Standardní italština versus faktický jazyk Italů: norma versus realita

SPURNÁ, Denisa. Standardní italština versus faktický jazyk Italů: norma versus realita. In Mezinárodní setkání Mladých lingvistů. 2024.

Basic information

• Original name: Standardní italština versus faktický jazyk Italů: norma versus realita
• Authors: SPURNÁ, Denisa.
• Edition: Mezinárodní setkání Mladých lingvistů, 2024.

Other information

• Type of outcome: Presentations at conferences
• Confidentiality degree: is not subject to a state or trade secret
• Keywords (in Czech): italština; dialekty; jazyk; heteronomie; diglosie
• Keywords in English: Italian; dialects; language; heteronomy; diglossia

Abstract

Otázka jazykové diverzity na Apeninském poloostrově a pokusy o její řešení se hojně objevují už od 16. století, kdy vedly ke sporům o to, který jazyk by měl představovat moderní italštinu a být užíván v literatuře (tzv. Questione della lingua, česky Spor o jazyk). Nakonec se jako nejschůdnější řešení nabídlo založit spisovný jazyk na literárních klasicích (Dante, Petrarca, Boccaccio), proto má standardní italština nejblíže právě k toskánštině. Přestože byl však zvolen jednotný jazyk, mluvená forma po celém Apeninském poloostrově tomu neodpovídá. Vychází oficiální národní jazyk ze skutečného jazyka, který se v Itálii užívá? Nebo se jedná spíše o vykonstruovanou normu, která by měla sloužit jako vzor? Jak to vnímají samotní Italové? Čím se liší italské dialekty od ostatních a jsou všichni Italové bilingvní? Rozumí si vzájemně, pokud nemluví standardní italštinou? O italštině mnohem více než tzv. italiano standard vypovídají její regionální varianty, lišící se na základě geografického aspektu, a také právě rozmanité dialekty, které jsou z lingvistického pohledu na stejné úrovni jako samotná italština. Italský jazykovědec Gaetano Berruto definoval ve své knize Sociolinguistica dell'italiano contemporaneo (1987) také italiano neostandard, který zachycuje posun psané italštiny k mluvené. Příspěvek bude zaměřen na jednotlivé varianty a proč k takové diverzitě vůbec dochází; speciální pozornost bude věnována italským dialektům.

Abstract (in English)

The issue of linguistic diversity in the Apennine Peninsula and attempts to resolve it have abounded since the 16th century, leading to disputes over which language should represent modern Italian and be used in literature (the so-called Questione della lingua, in English Language Question). In the end, the most viable solution was to base the written language on the literary classics (Dante, Petrarca, Boccaccio), which is why Standard Italian is closest to Tuscan. However, although a uniform language has been chosen, the spoken form throughout the Apennine Peninsula does not correspond to this. Is the official national language based on the real language used in Italy? Or is it rather a contrived norm that should serve as a model? How do the Italians themselves see it? How do Italian dialects differ from other dialects and are all Italians bilingual? Do they understand each other if they do not speak standard Italian? What tells us much more about Italian than the so-called standard Italian is its regional variations, which differ on the basis of geography, and also the variety of dialects, which are linguistically on a par with Italian itself. The Italian linguist Gaetano Berruto, in his book Sociolinguistica dell'italiano contemporaneo (1987), also defined the italiano neostandard, which captures the shift from written to spoken Italian. This paper will focus on the different variants and why such diversity occurs at all; special attention will be paid to Italian dialects.