Esejisticky laděná studie přináší u příležitosti významného životního jubilea Jiřího Gabriela, učitele filosofie, jemuž autor vděčí za mnohé, zamyšlení nad různými možnostmi chápání filosofie a života s filosofií. Je výrazem vděku za předobrazy jednání a chování člověka vzdělaného ve filosofii, v myšlení a v rozumovém vyhodnocování životních situací, stejně jako pokusem o náčrt jistých rysů Gabrielovy osobnosti, jimiž se vymykal z různých, začasté ne právě chvályhodných nepsaných pravidel soužití v univerzitní pospolitosti. Příspěvek není traktátem popisujícím, hodnotícím a klasifikujícím Gabrielovo učené působení v institucionalizované filosofii, ani jím být nechce, protože jejich čas teprve nadejde a jak je traktátům vlastní, učiní z živého lidského myšlení něco, čím nikdy nebylo a snad ani nechtělo být. Jde o pouhou reflexi forem, jimiž vstupoval Jiří Gabriel v několika uplynulých desetiletích do autorova života a spoluutvářel ho častěji, než sám tuší.