Prostřednictvím dvou experimentálních textů z přelomu 60. a 70. let minulého století bude představena výchozí teze o aktivizaci recipienta v tomto typu literatury. Poukazem na specifickou funkci fokalizace v dosud nepublikovaném procesuálním textu Alba Zdeňka Barborky bude zdůrazněna perspektiva intencionálního čtenáře, již dále porovnáme s funkcí vyprávění ve 2. osobě v povídce Noc zrcadel ze stejnojmenné sbírky Karla Miloty. Oba příklady slouží jako výchozí bod uvažování o sebereflexivní poetice literární hry, která recipienta aktivně pojímá do centra právě probíhajícího dění, tedy do samého aktu tvorby fikčního světa a konstituce smyslu díla.