Detailed Information on Publication Record
2023
Ochočená emoce : Smrt, zármutek a útěcha v obrazové a písemné kultuře 16. a 17. století
JAKUBEC, OndřejBasic information
Original name
Ochočená emoce : Smrt, zármutek a útěcha v obrazové a písemné kultuře 16. a 17. století
Name in Czech
Ochočená emoce : Smrt, zármutek a útěcha v obrazové a písemné kultuře 16. a 17. století
Name (in English)
Tame Emotions : death, grief and consolation in the visual and written culture of the 16th and 17th centuries
Authors
JAKUBEC, Ondřej (203 Czech Republic, guarantor, belonging to the institution)
Edition
1. vyd. Trnava, Empatia a umenie : pohľady – kontexty – interpretácie, p. 23-47, 25 pp. 2023
Publisher
Trnavská univerzita v Trnavě
Other information
Language
Czech
Type of outcome
Kapitola resp. kapitoly v odborné knize
Field of Study
60401 Arts, Art history
Country of publisher
Slovakia
Confidentiality degree
není předmětem státního či obchodního tajemství
Publication form
printed version "print"
RIV identification code
RIV/00216224:14210/23:00134261
Organization unit
Faculty of Arts
ISBN
978-80-568-0572-5
Keywords (in Czech)
smrt; renesance; sepulkrální kultura; střední Evropa
Keywords in English
death; renaissance; sepulchral culture; central Europe
Tags
Tags
International impact, Reviewed
Změněno: 4/3/2024 13:42, Mgr. et Mgr. Stanislav Hasil
V originále
Studie se zabývá reflexí smutku a empatických projevů spojených se smrtí v kontextu raně novověké vizuality, konkrétně v jazykově-obrazovém diskurzu sepulkrální kultury. V humanistické a křesťanské interpretaci raného novověku měl smutek nad zemřelými své místo, nebyl však přijímán samoúčelně a už vůbec ne v přehnané míře. Vždy byl spojen s komplementární emocí radosti, která v křesťanském pojetí poukazovala na eschatologický optimismus a příslib spásy. Předmoderní kultura oscilovala mezi přijetím emoce smutku a zároveň jejím potlačením a racionalizací s ohledem na nevyhnutelnost smrti a zejména radostnou představu posmrtné spásy. Památky sepulkrální kultury přitom ve shodě s humanistickou a náboženskou literaturou sledovaly stejné cíle jako konkrétní formy konvenčně normativního vyrovnávání se se smrtí. Sepulkrální památky, zejm. epitafy, zřetelně vyjadřují citovou odtažitost svých protagonistů, nebo dokonce zdánlivě paradoxní a nečekané emoce radosti, vyjadřující onen eschatologický optimismus, který rezonuje s hlavními křesťanskými argumenty útěchy. Navzdory této vizuálně emocionální zdrženlivosti sepulkrálních památek v nich nechybí prvek patosu ve smyslu citového působení na diváka. Sepulkrální památky předmoderní doby fungují jako specifičtí nositelé afektivní energie, doprovázené principem tzv. afektivní affordance, tj. interakce mezi prvky obrazu a schopnostmi vnímatele, které jsou však zásadně formovány zkušeností a dobovými konvencemi myšlení a jednání. Vizuální objekty sepulkrální kultury raného novověku nám tak umožňují sledovat historickou reflexi emocí a afektivního pole, které vzniká v interakci lidské zkušenosti, obrazů a textů. Sledované emocionální vyprávění, ukotvené v náboženských a vzpomínkových praktikách, provázelo nejen osobní vyrovnávání se se smrtí, ale sloužilo také jako obecný model nábožensko-výchovného či psychologicko-mentorského poučení a formovalo konvenční představy o zármutku a emocionalitě.
In English
The study deals with reflection of grief and empathic manifestations related to death in the context of early modern visuality, specifically in the language-image discourse of sepulchral culture. In the humanistic and Christian interpretation of the early modern period, grief over the deceased ones had its place, but it was not accepted for its own sake and certainly not to an exaggerated degree. It has always been related to the complementary emotion of joy, which in the Christian concept pointed to eschatological optimism and the promise of salvation. The pre-modern culture oscillated between accepting the emotions of grief and at the same time suppressing and rationalizing it with regard to the inevitability of death and especially the joyful idea of posthumous salvation. At the same time, monuments of sepulchral culture, in agreement with humanistic and religious literature, pursued the same goals as particular forms of conventionally normative coping with death. The sepulchral monuments, esp. epitaphs, clearly express the emotional detachment of their protagonists, or even seemingly paradoxical and unexpected emotions of joy, expressing that eschatological optimism that resonates with the main Christian arguments of consolation. Despite this visually emotional restraint of sepulchral monuments, the element of pathos in the sense of an emotional effect on the viewer is not absent in them. Sepulchral monuments of the pre-modern era function as specific carriers of affective energy, accompanied by the principle of so-called affective affordance, i.e. the interaction between the elements of the image and the abilities of the perceiver, which are, however, fundamentally shaped by experience and contemporary conventions of thought and action. The visual objects of the sepulchral culture of the early modern period thus allow us to observe the historical reflection of emotions and the affective field that arises in the interaction of human experience, images and texts. The observed emotional narrative, anchored in religious and commemorative practices, accompanied not only personal coping with death, but also served as a general model of religious-educational or psychological-mentoring instruction, shaping conventional ideas about grief and emotionality.
Links
| GA20-09541S, research and development project |
|