V originále
Předložená práce si kladla za cíl analyzovat proces zapojování žen do Lidové strany (pokrokové), Národní strany katolické, Křesťansko-sociální strany a zemských organizací Českoslovanské sociálně-demokratické strany dělnické, České agrární strany a České strany národně sociální na Moravě. Tento proces byl sledován od konce 90. let 19. století do vypuknutí první světové války. Výzkum provedený zejména na základě dobových periodik potvrdil, že zmíněné politické strany vytvářely většinově vstřícné podmínky pro vstup žen do svých zájmových satelitů, a to nejen ženských. Hlavní zjištění této práce tak narušuje dosavadní interpretace vázané na narativ o nepřejícím prostředí politických stran k politickému aktérství žen. Průměr ženské části členské základny se v některých katolických, socialistických a agrárních mládežnických a odborových svazech pohyboval dokonce mezi 30–40 % a jeho celkový počet pak stoupal do řádů tisíců. Oproti tomu zůstaly některé mládežnické a odborové platformy národních sociálů a též agrárníků ženám uzavřeny. Z předložené práce vyplývá, že ženské aktivity byly soustředěny na sociální záležitosti, oblast související s mateřstvím a společenské vyžití. Ženy se však před rokem 1914 zapojovaly do všech rovin práce v politických stranách. Vyjma volebního aktu a kandidatury ve volbách, které byly dobovou legislativou vyloučeny, se na ni podílely coby pasivní pozorovatelky, pomocné síly při politických kampaních či odebíratelky politického tisku. Nejschopnější z nich se politicky školily na řečnických kurzech a přebíraly roli agitátorek. Přestože ženy vykonávaly převážně servisní úkony, jejich aktivity je nutné interpretovat jako politickou činnost v jejím širokém pojetí. Jejich účelem bylo financovat stavby dělnických a katolických domů či stávkový fond, vychovat novou generaci voličů, ale též seznámit ženy s politickým prostředím. Ženy byly politickými stranami považovány za jednu z posledních „nevyužitých“ zájmových skupin. Politické strany vytvářely kolem roku 1900 své „ženské programy“, ve kterých prezentovaly svou vizi ženského ideálu. Upřednostňovaly v nich většinou umírněné formy feminity. Mezi požadavky, o které se všech pět politických táborů zasazovalo, bylo dívčí školství a nejrůznější sociální iniciativy, ať už šlo o zřizování azylových domů, sirotčinců či prostředkovatelen práce pro pracující ženy. Volební právo žen pro mě zůstalo diskutabilním bodem.
In English
This publication analyses the process of the inclusion of women into the People’s (Progressive) Party, the National Catholic Party, the Christian Social Party, the land organizations of the Czechoslovak Social Democratic Workers’ Party, the Czech Agrarian Party and the Czech National Social Party in Moravia. Based primarily on the analysis of periodicals, the analysis covers the process in the period between the late 1890s and the beginning of the First World War. The main outcome of the book is to disrupt the theory of the political parties being unwilling to create an adequate environment for the political engagement of women. The research presented here confirms that the parties investigated created the kind of conditions that were generally favourable for the entry of women into interest groups far beyond their female-exclusive structures. The average women’s representation in the membership of certain Catholic, Socialist and Agrarian youth groups and trade unions even ranged from 30% to 40%, and their total numbers were in the thousands. On the other hand, some youth and trade union platforms of the Nation Social Workers as well as the Agrarians did remain closed to women, which provides evidence of traditional gender relations in these organisations. The publication has also determined that women’s activities were focused on social and maternal issues, social life and the sphere of entertainment. However, even before 1914, women were active at all levels of political work. With the exception of voting rights and the issue of suffrage, which were excluded by contemporary legislation in Moravia, women participated in elections as a passive audience, as auxiliary forces in political campaigns or as subscribers to the political press. The most capable of them had political training in courses of rhetoric and took part as agitators. Although women were for the most part invisible participants in political life, their efforts should be interpreted as political activity in the broader meaning of that phrase. Their purpose was to subsidize construction of party facilities or strike funds, as well as to raise a new generation of voters/loyal party members, but also to make political life familiar to women.