38
ROZHODOVÁNÍ A INFORMOVANOST PACIENTŮ O CMP:
HLEDÁNÍ SMYSLUPLNÝCH CEST
DECISION MAKING AND STROKE AWARENESS: LOOKING FOR MEANINGFULL STRATEGIES
IVA ŠMÍDOVÁ1
LUCIE VONDRÁČKOVÁ1,2
ROBERT MIKULÍK2,3
ABSTRAKT
Cíl: Reakce pacientů na vznik příznaků cévní mozkové příhody
(CMP) je často nedostatečná. Cílem tohoto výzkumu bylo identifikovat
zdroje znalostí pacientů a jedinců volajících záchrannou
službu a klíčové momenty pro rozhodnutí přivolat lékařkou pomoc
při podezření na CMP. Zjištění naznačují směr efektivnějšího nastavení
zásahů na poli urgentní medicíny.
Soubor a metodika: Studie využívá kvalitativní přístup, metodu
osobních hloubkových rozhovorů s daným tematickým schématem.
Rozhovory byly provedeny s 12 pacienty, 6 příbuznými
a s oběma stranami ve dvou případech. Sběr dat doplnilo 6 setkání
s personálem nemocnice.
Výsledky: K rozhodnutí přivolat lékaře vedla předchozí zkušenost
s CMP a uvědomění, že je něco v nepořádku. Roli hrály také osoby
z okolí pacientů a jejich zkušenost či znalost. Rozhodovací proces
se odehrává na pozadí obav z přijetí role pacienta a očekávání
s tím spojených. K procesu rekonvalescence se pojí očekávání
a zároveň nejistota.
Závěry: Pokud pacienti nemají předchozí zkušenost s CMP nebo
lékaře nezavolá někdo jiný, k rozhodnutí volat lékaře nevede
schopnost „diagnostikovat“ CMP, ale pocit, že je něco v nepořádku.
Pro zvýšení efektu vzdělávacích kampaní na zvýšení povědomí
a správné reakce lidí na CMP je vhodné cílit na specifické rizikové
skupiny a jejich okolí, jak naznačily životní situace zkoumaných
případů. Prospěšná by na poli urgentní medicíny mohla být multidisciplinární
spolupráce akcentující medicínský i společenský
rozměr CMP.
KLÍČOVÁ SLOVA:
cévní mozková příhoda – informovanost pacientů – rozhodování
pacientů – zdravotní péče – komunitní vzdělávání
ABSTRACT
Aim: Reaction of the lay public to a stroke event is often insufficient.
The aim of this research was to identify the sources of
stroke knowledge of stroke patients or their relatives who called
emergency for suspected stroke event, and the key moments for
the decision to call emergency. Findings indicate direction in more
effective management of cases in Emergency medicine.
Sample and methods: This is a qualitative study using semi-structured
deep personal interviews. 12 stroke patient were interviewed,
6 relatives of stroke patients and, in two cases, both patient
and his/her relative. Also, 6 meetings with hospital personnel were
conducted.
Results: The decision to call ambulance was based on previous
stroke experience and realization that something was wrong.
Also, other people and their knowledge or experience were important.
The decision making is set in the complex setting with
patient’s concerns about accepting patient’s role and expectations
connected to it. The recovery process is connected both to hopes
and uncertainties about the outcome.
Conclusions: When the patients do not have previous stroke experience
and the doctor is not called by a witness of the event, then the
decision to call a doctor is based not on the recognition of the stroke
symptoms, but on the perception that something is terribly wrong.
For the educational campaigns to be more effective, they need to
be targeted to the high-risk subgroups. This knowledge was derived
from the experience and life situation of the cases included in the
study. Multidisciplinary cooperation connecting not only medical but
also social approach could be beneficial in emergency medicine.
KEY WORDS:
Stroke – Awareness – Decision making – Health care – Community
health education
ÚVOD
Cévní mozková příhoda (CMP) je závažné urgentní onemocnění,
pro jehož léčbu hraje od nástupu symptomů do začátku léčby
zásadní úlohu čas [1]. Největší prodleva nastává před přivoláním
záchranné služby, proto je nezbytné vzdělávání veřejnosti
o symptomech onemocnění a správné reakci na ně. Vědecké důkazy
jak toho efektivně a dlouhodobě dosáhnout chybí.
V České republice v minulosti proběhla mediální kampaň cílená na
širokou veřejnost, přesto ke zlepšení informovanosti nedošlo [2,
3]. I další aktivity se potýkají s krátkodobou efektivitou. Například
tým FNUSA-ICRC vyvinul program HOBIT, který cílí na vzdělávání
1
Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Brno
2
Mezinárodní centrum klinického výzkumu a I. Neurologická klinika Fakultní nemocnice
u sv. Anny a Masarykovy university v Brně
3
Lékařská Fakulta, Masarykova univerzita, Brno
39
školních dětí. Program je efektivní z krátkodobého hlediska [4].
Je ale nejasné, jestli by se znalosti odrazily v reakci na skutečně
vzniklou CMP. K tomu, abychom pochopili rozhodování jedinců, je
třeba si doplnit znalosti o perspektivě těch, kteří pomoc přivolali.
Jde o pacienty jako nositele příznaků CMP a o přístup lidí z jejich
okolí, kteří přivolali zdravotnickou pomoc. Z medicínského pohledu
jde o laiky, dokážou však zkušenost zprostředkovat, popsat
sekvenci rozhodnutí, které vyústily v časný či pozdní příjezd na
urgentní příjem. Porozumění těmto okolnostem je důležité pro
zefektivnění vzdělávání a zvyšování povědomí stejně jako u dalších
urgentních onemocněních.
CÍLE STUDIE
Cílem bylo identifikovat zdroje znalostí pacientů (případně jedinců
volajících záchrannou službu) a klíčové momenty pro rozhodnutí
přivolat lékařkou pomoc při podezření na CMP. Snahou bylo podchytit
momenty, jež ke včasnému dosahu odborné pomoci nevedly.
Šlo o perspektivu příjemců péče a lidí z jejich okolí. Cílem je zmapovat,
co cílová populace považuje za zásadní, ale doposud třeba
unikalo pozornosti. Jde o to napomoci lepšímu nastavení postupů
urgentní medicíny.
METODOLOGIE
Vzhledem k explorativní povaze výzkumu jsme zvolili formu osobních
rozhovorů, jejichž cílem bylo identifikovat témata důležitá
v rozhodování přivolat odbornou pomoc z pacientské perspektivy.
Ta by se obtížně zjišťovala standardizovaným dotazníkem. Výzkumnice
v této studii využívající kvalitativního přístupu zjišťovala
hloubkovými rozhovory s daným tematickým schématem zdroje
informací a okolnosti vyhledání odborné pomoci u pacientů hospitalizovaných
po CMP. Pacienty oslovila během hospitalizace
výzkumná sestra, po podepsání informovaného souhlasu vedla
rozhovory autorka uvedená u tohoto textu v prvním pořadí.
Sběr dat pro výzkum byl schválen etickou komisí pracoviště a respektoval
principy etiky sociologického výzkumu, zejména mlčenlivost,
důvěrnost a dobrovolnou účast i právo kdykoli odstoupit.
Sběr dat proběhl v období září 2017 až duben 2018. Rozhovory
cílily na popis událostí předcházejících hospitalizaci, byly nahrány
a využity v analýze spolu s terénními poznámkami a s dotazníky,
které obsahovaly sociodemografické charakteristiky a základní
údaje o zdravotní události dotazovaných.
Klíčovým momentem rozhovorů zůstala otevřenost tomu, aby
pacienti vnesli vlastní témata, která považují za relevantní pro
jejich zkušenost s CMP a přivoláním pomoci. Ty pak inspirovaly
témata následujících rozhovorů, dokud nedošlo k nasycení témat
(tedy nová se neobjevovala). Během přípravy výzkumného šetření
a sběru dat postupně vykrystalizovaly následující tematické oblasti,
na které se zaměřila kvalitativní analýza – Identifikace příznaků
a jejich hodnocení, Rozhodnutí, jakou formu pomoci zvolit, Prognóza
budoucnosti: obavy a souvislost a Hodnocení nemocniční péče.
Pokud text pracuje s kvantifikujícími údaji, odkazuje vždy na vzorek
zachycených případů, ne na zobecnitelnost pro populaci. Výzkum
neměl ambici zjišťovat zastoupení popisovaných témat v širší
populaci již proto, že to není podstatou kvalitativní analýzy jako
takové. Význam témat vnesených pacienty byl částečně posuzován
z hlediska četnosti, zejména však dle míry pozornosti, se kterou
se objevila u jednotlivých případů.
VÝSLEDKY
Sociodemografická charakteristika vzorku
Výzkumné rozhovory s pacienty a jejich blízkými zachytily 16
zkušeností, osmi žen a osmi mužů. Z příbuzných šlo o pět žen
(manželka, sestra, dcera, švagrová, vnučka) a muže (syna). Ročníky
narození variovaly mezi 1920–1974. Pozornost jsme při výběru
participantů věnovali proporčnosti zastoupených vzdělanostních
stupňů. Devět rozhovorů bylo s pacienty se vzděláním základním
nebo s vyučením, tři dosáhli středoškolského, čtyři vysokoškolského
vzdělání. Rozhovory byly doplněny šesti nahrávanými
setkáními s personálem nemocnice pro uvedení do nemocniční
rutiny či korekci popisovaných zkušeností. Šlo o lékaře, zdravotní
sestry a sociální pracovníky. Rozhovory s pacienty trvaly přibližně
půl hodiny.
Identifikace příznaků a jejich hodnocení
Pacienty vedla k rozhodnutí vyhledat lékařskou pomoc především
předchozí přímá zkušenost. Tím pacienti mysleli jednak přímo CMP
svoji nebo někoho v okruhu rodiny a přátel. Mohlo jít o zakoušení
zdravotního stavu, jež vyžadoval zvýšenou pozornost k vlastním
tělesným projevům (např. vysoký krevní tlak). Podle výpovědí pacientů
tato zkušenost (a s ní spojená ostražitost „kdyby náhodou
příště“) nejde zprostředkovat.
Roli hrály ještě dva faktory: přítomnost osoby se zdravotnickým
vzděláním v blízkém okolí, případně zahraniční zkušenost. Osoby
se systematičtější zdravotní průpravou figurovaly jako faktor „zcitlivěného
prostředí“, to znamená, že zdraví bylo tématem braným
vážně, nebo jako osoba, na kterou se lze obrátit ke konzultaci,
či která, rozhodla o nutnosti přivolat pomoc. Pokud jde o zahraniční
zkušenost, v naší studii šlo o příbuzné žijící v Německu, jež
prezentovali znalost příznaků CMP a reakci na ně za standardní
vědomosti. Zároveň i v jejich případě šlo o „opakovanou“ událost,
takže ostražitost k příznakům byla podpořena přímou zkušeností.
Rozhodnutí, jakou formu pomoci zvolit
Participanti výzkumu ve všech rozhovorech poukazovali na to, že
rozhodnutí přivolat lékařskou pomoc padlo na základě definice
situace, že je něco vážně v nepořádku, hodně špatně. Neidentifikovali
nutně příznaky CMP, ale zhodnotili stav postižného jako náhle
výrazně horší („maminka vypadala strašně, jen ležela a nebylo
rozumět, co chce říci“, „v práci se začal motat, několikrát spadl“).
Tyto život ohrožující stavy byly někdy prezentovány až odlehčenou
formou, která mohla svést k bagatelizování situace. Jako tato
UM 4/2019 | ETIKA, PSYCHOLOGIE, PRÁVO
40
citace: „Když už jsem neucítil, že mi cigareta vypadla z koutku
pusy, tak jsem poznal, že jako něco je opravdu špatně a je potřeba
zavolat pomoc.“
Pacienty často v akutním stavu našli sousedi nebo příbuzní, když
přišli na návštěvu nebo se nepodařilo je zkontaktovat po telefonu.
V našem vzorku několikrát volali pomoc kolegové v práci. Subjektivní
hodnocení informovanosti (doplněné posouzením výzkumnice),
momentu rozhodnutí přivolat záchranku i lepší komunikační
dovednosti ve spolupráci s přivolávanými zdravotníky odkazuje
v této výzkumné sondě k lidem s vyšším vzděláním. Mezi faktory,
které hrály roli při přivolání záchranky, patřila i formulace obav
z následků příhody pro pacienty. Ve vyprávěních šlo o prolínající
se témata.
Prognóza budoucnosti: obavy a souvislosti
Reflexe obav a strachu z budoucího stavu byla běžná. Hrálo v ní
roli vzdělání. Šlo zejména o míru pociťované změny vlastních
kompetencí i sociálního začlenění před CMP a po ní. Strach z velkého
propadu tematizovali pacienti a příbuzní dobře situovaných
v sociální hierarchii. Patřily sem obavy ze závislosti či nesamostatnosti,
nejistoty spojené s rekonvalescencí a zajištěním péče.
Tyto aspekty hrály roli i v rozhodnutí přivolat záchranku. Prohlášení
jako „nechci obtěžovat“ nebo „nechci (pak) zůstat na obtíž“ jsou
v životních etapách participantů výzkumu propojeny do kontinua,
jež přesahuje nemocniční hospitalizaci. Alespoň to tak prezentovali
ve zpětné reflexi popisu událostí. Vypravěči jakoby předjímali důsledky
přijetí zdravotního stavu v roli pacienta a potřeby následné
péče – a to zasáhlo i do momentu rozhodnout se přivolat záchranku
a přijmout fakt, že ataka vyžaduje odborný zásah.
Specifická je situace pacientů, pro něž čeština není primárním
jazykem, a kdy komunikační kompetence mohou zaznamenat silný
regres a posílit pocit sociální izolace i vážnosti dopadů CMP. Zdálo
se, že vitalita či motivace překonat překážky rekonvalescence
spíše nesouvisí s věkem pacientů. Pacienti i jejich příbuzní sdíleli
obavy o budoucí samostatnost, ne/závislost, potřebu rekonvalescence
a péče podle zdravotních omezení. Poptávali a tematizovali
možnosti následné péče. Pro ně byl jejich stav diagnózou životní
a rozhodnutí přivolat odbornou pomoc do kontextu takových souvislostí
zařazovali. Nešlo o uvědomovaný ani cílený rozhodovací
moment, ale pozadí, na němž se celý proces od prvotní ataky
odehrával, a vyprávění k němu vztahovali.
Hodnocení nemocniční péče
Pacienti a jejich příbuzní jako vypravěči přitom ve výzkumných rozhovorech
zůstávali aktivními aktéry, kteří hodnotili průběh situace.
Komentovali, zda na telefonní lince záchranáři podle nich adekvátně
odhadli situaci, dokonce i zda pozdější nemocniční diagnóza
jejich stavu ze strany lékařů odpovídá jejich vlastnímu přesvědčení.
Nemocniční péči participanti vesměs hodnotili kladně, prezentovali
obdiv k technice i expertíze a výdrži sestřiček. Ze svého pohledu
posuzovali lidskou stránku zacházení. Objevovalo se prohlášení ve
stylu: nikdo se mnou vlastně nemluvil o tom, co bude.
DISKUSE
Přímá zkušenost či předchozí znalost CMP měly v perspektivě
participantů výzkumu nejsilnější pozici pro moment rozhodnout
se přivolat odbornou pomoc. Druhým impulsem bylo zhodnocení
akutního stavu jako velmi vážná změna. Obě tato zjištění korespondují
s výzkumy doloženou zahraniční zkušeností. Australská
studie [5] ukázala, že předchozí historie CMP zvyšuje pravděpodobnost
rozpoznání zdravotního problému právě jako CMP. Mezi
dalšími faktory bylo to, že pacient nebyl v době vzniku příznaků
sám – ukazuje se význam role svědků. Zároveň více než polovina
lidí, kteří volali sanitku, nevolali specificky s podezřením na CMP,
pouze oznamovali akutní stav.
Stav rozeznaný jako že je něco vážně v nepořádku, byl v naší
studii klíčovým pro rozhodnutí přivolat pomoc. Shodně Faircloth
[6] charakterizuje jako klíčový moment pro rozhodnutí vyhledat
pomoc uvědomění si, že je něco špatně. I ve výzkumu Morierové
[7] vycházelo rozhodnutí kontaktovat záchrannou službu spíše
z vnímání symptomů jako závažných a rozeznání jejich urgentního
charakteru bez ohledu na to, zda je člověk spojoval s CMP.
Moloczij a kol. [8] zkoumali perspektivu pacientů přeživších CMP
a identifikovali tři tendence v rozhodování ne/vyhledat lékařskou
pomoc:
1. lidé upřednostňují každodenní závazky před vlastním zdravím;
i tuto akutní situaci se snaží řešit sami, nebo počkat na vhodnější
dobu;
2. přítomnost dalších osob může přivolání pomoci zpozdit;
3. lidé mají různé osobní hranice, kdy sami sebe považují za dostatečně
nemocné pro vyhledání lékařské pomoci.
Studie také ukazují, že mají lidé malou tendenci vyhledat lékařskou
pomoc, pokud nepociťují bolest a dokud jsou schopní nějak
pokračovat v každodenní rutině [6, 9].
Lidé o CMP přemýšlejí v širších souvislostech. Veřejnost by k vyšší
informovanosti mohlo motivovat zahrnutí témat dopadů, nejistot
a komplexního přístupu k péči do vzdělávacích kampaní. Zkušenost
by mohlo jít zprostředkovat zážitkovou metodou ilustrativních
životních příběhů spíše než seznamem symptomů. Hledání nových
cest by mohlo zvýšit efekt kampaní [2, 3, 10].
Výzkumné rozhovory též poukázaly na obecně lidskou potřebu být
vnímán ve své celistvosti, jako partner ve vyjednávání, jako člověk,
jehož odhad a zkušenost má váhu. Ve dvou rozhovorech participanti
nabídli zpětnou vazbu k telefonátu na záchrannou službu, kdy
podle nich došlo k podcenění vážnosti situace ze strany operátorů
na lince 155. Vzdělávání veřejnosti je jednou stranou mince, přístup
profesionálů druhou. V souvislosti s bagatelizací vlastního
stavu nebo s obavou nebýt na obtíž, jež v rozhovorech zaznívaly,
jde o pochopení komplexity vztahu poskytovatelů a příjemců péče,
jež se neobejde bez chyb na obou stranách.
41
Vedle bagatelizace a obav být na obtíž se mezi pacienty objevili
i ti, kteří svou diagnózu CMP odmítali a obviňovali personál, že
nerozumí jejich stavu. Tyto situace naznačují, že existuji odlišné
sady vědění, jedno v nemocnici autoritativní (bio)medicínské
a druhé, založené na vtělené znalosti vlastního těla. Oběma je
žádoucí přikládat důležitost. Řada výzkumů poukázala na paternalistický
přístup v (české) medicíně, důsledky profesního vyhoření
v náročné organizaci práce a zároveň nezbytnou roli důvěry mezi
poskytovateli i příjemci péče [11, 12].
Podle týmu Steina američtí pacienti očekávají rychlejší zotavení
a návrat domů [13]. Obavy a nejistoty prezentované v rozhovorech
naší studie jsou v souladu s těmito zjištěními. Nejistoty týkající se
jejich zdravotní prognózy participanti výzkumu neradi akceptovali.
Očekávání spojená s vyspělou medicínou rozšířili i na očekávání
jistoty v prognóze rekonvalescence. Biomedicína by směrem
k veřejnosti ve své praxi mohla zapracovat na zpochybnění obrazu
sebe sama jako neomylné autority. Zároveň zahraniční zkušenost
ze studie v USA ukazuje a posiluje tak náš závěr, že předchozí
špatná zkušenost s lékařským zařízením nebo lékařem, snižuje
pravděpodobnost volání sanitky [14].
Předchozí studie realizované v mezinárodním prostředí identifikovaly
faktory, které ovlivňují čas od vzniku příznaků do zavolání
pomoci. Jsou to sociodemografické charakteristiky pacienta, klinické
faktory, rozpoznání CMP a identita volajícího [15–18]. To, že
volající osoba hraje roli – její sociodemografické charakteristiky
i zkušenosti s CMP, naznačují i další výzkumy [5]. Naše studie
také zjistila, že hraje roli, kdo je osoba, která je s pacientem v době
vzniku příznaků, nebo koho má sám pacient tendenci zavolat na
konzultaci. Rozhodnutí přivolat sanitku v případě CMP je kolektivním
komplexním rozhodovacím procesem, do kterého vstupují sítě
i komunita, v nichž se jedinec pohybuje [8].
Výsledky naší studie dále poukázaly na možnou souvislost informovanosti
a rozhodování pacientů a jejich blízkých podle dosaženého
vzdělání. Dosažená míra vzdělání je navázána na sebeuvědomění
ztráty kompetencí, sociálního statusu a trvalých následků
CMP. Zejména ztráta řeči nebo její omezení je vnímáno jako nejzásadnější,
protože má největší vliv na sociální vazby a schopnost
komunikovat svoje potřeby [19].
Vzdělání se neukazuje jako signifikantní prediktor ve všech rozhodovacích
fázích a kulturních kontextech [17, 18]. V českém prostředí
podle příznaků CMP odhadovali potřebu přivolat záchranku
lidé spíše starší a se středním dosaženým vzděláním, což autoři
výzkumu dávají do kontextu zjištění dalších zahraničních studií.
Korelaci vyššího věku a vyššího vzdělání s přivoláním záchranky
spojují též Mikulík a kol. [10]. Dosažené vzdělání by mohlo zůstat
orientačním kamenem v pozornosti zaměřené na další vzdělávání
veřejnosti.
Vzdělávací kampaně by měly cílit i na „sousedskou pozornost“
a na zaměstnavatele. Družka, sousedka nebo kamarád, co se
občas zastaví, nejednou zachránili život lidem žijícím osaměle. Toto
byl opakující se vzorec v naší studii. Stejně tak zaměstnavatelé
nebo kolegové byli těmi, kdo přivolali lékařskou pomoc. Téma
komunitní pomoci v situaci, kdy řada rizikové populace žije ve
městech v domácnostech jednotlivců, by mohlo inspirovat i k zapojení
místních hospod a dalších zařízení (základní informace na
pivním tácku) apod. Nejde o nic nového, jak naznačuje mezinárodní
kontext. Wein a kol. navrhují cílit vzdělávání na okolí rizikových
pacientů – rodinu, pečovatele nebo spolupracovníky, zaměstnavatele
[17]. Roli v tomto procesu by mohli sehrát praktičtí lékaři,
kteří však ve výzkumných vyprávěních zmíněni vlastně ani nebyli.
Ti by mohli téma urgentních situací s pacienty otevřít a probrat
v rámci preventivních prohlídek. Zatím však praktičtí lékaři nejsou
příjemci péče vnímáni jako partneři na poli zdravotní osvěty. Role
praktických lékařů, kteří znají své pacienty a často i jejich rodiny,
by mohla být v identifikaci rizikových osob a poskytnutí jim informací
šitých na míru.
Výzvou pro týmy neurologů a specialistů urgentní medicíny, jež se
věnují všem fázím prevence, je téma chybějící následné péče. Tento
problém je tematizován i v zahraničním výzkumu [20, 21]. Téma
je natolik rozsáhlé, že si zaslouží samostatnou studii. Pacienti
vnímají pocit ohrožení, obavy a nejistoty směrované do budoucna.
Roli v tom hraje nejen výchozí informovanost veřejnosti, ale i další
práce s nimi. Jde o zacílení osvětových kampaní na specifičtěji
vymezené skupiny obyvatel tak, aby péče „dorazila včas“ ke
všem. Jiný typ osvětové činnosti by měl mířit k méně vzdělaným
a sociálně slabším, pro něž mohou být obsáhlé brožury nebo e-learningové
aktivity nevhodné. Je třeba zvážit komplikovanost
či kompetence, jež různé přístupy vyžadují. Lákavá je představa
instantní komplexní informace na letáku o jedné straně. Ten by
ovšem neměl nahradit osobní komunikaci. Podle Cobley a kol.
brožury nebo letáky nedokáží nahradit osobní rozhovor, který se
zaměřuje na specifickou situaci každého. Tištěné materiály jsou
obecné a informace nejsou pro všechny stejně relevantní, lidé
potom pociťují rozčarování z neinformovanosti na jedné straně
a přehlcení nerelevantními informacemi na straně druhé [22].
Náš výzkum byl prvním, malým explorativním výzkumem, což
je zároveň i limitací naší studie. Forma tohoto výzkumu ale byla
zvolena záměrně s cílem získat primárně hloubkové informace na
průsečíku poskytované urgentní péče a (psychosociálních) potřeb
pacientů. Zjistit váhu těchto identifikovaných témat a kritérií pro
rozhodování pacientů v širší, reprezentativně vybrané populaci má
být předmětem až dalších standardizovaných šetření. Přesto se
domníváme, že přehled námi zjištěných témat, přináší nové informace
relevantní pro zvýšení efektivity nejen edukačních kampaní,
ale i nastavení pravidel zásahů v urgentní medicíně.
ZÁVĚR
Popsané perspektivy jsou výsledkem sociologického výzkumu,
který se liší od běžného lékařského výzkumu. Zohledňuje sociodemografické
kategorie a dává výsledky do kontextu zjištění
dalších výzkumů. Zároveň upozorňuje na reprodukci stávajících
sociálních nerovností jako na moment, jež je třeba zvažovat při
zavádění každého opatření. Pacienti své příběhy žijí jako jedinečné
UM 4/2019 | ETIKA, PSYCHOLOGIE, PRÁVO
42
a individuální, rádi by viděli, že s touto perspektivou je jim nabízena
následná péče.
Text cílí do odborného periodika pro lékaře specialisty. Příjemci
péče tematizovali sociální rozměr a dopad události v kontextu
vlastních životů v širší časové perspektivě. Dá se předpokládat,
že zkušenost pacientů s CMP není v tomto smyslu jedinečná a lze
tak rozšířit platnost našich zjištění i pro jiná urgentní onemocnění.
V Česku se teprve v posledních letech tematizuje propojení medicínského
i sociálně-vědného přístupu k identifikaci žádoucích
trendů v péči a léčbě. Výsledky naší studie posilují trend potřeby
multidisciplinární spolupráce i reflexe tématu v mezioborové
perspektivě.
Zdroj financování: Autorský podíl Lucie Vondráčkové a Roberta
Mikulíka podpořen projektem č. LQ1605 z Národního programu
udržitelnosti II (MŠMT) a  projektem FNUSA-ICRC č.
CZ.1.05/1.1.00/02.0123 (OP VaVpI).
LITERATURA
1.	 Emberson, J., et al., Effect of treatment delay, age, and stroke
severity on the effects of intravenous thrombolysis with alteplase
for acute ischaemic stroke: a meta-analysis of individual
patient data from randomised trials. Lancet, 2014. 384(9958):
p. 1929–35.
2.	 Mikulik, R., et al., Calling 911 in response to stroke: no change
following a four-year educational campaign. Cerebrovasc Dis,
2011. 32(4): p. 342–8.
3.	 Vondráčková, L. and R. Mikulík, Public stroke education: Current
status worldwide and projects to increase awareness in
the Czech Republic. Cor et Vasa, 2017. 59(6): p. e546-e552.
4.	 Vondrackova, L., et al., Abstract TP223: Increasing Stroke and
MI Awareness in School Children. Stroke, 2019. 50(Suppl_1):
p. ATP223-ATP223.
5.	 Mosley, I., et al., Stroke Symptoms and the Decision to Call for
an Ambulance. Stroke, 2007. 38(2): p. 361–366.
6.	 Faircloth, C.A., et al., Constructing the Stroke: Sudden-Onset
Narratives of Stroke Survivors. Qualitative Health Research,
2005. 15(7): p. 928–941.
7.	 Moreira, E., et al., Stroke awareness in urban and rural populations
from northern Portugal: knowledge and action are
independent. Neuroepidemiology, 2011. 36(4): p. 265–73.
8.	 Moloczij, N., et al., Help-seeking at the time of stroke: stroke
survivors’ perspectives on their decisions. Health & Social Care
in the Community, 2008. 16(5): p. 501–510.
9.	 Faircloth, C.A., et al., Energizing the ordinary: Biographical work
and the future in stroke recovery narratives. Journal of Aging
Studies, 2004. 18(4): p. 399–413.
10.	Mikulík, R., et al., Calling 911 in Response to Stroke. A Nationwide
Study Assessing Definitive Individual Behavior, 2008.
39(6): p. 1844–1849.
11.	Šmídová, I. and L. Slepičková, Lékaři a vyhoření: ožehavá každodennost
medicíny pohledem sociologie., in Burnout syndrom
jako mezioborový jev., R. Ptáček, J. Raboch, and V. Kebza,
Editors. 2013, Grada Publishing: Praha. p. 97–104.
12.	Šmídová, I., E. Šlesingerová, and L. Slepičková, Games of Life:
Czech Reproductive Biomedicine. Sociological Perspectives.
Vol. 1. vydání. 2015, Brno: Masarykova univerzita.
13.	Stein, J., et al., Patient Knowledge and Expectations for Functional
Recovery After Stroke. American Journal of Physical
Medicine & Rehabilitation, 2003. 82(8): p. 591–596.
14.	Schroeder Emily, B., et al., Determinants of Use of Emergency
Medical Services in a Population With Stroke Symptoms. Stroke,
2000. 31(11): p. 2591–2596.
15.	Porteous, G.H., M.D. Corry, and W.S. Smith, Emergency medical
services dispatcher identification of stroke and transient
ischemic attack. Prehospital Emergency Care, 1999. 3(3): p.
211–216.
16.	Handschu, R., et al., Emergency Calls in Acute Stroke. Stroke,
2003. 34(4): p. 1005–1009.
17.	Wein Theodore, H., et al., Activation of Emergency Medical
Services for Acute Stroke in a Nonurban Population. Stroke,
2000. 31(8): p. 1925–1928.
18.	Rosamond, W.D., et al., Calling emergency medical services
for acute stroke: a study of 9-1-1 tapes. Prehosp Emerg Care,
2005. 9(1): p. 19–23.
19.	Lynch, E.B., et al., A qualitative study of quality of life after
stroke: the importance of social relationships. Journal of rehabilitation
medicine, 2008. 40(7): p. 518–523.
20.	Indredavik, B., et al., Benefit of an Extended Stroke Unit Service
With Early Supported Discharge. Stroke, 2000. 31(12): p.
2989–2994.
21.	Bautz-Holter, E., et al., Early supported discharge of patients
with acute stroke: a randomized controlled trial. Disabil Rehabil,
2002. 24(7): p. 348–55.
22.	Cobley, C.S., et al., A qualitative study exploring patients’ and
carers’ experiences of Early Supported Discharge services after
stroke. Clinical Rehabilitation, 2013. 27(8): p. 750–757.
Příspěvek došel do redakce 27. října 2019,
po recenzním řízení přijat k tisku 13. prosince 2019