ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS ________________________________ IURIDICA No 372 SPISY PRÁVNICKÉ FAKULTY MASARYKOVY UNIVERZITY ___________________________________ řada teoretická Svazek 372 EVROPEIZACE PRÁVA V PRÁVNĚ TEORETICKÉM KONTEXTU Výklad základních pojmů Miloš Večeřa Tatiana Machalová Masarykova univerzita Brno, 2010 Publikace je dílčím výsledkem výzkumného záměru Masarykovy univerzity Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. Recenzenti: Prof. JUDr. Aleš Gerloch, CSc. Doc. JUDr. Vladimír Zoubek, CSc. © 2010 Miloš Večeřa, Tatiana Machalová © 2010 Masarykova univerzita ISBN 978-80-210-5171-3 Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 5 OBSAH PŘEDMLUVA........................................................................................................8 1. ANTROPOLOGICKÝ, HISTORICKO-GENETICKÝ A SOCIOKULTURNÍ ZÁKLAD PRÁVA ...................................................10 1.1 Antropologická a historicko-genetická povaha práva...............................10 1.1.1 Právo jako antropologický jev........................................................10 1.1.2 Právo jako historický jev ................................................................13 1.2 Sociokulturní podstata práva.....................................................................14 1.2.1 Právo jako sociální fenomén ..........................................................14 1.2.2 Sociální kontext práva v sociologicko právní perspektivě..............16 1.2.3 Otevřenost nebo uzavřenost systému práva?..................................18 1.2.4 Koexistence právně dogmatického a sociologizujícího přístupu v právní vědě...................................................................................20 2. DYNAMIKA PRÁVA ....................................................................................22 2.1 Měnící se povaha práva ............................................................................22 2.1.1 Právo v období moderní společnosti ..............................................22 2.1.2 Specifičnost politicko-ekonomické změny střední a východní Evropy............................................................................................ 26 2.1.3 Od moderní k pozdně moderní společnosti.....................................27 2.1.4 Právo v pozdně moderní společnosti ..............................................32 2.1.5 Postmoderna v dekonstrukci práva.................................................34 2.1.6 Právo a postmoderní výkladové paradigma ...................................39 2.2 Výzvy postmoderny právu........................................................................41 2.2.1 Postmoderna a právem chráněné hodnoty .....................................44 2.2.2 Postmoderna v právním vědomí .....................................................46 3. GLOBALIZACE PRÁVA..............................................................................55 3.1 Pojem globalizace.....................................................................................55 3.2 Globalizace jako ekonomická, informační a politická globalizace světa..57 3.2.1 Ekonomická podstata globalizace ..................................................57 6 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 3.2.2 Globalizace informací ....................................................................58 3.2.3 Globalizace politického rozhodování .............................................59 3.3 Globalizace jako sociálně kulturní proces ................................................62 3.4 Globalizace práva .....................................................................................65 3.4.1 Formy globalizace práva................................................................66 3.4.2 Globální vládnutí nebo antihegemonistický přístup k právní globalizaci ......................................................................................72 3.4.3 Globální vládnutí jako právem organizované globálního řízení ....73 3.4.4 Základy výstavby globálního právního systému .............................77 3.4.5 Globalizace a právní teorie ............................................................79 3.4.6 Globalizace a právnická profese ....................................................81 4. EVROPEIZACE PRÁVA JAKO PROJEV EVROPSKÉ INTEGRACE..................................................................................................82 4.1 Evropeizace jako důsledek globalizace?...................................................82 4.2 Pojem evropeizace....................................................................................85 4.3 Pluralita evropeizačních přístupů..............................................................89 4.4 Evropeizace jako předmět studia ..............................................................93 4.5 Mechanismy evropeizace politiky a práva................................................95 4.5.1 Teorie integrace..............................................................................96 4.5.2 Teorie evropeizace..........................................................................97 4.5.3 Výstupy procesu evropeizace........................................................101 4.6 Evropeizace práva...................................................................................104 4.6.1 Evropeizace pramenů práva.........................................................105 4.6.2 Evropské právo jako instrument evropeizace ...............................107 4.6.3 Evropeizace justice.......................................................................111 4.6.4 Evropeizace systému národního práva.........................................112 4.6.5 Právní pluralismus jako důsledek evropeizace práva...................115 5. EVROPSKÁ UNIE: SEN, CESTA NEBO MIMOŘÁDNÝ PROSTOR PRO NADĚJI LIDSTVA? ...........................................................................120 5.1 Co znamená Evropská unie?...................................................................122 5.1.1 Jak je rozuměno Evropské unii v českém prostředí? ....................123 5.1.2 Prezident ČR versus Ústavní soud ČR..........................................124 Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 7 5.1.3 Jak je rozuměno EU v českém společenskovědním diskursu? ......126 5.2 Evropská unie není stát...........................................................................128 5.3 EU jako mezinárodní organizace sui generis? ........................................130 5.4 EU není ani státem ani mezinárodní organizací......................................134 5.5 Evropská unie jako „network“ a víceúrovňový systém řízení ................137 5.5.1 EU jako více úrovňové vládnutí (multi-level governance)............140 5.5.2 „Government“, „governance“, „governmentality“.....................141 5.6 Hledání „třetí cesty“................................................................................144 5.6.1 Unie jako cesta k budování evropské občanské společnosti.........145 5.6.2 Evropská unie jako cesta k nové formě kosmopolitního impéria..155 5.6.3 Evropa jako útočiště? ...................................................................165 5.7 Evropská unie: sen, cesta nebo mimořádný prostor pro naději lidstva? .171 5.7.1 Evropský sen.................................................................................172 5.7.2 Evropská unie jako „cesta“..........................................................174 5.7.3 EU jako „mimořádný prostor pro naději lidstva“........................177 6. POJEM EVROPSKÉ PRÁVO ....................................................................181 6.1 Co znamená Evropské právo?.................................................................182 6.2 Evropský právní prostor..........................................................................186 6.2.1 Supranacionalita ..........................................................................186 6.2.2 „Odpoutávání“ se komunitárního práva od klasického mezinárodního práva....................................................................188 6.2.3 Unijní právo a intergovernmentalita ............................................190 6.2.4 Konceptualizace plurality práva...................................................192 6.3 Proč je potřebný pojem Evropské právo? ...............................................195 6.3.1 Pojem práva jako teoreticko-filosofický problém.........................199 6.3.2 Inspirace Kantem..........................................................................203 6.4 O jaký pojem unijního práva bychom měli usilovat? .............................206 LITERATURA ...................................................................................................212 8 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů PŘEDMLUVA Publikace „Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu. Výklad základních pojmů“ je prezentací dílčích výsledků výzkumního záměru Právnické fakulty MU v Brně, do jehož řešení jsou autoři zapojeni. Stěžejním tématem výzkumního záměru je analýza vlivu Evropského práva na český právní řád. Název této publikace reaguje na absenci koherentní teorie evropského práva. Navzdory různým peripetiím o reformu evropského integračního procesu, se kterými se Evropská unie v posledních letech potýkala, působení evropského práva je evidentní a je dnes pozorovatelné ve všech právních oblastech a rovinách. O tom již dnes není sporu. Problém ale nastává tehdy, když je nutné unijní právní režim pojmenovat, popsat jeho strukturu a funkce. Zde se dostáváme do velmi nesnadné situace, kdy narážíme na významové hranice tradičního pojetí práva, jehož existence je spojována se státem. Existence evropského práva uvádí naše zaužívané představy o právu do radikální nesamozřejmosti. Tato situace je pro právně teoretické a právně filosofické myšlení výzvou k jeho inovaci a tvorbě nových pohledů a teorií. Autoři této publikace nemají ambice předkládat nějaké nové teoretické koncepce o evropském právu, ale kladou si za cíl prozkoumat základní pojmy a kategorie, které vygeneroval proces evropské integrace a evropeizace práva. Vymezení základních pojmů je nutným krokem k budování jakékoli teorie. Pojmy evropeizace, evropská unie, evropské právo se staly součástí našeho jazyka a běžně je používáme a nějak jim rozumíme. Předložená publikace je tak pokusem o bližší objasnění jejich teoretického významu. Její autoři přistupují k tomuto problému z různých hledisek, ale s jedním cílem, rozkrýt co nejširší souvislosti, které problém evropeizace práva představuje. Publikace je rozdělená do dvou základních částí podle autorství. Autorem první části, která obsahuje čtyři kapitoly je Miloš Večeřa. Druhou část, jejímž obsahem jsou dvě kapitoly, zpracovala Tatiana Machalová. První část práce je věnována otázce proměny práva v kontextu procesu globalizace a evropeizace. Úvodní dvě kapitoly se zaměřují na povahu a dynamiku současného práva a rámují tak probíhající integrační procesy do obecnějších úvah o antropologických, historicko-genetických a sociokulturních základech práva, které jsou výrazem vlastní povahy práva a promítají se i do jeho současných vývojových proměn. Dynamika práva se pak váže zejména k nastupující pozdně moder- Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 9 ní společnosti a prosazujícímu se postmodernímu výkladovému paradigmatu práva s jeho výzvami. Závěrečné dvě kapitoly první části práce předkládají rozbor konceptů globalizace a evropeizace jako dvou významných sociálních procesů, které mění tvář dnešních společností a práva. Postupující proces evropské integrace probíhá neoddělitelně na pozadí širšího integračního celosvětového (globálního) procesu, jehož je v jisté míře i výrazem. Na pozadí formování globalizujícího se právního systému je představena pluralita evropeizačních přístupů, mechanismy evropeizace politiky a práva a vlastní proces evropeizace práva, spočívající nejen v implementaci evropského práva, ale i v evropeizaci pramenů práva, konceptu lidských práv a právního státu, judiciální činnosti, interpretace práva, právních postupů a metod a v konečné instanci i v evropeizaci způsobu právního myšlení, a to na evropské i národní úrovni. Proces evropeizace práva tak představuje významný nástroj evropského integračního procesu a zásadním způsobem modifikuje evropské i národní právní prostředí. Druhá část práce je zaměřena na výklad pojmů Evropská unie a evropské právo. Oba pojmy úzce souvisejí a jsou utvářeny v podobných diskursech, které se často protínají nebo překrývají. Autorka se táže, jak je Evropské unii rozuměno. Zvláště se soustřeďuje na české prostředí, které bylo v poslední době poznamenáno sporem kritiků a zastánců evropské integrace. Tento spor tematizuje jako významový střet různých pojetí státu, kdy koncept národního státu je konfrontován s různými modely transnacionálně fungujícího společenství. V závěru této kapitoly věnuje pozornost třem alternativním modelům, které vnášejí velkou inspiraci do teoretického uchopení Evropské unie jako kosmopolitního společenství. Závěrečná kapitola publikace je věnována pojmu evropské právo. Tento pojem byl a je nejednotně používán a označuje různé podoby práva. Autorka si klade otázku, zda je možná konceptualizace unijního práva jako pojmu. Argumenty pro zodpovězení této otázky hledá na půdě těch názorů, které počítají s pragmatickou moderací právní závaznosti a vedou k uznání plurality forem (podob) práva. Publikace „Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu“ je určena jak ke studijním účelům, tak pro širší odbornou veřejnost, zabývající se problematikou evropského práva. Brno, únor 2010 Autoři 10 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 1. ANTROPOLOGICKÝ, HISTORICKO-GENETICKÝ A SOCIOKULTURNÍ ZÁKLAD PRÁVA Proměny dnešního práva, reflektující probíhající procesy globalizace a evropeizace práva, je nezbytné zarámovat do obecnějších úvah o antropologických, historicko-genetických a sociokulturních základech práva, které jsou výrazem jeho vlastní povahy a promítají se do jeho vývojových změn. 1.1 ANTROPOLOGICKÁ A HISTORICKO-GENETICKÁ POVAHA PRÁVA Právo provází člověka a lidská společenství po celé historicky doložené období lidské kultury a jeho počátky jsou zřejmě ještě mnohem starší. Můžeme s nadsázkou říci, že právo je tedy téměř tak staré jako lidská kultura. Starořímský filosof a právníka Cicero to před dvěma tisíci lety vyjádřil známým tvrzením „Ubi societas, ibi ius“ − kde je společnost, tam je (existuje) právo. Cicero tak vyjádřil nejen fakt, že právo je pandán společnosti, ale i společenský referenční rámec existence práva a jeho nezbytnost pro sociální život. Obdobnou myšlenku vyslovil i Friedrich August von Hayek: „Právo ve smyslu vynucených pravidel chování je nepochybně stejně staré jako společnost“.1 Tento fakt ukazuje na roli práva ve vývoji člověka a společnosti, na jeho antropologickou podstatu. 1.1.1 PRÁVO JAKO ANTROPOLOGICKÝ JEV Oporu pro chápání práva jako antropologického jevu nalézáme zejména v pracích právních, ale i kulturních a sociálních antropologů, kteří ve svých studiích nalézají i u přírodních kmenů a národů prvky právního systému, byť v určité zárodečné, velmi jednoduché elementární podobě. Jsme zde ale postaveni i před otázku samotného chápání práva: co budeme již za právo považovat a jak budeme právo studovat. Tyto základní otázky si nutně museli položit všichni právní antropologo- 1 HAYEK, F. A. von Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie. Díl 1. Pravidla a řád. Přel. Pavel Bratinka. Praha: Academia, 1991. S. 69. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 11 vé, včetně světově uznávaného amerického právního antropologa českého původu Leopolda Pospíšila.2 Právní antropologové Karl Nickerson Llewellyn a Edward Adamson Hoebel v tomto směru formulovali tři možné způsoby studia práva v různých lidských kulturách, které ostatně korespondují i zavedeným přístupům západní jurisprudence. Jako právo tak lze studovat:3 1. Abstraktní pravidla psaného či nepsaného práva. 2. Vzorce faktického chování členů společnosti. 3. Principy vyabstrahované z rozhodnutí právních institucí řešících spory v rámci daného lidského společenství. Velmi podnětné z hlediska uvědomění si kulturní relativity práva se v tomto směru jeví Pospíšilovo shrnutí atributů práva v interkulturním pohledu, které jsou podle jeho názoru těmi esenciálními, podstatnými ve všech lidských kulturách. Zvlášť důležité je toto jeho shrnutí atributů práva pro konfrontaci s definičními znaky práva standardně uváděnými současnou západní jurisprudencí. Pospíšil za tyto atributy práva považuje:4 • autoritu − stojící za právem, • univerzálnost − požadavek univerzální použitelnosti, • závazek − závaznost práv a povinností mezi stranami v právním vztahu, • sankci − v podobě fyzické a sociopsychické sankce, včetně odejmutí odměn a poct. Nelze zde nepostřehnout průnik Pospíšilových atributů práva a recentní právní teorií vypočítávaných definičních znaků práva a právní normy. Autorita se dotýká zvláštní formy a formální určitosti práva a in eventum i jeho vynutitelnosti. Univerzálnost koresponduje s obecností práva. Závazek koinciduje se závazností či 2 Leopold Pospíšil se jako profesor antropologie univerzity v Yale věnoval právně etnologickým výzkumům přírodních kmenů na Nové Guinei, na Aljašce a v dalších koutech světa. Na základě řady studií dospívá v tomto směru ke značně ambicióznímu názoru, že „právní etnologie je jedinou disciplínou, která je schopna postavit studium práva a z něho plynoucí teorie na skutečně vědecký základ, neboť jen tato disciplína dokáže eliminovat etnocentrickou jednostrannost a vzít v úvahu všechna relevantní fakta nebo alespoň jejich reprezentativní vzorky“. Viz POSPÍŠIL, L. Etnologie práva. Praha: SET OUT, 1997. S. 7. 3 Viz k tomu podrobněji POSPÍŠIL, L. Antropology of Law: A Comparative Theory. New York: Harper and Row, 1971. S. 19. 4 POSPÍŠIL, L. Etnologie práva. Praha: SET OUT, 1997. S. 36−57. 12 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů obecnou závazností a sankce vyjadřuje donucení či vynutitelnost práva veřejnou mocí. Zjištění právních antropologů, kteří nestudují jenom přírodní lidská společenství, ale i roli práva ve vývoji člověka jako lidského druhu, odkazují na antropologickou povahu práva. Právo vyrůstá z povahy (přirozenosti) člověka formované mechanismy jeho sociálního života, z charakteristiky člověka jako tvora společenského (Aristotelův zoon politikon). I když se s určitou obdobou sociálních norem setkáme i ve zvířecích společenstvích (např. klovací řád u slepic), dostávají sociální normy v lidských společenstvích oproti společenství jiných živočichů i určitý symbolický a hodnotový rozměr. Právní normy, jako jedny z řady sociálních norem, pak nabývají právního charakteru v polarizaci chování správného, řádného, po právu (tj. právního, legálního) versus chování, jež odporuje řádu, které není po právu (tedy nelegálního, ilegálního) nebo je projevem bezpráví.5 Brněnský prvorepublikový sociolog Inocenc Arnošt Bláha mluví v této souvislosti výstižně o individuálních kořenech práva spočívajících v antropologické konstituci lidských jedinců, kteří již od raného dětského věku na vnějším světě vnímají a rozlišují to, co je spravedlivé, jako projev představy obecného (normativního) řádu, oproti projevům bezpráví.6 Na atropologické základy práva poukázali v posledním období zejména Herbert Lionel Adolphus Hart a Ota Weinberger. Hart ve své slavné práci Pojem práva (The Concept of Law) z roku 1961 výstižně shrnuje, že v základu sociálního života je touha přežít, a to i za cenu utrpení, a proto musí existovat jistá pravidla chování, která každá lidská organizace musí mít, má-li zůstat životaschopná. Jeho právně pozitivistický přístup mu nedovoluje akceptovat platformu přirozeného práva, ukazuje však na určité principy lidského chování, které vyplývají z lidské výbavy. Tyto všeobecně uznávané principy jednání založené na prostých pravdách, jež se týkají lidských bytostí, jejich přirozeného prostředí a cílů, můžeme pak podle Harta považovat za minimální obsah přirozeného práva.7 Hart takto doktrinálně postuluje minimální obsah takovéhoto přirozeného práva, který si vyžaduje respektovat: 1. Lidskou zranitelnost − společným požadavkem práva a morálky je omezování užití násilí v mezilidských vztazích. 5 I základ českého výrazu „právo“ je odvozován od slova „ pravý“ ve smyslu přímý a tudíž správný (opakem je pak „křivý“ − „křivda“). Podobně je od slova „pravý“ odvozeno i slovo „pravda“. Srov. k tomu heslo „právo“ v REJZEK, J. Český etymologický slovník. Voznice: LEDA, 2001. 6 BLÁHA, I. A. Sociologie. Praha: Academia, 1968. S. 249. 7 HART, H. L. A. Pojem práva. Přel. Petr Fantys. Praha: Prostor, 2004. S. 192 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 13 2. Přibližnou rovnost − právo musí usilovat o růst rovnosti ve vztazích lidí tak, aby se neprojevovaly mezi nimi velké rozdíly narušující kooperaci. 3. Omezený altruismus − právo usiluje o limitovaný altruismus, který není ani příliš sobecký, ani příliš štědrý. 4. Omezené zdroje − právo poskytuje limitovanou pomoc v případě nepříznivé sociální situace. 5. Omezené porozumění a síla vůle − ke vzájemné snášenlivosti a spolupráci právo vyžaduje pochopení dlouhodobých zájmů na úkor krátkodobých a dobrou vůli k soužití s jinými. Weinbergerovi z jeho významných antropologických úvah vyplývají specifické vlastnosti člověka oproti jiným živočichům, zejména pak mimořádná plasticita lidského chování, velký stupeň svobody, ale i jeho bezbrannost. Aby obstál v boji s přírodou člověk potřebuje žít ve společenství, proto zakládá instituce jako rámec svého jednání a mezilidské spolupráce. Odpověď na otázku − co je právo a jakou roli sehrává v životě jednotlivce a společnosti − tak vyplývá z nejobecnějších antropologických úvah, tj. úvah postihujících podstatu člověka a lidské společnosti.8 Právní ontologie tak musí být založena na antropologických úvahách, neboť ani při odmítnutí přirozenoprávních konstrukcí nevíme, zda neexistují antropologické hranice přijatelného mětí, které obsah právních norem limitují. Teorie jednání, kterou Weinberger na těchto úvahách formuloval, mu tak představuje filosofický rámec, v němž teprve mohou být právní normy a jejich funkce pochopeny a vysvětleny. Jeho koncepce lidského jednání, kterou označuje jako formálně finalistickou teorii jednání, proto spočívá na antropologických zjištěních a navazujících teoretických konstrukcích.9 Na právo jakožto normativní instituci uplatňuje tak Weinberger stejný analytický pohled, vycházející z jeho teorie jednání, jako to činí u ostatních společenských institucí. 1.1.2 PRÁVO JAKO HISTORICKÝ JEV Antropologický základ (povaha) práva by nás mohl vést k představě ahistoričnosti práva, jeho stálosti a neměnnosti, tak jak ji ostatně formulovala již koncepce univerzálně platného a nezměnitelného přirozeného práva odvozovaného ze zdrojů 8 WEINBERGER, O. Norma a instituce: Úvod do teorie práva. Přel. Pavel Hungr. Brno: MU. S. 6 an. 9 Weinberger problematice teorie jednání věnoval především celou svou práci Alternativní teorie jednání (Praha: Filosofia, 1997), k tématu jednání se ale vrací v řadě dalších svých prací. 14 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů majících základ i v lidské přirozenosti a lidském rozumu. Zjištění právních antropologů však poukazují nejen k obecnému mechanismu fungování lidského jednání vycházejícímu z antropologické povahy člověka, jež se za posledních několik tisíciletí zřejmě nezměnila, ale odkazují i k nezbytnosti genetického pohledu na právo, neboť existenci práva a jeho fungování je třeba vztáhnout i ke změnám společenských poměrů a jejich vývoji. Právo tak je třeba vysvětlovat i na pozadí vývoje lidské společnosti (lidského druhu), kdy historicko-genetický pohled na právo sahá až do prehistorického období lidských dějin. Právo je tak třeba vnímat i jako historický jev. Při vymezení práva a právně teoretických úvahách o právu je nezbytné vycházet z vývoje práva v jednotlivých jeho vývojových etapách a z jeho vývojových projevů. Z geneze práva a jeho vývoje, rekonstruovaného právními dějinami jako obecnou právní disciplínou, jsou zřejmé nejen základní charakteristické rysy práva, ale i tendence a hranice jeho dalšího vývoje. Hans Kelsen tak z historické retrospektivy kupříkladu dovozuje základní znak práva, jímž je podle Kelsena donucovací řád (coersive order). Tento znak spojuje právo starobylého Babylonu s dnešním právem a pokud by právo tento znak nevykazovalo, bylo by našemu právu nekonečně vzdálené, pokud by ještě vůbec bylo právem.10 1.2 SOCIOKULTURNÍ PODSTATA PRÁVA Zpřetrhávání článků přirozenoprávní doktríny s sebou přineslo nejen rozmach pozitivistického chápání práva, zpochybnění univerzalistického charakteru práva a položení důrazu na národní charakter práva, ale emancipovalo i vnímání práva jako sociálního jevu, tvořícího integrální součást každé lidské společnosti, každé lidské kultury. 1.2.1 PRÁVO JAKO SOCIÁLNÍ FENOMÉN Existence sociálních forem života lidí si postupně vynutila regulaci lidského chování sociálními normami ve snaze vyloučit nebo omezit některé způsoby chování a prosadit určitý sociální pořádek (řád). Respektování a dodržování k tomuto cíli formovaných normativních řádů, tvořených soubory sociálních norem jako obecně závazných a sociálně uznaných vzorů chování, je potvrzováno a vynucová- 10 KELSEN, H. General Theory of Law and State. New York: Russell and Russell, 1961. S. 20. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 15 no sociálními sankcemi. Sociální normy měly nejprve především náboženský a morální charakter. Postupné narůstání sociálních nerovností, plodících zájmové střety a konflikty, prohlubování složitosti sociálního života a rozšiřování sociálního (veřejného) charakteru mezilidských vztahů, si postupně vynutilo novou organizaci veřejného života v podobě formování veřejné moci a státu jako instituce společnosti a současně v této vývojové etapě postupně dochází k formování obecně závazných pravidel chování regulujících pod tlakem donucení veřejnou mocí nebo státním donucením společenské vztahy na určitém území. S utvářením veřejné (státní) moci se tak postupně vytváří právní systém, který má zajistit relativní sociální stabilitu při uplatnění relativně rovného měřítka na nerovné subjekty práva. Právo jako sociální fenomén11 tvoří součást sociální struktury společnosti,12 představuje sociální subsystém společnosti a plní ve vztahu k sociokulturnímu systému významné sociální funkce. Na druhé straně se ale stejně tak i změny sociokulturního systému promítají do změn funkcí a role práva ve společnosti a určují dynamiku jeho vývoje. Hans Kelsen v tomto smyslu ve svých pozdějších pracích charakterizuje právo vystižně jako specifickou techniku sociální organizace.13 Právo je jedním z nejvýznamnějších prostředků stabilizace společenských vztahů. Požadavky kladené na právo a očekávání spojená s jeho existencí a působením vyplývají z potřeby zajistit a reprodukovat existující společenské vztahy, vnášet do společnosti řád a snižovat míru společenské entropie.14 Právo je tak především nástrojem sociální kontroly,15 ale i prostředkem sociální integrace a in- 11 Podrobně se touto problematikou zabývá Pavel Maršálek se zdůrazněním, že kromě antropologických kořenům má právo i kořeny sociální. Sociální podstata práva je zřejmá nejen z jeho účelu a předmětu, ale především z toho, že právo je z hlediska původu výsledkem společenských procesů, které zpětně ovlivňuje a jejichž rámec tvoří, a pak z toho, že je úzce spojeno se společenskými institucemi, hlavně se státem. Viz MARŠÁLEK, P. Právo a společnost. Praha: Auditorium, 2008. S. 102 an. 12 Právo podle významného německého právníka a sociologa Niklase Luhmanna představuje strukturu společnosti spočívající na kongruentní generalizaci očekávání v časové, sociální a obsahové dimenzi. Definuje hranice společenského systému, jakož i způsoby výběru v něm. Viz k tomu podrobněji VEČEŘA, M., URBANOVÁ, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. S. 59–62. 13 KELSEN, H. General Theory of Law and State. New York: Russell and Russell, 1961. S. 5. 14 Srov. PŘIBÁŇ, J. Sociologie práva: Systémově teoretický přístup k modernímu právu. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. S. 135. 15 Právo jako nástroj sociální kontroly výstižně charakterizuje, a to zejména ve spojitosti s myšlenkami Edwarda Rosse a Roscoe Pounda, ve své práci Martina Urbanová. Viz URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. S. 41 an. 16 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů strumentem sociální změny.16 To vše charakterizuje právo jako významnou sociální instituci. 1.2.2 SOCIÁLNÍ KONTEXT PRÁVA V SOCIOLOGICKO PRÁVNÍ PERSPEKTIVĚ Na význam sociální podstata (povahy) práva upozorňuje v rámci právní vědy právní sociologie. Právně sociologický přístup k právu je vyjádřením sociologické koncepce práva jako sociálního jevu. Sociologické chápání práva jako specifického sociálního systému vyjadřuje fakt, že právo ve společnosti platí a působí,17 že existuje jako reálný sociální agens, který ovlivňuje každodenní život společnosti a jejích členů. Právní normy tak strukturují a vymezují hranice sociálního světa, spoluvytvářejí realitu každodenního života a podílejí se na utváření sociálních struktur. Základem sociologického přístupu k právu je tvrzení, že právo je více než jen soubor právních norem, představuje významnou oblast společenského života vedle oblasti ekonomiky, politiky, morálky a dalších základních oblastí života společnosti. Do práva jako oblasti sociálního života je pak třeba zařazovat vedle souboru právních norem, představujících výchozí a základní oblast práva, také zejména právní jednání a právní vztahy, právní vědomí jednotlivců, sociálních seskupení a společnosti, právní komunikaci, činnost institucí aplikujících právo a další právní jevy. Přiléhavě předmět sociologie práva vymezil francouzský právní sociolog Georges Gurvitch, podle něhož sociologie práva studuje plnost sociální reality (skutečnosti) práva.18 Toto vymezení sociologie práva jako vědy studující sociální skutečnost práva je dnes uváděno nejčastěji a vyjadřuje i její odlišnost od právně dogmaticky pěstované právní vědy. Sociologie práva tedy studuje především jak (a do jaké míry) právo ve společnosti fakticky působí a analyzuje vzájemnou funkcionální závislost práva a ostatních sociálních jevů. Rozdíl pozitivisticky pěstované právní vědy (kam v zásadě patří i teorie práva) a právní sociologie je tak 16 COTTERRELL, R. The Sociology of Law. London: Butterworths, 1992. S. 44 an. 17 Knapp k sociologickému přístupu v právu poznamenává, že přichází zhruba ve stejné době jako právní pozitivismus (tj. od poloviny 19. století), přičemž zkoumá právo nejen jako normativní systém, ale především jako společenský jev, jako společenský agens. Tyto dva přístupy v právní vědě − pozitivistický a sociologický − mohou koexistovat a v současnosti také duálně existují. Lze v tomto směru spolu s Viktorem Knappem konstatovat, že v současné době ve vědeckém poznání práva převažuje přístup sociologický. Srov. k tomu KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. BECK, 1995. S. 6. 18 GURVITCH, G. Sociology of Law. London: Kegan Paul, 1947. S. 47 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 17 třeba spatřovat především v protikladu „normativní“ právní vědy a „skutečnostní“ sociologie práva, anebo, jak to výstižně vyjadřuje Gurvitch, v kontrapozici fakticity práva versus normativity práva. Sociologicky orientovaná právní věda zdůrazňuje provázanost vztahů mezi právem na jedné straně a společností a sociálními reáliemi na straně druhé, kdy ideály, které lidé v určitém časovém okamžiku mají, sociální podmínky, ve kterých žijí, a legislativní výstupy jsou zároveň navzájem příčinou i následkem. Právo jako oblast společenského života se vyvíjí v kontaktu s ostatními sociálními oblastmi, zejména s politikou, ekonomikou a morálkou. Návaznost na tyto sociální subsystémy, které představují rozhodující sociální impulzy, vytváří tendenci k obsahové obměně práva a reinterpretaci jeho obsahu.19 Právo jako strukturu a společnost jako sociální systém je tak třeba nahlížet a zkoumat ve vztahu vzájemného ovlivňo- vání.20 Nepřehlédnutelné sociální účely práva odkazují na sociální kontext práva který charakterizuje vázanost práva na konkrétní sociokulturní systém, jehož je výrazem. Lze zde vyspecifikovat tři oblasti sociálních faktorů působících na právo:21 1. Společenské podmínky − sociální, ekonomické a kulturní podmínky, které v dlouhodobé perspektivě určují varietu typů právních systémů, a to co do formy a zejména obsahu práva, ale i fungování jednotlivých právních oblastí, zejména strukturu právních institucí a obsah právních vztahů. 2. Sociální ideály − patří sem efektivní působení různých sociálních idejí a ideálů, které ovlivňují i právní život, jako např. ideály (požadavky) sociálního vyrovnání, politické kultury, právního státu nebo nediskriminace v jakémkoliv ohledu. 19 Zejména ekonomická podmíněnost práva byla dlouho opomíjena, i když klasická práce významného francouzského sociologa Émila Durkheima O společenské dělbě práce (1893) analyzovala vztah práva, dělby práce (ekonomiky) a sociálních vazeb (sociální solidarity). Durkheim zde přesvědčivě ukázal rozhodující roli dělby práce (ekonomiky) konstatováním, že právo reprodukuje základní formy sociální solidarity, musíme pouze klasifikovat různé typy práva tak, abychom v nich nalezli různé typy sociální solidarity, které jim odpovídají, jichž je dělba práce příčinou. Viz DURKHEIM, É. The Division of Labor in Society. Glencoe: Free Press of Glencoe, 1964, S. 62. Lze ocenit, že po více než sto letech bylo nyní toto významné Durkheimovo dílo konečně přeloženo i do češtiny a vydáno brněnským Centrem pro studium demokracie a kultury. 20 LUHMANN, N. A Sociological Theory of Law. London: Routledge and Kegan Paul, 1985. S. 7. 21 Srov. k tomu GRANA, S. et al. The Social Context of Law. New Jersey: Prentice Hall, 2002. S. 4 an. 18 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 3. Individuální a skupinové vlivy − snahy jednotlivců a různých zájmových a mocenských skupin působit různými cestami včetně lobbingu na legislativní i aplikační proces, např. pokud jde rozsah reklamy na tabákové výrobky, zákaz interrupcí, regulaci nájemného, daňové zákony apod. 1.2.3 OTEVŘENOST NEBO UZAVŘENOST SYSTÉMU PRÁVA? Právo lze zkoumat ve více jeho rovinách, z nichž rovina chápání práva jako funkčního systému společnosti spočívá ve zdůraznění vztahu práva a sociálního okolí. V této souvislosti, a i s ohledem na tematizaci evropeizace práva, se dostáváme k paradigmatické otázce otevřenosti nebo uzavřenosti právního systému ve vztahu k sociálnímu okolí. Tato otázka zůstává stále v právní teorii a právní sociologii neuzavřena. Tradiční sociologický přístup, formulovaný již Émilem Durkheimem22 a označovaný jako umírněný sociologismus, vychází z metodologické představy, že sociální jevy a sociální realitu (a tedy i právo) je třeba vykládat především z povahy sociální reality samé a z jiných sociálních jevů. Z tohoto metodologického přístupu vychází chápání práva jako otevřeného systému tematizujícího vztah práva a společnosti v poloze sociální podmíněnosti práva a jeho sociálních funkcí. Právo se tedy vyvíjí na pozadí společenského dění a je určováno působením řady sociálních faktorů. Vedle tohoto paradigmatu svázanosti práva a společnosti v podobě otevřeného systému přichází Niklas Luhmann a Gunther Teubner se systémovou teorií vycházející z autopoietické teorie systémů.23 Jejím základem je evoluční teorie, která ale nemůže být již dnes vázána na morální chápání evoluce jako pokroku. Teorie autopoietického systému práva chápe právo jako v zásadě uzavřený sebereferenční systém oddělený od ostatních sociálních systémů.24 Sociální subsystémy se k sobě podle Luhmanna navzájem chovají v podstatě jako nezávislé „černé skřínky“, byť 22 Durkheim v odmítnutí naturalistických a psychologických výkladů sociálních jevů zdůraznil nezbytnost jejich vědeckého uchopení z hlediska společenského referenčního systému. DURKHEIM, É. Pravidla sociologické metody. Praha: Orbis, 1926. S. 46 an. 23 Pojem autopoiesis (z řec. autos − sám a poien − činit) zavedla moderní biologie k vystižení procesu sebereprodukce v buňkách, živých organismech a systémech. Viz k tomu heslo „autopoiesis“, Velký sociologický slovník. Díl první. Praha: Karolinum, 1996. 24 Svoji teorii sociálních systémů, včetně právního, obsáhle objasňuje Niklas Luhmann ve své práci LUHNANN, N. Sociální systémy: Nárys obecné teorie. Přel. Pavel Váňa. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 19 s možností vzájemné interpenetrace. Základní dichotomií se stává dichotomie systém − okolí a nikoliv systém − podsystém.25 Podle Přibáně tak podstata autopoiesis práva spočívá v tom, že:26 • právo referuje opět k právu, • právo může změnit zase jenom právo, • právo nelze vytvořit jinak než právem, • právu nelze porozumět jinak než jazykem práva, byť ve formě jurispru- dence, • právo organizováním sebe sama zároveň organizuje společnost. Přibáň spatřuje zmíněné utváření autopoietického právního systému v posloupnosti vývoje práva od práva tradiční společnosti s autoritou času, přes období dominance přirozenoprávní doktríny legitimizující právo, až po období moderní společnosti, kdy se právo postupně stává autonomním, tedy autopoietickým systémem. Uvedené tendence práva se, jak vyplyne z dalšího textu, prosazují zejména v kontextu pozdně moderní společnosti. V kontradiktorním postavení se přístupy k právu jako otevřenému nebo naopak jako uzavřenému systému mohou vylučovat. Historická posloupnost ani sociální změna však nutnost takové kontrapozice nevyžadují. Pavel Maršálek si v tomto směru vhodně klade otázku, zda tyto zdánlivě alternativní pohledy nevyjadřují a nezdůrazňují jen různé aspekty a vlastnosti práva.27 Právo totiž představuje polysémní jev28 a lze ho zkoumat z řady jeho stránek, které se navzájem nevylučují. Lze tak vydělit zejména jeho stránku: 25 Podrobně se tímto konceptem zabývá Jiří Přibáň. Vysvětluje základní dichotomie autopoietického systému práva: kategorie právní versus protiprávní se týká selekce a diferenciace uvnitř systému samotného, kategorie právní versus neprávní se vztahuje k popsání diference mezi systémem a jeho okolím. Právo je postaveno na selektivních mechanismech, které umožňují redukovat narůstající komplexitu sociálního života. Viz PŘIBÁŇ, J. Sociologie práva: Systémově teoretický přístup k modernímu právu. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. S. 106 an. 26 Tamtéž, s. 114. 27 Maršálek v tomto směru poznamenává, že k tomuto úhlu pohledu na právo jako na uzavřený systém mohou vést určité konkrétní historické důvody spočívající ve zkušenosti s tím, že právo málo vychází vstříc společenské objednávce, že se právo stále více odděluje od morálky, že v legislativním procesu často nejde o správnost přijímaných rozhodnutí a o jejich akceptaci veřejností apod. Viz MARŠÁLEK, P. Právo a společnost. Praha: Auditorium, 2008. S. 108. 28 Srov. k tomu GERLOCH, A. Teorie práva. 4. upr. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. S. 19. 20 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů • normativní − právo jako systém právních norem, • sociální, fakticitní − právo jako soubor reálných právních vztahů a fungujících právních institucí, • hodnotovou, axiologickou − právo jako soubor hodnot, • psychickou − právo jako soubor představ, mínění, prožitků a pocitů právních subjektů. Na právu lze ale analyzovat i další jeho stránky (aspekty), a to kupř. jeho stránku informační (právo jako soubor informací), politickou (právo jako mocenský nástroj), jazykovou (právo jako specifický jazykový soubor), ekonomickou (právo jako nástroj usměrňování ekonomických procesů a nákladová položka), morální (morální projevy práva a jako výraz morálních hodnot) a další. Paradigma práva jako otevřeného nebo uzavřeného systému má nutně své heuristické aspekty. Teorie autopoietických systémů jako teorie uzavřených systémů má vztah ke konstruktivistické teorii poznání. Sociální skutečnost je pro zúčastněné skutečná díky tomu, že ji tito jako skutečnou vnímají. Lidský svět a tedy i právo jsou takové, jak jim lidé rozumějí a jak si je konstruují. Poznávání sociální reality tak není jen poznáváním sociální reality samé, kde platí zákony kauzality, určenosti a účelovosti, ale je dáno i principy prosazujícími se při sociálním konstruování si reality jedincem, jak na ně poukázali zejména Peter Berger a Thomas Luckmann.29 Klíčové pojmy, ideály a cíle se tak stále mění podle toho, jak si je lidé konstruují. Právo samo přestává vyrůstat ze sociálního dění a stává se sociální konstrukcí vyznačující se procesem sebevytváření, autoreprodukce a autoreference ve jménu projektované formální, procedurální a substancionální spravedlnosti.30 1.2.4 KOEXISTENCE PRÁVNĚ DOGMATICKÉHO A SOCIOLOGIZUJÍCÍHO PŘÍSTUPU V PRÁVNÍ VĚDĚ Nezbytnost položení důrazu na faktické působení práva je v evropské právní vědě stále aktuálněji vnímána nejen právními sociology, ale i právními dogmatiky. Tento paradigmatický posun lze vysledovat i v táboře právního normativismu. Na rozdíl od zakladatelů Ryzí nauky právní Hanse Kelsena a Františka Weyra, kteří cíleně z právní vědy vylučovali všechny otázky přesahující výklad obsahu právních 29 Viz k tomu práce BERGER, P., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK, 1999. 30 Snad nejvýstižněji rozpracoval mechanismy sociálního konstruování i ve vztahu k právu KABELE, J. Přerody, principy sociálního konstruování. Praha: Karolinum, 1998. S. 255 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 21 norem a popírali možnosti praktického poznání v oblasti normativního mětí, zaujímá již Ota Weinberger, přestože se hlásící jako Weyrův žák k právnímu normativismu, mnohem smířlivější stanovisko. Weinberger šel v tomto směru cestou dalších neortodoxních příslušníků brněnské normativní školy, zejména Jaroslava Kallaba,31 a vytvořil nosnou koncepci normativního institucionalismu (neoinstitu- cionalismu),32 představujícího navázání institucionalistické právní teorie na sociologické koncepce práva.33 Právo má podle Weinbergera dvě podoby: je normativně ideální entitou a zároveň i skutečností společenského života. Hlavním úkolem vysvětlení podstaty práva je vysvětlení spojitosti těchto dvou tváří jednoho jevu. Existence právních norem musí tak být nahlížena na jedné straně jako bytí ideální entity vzniklé normotvorným aktem, avšak současně jako samostatná institucionální skutečnost, jejímž působením se realizují právní vztahy. Právní vědě tak podle Weinbergera nepřísluší jen analýza struktury právního řádu a vytváření dogmatiky jednotlivých právních odvětví, ale musí také zkoumat, jak právní život vypadá ve skutečnosti, jak utváří společenský život.34 Vztah sociologického a pozitivistického přístupu v právu lze tak chápat buď jako novou podobu dualismu v právu, který do jisté míry nahrazuje dualismus přirozeného a pozitivního práva, současná právní věda se však kloní spíše k představě koexistence těchto dvou přístupů, s významnou pozicí sociologizujícího pohledu na právo.35 31 Srov. k tomu VEČEŘA, M. Noetická a metodologická východiska právní vědy: Kallabův právně teoretický odkaz dnešku. In K odkazu Jaroslava Kallaba. Právně-filosofická východiska trestní politiky v procesu evropské integrace. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. S. 15 an. 32 WEINBERGER, O. Od brněnské školy k neoinstitucionalismu. In Weinberger, O., Kubeš, V. Brněnská škola právní teorie. Přel. Karel Hlavoň z vídeňského vydání Die Brünner Rechtstheoretische Schulle z roku 1980. Praha: Karolinum, 2003. S. 389. 33 Viz k tomu podrobněji WEINBERGER, O. Law, Institution and Legal Politics: Fundamentals Problems of Legal Theory and Social Philosophy. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 1991. S. 183 an. 34 WEINBERGER, O. Norma a instituce. Brno: MU, 1995. S. 64 an. 35 Lze v tomto ohledu znovu připomenout Knappovo přesvědčení, že v současné době ve vědeckém poznání práva převažuje přístup sociologický. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. BECK, 1995. S. 6. 22 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 2. DYNAMIKA PRÁVA Právo, stejně jako kultura, jíž je integrální součástí, není statickým fenoménem, jak by si přáli někteří stoupenci přirozenoprávní doktríny. V akcentaci práva jako otevřeného systému právo podléhá neustálé změně v závislosti na změně vnitřního a vnějšího sociálního prostředí, národní kultury a internacionálních vlivů. 2.1 MĚNÍCÍ SE POVAHA PRÁVA Současné proměny práva můžeme charakterizovat jako důsledek sociologickými koncepty interpretované sociální změny v sociokulturní oblasti v širokém slova smyslu, zahrnující zejména politicko-ekonomické procesy, posuny v oblasti ideově hodnotové a normativní a změny demografické a sociální struktury společ- nosti. V oblasti politicko-ekonomické postupující sociální změna vede ke změnám v oblasti politických systémů, center politické moci a vlastnických vztahů. V právní oblasti se sociální změna posledních několika desetiletí projevuje v přechodu od práva moderní společnosti k právu pozdně moderní společnosti. Proces globalizace a evropeizace práva se nutně promítá v obou těchto liniích projevů sociální změny. 2.1.1 PRÁVO V OBDOBÍ MODERNÍ SPOLEČNOSTI Formující se moderní společnost představuje určitý protiklad společnosti tradiční a její charakteristika umožní lépe postihnout a pochopit její přeměnu ve společnost pozdně moderní. Prosazení se moderní společnosti a moderního státu jako institucionální formy moderní společnosti umožnily demokratické buržoazní revoluce a nástup průmyslové revoluce. Devatenácté století, které pozitivista Auguste Comte charakterizoval jako období vědecké (pozitivní), tak bývá často označováno jako období modernizace (moderny), jako období formování moderní společnosti, představující diskontinuitní sociální změnu, tak jak ji vystihla řada velkých sociologických studií. Významné jsou zejména práce Maxe Webera, který zdůraznil význam racionality v sociálním jednání a postupujícího procesu racionalizace v celosvětovém historickém procesu, včetně oblasti ekonomiky, politiky, řízení, myšlení i práva. Výstižně ukázal, že proces modernizace není jen otázkou rozmachu průmyslové Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 23 oblasti, ale že se dotýká všech oblastí lidského života, tedy i oblasti duchovní a hodnotové. Pozoruhodné příspěvky sociální teorii představují Weberovy práce Protestantská etika a duch kapitalismu a jeho nedokončené životní dílo Ekonomie a společnost.36 Weber ukázal zásadní vliv asketické protestantské morálky na rozvoj kapitalismu, který zase naopak po svém rozmachu paradoxně začal výrazným způsobem měnit svět a nakonec i sekularizoval západní kulturu. Weber tak ukázal na význam duchovních zdrojů vzniku kapitalismu, a to na rozdíl od všech předchozích výkladů, Marxem počínaje, které se odvolávaly pouze na materiální faktory. Vznik kapitalismu nakonec zřejmě sehrál i významnou roli v nástupu modernity.37 Velkou pozornost věnoval Weber i problému byrokracie, kterou považoval za odpovídající administrativní uspořádání charakteristické pro moderní stát.38 V souvislosti s procesem evropeizace nelze nepřipomenout Weberovy myšlenky o evropské vládě. Weber zdůraznil roli právníků v revolučních přeměnách politického managementu v Evropě. Přišel s myšlenkou jednotné Evropy právně řízené úředními normami po vzoru byrokratické správy, kdy právě dominance práva by podle Webera poskytla legitimitu moderním strukturám výkonné moci obdobným dnešním strukturám Evropské unie.39 Z dalších velkých studií je třeba alespoň ve stručnosti připomenout některé myšlenky francouzského sociologa Émila Durkheima, který ve svých pracích vyzvedl evropským právem chráněné hodnoty, a to zejména zdůrazněním kultu individualismu. V práci Společenská dělba práce Durkheim charakterizuje organickou solidaritu moderní společnosti, která rozvíjí individualitu každého jednotlivce. Vyzvedá autonomii jednotlivce, důstojnost náležející každému, lidská práva a rov- nost.40 Pozoruhodnou studii o dichotomii dvou typů sociálních vztahů lidí v tradič- 36 Shrnutí základních Weberových prací s obsáhlým doprovodným rozborem jeho díla představuje souborná práce WEBER, M. Metodologie, sociologie a politika. Přel. Miloš Havelka. Praha: OIKOYMENH, 1998. 37 Srov. k tomu POGGI, G. Max Weber a Georg Simmel. In Harrington, A. et al. Moderní sociální teorie: Základní témata a myšlenkové proudy. Přel. Hana Loupová. Praha: Portál, 2006. S. 108 an. 38 Weber se domníval, že moderní byrokracie je z historického pohledu zdaleka nejúčinnější formou výkonu správy, neboť principy, na nichž je založena, maximalizují racionálnost rozhodování a zvyšují administrativní účinnost. Srov. k tomu např. KELLER, J. Sociologie organizace a byrokracie. 2. přepr. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. S. 19 an. 39 Viz k tomu podrobně COTTERRELL, R. Images of Europe in Sociolegal Tradition. In GESSNER, V., NELKEN, D. (eds.). European Ways of Law: Towards a European Sociology of Law. Oxford: Hart Publishing, 2007. S. 25. 40 DURKHEIM, É. Types of Law in Relation to Types of Social Solidarity. In AUBERT, V. Sociology of Law. Middlesex: Penguin Books, 1969. S. 28. 24 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů ní a moderní společnosti pak zpracoval německý sociální vědec Ferdinand Tönniese rozlišením pospolitosti (Gemeinschaft), jako projevu pravého a vřelého soužití, oproti společnosti (Gesellschaft), jakožto umělého formálního neosobního soužití chladně kalkulujících lidí v moderní společnosti. Tönniese tak vlastně provedl první systematickou kritiku moderní společnosti.41 Formování moderní společnosti bylo umožněno především procesy industrializace a urbanizace a uvolněním obchodu. Hospodářské změny byly podtrženy oddělením občanské společnosti od společnosti politické a prosazením osvícenských ideálů emancipace jedince jako intelektuální, morální a politické entity. Významným momentem byla funkční diferenciace společnosti a jejích jednotlivých subsystémů. Jan Keller charakterizuje moderní společnost jako společnost, která je oproti tradiční společnosti stále více abstraktnější (generalizace), nesourodější (individualizace), stále specializovanější (diferenciace) a zároveň stále účelovější (racionalizace).42 Výše uvedené charakteristiky moderní společnosti a procesu modernizace je třeba vztáhnout i na formování moderního státu jako politické formy moderní společnosti a moderního práva, jako organizující složky moderního státu. Moderní stát své příznačné pojmové rysy nabýval postupně v průběhu 19. století. Je starší než právní stát a fakticky umožnil jeho existenci. Charakteristické znaky moderního státu představuje zejména: • jednota výkonu státní moci, státního území a obyvatelstva toto území obývajícího (viz známé Jellinekovo vymezení státu), • národní princip výstavby státu, • legitimita a legalita státní moci, • jednotný právní řád, • daněmi placený profesionální státní aparát. Bez prosazení se moderního státu by nevzniklo moderní právo a nemohl by se prosadit právní stát. Pro moderní právo je příznačné, že jeho základní znaky souvisejí s příčinami vzniku moderní společnosti a moderního státu. Modernizace práva byla především projevem transformace feudálního práva. Moderní právo je budováno na principu teritoriální působnosti práva a je vytvářeno právotvornou 41 Srov. k tomu podrobněji KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. S. 161. 42 Uvedené charakteristiky modernity mohou být hodnoceny pozitivně i negativně. Proces modernizace má tak své obdivovatele i své kritiky. Viz k tomu KELLER, J. Teorie modernizace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. S. 64. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 25 činností orgánů suverénního národního státu vybavených legislativní pravomocí. Vznik a obsah právních pravidel tak odvisí od fungování státu, který je, jak moderní stát charakterizuje Max Weber, lidským společenstvím, které vykonává monopol legitimního užití fyzického násilí uvnitř daného území. Moderní právo pak Weber vymezuje, vycházeje z myšlenky legitimity řádu, tak, že „řád lze nazvat právem tehdy, jestliže je zvnějšku garantován možností donucení (fyzického nebo psychického) k zajištění jeho dodržení nebo potrestání jeho porušení, a to aparátem zvlášť určeným k tomuto účelu“.43 Moderní právo na rozdíl od práva feudálního se vyznačuje velkou transformací hmotných práv. Právo nabývá kontraktuální charakter. Umožňuje občanům účast na ekonomickém životě garancí vlastnických práv, smluvní svobody a dalších materiálních práv bez ohledu na status nebo sociální pozici právního subjektu, později pak i účast na politickém životě.44 Prosazující se proces modernizace státu a práva je doprovázen položením těžiště na právo pozitivní (právní pozitivismus) a zpochybněním dualismu práva přirozeného a pozitivního. Tím, že právní normy regulují i státně donucovací mechanismy, které jsou nezbytné pro jejich zajištění, je vytvořen v institutech veřejného práva nezbytný předpoklad i pro ustavení a fungování právního státu, jehož základy byly v kontinentálním právu položeny v polovině 19. století v Německu. Moderní právo se již neodkazuje na tradice nebo metafyzické zdroje. Historický proces pozitivace a byrokratizace práva se stal předpokladem systémovosti práva, které je budováno hierarchicky a na principu logické bezrozpornosti.45 Právní stát postuloval jako stěžejní princip moderního práva zákonnost a ústavnost, vztaženou i na právotvorný proces. Výchozím předpokladem materiálního právního státu se po 2. světové válce stala základní lidská práva a svobody, která jsou jejich ústavním zakotvením deklarována jako nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. To jsou i základní zdroje legitimizace moderního práva. 43 WEBER, M. Law in Economy and Society. Cambridge: Harvard University Press, 1954. S. 5. 44 Edgeworth připomíná, že liberálně zaměřené moderní právo neposkytlo jenom ekonomická, ale i politická práva. Moderní právo se také, oproti tradičnímu nebo obyčejovému právu, separuje od společnosti. Viz EDGEWORTH, B. Law, modernity, Postmodernity: Legal Change in the Contracting State. Hampshire: Ashgate, 2003. S. 71. 45 PŘIBÁŇ, J. Sociologie práva: Systémově teoretický přístup k modernímu právu. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. S. 129 an. 26 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 2.1.2 SPECIFIČNOST POLITICKO-EKONOMICKÉ ZMĚNY STŘEDNÍ A VÝCHODNÍ EVROPY V posledních několika desetiletích se široký vědecký diskurs stále více zaměřuje na kvalitativní změny, k nimž dochází v moderních společnostech. Tyto změny, které se týkají všech oblastí života společnosti, bývají souhrnně charakterizovány jako etapa přechodu k pozdně moderní společnosti (označované i jako společnost postmoderní). Přes rozdílné názory na tyto změny, jejich směr a jejich pojmovému označení, lze specifikovat řadu sociálních jevů a procesů, jimiž pozdně moderní společnost a právo přesahují charakteristiku moderní společnosti a moderního práva.46 Tyto změny, které mají evropský a zčásti i globální rozměr, nalézají nepřehlédnutelně svůj výraz i v zemích střední a východní Evropy. Nastartování těchto změn bylo ale v zásadě umožněno až politicko-ekonomickou sociální změnou spojenou s pádem nedemokratického totalitního komunistického režimu. Dnešní postkomunistické země se na prahu devadesátých let ocitly na křižovatce dějinného vývoje. Předpokladem a podmínkou socio-kulturní změny, zahrnující i právní oblast, byla až zásadní politicko-ekonomická změna v těchto zemích, která je otevřela světu a umožnila jejich integraci do evropských i širších politických, ekonomických a dalších struktur. Realizace této změny ale odkryla i úskalí dalšího sociálního vývoje. Policko-ekonomické změny, které jsou v sociologické literatuře chápány jako podmnožina sociální změny, můžeme v případě bývalých komunistických zemí konceptuálně rozdělit do třech etap, které charakterizují i jejich průběh a důsledky: 1. Tranzice (transition) − vyjadřuje přechod od autoritativního a totalitního politického systému k systému demokratickému. Je vyjádřením revoluční změny, které předcházelo dlouhé období evoluční. 2. Transformace − představuje etapu přetváření politických a ekonomických forem a restrukturalizaci jejich obsahu podle vzoru západních demokracií s nezbytností vytvoření nových institucí. Transformace zahrnuje i právní systému. Jde o etapu, která s sebou nutně nese řadu chyb a nedostatků, neboť není možno udělat za minulým obdobím tlustou čáru a očekávat, že 46 Miroslav Petrusek se ve své obsáhlé práci zabývá změnami moderní společnosti se snahou pojmenovat tyto společnosti připojením vhodného adjektiva, tak jak se s nimi lze v literatuře a vědeckých debatách setkat. Předkládá tak neuvěřitelný přehled 118 názvů označujících pozdně moderní společnost: od „aktivní společnosti“ přes „postmoderní společnost“ až po „akcelerující společnost“. Viz PETRUSEK, M. Společnosti pozdní doby. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 27 lidé budou na nové podněty reagovat bez ohledu na dosavadní životní zkušenosti. Problém reinterpretace minulých zkušeností v souvislosti se sociální transformací je často opomíjen. Jak však v tomto směru poznamenává Peter Berger a Thomas Luckmann, minulost je při resocializaci na probíhající transformaci často nově interpretována tak, aby byla uvedena v soulad se současnou realitou, a je tu přítomen sklon zpětně promítat do minulosti prvky, jež tehdy nebyly subjektivně dostupné. V zájmu zachování normativní a hodnotové integrity jedince jsou pak minulé děje reinterpretovány takovým způsobem, že jedinec bude nové definice minulosti považovat za stejně reálné, jako byly ty minulé.47 Tento problém reinterpretace se může projevovat i při transformačním otevírání se světu v procesu internacionalizace práva v podobě evropeizace, resp. globalizace práva. 3. Třetí etapa − jde o poslední fázi postkomunistické sociální změny, která bývá pracovně analytiky pojmenovávána jako určité vystřízlivění a kritické nahlížení obou předchozích etap z hlediska (ne)naplnění očekávání. Je zde často poukazováno zejména na nesoulad cílů s empirickou realitou a na přetrvávající nedostatky. Velká studie čerpající poznatky z rozsáhlého výzkumu provedeného v letech 1999−2002 v tranzitujících a transformujících se zemích přistupujících do EU (Česká republika, Slovensko, Slovinsko, Polsko, Maďarsko, Malta, Litva, Lotyšsko, Kypr a Estonsko) v rámci projektu „Elity a instituce v regionálních vládách ve střední a východní Evropě“ se pokusila charakterizovala důsledky komunistického dědictví. Toto dědictví shledala zejména v přetrvávající tendenci k silné centralizaci a v neefektivnosti územních institucí, což představuje potenciální překážku dalšího procesu společenské demokratizace.48 2.1.3 OD MODERNÍ K POZDNĚ MODERNÍ SPOLEČNOSTI V posledních několika desetiletích zaměstnávají sociální vědce úvahy o probíhajících procesech sociální změny, odehrávajících se v oblasti ekonomického, politického, právního a sociálního života, jako výrazu širší transformace moderní společnosti (modernity). Tato změna je charakterizována jako formující se pozdně moderní společnost. 47 BERGER, P., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK, 1999. S. 144 an. 48 HUGHES, J., SASSE, G., GORDON, C. Europeanization and Regionalization in the EU´s Enlargement to Central and Eastern Europe: The Myth of Conditionality. New York: Palgrave Macmillan, 2004. S. 30 an. 28 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Koncept pozdně moderní (postmoderní) společnosti vyvolává mezi společenskými vědci řadu rozpaků. Pavel Maršálek ve své analytické práci o vztahu práva a společnosti nastiňuje rozdílnost názorů na postmoderní jevy a nakonec dospívá k názoru, že tyto jevy nejsou takového charakter, aby nastolily novou kvalitu − postmoderní společnost.49 Také významný český sociolog Miloslav Petrusek si není zcela jist, zda existuje něco takového jako postmoderní společnost, a zastává názor, že je třeba rozlišovat mezi postmodernismem, jako souborem uměleckých praktik, a postmodernou či postmodernitou, jako novým stavem ducha, jako osobitou senzibilitou, která převrací a mění životní styly, obyčeje a hodnotové systémy, a která tedy radikálně intervenuje do společenského života, zejména na jeho každodenní úrovni, a upoutává mimořádnou pozornost k tomu, jakými praktikami se ustavuje (případně destabilizuje) „řád“, jenž je postupně střídán nepostřehnutelným, ale působivým „chaosem“. Nakonec dospívá Petrusek k závěru, že postmodernismus i postmodernita byly a jsou součástí kulturního komplexu pozdně moderních společností.50 Petrusek zde naráží na obecnější problém, že používané výrazy často neoznačují jednoznačně určitý předmět výkladu, což je ještě umocněno překlady do a z cizích jazyků. Jeho interpretaci významů shora uvedených pojmových vyjádření lze považovat za výstižnou koreluje ostatně i obdobným termínům užívaným ve vztahu k modernitě. Austin Harrington v tomto směru v určité analogii k „postmodernímu“ konstatuje, že za „moderní“ je považováno něco, co je v protikladu s tradicí a tradičními způsoby života, „modernita“ je chápána jako časové období od určitého časového bodu, „modernizace“ obvykle označuje proces zavádění modernity a „modernismus“ představuje specifické kulturní a intelektuální hnutí.51 V obdobném smyslu lze tedy koncentrovaně vyjádřit, že „postmodernismus“ vyjadřuje spíše označení určitých estetických směrů nebo hnutí v umění, „postmodernita“ představuje období, údobí postmoderny, „postmodernizace“ proces zavádění, uplatňování se postmoderny, „postmoderna“ pak vystihuje spíše určitý stav ducha, určité paradigma vnímání, vidění světa, určitý životní styl, životní pocit. Pro společnost, v níž se prosazuje proces postmodernizace, je výstižnější používat označení „pozdně moderní společnost“ než postmoderní společnost. 49 MARŠÁLEK, P. Právo a společnost. Praha: Auditorium, 2008. S. 222. 50 PETRUSEK, M. Společnosti pozdní doby. Praha: Sociologické nakladatelství. 2006. S. 289−290. 51 Viz HARRINGTON, A. Klasická sociální teorie I: souvislosti a počátky. In Harrington, A. et al. Moderní sociální teorie: Základní témata a myšlenkové proudy. Přel. Hana Loupová. Praha: Portál, 2006. S. 47. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 29 V další textu budou uvedené pojmy používány v tomto operacionalizovaném vyjá- dření. Odkazy na postmodernu neznamenají popírání nebo opouštění konceptu moderny, ale spíše zaostření našeho pohledu na postmoderní projevy sociálního života společnosti. Postmodernita nepředstavuje zánik modernity, ale vnímání kvalitativně nových prvků v pozdně moderní společnosti, které vyznačují probíhající proces postmodernizace. Modernita tedy nedospěla ke svému konci, ale stále zřetelněji se prosazují prvky postmodernizace.52 Postmodernizace tak představuje pokračující a mnohorozměrný proces prosazující se postmoderny, který s sebou nese i kritiku dosavadních tendencí moderního myšlení, např. v pracích Michela Foucaulta a Jean-Francoa Lyotarda.53 Termíny postmodernismus a postmoderní byly sice použity poprvé v oblasti umění, zejména literatury, výtvarného umění a architektury, již v prvních desetiletích 20. století, postmoderní ideje však jsou ještě starší a lze je vysledovat u řady významných filosofů a sociologů, např. Martina Heideggera a Maxe Webera. Za prvního myslitele, který oddělil postmodernitu od modernity bývá považován Friedrich Nietzsche.54 Postmoderní vnímavost na sociální život nejen zpochybnila ideály, aspirace a důsledky modernity, ale promítla se zpětně i do proměny reálií lidského života. Významný německý sociální vědec Ulrich Beck se v řadě svých prací dospívá v tomto směru k teorii reflexivní modernity a pozdní modernity, tedy k poznání, že moderní a pozdně moderní společnost se mění i v důsledku reflexe sebe sama. Dnešní moderní a pozdně moderní společnost považuje Beck za rizikovou společnost. Riziko lze podle Becka definovat jako systematický způsob nakládání s nebezpečnými nejistotami, jež vyvolává sama modernizace.55 Samotná modernita 52 Srov. SMART, B. Modernita a postmodernita. In Harrington, A. et al. Moderní sociální teorie: Základní témata a myšlenkové proudy. Přel. Hana Loupová. Praha: Portál, 2006. S. 337. 53 Viz k tomu podrobný výklad DELANTY, G. Modernita a postmodernita II. In Harrington, A. et al. Moderní sociální teorie: Základní témata a myšlenkové proudy. Přel. Hana Loupová. Praha: Portál, 2006. S. 362. 54 Viz k tomu podrobněji GIDDENS, A. Důsledky modernity. Přel. Karel Müller. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. S. 47. 55 Beck rizikovou společnost podrobně charakterizoval ve své práci Riziková společnost, která byla v Německu vydána poprvé těsně po havárii jaderného reaktoru v Černobylu v roce 1986. Riziko dnes nepochází pouze z přírody, odvozuje se zejména ze společnosti. Vytváří je v podstatě člověk a souvisí s rozvojem vědy a techniky. BECK, U. Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Přel. Otakar Vochoč. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. S. 29 an. 30 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů a postmodernita se podle Becka stává předmětem (post)modernizace. Za reflexivní (post)modernizaci označuje Beck sebekonfrontaci s rizikovými společenskými důsledky, které nelze (přiměřeně) zpracovat v systému průmyslové společnosti, a to pomocí jejích institucionalizovaných měřítek.56 Ke stejnému závěru dospívá i Antony Giddens, který ukazuje, že neexistuje stabilní sociální svět, který bychom poznávali, ale že poznávání tohoto světa přispívá k jeho nestálému či proměnlivému charakteru.57 Tedy reflexe procesu postmodernizace ovlivňuje další podobu tohoto procesu a způsobuje jeho akceleraci. Tyto sociální procesy, promítající se i do právní oblasti, nelze přehlédnout ani ve středoevropském rámci. Znamenají nutně i změnu pohledu na sociální realitu a na způsob její interpretace − uplatnění nového výkladového paradigmatu. Změna interpretace sociální reality spočívá v důrazu nikoliv na paradigma funkcionalistické (postmoderna se projevuje spíše kritikou funkcionalismu), ale zejména konfliktualistické a interpretativní paradigma. Postmoderna upouští od osvícenské představy pokroku a optimismu a zpochybňuje osvícenský racionalismus.58 Postmodernita tak představuje určitou etapu vývoje jedinců a společenských vztahů, kdy trvalým atributem „postmoderního“ životního stylu se zdá být rozrůzněnost, nespojitost a nekonsekventnost jednání a fragmentarizace a epizodičnost různých sfér lidských činností.59 Život přestává být „poutí“, po které jedinec postupuje spojitě a konsekventně k jednou zvolenému cíli a k nalezení své identity. Přitom dochází k absenci sociálních struktur, které by dlouhodobě určovaly rámec toho, co je možné, a rozplývají se i hranice jednání určující, s čím jedinec může počítat, což se týká zejména časového rámce. Život tak nabývá podobu epizodnosti a prozatímnosti. O to obtížnější je tato situaci pro jedince, který se v takovéto postmoderní situaci má orientovat. Bauman to vystihuje konstatováním, že Weberův model moderního člověka jako poutníka životem, kdy soulad prostředků a cílů byl předem zaručen a poutníku nezbývalo už nic jiného, než se vydat za svým posláním a pečlivě a střízlivě (racionálně) vybírat cestu co nejkratší a co nejjistější, už nefunguje.60 Prototyp smyslu- 56 BECK, U. Vynalézání politiky: K teorii reflexivní modernizace. Přel. Břetislav Horyna. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. S. 38. 57 GIDDENS, A. Důsledky modernity. Přel. Karel Müller. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. S. 45. 58 GRENZ, S. J. Úvod do postmodernismu. Praha: Návrat domů, 1997. S. 15 an. 59 BAUMAN, Z. Úvahy o postmoderní době. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. S. 25 an. 60 Tamtéž, s. 30 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 31 plné životní strategie se tak v pozdně moderní společnosti vytrácí, což se odráží i ve fungování práva. Situaci jedince v pozdně moderní společnosti, v níž narůstá jeho orientační nejistota a v níž se jeho jednání pohybuje v neurčitě definovaném sociálním světě s měnící se rolí práva, vhodně vystihl v řadě svých prací německý právník a sociolog Niklas Luhmann.61 Dnešní společnost se podle Luhmanna vyznačuje narůstáním komplexity, tj. její složitosti a mnohotvárnosti. Jakkoliv je vnější svět postaven obsahově-významově a je dán fyzicky objektivně, netvoří pro všechny jedince stejnou realitu. Svět je takový, jaký smysl je mu jedincem připisován. Aby se takový nepřehledný komplexní svět stal přehledným, musí jedinec provádět neustálý výběr mezi variantami a tím redukovat komplexitu. S růstem komplexity a složitosti voleb roste riziko zklamání. Tuto pravděpodobnost zklamání Luhmann nazývá kontingencí. S výběrem variant jedinec spojuje očekávání (např. jak se druhý zachová). Tato očekávání se ale často zdvojují v podobě očekávání očekávání (reaguji nejen na situaci, ale i na očekávání alter ego) a zdvojuje se i kontingence. Luhmann při výkladu složitosti jednání v postmoderní situaci přidává další a další prvky. Pro nás jsou ale důležité závěry, které učinil, pokud jde o roli práva. Právo za této situace představuje pomocný mechanismus selekce možných variant výběru a poskytuje kompenzaci určitých zklamání. Je tak zárukou určité společenské stability. Účelem právní regulace přestávají být objektivní sociální cíle a stává se jím chování samotné, a to v kondicionální podobě stanovící důsledky chování z hlediska práva. Změna společností ve společnosti pozdně moderní a změny výkladového paradigmatu se nutně musí odrazit i ve změně pohledu na podobu, příčiny, souvislosti a způsoby řešení sociálních problémů, včetně implementace právních nástrojů. Postmoderní situace vede nutně i u nás k rostoucí segmentaci a specifické pluralizaci způsobů myšlení, cítění a jednání. S kvantitativními nárůsty plurality se mění i její kvalitativní stránka, kdy extenzivnost se spojuje i s intenzifikací. Tedy s rostoucím počtem systémů pravidel a jejich smyslu a hodnotících řádů se nutně zvyšuje orientační nejistota aktérů jednání. Nic už neplatí jako samozřejmé, všechno lze posuzovat z rozdílných perspektiv. Nelze přehlédnout ani celkové makrosociální a politické implikace postmoderní situace. Projevují se v potenciálně možné tendenci k respektování a legitimnosti každého, byť odchylného názoru a zdůraz- 61 Viz k tomu např. jeho obsáhlá práce LUHMANN, N. Sociální systém: Nárys obecné teorie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. Základní shrnutí uvedené Luhmannovy teorie předkládá SMAUS, G. Právo v teorii N. Luhmanna. In Hungr, P. Právní filozofie: Vybrané problémy pro IX. semestr. Brno: MU, 1993. S. 16−25. 32 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů ňování subjektivního práva (oprávnění) každého být jiný, odlišný. Roste důraz na přístupy kulturního pluralismu a odstranění jakékoliv diskriminace. Postmoderní doba tak s sebou přináší tendence k demokratickým přístupům, neboť i základem demokracie je předpoklad, že ve společnosti existují rozdílné, stejně legitimní, ale přitom v konečném výsledku nesjednotitelné názory, nároky, přístupy. Demokracie se tak může plně prosadit právě v podmínkách světa postmoderny, na druhé straně postmoderní situace se může úspěšně vyvíjet jen v demokratických podmínkách, tedy nikoliv v autoritativních či totalitárních politických systémech. 2.1.4 PRÁVO V POZDNĚ MODERNÍ SPOLEČNOSTI Společnost, právo, ale i modely lidského jednání se od dob klasiků právní sociologie Eugena Ehrlicha a Roscoe Pounda změnily. Pozdně moderní západní společnost se stává stále méně homogenní a monolitní, a to nejen rostoucí etnickou, národnostní, náboženskou a kulturní diferenciací, ale i postupující ideovou rozrůzněností. Této postupně narůstající tendence k pluralizaci a heterogennosti si povšiml již Max Weber, když mluvil obrazně o „polyteismu hodnot“,62 tedy o jejich „mnohobožství“, a předjímal tak fakt, že jsme dnes konfrontováni s celou řadou podstatně odlišných hodnotových řádů, sociálních projektů, idejí i funkčních systémů společnosti, včetně systémů normativních, z nichž žádný nelze opomíjet a všechny se zdají mít stejnou závaznost. Fragmentarizace, segmentace, partikularizace, privatizace a deregulace těchto funkčních systémů společnosti znesnadňuje jejich vzájemnou sociální interakci a kooperaci, což se týká zejména normativních řádů, včetně práva. Pozdně moderní společnost tak lze podle Wolfganga Welsche chápat jako pluralitu myšlení, způsobů jednání, hodnotových systémů, orientací, racionalit, kdy jádro postmoderních koncepcí spočívá v tom, že jsme konfrontováni s rostoucím množstvím různých životních forem, koncepcí vědění a způsobů orientace, že si uvědomujeme legitimní charakter a nepopiratelnost této plurality, a že tuto mnohost stále častěji uznáváme a oceňujeme.63 Stále častěji se dostáváme do situace, kdy na každou otázku existuje několik rovnoprávných odpovědí, z nichž každá má svou přijatelnost a legitimitu. V důsledku rostoucí ideová plurality společnosti, zejména v oblasti sociálních hodnot, norem, idejí a sociálních projektů, vykazuje právní oblast, stejně jako i jiné sociální subsystémy (oblast politiky, ekonomiky, vědy a další) tendenci se uzavírat 62 WEBER, M. Zwischen zwei Gesetzen. Tübingen: Universitas Verlag, 1980. S. 145. 63 WELSCH, W. Postmoderna. Pluralita jako etická a politická hodnota. Praha: KLP, 1993. S. 8, 21. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 33 a vytvářet se v podobě uzavřeného systému (jako Luhmannovský autopoietický systém), vyznačujícího se procesem sebevytváření, autoreprodukce a autoreference. Stále méně se tak projevuje jeho reciproční interakce se sociální realitou, právo se jí uzavírá a žije svým vlastním životem. V pozdně moderní společnosti se především mění role práva a jeho sociální funkce. Modernita určila právu jeho základní funkce, mezi nimiž významné místo zaujímá řešení konfliktů ve společenských vztazích, přenos kulturních vzorců chování a hodnot a usnadnění (umožnění) kooperativního jednání. Právo je tak v moderní společnosti v podstatě specifickou technikou sociální organizace.64 Osvícený prvorepublikový právník Emanuel Chalupný v tomto směru výstižně vymezil právo jako „výtvor civilizace, jenž praktického účelu, totiž upevnění mnohotvárného tohoto celku hledí dosíci schematickou objektivací ryze kulturní“65 a mezi základní znaky moderního práva řadí racionálnost. Výše uvedené funkce práva a jeho znaky však postmoderna zpochybňuje. Lze zde připomenout zejména ztrátu víry v ideu pokroku a racionalitu, relativizaci pravdy, která se váže na určitá pravidla, mezi nimiž si můžeme volit, nebo uznávání více možností řešení, která jsou stejně vhodná a adekvátní. Za situace narůstající ideové pluralizace společnosti znásobené postupující etnickou, náboženskou, národnostní, kulturní a obecně sociální diferencovaností společnosti, kdy přestávají efektivně působit neformální funkční systémy společnosti, není dost dobře možné integrovat sociální život jiným způsobem než prostřednictvím právního řádu. Právo se tak v pozdně moderní společnosti postupně stává jediným normativním systémem se všeobecnou závazností, a to nejen na úrovni jednotlivých společností a států, ale i na úrovni nadnárodní (evropské a mezinárodní právo). Jsme svědky kladení rostoucích požadavků na právo a s ním spojovaných očekávání, a to jak ze strany společnosti, tak i státu. Právo stále více nahrazuje neformální společenské mechanismy řešení sporů a rostoucí počet společenských konfliktů se dříve nebo později přenáší do právní oblasti. To, co dříve bez větších problémů byl schopen řešit místní farář, starosta nebo kantor, je nyní postupováno k rozhodnutí soudním institucím. V multikulturních západních společnostech je navíc na právo stále častěji kladen obtížně realizovatelný požadavek respektování určitých hodnotových a norma- 64 Srov. KELSEN, H. General Theory of Law and State. New York: Russell and Russell, 1961. S. 5. 65 CHALUPNÝ, E. Sociologie a filozofie práva a mravnosti. Praha: Bursík a Kohout, 1929. S. 147. 34 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů tivních principů a nároků jednotlivých kultur a etnik a zohlednění jejich verze spravedlnosti. Určitým východiskem je hledání minimálního společného hodnotového konsensu, jímž je především koncept základních lidských práv a svobod. Ve značně pluralitní společnosti jde však o příliš úzkou konsensuální základnu, kterou je třeba rozšiřovat hledáním společného diskursu např. debatami o vhodnosti určité právní úpravy. Právo se tak stává normativním systémem, který má zajistit minimální integritu sociálního chování, a to integritu vztaženou: • k šíři aktivit jednotlivého sociálního subjektu, • k vytvoření hodnotového a normativního rámce právního řádu. Právo se tak stává nejvýznamnějším prostředkem stabilizace společenských vztahů, jenž vnáší do společnosti řád a snižuje míru společenské entropie. Toto nadužívání právních forem při prosazování hodnot a zájmů se stává součástí postmodernity sociálního života. Je to vlastně určité východisko ze situace, kdy se nenabízejí jiné možné cesty. Právo ale nemůže dost dobře substituovat sféru morální, politické či obecně lidské odpovědnosti a kultury a nemůže ani kasuistiky pamatovat na všechny budoucí společenské situace a konflikty vytvářením detailního a všeobjímajícího světa právních zákazů a příkazů.66 Je konec konců prostředkem nastupujícím ex post, řeší až následky sociálního jednání. Nemůže nikdy dostatečně zastoupit preventivní a motivační funkci ostatních ustupujících funkčních systémů společnosti. Tím jsou dány i jeho zásadní limity a meze. 2.1.5 POSTMODERNA V DEKONSTRUKCI PRÁVA S postmodernou je spojována dekonstrukce − termín, který vzbuzuje určité obavy z destrukce, rozbití či zničení. Tak ale nebyl tento termín při jeho zavedení do postmodernistických úvah Jacquesem Derridou chápán.67 Derrida jím označuje způsob čtení textů a jiných smysluplných objektů, jehož výsledkem má být rozebrání nebo odkrytí často skrytých organizačních principů nebo metafyzických předpokladů, jež danému objektu dodávají zdání jednoty, přirozenosti a samozřej- mosti.68 66 Zde stojí za připomenutí poučný výrok římského historika Tacita: „V nejzkaženějším státě je nejvíce zákonů“. 67 Viz k tomu HARRINGTON, A. Glosář. In Harrington, A. et al. Moderní sociální teorie: Základní témata a myšlenkové proudy. Přel. Hana Loupová. Praha: Portál, 2006. S. 418. 68 Nejde o metodu, ale spíše o způsob, kterým lze odhalit vytvořené podmínky a meze okolního světa, jež jsou chápané jako pevně dané. Dekonstrukce se soustředí na jazyk a může Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 35 Brendan Edgeworth nachází dvě obecné ideje vyplývající z Derridových úvah.69 Jednak je to zaměření pozornosti na poststrukturalistickou techniku dekonstrukce těžko postižitelné podstaty lingvistických významů při interpretaci v právní praxi a za druhé na otázky právní analýzy etických a politických idejí. Tyto úvahy se do oblasti postmoderny promítají v podobě rozebrání a odkrytí jádra, organizačních principů, předpokladů apod. daných problémů. Eduard Bárány dospívá v souvislosti s dekonstrukcí systému platného práva k momentům, které představují až popření jednoty platného práva. Tyto momenty shledává Bárány v koncepcích právního pluralismu. Postmoderní doba s viditelným, a tím už i citelným pluralismem, proměnlivostí, nekompatibilitou zájmů, hodnot, ideologií, normativních systémů atd., existujících a působících ve společnosti, se v redukované podobě promítá i do právního systému, který tak mnoho ztrácí ze své obsahové a částečně i formální jednoty.70 Martin Škop poukazuje v souvislostí s postmoderní dekonstrukcí práva na postmoderní paradox: na jedné straně postmoderna volá po dekonstrukci, či odhalení všech dominancí, ale současně se zde zjišťuje, že právo již začíná postrádat onu symbolickou sílu, která přímo k dekonstrukci svádí.71 Škopovi je ztráta oné symbolické síly práva právě projevem dekonstrukce právního řádu ve smyslu charakteristiky existujícího stavu bez hodnotícího soudu, zda jde o stav pozitivní nebo negativní. Holländer v souvislosti s legislativním úprkem práva připomíná průvodní jev této dekonstrukce − nemožnost uplatnění pořádacích hledisek tohoto prostého informačního zahlcení, kdy pravidlem se stává přijímání nepřímých novel ve formě tzv. přílepků.72 Důsledkem je rezignace spjatá často s cynismem právní praxe. Častá změna právních předpisů vede nejen ke ztrátě schopnosti se v právu orientovat, ale i k tendenci ke stále konkrétnější úpravě, jež navozuje na druhé nám pomoci odhalit, kam můžeme posunout hranice textu. Viz ŠKOP, M. Postmoderní výzvy právu. In Jermanová, H., Masopust, Z. (eds.). Metamorfózy práva ve střední Evropě. Praha: Ústav státu a práva, 2008. S. 31 an. 69 EDGEWORTH, B. Law, modernity, Postmodernity: Legal Change in the Contracting State. Hampshire: Ashgate, 2003. S. 223 an. 70 Mnohé z toho, co bývá kritizováno jako profesionální selhání tvůrců a aplikátorů práva, je tak ve skutečnosti projevem postmoderní nejednotnosti právního systému a procesů jeho tvorby a aplikace. Srov. k tomu BÁRÁNY, E. Pojmy dobrého práva. Žilina: EUROKODEX, 2007. S. 20 an. 71 Škop ale shledává, že ve skutečnosti se o paradox nejedná, neboť postmoderna začíná hrát svou roli ve chvíli, kdy se jedná o skryté působení suveréna. Viz k tomu podrobně ŠKOP, M. Postmoderní výzvy právu. In Jermanová, H., Masopust, Z. (eds.). Metamorfózy práva ve střední Evropě. Praha: Ústav státu a práva, 2008. S. 35. 72 HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Plzeň, Aleš Čeněk, 2006. S. 90. 36 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů straně potřebu podrobné úpravy i dalších případů, které nelze pod již značně kasuistickou úpravu podřadit. Je to ale i projev narůstající tendence právního řádu k již zmíněné autopoietičnosti práva, jež se stává autoreferenčním a sebeorganizujícím se uzavřeným systémem. Projevem autopoiesis práva je i fakt, že adresáti práva přestávají být pro normotvůrce podstatní. František Cvrček to dokládá na empirických datech častosti novelizací základních kodexů do roku 1989 a od roku 1990 do roku 2008 a na počtu vydaných úplných znění těchto velkých kodexů − viz tabulka č. 1.73 Tabulka 1: Častost novelizace velkých kodexů a vydávaní úplných znění Kodex Novelizace do r. 89 Novelizace od r. 90 Úplné znění od r. 90 Ø roč. novelizace po roce 90 Trestní zákon (z. č. 140/1961 Sb.) 9 54 4 3,4 Trestní řád (z. č. 141/1961 Sb.) 6 40 2 2,5 Občanský zákoník (z. č. 40/1964 Sb.) 6 37 1 2,3 Obč. soudní řád (z. č. 99/1963 Sb.) 5 68 4 4,3 Zákoník práce (z. č. 65/1965 Sb.) 12 33 4 2 Obchodní zákoník (z. č. 513/1991 Sb.) - 42 1 3 Zdroj: František Cvrček, 2008, s. 52. Velké kodexy byly po roce 1990 v průměru novelizovány dvakrát až pětkrát do roka. Cvrček v této souvislosti ukazuje, že při této proměnlivosti právního řádu není plněna povinnost předsedy vlády České republiky vydávat úplná znění, a to v rozsahu 90 až 100%, což svědčí o jistém opovrhování adresáty práva. Z dalších 73 Vycházeje z platného stavu, který vzniká odečtením zrušených předpisů a přičtením nově vydaných předpisů v daném roce k platnému stavu roku předešlého má však celkově český právní řád jen mírné přírůstky, které v daném roce nepřekračují 1,5%. Viz k tomu podrobně CVRČEK, F. Metamorfózy českého právního řádu z hlediska kvantitativního: Fakta a spekulace. In Jermanová, H., Masopust, Z. (eds.). Metamorfózy práva ve střední Evropě. Praha: Ústav státu a práva, 2008. S. 50 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 37 empirických dat pak lze dovodit i některé další závěry k legislativní činnosti po roce 1990. Oproti první republice a i oproti období po roce 1948 se po roce 1990 přijímá nejen více zákonů, ale tyto zákony mají i více paragrafů a především jsou dlouhé.74 Důvodem akcelerace legislativní činnosti není jen aproximace evropského práva, ale podle Holländera je to zejména přetrvávající legislativní optimismus, naivní představa, že každý společenský problém lze vyřešit přijetím právního předpisu. Přitom často nízká kvalita přijímaných legislativních textů, představujících v řadě případů nevydařené překlady zahraničních předloh nebo důsledek i politického lobbismu, vyvolává zděšené reakce praktického života.75 Zajímavé srovnání provedl v tomto směru František Novák pokud jde o produkci primárních a sekundárních předpisů. Za dvě zvolená čtrnáctiletá období, a to let 1993−2006 (po vzniku České republiky) a let 1960−1973 (období relativně demokratického vývoje) porovnal koeficienty váhy zákona jako podíl zákonů na všech normativních právních aktech a tento koeficient sledoval i za zvolené roky 1965, 2004 a 2006, jak uvádí tabulka č. 2.76 74 Tamtéž s. 53−54. Zjevná tendence k prodlužování zákonů svědčí o neschopnosti formulovat krátký jasný text, což může být příznakem nízké úrovně zobecnění, kasuističnosti přístupu a nejasnosti koncepce. Takto vytvářené zákony se pak musí vzápětí novelizovat. 75 HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Plzeň, Aleš Čeněk, 2006. S. 89−90. 76 Koeficienty váhy zákona v tabulce představují vypočítaný poměr počtu zákonů vůči všem ve Sbírce zákonů publikovaným normativním právním aktům (NPA), resp. počtu tzv. „primárních právních předpisů“ vůči všem publikovaným legislativním dokumentům. Viz NOVÁK, F. O možnosti kvantitativní deskripce vývoje legislativy ČR. In Gerloch, A., Kysela, J. (eds.). Tvorba práva v České republice po vstupu do Evropské unie. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2007. S. 84. 38 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Tabulka 2: Koeficient váhy zákona v % Období 1960−1973 1993−2006 1965 2004 2006 Počet zákonů 279 1305 23 150 134 Počet primár. NPA 302 1317 23 152 134 Počet všech NPA 1113 3210 99 535 443 Koeficient v % 25,1% 27,1% 40,6% 41,0% 23,2% 23,2% 28,0% 28,4% 30,2% 30,2% Zdroj: František Novák, 2007, s. 84. Z uvedeného porovnání vyplývá, že v období po roce 1989 (resp. 1993) podstatně vzrostla produkce obecných legislativních dokumentů publikovaných ve Sbírce zákonů, a to řádově pětkrát. V rámci této vyšší legislativní činnosti se ale na druhé straně zvýšil podíl zákonů, resp. primárních normativních právních aktů na celkové produkci obecných legislativních dokumentů publikovaných ve Sbírce zákonů, což lze považovat za příznivý moment. K obdobnému závěru dospěl při komparaci produkce primárních a sekundárních předpisů po roce 1990 i František Cvrček. Počet sekundárních předpisů od roku 1993 narůstal na úroveň v roce 2006 mírně přes dvojnásobek primárních předpisů. Podíl primárních a sekundárních předpisů přitom zřejmě souvisí s aktuální politickou situací − s pozicí vlády v parlamentu. Pokud je tato pozice slabá, prosazuje vláda své představy prostřednictvím sekundárních právních předpisů.77 Shora nastíněný kritický stav právního řádu se nicméně nezdá být přímo svázán s aktuální politickou reprezentací, ale spíše je dán významem a rolí práva v nastupující pozdně moderní společnosti. 77 CVRČEK, F. Metamorfózy českého právního řádu z hlediska kvantitativního: Fakta a spekulace. In Jermanová, H., Masopust, Z. (eds.). Metamorfózy práva ve střední Evropě. Praha: Ústav státu a práva, 2008. S. 54 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 39 2.1.6 PRÁVO A POSTMODERNÍ VÝKLADOVÉ PARADIGMA Postmoderní výkladové paradigma je nejen výrazem postmoderního vidění světa, ale i odrazem měnící se sociální reality. Změnu právního paradigmatu v jednotlivých vývojových etapách společnosti: tj. v období předmoderní (tradiční) společnosti, v období liberální modernity, welfare modernity (nástup sociálního státu) a v období postmodernity v jednotlivých sférách práva, státu a společnosti výstižně vyjadřuje Brendan Edgeworth v následující tabulce č. 3.78 Tabulka 3: Paradigmata práva Předmoderní (tradiční) Liberální modernita Welfare modernita Postmodernita Struktura společnosti Stratifikační diferenciace Funkční diferenciace Organizovaná diferenciace Dezorganizovaná hyper-/de- diferenciace Forma státu Represivní, disagregovaný Liberální stát, právní stát nebo demokratický stát Expandující sociální stát Smluvní Sociální stát Zdroje práva Tradice, obyčeje, náboženství Národní suverenita Intervencionistická národní suverenita Supranacionální, národní, lokální Právní systém Necentrální, difúzní Monocentrický Vysoce monocentrický Polycentrický Právní subjekt Partikularizovaný Abstraktní Materializovaný, založený na právech Komplexní, dematerializovaný, založený na zájmech Občanství − Občanské nebo politické Sociální Podmíněné, supranacionální Forma regulace Tradiční, náboženská, veřejností Volný trh Regulace nařízeními a pokyny, nacionalizace Deregulace, spoluregulace, privatizace 78 Viz EDGEWORTH, B. Law, modernity, Postmodernity: Legal Change in the Contracting State. Hampshire: Ashgate, 2003. S. 200. 40 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Racionalita práva Tradiční, obyčejová Formální, racionální Účelová, věcná, politicky určovaná Manažerská, polyfonická, hybridní Ideál spra- vedlnosti Tradice, obyčej Formálnost Redistributivní, materiální Lidská práva Temporalita práva Retrospektivní Fragmentální oddělením od moci Prospektivní Akcelerující Dominantní právní filosofie Přirozené právo Právní pozitivismus Mírný pozitivismus, právní realismus Lidská práva, normativní právní pluralismus Zdroj: Brendan Edgeworth, 2003, s. 200. Pro jurisprudenci má zásadní význam fakt, že postmoderna relativizuje poznání světa, jak ho chápala osvícenská filozofie a posléze celá moderní doba. Postmodernismus relativizuje možnost objektivního pohledu na svět a poznání pravdy. V procesu poznání nejde o získání objektivních poznatků, ale pouze o subjektivní výklad skutečnosti, který není možno srovnávat s objektivní realitou. Povaha skutečnosti proto není objektivní, poznatelná racionálními metodami, ale je relativní, neurčitá a závislá na aktivitě pozorovatele. Jean-Francois Lyotard poukazuje v tomto ohledu na ztrátu legitimity vědy, kdy legitimizace prostřednictvím performativity vyrůstá z krize vědeckého poznání.79 Ve vědění převažuje narativní forma, která umožňuje pluralitu řečových her.80 Podle Michela Foucaulta věda tedy nemůže být neutrální a jejím úkolem může být jen vysvětlování systémů lidského myšlení. Richard Rorty odkládá klasické pojetí pravdy a tvrdí, že bychom měli zanechat hledání pravdy a spokojit se s výkladem.81 Objektivistický pohled na svět nahradila postmoderna zdůrazněním aktivity subjektů organizovaných v určitém lidském společenství. Pravda tak není určována shodou skutkových tvrzení s objektivní realitou, ale připouští se pouze existence různých subjektivních názorů a hledisek, jež lze navzájem v diskusi konfrontovat, ale nelze z nich usuzovat na existenci vnějšího světa. Všechno poznání tak postmodernismus považuje za historicky a kulturně podmíněné, neúplné a relativní. 79 LYOTARD, J-F. O postmodernismu. Přel. Jiří Pechar. Praha: Filosofia, 1993. S. 148 an. 80 Viz k tomu výklad ŠKOP, M. Právo v postmoderní situaci. Brno: MU, 2008. S. 61 an. 81 RORTY, R. Philosophy and the Mirror of Nature. Princeton: University of Princeton Press, 1979. S. 393. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 41 Podle postmodernistů proto také hodnoty nemohou být odvozovány od poznatků o vnějším světě, neboť jsou závislé pouze na vůli člověka. Cílem filosofie postmodernismu proto není nalézání objektivní pravdy, ale pokračování diskuse o rozdílných názorech a výkladech. S důsledky těchto postmoderních přístupů v oblasti poznání se snaží kriticky vyrovnat Josef Macur poukázáním na jejich souvztažnost k problematice právní, zejména pak k teorii civilního procesu.82 Macur velmi zřetelně ukazuje, jak je civilní proces, zvláště pak jeho základní zásady (dispoziční a projednací), konstrukce skutkového stavu a koncepty pravdy, v posledních desetiletích nutně konfrontován s postmoderními přístupy, které nelze ignorovat či přehlížet. Odmítá však názory postmodernistů o naprostém gnozeologickém relativismu a subjektivnosti výsledků kognitivní činnosti. I když je poznávací činnost člověka stále složitější a je spojena s jeho vysokou aktivitou, jejím výsledkem je získávání objektivních informací o vnější skutečnosti. Bez uznání existence vnější objektivní skutečnosti, která je v podstatě nezávislá na subjektu (oproti postmodernistickým názorům je třeba diferencovat, tak jak to zdůrazňoval i František Weyr, mezi poznávajícím subjektem a poznávaným objektem, což je nezbytným předpokladem kritického lidského myšlení), by jakékoliv poznání bylo neuskutečnitelné, včetně zjištění skutkového stavu v civilním procesu. Poznání pravdivosti skutkových tvrzení stran by bylo nemožné a soudní rozhodnutí by představovalo ryze mocenský akt a nemohlo by být racionálně podloženo přesvědčivými argumenty.83 Macur tak vhodně ukázal postmodernistické pojetí poznání v jeho praktických důsledcích. Při důsledném postmodernistickém pojetí by totiž bylo nutno konstatovat, že každá procesní strana má svoji pravdu, a v souladu s relativistickým pojetím by nebylo možno objektivně zjistit, zda pravda jedné strany je lepší nebo horší než pravda druhé strany. Každá procesní strana by předkládala svůj příběh, který lze různě „dekonstruovat“, a i soudce by mohl mít „svoji pravdu“ a svůj „příběh“. 2.2 VÝZVY POSTMODERNY PRÁVU Přes některá tvrzení, že se stále ještě pohybujeme ve společnosti moderní,84 lze nicméně přijmout předpoklad, že současnou realitu sociálního života vyznačuje 82 MACUR, J. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení. Brno: MU, 2001. S. 51. 83 Tamtéž, s. 58. 84 MARŠÁLEK, P. Právo a společnost. Praha: Auditorium, 2008. S. 222. 42 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů řadu prvků pozdně moderní společnosti a nastartovaný proces postmodernizace. Postmodernismus jako myšlenkové hnutí a postmodernu jako jeho prolnutí do sociálních reálií procesu postmodernizace můžeme souhrnně charakterizovat zejména těmito znaky:85 − odmítání univerzálních hodnot, velkých historických vyprávění, pevných základů lidské existence a možnosti objektivního vědění, − skepse vůči pravdě, jednotě a pokroku, − tíhnutí ke kulturnímu relativismu, − oslava plurality, nespojitosti a nesourodosti. Výzvy postmoderny právu lze rozdělit na výzvy vycházející z postmoderních úvah a na výzvy postmoderny jako určitého stavu sociální reality, která svým charakterem představuje postmoderní situaci. Se změnami sociální reality prochází změnami i celá právní oblast. Řada těchto změn, kterým budou věnovány samostatně následující kapitoly, je rovněž projevem procesu globalizace a evropeizace práva. Martin Ehl86 si v této souvislosti položil koncepční otázku, zda sama globalizace není postmoderním fenoménem, a dospívá k závěru, že jím spíše není. I když globalizace a postmoderna jsou projevem překročení hranice modernity, představuje globalizace oproti postmoderně spíše návrat k univerzálnosti Západu.87 Globalizaci lze v tomto směru chápat jako další fázi vývoje navazujícího na průmyslové revoluce, na druhé straně je však globalizace stimulována postmodernitou.88 Taktéž si můžeme položit analogicky otázku, zda evropská integrace je postmoderním fenoménem. Jestliže se modernita formuje na základu moderních národních států pod vládou rozumu, pak postmodernita přináší pluralitu, neurčitost, proměnlivost, relativizaci. Evropská integrace je projektem modernity, je ale i provokována postmodernitou a některé její projevy lze označit za postmoderní. Jiří Boguszak za postmoderní v souvislosti s Evropskou unií označuje významné elementy v evropském federalismu, které byly uplatněny v návrhu smlouvy o Ústavě 85 Viz vymezení EAGLETON, T. After Theory. New York: Basic Books. S. 13. 86 EHL, M. Globalizace pro a proti. Praha: Academia, 2001. S. 15. 87 Srov. GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999. S. 82 an. 88 Zygmunt Bauman v tomto směru v určité analogii poznamenává, že modernita se kdysi pokládala za univerzální civilizaci, dnes se však o ní mluví jako o civilizaci globální. Globálnost, říká Bauman, však znamená pouze to, že se všichni mohou stravovat u McDonalda a dívat se na nejnovější seriál. Univerzálnost byla výzvou nedokonalému světu a pyšným projektem. Viz BAUMAN, Z. Úvahy o postmoderní době. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. S. 134. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 43 pro Evropu.89 Má přitom na mysli zejména to, že EU konstruuje tyto federativní prvky způsobem značně odlišným od tradičního způsobu, jímž jsou uvedené vztahy konstituovány v existujících federacích v Evropě a Americe – a to do té míry, že tento způsob můžeme označit za postmoderní. Všeobecná pluralita hodnot, idejí, názorů, postojů, přístupů, ale i rychlá proměnlivost společenských vztahů, jejich relativnost a neurčitost a narůstající diversita společnosti, staví právo v procesu postmodernizace do rozporné situace. Ve stavu, kdy se společnost stává partikulární a proměnlivá, může právo buď reflektovat tento stav a stane se také partikulárním a proměnlivým nebo si zachová obecnost a bude ve společnosti stále více irelevantní, neboť bude upravovat v jednání lidí to nepodstatné, to okrajové.90 Buď tedy bude právo odpovídat postmoderní sociální situaci nebo si zachová stabilitu a relativní vnitřní logickou konzistenci. I zde je příčina napětí mezi tendencí ke stále kazuističtější úpravě a na druhé straně volání po obecnější (abstraktnější) právní úpravě, ale i napětí mezi právem jako otevřeným systémem a právem jako systémem autopoietickým. Dostáváme se zde znovu k již zmíněné otázce otevřenosti či uzavřenosti systému práva, kterou je třeba chápat spíše v poloze míry − zda jde více o otevřený nebo více o uzavřený systém, než v poloze dilematu. Je to i otázka ideové koncepce. Jestliže Weinbergerův normativní institucionalismus charakterizuje instituce jejich vztahem k lidskému chování a právo považuje za společenskou instituci, pak vychází z otevřenosti systému práva a konstatuje, že společenské bytí norem je třeba chápat jako sociologickou skutečnost a funkcionální spjatost normy se společenskými procesy a zařízeními se mu zdá být kritériem pro určení platnosti společenských norem.91 Stejně tak i další představitel institucionální teorie práva Neil MacCormick si odpovídá na otázku co je právo konstatováním, že je to institucionální normativní řád a chápe právo jako institucionální fakt vycházející z procesu institucionalizace lidského chování.92 Pluralizující se pozdně moderní společnost bývá však charakterizována klesajícím vlivem institucí, či přímo krizí institucí. Vznikající formy sociálního života a sociální organizace se často odlišují od forem, které jsou podporovány institucemi modernity. Postmodernita ale nepřináší nové sociální instituce, které by poskytovaly institucionalizované způsoby řešení určitých problémů nebo uspokojování potřeb opakujících se u velkého počtu případů. 89 BOGUSZAK, J. Právo a postmoderní situace. Právník, 2005, roč. 144, č. 11, s. 1205. 90 BÁRÁNY, E. Moc a právo. Bratislava: Veda, 1997. S. 160. 91 WEINBERGER, O. Inštitucionalizmus: Nová teória konania, práva a demokracie. Bratislava: Archa, 1995. S. 15. 92 MACCORMICK, N. Institutions of Law: An Essay in Legal Theory. Oxford: Oxford University Press, 2007. S. 57. 44 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Zvyšuje se tak neurčitost lidského chování a sociálních vztahů. Instituce, včetně státu, jsou navíc postaveny na sociálních normách, a to zejména normách právních. O co se však mají sociální instituce opřít při pluralizaci sociálních norem a projevující se nekonzistenci právního řádu. Nezbývá než se opírat o zavedené právní vztahy představující Ehrlichovo živé právo? Právě z těchto sociálních reálií postmoderny vyrůstá Luhmannův koncept autopoietického systému práva jako reakce na rozpad univerzálního řádu hodnot, kdy na místo integrity a stability vystupují do popředí partikulárnost, diferencovanost a temporalita všech oblastí života západní společnosti. Východisko z této nekonzistentní situace spatřuje výstižně Bárány93 v posílení mocenského charakteru práva, jež je na jedné straně odkázáno na sankcionování státní mocí a zároveň na druhé straně je významným zdrojem a nástrojem veřejné moci, zejména státu. V pluralitě idejí, hodnot a norem pozdně moderní společnosti to musí být objektivní právo, které musí poskytovat ochranu základnímu okruhu sociálních hodnot, norem a idejí tak, aby se společnost nerozplynula v entropii. Zároveň jenom silné objektivní právo, a tedy nutně i silný stát, může garantovat trvání této ideové plurality pozdně moderní společnosti poskytující toleranci a multiplicitu pod ochranou práva. Jen demokratický stát a demokratický právní řád mohou poskytnout garanci, aby se tato ideová pluralita nezvrátila k uniformizačním a autoritativním formám společenského života. Tato rizika pozdně moderní společnosti si velmi přesně uvědomuje a pojmenovává Antony Giddens. Postmodernita není představována jedinou civilizací, ale je těsně navázána na celý proces globalizace a ustupující nadvládu Západu. Jejími nejnápadnějšími rysy jsou pro Giddense rozklad evolucionismu, ústup teleologie dějin, uznání důkladné a konstitutivní reflexivity a vytrácení se privilegované pozice Západu.94 Tím, co je však třeba vzít především v úvah, jsou postmodernitou nesená rizika. Z nich nás bude zajímat vedle obecnějších problémů ohrožení možným nukleárním konfliktem, selháním mechanismů ekonomického růstu a ekologických katastrof zejména právě nebezpečí růstu totalitní moci. 2.2.1 POSTMODERNA A PRÁVEM CHRÁNĚNÉ HODNOTY Ideová pluralita pozdně moderní společnosti nemůže být bezbřehá. Podstatnou je v posledních několika letech narůstající kritika multikulturalistického dis- 93 BÁRÁNY, E. Moc a právo. Bratislava: Veda, 1997. S. 161. 94 GIDDENS, A. Důsledky modernity. Přel. Karel Müller. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. S. 51 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 45 kursu. Multikulturalismus, který byl odpovědí na potřebu integrace etnicko-kulturních společenství, ale zároveň i zdůrazněním kulturních odlišností, vedl nepřímo k vyzvedávání těchto odlišností. V podmínkách narůstající migrace a narůstajících projevů selhávání kulturní a sociální integrace etnicko-kulturních společenství se však multikulturalismus se svojí optikou vidění reality vyčerpává. Nutně se objevuje otázka, kam až může jít míra těchto odlišností a je tolerance těchto odlišností neohraničená? Americký teoretik demokracie a ústavní právník italského původu Giovanni Sartori95 v tomto směru kritizuje multikulturalismus, který příliš zdůrazňuje kulturní rozdíly a produkuje tak odlišnost rozpadem pluralitní společnosti do podcelků uzavírajících se do homogenních komunit. Proti multikulturalismu Sartori vyzvedá pluralismus respektující odlišnosti, ale nečiní z nich oproti multikulturalismu prioritní hodnotu. Kulturní pluralismus, který tak má nově zajistit mezikulturní mír, musí být založen na ideálu otevřené liberální společnosti a na základních liberálních hodnotách svobody, rovnosti, demokracie a důstojnosti člověka. Stejně i Pavel Barša poukazuje na nezbytnost obratu v přístupu evropských států ve směru od multikulturní integrace skupin k občanské integraci jednotlivců,96 spočívající v požadavku na osvojení si jazyka, historie a politických institucí přijímající země jako prostředku akceptace liberálních hodnot svobody, rovnosti a demokracie. Opouštění multikulturalistického diskursu ale nic nemění na existenci nestátních právních systémů, zejména v případech, kdy se projevy kulturní identity dané společenské skupiny rozcházejí s hodnotami většinové společnosti (vražda ze cti, používání fyzických trestů, krevní msta, ženská obřízka apod.). Dilematická otázka, zda mocensky prosadit výlučnou univerzalitu platného práva s jeho rovností před zákonem (kritika postoje kulturního etnocentrismu) nebo jít cestou snah kulturního pluralismu o zachování kulturní odlišnosti a tedy kulturní identity daných společenství, zde zůstává stále otevřena s výchylkami administrativních a judiciálních rozhodnutí tím či oním směrem. Ulpívání na multikulturalistické kulturní svébytnosti by znamenalo návrat od univerzalistického a rovného práva postaveného na principu teritoriality k principu personality práva postavené na náboženské, etnické či jiné kulturní příslušnosti. Sartori97 k tomu zdůrazňuje, že liberálně − konstituční stát je povinován tolerancí, 95 Viz SARTORI, G. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci: Esej o multietnické společnosti. Praha: Dokořán, 2005. S. 39. 96 BARŠOVÁ, A., BARŠA, P. Přistěhovalectví a liberální stát. Brno: MU, 2005. S. 15, 182. 97 SARTORI, G. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci: Esej o multietnické společnosti. Praha: Dokořán, 2005. S. 59. 46 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů multikulturalisté však hovoří o toleranci málo nebo o ní nehovoří vůbec. Nerovný personální přístup je přijatelný jen v určitých mezích, jen do jisté míry, neboť pouze univerzálnost garantuje ochranu zákonem. Je tedy třeba zvažovat důvody a důsledky odchýlení se od rovného práva, zejména s ohledem na základní hodnoty demokratické pozdně moderní společnosti. Těmito hodnotami jsou, jak zdůrazňuje Francis Fukuyama ve své práci „Velký rozvrat“, především svoboda a rovnost. Podle Fukuyamy jde o to, zda budeme schopni uchránit existující společenský řád tak důležitý pro budoucnost liberální demokracie a její sociální kapitál jako soubor hodnot a norem, kterými se naše společenství řídí, a které nám umožňují spolupra- covat.98 2.2.2 POSTMODERNA V PRÁVNÍM VĚDOMÍ Mnohovrstevnatost práva přesahuje rámec práva jako normativního systému. Právo představuje především objektivní právo, ale nevyčerpává se výčtem pravidel nebo principů, ani soupisem činností státních úředníků a jejich pravomocemi nad našimi životy, jak zdůrazňuje Ronald Dworkin v jeho Říši práva.99 Život práva je významně určován zaujímanými právními postoji, tak jak to vidíme v projevech protestantského ducha práva. Pro Dworkina představuje právní postoj to konstruktivní, cíle, ducha interpretace, vyjádření toho, jak jsme zapojeni do společenství. Zaujímaný právní postoj tak vyjadřuje to, co vlastně pro nás právo představuje. Dworkin tím vystihl význam právního vědomí jako vědomí určitého řádu a vztah k tomuto řádu, uspořádání společnosti. Právní norma je vlastním pravidlem jednání, je to myšlenka nehmotného charakteru, která je zakotvena v materiální právním předpise. Pro polského právního filosofa Leona Petraźyckého je proto právo především psychickým jevem, neboť jediným reálným (působícím) právem je právo, jež existuje v psychice lidí. Právně relevantní jednání podle svobodné volby toho kterého člověka je ovlivněno jeho zážitkem pozitivního práva a intuitivním právem, působícím jako výsledek vnitřního přesvědčení práva.100 Toto intuitivní právo je autonomním právem tvořeným prožitky ovlivňovanými svědomím, hodnotovou orientací, empirickými poznatky i faktickými právními znalostmi individua. Intuitivních práv je proto podle Petraźyckého tolik, kolik je individuí. Adam 98 FUKUYAMA, F. Velký rozvrat. Lidská přirozenost a rekonstrukce společenského řádu. Praha: Academia, 2006. S. 22 an. 99 DWORKIN, R. Law ´s Empire. Oxford: Hart Publishing, 1998. S. 413. 100 Srov. k tomu podrobněji HUNGR, P. Leon Petraźycki. Časopis pro právní vědu a praxi, 2001, roč. 9, č. 4, s. 430 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 47 Podgórecki v tomto směru shledává, že právo je „psycho-sociálním jevem, sociálně koherentním vztahem mezi závazkem a nárokem vštípeným internalizací“.101 To platí tím spíše s akcentem postmoderny na interpretativní paradigma. Význam právního vědomí jako psychického projevu práva spočívá ve faktu, že právní vědomí tvoří zprostředkující článek mezi objektivním právem a právním chováním a jednáním − právo působí jen prostřednictvím právního vědomí jednot- livců.102 Právní vědomí jsou ale i jen představy o správném právu, které nemusí být podloženy žádnou faktickou právní znalostí, mohou být jen Petraźyckého intuitivním právem. Z pozitivněprávního pohledu nepředstavuje problematika právního vědomí zásadní problematiku, neboť právo (právní norma) stanoví adresátům norem nedvojsmyslně, která jednání jsou zakázána a která dovolena. Pozitivněprávní přístup postuluje předpoklad, že právní normy jsou většinou občanů přijímány, a současně vychází ze zásady ignorantia iuris neminem excusat (neznalost práva neomlouvá), tedy nikdo se nemůže neznalosti zákona dovolávat. Právně sociologické studie ale optimistické představy právních pozitivistů zpochybňují. Důležitost právního vědomí je dána empirickým faktem, že lidé se více než právem samotným řídí svým právním vědomím jako empiricky vzniklým vědomím toho, co je nebo co by mělo být podle práva. Jozef Prusák v tomto smyslu právní vědomí výstižně rozlišuje na:103 • právní vědomí de lege lata − projevuje se jako znalost práva ve formě představ a informací o konkrétním právním systému a poznatků o faktickém právním (resp. protiprávním) jednání lidí na základě tohoto právního sys- tému, • právní vědomí de lege ferenda − emocionální a racionální hodnotící soudy, postoje, pocity, emoce, nálady, představy a ideje v dimenzích správné − nesprávné právo, spravedlivé − nespravedlivé právo, dobré − zlé právo a pod. 101 PODGÓRECKI, A. Law and Society. London, Boston: Routledge and Kegan Paul, 1974. S. 197. 102 Viz k tomu podrobně VEČEŘA, M., URBANOVÁ, M. Sociologie práva, Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. S. 225 an. 103 PRUSÁK, J. Právo v spoločnosti. Bratislava: Obzor, 1980. S. 105 an. 48 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Prusák tak vlastně reflektuje zavedené rozlišování právního vědomí na dvě jeho základní složky, a to na:104 • znalosti práva (knowledge about law) − obsahuje prvky poznávací (kognitivní − informace, znalosti),105 • mínění o právu (opinion about law) − obsahuje jednak prvky hodnotící (emocionální i racionální hodnotící soudy a představy), jednak prvky pos- tojové. Na posuny v právním vědomí z pohledu změn sociální reality v evropské perspektivě se v poslední době zaměřily především dvě větší reprezentativní empirické sociologické studie, a to obsáhlý výzkum Katedry teorie práva Právnické fakulty Trnavské univerzity, realizovaný v rámci výzkumného projektu Vega pod vedením prof. Jozefa Prusáka,106 a výzkum agentury SC&C na téma „Analýza přístupu veřejnosti k regulaci v ČR“.107 Uvedené výzkumy mají řadu styčných bodů a umožňují v dílčím komparativním pohledu identifikovat některé tendence českého a slovenského právního vědomí. 104 Srov. COTTERRELL, R. The Sociology of Law. London, Dublin, Edinburg: Butterworths, 1992. S. 138 an. 105 Znalost práva můžeme vztahovat k jednotlivci (individuální znalost práva), k sociálnímu útvaru (skupinová znalost práva) nebo k celé společnosti (společenská znalost práva). Dánský právní sociolog Berl Kutchinsky pak v tomto směru účelně rozlišuje dvě vrstvy (úrovně) znalosti práva, a to: • vědomí (povědomí) práva (law awareness) − vyjadřuje fakt, zda si je právní subjekt vědom či nikoli toho, že určitý druh chování je právně reglementován, • právní informovanost (law acquaintance) − tj. znalost práva ve vlastním slova smyslu, faktická obeznámenost s právem, míra, ve které právní subjekt právo zná. Viz k tomu KUTCHINSKY, B. The Legal Consciousness: A Survey of Research on Knowledge and Opinion about Law. In Podgórecki, A. (ed.). Knowledge and Opinion about Law. London: Martin Robertson, 1973. S. 101 an. 106 Viz obsáhá informace o výstupech výzkumného projektu „Prameny práva. Soustava, funkce a vztahy pramenů slovenského práva, evropského práva a mezinárodního práva“ PRUSÁK, J. a kol. Sociologicko-právny výzkum pramenů práva a justifikace soudních rozhodnutí. In Acta Universitatis Tyrnaviensis: Iuridica. Ročenka Právnické fakulty Trnavské univerzity v Trnavě. Trnava: Právnická fakulta TU, 2008. S. 5−140. 107 Viz závěrečná zpráva z výzkumu provedeného pro Ministerstvo vnitra ČR výzkumnou agenturou Survey, Consulting & Care (SC&C): Analýza přístupu veřejnosti k regulaci v ČR [online]. [cit. 12. 11. 2008]. S. 1−97. Dostupné z www: . Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 49 Tabulka 4: Zdroje informovanosti o obecně závazných právních předpisech Zdroj informací Česká republika Slovenská republika internet 43 % 23 % média 13 % 58 % přátelé nesledováno 34 % advokát 9 % 34 % sbírka zákonů 9 % 14 % úřady 6 % nesledováno odborný tisk 6 % 8 % právní poradny 3 % nesledováno ASPI 2 % nesledováno Jiné 8 % 3 % Celkem 99 % (výběr 1 varianty) 174 % (výběr více variant) Zdroj: Závěrečná zpráva z výzkumu, SC&C, 2007, s. 15; Jozef Prusák a kol., 2008, s. 23. V Česku lidé nepociťují významnější problém s vyhledáváním právních předpisů, nejčastěji využívají obecně dostupné zdroje a teprve potom zdroje specializované (advokát, odborný tisk, ASPI). Nejčastějším zdrojem je internet. Na Slovensku jsou podstatněji více využívány jako zdroj informací masmédia, ale i zde narůstá význam internetu jako informačního zdroje. Občané obou států jsou se stávajícím právním systémem spíše nespokojeni. V Česku to představuje 51 % zcela nebo spíše nespokojených, spokojených je pouze 8 % respondentů. Obdobná situace je i na Slovensku. 50 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Graf 1: Co by nejvíce přispělo ke zlepšení právních předpisů v ČR (v %) Zdroj: Závěrečná zpráva z výzkumu SC & C, 2007, s. 17. Na položenou otázku: „Co by nejvíce přispělo ke zlepšení právních předpisů v ČR?“ respondenti zaujali nejčastěji názor, že veřejnost by měla mít větší možnost podílet se na zlepšování právního řádu. Zájem o aktivní účast na tomto procesu deklarovala pětina respondentů. Napomoci ke zlepšení právního systému v ČR by mělo i zjednodušení zákonů, změna vlády, tvorba práva odborníky a větší dodržování práva. 20 19 17 13 11 21 0 5 10 15 20 25 účast veřejnosti jednodušší zákony změna vlády tvorba odborníky dodržování zákonů jiné a neví Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 51 Graf 2: Jakým způsobem lze dosáhnout vyššího respektu a úcty k zákonům v SR (v %) Zdroj: Prusák, J. a kol., 2008, s. 31. Slovenští respondenti měli možnost uvést na otázku: „Jakým způsobem lze dosáhnout vyššího respektu a úcty k zákonům?“ více variant. Je zajímavé, že občané SR hledají možnosti dosažení vyšší míry respektu k zákonům jak v represi (více policistů v ulicích, trest smrti, dokonce i tělesné tresty), tak v prevenci (více kamerových systémů, příkladný život čelných politiků, štědřejší financování školství a osvěty, ale i duchovní povznesení šířením dobra a lásky mezi lidmi). 10 14 15 25 28 30 47 50 52 0 10 20 30 40 50 60 jiné a nevím tělesné tresty šířit dobro odměňovat a trestat trest smrti více peněz školství politici vzorem kamerové systémy více policistů 52 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Graf 3: Skeptický pohled české veřejnosti na realizaci práva (stanoviska zaujímaná respondenty k následujícím výrokům) Zdroj: Závěrečná zpráva z výzkumu SC & C, 2007, s. 13. Názor na realizaci práva v praxi je v české veřejnosti skeptický. Podle názoru respondentů zákony v jejich praktické aplikaci často nepůsobí „spravedlivě“ a důvěru k právnímu systému vyjádřilo jen necelých 15 % respondentů. Jednotlivé výroky uvedené v grafu, k nimž respondenti zaujímali stanoviska, byly formulovány v tomto znění: − Domoci se svých práv je v ČR složité. − Znění zákonů se velmi často mění. − Právnímu systému v ČR plně důvěřuji. − Zákony měří každému stejným metrem. − Dodržování zákonů je v ČR na dobré úrovni. − Znalost zákonů ze strany občanů je dostatečná. 8 10 10 14 60 65 33 30 16 31 25 18 59 60 74 55 15 16 0% 20% 40% 60% 80% 100% znalost zákonů zákony dodržovány stejný metr práva důvěřuji právu častá změna zákonů obtíž domoci se práv souhlas ani, ani nesouhlas Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 53 Naplňování požadavků spravedlnosti v aplikaci práva se zabýval také slovenský výzkum, a to zejména z hlediska role nadzákonné spravedlnosti, kterou lze vztáhnout v demokratickém právním prostředí, především k právním principům a zásadám národního práva, mezinárodního a evropského práva a k principům vycházejícím z judikatury Evropského soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva. Otázku, zda by dal respondent přednost spravedlnosti před zákonem či nikoliv položili slovenští výzkumníci jak občanům, tak i soudcům všech tří úrovní slovenských obecných soudů. Graf 4: Jak by postupovala slovenská veřejnost a slovenští soudci při kolizi, resp. rozporu mezi požadavky zákona a spravedlnosti - přednost by dali: Zdroj: Jozef Prusák a kol., 2008, s. 34. Jak je zřejmé z grafu soudci se téměř stejným dílem rozdělili do všech třech variant řešení, mladší soudci měli více tendenci vycházet ze spravedlnosti starší soudci se více drží litery zákona. Občané pak dávají přednost hledisku spravedl- nosti. Z uvedených několika závěrů obou reprezentativních výzkumů jsou zřejmá postupující skepse a rozkolísanost právního vědomí a posuny v systémech právní komunikace. 22 61 17 27 37 36 0 20 40 60 80 jiné spravedlnosti zákonu soudci veřejnost 54 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Tradiční pohled na právní vědomí a na jeho faktické projevy v právních vztazích se s postmodernou komplikují. Rozdíly mezi pozitivním právem a Ehrlichovým „živým právem“108 zde existovaly vždycky, v pozdně moderní společnosti však nabývají nové kvality. Právní vědomí a právní vztahy žijí stále více vlastním životem. Ideově pluralitnější a sociálně stále více strukturovaná společnost a narůstající komplexita sociálních vztahů vedou k menší uniformitě chování. Právní norma jako zdroj motivace jednání ustupuje do pozadí. Právo se společnosti odcizuje, nabývá stále více podoby autopoietického systému. Pro právo je tak v pozdně moderní společnosti stále obtížnější plnit jeho základní funkce − garanci řádu, právní jistoty a spravedlnosti. Za této situace lze předpokládat, že se právní vědomí de lege lata a de lege ferenda partikularizuje a není rámcem, zdrojem ani brzdou tvorby a aplikace práva.109 108 Jde o chápání práva jako faktického právního života. Pro Eugena Ehrlicha je právem především živé právo (lebendes recht), které „není právními větami pevně stanovené právo a přece ovládá život. Zdrojem jeho poznání jsou především moderní listiny, ale také pozorování života, obchodu, chování, jednání a způsobů života, zvyků a obyčejů“. EHRLICH, E. Fundamental Principles of the Sociology of Law. New York: Arno Press, 1975. S. 5 an. 109 Srov. BÁRÁNY, E. Moc a právo. Bratislava: Veda, 1997. S. 180. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 55 3. GLOBALIZACE PRÁVA Z obecných sociálních procesů je to zejména globalizace, které mění tvář dnešních společností a práva. Rovněž proces evropské integrace, který zásadním způsobem modifikuje české právní prostředí, probíhá na pozadí tohoto širšího integračního celosvětového (globálního) procesu, jehož je v jisté míře výrazem. 3.1 POJEM GLOBALIZACE Jak konstatuje anglický sociolog Anthony Giddens ve své práci Třetí cesta: ještě před deseti lety (a má na mysli konec 80. let minulého století) bychom pojem „globalizace“ ve vědeckých pracích nebo v tisku sotva našli, dnes na něj narážíme všude - žádný politický projev není kompletní nebo podnikatelská příručka akceptovatelná, aniž by se nějak nevyjadřovaly ke globalizaci.110 Globalizace představuje soubor řady dílčích procesů a jevů, které jsou vzájemně provázány a navzájem se podmiňují. Vedle ekonomických přeměn představuje i neobyčejně komplikovaný technologický, kulturní, společenský, politický i právní proces s nebývale širokým dopadem do všech oblastí života jednotlivců a společností.111 Už svým názvem prozrazujícím globálnost, tedy proces s celoplanetárním dosahem (z lat. globus koule), naznačuje, že vědeckotechnický, ekonomický a společenský vývoj vede ke stavu propojenosti celého světa, ke stavu, který charakterizoval Zygmunt Bauman jako stav lidské existence shrnutý termínem časoprostorová komprese.112 Globalizace je tak typická nejen zmenšováním vzdáleností, ale také zrychlováním času, kdy řada klíčových globálních procesů nemá lineární, nýbrž exponenciální charakter, což ztěžuje jejich předvídatelnost a předbíhá schopnosti přiměřené odpovědi sociálních institucí. Reagování na tyto rozporuplné procesy a zvládání těchto procesů představuje celosvětově čím dál naléhavější výzvu. V obsažné esejisticky formulované definici Zygmunt Bauman globalizaci charakterizuje takto: „Módní pojem globalizace dnes v hlubším, ba nejhlubším významu znamená nedeterminovaný, neurčitý, sebepoháněcí proces světových událostí. 110 GIDDENS, A. Třetí cesta. Praha: Mladá fronta, 2001. S. 32. 111 GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999. S. 82 an. 112 Srov. k tomu BAUMAN, Z. Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha: Mladá fronta, 2000. S. 22 an. 56 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Znamená absenci centra, řídícího panelu a manažerského ústředí. Globalizace je Jowitův nový svět neřádu, ale pod jiným jménem. A tím se liší globalizace od univerzalizace, pojmu kdysi tak konstitutivního pro moderní diskurs o světových událostech…Univerzalizace byla optimistická. Nabízela stejné životní podmínky každému a kdekoliv, tedy reálně rovné šance rovnoměrně geograficky rozdělené… Dnes globalizace není záměrem, ale primárně je souborem globálních efektů notoricky nečekaných a nezamýšlených. V globalizaci nejde o to, co my všichni nebo alespoň většina nás bohatých a podnikavých chceme či přejeme si udělat, ale o to, co se nám všem děje“.113 Lze také zmínit poněkud ekonomizující definici Mezinárodního měnového fondu, který vymezuje globalizaci jako rostoucí vzájemnou ekonomickou závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího a rozsáhlejšího šíření technologií.114 I když můžeme dospět k názoru, že globalizace není procesem novým, neboť k prolínání civilizací a míšení rozmanitých životních stylů, hodnot a idejí docházelo prakticky již od počátku lidské historie - stačí připomenout expanzi antického Říma nebo funkci církve jako univerzální globalizační instituce − jsme v posledních několika desetiletích konfrontováni s nezpochybnitelným faktem, že současná podoba procesu globalizace jako vzájemného propojování a ovlivňování států a kultur nabývá ve srovnání s minulostí kvalitativně nového charakteru. Bez ohledu na úvahy o jejím počátku má současná podoba globalizace bezprecedentní charakter, neboť většině problémů s ní v současnosti spojených lidstvo dosud neče- lilo. Neustále nové vazby a aktivity stále více překračují tradiční geografické, politické i mentální hranice. Dopady globalizace, ať už pozitivní či negativní, zasahují dnes všechny země, všechna společenství, každého jednotlivce. Představa, že jedni mohou z globalizace pouze dlouhodobě těžit, zatímco jiní jsou zahlceni jejími problémy, se jeví jako čím dál iluzornější. Rostoucí propojenost (interdependence) problémů znamená také jejich rychlejší přenášení na velké vzdálenosti. Proces globalizace nutí ke globálnímu vidění problémů, k multikulturnímu (multicivilizačnímu) a univerzalistickému myšlení a pohledu na svět. Vnímání propojenosti hodnot, idejí a životního stylu již dříve sugestivně označil Friedrich Nietzche převratem všech hodnot a Max Weber mluvil obrazně o „polyteismu hodnot“. Proces globalizace bývá v tomto směru někdy spojován s již zmíně- 113 Cit. podle URBAN, L. Sociologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. S. 333. 114 Cit. podle MEZŘICKÝ, V. (ed.). Globalizace. Praha: Portál, 2003. S. 10. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 57 nou postmoderní situací, je považován za určitý projev postmodernity (viz k tomu předchozí kapitola). Globalizaci ale nelze dnes chápat jen jako rostoucí propojenost (interconnectedness) a vzájemnou závislost mezi přetrvávajícími sociálními prostory národních států, ale i jako vnitřní globalizaci těchto prostorů samot- ných.115 Globalizaci práva jako důsledek postupující globalizace základních oblastí sociálního života je třeba postihnout z charakteristiky těchto základních globalizačních procesů. 3.2 GLOBALIZACE JAKO EKONOMICKÁ, INFORMAČNÍ A POLITICKÁ GLOBALIZACE SVĚTA 3.2.1 EKONOMICKÁ PODSTATA GLOBALIZACE Globalizace je často chápána především jako ekonomická globalizace, spočívající v propojování světových trhů a v zapojování národních ekonomik do celosvětových ekonomických vazeb. Jejím výsledkem je směřování k celosvětové integraci a organizaci výroby, obchodu, bankovních a finančních operací, technologií a informací, spjatých s fenoménem světové nadvlády nadnárodních společností, které stále více ovlivňují a determinují i globální politické procesy. Ekonomická globalizace je pokračováním ekonomického vývoje překonávajícího hranice států, který byl donedávna nazýván internacionalizací světového hospodářství, kdy zejména ropné krize sedmdesátých let vytvořily klima, v němž firmy musely radikálně snižovat náklady, což vedlo k tzv. nové mezinárodní dělbě práce a hospodářské expanzi, spojené s hledáním oblastí s levnou pracovní silou a odbytu výrobků. Státy podle jejich postavení v rámci světové ekonomiky můžeme rozdělit podle známého Wallersteinova členění na státy jádra, semiperiferie a periferie, kdy státy jádra charakterizuje vysoká ekonomická výkonnost, vysoké příjmy, vyspělé technologie, kapitálově náročná produkce a pestrá odvětvová skladba výroby a služeb. Semiperiferie jsou přechodovými oblastmi a periferie představují ekonomický protipól jádrových států. S postupující ekonomickou globalizací dochází k přesunu výroby do zemí semiperiferie, řídící funkce, výzkum a vývoj však zůstávají v původních jádrových zemích. Neustále přitom narůstá podíl nadnárodních korporací na objemu světové produkce a současně se na druhé straně prohlubuje izolace zemí světové periferie. S růstem ekonomického vlivu nadnárodních korporací dochází k přerozdělování moci od vlád států ve prospěch 115 BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: Slon, 2007. S. 13 an. 58 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů nadnárodních společností, které tak ohrožují suverenitu a autonomnost národních států a činí země semiperiferie a periferie závislé na kapitálu, technologiích a znalostech jádrových center.116 Prosazuje se nová teritoriální dělba práce mezi zeměmi světového jádra a semiperiferie a prohlubuje se izolace zemí světové periferie. Významným ekonomickým momentem, který se dotýká i právní oblasti, je deregulace finančních trhů, která začala již v 60. a 70. letech minulého století a pokračovala uvolněním směnných kurzů měn a deregulací finančních trhů. Od konce 80. let minulého století se postupně odděluje reálná ekonomika výroby a obchodu od ekonomiky finančních transakcí. Vytváří se virtuální ekonomika s možností okamžitého přesunu peněz kamkoliv na světě, která představuje potencionální ekonomickou i politickou hrozbu. Pohyb na světových finančních trzích tak stále více ohrožuje stabilitu světové ekonomiky i jednotlivých národních ekonomik. 3.2.2 GLOBALIZACE INFORMACÍ Globalizace ekonomických aktivit působí jako hnací motor celkového procesu globalizace, podstatný je však i význam informační revoluce, která k rozvoji globalizace významně přispívá. Nové informační technologie, zejména telekomunikace a světová počítačová síť (technopolis), umožnily vytvoření technické a informační infrastruktury pro chod globální ekonomiky a hrají klíčovou roli při expanzi nadnárodních společností, v obchodu se zbožím a kapitálem a při zprostředkování informačních, poradenských a finančních služeb. Počítačová revoluce odstartovala nástup kybernetického světa (cyberspace) s jeho virtuální realitou.117 Významný teoretik informační společnosti Manuel Castells mluví o velké informační revoluci a vyslovuje přesvědčení, že technologie neurčuje povahu společnosti, ale ekonomické, kulturní a politické procesy byly 116 Ekonomickou podstatou globalizace se podrobně zabývá Vladimír Zoubek. Konstatuje zásadní rozdíl mezi dřívější pouhou internacionalizací světového hospodářství a dnešní nadnárodní ekonomickou globalizací, kdy již státní hranice nehrají roli mantinelů, uvnitř kterých je výrobní proces uzavřen. Vzrostl počet nadnárodních korporací, zvýšil se jejich podíl na objemu světové produkce a rozšířil se počet domovských států, ze kterých korporace pocházejí. Viz k tomu podrobněji ZOUBEK, V. Lidská práva − globalizace − bezpečnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. S. 17 an. 117 Srov. k tomu práce POLČÁK, R. Právo a evropská informační společnost. Brno: MU, 2009. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 59 posíleny neobyčejně silnými informačními technologiemi, v jejichž důsledku se v posledních dvaceti letech změnil svět.118 V souvislosti s informační revolucí se mluví o vytváření informační společnosti jako společnosti, jejíž zdroje ekonomické produktivity, kulturní identita a politická a vojenská moc závisí na schopnostech získávat, shromažďovat, ukládat, analyzovat a vytvářet informace a znalosti. Elektronická média podle McLuhana vytvářejí „globální vesnici“, v níž lidé v rámci celého světa sledují vývoj hlavních událostí a stávají se tak všichni jejich spoluúčastníky.119 Dochází v nebývalé šíři k okamžité výměně informací. Člověk tak může žít na kterémkoliv místě zeměkoule a být neustále součástí světového dění. Současně se však vytváří ostrý kontrast mezi těmi, kteří jsou součástí globální komunikační sítě, a těmi, kteří k ní přístup nemají. Prosazují se nadnárodní mediální systémy znamenající i mediální imperialismus. Světová počítačová síť na druhé straně otevírá netušené možnosti pro šíření informací, vzájemnou komunikaci a diskusi, které se nelze dost dobře uzavřít státními hranicemi a politickými rozhodnutími. Globální informační demokracie, která takto vzniká, umožňuje vytváření alternativních uzlů politického vlivu, může být ale zneužita i k šíření dezinformací a kriminálních, xenofobních a teroristických informací nebo kriminálních aktivit. Moderní informační technologie jsou zároveň velmi zranitelné a mohou být předmětem „informační války“, kdy bez jediného výstřelu lze dosáhnout zničením počítačových sítí kolapsu celých hospodářských odvětví. Globálním rizikem jsou zejména útoky hackerů či teroristů na počítačové sítě strategických úřadů a institucí velmocí či jaderných států.120 3.2.3 GLOBALIZACE POLITICKÉHO ROZHODOVÁNÍ Vedle změn ekonomických a komunikačních představuje globalizace rovněž komplikovaný politický proces, který se svou podstatou přímo dotýká i právní oblasti. 118 Srov. k tomu výklad PETRUSEK, M. Společnosti pozdní doby. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. S. 116 an. 119 Viz k tomu McQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999. S. 137 an. 120 Zoubek v této souvislosti připomíná řadu projevů informační války ve světovém měřítku a upozorňuje na konvergenci medií. Viz ZOUBEK, V. Lidská práva − globalizace − bezpečnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. S. 40 an. 60 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Politická globalizace je charakterizována vzájemnou politickou integrací a propojováním jednotlivých států, působením mezinárodních organizací (OSN, ES/EU či NATO) a působením politicky vlivných finančních nebo obchodních institucí jako je např. Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo Světová obchodní organizace. Politické rozhodování je tak zčásti přesunuto na jinou než státní úroveň a celkově roste role globálních politických institucí. K politické globalizaci patří také rostoucí význam celosvětově působících nevládních organizací (NGO − Non Governmental Organisation), např. Amnesty International, Greenpeace a dalších. Globalizace je postavena na předpokladu, že národní státy přestaly být významnou jednotkou pro analýzu a studium sociálního života.121 Německý sociolog Ulrich Beck v souvislosti s globalizací politického rozhodování charakterizuje globalizaci jako proces, v jehož důsledku jsou národní státy a jejich suverenita podkopávány a vzájemně spojovány prostřednictvím nadnárodních aktérů a jejich mocenských možností a sítí.122 Pozdně moderní společnost se vyznačuje v tomto smyslu nezvratností vznikajících globalit jako důsledku globalizace, projevujících se formováním světové společnosti. Globalizace je vyjádřením faktu, že žádný stát, žádná země či společenská skupina se nemůže uzavřít vůči ostatním a díky tomu na sebe narážejí rozličné ekonomické, kulturní, politické, ale i právní formy. Svět se tak v důsledku postupujícího procesu globalizace stává v podstatě jediným sociálním systémem, přitom tento celek sociálních vztahů není integrován formou nějaké státní politiky. Vytvářející se světová společnost tak existuje bez podoby nějakého světového státu, bez světové vlády a s řadou projevů globální dezorgani- zace.123 Proces globalizace s sebou přináší tendence k univerzalizaci124 − k zobecnění a sjednocení institucí, symbolů a způsobů chování, včetně oblečení, lidských práv a demokracie. Na druhé straně však vede globalizace paradoxně k tendencím partikularismu, kdy fragmentuje suverenitu státu a posilují se snahy o obnovování místních sociálních identit, projevujících se v návratu nacionalismu a tendence 121 Globalizace je tak postavena na ideji „nadnárodního“ vývoje. Podrobněji viz k tomu HOLTON, R. Globalizace. In Harrington, A. et al. Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy. Přel. Hana Loupová. Praha: Portál, 2006. S. 388. 122 BECK, U. Co je to globalizace. Omyly a odpovědi. Brno: CDK, 2007. S. 19. 123 Tamtéž, s. 21. 124 Jiří Malenovský odlišuje, stejně jako Zygmunt Bauman, ale v jiném ohledu, globalizaci a univerzalizaci. U univerzalizace jde o pohyb spojený s hodnotovým rámcem mezinárodního společenství, v případě globalizace o pohyb, jenž je podle Malenovského hodnotově neutrální. Viz k tomu MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné: Obecná část. 3. oprav. a doplň. vyd. Brno: MU, 1993. S. 37. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 61 k autonomizaci (např. Quebec, Katalánsko), někteří autoři hrozí až „globální balkanizací“. Ve vzájemné interakci dochází k průniku univerzálního a partikulárního. Roland Robertson to vyjadřuje termíny „univerzalizace partikularismu“ a „partikularizace univerzalismu“, čímž vyjadřuje to, že v období globalizace nejsou jedinci ani společnosti imunní vůči globálním vlivům a globální a lokální se vzájemně dotváří.125 Příkladem partikularizace univerzalismu je přizpůsobování obecných institucí či univerzálních norem lidských práv partikulárním kontextům. Obráceně pak se univerzalizace partikularismu projevuje při respektování partikulárních národních států. Důsledky oslabování suverenity jednotlivých států v návaznosti na globální supranacionální integraci, absence efektivních institucí širšího globálního řízení a obecně existující nedostatek legitimity ustavujících se globálních autorit si žádá formulování kosmopolitnější verze národnosti a proti multikulturalismu více prosazovat politický a kulturní pluralismus. Globalizace v tomto kontextu navozuje nutnost vedení širokého diskursu o povaze svobody, demokracie a lidských práv v globalizujícím se světě. S procesem globalizace jsou spojovány jednak velké naděje, jak je vyjádřil např. bývalý generální tajemník Spojených národů Kofi Annan přesvědčením, že globalizace svými rychlými změnami přináší celosvětově výzvu pro oblast základních lidských práv a svobod.126 Jsou to i představy univerzalizace západní liberální demokracie v podobě vize globálního liberálně kapitalistického modelu, jak o nich uvažuje americký politolog Francis Fukuyama.127 Fukuyama hovoří o konečné fázi ideologické revoluce lidstva, kterou podle něho charakterizuje vítězství ideálu rovnosti, svobody, spravedlnosti a univerzálních lidských práv, předznamenávající nové pojetí dějinnosti. Ralf Dahrendorf naopak upozorňuje na fakt, že globalizace vždy současně znamená mizení demokracie,128 kdy s globální érou přichází i konec národního státu. 125 ROBERTSON, R. Globalization: Social Theory and Global Culture. London: Sage, 1992. S. 100 an. 126 STEINER, H. J., ALSTON, P. International Human Rights in Context Law, Politics, Morals. Oxford, New York: Oxford University Press, 2000. S. 1306. 127 Viz práce FUKUYAMA, F. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publisher, 2002. 379 s. Ve své pozdější práci Velký rozvrat: Lidská přirozenost a rekonstrukce společenského řádu (Praha: Academia, 2006) již tento vizionářský optimismus nesdílí (viz subkap. 2.2.1). 128 Srov. DAHRENDORF, R. Hledání nového řádu: Přednášky o politice svobody v 21. století. Praha: Paseka, 2007. 62 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Jeví se v této souvislosti reálnou představa možné existence nadnárodního státu, který by nahradil národní stát? Ulrich Beck dospívá k názoru, že takový nadnárodní stát by byl určitou odpovědí na globalizaci. Šlo by o obojaký, hybridní model spojující znaky dříve se jevící jako se vylučující. Nadnárodní stát by byl nenárodní a tedy ne-teritoriální, nebyl by ani mezi-národním státem či supra-národním státem a konečně by byl státem glokálním,129 tedy provincií světové společ- nosti.130 Ve své pozdější práci Ulrich Beck vykresluje paradoxy politiky v globálním světě, kdy ve zcela otevřené metamocenské hře se nově vyjednávají hranice nacionální a internacionální sféry v kosmopolitním politickém realismu. Globalizaci pak chápe jako historickou transformaci, kdy v dosud neostrém mocenském prostoru vnitřní světové politiky se ruší rozlišování národního a mezinárodního.131 3.3 GLOBALIZACE JAKO SOCIÁLNĚ KULTURNÍ PROCES Vedle změn ekonomických, komunikačních a politických představuje globalizace zároveň neobyčejně komplikovaný vnitřně rozporný sociálně kulturní proces s nebývale širokým dopadem do všech oblastí sociálního života jednotlivce, společnosti i světa. Svět se v důsledku postupujícího procesu globalizace stává v podstatě jediným sociálním systémem, v němž jsou takřka všichni propojeni nejrůznějšími vazbami a závislostmi jednoho na druhém. Ekonomické, politické a právní vztahy, překračující hranice jednotlivých zemí, se zásadním způsobem promítají do života a osudů občanů jednotlivých zemí i lidské populace jako celku, kdy základní problémy lidského života, například řešení ekologické devastace nebo ochrana před terorismem, dnes nutně nabývají globálního charakteru.132 Kulturní globalizace vede k zintenzivnění kontaktu mezi kulturami, k difuznímu šíření kulturních jevů a ke kulturní výměně. Rozvojem dopravy se rozšířily možnosti pohybu, což přispělo k mezinárodní migraci. Kulturní kontakt a obchodní směna způsobují změny ve všech kulturách a společnostech světa. Vzájemné ovlivňování kultur vede také k vytváření jejich nových, „hybridních“ forem. Globalizovaný trh práce klade rostoucí požadavky na lidské dovednosti a vlastnosti jako jsou pracovní přizpůsobivost, pracovní flexibilita, týmová spolupráce, 129 Výraz glokální vzniká spojením slov globální a lokální a vyjadřuje tak, že lokální dnes nese aspekt globálního a globální je výrazem propojení lokálních kultur. 130 BECK, U. Co je to globalizace. Omyly a odpovědi. Brno: CDK, 2007. S. 125 an. 131 BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: Slon, 2007. S. 13 an. 132 K tomu podrobně GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999. S. 82 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 63 komunikační dovednosti, výkonová orientace, permanentní vzdělávání, přizpůsobivost organizačním změnám apod., což již dopředu diskvalifikuje ambice části společnosti a některých sociálních skupin. Obecnou se stala idea trvalého ekonomického růstu ve všech oblastech života, konzumního až hedonistického vztahu k životu a přístupy zvýšeného individualismu. Ve smyslu Durkheimovské vize organické solidarity ve společnosti s vysokou dělbou práce usilují jednotlivci o sebeprosazení a seberealizaci v privátním prostoru. To vše se projevuje v rostoucí atomizaci a privatizaci společnosti. Globalizační proces se potkává s postmodernou jako určitým stavem ducha doby, který přináší neurčitost a relativizaci sociálního světa, konec vědeckého optimismu (obava z dalšího vědeckého poznání) a deziluzi nenaplněných lidských očekávání. Dochází k oslabování sociální kontroly. Niklas Luhmann hovoří o odmoralizování společnosti a o postetické době.133 V takto nestabilní a neurčité společnosti se pak projevuje až dětinská tendence spoléhat na formalizované sociální normy, zejména normy právní, a tlak na autoritativní opatření. Významným prvkem globalizace je růst sociálních nerovností uvnitř jednotlivých společností i mezi jednotlivými zeměmi a světovými oblastmi. Pád socialismu na konci 90. let minulého století znamenal odstranění ideologické linie, svět si ale začal vytvářet nové dělící linie. Rozevírají se nůžky globálního bohatství, z něhož nemají prospěch všichni. Z hlediska nadnárodního sklízejí plody ekonomického růstu především země bohatého Severu, tedy v zásadě vyspělé západní země, které se stále více ekonomicky vzdalují zemím chudého Jihu. Nůžky se ale rozevírají i uvnitř jednotlivých zemí. Příjmy příslušníků nižší a střední třídy (vrstvy) vzhledem k inflaci stagnují nebo dokonce klesají, naproti tomu rostou špičkové mzdy.134 Podle zahraničních výzkumů globalizace přeje vzdělaným, velmi pružným a přizpůsobivým lidem, kteří bleskově vyhodnocují informace a dokáží s nimi účelně naložit. Naopak lidem, kteří jsou odsouzeni k více či méně kvalifikované manuální práci, globalizace nepřináší prakticky nic, neboť jsou 133 Lukáš Urban v této souvislosti připomíná i zdánlivě protichůdnou tendenci posledních dvaceti let hájit a aplikovat určité etické ideály, např. soucit či solidaritu, jejichž základem je však konzumně konformní potřeba příjemného osobního sebeuspokojení z dobrého skutku. URBAN, L. Sociologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. S. 325. 134 Názorně tyto trendy dokumentují některá čísla. Jestliže dnes například v USA je průměrný příjem dělníka až třikrát nižší než příjem špičkového manažera, pak před dvaceti lety byl tento poměr o polovinu menší. Totéž lze doložit u růstu propasti mezi Severem a Jihem. Poměr rozdílu příjmu nejbohatší a nejchudší pětiny světa vzrost z 30:1 v roce 1960 na 78:1 v roce 1994 a v současné době je odhadován na 86:1. Viz k tomu ZOUBEK, V. Lidská práva − globalizace − bezpečnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. S. 40 an. 64 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů snadno nahraditelní levnější pracovní silou v zemích Jihu. Sociální polarizaci západních společností lze charakterizovat jako nárůst kategorie bohatých a chudých a úbytek středních vrstev společnosti.135 Zvyšuje se tak počet marginálních osob, narůstá segregace chudých a separace bohatých s projevy duálního rozdělení města. Tento vývoj je ještě umocněn postupující krizí sociálního státu, který se snaží vyklízet pozice. Ve své podstatě globalizace nesvědčí tradičním a místním kulturám, ani lokálním identitám, smazává přirozené rozdíly mezi lidmi. Jsme zde ale svědky rozporných tendencí globalizace a postmodernity. Na jedné straně dochází v procesu unifikace a univerzalizace k mizení některých okrajových kultur a jazyků. Podle vědeckých studií se předpokládá, že z dnešních 6 800 jazyků, kterými se dnes ve světě hovoří, zanikne do konce tohoto století, tedy do roku 2100, polovina z nich.136 Podobně dochází i k poklesu kulturní diverzity. Na druhé straně globalizace v reakci na ni samotnou a její důsledky a proces postmodernizace s sebou přináší posilování tendencí k pluralitě v oblasti národní, náboženské, ideové, kulturní, politické, právní a sociální. Názorová pluralita a fragmentace životních stylů dává zdání neohraničené rozrůzněnosti společnosti, což bývá prezentováno jako projev individualizace a autonomnosti chování i celkové demokratizace společnosti. Dnešní státy nejsou etnicky homogenní a řada národů stále usiluje ozbrojeným nebo nenásilným způsobem o národní stát (Tibeťané, arabští Palestinci, Kurdové, Baskové a další). Dochází i k velké pluralizaci náboženských směrů a sekt, kdy v postkomunistických zemích je v tomto ohledu situace náboženských společností velmi podobná stavu v sekulárních společnostech západní Evropy. Pluralizace náboženských směrů a sekt vede ale ke konfesnímu znejistění a postmodernímu relativismu. Ke znakům globalizace 135 Pádem střední vrstvy se podrobně zabývá Jan Keller, který rozlišuje staré střední vrstvy (samostatní rolníci, drobní obchodníci, živnostníci, řemeslníci a představitelé svobodných profesí) a nové střední vrstvy (manažeři, experti nejrůznější specializace jako lékaři, učitelé, duchovní a úředníci, řadoví prodavači a nižší personál organizací). Keller ukazuje, jak globalizace zhoršuje situaci naprosté většiny příslušníků středních vrstev, kteří jsou přitom považován i za oporu demokracie, motor ekonomiky, základ sociálního konsensu, oporu občanské společnosti apod. Organizovaná modernita přitom vytvořila závislost jako životní styl této střední vrstvy na velkých organizacích. Od poslední třetiny dvacátého století však globalizace působením nadnárodních korporací mění organizační uspořádání výrobních společností a na místo pevné, trvalé, stabilní a masivní organizační pyramidy nastupuje krajně proměnlivý a z vnějšku jen málo přehledný propletenec sítí dočasných kontraktů a jednorázových smluv. Viz k tomu podrobně KELLER, J. Vzestup a pád středních vrstev. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000. S. 11, 53, 75 an. 136 ZOUBEK, V. Lidská práva − globalizace − bezpečnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. S. 65. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 65 patří i kulturní pluralita, která ale postupně spěje ke kulturnímu vyrovnávání, i když spíše v podobě homogenizace, a k demokratizaci přístupu ke kultuře. Druhou stranou kulturní globalizace je šíření globální kultury, tedy určitý globální kulturní univerzalismus. Globalizace, odstraňující hranice všeho druhu, napomáhá procesu akulturace a tím i demokratizaci v přístupu k cizím kulturám a etnikům. Postupující kulturní univerzalismus však smazává kulturní, duchovní a etické tradice. 3.4 GLOBALIZACE PRÁVA Globalizace jako vnitřně strukturovaný ekonomický, politický a sociální proces nadnárodní integrace se významně projevuje i v oblasti práva. Globalizace práva, jako jedna z oblastí globalizace, je reakcí na narůstající propojenost výrobních, obchodních, ekonomických, politických, kulturních a sociálních vztahů vytvářejících se napříč jednotlivými politickými, národními a kulturními celky. Jejím smyslem je vnášet stabilizaci a právní jistotu do těchto vztahů a lze ji charakterizovat jako obecný proces internacionalizace vnitrostátního práva.137 Směřuje k vytvoření jednotných nebo alespoň harmonizovaných pravidel, která by platila bez ohledu na státní hranice a nahradila národní právní úpravy. Může však vést i ke konfrontaci lokální právní praxe s nadnárodními právními postupy a praktikami, které usilují o sebeprosazení.138 Beck v souvislosti s globalizací práva mluví o nástupu právního populismu v Evropě a dalších částech světa jako reakci na absenci jakékoliv perspektivy vůči světu, jehož hranice a základy se daly do po- hybu.139 Charakteristickým rysem globalizace je totiž skutečnost, že nemá žádný hmatatelný a jasně identifikovatelný mocenský zdroj, globalizační procesy v podstatě nikdo prokazatelně neřídí140 a nelze říci kdo a zda vůbec někdo za ně nese odpovědnost. Neexistují faktické mechanismy efektivního globálního řízení. Monocentrická mocenská struktura soupeřících národních států je v postnárodní éře nahrazována polycentrickou politikou, při jejíž realizaci si konkuruje, resp. koope- 137 Srov. HUNGR, P. Proces globalizace a vývoj práva. In Kolektiv autorů. Teorie práva. Praha: Linde, 2007. S. 310. 138 SCIARRA, S. From Strasbourg to Amsterdam: Prospects for the Convergence of European Social Rights Policy. In Alston, P. (ed.). The EU and Human Rights. Oxford, New York: Oxford University Press, 1999. S. 484. 139 BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: Slon, 2007. S. 11. 140 Srov. k tomu SEKOT, A. Sociologie v kostce. 3. vyd. Brno: Paido, 2006. S. 222 an. 66 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů ruje, velká množina státních a nadnárodních aktérů a žádný z nich nemá monopolní slovo. 3.4.1 FORMY GLOBALIZACE PRÁVA Globalizační tendence v právu nicméně stále respektují národní povahu práva, která je postavena na státní suverenitě. Tato národní povaha práva se vyhranila s velkými kodifikacemi práva na počátku 19. století. Proces globalizace však suverenitu národních států a jimi vydávaného práva postupně svými liberalistickými tendencemi oslabuje ve všech oblastech sociálního života, ekonomikou a obchodem počínaje. Globalizace práva jako nezbytný prostředek stabilizace nadnárodních právních vztahů postupuje v zásadě čtyřmi cestami: 1. Národní akceptace cizího práva Jde o historický trend známý již z recepce římského práva a z přebírání práva zemí, které měly nebo si ponechaly významný politický vliv na dané národní právní prostředí.141 Příznačné to bylo a i nadálé zčásti zůstává u zemí, které se vymanily z koloniálního područí (např. vliv práva common law v zemích Commonwealthu) nebo se osamostatnily z nedobrovolného soužití v rámci federativního uspořádání [recepce rakouského práva po rozpadu rakousko-uherské monarchie, kdy obecný občanský zákoník (ABGB) u nás platil až do konce roku 1950]. Vedle těchto historicky podmíněných okolností se řada zemí nechává spontánně inspirovat účelnou a efektivní právní úpravou v jiných zemích (např. zavedení bodového systému pro hodnocení řidičů v České republice).142 141 Jaroslav Salač ukazuje, že se jedná o trend, který byl založen již římskoprávní tradicí a tradicí šíření práva v zemích, v nichž měly bývalé koloniální velmoci politický vliv. Viz k tomu podrobněji SALAČ, J. Globalizační tendence v současném právu: Příklad existence tzv. lex mercatoria. In Hrubec, M. Globální spravedlnost a demokracie. Praha: Filosofia, 2004. S. 38 an. 142 Zákonem č. 411/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 67 2. Globalizace práva prostřednictvím mezinárodního práva veřejného i soukromého Jde o nejčastější způsob internacionalizace práva, jejímž prostředkem je uzavírání mezinárodních smluv, které jsou často výsledkem snah o unifikaci určité oblasti právních vztahů nebo právního odvětví. Je příznačné, že iniciativa k těmto mezinárodním úmluvám vychází obvykle z mezinárodních konferencí, které jsou pořádány na základě jednání mezinárodních organizací, k jejichž vzniku globalizace také významně přispívá. Jde např. o Dohodu o Světové obchodní organizaci (WTO), kterou vznikla v roce 1995 tato mezinárodní obchodní organizace jako nástupce Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). Pro globalizaci (internacionalizaci) práva jsou vytvářeny, a to zejména pod patronací OSN, expertní komise, které zpracovávají návrhy mezinárodních smluv k unifikaci práva určité oblasti. Jako příklad lze uvést komisi OSN pro obchodní právo (UNCITRAL − United Nations Commision on International Trade Law), která byla založena rezolucí Valného shromáždění OSN v roce 1966 s cílem napomoci odstranit překážky mezinárodního obchodu, a to zejména podporou rozvoje harmonizace a unifikace mezinárodního obchodního práva. Na její činnosti se podílí i zástupce ČR. Tato komise zpracovala řadu vzorových zákonů, např. vzorový zákon o elektronickém podpisu nebo byla v roce 1980 pod její gescí přijata např. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Jako další příklad lze uvést Mezinárodní ústav pro sjednocení mezinárodního práva soukromého (UNIDROIT − International Institute for the Unification of Private Law), který je nezávislou mezivládní organizací se sídlem v Římě. Jeho cílem je sledovat potřeby a metody pro modernizaci a harmonizaci soukromého a zejména obchodního práva jak států, tak i skupin států. I na jeho činnosti se podílí zástupce ČR. Ústav vypracoval řadu dokumentů, např. Úmluvu o mezinárodním finančním leasingu uzavřenou v roce 1988 v kanadské Ottawě. Obecným problémem této formy globalizace práva je omezená působnost takto přijatých mezinárodních smluv, které zavazují pouze státy, které tyto smlouvy ratifikovaly. Jako příklad lze uvést Kjótský protokol k rámcové úmluvě OSN o změně klimatu, který však odmítly ratifikovat Spojené státy a některé další země, které jsou přitom významnými producenty skleníkových plynů. Specifickou oblast globálního práva představují úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež jsou považovány za nejvýznamnější hodnotu chráněnou právem. Právě globalizace představuje významnou šanci celosvětově prosadit ideje základních lidských práv a svobod. Jejich univerzálnost by měla umožnit překlenutí stále znatelného rozdílu „západního“ (demokratického a individualistic- 68 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů kého) a „východního“ (paternalistického) pojetí lidských práv ovlivněného na jedné straně křesťanstvím a na straně druhé východními náboženskými směry (islám, hinduismus a další) nebo autoritářskými politickými systémy (např. komunistická Čína).143 Význam přijetí Všeobecné deklarace lidských práv (1948) Valným shromážděním OSN, na kterou později navázala Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) a mezinárodní pakty OSN: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (oba z roku 1966), je právě v poselství jejich uni- verzality. Díky mezinárodním smlouvám o lidských právech se člověk stal subjektem mezinárodního práva veřejného vedle států a mezinárodních organizací. Dochází také k vytváření mezinárodních soudních tribunálů s exteritoriální působností, jejichž posláním je trestat případy závažného porušení lidských práv. 3. Supranacionalizace v rámci formování určitých regionálních seskupení Předpokladem této formy globální harmonizace práva nejsou nástroje mezinárodního práva veřejného, ale supranacionalizace tvorby práva. Jejím základem je vznik regionálních seskupení národních států, která si vytvářejí svébytný systém supranacionálního práva nezbytného pro jejich existenci a fungování. Sama regionální seskupení sice vznikají na základě úkonů mezinárodního práva veřejného, tedy na základě mezinárodních úmluv a dohod, ale po svém vzniku si již tato seskupení vytváření vlastní právní předpisy, které mají supranacionální charakter. Nejprve tedy nastupuje „integrace právem“, po níž následuje „integrace práva“. Příznačně sem lze zařadit komunitarizaci práva v rámci Evropských společenství, jíž bude věnována následující samostatná kapitola. Jiným příkladem může být Severoamerická dohoda o volném obchodu NAFTA (North American Free Trade Agreement), která však, i když svým obsahem a povahou zakotvených práv daleko přesahuje standard obvyklých mezinárodních smluv, není s Evropskými společenstvími srovnatelná. Tato obchodní dohoda, která nabyla účinnosti v roce 1994, spojuje Kanadu, Spojené státy americké a Mexiko a jejím cílem je omezení obchodních a celních bariér a liberalizace obchodu. 143 K tomu podrobně viz výklad ZOUBEK, V. „Střet civilizací“: univerzálnost či globalizace lidských práv? In L´udské práva a právny status na prelome tisícročia. Bratislava: Veda, 1999. S. 111−121. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 69 4. Spontánní proces právní globalizace Jde o spontánní právotvorbu právní praxe, a to zejména v oblasti vztahů s cizím prvkem, která neformálně vytváří a realizuje určitá zavedená právní pravidla. Reaguje tak na potřebu celosvětové nadnárodní úpravy zejména v oblasti obchodních vztahů, ale aktuálně i kupř. v oblasti hospodářské soutěže a informačních a komunikačních technologií. Původní národní právní úpravy nestíhají reagovat na tak prudký rozvoj těchto oblastí právních vztahů a právní úpravu tak spontánně ustaluje právní praxe. Nejvýstižnějším příkladem této spontánní formy právní globalizace je lex mercatoria, která představuje transnacionální právo mezinárodního obchodu.144 Lex mercatoria určovalo obchodní praxi již středověkých obchod- níků.145 Jde o právo, které je obchodníkům a manažerům velmi blízké, neboť na půdě tohoto právního systému se cítí, ač často coby právní laici, být jisti. Lex mercatoria totiž tito obchodníci a manažeři sami vytvářejí, dynamicky jsou schopni je měnit podle specifických podmínek konkrétní obchodní transakce a dokáží tak mimo formalizovanou právní úpravu operativně sjednávat nekonečnou variaci alternativ. Formalizované obchodní právo není při vší své dynamice schopno předvídat veškeré nové situace, které mohou při komplikovaných obchodních transakcích nastat. Lex mercatoria lze charakterizovat na základě jeho obvykle přijímaných konceptů a nebo podle jeho pramenů (zdrojů). Moderní lex mercatoria tak William W. Park vymezuje třemi nejčastěji přijímanými základními koncepty:146 • jde o autonomní právní řád, který je spontánně tvořen stranami zapojenými do mezinárodních ekonomických vztahů, 144 Gunther Teubner označuje lex mercatoria za globální právo bez státu, za nejviditelnější formu globálního práva. V té souvislosti je podle něho proto třeba revidovat pojem právního pluralismu, abychom pochopili jak funguje. Viz TEUBNER, G. Global Bukowina: Lex mercatoria. Oxford: Blackwell, 1997. S. 3 an. 145 Viz podrobněji EDGEWORTH, B. Law, modernity, Postmodernity: Legal Change in the Contracting State. Hampshire: Ashgate, 2003. S. 126. Jeho historie ale bude zřejmě ještě starší. Podle některých názorů jeho základ je třeba hledat až v římském ius gentium. Reálněji však jeho původ spadá na konec 11. století, přičemž toto právo bylo tvořeno výhradně obyčeji mezi obchodníky měst jako Benátky, Janov apod. Při těchto obchodech bylo vždy nutno brát v potaz obyčeje, které si mezi sebou obchodníci těchto měst zavedli. Viz k tomu ROZEHNALOVÁ, N. Transnacionální právo mezinárodního obchodu. Brno: MU, 1994. S. 13 an. 146 PARK. W. W. Arbitration of International Business Disputes: studies in Law and Praktice. Oxford: Oxford University Press, 2006. S. 527 an. 70 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů • jde o souhrn norem vhodných k řešení sporů, které jsou alternativou k národním právním řádům, • jde o doplněk národních právních řádů, jenž není ničím jiným než postupným sjednocováním obyčejů a ustáleného očekávání v mezinárodním ob- chodě. Nejčastěji je lex mercatoria chápáno jako právo, které existuje nezávisle na národních právních řádech i právu mezinárodním a je založeno na smluvní volnosti, která se uplatňuje v soukromoprávních vztazích mezi subjekty mezinárodního obchodu. Takto chápané lex mercatoria není blízké právně dogmatickým přístupům v právní vědě, přesto však lze lex mercatoria považovat za právní systém, neboť splňuje přinejmenším tyto minimální předpoklady:147 • dostatečná míra publicity a transparentnosti (normy lex mercatoria jsou přístupné svým adresátům, nejedná se pouze o doktrinální výstup), • zajištění určitého standardu spravedlnosti vyjádřeného např. stěžejní zásadou dobré víry nebo pravidly mezinárodního veřejného pořádku, • existence určité vnitřní struktury tohoto systému, • role mezinárodní obchodní arbitráže jako nestátního institucionálního systému řešícího spory vzniklé z lex mercatoria, • efektivnost, resp. prosaditelnost norem lex mercatoria (tento aspekt bývá ale někdy zpochybňován). Lex mercatoria lze na druhé straně výstižně vymezit také jeho prameny (zdroji). Na okruhu pramenů nového (moderního) lex mercatoria se postupem času právní teorie do jisté míry shodla. Za tyto zdroje lze považovat:148 1. Mezinárodní právo veřejné. 2. Mezinárodní obchodní zvyklosti, případně obyčeje. 3. Unifikované právní úpravy jednotlivých oblastí mezinárodního obchodu. 4. Obecně uznávané právní zásady. 5. Pravidla mezinárodních organizací. 147 Viz SALAČ, J. Globalizační tendence v současném právu. Příklad existence tzv. lex mercatoria. In Hrubec, M. Globální spravedlnost a demokracie. Praha: Filosofia, 2004. S. 43−4. 148 Následující výčet pramenů lex mercatoria je z velké části převzat z LANDO, O. The Law Applicable to the Merits of the Dispute. In: Sarcevic (ed.). Essays on International Commercial Arbitration [online]. Boston, London, 1991 [cit. 04.09.2009]. S. 144 an. Dostupné z: . Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 71 6. Standardizované formy uzavírání smluv. 7. Rozhodčí nálezy. Uvedený výčet pramenů není konečný a nebylo by ani žádoucí ho uzavírat. Některé prameny přitom mají větší a jiné menší vliv, některé jsou dále dotvářeny kontraktační praxí. Většina národních právních řádů připouští možnost volby určitého práva ve vztazích s mezinárodním prvkem. Určitou obranou státu proti těmto tendencím je naopak používání kogentních norem a neuznávání cizích soudních nebo arbitrážních rozhodnutí. Existuje však jednoznačná tendence v mezinárodní praxi, stavící se proti tomu, aby národní státy disponovaly právem neuznávat soudní rozhodnutí či arbitrážní nálezy. Velmi restriktivně se mezinárodní praxe staví také k používání zmíněných kogentních norem.149 Tyto tendence jsou posilovány lobbistickými tlaky nadnárodních korporací podporovaných nejvyspělejšími průmyslovými státy. Mezinárodní obchodní komora v Paříži již v roce 1936 přijala v tomto duchu pod názvem INCOTERMS úpravu standardizovaných forem obchodních doložek.150 V zásadě však lze charakterizovat vztah lex mercatoria a vnitrostátního práva jako konkurenční a orgány činné v rozhodovacím řízení se vždy musí zabývat vztahem dané věci k vnitrostátnímu právu. Volba práva je přitom řešena několika národními modely:151 • Aplikace lex mercatoria je možná jen subsidiárně v mezích kogentních právních norem stanovených kolizní normou nebo jiným způsobem. Užití lex mercatoria je omezeno rozsahem smluvní volnosti stran v rámci vnitrostátního práva a rozhodčí ani státní soud zde nemohou přistupovat na základě vlastní úvahy. • Aplikace lex mercatoria je rovnocenná aplikaci práva národního. Jde o model zakotvený v zákonech o rozhodčím řízení v několika evropských zemí a velmi usnadňuje aplikaci lex mercatoria při rozhodování. Jde přitom o dvě možné varianty volby rozhodného práva: buď tuto volbu učiní strany právního vztahu a pokud tak neučiní může režim zvolit rozhodčí orgán, který věc řeší (takto je tomu například v mezinárodním rozhodčím právu 149 Viz SALAČ, J. Globalizační tendence v současném právu. Příklad existence tzv. lex mercatoria. In Hrubec, M. Globální spravedlnost a demokracie. Praha: Filosofia, 2004. S. 46. 150 International Commercial Terms (INCOTERMS) − jedná se o soubor mezinárodních pravidel pro výklad nejvíce běžně používaných obchodních doložek v mezinárodním obchodě se zaměřením na přepravu, způsob dodání, zabalení, místo složení nákladu apod. 151 Srov. k tomu ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu. 2. aktual. vyd. Praha: ASPI, 2006. S. 209 an. 72 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů francouzském), nebo tato volba náleží pouze stranám sporu (např. v mezinárodním rozhodčím právu německém). • Přednostní aplikace lex mercatoria, to znamená, že se lex mercatoria aplikuje automaticky a bez nutnosti volby nebo opory v kolizních normách. Lex mercatoria je pak jediným rozhodným právem pro všechny soukromoprávní obchodní vztahy s mezinárodním prvkem a dochází tak k úplnému potlačení vnitrostátního práva. S tímto modelem se ale v právní praxi téměř neset- káme. Mezinárodní obchodní smlouvy uzavírané v duchu lex mercatoria mají minimální vztah k jakémukoliv mezinárodnímu právu. Práva a povinnosti jsou ve smyslu zásady smluvní autonomie vůle upraveny přímo ve smlouvě. Z hlediska obsahového převažuje důraz na stránku věcnou s potlačením stránky formální. Je kladen důraz na obchodní zvyklosti v tom kterém daném odvětví, resp. na praxi zavedenou mezi smluvními stranami. Lex mercatoria bývá proto někdy označováno jako globální neformální právo, což se týká i charakteristiky mezinárodního rozhodčího řízení, kdy sjednáním arbitrážní doložky o mezinárodní obchodní arbitráži dochází typicky k eliminaci státní jurisdikce.152 3.4.2 GLOBÁLNÍ VLÁDNUTÍ NEBO ANTIHEGEMONISTICKÝ PŘÍSTUP K PRÁVNÍ GLOBALIZACI Proces globalizace se na začátku nového tisíciletí projevuje tendencí k nahrazování národních a mezinárodních institucí institucemi podporujícími spíše neoliberální a hegemonickou podobu globalizace. Na tento svými důsledky nepředvídatelný vývoj procesu globalizace se snaží reagovat odborné studie a sociální fóra. Boaventura De Sousa Santos a César A. Rodríguez-Garavito v jimi editovaném sborníku Law and Globalization from Bellow (Právo a globalizace od základů)153 předkládají řadu studií významných právních teoretiků, podílejících se na Světovém sociálním fóru (World Social Forum), k roli práva v globalizujícím se světě. 152 SALAČ, J. Globalizační tendence v současném právu. Příklad existence tzv. lex mercatoria. In Hrubec, M. Globální spravedlnost a demokracie. Praha: Filosofia, 2004. S. 46. 153 SANTOS, B. de S., RODRÍGUEZ-GARAVITO, C. A. Law, Politics, and the Subaltern in Counter-Hegemonic Globalization: Towards a Cosmopolitan Legality. In Santos, B. de S., Rodríguez-Garavito, C. A. (eds.). Law and Globalization from Bellow. Cambridge: Cambridge University Press. 2005. S. 1 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 73 Tyto práce upozorňují na kontradiktornost vývoje a hledají alternativy k neoliberálním institucím, jež ponechávají globálnímu procesu volný průběh. V zásadě se setkáváme v probíhajícím diskursu se dvěma liniemi, kterými se ubírají studie usilující o možná institucionální východiska z tohoto stavu. Na jedné straně nalézáme bohatou literaturu o globálním vládnutí (global governance), která analyzuje transformaci práva jako nástroje globálního řízení v situaci erodující státní moci a decentralizace ekonomických aktivit napříč státními hranicemi. Úvahy jdou cestou hledání prostředků sociálního inženýrství, institucionálních návrhů a nestátně centrovaných forem regulace zejména oblasti ekonomiky. Na druhé straně stojí revoltující mladá generace bývalých studentů, kteří pochybují o možnostech práva jít cestou mezinárodních právních transplantátů a poukazují na mocenský boj a aliance mezi a uvnitř právních elit v zemích Severu a Jihu, jejichž prostřednictvím se hegemonie nadnárodního kapitálu a států Severu reprodukuje. Oproti přístupům globálního vládnutí se tito „antihegemonisté“ (counter-hegemony theorists) zaměřují na strukturální důvody, které vysvětlují selhání zdánlivě progresivních návrhů v oblasti globálního práva (např. selhání „vývozu“ právního státu a lidských práv) a na reprodukci právních elit, které tento stav podporují. Zdá se, jako by tyto dva směry byly analogií dvou poloh socioprávních přístupů: sociálních pragmatiků vedených ideou sociálního inženýrství a na druhé straně právních realistů. Jde do jisté míry i o dva generační pohledy na možná řešení problémů, které s sebou globalizace práva přináší. Santos a Rodríguez-Garavito se přiklánějí spíše k antihegemonistickému přístupu ke globalizaci. Domnívají se, že koncept globálního vládnutí mocenskou asymetrii aktérů nezmění a kritické přístupy antihegemonistů podle jejich názoru dokáží lépe vysvětlit, proč globální právní struktury jsou takové, jaké jsou, a vést ke způsobům, jak tyto globální struktury změnit. 3.4.3 GLOBÁLNÍ VLÁDNUTÍ JAKO PRÁVEM ORGANIZOVANÉ GLOBÁLNÍHO ŘÍZENÍ Přes kritiky antihegemonistů vycházejí oficiální mezinárodní instituce spíše z konceptu globálního vládnutí, který do jisté míry kopíruje fungování národního a nadnárodního mocenského řízení. Vědomí vzájemné globální propojenosti a závislosti podněcuje snahy uplatnit i na globální úrovni prvky organizovaného politického rozhodování (řízení). Globální vládnutí má představovat nový konceptuální způsob uvažování o světě, v němž žijeme. K jeho teoretickému rozpracování a na- 74 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů vrhování institucionálních řešení jsou vytvářeny pracovní skupiny a vědecké insti- tuty.154 Koncepce globálního vládnutí vychází z redefinice národního státu a postmodernistického chápání globální situace. Jeho základní východiska lze v zásadě shrnout takto: Protichůdná koexistence univerzalismů globální ekonomie a telekomunikací a partikularismů různých současných sociálních hnutí, zejména etnického a náboženského původu, vyvolává problémy pro moderní státy na vnitrostátní úrovni a pro mezinárodní řád na mezinárodní úrovni. Moderní národní stát, vznikající v devatenáctém století jako základní jednotka, s níž je svázána domácí sociální, politická a ekonomická činnost na jedné straně a na druhé straně vystupující jako primární aktér v mezinárodních vztazích, není déle schopen čelit výzvám globalizace a lokalizace. Měnící se charakter národního státu uprostřed globalizujících tendencí současné politiky je pravděpodobně jedním z nejdůležitějších aspektů „postmoderní“ geopolitiky.155 Literatura o globálním vládnutí se zaměřuje na zkoumání vyvíjejících se mechanismů politické koordinace mezi státy a soukromými agenturami, jež se snaží vyřešit kolektivní problémy nebo realizovat společné nebo komplementární zájmy v éře globalizace. Zastánci konceptu globálního vládnutí tvrdí, že do jeho sféry zájmu patří státy, mezinárodní vládní organizace, nadnárodní společnosti a mezinárodní nevládní organizace, jež všechny se snaží prosazovat společné mezinárodní činnosti prostřednictvím regulace. Globální vládnutí představuje přijetí pravidel na globální úrovni s přesvědčením, že taková regulace umožní aktérům usilovat o bohatství organizovaně a v souladu s normami mezinárodního systému.156 Globálního vládnutí bývá charakterizováno jako pokus „manipulovat silami globalizace“ aby se zmírnily negativní účinky globalizace a aby se privilegovaly státy, které jednají podle pravidel.157 Globální vládnutí se tak vztahuje k situacím, v nichž události, k nimž dochází na jednom místě, mohou mít okamžité nebo dlou- 154 Příkladem takové pracovní skupiny je skupina expertů, která byla ustavena při Mezinárodním institutu správních věd v Bruselu v roce 2003. Sborník statí expertů této pracovní skupiny byl přeložen i do češtiny. Viz FRASER-MOLEKETI, G. (ed.). Dosažitelný svět: Správa globálního vládnutí. Praha: Ministerstvo vnitra, 2007. 155 GRUBER, K. Globalisation, Regions, Nations and Integration: Central and Western European Perspectives. Perspectives on European Politics and Society, 2002, sv. 3, č. 2, s. 202−203. 156 Viz k tomu FRASER-MOLEKETI, G. (ed.). Dosažitelný svět: Správa globálního vládnutí. Praha: Ministerstvo vnitra, 2007. S. 28. 157 Tamtéž, S. 28. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 75 hodobé důsledky na jiných místech, přičemž tyto důsledky jsou často mimo dosah kontroly států, jež na ně mohou pouze reagovat. Koncept globální vládnutí se zaměřuje na širokou škálu jevů od globálních změn životního prostředí až po informační technologie. Je tak pokusem reagovat na výzvy a jevy globalizace, jež jsou pro zainteresované státy externím faktorem. Globální vládnutí je cíleně orientováno tak, aby bylo schopno reagovat na náhodné a často nepředvídatelné důsledky globalizace, a to jak v individuálních případech ve vztahu k jednotlivým státům, zejména prostřednictvím dodržování nově nastavených pravidel, regulací a práva, tak i kolektivně ve vztahu ke skupině nebo všem státům. Gerd Winter spatřuje čtyři úkoly stojící před globálním (nadnárodním a mezinárodním) vládnutím:158 • udržování globálního veřejného pořádku zahrnujícího i umožnění a ovlivňování nadnárodních ekonomických transakcí, • udržení mezinárodního míru, • zajišťování nadnárodní infrastruktury (např. letecké dopravy), • ochrana globálního životního prostředí. Významná úloha zde náleží podle Wintera sociálním a právním analýzám institucí, které ke globálnímu vládnutí přispívají, fungování právních nástrojů uplatňovaných mezinárodními organizacemi a zjištěním, jak národní právo ovlivňuje nadnárodní právní prostředí. Pokusy o globální vládnutí si suverénní státy světa vyzkoušely v posledních desetiletích v rámci aktivit řady mezinárodních organizací a na efektech uzavřených mezinárodních smluv. I když se může zdát, že práce těchto mezinárodních organizací vyústila v přemíru mezinárodních ujednání, z nichž většina není dostatečně respektována a promítnuta do národních legislativ států světa tak, aby bylo možno hovořit o globální regulaci, naráží zde globální vládnutí na známý problém vynutitelnost závazků a sjednaných pravidel. Podstatou globálního vládnutí je přenést část státní suverenity na nadnárodní úroveň s cílem dosáhnout společného prospěchu. Vlády však obecně nejsou příliš ochotny omezit svou suverenitu, děje se to většinou po dlouhých jednáních a zvažováních a v zásadě pouze tehdy, je-li společný prospěch v daném historic- 158 WINTER, G. Embedded and Disembedded Racionality: Contributions to Global Governance from European and US American Legal Cultures. In Gessner, V., Nelken, D. (eds.). European Ways of Law: Towards a European Sociology of Law. Oxford: Hart Publishing, 2007. S. 305 an. 76 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů kém okamžiku přesvědčivě definován. Takovým příznivým historickým okamžikem pro stanovení většinově přijatelného společného prospěchu bylo zejména období na konci druhé světové války, kdy doznívaly zkušenosti z velké hospodářské krize třicátých let a světová ekonomika byla rozvrácená válkou. Současná hospodářská deprese však se takové situaci zatím nepřibližuje. Míra vnímání krizovosti situace je prozatím pro různé státy, firmy a jednotlivce různá a vymezení společného prospěchu, v jehož jméně se mají vlády vzdát části své suverenity, jsou velmi neurčitá. Národní vlády v obavě, aby neztratily možnost kontrolovat politické procesy na svém území, reagují na tuto situaci reformou mezinárodních vládních organizací odpovědných za řešení těchto globálních problémů, a to zejména OSN, Světové obchodní organizace (WTO) a Světové banky, stejně jako se reformují i EU, NATO, NAFTA a další nadnárodní integrační společenství. O globálním vládnutí a globálních reformách, které by zabránily opakování současných hospodářských problémů, uvažuje i skupina G20 představující ekonomické fórum skládající se z 19 ekonomicky nejrozvinutějších států a Evropské unie. Je ale otázka, zda se G20 podaří nalézt nějaký mezinárodní mechanismus řešení sporů, plynoucích z nedodržení jimi navržených reforem.159 Hlavním problémem zavedení efektivního globálního řízení jsou slabé a nepružné instituce globálního řízení, ale také partikulární zájmy aktérů, politika dvojího metru, mocenská nerovnováha a absence vůdčích osobností. Tlak na posilování legitimity globálních autorit vede k diskursu o povaze demokracie v globalizovaném světě a pravidlech jeho spravování.160 U mnohých těchto institucí však zůstává stále problém demokratického deficitu pokud jde o odpovědnost politiků těchto institucí. Vlády a mezinárodní organizace se tento deficit pokoušejí řešit reformami mezinárodních organizací, ale i snahou formovat globální občanskou společnost. Globální řízení se dotýká významně i otázek mezinárodní spravedlnosti – spravedlivého rozdělení světového bohatství. 159 Srov. k tomu např. ŠTĚRBOVÁ L. Zamyšlení nad globálním vládnutím podle G20: regulace a volný trh [online]. [cit. 2009-09-03]. Dostupné z: < http://www.blisty.cz/2008/11/18/art43847.html>. 160 Zoubek upozorňuje, že globální vládnutí představuje vlastně i boj o vládu nad světem. Viz k tomu podrobně ZOUBEK, V. Lidská práva − globalizace − bezpečnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. S. 96 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 77 3.4.4 ZÁKLADY VÝSTAVBY GLOBÁLNÍHO PRÁVNÍHO SYSTÉMU Živelný proces právní globalizace vede k oslabování vlivu státu v oblasti regulace právních vztahů. Ve svém důsledku znamená oslabování státní suverenity ve prospěch nadnárodních společností, organizací a institucí. Na druhé straně však právní globalizace vede k rozvoji mezinárodního práva veřejného i soukromého, a to jak v oblasti práva hmotného, tak i práva procesního, jež nabývá charakteru globálního práva. Globální právo v sobě zahrnuje široký okruh právních a kvaziprávních norem obsažených v mezinárodních úmluvách, předpisech mezinárodních organizací (OSN, Světová obchodní organizace, Světová banka apod.) a ve spontánně vznikajících právních normách (lex mercatoria). Jeho význam je ale třeba spatřovat i v prosazování zájmů mezinárodního společenství. Z tohoto pohledu globální právo vyžaduje redefinování státní suverenity ve prospěch mezinárodního společenství zejména v oblasti garantování základních lidských práv, životního prostředí, kulturního a společenského dědictví lidstva, udržitelného rozvoje a mezinárodního obchodu. Význam globalizace práva bude nutně s obecným procesem globalizace narůstat. Italská profesorka mezinárodního a globálního práva Giuliana Ziccardi Capaldo se ve své příznačně nazvané monografické práci Pilíře globálního práva snaží nalézt cestu, jak z probíhající transformace mezinárodního právního systému dospět do podoby nového světového řádu. Vedle pojmenování problémů, které přináší globalizace práva Capaldo především hledá výchozí bod pro budoucí roli práva a právních institucí v zítřejší, pro vždycky již globalizované společnosti. V tomto směru Capaldo postuluje nutnost respektovat čtyři pilíře, na nichž musí být nastupující globální právní systém postaven:161 1. Vertikalita − globální právo vychází z vertikálního vývoje globálních a mezinárodních center moci. V procesu globalizace práva se vytvářejí struktury, které regulují rozhodovací procesy vyhledávání a implementace norem ochraňujících globální zájmy. Vytvoření globálních mocenských center je výsledkem posílení a rozšíření institucionální moci OSN a dalších mezinárodních organizací. Tyto instituce působí samy za sebe i jako orgány světového společenství. Mezinárodní judiciální funkce je posílena vytvořením specializovaných mezinárodních soudů a tribunálů, rozšířením jejich kompetencí s redukcí důležitosti arbitrážních řízení. Vertikalizace právních pramenů je postavena především na bázi Charty OSN, ale může se realizovat i mimo tuto Chartu v případě nedostatečnosti Charty a mezinárodních institucí, a to cestou dostatečně ověřené praxe za spolupůsobení cílů 161 CAPALDO, G. Z. The Pillars of Global Law. Hampshire: Ashgate, 2008. S. 9 an. 78 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů a globálních zájmů k vytvoření obecných mezinárodních norem hmotného i procesního práva. 2. Legalita − globální právní systém je založen na principu legality a na ústavních principech zahrnujících stěžejní lidské hodnoty a závazky působící ve prospěch států, fyzických a právnických osob a společenských skupin. Princip mezinárodní legality (tj. ex iniuria ius non oritur)162 je stále víc předstihován principem efektivity (tj. ex facto ius oritur).163 V posledních letech se do pozice konečného strážce těchto univerzálních ústavních hodnot a legitimity globálního vládnutí staví Mezinárodní soudní dvůr. 3. Integrace − globální právo podporuje integraci právních systémů v rámci regionálních mezinárodních organizací (zvláště v rámci ES/EU), obecných mezinárodních organizací a v rámci dvojstranných smluv. Současně se rozvíjejí principy harmonizace mezinárodního práva a národních právních systémů. Mezinárodní a národní soudy a tribunály rozpracovaly mezinárodní standardy, které ukázňují vztahy mezi národními a mezinárodními právními systémy a stanovují limity volnosti států v implementaci mezinárodního práva. Vývoj mezinárodního společenství ke globálnímu společenství vyžaduje větší dodržování a přizpůsobování národního práva právu mezinárodnímu. Evropský soud pro lidská práva v tomto duchu v poslední době deklaruje princip, že Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod by měla být pokud možno interpretována v souladu s ostatními principy mezinárodního práva, jehož je součástí. Apelační orgán Světové obchodní organizace přijal podobnou orientaci a stejně tak Evropský soudní dvůr stanovil, že pravidla obyčejového mezinárodního práva zavazují prostřednictvím institucí Společenství a tvoří součást právního řádu ES. 4. Kolektivní garance − globální právní systém má nástroje a mechanismy k implementaci hodnot lidského společenství a zabránění jednání, jež by je ohrožovala. Buduje se systém poskytující ochranu globálnímu právu. Tento systém spočívá na integrovaných mechanismech monitorování a zjišťování a na donucovacích opatřeních uplatňovaných nejen institucemi OSN, ale také vládami, regionálními i globálními mezinárodními organizacemi, vládními i nevládními mezinárodními organizacemi a taktéž různými činiteli občanské společnosti. 162 Z bezpráví se právo nerodí. Právo nevzniká z bezpráví. 163 Z činu se rodí právo. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 79 K vynucení globálního práva lze uplatnit řadu nástrojů a opatření, a to zej- ména:164 • opatření s užitím síly nebo uplatnění ekonomických sankcí proti porušujícím státům, jednotlivcům či právnickým osobám, • sjednocený systém monitorování realizace sankcí uložených Radou bezpečnosti (např. k dodržování lidských práv), • sjednocený diplomatický systém urovnávání konfliktů (např. formou „cestovní mapy“) a systém pro rekonstrukci zemí zpustošených občanskou válkou (např. ve vztahu ke Kosovu), • judiciální iniciativy k vytváření mezinárodních trestních tribunálů (např. ad hoc vytvořený mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu apod.) k potrestání případů závažného pošlapání lidských práv a k poskytnutí zadostiučinění obětem, • systém společné správy životního prostředí, kulturního dědictví, užití přírodních zdrojů (např. k ochraně amazonských pralesů nebo Antarktidy) apod. K vytvoření takového funkčního a efektivního globálního právního systému je však třeba vytvořit celou řadu zatím nerealizovatelných podmínek. 3.4.5 GLOBALIZACE A PRÁVNÍ TEORIE Globální právo přináší nové podněty právním disciplínám, zejména komparativnímu právu. William Twining, research profesor práva londýnské University College, ve své práci Globalisation and Legal Theory vztahuje postupující proces globalizace k problematice formování nové právní teorie. Považuje v tomto směru za nezbytné, aby si právní teorie osvojila globální perspektivu a formuluje v tomto směru tři výzvy, které z procesu globalizace pro právní teorii vyplývají: 165 1. Globalizace je především výzvou „black box“ teoriím, tj. teoriím, které zacházejí s národními státy a jejich právními systémy jako s uzavřenou entitou, kterou lze studovat izolovaně. K národnímu právu nelze přistupovat odděleně od vnějších vlivů - právních, politických a jiných. Twining zde připomíná každodenní 164 Viz. k tomu CAPALDO, G. Z. The Pillars of Global Law. Hampshire: Ashgate, 2008. S. 14. 165 TWINING, W. Globalisation and Legal Theory. Cambridge, New York, Melbourne: Cambridge University Press, 2000. S. 50 an. 80 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů vliv evropského práva, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, náboženských norem působících napříč kulturami na vnitrostátní právní vztahy apod. 2. Hlavní proud západní právní teorie musí zaznamenat rychlý rozvoj dalších právních řádů vedle národního práva a mezinárodního práva veřejného, a to nejen práva evropského, ale i prosazujících se ius humanitis, transnacionálního lex mercatoria, islámského práva, transnacionálních lidských práv a dalších regionálních forem nestátního práva. 3. Třetí výzva, která se už nejeví tak aktuální, směřuje ke koncepčnímu vyjasnění zvláště základního rámce a metajazyka právní teorie umožňujících transcendovat danou právní kulturu a formulovat problémy právního pluralismu. Významnou roli zde Twining přisuzuje právní sociologii. Proces ekonomické, politické, informační, kulturní a právní globalizace vede postupně ke změnám národního a nadnárodního právního prostředí a vyvolává potřebu institucionální odpovědi zejména v politické a právní oblasti. Právní věda se musí stát více kosmopolitní. Globalizace práva v tomto směru přináší nové podněty právní vědě, které lze shrnout do zhruba čtyř bodů:166 • Ať již budeme interpretovat význam globalizace v právu jako silný, slabý nebo nepoznatelný, vždy to bude znamenat důležitý přínos pro studium práva. • Globalizace neminimalizuje význam lokálního, ale dává studiu místních záležitostí a jevů širší geografický a historický kontext. I pro většinu právních vědců by měla platit zásada: „Mysli globálně, studuj lokálně“. • Z globální perspektivy by právní jevy měly být nahlíženy jak geograficky, tak historicky. Geografický pohled by měl postupovat od úrovně globálního práva přes národní právo až po nestátní lokální právo. • Jednotlivé geografické úrovně právních jevů nejsou uspořádány v jednoduché hierarchii. Spíše se navzájem překrývají, přesahují a navzájem působí různými způsoby. Globalizace práva se sice dotýká především vědeckých studií a analýz, měla by ale nalézt své místo i v přípravě budoucích právníků. Twining ve zmíněné práci proto poskytuje i pedagogická doporučení pro výuku studentů a formuluje okruhy, na něž by se měla výuka v této oblasti zaměřit. 166 Viz k tomu podrobně TWINING, W. Tamtéž, s. 252 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 81 3.4.6 GLOBALIZACE A PRÁVNICKÁ PRAXE Globalizace práva nachází svůj výraz nejen v oblasti tvorby a aplikace práva, ale i ve změně fungování celé právní oblasti, včetně výkonu právnických profesí. Současné americké studie takto kupř. zdokumentovaly proměnu amerických advokátních kanceláří a jejich expanzi do zahraničí.167 Jestliže v roce 1949 zaměstnávalo jenom pět advokátních kanceláří více než 50 právníků, bylo to v roce 1989 již více než 287 kanceláří této kategorie. Mezi léty 1977 a 1989 se počet kanceláří s více než 100 právníky zvýšil pětkrát, a to ze 47 na 245 kanceláří. V roce 2000 pak ve Spojených státech existovalo již více než 150 právnických společností, v nichž působilo více než 250 právníků, přičemž z tohoto počtu zaměstnávalo 57 kanceláří více než 500 právníků a 7 kanceláří pak dokonce více než 1.000 právníků. Největší takovou společností ve Spojených státech je kancelář Baker & McKenzie založená v Chicagu, ve které pracovalo v roce 2005 celkem 3.309 právníků. Velké společnosti se specializují zejména na zastupování velkých obchodních korporací. Obdobná čísla za Českou republiku nejsou celkově k dispozici, nicméně je zřejmé, že zmíněný vývoj advokátních kanceláří, který zaznamenaly Spojené státy a další vyspělé země v posledních zhruba 35 letech, se začíná projevovat v posledních 15 letech i u nás. K největším advokátním kancelářím v tuzemsku patří americká White & Case, v jejíž pražské pobočce působí více než 30 právníků a 10 daňových poradců, celosvětově pro ni ale pracuje téměř 2.000 právníků. Obdobně je tomu i u některých dalších poboček zahraničních advokátních kanceláří. Důvodem vytváření těchto mamutích advokátních kanceláří s rozvětvenou sítí poboček v mnoha zemích je poptávka po službách komplexního zajištění přeshraničních transakcí. 167 BURNHAN, W. Introduction to the Law and Legal System of the United States. St Paul: Thomson/West, 2006. S. 145 an. 82 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 4. EVROPEIZACE PRÁVA JAKO PROJEV EVROPSKÉ INTEGRACE Zemím východní a střední Evropy přinesl po pádu totalitního politického systému koncem 80. let minulého století zásadní společenskou změnu zejména evropský integrační proces, a to jak v oblasti ekonomické, tak významně i v oblasti politické, společenské a právní. Zatímco na začátku 50. let byla evropská integrace vedena především ekonomickými zájmy, v posledních několika desetiletích evropská integrace představuje univerzální sociální proces dotýkající se všech oblastí sociálního života, včetně právní oblasti a právní vědy. Koncept evropské integrace je navíc stále více vnímán i jako proces politický, směřujícím k vytvoření politické unie jako nejvyšší fáze integračního procesu, v jejímž rámci orgány integračního seskupení provádějí nejen společnou hospodářskou politiku, ale rozšiřují své aktivity i do sféry zahraniční, bezpečnostní, obranné a vnitřní politiky a formují vytváření právního a politického prostoru sui generis.168 4.1 EVROPEIZACE JAKO DŮSLEDEK GLOBALIZACE? Globalizaci lze charakterizovat jako univerzální nadnárodní, resp. celosvětový integrační proces nesoucí v sobě rozporné efekty. V jeho důsledku dochází ke konfrontaci globálního a lokálního − můžeme zaznamenat globální lokalismus a lokalizovaný globalismus. Tendence k lokalizace jako reakce na globalismus posiluje snahy k regionalizace, která nabývá politických a právních forem. Směřování k takové regionalizaci vyjadřuje vytváření regionálních nadnárodních struktur jako je Evropská unie v Evropě, MERCOSUR v Latinské Americe nebo např. ASEAN v Asii. Svými projevy a důsledky vyznačuje pak globalizace i rámec probíhajících regionálních integračních procesů. Evropská unie je z globálního hlediska regionální organizací národních států Evropy a může být v tomto smyslu chápána jako ofenzivní nebo defenzivní produkt současné globalizace.169 168 Srov. HIX, S. The Political System of the European Union. Basingstoke: Palgrave, 1999. S 164. 169 Oleg Suša zdůrazňuje, že nadnárodní praxe soudobé globalizace jsou transprostorové a v určitém „smyslu mohou redukovat význam prostoru - teritorializace, zároveň však vedou k nadnárodním a přesnárodním integrativním formám politické organizace. Transnacionální lze přitom chápat jako nadnárodní produkt mezinárodních vztahů a nebo ve smyslu přesahující „přes-“, přesahující hranice států a nezávislé na státech. Viz SUŠA, O. K pojmům Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 83 Ulrich Beck si v této souvislosti položil otázku, zda existuje nějaké východisko z pasti globalizace, zda se lze chránit proti jejím nepříznivým důsledkům. Takovým východiskem může být pouze nadnárodní útvar velikosti Evropské unie, který jediný by mohl znovunastolit demokraticky kontrolovatelnou společensko-politickou schopnost jednání pro kooperující státy.170 Jedině silná demokratická Evropská unie tak může být skutečným spoluhráčem v rozehrané globalizační partii. Stejně tak i Josef Blahož171 konstatuje, že v současném globalizujícím se světě jsme svědky toho, že ekonomický, civilizační a technologicky neodvratný proces zániku národních nebo kvazinárodních států vyúsťuje v postupnou regionalizaci, nabývající právních a ústavních forem. Nejdále je v tomto směru z hlediska relativně vzájemně harmonizovaného vývoje jednotlivých států právě region evropský. Při podrobnějším pohledu lze vztah obou procesů − globalizace a evropeizace − vyjádřit tak, že evropeizace představuje proces ekonomicko-politické a právní regionální globalizace, jehož dominantní institucionální architekturou se stala Evropská společenství/Evropská unie.172 Právě toto institucionální zakotvení evropské integrace v jinak obecně působících celosvětových globalizačních trendech činí evropeizaci reálně existujícím fenoménem. Evropeizaci je tak na rozdíl od globalizace navíc třeba chápat i jako politický projekt sledující stanovené programové cíle. Globalizace a evropeizace mohou být užitečným vstupním bodem pro pochopení důležitých změn, ke kterým dnes dochází v politice a společnosti.173 Evropeizace je však něco více než jen evropská regionální integrace nebo konvergence, neboť obecný světový integrační a konvergenční proces přesahuje. Její rozsah je širší a její význam překračuje rámec kontinentu. Francis Snyder charakterizuje vztah evropeizace a globalizace výstižně jako vztah přátel i rivalů.174 Jde podle jeho názoru o dva komplementární, částečně se „centra“ a „periferie“ v reflexích transnacionalizace. In Hrubec, M. (ed.). Spravedlnost a demokracie v evropské integraci. Praha: Filosofia, 2005. S. 171 an. 170 BECK, U. Co je to globalizace. Omyly a odpovědi. Brno: CDK, 2007. S. 182 an. 171 BLAHOŽ, J. Evropská unie, lidská práva a proces vládnutí. Právník, 2004, roč. 143, č. 2, s. 114. 172 Srov. k tomu JAKŠ, J. Evropeizace − šance nebo hrozba? Členské státy a architektura EU. In Dančák, B., Fiala, P., Hlošek, V. (eds.). Evropeizace. Brno: MPÚ MU, 2005. S. 117. 173 Srov. FEATHERSTONE, K. In the Name of „Europe“. In Featherstone, K., Radaelli, C. M. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. S. 4. 174 Francis Snyder je významným představitelem The European University Institute ve Florencii. Viz SNYDER, F. Europeanisation and Globalisation as Friends and Rivals: Euro- 84 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů překrývající, vzájemně se posilující, ale také si konkurující procesy. Jejich vztah považuje za dialektický, neboť právo EU tvoří součást globálních ekonomických sítí. Různá právní opatření EU vytvářejí, směrují, strukturují nebo vyjadřují některé z nejdůležitějších ekonomických vztahů týkajících se globalizace. Na příkladu cel, daní a kvót lze velmi názorně ukázat, jak se Snyderem zmíněné tendence globalizace a evropeizace střetají kupř. v případě stanovení kvót pro dovoz čínského textilu. Pro instituce EU, stejně jako pro národní vlády, je stanovování a řízení cel, daní a kvót institucionální a organizační odpovědí na globalizaci. Právě tyto požadavky na celní bariéry, zejména ze strany velkých firem, jsou reakcí na ekonomickou globalizaci, takže právo stanovující a regulující tyto procedury, představuje pokusy různými a často protichůdnými způsoby řízení regulovat ekonomické vztahy a získat ekonomický a politický prospěch z globalizace. Politické pokusy korigovat tyto ekonomické aspekty globalizace však v sobě často nesou konflikty EU a vnějších partnerů, ale i vnitřní konflikty mezi EU a členskými státy jako celkem na jedné straně a případnými zájmy jednotlivých členských států. Konflikty vztahující se k právu EU se netýkají pouze legislativních detailů, ale také samotného procesu evropeizace výše zmíněné oblasti práva, která harmonizuje, transformuje a často i nahrazuje předchozí národní legislativu. Některé oblasti práva EU, jako např. stanovování cel dovnitř a navenek EU, tak jsou přímo reakcí na vývoj globální ekonomické sítě a zároveň povzbuzením jejího dalšího vývoje. Právo EU se tak projevuje i jako integrální součást globální ekonomiky. Globální ekonomika ale může způsobovat vzájemně si odporující efekty na EU jako celek a na jednotlivé členské státy EU. Určité oblasti práva EU, které jsou orientovány na globalizaci a podporují ji, mají tendenci podkopávat vliv jiných oblastí práva, které jsou orientovány naopak k silnějšímu a koherentnějšímu procesu evropeizace. To dává procesu evropeizace a globalizace zvlášť komplexní charakter. Uvedené konstatování může být překvapivé, pokud se zaměříme jen na procedurální otázky a odhlížíme od problematiky zájmů a strukturálních otázek, které tvoří jejich základ. Pochopení těchto zájmů a struktur je přitom podstatné pro pochopení složité interakce evropeizace a globalizace.175 Vyjádření vztahu evropeizace a globalizace nebude nikdy zcela jednoznačné a nebude mít nikdy definitivní podobu, protože jde o dva velmi variabilní procesy, které se vzájemně ovlivňují, podmiňují a reflektují. Bulmer a Radaelli si v této souvislosti položili provokativní otázku: proč je zde vlastně evropeizace? Co ji pean Union Law in Global Economic Network. In Snyder, F. (ed.). The Europeanisation of Law. Oxford, Portland Oregon: Hart Publishing, 2000. S. 293 an. 175 Srov. tamtéž, s. 303. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 85 podmínilo a jaký je její vztah ke globalizaci? Hlavní důvody evropeizace vidí ve čtyřech makrodynamických procesech:176 • v institucionalizaci jediného trhu, • v nastupující ekonomické a monetární unii, • ve vytváření regulovaného soutěživého tržního prostředí, • v procesu rozšiřování spojeném s celkovým komplexním exportováním acquis communautaire, tedy ve snaze o transfer pravidel a norem demokratického chování do nových členských zemí. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že evropeizace je ekonomickým, politickým a v neposlední řadě také významným právním integračním procesem. Nejednoznačnost vzájemného vztahu evropeizace a globalizace vyjadřují Bulmer a Radaelliho třemi položenými otázkami, kdy kladná odpověď na některou z nich charakterizuje vzájemný poměr těchto dvou procesů: • Je evropeizace baštou proti globalizaci? • Je evropeizace (stavící se proti globalizaci) vhodným argumentem pro legitimizaci domácích reforem neboli je evropeizace důsledkem globalizace? • Jde o mix obou momentů, kdy záleží na konkrétních zvláštních okolnostech uvnitř jednotlivých členských států, který moment převáží? Autoři tyto otázky ponechávají čtenáři k úvaze. 4.2 POJEM EVROPEIZACE S postupujícím procesem evropské integrace je stále frekventovaněji používán termín „evropeizace“177 V literatuře se často uvádí, že poprvé byl výraz evropei- 176 BULMER, S. J., RADAELLI, C. M. The Evropeanization of National Policy. In Bulmer, S. J., Radaelli, C. M., Lequesne, Ch. (eds.). The Member States of the European Union. Oxford: Oxford University Press, 2005. S. 339 an. 177 V angličtině se setkáváme s výrazy „europeanization“, méně často i s „europeization“. Ani v češtině není ujednocena jednoznačná podoba tohoto termínu. Nejčastěji se setkáváme s výrazy „evropeizace“, „europeizace“, ale i s podobou „evropeanizace“ nebo i „epizací“. Viz k tomu např. ŠLOSARČÍK, I. Europeizace české veřejné správy: česká cesta, evropské prošlapané chodníčky nebo evropská administrativní magistrála? Pražské sociálně vědní studie [online]. 2006. Teritoriální řada TER-018 [cit. 20.09.09]. Dostupné z: . 86 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů zace použit již v předminulém, tedy v 19. století v souvislosti s Ruskem přejímajícím evropské vlivy. Z pohledu současnosti se tento termín ve společenských vědách začal častěji objevovat v 80. a 90. letech minulého století, k jeho výraznějšímu používání však došlo až začátkem 21. století. Užívání termínu „evropeizace“ není ujednoceno i proto, že jde o koncept mnoha „tváří“ i směrů působení, a to jak s orientací „dovnitř“ EU v rámci členských států, tak i směrem „navenek“ jako vliv EU na země stojící mimo bezprostřední evropský integrační proces.178 O přesnější ohraničení pojmu evropeizace se pokusil Johan P. Olsen formulováním jeho pěti základních významů. Termín evropeizace podle Olsena vyjádřuje:179 1. Změny vnějších teritoriálních hranic EU rozšiřováním o nové členské státy, kdy dochází k jejich „poevropšťování“. 2. Rozvoj výkonných institucí na úrovni EU, jež představují centrální řízení a politickou koordinaci a jsou vybaveny formálně právními instituty a normativním řádem schopným vynutit závazná rozhodnutí i s pomocí sankcí. 3. Pronikání evropské dimenze do národních a subnárodních systémů výkonné moci. 4. Exportování politické organizace a politické moci za hranice EU. 5. Politický projekt usilující o sjednocenou a politicky silnější Evropu s jejím významnějším politickým postavením. Olsenova rekapitulace základních způsobů chápání termínu evropeizace vystihuje mnohovýznamovost tohoto pojmu i vícedimenzionální charakter procesu evropeizace, který probíhá zejména ve čtyřech oblastech:180 • Evropeizace politik (policies) − vliv členství v EU na podobu veřejné politiky jednotlivých členských států. • Institucionální adaptace − proměna společenských a politických institucí v členských státech EU. 178 Srov. k tomu DANČÁK, B., FIALA, P., HLOUŠEK, V. Evropeizace: Pojem a jeho konceptualizace. In DANČÁK, B., FIALA, P., HLOUŠEK, V. (eds.). Evropeizace. Brno: MPÚ MU, 2005. S. 13 an. 179 OLSEN, J. P. The Many Faces of Europeanization. Journal of Common Market Studies, 2002, roč. 40, č. 2, s. 921 an. 180 Srov. k tomu FEATHERSTONE, K. In the Name of „Europe“. In Featherstone, K., Radaelli, C. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. S. 5 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 87 • Evropeizace práva − zahrnuje nejen formování evropského práva, ale zejména konvergenci národních právních řádů členských států i států, které usilují o vstup do EU. Nepřímo se promítá i do oblasti mezinárodního práva. • Transnacionální kulturní difúze − spočívá v rozšiřování kulturních norem, hodnot, idejí, identit a vzorců chování v rámci EU i s vyzařováním mimo hranice EU. K vymezení pojmu evropeizace se vyslovila řada významných vědeckých institucí a analytiků věnujících se studiu této oblasti. Kevin Featherstone se pokusil v jím editovanému sborníku Politika evropeizace v úvodu nazvaném příznačně „Ve jménu Evropy“ shrnout některá ze základních vymezení pojmu evropeizace:181 Podle Roberta Ladrecha evropeizace představuje proces měnící směr a podobu politik tak, aby se politicko-ekonomická dynamika ES/EU stala součástí organizační logiky národních politik a jejich vytváření. Ladrech tak zdůrazňuje skutečnost, že aktéři redefinují své zájmy a chování tak, aby byly komplementární s výzvami, normami a logikou členství v ES/EU. Johan P. Olsen uvádí, že evropské národní státy se integrují a dezintegrují nesynchronizovaným způsobem a europeizace vyzvedá evropskou dimenzi změn probíhajících v národních systémech. Olsen evropeizaci vidí jako proces EU-centrický a postupující odshora dolů. J. Caporaso chápe evropeizaci jako proces politické institucionalizace, která zahrnuje vývoj formálních i neformálních pravidel, procedur, norem a praktik pro řízení politik na evropské, národní a subnárodní úrovni. Kevin Featherstone v předmětném úvodu evropeizaci považuje za proces strukturální změny různým způsobem ovlivňující aktéry a instituce, ideje a zájmy. Featherstone přitom zdůrazňuje dynamiku tohoto procesu a asymetričnost jeho dopadu. Z této řady vymezení evropeizace vyjadřuje v současné době obsah pojmu evropeizace nejvýstižněji zřejmě dnes nejcitovanější definice Claudia M. Radaelliho, podle níž evropeizace představuje „procesy utváření, rozšiřování a institucionalizace formálních a neformálních pravidel, procedur, politických paradigmat, stylů, způsobů „dělání věcí“ a sdílení názorů a norem, které jsou nejprve definovány a konsolidovány v rámci politických procesů EU a poté inkorporovány do logiky domácího (národního a subnárodního) diskursu, politických struktur a veřejných 181 Tamtéž, s. 12 an. 88 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů politik“.182 Radaelli přitom nezužuje evropeizaci pouze na proces jdoucí jednosměrně k národním státům, ale chápe ho jako dvousměrný proces vzájemného ovlivňování národní a evropské veřejné politiky. Činí tak z procesu evropeizace v tomto ohledu i veličinu závisle proměnnou. Tento fakt, že jde o proces vzájemně propojený, jdoucí oběma směry, je třeba zdůraznit. Určení, který z obou směrů je výraznějším „evropeizátorem“, vyplývá především z posouzení toho, která z úrovní má v dané konkrétní oblasti rozhodující iniciativu. Proces evropeizace mohou iniciovat stejně tak instituce Evropské unie, jako i národní aktéři. Nejde tedy o jednostranný akt implementace pravidel, procesů, paradigmat, stylů atd. z jakési „vyšší moci“ do prostředí národní politiky a práva, shora dolů (top-down). Proces funguje i v opačném směru, zdola nahoru (bottom-up). Jestliže u národního státu vzniká určitý nesoulad s evropskou rovinou, může tento aktér iniciovat proces adaptace v rámci evropské roviny. Může tak nastat situace, kdy národní státy vytvoří a následně přenesou fungující model na evropskou úroveň a z této původně národní politiky (práva) se stane evropská politika (právo) uplatňovaná následně shora dolů, principem „top-down“ na ostatní členské země. V čem hledat společný jmenovatel uvedených vymezení evropeizace? Klíčovým rysem procesu evropeizace je jeho dynamičnost. Jde o proces, který se neustále vyvíjí, přináší nové a nové podněty, v každém okamžiku a pro každou oblast nabývá rozličných forem a intenzity. Svou prostupností podporuje smazávání dříve velmi ostře viditelných hranic mezi jednotlivými úrovněmi – zejména mezi úrovní evropskou (EU) a národní. Pro země střední a východní Evropy nabírá proces evropeizace ještě další aspekty. Evropeizace je pro ně významně spojena s procesem přechodu k demokracii, s dělbou moci, omezenou rolí státu, demokratickým právním státem, rovnými příležitostmi apod., tedy se standardy a hodnotami západoevropské demokratické společnosti. Tyto procesy hodnotové změny politického systému k demokracii v období 1989−1994 bývají ale často označovány spíše jako westernizace183 (příp. 182 RADAELLI, C. M. Europeanisation: Solution or problem? European Integration Online Papers [online]. 2004 [cit. 24. 7. 2008]. S. 3 Dostupné z: . 183 Demokratizaci a evropeizaci není vhodné automaticky ztotožňovat. Oba procesy jsou autonomní. Je také třeba rozlišovat bezprostřední demokratické důsledky a ty, které jsou pouze zprostředkované. Viz k tomu podrobněji HLOUŠEK, V. Proces europeanizace a politické strany v kandidátských zemích. Sociální studia, 2004, č. 1, s. 101−102. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 89 amerikanizace184 ) než evropeizace. Takto můžeme charakterizovat i zavádění západních demokratických hodnot a principů v České republice v průběhu devadesátých let S přibližujícím se vstupem naší republiky do EU proces westernizace postupně slábnul a začal se prosazovat proces, který měl podobu evropeizace. Oba procesy, westernizace, jako etablování základních demokratických hodnot Západu, a evropeizace, jako vliv evropské integrace, se v této etapě značně prolínají a je proto nesnadné je odlišit z hlediska jejich vlivu. Evropeizace je v tomto náhledu obdobím, kdy kandidátské země již měly vytyčený určitý seznam cílů a harmonogram k jeho naplňování. Splněním kodaňských kritérií a zejména následně samotným vstupem České republiky do Evropské unie nabývá tento demokratizační proces jednoznačně charakteru evropeizace. O samotné evropeizaci tak můžeme v případě ČR začít hovořit až po ukončení vlastní fáze tranzice.185 4.3 PLURALITA EVROPEIZAČNÍCH PŘÍSTUPŮ Narůstající evropská integrace se v podobě evropeizačního procesu určitým způsobem postupně promítala i v dosud nečlenských postkomunistických zemích, včetně České republiky. Tento nový fenomén difúze evropeizace mimo členské státy EU se stal předmětem řady studií z hlediska možnosti externího působení a ovlivňování politických a dalších procesů mimo EU. Heather Grabbe se v tomto směru zaměřil na průběh procesu evropeizace „postupující na Východ“ do kandidátských zemí střední a východní Evropy. Ve své studii z roku 2003 ukazuje, že uvedené kandidátské země na sebe vzaly závazky na zhruba deset let. V porovnání s členskými zeměmi byly účinky procesu evropeizace na tyto kandidátské země zjevně velmi podobné svou povahou, měly však širší rozsah a zasahovaly hlou- běji.186 Grabbe v této souvislosti zdůrazňuje, že je nutné si říci nejen, co evropeizace je, ale i co evropeizace není, abychom s ní nespojovali všechny národní změny probíhající v těchto zemích. Je třeba činit analytické distinkce mezi evropeizací a dalšími probíhajícími procesy. Nelze tedy sobě blízké probíhající procesy 184 Viz ZOUBEK, V. Lidská práva – globalizace – bezpečnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. S. 76 an. 185 Srov. FIALA, P, HLOUŠEK, V., PITROVÁ, M. et al. Evropeizace politických stran a zájmových skupin: Základní problémy a směry analýzy. Politologický časopis, 2006, č. 1, s. 8 an. 186 GRABBE, H. Europeanization Goes to East: Power and Uncertainty in the EU Accession Process. In Featherstone, K., Radaelli, C. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. S. 303 an. 90 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů jednoduše zaměňovat. Ve vztahu k zemím střední a východní Evropy Grabbe připomíná, že je třeba zejména rozlišovat mezi intencionálním a neintencionálním působením Evropské unie na tuto politicko geografickou oblast. Pádem železné opony byly země střední a východní Evropy konfrontovány s rozvinutou ekonomikou a demokracií západní Evropy. Ukončení jejich izolace po pádu socialismu a skončení studené války vyvolalo v západní Evropě vlnu entuziasmu a snahy o novou sjednocenou Evropu. Stejně tak se i pro země střední a východní Evropy evropská orientace stala jedním z jejich hlavních cílů. Vlna nadšení v západních zemích i v zemích střední a východní Evropy ale postupně opadala s projevujícími se rozdíly politické a ekonomické úrovně mezi „starou a novou Evropou“ a s uvědomováním si nutnosti velkých strukturálních změn v zemích střední a východní Evropy před a po jejich integraci do západních struktur. Proces evropeizace byl výrazně ovlivňován vývojovými etapami EU a specifičností integračního procesu ve vztahu k jednotlivým zemím nebo regionům. V tomto ohledu lze vyspecifikovat i některé rysy evropeizace příznačné ve vztahu k zemím střední a východní Evropy. O vlastní evropeizaci lze u zemí střední a východní Evropy mluvit až v etapě úsilí o přidružení k EU. Proces evropeizace se tak prosazuje v období, kdy kandidátské země již měly vytyčený určitý seznam cílů a harmonogram k jeho naplňování. Heather Grabbe v tomto ohledu ukazuje některé odlišnosti evropeizačních postupů uplatňovaných ve vztahu k zemím střední a východní Evropy a rekapituluje základní mechanismy evropeizace, které byly vůči těmto zemím uplatňovány:187 • poskytování modelů − legislativních a institucionálních šablon, • poskytování financí a technické asistence, • porovnávání úspěšnosti v přistupovací agendě a monitorování dosažených výsledků, • poskytování poradenství a twinningu, • otevírání dveří přístupných k jednáním. Mechanismy procesu evropeizace zemí střední a východní Evropy se zabývají také Frank Schimmelfennig a Ulrich Sedelmeier. Předpokládají, že evropeizace v podmínkách těchto zemí spočívá v přijímání pravidel hry (rule adoption), která jsou stanovována na úrovni EU. Tento proces může být řízen EU nebo domácími aktéry a může být orientován dvojí logikou: 187 Tamtéž, s 312. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 91 • logikou vhodnosti − aktéři jsou motivováni internalizovanými identitami, hodnotami a normami, • logikou následků − maximalizace moci u racionálně jednajících aktérů. V kombinaci existujících možností pak tyto mechanismy můžeme shrnout do následující tabulky. 188 Tabulka 5: Mechanismy evropeizace uplatňované v zemích střední a východní Evropy logika přijímání pravidelHlavní aktér v procesu přejímání pravidel logika následků logika vhodnosti EU model externích podnětů model sociálního učení Stát model braní lekcí Zdroj: Petr Fiala et al., 2006, s. 5. Model externích podnětů odpovídá dynamice iniciované a kontrolované EU. EU stanoví podmínky, odměny i sankce pro domácí aktéry na základě adaptability. Model sociálního učení počítá s identifikací těchto zemí s EU a s jejich přesvědčením, že její pravidla jsou legitimní. Model braní lekcí je vlastně klasickou tranzitologickou westernizací. Převážná většina kroků EU v oblasti rozšiřování od roku 1989 vychází z modelu externích podnětů. Je to zřejmé již z faktu, že EU učinila nezbytnou podmínkou pro získání přístupové pomoci realizaci základních liberálních reforem. Modelem vnějších podnětů nelze ale vysvětlovat veškeré dění, týkající se procesů přistoupení. Významnou roli zde hrál i další faktor, který je určitou kombinací modelu sociálního učení a modelu braní lekcí. Značná část elit i veřejnosti ve státech střední a východní Evropy považovala vstup do EU za potvrzení své nově nabyté identity nebo za záruku určitého směřování svého státu. Vstup do Evropské unie tak nemusí být vždy jen informovaným rozhodnutím racionálně jednajících aktérů. 188 Cit. podle FIALA, P, HLOUŠEK, V., PITROVÁ, M. et al. Evropeizace politických stran a zájmových skupin: Základní problémy a směry analýzy. Politologický časopis, 2006, č. 1. S. 5. 92 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Povaha procesu evropeizace se ve vztahu ke státům střední a východní Evropy po jejich přistoupení k EU mění. V rámci tlaku na adaptaci členských států se posouvá zejména role národních parlamentů, které se z instituce, prostřednictvím níž se uplatňovala harmonizace s právními normami EU, dostávají do role „hlídače“ tím, že se staly zprostředkujícími a dohlížecími orgány.189 Důležitá podpora, kterou EU státům střední a východní Evropy při zavádění reforem poskytovala a poskytuje, spočívá zejména v tom, že EU působí jednak jako štít pro politické elity před veřejným míněním v jejich snaze o prosazení nepříjemných reforem, jednak v tom, že EU udržuje přistupující státy ve volnětržní orientaci proti protekcionistickým tendencím. V současné době již neexistuje oblast politiky, která by v kandidátských a následně členských zemí střední a východní Evropy nebyla více či méně ovlivněna procesem evropské integrace. Na základě shora uvedené Radaelliho definice evropeizace lze v rámci Evropské unie identifikovat několik mechanismů evropeizace jako způsobů vládnutí (governance) a koordinace, se kterými jsou a stále více budou členské státy konfrontovány:190 • vládnutí prostřednictvím vyjednávání (jde o stěžejní formu evropeizace v oblastech od rybolovu po imigrační politiku), • vládnutí prostřednictvím hierarchie (u oblastí, kde instituce EU mají velkou míru delegovaných kompetencí nad národními státy), • pozitivní integrace (týkající se např. pravidel korigujících trh, limitů znečistění životního prostředí, společné zemědělské politiky apod.), • negativní integrace (spočívající v odstraňování bariér integrace např. v oblasti hospodářské soutěže, telekomunikací, poštovních služeb apod.), • usnadněná koordinace (v oblastech, kde jsou hlavními aktéry členské státy a EU je platformou pro spolupráci a výměnu zkušeností, např. v oblasti vzdělávací politiky). Tyto mechanismy se uplatňují zejména prostřednictvím právních nástrojů v procesu evropeizace práva. 189 Viz podrobněji MANSFELDOVÁ, Z., KROUPA, A. (eds.). Proměny reprezentace zájmů po vstupu do Evropské unie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. S. 13. 190 Srov. k tomu BULMER, S. J., RADAELLI, C. M. The Evropeanization of National Policy. In Bulmer S. J., Radaelli, C. M., Lequesne, Ch. (eds.). The Member States of the European Union. Oxford: Oxford University Press, 2005. S. 342−345. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 93 4.4 EVROPEIZACE JAKO PŘEDMĚT STUDIA Kevin Featherstone si položil základní otázku „Proč vlastně používáme termín evropeizace?“ 191 a sám si na ni odpovídá. Užitím termínu evropeizace může badatel otevřít vstupní bránu poznání změn, které jsou napříč evropského kontinentu aktuální a komplexní. Evropeizace je výrazem pro proces inovace, evropeizace zarámovává dynamiku i komplikace a limity determinující tuto inovaci v dnešní Evropě. Koncept evropeizace tak analyticky zaostřuje pozornost zejména na: • přizpůsobení institucionálního nastavení dynamice integrace na rozmanitých politických úrovních (tj. nastavení pravidel, procedur, norem, praktik apod.), • roli předvstupního procesu demokratizaci a marketizaci střední Evropy, • objevení se nových sítí politiky a společenství jdoucích napříč státy, • posuny mezi státy a subnárodními orgány. Diskurs k procesu evropeizace se promítá i do tematizace vědeckého studia tohoto procesu. The European University Institute ve Florencii, který se od roku 1972 cíleně zaměřuje na studium evropské integrace a procesu evropeizace, se příznačně dělí na čtyři útvary: oddělení ekonomie, oddělení historie civilizace, oddělení práva a oddělení sociální a politické vědy.192 Naznačuje tak šíři konceptu evro- peizace. Vyjdeme-li z Radaelliho rekapitulace oblastí, jež evropeizace ovlivňuje, dostáváme se i k základním badatelským výzvám, před které nás evropeizace staví. Jde o studium:193 1. institucí, 2. veřejné správy, 3. vztahů politického systému vládnutí (inter-governmental relations), 4. struktury a dynamiky práva, 5. struktury reprezentace, 191 FEATHERSTONE, K. In the Name of „Europe“. In Featherstone, K., Radaelli, C. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. S. 19. 192 Viz SNYDER, F. (ed.). The Europeanisation of Law. Oxford, Portland Oregon: Hart Publishing, 2000. S. 1. 193 Srov. k tomu RADAELLI, C. Whither Europeanization? Concept stretching and substantive change. European Integration Online Papers [online]. Vol. 4 (2000) N 8 [cit. 2009- 09-10]. S. 8 an. Dostupné z . 94 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 6. kognitivní a normativní struktury, zahrnující hodnoty a normy akceptované společností v členských státech. Z uvedené rekapitulace je zřejmý okruh vědních disciplín a základních témat studia. Evropeizace jako proces tak přináší badatelské výzvy vedle právní vědy zejména politologii,194 studiu mezinárodních vztahů, ekonomii, evropským studiím a příp. i některým dalším vědním disciplínám. Z hlediska právní vědy se obecná problematika evropeizace práva dotýká především otázek struktury a dynamiky práva − změn struktury, obsahu a forem evropského práva a národních právních systémů a úkolů právní komparatistiky. Tématům studia právní teorie a právní sociologie v procesu evropeizace práva byla věnována první evropská socio-právní konference na téma „European Ways of Law“, která proběhla ve dnech 6.−8. července 2005 pod patronací International Institute for the Sociology of Law ve španělském Oňaty. Agenda pro budoucnost by se podle editorů sborníku z této konference měla zaměřit na právo „in Europe“, „for Europe“ a „by Europe“, zejména pak na témata: 195 1. Postižení existujících rozdílů v právní oblasti v rámci Evropy a způsobů, jak jsou ovlivňovány procesem globalizace. 2. Zvážit roli práva v procesu, jímž se institucionalizovaná evropská politika sjednocuje nebo by se měla sjednocovat. 3. Vyjasnit podobnosti a rozdíly mezi Evropou, Spojenými státy, islámským světem, Asií apod. ve vztahu k právnímu vědění (epistémé), právním kulturám a právním tradicím. 4. Studovat roli evropského práva v široce se globalizujícím světě. 5. Zvažovat způsoby užití sociologických nástrojů při studiu právní problematiky v Evropě a možnosti, jak zpětně těmito poznatky napomoci formování práva. Uvedená témata si vyžadují uplatnění především komparativních přístupů, které ale nejsou v Evropské právní vědě příliš rozvinuty. Evropa je nyní podle názoru účastníků konference velmi vhodnou laboratoří pro studium, jak se právo v jeho 194 Okruhy politologického výzkumu se zabývá obsáhlý sborník zpracovaný Mezinárodním politologickým ústavem Masarykovy univerzity Brno. Viz DANČÁK, B., FIALA, P. HLOUŠEK, V. Evropeizace: Nové téma politologického výzkumu. Brno: MU, 2005. 195 Hlavním tématem konference byly Evropské alternativy práva a příspěvky konference se zabývaly zejména právně teoretickými a právně sociologickými otázkami evropeizace práva a vyplývající výzkumnou agendou. Viz GESSNER, V., NELKEN, D. (eds.). European Ways of Law: Towards a European Sociology of Law. Oxford: Hart Publishing, 2007. S. 3. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 95 činnosti mění a jak se mění právní kultury, zejména ve vztahu k rozdílné aplikaci evropského práva a globálního práva v zemích EU. Uplatnění komparativních přístupů na tuto problematiku není snadné, ale může přinést podnětné myšlenky. Jde např. o pochopení, proč je kontinentální právo méně efektivním nástrojem pro vyjednávání a mediaci než právo angloamerické právní kultury. Známý francouzský právník Antoine Garapon v tomto směru poukázal zejména na pragmatičnost americké právní kultury, která podněcuje nápodobu a inovaci, i když v sobě na druhé straně nese řadu paradoxů: někdy je morální a někdy cynická, je decentralizovaná až do extrémní polohy, ale umí centralizovat, když jsou v sázce důležité zájmy.196 Komparativní studie se zatím zaměřují zejména na oblast soukromého práva a na rozdíly či podobnosti kontinentální a anglosaské právní tradice. Nyní se pozornost soustřeďuje také na komparaci právního řádu západních států a bývalých komunistických zemí z pohledu přeměny postkomunistických právních systémů. Jen malá pozornost je zatím věnována rozdílům právních systémů jdoucích v Evropě od severu k jihu. Severní skandinávští realisté mají blíže k chápání práva jako sociálního inženýrství, tedy jako nástroje řízení, oproti jihu Evropy, kde je právo chápáno spíše jako ideál, který je protipólem fakticity. 4.5 MECHANISMY EVROPEIZACE POLITIKY A PRÁVA Na procesu evropeizace bývá zdůrazňována jeho sjednocující, spojující a integrující funkce. Johan P. Olsen v evropské integraci spatřuje možnost „evropskou cestou“ zvládnout dilema rozmanitosti (diversity) stavěné proti jednotě (unity).197 196 Tamtéž, s. 9. 197 Integraci lze v tomto směru charakterizovat jako proces, který mění dříve oddělené jednotky v součásti relativně konzistentního systému. Integrace je tak mírou hustoty a intenzity vztahů mezi prvky celku. Funkcionální integrace pak je mírou vzájemné závislosti a důležitosti (relevance). Sociální integrace ukazuje na propojenost a míru vazeb jako jsou kontakty nebo komunikace a politická institucionalizace odkazuje na: a) struktury, pravidla, role, praktiky vztahů legitimních autorit a kódy vhodného chování, b) sdílené účely, identity, interpretační tradice a principy legitimity, c) společné zdroje vytvářející schopnost a možnost jednat koordinovaným způsobem. Viz k tomu podrobněji OLSEN, J. P. Unity and diversity − European style. Arena. Centre for European Studies [online]. University of Oslo, working paper No. 24, 2005 [cit. 20.09.2009]. S. 38. Dostupné z: . 96 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Teorie evropské integrace, tak jak byla formulována od jejích historických počátků, se v tomto duchu zaměřuje na efektivní přesun politických kompetencí na nadnárodní úroveň. Dosažená úroveň politická integrace se pak návazně promítá do podoby evropeizace práva. Evropeizace politiky tedy předchází evropeizaci práva, je základem a podmínkou evropeizace práva a uplatňují se v ní i podobné mechanismy. Evropeizace politiky je tak výchozím bodem právně teoretických úvah o evropeizaci práva. Bez změny politických stanovisek, zásad a institucí není evropeizace práva možná. 4.5.1 TEORIE INTEGRACE Idea sjednocení (integrace) vede nutně k položení si základní otázky: které podněty vedly a vedou k evropské politické a následně právní integraci? Odpověď můžeme vyjádřit několika možnými důvody, které jsou vnitřními spontánními hnacími momenty evropské integrace, aniž bychom přitom brali v úvahu důvody, které by byly založeny na nátlakových formách shora. Těmito přirozenými důvody ke sjednocení jsou především přístupy vycházející ze společného prospěchu pro všechny, kteří se budou podílet na integraci, a ze snahy o sdílení sociokulturního společenství. Můžeme takto specifikovat tři základní přístupy, na nichž je zdola položena teorie integrace:198 1. První přístup k evropské integraci je postaven na přesvědčení, že společně lze řešit problémy snadněji nebo s menším úsilím a náklady, než když je bude řešit každý sám. 2. Druhý přístup spočívá v pohledu na evropskou integraci jako výraz sociokulturního společenství s typickými kolektivními identitami, které zřetelně odlišují členy a nečleny této integrace. Členové jsou tak spojováni v jeden celek sociokulturními charakteristikami. 3. Třetí přístup je založen na sdílení společných konstituujících politických zásad, institucí a pravidel sdružování a spolupráce. Evropské politické instituce, jejichž součástí je i právo, jsou tak především nástrojem k dosahování hmotných benefitů, ale nesou i hodnoty, identity a principy. 198 Podrobně se touto otázkou zabýval zejména J. P. Olsen, podle něhož je evropská integrace setrvalé hledání rovnováhy mezi diferenciací a unifikací. Viz podrobněji k hledání spojujících přístupů v jeho práci OLSEN, J. P. The Political Organization of Europe: Differentiation and Unification. Arena. Centre for European Studies [online]. University of Oslo, working paper No. 23, 2005 [cit. 21.09.2009]. S. 4 −5. Dostupné z: . Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 97 4.5.2 TEORIE EVROPEIZACE Proti tomuto hledání podnětů k integraci v podobě teorie integrace, lze postavit koncepci, která přistupuje k těmto otázkám z druhé strany a klade důraz na přínosy pro celek. Tento koncept, který lze označit jako teorii evropeizace, místo toho, aby vysvětloval důvody a efekty integračního procesu „zdola“, přistupuje k danému problému „shora“, tedy nestuduje podmínky integrace, ale závislou proměnnou se místo integračního procesu stávají jím způsobené evropeizační změny v jednotlivých oblastech sociálního života členských států.199 Primárním zacílením procesu evropeizace je nutně oblast politiky jako správy veřejných věcí.200 Evropeizace bývá v tomto směru definována také jako konkrétní projev mezinárodní institucionalizace v evropském prostoru. Představuje vytváření zvláštních struktur vládnutí na evropské úrovni, a to v podobě politických, právních a sociálních institucí na úrovních evropského, národního a subnárodního vládnutí, představujících paradigma mnohoúrovňového vládnutí (multi-level governance), kdy politický proces probíhá na této řadě politických úrovní paralelně. Börzel a Risse se ve svých studiích zaměřili na konceptualizaci národních (domácích) efektů evropeizace, a to zejména na otázku, jak evropská integrace a proces evropeizace v zobecněnějším pohledu působí na národní politiku členských států, a to z top-down perspektivy.201 Thomas Risse pro tento účel operacionalisticky vymezuje evropeizaci jako“výskyt a rozvoj rozdílných struktur vládnutí na evropské úrovni, tj. politických, právních a sociálních institucí spojených s řešením politických problémů, jež formalizují interakce mezi aktéry, a formování politických sítí specializujících se na vytváření autoritativních evropských pravidel.“202 Evropeizaci tak Risse chápe jako proces výstavby institucí na evropské úrovni, 199 Ondřej Císař ukazuje, že ve vztahu k Evropské unii představuje teorie integrace pohled „zdola“ (bottom-up), tedy otázky národních preferencí. Naproti tomu teorie evropeizace je pohledem „shora“ (top-down), tedy z hlediska proměny národních institucí a politiky jako celku. CÍSAŘ, O. Evropeizace a obhajoba zájmů: základy analytického rámce. In Dančák, B., Fiala, P., Hloušek, V. (eds.). Evropeizace. Brno: MPÚ MU, 2005. S. 55 an. 200 Akcelerace dynamiky evropského integračního procesu znamená nové velké politologické téma představující široké pole politologického výzkumu a publikační boom. Politologický výzkum přiřazuje termínu evropeizace významnou politologickou dimenzi. Viz k tomu podrobně HAVLÍK, V., PŠEJA, P. Evropeizace jako předmět výzkumu v sociálních vědách. Sociální studia, 2007, č. 3, S. 8 an. 201 BÖRZEL, T. A., RISSE, T. Conceptualizing the Domestic Impact of Europe. In Featherstone, K., Radaelli, C. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. S. 57 an. 202 Tamtéž, S. 59. 98 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů jimiž se snaží vysvětlit efekty evropeizace na členské státy. Tyto efekty pak Börzel a Risse shrnují do tří dimenzí (oblastí) politiky (policies, politics, polity).203 Tabulka 6: Národní efekty evropeizace Policies (politiky) Politics (politický proces) Polity (instituce) standardy utváření zájmů Politické instituce instrumenty agregace zájmů mezivládní vztahy způsoby řešení problémů reprezentace zájmů judiciální struktury politické verze a diskursy veřejné diskursy veřejná správa tradice státu ekonomické instituce vztah státu a společnosti kolektivní identity Zdroj: Tanja A. Börzel, Thomas Risse, 2003, s. 60. Koncept evropeizace postupující shora (top-down) předpokládá nesoulad (misfit) nebo neshodu (mismatch) mezi evropskými a národními politikami, procesy a institucemi, tedy mezi evropskou a národní politikou. Základním východiskem tohoto modelu evropeizace je tak představa, že adaptační tlak je tím větší, čím 203 V češtině užívaný výraz politika je především obsahově zúžen. Na druhé straně nemáme v češtině jiný výraz, který by vystihoval v celé šíři všechny tři uvedené základní oblasti politiky, ani ekvivalentní výrazy pro tyto tři jednotlivé oblasti politiky. Tabulka proto u trojdimenzionálního pojetí politiky užívá s ohledem na chybějící české jazykové ekvivalenty tři zavedené termíny z anglického jazyka. Výrazem „polity“ se rozumí institucionální struktura, formální rámec politiky, termín „policy“ vyjadřuje obsahovou náplň politiky zpravidla v podobě programů a „politics“ charakterizuje procesuální, dynamickou stránku politiky. Viz k tomu např. HAVLÍK, V., PŠEJA, P. Evropeizace jako předmět výzkumu v sociálních vědách. Sociální studia, 2007, č. 3, S. 11. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 99 větší je nesoulad mezi těmito dvěma rovinami politiky. Nesoulad je tak pro Börzel a Risseho nutnou, ale ne dostatečnou podmínkou domácí (národní) změny.204 Uvedený model evropeizace má však svá slabá místa. Opomíjí možnost evropeizace zdola, tedy aktivity domácích aktérů, kteří modifikují a ovlivňují proces evropeizace.205 Evropeizace totiž představuje spíše oboustranný proces, ve kterém dochází nejen k ovlivňování domácí politiky ze strany EU, ale i k uplatnění se zpětné vazby v podobě reakce národních aktérů na požadavky EU. Z konceptu nesouladu (misfit) vychází i třístupňový model změny domácích struktur:206 1. V prvním kroku členské státy nejprve identifikují relevantní evropeizační procesy − existenci formálních a neformálních norem, pravidel, směrnic, procedur a praktik na rovině EU. To vyvolá nutnost určitých úprav a korekcí na domácí úrovni tak, aby bylo možno vyhovět požadavkům evropských norem, pravidel a procedur. Tím ale není ještě zaručena domácí strukturální změna. 2. Ve druhém kroku dochází k identifikaci míry kompatibility (goodness of fit) mezi evropeizačními procesy na straně jedné a národním institucionálním uspořádáním, pravidly a praktikami na straně druhé. Míra shody evropské a národní úrovně určuje míru adaptačních tlaků, tedy rozsah, ve kterém by se domácí instituce měly změnit, aby vyhověly evropským pravidlům a policies. Čím větší nesoulad, tím intenzivnější je adaptační tlak. Evropeizační tlak však může být uplatňován u různých zemí rozdílně. 3. Třetí krok je spojen s působením mediačních faktorů. V případě vysokých adaptačních tlaků je přítomnost nebo absence mediačních faktorů podstatná pro stupeň, ve kterém je domácí změna očekávána. 204 BÖRZEL, T. A., RISSE, T. Conceptualizing the Domestic Impact of Europe. In Featherstone, K., Radaelli, C. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. S. 61 an. 205 Uvedené schéma nepočítá příliš s kreativitou domácích aktérů, kteří mohou volit různé taktiky a strategie, jež takový přímočarý výsledek komplikují. Opomíjí i snahy o redistribuci moci a zdrojů ze strany různých domácích aktérů. Viz k tomu podrobněji FIALA, P., HLOUŠEK, V., PITROVÁ, M. et al. Evropeizace politických stran a zájmových skupin: základní problémy a směry analýzy. Politologický časopis, 2006, č. 1, S. 7−8. 206 RISSE, T., COWLES, M. G., CAPORASO, J. Europeanization and Domestic Change: Introduction. In. Cowles, M. G., Caporaso, J., Risse, T. (eds.). Transforming Europe: Europeanization and Domestic Change. London: Cornell University Press, 2001. S. 6 an. 100 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Lze přitom vyspecifikovat tři strukturální faktory, které mohou adaptační změnu usnadnit nebo naopak blokovat. Představují je: • existence mnohočetných vetujících míst (multiple veto points) − jde o výskyt významnějších faktorů bránících strukturální adaptaci jako např. větší počet aktérů s možností mluvit do politiky, • formální mediační instituce − napomáhají aktérům s materiálními a ideovými zdroji vyvolat strukturální změnu, • vliv národní politické a organizační kultury − tato kultura usnadňuje aktérům legitimizovat sledování jejich zájmů. Börzel a Risse, vycházejíce z nesouladu jako předpokladu evropeizačního tlaku, analyzují logiku národní adaptace postulováním dvou rozdílných linií faktorů usnadňujících národní adaptaci jako odpověď na evropeizaci. Jednu linii jim představuje racionalistická verze institucionalismu a druhou sociologická verze in- stitucionalismu.207 V obou těchto liniích jde o efekty, které domácím aktérům zprostředkovávají politické instituce. Racionalistická linie institucionalismu spojuje národní změnu s procesem redistribuce zdrojů. Považuje aktéry za racionální, účelově jednající a na cíl orientované subjekty užívající zdrojů pro maximalizaci užitků. Aktéři jednají instrumentálně, váží výdaje a zisky možných variant jednání a berou do úvahy i jednání jiných aktérů. Evropeizace je pak převážně považována za nově se objevující strukturu politických příležitostí nabízející některým aktérům s uplatněním svého vlivu další zdroje a jiné zbavuje jejich pozice. Evropeizace tak poskytuje nové příležitosti v redistribuci zdrojů, ale jen pokud mají aktéři schopnost těchto nových příležitostí spojených s adaptačním tlakem využít. Evropeizace tak vede k rozdílnému posílení pozic různých aktérů a v konečném efektu k domácí (národní) změně. Sociologický institucionalismus vychází z logiky osvojování si určitých názorů v procesu sociálního učení. Aktéři jsou vedeni kolektivním chápáním sociálně akceptovaného chování v dané struktuře pravidel. Tato pravidla považují za rozumná a legitimní. Evropeizace v této verzi institucionalismu není chápána jako struktura politických příležitostí, ale jako zdroj nových pravidel, norem, praktik a struktur významů a přesvědčení, jež jsou členským státům poskytnuty a jež jsou tyto povinny včlenit do svých domácích praktik a struktur. 207 BÖRZEL, T. A., RISSE, T. Conceptualizing the Domestic Impact of Europe. In Featherstone, K., Radaelli, C. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. S. 63 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 101 Sociologický institucionalismus poskytuje dvě potenciální vysvětlení takto probíhající domácí změny jako projevu evropeizace. První verze argumentace vychází z institucionálního izomorfismu, kdy instituce, které jsou často v interakci, jsou vystaveny vlivu jedné na druhou nebo jsou umístěny v podobném prostředí vedoucím po čase k podobnostem organizačních struktur, principů rozdělování zdrojů, praktik a významových struktur. Institucionální izomorfismu tak vysvětluje proces probíhající v období homogenizaci organizačních struktur. Druhá verze argumentace vysvětluje rozdíly stupně změny domácích norem a institucí v odpovědi na mezinárodní institucionální opatření. Jde zde o problém socializačních procesů, v jejichž rámci se aktéři učí internalizovat nové normy a pravidla, aby se stali „řádnými“ členy mezinárodního společenství. Tato socializace na nové normy a pravidla probíhá prostřednictvím procesů argumentace, přesvědčování, sociálního učení a redefinování zájmů a identit. Od míry této internalizace odvisí domácí změna institucí a normativních struktur. Významnou roli zde hrají nestátní aktéři jako „agenti změny“ působící jako promotéři nových (evropských) norem a idejí. Internalizace norem tak vede k evropeizací prosazované domácí (národní) změně.208 4.5.3 VÝSTUPY PROCESU EVROPEIZACE Evropeizaci ale nelze ztotožnit s pouhým přejímáním požadavků přicházejících z evropské úrovně národními aktéry. Tím bychom celý komplikovaný proces evropeizace velmi zjednodušili a zeschematizovali. Evropeizaci nelze stejně tak zúžit na pouhou implementaci či harmonizaci evropského práva, jak ostatně naznačují i výše zmíněné definice evropeizace. Adaptační tlak ve směru evropských norem není a nemůže být tou jedinou formou působení na domácí aktéry. Výsledkem adaptačního tlaku také není jenom prostá adaptace. Claudio Radaelli v tomto směru odmítá adaptaci jako jediný výstup evropeizace a vymezuje čtyři možné reakce na adaptační tlak v procesu evropeizace:209 1. Transformace − evropeizační tlaky vyvolají nutnost zásadní změny národní politiky a vedou k její realizaci. 208 Srov. k tomu výklad CÍSAŘ, O. Evropeizace a obhajoba zájmů: základy analytického rámce. In Dančák, B., Fiala, P., Hloušek, V. (eds.). Evropeizace. Brno: MPÚ MU, 2005. S. 58. 209 RADAELLI, C. M. The Europeanization of Public Policy. In Featherstone, K., Radaelli, C. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. S. 37. 102 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 2. Absorpce (vstřebání) − představuje změnu v podobě adaptace, tedy jen vnější povrchovou změnu bez zásadnějšího dopadu do podoby národního politického a právního systému. Národní struktury, instituce a tradice v tomto případě vyvolávají tendence k setrvání při udržení stávajícího jádra národního systému. 3. Netečnost (inertia) − nastává v situaci, kdy politická architektura EU, možné volby, modely nebo politické procesy neodpovídají národním praktikám. Lhostejnost má podobu prodlevy, otálení v transpozici směrnic a implementaci evropského práva nebo až naprosté resistence na změny vyžadované EU. Dlouhá netečnost vede ke krizi a náhlé změně. 4. Redukce (retrenchment) − jde o paradoxní efekt evropeizačního tlaku, kdy se národní politika stává méně „evropská“ než byla. Radaelli to ukazuje na příkladu, kdy evropský tlak na liberalizaci silniční přepravy posílil sdružení protireformních domácích aktérů a nakonec vedl paradoxně naopak ke zvýšení národního intervencionismu v oblasti silniční přepravy. Výsledkem tedy byla opozice vůči EU, kdy domácí politika šla svou „neevropskou“ cestou. Uvedené Radaelliho čtyři základní modely reakcí na evropský tlak na změnu jako typizované základní odpovědi na evropeizační proces lze považovat za výstižné. Börzel a Risse nicméně ještě v rámci absorpce diferencují dvě její úrovně, a to:210 • absorpci (absorption) − členské státy evropské programy, ideály a normy včlení do domácích struktur, ale bez modifikování stávajících politických procesů, programů a institucí, takže stupeň národní změny je velmi nízký, • akomodaci − členské státy se přizpůsobují evropeizačnímu tlaku adaptací existujících politických procesů, programů a institucí beze změny jejich podstatných rysů a s nimi spojeného základního společenského chápání např. formou povrchového záplatování (patching up) existujících institucí novými politickými programy, aniž by ty staré změnily. Stupeň domácí změny je malý. Národní efekt procesu evropeizace se dotýká otázky míry přibližování (konvergence) nebo rozdílnosti (divergence) členských států EU. Na posouzení této míry nelze dát jednoduchou ani jednoznačnou odpověď. To co vypadá jako konvergence 210 BÖRZEL, T. A., RISSE, T. Conceptualizing the Domestic Impact of Europe. In Featherstone, K., Radaelli, C. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. S. 70. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 103 na makroúrovni se může na mikroúrovni vyznačovat významným stupněm diver- gence.211 Jestliže např. členské státy sice odpověděly na evropský požadavek liberalizace telekomunikačního trhu vytvořením nezávislých národních regulačních úřadů, pak ale vlastní institucionální nastavení, reflektující rozdílnosti ve správních strukturách, bylo velmi rozdílné. Posouzení míry přibližování proto musí být vždy vztaženo velmi konkrétně k určité oblasti politiky a k určitému institucionálnímu uspořádání. Komplexnější empirické studie zaměřené na národní institucionální efekty evropeizačních procesů ukazují, že většinou jde o smíšené případy, kdy část členských států se svou institucionální strukturou a politickými rozhodnutími přiblíží požadovanému stavu, zatímco zbývající členské státy ve svých specifických institucionálních uspořádáních, vztazích a přístupech setrvají. Nenalezneme jedinou empirickou studii, která by konstatovala, že došlo k takovémuto přiblížení se národních struktur napříč všemi členskými státy. Žádná studie neprokázala, že by národní institucionální změna v určité oblasti vedla ke všeobecnému zavrhnutí národních administrativních stylů, právní kultury, ustálených sociálních vztahů nebo kolektivních identit. Jde ale i o samo chápání vlastního smyslu přiřazovaného jednotlivých pojmům v procesu evropeizace, kdy například Němci a Francouzi přikládají „sjednocené Evropě“ v politickém diskursu jiný smysl, a to přesto, že obě země začlenily evropanství do svých národních identit.212 Neexistuje ani obecnější shoda pokud jde o formování evropského federalismu. Součástí národní změny iniciované procesem evropeizace je současně s politickou oblastí i právní oblast. Evropská legislativa tvoří součást adaptačních tlaků na členské státy a podstatnou součástí domácích strukturálních změn je i právní úprava nového institucionálního prostředí. Evropeizace oblasti politického života se realizuje vytvářením právního forem a jejich právních obsahů. Názorně to lze kupříkladu ukázat na analytické studii Ivo Šlosarčíka Europeizace české veřejné správy: česká cesta, evropské prošlapané chodníčky nebo evropská administrativní magistrála?213 Autor zde analyzuje vliv evropské integrace na české instituce 211 Srov. k tomu např. výklad KASSIM, H. The Europeanization of Member State Institutions. In Bulmer, S., Lequesne, Ch. The Member States of the European Union. Oxford: Oxford University Press, 2005. S. 285 an. 212 Viz BÖRZEL, T. A., RISSE, T. Conceptualizing the Domestic Impact of Europe. In Featherstone, K., Radaelli, C. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. S. 72. 213 ŠLOSARČÍK, I. Europeizace české veřejné správy: česká cesta, evropské prošlapané chodníčky nebo evropská administrativní magistrála? Pražské sociálně vědní studie [online]. 2006. Teritoriální řada TER-018 [cit. 20.09.2009]. S. 2 an. Dostupné z: 104 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů a změny způsobené členstvím České republiky v Evropské unii po roce 2004. Jde o změny v ústředních orgánech státní správy a o institucionální adaptaci na členství v Evropské unii. Otázky institucionální dynamiky zajištění „euroagendy“ v této oblasti, spočívající v evropeizaci politické sféry, se ale následně nutně promítají do oblasti evropeizace práva. Autor zdůrazňuje, že při formování institucí členského státu pro zajištění členství v Evropské unii se kombinují prvky formální, obsažené v evropském i vnitrostátním právu, i prvky neformální a podrobněji tematizuje vliv komunitárního práva (acquis communautaire) na členské státy k vytváření konkrétních institucionálních struktur. 4.6 EVROPEIZACE PRÁVA Evropeizační proces, probíhající v první řadě v politické oblasti, nalézá nicméně zásadním způsobem své vyjádření v procesu evropeizace práva. Princip vázanost všech právních subjektů právními normami, včetně orgánů veřejné moci, je jako stěžejní zásada promítnuta odkazem na právní stát i v preambuli Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství (dále jen „Lisabonská smlouva“).214 Evropská unie je založena na konceptu právního státu, což vyjadřuje především fakt, že instituce EU musí bezvýhradně postupovat v souladu s unijním právem.215 Evropská unie představuje úzké sepětí členských států ve formě právního společenství, tedy se základní rolí práva v procesu fungování EU. Právo EU je tak výrazem, prostředkem a výstupem evropeizace.216 Evropská integrace je významným způsobem organizována právními normami a právními institucemi a realizována formami právních vztahů. Jde o gradující proces, jehož počátky jsou patrny již od 60. let minulého století a jehož smyslem je formování společného evropského práva a zmenšování rozdílů mezi právními řády členských států Evropské unie. Spočívá nejen v implementaci . 214 V preambuli se Lisabonská smlouva hlásí k evropskému kulturnímu, náboženskému a humanistickému odkazu, ze kterého vzešly všeobecné hodnoty nedotknutelných a nezadatelných práv lidských bytostí, demokracie, rovnosti, svobody a právního státu. 215 Koncept právního státu je základem úvah o pramenech komunitárního práva, zejména z pohledu práva veřejného. Viz k tomu podrobně Jans, J. H. et al. Europeanisation of Public Law. Groningen: Europa Law Publishing, 2007. S. 9 an. 216 Srov. SNYDER, F. Europeanisation and Globalisation as Friends and Rivals: European Union Law in Global Economic Network. In SNYDER, F. (ed.). The Europeanisation of Law. Oxford, Portland Oregon: Hart Publishing, 2000. S. 319. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 105 evropského práva, ale i evropeizaci pramenů práva, konceptu lidských práv a právního státu, judiciální činnosti, interpretace práva, právních postupů a metod a v konečné instanci i v evropeizaci způsobu právního myšlení,217 a to na evropské i národní úrovni. Proces evropeizace práva se tak projevuje v celé oblasti práva EU i práva členských států a modifikuje tak evropské i národní právní prostředí. 4.6.1 EVROPEIZACE PRAMENŮ PRÁVA Evropská společenství jsou názorným příkladem realizace integračního procesu prostřednictvím evropského práva. Nezůstává totiž jenom u pouhého harmonizování národních právních řádů, ale především je budován systém společného evropského práva, jehož rozsah se stále rozšiřuje a usměrňuje i formy a obsah národní právotvorby. Odhaduje se, že evropské směrnice dnes ovlivňují ze 70% vnitrostátní předpisy členských států, což vypovídá o stále větší váze norem vytvářených na supranacionální úrovni.218 Implementace evropského práva je v některých oblastech úspěšnější než v jiných. Důvod těchto rozdílů je dán charakterem jednotlivých právních odvětví, spočívá ale i v národních rezistencích proti evropeizaci práva. Promítá se zde i vliv národní právní kultury a přístupy aktérů vstupujících do unifikačního procesu. Podoba evropeizace práva se postupně vyvíjela od prosazování právních pojmů a právních idejí velkých evropských států k právní harmonizaci a budování ius commune. Příkladem úsilí o právní evropeizaci z poslední doby jsou snahy o harmonizaci občanského práva, které mají za sebou již poměrně dlouhou historii, ale zároveň znamenají pro řadu členských států EU velmi citlivou záležitost.219 217 Srov. k tomu podrobněji např. studii SMITS, J. M. The Europeanisation of National Legal Systems: Some Consequences for Legal Thinking in Civil Law Countries. In Hoecke, M. V. (ed.). Epistemology and Metodology of Comparative Law. Oxford: Hart Publishing, 2004. S. 229 an. 218 Citováno podle SMEKAL, H. Evropeizace práva. In Dančák, B., Fiala, P., Hloušek, V. (eds.). Evropeizace. Brno: MPÚ MU, 2005. S. 346. Smekal vhodně zdůrazňuje, že v harmonizaci práva hraje významnou roli i prosazování harmonizovaného práva soudními orgány. 219 Evropský občanský zákoník by byl sice významným symbolem evropské jednoty, nicméně pro řadu států zůstává národní občanský kodex nositelem národní identity. To se týká zejména francouzského Napoleonova občanského zákoníku Code Civil z roku 1804, který má za sebou dvousté výročí a jak připomíná Michal Tomášek je pro Francouze „občanskou ústavou“, „pamětí národa“, „gramatikou francouzského práva“ a v neposlední řadě „inkarnací kontinentální právní kultury proti angloamerickému common law“ Viz k tomu podrobněji TOMÁŠEK, M. Lesk a bída „evropeizace“ občanského práva. Právník, 2004, roč. 143, č. 1, S. 2. 106 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Hlavním iniciátorem v této oblasti byla „Komise evropského smluvního práva“ (Commission on European Contract Law), založená roku 1980 a nazývaná podle jejího zakladatele dánského profesora Ole Lando jako tzv. Landova komise. Za jejího pokračovatele je považována v roce 1999 založená „Studijní skupina pro evropský občanský zákoník“ (Study Group on European Civil Code). Činnosti těchto a dalších zřízených iniciačních komisí a pracovních skupin již vykázaly řadu výstupů, například přijetí Principů evropského smluvního práva (Principles of European Contract Law, tzv. PECL) nebo Principů evropského deliktního práva (Principles of European Tort Law, tzv. PETL). Prozatím posledním významným efektem v této oblasti je vypracování tzv. Konceptu společného referenčního rámce (Draft Common Frame Reference), publikovaného počátkem roku 2008, který je mezistupněm k vytvoření tzv. Společného referenčního rámce (Common Frame Reference) jako doktrinálního základu, vymezujícího základní pojmy soukromého práva za účelem přípravy budoucího evropského kodexu soukromého práva.220 Obdobně bychom mohli pokračovat rekapitulací těchto snah například v oblasti evropeizace trestního práva,221 správního práva, obchodního práva apod. Některé stránky procesu evropeizace vhodně vystihuje termín „komunitarizace“ rozvinutý v době před splynutím Evropského společenství s Evropskou unií a zrušení struktury tzv. třech pilířů práva EU, k čemuž došlo na základě Lisabonské smlouvy, který zdůrazňoval rozšiřování pravomocí Evropských společenství na úkor svrchovanosti členských států.222 Toto se projevuje i ve zřetelných komunitarizačních (supranacionalizačních) tendencích evropského práva, a to jak de lege lata (Smlouva o EU a Smlouva o fungování EU – dále „SFEU“, do níž byla Lisabonskou smlouvou transformována Smlouva o založení Evropského společenství), tak de lege ferenda (nepřijatá Smlouva o Ústavě pro Evropu a nyní Lisabonská smlouva).223 Je zde třeba například uvést dlouhodobé tendence ke komunitarizaci třetího pilíře v oblasti vnitřních a justičních záležitostí, kdy vedle snah nepřijaté Smlouvy o Ústavě pro Evropu nyní v platnost vstupující Lisabonská smlouva 220 Viz k tomu podrobný výklad VEČEŘA, J. Občanské právo v kontextu práva EU. Ostrava: KEY Publishing, 2009. S. 21−22. 221 Stav evropeizace v oblasti trestního práva, které má svým veřejnoprávním charakterem řadu specifik, se zabývá podrobně práce FENYK, J., SVÁK, J. Evropeizace trestního práva. Žilina: Eurokodex. 2008. 222 Pojem „komunitarizace“ je inherentně spojen s pojmem Evropského společenství. Vzhledem k tomu, že zatím nebyl doktrínou vyvinut pojem mu významově odpovídající a reagující na uzavřenou Lisabonskou smlouvu je zde s tímto pojmem i nadále pracováno. 223 Viz k tomu např. HURDÍK, J., FIALA, J., SELUCKÁ, M. (eds.). Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. Brno: MU, 2006. S. 420 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 107 zrušila od Maastrichtské smlouvy existující třípilířovou strukturu. Komunitarizace evropského práva dopadá i na vnitrostátní právo členských států, i když diferencovaně podle povahy jednotlivých právních odvětví, a působí nejen na jeho obsahovou stránku, ale rovněž na jeho právní instituty, základní principy a zásady, jakož i funkce vnitrostátního práva. Významnou roli i zde sehrávají doktríny přednosti a přímého účinku prosazené Evropským soudním dvorem. Pokud by v nastartovaném procesu komunitarizace práva unijní právo získalo absolutní přednost před právem národním, jak o to usiluje judikatura Evropského soudního dvora, pak by to významně přispělo k federalistickému rysu Evropské unie. Právní vývoj však ještě nedospěl do stavu, kdy by Evropský soudní dvůr mohl zvrátit rozhodnutí národních ústavních soudů členských států. Podstatnou otázkou v tomto ohledu bude míra, ve které bude nadstátní (supranacionální) celek EU vybaven vlastní svrchovaností stojící nad členskými státy. Tato míra souvisí s organizací evropské veřejné moci, která může směřovat buď spíše k federativnímu (resp. konfederativnímu) typu uspořádání tohoto celku a nebo naopak spíše k formě unitárního státu. Z hlediska ústavněprávní komparatistiky nalézáme v současném unijním právu mnohé rysy shodné s právním řádem typického federativního státu. Nedisponuje však vytvořenou soustavou politických a mocenských orgánů a institucí nezbytných pro fungování federativního státu. Evropeizace práva tak jde zejména cestou evropeizace pramenů práva s postupným překonáváním tradiční představy „národního normotvůrce“, který v zásadě uceleně reguluje právními prostředky celý relevantní rozsah právních vztahů. Výrazně postupně narůstá role evropského práva. 4.6.2 EVROPSKÉ PRÁVO JAKO INSTRUMENT EVROPEIZACE V souvislosti s evropským právem se často v širším významu užívá ne zcela jednoznačného termín acquis communautaire, kterým se obsahově rozumí vše, čeho bylo dosaženo v rámci Evropského společenství, resp. Evropské unie, obzvláště na poli právním. Je to tedy určitý souhrn všech pravidel především právního charakteru a v jakékoliv formě, včetně individuálních právních aktů, který se stal „vlastnictvím“ EU. Právě acquis communautaire představuje vše to, na co musí členové Unie, a zejména noví členové, navazovat a co musí respektovat, neboť právě sbližování (konvergence, harmonizace) národních právních systémů s právem Unie k vytvoření kompatibilního právního prostředí, ale i sbližování institucí, procedur a politik, představuje podstatnou agendu Evropské unie. Odpovědi na tyto výzvy dané procesem evropeizace práva a variabilnost postupů a výsledků tohoto procesu v jednotlivých zemích odvisí od toho, zda má členský stát unitární 108 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů či federativní strukturu, na poměru veřejného a soukromého sektoru, na dlouhodobých tradicích politické a právní kultury, na vzorcích kooperace a konkurence politických stran a na celé řadě dalších souvislostí.224 Evropské právo představuje svébytný systém práva zahrnující v sobě především supranacionální právo Evropské unie, jakož i ty oblasti práva Evropské unie, které jsou i nadále založeny na principech mezinárodní spolupráce členských států EU (zejména společná zahraniční a bezpečnostní politika jako dřívější II. pilíř unijního práva). Unijní právo se stalo specifickým právním systémem, který jako celek nepatří ani do mezinárodního práva, ani do vnitrostátního práva členských států. Je tvořeno především primárním právem, tj. právem ze smluv zakládajících Evropskou unii (Smlouva o EU, Smlouva o fungování EU), jakož i nadále existující Evropské společenství pro atomovou energii a dalších zakladatelských smluv, sekundárním (odvozeným) právem EU vydávaným na základě čl. 249 Smlouvy o založení ES (SES) a rozhodnutími Evropského soudního dvora (dále též „ESD“). Judikatura Evropského soudního dvora, resp. i judikatura Soudu prvního stupně či Soudu pro veřejnou službu EU tvoří důležitý pramen práva EU, zejména tehdy, kdy vykládá pojmy obsažené v ustanoveních primárního či sekundárního práva, kdy doplňuje či upřesňuje (často i extenzivně) rozsah předpisů EU nebo kdy vykládá obecné právní zásady v návaznosti na uplatňování práva EU.225 Součástí sekundárního práva je rovněž zvykové právo platné v EU, včetně nepsaných zásad, které v rámci soudního rozvíjení práva převzal Evropský soudní dvůr z vnitrostátních právních řádů nebo zásad mezinárodního práva (patří sem především stanovisko Evropského soudního dvora k platnosti lidských a základních práv v právu Společenství). Patří sem ale i ústavní tradice členských zemí. Unijní právo je v zásadě v celém rozsahu nadřazeno národnímu právu a je aplikováno v rámci národních států na všechny subjekty. Všechny normy unijního práva jsou podle rozhodnutí Evropského soudního dvora právně vynutitelné. Supranacionalita unijního práva se projevuje zej- ména: 224 Srov. k tomu např. LADRECH, R. Europeanization and Political Parties: Towards a Framework for Analysis. [online]. Keele University. 2004 [cit. 18. 04. 2008]. S. 3. Dostupné z: . 225 Markéta Whelanová uvádí namátkou některé z mnoha příkladů, kdy má tato judikatura výkladový, doplňující či upřesňující charakter i ve vztahu k primárnímu právu a základním jeho stavebním pojmům. WHELANOVÁ, M. Implementace práva Evropské unie do českého právního řádu. Právník, 2009, roč. 148, č. 3, S. 305. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 109 • v relativní nezávislosti orgánů Společenství na členských státech, • ve většinovém přijímání normativních právních aktů závazných pro členské státy, • v samostatnosti a bezprostřední závaznosti práva vytvořeného orgány evropských společenství. Z obecných principů unijního práva je vyňata pouze právní úprava v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, která má oproti ostatnímu unijnímu právu i nadále „pouze“ mezivládní charakter a je přijímána jednomyslně zástupci vlád členských států v Radě. Za další pramen práva EU lze považovat i obecné právní zásady, kterými se rozumí principy uznané evropskou soudní judikaturou, které zavazují jak orgány Evropské unie, tak i členské státy při implementaci práva EU. Patří k nim zejména základní lidská práva a svobody, vyplývající z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z Charty základních práv Evropské unie vzešlé z Evropské rady v Nice v roce 2000, vstoupivší v platnost současně s Lisabonskou smlouvou, a zásady vycházející z konceptu právního státu.226 Vedle regulace prostřednictvím legislativní činnosti orgánů a institucí Evropské unie, představující regulatorní metody unifikace práva, je harmonizace a unifikace národního práva dosahováno i neregulatorními metodami, které mají méně formální a nikoliv donucovací charakter. Jde zejména o formu spontánní samoregulace označovanou jako tzv. soft law.227 Soft law postrádá rysy závazku, uniformity a možnosti uplatnění sankcí na aktéry, jde o pravidla chování, která sice v podstatě nemají právní sílu, ale mají svůj praktický dopad. Trubek, Cottrel a Nance formulovali na základě studia řady přístupů k této problematice (zejména hledisek realistů a konstruktivistů v mezinárodních vztazích) několik důvodů svědčících pro výhodnost uplatňování soft law, respektive hybridních forem hard law a soft law: 228 226 Lze zde uvést příkladmo zejména zásadu právní jistoty, zákaz retroaktivity, zásadu přiměřenosti, princip transparence a ochranu legitimního očekávání. 227 Jako soft law se obvykle v rámci evropského práva označují dokumenty, které vydává Rada nebo Komise pod různými názvy (např. oznámení, pravidla). Nejsou právně závazné, mají však velký význam jako zdroj informací o tom, jak orgány Unie interpretují určité právní pojmy a instituty primárního nebo sekundárního práva EU. 228 TRUBEK, D. M., COTTRELL, P., NANCE, M. „Soft Law”, „Hard Law”, and European Integration: Toward a Theory of Hybridity [online]. Jean Monnet Working Paper, 02/05 [cit 11.10.2008]. Dostupné z: . 110 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů • nižší náklady oproti přijetí hard law, • nižší požadavky z hlediska otázky suverenity (není třeba řešit otázku, zda a na koho bude suverenita přenesena), • zvládnutí/využití diversity − soft law umožňuje řešit danou problematiku při respektování potřeb a specifik daného aktéra, aniž by došlo k zablokování jednání v důsledku přijetí hard law, a poskytuje tak možnost pro lepší respektování socio-kulturních a ekonomických zájmů a požadavků všech zú- častněných, • flexibilita − v dnešní době, kdy je třeba rychle a efektivně reagovat na nové výzvy, soft law umožňuje mnohem snazší a rychlejší přizpůsobení se měnícím se situacím, • jednoduchost a rychlost přijetí soft law úpravy, • participace/otevřenost − soft law umožňuje snazší participaci více aktérů, přičemž spolupráce je povětšinou otevřena i nevládním subjektům a různým zájmovým skupinám, • soft law umožňuje být prvním krokem k budoucímu přijetí norem charakteru hard law, jejichž přijetí je v daném období neprůchodné. Spontánní tvorba práva není vedena snahou o vytvoření unifikované právní úpravy závazné pro všechny členské státy EU. Vytváří pouze obecné základy pro jednotnou právní úpravu. Spontánní kodifikace mají např. podobu vzorových předpisů, které jsou vzorem pro národní kodifikace, sektorových dohod nebo informačních kampaní,229 mohou ale mít i podobu určitých zásad obsahujících shrnutí obecně přijatelného poznání v dané oblasti právní úpravy.230 Někteří autoři však upozorňují na úskalí spontánní evropeizace, která může vést k vytvoření společných principů určité oblasti práva, ne vždy ale zaručuje, že přijaté řešení bude také odpovídat aktuálním potřebám společnosti.231 V odborné právnické literatuře je za 229 Viz k tomu podrobněji např. TOMÁŠEK, M. Lesk a bída „evropeizace“ občanského práva. Právník, 2004, roč. 143, č. 1, S. 3. 230 K tomu výklad a příklady projektů charakterizovaných metodou spontánní evropeizace práva v oblasti evropského smluvního práva a civilně právních odpovědnostních vztahů viz VLASÁK, M. Europeizace soukromoprávních deliktních vztahů. In Europeanization of the National Law, the Lisbon Treaty and some other Legal Issues [online elektronický sborník]. Brno: Tribun EU, 2008 [cit. 15.08.2009]. S. 1373. Dostupné z: . 231 Blíže k tomu HURDÍK, J., FIALA, J., LAVICKÝ, P. et al. Východiska a tendence vývoje českého občanského práva po vstupu České republiky do Evropské unie. In Hurdík, J., Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 111 jeden z motivů spontánního vývoje evropského práva v oblasti soukromého práva uváděno znovuobjevení společné evropské tradice právních základů společných všem národním systémům evropského soukromého práva. Představuje je nejen společná římskoprávní tradice, ale je jimi i osvícenský a přirozenoprávní základ velkých kodifikací soukromého práva.232 4.6.3 EVROPEIZACE JUSTICE Smyslem evropeizace práva je i sbližování judikatury národních soudů. Evropeizace justice se však vyznačuje jinými mechanismy než jak je tomu u procesu evropeizace práva. Oblast soudní soustavy a procesní pravidla soudního řízení členských států neupravuje právo EU přímo ve svých vlastních předpisech. Unifikovat soudnictví a procesní právo je v EU vzhledem ke staletým tradicím několika rozdílných právních kultur možné jen omezeně. Evropská unie proto přistupuje k harmonizaci soudnictví velmi opatrně, spíše funkcionálním přístupem, který zachovává pravidlo subsidiarity. K nezbytné harmonizaci např. v oblasti spolupráce soudních orgánů přistoupila EU jen v omezené míře. V podstatě pouze upravuje zásady spravedlivého procesu, a to v Chartě základních práv Evropské unie.233 V procesu evropeizace práva a evropeizace justice náleží významné místo Evropskému soudnímu dvoru. Jeho významnou rolí je ale zejména to, že přispívá k prosazení evropského práva do „každodenního života“ EU, a to zvláště tím, že od poloviny šedesátých let formuloval doktrínu přednosti evropského práva vůči právu vnitrostátnímu, doktrínu přímého (bezprostředního) účinku, resp. přímé použitelnosti práva EU a odpovědnost členského státu za škodu z porušení komunitárního práva. Je jeho zásluhou, že základ těchto zásad, jež samy o sobě nejsou nikde v zakladatelských smlouvách výslovně stanoveny a vyplývají pouze z cílů a smyslu těchto smluv, založil svou judikaturou.234 Na těchto zásadách je dnes Fiala, J., Selucká, M. (eds.). Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. Brno: MU, 2006. S. 169. 232 Srov. TICHÝ, L. Spontánní evropeizace soukromého práva. Evropské právo. Právní rozhledy: Příloha, 2000, č. 2, S. 2. 233 Srov. k tomu např. výklad SYLLOVÁ, J., KOLÁŘ, P. Analýza změn ústavního a právního prostředí v České republice v souvislosti se vstupem do Evropské unie: s důrazem na parlamentarismus, občanství a soudnictví. In Mansfeldová, Z., Kroupa, A. (eds.). Proměny reprezentace zájmů po vstupu do Evropské unie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. S. 40 an. 234 Srov. k tomu BLAHOŽ, J., KLÍMA, K., SKÁLA, J. et al. Ústavní právo Evropské unie. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003. S. 91 an. 112 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů postavena aplikace evropského práva vnitrostátními soudy, jíž se mohou dovolat i jednotlivci. Kombinace doktrín přednosti a přímého účinku, formulovaných Evropským soudním dvorem, se významně zasloužila o „zkomunitarizování“ národních soudů, které na jejich základě aplikují evropské právo a stávají se „agenty“ evropeizace.235 I v případě rozporu neharmonizované normy národního práva s právem komunitárním by norma komunitární měla přednost. Výklad národního práva národním soudcem musí být totiž konformní s právem komunitárním. Evropský soudní dvůr bývá pro tuto svoji roli integračního aktivismu považován za „motor“ evropské integrace236 a spolu s Evropským soudem pro lidská práva jsou někdy oba tyto soudy s ohledem na jejich významnou judikatorní činnost označovány za evropské „ústavní soudy“, neboť rozhodnutí obou soudních institucí svou precedenční silou přispívají de facto k utváření předvídatelného prostoru, ve kterém má jedinec zajištěnu ochranu před nepřiměřenými zásahy státu. Významnou roli sehrává Evropský soudní dvůr také ve sjednocování interpretace evropského práva, kdy prostřednictvím řízení o předběžné otázce zajišťuje shodný výklad závazný v celé Evropské unii. Přispívá tak i k evropeizaci právní doktríny ve směru pluralistického konceptu práva přesahujícího tradiční dělení práva na common law a kontinentální právo (civil law). 4.6.4 EVROPEIZACE SYSTÉMU NÁRODNÍHO PRÁVA Evropeizace práva se zásadním způsobem promítá nejen do všech součástí národních právních řádů, ale i do celé oblasti života práva, včetně oblasti právně doktrinální. Rostoucí vliv architektury EU je konfrontován ve zjednodušeném schématu dvou rozdílných vizí perspektiv Evropské unie, které se promítají i do právní oblasti. Jedna vize chápe evropeizaci jako nekončící proces postupného, stále těsnějšího sbližování, které povede k vytvoření homogenního evropského politického, společenského i právního prostředí se zřetelně evropskou identitou občanů. Druhá vize přijímá sice integrační proces pokud napomáhá zejména hospodářskému rozvoji EU (volnému pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu), k hlubší politické integraci se však staví rezervovaně s akcentem na národní suverenitu a požadavkem 235 Viz k tomu SMEKAL, H. Evropeizace práva. In Dančák, B., Fiala, P., Hloušek, V. (eds.). Evropeizace. Brno: MPÚ MU, 2005. S. 348. 236 TICHÝ, L., ARNOLD, R., SVOBODA, P. et al. Evropské právo. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. S. 333. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 113 jen minimálních přesunů národních kompetencí na úroveň EU, vzhledem k obavě z evropského „vládnutí“ (governance). Tyto dva modely se týkají i přístupu k evropeizaci práva. Jakkoliv je citlivě vnímána postupující komunitarizace evropského práva a vztah národního a nadnárodního normotvůrce, podstatnější, a to zejména z pohledu bývalých komunistických států, se jeví otázka kvality zavazujících pravidel a formování stabilního a předvídatelného právního prostředí. Potvrzení nebo vyvrácení předpokladu, že právní prostředí Evropské unie je v daném směru kvalitnější než je tomu u nových členských zemí, k nimž patří i Česká republika, je věcí právně komparativního výzkumu. Participace na právním prostoru, v němž platí pravidla hry demokratického státu evropského typu, jehož se EU usiluje stát následovníkem, je nicméně i bez obsáhlejších analýz považována za jednoznačné pří- nosnou.237 Evropeizace systému národního práva s sebou nese řadu důsledků dotýkajících se i právně teoretického uvažování o měnící se povaze práva, jež je reakcí i na paralelně působící vlivy již dříve zmíněných procesů globalizace a postmodernizace. Lze přitom předpokládat, že evropeizace práva, která se týká především práva hmotného, posiluje spíše diferenciaci právního myšlení, než by tyto rozdíly elimi- novala.238 V zásadě můžeme specifikovat pět oblastí právních úvah,239 jichž se důsledky evropeizace systému práva týkají: 1. Mění se prameny práva − jde zde především o rozsáhlý právně teoretický diskurs vztahující se k rostoucí roli precedenčního práva v zemích kontinentální právní kultury.240 Druhým a svým způsobem podstatnějším momentem je rostoucí počet pramenů práva. Jsme konfrontováni s faktem narůstajícího počtu paralelně působících právních pramenů, který bývá 237 Srov. KLVAČOVÁ, E. Vstup do Evropské unie: oslabení nebo posílení národního státu? Praha: Professional Publishing, 2003. S. 143. 238 SMITS, J. M. The Europeanisation of National Legal Systems: Some Consequences for Legal Thinking in Civil Law Countries. In Hoecke, M. V. (ed.). Epistemology and Metodology of Comparative Law. Oxford: Hart Publishing, 2004. S. 230. 239 Volně zde navazujeme na závěry ZWEIGERT, K., KÖTZ, H. An Introduction to Compatative Law. Clarendon Press: Oxford, 1998. S. 68 an. 240 Problematikou normativního působením kontinentální judikatury se zabývá Zdeněk Kühn a dospívá k závěru, že její normativní působení musí být spíše než ve formálním smyslu angloamerickém chápáno jako významný argument pro určitý způsob řešení kauzy. Viz k tomu podrobněji KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. Praha: Karolinum, 2002. 114 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů označován jako multicentrismus (polycentrismus) pramenů práva. Polycentrismus právotvorby, který s sebou přináší evropeizace práva, znamená vznik stále rozsáhlejšího systému norem evropského práva vedle legislativy národní. Rostoucí pluralita pramenů práva znamená specifické problémy jak pro národní normotvůrce, tak i pro národní soudy členských států. Omezování suverenity národních států v oblasti tvorby práva, kdy národní stát přestává být výlučným tvůrcem pravidel hry a stává se jejich přejímatelem, implementátorem a vymahatelem, je vnímáno spíše negativně, neboť představuje zmenšení dispozitivního prostoru pro národní regulaci právních vztahů. Pluralita právních systémů se dotýká i právní jistoty adresátů práva. 2. Mění se systémovost práva − idea systému práva, která byla pěstována po několik století, se s internacionalizací práva mění. Evropské právo, zasahující intervenujícím způsobem do národních právních systémů, rozleptává konzistentnost a ucelenost jejich právního systému. Oslabuje se i pozice tradičních institucí římského práva, což souvisí i s důrazem na lidská práva a s rolí veřejného práva. 3. Mění se způsob soudního uvažování − tradiční deduktivní uvažování, postavené na abstraktních právních normách, je modifikováno prosazující se normativní sílou precedenčních rozhodnutí i v kontinentálním právu. Evropeizace práva posiluje význam právní komparace a její inspirativní roli. 4. Mění se způsob interpretace zákonného práva − místo tradičních metod výkladu standardními metodami se prosazují i metody výkladu obvyklé v zemích common law. Základ těchto výkladových metod nespočívá již převážně jen na jazykovém výkladu, ale stále větší důležitost je přikládána i úmyslu zákonodárce, systematickému (kontextuálnímu) výkladu a účelu právní úpravy. Navíc přistupuje povinnost výkladu konformního s evropským právem a mezinárodními smlouvami, jimiž je soudce vázán. 5. Mění se „mentalita“ právního systému − narůstá fragmentace národního práva. Jan Smits241 v této souvislosti považuje za nejdůležitější aspekt evropeizace práva fakt, že právníci se již nedívají v takové míře zpátky na nashromážděný objem národního právního „materiálu“, ale dívají se také dopředu z hlediska toho, jaký by právní systém měl být. Právní historie nás poučuje o tom, že při přenesení cizích právních norem nebo institucí 241 Viz SMITS, J. M. The Europeanisation of National Legal Systems: Some Consequences for Legal Thinking in Civil Law Countries. In Hoecke, M. V. (ed.). Epistemology and Metodology of Comparative Law. Oxford: Hart Publishing, 2004. S. 243 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 115 z jednoho právního systému do jiného se nově zavedené transplantáty stanou velmi rychle součástí importujícího systému a způsob uvažování o importujícím systému je určován importovanými normami. 4.6.5 PRÁVNÍ PLURALISMUS JAKO DŮSLEDEK EVROPEIZACE PRÁVA Proces evropeizace práva, jakož i procesy globalizace a modernizace práva, vedou k pluralizaci práva, tedy k paralelní existenci více právních řádů vedle sebe. V reakci na reálný proces pluralizace práva, která se stává realitou posledních několika desetiletí, se v právní vědě postupně zformovala idea právního pluralismu, jejíž základy byly položeny již počátkem 20. století v sociologickoprávních přístupech právní vědy. V posledním období se stoupenci tohoto právního směru soustřeďují zejména kolem časopisu The Journal of Legal Pluralism242 a svoji pozornosti zaměřují zejména na analýzu vnitřních (vnitrostátních) a vnějších (externích) činitelů podílejících se na pluralitě práva. Představitelé právního pluralismus vycházejí ve svých úvahách ze širšího konceptu normativního pluralismu − z konfrontace právních a neprávních normativních systémů − a návazně se pak zaměřují na okruhy právních systémů působících paralelně vedle platného práva. Podle D. J. Galligana vychází právní pluralismus ze dvou základních tezí:243 1. V konkrétní společnosti nebo na určitém území mohou vedle sebe koexistovat dva nebo více právních řádů. 2. Druhý a další právní řády jsou odvozeny od zdrojů odlišných od státu a existují jako nezávislá oblast práva. Vztah uvedených dvou nebo více právních systémů působících vedle sebe může pak podle Galligana nabývat zejména těchto podob: 1. Jeden systém je dominantní a ponechává prostor pro jeden nebo více systémů v podřazeném postavení. 2. Paralelní právní systémy soupeří o kontrolu nad určitou oblastí právních vztahů nebo o kontrolu nad určitým územím. 3. Nadnárodní právní systém transcenduje hranice státu, aniž by měl k domácím právním systémům přímý vztah. 242 Viz GRIFFITHS, A. Legal Pluralism. In Banakar, R., Travers, M. (eds.). An Introduction to Law and Social Theory. Oxford: Hart, 2002. S. 302 an. 243 GALLIGAN, D. J. Law in Modern Society. Oxford, New York: Oxford University Press, 2007. S. 161 an. 116 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Může také nastat případ označovaný jako konflikt práva, pokud jeden právní systém aplikuje normy jiného právního systému (např. případy, kdy německý soud aplikoval normy islámského práva). Specifické konfliktní situace vznikají, když paralelní právní systémy existují bez vzájemného uznání, např. když na území státu žije náboženské, etnické nebo jiné společenství podle svých vlastních kvaziprávních norem. Vztah paralelně působících právních systémů navíc nemusí být ústavními nebo jinými právními předpisy jednoznačně vymezen a aktuální řešení je ponecháváno judiciálnímu rozhodování, politickým rozhodnutím nebo spontánnímu průběhu. Uvažování o právu v pluralistických konceptech v sobě zahrnuje uvědomění si diversity forem právní regulace.244 John Griffiths v tomto směru vhodně rozlišuje silný a slabý koncept právního pluralismu,245 jak to v obdobném smyslu u nás činí např. Jan Kysela.246 Silný koncept právního pluralismu předpokládá souběžnou existenci a působení více právních řádů navázaných nicméně v určité podobě na státní moc. Typicky se zde takto potkává zejména národní právo (členěné případně na federální a zemské), mezinárodní právo a právo evropské. Slabý koncept právního pluralismu pak vychází z právně sociologického chápání paralelní existence více právních řádů zahrnujících vedle právních řádů, navázaných v určité podobě na stát, i nestátní právo (právní systémy) společenských skupin, společenství, společností nebo nadnárodních institucí a společností. William Twining připomíná, že normativní regulace dnes reflektuje všechny úrovně sociálních (právních) vztahů a považuje za účelné rozlišovat právní úpravu:247 244 Zahrnuje ale v sobě i studium metod tvorby, interpretace a aplikace práva, jak zdůrazňuje COTTERRELL, R. Law´s Community: Legal Theory in Sociological Perspective. Oxford, New York: Oxford University Press, 2007. S. 310. 245 John Griffiths rozumí silným (strong) právním pluralismem státní právní pluralismus v kontextu rozvíjejících se právních režimů, takových jako je právo EU a rostoucí penetrace norem mezinárodních lidských práv do práva vnitrostátního. Řadí sem i zvýšenou vnímavost multikulturnímu prostředí prostřednictvím legislativních postupů a soudů. Interlegalita jdoucí napříč těmito úrovněmi práva tak zahrnuje interakce státního a nestátního práva. GRIFFITHS, J. What is Legal Pluralism. Journal of Legal Pluralism, 1986, č. 1, S. 24. 246 KYSELA, J. Měnící se struktura právního řádu a jeho atributy [online]. Eric Stein Working Paper, No 1/2009 [cit. 10. 01. 2009]. S. 6. Dostupné z: . 247 TWINING, W. Globalisation and Legal Theory. Cambridge, New York, Melbourne: Cambridge University Press, 2000. S. 223. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 117 • globální, • mezinárodní, • regionální, • nadnárodní (transnational), • mezistátní (inter-communal), • státní, • pod-státní (sub-state), • nestátní lokální (non-state local). Toto členění, postavené v podstatě na geografickém hledisku, je jen jedno z možných a má upozornit na existenci nestátního práva a skutečnost, že uvedené rozdílné úrovně právní úpravy nevyjadřují jednoduchou vertikální hierarchii. Jsou vyjádřením polycentrické tvorby práva. Postupující proces evropeizace práva koncepty právního pluralismu aktualizuje v podobě koncepce multicentrismu práva, která oproti přístupům právního pluralismu klade důraz na oficiální národní a nadnárodní právotvorné instituce jako ohniska, centra tvorby závazných právních pravidel. Multicentrické chápaní práva je tak právně doktrinální reakcí na existenci vnějších zdrojů práva jako projevu procesu evropeizace a globalizace práva v podobě víceúrovňové koncepce prá- va.248 Italský profesor Francesko Viola v této souvislosti rozlišuje tři kategorie právních řádů, s nimiž se vedle národní právní úpravy a mezinárodního práva veřejného dnes setkáváme:249 1. Oblast mezinárodního práva představující jednak ochranu soukromého vlastnictví státu nebo nestátních subjektů na mezinárodní úrovni (právní normy vydávané např. Světovou obchodní organizací /WTO/ nebo Světovou bankou), jednak ochraňující veřejný zájem jako je bezpečnost (Rada bezpečnosti OSN), životní prostředí (Mezinárodní komise na ochranu velryb), práva zaměstnanců (Mezinárodní organizace práce /ILO/) apod. 2. Oblast supranacionálního práva − příznačně sem patří právo ES/EU a rozhodnutí Evropského soudního dvora. 248 COTTERRELL, R. The Sociology of Law. London, Dublin, Edinburgh: Butterworths, 1992. S. 44 an. 249 VIOLA, F. The Rule of Law in Legal Pluralism. In Gizbert-Studnicki, T., Stelmach, J. (eds.). Law and Legal Cultures in the 21st Century. Plenary Lectures. Warszawa: Oficyna, 2007. S. 110 an. 118 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 3. Oblast právních řádů, které nemají striktně institucionalizovanou podobu − právo etnických a obdobných subkulturních skupin, kmenové právo, náboženské právo apod. Vedle těchto Violou vypočítaných skupin právních norem sem lze dále zařadit rovněž např. i ius humanitis, transnacionální lex mercatoria a transnacionální základní lidská práva. Slabý koncept právního pluralismu se setkává nejen mezi praktickými právníky, ale i u většiny právních teoretiků s pochybnostmi nebo přímým odmítnutím. Jde zde nejen o již zmíněnou otázku konceptuálního vymezení práva jeho formálními znaky navázanými na stát, ale i o požadavek suverenity zákona, bezrozpornosti práva a garance hodnot demokratické liberální společnosti. Silný koncept právního pluralismu je naproti tomu akceptován i dogmaticky pěstovanou právní vědou a jeho přijetí nevzbuzuje žádné rozpaky. Nenajdeme zřejmě právního teoretika ani právního praktika, který by o silném konceptu právního pluralismu zapochyboval. Např. Kysela v tomto smyslu dospívá k závěru, že poukaz na souběžnou existenci a působení právních řádů takto navázaných na existující politické zdroje národního, mezinárodního a evropského práva vlastně souvisí s akceptovatelným polycentrismem (multicentrismem) práva a liší se jen v úhlu pohledu: důraz se neklade na paralelní působení právních řádů, ale spíše na jejich odvozování, vznik či jádro − tedy na onu změnu obrazu struktury právního řádu.250 Souběžné působení právních řádů navázaných na existující politické zdroje národního, mezinárodního a evropského práva vlastně souvisí s akceptovatelným polycentrismem (multicentrismem) politického rozhodování. Multicentrismus pramenů práva nicméně přesto přináší specifické problémy jak národním normotvůrcům, tak i orgánům interpretujícím a aplikujícím právo, promítá se ale nutně i do právního postavení právních subjektů a do jejich právního vědomí. Právo dostává neurčitý rozměr, přestává být vertikálně hierarchizované a nabývá podoby sítí, které se překrývají a nelze jednoznačně určit jejich hierarchičnost a derogaci. Pluralizace práva tak komplikuje naplňování principů demokratického právního státu, zejména pokud jde o princip právní jistoty. Roste počet orgánů veřejné moci s rozsáhlými právotvornými pravomocemi a na území státu vedle sebe platí více relativně nezávislých normativních systémů, které se mohou dostat do kolize či přímo konfliktu z důvodu obsahové nejednotnosti. Roste také nepřehlednost práva platícího na určitém místě v určitém čase. Bárány v této sou- 250 KYSELA, J. Měnící se struktura právního řádu a jeho atributy [online]. Eric Stein Working Paper, No 1/2009 [cit. 10. 01. 2009]. S. 6. Dostupné z: . Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 119 vislosti s obavou konstatuje, že tak vedle sebe stojí hodnotově a morálně stále méně jednotná společnost a platné právo, které je možno už jen ze zvyku označit za právní řád či právní systém.251 Projevy právního multicentrismu představují výzvu pro právní vědu, s níž se nutně bude muset právní teorie určitým způsobem vyrovnat. 251 BÁRÁNY, E. Pojmy dobrého práva. Žilina: EUROKODEX, 2007. S. 25. 120 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 5. EVROPSKÁ UNIE: SEN, CESTA NEBO MIMOŘÁDNÝ PROSTOR PRO NADĚJI LIDSTVA? V této části publikace chceme věnovat pozornost dvěma pojmům, kterými je popisován proces evropské integrace. Prvním z nich je Evropská unie jako označení „produktu“ tohoto procesu, druhým je pak evropské právo, jemuž je dnes připisována role hlavního „generátora“ celé integrace. Vznikem Evropské unie (dále jen EU) nabyl evropský právní prostor zcela nových rozměrů. Právo evropských společenství, utvářející jeho základ, bylo především právem regulujícím ekonomické vztahy členských států. Maastrichtská smlouva z roku 1992 zakládající EU ale významně posunula a rozšířila sféru právní regulace o sociální, resp. občanskou a lidsko-právní dimenzi. Tento posun pak vyvrcholil v roce 2000 přijetím Listiny základních práv EU a následně snahou o sepsání Ústavy pro Evropu, která však nebyla završená ratifikací. Různé problémy, které dnes doprovázejí úsilí o reformu evropského integračního procesu, nemění nic na tom, že působení evropského práva je evidentní a je pozorovatelné ve všech právních oblastech a rovinách. O tom již není sporu. Problém ale nastává tehdy, když je nutné tento právní režim pojmenovat a popsat. Zde se dostáváme do podobné situace, jakou popisuje již sv. Augustin, když mluví o čase: „A mluvíme-li o čase, rozumíme mu, rozumíme i když jiný o něm mluví. Co jest tedy čas? Víme to, když se mne naň nikdo netáže; mám-li to však někomu vysvětlit, nevím.“252 Síťová struktura a multiúrovňová, supranacionální povaha organizace a řízení EU nás staví do situace lidí, kteří se učí mluvit jiným jazykem. Zvládnutí toho úkolu předpokládá osvojit si nový slovník a gramatiku, abychom mohli novým jevům porozumět a učinit je předmětem naší komunikace. Toto učení však dnes nejvíce komplikuje skutečnost, že nám doposud není dost dobře známá „gramatika“ (pravidla) oněch vztahů, které utvářejí transnacionální úroveň. Stále nám není dost dobře známé jakým způsobem zde kupříkladu dochází ke konvergenci vertikální a horizontální úrovně, hierarchické a síťové struktury práva, apod. Zatím poznáme jen pravidla fungování národních a mezinárodních právních řádů a systémů, ale ty nepostačují k porozumění toho, co se odehrává za „zády“ států nebo mezinárodních organizací. Odhalují jen dílčí části, jak o to usiluje např. lex merca- 252 Viz k tomu AUGUSTINUS, A. Vyznání. Praha: Kalich, 2006. S. 391. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 121 rtoria nebo analýza internetové regulace či dnes tolik diskutované různé koncepty vládnutí (governance).253 Klasické instrumentárium spojené s pojmy jako je právní řád nebo právní systém nám již nepostačuje k uchopení všech souvislostí evropského práva jako transnacionálního práva. Jeho existence uvádí naše tradiční představy o právu do nesamozřejmosti, co je vždy výzvou k provedení radikální kritiky dosavadního myšlení a způsobů tázání. Jinými slovy, pravidla sémantiky evropského práva bude možné rozpoznat jen tehdy, když se povede odhalit diferenciace, které nám umožní pozorovat a konceptualizovat smysl jeho transnacionální povahy. V následujícím výkladu nás bude zajímat, zda a jak se proměnila struktura práva, které operuje v evropském (unijním) právním prostoru. Právo obecně považujeme za strukturu sociálního systému, který se ve společnosti vydiferencoval a funkčně specifikoval. Proto v první části našeho výkladu považujeme za nutné prozkoumat otázku, jakou formu sociálního systému představuje Evropská unie. Přesněji, bude nás zajímat, jaké významy jsou jí připisovány. Řada pojmů, jako například stát, demokracie, ústava, legitimizace, supranacionalita, transnacionalita, společenství, atd., se objevuje jak v diskursu o Evropské unii, tak evropského práva. Oba diskursy se díky tomu budou vždy protínat a do určité míry také prolínat. Tento stav přináší s sebou i určitá úskalí. Absence vhodného pojmového instrumentária může svádět k tomu, že evropské právo bude pozorováno z jiné (politické nebo ekonomické) než právní perspektivy. Ve druhé části našeho výkladu se budeme proto tázat, o jakou konceptualizaci pojmu evropského práva můžeme usilovat. Tuto otázku otevíráme s vědomím, že jde o složitý problém, který je však z filosoficko-teoretického hlediska zásadní. V této rovině jeho explikace také chceme zůstat. Z teoretického hlediska je současná situace, kdy je pojem evropské právo používán bez toho, abychom věděli co označuje, celkem neudržitelná a otevírá dveře nejen ke zmiňované instrumentalizaci, ale i marginalizaci celého teoreticko právního myšlení. Již německý filosof I. Kant ve svém „Učení o právu“ takovou situaci výstižně komentoval slovy: „Jenom empirické učení o právu je (jako dřevěná hlava z Faidrosovy bajky) hlava, která může být pěkná, ale škoda jen!, že nemá mozek.“254 253 Viz k tomu např. CALLIES, G. P., RENNER, M. Between Law and Social Norms: The Evolution of Global Governance. Ratio Juris. 2009, Vol. 22, No. 2, s. 260−280. 254 KANT, I. Die Metaphysik der Sitten. Stuttgart: Reclam. 1990. S. 66. 122 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 5.1 CO ZNAMENÁ EVROPSKÁ UNIE? Vznik Evropské unie znamenal nesporně novou etapu v procesu evropské integrace. V zakládající Smlouvě o Evropě se doslova uvádí, že jde „o novou etapu v procesu vytváření ještě užšího spojení mezi evropskými národy, v němž jsou rozhodnutí přijímána co nejotevřeněji a co nejblíže občanům.“ 255 Základy tomuto novému útvaru dávají Evropská společenství, doplněná „politikou a formami spolupráce zavedenými touto smlouvou“.256 Cílem této spolupráce nemá být nic jiného, než podpora hospodářského a sociálního pokroku, který by ruku v ruce vedl k dalšímu prohlubování demokracie a svobody. Ve smlouvě jsou obrysy unijní architektury načrtnuty jen v hrubých rysech, ale i z toho se dá vytušit, že se jedná o jedinečný projekt, který nemá historickou obdobu. Smlouva o Evropě revidovala smlouvy zakládající Evropská společenství. Integrační cíle tohoto uskupení byly motivovány především hospodářskými zájmy, vytvořením jednotného trhu a měny. Projekt EU zachovává integrační strategii v základních rysech s ambicí zahrnout do tohoto procesu všechny oblasti společenského života. Prvním krokem, který měl potvrdit nejen správnost zvolené strategie, ale také víru v možnost realizace ideje jednotné Evropy, bylo vytvoření měnové unie přijetím eura v roce 1998.257 Byl to první konkrétní výsledek procesu integrace na evropské úrovni. Vyvrcholením této etapy vývoje mělo být přijetí Ústavy pro Evropu, která však nebyla ratifikována. Její slabiny a chyby se dnes pokouší odstranit Lisabonská smlouva, a to především jasnější modifikací dosavadního právního základu integračních uskupení tak, aby byl vytvořen rámec pro akční evropskou politiku. V této smlouvě je EU opět potvrzena jako nástupkyně Evropských společenství, jehož základy dále institucionálně a organizačně rozvíjí. Podobně jako ve Smlouvě o Evropě zde ale nenajdeme explicitní označení její státoprávní povahy. Adjektiv vytvořený od slova Evropa nemá zde jen geografický význam. Ve spojení se slovem unie je spíše chápán jako označení kulturně-hodnotového rámce, 255 Viz k tomu Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva). In TÝČ, V. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie. I. 2. vydání. Brno: MU, 2003. S. 4. 256 Doslova se zde uvádí, že „jejím úkolem je utvářet vztahy mezi členskými státy a jejich národy způsobem zajišťujícím soudržnost a solidaritu“. Tamtéž, s. 5. 257 Viz k tomu PRODI, R. Idea Evropy. Praha: Barrister-Principal, 2003. S. 16 an. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 123 utvářeného v tradici humanismu, založeného na úctě k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, rovnosti, k právnímu státu a dodržování lidských práv.258 Problémy s porozuměním významu státoprávní povahy EU generuje spíše slovo „unie“ Toto slovo pochází z latiny a je spojováno s několika významy. Nejčastěji je používáno jako synonymum svazu, sdružení, spolku (především organizací, institucí, států apod.) nebo pak ve významu „produktu“ organizace nebo celku, který takto vznikl. O tom, co je to nebo není Evropská unie, jakou má povahu a k jaké možné identitě vede, se mnoho napsalo a řeklo. Mohli bychom říct, že zde dokonce hrozí určitá „inflace“ tohoto tématu. Vyhnout se tomu znamená především volit jiný způsob zpracování tématu. V našem výkladu se nebudeme pokoušet o formulaci nějaké nové verze nebo modelu EU, ale spíše nás bude zajímat jaký způsob rozumění, jakou myšlenkovou strategii existující koncepty reprezentují. Stručně řečeno, bude nás zajímat to, jak je zde použit jazyk jako prostředek vyjádření významu a smyslu, než abychom hledali přímo odpověď na otázku evropské identity. Druhým důvodem k volbě tohoto přístupu je skutečnost, že v souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy došlo v našem (českém) veřejném prostoru k vyhrocení jedné verze EU, která interpretuje současný proces evropské integrace jako hrozbu dalšího demokratického vývoje národního státu. Z tohoto důvodu zaujímá ke dnešní podobě EU velmi kriticky až odmítavý postoj.259 Tento způsob kritiky se stává pro náš výklad výzvou k tomu, abychom znovu začali promýšlet to, jak chceme rozumět smyslu evropské integrace, jak chceme rozumět Evropské unii jako prostoru k našemu žití, jak chceme rozumět této vizi sociálního světa. Proto nás bude zajímat, jaké možnosti nám k této reflexi nabízí odborný diskurs, který je o Evropě a EU veden v českém prostředí 5.1.1 JAK JE ROZUMĚNO EVROPSKÉ UNII V ČESKÉM PROSTŘEDÍ? Dříve než se pokusíme dát odpověď na tuto otázku je nutné uvést, že hovor o EU prošel etapami, které v sobě odrážejí vývoj českého vztahu k unii. Počáteční 258 Viz k tomu Čl.2 Lisabonské smlouvy. In Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii. Úřední věstník Evropské unie. Svazek 51, 9. 5. 2008, C115/17. 259 Reprezentantem této kritiky a skeptické až odmítavé verze EU je prezident České republiky, který ji otevřeně prezentuje na všech domácích i mezinárodních fórech a také v písemné formě. Viz k tomu např. KLAUS, V. Prezident republiky k Lisabonské smlouvě. Praha: Euromedia, 2009. 124 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů euforie 90. let 20. století z období, kdy se Česká republika připravovala na vstup do EU, byla vystřídána určitým realismem, který je dnes konfrontován s různými podobami kritiky a skepticismu; od nedůvěry ke všemu novému až k radikálnímu odmítání celého evropského projektu.260 Nekritičnost tak vystřídala kritičnost, která, jak je známo, může být konstruktivní nebo destruktivní. Cílem našeho výkladu není „mapovat“ všechny formy a sféry českého diskursu o EU nebo analyzovat jeho vývoj. To by přesahovalo rámec této práce. Zároveň je nutné uvést, že by bylo velmi potřebné takovou analýzu provést v celé šíři a zahrnout do ní také diskursy vedené médii, propagandou, jednotlivými formami vzdělávání, apod. Volba našich ukázek, jak již jsme naznačili, je motivována snahou představit ty podoby odborného diskursu, které by se mohly stát významovým kontextem pro řešení názorového sporu o EU, který nastal mezi prezidentem ČR a Ústavním soudem v rozhodnutí o Lisabonské smlouvě. 5.1.2 PREZIDENT ČR VERSUS ÚSTAVNÍ SOUD ČR V souvislosti s kritickým postojem, který zaujal prezident ČR k Lisabonské smlouvě, můžeme říct, že otázka Evropy a EU se stala po určitou dobu centrálním tématem veřejného prostoru. Podoby hovoru o EU získaly v praktické rovině velmi jasné kontury při posuzování souladu této smlouvy s ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud ČR se touto otázkou zabýval dvakrát a vyjádřil se k tomu ve svých rozhodnutích zveřejněných v listopadu 2008 a říjnu 2009. Názorovou pozici prezidenta ČR, který zastupoval odpůrce u Ústavního soudu, vystihují tři základní otázky. První otázka zněla: „ … zda by Česká republika − po případném vstupu Lisabonské smlouvy v platnost- zůstala svrchovaným, demokratickým a právním státem? Za druhé, zda by Česká republika byla i nadále plno- 260 Německý politolog českého původu P. Robejšek hodnotí naší situaci těmito slovy: „Počátkem 90. let bylo (nejenom) české vidění evropské integrace ovládáno euforickou nevědomostí. EU byla synonymem všeho pozitivního, co občané východního státu spojovali s demokracií a tržním hospodářstvím. Evropa byla prostě pravý opak komunismu, ozdobený ornament společných hodnot a jakákoliv kritika EU se jevila jako svatokrádež“. ROBEJŠEK, P. Oslava padesátin bez fanfár. In Maastrichtská smlouva. Patnáct let poté. Sborník textů. Praha: CEP, 2007, č. 62, s. 63. Názor politologa P. Fialy, že postkomunistické země vstoupily do jiné EU, než do jaké se v polovině 90. let 20. století přihlásily, je možné interpretovat jako pokus o vysvětlení zdroje skepticismus a současných kritických postojů k EU. Viz k tomu FIALA, P. Evropský mezičas. Nové otázky evropské integrace. Praha: BarristerPrincipal, 2007. S. 27. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 125 právným členem mezinárodního společenství, způsobilým samostatně a beze zbytku dodržovat závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva? Za třetí, zda by Evropská unie zůstala mezinárodní organizací, nebo zda by se stala federálním státem (případně jakkoli jinak pojmenovaným subjektem majícím charakteristické znaky federálního státu), zda naše Ústava dovoluje, aby se Česká republika stala dílčí součástí státu tohoto typu?“261 Uvedené otázky ukazují, že centrálním tématem této verze o EU se stala otázka svrchovanosti a suverenity českého státu. Z tohoto hlediska je EU viděna jako vyšší celek doposud nejasné státoprávní povahy, jehož součástí (členským státem) je i Česká republika. Prezidentovu argumentační strategii pak vystihuje následující shrnutí, které učinil ve své odpovědi Ústavnímu soudu: „To vše vzbuzuje zásadní pochybnosti, zda Evropská unie i po případném vstupu Lisabonské smlouvy v platnost zůstane mezinárodní organizací, popř. institucí ve smyslu čl.10a Ústavy České republiky, anebo zda již nebude spíše entitou existující vedle svých členů a výhledově aspirující stanout dokonce nad nimi. Je pak otázkou, zda na takto se transformující subjekt článek 10a vůbec ještě dovoluje přenést jakékoli pravomoci orgánů České republiky.“262 Na uvedené otázky reagoval ve svém nálezu Ústavního soudu ČR Pl.ÚS 19/08. Povahu EU popsal těmito slovy: „… Evropská unie pokročila zdaleka nejvíce v konceptu sdílené – slité – suverenity a již dnes vytváří entitu sui generis, která těžko snese zařazení do klasických státovědních kategorií. Je spíše otázkou jazykovou, zda lze proces integrace označovat za ´ztrátu´ části suverenity, resp. kompetencí, nebo přiléhavěji např. za ´propůjčení, postoupení´ části kompetencí suve- réna.“263 Na jiném místě přece jen přistupuje k bližšímu určení charakteru EU konstatováním, že „ ... Unie i po případném vstupu Lisabonské smlouvy v platnost zůstane specifickou organizací mezinárodní právní povahy…“ 264 261 Viz k tomu KLAUS, V. Prezident republiky k Lisabonské smlouvě. Praha: Euromedia, 2009. S. 17. 262 Tamtéž, s. 12. 263 Viz k tomu Nález ČR Pl. ÚS 18/09. 264 Tamtéž. 126 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 5.1.3 JAK JE ROZUMĚNO EU V ČESKÉM SPOLEČENSKOVĚDNÍM DISKURSU? a) Co se dovídáme o EU z encyklopedie? Na utváření obecné představy o EU se nejbezprostředněji podílejí vysvětlení, která poskytuje řada odborných slovníků a encyklopedií. Nejrychlejší přístup k informacím představuje dnes internet jako nejrozšířenější médium komunikace. Z jeho nejznámější encyklopedie Wikipedia, která je šířená v české verzi, se můžeme o EU dovědět následující informace: „mezi základní principy EU patří přenesení některých pravomocí národních států na Evropská společenství. EU má však pouze ty pravomoci, které jí byly svěřeny jednotlivými členskými státy, nelze tedy hovořit o EU jako o federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis (svého druhu, mající svérázný charakter).“265 Z tohoto stručného sdělení se dovídáme, že v případě EU se jedná o výjimečné státní uspořádání. Přesněji, jedná se o uspořádání, jehož svéráznou povahu mu nevtiskuje ani tak jeho organizace a forma nabývání pravomocí, i když se zde zdůrazňuje, že to není federace, jako způsob rozhodování a vládnutí. Slovníková vysvětlení nenahrazují odborný výklad, nicméně prozrazují, který teoretický přístup je v daném období považován za směrodatný. b) Jak je EU rozuměno v odborných textech? Při pohledu do bibliografických rejstříků našich knihoven zjišťujeme, že problematice EU byla za posledních pět let věnována velká pozornost všemi českými společenskými vědami. Přibylo původních prací z tvorby českých autorů, a to jak učebnic, vědeckých sborníků a odborných statí, tak i monografií. Mohli bychom říct, že naše porozumění EU již není odkázáno jen na názory „zvenčí“ a že jsme již sami přistoupili k artikulaci a interpretaci naší zkušenosti a poznatků o procesu evropské integrace. Pro představení odborného diskursu o EU probíhajícího dnes na půdě českých společenských věd jsme zvolili několik ukázek, které nejlépe vystihují jeho dominantní podoby. 265 Viz blíže http:/www.cs.wikipedia.org/wiki/Evropska_unie. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 127 O vlastní interpretaci EU se jako jeden z mála českých autorů pokusil Petr Fiala. Její povahu popisuje těmito slovy: Evropská unie je svébytným politickým systémem, méně shody však panuje v otázce, zda je státem. … Unie bezpochyby plní některé úlohy státu, např. v rámci jednotného trhu a souvisejících oblastí… Při srovnávání příznaků moderního státu s EU však nelze přehlédnout některé rozdíly. Kompetence k vykonávání legitimního nátlaku jsou omezeny na komunitarizovanou oblast (politiky společenství) a EU tedy nedosahuje funkční komplexity státu. … Evropská unie nejenže nemá občany, ale nemá žádný evropský lid ani evropský národ. A to je mnohem větší legitimizační a demokratický problém než často zmiňované otázky byrokracie nebo rozhodovacích mechanismů. “266 Z práce jiného českého autora Jiřího Přibáně, který své úvahy o evropské identitě zasadil do kontextu systémové teorie práva, se dovídáme, že „Evropská unie se symbolicky konstruovala jako občanská alternativa k etnicky zatíženému národnímu státu. Unijní podpora regionalismu pouze posiluje tuto představu, protože veřejnou správu převádí na politické útvary vymykající se rámci suverénního státu.“267 O několik stránek dále pak komentuje státoprávní povahu unie slovy: „Evropská unie se označila za společenství států a národů sdílejících politický étos, principy vlády, lidské hodnoty a cíle. Ačkoli staví na principu „dělené suverenity“ ve stále více oblastech ekonomické a správní politiky, je založena na principu rovnováhy mezi zájmy členských států a zájmy Unie. Takto Unie sama sebe konstituuje jako politický a právní hybrid, přesahující oblast mezinárodního práva, avšak bez vnitřní koherence federálního státu. Tento vývoj vede k evropské politické a právní praxi „mimo rámec suverénního státu“, i když bez suverénní federální Unie.“268 Právní teoretik Pavel Holländer, v jednom zamyšlení nad pojmoslovím, díky kterému by bylo možné charakterizovat EU, uvádí: „Útvar – jenž byl vytvořen soustavou evropských integračních smluv – Evropská unie, nelze podřadit ani pod pojem složený stát (federace) ani pod pojem mezinárodní organizace. Je diskutovanou otázkou, zdali ho lze přirovnat ke svazu států (konfederaci), anebo ni- koli.“269 266 FIALA, P. Evropský mezičas. Nové otázky evropské integrace. Praha: Barrister–Principal, 2007. S. 106−107. 267 Viz k tomu PŘIBÁŇ, J. Právní symbolismus. O právu, času a evropské identitě. Praha: Filosofia, 2007. S. 201. 268 Tamtéž, s. 221. 269 Viz k tomu HOLLÄNDER, P. Suverenita státu (paradoxy a otazníky). In Gerloch, A., Wintr, J. (red.). Lisabonská smlouva a ústavní pořádek ČR. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čeněk, 2009. S. 104. 128 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Do odborného hovoru o EU přispěla v posledním roce práce domácího autora, Karla B. Müllera, který se kloní k názoru, „že EU bude nejspíše směřovat k podobě víceúrovňového polycentrického a decentralizovaného systému politického rozhodování (multi-level-governance),… Jako pravděpodobnou se jeví předpověď, kterou zastávají mnozí sociální vědci, že EU se nejspíš vyvíjí … v politický útvar nového typu, který je (a bude) organizován na základě nové „logiky“ časoprostorových vztahů, jež transformují nejen ekonomické a sociální procesy a vztahy, ale vynucuje si také změny ve sféře politického rozhodování. Současná „logika“ časoprostorových vztahů, která nahrazuje teritoriálně založenou, hierarchickou a vertikální „logiku“ hranice, je horizontální „logika“ sítě. Mnozí proto hovoří o současné (a hlavně budoucí) institucionální podobě EU jako o státu sítí.“270 Již na první pohled můžeme zjistit, že názorové pozice, které se v našem (českém) veřejném prostoru objevily, vycházejí jak z různého pojetí organizační struktury EU, tak i cílů a smyslu evropské integrace. Na základě toho můžeme vyčlenit několik výrazných podob diskursů, které se zde prosadily nebo se postupně začínají prosazovat v našem hovoru o EU. 5.2 EVROPSKÁ UNIE NENÍ STÁT Obecně můžeme říct, že EU je v uvedených sděleních rozuměno jako svébytnému a výjimečnému útvaru, jehož vznik nemá v historii obdoby. V tomto se celkem shodují všechny přístupy. V čem se rozcházejí je to, že tuto výjimečnost již nepřipisují současné podobě EU. Jedinečným pro některé zůstává jen akt jejího vzniku, ale v dnešním vývoji unie spatřují řadu rizikových faktorů ohrožujících nejen vnitřní integritu národního státu, ale také základní hodnoty demokracie.271 Porozumění povaze EU se u této kritické pozice odehrává zcela v referenčním rámci národního státu s akcentem na zachování jeho základních atributů jako je centralizace moci, ohraničenost území, suverenita apod. Tyto znaky zde sehrávají roli hodnotových (normativních) kritérií. Jejich uplatněním se povaha EU jeví jako nekomplexní, kdy vykazuje některé funkce státu, ale „ty nedosahují funkční komplexity státu“. Z tohoto důvodu není možné považovat unii za stát. Dalším důkazem toho je absence některých dalších znaků jako například toho, že unie nedispo- 270 MÜLLER, K. B. Evropa a občanská společnost. Projekt evropské identity. Praha: SLON, 2008. S. 203. 271 Viz k tomu FIALA, P. Evropský mezičas. Nové otázky evropské integrace. Praha: Barrister–Principal, 2007. S. 149. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 129 nuje evropským lidem, národem, občanstvím, atd.272 Tomuto stavu je rozuměno jako deficitu, který je možné napravit jen zachováním základních znaků tradičního modelu národního státu. Dnešní vývoj EU však z hlediska této perspektivy nevede ke snaze po nápravě těchto deficitů a proto je jí předpovídána velmi nejasná bu- doucnost. Jádro této názorové pozice tvoří myšlenkový vzorec „stát-národ-občan“. Z něho se odvíjí argumentační strategie usilující nejen o jeho obhajobu, ale také jeho zachování jako jediného správného významového kontextu porozumění toho, co je nebo není demokratický stát, právní stát nebo demokratická vláda apod. Absolutizace perspektivy národního státu se v tomto případu podílí na produkci negativních významů evropských integračních efektů a jevů. Například přenos kompetencí na vyšší celek je zde interpretován jen jako cesta k rozmělňování a závislosti nebo úplné ztrátě suverenity; fungování demokratické kontroly je považováno v podmínkách unie za ztížené nebo zcela nemožné; nejasnost, kdo je nositelem politické odpovědnosti v rámci „víceúrovňového státu“ jen pak podtrhuje nereálnost ideje evropského občanství, atd.273 Tento typ argumentace označují někteří autoři jako „negative statehood“.274 EU je zde kritizována za to, že nemá jasnou státoprávní povahu, že zde nejsou jasně rozpoznatelné základní znaky státnosti. Tato skutečnost je hodnocena negativně a produkuje argumentační řetězec, který připouští jen jednu alternativu; pokud se EU stane státem, tak jednotlivé členské státy se automaticky stanou pouhými regiony nebo provinciemi a ztratí svoji suverenitu a právo tvořit zákony a postupně budou pohlceny tímto nadnárodním útvarem. „Negative statehood“ nepřipouští žádnou významovou inovaci základních státoprávních kategorií a pojmů jako je suverenita, národní identita, svrchovanost, apod. Ortodoxně se zde lpí na jejich tradičních významech a tím i na určité teoretické pozici. Takže i prováděná kritika se točí jen v kruhu a není schopná z něj radikálně vykročit.275 272 Tamtéž, s. 107. 273 Tamtéž, s. 138−142. 274 Viz k tomu BARENTS, R. The Autonomy of Community Law. The Haag/London/New York: Kluwer Law International, 2004. S. 131. 275 Viz k tomu FIALA, P. Evropský mezičas. Nové otázky evropské integrace. Praha: Barrister–Principal, 2007. Autor ve své kritické analýze poukazuje na řadu slabých míst současného procesu evropské integrace, ale jeho návrh na řešení zní: „Proces integrace musí být znovu vrácen pod politickou kontrolu a nadále více utvářen prostředky demokratické politiky.“ S. 141. S tím, že „demokratickou politikou“ má na mysli jen politiku vedenou v duchu tradice liberalismu. 130 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Tento způsob interpretace významu základních státoprávních kategorií pak konzervuje jen takové tematické pole práva, kdy jeho existence a funkce jsou spojeny se státem, kdy jednota právního řádu nemůže mít jinou podobu než hierarchicky uspořádaného řádu norem, kdy závaznost a vynutitelnost norem není možná bez existence státní moci. Pojetí práva jen v tomto úzkém pozitivistickém významu nepřipouští právní pluralismus a tím fakticky zabraňuje kritické reflexi teoretickodogmatických základů právního myšlení. 5.3 EU JAKO MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE SUI GENERIS? Perspektiva „negative statehood“, kdy EU není shledána jako stát, vede následně k vymezení její státoprávní povahy z formy, resp. způsobu (typu) uspořádání integračních vazeb utvořených mezi jejími členskými státy. Členství v Evropském společenství (ES) a také v Evropské unii vzniká na základě mezinárodní smlouvy. V případě zakládajících států ES to byla mezinárodní smlouva, kterou tyto státy mezi sebou uzavřely a tím vytvořily konkrétní společenství. Členství ostatních států pak řeší mezinárodní smlouva o přistoupení k zakládajícím smlouvám. Ze znění Čl.1 Smlouvy o přistoupení k EU se dovídáme, že „přistupující státy se stávají členy EU a smluvními stranami smluv, na nichž je Unie založena, jak byly změněny nebo doplněny.“276 Tvorba vzájemných vztahů na základě uvedených smluv vede k označení EU jako mezinárodní organizace ve smyslu sui generis. Dodatek, že jde o mezinárodní organizaci „sui generis“ má zvýraznit specifičnost a jedinečnost tohoto unijního spojení a odlišit jej tak od tradičního pojetí mezinárodní organizace utvářené na základě bilaterálních vztahů. Režim tvorby smluvních vztahů v EU probíhá na dvou úrovních: komunitární a na úrovni států. Přistupující státy uzavírají smlouvu s již členskými státy, nikoli s unií jako právním subjektem. Této skutečnosti je rozuměno tak, že díky těmto smlouvám je utvářen nový nadnárodní, supranacionální prostor, který již charakterizuje zcela jiná kvalita kooperace a spolupráce, než je vlastní mezistátním vztahům. Pro zvýraznění skutečnosti, že tento prostor přesahuje nejen mezistátní, ale 276 Viz k tomu Smlouva o přistoupení ČR k EU, Čl. 1: „Česká republika, Estonská republika, Kyperská republika, Lotyšská republika, Litevská republika, Maďarská republika, Republika Malta, Polská republika, Republika Slovinsko a Slovenská republika se stávají členy Evropské unie a smluvními stranami smluv, na nichž je Unie založena, jak byly změněny nebo doplněny.“ Smlouva o Evropské unii. In TÝČ, V. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie. 2. vydání. Brno: MU, 2003. S. 64. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 131 také mezinárodní sféru se nejčastěji používají předpony „nad“, „trans“ nebo „supra“. Od vzniku Evropského společenství, který byl spojován s utvářením supranacionální roviny, se objevila celá řada sémiotických pokusů o jeho adekvátní označení. Z tohoto období jsou známá označení jako „commonwealth of nations“ nebo ve francouzštině „société de nations européennes“ či „fédération d´ Etats-nations“, „Europe des patries“.277 Se vznikem EU se pak začaly objevovat názvy, které se usilují o jednoznačnější pojmenování a tak se můžeme setkat s označením jako např. „Evropské spojené státy“ nebo „Evropský spolkový stát“, federální unie ale i „supranacionální unie“ nebo „supranacionální federace“, atd.278 Diskurs o státoprávní povaze EU prošel různými etapami vývoje. Snad nejvíce jej ovlivnilo v 90. letech 20. století známé rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, které bylo učiněno při posuzování žaloby na Maastrichtskou smlouvu. Spolkový soud v tomto rozhodnutí z roku 1993 zavedl pro označení EU novou kategorii „Staatenverbund“ (svazek států).279 Zavedením termínu „Staatenverbund“ vznikl neologismus, který měl ulehčit porozumění novým trendům v procesu evropské integrace vedoucích „k utváření ještě užšího spojení mezi evropskými národy,… .“280 Spolkový soud tak dal jasně najevo, že Evropskou unií nevzniká žádný evropský stát (Bundesstaat). Zároveň ale nepoužil ani zaužívaný pojem „Staatenbund“, kterému zase nedostatečně odpovídala specifičnost vznikajícího konceptu evropské integrace a způsobu politického vládnutí. Proces evropské integrace přece jen překračuje doposud existující formy federace a konfederace. Jak zdůrazňují někteří autoři, svaz států („Staatenbund“) označoval většinou spojenectví, které bylo utvořené účelově, pro dosažení určitého cíle, tudíž jeho trvání bylo časově omezené.281 V unijních smluvních dokumentech 277 Převzato od BARENTS, R. The Autonomy of Community Law. The Haag/London/New York: Kluwer Law International, 2004. S. 132. 278 Tamtéž, s. 132. 279 Viz k tomu BverfGE 89, 115 Karlsruhe, 12. 10. 1993. Pro úplnost je nutné uvést, že toto rozhodnutí nebylo prvním vyjádřením se Spolkového soudu k povaze evropského integračního procesu. Již v roce 1967 rozhodl v tom smyslu, že evropské Společenství samo o sobě není ani státem ani federací, ale společenstvím specifické kvality, resp. typu. 280 Viz k tomu článek 1 Maastrichtské smlouvy. Smlouva o Evropské unii. In TÝČ, V. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie. 2. vydání. Brno: MU, 2003. S. 4. 281 Viz k tomu např. HOLLÄNDER, P. Suverenita státu (paradoxy a otazníky). In Gerloch, A., Wintr, J. (red.) Lisabonská smlouva a ústavní pořádek ČR. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čeněk, 2009. S. 104. 132 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů je však deklarovaná hlubší spojitost mezi státy, ke které dochází důsledkem evoluce jejich vztahů, jako přirozený trend, který je imanentní jejich vzájemnosti a spolupráci. Spolkový soud význam slova „Staatenverbund“ (svazek států) v uváděném rozhodnutí nerozvinul více než tomu bylo ve Smlouvě o Evropě. S odkazem na německého teoretika a bývalého ústavního soudce P. Kirchhofa, který je považován za původce tohoto termínu, jeho zavedení mělo kromě jiného zabránit také tomu, aby již nebyl takovému svazku států připisován význam vojenské aliance, se kterým byl spojován pojem „Staatenbund“.282 Slovo „Staatenverbund“ bylo přijato do politologického slovníku jako určitá alternativa ke tradičnímu pojmu „Staatenbund“.283 Mohli bychom říct, že sémantické pole bylo obohaceno o nové slovo, za kterým se skrývaly stejné znaky. To potvrzuje i poslední rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu učiněné při posuzování Lisabonské smlouvy z června 2009. Hned v úvodu se zde konstatuje, že v některých oblastech má dnes EU podobu analogickou státu, ale povaha vnitřních procesů rozhodování jí dává stále výrazné rysy mezinárodní organizace. O několik řádků dále, po vysvětlení toho, jaké znaky unii chybí, abychom ji mohli považovat za federativní stát, je zdůrazněno, že EU i nadále představuje „mocenské spojení“ (Herrschaftsverband) založené na mezinárodním právu, tzn. na základě smluvně vyjádřené vůle států, které však zůstávají nadále suverénními.284 Z tohoto pojetí pak vychází i přímý výklad slova „Staatenverbund“, který je založen na zdůraznění významu slova „Verbund“ jako označení úzkého a trvalého spojení suverénních států. Tím se na jedné straně, jak již jsme naznačili, zdůrazňuje, že se nejedná o nějaký účelový a přechodný svazek, který se může po splnění svých cílů rozpadnout nebo transformovat do jiného celku. Spojením států vzniká nová „entita“, která však na druhé straně nesmí vést k narušení suverenity jednotlivých států. Jde o takové spojení, jak se v rozhodnutí dále uvádí, „ve kterém je veřejná moc vykonávána na smluvním základu, kdy však jeho řád podléhá dispozici 282 P. Kirchhof použil již před ústavním nálezem k Maastrichtské smlouvě pojem „Staatenverband“ ve smyslu svazku států. Smlouva o EU popisuje unii jako útvar užších vazeb, co lépe vyjadřuje německé slovo „Verbund“. Viz k tomu HIMMELHOF, P., KIRCHHOF, P. (eds.). Der Staatenverbund der Europäische Union. Heilderberg, 1994. S. 11. 283 Někteří autoři se kromě významových rozdílů pokoušeli také o obsahové a systémové zdůvodnění pojmu „Staatenverbund“ jako alternativy k tradičnímu pojmu Staatenbund. Viz k tomu např. KAHL, B. Europäische Union: Bundesstaat-Staatenbund-Staatenverbund. Der Staat. 1994, Jhrg. 33, s. 243. 284 Viz k tomu Úvod rozhodnutí německého Spolkového soudu, BverfGE 89, 115, Karlsruhe, 12. 10. 1993. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 133 samotných členských států, kde subjekty demokratické legitimizace zůstávají občané těchto států“.285 Z tohoto vyjádření a koneckonců z celého rozhodnutí je zřejmé, že významový kontext slova „Staatenverbund“ je tvořen stále na základě tradičního pojetí suverenity státní moci. Z této perspektivy jsou rizika procesu politické integrace spatřována buď v hrozbě „rozplynutí “ se státu, státnosti v unii nebo také ve „vyprázdnění principu subsidiarity“ jako nástroje tvorby unijní kompetence. Tato obava vedla v rozhodnutí Spolkového soudu k potřebě posílení pravomoci národního parlamentu. Těžiště porozumění smyslu státoprávní povahy EU zůstalo zakotveno v sémantice státu. Takže i vztah „stát-unie“ nemohl být viděn jinak, než jako jednosměrná intence ve smyslu „od státu k unii“. Spolkový soud měl za to, že jedině tento přístup bude garantovat prostor pro autonomní rozvíjení politických, hospodářských, kulturních a sociálních životních podmínek jednotlivých členských států a tím i zachování tradičních hodnot demokracie. Jakékoliv ohrožení tohoto základního požadavku funguje jako důvod k uplatnění restriktivního výkladu přenosu práv na unijní úroveň.286 Volání po zachování jádra ústavní identity je v konečném důsledku voláním po zachování státu jako jediného garanta základních práv. To, jak je otázka tvorby pravomoci vnímána a rozvíjena na půdě praktického diskurzu, který vedou soudy, ale i politické strany signalizuje, že evropská veřejná sféra se stále jeví jako „cizí“ prostor pro utváření vůle evropských občanů. Nestabilnost a neúplná funkčnost komunikační sítě, kterou sdílí, jí nečinní bezprostřední a tím ji zpochybňuje a také znevěryhodňuje. V takové situaci se spouštějí i „obranné mechanismy“, které ve snaze zabránit chaosu z ne-porozumění a ne-dorozumění, konzervují stejné sémantické pole, v jakém operuje hovor vedený z pozice „negative statehood“. Pro lepší odlišení těchto dvou pozic bychom si mohli vypůjčit kritérium „tvrdší“ a „měkčí“ verze.287 „Tvrdší“ setrvává a obhajuje tradiční představu národního státu a to i za cenu toho, že se ve změněném socio-historickém kontextu může stát živnou půdou nacionalismu. Charakterizuje ji jasně znějící argument: pokud nevznikne evropský národ a lid, nebude možné rozvinout ani demokratický poli- 285 Viz k tomu rozhodnutí německého Spolkového soudu, Bverf GE 2BVE 2/08. 286 Tamtéž. 287 Toto kritérium použil J. Přibáň pro různé vymezení teze o „neexistenci dému“. PŘIBÁŇ, J. Právní symbolismus. O právu, času a evropské identitě. Praha: Filosofia. 2007. S. 252. 134 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů tický život na evropské úrovni. Naproti tomu „měkčí“ verze považuje existenci EU za reálně existující entitu. Jak ale vyznívá z uvedeného posledního rozhodnutí Spolkového soudu, dokud se nestabilizuje její ústavní podoba je nutné, aby zůstala v této nejistotě alespoň jediná jistota, alespoň jediná „kotva“ demokracie, kterou představuje spojení státu a lidu. Jednu i druhou verzi přibližuje také velká zdrženlivost vnímat modernizační podněty, které otevírá evropský právní prostor vůči národním právním řádům. První verzi v tom svazuje dovolávání se neomezené suverenity a druhou pak lpění na zachování „jádra ústavní identity“. Tím ale zde zůstává zapovězena řada nových otázek, které souvisejí s fungováním evropského práva, jako je například problematika přímého účinku základních lidských práv v horizontální rovině, vznik odpovědnosti státu vůči jednotlivci za „legislativní bezpráví“ v případě nesprávné implementace evropských a rámcových rozhodnutí do vnitrostátního práva, apod.288 5.4 EU NENÍ ANI STÁTEM ANI MEZINÁRODNÍ ORGANIZACÍ Vývoj EU po roce 2000 a pak 2004, kdy došlo k jejímu rozšíření o několik nových členů, ukázal na potřebu korekce a reformu její politické strategie. V tomto kontextu, který byl poznamenán neúspěšnou ratifikací Ústavy pro Evropu a následně přípravou Lisabonské smlouvy, termín „Staatenverbund“ čím dále více sehrával roli jakéhosi transformačního modelu, který bylo nutné použít jen přechodně v mezičase, než se jasněji rozvine a stabilizuje politická a ústavní struktura unie.289 V porozumění integrační povahy EU to vedlo k posunu referenčního rámce od „buď a nebo“, (buď je to stát nebo je to mezinárodní organizace), k tzv. „hybridnímu“ pojetí ve smyslu unie je „to i to“.290 Tímto přístupem se chce předejít jed- 288 Viz k této kritice blíže ZEMÁNEK, J. Kompetenční a hodnotový rámec Evropské unie v „lisabonském“ nálezu Ústavního soudu. In Gerloch, A., Wintr, J. Lisabonská smlouva a ústavní pořádek ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. S. 140. 289 Viz k tomu BARENTS, R. The Autonomy of Community Law. The Haag/London/New York: Kluwer Law International, 2004. S. 131. 290 Známý německý sociolog Ulrich Beck ve svých pracích rozlišuje mezi jednoduchou a reflexivní modernizací. Jednoduchou charakterizuje podle něj hledání „falešné alternativy“ ve smyslu „buď a nebo“ a reflexivní pak vede k hledání jiných zcela nových alternativ. Viz k tomu blíže BECK, U. Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Praha: SLON, 2004. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 135 nostranné interpretaci a realisticky uchopit povahu současné EU, která na jedné straně vykazuje řadu funkcí jako stát, ale není „čistým“ státem. Zároveň je utvořena na smluvním základu, ale ten má jinou povahu a cíle, a tak z ní také nedělá „čistou“ mezinárodní organizaci. Podobnost, která je spatřována ve tvorbě a rozdělování unijních kompetencí, k jaké dochází mezi spolkem států a jednotlivými zeměmi, vede dnes k různým prognózám, které předpovídají budoucnost EU jako postupné „opouštění břehů mezinárodní organizace (Staatenbund) a připlouvání ke břehům federativního státu (Bundesstaat)“.291 „Hybridní“ pojetí EU vede k určité významové inovaci, a sice redefinováním tradičních pojmů státovědy jako je suverenita, legitimita, národní identita, apod. Rozumění novým integračním efektům při utváření pravomocí EU je zde spojováno s požadavkem chápat „suverenitu jako praktickou“ nebo respektovat skutečnost, že může dojít k fragmentarizaci suverenity nebo její sdílené či „slité“ formě, atd.292 Podobně se dnes mluví o pluralitě legitimit, o různých legitimizačních strategiích vhodných pro EU.293 Snaha reflektovat nové souvislosti ale nemusí znamenat i radikální změnu myšlenkové strategie, která by překračovala významový rámec národního státu. Uznání toho, že EU postoupila nejdále v konceptu „slité“ suverenity tak, jak to například konstatoval český Ústavní soud ve svém nálezu, nic ale neprozrazuje o tom, zda k tomuto názoru dospívá na základě jiného konceptu státu než je tradiční národní stát. Z toho, co se uvádí v jeho rozhodnutí, se to nedá jasně rozpo- znat. Konstatování, že EU představuje „entitu sui generis“ zde funguje jako zaklínací formulka, která zároveň prozrazuje, že sice se jedná o něco specifického, co je však tak unikátní a jedinečné, že je zároveň neuchopitelné a tím zůstává pro naše poznání vlastně nedostupné. Označením něčeho jako „sui generis“ se dává také najevo, proč není možné nebo nutné vznášet požadavek hlubší analýzy.294 PřistoupeSrovnej také BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: SLON, 2007. S. 245−246. 291 Viz k tomu CALLIESS, Ch., RUFFERT, M. (Hrg.). Kommentar zu EUV und EGV. 2. Auflage. Neuwied/Kriftel, 2002. 292 Viz Nález ČR Pl.ÚS 18/09. 293 Viz k tomu např. MÜLLER, K.B. Evropa a občanská společnost. Projekt evropské identity. Praha: SLON, 2008. S. 202. 294 Viz k tomu BELLAMY, R., CASTIGLIONE, D. Building the Union: The Nature of Sovereignty in the Political Architecture of Europe. Law and Philosophy, Vol. 16, s. 421−445 nebo také SHORE, C. Government without Statehood? Anthropological Pers- 136 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů ním na tuto pozici je ale znemožněno rozvíjet nějaký argumentační řetězec, nějakou strategii zdůvodňování, což je hlavním úkolem každého ústavního rozhodnutí. Český Ústavní soud použitím tohoto argumentu si paradoxně uzavřel cestu k zaujetí radikálně odlišnému stanovisku k otázce státu a jeho suverenity, než byla pozice prezidenta ČR jako odpůrce. Ústavní soud označil celý problém jen za jazykovou otázku, přesněji, za otázku vhodnějšího vyjádření, zda proces integrace znamená „ztrátu“ nebo jen „propůjčení, resp. postoupení“ suverenity.295 Na dalším místě svého rozhodnutí se přiklání k názoru, že přenesení určitých kompetencí státu na vyšší celek „není pojmovým oslabením svrchovanosti, ale může naopak ve svých důsledcích znamenat její posílení ve společném postupu integrovaného celku. Integrační proces EU se neděje radikálním způsobem, který by obecně znamenal ´ztrátu´ národní suverenity, nýbrž jde o proces evoluční,… . “296 Situaci národního státu, do které se dostává svým členstvím v EU, již Ústavní soud nereflektuje jako hrozbu pro jeho existenci ve smyslu zániku, rozpuštění, ale jen jako vývojem podmíněnou ztrátu, co považuje za nutný předpoklad integrace; něčeho se musíme vzdát, abychom něco získali. Tato ztráta povede ke kompenzaci a má být v konečném důsledku pro stát ziskem. Účelové vidění vztahu státu a unie ve smyslu „ztráta a zisk“, které zaujal Ústavní soud ČR, jen jiným způsobem konzervuje národní pohled na problematiku evropské integrace. Stát zde vystupuje jako „oběť“, která tuto roli přijímá jen za podmínky následného odškodnění a zisku. Vidět působení integračních vlivů jako pozitivní, jako součet zisk-zisk pro stát i unii, předpokládá jiný horizont pozorování jejich smyslu. U. Beck v této souvislosti mluví o přechodu od nepravé, instrumentálně – symbolické formy kosmopolitizace státu a práva k jejímu uskutečnění, „kdy právní autonomie státu je podřízena režimu lidských práv.“297 pectives on Governance and Sovereignty in the European Union. European Law Journal. Oxford: Blackwell Publishing, 2006, Vol. 12, No. 6, s. 717. 295 Viz k tomu Nález ČR Pl. ÚS 18/09. 296 Tamtéž. 297 Viz k tomu BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Nová ekonomie světové politiky. Praha: SLON, 2007. S. 310−13. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 137 5.5 EVROPSKÁ UNIE JAKO „NETWORK“ A VÍCEÚROVŇOVÝ SYSTÉM ŘÍZENÍ Pochopitelně se zde vnucuje otázka, jakou má tedy Evropská unie povahu, když není ani super či nadnárodním státem, ani mezinárodní organizací? V námi uvedených sděleních můžeme najít snahu o zodpovězení této otázky, a to cestou recepce nových alternativ.298 Jejich prezentace českými autory má však fragmentární povahu a nenachází odezvu v systematickém rozvíjení nových hovorů takovým způsobem, jak je tomu například ve společenských vědách v německy nebo anglicky mluvících zemích.299 Toto stádium prosazování se alternativních diskursů do našeho porozumění EU pomáhají překlenout také české překlady některých známých prací. Jednou z nich, která vyvolala zájem široké veřejnosti, je práce „Evropský sen“ z pera amerického intelektuála Jeremy Rifkina, který se léta zabývá evropskou problematikou. Na jednom místě této práce hodnotí EU slovy: „… sama technologická, ekonomická a společenská realita, která dala vzniknout Evropskému společenství a která ho pohání na cestě k Unii, zrodila zvláštní politickou dynamiku. Než aby se stala superstátem nebo mechanismem zastupujícím osvícenské zájmy národních států, nabyla EU třetí formy. Stala se rozumově zdůvodněným fórem, jehož funkcí je soudcovat ve hře vzájemných vztahů a koordinovat činnost jednotlivých hráčů včetně národního státu. Její role je orchestrální. Usnadňuje spojování sítí, které zahrnují národní státy a zároveň se rozšiřují - navenek k nadnárodním organizacím a dovnitř směrem k obecním a regionálním vládám i organizacím, zastupujícím občanskou společnost.“300 Rifkin se pokouší co nejvýstižněji popsat transnacionální sféru a funkci EU přirovnává k řízení orchestru, ve kterém má každý nástroj nezastupitelnou roli a jeho 298 Viz např. práci PŘIBÁŇ, J. Právní symbolismus. O právu, času a evropské identitě. Praha: Filosofia, 2007. nebo novější práce MÜLLER, K. B. Evropa a občanská společnost. Projekt evropské identity. Praha: SLON, 2008. 299 Zde je nutné uvést, že v této aktivitě se jednotlivé společenské vědy liší svojí flexibilitou. Již zběžný pohled do knižních katalogů nám prozradí, že za poslední léta nebyla do češtiny přeložena žádná známá práce, zabývající se fungováním práva v multicentrickém systému. Čeští právní teoretici se nesporně mohou obeznámit s úrovni diskursu, který je o tomto problému veden ve světě. Nicméně jde o to, aby sémantické pole, jehož předmětem je evropské právo, bylo utvářeno i „zevnitř“, tzn. naším porozuměním jak jeho role v procesu evropské integrace, tak jeho vlivu na náš národní právní řád. 300 Viz k tomu RIFKIN, J. Evropský sen. Jak evropská vize budoucnosti potichu zastiňuje Americký sen. Praha: ELK, 2005. S. 236. 138 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů hra povede k úspěšnému provedení skladby jen tehdy, když nepřekročí určité meze a pravidla, což zároveň umožní projevit jeho novou kvalitu. Tímto podobenstvím zároveň dává najevo, že povaha EU se těžko charakterizuje jen na základě její organizační struktury. Řešit otázku, k jaké formě organizace dochází na transnacionální úrovni, je podle něj cestou do slepé uličky. Rifkin nás nabádá ke změně optiky, k obratu, kdy se budeme tázat na to, jaké cíle a funkce plní forma síťových spojení a vazeb, jejichž utváření považuje za „odezvu na zvláštní typ globali- zace“.301 Stručně řečeno, doporučuje odvozovat význam EU z povahy politického integračního procesu, ve kterém spatřuje určitou analogii s utvářením globálního trhu a kapitálu.302 Připodobňování evropského integračního procesu globalizaci otevřelo dveře systémovému a funkcionálnímu pojetí unie. Sociologická systémová teorie nesporně umožnila přiblížení a tím i lepší porozumění společenských proměn v procesu globalizace a také evropské integrace. V této souvislosti vygenerovala celou řadu nových pojmů a teoretických konstrukcí. Ze systémového hlediska vztahy a vazby mezi aktéry jednání nejsou utvářeny kauzálně, ale jako jednotlivé „komponenty“ jsou nezávislé (autonomní) a vykazují komplementární povahu; tzn. vzájemně se doplňují s cílem umožnit a zachovat funkčnost systému a jeho operací. To vede k synergetickému efektu, tzn. k spolusoučinnosti a spolupůsobení každé komunikace probíhající v síti. Síťové vazby se vyznačují větší dynamikou a tvorbou nových komunikačních toků, které probíhají již v otevřeném nadnárodním prostoru, kde volně prostupují hranice. Tím dochází ke spojování a propojování jednotlivých úrovní různých sociálních a kulturních světů. Vazby a vztahy netvoří jen síťová spojení (network), ale charakterizuje je také víceúrovňová povaha (multi-level system). Řízení síťových vztahů má povahu usměrňování toků informací, pohybu zboží, migrace lidí, atd. Utvářejí tak složitou infrastrukturu, kterou již není možné kontrolovat z jednoho centra. Tyto toky zásobují systém „energií“ a udržují jej v neustálém pohybu. Síťové vztahy mají schopnost generovat nové operace, které zabezpečují fungování systému. Stručně řečeno, takový systém se sám ze sebe organizuje, 301 Tamtéž, s. 236. 302 V této souvislosti je nutné uvést, že se objevila celá řada názorů hodnotící evropskou integraci. Viz k tomu příspěvky v publikaci HRUBEC, M. (ed.). Spor o Evropu: postdemokracie, nebo nedemokracie? Praha: Filosofia, 2005. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 139 je schopen se také sám reorganizovat a pokud ne, tak se zhroutí a je vystřídán novou strukturou, atd.303 Systémové a funkcionální pojetí evropského integračního procesu vedlo k připodobňování institucionální struktury EU ke „síťovému státu“ (network state), resp. útvaru, který charakterizuje „síťová forma organizace“ (network form of organization) či tomu odpovídající „síťová forma řízení“ (network form of governance) apod. Termín „network state“ jako označení EU použil M. Castells. Na základě svých analýz globalizačního procesu dospěl k závěru, že síťová struktura EU nevznikla jen z potřeby propojit různá centra národní a regionální politiky, ale že si ji právě vynutila rostoucí síla globalizace, která dominuje především ve sféře tvorby kapitálu, managementu a přenosu informací.304 „Síťový stát… je odezvou politického systému na výzvy globalizace. A Evropská unie je snad nejjasnější manifestací této výjimečné formy státu.“305 Tento autor se také domnívá, že vymezení EU jako „síťového státu“ může být vhodnou alternativou vůči podobným pokusům, které ji označují za novu formu víceúrovňového státu, zahrnujícího instituce a organizace utvářející evropskou, národní, regionální a lokální úroveň.306 Funkcionální pojetí evropského integračního procesu představuje radikální významovou změnu sémantiky EU, a to nejen přítomností nových slov, ale i „gramatiky“, pravidel tvorby jejích významů a smyslu. Slova jako „síť“, ale i „systém“, „polycentrismus“, již neorientují naše poznání na věci. Jejich prostřednictvím popis světa již přestává být popisem věcných schémat, objektů. Znak již ztrácí svoji sémantickou funkci. O realitě nás informuje již komplex znaků (vlastností), kterými se projevuje stav systému, událost.307 Světu jako sítí decentralizovaných vztahů můžeme tak rozumět jako událostem, stavům, které mají nějaký smysl. Tento přístup počítá s diferenciací jako zdrojem nových informací, resp. pozorování, dává přednost sebereferenci před kauzalitou, pluralitě a fragmentarizaci před jednotou a homogenitou. Z tohoto hlediska se tradiční stá- 303 Viz k tomu např. LUHMANN, N. Sociální systémy. Nárys obecné teorie. Brno: CDK, 2006. S. 25−77. 304 Viz k tomu CASTELLS, M. The Rise of the Network State. The Information Age. Oxford: Blackwell, 1996, Vol. 1, s. 502. 305 Viz k tomu CASTELLS, M. End of Millenium. The Information Age: Economy, Society and Culture. Oxford: Blackwell, 2000, Vol. 3, s. 364. 306 Tamtéž, s. 339. 307 Viz k tomu LUHMANN, N. Sociální systémy. Nárys obecné teorie. Brno: CDK, 2006. S. 82−90. 140 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů toprávní pojmy stávají zombie-pojmy, kterým nebude odpovídat žádná civilizační zkušenost, protože ta bude utvářena jen horizontem globality.308 5.5.1 EU JAKO VÍCE ÚROVŇOVÉ VLÁDNUTÍ (MULTI-LEVEL GOVERNANCE) Více-úrovňové vládnutí nebo anglicky multi-level governance jsou pojmy, kterými je v posledním období v unii charakterizován nový způsob politického rozhodování a fungování moci. Tento obrat k popisování síťových vztahů prostřednictvím teorie vládnutí je interpretován jako přechod od statického k dynamickému pojetí vlády a správy jednotlivých úrovní, tvořících unijní veřejný prostor. Tím má být lépe vyjádřena jejich nová forma, která vzniká na supranárodní úrovni, propojující evropské instituce s národními vládami, regionálními a místními orgány správy a také občanskou společností.309 Z hlediska tohoto konceptu nabývá evropský integrační proces jasnějších rysů jako politický proces, který nejen propojuje jednotlivé aktéry politické hry na všech úrovních, ale vede také k novému způsobu vládnutí. Někteří politologové jej označují jako „vládnutí bez vlády“ (governance without government“), protože rozhodovací kompetence již nejsou soustředěny v rukou určité skupiny aktérů, ale jsou sdíleny různými aktéry na různých úrovních.310 Tento teoretický model se stal předlohou pro formulování základních cílů praktické politiky EU. Její jádro tvoří idea „dobré správy“, kterou začal aktivně prosazovat bývalý evropský komisař Romano Prodi, ve svém konceptu „síťové Evropy“ (network Europe).311 Konkrétní podoba takové politiky byla vysvětlena v tzv. „Bílé knize“, publikované v červenci roku 2001. Tato kniha reagovala na problémy, které se nahromadily ve druhé polovině 90. let. 20. století ve fungování EU. Hned v úvodu se kon- 308 Viz k tomu BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: SLON, 2007. S. 167. 309 Viz k tomu DELANTY, G., RUMFORD, CH. Rethinking Europe. Social theory and the implications of Europeanization. London and New York: Routledge, 2005. S. 142−146. O obratu k tzv. teoriím governance mluví i např. HALTERN, U. Europarecht. Dogmatik im Kontext. Mohr Siebeck, 2005. S. 20. 310 Viz k tomu blíže např. POLLOCK, A. M. Theorizing the European Union: International Organization, Domestic Polity, or Experiment in New Governance? Annual Review Political Science, Vol. 8, s. 357−398. 311 Viz k tomu PRODI, R. Idea Evropy. Praha: Barrister-Principal, 2003. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 141 statuje, že političtí vůdci EU musejí čelit paradoxní situaci, kdy na jedné straně od nich Evropané chtějí, aby nalezli řešení palčivých problémů doby, ale na straně druhé stálé nedůvěřují evropským institucím, a politikům, nebo se o ně jednoduše ani nezajímají.312 Stručně řečeno, EU byla postavena před naléhavý úkol, nalézt způsob dalšího vládnutí, který by nenarušil plnění smluvně stanovených cílů a zároveň se otevřel všem občanům a zahájil širší diskusi o budování EU. Rámec dobré správy byl zde vymezen pěti konkrétními principy: otevřenost, spoluúčast, odpovědnost, efektivnost, soudržnost. Každý tento princip je důležitý, ale zde se zdůrazňuje jejich společné uplatnění jako záruky toho, že příprava, implementace a prosazování politiky bude komplexnější.313 To si konec konců vyžaduje povaha řízení samotné unie jako multiúrovňového útvaru. Idea „governance“ je zde prezentována jako to, co překračuje vládu nějakého státu nebo společenství států. Vláda, resp. řízení, nevychází z centralizované moci, ale moc je již prosazována prostřednictvím pravidel, procesů, a multi-úrovňově působících institucí. Tím se má otevřít prostor pro širší demokracii, sociální inkluzi a občanskou participaci. Cílem politické koordinace jednotlivých činností a aktivit na evropské úrovni je vytvořit podmínky pro utváření občanské veřejnosti jako nezbytného základu evropské občanské společnosti. 5.5.2 „GOVERNMENT“, „GOVERNANCE“, „GOVERNMENTALITY“ Teorie vládnutí „governance“, podobně jako systémová teorie jsou dnes považovány za vhodná teoretická východiska k objasnění povahy EU. V poslední době, právě v souvislosti s reformními kroky, je však koncepce „governance“ podrobována určité kritice. Optimismus, se kterým byl tento přístup prezentován, otupil kritičnost a tím byla zastíněna některá rizika spojená s „vládou bez vlády“. Evropské komisi je vyčítáno, že tento pojem pojala velmi technokraticky, jen jako prostředek ke zlepšení řízení nebo rozhodování; jen jako cestu k novému veřejnému managementu a „vyprázdnění státní moci“.314 Jako reakce na to se začaly objevovat pokusy o nahrazení analytických pojmů „governance“ a „suverenita“ produktivním konceptem vládnutí, „governmentality“.315 Za tímto návrhem se skrývá 312 Viz k tomu O správě věcí veřejných. Bílá kniha. Brusel, 15.7.2001. COM (2001) 428 final, S. 2. dostupné na http://www.czp.cuni.cz/info/EU/bilakniha.pdf. 313 Tamtéž, s. 10. 314 Viz k tomu např. SHORE, C. Government without Statehood? Anthropological Perspectives on Governance and Sovereignty in the European Union. European Law Journal. Oxford: Blackwell Publishing, 2006, Vol. 12, No. 6, s. 720. 315 Tamtéž, s. 721. 142 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů požadavek hlubšího teoretického zakotvení unijní politické strategie vládnutí. Někteří autoři v této souvislosti odkazují na Foucaultovo pojetí moci a vlády.316 Tento francouzský filosof ve svých přednáškách z konce 70. let 20. století věnoval velkou pozornost právě otázkám vládnutí, resp. umění vládnutí. V jeho konceptu „governmentality“ zaznívají dva stěžejní momenty, které by měly být brány v potaz. První nás odkazuje na skutečnost, že výkon moci v moderní formě její technologie charakterizuje racionalita; výkon moci je regulován racionalitou, která podle Foucaulta může nabývat dvojí podoby: jako racionalita regulující moc a jako racionalita státu.317 Druhý motiv je pak spojen s názorem, že „governmentalita“ je historicky specifickou formou vládnutí související s liberalismem a kontrolou populace. Foucault analyzuje tuto formu vládnutí v kontextu vztahu stát a občanská společnost. V této souvislosti se ptá, jak je možné vlastně regulovat moc? Jak je možné ji omezit uvnitř společnosti, v níž už podřízenost působí?318 V uvedených přednáškách na to nedává vyčerpávající odpověď, to také nebylo jeho cílem. Upozorňuje nás ale na to, že existují různá umění vládnout, různé typy způsobu kalkulace, racionalizace, regulace umění vládnout, která se vzájemně překrývají a jsou vlastně zdrojem politiky.319 Význam Foucaultova pojetí vládnutí spočívá především v tom, že umožňuje jasněji vydiferencovat sféry moci a tím také objekt vládnutí, resp. správy. V souvislosti s analýzou politického režimu EU nás pak upozorňuje na to, kdy může moc fungovat jako politická technologie a kdy jako technika moci, která „mobilizuje klasifikaci, kontrolu a konstrukci politického subjektu“.320 Analýza „multi nebo víceúrovňového řízení“ EU se stala v posledních letech dominantním tématem teoretických diskursů politických a ekonomických věd. Také v našem prostředí se můžeme setkat se snahou o její systematické a komplexnější zkoumání, která analyzují tento typ vládnutí jak v teoretické, tak v praktické 316 Tamtéž, s. 721−722, srovnej také BARRY, A., OSBOURNE, T., ROSE, N. Foucault and Political Reason: Liberalism, Neo-Liberalism, and Racionalities of Goverment. Chicago: University of Chicago Press, 1996. 317 Viz k tomu FOUCAULT, M. Zrození biopolitiky. Praha: CDK, 2009. S. 271. 318 Tamtéž, s. 268. 319 Tamtéž, s. 272. 320 Viz k tomu např. SHORE, C. Government without Statehood? Anthropological Perspectives on Governance and Sovereignty in the European Union. European Law Journal. Oxford: Blackwell Publishing, 2006, Vol. 12, No. 6, s. 721. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 143 rovině.321 Práce z posledních let se pokoušejí především o recepci jednotlivých teoretických přístupů, na základě kterých artikulují různé otázky, týkající se utváření evropské veřejné sféry nebo národní identity či občanské společnosti.322 Přítomnost slov „governance“ nebo „governmentalita“, více nebo multi-úrovňové vládnutí v odborném jazyku má jak sémantický, tak metodický význam. Jak již jsme naznačili, nesporně umožňuje postihnout lépe to, co se odehrává v horizontální rovině utvářené transnacionálními vztahy. Tento přístup se již neodkazuje jen na to, že se jedná o vztahy „sui generis“, ale je již pokusem o uchopení těchto nových podob konkrétně fungujících procesů vládnutí a to jak v empirické, tak teoretické rovině. Zavedení nových pojmů zde předpokládá provedení analýzy, což nepochybně vede k různým verzím demokracie a vlády, které se již ale nevážou na existenci národního státu. Otázka státu zde doslova vypadává ze zorného pole pozorování a uvažuje se jen o moci, vládě, vládnutí, řízení, kontrole, regulaci jako svébytných procesech.323 Druhý metodický přínos tohoto přístupu pak můžeme spatřovat v tom, že zpřítomněním funkcionální analýzy transnacionálního vládnutí prohlubuje pluralitu a diferenciaci. V tomto kontextu se otevírá řada zajímavých otázek týkajících se role práva, resp. právního systému, která nás nutí tázat se na to: zda a jak může právo plnit roli „stabilizátora“ normativních očekávání v podmínkách permanentní změny a rekonfigurace vládnutí; jak se mění jeho funkce „aktéra“ sociálního světa na médium komunikace sociálních systémů; jak mohou být transnacionální mechanismy vládnutí a regulace legalizovány, atd. „Govermentalita“ jako způsob vládnutí EU je považován za historicky ojedinělý pokus, který má být odpovědí na negativní důsledky globalizace, které před- 321 Viz k tomu např. DANČÁK, B., HLOUŠEK, V. (eds.). Víceúrovňové vládnutí v Evropě: zkušenosti, problémy a výzvy. Brno: MU, Mezinárodní politologický ústav, 2007. V této práci jsou prezentovány výsledky teoretického i praktického výzkumu víceúrovňového vládnutí v prostředí EU. Podobně výsledky teoretického výzkumu prezentuje práce FIALA, V. a kol. Teoretické a metodologické problémy evropské integrace. Olomouc: Periplum, 2007. 322 Viz k tomu nejnovější práci MÜLLER, K.B. Evropa a občanská společnost. Projekt evropské identity. Praha: SLON, 2008. 323 Na tuto skutečnost kriticky poukazuje Ulrich Beck. Vládnutí bez vlády považuje proto za falešnou alternativu. Jeho argument doslova zní: „buď se hájí národní stát, nebo se pléduje pro vládnutí bez vlád.“ Viz k tomu BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: SLON, 2007. S. 244. 144 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů stavuje pro sociální svět a kterým již národní stát není s to čelit. Tento způsob vládnutí je postaven do protikladu ke způsobu vládnutí národního státu. Zde se ale vnucuje zásadní otázka: Je utváření politicko-právní povahy EU jen procesem potlačení klasických státoprávních znaků na úkor prosazení se nové síťové verze koordinace společenských vztahů? Nebo supranacionalita a transnacionalita představují zcela novou sociální a společenskou kvalitu, kterou nelze popisovat jen jako teritoriální „překonávání“ národního? V posledním období jsme svědky toho, že právě tyto otázky čím dál více prosakují a moderují diskurs o EU a Evropě, a to i navzdory rozšířenému názoru, že současné teorie vládnutí jsou velmi vhodným metodickým přístupem pro analýzu evropského integračního procesu. 5.6 HLEDÁNÍ „TŘETÍ CESTY“ Názorové pozice, které vzešly z diferenciace národního a trans-národního, si všímají především jednání jednotlivých aktérů, buď národního států nebo unie. Nicméně tím, že vycházejí z referenčního rámce „stát-nestát“ (národní stát- unie), nejsou schopny pozorovat a popsat to, jak se mohou transformovat tradiční formy státní organizace společnosti do nových forem. Učinit novou diferenciaci a radikálně vykročit z tohoto rámce předpokládá kritickou reflexi, která již bude hledat alternativy k samotnému historickému typu tržně organizované společnosti jako takové, resp. k samotnému typu sociálního světa, který jej charakterizuje.324 Jak uvádí již zmiňovaný německý sociolog Ulrich Beck, jen tím může vzniknout prostor pro pojmenování a odkrytí forem a strategií zviditelňování kosmopolitních skutečností, které staví do úplně jiného světla roli a funkce panství, politiky a státu.325 Z tohoto důvodu pléduje pro novou kritickou teorii v kosmopolitním záměru. Jeho výzvě ale nemáme rozumět jako vyhlášení nějaké revoluce ve společenských vědách, která podle něj již dávno neprobíhá, ale spíše jako snaze mobilizovat kritiku procesu globalizace k větší systematičnosti a systémovosti, a tím se pokusit ji etablovat jako metodologii společenských věd.326 Zaujetí kosmopolitní perspektivy umožňuje podle něj ptát se na celé mocenské pole, které do zorného úhlu posouvá nové aktéry, jejich nové sítě, nové mocenské šance, nové strategie či organizační formy politiky zbavené hranic.327 Beck v tomto přístupu spatřuje také 324 Beck označuje tuto diferenciaci z perspektivy vědy jako rozdíl mezi metodologickým nacionalismem a metodologickým kosmopolismem. Tamtéž, s. 52−53. 325 Tamtéž, s. 68. 326 Tamtéž, s. 68. 327 Tamtéž, s. 69. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 145 cestu k vyvedení současného zkoumání evropského integračního procesu ze slepé uličky. Jako alternativu pro integrující se Evropu nabízí koncept moderní formy kosmopolitního impéria. Jeho pokus je nesporně jednou z provokativních verzí, které se dnes na půdě společenskovědního myšlení objevují. Spolu s Habermasovým konceptem fungování evropské občanské společnosti výrazně moderuje současný diskurs o Evropě i v našem společenskovědním prostředí. Český čtenář měl v posledních letech již šanci seznámit se s překlady některých Beckových prací, věnovaných globalizaci a evropské integraci. Na rozdíl od Habermasových názorů, které se do našeho prostředí dostávají jen na základě překladů některých statí a více či méně konstruktivní kritiky. Nic to ale nemění na tom, že právě Habermas „odstartoval“ koncem 90. let 20. století kritickou analýzu „postnacionálních konstelací“ a formuloval základní metodické otázky a problémy.328 Aby byl náš výčet alternativních modelů, které vnášejí a zpřítomňují v českém diskursu o Evropě požadavek „rozbití“ vazby „stát-národ-občan“ jakoby „zvenčí“, musíme zmínit také práci italského politologa Giorga Agambena.329 Jeho radikální tázání naznačuje zcela nové významy, ve kterých nám je Evropa představena jako prostor k žití. Tyto tři verze evropského integračního procesu reprezentují různé typy racionality, které je představují v její normativní či pragmatické podobě nebo jednoduše chtějí popsat a ukázat ničivou, ale i inovační sílu globalizačních (integračních) efektů na evropské úrovni. Jejich společným jmenovatelem je to, že se pokoušejí odhalit nové významy tradičních státoprávních pojmů, a to bez toho, aby odmítaly jejich použití nebo degradovaly jejich epistemologickou hodnotu. Jinými slovy, jejich inovace je ztělesněná hlavně v jejich metodických přístupech, které prezen- tují. 5.6.1 UNIE JAKO CESTA K BUDOVÁNÍ EVROPSKÉ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI Německý filosof a sociolog Jürgen Habermas rozvíjí pojetí Evropy a Evropské unie v kontextu své teorie radikální demokracie, jejímž jádrem je myšlenka o utvá- 328 Habermas publikoval v 90. letech 20. století řadu statí, ve kterých věnoval pozornost kritické rekonstrukci konceptu národního státu. Za zásadní je v tomto směru považovaná jeho práce z roku 1999, kterou nazval „Postnacionální konstalace“. Viz k tomu HABERMAS, J. Die postnationale Konsteallation. Politische Essays. Frankfurt: Suhrkamp, 1998. 329 V češtině byla publikována Agambenova práce „Prostředky bez účelu“. Viz k tomu AGAMBEN, G. Prostředky bez účelu. Poznámky o politice. Praha: SLON, 2003. 146 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů ření společenského řádu na základě integrace politicky zespolečenštěnými občany. Společenský řád, který by mohl vzniknout na půdě EU, popisuje prostřednictvím kategorií jako je evropská občanská společnost, evropská veřejnost a také je přesvědčen o evropské politické kultuře, sdílené všemi občany unie.330 Občanská společnost a občanská veřejnost jsou Habermasovy klíčové pojmy, na základě kterých osvětluje svůj diskursivní model demokracie. Přívlastkem „evropská“ chce zvýraznit nejen určitou kulturní specifičnost ale skutečnost, že se jedná o imanentní etapu vývoje, ke kterému spěje integrační proces v Evropě. Jinak řečeno, občanská společnost a občanská veřejnost jsou nejen nutnou podmínkou tvorby kolektivní identity vně i za hranicemi národního státu, ale také jsou strukturálním jádrem (smyslem) celého procesu politické unijní integrace. Tato Habermasova představa však není představou nějakého snílka, i když jej kritika často takto představuje, ale pramení z jeho víry v lidský rozum, přesněji v jeho schopnost reflexe a tvorby normativních modelů uplatňování politických (spravedlivých) pro- cedur. Zde se dostáváme k prvnímu metodickému bodu, který odlišuje Habermase od všech přístupů, které se pokoušejí o tzv. „třetí cestu“ jako alternativu jak k liberálnímu, tak komunitárnímu konceptu demokracie. Jeho východisko není ani idealistické, ani materialistické, odkazující se na přirozenost a danost člověka být svobodnou bytostí, ale spočívá v normativních předpokladech komunikace, které jsou utvářeny diskursivně. Komunikace a diskurs je tou situací, která uvolňuje potenciál rozumu; svou povahou jej činí součástí samotné každodenní (komunikativní) praxe.331 Další metodickou zvláštností je to, že Habermas své zdůvodnění evropské občanské společnosti a občanské veřejnosti odvozuje z kritické rekonstrukce tradičních státoprávních pojmů. To mu umožňuje v dějinném vývoji myšlení o národním státu odhalit ta místa, která vedla k propojení významu národa, označujícího společenství lidí dané původem s významem „státního národa“; k propojení „etnos“ a „démos“.332 330 Toto jsou podle Habermase tři podmínky, které umožní národnímu vědomí „přerůst“ do nadnárodní sféry. Viz k tomu HABERMAS, J. Braucht Europa eine Verfassung? In Habermas, J. Zeit der Übergänge. Kleine Politische Schriften IX., Frankfurt: Suhrkamp, 2001. S. 118. 331 HABERMAS, J. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia, 2000. S. 33, nebo více MACHALOVÁ, T. Tradice a perspektivy racionalistického právního myšlení. Brno: MU, 2004. S. 139−170. 332 Podle Habermase přispěla k propojení těchto významů Francouzská revoluce. Zde se z národa jako před-politické veličiny stal znak, který sehrál významnou roli při utváření politické identity občanů určitého demokratického společenství. Viz k tomu blíže HABER- Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 147 Z národní přináležitosti se tak stal významný moment politické identity občanů. Důsledkem toho začal stát rozvíjet své ústavní zásady v národním nebo kulturním kontextu. Habermas ukazuje, že právní konstrukce národa byla vystavěna a doposud je na principu ochrany práv, které plynou z přináležitosti občanů k určité geograficky vymezené etnické a kulturní skupině. Podobně to bylo s občanstvím a tomu odpovídajícím právům, které reprezentovaly zároveň jak občanská práva, tak práva plynoucí z členství v etnických skupinách nebo národních komunitách, atd.333 Toto významové spojení, které vedlo ke konstituci politického národa, sehrálo ve vývoji moderního státu funkci legitimizačního zdroje moci a umožnilo ústavní zakotvení demokracie. Jak Habermas zdůrazňuje, jednalo se o účelové spojení. Původně význam pojmu „státní občanství“ byl podle něj nezávislým na národní identitě.334 Zároveň je nutné uvést, že nastíněnou diferenciaci „občanství“ a „národního“ by nebylo vhodné zároveň interpretovat jako marginalizaci rolí národní a etnické příslušnosti při tvorbě kolektivní identity. Vymezením role, kterou „národní identita“ sehrála při formování státního občanství, hledá Habermas jen způsob, jak by tento problém zbavil účelové tematizace a odpolitizoval jej. Právě významová nediferencovanost těchto pojmů dává podle něj prostor k hodnocení postnacionální konstelace jako „hrozby“ pro národní stát a oživování různých forem naciona- lismu. Habermas kritickou rekonstrukcí zjišťuje, že „národní samostatnost a kolektivní utvrzení se o vlastní hodnotě vůči cizím národů můžeme chápat jako kolektivistický druh svobody. Zároveň si máme být vědomi toho, že „tato národní svoboda není totožná s pravou politickou svobodou občanů uvnitř států.“335 Řečeno ještě jinak, problém národní či etnické identity je nutné opět učinit otázkou „životního světa“ (Lebenswelt). Právě na této půdě probíhají ony „boje o uznání“ a utváří se vědomí ústavního patriotismu.336 MAS, J. Státní občanství a národní identita. Filosofický časopis. 2004, roč. 52, č. 2, s. 188. Zároveň je nutné uvést, že diferenciace „demos“ a „etnos“ není východiskem Habermasova konceptu státního občanství. 333 Viz k tomu HABERMAS, J. Der europäische Nationalstaat – Zu Vergangenheit und Zukunft von Souveränität und Staatsbürgerschaft. In Habermas, J. Die Einbeziehung des Anderen. Studien zur politischen Theorie. Frankfurt: Suhrkamp, 1996. S. 130−134. 334 HABERMAS, J. Státní občanství a národní identita. Filosofický časopis. 2004, roč. 52, č. 2, s. 189. 335 Tamtéž, s. 189. 336 Habermas ukazuje, že politický projekt národní kultury, kterou deklaruje každá ústavní demokracie sice vede k její ochraně, ale to nezaručuje její svobodu, další rozvoj. Tím nás 148 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Když pak Habermas podrobuje rekonstrukci pojem státního občanství, tak ukazuje jak se postupně měnily jeho významy. Dlouho tento pojem vyjadřoval jen státní příslušnost, organizované členství ve státě a až nedávno došlo podle něj, k rozšíření jeho obsahu ve smyslu označení občanských práv a povinností.337 Kritickým rozborem jednotlivých interpretací (liberální a komunitární) dospívá k závěru, že „demokratické státní občanství nepotřebuje být zakořeněno v národní identitě určitého národa; vyžaduje však socializaci všech občanů státu v jedné společné politické kultuře, a to bez ohledu na rozmanitost kulturních životních no- rem“.338 Socializací všech občanů máme zde rozumět jako procesu utváření podmínek takové komunikační praxe, která umožní hlubší participaci občanů na rozhodování o věcech veřejných, kdy nebudou vystupovat jen v roli adresátů, ale také jako aktivní spolutvůrci svého sociálního (společenského) života. Právě v této dvojčinné roli občanů vidí Habermas možný zdroj síly, která bude schopná čelit „kolonizaci“ životního (sociálního) světa ze strany systémového světa. Habermasova diferenciace struktury společnosti, resp. forem integrace, je dalším významným metodickým krokem, který vtiskuje jeho koncepci určitou originalitu. Dvojstupňové uspořádání společnosti jako životního (Lebenswelt) a systémového světa (Systemwelt) je východiskem jak pro porozumění jeho vztahu stát a společnost, tak následně i pro jeho teorii demokracie. Systémový svět je utvářen strategickým způsobem jednání a jeho forma racionality funguje v médiu peněz a moci a utváří ekonomický a politický svět. Naproti tomu životní svět je sférou komunikativního jednání, které je orientováno na tvorbu a reprodukci hodnot a charakterizují jej vztahy solidarity, vzájemné pomoci a konsensuálního porozumění. Stručně řečeno, tyto dva světy se vydiferencovaly z hlediska odlišnosti „smyslu“ jednání.339 Podstatné je zde zjištění, že Habermas nepovažuje systémový svět za transformovatelný zevnitř. Ekonomii a státní aparát, jak konstatuje, „zevnitř nelze demokraticky přetvořit, tj. nelze je převést na modus politické integrace bez toho, že by došlo k narušení jejich vlastní systémové logiky, upozorňuje, že mu nejde jen o toleranci jinakosti, ale také o její uznání. K tomu dodává, že ekologické hledisko konzervace „druhu“ nelze přenášet na kulturu. Viz k tomu HABERMAS, J. Boje o uznání v demokratickém právním státě. Gutmannová, A. (eds.). Taylor, Ch. Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání. Praha: Filosofia, 2001. S. 145. 337 Viz k tomu HABERMAS, J. Státní občanství a národní identita. Filosofický časopis. 2004, roč. 52, č. 2, s. 190. 338 Tamtéž, s. 193. 339 Viz k vymezení pojmů „životní svět“ a „systémový svět“ a fungování jejích vztahu HABERMAS, J. Theorie des kommunikativen Handels. Bd. 2. Frankfurt: Suhrkamp, 1985. S. 213 a násl. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 149 a tím i jejich funkční schopnosti.“340 Neosobní sílu, kterou představuje expandující tržní hospodářství a administrativní moc, by měla tlumit „produktivní síla komunikace“, která může nastolit požadavky životního světa.341 Současný proces globalizace výrazně posiluje systémové momenty. Ze systémového světa se tak stává velký konkurent přirozených procesů sociální integrace, založené na hodnotách, normách a dorozumění.342 Vlivem globalizace se národní státy dostávají do situace, kdy na jedné straně z tohoto procesu profitují; proces globalizace vytváří nové možnosti a stává se pro ně zdrojem ekonomického bohatství a rozšiřování politické svobody. Odvrácenou tváří tohoto vývoje je ale postupné „okleštění“ jednání a rozhodování státu, což vede k ochromení jeho některých funkcí a tím i schopnosti řešit nežádoucí důsledky nadnárodně propojených trhů a ekonomik. Systémová integrace se v současnosti stává podle Habermase zdrojem napětí, kterému již národní státy nejsou schopny odolávat a neutralizovat je. Toto napětí mezi tržními vztahy a demokracií se nepodařilo potlačit ani Evropskému společenství jako specifické formě integrace západoevropských států. Společenství dalo tomuto napětí, jak uvádí Habermas, jen jiný „směr“. Jednotná hospodářská politika otevřela novou, „vertikální propast mezi systémovou integrací hospodářství a správou“ utvářející nadnárodní rovinu a procesem politické integrace, který zde probíhá jen na půdě evropských národních států.343 Fungování EU ale předpokládá jak koordinovanou hospodářskou politiku, tak i integraci politických procesů na všech úrovních vládnutí. Habermas spojuje úspěšnost tohoto procesu se splněním podmínky, kdy rozšiřování politického jednání bude zároveň ruku v ruce probíhat s rozšiřováním základů legitimizace evropských institucí.344 Otevřením této otázky jako stěžejního bodu dalšího politického vývoje však neusiluje o nějakou resuscitaci národního státu ve smyslu zdroje demokratické legitimizace či sociální integrace společnosti. Také by nebylo správné jeho analýzu příčin oslabujících postavení státu v tomto procesu vnímat jako přitakání jeho zániku či úplného rozplynutí se v síťových (systémových) vazbách současné po- 340 HABERMAS, J. Strukturální přeměna společnosti. Praha: Filosofia, 2000. S. 35. 341 Viz k tomu HABERMAS, J. Dobiehajúca revolúcia. Bratislava: Kalligram, 1999. S. 85. 342 Viz k tomu HABERMAS, J. Státní občanství a národní identita. Filosofický časopis. 2004, roč. 52, č. 2, s. 193. 343 Viz k tomu tamtéž, S. 194. 344 Viz k tomu HABERMAS, J. Die postnationale Konstellation und die Zukunft der Demokratie. In Habermas, J. Die postnationale Konsteallation. Politische Essays. Frankfurt: Suhrkamp, 1998. S. 151. 150 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů stindustriální společnosti. Habermas se jen ptá, jak mají státy plnit své legitimizační úkoly v postnacionální konstelaci, kdy je omezen ekonomický základ pro výkon jejich sociálních funkcí, kdy není možná makroekonomická regulace a kdy národní povaha jednotlivých forem života postupně slábne a ztrácí svoji normativní sílu. Řečeno obecněji, jak tedy mohou probíhat legitimizační procedury v postnacionální konstelaci?345 Otázka legitimity, resp. příčiny její krize, je Habermasovým hlavním tématem, které se táhne jako červená nit celým jeho dílem. Jeho pojetí vychází z názoru, že demokraticky prováděná legitimizace v právním státě nemůže zůstat jen v rukou zákonodárných institucí, ale je nutná součinnost s míněním utvářeným ve veřejné komunikaci. Veřejnost je tou sférou, kde občané mohou participovat na moci tak, že se svobodně vyjadřují ke stěžejním problémům a aktivně spolu moderují politické rozhodování. Habermas poukazuje na strukturální přeměny veřejnosti, které metodicky zasazuje do kontextu vztahu státu a společnosti.346 Jakou ale strukturální přeměnou musí veřejnost projít, aby mohla fungovat jako legitimizační síla na nadnárodní evropské úrovni? Abychom lépe porozuměli Habermasovu řešení tohoto problému, je nutné se alespoň stručně zmínit, jak chápe vztah státu a společnosti, který tematizuje jako vztah veřejné a soukromé sféry. Vývoj tohoto vztahu má různé tendence. Habermas si všímá hlavně těch stádií, kdy dochází k projevům „zestátňování společnosti“ nebo naopak ke „zespolečenštění státu“. Dialektika těchto procesů podle něj postupně narušuje to, co tvoří základnu občanské společnosti a občanské veřejnosti.347 Nicméně rekonstrukcí tohoto vztahu ukazuje, že obě tendence „produkují“ sféru sociálního, kde konflikty a partikularismy jsou překonávány konsensem a kde solidarita a vzájemná pomoc jsou jediným zdrojem kolektivní identity. Z metodického hlediska to znamená, že musíme rozlišovat mezi státem jako organizací s vysokým stupněm byrokracie s „monopolem moci“ a násilím a státem jako demokratickou „asociací“, tzn. „asociací svobodných a rovných občanů“.348 Proti státu jako monopolu moci staví stát jako „produkt“ sebeorganizace svobodných občanů; proti byrokratickému správnímu aparátu zde pak stojí právní řád, jehož tvůrci jsou jen samotní členové asociace, která má také povahu „svobodného 345 Viz k tomu tamtéž, s. 122, 151. 346 Tato otázka je vlastně základní otázkou, které věnoval Habermas pozornost v práci Strukturální přeměna veřejnosti. Viz k tomu HABERMAS, J. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia, 2000. 347 Tamtéž, s. 21, 232. 348 HABERMAS, J. Faktizität und Geltung. Frankfurt: Suhrkamp, 1992. S. 2. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 151 právního společenství“.349 Právě v této vývojové potenci státu vidí Habermas šanci k „oddělení“ nebo alespoň v „přitlumení“ ekonomické a byrokratické racionality od komunikativně strukturovaných oblastí privátního života. Jinými slovy, je to cesta k obnovení politické komunikace pramenící ze životního světa, orientující se primárně na zachování základních hodnot demokracie. Postupné rozšíření politické demokracie na „sociální demokracii“ je právě tím momentem, který umožňuje spontánní tvorbu a transformaci emancipačních životních forem.350 Právě tyto formy identifikují strukturální přeměnu občanské (politické) veřejnosti a rozšiřování občanské sféry ve společnosti. Přesněji, identifikují to, do jaké míry je umožněno veřejné komunikaci podílet se na tvorbě politického rozhodování a politické kultury vůbec. Diskursivní procedurou legitimizace moci Habermas definitivně rozbíjí liberální pojetí státu a společnosti jako celku a částí. Zároveň je nutné zdůraznit, že stát bude pro něj vždy představovat politickou formu života. V postnacionální konstelaci zaniká jen jeho národní forma, čímž se zároveň otevírá prostor pro jeho transformaci do podoby asociace svobodných a rovnoprávných občanů. Nadnárodní situace, kterou představuje Evropská unie, by se tak mohla stát arénou k nalézání nových forem spojování a propojování podobných zájmů různých národních skupin. Habermas si utváření evropské občanské veřejnosti rozhodně nepředstavuje jako nějaké „projektivní rozšíření“ vnitrostátní veřejnosti na vyšší úroveň. Velmi dobře si je vědom toho, že v současnosti prakticky neexistuje adekvátní infrastruktura nezbytná k formování evropské občanské veřejnosti, která z tohoto důvodu nemůže plnit legitimizační funkci. Prozatím touto infrastrukturou do určité míry disponují jen národní státy.351 Z hlediska svého konceptu radikální demokracie však předpokládá, že jednotlivé národní podoby komunikace se na nadnárodní úrovni začnou přirozeně vzájemně propojovat, čímž bude docházet k „prozařování“ jednotlivých demokratických argumentů z jedné národní arény do druhé. EU může dát tomuto procesu, který začíná již na půdě každého demokratického (právního) státu novou akcelerační sílu. Habermas je přesvědčen o tom, že pokud demokratický vývoj státu je opravdu demokratickým, tak jeho evolucí dříve nebo později vzniká prostor jednak pro spontánní prosazování se občanských iniciativ, hnutí a různých svobodných asoci- 349 Viz k tomu více MACHALOVÁ, T. Tradice a perspektivy racionalistického právního myšlení. Brno: MU, 2004. S. 197. 350 Viz k tomu HABERMAS, J. Dobiehajúca revolúcia. Bratislava: Kalligram, 1999. S. 85−86. 351 Viz k tomu HABERMAS, J. Braucht Europa eine Verfassung? In Habermas, J. Zeit der Übergänge. Kleine Politische Schriften IX., Frankfurt: Suhrkamp, 2001. S. 120. 152 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů ací nezávislých na státní moci a následně pak i pro jejich různé propojování na nadnárodní úrovni.352 Síťové komunikační vazby dnes již nejsou chimérou a jejich fungování je evidentní. Otázkou však stále zůstává, jakým způsobem může být v těchto podmínkách utvářena společná vůle a vědomí sounáležitosti občanů jako Evropanů.353 Co zabrání tomu, aby přímé rozšíření formálních možností spoluurčovat a participovat na rozhodování nevedlo spíše k prohloubení toho, co Habermas označuje za „zobecněný partikularismus“, kdy dochází k prosazování lokálních a skupinových zájmů?354 Odpověď na tyto otázky nás přivádí k poslednímu metodickému kroku Habermasova konceptu radikální demokracie. Jedná se o otázku podmínek utváření dobré vůle a motivů přináležitosti, podílejících se na tom, že lidé se nejen stávají členy určitého společenství, ale tím také přijímají základní podmínky vzájemné spolupráce. Jak sám uvádí, integraci občanů státu zajišťuje loajalita vůči společné politické (ústavní) kultuře. Tato loajalita není vedena účelností, ale rodí se na základě interpretace ústavních principů.355 Občané se tak přesvědčují, že ústavně zakotvená základní práva jsou nejen správná a rozumná, ale také věrohodná, a proto je respektují jako regulující ideu politické praxe. Občané podle Habermase nepřijímají ústavu, která svým obsahem vyjadřuje pozitivní hodnoty, jen z legálních důvodů, tudíž jen z důvodů, že se jedná o zákon nejvyšší síly, ale také z důvodů ústavního patriotismu. To je další pojem, který charakterizuje Habermasův koncept evropské integrace a EU. 352 Viz k tomu více HABERMAS, J. The European Nation State- Its Achievements and Its Limitations. On the Past and Future of Soveregnity and Citizenship. In Krawietz, W., Pattaro, E., Erh-Soon Tay, A. (eds.). Rule of Law. Political and Legal Systems in Transition. Berlin, 1997. S. 109−122. 353 Habermas vymezuje několik základních podmínek, které musejí být splněny pokud mají svobodní občané sdružení do asociace demokraticky vládnout. Za první podmínku považuje existenci politického aparátu, díky kterému budou moct prosazovat svá kolektivní rozhodnutí. Druhou podmínkou je pak jejich jasné sebeurčení, ke kterému se budou kolektivně závazná rozhodnutí přičítat. Následně je pak k tomu potřeba občany − občanstvo, které je možné mobilizovat ke tvorbě společné vůle a veřejného mínění. Poslední podmínkou je pak to, aby byla vytvořena taková hospodářská a sociální situace, kdy výkony demokratického správního aparátu budou mít legitimizační účinky. Viz k tomu HABERMAS, J. Euroskepsis, Markteuropa oder Europa der (Welt-) Bürger. Frankfurt: Suhrkamp, 2001. S. 88. 354 Viz k tomu HABERMAS, J. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia, 2000. S. 43. 355 Viz k tomu více např. HABERMAS, J. Boje o uznání v demokratickém právním státě. In Gutmannová, A. (eds.). Taylor, Ch. Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání. Praha: Filosofia, 2001. S. 149. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 153 Ústavním patriotismem však nemá na mysli nějakou emocionální oddanost občanů určitým principům a hodnotám nebo oddanost k zemi, ke které patří. Jde o racionálně zpracované motivy přináležitosti, které jsou utvářeny v procesu zdůvodňování a interpretace ústavních základů. To, jak chtějí občané sami sebe chápat jako občany určitého státu, musí být také předmětem diskursu. Habermas ukazuje, že naše porozumění ústavním základům obsahuje v sobě kontrafaktický aspekt; přijímáme sdělení za platná, bez toho abychom se o tom přesvědčovali. Jako občané a potomci těch, kteří dali základy ústavního státu souhlasíme s tím, „že budeme pokračovat v předem daném ústavním projektu“.356 Ústavě musí být takto rozuměno, pokud má plnit svoji roli. Zároveň nás Habermas ale upozorňuje také na to, že motivy politické sounáležitosti nejsou utvářeny jen strategicky a účelově. Do vzájemných vztahů s jinými občany nevstupujeme jen proto, že musíme v jejich blízkosti přežít nebo jen z toho důvodu, že sdílíme stejné teritorium či kulturu, ale i z pozitivních pohnutek, tedy proto, že víme, že se chceme domluvit na spolupráci a společném postupu při prosazování ústavně zakotvených politických cílů. Tvorba tohoto momentu naší vůle jako občanů je procesem utvářeným na základě ospravedlnění politické moci, kdy občané zjišťují, že mají důvod přijmout dané ústavní zásady, protože odpovídají jejich zájmům. Jinými slovy, Habermas požaduje, aby na jedné straně přijaté ústavní zásady (zákony) platily nejen z legálních důvodů, ale také byly považovány za rozumné. Na straně druhé to předpokládá možnost každého občana se na základě morálního zdůvodnění identifikovat s kolektivním přesvědčením o tom, že se podřídí danému ústavnímu řádu a z něj vycházejícího politickému zřízení. Ústavní patriotismus předpokládá vědomí občanů, kteří se identifikují s morálními důvody politické integrace na základě ústavy dané země a jsou schopni „přijmout neshody o aplikaci základních ústavních principů úcty ke všem lidem jakožto svobodným a rovným, bez ztráty důvěry v jednoznačný obsah princi- pů,…“357 Deliberativní koncept demokracie, který Habermas rozvíjí počítá s veřejným ospravedlněním účelových či určitých individuálních hodnot. Dostáváme se tak k jádru ústavního patriotismu, který by nebylo dobré zaměňovat s popisem občanského uvědomění jako domluvy a souhlasu všech s určitými konkrétními substanciálním hodnotami. Jedná se o vědomí, které je již schopné podstoupit diskursivní (konsensuální) proceduru ospravedlnění, dohodnout se na „nejlepší interpretaci týchž základních práv a principů“ a následně z toho učinit normativní 356 Tamtéž, s. 140−141. 357 Viz k tomu MICHELMAN, F.I., FERRARA, A. Polemika o ústavě. Praha: Filosofia, 2006. S. 125. 154 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů podmínku společného jednání.358 Habermas k tomu doslova uvádí, „že v komplexních společnostech již nelze uchovat soudržnost občanů jako celku na základě substanciálně-hodnotového konsensu, nýbrž pouze na základě konsensu o procedurách legitimní tvorby práva a výkonu moci. … Univerzalismus právních principů se zrcadlí v procedurálním konsensu, který nicméně musí být tak říkajíc ústavně patrioticky zakotven v kontextu historicky určené politické kultury.“359 To je cesta k tomu, aby se politická veřejnost mohla projevit jako síla schopná „usměrnit panství v právním státě“ a postavit tak hráz vůči nezákonnosti a zneužívání administrativní moci.360 Habermas je přesvědčen o tom, že to je také jediná cesta vedoucí k utváření evropské občanské společnosti, a to i navzdory tomu, že tento proces stále ještě postrádá ústavní rámec. Ústavu a právě Evropskou ústavu nechápe jen jako legitimizační základ pro politické rozhodování, ale také jako potvrzení historicky určené politické kultury, na které se podílejí všichni občané EU. Podle něj se Evropa dovedla vyrovnat s různými spory a konflikty, a i když je nevyřešila úplně, učinila z nich „zdroj inovačních energií“.361 Tento charakter procesu učení, který vedl k tomu, že na místo válek se přistupuje k „boji“ idejí a názorů, tvoří podle Habermase jádro evropské identity. Právě schopnost poučit se a vidět i jiné cesty řešení, než je asimilace nebo jen koexistence, má být dokladem toho, že je uskutečnitelná i „solidarita mezi cizími lidmi.“362 Na základě své teorie komunikativního jednání ukazuje jak se strukturálním jádrem politického systému může stát deliberativní procedura. Alternativním způsobem demokratické tvorby vůle a mínění ji činí právě skutečnost, že probíhá prostřednictvím složitých forem komunikace. Habermasovo pojetí Evropy a Evropské unie není nové v tom, jakými pojmy popisuje procesy utváření evropské občanské společnosti a veřejnosti, ale ve zvoleném metodickém přístupu. Tradiční státoprávní pojmy podrobuje kritické rekonstrukci s cílem ukázat, jak v dějinném vývoji států byl moderován jeho význam. 358 HABERMAS, J. Boje o uznání v demokratickém právním státě. In Gutmannová, A. (eds.). Taylor, Ch. Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání. Praha: Filosofia, 2001. S. 149. 359 Tamtéž, s. 149−150. 360 Tamtéž, s. 150. 361 Viz k tomu ZNOJ, M. Perspektiva evropského občanství. In Hrubec, M. (ed.). Spor o Evropu: postdemokracie nebo nedemokracie? Praha: Filosofia, 2005. S. 132. 362 HABERMAS, J. Braucht Europa eine Verfassung? In Habermas, J. Zeit der Übergänge. Frankfurt: Suhrkamp, 2001. S. 124. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 155 Porozumění tomuto přístupu však předpokládá přijetí způsobu myšlení, který není ukotven v žádné konkrétní filosofické nebo sociologické, resp. teoretické pozici. Habermas se ve svých analýzách opírá o širokou škálu různých názorů a přístupů a vede je takovým způsobem, aby odhalil jejich myšlenkové jádro, ze kterého je možné se poučit. Právě tím chce prokázat sílu kritiky, kritického způsobu myšlení. Síla kritiky zde pramení právě ze schopnosti rozpoznat, kdy určitá „jazyková hra“, určitá myšlenková strategie a z ní vycházející argumentace a interpretace, nepřipouští přiměřený popis skutečnosti a vede k jednostrannosti a redukci našeho poznání. Měřítkem „nepřiměřeného popisu“ je to, co neumožňuje odhalit potenci dalšího kognitivního vývoje, čímž snižuje komunikativní potenciál daného způsobu myšlení. Habermas plně respektuje ve svých úvahách o Evropě odlišné názory a myšlenkové přístupy. Kritika o kterou usiluje není vedena s cílem negovat nebo destruovat, ale má vést k takovému způsobu myšlení a argumentace, který umožní jak komplementární rozvinutí jiných teoretických názorů, tak sebe sama. Právě tento rys, navzdory všem slabinám, dělá jeho přístup nejen inspirativním, ale i nesporně originálním. 5.6.2 EVROPSKÁ UNIE JAKO CESTA K NOVÉ FORMĚ KOSMOPOLITNÍHO IMPÉRIA S vědomím nutnosti přistoupit k alternativnímu vymezení EU se v posledních letech setkáváme také u dalšího známého německého sociologa, Ulricha Becka. Ve svých pracích volá po novém přemýšlení o Evropě, jejíž vývoj především po posledním rozšíření unie, ukázal, že to není ani utopický model, ale ani homogenní útvar. Právě toto zjištění nás musí motivovat k tomu, abychom se znovu ptali po smyslu evropské integrace.363 Pro úplnost je nutné uvést, že jeho zájem o evropské otázky není náhodný, ani není projevem nějakého tematického konjukturalismu, ale představuje logické vyvrcholení jeho přemýšlení o tom, co on nazývá „kosmopolitním realismem“. Evropské téma tvoří knižně vlastně až poslední část jeho trilogie. První díly jsou věnovány otázkám moci, resp. její legitimity v podmínkách globalizujících se vzta- 363 Viz k tomu BECK, U., GRANDE, E. Das kosmopolitische Europa. Frankfurt: Suhrkamp, 2004. S. 7, 102. 156 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů hů. Na to kontinuálně navazuje zdůvodněním základů kosmopolitismu a z něho vycházející konstrukce Evropy jako „post-imperiální říše“.364 Beck považuje za hlavní problém všech současných teoretických modelů a konstrukcí Evropy a EU to, že se nedokázaly zcela vymanit ze začarovaného kruhu hledání různých státních či nestátních unijních variant. Přirovnávání unie k „federaci“ nebo „konfederaci“ vede podle něj celý evropský výzkum do slepé uličky a zároveň dokazuje, že znaky unijní integrity není možné poznávat v referenčním rámci „stát a ne-stát“.365 Jeho návrh zní jasně, na půdě politické teorie musí být znovu tematizován pojem „říše“, resp. impéria jako jednoho z historických modelů vládnutí. Tento model považuje za vhodný pro označení „produktu“ politické integrace Evropy, kdy se podle něj utváří novodobá, „post-imperiální říše.“366 Zdůrazňuje, že usiluje o redefinování pojmu impérium jako označení typu vládnutí, lépe řečeno, o nové vymezení pojmu na základě zapomenuté Weberovy analýzy imperiálního panství.367 Beck ukazuje, že právě Max Weber nevymezuje imperiální formu vládnutí jen ve smyslu despotické hegemonie, jen jako moc založenou na autoritářsky stanovených příkazech. Imperiální panství může podle něj předpokládat i podobu moci utvářenou zájmem o konsensuální kooperaci.368 Beck se domnívá, že právě tento moment nás opravňuje k tomu, abychom uvažovali o evropské politické integraci jako o procesu utváření moderní formy impéria. Právě moment konsensu a dobrovolnosti je to, co vtiskuje nový rozměr jak transnacionálním vztahům, ale i právu, a vede tak ke tvorbě oné politické nadhodnoty.369 Stěžejním pojmem konceptu Europy jako postimperiální říše, resp. kritické teorie evropské integrace, učinil Beck kosmopolitismus. Proto je nutné, abychom 364 První díl této trilogie byl přeložen do češtiny. Viz k tomu BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: SLON, 2007. Druhá část trilogie má název „Der kosmopolitische Blick“. Třetí část trilogie publikoval Beck spolu s E. Grandem pod názvem „Das kosmopolitische Europa“. Viz k tomu BECK, U., GRANDE, E. Das kosmopolitische Europa. Frankfurt: Suhrkamp, 2004. 365 Viz k tomu BECK, U., GRANDE, E. Empire Europa: Politische Herrschaft jenseits von Bundesstaat und Staatenbund. Zeitschrift für Politik. Baden-Baden: Nomos, 2005, Jhrg. 52, Heft 4, s. 398−399. 366 Tamtéž, s. 397. 367 Tamtéž, s. 400. 368 Tamtéž, s. 402; také srovnej WEBER, M. Wirtschaft und Gesellschaft. Tübingen, 1972. s. 544. 369 Viz k tomu BECK, U., GRANDE, E. Empire Europa: Politische Herrschaft jenseits von Bundesstaat und Staatenbund. Zeitschrift für Politik. Baden-Baden: Nomos, 2005, Jhrg. 52, Heft 4, s. 400. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 157 tomuto pojmu věnovali určitou pozornost a představili jeho základní znaky tak, jak jsou uvedeny především v práci „Kosmopolitní Evropa“.370 Hned v úvodu této práce nás Beck upozorňuje, že jeho pojetí kosmopolitismu nevychází z perspektivy učiněné jakoby „zdola“, z hlediska státu, z hlediska rozšiřování jeho vztahů navenek, k jiným státům, do světa ve smyslu „globu“ nebo „kosmu“. Ale jedná se zde o zaujetí perspektivy jakoby „shora“, což nám umožní analytičtější vhled do procesu integrace a tím i lepší porozumění jeho smyslu. Přesněji, umožní nám to věnovat pozornost tomu, jak je utvářená sociálně-společenská dimenze na transnacionální úrovni. Slovy Becka, evropský kosmopolitismus bude spíše určen „technokraticky“, než jak tomu bylo doposud, kdy byl vymezován demokraticky.371 Kosmopolitismus tak prezentuje spíše jako techniku, přesněji jako regulativní princip, na základě kterého jsou utvářeny vztahy mezi národními, mezinárodními a transnacionálními útvary. Uplatnění tohoto inklusivního principu umožňuje vidět jevy současného globalizujícího se světa nikoli jako protiklady, ale ve smyslu„ jak, tak i“. Vzájemné vztahy (globální-lokální, národní-mezinárodní, ohraničený-otevřený prostor) se z hlediska této perspektivy jeví jako zdroj další diferenciace a integrace zároveň. Perspektiva protikladů, která je podle Becka vlastní univerzalistické a nacionalistické pozici, resp. různým moderním podobám esencialismů, je slepá vůči diferenciacím, kdy jiné je chápáno jako různé a zároveň stejné.372 Beckův koncept kosmopolitní Evropy nechce být voláním po nějaké zcela nové Evropě, ale je výzvou ke kritické reflexi a reformulaci existujícího projektu, který ještě jen čeká na své provedení. Jeho snaha tematizovat Evropu jako říši je pokusem otevřít otázku kosmopolitismu jako sociologický problém. Od toho si slibuje analytičnost a jasnější, a tím podle něj i realističtější postižení dynamiky procesů evropeizace a strategií dalšího vývoje EU. Přesněji, kosmopolitní pohled, ze kterého bude vycházet kritická teorie, se ptá na „rozpory, dilemata a neviditelné, nechtěné vedlejší důsledky kosmopolitizující se moderny, přičemž svou kritickou definiční sílu čerpá z napětí mezi politickým sebepopisem a jeho společenskovědním pozorováním.“373 V této souvislosti pak formuluje konkrétní metodické kroky, které je potřeba učinit k odstranění dosavadních chyb. Především je nutné odhalovat formy a strategie, které zakrývají a zneviditelňují kosmopolitní skutečnosti. 370 Viz k tomu BECK, U., GRANDE, E. Das kosmopolitische Europa. Frankfurt: Suhrkamp, 2004. 371 Tamtéž, s. 24−38. 372 Tamtéž, s. 27. 373 Viz k tomu BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: SLON, 2007. S. 68. 158 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů S tím pak souvisí kritika národní cirkularity a překonávání „ahistorického sebezvěcňování sociálně vědních pojmových světů a výzkumných rutinních postupů“. Jako poslední požadavek formuluje nutnost podněcovat a přispívat k reimaginaci politické sféry.374 Beck přistupuje k vymezení Evropské říše prostřednictvím deseti základních znaků. Je přesvědčen o tom, že právě v kontextu tohoto modelu bude lépe postižitelný význam EU a smysl všech již existujících konceptů, které si všímají síťové, multicentrické nebo víceúrovňové povahy integrace a doposud měly jen dílčí výpovědní hodnotu.375 První skupina znaků, které podle něj Evropa jako říše může vykazovat, se týká povahy jejího panství, struktury procesu integrace a společenského uspořádání. Zde zvýrazňuje především asymetrickou povahu panství, což se projevuje v daných zónách integrace a kooperace tím, že jednotliví členové formálně nemají stejné kompetence, stejná práva a povinnosti.376 Jako příklad uvádí zavedení jednotné měny, kdy ze všech členských států ji zavedly jen některé. Podobně tato asymetrie je také pozorovatelná v různém zapojování se členských států do evropských programů apod. Beck má za to, že právě to je zdrojem zachování heterogenity a generátorem dalších motivů k integraci. Propojování jednotlivých úrovní, proměna, překračování hranic jsou procesy, kterými popisuje prostorovou organizaci a multinárodní společenskou strukturu takové říše. Další její znaky odvozuje ze způsobů a cílů evropské integrace. Za hybnou sílu tohoto procesu považuje právo, konsens a kooperaci; tato říše není konstituována mečem a ohněm, ale perem a inkoustem.377 Proto také cílem EU již není ani tak zabezpečení míru jako rozšiřování blahobytu. Když popisuje vnitřní strukturu takové říše, uvádí, že EU neznamená nějaké jednoduché zastřešení různých rovin jednání. Jejich uspořádání je o mnoho složitější, než představuje hierarchická podřízenost. Co ale Beck nejvíce zdůrazňuje je skutečnost, že zde nemizí funkce státu, ale jen se radikálně mění podmínky jeho jednání, kdy stát nabývá nových významů.378 Poslední skupinu znaků Evropské říše odvozuje ze síťové povahy její politické moci a kosmopolitní suverenity, jež paradoxně umožňuje proměnu ztráty v zisk, 374 Tamtéž, s. 68. 375 Viz k tomu BECK, U., GRANDE, E. Empire Europa: Politische Herrschaft jenseits von Bundesstaat und Staatenbund. Zeitschrift für Politik. Baden-Baden: Nomos, 2005, Jhrg. 52, Heft 4, s. 398−399. 376 Tamtéž, s. 410. 377 Tamtéž, s. 413. 378 Tamtéž, s. 416. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 159 vede k politice reflexivního sebepotvrzování a rozvíjení emancipačního potenci- álu.379 Uvedením těchto znaků Beck jakoby „vykolíkoval hrací pole“, arénu vlivu, což bylo nezbytné k tomu, aby se dále mohl ptát na to, jak probíhá strategie kosmopolitizace Evropy, jaká mocenská hra se zde rozehrává a kdo jsou její hlavní aktéři. Strategii kosmopolitizace Evropy přirovnává k meta-mocenské hře, která probíhá v referenčním rámci renacionalizace, konstituce (formulování) nových pravidel, vyloučení vojenské opce a novým redefinováním cílů a strategií jednání všech aktérů. Obecně pak konstatuje, že evropská politika má vysoce komplexní strukturu konfliktů.380 Evropská mocenská hra se podle Becka odehrává v režii třech aktérů, mezi které řadí státy, hospodářství a supranacionální instituce (Evropská komise, Evropský soudní dvůr a Evropský parlament). Každý z nich rozvíjí vlastní strategii, které Beck popisuje z perspektivy svého vidění diference.381 Jeho cílem je postihnout všechny typologie procesu evropeizace a to jak ve vztahu k vnějším, národním a mezinárodním podmínkám, tak i transnacionálním a globálním. Když představuje strategii států, tak ji vymezuje pomocí dvojice motivů jednání, a to buď egoistického (nacionálního) nebo kooperativního, které pak z kosmopolitního hlediska mohou vést k realistické nebo idealistické politické konstrukci Evropy.382 Podobným způsobem rozebírá strategie dalších aktérů, aby na základě toho ukázal, jak se všichni tři dnes různým způsobem, přesněji řečeno, konkurujícím způsobem, podílejí na evropské politice; žádná z těchto strategií podle něj není dominantní. Zároveň konstatuje, že se nikomu z těchto aktérů nepovedlo úplně zrealizovat evropský projekt a tak hodnotí tento stav jako stav politické deformace. Jeho teze zní: Evropa trpí pod politicky polovičatým deformovaným kosmopolitismem.383 379 Tamtéž, s. 417−419. 380 Viz k tomu BECK, U., GRANDE, E. Das kosmopolitische Europa. Frankfurt: Suhrkamp, 2004. S. 208−211. Beck strukturuje konflikty evropské politiky a vymezuje tři neoddělitelné dimenze konfliktů: institucionální, ideologicko-kulturní, materiální konflikty. Tamtéž, s. 211. 381 Tamtéž, s. 215. 382 Tamtéž, s. 216−221. 383 Tamtéž, s. 227. Beck v této souvislosti rozebírá tři formy deformace. Jako první vymezuje ekonomickou deformaci, kterou nezpůsobuje podle něj jen protekcionismus a subvenční bruselská politika, ale také samotný neoliberální ekonomický přístup. Druhé, nacionalistické deformace, se pak dopouštějí státy, které lpí na svých zájmech a v duchu tohoto nacionálního egoismu ovlivňují také společné (bruselské) rozhodování. Třetí formu deformace označuje jako byrokratickou a také nás upozorňuje, že nemá na mysli administrativní byrokracii, ale skutečnost, že proces evropské integrace posílil exekutivu jak na národní, tak na 160 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Pozorný čtenář může již na tomto místě odhadnout další kroky Beckovy analýzy, založené na technice diferenciace, díky které by byla odkryta cesta k odstranění jednotlivých deformací. Opět bychom měli dvě možnosti řešení, kdy první by zůstala v rukou dosavadních aktérů, kteří by projekt dokončili uvedenou zdeformovanou cestou. Druhá možnost skýtá uvedení nových aktérů na mocenskou scénu, kteří již nebudou závislí od státní ani ekonomické moci, ale přece zůstanou strukturální součástí společnosti. Popisu tohoto nového aktéra odpovídá působení různých občanských hnutí, reprezentující sféru občanské společnosti. Tím by byl odhalen nový zdroj kosmopolitismu a tento princip by tak mohl být uplatněn jakoby „zdola“. Představa, že by se občanská společnost stala dominantním způsobem uspořádání EU, je podle Becka nepravděpodobná. Nicméně jak uvádí, aktéři hnutí za občanskou společnost mohou velmi dobře profitovat z naznačených deformací, využít je ve svůj prospěch a převzít roli „advokátů nově definovaného evropského blaha“.384 Kosmopolitizaci „shora“ by pak zabezpečovala koalice občanských hnutí se státem a suprancionálními aktéry, kteří mají také tento zájem.385 Beck se v této souvislosti táže, co je nutné učinit, aby se stala tato kosmopolitní strategie reálnou? Odpovídá si také otázkou, jak je možné, aby změna percepce vedla k procesu politicko-sociální konstrukce?386 Řečeno jinak, zajímá jej to, jaké strategie přechodu od tzv. metodického nacionalismu ke kosmopolitnímu realismu můžeme rozpo- znat? Mohli bychom pokračovat v popisu dalších kroků a dalších problémů, se kterými je proces evropské integrace spojen. Na tomto místě se ale chceme vrátit spíše k otázce, v čem je jeho pojetí Evropy a EU alternativní. Beck podobně jako Habermas nezavádí do sémantického pole, jehož objektem je Evropa a EU, nové pojmy a kategorie. Na rozdíl od něj ani neusiluje o rekonsupranárodní úrovni, a to na úkor demokratických mechanismů, jakými jsou parlament a také občanská veřejnost. Tamtéž, s. 228−234. 384 Tamtéž, s. 240. Když Beck obecně popisuje strategii hnutí za občanskou společnost tak se ptá, co tvoří jejich mocenský základ . V této souvislosti pak rozlišuje legitimizační kapitál a tři typy strategií, a sice strategii dramaturgie rizik, demokratizační a kosmopolitizační strategii. Viz k tomu BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: SLON, 2007. S. 331−342. 385 Beck uvádí, že právě evropská exekutiva, v jejíchž mocenských touhách rezonují stopy původního kosmopolitního projektu by mohla v koalici s občanskou společností tento projekt byrokraticky oprášit. Viz k tomu BECK, U., GRANDE, E. Das kosmopolitische Europa. Frankfurt: Suhrkamp, 2004. S. 243. 386 Tamtéž, s. 245. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 161 strukci jejich významů. Alternativnost jeho přístupu spočívá v tom, že celé sémantické pole „zarámoval“ do procesu kosmopolitizace politiky a moci. Kosmopolitismus zde tvoří jednotný významový kontext všech státoprávních kategorií a pojmů. To je podle něj jediná cesta, umožňující radikální vykročení a opuštění půdy metodického nacionalismu, ale také bezbřehé pluralizace a diferenciace. Jak sám zdůrazňuje, projekt Evropy nechce tematizovat jen jako problém „významu národního státu a svrchovanosti“. Zároveň to není pro něj ani otázka pouze mocenské koordinace síťových vazeb.387 Co Beck tedy získává zaujetím tohoto přístupu a v čem je jeho koncept Evropy jako impéria alternativní? Za prvé, mohli bychom říct, že nás uvádí do situace, kdy globalizace a také evropeizace jsou faktem. To znamená, že tyto procesy jsou pozorovatelné ve všech sférách našeho života s pozitivními i negativními efekty jako procesy nezvratné a dynamicky postupující. Není nutné se již přesvědčovat, že tyto jevy nastaly a proto Becka až tak nezajímají dějinné souvislosti jejich vývoje. V procesu evropské integrace nespatřuje nějakou dějinnou událost. Podle něj je to jen jedna z možných odpovědí na globalizaci, která může z Evropy vytvořit úspěšného protihráče globálně se rozvíjejícího hospodářství, schopného regulovat negativní důsledky. Jinými slovy, Evropa a EU není situací, která by si vyžadovala jiné „kódování“, ale je to jen příležitost pro nalézaní nových diferenciací a „dilemat“. V závěru své práce o kosmopolitní Evropě k tomu uvádí: „… ale tato ´dilemata´, tato diferenciace jako existence a existence jako diferenciace, nebudou prezentovány jako ztráta, jako slabina, jako blokáda jednání, ale povedou ke zdůvodnění sily a moci jednání Evropy;…“388 Za druhé, nastolení otázky kosmopolitní Evropy umožňuje Beckovi vracet se zpět ve vlastních metodických stopách, kterými prováděl analýzu globalizace. Tím dává problémům, které formuluje v souvislosti s evropskou integrací a přeměnou Evropy na kosmopolitní impérium, punc aktuálnosti a reálnosti. To jsou právě ty problémy, které pokud se nevyřeší, Evropa se nestane hráčem na kosmopolitním mocenském poli a EU zůstane jen uzavřeným „klubem“ států, které jsou spolu jen proto, aby mohly lépe uplatnit vlastní egoistické zájmy. Současná politika EU představuje z Beckova hlediska vlastně jen jakési určité „předporozumění“ kosmopolitismu, které může, ale nemusí, být cestou k emancipačnímu kosmopolitismu a v tomto duchu se rozvíjející Evropě. Politiku dnešní 387 BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: SLON, 2007. S. 69. 388 Viz k tomu BECK, U., GRANDE, E. Das kosmopolitische Europa. Frankfurt: Suhrkamp, 2004. S. 392. Beck v souvislosti s dilematy kosmopolitní Evropy vymezuje pět jejich forem: dilema univerzalizmu, integrace, nejistoty, hranice a míru. Viz k tomu tamtéž, s. 385−391. 162 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů EU hodnotí velmi kriticky, považuje ji za nedostatečně vybavenou pro řešení zásadních vnitřních i vnějších problémů. Jak je jeho zvykem, vždy na základě určitého hodnocení formulovat nějakou vůdčí tezi, tak zde uvádí, že Evropa je dnes sama sobě největší brzdou.389 Beck ale nezůstává jen u stanovování „diagnózy“, řečeno lékařskou terminologií, kdy identifikuje ty části organizmu, které způsobují nemoc nebo jeho degenerativní změny. „Předepisuje“ zároveň i způsob léčby, která nemá vést jen k uzdravení, ale celkové proměně života pacienta, k jeho sebereflexi a nalezení sebe sama. Za třetí, dostáváme se k další charakteristice Beckova metodického postupu, která tkví v tom, že kosmopolitní rámec ukotvil do konkrétních globalizačních procesů, situací a jednání. Tím získal empirický (sociologický) materiál, který mu umožnil vymezit kosmopolitismus jako formu, resp. způsob organizace globalizované společnosti a také jej deklarovat jako cíl praxe. Představuje nám tak nejen koncept kosmopolitního státu, kosmopolitní mocenské hry a politiky, ale současně navrhuje i strategie, jak toho má být dosaženo. Doslova se táže, jakými strategiemi je možné zreálnit evropský integrační proces tak, aby byl kosmopolitním procesem? V případě takových pojmů, jako je kupříkladu stát a suverenita, vede toto jednoznačné významové „zarámcování“ automaticky ke změně perspektivy, kdy stát není pozorován jen jako objekt globalizačních efektů, nejsou analyzovány jen „ztráty“, „škody“ a hrozby jeho zániku a nehledají se tudíž jen prostředky jejich nápravy. Stát je zde představen jako jeden z nepostradatelných aktérů mocenské kosmopolitní hry, který touto proměnou získává nové funkce a přispívá tak k pozitivnímu rozvoji celku. K proměně perspektivy nejsme ale vedeni tím způsobem, jak to bylo u Habermase, a to díky poznání vývojových tendencí států a normativních podmínek, za kterých má být zachována celistvost společnosti. Proměna významu státu je zde pragmaticky spojená s uskutečňováním kosmopolitního principu. Proto Beck konstatuje, že stát zůstává nadále aktérem i v situaci globální politiky. Jde jen o to, jak se s touto situací vyrovná, zda prokáže svoji životaschopnost; zda obhájí svoji novou pozici aktéra kosmopolitní mocenské hry, zda bude schopen stabilizace této pozice a nalezne nové alternativní formy kooperace v transnacionálních politických síťových strukturách. Beckův přístup nás tímto způsobem přivádí na hranici deskriptivního popisu celé situace, do které se státy dostávají působením globálních tlaků světových trhů a novou konstelací politických sil. Tuto hranici však nepřekračuje a nepřistupuje ke konstrukci nějaké teorie. Tento moment teoretické syntézy nahrazuje neustálým formulováním otázek. Některé části jednotlivých kapitol jsou vystavěny jen na 389 Tamtéž, s. 363. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 163 samotných otázkách. Na jedné straně tím prohlubuje analytičnost našeho pozorování s cílem více nás přiblížit a posunout do pragmatické roviny. Jeho logika tázání sleduje spojení popisné (empirické) roviny s pragmatickou, což má být záruka toho, že nabyté poznání poslouží nikoliv ke tvorbě teorií, ale konkrétních strategií jednání. Naše pozorování je tak rozvíjeno v řetězci otázek, kupříkladu, zda je stát schopen své proměny, zda je možné „znovuoživení vlastní tvořivé legitimity demokraticko-republikánského mocenského utváření a výkonu moci, atd.… .“390 Odpověď je pak formulací strategie, která má ukázat, za jakých podmínek se bude moci stát jako aktér udržet v mocenském poli. To se mu může zdařit jen tehdy, pokud odstraní vlastní národní omezenost, zlomí hegemonii neoliberálního diskursu a dokáže nadchnout veřejné mínění pro projekty kosmopolitní obnovy politiky, apod.391 Čtvrtým rysem Beckovy koncepce je konstruktivismus, ke kterému vede princip kosmopolitismu. Přechod od poznání k praxi, která konstituuje a udržuje kosmopolitní mocenské vztahy se zde odehrává jako sebepoznání, sebereflexe, jako schopnost sebedefinování funkcí a cílů. Projevem toho je pak schopnost rozpoznat a přijmout to, že konstituce kosmopolitní situace neprobíhá v referenčním rámci „ztráta a zisk“. Oslabení tradiční suverenity státu v nadnárodní situaci není reflektováno jen jako ztráta, jako cesta k destrukci ale především jako „zisk“. Rizika plynoucí z rozbití „státní monopolizace“ nejsou jen hrozbou, ale také výzvou k prokázání nepostradatelnosti a nenahraditelnosti státu, k hledání alternativních pozic ke vznikajícím monopolům trhu, k jiným státům a také k vlastní sebeprojekci a sebe- definování.392 Beckův způsob kladení otázek je snahou o „přemostění“ empirické roviny s pragmatickou, čímž vtiskuje celému konceptu diskursivní povahu. Tím se stává více komunikativním, než je tomu u jiným alternativních pokusů, které jdou cestou 390 Beck doslova uvádí, že jde o otázku: Jak změnit rámcové podmínky státního jednání tak, aby bylo možné „glokální“ detailní zpracování světových problémů? Jaká forma demokratické legitimizace tu už vzniká, nebo může být vytvořena, tak aby byla slučitelná s globalizací hospodářství a transnacionalizací sociálních hnutí a zkušenostních prostorů? Tamtéž, s. 243. 391 BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: SLON, 2007. S. 259. 392 Beck v této souvislosti vymezuje několik základních strategií, které by zabránily „zániku“ státu a jeho „rozpuštění“ v síťových vazbách. Kromě strategie nepostradatelnosti a nenahraditelnosti státu nebo „zabránění monopolům světového trhu“ navrhuje ještě strategii kooperace mezi státy, resp. omezení jejich konkurence mezi státy, transnacionalizace a depolitizace politiky a kosmopolitizace států. Viz k tomu více BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: SLON, 2007. S. 246. 164 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů zdůvodňování a argumentace jak nových významů, tak metodických přístupů.393 Tuto funkci nahradil tematizací jednotlivých problémů takovým způsobem, aby vynikly ty významové složky, které zapadají do konceptuální struktury kosmopolitní Evropy. Tematická návaznost a posloupnost funguje jako argumentace, jako vysvětlení toho, proč to tak má být. Jako příklad můžeme uvést jeho konstatování, ve kterém tematizuje Evropskou unii: „Z pasti globalizace neexistuje národní východisko. Nadnárodní už spíš. Nadnárodní státní útvar velikosti Evropské unie by mohl znovu nastolit prioritu politiky, demokraticky kontrolovatelnou společensko-politickou a hospodářsko-politickou schopnost jednání pro kooperující státy. Vskutku: silná, demokratická unie by mohla použít svou váhu jako největší obchodní mocnost světa pro opravdové reformy dovnitř i ven.“394 Zdůvodnění možné role EU je v tomto sdělení vedeno jako odpověď „zdravého rozumu“ na otázku, jak může reagovat politická Evropa na výzvy globální éry. Zároveň je zde zvýrazněna pragmatická a tím alternativní povaha celého projektu. Beckův metodický přístup je v zásadě velmi jednoduchý a předvídatelný; určení diferenciace, identifikace problémů a následné nalézání adekvátní strategie. Z těchto stop, které si vyšlapal pro řešení globalizace, nevystupuje, ani když se zabývá kosmopolitizaci Evropy. Alternativnost jeho projektu podtrhuje zapojení „zdravého rozumu“, který provokuje k sebereflexi a sebenalézání. Vymezením Evropy jako kosmopolitního impéria šokuje a volbou výkladu zároveň útočí na naše vytvořené asociace. Čtenáře tak nenuceně přivádí k potvrzení nebo vyvracení nabyté zkušenosti a intuice, čímž jej udržuje v kontaktu s realitou a tím také v přesvědčení, že právě tudy cesta vede nebo nevede. Beck předkládá pragmatický koncept, který nejen „mapuje“ ale také chce být „majákem“ na cestě k post-imperiální Evropě. Je to otevřená cesta, kdy záleží na tom, jak bude tomuto signálu rozuměno; zda se Evropa uzavře do vlastní identity nebo překoná „aroganci a sebeklam“ a do centra svého úsilí postaví „panství práva, politické rovnosti, sociální spravedlnosti, kosmopolitické integrace a solida- rity“.395 393 Beck jako sociolog a autor odborných publikací se stal velmi populárním právě díky tomuto způsobu výkladu, který se čtenářům jeví jako velmi zřetelný a jasný. 394 Viz k tomu BECK, U. Co je to globalizace? Omyly a odpovědi. Praha:CDK, 2007. S. 182−183. 395 Viz k tomu BECK, U., GRANDE, E. Das kosmopolitische Europa. Frankfurt: Suhrkamp, 2004. S. 393. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 165 5.6.3 EVROPA JAKO ÚTOČIŠTĚ? Do třetice budeme věnovat pozornost dalšímu pokusu o alternativní pohled na Evropu, který vychází z kritiky národního státu; přesněji, myšlenkového vzorce stát-národ-občan. Jedná se o kritiku, kterou v polovině 90. let 20. století představil ve svých statích italský filosof a politolog Giorgio Agamben. Velký ohlas a diskusi vyvolala a dodnes ještě vyvolává jeho práce „Homo sacer“, ve které představil, část své stavby nebo jak sám uvádí, nové výstavby kategorií a pojmů naší politické tradice.396 Agamben je přesvědčen o nutnosti opět podrobit kritice základní pojmy, nově je prozkoumat, definovat nebo dokonce od nich upustit, pokud nemá dojít k úplnému vyprázdnění politiky.397 V našem výkladu budeme vycházet hlavně z textů, které byly publikovány v češtině pod názvem „Prostředky bez účelů“ s podtitulem, který prozrazuje, že jde o poznámky, úvahy k vybraným politickým otázkám.398 Agamben se inspiruje Foucaultovým konceptem biopolitiky a podobně jako on chce navrátit do centra politiky problémy a témata, která byla z jejího zorného pole vytlačena na okraj anebo dosavadním způsobem tázání nebyla ještě odhalena. Často opakuje Foucaultovou myšlenku, že „v sázce je dnes život“.399 Jeho pojetí moci jako biomoci je pro něj nejen inspirací, ale také metodickým východiskem, na základě kterého zdůvodňuje, proč je nutné opět podrobit kritice vztah politiky a „holého života“.400 V této souvislosti sleduje dvě vzájemně se prolínající otázky. První se týká toho, co znamená politizace života, k čemu to vede, když se z prostého žití učiní primární objekt politiky. Zvláště jej zajímá otázka, jaké podoby nabývá tato politizace v podmínkách současného globalizujícího se světa. Druhá otázka nás má přivést k přemýšlení o tom, zda existuje dnes něco „jako život, pro 396 Viz k tomu AGAMBEN, G. Homo sacer. Die souveräne Macht und das nackte Leben. Frankfurt: Suhrkamp, 2002. 397 Viz k tomu AGAMBEN, G. Prostředky bez účelu. Poznámky o politice. Praha: SLON, 2003. S. 8, 91. 398 Tato práce je sestavena z jednotlivých statí, které Agamben publikoval v Itálii v roce 1996 pod názvem „Mezzi senza fine. (Note sulla politica). V českém překladu vyšly pod názvem AGAMBEN, G. Prostředky bez účelu. Poznámky o politice. Praha: SLON, 2003. 399 Foucault doslova píše, že „moderní člověk je zvíře, v jehož politice jde o jeho život jako živého tvora“. Viz k tomu FOUCAULT, M. Der Wille zum Wissen. Sexualität und Warheit. I. Frankfurt: Suhrkamp, 1977. S. 171. 400 Ve své práci „Homo sacer“ k tomu doslova uvádí, „Protagonistou této knihy je ´holý život´, to znamená život homo sacer, který může být usmrcen, ale nesmí být obětován …“ Viz k tomu více AGAMBEN, G. Homo sacer. Die souveräne Macht und das nackte Leben. Frankfurt: Suhrkamp, 2002. S. 18. 166 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů nějž v jeho žití jde o žití samé, o prožívání potenciality?“401 Jinými slovy, zda je možné, aby takový, jak on říká „naprosto světský život“ dosáhl dokonalosti své potenciality, mohl být sám sebou bez intervence vládnoucí moci nebo práva.402 Politický život je pro Agambena jedna z forem života, „politická moc… se ve svém konečném významu zakládá na oddělení sféry holého žití od kontextu forem života.“403 Jeho úvahy vycházejí z názoru, že politika ve svých počátcích byla založena na rozlišení přirozeného života člověka, který se odehrával doma a života, který probíhal v polis. Konstatuje však, že tuto situaci již dnes neznáme, nemůžeme ji zakoušet, nemůžeme ji sdělit, ale ne proto, že by nebyla sdělitelnou, ale proto, že z ní nic nezbylo; byla „překrytá“ a zcela pohlcená politickou formou.404 Cestu k tomuto „znesvěcení“ holého života jeho rozplynutím v politické existenci otevřela podle Agambena Francouzská revoluce; „holý život“ člověka byl díky tomu „oblečen“ do občanských práv a stal se z něj základ politiky, legitimity, svrchovanosti státní moci. Doslova k tomu uvádí: „Národostát znamená stát, který činí z toho, co je rodilé, z narození (tedy z holého lidského života), zdroj vlastní svrchovanosti.“405 Naše zkušenost politického života a významy politických jevů se tak přímo spojily s biologickým životem. Z této historicky podmíněné výjimky se podle něj stalo pravidlo. Dodnes je význam kategorie národ odvozován ze skupiny lidí, která je pokrevně spojena a narodila se na území určitého státu. Situace národostátu nepřepokládá žádnou diferenciaci, nevzniká zde žádný interval, který by umožnil rozpoznat rozdíl mezi politickým a nepolitickým; vše je spojeno do jednoho významu státního národa; resp. významu občanství jako příslušnosti k národu. Na rozdíl od Habermase, který, jak jsme ukázali, také poukazuje na spojení významu státu a národa, si Agamben nemyslí, že by to bylo vývojovou tendencí státu. Současné pokusy o kritiku národního státu považuje za velmi nedostatečné. To, že se jednotlivé přístupy vzájemně provokují a mobilizují nestačí 401 Viz k tomu AGAMBEN, G. Prostředky bez účelu. Poznámky o politice. Praha: SLON, 2003. S. 15. Agamben vysvětluje své pojetí života na základě sémantické a morfologické odlišnosti termínů: zoé a bios, kdy zoé označuje prostou skutečnost života a bios je pak označením formy nebo způsobu života. Tamtéž, s. 11, 108−109. 402 Tamtéž, s. 93. 403 Tamtéž, s. 12. 404 Tamtéž, s. 108. 405 Tamtéž, s. 23. Výraz „národostát“ uvádí Agamben záměrně, není to gramatická chyba. Chce tím zvýraznit, že se jedná o stát, ve kterém dochází ke spojení principu rodilého s principem svrchovanosti. Viz k tomu tamtéž, s. 24. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 167 podle něj k tomu, aby ukázaly, co je vlastní našemu lidskému životu.406 Domnívá se, že perspektivu národního státu budeme schopni opustit jen tehdy, když s ním nebudeme spojovat také naše historické bytí. Jen tak bude „ponecháno místo pro nestátní a neprávní lidský život a politiku, které je teprve třeba vymyslet.“407 Agamben hledá cestu k novému definování politiky a lidského života, ale bez tradičních pojmů jako jsou vládnoucí nebo ústavodárná moc. Jejich uplatnění jako kontextu poznávání politických fenoménů by jen nadále generovalo spojitost přirozeného s politickým, práva s násilím, vlastního a nevlastního a tím nás udržovalo v zajetí falešné představy o naší původnosti, přirozenosti, identitě atd. 408 Jak může být ale toto pouto protnuto? Jak můžeme opět rozpoznat rozdíl mezi politickým a holým životem? Jaká situace a událost vede k tomuto zážitku? A jak je sdělitelný a uchopitelný takový zážitek naším jazykem? To jsou otázky, díky kterým se Agambenovi povedlo otevřít a vtáhnout do centra pozornosti okrajové politické problémy a kategorie. Za takový problém považuje situaci „utečence“. Tato kategorie byla okrajovou politologickou kategorií, ale dnes se podle něj vrací na půdu politiky a stává se hlavním identifikátorem krize moderního státu a „původní fikce svrchovanosti“.409 Na příkladu řady historických událostí Agamben dokazuje, že moderní stát neuměl adekvátně vyřešit migraci lidí a situaci, do které se dostali jako utečenci. Současný stav, kdy tento jev dosahuje masových rozměrů, jen potvrzuje bezmocnost státu, která však podle něj nepramení z nedostatku prostředků k řešení. Ostře kritizuje neudržitelnost dnešní lidsko-právní politiky, která nepočítá s utečencem jako subjektem práv. V tomto režimu práv existují pro utečence jen dvě možnosti; buď přijme statut občana státu, do kterého utekl nebo se vrátí domů ke svému původnímu občanství. Tato paradoxní situace, kdy při hledání ochrany před nemožností dostát svých základních práv, vede podle něj k tomu, že lidé na útěku přestávají mít statut subjektů práv a nacházejí se ve stavu „holého života“, jehož druhým pólem není nic jiného než smrt. Nemožnost začlenit utečence jako člověka bez přeměny jeho statutu do národního státu je cestou k utváření táborů. Tábor jako politická kategorie nabývá podle Agambena opět na svém významu, a to nikoli jako událost, ale jako politicko- 406 Agamben rozlišuje v této souvislosti dvě velké skupiny kritiků. Do první řadí ty, kteří uvažují o konci historie bez konce státu. Druhou skupinu pak tvoří ti, kteří podle něj mluví o konci státu bez konce historie. Viz k tomu více tamtéž, s. 90−91. 407 Tamtéž, s. 91. 408 Tamtéž, s. 92. 409 Tamtéž, s. 7, 24. 168 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů právní struktura, která je „určitou skrytou matricí, jako nomos politického prostoru, v němž dosud žijeme.“410 Tábor popisuje jako výjimečný prostor, kde jsou lidé „svlečení do naha“, kde se nacházejí jen ve stavu svého holého života, kterému nenáleží již žádná práva. Je to situace, kde je zcela zrušen zákon.411 Proto pokud máme dnes co do činění se situací „holého života“, tak to bude vždy identifikátorem selhání tradičního mechanismu státu, díky kterému byl „život“ zařazen do jeho řádu. Toto selhání představuje zároveň potenci k utváření struktury tábora.412 Agamben příčinu krize národního státu jasně diagnostikuje jako zásadní znefunkčnění kódu národ-narození. Důsledkem toho se z lidských práv v současných politických strategiích stává jen politický slogan, jehož prázdnota se ukazuje právě v situaci, kdy jde o ochranu práv utečenců, žádajících o azyl. V dnešním konceptu lidských práv se život stává „inkluzívní exkluze“, kdy subjektem práv je žijící člověk, ale to, kdo je tento člověk definuje samotný právní systém. Současné azylové právo není schopné podle Agambena řešit problém utečenců a produkuje jen paradoxní situace.413 Zanikající národní státy se na jedné straně snaží za každou cenu utvářet stále nová a nová pravidla začleňování utečenců na své území, na straně druhé stále větší příliv imigrantů- utečenců vede k utváření nových táborů. Agamben vymezuje tábor jako označení prostoru, který vzniká na půdě určitého státu a vyznačuje se tím, že zde nedochází k uplatňování platného právního řádu. Jako určitá forma organizace života lidí má tábor vlastní řád, který se neváže na žádné pevné místo a jak Agamben zdůrazňuje, „vkliňuje“ se dnes do staré trojjedinosti stát-národ-teritorium. „Tábor, který se zde nyní pevně usadil, je nový biopolitický nomos naší planety“.414 Zavedením tohoto pojmu chce zvýraznit nediferencovanost mezi pravidly a výjimečným stavem, kterou v sobě ukrývá pojem práva „zplozený“ biopoliti- 410 Agamben doslova uvádí, že definici tábora nechce odvozovat z událostí, ke kterým tam docházelo, ale chce se ptát, co je to tábor, jaká je jeho politicko-právní struktura a proč k takovým událostem mohlo dojít. Viz k tomu tamtéž, s. 35. 411 Na příkladu koncentračních táborů Agamben ukazuje, jak jsou zde lidé zbaveni jakéhokoliv politického statutu. Tamtéž, S. 36. V práci „Homo sacer“ vymezuje tábor jako ten prostor, který se otevírá tehdy, kdy začíná být výjimečný stav pravidlem. Viz k tomu více AGAMBEN, G. Homo sacer. Die souveräne Macht und das nackte Leben. Frankfurt: Suhrkamp, 2002. S. 177. 412 Viz k tomu AGAMBEN, G. Homo sacer. Die souveräne Macht und das nackte Leben. Frankfurt: Suhrkamp, 2002. S. 184. 413 Viz k tomu AGAMBEN, G. Prostředky bez účelu. Poznámky o politice. Praha: SLON, 2003. S. 25. 414 Tamtéž, s. 40−41. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 169 kou.415 K nalezení „efektivnějšího“ způsobu našeho života nás může přivést jen oddělení kategorie utečence od lidských práv. Agamben nepředkládá žádná konkrétná řešení nebo modely, podle kterých by se mělo postupovat; ukazuje jen to, co podle něj je, v jakém stavu, resp. formách se náš život nachází. Neodvažuje se předpovídat budoucnost. Pokud přece jen, když si například klade otázku, zda by bylo možné, aby řídícím principem politického společenství bylo jen plné užívání požitků světského života, tak jeho odpověď nevede k nějakému programovému konceptu.416 Aktualizací kategorií „utečenec“, „tábor“, „výjimečný stav“ nás nabádá spíše k myšlenkovým experimentům. Třeba k tomu, abychom na Evropu nepohlíželi jako na nějakou nereálnou „Evropu národů“, jen jako na svazek národů, které se mají nějakým způsobem dohodnout. Evropa bude mít podle něj šanci k přežití, když si budeme schopni představit vzájemné vztahy států jako průnik politických společenství usídlených ve stejném regionu, kde řídícím principem by „nebylo ius občana, ale refugium jednot- livce“.417 Jinými slovy, na Evropu bychom měli pohlížet jako na bezteritoriální otevřený prostor, v němž by všichni obyvatelé evropských států (občané i neobčané) žili v podmínkách exodu-útočiště. Bytí ve stavu exodu by bylo to, co by určovalo status evropského občanství.418 Tím se také vytvoří prostor pro uvedení bývalých okrajových kategorií k popisu politických jevů, ale také pro nalezení ztracených významů takových kategorií, jako je například lid. Jejich význam byl a je chápan nediferencovaně, kdy do jednoho významu splývá jak lid ve smyslu lidu jako masy jedinců, „vlastníků holého života“ s „Lidem“ jako politickou existencí.419 Podobně jako při odlišení „zoé“ a „bios“ také tato diferenciace lidu jako masy a politické existence nám umožní lépe porozumět tomu, jak funguje biopolitika v moderní době. Vraťme se ale k tomu, jak máme rozumět Agambenově Evropě jako exoduútočišti. Již na první pohled přirovnání Evropy k útočišti ukazuje, že jeho pojetí je radikálně jiné než v námi představených konceptech. Na rozdíl od systémového přístupu, který také radikálně proměňuje náš slovník popisující proces evropské 415 Viz k tomu blíže AGAMBEN, G. Homo sacer. Die souveräne Macht und das nackte Leben. Frankfurt: Suhrkamp, 2002, S. 16. 416 Viz k tomu AGAMBEN, G. Prostředky bez účelu. Poznámky o politice. Praha: SLON, 2003. S. 92−93. 417 Tamtéž, s. 26. Agamben to považuje za možnou cestu k odvrácení katastrofického konce Evropy, ke kterému podle něj současný vývoj Evropy neodvratně směřuje. Tamtéž, s. 27. 418 Viz k tomu více tamtéž, s. 27. 419 Tamtéž, s. 29−34. 170 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů integrace, zde jsou nové souvislosti a fenomény vyjádřeny ryze politologickými kategoriemi a pojmy. Jak Agamben stále zdůrazňuje jedná se o kategorie, které v politologickém slovníku byly, ale popisovaly jen okrajové, druhotné, odvozené problémy. On z nich však činí centrální pojmy politické teorie a jejích prostřednictvím chce „dešifrovat“ smysl politických událostí moderní doby. Zároveň přiznává, že se není schopen úplně oprostit od představy celku nebo jednoty utvářené protiklady.420 Za tímto přiznáním se skrývá snaha najít jinou podobu negativity, nikoli jen jako popření pozitivního. Agamben nechápe vztah protikladů ani jako rozpor ani jako potvrzení identity. Inspiraci k vyjádření jejich vztahu nachází v aristotelovském rozlišení aktu a potence, který není možné uchopit jako logický vztah, ale jako vztah ze kterého mohou vzniknout, uskutečnit se různé „efektivní mody exis- tence“.421 Řečeno jinak, ukazuje, že potence není jen mohutnost k uskutečnění aktu, ale také mohutnost k jeho neuskutečnění; konkrétní bytí tak není viděno jen jako uskutečnění možné existence ale zároveň i jako neuskutečnění možné existence. V aktu uskutečnění se potence projevuje oběma způsoby a stává se skutečným „zdrojem“ plurality.422 Uvědomění si této dialektiky nám umožní lépe porozumět překrývání původních významů života s jeho různými formami. Optikou této diferenciace otevírá Agamben prostor pro uvedení jak nových kategorií, tak pro zcela novou tematizaci politiky, a to bez toho, aby nahrazoval tradiční politologický slovník vpuštěním nových termínů a výrazů, které zformulovaly jiné společenskovědní disciplíny, jako např. ekonomie nebo sociologie. Druhou rovinou, kterou jsme ve výkladu naznačili, je otázka jeho metodického přístupu. Opět se nám nabízí srovnání s již uvedenými koncepty, které zachovávají tradiční slovník, tradiční státoprávní pojmy (stát, národ, občan, apod.), ale díky zvoleným metodickým přístupům se pokoušejí o normativní nebo pragmatické moderování jejích významů. Agamben nás ale uvádí do jiné situace. Na jednom místě píše, „zkušenost, o níž zde diskutujeme, nemá žádný objektivní obsah a není formulovatelná jako tvrzení o nějakém stavu věcí či o historické situaci. Týká se 420 Viz k tomu tamtéž, s. 109. 421 Viz k tomu BRUNHÖBER, B. Recht als Potenz. Agambens „Homosacer“ und eine (postmoderne) Rechtsgeltungstheorie des potentiellen Rechts. Archiv für Recht und Sozialphilosophie, 2008, Vol. 94, Heft 1, s. 118. 422 Agamben kritizuje současné interpretace Aristotelova pojetí potence a aktu, obsahu a formy. Viz k tomu AGAMBEN, G. Homo sacer. Die souveräne Macht und das nackte Leben. Frankfurt: Suhrkamp, 2002. S. 55. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 171 nikoli stavu, ale události jazyka, a netýká se té či oné gramatiky ale factum loquendi jako takového.“423 Na rozdíl od Habermase nebo Becka, kteří volají po radikální reflexi a tím změně našeho myšlení, zde jsme vybízeni k tomu, abychom předmětem zkušenosti učinili naši jazykovou podstatu, samotný fakt toho, že se mluví.424 Jazyk pro Agambena není jen prostředkem sdělování a sdělování, komunikace není jen specifickým cílem, účelem, kterému jsou prostředky podřizovány. Právě tento pokřivený vztah mezi účelem a prostředkem neumožňuje podle něj politice volně mluvit bez toho, aby nesledovala nějaké stanovené účely a uchopila jazyk jen jako čistého zprostředkovatele myšlenek.425 Pokud to politika nedokáže, nebude se moct zbavit myšlenkových strategií, které ji udržují v referenčním rámci „vlastní“, autentické a „nevlastní“, odcizené. Právě v zachovávání této dichotomie vidí hlavní překážku v sdělování a postihování politických jevů tak jak jsou. Agamben spolu s voláním po změně paradigmatu politického vědění otevřel také prostor i pro zcela jiný výklad Evropy, a to již nikoli prostřednictvím její tradice a dějinného vývoje nebo nějaké nové či staronové struktury organizace národů, ale jako pouhého prostoru k žití. Prostor, který by nebyl celkem nebo součtem jednotlivých národů a států, ale prostorem, ve kterém by „evropská města tím, jak by vstupovala do vztahů vzájemné extrateritoriality, znovu nalézala své prastaré poslání: být městy světa.“426 Nabytá „světovost“ by tak umožnila opět uvést do nesamozřejmosti náš statut občanů a rozpoznat v nás samých „utečence“, což Agamben považuje za základní podmínku politického přežití lidí.427 5.7 EVROPSKÁ UNIE: SEN, CESTA NEBO MIMOŘÁDNÝ PROSTOR PRO NADĚJI LIDSTVA? Modely a koncepty Evropské unie, které jsme představili v této části výkladu, jsou utvářeny v různých sémantikách, prezentují různý smysl jak státoprávní povahy unie, tak její role v integračním procesu. Zákonitě se vnucuje otázka, jaký význam má EU, co vlastně označuje tento útvar, o jakou identitu usiluje? 423 Viz k tomu AGAMBEN, C. Prostředky bez účelu. Poznámky o politice. Praha: SLON, 2003. S. 94. 424 Tamtéž, s. 94. 425 Tamtéž, s. 95. 426 Viz k tomu tamtéž, s. 27. 427 Tamtéž, s. 28. 172 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Již v první polovině 90. let 20. století vyzýval bývalý český prezident Václav Havel k tomu, aby Evropský parlament přistoupil k jasnějšímu vymezení slov „Evropa“ a „evropský“. Jeho návrhu na utvoření „Charty evropské identity“, která by plnila funkci jakéhosi manifestu „o evropském smyslu bytí v éře globalizace“, jak o tom uvádí známý sociolog Z. Baumann, dodnes nebylo zcela porozuměno.428 V současném teoretickém diskurzu o Evropě se má za to, že utváření významové platformy, která by produktivně spojovala jednotlivé verze a hovory o unii, je nutným předpokladem formování evropské vzájemnosti a identity. Zároveň se konstatuje, že stále schází základní pojítko, které by takové verzi vtisklo smysluplnost a učinilo ji přijatelnou široké veřejnosti.429 Pro zmiňovaného Baumana tím tmelem by nemělo být nic jiného, než schopnost uznání jinakosti, kulturní a etnické odlišnosti těch, kteří se na půdě Evropy stávají našimi spoluobčany. Je přesvědčen o tom, že Evropa může nabídnout světu v této globální hře právě to, jak „nahradit skupiny teritoriálních entit, válčících v patovém boji o přežití, planetárním lidských společenstvím.“430 Jinými slovy, v hledání odpovědi na to, co je úkolem Evropy a EU, jde spíše o to, jak ten úkol bude proveden; která verze nás přesvědčí v co máme věřit a co máme dělat. Je projekt Evropy snem, vizi, „majákem“, který v současném rozbouřeném světě ukazuje směr k místu uskutečnění nadějí a očekávání? Nebo je to jen cesta, která nás může a nemusí k „vysněnému cílu přivést? To jsou dnes nejčastější otázky, ve kterých je význam Evropy utvářen. V této části výkladu jim budeme věnovat pozornost s cílem ukázat, zda mohou být východiskem našeho sebeporozumění jako evropských občanů. 5.7.1 EVROPSKÝ SEN Evropský projekt za sen, který se začíná postupně uskutečňovat, označil ve své práci již výše zmiňovaný americký autor Jeremy Rifkin. Svůj výklad podřídil sémantice snu jako naději v lepší budoucnost, o tom, co by mělo být, co by se mělo vytvořit. Do „Evropského snu“ vkládá velkou naději a to k záchraně všeho dob- 428 Převzato od BAUMANN, Z. Co je úkolem Evropy? Dostupné na: http://www.euroskop.cz/8613/13466/clanek/co-je-ukolem-evropy/. 429 Viz k tomu např. MÜLLER, K.B. Evropa a občanská společnost. Projekt evropské identity. Praha: SLON, 2008. S. 125−130. 430 Viz k tomu BAUMANN, Z. Co je úkolem Evropy? Dostupné na http://www.euroskop.cz/8613/13466/clanek/co-je-ukolem-evropy/. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 173 rého, co doposud ztělesňoval jak hýčkaný Americký sen, tak evropské kulturní dědictví.431 Americký sen, který se podle něj dostává do slepé uličky, je dnes potichu zastiňován právě Evropským snem. Naděje spojovaná s vírou v soukromé vlastnictví jako jediného garanta svobody člověka přináší v době globalizace řadu zklamání. Síla globalizačních efektů, s jakou ovlivňuje v posledních letech všechny oblasti společenského života, zpochybňuje volný trh jako efektivního regulátora společenských vztahů. Rifkin spatřuje novou naději v evropské politice, která si podle něj klade za cíl starost o člověka, o utváření podmínek pro jeho seberealizaci a sebepotvrzení jako důstojné bytosti. Doslova uvádí, že i když je vnitřně svázán s Americkým snem, tak jeho naděje, spojená s budoucností, jej přitahuje k evropské vizi především svým „důrazem na sounáležitost, různorodost, kvalitu života, udržitelnost, zábavu, všeobecná lidská práva, práva přírody a mír.“432 EU jako cestě k uskutečnění Evropského snu přisuzuje význam cíle našeho jednání, kdy strategie jeho dosažení je utvářena na „křižovatce postmodernosti a rodící se globální doby“.433 Její správnost a hodnověrnost, že se nejedná jen o novou či vylepšenou verzi „sebezatemnění“, zde má garantovat naše moudrost, rozumnost. Přesněji, vsází se na víru v rozum, v jeho schopnost rozpoznat nabyté zkušenosti z nebezpečí, která se ukrývají v jednostranných utopických vizích, ale i v postmodernistické verzi světa.434 Řečeno ještě jinak, ideály evropské integrace jsou proměňovány na reálné cíle a měřítka jednání díky moudřejší reinterpretaci tradičních hodnot moderny. 431 Viz k tomu RIFKIN, J. Evropský sen. Jak evropská vize budoucnosti potichu zastiňuje Americký sen. Praha: ELK, 2005. S. 11. Rifkin takto jednoznačně formuloval i podtitul své práce „Evropský sen“, který doslova zní: „Jak evropská vize budoucnosti potichu zastiňuje Americký sen“. 432 Viz k tomu tamtéž, s. 389. Na jiném místě rozvíjí tuto myšlenku následovně: „Evropský sen dává přednost vztahům ve společenství před individuální závislostí, kulturní různorodosti před asimilací, kvalitě života před hromaděním majetku, udržitelnému vývoji před neomezeným materiálním růstem, zábavě před tvrdou dřinou, všeobecným právům a právům přírody před vlastnickými právy a celosvětové kooperaci před jednostranným uplatňováním moci.“ S. 11−12. 433 Tamtéž, s. 12. 434 Projektování budoucnosti na základě ideálu modernity podrobil kritice Z. Baumann. Tento přístup označil za „sebezatemňování, jež si vypomáhá mytologií Dějin, Rozumu a Pokroku … “ Viz k tomu více BAUMANN, Z. Úvahy o postmoderní době. Praha: SLON, 1995. S. 133. 174 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Historická poučenost a reflexivní povaha rozumu je to, co v tomto výkladu utváří horizont současné unijní sebereflexe, ke které Evropané postupně dospívají. Evropský sen, a to nejen v Rifkinově pojetí, je zaměřen na „povznesení lidského ducha“ cestou zkřížení Kantova konceptu kosmopolitní identity s liberálním pojetím individuální a osobní odpovědnosti.435 Tato sázka na rozumnost, přednost myšlení před jednáním, morálky před politikou a právem, spojuje význam EU s cestou, jejímž cílem je naše změna, změna našeho pozorování a reflexe světa tak, aby byla uvědomělejší a odpovědnější. Z evropského snu se stává morální korektor integračních a globalizačních procesů; strážce morální diferenciace globalizujících se vztahů. 5.7.2 EVROPSKÁ UNIE JAKO „CESTA“ Konfrontace s problémy, které doprovázejí poslední vývoj v Evropské unii v tzv. pomaastrichtském a předlibanonském období, vyvolávají skepsi a nedůvěru v motivační sílu ideálů a z nich vycházejících vizí. Jeden ze známých teoretiků evropského práva Joseph Weiler mluví v této souvislosti doslova o rozkladu ideálů, které byly motorem evropské integrace v poválečném období. Mír, prosperita a supranacionalita, to byly tři konkrétní ideály, které podle něj formovaly integritu Evropských společenství jako základu EU.436 Dnešní unijní situaci však hodnotí velmi kriticky. Podle něj nedochází k dalšímu rozvíjení těchto ideálů, ale naopak k jejich podkopávání a postupné demontáži. Důsledkem toho ztrácejí svoji morální sílu a stávají se bezobsažnou formou evropské vize. Je zajímavé, že Weiler jako teoretik evropského práva nespojoval proces utváření evropské identity a integrity s právem. Jakoby tušil, že klasické státoprávní instrumentárium to neumožňuje a proto základy integrace hledal ve sféře ideálů. Zpronevěru ideálům, ke které dochází v současném vývoji EU, nechápe však jako důvod k odmítnutí jejich integrační síly. Podle něj selhává odpovědnost za jejich realizaci. Východisko z této situace hledá v křesťanství. Dokazuje, že morální síla křesťanství stojí v základech principu ústavní tolerance.437 Ústava musí být vždy výrazem společně sdílených hodnot a morálky, na čemž má podíl i křesťanství, které tak sehrává nezastupitelnou roli i na supranacionální úrovni. 435 Viz k tomu tamtéž, S. 18. 436 Viz k tomu převzato od BAŇKOWSKI, Z., CHRISTODOULIPOS, E. The European Union as an Essentially, Contested Project. European Law Journal. Oxford: Blackwell Publisher, 1998, Vol. 4, No. 4, s. 342−343. 437 Viz k tomu blíže WEILER, J. Ein christliches Europa. Salzburg, München, 2004. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 175 Samozřejmě, že můžeme pochybovat o tom, zda by Evropa mohla dosáhnout své současné civilizační úrovně jen díky duchovní síle náboženství nebo kultury jako takové. Weilerova kritika ideálů jako motivů integrace je však inspirativní v něčem jiném, a sice v tematizaci morálky aspirace, kdy lidské dobro je sledováno a činěno bez toho, aby bylo pojmenováno jako cíl jednání. Ideál zde není stanovený cíl, ale to, co moderuje naše jednání, je cestou, prostředkem, který nás může k dobru při- vést.438 V tomto významu metafory cesty interpretují Evropský projekt a Evropskou unii ve svém známém článku „Evropa jako neustále zpochybňovaný projekt“ autoři Zenon Baňkowski a Emilios Christodoulidis.439 Cestě zde máme rozumět jako výzvě k akci a proměně; jde o cestu, která nás přibližuje praxi a zreálňuje tak motivy našeho jednání. Uvedení autoři vysvětlují své pojetí EU jako cesty na základě Luhmannova konceptu tvorby sociálních struktur, kde uvolnění tradičních společenských vztahů a vazeb není rozuměno jako destrukci, zániku či rozplynutí se. Uvolnění je jen určitá forma změny, díky které končí existence jednoho druhu, jedna podoba vazeb, ale vázanost a spojování jako procesy, které dávají trvání událostem, se zachovávají a získávají novou dynamiku a temporalitu. Jejich pozorování a také jejich reprodukce je velmi problematická. Dost na tom, že východiskem není ani vytváření „negativních kopií struktur“, ani „kritické vědomí vztahující se na to co exis- tuje“.440 Zmiňovaní autoři využili metodického přínosu tzv. „strukturálního spojování“, kdy dochází k utváření vazeb systému „slepou cestou“; kdy komunikace systémů probíhá jako nedorozumění. Nedorozumění vede k tomu, že konstruktivnost komunikace, nalézání jejích nových způsobů a tím i nových řešení, bude garantována 438 Weilerovou kritikou uskutečňování ideálů evropské integrace se inspirovali Z. Baňkovski a E. Christodoulipos ve svém článku „Evropská unie jako neustále zpochybňovaný projekt“. Viz k tomu BAŇKOWSKI, Z., CHRISTODOULIPOS, E. The European Union as an Essentially, Contested Project. European Law Journal. Oxford: Blackwell Publisher, 1998, Vol. 4, No. 4, s. 345. 439 EU jako cestu označují ve zmiňovaném článku Baňkowski a Christodoulidis. Tamtéž, s. 345. 440 Viz k tomu LUHMANN, N. Sociální systémy. Nárys obecné teorie. Brno: CDK, 2006. S. 457. 176 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů neustálým zpochybňováním.441 Potvrzování identity, o kterou každý systém usiluje, není zde vedeno hledáním smyslu. Pozorování probíhá jako pozorování jiného na základě indikace, potvrzení sebe samého, kdy jeho horizont je tvořen kontextem jak vnitřní, tak i vnější diferenciace systému vůči svému okolí. Jinými slovy, EU není přisuzován význam na základě definice toho, čím by mohla být nebo se měla stát. Unii, resp. procesu tvorby evropské identity máme rozumět tak, jak je to v názvu článku uvedeno, jako „neustále zpochybňovanému projektu“; ve smyslu cesty jako aspirace, otevřené cesty bez stanoveného cíle. Jak oba autoři zdůrazňují, systémová teorie nebyla v jejich výkladu použita s cílem vytvořit další systémovou koncepci, ale spíše měla posloužit k precizování způsobu reflexivního a eschatologického přístupu. Metaforickým označením EU jako cesty reagovali autoři uvedeného článku na problémy, které se začaly projevovat v politickém vládnutí unie a příprav Ústavy pro Evropu. Svým pojetím chtěli ukázat, že EU jako společenství může být jen politickou aspirací, nikoli cílem integrace, a právě to z něj činí neustále zpochybňovaný, nikoli zpochybnitelný projekt.442 Použití metafory je projevem imaginativní racionality, která umožňuje lépe pochopit to, čemu nelze porozumět v úplnosti.443 Metafora je vždy také zakotvena ve vytváření a používání určitého pojmového systému, a to prozrazuje, z jaké zkušenosti „vyrůstá“ naše porozumění světu. Význam slova „cesta“ nepředstavuje jeden konsistentní obraz cesty, do kterého by zapadly všechny metafory. Existují různé podoby cesty, které můžeme podniknout; cesta může mít různou délku a může se různě klikatit, být rozdělena různými křižovatkami, vést do slepé uličky, přivést nás na scestí nebo točit se, může být ukončena dosažením stanoveného cíle. Unii je v tomto významu rozuměno jako takové cestě, jejímž cílem je uskutečnění snu, vize, projektu o vytváření evropské občanské veřejnosti a občanské společnosti jako nové sociální kvalitě. Jak se ale ukazuje, slovo „cesta“ může být použito i ve významu prostředku, metody, postupu, motivu našeho poznávání a jednání, naší konstrukce světa a její praktické realizace, díky čemuž můžeme něco zásadně ovlivnit, uvést do procesu či 441 Viz k tomu BAŇKOWSKI, Z., CHRISTODOULIDIS, E. The European Union as an Essentially, Contested Project. European Law Journal. Oxford: Blackwell Publisher, 1998, Vol. 4, No. 4, s. 348−349. 442 Tamtéž, s. 354. 443 Viz více o významu metafory v našem myšlení LAKOFF, G., JOHNSON, M. Metafory, kterými žijeme. Brno: Host, 2002. S. 210. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 177 změnit v současném vývoji globalizujícího se světa. V tomto významu cesty sny, vize nehrají žádnou roli, regulátorem motivů našeho jednání je jen správně použitý prostředek, ověřený praktickou zkušeností a intuicí. Jaká zkušenost se ale má stát perspektivou volby těchto „prostředků“? Co nás ochrání před tím, aby se naše porozumění významu EU vyhnulo úskalím jak objektivismu, tak subjektivismu, které v sobě metafora cesty nesporně skrývá? Může se rozvinout hovor o smyslu EU bez toho, abychom nepropadli idealismu, instrumentalizaci nebo „temným vodám“ pragmatizmu? Zaujetí jaké perspektivy může vést k utváření smysluplného referenčního rámce hovoru o EU? 5.7.3 EU JAKO „MIMOŘÁDNÝ PROSTOR PRO NADĚJI LIDSTVA“ Na poslední uvedenou otázku hledají někteří autoři odpověď na základě rekonstrukce politických názorů a zájmů, které byly artikulovány ve smlouvě o Ústavě pro Evropu.444 Tento dokument sice nebyl ratifikován, ale představuje určitou ucelenou koncepci politicko-právního vývoje EU, ze kterého v současnosti vycházejí další dokumenty, především tzv. Lisabonská smlouva. Doporučení k tomu, abychom přistoupili k rekonstrukci politických zájmů formulovaných v ústavě nás chce vrátit na půdu, kde byl Evropský projekt nejkoherentněji artikulován, což skýtá vhodnou perspektivu k jeho „rozšifrování“ jako programu. Uvedený metodický krok obhajuje známý italský filosof Alessandro Ferrara. Ústavu považuje za dostatečné východisko porozumění a interpretaci politického významu Evropy. Zároveň zdůrazňuje, že adjektiv „politický“ chápe v rawlsovském smyslu jako odkaz na působení veřejného rozumu. Rekonstrukce se tak v tomto případu bude týkat argumentace, která vychází ze sdílených pravd, utvářených politickou pospolitostí.445 Proto již sdělení uvedené v Preambuli Evropské ústavy, kde je Evropa označena za možný „mimořádný prostor pro naději lidstva“, 444 K nalézání cílů současné politiky reformulací politologických pojmů nás vyzývá zmiňovaný G. Agamben. Explicitně na rekonstrukci „politického“ v souvislosti s vývojem evropského integračního procesu pak upozorňuje ve svém výkladu známý italský filosof Alessandro Ferrara. Doslova k tomu uvádí, „kde jinde bychom tedy mohli určit obrysy takto pojaté identity než tam, kde proces právní formulace těchto společenských zájmů již zapůsobil na nejvyšší úrovni, tedy v doposud nejambicióznějším ústavním dokumentu?“ Viz k tomu FERRARA, A. Evropa jako mimořádný prostor pro naději lidstva. In Hrubec, M. (eds.). Nedostatek soudnosti? Evropská kosmopolitní otázka. Praha: Filosofia, 2007. S. 88. 445 Tamtéž, s. 15. 178 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů můžeme považovat za celkem jasné označení významu EU.446 Doslova zní: „JISTI si tím, že Evropa „Jednotná v rozmanitosti“, jim poskytuje nejlepší prostředky k tomu, aby při zachování práv každého jedince a s vědomím své odpovědnosti vůči budoucím generacím a této planetě mohli pokračovat ve velkém dobrodružství, které z ní činí mimořádný prostor pro naději lidstva.“447 Evropa je tak označena za prostor, který díky své historické tradici a současnému vývoji představuje šanci, naději lidstva. Je to již přesvědčení, že Evropa má všechny předpoklady k tomu, aby se stala místem, kde bude možné provést onen experiment, vedoucí k sebepotvrzování a seberealizaci člověka. Zmínka, že jde o dobrodružství, evokuje Baumannovy úvahy o Evropanech jako dobrodružných lidech, kteří mají náklonnost k experimentování a Evropský projekt jim dává možnost tento pokus uskutečnit. Baumann to celkem trefně komentuje, když uvádí, že „optikou planety, zbrázděné válečnými konflikty, vypadá Evropa jako laboratoř, ve které se vyvíjí nástroje pro Kantovo všeobecné sjednocení lidstva, a zároveň jako dílna, ve které se tyto nástroje neustále zkoušejí v praxi, byť v současné době na méně ambiciózních projektech malého měřítka.“448 V tomto ohledu by dobrodružství jménem Evropský projekt, „mohlo Evropu opět posadit do role globálního vzoru“.449 Ferrara na základě svého metodického přístupu nachází tři hlavní důvody, které podle něj mohou z EU a Evropy učinit onen „mimořádný prostor“. Má zato, že k takovému označení ji opravňují především historicko-kulturní důvody. Na ně se Ústava odkazuje tam, kde se mluví o historické zkušenosti, kterou prošly evropské národy poznamenané válkami a bojem. Z této zkušenosti vzešlo přesvědčení, že žádný z evropských národů v tomto prostoru nemůže získat převahu. Toto zjištění přerostlo podle Ferrara do současného odhodlání „překonat své dřívější rozpory a ve stále užším svazku vytvářet svůj společný osud.“ 450 Proto pojítkem, díky kterému má unie představovat užší svazek v evropském prostoru, je hodnotový kánon vymezen základními cíly: „zachováním míru, spra- 446 Ferrara k tomu doslova uvádí, že mu jde o rekonstrukci „evropské identity z „politického“ hlediska v rawlsovském smyslu, tedy jako sediment vzniklý působením společenských zájmů v snad nejrozsáhlejším demokratickém prostoru na celé planetě.“ Viz k tomu tamtéž, s. 87−88. 447 Viz k tomu Preambule Evropská ústava. Smlouva o Ústavě pro Evropu. NEWSLETTER, 2005. S. 4. 448 Dostupné na http://www.euroskop.cz/8613/13466/clanek/co-je-ukolem-evropy/. 449 Tamtéž. 450 Viz k tomu Preambule. Evropská ústava. Smlouva o Ústavě pro Evropu. NEWSLETTER, 2005. S. 4. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 179 vedlnosti a solidarity ve světě“.451 Mimořádnost tohoto prostoru mu nevtiskuje jen étos těchto hodnot, ale skutečnost, že vystupují již jako normativní požadavky veřejného rozumu. Každému, kdo se ocitne v tomto prostoru, dávají možnost se s ním ztotožnit nebo také neztotožnit, bez rozdílu etnické, náboženské nebo kulturní příslušnosti. Pro utváření evropského „my“ tak přestává být důležité místo narození starých rodičů, ale představa o budoucnosti v duchu hesla „jednotná v rozmanitosti“.452 Strategie zachování etnické a kulturní rozmanitosti a pestrosti Evropy předpokládá, že sdílením společného prostoru s jinými je zároveň přijímám modus jak mají být řešeny a vyřešeny odlišnosti a neshody. Ferarra ale nedokazuje mimořádnost evropského prostoru jen na základě duchovního a hodnotového dědictví, i když je to výchozí argument každé obhajoby Evropského projektu. Tím, že se rozhodl přistoupit k rekonstrukci významu EU na základě sdílených politických zájmů, tak mohl pokračovat v nalézání dalších argumentů. Jeden z nich spatřuje v povaze evropského pojetí vztahu kapitalismu a demokracie, který má původ ve Weberově požadavku zachování étosu v kapitalistickém podnikání.453 Podle Ferarra „dovršení demokracie v Evropě bylo vždy spatřováno v něčem, co přesahuje trh i samotný kapitalismus, buď směrem k přímému převzetí sociální odpovědnosti podnikem, nebo směrem k úplnému překonání soukromého vlastnictví.“454 Tato tendence obecně odlišuje „evropskou podobu kapitalismu“ od jiných modelů − především amerického a dnes silně se prosazujícího asijského. Důraz na sociální rozměr státu vytvořil řadu mechanismů, které zabraňují tomu, aby demokracie zcela splynula s volným trhem a jím definovanou svobodou, aby se politika proměnila v pouhou „volnou soutěž idejí“. Evropské pokusy o sociální stát jsou pro Ferarru potvrzením toho, že evropský prostor je nejpříznivější pro uskutečnění „naděje lidstva, která spočívá v historicky nejúplnější ochraně lidské důstojnosti.“455 Úcta k lidské důstojnosti je fundamentální hodnotou unie, které jsou podřízeny její základní cíle. Kromě podpory míru, 451 Tamtéž, s. 4. 452 Viz k tomu Čl. I−8, Symboly Unie, kde heslo unie zní „Jednotná v rozmanitosti“. Tamtéž, s. 5. 453 Viz k tomu FERRARA, A. Evropa jako mimořádný prostor pro naději lidstva. In HRUBEC, M. (ed.). Nedostatek soudnosti? Evropská kosmopolitní otázka. Praha: Filosofia, 2007, S. 100−105. 454 Tamtéž, s. 103. 455 Tamtéž, s. 105. 180 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů vlastních hodnot, je jejím stěžejním integračním cílem také „podpora blahobytu svých obyvatel.“456 Naděje lidstva je tak jasně pojmenována. Ferarra nás upozorňuje i na další důvod, proč je možné považovat Evropu za mimořádný prostor pro naději lidstva. Nachází jej v samotném procesu tvorby ústavy, který chápe jako úsilí zahájit inovaci politicko-právní struktury unie. Jako „ústava bez státu“ představuje politický program, který radikálně zasahuje do vžitých forem práva a politiky. Tak jak je Ústava koncipována, tak přebírá na sebe funkci základního zákona nadnárodního zřízení. Na jejím základu se utváří politické společenství, jehož hranice jsou vymezeny uznáním společných hodnot. Ale nejen to, Ústava se odvažuje také „vzkřísit kosmopolitní model civitas“.457 Právě toto jsou podle Ferrara konkrétní politicko-právní prostředky, o kterých zatím neuvažovalo žádné společenství a i proto vtiskují unii mimořádnou povahu. Konceptualizace EU ve významu „mimořádného prostoru pro naději lidstva“ není vedena v sémantice přirozeného práva a není to ani odkaz na hledání podmínek realizace přirozenosti člověka jako základní jednotky společnosti. Evropská unie je představena jako prostor, který se nám dává k dispozici, abychom realizovali způsob své existence tak, jak jsme to usoudili a shodli se na tom s ostatními spoluobčany svého politického společenství. 456 Viz k tomu Preambule. Evropská ústava. Smlouva o Ústavě pro Evropu. NEWSLETTER, 2005. S. 4. 457 Viz k tomu FERRARA, A. Evropa jako mimořádný prostor pro naději lidstva. In Hrubec, M. (ed.). Nedostatek soudnosti? Evropská kosmopolitní otázka. Praha: Filosofia, 2007. S. 107−109. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 181 6. POJEM EVROPSKÉ PRÁVO V této části našeho výkladu, tak jak jsme to již naznačili v úvodu, se budeme tázat, o jaký pojem evropského práva bychom měli usilovat. V případu EU je tato otázka explicitně tematizována a jak jsme se pokusili ukázat, vede k různým modelům a koncepcím. Problém pojmu evropské právo se na půdě právně teoretického myšlení v takové podobě prozatím neřeší. V posledních letech se objevují náznaky, které skýtají naději k prosazení systematičtějšího přístupu i v této otázce.458 Příčin tohoto stavu je mnoho a jejich analýza by přesahovala rámec našeho výkladu. Obecně bychom mohli říct, že vzniklá situace souvisí s nejednotným porozuměním vztahu právního myšlení (jazyka) a jednání, což se promítá do různých interpretací funkce pojmů v právním myšlení a rozhodování. V našem výkladu si budeme klást otázku, jak může právo plnit funkci regulátora síťových, transnacionálních vazeb, které činí jeho předmětné pole proměnlivým a nestabilním, kdy má spíše povahu potence než substance. Bude nás zajímat to, jak je zachována v takové situaci jeho identita a integrita jako společenského jevu. Řečeno jinak, jak právo v situaci plurality forem právní regulace rozeznává důležité diferenciace ve vztazích, utvářejících sociální sféru jakéhokoli společenství lidí. Vzhledem k tomu, že v případu evropského práva je často spojován pojem se slovem, budeme v první části našeho výkladu věnovat pozornost jeho významu. Na základě toho se pokusíme „zmapovat“ evropský právní prostor, jehož kontury jsou vymezovány prostřednictvím znaků supranacionality a plurality. Následně se budeme tázat, jakou konceptualizaci práva tyto základní znaky umožňují. 458 V posledním období můžeme zaznamenat celou řadu pokusů o vymezení pojmu evropské právo a „mapování“ jeho sféry. Viz k tomu např. HARDING, CH. The Identity of European Law: Mapping Out the European legal Space. European Law Journal. 2000, Vol. 6, No. 2, s. 128−147. Srovnej také ALEMANN, von F. Die Notwendigkeit eines formalen Rechtsbegriffes der Unionsrechtsordnung. Der Staat. Berlin: Duncker-Humblot, 2006, Bd. 45, Heft 3, s. 383−401. Také k problému budování teoretických základů evropského práva např. práce HALTERN, U. Europarecht. Dogmatik im Kontext. Tübingen: Mohr Siebeck, 2005, nebo nejnovější stať vyzývající ke zdůvodnění východisek filosofie evropského práva WILLIAMS, A. T. Taking Values Seriously: Towards a Philosophy of EU Law. Oxford Journal of Legal Studies. 2009, Vol. 29, No. 3, s. 549−577. 182 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 6.1 CO ZNAMENÁ EVROPSKÉ PRÁVO? Slovo „evropské právo“ je již nějakou dobu součástí českého slovníku. Obecně platí, že určitá slova pronikají do běžného jazyka a začínají se používat tehdy, když vzniká potřeba pojmenovat nějakou novou věc, jev, událost, které se bezprostředně dotýkají každodenního života. V českém prostředí slovo „evropské právo“ začalo zdomácňovat v odborném i běžném jazyce v souvislosti s přístupovými procedurami České republiky do Evropské unie. Proces implementace evropského práva do našeho právního řádu vygeneroval také další slova: kromě tvaru „evropské právo“ se objevil i tvar „právo Evropské unie“, také „unijní právo“ nebo „Evropské unijní právo“. Významy těchto slov jsou pak vysvětlovány prostřednictvím termínu jako komunitární právo nebo právo Evropských společenství. Můžeme říct, že všechna tato slova se staly součástí odborného jazyka tak, jak postupoval a byl reflektován proces integrace České republiky do EU. Původně evropským právem bylo označováno právo evropských mezinárodních organizací, které po druhé světové válce utvářely státy „západní Evropy“. Toto geografické vymezení mělo ideologické důvody a mělo zvýraznit, že se nevztahuje na právní režimy socialistických států a jimi vytvořené mezinárodní orga- nizace.459 Dnes panuje všeobecný úzus, že termín evropské právo se nevztahuje na geograficky vymezenou Evropu, ale jako právo označuje normativní způsob organizace moci a regulace společenských vztahů v rámci EU. Vzhledem k existujícím výzkumům je nutné uvést, že pojem evropské právo byl koncem 60. let 20. století používán i v užším významu jen pro označení práva tří evropských společenství (Evropského společenství uhlí a oceli, Evropského společenství atomové energie, Evropské hospodářské společenství).460 Z jeho obsahu tak „vypadly“ zbylé evropské mezinárodní organizace. Evropské právo v tomto případu bylo vlastně identické s komunitárním právem (acquis communautaire). K zásadní významové změně evropského práva dochází vznikem EU. Ve smlouvě o Evropě se uvádí, že unie je založena na Evropských společenstvích, 459 Viz k tomu IPSEN, H.-P. Europäisches Gemeinschaftsrecht. Tübingen, 1972. S. 4. 460 Autoři se zde odkazují na výzkum, o kterém referoval MOSLER, H. v ZaöRV (1968), s. 481, 489. Viz k tomu blíže SCHWEITZER, M., HUMMER, W. Europarech. 5. Auflage, 1996. S. 1. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 183 která jsou doplněna o „politiky a formy spolupráce stanovených touto smlou- vou.“461 Architektura Evropské unie na základě cílů vymezených ve Smlouvě byla připodobněna chrámu vystavěného na třech pilířích.462 První pilíř tvoří tři reformovaná Evropská společenství, jejichž cílem je budování jak společného vnitřního trhu, tak hospodářské a měnové unie. Jádrem jejich právního režimu je komunitární právo, resp. právo Evropských společenství. Druhý pilíř je spojován s utvářením společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Poslední, třetí, ztělesňuje spolupráce členských států v oblasti justice a vnitřní bezpečnosti členských států.463 Povaha právního režimu, která se váže s druhým a třetím pilířem, má mezivládní povahu a je utvářena různými právními akty, jako jsou rámcové rozhodnutí, společné postoje a dohovory. Tato pilířová struktura, od které se mimochodem v Lisabonské smlouvě již upouští, vedla k radikálnímu narušení do té doby relativně monolitního evropského právního prostoru. Důsledkem toho se evropskému právu začaly připisovat různé významy. V tom nejširším byl označen za „zastřešující“ pojem, který v sobě zahrnuje různé právní fenomény a režimy; od „supranacionálního“ práva Evropských společenství s jeho zvláštnostmi přes mezinárodní smluvní právo, ale i juristicky nezávazné „soft law“ konferencí o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. V užším smyslu slova byl pak význam evropského práva spojován s označením právních režimů všech pilířů utvářejících EU. To znamená komunitárního a unijního práva, se zdůrazněním, že „společenství“ a „unie“ nejsou synonyma.464 461 Viz k tomu Smlouva o Evropě čl. A odst. 3. Celý text zní: „Unie je založena na Evropských společenstvích doplněných politikami a formami spolupráce stanovenými touto smlouvou. Jejím úkolem je utvářet vztahy mezi členskými státy a mezi jejich národy způsobem zajišťujícím soudržnost a solidaritu“. Viz k tomu Smlouva o Evropské unii. In TÝČ, V. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie. 2. vydání. Brno: MU, 2003. S. 5. 462 Metafora chrámu vystavěného na třech pilířích vedla k různých interpretacím EU. Někteří autoři mluví v této souvislosti o unii jako zastřešujícím útvaru všech integračních procesů. Jiní ji zase přirovnávali k vše zahalujícímu plášti, který integruje nejen to, co se děje v unii, ale také co se odehrává mezi pilíři, apod. Viz k tomu např. PECHSTEIN, M. Die Europäische Union: die Verträge von Maastricht und Amsterdam. Tübingen: Mohr Siebeck, 2000. S. 54−56. 463 Viz k tomu Smlouva o Evropské unii. In TÝČ, V. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie. 2. vydání, Brno: MU, 2003. S. 5. 464 Viz k tomu LECHELER, H. Einführung in das Europarecht. München: C. H. BECK, 2003. S. 20., také SCHWEITZER, M., HUMMER, W. Europarecht. 5. Auflage, 1996. S. 2., také HERDEGEN, M. Europarecht. 6. Auflage, München: Verlag C. H. Beck, 2004. S. 1−5. 184 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Unijním právem se začal označovat především právní režim druhého a třetího pilíře. Kromě tohoto spojení je uváděn i výraz „právo Evropské unie“. Někteří autoři jej ztotožňují právě s unijním právem.465 Když mluví o evropském právu, které „zrodila“ Maastrichtská smlouva, tak jeho širší význam spojují jen se supranacionální povahou práva ES. V užším významu pak toto slovo označuje právo zbylých dvou pilířů (tzn. unijní právo). K nepřehlednosti toho, co evropské právo vlastně označuje, přispívají také vyjádření, která konstatují, že „evropské právo je právo evropské unie“ nebo významově spojují adjektiv „komunitární“ s adjektivem „evropský“.466 Významovou nejednotnost evropského práva vysvětlují někteří autoři jednoduše konstatováním, že se jedná o označení „systému propojených právních řá- dů“.467 Do významového virvaru se snaží vnést určitou systematiku prostřednictvím definování třech základních pojmů jako je evropské právo, komunitární právo a unijní právo. Ale jak jsme ukázali, ani tato cesta vymezení jednotlivých forem nezabraňuje různému porozumění a interpretaci jejich povahy a vzájemných vztahů. Mezi jednotlivými pilíři EU jsou zřetelné rozdíly. První pilíř vychází z koncepce evropské integrace, která vede k supranacionální spolupráci členských států. Subjektem pravomocí jsou zde orgány Evropských společenství. Druhý a třetí pilíř však nemá supranacionální povahu a jedná se o mezivládní spolupráci členských států, kde se zásadní rozhodnutí přijímají jednomyslně. Pravomoci již zde nevykonávají jednotlivé státy, ale ve spolupráci s jinými.468 Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda obě podoby práva (komunitární a unijní) jsou odděleny nebo zda dochází k jejich postupnému splynutí do jednotného celku? Není možné článek 3 Smlouvy 465 Viz k tomu PECHSTEIN, M. Die Europäische Union: die Verträge von Maastricht und Amsterdam. 3. nově přepracované vydání. Tübingen: Mohr Siebeck, 2000. S. 5. 466 Takto vymezuje evropské právo z českých autorů např. SVOBODA, P. Úvod do evropského práva. 2. podstatné přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. S. 43., nebo PIKNA, B. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). Praha: Linde, 2003. S. 74−75. 467 Viz k tomu HERDEGEN, M. Europarecht. 6. Auflage, München: Verlag C. H. Beck, 2004. S. 1−5. 468 Viz k tomu učebnice Evropského práva, např. KLUČKA, J., MAZÁK, J. a kol. Základy evropského práva. Bratislava: IURA EDITION, 2004. S. 23−24. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 185 o EU interpretovat jako návod na vznik jednotného unijního právního režimu na základě „rozpuštění se“ jednoho v druhém?469 V tomto článku se uvádí, že „Unie má jednotný institucionální rámec, aby se zabezpečil soulad a kontinuita činnosti na dosažení jejích cílů při respektování a zvelebování ´acquis communitaris´.“470 Aktem „splynutí“ by jejich rozdíly zůstaly jen terminologickou záležitostí. Takové řešení ale předpokládá jednoznačné objasnění státoprávní povahy EU, která není ani státem, ani mezinárodní organizaci v tradičním smyslu slova. Právní statut unie zůstává i dnes nejasný, což je považováno za zdroj všech obtíží. K jejich znásobení pak přispívá i řada změn souvisejících jak s transformací dřívějšího EHS na Evropská společenství, tak s nedokončením zamýšleného projektu politické integrace, která měla, jak je známo, následovat po vzniku hospodářské a měnové unie. Situaci neulehčují ani takové skutečnosti, kdy například rada Evropského společenství se stane základním unijním orgánem a přejmenuje se na Radu EU, i když původně vznikla jen jako orgán ES. Ve druhém a třetím pilíři EU plní legislativní roli, kde tvoří sekundární prameny unijního práva. Ale kromě této rady tvoří orgány EU i jiná rada, a to Evropská rada, která je velmi často zaměňována právě s radou EU.471 Evropská rada je považována za nejvyšší politický orgán EU a její funkce jsou odlišné od funkcí Rady Evropy jako mezinárodní organizace. Na tomto místě se můžeme oprávněně ptát, jakou povahu má tedy evropské právo? Jak se proměňuje komunitární právo, které tvoří jádro evropského právního prostoru? Je unijní právo jen jeho nějakou „nadstavbou“ nebo se jedná o postupné vzájemné splynutí? To jsou otázky, které vyvstávají z pozorování evropského práva jakoby „zdola“. Ale k jakému průniku a fúzi zde dochází z hlediska národních právních řádů? Je to nějaká zvláštní fúze či dochází k utváření zcela nové kvality a integrity práva?472 A pokud představuje novou jednotu a kvalitu, tak jakou? Co ji charakterizuje a jak je utvářena, atd.? 469 O takové podobě unijního práva uvažují např. v. BOGDANDY, A., NETTESHEIM, M. Die Verschmelzung der Europäischen Gemeinschaften in der Europäischen Unin. Neue Juristischen Wochenschrift. 1995, s. 2324. 470 Viz k tomu Čl. 3 Smlouvy o Evropské unii. Smlouva o Evropské unii. In TÝČ, V. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie. 2. vydání, Brno: MU, 2003. S. 5. 471 Viz k tomu PECHSTEIN, M. Die Europäische Union: die Verträge von Maastricht und Amsterdam. 3. nově přepracované vydání. Tübingen: Mohr Siebeck, 2000. S. 3. 472 Tyto otázky si dnes klade řada autorů jako např. LOSANO, M. G. Turbulenzen im Rechtssystem der modernen Gesellschaft-Pyramide, Stufenbau und Netzwerkcharakter der Rechtsordnung als Ordnungsstifende Modelle. Rechtstheorie. 2007. Jhrg. 38, s. 10. 186 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Tyto otázky jsou již výzvou k tomu, abychom přistoupili k předmětnému vymezení evropského práva a pokusili se tematizovat jeho základní znaky a funkce. 6.2 EVROPSKÝ PRÁVNÍ PROSTOR Z rozboru významu slova „evropské právo“ je zřejmé, že jeho podoba není ani „čistým“ mezinárodním právem, ani „čistým“ komunitárním právem. Často je tak obecně konstatováno, že v EU máme co do činění s právním prostorem, jehož právní režim je utvářen různými právními formami a instituty, mezi kterými dochází ke vztahům koexistence, konfliktu, překrývání nebo prolínání. Užití slov „režim“ nebo také „právní prostor“ či „normativní pole“ má podtrhnout skutečnost, že povaha jeho struktury a organizace se již nedá uchopit prostřednictvím tradičních forem organizace práva jako je „řád“ nebo „systém“.473 Termín evropský právní prostor považují někteří autoři za metaforické označení normativního režimu, který byl vytvořen evropským institucionálním světem a někteří jej přirovnávají k „bizardně namixovanému pedigree“.474 V takovém případě, kdy „rodokmen“ evropského práva je „namixován“ z více než tří podob práva, je metodicky vhodnější přejít od pozorování jeho struktury k pozorování jeho působení jako supranacionálního a právní pluralitu umožňujícího prostoru. 6.2.1 SUPRANACIONALITA Supranacionalita je jedním z cílů evropského integračního procesu. Především v období 50.- 60. let 20. století bylo takto vytyčeno směřování Evropského společenství. V odborné právní i politologické literatuře můžeme najít celou řadu výkladů významu tohoto slova. Dost na tom, že ve smlouvách, které se objevily po založení Evropského společenství pro uhlí a ocel, začala být supranacionalitou označována především nová kvalita organizace a vztahů mezi členskými státy. Za novou kvalitu byla označována hlavně skutečnost, že státy Montánní unie přistoupily na širší formu vzájemné kooperace a koexistence, která počítala s řešením především hospodářských problémů mírovými prostředky, vzájemnou dohodou a pomocí. 473 Viz k tomu např. HARDING, CH. The Identity of European Law: Mapping Out the European Legal Space. European Law Journal, 2000. Vol. 6, No. 2, s. 128−129. 474 Evropské právo takto označil ve svém článku Harding s odkazem na použití této metafory Lasokem v případu EU. Viz k tomu Tamtéž, s. 147. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 187 V tomto duchu bylo slovo „supranacionalita“ použito také v dohodě o založení Evropského obranného společenství, podepsané v roce 1952 a následně pak i v návrhu smlouvy o založení Evropského politického společenství.475 Jak je známo, iniciativa vytvořit obranné a politické společenství ztroskotala. Cestu k založení Evropského obranného společenství zhatila Francie, když zablokovala ratifikaci této smlouvy. Tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle odmítal vidět Společenství jako supranacionální útvar. Podle něj měla spolupráce mezi členskými státy zůstat jen na mezivládní úrovni. Strach ze zásahu a narušení suverenity národních států je druhým významovým kontextem, ve kterém bylo supranacionalitě rozuměno a toto slovo používáno. Obavy ze vzniku nějakého „superstrátu“ se promítaly do konceptů a modelů, které upozorňovaly na nebezpečí destrukce a rozkladu národního státu ve struktuře supranacionální organizace ES. Stručně řečeno, význam funkce slova supranacionalita jako nové podoby práva byl utvářen kontextem vztahu komunitárního práva a národní suverenity. To znamená, význam supranacionality označoval problém prosazování a respektovaní komunitárního práva na národní rovině a s tím spojenou otázku přenosu kompetencí členských států na Společenství.476 Někteří autoři se v této souvislosti ptají, zda to stačí pro uznání „supranacionality“ jako základní vlastnosti vymezující novou podobu práva. Nezpochybňují to, že by komunitární právo nemělo supranacionální povahu, ale domnívají se, že touto jeho vlastností nemůže být vysvětlena specifická povaha systému, který utváří. 477 V pozadí této kritiky zaznívá názor, že význam „supranacionality“ byl v dohodách utvářen hlavně z politické, nikoli právní perspektivy. To, jak se formoval význam komunitárního práva jako nové podoby mezinárodního práva v supranacionálních podmínkách, se pokusíme ukázat na základě judikatury Soudního dvora, která nejlépe tento proces zachycuje. 475 Viz k tomu BARENTS, R. The Autonomy of Community law. The Hague/ London/ New York: Kluwer Law International. 2004. S. 30. 476 Barents se v této souvislosti odkazuje na autory, kteří poukazují, že pojem „supranacionální právo“ je založeno na tom, jak je pojímán národní stát a suverenita. Mají za to, že obsah tohoto pojmu je odvozen jen z cílů kontroly. Viz k tomu více tamtéž, s. 55. 477 Tamtéž, s. 56. 188 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů 6.2.2 „ODPOUTÁVÁNÍ“ SE KOMUNITÁRNÍHO PRÁVA OD KLASICKÉHO MEZINÁRODNÍHO PRÁVA V procesu pronikání a ovlivňování komunitárního práva do národních právních řádů sehrál velkou roli Soudní dvůr. Jeho judikatura nejen dotvářela právní prostor tam, kde nestačily zakládající smlouvy, ale postupně zviditelňovala komunitární právo jako autonomní právo, svébytný právní řád Evropských společenství. První krok, který byl v tomto směru učiněn, představuje rozhodnutí známého případu Van Gend en Loos (č. 26/62). Na jeho základě se dovídáme, že „…Společenství vytváří nový právní řád mezinárodního práva, v jehož prospěch státy, byť v jen přesně vymezených oblastech, omezily svá suverénní práva a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale i jejich příslušníci.“478 Společenství zde byla přisouzena role aktivního „agenta“, tvůrce nového právního řádu mezinárodního práva. To bylo velmi důležité vymezení, které začalo rozvolňovat názor, že komunitární právo je jen nějakým případem mezinárodního práva. V rozhodnutí se dále uvádí, že smlouva o založení EHS „je víc než pouhou dohodou upravující vzájemné povinnosti dotčených států.“479 Důraz na to, že jde o „něco víc, než pouhou dohodu“, dává tušit, že prostor mezi národním a mezinárodním právem si vyžaduje vlastní právní režim. V judikatuře Soudního dvora se v souvislosti s fungováním komunitárního práva nemluví jako o právu utvářejícím právní režim, ale se má zato, že se jedná o právní řád nebo systém. V tomto duchu se neslo také další známé rozhodnutí Soudního dvora týkající se případu Costa/Enel (č. 6/64).480 V tomto rozhodnutí se jasně konstatuje, že „na rozdíl od běžných mezinárodních smluv vytvořila Smlouva o založení EHS vlastní právní řád, který se, jakmile Smlouva vstoupila v platnost, 478 Citace převzatá od POMAHAČ, R. Evropské právo. (stručný přehled). Praha: Karolinum, 2003. S. 30. K věcné stránce této kauzy se zde uvádí, že se jednalo o spor kdy Nizozemská vláda převedla formaldehyd z jedné tarifní třídy do druhé a tím ve skutečnosti zvýšila clo. Dovozce formaldehydu z Německa, firma Van Gend en Loos tvrdil, že tento postup je v rozporu s článkem 12.Smlouvy EHS, který zvyšování cel zakazuje a domáhal se právní cestou navrácení rozhodné částky. Převzato z tamtéž, s. 29. 479 Převzato z tamtéž, s. 30. 480 Podstatou tohoto sporu bylo to, že Itálie znárodnila v roce 1962 podniky vyrábějící a distribuující elektřinu a převedla jejich majetek na novou organizaci ENEL. „Milánský advokát F. Costa jako nespokojný spotřebitel a daňový poplatník, ale také akcionář znárodněné společnosti, odmítl platit účty za elektřinu a napadl znárodňovací akt, který vedl k vytvoření ENELu, tedy patrně podniku majícího povahu státního monopolu obchodní povahy, jejichž vytváření SES nedovoluje.“ Převzato z tamtéž, s. 32. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 189 stal nedílnou součástí právních řádů členských států a který jejich soudy musí aplikovat“.481 Pokud v prvním rozhodnutí byla transnacionální povaha komunitárního práva jen naznačena, tak v druhém byla již explicitně pojmenována. Komunitární právo bylo označeno za nový právní řád, který sice vychází z mezinárodního (smluvního) práva, ale jeho působení na národní úrovni se rozvinulo do takové podoby, že začalo být vnímáno jako specifický autonomní právní řád. To, aby se smlouva stala nedílnou součástí právních řádů členských států bylo vesměs jednotlivými členy akceptováno. Nicméně je zajímavé, že porozumění svébytnosti komunitárního práva a jeho vztahu k národnímu právu bylo v národních jazycích různě interpretováno. Například v anglickém jazyce bylo smyslu Smlouvy, který vymezilo uvedené rozhodnutí, porozuměno jako cestě ke tvorbě právního systému, který měl integrovat části právních systémů jednotlivých členských států. Ve francouzské verzi pak nalezneme interpretaci, že cílem je dosažení vlastního právního řádu (ordre juridique), který bude integrován do právních systémů jednotlivých členských států. Nakonec v německé verzi, kde je představená také poslední možná kombinace termínů systém a řád, se uvádí, že jde o tvorbu vlastního právního řádu, který bude přijímán právními řády členských států.482 Navzdory sémantické nejednotnosti, která mimochodem prozrazuje různé porozumění principu integrity práva, proces „odpoutávání se“ komunitárního práva z tradičního konceptu mezinárodního práva pokračoval dále. Za jeho určité vyvrcholení je považováno rozhodnutí z roku 1986 v případu Parti écologicste Les Verts versus Parlament.483 Soudní dvůr při řešení této kauzy přisoudil zakládajícím smlouvám Společenství povahu „konstituční (ústavní) listiny“. Přiznání „konstituční“ povahy zakládajícím smlouvám vyvolalo samozřejmě diskusi o povaze komunitárního práva. Přijetí „konstituční“ perspektivy bylo využito k dalšímu teoretickému objasnění právní povahy komunitárního práva.484 Díky adjektivu „konstituční“ bylo právo Společenství interpretováno ve významu obecných právních principů vztahujících se na základní práva. Tato skutečnost byla zároveň cestou k potvrzení integrity komunitárního práva jako práva, které vzniká 481 Převzato z tamtéž, s. 32. 482 Převzato od LOSANO, M.G. Turbulenzen im Rechtssystem der modernen GesellschaftPyramide, Stufenbau und Netzwerkcharakter der Rechtsordnung als Ordnungsstifende Modelle. Rechtstheorie, 2007, Jhrg. 38, s. 27. 483 Převzaté od POMAHAČ, R. Evropské právo. (stručný přehled). Praha: Karolinum, 2003. S. 43. 484 Viz k tomu BARENTS, R. The Autonomy of Community law. The Hague/ London/ New York: Kluwer Law International. 2004. S. 276. 190 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů a funguje v určitém Společenství. Uznání konstituční povahy práva předcházelo uznání autonomní povahy Společenství jako prostoru, které toto právo umož- ňuje.485 Vraťme se ale k tomu, jak se promítlo etablování autonomně působícího komunitárního práva do struktury evropského právního prostoru. Předně je nutné uvést, že zde byla zřetelně pozorovatelná diferenciace mezi Společenstvím jako „komunitou“ utvářenou integračním procesem a tradiční mezinárodní organizací. To umožnilo komunitární právo považovat nejen za svébytnou formu, ale i za „nový právní řád“, režim, nezávislý od tradičního mezinárodního práva. Stručně řečeno, struktura evropského prostoru byla tvořena již národní, mezinárodní a komunitární podobou právních režimů. Dalším znakem bylo to, že aplikace komunitárního práva vedla ke zvláštní vzájemné provázanosti jednotlivých jeho institutů s národními právními řády. Tím, že soudní dvůr založil svá rozhodnutí na extenzivní interpretaci principu přímého účinku nařízení, normy komunitárního práva byly přímo recipovány vnitrostátními soudy. Prameny práva ES byly aplikovány bez nutné implementace ve vnitrostátním právu. Skutečnost, že normy komunitárního práva mají i tu vlastnost, že daná norma musí mít stejný účinek ve všech členských státech, vede k síťovému efektu. Autonomní povaha komunitárního práva nevedla jen k přeměně vztahu s mezinárodním právem ale také zvýraznila jeho ne-státní podobu. 6.2.3 UNIJNÍ PRÁVO A INTERGOVERNMENTALITA Komunitární právo se v další etapě evropské integrace stalo v podobě prvního pilíře základem unijní architektoniky. Jak je známo, kromě něj je tato struktura utvářena ještě dalšími dvěma pilíři, které se týkaly nových oblastí integrace, a to společné zahraniční a bezpečnostní politiky a policejní a soudní spolupráce v trestních záležitostech. Koordinace a řízení těchto oblastí má intergovermentální charakter; vzájemné vztahy mezi členskými státy jsou utvářeny prostřednictvím nezávazných forem organizace a regulace národních politik s unijní.486 Z tohoto hlediska je unijní právo označováno za multilaterálně utvořené právo, čímž se chce zvý- 485 Barents v této souvislosti uvádí, že o mnoho větší význam sehrála konstituční povaha komunitárního práva z hlediska dalšího vývoje integrace, kdy došlo ke vzniku EU. Barents tuto perspektivu považuje za paralelní k „supranacionalitě“. Viz tamtéž, s. 277. 486 Jak se uvádí v článku 34 Smlouvy o Evropské unii, k tomuto účelu budou přijímána společná stanoviska, rámcová rozhodnutí za účelem sbližování zákonů a nařízení členských států, rozhodnutí a úmluvy. Viz k tomu Smlouva o Evropské unii. In TÝČ, V. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie. 2. vydání, Brno: MU, 2003. S. 11. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 191 raznit jeho odlišnost vůči právu komunitárnímu. Dost na tom, že kontury evropského právního prostoru jsou utvářeny jak supranacionálním (komunitárním) právem, tak unijním, intergovermentálním právem. To, jakou povahu má jejich vztah je dodnes předmětem řady diskusí, které vedou k různým modelům a teoriím. K těm nejkrajnějším patří pozice, zásadně oddělující obě podoby práva, jako dvě odlišné formy. Jejím protipólem je pak tzv. teze splynutí komunitárního práva s unijním.487 Tyto různé modely evropského právního prostoru prozrazují různé porozumění samotnému principu integrity evropského práva. Již první těžkosti se objevili v lingvistické verzi Smlouvy o Evropské unii. Kupříkladu, v anglické verzi je požadavek integrity přeložen ve smyslu zachování „kontinuity“, „konzistence“. Naproti tomu ve francouzské verzi se mluví o „koherenci“. Z významu těchto slov můžeme usuzovat, že francouzská verze nechápe unijní integraci jen jako další „etapu“, která nějakým způsobem navazuje na předchozí. Pojmem koherence se dává najevo, že další integrace má vést k utváření pozitivních vztahů mezi různými oblastmi nebo systémy práva. Význam pojmu „konzistence“, který užívá anglický překlad tak prozrazuje, že zachování jednoty je spíše viděno jako odstraňování (logických) rozporů.488 Užití těchto pojmů vychází z tradice obou národních právních systémů, nicméně oba přístupy počítají s určitou celistvostí unijního právního režimu. Zachování této perspektivy při pozorování evropského právního prostoru ale ukazuje, že jeho integrita se již těžko popisuje prostřednictvím jeho struktury, resp. prostřednictvím jeho organizace jako společenství nebo státu. Multicentrická a multiúrovňová povaha tohoto prostoru vede spíše k pozorování funkcí a procesů, které umožňuje. Z tohoto hlediska jej pak charakterizují takové jevy jako a) překrývání jurisdikcí; b) fragmentarizace autority; c) zvýraznění spíše horizontální, než síťové organizace; d) teritoriální propustnost.489 Další vývoj evropského práva a vůbec evropského právního prostoru bude ovlivněn Lisabonskou smlouvou, která upouští od pilířové struktury unie. Tento model nevystihoval a neodpovídal podobě vztahů, které se rozvíjejí na transnacionální úrovni. Lisabonská smlouva především zpřehledňuje rozdělení pravomocí na jednotlivých úrovních a činí jasnějším to, jaké místo náleží státům a jaké EU. Ne- 487 Viz k tomu PECHSTEIN, M. Die Europäische Union: die Verträge von Maastricht und Amsterdam. 3. nově přepracované vydání. Tübingen: Mohr Siebeck, 2000. S. 5–12. 488 Viz k tomu BESSON, S. From European Integration to European Integrity: Should European Law Speak with Just One Voice? European Law Journal, 2004, Vol. 10, No. 3, s. 263. 489 Viz k tomu HARDING, CH. The Identity of European Law: Mapping Out the European Legal Space. European Law Journal, 2000, Vol. 6, No. 2, s. 145. 192 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů zanedbatelnou změnou v tomto ohledu je také zavedení tzv. „občanské iniciativy“, která umožňuje občanům z většího počtu členských států vyzvat Komisi k předložení určitých návrhů. To jsou nové kroky, které mají učinit rozhodovací procesy efektivnějšími a dát unijnímu institucionálnímu rámci větší stabilitu. Posílení právní subjektivity unie pak nesporně upevňuje její pozici na mezinárodní scéně jako globálního aktéra. Cílem navržených změn je posílit ty mechanismy, které povedou k účinnějšímu prosazování hodnot unie. K čemu rozhodnou mírou přispěje i právní závaznost Listiny základních práv, což z ní činí součást primárního evropského práva. 6.2.4 KONCEPTUALIZACE PLURALITY PRÁVA V našem dalším výkladu se chceme vrátit do teoretické roviny problému a zabývat se otázkou, jak může být právo v multiúrovňovém a multicentrickém prostoru konceptualizováno a pojmově uchopeno. Na základě diskuse, která v posledních letech reflektovala hlavně utváření autonomní povahy komunitárního práva, bychom mohli vymezit několik základních přístupů, resp. modelů plurality práva. Jeden z nich je pozorovatelný již ve vztahu komunitárního a vnitrostátního práva v období 60. až 80. let 20. století. Vychází z pozitivistického pojetí práva a v odborné literatuře jej někteří autoři označují za monistický model.490 Jeho teoretická východiska spojují s Kelsenovým pojetím mezinárodního práva. Ryzí nauka právní předkládá teoretický koncept práva jako hierarchicky (pyramidálně) uspořádaný systém norem. Pyramida zde symbolizuje jednotu a koherenci normativního řádu. Pro Kelsena je to základní hodnota, nutná podmínka, resp. typický prvek, který musí být v každém právním řádu identifikovatelný. Na rozdíl od jiných právních pozitivistů např. H.L.A.Harta, považuje mezinárodní právo za právní systém, který se odlišuje od vnitrostátního tím, že není centralizován.491 Podstatné pro porozumění Kelsenova pojetí mezinárodního práva jako právního systému je a) to, co považuje za východisko tvorby tohoto systému a b) jak pak 490 Viz k tomu např. COTTERRELL, R. Transnational Communities and the Concept of Law. Ratio Juris. 2008. Vol. 12, No. 1, s. 8. Tento autor se zamýšlí nad některými modely konceptualizace práva v souvislosti s globalizací. 491 Jak upozorňují někteří autoři, decentralizaci a centralizaci nechápal Kelsen jako protiklady, ale jako stavy procesu vývoje právního řádu. Viz k tomu blíže SCHEU, H. Ryzí nauka právní a některé aspekty mezinárodního práva. K vybraným aspektům Kelsenovy doktríny mezinárodního práva. In MACHALOVÁ, T. (red.). Místo normativní teorie v soudobém právním myšlení. K odkazu Františka Weyra a Hanse Kelsena. Brno: MU, 2003. S. 184–85. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 193 vysvětluje jeho strukturu. Na základě výkladu, který najdeme v jeho práci Ryzí nauka právní, můžeme říct, že mezinárodní právo považuje za primitivní právní řád a rozhodující roli zde sehrála svépomoc, tak, jak to bylo i u tvorby vnitrostátních právních řádů.492 Co se týče otázky struktury tohoto právního systému, tak ten vysvětluje prostřednictvím tzv. základní normy. Pokud je mezinárodní právo součástí vnitrostátního práva, tak je jeho platnost odvozována ze základní normy ztělesněné v platné ústavě. Jiná situace však nastává, když mezinárodní právo vystupuje jako suverénní právní řád, tehdy se základem platnosti stává základní norma mezinárodního práva. Vnitrostátní právo v takové situaci pozbývá svého primátu a začíná platit, že „pokud je nalezen základ platnosti vnitrostátního právního řádu v nějaké normě mezinárodního práva, je chápána jako vyšší a právní řád za suverénní a nadřazený.“493 Kelsenův přístup respektuje různé podoby řešení právních konfliktů, ale tím, že silně váže právo na stát, v podstatě neumožňuje právní pluralizmus. Pyramidální pojetí práva mohlo vysvětlit vnitřní uspořádání národního právního řádu nebo také právního řádu, který se utvářel na půdě Evropských společenství. Vznikem unie a unijního práva, které se již týká koordinace a regulace vztahů v horizontální rovině, je tento model neuplatnitelný. Z hlediska požadavků, které Kelsen klade na identifikaci každého právního řádu jako právního, unijní právo nevykazuje znaky práva. Proti této monistické pozici je často jako alternativa uváděno Ehrlichovo pojetí tzv. „živého práva“, které staví do protikladu k zákonnému (státnímu) právu. Jak je známo, Ehrlich nalézá podstatu práva jednak v tom, co nazývá právními skutečnostmi, tak v živém právu. Živé právo je výrazem pravidel, která jsou ve společnosti spontánně a fakticky dodržována. Toto právo funguje paralelně s právem státu a mohli bychom říct, že představuje spíše pluralitu právního systému, než to, co znamená pluralita právních systémů. Reakcí na tyto dva přístupy, které se pokoušely o určitou moderaci struktury vnitrostátního právního systému, je přístup, který je některými teoretiky označován jako agnostický. 494 Tímto přívlastkem se chce zvýraznit, že se zpochybňuje přede- 492 Viz k tomu KELSEN, H. Reine Rechtslehre. Wien, 1992. S. 223; také SCHEU, H. Ryzí nauka právní a některé aspekty mezinárodního práva. K vybraným aspektům Kelsenovy doktríny mezinárodního práva. In MACHALOVÁ, T. (red.). Místo normativní teorie v soudobém právním myšlení. K odkazu Františka Weyra a Hanse Kelsena. Brno: MU, 2003. S. 184. 493 Viz k tomu KELSEN, H. Reine Rechtslehre. Wien, 1992. S. 223. 494 Takto označuje tento přístup R. Cotterrell. Viz jeho článek COTTERRELL, R. Transnational Communities and the Concept of Law. Ratio Juris, 2008, Vol. 12, No. 1, s. 8. 194 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů vším jednotu práva a uznává pluralitu různých právních systémů. Autonomie jednotlivých právních systémů je spojována a poměřována jejich praktickou efektivností. Takové pozorování práva umožňuje systémová teorie práva. Známý německý právní sociolog a teoretik G. Teubner se dnes pokouší modernizací Luhmannova pojetí mechaniky uzavřenosti, otevřenosti a imunity systému o její rozšíření i na jiné autonomní režimy, které se v podmínkách globalizace ustanovují a jsou vzájemně síťově propojeny. Všechny dosavadní modely plurality práva považuje za redukcionistické. Zdůrazňuje, že právní pluralismus, ke kterému vede globalizace, není možné chápat jako automatický důsledek politického pluralismu. V této souvislosti odmítá názor, který se často objevuje, že se vlastně jedná o oživení středověkých tendencí, kdy říše tvořily různá dominia či jurisdikce. Podle Teubnera globalizace vede ke hlubší diferenciaci a fragmentarizaci společenského života.495 Nové sektory, které takto vznikají jsou pozorovatelné právě v kolizních situacích a nemají jednu příčinu. Teubner spolu s dalšími autory předkládá koncept tzv. nového kolizního práva nebo „intersystémového“ kolizního práva, které má umožnit alespoň slabou normativní kompatibilitu mezi jednotlivými režimy.496 Proces fragmentarizace transnacionálního práva nevede podle něj k žádné nové jednotě nebo celistvosti. Evoluce globalizujících se vztahů ukazuje, že bude pokračovat další „rozplývání“ a „rozpouštění“ práva v síťových strukturách. Tento proces již není možné zastavit. Nicméně, podle Teubnera je možné díky novému koliznímu právu prosadit takovou „síťovou logiku“, která bude vést k nezávaznému spojování kolidujících sys- témů.497 Teubnerovo pojetí plurality práva spočívá v tom, že proti hierarchicky uspořádanému právnímu řádu staví spontánní a heterarchické právo. Tento jeho pokus je dnes často interpretován jako snaha vytlačit strukturální přístup funkcionálním. Střet strukturálního a funkcionálního přístupu k právu je dnes dominujícím problémem právně teoretického diskurzu. Dnes se objevuje řada pokusů o jeho řešení. Jedním z nich je snaha o komplementaritu, která by vedla k fúzi hierarchického 495 Viz k tomu FISCHER- LESCANO, A., TEUBNER, G. Regime-Kollisionen. Zur Fragmentierung des globalen Rechts. Suhrkamp: Frankfurt, 2006. S. 23–24. 496 Tento projekt nového kolizního práva představil Teubner spolu s Fischer-Lescano v práci „Kolize režimů. K fragmentarizaci globálního práva.“ Viz FISCHER-LESCANO, A., TEUBNER, G. Regime-Kollisionen. Zur Fragmentierung des globalen Rechts. Suhrkamp, Frankfurt, 2006. 497 Tamtéž, s. 24. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 195 a síťového modelu práva. Přítomnost obou prvků by tak byla důkazem plurality práva.498 Současné rozdíly a konflikty mezi evropskou judikaturou a národními soudy jsou dnes často prezentovány jako nedostatek porozumění vzájemného respektu k rozhodnutím jiných autorit. Zároveň přetrvává názor, že řešením této situace by mohla být větší kooperace a koherence v ochraně základních evropských hodnot a principů, protože většina z nich je chráněná také jednotlivými právními systémy a je tak obsažena ve všech evropských ústavních instrumentech. To je příklad velmi redukcionistického pojetí plurality práva, kde se sice uznává mnohost právních systémů, ale jen ve smyslu „buď jeden nebo druhý“ nebo se hledají jakési styčné body, v kterých se různé právní systémy podobají. Strategie unijní realizace cílů však takové pojetí plurality práva vylučuje. Nalézání jen určitých styčných bodů mezi jednotlivými právními systémy ale nemusí garantovat uskutečnění i těch kulturních a národních práv, která obsahují jen některé národní ústavy. Pokud se oprostíme od pozorování evropského právního prostoru jen jako „produktu“ unijní integrace, která vede k utváření různých lokálních mezinárodních a nadnárodních normativních režimů, tak nám zůstává ještě možnost ptát se, o jakou pluralitu perspektiv a hledisek se zde jedná. Jinými slovy, jaký způsob pozorování nám umožní odhalit nové diferenciace, které se nebudou jevit jako protiklady; tzn. aby pluralita právních forem nebyla chápána jako protiklad jednoty. Takový přístup činí z právního pluralismu spíše operativní přístup, který umožňuje multiplikaci či diferenciaci pramenů práva, kdy tvorba a uplatnění práva bude výsledkem různých argumentů, zdůvodnění určitého právního jednání či rozhodování.499 Kritériem legitimity takto použitých pravidel není nic jiného než to, nakolik se jim daří prosazovat praktické cíle evropské integrace, resp. řešit konkrétní problémy spojené s utvářením evropské integrity. 6.3 PROČ JE POTŘEBNÝ POJEM EVROPSKÉ PRÁVO? Evropské právo je dnes objektem různých teoretických analýz a také předmětem praktického rozhodování. Tato skutečnost vedla k tomu, že se na akademické půdě etabloval samostatný obor Evropské právo. Teoretickým zázemím poznatků 498 Viz LOSANO, M. G. Turbulenzen im Rechtssystem der modernen Gesellschaft-Pyramide, Stufenbau und Netzwerkcharakter der Rechtsordnung als Ordnungsstifende Modelle. Rechtstheorie, 2007, Jhrg. 38, s. 29–31. 499 Viz k tomu TORRE, la M. Legal Pluralism as Evolutionary Achievement of Community Law. Ratio Juris, 1999, Vol. 12, No. 2, s. 193. 196 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů o evropském právu se tak kromě různých odborných publikací staly také učebnice a odborné výukové práce. Již jejich zběžným prohlédnutím zjišťujeme, že se jedná o zprostředkování velmi složité materie, což se připisuje na vrub „nevyjasněné specifičnosti“ a odlišnosti evropského práva, která je jazykově těžko uchopitelná. Tato skutečnost vede k názoru, že zkoumání a odborný výklad ohledně povahy evropského práva by měli provádět jen nejvíce zainteresovaní odborníci, nejlépe ti, kteří pracovali v evropských strukturách a tudíž jsou experti.500 Má se za to, že tyto expertní výklady jsou vedeny snahou o co nejadekvátnější představení jak institucionálního systému EU, tak povahy režimu evropského práva, jeho funkcí, mechanismů kontroly, systému soudnictví, apod. Tento přístup vede k tomu, že tyto výklady mají deskriptivní povahu, a to různé analytické hloubky. Některé z nich jsou doslova jakýmisi „manuály“, které by měly právníky co nejrychleji zorientovat ve spleti různých unijních pravidel, nařízení, směrnic či rozhodnutí a doporučení. Evropské právo je v těchto výkladech často prezentováno spíše jako „technický nástroj“ legislativní tvorby a výkladu než jako jev, který představuje také určitou právní kulturu a podílí se na utváření sociálního života. Proto se nezřídka můžeme setkat s názorem, že hlubší, pojmové objasnění evropského práva, podobně jako pojmu práva obecně, je ryze teoretickou či spíše akademickou otázkou bez žádného praktického dosahu.501 Zajímavé však je, že v řadě těchto publikací je vždy úvod věnovaný vymezení pojmu „evropské právo“. Autoři těchto kapitol však většinou zaměňují význam slova a pojmu, resp. nedělají rozdíl mezi pojmem a slovem evropské právo. Pojem utváří obecně srozumitelný základ pro pochopení předmětů a jevů. Současně je invariantní vůči jazykovému překladu. Protože procesy vyjádření probíhají ve slovech a nejsou realizovatelné beze slov, vzniká dojem, že slova jsou nějakým způsobem „přilepená“ k pojmu. Podobně může vzniknout mylná představa, že nějaké slovo má nezávislý vztah k pojmu, který vyjadřuje, že za slovem se skrývá nějaký ten „pravý“ pojem jedině slovu patřící a že tento fatálně jemu náležící pojem odhalujeme tak, jak odhalujeme význam daného slova. 500 O situaci v oblasti výuky a studia Evropského práva na akademické půdě viz blíže výklad U. Halterna v jeho pokusu o výklad dogmatiky evropského práva. Viz k tomu více HALTERN, U. Europarecht. Dogmatik im Kontext. Mohr Siebeck, 2005. S. 2–6. 501 Jeden z českých autorů doslova uvádí: „Pojem evropské právo představuje spíše termín určený pro jurisprudenci bez přímého určení pro legislativní účely. Proto také tam, kde jsme blíže legislativnímu pojetí výkladu, používáme zpravidla označení pro právo Evropských společenství („Právo ES“ nebo „Právo Společenství“), právo Evropské unie („Právo EU“) nebo kumulovaně právo ES/EU.“ Viz k tomu PIKNA, B. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). Praha: Linde, 2003. S. 75. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 197 Autoři, kteří nějakým způsobem reflektují rozdíl mezi slovem a pojmem, mají pak za to, že zkoumání pojmu evropské právo je otázkou, která přesahuje učení o evropském právu a její řešení by si vynutilo již komunikaci s jinými oblastmi práva. Významové konfuze, ke kterým dochází v porozumění evropskému právu vysvětlují jako důsledek méně pozorných a precizních formulací v unijních dokumentech a textech nebo nepřesné interpretaci, kterou šíří například média.502 Mezi pojmem a slovem jde o složitý vztah různých souvislostí, které vyplývají ze zprostředkovatelské funkce jazyka. Tím chceme naznačit, že při analýze společenských jevů nemůžeme setrvávat jen na zdánlivě zřejmých dedukcích a abstrakcích jako jediných formách popisujících realitu. To je jeden, mohli bychom říct, epistemologický důvod, proč je nutné na půdě teorie evropského práva věnovat pozornost vymezení jeho pojmu. Druhý důvod pak souvisí s otázkou použití, uplatnění pojmu. Obecně panuje názor, že pojem právo není pro právníky problémem jejich běžné každodenní praxe. Každý právník, jak uvádí německý právní teoretik R. Alexy, „má o pojmu právo více či méně jasnou představu, která se projevuje v jeho praxi.“503 Pojem práva není problémem běžného praktického rozhodování, tím se podle Alexyho stává až při řešení neobvyklých případů.504 Jenomže aplikace evropského práva není situací neobvyklého případu. Praktický význam použití pojmu je dnes řešen na půdě filosofie jazyka jako otázka vztahu sémantiky a pragmatiky, resp. jako problém možnosti pragmatické moderace sémantiky. Z tohoto hlediska se ukazuje, že pojem není jen „mostem“ mezi naším myšlením a materiálním světem, ale stává se nutně i záležitostí používání našeho jazyka a komunikace. Stručně řečeno, pojem není jen abstraktní entitou, která umožňuje diferencovat jinakost, klasifikovat poznanou materii, ale pojem vystupuje i v roli důvodů jeho uplatnění. Tato funkce pojmu je dobře pozorovatelná právě u právních pojmů, kde je jejich obsah utvářen v kontextu jejich použití. Jinými slovy, právní pojmy sehrávají ve funkci důvodů nezastupitelnou roli v procesu právní argumentace (interpretace) a rozhodování. Na půdě současné filosofie jazyka se objevila celá řada modelů pragmatické moderace pojmu, které jsou nesporně zajímavé a mohou být velkou inspirací nejen pro současnou teorii právní argumentace a interpretace, ale také rodící se teorii 502 Tento názor zastává řada autorů např. HERDEGEN, M. Europarecht. 6. Auflage. München: Verlag C. H. Beck, 2004. S. 9. 503 Viz k tomu ALEXY, R. Pojem a platnosť práva. Bratislava: Kalligram, 2009. S. 27. 504 Tamtéž. s. 27. Alexy identifikuje pojem práva se třemi prvky: normativitou, účinností a obsahovou správnosti. Viz blíže k tomu tamtéž, s. 35. 198 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů evropského práva. Konec konců základním předpokladem budování jakékoli teorie je její pojmový aparát. V současném stádiu evropského integračního procesu se již představily určité kvality unijního práva, které jsou pozorovatelné jako další fragmentarizace právního systému, překrývaní či kolize norem, apod. V procesech se však vlastnosti jevů ukazují jen jako jejich potencionalita, tzn. čím mohou být, nikoli jaké jsou. Proto cesta klasické tvorby pojmu zde není možná. Jak již jsme výše naznačili, povaha evropského práva vede k názoru, že jeho porozumění jako právu je možné jen porozuměním jeho působení. Takový přístup otevírá dveře pragmatické moderaci našeho myšlení. Zároveň však je nutné uvést, že s sebou nese i řadu rizik spojených s nebezpečím „rozpuštění“ jakékoliv empirické evidence v bezbřehém relativismu; v překrytí pragmatického a empirického, apod. V případě práva by to znamenalo nejen „rozestření“, ale úplné rozplynutí diference mezi právem a neprávem. Současný pragmatismus se snaží těmto nástrahám instrumentalismu zabránit různými koncepty racionality praktického usuzování. Z teoretického hlediska jde o problém vztahu inference a reference, kdy inference je považována za zásadní pro tvorbu významu.505 V tomto ohledu se pokusíme ukázat, že navzdory odmítavé kritice, velmi zajímavé podněty nacházíme v pojmu práva, který předložil již německý filosof I. Kant ve svém „Učení o právu“.506 Kant ve svém pojetí vznáší požadavek, aby pojem práva byl pojmem praktickým. Podle něj jen takový pojem nese v sobě záruku (závazek), že právní forma nebude jen výsledkem poznání nutnosti, kterou zákon představuje, ale vždy ji bude také potvrzovat účel (důvod) jejího uplat- nění.507 Pojem práva je pro Kanta záležitostí soudnosti jako garanta rozumnosti zdůvodňování. Sdílený základ, z něhož vyplývá rozumnost, je utvářen idejí svobody jako „obhájitelně neodmítnutelného“ předpokladu. Tuto neodmítnutelnost představuje účel zákona, kterým není nic jiného, než uskutečnění svobody. Jen 505 Viz například v tomto ohledu velmi zajímavý pokus amerického filosofa R. B. Brandoma v jeho koncepci inferencialní sémantiky, kterou prezentoval v práci „Making It Explicit“, Cambridge Mass.: Harvard University press, 1994. Viz také k tomu BRANDOM, R. B. Begründen und Begreifen. Frankfurt: Suhrkamp, 2001. S. 212. 506 Kantovo Učení o právu tvoří první část práce Metafyzika mravů, která byla zveřejněna v roce 1797. Mimochodem je to jediné Kantovo dílo, které nebylo doposud přeloženo do českého nebo slovenského jazyka. Viz k tomu KANT, I. Die Metaphysik der Sitten. Stuttgart: Reclam. 1990. 507 Viz k tomu MACHALOVÁ, T. Tradice a perspektivy racionalistického právního myšlení. Brno: MU, 2004. S. 87–89. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 199 tehdy se stává právo právem. Uskutečnění svobody jako základního práva člověka garantuje právě to, že má formu práva. Kantův pojem práva otevírá cestu k úvahám, kdy rozumnost nebude odvozována pouze na základě logických vztahů nebo spojována jen s konvencí či konsensem, ale jde o reflektující soudnost. V případě evropského práva by tento přístup nesporně přispěl nejen k hlubšímu porozumění jeho role v procesu evropské integrace, ale také k jeho poznání jako způsobu existence práva. 6.3.1 POJEM PRÁVA JAKO TEORETICKO-FILOSOFICKÝ PROBLÉM. Otázka pojmu práva nesporně patří k zapeklitým problémům, který se právní dogmatika a právní filosofie pokouší řešit, od kdy se konstituovaly jako svébytné disciplíny. Někteří škarohlídi uvádějí, že tuto otázku nejsou schopni zodpovědět ani advokáti, i kdyby za to dostali vysoký honorář.508 Dost na tom, že v průběhu vývoje právního myšlení se objevila celá řada koncepcí a modelů pojmu práva, které poměrně dlouhé období vycházely z aristotelovské tradice. Pojem zde představuje syntézu základních kvalit objektů, které reprezentuje. Podobně je rozsah pojmu utvářen, ale již v závislosti na významu slova či výrazu, v logické koncepci R. Carnapa. Rozsah pojmu i způsob, jakým si tento pojem svůj rozsah určuje, je pak čistě záležitostí logiky bez přispění faktických okolností. Tento přístup nepočítá se žádnou pragmatickou moderací významu slova. Jazyk je chápán jen jako systém znaků, které dávají význam právním skutečnostem. S touto podobou pojmu práva operuje právní pozitivismus, pro který je horizontem pozorování práva jen otázka, jaké právo má být (Sollen). Z předmětného pole pojmu právo je tak zcela vyloučena sféra jeho praktického působení, takže toto pole je utvářeno jen základními (formálními) znaky jeho pozitivity. Z hlediska klasického právního pozitivizmu tak platí, že pokud pojem právo neoznačuje určitou kvalitu, není možné ji považovat za právní kvalitu; „není tím, co pojem ozna- čuje“.509 Způsob uplatnění pojmu právo zde pak předpokládá dodržení sdílených kritérií jeho správného použití, která nejsou nijak konfrontována s praktickým působením práva. Jak je známo, proti vymezení pojmu právo z pozice klasického právního pozitivismu a vůbec proti teoriím, které v pojmu spatřovaly kritérium správného určení 508 Převzato od TROTHA von T. Was ist Recht? Von der gewälttätigen Selbsthilfe zur staatlichen Rechtsordnung. Zeitschrift für Rechtssoziologie, 2000, Jhr. 21, Heft 2, s. 327. 509 Viz k tomu například Kelsenovo pojetí pojmu a normy v práci „Ryzí nauka právní“. KELSEN, H. Reine Rechtslehre. Wien, 1992. S. 17. 200 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů toho, co právo je nebo není, vystoupil anglický právní teoretik H. L. A. Hart. Hned v úvodních kapitolách své známé práce „Pojem právo“ vysvětluje svoji skepsi vůči definicím. Nepopírá jejich určitý význam, které plní v našem myšlení jako orientační body v situacích, když něčemu nějak rozumíme, ale neumíme to říct. Nicméně Hart zdůrazňuje, že definice samotná není zárukou vyčerpávající odpovědi na to, co je právo.510 Je nutné zdůraznit, že Hart nezpochybňuje tematické pole pojmu právo, které bylo vymezeno právním pozitivizmem. Jak uvádí, jedná se o tři neustále se opakující otázky, které v podstatě fungují jako stanovení hranice mezi právním a neprávním jednáním.511 Co ale Hart kritizuje, je způsob, jakým byly řešeny. Proto chce hledat důvody pro jejich vysvětlení v jiném segmentu, než jsou běžné, bezproblémové situace společenského života. Přistupuje k rozboru situace, kdy obecně není nasloucháno pravidlům, které ve své praxi jako platné pravidla uplatňují soudci.512 Dochází k závěru, že obecná pravidla vždy budou mít „jakýsi lem neurčitosti či otevřenou texturu“.513 Hart tento problém osvětluje na dobře známém příkladu uplatnění pravidla: „Zákaz používání vozidel v parku“. Uplatnění tohoto pravidla bude jednoznačné v případech, kdy obecný výraz „vozidlo“ můžeme jasně použít. Takovým případem jasného použití je podle něj automobil. Zároveň dodává, že v případě jízdních kol, letadla, či kolečkových bruslí již použití obecného výrazu „vozidlo“ není vůbec jasné a tato nejasnost není řešitelná ani interpretací.514 Na základě tohoto příkladu Hart dokazuje, že je použití obecného pojmu závislé od obecné dohody (konvence) právníků o tom, že je daná formulace adekvátní. Otevřenou texturou práva chce zvýraznit, „že skutečně existují oblasti jednání, kde je ponechaná řada otevřených prvků, aby byly rozvíjeny soudy a veřejnými činiteli, které mají ve světle určitých okolností nalézt přijatelný kompromis mezi soupeřícími zájmy, jež se svou závažností případ od případu liší.“515 510 Viz k tomu HART, H. L. A. Pojem práva. Praha: Prostor, 2004. S. 28–29, 31. 511 K těmto otázkám patří: „jak se právo liší od příkazů podložených hrozbami a jak se k nim vztahuje; jak se právní povinnost liší od morální povinnosti a jak se k ní vztahuje, a co jsou to pravidla a do jaké míry je právo jejich záležitostí.“ Tamtéž, s. 28. 512 Viz k tomu tamtéž, s. 123. 513 Hart v této souvislosti zdůrazňuje, „že každé vyjasnění pojmu práva z hlediska pravidel musí být nutně zavádějící.“ Pokud to nebudeme brát v potaz, je to podle něj cesta k formalismu a konceptualismu. Viz k tomu tamtéž, s. 128. 514 Tamtéž, s. 131. 515 Tamtéž, s. 139. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 201 Proti formálně normativistickému pojmu právo a také konvencionalistické Hartově verzi vystoupil v 70. letech 20. století R. Dworkin. Pro něj je pojem práva hermeneutickým pojmem, který plní funkci východiska porozumění, ve kterém je utvářeno soudcovské rozhodování. Dworkin učinil z právní interpretace jádro právní praxe. Zde tak platí, že tvorba „obsahu“ pojmu právo je spojena se soudcovským porozuměním a interpretací.516 Přesněji, sémantický obsah pojmu je výsledkem interpretace, která umožňuje díky principům vnést do práva určité hodnoty . Porozumění případu je tak moderováno i určitou koncepcí morálky práva (morality of law), která odpovídá danému společenství, ve kterém je považována za nejlepší; „výklad práva má být tím nejlepším výkladem jakým může být“.517 Hart i Dworkin svým pojetím pojmu práva představují nesporně dva zajímavé pokusy o pragmatickou moderaci sémantiky. Nicméně, oba jakoby zůstávají stát na půli cesty a neodvažují se překročit hranici mezi sémantikou a pragmatikou. Interpretaci právní věty nebo textu vnímají jen jako nástroj k určení významu toho, co nějaký obecný pojem nebo výraz znamená, ale již je nezajímá jak je daný výraz použitý v jazyku (komunikaci). Hart vyčerpává možnosti pragmatické moderace sémantiky konvencí, která nastupuje v případě nejasnosti a nedostatku porozumění. Pro Dworkina problém vztahu sémantiky a pragmatiky zůstává jen otázkou porozumění a interpretace objektivního obsahu pojmu práva. Dnešní vývoj právní sémantiky a právní interpretace však ukazuje, že je nutné hledat nejen alternativy ale i nové strategie, které rozvinou pragmatický výklad sémantického obsahu normativních vět.518 Předpokladem takového přístupu však je, že nebudeme pohlížet na jazyk jako na systém pevně stanovených pravidel, které určují jazyk (řeč) jedince, ale jako na otevřený celek, který je utvářen svými mluvčími.519 Úkolem pragmatiky pak bude vysvětlit to, jak je utvářen význam věty jejím použitím v komunikaci. Za druhé, význam nebude odvozován jen z významu věty, ale do zorného pole zkoumání vstoupí i otázka významu vztahu mezi větami. Právní interpretace nemůže být jen záležitostí porozumění a výkladu významů objektů, událostí, ideálních entit, ale musí usilovat také o porozumění vztahu odlišných lingvistických 516 Viz k tomu Dworkin, R. Laws´ Empire. Cambridge Mass., 1986. S. 47. 517 Viz k tomu tamtéž, s. 52–51. 518 CANALE, D., TUZET, G. On Legal Inferentialism. Toward a pragmatics of Semantic Content in Legal Interpretation? Ratio Juris. 2007, Vol. 20, No. 1, s. 36. 519 CHRISTENSEN, R., KUDLICH, H. Die Auslegungslehre als impizite Sprachtheorie der Juristen. Archiv für Recht und Sozialphilosophie. 2002, Vol. 88, Heft 2, s. 242. 202 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů aktů. To souvisí se změnou perspektivy s jakou by měla pohlížet na svůj úkol, kterým není nic jiného než řešení, resp. moderování právních sporů. Impulsy pro rozvinutí těchto dvou premis můžeme najít v zajímavé verzi inferenciální sémantiky, jejímž autorem je americký filosof R. B. Brandom. Inferencialisté obecně odmítají chápat jazyk jako systém znaků, který označuje nějaké entity. Jazyk je pro ně spíše nástroj interakce. Na jazykové interakci je zásadní to, že podléhá určitým pravidlům, a to zejména pravidlům inference. Je zřejmé, že některé výroky jsou odvoditelné z jiných výroků, jazyk má inferenční vlastnost. Brandom však zastává striktní hledisko; na inferenciální vztahy mezi větami (výroky) se dívá ze striktně pragmatického hlediska. Stručně řečeno, poukazuje na to, že inferenční struktura je hlavní z hlediska praktik, kdy dochází k požadování něčeho a udávání důvodu. Tyto praktiky neodděluje od naši racionality.520 Význam určitého pojmu zde není odvozován z toho, co označuje, reprezentuje, ale z inferenčních pravidel. Pro představu se často uvádí příklad, kdy se jazyk přirovnává ke hře v šachy; tak jako se může stát kus dřeva např. králem v důsledku toho, že jej podřídíme pravidlům šachu, tak může určité slovo, zvuk, grafický obraz znamenat to a to, v důsledku toho, že je podřazeno určitému typu pravidel.521 Brandom zkoumá konceptualizaci pojmu a jeho porozumění způsobem „z toho, co lidé dělají k tomu, co míní, myslí“; z jejich praktického jednání přechází k významu jejich tvrzení a vyjádření.522 Tímto přístupem rozrušuje tradiční představy o jednou a navždy určeném sémantickém obsahu pojmů. Inferenciální sémantika v Brandomově podání je pokusem řešit pragmatickou cestou skutečnost, že jsme závislí na normách (pravidlech), které si sami utváříme. Pro právní filosofii dává tato koncepce nesporně řadu podnětů k inovaci diskurzu o pojmu právo. 520 Viz k tomu BRANDOM, R.B. Begründen und Begreifen. Frankfurt: Suhrkamp. 2001. S. 21–24. 521 Převzato z MARVAN, T., HVORECKÝ, J. (eds.). Základní pojmy filosofie jazyka a mysli. Nymburk: OPS, 2007. S. 76. Tito autoři také upozorňují, že termín inference je v současné filosofii jazyka používán v širším významu, ve smyslu faktické lidské aktivity vyvozování nějakých přesvědčení z jiných. Tamtéž, s. 77. 522 Viz k tomu BRANDOM, R. B. Making it Explicit. Harvard U. P., Cambridge, Mass., 1994. S. 134. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 203 6.3.2 INSPIRACE KANTEM V dalším výkladu chceme navázat na Brandomovou kritiku Kantova pojetí pojmu. Podle něj se jedná o idealistickou koncepci pojmu, protože struktura a jednota pojmu se zde spojuje se strukturou a jednotou subjektu.523 Otázka pojmu tvoří jádro Kantovy teorie poznání, kterou rozvíjí ve svých „Kritikách“. Především v Kritice teoretického rozumu představuje pojmy jako empirické a apriorní (čisté) způsoby zpracování smyslové zkušenosti; pokud máme z nějakého názoru získat poznatek, tak musí být zpracován do pojmu. Pojem je v Kantově pojetí způsob uspořádání představ. Tím se podílí na vědomém utváření poznatku a přesvědčení o tom, jak se věci mají. Ve druhé Kritice praktického rozumu, pak představuje použití pojmů v roli motivů našeho jednání. Pojmu zde přisuzuje normativní povahu určení toho, co je správné a co nesprávné. Brandom spatřuje problém v tom, jak Kant tematizuje zkušenost, na základě které jsou pojmy utvářeny. Jak je známé, obsah empirických pojmů je podle Kanta zpracován prostřednictvím a-priorní (logické) struktury myšlení. Tyto pojmy nejsou utvářeny na základě přímé zkušenosti. Proto Brandom konstatuje, že „podle Kanta zkušenost užití pojmů začíná volbou pojmů.“524 Tato verze Kantova pojetí pojmu je však jen jednou částí, která byla předložená v prvních dvou „Kritikách“, kdy jej zajímala především tvorba obsahu pojmu a jeho místo v procesu poznávání a myšlení. K otázce pojmu se však Kant vrací i v poslední „Kritice“ věnované soudnosti, která se stala východiskem jeho pojetí práva jako praktického pojmu. Problémem této kritiky, jak se to uvádí hned v úvodu, je „otázka míry užití pojmu apriori“.525 Soudnosti nepřináleží žádné vlastní předmětné pole. Ona funguje spíše jako tvůrčí princip jeho uzpůsobení. Soudnost se tak stává „arbitrem“ prověřujícím oprávněnost našich poznávacích schopností; zde již nejde o to ukázat, jak se něco stává předmětem našeho poznání, jak je pojem utvářen, ale jsou hledány důvody jeho uplatnění jako motivu našeho jednání. 523 Brandom volí velmi zajímavý přístup, kdy především Heglova idealistická tvrzení interpretuje jako způsob, jak je možné učinit z pragmatického tvrzení tvrzení operační. Viz k tomu BRANDOM, R. B. Niektoré pragmatické témy v Heglovom idealizme: vyjednávanie a spravovanie v Hegelovom vysvetlení struktury a obsahu pojmových noriem. Filozofia. 2000, roč. 55, č. 9, s. 718. 524 Tamtéž, s. 720. 525 KANT, I. Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975. S. 29. 204 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů Kant byl přesvědčen o tom, že motivy lidského jednání musejí vždy vycházet z nějaké ucelené kriticky zdůvodněné představy (pojmu), pokud jednání má být lidským (rozumným). To byl zásadní argument vůči empirickému a psychologizujícímu pojetí lidského jednání. Stručně řečeno, Kant dává v Kritice soudnosti najevo, že se o pojmy již nebude zajímat jen jako o syntézu nutných vlastností, ale že je chce také „mapovat“ jako události rozumu, které jsou vždy již i aktem jeho emancipace. Z filosofického hlediska to byl velmi důležitý krok, díky kterému Kant opouští tradiční subjektobjektové schéma myšlení a od zkoumání pojmového poznávání přechází ke tvorbě významů.526 Tento problém se stal stěžejním v jeho výkladu pojmu právo. Pojem právo plní v Kantově architektonice funkci „média“ spojujícího svět „přírody“ se světem „svobody“. Právo nevzniklo z toho důvodu, aby bylo syrové násilí legalizováno a také nejde ani o to, aby idea svobody byla konkretizována, aby se z ní stala konkrétní empiricky postižitelná situace. Právo v Kantově pojetí zpřítomňuje svobodu jako aktuální událost proměny člověka; utváří situaci, kdy se člověk stává jiným, kdy je respektován nejen jako součást živé přírody, ale především jako důstojná bytost. Takové pojetí práva předpokládalo pozorovat a) empirický svět již nejen jako nutnou podmínku našeho souzení a myšlení, ale také jako prostor manifestace našeho praktického jednání, jeho smyslu a účelu; b) „vnějšek“ oklopující subjekt jako prostor, do kterého vstupuje Druhý. „Vnějšek“ jako obsahové pole pojmu byl v prvních dvou Kritikách reprezentován jen racionálně zpracovanou zkušeností. V případě pojmu právo se do zorného pole mojí zkušenosti dostává také Druhý v roli partnera, s kterým sdílím stejné cíle; bez vztahu k Druhému by nebyla uskutečnitelná moje svoboda. Podstatné na této konstrukci jednání je to, že Druhý, který se podílí na mé zkušenosti „vnějšku“, je ten, se kterým se nejen setkávám na stejném území, ve stejném státě, ale který se rozhodl tento společný pobyt se mnou sdílet. Tato souvislost tvoří vlastně obsah Kantovy definice práva.527 526 Kant tento problém dobře osvětluje v souvislosti s výkladem pojmu vlastník, kdy se táže nikoli proč se stává někdo vlastníkem ale, co dává určité osobě význam vlastníka nějaké věci. Viz k tomu Viz k tomu KANT, I. Metaphysik der Sitten. Stuttgart: Reclam, 1990. S. 95–98. 527 Známá je Kantova definice práva: „ právo je tedy souhrnem podmínek, za kterých libovůle jednoho může být spojena s libovůlí druhého podle všeobecného zákona svobody“. Viz k tomu KANT, I. Metaphysik der Sitten. Stuttgart: Reclam, 1990. S. 66–67. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 205 Z doposud uvedeného plyne, že tematické pole pojmu právo je utvářeno vnějším jednáním, a protože vede ke vzniku vnějších vztahů, tak je jeho motivem libovůle. Zkušenost, kterou získáváme z takového jednání je již zkušenost s někým, kdo svým jednáním zasahuje do mé svobody. V této situaci zároveň získáváme zkušenost o tom, že maximy jednání nemohou zaručit naši svobodu, protože byly utvořeny „čistým rozumem“.528 Nicméně pokud má naše jednání nadále zůstat lidským, nemůže být motivováno jen libovůlí. Člověk musí usilovat o to, aby pravidla (zákony), kterým se má podřídit, byla rozumná. Na jednom místě svého Učení o právu zdůrazňuje, že pojem práva se neutváří tak, jako například v matematice, kdy vlastnosti objektu nemůžeme odvodit přímo z pojmu, ale jen prostřednictvím konstrukce pojmu. Předmětné pole pojmu právo je utvářeno naší zkušeností ze souhlasně, vzájemně a rovnoprávně působícího násilí, které nám však pojmová pravidla umožňují racionalizovat do formy zá- kona.529 Pokud bychom měli použít slova Brandoma, tak můžeme říct, že volba významů je zde již podmíněná naší zkušeností s Druhým a vede k rozhodnutí přijmout takové pravidlo jednání (zákon), které schvalujeme nebo jsem přesvědčeni o jeho správnosti.530 Rozsah pojmu právo není utvářen materiálním principem, tzn. pojmovou korekcí libovůle, ale formálním principem. Předmětné pole pojmu právo je utvářeno formou, jakou nabývá „svoboda ve vnějším vztahu“. Tato forma má podobu zákona, který aktualizuje nutnost podřídit se povinnosti.531 Akt podřízení předpokládá zdůvodnění, díky čemuž jej považujeme nejen za správný a účelný. Druhým podstatným zjištěním je, že důvodem k uplatnění zákona nemůže být podle Kanta jen nabytá zkušenost z toho, jak byl určitý zákon aplikován na určitém místě a v určitém čase. Čas a prostor vyhlásil za apriorní formy, které v praktickém ohledu nejsou velmi spolehlivým identifikátorem nutnosti vnějších projevů vůle. Vždyť takové zákony by uváděly právníky jen do rozpaků.532 Právní pravidla, která by byla vygenerována jen na základě prostého usuzování, by byla rozumná, ale 528 Viz k tomu tamtéž, s. 67. 529 Tamtéž, s. 69–70. 530 Viz k tomu BRANDOM, R. B. Niektoré pragmatické témy v Heglovom idealizme: vyjednávanie a spravovanie v Hegelovom vysvetlení struktury a obsahu pojmových noriem. Filozofia. 2000, roč. 55, č. 9, s. 721–722. 531 Viz k tomu KANT, I. K věčnému míru. O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi. Praha: OIKOYMENH, 1999. S. 42. 532 Viz k tomu KANT, I. Metaphysik der Sitten. Stuttgart: Reclam, 1990. S. 65–66. 206 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů nemohli bychom o nich říct, zda jsou také morálně správná, zda povedou k uskutečnění svobody. Kant připouští, že člověk za nejasné situace, kdy mu nejsou známé všechny okolnosti případu, si musí vystačit s určitými předpoklady, domněnkou a věřit, že jeho jednání povede k požadovanému cíli. Jeho jednání však bude vycházet z pragmatické víry, nikoli z teoretického poznání.533 Kant ale věří v sílu rozumu a v jeho schopnost podřídit kritice nejen svoji zkušenost, ale i sebe sama, právě to ji činí praktickou; kritika rozumu musí být vždy praktickou. Právě z této kritiky vzešel pojem práva jako důvodu zabraňujícího jednání motivovaného subjektivními cíly. Pojem práva také ukazuje, že závaznost neztělesňují jen pojmy čistého rozumu, ale i pravidla, vzešla ze vzájemného uznání jednajících subjektů. To je celkem důležité zjištění, které ukazuje, že Kant připustil pragmatickou moderaci předmětného pole pojmu. Oba jednající subjekty mají zájem, který není instrumentálně vynucen; oba zjišťují, že pokud by jeden druhého učinil předmětem, nikoli účelem svého jednání, nebyl by ani jeden z nich svobodným člověkem. Mohli bychom říct, že oba jednající aktéři si uvědomují význam účelu svého jednání, kterým není nic jiného než uskutečnění svobody. Tím byla vnesena na půdu libovůle nejen moudrost, ale i kritérium správnosti, které ukazuje, že dosažení účelu našeho jednání nemůže být realizováno násilím. V opačném případě by život člověka zůstal „zvířecím“, nebo člověk by zůstal členem „rodu ďáblů“.534 6.4 O JAKÝ POJEM UNIJNÍHO PRÁVA BYCHOM MĚLI USILOVAT? Unijní právo je formou práva, která se neváže na stát, tím postrádá znak donucovací síly, se kterým úzce souvisí otázka závaznosti. Takto se jeví unijní právo z hlediska vnitrostátního práva, které vykazuje znaky pozitivního práva. Pojem pozitivního práva vede k identifikaci základních znaků práva na základě jeho působení jako hierarchicky uspořádaného řádu norem. Tento funkcionálně 533 Kant považuje pragmatickou víru za nahodilou. Viz k tomu KANT, I. Kritika čistého rozumu. Praha: OIKOYMENH, 2001. S. 489. 534 KANT, I. K věčnému míru. O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi. Praha: OIKOYMENH, 1999. S. 32. Právo má být brzdou toho, jak doslova Kant uvádí, aby „falešní zástupci mocných na zemi byli pohnuti k přiznání, že nemluví ve prospěch práva, ale ve prospěch násilí, od kterého také přijímají svůj jazyk, a chovají se, jako by sami ještě směli rozkazovat…“ Viz k tomu tamtéž, s. 42. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 207 strukturální přístup činí z právní závaznosti základní kritérium diference mezi tím, co je nebo není právní. Z tohoto hlediska platí, že to, co působí jako právní, je vždy závazné a to, co je právně nezávazné, je považováno za logický rozpor; taková závaznost nemůže mít právní povahu. Pokud máme usilovat o pojem unijní právo, tak musíme vlastně prozkoumat jeho předmětné pole. Předně to znamená klást si otázku, co je v unijním společenství předmětem právní regulace a kontroly. S tím pak souvisí otázka, jakým způsobem jsou utvářeny normativní standardy právní regulace na transnacionální úrovni. Vznikem Evropské unie přestávají být objektem právní regulace jen hospodářské vztahy, které tvořily základ Evropského společenství. Zrušení hranic na základě Schengenské dohody vedlo k jejich propustnosti, která umožňuje volný pohyb zboží, investic, informací, lidí ale i zločinu. Integrační procesy způsobují to, že ve vztazích a vazbách, které se zde utvářejí, přestává být reference k objektu přímo pozorovatelná.535 Jinými slovy, objektem regulace není určitý způsob jednání či určitá činnost. Objekty právní regulace a kontroly v procesu evropské integrace nabývají povahu toků zboží, informací, lidí, apod. Jejich proudění je regulováno buď podle politicky a právně ospravedlněných pravidel nebo i těch, která stanoveným pravidlům neodpovídají. Povaha jednotlivých toků strukturuje podobu závaznosti jednotlivých pravidel. Kromě hospodářských pravidel, která umožňují propustnost hranice národních států, zde fungují pravidla, která řídí kapitálové toky a toky zboží. Volný pohyb lidí si však vyžádal fungování nehospodářských pravidel, v roli kterých vystupují lidská práva.536 Kontrola a regulace toků a fungování pravidel, které je usměrňují, neprobíhá ve vzduchoprázdnu. V unii ji umožňuje specifická „komunikační infrastruktura“ utvářená unijními orgány a institucemi. Toky, pravidla a infrastruktura se stávají významovými znaky, se kterými je spojován určitý typ racionality jednání, který problematizuje předmětné pole tradičního pojmu pozitivního práva. Někteří právní teoretici se pokoušejí řešit tento problém tematizací pravidel jako formy unijního práva. Navazují na Hartovo vymezení systému právních pravidel na základě pravidla uznání. Také poukazují na jeho pojetí mezinárodního práva jako souboru pravidel.537 Hartův model pravidel je ale příliš úzký na to, aby 535 Viz k tomu HEINS, V. Globalizace a sociální bezpráví. Podmínky a meze humanitární politiky. In Honneth, A. (red.). Zbavovat se svépravnosti. Paradoxy současného kapitalismu. Praha: Filosofia, 2007. S. 253. 536 Takto strukturuje pravidla usměrňující toky v globalizačních procesech např. V. Heins. Viz k tomu tamtéž, s. 254–255. 537 Viz k tomu HART, H. L. A. Pojem práva. Praha: Prostor, 2004. S. 211. 208 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů mohl pojmout tak širokou škálu různých normativních standardů, které se na transnacionální úrovní regulace objevují.538 Jeho konstrukt právních pravidel neumožňuje uvažovat o tvorbě nezávazných normativních standardů, se kterými je dnes spojován obsah i forma unijního práva. V současné právní teorii můžeme najít několik přístupů, které se pokoušejí řešit „transformaci“ neprávních principů, standardů, hodnot, díky kterým by se staly právně závaznými. Nejčastěji je tento problém řešen v kontextu vztahu pravidel a principů. Alexyho pojetí principů jako příkazů k optimalizaci je pojímáno jako možná cesta, kdy principy jsou zvažováním zbaveny nezávaznosti a přijímány jako právní standardy pro řešení konkrétního právního případu.539 Mohli bychom říct, že získávají závaznost na „jedno použití“ pro určitý případ; chybí jim ale striktní závaznost, kterou disponují pravidla, jejichž uplatnění se řídí zásadou „vše nebo nic“.540 V jednom rozhodnutí Evropského soudního dvora se uvádí, že nezávazné akty „mohou vést k určitému právnímu působení“.541 Unijní právo je tímto způsobem postaveno do role doporučení, jakým způsobem má být interpretováno a uplatněno na půdě národního práva. Nezávazné akty nesporně mohou stabilizovat očekávaní našeho jednání.542 Zda se nezávazné doporučení stane závazným však závisí jen od způsobu jeho zdůvodnění. Ze žádného ustanovení Smlouvy o EU neplyne, že by její ustanovení byla bezprostředně aplikovatelná nebo měla přímý účinek, jak to bylo u komunitárního práva. V této souvislosti se objevila snaha označit unijní právo za „soft law“, ve významu práva, které postrádá striktní závaznost. Tento pojem se objevil na půdě mezinárodního práva a označení unijního práva mu dává význam jakési přechodné formy mezi právem a neprávem. Jeho sémantická nejednoznačnost však vyvolává značné rozpaky, a to především tím, že se tento pojem začal používat jako souhrnný pro označení těch aktů, které nevedou ke striktní závaznosti.543 538 Viz k tomu COTTERRELL, R. Transnational Communities and the Concept of Law. Ratio Juris, 2008, Vol. 12, No. 1, s. 14. 539 Viz k tomu ALEXY, R. Recht, Vernunft, Diskurs. Frankfurt: Suhrkamp, 1995. S. 257. 540 Rozdíl mezi pravidly a principy viz např. DWORKIN, R. Když se práva berou vážně. Praha: OIKOYMENH, 2001. S. 48–49. 541 Jedná se o rozsudek z 21. 1. 2003, Komise proti parlamentu a Radě, C-378/00, převzato od ALEMANN, von F. Die Notwendigkeit eines formalen Rechtsbegriffes der Unionsrechtsordnung. Der Staat. Berlin: Duncker-Humblot, 2006, Bd. 45, Heft 3, s. 390. 542 Převzato od tamtéž, s. 391. 543 Viz k tomu ALEMANN, von F. Die Notwendigkeit eines formalen Rechtsbegriffes der Unionsrechtsordnung. Der Staat. Berlin: Duncker-Humblot, 2006, Bd. 45, Heft 3, s. 392. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 209 Uvedené pokusy o „transformaci“ jsou nesporně zajímavé, ale nedovolují nám najít „společného jmenovatele“ a pozorovat tak nezávazné právní akty jako součást předmětného pole práva. Aby to bylo možné, je nutné diferencovat mezi tvorbou a aplikací práva a přistoupit k pozorování právních aktů, ke kterým jsou zmocněny unijní orgány a instituce. V tomto ohledu nám může Kantův pokus o vymezení pojmu právo posloužit k vymezení určitého teoretického východiska. Především tím, že ve svém pojetí pojmu a zvláště pojmu právo počítá s jeho dvoufázovou strukturou tvorby a uplatnění; pojem je utvářen vždy za předpokladu, že bude uplatněn a uplatnění pojmu není možné bez fáze jeho konstituce. Tuto dvoufázovou strukturu oceňuje koneckonců i zmiňovaný Brandom. Co kritizuje a odmítá, je požadavek plného a konečného určení normy jako nutnosti, která umožňuje rozlišit mezi jejich správnou a nesprávnou aplikací v další fázi.544 To označuje za určitý druh intelektualismu, který vždy předpokládá, že je každé pravidlo jednání určeno normou explicitní v pravidlu. Pro pragmatismus jeho ražení je typické, jak sám uvádí, že libovolný druh explicitního, teoretického „vědění, že“ je utvářen na základě určitého druhu implicitního „vědění, jak“.545 Způsob, jakým činí Kant z pojmových pravidel v případě pojmu právo operativní součást tvorby norem (zákona) ukazuje, že formální znaky práva slouží k racionalizaci použití norem, čímž je také potvrzená účinnost zákonného aktu a jeho přináležitost k danému systému práva. Kant legalitu (zákonnost) identifikoval jako vlastnost vnějších vztahů a její legitimizaci spojuje s uznáním jednajících subjektů podřídit se stanovené povinnosti. Tímto přístupem dává základy celkem modernímu pojetí legality, která není spojována s politickou mocí, ale nastupuje tam, kde jsou právní normy chápany jako prostředek k dosažení cíle (účelu).546 Tyto cíle podléhají vždy racionálnímu zdůvodnění. Jak již jsme naznačili, Kant tím překvapivě otevírá cestu k pluralitě 544 Viz k tomu BRANDOM, R. B. Niektoré pragmatické témy v Heglovom idealizme: vyjednávanie a spravovanie v Hegelovom vysvetlení struktury a obsahu pojmových noriem. Filozofia. 2000, roč. 55, č. 9, s. 738. 545 Tamtéž, S. 738. Brandom demonstruje tento typ pragmatismu na rozhodování soudce a v této souvislosti dospívá k velmi důležitému závěru ohledně utváření závazku na základě uznání recipročních autorit Brandom k tomu doslova uvádí: „Určené pojmové normy jsou pochopitelné jen jako rysy skutečné tradice strukturované uznáním, s recipročními autoritami, které jsou ve vztahu vyjednávání a spravování ve všech třech rozměrech: sociálním, inferenčním a historickém.“ Viz k tomu tamtéž, s. 739. 546 SOMEK, A. Legalität heute: Varianten über ein Thema von Max Weber. Der Staat. 2008, Bd. 47, Heft 3, s. 451. 210 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů právních forem, které nejsou pozorovatelné z perspektivy právního účinku. To umožňuje, abychom do předmětného pole pojmu právo vpustili i jiné způsoby a podoby utváření právní závaznosti, které neodpovídají současnému standardu. Kant označením práva jako pojmu chtěl zabránit jeho instrumentalizaci založené jak na empirismu, tak na bezbřehém pragmatismu a učinit z něj důvod k uskutečnění svobody jako důstojného způsobu žití člověka. Pojem právo je nutnou formou uskutečnění svobody, „tváří“ této události, která strukturuje obsah a funkce práva jako systému práv. Kant pojmem právo dal právníkům do rukou nejen nástroje (pojmy, úsudky) k jejich teoretickému uvažování o právu, ale také ukazuje, proč se musejí stát „nástroji“ jejich juristické praxe. Je přesvědčen o tom, že rozhodování právníků bude mít juristickou povahu jen tehdy, pokud nebude v rozporu s obrazem člověka jako svobodné, důstojné bytosti. V tomto jednoznačném významovém kontextu musí podle něj probíhat jak tvorba, tak uplatnění práva (zákona). Jinými slovy, Kant nám vzkazuje, že tvorba pojmu práva má být vedena takovou myšlenkovou strategií, která umožní pozorovat nejen to, co je zákonem, ale také to, co a jak je jeho uplatněním utvářeno. Kant nemoralizuje, jak mu je to často podsouváno, jeho pojem práva není strategickým modelem myšlení, ale plní roli „transformátora“ etické koncepce svobody do konstrukce právní skutečnosti. Právě tím dává smysl právnímu vědění. V případě unijního a také evropského práva máme co do činění s podobou práva, která je spojena s procedurou pragmatického potvrzování a sebezdůvodňování, s podobou práva, které je samo v pohybu a změně a které samo společenský pohyb a změnu iniciuje.547 Proto je možné souhlasit s názorem, že to, co potřebujeme, není ani tak konstrukce dalšího modelu plurality práva, jako spíše konsensuální shoda o tom, že hodnoty, které se staly jádrem unijního integračního procesu, nejsou ani jen národní ani jen ryze „unijní“, ale reprezentují konkrétní civilizační projekt.548 Jaký koncept (pojem) unijního práva bude rozvíjen v souladu s tímto požadavkem je úkol, před kterým stojí současné právně filosofické a teoretické myšlení. V našem výkladu jsme se pokusili naznačit některé otázky, jejichž řešení si bude 547 Viz k tomu BLECHER, M. Recht in Bewegung. Paradoxontologie, Recht und Soziale Bewegungen. Archiv für Recht und Sozialphilosophie. 2006, Vol. 92, Heft 4, s. 449–477. 548 V tomto duchu se nese i návrh Massima la Torre na „interakcionistický“ model ústavy. Viz k tomu TORRE, la M. Legal Pluralism as Evolutionary Achievement of Community Law. Ratio Juris, 1999, Vol. 12, No. 2, s. 195. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 211 vyžadovat hlubší pozornost pokud má evropské právo zachovat šance k naplnění naděje lidstva.549 549 Na skutečnost, že dnešní unijní právo je Evropským soudním dvorem často definováno z ryze teleologického hlediska integračních procesů upozorňuje např. SOMEK, A. Legalität heute: Varianten über ein Thema von Max Weber. Der Staat. 2008, Bd. 47, Heft 3, S. 458. 212 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů LITERATURA AGAMBEN,G. Homo sacer. Die souveräne Macht und das nackte Leben. Frankfurt: Suhrkamp, 2002. AGAMBEN, G. Prostředky bez účelu. Poznámky o politice. Praha: SLON, 2003. ALEMANN, von F. Die Notwendigkeit eines formalen Rechtsbegriffes der Unionsrechtsordnung. Der Staat. Berlin: Duncker-Humblot, 2006, Bd. 45, Heft 3. ALEXY, R. Recht, Vernunft, Diskurs. Frankfurt: Suhrkamp, 1995. ALEXY, R. Pojem a platnosť práva. Bratislava: Kalligram, 2009. AUGUSTINUS, A. Vyznání. Praha: Kalich, 2006. BAŇKOWSKI, Z., CHRISTODOULIPOS, E. The European Union as an Essentially, Contested Project. European Law Journal. Oxford: Blackwell Publisher, 1998, Vol. 4, No. 4. BÁRÁNY, E. Pojmy dobrého práva. Žilina: EUROKODEX, 2007. BÁRÁNY, E. Moc a právo. Bratislava: Veda, 1997. BARENTS, R. The Autonomy of Community Law. Kluwer Law International, 2004. BARRY, A., OSBOURNE, T., ROSE, N. Foucault and Political Reason: Liberalism, Neo-Liberalism, and Racionalities of Goverment. Chicago: University of Chicago Press, 1996. BARŠOVÁ, A., BARŠA, P. Přistěhovalectví a liberální stát. Brno: MU, 2005. BAUMAN, Z. Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha: Mladá fronta, 2000. BAUMAN, Z. Úvahy o postmoderní době. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. BECK, U. Co je to globalizace. Omyly a odpovědi. Brno: CDK, 2007. BECK, U. Vynalézání politiky: K teorii reflexivní modernizace. Přel. Břetislav Horyna. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: SLON, 2007. BECK, U. Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Přel. Otakar Vochoč. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. BECK, U., GRANDE, E. Das kosmopolitische Europa. Frankfurt: Suhrkamp, 2004. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 213 BECK, U., GRANDE, E. Empire Europa: Politische Herrschaft jenseits von Bundesstaat und Staatenbund. Zeitschrift für Politik. Baden-Baden: Nomos, 2005, roč. 52, č. 4. BELLAMY, R., CASTIGLIONE, D. Building the Union: The Nature of Sovereignty in the Political Architecture of Europe. Law and Philosophy. Vol. 16. BERGER, P., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK, 1999. BOGDANDY, v. A., NETTESHEIM, M. Die Verschmelzung der Europäischen Gemeinschaften in der Europäischen Unin. Neue Juristischen Wochenschrift. 1995. BESSON, S. From European Integration to European Integrity: Should European Law Speak with Just One Voice? European Law Journal. 2004, Vol. 10, No. 3. BLÁHA, I. A. Sociologie. Praha: Academia, 1968. BLAHOŽ, J. Evropská unie, lidská práva a proces vládnutí. Právník, 2004, roč. 143, č. 2. BLAHOŽ, J., KLÍMA, K., SKÁLA, J. et al. Ústavní právo Evropské unie. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003. BLECHER, M. Recht in Bewegung. Paradoxontologie, Recht und Soziale Bewegungen. Archiv für Recht und Sozialphilosophie. 2006, Vol. 92, Heft 4. BOGUSZAK, J. Právo a postmoderní situace. Právník, 2005, roč. 144, č. 11. BÖRZEL, T. A., RISSE, T. Conceptualizing the Domestic Impact of Europe. In Featherstone, K., Radaelli, C. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. BRANDOM, R. B. Making it Explicit. Harvard U. P., Cambridge, Mass., 1994. BRANDOM, R. B. Niektoré pragmatické témy v Heglovom idealizme: vyjednávanie a spravovanie v Hegelovom vysvetlení struktury a obsahu pojmových noriem. Filozofia. 2000, roč. 55, č. 9. BRANDOM, R. B. Begründen und Begreifen. Frankfurt: Suhrkamp, 2001. BRUNHÖBER, B. Recht als Potenz. Agambens „Homosacer“ und eine (postmoderne) Rechtsgeltungstheorie des potentiellen Rechts. Archiv für Recht und Sozialphilosophie. 2008, Vol. 94. Heft 1. BULMER, S. J., RADAELLI, C. M. The Evropeanization of National Policy. In Bulmer S. J., Radaelli, C. M., Lequesne, Ch. (eds.). The Member States of the European Union. Oxford: Oxford University Press, 2005. BURNHAN, W. Introduction to the Law and Legal System of the United States. St Paul: Thomson/West, 2006. CAPALDO, G. Z. The Pillars of Global Law. Hampshire: Ashgate, 2008. 214 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů CALLIES, G.P., RENNER, M. Between Law and Social Norms: The Evolution of Global Governance. In Ratio Juris. 2009, Vol. 22, No. 2. CALLIESS, CH., RUFFERT, M. (Hrg.). Kommentar zu EUV und EGV. 2. Auflage. Neuwied/Kriftel, 2002. CASTELLS, M. The Rise of the Network State. In The Information Age. Vol.1., Oxford: Blackwell, 1996. CASTELLS, M. End of Millenium. In The Information Age: Economy, Society and Culture. Vol. 3, Oxford: Blackwell, 2000. CANALE, D., TUZET, G. On Legal Inferentialism. Toward a pragmatics of Semantic Content in Legal Interpretation? Ratio Juris. 2007, Vol. 20, No. 1. CÍSAŘ, O. Evropeizace a obhajoba zájmů: základy analytického rámce. In Dančák, B., Fiala, P., Hloušek, V. (eds.). Evropeizace. Brno: MPÚ MU, 2005. COTTERRELL, R. Law´s Community: Legal Theory in Sociological Perspective. Oxford, New York: Oxford University Press, 2007. COTTERRELL, R. Images of Europe in Sociolegal Tradition. In GESSNER, V., NELKEN, D. (eds.). European Ways of Law: Towards a European Sociology of Law. Oxford: Hart Publishing, 2007. COTTERRELL, R. The Sociology of Law. London: Butterworths, 1992. COTTERRELL, R. Transnational Communities and the Concept of Law. Ratio Juris. 2008. Vol. 12, No. 1. CVRČEK, F. Metamorfózy českého právního řádu z hlediska kvantitativního: Fakta a spekulace. In Jermanová, H., Masopust, Z. (eds.). Metamorfózy práva ve střední Evropě. Praha: Ústav státu a práva, 2008. DAHRENDORF, R. Hledání nového řád: Přednášky o politice svobody v 21. století. Praha: Paseka, 2007. DANČÁK, B., HLOUŠEK, V. (eds.). Víceúrovňové vládnutí v Evropě: zkušenosti, problémy a výzvy. Brno: MU, Mezinárodní politologický ústav, 2007. DANČÁK, B., FIALA, P., HLOUŠEK, V. Evropeizace: Pojem a jeho konceptualizace. In Dančák, B., Fiala, P., Hloušek, V. (eds.). Evropeizace. Brno: MPÚ MU, 2005. DELANTY, G. Modernita a postmodernita II. In Harrington, A. et al. Moderní sociální teorie: Základní témata a myšlenkové proudy. Přel. Hana Loupová. Praha: Portál, 2006. DELANTY, G., RUMFORD, Ch. Rethinking Europe. Social theory and the implications of Europeanization. London and New York: Routledge, 2005. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 215 DURKHEIM, É. Types of Law in Relation to Types of Social Solidarity. In Aubert, V. Sociology of Law. Middlesex: Penguin Books, 1969. DURKHEIM, É. The Division of Labor in Society. Glencoe: Free Press of Glencoe, 1964. DURKHEIM, É. Pravidla sociologické metody. Praha: Orbis, 1926. DWORKIN, R. Law ´s Empire. Oxford: Hart Publishing, 1998. DWORKIN, R. Když se práva berou vážně. Praha: OIKOYMENH, 2001. EAGLETON, T. After Theory. New York: Basic Books. EDGEWORTH, B. Law, modernity, Postmodernity: Legal Change in the Contracting State. Hampshire: Ashgate, 2003. EHL, M. Globalizace pro a proti. Praha: Academia, 2001. EHRLICH, E. Fundamental Principles of the Sociology of Law. New York: Arno Press, 1975. Evropské právo: základní dokumenty. Ostrava: Sagit, 2008. Evropská ústava. Smlouva o Ústavě pro Evropu. NEWSLETTER, 2005. FEATHERSTONE, K., PAPADIMITRIOU, D. The Limits of Europeanization: Reform Capacity and Policy Conflict in Greece. London: Palgrave Macmillan, 2008. FEATHERSTONE, K. In the Name of „Europe“. In Featherstone, K., Radaelli, C. M. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. FENYK, J., SVÁK, J. Evropeizace trestního práva. Žilina: Eurokodex. 2008. FERRARA, A. Evropa jako mimořádný prostor pro naději lidstva. In Hrubec, M. (eds.). Nedostatek soudnosti? Evropská kosmopolitní otázka. Praha: Filosofia, 2007. FIALA, P. Evropský mezičas. Nové otázky evropské integrace. Praha: Barrister– Principal, 2007. FIALA, P, HLOUŠEK, V., PITROVÁ, M. et al. Evropeizace politických stran a zájmových skupin: Základní problémy a směry analýzy. Politologický časopis. 2006, č. 1. FIALA, V. a kol. Teoretické a metodologické problémy evropské integrace. Olomouc: Periplum, 2007. FISCHER-LESCANO, A., TEUBNER, G. Regime-Kollisionen. Zur Fragmentierung des globalen Rechts. Suhrkamp: Frankfurt, 2006. 216 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů FOUCAULT, M. Der Wille zum Wissen. Sexualität und Warheit. I. Frankfurt: Suhrkamp, 1977. FOUCAULT, M. Zrození biopolitiky. Praha: CDK, 2009. FRASER-MOLEKETI, G. (ed.). Dosažitelný svět: Správa globálního vládnutí. Praha: Ministerstvo vnitra, 2007. FUKUYAMA, F. Velký rozvrat. Lidská přirozenost a rekonstrukce společenského řádu. Praha: Academia, 2006. FUKUYAMA, F. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publisher, 2002. GALLIGAN, D. J. Law in Modern Society. Oxford, New York: Oxford University Press, 2007. GESSNER, V., NELKEN, D. (eds.). European Ways of Law: Towards a European Sociology of Law. Oxford: Hart Publishing, 2007. GERLOCH, A. Polycentrismus v recentním právu: příčiny a důsledky. In Lengyelová, D. (ed.). Pluralizmus moci a práva. Bratislava: Ústav štátu a práva, 2009. GERLOCH, A. Teorie práva. 4. upr. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. GIDDENS, A. Třetí cesta. Praha: Mladá fronta, 2001. GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999. GIDDENS, A. Důsledky modernity. Přel. Karel Müller. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. GRABBE, H. Europeanization Goes to East: Power and Uncertainty in the EU Accession Process. In Featherstone, K., Radaelli, C. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. GRANA, S. et al. The Social Context of Law. New Jersey: Prentice Hall, 2002. GRENZ, S. J. Úvod do postmodernismu. Praha: Návrat domů, 1997. GRIFFITHS, A. Legal Pluralism. In Banakar, R., Travers, M. (eds.). An Introduction to Law and Social Theory. Oxford: Hart Publishing, 2002. GRIFFITHS, J. What is Legal Pluralism. Journal of Legal Pluralism. 1986, č. 1. GRUBER, K. Globalisation, Regions, Nations and Integration: Central and Western European Perspectives. Perspectives on European Politics and Society. 2002, sv. 3, č. 2. GURVITCH, G. Sociology of Law. London: Kegan Paul, 1947. HABERMAS, J. Theorie des kommunikativen Handels. Bd. 2. Frankfurt: Suhrkamp, 1985. HABERMAS, J. Faktizität und Geltung. Frankfurt: Suhrkamp, 1992. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 217 HABERMAS, J. Der europäische Nationalstaat – Zu Vergangenheit und Zukunft von Souveränität und Staatsbürgerschaft. In Habermas, J. Die Einbeziehung des Anderen. Studien zur politischen Theorie. Frankfurt: Suhrkamp, 1996. HABERMAS, J. The European Nation State- Its Achievements and Its Limitations. On the Past and Future of Soveregnity and Citizenship. In Krawietz, W., Pattaro, E., Erh-Soon Tay, A. (eds.). Rule of Law. Political and Legal Systems in Transition. Berlin, 1997. HABERMAS, J. Die postnationale Konstallation. Politische Essays. Frankfurt: Suhrkamp, 1998. HABERMAS, J. Dobiehajúca revolúcia. Bratislava: Kalligram, 1999. HABERMAS, J. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia, 2000. HABERMAS, J. Braucht Europa eine Verfassung? In Habermas, J. Zeit der Übergänge. Kleine Politische Schriften IX., Frankfurt: Suhrkamp, 2001. HABERMAS, J. Euroskepsis, Markteuropa oder Europa der (Welt-) Bürger. In Habermas, J. Zeit der Übergänge. Kleine Politische Schriften IX., Frankfurt: Suhrkamp, 2001. HABERMAS, J. Boje o uznání v demokratickém právním státě. In Gutmannová, A. (eds.). Taylor, Ch. Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání. Praha: Filosofia, 2001. HABERMAS, J. Státní občanství a národní identita. Filosofický časopis. 2004, roč. 52, č. 2. HALTERN, U. Europarecht. Dogmatik im Kontext. Mohr Siebeck, 2005. HARDING, CH. The Identity of European Law: Mapping Out the European Legal Space. European Law Journal. 2000, Vol. 6., No. 2. HARRINGTON, A. Klasická sociální teorie I: souvislosti a počátky. In Harrington, A. et al. Moderní sociální teorie: Základní témata a myšlenkové proudy. Přel. Hana Loupová. Praha: Portál, 2006. HARRINGTON, A. Glosář. In Harrington, A. et al. Moderní sociální teorie: Základní témata a myšlenkové proudy. Přel. Hana Loupová. Praha: Portál, 2006. HART, H. L. A. Pojem práva. Přel. Petr Fantys. Praha: Prostor, 2004. HAVLÍK, V., PŠEJA, P. Evropeizace jako předmět výzkumu v sociálních vědách. Sociální studia. 2007, č. 3. HAYEK, F. A. von Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie. Díl 1. Pravidla a řád. Přel. Pavel Bratinka. Praha: Academia, 1991. 218 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů HEINS, V. Globalizace a sociální bezpráví. Podmínky a meze humanitární politiky. In Honneth, A. (ed.). Zbavovat se svépravnosti. Paradoxy současného kapitalismu. Praha: Filosofia, 2007. HIMMELHOF, P., KIRCHHOF, P. (eds.). Der Staatenverbund der Europäische Union. Heilderberg, 1994. HIX, S. The Political System of the European Union. Basingstoke: Palgrave, 1999. HLOUŠEK, V. Proces europeanizace a politické strany v kandidátských zemích. Sociální studia. 2004, č. 1. HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Plzeň, Aleš Čeněk, 2006. HOLLÄNDER, P. Suverenita státu (paradoxy a otazníky). In Gerloch, A., Wintr, J. (red.) Lisabonská smlouva a ústavní pořádek ČR. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čeněk, 2009. HOLTON, R. Globalizace. In Harrington, A. et al. Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy. Přel. Hana Loupová. Praha: Portál, 2006. HRUBEC, M. (ed.). Spor o Evropu: postdemokracie, nebo nedemokracie? Praha: Filosofia, 2005. HUNGR, P. Proces globalizace a vývoj práva. In Kolektiv autorů. Teorie práva. Praha: Linde, 2007. HUNGR, P. Leon Petraźycki. Časopis pro právní vědu a praxi. 2001, roč. 9, č. 4. HUGHES, J., SASSE, G., GORDON, C. Europeanization and Regionalization in the EU´s Enlargement to Central and Eastern Europe:The Myth of Conditionality. New York: Palgrave Macmillan, 2004. HURDÍK, J., FIALA, J., SELUCKÁ, M. (eds.). Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. Brno: MU, 2006. CHALUPNÝ, E. Sociologie a filozofie práva a mravnosti. Praha: Bursík a Kohout, 1929. CHRISTENSEN, R., KUDLICH, H. Die Auslegungslehre als impizite Sprachtheorie der Juristen. Archiv für Recht und Sozialphilosophie. 2002, Vol. 88, Heft 2. IPSEN, H.-P. Europäisches Gemeinschaftsrecht. Tübingen, 1972. JAKŠ, J. Evropeizace − šance nebo hrozba? Členské státy a architektura EU. In Dančák, B., Fiala, P., Hlošek, V. (eds.). Evropeizace. Brno: MPÚ MU, 2005. Jans, J. H. et al. Europeanisation of Public Law. Groningen: Europa Law Publishing, 2007. KABELE, J. Přerody, principy sociálního konstruování. Praha: Karolinum, 1998. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 219 KAHL, B. Europäische Union: Bundesstaat-Staatenbund-Staatenverbund. Der Staat. 1994, Bd. 33. KANT, I. Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975. KANT, I. Die Metaphysik der Sitten. Stuttgart: Reclam. 1990. KANT, I. K věčnému míru. O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi. Praha: OIKOYMENH, 1999. KANT, I. Kritika čistého rozumu. Praha: OIKOYMENH, 2001. KASSIM, H. The Europeanization of Member State Institutions. In Bulmer, S., Lequesne, Ch. The Member States of the European Union. Oxford: Oxford University Press, 2005. KELLER, J. Teorie modernizace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. KELLER, J. Sociologie organizace a byrokracie. 2. přepr. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. KELLER, J. Vzestup a pád středních vrstev. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000. KELSEN, H. General Theory of Law and State. New York: Russell and Russell, 1961. KELSEN, H. Reine Rechtslehre. Wien, 1992. KLAUS, V. Prezident republiky k Lisabonské smlouvě. Praha: Euromedia, 2009. KLUČKA, J., MAZÁK, J. a kol. Základy evropského práva. Bratislava: IURA EDITION, 2004. KLVAČOVÁ, E. Vstup do Evropské unie: oslabení nebo posílení národního státu? Praha: Professional Publishing, 2003. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. BECK, 1995. KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. Praha: Karolinum, 2002. KUTCHINSKY, B. The Legal Consciousness: A Survey of Research on Knowledge and Opinion about Law. In Podgórecki, A. (ed.). Knowledge and Opinion about Law. London: Martin Robertson, 1973. Lisabonská smlouva: konsolidovaný text smlouvy o EU. Praha: Úřad vlády ČR, 2008. LAKOFF, G., JOHNSON, M. Metafory, kterými žijeme. Brno: Host, 2002. LECHELER, H. Einführung in das Europarecht. München: C. H. BECK, 2003. 220 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů LOSANO, M. G. Turbulenzen im Rechtssystem der modernen Gesellschaft-Pyramide, Stufenbau und Netzwerkcharakter der Rechtsordnung als Ordnungsstifende Modelle. Rechtstheorie. 2007, Jhrg. 38. LUHNANN, N. Sociální systémy: Nárys obecné teorie. Přel. Pavel Váňa. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. LUHMANN, N. A Sociological Theory of Law. London: Routledge and Kegan Paul, 1985. LYOTARD, J-F. O postmodernismu. Přel. Jiří Pechar. Praha: Filosofia, 1993. MARVAN, T., HVORECKÝ, J. (eds.). Základní pojmy filosofie jazyka a mysli. Nymburk: OPS, 2007. MacCORMICK, N. Institutions of Law: An Essay in Legal Theory. Oxford: Oxford University Press, 2007. MACUR, J. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení. Brno: MU, 2001. MACHALOVÁ, T. Tradice a perspektivy racionalistického právního myšlení. Brno: MU, 2004. MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné: Obecná část. 3. oprav. a doplň. vyd. Brno: MU, 1993. MANSFELDOVÁ, Z., KROUPA, A. (eds.). Proměny reprezentace zájmů po vstupu do Evropské unie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. MARŠÁLEK, P. Právo a společnost. Praha: Auditorium, 2008. MENZ, G. Varieties of Capitalism and Europeanization. Oxford: Oxford University Press, 2005. McQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999. MEZŘICKÝ, V. (ed.). Globalizace. Praha: Portál, 2003. MICHELMAN, F. I., FERRARA, A. Polemika o ústavě. Praha: Filosofia, 2006. MÜLLER, K.B. Evropa a občanská společnost. Projekt evropské identity. Praha: Slon, 2008. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/09. NOVÁK, F. O možnosti kvantitativní deskripce vývoje legislativy ČR. In Gerloch, A., Kysela, J. (eds.). Tvorba práva v České republice po vstupu do Evropské unie. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2007. OLSEN, J. P. The Many Faces of Europeanization. Journal of Common Market Studies, 2002, roč. 40, č. 2. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 221 PARK. W.W. Arbitration of International Business Disputes: studies in Law and Praktice. Oxford: Oxford University Press, 2006. PECHSTEIN, M. Die Europäische Union: die Verträge von Maastricht und Amsterdam. Tübingen: Mohr Siebeck, 2000. PETRUSEK, M. Společnosti pozdní doby. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. PIKNA, B. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). Praha: Linde, 2003. PODGÓRECKI, A. Law and Society. London, Boston: Routledge and Kegan Paul, 1974. POGGI, G. Max Weber a Georg Simmel. In Harrington, A. et al. Moderní sociální teorie: Základní témata a myšlenkové proudy. Přel. Hana Loupová. Praha: Portál, 2006. POLČÁK, R. Právo a evropská informační společnost. Brno: MU, 2009. POLLOCK, A. M. Theorizing the European Union: International Organization, Domestic Polity, or Experiment in New Governance? Annual Review Political Science, Vol. 8. POMAHAČ, R. Evropské právo. (stručný přehled). Praha: Karolinum, 2003. POSPÍŠIL, L. Etnologie práva. Praha: SET OUT, 1997. POSPÍŠIL, L. Antropology of Law: A Comparative Theory. New York: Harper and Row, 1971. PRODI, R. Idea Evropy. Praha: Barrister-Principal, 2003. PRUSÁK, J. a kol. Sociologicko-právny výzkum pramenů práva a justifikace soudních rozhodnutí. In Acta Universitatis Tyrnaviensis: Iuridica. Ročenka Právnické fakulty Trnavské univerzity v Trnavě. Trnava: Právnická fakulta TU, 2008. PRUSÁK, J. Právo v spoločnosti. Bratislava: Obzor, 1980. PŘIBÁŇ, J. Právní symbolismus: O právu, času a evropské identitě. Praha: Filosofia, 2007. PŘIBÁŇ, J. Sociologie práva: Systémově teoretický přístup k modernímu právu. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. RADAELLI, C. M. The Europeanization of Public Policy. In Featherstone, K., Radaelli, C. (eds.). The Politics of Eupeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. RIFKIN, J. Evropský sen. Jak evropská vize budoucnosti potichu zastiňuje Americký sen. Praha: ELK, 2005. 222 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů ROBEJŠEK, P. Oslava padesátin bez fanfár. In Maastrichtská smlouva. Patnáct let poté. Sborník textů. Praha: CEP, 2007. č. 62. ROBERTSON, R. Globalization: Social Theory and Global Culture. London: Sage, 1992. RORTY, R. Philosophy and the Mirror of Nature. Princeton: University of Princeton Press, 1979. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu. 2. aktual. vyd. Praha: ASPI, 2006. ROZEHNALOVÁ, N. Transnacionální právo mezinárodního obchodu. Brno: MU, 1994. Rozhodnutí německého Spolkového soudu BverfGE 89, 115 Karlsruhe, 12. 10. 1993. Rozhodnutí německého Spolkového soudu, Bverf GE 2BVE 2/08. SALAČ, J. Globalizační tendence v současném právu: Příklad existence tzv. lex mercatoria. In Hrubec, M. Globální spravedlnost a demokracie. Praha: Filosofia, 2004. SANTOS, B. de S., RODRÍGUEZ-GARAVITO, C. A. Law, Politics, and the Subaltern in Counter-Hegemonic Globalization: Towards a Cosmopolitan Legality. In Santos, B. de S., Rodríguez-Garavito, C. A. (eds.). Law and Globalization from Bellow. Cambridge: Cambridge University Press. 2005. SARTORI, G. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci: Esej o multietnické společnosti. Praha: Dokořán, 2005. SCIARRA, S. From Strasbourg to Amsterdam: Prospects for the Convergence of European Social Rights Policy. In Alston, P. (ed.). The EU and Human Rights. Oxford, New York: Oxford University Press, 1999. SEKOT, A. Sociologie v kostce. 3. vyd. Brno: Paido, 2006. SHORE, C. Government without Statehood? Anthropological Perspectives on Governance and Sovereignty in the European Union. In European Law Journal. Oxford: Blackwell Publishing, 2006, Vol. 12, No. 6. SCHEU, H. Ryzí nauka právní a některé aspekty mezinárodního práva. K vybraným aspektům Kelsenovy doktríny mezinárodního práva. In MACHALOVÁ, T. (red.) Místo normativní teorie v soudobém právním myšlení. K odkazu Františka Weyra a Hanse Kelsena. Brno: MU, 2003. SCHWEITZER, M., HUMMER, W. Europarech. 5. Auflage, 1996. SOMEK, A. Legalität heute: Varianten über ein Thema von Max Weber. Der Staat. 2008, Bd. 47, Heft 3. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 223 SMART, B. Modernita a postmodernita. In Harrington, A. et al. Moderní sociální teorie: Základní témata a myšlenkové proudy. Přel. Hana Loupová. Praha: Portál, 2006. SMAUS, G. Právo v teorii N. Luhmanna. In Hungr, P. Právní filozofie: Vybrané problémy pro IX. semestr. Brno: MU, 1993. SMEKAL, H. Evropeizace práva. In Dančák, B., Fiala, P., Hloušek, V. (eds.). Evropeizace. Brno: MPÚ MU, 2005. SMITS, J. M. The Europeanisation of National Legal Systems: Some Consequences for Legal Thinking in Civil Law Countries. In Hoecke, M. V. (ed.). Epistemology and Metodology of Comparative Law. Oxford: Hart Publishing, 2004. SMLOUVA O EVROPSKÉ UNII (Maastrichtská smlouva). In Týč, V. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie. I. 2. vydání. Brno: MU, 2003. SNYDER, F. Europeanisation and Globalisation as Friends and Rivals: European Union Law in Global Economic Network. In Snyder, F. (ed.). The Europeanisation of Law. Oxford, Portland Oregon: Hart Publishing, 2000. STEINER, H.J., ALSTON, P. International Human Rights in Context Law, Politics, Morals. Oxford, New York: Oxford University Press, 2000. SUŠA, O. K pojmům „centra“ a „periferie“ v reflexích transnacionalizace. In Hrubec, M. (ed.). Spravedlnost a demokracie v evropské integraci. Praha: Filosofia, 2005. SVOBODA, P. Úvod do evropského práva. 2. podstatně přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. SYLLOVÁ, J., KOLÁŘ, P. Analýza změn ústavního a právního prostředí v České republice v souvislosti se vstupem do Evropské unie: s důrazem na parlamentarismus, občanství a soudnictví. In Mansfeldová, Z., Kroupa, A. (eds.). Proměny reprezentace zájmů po vstupu do Evropské unie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. ŠKOP, M. Postmoderní výzvy právu. In Jermanová, H., Masopust, Z. (eds.). Metamorfózy práva ve střední Evropě. Praha: Ústav státu a práva, 2008. ŠKOP, M. Právo v postmoderní situaci. Brno: MU, 2008. TEUBNER, G. Global Bukowina: Lex mercatoria. Oxford: Blackwell, 1997. TICHÝ, L., ARNOLD, R., SVOBODA, P. et al. Evropské právo. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. TICHÝ, L. Spontánní evropeizace soukromého práva. Evropské právo. Právní rozhledy: Příloha, 2000, č. 2. 224 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů TOMÁŠEK, M. Lesk a bída „evropeizace“ občanského práva. Právník, 2004, roč. 143, č. 1. TORRE, la M. Legal Pluralism as Evolutionary Achievement of Community Law. Ratio Juris, 1999, Vol. 12. No. 2. TROTHA von T. Was ist Recht? Von der gewälttätigen Selbsthilfe zur staatlichen Rechtsordnung. Zeitschrift für Rechtssoziologie, 2000, Jhr. 21, Heft 2. TWINING, W. Globalisation and Legal Theory. Cambridge, New York, Melbourne: Cambridge University Press, 2000. URBAN, L. Sociologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. VEČEŘA, J. Občanské právo v kontextu práva EU. Ostrava: KEY Publishing, 2009. VEČEŘA, M. Noetická a metodologická východiska právní vědy: Kallabův právně teoretický odkaz dnešku. In K odkazu Jaroslava Kallaba. Právně-filosofická východiska trestní politiky v procesu evropské integrace. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. VEČEŘA, M., URBANOVÁ, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. VIOLA, F. The Rule of Law in Legal Pluralism. In Gizbert-Studnicki, T., Stelmach, J. (eds.). Law and Legal Cultures in the 21st Century. Plenary Lectures. Warszawa: Oficyna, 2007. WEBER, M. Wirtschaft und Gesellschaft. Tübingen, 1972. WEBER, M. Metodologie, sociologie a politika. Přel. Miloš Havelka. Praha: OIKOYMENH, 1998. WEBER, M. Zwischen zwei Gesetzen. Tübingen: Universitas Verlag, 1980. WEBER, M. Law in Economy and Society. Cambridge: Harvard University Press, 1954. WEILER, J. Ein christliches Europa. Salzburg, München, 2004. WEINBERGER, O. Od brněnské školy k neoinstitucionalismu. In Weinberger, O., Kubeš, V. Brněnská škola právní teorie. Přel. Karel Hlavoň z vídeňského vydání Die Brünner Rechtstheoretische Schulle z roku 1980. Praha: Karolinum, 2003. WEINBERGER, O. Norma a instituce: Úvod do teorie práva. Přel. Pavel Hungr. Brno: MU. 1995. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 225 WEINBERGER, O. Inštitucionalizmus: Nová teória konania, práva a demokracie. Bratislava: Archa, 1995. WEINBERGER, O. Law, Institution and Legal Politics: Fundamentals Problems of Legal Theory and Social Philosophy. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 1991. WELSCH, W. Postmoderna. Pluralita jako etická a politická hodnota. Praha: KLP, 1993. WHELANOVÁ, M. Implementace práva Evropské unie do českého právního řádu. Právník. 2009, roč. 148, č. 3. WILLIAMS, A.T. Taking Values Seriously: Towards a Philosophy of EU Law. Oxford Journal of Legal Studies. 2009, Vol. 29, No. 3. WINTER, G. Embedded and Disembedded Racionality: Contributions to Global Governance from European and US American Legal Cultures. In Gessner, V., Nelken, D. (eds.). European Ways of Law: Towards a European Sociology of Law. Oxford: Hart Publishing, 2007. ZEMÁNEK, J. Kompetenční a hodnotový rámec Evropské unie v „lisabonském“ nálezu Ústavního soudu. In GERLOCH, A., WINTR, J. Lisabonská smlouva a ústavní pořádek ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. ZNOJ, M. Perspektiva evropského občanství. In Hrubec, M. (ed.). Spor o Evropu: postdemokracie nebo nedemokracie? Praha: Filosofia, 2005. ZOUBEK, V. Lidská práva – globalizace – bezpečnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. ZOUBEK, V. „Střet civilizací“: univerzálnost či globalizace lidských práv? In Ľudské práva a právny status na prelome tisícročia. Bratislava: Veda, 1999. ZWEIGERT, K., KÖTZ, H. An Introduction to Compatative Law. Clarendon Press: Oxford, 1998. ELEKTRONICKÉ PRAMENY BAUMANN, Z. Co je úkolem Evropy? Dostupné z: . EVROPSKÁ UNIE. Dostupné z: . 226 Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu – výklad základních pojmů KYSELA, J. Měnící se struktura právního řádu a jeho atributy [online]. Eric Stein Working Paper, No 1/2009 [cit. 10. 01. 2009]. Dostupné z: . Analýza přístupu veřejnosti k regulaci v ČR [online]. [cit. 12.11.2008]. S. 1–97. Dostupné z www: . LADRECH, R. Europeanization and Political Parties: Towards a Framework for Analysis. [online]. Keele University. 2004 [cit. 18.04.2008]. Dostupné z: . LANDO, O. The Law Applicable to the Merits of the Dispute. In Sarcevic (ed.). Essays on International Commercial Arbitration [online]. Boston, London, 1991 [cit. 04.09.2009]. Dostupné z: . OLSEN, J. P. Unity and diversity – European style. Arena. Centre for European Studies [online]. University of Oslo, working paper No. 24, 2005 [cit. 20.09.2009]. Dostupné z: . OLSEN, J. P. The Political Organization of Europe: Differentiation and Unification. Arena. Centre for European Studies [online]. University of Oslo, working paper No. 23, 2005 [cit. 21.09.2009]. Dostupné z: . O SPRÁVĚ VĚCÍ VEŘEJNÝCH. Bílá kniha. Brusel, 15. 7. 2001. COM (2001) 428 final. Dostupné z: , RADAELLI, C. M. Europeanisation: Solution or problem? European Integration Online Papers [online]. 2004 [cit. 24.07.2008]. Dostupné z: . RADAELLI, C. Whither Europeanization? Concept stretching and substantive change. European Integration Online Papers [online]. Vol. 4 (2000) N 8 [cit. 10.09.2009]. S. 8 an. Dostupné z . ŠLOSARČÍK, I. Europeizace české veřejné správy: česká cesta, evropské prošlapané chodníčky nebo evropská administrativní magistrála? Pražské sociálně vědní studie [online]. 2006. Teritoriální řada TER-018 [cit. 20.09.2009]. Dostupné z: . ŠTĚRBOVÁ L. Zamyšlení nad globálním vládnutím podle G20: regulace a volný trh [online]. [cit. 03.09.2009]. Dostupné z: < http://www.blisty.cz/2008/11/18/ art43847.html>. Miloš Večeřa, Tatiana Machalová 227 TRUBEK, D. M., COTTRELL, P., NANCE, M. „Soft Law”, „Hard Law”, and European Integration: Toward a Theory of Hybridity [online]. Jean Monnet Working Paper, 02/05 [cit. 11.10.2008]. Dostupné z: . VLASÁK, M. Europeizace soukromoprávních deliktních vztahů. In Europeanization of the National Law, the Lisbon Treaty and some other Legal Issues [online sborník]. Brno: Tribun EU, 2008 [cit. 15.08.2009]. Dostupné z: . SEZNAM TABULEK Tabulka 1: Častost novelizace velkých kodexů a vydávaní úplných znění. Tabulka 2: Koeficient váhy zákona v %. Tabulka 3: Paradigmata práva. Tabulka 4: Zdroje informovanosti o obecně závazných právních předpisech. Tabulka 5: Mechanismy evropeizace uplatňované v zemích střední a východní Evropy. Tabulka 6: Národní efekty evropeizace. SEZNAM GRAFŮ Graf 1: Co by nejvíce přispělo ke zlepšení právních předpisů v ČR (v %). Graf 2: Jakým způsobem lze dosáhnout vyššího respektu a úcty k zákonům v SR (v %). Graf 3: Skeptický pohled české veřejnosti na realizaci práva. Graf 4: Jak by postupovala slovenská veřejnost a slovenští soudci při kolizi, resp. rozporu mezi požadavky zákona a spravedlnosti. EVROPEIZACE PRÁVA V PRÁVNĚ TEORETICKÉM KONTEXTU Výklad základních pojmů Prof. JUDr. PhDr. Miloš Večeřa, CSc. Doc. PhDr. Tatiana Machalová, CSc. Vydala Masarykova univerzita roku 2010 Spisy Právnické fakulty MU č. 372 Vědecká redakce MU: Prof. RNDr. Jana Musilová, CSc., Mgr. Iva Zlatušková, Prof. RNDr. Zuzana Došlá, DSc., Mgr. Michaela Hanousková, Prof. PhDr. Mgr. Tomáš Knoz, Ph.D., Doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D., Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D., Prof. PhDr. Petr Macek, CSc., Mgr. Josef Menšík, Ph.D., Mgr. Petra Polčáková, Doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D., Prof. MUDr. Anna Vašků, CSc., Prof. PhDr. Marie Vítková, CSc., Mgr. Martin Zvonař, Ph.D., PhDr. Alena Mizerová Ediční rada: J. Kotásek (předseda), J. Bejček, V. Kratochvíl, N. Rozehnalová, P. Mrkývka, J. Hurdík, R. Polčák, J. Šabata 1. vydání, 2010 Náklad: 200 výtisků Tisk: Tribun EU s.r.o., Brno ISBN 978-80-210-5171-3