GRAECO-LATINA BRUNENSIA 14, 2009, 1–2
Libor Švanda (Masarykova Univerzita, Brno)
K recepci antiky v Kosmově kronice1
The article brings some observations to the reception of antiquity in Cosmas’Chronica Boemorum
(1119–1125). It refers to the influential study Kosmovy vztahy k antice (1925) written by A. Kolář,
which demonstrated that in his work Cosmas, dean of the church of Prague, quoted the Roman classics
and used the motifs from Greek and Roman mythology and history significantly more than other
historiographers of the time in the central European region. The article points out that Cosmas puts
together Christian and pagan attributes while describing some of his characters without feeling it
as discrepancy, which could be a sign of completed Christianization of the Czech territory. At the
end there is an example given which illustrates possible ‘multilayerness’of meaning in some references
that could be comprehensible to the educated audience in Cosmas’ present, but they are not
quite clear to us nowadays.
Kosmova kronika (sepsaná v letech 1119–1125) je z mnoha hledisek považována
za výjimečné literární dílo v kontextu českém i evropském.2 Mimo jiné je
oceňována pro svůj svěží a čtivý styl, který její autor zvolil pro své vylíčení dějin
Čechů od mýtických počátků až do své současnosti. Přes všechna topoi hledané
skromnosti3 text svědčí o Kosmových vysokých literárních ambicích.
Autor kroniky studoval v letech 1074–1090 na tehdejší proslulé škole při katedrále
sv. Lamberta v Lutychu a s velkou pravděpodobností (jak bylo tehdy zvykem)
navštívil i jiné školy západní Evropy. Dosáhl na české poměry kvalitního
vzdělání a literární podání českých dějin mu dalo možnost uplatnit svou erudici
1	 Text vznikl v rámci výzkumného záměru Masarykovy univerzity v Brně MSM0021622426
Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura a s podporou projektu
MŠMT 1N04098 Elektronická databáze textů ke studiu a výzkumu řeckých a latinských
autorů starověku, středověku a raného novověku.
2	 Časově Kosmovo dílo vzniká téměř současně s latinskou kronikou tzv. Galla Anonyma
a staroruským dílem Povesť vremennych let mnicha Nestora.
3	 V předmluvě k první knize říká, že jeho kronika je nullo gramatice artis lepore polita, sed simpliciter
et vix latialiter digesta a prosí Gervasia, jemuž první knihu dedikuje, aby ji po jazykové
stránce opravil nebo přepracoval (ut lima tue examinationis ad unguem prius elimetur
aut potius, quod ego magis rogo, per te ex integro latialius enuncleetur). Srov. Bretholz, B.
– Weinberger, W. [ed.]. 1923. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH, Scriptores,
NS II. Berlin: Weidmannsche Buchhandlung, 2 (dále pouze Kosmas). Podobně o svém díle
píše i na jiných místech, srov. s. 81 (Proemium k II. knize) nebo s. 238 (III, 59).
332 Libor Švanda (Masarykova Univerzita, Brno)
a literární talent. Zvlášť patrná je Kosmova snaha stavět na odiv sečtělost v římských
autorech4 a schopnost dostát starým antickým (původně rétorickým, později
obecně literárním) požadavkům docere, movere a delectare (poučit, vyvolat
žádaný efekt či emoce a potěšit).5
Zejména v zájmu delectare, tedy ve snaze podat historii Čechů poutavou formou,
která by u publika vzbuzovala potěšení, autor zapojil výrazové a stylistické
prostředky, jejichž různorodost a množství jsou ve středoevropském prostředí daného
období ojedinělé. Kosmovy vypravěčské schopnosti umožnily čtivě skloubit
jednotlivé příběhy české mytologie a nejstarších dějin takovým způsobem, že
kronika nepůsobí roztříštěně, ale naopak její hlavní vyprávěcí linie je přehledná
a kompaktní.6
Pokud jde o umění vybavit vyprávění mnoha literárními ozdobami, velkou roli
nepochybně sehrálo autorovo literární vzdělání. Variatio, tedy obměňování látky
uvnitř historického vyprávění, je autorovou metodou, jejíž pomocí dějiny Čechů
svému publiku předkládá. Do souvislé hlavní dějové linie vkládá podle potřeby
různé exkurzy, jimiž jsou nejen předmluvy k jednotlivým knihám, ale i autorovy
filozofující pasáže, dialogické scény, drobná hagiografická vyprávění, anekdoty
nebo zábavné historky.
Kosmas zapojuje také celou škálu formálních literárních prostředků, z nichž
nejnápadnějším je prozimetrum. Autor ho mohl zvolit po vzoru Boëthia7 a Martiana
Capelly,8 ale ve středověku nebylo psaní v prozimetru ničím neobvyklým
a předlohou Kosmovi mohl stejně tak být i téměř soudobý spis Vita Lamberti
lutyšského biskupa Štěpána.9 Že se jedná o plnohodnotné prozimetrum srovnatelné
s antickými prozimetrickými díly, ukázala už v 70. letech D. Bartoňková ve
studii, jež pojednává o funkci prozimetrických pasáží v Kosmově kronice.10
4	 Srov. Spunar, Pavel. 1978. „Školy a antická tradice v přemyslovských Čechách.“ In Antika
a česká kultura. Praha: Academia, 15–16, 23–26. Kronikář na svůj pobyt v Lutychu v textu
kroniky sám odkazuje – Kosmas III, 59, s. 237–238.
5	 Srov. Cicero, Orator 21, 69. O přesahu antických rétorických zásad do středověku (zejména
v homiletice) srov. např. Nechutová, Jana. 2004. „Vzdělanost a  křesťanské učení.“ In
Aurelius Augustinus, Křesťanská vzdělanost. Praha: Vyšehrad, 24–27. Obecněji ve vztahu
k vrcholnému středověku srov. Brooke, Christopher. 2006. Evropa středověku v letech
962–1154. Praha: Vyšehrad, 23–24, popř. Kraus, Jiří. 19982
. Rétorika v evropské kultuře.
Praha: Academia, 66–69.
6	 Tzv. epizodický styl, srov. Třeštík, Dušan. 1968. Kosmova kronika. Studie k počátkům
českého dějepisectví a politického myšlení. Praha: Academia, 130.
7	 De consolatione philosophiae, 6. stol.
8	 De nuptiis Philologiae et Mercurii, 5. stol.
9	 O místě Kosmovy kroniky v kontextu středověké prozimetrické literatury viz monumentálním
dílo B. Pabsta o vývoji prozimetra od antiky do konce středověku, srov. Pabst, Bernhard.
1994. Prosimetrum. Tradition und Wandel einer Literaturform zwischen Spätantike
und Spätmittelalter. Köln – Weimar – Wien: Böhlau, 870–875.
10	 Bartoňková, Dagmar. „Prosimetrum u Kosmy.“ In Classica atque mediaevalia Jaroslao
Ludvíkovský octogenario oblata. Brno: Universita J. E. Purkyně v Brně, 1975, 151–163.
333K recepci antiky v Kosmově kronice
Dalším charakteristickým rysem kroniky je množství citátů, parafrází a aluzí
odkazujících většinou k veršům římských básníků, které se objevují vedle citátů
a parafrází biblických a rovněž vedle autorových vlastních veršů.11 Celkem v
kronice najdeme více než 200 hexametrů, většinou leoninských, a pět pentame-
trů.12
Kosmas svými citáty a parafrázemi odkazuje zejména na Vergilia, Ovidia, Horatia,
Lucana, Terentia, ale i Iuvenala, Persia, Statia, Aviana, Phaedra, Iuvenca,
Sedulia, Prudentia, Boëthia a další. Ačkoli je představitelem stavu duchovních,
jenom v první knize kroniky nalezneme dvakrát více antických reminiscencí než
reminiscencí biblických.13 Kronikář zajisté neznal všechny výše uvedené autory
přímo, mnohé z nich mu zprostředkovaly různé komentáře, výbory, florilegia atd.
M. Šváb přesto právem konstatuje, že v našem prostředí se až do 14. stol. „nesetkáme
s tak živým projevem antiky jako u Kosmy“.14
Zevrubný výklad ke Kosmovým odkazům na klasiky římské literatury podala
již ve 20. letech minulého století dosud nepřekonaná studie Kosmovy vztahy
k antice, v níž se A. Kolář pokusil doložit, že Kosmova kronika je obsahem i formálními
postupy jak prozaickým historickým dílem tak také epickou skladbou.15
Kosmas tedy na jedné straně psal národní kroniku po vzoru pozdně karolinského
kronikáře Reginona z Prümu16 (i když ten zdaleka nebyl jeho jedinou inspirací –
např. z antických prozaiků mu po jazykové, stylistické i kompoziční stránce byl
blízký Sallustius,17 v menší míře pak Livius a Tacitus), na straně druhé si ale po-
11	 K vlastnímu veršování se Kosmas vyjadřuje v závěru předmluvy k II. knize: Quod autem in
quibusdam locis quasi metricos versus invenis, scias me scienter nescium fecisse dum feci
versus. Jde však o hledanou skromnost, neboť Kosmas teorii verše velmi dobře ovládal.
Patrné je to např. v II, 32 (s. 129), kde v parafrázi na jistý Horatiův verš (Saturae I, 9, 20)
spojení demittere aures pohotově nahrazuje méně vhodným omittere aures za účelem získání
krátké slabiky.
12	 Kosmas I, 39, s. 72; II, 5, s. 90; II, 32, s. 128; III, 22, s. 188; III, 34, s. 205. Někdy se
uvažuje i o jiných veršových rozměrech v Kosmově textu, např. o sedmistopém verši daktylském,
např. Kosmas II, 12, s. 99: his verbis temptat diram deflectere cesaris iram. Verš však
pravděpodobně nevznikl záměrně, zřejmě jde o velmi nepodařený hexametr (ve smyslu tzv.
„Scheinprosodie“).
13	 Tak uvádí Šváb, Miloslav. 1978. „Latinské předkarlovské kroniky a listy Jindřicha z Isernie
ve vztahu k antice.“ In Antika a česká kultura. Praha: Academia, 41.
14	 M. Šváb (1978: 41).
15	 Kolář, Antonín. 1925. „Kosmovy vztahy k antice.“ In Sborník Filozofické fakulty Univerzity
Komenského v Bratislavě 3. Bratislava: FF Univerzity Komenského, 7–78.
16	 Kurze, F. [ed.]. 1890. Reginonis abbatis Prumiensis Chronicon cum continuatione Treverensi.
MGH, Scriptores. Hannover: Impensis Bibliopolii Hahniani, (přetisk 1978, 1989).
17	 Např. stručné charakteristiky postav, jež Kosmas s oblibou uvádí při jejich úmrtí nebo prvním
vstupu na scénu, mají často podobu stručného „sallustiovského“ vyjádření: charakteristické
rysy jsou vyjádřeny prostými řetězci adjektiv, participií nebo doplňkových substantiv (srov.
např. charakteristiku kněžny Libuše, Kosmas I, 4, s. 11). V západní Evropě, kde Kosmas
delší dobu studoval, byl Sallustius v 11. stol. oblíbeným školním autorem.
334 Libor Švanda (Masarykova Univerzita, Brno)
čínal jako epický básník a svou kroniku na konci druhé knihy dokonce označuje
slovem carmen:
Siste gradum, Musa, chronicis es iam satis usa.
Carmine completo dic, lector amice, valeto.18
Kosmas přímo oslovuje Múzu na několika místech textu. Dále využívá básnického
lexika a přirovnání, mytologických narážek, citátů z římských klasiků (básnických
i prozaických) i vlastních veršů v rámci prozimetra. Celková básnická
dikce spolu s obsahem vlastním herojské epice (boje Čechů mezi sebou i s okolními
nepřáteli) podle A. Koláře dokazuje Kosmovu ambici uchopit historickou
látku výsostně literárním (beletristickým) způsobem. Ačkoli Kolářovo srovnání
kroniky s klasickou herojskou epikou můžeme pokládat za nadsazené, její znaky
jsou pro Kosmův text do jisté míry příznačné.
Uvedený žánrový rozpor (současně historie a hrdinská epika) je dán obsahovou
i stylistickou podobou díla. Po formální stránce se jedná nesporně o kroniku
s analistickým kompozičním schématem, neboť jednotlivé roky tvoří pevnou
kostru vyprávění a jsou k nim připisovány důležité události. Analistické, tedy
přísně chronologické členění (jež je naznačeno i titulem Chronica Boemorum) se
však kříží s dělením na kapitoly, což mnohem více než kronice odpovídá žánru
historií liviovského a sallustiovského typu. Po stylistické stránce je Kosmas spíše
historikem, který oproti kronikáři používá řadu rétorických ozdob a snaží se
vtisknout dílu umělecký ráz. Vyjadřování pomocí básnických a rétorických prostředků,
opírající se o četné figury a tropy, míří k slohové jednotě, jak tomu bylo
také u římských historiků. V ciceronské terminologii můžeme říci, že Kosmas
patří k exornatores rerum, tedy k historikům, nikoli k pouhým narratores rerum,
k analistům.19
Protknout své dílo duchem antiky Kosmovi umožnila jeho sečtělost v římské
literatuře. Po vzoru antických básníků se v rámci mnoha mytologických i historických
narážek obrací k Múze, odvolává se na Homéra, Vergilia, Statia, Prudentia
a další antické autory, uváděni jsou také římští panovníci, mýtičtí i historičtí
(Romulus, Numa, Ancus, Sulla, Nero, Vespasianus, Decius, Diocletianus,
Iulianus Apostata), zná římská božstva (Jova, Marta, Bellonu, Cereru, Plutona,
Vulcana a další), odkazuje na staré řecké mýty o Trójské válce, o Odysseově
18	 Kosmas II, 51, s. 159: „Zastav, Múzo, svůj krok, již dosti jsi stvořila kronik. / Řekni, když
skončena báseň: „Buď sbohem, čtenáři milý!“ (Všechny pasáže Kosmovy kroniky citované
v  tomto příspěvku přeložil Karel Hrdina a  Marie Bláhová. 2005. Kosmova kronika
česká. Praha – Litomyšl: Paseka). Je však třeba podotknout, že termín carmen nemusí ve
středověku znamenat nutně „báseň“, spíše nese obecnější význam „skladba“ nebo jakýkoli
formálně ucelený text (dokonce znění listiny, srov. Latinitatis medii aevi lexicon Bohemorum,
s. 559).
19	 Cicero, De oratore II, 54. Srov. M. Šváb (1978: 37–38). Obecněji k problematice viz Wolcott,
John D. 1902. „Early Parallelisms in Roman Historiography.“ The American Journal
of Philology, 23, 313–316, nebo mladší studii McDonald, A. H. 1975. „Theme and Style in
Roman Historiography.“ The Journal of Roman Studies, 65, 1–10.
335K recepci antiky v Kosmově kronice
putování, o Médei, o Hérakleovi, o Átreovi a Thyestovi, dále jmenuje národy
Parthů a Skythů, geografické pojmy vztahující se k antice (Trója, Kolchis, Euboia,
Thessaliá, Etna, Řím), mluví o Élysiu i Tartaru.20 Některým historickým
postavám své kroniky Kosmas přisuzuje „attickou chytrost“ (Attica prudentia)21
a „Ciceronovu výmluvnost“ (facundia Tullii).22 Antické narážky se přitom objevují
nejen v citovaných verších, ale zejména ve vlastním Kosmově vypravování.
Není pravděpodobné, že by Kosmas znal všechny uvedené antické reálie a mytologické
příběhy z vlastní četby děl jednotlivých římských autorů. Své znalosti
antické mytologie a historie čerpal zřejmě z florilegií, tedy sbírek citátů, výroků
a příběhů excerpovaných z antických autorů, které byly ve středověku velmi oblíbenou
pomůckou vzdělaných literátů.
Kosmas se chtěl přiblížit římským předlohám nejen výběrem literárních ozdob
(figury, tropy, loci communes) a přebíráním antických motivů, ale i jeho latina
byla do určité míry ovlivněna jazykem římských klasiků. Aby autor dodal svému
jazyku zdání starobylosti, používá archaismy, např. adversativní spojku ast
nebo tvary pasivního infinitivu na -ier (II, 35, s. 133: decertarier; III, 56, s. 230:
aptarier atd.), s nimiž se setkáme velmi často u starých římských básníků a u
Sallustia. S oblibou rovněž používá ryze básnických slov (latices nebo latex místo
aqua,23 sonipes místo equus24 apod.) a obecná jména vyjadřuje pomocí tzv.
„božské“ metonymie (např. jméno Bacchus používá ve významu vína, Vulcanus
pro označení ohně, Mars pro boj, Ceres pro chléb či obilí, Venus pro lásku).25
Uvedený způsob poetického vyjadřování bezprostředně odkazuje k antické básnické
tradici a podtrhuje epický ráz díla.26
Zapojování literárních motivů odkazujících k řecké i římské mytologii a historii,
citování římských autorů a záměrně klasicizující způsob vyjadřování vedou
na některých místech kroniky k zdánlivě paradoxním situacím. Autor jako děkan
kapituly pražského kostela psal svou kroniku mimo jiné jako dějiny lidu sv. Václava,
tj. jednou z jeho intencí bylo pravděpodobně také zachytit přerod pohanského
obyvatelstva českých zemí kotliny v křesťanskou obec pod patronací svatého
Václava (a později i Vojtěcha), která má v Evropě své právoplatné místo mezi
ostatními národy.27 Na jedné straně zde tedy máme představitele latinského křes-
20	 Zevrubný seznam těchto míst u Kosmy uvádí A. Kolář (1925: 13–14).
21	 Kosmas III, 53, s. 226.
22	 Kosmas II, 13, s. 103.
23	 Kosmas I, 3, s. 8; I, 4, s. 10; Praefatio k II. knize, s. 81.
24	 Kosmas II, 10, s. 97; III, 59, s. 237.
25	 A. Kolář (1925: 34).
26	 Srov. úvod k Bretholzově edici kroniky, s. XXXVI–XLV. Srov. také Škarka, Antonín.
1957. „Kosmas. Literárně historický portrét, studie k Dějinám české literatury.“ Česká literatura,
5, 159–160.
27	 O budování národního povědomí obyvatel prostřednictvím mýtů, tradice a nových rituálů,
jež upevňovaly postavení vládnoucí dynastie, srov. Třeštík, Dušan. 1966. Kosmas. Studie
s výběrem z Kosmovy kroniky. Praha: Svobodné slovo, 78–88. K otázce Kosmova vztahu
336 Libor Švanda (Masarykova Univerzita, Brno)
ťanství, jenž brojí proti zbytkům pohanských rituálů na našem území a pokouší
se vytvořit obraz dvojice světců Václava a Vojtěcha jako zemských patronů;
na straně druhé neváhá v pozitivním smyslu využívat motivů spjatých s antikou
a dokonce se snaží stylově a výrazově pohanským autorům přiblížit.
Těsné použití křesťanských a  pohanských reálií zjevně autorovi nepůsobí
nejmenší potíže. Takto dvojznačně lze vnímat například charakteristiku knížete
Břetislava I., jehož dává za vzor budoucím panovníkům:28 na jedné straně je Břetislav
líčen jako antický hrdina, jemuž nechybí žádná z dobrých vlastností (topos
forma – genus – virtus), na druhé straně je líčen jako ideální křesťanský panovník
se všemi důležitými ctnostmi (sapientia – fortitudo – iustitia – temperantia), jenž
vystupuje především jako ochránce církve, zákonodárce, potažmo zástupce Boží
vůle, který má ochraňovat svěřený křesťanský lid (minister Dei).29
Břetislava I. autor přirovnává k řeckým hrdinům (novus Achilles, novus Titides
Bracizlaus) a vzápětí k hrdinům biblickým (in rebus bellicis strennuitate precelleret
Gedeonem, corporis viribus exsuperaret Samsonem, quadam speciali prerogativa
sapientie preiret Salomonem).30 Na jedné straně je Břetislav přirovnáván
k Odysseovi a Paridovi (topos překonání), když je líčen odvážný únos Jitky ze
Schweinfurtu,31 na druhé straně při témže líčení Kosmas použije biblický obraz
vlka, který v touze po kořisti obchází ovčinec.32
Zvláštní situace nastává v  případech, kdy Kosmas charakterizuje postavy
českého pohanského dávnověku. Ze zřejmých důvodů se je snaží vylíčit v pozitivním
světle mimo jiné i tím způsobem, že jim přisuzuje vlastnosti spojované
s křesťanskou etikou a morálkou. Poprvé na to narazíme u kněžny Libuše, jíž
autor přisuzuje mnohé ctnosti:
Tercia natu minor, sed prudentia maior, vocitata est Lubossa (…) Hec fuit inter
feminas una prorsus femina in consilio provida, in sermone strennua, corpore
casta, moribus proba, ad dirimenda populi iudicia nulli secunda, omnibus affabilis,
sed plus amabilis, feminei sexus decus et gloria.33
k národním světcům viz Králík, Oldřich. 1976. Kosmova kronika a předchozí tradice.
Praha: Vyšehrad, 143–156.
28	 Pasáž o Břetislavovi I. lze chápat jako Kosmovo knížecí zrcadlo, srov. Bláhová, Marie.
1995. „Staročeská kronika tak řečeného Dalimila v kontextu středověké historiografie latinského
kulturního okruhu a její pramenná hodnota.“ In Staročeská kronika tak řečeného
Dalimila III. Praha: Academia, 99.
29	 K ideálu křesťanského panovníka od karolinské epochy poskytuje zevrubný výklad
Staubach, Nikolaus. 1993. Rex christianus. Hofkultur und Herrschaftspropaganda im
Reich Karls des Kahlen II: Die Grundlegung der „religion royale“. Köln – Weimar – Wien:
Böhlau.
30	 Kosmas II, 1, s. 81–82.
31	 Kosmas I, 40, s. 74: Cedat Ithacus callido ingenio investigasse natum Thethidis, nec se iactet
Iliacus pastor Tyndaridem rapuisse Amyclis, quia hic iuvenis Bracizlaus ambos it pre et animositate
et audacis facti inmanitate.
32	 Srov. např. J 10, 12. Srov. ale také např. Vergilius, Aeneis V, 809–813.
33	 Kosmas I, 4, s. 11: „Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše. (…)
337K recepci antiky v Kosmově kronice
Uvedené vlastnosti patřily k  dobovému křesťanskému ideálu urozené ženy
a manželky vladaře.34 Její popis je však v jistém rozporu s opatrným upozorněním,
že vládla prorockými schopnostmi (phitonissa ut Chumea Sibilla) a podezření
budí i její sestry – Kazi prý byla kouzelnice srovnávaná s Medeiou z Kolchidy
(venefica ut Colchis Medea) a Tetka čarodějkou a kněžkou, jež údajně učila
pohanským modloslužebným praktikám (malefica ut Aeaeae Circes).35 Důvodem
Libušiny kladné charakteristiky může být skutečnost, že se v Kosmově podání
stala spoluzakladatelkou Bohem vyvolené přemyslovské dynastie, která prostřednictvím
sv. Václava ochraňuje celou zemi. Že je v Kosmových očích prorokyní
spíše v biblickém smyslu a nikoliv pouhou pohanskou věštkyní, dosvědčuje její
role při ustanovení Přemysla za prvního českého knížete. Její známá řeč, v níž
varuje Čechy před knížecí vládou, je podána v duchu biblického varování proroka
Samuele před úskalím volby Saula za krále Izraele.36 V obou případech lidé
na varování nedbají, dobrovolně přijímají jho poddanství a Libuše i starozákonní
prorok jsou při tomto procesu hlavními protagonisty.
Ze stejných důvodů jako kněžna Libuše je v Kosmově podání kladnou postavou
i kníže Přemysl. Kronikář sice v jakoby mimochodem uvádí, že po celý
život uctíval „zetě Cereřina“ jako boha,37 jinak jej ale líčí jako knížete, který lpěl
na pokoře a rovném postavení všech lidí (srov. příběh o Přemyslových lýčených
střevících uchováváných na Vyšehradě údajně ještě v Kosmově současnosti38).
Uvedené hodnoty dobře korespondují s křesťanskou etikou.39
Další pohanské Přemyslovce Kosmas pouze vyjmenuje, podrobněji se věnuje
pouze Neklanovi, o němž sice poznamenává, že byl „bázlivější než zajíc a na
útěku rychlejší než Parth“,40 ale v druhé části vyprávění o Lucké válce je kníže
vylíčen jako milosrdný vítěz, který ušetří syna svého nepřítele a později i pomstí
Byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou, v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná,
v mravech ušlechtilá, nikomu nezadala v rozhodování pří lidu, ke každému byla vlídná, ba
spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva.“
34	 Srov. např. líčení Hemmy, manželky Boleslava II., jehož Kosmas dával za vzor křesťanského
panovníka, Kosmas I, 32, s. 57 a I, 39, s. 72.
35	 Kosmas I, 4, s. 13.
36	 Kosmas I, 5, s. 14–15. Srov. 1S 8, 10–18.
37	 Kosmas I, 9, s. 13: Sed quoniam omnibus / Ire quidem restat, Numa quo venit et Ancus, /
Primizl iam plenus dierum, postquam iura instituit legum, quem coluit vivus ut deum, raptus
est ad Cereris generum.
38	 Kosmas I, 7, s. 17–18.
39	 Na uvedenou skutečnost poprvé upozornil János M. Bak v příspěvku „Christian identity in
the Chronicle of the Czechs by Cosmas of Prague“, který zazněl na konferenci Early Christian
Historical Narratives and Construction of Christian Identity in Northern and Eastern
Europe (11th–12th century), Kiev 2.–4. 12. 2008.
40	 Kosmas I, 12, s. 26: Neclan, lepore pavidior et Partho fuga velocior. Srov. Horatius, Carmina
II, 13, 17.
338 Libor Švanda (Masarykova Univerzita, Brno)
jeho vraždu. Kosmas o něm dokonce v souvislosti s milosrdenstvím prokázaným
vůči nepříteli výslovně píše, že se zachoval jako dobrý katolík.41
Z uvedených příkladů plyne, že v Kosmově textu stojí vedle sebe motivy antické
a biblické bez toho, že by stály ve vzájemné opozici. Platí to jak o prvních
třinácti kapitolách kroniky, kde autor zaznamenává mytologii starých Čechů, tak
o líčení událostí po Bořivojově křestu. Směšování antických (potažmo pohanských)
a křesťanských motivů je mimo jiné dokladem toho, že Kosmas nevnímal
napětí mezi křesťanstvím své doby na jedné straně a pohanstvím reprezentovaným
starými mýty Čechů a antickou vzdělaností na straně druhé. České země
byly v Kosmově době již christianizované a autor necítil potřebu vymezovat se
vůči pohanství; naopak zachycení staré české mytologie mělo za cíl vzbudit vědomí
sounáležitosti obyvatel české kotliny a položit základy národnímu cítění.42
Citáty z pohanských autorů a antické odkazy pak Kosmas využíval jako jeden
ze stylistických prostředků, kterými historiografický materiál pozdvihl na vyšší
literární úroveň.
Vezměme ještě jeden příklad. Ve třetí knize kroniky, v níž autor zachycuje téměř
již svoji současnost, je popisována následující situace: Čechové slaví svátek
svého patrona sv. Václava, když tu posel přinese zprávu, že zemi napadlo cizí vojsko.
Čechové jsou následně voláni k obraně země slovy „Mars volá do boje“.43
Překvapivě není výzva k boji zaštítěna patronem země sv. Václavem, přestože je
právě slaven jeho svátek, ale do boje symbolicky povolává Mars. Autor zde dal
přednost literární ozdobě před nabízenou možností shromáždit bojovníky ve jménu
patrona země, což by jistě bylo v daném kontextu vyprávění velmi efektní.
Jak už bylo řečeno, hojnost a různorodost antických motivů v kronice je dokladem
Kosmova vzdělání i jeho schopnosti pracovat s literárními ozdobami (kronikář
v citátech i parafrázích často pracuje s figurami a tropy). To nás přivádí
i k adresátům Kosmova textu. Kronika byla ve své době určena jak co nejširším
vrstvám vzdělaného českého publika, které měla seznámit s jejich dějinami, tak
budoucím českým knížatům, pro něž měla být varováním před vnitřními konflikty.44
Jak ale plyne z předmluv k jednotlivým knihám kroniky a ke kronice jako
celku, přímými adresáty byli vzdělaní klerikové, kteří mohli jednotlivé ozdoby
rozpoznat.45 Protože nás od doby sepsání kroniky dělí již téměř devět století, je
otázkou, do jaké míry jsme dnes schopni jednotlivé narážky a odkazy správně
a v úplnosti dešifrovat. Určitě je nevnímáme stejně jako klerikové na počátku 12.
století a mnohé nám tak možná zůstává utajeno.
41	 Kosmas I, 13, s. 29: quamvis paganus, tamen ut catholicus bonus.
42	 Kosmova verze pověstí mohla být novou aktualizací a politickou interpretací neznámé pověsti
z 8. – 9. století, která se stala oslavou a zdůvodněním ovládnutí české kotliny Přemyslovci,
srov. Třeštík, Dušan. 2003. Mýty kmene Čechů (7.–10. století). Tři studie ke „starým
pověstem českým“. Praha: NLN, 165–166.
43	 Kosmas III, 35, s. 206: Mars vocat vos ad prelia.
44	 Srov. D. Třeštík (1968: 89–112).
45	 Srov. např. Kosmas, Prologus ad Severum prepositum, 1–2.
339K recepci antiky v Kosmově kronice
Když autor píše o proboštu Markovi, který v roce 1068 provedl reformu řádů
kanovnické kapituly při pražském kostele,46 zmiňuje nevzdělanost a nevhodné
zvyky kanovníků před reformou. Říká mimo jiné, že „žili jako bezhlavci nebo
potvorní kentaurové“.47 V prvním plánu se zjevně jedná o narážku na jejich neuspořádaný
kanovnický život, jenž je expresivně přirovnán k životu divokých
kentaurů nebo bájných bezhlavých bytostí.48 Narážka bezesporu dokládá autorovu
znalost antické mytologie. V druhém plánu však termín acephali může mít
i historické konotace a odkazovat na příslušníky monofyzitského učení, kteří byli
právě takto označováni. Raně křesťanská sekta monofyzitů49 neuznávala autoritu
alexanrijského patriarchy ani jiného biskupa a o jejich smíření s církevní hierarchií
se zasloužil teprve papež koptské církve Marek II. Alexandrijský (799–819).
Je zde shoda jmen: Marek II. i probošt Marek se zasloužili o znovunastolení
pořádku uvnitř určitého církevního společenství. Nemůžeme s jistotou říci, zda
Kosmova volba slova acephali byla tímto ovlivněna a zda uvedené narážce tehdejší
vzdělaní duchovní takto rozuměli. Jde o pouhou spekulaci, kterou ale na
druhé straně nelze jednoznačně vyvrátit. Natomto malém příkladu však můžeme
vidět, že historické a mytologické odkazy mohou mít více vrstev a vyžadují podrobný
rozbor.
Bibliografie50
Bak, János M. 2008. „Christian identity in the Chronicle of the Czechs by Cosmas of Prague.“
Přednáška z konference Early Christian Historical Narratives and Construction of Christian
Identity in Northern and Eastern Europe (11th–12th century). Kiev 2.–4. 12. 2008.
Bartoňková, Dagmar. 1975. „Prosimetrum u Kosmy.“ In Classica atque mediaevalia Jaroslao
Ludvíkovský octogenario oblata. Brno: Universita J. E. Purkyně v Brně, 151–163.
Bláhová, Marie. 1995. „Staročeská kronika tak řečeného Dalimila v kontextu středověké historiografie
latinského kulturního okruhu a její pramenná hodnota.“ In Staročeská kronika tak
řečeného Dalimila III. Praha: Academia.
46	 Srov. Žemlička, Josef. 1997. Čechy v době knížecí (1034–1198). Praha: NLN, 25.
47	 Kosmas II, 26, s. 119–120: Prius enim erant inregulares et nomine tantum canonici, inculti,
indocti et in habitu laicali in choro servientes, velut acephali aut bestiales centauri
viventes.
48	 Srov. bájné bezhlavé bytosti u Plinia Staršího, Naturalis historia V, 47.
49	 Monofyzitismus byl teologický směr vzniklý v 5. století a  rozšířené v Palestině, Egyptě
a  Sýrii, který hlásal jedinou, božskou přirozenost Ježíše Krista, tzn. popíral jeho dvojí
přirozenost – božskou a lidskou. Chalkedonský koncil v r. 451 monofyzitismus odsoudil
jako herezi. Srov. Pospíšil, Ctirad Václav. 2006. Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. Praha
– Kostelní Vydří. Krystal OP – Karmelitánské nakladatelství, 144–158.
50	 Prameny, které nejsou uvedeny v seznamu a přitom je na ně odkazováno v poznámkách
(Cicero, Horatius, Vergilius, Boëthius, Martianus Capella, Plinius Starší) jsou citovány podle
elektronických databází Bibliotheca Teubneriana Latina a Library of Latin Texts, provozovaných
v rámci projektu MŠMT 1N04098 Elektronická databáze textů ke studiu a výzkumu
řeckých a latinských autorů starověku, středověku a raného novověku a dostupných z URL:
http://litterae.phil.muni.cz/ [cit. 10. 4. 2009].
340 Libor Švanda (Masarykova Univerzita, Brno)
Bretholz, B. – Weinberger, W. [ed.]. 1923. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum (Die Chronik
der Böhmen des Cosmas von Prag). MGH, Scriptores rerum Germanicarum, Nova series II.
Berlin: Weidmannsche Buchhandlung.
Brooke, Christopher. 2006. Evropa středověku v letech 962–1154. Praha: Vyšehrad.
Hrdina, K. – Bláhová, M. – Třeštík, D. – Kopal, P. [ed.]. 2005. Kosmova kronika česká. Praha
– Litomyšl: Paseka.
Kolář, Antonín. 1925. „Kosmovy vztahy k antice.“ In Sborník Filozofické fakulty Univerzity
Komenského v Bratislavě 3. Bratislava: FF Univerzity Komenského.
Králík, Oldřich. 1976. Kosmova kronika a předchozí tradice. Praha: Vyšehrad, 143–156.
Kraus, Jiří. 19982
. Rétorika v evropské kultuře. Praha: Academia.
Kurze, F. [ed.]. 1890. Reginonis abbatis Prumiensis Chronicon cum continuatione Treverensi.
MGH, Scriptores. Hannover: Impensis Bibliopolii Hahniani, (přetisk 1978, 1989).
McDonald, A. H. 1975. „Theme and Style in Roman Historiography.“ The Journal of Roman
Studies, 65, 1–10.
Nechutová, Jana. 2004. „Vzdělanost a křesťanské učení.“ In Aurelius Augustinus, Křesťanská
vzdělanost. Praha: Vyšehrad, 24–27.
Pabst, Bernhard. 1994. Prosimetrum. Tradition und Wandel einer Literaturform zwischen
Spätantike und Spätmittelalter. Köln – Weimar – Wien: Böhlau.
Pospíšil, Ctirad Václav. 2006. Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. Praha – Kostelní Vydří. Krystal
OP – Karmelitánské nakladatelství, 144–158.
Spunar, Pavel. 1978. „Školy a antická tradice v přemyslovských Čechách.“ In Antika a česká
kultura. Praha: Academia.
Staubach, Nikolaus. 1993. Rex christianus. Hofkultur und Herrschaftspropaganda im Reich
Karls des Kahlen II: Die Grundlegung der „religion royale“. Köln – Weimar – Wien: Böhlau.
Škarka, Antonín. 1957. „Kosmas. Literárně historický portrét, studie k Dějinám české literatury.“
Česká literatura, 5, 159–160.
Šváb, Miloslav. 1978. „Latinské předkarlovské kroniky a listy Jindřicha z Isernie ve vztahu k antice.“
In Antika a česká kultura. Praha: Academia, 33–41.
Třeštík, Dušan. 1966. Kosmas. Studie s výběrem z Kosmovy kroniky. Praha: Svobodné slovo,
78–88.
Třeštík, Dušan. 1968. Kosmova kronika. Studie k počátkům českého dějepisectví a politického
myšlení. Praha: Academia.
Třeštík, Dušan. 2003. Mýty kmene Čechů (7. – 10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“.
Praha: NLN.
Wolcott, John D. 1902. „Early Parallelisms in Roman Historiography.“ The American Journal
of Philology, 23, 313–316.
Žemlička, Josef. 1997. Čechy v době knížecí (1034–1198). Praha: NLN.