Propojení romantismu a specifické podoby filozofie přírody, která se vyvinula v rámci německého idealismu, je charakteristické především pro německé myslitele přelomu 18. a 19. století. V první polovině 19. století se však tato myšlenková symbióza uplatňovala a silně rezonovala i v českém prostředí a její vlivy jsou doložitelné také v pracích žen. Základní rysy romantického pohledu na svět a na přírodu lze identifikovat v přírodovědných heslech nedokončeného encyklopedického slovníku pro dámy, který vznikal v kroužku žen kolem Antonie Reissové (1817–1852). Představy romantické naturfilozofie byly explicitně vyjádřené ve studii „Věk člověka“ Viktorie Paulové (1834–1856). Hlavním cílem mého příspěvku je tyto texty žen podrobněji představit a odpovědět na otázku, čím byla romantická naturfilozofie pro ženy tak přitažlivá.