V originále
Fenomén christianizace, která by v průběhu věků měla své kořeny v českých zemích, není dosud systematicky zpracován. Tato kapitola chce připomenout některé zapomenuté kapitoly dějin svázané s českým, moravským a slezským kulturním prostorem. Misionářství jakožto masovější fenomén (nikoli jen individuální) může být jak projevem „přetlaku“, kdy má místní církev tolik energie, že ji může směřovat ven, tak situace, kdy doma působit fakticky nemůže a jakoby z náhradního programu se obrací ven. A občas také může jít dokonce o kombinaci obojího. Hlavní smysl této kapitoly se zaměřuje na téma českých misionářů v druhé polovině 20. století. Krátce připomíná i období zlatého věku českých misií v 17. a 18. století, dále se pak na příkladu Zdeňka Čížkovského, Petra Eliáše, Karla Fořta, Ludmily Hrabcové, Radomíra Kadlece, Jana Meda, Jana Palackého, Jáchyma Procházky a Josefa Zemana snaží postihnout hlavní charakteristiky českých misií v období komunistické nesvobody. Krátce si všímá rovněž období po roce 1989.
In English
The phenomenon of Christianization, which through the ages had its roots in the Czech lands, is not yet systematically processed. This chapter wants to recall some forgotten chapters of history tied with the Czech, Moravian and Silesian cultural space. Shortly are commemorated the golden age of Czech mission in 17th and 18th century, then the examples of lifes of Zdeněk Čížkovský, Petr Eliáš, Karel Fořt, Ludmila Hrabcová, Radomír Kadlec, Jan Med, Jan Palacký, Jáchym Procházka and Josef Zeman.