Nezaměstnanost je důsledkem státních a státem akceptovaných zásahů do trhu práce. Tuto skutečnost se snaží veřejná správa ve většina evropských zemí s demokratickým systémem eliminovat realizací nejrůznějších opatření v rámci tzv. politiky zaměstnanosti. Jejími složkami jsou pasivní politika zaměstnanosti (vyplácení hmotných podpor a dávek v nezaměstnanosti) a aktivní politika zaměstnanosti (konkrétní programy a projekty), která je zaměřena přímo na umisťování uchazečů na trhu práce, umožňuje jim tedy buď návrat nebo první vstup do pracovního procesu. Velkým problémem je však efektivnost těchto opatření, na kterou můžeme nahlížet jak z hlediska individuálního tak společenského (přičemž vždy jde o poměřování nákladů a užitků, ať už je nazírání na problém jakékoliv). Úspěšnost realizace je mimo jiné faktory ovlivněna též dostupností a působností realizátorů této politiky (úřadů práce), tedy jaké území je považováno za regionální (místní, uzavřený) trh a jaké jsou možnosti uchazeče být s úřady v aktivním kontaktu. V neposlední řadě má pak význam se zabývat institucionálním hlediskem, kdy je možné se zabývat též otázkou, zda by nebylo možné dosáhnout vyšší efektivnosti mimo instituce veřejného sektoru. Uvedená problematika je též úzce spjata s hodnocením vnitřních faktorů efektivnosti.