Václavův družiník Podiven v boji o Kristiána

REITINGER, Lukáš. Václavův družiník Podiven v boji o Kristiána (Podiven, a Servant of St. Wenceslas in the Battle for Christian). In Kotous, Jan; Sommer, Petr; Vaníček, Vratislav. Tisíc a padesát let pražského biskupství. první. Praha: Lidové noviny, 2023, p. 336-360. Historie. ISBN 978-80-7422-869-8.

Basic information

Original name

Václavův družiník Podiven v boji o Kristiána

Name (in English)

Podiven, a Servant of St. Wenceslas in the Battle for Christian

Authors

REITINGER, Lukáš (203 Czech Republic, guarantor, belonging to the institution)

Edition

první. Praha, Tisíc a padesát let pražského biskupství, p. 336-360, 25 pp. Historie, 2023

Publisher

Lidové noviny

---

Other information

Language

Czech

Type of outcome

Kapitola resp. kapitoly v odborné knize

Field of Study

60101 History

Country of publisher

Czech Republic

Confidentiality degree

není předmětem státního či obchodního tajemství

Publication form

printed version "print"

RIV identification code

RIV/00216224:14210/23:00132801

Organization unit

Faculty of Arts

ISBN

978-80-7422-869-8

Keywords (in Czech)

Kristiánova legenda; sv. Václav; Podiven; Čechy

Keywords in English

Christian’s Legend; St Wenceslas; Podiven; Bohemia

Tags

rivok

---

Abstract

V originále

Kapitola se věnuje dlouhé diskusi o datování tzv. Kristiánovy legendy o sv. Ludmile, sv. Václavu a jeho družiníku Podivenovi, která se hlásí do časů pražského biskupa Vojtěcha na konec 10. století, ale podle některých historiků se jedná o podvrh vyhotovený až v polovině 12. století. Jedním z mála míst legend, kde jejich tvůrci nejčastěji prozradí dobu vzniku díla, jsou popisy hrobů svatých, neboť hlavním autorským záměrem vedle šíření kultu bylo přimět čtenáře a posluchače legendy k pouti k ostatkům daného světce. Tyto deskripce samozřejmě odpovídaly době vzniku samotné legendy. Obdobnou pasáž, která popisuje prostor hrobu máme právě i v deváté kapitole Kristiánovy legendy. Zde autor uvádí, že zatímco bylo tělo sv. Václava uloženo v chrámu sv. Víta, jeho věrný „miles“ Podiven byl pochován na hřbitově u samotného kostela a oba oddělovala pouze zeď. Tato situace však pouze platila do let 1031-1060, kdy byly Podivenovy ostatky kvůli rozšiřování svatováclavské kaple v době biskupa Šebíře vyjmuty a uloženy uvnitř pražského chrámu, kde byly po znovuobjevení pohřbeny v kapli sv. Mikuláše roku 1124, jak nás o tom informuje kronikář Kosmas. Z obou zmínek plyne závěr, že Kristián popisuje místo uložení Podivenových ostatků k době před lety 1031-1060 a tudíž musel své dílo sepsat před tímto datem. Článek se jednak věnuje pohledům na tento argument poprvé vyslovený Josefem Pekařem v polemice o pravosti Kristiánovy legendy a upozorňuje, že byl ponechán stranou zásadní výše obecně nastolený problém. Stěží je udržitelná představa, jak legendista lokalizuje hrob (téměř) světce na místě, kde již sto a více let jeho ostatky neležely. Diskutovaná pasáž však získává další rozměr v kontextu její gramatické skladby. Kristián nejen, že popisuje místo Podivenova hrobu v situaci naposledy platné v letech 1031-1060, ale vědomě přechází z minulého do přítomného času, aby zdůraznil, že ostatky Václavova služebníka jsou stále na onom místě pochovány. V články jsou zároveň odmítnuty hlavní argumenty Petra Kubína, podle kterého byla Kristiánova legenda sepsána až v polovině 12. století a teprve tehdy došlo k uznání svatosti kněžny Ludmily. Autor zároveň vysvětluje případnou disparátnost mezi Kristiánovou legendou a reálnou podobou kultu sv. Ludmily tím, že samotný hagiografický text vznikl před předpokládaným obecným akceptováním a rozšířením kultu sv. Ludmily a Podivena. Poukazuje, že cíl pražského biskupa Vojtěcha na konci 10. století zřejmě bylo zaplnit Prahu dalšími svatými. Vojtěchova velkorysá (možná až velikášská) vize Prahy tří světců Václava, Ludmily a Podivena však zjevně zůstala jen na pergamenu Kristiánovy legendy, přičemž sv. Ludmila si na plnohodnotný rozvoj své úcty musel počkat až do 12. století, a Podiven se svatým už nestal nikdy.

In English

The chapter explores the long-standing discussion about the dating of what was called Christian’s Legend of St Ludmila, St Wenceslas and his companion Podiven, which is claimed to have been written in the time of the Prague bishop Adalbert/Vojtěch in the late 10th century but which some historians consider a forgery from the mid-12th century. One of the few parts of legends that reveal more about the time they were written is the descriptions of saints’ graves, because the authors wanted not only to spread the cult, but also to convince their readers and listeners to make a pilgrimage to the saint’s relics. These descriptions naturally correspond to the time when the legend was written. A passage describing a tomb can be found in the ninth chapter of Christian’s Legend. Here the author says that while St Wenceslas’s body was interred in St Vitus’ Church, his trusty “miles” Podiven was buried in the cemetery next to the church, with only a wall separating the two. This situation, however, lasted only until Bishop Sever/Šebíř’s time, 1031–1060, when Podiven’s remains were removed and placed inside the church because of the extension of St Wenceslas’ Chapel. According to the chronicler Kosmas, here they were rediscovered later and in 1124 buried again in St Nicholas’ Chapel. From these two mentions, it can be concluded that Christian is describing the location of Podiven’s grave before 1031–1060, and therefore he must have written the legend earlier than that. The article examines various views of this argument, first proposed by Josef Pekař during the debates over the authenticity of Christian’s Legend, and notes that the fundamental problem described above has so far been neglected. It is hard to imagine the author of the legend locating the grave of someone who was (almost) a saint to a place where it had not been for more than a hundred years. But the disputed section also provides more clues with its grammatical structure. Christian not only describes Podiven’s grave in a situation that was last true in 1031–1060, but also deliberately switches from the past to the present tense to emphasise that the remains of Wenceslas’s servant are still there. The article rejects Petr Kubín’s main arguments that date Christian’s Legend to the mid-12th century, when Princess Ludmila was to be canonised. The author explains the discrepancies between Christian’s Legend and the real cult of Saint Ludmila by claiming that the hagiographic text itself had been written before the cult of St Ludmila and Podiven spread and was broadly accepted. He notes that one of the goals of Bishop Adalbert/Vojtěch in the late 10th century was to give Prague more saints. His ambitious (perhaps even grandiose) vision of a Prague of three saints, Wenceslas, Ludmila and Podiven, however only stayed on the parchment of Christian’s Legend; St Ludmila had to wait for widespread veneration until the 12th century and Podiven ultimately never became a saint.