V originále
Středověcí poutníci cestující od jednoho posvátného místa k druhému byli po většinu času obklopeni krajinou, ať již kultivovanou, nebo naopak zcela divokou. Po celodenním pochodu v nich tak silueta kostela na obzoru či zvuk zvonu, který se z ní šířil, zajisté mohly vyvolat nadšení, očekávání a úlevu, zejména za nepříznivých klimatických podmínek. Takováto první setkání se sakrální architekturou v dáli totiž předznamenávala skutečnost, že se poutníci blíží k posvátnému místu. Na něm je mimo zdroje posvátna mohl čekat odpočinek, jídlo, pití, přístřešek a jakákoli jiná pomoc. Tento text se zaměří právě na krajinu, kterou středověcí poutníci cestovali, a především na jejich setkání se sakrální architekturou v dáli.
In English
Medieval pilgrims travelling from one sacred place to another were most of the time surrounded by landscapes, whether cultivated or, on the contrary, completely untamed. After a day's march, the silhouette of a church on the horizon or the sound of a bell emanating from it could certainly evoke excitement, anticipation and relief, especially in adverse weather conditions. Indeed, such first encounters with sacred architecture in the distance foreshadowed the fact that pilgrims were approaching a sacred place. There, beyond the sacred itself, rest, food, drink, shelter, and help could await them. This text will focus specifically on the landscape through which medieval pilgrims travelled, and in particular their encounters with sacred architecture in the distance.