MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNE
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Seminář estetiky
Tvořivost a terapie
Bakalářská diplomová práce
Autor práce: Tereza Andělova
Vedoucí práce: doc. PhDr. Petr Osolsobě, PhD.
Brno 2007
Bibliografický záznam
ANDĚLOVA, Tereza. Tvořivost a terapie. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická
fakulta, Seminář estetiky, 2007. 55 s. Vedoucí diplomové práce doc. PhDr. Petr
Osolsobě, PhD.
Anotace
Cílem diplomové práce Tvořivost a terapie je pojednat o vztahu mezi tvořivostí a
terapií. Práce zkoumá, zda je možné využít tvořivost k léčbě, a to tvořivost pasivní i
aktivní. Informuje o jednotlivých terapiích, které s tvořivostí pracují. Jedná se o tzv.
expresivní terapie, pracující s výrazem, vyjádřením pomocí uměleckých prostředků.
Práce popisuje ve vztahu k tvořivosti tyto - arteterapii, muzikoterapii, taneční a
pohybovou terapii, dramaterapii a psychodrama.
Annotation
The aim of my Bachelor's thesis called „Creativity and Therapy" deals with the relation
between creativity and therapy. It examines, whether creativity can be used for healing,
and it includes passive as well as active creativity. It informs about various therapies
which use creativity. These are known as expressive therapies because they work with
expressions by means of art instruments. The thesis describes art therapy, music
therapy, dance / movement therapy, drama therapy and psychodrama in the relation
with creativity.
Klíčová slova
tvořivost, terapie, arteterapie, muzikoterapie, taneční a pohybová terapie, psychodrama,
dramaterapie
Keywords
creativity, therapy, art therapy, music therapy, dance / movement therapy,
psychodrama, drama therapy
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené
prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla
umístěna v Ústřední knihovně FF M U a používána ke studijním účelům.
V Brně dne 15.července 2007 Tereza Andělova
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Petru Osolsobě, PhD., za vedení
diplomové práce a za cenné a trpělivé připomínky a rady, díky kterým mohla tato práce
vzniknout.
Velký dík patří také mé rodině a přátelům za podporu.
Obsah
Úvod 7
1. Tvořivost 10
1.1 Vymezení 11
1.2 Tvořivost = tvorba? 12
1.3 Výzkumy tvořivosti 12
1.4 Co má vliv na tvořivost? 14
1.5 Prvky tvořivosti - tvůrčí schopnosti 15
1.6 Fáze tvořivého procesu 16
1.7 Tvořivost v terapii 16
2. Terapie 18
2.1 Psychoterapie jako činnost 18
2.2 Druhy psychoterapie 19
3. Arteterapie 20
3.1 Historie 21
3.2 Vymezení 21
3.3 Cíle 23
3.4 Základní pojmy umění a arteterapie 24
3.4.1 Komunikace 24
3.4.2 Ventilace (kanalizace) 24
3.4.3 Sublimace 24
3.4.4 Katarze 24
3.4.5 Integrace 24
3.5 Techniky, formy, témata vyjádření 25
3.6 Arteterapeutická diagnostika 25
3.7 Použití arteterapie 26
3.8 Arteterapie v České republice 26
3.9 Arteterapie a estetika 27
4. Muzikoterapie 28
4.1 Hudba a terapie? 29
4.2 Historie 30
4.3 Vymezení 30
4.3.1 Receptivní (pasivní) muzikoterapie 31
4.3.2 Aktivní muzikoterapie 31
4.4 Terapie zpěvem 32
4.5 Muzikoterapeutická diagnostika 32
4.6 Použití muzikoterapie 33
4.7 Muzikoterapie v České republice 33
4.8 Muzikoterapie a estetika 34
5. Taneční a pohybová terapie 35
5.1 Historie 35
5.2 Vymezení 36
5.3 Tanečně-pohybová terapie - USA 37
5.4 Další druhy tanečních a pohybových terapií 38
5.5 Použití tanečních a pohybových terapií 38
5.6 Terapie využívající pohyb a tanec v České republice 38
5.7 Taneční terapie a estetika 39
6. Psychodrama a dramaterapie 40
6.1 Paradivadelní systémy 40
6.2 Psychodrama 41
6.3 Dramaterapie 42
6.4 Katarze, abreakce 43
6.5 Psychodrama a dramaterapie v České republice 44
6.6 Psychodrama, dramaterapie a estetika 44
Závěr 45
Resumé 47
Summary 50
Použitá literatura 53
Úvod
Tato práce se snaží přiblížit vztah mezi tvořivostí a terapií. Nejprve představíme
tvořivost jako jednu z výjimečných schopností člověka a poté psychoterapii jako jeden
z prostředků léčby duše člověka. Ze spojení těchto dvou vycházejí tzv. expresivní
terapie, které pracují s výrazem a uměleckými prostředky. Pomocí výtvarného umění,
hudby, tance a dramatu dokáží občerstvit duši člověka, dokáží ji však dokonce i léčit.
Mezi tyto „zázračné" prostředky patří arteterapie, muzikoterapie, taneční a pohybová
terapie a dramaterapie. Právě jejich přiblížení je námětem této práce.
Proč se touto látkou zabývat v bakalářské práci na Semináři estetiky? V tomto
tématu se spojuje mnoho oblastí - psychologie, pedagogika, dějiny umění, ale i
estetika. Každá má svůj hlavní předmět, ve kterém jsou nápomocny lidskému životu a
vývoji. Přesto se dokáží spojit a pracovat dohromady „pod jednou vlajkou", dávajíc ze
sebe každá to nej lepší k obohacení člověka. Estetika sama se pak, řečeno slovy doc.
PhDr. Petra Osolsobě, PhD. „zabývá vztahy mezi filosofií, psychologií, literaturou a
uměním (divadlem, hudbou, malířstvím apod.), přičemž hlavní důraz klade na
schopnost výkladu (interpretace) uměleckých děl a otázek souvisejících s lidskou
kulturou." Styčné body jsou tedy jednak v oblastech, z kterých obě disciplíny čerpají
při své práci (psychologie, umění), tak i v interpretaci děl. V expresivních terapiích se
pracuje nejen s vlastní tvořivostí, ale často i s tvorbou, jejímž autorem je někdo jiný.
Jedná se tak i o terapii receptivní, tedy terapii vnímáním cizích děl a uměleckých
počinů. A pojem estetika pochází z řeckého slova aisthésis, které znamená vnímání a
zakoušení.2
Jedním z přínosů arteterapeutická práce je i ten, že rozvíjí estetický cit a
povědomí. Toto téma má však s estetikou společné i některé základní pojmy, např.
katarzi. Tento pojem používá již Aristoteles v Poetice a moderní terapie ho
znovuobjevila i s jeho léčivým účinkem. Propojení estetiky a jednotlivých terapií bude
přiblíženo v jednotlivých kapitolách.
1
OSOLSOBĚ, Petr. [online]. Uchazeči o studium. Dostupné z :
http://www.phil.muni.cz/estetika/prospective.htm. [citováno 10. července 2007],
2
Tamtéž, [citováno 10. července 2007],
7
Hlavní otázky, které si tato práce kladla, byly : Dá se pomocí tvořivosti léčit?
Jak? Dá se spojit terapie a tvořivost? Jak vypadá konkrétní podoba tohoto spojení?
Práce se tak snaží představit uvedené terapie z pohledu tvořivé práce.
Literatura k tomuto tématu je poměrně bohatá, protože v posledních letech
vzrůstá zájem o „alternativní" formy terapie. Základní informace můžeme najít
v přehledových pracích (Stanislav Kratochvíl - Skupinová psychoterapie v praxi či Jan
Vymetal - Speciální psychoterapie aj.), kvalitní monografie o jednotlivých terapiích
jsou však už u nás také k dispozici.
Nejvíce informací lze získat o arteterapii, protože se jedná o nej staršího a
nejčastěji používaného zástupce. Z literatury, ze které čerpala tato práce uvedeme dvě
autorky, které poskytují dostatečný vhled do problematiky a odkazují k dalším
publikacím. Arteterapeutku a vysokoškolskou pedagožku PhDr. Janu Jebavou s jejím
Úvodem do arteterapie (rok vyd. 1997) a slovenskou sochárku a arteterapeutku doc.
Jaroslavu Sickovou-Fabrici, akad. soch. s jejími Základy arteterapie (rok. vyd. 2002).
Jebavá si dokonce všímá spojitosti arteterapie s estetikou. Většina dalších publikací je
spíše praktickými příručkami.
Základní vhled do tématu muzikoterapie poskytuje PhDr. Zlatica Matejova se
svými Základy teorie a praxe muzikoterapie (rok. vyd. 1991). Dále se muzikoterapii se
ve svých pracích věnují doc. PhDr. Arne Linka, CSc. - autor Kapitol z muzikoterapie
(rok vyd. 1997) a Mgr. Zdeněk Simanovský - autor Her s hudbou a technik
muzikoterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi (rok vyd. 2001). Tato kníhaje
však spíše určena k praktickému použití, i když jistý teoretický úvod do tématu
obsahuje. Novější publikací, která se samostatně věnuje terapii zpěvem je kniha
několika autorek - Rosmarie Felberové, Susanne Reinholdové, a Andrey Stuckertové
Muzikoterapie, Terapie zpěvem (rok vyd. 2005).
PhDr. Jaroslava Blížkovská, PhD. se svým Úvodem do taneční terapie (rok vyd.
1999) poskytuje opravdu přehledný úvod, s historií i současností tohoto oboru. Mgr.
Klára Čížková, autorka Tanečně-pohybové terapie (rok vyd. 2005), se pak věnuje spíše
jedné oblasti oboru než celku.
8
Dramaterapie je dostatečně představena v díle doc. PaedDr. Milana Valenty,
PhD. sprostým názvem Dramaterapie (rok vyd. 2001). Podrobnější vhled poskytuje
Joseph J. Mořeno ve svém Rozehrát svou vnitřní hudbu (rok vyd. 2005).
Zvolená metoda práce je deskriptívni. Přiblíží hlavní pojmy tvořivost a terapii a
dále se bude věnovat jejich spojení v konkrétních expresivních terapiích.
Členění práce je naznačeno výše. Nejprve osvětlíme pojem tvořivost, poté
krátce pojem terapie (nejedná se totiž o práci psychologickou či psychiatrickou, proto
samotnému pojmu nebude věnováno tolik prostoru). V hlavní části budeme pracovat
s jednotlivými terapiemi, které využívají tvořivost. Postupně budou představeny
arteterapie, muzikoterapie, taneční a pohybová terapie, psychodrama a dramaterapie.
9
1. Tvořivost
Tvořivost je soubor specifických schopností člověka, vydělujících ho
z živočišné říše. Zahrnuje nápaditost, nekonvenčnost, novost, originalitu, otevřenou
mysl, schopnost nahlížet věci z různých stran, otevřenost diskuzi atp. Obecně bychom
asi řekli, že je znakem jisté vyspělosti a zdravého stavu lidského myšlení. Jak ji potom
můžeme spojovat s terapií, tedy léčbou a nemocí? Když se zamyslíme, zjistíme, že
tvořivost se často pojí s jistým géniem. A geniálnost v jedné oblasti často znamená
nedostatek schopností či kompetencí v jiné. Proto někdy geniální tvořivostí oplývají i
šílenci a slaboduší a naopak v jiné oblasti přespříliš nadaní vědci jsou tvořivosti poctění
jen málo.3
Kreativita však většinou patří k základnímu „vybavení" člověka.
Výsledky kreativity j sme neustále obklopeni a nejsou to jen umělecké artefakty,
ale i obyčejné předměty denní potřeby. Neřadíme sem pouze hmotné objekty, kreativní
mohou být i myšlenky, vynálezy, vnímání a používání věcí, dokonce i lidská interakce
může být tvořivá.
Tvořivé myšlení, aniž si to často uvědomujeme, používá většina lidí každý den.
A nejsou to jen lidé mající zaměstnání, kde se sjistou vynalézavostí počítá, jako
návrháři, spisovatelé, umělci, grafici atp. Svou kreativnost můžeme projevit i ve
způsobu oblékání, organizaci volného času, zařízení bytu, v řešení problémů a
s nadsázkou klidně i vtom, jak připravujeme večeři. Kreativita je vlastně i způsob
života.
L. Kysučan k tomu říká : „Čím více ze sebe vydáme, tím jsme tvořivější. Ať už
stavíme psí boudu či raketu na Měsíc, prostíráme stůl či malujeme chrámové fresky.
Anebo se třebajen díváme na rozkvetlý strom či orosenou pavučinu. Tvorbouje totiž už
samotný úhel pohledu. Způsob, jakým se díváme (a už sám fakt, že se díváme), utváří
náš životní styl, jeho atmosféru, kolorit, osobitost. Tím, že žijeme, zároveň tvoříme. "
3
O provázanosti nadání a šílenství hovoří už Euripides, Platon a Aristoteles- viz. BAKALÁŘ, Eduard,
ERAZIM, Pavel. Kapitoly z psychologie tvořivosti : O tom, co je psychologie tvořivosti a o bariérách
v koncepční a tvořivé práci. Plzeň : Dům techniky ČSVTS, 1986. ; DACEY, John S., LENNONOVÁ,
Kathleen. Kreativita : Souhra biologických, psychologických a sociálních faktorů. Praha : Grada, 2000. s.
21.
4
KYSUČAN, Lubor. Otázka či odpověď? In O tvořivosti ve vědě, politice a umění. MALINA, Jaroslav,
et al. 1. vyd. Sv. 3. Brno : Nadace Universitas Masarykiana, 1993. s. 16-17.
10
1.1 Vymezení
Co však vlastně tvořivost přesně je? Pojem, který je často používán a každý ho
zná. Přesná definice je však, jako u většiny abstraktních pojmů, nejednoduchá. Snaží se
jí vymezit každý autor, zabývající se tvořivostí. Kreativita ale není příliš jasně
ohraničený pojem, navíc v sobě zahrnuje mnoho schopností, proto jsou definice tak
různorodé.
Např. Bean ji pojímá jako „...proces, kterým jedinec vyjadřuje svou základní
podstatu prostřednictvím určité formy nebo média takovým způsobem, jenž vněm
vyvolává pocit uspokojení. Proces posléze vyústí v produkt, který o této osobě, tedy o
svém původci, něco sděluje ostatním."5
Z trochu jiného úhlu pohledu je vymezení
Pokorného : „Tvořivost (kreativita) je nej vyšší projev lidského ducha umožňující
aktivitu, která přináší dosud neznámé originální a současně společensky hodnotné
(prospěšné) produkty - díla materiální i duchovní povahy. ... Tvořivost je protikladem
stereotypnosti, konvenčnosti, šablonovitosti, rutině, rigidnosti."6
Bakalář a Erazim uvádějí, že všechny definice se v podstatě sbíhají v ústředním
termínu novost, originalita či původnost.7
Což je ovšem zase jen jedna, byť ústřední,
vlastnost tvořivosti.
Jednoduchá, ne však příliš odborná, je definice z významu slov. Tvořivost i její
synonymum kreativita mají své základy ve slovesu tvořit (lat. creare). Tedy vyrábět,
vymýšlet, vynalézat něco neotřelého, invenčního, nezvyklého. Zkrátka přicházet
s něčím novým, s něčím, „co tady ještě nebylo". Kreativita se může uplatnit v kterékoli
oblasti lidské činnosti. Výsledek přináší uspokojení žňového „vynálezu" i ze
samotného procesu (překonávání starého, ale i sama sebe).
Jinak tvořivost můžeme vymezit i tím, čím není. Není opakováním, obvyklostí,
stejností. Nemá ráda strnulost, svazující předpisy a nařízení, stereotyp. Neobjeví se u
člověka nenápaditého a zapšklého. Naopak tyto vlastnosti potlačuje a neprvoplánově se
snaží o zpestření života.
5
cit. dle PETROVA, Alexandra. Tvořivost v teorii a v praxi. Praha : Vodnář, 1999. s. 15.
6
POKORNÝ, Jiří. Tvořivé myšlení. Brno : Akademické nakladatelství CERM, 1996. s.2.
7
Bakalář, Erazim, s. 26.
11
1.2 Tvořivost = tvorba?
Tvořivost je předpokladem tvorby8
, nemusí v ní však nutně vyústit. Pokud
bereme tvorbu jako odbornou činnost kompetentního člověka (= umělce), jedná se
leckdy spíše o namáhavou práci než zábavu. Pokud bychom chtěli být přesní, měli
bychom laickou tvorbu titulovat spíše pojmem tvoření9
. Alespoň tak to vyznívá
z příspěvku sochaře Vladimíra Preclíka na téma tvořivost. Tu pojímá pouze jako
schopnost, předpoklad. Tvorbu pak představuje jako zodpovědnou, cílevědomou a
vážnou práci.1 0
Tvořivost je tedy v určité míře vrozena každému, (umělecká) tvorba je pak
určena jen několika „vyvoleným". Jistě, že předpokladem pro dráhu umělce je velká
kreativita a fantazie, těmi však mnohdy musí oplývat i vědci a jiná povolání. Vzdělání
ani vysoká inteligence však podmínkou tvořivosti není (viz. níže). Naopak jí mohou i
více než umělci oplývat prostí, či nevzdělaní lidé. S obdivem se o tesaři s tvořivostí od
Boha zmiňuje Preclík1 1
, o strojvedoucím se stejným úžasem píše Alois Hajda. Po
zkušenosti s ním říká : „Tvořivost proto pro mě není výsadou umělců a geniálních
vědců. Tvořivost je naplňováním smyslu života člověka, která vede k harmonii, pravdě
a vnitřní svobodě."1 2
Podporou tohoto tvrzení jsou i mnozí tzv. sváteční malíři, chudí a
neučení, malující pro své potěšení. Dále např. amatérští hudebníci, kteří s radostí
„zaimprovizuji", když se jim do ruky dostane nástroj, či řezbáři, s podobnou chutí
vyřezávající, když se do jejich ruky dostane pěkný kus dřeva.
1.3 Výzkumy tvořivosti
Od antiky zhruba do renesance se v podstatě věřilo, že převratné myšlenky a
tvořivé schopnosti naděluje lidem Bůh (příp. bohové).1 3
Spolu s rozvojem všemožných
8
Zde tvorba jako odborně umělecká činnost.
9
V této práci však toto striktní dělení nedodržujeme.
1 0
PRECLÍK, Vladimír. Všudypřítomnost tvořivosti. In O tvořivosti ve vědě, politice a umění. MALINA,
Jaroslav, et al. Sv. 2. Brno : Nadace Universitas Masarykiana. 1993. s. 40-41.
1 1
Tamtéž, s. 42.
1 2
HAJDA, Alois. Mašinfíra pan Svárovský. In O tvořivosti ve vědě, politice a umění. MALINA,
Jaroslav, et al. Sv. 2. Brno : Nadace Universitas Masarykiana, 1993. s. 46.
1 3
Dacey, Lennonová, s. 20.
12
oblastí vědy a zájmu o člověka přišla na řadu i kreativita. Vědecký zájem o ní se ale
podstatně rozvinul až v 19.století, spolu s rozkvětem psychologie. V moderní době byl
jedním z prvních, kdo se zajímal o tvořivost psycholog a antropolog Francis Galton. Ve
svém díle Hereditary Genius (1869) se zabýval dědičností tvořivosti, kterou se snažil
dokázat pomocí některých géniů (např. Mozart) a jejich příbuzných. Podobné studie,
ale o vlivu prostředí a rodiny, zpracovali např. H. Gardner, M . Csikszentmihalyi a D. K.
Simonton.
Dalším z významných badatelů v této oblasti byl J. P. Guilford. Je tvůrcem
dodnes používaných testů na zjišťování tvořivosti, ale i autorem rozsáhlé teorie.
Rozlišil např. konvergentní a divergentní myšlení. První používáme v situacích
vyžadujících konvenční či jedno řešení, druhé v situacích, kdy máme na výběr zvíce
možností a kdy můžeme hledat, objevovat, tvořit1 4
. To znamená, že lidé divergentní
obsáhnou oproti tradičně myslícím i zajímavé a neobvyklé pohledy na věc, které
obohatí jejich zkušenost o nové prvky. A zkušenost, jak bude řečeno dále, je pro
imaginaci (a tedy i tvořivost) velmi potřebná.
Další autoři rozlišují na podobném principu jako Guilford myšlení produktivní a
reproduktivní, produktivní a slepé (Wertheimer), relační a tematické (Cropley),
laterální a vertikální (de Bono) a Sternberg hovoří dokonce o kreativní inteligenci15
.
Kromě nejznámějších psychologů (S. Freud, C. G. Jung, A. Adler, A. Maslow, C.
Rogers a E. Fromm) se tvořivosti věnovali i R. B Catell, W. D MacKinnon, E. P.
Torrance, O. Jáger, R. Meili aj.
K zjišťování tvořivosti se používají různé testy (části testů inteligence,
samostatné testy kreativity), rozhovory, experimenty, rozbor činností (děl, deníků,
psaných příběhů) apod.
Z našich významných autorů a badatelů v oblasti tvořivosti jmenujme např.
Bohumíra Chalupu, Vladimíra Smékala, Eduarda Bakaláře, Jaroslava Hlavsu, ze
slovenských odborníků Martu Jurkovou a Evu Szobiovou.
1 4
HLAVSA, Jaroslav, JURČOVÁ, Marta. Psychologické metody zisťovania tvorivosti. Bratislava :
Psychodiagnostické a didaktické testy, 1978. s.51.
1 3
Dacey, Lennonová, s. 154.
13
1.4 Co má vliv na tvořivost?
Jako všechny lidské vlastnosti a schopnosti, i kreativita je tvořena vzájemnou
interakcí biologických, psychologických a sociálních činitelů. Kreativita je v určité
míře dána každému, je však ovlivňována inteligencí, věkem, prostředím, zkušenostmi,
náladou a mnoha dalšími faktory. Simonton uvádí, že vraném životě tvořivých lidí
hrají podstatnou roli některé z těchto určení : původ a etnická příslušnost, učení a
poznávání, motivace, rané zkušenosti a poznávání, inteligence, osobnostní rysy, postoje
a přesvědčení aj.
Určitá minimální inteligence bývá uváděna jako předpoklad k projevení
tvořivosti, vysoká inteligence však vyšší tvořivost nezaručuje, někdy tomu může být
dokonce naopak17
. Tvořivost se může v určité míře projevit i u mentálně retardovaných
lidí, nesmí však jít o příliš těžké postižení.
Všichni víme (i zvláštní zkušenosti), jak tvořivé a hravé jsou děti, což svědčí
pro vyšší kreativitu v dětství. Na druhé straně ovšem známe umělce, kteří svá největší
díla stvořili až poté, co si něco „odžili". Dle Vygotského je fantazie člověka tím
bohatší, čím obsáhlejší je jeho zkušenost.1 8
A fantazie je jedním z hlavních předpokladů
kreativity. Dle Pokorného dosáhne člověk tvořivých schopností skrze konkrétní činnost,
přemýšlením o problémech a prožíváním tvorby.19
Tvořivá činnost tedy rozvíjí další
předpoklady pro sebe samu. Ačkoli tyto argumenty svádějí k vidině stáří jako velmi
tvořivého období (dle nabytých zkušeností), opak je pravdou. Bakalář s Erazimem
uvádějí hranici 30 let jako kulminační bod tvořivosti.2 0
Po jejím dosažení už kreativní
schopnosti spíše klesají (v zaměstnání to ale vyvažují ony zkušenosti).
Prostředí a výchova mají výrazný vliv na všechny psychické vlastnosti člověka
(spolu s dědičností). Kreativita může být málo rozvinutá v důsledku nepodnětnosti
prostředí, znemožnění her a objevování světa v dětství, přísné výchovy, vlivem silného
citového zážitku, nemoci, deprese apod. Následky těchto problémů se do určité míry
dají odstranit a rehabilitovat např. právě pomocí expresivních (tvořivých) terapií.
Gardner ve své studii o tvořivých jedincích dokládá na příkladech, jak je důležitá
cit. dle Dacey, Lemonová, s. 13-14.
Bakalář, Erazim, s. 42., Dacey, Lennonová, s. 15.
cit. dle Bakalář, Erazim, s. 39.
Pokorný, s. 5.
Bakalář, Erazim, s. 44.
14
všímavost okolí k zájmům dítěte. Pro rozvinutí vynikajících schopností Sigmunda
Freuda byla podstatná milující a starostlivá péče rodičů, podobně pro Einsteina
bezvýhradná rodičovská podpora a dostupnost knih, Picassa ovlivnila blízkost jeho
otce - malíře.2 1
7.5 Prvky tvořivosti - tvůrčíschopnosti
Mezi tvůrčí schopnosti řadí Guilford plynulost (slovní, myšlenková, asociační,
výrazová), pružnost (pohotovost), původnost (originalita), propracování (vytváření
nového díky znalostem a schopnostem), citlivost (schopnost vidět problém) a redefinici
(schopnost vidět problém jinak).2 2
Pokorný rozlišuje prvky tvořivého myšlení, předpoklady tvořivosti a kreativní
schopnosti. Mezi prvky tvořivého myšlení řadí nápaditost, neotřelost přístupu,
improvizaci, nadšení, nekonvenčnost.2 3
Od nich odlišuje předpoklady či podmínky
tvořivosti, kterými jsou - shromažďování poznatků, vnímavost ke světu, schopnost
odhalit příčinu problému, motivace, uvolněnost těla a mysli, schopnost riskovat,
koncentrace, víra ve své síly a vhodné vlastnosti.24
Kreativních schopností
vyjmenovává dvanáct - plynulost slovní, ideační, asociační a expresivní, dále flexibilitu
sémantickou, obrazovou, symbolickou a funkční. Nakonec ještě originalitu, citlivost a
elaboraci.25
Pokorný tak podává asi nejvíce vyčerpávající výčet ze všech zde
zmíněných autorů. Jaký j e však v těchto termínech rozdíl? Tvořivé myšlení se
manifestuje svými prvky, které jsou vnějšími projevy kreativních schopností. Ty jsou
tvořeny souhrou předpokladů. Tedy, aby se mohla projevit improvizace, musí být
nejprve podepřena některou z kreativních schopností, třeba funkční flexibilitou a
citlivostí k problému. Tyto by však opět nemohly vzniknout bez předpokladů vnímavosti
ke světu a koncentrace.
2 1
cit. dle Dacey, Lemonová, s.12.
2 2
cit. dle Bakalář, Erazim, s. 37 -38.
2 3
Pokorný, s. 2.
2 4
Tamtéž, s. 8 - 9.
2 5
Tamtéž, s. 9-10.
15
Dacey a Lennonová uvádí mezi psychologickými faktory tvořivosti toleranci,
stimulační a funkční svobodu, flexibilitu, ochotu riskovat, oproštění od stereotypu,
vytrvalost aj.
Tento souhrn faktorů (jen od čtyř autorů) je tak různorodý a pestrý, že
podporuje už několikrát zmíněné tvrzení o nejednoznačnosti a složitosti pojmu
tvořivost. Všechny uvedené pojmy se v určité míře na tvořivosti podílí, vzájemně se
ovlivňují, vytvářejí a spojují.
1.6 Fáze tvořivého procesu
Než vznikne jakékoliv nové dílo, prochází mysl člověka několika stádii. Velmi
zkráceně od uvědomění si problému, přes nástin řešení k jeho realizaci. Nedá se říci, že
by každý člověk procházel všemi stádii stejně dlouho, ale obecně platí. Autorem
nejčastěji používaného třídění je Graham Wallas, který dělí tvůrčí proces na 4 fáze.
Přípravu (identifikace problému), inkubaci (hledání řešení), iluminaci (osvícení nalezení
řešení) a verifikaci (ověření)2 6
. Rozšíření tohoto dělení najdeme u Pokorného ten
uvádí fází devět. Iniciace (nabuzení), orientace (vymezení), preparace (příprava
řešení), inkubace (zrání), iluminace, verifikace, elaborace (propracování nápadu),
realizace a evaluace (vyhodnocení)2 7
.
Nej poetičtější je dělení H. Selyeho inspirované početím a narozením dítěte.
Zahrnuje fáze láska/touha (nadšení pro věc), oplodnění, těhotenství (zrání myšlenky),
předporodní bolesti (pocit, že je v nás něco, co „musí ven"), porod, zkouška (prověření
nápadu), život.2 8
1.7 Tvořivost v terapii
Jak už bylo řečeno, kreativita nás obklopuje dennodenně a na každém kroku.
V moderní společnosti je dokonce často uváděna jako požadavek na učitele, manažery,
reklamní agenty apod., ne každý je však schopný kreativně myslet. Může to být
z různých důvodů - strach, osobní problémy, konformní výchova ubíjející snahy se
2 6
Bakalář, Erazim, s. 29.
2 7
Pokorný, s. 6-8.
2 8
Bakalář, Erazim, s. 29-30.
16
odlišovat a projevovat, deprese, nemoc či prostě osobnostní (in)dispozice. Kreativita se
naštěstí dá do jisté míry rozvíjet.29
Můžou tomu napomoci i různé kurzy či semináře.
S tvořivostí se ale pracuje i při léčení či překonávání problémů. Tvoření přináší
možnost úniku ze svízelné situace, znovunabytí sil, ocenění druhými i sebou.
Freudovskými termíny řečeno přináší možnost kompenzace a sublimace. Tedy jakousi
náhradu a „vybití", což jsou obranné mechanismy organismu. Polský psycholog
Pietrasinski k tomu dodává: „Spokojenost a radost, kterou přinášejí úspěchy v tvůrčí
činnosti, patří k nejsilnějším pocitům, jež je člověk schopen prožívat. Projevují se
mimo jiné silným pocitem vlastní moci a hodnoty, pocitem hlubokého smyslu
existence."30
A jak se uplatňuje tvořivost v terapii? Pracuje se zde, mírně nadsazeně,
s léčivou silou umění. Ať pouze v případě percepce cizích děl či přímo skrze praktické
tvoření. Tato práce pojednává především o druhém způsobu - vlastní tvorbě. Terapie a
tvořivost se spojují především vtzv. expresivních terapiích. Což je souhrnný název pro
terapie, pracující s výrazovými prostředky jako je malba, kresba, sochařství (obě
arteterapie), tanec a hudba (taneční terapie a muzikoterapie), drama, komedie, obecně
hraní někoho, něčeho (psychodrama, dramaterapie).
Důkazem, že tvorba může léčit a zároveň být i umělecky cenná je směr art brut,
který oceňuje díla „šílenců". Ze svých problémů a splínů se pomocí štětce a plátna
dostávali mnozí, za všechny můžeme uvést různorodou skupinu - Frida Kahlo, Edvard
Munch3 1
či Alen Diviš3 2
. A že duševní problémy a nadání často kráčí pospolu je
důkazem i Virginia Woolfová, Stefan Zweig, Vincent van Gogh, u nás Jakub Jan Ryba,
Vilém Mrštík, Konstantin Biebl, či Bohumil Hrabal3 3
a mnozí jiní. Zda jim jejich
tvorba pomáhala překonat stinná období je však otázkou.
Ne nadarmo jsou pulty knihkupectví zavaleny publikacemi typu jak kreativně myslet, trénink
kreativity či zdokonalujeme svou tvořivost.
3 0
Petrová, s. 17.
31
Mozek, duše a obraz, [online]. Dostupné z : http://www.medical-tribune.cz/archiv/mtr/136/4085.
[citováno 21. června 2007],
32
Depresivní Alen. [online]. Dostupné z : http://www.reflex.cz/Clanekl9251.html. [citováno 21. června
2007].
33
Slavní sebevrazi historie, [online]. Dostupné z :
http://www.21stoleti.cz/view.php7cisloclanlaF2006092231. [citováno 26. června 2007],
17
2. Terapie
Slovo terapie pochází z řec. therapia - léčit, ale také provázet. Jako terapii
označujeme jakoukoliv léčbu, tedy těla i ducha. Speciální léčba psychických obtíží se
však nazývá psychoterapie. Pod tento termín zahrnujeme i expresivní terapie, ve
kterých se pracuje s tvořivostí a o nichž pojednává tato práce. Jelikož však tato práce
není prací psychologickou, nebudeme o psychoterapii samotné pojednávat příliš
obšírně a odborně. Psychoterapii pouze krátce představíme a po většinu práce bude
používán název terapie.
Pod pojem psychoterapie můžeme zahrnout teoretický obor i přímou činnost.3 4
Psychoterapie jako obor se zabývá poznatky, metodami a výzkumnými daty. Patří sem
jednotlivé směry v psychoterapii, kdy význačné osobnosti psychologie vytvořili svůj
model. Je to např. Freudova psychoanalýza, Rogersova nedirektivní psychoterapie či
Franklova logoterapie.
Psychoterapií jako činností se zabývají odborně vyškolení psychoterapeute a
pomáhají přímo konkrétním lidem. Na tento pojem se nyní podíváme trochu
důkladněji, protože pod něj patří i expresivní terapie, o kterých bude pojednáno dále.
2.1 Psychoterapiejako činnost
Psychoterapie v tomto smyslu je léčebné působení a ovlivňování lidí - pacientů
či nověji klientů psychologickými prostředky. V terapii se používá rozhovor,
podněcování emocí, vytváření vztahu, sugesce, vliv skupiny atp., někdy se, dle druhu
terapie, pracuje i se zvláštními prvky jako jsou např. umělecké prostředky.
Terapeut se snaží ovlivnit klientovu nepříznivou situaci či obtíže způsobené
nemocí, poruchou, traumatem nebo jinými vnějšími i vnitřními okolnostmi.
Psychoterapie „je působením na psychiku a prostřednictvím psychiky na celý
organismus nemocného."3 5
KRATOCHVÍL, Stanislav. Základy psychoterapie. Praha : Portál, 2002. s. 12-13.
Tamtéž, s. 13.
18
Cílem psychoterapie je obnovení zdraví, harmonie a rovnováhy člověka.
Podporuje zvládání problémů, konfliktů, partnerských neshod, snaží se napravit
pokřivené vnímání světa, sebevědomí a sebehodnocení. Snaží se, aby klienti objevili
vlastní možnosti a hodnotu, svůj životní smysl, aby byli vyrovnaní a spokojení.
2.2 Druhypsychoterapie
Jak bylo řečeno výše, mnoho významných psychologů či psychiatrů vytvořilo
vlastní školu a směr v psychoterapii. Proto je nyní mnoho druhů a možností
psychoterapie.
K nejznámějším patří Freudova psychoanalýza, dynamická a interpersonální
psychoterapie, Rogersův přístup, behaviorální, kognitivní, existenciální a humanistické
psychoterapie, Gestalt terapie a mnohé další. Od počátku 20. století se pod obecnou
psychoterapií vyvíjejí také tzv. expresivní terapie.
19
3. Arteterapie
Arteterapie je léčba uměním. O (nejen léčivých) schopnostech umění říká
arteterapeutka Jana Jebavá toto : „Umění rozvíjí životního ducha, stává se
nevyčerpatelnou zásobnicí radosti a slasti, slouží jako povzbuzující stimul života ...
přináší neuhasitelnou touhu po vnímání harmonie namísto chaosu, objevuje krásu
vnímání nového a sotva poznatelného pro rozum ... rozvíjí smyslové vnímání jedince,
obohacuje obrazotvornost, fantazii."36
V širokém pojetí zahrnuje arteterapie ostatní expresivní terapie jako je
muzikoterapie, taneční a pohybová terapie, dramaterapie aj. V úzkém je to terapie
výtvarnými formami umění. Širokému pojetí se věnuje celá práce, užším významem se
bude zabývat právě tato kapitola.
Touha po sebevyjádření, odlišení od ostatních, projevy svého nitra, názorů a
pocitů je stará jako lidstvo samo. Začalo to v pravěku po stěnách jeskyní, pokračuje to
dodnes po zdech domů či školních lavicích.3 7
Každý člověk má vnitřní potřebu se
navenek projevit, odlišit, vymezit vůči okolí. Mnohdy je možnost tvořit a vyjadřovat se
uměleckými formami to nej svobodnější, co můžeme dělat. Umění a lidská tvořivost nás
tak obklopují odnepaměti, skoro na každém kroku, ve všech obdobích života.
Nacházíme vněm úlevu, potěšení, odreagování. Díky němu se může projevit hravé,
spontánní a dovádivé dítě v nás. V umění a tvoření však nacházíme i krásu a estetickou
hodnotu. I ony nás povznáší a obohacují. Není to jen prázdná, spotřební, konzumní
relaxace. S uměním se neobčerstvuje tělo, ale duše. To jen tak něco nedokáže. Možná i
proto je umění vyhledávanou formou odpočinku - ať v podobě aktivního tvoření nebo
„pouze" pasivním vnímáním tvorby jiných. Tyto dvě formy jsou i podstatou arteterapie.
Slovenská arteterapeutka a sochárka Jaroslava Sicková se zmiňuje o třech
možných pohledech na umění - 1'art pour 1'art (umění pro umění), 1'art pour 1'homme
(umění pro člověka) a 1'art pour la santé (umění pro zdraví). Zatímco 1'art pour 1'art je
3 6
JEBAVÁ, Jana. Úvod do arteterapie. Praha : Karolinum, 1997. s. 12.
3 7
Poslední příklady samozřejmě nejsou ukázkou umění, ale spíše oné touhy po sebevyjádření,
„zanechání stopy".
20
obecně proslulá výzva k tomu, aby umění bylo tvořeno jen pro umění, význam a smysl
druhých dvou tak známý není. L/art pour 1'homme vybízí k použití umění pro léčivé
účinky na člověka (uklidnění, harmonizace). L/art pour la santé zdůrazňuje i
preventivní účinek umění - podněcuje člověka k spiritualitě, smyslu, ozdravení sebe i
vztahů.3 8
Arteterapii j sou vlastni dva poslední termíny.
3.1 Historie
Umělecké tvoření jistě pomáhalo lidem překonávat potíže už odnepaměti.
Arteterapie však jako odborná disciplína je poměrně mladý obor (nemluvě o dalších
expresivních terapiích, které se od ní odštěpily později). Počátky sahají do 18. a 19.
století, kdy se rozvinul zájem o tvorbu duševně nemocných. Samotná arteterapie
přibližně v dnešním pojetí pak vznikla ve třicátých letech 20. století v Americe. První
průkopnicí byla Margaret Naumburgová. Po ní arteterapii rozvíjeli především Edith
Kramerová, Hans Prinzhorn, Leo Navrátil a Viktor Lôwenfeld.3 9
Dnes už ve světě
působí arteterapeutů spousta, sdružují se v různých národních organizacích (American
Art Therapy Association, British Association of Art Therapists aj).
3.2 Vymezení
Arteterapii můžeme dělit na receptivní a produktivní. Receptivní arteterapie je
pasivní pozorování výtvorů jiných lidí. Takové vnímání uměleckého díla nám umožní
„...lepší pochopení vlastního nitra, poznávání pocitů jiných lidí."4 0
Theodor Fechner
dokazuje, že „...umělecké dílo při vnímání divákem vyžaduje divákovu spolupráci,
vcítění. Znamená to, že divák promítá své vlastní emoce do uměleckého díla. Může
takto objevit duchovnost, životní sílu, smutek i naději."4 1
Produktivní arteterapie
předpokládá vlastní zapojení do procesu tvoření.
Arteterapii také můžeme dělit na individuální a skupinovou (příp. rodinnou,
partnerskou). Nejčastěji používanou formou je skupinová arteterapie.
3 8
ŠICKOVÁ, Jaroslava. Základy arteterapie. Praha : Portál, 2002. s. 18-19.
3 9
Tamtéž, s. 26-27.
4 0
Tamtéž, s. 30.
4 1
cit. dle Šicková, s. 30.
21
Hanušova arteterapii pojímá (poněkud zjednodušeně) takto : „Arteterapeutická
tvořivá činnost je vědomý a aktivní proces, dávající konkrétní formu obtížně
sdělitelným pocitům a nevědomým obsahům."4 2
Jinou definici nabízí Česká
arteterapeutická asociace : „Arteterapie je léčebný postup, který využívá výtvarného
projevu jako hlavního prostředku poznání a ovlivnění lidské psychiky a mezilidských
vztahů."4 3
Její americká kolegyně (American Art Therapy Association) vymezuje svůj
předmět takto : „Arteterapie je zavedenou disciplínou zabývající se duševním zdravím.
Využívá kreativní procesy uměleckého tvoření k zlepšení a obohacení fyzické, duševní
a citové pohody jedinců všech věkových kategorií."4 4
Psychoterapeut Hilarion Petzold
si s definicí poradil takto : „Arteterapie je teoreticky usměrněné působení na člověka
jako celek v jeho fyzických, psychických danostech, v jeho uvědomělých i
neuvědomělých snaženích, sociálních a ekologických vazbách, plánované ovlivňování
postojů a chování pomocí umění a z umění odvozenými technikami, s cílem léčby nebo
zmírnění nemoci a integrování nebo obohacení osobnosti."45
Tak jsme se od
jednoduché definice dostali k nej složitější. Pravdu mají v podstatě všechny. V
arteterapii jde o vyjádření podvědomí, pocitů, strastí, radostí a léčbu prostřednictvím
umění a tvoření.
Arteterapie pracuje s výtvarnými prostředky - tedy malbou, kresbou, koláží,
modelováním aj. Mnoho lidí se domnívá, že nedokáže kreslit (podobně jako u zpěvu
došli k tomuto závěru ve škole po negativním hodnocení jejich práce). V terapii ale
nezáleží na umělecké úrovni a schopnostech klienta. Výtvor je sice důležitý, jeho
estetická hodnota však není primární. Výtvor se používá k diagnostice, další práci,
někdy funguje rozhovor o něm jako podnět k navázání vztahu s terapeutem. Také
můžeme pomocí několika děl dokumentovat vývoj klienta a jeho problému v čase.
Velmi důležitá je samozřejmě i tvorba samotná. „Proces tvoření otevírá cestu do
vědomého i nevědomého nitra pacienta a umožňuje intenzivní prožívání, uvědomění si
4 2
HANUŠOVA, Ingrid. Expresivní postupy. In Speciální psychoterapie : (úzkost a strach). V Y M E T A L ,
Jan. Praha : Psychoanalytičke nakladatelství J. Kocourek, 2000. s. 367.
43
Arteterapie v České republice, [online]. Dostupné z :
http://www.arteterapie.cz/index.php?disp=arteterapie&lang=0. [citováno 7. července 2007],
4 4
„Art therapy is an established mental health profession that uses the creative process of art making to
improve and enhance the physical, mental and emotional well-being of individuals of all ages." (přel.
autorkou)
About art therapy. [online]. Dostupné z : http://www.arttherapy.org/about.html. [citováno 7. července
2007].
4 3
cit. dle Šicková, s. 31.
22
tohoto prožívání a jeho vyjádření." Jebavá se zmiňuje o přínosu pro handicapované :
„Prostřednictvím umělecké tvořivosti získává postižený širší estetické znalosti,
rozšiřují se mu sociální vazby a kontakty, kultivuje se jeho osobnost, roste schopnost
vnímat umění, cítit k němu nějaký vztah, třeba se do umění vciťovať'4 7
Díky tvorbě
má tak postižený možnost kompenzovat své „nedostatky" či postižení v jiné oblasti.
3.3 Cíle
Šicková uvádí, že posláním arteterapie je : „...doprovázet lidi z teritoria
disharmonie, chaosu, z prostředí ohrožujícího jejich tělesné a duchovní zdraví, které
může být nejen v jejich okolí, ale i v nich samých, do prostoru - území - teritoria
léčivého, léčícího, jež mohou najít i sami v sobě prostřednictvím výtvarného
umění...".4 8
Každý klient očekává od arteterapie splnění jiných cílů. Někdo má potíže
v partnerských vztazích, někdo se nedokáže vyrovnat s traumatem v dětství, jiný má
malé sebevědomí. „Mezi nej častější cíle patří navození kompenzačního procesu,
aktivizace, zprostředkování kontaktu, přeformování stereotypů, komunikace
prostřednictvím výtvarného projevu, odstranění úzkostných stavů, socializace nebo
kanalizace agresivity."49
Liebmanová rozděluje cíle arteterapie na individuální a sociální. Mezi
individuální pak řadí např. uvolnění, sebeprožívání a sebevnímání, poznání vlastních
možností, úpravu sebehodnocení, růst osobní svobody a motivace, rozvoj fantazie a
celé osobnosti. K sociálním patři vnímání a přijetí druhých lidí, navázání kontaktů,
spolupráce se skupinou, reflexe vlastního fungování v rámci skupiny aj.
Hanušova, s. 366.
Jebavá, s. 15.
Šicková, s. 14.
Tamtéž, s. 33.
cit. dle Šicková, s. 61.
23
3.4 Základní pojmy umění a arteterapie
3.4.1 Komunikace
Sicková uvádí : „Umění nehovoří ke každému stejně, shodnou řečí. Každý
člověk může najít v umění svůj vlastní smysl."51
Není tedy podstatné zda dílu
porozumíme všichni stejně, důležité je odhalit vněm osobní smysl, myšlenku a
poselství a nechat je na sebe působit. I díky tomu nás různá díla oslovují různě.
Umělecký artefakt může sloužit jako vyjádření názoru, pocitu, citového
rozpoložení, myšlenky atd. V arteterapii se skrze něj může odehrávat i komunikace - u
lidí stydlivých, postižených (smyslově, mentálně), neschopných se otevřít, nebo také
jako hra u lidí „normálních". Vyjadřování pomocí obrazů také usnadňuje práci s dětmi.
Pro dítě je malování nejjednodušším způsobem vyjádření, mnohé ze svých problémů by
ani neumělo pojmenovat.
3.4.2 Ventilace (kanalizace)
Tvorba je jedním ze způsobů relaxace. Skrze tvořivou činnost můžeme
„vypustit" negativní emoce, starosti, zlost na někoho, nespokojenost. Zároveň se tvorba
v arteterapii může stát jednou z mála oblastí, kde klient pocítí sounáležitost, ocenění,
vlastní důležitost. Tak si může pomocí tvorby i zvedat sebevědomí a sebehodnocení.
3.4.3 Sublimace
Sublimace úzce souvisí s ventilací. Termín proslavený Freudem zde znamená
převedení skryté pudové energie napovrch skrze tvoření, či jinou společensky
přípustnou činnost.
3.4.4 Katarze
Katarze jako očištění. Více o katarzi v kapitole o dramaterapii.
3.4.5 Integrace
Jak již bylo řečeno výše, náležení ke skupině, navíc lidí s podobnými potížemi,
utvrzuje člověka v jeho hodnotě, necítí se osamocen, vyloučen, ale tím, že během
5 1
Šicková, s. 40.
24
terapie pracuje i sám zapojen. Existuje i terapie prací, ve které tím, že je člověk něčím
zaměstnán nemá čas tolik přemýšlet o svých problémech nebo se litovat. Pod tento
obecný pojem můžeme vlastně zařadit i expresivní terapie, kde se klient „zabaví"
tvořivou prací.
Tvořivost také integruje jednotlivé stránky člověka - duševní, duchovní i
fyzickou. Z Lôwenfeldových výzkumů vyplývá, že proces tvorby umožňuje dítěti růst
emocionálně, intelektuálně, fyzicky, perceptivně, esteticky, sociálně i kreativně.5 2
Všechny tyto pojmy se uplatňují v podstatě ve všech expresivních terapiích.
V j aké míře záleží na druhu terapie, provedených postupech a v neposlední řadě i na
samotném klientovi.
3.5 Techniky, formy, témata vyjádření
Nehledí se ani tak na dokonalost provedení a precizní techniku jako na radost
živoření a terapeutický přínos. V arteterapii se používá kresba, malba, koláže a jejich
obměny, modelování a vlastně jakýkoli způsob tvoření využívající papíry, pastel(k)y,
křídy, tuš, uhel, látky, přírodniny, zkrátka všemožné prostředky k výtvarnému
vyjádření.
Koláže jsou vhodné pro začátek, protože dokáží klienta zbavit úzkosti z tvoření
(domnělá neschopnost malovat a tvořit apod.). Kromě koláží a klasických kreseb se
používá i tvoření masek, člověka (skupina společně vymalovává obrys těla), společné
kresby, doplňované kresby (posílá se po skupině), malování mandal apod.
Nejčastěji se používají témata budoucnosti, minulosti a vztahů - rodina, můj
vnitřní svět, dětství, domov, moje přání, tvorba na různé imaginace (výstup na horu)
atp.
3.6 Arteterapeutická diagnostika
Zkušený odborník je schopen z díla vyčíst mnohé. Dokáže odhadnout sklony
k určitému jednání či prožívání, např. k podřízenosti, malému sebevědomí či agresivitě,
5 2
cit. dle Šicková, s. 24.
25
u dítěte správný vývoj apod. Dokonce lze někdy podle kresby odhalit i týrání či
zneužívání dítěte. Terapeut usuzuje podle linií a tlaku tužky, dle umístění na ploše, dle
použití barev, dle začlenění blízkých osob a klienta samotného, dle používání gumy,
škrtání, energičnosti atd.
I když existují některé vyhodnocující kresebné testy (test Goodenoughové
k hodnocení lidské postavy, test Machoverové, Kochův test kresby stromu, Liischerův
test volby barev aj.), všechny terapeutovy interpretace jsou v rovině nabídky,
domněnky. Neformuluje je jako absolutní tvrzení, nevnucuje je klientovi. Pouze klient
sám může být „odborníkem" na svůj výtvor. Všechny interpretace se však nikdy nedají
plně vyjádřit slovy (a ani to není cílem). „Kresby tvoří pouze podklad k projevení
vnitřních pocitů malujících i posuzujících."53
3.7 Použití arteterapie
Arteterapie je vhodná téměř pro všechny. Pro lidi „normální" jako relaxace a
sebepoznání, pro neurotiky, autisty, lidi se zábranami v komunikaci, pro mentálně
postižené, pro lidi s mnoha různými problémy. Také nemá omezení věkové,
v arteterapii se dá pracovat s dětmi, dospívajícími, dospělými i seniory.
3.8 Arteterapie v České republice
V Cechách se arteterapie začala rozvíjet v padesátých letech 20. století. V 70.
letech vznikla první arteterapeutická sekce vedená D. Kocábovou v rámci
Psychoterapeutické společnosti CLS J. E. Purkyně. Od let devadesátých byl výraznou
postavou české arteterapie Milan Kyzour, který založil a vedl Ateliér arteterapie při
Jihočeské univerzitě (tato forma arteterapie je též nazývána rožnovská).5 4
V současnosti se dá arteterapie jako samostatný obor studovat kromě Jihočeské
univerzity i na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Na některých
pedagogických, filozofických či lékařských fakultách se vyskytují arteterapeutické
předměty. Dále jsou v této oblasti pořádány různé kurzy sebezkušenostní i vzdělávací.
' 3
KRATOCHVIL, Stanislav. Skupinová psychoterapie v praxi. Praha : Galén, 1995. s.152.
^Arteterapie v České republice, [online]. Dostupné z :
http://www.arteterapie.cz/index.php?disp=arteterapie&lang=Q. [citováno 7. července 2007],
26
Od r. 1994 se čeští arteterapeuté sdružují v České arteterapeutické asociaci,
která od r. 2002 vydává třikrát ročně časopis Arteterapie.
3.9 Arteterapie a estetika
Léčit se můžeme i „pouhým" pozorováním uměleckých děl. Jak již bylo řečeno
výše, povznáší to ducha a odvádí od běžných starostí. Jak říká Gilbertova a Kuhn „Estetické
vnímání ani tak nesměřuje k poznání, jako spíše k přivedení do stavu
vytržení ze všednosti a každodennosti, k narození estetických emocí."5 5
Tvoření pak
podporuje (kromě jiného) i estetický růst.5 6
V aktivní tvorbě však není hlavním
smyslem esteticky hodnotné dílo.
cit. dle Jebavá, s. 33.
Šicková, s. 24.
27
4. Muzikoterapie
Hudba doprovází člověka už tisíce let. V minulosti sloužila (často doprovázená
zpěvem a tancem) ke komunikaci s bohy, ochraně před nemocemi, k oslavám, zábavě,
relaxaci, estetickému prožitku, mobilizaci či manipulaci (války, politické a reklamní
kampaně). Nyní se ke slovu a do odborných kruhů dostává opět její terapeutická
funkce.
„U přírodních národů se lidé skoro denně aktivně účastnili obřadů, rituálů se
zpěvem a tancem. Tvořivá činnost jim tak pomáhala udržovat si zdravou, svěží mysl a
duševní rovnováhu".5 7
V dnešní západní kultuře už téměř vymizela živá hudba u
různých významných příležitostí (zůstává asi jen svatba, někdy pohřeb), natož aby se
lidé připojili tancem a zpěvem. Když bylo lidem dříve „těžko", pomohl jim zpěv.5 8
Dnes už si spontánně zpívá nebo hraje na nástroj málokdo - děti slyší ukolébavky z
reproduktorů, snad nikdo si už dnes nezpívá při práci, čím dál méně lidí umí hrát na
kytaru, klavír či flétnu. Mnoho lidí se na veřejnosti „bojí" zpívat, protože jim ve škole
bylo řečeno, že to neumí. Tak se se svým zpěvem uchylují snad jen do sprchy a
příležitostně k „táboráku", tedy pokud je okolo dostatek lidí a ta možnost, že se jejich
hlas „ztratí".
Pokud mluvíme o hudbě, máme na mysli nejčastěji hudbu vytvářenou
hudebníky pomocí nástrojů. Můžeme ji však najít i někde jinde? Co třeba v přírodě lesní
sbor tvořený ševelem stromů, klováním datlů, zpěvem ptáků, zurčením potůčku.
I naše hymna vychvaluje přírodní zvuky - voda hučí, bory šumí, je to ráj. Jako zvláštní
hudbě můžeme naslouchat i pravidelnému tlukotu našeho srdce, bubnování kapek
deště, hřmění apod. Není to úplně hudba v klasickém smyslu slova, v nadneseném nás
však provází neustále. Celkem nově nás však obklopuje i hudba reprodukovaná a pokud
možno co nejvíce hlasitá. To už není příjemné bublání vody, naopak je to mnohdy až
protivné, jak se na nás odevšad valí zvuky - z obchodů, z rádií, z televize, z mobilů, z
aut. Taková hudební produkce nás dokáže „otrávit". Pokud si však najdeme správnou
' 7
ŠIMANOVSKÝ, Zdeněk. Hry s hudbou a techniky muzikoterapie ve výchově, sociální práci a klinické
praxi. Praha : Portál, 2001. s. 16.
' 8
Vzpomeňme zobrazení tohoto jevu v mnohých pohádkách a filmech - např. švec v pohádce Pyšná
princezna, který si však musel pro potěchu chodit zpívat do sousední země.
28
hudbu, čas a místo, může se naopak proměnit v balzám na pocuchané nervy. Braunstein
říká, že „hudba bezprostředně promlouvá přímo k duši člověka. Dokáže pohnout jeho
srdcem tak, jako to nedokáže žádné jiné umění. Umí rozeznít cit, rozjasnit mysl i
probudit vůli".5 9
S muzikoterapií se úzce prolíná tanečně-pohybová terapie, každá má však svou
vlastní hlavní náplň a ta druhá ji pouze může, ale nemusí doplňovat. J. J. Mořeno,
navazujíc na práci svého otce, jednoho z tvůrců psychodramatu, spojuje ve vlastní
práci muzikoterapií a psychodrama.
4.1 Hudba a terapie?
Jak může poslech nebo vytváření hudby pomoci v léčbě? Co se dá pomocí
muzikoterapie ovlivnit? Podobně jako jiné oblasti umělecké tvorby, i hudba dokáže
člověka povzbudit, občerstvit a v mnoha případech i zbavit případných problémů. Aniž
mají lidé nějaké odborné vzdělání nebo aspoň povědomí o možnosti léčby hudbou,
bezděčně ji ke své vlastí terapii často používají. Když přijdou unavení z práce, ze
školy, při špatné náladě, smutku a mnoha dalších příležitostech si pustí svého
oblíbeného zpěváka či skladatele a po pár taktech se jim „zvedne nálada". Svým
způsobem je terapií i hudba na diskotékách či koncertech, kde člověk zapomene na
starosti, vnímá jen hudbu a případně s ní spojený pohyb nebo zpěv a tím se očišťuje.
Důležitý je i prožitek blízkosti a zařazení do kolektivu podobně „naladěných" lidí,
obzvláště patrné je to u zpěvu např.národní hymny nebo na diskotékách, technoparty
atp. U některých písní podvědomě doprovázíme zpěváka stejnými pohyby úst, někdy i
gesty, do rytmické hudby si vyťukáváme rytmus nohou, prstem či tužkou. Hudba nás
častokrát nenechá v klidu, podmaní si nás a nutí se zapojit. I na tom staví
muzikoterapie svůj úspěch.
5 9
FELBEROVÁ, Rosmarie, REINHOLDOVÁ, Susanne, STUCKERTOVÁ, Andrea. Muzikoterapie.
Terapie zpěvem. Hranice : Fabula, 2005. s. 10.
29
4.2 Historie
O léčebných vlivech hudby byli přesvědčení už učenci v Egyptě, v antice se o
nich zmiňují Homér či Demokritos. Platon upozorňoval na etický a výchovný vliv
hudby, léčebný účinek pak měl podle něj zpěv.6 0
Aristoteles si uvědomil, že poslech
hudby nabízí možnost katarze - „uvolnění a odplavení zátěžových faktorů, stavů za
doprovodu emocí".6 1
Zájem o možnosti léčení hudbou se znovu probudil v renesanci,
podstatněji se však začal rozvíjet až v 17. a 18. století (používán název iatromusica).
Počátky muzikoterapie jak ji známe dnes se objevují na přelomu 19. a 20. století.6 2
K významným osobnostem muzikoterapie patři J. Alvinová, E. Koffer-Ullrichová, Ch.
Kohlerová, Ch. Swabe aj.
4.3 Vymezení
Hudba má nejen estetickou, ale i dříve opomíjenou terapeutickou hodnotu.
Neplatí zde známé pořekadlo z nemocnic, že ticho léčí. Naopak v muzikoterapii
pomáhá lidem hudba a zvuky. Jistý „rámus", který sami vyrábějí (aktivní
muzikoterapie) nebo který už „vyrobil" někdo jiný (receptivní). Pracuje se s rytmem,
harmonií, akordy, melodií, zpěvem, dynamikou atp. Braunstein vyzvedává na
muzikoterapii především harmonii - „tím, že právě harmonie a řád jsou přítomny již
v samotných hudebních zákonitostech, se stává hudba jedním z nej působivějších
prostředků umělecké terapie".
Muzikoterapii můžeme dělit i dle zaměření na životní období na retrospektivní,
která se orientuje na minulost, a perspektivní, která se zabývá budoucností a stabilizací
organismu.
6 0
MATEJOVA, Zlatica. Základy teorie a praxe muzikoterapie. Bratislava : Univerzita Komenského,
1991. s. 11-12.
6 1
Šimanovský, s. 19.
6 2
Matejova, s. 14-15.
6 3
Felberová a kol., s. 10.
6 4
Kratochvíl (1995), s. 153.
30
4.3.1 Receptivní (pasivní) muzikoterapie
Muzikoterapeutické sezení tohoto typu se obvykle skládá z krátkých částí
poslechu a vnímání hudby a následných diskuzí o pocitech a dojmech. Schwabe tento
typ dále dělí na komunikativní, reaktivní a regulativní.6 5
Komunikativní muzikoterapie se zaměřuje na navázání a udržení vztahů ve
skupině, k čemuž má dopomoci hlavně pocit pospolitosti skupiny. Díky společnému
zážitku může u klientů dojít k otevření a schopnosti mluvit o svých problémech a
emocích i před skupinou. Po poslechu se otevírá prostor pro reakce klientů a rozbor
prožitků.6 6
Reaktivní muzikoterapie pracuje s takovou hudbou, která má schopnost vyvolat
pocity a emoce. Jejím cílem je jejich svobodné vyjádření a zpracování, což umožní
psychickou katarzi.67
A oproti předchozím dvěma typům je hlavním úkolem regulativní
muzikoterapie uvolnění a uvědomění si těla. Tato relaxace má rozpustit napětí svalové i
psychické.6 8
4.3.2 Aktivní muzikoterapie
Tato metoda předpokládá zapojení klienta a jeho práci s nástroji. Samozřejmě se
od něj nečeká mistrovská hra, v terapii ani nejde o to, zda klient umí hrát dobře.
Jednotlivci či skupiny mají možnost se projevit pomocí tónu, akordu, melodie, rytmu či
zpěvu. Přínosný je pocit toho, že JÁ mohu vyrobit tón - ovládám nástroj - jsem
kompetentní, někdo mě poslouchá - někdo se mi věnuje. V případě skupinového hraní
je zase důležitý pocit sounáležitosti, toho, že člověk někam patří, že je součástí skupiny,
navíc skupiny lidí, kteří mají podobné problémy. Je mnoho možností a variací, jak na
nástroje hrát nebo jak si hrát s nimi.6 9
K možnostem vyjádření pomocí nástrojů říká
Kratochvíl : „Můžeme vybídnout jednotlivé členy [terapeutické skupiny, pozn.
autorky], aby vyjádřili zvoleným nástrojem průběh svého života od narození do
6 5
cit. dle Kratochvíl (1995), s. 153.
6 6
Kratochvíl (1995), s. 153.
6 7
Tamtéž, s. 154.
6 8
Tamtéž, s. 154.
6 9
Skvělým návodem je např. kniha Zdeňka Šimanovského Hry s hudbou a techniky muzikoterapie ve
výchově, sociální práci a klinické praxi.
31
současnosti, svoje aktuální problémy, svoje postavení ve skupině, či představu o své
budoucnosti. Můžeme vybídnout dvojici, ať se pokusí si spolu pomocí nástrojů
,pohovořiť, něco si sdělit, pochválit se nebo se konfrontovat."
Linka uvádí několik způsobů, kterými hudba (muzikoterapie) léčí. Mohou se
navzájem ovlivňovat a kombinovat:
1) esteticky, náladotvorností, citovou působivostí, (pře)laděním psychiky
2) akusticky - hudba jako nositelka určitých tónových frekvencí
3) jako druh činnostní terapie - terapie zaměstnáním (klient má něco na práci)
4) společensky - mezilidský kontakt
5) sugestivně - vědomí „jsem léčen"7 1
4.4 Terapie zpěvem
Felberová a kol. vydělují z muzikoterapie ještě terapii zpěvem. Tu odlišují tím,
že oproti hudebním nástrojům v muzikoterapii používá pouze jeden nástroj - pro
člověka nej přirozenější - jeho vlastní hlas.72
Obvykle však pojem muzikoterapie
zahrnuje práci s nástroji, s hlasem, s tělem (tleskání, dupání) atp.
4.5 Muzikoterapeutická diagnostika
Podobně jako v arteterapii se dá mnohé zjistit z kresebného projevu pacienta,
prozradí o něm něco i způsob jeho hraní, oblíbený nástroj či styl hudby. Psychický stav
člověka může ovlivňovat jeho výběr hudby k poslechu, ale i výběr či držení nástroje křečovité,
nejisté nebo naopak příliš svírající. Jeho sebevědomí a schopnost
sebeprosazení se může projevovat v intenzitě hraní. Zkušený muzikoterapeut tak brzy
pozná, koho to má před sebou a jakými problémy by mohl trpět.7 3
™ Kratochvíl (1995), s. 157.
7 1
LINKA, Arne. Kapitoly z muzikoterapie. Rosice u Brna : Gloria, 1997. s. 87.
7 2
Felberová a kol., s. 153.
7 3
Samozřejmě nestanovuje diagnózu jen na základě hry na nástroj, je to pouze vodítko či pomocný
ukazatel.
32
4.6 Použití muzikoterapie
Hudba dokáže výrazně ovlivnit prožívání a náladu člověka, pokud se použije
jako léčebný prostředek, dá se jí ovlivnit i sebepojetí, stimulovat fantazie a estetický cit
člověka. Vymetal o hudbě v muzikoterapii říká, že „uspokojuje lidskou potřebu po
specifickém estetickém zážitku a po sebevyjádření"74
. Tak se může stát i náhradním
komunikačním prostředkem pro lidi s potížemi v normální interakci (způsobené
plachostí, stydlivostí, malým sebevědomím, koktavostí ap.), tak pro jedince, kteří
nějakým způsobem „nezapadají" do většinové společnosti a pobyt v ní jim způsobuje
obtíže (hyperaktivní děti, děti s poruchami učení, „zlobivé" děti, handicapovaní, aj.).
„[Muzikoterapie] rozvíjí uvědomování si sebe, druhých a okolí, což vede k zlepšení
adaptačních schopností. Dlouhodobější cíle muzikoterapie se kromě zlepšení sluchové
percepce kryjí s obecnými cíli psychoterapie a směřují pacienta k zlepšení sebepojetí a
tělesného uvědomování, zlepšení komunikačních dovedností a rozšíření okruhu vztahů,
přiměřenému hospodaření s energií, redukci maladaptivních vzorců chování..., zvýšení
nezávislosti na okolí, stimulaci tvořivosti a spontaneity atd."75
Kratochvíl cíle
muzikoterapie podstatně zjednodušil, říká : „muzikoterapeutické sezení může být
značně účinné v podnícení emocionality, vzpomínek a fantazie".76
Muzikoterapie je tedy vhodná při psychických obtížích (úzkostné stavy,
deprese, poruchy spánku, hyperaktivita, následky zneužívání), fyzických obtížích
(potíže s řečí, Parkinsonova nemoc, astma) ale i při psychosomatických
onemocněních.7 7
4.7 Muzikoterapie v České republice
S muzikoterapii pracují např. v psychiatrických léčebnách v Bohnicích a
v Kroměříži (S. Kratochvíl). Mezi přední české muzikoterapeuty patří J. Vodňanská, J.
Krček, V. Mikula, V. Marek, K. Grochalová, T. Procházka, Z. Simanovský aj.
Psychodrama s hudbou spojila v tzv. psychomelodrama I. Strossová.
7 4
V Y M E T A L , Jan, et al. Speciální psychoterapie (Úzkost a strach). Praha : Psychoanalytičke
nakladatelství - J.Kocourek, 2000. s.381.
7 5
.Tamtéz, s. 381.
7 6
Kratochvíl (1995), s. 156.
7 7
Felberová, s.109, 118
33
4.8 Muzikoterapie a estetika
U obou typů muzikoterapie jde v prvé řadě o terapeutické působení, při pasivní
muzikoterapii se však pracuje s prověřenými skladbami, které mají určitou estetickou
hodnotu.78
Matejova se zmiňuje : „Receptivní vnímání hudby může vyvolat estetický
zážitek, kterému lze právě u neurotických pacientů připisovat velký význam."
Jak je tomu u terapie aktivní, kdy klienti sami vytvářejí zvuky, tóny melodie?
„Přednostně j sou sledovány terapeutické zájmy, zatímco umělecká a estetická hodnota
vzniklých kreací nebo podaných výkonů j e brána v úvahu j en druhořadě - j ako podklad
k dokreslení diagnostického obrazu, záminka k pacientově pochvale ne však kritice
nebo dokonce ironizaci..."80
Není tedy vyloučeno, že i výkony klientů během terapie
jsou esteticky hodnotné a přínosné.
Někdy samozřejmě mohou být zařazeny pro rozehřátí nebo za nějakým jiným účelem i populární hity,
u kterých nemůžeme est. hodnotu s jistotou potvrdit.
7 9
Matějova, s. 84.
8 0
Linka, s. 61.
34
5. Taneční a pohybová terapie
Tanec patří k lidským činnostem stejně dlouho (možná i déle) jako jiné tvořivé
činnosti. V minulosti byl (spolu s hudbou) součástí některých rituálů a obřadů, např.
narození, iniciace, svatby, pohřbu. Lidé se díky němu družili a pomocí rytmického
pohybu a hudby se přiváděli do transu. Primitivní kmeny se s pomocí šamana a
rituálních tanců očišťovali, léčili, začleňovali do kmene. „Šamani byli v podstatě
prvními terapeuty"81
.
V Itálii byl tanec dokonce používán jako „protijed" na kousnutí tarantulí (které
údajně způsobovalo melancholii). Postižený musel tančit až do vyčerpání, aby ze svého
těla vypudil jed. I v našich zemích sloužil tanec sv. Víta k ochraně před morem.82
I po staletích jsou dnešní funkce tance zhruba stejné. Za iniciaci bychom mohli
považovat české „taneční", stmelující funkci mají různé „technopárty", plesy apod.
Význam a užití pohybu a hudby se u různých kultur (ale i soc. vrstev) liší - na opačných
pólech jsou dnes třeba upjatí Japonci a „neposední" Romové. Obecně má tanec ve
většině kultur socializační, estetickou, ale i terapeutickou hodnotu.
5.7 Historie
Na rozvoji pohybových technik a prací s tělem jako způsobu léčby mají podíl
mnozí, mezi nej zasloužilejší patří např. Rudolf Laban (1879-1958) - učitel a teoretik
moderního tance, tvůrce hodnotícího systému důležitého pro pohybovou analýzu. Dále
pak třeba Wilhelm Reich, který se zabýval vlivem potlačování emocí na zdraví. Pro
napětí ve svalech způsobená potlačenou energií emoce razil pojem „svalový pancíř".
Jeho metoda práce s tělem je založená na odhalení a následném rozpuštění těchto
bloků. Pohybové terapie ovlivnil i prostřednictvím svých žáků, např. Alexandera
Lowena. Ten spolu s kolegou Johnem Pierrakosem stvořil metodu zvanou
bioenergetika, která k diagnostice používá klientovo tělo - ze způsobu držení těla,
chůze a projevů určí, co klienta nejspíše trápí a dokonce i jaký je.
8 1
ČÍŽKOVÁ, Klára. Tanečně-pohybová terapie. Praha : Triton, 2005. s. 13
8 2
BLIZKOVSKA, Jaroslava. Úvod do taneční terapie. Brno : Masarykova univerzita, 1999. s. 50- 51
35
Také bychom neměli opomenout Isadoru Duncanovou, zakladatelku moderního
výrazového tance, který měl vliv zejména na americkou tanečně-terapeutickou školu.
Taneční terapie vděčí za svůj vznik a rozvoj mnohým průkopníkům, můžeme
jmenovat Američanky Irmgard Bartenieffovou (pův. z Německa), Francizku Boasovou,
Marian Chaceovou, Trudi Schoopovou a Mary Whitehouseovou. Dále britské terapeuty
kolem Laban Centre for Movement and Dance v Londýně a Francouzky Rose
Gaetnerovou a France Schott-Billmanovou.83
5.2 Vymezení
Pod pojem pohybové terapie jsou zahrnovány velmi různorodé metody - od
„masážních" (terapeut uvolňuje napětí a bloky tlakem, tahem atp.), pracujících
s opakujícím se pohybem (např. francouzská primitivní exprese), čistě tanečních,
improvizační ch, spojených s některým psych, směrem (např. Jungovou aktivní
imaginací) apod.
Všechny pracují nějakým způsobem s tělem, většinou pak i s pohybem a
tancem. Poměrně úzce souvisí s muzikoterapií a dramaterapií, ale zde se nepoužívá
mluvené slovo a způsob práce je jiný. Některé druhy těchto terapií sice prokládají
pohybovou část verbální, při níž se rozebírají pocity, myšlenky apod., hlavní roli ovšem
hraje tělo a jeho uvědomění. Díky volnému a spontánnímu pohybu proudí tělem
energie. Jelikož se jedná o terapii expresivní, i zde je důležitý výraz - exprese. Skrze
něj totiž může přijít uspokojující katarze.84
Oproti sešněrovanosti sociálními pravidly a
problémy v běžném životě zažívá klient při terapii relaxaci a očištění. Uvolněním mysli
a volností pohybů se mu také připomínají zapomenuté zážitky a emoce. Díky terapii je
může znovu prožít a zpracovat. To potvrzuje i známá americká taneční terapeutka a
psychoanalytička Joan Chodorowová. Říká : „Uprostřed pohybu si lidé často
vzpomenou na obzvlášť živý sen nebo na raný zážitek z dětství. ... Je to, jakoby určité
vzpomínky byly uchovávány kinesteticky a mohly být nejlépe odhaleny skrze pohyby
těla."8 5
Chodorowová také uvádí konkrétní případ, kdy se její klientka pomocí pohybu
8 3
Blížkovská, s. 66-97; Čížková, s. 23-30; CHODOROWOVÁ, Jean. Taneční terapie a hlubinná
psychologie : Imaginace v pohybu. Praha : Triton, 2006, s. 32-41.
8 4
Blížkovská, s. 69.
8 3
Chodorowová, s. 135.
36
rozpomněla na zážitek z dětství (v 6 letech si zlomila nohu). Určitý pohyb jí připomněl
onu situaci a pocity, které zažila (bezmoc, slabost, potřeba pomoci) a které ji jistým
způsobem trápily dodnes. Díky taneční terapii si je uvědomila a mohla s nimi začít dále
pracovat.86
5.3 Tanečně-pohybová terapie - USA
Tato metoda se začala formovat po druhé světové válce spojením baletu,
moderního tance a psychoterapie. Pracuje s pohybem invenčné, staví na improvizaci,
volnosti a spontánnosti. Americká asociace taneční terapie (ADTA) ji definuje takto :
„Tanečně - pohybová terapie je psychoterapeutické užití pohybu jako procesu, který
podporuje emocionální, sociální, kognitivní a fyzickou integraci jedince."87
I když se pracuje s podobnými principy, tak má samozřejmě každý terapeut svůj
individuální přístup a techniky.
Trudi Schoopová ve své práci spojovala dramaterapii a pohyb. Její klienti byli
často instruováni k předvedení nějaké situace, emoce, obrazu někoho jiného. Zajímala
se o záměr a jeho vyjádření. Základy její terapie spočívaly ve správném zacházení
s tělem a jeho jednotou, smyšlením, uvědoměním si a správném zpracování konfliktu.
Terapie pak má člověku pomoci vnímat se jako celistvá fungující bytost.88
S jungovskou aktivní imaginací v tanci pracovala Mary Whitehouseová. Způsob
její práce spočíval ve volném plynutí a vytváření pohybu. Žádné promýšlení a
rafinovanost, naopak vyžadovala spontánnost a lehkost. Pohyb měl vycházet z vědomí,
ale i nevědomí a integrovat v sobě obé. Joan Chodorowová, její žačka, o této terapii
říká : „Mary mě učila zaměřovat pozornost a pohybovat se z obrazů a tělesně
pociťovaných vjemů. ... Zjistila jsem, že mohu naslouchat svému tělu, a něco se stane,
pak se stane něco dalšího. ... [Mary] po svých studentech chtěla, aby si uvědomovali
kvalitu pohybu a zvláště se zaměřili na přechody mezi nimi. ... Povzbuzovala lidi také
k tomu, aby rozpohybovali své sny a fantazie."89
8 6
Tamtéž, s. 135-136.
87
Dance/Movement Therapy Fact Sheet. [online]. Dostupné z :
http://www.adta.org/resources/loader.cfm?url=/commonspoťsecurirv/getfile.cfm&PageID=1764&CFID=
11337644&CFTOKEN=27880234. [citováno 16. května 2007].
8 8
Chodorowová, s. 33-41.
8 9
Tamtéž, s. 44-48.
37
5.4 Další druhy tanečních a pohybových terapií
Jak už jsme naznačili výše, existuje mnoho druhů tanečních terapií. Ve Francii
tvoří hlavní proud tzv. primitivní exprese France Schott-Billmanové pracující
s africkými bubny, rytmem a primitivním vyjádřením (vlivná i v Itálii). Na Kubě je to
psychobalet připomínající českou psychogymnastiku. V Německu se rozvinula tzv.
koncentrativní pohybová terapie. Vlivné tanečně-terapeutické školy jsou i v Belgii a
Řecku.9 0
5.5 Použití tanečních apohybových terapií
Práce s tělem je vhodná i pro klienty, kteří nejsou přístupní verbálním terapiím
- buď z důvodu nízké mentální úrovně, stydlivosti, neochotě přiznat si problémy apod.
„I ti nejvíce regredovaní lidé ožívají, když se společně začnou hýbat, hrát si a smát
se.
Pohyb a projevy těla (styl chůze, gestika, mimika) jsou jedním z velmi
důležitých komunikačních kanálů, díky nim se toho můžeme o člověku, aniž by třeba
chtěl, mnoho dozvědět. ADTA indikuje tanečně-pohybovou terapii pro klienty
s vývojovým poškozením, s problémy sociálními, fyzickými či psychickými.
5.6 Terapie využívající pohyb a tanec v České republice
V Česku prosazoval neverbální techniky psychoterapie a psychodrama prof.
Ferdinand Knobloch.
Psychogymnastika pražské psycholožky Hany Junové spojuje gestiku, tanec,
pantomimu a gymnastiku. Klienti po úvodním rozpohybování předvádějí pantomimicky
různá témata (své osobní i obecné problémy, konflikty, vztahy apod.). Po této hlavní
části následuje část relaxační, v níž se mohou využít různé taneční pohyby. Právě
9 0
Blížkovská, s. 67-68.
9 1
Chodorowová, s. 36.
92
Dance/Movement Therapy Fact Sheet. [online].
38
v těchto dvou fázích klienti dají průchod své kreativitě a spontaneitě. Poslední částí je
verbální zhodnocení. 9 3
Neverbálním technikám a práci s tělem v psychoterapii se ve svých kurzech
věnuje terapeutka Jitka Vodňanská.
Konzervatoř Duncan centre v Praze organizovala vletech 1997-1999 výcvik
v tanečně pohybové terapii pod vedením lektorek z ADTA. V roce 2002 byla u nás
založena Česká tanečně-terapeutická asociace.94
5.7 Taneční terapie a estetika
Taneční terapie není pouze tělesným cvičením spojeným s psychickým
rozborem. Jelikož tanec má estetickou hodnotu, má ji i tanec v rámci taneční terapie.
France Schott-Billmannová k tomu říká : „[Taneční terapie] se nespokojuje s gestem,
které něco symbolizuje, snaží se objevit krásné symbolické gesto. Svým vlastním tělem
se snažíme vytvořit umělecké dílo. ... Krásno v taneční terapii vyplývá spíše
z autenticity, z opravdovosti pohybů, které se odvíjejí ze stavu jisté vnitřní svobody a
klidu. Taneční terapie je tedy částečně prací uměleckou (umění najít krásu svých
pohybů) a částečně terapeutickou (objevení svého pravého já). Skrze uměleckou tvorbu
pacient tvoří sebe sama."95
V Y M E T A L , Jan. Úvod do psychoterapie. Praha : Grada, 2003. s. 77-78.
Čížková, s. 27-28.
cit. dle Blížkovská, s. 69.
39
6. Psychodrama a dramaterapie
Všichni hrajeme divadlo, Jak si lidé hrají, Horno ludens a život je velké jeviště,
na kterém musíme hrát. Co spojuje názvy knih Ervinga Goffmana, Erica Berného,
Johana Huizingy a známé pořekadlo? V podstatě vystihují obsah této kapitoly. Všichni
neustále žijeme a hrajeme nějakou roli - rodiče, dítěte, podřízeného, manžela (ky).9 6
Často nám jsou tyto role „vnuceny", aniž bychom o ně stáli. Často si se svými rolemi
nevíme rady. Často se mezi nimi vyskytuje konflikt. Tím nám mohou (ale nemusí)
komplikovat život. Naopak role, kdy hraje někdo jiný někoho jiného (film, divadlo)
nám život zpestřují. Děti si hrají, někdo na nás „něco hraje", někteří lidé si hrají na
„něco lepšího" a s takovými přirovnáními bychom mohli pokračovat. Tak nás vlastně
role, hraní (si) a předvádění něčeho neustále obklopuje. Problémy, které nám působí
role a s nimi spojená očekávání, ale i problémy jiného rázu (komunikační, vztahové) se
dají řešit různými způsoby. Jedním z kreativních přístupů je i psychodrama a
dramaterapie97
.
6.1 Paradivadelní systémy
Dramaterapeut a pedagog Milan Valenta uvádí kromě estetického zážitku
z divadla i jeho přínos jako výchovného či léčebného prostředku. Tyto další způsoby
využití divadla označuje jako paradivadelní systémy, které dělí na edukační a
terapeutické.9 8
Edukační systémy zahrnují dramatickou výchovu, výchovná a vzdělávací
představení pro děti, dospělé nebo ohroženou mládež (varování před návykovými
látkami, ukázky nesprávného chování...).
Do terapeutických pak řadíme psychodrama, dramaterapii a některé další
terapeutické formy, které souvisí s dramatickými postupy - např. psychogymnastiku,
Nebo nosíme masku - proto se také masky zhotovují v arteterapii. Klienti do nich umísťují své skryté
stránky a vlastnosti. V dramaterapii se za masku mohou schovat a proto se pro ně komunikaci může stát
lehčí.
9 7
Někdy je též užíváno pojmenování dramoterapie, dramatoterapie či teatroterapie.
9 8
VALENTA, Milan. Dramaterapie. Praha : Portál, 2001. s. 10-11.
40
terapii hrou, psychomelodrama aj. Tvořivými činnostmi, jimiž se v těchto terapiích léčí
jsou dramatické a divadelní postupy - hraní (si), hraní někoho jiného, předvádění
něčeho, někoho, herecká improvizace.
Z teoretiků divadla, kteří významně ovlivnili používání dramatu a divadelních
postupů v léčbě jmenuje Valenta K. S. Stánislavského, B. Brechta, A. Artauda, J.
Grotowského a A. Boala." Z osob, které měli už přímo podíl na rozvoji psychodramatu
či dramaterapie připomeňme alespoň J. L. Morena, D. R. Johnsona, S. Jenningsovou, R.
Emunahovou, R. Landyho.
6.2 Psychodrama
Psychodrama je jakýmsi odvětvím či předchůdcem dramaterapie, jehož tvůrcem
je americký psychiatr J. L. Mořeno. Jeho synovec J. J. Mořeno o možnostech léčivého
účinku tohoto přístupu říká : „Skrze osvobozující zážitek dramatického ztvárnění
poskytuje jeviště psychodramatu činorodý, ale přesto chráněný prostor, ve kterém lze
dynamicky zkoumat problémy s podporou vedoucího a skupiny."1 0 0
Psychodrama je metoda, která používá přehrávání konfliktních nebo
problémových situací. Primárně řeší osobní problém jednoho klienta. Pokud klient (=
herec) nezvládá některé úkoly či situace, pracuje na nich s terapeutem (= „režisérem") a
ostatními klienty (ztvárňují postavy „hercova" život, publikum). Přehrávaje znovu před
skupinou (= publikem) a tím, že má možnost je prožít znovu, hovořit o nich, zkusit si
jiné možnosti řešení, zlepšuje se příště v jejich zvládání a prožívání. Oproti běžnému
životu s jasně danými a často omezujícími pravidly má klient možnost prožívat pocity
spontánně, volně a tím i hledat a zkoušet jiná řešení. Ačkoli je psychodrama zaměřeno
hlavně na jednoho klienta, na konci sezení, při vzájemném sdílení svého prožívání,
zažívají účastníci skupinovou katarzi.
9 9
Valenta, s. 44-51.
1 0 0
MOŘENO, Joseph J. Rozehrát svou vnitřní hudbu : Muzikoterapie a psychodrama. Praha : Portál,
2005. s. 16.
1 0 1
Hanušova, s. 349.
41
Němcová uvádí, že psychodrama pomáhá klientovi vnímat vlastní pocity,
potřeby, upravuje sebepojetí, zvyšuje spontaneitu, sebevědomí, zlepšuje komunikaci,
empatii atd.1 0 2
Jako primární cíl psychodramatu vidí J. J. Mořeno rozvíjení spontánnosti a
tvořivosti, které jsou v případě problémů často nevyužívány tak efektivně, jak by
mohly. Psychodrama je tak (kromě léčení potíží) i cesta k mnohem kreativnějšímu
přístupu k životu.1 0 3
Mořeno na nás také apeluje, abychom byli „lidmi činu", tj.
abychom se snažili stát nej lepším člověkem, jakým můžeme být, žili naplno, pozitivně
a aktivně jednali.1 0 4
Lidem, kteří toto nedokážou také může pomoci psychodrama.
6.3 Dramaterapie
Britská asociace dramaterapeutů poskytuje tuto definici : „Dramaterapie
pomáhá uchopit a zmírnit sociální a psychologické problémy, mentální onemocnění i
postižení a stává se nástrojem zjednodušeného symbolického vyjadřování, díky němuž
jedinec poznává sám sebe, a to prostřednictvím tvořivosti zahrnující verbální i
nonverbální složku komunikace".105
Americká Národní asociace dramaterapie svůj
předmět vymezuje z trochu jiného úhlu : „Dramaterapii lze definovat jako záměrné
použití dramatických/divadelních postupů pro dosažení terapeutického cíle
symptomatické úlevy, duševní i fyzické integrace a osobního růstu".1 0 6
Jedna z hlavních postav a průkopnic dramaterapie Sue Jenningsová považuje za
základní cíle dramaterapie obohacení osobní zkušenosti a stimulování estetických citů
klienta, dále změnu rolí na přirozené a méně uvědomované, nalezení adekvátního
chování, získávání zkušeností z řešení neobvyklých situací, spojení vnitřních reakcí a
vnějšího chování atp.1 0 7
Rozdíl oproti psychodramatu tkví v zaměření a práci skupiny. V dramaterapii se
neřeší cíleně problém jen jednoho klienta, ale pracuje se s celou skupinou a svíce
divadelními prostředky. Také se nepřehrávají obrazy z minulosti, ale používá se
1 0 2
cit. dle Hanušova, s. 347.
1 0 3
Mořeno, s. 9.
1 0 4
Mořeno, s. 10-11.
1 0 5
cit. dle Valenta, s. 15.
1 0 6
cit. dle Valenta, s. 15.
1 0 7
cit. dle Valenta, s. 56.
42
improvizace, nereálné či vymyšlené scény, „skutečné" div. hry apod. Terapeut zde není
„jen" režisérem, ale sám se podílí a vstupuje do hry. A zatímco mezi techniky
psychodramatu patří hraní vlastní role, monolog, alter ego (dvojník ztělesňující vnitřní
hlas protagonisty), výměna rolí a zrcadlo (ostatní klienti předvádějí protagonistu v jeho
přítomnosti),1 0 8
v dramaterapii je škála používaných prostředků širší. Také pracuje
s různými skutečnými pomůckami (loutky, masky, rekvizity, líčení), psychodrama si
vystačí s objekty představovanými. Rozdíl je také v klientele. Zatímco dramaterapii se
mohou věnovat téměř všichni (handicapovaní mentálně i fyzicky, lidé s neurotickými i
psychotickými rysy, mladí, staří...), psychodrama není doporučeno dospívajícím,
agresivním lidem či jedincům se suicidiálními tendencemi (doporučuje se pro úzkostné
jedince, jedince s problémovým chováním a potížemi v komunikaci).1 0 9
6.4 Katarze, abreakce
Že divadlo má i jiný, než jen estetický účinek na člověka, a to léčebný či spíše
očišťující si uvědomil již Aristoteles. O katarzi jako očištění pomocí tragédie píše ve
své Poetice. Tento původně divadelní termín se nakonec „ujal" i v psychologické
oblasti. Je to vlastně prožití si emocí, strastí, bolestí, agrese apod. prostřednictvím
identifikace s hercem. Spolu s děním a prožíváním herce na jevišti prožívá i divák,
takže je na konci dramatu, stejně jako herec, očištěn.
Katarze je velmi důležitý pojem v terapii pracující s dramatickými (ale vlastně
všemi expresivními) formami. Hanušova říká : „Osobní tragédie mohou mít různé
příčiny a důsledkem je narušení psychické rovnováhy jedince. Jedním z prostředků
umožňujících její nastolení je právě katarze, která přináší úlevu, aniž by vyžadovala
nezbytné změny vnější situace".110
Dále Hanušova uvádí dvě pojetí katarze - pasivní odehrávající
se v divákovi (aristotelské pojetí) a aktivní (pochází z východních
náboženství a touto katarzi prochází mystikové).1 1 1
V psychodramatu je na prvním
místě aktivní katarze jedince - hlavního protagonisty. Pasivní katarze přihlížejících je
1 U S
Valenta, s.12.
1 0 9
Valenta, s.18; Hanušova, s. 349-350.
1 1 0
Hanušova, s. 350.
1 1 1
Hanušova, s. 349-350.
43
druhotná (ale ne bezvýznamná). U dramaterapie je katarze orientovaná na všechny
účastníky (pasivní i aktivní).
Dalším významným prostředkem léčby v dramaterapeutických přístupech je
abreakce. Je úzce spojena skatarzí. Jedná se o „odžití" či znovuprožití nepříjemných
zážitků, odreagování negativních emocí.1 1 2
Dle Vymetala je katarze vnímána i jako
„kolektivní abreakce, emoční nákaza a spoluprožití si emocionálních obsahů...".1 1 3
Díky katarzi i abreakci dochází k snížení napětí a stresových stavů klienta. Tak
se přes tvořivou práci, která mu přinese uvolnění a katarzi může osvobodit od svých
problémů, příp. psychických poruch.
6.5 Psychodrama a dramaterapie v České republice
Těmto metodám se u nás věnuje např. Stanislav Kratochvíl vkroměřížské
léčebně, J. Votrubová, H. Široká, H. Drábková, M . Bouchal, manželé Knoblochovi, H.
Junova. V sanatoriu Fokus v Praze působí newyorský dramaterapeut Michael D.
Reisman.
Dramaterapeutické postupy se dají studovat na univerzitě v Olomouci, v již
zmíněném sanatoriu Fokus a v některých kurzech vysokoškolského studia pedagogiky a
jí příbuzných oborů.
Dramaterapeuté a muzikoterapeuté v ČR se sdružují v České asociaci
muzikoterapie a dramaterapie (ČAMAD).
6.6 Psychodrama, dramaterapie a estetika
Jakou estetickou funkci a hodnotu má divadlo samo ani nemusíme uvádět.
Psychodrama a dramaterapie zněj obě čerpají, jsou zněj odvozeny. Tím se zčásti
vysvětlí jejich spojení s estetikou. Je to spojení přes hraní, přes divadlo. V obou se pak
pracuje s katarzi, s pojmem, s kterým operuje i estetika.
Valenta, s. 54.
cit. dle Valenta, s. 54.
44
Závěr
Tato práce si dala za cíl nastínění a odhalení spojení tvořivosti a terapie.
Nejprve uvedla tvořivost jako soubor vlastností a schopností, které jsou pro člověka
specifické. Patři mezi ně nápaditost, originalita, nekonvenční a otevřená mysl,
schopnost nahlížet věci z různých stran aj. Snažila se zachytit definici tvořivosti i její
složky, vlastnosti i její uplatnění v terapii. Psychoterapii představila krátce, jelikož
neměla ambice stát se odborným psychologickým spisem, jako léčbu duševní nepohody
či potíží člověka.
V dalším pokračování se práce zaměřila na konkrétní spojení tvořivosti
a psychoterapie. Tyto dvě oblasti se snoubí především v tzv. expresivních terapiích,
kterým se práce věnuje především.
Ohledně spojení tvořivosti a terapie si práce kladla několik otázek. Byly to
následující. Dá se pomocí tvořivosti léčit? V jednotlivých kapitolách bylo dokázáno, že
ano a uvedeny i případy. Pomocí tvořivosti se dají léčit problémy jak osobního
sebepojetí, tak i v komunikaci a interakci s lidmi, dokonce některé z psychických
obtíží.
Jak se pomocí tvořivosti léčí? Jednak to je percepce cizí tvořivosti uměleckých
děl. Jejich vnímání rozvíjí nejen estetický cit, ale prohlubuje i prožívání a
vyvolává odezvu, se kterou se dá dále pracovat. Kromě tvořivosti pasivní se léčí i
aktivním tvořením, tím, že klienti sami něco „vyrábí".
Dá se spojit terapie a tvořivost? Jak jsme ukázali, obě tyto oblasti se dají spojit
velmi efektivně, ku pomoci a obohacení téměř všech zúčastněných.
Jak vypadá konkrétní podoba tohoto spojení? V rámci práce byly představeny
arteterapie, muzikoterapie, taneční a pohybová terapie a na závěr dramaterapie a
psychodrama. Všechny využívají tvořivost a umělecké prostředky. Jaké to jsou, záleží
na konkrétní terapii. U arteterapie to jsou výtvarná média, u muzikoterapie hudba a
zvuk, u taneční a pohybové terapie určité pohyby a tanec. V dramaterapii a
psychodramatu je to divadlo a hraní (si). U všech terapií se tak díky tvořivosti a umění
objevuje katarze, ventilace a integrace zúčastněných.
V poslední době se objevují i další terapie pracující s tvořivostí. Patří k nim
biblioterapie, terapie fotografií, filmem (používají knihy, fotky a filmy k odvedení od
45
problémů, odreagování a k navázání hovoru a vztahu), pro malé děti je vhodná terapie
hrou.
Jelikož se stále jedná o poměrně mladé obory, je možnost dalšího bádání hodně
otevřená. Jejich využití pro lidi „postižené" nějakými problémy je jasné už teď.
Můžeme však dále zkoumat, jak se dají aplikovat na jednotlivé nemoci, ale i jaké je
jejich využití pro „zdravé" lidi např. ve školách, při ozdravných pobytech (lázních
apod.), pro relaxaci, vlastní obohacení apod.
46
Resumé
Tvořivost je lidská schopnost, která nás neustále a všude obklopuje. Zahrnuje
vlastně každý lidský výrobek, ale i úkon, rozhovor, myšlenku, dílo. Bez tvořivosti by
lidstvo nebylo tam, kde je. Geniální vynálezci potřebovali patřičnou inteligenci,
vzdělání, štěstí, ale i kapku té tvořivosti, aby mohli přijít na své převratné, nové a
užitečné objevy. Bez tvořivosti by byl svět nudný a šedý.
Pokud bychom se však snažili o přesnou definici tvořivosti, narazili bychom na
problém. Nejedná se totiž o jednoduchý pojem. Je abstraktní a navíc neexistuje sám o
sobě. Naopak, je tvořen mnoha dalšími schopnostmi. Namátkou se jedná např. o
nekonvenčnost, novost, otevřenost novým myšlenkám, schopnost pozorovat věci
z různých úhlů, fantazii, zvídavost, schopnost improvizace, vnímavost a spoustu
dalších. Všechny patří v určité míře k repertoáru myšlení každého zdravého člověka.
Musí však být člověk zdravý a „normální", aby mohl oplývat tvořivostí? Nemusí.
Mnoho lidí vymykajících se průměru vyniká v nějaké tvořivé oblasti. A naopak mnozí
lidé vysoce inteligentní a racionální tvořivostí příliš obdařeni nejsou. Tvořivost tudíž
není vymezena určité skupině lidí, každému může a je dána do vínku (i když ne ve
stejné míře).
Pokud má člověk nějaké psychické potíže či problémy, na které sám nestačí
nebo které ho příliš vyčerpávají, může se jít poradit k odborníkům na duši.
Psychologové pak často využívají pomoci psychoterapie. Slovo terapie znamená léčba,
dnes již však není vyhrazena pouze typickým nemocným, ale i lidem v obtížné životní
situaci. Psychoterapií je mnoho druhů, zhruba tolik, kolik je psychologických škol.
často používají různé metody a postupy. Nejčastějším je klasický rozhovor mezi
terapeutem a klientem, může však jít i o terapii skupinovou, rodinnou, partnerskou
apod. Expresivní terapie pracují s výrazem a vyjádřením pomocí uměleckých
prostředků. Mezi expresivní terapie řadíme arteterapii, muzikoterapii, taneční a
pohybovou terapii, dramaterapii a psychodrama.
Arteterapie obecně je léčba uměním. V širokém pojetí pod ní spadají ostatní
expresivní terapie. V pojetí úzkém je to léčba za pomoci výtvarných prostředků. Může
to být arteterapie receptivní - pasivní nebo aktivní. Receptivní používá již hotová
umělecká díla k vyvolání nějaké odezvy v pozorovateli a s touto odezvou potom
47
pracuje. Klienti v aktivní arteterapii tvoří sami, léčí se procesem, v něž vytváří vlastní
výtvarná díla. Tedy své kresby, malby, koláže, ale modelují i z hlíny. Mezi nejčastější
náměty jejich prací patří moje rodina, moje dětství, můj svět, různé imaginace,
ztvárnění snů, strom života atp. Léčba spočívá ve svobodném vyjádření pocitů,
vnitřních pnutí, podvědomých impulzů a stresů. Tím, že klienti své potíže ztvární
výtvarnou formou si je lépe uvědomí a mohou o nich lépe hovořit. Také vyjádření
symbolické je jednodušší než slovní. Obzvláště vhodné je pro děti, které mnohdy ani
neznají slova na to, aby popsali to, co je trápí.
Muzikoterapie pracuje s hudbou. Také zde se mohou používat cizí nebo vlastní
hudební produkce. Při poslechu hudby, kterou vytvořil někdo jiný se klient nechá
unášet svými pocity, asociacemi, které v něm hudba vyvolává a následně o nich hovoří.
Pomocí hudby mohou někdy na povrch vyplout staré a zapomenuté vzpomínky a
pocity. Hudba vyvolává silné emoce a odezvu. V aktivní muzikoterapii klienti hrají na
různé nástroje. To, že sami vydávají nějaký zvuk a že ovládají nástroj jim přináší pocit
vlastní hodnoty. Skrze hraní se také mohou odreagovat a uvolnit skryté napětí - tím, že
„hrábnou do strun".
Taneční a pohybové terapie (je více různých škol) využívají, jak již jejich název
napovídá, tance a pohybu. Tanec je to většinou volný, spontánní. Klient se zaposlouchá
do svého nitra, do své vnitřní hudby, případně hudby vnější. Jakmile ucítí signál svého
těla, začne spontánně tančit nebo se pohybovat a poddává se rytmům, pocitům a
touhám těla. Pohybem se vyplavují různé myšlenky a asociace, které se v následné části
„prohovoří". Tak pracuje americká taneční terapie. Francouzská pracuje s „primitivní
expresí". Používá zvuky afrických bubnů, rytmus a přirozené reakce těla na něj.
V Cechách se rozvinula psychogymnastika spojující gestiku, tanec, pantomimu a
gymnastiku.
Psychodrama a dramaterapie pracují obě s divadelními prostředky.
Psychodrama však pracuje během sezení většinou s jedním klientem, ostatní mu
pomáhají. Psychodrama totiž spočívá v novém přehrávání stresových nebo
nezvládnutých situací klienta v bezpečném prostředí pod dohledem terapeuta. Ostatní
klienti hrají postavy jeho života nebo publikum. Na ně působí psychodrama jako na
diváky v divadle. Klient, který hraje hlavní postavu díky novému přehrávání zakouší
znova problémovou situaci, může však měnit své chování a uvědomit si chyby.
48
V dramaterapii bývají všichni klienti zapojeni stejně, přehrávají různé situace nebo
dokonce dialogy z „pravých" her. Přínosná je zkušenost, ve které si mohou zkusit svou
situaci z pohledu někoho jiného nebo se do někoho stylizovat, nebýt sám sebou.
Emoce, které během práce vyplavou na povrch jsou předmětem k další práci.
Obecně ve skupinových expresivních terapiích pomáhá i kontakt se skupinou,
pocit náležení někam, pocit sebehodnoty, že klienta někdo poslouchá, zajímá se o jeho
názor i o něj, „bere ho vážně". Klient také vidí, že není sám se svými potížemi.
V těchto terapiích také hraje roli odreagování a „zaměstnání se" nějakou činností.
Všechny terapie jsou vhodné pro lidi s potížemi v komunikaci a interakci s
lidmi, malým sebevědomím a sebehodnocením, pro lidi s některými psychickými
poruchami a většina dokonce pro mentálně i tělesně postižené.
49
Summary
Creativity is a human competence which we can see all around us. It includes
every human product, act, conversation, idea or work of art. Without creativity,
mankind wouldn't be what it is. Ingenious inventers needed pertinent intelligence,
knowledge, luck, but also a bit of creativity to invent their revolutionary discoveries.
The world would be so boring and grey without creativity.
If we want to define creativity exactly, we encounter a problem. Creativity is an
abstract term and it is made of many other competences. For example originality,
novelty, openess to new ideas, ability to observe things, fantasy, curiousness, ability to
improvize, sensibility and many others. They are all part of thinking of every healthy
man / woman. Is healthy thinking important for creativity? No, it is not. Many people,
who are mentally not healthy, excel in some creative area. By contrast, many very
intelligent and racional people are not very creative. Creativity is not a privilege of a
special group of people. Every human being is gifted by creativity.
If a man has some mental problems, which he is not able to cope with, he can
look an expert assistance. Psychotherapy is the main tool of treatment. The term
therapy means cure. However, the word is not associated with typical ilness anymore,
but it also includes difficult life situations. There are many sorts of psychotherapy,
approximately the same number as schools of psychology. They often use different
methods and procedures. The most often method is a classical dialogue between the
therapist and his client. It is an individual therapy, but there are also group therapies,
family therapies, partner therapies etc. This work deals with expressive therapies. They
focus on expression by the help of art instruments. The expressive therapies are the art
therapy, music therapy, dance / movement therapy, psychodrama and dramatherapy.
Art therapy is generally treatment by means of art. In the wide conception it
includes the other expressive therapies, in the narrow conception, it means treatment
with art instruments. We can differentiate between passive and active art therapy.
Passive therapy is also receptive - it uses the „complete" works of art to invoke an
answer in the observer. Later on it operates with this answer. The active therapy means
that it it clients themselves who create. They produce drawings, paintings, collages, but
also the clay modelling. This procedure has healing effects on them. Some of the
50
themes given are : My family, My childhood, My world, various imaginations,
interpretation of a dream, The life tree and the like. The treatment rests in free
expression of feelings, internal tensions, subconscious impulses and stresses. Clients
can better notify and discuss their troubles if they can externalize themselves by means
of creating. The art therapy is espacially efficient for children who sometimes do not
know the proper words for description of their troubles.
Another type of therapy is the music therapy, which also uses active and passive
music productions. By listening of music produced by someone else, the client
concentrates on his feelings and associations invoked by the music, and speaks about
his experiences. Music evokes strong emotions and response. During active music
therapy the clients play various music instruments and this gives them self-reliance,
self-fulfillment and self-confidence. Playings bring relaxation and releases stress.
The dance and movement therapy is studied by various schools. For instance,
the American one works with free and spontaneous dance. The client listens to his body
signals, rhythms and feelings and starts moving accordingly. The French dance therapy
school deals with the „primitive" expression. It employs the sounds of African drums,
the regular sounds and the natural body reactions to them. For example Czech Republic
is a place where psychogymnastics which connect dance, pantomime and gymnastics
developed.
Both psychodrama and drama therapy work with dramatic instruments. During
psychodrama, one of the clients plays himself and the others play the important people
of his life or just watch the performance. The point is that the client practises how to
react and cope with dificult situations in real life. The drama therapy involves all the
clients to the same extent. They perform either real life situations or dialogues from real
plays. The clients are able to see their own situation from the point of view of someone
else, they have a chance to stop being themselves for a while. Emotions, which are
brought to the light during the performance become the matter of further treatment.
Expressive therapies are generally good because the client is in close contact
with other group members. This given him feeling of belonging, feeling of selfassesment,
the feeling, that someone listens and cares. The client has somebody to
share his problems with. Another contribution is catharsis and amusement.
51
All the therapies are suitable for people with communication and interaction
difficulties, for people with little self-confidence or self-respect, for those having
mental disorders and most of them are also good for both mentally-ill and disabled
people.
52
Použitá literatura
About art therapy. [online]. Dostupné z : http://www.arttherapy.org/about.html.
[citováno 7. července 2007],
Arteterapie v České republice. [online]. Dostupné z
http://www.arteterapie.cz/index.php?disp=arteterapie&lang=0. [citováno 7.
července 2007],
BAKALÁŘ, Eduard, ERAZIM, Pavel. Kapitoly zpsychologie tvořivosti : O tom, co je
psychologie tvořivosti a o bariérách v koncepční a tvořivé práci . Plzeň : Dům
techniky ČSVTS, 1986. 115 s.
BLIZKOVSKA, Jaroslava. Úvod do taneční terapie. 1. vyd. Brno : Masarykova
univerzita, 1999. 103 s. ISBN: 80-210-2100-4.
ČÍŽKOVÁ, Klára. Tanečně-pohybová terapie. 1. vyd. Praha : Triton, 2005. 119 s.
ISBN: 80-7254-547-7.
DACEY, John, LENNONOVÁ, Kathleen. Kreativita : Souhra biologických,
psychologických a sociálních faktorů. Přel. Jan Adámek. 1. vyd. Praha : Grada,
2000. 252 s. ISBN 80-7169-903-9.
Dance/Movement Therapy Fact Sheet. [online]. Dostupné z :
http://www.adta.org/resources/loader. cfm?url=/commonspot/security/getfile.cfm&Page
ID=1764&CFID=11337644&CFTOKEN=27880234. [citováno 16. května 2007],
Depresivní Alen. [online]. Dostupné z : http://www.reflex.cz/Clanekl9251.html.
[citováno 21. června 2007],
FELBEROVÁ, Rosmarie, REINHOLDOVÁ, Susanne, STŮCKERTOVÁ, Andrea.
Muzikoterapie. Terapie zpěvem. 1. vyd. Hranice : Fabula, 2005. 242 s. ISBN: 80-
86600-24-6.
HAJDA, Alois. Mašinfíra pan Svárovský. In O tvořivosti ve vědě, politice a umění.
MALINA, Jaroslav, et al. 1. vyd. Sv. 2. Brno : Nadace Universitas Masarykiana,
1993. s. 44-46. ISBN 80-85834-00-6.
HANUŠOVA, Ingrid. Expresivní postupy. In Speciální psychoterapie : (úzkost a
strach). VYMETAL, Jan. 1. vyd. Praha : Psychoanalytičke nakladatelství J.
Kocourek, 2000. 481 s. ISBN 80-86123-15-4.
53
HLAVSA, Jaroslav, JURČOVÁ, Marta. Psychologické metody zisťovania tvorivosti. 1.
vyd. Bratislava : Psychodiagnostické a didaktické testy, 1978. 263 s.
CHODOROWOVA, Jean. Taneční terapie a hlubinná psychologie : Imaginace
vpohybu. Přel. Lucie Bednářová. 1. vyd. Praha : Triton, 2006. 203 s. ISBN 80-
7254-554-X.
JEBAVÁ, Jana. Úvod do arteterapie. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1997. 95 s. ISBN: 80-
7184-394-6.
KRATOCHVIL, Stanislav. Skupinová psychoterapie vpraxi. 1. vyd. Praha : Galén,
1995. 329 s. ISBN 80-85824-20-5.
KRATOCHVIL, Stanislav. Základy psychoterapie. 4. aktualiz. vyd. Praha : Portál,
2002. 392 s. ISBN 80-7178-657-8.
KYSUČAN, Lubor. Otázka či odpověď? In O tvořivosti ve vědě, politice a umění.
MALINA, Jaroslav, et al. 1. vyd. Sv. 3. Brno : Nadace Universitas Masarykiana,
1993. s. 16-17. ISBN 80-85834-01-4.
LINKA, Arne. Kapitoly z muzikoterapie. 1. vyd. Rosice u Brna : Gloria, 1997. 155 s.
ISBN: 80-901834-4-1.
MATEJOVA, Zlatica. Základy teorie a praxe muzikoterapie. 1. vyd. Bratislava :
Univerzita Komenského, 1991. 138 s. ISBN: 80-223-0401-8.
MOŘENO, Joseph J. Rozehrát svou vnitřní hudbu : Muzikoterapie a psychodrama.
Přel. HanaLoupová. 1. vyd. Praha : Portál, 2005. 128 s. ISBN: 80-7178-980-1.
Mozek, duše a obraz, [online]. Dostupné z : http://www.medicaltribune.cz/archiv/mtr/136/4085.
[citováno 21. června 2007],
OSOLSOBE, Petr. Uchazeči o studium, [online]. Dostupné z :
http://www.phil.muni.cz/estetika/prospective.htm. [citováno 10. července 2007],
PETROVA, Alexandra. Tvořivost v teorii a vpraxi. 1. vyd. Praha : Vodnář, 1999. 169
s. ISBN 80-86226-05-0.
POKORNÝ, Jiří. Tvořivé myšlení. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1996. 18
s. ISBN 80-7204-020-0.
PRECLÍK, Vladimír. Všudypřítomnost tvořivosti. In O tvořivosti ve vědě, politice a
umění. MALINA , Jaroslav, et al. 1. vyd. Sv. 2. Brno : Nadace Universitas
Masarykiana, 1993. s. 40-43. ISBN 80-85834-00-6.
54
Slavní sebevrazi historie. [online]. Dostupné z :
http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2006092231. [citováno 26. června
2007],
SICKOVA, Jaroslava. Základy arteterapie. Přel. Jana Křížová. 1. vyd. Praha : Portál,
2002. 167 s. ISBN: 80-7178-616-0.
SEVIANOVSKY, Zdeněk. Hry s hudbou a techniky muzikoterapie ve výchově, sociální
práci a klinické praxi. 2. vyd. Praha : Portál, 2001. 246 s. ISBN: 80-7178-557-1.
VALENTA, Milan. Dramatérapie. 2. v nakl. Portál první vyd. Praha : Portál, 2001. 150
s. ISBN 80-7178-586-5.
VYMETAL, Jan. Úvod do psychoterapie. 2. aktualiz. vyd. Praha : Grada, 2003. 262 s.
ISBN: 80-247-0253-3.
55