Počátek pěstování zeleniny ve velkém pro trh datuje bulharská literatura polovinou 18. století a spojuje i s trnovským krajem na severu dnešního Bulharska. V poslední čtvrtině 19. století přicházeli bulharští zahradníci sezonně do rakousko-uherské monarchie na území dnešního Maďarska a Slovenska. Mohutnější příliv do českých zemí je pak spojen až se vznikem Československé republiky. První místo, kam ve 20. a na počátku 30. let 20. století směřovali, byla Bratislava a Brno, kde v té době bylo na 20 bulharských zahradnictví. Proslulost bulharských zahradníků je v největším moravském městě Brně dnes už skoro zapomenutá. Přesto jsou v kolektivní paměti starších Brňanů dodnes přítomní. Současný terénní výzkum přináší poznatky o míře a způsobu akulturace a asimilace bulharských zahradníků. Bulharští zahradníci si získali v české společnosti velmi dobré renomé svou pracovitostí, bezkonfliktností, vysokou kvalitou a přijatelnými cenami nabízeného zboží. Z memoárů je patrné, že bulharské zahradníky nevedly k usídlování v Brně a jinde v Československu jen ekonomické důvody, ale i příznivé přijetí českou společností. Tento pozitivní stereotyp přetrvává u starší generace dodnes. Bulhaři sami se začlenili do české společnosti v Brně natolik, že ta dnes často ani nezná jejich etnickou identitu. Tuto jejich dnešní situaci lze označit jako nedovršenou asimilaci. Bulhaři přijali některé české zvyky a obyčeje i do svého rodinného soukromí, současně si však udržují etnické a zčásti i kulturní povědomí o svém původu, znalost rodného jazyka svých předků a společnou organizační bázi usnadňující vzájemná setkání.