MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy Politika CLR vůči KLDR po konci studené války Bakalářská práce Václav Snábl Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Petr Vilímek, Ph.D. UČO: 382674 Obor: Mezinárodní vztahy, Sociologie Imatrikulační ročník: 2010 Brno, 2013 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. PODĚKOVÁNÍ Děkuji Mgr. et Mgr. Petru Vilímkovi, Ph.D. za jeho vstřícný a přátelský přístup při vedení bakalářské práce a za cenné rady, které mi při psaní udílel. Obsah 1 Úvod 5 2 Historie vztahů obou zemí do konce studené války 7 2. 1 Důvody severokorejského odmítnutí reforem čínského typu 11 3 Proměna bezpečnostního a politického prostředí po konci studené války z perspektivy Číny 12 4 Priority v utváření čínské zahraniční politiky vůči KLDR 14 5 Politika ČLR vůči KLDR po konci studené války do nástupu Kim Čong-Una 15 5. 1 Hlavní čínský cíl: zachování stability 16 5. 2 Čína a otázka sjednocení Korejského poloostrova 17 5. 3 Čínské reakce na severokorejský jaderný program 18 5. 4 Čínské reakce na severokorejské vojenské provokace 22 5. 5 Dvojsečnost potravinové pomoci KLDR a rostoucí ekonomická závislost na Číně 23 6 Čínské strategické cíle a jejich role v éře Kim Čong-una 27 7 Závěr 30 8 Seznam použitých zdrojů 32 lÚvod Po studené válce došlo k rozpadu bipolárního systému, který byl charakteristický soupeřením dvou antagonistických velmocí. USA z ní vyšly jako vítěz se statutem jediné mocnosti, která je schopna efektivně ovlivňovat globální dění. Ještě v době před úplným rozpadem Sovětského svazu si řada expertů a politiků začala klást otázku, která země dokáže v nadcházejícím období multipolarity ohrozit velmocenské postavení USA. Nej pravděpodobnějším kandidátem, který měl podle D. Lamptona již na sklonku studené války všechny předpoklady, tedy „jak zdroje, tak mentalitu nastupující velmoci" (Lampton 2001: 36), je právě Čína. Velmocenskou ambici je však nutné podpořit zahraničněpolitickými nástroji v praxi, a to nejlépe v oblasti, kam se v poslední době obrací pozornost celého světa, tedy na Korejském poloostrově. Význam dění na Korejském poloostrově dlouhodobě přesahuje rámec regionu severovýchodní Asie. Jedná se o jednu z nej problematičtějších oblastí mezinárodních vztahů, která je neustále zdrojem napětí a obav. Poloostrov sužuje konflikt, jehož počátky sahají až ke konci druhé světové války, kdy byl poloostrov rozdělen 38. rovnoběžkou na dvě okupační zóny, což se později stalo roznětkou Korejské války, která ačkoli byla ukončena příměřím v roce 1953, nikdy nepřešla ve stav mírový. Ve východoasijském regionu se kromě obou Korejí střetávají zájmy hned několika významných světových mocností, z nichž tři jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN - USA, Rusko, Čínská lidová republika. Dalším aktérem s vitálními zájmy v regionu je Japonsko. Zájmy těchto významných aktérů balancují na hraně souladu a nesouladu, ale všechny směřují k jedinému cíli, ke stabilizaci situace na Korejském poloostrově a zabránění Korejské lidově demokratické republice v pokračování v jaderném programu. Všichni aktéři se shodují na tom, že nejvhodnějším řešením této krize je vedení dialogu a diplomacie. Severní Korea se však k rozhovorům ani k ukončení vývoje zbraní hromadného ničení nemá. KLDR je posledním reliktem totalitního státu stalinského typu ve světě, jejímž jediným spojencem zůstala po konci studené války a rozpadu Východního bloku právě Čínská lidová republika. Cílem bakalářské práce je analyzovat motivy, které vedou ČLR k hospodářské a energetické spolupráci s KLDR a celkově co nejlépe popsat čínskou politiku vůči KLDR s časovým omezením na dobu po konci studené války, kdy Severní Korea přišla o ostatní spojence rozpadem Východního bloku a především pak Sovětského svazu. To bude 5 základem pro odpověď na výzkumnou otázku, jakou roli hraje Korejská lidově demokratická republika v zahraniční politice Cíny a zda představuje pro Cínu po konci studené války spíše překážku na cestě k supervelmocenskému postavení, nebo je partnerem, kterého se Čína nechce vzdát. Celkově se tak bude práce snažit objasnit důležitost a význam role KLDR v zahraniční politice Cíny a jak se její role proměnila po konci studené války. Dílčí výzkumnou otázkou v hospodářské oblasti bude, zda ekonomická závislost KLDR na Číně po konci studené války stoupá, především kvůli neustále se zvyšujícím sankcím a embargům vůči severokorejskému režimu. To má souvislost s incidenty, které v regionu KLDR vyvolává, především pak se sveřepým odmítáním zastavit jaderný program. Dopady incidentů jsou nejvíce patrné právě v době psaní práce. Práce bude rozčleněna do kapitol podle jednotlivých aspektů, v jejichž rámci Čína k Severní Koreji přistupuje, včetně nezbytné kapitoly o historii obou zemí, která zmapuje jejich vztahy v minulosti, což přispěje k lepšímu porozumění jejich vztahů v současnosti, a zároveň nabídne zajímavý kontrast. Charakter práce je deskriptivně-analytický, vzhledem k tomu, že některé pasáže jsou spíše popisného, tedy deskriptivního charakteru. Analytické prvky jsou naplněny především v závěrečné části práce, která se věnuje zodpovězení výzkumných otázek a celkovému zhodnocení čínské politiky a jejím jednotlivým aspektům. Při přepisu cizích asijských jmen se práce bude držet českého fonetického přepisu, pokud to bude možné, jinak je použit anglosaský fonetický přepis. Zdroje, které byly ke psaní práce použity, jsou převážně sekundární a především anglicky psané, zahrnující anglosaské, čínské a jihokorejské autory. Severokorejské prameny nebyly v práci z důvodu snahy o zachování maximální míry objektivity použity. Sekundární zdroje jsou upřednostněny vzhledem ke zvolenému tématu, které se věnuje vztahu dvou komunistických zemí, jejichž jednotlivé kroky je lepší posuzovat s objektivním odstupem. 6 2 Historie vztahů obou zemí do konce studené války Korejci a Číňané mají jakožto národy velmi mnoho společného. Dalo by se říct, že mají společné kulturně historické zázemí založené na konfuciánské tradici a způsobu uvažování, hierarchizaci společnosti s celkovým pohledem na realitu. V minulosti se mezi oběma zeměmi přelévaly vlivy a kulturní změny (Liščák 2008: 537). Korejský poloostrov, který spadal do japonské sféry vlivu, se stal předmětem sporů s průmyslově vyspělejším Japonskem v devatenáctém století. Japonsko, které začalo s industrializací a westernizací již v roce 1853, předstihlo Cínu, ve které byla industrializace neustále brzděna odmítavými postoji významných konfuciánských literátů té doby. Imperiálni Japonsko vycítilo příležitost k expanzi na Korejský poloostrov a zasáhlo zde i vojensky pod záminkou potlačení místního povstání v roce 1894. V následující námořní bitvě u ústí řeky Ja-lu se podařilo Japoncům čínskou flotilu zničit1 . Japonské vítězství nad Čínou znamenalo začátek desetiletí imperialistického soupeření. Čína se poté zadlužila u evropských věřitelů z důvodu úsilí splatit válečné kompenzace a ve snaze čelist stále rostoucí rozpínavosti Japonska pozvala do Mandžuská ruské síly. V následující rusko-japonské válce však Japonci dokázali zatlačit Rusy na sever a triumfovali tak jak v Mandžusku, tak v Koreji (Fairbank 1992: 254-255). Dalším společným prvkem jsou sdílené útrapy za japonské okupace před a během druhé světové války. Nesnášenlivost a opatrnost vůči Japonsku, která má původ již v devatenáctém století, spolu s ochranářským statutem Číny vůči Severní Koreji jakožto větší stát vůči menšímu pojí obě země do určité míry dodnes. Další paralela mezi oběma národy spočívá v syndromu oddělené nebo rozdělené země, kdy Korea je rozpolcená na severní a jižní část, přičemž Severní Korea volá po jejich sjednocení pod jednu nadvládu. Naproti tomu Čína si nárokuje území Taiwanu. Lze tedy hovořit o syndromu jakéhosi odtrženého území. Po druhé světové válce se Korejský poloostrov dostal do střetu vlivů USA a SSSR, které si poloostrov rozdělili třicátou osmou rovnoběžkou. V roce 1948 tak došlo ke vzniku dvou ideologicky protikladných států, které neoddělovaly přirozené hranice, ale čára na mapě, která dělila i rodiny, což se ukázalo jako jedna z příčin následujících problémů. Severní Korea i Čína byly naočkovány komunistickou ideologií, která se v obou zemích uhnízdila velice dobře a nastartovala tak další rovinu vzájemných sympatií. Vítězové ve druhé světové válce nejprve uvažovali o Číně jako o dalším aktérovi, který bude 1 Počátek čínsko-japonské války (1894 - 1895), která byla vedena v podstatě o Koreu. 7 podporovat projekt kolektivní bezpečnosti a který bude zárukou zachování míru. Čínu však zachvátila občanská válka mezi Komunistickou stranou Cíny a ozbrojenými silami Kuomitangu2 , která skončila vítězstvím komunistů. Po vypuknutí Korejské války severokorejskou invazí na jih v roce 1950 se po prolomení linií vojsky OSN a USA a jejich postupu na sever k čínským hranicím staví Čína na stranu svého souseda a vysílá do boje kromě zbraní a materiálu i vlastní jednotky a pod záminkou, že se jedná pouze o dobrovolníky, se naplno zapojuje do korejské války. Jak píše Ning, rozhodnutí vstoupit do korejské války přišlo v Číně nikoliv kvůli agresivní komunistické ideologii, ale spíše kvůli snaze zajistit vlastní obranu země skrze tradiční přístup k mezinárodním vztahům, tak jak o nich uvažují západní teoretikové, konkrétně pak rovnováha moci, národní zájmy a domácí ekonomické, vojenské a systémové tlaky (Ning 2000: 185 - 186). Mimo jiné i díky tomu se Severní Korea udržela při životě a po uzavření příměří, které v podstatě žádné územní zisky nepřineslo, bylo mezi Severní Koreou a Čínou nastartováno vzájemné přátelství (Kissinger 1999: 489 - 508). KLDR začala po Korejské válce ekonomicky prosperovat a ze zaostalého zemědělského státu se za cenu obrovského množství perzekuovaných lidí a politických procesů vypracovala najeden z nejvíce industrializovaných států asijského regionu hned po Japonsku. Státem řízená ekonomika se zaměřovala především na těžký průmysl a podle sovětského vzoru byla plánovaná, jako u všech zemí komunistického bloku. Vůdce Kim Ir-sen se při vytváření státního zřízení inspiroval především v Sovětském svazu, ale do fungování státu zavedl i ryze korejské myšlenky. Formuloval monolitický systém zvaný čučche. Ideologii, která je založena na sebedůvěře a snaze o soběstačnost, a to jak v hospodářství, tak i v obraně. V této ideologii je kladen důraz na soběstačnost, industrializaci zaměřenou na zbrojení a těžký průmysl. I přesto, že se země snažila uzavřít zahraničnímu obchodu a spoléhat se pouze na vlastní soběstačnost, po celou svou historii byla závislá na pomoci různého charakteru od spřátelených zemí Východního bloku, nebo využívala nákupů v zahraničí, za které neplatila. KLDR přistupovala k zahraničnímu obchodu svérázným způsobem, kdy si různé nákupy vykládala jako určitý druh pomoci, za který nemusí platit. Platit také definitivně přestala v roce 1976, kdy vyhlásila bankrot, i když průmyslová produkce vykazovala značný růst. Takové chování uvrhlo Severní Koreu do mezinárodní izolace a uzavřelo jí přístup k zahraničnímu kapitálu, čímž fakticky došlo 2 Neboli Čínská národní strana. 8 -5 k navýšení ekonomické závislosti na Sovětském svazu a na ostatních zemích RVHP (French 2005: 79-81). Plánovaná ekonomika začala vážně kolísat v druhé polovině sedmdesátých let, kdy Severní Korea výrazně zaostávala ve srovnání s jižním sousedem, a to i v oblasti zbrojního průmyslu. Jižní Korea dostávala dodávky moderních zbraní, což KLDR přivedlo k nutnosti radikálně navýšit vlastní výdaje na zbrojení, a to její ekonomiku dále oslabovalo. Severokorejské vedení také dospělo k závěru, že budoucí vojenskou převahu jí zajistí jen vlastnictví jaderných zbraní, tudíž byla v roce 1980 zahájena výstavba reaktoru, který měl dodávat plutonium na jejich výrobu. Severokorejský režim navíc začal na popud Kim Ir-senova syna Kim Cong-ila investovat do megalomanských projektů, což odčerpávalo peníze tolik potřebné v jiných odvětvích hospodářství. Vážné ekonomické problémy se však KLDR dařilo stále oddalovat díky nadstandardním vztahům s Čínou a především se Sovětským svazem. Sověti v následujícím období uzavřeli s Pchongjangem celou řadu hospodářských a vojenských dohod. Čína také navýšila vývoz ropy za velmi výhodné ceny a poskytla KLDR například i moderní letouny MÍG-21A. V roce 1985 došlo k navýšení vzájemného obchodu se SSSR o 94 procent (Buzo 2003: 118 - 155). Nárůst importu sovětského zboží popisuje Oberdorfer takto: ze 471 milionů USD v roce 1984 na 1,186 miliard USD v roce 1986 a 1,906 miliard USD v roce 1988. SSSR tedy splácel obchodní deficit a zároveň zásoboval KLDR dodávkami zbraní, ropy a uhlí za nízké ceny (1997: 156). Severokorejská soběstačnost se proměnila v extrémní závislost na SSSR, což po jeho rozpadu nevyhnutelně vedlo ke kolapsu severokorejského hospodářství. Vztahy KLDR a ČLR byly v osmdesátých letech ovlivněny severokorejským odmítnutím reforem čínského typu, které severokorejské vedení označilo za odchylku od komunistické ideologie. Čína tak za vedení Teng Siao-pchinga dosáhla hospodářského růstu právě díky reformám tržního socialismu. Neschopnost a neochota adaptace severokorejského vedení na měnící se mezinárodní prostředí se však projevovala i v jiných oblastech, což zapříčinilo výrazné ochlazení vztahů s oběma hlavními spojenci. Čína a Sovětský svaz se odmítli připojit k severokorejskému bojkotu olympijských her v Soulu v roce 1988, protože měli stále větší zájem na zlepšení vztahů s Jižní Koreou. Čína tak učinila první kroky k ukončení své politiky jedné Koreje, která fakticky znamenala uznání pouze severní části poloostrova a kterou Čína zastávala prakticky po celou studenou válku. Peking i Moskva v následujících letech navázali diplomatické 3 Rada vzájemné hospodářské pomoci, spojovala země Východního bloku během studené války. Fakticky však sloužila ke kontrole jednotlivých ekonomik SSSR. 9 vztahy s Jižní Koreou, což Severokorejci tvrdě odsoudili. Pchongjang se začínal dostávat do mezinárodní izolace, což přitvrdilo jeho rétoriku natolik, že dokonce vyhlásil, že se necítí vázán smlouvou o přátelství a spolupráci, kterou uzavřel v roce 1961 jak s Čínou, tak i se Sovětským svazem, přičemž pro zajištění své bezpečnosti hodlá usilovat o získání všech zbraní, které bude možné získat. Vztahy s Čínou se tak výrazně ochladily. Ještě před rozpadem Sovětského svazu se Gorbačov snažil nabádat Kim Ir-sena k reformám sovětského typu4 , aby tak snížil severokorejskou ekonomickou závislost, avšak nesetkal se s úspěchem. Severokorejci se místo adaptace na měnící mezinárodní prostředí konce studené války více přimkli ke své ideologii čučche, která je založena na soběstačnosti a zakrývali tak neúspěch plánovaného hospodářství (Oberdorfer 1997: 198 - 246). Nejvýznamnější změnou, se kterou se musela Severní Korea po studené válce vypořádat, byl rozpad Sovětského svazu, který byl pro KLDR hlavním dodavatelem. Téměř okamžitě pak po jeho rozpadu a ukončení dodávek došlo k úpadku severokorejské ekonomiky, což odhalilo míru závislosti na jeho hospodářské a energetické pomoci. Pod stále sílícím vlivem mezinárodní izolace však byli Severokorejci nuceni vylepšit vztahy s okolními zeměmi, aby tak předešli zhroucení státu. Vzájemný obchod s jižním sousedem vzrostl o více než sto procent mezi lety 1988 a 1991, došlo k podepsání Dohody o usmíření, neútočení, výměně a spolupráci a také Společné deklarace o denuklearizaci Korejského poloostrova s Jižní Koreou v roce 1991. Obě země také vstoupily do OSN. Ve stejném roce došlo i ke zlepšení vztahů s Japonskem. Čína pak v Severní Koreji vytvořila první zónu volného obchodu v oblasti zvané Nandžin-Sonbong na společné hranici (Buzo 2003: 178 - 186). Po rozpadu Sovětského svazu byla KLDR odkázána pouze na pomoc z Číny, která činila téměř dvě třetiny jejího příjmu. Vlivem zlepšování vztahů Číny se Spojenými státy v průběhu osmdesátých let z důvodu zavedení kapitalistických prvků do čínského hospodářství a především díky čínské roztržce se Sovětským svazem se Čína dostávala i přes stále sílící severokorejskou ekonomickou závislost s KLDR do stále větších sporů ohledně ideologie. Po roce 1991 dokonce Peking rozhodl o zastavení dodávek za přátelské ceny, což přivedlo Severní Koreu k drastickým snížením spotřeby ropy a energií, které spolu s nepříznivým počasím rozběhly krizi, která dominovým efektem zapříčinila rozsáhlý hladomor, jež naplno propuknul v devadesátých letech (Oberdorfer 1997: 233). 4 Glasnosť a perestrojka, tedy Informovanost a přestavba. 10 2. 1 Důvody severokorejského odmítnutí reforem čínského typu Pro pochopení vzájemných vztahů Cíny a Severní Koreje je potřeba popsat, proč Severní Korea odmítla reformy v minulosti. Heslem KLDR je Korejský silný a prosperující národ, i když se nikdy v historii této země nedá mluvit o prosperitě západního stylu. Mohlo by se ale říct, že v 80. letech byla na vrcholu produkce a vůdce Kim Ir-sen s nadějí pohlížel do budoucnosti. V této době však došlo v Číně k řadě reforem a mezistátní návštěvy byly velmi časté. I když Kim Ir-sen údajně chvíli uvažoval o reformách Čínského stylu, došlo k řadě událostí, které jej nakonec odradily. Došlo k protestům na náměstní Tiananmen v Číně, komunismus ztrácel na prestiži v celé Východní Evropě po rozpadu Sovětského svazu, došlo ke sjednocení Německa a celkově tedy k rozpadu celosvětového komunismu jakožto jednoho soudržného protipólu, což mělo jak politické, tak ekonomické dopady na Severní Koreu. Pro KLDR činily 70% exportu právě komunistické země. V této době také navázala diplomatické vztahy Jižní Korea s Ruskem a Čínou a došlo tak k vytvoření Severního trojúhelníku. Pchjongjang byl však přesvědčen, že musí jako nástroj nátlaku a vlivu a prestiže vyvíjet zbraně hromadného ničení a jejich nosiče a jeho centrálně plánovaná ekonomika stalinistického typu se nutně dostala na hranici kolapsu. Určitý intenzivní rozvoj KLDR spojený i s dobrou úrodou v 80. letech už nejevil žádné známky návratu. Severní Korea se přesto chtěla vyvarovat kolapsu, který ve velkém rozsahu zasáhl Sovětský svaz a východní Evropu. Tudíž se vydala cestou utužení stalinistického režimu a nepřipouštění jakýchkoliv změn, což paradoxně způsobuje nejvíce jejich problémů (Jingyi 2012: 114-118). Korejskou stranou práce sestavená ideologie soběstačnosti čučche s principem songun, který upřednostňuje armádu, je do jisté míry nezrušítelným dokumentem. Legitimita vůdce je v Severní Koreji odvozena z legitimity jeho předchůdce, který jej vybral. Zpochybňovat tedy tyto dokumenty by znamenalo kritizovat otce a uhnout z vyšlapané cesty, což může být pro nového vůdce, pokud nebude dostatečně silný, hrozbou ztráty vlivu a nepředvídatelného kolapsu země. Podobný problém se zavedením reforem měli i v Číně, kde se museli vypořádat s kultem Mao Ce-tunga, jakožto zakladatele ČLR. Další překážkou bude překonat propast mezi Severní Koreou a okolním světem z hlediska informovanosti (tamtéž: 118 - 120). 5 Náměstí nebeského klidu. Protesty na náměstní Tiananmen ukázaly, jak velká propast leží mezi západními a větší částí Asie a znamenaly uvržení Číny do mezinárodní izolace, na které se sankcemi podílelo i Japonsko (Myers, Oksenberg, Shambaugh 2001: 241 -242). 11 3 Proměna bezpečnostního a politického prostředí po konci studené války v z perspektivy Cíny Konec studené války trvale proměnil bezpečnostní a politické prostředí mezinárodních vztahů. Skončila éra bipolarity a konfrontace dvou antagonistických bloků Východ a Západ. Východní blok, který prohrál závody ve zbrojení, se začal pozvolna rozpadat. Došlo ke sjednocení Německa a k rozpadu soudržného uměle vytvořeného systému sovětských satelitů. Po skončení studené války byla bezpečnostní dynamika Severovýchodní Asie do značné míry reflektována strategicky významným Korejským poloostrovem s těmito klíčovými hráči ve snaze ovlivnit dění na poloostrově: Severní a Jižní Korea, Čína, Rusko a USA a Japonsko. Tito aktéři se pomocí kompromisů, výhružek a výměn různého druhu snaží dosáhnout svých cílů v oblasti avšak zároveň zachovat tolik křehkou stabilitu a vyváženost. Severní Korea byla koncem studené války svědkem výrazných změn uvnitř svých nej větších spojenců a garantů bezpečnosti, tedy Číny a Sovětského svazu (Oberdorfer 1997: 198 - 242). Ačkoliv byly vztahy mezi Čínou a SSSR v průběhu války dost radikálně ovlivněny sérií roztržek a rozepří, které hrozily i horkým konfliktem, přibližně od roku 1983 se vztahy obou zemí začaly normalizovat a hospodářská spolupráce byla obnovena. Poslední smlouva mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou byla podepsána v roce 1990. Jednalo se v ní o pokračování hospodářsko-vědecké spolupráce na dobu deseti let. O rok později se však Sovětský svaz zhroutil zevnitř a přestal existovat. Severní Korea tak ztratila silného spojence, a zároveň přišla o celý houf spojenců v podobě sovětských satelitů (Oberdorfer 1997: 201 - 244). Z hlediska Číny nastává období, kdy se musí v novém mezinárodním systému dostatečně etablovat a nastavit sousedské nové vztahy. Období po studené válce je charakteristické snahou Číny navýšit svůj vliv ve světě a stát se tak namísto regionální mocnosti mocností globální. Jednou z nej palčivějších otázek, které bylo nutné vyřešit, byla otázka výše zmíněné tzv. politiky jedné Koreje, kterou Čína zastávala po celou studenou válku. V roce 1992, 24. dubna, tak po více než čtyřech dekádách došlo k podpisu smlouvy mezi ČLR a Korejskou republikou6 o zřízení plně diplomatických vztahů. Změna z politiky jedné Koreje na politiku dvou Korejí je jednou z nej důležitějších změn zahraniční politiky Číny po konci studené války (Lampton 2001: 371). Vedle politiky dvou Korejí, kterou Čína po konci studené války nastartovala, se musela ČLR vypořádat ještě s nálepkou 6 Jižní Korea. 12 šiřitele zbraní hromadného ničení a technologií potřebných pro jejich vývoj, což po dekádách v době studené války, kdy tak činila, nebylo úplně snadné. Čína se tak připojila hned k několika mezinárodním smlouvám kontrolujícím proliferaci zbraní hromadného ničení7 (Zhu 1997: 43). I nadále však měla nálepku problematického člena, vzhledem „k vydělování vlastních zájmů ze zbytku světa", jak píše Nešpor. Mocenský potenciál Číny lze bezesporu posuzovat také podle ochoty angažovat se v bezpečnostních otázkách v regionálním, ale i v globálním měřítku. „Asie je v tomto směru v současnosti jednou z nej sledovanějších oblastí světa. Důvodem je vedle přetrvávající problematické situace v Tchajwanském průlivu obava z šíření jaderných zbraní, a to především pokračování severokorejského jaderného programu (Nešpor 2005: 30)." Čína prošla řadou ekonomických reforem, které jí pomohly překonat hrozící krize, otevřít trh zahraničním investorům a nastartovat hospodářský růst, který decimuje západní státy. Severní Korea to však brala do jisté míry jako zradu marxisticko-stalinistických ideálů a vzhledem ke zkostnatění klanového vůdcovství v zemi by přijetí podobných reforem bylo nutně spojeno s určitou nelogičností v rámci tradice a nutným přehodnocením starých hodnot, do kterého se ani novému vůdci Kim Čong-unovi zatím nechce. Sovětský svaz se pak v rámci vnitřních změn rozpadl celý, a i když se Ruská federace snaží znovu získat ztracený vliv v regionu, daří sejí to jen částečně. Číně výrazně vylepšila vztahy i s jinými okolními zeměmi. Podařilo sejí významně vylepšit vztahy na jihovýchodní hranici, kde založila Asociaci jihovýchodních asijských národů, která je založena na přátelství a spolupráci a volném obchodu8 . Čína zabezpečila i svou severozápadní hranici ve spolupráci s Ruskem, kde se zavázala bojovat proti separatismu, terorismu a k budování obchodní spolupráce s příhraničními zeměmi. Významným krokem bylo také navázání přátelských vztahů s Indií, založených na společné jasné spolupráci, což značně vylepšilo bezpečnostní i politickou situaci s jihozápadním sousedem (Wu 2005: 37). 7 NPT, CTBT, CWC - Chemical weapons concetion, B W C - Biological weapons convention. 8 Association of Southeast Asian Nations (ASEAN). 13 4 Priority v utváření čínské zahraniční politiky vůči KĽDR Čína se na Korejském poloostrově dostává do velkého dilematu strategického a ideologického charakteru. I přes všechny excesy, které se právě v poslední době stupňují a ukazují v celém svém rozsahu, je KLDR pořád jedním z nej starších spojenců Číny, se kterým má Čína dosud platnou bezpečnostní Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, a to i v případě napadení z roku 1961. V éře po studené válce je patrné, že Čína vnímá KLDR nikoliv jako strategického partnera, ale stále více jako přítěž, která jí komplikuje už tak poněkud napjaté vztahy se Západem. Čína stále více vnímá USA jako obchodního partnera než jako imperialistického nepřítele a uchvatitele. KLDR však na pobídky k dosažení ekonomické soběstačnosti a k provedení reforem nereaguje, ostatně stejně jako v osmdesátých letech, kdy došlo k vážné ideologické rozepři s Čínou po zavedení ekonomických reforem s kapitalistickými prvky v Číně, které Kim Ir-sen tolik odsoudil. KLDR stejně tak nereaguje ani na výzvy k zastavení svého jaderného programu. Čínské dilema ohledně severokorejské politiky spočívá také v problematice uprchlictví, na které si Čína může udělat představu o tom, co by znamenalo vypuknutí konfliktu na poloostrově, nebo případné zhroucení režimu, vzhledem k téměř 1400 kilometrů dlouhé společné hranici. Po pádu severokorejského režimu v případě konfliktu, ale i v případě vnitřního zhroucení se také Čína obává přesunutí amerických základen v Jižní Koreji směrem k čínským hranicím, což by znamenalo navýšení amerického vojenského vlivu v oblasti (Nešpor 2005: 33 - 35). „S ohledem na tyto úvahy nepředstavuje čínská politika vůči KLDR po studené válce politiku ochrany slabšího spojence, zároveň však ani nekráčí po cestě vytyčené USA. Namísto toho se čínská diplomacie ujala role prostředníka (Nešpor 2005: 35)." Jak bylo uvedeno výše, je čínská politika vůči Severní Koreji zatížena spoustou dilemat. Lze v ní však spatřovat určité trendy či vývojové směry. Ukončením politiky jedné Koreje po konci studené války dala Čína najevo, že jí obchodní možnosti Jižní Koreje nejsou lhostejné a že hodlá zastávat zodpovědnější postoj v zahraniční politice. Tato změna byla jednou z nejvýznamnějších po konci studené války. Čína má zájem také na bezpečnosti příhraničních oblastí, s KLDR má bezmála čtrnáct set kilometrů dlouhou hranici. Čína se však zároveň snaží stát respektovaným a uznávaným členem mezinárodního uspořádání a balancuje tak na hraně, zda má severokorejskou kartu oželet nebo ne. 14 5 Politika ČLR vůči KĽDR po konci studené války do nástupu Kim Cong-Una Čínská zahraniční politika vůči KĽDR po konci studené války byla charakteristická čínskými snahami stát se respektovaným státem a velmocí s globálními ambicemi. Po rozpadu Sovětského svazu se značná část severokorejského obchodu navázala na Čínu a Čína začala pociťovat tíhu severokorejského břemene, avšak i prostor pro investice. Nejvýznamnější změnou od dob studenoválečné politiky je bezesporu ukončení politiky jedné Koreje. Tak byla započata nová éra čínské politiky, která byla zpočátku spíše pasivního charakteru, což se ukázalo i během první severokorejské jaderné krize, avšak postupem času docházelo na čínské straně ke stále aktivnějšímu postoji. Po druhé severokorejské jaderné krizi vletech 2002 až 2003 přišla již Čína s velmi specifickou strategií, jak zajistit stabilitu na Korejském poloostrově, již se Číně v průběhu devadesátých let podařilo udržet jen s obtížemi. V souhrnném popisu čínské severokorejské politiky se názory odborníků liší pouze v drobnostech. Jak píše Kim, S., Čína vzhledem k Severní Koreji zaujala „politiku pěti ne", tedy „ne nestabilitě, ne kolapsu, ne jaderným zbraním, ne nárůstu uprchlictví, ne eskalaci konfliktu (Kim 2006: 186)." David Shambaugh zase popisuje čínské zájmy takto: • „přežití severokorej ského režimu, • přimět režim k reformám, • udržet a budovat všestranně odolné vztahy s Jižní Koreou, • zajistit vnější čínský vliv na celý poloostrov, • integrovat sever a jih prostřednictvím ekonomických a společenských prostředků směrem k budoucímu sjednocení, • zamezit provokativnímu chování KLDR v bezpečnostních otázkách a šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů do KLDR (Shambaugh 2003: 44)." Názory odborníků se v mnoha ohledech překrývají. Je zřejmé, že Čína upřednostňuje status quo před kolapsem režimu, avšak čínské cíle jsou mnohem dlouhodobější. Čína by v Severní Koreji chtěla vybudovat stabilní periferii, která nebude bránit v čínské cestě stát se velmocí. Čínským dlouhodobým cílem je přivést Severní Koreu k reformám, které Čína absolvovala v minulosti a které by zajistily, že KLDR jako stát nezkolabuje. 15 5. 1 Hlavní čínský cíl: zachování stability Čína je dnes druhou nej silnější ekonomikou světa a má nejpočetnější ozbrojené síly. Váha Číny v mezinárodním prostředí v poslední době narostla, což bylo patrné i ze sebevědomého projevu nového čínského prezidenta Si Tin-pchinga, který v březnu roku 2013 po svém nástupu do funkce přednesl. Je zřejmé, že sebevědomá Čína si bude chtít udržet stabilitu za každou cenu. Politiku Číny neřídí společenský model nebo určitá strategie, ale události. V takto obrovské zemi, a to nejen rozlohou, ale i počtem obyvatel, které je velmi různorodé, se striktně centralizované rozhodování může projevovat plně efektivně pouze při přísném dodržení pyramidálních hierarchizovaných organizačních struktur. Čína proto bude chtít zachovat co možná nej stabilnej ší prostředí. Nemůže si dovolit, aby nastupující buržoázni třída ve městech zasahovala do dění dosud pevnou rukou vládnoucí komunistické straně. Nemůže si však dovolit ani zahraniční nestabilitu, která v poslední době na Korejském poloostrově narůstá (Robertson 2012). Ústředním cílem čínské politiky vůči Severní Koreji bylo již od počátku devadesátých let zachovat stabilitu a na Korejském poloostrově vybudovat stabilní periferii, která by jí pomohla včlenit se lépe do mezinárodní komunity. Čína usiluje o ekonomickou spolupráci s vyspělými zeměmi, čímž chce vytvářet dojem zodpovědné síly, což pomůže dále modernizovat její ekonomiku. Zájem o udržení status quo a zároveň o přibližování se Západu nutí Peking stále více přebírat aktivní postoj v záležitostech Korejského poloostrova. Zachování stability je v souladu s čínskými strategickými cíly v oblasti. Přesto lze jen velmi těžko určit, v jakém časovém horizontu Peking o udržování stability uvažuje. Vzhledem ke stále se měnící situaci na poloostrově, kdy rytmus událostí určují především nevyzpytatelní severokorejští diktátoři, se může stát, že Čína svou snahou o zachování stability takzvaně ztratí tempo a její schopnost reagovat na aktuální dění bude oslabena. Čínská strategie vztahu se Severní Koreou prošla za posledních dvacet let řadou změn v souvislosti s narůstající angažovaností Číny v záležitostech dalece přesahující rámec její působnosti ze začátku devadesátých let. S narůstající snahou o participaci na světovém dění a se stále rostoucí ekonomickou mocí se pojí i nárůst pocitu odpovědnosti za dění na Korejském poloostrově (Liu 2003: 349 - 350). Moderní technologie válčení se vyznačují značnou schopností překonávat vzdálenosti. V minulosti v mezinárodních vztazích velmi používaná strategie vytváření tzv. nárazníkových pásem9 , se tak jeví jako zastaralá a neodpovídající globalizačním trendům 9 „ The Buffer zones ". 16 ve světě. I přesto však vše nasvědčuje tomu, že Čína svou původní koncepci o Severní Koreji, jakožto nárazníkovému pásmu chránícím proti přímému vlivu amerického imperialismu, tak úplně neukončila. Čína však již o Jižní Koreji nesmýšlí jako 0 nesmiřitelném nepříteli, jak tomu bylo ještě na konci studené války. Dochází také ke stále většímu sdílení zájmů na poloostrově se Spojenými státy. Stále méně lidí v Číně věří, že Spojené státy a Jižní Korea chtějí provést invazi na sever od třicáté osmé rovnoběžky (Liu 2003: 351). USA se naopak zavázaly, že budou upřednostňovat diplomatické řešení, což Čínu po důkladném zvážení plusů a mínusů povzbudilo k aktivnějšímu přístupu vůči Severní Koreji (Liu 2003: 357). 5. 2 Čína a otázka sjednocení Korejského poloostrova Rozdělený Korejský poloostrov trápí čínskou diplomacii a negativně ovlivňuje čínské národní zájmy. Z perspektivy národních zájmů Čína věří, že sjednocení Korejského poloostrova by proběhlo v její prospěch. Čína doufá v neutrální nebo přátelsky nakloněnou sjednocenou Koreu a také ve stažení amerických vojenských sil z poloostrova. Zároveň však usiluje o zachování status quo. Čína však plně podporuje spolupráci, hospodářské a kulturní výměny mezi oběma Korejemi a především vedení politického dialogu. Věří, že podpora mírového řešení a udržování dobrých vztahů mezi Korejemi povede k poklidnému sjednocení někdy v budoucnu (Zhan 2012: 63). Číňané podpořili mírový proces sjednocení Korejského poloostrova hned po normalizaci vzájemných vztahů Jižní Koreje a Číny v roce 1992, kdy Čína ukončila politiku jedné Koreje (tamtéž). Stejný postoj vyjádřili Číňané na čínsko-jihokorejském summitu v roce 2000. Nicméně o čínském postoji ke sjednocení Korejského poloostrova jihokorejští a američtí autoři pochybují. Mnoho z nich, jak tvrdí Zhan, je toho názoru, že by Čína raději zachovala status quo, protože sjednocení poloostrova by předcházel kolaps KLDR, kterému se Čína usilovně snaží zabránit (Zhan 2012: 64). Postupné sjednocení Korejského poloostrova by ale mohlo být jednou z možností, jak právě kolapsu KLDR zabránit. Jak píše Shambaugh, čínský přístup k Jižní Koreji je motivován snahou předejít kolapsu KLDR a snahou zajistit dlouhodobý vliv na Korejský poloostrov. Ekonomická spolupráce s oběma Korejemi má být základem pro mírové řešení konfliktu (Shambaugh 2003: 50). Pro Čínu bylo rozdělení Korejského poloostrova vždy vnímáno jako nevýhodné, a proto Číňané sjednocení spíše podporují. Ohledně korejského sjednocení mají negativní 1 pozitivní očekávání. 17 Negativní očekávání: • Sjednocením Koreje Čína přijde o důležité nárazníkové pásmo v podobě KLDR. • Čína ztratí rozhodující vliv v regionálních i světových záležitostech, včetně vlivu na vztahy s USA. • V případě sjednocení Koreje po náhlém kolapsu KLDR bude Čína čelit náporu uprchlíků. • Sjednocování Koreje může způsobit konflikty u čínských hranic (Kim 2002: 130). Pozitivní očekávání: • Sjednocená Korea nadobro změní rozložení sil ve východní Asii. • Sjednocená Korea se stane klíčovým prvkem čínské strategie zabránění USA v šíření vlivu ve východní Asii. • Sjednocená Korea bude významným ekonomickým partnerem. • Korejské sjednocení by mělo usnadnit znovusjednocení Číny a Taiwanu (Yi 2002: 338). Při rozboru výše uvedených očekávání o sjednocení Korejského poloostrova se zdá, že rozdělený poloostrov má pro Čínu více nevýhod než výhod, a to především z hlediska dlouhodobých čínských zájmů. Sjednocený, mírumilovný a stabilní Korejský poloostrov, by byl pro Čínu rozhodně přínosem (Zhan 2012: 69). 5. 3 Čínské reakce na severokorejský jaderný program Dne 31. prosince 1991 podepsaly KLDR a Korejská republika dohodu o jaderném odzbrojení Korejského poloostrova a zavázaly se k vzájemným inspekcím svých jaderných zařízení. Když poté k samotným inspekcím došlo, ukázalo se, že KLDR ničí důkazy o svém jaderném programu a KLDR pohrozila odstoupením od smlouvy NPT. KLDR se nadále věnovala obohacování uranu a vývoji nosičů zbraní hromadného ničení. První úspěšný test rakety středního doletu uskutečnila Severní Korea již 29. května 1993, kdy raketa přeletěla japonské ostrovy. KLDR pod tíhou důkazů o pokračování svého jaderného programu nakonec vykázala mezinárodní inspektory ze země v červenci 1994 poté, co Spojené státy uvalily na KLDR tvrdé sankce. V této době v Severní Koreji byl hladomor a režim se tvrdou rétorikou snažil odvrátit pozornost obyvatel od závažných domácích hospodářských problémů. První severokorejskou jadernou krizi se nakonec podařilo vyřešit dodáním pomoci, kterou severokorejský režim potřeboval. KLDR se výměnou za zrušení ekonomických sankcí a dodání dvou lehko-vodních reaktorů a topného oleje, zavázala k dvoustrannému dialogu s USA (Ahn 2011: 175 - 180). Čína v této době zastávala velmi 18 pasivní roli, kdy tvrdila, že se nejedná o její problém. V roce 1998 poté ještě došlo k severokorej skému testu balistické střely středního doletu Taepodong-1, která přeletěla nad Japonským mořem. Obnova severokorejského jaderného programu v říjnu 2002 však již znamenala pro Cínu nečekanou ránu. Čínská odpověď na severokorejský jaderný program je od této chvíle jasná a je snadné jí porozumět. Jasným cílem je denuklearizace Korejského poloostrova (Liu 2003: 358). V roce 2001 se Čína připojila k americkému vyhlášení války světovému terorismu, čímž dostala čínsko-americká spolupráce zcela jiný rozměr. Obnovení jaderného programu představuje hrozbu nejen pro další fungování KLDR a jejího rozvoje, a to především kvůli dalšímu hladomoru, který by v zemi mohl vypuknout kvůli nepřízni počasí a odklonu financí od potravinářského sektoru v důsledku dalšího zbrojení. Severokorejský jaderný program ohrožuje i těžce vynaložené úsilí, které čínští představitelé vložili do zlepšení vztahů se Spojenými státy. Jedná se o vážnou hrozbu pro čínské dlouhodobé bezpečnostní zájmy a čínské ministerstvo zahraničí ji označilo za nebezpečné dobrodružství namířené proti USA. Při první nukleární krizi v devadesátých letech, Čína zastávala pasivní pozici a tvrdila, že se jedná o problém pouze KLDR, Mezinárodní agentury pro atomovou energii a Korejské republiky, o deset let později již pozorujeme výraznou změnu tohoto postoje. Čína výrazně přehodnotila svou roli v participaci na řešení krize na Korejském poloostrově. Jaderná Severní Korea je přece jen v rozporu s jejími velmocenskými zájmy v regionu a mohla by výrazně ohrozit její ekonomický růst (Wu 2005: 36). Zpočátku roku 2002 byly akce Číny aktivní s viditelnou snahou vyjádřit se k problematice. Čínský prezident Tiang Ce-min1 0 opakovaně tvrdil americkému prezidentovi, že nemá žádné konkrétní informace o severokorejském jaderném programu, který ale zároveň velmi kritizoval. Diskuze a nátlak na KLDR udržoval i s ruským prezidentem Putinem, se kterým se domlouval na společném postupu jak přimět KLDR k zastavení svého jaderného programu. Při sérii jednání se severokorejským vůdcem Kim Čong-ilem bylo hlavním předmětem kritiky odstoupení KLDR od smlouvy NPT1 1 (Liu 2003: 358). Mezi koncem roku 2002 a začátkem roku 2003 obnovila Severní Korea provoz ve svém jaderném komplexu vJongbjonu, vypověděla ze země inspektory z Mezinárodní agentury pro atomovou energii12 a odstoupila od smlouvy NPT, od které hrozila odstoupit 1 0 Ve funkci od 27. března 1993 - 15. března 2003, tzv. Třetí generace vůdců. 1 1 Nuclear Non Proliferation Treaty (NPT) - Smlouva o nešíření jaderných zbraní. 1 2 M A A E - Mezinárodní agentura pro atomovou energii, anglicky International Atomic Energy Agency (IEEA). 19 již v březnu roku 1993. Tehdy ji však zastavila smířlivá politika a smlouva o pomoci ze strany USA, jejíž podmínky však KLDR nedodržovala. Na čínské straně došlo ke změně postoje. Peking přesunul pozornost od společného postupu s Ruskem k roli jakéhosi moderátora či prostředníka, který dohlíží na bilaterální jednání KLDR se Spojenými státy. Čína rozhodla, že nej lepší řešení bude vést dialog s USA, když společný postup s Ruskem nikam nevedl. Když byli severokorejští představitelé v Pekingu, Čína je nutila k zastavení slovních urážek Američanů a k umírněnému postoji. Do dubna 2003 došlo k více než šedesáti setkáním se severokorejskými představiteli a k výměně více než padesáti zpráv s K L D R i USA (Pomfret 2003). Použitý postup se však také minul účinkem. Severní Korea stále zvyšovala napětí a v jaderném programu pokračovala i za cenu celé řady sankcí, ať už od OSN nebo USA. Osm tisíc použitých palivových tyčí přemístila ze skladů, aby je mohla použít znovu na výrobu jaderných náloží. V únoru a březnu roku 2003 vypálila dvě rakety krátkého doletu, které dopadly do moře mezi Jižní Koreou a Japonskem, došlo také k zásahu amerického průzkumného letadla nad Japonským mořem prvního března 2003. V této souvislosti přesunuly USA dvacet čtyři bombardéru na základny Guam za účelem posílení odstrašení. Severokorejské arogantní jednání rozčílilo Čínu, která navíc musela čelit kritice Američanů, kteří jí vytýkali nedostatečný nátlak na KLDR. Vzhledem ke stále rostoucí energetické a potravinové závislosti KLDR na Číně Spojené státy doufaly, že Čína dokáže KLDR motivovat efektivněji. USA varovaly Čínu, že nedostatečná participace na řešení problému v podobě vytváření nedostatečného nátlaku na KLDR povede USA k ekonomickým krokům, které by se Číně nevyplatily. Spojené státy poukázaly i na otázku bezpečnostní rovnováhy v regionu, kterou by vyzbrojení Japonska jadernými zbraněmi bezpochyby narušilo v neprospěch Číny, což vedlo Čínu k důkladnému přehodnocení své politiky vůči Severní Koreji (Liu 2003: 359). V průběhu první jaderné krize na Korejském poloostrově v letech 1993 - 1994 stála Čína prakticky mimo hlavní běh událostí a sankcím uvaleným na KLDR pouze přihlížela. V ostrém kontrastuje proto rozhodnutí podpořit rezoluci přijatou Mezinárodní agenturou pro atomovou energii v lednu 2003, která vyžadovala okamžité zastavení severokorejského jaderného programu. Navíc se Čína odvážila jít ještě o krok dál, když v únoru hlasovala pro předání severokorejského případu Radě bezpečnosti OSN. Na konci února také zastavila přísun životně důležité ropy do Severní Koreje po dobu tří dnů. Aby dokázala své diplomatické schopnosti, hostila Čína také tří a posléze i šestistranné rozhovory (Zhu 2011: 20 192), které se týkaly situace na Korejském poloostrově a měly za cíl přimět KLDR k zastavení jaderného programu (Ash 2005: 156). V průběhu let 2003 až 2005 se Severní Korea dostala do finanční krize způsobené nedostatkem takzvané tvrdé, tedy směnitelné měny v důsledku uvalených hospodářských sankcí a nepřízně počasí, které způsobilo záplavy na jihozápadě země. V důsledku hospodářských problémů svolila KLDR k šestistranným rozhovorům, jež byly produktem čínského diplomatického úsilí. Sestistranné rozhovory vedly USA, KLDR, Jižní Korea, Čína, Rusko a Japonsko, hostující zemí byla Čína. Rozhovory byly vedeny v naději na ukončení severokorejských vojenských provokací. KLDR v září 2005 slibuje zastavení jaderného programu výměnou za humanitární a hospodářskou pomoc, avšak k dohodě nakonec kvůli finanční krizi nedošlo. KLDR se v důsledku špatné ekonomické situace opět přimkla ke své ideologii a následujícího roku testuje další balistické střely Taepodong-2 nad Japonským mořem. Jižní Korea reagovala snížením dodávek jídla a hnojiv, což dále zhoršilo severokorejskou hospodářskou situaci a utvrdilo severokorejský režim v navýšení tlaku a vydírání (Ahn 2011: 181). Dne 8. října 2006 provedla KLDR svůj první jaderný test odpálením slabé jaderné nálože. Čínská diplomacie vyvinula značné úsilí dostat KLDR a USA zpět k jednacímu stolu, zaujala tak postoj konstruktivního přístupu vedení šestistranných rozhovorů. Čína po zhodnocení svých regionálních a národních zájmů dospěla k jednoznačnému rozhodnutí, že jaderná KLDR pro ni znamená břemeno a překážku. Komplexní mírový a usmiřovací proces na Korejském poloostrově s hnací silou v podobě hospodářského rozvoje je v souladu jak s regionálními, tak i s národními zájmy Číny (Delury 2008: 79 - 80). Dne 4. června 2009 vypálil Pchongjang sedm balistických střel středního dosahu, které byly jasným poselstvím Spojeným státům. Poté co se Jižní Korea připojila k americké snaze zabránit proliferaci zbraní hromadného ničení, KLDR dokonce prohlásila, že se dále necítí vázána smlouvou o neútočení z roku 1953. Tato reakce však nebyla tak děsivá, jak by se mohlo zdát. Pchongjang si totiž často akce ostatních zemí vykládá jako vyhlášení války. Smlouvu o neútočení z roku 1953 v minulosti vypověděl již vícekrát1 3 . KLDR nevynechá příležitost k provokaci USA a Jižní Koreje, nechce však zajít příliš daleko, aby riskovala americkou vojenskou odpověď (Kongdan, Hassig 2010: 92). Dne 25. května téhož roku pak KLDR provedla podzemní výbuch jaderné nálože o síle srovnatelné s bombami svrženými na japonská města v roce 1945. Jednalo se tedy o značně silnější nálož než v roce 2006. V roce 2009 KLDR testovala také sérii 1 3 Konkrétně v letech 1994, 1996, 2003 a 2006. 21 balistických střel. Podle expertů se tak KLDR stala plně nukleárním státem schopným dopravit jadernou zbraň na cíl. Čína prohlásila, že je naprosto proti testu a doporučila KLDR, aby se vrátila k jednacímu stolu šestistranných rozhovorů. KLDR v únoru 2013 provedla již třetí jaderný test. Po opětovném zpřísnění sankcí uvalených OSN neustále vyhrožuje útokem na svého jižního souseda, ale i preventivním raketovým útokem na USA. Podle expertů KLDR nemá dostatečné prostředky k zasažení pevninského území Spojených států, ale může ohrozit její námořní základny v Tichém oceánu. Americké bombardéry v březnu již dvakrát přeletěly nad Korejským poloostrovem, aby KLDR připomněly, že USA také umí zastrašovat a že hodlají dostát spojenecké smlouvy s Jižní Koreou a Japonskem. Situace v regionu se nebývale vyostruje a od minulých severokorejských výhružek a jaderných testů se liší tím, že jej tentokrát velmi tvrdě kritizoval i prakticky jediný spojenec Severní Koreje, Čínská lidová republika. Čína však kritizovala i Spojené státy za posilování svého protiraketového systému, což prý jen situaci vyostrí a posílí nepřátelství (Christensen 2011: 54 - 67). 5. 4 Čínské reakce na severokorejské vojenské provokace Následující text objasňuje faktory, které hrají roli v rozhodování Číny, jak se zachovat vůči některým severokorejským vojenským provokacím, což demonstruje na některých případech. Není tedy úplným výčtem všech vojenských incidentů vyvolaných KLDR po konci studené války. Ať už si to Čína přeje nebo ne, hraje klíčovou roli v prevenci severokorejských nebezpečných vojenských provokací. Při rozhodování jak se zachovat vůči severokorejským provokacím Čína kalkuluje dva faktory, možnost amerického vojenského zásahu vůči KLDR a zachování stability režimu. Výše uvedené faktory mají každý jinou váhu v rozhodování Číny. Je zřejmé, že pokud je riziko americké vojenské intervence vysoké, riskuje Čína své strategické zájmy. Pokud však převáží riziko hospodářského zhroucení KLDR, Čína reaguje podstatně slaběji. Kolaps severokorejského režimu je pro Čínu nepřijatelným rizikem (Song 2011: 1134 - 1139). V březnu roku 2010 došlo z části k potopení jihokorejské lodi Cheonan ve Žlutém moři poblíž Korejského poloostrova, kde došlo k úmrtí 46 jihokorejských námořníků. Jižní Korea z incidentu vinila KLDR na základě vyšetřování, podle nějž byla loď zasažena severokorejským torpédem. Čína se v reakci na incident nakonec rozhodla nepodpořit zvýšení sankcí proti KLDR. Podle výše zmíněného principu bylo pro Čínu riziko amerického vojenského zásahu menší než riziko zhroucení severokorejské ekonomiky 22 v případě, že by se Čína připojila k sankcím navrhovanými USA a Jižní Koreu (Song 2011: 1140). Dne 23. listopadu 2010 vypálila KLDR kolem 170 dělostřeleckých granátů na Jihokorejský ostrov Jon-pchjong, čtyři lidé byli zabiti. Vztahy obou Korejí se vyostřily na nej vyšší úroveň od konce korejské války. Čína opět neodsoudila severokorejské provokace, namísto toho doporučila oběma zemím mírové řešení krize. Jak do Soulu, tak do Pchongjangu vyslala svého diplomata, aby země přivedl ke krizovým šestistranným rozhovorům. Čínský přístup byl tak mnohem aktivnější než v případě potopení jihokorejské lodi, i když Čína ze strachu z kolapsu KLDR režim nijak ekonomicky nepotrestala (Song 2011: 1149). 5. 5 Dvojsečnost potravinové pomoci KLDR a rostoucí ekonomická závislost na Číně Obyvatelé KLDR často hladovějí, ať už v důsledku tuhé zimy, malé úrody nebo záplav. Světový potravinový program OSN jí často přislíbil pomoci. Otázkou však zůstává, jestli se potravinová pomoc dostane do správných rukou, což už OSN zaručit nedokáže. Severní Korea je z hlediska chování státu k občanům jedním z nejbezohlednějších na světě, možná i tím nejbezohlednějším. Je spravována rodinnou dynastií Kimů a úzkou vrstvou nejvyšších představitelů armády. Mohla by tedy být označena za militaristickou oligarchii. Je poslední zemí světa s přísně dogmatickou stalinskou státem řízenou ekonomikou. KLDR má čtvrtou největší armádu na světě, na kterou vynakládá až čtvrtinu rozpočtu, což značně převyšuje výdaje například evropských států. V zemi se čtyřiadvaceti miliony obyvatel je až jeden milion dvě stě tisíc můžu ve zbrani. Tedy až 20 % mužů ve věku 1 7 - 5 4 let. Obrovské výdaje na zbrojení a vývoj technologií vedoucích k získání zbraní hromadného ničení odklání pozornost od hladovějících lidí. Útrapy Korejců však nejsou způsobeny nepřízní klimatu nebo přírodou, ale jsou důsledkem nehospodárne ekonomiky, která ždímá průmysl a surovinové bohatství země na maximum na úkor lidí a balancuje tak někde na hraně kolapsu, kterého se okolní státy děsí. KLDR tak zaujala pro ni velmi výhodnou a výnosnou taktiku vyhrožování a vydírání. V minulosti již několikrát slíbila směnit zastavení jaderného programu za potravinovou pomoc, nakonec se však ukázalo, že jakmile pomoc dorazila KLDR, začala stanovená pravidla porušovat a vyhrožovat nadále. Vše nasvědčuje tomu, že takto činila soustavně několik let (Joch 2012: 3-5). Distribuce potravinové pomoci zůstává v rukou režimu a je rozdělována jen mezi vyvolené a OSN na ni nemá další vliv. Režim vynakládá obrovské částky na propagandu, 23 oslavy, luxusní rezidence dynastie Kimů, přičemž tyto peníze by mohl ušetřit na nákup potravin. OSN tak nejspíš dodávkami potravin KLDR usnadňuje rozhodování, jestli je nutné omezit výdaje na zbrojení a zbytečné oslavy. OSN v dobré víře praktikuje tzv. politiku appeasementu, která možná situaci ještě vyostruje (Joch 2012: 4 - 5). Zajímavou roli v udržování Severokorejského režimu při životě hraje právě Čína. Bez čínských dodávek energie by KLDR sama spotřebu nepokryla, i když ji velmi drastickým způsobem na úkor obyvatel omezuje. Otázkou tedy zůstává, co motivuje Peking k těmto krokům. Je zřejmé, že všechny státy, které mají zájem na vlivu v regionu a ostatně i další státy se obávají kolapsu Severní Koreje, který by znamenal hordy zfanatizovaných uprchlíků nebo rozhoření sebezničujícího konfliktu, který by režim v záchvatu agónie mohl rozpoutat (Choo 2008: 345). Po rozpadu Sovětského svazu, který byl nej větším severokorejským obchodním partnerem, převzala Čína tuto roli. Až do roku 1996 si však plně neuvědomovala zahraničně politický aspekt problematiky. V roce 1994 začaly Jižní Korea a Spojené státy zasílat do Severní Koreje humanitární pomoc hladovějícím, čímž zvyšovaly svůj politický tlak na KLDR jako takovou. Čína poté v květnu roku 1996 uzavřela smlouvu se Severní Koreou o poskytování pomoci po dobu pěti let. Čína za zvýhodněných podmínek pro Severní Koreu nastartovala bilaterální ekonomickou spolupráci. Zvýhodněné ceny byly aplikovány na veškeré zboží putující do KLDR. Objem celkového obchodu, ale i sousedské výpomoci je velmi těžké odhadovat, lze však vypozorovat celkový trend, který neustále roste. Po roce 2000 a 2004 obchod velmi vzrostl po vzájemných setkáních a v souvislosti s embargy uvalenými kvůli pokračování neboli obnovení severokorejského jaderného programu. V roce 1999 začal trend HDP a průmyslu vykazovat pozitivní růst, k porozumění jak Severní Korea přežívá díky Číně, je však zapotřebí sledovat trend jejich vzájemného obchodu, i když konkrétní čísla je velmi těžké získat (Choo 2008: 347). Peking má bezesporu zájem na udržení status quo. Pro Čínu je výhodné mít rozhodující vliv na KLDR, která pro ni představuje odbytiště produktů, a především energetických dodávek. KLDR je pro Čínu obchodním partnerem, který velmi ochotně přijímá čínské investice a produkty. Peking má zájem na zvýšení životní úrovně v KLDR, což by omezilo příliv problematických uprchlíků, kteří přes hranice do Číny proudí. „Stále vyšší obchodní výměnou chce Čína docílit růstu HDP Severní Koreji a životní úrovně jejích obyvatel, což sníží severokorejskou závislost na čínské pomoci a omezí push apull faktory, která ovlivňují rozhodnutí Severokorejců odcházet do Číny (Blinka 2011: 30 - 35)." 24 Po druhém severokorejském nukleárním testu v květnu 2009 se Čína rozhodla změnit svou severokorejskou politiku. Prezident Chu Tin-tchao ve svých instrukcích uvedl, že dosavadních cílů denuklearizace a stabilizace, nebude možné dosáhnout zároveň, avšak pokud se Čína připojí k uvaleným sankcím, bylo by velké riziko ekonomického kolapsu KLDR. Zároveň však Čína nechce jít striktně proti sankcím, protože by mohl být ohrožen její obraz zodpovědného aktéra. Na čínské politické scéně tak dochází k soupeření dvou názorů. Stratégové tvrdí, že by se Čína měla plnou vahou připojit k uvaleným sankcím na KLDR a tím ji přinutit k okamžité denuklearizaci, což by nepochybně posílilo její statut zodpovědného hráče. Tradicionalisté naopak tvrdí, že ekonomický nátlak by znamenal kolaps státu a prosazují proto stále zachování stability. Peking používá vyšší obchodní výměnu vůči KLDR jakožto nástroj vlivu a zároveň se mu daří zajišťovat odbytiště čínských produktů a investic. Dobrým příkladem byla návštěva předsedy vlády Čínské lidové republiky Wen Tia-pao vPchongjangu v říjnu 2009. Čína zde přislíbila rozsáhlé investice Kim Čong-ilovi v případě, že se vrátí k tak zvaným šestistranným rozhovorům a zastaví další provokace. Jak však píše Lim Soo-ho, je zřejmé, že konsenzu bylo dosaženo až přislíbením dlouhodobé čínské hospodářské spolupráce na severokorejské infrastruktuře a podpory při budování zvláštních ekonomických zón volného obchodu na ostrovech Hwanggumpyong a Wihwa. Čína také svolila k investicím do již existující speciální ekonomické zóny Nadžin-Sonbong na severovýchodě KLDR. S její výstavbou souhlasila Severní Korea již v roce 1991. Svůj ztracený vliv v regionu hledá i Rusko, a to prostřednictvím spolupráce s čínskými investory v budování ekonomických zón a infrastruktury v blízkosti hranic obou zemí v okolí Vladivostoku. Je nasnadě, že severokorejská ekonomická závislost na Číně bude stále více stoupat, čím více čínských společností se bude angažovat v projektech speciálních ekonomických zón s podporou čínská vlády (Soo-ho 2010: 123 - 127). Podle Romana Jocha se z hlediska potravinové pomoci jedná o zcela chybný krok. KLDR má podle něj dostatečné prostředky na nákup potravin, jen je místo do potravin investuje do zbrojního průmyslu a do extravagantních oslav svátků a staveb dynastie Kimů. Dále tvrdí, že poskytování potravinové pomoci naopak umožňuje Kimům investovat peníze uspořené na potravinách získaných zadarmo do vývoje zbraní hromadného ničení a jejich nosičů. Tedy že potravinová, ale i energetická pomoc tak nepřímo financuje severokorejský jaderný program. Z hlediska racionální teorie o chování aktérů v mezinárodním prostředí také vyplývá, že severokorejské vyhrožování jadernými zbraněmi se režimu v podstatě vyplácí, protože velký čínský bratr nakonec vždy, až 25 donedávna, podržel ochrannou ruku, aby uvržené sankce nebyly příliš tvrdé a KLDR navíc přes sliby, které stejně neplnila, dostávala potravinovou pomoc zadarmo (Joch 2012: 6). Smířlivé a umírněné politiky Jižní Koreji a OSN se neukázaly jako účinné a severokorejský režim nepřivedly k reformám ani ke snížení napětí v regionu. Naopak jej utvrdily v předpokladu, že díky bariéře strachu a vydírání dosáhne svých cílů mnohem lépe a snáz. Zdá se však, že dosavadní politika sankcí a hrozeb dalších sankcí KLDR k zastavení zastrašovaní a vydírání světa jadernými zbraněmi nepřinutila a nepřinutí. Jediným aktérem, který by mohl KLDR přivést na spořádanější jednání je právě Čína, která by na tom nakonec vydělala také. Dalo by se předpokládat, že pokud bude zastrašovaní KLDR narůstat, povede to u Japonska nejspíš k zahájení vlastního jaderného programu, nemluvě o tom, že Japonsko již léta buduje vícevrstevný, mohutný protiraketový systém, který patří k nej rozvinutějším ve světě, hned po USA a Izraeli. Právě takový mocenský vzestup Japonska by se Číně v žádném případě nelíbil a nevyplatil by se jí- 26 6 Čínské strategické cíle a jejich role v éře Kim Cong-una Po smrti severokorejského diktátora Kim Čong-ila vyvstaly kolem budoucnosti země přinejmenším dvě významné otázky. Jak lehce proběhne změna vůdce a jestli bude zachována vyváženost a stabilita na okraji propasti v regionu (Geopolitical diary 2011). Je pravděpodobné, že Čína by v rámci svých geopolitických zájmů i z hlediska historie raději zachovala status quo na Korejském poloostrově. Pro zpřesnění lze čínskou politiku vůči Korejskému poloostrovu nazvat spíše status quo plus, jak píše Myeong-Hae. Zahrnuje totiž jak zachování stabilního bezpečnostního prostředí pro hospodářský rozvoj, tak i udržování vlivu. Jeví se to jako nejlepší cesta k zachování přátelského statutu jak se Severní, tak s Jižní Koreou. Peking se snaží jak držet u moci režim Kimů, tak vyvíjet vztahy se Soulem, čímž chce zvýšit svůj vliv na interakce mezi Korejemi a dohlédnout na denuklearizaci a proliferaci zbraní na poloostrově (Myeong-Hae 2012: 106). Pchjongjang se uchýlil k vojenským provokacím jakožto nástroji vlivu. Po smrti vůdce Kim Čong-ila došlo na krátko k oslabení hrozeb, protože novému vůdci nějaký čas trvalo zkonsolidovat síly a vrátit se do zajetých kolejí postavených svým otcem. Přesto učinil hned několik neočekávaných kroků. Některé z nich vyvolaly naději, že by se Severní Korea mohla vydat cestou svého velkého čínského bratra do světa reforem a dostatku potravin a energií (Jingyi 2012: 114). Některé naopak posílily obavy, že Kim Čong-un ve své agresivní politice přitvrdí. Čínská politika vůči Severní Koreji v Kim Čong-ilově éře zůstává na úrovni strategického vedení. Ačkoliv mezi čínskými experty se objevují názory, že by Čína měla vůči KLDR zaujmout více aktivní postoj. Čínská severokorejská politika je plná dilemat. Někteří experti soudí, že po smrti Kim Čong-ila by se Čína neměla nechat vtahovat do ožehavých situací Severní Koreou tak, jak tomu bylo v minulosti. Naopak, Peking by měl převzít iniciativu, alespoň na bilaterální úrovni čínsko-severokorejských vztahů. Čína se tak musí vzdát role pasivního prostředníka a najít cestu jak se stát spíše manažerem a moderátorem, který svými konstruktivními řešeními problémů přispívá k nastolení míru a stability na poloostrově. Čína chce, aby jí KLDR sloužila jako nárazníkové pásmo, avšak jako nárazníkové pásmo může sloužit pouze stabilní země, která se chová jako prospěšný partner. KLDR v současnosti zoufale potřebuje vnější pomoc, aby se režim Kimů udržel u moci. Je zřejmé, že závislost Severní Koreje na Číně se ještě zvýší vzhledem k sankcím uvaleným OSN a sankcím uvaleným jednostranně USA, Jižní Koreou a Japonskem. Tato situace nutí Severní Koreu navázat na Čínu téměř devět desetin svého celkového objemu 27 obchodu. V tom Čína vidí možnost, jak osvěžit svou politiku vůči KĽDR (Myeong-Hae 2012: 107). Podobné nápady zazněly již na čínsko-severokorejském summitu v roce 2010. Hned první den 5. května Čína navrhovala, aby si obě země vyjasnily hlavní domácí a diplomatické záležitosti a navrhovala Severní Koreji sdílení svých zkušeností s reformami a otevřeností ke světu. Na dalším summitu 27. srpna Čína zmínila výhody vzájemného obchodu a zdůraznila své zkušenosti s reformami. Ekonomický rozvoj je založen na soběstačnosti, ale nelze jej docílit bez vnější pomoci (Myeong-Hae 2012: 107). Severní Korea se bude muset alespoň přiblížit čínským zájmům, protože nutně potřebuje získávat zboží ze zahraničí, aby mohl režim přežít. Severní Korea už od konce studené války založila své hospodářské přežití na balancování mezi nezávislostí a závislostí na zahraniční pomoci. Státní ideologie čučcheje založena na soběstačnosti, které však KLDR nikdy nedosáhla. Od konce studené války obchodovala s Japonskem, na sklonku století pak s jižním sousedem, avšak po uvalení embarga USA, Jižní Koreou i Japonskem se musela uchýlit k upevňování vazeb se svým největším ekonomickým partnerem, Čínou. Severní Korea se připojila k rozvoji ekonomických zón na hranici s Čínou (Myeong-Hae 2012: 110). Severní Korea nemůže provést reformy čínského typu, jak by se Číně líbilo. Největší překážkou je samotné severokorejské vedení, tedy úzká špice představitelů armády a strany práce, která je příliš zkostnatělá. Svou legitimitu odvozuje od revoluční minulosti a na reformy proto pohlíží s nezájmem a obavami. Pokud však průmyslová výroba dosáhne určité míry mezinárodní konkurenceschopnosti, může se její situace zlepšit. Ani to by se však neobešlo bez reforem a upuštění od jaderného programu. Ekonomika KLDR se po vzoru SSSR soustřeďuje na těžký průmysl a chybí jí proto důležitý rozvoj v lehkém průmyslu a ve vědě. Speciální zónová ekonomika se zdá být pro severokorejské vedení cestou, jak se udržet u moci. Vypadá to, že tandem KLDR-ČLR a jejich společných podniků v hospodářských zónách bude tím rozhodujícím činitelem, který zavede do severokorejského hospodářství prvky systému založeného na tržním hospodářství, nebo kde takové prvky budou alespoň v určité míře fungovat. Investování do severokorejského průmyslu a zároveň snaha pozvednout životní úroveň obyvatelstva, aby tak severokorejské výrobky získaly větší konkurence schopnost, je jedním z pilířů čínské severokorejské politiky. Čína tak chce ze severokorejské ekonomické závislosti učinit hnací sílu pro reformy (Myeong-Hae 2012: 107 - 110). 28 Stejně jako Jižní Korea chce i Čína, aby se reformovala KLDR v celé své podstatě, ne pouze na ekonomické úrovni. Jižní Korea chce čínské snahy využít a do celého projektu ekonomických zón se zapojit. Jižní Korea potřebuje prohloubit koordinaci s Čínou a přijít s konkrétním a co nej obsáhlejším přístupem ke snaze o přestavbu severokorejských ekonomických a nejlépe i společenských struktur. Nerada by totiž zůstala v pozadí, aby mohla na čínsko-severokorejskou spolupráci dohlížet (Geopolitical diary 2011). 29 7 Závěr Po konci studené války došlo k celé řadě změn na poli mezinárodních vztahů, se kterými se Čínská lidová republika jako nastupující velmoc musela vyrovnat. Došlo k přehodnocení dosavadní zahraniční politiky a změnám priorit tak, aby lépe korespondovaly s měnícím se světem po rozpadu bipolarity, která byla charakteristická pro mezinárodní systém po celou studenou válku. Čína, která se snažila vytěžit maximum ze soupeření obou mocností a antagonistických bloků, se náhle musela vypořádat s hegemonií Spojených států a s jejich rostoucím vlivem v asijském regionu. Zahraniční politika prošla změnami, které by se daly označit jako přechod od politiky zatížené ideologií k politice založené více na pragmatismu. Příklad může být viděn v ukončení politiky jedné Koreje krátce po skončení studené války. Čína začala posilovat svůj vliv snahou o zvyšování vzájemné důvěry se sousedními státy v severovýchodní Asii posilováním především ekonomických a bezpečnostních vazeb, čímž se Číně podařilo přispět k větší stabilitě regionu, který ovšem především kvůli událostem posledních let a dní na Korejském poloostrově zůstává stále nevyzpytatelným možným zdrojem konfliktů. Čína se také pokusila zlepšit svůj obraz v západním světě především změnou svého postoje k proliferaci zbraní hromadného ničení a přistoupila hned k několika mezinárodním úmluvám o jejich nešíření. Čína se rovněž snaží působit jako zodpovědný stát, který je připraven přispívat svým úsilím k bezpečnosti ve svém okolí, což se projevilo při její participaci na řešení krize na Korejském poloostrově. Jedním z nejvýznamnějších kroků čínské zahraniční politiky po konci studené války bylo právě navázání diplomatických vztahů s Jižní Koreou, čímž došlo k ukončení takzvané politiky jedné Koreje a k zahájení trojúhelníkové diplomacie mezi Čínou, KLDR a Jižní Koreou, jak ji nazývají někteří autoři. Cílem bakalářské práce bylo zanalyzovat a popsat faktory, které vedou Čínu k hospodářské a energetické pomoci nevyzpytatelnému severokorejskému režimu. Čínské strategické cíle vůči Korejskému poloostrovu jsou následující. Zachovat stabilitu v regionu a zabránit eskalaci napětí. Podporovat mírové řešení konfliktu, udržovat dialog s oběma Korejemi, ale i s ostatními aktéry, tedy s USA, Japonskem i Ruskem. Udržet severokorejský režim při životě pomocí hospodářské i energetické pomoci. Zabránit severokorejskému uprchlictví. Zároveň však Čína stále méně toleruje severokorejské projevy nenávisti a agrese, čímž jednoznačně potvrzuje svůj zájem získat statut zodpovědného státu a také zájem na budování vztahů s hegemonem USA. Od konce studené války je patrný trend stále se 30 zmenšující tolerance k hrozbám Severní Koreje. Míra severokorejské agrese a nenávisti vůči jižnímu sousedovi, Japonsku i USA se nijak nezmírnila. Severní Korea je zkostnatělým systémem, kde každý nový vůdce hledá legitimitu ještě větším přimknutím k ideologii a ve stupňování agrese. Zahraniční politika je tvořena vyhrožováním a vydíráním v podobě pokračování jaderného programu a možnosti útoku. Poté, co se KLDR dostala do mezinárodní izolace vlivem agresivní zahraniční politiky, zůstala jí pouze Čína, pro kterou hraje Severní Korea v zahraniční politice velmi zajímavou roli plnou dilemat. Severokorejská závislost na Číně započatá rozpadem Sovětského svazu a agresivní zahraniční politikou, díky které se dostala do mezinárodní izolace po konci studené války, se od začátku devadesátých let stále zvyšuje, a je velmi pravděpodobné, že se bude zvyšovat i nadále. Severní Korea nečiní žádné kroky směrem k uvolnění napětí, aby mohla docílit zastavení uvalených sankcí a navázat nové obchodní vztahy, spíše naopak. Čína je tak díky velmi vysoké severokorejské hospodářské a energetické závislosti prakticky státem, který ji drží při životě. Je zřejmé, že by Čína mohla vyvinout velmi silný tlak na KLDR, který by se tak stal dobrým nástrojem vlivu. Čínské dilema však spočívá v obavě z kolapsu KLDR. Následky kolapsu KLDR v očích Číny by se daly rozdělit do tří oblastí. Zaprvé nevyzpytatelnost severokorejského režimu a obava z konfliktu, který by mohl režim v záchvatu agónie rozpoutat. Zadruhé obrovský příval uprchlíků, se kterými má Čína potíže již teď. A zatřetí posílení amerického vlivu v oblasti prostřednictvím Jižní Koreje a ztráta nárazníkového pásma, kterou měla KLDR pro Čínu plnit. Vzhledem k těmto dilematům se Čína po celé sledované období držela politiky zachování status quo, tedy stability v oblasti, kdy se však snažila přimět KLDR k diplomatickému řešení krize, přimět ji k reformám a zastavit její agresivní zahraniční politiku. Zde je také patrný trend nárůstu angažovanosti v řešení korejské krize, který lze pozorovat po celé sledované období. Lze tedy usuzovat, že Čína se bude i nadále stále více podílet na řešení krize na Korejském poloostrově. Čína tak dává najevo ochotu podílet se na řešení mezinárodních bezpečnostních otázek, což sejí úspěšně daří kombinovat se svými strategickými zájmy v regionu. 31 8 Seznam použitých zdrojů LITERATURA Ash, R. F., ed. 2005. Power shift: China and Asia's new dynamics. California: University of California press. Blinka, J. 2011. Fenomén severokorejského uprchlicťví se zaměřením na vztahy mezi KLDR a ČLR. Bakalářská práce, Masarykova univerzita, Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií. Buzo, A. 2003. Partyzánská dynastie: politika a vedení Severní Koreje. Praha: BB/art. Fairbank, J. F. 1992. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. French, P. 2005. North Korea: The paranoid peninsula - a modern history. London: Zed Books Ltd. Joch, R. 2011. OSN dotuje Kimům atomové zbraně: Potravinová pomoc Severní Koreji pomůže obětem nebo pachatelům? Praha: Občanský institut. Kim, S. S. 2002. "China, Japan and Russia in inter-Korean relations." In: Korea briefing 2000 - 2001: first steps toward reconciliation and reunification. Ed. Kongdan, O., Rapph, C. H. New York: Sharpe, Inc. Kim, S. S. 2006. „Sino-North Korean Relation in the Post Cold-War World." In: North Korea Politics of Regime Survival. Ed. Kihl, Y. W., Kim, H. N . New York: Sharpe, Inc. Kissinger, H. 1999. Umění diplomacie - odRichelieua kpádu Berlínské zdi. Praha: Nakladatelství Prostor. Lampton, D. M . 2001. The making of Chineseforeign policy and securitypolicy in the era of reform. California: Stanford university press. Liščák, V. 2008. Dějiny Cíny, Taiwanu a Tibetu v datech. Praha: Libri. Myers, R. H., Oksenberg, C. M., Shambaugh, D. 2001. Making China policy: Lessonsfrom the Bush and Clinton administrations. Chicago: Rowman & Littlefield publishers, Inc. 32 Nešpor, M. 2005. Vývoj čínské zahraniční a bezpečnostní politiky po studené válce. Diplomová práce, Masarykova univerzita, Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií. Ning, L. 2000. The dynamics of foreign-policy decisionmaking in China. USA: Westview press. Oberdorfer, D. 1997. The Two Koreas: A Contemporary History. New York: Basic books. INTERNETOVÉ ZDROJE Ahn, M . S. 2011. „What is the root cause of the North Korean nuclear program?" Asian affairs: an american review [online], Č. 38: 175 - 187. [cit. 24. 4. 2013]. Dostupné z http://web.ebscohost.com.ezproxy.muni.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=4&sid=a87598 7a-lc7c-4f7c-9bl5-2709d0592556%40sessionmgrll5&hid=112. Delury, J. 2008. „North Korea: 20 years of solitude." Worldpolicyjournal [online], Č. 25: 75 - 82. [cit. 24. 4. 2013]. Dostupné z http://web. ebscohost.com. ezproxy.muni,cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer? sid=bdcd8269- 72a2-41c7-9d27-7cd7defbe7be%40sessionmgrl 15&vid=l&hid=l 12. Geopolitical diary. 2011. "North Korea's Succession: The view from outside Pyongyang." Stradfordgeopolitical diary [online], [cit. 11. 4. 2013]. Dostupné z http://www.stratfor.com/sample/geopolitical-diarv/north-koreas-succession-view-outside- pyongyang. Choo, J. 2008. "Mirroring North Korea's growing economic dependence on China: political ramifications." Asian Survey [online], 48 (2): 343 - 372. [cit. 11.4. 2013]. Dostupné z http://www.deepdvve.com/lp/universitv-of-california-press/mirroring-north- korea-s-growing-economic-dependence-on-china-political-k8KedmBfI0. Christensen, T. J. 2011. "The advantages of an assertive China." Foreign affairs [online], 90 (2): 54 - 67. [cit. 12. 4. 2013]. Dostupné z http://www.foreignaffairs.com/articles/67477/thomas-j-christensen/the-advantages-of-an- assertive-china. 33 Jingyi, J. 2012. "Prospects for reform in North Korea." Seri Quarterly [online], 5 (4): 114 - 120. [cit. 16. 4. 2013]. Dostupné z http://www.questia.com/library/1P3- 2810660261/prospects-for-reform-in-north-korea. Kongdan, O., Hassig, R. 2010. „North Korea in 2009: the song remains the same." Asian survey [online], 50 (1): 89 - 96. [cit. 28. 4. 2013]. Dostupné z http://search.proquest.com.ezproxy.muni.cz/docview/224227838?accountid=16531. Liu, M. 2003. "China and the North Korean crisis: facing test and transition." Pacific Affairs [online], 76 (3): 347 - 373. [cit. 11. 4. 2013]. Dostupné z http://www.istor.org/discover/10.2307/40023818?uid=3737856&uid=2&uid=4&sid=2110 1940643323. Myeong-Hae, Ch. 2012. "China's strategic goals in the Kim Jong-Un era." Seri Quarterly [online], 5 (4): 106- 113. [cit. 21. 4. 2013]. Dostupné z http://www.questia.com/library/lP3-2810660241/china-s-strategic-goals-in-the-kim-iong- un-era. Pomfret, J. 2003. „China urges N. Korea Dialogue." The Washington post [online], [cit. 11. 4. 2013]. Dostupné z http://www.highbeam.com/doc/lP2-254799.html. Robertson, M. 2012. „Poznejte Si Tin- Pchinga, budoucího vůdce Cíny." The Epoch Times [online], [cit. 11.4. 2013]. Dostupné z http ://www.velkaepocha. sk/201202181913 7/Pozneite-Si-Tin-pchinga-budouciho-vudce- Ciny.html. Shambaugh, D. 2003. „China and the Korean peninsula: playing for the long term." The Washington quarterly [online], 26 (2): 43 - 56. [cit. 27. 4. 2013]. Dostupné z http://web.ebscohost.com.ezproxy.muni.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=4&sid=df72b4 6b-b6ca-415b-8362-8eb943765e46%40sessionmgrl 1 l&hid=126. 34 Song, J. 2011. „Understanding China's response to North Korea's provocations." Asian Survey [online], 51 (6): 1134 - 1155. [cit. 28. 4. 2013]. Dostupne z http://web.ebscohost.com.ezproxy.muni.cz/ehost/detail?vid=17&sid=6a252005-04aa- 43b5-a98d- e306a9a69352%40sessionmgrll2&hid=126&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc210ZTllaG9zdCls aXZl#db=a9h&AN=70297106. Soo-ho, L. 2010. "China-North Korea relations and Rajin-Sonbong special economic zone." Seri Quarterly [online], 3 (3): 123 - 127. [cit. 18. 4. 2013]. Dostupne z http://www.questia.com/library/lP3-2089147521/china-north-korea-relations-and-rajin- sonbong-special. Wu, A. 2005. „What china whispers to North Korea." The Washington Quarterly [online], 28 (2): 35-48. [cit. 23. 4. 2013]. Dostupne z http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1162/0163660053295239. Yi, X. 2002. "Ten years of China-South Korea relations and Beijing's view on Korean reunification." Thejournal of East Asian affairs [online], 16 (2): 315 - 351. [cit. 28. 4. 2013]. Dostupne z http://www.istor.org/discover/10.2307/23257252?uid=3737856&uid=2&uid=4&sid=2110 1958745913. Zhan, D., Lee, H. K. 2012. "Chinese people's understanding of the Korean unification issue." Asian Social Science [online], 8 (3): 63 - 74. [cit. 18. 4. 2013]. Dostupne z http://www.ccsenet.org/iournal/index.php/ass/article/view/15378. Zhu, F. 2011. "Flawed mediation and a compelling mission: Chinese diplomacy in the sixparty talks to denuclearise North Korea." East Asia [online], c. 28: 191 - 218. [cit. 9. 4. 2013]. Dostupne z http://link.springer.com/content/pdf/10.1007%2Fsl2140-011-9147- y.pdf. Zhu, M. 1997. "The evolution of China's nuclear nonproliferation policy." The nonproliferation review [online], 4 (2): 40 - 48. [cit. 15. 4. 2013]. Dostupne z http://cns.miis.edu/npr/pdfs/zhu42.pdf. 35