V originále
Komparativní metodou, zaměřenou na srovnání kulturní identity společností preliterárních a písma znalých, text schematicky konstruuje hlavní rozdíly mezi obyčejem, jako normativní strukturou epochy mluvení, a zákonem jako normativní strukturou epochy písma. Jedná se, z perspektivy zákona, o tyto ideálně-typické odlišnosti: zákon má psanou formu, zvýrazňuje mocenský odstup elit, je spjat se systémem specializovaných sankcí sloužících k jeho vynucení, přičemž ve srovnání s nepsaným obyčejem nabývá dále na významu jeho potenciálně kontrafaktický, apriorní, explicitní, abstraktní a individualizující charakter. Zvolená komparativní metoda, která bere v potaz komunikační formy ovlivňující kulturní tvářnost společnosti, reflektuje také to, že kriteria pro identifikaci závazného „textu“ jsou inherentní součástí sociálně předávaného kulturního instrumentária, a může tak přispět k vyvrácení Hartova předpokladu primitivního práva jako nejistého normativního systému.
Anglicky
By using a comparative method aimed at comparing cultural identity of pre-literate and literate societies, this article constructs the main differences between tradition, it being a normative structure of the epoch of speech, and law, being a normatice structure of script. From a legal perspective, these are the main ideally typical differences: the law has its written form, it accentuates the power distance of elites and it is bound with a system of specialized sanctions used for its enforecement. When compared with an unwritten tradition, the importance of its potentially counter-factual, a priori, explicit, abstract and individualizing character futher increases. The chosen comparative method that takes into account forms of communication that influence the cultural appearance of society can contribute to rebut Hart’s presumption of that primitive law is an insecure normative system.