Antiopresivní přístupy v sociální práci s rodinami

NAVRÁTIL, Pavel. Antiopresivní přístupy v sociální práci s rodinami. ASVSP, 2020.

Základní údaje

• Originální název: Antiopresivní přístupy v sociální práci s rodinami
• Název česky: Antiopresivní přístupy v sociální práci s rodinami
• Název anglicky: Antiopressive Social Work with Families
• Autoři: NAVRÁTIL, Pavel.
• Vydání: 2020.
• Nakladatel: ASVSP

Další údaje

• Typ výsledku: Učební texty pomůcky (vč. dílčích kapitol v učebnicích)
• Utajení: není předmětem státního či obchodního tajemství
• WWW: URL
• Klíčová slova česky: oprese; rodina; sociální práce; posouzení
• Klíčová slova anglicky: opression; social work with families; assesment

Anotace

Na konci dvacátého století se v sociální práci začaly objevovat přístupy, které bývají označovány jako antidiskriminační či antiopresivní. Vzrůst zájmu o tyto modely sociální práce souvisel s eskalací sociálních problémů v některých vyspělých evropských zemí a v USA. Šlo například o konflikty vyvolané kolem integrace migrantů v Německu, vzrůstající kriminalitu a nepokoje mezi černošským obyvatelstvem ve Velké Británii a USA. Problematika vztahů mezi různými etnickými a kulturními skupinami se samozřejmě neomezovala jen na uvedené země a je realitou současného světa, že interetnické a interkulturní vztahy patří k problémům vyžadujícím naši soustavnou pozornost. Antiopresivní a antidiskriminační přístupy ovšem nelze spojovat jen s problematikou migrantů, ale obecně je možné je aplikovat všude tam, kde jsou přehlíženy zájmy určitých sociálních skupin, ať už jsou definovány etnicky, kulturně, nábožensky či jinak. Například Thomas a Pierson (Thomas and Pierson 1995) charakterizují diskriminaci a útlak jako pojem, který se v sociální práci široce používá, přičemž se vztahuje ke strukturálním nevýhodám, kterým v moderních společnostech čelí určité sociální skupiny. V sociální práci se antiopresivní přístup aplikuje proto, aby oslabil individuální a institucionální diskriminaci, ať už se děje na základě etnicity, pohlaví, věku, zdravotního postižení, sociální třídy či sexuální orientace. Řada výzkumů přitom nadále potvrzuje, že moderní společnosti západního typu se ani v posledních dvou desetiletích nedokázaly s diskriminací svých některých členů vyrovnat (Vidovićová 2008; Kaas and Manger 2012; Heffron et al. 2020; Neal-Boylan 2020; Murney et al. 2020).

Anotace česky

Na konci dvacátého století se v sociální práci začaly objevovat přístupy, které bývají označovány jako antidiskriminační či antiopresivní. Vzrůst zájmu o tyto modely sociální práce souvisel s eskalací sociálních problémů v některých vyspělých evropských zemí a v USA. Šlo například o konflikty vyvolané kolem integrace migrantů v Německu, vzrůstající kriminalitu a nepokoje mezi černošským obyvatelstvem ve Velké Británii a USA. Problematika vztahů mezi různými etnickými a kulturními skupinami se samozřejmě neomezovala jen na uvedené země a je realitou současného světa, že interetnické a interkulturní vztahy patří k problémům vyžadujícím naši soustavnou pozornost. Antiopresivní a antidiskriminační přístupy ovšem nelze spojovat jen s problematikou migrantů, ale obecně je možné je aplikovat všude tam, kde jsou přehlíženy zájmy určitých sociálních skupin, ať už jsou definovány etnicky, kulturně, nábožensky či jinak. Například Thomas a Pierson (Thomas and Pierson 1995) charakterizují diskriminaci a útlak jako pojem, který se v sociální práci široce používá, přičemž se vztahuje ke strukturálním nevýhodám, kterým v moderních společnostech čelí určité sociální skupiny. V sociální práci se antiopresivní přístup aplikuje proto, aby oslabil individuální a institucionální diskriminaci, ať už se děje na základě etnicity, pohlaví, věku, zdravotního postižení, sociální třídy či sexuální orientace. Řada výzkumů přitom nadále potvrzuje, že moderní společnosti západního typu se ani v posledních dvou desetiletích nedokázaly s diskriminací svých některých členů vyrovnat (Vidovićová 2008; Kaas and Manger 2012; Heffron et al. 2020; Neal-Boylan 2020; Murney et al. 2020).

Anotace anglicky

Na konci dvacátého století se v sociální práci začaly objevovat přístupy, které bývají označovány jako antidiskriminační či antiopresivní. Vzrůst zájmu o tyto modely sociální práce souvisel s eskalací sociálních problémů v některých vyspělých evropských zemí a v USA. Šlo například o konflikty vyvolané kolem integrace migrantů v Německu, vzrůstající kriminalitu a nepokoje mezi černošským obyvatelstvem ve Velké Británii a USA. Problematika vztahů mezi různými etnickými a kulturními skupinami se samozřejmě neomezovala jen na uvedené země a je realitou současného světa, že interetnické a interkulturní vztahy patří k problémům vyžadujícím naši soustavnou pozornost. Antiopresivní a antidiskriminační přístupy ovšem nelze spojovat jen s problematikou migrantů, ale obecně je možné je aplikovat všude tam, kde jsou přehlíženy zájmy určitých sociálních skupin, ať už jsou definovány etnicky, kulturně, nábožensky či jinak. Například Thomas a Pierson (Thomas and Pierson 1995) charakterizují diskriminaci a útlak jako pojem, který se v sociální práci široce používá, přičemž se vztahuje ke strukturálním nevýhodám, kterým v moderních společnostech čelí určité sociální skupiny. V sociální práci se antiopresivní přístup aplikuje proto, aby oslabil individuální a institucionální diskriminaci, ať už se děje na základě etnicity, pohlaví, věku, zdravotního postižení, sociální třídy či sexuální orientace. Řada výzkumů přitom nadále potvrzuje, že moderní společnosti západního typu se ani v posledních dvou desetiletích nedokázaly s diskriminací svých některých členů vyrovnat (Vidovićová 2008; Kaas and Manger 2012; Heffron et al. 2020; Neal-Boylan 2020; Murney et al. 2020).