviazaním kontaktov ľudskej civilizácie z mimozemskými civilizáciami. Medzinárodné právo v takomto prípade nadobudne charakter intragalak-tického či dokonca medzigalaktického medzinárodného práva. Nový obsah a rozsah pojmu „morálka" bude zodpovedať výsledku stretu ľudskej civilizácie s mimozemskou civilizáciou. Rozhodujúce bude, či víťaz v konflikte bude postupovať pri definovaní nového obsahu a rozsahu pojmu morálka kompromisne v duchu zásady „Sláva víťazovi, česť porazenému" alebo nekompromisne na základe zásady „Vae victis"15. Vývoj nie je možné zastaviť. Niekedy vývoj v oblasti materiálnych prameňov značne predbieha vývoj tvorby práva. V súčasnosti medzinárodné súdy sú nútené glosovať medzinárodné právo zaniknutého bipolárneho sveta tam, kde ešte neexistujú medzinárodnoprávne normy nového sveta 21. storočia. To znamená sudcovia musia v prechodnom období „glosovať" aj morálne hodnoty zaniknutého bipolárneho sveta, pretože tvorba formálnych prameňov medzinárodného práva post-bipolárneho sveta zaostáva za vývojom v oblasti materiálnych prameňov práva, jednoducho nestačí reagovať na kvalitatívne zmeny v medzinárodných vzťahoch, ku ktorým dochádza od rozpadu Zväzu sovietskych socialistických republík v roku 1989 a následnom rozpade globálnej svetovej socialistickej sústavy. Samozrejme, takéto vývojom ovplyvnené nevyhnutné glosovanie pôvodnej morálky je spojené s interpretačnými problémami. Starým pojmom sa dnes v rámci aj morálnymi dôvodmi determinovaného sudcovského aktivizmu prisudzuje moderný, teda nie obvyklý dohodnutý význam, využíva sa extenzívny či reštrik-tívny výklad existujúcej právnej úpravy. Aplikujú sa všeobecné, doplnkové 15 V preklade „Beda porazeným". 494 Peter Vršanský a jazykové argumenty právnej interpretácie starých medzinárodnoprávnych textov s cieľom zabezpečiť aspoň základnú právnu úpravu novovznikajú-cich spoločenských vzťahov, neznámych v období bipolárneho sveta. V oblasti súdnej praxe sa nedostatok právnej úpravy na úrovni základných prameňov práva prejavuje v náraste významu sudcovského aktivizmu, v náraste významu pomocných prameňov práva pri rozhodovacej činnosti medzinárodných či vnútroštátnych súdov, zohľadňujúcej morálne výzvy 21. storočia v podmienkach prechodnej absencie nových základných prameňov, akými sú medzinárodné zmluvy, medzinárodná obyčaj alebo všeobecné právne zásady, uznávané civilizovanými národmi. Glosovanie sa vyžaduje aj pre oblasť interpretácie pojmu „morálka", „morálnosť" a pod. V zásade je možné povedať, že prebiehajúca destabilizácia v oblasti vývoja materiálnych resp. morálnych prameňov práva sa negatívne prejavuje v procese výberu kandidátov na sudcov v tom zmysle, že výber kandidátov súčasne ovplyvňuje trvanie na morálnych hodnotách starého práva 20. storočia, ako aj trvanie na morálnych hodnotách vznikajúceho nového práva 21. storočia. Keďže už bolo konštatované, že vývoj nemožno zastaviť, možno zodpovedne deklarovať aj v oblasti morálky: „Sudcovská morálka 20. storočia je mŕtva, nech žije sudcovská morálka 21. storočia." Histoficko-pfávna analýza Stály arbitrážny dvor (1899) Dohovor o mierovom urovnaní medzinárodných sporov z roku 1899 (1899 Convention for the pacific settlement of international disputes) zakotvoval požiadavku morálnej vyspelosti kandidátov na post arbitrov Stáleho arbitrážneho dvora. V kapitole II (Stály arbitrážny dvor), konkrétne v článku 23, sa okrem iného ustanovovalo, že v lehote troch mesiacov od ratifikácie konvencie, každá signatárska mocnosť vyberie štyroch známych odborníkov na medzinárodné právo s najvyššou morálnou povesťou (of the highest moral reputation), schopných prijať úlohu rozhodcov.16 16 „ Within the three months following its ratification of the present Act, each Signatory Power shall select four persons at the most, of known competency in questions of international law, of the highest moral reputation, and disposed to accept the duties of Arbitrators." Dohovor o mierovom urovnaní medzinárodných sporov. 495 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Identické ustanovenie obsahoval v kapitole II článok 44 Dohovoru o mierovom urovnaní medzinárodných sporov z roku 1907.17 Stály dvor medzinárodnej spravodlivosti (1922) Sudcovia Stáleho dvora medzinárodnej spravodlivosti, ktorý začal pôsobiť od roku 1922 ako prvý stály medzinárodný súd, a ktorého nástupcom sa po druhej svetovej vojne stal Medzinárodný súdny dvor, boli volení spomedzi kandidátov navrhovaných Národnými skupinami členských štátov pri Stálom arbitrážnom dvore. Požiadavka najvyššej morálnej povesti sudcov je tak isto odvodzovaná od požiadavkách obsiahnutých vo vyššie spomenutých haagskych konvenciách o mierovom urovnaní medzinárodných sporov z rokov 1899 a 1907. Medzinárodný súdny dvor (1945) V roku 1945 vstúpila do platnosti Charta Organizácie spojených národov, ktorej súčasťou bol aj Štatút Medzinárodného súdneho dvora. Prvé zasadnutie dvora sa uskutočnilo v roku 1946. Podľa kapitoly I (Organizácia Dvora) článku 2 Štatútu Medzinárodného súdneho dvora (ďalej len „MSD") „Dvor tvorí zfor nezávislých sudcov, volených bez ohľadu na štátnu príslušnosť z osôb vysokej morálnej úrovne, ktoré sú spôsobilé vo svojich krajinách vykonávať funkcie najvyšších sudcov, alebo sú uznávanými znalcami medzinárodného práva"}8 Anglický text Štatútu vymedzuje tieto požiadavky nasledovne: „Article 2. The Court shall be composed of a body of independentjudges, elected regardless of their nationality from among persons of high moral character, who possess the qualifications required in their respective countries for appointment to the highest judicial offices, or are jurisconsults of recognized competence in international law."19 Z porovnania relevantných originálnych textov možno vidieť, že pôvodnú formuláciu „najvyššia morálna povesť" z čias pôsobenia Stáleho dvora medzinárodnej spravodlivosti nahradila v anglickom znení Štatútu MSD formulácia „vysoký morálny charakter" (high moral character). Pritom však, 17 „Article 44. Each Contracting Power selects fourpersons at the most, of known competency in questions of international law, of the highest moral reputation, and disposed to accept the duties of Arbitrator." Dohovor o mierovom urovnaní medzinárodných sporov 18 Článok 2 Štatútu Medzinárodného súdneho dvora. 19 The Statute of the International Court of Justice. 496 Peter Vršanský slovenský preklad textu Charty OSN a Štatútu MSD uvedenú formuláciu uvádza ako „vysoká morálna úroveň". Tiež je zaujímavé, že pôvodná formulácia o schopnosti kandidáta na post arbitra pri Stálom arbitrážnom dvore „schopný prijať povinnosti (úlohy)" arbitra (disposed to accept the duties of Arbitrators) je v modernejšom texte Štatútu MSD vo vzťahu k budúcim sudcom MSD formulovaná ako „spôsobilosť" vykonávať funkcie. Aj táto zmena možno poukazuje na to, že v súčasnosti nestačí, aby kandidát na funkciu sudcu medzinárodného súdu bol iba subjektívne v stave „prijať" či povinnosti sudcu, ale že je potrebné, aby bol aj objektívne spôsobilý funkciu či povinnosti sudcu efektívne vykonávať. Pokiaľ ide o nestrannosť sudcu, článok 20 Štatútu MSD ustanovuje, že „predtým ako sa člen Dvora ujme svojho úradu, na verejnom zasadnutí Dvora slávnostne vyhlási, ze svoje úlohy bude vykonávať nestranne a svedomité."20 Rokovací poriadok MSD, prijatý v roku 1978, uvádza v článku 4 ods. 1 text sľubu sudcu, ktorý znie „Slávnostne vyhlasujem, že budem vykonávať svoje úlohy a využívať svoju právomoc ako sudca dôstojne, čestne, nestranne a svedomité". (Article 4.1. The declaration to be made by every Member of the Court in accordance with Article 20 of the Statute shall be as follows: „I solemnly declare that I willperform my duties and exercise my powers as judge honourably, faithfully, impartially and conscientiously."21 Všetky štyri výrazy vyššie spomenuté možno považovať za súčasť hlavných obsahových znakov pojmu „morálka" vo vzťahu k výberu kandidátov na post sudcov medzinárodných ale aj vnútroštátnych súdov. Európsky súd pre ľudské práva (1950) Európsky dohovor o ľudských právach prijatý v roku 1950 vstúpil do platnosti v roku 1953. Prvé zasadnutie súdu sa uskutočnilo v roku 1959. V článku 21 dohovoru sa ustanovuje: „CLANOK 21. Predpoklady pre výkon funkcie. 1. Sudcovia musia mať vysoký morálny charakter a spĺňať podmienky pre výkon vysokých súdnych funkcií alebo byť uznávanými právnikmi. 2. Sudcovia zasadajú v súde ako súkromné osoby. 3. Počas svojho funkčného obdobia sudcovia nemôžu 20 „E very member of the Court shall, before taking up his duties, make a solemn declaration in open court that he will exercise his powers impartially and conscientiously." The Statute of the International Court of Justice. 21 Rokovací poriadok Medzinárodného súdneho dvora. 497 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče vykonávať činnosť nezlučiteľnú s ich nezávislosťou, nestrannosťou alebo s požiadavkami súvisiacimi so stálym výkonom ich funkcie; o všetkých otázkach týkajúcich sa použitia tohto odseku rozhodne súd."22 („AKTICT J~i 21. Criteria for office. 1. The judges shall be of high moral character and must either possess the qualifications required for appointment to high judicial office or be jurisconsults of recognised competence. 2. The judges shall sit on the Court in their individual capacity. 3. During their term of office the judges shall not engage in any activity which is incompatible with their independence, impartiality or with the demands of a full-time office; all questions arisingfrom the application of this paragraph shall be decided by the Court."23 Z porovnania slovenského prekladu s anglickým originálnym textom možno usudzovať, že pojem „high moral character" sa do slovenského jazyka prekladá ako „vysoká morálna úroveň". Odborníci nech posúdia, či ide o celkom korektný preklad výrazu „charakter". V Stanovisku č. 3 Poradnej rady európskych sudcov (CCJE) do pozornosti Výboru ministrov Rady Európy o princípoch a pravidlách regulujúcich sudcovské profesionálne správanie, najmä v oblasti etiky, nezlučiteľného správania sa a nestrannosti sa v časti b. Nestrannosť a správanie sa sudcov mimo výkonu ich funkcie v bode 29. uvádza, že „Sudcovia by sa v súkromnom zjvote mali správať decentne. Z pohľadu kultúrnej diversity členských štátov Rady Európy a konštantnej evolúcie morálnych hodnôt, štandardy aplikovateľné na správanie sa sudcov v ich súkromnom zjvote sa nedajú príliš precízne stanoviť (.. .)".24 Súdny dvor Európskej únie (1952) Článok 253 (pôvodný článok 223 ZES) Zmluvy o fungovaní Európskej únie ustanovuje, že „Sudcovia a generálni advokáti Súdneho dvora sa vyberajú z osôb, ktoré poskytujú záruku úplnej nezávislosti a ktoré spĺňajú potrebné kvalifikačné predpoklady požadované v ich krajinách na obsadenie najvyšších sudcovských funkcií alebo sú uznávanými odborníkmi v oblasti práva; sú vymenúvaní na základe vzájomnej dohody vlád členských štátov po porade s výborom uvedeným v článku 255 na obdobie šiestich rokov."23 22 Dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd. 23 European Convention on Human Rights. 24 Stanovisko č. 3 Poradnej rady európskych sudcov do pozornosti Výboru ministrov Rady Európy o princípoch a pravidlách regulujúcich sudcovské profesionálne správanie, najmä v oblasti etiky, nezlučiteľného správania sa a nestrannosti. 25 Článok 253 Zmluvy o fungovaní Európskej únie. 498 Peter Vršanský Protokol (č. 3) o Štatúte súdneho dvora Európskej únie v Hlave I (Sudcovia a generálni advokáti) v článku 2 ustanovuje, že „Pred nástupom do funkcie zloží každý sudca pred Súdnym dvorom na jeho verejnom zasadnutí prísahu, že svoju funkciu bude vykonávať nestranne a svedomité a bude zachovávať mlčanlivosť o priebehu porád Súdneho dvora. V článku 4 sa ustanovuje, že pri nástupe do funkcie sa sudcovia „slávnostne zaviatu, %e počas svojho funkčného obdobia aj po jeho skončení budú rešpektovať povinnosti vyplývajúce ^ tejto funkcie, najmä povinnosť konať čestne a zdržanlivo pri prijímaní určitých miest alebo výhod po skončení funkčného obdobia."26 Zaujímavé v tomto zmysle je to, že na rozdiel od zakladajúcich dokumentov iných vyššie spomenutých medzinárodných súdnych orgánov sa texte Zmluvy o fungovaní Európskej únie explicitne nespomína pojem „morálka", morálny charakter" a pod. Požiadavku vysokej morálnej úrovne kandidátov je možné odvodiť z vyššie citovaného odkazu na „kvalifikačné podklady požadované v ich krajinách na obsadenie najvyšších sudcovských funkcií alebo sú uznávanými odborníkmi v oblasti práva" F V súvislosti s kritériom morálnosti je vhodné spomenúť Kódex správania (2007/C 223/01) Súdneho dvora EÚ z roku 2007,28 v ktorom sú stanovené jednak zásady správania členov a na bývalých členov Súdneho dvora, Súdu prvého stupňa a Súdu pre verejnú službu. Napríklad, v zmysle článku 1 ods. 3 kódexu sa „Členovia sa mimo Súdneho dvora %dr%ia akéhokoľvek komentára, ktorý mô^e poškodiť jeho dobré meno alebo ktorý mo^no chápať ako stanovisko Súdneho dvora v diskusiách nesúvisiacich s jeho inštitucionálnym poslaním." Podľa článku 2 (Bezúhonnosť), „Členovia neprijímajú dary, a to akejkoľvek povahy, ktoré by mohli spochybniť ich nezávislosť." Podľa článku 3 (Nestrannosť) sa „Členovia sa vyhýbajú situáciám, ktoré by mohli viesť ku konfliktu ^áujmov." V zmysle článku 4, musia členovia Súdneho dvora pri nástupe do funkcie odovzdať predsedovi Súdneho dvora vyhlásenie o svojich majetkových pomeroch, konkrétne, že ich majetkové pomery nevykazujú žiadne finančné záujmy spôsobilé ohroziť nestrannosť a nezávislosť pri vykonávaní funkcie. V článku 5 26 Protokol (č. 3) o Štatúte Súdneho dvora Európskej únie. 27 K otázke výkladu práva EU: SEHNALEK, David a Vladimír TYC. Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, Edice Scientia svazek č. 569, 2016,192 s. 2» Kódex správania (2007/C 223/01). 499 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče sú vymedzené „Iné činnosti", ktoré členovia Súdneho dvora môžu či nesmú vykonávať. V článku 6 sú uvedené povinnosti členov po skončení funkcie. Články 7 a 8 sa týkajú uplatňovania kódexu a nadobudnutia účinnosti kódexu. Zaujímavé je, že v celom texte kódexu nie je tak isto explicitne spomenutá požiadavka morálnej integrity člena Súdneho dvora. Požiadavku integrity kandidáta uvádzajú len materiály Výboru na účely poskytnutia stanoviska k vhodnosti kandidátov vykonávať funkciu sudcu a generálneho advokáta na Súdnom dvore a na Všeobecnom súde29'30. Výbor publikoval vo februári 2018 v poradí 5. správu o jeho činnosti.31 V správe sa vyjadruje okrem iného aj ku jednotlivých kritériám na výber sudcov a generálnych advokátov, vrátane požiadavky nestrannosti a nezávislosti kandidátov, ako aj požiadavky čestnosti (probity) a bezúhonnosti (integrity). Pojem „morálnosť, morálka" v dokumente však nie je explicitne uvedený. Môžeme len predpokladať, že obsahovo vyšší pojem morálka zahrňuje medzi hlavnými znakmi aj vyššie uvedené znaky. Ako je známe, Výbor sa riadi pravidlami rokovania prijatými v roku 2010.32 Dôkladné overenie toho, či je požiadavka na vysokú morálnu úroveň kandidátov na post sudcu zakotvená vo vnútroštátnom práve vo jednotlivých členských krajinách EU, by si vyžiadala priestor, ktorý zjavne prekračuje rámec tohto príspevku. Pokiaľ ide o Slovenskú republiku, tak ani v slovenskom právnom poriadku sa kritérium „morálky" v súvislosti s výberom sudcov vnútroštátnych súdov explicitne nevyskytuje (pozri nižšie). 29 Zmluva o fungovaní Európskej únie, v článku 255 ustanovuje, že „Zriadi sa výbor na účely poskytnutia stanoviska k vhodnosti kandidátov vykonávať funkciu sudcu a generálneho advokáta na Súdnom dvore a na Všeobecnom súde predtým, ako vlády členských štátov vykonajú vymenovania uvedené v článkoch 253 a 254." 30 O výbore a jeho agende sa zmieňujú v ich prácach viacerí autori, zo slovenských napr. SIMAN, Michael a Miroslav SLASTAN, M. Súdny systém Európskej únie. Bratislava: Euroiuris — Európske právne centrum, o. z., 2012, s. 80. 31 Fifth Activity Report of the panel provided for by Article 255 of the Treaty on the Functioning of the European Union. Soudní dvůr Evropské unie [online]. EU [cit. 1. 5. 2019]. 32 Rozhodnutie Rady z 25. Februára 2010 o pravidlách činnosti výboru ustanoveného v článku 255 Zmluvy o fungovaní Európskej únie (2010/124/EU). 500 Peter Vršanský Medzinárodný trestný súd (1998) Medzinárodný trestný súd začal pôsobiť od roku 2002. Rímsky štatút Medzinárodného trestného súdu prijatý v roku 1998 ustanovuje v článku 36 (Kvalifikácia, menovanie, voľba sudcov), že „3. a) Sudcovia sa vyberajú spomedzi osôb s vysoko morálnym charakterom, ktoré sú nestranné a bezúhonné a ktoré majú kvalifikáciu, ktorá sa vyžaduje v ich štátoch na menovanie do najvyšších sudcovských funkcií b) Každý kandidát na zvolenie do Súdu i) musí preukázať spôsobilosť v trestnom práve a procese a potrebné relevantné skúsenosti ä us? ako sudca, prokurátor, advokát alebo v inej podobnej funkcii v trestnom konaní, alebo u) musí preukázať spôsobilosť v relevantných oblastiach medzinárodného práva ako je medzinárodné humanitárne právo a právo ľudských práv a rozsiahle skúsenosti v profesionálnej právnickej práci, ktorá je relevantná prejustičnú prácu Súdu. c) Každý kandidát na zyolenie do Súdu musí mať vynikajúce znalosti aspoň zjedného pracovného jazyka Súdu a plynulo ním hovoriť."33 Na rozdiel textu Zmluvy o fungovaní EU, štatút Medzinárodného trestného súdu explicitne ustanovuje požiadavku na vysoký morálny charakter kandidátov na sudcov tribunálu. Na potrebu splnenia požiadaviek vnútroštátnych právnych poriadkov odkazuje len v súvislosti s podmienkou profesionálnej úrovne kandidátov. Sémantická a gramatická analýza Vymedzeniu pojmu morálka sa venovali mnohí myslitelia, pôsobiaci v rôznych oblastiach spoločenských, právnych, ekonomických, historických a iných náuk. V oblasti základných prameňov medzinárodného práva zatiaľ neexistuje komplexná úprava inštitútu morálky, vrátane detailnej úpravy požiadaviek, ktoré by mal spĺňať kandidát na funkciu v medzinárodných súdoch. Určité obsahové znaky tohto pojmu možno odvodiť z pomocných prameňov 33 Originální text: „a. Thejudges shall be chosen from amongpersons of high moral character, impartiality and integrity who possess the qualifications required in their respective States for appointment to the highest judicial offices; b. Every candidate for election to the Court shall: i. Have established competence in criminal law and procedure, and the necessary relevant experience, whether asjudge, prosecutor, advocate or in other similar capacity, in criminal proceedings; orii. Have established competence in relevant areas of international law such as international humanitarian law and the law of human rights, and extensive experience in a professional legal capacity which is of relevance to thejudicial work of the Court; c. Every candidate for election to the Court shall have an excellent knowledge of and be fluent in at least one of the working languages of the Court." The Rome Statute of the International Criminal Court. Rímsky štatút medzinárodného trestného súdu. Oznámenie Ministerstva zahraničných vecí. Zbierka zákonov č. 333/2002, Čiastka 140. 501 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče medzinárodného práva, to znamená z judikatury medzinárodných súdov či náuky najviac kvalifikovaných odborníkov na medzinárodné právo. Navyše, ak sa strany v spore pred MSD dohodnú, Súd môže ako podklad pre rozhodnutie využiť aj zásadu Ex aequo et bono, ktorá v sebe obsahuje výrazné morálne aspekty, na základe ktorých môže rozhodovať sudca MSD.34 Slovník cudzích slov definuje obsah a rozsah pojmu morálka ako „spoločenskými vzťahmi a pomermi podmienený spôsob chovania a mravné zásady jednotlivca a spoločenských skupín."35 Anglický slovník Oxford Learner's Dictionaries ponúka 3 rôzne významy pojmu „morálka"(„morality")36: • „Zásady vzťahujúce sa na správne a nesprávne, dobré a zlé správanie („principles concerning right and wrong or good and bad behaviour") • Stupeň podľa ktorého je niečo správne alebo nesprávne, dobré alebo zlé a pod. na základe morálnych zásada („the degree to which something is right or wrong, good or bad, etc. according to moral principles") • Systém morálnych zásada vyznávaných určitou skupinou osôb („a system of moral principles followed by a particular group of people"). Ako synonymá pojmu morálka sa v prekladových slovníkoch uvádzajú napríklad pojmy zásady, disciplína, chovanie, etika, a pod. Tento pojem sa často spája s pojmom „integrita" vo výraze „morálna integrita". Pojem integrita sa zasa často prekladá ako „bezúhonnosť". Ako teda definovať pojem „sudcovská morálka"? Jedna z možných definícií je, že sudcovská morálka je vôľa sudcu povýšená na morálku. Takto subjektívne chápaná morálka niekedy môže viesť sudcu k neprimeranému sudcovskému aktivizmu, prekračujúcemu povolený rozsah jeho sudcovskej kompetencie interpretovať avšak nie vytvárať právo. Subjektívne chápaná morálka sa najviac približuje k pravidlu, že sudca rozhoduje podľa svojho svedomia. Teda nie podľa objektívne chápaného „svedomia" doby, v ktorej pôsobí a rozhoduje ako sudca. 34 Porovnaj článok 38 ods. 2 Štatútu Medzinárodného súdneho dvora. Štatút Medzinárodného súdneho dvora. 35 Význam cudzieho slova „morálka". Slovník cudzích slov Slovntk.sk [online], [cit. 1. 5. 2019]. 36 Definition of morality noun. Oxford Advanced Learners Dictionary [online]. Oxford University Press [cit. 1. 5. 2019]. 502 Peter Vršanský Otázka znie, či aj v nových podmienkach 21. storočia stále platí premisa o tom, že právo tvorí zákonodarca a sudca právo len interpretuje. Domnievame sa, že platí, avšak s určitými vývojovými posunmi v oblasti možností interpretácie významu výrazov použitých v zmluve. Umožňuje to vstup Viedenského dohovoru o zmluvnom práve do platnosti v roku 1980. V rámci sudcovskej interpretácie je v súčasnosti totiž možné nielen objasňovať význam výrazov použitých v zmluve, ale navyše tento význam aj priamo určovať s pomocou všeobecne akceptovaných doplnkových prostriedkov výkladu medzinárodných zmlúv, vrátane argumentu právnej interpretácie a coherentia a apagogického argumentu. Tento názor má oporu v medzinárodnom zmluvnom práve. V článku 32 Viedenského dohovoru o zmluvnom práve, ktorý nadobudol účinnosť vo vzťahu k Československu v roku 1987, sa ustanovuje, že „Doplnkovéprostriedky výkladu, včítane prípravných materiálov na %mluve a okolností, %a ktorých sa %mluva uzavrela, mo^no poučiť buď pre potvrdenie významu, (...) alebo pre určenie významu, keď výklad urobený podľa článku 31 a) buď ponecháva význam nejednoznačným alebo nejasným; alebo b) vedie k výsledku, ktorý je přejme proti^myselný alebo nerozumný."31 Samozrejme, subjektívne ponímaná interpretácia pojmu „morálnosť" sudcu nesmie prekročiť pevné, objektívne stanovené právne limity požiadaviek na morálku, ktoré zohľadňujú základné objektívne morálne hodnoty vyznávané medzinárodným spoločenstvom štátov v danej etape vývoja. V prípade medzinárodného práva tieto limity v súčasnej etape vývoja definuje najmä preambula, ciele a zásady Charty OSN, ktorá vstúpila do platnosti v roku 1945, kodifikačné úsilie vynakladané v oblasti pokrokového rozvoja medzinárodného práva od roku 1945, normy medzinárodného obyčajového práva, všeobecné právne zásady, normy iuris cogentis ako aj ďalšie pravidlá zakotvené v platných formálnych prameňoch medzinárodného práva. Ale tiež univerzálne morálne princípy obsiahnuté v normách prirodzeného práva. V prípade vnútroštátneho práva sú to morálne hodnoty obsiahnuté v materiálnom jadre ústavy, v ústavných zákonoch, zákonoch a iných formálnych prameňoch vnútroštátneho práva. Z princípu primátu medzinárodného práva nad vnútroštátnym právom vyplýva, že v prípade kolízie morálnych hodnôt 37 Články 31—33 Vyhlášky ministra zahraničných vecí zo 4. septembra 1987 o Viedenskom dohovore o zmluvnom práve. 503 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče zakotvených vo vnútroštátnom práve, prednosť majú morálne hodnoty vyjadrené v normách medzinárodného práva. Samozrejme za podmienky, že konkrétny štát kvalifikovaným spôsobom prevzal medzinárodné záväzky v spomenutej oblasti. V súlade s platnou úpravou medzinárodného zmluvného a obyčajového práva ako aj pravidiel medzinárodnej zodpovednosti, štát sa nemôže odvolávať na vnútroštátne právo ako na dôvod nesplnenia záväzku, ktorý právoplatne na seba prevzal.38 Problém súčasnosti spočíva v tom, že neexistuje všeobecná univerzálna zhoda v tom, aké sú hlavné obsahové znaky a aký je obsah pojmu morálka. Z hľadiska sémantickej analýzy bude potrebné ešte viac upresniť vzájomný vzťah pojmov „právo" a „sudcovská morálka" v systéme medzinárodného a vnútroštátneho práva. Najmä to, či ide o zlučiteľné alebo nezlučiteľné pojmy. V prípade, že sú obidva pojmy zlučiteľné, tak potom treba určiť, aký je ich vzťah — ide o vzťah nadriadenosti a podriadenosti, alebo ide o vzťah rovnosti? Ak ide o vzťah nadradenosti a podriadenosti, ktorý pojem je nadradený a ktorý pojem je podriadený? Hoci ide zdanlivo o nepodstatné, okrajové témy, nájdenie odpovede poskytne dokonalejší obraz o skutočnej polohe kritéria morálky v procese výberu kandidátov na post sudcu na vnútroštátnych a medzinárodných súdoch. V zmysle vyššie uvedeného, teda môžeme hovoriť o subjektívnych a objektívnych prameňoch morálnosti kandidátov na sudcov, sudcovskej morálky, ako aj o materiálnych a formálnych prameňoch sudcovskej morálky. Zatiaľ čo materiálne pramene morálky predstavujú morálne hodnoty spoločnosti v danej etape vývoja, formálne pramene morálky predstavujú konkrétne právne normy, ktoré sa priamo či nepriamo odvolávajú na morálku, morálne hodnoty a princípy. Môžeme tiež hovoriť o morálke univerzálnej, regionálnej, lokálnej, individuálnej, komplexnej či partikulárnej a pod. 38 Porovnaj ustanovenia Viedenského dohovoru o zmluvnom práve z roku 1969 o neplatnosti medzinárodných zmlúv alebo článku 32 Článkov o zodpovednosti štátu za medzinárodné protiprávne konanie prijatých Komisiou pre medzinárodné právo v roku 2001. Text článku 32 v anglickom jazyku ^Irrelevance of internal law: The responsible State may not rely on the provisions of its internal law as justification forfailure to comply with its obligations under this part." Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts. Komise pro mezinárodní právo (OSN), Zpráva ze 53. zasedání Komise pro mezinárodní právo ve dnech 23. dubna—1. června a 2. července—10. srpna 2001. 504 Peter Vršanský Navyše, požiadavka „morálnosti" sa netýka len kandidátov na funkcie sudcu, ale aj morálnosti tých čo sudcov vyberajú, tých čo sudcov menujú, a tých, čo sú adresátmi sudcovských rozhodnutí. Požiadavku morálnosti kandidátov na sudcov medzinárodných súdov tak nie je možné oddeľovať o požiadavky morálnej integrity príslušníkov orgánov, ktoré výber alebo nomináciu realizujú, rovnako ako od spoločenského pohľadu na morálku v štátoch, z ktorých kandidáti pochádzajú. Podľa ustanovenia § 5 ods. 6) zákona č. 385/2000 Z. z. o sudcoch a prísediacich a o zmene a doplnení niektorých zákonov „(6) Predpokladmi sudcovskej spôsobilosti sú morálny štandard a integrita sudcu pre náležitý a zodpovedný výkon jeho funkcie"?9 S pojmom „morálka" súvisí pojem „bezúhonnosť". Napríklad v článku 141a ods. (2) ústavy Slovenskej republiky sa na rozdiel od vyššie citovaných ustanovení zakotvuje požiadavka bezúhonnosti predsedu a členov Súdnej rady Slovenskej republiky, konkrétne, že „Za predsedu Súdnej rady Slovenskej republiky a %a clena Súdnej rady Slovenskej republiky podľa odseku 1 písm. b) až d) možno ustanoviť osobu, ktorá je bezúhonná, má vysokoškolské právnické vzdelanie a najmenej 15 rokov odbornej praxe."40 Ako je známe, v zmysle slovenského právneho poriadku sa za bezúhonnú osobu považuje „osoba, ktorá nebola právoplatne odsúdená %a úmyselný trestný cin alebo %a trestný cin, %a ktorý jej bol ulomený nepodmienečný trest odňatia slobody. Bezúhonnosť sa preukazuje výpisom z registra trestov nie starším ako tri mesiace."41 Požiadavku bezúhonnosti" obsahuje v § 5 ods. 1 písm. d) aj platný zákon o sudcoch a prísediacich. Podľa ustanovenia ods. 5 § 5 „(5) Za bezúhonnú sa na účely tohto zákona nepovazuje fyzická osoba, ktorá bola právoplatne odsúdená Za úmyselný trestný cin, a to aj v prípade, ak jej bolo odsúdenie z® úmyselný trestný cin Zakladené, alebo na ktorú sa hľadí, akoby nebola pre takýto trestný cin odsúdená podľa osobitného predpisu. Bezúhonnosť sa preukazuje odpisom registra trestov. 5) Na účel preukázania bezúhonnosti podľa tohto zákona fyzická osoba poskytne údaje potrebné na vyzladänie odpisu registra trestov. Údajepodľa tretej vety oprávnená osoba bezodkladne 39 § 6 zákona č. 385/2000 Z. z. o sudcoch a prísediacich. 40 Článok 141a odst. 2 Ústavy Slovenskej republiky. 41 Zákon č. 311 /1999 Z. z., o registri trestov v znení neskorších predpisov. 505 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Zašle v elektronickej podobe prostredníctvom elektronickej komunikácie Generálnej prokuratúre Slovenskej republiky na vydanie odpisu registra trestov."^ Takto vymedzený obsah pojmu „bezúhonnosť" sa podstatne odlišuje od pojmu „bezúhonnosť" zakotveného v článku 2 Kódexu (2007/C 223/01) správania Súdneho dvora EÚ, v ktorom sa ako jediný znak bezúhonnosti ustanovuje, že „Členovia neprijímajú dary, a to akejkoľvek povahy, ktoré by mohli spochybniť ich nezávislosť."^ K všeobecnej problematike morálky a práva, ich vzťahu atď. existuje rozsiahla odborná diskusia. Otázkami morálky sa zaoberali Aristoteles, Kant a mnohí iní myslitelia. V slovenskej odbornej literatúre z oblasti medzinárodného práva sa tejto téme v rôznej intenzite venovali viacerí autori, okrem iných je vhodné spomenúť práce profesora J. Klučku, konkrétne Etické pravidlá medzinárodných súdnych orgánov a tribunálov, publikovanú v roku 2017 v Právnom obzore č. 3,44 článok „K niektorým ústavným a zákonným aspektom praxe Súdnej rady v procese menovania sudcov všeobecných súdov", ktorý vyšiel v Právnom obzore v roku 2012, článok v Justičnej revue „K zákonným podmienkam pre kandidátov na sudcov medzinárodných súdnych orgánov podľa zákona o súdnej rade, ktorý vyšiel v roku 2014, ako aj článok v Justičnej revue „K Zásadám Súdnej rady Slovenskej republiky pri rozhodovaní o kandidátoch na sudcov všeobecných súdov" ktorý vyšiel v roku 2015.45 Z českých autorov možno spomenúť napríklad práce profesora P. Sturmu.46 Niektoré ďalšie relevantné práce iných autorov sú spomenuté v prehľade literatúry na záver príspevku. 42 Zákon č. 385/2000 Z. z., o sudcoch a prísediacich a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov. 43 Kódex správania (2007/C 223/01). 44 KLUCKA, Ján. Etické pravidlá medzinárodných súdnych orgánov a tribunálov. Právny ob^or, 2017, roč. 100, č. 3. 45 KLUCKA, Ján. K niektorým ústavným a zákonným aspektom praxe Súdnej rady v procese menovania sudcov všeobecných súdov Právny ob^or, 2012, roč. 95, č. 5, s. 487^-90; KLUCKA, Ján. K zákonným podmienkam pre kandidátov na sudcov medzinárodných súdnych orgánov podľa zákona o súdnej rade. Justičná revue, 2014, roč. 66, č. 4, s. 487^-91; KLUCKA, Ján. K Zásadám Súdnej rady Slovenskej republiky pri rozhodovaní o kandidátoch na sudcov všeobecných súdov Justičná revue, 2015, roč. 67, č. 6—7, s. 899—902. 46 STURMA, Pavel. Pojetí spravedlnosti v právní filosofii a mezinárodním právu. In: GEROLCH, Aleš. Viktor Knapp — Vědecké dílo v proměnách času. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 84—93. 506 Peter Vršanský Všeobecne však možno povedať, že konkrétnej téme „morálnosti kandidátov na sudcov" sa v odbornej literatúre venuje len menšia pozornosť v porovnaní so všeobecnou témou „morálka". Závery Podmienka morálnosti kandidáta je dôležitým kritériom pri výbere sudcov medzinárodných súdov. Pojem morálka je historická kategória. Obsah a rozsah pojmu morálka sa vyvíja v závislosti na kvalitatívne zmeny v oblasti materiálnych prameňov medzinárodného a vnútroštátneho práva. Absencia požiadavky na morálnu integritu kandidátov na post sudcov medzinárodných súdov v súčasnom období by znamenala ohrozenie dosahovania cieľov právneho štátu a hodnôt univerzálnej spravodlivosti v 21. storočí. Skúmanie právnej úpravy požiadavky morálnosti kandidátov na sudcov nie je možné vykonať oddelene od skúmania základných hodnotových atribútov morálky, vyznávaných v danej etape vývoja medzinárodných vzťahov či vnútroštátneho spoločenského systému. Morálne integrovaný sudca, vyznávajúci nemorálne hodnoty v nemorálnom totalitnom režime a morálne integrovaný sudca, vyznávajúci morálne hodnoty v demokratickom právnom štáte, neznamenajú to isté. V oblasti základných prameňov medzinárodného práva (medzinárodné zmluvy, medzinárodná obyčaj, všeobecné právne zásady) požiadavku morálnosti kandidátov na sudcov medzinárodných súdov explicitne (až na výnimku Súdneho dvora EÚ) zakotvujú zakladajúce zmluvy medzinárodných súdov. Možno ju tiež odvodiť z existujúcich obyčajových noriem medzinárodného práva a všeobecných zásad uznávaných „civilizovanými" národmi. O možnom návrate k bilaterálnej zmluvnej úprave pri impotencii právnej úpravy EU za určitých okolností uvažuje V. Týč.47 Bolo by možné uvažovať v tomto smere aj v otázke právnej úpravy kritéria morálnej integrity sudcov? 47 TYČ, Vladimír. Respect for National Identity and the Loyalty Principle in EU Law. Remarks Concerning the Future Development of the Union. In: Zborník príspevkov Z medzinárodnej vedeckej konferencie Bratislavské právnické fórum 2018. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, 2018, 9 s. 507 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče V oblasti pomocných prameňov medzinárodného práva (judikatura a náuka) existuje viacero zdrojov poznania, ktoré slúžia ako pomôcka pri určovaní existujúcich právnych pravidiel upravujúcich morálne kritériá pre výber sudcov a výkon sudcovskej funkcie. Ich podrobná analýza prekračuje rámec tohto príspevku. V zásade však možno povedať, že podrobnou analýzou konkrétnej požiadavky na morálnosť kandidátov sudcov pri výbere sudcov sa náuka medzinárodného či vnútroštátneho len menej zaoberajú, a keď, tak málo. Pravidlá sudcovskej etiky, nestrannosti či nezávislosti sú taktiež zakotvené v kódexoch správania sudcov prijatých vnútroštátnymi alebo medzinárodnými stavovskými organizáciami sudcov, na pôde medzinárodných vládnych organizácií a pod. Hoci mnohé explicitne nepoužívajú pojem „morálka" ako jedno z kritérií, z textu pravidiel možno nepriamo odvodiť požiadavku na morálnosť kandidátov pri výbere sudcov medzinárodných či vnútroštátnych súdov. Kódexy správania sa sudcov, prijaté v mnohých štátoch sveta, upravujú predovšetkým správanie sudcov už pri výkone ich funkcie resp. po skončení vykonávania sudcovskej funkcie, nie požiadavky na morálnosť sudcov v čase ich výberu do sudcovskej funkcie. Literatura ANZENBACHER, Arno. Úvod do etiky. Praha: Academia, 1994, 296 s. ISBN 80-200-0917-5. ANZENBACHER, Arno. Úvod do etiky. Praha: Academia, 2001, 292 s. ISBN 80-200-0917-5. BLÁHA, Arnošt. Filosofie mravnosti. Brno: A. Píša, 1922, Bez ISBN DROBNICKIJ, Oleg G. Pojem morálky. Bratislava: Pravda. ISBN 75-049-80. FÁBRY, Branislav, Rudolf KASINEC a Martin TURČAN. Teória práva. Bratislava: Wolters Kluwer, s. r. o., 2017, 360 s. ISBN 9788081685958. FULLER, London. Morálka práva. Praha: Oikoymenh 1998, 229 s. ISBN 80-86005-65-8. GOLDSTONE, Richard. International Judges: Is there a Global Ethic? Ethics and InternationalAffairs, 2015, roč. 29, č. 3, s. 249—258. 508 Peter Vršanský HARTMANN, Nicolai. Struktura etického fenoménu. Praha: Academia, 2002, 274 s. ISBN 80-200-0970-1. HOLBACH, Paul Henry Dietrich. Společenský systém: prirobené fasády morálky a politiky s kritickým pojednáním o vlivu vlády na mravy. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960, 387 s. KLUČKA, Ján. Etické pravidlá medzinárodných súdnych orgánov a tribunálov. Právny ob^or, 2017, roč. 100, č. 3, s. 289—305. KLUČKA, Ján. K Zásadám Súdnej rady Slovenskej republiky pri rozhodovaní o kandidátoch na sudcov všeobecných súdov. Justičná revue, 2015, roč. 67, č. 6-7, s. 899-902. KLUČKA, Ján. K niektorým ústavným a zákonným aspektom praxe Súdnej rady v procese menovania sudcov všeobecných súdov. Právny ob^or, 2012, roč. 95, č. 5, s. 487-490. ISSN 0032-6984. KLUČKA, Ján. K zákonným podmienkam pre kandidátov na sudcov medzinárodných súdnych orgánov podľa zákona o súdnej rade. Justičná revue, 2014, roč. 66, č. 4, s. 487-491. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 2015, 258 s. ISBN 80-7179-028-1. KÚNG, Hans. Svetový étos. Projekt. Zlín: Archa, 1992, 151 s. ISBN 80-900249-4-7. HOLLANDER, Pavel a Jiří PRIBÁN. Právo a dobro v ústavní demokracii: Polemické a kritické úvaly. Praha: SLON, 2011, 270 s. ISBN 978-80-7419-045-2. SAWARIN, Arman. Common ethical standards for counsel before the European Court of Justice and European Court of Human Rights. European Journal of Internationalism}, Oxford, 2012, roč. 23, č. 4, s. 991—1014. SEHNALEK, David a Vladimír TYC. Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, Edice Scientia svazek č. 569, 2016, 192 s. ISBN 978-80-210-8396-7. SEIBERT-FOHR, Anja. International Judicial Ethic. In: ROMANO, Césare P. R. a kol. The Oxford Handbook of International Adjudication, Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 757-758. ISBN 9780199660681. SIMAN, Michael a Miroslav SLASTAN. Súdny systém Európskej únie. Bratislava: Euroiuris — Európske právne centrum, o. z., 2012, 786 s. ISBN 978-80-89406-07-4. 509 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče SOBEK, Tomáš. Právní myšlení: kritika moralismu. Praha: Ustav státu a práva AV ČR, 2011, 620 s. ISBN 9788073803117. SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 423 s. ISBN 978-80-904024-7-8. STURMA, Pavel. Pojetí spravedlnosti v právní filosofii a mezinárodním právu. In: GEROLCH, Aleš. Viktor Knapp — Vědecké dílo v proměnách casu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, 736 s. ISBN 978-80-7380-509-8. TOMKO, Ján a Anton KOPSO. Medzinárodné právo a politika v dokumentoch. Bratislava: Obzor, 1974, 675 s. ISBN 65-025-74. TERHECHTE, Jörg Philipp. Judicial Ethics for a Global Judiciary: How Judicial Network Create their own Codes of Conduct. In: German Eaw Journal, 2009, roc. 10, č. 4, s. 501-514. r V TYC, Vladimír. Respect for National Identity and the Loyalty Principle in EU Law. Remarks Concerning the Future Development of the Union. In: Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie Bratislavské právnické fórum 2018. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, 2018, s. 64-72. ISBN 978-80-7160-483-9. V r VRSANSKY, Peter a kol. Dokumenty k štúdiu medzinárodného práva. 1. casť. Bratislava: WoltersKluwerSR, s.r. o.,2018,332 s. ISBN978-80-8158-874-4. Právne predpisy, medzinárodné zmluvy a ďalšie zdroje Dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd. Rada Evropy [online]. [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://www.echr.coe.int/documents/ convention_slk.pdf Dohovor o mierovom urovnaní medzinárodných sporov. Stály arbitrážny dvor [online], [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://pca-cpa.org/wp-content/up loads/sites/175/2016/01 /1907-Convention-for-the-Pacific-Settlement-of-International-Disputes.pdf European Convention on Human Rights. Rada Evropy [online]. [cit. 1.5.2019]. Dostupné z: https://www.echr.coe.int/Documents/Convention_ENG. pdf 510 Peter Vršanský Fifth Activity Report of the panel provided for by Article 255 of the Treaty on the Functioning of the European Union. Soudní dvůr Evropské unie [online], [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://curia.europa.eu/jcms/ upload/docs/application/pdf/2018-05/5eme_rapport_dactivite_du_ c255_-_en_final_-_public.pdf Kódex správania (2007/C 223/01). In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/SK/TXT/?uri=uriserv:OJ.C_.2007.223. 01. 0001.01. SLK & toc=OJ:C:2007:223:FULL Magna charta sudcov (Základné principy) schválená Poradnou radou európskych sudcov (CCJE). Súdna rada SR [online], [cit. 01. 05. 2019]. Dostupné z: http://www.sudnarada.gov.sk/data/files/677_c-magna-charta-sudcov-zakladne-principy-schvalena-poradnou-radou.pdf Odporúčanie CM/Rec. (2010) 12 Výboru ministrov Rady Európy členským štátom o sudcoch: nezávislosť, efektívnosť a zodpovednosť zo dňa 17. 11. 2010. Súdna rada SR [online], [cit. 01. 05. 2019]. Dostupné z: http://www. sudnarada.gov.sk/data/files/337_odporucanie-rady-ministrov-12-2010.pdf Protokol (č. 3) o Štatúte Súdneho dvora Európskej únie, pripojený k Zmluvám, zmenený a doplnený nariadením Európskeho parlamentu a Rady (EÚ, Euratom) č.741/2012 z 11.Augusta 2012 a článkom 9 Aktu o podmienkach pristúpenia Chorvátskej republiky a o úpravách Zmluvy o Európskej únii, Zmluvy o fungovaní Európskej únie a Zmluvy o založenia Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu. Súdny dvor Európskej únie [online], [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://curia.europa. eu/jcms/upload/docs/application/pdf/2012-10/staut_cons_sk.pdf Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts. Komise pro mezinárodní právo (OSN), Zpráva ze 53. zasedání Komise pro mezinárodní právo ve dnech 23. dubna—1. června a 2. července-10. srpna 2001 [cit. 28. 5. 2013]. Dostupné z: http://legal. un.org/ilc / texts / instruments / english / commentaries/9_6_2001 .pdf Rímsky štatút medzinárodného trestného súdu. Oznámenie Ministerstva zahraničných vecí. Zbierka zákonov č. 333/2002, Čiastka 140. Slov-lex.sk [online], [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://www.slov-lex.sk/static/ pdf/2002/2002cl 40.pdf 511 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Rokovací poriadok Medzinárodného súdneho dvora. Medzinárodný súdny dvor [online], [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://www.icj-cij.org/en/rules Rozhodnutie Rady z 25. Februára 2010 o pravidlách činnosti výboru ustanoveného v článku 255 Zmluvy o fungovaní Európskej únie (2010/124/EU). In: EUR-Lex [právni informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/SK/TXT/?uri=CELEX:32010D0124 SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 385/2000 Z. z., o sudcoch a prísediacich a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov. In: ASPI [právni informační systém]. Wolters Kluwer CR [cit. 1. 5. 2019]. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 311/1999 Z. z., o registri trestov v znení neskorších predpisov. In: ASPI [právni informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2019]. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Ústavný zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky v znení neskorších predpisov. In: ASPI [právni informační systém]. Wolters Kluwer CR [cit. 1. 5. 2019]. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 385/2000 Z. z. o sudcoch a prísediacich a o zmene a doplnení niektorých zákonov. In: ASPI [právni informační systém]. Wolters Kluwer CR [cit. 1. 5. 2019]. SLOVENSKA REPUBLIKA. Vyhláška ministra zahraničných vecí zo 4. septembra 1987 o Viedenskom dohovore o zmluvnom práve. In: ASPI [právni informační systém]. Wolters Kluwer CR [cit. 1. 5. 2019]. Stanovisko č. 3 Poradnej rady európskych sudcov do pozornosti Výboru ministrov Rady Európy o princípoch a pravidlách regulujúcich sudcovské profesionálne správanie, najmä v oblasti etiky, nezlučiteľného správania sa a nestrannosti. Poradná rada európskych sudcov. Rada Európy [online]. 2002 [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://rm.coe.int/168074822f Význam cudzieho slova „morálka". Slovník cudzích slov. SIovnik.sk [online], [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://slovnik.azet.sk/ slovnik-cudzich-slov/?q—mor%C3%Allka Štatút Medzinárodného súdneho dvora. Medzinárodný súdny dvor [online]. [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://www.icj-cij.org/en/statute 512 Peter Vršanský The Rome Statute of the International Criminal Court. International Court of Justice [online], [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://www.icc-cpi.int/ resourcelibrary/official-journal/rome-statute.aspx The Statute of the International Court of Justice. International Court of Justice [online], [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: https://www.icj-cij.org/en/statute Zmluva o fungovaní Európskej únie. In: EUR-Eex [právni informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 1. 5. 2019]. Dostupné z: http s: / /eur-lex.europa.eu/legal-content/SK/TXT/ ?uri=celex: 12012E/ TXT 513 uplatnění listiny základních práv eu při přezkumu zákona o pobytu cizinců ústavním soudem in Zemanek Anotace Podle judikatury Soudního dvora EU, vztahující se k výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38, samotný neoprávněný vstup nebo pobyt na území členského státu nepředstavují dostatečný důvod pro omezení práva volného pohybu cizince-občana nečlenského státu, který je rodinným příslušníkem unijního občana. Omezení tohoto práva vnitrostátním zákonem, problematizující či ve svém důsledku znemožňující legalizaci pobytu takového cizince, je jako zásah do práva na ochranu soukromého a rodinného života unijního občana v rozporu jak s Listinou základních práv EU, tak s ústavou daného členského státu (konkurující stanovisko soudce Jiřího Zemánka k nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 41/17). Klíčová slova Povolení k pobytu; volný pohyb osob v Evropské unii; právo na ochranu soukromého a rodinného života; Listina základních práv a svobod. Odborné „portfolio" Vladimíra Týče, našeho oslavence, je úctyhodně bohaté a vedle otázek mezinárodního práva veřejného a soukromého — řady azimutů — zahrnuje i témata práva evropského, včetně jeho ústavní dimenze. Tato skutečnost mne vedla k rozhodnutí, vzdát mu velký dík za jeho přínos k rozvoji akademického bádání a studia v tomto oboru malým příspěvkem, * JUDr. Ing. Jiří Zemánek, CSc, Soudce Ústavního soudu; Právnická fakulta, Univerzita Karlova, Praha / Email: zemanek@prf.cuni.cz 515 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče který má naznačit, jak si český Ustavní soud při abstraktním přezkumu ústavnosti norem dovede úspěšně poradit právě s evropskou dimenzí své rozhodovací činnosti. Evropská právní doktrína Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy pracuje s unijním právem zpravidla jen nepřímo: Ústavní soud případné porušení unijního práva rozhodnutím nebo úředním postupem orgánu veřejné moci České republiky samo o sobě nepokládá za nosný, postačující důvod pro svůj zásah a proto je zpravidla dále nezkoumá, zjistí-li porušení ústavního pořádku, do jehož lidskoprávních kritérií unijní standard ochrany pouze „prozařuje"1. Je-li však předmětem přezkumu Ústavního soudu vnitrostátní ustanovení, jehož normativním zdrojem není výlučně český ústavní pořádek, ale primární právo Evropské unie a jeho prováděcí předpisy, nelze přímé použití unijních Smluv, resp. Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina EU") jako dalšího referenčního hlediska takového přezkumu vyloučit. A to byl právě případ napadených ustanovení § 169 odst. 1 písm. j) a § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců.2 První z těchto ustanovení umožňuje zastavení řízení o povolení k pobytu, jestliže občan nečlenského státu Evropské unie, který je rodinným příslušníkem občana České republiky (dále jen „cizinec"), požádal o vydání takového povolení, přestože v době podání žádosti neměl oprávnění pobývat na území České republiky. Přitom podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr"), vztahující se k výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38 (dále jen „Směrnice"), samotný neoprávněný vstup nebo pobyt nepředstavují dostatečný důvod pro omezení práva volného pohybu občana nečlenského státu, který je rodinným příslušníkem unijního občana. To bylo podle navrhovatelky — skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky — zřejmým důvodem, proč zákonodárce omezil 1 Její základy vycházejí z nálezů ve věcech Pl. US 50/04 Cukerné kvóty III, Pl. US 66/04 Euro^atykač, Pl. US 36/05 Uková vyhláška a byly dále rozvinuty zejména nálezy Pl. US 19/08 Lisabonská smlouva I a Pl. US 29/09 Lisabonská smlouva II; srov. TICHY, L., R. ARNOLD, J. ZEMÁNEK, R KRÁL a T DUMBROVSKÝ. Evropské právo. 5. přepracované vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 670-672. 2 Zákon č. 326/1999 Sb.; kromě uvedených ustanovení tohoto zákona byly napadeny i § 46a odst. 9 a § 73 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jejichž ústavní přezkum ale není předmětem tohoto krátkého komentáře. 516 Jiří Zemánek restriktivní přístup správního orgánu k žádostem o povolení k pobytu na tyto cizince, patrně v domnění, že judikatura Soudního dvora na tyto vztahy jako vztahy vnitrostátní nedopadá. Ústavní soud pak napadené ustanovení zrušil3 s odůvodněním, že jím znemožněná legalizace pobytu těchto cizinců zasahuje zejména do práva na ochranu soukromého a rodinného života českých občanů podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kteří s nimi sdílejí osobní vztah. Takový cizinec, aby dosáhl legalizace svého statusu jako žadatel ve správním řízení o povolení k pobytu, by musel nejprve z území České republiky vycestovat a získat vstupní vízum podle Vízového kodexu Evropské unie,4 s jehož udělením však mohou být spojeny překážky právní, zdravotní, finanční či jiné povahy. Ustavní soud shledal, že efektivní kontrola migrace a dodržování právních předpisů jsou sice legitimním cílem napadeného ustanovení, který je ale uskutečňován procesním prostředkem (institutem zastavení řízení), „jímž se absolutizuje veřejný zájem a pomíjí zájem individuálnť (bod 57). Přestože Listina neposkytuje cizincům subjektivní ústavně zaručené právo na pobyt na území České republiky, podle čl. 42 odst. 2 Listiny cizinci požívají práva a svobody, nejsou-li přiznány pouze českým občanům, které jsou chráněny před neoprávněným zasahováním. Druhé z napadených ustanovení znemožňovalo soudní přezkum rozhodnutí o zbavení osobní svobody zajištěného cizince v době, kdy jeho policejní detence sice již netrvala, avšak on měl zájem na prověření její zákonnosti a uplatnění případného nároku na náhradu škody. Ustavní soud i toto ustanovení zrušil jako nedůvodnou, nepřiměřenou a znevýhodňující odchylku od standardní úpravy soudního řízení správního, zakládající nerovné zacházení ve srovnání s osobami zbavenými osobní svobody na základě jiných ustanovení českého práva. Taková úprava je zásahem do práva na přístup k soudu podle čl. 36 Listiny ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky, zajištěného soustavou procesních garancí plynoucích z ústavního práva na spra-vedlivý proces (bod 63), a — jak Ustavní soud konstatoval s odvoláním 3 Nález ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17. 4 Nařízení (ES) 810/2009. 517 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče na rozsudek Nejvyššího správního soudu5 — je neaplikovatelná pro rozpor s čl. 6 a 47 Listiny EU (bod 70).6 Proti výroku nálezu uplatnili dva soudci odlišné stanovisko, motivované obavou z účelového obcházení zákona o pobytu cizinců po zrušení jeho napadených ustanovení a ze zneužití procesních nástrojů k oddalování postihu osob porušujících imigrační pravidla České republiky. Já jsem uplatnil konkurující stanovisko k odůvodnění nálezu v části, týkající se zrušení § 169r odst. 1 písm. j) zákona. Nesouhlasil jsem s omezením důvodů pro zrušení tohoto ustanovení pouze na jeho rozpor s ústavním pořádkem a s vyloučením přezkumu na základě přímého použití Listiny EU jako referenčního hlediska. Zastavení řízení o žádosti cizince o vydání povolení k pobytu, uložené napadeným ustanovením zákona o pobytu cizinců, se totiž dotýká i situací, které nejsou ryze vnitrostátními, jakými jsou naopak situace, v nichž je cizinec--státní příslušník nečlenského státu EU, vstupující na území České republiky, členem rodiny českého občana, jenž nevyužil — jako občan unijní — svého práva k volnému pohybu v rámci Evropské unie a kdy skutečně „je [pouze] věcí suverénního státu, %a jakých podmínek pňpustípobyt cizinců na svém ú^emť (bod 53 nálezu). Pod napadené ustanovení spadá totiž také skutečná „přeshraniční" situace, kdy cizinec doprovází nebo následuje občana České republiky při návratu po skončení jeho pobytu v jiném členském státě Evropské unie, v jehož rámci se cizinec stal členem jeho rodiny. Podmínky, za nichž je vstup a pobyt cizince-člena rodiny migrujícího českého občana na jejím území, včetně podání žádosti o povolení k pobytu, přípustný (legální), v tomto případě nejsou primárně určovány napadeným zákonem o pobytu cizinců, ale právem unijním. Podle čl. 45 odst. 2 Listiny EU může být volný pobyt „v souladu se Smlouvami pň^nán státním příslušníkům třetích %emí oprávněně pobývajícím na úderní členského státu", podle okolností je však podmínce předchozího legálního pobytu nadřazeno ^ákladníprávo na respektování rodinného ^ivota podle čl. 7 Listiny EU, které je interpretováno mj. se zřetelem k postulátu slučování rodin. Ustálená 5 Rozsudek ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017-20. 6 Ustavní soud zrušil i navazující ustanovení § 46a odst. 9 a § 73 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. 518 Jiří Zemánek judikatura Soudního dvora tuto podmínku vztahuje pouze na pobyt cizinců, kteří nemají rodinné vazby k migrujícímu unijnímu občanovi, zatímco u cizince, který doprovází nebo následuje migrujícího unijního občana jako člen jeho rodiny a jehož právo je od něj tedy odvozeno, na této podmínce netrvá7. Nelegální vstup cizince-rodinného příslušníka občana EU do jiného členského státu není sám o sobě důvodem pro zamítnutí jeho žádosti o povolení k pobytu, jeho vstupní status je „legalizován" rodinnou vazbou s unijním občanem. Zřetelným důvodem tohoto judikatorního odklonu8 byl cíl maximálně zreálnit výhody, které jsou pro unijního občana spojeny s využitím jeho práva volného pohybu v rámci Evropské unie a které by byly trváním na podmínce předchozího oprávněného vstupu, resp. pobytu jej doprovázejícího nebo následujícího člena rodiny, jenž unijním občanem není, oslabeny.9 Uvedená judikatura Soudního dvora brání právní úpravě členského státu, promítající unijní předpisy přijaté k provedení ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie o volném pohybu a pobytu osob, včetně Směrnice, vyžadovat od cizince, který je členem rodiny unijního občana pobývajícího v členském státě, jehož není státním příslušníkem, aby před vstupem do hostitelské země nejdříve legálně pobýval v jiném členském státě. Nepokrývá tak shora zmíněnou situaci cizince doprovázejícího nebo následujícího občana České republiky-migranta v rámci Evropské unie při jeho návratu domů výslovně, implicitně — s ohledem na cíl volného pohybu a pobytu osob podle unijního práva — však ano. Připouští-li Směrnice za stanovených podmínek participaci rodinných příslušníků-cizinců migrujících unijních občanů na sociálním systému hostitelského státu, jakož i omezení práva vstupu a pobytu těchto osob z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví, není opodstatněné vylučovat z režimu volného vstupu rodinné příslušníky-cizince, kteří doprovázejí nebo následují migrující české občany při jejich návratu do vlasti. Takový výklad Směrnice odpovídá i interpretační zásadě obsažené v alinei (5) její preambule a není výkladem praeter legem: „Má-li být právo všech 7 Srov. klíčový rozsudek ECR 1-6241, Metock (2008), věc C-127/08. 8 Srov dřívější rozsudek SDEU ECR 1-9607, Aknch (2001), věc C-l09/01 . 9 PEERS, S., T HERVEY, J. KENNER a A. WARD (eds.) .The EU Charter of Tundamental Rights. A Commentary. Hart Publishing, 2014, s. 1175. 519 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče unijních občanů svobodné se pohybovat a pobývat na území členských států vykonáváno v objektivně existujících podmínkách svobody a důstojnosti, je třeba je zaručit také jejich rodinným příslušníkům bez ohledu na jejich státní příslušnost." V opačném případě by docházelo k přímé, tzy. obrácené diskriminaci (migrujících) občanů České republiky vůči ostatním (migrujícím) občanům Evropské unie. Právo každého na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny ústavní nárok cizince na vstup a pobyt na území České republiky nezakládá, obdobně formulované právo v čl. 7 Listiny EU však takový nárok cizince doprovázejícího nebo následujícího českého občana při návratu do vlasti, ve spojení s prováděcími předpisy unijního práva, zakládá. Proto neměl příslušný odkaz na Listinu EU na podporu zrušení napadených ustanovení zákona o pobytu cizinců v odůvodnění nálezu chybět, neboť je aplikovatelná podle jejího čl. 51 odst. 1 (dochází k uplatnění unijního práva) a poskytuje vyšší úroveň ochrany ve smyslu čl. 53 (než lidskoprávní standard vnitrostátní). Unijní právo přitom nebrání členskému státu chránit v rámci (pokračujícího, nezastaveného) správního řízení o povolení k pobytu své zájmy v oblasti bezpečnosti a veřejného pořádku (čl. 27 Směrnice), přičemž opatření omezující svobodu pohybu a pobytu členů rodiny unijního občana bez ohledu na jejich státní příslušnost musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a založena na konkrétních okolnostech individuálního případu („osobním chování" dotyčné osoby), které musí představovat „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti" a nesmí být pouhou „generální prevencí". I uvedení odkazu na tuto klauzuli v odůvod-není nálezu by posílilo argumenty, uplatněné Ústavním soudem na podporu zrušení napadených ustanovení zákona o pobytu cizinců. 520 Vladimírovi.. Petr Mrkývka Koexistence finančního práva a mezinárodního a evropského práva aneb s Vladimírem na cestách Mohu s klidným svědomím napsat „Vladimír Týč — přítel finančního práva". Nikdo mi za to nebude spílat, protože je to pravda pravdoucí a doufám, že se za to Vladimír nestydí. S Vladimírem se známe od mého příchodu do řad kantorských v roce 1991. Ač vypadá lépe než já, je o nějaké ty pátky starší. A vypadá lépe proto, protože mě neučil, neb v té době byl v diplomatických službách. Na podzim onoho jednadevadesátého jsem zažil stěhování fakulty ze Zelňáku na Veveří, takže mé první zkušenosti s novým prostředím byly takové trochu fyzicky náročné a jako stěhovák jsem se prý osvědčil. Tož jsem po takovém výkonu bloumal fakultou, přičemž jsem několikrát zabloudil, až jsem se dostal do míst s podivnou chodbou na straně, kam slunce nezasvítí. To bylo tenkrát, kdy v zimě byl sníh a v létě teplo, a říkalo se, že na jižní stranu fakulty byli usídleni prominenti a na sever prý ti méně prominentní. Nevím, po reformách všelikého rázu včetně změn klimatických, kdy teplo se střídá s vedrem, došlo k faktické rehabilitaci severního křídla, kde sídlí od onoho jednadevadesátého roku i Vladimír a jeho Evropa s obojím mezinárem. Finance tak trochu migrovaly po fakultě, ze správařského jihu do výšin na východě s výhledem na západ. Společné s Evropou máme asi to tajemno našich chodeb, protože tehdejší třetí patro, dnešní čtvrté nadzemní podlaží, je snad ještě tajemnější. No a k tomu bloumání po stěhování. Potkal jsem ustaraného člověka, zajisté moudrého, neboť se mu pod kučerami krabatilo čelo, lehce funícího při posunování krabic se za jista moudrými knihami, miliony sloh, papírů a všeho možného i nemožného. Pozdravili jsme se se slovy s významem asi něco ve smyslu, že je to ďas. Cítil jsem se trapně, neboť já z praxe Doc. JUDr. Petr Mrkývka, Ph.D., Katedra finančního práva a národního hospodářství, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno / Email: petr.mrkyvka@law.muni.cz 521 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče jsem si na fakultu toho moc nevzal, dvě tři knížky, a on má toho tolik. Jo, tak vypadá věda. Bylo tehdejší pěknou zvyklostí, že nového pracovníka jeho vedoucí postupně představil na ostatních katedrách. Ten obyčej se nějak vytratil s mnohou kurtoazií, takže je to jak v paneláku, kde se střídají partaje, a nevíte, jestli je to soused (kolega), návštěva (student) nebo zloděj (zloděj). Tak mne takto můj vedoucí Petr Průcha zavedl i do onoho severního koutu a představil mě i onomu člověku s krabicemi, že je to teď vedoucí katedry mezinárodního a evropského práva. Vladimír mi podal ruku a v jeho výrazu, byť s jemu vlastním úsměvem, jsem četl něco ve smyslu „to jsem zvedavej, jak dlouho tady vydržíš". Ale na hlas to neřekl, tak jako já bych nahlas neřekl „a kde ty ses tady vzal, tebe jsem nezažil". Pak jsme se občas potkávali a byla to potkání v podstatě neutrální, jak ostatně se Vladimír neutrálně tváří při všem, co je mu neznámé a neohrožuje ho v jeho bytí. Takže dnes vím, že to bylo vlastně pochvalné, neboť si mne tehdy zařadil do kategorie „od něho nic nehrozí". Z učitelů jeho katedry jsem měl nejblíž Naděždě Rozehnalové, která se podílela na mém poprávničtění a utkvěla mi ze studií svojí odolností vůči našim lehce postpubescentním srandičkám směřujícím k o něco málo starším kantorům. A pak také poznámkou po zápisu známky do indexu „doufám, že ti nekazím červený diplom", což mne opravdu pobavilo, neboť jsem byl nesmírně rád, že mám svatý pokoj od záležitostí na mořském dně a řešení kolizí právních řádů. Později jsme začali jezdit na přednášky na ostravskou ekonomku a přidal se k nám i Vladimír. Já jsem se snažil koulet financ a ti dva také svoje. Někdy v tom čase jsme si také potýkali a tak pěkně po Vladimírovsku: „Nad'a říkala, že seš normální, tak si budem tykat". Ó velký Týči, jak jsi povýšil toho usmrkance ze stupně „od nic nehrozí" do hodnosti „tykač". Což dnes beru už ne jako „kolega", ale spíš kamarád. Vladimír je úžasný, moudrý a v mnohém krásně svérázný člověk. Rozdává energii i v momentech, kdy vám teče těžce do bot. Doslova. Snad neudělám nic špatného, když prozradím, že velkým Vladimírovým koníčkem je vše možné i nemožné kolem kolejové dopravy. Kde jsou, byly nebo měly být koleje, vlaky, lokálky, tramvaje, elektriky, šaliny... tam musí být i Vladimír. Tak jednou jsme se vypravili do Těšínského Slezska, kde na polské straně je lázeňské městečko Wisla, takový beskydský Smokovec. Jeho součástí jsou 522 Vladimírovi., také Gl^bce, kde končí vlak. Ale tak nějak divně. Krom všech možných výhybek, kusých kolejí, podivných náspů a polotovarů mostů, které se nedočkaly nikdy dokončení, zapomenutých nádraží se zašlou slávou, Vladimírovi vrtalo v hlavě, proč na mapě v té Visle koleje končí proti kopci. Jak záhadu vyřešit? Nejlépe ohledáním místa. Po ostravských státnicích, my nažehlení kluci — examinátoři, jsme vyrazili na průzkum. Mezi černými mraky konečně prosvítalo slunce, které se odráželo v kapkách na obrovských lopuchových listech a jiných džungloidních rostlinách. Touha odhalit tajemství nás hnala dopředu a nějaké nástrahy místní flory, možná i fauny, nás nemohly zastavit. Vyšplhali jsme se na násep poblíž zmíněné poslední železniční stanice. Jestli nás někdo viděl, mohli jsme vypadat jak dva funebráci v černém, co jdou pro ostatky mrtvého cestujícího, který jel dál a ... nedojel. V hlavě jsem si zpíval (jiný způsob zpěvu mám přísně zakázán) písničku „Mrtvěj vlak"... Šli jsme stále po kolejích, to už za zarážkou, tedy rezavých jak liška, mezi pražci tráva byla větší a větší a i nějaká ta vzrostlejší břízka se našla. Po dešti se voda držela i mezi kolejemi a bylo jí více a více. Leč touha po poznání záhady nás hnala dál a dál. Asi tak nějak, jako bychom hledali trať přes řeku Kwai. Trať by tady byla. Břízky už tvořily solidní prales a pražce se dávno topily v řečišti. Polobotky jsem odepsal. Vladimíra ne. V jeho očích za mokrými brýlemi jsem viděl vizi očekávaného tunelu. Přece ty koleje nekončí jen tak u nějakého kopce! Koleje skončily i s pražci jak když utne. Pár metrů od strmé stráně. „Tak nic". Prosté konstatování profesora mezinárodního a evropského práva. Funebráci se vrátili na stanici s prázdnou. Vylili jsme vodu z bot. Podezřelé auto s českou poznávací značkou pomalu opustilo území Polska. Za pár dnů mi Vladimír zvěstoval, že tam ten tunel měl být, a to do Istebné. Takže měl pravdu. Ve Visle je krásně i bez tunelu. Vladimír je jeden z mála, kdo mluví a píše francouzsky. Kromě toho, že brilantně přednáší i v angličtině, zvládá to i rusky a k tomu luští křížovky v polštině, kterou prý neumí, ale já vím svoje. Důležitou roli v naši finančnické mobilitě hraje Centrum Informacji i Organizacji Badán Finansów Publicznych i Prawa Podatkowego Krajów Európy Srodkowej i Wschodniej przy Wydziale Prawa Uniwersytetu w Bialymstoku. Uf! Kdo zvládne bez chyby a nadechnutí odříkat název, je hrdina nebo jeho členem, anebo obojí. Finanční právo Vladimíra adoptovalo, a to i na mezinárodní 523 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče úrovni. A Vladimír je oním kumulantem, členem i hrdinou. Hrdinou, protože dokázal přežít ve zdraví a ve vší počestnosti cestu tam i zpět z Brna do Bialystoku, což není kromě nějakých patnácti hodin ve vlaku nic až tak hrdinské, ale další skoro padesát hodin ve veselém autobuse z Bialystoku do ruské Voroneže přes Ukrajinu a pak zase zpátky. Veselý autobus je terminus technicus označující specifický dopravní prostředek uvedené kategorie, kdy řidič netuší, jaký stupeň folklóru a veselí poveze do místa určení. A jaké prostředky budou užity, aby se ve zdraví taková cesta přežila. Někteří to řešili tzv upgradeovanou kolou, někdo bez koly, jiný hlubokým spánkem nebo tupým výrazem. Setrvání u jednoho prostředku se neosvědčilo, čímž autobus byl velmi veselí a odolný i v případě opakovaných odmítnutí překročení ukrajinsko-ruské hranice. Vzhledem k tomu, že nikde se neobjevovala informace, který přechod by měl být skutečně mezinárodní a který sloužil jen pro úzký pohraniční styk. Vladimír vše zvládal s nostalgickým klidem, čekání na hranicích i atmosféru v autobuse nebo při ranní či večerní hygieně v kukuřici. Jeho slova „to je jako za mlada" se zapsala do dějin Centra. Do Voroneže dorazil jako nej starší účastník mezinárodní konference ze Západu a také tak byl náležitě celebrován, ubytován a všemožně chráněn. Získal si řadu skutečných přátel nejen z veselého autobusu, kam zapadl, tak i z Ruska a Ukrajiny (bylo to v době před válkou). Ruské dobrodružství předznamenalo jeho samozřejmou účast na další mezinárodní konferenci Centra, tentokrát v Paříži v expozituře Polské akademie věd. My, barbaři francouzštiny neznalí, jsme se tetelili pýchou, když v tomto nádherném jazyce Vladimír procítěně přednášel národní zprávu o právní regulaci veřejných financí, a profesor Michael Bouvier z L'université Paris I Pantheon Sorbonně byl nadšen, že i v zemi kdesi tam mezi Německem a Polskem, kde zvítězil Napoleon u Austerlitz, je taková frankofonní ctihodnost. Přiznávám, že jsme tak trochu na Vladimírovi parazitovali, nejen oním vystoupením, kterým jsme chtěli vytřít zbytku světa zrak, ale také tím, že Francie a Paříž je Vladimírova srdeční záležitost a tudíž bude zajímavým průvodcem. No a také, že mu třeba uděláme radost. Radost jsme měli všichni, počasí přálo, žluté vesty budou řádit až v daleké budoucnosti a Notre Dam byla celá. Kouzlo Vladimírova průvodcování lze dokreslit třeba poznámkami k místům v pařížské čtvrti Le Marais: „Tak tady jsme chodili k Maďarovi 524 Vladimírovi., pro chleba. No a tady měl Polák řeznictví." Paříž a koleje, to je asi metro. „Pojď, něco ti ukážu." A byl jsem vtažen za slunečného počasí do temnot pařížského metra. Dověděl jsem se, proč v některých stanicích jsou u vstupu na nástupiště ve zdi obrovité masivní panty, ale žádná vrata či brána na nich nevisí. Taky jsme jeli soupravou bez řidiče. „Pojď, půjdeme dopředu, řidič nám nebude zavazet. Dívej se!" Tak jsem se díval a díval. Dojeli jsme do další stanice a Vladimír plný nadšení: „viděls to?" „A co jsem měl vidět, vždyť tam byla tma jak v tunelu?" „Tys to neviděl. Tam byl tunel, kterým se už nejezdí." Vladimír má tunely prostě rád. Vladimír s námi v Paříži oslavil dodatečně i své narozeniny a pozval nás do své asi oblíbené asijské restaurace. Poměli jsme se, jeho jménem na jeho účet a ke všeobecné spokojenosti. Proto ta óda na Vladimírovu francouzštinu, jeho Francii a jeho samotného. Je mnoho nezapomenutelných zážitků s Vladimírovým cestováním a bytím s ním. Je člověkem, ke kterému si lidé v menze přisedávají. Ne že by něco zbylo, ale protože je to fajn s ním posedět a v klidu příjemně pojíst. Když pojedete Sobieskim na Gdaňsk nebo obráceně na Břeclav, sedává ve Warsu, tedy v jídelním voze, má své pivko, žurek a k tomu něco dalšího. Ryby jsem ho viděl jíst poprvé letos na konferenci na Olandu, při exkurzi v udírně ryb. Sám poznamenal, že je to výjimečná chvíle. Při obrážení pohostinství na polském pobřeží, kde já ryby konzumuji bez jakýchkoli mezí, Vladimír je prostě nepozře. Možná po švédské udírně tomu bude jinak. Vladimír a Polsko je také zvláštní záležitost. S obrovskou radostí přivítal obnovení vydávání časopisu Przekrój, protože si ho kupoval už v dobách, kdy se holil jednou týdně. Tvrdí, že polsky neumí, ale to je jen jeho perfekcionalizmus. Už nějaký pátek přednáší na Vysoké škole bankovní (WSB) v Gdaňsku, co jiného než Evropu a mezinárodní právo veřejné. Přednášku má v angličtině, prezentaci si dělá v polštině a testy má v polštině také. Když učí dál-kaře, angličtina je tak trochu ouvej, tak se strašným výrazem v tváři, blízkém výrazu trpícího světce, přejde do polštiny a v tu chvíli auditorium se rozzáří. Proto je Týč polským studenstvem milován. Vladimír míval svůj polský absťák. Teď je již toho nabažen. Z Ostravy často prchal do Chalupek či dál do Katovic, koupit si svůj instantní barszcz nebo krásně jedovatě červenou limonádu, někdy též nějaké to odborné čtivo, zejména časopis Kolejarz. 525 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Trojměstí Gdaňsk-Sopot-Gdynia zná už jako své boty. Zeptejte se ho, jak kam dojet, brilantně vám odpoví. Stejně má nejraději Gdyni, všude je blízko k moři. Samostatnou kapitolou Vladimírova bytí je sport. Krom běhu na vlak, jízdy na kole, je důležitou součástí brněnské reprezentace v tradičním bowlingo-vém klání s Ostraváky. To se odbývá na slavných katedrových setkáních v Rožnově pod Radhoštěm. Nezapomenutelný je jeho vrh, kdy koule opustila dráhu, přeskočila i dráhu vedlejší a rozdrtila školní židli. Po té se několik let raději žádné klání nekonalo, zejména z obav o zdraví a privatizovaný majetek. Vrátili jsme se k této tradici letos. V síle a razanci Vladimír nepole-vil, takže zůstává právoplatným členem týmu. Za sebe i za všechny co nesou břímě finančněprávní edukace, ba snad i vědy, ať se nachází v Česku či blízkých i vzdálených krajinách, jednomyslně prohlašujeme, že bez profesora Vladimíra Týče by náš život, akademický i neakademicky, byl smutný a prázdný. Je člověkem moudrým, lidským, přátelským, svérázným, prostě náš kamarád do pohody i nepohody... 526 Vladimírovi., Michal Radvan Prof. JUDr. Vladimír Týč, CSc, je člověk, kterého musí mít každý rád. Už z dob svých studií si ho pamatuji jako milého pedagoga a skvělého kantora. Avšak až po nástupu na fakultu jsem měl tu čest poznat ho i z druhé strany barikády. Někteří učitelé se totiž na přednášce převlečou do role a v učebně se stávají někým jiným, někdy milejším, jindy přísnějším až protivnějším. Ale Vladimír Týč je pořád stejný, v tom pozitivním slova smyslu. Je znám svým mnohooborovým rozhledem a multidisciplinárním přístupem. Nejen profesně, ale především lidsky patří mezi osobnosti, které upřímně obdivuji a jichž si nesmírně vážím. Jeho široké znalosti, bohaté zkušenosti, přátelské vystupování a lidské jednání z něj činí skvělého právníka a vynikajícího člověka. Všichni vědí, že Vladimír má rád vlaky a tramvaje (včetně šalin) a vše, co jezdí po kolejích. Takřka v jakémkoliv městě na světě, kam se dá dojet vlakem, se orientuje podle linek tramvají. Ví, odkud a kam která jede, co je to za typ, jak je stará atp. Pamatuji si, když v Gdaňsku, zatímco my ostatní jsme vydýchávali náročný program konference (asi u piva), Vladimír prohlásil, že pojede jednou z místních linek na konečnou. Nevím už, co to bylo za trasu a kam směřovala, ale to nebylo podstatné ani pro Vladimíra. Na otázku, proč pojede právě tam, jednoduše odpověděl: „Tam jsem ještě nejel." Po návratu každého samozřejmě zajímalo, co bylo na konečné zajímavého a jaká byla cesta. Vladimír se svým typickým stoickým klidem odpověděl, že tam nebylo zajímavého vůbec nic. Nikoliv se smutkem, ale snad se skrytou radostí, že se projel a už ví, že tam byl a co tam je (či spíše není). Takový koníček je možná absurdní, pro mnohé nepochopitelný, ale jistě sympatický a krásný. Původně jsem chtěl sepsat odborný příspěvek, v němž bych zkombinoval Vladimírovu vášeň pro koleje a svoje vědecké hobby — daň z nemovitých věcí. Avšak zatímco v zahraničí jsou daňové výnosy z dopravních staveb fiskálně velmi zajímavé (např. výnos z majetkové daně placené každoročně * Doc. JUDr. Ing. Michal Radvan, Ph.D., Katedra finančního práva a národního hospodářství, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno / Email: michal.radvan@law.muni.cz 527 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče letištěm London Heathrow zhruba odpovídá celkově vybrané dani z nemovitých věcí v České republice za kalendářní rok1), v České republice jsou pozemky i stavby užívané k veřejné dopravě (silniční, železniční, leteckou, vodní) od daně z nemovitých věcí osvobozeny. Což je stav možná absurdní, pro mnohé nepochopitelný, ale jistě sympatický a krásný. V každém případě to však není stav pro sepsání odborného textu odpovídající délky a dostatečné kvality. Vladimíre, přeji Ti do dalších let zejména zdraví a štěstí, mnoho úspěchů jak na poli profesním, tak i v osobním životě. Zachovej si svůj nezaměnitelný smysl pro humor a úžasný přístup k lidem. A hodně dalších šťastných kilometrů nejen po (nezdaněných) kolejích! Srov. MCCLUSKEY, William J. Agricultural Property and Unique Properties. Some Valuation Issues. Přednáška v rámci Market Value-Based Taxation of Real Property: Lessons from International Experience, 26. 3. 2015. 528 Vladimírovi., Katedra práva Ekonomické fakulty Vysoké školy báňské — Technické univerzity v Ostravě Milý Vladimíre, Tvé působení na katedře práva Ekonomické fakulty Vysoké školy báňské — Technické univerzity v Ostravě začalo zhruba před čtvrt stoletím (ono to letí). Tehdy jsme si zde v ocelovém srdci republiky na katedře práva (to je ta, co má ve svém logu, že je ta pravá) usmysleli, že zřídíme v té době ojedinělý obor (opravdu jsme byli na fakultách ekonomického zaměření první v České republice), v němž skloubení studia dvou disciplín (ekonomie a práva) by mohlo odpovídat tolik skloňovanému interdisciplinárnímu přístupu, klíčovému pro vzdělávání ve 21. století. A pak už nic nestálo v cestě tomu, aby i studenti ekonomické fakulty mohli, také Tvou zásluhou, být v institu-cionalizované podobě podrobováni rovněž právnickému teroru. Především proto, aby si už nepletli Zákoník práce s Řádem práce. Dozvěděli jsme se tehdy o jisté lucerně iuris šířící z Brna po světě věhlas evropského práva a tak se stalo, že Tě nakonec Tvá jednovozová, prvotřídní a jednoosobová vlaková souprava dovezla do vlakové stanice Ostrava-Sokolská. Vinou špatného stavu technického zabezpečení nádraží a díky vřelému vztahu k přednostovi stanice a celé jeho posádce ses na této zastávce poněkud zdržel, přestože se už v přítomné době nemůžeš laskat se smažen-kami v našem bufetu. Ne že bychom vůbec nemohli v Ostravě dýchat a žít bez Evropy (a evropského práva tím spíše), ale nemohli bychom se obejít bez Tvé přítomnosti hlavně na pravidelných poradách v Rožnově. Tvé pověstné mimo vrhy koulí jsou nesmazatelně vryty do naší společné paměti a do zdí místní kuželny. Ne každý něco takového dokáže, ale pro toho, kdo jako dítě snil o tom být mašinfírou, je to hračka. Ale vážně. Vyzdvihujeme především vlastnosti, které Tě zdobí. Charakter, spolehlivost a vysokou odbornost. V poslední době se tu a tam zmiňuješ o tom, že Tě cestování do Ostravy už trochu zmáhá. Jistě to není věkem, nýbrž současným provozem na Dl. 529 IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče Měl bys ale mít na paměti, že se tady v „Úderníkově" vždy preferovalo, že „pětiletku je třeba %máhat, a ne chromit". Ve víru velkých dějinných událostí bývá lidstvem dosud neprávem opomíjeno datum 30. 8. 1949. Až historie ocení, co tento den znamenal pro rozvoj vzdělanosti a kultury naší epochy. Již dnes však lze nalézt takové jedince, kteří jeho skutečný význam dokáží pochopit a ocenit (jako například my v Ostravě). U příležitosti Tvého významného životního jubilea Ti ze srdce přejeme mnoho sil, zdraví a modré nebe nad hlavou. A také, příteli, aby všechny pohonné hmoty zůstaly Tobě napořád dostupné a Tvá lokomotiva tak mohla ještě hodně let projíždět Moravskou branou tam i zpět. kolegové z katedry práva Ekonomické fakulty Vysoké školy báňské — Technické univerzity Ostrava 530 Vědecká redakce MU prof. Ing. Petr Dvořák, CSc. (předseda); PhDr. Jan Cacek, Ph.D.; Mgr. Tereza Fojtova; doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D.; Mgr. Michaela Hanousková; doc. RNDr. Petr Holub, Ph.D.; doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D.; prof. MUDr. Lydie Izakovičová Hollá, Ph.D.; prof. PhDr. Mgr. Tomáš Janík, Ph.D.; prof. PhDr. Tomáš Kubíček, Ph.D.; doc. RNDr. Jaromír Leichmann, Dr. rer. nat.; PhDr. Alena Mizerova; doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D.; doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.; Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D.; prof. RNDr. Ondřej Slabý, Ph.D.; prof. PhDr. Jiří Trávníček, M.A.; doc. PhDr. Martin Vaculík, Ph.D. Ediční rada PrF MU doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D. (předseda); prof. JUDr. Josef Bejček, CSc; prof. JUDr. Jan Hurdík, DrSc.; prof. JUDr. Věra Kalvodová, Dr.; prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, CSc; doc. JUDr. Petr Mrkývka, Ph.D.; doc. JUDr. Radim Polčák, Ph.D.; doc. JUDr. Ivana Průchová, CSc; doc. JUDr. Ing. Josef Šilhán, Ph.D. IN VARIETATE CONCORDIA: soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče JUDr. Tereza Kyselovská, Ph.D., doc. JUDr. David Sehnálek, Ph.D., prof. JUDr. Naděžda Rozehnalové, CSc. (eds.) Vydala Masarykova univerzita Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno v roce 2019 Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity Edice Scientia, sv. č. 651 Tisk: Point CZ, s.r.o., Milady Horákové 890/20, 602 00 Brno 1. vydání, 2019 ISBN 978-80-210-9332-4 ISBN 978-80-210-9333-1 (online : pdf) www.law.muni.cz Název publikace nebyl zvolen náhodně. Heslo „jednotná v rozmanitosti" -„in varietate concordia" - se stalo mottem Evropské unie. Heslo přesně postihuje podstatu této specifické mezinárodní organizace a fakt, že vychází z různorodých států, které spojuje v jeden funkční celek, aniž by jim ale brala jejich svébytnost či identitu. Profesor Vladimír Týč obor práva Evropské unie na Právnické fakultě Masarykovy univerzity vybudoval a profesně se mu věnoval po svém návratu z působení v cizině. K Evropské unii má proto z hlediska odborného velmi blízko. Zároveň ale v různých etapách svého profesního působení zaměřoval svou pozornost a zájem též do oblasti práva mezinárodního veřejného, mezinárodního práva soukromého a práva duševního vlastnictví. Záběr jeho vědecké činnosti je tedy vskutku široký a úctyhodný. I přes tuto multioborovou rozmanitost vykazuje dílo profesora Týče důležitý jednotící prvek. Tím je vysoká odborná úroveň všech jeho prací, uznání z řad tuzemské i zahraniční odborné veřejnosti a ocenění ze strany jeho posluchačů - studentů škol, na kterých profesor Vladimír Týč působil a působí. V duchu zvoleného názvu a hesla byla sestavena i tato publikace. Autoři si sami zvolili témata z výše uvedených oborů, kterým se profesor Vladimír Týč věnoval. Publikace je proto rozmanitá svým obsahem. Společným cílem všech autorů, a tedy i jednotícím prvkem publikace, bylo poblahopřát panu profesorovi k jeho významnému životnímu jubileu. 9788021093331