Jedním z hlavních cílů vzdělání je vychovat z našich dětí dospělé, odpovědné lidi, kteří si jsou vědomi své vlastní identity, hodnot, závazků, lidi kteří budou schopni ve společnosti uplatnit žádoucím způsobem vlastní potenciál a tvořivost v co nejširší míře. Podobně formulované cíle výchovy a vzdělávání nalezneme snad ve všech učebnicích pedagogiky (např. Průcha, 1997), pedagogické psychologie (např. Fontana, 1997, Čáp, Mareš, 2001), v preambuli školského zákona a v celé řadě pedagogických dokumentů. Škola jako vzdělávací instituce je dokonce podle tohoto kriteria posuzována a hodnocena v procesu vnitřní i vnější evaluace. Na dosažení tohoto cíle se v rámci školy a spolupracujících institucí podílí celá řada odborníků učitelé, výchovní poradci, školní metodici prevence, psychologové, lékaři atd. Tito odborníci se snaží dětem pomoci z titulu své profese nalézt vlastní cestou životem. Můžeme říci, že ve školním kontextu je dosažení tohoto cíle založeno především na zdůraznění a budování vztahu mezi aktéry výchovně-vzdělávacího procesu založeném na zásadách rovnosti a respektu a posilování kladných projevů chování žáků (White, Mullis, 1998).