Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav České obecné menšinové školy v okrese Ústí nad Labem v období Československé republiky (1918-1938) (magisterská diplomová práce) Michal Šimáně Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D. Brno 2010 Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny datum vlastnoruční podpis Na tomto místě chci poděkovat mému vedoucímu práce PhDr. Liboru Vykoupilovi, PhD. za jeho ochotu, cenné rady, celkové vedení a podporu. V neposlední řadě patří mé díky i všem ostatním, kteří mi vědomě i nevědomě dodávali důvěru a energii při sepisování této práce, a pracovníkům Archívu města Ústí nad Labem. Obsah Úvod. 4 Literatura a prameny. 6 Stručný popis vývoje českého obecného menšinového školství na Ústecku v letech 1867 - 1918 9 1. Změny ve školství v Rakousku-Uhersku po roce 1867. 9 2. Národnostní poměry v okrese Ústí nad Labem v době Rakouska-Uherska. 11 3. Spolky. 12 4. Zřízení obecné menšinové školy. 13 4.1 Česká obecná menšinová škola v Ústí nad Labem.. 14 4.2 Česká obecná menšinová škola v Krásném Březně. 15 4.3 Česká obecná menšinová škola v Chabařovicích. 16 4.4 Česká obecná menšinová škola v Předlicích. 17 Období Československé republiky (1918-1938) 19 1. Po vzniku Československé republiky. 19 2. Změny ve školství 20 2.1 Reorganizace školské správy. 21 2.2 Obecné menšinové školství v období Československé republiky. 23 2.2.1 Postoje českých menšinových učitelů k Metelkově zákonu. 27 2.2.1.1 Návrhy českých menšinových učitelů na pozměnění některých ustanovení Metelkova zákona 28 3. Vztah německého obyvatelstva k československému školství v období ČSR.. 31 3.1 Vývoj v období prvních let existence ČSR.. 31 3.2 Vývoj v období třicátých let 35 České obecné menšinové školy v okrese Ústí nad Labem v období první republiky. 38 1. Politická situace v Ústí nad Labem v roce 1918. 38 2. Česká obecná menšinová škola v Neštěmicích. 39 3. Česká obecná menšinová škola v Řehlovicích. 42 4. Česká obecná menšinová škola v Chlumci 44 5. Česká obecná škola ve Varvažově. 49 6. Obecná státní smíšená škola s vyučovacím jazykem československým v Ústí nad Labem.. 54 7. Konec českých obecných menšinových škol v okresu Ústí nad Labem.. 57 Závěr. 58 Bibliografie. 61 Přílohy............................................................................................ ................................ 67 Úvod Pro lepší pochopení mých pohnutek k sepsání této práce je nezbytné, abych se nejprve vrátil o několik let zpět a popsal ve stručnosti jednotlivé kroky, které vedly až k vytvoření finální verze této práce. Před několika lety se mi v rámci jedné přednášky dostal do ruky článek Jana Měchýře České menšinové školství v Čechách v letech 1867-1914, který se zaměřuje na české menšinové školy v severních Čechách. Jelikož pocházím z města Ústí nad Labem, hledal jsem v tomto článku zmínky i o svém rodném městě. Ke svému překvapení jsem však v tomto článku o menšinovém školství v Ústí nad Labem nic nenašel. Toto zjištění tak bylo prvotním impulsem brnkajícím na struny mé zvědavosti. Tehdy jsem si pokládal otázky, zda vůbec v mém rodném městě nějaké české menšinové školy byly, či zda vůbec toto téma bylo někým zpracováno, a jestli ne, proč? Domněnku o tom, že v Ústí nad Labem nebyla nikdy žádná česká menšinová škola jsem mohl odmítnout relativně snadno. V podstatě v každé obsáhlejší publikaci o městě Ústí nad Labem totiž lze najít zmínky o české menšinové škole v Krásném Březně, obci u Ústí nad Labem. To byl další důvod k tomu, abych si téma českých menšinových škol vybral jako téma k mé bakalářské diplomové práci. Toto téma jsem se ovšem nerozhodl zpracovat v rámci svého oboru Historie, ale v rámci oboru Pedagogika, kam mezi základní pedagogické disciplíny patří i dějiny školství a pedagogiky. Zaměřil jsem se v ní tak především na komunikaci mezi jednotlivými školskými subjekty, které měly na starosti zřizování českých obecných menšinových škol. Jádrem této práce bylo zmapování této problematiky v rámci období let 1867-1914, s tím, že jsem se ve stručnosti vyjádřil i k událostem po roce 1918. Již v této době jsem si při studiu archívních pramenů ovšem všímal informací týkající se zřizování českých obecných menšinových škol v období Československé republiky a přemýšlel o zpracování i tohoto tématu. Nicméně během následujících let jsem se ve svém oboru Pedagogika přeorientoval na zcela odlišné téma (ICT ve vzdělávání), kterému jsem věnoval i svou magisterskou diplomovou práci a dále toto téma víceméně v tomto oboru nerozebíral. Šance pro zpracování českých obecných menšinových škol v okrese Ústí nad Labem v letech 1918-1938, a tedy i šance navázat na svou předchozí práci, se mi naskytla až v případě této magisterské práce. Jak se domnívám, české menšinové školství mělo výrazný vliv na vývoj dalšího školství v tomto okrese i vývoj českých menšin samotných či jejich kultury v období Československé republiky, a proto vnímám toto téma jako důležité a vhodné pozornosti. Cílem této práce je tedy zmapovat a popsat především okolnosti zřizování českých obecných menšinových škol v období Československé republiky v letech 1918-1938 (v okrese Ústí nad Labem). Vedle tohoto cíle se však dále snažím postihnout i situace, které mohly mít vliv na fungování těchto škol v celém období existence ČSR. Tedy zejména situace vyplývající ze vzájemného soužití českého a německého obyvatelstva. Záměrně se v této práci věnuji pouze českému obecnému školství. Vědomě upouštím od jakéhokoliv dalšího školství (například měšťanského, středoškolského či vysokoškolského) a to jak českého, tak i německého. Důvodem je to, že problematika českého obecného školství je sama o sobě natolik rozsáhlá, že není v mých silách, ale ani cílem, zmapovat další témata v jedné práci. Domnívám se, že výše řečené oblasti si zaslouží svůj vlastní plnohodnotný výzkum, a proto je ponechávám stranou. Práce je rozdělena do tří hlavních kapitol. V první, kterou chápu jako jistý úvod do celé problematiky, se věnuji počátkům českého obecného menšinového školství v okrese Ústí nad Labem. Tedy se ve stručnosti zabývám historií zřizování těchto škol v období Rakouska-Uherska. Další kapitola je věnována detailnějšímu popisu změn týkající se školství po vzniku Československé republiky. V rámci tohoto popisu, který vnímám jako jakousi předehru k další kapitole, se poté zaměřuji na školské zákony, které souvisejí se zřizováním českých obecných menšinových škol. Tuto problematiku zároveň dávám do širších souvislostí. Do této kapitoly jsem tak kromě jiného zahrnul i postoje německého obyvatelstva k přijatým československým školským zákonům. Poslední kapitolu pak věnuji českým obecným menšinovým školám, které byly zřízeny v okrese Ústí nad Labem v období let 1918-1938. Na základě dochovaného pramenného materiálu jsem se rozhodl vybrat několik těchto škol, kterým se věnuji detailněji. Nicméně v rámci popisu často odkazuji, srovnávám či poskytuji širší pohled na celou problematiku tím, že využívám informací jiných škol zřízených v tomto okrese, ale ke kterým se nedochovalo tolik pramenného materiálu, aby jim mohla být věnována samostatná podkapitola. Tímto přístupem, jak se domnívám, jsem vytvořil vcelku přehledný obraz o problematice českých obecných menšinových škol v okrese Ústí nad Labem. Literatura a prameny Téma českého obecného menšinového školství je v českém prostředí relativně dobře zpracované v širších souvislostech. Například práce Otakara Kádnera[1], která se zabývá v rámci popisu celého československého školství i českým menšinovým školstvím, přináší dobový pohled (práce byla napsána roku 1931) na vývoj naší školské soustavy, a i když v některých momentech je nutné přistupovat k určitým názorům velmi kriticky, je tato práce stále významným přínosem. Dalším již současným autorem je například Miloš Trapl[2], jenž popisuje obecné menšinové školství v období let 1918‑1938 a přináší ve své publikaci významné informace i o financování těchto škol a další cenné informace, jejichž vyhledávání by bylo velmi obtížné a zdlouhavé. Též publikace Tomáše Kaspera[3] byla neocenitelná, a to především z hlediska témat věnujících se německému školství na našem území a postojů německého obyvatelstva k československému školství. Pro období Rakouska-Uherska byla velmi užitečná publikace Abby Faimonové[4] či novější práce Jaroslava Koti[5] (1996). Problémové již může být vyhledávání literatury ke konkrétním oblastem, kde české menšinové školy vznikaly. Pro období Rakouska-Uherska lze jmenovat například práce Toshiaky Kyogoka,[6] který se věnuje českému obecnému menšinovému školství na Moravě či práce již zmiňovaného Jana Měchýře.[7] Pro zmapování problematiky v okresu Ústí nad Labem v období Rakouska-Uherska byly přínosem zejména práce vzniklé v první polovině 20. století. Jde zejména o práce Jaroslava Tlustého[8] a Jaroslava Františka Urbana[9]. U těchto prací je ovšem nutné brát v potaz možný zkreslující pohled na události, zejména týkají-li se konfliktů mezi Čechy a Němci. Literatura týkající se českého obecného menšinového školství v období let 1918‑1938 v konkrétních oblastech Československa je již velmi nedostačující. Převážně jsem se setkal pouze s několika články zabývající se konkrétní českou obecnou školou v jednom konkrétním městě či obci, jako jsou například články Ondřeje Vašaty[10] či Petra Jelínka[11] a jiných, v soupisu literatury uvedených autorů. Nějaká obsáhlejší publikace zabývající se konkrétním okresem či krajem dnes v podstatě není k dispozici. O to více závažnější problém nastal při získávání literatury k českým obecným menšinovým školám v okrese Ústí nad Labem. Výchozí literaturou se tak pro mě staly statě autorů jako je Vladimír Kaiser, František Cvrk, Kristina Kaiserová publikovaných v díle Dějiny města Ústí nad Labem či publikace německy píšícího historika Franze Josefa Umlaufta[12] a publikace zabývající se popisem regionu a obcí v okresu Ústí nad Labem jako je například práce Ivana Martinovského.[13] Přesto jsem mnoho událostí musel konstruovat na základě dochovaných archívních pramenů uložených v Archívu města Ústí nad Labem. K českým obecným menšinovým školám v okresu Ústí nad Labem se dochovalo relativně hojné množství. Otázkou bylo ovšem jejich praktické využití pro zkoumané téma. V této práci jsem využíval prameny z fondů Archívu města Ústí nad Labem: Školy města Ústí nad Labem, Školy okresu Ústí nad Labem (mimo školy města Ústí nad Labem), Školské úřady okresu Ústí nad Labem 1870-1938 a Okresní úřad města Ústí nad Labem. Kromě výše zmíněných fondů jsem využil i dochovaných pamětí Františka Mudroňka, žáka předlické české obecné školy a několika článků německých novin, které v Ústí nad Labem vycházely. V rámci zkoumané problematiky v podstatě přicházely v úvahu z těchto fondů pouze školní kroniky, konferenční protokoly některých škol, a úřední protokoly, úřední zápisy a korespondence, pamětní knihy o stavbách školních budov, plány a rozpočty, letáky či pamětní knihy obcí ad. Tím se výběr pramenů významně zúžil. Další zúžení přišlo při bližším zkoumání jednotlivých fondů. Například některé školní kroniky končí již rokem 1933, či naopak tímto rokem začínají. Některé kroniky jako například školní kronika české obecné menšinové školy v Krásném Březně a na Střekově shořela během náletu spojeneckého letectva v dubnu roku 1945 a jsou již navždy ztraceny. Kronika české obecné školy v Chabařovicích byla pro změnu v nedávných letech někým ukradena během stěhování tohoto fondu[14] atd. Proto, ačkoli v okrese Ústí nad Labem vzniklo během let 1896-1938 dle mnou získaných informací 28 českých obecných škol, zrekonstruovat kompletní obraz jejich zřízení, otevření a dalšího vývoje, lze pouze u několika z nich. Většinu informací z pramenů jsem využíval přímo. Ale jak jsem psal již výše, často jsem dával do srovnání informace z jednoho zdroje s druhým, čímž jak se domnívám jsem dosáhl určitého ověření informace. Většinou jsem tak postupoval v případech popisu konfliktů mezi německým a českým obyvatelstvem, poněvadž jsem si vědom toho, že informace z pramenů pochází od českých zaznamenatelů, a tedy mohly být občas účelové. Stručný popis vývoje českého obecného menšinového školství na Ústecku v letech 1867 - 1918 1. Změny ve školství v Rakousku-Uhersku po roce 1867 Dne 21. prosince 1867 byla uzákoněna tzv. prosincová ústava, která byla přímým důsledkem rakousko-uherského vyrovnání. Tato ústava právně vymezovala zbylá království a země neuherské až do zhroucení monarchie roku 1918.[15] Pro problém, kterému se na následujících stránkách věnuji, jsou důležité z této ústavy především články státního základního zákona číslo 142 o všeobecných právech státních občanů pro království a země v říšské radě zastoupené. Podle článku 19 tohoto zákona[16] „Všechny národové ve státě mají rovné právo, a každý národ má neporušitelné právo chovati a vzdělávati národnost i řeč svou“.[17] Další důležitý článek této ústavy, článek 17, poté nově vymezuje zřizování škol, čímž zároveň ruší platnost předchozí školské soustavy založené na základě konkordátu[18] a politického zřízení z doby předešlé.[19] Dne 2. března roku 1867 bylo obnoveno Ministerstvo kultu a vyučování[20] v čele s rytířem Hye z Glunecku. Byl to první krok k blížící se velké reformě ve školství.[21] Této reformě však ještě v roce 1868, za mandátu nového ministra Leopolda Hasnera[22], předcházelo vydání zákona[23], který upravoval poměr škol k církvi. Byly tak do důsledku provedeny zásady obsažené již v prosincové ústavě, zdůrazňující vrchní řízení a dozor státu nad školstvím a výchovou a omezující církevní vliv na vyučování náboženství a náboženská cvičení. Veřejné školy byly zpřístupněny dětem všech občanů bez ohledu na vyznání. Nejvyšší správa a dohled nad veřejným vyučováním a vychováváním byl svěřen do rukou ministerstva vyučování. K této správě byly v každém království a v každé zemi zřízeny podle § 10 tohoto zákona následující instituce:[24] Ø Školní zemská rada – nejvyšší zemský školský úřad Ø Školní okresní rada – pro každý školní okres Ø Školní rada místní – pro každou školní obec Nový školský zákon přijatý 14. května 1869 byl společnou prací několika mužů, zvláště již výše zmiňovaného ministra Hasnera, univerzitního profesora Glasera a ministerského rady Beera. Zákon je rozdělen do tří částí. Pro zřizování menšinových škol jsou důležité zejména první dvě části, které obsahují jednotlivá ustanovení pojednávající o školách veřejných a soukromých. Roku 1870 pak byl vydán v zemském zákoníku zákon, který upravoval zřizování, vydržování a navštěvování veřejných škol[25], čímž byla splněna požadovaná podmínka, aby si jednotlivé země určily podrobnosti organizace školství samy. Roku 1882 Taffeho vláda podala novelu[26] k říšskému školnímu zákonu vypracovanou ministrem vyučování baronem Conradem z Eybesfeldu. Tato novela podle Kádnera[27] přijatá roku 1883 značí první rozhodný ústup na dráze svobodného vývoje rakouského obecného školství. Měl na mysli především ten fakt, že ke slovu se opět dostala církev. Například odpovědným správcem školy se mohl stát pouze učitel, který byl způsobilý k výuce náboženství.[28] Pro případného českého menšinového učitele (ovšem nikoliv samozřejmě jen jeho) to mohlo znamenat jistou bariéru, neboť jak uvádí Koťa ve svém článku[29] podle dalšího paragrafu tohoto zákona[30] mohli být učitelé stíháni nejen za porušení školních povinností, ale i za chování mimo školu, tedy především za jejich případnou politickou či protiklerikální aktivitu. 2. Národnostní poměry v okrese Ústí nad Labem v době Rakouska-Uherska V druhé polovině 19. století se začal v oblasti Krušných hor výrazným způsobem rozvíjet průmysl a stavba železnic. Tento rozkvět spolu s nově otevíranými uhelnými doly v této oblasti vyvolal ohromnou poptávku po pracovní síle. V rozmezí let 1876‑1914 počet dělníků v Podkrušnohoří vzrostl dvaapůlkrát.[31] Šlo přitom hlavně o české dělníky, kteří sem přicházeli z vnitrozemí, protože místní německé obyvatelstvo zvýšené poptávce po pracovní síle jednak nestačilo, jednak nemělo chuť vykonávat tak těžkou práci.[32] Jakým způsobem se měnilo národnostní složení obyvatelstva na sledovaných místech v průběhu let 1890-1910 je patrné z následující tabulky, kterou jsem zhotovil za pomoci údajů Františka Jaroslava Urbana[33] a údajů z tabulek Františka Cvrka.[34] Tab 1)Národnostní složení obyvatelstva sledovaných obcí v letech 1890 - 1910 Rok Počet obyvatel Podle úředního sčítání Podle soukromého sčítání* Celkem Němců Čechů Němců Čechů Ústí nad Labem 1890 23 646 23 079 567 - - 1900 29 078 27 701 199 - - 1910 29 558 27 056 620 - 3 012 Krásné Březno 1890 3 658 - - - - 1900 5 795 5 271 468 - 2 300 1910 5 807 4 385 1 314 2 944 2 755 Předlice 1890 927 - - - - 1900 3 260 3 051 129 - 1 000 1910 4 155 3 295 860 3 295 1 189 Chabařovice 1890 4 581 4 579 2 - - 1900** 5 579 5 485 94 - 1 397 1910 - - 663*** - - Jak je z tabulky patrné, uvedený počet Čechů se podle úředního a soukromého sčítání značně lišil. To bylo způsobeno především tím, že při úředním sčítání bylo používáno vůči Čechům značného násilí, a to od zaměstnavatelů, sčítacích komisařů i městského či obecního úřadu.[35] V důsledku to znamenalo, že počet Čechů byl v jednotlivých lokalitách vždy vyšší (a mnohdy v rámci stovek obyvatel) než kolik bylo rakouskými úřady přiznáno. To samozřejmě hrálo nezanedbatelnou roli i v rámci žádostí o zřízení české školy. 3. Spolky Důležitou roli při zakládání menšinových škol hrály i různé spolky. Prvním českým spolkem, který vznikl v Ústí nad Labem a angažoval se ve věci zřízení české školy, byla Česká vzdělávací beseda založená roku 1874, od roku 1876 jen Česká beseda.[36] V červenci roku 1880 vznikl ve Vídni německý spolek Der deutsche Schulverein, který začal ihned působit i v Podkrušnohoří.[37] Podle Kádnera tento spolek nepokrytě sledoval germanizační tendence a zakládal německé školy v místech národnostně smíšených často pro nepatrný počet německých dětí.[38] Na obranu proti jeho činnosti tak vzniká vzápětí i obdobný český spolek, Ústřední matice školská založená v Praze téhož roku jako německý Schulverein.[39] První pobočky v Podkrušnohoří však začaly vznikat až v roce 1883. Roku 1885 vznikl asi nejvýznamnější spolek pro podkrušnohorskou oblast. Šlo o spolek Národní jednoty severočeské. K jejímu programu patřilo podle Doležala „národní a duševní i hmotné zvelebení krajiny na severu Čech a zejména podpora uplatňování rovného práva českého jazyka v úřadech, školách i ve veřejném životě.“[40] Aby Němci tomuto novému spolku mohli účinněji čelit, založili roku 1894 další spolek s názvem Bund der Deutschen in Böhmen, jehož pobočky se záhy rozšířily do většiny obcí v Podkrušnohoří. V této době však činnost obou českých spolků v boji za českou školu a národní rovnoprávnost byla podporována Tělocvičnou jednotou Sokol.[41] 4. Zřízení obecné menšinové školy Podle § 62[42] tzv. nového školského zákona o obecné školy měly pečovat místní obce. Žádosti o zřízení menšinových škol byly směřovány na zemskou školní radu, která o jejich zřízení, jak bylo řečeno výše, rozhodovala. Žádosti musely vyhovět dalším požadavkům zákona, především § 59[43] tzv. nového školského zákona, který stanovil, že obecná škola má být zřízena všude tam, kde v osadách položených v okruhu jedné hodiny je dle pětiletého průměru více než 40 dětí školou povinných, které musí navštěvovat školu přes půl míle vzdálenou. Zemský zákon ze dne 19.2. 1870 pak tento paragraf upravuje § 1,[44] ve kterém okruh jedné hodiny nahrazuje okruhem jedné míle. To znamená: „Jestliže občané kterékoliv obce v zemi prokázali, že v okruhu přibližně čtyř kilometrů je čtyřicet dětí, které nemohou navštěvovat školu s mateřským vyučovacím jazykem, je obec povinována tuto školu pro ně zřídit.“[45] Tyto požadavky se dokazovaly formou úředních výslechů žadatelů. Byly-li splněny tyto požadavky, následovalo vybrání vhodného místa pro budovu školy, které mělo odpovídat opět znění zemského zákona ze dne 19.2. 1870, konkrétně § 13,[46] který nařizoval umístit budovu školy na místo suché, zdravé a neobtěžované hlukem z okolí. Po dostavbě následovala kolaudace budovy, po které se mohlo začít se samotnou výukou. V praxi, jak se více ukáže v konkrétních případech dále, však Češi museli čelit řadě překážek. V čele obecních rad bývali především Němci, kteří úsilí českých občanů o zřízení české školy sledovali s despektem. Právě v těchto situacích Němci podle Doležala například využívali zkreslených údajů ze sčítání obyvatelstva jako jeden z argumentů, proč českou školu nezřídit.[47] Poukazovali na to, že většina rodičů je německého původu, jak při sčítání uvedla, a proto nepotřebují české školy pro jejich děti. Další postupy úřadů budou patrné z následujících řádků. 4.1 Česká obecná menšinová škola v Ústí nad Labem Potřeba zřízení české školy v Ústí nad Labem vyvstala podle Staňka dlouho před zřízením Ústřední matice školské za úřadování vlastenecky smýšlejícího příslušníka české šlechty okresního hejtmana hraběte Jindřicha Kolovrata v letech 1872‑1878.[48] Ten také svolal české rodiče na besedu, kde se rokovalo o potřebě české školy. Jak dále tvrdí Urban[49] po této výzvě se městští radní hraběte ptali, kdo školu bude zřizovat a následně vydržovat. Hrabě Kolovrat údajně odpověděl: „Moji páni, je mi lhostejno, kdo školu postaví, ale česká škola zde do roka musí stát“.[50] Krátce na to byl poslán na nucenou dovolenou, ze které se již do svého úřadu nevrátil. Další snaha o zřízení české školy se objevila v roce 1881, kdy na severu Čech začaly vznikat české školy[51]. V této době spolek Česká Beseda požádala Ústřední matici školskou o zřízení školy v Ústí nad Labem. Ta do města podala žádost o zřízení české školy veřejné. Avšak narazila na odpor městské rady, která donutila české rodiče, kteří prostřednictvím Ústřední matice školské žádali o zřízení, od žádostí odstoupit.[52] Roku 1896 čeští rodiče v Ústí nad Labem opět prostřednictvím Ústřední matice školské žádají o zřízení alespoň školy soukromé, tedy matiční, jejíž veškeré náklady by byly spravovány Ústřední maticí školskou. Podle Urbana bylo žádosti ze strany úřadů vyhověno, ale problém nastal při hledání vhodných místností pro vyučování. Ceny za pronájem byly pro Ústřední matici školskou příliš vysoké a stavba zcela nové školní budovy byla vyloučena.[53] Město Ústí nad Labem tak zůstalo až do vzniku ČSR roku 1918 bez české školy. 4.2 Česká obecná menšinová škola v Krásném Březně Potvrzení žádosti o zřízení české obecné školy v Krásném Březně bylo získáno od zemské školní rady 7. října roku 1896.[54] Veškeré náklady na školu měla spravovat Ústřední matice školská, která byla prostředníkem místní české menšiny při podávání žádosti. Ta také zakoupila pro novou školu budovu. Právě kvůli této budově bylo vzneseno ze strany místní obce několik námitek týkajících se prováděných adaptací a hygienických podmínek.[55] Vlivem těchto sporů byla škola otevřena až v únoru následujícího roku. Šlo o vůbec první českou školu na Ústecku, kterou se podařilo zřídit a která zároveň začala s výukou. Hned po svém otevření se ukázalo, jaký význam česká škola měla pro zdejší menšinu. Podle konferenčního protokolu[56] bylo při zápisu, který se konal 15., 16. a 17. února roku 1897 zapsáno 159 žáků. Protože škola byla otevřena v průběhu školního roku, všichni žáci přestupovali ze škol německých. Dvě místnosti upravené pro školní výuku rázem nestačily a bylo třeba upravit i třetí, což se podařilo následující měsíc, kdy škola dostala povolení k úpravě od místní školní rady. Jak se již ukazovalo během roku, kapacita školy i tak nestačila. Školní rok 1896/1897 dokončilo na české obecné škole v Krásném Březně 180 dětí[57]. V roce 1899 byla obec Krásné Březno připojena k městu Ústí nad Labem. Ústecká městská rada okamžitě zahájila boj proti české škole. Podle Staňka byl na rodiče vyvíjen nátlak, aby své děti přihlásili na německé školy. Využívala přitom zaměstnavatele rodičů dětí a majitele domů, ve kterých české rodiny žili. Nové rodiny mohly být do domů přijaty pouze s podmínkou, že děti budou přihlášeny na německé školy. To samé platilo i pro přijetí do práce.[58] Výjimkou nebyly ani výpovědi z bytů. Jenom v roce 1899 bylo českým rodinám podáno na 160 soudních výpovědí z bytů.[59] Tato pronásledování se táhla až do roku 1903, kdy aktivita německých občanů a městské rady ochabla. Během této doby se škola v Krásném Březně zredukovala na tři třídy, které navštěvovalo kolem stovky žáků. Roku 1905, poté co se situace z minulých let plně uklidnila, místní Češi zaslali zemské školní radě žádost o zveřejnění současné soukromé školy. Tato žádost pak byla zemskou školní radou odeslána okresní školní radě v Ústí nad Labem s nařízením, aby byl proveden úřední výslech, při kterém se dokazovala opodstatněnost žádosti. Podobně jako v předchozích letech opět i v tomto případě Češi narazili na vyhrožování či úřední obstrukce spočívající v posílání odvolání a protestů. Teprve až v roce 1908 bylo dokončeno řízení, které bylo zasláno zpět zemské školní radě. Ta však své konečné rozhodnutí o žádosti o zveřejnění české školy v Krásném Březně nakonec nikdy nevydala.[60] Česká obecná škola v Krásném Březně tak až do vzniku ČSR zůstala školou soukromou pod patronací Ústřední matice školské. 4.3 Česká obecná menšinová škola v Chabařovicích Akce o zřízení české školy v Chabařovicích začaly roku 1895, kdy místní odbor Národní jednoty severočeské začal sbírat podpisy rodičů žádajících pro své děti výuku v českém jazyce.[61] Během deseti let se o prosazení žádosti pokusili třikrát a vždy s nezdarem. Roku 1905 byla žádost o zřízení české školy obnovena prostřednictvím řídícího učitele J. V. Charváta.[62] K úřednímu výslechu rodičů se však dostavil jen nepatrný počet žádajících. Většina žadatelů byla majiteli dolů a továren, ve kterých žadatelé pracovali, donuceno žádost odvolat. Následná organizovaná protestní schůze byla německými úřady zlikvidována tím, že svolavatele schůze horníka Václava Růžičku odsoudily na 24 hodin do vězení za porušení tiskového zákona.[63] Nejvýznamnější pokus o zřízení české menšinové školy v Chabařovicích proběhl v roce 1908. Dne 1. prosince roku 1908, v předvečer císařova jubilea, na které vyhlásil heslo „Vše pro dítě“,[64] zahájilo v Podkrušnohoří 15.000 českých dětí školskou stávku, která se stala apelem ke školním úřadům, aby konaly svou povinnost, danou jim zákony.[65] Této stávky se zúčastnily také české děti z Chabařovic na německé škole i přesto, že je místní školní rada odrazovala písemnými pohrůžkami, které ovšem čeští rodiče vraceli s tím, že němčině nerozumí.[66] Poté, co Ministerstvo kultu a vyučování rozhodlo, že se postará o odstranění alespoň těch nejnaléhavějších nedostatků v českém menšinovém školství, byla stávka 6. prosince odvolána, s tím, že pokud ministerská rozhodnutí nebudou naplněna, bude zahájena znovu.[67] Česká škola v Chabařovicích nakonec byla otevřena až 16. září roku 1910 pod patronací Národní jednoty severočeské.[68] Šlo o jednotřídní soukromou školu, kterou podle zápisu do školního roku 1910/1911 z konferenčního protokolu začalo navštěvovat 91 dětí[69]. 4.4 Česká obecná menšinová škola v Předlicích Obyvatelé české národnosti žijící v Předlicích, kteří byli zaměstnáni většinou jako dělníci ve sklářské huti a chemické továrně, pod vedením Františka Novotného založili školský komitét, který provedl soupis dětí, jež by českou školu mínily navštěvovat.[70] Na tomto základě pak komitét vyhotovil žádost, kterou adresoval okresní i zemské školní radě a místnímu obecnímu úřadu. Žádost však byla úřady odmítnuta s odůvodněním, že „české školy zapotřebí není, neb v místě jest moderní prostorná škola s vyučovacím jazykem německým“[71]. Za této situace došlo ke spolupráci s Ústřední maticí školskou, se kterou byla dojednána výstavba školní budovy. Podle Františka Mudroňka[72] pozemek pro školu musel koupit německý občan, protože němečtí majitelé pozemků Čechům vyhovět nechtěli. Se stavbou budovy se začalo roku 1912. Stavba však musela být nahlášena a naplánována nikoliv jako škola, ale jako obytný dům, jinak by ji německé úřady opět neschválily[73]. „Při stavbě pak plánované příčky mezi kuchyní a pokojem vynechány, tak že stoho byly na tehdejší poměry odpovidající 3 školní třídy, kabynet a byt pro učitele“[74]. Kolaudace budovy ze strany školních úřadů proběhla bez problémů[75]. Obecní úřad však stavbu budovy nechtěl uznat z důvodů nesplněných hygienických norem a trval na dodržení stavebních plánů. I přesto začal učitel Valtr v září roku 1913 s výukou. Obecní úřad, jak píše František Mudroňka ve svých pamětech[76], proto vyslal strážníka s rozkazem vyučování zastavit a školu zapečetit. Druhý den ovšem vyučování probíhalo dál, pečeť byla neznámo kým stržena. Obecní úřad tak narychlo svolal schůzi, na které se rozhodlo o vyžádání kordonu četníků na okresním hejtmanovi. Žádosti bylo vyhověno. Česká škola v Předlicích byla obsazena četníky a děti ze školy vyhnány. Jakým způsobem celá policejní akce proběhla ukazuje následující citace: „Učitel Valtr vystihl nebezpečí a proto nechal děti spívati rakouskou hymnu (zachovej nám hospodine císaře a naši zem) četníci to překvapilo a určitou dobu rozlobeni zůstali státi v pozoru, při dalším opakování však učiteli vyhrožováno udáním zneužíti posvátné hymny, děti pak únavou i ze strachu před četníky přestali spívati a četníci se dali do práce...“[77]. Školní budova byla rozkazem okresní školní rady v Ústí nad Labem opět zapečetěna a pro tentokrát i policejně hlídána.[78] Místní české děti tak skončily z velké části v německých školách nebo navštěvovaly školu v Krásném Březně či Chabařovicích. Kromě zapečetění školy byly některé české rodiny navíc vypovězeny z bytů i ze zaměstnání za účast v bouřlivých protestech, které následovaly těsně po vyhnání dětí ze školy[79]. Česká škola v Předlicích byla obnovena jako mnoho jiných českých škol až po vzniku ČSR. Období Československé republiky (1918-1938) 1. Po vzniku Československé republiky Rozhodujícím dnem pro další osud českého a slovenského národa se stal 28. říjen roku 1918, kdy došlo v Praze Národním výborem k vyhlášení samostatného československého státu.[80] Ve zvláštním provolání se snažil ihned apelovat na kulturní vyspělost československého lidu, aby byla zajištěna klidná cesta převzetí moci: „Občané! Československý stát jest konečně skutkem. Stali jsme se svobodnými a jest na vás, abyste ukázali, že dovedete žít jako svobodní občané. Zachovejte důstojný klid při projevech své radosti a nadšení, šetřte v každém případě osobní svobodu a majetek každého. Buďte pamětlivi slov Kollárových: - Svobody, kdo hoden, svobodu zná vážit každou. – Vyčkejte pokynu Národního výboru, představujícího dnes národní vládu. Na zdar!“[81] Aby byla zajištěna určitá právní kontinuita byl též tento den schválen v plénu Národního výboru v Praze narychlo připravený zákon, běžně označovaný jako recepční norma. Tento zákon připravený Aloisem Rašínem a publikovaný ve Sbírce zákonů pod číslem 11 přejal všechny do té doby platné zákony a nařízení – říšské zákony rakouské i uherské, zemské zákony české, moravské a slezské.[82] Jak sám autor tohoto zákona podotýkal: „základním tímto zákonem mělo být zamezeno, aby nenastal bezprávní stav, aby se celá státní správa nezastavila a aby se 29. října pracovalo dále, jako by revoluce vůbec nebylo“.[83] Bez tohoto opatření, jak píše Novák by totiž mohlo docházet k různým zmatkům apod.[84] Vzhledem k značně odlišnému právnímu a správnímu vývoji v českých zemích a na Slovensku byly recepčním zákonem převzaty dva zcela jiné právní systémy.[85] Jak píše Grycová, na našem území v platnost tímto zákonem vstoupily ovšem i zákony říšskoněmecké a zemské zákony dolnorakouské. Tyto případy souvisí s připojením Hlučínska a Valticka k československému státu.[86] V konečném důsledku to i tak ovšem znamenalo, že ve vzniklém státě se hned od počátku vytvořil stav, kdy vedle sebe začalo fungovat několik v podstatě odlišných právních řádů. Jak Schelle uvádí šlo o stav, který se za celou existenci první republiky nepodařilo zcela překonat, z provizoria se tak stal trvalý stav.[87] 2. Změny ve školství Přijetí recepční normy mělo samozřejmě důsledky i pro oblast školství. Podobně jako celý právní řád, i školství se v prvních dnech republiky řídilo zákony z předchozího období. To znamená, jak píše Kádner[88], že školství se opíralo o základní zákon říšský z r. 1869, doplněný později školskou novelou z r. 1883, jakož i o příslušná nařízení bývalého ministerstva vídeňského, kdežto na Slovensku byl základním zákonem školským zákon z r. 1868, doplněný zákonem z r. 1876. Celou soustavu bylo tedy nutné unifikovat. Prvním logickým krokem tak byla nutná reorganizace školství na nejvyšší úrovni, tedy vytvoření ministerstva školství. To se událo zákonem[89] již 9. listopadu roku 1918, kdy vzniklo pod názvem Ministerstvo školství a národní osvěty (dále jen MŠANO). Od této chvíle až na některé výjimky[90] patřila MŠANO vrchní správa školství. Celé ministerstvo poté bylo navíc rozděleno do několika odborů.[91] Prvním ministrem tohoto resortu se stal o několik dnů později sociální demokrat Gustav Habrman.[92] Právě v jeho funkčním období a též v období následujícího ministra školství Josefa Šusty[93], bylo přijato několik významných školských zákonů, které měly mimo jiné vliv i na menšinové školství. Šlo především o zákon z 3. dubna roku 1919 s číslem 189[94] a jeho novelu z 9. dubna roku 1920 s číslem 295.[95] Oba zákony upravovaly podobu národních škol (obecných, občanských neboli měšťanských a zároveň i menšinových) a soukromých vzdělávacích ústavů. Zákonem z 9. dubna roku 1920 číslo 292[96] se zároveň upravovala i nová podoba školní správy. Poslední dva jmenované zákony nabývaly platnost dnem 1. ledna roku 1921.[97] 2.1 Reorganizace školské správy Úprava školských orgánů měla proběhnout na celém území Československa spolu se zavedením tzv. župního zřízení.[98] Jak uvádí Kádner[99] v každé župě měla být ustanovena župní rada školní, v níž kromě župana jakožto předsedy a jeho náměstka a vedle referentů vládních pro věci pedagogické, administrativní a právní měli zasedat volení zástupci učitelstva (v počtu pěti) a volení zástupci občanstva (v počtu dvojnásobném). Podobně se měl v každé školní obci zřídit místní školní výbor z předsedy, zástupců školy (2-5) a zástupců občanstva (opět v dvojnásobném počtu). Přímý dohled na školy obecné a měšťanské i ústavy výchovné , které náležely v tento obor školy, měli vykonávat v každé župě župní a obvodní školní inspektoři. Tato reforma byla ovšem provedena pouze na Slovensku, protože v českých zemích k nové reformě byl, především ze strany nacionalistů, kladen silný odpor[100], a tak nakonec byl roku 1927 tento pokus nahrazen opět zřízením zemským[101], který ponechával v platnosti pouze některá ustanovení zákona č. 292 z roku 1920. Stát byl rozdělen podle nového zákona na čtyři země: českou, moravskoslezskou, slovenskou a podkarpatoruskou. Zůstaly tedy i dosavadní zemské školní rady a okresní školní výbory (které nahrazovaly bývalé okresní školní rady – ovšem jen změnou názvu). Jedinou výraznější změnou bylo pouze podrobnější vymezení kompetencí místních školních výborů pro věci menšinové.[102] Dne 31. prosince 1920 byly v jednotlivých obcích podle zákona číslo 292 rozpuštěny místní školní rady a na jejich místě zřízeny nové místní školní rady zřízené podle tohoto zákona a dále nařízení vlády číslo 605.[103] Podle tohoto zákona byly zřízeny v každé školní obci a skládali se ze zástupců školy, kteří byli voleni učitelstvem veřejných škol, a školní obce, kteří byli voleni zastupitelstvem. Předseda místní školní rady pak byl volen členy této rady. Radě příslušelo opatřovat věcné školní potřeby a dozor nad školní docházkou, nesměly však již jakýmkoliv způsobem zasahovat do vyučování.[104] Její funkční období bylo čtyřleté.[105] Oproti předchozímu složení místní školní rady, které vycházelo ještě z rakousko-uherských zákonů, tak v řadách zástupců chyběl představitel náboženské společnosti. Zde se tak podle mého názoru projevil vliv vládního nařízení z roku 1919[106], které rušilo tzv. školskou novelu z 2. května roku 1883, která obsahovala ustanovení týkající se náboženské způsobilosti učitelů[107]. Zároveň se předsedou strany již nestával automaticky starosta obce, ale člen volený místní školní radou. V neposlední řadě je patrné i výrazné omezení pravomocí těchto nově vytvořených rad ve srovnání s pravomocemi rad předchozích. Zcela novým školním orgánem se staly místní školní výbory sloužící výhradně pro potřeby menšinových škol. Z toho vyplývá, že byly zřizovány pouze v obcích, kde se vyskytovala menšinová škola. Podle vládního nařízení čísla 605[108] se tato rada skládala ze zástupců školy a zástupců rodičů a plnila podobnou úlohu jako místní školní rada. Obdobně jako místní školní rady měly být upraveny i okresní školní rady v souladu se zákonem číslo 292. Podle vládního nařízení čísla 608[109] byly okresní školní rady zrušeny a na jejich místě nově vytvořeny okresní školní výbory. Původně mělo jít pouze o provizorní opatření do doby, než vstoupí v platnost župní zřízení a budou vytvořeny župní školní rady, jejichž činnost upravoval zákon číslo 292. Jak už ale bylo řečeno výše, župní zřízení nebylo nikdy zavedeno, a tak se tyto okresní školní výbory řídily již zmiňovaným vládním vyhlášením. To ponechávalo působnost těmto radám v té míře, v jaké byla u rad předchozích.[110] Nově však byly vytvořeny tzv. městské školní výbory, které v některých městech nahradily bývalé okresní školní rady.[111] Nicméně stále zůstával v platnosti fakt, že předsedou okresního školního výboru byl úředník politický tedy nikoliv školský, jak zmiňuje i Kádner.[112] Zemských školních rad se nová úprava dotkla významným způsobem. Podle § 2 zákona číslo 292 totiž MŠANO mimo jiné přejalo od předsedů zemských školních rad právo rozhodovací ve věci národního školství a zejména působnost ve věci národních menšinových škol.[113] MŠANO se tak pro menšinové školství stalo jedinou rozhodující instancí.[114] Kromě této změny, jak tvrdí Kopáč, fungovaly ovšem tyto rady stále podle zákona z 25. května roku 1868 a jednotlivých zemských zákonů z let sedmdesátých.[115] Zemským školním radám pak byly podřízeny okresní školní výbory, v nichž za předsednictví náčelníka okresní politické správy a účasti okresních školních inspektorů zasedali 2-4 zástupci učitelstva a zástupci občanstva v dvojnásobném počtu. Obě kategorie zástupců ustanovoval předseda zemské školní rady po návrhu učitelských organizací, respektive politických stran, a přednosty okresního politického úřadu. Okresním školním výborům byly podřízeny místní školní rady s 2-5-ti zástupci učitelstva a dvojnásobným počtem zástupců občanstva. První si volilo samo učitelstvo, druhé zastupitelstva obcí, z nichž se skládá školní obec.[116] 2.2 Obecné menšinové školství v období Československé republiky Menšinové školy byly, tak jako za Rakouska-Uherska, zvláštní kategorií škol národních. Po vzniku ČSR byly zřizovány pro národní menšiny v obcích podle výše zmiňovaného zákona číslo 189 ze dne 3. dubna 1919 a jeho novely číslo 295 ze dne 9. dubna 1920. Na následujících řádkách se budu věnovat podrobnějšímu popisu jednotlivých zákonů. Důvodem mi je zachování určité logické struktury celé práce, protože se k jednotlivým ustanovením těchto zákonů budu v dalších částech této práce vracet, zejména v pasážích týkající se českých obecných menšinových škol v okrese Ústí nad Labem. Zákon ze dne 3. dubna 1919, čís. 189 Sb. zák. a nař. o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích, známý také jako tzv. Metelkův zákon, je rozdělen do 16 paragrafů, které postupně spolu s jeho doplněním - zákonem ze dne 9. dubna 1920, č. 295/1920 Sb. z. a n., o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích - právně vymezují kromě jiného i zřizování českých obecných menšinových škol. Podle § 1 zákona čísla 189: „Veřejná obecná škola národní může býti zřízena v každé obci, ve které podle tříletého průměru jest nejméně 40 dětí školou povinných, když ve školní obci není veřejné školy s jazykem vyučovacím, který jest řečí mateřskou těchto dětí. Vyučovací jazyk takové národní školy musí býti totožný s mateřským jazykem dětí, o něž jde“.[117] Oproti znění zákona z dob Rakouska‑Uherska[118] tedy došlo ke snížení průměru z pěti na tři roky. To ovšem nebyla jediná změna. Staré znění zákona podmiňovalo zřízení školy i podle vzdálenosti. Na tuto podmínku reagovala novela § 3, která nařizovala, že „ani žactvu z míst vzdálenějších 4 km od budovy školní nesmí býti přijetí do školy obecné či občanské odepřeno, jestliže a pokud místo v učebnách stačí a počet 80 žáků v jedné třídě není překročen … překročí-li počet žáků některé třídy 80, budiž zřízena pobočka[119]“.[120] Zákon ovšem ustanovením v § 5 povoloval výjimku ve zřízení obecné školy i pro menší počet dětí: „Z důvodů závažných může ministerstvo školství a národní osvěty výjimečně stanoviti, aby obecné školy veřejné podle § 2 tohoto zákona byly zřízeny a otevřeny i pro menší počet žactva, než jest stanoveno v uvedených paragrafech.“[121] Jak bude patrné v následujících pasážích této práce, šlo o velmi často využívaný paragraf, neboť jenom v okrese Ústí nad Labem lze sledovat několik jednotřídních škol o velmi nízkém počtu žáků. Ustanovení v § 4 je řešeno rozhodování o zřízení a organizaci škol. V původním znění zákona tato funkce patřila pouze předsedovy zemské školní rady nebo jím ustanoveným zástupcem.[122] Nicméně po roce 1920 plně přešlo toto právo na MŠANO.[123] Jak bylo řečeno, MŠANO se stalo hlavním činitelem ve věci zřízení a organizaci škol. V rámci organizace pak bylo novelou Metelkova zákona z roku 1920 (č. 295) doplněno znění tohoto paragrafu o část týkající se učitelstva: „Aby tyto školy uvedeny byly v život a udržovány v činnosti, má předseda zemské školní rady nebo jím ustanovený zástupce právo přikázati kterémukoliv učiteli neb učitelce, a to i těm, kteří zastávají místo definitivní, aby převzali úřad a vyučování na kterékoliv škole podle tohoto zákona zřízené. Náklady na stěhování budou učitelům takovým nahrazeny a služební příjmy jejich nesmějí býti menší než v posavadním působišti ... učitel se musí takovému příkazu podrobiti. Neuposlechnutí stíháno bude disciplinárně.“ Toto opatření zasahující velmi výrazným způsobem do života učitelů, mělo svůj původ, jak se domnívám, v tom, že někteří učitelé své umístění do cizích oblastí brali jako svého druhu zlo. Podobně píše i Trapl, který konstatuje na jedné straně, že mnozí učitelé menšinových škol, byť přišli většinou v německých či národnostně smíšených oblastech do cizího prostředí, brali svou úlohu velmi vážně, s prostředím se sžili a vykonali pro obec i širší region mnoho cenné kulturní práce, ale na straně druhé, že řada z nich své umístění v těchto regionech naopak brala jako osobní neštěstí či trest a snažila se dostat jinam. Někteří z nich byli pasivní a neučili kvalitně, jiní naopak velkou národní aktivitou na sebe upozorňovaly, aby byli „za zásluhy“ přemístěni jinam.[124] Stejně tak lze vysledovat tyto skutečnosti i v některých návrzích na úpravu Metelkova zákona u některých učitelů, jak budu popisovat níže v této práci, či z některých školních kronik, které jsem studoval. V nich je v některých případech zcela zřejmá častá fluktuace učitelstva či nedostatek učitelů. Výše jsem uvedl právní ustanovení týkající se zřízení a organizace škol. Zákon dále ovšem uvádí i ustanovení týkající se financování a zejména důležitého zabezpečení a umístění takto zřízených škol. Ustanovení uvedené v § 6 říká: „Veškeren náklad osobní i věcný na školy zřízené podle § 1 a 2 tohoto zákona ponese země. Náklady na školy, zřízené podle § 5, ponese země, souhlasí-li zemský výbor (zemský správní výbor), jinak stát. Školy tyto nepodléhají ani místním, ani okresním školním radám. Ani obce, ani okresy, ani místní, ani okresní školní rady nejsou jakýmikoliv interesanty ve příčině zřízení těchto škol“.[125] Zejména druhá část tohoto ustanovení byla z hlediska zřizování menšinových škol velmi důležitá. Na první pohled totiž omezovala vliv většinového obyvatelstva v místě zřízení menšinové školy. Nicméně, jak bude patrné dále v této práci, alespoň v případě některých českých obecných menšinových škol v ústeckém okrese, toto ustanovení dané věci nepomáhalo ve svém důsledku a zřízené školy se dostávaly do mnoha konfliktů s většinovým německým obyvatelstvem, které fungování škol jistou měrou i tak omezovaly. Častým důvodem konfliktů bylo i následující ustanovení vyjádřené § 7, které říká: „Aby se zabezpečilo umístění těchto škol veřejných a bydlení jejich správců, resp. ředitelů a učitelů, má stát i země právo získati místnosti pro školu i pro bydlení za přiměřenou náhradu nájemní. Každý vlastník reality jest povinen místnosti své pro tyto účely propůjčiti, není-li tím ohroženo jeho vlastní bydlení nebo jeho živnost. Stát i země mají právo získati vyvlastněním staveniště pro budoucí budovu školní, nebo vyvlastniti již postavenou budovu, aby v ní byla umístěna škola i byt správce školy“.[126] V novele zákona z 9. dubna 1920 pak byly upraveny dále některé věci týkající se celkové organizace a postupu při vyvlastňování, zejména to, že: „Opatření stran nutných úprav stavebních v místnostech, získaných nájmem podle tohoto paragrafu, činí po slyšení vlastníka reality nebo jeho zástupce funkcionář v § 4 tohoto zákona zmíněný, a to i při školách, zřízených podle § 5 tohoto zákona“.[127] Shrnu-li stručně výše zmíněné informace, tak podle těchto zákonů o zřizování obecných škol zprvu rozhodoval předseda zemské školní rady nebo jeho zástupce po vyslechnutí zemského výboru. Počátkem roku 1921 toto právo přešlo s plnou platností na MŠANO, které též mohlo v některých zvláštních případech zřídit školu i pro menší počet dětí než je v zákoně uváděno. Školy vydržoval výhradně stát a dozíral na ně přímo s vyloučením nižších školních instancí. Stát měl také právo získat pro tyto školy (popřípadě i vyvlastnit) přiměřené místnosti. 2.2.1 Postoje českých menšinových učitelů k Metelkově zákonu Tímto zákonem, mělo být podle Kádnera zabráněno zdlouhavému průběhu zřizování obecných menšinových škol a celému komisionálnímu řízení či jiným zbytečným průtahům, které za Rakouska trvaly třebas desetiletí.[128] Zákon se plně projevil již na podzim roku 1919, kdy takřka rázem byla podle něj otevřena řada českých obecných, ale i měšťanských[129]. O to více je zajímavější se podívat na některé názory a vyjádření českých menšinových učitelů z tohoto období, kteří se na Prvním sjezdu Československého učitelstva a přátel školství v osvobozené vlasti konaného pod záštitou prezidenta T.G. Masaryka v červenci roku 1920, vyjadřovali, jednak obecně k menšinovému školství a jednak k samotnému Metelkově zákonu. Tak například učitel Marák z Mostu vnímá menšinovou školu jako ohnisko, z něhož měly vyzařovat paprsky osvětové, národní a hospodářské i politické práce, jako tábor, v němž měli nalézt útulek nesmělí a zemdlení spolupracovníci menšinového učitele a zároveň dodává, že menšinové školy již v této době vykonaly ohromný vliv politický, protože jimi byl prokázán smíšený ráz území, který Němci označovali za svou oblast.[130] Menšinová škola tak v jeho myšlenkách hrála roli určitého střediska české kultury v poněmčené oblasti. Když se podíváme blíže na jeho další vyjádření, zjistíme, že zachází ve svém přemýšlení až do krajnosti hraničící se šovinismem. Například, jak uvádí: „Na pomezí českých krajů zachvátily spáry germanisační sta obcí dříve zcela českých a svírají je dosud velmi krutě. Kolo osudu se však otočilo, zotročený národ stal se pánem ve své zemi a hlásí se nyní právem k zaprodaným krajům a duším. Tvářnost kraje a lidí se novými poměry nezměnila, vždyť i pod zněmčeným závojem blýskají české oči, ale duše těchto lidí jsou bohužel již zmámeny, otráveny a zhusta i navždy ztraceny. Tisíce slabých lidí přizpůsobilo se panovačnému sousedu a nechce se nyní znáti k svému původu ... Dá-li se ještě co v takových krajích zachrániti, mohou to učiniti jen česká menšinová škola a její učitel“.[131] Posláním menšinového školství tak podle něj bylo ve své podstatě získat zpět zdejší poněmčené české starousedlíky bez ohledu na jejich vlastní vůli, jak je patrné ještě více z následujícího textu: „Naším úkolem je vymaniti českého člověka i proti jeho vůli z vlivu germanisačního. V svobodné republice může prý otec posílati dítko, kam chce, odpovídají nám na naše vzkazy. Dnes ještě nesmí, neboť nejsou zpřetrhány jeho svazky s německou panovačnou minulostí. Až se tak stane a náš ponížený český člověk uvědomí si svých práv a svého vůdčího postavení, pak ať volně rozhoduje. U manželství smíšených dlužno vždy dáti přednost škole české, jako škole státně důležitější“.[132] Je pravděpodobné, že v tomto případě hraje u tohoto učitele jistou roli zažité příkoří z dob Rakouska-Uherska, které se koneckonců projevovalo i u mnohých jiných Čechů i teprve relativně nedávno vyřešenými událostmi týkající se provincie Deutschböhmen.[133] Otázkou poté ovšem zůstává, jaké důsledky tento přístup mohl mít na komunikaci s německými obyvateli v případě zřízení a fungování české menšinové školy, zabránění různým průtahům, o kterých psal již zmiňovaný Kádner[134] apod. Respektive jakou roli tento přístup mohl mít na konflikty mezi Čechy a Němci, kteří jsou v dobových česky psaných pramenech často vnímáni jako ti hlavní strůjci problémů. Jistou míru příkoří z dob Rakouska-Uherska a zároveň šanci „jak to Němcům vrátit“ lze vysledovat i v projevu českého učitele Folprechta z Plzně, který se vyjadřuje o důvodech vydání Metelkova zákona: „Evropa přijala § 68 mírové smlouvy, podle něhož nutno zříditi pro jinonárodní děti národnostní menšiny potřebné školy, aby v nich mohly býti vyučovány v jazyce mateřském. Proto byl vydán náš zákon ze dne 3. dubna 1919“.[135] Ten pak především, jak dále popisuje zadržel: „...německou, maďarskou i polskou výbojnost, hotovíce se ubíti naše dělníky v pohraničních krajích“.[136] 2.2.1.1 Návrhy českých menšinových učitelů na pozměnění některých ustanovení Metelkova zákona Ač Metelkův zákon byl širokými masami menšinových učitelů velmi vřele přijímán, přeci jen z vlastní osobní každodenní zkušeností navrhovali několik změn, které by podle nich menšinové školství ještě více zefektivnily. Především jim šlo o změnu v § 1, týkající se počtu žáků nutných pro zřízení obecné školy. Například učitel Marák navrhuje, aby „Menšinová škola buď zřízena v osadě, v níž je aspoň 15 školou povinných dítek některé národnosti. Pro menší počet dítek dvou nebo více sousedních osad v okruhu 5 km zříditi se může škola újezdní, jež buď umístěna, možno-li, ve středisku tohoto újezdu“.[137] Tedy bylo požadováno snížení počtu o 25 žáků pro zřízení obecné školy ve srovnání s platným zněním zákona. Zcela novým návrhem pak byla možnost zřízení újezdní školy tj. školy pro několik menších obcí, ve kterých by se nacházelo míň jak 15 dětí, jak vyplývá z návrhu. Ve svém důsledku by přijetí těchto návrhů znamenalo, jak se domnívám, masové otevírání českých obecných škol, neboť když se podíváme na realitu v Ústí nad Labem prostřednictvím Přehledových tabulek v Příloze 10 na Některé spádové obce[138], zjistíme že skoro ve všech obcích se nacházelo dost Čechů, aby byly otevřeny další, minimálně újezdní školy. To by samozřejmě mělo vliv nejen na postoje místního německého obyvatelstva, ale samozřejmě i na nutné dotace státu, který finančně, podle Metelkova, zákona tyto školy zajišťoval. Dalším požadavkem bylo snížení počtu žáků na jednu třídu. Jak uvádí například učitel Loučka z české obecné školy v Trmicích u Ústí nad Labem, který se sjezdu též účastnil a o kterém bude řeč i později v této práci: „Se zřením k poměrům, které na učitelstvu škol menšinových vyžadují zvýšené energie fysické i duševní, jakož i se zřením k utrpěnému, celá desetiletí trvajícímu příkoří, buď počet dítek, připadající na jednu třídu ne více než 40 a ne méně než 20. Podle počtu toho budiž škola organisována“.[139] Proneseny byly i požadavky týkající se zajištění výukových prostor. Učitel Marák například uvádí následující: „Menšinová škola s počtem dítek do 25 umístěna buď v některé úplně řádně a s jinými rovnocenně vybavené třídě z dosavadních budov školních kterékoliv národnosti. Jakmile však roční počet 25 dítek školních podle tříletého průměru se udržuje, buď pro takovou menšinovou školu opatřena samostatná budova školní nová nebo zabrána některá zrušená škola.“[140] Opět je zde možné vnímat nepřímo řečenou snahou po vlastní školní budově či alespoň školními prostorami školy, která již v obci funguje, ale patří jiné národnosti. Dokonce uvádí i možný způsob využití dalšího zákona (zákon ze dne 11. června 1919 č. 332 Sb. z. a n., o zabírání budov pro účely veřejné), který by mohl doplnit § 7 Metelkova zákona týkající se vyvlastňování prostor pro školní potřeby,: „jehož lze vydatnou měrou užíti pro účely školské“.[141] Do debat se dostal i požadavek týkající se menšinového učitelstva, kterého bylo nedostatek, jak vyjadřuje učitel Loučka: „Celý sever český postrádá učitelského ústavu, který dodal by dostatečný dorost učitelský, který zrozen v krajích těch, stal by se netěkavým elementem, zaručujícím trvalou činnost v známém prostředí“.[142] Slovem netěkavý tento učitel jasně vyjadřuje fakt, že učitelé mnoho nadšení pro výuku na menšinové škole nenacházeli a raději, pokud to bylo možné, odcházeli pryč do vnitrozemí. Tedy jak bylo již řečeno v předchozí kapitole. Učitelé též vyjadřovaly určité požadavky vyplývající z jejich zkušeností s německým obyvatelstvem a vyvěrající v určité obavy týkající se možného redukování českých menšinových škol z důvodů nedostatku dětí v obci. V požadavcích tak vyjadřují nejen tyto obavy, ale i možná řešení. Například, jak uvádí učitel Loučka: „Redukce českých škol menšinových budiž prováděna s největší opatrností ... Buď uvažováno, zda-li na zmenšení počtu dítek nepůsobily staré, škole nepřátelské vlivy obcí a soukromých zaměstnavatelů, nebo zdali nebylo tu příčin tkvících v dosavadních obtížích zařizovacích (nedostatek místa, učitelů, rekursy, nedostatek bytů atd.). Teprve po době pěti let nechť po naprostých a správně zjištěných okolnostech, které by zákonu o zřizování škol zemských odporovaly, budiž vykonána redukce školy“.[143] Obdobnou obavu vyjadřuje i učitel Folprecht, který upozorňuje na možný fakt, že: „rozhodujícím činitelem zůstává starosta obce, volený většinou, který je předsedou obou školních rad (německé i české, pozn. M.Š.). V župách německých pak bude rozhodovati většina, nepřející českému školství“.[144] Jak je z předchozích odstavců zřejmé již po pouhém roce, co byl v platnosti Metelkův zákon čeští menšinoví učitelé ve své praxi naráželi na některé bariéry, které je vedly k vyjádření určitých požadavků týkající se změny tohoto zákona. Učitelstvo se domáhalo zejména snížení počtu dětí potřebných pro zřízení školy, doporučovalo zřizovat školy újezdní, dále například navrhovalo zřídit organizaci učitelů v nich působících či upozorňovali na nedostatečné vybavení, nedostatečné hmotné zabezpečení učitelů aj.[145] V praxi bylo z jejich požadavků naplněno jen nemnoho. Upraveno byla pouze některá ustanovení. Zejména ustanovení týkající se vyvlastňování prostor pro školské potřeby a dosazování učitelů na školy. Například další požadavky jako bylo snížení počtu žáků ve třídách bylo sice upraveno tzv. Malým školským zákonem, ale jak již bylo řečeno výše, počítalo se pouze s postupným snižováním žáků, kdy v roce 1933 mělo být povolené maximum žáků ve třídě 60. To samozřejmě nemohlo naplnit očekávání menšinových učitelů, kteří se dožadovali maxima 40 žáků ve třídě, a to nejlépe ihned. 3. Vztah německého obyvatelstva k československému školství v období ČSR Pro lepší srozumitelnost je nutné uvést tuto problematiku alespoň ve stručnosti v širších souvislostech. Okres Ústí nad Labem patří do oblasti pohraničí a jeho historie je v celém období první republiky silně svázána samozřejmě i s politickými činy zde žijícího německého obyvatelstva, které se zde projevovaly výrazněji než ve vnitrozemí. Na následujících řádcích se tak pokouším propojit širší politické souvislosti s konkrétními vlivy na školství. 3.1 Vývoj v období prvních let existence ČSR Jak píše Weger, sudetští Němci se po roce 1918 v rychlém procesu konstituovali jako politické hnutí, které v sobě zahrnovalo různá pnutí a ideové proudy, zejména mezi tradičně orientovaným domovským hnutím (Heimatbewegung) a spolky tzv. hnutí mládeže – převážně nacionalisticky orientovanými.[146] Celé hnutí poté spojovala kromě jiného i orientace na protislovansky zaměřené postoje. Jak autor dále podotýká dnes nelze zcela objektivně určit , do jaké míry byla snaha vystupovat jako uzavřená etnická skupina vnitřní záležitostí sudetských Němců, či jakou roli zde sehrály sousední státy – Německo a Rakousko.[147] Nicméně faktem zůstává, že ještě v době před vznikem samostatného Československa vyvíjeli němečtí nacionalisté snahy o organizaci vlastní samosprávy a vojenského zabezpečení pohraničí v Čechách. Byla to reakce na vytváření Československého státu. Jejich cílem bylo v konečném důsledku odtržení pohraničních oblastí. Jak podotýká Schelle, tyto tendence navazovaly na prosazení cílů německých politických kruhů v první světové válce a na velkoněmecké koncepce nového uspořádání poměrů ve střední Evropě.[148] Zejména vyhlášení tzv. Tříkrálové deklarace v lednu roku 1918 v Obecném domě v Praze u německých nacionalistů vyvolalo značné pobouření, které vyústilo ve vydání rezoluce německých poslanců z českých zemí ve Vídni, v níž nejen že odmítli oprávněné požadavky Čechů na pohraniční oblasti, ale naopak žádali o jejich odtržení od vnitrozemí a o utvoření samostatné provincie Německé Čechy (Deutschböhmen.).[149] Tyto požadavky byly ve Vídni přijaty vcelku příznivě a na další schůzi německých poslanců z Čech konané ve Vídni 29. října roku 1918 bylo rozhodnuto o vytvoření této provincie v rámci formování státu Německé Rakousko (Deutschösterreich).[150] Zemským hejtmanem této provincie se stal zprvu Rafael Pacher[151], následně však známý nacionalista Rudolf Lodgman von Auen, jeho zástupcem sociální demokrat Josef Seliger.[152] O den později 30. října, se v Opavě ustanovila vláda Sudetenlandu. Zemským hejtmanem se stal Robert Freissler. Dne 3. listopadu pak byly utvořeny na jihu Českých zemí kraje, jež se staly součástí rakouských spolkových zemí Dolní a Horní Rakousy (Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau).[153] Vznikla tak čtyři německá území, která však nebyla spolu souvisle geograficky propojená, což samo o sobě znamenalo pro tyto provincie silná úskalí pro jejich další existenci. Podle Schelleho byly nejvýznamnější provincií právě Deutschböhmen, které se táhly od německých okresů v Orlických horách až po Cheb.[154] Zemská vláda této provincie byla ustanovena v Liberci. Zde také jednomyslně prohlásila zemi za součást Deutschösterreich a jako taková převzala jeho správní aparát a soudy stejně jako školský systém a samosprávu. Jen namísto rozpadlé armády začala budovat ozbrojené složky, většinou nazývané Volkswehr.[155] Ani jedna z těchto německých provincí však nedoznala delšího trvání. Na vzniklou situaci totiž zareagovala československá vláda velmi rychle tím, že proklamovala tato území za svá státní území a následně je začalo vojensky obsazovat a likvidovat orgány místní rakouské státní správy.[156] Přestože československá vláda nedisponovala silným vojskem podařilo se jí v průběhu prosince roku 1918 všechna území postupně obsadit, čímž se německý iredentistický puč definitivně zhroutil. Relativně snadný průběh obsazování území byl ovlivněn i tím, že odpor byl spíše jen slovní a zároveň některá německá města jako například Ústí nad Labem si obsazení vysloveně přála kvůli hrozící zásobovací katastrofě vlivem přerušení dopravních tepen českých zemí.[157] Bylo to však vítězství trpké. Československo v konfliktu s Němci muselo vystoupit již na prahu své existence diktátorsky.[158] V rámci snah o odtržení příhraničních oblastí a připojení k plánovanému Německému Rakousku se řešila i budoucnost školství v těchto oblastech. Jak píše Kasper, většina německých učitelů přísahala bez valného odporu na vznik samostatných německých provincií, jež se měly stát součástí Rakouska. Německé školství v českých zemích mělo být spravováno vídeňským ministerstvem školství a to až do úplného vyjasnění politické situace, tedy do podpisu mírových smluv.[159] Němečtí učitelé v ČSR byli již 13. listopadu 1918 ujištěni Vídní ohledně přijetí jejich požadavků a návrhů, týkajících se chodu školního života v německých oblastech ČSR, řešících dále učitelské platy a příplatky německých učitelů v českých zemích.[160] Jejich plány však byly narušeny již zmiňovaným zásahem vlády, která nechala jednotlivé iredentistické provincie vojensky obsadit a vydáním tzv. Metelkova zákona v době před podepsáním mírových smluv. Tedy, jak píše Kasper před oficiálním politickým vyřešením poválečné situace, před podpisem smlouvy o ochraně národnostních menšin v ČSR.[161] Nelze se tedy divit jak dále píše autor článku, že německými učiteli a politiky byl tento zákon de facto považován za vyhlášení národního boje nejen na školské úrovni. Přitom, jak podotýká Kádner, tento zákon pečoval nejen o české menšinové školství, ale školství všech národnostních menšin žijících na území československého státu.[162] Němci jej však považovali za tzv.: „školský mor, za otevřený útok proti sudetoněmeckému národu, který byl zákonně „požehnán“ a tak demokraticky „legitimován“, jeho vyhlášení považovali za národní tragédii a jeho předkladatele, prezidenta Zemské školní rady Metelku, nazývali školním diktátorem, strůjcem všeho německého školského neštěstí v ČSR.“.[163] Německé učitelstvo tak raději dále oslavovalo Hasnerův školský zákon z roku 1869, než aby hledalo společnou řeč s českými kolegy. Nastolený trend poté nezaznamenal, jak ve dvacátých, tak ani ve třicátých letech výraznější změny.[164] Metelkův zákon tak byl v období první republiky často německými obyvateli vnímán především jako prostředek tzv. čechizace německých území. A to dokonce, jak s despektem podotýká Kádner i některými Čechy.[165] V rámci různých školských stávek německého obyvatelstva se tento pojem objevuje velice silně. Například, jak uvádí Umlauft v okrese Ústí nad Labem nastalo obzvláště zlé utlačování škol (Schulldrosselungen) v roce 1925, kdy v ústeckém okrese zaniklo 134 německých tříd a přímo ve městě Ústí nad Labem bylo spojeno 15 dalších německých tříd právě uplatněním Metelkova zákona.[166] V reakci na to byla vyhlášena německými politickými stranami školská stávka, která byla zaměřena proti finančním podporám českých menšinových škol.[167] Protože podobnou situaci zažívalo německé obyvatelstvo v celém severočeském regionu, propukla 6. září roku 1925 tato stávka nejen v Ústí nad Labem, ale i v Liberci, Teplicích a dalších i menších obcích a městech.[168] Místní ústecké noviny o stávce v Ústí nad Labem referovaly následovně: „Šest německy smýšlejících stran z města a okolí svolalo německé obyvatelstvo na neděli dopoledne na Tržní náměstí (dnešní Mírové náměstí, pozn. M.Š.), aby manifestovalo zachování německého školství, které je tak těžce poškozováno současnými vládními opatřeními. Očekávaly se tisíce manifestujících, sešlo se ovšem pouze několik stovek lidí, zatímco v jiných menších městech ve stejnou hodinu pochodovalo tisíce lidí. Tím ovšem neskončí plány dané současnými vládními opatřeními na zničení německé síly a je tak nutné doufat, že Němci Čechům ukážou svou nezdolnou vůli a železný odpor na dalších protestních pochodech. A poté přijde také čas, kdy hlas volající: „Pojďme do ulic“, nezůstane nikým nevyslyšen, že již nikdo nezůstane doma.“[169] Jak je patrné konkrétně v Ústí nad Labem, tato stávka neměla valného ohlasu. Otázkou je ovšem je, zda v tomto případě nehrál roli zvolený den a hodina popřípadě jiné okolnosti, které německé obyvatelstvo nechalo vůči této stávce pasivním. Pasivním to ovšem nenechávalo zajisté MŠANO, které se snažilo situaci nějakým způsobem uklidnit. Jeden z mnohých neuskutečněných nápadů vzešlých z MŠANO byly, jak uvádí Kádner, i pokusy, aby některé ze vzniklých menšinových škol byly z dosavadního prostředí přeloženy jinam do krajiny ryze české a že ke komisím, které měly rozhodovat o přeložení konkrétních menšinových škol, byli zváni dokonce i němečtí zástupci.[170] Z tohoto jasně plyne jistá bezradnost české vlády, která měla nabývat vrcholu v dalším desetiletí. 3.2 Vývoj v období třicátých let Pro první polovinu třicátých let je charakteristické především vyrovnávání se s důsledky hospodářské krize a zintenzívnění nacionalistických projevů v ČSR. Obojí mělo své dopady i v oblasti menšinového školství v pohraničí. Vlivem uzavírání různých průmyslových podniků docházelo k růstu nezaměstnanosti a odlivu nezaměstnaných z průmyslových center, kteří hledali práci jinde. Odchod těchto lidí mohl mít pro obecné školy obou národností neblahé následky. Tyto školy se mohly dostat do existenčních potíží, které plynuly z nedostatečného počtu žáků, kteří samozřejmě odešli se svými rodiči. Pro německé a české obecné školy tak začal jakýsi nový boj o dítě. Tentokrát ovšem daný nejen nacionálními důvody, ale též i důvody ekonomickými.[171] Jakým způsobem tento boj probíhal v Ústí nad Labem a jeho okrese podávám v následující kapitole. Již zmiňovaný boj o dítě byl zesilován i zhoršující se politickou situací, která byla dána především převzetím moci v Německu Adolfem Hitlerem v roce 1933 a činností několika nacistických politických stran na našem území. Šlo především o stranu DNSAP[172], jejímiž sympatizanty bylo i mladší německé učitelstvo, které toužilo žít v jednom státě nikoliv s Čechoslováky, ale s Němci zahraničními.[173] V této době se množí případy přednášek a vyučování v protistátním duchu – zejména ve výuce zeměpisu, dějepisu a občanské výchovy, cesty československých Němců do Německa, na schůze národních socialistů, veřejná propagace Hitlerova hnutí v ČSR (vlajky, hákové kříže, pozdrav Heil, obrazy Hitlera), zpívání různých zakázaných písní (Wacht am Rhein), stávky německých rodičů ohledně zavírání německých tříd a škol, vyvěšování německé vlajky namísto československé apod. [174] Jak uvádí Vašata, tak například byla v předsíni české obecné školy v Poříčí u Trutnova pomalována busta J.A. Komenského a vyvěšen ctiteli třetí říše hakenkrajclerský prapor na praporovou žerď budovy této školy.[175] Československá vláda na tyto projevy reagovala tím, že v roce 1933 přijala tzv. zákony na ochranu republiky, výnosy MŠANO o náležitých projevech ve škole a o státoobčanské výchově, a dále byly vyneseny rozsudky v tzv. Volkssportprozessu a zákaz činnosti organizace DNSAP a DNP.[176] Spíše než vítězství československé vlády se ukázal ovšem její další neúspěch, protože již v říjnu tohoto roku byla vytvořena Sudetoněmecká fronta (Sudetendeutsche Heimatsfront) Konráda Henleina.[177] Ta již v následujícím roce byla obviňována z toho, že se stala pouhou přestupní organizací staré DNSAP, jelikož záhy měla nejpočetnější členstvo ze všech německých stran. Henlein se ovšem navenek od nacismu distancoval, nikoliv však již ve skutečnosti.[178] V roce 1935 při parlamentních volbách se dostavil zlom v podobě vítězství strany Konráda Henleina, která kandidovala již pod novým názvem Sudetendeutsche Partei (SdP), s celkovým počtem 15,18% všech hlasů, přitom v rámci Českých zemích byl její úspěch ještě větší, jelikož získala celkem 19,38% hlasů. V některých okresech bylo její vítězství naprosto suverénní. SdP málokdy dosáhla méně než 50% německých hlasů, na některých místech dokonce i přes 80%.[179] Vítězství SdP se samozřejmě projevovalo nejen na celostátní úrovni, ale i v jednotlivých příhraničních okresech. Podobnými výsledky totiž končily i volby do obecních zastupitelstev, což často mělo i fatální důsledky na fungování českých menšinových škol, jak ukážu v následující kapitole, ve které se již budu zabývat zřizováním konkrétních českých obecných menšinových škol v okrese Ústí nad Labem a různými problémy, které toto zřizování doprovázely. České obecné menšinové školy v okrese Ústí nad Labem v období první republiky V okrese Ústí nad Labem v letech 1918-1938 vzniklo minimálně 26 českých obecných menšinových škol[180], nepočítám-li školy vzniklé již za Rakouska-Uherska.[181] Problémem je, jak jsem psal již v úvodu této práce, že zdaleka ne ke všem se dochovalo dostatečné množství pramenů použitelných pro téma této práce a zároveň, že není možné se věnovat každé škole zvlášť do detailů jako tomu bylo v první části této práce v souvislosti se školami zřízenými za Rakouska-Uherska. Již během studování pramenů jsem se tak rozhodl, že se zaměřím pouze na několik obecných menšinových škol, ke kterým se dochovalo dostatek pramenů (týká se především škol v Neštěmicích, Řehlovicích, Chlumci, Varvažově a Ústí nad Labem) a prameny z ostatních českých obecných menšinových škol (především škol v Zálezlech, Lochočicích, Předlicích, Přestanově, Trmic aj.) využívám jednak k dovysvětlení některých situací, jednak ke srovnání, a zároveň se tím snažím poskytnout širší pohled na danou problematiku. Tím dle mého názoru vznikl vcelku přehledný obraz o zřizování českých obecných menšinových škol v okrese Ústí nad Labem. 1. Politická situace v Ústí nad Labem v roce 1918 Jak již bylo řečeno v předchozí kapitole Ústí nad Labem se stalo během státního převratu z 28. října roku 1918 součástí německé provincie Deutschböhmen. Československá vojska vyslaná novou československou vládou, aby zlikvidovala toto hnutí odporu, dorazila do Ústí nad Labem až 11. prosince roku 1918.[182] Jak píše Martinovský, vytvoření Deutschböhmen bylo obyvateli města vnímáno jako čistě politický akt, který nijak nepřispíval k řešení katastrofální hospodářské situace dané i zpřetrháním ekonomických vazeb s ostatními částmi země. V Ústí nad Labem docházelo k hladovým bouřím, k vykrádání skladů, rabování v obchodech, a tak příchod českého vojska a obsazování jednotlivých míst v pohraničí lidé spíše vítali, což se projevilo i tím, že tyto akce proběhly bez větších incidentů.[183] Následující týden po obsazení města se 18. prosince v sále městské knihovny konalo zasedání ústeckého obecního zastupitelstva, kde byla projednávána nově vzniklá situace a z ní plynoucí důsledky. Bylo vzato na vědomí, že i tento kraj patří do Československé republiky. Na tomto základě se městské zastupitelstvo dohodlo, že se má Čechům v tomto městském zastupitelstvu uvolnit dvanáct mandátů (ze šedesáti). Těchto dvanáct mandátů zhruba odpovídalo národnostnímu složení obyvatelstva v městě Ústí nad Labem.[184] Dva dny před Novým rokem proběhla kooptace dvanácti zástupců české menšiny do městského zastupitelstva. Tři z těchto dvanácti byli hned poté tajným hlasováním zvoleni do městské rady (Josef Hořčic, Václav Fořt, František Novotný). Josef Hořčic se k dané situaci posléze před davy Čechů vyjádřil: „Jak pánové právě od pana starosty slyšeli, bylo i příslušníkům našeho národa v Ústí nad Labem přiznáno právo, které nám bylo dlouho odpíráno, totiž právo zastoupení v obecním zastupitelstvu a v městské radě…naši první a nejsvětější povinností bude získat v Ústí nad Labem školy v takovém počtu a druhu, jaký odpovídá potřebám českého lidu“.[185] Od této chvíle tak má česká menšina ve věci zřizování českých škol jisté zastání i v městském zastupitelstvu. 2. Česká obecná menšinová škola v Neštěmicích Jeden z prvních pokusů o založení školy probíhal v Neštěmicích. V obci, kde se rapidní vzrůst obyvatelstva a české menšiny datuje k založení rafinérie cukru roku 1892 a chemické továrny (Nestomitzer Solvay-Werke) r. 1895.[186] Kromě zmíněných dvou velkozávodů byla v obci ještě strojovna Gebrüder Commichan, dále velká kruhová cihelna a před rokem 1921 založená továrna Rodak na fotografické desky.[187] České obyvatelstvo tak bylo tvořeno převážně dělníky, kteří se zde usídlili po založení cukrovaru v němž většina dělníků pracovala. V chemickém závodu Čechů pracovalo poměrně málo vlivem ryze německé správy a úřednictva.[188] Pokusy o založení školy probíhaly již před rokem 1918, což je pochopitelné podíváme-li se na počty obyvatel z roku 1921[189], kdy je patrný ve srovnání s jinými obcemi výrazný počet Čechů žijících v této obci, který souvisí samozřejmě s místním průmyslem, ve kterém Češi nacházeli práci. Nicméně tyto pokusy byly bezvýsledné vlivem odporu místního německého obyvatelstva, jak mimo jiné uvádí i následující zpráva z pamětní knihy o postavení a otevření české obecné školy v Neštěmicích: „Nemohly býti pro ni získány místnosti pro odpor německého vedení obce...děti nejuvědomělejších Čechů navštěvovaly matiční školu krásnobřezenskou. Jako jinde i zde činěn na rodiče nátlak se strany obce, zaměstnavatelů a domácích pánů. Výpověď z práce, z bytu, z obce byla všedním zjevem.“[190] Teprve po vzniku Československé republiky a vydání Metelkova zákonu mohla v této obci být zřízena česká obecná škola. Stalo se tak roku 1919: „Komisionelní šetření stran počtu českých rodičův žádajících otevření české školy a jejich dětí provedl plnomocník zemské škol. rady Dr. Jan Dvořák, tajemník Ú.M. Šk. Zápis dětí počátkem července a koncem srpna 1919 Ant. Jasan, učitel při matiční škole v Krásném Březně. Do školy zapsáno celkem 244 dětí školou povinných české národnosti, z nich127 hochů, 117 děvčat. Ze zdejší škol. obce celkem 231, z okolních obcí Mojžíře, Ryjic, Veselí a Svádova 13.“[191] Zřízení školy tedy probíhalo na základě soupisu českých dětí, tak jak je uvedeno v § 1 Metelkova zákona[192]. V tomto případě byl potřebný počet dětí překonán šestinásobně. Navíc zdejší škola se stala útočištěm i některých dětí pocházejících z okolních obcí. Přestože škola byla zřízena, musely být zajištěny ještě vyučovací prostory. V obci Neštěmice se tento problém vyřešil poměrně rychle, jelikož následkem úbytku dětí z německé obecné školy zřízené v této obci se uvolnilo místo pro českou školu. Vyřízení této záležitosti tak záviselo pouze na úředním vyjednání se zástupci obce: „Nutnou potřebou vhodných místností pro českou školu vyjednával s obcí plnomocník zem. šk. rady p. Jan Kamenický[193], místodržitel. tajemník v Ústí n/L o propůjčení potřebných učeben české škole. Jednání vedlo bez všelikých obtíží k výsledku a obec podvolila se propůjčiti II. patro budovy německé školy k tomuto účelu, totiž 4 třídy a 1 místnost za kabinet a kancelář.“[194] Prostory byly tedy získány dobrovolným nájmem od obce opět přesně podle Metelkova zákonu.[195] Již při tomto řízení ovšem bylo protokolováno, že umístění české obecné školy je pouze dočasné a pouze nutné provizorium, protože místnosti byly nedostačující. Ve školní budově byly totiž celkem 3 školy. V přízemí německá škola chlapecká; v prvním patře německá škola dívčí; ve druhém patře česká škola smíšená.[196] Aby byl vůbec získán potřebný počet učeben, musela být zrušena tělocvična a naturální byt řídícího učitele. Tento stav tak zavdával již od tohoto roku ke krokům vedoucím k postavení vlastní školní budovy. Za tímto účelem byly pravidelně do Prahy nejprve k Zemskému školnímu úřadu a posléze přímo k MŠANO vysílány školské deputace. Jak ovšem je v kronice školy uvedeno: „U ministerstva školství a národní osvěty byly tyto deputace vždy s porozuměním vyslechnuty. Vždy bylo také přislíbeno, že jakmile trochu bude možno, bude zařaděna stavba neštěmické školy do stavebního programu. Současně však dáváno bylo i na vědomí, že dosavadní výsledky negativní nejsou snad působeny nepochopením a zlou vůlí se strany min. škol. a nár. osvěty, nýbrž značně naléhavější potřebou jiných míst, v nichž umístění české školy je daleko horší, nežli je tomu v Neštěmicích, kde i komisionelně bylo zjištěno na místě samém, že umístění je celkem ucházející.“[197] Tyto poměry vyvrcholily ve školním roce 1929/1930, když německá místní školní rada dala MŠANO výpověď z dosud užívaných místností v druhém patře německé školy s odůvodněním, že jich nutně potřebuje pro své školství. Česká škola se tak ocitla v existenčních potížích. To bylo v tomto případě zřejmě pro MŠANO rozhodující, protože ještě daný rok definitivně rozhodlo o stavbě nové školní budovy.[198] Rozhodnutí ovšem padlo v době začínající hospodářské krize. To mělo svůj odraz i v plánech na výstavbu této budovy. Původně se totiž počítalo s výstavbou obecné, měšťanské i mateřské školy, ale vlivem krachu rafinérie cukru a odlivu českých rodin z Neštěmic do jiných oblastí, který měl podíl na snížení počtu žáků v české škole, bylo rozhodnuto budovu postavit pouze pro českou obecnou a mateřskou školu. Provizorium v budově německé školy se tak ode dne jejího otevření dne 16. září roku 1919 do dne slavnosti kladení základního kamene dne 18. října roku 1931 protáhlo na neuvěřitelných 12 let. Školní budova byla nakonec slavnostně otevřena a předána v užívání dne 2. října roku 1932. Slavnosti se osobně zúčastnili ministr školství a národní osvěty Ivan Dérer a s ním celá řada zástupců různých státních úřadů a školní okresní inspektor Josef Pekař[199], zástupci politických stran, spolků a korporací.[200] Dne 29. října tak mohlo začít stěhování české školy do novostavby. Jak vystihuje zápis ve školní kronice: „Stěhovalo se radostně z německé školy, kde po celých 13 let jsme byli hosty, radovali se i naši hostitelé, protože jim bylo třeba dalších místností a museli se velmi uskrovňovati ve svých kulturních potřebách.“[201] 3. Česká obecná menšinová škola v Řehlovicích Dne 9. června roku 1920 na žádost českých rodičů o zřízení české školy, přijel tuto věc vyšetřit do Velkých Řehlovic okresní hejtman Jan Kamenický z Ústí nad Labem. Soupis dětí nutný pro podání žádosti provedl rodák z nedalekých Brozánek František Novotný spolu s jistým Pulchartem již v roce 1919. Již 20. srpna téhož roku byla škola povolena výnosem zemské školní rady v Praze.[202] Škola byla otevřena jako jednotřídní a zároveň byla spádovou oblastí pro obce Brozánky, Hliňany a Habří. Na rozdíl od školy v Neštěmicích děti z okolních obcí pomohly naplnit nutný limit počtu dětí k otevření školy daný Metelkovým zákonem.[203] Dětí bylo totiž přesně 40, tedy zákonné minimum, které nepotřebovalo zvláštní výjimky. Podobně jako škola v Neštěmicích i v této obci byla škola umístěna v budově německé školy. Též jí bylo vyhrazeno druhé patro německé školní budovy.[204] Přestože výuka měla začít již 1. září roku 1920, muselo se počkat až do 15. září, poněvadž třída nebylo do té doby připravena. Chybělo základní vybavení jako například školní lavice, tabule či nábytek. Kromě tohoto až do roku 1931 chybělo škole i elektrické světlo, které do ní bylo zavedeno až na žádost školního výboru a nákladem místní školní rady. Přestože vztahy mezi českou a německou školou byly přátelské – „dokonceny i pomůcky, jež ve sbírkách té školy nejsou, byly vzájemně popůjčeny,“[205] již roku 1923 byl zdejší český školní výbor rozhodnutý o odeslání žádosti na výstavbu vlastní školní budovy. V rámci tohoto rozhodnutí byl v dubnu tohoto roku zakoupen od Státního pozemkového úřadu pozemek pro stavební účely. Odkoupeno bylo celkem 15.000 m^2 za cenu 1m^2 za 2 Kč.[206] Zajímavé je, že pozemek pro školní budovu byl zakoupen dříve než bylo požádáno o stavbu české školy. Pozemek byl zakoupen v dubnu roku 1923 a žádost odeslána teprve až v říjnu téhož roku.[207] Žádost byla podána místním školním výborem spolu s Místní osvětovou komisí a odborem Národní jednoty severočeské. Avšak vlivem různých vlivů (nevhodnost umístění školy, zaneprázdněnost MŠANO, které se vyjadřovalo podobně jako v případě české obecné školy v Neštěmicích, a neshod mezi ministerstvem financí a Ústřední maticí školskou, která chtěla stavbu zaplatit apod.) se stavba školy dostala na program teprve roku 1933.[208] Již ve školním roce 1926/1927 však škola musela být rozšířena a organizována jako dvojtřídní. To vyvolalo potřebu nové místnosti a tak bylo provedeno ohledání některých místností v obci. Jak je zapsáno v kronice školy: „teprve „po dlouhém jednání a za zcela neslušného chování se sl. Klimešové a pí. Klímešové“[209] se podařilo s nimi uzavřít nájemní smlouvu a tedy pronajmout další místnost pro českou obecnou školu. Bohužel jenom na den, protože slečna Klimešová smlouvu odvolala a škola si musela složitě hledat místnost jinde. Nakonec tento problém byl vyřešen tak, že ve škole byl zrušen kabinet a dosavadní učebna rozdělena přepážkou na 2 učebny, za což bylo zaplaceno 5 177 Kč.[210] Jak jsem již psal výše, teprve v roce 1933 se na program MŠANO dostala i školní budova pro českou obecnou školu v Řehlovicích. Tohoto roku dostává Ústřední matice školská příkaz ke stavbě od ministerstva školství: „Dne 25.V. Ústř. M. Školská přípisem ze dne 24.V. čís. 41167/33 oznamuje, že dostala příkaz min. školství vystavěti zdejší školu.“[211] Zdejší škola tak byla jedna z několika mála, které tato jednota měla pod svým patronátem. Jak totiž píše Kádner, našim obranným jednotám, zejména Ústřední Matici školské se po vydání Metelkova zákona značně ulevilo a začala se zaměřovat na jiné oblasti českého školství.[212] V období první republiky se tak spíše zaměřovala na vydržování mateřských škol, jazykových kurzů apod.[213] Například jak píše Spurný, Ústřední Matice školská roku 1922 spravovala, řídila a vydržovala jen 2 odborné střední školy, 67 opatroven a mateřských školek a 1 národní školu. Na přelomu dvacátých a třicátých let pak Matice vydržovala jednu měšťanskou školu (v Strýčicích u Českých Budějovic) a dvě obchodní akademie (v Jablonci nad Nisou a v Teplicích – Šanově). Zároveň ovšem podporovala 40 pokračovacích průmyslových škol, desítky škol obecných a několik gymnázií a nesla náklad na 33 jazykových kurzů.[214] Prakticky ihned po pokynu MŠANO se začalo v obci Řehlovice stavět. Dne 14. září 1933 proběhla slavnost položení základního kamene. Budova stála 349.059, 72 Kč.[215] Slavnostně otevřena a předána ke svému účelu nakonec byla 16. září roku 1934. 4. Česká obecná menšinová škola v Chlumci Již po vzniku Československé republiky byla v obci vytvořena komise, která měla za úkol řídit akci za zřízení české obecné školy. V čele této komise stály Jaroslav Černý, J. Hašek a jakýsi Slavík.[216] Tito muži společně provedli nutný soupis českých dětí, který byl předpokladem pro podání žádosti o zřízení školy. Jak je uvedeno v kronice školy: „Po získání potřebného zákonitého počtu dětí zaslána byla žádost dne 14. května 1920 do Prahy za zřízení zde české obecné školy veřejné. Již 1. června 1920 výnosem zemské školní rady v Praze ze dne 21.V. 1920 č. IV. – 5.154 dochází žádost kladného vyřízení a tak podle zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 Sb. z. a nař. rozhodl se zemský správní výbor v dohodě spolu s ministerstvem školství a nár. osvěty zříditi v obci Chlumu veřejnou obecnou školu s českým jazykem vyučovacím. Škola má býti otevřena počátkem šk. roku 1920-21. Nyní nastává určiti dle § 7. budovu, ve které bude škola umístěna.“[217] V této zprávě je zcela zřejmé, jakým způsobem zřizování školy probíhalo. Škola byla sice úředně zřízena, ale jelikož ještě nebyla materiálně zajištěna, nemohla fungovat. A právě zajištění výukových prostor či materiálního vybavení nebylo vůbec snadnou záležitostí. V protokolu sepsaným 20. května roku 1920 u obecního úřadu v Chlumci (nazývaného Chlum) se řeší umístění nově zřízené české obecné školy v této obci: „Na otázku komise, která místnosti dává místní školní rada pro novou českou školu k disposici, prohlásil starosta obce jakožto předseda místní školní rady, že v budově německé školy v Chlumu není k disposici místností žádných pro umístění české školy. Škola ta má kromě bytu správce školy 7 tříd s 376 školou povinnými dětmi, které nyní školu navštěvují. I při redukci počtu dětí v jednotlivých třídách, jež odpadnutím českých dítek nastane, nebude míti žádná třída ta málo dětí, aby bylo umožněno stažení 2 tříd dohromady v třídu jednu.“[218] Dále starosta obce proto navrhl jiné místnosti, které byly účastněnými prohlédnuty a ke kterým se v protokolu vyjadřují: „Jmenované skupiny místností nevyhovují, jak již řečeno, zůplna požadavkům[219], jež se na školní místnosti kladou, přece však poněvadž dle výroků všech účastníků komise není jiných vhodných místností k disposici, mohla by se zde česká škola prozatímně umístiti. Zástupci českých rodičů a majitel domu velkostatkář Westfahlen vyslovují se pro skupinu místností zprvu popsanou“[220] O dalším průběhu získávání místností se dovídáme v kronice této české školy: „Po delší debatě návrh p. Vestphala majitele to zdejšího dvora a zámku byl všeobecně přijat, totiž, že čes. škola bude umístěna v bývalém lihovaru v čís. 68 taktéž majetek jeho. Ihned začato s přestavbou. Tato trvala asi do 5. září a sice s velkým nákladem – na 40.000 Kč. Další práce (umývání, čištění atd.) byly skončeny 10. září, takže se připravuje slavnost otevření české školy na 11. září. V této době se vyučovalo již na německé škole (od 1. září). Pro nedokončení stavby nemohlo se v čes. škole vyučovati. Toho použili nepřátelé s druhé strany a jali se namlouvati českým rodičům, že zde žádná česká škola nebude, aby dali dítky do německé školy, ano mnohým bylo vyhrožováno četníky, kteří prý je přinutí, jakmile dobrovolně nepošlou dítky do německé školy. Zde sám nelenil německý p. řídící a učinil „agitační návštěvy“ u některých „pochybných nerozhodných“ českých rodičů v tom smyslu, aby získal jejich dítky do německé školy. Dle protokolu učiněného s místní školní radou německou, měla německá škola dodati české škole potřebné lavice. Toho se držel nově ustanovený správce šk. Jos. Švehla a proto několikráte spolu s p. předsedou míst. Šk. výboru, žádal ústně o lavice. Však deputaci této nedostalo se nikdy kladné odpovědi, naopak bylo viděti zřejmý bojkot zde české školy. Vše dovršeno bylo výrokem zdejšího p. řídícího, který řekl“ „Raději lavice rozsekám a spálím, než-li bych je dal do české školy.“ Na to byla vyslána nová deputace k místní škol. radě německé se sdělením „Ultimáta“, že jakmile do 11. září nebudou lavice české škole vydány, že si je zdejší čeští rodičové násilím demonstrativně vymohou sami. Nastal vážný opravdový boj. Český lid byl německou drzostí a troufalostí tak rozlícen, že bylo možné čekati každého dne nějakého demonstrativního činu, aby vynutil si terorem lavice potřebné.“[221] Jak je ze zápisu zřejmé, místní německé obyvatelstvo nebylo ke zřízení české obecné školy vůbec nakloněno a záměrně vytvářelo různé obstrukce, vyhrožovalo či osobně navštěvovalo rodiny českých dětí a snažilo se je přesvědčit o tom, aby dali své dítě do školy německé. To vyvolávalo samozřejmě odezvu i z druhé strany. Nicméně situace Chlumci byla nakonec uklidněna i přes to, že lavice nebyly získány. Dne 12. září roku 1920 tak byla slavnostně otevřena nová česká obecná škola a den na to se začalo s výukou.[222] Výuka začala, ale za dosti kuriózní situace, kterou vystihuje následující citace: „Česká škola postrádala všeho, neměla toho nejmenšího kousku nábytku, žádného prostředku vyučovacího a ani toho nejhlavnějšího neměla, totiž lavic. Tak byl zpříjemněn dětem první den v české škole, že bylo jest jim seděti na zemi.“[223] Jelikož nebyly lavice dodány ani v dalších dnech, výuka probíhala na vycházkách do přírody. Během této doby se opakovala předchozí situace s ultimátem a vyhrožováním násilnou akcí ze strany českých rodičů. Vše nakonec musel zachránit až příjezd ústeckého hejtmana Jana Kamenického, který celou situaci vyřešil tím, že od německé školy bylo odkoupeno za 1500 Kč 53 lavic, které byly ihned se slavnostní pompou převezeny z německé do české školy.[224] Celá tato situace, kdy česká škola byla sice úředně zřízena, ale ve své podstatě nemohla být otevřena kvůli chybějícím výukovým prostorům, nebyla při zřizování českých obecných menšinových škol v ústeckém okrese řídkým jevem. Nejvíce markantní to je u české obecné školy v Lochočicích, která byla úředně zřízena v roce 1928, ale otevřena až v roce 1934.[225] Více prozrazuje dochovaný protokol z komisionelního řízení za účelem vyhledávání vhodných místností pro českou školu v Lochočicích z 31. srpna roku 1928: „Podepsaní za přítomnosti starosty obce a zástupce místní školní rady odevrali se nejprve do domu Václava Habela č. 35 a zjistili, že jest to domek jednopatrový, masivně stavěný... Majitel s jeho manželkou obhospodařuje dva strychy pole a musí z nedostatku hospodářských budov vůbec ukládati v místnostech prvního na půdě sklizeň. Majitel domu Václav Habel prohlašuje: Jen kann nicht freiwillig irgend ein Zimmer für Schulzwecke zu vermieten und zwar aus nastehenden Gründen: Ich betreibe Landwirtschaft, weil meine Pension Monat Kč 400 nicht für den Lebensunterhalt meiner Familie von 2 Köpfen ausreicht. Ich habe 2 Strich Feld und 3 Ziegen und bin genötigt manges von Wirtschaftsgebäuden alles im Hause unterzubringen. So kommt es vor dass im Winter sogar der kleine Wagen im Hausgang stehen muss. [226] Wenzel Habel.“[227] Nato šla komise do dalšího vyhlédnutého domu, jehož majitelem byl Antonín Dvořák. Nicméně i zde komise nalezla velké nedostatky: „Krov a trámy nad I. patrem jsou červotočí zachvácené a celkový stav stropu nad I. patrem vzbuzuje obavy, že může nastati zřícení.“[228] Komise tak pokračovala prohlídkou tanečního sálu hostince Sonnenhof. Přitom zjistila, že: „že není oddělen od dvou oddělení, kde stojí výčep a kde sedí netančící hosté. Do sálu jest zabudována estráda pro hudebníky. Okna sálu jsou jednoduchá a místnost by se nedala v zimě s ohledem na rozlohu vytopiti.“[229] Na to byl požádán starosta obce, aby se vyjádřil o možnosti ubytování školy jinde. Ten prohlásil: „Nach meinem Wiesen ist in Ortschaft Lochoschitz kein freies Zimmer vorhanden.“[230] Protokol je poté zakončen tzv. nálezem komise, který obsahuje: „Umístění v čp.2 (dům Antonína Dvořáka, pozn. M.Š.) není z důvodu bezpečnosti možné. Umístění v čp.35 (dům Wenzela Habela, pozn. M.Š.) by znemožňovalo ukládání polních plodin majiteli ve vlastních místnostech. Také požární bezpečnost jest malá, ježto vedou do patra pouze dřevěné příkré schody a od senem naplněné půdy dělí patro strop dřevěný trámový s podlahou. Dle konaného šetření nelze tedy českou školu v Lochočicích umístiti.“[231] Jelikož se situace při dalších komisionelních prohlídkách po několik let opakovala, byla škola otevřena, jak bylo řečeno, až v roce 1934 pro 17 českých dětí[232], a to v bytě horníka Václava Suka.[233] Tedy 6 let od jejího zřízení.[234] Z výše zmíněných informací je zřetelné, že zřízení školy podle Metelkova zákona ještě zdaleka neznamenalo fungování školy v praxi. V případě obce Chlumce do jisté míry zasáhly obstrukce zdejšího německého obyvatelstva, které se ovšem podařilo relativně za krátkou dobu vyřešit. Ve srovnání s obcí Lochočicemi můžeme dojít též ovšem k závěru, že vzdor německého obyvatelstva nemusel být jedinou příčinou. V obci Lochočice nebylo, jednoduše řečeno, možné najít jakoukoli způsobilou místnost. Otázkou je, proč na tento fakt nereagovalo MŠANO například výstavbou školní budovy. Ve srovnání s obcí Neštěmice se ovšem nabízí eventuálně jednoduchá odpověď. Pokud obec, ve které bylo každý školní rok v průměru přes 150 českých dětí[235] - tedy s relativně silnou českou menšinou -, byla ve své žádosti o stavbu vlastní školní budovy de facto odmítána přes 12 let, jaký význam asi pro MŠANO mohla mít obec, kde bylo podle sčítání z let 1930 pouze 71 Čechů. Bohužel prameny, které by osvětlily tento fakt se mi nepodařilo objevit. Podobné problémy lze sledovat ale i jinde v okrese Ústí nad Labem. Již jen ve stručnosti, například z okresního úřadu v obci Přestanov se dochovala korespondence mezi Zemským úřadem v Praze a Inspektorátem menšinových škol národních s čs. jazykem vyučovacím v Ústí nad Labem, která se zabývá předmětem zřízením české obecné školy v Přestanově. Z této korespondence je zřejmé, že škola byla zřízena již 2. prosince roku 1929 a že podmínkou otevření školy bylo zajištění potřebných místností.[236] Podobně jako v případě Lochočic se potřebné místnosti nedařilo ovšem najít, o čemž svědčí i odpověď inspektora menšinových škol Josefa Pekaře: „Stran umístění a otevření nově zřízené české školy v Přestanově odpovídám, že tato škola nemůže býti otevřena, protože se dosud nepodařilo opatřiti vhodné umístění. Jakmile se tak stane, ihned podám zprávu tamnímu úřadu, jakož i jméno správce školy.“[237] Tak se mohlo stát ovšem až v roce 1935.[238] Podobně i v obci Velké Březno byla zřízena škola už v roce 1919, ale školní budova byla vystavěna až v roce 1937. Otázkou zůstává, zda by vůbec tato škola svou školní budovu vůbec měla, kdyby v této době nebyl ministrem školství Emil Franke, rodák z Velkého Března, na jehož počest škola nesla i jeho jméno.[239] 5. Česká obecná škola ve Varvažově V roce 1925 byly zahájeny přípravy ke zřízení české obecné školy ve Varvažově. Roli v tomto případě hrál i fakt, že „dítky často po cestě (do škol v Chlumci či Ústí nad Labem, pozn. M.Š.) zakoušely mnohých ústrků od německých žáků,“[240] Stížnosti na chování německých dětí nejsou výjimečné. Objevují se i v jiných obcích. Například v již zmiňovaném Chlumci byla na okresní úřad dodána tato stížnost: „Dochází mne dále stížnost, že za dnů nedávné t.zv. školní „stávky“ dítek německých škol žáci německé občanské školy v Chlumu přede dveřmi budovy školní křičeli na žáky české školy, že jsou „čeští psi“ a že řídící učitel Thöner, ač musel slyšeti, co se děje /jeho byt je v přízemí/, nenapomenul žáků své školy k náležitému chování.“[241] Podobnou situaci najdeme i ve školní kronice české obecné školy v Zálezlech: „Dětem zdejší školy byla znemožňována docházka do školy dětmi německými, kteréžto vyčkávaly našich dětí ze školy jdoucích a bily je.“[242] Dle mého názoru jde o vcelku drobné konflikty, které ve většině případech nemusely mít nacionální podtext, jaký jim přisuzovali někteří čeští obyvatelé těchto obcí. Nicméně v rámci zdůvodnění žádosti o zřízení české školy mohl být tento argument velice vhodně a účelově využit. V obci tak proběhl soupis dětí, které by školu navštěvovali. Bylo jich 40 a proto byla podána žádost o zřízení školy. Spolu s tím bylo zažádáno o zajištění vhodných místností. Pověřená komise 29. srpna roku 1925 zabrala budovu č. 130.[243] Do této doby byla tato budova shodou okolností využívána českou obecnou školou v Neštěmicích jako letní ozdravovna.[244] Škola byla otevřena 3. září roku 1925.[245] Problémy s materiálním zajištěním (nábytek, lavice, tabule atd.) škola na rozdíl od předchozích škol neměla. Dá se soudit, že vše přejala nebo zakoupila od letní školy. Zajímavým zápisem v kronice školy je informace týkající se rychlosti vyřizování žádostí této školy podávané MŠANO: „Ministerstvo šk. a n. o. a jiní činitelé vycházeli žádostem rychle vstříc, takže škola byla v krátkém čase vybavena vším potřebným a mohla plniti svůj úkol.“ Ve srovnání s výše řečenými školami je toto tvrzení podezřelé a zavdává tak k otázce, zda v těchto řízeních neměl vliv nějaký patron podobně jako v případě stavby budovy české obecné školy ve Velkém Březně. Tuto domněnku se mi ovšem nepodařilo nijak ověřit. I přes to, že budova školy byla relativně vyhovující – pouze v zimě se nedala moc vytopit -, snažila se zdejší česká menšina od roku 1927 o postavení nové školní budovy či alespoň o to, aby byla zakoupena ta současná, kterou dosud měla pouze v pronájmu.[246] Nakonec došlo k zakoupení dosavadní školní budovy od jejích majitelů Schade & Salfeumeier. Stalo se tak 7. září roku 1927 za 325.000 Kč.[247] Kdo tuto akci financoval jsem se nedopátral. Ale jak uvádí jeden ze zápisů ze školní kroniky: „Škola nemá v místě dobrodinců a tak jest nucen míst. škol. výbor žádati prosebnými dopisy o peněžité dary. Letošního roku (1933, pozn. M.Š.) bylo odesláno 1.000 prosebných dopisů a na ně se sešlo 2.300,- Kč v hotovosti a na darech as částka 2000 Kč ... obec darovala 14 Kč, kteroužto částku něm. Nár. socialisté zvýšili na Kč 60 -, jelikož jim bylo stydno, že tak málo původně navrhli.“ Jak je patrné obec české škole mnoho nepřispívala, takže nelze ani předpokládat, že by tuto sumu za budovu zaplatila právě ona. Stát samozřejmě dle Metelkova zákona[248] měl materiálně školu zajišťovat, ale i přestože do školství bylo v ČSR investováno ve srovnání s jinými zeměmi větší množství financí[249], musely školy – podobně jako v případě školy ve Varvažově, využívat i jiných finančních zdrojů, jako právě byly různé dary. Ty přitom nemusely být pouze v peněžité formě, ale i v podobě knih, brožur či dokonce obuvi nebo látek určených ke zpracování a rozdání žákům při vánočních nadílkách.[250] Dary mohly být i ve formě vydávání svačin a levnějších obědů.[251] Hlavními sponzory byly především odbory různých spolků, v oblasti Krušných hor především odbory Národní jednoty severočeské a Ústřední Matice školské. Nicméně, jak uvádí i Tinzová, nadílky sponzorovaly i místní české firmy či továrny z vnitrozemí[252] jako byly například firmy Hardtmuth z Českých Budějovic či Mašner – Orion Praha.[253] Školám většinou darovaly kolekce svých výrobků a často tak položily základ učebních a školních sbírek.[254] Rok 1933 je v kronice české školy ve Varvažově vnímán jako rok, kdy se povážlivě rozrostlo hnutí německých národních socialistů, které: „Počalo pracovati proti našemu státu a z nichž mnozí členové pracovali v obec. zastupitelství a ostře vystupovali proti menšině české ... Nejsmutnější na věci jest, že místní statní zaměstnanci jsou po většině Němci a zastávají důležité úřady, přednosta stanice, přednosta pošty a četnictvo.“[255] Podobně informují i prameny týkajících se jiných obcí. Například v kronice české obecné školy v Chlumci nacházíme zprávu, která shrnuje události za roky 1932-1933: „Vývoj událostí v Německu ovlivňuje i smýšlení Němců našich, kteří dík české povolnosti a nerozhodnosti jeví vzrůstající nepřátelství k republice. Hospodářské poměry se rok od roku zhoršují a pod oběma neblahými vlivy život menšiny není záviděníhodný ... V obci je stále zřejmější úbytek Čechů, kteří jsou nahrazováni v práci Němci. U místního velkostatku jsou čeští dělníci nenápadně odstraňováni s tajným úmyslem odstraniti z obce českou školu. Mladí lidé, nenacházejíce v místě práce, odcházejí pryč. Tím základy české školy do budoucna jsou stále nejistější.“[256] Začátek třicátých let tak byl pro české obecné menšinové školství zvlášť krizový a dalo by se říci, že školy se ocitaly v existenčních potížích. Tato krize se ovšem v následujících letech u některých českých obecných škol ještě více prohlubovala v souvislosti s nástupem strany SdP Konrada Henleina, která ve volbách do zemských a okresních zastupitelstev[257] v okrese Ústí nad Labem 26. května roku 1935 jasně dominovala, když získala například v Ústí nad Labem 62,34% hlasů, v Předlicích 45,19% hlasů či Trmicích 46,66% hlasů.[258] Dá se předpokládat, že velmi podobné výsledky se objevily i v obecních volbách obcí ústeckého okresu. Vliv vítězství SdP se projevoval ve spojitosti s českou obecnou školou ve Varvažově velmi silně. První vážné projevy souvisely s uzavřením továrny na porcelán firmy Stein ve Varvažově v roce 1936, kdy přišlo o práci 180 zaměstnanců: „Tím utrpěla i zdejší česká škola, poněvadž mnoho rodin se odstěhovalo za chlebem jinam.“[259] Továrna sice měla být v nejbližší době znovu uvedena do provozu, ale zaměstnáni podle informací z kroniky školy měli být pouze sympatizanti SdP. To se také potvrdilo, když továrna byla koupena firmou Reichmann, která do zaměstnání nepřijala ani jednoho Čecha.[260] Situace pro českou školu ve Varvažově se ještě více zhoršila vítězstvím SdP v obecních volbách v roce 1937, kdy v čele obce stanul starosta vítězné strany. Od této chvíle bylo mnoho českých rodin přesvědčováno, ať dá své děti do školy německé, respektive odhlásí své děti ze školy české. Ve školním roce 1938/1939 těmito zásahy tak byla otevřena jen jedna třída o 23 žácích.[261] Jakým způsobem byl vyvíjen tlak na rodiče českých dětí či jakým způsobem byly tito rodiče přesvědčováni o tom, aby své dítě přeložili do německé školy, velmi výstižně zachycuje zápis z kroniky školy v Předlicích: „Politický tlak způsobil, že Němci na všech místech, tedy i u nás, vyvinuli velké úsilí na rodiče, aby tito nedávali dětí do českých škol. Toto úsilí, prováděné učiteli i neučiteli, měnilo se a přecházelo v tlak a přímý útisk. Tlak byl prováděn nejen na rodiče německé, ale hlavně na smíšená manželství. Rodičům odpíráno potvrzení o propuštění dítěte ze školy německé, aby mohlo přejíti do školy české, útočeno na ně i sociálně a hospodářsky. Byli to zejména příslušníci německé strany Henleinovy, kteří vyvinuli největší úsilí ... Deputace složené hlavně z německých žen, chodily do rodin, kde byly děti v české škole a způsobem, proti kterému nebylo možno zakročiti, agitovaly pro německou školu ... v mnohých rodinách bylo obětováno i těžce získané zaměstnání, ale tlaku neustoupeno.“[262] Objevují se tu tak opět metody známé z období Rakouska-Uherska, tedy především výpovědi z práce, obstrukce školských úřadů, které se tentokrát zaměřovaly na odpírání vydání úředních školních listin apod. Jak ovšem podotýká Kasper, k podobným případům někdy docházelo i ze strany Čechů.[263] V předcházející citaci je též uvedeno, že tlak na to, aby dítě chodilo do německé školy, byl vyvíjen i na německé rodiče. Na první pohled se to může zdát nepochopitelné, ale pravdou je, že mnoho německých rodin dávalo své děti do českých škol. Hlavní důvody docházky dětí z německých rodin, jak uvádí Tinzová, byly v podstatě dva: jednak státní zaměstnanci z řad německého obyvatelstva tím projevovali loajálnost vůči svému chlebodárci, tj. státu (a ten to viděl velmi rád, v některých případech k tomuto kroku dokonce Němce nutil), jednak šlo o děti z rodin německých sociálních demokratů a komunistů.[264] Ke zvlášť kuriózní situaci došlo ve školním roce 1936/1937 v české obecné škole v Zálezlech, kdy do školy bylo přihlášeno 10 německých dětí a pouze 4 české děti.[265] Zajímavé a svým způsobem i úsměvné je též řešení této situace ze strany odboru Národní jednoty severočeské, která byla patronem této školy: „Poněvadž ani pro příští šk. rok nebude vyhlídek na přístup českých dětí do 1. třídy, pojal odbor NJS v Zálezlech myšlenku umístiti do obce několik českých rodin s dětmi ze řad želez. zaměstnanců, aby tak zachránil bývalou většinu českých žáků na škole.“[266] Jak řečeno, tak učiněno, a dalšího roku bylo na škole již 21 českých dětí: „A dosaženo bylo žádané většiny žáků národnosti české.“[267] 6. Obecná státní smíšená škola s vyučovacím jazykem československým v Ústí nad Labem Útočištěm první české školy v Ústí nad Labem se stala nejstarší školní budova ve městě v Solní ulici, „která svým vzhledem nijak nevábila a i vnitřní rozdělení budovy neodpovídá moderním požadavkům.“[268] Během války navíc sloužila jako kasárna a vojenský sklad, což si vybralo též svou daň.[269] Problémy byly mimo jiné i s nedostatkem učitelů. Jde o problém, který nebyl v této době vůbec ojedinělý. Podobně na tom byla například i česká škola v Chabařovicích. Kronikář této školy problém jasně vystihuje a též uvádí i důvody tohoto stavu: „Těžším úkolem bylo získati škole učitelstvo. Počet českého učitelstva naprosto nestačoval pro tak veliký úkol, jaký nastal po převratu. Dlouhá vojna zničila mnoho zdatných sil učitelských, mnoho jich pak ještě dlí ve vojsku zahraničním. Není divu, že na Falknovsku a Loketsku na 70 škol nemohlo býti otevřeno právě pro nedostatek učitelstva. Tu budiž však sice k hanbě, ale přece po pravdě a spravedlivě připomenuto, že některé třídy, ba celé školy nemohly býti otevřeny, protože se české učitelstvo bálo namáhavé a nepříjemné práce a odmítalo i na čas pomoci Čechům ve zněmčeném území, aby se jejich děti jazykově vzkřísily a od poněmčení ubránily ... Příčiny, pro které učitelstvo vyhýbá se za každou cenu menšinám, hledati sluší jednak v neurovnaných poměrech právních a hmotných, jednak v obavě před německými násilníky. Stížnosti menšinového učitelstva, že zůstává řadu měsíců bez prostředků neb s nepatrnou zálohou, zprávy novinářské, které zveličovaly tu a tam vyskytující se excesy jednotlivých německých štváčů, způsobily v učitelstvu v pravém slova smyslu panický postrach před menšinami.“[270] Že to v dané době neměli učitelé v této oblasti opravdu lehké lze vysledovat i ze stížnosti učitele Jana Loučky[271] z české obecné školy v Trmicích. Ten si v dopise adresovaném Zemské školní radě v Praze z 18. srpna roku 1920 stěžuje na zatvrzelý odpor zdejších německých obyvatel, kteří se po osm měsíců dokázali pomocí různých obstrukcí a protestů bránit nucenému záboru části německé obecné školy: „Za tohoto stavu, jež znamená jen stále trapné zápasení se zpupnými a stále ukřivděnými Němci nelze mi zde ovšem s úspěchem ve školství menšinovém dále pracovati, poněvadž veškerá má práce a dobrá snaha rozbíjí se o vypočítaný odpor Němců, kteří povolnosti na naší straně chytře ve svůj prospěch využitkují.“[272] Za nedostatkem učitelů lze tedy spatřovat jak důsledky války, tak i problémy spjaté se vznikem Československého státu či obtížnou komunikaci mezi Čechy a Němci, ale též i mediální zveličování problémů panujících v pohraničí. V každém případě však tento nedostatek učitelů způsobený jakýmkoliv způsobem ve své podstatě mohl zapříčinit odklad otevření školy. Proto se nelze divit, že do novely Metelkova zákona[273] byl vsazen přesný popis dosazování učitelů na školy i postihy za porušení tohoto ustanovení. V Ústí nad Labem se potíže s nedostatkem učitelů podařilo vyřešit až koncem roku 1919.[274] S výukou se proto začalo až v únoru roku 1920. Obecné škole bylo dáno k dispozici první patro budovy v Solní ulici. Ve druhém patře pak byla zřízena měšťanská škola. Jelikož počet dětí o pár let později vzrostl, bylo nutné pronajmout další místnosti. Pro účely obecné školy bylo zabráno nuceným nájmem ještě několik tříd v německé obecné škole, která sídlila ve vedlejší budově v Zahradní ulici, a propůjčeny některé třídy českého reálného gymnázia.[275] Jak již bylo řečeno, škola nebyla zcela vyhovující. To vedlo roku 1924 k tomu, že místní školní výbor poslal do Prahy k MŠANO deputaci se žádostí o vybudování nové školní budovy.[276] Za tímto účelem byla ještě téhož roku vytvořena komise ze zástupců ministerstva školství, ministerstva veřejných prací zástupců města, národnostních škol ad., která provedla inspekci možných stavebních míst, jež mínil dát městský úřad k dispozici. Komise se rozhodla pro místo za budovou německé reálky v Ohnsorgově ulici (dnešní Palachova, pozn. M.Š.). Město se rozhodlo tento pozemek o rozloze 6.000 m^2^ darovat pro stavbu školy zdarma, přičemž dar se cenil na 300.000 Kč.[277] Podmínkou daru byl ovšem závazek, že školní budova bude vystavěna do dvou let, aby se školní budova v Solné ulici uprázdnila pro městské potřeby.[278] Zhotovení plánů na stavbu nové školní budovy zadalo ministerstvo veřejných prací významnému architektu Josefu Gočárovi.[279] Se samotnou stavbou se začalo až na jaře roku 1928 a stavba byla dokončena na jaře roku 1930.[280] Otevřena a předána ke svému účelu byla 1. září roku 1930. Slavnostní otevření ovšem proběhlo až 28. září, kdy škola získala název Masarykova škola národní.[281] V této době vzniklo na území ČSR několik škol se jménem prezidenta republiky v názvu školy. Jak například píše Jelínek, který se zabýval dějinami menšinového školství na Českokrumlovsku, jméno T.G. Masaryka tehdy nejen prezentovalo jeho zakladatelský význam pro novodobý československý stát, ale bylo zároveň symbolem demokratických principů kultury a vzdělanosti v duchu stále platné myšlenky, že národ je takový, jaké má školy a z toho vyplývající vzdělanost.[282] Ústecká česká obecná škola si i přes svou novou budovu ponechala několik tříd v německé obecné škole a část mateřské školy ve staré budově v Solní ulici. Příčiny vyjadřuje kronikář této školy následovně: „Vždyť někteří žáci by měli (do nové školní budovy – pozn. M.Š.) hodinu cesty.“ To znamená, že tato škola byla umístěna ve dvou budovách. Hlavní část školy byla umístěna v nové budově v Ohnsorgově ulici a zbytek, tedy její expozitura, byla umístěna v původní škole v Solní ulici.[283] 7. Konec českých obecných menšinových škol v okresu Ústí nad Labem Osud českých obecných menšinových škol v okrese Ústí nad Labem byl zpečetěn zářijovými událostmi roku 1938. Při pročítání pramenů některých škol jsem došel k závěru, že konec těchto škol probíhal velice totožným způsobem. Za všechny školy tak nechám vyprávět Františka Lemberka, učitele české obecné školy ve Varvažově: „Správce školy v noci (v den vyhlášení mobilizace I. záloh – 23. září ve 22.00, pozn. M.Š.) opouští budovu a předává veškerý inventář školnici, aby tato nazítří předala učitelce mateřské školy, sám nastupuje vojenskou povinnost v Turnově. Z rozkazu ministerstva přebírá správu školy učitel Knížek Ant. z Bohosudova. Dítky navštěvovaly školu až do 23. IX. 1938 v plném počtu a v noci na 24. IX. 1938 prchají s rodiči do klidnějšího zázemí neb hrozí vzplanutí války. Leč marná naše snaha, jsme všemi opuštěni. Prezident vzdává se svého úřadu a chce opustiti stát. Potom už zbývá jen nejsmutnější údobí, útěku všech Čechů z pohraničí – nastává evakuace. Fanatičtí ordneři řádí snad i užívají násilí na všem českém. Z naší krásné vlasti byly nám vzaty kraje, na které si nikdo nikdy netroufal a tak hranice byly přesunuty a ponechány nám kraje ryze české. My však doufáme, že dějiny nám vrátí brzy to oč jsme byli připraveni a že bude odčiněna křivda na nás spáchaná. Potom teprve bude možno dobudovat stát ryze český bez menšin. A proto volám „Na shledanou ve Varvažově a Telnici. František Lemberk, řídící učitel, dne 26. října 1938.“[284] Závěr Tématem této práce byly české obecné menšinové školy v okrese Ústí nad Labem v letech 1918-1938. Cílem bylo zmapovat a popsat především okolnosti zřizování českých obecných menšinových škol v období Československé republiky v letech 1918-1938. Vedle tohoto cíle jsem se však dále snažil postihnout i situace, které mohly mít vliv na fungování těchto škol v celém období existence ČSR. Úvodem práce jsem se zmínil ve stručnosti o počátcích českého obecného školství v okrese Ústí na Labem. Tyto počátky mohou být příkladem obecnějšího procesu emancipace českého národa.[285] K podávání žádostí o zřízení české obecné menšinové školy v okresu Ústí nad Labem docházelo od sedmdesátých let 19. století. Žádosti vycházely vždy z obcí, kde se během 19. století utvořila výrazná česká menšina. Těmito obcemi na Ústecku bylo Ústí nad Labem, Krásné Březno, Předlice a Chabařovice. Žádosti byli podávány vždy prostřednictvím některého z českých spolků, působícího v daném místě, jako byla Národní jednota severočeská či Ústřední matice školská. Žádosti byly rovněž podávány osobnostmi, výrazně se podílejícími na politicko-kulturním životě, jako byl například hrabě Jindřich Kolovrat (v případě Ústí nad Labem) nebo J.V. Charvát v případě obce Chabařovice. Ve všech zmíněných obcích se lze setkat s různými formami nátlaku ze strany státních úřadů na české obyvatele, který měl vést k odvolání jejich žádosti o zřízení školy, popřípadě se záměrným oddalováním konečného rozhodnutí o zřízení. K výraznějším změnám v menšinovém školství došlo až po vzniku Československé republiky vydáním především tzv. Metelkova zákona v dubnu roku 1919, který upravoval zřizování škol, jejich umístění, financování a další záležitosti. Dalším výraznou změnou bylo podřízení veškerého menšinového školství Ministerstvu školství a národní osvěty. Těmito kroky mělo být v první řadě zjednodušení celého procesu a zejména omezení zásahů politických úřadů, které drželo v oblastech zřizovaných menšinových škol většinové obyvatelstvo. Po vydání tohoto zákona tak můžeme být svědky mohutného nárůstu zřizování českých menšinových škol v pohraničních oblastech. Jak se ovšem ukazuje na konkrétních případech českých obecných menšinových škol v okrese Ústí nad Labem, tím že byla škola zřízena, ještě zdaleka neznamenalo, že mohla být otevřena a prakticky fungovat. Ve většině případech se školy potýkaly jednak s nedostatkem místností způsobilých pro výuku jako v případě školy v Neštěmic, zpočátku i nedostatkem učitelů (Ústí nad Labem), ale i odporem místního německého obyvatelstva v některých obcích, které bylo vydáním Metelkova zákona pobouřeno, jelikož se často domnívalo, že je namířen proti německému školství (Chlumec). Zatímco problémy s nedostatkem učitelů byly vcelku rychle vyřešeny, i pomocí nového ustanovení vydaného v novele Metelkova zákona z roku 1920 v tzv. zákonu č. 295, problémy s umístěním zřízené školy mnohdy přetrvávaly i roky. Ne vždy byly ovšem důsledkem obstrukcí německého obyvatelstva, které například protahovalo předávání místností zabraných nuceným nájmem podle § 7 již zmiňovaného Metelkova zákona, ale mělo i svou přirozenější příčinu v tom, že v dané obci nebylo možné způsobilé místnosti vůbec najít jako tomu bylo u školy v Lochočicích. V těchto případech, ale i v případech, kdy získané místnosti již nestačily kapacitně, se tak česká menšina dožadovala po MŠANO vystavení vlastní školní budovy. Ze získaných informací lze usoudit, že v těchto záležitostech bylo MŠANO v mnoha případech velmi vlažné a tak se celé řízení ohledně staveb nových školních budov protáhlo opět na několik let. Do fungování českých obecných menšinových škol výrazným způsobem zasáhly též události třicátých let. Hospodářská krize měla za vinu kromě jiného i krach některých ústeckých podniků jako byla porcelánka ve Varvažově firmy Stein či cukrovar v Neštěmicích, jejichž zaměstnanci často bývali čeští obyvatelé. Ti svá dosavadní bydliště často kvůli nezaměstnanosti opouštěli, čímž se zároveň snižoval i počet českých dětí na školách, které se tak dostávaly do existenčních problémů. Do toho navíc vlivem politických událostí v Německu se začaly projevovat čím dál více intenzívněji hlasy německých nacionalistů. Ve svém důsledku tak začal další tzv. boj o dítě, který se nesl nejen v duchu nacionálním, ale měl své kořeny i v hospodářských souvislostech. V mnoha obcích, například v Předlicích, Varvažově atd., docházelo k tzv. agitačním návštěvám německých obyvatel, které se snažily rodiče českých dětí přesvědčit o tom, aby dali své dítě do německé školy. Tyto snahy vyvrcholily po vítězném tažení strany SdP Konráda Henleina, který v obcích ústeckého okresu ve volbách do obecních zastupitelstev získával většinu hlasů. Od těchto chvil se opět objevují různé obstrukce německého obyvatelstva, které se objevovaly již v době Rakouska-Uherska. Například šlo o odmítání vydání školských úředních listin týkající se přestupu dítěte z německé na českou školu či vyhrožováním výpovědí z práce, bytu apod. Konec všech českých obecných menšinových škol přišel společně se zářijovými událostmi roku 1938. V tomto období mnoho českých rodin utíká ze strachu před hrozícím vypuknutím války z pohraničí do vnitrozemí. Spolu s nimi samozřejmě prchají i jejich děti a školy tak přestávají ve svém důsledku existovat a začínají sloužit jako například lazarety (Neštěmice), kasárna armády (Předlice) apod. Jak jsem již psal v úvodu této práce, publikací mapující konkrétní kraje či okresy z hlediska českého menšinového školství není u nás mnoho. Tato práce by tak mohla přispět k lepšímu poznání této problematiky a obohatit ji o realitu panující v okresu Ústí nad Labem. Bibliografie Soupis literatury Beneš , Zdeněk, aj: Rozumět dějinám. Pardubice 2002, 306 s. Beneš, Jan: O zřizování škol soukromých. In: První sjezd československého učitelstva a přátel školství v osvobozené vlasti. Praha 1921, s. 79-80. Cvrk, František: Obyvatelstvo Ústí nad Labem do 1. světové války. In: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 78-85. Činnost Ministerstva školství a národní osvěty za prvé desetiletí. Praha 1928, 104 s. Doležal, Jan: Z bojů o českou školu v Podkrušnohoří před první světovou válkou. Liberec 1964, 78 s. Faimonová, Abby: Dějiny školství rakouského po roce 1848 se zvláštním zřetelem na školství české. Praha-Karlín 1909, s. 224. Folprecht, Antonín: Organisace školství menšinového v Republice československé. In: První sjezd československého učitelstva a přátel školství v osvobozené vlasti. Praha 1921, s. 86-88. Grycová, Vladimíra: Materiály k problematice státní správy a státní politiky v oblasti školství v prvních letech Československé republiky (1918-1920). In: Politický systém a státní politika v prvních letech existence Československé republiky (1918-1923). Praha 1990, s. 217-295. Harzer, Helmut: Vznik a vývoj obecné menšinové školy v Ostrově na pozadí historických událostí v letech 1926-1938. In: Dějiny Karlovarska v pracích učitelů. Sborník regionálních historických studií. Karlovy Vary 2000, s 70-81. Hye, Hans Peter: Spolky. In: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 97‑100. Jelínek, Petr: Česká menšinová škola v Českém Krumlově a T.G. Masaryk. In: Československé školství, učitelstvo a T.G. Masaryk. Přerov 1990, s.138-140. Ježil, František: České školství na Chomutovsku za první republiky. In: Památky, příroda, život 22, 1990, č. 1, s. 27-31. Ježil, František: Češi a česká škola v Březně u Chomutova. In: Památky, příroda, život 22, 1990, č. 2, s. 48-50. Kádner, Otakar: Školství v republice Československé. In: Československá vlastivěda. Díl X. Osvěta. Praha 1931, s. 7-222. Kádner, Otakar: Vývoj a dnešní soustava školní. II. díl. Praha 1931, 654 s. Kaiser, Vladimír: Komunální politika města Ústí nad Labem. In Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 166‑188. Kaiser, Vladimír: Ohlas vzniku Československé republiky v Ústí nad Labem. In: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 157-161. Kaiser, Vladimír: Politický život v Ústí nad Labem v letech 1919-1938. In: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 161-166. Kaiserová, Kristina: Národnostní poměry v 2. polovině 19. století. In: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 90-97. Kaiserová, Kristina: Školství, zdravotnictví a náboženské poměry v 19. století. In: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 85-90. Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918-1938). Díl I. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha 2003, 576 s. Kárník, Zdeněk: Malé dějiny československé (1867-1939). Praha 2008, 504 s. Kasper, Tomáš: Školsko-politická diskuse v Československu v letech 1918-1933. In: Češi, Němci, Židé v národnostním Československu. Pohledy na školství a vědu. Liberec 2006, s. 27-44. Koťa, Jaroslav: Učitelé v českých zemích na cestě k profesionalizaci. In: Profesionalizace akademických povolání v 19. a první polovině 20. století. Praha 1996, s. 82-112. Loučka, Jan st.: Organisace menšinového školství a jeho správy. In: První sjezd československého učitelstva a přátel školství v osvobozené vlasti. Praha 1921, s. 84-86. Louda, Jiří: Česká menšinová škola ve Vrchlabí. In: Sborníček. Muzeum Podkrkonoší v Trutnově 4, 2005, s. 79-89. Marák, Stanislav: Menšinové školství v Republice československé. In: První sjezd československého učitelstva a přátel školství v osvobozené vlasti. Praha 1921, s. 80-84. Martinovský, Ivan, Cvrk František, Cvrková, Marta. Dějiny zaniklých obcí. Tuchomyšl. Ústí nad Labem 1983, 172 s. Měchýř, Jan: České menšinové školství v Čechách 1867-1914. In: Sborník k problematice multietnicity. Praha 1996, s. 67‑84. Morkes, František: Kapitoly o školství, o ministerstvu a jeho představitelích. Praha 2002, 124 s. Novák, Karel: Výbor zákonů a nařízení školních republiky Československé. Praha 1923, 140 s. Pekař, Josef: Dějiny československé. Praha 1991, 254 s. Rašín, Ladislav: Paměti Dr. Aloise Rašína. Brno 1994, s. 229. Schelle, Karel aj: Praktikum z českých právních dějin. Pelhřimov 2006, 224 s. Schelle, Karel: Organizace Československého státu v meziválečném období (1918‑1938). Praha 2006, 472 s. Spurný, Matěj: V zájmu národa a jeho dětí. Z bojů o české menšinové školství mezi dvěma světovými válkami. In: Časopis Národního muzea – řada historická 173, 2004, č. 3-4, s. 191‑211. Staněk, Ludvík: Národnostní poměry v okresu ústeckém. In: Vývoj a život českých menšin. Díl II. Most 1909, s. 443‑465. Statistický lexikon obcí v republice československé. I. díl. Čechy. Praha 1924, 598 s. Statistický lexikon obcí v republice československé. I. díl. Země česká. Praha 1934, 616 s. Šafránek, Jan: Vývoj soustavy obecného školství v království českém od roku 1769-1895. Praha 1897, 304 s. Šimáně, Michal: K problematice zřizování českých obecných menšinových škol na Ústecku v letech 1867-1918. In: Konference Tradice veřejného demokratického vzdělávání v českých zemích konaná u příležitosti 140. vydání tzv. Hasnerova zákona, 12.11. 2009, PdF UP, Olomouc. (tiskem v časopise e-Pedagogium podzim 2010). Tinzová, Bohumila: Česká menšinová škola v Žulové. In: Vlastivědné listy 29, 2003, č. 1, s. 22-23. Tlustý, Jaroslav: Národnostní poměry v okresu chabařovickém. In: Vývoj a život českých menšin. Díl II. Most 1909, s. 466‑492. Trapl, Miloš: České menšinové školství v letech 1918-1938. In České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky. Olomouc 2003, s. 109-117. Umlauft, Franz Josef: Geschichte der deutschen Stadt Aussig. Bayreuth 1960, 784 s. Urban, Jaroslav František: Potulky Chabařovickem. Teplice 1925, 104 s. Urban, Jaroslav František: Potulky Ústeckem. Litoměřice 1924, 106 s. Váňová, Růžena, Rýdl, Karel, Valenta, Josef: Výchova a vzdělání v českých dějinách. IV. díl, 1. svazek, Problematika vzdělávacích institucí a školských reforem. Praha 1992, 311 s. Vašata, Ondřej: České menšinové školství v Poříčí u Trutnova v letech 1919-1938. In: Sborníček. Muzeum Podkrkonoší v Trutnově 4, 2005, s. 60-78. Weger, Tobias: Češi a Němci v ČSR 1918 – 1938 – dějiny a vzpomínání. In: Češi, Němci, Židé v národnostním Československu. Pohledy na školství a vědu. Liberec 2006, s. 11-18. Soupis zákoníků Překlad Zákonníka říšského vydaný pro království České. Ročník 1868. Praha: Místodržitelská tiskárna, 1869, 416 s. Překlad Zákonníka říšského vydaný pro království české. Ročník 1869. Praha: Místodržitelská tiskárna, 1869. 514 s. Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé. Praha 1918, 88 s. Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé. Praha 1919, 1090 s. Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé. Praha 1920, 1764 s. Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Praha 1922, 1910 s. Zákonník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené. Rok 1883. Vídeň: Císařské a královské tiskárny dvorské a státní, 1883, 536 s. Soupis archívních pramenů Archiv města Ústí nad Labem. Česká obecná škola v Ústí nad Labem – Krásné Březno 1896‑1936, Konferenční protokol 1897/1900, inv. č. 179, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Česká státní škola v Ústí nad Labem – Předlice 1918-1938, Školní kronika, inv. č. 25, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Obecná státní smíšená škola s vyučovacím jazykem československým v Ústí nad Labem, 1919-1938, Školní kronika 1921/1935, inv. č. 156, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Chabařovicích, Konferenční zápisy 1910/1924, sig. OA/IV – 18/1, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Chabařovicích, Školní kronika 1919‑1939[286], kart. 612a, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Chlumci, Školní kronika, 1 kniha 1922‑1938, sig. OA/IV-20/1, kart. 796, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Lochočicích, Školní kronika, 1 kniha 1934-1938, sig. OA/IV-57/4, kart. 2234, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Neštěmicích, Pamětní kniha o postavení a otevření nové české školy v Neštěmicích, 1 kniha 1931-1932, sg. OA/IV-26/8, kart. 1180, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Neštěmicích, Školní kronika, 1 kniha 1919‑1933, sig. OA/IV-26/7, kart. 1179, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Přestanově, Katalog všech ročníků, 1 kniha 1935/36, sig. OA/IV-28/1, kart. 1183, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Roudníkách, Školní kronika, 1 kniha 1920‑1938, sig. OA/IV‑31/23, kart. 1321, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Řehlovicích, Školní kronika české obecné školy, později národní školy, 1 kniha 1920-1938, sig. OA/IV-32/1, kart. 1322, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Zálezlech, Školní kronika, 1 kniha 1928‑1938, sig. OA/IV-10/5, kart. 426, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola ve Varvažově, Školní kronika, 1 kniha 1925-1938, sig. OA/IV-42/1, kart. 1521, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola ve Velkém Březně, Pamětní kniha založená u příležitosti položení základního kamene ke stavbě nové české školy, 1936-1938, sig. OA/IV-45/4, kart. 1554, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Česká státní obecná škola v Trmicích, sig. VI/-, kart. 150, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Škola v Chabařovicích, sig. VI/‑, kart. 149, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Školy – různé záležitosti, sig. VI/-, kart. 150, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Školy české menšinové v Ústí n.L., zadávací zápis, rozpočet a plány, sig. IX/-, kart. 206, nestr. Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Školy, různé záležitosti, sig. VI/-, kart. 151, nestr. Soupis periodického tisku Gegen die Zerstörung der deutschen Schule. Protesstverssamlung der nationalen Parteien in Aussig. In: Aussiger Tagblatt, 7. září, 1925, roč. 69, č. 202, s. 2. Das Volk steht auf. In: Aussiger Tageszeitung, 8. září, 1925, roč. 28, č.203, s. 3. Osobní svědectví Archiv města Ústí nad Labem. 50 let výročí bojů o českou školu v Předlicích – Paměti Františka Mudroňka staršího, sg. 1876, nestr. Přílohy Příloha 1 Na základě literatury a pramenů vytvořil autor práce. Příloha 2 Na základě literatury a pramenů vytvořil autor práce. Příloha 3 Na základě literatury a pramenů vytvořil autor práce. Příloha 4 Na základě literatury a pramenů vytvořil autor práce. Příloha 5 Na základě literatury a pramenů vytvořil autor práce. Příloha 6 Na základě literatury a pramenů vytvořil autor práce. Příloha 7 [287] Na základě literatury a pramenů vytvořil autor práce. Příloha 8 [288] Na základě literatury a pramenů vytvořil autor práce. Příloha 9 [289] Na základě literatury a pramenů vytvořil autor práce. Příloha 10 Přehledové tabulky[290] Na základě literatury a pramenů vytvořil autor práce.[291] Příloha 11 České děti z Předlic demonstrují za otevření české školy, česká menšinová pohlednice z roku 1912 (převzato z: Kaiserová, Kristina: Národnostní poměry v 2. polovině 19. století. In: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 95.) Příloha 12 České ženy z Předlic perzekuované za požadavek české školy, česká menšinová pohlednice z roku 1912 (Převzato z: Kaiserová, Kristina: Národnostní poměry v 2. polovině 19. století. In: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 95.) Příloha 13 Školní budova v Předlicích postavená v roce 1913, téhož roku úředně zapečetěná a opětovně otevřená až po vzniku ČSR (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Česká státní škola v Ústí nad Labem – Předlice 1918-1938, Školní kronika, inv. č. 25, nestr.) Příloha 14 Konzumní dům v Krásném Březně z roku 1920. Zde se nacházela i česká škola (Převzato z: Kaiserová, Kristina. Národnostní poměry v 2. polovině 19. století. In: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 96.) Příloha 15 Stará školní budova české školy v Solní ulici v Ústí nad Labem, foto z roku 1919 (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná statní smíšená škola s vyučovacím jazykem československým v Ústí nad Labem 1919-1938, Školní kronika, inv. č. 156, nestr.) Příloha 16 Budova české obecné a měšťanské školy v Chabařovicích postavená v roce 1928 (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Chabařovicích, Školní kronika 1919-1939[292], kart. 612a, nestr.) Příloha 17 Alegorický vůz s českými dětmi z obce Neštěmice na kterém byl vezen základní kámen zdejší budoucí české obecné školy; foto z roku 1931 (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Neštěmicích, Pamětní kniha o postavení a otevření nové české školy v Neštěmicích 1931-1932, sg. OA/IV-26/8, nestr.) Příloha 18 Nová budova české obecné školy v Neštěmicích postavená v roce 1932 (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Neštěmicích, Pamětní kniha o postavení a otevření nové české školy v Neštěmicích, 1 kniha 1931-1932, sg. OA/IV-26/8, kart. 1180, nestr.) Příloha 19 Jídelna ve staré budově české obecné školy v Neštěmicích (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Neštěmicích, Školní kronika, 1 kniha 1919‑1933, sig. OA/IV-26/7, kart. 1179, nestr.) Příloha 20 Vchod do české obecné školy v Chlumci (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Chlumci, Školní kronika, 1 kniha 1922-1938, sig. OA/IV-20/1, kart. 796, nestr.) Příloha 21 Dvorek české obecné školy v Chlumci Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Chlumci, Školní kronika, 1 kniha 1922-1938, sig. OA/IV-20/1, kart. 796, nestr.) Příloha 22 Budova české obecné školy ve Varvažově (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola ve Varvažově, Školní kronika, 1 kniha 1925-1938, sig. OA/IV-42/1, kart. 1521, nestr.) Příloha 23 Společná fotografie dětí české obecné školy v Řehlovicích ve školním roce 1920/1921 (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Řehlovicích, Školní kronika české obecné školy, později národní školy, 1 kniha 1920-1938, sig. OA/IV-32/1, kart. 1322, nestr.) Příloha 24 Slavnost pokládání základního kamene budovy české obecné školy v Řehlovicích v roce 1933 (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Řehlovicích, Školní kronika české obecné školy, později národní školy, 1 kniha 1920-1938, sig. OA/IV-32/1, kart. 1322, nestr.) Příloha 25 Nová školní budova české obecné školy v Řehlovicích otevřená v roce 1934 (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Řehlovicích, Školní kronika české obecné školy, později národní školy, 1 kniha 1920-1938, sig. OA/IV-32/1, kart. 1322, nestr.) Příloha 26 Školní budova české obecné školy ve velkém Březně otevřená v roce 1937 (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola ve Velkém Březně, Pamětní kniha založená u příležitosti položení základního kamene ke stavbě nové české školy, 1936-1938, sig. OA/IV-45/4, kart. 1554, nestr.) Příloha 27 Dr. Emil Franke, ministr školství a národní osvěty a rodák z Velkého Března při slavnostním otevření české obecné školy ve Velkém Březně v roce 1937 (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola ve Velkém Březně, Pamětní kniha založená u příležitosti položení základního kamene ke stavbě nové české školy, 1936-1938, sig. OA/IV-45/4, kart. 1554, nestr.) Příloha 28 Budova české obecné školy ve Vyklicích (Převzato z: Zaniklé obce [online]. Cit. [2010-07-10]. Dostupný z: .) Příloha 29 Plán české obecné školy v Dubici (Převzato z: Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Školy – různé záležitosti, sig. VI/-, kart. 150, nestr.) Příloha 30 Česká kresba lidožrouta z roku 1895 poukazuje na skutečnost, že dvacet tisíc českých dětí muselo navštěvovat německé školy (Převzato z: Beneš, Zdeněk, aj: Rozumět dějinám. Pardubice 2002, s. 70.) Příloha 31 Německá karikatura z roku 1920 má vyvolat dojem, že Češi zacházejí s Němci jako kolonisté a odvlékají jejich děti ze škol (Převzato z: Beneš, Zdeněk, aj: Rozumět dějinám. Pardubice 2002, s. 70.) ________________________________ [1] Kádner, Otakar: Vývoj a dnešní soustava školní. II. díl. Praha 1931, 654 s. Nebo Kádner, Otakar: Školství v republice Československé. In: Československá vlastivěda. Díl X. Osvěta. Praha 1931, s. 7-222. [2] Trapl, Miloš: České menšinové školství v letech 1918-1938. In České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky. Olomouc 2003, s. 109-117. [3] Kasper, Tomáš: Školsko-politická diskuse v Československu v letech 1918-1933. In: Češi, Němci, Židé v národnostním Československu. Pohledy na školství a vědu. Liberec 2006, s. 27-44. [4] Faimonová, Abby: Dějiny školství rakouského po roce 1848 se zvláštním zřetelem na školství české. Praha-Karlín 1909, s. 224. [5] Koťa, Jaroslav: Učitelé v českých zemích na cestě k profesionalizaci. In: Profesionalizace akademických povolání v 19. a první polovině 20. století. Praha 1996, s. 82-112. [6] Kyogoku, Toshiaki: Národní agitace a obecní školství na Moravě na přelomu 19. a 20. století. Boj o české dítě. In: Místo národních jazyků ve výchově, školství a vědě v habsburské monarchii 1867-1918. Praha, Výzkumné centrum pro dějiny vědy 2003, s. 563-577. [7] Měchýř, Jan: České menšinové školství v Čechách 1867-1914. In: Sborník k problematice multietnicity. Praha 1996, s. 67‑84. [8] Tlustý, Jaroslav: Národnostní poměry v okresu chabařovickém. In: Vývoj a život českých menšin. Díl II. Most 1909, s. 466‑492. [9] Urban, Jaroslav František: Potulky Ústeckem. Litoměřice 1924, 106 s. [10] Vašata, Ondřej: České menšinové školství v Poříčí u Trutnova v letech 1919-1938. In: Sborníček. Muzeum Podkrkonoší v Trutnově 4, 2005, s. 60-78. [11] Jelínek, Petr: Česká menšinová škola v Českém Krumlově a T.G. Masaryk. In: Československé školství, učitelstvo a T.G. Masaryk. Přerov 1990, s.138-140. [12] Umlauft, Franz Josef: Geschichte der deutschen Stadt Aussig. Bayreuth 1960, 784 s. [13] Martinovský, Ivan, Cvrk František, Cvrková, Marta. Dějiny zaniklých obcí. Tuchomyšl. Ústí nad Labem 1983, 172 s. [14] Informaci jsem získal od zaměstnanců Archívu města Ústí nad Labem. [15] Pekař, Josef: Dějiny československé. Praha 1991, s 254. [16] Plné znění zákona viz Reichgesetzblatt für Kaiserthums Oesterreich. Wien: K.k. Hof- und Staatsdruckerei, 1867, s. 394-396. [17] Schelle, Karel aj: Praktikum z českých právních dějin. Pelhřimov 2006, s. 88. [18] Byl vydán 18. srpna roku 1855. Pro podobu školství v rakouském státě je důležitý zejména článek V., který přisuzuje podobu veškerého vyučování katolické církvi. [19] Šafránek, Jan: Vývoj soustavy obecného školství v království českém od roku 1769-1895. Praha 1897, s. 73. [20] Roku 1860 bylo nahrazeno Odborem kultu a vyučování státního ministerstva. [21] Faimonová, Abby: Dějiny školství rakouského po roce 1848 se zvláštním zřetelem na školství české. Praha-Karlín 1909, s. 81. [22] Leopold Hasner vystřídal Hye z Glunecku na Ministerstvu kultu a vyučování již v prosinci roku 1867. Za jeho mandátu byl poté v roce 1869 vydán i nový školský zákon známý též pod názvem Hasnerův zákon. [23] Zákon, daný dne 25. května 1868, jímžto se vydávají základní pravidla o postavení školy k církvi viz Překlad Zákonníka říšského vydaný pro království České. Ročník 1868. Praha: Místodržitelská tiskárna, 1869, s. 89-91. [24] Překlad Zákonníka říšského vydaný pro království České. Ročník 1868. Praha 1869, s. 416. [25] Plné znění zákona viz Zákonník zemský království Českého. Ročník 1870. Praha: Místodržitelská tiskárna, 1870, s. 74-83. [26] Zákon, daný dne 2. května 1883, kterýmž se mění některá ustanovení zákona ze dne 14. května 1869; plné znění viz Zákonník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené. Rok 1883. Vídeň: Císařské a královské tiskárny dvorské a státní, 1883, s. 199-206. [27] Kádner, Otakar: Školství v republice Československé. In: Československá vlastivěda. Díl X. Osvěta. Praha 1931, s. 112. [28] Zákonník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené. Rok 1883. Vídeň 1883, s. 205. [29] Koťa, Jaroslav: Učitelé v českých zemích na cestě k profesionalizaci. In: Profesionalizace akademických povolání v 19. a první polovině 20. století. Praha 1996, s. 82-112. [30] Paragraf číslo 54. [31] Doležal, Jan: Z bojů o českou školu v Podkrušnohoří před první světovou válkou. Liberec 1964, s. 19. [32] Tamtéž, s. 21. [33] Urban, Jaroslav František: Potulky Chabařovickem. Teplice 1925, 104 s a Potulky Ústeckem. Litoměřice 1924, 106 s. [34] Cvrk, František: Obyvatelstvo Ústí nad Labem do 1. světové války. In: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 78-85. * Soukromé sčítání prováděli Češi na Ústecku od roku 1900 na základě předchozích špatných zkušeností s německými sčítacími komisaři a přístupem rakouských úřadů. ** Podle Tlustého (1909, s. 471) počet Němců byl podle úředního sčítání 5239 a soukromé sčítání zahrnovalo 1877 Čechů. *** Podle Doležala (1964, s. 20) [35] Tamtéž, s. 22. [36] Kaiserová, Kristýna: Národnostní poměry v 2. polovině 19. století. In: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 90-97. [37] Doležal, J.: Z bojů, s. 27. [38] Kádner, O.: Školství, s.112. [39] Doležal, J.: Z bojů, s. 27. [40] Tamtéž, s. 18. [41] Tamtéž, s. 19. [42] Překlad Zákonníka říšského vydaný pro království české. Ročník 1869. Praha 1869, s. 185-186. [43] Tamtéž, s. 185. [44] Zákonník, 1869, s. 74. [45] Měchýř, Jan. České menšinové školství v Čechách 1867-1914. In: Sborník k problematice multietnicity. Praha 1996, s. 69. [46] Zákonník, 1869, s. 75. [47] Doležal, J.: Z bojů, s. 31. [48] Staněk, Ludvík: Národnostní poměry v okresu ústeckém. In: Vývoj a život českých menšin. Díl II. Most 1909, s. 443‑465. [49] Urban, J.F.:Potulky Ústeckem, s. 106. [50] Urban, J. F.: Potulky Ústeckem, s. 106. [51] Roku 1882 byly první české školy otevřeny v Duchcově, Oseku a Mostě. V této době všechny vydržované zcela Ústřední maticí školskou a tudíž byly soukromé. První zcela veřejnou školou se stala přeměnou ze školy soukromé škola v Duchcově v roce 1885. Od roku 1887 vznikají i první školy veřejné bez předcházející školy soukromé např. škola v Souši u Mostu. Více viz Staněk, L.: Národnostní poměry, s. 443-465. [52] Tamtéž, s. 443-465. [53] Urban, J.F.: Potulky Ústeckem, s. 103. [54] Tamtéž, s. 98. [55] Staněk, L.: Národnostní poměry, s. 443-465. [56] Archiv města Ústí nad Labem. Česká obecná škola v Ústí nad Labem – Krásné Březno 1896‑1936, Konferenční protokol 1897/1900, inv. č. 179, nestr. [57] Tamtéž, nestr. [58] Staněk, L.: Národností poměry, s. 443-465. [59] O tyto rodiny se postarala TJ Sokol, když jim zajistila náhradní ubytování. V roce 1903 již i s Národní jednotou severočeskou. Více viz Doležal, J.: Z bojů, s. 42. [60] Tamtéž, s. 43. [61] Tlustý, J.: Národnostní poměry, s. 470. [62] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Chabařovicích, Konferenční zápisy 1910/1924, sg. OA/IV – 18/1, nestr. [63] Urban, Jaroslav František. Potulky Chabařovickem. Teplice 1925, s. 22. [64] Tamtéž, s. 24. [65] Doležal, J.: Z bojů, s. 51. [66] Urban, J.F.: Potulky Chabařovickem, s. 26. [67] Doležal, J.: Z bojů, s. 51. [68] Urban, J.F.: Potulky Chabařovickem, s. 27. [69] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Chabařovicích, Konferenční zápisy 1910/1924, sg. OA/IV – 18/1, nestr. [70] Archiv města Ústí nad Labem. 50 let výročí bojů o českou školu v Předlicích – Paměti Františka Mudroňka staršího, sg. 1876, nestr. [71] Tamtéž, nestr. [72] Tamtéž, nestr. [73] Archiv města Ústí nad Labem. Česká státní škola v Ústí nad Labem – Předlice 1918-1938, Školní kronika, inv. č. 25, nestr. [74] Archiv města Ústí nad Labem. 50 let výročí bojů o českou školu v Předlicích – Paměti Františka Mudroňka staršího, sg. 1876, nestr. [75] Archiv města Ústí nad Labem. 50 let výročí bojů o českou školu v Předlicích – Paměti Františka Mudroňka staršího, sg. 1876, nestr. [76] Tamtéž, nestr. [77] Tamtéž, nestr. [78] Urban, J.F.: Potulky Ústeckem, s. 99. [79] Archiv města Ústí nad Labem. 50 let výročí bojů o českou školu v Předlicích – Paměti Františka Mudroňka staršího, sg. 1876, nestr. [80] Schelle, Karel: Organizace Československého státu v meziválečném období (1918-1938). Praha 2006, s. 25. [81] Tamtéž, s. 25. [82] Grycová, Vladimíra: Materiály k problematice státní správy a státní politiky v oblasti školství v prvních letech Československé republiky (1918-1920). In: Politický systém a státní politika v prvních letech existence Československé republiky (1918-1923). Praha 1990, s. 200. [83] Rašín, Ladislav: Paměti dra Aloise Rašína. Praha 1929, s. 216. [84] Novák, Karel: Výbor zákonů a nařízení školních republiky československé. Praha 1923, s. 9. [85] Schelle, K.: Organizace, s. 29. [86] Grycová, V.: Materiály, s. 220. [87] Schelle, K.: Organizace, s. 29. [88] Kádner, Otakar: Vývoj a dnešní soustava školní. II. díl. Praha 1931, s. 16-17. [89] Viz: Zákon ze dne 2. listopadu, č. 2/1918 Sb. z. a n., jímž se zřizují nejvyšší správní úřady ve státě československém. Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé. Praha, 1918, s. 2. [90] Nižší a střední školství zemědělské bylo podřízeno ministerstvu zemědělství, vojenské školství bylo podřízeno ministerstvu národní obrany, vězeňské školství bylo řízeno ministerstvem spravedlnosti viz Kádner, Vývoj, s. 17. [91] Kádner uvádí těchto odborů 6, viz Vývoj, s. 17. V jiných publikacích se lze ovšem setkat i s jinými děleními například srovnej s Činnost,: s. 5, kde je uváděno odborů 7: I. vysokoškolský, II. středoškolský, III. pro školy odborné, IV. Pro školy obecné, V. pro národní osvětu, VI. Slovenský, VII. Pro kultus. A dále srovnej s Morkes, F.: Kapitoly, s. 28, kde je uváděno dokonce 8 odborů. [92] Ministrem školství a národní osvěty od 14.listopadu roku 1918 do 15. září roku 1920, více viz: Morkes, František: Kapitoly o školství, o ministerstvu a jeho představitelích. Praha 2002, s. 27-32. [93] Ministrem školství a národní osvěty od 15. září roku 1920 do 26. září roku 1921 v rámci úřednické vlády Jana Černého, která nastoupila v září 1920 po podání demise Tusarovy vlády, více viz: Morkes, František: Kapitoly o školství, o ministerstvu a jeho představitelích. Praha 2002, s. 32-34. [94] Zákon ze dne 3. dubna 1919, č. 189/1919 Sb. z. a n., o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích viz Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé. Praha 1919. s. 263-264. Zákon byl nazýván jako Metelkův podle svého iniciátora, známého pracovníka v matičním menšinovém školství za Rakouska-Uherska. [95] Zákon ze dne 9. Dubna 1920, č. 295/1920 Sb. z. a n., o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Praha 1920. s. 629‑630. [96] Zákon ze dne 9.dubna 1920, č. 292/1920 Sb. z. a n., jímž se upravuje správa školství viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Praha 1920. s. 624-628. [97] Činnost Ministerstva školství a národní osvěty za prvé desetiletí. Praha 1928. s. 11. [98] Více o něm viz Zákon ze dne 29. února, č. 126/1920 Sb. z. a n., o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Praha, 1920, s. 291-304. a dále viz například Grycová, V.: Materiály, s. 244-245. [99] Kádner, O.: Vývoj, s. 18. [100] Beneš, Zdeněk, aj.: Rozumět dějinám. Pardubice 2002. s. 72. [101] Zákon ze dne 14. července 1927 čís. 125 Sb. z. a n., o organisaci politické správy. [102] Kádner, O.: Vývoj, s. 18. [103] Nařízení vlády republiky Československé ze dne 6. listopadu 1920, č. 605 Sb. z. a n. o místních radách školních a o místních výborech školních (pro školy menšinové) viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Praha, 1920. s. 1521-1525. [104] Tamtéž, s. 1522. [105] Činnost, s. 9. [106] Nařízení vlády republiky Československé ze dne 5. srpna 1919, č. 473/1919 Sb. z. a n., o provedení změny § 48 říšského zákona o školách obecných viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Praha 1919, s. 674. [107] Viz výše. [108] Sbírka zákonů, 1920, s. 1524-1525. [109] Nařízení vlády republiky Československé ze dne 6. listopadu 1920, č. 608 Sb. z. a n. o zrušení okresních rad školních a o zřízení okresních výborů školních viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Praha, 1920, s. 1527-1528. [110] Tamtéž, s. 1528. [111] Tamtéž, s. 1528. Městské školní výbory vznikly například ve městech: Praha, Liberec, Brno, Jihlava, Olomouc, Znojmo, Uherské Hradiště, Kroměříž, Opava a Frýdek. [112] Kádner, O.: Vývoj, s. 35. [113] Sbírka zákonů, 1920, s. 624. [114] Činnost, s. 9. [115] Kopáč, Jaroslav: Dějiny školství a pedagogiky v Československu. Brno 1971. s. 73. [116] Kádner, O.: Vývoj, s. 19. [117] Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé. Praha 1919, s. 263. [118] Zákon, daný dne 14. května 1869, jímžto se ustanovují pravidla vyučování ve školách obecných více viz výše v této práci, nebo § 59 tohoto zákona v: Překlad Zákonníka říšského vydaný pro království české. Ročník 1869. Praha 1869, s. 185. [119] Počet žáků v jedné třídě byl během let postupně snižován na základě § 5 Zákona ze dne 13. července 1922, č. 226/1922 Sb. zák. a nař., jímž se mění a doplňují zákony o školách obecných a občanských; tzv. Malý školský zákon viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Praha, 1922, s. 1003-1007. Do roku 1933 tento počet měl být již jen 60. Pokud by počet dětí v jedné třídě přestoupil tento počet, měla být při škole zřízena další třída tzv. zatímní, neboli dočasná. Definitivní se měla stát až v případě nepřetržité existence této třídy po dobu tří let. [120] Sbírka, 1919, s. 263. [121] Tamtéž, s. 263. [122] Tamtéž, s. 263. [123] Kádner, O.: Vývoj, s. 25. [124] Trapl, Miloš: České menšinové školství v letech 1918-1938. In: České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky. Olomouc 2003, s. 112. [125] Sbírka, 1919, s. 264. [126] Tamtéž, s. 264. [127] Sbírka, 1920, s. 629. [128] Kádner, O.: Vývoj, s. 25. [129] Měšťanské školy byly v prvních letech existence Československé republiky nazývány oficiálně školami občanskými. V každodenní praxi však byl používán pro tyto školy stále pojem využívaný i za Rakouska-Uherska a proto se od pojmu občanská škola koncem 20. let 20. století upouští i oficiálně a navrací se k zažitějšímu pojmu. Více viz Trapl, M.: České, s. 110. [130] Marák, Stanislav: Menšinové školství v Republice československé. In: První sjezd československého učitelstva a přátel školství v osvobozené vlasti. Praha 1921, s. 80. [131] Tamtéž, s. 80. [132] Tamtéž, s. 81. [133] O tomto více viz další kapitola. [134] Viz výše. [135] Folprecht, Antonín: Organisace školství menšinového v Republice československé. In: První sjezd československého učitelstva a přátel školství v osvobozené vlasti. Praha 1921, s. 87. Zde je nutné si uvědomit, že tento zákon byl přijat o několik měsíců dříve než byly podepsány mírové smlouvy v Saint-Germain (záři 1919), kde byl dán i tento požadavek. Tento fakt (spolu s jinými) měl neblahý vliv i na postoje německých obyvatel k tomuto zákonu, jak píši v následující kapitole. [136] Tamtéž, s. 87. [137] Marák, S.: Menšinové, s. 82. [138] Čímž myslím obce, které vlastní česku obecnou školu neměly, ale jejichž děti navštěvovaly některou českou obecnou školu, která byla zřízena v některé ze sousedních obcí. [139] Loučka, Jan st.: Organisace menšinového školství a jeho správy. In: První sjezd československého učitelstva a přátel školství v osvobozené vlasti. Praha 1921, s. 86. [140] Marák, S.: Menšinové, s. 82. [141] Tamtéž, s. 81. [142] Loučka, J.: Organisace, s. 85. [143] Tamtéž, s. 86. [144] Folprecht, A.: Organisace, s. 87. [145] Váňová, Růžena, Rýdl, Karel, Valenta, Josef: Výchova a vzdělání v českých dějinách. IV. díl, 1. svazek, Problematika vzdělávacích institucí a školských reforem. Praha 1992, s. 98. [146] Weger, Tobias: Češi a Němci v ČSR 1918 – 1938 – dějiny a vzpomínání. In: Češi, Němci, Židé v národnostním Československu. Pohledy na školství a vědu. Liberec 2006. s. 12. [147] Tamtéž, s. 12. [148] Schelle, K.: Organizace, s. 67. [149] Tamtéž, s. 67. [150] Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918-1938). Díl I. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha 2003, s. 37. [151] Schelle, K.: Organizace, s. 68. [152] Tamtéž, s. 37. [153] Kárník, Zdeněk: Malé dějiny československé (1867-1939). Praha 2008, s. 48. [154] Schelle, K.: Organizace, s. 68. [155] Kárník, Z.: České, s. 38. [156] Schelle, K.: Organizace, s. 71. [157] Kárník, K.: České, s. 42. [158] Tamtéž, s. 43. [159] Kasper, Tomáš: Školsko-politická diskuse v Československu v letech 1918-1933. In: Češi, Němci, Židé v národnostním Československu. Pohledy na školství a vědu. Liberec 2006. s. 28. [160] Tamtéž, s. 29. [161] Tamtéž, s. 35. [162] Kádner, O.: Vývoj, s. 25. [163] Kasper, T.: Školsko-politická, s. 36. [164] Tamtéž, s. 31. [165] Kádner, O.: Vývoj, s. 26. [166] Umlauft, Franz Josef: Geschichte der deutschen Stadt Aussig. Bayreuth 1960, s. 600. [167] Kaiser, Vladimír: Komunální politika města Ústí nad Labem. In Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 183. [168] Das Volk steht auf. In: Aussiger Tageszeitung, 8. září, 1925, roč. 28, č.203, s. 3. [169] Gegen die Zerstörung der deutschen Schule. Protesstverssamlung der nationalen Parteien in Aussig. In: Aussiger Tagblatt, 7. září, 1925, roč. 69, č. 202, s. 2. [170] Kádner, O.: Vývoj, s. 26. [171] Louda, Jiří: Česká menšinová škola ve Vrchlabí. In: Sborníček. Muzeum Podkrkonoší v Trutnově 4, 2005. s. 85. [172] Deutsche nationalsozialistische Arbeitspartei – Německá nacionálně socialistická strana dělnická; Deutsche Nationalpartei – Německá nacionální strana. [173] Kasper, T.: Školsko-politická, s. 35. [174] Tamtéž, s. 41. [175] Vašata, Ondřej: České menšinové školství v Poříčí u Trutnova v letech 1919-1938. In: Sborníček. Muzeum Podkrkonoší v Trutnově 4, 2005. s. 71. [176] Kasper, T.: Školsko-politická, s. 42. [177] Kárník, Z.: Malé, s. 299. [178] Tamtéž, s. 300. [179] Tamtéž, s. 301. [180] Můj počet odpovídá získaným informacím vlastním studiem literatury a pramenů. Nicméně je možné, že v okrese Ústí nad Labem existovalo českých obecných škol mnohem více, ale nedochovaly se o nich žádné zprávy. Například česká obecná škola v Lochočicích do nedávné doby též nebyla vůbec známá. Informace o ní bylo možné získat až poté, co byla náhodně objevena kronika místní školy a předána Archívu města Ústí nad Labem. [181] Viz Přílohy 1-6 a Přílohu 10. [182] Kaiser, Vladimír: Ohlas vzniku Československé republiky v Ústí nad Labem. In: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 160. [183] Martinovský, Ivan, Cvrk František, Cvrková, Marta. Dějiny zaniklých obcí. Tuchomyšl. Ústí nad Labem 1983, s. 120. [184] Kaiser, V.: Ohlas, s. 160. [185] Tamtéž, s. 160-161. [186] Rafinérie cukru byla jednou z největších v ČSR i bývalém Rakousko-Uhersku. Vystavěna byla nákladem 15 miliónů Korun a majoritu držela Länderbank. Viz Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Neštěmicích, Školní kronika, 1 kniha 1919‑1933, sig. OA/IV-26/7, kart. 1179, nestr. [187] Tamtéž, nestr. [188] Tamtéž, nestr. [189] Viz Příloha 10 – Přehledové tabulky. [190] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Neštěmicích, Pamětní kniha o postavení a otevření nové české školy v Neštěmicích, 1 kniha 1931-1932, sg. OA/IV-26/8, kart. 1180, nestr. [191] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Neštěmicích, Školní kronika, 1 kniha 1919‑1933, sig. OA/IV-26/7, kart. 1179, nestr. [192] Viz výše. [193] Vrchní rada Jan Kamenický byl od roku 1918 v obnoveném československém státě pověřen kromě jiné agendy zakládáním českých škol a získáváním bytů pro české učitelstvo. V letech 1919 a 1920 uvedl na Ústecku v život celkem 20 škol podle Metelkova zákona. Kamenický byl činný i v českých národních jednotách. Pošumavské i Severočeské, jakožto zasloužilý člen jejich ústředních výborů a dobrý znalec otázky národních menšin. Jako zkušený turista byl dlouholetým členem ústředního Výboru Klubu čs. turistů. Od roku 1927 byl zároveň předsedou největšího odboru KČST v Praze. Převzato z medailónku neznámých novin, jejichž ústřižek se nachází v: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Řehlovicích, Školní kronika české obecné školy, později národní školy, 1 kniha 1920-1938, sig. OA/IV-32/1, kart. 1322, nestr. [194] Tamtéž, nestr. [195] Viz § 7 tohoto zákona. [196] Tamtéž, nestr. [197] Tamtéž, nestr. [198] Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Školy, různé záležitosti, sig. VI/-, kart. 151, nestr. [199] Menšinové školství v severních Čechách bylo rozděleno na tři okresy: mostecký, litoměřický a liberecký. Pro okres litoměřický jmenován František Langenberg. Dne 15. ledna roku 1922 byl zřízen nový Inspektorát státních škol v Teplicích. Spadaly pod něj okresy: ústecký, duchcovský, teplický. Prvním školním inspektorem menšinovým byl Jan Petrus. Dne 1. května roku 1925 byly české státní školy přiděleny inspektorátu státních škol v Litoměřicích. Nynějším okresním školním inspektorem byl Jaroslav Rudolf Tesař. Od prvního srpna roku 1927 zřízen pro české školy okresu ústeckého a děčínského nový inspektorát menšinových škol v Ústí nad Labem. Prvním inspektorem jmenován pan Josef Pekař, dosud ředitel měšťanské školy v Komořanech. Zpracováno z: Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Neštěmicích, Školní kronika, 1 kniha 1919‑1933, sig. OA/IV-26/7, kart. 1179, nestr. a Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Řehlovicích, Školní kronika české obecné školy, později národní školy, 1 kniha 1920-1938, sig. OA/IV-32/1, kart. 1322, nestr. [200] Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Pamětní kniha obce Neštěmice, sg. VI-, kart 79, nestr. [201] Tamtéž, nestr. [202] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Řehlovicích, Školní kronika české obecné školy, později národní školy, 1 kniha 1920-1938, sig. OA/IV-32/1, kart. 1322, nestr. [203] Viz § 1 tohoto zákona výše v práci. [204] Tamtéž, nestr. [205] Tamtéž, nestr. [206] Tamtéž, nestr. [207] Tamtéž, nestr. [208] Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Školy, různé záležitosti, sig. VI/-, kart. 151, nestr. [209] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Řehlovicích, Školní kronika české obecné školy, později národní školy, 1 kniha 1920-1938, sig. OA/IV-32/1, kart. 1322, nestr. [210] Tamtéž, nestr. [211] Tamtéž, nestr. [212] Kádner, O.: Vývoj, s. 26. [213] Častěji se v této době lze setkat,alespoň v okresu Ústí nad Labem, že patronát na českými školami drží odbory Národní jednoty severočeské. [214] Spurný, Matěj: V zájmu národa a jeho dětí. Z bojů o české menšinové školství mezi dvěma světovými válkami. In: Časopis Národního muzea – řada historická 173, 2004, č. 3-4, s. 197. [215] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Řehlovicích, Školní kronika české obecné školy, později národní školy, 1 kniha 1920-1938, sig. OA/IV-32/1, kart. 1322, nestr. [216] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Chlumci, Školní kronika, 1 kniha 1922-1938, sig. OA/IV-20/1, kart. 796, nestr. [217] Tamtéž, nestr. [218] Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Školy, různé záležitosti, sig. VI/-, kart. 151, nestr. [219] Zejména vstup do školy po dřevěných schodech a malá prosvětlenost místností. Viz Příloha 20. [220] Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Školy, různé záležitosti, sig. VI/-, kart. 151, nestr. [221] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Chlumci, Školní kronika, 1 kniha 1922-1938, sig. OA/IV-20/1, kart. 796, nestr. [222] Tamtéž, nestr. [223] Tamtéž, nestr. [224] Tamtéž, nestr. [225] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Lochočicích, Školní kronika, 1 kniha 1934-1938, sig. OA/IV-57/4, kart. 2234, nestr. [226] Nemůžu dobrovolně poskytnout k pronájmu nějaký pokoj pro školní účely z následujících důvodů: živím se jako zemědělec, protože mé měsíční výslužné 400 Kč nestačí pro obživu rodiny o dvou hlavách. Mám 2 štrychy pole a 3 kozy a jsem nucen vše ukládat v hospodářských budovách i v domě. Stává se, že v zimě musím dokonce i malý vůz dát do vchodu domu. Wenzel Habel. [227] Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Školy – různé záležitosti, sig. VI/-, kart. 150, nestr. [228] Tamtéž, nestr. [229] Tamtéž, nestr. [230] Podle mého názoru není v obci Lochočice žádný volný pokoj k dispozici. Tamtéž, s. 2. [231] Tamtéž, nestr. [232] V tomto případě mohla být tato škola zřízena pouze na základě výjimky danou MŠANO. Srovnej s tzv. Metelkovým zákonem (189/1919 Sb. z. a n.) výše v této práci. [233] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Lochočicích, Školní kronika, 1 kniha 1934-1938, sig. OA/IV-57/4, kart. 2234, nestr. [234] Na podobné problémy narážely i v jiných okresech než, kterým se zabývám v této práci srovnej s: Ježil, František: České školství na Chomutovsku za první republiky. In: Památky, příroda, život 22, 1990, č. 1, s. 27-31. [235] Srovnej s Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Neštěmicích, Školní kronika, 1 kniha 1919‑1933, sig. OA/IV-26/7, kart. 1179, nestr. [236] Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Školy – různé záležitosti, sig. VI/-, kart. 151, nestr. [237] Tamtéž, nestr. [238] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Přestanově, Katalog všech ročníků, 1 kniha 1935/36, sig. OA/IV-28/1, kart. 1183, nestr. [239] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola ve Velkém Březně, Pamětní kniha založená u příležitosti položení základního kamene ke stavbě nové české školy, 1936-1938, sig. OA/IV-45/4, kart. 1554, nestr. Viz také Příloha 27. Srovnej s Jelínek, Petr: Česká menšinová škola v Českém Krumlově a T.G. Masaryk. In: Československé školství, učitelstvo a T.G. Masaryk. Přerov 1990, s.138-140., který píše o podobném případě v Českém Krumlově, kde byla budova školy postavená díky zdejšímu rodákovi Karlu Hrdinovi, toho času ministerský rada MŠANO. [240] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola ve Varvažově, Školní kronika, 1 kniha 1925-1938, sig. OA/IV-42/1, kart. 1521, nestr. [241] Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Školy – různé záležitosti, sig. VI/-, kart. 150, nestr. [242] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Zálezlech, Školní kronika, 1 kniha 1928-1938, sig. OA/IV-10/5, kart. 426, nestr. [243] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola ve Varvažově, Školní kronika, 1 kniha 1925-1938, sig. OA/IV-42/1, kart. 1521, nestr. [244] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Neštěmicích, Školní kronika, 1 kniha 1919‑1933, sig. OA/IV-26/7, kart. 1179, nestr. [245] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola ve Varvažově, Školní kronika, 1 kniha 1925-1938, sig. OA/IV-42/1, kart. 1521, nestr. [246] Tamtéž, nestr. [247] Tamtéž, nestr. [248] Viz výše. [249] Viz Trapl, M.: České, s. 111. Trapl uvádí, že výdaje státního rozpočtu ČSR poskytované školám postupně stále rostly: od 203 mil. Kč roku 1920 na 864 roku 1924, na 924 roku 1929, na 979 roku 1933 až na 998 roku 1937. S výjimkou roku 1920, kdy nejvíce z rozpočtu získaly vysoké školy, měly nejvíce prostředků národní školy (nejvíce roku 1924 32,16% a roku 1930 30,41% z rozpočtu na školství). Právě z těchto položek byly financovány i menšinové státní národní školy, jejich zakládání i vybavování. [250] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Řehlovicích, Školní kronika české obecné školy, později národní školy, 1 kniha 1920-1938, sig. OA/IV-32/1, kart. 1322, nestr. [251] Trapl, M.: České, s. 112. [252] Tinzová, Bohumila: Česká menšinová škola v Žulové. In: Vlastivědné listy 29, 2003, č. 1, s. 23. [253] Harzer, Helmut: Vznik a vývoj obecné menšinové školy v Ostrově na pozadí historických událostí v letech 1926-1938. In: Dějiny Karlovarska v pracích učitelů. Sborník regionálních historických studií. Karlovy Vary 2000. s. 72. [254] Tamtéž, s. 72. [255] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola ve Varvažově, Školní kronika, 1 kniha 1925-1938, sig. OA/IV-42/1, kart. 1521, nestr. [256] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Chlumci, Školní kronika, 1 kniha 1922-1938, sig. OA/IV-20/1, kart. 796, nestr. [257] Kaiser, Vladimír: Politický život v Ústí nad Labem v letech 1919-1938. In: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s. 162. [258] Kaiser, V.: Politický, s. 165. Autor uvádí dále ještě výsledky obce Bukov a Střekov a k jiným obcím v okrese Ústí nad Labem se nevyjadřuje. [259] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola ve Varvažově, Školní kronika, 1 kniha 1925-1938, sig. OA/IV-42/1, kart. 1521, nestr. [260] Tamtéž, nestr. [261] Tamtéž, nestr. [262] Archiv města Ústí nad Labem. Česká státní škola v Ústí nad Labem – Předlice 1918-1938, Školní kronika, inv. č. 25, nestr. [263] Kasper, T.: Školsko-politická, s. 38. [264] Tinzová, B.: Česká, s. 22. [265] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Zálezlech, Školní kronika, 1 kniha 1928-1938, sig. OA/IV-10/5, kart. 426, nestr. [266] Tamtéž, nestr. [267] Tamtéž, nestr. [268] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná státní smíšená škola s vyučovacím jazykem československým v Ústí nad Labem, 1919-1938, Školní kronika 1921/1935, inv. č. 156, nestr. [269] Tamtéž, nestr. [270] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola v Chabařovicích, Školní kronika 1919-1939, kart. 612a, nestr. [271] Srovnej s jeho vyjádřením týkající se požadavků na úpravu Metelkova zákona. Viz výše v této práci. [272] Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Česká státní obecná škola v Trmicích, sig. VI/-, kart. 150, nestr. [273] Zákon č. 295/1920 Sb. z. a n. viz výše v této práci. [274] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná státní smíšená škola s vyučovacím jazykem československým v Ústí nad Labem, 1919-1938, Školní kronika 1921/1935, inv. č. 156, nestr. [275] Tamtéž, nestr. [276] Tamtéž, nestr. [277] Tamtéž, nestr. [278] Tamtéž, nestr. [279] Archiv města Ústí nad Labem. Okresní úřad Ústí nad Labem, Školy české menšinové v Ústí n.L., zadávací zápis, rozpočet a plány, sig. IX/-, kart. 206, nestr. [280] Tamtéž, nestr. [281] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná státní smíšená škola s vyučovacím jazykem československým v Ústí nad Labem, 1919-1938, Školní kronika 1921/1935, inv. č. 156, nestr. [282] Jelínek, Petr: Česká menšinová škola v Českém Krumlově a T.G. Masaryk. In: Československé školství, učitelstvo a T.G. Masaryk. Přerov 1990, s.139. [283] Tato skutečnost byla v době mé návštěvy Archívu města Ústí nad Labem mylně vykládána jako existence dvou českých obecných škol ve městě Ústí nad Labem. V inventáři fondu Obecná státní smíšená škola s vyučovacím jazykem československým v Ústí nad Labem se doslova píše: Škola měla po celou dobu svého trvání 5 tříd. Tím odčerpávala značný počet dětí druhé ústecké obecné škole, umístěné v nejstarší, při náletu v roce 1945 zničené, školní budově v bývalé Školní (překlep – správně je Solní, jelikož Školní ulice se nacházela v obci Všebořice, pozn. M.Š.) ulici poblíž děkanského kostela (kostel sv. Vojtěcha). Srovnej s fotografií v Příloze 15, kde vlevo nahoře je vidět část tohoto kostela u české školy v Solní ulici. [284] Archiv města Ústí nad Labem. Obecná škola ve Varvažově, Školní kronika, 1 kniha 1925-1938, sig. OA/IV-42/1, kart. 1521, nestr. [285] Šimáně, Michal: K problematice zřizování českých obecných menšinových škol na Ústecku v letech 1867-1918. In: Konference Tradice veřejného demokratického vzdělávání v českých zemích konaná u příležitosti 140. vydání tzv. Hasnerova zákona, 12.11. 2009, PdF UP, Olomouc. (tiskem podzim 2010). [286] Takto byla označena v inventáři v době mé návštěvy v archivu. Nicméně mém zjištění, že nejde o kroniku české obecné školy v Chabařovicích, ale o školní kroniku české měšťanské (občasnké školy) v Chabařovicích, patrně dojde k úpravě v inventáři a názvu archiválie. [287] Konkrétní počty obyvatel viz Příloha 10, Přehledové tabulky. [288] Konkrétní počty obyvatel viz Příloha 10, Přehledové tabulky. [289] Konkrétní počty obyvatel viz Příloha 10, Přehledové tabulky. [290] Obsahuje počty obyvatel (Čechů a Němců) jednotlivých ústeckých obcí, ve kterých byla zřízena česká obecná menšinová škola, a některé spádové obce. [291] Data ze sčítání lidu pro roky 1921 a 1930 pochází z: Statistický lexikon obcí v republice československé. I. díl. Čechy. Praha 1924. 598 s.; Statistický lexikon obcí v republice československé. I. díl. Země česká. Praha 1934. 616 s. Další získané údaje viz tato práce. [292] Takto byla označena v inventáři v době mé návštěvy v archivu. Nicméně mém zjištění, že nejde o kroniku české obecné školy v Chabařovicích, ale o školní kroniku české měšťanské (občasnké školy) v Chabařovicích, patrně dojde k úpravě v inventáři a názvu archiválie.