Studie se zabývá problematikou české ortoepie z hlediska teoretického, ale zejména s ohledem na potřeby praktického uživatele jazyka. Zdůrazňuje nutnost odlišit ve studiu problému i formulaci zásad jevy vysloveně nářeční, které provázejí celkově nářeční charakter promluvy a jsou už z principu ve veřejném projevu vyloučeny od prvků, které patří do fonetického profilu češtiny, ale nejsou problémem výslovnostním, protože v nich nedochází ke kolísání a jsou zajímavé jen pro cizince. Vyčleňuje pak několik jevů, které by bylo vhodné ve výkladech o ortoepii a ortofonii češtiny určených českému přijemci akcentovat. V závěru podává návrh struktury výkladu, který by tomu odpovídal.