Příloha B - Rozhovor s R1
Ráda bych se na úvod zeptala na informace týkající se třídy, kterou
vyučuješ. Kolik zde vyučuješ ukrajinských žáků z uprchlických rodin
a jestli máš informace o tom, kdy se do České republiky přestě­
hovali?
Učím ve 4. třídě. Ukrajinců je tam 8 z 21. Je to tak půl na půl kluci a
holky, kdy jsou velice divocí z hlediska toho chování, ale zase na druhou
stranu se dají dost dobře korigovat. Co vím, tak v této třídě přišli ti žáci
hned jaře, že to bylo s tou první velkou vlnou těch Ukrajinců, co přišli.
Víš něco o životní situaci těch dětí? Dostávají se k tobě tyto in­
formace?
Jak kdy, něco se člověk dozvídá bokem, ale většinou to, že tu přišli
většinou maminky s těma dětma. Myslím, že u dvou z těch osmi vím, že
je tady tatínek. Ale zbytek vím, z toho, co mi říkaly holčičky, že tatínek
přijede jednou za čas, protože dělá domobranu. Je to různé, situace od
situace. Pak je tady chlapeček, který víme, že maminka je od rána do večera
v práci, a on je sám doma. Nikdo s ním jako není, protože to jinak
nešlo, ale tam úplně si nejsem jistá, jak tam tatínek funguje nefunguje celkově,
protože ten chlapeček je velice zvláštní a moc z toho osobního života
neříká.
Jak se ukrajinští žáci projevují v porovnání s českými?
Právě u toho chlapečka, tak ten chlapeček se většinou všem straní,
má už zautomatizované pohyby dopředu a dozadu. Vlastně začalo to až
později, zprvu to tak nedělal... Takže takhle v podstatě jako by se uklidňoval,
jako že se bojí. Je takový - a nejenom on, ještě někteří ostatní - že
snad si jich učitel nevšimne, nebo jsou takoví skrytí a nechtějí se projevovat.
Při výuce mi moc neodpovídají... To je jedna část - to je zhruba tak
půlka. A druhá půlka jsou zase naopak velmi aktivní, snaží se, až moc,
kluci jsou kluci, tak se občas rvou a tak.
Jak reaguješ při výuce na ty žáky, kteří jsou spíše v pozadí?
Otázka je, jestli je to z toho důvodu, že se třeba nechytají. Třeba u
jedné holčičky vím, že je to z toho, že má pomalejší posun v té češtině,
takže to nechápe. Takže v tu chvíli tam člověk pošle někoho jiného. Třeba
vysvětlí jí to, nebo soused ji ukáže co a jak. Popřípadě člověk se snaží zapojovat
i je, ale když hrajeme nějakou hru na tabulku a nechtějí jít dopředu,
tak je radši nechám být. Že až budou chtít. Někdy jako člověk potřebuje
asi i vycítit, někdy už jsem fakt i jako houkla, když jsem věděla, že
to dítě se straní pořád a tak jsem si ho fakt jako vytáhla, „pojď to udělat",
a pak ho člověk jako pochválí. Takže ta motivace i tou pochvalou na ty
děti docela funguje. Kolikrát si samy třeba nejsou jistí, kvůli tomu jazyku,
i třeba v matematice to mají dobře spočítané, ale protože se bojí, že by to
bylo špatně, že ta odpověď není napsaná dobře, že neporozuměli za­
dání...
Kdy tito žáci nastoupili do této školy a jak probíhaly první dny
po jejich příchodu?
Na jaře přišli do třídy, kde už byla paní asistentka, a ještě se vyučovala
čeština pro cizince - u nás na škole je víc cizinců, takže se vyučovala
čeština pro cizince jako předmět. A protože přišli loni, kdy už tam nebyla
dostatečná kapacita, tak od března do června neměli tu češtinu pro cizince.
Ale paní asistentka i paní učitelka v hodinách češtiny jim zadávaly
přepis, různé hry a dělily si je na půlky - třída pracovala s paní učitelkou
a paní asistentka měla Ukrajince, nebo se to prohazuje. Pořád byli v téhle
třídě, jenom v té třídě se dělili na půl. Všechno probíhalo v jedné třídě.
Jak hodnotíš jejich úroveň češtiny? Jak si osvojují český jazyk?
Jsou tam diametrální rozdíly, nevím, čím to je. Možná tím, jak člověk
je schopen se učit jazyky. Holčička, co je tady od začátku, tak sedí, moc
toho nenamluví, má problém se vyjádřit. A pak jsou tady děcka, které nemají
problém s vyjmenovanými slovy, tvrdými souhláskami, a tady ty
věci, což už je vlastně nad rámec normální mluvy. Že to není už jenom ten
mluvený projev, ale i ten psaný, takže oni už jsou někteří zběhlejší.
Čím si myslíš, že to je? Rodiči, motivací, výchovou?
To nevím, já bych řekla i osobností. Protože třeba do té jedné holčičky
se mi za toho půl roku, co je mám, nepodařilo nějak jako do ní rozklíčovat,
jak ona vlastně funguje. Já nevím, jestli to umí, jestli to chápe,
jestli to nechápe, ona vždycky řekne, že jo, že všechno je v pohodě a pak
test má úplně špatně. Anebo naopak, že jo a všechno je správně. Že jako
je taková, mezi spolužáky se občas baví, zvlášť s tou ukrajinskou komunitou,
ale třeba jinak se česky moc nevyjadřuje.
Jak se tahle holčička projevuje při výuce, interaguje s učiteli?
Ne, ona se většinou kouká dolů do sešitu, nebo nahoru. Občas třeba
v matice, když skutečně ví, tak se potom hlásí. Ale za celou tu dobu, za
celý půlrok se to stalo 4x. Že je to spíš jako ojedinělé. Že sice to má hotové,
ale radši sedí a čeká, co bude dál. Že jako člověk ji musí vyzvat, tak mi to
pojď ukázat, i když vidí, že ostatní děti to normálně nosí.
Vnímáš nějaké kulturní rozdíly mezi českými a ukrajinskými
dětmi co se týče hodnot, zvyků, tradic apod.?
Třeba na kulturní rozdíly jsme narazili hnedka o Vánocích, když
jsme dělali tradice. Jsme měli adventní kalendář na tradice, každý den
byla jedna tradice, a pak jsme si povídali o tom, jak je to odlišné a v závěru
jsme došli na to, že mnohé ukrajinské děti neslaví Vánoce. Takže to bylo
takové zvláštní.
A jak na to reagovaly, jak české, tak ukrajinské děti? Mě by zajímalo,
jestli ty české děti přijímají tyto rozdíly, jestli je to obohacení
toho kolektivu, nebo je tam odstup...
Já si nejsem úplně jistá, jestli je ti Češi k sobě tady přijali. Jakože už
tím... Jako být to jeden, tak nějak do toho zapadne, ale tady jak jich je osm,
tak oni si spíš dělají tu svou ukrajinskou část. A už jsem se setkala s tím,
že si ukrajinské děti stěžují, že jim české děti nadávají a naopak. A jindy
zase vidím, že jim jdou pomoct. Že je to tak navzájem, že občas nevím, jak
to vlastně je. Že jestli skutečně splynuli v jedno nebo si dělají dva tábory.
Oni totiž mají problém se domluvit celkově i české děti mezi sebou - mezi
nimi jsou třenice, takže to jde těžko poznat.
A zajímají je tyto kulturní rozdíly? Reagují na ně pozitivně?
Spíš jakože ignor, že jako vlastně „co to". Teda pravdou je, že když
jsme se v hudebce bavili o státních hymnách, tak jsme si pouštěli českou
a potom československou, a když už jsme v tom byli, tak jsme si pouštěli
i ukrajinskou hymnu, takto hodně těch ukrajinských dětí jako bylo rádo,
že tam to bylo. Na tu humnu ty české děti byly takové jakože „wow, to je
docela pěkný". A ty Ukrajince bylo vidět, že je to potěšilo a že zpívaly, že
tam mají v sobě tu hrdost. Jsou děti, které mi tu říkají, že se těší, až pojedou
zpátky, že jakmile válka skončí, tak jdou zpátky. A pak tu jsou děti,
co ne no.
Jak bys charakterizovala vztah mezi těmi dvěma skupinami?
U těch dvou je to spíš, že se oddělují. Že skutečně, jak jsou půl na půl,
tak oni si udělají skupinku těch českých a z těch ukrajinských dětí... Je
tam třeba holčička, co je původem Ukrajinka, ale tady bydlí, už delší dobu
je v té třídě, takže ta je taková vlastně na obou těch táborech. Ona tady
vlastně je už od první třídy. Mluví ukrajinsky, ale zase už i plynule česky.
Sehrála nějakou roli, když nastoupili do třídy tito ukrajinští
žáci, že by jim s něčím vypomáhala například?
Na začátku byl na ní ze strany paní učitelky bylo kladené takové to,
že by měla pomoct. Ale ona je tvrdohlavá. Co jsem zjistila, tak většina
Ukrajinců jsou sví, že si musí jít za svým, a potom už z toho byla taková
unavená, tak byla naštvaná na všechny a úplně nechtěla pomáhat. Ale
teď, jak už se většina těch Ukrajinců osamostatnila, tak teďka spíš už jenom
chodí s tím, že pomáhá třeba přeložit něco, nebo když jako je potřeba
něco. Ze začátku byla takovým tím, za kým mohli jít, protože byla
jedna z mála, kdo jim rozuměl.
A využíváš teď toho? Že když vidíš, že děti nerozumí, tak ji poprosíš
o překlad a tak?
Jojo. Ale teďka už je to lepší, že tím, jak víc dětí rozumí a někteří rodiče
se opravdu snaží, aby ty děti se učily doma, aby měly lepší češtinu,
tak můžu používat i je. Už jsou takové děti, že ví, za kým si jdou pro pomoc.
Že ví, že třeba Žeňa umí česky lip, tak dojde právě ta holčička, která
se moc neprojevuje, a poprosí ji, aby to šla přeložit. Anebo naopak, když
někdo nedává pozor a je takový vykulený, co má dělat, tak někdo mu to
radši rychle řekne ukrajinsky, než aby se mu to složitě vysvětlovalo
česky.
Když zněla ta hymna... Reagovala si na odezvy těch žáků, snažila
ses to nějak korigovat, nebo necháváš ty dvě skupiny, ať si vypořádají
tady ty vztahy a kulturní rozdíly sami mezi sebou?
Jako já se do tady těch věcí snažím vstupovat a řešit s nimi, to moderovat
tady ty věci, být takovým tím jejich průvodcem toho, co jak je. Kolikrát
ty děti české z toho svého domova mají nějakou takovou tu averzi
už vůči Ukrajině a Ukrajincům a pak to přenáší sem. Takže se s nimi snažíme
bavit o tom, že je to jejich hymna a v tu chvíli máme mít stejnou
úctu, jako když máme tu naši hymnu. Že vlastně pro ně je to stejně důležité
jako pro nás.
Napadá tě ještě nějaká taková situace, kdy jsi zasáhla, kdy jsi
měla pocit, že bys do toho měla vstoupit?
Takhle ten pocit mívám docela často. Protože už za toho třičtvrtě
roku, co jsou spolu, tak tam ty vztahy jsou hodně vyhrocené na mnohých
úrovních. Oni jsou hodně silný osobnosti i ty české i ty ukrajinské děti.
Plus podle mě jedna z těch věcí je, že ta třída z poloviny je z ukrajinských
dětí a z té české části jsou děti romského etnika, takže tam oni berou i
podle mě tu nevraživost vůči sobě trošku z jiného hlediska. Takže v té
míře se to snažíme s paní asistentkou korigovat, že každé to dítě má v té
třídě jeho vlastní místo, že tam patří každý, a je jedno, ať už je to Čech,
Rom nebo Ukrajinec. Že tam vlastně každý patří do té třídy úplně stejně
a má tam stejné místo. A občas to funguje a občas to nefunguje, právě
když se dospělá nedívají, takto nefunguje.
Klasifikace - jaký je tvůj postoj k hodnocení, ke kritériím přísnosti
klasifikace, k práci s chybou?
Já to mám asi jak kdy. Třeba co se týče matematiky, tak tam je obrovský
rozdíl, toho odkud přišli, z jaké části Ukrajiny, nebo jakou měli
školu. Takže tam byl problém jenom ten, jestli umí nebo neumí násobilku.
Což ve chvíli, kdy české děti už násobilku umí, tak tím pádem jsme
těm dětem dávali úkoly navíc domů, dostávali jako že se to musí doučit.
A pak se ty klasické příklady krát děleno plus mínus počítám stejně všem,
ale pokud se jedná o slovní úlohy tak v tu chvíli jim dávám buď slovní
úlohu, kterou už jsme spolu několikrát dělali a popřípadě, pokud jim to
člověk pořádně vysvětlí nebo si to s nimi projde. Protože pokud potom
tam tomu skutečně neporozumí, tak by to člověk musel hodnotit jako
špatně. Takže tam člověk jim nedává vždycky úplně to stejné, co těm běžným
dětem. Vytvářím třeba dva, tři druhy testů většinou. Nebo i podle
úrovní dětí, kde jsou, podle úrovně porozumění. Mám tam děti, které by
byly nad, že na Ukrajině třeba už byly dál než teďka. Oni dostávají třeba
těžší příklady, všechno. Když přišli nově, tak jsme byli rádi, že jsme si teprve
ukázali všechno, co je co, ale teďka už si myslím, že za toho třičtvrtě
roku se to slívá do jednoho, že za chvíli nebudou už ani ty různé testy.
Jak přistupuješ k závěrečné klasifikaci ukrajinských dětí?
To už potom neřeším. Ten test není jednodušší úplně o tolik, takže
ty známky se většinou projeví tak, jak jsou. Ono potom člověk hodnotí
nejenom testy, ale i práci v hodině. Takže ono se to tam potom naskládá
ty známky potom podle mě odpovídají i těm známkám v tom globálu. Ale
reálně i když dostávají známky, tak dostávají i nějaký komentář, k testu
nebo tak. Tak hodnocení není jenom čistě známkou. To nově dělám u těch
Ukrajinských dětí...
Byla si na to profesně připravena, že ti tady přijde dítě, které
nemluví česky?
Vůbec. Já jsem vlastně na téhle škole měla loni páťáky a najednou mi
tam přišli. My jsme měli jarní prázdniny, já jsem měla neschopenku asi
tři týdny. A z ničeho nic mi oznámili, že mi přijdou v pondělí, co se vrátím
z neschopenky, 4 děti. Super, ale já neumím ani rusky ani ukrajinsky. Ale
ta třída byla víc zvyklá, že tam ty děti víc přichází a odchází. To bylo zajímavý,
byla tam holčička přímo z Ruska původem, takže ta jim to zase překládala,
pomáhala jim, ukázala jim ve škole, jak to to tu funguje, jak co
vypadá.
Jak se změnil způsob výuky, práce v přípravě?
Vůbec jsem nevěděla, co dělat, zkoušela jsem, co a jak. Paní asistentce
jsem dala nějakou práci, co s nimi dělala, někdy pracovali s námi,
třeba v angličtině, tam není takový rozdíl. Zrovna loni tato třída odcházela
na češtinu pro cizince, bylo to jednodušší v tom, že je tam systematicky
někdo na to připravoval. Ti, co mám teďka, tak chodí na češtinu pro
cizince až letos. Loni udělala velkou práci paní asistentka, že je naučila
psát latinkou, nachystala materiály k učení, tabulku.
Vycházelo tedy ty aktivity z tvé iniciativy... Co vedení školy,
podporovalo Vás něčím, že by vám doporučilo nějakou metodiku,
uskutečnilo webinář, školení, konzultace?
Nepamatuji si to. Bylo to spíš takové: „teďka přijdou děti a nějak se
tak jako starejte". Jako my jsme byli vždycky zvyklí, že přijdou třeba
jedno až dvě děti cizinci, kteří už třeba ale trošku česky mluví, protože ty
rodiny se na to připravovaly... Loni holčička před ukrajinskou vlnou přišla
z Ázerbájdžánu, takže tam byla už i nějaká práce s ní před tím, takže
jsem zhruba možná věděla, co s těmi dalšími dětmi ve třídě. Ale přece
jenom je rozdíl jedna a čtyři na tu skupinu.
A v čem to je jiné po tebe jako učitele?
Je toho víc. Člověk vlastně nevnímá jedno dítě a jeho jedny potřeby.
Ale jsou tam vlastně čtyři a jedno dítě se podle mě dá v té třídě ztratit
nebo lépe zabavit než čtyři. Protože když jedno nemá práci, tak kdyžtak
kouká, nebo si řekne, ale čtyři už udělají skupinku a baví se mezi sebou.
A člověk chce, aby když dělají něco s paní asistentkou spolu, tak aby byly
u sebe, takže ony seděly spolu a pak když už nevěděly, co dělat, tak občas
začaly do sebe šťouchat, anebo se začaly bavit a tím pádem rušily ten
zbytek.
Sedí teď spolu?
Jojo, teďka už to jde. Teďka je to potřeba. Je jich tam 8 a pak tam
mám jednoho českého kluka, který prostě musí sedět sám. Tím pádem
mi vychází jeden cizinec na jedno cizí dítě a v tu chvíli tím pádem, když
to potřebuji rozhodit, tak občas sedí dva Ukrajinci spolu nebo dva Češi
spolu. Snažím se, aby seděli každý někde jinde. Protože v tu chvíli, když
cizinec nechápe, tak Čech mu může lépe vysvětlit, co se má dělat, nebo
ukázat, nebo co to znamená. První věc, když se mě dítě zeptá: „co to znamená"...
Tak říkám: „tak se zeptej vedle sebe". Pokud neví ten vedle tebe,
tak se zeptej někoho ve třídě, a pak až buď za mnou nebo za paní asistentkou.
A to docela začalo i fungovat.
A pomáhají ty české děti ukrajinským?
Jsou někteří, kteří vůbec. I kdyby skály padaly, tak nepomůžou a tak.
A pak tam jsou tací, kteří jo, poradí, vysvětlí nebo pomůžou.
A snažíš se ty české děti povzbuzovat k tomu, aby pomáhaly?
Jo. Když odmítnou spolupracovat, tak někdy nechávám ty děti být.
Protože vidím, že je uražený nebo něco. A jindy jdu potom za tím dítětem
a paní asistentka a ptám se „a proč jako si ho odmítnul mu pomoct". Někdy
mu jde potom pomoct. Některé holčičky u nás ve třídě jsou jako své,
takže se ještě o to víc urazí.
Zmínila si potřeby - jaké mají ukrajinští žáci potřeby? Vzdělávací,
nebo jiné...
Oni potřebují jistotu. Tam úplně nejde o ty edukativní věci, co jsem
zjistila, že je po ně na prvním, druhým, třetím, možná čtvrtém místě ta
škola. Ale oni skoro vůbec nechybí. Do školy chodí pořád a jde vidět, že
oni tam mají ty vztahy mezi sebou. Takže jenom co přijdou do školy, tak
se baví ti kamarádi mezi sebou spolu. Jistota těch kamarádů, jistota toho,
že můžou, kam někam jít. Vím, že měli obrovský problém, když první
středu v měsíci začal houkat poplach, tak jsme kolikrát řešili, že se bojí,
protože u nich to znamenalo to, že poletí bomba, jo, takže i než se odbouralo
třeba tohle, tak to trvalo.
Co si s tím dělala v tu chvíli?
Když byli vyděšení, co se děje, tak jsem se snažila je uklidnit, jsme si
jako povídali. Pomáhalo to docela. Tak jsme si snažili vysvětlit to, že to u
nás znamená něco jiného. Což ve chvíli, když oni nerozuměli pořádně, tak
to bylo těžké v tom začátku, ale pak už si začali zvykat. Teďka už neměli
ani ty potřeby se někam schovávat, nebo se cukat, nebo tak. Tehdy se
schovávaly. Tak tři měsíce to trvalo, vždycky se klepaly, když to začalo.
Měly tendence odbíhat, že jako někam jdou, tady nebudou. Protože co
aspoň mi někteří říkali, tak u nich to bylo to, že když začal tenhle poplach,
tak oni se jdou schovat dolů do krytu i ve škole, že měli i do sklepa se jít
schovat. Někteří to zažili.
Mluví děti o válce?
0 přímo válce na Ukrajině informace od dětí nevím, neznám, ale vidím
potom, jak některé děti říkají, co se děje teďka. Třeba jednomu chlapečkovi,
protože sem přišla jenom maminka s dětma a najednou nežijí
s maminkou, ale s tatínkem, protože maminka si tady našla někoho jiného.
Takže tatínek přišel sem a staral se o děti.
Vnímáš, že upravuješ určitým způsobem obsah výuky v kontextu
vzdělávání ukrajinských žáků?
Jenom třeba co jsem se setkala, tak bylo asi to houkání sirén a potom
při doučování, když mám holky Ukrajinky bokem, a řešíme češtinu, tak
jsou slova, která musím vybírat a dávám je bokem, třeba „zbraň, válka".
Abych jim to zbytečně nepřipomínala zbytečně, i když nevím, do jaké
míry to oni tak berou nebo neberou, protože oni kolikrát se sami otevřou
a začnou povídat. Jedna holčička začala z ničeho nic vyprávět, že ji přijede
tatínek a pak zase za tři dny pojede zpátky, protože dělá... A teda nevěděla
to slovo, tak jsme se snažili dopídit, co myslí. A myslela tím, že hlídá
město, že je tam na Ukrajině a hlídá město. Pak vím, že v jiných ročnících
tady ve škole se řeší to, že děti ani maminky nemají zprávy o tatíncích,
takže neví, co se děje, takže podle mě tady ty všechny věci jdou do popředí
vůči tomu učení. V oblasti rodiny jsem to třeba neomezovala ty slovíčka,
jsem to nezohledňovala, protože to by pak člověk musel zohledňovat
i u těch českých dětí, kde se řeší rozvod a takové věci.
Jak probíhá výuka ukrajinských žáků v této třídě? Je zde přítomen
s Vámi i další pedagogický pracovník, asistent pedagoga?
Oni mají normální výuku jako české děti, na tři hodiny týdně si je
bere učitel češtiny pro cizince a zbytek mají stejně jako ostatní. A potom
já i paní asistentka máme děti, které chtěly z těch ukrajinských, tak máme
je ještě na doučování, aby rozvíjely slovní zásobu a mluvnici druhé, třetí
třídy. Je tu ve třídě jeden asistent učitele na základě žáka českého, který
má podpůrné opatření čtyři. Ostatní děti podpůrná opatření nemají. Asistentka
funguje v celé třídě, protože poradny nakonec díky tomu, že tam
byl tento žák plus velká skupina ukrajinských dětí, tak k tomuto žáku byl
zapsán ještě na půl úvazek druhý vyučující ve třídě, takže my tam reálně
potom... Takže tam jsme jako kdyby tři. Takže v tu chvíli je to tak, že většinou
já učím a pan učitel prochází mezi dětmi, pomáhá těm Ukrajincům
a tak dále, dle potřeby. Anebo se stará právě tady o tohoto žáka, dle potřeby
ho vyvádí ven. Protože mnohdy potom narušuje ten žák výuku tak,
že tam ani nemůže být, že je potřeba ho zklidnit, anebo potřebuje zase
klid, aby se on sám mohl učit, že už je tam na něj moc velký hluk. A paní
asistentka, když je tam druhý pedagog, tak se věnuje právě těm Ukrajincům
a ostatním dětem s podpůrným opatřením.
Jak reflektuješ tu spolupráci s asistenty? Jak probíhá? Konzultujete
spolu, co se bude dít apod.?
Většinou je to tak, že se o tom bavíme před hodinou, co a jak. Teď už
to funguje. Předtím jsme měli do listopadu jinou učitelku a to úplně nefungovalo,
protože ta naopak si toho chlapce s podpůrným opatřením vytahovala
pořád, takže vlastně v té třídě nebyl. Takže v tu chvíli neprobíhala
ta integrace do třídy. Ale takhle když tam jsou všichni, tak je to i pro
mě osvobozující, že on kolikrát může pracovat sám a ten druhý pedagog
se věnuje tím pádem ostatním dětem.
Dostali pedagogové od vedení školy třeba nějaké speciální materiály,
pomůcky pro Ukrajince?
Pamatuji si, že jsme dostávali slovníček my i děti. Což jako je fakt
super, když já neumím vůbec číst ani azbuku, tak jak se to máme jako
naučit. Na češtinu pro cizince dostali svoje potom, ale bylo to: „co si najdeš,
to si najdeš, to máš". A pak už probíhá takový jako výměnný obchod:
„hele my jsme s děckama... Já mám tady pro svoje Ukrajince tohle, můžu
si okopírovat vaši písanku? Půjčíš mi tohle?" První, druhá, třetí třída
dostala písanku, ale já když jsem měla páťáky, tak oni už písanku nemají,
tak když jsem něco potřebovala, tak jsem si chodila okopírovat písanku
od prvňáků nebo od druháků. Takže škola nenakoupila ani písanky.
Nějaká další spolupráce - je tady školní poradenské pracoviště,
spec. pedagog, psycholog, zkrátka někdo, kdo by s tebou konzultoval
edukaci a školní adaptaci těchto žáků?
Tak třeba mým dětem se věnuje jednou za čas paní psycholožka, že
si je brávala bokem. Ale na doučování, což vlastně probíhalo jako další
hodina češtiny pro cizince, že se domlouvali s vyučujícím toho předmětu
na tom, co a jak bude dál, plus s paní učitelkou z češtiny, co u mě učí. A já
jsem s ní pak konzultovala, když se mi nějaké dítě nezdá. Tak ona v tu
chvíli víc individuálně s tím dítětem začala pracovat. Já jsem tam za ní šla
třeba kvůli tomu chlapci, co se houpe. Co takhle se kýve, dopředu a dozadu
a houpe se. Tam jsme shledaly, že se musíme setkat s maminkou.
Ona si s ním promluvila a evidentně je to z toho, že on je sám doma. Že
ho nikdo nezkontroluje, protože maminka vydělává peníze, je v práci od
rána do večera... Takže potom je to jako těžké i pro něj, že on je jako sám
doma. Takže jsem v kontaktu s psycholožkou.
A se speciálním pedagogem?
Vyloženě jsem nešla za ní. Paní speciální pedagožka předtím učila na
prvním stupni (předtím tři a teď jednu hodinu týdně), takže ona říká občas:
„nezdá se mi tohle"... Nebo já když se zeptám: „prosím tě, co si myslíš
o..." S výchovným poradcem jsem nepotřebovala nic řešit.
Spolupráce s rodiči - je nějaká, jak probíhá, jste v kontaktu?
Některé rodiče jsem vůbec neviděla. Ani nějaký jakýkoliv kontakt
krom toho, že mi omluví omluvenku, neproběhl. Třídní schůzky byly, ale
nepřišli. Pak jsou ale i tací, kteří chodí až moc často, že třeba se jim nelíbí,
jak známkuji jejich dítě. Tak dojde: „jak to, že naše dcera dostala takovou
a takovou známku". A ještě mají potřebu - jeden tatínek měl potřebu radit,
jak bych měla známkovat. Ale to byl jeden případ. Zbytek rodičů je
spíš přes školní komunikační systém v kontaktu, když je něco potřeba,
nebo přijdou na třídní schůzky. Tam se teda ptají na chování - známky
říkají, že oni si přečtou...
Dostávají se k vám informace o životních situacích těch dětí?
Já s tím moc do kontaktu nepřicházím. Jenom třeba když se řeší
škola v přírodě, jestli pojedou nebo nepojedou. Tak některé říkají, že nemůžou
jet, protože nemají peníze. Ale jestli mají někde bydlení, to člověk
úplně neví, s tím nepřicházím do kontaktu.
Všimla sis u dětí frustrace? Projevů stresu, traumatu, životní
nejistoty... Zkrátka něčeho, co se týká jejich životní situace, co by
ovlivňovalo jejich vzdělávání?
Spousta dětí ještě pořád teďka jsou strašně natěšené, že jak skončí
válka, tak se vrátí. A ze začátku to bylo velké nadšení, ale teďka jak pomalu
zjišťují, že to nebude tak rychle, tak jsou čím dál tím víc skleslí, jsou
během posledních týdnů smutnější, ne tolik se teď projevují. Začínají
podle mě si v té hlavně uvědomovat, že to nebude úplně ono, že to bude
ještě na nějakou dobu. Další potom jsou i... Mám holčičku, která o vánočních
i jarních prázdninách mi říkala, že pojede zpátky na Ukrajinu a
vždycky když přijede, tak je taková jako... Když přijela po Vánocích, tak
byla taková lehce rozhozená.
Snažíš se s tím něco dělat? Uzpůsobit výuku...
Spíš se ji člověk snaží věnovat bokem, třeba o přestávkách. Nebo zaonačit
tu výuku tak, aby se to dítě třeba rozptýlilo, aby nemělo čas nad
tím tolik přemýšlet. I když to je těžký, když ty otázky tam jsou... Ty některé
děti vlastně nad tím přemýšlí pořád. Teďka mi jedna holčička pořád
opakuje „proč já se budu učit češtinu, když já zase za chvilku pojedu
na Ukrajinu? Zase se za chvilku budu vracet".
Jak probíhaly první dny při příchodu těch dětí? Kdo jim ukázal
prostory školy a podobně?
Počáteční adaptaci jsme měli za úkol my, třídní učitelé. Jako první,
když přišli, jsme dostali papírky se jmény těch dětí, měli jsme na ně čekat
u dveří. My jsme si je odvedli do třídy, ukázali jsme jim třídu, seznámili
se s dětma. Pak jsme vybrali někoho - já jsem vybrala holčičku, právě tu
Rusku, a šla s paní asistentkou a s těma dětma a šli a ukázali si školu, kde
jsou záchody, kam se může, kam se nemůže, kam se chodí, kde budou mít
skříňku s věcmi... A potom ty pravidla byly tak nějak za pochodu. V prvních
dnech jsme se snažili je zapojit, ale spíš jsme jim dávali takový ten
rozkoukávací čas. Pokud chtějí, ať pracují, když nechtějí, tak nechtějí. Ale
pak už jsme to museli utnout, aspoň u mě ve třídě. Protože ony by nechtěly
vůbec. Takže potom už to bylo takový „pojď, pojď si to zkusit
s námi, vždyť to není tak těžký".
Používáš reflexi po společných aktivitách?
Občas.
V jakých případech? Nebo jakým způsobem?
Já se snažím to, co oni vytvořili, tak oni odprezentují. Dávají si zpětnou
vazbu společně, zhodnocení toho, jestli to má ten obsah, co to mělo
mít. Co bylo zadání, co chybělo. Konstruktivní zpětná vazba. Nechávám
děti, ať si dělají vlastní zpětnou vazbu, toho, co se naučily za hodinu, nebo
jak pracovaly. Mají ve třídě tabuli, kde mají seznam jmen, služba chystá
seznam předmětů, který ten den mají a mají smajlíky (tři). Pokud tam
někdo dává mračícího se nebo neutrálního, tak se snažím projít si s tím
dítětem, co tam jako nebylo ono. Ale reálně nevím, reálně bych musela
být superman, abych to zvládala dělat po každé hodině. Takže třeba jednou
za čas, když uzavřeme nějakou větší látku, nebo když zbude na konci
čas... Ale snažím se to střídat, nejenom, jestli se to naučili, ale jestli je ta
hodina bavila, nebo jestli rozumí postupu v matematice, ne jestli to mají
správně. Aktivity, kdy by se zaměřovali na své pocity, to jsem asi nikdy
nezkoušela.
Spolupracují v některých aktivitách děti z Ukrajiny a české?
Snažím se o to, aby pracovali společně. Mají vlastně třídu, že jsou
v Bradavicích. Mají třídu fixně rozdělenou na čtyři pracovní skupiny po
kolejích po celém školním roce. A sbírají do vázy kamínky, jsou bodově
hodnocení ne jako jednotlivci, ale jako skupina. Je hodnoceno a oceňováno
to, jak funguje služba, jestli nosí dobrovolné domácí úkoly, jestli je
mají správně. Podle toho, jak se chovají, tak můžou ztratit, anebo získat,
jestli se hlásí. Ukrajinci se snaží. V mnohých skupinách jsou to ti, kteří se
snaží víc motivovat. Podporují se navzájem. Samozřejmě jsou ve třídě kazisvětové,
co říkají: „já to dělat nebudu" a ruší to celé té koleji. Ale tak...
Myslím si, že jsme se to snažili vyrovnat tak, aby byl v každé koleji aspoň
jeden Ukrajinec. Většinou jsem se setkala s tím, že se Ukrajinci snaží. Ptají
se a kolik jsem dostal bodů, kolik budeme mít... Pak se všichni zlobí na
toho, kvůli komu potrestají celou kolej. Takže potom se ho snaží i víc hlídat.
Není tam ale rozdíl, jestli jsou z Česka nebo Ukrajiny. Chtě nechtě
musí spolu spolupracovat.
Teď v tuhle chvíli - vnímáš něco, co je stále problematické při
výuce?
Pořád to tam podle mě drhne tím, že tam není ten jazyk. V přírodovědě,
ve vlastivědě nemůžou jít dál, protože neznají ta slova. To je jedna
věc a druhá. U některých ještě pořád to, že čekají, že se vrátí zpátky. „Proč
bych se tady měl snažit, když půjdu zpátky." Ještě donedávna, ještě jak
byly online výuky, tak o to víc to bylo - děti došly od nás ze školy a měly
ještě online výuku ve své škole na Ukrajině, takže ještě to bylo takové, že
víc se věnovali té online výuce. Jsou asi jiní, co by řekli něco jiného, ale u
nás ve třídě jsou takoví docela šikovní.
Je něco, co ti výrazně pomohlo při práci s ukrajinskými dětmi?
Nebo něco, co se ti osvědčilo, co jsi zjistila, že funguje?
Mně napadá jedna věc, že ono to jako jednou přijde. Že ono většinou...
Oni k tomu jednou přijdou a pak to jako půjde, že u nich nastane
potom jako ten zlom a pak už jako najednou -. A někdy to trvá dlouho.
Někteří přijdou a adaptují se celkem rychle a tím pádem se začnou rychle
učit, všechno umí a tak. U někoho to přijde třeba za rok, nebo za nějakou
delší dobu.
Příloha C - Rozhovor s R2
Na úvod bych se ráda zeptala na informace týkající se třídy - kolik
vyučujete ukrajinských žáků z uprchlických rodin, a jestli máte informaci
o tom, jak dlouho žijí v Česku?
Mám 23 dětí, z toho 5 ukrajinských dětí, které přišly na popud války.
Dva žáci tu byli už loňský rok od dubna zhruba, dvě dívenky přišly taky
v tom dubnu do druhé třídy, ale paní učitelka se rozhodla, že ji začnou
znovu, takže tu jsou teď se mnou A pak mi přišel ještě jeden žák prvního
září až. A pak tam mám ještě dva Ukrajince, kteří už tady byli s rodiči dřív,
už tady byli od první třídy.
Jak probíhaly první dny po ukrajinských žáků?
Já jsem to nezažila, já jsem je měla od června. Ale co byl ten jeden
Ukrajinec, to je takový modelový příklad poměrně... On přišel a velký problém
s adaptací měl. Nevím, jak ty dívenky, které opakovaly ročník... Ale
ten kluk, co přišel v září se adaptoval velice špatně. Prvních čtrnáct dnů
ho vodila maminka do třídy. Oni přijeli natěsno v těch prázdninách, takže
on neměl ani možnost se tady nějakým způsobem v republice, nebo
v bytě, nebo v domově sžít. A probíhalo to tak, že jsme plačícího klučíka
trhali s paní asistentkou z maminky z náručí. Takže to jsme teda tak nějak
jako -. A celé vyučování sabotoval. Začalo se to velice rychle lámat a
dneska je z něho nejšikovnější kluk ve třídě. Ta adaptace jako... My jsme
si ho víc všímali, ale spíš jsem jako těch prvních čtrnáct dnů, i ty dívenky,
co přišly z té druhé třídy (protože pro mě byly nové) -. Hodně jsme si
dopomáhali i těmi Ukrajinci, ti dva žáci, kteří tady jsou jako dlouhodobě
s rodiči. Takže takové ty jazykové pokyny oni si překládali jako jo. Pracovali
zároveň s námi, to ano. Ale v té druhé třídě na začátku - tam je to tak,
že tam ještě pořád ta technika čtení se brousí a technika psaní. Oni nemají
zafixovaný písmena, tvary písmen, takže tam není žádné učivo, co se týče
nějaké náročnosti, jak děláme třeba už teď. Už máme tvrdé a měkké souhlásky
a tak, takže tam nic takového nebylo, oni postupně teda se velice
rychle adaptovali a porozuměli základním pokynům. Pravda je to, že dva
z nich o prázdninách byli na táborovém kurzu češtiny. V jedné rodině
maminka i babička mluví jenom ukrajinsky, ale v těch ostatních rodinách
je aspoň někdo (většinou tatínek), který tady byl, mluví trošku česky a
oni sem přijeli. Od všech těch dětí - kromě jednoho, takže jedni jsou
úplně čistě Ukrajina. Ale tak jako v rámci dorozumění si porozumíme, já
pochopím, co mi chce maminka říct a ona taky. Takže s tou třídou šli, ale
neznámkovala jsem je ze začátku. Mám paní asistentku, takže paní
asistentka hodně se jim tam věnovala - kromě žáků, které má na starosti,
kteří mají ty podpůrný opatření - kvůli nim tam je v té třídě - tak těm se
věnovala taky, ale hodně se věnovala i ukrajinským žákům. A chodili na
doučování ráno.
Kdo měl za úkol jim ukázat např. prostory školy?
Já jsem je dostala od paní ředitelky s tím, že oni už tady byli na přijímacím
řízení a paní učitelka je provedla i s rodiči. Takže já už jsem jim
neukazovala tělocvičnu nebo takto, ale čekala jsem je vždycky ráno před
školou, tak aby vlastně (potom už chodili bez rodičů), tak aby trefili. A
hodně teda si pomáhali, oni si pomáhají hodně navzájem. Když jede něco
ví, nebo umí, nebo zná, jak to tady chodí, tak to tomu druhému nebo těm
ostatním přetlumočí, nebo si to řeknou. Takže když jeden opravdu vnímá
česky, tak aspoň vnímá pasivně, tak oni už podle toho se chovají ostatní.
Nebo oni si to mezi sebou řeknou, tím, že je jich pět... Takže takhle to
fungovalo, co se týče třeba pokynů. Pravda je to, že oni na začátku byli
takoví poměrně daleko klidnější, než jsou teď. Byli tady noví, tak koukali
a tak.
jaká mají podpůrná opatření?
Mají podpůrné opatření jedna. Všichni. Mají nárok podle zákona
na roční češtinu pro cizince v rámci vyučování ve škole, dvě hodiny.
Probíhá to teda tak, že paní učitelka, co to má, ona má takzvanou
češtinu pro cizince, vezme si prvňáky, druháky - ukrajinské děti, ty, co
přišly a nejsou tady dýl jak rok (oni mají rok od vstupu do naší školy nárok
na tu češtinu pro cizince), a to je speciální pedagožka, ona si je vezme
zvlášť na dvě hodiny v týdnu. Pracují hlavně se slovní zásobou, protože
to je u nich největší problém. Protože oni těm pokynům poměrně rychle
porozumí, ale pak ty pojmy už musíme doladit, i v rámci vyučování (to se
netýká jenom češtiny pro cizince). Takže to je POl ze zákona jako dané.
Ve třídě mají nějakého asistenta?
Ne, ne. Oni nemají asistenta. Tam učím já a je tam jedna asistentka,
která je pro děti, které jsou s P03. To jsou naše normální děti běžný. Ale
paní asistentka je teda velmi schopná, ale musím říct, že v současné době
- teď máme konec února - tak oni nepotřebují žádného asistenta. Já teda
možná jsem výjimka ve škole, ale oni teda patří mezi nej chytřejší žáky ve
třídě. Velice šikovní. Rodiče mají - nechci říct enormní - ale hodně velký
zájem. Když chybí, tak zájem hned dobrat učivo, prostě komunikace perfektní.
Zajímají se o výsledky, když na ty děti čekají venku, tak se zeptají
„Co náš Paša?", jo. Ale oni jako mají v sobě hodně velkou takovou... Já
mám teda fakt skupinku, která šlape, velice dobře. Já teda, kdybych je tam
neměla, tak já možná... (smích) Ne, opravdu jsou moc šikovní. Mají zájem
o učení. V češtině samozřejmě jsou problémy. Ale to jsou specifický problémy,
který v té češtině nastanou, když bereme tvrdý měkký souhlásky,
prostě oni to jinakměkčí, jinak to mají v té ukrajinštině... Ale oni se snaží,
strašně moc. A matika - oni jsou úplně výborní, úplně výborní, to teda
fakt - na logický úlohy jsou šikovní moc.
Jak v prvních dnech ukrajinští žáci interagovali se spolužáky?
Jak reagovali na nový kolektiv? Projevovali zájem se seznamovat...?
No neřekla bych. Jako já myslím, že do toho kolektivu... Jako naše
děti měly daleko větší zájem o ně. Oni přišli a koukali, jo, ale ty naše děti
„ahoj, a tady máš, tohle si nachystej". A vůbec nebyli vytlačeni z kolektivu,
vůbec mě to nepřipadlo... Ke mně měli jako takový trošku rezervovaný
přístup. Ty naše děti prostě byly zvyklí s každou maličkostí, když nerozumí,
tak přiběhnout. A tady tyto jsem musela se koukat a když třeba se
někde zasekly, tak jsem musela já za nimi. Ony než si zvykly s problémem
přijít, tak to trvalo... Tak bych řekla, že v tom kolektivu vůbec nejsou bokem,
naopak bych řekla, že tam mezi nimi jsou... Ti dva hoši jsou takové
docela i vůdčí typy. (smích)
Myslíte si, že to, co prožili - faktor války a migrace - je ovlivňuje
nějakým způsobem, který by se projevoval při vzdělávání?
Já bych řekla, že tady u té skupinky se to neprojevuje vůbec, (smích)
A vím akorát to, od jedné panenky, že teda babička byla ještě na Ukrajině
a holčička těžce prožívala, že tam babička zůstala. Protože ona pořád o ní
mluvila. A pak ta babička přijela na Vánoce a ona ta panenka byla hrozně
ráda, i celá rodina to vypadalo. A já říkám: „a odjede babička?" „No, že
babička asi odjede." (smutně) Ale zůstala tady a ta holčička se naprosto...
Ona teď jako tak září (úsměv). A vždycky když jako - třeba dneska zrovna
jsme měli... Jako vpracovce jsme dělali pomazánku a tak. A ona říká
s nadšením: „to já umím od babičky!" Jo, takže docela jako... Ale ty dvě
rodiny tady mají tatínky, takže jako -. Ale řekla bych, že žádný trauma u
těch dětí nevidím zatím, nebo mám je denně na očích, čtyři pět hodin a
neřekla bych. Buď jsou malí možná ještě, že možná ještě ten věk není takový,
že by chápali vlastně tu hrůzu, co se tam děje, a rodiče jim o tom
doma určitě nepovídají.
A všimla jste si některých projevů, jak to třeba zpracovávají,
zvládají...? Některé děti si třeba hrají na válku...
Ne. Ne.
A mluví třeba o tom?
No, nemluví o válce, určitě nemluví, nebo o tom, co se tam děje. Ale
já teda jsem hned na začátku... My děláme v prvouce téma naše vlast a
tak, takže my jsme mluvili o České republice. Ale já jsem jednu hodinu si
vyhradila i na Ukrajinu, a to je strašně potěšilo. Moc. Takže hlavní město
(s nadšením), a co se tam pěstuje, to obilí a prostě takové věci... A hymnu
jsme si pouštěli ukrajinskou a takové... Ale musím teda ještě podotknout,
že tam mám dva Vietnamce, takže jsem neošidila ani Vietnam (smích), jo.
Aby ty děti vlastně měly takový pocit vlastně -. Víte, já jsem to nikdy v životě
nezažila, tohleto je pro mě jako nóvum hrozný, (úsměv) Ale cítím na
těch dětech, když -. Nebo třeba já něco řeknu v té ruštině, protože já jsem
se rusky učila - oni to mají velice podobně v té ukrajinštině - tak oni jsou
strašně potěšeni (úsměv), oni prostě jsou takoví jako (ukazuje emoci
štěstí, úsměv) - hned se rozzáří tak jako docela bych řekla. Ale neřekla
bych, že tato skupinka nebo tady ty menší děti... Já to trauma tam nevidím.
Ani na chování, ani na výsledcích.
Ptají se třeba spolužáci na to, proč migrovali?
Ne. Ne.
Válka tématem ve třídě tedy také není...
Ne. Ne.
A některé věci související s tou jejich současnou situací, typu
hledají bydlení, nebo vytváření zázemí - mluví o tom?
Nemluví o tom, ale jako třeba to vím od rodičů... Ale neřekla bych,
že třeba sociálně strádají, když třeba vidím jejich oblečení. 0 třech vím,
ve kterých domech bydlí tady. Takže jako neřekla bych, že děti sociálně
strádají - i podle svačin třeba to poznáte (smích), nebo podle toho, co to
dítě si nosí. Takže bych řekla, že všichni mají to sociální zázemí poměrně
stabilní a tam ti rodiče opravdu velmi bych řekla - daleko více než čeští
rodiče - na to dítě tak jaksi dohlíží s tím učení. Teda já mám ten pocit, že
chtějí, aby to dítě bylo... Aby to dítě se tady nějak zařadilo. Že to je daleko...
Že vysvětlovat, že když se bude učit, že se bude mít v životě lip, tak
jako... (smích) Tak na tyto děti to nefunguje - nebo možná jim to doma
říkají jinak (smích), to nevím, jak to tam komunikují... Ale vidím to na
nich, že teda oni opravdu jako šlapou. A když řeknu, že přijdou na doučování,
tak oni prostě nastoupí. Naše děti řeknou, že přijdou a nepřijdou,
(smích)
Jaké jsou vztahy mezi rodiči, školou a vámi? Spolupracují ro­
diče?
Určitě. Tam ta spolupráce opravdu... My přes ten školní systém tak
vlastně komunikujeme velice dobře. Oni když to napíšou v ukrajinštině,
tak já to pochopím. Já jim odepíšu česky, oni to pochopí taky. Protože my
teda máme pokyn tady ve škole komunikaci vést v českém jazyce. Pokud
by opravdu se vyskytl problém nějakého rázu závažnějšího, nebo něco...
Máme tady dva učitele, kteří mají vystudovanou ukrajinštinu, tak by se
to asi pořešilo takto jako. Ale běžnou komunikaci školní s nimi máme
vést v českém jazyce. Nevím, jestli je to pokyn ze shora, ale jako asi je to
správně.
Je jich tady tolik, tak se to asi i využije...
Ano, no...
A když jste mluvila o tom, že jste zařadila výuku o Ukrajině -.
No, to bylo v rámci prvouky - tam byla Česká republika, naše vlast a
já jsem řekla, že ne všichni tady máme svůj domov, a že někteří prostě
jo pochází z Ukrajiny, někteří mají Vietnamské kořeny.
A jak vás to napadlo? Proč jste No
napadlo mě to! Jako tak normálně! (smích)
Ono to jako není povinnost. Jaká byla ta vaše motivace? Proč to
zařadit?
Není to povinnost - ne. No jako rozhodně, aby se tady cítili dobře!
(rozhodně, samozřejmě, hlasitě) Jo, protože jako... A zase si jako zastírat
něco, že jsou tady jako doma, že tady musí mít hlavní město Prahu a naše
nejlepší město je Brno - to je! (smích) Jo, prostě... A někteří teda jako
mně řeknou, že maminka teda že se chce vrátit nebo tak, ale - jsou tady
spokojeni, ale já tady s tímto... Ale říkám, mám tady holčičku, která teda
dobře zpívá, a která třeba koledy nám zpívala ukrajinské nebo prostě i
písničku tak občas jako, když máme tu hudebku. Já teda moc hudebku
teda nemám jako zvlášť, protože tím, že tam jsem celý den, tak já to tak
prolínám a mám tam piano ve třídě, tak prostě na chvilku každý den,
nebo jak si to tak... Ale ona teda dobře zpívá, ráda zpívá. A jsem ráda teda,
že nám zazpívá ukrajinsky, je to úplně něco jiného, (úsměv)
A jak na to reagovali žáci?
Normálně - vůbec to neřeší. Vůbec to neberou, že by to nemělo tam
patřit. To oni jsou ještě malí, protože když se jim to dobře podá, tak oni
to berou jako automaticky a samozřejmě. Já jsem si ještě pořídila, i když
jsou to druháci, do třídy mapu světa, takže to jsme si jako ukazovali
vždycky. Je to politická mapa, takže barevně to tam mají, takže oni ví, kde
je Kyjev, ví, kde je Vietnam. Aspoň teda takový - sice střípky - ale jako
zase tvářit se, že ty děti jsou normálně Češi, tak to ne. Já si myslím, že jako
nejsou, nebo budou asi, že jo, ale to je jedno. Ale jsou teď malí a když jsou
tahle přesazení, tak musí mít pocit, že teda třeba někdo je chápe ještě
nebo -. (smích) Že ten domov jim nebereme vůbec nebo tak. (nadšeně)
Jako mně překvapili třeba, jsem řekla, „to je největší vývozce obilí...
Děcka, co řadíme mezi obilí?" Jo, tak jako takhle přirozený to je...
Všimla jste si, že ty děti vnímají nějakou kulturní odlišnost,
anebo to braly automaticky?
Hmm, neřekla bych.
Zajímaly české děti informace týkající se Ukrajiny a Vietnamu,
to, odkud spolužáci pochází, kde žili? Měly zájem o tato témata?
Určitě, ano. Ony to prostě vyslechnou. A jednak ty děti... Říkám, i
přes ty písničky, oni poslouchají tu holčičku, a tak jako se zeptám, o čem
zpívala. Tak aby nám to aspoň trošku česky řekla. Jako já nemám s nimi
vůbec žádný problém, ani s rodiči, já teda mám buď štěstí (smích). Asi
mám štěstí, no. Já je beru takhle normálně jako všechny stejně. Oni mají
zájem. Oni když něco neumí, tak maminka je prostě do té školy nebo na
to doučování pošle. A vím, že hlavně oni v rámci té prvouky, oni se naučí,
že je to pták, ale takové ty názvy jako je vrána a kos, tak to si musíme
vysvětlit právě na tom doučování. Protože to pojmosloví - borovice,
smrk a tak - tam samozřejmě tápou. Tady tyto věci určitě beru v potaz i
potom co se týče klasifikace. Protože oni nemůžou, že jo... Oni to i slova,
když mají napsat nějaké „di, ti, ni", tak oni třeba vůbec neví, co to znamená.
Oni opravdu jsem zjistila, že to měkčení jako neslyší, nebo slyší to
jinak. Oni když to má stanovený pravidla, tak oni jsou schopni to pravidlo
se naučit a aplikovat. Takže když jsme měli „U" na začátku slova nebo
uprostřed, tak oni se naučí pravidlo a jedou. Ale toto je takový trošku
těžké, jsem zjistila, to učivo. A že toho bude víc. Oni ten slovosled trošku
v té větě -. Ale já teda ty jedničky jim dávám s velmi dobrým pocitem,
velmi dobrým, (smích) Protože prostě - čtou dobře... Já jsem úplně zírala,
co jsou schopni se naučit, tu latinku psát nebo prostě číst a číst s porozuměním
hlavně - to je prostě - že jo... A oni už jsou zvyklí. Taky tam mám
šikovné ty naše děcka, to jako nemůžu říct. Ale okamžitě zvedne ruku,
když neví, co to je to slovo. A to dělají teda často. To jsou slova, která my
běžně používáme, ale oni teda opravdu neví. Ale jako zvykli si, takže to je
dobře, že zvednou tu ruku, když neví co...
Všimla jste si nějakých specifických potřeb těch dětí? Něčeho,
v čem se liší od ostatních?
No. (přemýšlí) Liší se asi vtom, že oni mají tendence sdružovat se
společně. Je jich pět a tam je naprosto vidět markantně, že když se chtějí
s někým poradit, tak spolu. O přestávce totéž. Mluví spolu ukrajinsky. Ale
pravidlo ve třídě zní „na učitelku česky". Oni s tím nemají problém, že oni
by se museli přemáhat nebo já nevím něco. Ale mezi sebou mluví ukrajinsky.
Ale říkám, mají tendenci držet při sobě hodně. Ale vzdělávacích
potřeb... - Když něco neví, tak jde za tím svým.
Necháváte je tak, nebo se snažíte, ať spolupracují i s ostatními?
Nechávám je tak. Oni spolupracují s ostatními, ale v okamžiku, když
třeba dělají něco ve skupince, tak si to rozhodím já. Ale v okamžiku, když
mají hodiny výtvarky, tak oni ví, že si můžou sednout, s kým chtějí, protože
na tu běžnou výuku jsou rušivý elementy. Takže mám takový zasedací
pořádek, i když někdo proti tomu brojí, ale to je celkem jedno, to je
můj problém -. Ale když mají tohle, tak oni tak k sobě hodně -. Ale oni
potom jsou hrozně silná skupina, taková jako bych řekla i intelektuálně,
když to tak vezmu, na tu práci. A i jako povahově. A tam ti pánové - nevím,
jak tam funguje ta kultura na Ukrajině - ale tam teda ti kluci bych
řekla mají jinou výchovu než ta děvčata. Jsou dominantnější. Nebo tak běhají,
křičí o přestávce, to je normální. Oni nedělají nic, co by bylo nehezkýho.
Takhle, to, že se sdružují není proti nikomu. Takže já nemám
důvod tam zasahovat. Kdyby si skupinka na někoho zasedla, vytipovali
by si někoho, ale oni jako ne. Třída opravdu i tak drží pohromadě i včetně
tady těchto dětí ukrajinských. Ale to seskupování - asi je to normální,
jsou tady chvíli, pořád ještě tady koukají.
Všimla jste si stereotypů nebo předsudků? A čím si to vysvětlu­
jete?
Ne. Oni jsou malí a myslím si, že pokud jim nedám šanci... Já jim to
v rozumné míře, v náhodné situaci na něco co narazíme v článku v čítance,
nebo jim čtu příběhy dětí. A vždycky, když na něco narazíme, tak
si to prostě nějak vysvětlíme nebo řekneme, jak to má fungovat. Dokonce
jsem schválně vybrala knížku od Březinové, jmenuje se to Začarovaná
třída myslím. A tam do třídy přijdou romské děti. Je to velice pěkně napsané.
Já tam mám dvě Romky. Takže jsem zvažovala, jestli jim tu knížku
číst, ale tam je to strašně příjemně napsané. Byl tam malý kulturní konflikt
v té knížce - ony to pochopí ty děcka, že jsme jiní, ale pokud se to
bude odmalička bude Já si myslím, že šance pro tyto děti je naprosto
maximální. V deváté třídě, tam je puberta, tam si myslím, že rivalita a
soupeření děvčat může být, ale tady teda ještě ne. Já tam mám i jednoho
z Brazílie, z Vietnamu, dvě Ukrajinky, co tu jsou dlouho a teď těch pět nových
Ukrajinců, dvě Romky. (smích)
Pracovalo se nějak s žáky s multikulturní výchovou před příchodem
Ukrajinců?
Ne, já jsem je dostala v červnu. Paní učitelka prvňáčků onemocněla,
takže od června jsem tam byla na zástup a už ani nenastoupila. Ani nevím,
jestli s nimi něco probírala nebo neprobírala. Fakt je to, když se to dělá
v běžných situacích, protože oni nepochopí, když jim něco přednášíte. Ta
knížka mi velice pomohla, tam ta třída na ty cikánské kluky hleděli, tak
jako jsme si to... Ale neberou se, že by byli odlišní, že by byli někdo jiný,
nedělám mezi nimi rozdíl. Paní asistentka má ty PO3, takže ona ty
nejslabší si pořeší a já potom, když něco říkám, na nějaké slova narazím
tak: „Rozumíme si?" Oni na matiku jsou výborní. Tam ten jeden obzvlášť.
Jak hodnotíte jejich úroveň češtiny v současné době?
Co se týče čtení, čtou s porozuměním. Mají problém s výslovností,
pletou si ř, ž, č, i když diktuji, ale nepovažuji to za chybu. V komunikaci
bez problému, rozumíme si. Oni teda mluví v jednodušších větách, rozhodně.
Nebo heslovitě - teda to asi není ten nejsprávnější výraz - ale jednoduše,
jednodušeji. Sem tam si děti mají přečíst jednu knížku a něco
málo o tom říct. Dneska jsem měla právě toho Ukrajince - jako ten mluvený
projev nesouvislý. Ale neomezuje je to v komunikaci. Se spolužáky
si povídají. Ale pro ně je to něco nového, že si mají stoupnout před spolužáky.
Já to chápu. Ani ten sloh - my jsme teď dělali popis kočky - tak
ani ty naše děti neumí mluvit souvisle třeba. „Jaké má oči?" „Žluté." Jako
když to nakopnu, tak to dítě to dořekne, (smích) A tyto obzvlášť, ale to
nevadí jako. Komunikují bez problému, domluvíme se vždycky, kdyžtak
si to nějakým způsobem... Třeba se rozhodně obrátím na ty, co jsou tu
dýl. Třeba kvůli nějakému slovíčku.
Dva Ukrajinci tu byli delší dobu - zajímalo by mě, jakou sehráli
roli během školní adaptace nových žáků, při výuce?
No. Do té doby, než přišli, byli jako celkem - dobrý, (ironicky) Ale
jak přišli ti Ukrajinci, tak oni strašně ožili a snažili se jim dělat průvodce,
(nadšeně) Rádce! Asi tak. V té chvíli se přesunuli tady z toho Brna někam
na Ukrajinu, (smích)
Využívala jste toho při výuce?
Určitě. To na těch dětech poznáte, že neví - všímám si, jak prostě
kouká těma očima, teď jako co. „Nerozumíš?" Teď jako se zarazí, tak pomůže
někdo další. Ale to už je teď minimálně, minimálně... Oni opravdu
nasávají každý den slovíčka. Názvy stromů - dvakrát jsme se sešli, prostě
na kartičkách slova stromů, a to bylo hned. Rychle se učí.
Využívala jste k výuce nějaké speciální učebnice, pomůcky, materiály
pro výuku ukrajinských žáků?
Měli jsme, ale bylo s tím strašně moc práce a zjistili jsme, že ty děti
to strašně rychle pochopily, (smích) Měl jsme rodinu, školu, zvířata,
barvy a tak - obrázky a nápisy, zatavené ve fólii. Mám to, ale je to teď
poměrně nevyužité. Oni velice rychle se učili. To jsem si chystala já. Protože
než bych něco nahledala, tak pro mě je to rychlejší, (smích)
Poskytlo vedení školy nějaké učebnice pro cizince?
Dostali jsme brožovaný výtisk nějakých příběhů v ukrajinštině a oni,
když mají hotovo, tak ví, že si můžou pro cokoliv do skříňky zajít. Někdy
si vezmou tedy tyhle svoje texty. Ale ve většině případů využívají encyklopedii,
nebo knížky o zvířatech a tak.
Jak jste reagovala na to, když přišli Ukrajinci? Byl to šok pro
vás, bylo to náročné ze začátku?
Spíš jsem měla obavy já sama, který jsem si probírala v sobě - jak to
bude? Protože představa, že mám dítě, které mi nerozumí, jak jsem si
myslela, tak mě docela -. To vyučování, pořád jsem byla taková sama nejistá,
jak k nim přistupovat. Protože já jsem nikdy takové dítě ve třídě neměla,
takže to bylo hodně opatrný. Snažila jsem se ty děti moc nevyvolávat
ze začátku, a ony se taky ze začátku nehlásily moc. Protože byly nejistý.
Nevím třeba - já mám docela rychlou dikci, když povídám, takže ony
než si zvykly na mě taky, tak to trvalo nějak. Ale neřekla bych, že se bály.
Ten kluk, co přišel v září asi ano... Ale tam byl spíš strach z prostředí a od
maminky pryč a nevím, do jaké míry se tam ta válka podepsala, tak nevím
jako, co tam prožil. Ale dneska je teda v pohodě, to teda musím říct, fakt.
Ale trvalo to já nevím, měsíc, měsíc a půl...
Jak se to projevovalo? Nebo o co tam šlo?
No, on ve vyučování vůbec nemluvil, vůbec na nic nereagoval. Plakal,
prostě slzy na krajíčku. Upnul se na chlapce, který tady byl už od dubna
a toho si hned našel. Upnul se na něj a toho spolužáka to samozřejmě to
začínalo rozčilovat, protože pořád něco, pořád za ním běhal jak pejsek.
On tím, že tady byl a byl adaptovaný... A teď on začal prostě pořád plakat,
sice tiše, ale pořád byl duchem úplně jinde. Ale čím víc jsme na něj mluvili,
tím to bylo horší. On potřeboval asi opravdu sám v sobě si to zpracovat
podle mě a usadit se, než začal nějakým způsobem komunikovat. Nebyl
komunikativní, vůbec. Ty dívenky, oni všichni přišli vtom dubnu dvě
absolvovaly o prázdninách ještě ten kurz češtiny a ten, co přišel
v tom září, ten teda opravdu jsme říkali, že nevíme, jak to budeme dělat.
Protože jednak to byl i náročné na psychiku pro učitele. Oni ani neměl
pocit, že bytu hodinu měl nějak strávit tak, jak ti ostatní. Neustále se vrtěl
- co vrtěl, to je to nejmenší. Dobře, tak jako když je nový, tak si půjde
dozadu a já nevím, co všechno... Ale nejhorší bylo, když si sedl na kraj
stolu a plakal. Neplakal nahlas, ale bylo to hrozně pro mě nepříjemné,
moc. Já jsem nevěděla, co dělat. Když jsme na něj s paní asistentkou promluvily,
tak vůbec nereagoval, nebo to možná bylo až kontraproduktivní.
Ale než se teda sám tak jaksi, tady, nějak, jo (ukazuje na hruď). Možná i
doma... Maminka je teda velice trpělivá. Dvakrát musel přijíttatínekráno,
aby maminka mohla odejít. S paní ředitelkou jsme byly dvě, já a paní ředitelka
jsme tahaly chlapečka mamince z náručí a to byly hysterické
scény. Když už jsme teda zavřely třídu a maminka odešla, dvakrát říkám
tatínek musel přijít, tak říkám, pro něho to nebylo vůbec nic. Protože on
nevnímal vůbec, co se děje. Ale tak nějak... Já se mu ani nedivím, pokud je
někdo nějaký introvert nebo citlivější, tak to musí být
Nastaly tam ještě nějaké další překážky?
Neřekla bych. Oni jsou velice živí o přestávkách, ale nejenom oni.
(smích) Oni jsou dva Ukrajinci a tři holčičky, ty holčičky jsou úplně
úžasné slečny.
Vnímáte nějaké edukační bariéry?
Ne.
Co si myslíte, že pomohlo těm vašim dětem?
Já nevím, (smích). Pravda je to, že nevím. Já ke všem přistupuji
stejně, jo. A to bych řekla, že je i kvůli našim dětem. Protože ony jsou velice
citlivé ty děcka. V okamžiku, kdy já začnu se víc věnovat Ukrajincům,
to prostě poznají, že někoho upřednostňuji, někomu se věnuju víc, nebo
tak. Ale neřekla bych, my s tím nemám vůbec žádný problém ve třídě,
takže děti jsou v pohodě, v klidu, mají velice milé rodiče - to teda musím
říct, že většinou ty maminky... Před Vánoci jsme měli výrobu svícnů,
takže tam přišly. No a já učím ještě ve třetí třídě výtvarku. A ještě - oni
nebyly takoví jako - teď hledám to správné slovo - povýšení, namyšlení,
nevyžadovali pozornost, nebo tak. A teď v té třídě je chlapec, ten přišel
včera, a to jsem si říkala, že teda chudák paní učitelka. Včera tady byl poprvé.
Že nerozumí - dobře. Ale jsou tady ukrajinské děti a oni si vzájemně
pomůžou. Ale tenhle byl - že nevím teda. Měl pocit - seděl tam jak - neustále
jedl něco, a když jsem mu něco řekla, tak se tvářil, že nerozumí a
ani nechtěl teda. Na mě hned takto působil.
Spolupracovala jste s nějakými odborníky, s pracovníky školního
poradenského pracoviště - třeba s psychologem?
My tady je máme, určitě. Paní, co má vystudovanou speciální pedagogiku,
si je bere na doučování. My tady máme psycholožku, ale u ní nebyli,
oni to nepotřebují, (smích) Nijak tu nepracovala ve třídě. Nemám
ten pocit, že by ji potřebovali a ani nikdo z rodičů nenaznačil... Já vím, jak
se chovají štandartne, a ani z chování dětí si to nemyslím, že by to potřebovaly.
Nevidím tam žádný trauma. A rozhodně, kdybych to potřebovala,
tak pomoci se někde dovolám, tak to zase musím říct. Ale že bych s nimi
řešila něco aktivně, takto ne.
Co je problémové při edukaci nyní?
Teď trošičku s tím „di, ti, ni". Já jsem to rozdělila - dala jsem jim pravidla,
tvrdý a měkký, a když to tak je, tak to zvládají bez problému. Ale
teď jsou tak znejistění, protože oni to neslyší a neslyší délku samohlásky,
to je další věc. Frustrace to není, ale řeší to. A jedna panenka teda těžce,
ona byla zvyklá na samé jedničky a teď mám pocit, že ona je z toho rozčarovaná.
Já je oznámkuji, protože známkuji celý kolektiv - když tam má
4 chyby, tak dostane dvojku nebo něco takového. Ale rozhodně vím, že
na tu jedničku má. Umí číst s porozuměním, ostatní věci zvládá. Pravidlo
se naučí, ale toto je těžší. Ale že by z toho plakala nebo tak, tak to ne. Ale
řeší to, ví to. Chodí dvakrát do týdne ráno, takže i to doděláme a ví to.
Co máte vystudované a jak dlouho učíte? Máte zkušenost s výukou
cizinců?
Mám vystudovaný první stupeň a učím třicet let, možná déle. Neučila
jsem nikdy cizince, a neučila jsem na prvním stupni. Já jsem učila na
základní škole, kde jsem učila informatiku a němčinu, pak jsem tam byla
strašně dlouho, takže jsem odešla a nastoupila jsem tady, říkala jsem si,
že zkusím první stupeň a zjistila jsem, že je to úplně úžasný (smích).
Takže to je teď moje první prvostupňová třída. Celou dobu jsem učila na
druhém stupni. Ale jako dobrý (úsměv). Zjišťuji, že ty metody, co jsem
měla s těma velkýma děckama, tak samozřejmě upravím, ale fungují i na
tady na ty malý. K těm Ukrajincům víc zařazuji - vím, jak kolegové učili a
učí - víc dávám důraz na tu logiku, protože násobilku se naučí. A tito
úplně na matiku jsou výborní, spíš to logický myšlení, to mi připadá důležitý.
A hodně znám portály výukový, když jsem učila informatiku.
Máme tam interaktivku, takže o přestávce, ráno oni přijdou, pustím jim
tam nějaký program, samozřejmě pod dozorem. Je to trošku jiný než učitelka,
která učí neustále první druhou třídu. S rodiči jsme měli vyráběli
svícny, divadýlko.
Je to něco, co řešíte, jak stmelit ten kolektiv? Nebo tak štandartne.
Že máte pocit, že by to bylo potřeba?
Běžně normálně při výuce nebo o přestávkách. Nejedeme na školu
v přírodě, tam to je zase trošku jiný. Třeba mám zvyk - v pondělí ráno si
uděláme vzadu kroužek ze židlí, povídáme si, co bylo víkendu, jak se mají,
co mi chtějí děti říct, různý zážitky, já jim řeknu něco o sobě.
Je to vaším cílem, aby ten kolektiv spolupracoval?
Určitě. Oni jsou už velcí individualisti už teď. Ten čas strávený mimoškolních
činností se smrštil. Pár dětí mi tady chodí do nějakých
kroužků mimo školu - to je fakt dvě tři. Škola má dramatický kroužek,
jógu tady mají malý děti, takže jo, mají možnost. Oni to využívají družinové
děti. Ti Ukrajinci nechodí nikam, to je zvláštní. Žádné odpolední aktivity,
oni nechodí ani do družiny. Z důvodu... Maminky jsou buď doma.
Nebo maminka jedna pracuje na nočních, takže ona chodí na noc, takže
ráno přijde z noční, zavede děti do školy, vyspí se, uvaří a přijde do školy
pro děti a tak. A to dítě včera - taky se brání svým způsobem - někdo
pláče, někdo je takový otrlý. To může být i známka toho že se vnitřně bojí
a chce navenek. Takže nevím, ale včera teda jsem si říkala, chlapče,
chlapče (smích). Ale je to teda opravdu jako namáhavý, když vám takhle
dítě vpadne. Dítě, které neumí česky a vpadne vám v půli roce. I to hodnocení
- jako jak? Já už teda jako asi tuším. Asi bych to nedovedla nějakým
způsobem vysvětlit, ale tuším, jak to dítě hodnotit, co od toho dítěte
můžu očekávat v rámci těch předmětů. Matika je jasná. Tam ani není problém.
Čeština je záludnější. Sloh si myslím, že dávat nebudou. My jako ani
sloh nepíšeme ve druhé třídě, uvidíme, jak do pětky dojdeme, co napíší
nebo nenapíší (smích). Obecně sloh je ale dneska problém, to je moc nebere.
Ale myslím, že to bude silná komunita. Jeví se mi to tak v rámci i té
školy. Starší sourozenci ne často, ale chodí za těma mladšíma Ukrajinci.
Shodou okolností čtyři mají tady starší sourozence. Takže o těch přestávkách
vidím, že oni ti starší sestry naklušou ke třídě a dívají se. Ale z toho,
když jdu domů, nebo po chodbě, tak to bude silná komunita. A tím, že ty
dvě děti opakují druhou třídu... Ony vlastně přijely vtom dubnu, chodili
do druhé třídy, a paní učitelka usoudila, že ještě jednou půjdou do druhé
třídy, takže jakoby opakují ročník. A poměrně dost učiva tam brali na
Ukrajině. I věci, které děti tady ještě neslyšely - v matematice hodně.
Řekla bych, že oni tam byli takoví dynamičtější. Určitě počítání se závorkami
tam braly. A co mě teda překvapilo - zápisy slovních úloh. Umí to
všichni z nich, protože oni jsou fakt jako dobří. A oni nejsou z jednoho
města, to je tak posbíráno náhodně odněkud. Opravdu, děti ambiciózní,
snaživé, šikovné...
Jaké jste prožívala ty první dny po příchodu ukrajinských žáků
do školy na jaře?
Já to beru i jako svou vlastní osobní výzvu. Protože já jsem si říkala:
„Pane bože, co já s tím budu dělat!" Prostě představa -. To je opravdu -. Já
jsem měla loni prvňáky v červnu, měla jsem dvě dívenky a tu jsem nenechala
do té druhé třídy. To jsme se dohodly s vedením školy, že půjdou
do první třídy. Dohodly jsme se, nebo já jsem usoudila, že ty by na druhou
třídu nebyly na naší tady. Byly tady čtyři - dvě jsem nechala, dvě jsme
daly do první třídy. Ty, co jsou ve druhém ročníku teďka se mnou, tak
jsou dobří, ti se mi jevili už v tom červnu, že to půjde. Ale tam byl velký
jazykový problém dívenek, že to čtení nebylo. Nevím, proč to tak bylo, za
ten měsíc jsem to nezjistila. V šoku děti nebyly. Tak jak některé děti mají
intelekt jinde - tak ony byly pomalejší určitě, oproti tomu, jak rychle se
učí teď, ale teď paní učitelka z první třídy říkala, že jsou dobré. A to jsou
tak dobrý ty holky, co pokračují, zažily si to učivo... Adaptace probíhaly
dobře. Zaplať pánbůh, že i ten chlapec, co plakával, se zlepšil. Ten první
měsíc jsem si opravdu říkala, že co budeme dělat dál. Protože ono to narušuje
i výuku. On sice naplakal nahlas, ale ty děcka prostě po něm už
koukají, se mu třeba můžou i posmívat, jsem si říkala, kvůli tomu, že
pláče. Není malý, je docela i vzrostlý, tak jsem si říkala, ještě k tomu tohle...
Tak ten to teda zvládl a je nejlepší ve třídě. Jemu to myslí, on to nasává
sám, excelentní je. Tam spoustu věcí, co si řekneme, on to pochopí.
Pochopil napoprvé - v té matice s nimi dělám to, co usoudím, na co jsou
zralí. Máme v osnovách, že máme udělat násobilku do pěti do konce roku,
no my jsme u čtyřky a já si myslím, že ji uděláme celou. Dělení přirozeně
pochopili, teď je učím sčítat pod sebe. V takových chvilkách, kdy se to
hodí (smích). Tak prostě jim dám nějaký příklad nebo něco...
Upravujete například testy určitým způsobem pro tyto děti?
Já nevynechávám v testech slovní úlohy pro ty Ukrajince. Je to
dobrý. Oni čtou s porozuměním. To tam mám jiné děti se sníženým intelektem,
tam je to problém, ony neví vůbec, co čtou... Snažím se je naučit
na pojmy - třeba „on VYHRÁL tolik a tolik kuliček" - takže ne jenom plus
a mínus, aby uměli. Jo, jsou šikovní, to teda musím říct, že jo. A občas nám
řeknou - mluví o tom Kyjevě, obrázky jsme si ukazovali, a Zelenský, toho
znají všichni. Naše české děti neznají prezidenta, ale oni všichni. Takže
tam to je, taková ta výchova k tomu vlastenectví bych řekla, že tam je - i
z rodiny jako, to jo.
Absolvují děti i online výuku ve školách na Ukrajině?
Tyto děti nemají ukrajinskou výuku.
jakou mají děti absenci?
Absenci mají běžnou (spíše podprůměrnou) (smích). Nemají omluvenky
typu rodinné důvody a nemoci jsou naprosto relevantní s ostatními.
Naopak bych řekla, že ten jeden má malou absenci - s nízkou tam
mám asi tři děti a jeden z nich je právě Ukrajinec, zrovna ten můj, ten, co
plakával (smích). A ten má dokonce i smysl pro humor! Ony totiž ty malé
děti ho nemají moc často. Anebo to nepochopí. Ale mám tam tři děti, na
který teda, když něco řeknu, tak vím, že to pochopí (smích). Takový příjemný
je to, že se začnou smát... A tenhle taky, což si myslím, že je to level
vyšší. On má starší sestru, to je velice příjemná holčina, já už to znám tady
tak (smích). Myslím si, že pomáhají ti starší sourozenci těm mladším.
Řekla bych že určitě víc než rodiče. Protože i když přišli rodiče i děti zároveň
- ta jazyková úroveň by měla být vlastně stejná - děti možná od
vrstevníků se rychleji učí. Jedna holčička je sama, další mají mladší sourozence.
Porozumění je na úrovni našich dětí - krom některých pojmů,
které si musíme vysvětlit, když na něco narazíme v prvouce nebo v čítance.
Ve vyjadřování je to maličko slabší samozřejmě, není to
v souvislých, dlouhých větách, souvětí už vůbec ne, ale je to kostrbatější,
ale rozhodně si rozumíme, porozumění mně i ostatním spolužákům tam
je, neříkám sto procent, ale 80 %. Teď už z toho nemám obavy z té výuky.
Ale měla jsem. Na začátku - teď jak k nim přistupovat, to bylo nový pro
nás pro všechny. Já nevím, co mi pomohlo. Rozhodně na těch dětech poznám,
jestli mě vnímají - to za chvíli na těch dětech poznáte, jestli vás
vnímá, nebo přemýšlí o tom. Může o tom přemýšlet a poznám na tom dítěti,
jestli to i chápe nebo ne už. Prostě říkám - mám je denně, takže v nich
čtu jak v otevřené knize. Takže ten zájem, to mě docela jako nabudilo. Oni
to nehodili za hlavu, mohli si říct - budeme tady chvilku - nebo rodiče
k tomu tak mohli přistupovat, ale oni to nesou velmi zodpovědně. Když
vybírám dvacet korun na něco, tak oni jsou první. Trošku jsme bojovali oni
měli nejdříve pocit, že tady asi moc dlouho tady nebudou. Tyhle ty
nemají malou motivaci k učení - neberu jejich vyjádření, jestli tady budou
chvíli nebo pojedou domů vážně - myslím si, že i rodiče zvažují. Tyhle
ty děti - řekněme si, - jestli tady budou vyrůstat, tak budou naprosto
v pohodě, to jsou studijní typy vyloženě.
Měla jste třeba jiný přístup na začátku k ukrajinským dětem?
V čem se odlišoval?
Ano. Trošku jsem se jich bála - ne bála, „bála" je špatný slovo. Respekt
jsem měla k tomu, co od nich můžu čekat a jestli se mě oni nebudou
bát, protože prostě - jak se k nim vůbec -. Nebo jak na ně mluvit, jako
jestli pomalu, jestli mi budou rozumět... No měla jsem z nich respekt, tak
spíše. Jako jsou to malé děti, vím, že ta psychika je u všech stejná, u nás
nebo u nich, ty děti jsou děti, ale respekt jsem teda jako měla. Protože
jsem netušila, nevěděla. Absolvovala jsem nějaké webináře, co se týkaly
výuky s odlišným mateřským jazykem, ale nemám pocit, že by mě to dalo
až tak moc. Tam ten výukový portál „inkluzivniskola.cz", tak tam je
spousta věcí i k vytištění nebo tak. Ale já už s běžnými materiály se obejdu,
takže něco takového už nepotřebuji.
Když jste říkala, že jste měla respekt k těm dětem - tak jak se
to projevovalo při výuce?
Méně častěji jsem je vyvolávala. To si uvedomujú, jak to teď říkáte.
Nevím, jestli jim to pomohlo, nevím, jestli to vnímali, to netuším, děti to
zase vnímají odlišně. Méně častěji jsem je vyvolávala, uvědomovala jsem
si to a spíš jsem se bála toho, že oni budou frustrovaní z toho, že mi neumí
odpovědět a toho jsem je tak jako jaksi chtěla ušetřit ze začátku. Když
bych tam měla celou třídu těch Ukrajinců, tak nevím, tak to bude jiné, ale
když tam je většina českých dětí, tak jsem si říkala, aby i ty naše děti, co
to vnímají a monitorují, co, kdo dělá, co kdo má za známku, aby třeba vůči
nim neřekli: „oni nic neumí". Nebo tak.
Doporučila vám škola vzdělávací webináře, portály apod.?
Tak já o těch portálech vím, webináře ne, ale vždycky jsme měli možnost
za tou speciální pedagožkou, která učila na Ukrajině v rámci svého
dřívějšího studia.
Řešila jste s nimi něco?
Řešila jsem jeden email, který mi přeložili rodičům. Jinak ve třídě ne.
Vietnamský chlapeček je taky moc šikovný - taky má jasný cíl, vzdělávat
a obstát. Na to vzdělání pohlíží jinak, i ti Ukrajinci bych řekla. To vzdělání
je pro ně hodnota. Buďto ti rodiče to dostanou do těch dětí - protože jak
jinak (smích), nebo to prostředí té rodiny, které ten přístup ke vzdělání
formuje, ta podpora, ten přístup formuje. Opravdu, tam to je. Oni ví
spoustu víc věcí - třeba hlavní města v Evropě. České ví, Praha a Bratislava,
ale cizinci mají opravdu větší přehled. A oni chtějí sami. Nikde se
to neučí - nebo kde by se to naučili.
Příloha D - Rozhovor s R3
Na úvod prosím, zdali byste mohla upřesnit, kolik máte ve třídě
ukrajinských žáků, jak dlouho žijí v České republice a kdy nastoupili
na tuto školu?
V současné době mám tři ukrajinské žáky - dvě holčičky a jednoho
chlapečka. Dva z nich (chlapec a dívka) byli už v té první adaptační třídě
na jaře jako prvňáčci, která byla vedena v ukrajinštině a jenom část předmětů
měli v českém jazyce, takže ti přišli na jaře loni. Jedna holčička, co
je tu od jara, je neslyšící a má kochleární implantát, takže slyší vlastně
jenom částečně na jedno ucho a špatně mluví. Tu třetí holčičku jsem dostala
v září, ta neuměla vůbec česky. Přišla do druhého ročníku bez jakékoliv
znalosti českého jazyka, na konci prázdnin přijela z Ukrajiny do
Česka
Vyskytují se ve vaší třídě žáci se speciálními vzdělávacími po­
třebami?
Vyskytují. Mám tady žačku, která je mentálně zaostalá, má individuální
vzdělávací plán a mám tady další děti, které jsou buďto ADHD, nebo
jsou to děti, které mají nižší intelekt.
Je zde s vámi při výuce přítomen další pedagogický pracovník?
Je se mnou paní asistentka, která má na starosti holčičku s IVP a mají
tady k ruce všichni učitelé ukrajinskou paní asistentkou, která je shodou
náhod maminka té neslyšící holčičky. Je to skvělá ženská, která pomáhá
kudy chodí a stará se o všechny ukrajinské děti, když mají nějaké trable,
nebo bolístky, tak jim vždycky pomůže a jsem za ni strašně vděčná. Přemisťuje
se mezi třídami, ale není pro ni vůbec žádný problém zaskočit ve
výuce. Ona je vystudovaná etopedka a zaměstnaná je jako asistentka pedagoga
s plným úvazkem. A ještě budeme mít jednu paní asistentku,
která bude od Magistrátu jako překladatelka - my jsme už jednu měli, ta
se neosvědčila, teď jsme teda sehnali jinou, takže tady bude další paní
asistentka, která tady bude fungovat.
Jakým způsobem na této škole probíhá vzdělávání ukrajinských
žáků? Vzdělávají se spolu s ostatními žáky ve třídách?
Ano, ale mají každý týden dvě hodiny českého jazyka samostatně
pro ukrajinské děti, které vede paní učitelka češtinářka a postupně je zasvěcuje
do tajů českého jazyka, což vůbec není jednoduché, co si budem
povídat. To je kurz, kde jsou ukrajinští žáci z prvního stupně dohromady,
je jich tam tak 10, tam je možnost toho individuálního přístupu celkem
slušná. Ti žáci mají stejný rozvrh jako my, a dvakrát do týdne ve chvíli,
kdy máme český jazyk, tak si je bere paní učitelka na ty intenzivní hodiny
českého jazyka. Máme sedm hodin ČJ za týden, 5 hodin jsou s námi a 2
jsou mimo. Ta paní učitelka je češtinářka už v důchodovém věku a tady
vyučuje jenom tuto podporu.
Jaká jsou podpůrná opatření ukrajinských žáků?
Každý učitel funguje podle určitého plánu podpůrných opatření.
Každý z nás má k ukrajinským žákům trošku jiný přístup, každý podle
toho, jak to cítí, jak ty svoje žáky zná, jak ví, že mu rozumí nebo nerozumí.
V podstatě každý z nás k nim přistupuje individuálně. Já díky tomu, že
jsem studovala ruštinu a jsem ruštinářka původně, tak to má zjednodušené
v tom, že pokud ony něčemu nerozumí, tak se to snažím přeložit do
ruštiny. Popřípadě paní asistentka, když je to velký problém, tak to překládá
do ukrajinštiny. Ale je to už málokdy, oni jsou šikovní a snaží se
hrozně moc. Všichni ukrajinští žáci mají podpůrný plán podpory. Ty
plány jsou vlastně všechny stejný, kromě té holčičky. Formální náležitosti
plánu jsem dostali od vedení školy. Jednou za půl roku se vyhodnocují,
to platí u všech podpůrných opatření. Vyhodnocení vyplňujeme my
jako třídní učitelé, protože my ty děcka vidíme, jak rostou, jak se jim daří,
jestli zvládají, nezvládají. Takže podle těch výsledků ty plány vyhodnocujeme.
Plány podpory má na starosti naše paní školní psycholožka a speciální
pedagožka, ony s námi konzultují, když jsou nějaké problémy, když
potřebujeme s něčím pomoct a mají na starosti i vyhodnocení podpůrných
opatření, oni jej nevyplňují jenom vyhodnocují.
Dále by mne zajímalo, než přišli ukrajinští žáci do vaší třídy,
jestli jste se na to nějakým způsobem připravovala a jak jste to prožívala.
Měla jste do té doby zkušenost s výukou cizinců?
Já jsem sama se dostala do role cizince, protože jsem dvacet let žila
na Slovensku a dvacet let jsem učila na Slovensku. Takže jsem musela
zvládnout jazyk a udělat si zkoušku, abych mohla ve slovenštině učit. Já
jsem sama v tom postavení byla. Jinak jsem neměla tu zkušenost s výukou
cizinců. Nicméně v momentě, kdy začala válka na Ukrajině, tak ten
pocit a snahu pomoct mám tak velkou, že to úplně upozadí váš soukromý
a osobní život a snažíte se udělat maximum pro ty děcka, ale i pro ty dospělé.
Já si myslím, že mně strašně moc pomohlo, že můj první moment,
kdy jsem začala pomáhat, byl ten - v březnu minulý rok se otevřena ukrajinská
třída s ukrajinskými dětmi a já jsem sháněla ukrajinskou tlumočnici,
aby tlumočila naše věci, které potřebujeme sdělit rodičům. A potom
mi došlo, že bych jim mohla pomoct i tím, že bych těm maminkám nabídla,
že s nimi budu mít lekce českého jazyka, takže já jsem tady zůstávala
odpoledne a maminky, které chtěly chodit, jsem učila češtinu, slovní
zásobu a základní věci, které potřebují znát a poznala jsem v nich úžasné
lidi a s většinou z nich jsme zůstali hodně dobří přátelé a pořád ještě jim
pomáháme. Všechny tři ty maminky těch dětí, které tady mám, tak jsou
v takové skupince, kterou máme na sociálních sítích, a snažíme se jim o
víkendech třeba ukazovat, jak to vypadá v Brně, chodíme s nimi různě na
výlety i s těmi dětmi. Tím jsme si blíž, tím víc oni vnímají češtinu. Snaží
se. Hledáme jim zaměstnání. Navíc teda tím, že jsem hudebník, delší dobu
už tady mám na škole divadýlko, mnoho ukrajinských dětí mi jím už prošlo
a chodí tam doteď a je to super. Někdy si říkám, tuhle písničku jsem
zvolila blbě - potom vám pustím video, abyste viděla, co děláme, protože
teď jsme se přihlásili s písní do soutěže... A když vidíte ty děcka brečet,
tak je to šílené a blbý pocit... My jsme natáčeli právě to video a ta písnička
je v ukrajinštině a je to vlastně o této válce a ty děti tomu rozumí... Tak už
mám nachystané kapesníky, protože vím, co to s nimi udělá, ale zase chci,
aby to vnímaly i ty naše děti... Tam do divadla chodí české i ukrajinské
děti. A já bych si strašně přála, aby ty český děti vnímaly a naučily se vnímat,
jak to musí být hrozné pro ty děti - jak je to náročné pro ně, přijít do
cizí země, s cizím jazykem a najednou vplout do školy, kde všude mluví
lidi úplně jinak než vy, a musí se učit a musí se učit a musí do té školy
chodit. A hrozně bych si přála, aby se naučili jim pomáhat. Já si myslím,
že v té mé třídě to tak funguje, že oni se semkli a jsou kamarádi se všema
a blbnou spolu, ale není to ve všech třídách bohužel.
Tyto ukrajinské děti tedy využívají kroužků ve škole? Navštěvují
je?
Já si myslím, že oni do divadla chodí rádi. Je to baví, je to možnost
navazovat nové vztahy a málokdo z nich má šanci chodit do nějakého
kroužku vzhledem k financím. A to divadlo se neplatí, to je zadarmo,
takže oni vlastně chodí někam zpívat, tancovat. Zkoušíme v týdnu, ale i o
víkendu šest hodin, takže ty děti nemusí být doma samy, nemusí jenom
koukat na strop a nejsou samy, jsou mezi dětmi. Takže určitě si myslím,
že to takhle dobře funguje. Navíc teda mám i maminky, které občas zajdou
a zazpívají si s námi. Mám z toho radost, že to tak je.
Všimla jste si nějakého chování dětí, které se Vám zdálo neobvyklé
a myslíte si, že souvisí s tím, co prožívají a v jaké aktuální situaci
se nacházejí? Nastal nějaký takový moment například při vy­
učování?
Jsou některé věci, které jsou zdánlivě nepodstatné, pro nás už běžný,
ale pro ty děti jsou extrémně stresové. Třeba zkouška sirén. V momentě,
kdy začne zkouška sirén, a dítě se schová pod lavici, třepe se a pláče...
Vysvětlit to nejde, i jsme to všem maminkám vysvětlovaly, že každou
středu to tak je, ať se toho nebojí... Ale pro dítě, které je schované ve vaně
před náletem, nebo je v krytu s maminkou a vidíte ty fotky našich děcek,
čím prošly... Tak to vysvětlování je zbytečné. Protože v momentě, kdy ten
zvuk nastane, v tom děcku to sepne okamžitě a ten strach převýší ten rozum.
Já jsem chodila do školy s vědomím: obejmout, pohladit, a to je
všechno, co můžu udělat. Prostě těm dětem dát u sebe pocit toho bezpečí,
že se jim tady nemůže nic stát. A že je prostě jsme odhodlaní bránit a
chránit a tohle oni potřebují prostě. Oni potřebují tu lásku a to obejmutí.
Jak probíhaly první dny po příchodu těchto dětí do školy? Zapojily
se do výuky? Jak vyučování probíhalo?
Když jsem dostala ty dvě první holčičky, to bylo v prvním ročníku,
myslím, že v březnu přišly, tak nějak... Tak jsem věděla že budu muset
učit dvojjazyčně - česky a překládat do ruštiny. Že to zabere víc času, nad
tím jsem nepřemýšlela. Pro mě bylo prvotní to... Já jsem si řekla, že i pro
ty český děcka to bude mít určitý smysl v tom, že třeba se něco naučí
z toho jazyka, z té ruštiny. Takže já jsem mluvila česky a všechno jsem
překládala do ruštiny (to jsem ještě neměla paní asistentku z Ukrajiny),
takže jsem mlela jak blázen celou hodinu, ale mělo to význam, protože ty
děti opravdu postupně přecházely do češtiny a tím, že jsem mluvila i
česky i rusky, tak dokázaly postupně vnímat a sledovat a postupně se
česky učit. Já teda musím říct, že jsme brečely loni v červnu celá třída,
když dvě žákyně od nás odcházely a vracely se na Ukrajinu a doteď si
píšeme, doteď mi posílají dárky, fotky si posíláme a je nám po nich
smutno všem. Vždycky si říkáme, že nám tady ty dvě chybí, že to byly fajn
holky obě dvě.
Co se týče materiální podpory od vedení školy - měla jste od
školy k dispozici například pomůcky, které by vám ulehčily komunikaci
žáky a jejich výuku? Například učebnice zaměřené pro cizince,
slovníček, plakáty do třídy vysvětlující základní pokyny a po­
dobně?
Já jsem si většinu věcí sháněla sama. Snažila jsem se na to připravit.
Mám ukrajinsko-český slovníček i s fonetickým překladem, pexesa...
S manželem jsme objevili, že vydavatelství poskytuje zdarma učebnice
pro školy, takže ještě jsme tam přes prázdniny jeli, abychom to měli nachystané
- i hry mám různé doma, něco jsem jim rozdala už... Bylo to z mé
iniciativy, protože vedení si myslím, mělo plnou hlavu toho, aby... Ono to
asi nebylo úplně jednoduché to zorganizovat a zařídit všechno, ale postupně
i to vedení zajistilo kopu učebnic různých pro mladší i starší žáky.
Což byla taky iniciativa nějakého vydavatelství nabízející učebnice
zdarma. Ty děti je používají a fungují s nimi.
Věděly děti ve třídě předem, že do školy nastoupí noví žáci?
Rozhodla jste se s nimi o tom třeba předem mluvit, nebo se vám to
nezdálo podstatné...?
Nene, mluvili jsme spolu o tom. I přesto, že jsme měli prvňáčky... Já
fungujú asi trošku neštandartne jako učitelka, já se nesnažím ta autorita,
že bouchnu do stolu a takhle to musí být. My jsme spíš kamarádi... Já
jsem i výchovná poradkyně pro první stupeň, takže vlastně
všechny problémy, které tady nastanou tady na této škole, takže výchovné
komise, případové konference, dneska zrovna jsem na jedné jsem
byla, řešíme týrání, no už toho mám taky plné zuby. Řešíme s OSPODem
i Ukrajince... No, jo. Budeme muset ohlásit dvě maminky... Z toho mám
strašně blbý pocit, protože ta jedna maminka má dvě děti tady, kluk má
čtrnáct a holčička je prvňačka, maminka má dvacetiletého syna a manžela
na frontě. Ona je tady, snaží se o ně starat, chodí na noční, aby je
uživila, aby zaplatila nájem a všechno a chlapeček čtrnáctiletý se rozhodl,
že nebude chodit do školy, takže krade peníze a chodí hrát v noci billiard
a holčička prvňačka je od pěti let sama doma v noci, a to je už na ohlášení
prostě na OSPOD. A druhou, taky druháčka - ta přišla domů se šrámem
přes obličej a svěřila se, že maminka ji u psaní domácích úloh bije. Takže
taky budeme muset ohlašovat. Další holčičku máme, která se ke mně tulit
a chodí si popovídat, páťačka, a ta zase se svěřila, že byli OSPOD hlídáni
už na Ukrajině kvůli alkoholismu rodičů, že vlastně ji tahali po ulici a tak,
takže ony ty problémy nejsou rozdílné tady a tam, to je asi všude stejné.
Spolupracujete nějakým způsobem se sociálními pracovníky,
nebo jenom plníte vždycky tu ohlašovací povinnost?
Spolupracujeme se vším, s čím se dá spolupracovat. OSPOD, policie,
státní zastupitelství, psycholožky naše, s neziskovou organizací Ratolest,
která nám pomáhá. Se všema možnýma lidmi, se kterými se dá spolupracovat,
tak spolupracujeme. A obzvlášť tady na této škole, kde je 80 %
romských dětí, to máme takové veselé tady, no.
Které problematické oblasti řešíte, které by souvisely s migrací
a válkou u těch dětí?
Co se týká migrace, to ne, spíš oni řeší problémy, které souvisí s tou
migrací a prosí nás o pomoc s řešením tady těchto problémů. Což jsou
základní věci, třeba pediatr - neexistuje. Neznají systém našeho zdravotnictví.
Neví, že - včera mi psala maminka právě, že by potřebovala ke gynekoložce.
U nich je to tak, že ten rodinný lékař se stará o celou tu rodinu,
i o děti. Tady to tak není, takže oni samozřejmě hledají pediatra, pediatra
najít je problém, navíc fůru pediatrů - mně se stalo, že jsem volala kámošovi
pediatrovi, ptala jsem se ho, jestli má volný místo a v momentě, kdy
jsem řekla, že je to Ukrajinec, tak mi řekl „no v žádným případě tady tohle
neberu, to jsou jenom problémy". Takže fakt, pro ně to není úplně jednoduchý.
Pomáhám jim já jako kamarádka. Bydlení je další věc. Co jsem řešila
třeba - to bylo hrozně nepříjemný, jedna maminka přišla s tím, že má
nějakou alergickou reakci a potřebuje na vyšetření, tak jsem ji poslala za
doktorem a zjistili, že mají doma štěnice. Takže jsme hledali někoho, kdo
to vyčistí, pak jsme hledali jiný byt, aby se tam přestěhovala, ty štěnice si
tam přenesla. To jsou věci, které oni tady nejsou schopni vyřešit, protože
prostě u nich je to jinak a mají nedostatek kontaktů. A jsou to úsměvné
situace - volá mi maminka z galanterie a řekne mi třeba „Řekni mi, jak se
jmenuje takový to, že to vypadá jako jehla, ale na konci to má takovou
kuličku - špendlík!" (smích) Víte co, dělám to ráda, i když je to strašně
náročný - je to náročné na hlavu. V tomto směru je to náročné, ale já
v tom vidím smysl, že můžu pomoct. Já si myslím, že nejhorší pocit člověka
je bezmocnost a já teď vlastně té bezmocnosti se snažím bránit tím,
že můžu někomu pomáhat.
Máte nějaké informace o těch ukrajinských dětech, o jejich životní
situaci?
O všech. I oni i rodiče mi to říkají. Ty děti mají potřebu sdělit svůj
příběh a ty rodiče - jako dozvíte se věci, které - tím že s nimi chodíme na
různé akce - oni s vámi potřebují mluvit, potřebují mít pocit blízkosti,
takže oni mi všechno řeknou.
Dostali jste od vedení školy pokyny, jakým způsobem ze začátku
ukrajinské žáky vzdělávat?
Ze začátku, myslím, nikdo nevěděl, jakým způsobem je vyučovat. Já
myslím, že jsme všichni vařili z vody, dělali jsme to, co jsme uměli a co
šlo. A ze začátku, vzhledem k tomu, že fakt nikdo nevěděl, tak jsme dostávali
jenom určitá doporučení, ale bylo to jenom: „bylo by fajn, kdybyste...".
Opravdu jsme spíš pracovali tak - no pocitové učitelství.
Pamatujete si na nějaký příklad těchto doporučení ze začátku
- např. seznámit je s prostory školy, rovnou je začít vyučovat, nebo
jim dát zprvu čas apod.?
Toto ano. Dostali jsme na papírcích napsané názvy místností ve
škole. Tohle ano - seznámit se s dětmi, říct jim, co je co, pokusit se jim to
říct v jejich jazyce, aby nebyli traumatizovaní z toho, že neví, kde co je.
Jak probíhaly první dny, když přišli do školy? Kdo je přivítal ve
škole, provedl ve škole, vysvětlil základní pokyny apod.?
Přivítalo je vedení školy, mně přivedla obě holčičky paní zástupkyně.
Oni měli tu výhodu, že tady měli už babičku v Česku, takže babička
tu byla s nimi, a to přivítání jim přetlumočila. Odevzdali mi obě holčičky,
já jsem je posadila a vlastně jsme začali fungovat normálně, od prvního
dne, kdy tam byli, s tím, že jsem jim to vlastně tlumočila do ruštiny. A je
fakt to, co jsem říkala - že pro ty české děti to byl přínos. Ony se opravdu
pár slov naučily a už potom některé slovy používaly v ruštině vůči nim,
z čehož jsem byla docela překvapená.
Některé děti tedy už tady v Česku měli příbuzné?
Tyto dvě holčičky tady měly babičku, jinak nikoho. A ty, co mám teď
- jeden chlapec - maminka bydlela jen na Ukrajině, otce tady pracuje,
takže rozumí česky trochu. U další holčičky - maminka tady v Česku už
byla před tím nějakou dobu, takže s maminkou se komunikuje bez problému
česky, přijely sem s babičkou. A holčička (sluchově postižená) sem
přijeli na začátku války s tím, že mi ukazovala právě fotky z krytu,
kde byly spolu s maminkou a zbytek rodiny mají na Ukrajině... Kdybych
měla celou třídu Ukrajinců, tak bych měla po problémech, protože prostě
já zadám matematickou úlohu, a první, kdo vyletí, jsou právě tito tři žáci.
To jsou děti, které se chtějí učit, chtějí něčeho dosáhnout, a hlavně ty rodiny
chtějí, aby něčeho dosáhly.
Řekla byste, že u dětí, které měly v Česku rodinné příbuzné,
probíhala adaptace ve škole lépe?
Ne. Řekla bych, že ne. Kdyby sem přijeli v době míru, a přijely sem
ne proto, že utíkají, ale přijely sem proto, že chtějí, potom asi ano. Ale
moje zkušenost je taková, že ony sem přijely s tím traumatem té války a
tam to bylo jedno, jestli tady má příbuzného nebo nemá tady příbuzného.
Jak jste vnímala, že se trauma projevovalo? V jakých situacích
vás napadlo, že by to mohlo souviset s tím, co prožili nebo prožívají?
Holčička jedna doteď nemluví třeba, moc... To j e tak tichý dítě, usmát
se jsem ji viděla po dvou měsících. U té jediné nevím, co prožila... U té
jediné ne, s maminkou se známe nejkratší dobou. S ní trvalo dýl, než jsme
k sobě pronikly, než jsme se začaly respektovat - nemyslím s maminkou,
ale s tou holčičkou. Ona je takový tichý děvčátko. A z čeho nemám radost
- ona má sestru na druhém stupni a té to v té její třídě dávají sežrat, je
v šestém ročníku a ty starší děti už to tak jakože... Já nevím, jestli u nich
vymizel ten cit, já nevím. Ale už to dávají najevo, že nejsou úplně ztotožněni
s tím, že mají Ukrajince ve třídě - někde, v některých třídách. No a ti
moji tři, reagovali na ty sirény. Byli tišší, spíš se sdružovali spolu, než
s ostatními dětmi - ze začátku, že vlastně vyhledávali tu společnost svých
dětí, které jsou z Ukrajiny taky. Spíš byli spolu a povídali si spolu. A postupně
se začali bavit s ostatními.
Jak probíhala ta situace se sirénami? Jak reagovali oni a co jste
s tím v tu chvíli udělala?
Obejmout. Jiný lék neexistuje než obejmout a říct: „až příště budou,
neschovávej se pod lavicí a přijď za mnou, já tě budu chránit." Oni se
schovali pod lavici. Trvalo to dva měsíce po sobě zhruba, byli takoví. U té
druhé už nelezli pod lavici, ale to jsem viděla, jak se klepají a jak to v nich
-, co to v nich vyvolává.
Předpokládám, že v tu chvíli probíhalo vyučování
Byla zrovna výuka, takže jsem přestala vyučovat, tohle bylo důležitější.
Vždycky, pro mě je na prvním místě pocit dítěte důležitější, než
striktně je naučit v tu hodinu, co jsem si předsevzala. Protože pokud to
dítě se necítí dobře, tak se to ani nenaučí - to, co chci, aby se naučilo.
Pamatujete si na nějaký jiný faktor, který by je omezoval v navazování
přátelství a kontaktů nebo ve vzdělávání?
Já si myslím, že v mnoha třídách - máme tam holčičku, která třeba
v první třídě celé vyučování funguje s kapuci na hlavě a sedí s hlavou
skloněnou, jako by se schovávala, kouká do prázdna. To nezjistím, proč
to tak je, to by musel jen psycholog. Ale pozůstatek traumatu by to klidně
mohl být...
Jaká je motivace ukrajinských dětí se vzdělávat? Někteří učitelé
zmiňují, že je pro ně aktuálním tématem, jak motivovat učit se češtinu,
protože děti doufají, že se brzy vrátí na Ukrajinu...
To bych neřekla, naopak. Já si myslím, aspoň moji tři to mají takto, a
i holky v jiných ročnících říkají, že ty děti ukrajinský jsou fakt dobrý. Ony
se učí, dělají úkoly, všechno. Ony naopak tu motivaci mají. Ony se snaží
pracovat. A ony nejenom, že ony dřou v tom českém jazyce a všechno, co
mají udělat do školy, tak udělají. Ale ony ještě mají online hodiny v ukrajinských
školách, takže ony nejenom, že se vzdělávají tady, ale dělají
úkoly i do ukrajinské školy. A kromě toho většina z nich mají - chlapec
třeba chodí na tanec, zpěv do ukrajinského centra, doma se učí angličtinu
a takhle hezky maluje ve druhém ročníku - s jednou prací postoupil i do
krajského kola v soutěži. Takže ty děti jsou šikovné.
Jak se zapojovali ukrajinští žáci při výuce? Vy jste mluvila o
tom, že jste mluvila česky, i jste zadávala rusky? Když jste vyučovala
rusky, jak to přijaly ostatní děti?
Reagovali, zapojovali se. Oni mají ruštinu v podstatě jako druhý jazyk,
většina z nich rusky mluví. A pomáhalo jim to i v tom, aby pronikli
do češtiny. Srovnávali si ty slova a sami se tak učili a potom už nebyl problém
mluvit jenom česky.
Řekla byste, že díky tomu mohli už od začátku postupovat spolu
s tou třídou?
Ano, určitě.
A zapojili se ihned nebo nějakou dobu dostali čas na to se rozhlédnout
a trochu adaptovat?
Ne, fakt ne. Oni fakt naskočili okamžitě - škoda, že je nemám odložený
z toho minulého roku, ale ty holky opravdu naskočily. Já jsem jim
dala písanky a říkám jim: „zkuste holky". Já jsem na to koukala, říkala
jsem si: „to snad není pravda, jak holky píšou". Šikovné.
Jaký byl postoj spolužáků vůči ukrajinským dětem, co se týče
kulturních rozdílů? Vnímaly vůbec české a ukrajinské děti, že jsi
jsou něčím odlišní například jazykem, tím jak slaví Vánoce a podobně?
Nebo si tohoto nevšímají?
Oni to neřeší. Vůbec. Fakt si vzpomenu - tady seděla Ukrajinka vedle
Češky. A Ukrajinka, když odjela zpátky domů, s ní se nedalo tři dny mluvit,
ta brečela ve škole ještě, doteď si píšou, že si chybí vzájemně. Takže
ne, neřeší to.
Jaký byl tedy přístup spolužáků - vnímala jste zájem spolužáků
o ukrajinskou kulturu, zvyky, jazyk apod.?
To si pište, že je. A doteď si, co se týče jazyku, dělají ze mě srandu!
Chtěla jsem vědět, jak se řekne ukrajinsky medvěd, oni se to naučili okamžitě
a já jsem nebyla schopná si to zapamatovat! Takže si ze mě dělají
srandu ještě. Vánoce... Vánoce jsme slavili všichni společně. Říkali jsme si
všechny ty svátky i ukrajinské - a holky a kluk ukrajinští jenom kývali
hlavou a říkali, že to tak je. Ukrajinci to ale mívají dost podobně všechno
jako my... Ukrajinské holky zajímalo, proč dvě jehovistky Češky neslaví
Vánoce, takže v tomhle směru jsme o tom spolu mluvili ve třídě. Ale jinak
myslím, že to nijak neřešily.
A postoj ukrajinských žáků k českým zvykům a kultuře?
Oni si chtějí uchovat tu svoji kulturu, to ano, vyšívanky a tady to
všechno, karinu a tak. Ale vnímám, že chtějí se i seznámit a chtějí přijmout
i část té naší kultury. Určitě. Chci, aby i čeští žáci se obohatili a zajímali
se o životní styl ukrajinských žáků... Prolnout by se to mělo.
Tomu se říká multikulturní výchova, snažíte se třeba promítnout
tento váš postoj do výuky?
Oni moc dobře ví, jak to vnímám.
Jakým způsobem se o to snažíte, aby se ty dvě skupiny prol­
nuly?
Když máme skupinovou práci, tak nikdy je nedávám všechny tři společně,
vždycky je každý v nějaké české skupince, ale oni se sami už i tak
dělí, oni už ani nechtějí být pořád spolu. Ukrajinské pohádky jsme si povídali,
občas řekneme nějaké ukrajinské slovo. Písmo jim ukazujeme,
dneska zrovna jsme psali k MDŽ maminkám a paní asistentka to psala,
jak se to řekne ukrajinsky, na tabuli. A ti naši na to koukali a říkali, že to
je složitý. A já myslím, že se mi to daří tady v té třídě, že jo. Že jsou ty děti
vnímavé a že se snaží - nebo ne snaží, ale že jsou jeden kolektiv a je jim
jedno, jestli je člověk černý, bílý, žlutý, modrožlutej, je to fakt jedno.
Dokázala byste říct, jak na to ty ukrajinské děti reagují, když
vidí Vás, že zapojujete tady tyto prvky?
Já myslím, že oni to vnímají jako naprosto běžnou věc už, že to neřeší.
Ví, že chodí sem, ví, jaká jsem. Pro ně je to třída jako každá jiná. Chodím
do školy, hotovo. Tak to je.
Někteří autoři odborné literatury píší o tom, že se někdy vyskytuje
u dětí frustrace z toho, že se jim nedaří naučit se jazyk té majority.
Všimla jste si něčeho takového?
Ne. Vůbec, (smích).
Jak jsou teď na tom? Jak byste zhodnotila úroveň jejich češtiny?
Výborně, (ukazuje písanku)
Jak jste přistoupila ke klasifikaci v češtině nebo i v ostatních
předmětech? Upravujete kritéria pro hodnocení u ukrajinských
žáků?
Já tam nemám, co řešit, to jsou děti, které mají samé jedničky. V matice
jsou moc šikovní, počítají jako jedni z nejlepších ve třídě - ta hluchá
holčička nejlépe.
A jak s ní mluvíte?
Ona odezírá, ona umí odezírat. Takže když mluvím pomalu a artikulujú
pořádně, tak ona rozumí. A když ne, tak k ní jdu a snažím se ji to říct
do toho ucha, kde má ten implantát, tak tam to jde. A až když je nejhůř,
tak paní asistentka to tlumočí.
A ona měla v Česku příbuzné? Je zvyklá na češtinu?
Ne.
Takže teď se učí česky z odezírání ze rtů od vás... A rozumí?
Chytá se při výuce?
Rozumí, mluví česky a tam velkou práci udělala maminka, která je...
To uvidíte, za chvíli přijde. To je paní, která chce něco dosáhnout, je nesmírně
skromná. A udělala obrovský kus práce s tou holkou. Obrovský.
Ohledně klasifikace, jak to vnímáte - dáváte jim dobré známky,
i když udělají hodně chyb, protože to berete, že to je motivační? A
učivo je náročné, nebo...
Ne, ne. Dostávají spravedlivé známky. Oni nepotřebují úlevy, fakt ne,
oni jsou šikovní prostě.
Někteří učitelé zmiňují, že je problém se slovní zásobou, a proto
vytváří dva druhy testů -
Nedávám. Všem stejně. I co se týká třeba slovního zkoušení. Nemají
problém.
Stalo se někdy, že by nerozuměli něčemu v testu a ptají se vás
případně, co to znamená?
Ano, ale stalo se to jenom jednou nebo dvakrát, a není problém pro
mě, nebo paní asistentku přijít a vysvětlit.
A když jste říkala, že tady je jedna holčička, která moc nemluví
- jak ta se učí?
Samé jedničky. Je šikovná na učení. Ona je spíš taková jako utáhlá do
sebe, ona je uzavřená trošku. Ale říkám, už se usmívá, už se i směje nahlas,
dokonce už jsem ji viděla i se řehtat... Takže ono to chce čas. Myslím
si, že trvá dlouho, než začne někomu věřit. Že tam je ten... Že je v tom novém
prostředí, že potřebuje se otevřít, ale nejdřív získat tu jistotu, že se
má o koho opřít a že ji to trvá déle než ostatním... Hold někdo to tak má
no.
Vyskytují se v současné době nějaké překážky při výuce?
Myslím si, že ne... Oni jsou teda divočejší než - ukrajinské děti
obecně jsou trošku živější než naše. To říká každý kolega, že oni jsou fakt
- prostě hyperaktivní... Ale není problém jim vysvětlit, že takhle to teda
fakt nebude a bude to, jak to chceme teď tady a dá se to zvládnout, není
to nic hrozného.
Konzultujete s rodiči, jak se dětí učí a adaptují ve škole?
Tady nemáme s tím problémy, že by se jim těžko učilo nové učivo. Já
vám ukážu, jak to probíhá. Do skupiny na sociálních sítích vkládáme věci,
které jsou pro ně důležité. Komunikujeme tam spolu, máme tu fotky,
které jsme spolu prožili... Tam jsou přidaní i ti rodiče dětí, které učím.
Jak často se takto potkáváte?
Minimálně jednou týdně... Často se setkáváme s rodiči i dětmi mimo
školu... Například grilovací večírek... Ukazovali mi fotky z krytu. Paní asistentka
odjíždí teď na dva týdny na Ukrajinu něco zařídit... Říkala, že když
začala válka byla sama s holčičkou v Kyjevě, manžela měla ve Lvově. Stála
bezradně u okna, vůbec nevěděla, co má dělat, do krytu a ukazovala nám
fotky, jak tam byli. Chlapec - ten je ze západu, tam to nebylo tak strašný,
ale říkal, že teď už to tam mají taky celé rozbombardované a mají tam
babičky a dědečky, takže taky se bojí. A další holčička, která byla na Ukrajině
pro nějaké dokumenty, ona mi psala na messenger, posílala mi nějaké
hlasové zprávy a bylo tam slyšet, jak tam bouchají bomby, takže nikdo
z nich to neměl úplně růžové. Teďka jdeme se třídou na výstavu, byli
jsme v muzeu, snažíme se, ať tvoříme ten kolektiv, zlepšujeme to...
Spolupracujete s psychologem na podpoře školní adaptace
ukrajinských dětí?
Na začátku dělala paní psycholožka aktivační program, kroužek
s nimi a různě si sdělují informace, to se dělo s paní psycholožkou. Pokud
informace o dětech od paní psycholožky jsou důležité pro výuku, tak mi
je sděluje, je skvělá, je s ní úžasná spolupráce, ta spolupráce je výborná,
dokáže děti utěšit... Když jim nerozumí, tak jde s nimi ukrajinská paní
asistentka k psycholožce. Já nemám právě děcko, které by natolik mělo
špatný zážitek, a tak moc by se to promítalo do té výuky, že by museli
chodit k psycholožce. Já takové dítě nemám ve třídě. Jedna holčička má
rodiče alkoholiky, tak ohledně toho jsme spolu s psycholožkou mluvili,
jinak jsme toho moc neprobíraly... Nebylo potřeba řešit něco zásadního
s ní.
Dočetla jsem se na webových stránkách, že ve škole působí sociální
pedagog i speciální pedagog... Jak je s nimi pro třídní učitele
nastavena spolupráce? Jak často jste s nimi jako třídní učitelka
v kontaktu?
Učitelé kdykoliv mají možnost jít, poradit, existují krizové intervence
samozřejmě, když je potřeba přijít, zasáhnout... Takže to všechno
funguje. Když něco potrebujú, tak se na ně můžu obrátit.
Máte jako třídní učitelé supervize, webináře, porady, kde se
vzděláváte, nebo se můžete poradit, konzultovat, co je potřeba?
Na pedagogických radách, nebo pracovních poradách.
Doporučilo nebo poskytlo vám třeba vedení nějaké další vzdělávání
v této oblasti - online webináře, nebo školení, aby vás pod­
pořili?
Já jsem byla přímo na jednom semináři v Blansku na toto téma, ale
bylo to z mé iniciativy, vedení školy toto nezařizovalo. Tam jsem se
dozvěděla takové zajímavé techniky, třeba tvorba leporela. Když má dítě
z něčeho strach, tak si s psycholožkou vytvoří leporelo, namaluje svůj
strach a potom namaluje, co by strachu dalo jako dárek, kde mu dárek
odevzdalo, jak by se strach tvářil, kdyby mu ho dal a vyplyne z toho, jak
to dítě může s tím strachem bojovat prostřednictvím dárku. Bylo to fakt
výborné, tam jsme seděly jak přilepené s kolegyní. Nezkoušela jsem to
ještě, ale mám to v plánu. Já mám fůru plánů. Někdy se to nestíhá
všechno... Ani něco podobného jsem nezkoušela...
Jaké si myslíte, že jsou vzdělávací potřeby ukrajinských žáků?
Mám pocit, že ony potřebují vědět, že je nepodrazím, že s nimi budu
jednat tak, jak chcete, aby oni jednali s vámi, potřebují vědět, že dokážete
říct tři slova - prosím, děkuju a omlouvám se. Musí vědět, že s nimi umíte
blbnout, to je strašně důležité pro ty děti. Ale musí vědět, že existuje hranice,
kdy končí blbnutí a kdy už se začíná pracovat... Já říkám, já nejsem
asi typická učitelka, protože já jsem s nimi spíš kamarád než autorita, ale
ona ta autorita potom z toho kamarádství vyplyne. Já si můžu dovolit
fůru věcí, které by si třeba někdo nemohl dovolit, máme taková slova,
která spolu opakujeme...
Příloha E - Rozhovor s R4
Jako první jsem se chtěla zeptat, jakou třídu učíte, kolik tam máte
ukrajinských dětí a jak dlouho jsou u vás ve škole?
Učím v Brně, druhou třídu a mám tam tři ukrajinské děti. Nastoupily
ke mně do třídy 1. září tohoto školního roku, z toho jedno dítě (holčička)
už byla umístěná na této škole v jiné třídě a potom odtud přestoupila
k nám. Přijela v březnu, už měla takový náskok bych řekla, i ten jazykový,
víc se orientovala ve škole, i když je taková docela introvertní, tak se mi
zdá, že byla víc sebejistější a hodně mi pomáhala s komunikací s těmi
dětmi dalšími.
Dvě děti, které jsou ve škole od září - to znamená, že do České
republiky přijely někdy o prázdninách?
Přijely během prázdnin do České republiky. Ta jedna holčička chodila
na Ukrajině do první a druhé třídě a měla nastupovat do třetí, ale pan
učitel ji vlastně dal do druhé třídy už kvůli té abecedě a kvůli všemu, protože
třetí třída u nás už je těžká, takže defacto se vrátila o ročník zpátky.
Další holčička to měla stejně, byla umístěna na jaře ve třídě, kde jsou prvňáci,
druháci, třeťáci. To znamená, ona se mohla orientovat a adaptovat,
pochytit ze všech tří tříd, ale také měla být teď ve třetí třídě. Stejně tak
chlapec, kterého teď mám, tak měl být ve třetí třídě, absolvoval na Ukrajině
dva ročníky, ale také pan ředitel je zařadil do druhé třídy. Vrátili se
o ročník zpátky, aby si ještě zopakovali tu abecedu, pochytili nějaké základy,
protože tam se to na začátku ve druhé třídě opakuje, děláme ještě
písanku, defacto ty děti se seznamují s těmi tvary písmen, ještě prostě
mají možnost si to docvičit.
Ve třídě vyučujete vy jako třídní učitelka, je tam s vámi ještě
další pedagogický pracovník?
Je tam asistent pedagoga, který je přidělen k jinému žákovi, ale defacto
pokud ten žák odejde se svou speciální pedagožkou na svoje inkluzivní
vzdělávání, tak potom je k dispozici i těm Ukrajincům. Ukrajinští
žáci mají třikrát týdně ještě zvlášť výuku českého jazyka. Děti z prvního
stupně všechny ukrajinské si bere asistentka třikrát do týdne v jedné
z těch češtin a dělají zvlášť úkoly, hrají si s abecedou, dělají takové ty základy,
aby byli odděleni od třídy. Na matematiku mi tam chodí přímo
asistentský pedagog přímo s ukrajinskou mluvou - paní, která je z Ukrajiny.
My těch ukrajinských asistentů máme více, vlastně přesouvali se tak,
kde to bylo akutní nejvíc. Teď vím, že kolegyně v jiné třídě - zařadili tam
autistické dítě z Ukrajiny, což je jako o to horší, když je tam ten handicap,
pak takovou tu nejschopnější asistentku přidělili jinam a zase další přišla
k nám, prostě mění se to pořád, podle aktuálního stavu, jak je to potřeba.
Na ty hlavní předměty, český jazyk, matematika, prvouka, výtvarka a
předměty další, tam jsou děcka s námi, ale chybí tam ty tři hodiny.
Jak probíhal začátek - příchod těch Ukrajinců v září, jestli měli
nějaký čas na „rozkoukání", nebo se zapojili hned do výuky a jak to
probíhalo?
Naše třída měla setkání ještě před začátkem školního roku, kdy jsme
si zamluvili divadlo, a tam se ty děti setkaly jako třída, a i rodiče se s námi
mohli pobavit a děti se mohly seznámit na půdě mimo školu. Takže naše
setkání proběhlo už na konci srpna a tam jsme se seznámili s rodiči, viděli
jsme se poprvé. Je pravda, že ta maminka, která chodila s dítkem
s holčičku už loni do té jiné třídy, tak ona se za mnou stavila na konci
školního roku, tak s ní jsem se viděla. Ale ty další dvě děti - holčičku a
chlapečka - ty jsem neznala, neviděla, neměla jsem ani informace, kontakty
a až právě před touto akcí jsme získali kontakty emailové a telefon,
abychom se s nimi mohli domluvit a poslat jim tu pozvánku. A pak jsme
si vyřídili takové ty první věci, to seznamování a děti se rozkoukávaly a
poznávaly ty děti mimo školu. Bylo to takové přátelské, takže tohle to. A
na začátku školního roku my míváme na dvoře vlastně setkání, takže
jsme dovolili těm ukrajinským tatínkům a maminkám, aby tam s námi šli,
protože ty děti poprvé ten první den, aby se nebály, takže na tu hodinku
na ten dvůr s námi šli. Pak jsme si potom ještě pověděli před třídou nějaké
údaje, věci, rozdali jsme si informace, které potřebovali a hodně teda
potřebovali třeba zajišťovat kvůli obědům pomoc, neuměli třeba platit
z účtu na účet, neměli třeba ještě zařízené tyhle ty věci, aby měli obědy,
takže tam byly hodně jako provozní věci. A co se týče dětí, tak samozřejmě
nejlépe na tom byla holčička, která chodila do školy už v březnu. Byla
takovou pomocnicí, já jsem ji pasovala, řekla jsem: „ty seš taková moje
pomocnice, je potřeba, abys mi pomohla i něco přeložit", protože ty dvě
neuměly vlastně česky moc mluvit. Chlapeček pár slov uměl, protože tatínek
už tady nějakou dobu pracoval a ta rodina se defacto k němu přestěhovala.
Tatínek tady rok nebo dva už pracoval. A ta druhá holčička je
hodně drobná, hodně bojácná, ta nám i plakávala na začátku školního
roku. Ten klučina se tak jako zadaptoval a byl v pohodě, hodný, mírný,
pak samozřejmě se rozkoukal, tak začal zkoušet, co a jak. Teď ho mám na
doučování po internetu, tak je to zlatý kluk. Ale ve škole, ve třídě potřebuje
mít pohyb. Ta holčička nejmenší měla největší adaptační problémy,
protože nechtěla samozřejmě vůbec jíst. Ty děti neznaly vlastně ty naše
jídla v jídelně, takže jsme zjišťovali, jestli tam vůbec budou chodit.
Dovolovali jsme jim čtrnáct dní svačit v rámci oběda, že si tam vzali svačinku,
ale že tam i měli to jídlo a mohli ochutnat, ale většinou to odmítly
a odnesly to, takže rodiče to zkoušeli.
A v září, zapojili se ihned do výuky, pracovali s vámi?
Určitě. My jsme dělali na začátku seznamovací hry, klasika, rozdávali
jsme si učebnice, sešity. A doučování češtiny začalo po čtrnácti dnech, potom
si pro ně paní učitelky začaly chodit, bylo to o tom rozvrhu, než se
usadí. S dětmi jsme absolvovali všechnu výuku a já jsem je nechávala rozkoukávat,
neměla jsem nějaké velké požadavky, spíš nám šlo o to, aby se
děti seznámili s ostatními, aby se naučili jejich jména, aby se orientovali
po škole, takže děti jim byly nápomocni, chodili je doprovodit i na záchod,
aby se neztratili. A hodně mi pomáhala teda ta holčina, která mi pomáhala
překládat nějaké slovíčka, protože ani rusky neumím. A měli jsme
samozřejmě pro ně obrázky, pomůcky, věšeli jsme to různě po věcech
okolo třídy, aby se učili slovíčka. Děti, aby viděly ty tvary ukrajinské.
Takže tímto způsobem jsme jim pomáhali se adaptovat. Hodně nám pomáhala
asistentka ukrajinská s tou holčičkou, která fakt plakala. Byla taková
hodně i unavená po těch čtyřech hodinách, že se nechtěla zapojit
potom na ten konečný kruh. Nechtěla si uklidit věci, už toho to bylo takové
jako fakt na ni hodně. Takže já jsem se snažila ji nechat, vždycky
jsem řekla, „v pořádku, poslouchej nás tady z lavice", a potom jsem se ji
věnovala zvlášť nebo jsme zavolali tu ukrajinskou asistentku, no. Takže
s touto byly největší problémy. A nechutenství - to trvalo fakt měsíc, měsíc
a půl, než ty děti začaly ochutnávat jídlo na obědě a jíst. Polívku odmítaly
úplně, tu vůbec nechtěli a ta druhá jídla třeba ochutnali dvě sousta a
šli to vrátit a jedli svoje svačiny z domu.
Co se týče pomůcek - připravovala jste se si předem nějaké materiály,
nebo jste dostávali učebnice, plakáty a slovníčky od vedení
školy?
My jsme pro děti nechali učebnice stejné, jako pro naše. Písanky
jsme jim objednali prvňácké, aby trošičku měli základy. Objednali jsme
jim speciální sešit na doučování. A co vím, tak jsme jim tiskli slovníček
(ukrajinsko-český, česko-ukrajinský), abecedu jsme jim dávali. Tu hlavně
potřebovaly i ty maminky, protože když se učily děti abecedu, tak ony
českou abecedu nedokázaly ani poznat, když se měly s dětmi doma něco
učit, a naopak já jsem taky nepoznala jejich písmo. Takže v tomhle tom
to bylo hodně zajímavé. Zajímavé bylo, že ten chlapec nejvíc inklinuje
k tomu psát takovým mišmašem - tou ukrajinštinou i češtinou dohromady,
že oni tam používají i tiskací malá písmena ve psaní a jsou tam i
nějaké ty znaky ukrajinské i po tom třičtvrtě roce skoro. Vidím, že se
některá písmenka nenaučil převést do češtiny, ale že v rámci zvyku po
dvou letech na Ukrajině používá tady to písmo.
Jak dlouho učíte, jaká je délka vaší pedagogické praxe?
21 let praxe, mezitím jsem byla 7 let na mateřské, a na této škole
učím pátým rokem.
Vyučovala jste někdy cizince?
Ne, to mám teď první rok. A samozřejmě jsme měli na to školení,
měli jsme i nějaké webináře, abychom se trošičku seznámili jakoby, jak
přistupovat, jo, to nám škola zajistila. My jsme měli vzdělání tady tohle
to. Byla nám škola určitě nápomocna, my jsme jako dobrý kolektiv, dobrý
tým. Pan ředitel nám zajistil tady tuto podporu a zajistil skvělé ukrajinské
asistentky, takže my jsme ze začátku se mohli obrátit hned přímo na
tři ukrajinské asistentky, které byly k dispozici. A jedna s nejvíce pedagogickou
praxí nám pomáhala i při takových těch psychosomatických
problémech té malé holčičky, kdy ona vlastně bývala unavená. Teď už
vidím, že i během toho roku bývá mnohem více nemocná než ty dvě děti
další, asi tak řekla bych jednou měsíčně tak ten týden chybí, že si potřebuje
odpočinout, má respirační problémy a je vidět, že to je na ni jako
hodně. Že jako je potřeba, aby si odpočinula, aby se zklidnila a pak zase
přišla do kolektivu a něco nasaje, ale samozřejmě tam ten posun je menší
než u těch dětí, které chodí do školy.
Ostatní děti nemají tak velkou absenci?
Ne. Ty jsou víc zdravé. Řekla bych, že jsou na tom právě lépe i psychicky.
Já jsem ty tři nechávala sedět pospolu, aby když přijde asistentka,
aby tvořily čtverec. Ale teďka po druhém pololetí jsme je zase rozesadili,
aby se více skamarádili s ostatními, aby se tam propojily ty vazby s českými
dětmi, aby si i v družině více pohrály. U toho chlapce, tam bylo zajímavé,
že první chtěli družinu, pak nechtěli, potom zase zkusili, teď tam
moc nechodí, tak to zkouší, jak se jim to bude hodit... Protože, když má
starší sestru, tak ho dokáže vyzvednout. A tím, že nechtěli ani jíst ze začátku
ve škole, tak to řešili tímto způsobem, i finančně možná, nevím.
Každopádně myslím, že ta adaptace byla docela složitá v tom, že ty děti
musely zažívat nějaký takovýto stres. Třeba právě ta nejmenší holčička
měla s maminkou problém ten, že tatínek za nimi měl jet z Ukrajiny a maminka
ji tam plakala do telefonu, že se jim tatínek ztratil, a že ho tři dny
nemůžou najít a že jede na Ukrajinu k hranicím a bude tam hledat, kde
ten tatínek je. Takže vlastně i ta maminka byla na tom psychicky špatně
a hlídala holčičku nějaká kamarádka. Pak se teda našel, ale že se mu ztratil
mobil a neměl ani bundu a tak, takže to bylo takové prostě... Nemají to
vůbec jednoduché ty děti no. Takže to, že chodí do školy - jsme rádi. Jestli
se něco naučí - také jsme rádi. Ale samozřejmě dáváme jim menší nároky
na všechno. Je to dobrovolné. Letos opravdu člověk se snaží, aby ty děti
pochytily hlavně českou abecedu. Ale třeba gramatiku českého jazyka
tvrdé měkké „I, Y" zvládnout, ale s čím mají hrozný problém, tak jsou
délky slabik, měkčení a „dě, tě, ně" a ty háčky - to je prostě pro ně pro­
blém.
Jak jste v tomto období s holčičkou pracovali?
Určitě v té době, kdy holčička prožívala to, že maminka nebyla přítomná,
a chodila do školy od té tety, tak byla víc plačtivá. A museli jsme
ji víc zklidňovat. Takže tam vůbec jako jsme neměli nároky na to, aby
něco dělala, spíš jako aby se zabavila. Miluje malování, takže jsme ji dali
víc malování, aby se vyžila tady v tom výtvarném umění, aby byla v klidu,
aby se zklidnila. A ten chlapeček, takto vím, že taky měli problém, že potřebovali
jet na Ukrajinu a nějak se jim to nedařilo. Tak se začal choval
jako divněji, méně poslouchal, byl méně pozorný, běhal, skákal a potřeboval
jakoby ulevit. Fakt jako tu psychiku vytřepat tady tím běháním a
tady tím pohybem, protože to se jinak nedá. My jsme klasická třída, ale
mám tam prvky Montessori, kdy vlastně máme i Montessori pomůcky,
což hodně pomáhalo těm dětem právě, které mají ty výukové vady. A děti
z Ukrajiny si ty písmenka mohly osahat. Měli jsme tam abecedu s pruhem,
smirková písmena... Úplně skvělé tyhle ty věci jsou pro ty děti. Právě
myslím si, že by to měli mít ty ukrajinské děti k dispozici, aby se s tou
abecedou jakoby všemi smysli seznamovali a mohli to vnímat nejenom
psanou podobou, ale i tištěnou. Tím, že chodí, přikládají to na ten pruh,
nějakým způsobem řadí, třídí... To my jsme hodně dělali ze začátku, dobrého
půl roku jsme to využívali. No, a i to čtení jsem nechávala, aby přečetli
pár slov, ale pomáhala jsem s větou, bylo to spíš čtení párové. Jsem
pravidelně týdně v kontaktu i s rodiči. Děti chodí ke mně ještě navíc na
doučování, procvičujeme čtení, ptám se, jak se cítily ve škole, jak se jim
daří... Hodně používáme učebnice Ámos, multimediální učebnice, může
se dát promítnout, můžou do toho psát, používám interaktivku... Dělala
jsem třeba dnes s chlapečkem domácí úkol, který by byl pro něj těžký,
takže jsem mu pomáhala a bylo to úplně skvělý.
Napadá mě, jestli jste připravovali kolektiv na to, že přijdou
noví žáci, mluvili jste s nimi předtím o tom? Nebo se nejspíše seznámili
zkrátka na setkání o prázdninách?
Ono to bylo tak, od doby té války jsme se připravovali celá škola na
to, že k nám přijdou ukrajinští žáci. A naši žáci jsou takoví hodně empatičtí,
protože my tam máme postiženého chlapečka i. A oni už se na ty
žáky třepali vlastně už v té první třídě a pořád vyčkávali, kdy teda za
námi někdo přijde, a to se nepodařilo, protože my jsme tam měli stop
stav. Ale pak teda tři děti odešly, protože potřebovaly jinou školu, speciální
pedagogy a tak. Takže se nám tři místa uvolnily a pan ředitel nám
vlastně tady ty tři děti dal. Takže oni konečně byli šťastní. Takže my jsme
defacto se těšili od toho jara. Oni i plyšáky jim chystali a takhle jako na
přivítanou už vlastně v tom minulém pololetí. A byla u nás právě podívat
se i jedna holčička, která pak šla teda do jiné třídy, ale už by ji brali hned
mezi sebe. Takže u nás ten kolektiv je teda úplně skvělý.
Takže neřekla byste, že jste si všimla nějakých předsudků, od­
mítnutí...
Ne, naopak, naopak. Úplně v pohodě. U nás ty děcka jsou v klidu.
Když teda chlapec začne dělat vylomeniny, tak ho prostě zklidníme tím,
že musíme dodržovat pravidla. Ale v těch začátcích právě ty děti se takto
ani neprojevovaly a ten první půlrok byl úplně skvělý. Chodili jsme společně
na výlety... Akorát co mě mrzí, tak ta nejmenší holčička nepojede na
školu v přírodě, ta by to fakt psychicky nedala. Ale ti dva pojedou, takže
z toho mám radost, že se více seznámí. Dokonce holčička, co tu je od
března, tak byla s námi na přespávání ve škole, takže i s těmi dětmi byla
mimo školu, tuto akci třeba absolvovala... A líbilo se ji to. Protože právě
jsem chtěla připravit děti, že budou mimo rodinu, jestli to vůbec dokážou,
aby si to zkusili, než rodiče zaplatí zálohu, tak aby se to vyzkoušelo.
Zdá se vám, že děti mezi sebou vnímaly nějaké kulturní rozdíly?
To, že mluví jiným jazykem, že slaví jinak Vánoce, nebo něco podobného...
Anebo si myslíte, že třeba vzhledem k věku tuto rozdílnost
ještě nevnímají...
No určitě jsme to vnímali. Protože my jsme totiž připravovali rozsvěcování
stromu vánočního v českých koledách, to s námi nacvičovaly i
ty děti... Pak jsme hodně učili písničky a na oplátku pak jsme se učili jejich
písničky vánoční a my jsme slavili na škole i potom v lednu ukrajinské
Vánoce. Takže jsme tam měli i přímo slavnost s ukrajinským jídlem. A
vlastně ty naše děti se do toho zapojily a kdo chtěl dobrovolně, tak mohl
i s těmi dětmi vystupovat a zpívat třeba Tichou noc v ukrajinštině a pak
Tichou noc v češtině a pak se tam hrála i hymna ukrajinská. A pak jsme
to měli zařízené s ukrajinskými asistentkami, že se oblékli i do těch krojů
a bylo to opravdu skvělé. Takže my jsme to fakt jako prožívali hodně a i
jsme si o tom právě povídali, i v družině. Paní vychovatelka zapojila
právě ty rozdíly do zvyků českých a do zvyků ukrajinských. Takže my
jsme to jako propojili a už v té druhé třídě si myslím, že ty děti potřebují
to vidět a znát.
Řekla byste, že čeští žáci tedy sehráli nějakou pozitivní roli při
podpoře té adaptace?
My tam máme některé typy, kteří jsou pečovatelé, takže ti se jich
hnedka ujali a hnedka chtěli být jejich kamarády, takže já jsem to nechala
na každém dítěti. Někdo se družil víc, někdo méně a samozřejmě jsme to
nechali na dobrovolnosti těch dětí z Ukrajiny, jestli se chtěli otevřít hned,
jestli si chtěli hrát. Samozřejmě když holčička byla smutná, tak jsme ji
nechali v klidu. A naopak třeba taková mírnější holčička za ní šla, jestli si
s ní chce hrát hru, tak potom už se zapojila i ta malá... Nebo třeba jsem
pozorovala v družině, že ty holčičky se třeba ani nechtěly družit, ale paní
vychovatelka dokázala úplný zázrak, že si zahrála s ní a pak se připojili i
ostatní, nebo přijala i ostatní ke hře... Jako byly tam samozřejmě i výkyvy
- nevím, čím to bylo. Ale většinou to bylo tak, že ty děti v té družině měly
větší prostor. Proto jsem taky přemlouvala tatínka od chlapečka, ať do té
družiny chodí, protože tam se naučí víc česky a podobně.
Spolupracujete s dalšími pracovníky školy? Se speciálním pedagogem,
nebo psychologem a podobně, na podpoře té adaptace a
vzdělávání žáků...
Spolupracujeme všichni. Pracuje tam psycholožka, ta i párkrát za
námi přišla do třídy. Dělala tam i relaxační chvilky, poznávala děti i ty
ukrajinské i ty další, které byly potřeba, takže psycholožka u nás byla.
Speciální pedagožka vlastně také, byla pozorovat, jak se začlenili. Vyplňovali
jsme dotazník adaptační po měsíci, po dvou myslím, takže toto
jsme udělali... No a co se týče těchto spoluprací, tak my tam máme skvělého
inkluzivního pedagoga, který všechno takto vyřídí a nějak to rozvrhově
takto ošéfuje. Jsou tam i kroužky pro Ukrajince, takže děti se zapojovaly,
chodili tam i naše děti. U nich ty kroužky byly zdarma, v rámci
adaptace to platila škola nebo sdružení přátel školy, takže v tom se jim
v tom prvním pololetí ulevilo. Myslím si, že ta spolupráce u nás probíhá
fakt dobře. Jak je budu učit je samozřejmě na mě - hodně používám ty
Montessori pomůcky. Myslím si, že byl zásadní ten první půl rok, kdy oni
potřebovali osahat si ty tvary a učivo druhé třídy (tvrdé měkké souhlásky
apod.). Se všema jsem to procházela i na doučování a pochopili to. Problém
byl jen s tou délkou a vyslovováním těžších slov.
Co byste řekla o spolupráci s rodiči - jste v kontaktu?
Určitě. V kontaktu jsme minimálně dvakrát, třikrát týdně. Je to
hlavně písemná forma, někteří nerozumí, když mluvím česky. Oni si to
přeloží do překladače, emailem nebo smskou. Já jsem jim poskytla osobní
číslo, chtěla jsem být s nimi víc v kontaktu, aby to měli víc ulehčené.
Takže i o víkendu, kdy se děly ty věci okolo zmizelého tatínka, tak jsme si
volali i o víkendu. Pro ně jsou nejhorší akce, kdy jdeme někam s batůžkem,
tak nevěděli, jestli si má sbalit aktovku, nemá si vzít aktovku... Fakt
tyto věci všechny člověk i když posíláme přes ten systém, tak oni do nedokážou
třeba ovládat. To už jsem vysvětlovala dvakrát, třikrát, ale pořád
to nepoužívají tak, jak bych si třeba přála. Takže ze začátku jsem jim
i po ránu třeba psala azbukou zprávou, potom už jsme se domluvili, že si
to budou překládat, tak jsem jim to psala v češtině. Komunikace bezproblémová,
oni jsou skvělí, když jsem potřebovala nějakou informaci, tak
oni hnedka reagovali, když oni něco potřebují, taky jim odpovídám.
Jaké byste řekla, že byly překážky při vzdělávání? Byly nebo
jsou nějaké obtíže žáků ovlivňující vzdělávání? Co bylo pro ně obtížné,
jestli je něco takového.
Pro ně byl největší problém porozumět českým větám, českému vysvětlování
třeba i organizace. Co teď budeme dělat a podobně. Takže ze
začátku pro všechny děti jsem měla na skříňkách fotky, jména, to věděli,
kam si co mají dát. Na tabuli máme pořád obrázky s učebnicemi i se sešity,
takže se orientovali zrakem, i když se to řeklo, tak měli tu zrakovou
oporu. Potom oni se naučili pár základních vět - že potřebují na záchod,
nebo jaký mají problém vysvětlili, to podle slovníčků jsme jeli, to byl problém
spíš komunikační. Že ze začátku jsme si nerozuměli... Nejhůř na tom
byla ta holčička, co poplakávala, ta se cítila asi nejvíc ztracená...
Co jste v tu chvíli dělala, když jste viděla, že to je pro ni takto
náročné?
Když jsem nevěděla, tak jsem poprosila tu holčičku, co tu byla déle,
aby j i vysvětlila, co říkám. Obejmula jsem ji, řekla jsem prostě: „v pohodě,
v klidu", že ať to zkusí pochopit. Ukázala jsem ji na obrázku to v tom slovníčku.
A když to nemohlo, tak jsme potom volali asistentku, když se třeba
sekla. Ona kolikrát měla, že se zasekla a nechtěla ani pohnout hlavou a
koukala tak do dáli a čekala asi, až si ji všímat přestanu. Takže jsem
přestala, nechala jsem ji v klidu, dělala jsem s ostatními dětmi a potom
jsem se vrátila. Takže v tomto byly začátky nejtěžší, že ta komunikační
bariéra... Oni přišli a defacto za měsíc přišli do toho kolektivu, kde se mluvilo
úplně jinou řečí a oni nerozuměli.
Vnímáte, že teď už to funguje? Po jak dlouhé době si myslíte, že
se to překlonilo k lepšímu? Vnímáte v edukaci stále nějaké výrazné
bariéry?
Já bych řekla, že okolo Vánoc už to bylo lepší, že minimálně ty tři, tři
a půl měsíce potřebovali. Po vánočních prázdninách, kdy se vrátili po Novém
roce, tak už to bylo skvělé, už mi ten kolektiv připadal, že je takhle
pohodový. Už věděli, do čeho jdou. Už i ty děti dokázaly reagovat, zúčastnili
se akcí.
Všimla jste si speciálních potřeb těchto dětí při vzdělávání? Potřebovali
více času na vypracování aktivit a podobně?
Tak určitě jsem dávala větší čas na dokončen práce. Zkracovala jsem
jim texty. Dávala jsem jim méně úloh. Pokud úlohu neudělali, tak jsem
řekla: „fajn, tak to uděláš to zítřka". Prostě nechávala jsem je libovolně
tak, aby se cítily v pohodě a abych na ně netlačila. Tam byl takový přístup
- nechrne to plynout, hlavně ať si to užiješ tady v té škole, ať jsi v dobré
náladě, ať seš v klídku. A prostě, my jsme tady proto, abychom ti pomohli."
A byly tam i děti, které za nimi šli, pomáhali. Nebo na koberci
máme takové malé skládací stolečky, takže tam si třeba sedly ty děti
rychlejší s tím dítětem ukrajinským a pomáhali vysvětlovat, nebo když
tam byla asistentka, tak pomáhala dítku. Nebo té skupince těch tří, pracovala
s nimi na koberci odděleně od té třídy. Anebo naopak oni byli v lavici
a my jsme byli na koberci. Že občas jsem to takto i rozdělila, když byla
možnost, aby mohli pracovat svým tempem a mohli udělat třeba jedno
cvičení a my jsme mezitím udělali tři nebo pět cvičení. Jo fakt tam bylo
potřeba toho specifického přístupu a individuálního přístupu. Protože to
fakt nejde, ty děti potřebovaly prostě si to vůbec dokázat přečíst, pochopit
ten text, a to se nedá.
Co se týče klasifikace a hodnocení žáků - upravovala jste nějak
hodnocení? Nastavila jste pro hodnocení ukrajinských žáků jiná
kritéria?
My máme do třetí třídy u nás na škole slovní hodnocení, od čtvrté
třídy už máme známky do devítky. Takže my teď do třetí třídy máme výhodu
tu, že rodičům popisujeme to, co umí. Vyzdvihujeme to, co se jim
podařilo a vlastně napíšu tam v čem chybovali. A vidí to třeba i v procentech,
jestli uspěli nebo neuspěli. Takže na vysvědčení, když to řeknu všeobecně,
tak češtinu měli dvojku, holčička měla i z matematiky dvojku,
protože se ji nepodařila písemka, i když ji měla zkrácenou, tak prostě nedokázala
ani slovní úlohy, nechtěla jsem ji pomáhat... Tak tam jsme přimhouřila
oko a dala jsem ji dvojku. A oni nevěděli, že to je dvojka, protože
jsme to opsali těmi slovy.
A testy upravujete? Někteří učitelé tvoří dva druhy testů...
Testy upravujú. Já jsem dělala tři druhy. Dělala jsem to, že ukrajinským
dětem, když měli něco psát, tak jsem jim tam napsala psacím písmem
výběr slov a oni potom dělali jakoby opis, že vybrali to slovo a opsali
to. Ale české děti to měly bez této nápovědy a dělaly přepis, nebo psali
z tiskacího do psacího. Určitě jako. Určitě jsem musela dělat několik
druhů prací.
V rámci metod a organizace výuky - upravujete to nějak, že
byste zadávala práci zvlášť těm ukrajinským žákům a zvlášť ostat­
ním?
Část dělají s námi, ale právě tím, že jim to zkrátím - nebo řeknu: „vy
to uděláte potud, můžete si jít na koberec a potom za vámi přijdu", nebo
když tam je ten asistent, tak jim pomůže... Nebo když prostě cítí v pohodě,
tak zůstanou s námi a pracují. Nechávala jsem to na libovůli. Když to dítě
tu látko chápalo, tak s námi bylo, a když potřebovalo zpomalit, tak jsme
to upravili tak, že šlo stranou a pracovalo svým tempem. Já jsem třeba
zadala třídě práci a šla jsem se mu věnovat. Anebo když tam byl ten druhý
pedagog, nebo asistent, tak zaskočil. Takže fakt, my jsme... To je všechno
improvizace podle toho, jak je potřeba v té třídě. Protože každý den je
jiný. Třeba jeden den jsou úplně skvělé a podruhé jsou smutné a potřebují
zkrátka pomoc - vůbec být psychicky v pohodě. A teď, když jsem na
nemocenské, tak vím, že se té holčičce malé i po mě stýská, že teď je
možná i víc doma. Protože prostě špatně nese změnu, takže i tak... Tak
doufejme, že to bude zase všechno v pohodě, až se vrátím...
Jaké prvky Montessori výuky se vám při výuce ukrajinských
dětí osvědčují?
Sebereflexi děláme, smajlíky. Děti si můžou zakreslit, jak se cítily po
té hodině... Takže toto... Většinou to bývá tak napůl, že dobrý. A když se
jim dařilo, tak dali veselého smajlíka. Takže určitě s tím pracujeme... Chodíme
na kruh, tam pracujeme i s předváděním těch pomůcek, že názorně
ukážu, jak se s pomůckou pracuje. Hodně děláme s pohyblivou abecedou.
Takže ty děti si mohou skládat slova. Spolupráce. Skupinová práce. Práce
ve dvojicích. Toto všechno jsme se měli učit ve druhé třídě a učili jsme se
to s těmi žáky. A pokud nevěděly, tak naše děti jsou skvělé, že ji pomohly
a nebraly to, jako že by nevěděli, nebo že by se jim posmívali.
Zdá se vám, že ukrajinské děti se drží spíše dál od českých? Někteří
cizinci mají tendenci si udržet to svoje a být hodně pospolu,
anebo naopak mají chuť se zajímat o cizí kulturu. A vlastně jestli i
ty české děti, jestli se zajímají o ty kulturní odlišnosti, nebo to moc
neřeší? Jak jste toto vnímala?
Toto jsem o přestávkách vnímala, jak říkáte, že si většinou povídali
ti tři spolu anebo běhali po třídě, kde máme prostor vzadu na koberci.
Nebo venku na chodbě spolu dělali nějakou aktivitu. Takže to se drželi
spolu ze začátku. Pokud k těm Vánocům se to rozpouštělo, že už byli i
s těmi českými. Ono to... Jak to říct, někdy to bylo, že chtěl. A někdy to ty
naše děti neřešily a měly svoje starosti a svoje aktivity, ale zapojovaly do
toho i ty ukrajinské děti, že jim třeba ukázali, co si donesli a bavili se
s nimi i o přestávce.
Ovlivňovala jste to, aby například spolu více spolupracovali? Je
to takto za vás v pořádku, když tam mají takto dvě skupiny?
Určitě jsem to vnímala. A pokud ukrajinské děti dvě chyběly a bylo
tam jedno samo, a viděla jsem, že se třeba stranilo, tak jsem potom pobídla
taky některé děti, které byly samy, jestli si nechtějí společně zahrát
nějakou hru. Jako takto. Ale přestávku jim nechci nějak organizovat, to je
jejich volba, co budou dělat... Samozřejmě, kdyby tam byl nějaký problém,
tak bych do toho zasáhla. A v hodině při skupinové práci - tam se
snažím do toho zasahovat, aby to bylo košer, aby prostě spolupracovali a
tak.
Každopádně vím, že na škole to není takhle růžové jako třeba u nás
ve třídě, protože byly třeba učitelky ve vedlejších třídách, kde ani třeba
ani neřekli rodiče, že odjíždějí na Ukrajinu a odešli, ani panu řediteli nic
nenahlásili a teď najednou se vrací a chtěly by znova žáka umístit. A to
samozřejmě na to místo už není. Jakože tady byly třeba i problémy v jiných
třídách, ale to by vám musely říct učitelky, které to zažívaly. Já jenom,
co vím z povzdálí... Tak samozřejmě je to všechno o lidech, když člověk
chce, tak dokáže najít společnou řeč. Ale když vlastně ti rodiče nemají
ani sílu ani chuť spolupracovat s tou školou, tak potom jsou problémy a
pak tam můžou vznikat ohniska sváru. Třeba vím, že pan ředitel z toho
kolikrát byl naštvaný i smutný, že nevěděl, byl v nejistotě, jestli vůbec to
dítě přijde. Učitel nevěděl, co má psát do absence, jestli přijde/nepřijde.
Nemohl se třeba rodičům dovolat a tak. To teda já jsem nezažila, ale vnímám
ty problémy, že fakt jsou. Všechno to je o lidech, no.
Mají ty děti motivaci učit se češtinu? Někteří učitelé mi říkali,
že nemají tu chuť, protože doufají, že se budou vracet na Ukrajinu...
U nás vím, že ta holčička, co je tu nejdéle, tak od ní maminka mi říkala,
že se právě na Ukrajinu už vracet nebudou. Že se jim tady líbí a že
tady zůstanou. Takže ti mají chuť nejvíc se vzdělávat. U ní teda cítím problémy,
které budou dysgrafické a dyslektické, ve třetí třídě ji pošlu asi i
na vyšetření, protože tam se začínají objevovat i tyto vady. A u té holčičky
nejmenší, tam to není jisté, jestli se budou nebo nebudou vracet. Tam
není snaha od té maminky, která neumí česky, doma s tou holčičkou
třeba něco dělat. Matematiku ano, ale čeština je pro ně obtížná. Takže
proto jsem jim nabízela online hodiny, že s tou holčičkou budu dělat,
aspoň něco, pomalu, aby nevypadla z toho obrazu. Ale tam vím, že ona je
víc nemocná, tak ani na to nemá sílu. U těch dětí ta psychosomatika je tak
provázaná, že tam prostě je důležité, aby ty děti byly v pohodě a pak teprve
můžu mít nějaké cíle výukové. Ale tady to všechno je o té psychice.
A ten chlapec, ten je v klidu. Ten si myslím, že zatím tady budou, dokud
tatínek tady bude mít práci. A snaží se. Ale je to kluk, takže píše tím svým
způsobem, střídavým písmem, občas dává pozor, občas nedává pozor,
tak uvidíme, jak to bude dál.
A napadá vás něco, co vám výrazně pomohlo při tom vzdělávání?
Něco, co byste třeba doporučila začínajícím pedagogům? Když
jste vlastně ze začátku neměla s tím zkušenost, tak jestli jste přišla
na něco, co se vám osvědčilo?
Určitě bych teda doporučila, kteří se učí to písmo, tak aby si pořídili
aspoň ty sady té pohyblivé abecedy, nebo abecedy s pruhem z Montessori.
Protože tím, že ty děti vidí ty tvary, osahají si je, mohou vidět tvary
v různých podobách, tiskací/psací, malé/velké. Tak toto mi nejvíce pomohlo.
Že my jsme fakt hodně chodili. Oni potřebovali hodně pohyb. Oni
potřebovali tu frustraci fakt vyběhat. My jsme neseděli jenom tak. My
jsme dělali hodně pohybových věcí. Takže hodně zapojovat pohyb, hodně
zapojovat smysly a tyto Montessori pomůcky pro češtinu. Takže toto
bych určitě doporučila.
Všimla jste si tedy nějaké frustrace, nebo projevů traumatu?
Když říkáte, potřebovali to vyběhat...
No určitě. Tak ono taky člověk nevidí do těch rodin. Ale když se podívám
na dítě, jestli pospává na lavici, jestli je smutné, nebo jestli kouká
jen tak do prázdna, tak je vidět, že ty děti řešili v sobě ty zmatky nebo tu
bolest té maminky, která fakt jako plakala a nevěděla prostě o otci, jo...
Takže tohle to si myslím, že hodně ovlivňuje.
Jak probíhala u vás situace během pouštění zkoušky sirén?
Jo. To jsme se právě báli poprvé, když byly sirény první středu v září.
Takže to jsme teda hodně... Jsme je uklidnili a říkali, že to je zkouška, že
to je pořádku. Takže tohle to. No, to jsme se báli. To jsem měla spíš strach
já větší. A oni „jo, jo, já vím..." No, takže to je pravda, to jsem si ani nevzpo­
mněla.
Takže to zvládaly?
Zvládli. Ale samozřejmě trhli sebou. Člověk sebou trhne, když to
slyší. Chvíli jim to trvalo. My jsme je uklidnili, že toto je zkouška u nás,
kdyby byla potřeba něco řešit... Potom jsme si to ukázali v kalendáři,
takže potom už věděli...