V originále
Křesťanství, šířící se na území římské říše od 30. let 1. století n. l., představovalo po dlouhou dobu marginální, sporadicky pronásledovanou a po misijní stránce nevelmi úspěšnou náboženskou alternativu k převládajícímu řecko-římskému pohanství. Ve druhé polovině 2. století n. l. a především ve stoletím 3. však dochází k zásadní proměně situace a křesťanství se stává dynamicky se rozvíjející náboženskou tradicí, která si na počátku 4. století n. l. získává přízeň římských císařů a do konce téhož století se stává jediným povoleným náboženstvím Římské říše. Příčiny vzestupu křesťanství tak představují jednu z největších historických a religionistických otázek. Přednáška se pokouší do osvětlení tohoto procesu přinést některé nové poznatky přicházející z oblasti historické klimatologie a epidemiologie a přispět tak ke komplexnějšímu pochopení možných makrohistorických příčin, které vedly ke změně postojů římské společnosti vůči křesťanství a k jeho konečné dominanci.
In English
Christianity, spreading in the Roman Empire from the 30s of the 1st century AD, was for a long time a marginal, sporadically persecuted and not very successful religious alternative to the prevailing Graeco-Roman paganism. In the second half of the 2nd century AD and especially in the 3rd century AD, however, the situation changed dramatically, and Christianity became a dynamic religious tradition that gained the favour of the Roman emperors in the early 4th century AD and by the end of that century had become the only permitted religion of the Roman Empire. The causes of the rise of Christianity thus present one of the great historical and religious questions. This lecture attempts to bring some new insights coming from the fields of historical climatology and epidemiology into the elucidation of this process, thus contributing to a more comprehensive understanding of the possible macro-historical causes that led to the change in Roman society's attitudes towards Christianity and its ultimate dominance.