Studiem jednotlivých oblastí Karpat z hlediska geneze příslušných národních kultur se dospívalo k názorům o opožděných formách vývoje v souvislosti s nerozvinutým hospodářstvím v horách a jeho sociálním úpadkem. Způsob obživy formoval jak rodinnou pospolitost, tak vytváření obydlí, které mělo zajišťovat všechny rezidenční a ekonomické funkce. Srovnáním analýzy forem, vyskytujících se v Karpatech a přilehlých balkánských oblastech přibližně od poloviny 19. století, můžeme vidět vývoj stavební kultury v jiném světle. Dřívější představy o rychlejším kulturním vývoji v západní části karpatského pohoří a zaostalejších poměrech na východě se ukazují jako nesprávné. Mnohem podstatnější polaritou jsou vztahy mezi nížinou a horami, mezi sítí městských tržních center a zcela agrárním prostředím a vztahy celého karpatského pohoří k nejstaršímu inovačnímu zdroji, kterým byla mediteránní stavební kultura. Specifikum polyetnické jednoty lidové stavební kultry Karpat lze srovnat s jinými horstvy Evropy. Formy domu v Západních Karpatech se nejvíce liší od kontinuálnějšího vývoje Karpat Jižních, Východních a Středních kvalitativně nejhorším hodnocením funkčních aspektů stavby. Jižní, východní a částečně střední (po oblast bojkovskou) část Karpat přijímala komfortní a včasné inovace mediteránní oblasti. Kulturní přínos mediteránní oblasti všeobecně šířil městskou koncepci urbanismu sídel a dvora, u domu pak vstupní nadstřešený otevřený obytný prostor, vertikální vývoj do patra, rozvoj prostorové dispozice: více obytných místností soustředěných kolem vstupní s topeništěm (kuchyňové síně), prostorové oddělení přípravy pokrmů a stolování od spaní. Vytvářela se tak světnice s raným kultivováním topeniště (kamnové ohniště, krb, kamnová pec, slepá kamna). Balkánská cesta tohoto proudu byla přímá a nesla více prvků než alpská. Ta poskytovala venkovskému stavitelství v horním Německu pouze slepá kamna a více z ní vytěžilo kulturní prostředí privilegovaných než vesničané. Na dnes často kladenou otázku, kam až sahá působení tzv. evropské kultury, nelze odpovědět na základě studia lidové architektury. Ta neumožňuje definovat jednotu tzv. evropské kultury. Měli bychom tedy naše vnímání evropské kultury upřít spíš k otázkám zdrojů nejpodstatnějších inovací, cest jejich šíření a dosahu jejich působení. Proč se tedy dnes Středoevropanovi jeví karpatská a balkánská tradiční obydlí jako vývojově zaostalá a méně postihnutá vlivem západoevropské městské civilizace? Je tento názor iluzí, nebo je možné srovnat ho se závěry naší syntézy? Kromě inovací v Karpatech a na Balkáně působily i silné regresivní procesy. Nehledě na vnější historické zásahy, považujeme za nejpodstatnější rozdíly v kulturním vývoji jihovýchodní a západní Evropy odlišné formování sociální kultury, hospodářství a společenských struktur. V byzantské sféře tolerovaný a legislativou podporovaný princip obyčejového práva s kolektivní zodpovědností vytvářel méně strukturované prostředí s menšími kontrasty mezi městem a vesnicí, proto nabídka mediteránních inovací ve stavební kultuře byla přijímána většinou obyvatelstva a pronikala daleko do hor. Evropská oblast s individuální zodpovědností v tržním prostředí, plodící hlubokou sociální rozvrstvenost a kontrastní rozdíly mezi stavy privilegovanými a neprivilegovanými, umožňovala přebírat a kultivovat mediteránní inovace jen vyšším sociálním vrstvám.