V originále
Cíl: Retrospektivní observační analýza neinzulinové antidiabetické farmakoterapie hlášené do Národního registru hrazených zdravotních služeb (NRHZS) v České republice (ČR) u pacientů se srdečním selháním (SS) a současně s diabetes mellitus (DM) v roce 2018. Metodika: Přehled vybrané neinzulinové terapie z dat NRHZS u 88 749 osob se společně vedenou diagnózou srdečního selhání (I50.x) a diabetes mellitus (E10–E14) na základě klasifi kace MKN-10 a vykázaného ATC kódu léčiva. Výsledky: V roce 2018 bylo 117 265 osob vedeno současně s diagnózou SS a DM. Alespoň jedno antidiabetikum (inzulinové či neinzulinové) bylo vykázáno u 88 749 pacientů (75,7 % z prevalence SS a DM). Z neinzulinové farmakoterapie byl dominantně zastoupen metformin (souhrnně 45,6 %). Ve fi xní kombinaci s metforminem převažovaly inhibitory dipeptidyl peptidázy 4 (DPP-4) v 5,4 %, o něco méně inhibitory sodíko-glukózového kotransportéru 2 (SGLT2) v 1,5 %. Druhé nejvyšší zastoupení v analýze měly deriváty sulfunylurey, konkrétně gliclazid (10,3 %) a glimepirid (9,0 %), následované inhibitory DPP-4, především linagliptinem (6,8 %). Mezi inhibitory SGLT2 převažoval empaglifl ozin (1,8 %) a dapaglifl ozin (0,8 %). Samostatně subkutánně aplikované agonisty receptoru pro glukagonu podobný peptid 1 (GLP-1) užívalo 0,7 % osob z prevalence SS a DM, ve fi xní kombinaci s inzulinem (degludec-liraglutid) 1,1 % a glargin-lixisenatid 0,1 %. Závěr: Obdobně jako v jiných zahraničních registrech byl v roce 2018 nejčastěji užívaným perorálním antidiabetikem u osob se SS a DM metformin. Výrazné postavení si i nadále drží deriváty sulfonylurey, a to i přes absenci morbiditně-mortalitního benefi tu u srdečního selhání. S příchodem velkých randomizovaných studií a registrací nových molekul lze předpokládat rostoucí význam inhibitorů SGLT2 a agonistů receptoru pro GLP-1 u osob ve vysokém kardiovaskulárním riziku.
In English
Aim: Retrospective observational analysis of non-insulin antidiabetic pharmacotherapy reported to the National Register of Paid Health Services (NRHHS) in the Czech Republic (CR) in patients with heart failure (HF) and concomitant diabetes mellitus (DM) in 2018. Methods: Individuals with a comorbid diagnosis of heart failure (I50.x) and diabetes mellitus (E10-E14) based on ICD-10 classification and reported ATC drug code. Results: In 2018, 117,265 people were diagnosed with both HF and DM. At least one antidiabetic drug (insulin or non-insulin) was reported in 88 749 patients (75.7% of the prevalence of HF and DM). Metformin was the dominant non-insulin drug therapy (45.6% overall). In fixed combination with metformin, dipeptidyl peptidase 4 inhibitors (DPP-4 inhibitors) predominated in 5.4%, slightly less sodium-glucose transporter 2 inhibitors (SGLT-2 inhibitors) in 1.5%. Sulphonylurea derivatives, namely gliclazide (10.3%) and glimepiride (9.0%), had the second highest representation in the analysis, followed by DPP-4 inhibitors, mainly linagliptin (6.8%). Among the SGLT-2 inhibitors, empaglifl ozin (1.8%) and dapaglifl ozin (0.8%) predominated. Subcutaneously administered glucagon-like polypeptide 1 receptor agonists (GLP-1 agonists) alone were used by 0.7% of the prevalent HF and DM subjects, in fi xed combination with insulin (degludec-liraglutide) by 1.1% and glargine-lixisenatide by 0.1%. Conclusion: The most commonly used oral antidiabetic drug in people with HF and DM in 2018 was metformin, similarly as in other foreign registries. Sulfonylurea derivatives continue to hold an important position, despite the absence of benefi ts on mortality, or morbidity in heart failure patients. With the advent of large randomized trials and registration of new molecules, the importance of SGLT-2 inhibitors and GLP-1 agonists is increasing in persons at high cardiovascular risk.