In Czech
V posledních desetiletích lze sledovat dramatický nárůst témat a rozmanitost výzkumných programů aplikovaných v interdisciplinárním diskurzu studií paměti. Navzdory této proliferaci zůstávají základní dichotomie paměťového diskurzu, jako jsou historicko-biografická měřítka, sociálně-přírodní domény a význam mysli a těla, směrodatné. Halbwachsův dukheimianismus, trvající na osobitém charakteru sociálního bytí, který vyžaduje odlišné metody zkoumání, stále ospravedlňuje autonomní kulturní interpretační strategii, která stojí proti hegemonickému řádu naturalistických, především kognitivistických, interpretačních strategií. Za těchto podmínek by fenomenologická tradice, zejména její pozornost k žité zkušenosti, a etnometodologický výzkumný program zdůrazňující vtělenou praxi mohly poskytnout kulturní sociologii relevantní poznatky pro dialog s naturalistickými přístupy. Hermeneutická fenomenologie nás může vrátit k učení se z prožitků druhých. Etnometodologické studie praxe nám mohou připomenout tělesné nahodilosti manipulace a improvizace s nejrůznějšími nástroji. A co je nejdůležitější, oba by pomohly kulturně sociologickým interpretacím sociální paměti překročit dualismus mysli a těla, aniž by přijaly epistemologickou podřízenost sociologie naturalismu a aniž by zapomněly zvážit jakoukoli alternativní relevanci jevů, než být vysvětlující silou.
In English
In the last decades one can follow a dramatic increase in the subject matters and the variety of research programs applied in interdisciplinary discourse of memory studies. In spite of this proliferation the memory discourse’s foundational dichotomies such as historical-biographical scales, social-natural domains, and mind-body significance, remain authoritative. Halbwachs’ Dukheimianism insisting on the distinctive character of social being that requires distinct methods of inquiry still provides a justification for an autonomous cultural interpretive strategy, countering the hegemonic order of naturalist, primarily cognitivist, interpretive strategies. Under these conditions the phenomenological tradition, especially its attention to lived experience, and the ethnomethodological research program emphasising embodied practice, could provide cultural sociology with relevant insights for a a dialogue with naturalist approaches. Hermeneutic phenomenology can take us back to learn from the lived experiences of others. Ethnomethodological studies of practice can remind us the bodily contingencies of handling and improvising with equipment. Most importantly, both of them would help cultural sociological interpretations of social memory to move beyond the mind-body dualism without accepting an epistemological subordination to naturalism and without forgetting to consider any alternative relevance of phenomena than to be an explanatory force.