- 27 *
Výzkum pro tento článek byl finančně podporován Grantovou agenturou České republiky
(GAČR), projekt P440/11/0329. Autoři děkují dvěma anonymním recenzentům za
jejich velmi cenné připomínky.
** Veškerou korespondenci posílejte na adresu: Beatrice Chromková Manea, e-mail:
manea@fss.muni.cz.
Postoje, hodnoty a demografické chování
v České a Slovenské republice
v období transformace (1991–2008)*
Ladislav Rabušic a Beatrice Chromková Manea**
Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně
Attitudes, Values and Demographics Behaviour in
the Czech and Slovak Republics in the Period of
Transformation (1991-2008)
Abstract: This paper examines the variation in personal values and attitudes
towards family and marriage in the Czech Republic and Slovakia.
Czech and Slovak societies have been characterized by an intensive transformation
process since 1989. The political and economic transformation
was followed by intensive demographic changes (some even talk about a
second demographic transition) that was similar in both societies. Here it
is assumed that values are independent variables that have an impact on
behaviour, and it is argued that demographic changes have been brought
about by changes in values and attitudes concerning the family, marriage
and children. Therefore, this article examines if the trends in value observed
between 1991 and 2008 were accompanied by similar demographic
changes. Data from three waves of the European Value Study (EVS) are
used together with official vital demographic statistics.
Key words: European Values Study, values and attitudes, the family,
marriage, value of children, value of marriage.
Data a výzkum - SDA Info 2012, Vol. 6, No. 1: 27-49.
(c) Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha 2012.
1. Úvod
Jednou z nejviditelnějších změn, kterou v České a ve Slovenské republice (ČR a
SR) zaznamenáváme od počátku 90. let minulého století, kdy obě země prošly
intenzivní transformací svých struktur, je změna demografického chování: sní-
- 28 žily
se počty uzavíraných sňatků, snoubenci se berou ve stále pozdějším věku,
děti se rodí starším rodičům a rodí se jich méně, lidé se dožívají vyššího věku.
Tyto zásadní a z hlediska času velmi dynamické proměny demografických
parametrů nejsou v  kontextu evropského vývoje ničím novým a ani ničím
překvapivým, neboť tímto vývojem od poloviny 60. let postupně procházely
všechny modernizující se země západního vyspělého světa [viz např. Sullerotová
1998]. Snad pouze rychlost změn a jejich hloubka překvapila. Společným
jmenovatelem těchto procesů je podle mnohých badatelů hodnotová proměna
doprovázející proces (post)modernizace. Komplexně byl celý tento trend
demografických proměn konceptualizován jako druhý demografický přechod
[van de Kaa 1987].
Druhý demografický přechod se odehrává v kontextu sociální změny, která
je charakteristická narůstající mírou individualismu a snižující se mírou institucionální
kontroly, viz např. Lesthaeghe a Surkyn [1988]. Inglehart s Welzelem
[2005] pojmenovávají tuto změnu na základě studia moderních společností
jako „lidský rozvoj“ (human development). Socioekonomická modernizace podle
nich umožňuje lidem, aby činili autonomní volby, které odpovídají jejich
požadavkům na seberealizaci a na svobodu konání, čímž vzniká „humanistická
kultura“, která proniká do všech sfér života. Nově tvaruje sexuální normy,
genderové role, rodinné hodnoty, náboženskou víru, pracovní motivace, vztah
lidí k přírodě a k životnímu prostředí, jakož i komunální aktivity a politickou
participaci [Inglehart, Welzel 2005:3].
V podobném duchu konceptualizuje demografický vývoj – a především nízkou
plodnost – i McDonald [2006a]. Tvrdí, že nízká plodnost se objevila jako
nezamýšlený důsledek dvou vln sociálních změn: tou první byla expanze společenského
liberalismu, který se začal šířit od konce 60. let – a vedl k hodnotové
modernizaci. Tou druhou pak vlna ekonomické deregulace (tzv. nový kapitalismus),
která se začala šířit ve vyspělých západních zemích v průběhu 80. let
jakožto ekonomická modernizace. Tyto dvě vlny podpořily podle McDonalda
sociální změnu tím, že společenský liberalismus vedl k vyšší svobodě individua
a k jeho větší nezávislosti; nový kapitalismus pak vedl k většímu individuálnímu
bohatství, ale současně i k vyšším příjmovým nerovnostem. Vyšší míra
individualismu se pojí také s vyššími individuálními aspiracemi, zvětšující se
ekonomické rozdíly zostřují konkurenci na trhu práce (zvyšují obavy z budoucích
ekonomických rizik), a to obojí vede k (racionálnímu) omezování počtu
dětí.
Existují pochopitelně i mnohé další konceptualizace proměn demografického
chování, které zdůrazňují jiné trsy příčin. Vliv ekonomických faktorů na
nízkou plodnost zdůrazňují např. Easterlin [1980] a Becker [1991]. Jiní autoři,
např. Golini [1999] nebo Avramov [2003], spatřují nízkou plodnost jako efekt
nedostatečné sociální a rodinné politiky (v nedostatku zařízení pro předškolní
děti, v nedostatku cenově přiměřeného bydlení pro mladé rodiny, v nízkých
rodinných přídavcích).
- 29 Vedle
ekonomických, sociálních a kulturních faktorů je třeba ještě připomenout
i konceptualizaci „genderu“ a „genderové rovnosti“, jakožto faktoru
s vlivem na intenzitu plodnosti [např. Folbre 1983; Jensen 2000; Chesnais
1996, 1998, 2000; Engelhardt et al. 2001; McDonald 2000, 2006a, 2006b;
Mills et al. 2008]. Např. Engelhardt et al. [2001] zjistili, že více dětí se rodí
v zemích, kde existuje vyvážený genderový systém na makroúrovni – ve veřejné
sféře, a také na mikroúrovni – v rámci rodiny. Podle Chesnaise [1996, 1998,
2000] genderová rovnost působí jinak v zemích rozvojových a rozvinutých.
Zatímco v některých rozvojových zemích zvyšující se genderová rovnost vede k
nižší plodnosti, v rozvinutých zemích, v nichž je genderová rovnost na vysoké
úrovni, je plodnost vyšší – například ve Švédsku. My se ale v našem článku
opřeme o tezi hodnotové proměny.
Inglehartovsko-welzelovský lidský rozvoj a mcdonaldovsky konceptualizovaná
sociální změna probíhá intenzivně od 90. let také v české a slovenské
společnosti a vývoj demografických indikátorů naznačuje, že v ČR a v SR právě
probíhá druhá demografická tranzice (2DT). Jelikož v pozadí 2DT je celý trs
hodnotových proměn, podíváme se v našem článku, do jaké míry odpovídá
demografický vývoj příslušným postojům a hodnotám – s očekáváním, že nalezneme
patřičnou a předpokládanou asociaci.
Naším předpokladem totiž je, že lidské hodnoty, jakožto hlubinné fenomény
lidské osobnosti, které určují, co je žádoucí/nežádoucí, patřičné/nepatřičné,
dobré/špatné, se ve vědomí lidí přetavují v postoje a mínění, které pak ovlivňují
konkrétní lidské chování. Jsme si samozřejmě vědomi faktu, že hodnoty se,
obecně řečeno, proměňují zvolna, ale že v jistých fázích společenského vývoje,
v době sociální změny, se tempo změn zrychluje a někdy – v případě revoluce
– i velmi rapidně. Tento předpoklad tedy konceptualizuje hodnoty jakožto nezávisle
proměnné ovlivňující stochasticky lidské jednání. Tím ale není řečeno,
že hodnoty nemohou být v některých případech proměnnou závislou, tedy že
na základě racionalizačního mechanismu – v souladu s Festingerovou [1957]
sociálně-psychologickou teorií kognitivní disonance – si ozřejmujeme naše
chování proměnnou postoje a hodnoty.
Cílem tohoto článku je tak prostřednictvím analýzy relevantních empirických
dat zjistit, zdali proměňující se české/slovenské postoje a hodnoty jsou
doprovázeny také patřičnými změnami v demografickém chování. Jde tedy o
jednoduchou explorační analýzu dat s cílem nalézt asociaci mezi postoji a cho-
váním.
2. Metoda a data
Asociaci mezi postoji a demografickým chováním budeme sledovat prostřednictvím
dvou druhů datových souborů. O demografickém chování necháme
vypovídat údaje demografické statistiky, zajímat nás přitom budou data týkající
se sňatečnosti a plodnosti. Adekvátní postoje a hodnoty budou indikovány
ze tří vln datových souborů longitudinálního výzkumu European Values Study
- 30 (EVS)
– a to z let 1991, 1999 a 2008.1
Pracovat budeme s takovými položkami
(otázkami), které jsou relevantní pro demografické ukazatele. Základní údaje o
analyzovaných souborech přináší tabulka 1.
Demografické údaje jsou jakožto data demografické statistiky zaznamenávány
každoročně, takže o příslušných jevech, které nás v této stati zajímají,
máme k dispozici časové řady. O indikátorech lidských postojů a hodnot jednoroční
časové řady nemáme, ostatně bylo by to i zbytečné, neboť lidské hodnoty
se v prostředí plynulého (nerevolučního) společenského vývoje z roku na rok
neproměňují. Naše tři časové body, tedy roky 1991, 1999 a 2008, jsou však již
údaji, které za základ časové řady považovat lze, takže demografický a hodnotový
vývoj v období 1991–2008 je dle našeho názoru možné srovnávat.
3. Výsledky
3.1. Hodnoty a sňatečnost
Náš rozbor postojů a hodnot týkajících se demografického chování začněme
u manželství a nesezdaného soužití. Někteří čeští demografové totiž zastávají
názor, že propad v úrovni plodnosti je způsoben především tím, že mladí lidé
neuzavírají manželství, a pokud jej uzavírají, tak v pozdějším věku. Domnívají
se tudíž, že kdyby sňatky byly četnější a kdyby se lidé brali v mladším věku než
nyní, prodloužila by se doba prožitá v manželství, a tím by se i zvýšila šance na
větší počet dětí. Rychtaříková [2010:49] ovšem ukázala, že v českém prostředí
v nejmladších ženských generacích tato v minulosti pozorovaná asociace mezi
časným věkem sňatku a vyšším počtem dětí již neplatí.
Podívejme se nejdříve na sňatečnost prostřednictvím toho nejhrubšího
ukazatele, který demografie zná, totiž počtem uzavíraných sňatků – pro naši
analýzu nám však jako vstup do problematiky vyhovuje. V grafu 1 je zobrazena
časová řada počtů uzavíraných sňatků od r. 1991 v ČR a SR. Lineární proložení
trendu ukazuje pokles – v ČR poměrně výrazný, na Slovensku mírnější.
1	 První vlna EVS proběhla v Evropě sice již v r. 1981, ČR a SR však začaly být členem
výzkumného konsorcia až od r. 1991. V každé české a slovenské vlně je soubor reprezentativní
pro dospělou populaci ve věku 18 a více let [více viz např. Rabušic, Hamanová 2009;
Kusá, Tížik 2009].
Tabulka 1. Výběrové soubory výzkumu EVS v ČR a SR v letech
1991, 1999 a 2008
Rok ČR
(velikost vzorku)
SR
(velikost vzorku)
1991 2 109 1 137
1999 1 908 1 327
2008 1 821 1509
Celkem 5 838 3 973
- 31 Odráží
takto snížená sňatečnost postoje ke sňatku a manželství? Je hodnotově
sňatek v současnosti pro mladé lidi stále ještě atraktivní institucí, když
permisivní klima umožňuje žít s partnerem/partnerkou ve společné domácGraf
1. Počty uzavíraných sňatků v ČR a SR 1991–2009
10000,0
15000,0
20000,0
25000,0
30000,0
35000,0
40000,0
45000,0
50000,0
55000,0
60000,0
65000,0
70000,0
75000,0
80000,0
1991 1993 1995 1997 1999 2001 2003 2005 2007 2009
ČR
SR
Zdroj: Demografické statistiky ČR a SR.
Graf 2. Podíl respondentů v ČR a v SR souhlasících s výrokem,
že manželství je zastaralá instituce v letech 1991,
1999 a 2008. V procentech
7 10
23
7
11 15
0
2
4
6
8
10
12
14
16
18
20
22
24
26
1991 1999 2008
ČR
SR
Zdroj: EVS ČR a SR 1991, 1999, 2008.
- 32 nosti
bez oddacího listu (to je v nesezdaném soužití neboli kohabitaci) a mít
dokonce v takovém svazku i děti? Výzkum EVS indikátor o atraktivitě manželství
jakožto instituce a o atraktivitě kohabitace obsahuje a je v prvním případě
operacionalizován otázkou, zdali si respondenti myslí, že manželství je zastaralá
instituce. Rozložení názoru na manželství ukazuje graf 2.
Názor na manželství se od roku 1991 jak v Česku, tak na Slovensku proměnil.
V r. 1991 se obě populace názorově nelišily a pouhých 7 % souhlasilo s
výrokem, že manželství je zastaralá instituce. V roce 1999 tyto podíly jak v ČR,
tak v SR mírně vzrostly (na 10–11 %), ale do roku 2008 se na Slovensku podíl
souhlasících s tímto výrokem zdvojnásobil (na 15 %) a v Česku dokonce
ztrojnásobil na 23 %. V datech z dotazníkového šetření je takovéto navýšení
meritorně velmi podstatné, statisticky je navíc tento rozdíl mezi rokem 1991
a 2008 signifikantní (to je ale při tak velkých výběrových souborech pochopitelné
a očekávatelné). Srovnejme ale, jak se spolu mají údaje demografické a
sociologické (hodnotově-postojové). Vyčteme je z grafu 3.
Křivky obou trendů jdou v ČR (graf 3a) jasně proti sobě a pokud bychom se
odvážili z těchto dvou sad údajů spočítat Pearsonovu lineární korelaci, měla by
hodnotu −0,68.2
A jelikož chápeme postoj jako nezávisle proměnnou, pak tato
korelace značí, že se zvyšujícím se podílem respondentů, kteří považují sňatek
za zastaralou instituci, se snižují počty uzavíraných sňatků. Na Slovensku (graf
3b) jsme zaznamenali podobný výsledek, se vzrůstajícím podílem respondentů
zastávajících názor, že sňatek je zastaralá instituce, rovněž klesá počet uzavřených
sňatků (Pearsonova korelace je = −0,78).
Je ale v tomto případě možné považovat postoj za nezávisle proměnnou?3
Podíváme-li se na časový průběh obou křivek v grafu 3a zobrazující českou situaci
(a slovenská je podobná, byť v méně zřetelných konturách), pak je zřejmé,
že v průběhu 90. let (v letech 1991 a6 1999) se postoje k rodině jako instituci
změnily jen málo, ale chování se proměnilo – počty uzavíraných sňatků poklesly
relativně strmě. Mezi lety 1999 a 2008 se naopak postoj proměnil značně, ale
sňatkové chování se de facto stabilizovalo (s mírnými oscilacemi, jak ukazuje
graf 1). Platí tedy zde, že až s obecným poklesem sňatečnosti, to je se změnou
chování, převládlo v populaci klima, že manželství je už zastaralé (staromódní)?
Že tedy proměna postoje následovala až po změně v chování a ne naopak?
Dříve než na tuto otázku odpovíme, proveďme ještě jednu, jemnější analýzu,
a to pouze na údajích o svobodné populaci. Sledujme proto, jak bude vypadat
asociace mezi počtem uzavíraných prvních sňatků a postojem k manželství u
svobodných respondentů. Intenzitu prvních sňatků indikuje úhrnná prvosňatečnost,
která udává, jaký podíl mužů (resp. žen) by zůstal ve svých 50 letech
svobodný za předpokladu zachování intenzit sňatečnosti svobodných daného
2	 Tento údaj je ale třeba brát jen velmi orientačně, neboť pouhá tři pozorování nejsou pro
výpočet korelace dostatečná.
3	 Za tento podnět jsme vděčni jednomu z anonymních recenzentů/jedné z anonymních
recenzentek.
- 33 Graf
3. Počty uzavřených sňatků a podíl respondentů souhlasících
s výrokem, že manželství je zastaralá instituce
a) Česká republika
7
10
23
72
54 53
0
5
10
15
20
25
30
35
40
45
50
55
60
65
70
75
80
0
5
10
15
20
25
30
35
40
45
50
55
60
65
70
75
80
1991 1999 2008
početsňatků(vtis.)
souhlassvýrokem(%)
souhlas s výrokem
sňatky
b) Slovenská republika
7
11
15
33
27 28
0
5
10
15
20
25
30
35
40
45
50
55
60
65
70
75
80
0
5
10
15
20
25
30
35
40
45
50
55
60
65
70
75
80
1991 1999 2008
početsňatků(vtis.)
souhlassvýrokem(%)
souhlas s výrokem
sňatky
Zdroj: EVS ČR a SR 1991, 1999, 2008.
- 34 roku.
Názory na manželství u svobodných respondentů nejsou ještě ovlivněny
zkušeností z existujícího manželství, a proto se nám zdají být – vzhledem ke
sňatečnosti – adekvátnějším ukazatelem.4
Trend prvosňatečnosti mužů a žen v ČR a v SR ukazuje graf 4. V Česku
má od roku 1991 u obou pohlaví jasně klesající trend (u mužů pokles z 84 %
v r. 1991 na 60 % v r. 2008, u žen z 91 % na 66 %), zatímco na Slovensku jde
o pokles jen velmi mírný (na úrovni 4–5 %). V ČR tato proměnná tedy variuje
zřetelně, v SR má téměř konstantní charakter.
Srovnejme nyní tyto údaje s vývojem názorů na instituci manželství v podsouboru
svobodných respondentů, a to odděleně u mužů a u žen. Výsledek je
znázorněn grafu 5. V ČR (graf 5a) má v tomto zobrazení mužský postoj k man-
želstvívobdobí1991–2099charaktertéměřvodorovnépřímky,zatímcomužská
prvosňatečnost prudce klesá. Takže zatímco postoj zůstal stabilní, chování se
proměnilo, postoj tedy neovlivnil chování. Ve druhém období (1999–2008) se
postoj výrazně proměnil – zvýšil se podíl mužů souhlasících s výrokem, že sňatek
je zastaralý (z 20 na 51 %) a prvosňatečnost pokračovala ve svém poklesu.
V tomto druhém období tedy postoj a chování asociovaly v předpokládaném
směru. U žen měl postoj de facto v průběhu celého sledovaného období lineárně
vzestupný trend (11–17–39 %) a prvosňatečnost lineárně sestupný trend,
takže lze předpokládat, že chování zde bylo v souladu s postojem.
Na Slovensku (graf 5b) byla situace jiná. Postoj svobodných mužů a žen se
ve sledovaném období proměňoval velmi odlišně: u žen se v období 1991–1999
podíl souhlasících s výrokem o zastaralosti manželství zvýšil jen nepatrně, ve
druhé fází (v období 1999–2008) ale vzrostl dynamicky a zvýšil se na dvojnásobek.
Ukazatel prvosňatečnosti svobodných žen však varioval jen minimálně
4	 A skutečně platí, že ženatí a vdané jak v ČR, tak v SR mnohem méně často souhlasili
s výrokem o zastaralosti manželství než respondenti svobodní.
Graf 4. Úhrnná prvosňatečnost v České republice a na Slovensku
v letech 1991-2009. V procentech
50
55
60
65
70
75
80
85
90
95
100
1991 1993 1995 1997 1999 2001 2003 2005 2007 2009
ČR muži ČR ženy
SR muži SR ženy
Zdroj: ČSÚ a ŠÚ SR.
- 35 (91–90–87
%). Vývoj postoje tedy s chováním nesouvisel. U mužů se postoj
k manželství vyvíjel jinak. Nejdříve se v období 1991–1999 podíl souhlasících
zvýšil osminásobně (ze 3 na 24 %), avšak ve druhém období (1999–2008) se
tento podíl dokonce mírně snížil (z 24 na 21 %). A jelikož, jako u žen, prvosňaGraf
5. Úhrnná prvosňatečnost a podíl svobodných respondentů
souhlasících s výrokem, že manželství je zastaralá
instituce v letech 1991, 1999 a 2008
a) Česká republika
0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
100
1991 1999 2008
Souhlas s výrokem - muži
Souhlas s výrokem - ženy
Prvosňatečnost - muži
Prvosňatečnost - ženy
b) Slovenská republika
0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
100
1991 1999 2008
Souhlas s výrokem - muži
Souhlas s výrokem - ženy
Prvosňatečnost - muži
Prvosňatečnost - ženy
Zdroj: EVS ČR a SR 1991, 1999, 2008.
- 36 tečnost
mužů variovala jen mírně (90–88–85 %), také u mužů postoj a chování
de facto nesouvisely.
Ve vztahu mezi postojem k  manželství a sňatkovým chováním jsme tak
v  populaci svobodných našli odlišnosti jednak mezi muži a ženami, jednak
mezi zeměmi. Ženy v ČR se chovaly podle našeho vstupního předpokladu: se
změnou postoje k manželství měnily i své chování, postoj tedy ovlivňoval jejich
chování. U českých mužů se zdá, že chování předcházelo proměně postoje,
takže postoj zde byl spíše závisle než nezávisle proměnnou. Jaký je důvod rozdílného
chování mužů a žen? Z výzkumů populačního klimatu je známo, že
o počtu dětí a o jejich časování rozhoduje v moderních společnostech žena.
Analogicky tedy se dá předpokládat, že své slovo má žena i v rozhodování o
uzavření manželství. Po roce 1989 se mladým českým ženám (i mužům samozřejmě)
otevřely příležitosti, jak uspořádat svůj život. Začaly si uvědomovat,
že pokračovat ve sňatkových vzorcích ze 70. a 80. let, kdy byl průměrný věk
v době prvního sňatku až nenormálně nízký (vždyť do 20 let věku se vdávalo
téměř 50 % žen), není v modernizující se společnosti smysluplné. Svůj postoj
ke sňatku proměnily a začaly také odkládat jeho uzavření (což se projevilo ve
snižující se intenzitě prvosňatečnosti). V tomto „odkládacím“ duchu také působily
na své partnery.5
Na Slovensku jsme žádný vztah mezi postojem a adekvátním chováním
v podsouboru svobodných respondentů neobjevili, neboť jedna z proměnných
– ukazatel sňatečnosti – de facto nevariovala. Zajímavostí je, že trend ve vývoji
postoje byl u slovenských mužů a žen víceméně zrcadlově obrácený.
Vývoj názorů na zastaralost manželské instituce je velmi zajímavý v kohortním
pohledu. Z tabulky 2 vyplývá, že v ČR v jednotlivých letech, kdy byla
sbírána data, mladší respondenti častěji souhlasili s  předloženým výrokem
o zastaralosti manželství než respondenti starší (údaje čteme ve sloupcích)
– v roce 2008 má tento směr téměř lineárně sestupný charakter (viz tučnou
svislou šipku ve sloupci ČR–2008). Na Slovensku není tento trend tak zřetelný.
Podíváme-li se však na tabulku kohortně (šikmé šipky), pak vidíme,
že v obou zemích stárnutí kohorty (ti, jimž bylo v roce 1991 18–25 let zestárli
do roku 1999 o 8 let, takže se posunuli do věkové skupiny 26–33 let) s sebou
nese nárůst podílu souhlasících. Projevuje se zde tedy jednak efekt stárnutí
(s rostoucím věkem jistě přibývá respondentů, kteří mají své zkušenosti
s manželstvím, které mohou být i negativní, což může přispět k tomu, že začnou
vnímat manželství jako zastaralou instituci), jednak efekt doby – sociální
klima je postupně celkově liberálnější a sňatek už není chápán jako bezpodmínečná
podmínka soužití dvou jedinců opačného pohlaví.6
5	 Platí zde slova Giddense [1992:75], že tam, kde existují široké oblasti lidského života,
které již nejsou normovány starými vzorci chování a zvyklostmi, je jedinec nucen vyjednávat
o možnostech svého životního stylu – jeho volby však již nejsou pouze externími
aspekty jeho postojů, nýbrž definují, kým tento jedince je.
6	 V longitudinálních datech, jako jsou ta naše, je vždy snahou vysvětlit změnu v postojích
a hodnotách kromě jiného také prostřednictvím odhadu působení vlivu tři faktorů:
- 37 -
V ČR se v průběhu let 1991–2008 (viz tabulku 2), u nejmladší kohorty – jak
stárnula – zvýšil postupně podíl respondentů souhlasících s výrokem ze 13 %
na 22 % (tedy navýšení o 9 procentních bodů), na Slovensku bylo toto zvýšení
ještě výraznější a dosáhlo 16 procentních bodů (ze 4 na 20 %). V období 1999–
2008 se však již vývoj v ČR a SR obrátil. Podíl souhlasných odpovědí se v ČR
u nejmladší kohorty (18–25) zdvojnásobil (ze 16 v r. 1999 na 32 % v r. 2008 –
viz šikmou šipku mezi roky 1999 a 2008), na Slovensku zůstal nezměněn (20 %
v r. 1999 a 20 % v r. 2008). Pokud by se měl tento trend v ČR udržet, pak lze na
základě extrapolace trendu odhadnout, že zaznamenaných 41 % souhlasných
názorů na zastaralost manželství u nejmladších respondentů (18–25) v r. 2008
by se mohl do roku 2017, kdy proběhne další vlna výzkumu EVS, zvýšit na 80
%. A pokud by se udržel trend předpokládané korespondence mezi postojem
a chováním, mohlo by to znamenat, že sňatečnost bude v ČR v příštích letech
jen minimální.7
Na Slovensku nejsou kohortní posuny tak výrazné jako v Česku, a srovnáme-li
postoje dvou nejmladších věkových skupin (18-25 a 26-33 let) v roce
2008, je rozdíl mezi Českem a Slovenskem již zcela markantní.
věku (to je stárnutí jedinců), podmínek doby a kohorty (hovoří se pak o APC modelu:
Age–Period–Cohort model), viz např. Alwin a McCammon [2003]. Odlišit statisticky účinky
(efekty) těchto tří faktorů (proměnných) není vůbec jednoduché, neboť všechny jsou
navzájem silně závislé a každá je de facto perfektní lineární funkcí zbylých dvou, čímž se
v analýze (např. v mnohonásobné regresi) dostaneme k velmi obtížně řešitelnému problému
kolinearity. Jelikož podle Glenna [2003:475] není tento problém možné překonat,
navrhuje, abychom rozlišení účinků věku, podmínek doby a kohorty řešili ne prostřednictvím
statistických modelů, ale méně formalizovanými postupy (Glenn hovoří o „informálních
postupech“ [2003:473]), to je např. kontextuální analýzou a přidáním dalších
informací (outside evidence) o studovaném problému.
7	 To vše samozřejmě za předpokladu, že výrok o manželství jako o zastaralé instituci je
validní položkou indikující jeho hodnotu a důležitost v životě jedinců.
Tabulka 2. Vývoj podílu respondentů souhlasících s výrokem
o zastaralosti manželství podle věkových skupin.
V procentech
Kohorta Česká republika Slovenská republika
1991 1999 2008 1991 1999 2008
18-25 12,8 16,3 41,1 4,3 19,9 20,1
26-33 7,4 18,1 32,2 11,8 11,7 20,0
34-41 10,1 13,7 21,9 8,5 8,6 19,4
42-49 4,9 10,6 20,2 7,2 15,5 14,9
50-57 5,5 8,0 22,2 4,6 5,3 11,8
58-65 1,7 6,3 19,2 3,6 9,8 9,6
Zdroj: EVS ČR a SR 1991, 1999, 2008.
- 38 O
rozdílných pohledech na instituci manželství vypovídá i věkové rozložení
postojů ke kohabitaci. Z toho, co již víme, bychom měli očekávat, že čeští respondenti
budou mnohem tolerantnější k soužití bez oddacího listu než jejich
slovenští kolegové. Výsledky toto očekávání potvrzují, byť data zde můžeme
srovnávat pouze za rok 2008, neboť v dřívějších vlnách nebyla příslušná otázka
položena. S názorem, zdali je v pořádku, když dva lidé žijí spolu, aniž by byli
sezdáni, souhlasilo v r. 2008 v českém souboru 60 %, ve slovenském ale pouze
20 % respondentů. Rozložení názorů na kohabitaci podle věku (viz graf 6)
navíc ukazuje, že vysoká tolerance nesezdaného soužití existuje v Česku nejen
mezi mladými respondenty ve věku 18–35 let (73 %), ale také mezi respondenty
středního věku 36–55 let (64 %), tj. mezi rodiči – v české společnosti je tak
celkově velmi permisivní klima vůči soužití bez sňatku, z čehož lze opět vyslovit
prediktivní hypotézu, že v blízké budoucnosti nelze pravděpodobně renesanci
manželství očekávat. Což by např. z hlediska porodnosti mělo znamenat, že
v politickém kontextu by se česká rodinná politika měla připravovat na to, že
podíly dětí narozených mimo manželství se mohou i nadále zvyšovat.
Slovenské klima, jak ukazuje graf 6, je v tomto ohledu konzervativnější,
především však ve starších věkových skupinách. Svou roli zde sehrává jistě
i vyšší míra religiozity na Slovensku než v Česku. Z dat EVS víme, že v r. 2008
se pouze 31 % Čechů označilo za věřícího člověka, kdežto na Slovensku to bylo
plných 81 %. Současně příslušná analýza (není zde předvedena) také ukazuje,
že na Slovensku věřící statisticky významně častěji nesouhlasí s kohabitací než
nevěřící.
Graf 6. Názor na kohabitaci v České republice a na Slovensku
v roce 2008. Souhlas s výrokem v procentech
73
64
43
52
33
20
0
10
20
30
40
50
60
70
80
18-35 let 36-55 let 56-80 let
ČR SR
Zdroj: EVS ČR a SR 2008.
- 39 -
3.2. Hodnota dítěte a plodnost
Předchozí analýzy ukázaly, že mezi názorem na manželství (a také na nesezdané
soužití) a sňatkovým chováním není tak přímočarý vztah, jaký jsme
předpokládali. Viděli jsme ale, že od roku 1991 přibývalo postupně mezi mladými
Čechy a Slováky respondentů, kteří považují sňatek za zastaralý, a že sňatek
v současnosti neuzavírají tak často jako dříve nebo jeho uzavření přinejmenším
odkládají, o čemž mimo jiné svědčí stále se zvyšující věk v době prvního
sňatku jak mužů, tak žen: zatímco na počátku 90. let byl průměrný věk českých
mužů v době prvního sňatku 24,7 (1991) a slovenských mužů 23,5 (1992),
v roce 2009 se zvýšil na 31,9 roků v ČR a na 31,8 v SR. U českých žen z 22,3 let
(1991) a slovenských z 22,1 let (1993) na 29,2 (ČR) a 28,6 (SR) let.8
V tomto
oddíle si položíme otázku, zdali platí asociace u vztahu mezi názory na hodnotu
dítěte a plodností. Plodnost a s ním spojená hodnota dítěte se staly velmi diskutovaným
tématem jak v ČR, tak v SR. Obě země, jak známo, prošly po r. 1990
obdobím, kdy intenzita plodnosti byla velmi nízká až extrémně nízká (literatura
používá výraz lowest low, to je méně než 1,3 dítěte na ženu), což ilustruje
graf 7. Zajímavé je, že ačkoliv Slovensko bylo vždy charakteristické poněkud
vyšší úhrnnou plodností než Česko, od roku 2005 tato charakteristika neplatí.
V obou zemích se také po roce 1990 podstatně zvýšily podíly dětí narozených
mimo manželství. Zatímco v průběhu celého období tzv. socialismu byl
podíl dětí narozených mimo manželství velmi nízký (to je na úrovni 5–8 %), po
8	 Údaje z tabulek sňatečnosti svobodných.
Graf 7. Úhrnná plodnost v České republice a na Slovensku
v letech 1990-2009
0
0,2
0,4
0,6
0,8
1
1,2
1,4
1,6
1,8
2
2,2
2,4
0
0,2
0,4
0,6
0,8
1
1,2
1,4
1,6
1,8
2
2,2
2,4
1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008
SR ČR
Zdroj: ČSÚ a ŠÚ SR.
- 40 roce
1990 se začal tento ukazatel strmě a lineárně šplhat vzhůru, jak ilustruje
graf 8. Dnes se tak v Česku rodí 40 % dětí mimo manželství, na Slovensku
to je jedna třetina. Tyto podíly také korespondují se zvyšujícími se podíly respondentů,
kteří považují manželství za zastaralou instituci, a se zvyšující se
tolerancí k nesezdaným soužitím (která je ale na Slovensku nižší než v Česku).
Při hledání vztahu mezi hodnotovými indikátory a plodností lze v datech
EVS využít otázku, která je formulována následovně: Myslíte si, že žena musí
mít děti, aby se naplnilo její poslání, nebo to není nutné?9
Varianty odpovědí
jsou: 1 potřebuje děti, 2 není to nutné. Předpokládejme, že případné vysoké
podíly odpovědí, že žena potřebuje děti, indikují propopulační klima, nízké podíly
pak klima, řekněme liberální, naznačující, že život i bez dětí má (pro ženu)
svůj smysl a cíl.
Ukažme si nejdříve, jaké je rozložení odpovědí na tuto otázku v tříbodové
časové řadě – a jelikož se o ně zajímáme v kontextu plodnosti, budeme brát
v úvahu pouze odpovědi respondentů ve věku 18–44 let. Vše ilustruje graf 9.
9	 Jsme si vědomi jisté problematičnosti této položky jakožto ukazatele hodnoty dítěte
(má totiž v sobě i genderovou dimenzi). Data EVS sice obsahují ještě další dva indikátory o
hodnotě dítěte, a to otázku Člověk musí mít děti, aby byl jeho život naplněn a otázku Mít
děti je zodpovědnost vůči společnosti. Ani tyto otázky nejsou dobrými ukazateli hodnoty
dítěte, navíc mají tu nevýhodu, že byly bohužel sledovány pouze v letech 1999 a/nebo
2008, takže netvoří tříprvkovou časovou řadu.
Graf 8. Podíl živě narozených dětí mimo manželství v České
republice a na Slovensku v letech 1990-2009. V pro-
centech
0
5
10
15
20
25
30
35
40
45
50
0
5
10
15
20
25
30
35
40
45
50
1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008
ČR SR
Zdroj: ČSÚ a ŠÚ SR.
- 41 Průběh
křivek, který je v České republice i na Slovensku podobný pouze
s tím rozdílem, že hloubka U křivky není na Slovensku tak výrazná jako v Česku,
je v mnoha ohledech výmluvný. Vidíme, že v roce 1991, kdy obě populace
byly ještě mentálně v zajetí tzv. starého (komunistického) demografického režimu,
který především v době normalizace v průběhu 70. let dělal hodně pro to,
aby motivoval mladé lidi k zakládání rodin10
, byly podíly odpovědí souhlasících
s tezí, že žena potřebuje děti k naplnění svého života, poměrně vysoké – 68 %
v ČR a 73 % na Slovensku.11
Na konci tisíciletí, v r. 1999, se tyto podíly výrazně
snížily (téměř na polovinu), což lze chápat jako hodnotovou reakci na celkovou
modernizaci obou zemí a jako indikátor prudkého nástupu druhé demografic-
10	 Představitelé režimu dobře věděli, že lidé s dětmi mají jen malou vůli revoltovat proti
establishmentu, zvláště, když na vše intenzivně dohlížela StB. Hezké svědectví o tom podal
Martin Šimečka [1979] ve svém eseji Obnovení pořádku, v němž ukazuje, jak se děti staly
za normalizace rukojmími státu: „stačilo, aby se váha v komplexních hodnoceních dospívajících
dětí přenesla na jejich rodiče … a všem rodičům bylo zřejmé, že vstupuje do platnosti
zpřísněné pravidlo života … chceš-li, aby na tvoje dítě nepadla nevraživost státu,
… nepohněvej si svými postoji stát…“ Komunistický režim také údaje o vyšší porodnosti v
socialistických zemí ve srovnání se zeměmi západními využíval jako ideologický argument
dokazující vyšší vyspělost tábora socialismu, kde lidé díky spokojenosti se socialistickým
zřízením mají vysokou důvěru v další rozvoj, takže mají také vyšší počty dětí.
11	 Pro srovnání ve Švédsku, Finsku a Norsku byl tento podíl kolem 20 %, v Nizozemí
11 %, ale ve Francii 75 %, v Rakousku 51 % a v bývalé SRN 44 % (naopak v NDR 66 %).
Graf 9. Souhlas s výrokem „Žena potřebuje mít děti, aby byl
její život naplněn“. Procento souhlasných odpovědí v
podsouboru respondentů 18-44 let v České republice
a na Slovensku v letech 1991-2008
20
25
30
35
40
45
50
55
60
65
70
75
1991 1999 2008
ČR
SR
Zdroj: EVS ČR a SR 1991, 1999, 2008.
- 42 Graf
10. Souhlas s výrokem, že žena musí mít děti podle
věkových skupin (transverzální pohled)
a) Česká republika
10
15
20
25
30
35
40
45
50
55
60
65
70
75
80
18-25 26-33 34-41 42-49
1991 1999 2008
b) Slovensko
10
15
20
25
30
35
40
45
50
55
60
65
70
75
80
18-25 26-33 34-41 42-49
1991 1999 2008
Zdroj: EVS ČR a SR 1991, 1999, 2008.
- 43 ké
tranzice.12
Mezi roky 1999 a 2008 se ale vývoj názorů zase obrátil a směřoval
k hodnotám roku 1991, byť k nim nedospěl – v ČR k 55 % a 50 % na Slovensku.13
Křivky v obou zemích ale dostanou zcela jiný tvar, pokud do nich zavedeme
prvek věku, což je dobře patrné z grafu 10. Ukazuje se, že se zde projevuje,
přinejmenším v České republice, efekt stárnutí. V ČR v každé vlně výzkumu
(tj. v r. 1991, 1999 a 2008) respondenti se zvyšujícím se věkem více souhlasili s
nutností mít děti jakožto smyslu života pro ženu. Nazvěme jej v souladu s filozofickým
konceptem „transgrese“ efektem transgrese.
Transgrese vede člověka k tomu, aby přesáhl svou biologickou a sociální
existenci, aby nebyl spokojený pouze s tím, čeho dosáhl, ale aby po sobě svými
činy a jejich následky překročil své bytí, svou individuální existenci a něco po
sobě zanechal – právě děti mohou být prvkem této transgrese.14
Na Slovensku
není ovšem tento efekt tak výrazně čitelný, o důvodech, proč se s narůstajícím
věkem v datech z roku 1999 a 2008 také nezvyšoval podíl respondentů
přisuzujících důležitost dětí pro smysl existence života ženy, můžeme pouze
spekulovat.
A jak spolu souvisejí údaje o úhrnné plodnosti s postojem k existenciální
nutnosti ženy mít děti? Jak ukazují grafy 11a a 11b (viz následující stranu), je
asociace mezi postojem a chováním silná v ČR, v SR již méně.
V období 1991–1999 korespondoval v obou zemích snižující se podíl respondentů
souhlasících s tím, že žena potřebuje mít děti, se snižující se intenzitou
plodnosti. V období 1999–2008 v ČR pak s jejich zvyšujícím se podílem se
zvyšovala i plodnost. Na Slovensku ale v tomto období plodnost stagnovala
na hodnotě 1,3, podíl souhlasných odpovědí se ale zvýšil – posilující se postoj
nevedl k příslušné změně chování. Korespondence mezi postojem a chováním
se tedy projevila v předpokládaném směru jasně v ČR, kdy postoj mohl být
nezávisle proměnnou, na Slovensku pouze v období 1991–1999.
V kontextu našich úvah o hodnotách a plodnosti se podívejme ještě na jednu
souvislost, a to do jaké míry spolu souvisejí děti a manželství. Ve výzkumu
EVS je otázka, která zjišťuje, zdali jsou důležité děti pro úspěšné manželství.
Rozložení odpovědí v  jednotlivých letech výzkumu podle pohlaví a ve věku
18–44 let ukazuje graf 12.
S každou vlnou výzkumu EVS v ČR lineárně ubylo jak mužů, tak žen považujících
existenci dětí jako velmi důležitou podmínku úspěšného manželství,
přičemž názorově se začali muži a ženy po roce 1991 postupně značně odlišovat.
Na Slovensku byl vývoj odlišný. Muži a ženy zde startovali v r. 1991 ze
stejné pozice (a navíc ze stejných hodnot jako v ČR), sestupný trend křivky se
ale v roce 1999 obloukovitě zlomil, aby se do roku 2008 opět zvýšil, byť ne na
12	 Postoje mužů a žen byly ve všech třech letech a v obou zemích v podstatě totožné.
13	 V evropských zemích tyto podíly značně variují: v Nizozemí 4 %, ve Švédsku a Finsku
6 %, Norsku 19 %, v Rakousku 30 %, na území bývalé SRN a na území bývalé NDR shodně
45 %, ve Francii 55 %.
14	 Jiným výrazem pro efekt transgrese by mohl být efekt tikajících biologických hodin.
- 44 Graf
11. Souhlasný postoj k nutnosti mít děti v podsouboru
respondentů ve věku 18-44 let v letech 1991, 1999 a
2008 a úhrnná plodnost
a) Česká republika
0,2
0,3
0,4
0,5
0,6
0,7
0,8
0,9
1
1,1
1,2
1,3
1,4
1,5
1,6
1,7
1,8
1,9
2
2,1
0
5
10
15
20
25
30
35
40
45
50
55
60
65
70
75
80
85
90
95
1991 1999 2008
úhrnnáplodnost
souhlassvýrokem(%)
souhlas s výrokem
úhrnná plodnost
b) Slovensko
0,2
0,3
0,4
0,5
0,6
0,7
0,8
0,9
1
1,1
1,2
1,3
1,4
1,5
1,6
1,7
1,8
1,9
2
2,1
0
5
10
15
20
25
30
35
40
45
50
55
60
65
70
75
80
85
90
95
1991 1999 2008
úhrnnáplodnost
souhlassvýrokem(%)
souhlas s výrokem
úhrnná plodnost
Zdroj: EVS ČR a SR 1991, 1999, 2008.
- 45 úroveň
hodnot z roku 1991. Rozdíly mezi ČR a SR se do roku 2008 výrazně
zvýšily, takže z tohoto hlediska se populace obou zemí podstatně odlišují.
Význam tohoto indikátoru lze chápat tak, že (především čeští) respondenti
ve věku 18–44 let si myslí, že děti a (úspěšné) manželství není nutné propojovat
– což lze interpretovat i tak, že děti se podle názoru respondentů mohou
rodit i ve svazcích, které nemají formát manželství, tedy v nesezdaném soužití,
což se od roku 1991 v obou zemích, jak jsme viděli na datech o dětech narozených
mimo manželství (graf 8), také výrazně děje. Důležitým faktem je v tomto
kontextu i to, že v ČR jsou děti prvního pořadí již téměř rovnoměrně rozloženy
mezi porody manželské a nemanželské: 49,5 % dětí prvního pořadí se v roce
2009 narodilo nevdaným ženám. V Česku se tak stále více uvolňuje vazba mezi
sňatkem ženy a narozením jejího prvního dítěte. V posledních letech navíc
významně (nejrychleji ze všech pořadí) roste i podíl nemanželsky narozených
dětí u druhorozených.
Závěr
V  našem článku jsme sledovali, zdali spolu korespondují trendy hodnotového
vývoje indikující význam manželství (a sňatku) a význam plodnosti
s trendy vývoje demografického. Zkoumali jsme to prostřednictvím vývoje
trendů v postojích k manželství a z hodnoty dítěte, které skýtají data z výzkumu
hodnotových preferencí European Values Study v období 1991 až 2008. Tyto
trendy jsme promítli do vývoje ukazatelů demografických.
Graf 12. Názor, že děti jsou velmi důležitou podmínkou
úspěšného manželství podle pohlaví v podsouboru
18-44 let v České republice a na Slovensku v letech
1991, 1999 a 2008. V procentech
30
35
40
45
50
55
60
65
70
75
80
85
90
95
100
30
35
40
45
50
55
60
65
70
75
80
85
90
95
100
1991 1999 2008
ČR muži ČR ženy
SR muži SR ženy
Zdroj: EVS ČR a SR 1991, 1999, 2008.
- 46 Naše
analýza ukázala, že hodnoty a postoje, jakožto předpokládané regulátory
lidského chování, nepůsobí v námi zkoumaných oblastech vždy tak
přímočaře, jak předpokládá teorie hodnot. V  kontextu sňatkového chování
jsme nalezli především rozdíly mezi českou a slovenskou společností. V případě
Slovenska jsme zjistili, že zatímco demograficky sňatečnost indikovaná
počtem jednak uzavřených sňatků variovala jen mírně a prvosňatečnost téměř
vůbec ne, postoje k manželství se proměňovaly. Z toho logicky vyplývá, že proměna
postojů (a hodnot) nemohla v tomto případě ovlivňovat chování, to je
uzavírání sňatků. Vysvětlit, jak to, že oblast hodnot a oblast chování „žijí“ na
Slovensku svým nezávislým životem, nedokážeme.
Pravděpodobně zde působí poměrně vysoká míra religiozity (podíl respondentů,
kteří se označili za věřícího člověka, osciloval ve sledovaném období mezi
79–81 %). Náboženská věrouka považuje uzavření sňatku za výrazný prvek lidského
života a za výraznou podmínku sexuálního soužití a lidské reprodukce.
Proto jsou slovenské demografické ukazatele sňatečnosti tak málo proměnlivé.
A jak to, že navzdory silné religiozitě se slovenští respondenti v oblasti verbálního
chování (sociologický výzkum založený na standardizovaném dotazování
totiž nezaznamenává nic jiného než verbální chování) postupně více přiklonili
k souhlasu s liberálnějším pojetím manželství? Příčina může spočívat v tom,
že ve verbální (a ideové) rovině byla část slovenských respondentů (především
těch nevěřících) v průběhu modernizace slovenské společnosti probíhající po
roce 1989 postupně náchylná připustit, že sňatek je zastaralá instituce.
V České republice se vztah mezi postoji a chováním projevil. V „hrubém“
pohledu, na úrovni všech sňatků a všech respondentů v první fázi tedy v období
1991–1999 se značně snížil počet sňatků, ale postoj příliš nevarioval. Takže
z hlediska vztahu mezi postojem a chováním postoj chování neovlivnil. Ve druhé
fázi, v období 1999–2008, se počet uzavíraných sňatků stabilizoval na nízké
úrovni, tudíž nevarioval, zato postoj se proměnil podstatně. Z čehož vyplývá, že
z hlediska těchto údajů změna postoje následovala chování, postoj byl závisle
proměnnou. A jak to bylo věcně? Po sametové revoluci, v rovině chování, se
počet uzavřených sňatků snížil především proto, že začaly být odkládány na
pozdější dobu. Ideově však, částečně i díky působení doznívajících mentálních
stereotypů, se vnímání sňatků ještě neproměňovalo – i ti, kteří sňatek odkládali,
si mysleli, že ho jednou uzavřou, takže manželství mělo vysokou hodnotu (a
nebylo pro ně zastaralou institucí). Po roce 1999 se pokles sňatečnosti zastavil
a zůstal na nízkých mírách. Ti, kteří odkládali sňatky, je nakonec neuzavřeli a
začali ve výzkumu (racionalizačně) tvrdit, že manželství je zastaralá instituce.
Navíc rozvodovost (měřená jako úhrnná rozvodovost) vzrostla mezi lety 1991–
2008 ze 35 % na 46 %, takže v populaci přibývalo jedinců, kteří měli zkušenost
s rozvodem, a z našich analýz vyplývá, že právě rozvedení respondenti se velmi
často přikláněli k názoru, že manželství je zastaralá instituce. Postoj tedy začal
nabývat na síle.
Jemnější analýza tohoto tématu ale ukázala, že vše má ještě jednu dimenzi.
Když jsme dali do souvislosti svobodné respondenty a demografický ukazatel
- 47 sňatečnosti
svobodných a provedli jsme analýzu zvlášť na mužích a ženách,
zjistili jsme, že u žen postoj ovlivňoval chování, ale u mužů záviselo na zkoumaném
období. V první fázi (1991–1999) postoj chování neovlivňoval, neboť
sňatečnost mužů se proměnila (snížila), postoj však zůstal stabilní. Ve druhé
fázi pak již postoj a chování asociovaly v předpokládaném gardu, postoj byl
nezávisle proměnnou. Jako vysvětlující domněnku jsme nabídli vliv ženy při
vyjednávání o uzavření sňatku – české ženy začaly po roce 1990 v kontextu
širokého rejstříku možností, které jim demokratická společnost nabízela, odkládat
sňatky.
V oblasti vztahů mezi hodnotou dítěte a demografickými údaji o plodnosti
jsme nalezli v české společnosti předpokládaný směr vztahu, hodnota byla
nezávisle proměnnou, chování proměnnou závislou. S proměnnou názorů na
hodnotu dítěte se také proměňovala úhrnná plodnost. Na Slovensku platila
tato asociace hodnoty a chování pouze v období 1991–1999.
Celkově lze konstatovat, že Česko a Slovensko si nejsou v trendech hodnotového
vývoje v  oblasti manželství, plodnosti a rodiny a v  trendech
demografického vývoje tak podobné, jak bychom od tlaku modernizačního
a globalizačního procesu očekávali. Některé slovenské trendy vykazují nižší
intenzitu než trendy české. Příčina spočívá podle našeho v mnohem vyšším
stupni religiozity.
Postojová data nicméně sugerují myšlenku, že v období 1991–1999 v obou
společnostech, české i slovenské, hodnotově odumíral starý demografický režim
a že po roce 2000 se začal usazovat demografický režim nový, který má
mnohé charakteristiky druhého demografického přechodu.
Na samotný závěr si dovolme jeden metodologický povzdech. Je velká
škoda, že nemáme k  dispozici longitudinální (o panelových datech ani nemluvě)
sociologická data dokumentující v  detailnějších časových řadách
vývoj relevantních hodnotových indikátorů, které by doplňovaly tvrdá data
demografická. Mnohé polemiky snažící se postihnout příčiny rozsáhlých demografických
změn (vedou se v podstatě v dichotomii strukturálních versus
ideačních/kulturních faktorů) by tak mohly dostat empiricky fundovanější
základ. Naše analýza, domníváme se, snad přispěla k těmto debatám tím, že
přinejmenším neoslabila význam hodnotových prvků, takže je zřejmé, že pro
vhled do demografických událostí a pro pochopení jejich vývoje je třeba brát
v potaz také hodnotové prvky. Což lze formulovat také jako výzvu k propojení
demografie se sociologickými studiemi – a především s takovými, které mají
povahu studií longitudinálních.
Ladislav Rabušic je profesorem brněnské Katedry sociologie Fakulty
sociálních studií Masarykovy univerzity a také ředitelem Ústavu
populačních studií FSS. Svůj badatelský zájem soustřeďuje především na
problematiku populačních studií a na otázky hodnotových proměn. Je
autorem desítek statí a řady kapitol v knihách publikovaných jak doma,
- 48 tak
i v zahraničí. Je českým zástupcem v Radě programových ředitelů
konsorcia European Values Study.
Beatrice Chromková Manea působí v Ústavu populačních studií FSS
MU jako odborná pracovnice. Zabývá se především tématy týkajícími se
reprodukčního chování se zaměřením na muže a nízkou plodnost. K jejím
dalším výzkumným zájmům patří oblast sociologie dětství a výzkum s
dětmi. Výsledky její práce jsou publikovány v odborných článcích a kni-
hách.
Literatura
Avramov, D. 2003. People, Demography and Social Exclusion. Population Studies No.
37. Strasbourg: Council of Europe Publishing. Dostupné též on-line: http://www.
avramov. org/documents/SocialExclusion.pdf [navštíveno 18. 7. 2012]
Alwin, D. F., McCammon, R. J. 2003. „Generations, Cohorts and Social Change“. Pp. 23-
49 in Handbook of the Life Course, Mortimer, J. T., Shanahan, M. J. (eds.). New
York: Kluwer Academic/Plenum Publishers.
Becker, G. S. 1991. A Treatise on the Family. London, Cambridge, Massachusetts:
Harvard University Press.
Chesnais, J.-C. 1996. „Fertility, family, and social policy in contemporary Western Europe“.
Population and Development Review 22(4): 729–739.
Chesnais, J.-C. 1998. „Below-replacement fertility in the European Union (EU-15):
Facts and policies, 1960-1997“. Review of Population and Social Policy 7:83-101.
Chesnais, J.-C. 2000. „Determinants of below replacement fertility“. Population Bulletin
of the United Nations 1999(40/41): 126–136.
Easterlin, R. A. 1980. Birth and Fortune: The Impact of Numbers on Personal Welfare.
New York: Basic Books.
Engelhardt, H., Kogel, T., Prskawetz, A. 2001. Fertility and female employment
reconsidered: a macro-level time series analysis for developed countries, 1960-
2000. MPIDR Working Paper WP-2001-021 (July 2001). Dostupné též on-line:
http://www. demogr. mpg. de/en/projects_publications/publications_1904/
mpidr_working_papers/fertility_and_womens_employment_reconsidered_a_
macro_level_time_series_analysis_for_developed_679. htm [navštíveno 18. 7.
2012].
Festinger, L. 1957. A theory of cognitive dissonance. Stanford, CA: Stanford University
Press.
Folbre, N. 1983. „Of Patriarchy Born: The Political Economy of Fertility Decisions“. Feminist
Studies 9:2, 261-84.
Giddens, A. 1992. The Transformation of Intimacy. Sexuality, Love and Eroticism in Modern
Societies. Cambridge: Polity Press.
Glenn, N. 2003. „Distinguishing Age, Period, and Cohort Effetcs“. Pp. 465-476 in Handbook
of the Life Course, Mortimer, J. T., Shanahan, M. J. (eds.). New York: Kluwer
Academic/Plenum Publishers.
- 49 Golini,
A. 1999. „Population Ageing in Developed Countries: Lessons Learnt and to Be
Learnt“. Pp. 49-84 in: Population Ageing. Challenges for Policie and Programmes
in Developed and Developing Countries, R. Cliquet, M. Nizamuddin (eds.). CBGS
and UNFPA. Leuven: Ceuterick.
Inglehart, R. F., Ch. Welzel. 2005. Modernization, cultural change, and democracy :
the human development sequence. New York : Cambridge University Press.
Jensen, A.-M. 2000. Childbearing in Marriage and Outside: From Unity to Gender Divide?
Paper presented at 1st Workshop on Gender, Family and Work, Network for
Integrated European Population Studies, 15-16 September 2000, Zahradky Castle,
Czech Republic.
Kusá, Z., Tížik M. 2009. Výskum európskych hodnot 1991–1999–2008 slovenská a česká
společnost. Pramenná publikace. Sociologický ústav SAV: Bratislava.
Lesthaeghe, R., Surkyn, J. 1988. „Cultural dynamics and economic theories of fertility
change“. Population and Development Review 11:1–45.
McDonald, P. 2000. „Gender equity in theories of fertility transition“. Population and
Development Review 26(3): 427–439.
McDonald, P. 2006a. „Low fertility and the state: The efficacy of policy“. Population and
Development Review 32(3): 485-510.
McDonald, P. 2006b. „An assessment of policies that support having children from
the perspectives of equity, efficiency and efficacy“. Vienna Demographic Yearbook
2006: 213-234.
Mills, M., Mencarini, L., Tanturri, M. L., Begall, K. 2008. „Gender equity and fertility
intentions in Italy and the Netherlands“. Demographic Research 18(1): 1-26.
Rabušic, L., Hamanová, J. 2009. Hodnoty a postoje v ČR 1991-2008 (pramenná publikace
European values Study). FSS MU: Brno.
Rychtaříková, J. 2010. „Pokles porodnosti – hlavní faktor demografické změny“. Pp. 47-
63 in: Demografická situace České republiky. Proměny a kontexty, ed. by Burcin,
B, Fialová, L. Rychtaříková, J. Slon: Praha.
Sullerotová, E. 1998. Krize rodiny. Praha: Karolinum.
Šimečka, M. 1979. Obnovení pořádku. Kolín nad Rýnem: INDEX.
van de Kaa, D. J. 1987. „Europe’s Second Demographic Transition“. Population Bulletin
42(1) (Washington, DC: Population Reference Bureau Inc).