Kruhatka Matthiolova (Cortusa matthioli) v Sudetech
aneb anti-Hendrych
Cortusa matthioli in the Sudeten Mountains (Czech Republic)
revisited: challenging Prof. Hendrych’s methods and beliefs
Jiøí D a n i h e l k a
Ústav botaniky a zoologie Pøírodovìdecké fakulty Masarykovy univerzity, Kotláøská 2,
611 37 Brno a Botanický ústav AV ÈR, oddìlení vegetaèní ekologie, Lidická 25/27, 657 20
Brno; e-mail: danihel@sci.muni.cz
Abstract
In 2003, the late Professor Radovan Hendrych published a study in which he argued that Cortusa matthioli,
currently known in Czechia only from one site in the Moravian Karst in southern Moravia, had occurred in
the Krkonoše Mts in northern Bohemia and in the Hrubý Jeseník Mts in northern Moravia until the 16th and
19th century, respectively. He based his opinion on the description of C. matthioli in the natural history
book Stirpium et fossilium Silesiae catalogus, by C. Schwenckfelt (published in 1600), in which the species
is said to occur in the valleys of the Krkonoše Mts, and on a specimen of C. matthioli, now deposited in the
herbarium of the Silesian Museum in Opava (OP), reportedly collected by F. von Mückusch (1749–1837)
near the town of Jeseník. A comparison of the Cortusa description by Schwenckfelt with the “protologue”
published by Mattioli in 1565 and with illustrations in some other contemporary herbals has shown that
C. Schwenckfelt may never have seen the plant himself as he only modified and abridged earlier descriptions
in an inappropriate manner, including the statement about white flowers. Hendrych’s speculations
about abundant stands of Cortusa in the Krkonoše mountain valleys, used as supporting argument, are
based on his wrong translation of the original Latin text. Mückusch’s specimen, first reported by Josef
Duda 60 years ago, is one of several dozen specimens of a thermophilous, Carpathian or other species, reportedly
collected or seen by Mückusch in northern Moravia or in the adjacent part of Silesia. However,
even their former presence in the region is very unlikely for ecological and phytogeographical reasons, and
the locality information given in floras or on labels has therefore to be considered untruthful; Mückusch
may have acquired the specimens by exchange with other contemporary botanists. Therefore, there is no
evidence for historical occurrence of C. matthioli in northern Bohemia and northern Moravia.
K e y w o r d s : Central Europe, C. Schwenckfelt, history of botany, P.A. Matthiolus, Primulaceae
Úvod
V roce 2002 jsem pro èasopis Preslia recenzoval práci prof. R. Hendrycha nazvanou „Cortusa
matthioli, v minulosti i souèasnosti naší kvìteny“. Ten ve své práci na základì rozboru
krátkého textu o kruhatce v renesanèní „botanicko-geologické monografii“ Dolního
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 46: 251–263, 2011 251
Slezska (Schwenckfelt 1600) a dávno známého herbáøového dokladu lokalizovaného do
blízkosti Jeseníku toti dospìl k závìru, e se v obou sudetských pohoøích ještì v historické
dobì vyskytovala kruhatka Matthiolova, u nás jinak známá jen z propasti Macocha
v Moravském krasu. Po provìøení nìkterých faktù a konfrontaci autorových tvrzení s originálními
prameny jsem uveøejnìní posuzované práce v Preslii nedoporuèil a navrhl jsem,
aby autor text pøepracoval, podstatnì zkrátil a nabídl k otištìní tomuto èasopisu. Nestalo se
tak a prof. Hendrych, vyu ívaje mo ností dnešní doby, vydal studii spolu s dalšími dvìma
texty vlastním nákladem (Hendrych 2003a). Vzhledem k tomu, e nìkterá tvrzení i dedukce
obsa ené v práci, a zejména zpùsob nakládání s prameny, jsou pøinejmenším kontroverzní,
vyzvala mì tehdy redakce, abych citovanou studii pro èasopis Preslia recenzoval.
Prof. Hendrych však v kvìtnu 2004 zemøel, a tudí mnì pøišlo nepatøièné se k citované
práci velmi kritickým zpùsobem vyjadøovat záhy po jeho úmrtí. Myslím však, e tento dùvod
ke zdr enlivosti u dávno pominul, a proto je vhodné se k tématu vrátit a poukázat na
nìkteré souvislosti a fakta. Cílem práce prof. Hendrycha, jak sám uvádí, bylo (p. 11) „[...]
rozebrat i shrnout a nezastavit se pøed tím, co bylo z našeho území kolem C. matthioli tradováno.
Nevyboèuje to z pravidla, e i na staré, dílem zapomenuté poznatky lze – sine ira
et (quotlibet!) studio – nahlí et novì. Nezajít do spekulace a v úvaze dosáhnout hodnoty
dùkazu nebo úrovnì mu blízké.“ Pojïme se tedy v této opo dìné recenzi spoleènì podívat,
jak autor splnil vytèený cíl, anebo, jinými slovy, zda snesl pádné dùkazy o tom, e se
kruhatka v Krkonoších a Hrubém Jeseníku v historické dobì skuteènì vyskytovala.
Není zvykem, aby recenzent provìøoval všechny citované prameny, a v pøípadì prof.
Hendrycha, který, co se týèe mno ství literárních odkazù, vysoko vyniká nad jiné autory,
to snad ani není fyzicky mo né. Omezím se proto jen na provìøení toho, co pova uji za klíèové
argumenty pro autorovy závìry ve prospìch autochtonního výskytu kruhatky v Krkonoších
a v Hrubém Jeseníku, zatímco jiná kontroverzní tvrzení, zejména z oblasti
fytogeografie a postglaciálního vývoje vegetace, ponechám bez komentáøe. I vzhledem
k nedostatku místa, které bude tøeba v první øadì vìnovat citacím dlouhých partií textù ze
dvou starých tiskù, je jsou bì ným ètenáøùm nedostupné, jako i z pojednávané studie,
jeliko patøí spíš k vzácnìjší literatuøe. Pokud jde o staré tisky, není osmileté zpo dìní
vlastnì na závadu, nebo si dnes ka dý z ètenáøù mù e mnohá tvrzení snadno sám ovìøit.
Velká èást renesanèních herbáøù, o kterých bude øeè, je toti nyní k dispozici v digitálních
knihovnách, by jsou to tøeba jiná vydání ne ta, na nì prof. Hendrych odkazuje.
Objev kruhatky pro renesanèní botaniku
Jak uvádí Hendrych (2003a: 11), nejstarší vìdecký popis kruhatky sestavil Matthiolus
(1565: 985–987), který rostlinu pojmenoval na poèest jejího objevitele, Giacoma A. Cortusiho
(latinsky Jacobus A. Cortusus; 1513–1603), jen ji objevil v horách poblí dnešní
obce Valstagna v provincii Vicenza v Benátsku. Pomìrnì podrobný popis doprovází kvalitní
døevoryt. Kruhatka je popsána a vyobrazena jak v dalších vydáních Mattioliho herbáøe,
tak v nìkterých jiných bylináøích vydaných do konce 16. století, jejich výèet podává
252 Danihelka: Cortusa matthioli
Hendrych (2003a: 11, 13). V digitální knihovnì Biodiversity Heritage Library je dostupné
posthumní vydání Mattioliho herbáøe (Matthiolus 1598), které má sice rozdílnou paginaci
a jinou grafickou úpravu, ale text o kruhatce se od vydání z roku 1565 odlišuje jen nepatrnì,
pøedevším pravopisnì. Vyobrazení na str. 6981)
(obr. 1) je sice zjednodušené, ale stále
ještì velmi vìrné a podobné onomu z „protologu“. O kruhatce se píše ve stejném odstavci
jako o krkonošském Geum montanum (Matthiolus 1565: 985), a snad právì proto se Èelakovský
(1865) omylem domníval, e odtud uvedl Mattioli i kruhatku. Pùvodní popis kruhatky,
který je pro další výklad zásadní, zní takto (Matthiolus 1565: 985–987; zachovávám
grafické zvyklosti humanistického tisku, mj. ponechávám u na místì, kde se v dnešních latinských
tiscích obvykle sází v):
„[p. 985] Sed de Caryophyllatis hactenus. Quarum gratissimus odor aliam mihi plantam reuocauit
in mentem non minoribus fortasse uiribus insignitam, CORTUSAM hanc apellare libuit, quod a
CORTUSO uiro optimo, primum haec planta referta sit. Prouenit haec foliis fere uitigineis, sed
longe minoribus, subrotundis, atque subasperis ad-[p. 986]stringenti quadantenus sapore, et
longis nitentibus pediculis. Caules edit tenues, rectos foliis nullis refertos, sed qui in cacumine
magno naturae artificio flores gerant, extima parte purpureos, intima uero aureo fulgore
splendentes, aureis’q; staminibus intus refertis. Radicibus nititur numerosis, tenuibus, ac prolixis.
Est etiam quae uiolaceos, et quae candidos flores gerat, sed prima frequentior. Nascitur locis
umbrosis nunquam a sole illustratis, cretaceo et albicante solo. Nusquam haec planta ab eius
inuentore CORTUSO uisa est, praeter quam in agro Vicentino, in eo tantum tractu, quem vulgo
apellant Valle stagna. Tota planta dum recens est gratissimo spirat odore, melleis fauis fere simili,
sed longe admodum gratiori, ac uehementiori. Sed in sicca euanescit. [...]“
Popis pokraèuje podrobným výètem léèivých úèinkù, které v tomto kontextu nemají význam.
Pokusil jsem se o neumìlý pøeklad, jen zde uvádím. Je to pokud mo no doslovný
pøeklad a doplòky nutné k snadnému porozumìní textu jsou v hranatých závorkách.
„[p. 985] Tolik o kuklících. Jejich velmi pøíjemná vùnì mnì pøipomnìla jinou rostlinu, obdaøenou
snad neménì významnými úèinky, kterou si dovolím nazvat kortuskou [= kruhatkou], nebo o ní
jako první podal zprávu šlechetný Cortusus. [Kortuska] vyhání listy dosti podobné révì, avšak
daleko menší, témìø okrouhlé a té slabì drsné, ponìkud svíravé chuti a s dlouhými pøímými
øapíky. Stvoly tvoøí útlé, pøímé, bezlisté, na vrcholku však nesoucí od pøírody nádherné kvìty,
které jsou vnì purpurovì èervené a uvnitø zlatì záøivé, nebo jsou vyplnìny zlatavými tyèinkami.
Spoèívá na èetných tenkých, do široka rozlo ených koøenech. Vyskytuje se jak s fialovými, tak se
snìhobílými kvìty, avšak první jsou èastìjší. Roste na stinných, sluncem nikdy neozáøených
místech, na pùdì køídové nebo bìlavé barvy. Cortusus, její objevitel, nevidìl tuto rostlinu nikde
jinde ne v okolí mìsta Vicenza, a to jenom v té èásti, která slove Valle stagna. Celá rostlina, je-li
èerstvá, vydává velmi pøíjemnou vùni, která se skoro podobá vùni medových plástù, je však
daleko pøíjemnìjší a té výraznìjší. U suché [rostliny] však [vùnì] mizí.“
Zapomeneme-li na souèasnou botanickou terminologii, je tento popis pomìrnì výsti ný,
odpovídá tehdejším zvyklostem a spolu s vyobrazením umo òoval spolehlivì urèit
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 46: 251–263, 2011 253
1)
http://www.biodiversitylibrary.org/item/30625#page/814/mode/1up
254 Danihelka: Cortusa matthioli
Obr. 1. – Kruhatka Matthiolova (Cortusa matthioli) na døevoøezu v jednom z pozdìjších vydání Mattioliho
herbáøe (Matthiolus 1598: 698), které redigoval C. Bauhin.
Fig. 1. – Cortusa matthioli in a woodcut from a later edition of Mattioli’s herbal (Matthiolus 1598: 698),
prepared for print by C. Bauhin.
popisovanou rostlinu. Ve zkrácené a upravené podobì se objevuje v dalších soudobých
herbáøích (napø. Pena & Lobel 1576: 309–310; zde listy pøirovnány ke slézu), velmi podobnou
ilustraci má napø. Lobel (1576: 397)2)
, hned dva podobné døevoryty pak Tabernaemontanus
(1731: 248)3)
.
Kruhatka v Krkonoších?
V práci, která vyšla pøed 10 lety (Hendrych 2001) se prof. Hendrych vìnoval pøínosu knihy
Stirpium & fossilium Silesiae catalogus (Schwenckfelt 1600), jejím autorem je dolnoslezský
lékaø z Jelení Hory (Jelenia Góra, tehdy Hirschberg) Caspar Schwenckfelt, pro
poznání historie krkonošské kvìteny. Mezi druhy, které citovaný autor z Krkonoš uvádí,
se pod polynomickým oznaèením Caryophyllata alpina minor nachází i C. matthioli, co
Hendrych (2003a: 11) oznaèuje za témìø „neuvìøitelnou“ informaci. Pøesto na str. 13 dále
píše: „Pøes veliký odstup èasu nebo právì proto, lze ho [tj. tento údaj] pova ovat nejen za
zajímavý, ale i za cenný, a tak z vìcného hlediska nezbylo, ne ho rozhodnì nepøíliš obvyklým
zpùsobem, skoro slovo za slovem rozebrat.“ A skuteènì, „obsahovou analýzou“
textu dochází k závìru, e Schwenckfeltova diagnóza kruhatky obsahuje døíve neuveøejnìné
postøehy a je natolik jedineèná, e „je pøes pøípadnou zdr enlivost v úsudku zøejmé,
e [Schwenckfelt] mohl mít k dispozici ivé rostliny, tak e krkonošský výskyt C. matthioli
skuteènì zachytil. O jakýkoliv omyl, pøes pøekvapivost údaje, pravdìpodobnì se ani jednat
nemohlo“ (p. 16). Nezbývá tedy, ne zde Schwenckfeltùv text (Schwenckfelt 1600:
42), vztahující se nepochybnì ke kruhatce, reprodukovat a podrobit zkoumání, aby bylo
mo né závìry prof. Hendrycha odmítnout, anebo naopak pøijmout za své.
„Caryophyllata alpina minor [...] Cortusa, Mattiol. [...] Folia huic Maluae pumilae, sed duriora ex
atro virentia, per extremum serrata, hirsuta, gustu adstringentia. Pediculi e medio foliorum
prodeunt dodrantales, singulares, nudi vnicum florem sustinentes candidum ex sex, septemúe
foliolis, luteis intus instar Rosarum staminibus, quibus capitula succrescunt trifida exiguum
nigricans semen claudentia. Radiculae tenues oblongae per terram sparsae.
Humidis & vmbrosis Sudetorum conuallibus.
Tota recés gratissimo fragrat odore.
Radix gustu astringit cú partium tenuitate. Ad vulnera utilis.“
Popis lze se znalostí základù botanické latiny pøelo it asi takto:
„Listy jsou podobné listùm slézu nizounkého, avšak tu ší, tmavozelené4)
, na okraji pilovitì
zubaté, srstnaté, svíravé chuti. Stvoly jsou zdéli pídì [tj. asi 20 cm], vyrùstají jednotlivì ze støedu
listové rù ice a nesou jediný kvìt [= kvìtenství], slo ený ze šesti nebo sedmi snìhobílých lístkù
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 46: 251–263, 2011 255
2)
Navzdory tomu uvádí Hendrych (2003a: 11) právì tento herbáø mezi soubornými pracemi, kde byla kruhatka
opomenuta. Viz však str. 397 (http://www.biodiversitylibrary.org/item/37879#page/404/mode/1up),
kde je vydaøená ilustrace.
3)
http://www.biodiversitylibrary.org/item/32238#page/259/mode/1up.
[= kvìtù], které mají uvnitø luté tyèinky na zpùsob rù í, jimi prorùstají trojklané hlavièky
uzavírající v sobì malé èerné semeno. Koøínky má tenké, podlouhlé, rozprostøené po zemi.
Ve vlhkých a stinných údolích Sudet. [...]“
Kdybychom se podr eli tohoto triviálního pøekladu, v nìm se pøídavné jméno candidus
pøevádí do èeštiny jako snìhobílý, mohli bychom Schwenckfeltùv popis prohlásit za mylný,
a tudí a priori podezøelý, nebo kruhatka má purpurovì èervené koruny. Prof. Hendrych
si však doká e poradit i v této zdánlivì bezvýchodné situaci a druhou èást
Schwenckfeltovy diagnózy pøekládá takto (p. 14)5)
:
„[...] (kvìtní lístky) neskvrnité (nebo jasné, èi záøivé), (kvìty) ze šesti a sedmi svìtle purpurových
(!!) lístkù, uvnitø jako u rù í s lutými vystupujícími tyèinkami, tvoøícími hlávku (vnitøní èást
kvìtu) a uzavírajícími trojbrázdý (nebo trojhranný, èi trojcípý) pestík (resp. semeník) s nemnoha
èernými semeny“.
Adjektivum candidus pøevádí do èeštiny jako neskvrnitý a svìtle purpurovou barvu korunních
lístkù, o ní není v Schwenckfeltovì textu ani zmínka, si autor do pøekladu svévolnì
doplòuje. Abychom pochopili zbyteènost tìchto slovních kejklí, staèí nahlédnout do pùvodního
popisu kruhatky, kde se o barvì kvìtù øíká (Matthiolus 1565: 986): „Est etiam
quae uiolaceos, & quae candidos flores gerat, sed prima frequentior.“ (pøeklad viz výše).
Vysvìtlení je nasnadì: Schwenckfelt, který ivou kruhatku pravdìpodobnì nikdy nevidìl,
pøi úpravì Mattioliho textu prostì vynechal fialovou barvu. Prof. Hendrych ve stejném odstavci
pokraèuje neuvìøitelnou slovní ekvilibristikou, kterou je nutno reprodukovat v plném
znìní:
„Zvláštì musí zarazit vysvìtlení barvy lístkù (korunních) jako luteis, tady zdánlivì jednoznaènì
lutých. Hentschel (1845: 164, 1938: 138) toti dokládá, e v tehdejší latinì ten výraz znaèil té
purpurová, jak vyplývá z jím pøipojených pøíkladù: „Luteus, color rubicundus (od rubeo, -bere,
býti èervený, rudý), quod est croceus...“, stejnì jako „Luteus (est) roseus vel rubens, rubicundus
vel croceus6)
“.
Ponecháme-li stranou, e z tìchto pøíkladù významová toto nost ani blízká pøíbuznost adjektiv
luteus a purpureus rozhodnì nevyplývá, zbývá se ptát, proè se tato pasá vùbec
v textu ocitla. Z uveøejnìného znìní Hendrychovy práce to zjistit nelze, nebo o lutých
korunních lístcích není v originále ani v Hendrychovì pøekladu øeè a ablativní tvar luteis
256 Danihelka: Cortusa matthioli
4)
Spekulace o významu fráze ex atro virentia (Hendrych 2003a: 14) ve smyslu, e šlo o „pøedmìt tmavého
zbarvení“ a odkazy na „kompendia“ jsou zbyteèné. Jde o bì ný zpùsob vyjádøení barevného odstínu,
v tomto pøípadì tmavé barvy, který se zachoval v dnešní botanické latinì napø. v adjektivech atrovirens,
atropurpureus (= ex atro purpureus), atroviolaceus (= ex atro violaceus; cf. Stearn 1996: 245 nebo
McNeill et al. 2006: 113, doporuèení 60G.1.b).
5)
Pøeklad v pùvodní verzi textu, který jsem obdr el k recenzi, byl odlišný.
6)
Do èeštiny lze pøelo it asi takto: „ lutý, rudý, co je šafránový“ a „ lutý je rù ový nebo èervený, rudý
nebo šafránový“.
se zøetelnì vztahuje k tyèinkám (viz odpovídající pasá u Mattioliho: „intima uero aureo
fulgore splendentes, aureis’q; staminibus intus refertis“). K pochopení by byl nutný pùvodní
rukopis, který jsem dostal k recenzi: v nìm byla chybným pøekladem lutá barva
vzta ena ke korunì, který to rozpor se skuteèností pak bylo tøeba nìjakým zpùsobem eliminovat.
V publikované verzi èlánku je pøeklad popisu podle recenzních pøipomínek èásteènì
opraven, následující odstavec však zùstal v pùvodním znìní, aèkoli právì tato za
vlasy pøita ená partie pozbyla veškerého významu.
Výraz capitula [...] trifida, tj. trojklané hlavièky, se nevztahuje k tyèinkám, jak se domnívá
Hendrych (2003a: 14), ale nejspíš k hlavatým bliznám. To sice nesouhlasí s kulovitým
tvarem blizny u kruhatek (Kovanda 1992), ale naopak odpovídá vyobrazení této èásti
kvìtu na døevoøezu kruhatky v citovaném vydání Mattioliho herbáøe (Matthiolus 1565:
986), kde jsou nìkteré blizny zobrazeny jako dvouklané a trojklané (viz obr. 1; té Lobel
1576: 397).
Pozoruhodným zpùsobem pøekládá prof. Hendrych Schwenckfeltovu informaci o vùni
kruhatky („Tota recés gratissimo fragrat odore […]“):
„Reces [úkryt apod., blízký výrazu refugium; od recedo, -dere, ustupovati (cf. Furlaneto 1871: 98)]
znaèilo v jeho latinì toté co stanovištì, a mìl-li by na nìm s nadsazením takový senzorický dojem
vzniknout, pak by se jednalo o bohatou abundanci, co bývá napø. v Karpatech u C. matthioli pro
mnohá nalezištì skoro charakteristické. Pokud jde o samotnou odoraci, lze ji na jednotlivých
rostlinách potvrdit, i kdy se o pronikavou vùni nejedná. Jako u nìkterých zmínìných znakù, ani
tento charakter C. matthioli ádným Schwenckfeltovým pøedchùdcem uveden nebyl. Pro verifikaci
jeho charakteristiky krkonošského výskytu by to také nemuselo být bez významu.“
Nevím sice, jak pozornì autor èetl výše uvedený Mattioliho popis, který mnohokrát cituje,
ale vùnì je v nìm zmínìna dokonce dvakrát, a to hned v úvodu a znovu na konci7)
.
Schwenckfelt tedy rozhodnì nebyl první, kdo o svém senzorickém vjemu informoval. Pøeklad
výrazu reces však opravdu pùsobí potí e. Na uvedeném místì latinského výkladového
slovníku (správnìji Forcellini 1871: 98) se výraz reces nenachází a slovo recessus ve
významu odlehlé místo, skrýše, které je tam ve skuteènosti uvedeno, lze najít i v obyèejném
latinsko-èeském školním slovníku (Kábrt et al. 1996). Bez ohledu na to je podle mého
názoru výklad výrazu reces jako odvozeniny od slovesa recedo zcela mylný: v sazbì
Schwenckfeltova díla je toti nad písmenem e zkracovací znaménko („akcent“), které zastupuje
v tomto pøípadì vynechanou souhlásku n, co bylo v renesanèních tiscích vycházejících
ze støedovìkého rukopisného úzu bì né. Napøíklad pøímo v analyzovaném
Schwenckfeltovì popisu je pøedlo ka cum sázena jako cú. Podobnì ve výše citovaném vydání
Mattioliho herbáøe z r. 1598 se spojovací pøíklonka que sází jen jako litera q, za kterou
následuje bez mezery znaménko podobné støedníku, napodobující støedovìkou
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 46: 251–263, 2011 257
7)
V pozdìjším vydání Mattioliho herbáøe (Matthiolus 1598: 698), z nìho pochází reprodukovaný døevoøez
(obr. 1) a které mìl podle Hendrychova tvrzení Schwenckfelt rovnì k dispozici, jsou informace o vùni
kruhatky podány ještì podrobnìji: „Tota planta dum recens est gratißimo spirat odore, melleis fauis fere` simili,
sed longe` admodum gratiori, ac uehemetiori: sed in sicca odor, qui subtilium est partium, euanescit.“
rukopisnou podobu této zkratky, a namísto vehementiori èteme veheme–tiori. Nelze mít autorovi
bez lingvistického nebo archiváøského vzdìlání za zlé, e si této okolnosti není vìdom,
ale je pová livé, e si tuto vìtu nespojil s paralelní vìtou u Mattioliho: „Tota planta
dum recens est gratissimo spirat odore, melleis fauis fere simili, sed longe admodum gratiori,
ac uehementiori. Sed in sicca euanescit“. Tedy: „Celá rostlina, kdy je èerstvá, velmi
pøíjemnì voní […] Za sucha však [vùnì] vyprchá.“ Tajemný výraz recés tedy rozhodnì
neznamená stanovištì, a ze Schwenckfeltova údaje tudí ani nelze usuzovat na hromadný
výskyt ve vlhkých a stinných krkonošských roklích. Ba naopak, ze srovnání popisu kruhatky
v Mattioliho herbáøi (Matthiolus 1565: 985–986) a Schwenckfeltovì katalogu
(Schwenckfelt 1600: 42) podle mého názoru vyplývá, e druhý z popisù neobsahuje nic
podstatného, co by u nebylo obsa eno v popisu prvém nebo jinde8)
, a pokud je v nìm nìco
navíc nebo odlišného, je to v rozporu se skuteèností. Vznikl proto nejspíš pøepracováním a
zkrácením popisu prvního, mo ná s pøihlédnutím k vyobrazením a textùm jiných autorù,
co bylo v literární tvorbì té doby bì nou praxí, a rozhodnì jej nelze pova ovat za dùkaz
toho, e by byl Schwenckfelt znal ivou kruhatku z autopsie, nato pak z pøirozeného
stanovištì v èeských nebo polských Krkonoších.
Kruhatka v Hrubém Jeseníku?
Druhým pohoøím, kde podle názoru prof. Hendrycha kruhatka v èeských zemích v minulosti
pøirozenì rostla, je Hrubý Jeseník (Hendrych 2003a: 18). Ke svému pøesvìdèení dospìl
na základì sbìru kruhatky, který do okolí mìsta Jeseníku lokalizoval F. Mückusch
(1749–1837), vyslou ilý dùstojník rakouské armády, který od roku 1802 bydlel v Krnovì,
pozdìji v Opavì, a vìnoval se floristice v tehdejším rakouském Slezsku. Podílel se mj. i na
zalo ení nìkdejšího Gymnazijního muzea v Opavì (Duda 1951, Klášterský et al. 1982).
Prof. Hendrych svou analýzu skuteèných nebo domnìlých indicií o výskytu v Hrubém
Jeseníku uzavírá takto:
„Rozbor lze uzavøít závìrem, e C. matthioli v Hrubém Jeseníku se kdysi vyskytovala a ji jen ve
zbytcích byla sbìratelsky zachycena. Svìdèí pro to nejen zachovaný doklad, ale mù eme nepøímo
pøipustit i nìkterá geografická kritéria. Vést úvahu o zmiòované tu polo ce, její schedu vyplnil
F. Mückusch, jakoby v tom šlo o jím uèinìný podvrh, nemusí být jen v mezích domnìnky, ale
mohlo by hranièit s povýšenou neomaleností.“
Pokud jde o povýšenou neomalenost, vztahuje se autorova poznámka bezpochyby ke mnì,
jeliko jsem podezøení z podvrhu vyslovil v recenzi èlánku pro Preslii. Citovaný herbáøový
doklad kruhatky je dnes ulo en ve Slezském zemském muzeu v Opavì (OP). Na etiketì,
kterou snad psal sám Mückusch, stojí: „Wächst im hohen Gesenke im freywaldauer
Gebirge, ist aber höchst selten zu finden. Juni“. Sbìr, který patøí k nejstarším dokladùm
v herbáøi Slezského muzea, je znám u 60 let a poprvé na nìj upozornil J. Duda (Duda
258 Danihelka: Cortusa matthioli
8)
K slézu listy kruhatky pøirovnávají u Pena & Lobel (1576: 309–310).
1951: obr. na str. 183). První údaj o výskytu kruhatky v Hrubém Jeseníku je však mnohem
starší (cf. Ens 1835: 189); práce obsahuje seznam rostlin nazvaný Herbarium vivum, který
snad souvisí s Mückuschovými botanickými aktivitami, aèkoli to prý v citované knize
uvedeno není (Hendrych 2003a: 18). Hendrych (tamté ) sice na jedné stranì pøipouští, e
citovaný seznam obsahuje „neskuteèné“ údaje (napø. jsou v nìm uvedeny druhy Loiseleuria
procumbens, Euonymus latifolius, Thesium ebracteatum a Tulipa sylvestris), které
„bez dokladù dùvìru odpuzují“, na druhé stranì hned toto podezøení v následujících dvou
vìtách relativizuje:
„Nemusely se však vztahovat k údajùm samotného Mückusche, pøevzaty ze zcela jiného pramene.
V ponìkud kritiètìjší literatuøe musely pozdìji vyvolat pochybnosti, vedoucí bez zmínky k jejich
vypuštìní. Doklady k nim nikdo právem neèekal, ani nehledal, co mohlo postihnout pøedstavu o
C. matthioli.“
Ve svém pøesvìdèení se utvrzuje i v následujících dvou odstavcích vìnovaných osobnosti
F. Mückusche: „Podle dobových pramenù jeho kritická, pøedevším také etická charakteristika
[…; citováno osm pramenù], stejnì jako jeho akceptování spolehlivým L. Ensem
[…], nízkost podvrhu nejspíše vyluèuje. Pøesto ovšem omyly, váhy té doby, v nìkterých
pøípadech nutno pøiznat, co o tomto pozoruhodném dokladu se nezdá dùvodem ani v jiném
smìru soudit.“ Tolik prof. Hendrych.
Výše citovanou Ensovu práci se mnì nepodaøilo získat, ale urèitou náhradu, pokud
chceme posoudit kvalitu Mückuschových údajù, mù e poskytnout mnohem dostupnìjší
nejstarší kvìtena Moravy, která ve svém geografickém vymezení pokrývá i nìkdejší rakouské
(tj. èeské) Slezsko (Rohrer & Mayer 1835). Rytíø Franz v. Mückusch, v pøedmluvì
(p. VIII) oznaèený jako „um die Naturkunde des Troppauer Kreises hochverdienter Veteran
des Gesenkes“, poskytl jejím autorùm mnohé údaje ze Slezska. Prohlédl jsem prvních
100 stran uvedené kvìteny, na nich jsou F. Mückuschovi pøipsány mj. tyto nálezy: Valeriana
phu (auf dem Hockschar und am Ursprunge der weissen Oppa, sehr selten!; p. 9),
Stipa pennata (bei Fulnek; p. 19), Globularia cordifolia (Hr. v. Mükusch will sie am Hungerberge
bei Waldenburg gefunden haben!; p. 30), Chamaeledon (= Loiseleuria) procumbens
(auf dem Altvater im m. schl. Gesenke; p. 46), Rhamnus saxatilis (Soll, v. Mükusch
bei Dörfel, unweit Troppau gefunden worden seyn, wir konnten ihn aber nicht auffinden!),
Rh. alpina (Wird v. Mük. im schlesischen Gesenke bei Freiwaldau am Glaserberge angegeben,
wir fanden ihn nicht; p. 52), Platyspermum grandiflorum (= Orlaya grandiflora;
um Troppau selten; p. 62), Astrantia minor (in den Teschnischen Karpathen; p. 70), Tofieldia
calyculata (im Schlackauer [= Slavkov u Opavy] Walde auf einer Anhöhe; p. 84), Erica
carnea (= E. herbacea; bei Einsiedel und in den Wäldern bei Olbersdorf – selten!; p.
89), Dictamnus albus (bei Porruba; p. 93), Arctostaphylos (= Arctous) alpina a A. officinalis
(= A. uva-ursi; obojí: im Freiwaldauer Hochgebirge – selten; p. 93), Saxifraga aspera b.
bryoides (im m. sch. Gesenke am Altvater; p. 95), S. hirculus (bei Beneschau; p. 95) a
S. muscoides (= S. moschata; im Hochgesenke am Hungerberge selten!; p. 96). Nìkteré
z tìchto údajù jsou v pøíslušných svazcích Kvìteny Èeské republiky s menšími nebo
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 46: 251–263, 2011 259
vìtšími výhradami pøijímány (S. hirculus, S. moschata, T. calyculata) – a u k nim existují
herbáøové doklady (S. moschata), anebo nikoli –, jiné naopak zcela opomíjeny (Arctous
alpina, Arctostaphylos uva-ursi, D. albus, G. cordifolia, O. grandiflora, Rh. alpinus,
S. bryoides, V. phu) nebo výslovnì odmítány (Astrantia minor, Rh. saxatilis). Od nìkterých
se víceménì distancují pøímo autoøi citované moravsko-slezské kvìteny (srov. formulaci
u druhu Globularia cordifolia). Ještì zásadnìjší podklad pro úsudek o spolehlivosti
lokalizací Mückuschových sbìrù však poskytl Duda (1951: 180–189) výètem „zajímavých“
Mückuschových nálezù, které jsou ulo eny v herbáøi Slezského zemského muzea
v Opavì; doporuèuji proto ka dému ètenáøi v knihovnì vyhledat pøíslušný svazek Pøírodovìdeckého
sborníku Ostravského kraje a do seznamu se zaèíst, aby si vytvoøil vlastní názor.
Jednotlivì by toti výše uvedené „nálezy“ i mnohé další citované v Dudovì práci bylo
mo né oznaèit jako dobové omyly, zpùsobené tøeba nedostatkem spolehlivé urèovací literatury,
jako celek však tyto Mückuschovy údaje i sbìry ulo ené ve Slezském muzeu svého
pùvodce jako floristu diskvalifikují a ádný z nich, by tøeba dolo ený, nelze podle mého
názoru pova ovat za pádný dùkaz minulého výskytu toho nebo onoho rostlinného druhu,
pokud by byl takový výskyt souèasnì v rozporu s ekologickými nároky pøíslušné rostliny
nebo s fytogeografickými poznatky. Argumentovat etickou charakteristikou sbìratele zde
nemá smysl, ponìvad o ni v daném pøípadì vùbec nejde.
Pøijmeme-li hypotézu, e je údaj na schedì sbìru kruhatky podvr ený, nabízí se logicky
otázka, odkud kruhatka v herbáøi Slezského muzea pochází. Taková odpovìï zùstane
nejspíše v dy pouze spekulací, pøesto se však urèitá hypotéza nabízí. Anebo, co je pøesnìjší,
nabízí ji sám Hendrych (2003a: 19), aèkoli pova uje neautochtonní pùvod sbìru za
málo pravdìpodobný:
„Pøes Mückuschovy dobovì nemalé kontakty (Duda 1951: 179), lze pøípadnì pochybovat, e by
pro nìho také bylo snadné získat k oklamání polo ku C. matthioli, kdy z té doby v bohatých a
starých sbírkách (napø. PR, PRC, W) pro tento druh v dy pochází pouhých asi 10 dokladù.
Naprosto vylouèit to ovšem nelze, ale mo nosti vyu ití toho pro podvrh odporuje ji zmínìná
charakteristika Mückusche.“
Duda (1951: 179) na základì studia Mückuschovy korespondence popisuje jeho vìdecké
styky s nìkolika slezskými, moravskými a rakouskými botaniky té doby. Souèástí vìdeckých
stykù mezi tehdejšími botaniky byla i výmìna herbáøù, co dostateènì dosvìdèují
naše i cizí institucionální herbáøe s historickými sbírkovými fondy. Duda (l. c.) explicitnì
uvádí, e Mückuschovi zasílal rostliny k revizi i A. Carl, krajský lékaø v Uherském Hradišti
(1765–1831; Klášterský et al. 1982), který podobnì jako F. Mückusch poskytl èetné
údaje pro nejstarší kvìtenu Moravy a rakouského Slezska (Rohrer & Mayer 1835). Pøekvapivì
je právì v této flóøe kruhatka uvedena (p. 44); nejde však o zapomenutý údaj nebo
o prvonález z Macochy, ale o dùsledek velkorysého vymezení Moravy, pøièem autorem
nálezu „Am Berge Straczow“, tj. Strá ov (1213 m; nejvyšší hora Strá ovské hornatiny na
západním Slovensku), je právì A. Carl. Je pravdìpodobné, e sbìry vzácné kruhatky pøedstavovaly
atraktivní výmìnný artikl, pøíp. se jimi A. Carl ochotnì pochlubil svým
260 Danihelka: Cortusa matthioli
botanickým pøátelùm. Podobnì i doklady druhu Teucrium montanum, které jako Mückuschovy
sbìry vyšly v Güntherových slezských centuriích (Duda 1951: 186), mohou ve
skuteènosti pocházet ze západního Slovenska z herbáøe A. Carla.
Závìr
Dokázat, e v historické minulosti Cortusa matthioli nerostla ani v Krkonoších, ani Hrubém
Jeseníku, je z metodologického hlediska nemo né. Lze však ukázat, e pro opaèné tvrzení
neexistují dùvìryhodné indicie, o co jsem se v pøedkládaném textu pokusil. Je na ètenáøi,
aby se na základì výše uvedeného výkladu rozhodl, zda se pøikloní k interpretaci prof. Hendrycha,
anebo k názorùm, které vyjadøuji v tomto pøíspìvku. Na celé vìci nejsou dùle ité jen
jednotlivosti, tj. otázka nìkdejšího výskytu kruhatky v Krkonoších a Hrubém Jeseníku nebo
snad popelivky sibiøské na Šumavì (Hendrych 2003b), ale poznání, jak selektivnì a nebezpeèným
zpùsobem autor analyzované práce zachází s fakty, by v tomto pøípadì „nebezpeènost“
konkrétní práce ponìkud obrušuje mno ství nejrùznìjších nápadných vìcných i
logických chyb. To, e autor svùj postup popisuje jako „obsahovou analýzu, oznaèovanou
za historiografickou metodu, v pøírodovìdì spíše nezvyklou, ale rozhodnì neodmítnutelnou“,
je pouze špatný vtip. Zde analyzovaná práce o kruhatce naopak ukazuje, e na zaèátku
byla pravdìpodobnì víra, pøesvìdèení nebo utkvìlá pøedstava, na kterou místo vìdeckého
zkoumání, vyhledávání a kritického vá ení faktù a jejich souvislostí navázal výbìr a fabrikace
argumentù, které zapadají do pøedem pøipravené konstrukce, a naopak opomenutí nebo
zamlèení onìch faktù, které do schématu nezapadají nebo které mu dokonce protiøeèí. Všem,
kteøí mají jiný názor, pak autor adresoval nejrùznìjší invektivy a posmìšky9)
. Ponechávám
na ètenáøi, aby provìøil a uvá il, zda jde v tomto pøípadì o jednorázový exces, anebo o pøístup,
který je pro Hendrychovy botanicko-historické studie charakteristický, a aby z výsledku
své úvahy vyvodil pøíslušné dùsledky.
Zusammenfassung
Cortusa matthioli ist seit mehr als einem Jahrhundert in Tschechien nur von einem Fundort im Mährischen
Karst in Südmähren bekannt. Im Jahr 2003 veröffentlichte jedoch der in der Zwischenzeit verstorbene Prof.
Radovan Hendrych im Eigenverlag eine Arbeit über Cortusa matthioli, in der er behauptet, dass diese Art
im 16. Jahrhundert im Riesengebirge (Krkonoše) und im 19. Jahrhundert im Hohen Gesenke (Altvatergebirge;
Hrubý Jeseník) vorgekommen war. Er gründet seine Ausführungen auf die Beschreibung von
C. matthioli in C. Schwenckfelts Stirpium et fossilium Silesiae catalogus (publiziert 1600), wo über Vorkommen
dieser Art in „humidis & umbrosis Sudetorum convallibus“ berichtet wird, und auf einen Beleg
von C. matthioli aus dem Herbarium des Schlesischen Museums in Opava (Troppau; OP), angeblich
gesammelt von Franz Mückusch (1749–1837) in der Nähe der Stadt Jeseník (Freiwaldau). Ein Vergleich
der Cortusa-Beschreibung von Schwenckfelt mit der „Erstbeschreibung“ im Kräuterbuch von Matthioli
(lateinische Ausgabe von 1565) und mit den Abbildungen in anderen zeitgenössischen Kräuterbüchern hat
jetzt gezeigt, dass die Beschreibung bei Schwenckfelt – im Unterschied zu Hendrychs Behauptungen – keiZprávy
Èes. Bot. Spoleè., Praha, 46: 251–263, 2011 261
9)
Èlánek o popelivce sibiøské v šumavském pøedhùøí jich obsahuje víc ne reprezentativní výbìr.
ne neuen Informationen enthält, und dort, wo sie von den früheren Beschreibungen abweicht, sind die Angaben
(hauptsächlich weiße Blütenfarbe) einfach falsch. Das von Hendrych hervorgehobene massenhafte
Vorkommen wird bei Schwenckfelt überhaupt nicht erwähnt, und Hendrychs Ausführungen basieren hier
auf einer falschen Übersetzung. Man kann also annehmen, dass Schwenckfelt nie eine Gelegenheit hatte,
eine Cortusa am natürlichen Standort zu beobachten. Der oben erwähnte Herbarbeleg wurde bereits in einer
Arbeit von Josef Duda über Franz v. Mückusch und seinen Beitrag zur Erforschung der Flora Schlesiens
(publiziert 1951) aufgelistet und abgebildet, zusammen mit Herbarbelegen vieler wärmeliebender,
karpatischer oder anderer Pflanzenarten aus verschiedenen Teilen Nordmährens und des benachbarten
Schlesiens. Das Vorkommen vieler dieser Arten im Gebiet ist aus ökologischen oder phytogeographischen
Gründen sehr unwahrscheinlich; die Fundortsangaben sind mit großer Wahrscheinlichkeit zeitgenössische
Fälschungen, und Mückusch dürfte die Aufsammlungen durch Tausch oder als Geschenk von anderen Botanikern
erhalten haben. Weder die Information bei Schwenckfelt, noch der angeblich von Mückusch
gesammelte Cortusa-Beleg aus der Umgebung von Jeseník liefern also einen Beweis für ein in der
Zwischenzeit erloschenes Vorkommen von C. matthioli im Riesengebirge und im Hohen Gesenke.
Podìkování
Dìkuji dr. Danì Stehlíkové, odborné asistentce Ústavu klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy
univerzity, která pøeèetla rukopis této drobné práce, fyzicky provìøila, co skuteènì obsahuje Forcelliniho
Totius latinitatis lexicon na str. 98, a zejména peèlivì opravila mé neumìlé pøeklady pasá í z Mattioliho
herbáøe a Schwenckfeltova katalogu. Za polemický obsah tohoto textu však nenese odpovìdnost. Tomáši
Èernému a Otovi Šídovi dìkuji za technickou úpravu obrázku. Text nìmeckého souhrnu opravili Linde a
Manfred A. Fischerovi, za co jim rovnì patøí mùj dík. Vznik práce byl podpoøen z výzkumných zámìrù
AV0Z60050516 a MSM0021622416 a prostøedkù centra základního výzkumu LC06073.
Literatura
Èelakovský L. (1865): Pùvod kvìteny èeské. – Èas. Mus. Král. Èes. 39: 109–132.
Duda J. (1951): První opavský botanik. – Pøírod. Sborn. Ostrav. Kraje 12: 178–189.
Ens L. (1835): Das Oppaland und der Troppauer Kreis. Vol. 2. – Wien [non vidi; cit. sec. Hendrych 2003a].
Forcellini E. (1871): Totius latinitatis lexicon. Vol. 5. – Prati.
Hendrych R. (2001): Kvìtena – Krkonoš zvláštì – pøed ètyømi staletími. – Preslia 73: 29–57.
Hendrych R. (2003a): Cortusa matthioli, v minulosti a souèasnosti naší kvìteny. – In: Studia sumptibus
auctoris edita [2003]: 11–36, Pragae.
Hendrych R. (2003b): K povaze nalezištì Ligularia sibirica na Šumavì. – In: Studia sumptibus auctoris
edita [2003]: 1–10, Pragae.
Kábrt J., Kucharský P., Schams R., Vránek R., Wittichová D. & Zelinka V. (1996): Latinsko-èeský slovník.
Ed. 4. – Státní pedagogické nakladatelství v Praze, Praha.
Klášterský I., Hrabìtová-Uhrová A. & Duda J. (1982): Dìjiny floristického výzkumu v Èechách, na
Moravì a ve Slezsku. – Severoèes. Pøír., suppl. 1982/1: 1–242.
Kovanda M. (1992): Cortusa L. – kruhatka. – In: Hejný S. & Slavík B. [eds], Kvìtena Èeské republiky 3:
254–256, Academia, Praha.
Lobel M. (1576): Plantarum sed stirpium historia. – Antverpiae: ex officina Christophori Plantini. [URL:
http://www.biodiversitylibrary.org/item/37879]
Matthiolus P. A. (1565): Commentarii in sex libros Pedacii Dioscoridis Anazarbei de Medica materia ... –
Venetii.
Matthiolus P. A. [ed. C. Bauhin] (1598): Opera quae extant omnia, hoc est, Commentarii in VI. libros
Pedacii Dioscoridis Anazarbei De medica materia ... – [Francofurti: ex] officina [typographica]
Nicolai Bassaei. [URL: http://www.biodiversitylibrary.org/item/30625]
262 Danihelka: Cortusa matthioli
McNeill J., Barrie F. R., Burdet H. M., Demoulin V., Hawksworth D. L., Marhold K., Nicolson D. H., Prado
J., Silva P. C., Skog J. E., Wiersema J. H. & Turland N. J. [eds] (2006): International Code of Botanical
Nomenclature (Vienna Code) adopted by the Seventeenth International Botanical Congress Vienna,
Austria, July 2005. – Gantner Verlag, Ruggel, Liechtenstein [= Regnum Veg. 146].
Pena P. & Lobel M. (1576): Nova stirpium adversaria. – Antverpiae: ex officina Christophori Plantini.
[URL: http://www.biodiversitylibrary.org/item/37879]
Rohrer R. & Mayer A. (1835): Vorarbeiten zu einer Flora des Mährischen Gouvernements. – Rudolph
Rohrer, Brünn.
Schwenckfelt C. (1600): Stirpium et fossilium Silesiae catalogus. – Lipsiae: impressis Davidis Alberti.
Stearn W. T. (1996): Botanical Latin. Ed. 4. – David & Charles, Devon.
Tabernaemontanus J. Th. [ed. C. Bauhin & H. Bauhin] (1731): Neu vollkommen Kraeuter-Buch. – Offenbach
amMayn: in Verlegung Johann Ludwig Königs. [URL: http://www.biodiversitylibrary.org/item/32238]
Došlo dne 18. 7. 2011
Zprávy Èes. Bot. Spoleè., Praha, 46: 251–263, 2011 263
264