Hodes, A. (2019). Srovnání pojetí eucharistie v díle Jana Viklefa De Eucharistia a Jana Husa De corpore Christi. 2 7 _Sacra, 17(1), 17-29._
Srovnání pojetí eucharistie v díle Jana Viklefa De Eucharistia sl Jana Husa De corpore Christi
Comparison of the concepts of Eucharist in works of John Wyclif s De Eucharistia and John Hus'De corpore Christi
Aleš Hodes, FF MU, Ustav religionistiky e-mail: aleshodes@seznam.cz
Abstract
The main aim of this study is to analyse the concepts of eucharistie transformation in the late Medieval Ages, specifically in the works of famous scholars and reformers John Wyclif and John Hus. Their positions on the issue are framed in a wider context on the debate on the Eucharist, which includes arguments from theological, exegetic, and scholastic metaphysics points of view. Characteristic opinions of both authors are confronted with the predominant teachings of the era, namely transubstantiation and remanence. The comparison will uncover differences between eucharist concepts, which were upheld by both thinkers. Based on these facts, the analysis follows the purposes, motivations and inspirations of John Wyclif and John Hus and what led them to different conclusions.
Keywords
John Hus, John Wyclif, eucharist, transubstantiation, remanence, the body and blood of Christ, bread, wine, scholastic metaphysics
Klíčová slova
Jan Hus, Jan Viklef, eucharistie, transsubstanciace, remanence, tělo a krev Kristova, chléb, víno, scholastická metafyzika
Úvod
Scholastické období teologie a filosofie bylo ovlivněno několika velkými myšlenkovými spory. Problematika eucharistické nauky počínající ve středověku již v 9. století může být pokládána za jednu z nich. Poté, co začalo křesťanství expandovat do germánských zemí Severní Evropy, bylo potřeba ustálit eucharistickou nauku pro nové konvertity. Právě za tímto účelem misionářský mnich Paschasius Radbertus představil svoji eucharistickou koncepci. Jeho oponentem, který zastával odlišné pojetí eucharistie, byl další mnich Ratramnus a spor těchto dvou postav raného středověkého křesťanství započal diskuzi, jejímž dalším milníkem byla výměna názorů mezi dvěma nevýznamnějšími teology 11. století — Berengariem z Tours a Lafrankem z Bec. Roztržka mezi oběma mysliteli měla za výsledek sepsání důležitého vyznání Ego Berengarius, které se v následujících
2 § Studie
stoletích stalo předmětem rozporů odporujících si proudů eucharistických nauk (Levy, 2003: 126-153). Katolická církev se pokoušela teologické pochybnosti jednou provždy vyřešit na čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215, kde bylo papežem Inocencem III. uvedeno dogma o transsubstanciaci jako ortodoxní nauka katolické církve. Ustanovilo se zde, že při svátosti eucharistie dochází k reálné přeměně chleba a vína na Kristovo tělo a krev. To však nezabránilo dalším rozporům uvnitř církve — naopak se problematika eucharistické nauky opět začala dostávat do popředí teologické diskuze v druhé polovině 14. a na počátku 15. století (Keen, 1986: 16). O to se také velkou měrou zasloužil spis významného anglického teologa Jana Viklefa De eucharistia, který výrazně ovlivnil pozdější názorové proudy v problematice pojetí eucharistie. Jan Viklef žil mezi lety 1320—1384 a působil jako doktor teologie na věhlasné univerzitě v Oxfordu. Pro své myšlenky, které byly velkou inspirací pozdějších reformních hnutí, se často tento anglický myslitel nazývá „jitřenkou reformace" (the morning star of the reformation) (Levy, 2006: 458). Nedlouho po něm se k tomuto tématu vyjádřil v traktátu De corpore Christi pražský kněz a kazatel Jan Hus. Tato významná postava především českých, ale i světových dějin křesťanství žila v letech 1370—1415. Život Jana Husa skončil tragicky, poté co byl na Kostnickém koncilu za své myšlenky, kterými vystupoval především proti poměrům v tehdejší katolické církvi, obviněn z hereze, kdy jej stihla krutá poprava upálením na hranici. Husovy myšlenky však jeho smrtí nezanikly, bylo jimi inspirováno husitské hnutí, jež významně ovlivnilo náboženský i světský život v následujících stoletích zejména v Českých zemích.
Vliv Viklefových myšlenek se projevil také na Pražské univerzitě, a to právě v době, kdy na ní působil Jan Hus. Názory anglického teologa byly přijímány především českou části univerzity, která tím ještě prohloubila spor s německými univerzitními mistry. Mimo Husa se přikláněli k Viklefovým ideám také jeho starší kolegové Stanislav ze Znojma a Štěpán Palec (Smahel, 2001: 254-255). Vzhledem k neoddiskutovatelnému vztahu mezi Viklefem a Husem se pokusím oba autory porovnat na pozadí dominantních názorových směrů debaty o eucharistické nauce, a přispět tak k rozsáhlé badatelské diskuzi na poli historického a religionistického zkoumání vztahu těchto dvou důležitých postav středověkého křesťanství. Badatelské úsilí související s osobnostmi Husa a Viklefa se v minulosti zaměřovalo spíše k otázce podobnosti jejich kritiky poměrů v tehdejší církvi, a proto pokládám za důležité prozkoumat také další možný aspekt učení, který může pomoci nahlédnout na spojitost obou autorů z nového hlediska. Srovnání proběhne na úrovni jejich argumentace a východisek v nej důležitějších dílech, které tito autoři k problematice eucharistie sepsali. V případě Viklefa půjde o spis De eucharistia a Husův postoj zkoumám v traktátu De corpore Christi.
Pojednání De eucharistia Viklef pravděpodobně sepsal někdy mezi lety 1379—1382, vzhledem k tomu, že bylo dílo citováno v pozdějším spise De Blasphemia (Loserth, 1892: 64-66). Stalo se tak ještě v Oxfordu, kde působil jako doktor teologie předtím, než byly jeho práce v roce 1382 odsouzeny a on musel odejít do ústraní. Obsah tohoto textu byl pravděpodobně jedním z hlavních předmětů obžaloby. Jedná se o nejobsáhlejší autorovo dílo spojené s eucharistickou naukou, přičemž další Viklefovy práce zabývající se touto tematikou jsou De apostasia a De eucharistia confessio (Kaňák, 1973: 26—28). Traktát byl přeložen z původního latinského znění do angličtiny M. Spinkou (1952: 61—88), jehož předlohou byla starší kritická edice
Hodes, A. (2019). Srovnání pojetí eucharistie... 29
J. Losertha (1892) Iohannis WyclifDe eucharistia tractatus maior. Loserthova edice byla vytvořena na základě pražských manuskriptů z počátku 15. století, které byly přepsány pravděpodobně z kopií přivezených Jeronýmem Pražským z Oxfordu. Ty podle všeho nechal zničit pražský arcibiskup Zbyněk, když bylo v Praze spáleno přes 300 exemplářů kopií Viklefových spisů (Thomson, 1937: 24).
Traktát De corpore Christi vychází z Husova kázání, které se uskutečnilo 14. června roku 1408 v Betlémské kapli. Obsah této promluvy byl posléze autorem zpřesněn a argumenty zde předložené podložil autoritou výroků z Bible a děl církevních otců. Poté svou práci rozšířil mezi své přátele a kolegy (Flajšhans, 1903: 247—248). Původní text sepsaný v latině byl přeložen M. Svobodou a vydán V. Flajšhansem (1903: 245—261) společně s dalšími latinskými spisy již na počátku 20. století.
Představení základních pojetí přeměny eucharistie
V období vrcholného středověku, zejména poté, co bylo v roce 1215 západní církví ustanoveno dogma o transsubstanciaci, vyvstalo několik konceptů, jimiž se teologové snažili vyřešit otázku přeměny chleba a vína v tělo a krev Krista po pronesení konsekračních slov. Hlavním bodem rozepře jednotlivých názorů byla především povaha této změny. Abychom dokázali vysvětlit tři hlavní pojetí svátosti eucharistie, musíme si nejprve objasnit pojmy scholastické filosofie, jimiž je tento zázrak vysvětlován. Substance, jakási podstata věci, v našem případě substance chleba, je neměnnou stránkou chleba a existuje sama o sobě, tedy něco, co dělá chléb chlebem, na rozdíl od akcidentu, který je závislý na substanci a může se měnit. Je zjednodušeně jakousi druhotnou vlastností věci, která nemusí být vázána jen na jednu substanci. V případě chleba, jenž bývá při svátosti eucharistie substituována hostií, jsou akcidenty například bílá barva, kulatý tvar a podobné vnější vlastnosti, které mohou náležet také jiným věcem (Keen, 1986: 6). V oficiálním stanovisku katolické církve, které, jak už bylo řečeno, pocházelo ze čtvrtého lateránského koncilu, se změna nazývá transsubstanciace a spočívá v tom, že původní substance chleba se celá přeměňuje v substanci těla Kristova. Jediné, co zůstává stejné, jsou akcidenty, tedy hostie je i po přeměně kulatá a má bílou barvu, avšak tyto akcidenty existují již bez původní substance, na kterou byly vázány.
Existence akcidentu nezávisle na jejich substanci byla pro mnohé teology velmi problematická. Z toho důvodu vznikla protiváha vůči transsubstanciačnímu stanovisku, takzvaná remanenční nauka.1 Zastávala názory, které nebyly přijímány představiteli církve a jejich šíření bylo často tvrdě postihováno. Hlavní myšlenkou remanence je, jak už napovídá název, setrvání substance chleba společně s nově vzniklou substancí Kristova těla v hostii po kněžském posvěcení. Zásadněji se liší od transsubstanciace takzvaná znaková nauka, pro kterou se používá termín transsignifikace. Její stoupenci zásadně odmítají přítomnost
Někteří badatelé, např. často citovaný Stanislav Sousedík, v souvislosti s Viklefovým učením používají termín konsubstanciace, který má velice podobný význam jako označení remanence. Jedná se však o pojem, který v době Viklefa ani Husa ještě nebyl používán (Penn, 2006: 252). Nauka konsubstanciace se vyskytuje až v souvislosti s německým reformátorem Martinem Lutherem a jeho pozdějším protestantským hnutím (Cross & Livingstone, 1997: 408). Z tohoto důvodu jsem se rozhodl používat pro danou dobu původnější označení remanence.
2Q Studie
Kristovy substance a zastávají názor, že chléb se po přeměně stává jen jakýmsi symbolem těla Kristova (Sousedík, 1998: 38-39). Tento postoj bychom mohli nazvat protipólem transsubstanciační nauky. Transsignifikační stanovisko se tak významně odlišovalo od oficiálně uznaného dogmatu, že bylo pro většinu tehdejší církev absolutně nepřijatelné, což vyústilo až v pronásledování těchto myšlenek a jejich hlasatelů.
Viklefovo stanovisko v otázce eucharistie
Viklefův pohled v otázce povahy eucharistie lze popsat jako přinejmenším neuspořádaný. Významný český teolog a filosof Stanislav ze Znojma (cca 1351—1414), jenž byl mimo jiné také Husův učitel a mentor, poznamenává, že se v jeho dílech na toto téma objevují až protichůdné myšlenky (Sousedík, 1998: 39). Stanislav ze Znojma byl znalcem v okruhu Viklefových spisů, a proto jej ostatní učenci někdy dokonce pokládali za stoupence jeho myšlenek. Sám Stanislav ze Znojma ovšem mnohdy Viklefovy myšlenky kritizoval, a to nejen kvůli nekonzistenci jeho názorů, ale také kvůli tomu, že někdy příliš vybočoval z ortodoxie (Sousedík, 1998: 15—16). William Woodford, taktéž renomovaný teolog, Viklefův přítel a posléze také jeho zatvrzelý oponent, mu vytýkal, že během posledního desetiletí jeho života několikrát výrazně změnil svůj postoj k podstatě konsekrace (Keen, 1986: 10). To vše dokládá, že Viklefova eucharistická nauka prošla prudkým myšlenkovým vývojem právě v tomto časovém úseku. O problematiku eucharistické nauky se začal plně zajímat až v pozdější fázi svého života - ke zpochybnění transsubstanciace došel pravděpodobně až k závěru 70. let 14. století. V tuto dobu také započal otevřeně ve svých spisech dávat najevo příklon k remanenci. Díla s eucharistickou tematikou De apostasia (1380), De eucharistia (1379-1381) a Trialogus (1382-1383) byla všechna sepsána až na sklonu Viklefova života. Ve spise De apostasia lze nalézt jasné důkazy toho, že věří v, jak sám říkal, pravdivou a reálnou přítomnost Krista (vericiter et realiter)2, avšak následně je autorem důrazně připomínána přetrvávající substance chleba, jež nelze z eucharistie jednoduše odstranit. Poslední dva zmíněné spisy byly často napadány ze strany Viklefových oponentů, kteří se domnívali, že v nich zavrhuje reálnou existenci Kristovy substance. Přestože ani zde nikdy otevřeně nepopřel přítomnost Krista v proměněné hostii (Sousedík, 1998: 40—42).
V pracích anglického teologa se velmi často objevuje ústřední motiv zkažených a hříšných novot, které tehdejší církev zavedla,3 což Viklef chápe jako následek odvrácení se od správného výkladu Bible. Obvykle se proto odvolává k původní čisté církvi, která se ještě Písmem řídila. Ani v díle De eucharistia tomu není jinak. Hned na prvních stranách kritizuje církevní představitele, a to předně z toho
Tato fráze se objevuje na více místech spisu De apostasia, konkrétně v případě edice H. Dziewického z roku 1889 ji můžeme nalézt na stranách 83, 103 a 185.
Viklef zde přesně nevymezuje hranici mezi tzv. původní čistou církví (primitive church) a moderní zkaženou církví (modern church). Můžeme se však domnívat z jeho úryvků, ve kterých pokládá papeže Mikuláše II. za spravedlivou a pravovernou autoritu (Spinka, 1953: 73), že takováto církev byla ještě v jeho očích čistá a prostá od hříchu. A naopak o církvi v čele s Inocencem III., který stvrdil dogma o transsubstanciaci, již hovoří Viklef v tomto smyslu negativně. Lze tedy spekulovat, že tato pomyslná hranice leží někde mezi lety 1061 (konec pontifikátu Mikuláše II.) a 1198 (zvolení Inocence III. do papežského úřadu).
Hodes, A. (2019). Srovnání pojetí eucharistie... 21
důvodu, že dogma o transsubstanciaci, kterým ztotožňují hostii s hmotným tělem Kristovým, podporují idolatrii mezi věřícími. Podle Viklefa tak činí pravděpodobně z toho důvodu, že tím chtějí podpořit úctu vůči eucharistii. Avšak tento výmysl, jenž nemá dle anglického teologa žádnou podporu v Písmu ani v původních tradicích, vede věřící spíše k uctívání materiálního symbolu, kterým je Kristus zobrazen, tedy hostie, místo aby se klaněli spirituálnímu aspektu, jenž chléb dostává po jeho konsekraci. Viklef to označuje za rouhačství, kterým vlastně klérus nabádá lidi k porušování prvního přikázání. Taktéž si, jak říká Viklef, pomocí tohoto klamu zvyšují autoritu své kněžské činnosti přisuzováním si moci denně tvořit pravé tělo Krista (Levy, 2003: 239-245). Zde je patrná Viklefova myšlenka spíše figurativního chápání přítomnosti Krista v eucharistii. Ta se projevuje i dále, když rozebírá slavná slova Ježíše při žehnání chleba u poslední večeře, jak jsou popsány v kanonických evangeliích Matouše (Mt 26,26-28), Marka (Mk 14,22—24) a Lukáše (L 22,19—20) „hoc est corpus meum", neboli v překladu „toto je moje tělo". Středobodem celé této debaty je především zájmeno „hoc", tedy „toto". Slovo, které jím je substituováno, je klíčem k vyřešení podstaty eucharistie po přeměně. Zatímco přívrženci transsubstanciace se shodují, že význam těchto slov musí být brán materiálně, tedy jako jakási prezentace Kristova těla (Levy, 2003: 248), Viklef naopak argumentuje, že Kristus nemohl myslet „toto tělo je mé tělo", protože taková věta by postrádala smysl, ale spíše svá slova myslel metaforicky, tedy „tento chléb je mé tělo", podobně jako když řekl apoštolu Petrovi „na této skále zbuduji svou církev" (Mt 16,18). Viklef to považuje za doklad toho, že sám Kristus potvrzuje remanenci substance chleba. Jelikož Krista považuje za nejvyšší autoritu, je podle Viklefa absolutně neoddiskutovatelné, že i po konsekraci v hostii přetrvává podstata chleba (Keen, 1986: 12).
Od argumentu spojeného s výkladem Písma přechází Viklef k metafyzickému pohledu na problematiku konsekrace hostie, pomocí něhož se snaží vyvrátit transsubstanciaci jako nesmyslnou. Stejně jako mnoho ostatních přívrženců remanence vidí nesrovnalost v povaze akcidentů, které i přesto, že se substance změnila, zůstávají stále stejné. Dvě v té době nejpopulárnější řešení tohoto problému z řad podporujících transsubstanciaci byly myšlenky nejvýznamnějších teologických a filozofických autorit 13. století. Dominikánský mnich Tomáš Akvinský a františkán Duns Scotus předložili východiska, která byla v podstatě stejná, i když k nim docházeli jinými způsoby. Akcidenty, přetrvávající v hostii, sice nemohou přirozeně existovat bez subjektu, ke kterému byly dříve připoutány, ale v případě transsubstanciace k tomu dochází díky božské moci, jenž je neomezená a dovede tedy něco, co by bylo jinak ve scholastické filosofii nemyslitelné (Keen, 1986: 7-9). Argument, který sází na Boží všemocnost k překlenutí filosofického nedostatku spojeného s transsubstanciaci, je podle Viklefa hlavním kamenem úrazu obou koncepcí. Načež oponuje, že takové smýšlení je jen slepou vírou bez potřebného šetření. Tvrdí, že nesmí existovat dogma, které nedokáže čelit racionálnímu rozboru. V tomto se odvolává k Augustinovi, jenž se dokonce snažil prozkoumat trojjedinost Boha pomocí rozumu.4 Z Viklefova pohledu je transsubstanciace jen zbytečně zkomplikovaná přeměna, protože na místo remanence musí dojít ještě k jednomu zázraku navíc, kterým je již zmíněná existence akcidentů bez
Viklef se zde odvolává k Augustinovu dílu De Trinitate (O trojici).
22 Studie
substance. A jelikož podle Viklefa Bůh nedělá věci nadbytečně, transsubstanciace je jen výmysl novodobé cirkve (Levy, 2003: 275-277).
Husovo stanovisko v otázce eucharistie a jeho vztah k učení Viklefa
Postoj, který Jan Hus v otázce podstaty eucharistie zastával, je již po mnoho desitek let předmětem početných diskuzi mezi badateli. Tento enormni zájem zejména v katolických a protestantských kruzich lze vysvětlit tim, že problematika povahy eucharistie v Husových spisech by mohla být kličovým faktorem k rozsouzeni sporu týkajiciho se pravověrnosti českého kazatele, která byla zpochybněna koncilem v Kostnici. Dalšim důvodem, proč je často propirána těmito badateli, je skutečnost, že v žádném ze svých děl otevřeně nepřekročil v otázce eucharistie hranice ortodoxie. S jistotou lze však řici jen to, že Hus stál pevně za stanoviskem přitomnosti substance reálného těla Kristova, a tudiž zcela odmital znakovou nauku. O tom, co se posléze děje se substanci chleba, se český kazatel ve svých spisech a kázánich zmiňuje jen útržkovitě. Jednou z výjimek, kde se dotýká tohoto teologického tématu, je právě kázáni později zpracované do traktátu De corpore Christi. Vznik tohoto spisu ovlivnil, a z části také podnitil, dekret ustanovený pražským arcibiskupem Zbyňkem Zajicem z Hazmburka, který nejprve naslouchal Husovým myšlenkám, ale posléze se stal jeho velkým politickým a teologickým oponentem. Ten v něm nařizuje kázat jen přitomnost těla a krve Kristovy po svátosti eucharistie. Hlavni pražský zástupce katolické cirkve tim rázně odsuzuje remanenčni pohled. A nejen to, vyžaduje také siřeni cirkevni nauky o transsubstanciaci. Hus s přistupem arcibiskupa vůči nekonformnim myšlenkám očividně nesouhlasil, což jej vedlo k sepsáni bezprostředni odpovědi k tomuto nekompromisnimu nařizeni zacilenému proti remanenci (Flajšhans, 1903: 247—248). Hned na prvnich stranách proto rozpoutává útok vůči tomuto usneseni. Zákaz nazývat svátost oltářni chlebem, což bylo praktickým důsledkem Zbyňkova nařizeni, zasáhl Husa jako kazatele asi nejpodstatněji. Proto se prioritně snažil pomoci autority evangelii, v nichž mnohokrát Ježiš přirovnává svou osobu ke chlebu, docilit možnosti označovat tak i hostii po konsekraci. Hus však rozhodně nezacházel tak daleko, aby tvrdil, že se při eucharistii podává věřicim obyčejný chléb. K identifikaci substance chleba použivá počátečni slova z modlitby vyložené v Matoušově evangeliu „ Chléb náš nadpodstatný..." (Mt 6,11). Z toho tedy usuzuje přitomnost „chlebu nadpodstatného" {supersubstantialis — něco, co je nad materiálni substanci) (Flajšhans, 1903: 250). Jedná se tedy o chléb, jehož substance je nad všemi substancemi svrchovaná. To s káravým tónem vůči všem, kdo tuto distinkci neberou v úvahu, dokládá slovy:
(...) ani nerozeznávají mezi chlebem-Kristem a chlebem upečeným od duchovního, protože více touží občerstviti tělesně žaludek, než duši chlebem živým věčně nasytiti. Neboť kdyby více toužili po chlebě živém, než po chlebě z mouky upečeném, pak ne hmotný chléb z mouky, ale chléb nadpodstatný (...). (Jan Hus, De corpore Christi, 250)
Hocks, A. (2019). Srovnání pojetí eucharistie... 23
Tento myšlenkový model se nápadně podobal tomu, který představil jeho předchůdce Viklef, jenž odděloval podstatu hostie na přirozenou neboli tělesnou a nadpřirozenou neboli duchovni. Lze se o tom přesvědčit v tomto úryvku:
Ale zde odpovídáme rozlišováním dvou druhů nazírání, pojídání a trávení: A to tělesného a duchovního. (John Wyclif, On the Eucharist, 62)5
Navzdory určité podobnosti lze obě sděleni vyložit v odlišném významu. Viklefova slova mohou být chápána jako pokus dokázat spojeni těchto dvou složek v přeměněné eucharistii, což nasvědčuje přiklonu k remanenci. Naopak Hus mluvi jen o jedné nadpodstatné substanci, čimž mysli bezpochyby Kristovo tělo. Oba autoři se však pokoušeli vysvětlit stejný problém s pozřenim hostie, který v připadě transsubstanciace nasvědčoval tomu, že by křesťané pojidali svého Boha při svátosti. Tedy diky této diferenciaci součásti konsekrované hostie, pojidáni, lámáni, anebo jakákoliv jiná manipulace s hostii neovlivňuje skutečné Kristovo tělo, ale jen její materiálni složku. Lépe můžeme Husův postoj v této věci pochopit z úryvku druhé kapitoly De corpore Christi:
Proto tyhle věci nazývají se svátostmi, že v nich jiného něco vidíme, něco jiného pak jimi rozumíme. Vidíme chléb a kalich, což i oči nám oznamují; avšak, co žádá víra, již máme býti poučeni, - chléb jest tělo Kristovo, kalich krev. (Jan Hus, De corpore Christi, 252)
Na prvni pohled toto sděleni může být jasným důkazem Husova transsubstanciačniho přesvědčeni. Uvedená kritická zminka o smyslovém vnimáni eucharistie, tedy naziráni vnějšich akcidentů, jenž stoji proti na viře postaveném poznáváni její spirituální podstaty, kterou představuje substance těla a krve Kristovy, nasvědčuje příklonu k stanovisku stoupenců transsubstanciace. Výrok by na základě takové interpretace nesporně zapadal do argumentace ve prospěch přetrvání původních akcidentů chleba a vína, avšak již s jinou nadpřirozenou podstatou. Nejednoznačný význam použitého vyjádření však otevírá možnost spekulacím o tom, že daným úryvkem Hus opatrně naznačuje existenci dvou typů substancí přítomných po svátosti, podobně jako se o to v předchozí pasáži snaží také Viklef.
Diskuze o povaze eucharistie se často střetla ve sporném bodě křesťanské věrouky, za který může být pokládáno vyznání Ego Berengarius významného raně scholastického teologa Berengaria z Tours. Ten v průběhu svého života učil přinejmenším od ortodoxního pojetí mírně odlišnou, ne-li přímo rozpornou verzi eucharistické nauky. A protože byl Berengarius jedním z největších teologů té doby, nevyhnulo se jeho učení pozornosti představitelů církve. V roce 1059 byl pozván před 113 biskupů a papeže Mikuláše II. Zde byl nucen vyznat svůj postoj k povaze eucharistie po konsekraci. Své předchozí názory toho dne odvrhl a vyjádřil se obecným, nicméně pravoverným způsobem o povaze posvěcené eucharistie. Papež společně s celým shromážděním dokonce toto vyznání svým rozsudkem prakticky učinili
But here we reply by distinguishing two kinds of seeing, of eating, and of digesting: namely, corporeal and spiritual.
24 Studie
oficiálním stanoviskem tehdejší církve (Levy, 2003: 137—140). Toto vyznání vypovídá o tom, že po proměně jsou chléb a víno opravdu tělem a krví Kristovou. Avšak jestli substance chleba a vína přetrvává, se zde více nepíše, a proto bylo toto prohlášení používáno jak v argumentech stoupenců remanence, tak transsubstanciace (Levy, 2003: 260—261). Viklef a stejně tak Hus se ve zkoumaných textech daného tématu rovněž dotýkají. Český kazatel uvádí vyznání takovýmto způsobem:
I zdá se, že tomu tak, z vyznání Berengariova, který vyznal před papežem Mikulášem a 113 biskupy, že chléb a víno, které se kladou na oltáři, jsou po posvěcení nejenom svátostí, ale i smyslově patrným pravým tělem Kristovým a krví jeho. (Jan Hus, De corpore Christi, 251)
V následných řádcích navíc kritizuje předchozí Berengariovo pojetí eucharistie, tedy jeho kacířský názor, že po svátosti eucharistie je přítomný jen posvěcený chléb a víno, v žádném případě však tělo a krev Krista. Nelze však opominout následná slova Jana Husa, ve kterých cituje velké exegetické dílo z 12. století Glossa Ordinaria a dává mu za pravdu:
Proto praví, že vše to má se vztahovati k způsobám, aby se tak řeklo, že chléb a víno jsou nejenom svátost, ale v pravdě ten chléb, t. j., že způsoba chleba jest dotýkána, lámána a zuby věrných drobena. (Jan Hus, De corpore Christi, 251)
„Způsoby chleba" jsou zde pravděpodobně myšleny jako vnější povahy, tedy jakési aktuální materiální podoby chleba a vína. Kdežto označením „ten chléb" identifikuje tělo Krista, kdy si právě možnost tohoto označení snažil obhájit v předchozí kapitole. Jak můžeme opět vidět na znění tohoto úryvku, Hus zde podobně jako v předchozí části chodí po tenkém ledě. Pokud bychom však tato označení převedli do terminologie scholastické filosofie, tedy způsoby jsou označení pro akcidenty, poté by jeho vyjadřování bylo naprosto v souladu s ortodoxní transsubstanciací. Takováto formulace však svádí k myšlence, že Hus se opatrně snaží naznačit přítomnost jakési materiální složky eucharistie, se kterou lze fyzicky manipulovat společně s tělem a krví Krista, což by naznačovalo příklon k remanenci. V tomto případě nelze přesně určit, kterou z těchto dvou variant měl autor na mysli, avšak ambivalentnost vyjadřování Husa jistě není bezdůvodná. Dle českého badatele Stanislava Sousedíka (2003: 52-54) jeho počínání poukazuje na to, že připouštěl remanenci přinejmenším jako hypotézu, o které lze diskutovat jen na akademické půdě teologické fakulty.
Významný belgický husolog Paula de Vooght (1997/1960) ve svém již téměř klasickém díle Kacířství Jana Husa však prezentuje odlišný názor.6 Vooght (1997: 67) uvádí, jak lze také vidět v předchozím rozboru, že pokud se daná Husova slova převedou do pojmů scholastiky, nejde o nic jiného než ortodoxní argumentaci ve prospěch transsubstanciace. Podobně hovoří téměř o všech teologických otázkách, které český kazatel ve svých dílech probíral. Je však otázkou, proč tedy Hus reagoval takovým způsobem proti dekretům arcibiskupa
Studie Paula de Vooghta vyšla původně ve francouzském jazyce pod názvem Uhérésie de Jean Hus.
Hocks, A. (2019). Srovnání pojetí eucharistie... 25
Zbyňka Zajíce, pokud byl jeho postoj naprosto bezpochybně a rigorózně přikloněný k transsubstanciaci.
Co se týče Viklefa, je jeho přístup k Berengariovu vyznání daleko přímočařejší. Obhajobu francouzského teologa pokládal za jasný doklad toho, že církev před Inocencem III., jenž prosadil dogma o transsubstanciaci, ještě stále věřila v pravou nauku podporovanou Písmem (Keen, 1986: 12). Jak píše sám Viklef:
Z těchto slov usuzuji, že [Berengarius] obdržel od papeže a synody ten názor, který měl vyznat; a je zřejmé, že kdysi bylo smyslem církevního článku víry, že chléb a víno zůstávají po konsekraci eucharistie stejně jako předtím. (John Wyclif, On the Eucharist, 68)7
V tomto výkladu Viklef dozajista předpokládá setrvání substance chleba. Avšak to byl jen první z bodů, které vedly Oxfordský koncil v roce 1380 k zavrhnutí jeho díla De eucharistia. Hlavní přečin, ze kterého vinili spis anglického teologa, byl popírání reálné existence substance Kristova těla v hostii (Levy, 2003: 232-233). Stephen Penn (2006: 252) se ve svém příspěvku o Viklefovu pojetí eucharistie domnívá, že takováto obvinění byla postavena na používání slov „figurativně chápali přítomnost Kristova těla a krve skrze chléb a víno (...)" (Wyclif, 1953: 72),8 která však nebyla zpochybněním reálné prezence Krista ve svátosti, ale jen popis koexistence dvou substancí.
Zásadní rozdíl mezi oběma autory, jenž můžeme na předchozích úryvcích zpozorovat, je tedy především způsob, jakým se v této otázce podstaty eucharistie vyjadřovali. Zatímco Viklef se bez jakéhokoliv váhání vyslovuje ve prospěch remanence a transsubstanciační nauku napadá jako nesmysl a rouhačství, Hus se za svého života k této problematice nikdy jasně nevyjadřoval, a i když v některých pracích používal termín transsubstanciace, učinil tak, aniž by kdy vysvětlil, co pod tímto pojmem chápe. A když byl na sklonku svého života v Kostnici nucen vyjádřit se ke 45 Viklefovým článkům, všechny tři, jež se týkaly eucharistické nauky, rázně popřel. Stejně tak odmítal, že by tyto články někdy ve svém životě učil, a všechny dochované prameny toto jeho tvrzení podporují. Nejvýrazněji odmítl třetí z článků Viklefovy eucharistické nauky, který zavrhuje reálnou existenci substance Krista v hostii. Hus se sám domníval, že tyto názory jsou anglickému teologovi přisuzovány neprávem, a že tedy transsignifikace, jejíž náznaky se objevují v pozdních Viklefových pracích, nebyla anglickým myslitelem nikdy vyznávána (Sousedík, 1998: 56-59).
7 From these words it is gathered that he had received from the pope and synod that opinion which he was to confess; and it is clear that it was once the meaning of the Church, as an article of faith, that bread and wine remain after consecration of the Eucharist just as before.
8 (...) figuratively understood through the bread and wine the body and blood of Christ (...). Úryvek j e použit v souvislosti s popisem eucharistické nauky prvotní církve, která je podle Viklefa stále ještě v této věci pravoverná.
2ß Studie
Cíle, motivace a inspirační zdroje Jana Husa a Jana Viklefa při utváření jejich eucharistického přesvědčení
V předchozí části bylo poukázáno na to, že se Viklef a Hus jako autoři lišili především tím, jakým způsobem vyjadřovali svůj názor k pojetí eucharistie. Tento rozdíl mezi oběma autory pramenil jednak z odlišných cílů a motivací, kvůli kterým se snažili své názory prosazovat, ale také z působení různých vlivů, ať už z okolí anebo z děl, která studovali.
Viklefův postoj vůči transsubstanciaci se vyhrotil až v posledních letech jeho života. Jeho kritické názory vůči církevní hierarchii jej učinily populárním mezi jeho přívrženci nejen v Oxfordu, avšak poté, co vystoupil se spisy De Apostasia a De eucharistia proti transsubstanciační nauce a jasně se přiklonil k nauce remanenční, ztratil poslední ze svých sympatizantů a tento krok také nakonec způsobil jeho nucený odchod z Oxfordu (Keen, 1986: 4—6). Přestože si byl dozajista vědom konsekvencí, které tyto radikální názory zapříčiní, dal se do otevřené války s přívrženci transsubstanciace. Někteří badatelé, již se zabývají Viklefem a jeho učením, mezi které patří také Gordon Leff (1968), se domnívají, že jeho eucharistická nauka je založena zejména na jeho předchozích metafyzických úvahách, a tedy že se nedokázal smířit s transsubstanciaci jako filosofickým problémem, spíše než že by jej využíval primárně jako nástroj v boji proti zkažené církvi (Keen, 1986: 9—10). Proti Leffově interpretaci vystupuje Maurice Keen (1986: 12—15), který přisuzuje změnu Viklefových názorů jeho exegetické praxi. Pro tuto domněnku hovoří především to, že většina Viklefových argumentů ať už v díle De Eucharistia, nebo v jiných spisech s eucharistickou tematikou, se opírá o Písmo a literaturu z období rané církve, která podle něj ještě nebyla poskvrněna korupcí a hříchy. Na náhlou změnu jeho přesvědčení mělo vliv především studium Bible, jemuž se věnoval v rámci příprav komentáře na celé Písmo dokončeného v roce 1378 a vydaného pod názvem Postilla Super Totam Bibliám. Podrobný rozbor Viklefa dovedl k názoru, že nic z moderních nauk tehdejší církve nemělo oporu v tomto díle nejvyšší autority. Právě to také Viklefa přimělo k otevřené kritice církevních hodnostářů v čele s papežem, kteří sváděli církev od evangelických zásad k jakémusi „soukromému náboženství", jež bylo zakládáno spíše na lidských pravidlech než na pravidlech božích. Pod vlivem těchto zjištění koncipoval své další práce jako polemiku vůči těmto podle jeho názoru hříšným učením a také proti klerikům, kteří je kázali. Můžeme tedy říci, že hlavní motivací a cílem jeho teologických spisů bylo usvědčit jeho oponenty z hereze a tím očistit církev od rouhačských novot, jež nejenom že nejsou podloženy Písmem, ale také v případě transsubstanciace odporují základním pravidlům scholastické metafyziky.
Tento Viklefův postoj lze zasadit také do širšího konfliktu, který v tehdejším světě panoval a měl dozajista velký vliv na jeho hlasité vystupování vůči církevní vrchnosti. Za tento ve 14. století přetrvávající rozpor, který zaštiťoval Viklefovu opozici církve, můžeme pokládat mocenskou tahanici mezi anglickou monarchií a katolickou církví. Církevní zásahy do politických a ekonomických záležitostí uvnitř monarchie zapříčinily potřebu sekularizovat tyto mocenské oblasti. V rámci tohoto sporu se Viklef stavěl na stranu sekulární moci, což značně ovlivnilo jeho vystupování mimo jiné i v otázce eucharistie. Viklefův příklon právě k této straně zapříčinil jeho ideál prosté a čisté církve, který byl již zmíněn výše. Právě vítězství
Hodes, A. (2019). Srovnání pojetí eucharistie... 27
sekulární autority v tomto sporu by zajistilo naplnění Viklefova cíle prosté církve, bez jakékoliv světské moci, která neměla být nikdy podle Písma jejím účelem. Tento princip však dále spíše souvisí s Viklefovou kritikou církevních poměrů (Troeltsch, 1931: 358-359).
Jak již bylo řečeno v předešlém oddíle, Hus napsal své dílo .De corpore Christi jako bezprostřední polemickou odpověď na ustanovení pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Pokud bychom tedy brali v úvahu teorii Keena, že motivem Viklefa byla taktéž polemika s představiteli transsubstanciace, jak je možné, že se jejich pohledy tolik lišily? Jednou z těchto příčin by mohl být podle českého badatele Stanislava Sousedíka (1998: 50) osud Husova předchůdce, a především učitele na pražské univerzitě, Stanislava ze Znojma. Tento významný český teolog byl poté, co vznesl hypotézu ve prospěch mírnější verze Viklefovy remanenční nauky, předvolán před papeže Řehoře XII., aby hájil svá stanoviska, a následně byl uvězněn v Bologni. Pod tímto nátlakem Stanislav odvrhl jakoukoliv náklonost k Viklefově nauce, a naopak započal otevřeně vystupovat proti jeho stoupencům. Následkem toho Hus pravděpodobně zvolil obezřetnější přístup při koncipování svých názorů k eucharistické diskuzi, aby se jednak vyhnul perzekucím ze strany katolické církve, avšak také aby neztratil tvář před svými přáteli a stoupenci. Ambivalentními formulacemi tak nedal najevo, ke které nauce má blíže. Důležitý faktor v tomto Husově přístupu pravděpodobně hrál také fakt, že na rozdíl od Viklefa ještě v době sepsání svého díla De corpore Christi otevřeně nekritizoval církev, a proto bylo jeho vyjadřování daleko obezřetnější. Můžeme předpokládat, že Hus tak nechtěl vzbudit přílišnou pozornost u církevních představitelů. Tuto hypotézu dohání do krajností britský historik Gordon Leff (1968: 403—405). Ten vidí v Husově delikátním postupu dokonce snahu přepsat Viklefovu nauku do ortodoxního rámce tehdejší církve a odlišnosti, jež se v jejich dílech objevují, přisuzuje právě této tendenci. Dle mého názoru je však Leffovo stanovisko velmi přehnané. Obě pojetí představená autory jsou natolik odlišná, že o nějakém přepisování nemůžeme v případě eucharistické nauky hovořit.
Hus, jak můžeme vidět v předchozím rozboru jeho úryvků, se často vyjadřoval o myšlenkách spojených s eucharistií velmi obecným způsobem, aniž by zacházel do jakýchkoliv detailů. Z toho důvodu jeho vyjadřování mohlo vyvolat u mnohých jeho oponentů dojem, že sympatizuje s myšlenkami remanence, i když byl pravděpodobně v naprostém souladu s ortodoxií. Společně s kritickým vystupováním vůči církevním autoritám, které odrážely prohlubující se rozepře s arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka, a Husovou nákloností k eklesiologickým myšlenkám Jana Viklefa mohl tento faktor zapříčinit, že se podobné názory jako ty G. Leffa objevovaly i u jeho žalobců a přispěly tak k Husovu odsouzení z hereze, exkomunikaci a následné smrti v Kostnici.
Závěr
Výše provedená komparace naznačuje významný rozkol mezi postojem k eucharistické nauce u Jana Viklefa a Jana Husa. Viklefovy názory se v posledních desetiletích jeho života výrazně měnily. Od transsubstanciační nauky se postupně odvrátil a stal se jejím velkým kritikem v prospěch remanence. V jeho pozdějších textech, ke kterým patří také významné dílo De eucharistia,
2§ Studie
se dokonce objevují náznaky radikálnější nauky transsignifikace, která zcela odmítá reálnou přítomnost Krista v eucharistii. Explicitně však žádnou takovou zmínku ve Viklefově díle nenalezneme, tudíž je pravděpodobnější, že mu byla tato nauka přisuzována neprávem. Husův postoj v traktátu De corpore Christi se může jevit, že zcela zapadá do ortodoxního rámce výkladu eucharistie, i když obecnost jeho vyjadřování ohledně svátosti eucharistie způsobila u mnohých oponentů a stejně tak u některých badatelů dojem, že sympatizoval s myšlenkami remanence. Nasvědčuje tomu také opatrné stanovisko, kdy nabádá kázat jen reálnou přítomnost těla a krve Krista v proměněné hostii, a všechno ostatní včetně přítomnosti substance chleba a vína se má podle něj přenechat odborné teologické diskuzi.
Rozdíly v postojích obou teologů mohly zapříčinit různé aspekty. Jejich cíle se však zásadě nelišily. Oba psali svá díla jako polemiku. Hus směřoval traktát proti pražskému arcibiskupu Zbyňkovi, který žádal po knězích striktní příslušnost k transsubstanciaci a zavrhl tak jakékoliv diskuze o eucharistické podstatě. Viklefův text byl namířen obecněji vůči nejvyšším představitelům církve, kteří se snaží svést Kristovu církev z evangelické cesty a dopouštějí se tak rouhačství. Rozhodně nekoncipuje své dílo jako nějakou bezprostřední odpověď, jak je tomu u Husa, ale vyhrazuje se tak proti novým učením, která se začala formovat do církevních dogmat od doby papeže Inocence III., a snaží se proto obvinit tyto rouhače z hereze. Navazuje tím na ústřední motiv všech jeho polemických spisů. Takovýto rázný postoj vůči církevním poměrům můžeme přisoudit jeho angažovanosti ve sporu katolických představitelů a sekulárních autorit o politickou a ekonomickou moc. Velký zvrat v jeho učení zapříčinila pravděpodobně tvorba komentáře na celé Písmo Postilla Super Totam Bibliám. Toto monumentální exegetické dílo utvrdilo Viklefa v jeho přesvědčení o nepravdivosti nových církevních učení v čele s transsubstanciaci. Hus svůj nesouhlas pojal obezřetněji. V tom jej pravděpodobně ovlivnil osud jeho kantora a významného pražského teologa Stanislava ze Znojma, který byl kvůli svým eucharistickým názorům obviněn a vězněn do té doby, než se pod nátlakem zřekl jakýchkoliv sympatií k Viklefovým myšlenkám. Gordon Leff (1968) nazírá na Husovo počínání radikálněji a domnívá se, že za jeho slovy se skrývá pouhá snaha přepsat Viklefovo učení do ortodoxního znění. Naopak významný husovský badatel Paul de Vooght (1997/1960) neshledává na učení českého kazatele nic kacířského, tudíž Husův eucharistický postoj je podle něj naprosto ortodoxní.
Postoje obou autorů v této věci jsou znatelně rozdílné. U Viklefa je daleko jednodušší odhalit jeho záměr kritiky novodobé církve a snaha vrátit jí prastarý řád. Svým vyjadřováním prakticky vyhlašuje otevřenou válku představitelům tehdejší církve a z toho důvodu se i ve věci podstaty eucharistie jasně vyjadřuje o své náklonosti k remanenci. Zde vidím největší rozdíl v porovnání s Husem. Ten svým vyjadřováním k problematice pojetí eucharistie působil mnohdy nejisté a opatrně, což mohlo vyvolat podezření u jeho oponentů. Nepopírám, že by snad nějak Husovo stanovisko vybočovalo z ortodoxního rámce, ale už jen fakt, že takto pohotově a s nevolí reagoval na dekrety arcibiskupa Zbyňka Zajíce, by mohl značit jeho potenciální rozpolcenost v této otázce. Taktéž když uvážíme silný vliv Viklefových prací na jiná Husova díla, která se zaměřovala především na záležitosti církevních poměrů, není od věci pokládat za pravděpodobnou možnost, že byl Hus
Hodes, A. (2019). Srovnání pojetí eucharistie... 29
z části ovlivněn Viklefovým postojem, ať už přímo z jeho díla, nebo od svého učitele Stanislava ze Znojma, jenž se Viklefovým učením podrobně zabýval.
Seznam použité literatury Prameny
Jan Hus, De corpore Christi. V. Flajšhans (Ed.) (1903), Mistra Jana Husi Sebrané spisy I
(pp. 245-261). Praha: Bursík. John Wyclif, On the Eucharist. M. Spinka (Ed.) (1953), Advocates of Reform: From Wyclif
to Erasmus (pp. 61-88). Philadelphia: The Westminster Press. John Wyclif, De eucharistia tractatus maior. J. Loserth (Ed.) (1892), Iohannis Wyclif
De eucharistia tractatus maior: Accedit tractatus De eucharistia et poenitentia sive
de confessione. London: Pub for the Wyclif Society by Trubner.
Sekundární literatura
Cross, F. L. & Livingstone, E. A. (1997). The Oxford Dictionary of the Christian Church.
Oxford - New York: Oxford University Press. Kaňák, M. (1973). John Viklef: Život a dílo anglického Husova předchůdce.
Praha: Ústřední církevní nakladatelství. Keen, M. (1986). Wyclif, the Bible, and Transubstantion. In A. Kenny (Ed.), Wyclif in this
Time (pp. 1-16). Oxford: Clarendon Press. Leff, G. (1968). Wyclif and Hus: A Doctrinal Comparison. Bulletin of the John Rylands
Library, 50(2), 387-410. Levy, I. Ch. (2003). John Wyclif: Scriptural Logic, Real Presence, and the Parameters
of Orthodoxy. Milwaukee: Marquette University Press. Levy, I. Ch. (2006). Conclusion. In I. Ch. Levy (Ed.), A Companion to John Wyclif
(pp. 457-462). Leiden - Boston: Brill. Penn, S. (2006). Wyclif and the Sacraments. In I. Ch. Levy (Ed.), A Companion to John
Wyclif (pp. 241-293). Leiden - Boston: Brill. Sousedík, S. (1998). Učení o eucharistii v díleM. Jana Husa. Praha: Vyšehrad. Šmahel, F. (2001). Husitské Cechy: Struktury, procesy, ideje. Praha: Nakladatelství
Lidové noviny.
Thomson, S. H. (1937). Unnoticed MSS and Works of Wyclif. The Journal of Theological Studies, 55(149), 2436.
Troeltsch, E. (1931). The Social Teaching of the Christian Churches I. London: George Allen & Unwin Ltd.
Vooght, P. (1997). Kacířství Jana Husa (5). Theologická revue husitské Teologické fakulty University Karlovy v Praze, 5, 65-72.