MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie Politické soudní procesy jako nástroj legitimace komunistických režimů Diplomová práce v Autorka: Diana Stanclová (UČO 65327) Vedoucí práce: doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. Brno 2008 Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem magisterskou práci na téma Politické soudní režimy jako nástroj legitimace komunistických režimů vypracovala samostatně a použila jen zdroje uvedené v seznamu literatury. V Brně, 10. 5. 2008 podpis 1 Poděkování: Za pomoc a cenné rady, bez nichž by nebylo možné tuto práci napsat, děkuji vedoucímu své práce doc. PhDr. Stanislavu Balíkovi, Ph.D. 2 Obsah 1. Úvod 5 1.1. Východiska, cíle a metody 6 2. Komunistické režimy a proces legitimizace 8 2.1. Problém legitimity 8 2.2. Politické soudní procesy jako nástroj legitimace režimu 10 2.2.1. Definice politických soudních procesů 11 2.2.2. Reforma justice - podmínka politických procesů 12 2.2.3. Výroba procesů - průběh vyšetřování a soudního jednání 13 2.2.4. Problémy definice politických procesů 15 2.2.5. Role procesů - příčiny a cíle 15 2.3. Faktory ovlivňující proces legitimizace komunistických režimů a udržování jejich legitimity 17 3. Československo 19 3. 1. Charakteristika režimu 19 3.1.1. Ekonomická situace ČSR v 50. letech 19 3.1.2. Statut země po druhé světové válce 21 3.1.3. Pozice komunistické strany v rámci politického systému a způsob uchopení moci 22 3.1.4. Vztah k Sovětskému svazu 23 3.1.5. Zahraniční politika ajej i proměny 24 3.1.5.1. Proti titoismu 24 3.1.5.2. Změna postoje k Izraeli, antisionismus a antisemitismus 24 3.1.6. Opozice a masová protirežimní vystoupení 25 3.1.7. Destalinizace 26 3.2. Československé politické procesy - legitimace se zpožděním 27 3.2.1. První etapa politických soudních procesů 29 3.2.2. Druhá etapa politických soudních procesů 30 3.2.3. Třetí etapa politických soudních procesů 32 3.2.6. Destalinizace - minimální revize procesů 33 3.3. Závěr- legitimace komunistické moci v Československu prostřednictvím politických procesů 34 3.3.2. Legitimace a počet obětí politických procesů 36 5. Jugoslávie 37 5.1. Charakteristika režimu 37 5.1.1. Ekonomická situace 37 5.1.2. Statut země po druhé světové válce 38 5.1.3. Pozice komunistické strany v rámci politického systému a způsob uchopení moci 39 5.1.4. Vztah k Sovětskému svazu 39 5.1.5. Zahraniční politika a její proměny 40 5.1.5.1. Roztržka se Sovětským svazem 40 5.1.5.2. Urovnání roztržky a její obnovení 40 4.1.6. Opozice a masová protirežimní vystoupení 41 4.1.7. Destalinizace 42 4.2. Politické procesy v Jugoslávii 43 4.2.1. Politické soudní procesy první etapy 44 Politické soudní procesy druhé etapy 46 4.2.3. Politické soudní procesy třetí etapy 47 4.2.4. Revize procesů 49 4.3. Závěr - legitimace komunistické moci v Jugoslávii prostřednictvím politických procesů 49 4.3.2.Legitimace a počty obětí 50 5. Maďarsko 52 5.1. Charakteristika režimu 52 5.1.1. Ekonomická situace Maďarska v 50. letech 52 5.1.2. Statut země po druhé světové válce 55 5.1.3. Pozice komunistické strany v rámci politického systému a způsob uchopení moci 55 5.1.4. Vztah k Sovětskému svazu 57 4.1.5. Zahraniční politika a její proměny 58 4.1.5.1. Proti titoismu a sionismu 58 4.1.6. Opozice a masová protirežimní vystoupení 58 3 4.1.7. Destalinizace 61 4.2. Politické procesy v Maďarsku 62 4.2.1. Politické soudní procesy před uchopení moci komunisty 63 4.2.2. První etapa politických procesů 64 4.2.3. Destalinizace 67 5.2.5. Amnestie, ale ne revize 7 2 5.3. Závěr - legitimace komunistické moci v Maďarsku prostřednictvím politických procesů 73 5.3.2. Legitimace a počty obětí 7 5 6. Závěr 7 7 Použitá literatura 7 9 Československo 7 9 Jugoslávie 80 Maďarsko 81 Počet znaků: 186 397 4 1. Úvod Tato práce se zabývá politickými soudními procesy, které se po druhé světové válce odehrály bez výjimky ve všech zemích sovětského bloku. Na tyto procesy ovšem nebude pohlížet optikou historiografie, neklade si za cíl vyčerpávajícím způsobem zaznamenat a popsat všechny politické procesy, které v rámci komunistických režimů proběhly s jejich skutečnými nebo domnělými odpůrci. Tato práce se soustřeďuje na souvislosti mezi politickými soudními procesy a snahami komunistických režimů legitimizovat svou existenci, posílit a stabilizovat svou pozici, ubránit se kritice prostřednictvím odhalování vnějších nepřátel, kteří měli být nebezpečím pro existenci režimu, stejně jako vnitřních nepřátel, kteří měli být zodpovědní za politickoekonomickou situaci v jednotlivých politických systémech, či „agentů imperialismu", jak dobová propaganda označovala ty, kteří měli údajně spolupracovat se západními mocnostmi a škodit tak komunistickým režimům. Pro nalezení těchto souvislostí se práce nebude zabývat pouze samotnými politickými procesy, ale rovněž dalšími faktory, které měly vliv nato, jaké podoby procesy v jednotlivých zemích nabyly, kolik se jich konalo, podle jakého klíče byli vybíráni obvinění a posléze odsouzení, kolik lidí se stalo oběťmi soudních procesů, jak byly tyto organizovány, atd. Téma legitimizace komunistických režimů souvisí rovněž s výchozí pozicí jednotlivých komunistických státostran v rámci daných politických systémů i se situací, v nichž se nacházely jednotlivé země střední a východní Evropy po druhé světové válce - tedy s tím, jak dosáhly komunistické strany monopolu politické moci, jaké se při tom těšily podpoře a s jakými problémy se bezprostředně potom musely vyrovnávat. S tématem legitimizace komunistických režimů je spojeno rovněž to, jak se jednotlivé státy a jejich vedoucí strany po uvolnění stalinismu v polovině padesátých let s procesy vyrovnávaly, jakým způsobem (pokud vůbec) proběhly rehabilitace osob odsouzených v politických soudních jednáních, jak se čerstvě poststalinistické režimy postavily k otázce potrestání těch, kteří se konstruování procesů aktivně účastnili. Vzhledem k tomu, že bylo nutné přizpůsobit obrovské množství historicky relevantních faktů požadovanému rozsahu, bylo vybráno pouze několik případů středoevropských a východoevropských zemí. S ohledem na to, že průběh, příčiny, cíle a ekonomicko-politické souvislosti se v řadě zemí takřka shodují nebojsou si značně podobné, bylo proto zvoleno pět 5 zemí, které reprezentují typické příklady ve svém regionu: Československo, Maďarsko, a Jugoslávie. 1.1. Východiska, cíle a metody Východiskem této práce je domněnka, že komunistické režimy ustavené ve střední a východní Evropě po druhé světové válce čerpaly svou legitimitu mimo jiné i z neustálého boje se svými vnitřními i vnějšími nepřáteli a především z toho, jak se s těmito nepřáteli vyrovnávali v procesu "třídního boje", tedy v procesu ustavování a stabilizování své moci prostřednictvím rozsáhlých represí. Mimo prosté fyzické likvidace bylo nej častější formou tohoto vyrovnávání se inscenování politických soudních procesů s domnělými nebo skutečnými protivníky režimů. V jednotlivých zkoumaných zemích nalézáme při zkoumání těchto procesů řadu shodných rysů. Příčinou těchto podobností je pochopitelně především logika komunistické ideologie, která vyžadovala např. likvidaci soukromého vlastnictví, či náboženství a jeho představitelů. Důležitou roli nepochybně sehrál také fakt, že politické soudní procesy byly vyžadovány a řízeny Sovětským svazem, realizovány podle předem daných scénářů vypracovaných sovětskými poradci, kteří v jednotlivých státech působili od konce druhé světové války, nejprve tajně, později zcela otevřeně, a kteří se sami na politických soudních procesech podíleli. V rámci zkoumaného vzorku zemí však v politických soudních procesech vidíme také celou řadu odlišností - např. ve výběru postižených, v počtu obětí procesů, v načasování jejich průběhu, a posléze i v míře rehabilitací. Jestliže tedy například můžeme říci, že všechny komunistické režimy si bez výjimky vyřizovaly účty s minulými politickými elitami svých zemí, aktivními politiky počínaje a antikomunistickými či dokonce jen nekomunistickými intelektuály konče, v celé řadě procesů, např. s členy komunistických stran, často významnými představiteli režimu, se pak scénáře značně liší. Tyto odlišnosti nejsou podle autorky této práce způsobeny rozdíly v "národních povahách" či historickou zkušeností jednotlivých států s demokratickým a nedemokratickým zřízením. Příčinou těchto odlišností je celá řada ekonomických a politických faktorů, které proces legitimace ovlivňovaly, pomáhaly mu, nebo mu naopak kladly překážky a vytvářely problémy s nimiž se režimy musely vyrovnávat, a určovaly tak podobu jejich legitimity. Cílem této práce je tedy nalézt souvislosti mezi těmito faktory a podobou politických soudních procesů a tím také vysvětlit průběh legitimizace komunistických režimů v jednotlivých zemích i různou míru potřeby jednotlivých režimů tuto legitimitu obnovovat. 6 Tato práce používá jako metodu empiricko-analytický přístup. Hlavním metodickým postupem jsou zde případové studie korelace politicko-společenského vývoje jednotlivých zemích po roce 1945 a v průběhu 50. let a mašinérie politických soudních procesů. Pozorovanými proměnnými přitom budou jednotlivé politické, ekonomické a společenské aspekty tohoto vývoje, které budou podrobněji stanoveny v kapitole Faktory ovlivňující proces legitimizace komunistických režimů a udržování jejich legitimity. V první části práce se pokusíme obecně popsat vztah mezi procesem legitimizace a soudními procesy. Budeme se věnovat definování základních pojmů a jejich vztažení k sobě navzájem. Vymezíme rovněž faktory, které legitimizaci komunistických režimů prostřednictvím politických soudních procesů ovlivnily. V dalších kapitolách práce se pak budeme věnovat popisu průběhu a podoby legitimizace režimů prostřednictvím politických procesů v jednotlivých zemích: Československu, Jugoslávii a Maďarsku. V závěru shrneme nej důležitější části argumentace dávající do souvislosti politické soudní procesy a legitimaci komunistických režimů. 7 2. Komunistické režimy a proces legitimizace 2.1. Problém legitimity Legitimita je klíčovým problémem každého politického systému bez ohledu na to, zdaje demokratický, či totalitní. Podle Sartoriho politické režimy udržuje jejich legitimita a podkopává či dokonce rozbíjí krize jejich legitimity.1 Disponuje-li politická moc daného režimu dostatečnou legitimitou stává se celý režim stabilním. Naopak, nedostatek nebo nepřítomnost legitimity znamená, že politická moc upadá a celý systém se tak ocitá v nebezpečí svého konce. Weber k tomu říká: „Chce-li někdo udržovat panství, nezbývá mu nic jiného, než ospravedlňovat ho co nej vehementnej i. Odvoláním na nějaký princip legitimity."2 Tyto principy legitimity jsou podle Webera tři: racionalita pravidel, autorita osoby či charisma.3 Podle Balíka a Kubáta legitimita udržuje trvalost řádu, politickou integraci a stabilizaci. Umožňuje účinné vykonávání moci bez nutnosti donucování. Způsobuje snížení materiálních nákladů spjatých s vykonáváním moci, protože není nutné udržovat nadměrný donucovací aparát. Rozšiřuje dosah reálné moci a umožňuje mocensky působit v nových oblastech společenského života. Zvyšuje pravděpodobnost realizace mocenských cílů, posiluje moc a zvyšuje její efektivnost.4 Dle Webera je legitimita důležitá nejen pro ty, kteří panství ovládají, ale také pro ovládané. V každém znevolnění podle něj zůstává zájem podrobeného člověka, aby poslouchal, které je obvykle nezbytnou vzpruhou k poslušnosti5 . V komunistických režimech východního bloku po druhé světové válce byly, nalézáme koncepci legitimity jako přesvědčení. Části společnosti v ní považují panství za "závazné", "platné", "vzorové". Jiné skupiny pak nemají jednotnou vizi panství, které by bylo "závaznější", "platnější", "vzorovější". Důležitá tedy není početnost elity, může jít například 0 úzké vedení strany, ale neexistence vize alternativního řádu, která by pro systém představovala větší nebezpečí než nespokojenost, nedůvěra nebo neposlušnost opozice.6 V takové koncepci legitimity jde o snahu udržet přesvědčení, že existující politické instituce j sou pro společnost nej vhodnější a proto musí být akceptovány. Ztráta víry v systém 1 Viz Sartori, G.: Teória demokracie, s. 189. 2 Viz. Weber, M.: Autorita, etika a společnost, s. 63. 3 Viz Tamtéž. 4 Viz Balík, S. - Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, s. 69. 5 Viz Weber, M.: Autorita, etika a společnost, s. 63. 6 Viz Balík, S. - Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, s. 67 a 75. 8 samotnou elitou je pak totožná s krizí identity systému a vede k erozi legitimity a k jeho pádu. Takové pojetí legitimity se navíc objevuje nejen ve sféře politické, ale i v dalších oblastech života společnosti - hospodářské, kulturní, atd.7 V rámci totalitních režimů střední a východní Evropy lze nalézt tři typy legitimity: teleologickou, ideologickou a ritualistickou. Teleologická legitimita Vychází z Weberovy garance legitimity prostřednictvím citového odevzdání8 . Podle Balíka a Kubáta charakteristická ambicí režimů ovládnout svět nikoli na omezené funkční období, ale navěky respektive do splnění jejich mise stanovené Dějinami či Prozřetelností - například do vzniku beztřídní společnosti. Podstatou teleologické legitimity je tedy dovolávání se cílů a hodnot, nikoli dočasných výsledků. Cíl je přitom dostatečně nejasný a vzdálený, takže vládcům umožňuje přizpůsobovat prostředky aktuálním potřebám.9 Tak mohli být například likvidováni odpůrci režimu, protože podle logiky teleologické legitimity překáželi budování socialismu jako přechodného stádia ke komunismu. Ideologická legitimita vychází z Weberovy garance legitimity prostřednictvím víry v absolutní platnost daného řádu1 0 a je založena na nobilizačním potenciálu ideologie. Tato ideologie je všudypřítomná a prohřešky proti ní jsou chápány jako projev nej nebezpečnějšího útoku a jsou přísně postihovány. Zároveň je ideologie spojená s jejími nositeli, takže například kritika některého z aspektů společenského života je zároveň kritikou ideologickou a politickou.1 1 Ritualistická legitimita vychází z Weberovy garance legitimity prostřednictvím náboženského postoje. Je vyjádřena skutečností, že komunistické režimy byly vnitřně protikladné - jinak se prezentovaly ideologicky a jinak fungovaly v praxi. Tento protiklad je pomocí ritualistické legitimity zastírán tak, jakoby ideologie a praxe byly v souladu. Pomocí rituálu je skutečnost zastoupena fikcí. Rituály jsou pak v rámci jednotlivých politických režimů vnucovány všem obyvatelům bez výjimky - musí se účastnit nesoutěživých voleb, účastnit se manifestací, brigád, vyvěšovat praporky v oknech atd. Nedodržování rituálu je pak postihováno a zároveň navenek zastíráno.1 2 V nedemokratických politických režimech legitimita vždy časem upadá, protože v nich chybějí mechanismy jejího obnovování, například svobodné volby. Proto je udržování 7 Viz Balík, S. - Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, s. 75. 8 Viz Weber, M.: Autorita, etika a společnost, s. 55. 9 Viz Balík, S. - Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, s. 76. 1 0 Viz Weber, M.: Autorita, etika a společnost, s. 55. 1 1 Viz Tamtéž. 1 2 Viz Tamtéž. 9 legitimity v těchto režimech zásadním problémem a vyčerpání legitimity je také častou příčinou pádu těchto režimů. Aby k tomu nedošlo, musí se vládnoucím elitám podařit najít legitimitu novou nebo mohou přistoupit k některé z dalších možností. Samuel Huntington uvádí pět takových alternativ: ignorování situace, zesílení represí, vyvolání mezinárodního konfliktu přinášejícího novou legitimitu, zavedení pseudodemokratizačních opatření a převzetí vedení demokratizačních snah.1 3 2.2. Politické soudní procesy jako nástroj legitimace režimu Komunistické režimy ustavené v zemích střední a východní Evropy po druhé světové válce zpočátku čerpaly legitimitu především z minulosti svých komunistických stran, jakožto nositelek politické moci. Komunistické strany představovaly před i během válečného konfliktu principiální opozici vůči fašismu, často narozdíl od jiných politických subjektů, a staly se tak významnými představitelkami vítězství nad fašismem a nositelkami poválečné antifašistické ideologie. Tato legitimita zároveň pramenila z toho, že tyto strany byly v úzkém spojení s nej významnější evropskou vítěznou mocností - Sovětským svazem, v jehož sféře vlivu se dané země po válce ocitly. Jakmile došlo k ustavení komunistického režimu, ať již jakoukoli cestou, podpořily legitimitu vládnoucích stran a tím také celého režimu další faktory: především proklamovaná a obyvatelstvem vděčně přijímaná snaha vyřešit ekonomické problémy poválečných ekonomik vyvlastňováním či znárodňováním majetku, restrukturalizací národních průmyslů, či prostě jen sliby lepší budoucnosti pro pracující. Tato legitimita měla být zároveň podpořena vyrovnáním si účtů s minulými politickými a ekonomickými elitami. Ty byly nejen odstaveny od moci, ale řada jejich představitelů byla souzena v politických soudních procesech, jejichž příčiny a cíle podrobně popisujeme níže. Tato prvotní legitimita komunistických režimů se však sama o sobě poměrně brzy vyčerpala. Velkou většinu problémů, především těch ekonomických, se vedoucím stranám nedařilo vyřešit; většina starých elit, na něž byly tyto problémy předtím sváděny již navíc byla odsouzena k věznění či dokonce popravena. Mechanismy obnovování legitimity běžné v demokratických zřízeních v komunistických režimech neexistovaly. Viz Huntington, S. P.: Political Order in Changing Societies, s. 130. 10 Akceptování legitimity režimů však bylo zajišťováno nepřetržitým procesem nalézání vnitřních nepřátel - jak ve sféře politické, tak ekonomické, a jejich odstraňováním v politických soudních procesech. Toto neustálé obnovování legitimity bylo zároveň kombinováno s vysokou mírou represí zabraňující vzniku alternativní vize, která by legitimitu komunistických režimů mohla zpochybnit. Tento permanentní teror je přitom podle Giovanni Sartoriho typický pro fázi prosazování totalitních režimů - tedy fázi, kdy je třeba režim upevňovat čistkami, existencí vyhlazovacích či koncentračních táborů, atd.1 4 2.2.1. Definice politických soudních procesů Politickým soudním procesem v této práci rozumíme soudní procesy jejichž výsledek tedy odsouzení či osvobození obviněného na základě posouzení předložených důkazů a výpovědí svědků, nebylo v rukou příslušné jurisdikce, ale bylo vymáháno či předem určeno politickou mocí, v případě této práce komunistickými stranami jednotlivých zemí. U většiny politických soudních procesů 50. let přitom můžeme nalézt následující znaky: • procesy byly inscenovány na politickou objednávku, té odpovídal také výběr obžalovaných a zločinů, jichž se měli dopustit • vládnoucí strana (respektive její představitelé na ministerstvech vnitra či spravedlnosti) předem rozhodovali nejen o vině či nevině obžalovaných, ale také o výši trestu, jež má být udělen • masivní porušování práva na obhajobu a rovnosti stran (svědci byli vybíráni a povoláváni výhradně obžalobou, obhajoba neměla možnost seznámit se s důkazy přístupnými obžalobě) • spolčení obžaloby, soudce a někdy i obhajoby proti obviněnému (obhájci často přiznávali vinu za obžalovaného, role obhájce byla přinejlepším omezena na žádost o zmírnění navrhovaného trestu, v horším případě obhájci své klienty nehájili či dokonce poškozovali) • masové falšování důkazů, které byly soudy přijímány i v případech, že byla jejich nepravost zcela zřejmá • přiznání vynucované mučením (psychickým nátlakem či přímo fyzickým týráním), obvinění byli nuceni učit se nazpaměť výpovědi sestavené vyšetřovacími orgány tak, aby dokazovaly vinu falšování soudních protokolů a zápisů Viz Sartori, G.: Teória demokracie, s. 199-201. 11 • zjevné dezinterpretace výpovědí obviněného • propagandistické využití, počínaje pečlivým výběrem publika, které jednotlivým procesům přihlíželo přímo v soudní síni a konče jejich masivní medializací v novinách a rozhlase, v některých případech dokonce jejich využití jako námět pro angažované umění Politické procesy, které se na po druhé světové válce odehrávaly v zemích východního bloku, svou podobou kopírovaly inscenované soudní procesy, které se odehrály v pozdních dvacátých a třicátých letech 20. století v SSSR, tzv. Moskevské procesy. 2.2.2. Reforma justice - podmínka politických procesů Aby bylo možné konat politické soudní procesy, bylo nejprve nutné reformovat justici. K takové reformě přistoupily všechny komunistické strany východního bloku, rovněž obsah jejich reforem byl do značné míry totožný, zejména proto, že měl sloužit stejnému cíli a probíhal pod dohledem Sovětského svazu. Vzhledem k dostupnosti zdrojů zde jako příklad uvedeme reformu, kterou provedla po svém nástupu k moci Komunistická strana Československa. Bezprostředně po únorovém převratu vznikly v justici akční výbory, jejichž úkolem bylo "vyčistit" ministerstvo spravedlnosti a soudy od nekomunistických zaměstnanců. Ti byli buď propuštěni, nebo s nimi bylo zavedeno kárné řízení. N a ministerstvu spravedlnosti byly tyto čistky spojeny s příchodem nového ministra - Alexejem Čepičkou, který byl do této funkce jmenován 25. února 1948. Ten také po jejich skončení vyhlásil právnickou dvouletku, během níž měl být vypracován nový právní řád lidově demokratického Československa. Tento nový právní řád neměl podle Čepičky nadále respektovat dělbu moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní a nositelem veškeré moci měl být nadále jen lid, který si měl zákony jak ukládat, tak je také vykonávat.1 5 Prvním konkrétním krokem v realizaci nového právního řádu pak bylo přijetí zákona č. 231/1948 Sb.na ochranu lidově demokratické republiky 6. října 1948. Ten nahradil starý zákon č. 50/1923 Sb., podle nějž postupovala justice do té doby. Mimo toho, že nová právní norma nepřesně formulovala skutkové podstaty trestných činů, rozšířila také možnosti trestního postihu. Např. trest smrti byl z původně jediného trestného činu rozšířen ii na zločiny velezrady, vyzvědačství, vyzvědačství proti spojenci, válečného škůdnictví, válečné zrady, útoků na život ústavních činitelů a tělesného Viz Pospíšil, J.: Hyeny v akci, s. 538. 12 poškození ústavních činitelů. Na tento krok pak navazoval zákon č. 232/1948 Sb. o státním soudu. Tím byl zřízen státní soud a státní prokuratura pro agendu tzv. protistátní činnosti. Ještě předtím, v září roku 1948, byla v rozporu s právním řádem zrušena instituce vyšetřujících soudců u okresních a státních soudů. Tento krok byl legalizován až v roce 1950, kdy bylo zároveň trestním řádem stanoveno, že vyšetřování má provádět prokurátor, ve skutečnosti jej však i nadále prováděly jen orgány Státní bezpečnosti.1 7 Mimo už zmíněné personální čistky na ministerstvu spravedlnosti a soudech všech kategorií proběhla také reforma právnického vzdělávání. V Československu byla ponechána pouze Právnická fakulta Karlovy univerzity, nedostatek kvalifikovaných pracovníků justice měl být vyřešen založením Právních škol pracujících, jednoročních výukových programů s důrazem na trestní právo určených pro vybrané jednotlivce s výborným kádrovým profilem z řad pracujících.1 8 Absolventi těchto škol pak zastávali místa soudců a prokurátorů. Ihned po únorovém převratu vznikl také Akční výbor advokátní komory, který zastavil činnost některých advokátů bez udání důvodu a bez možnosti odvolání. Od 1. ledna 1949 pak byl zákonem č. 322/1948 Sb. ustaven dohled ministerstva spravedlnosti nad činností advokátů, čímž byla prakticky zrušena jejich nezávislost. 2.2.3. Výroba procesů - průběh vyšetřování a soudního jednání Příprava a průběh politických soudních procesů byly vzhledem k jejich cílům rovněž v jednotlivých zemích velmi podobné. Scénář jejich „výroby" byl ostatně určován pokyny Sovětského svazu, základní inspirací byly tzv. „Moskevské procesy". Po obdržení trestního oznámení od bezpečnostních složek vypracovala státní prokuratura obžalovací spis. Jeho sepsání bylo téměř vždy konzultováno s vyšetřovateli politické policie. Prokuratura zpravidla vůbec neprováděla došetrení případu - nedotazovala se např. na osoby ve skutečnosti agenty bezpečnosti, o jejichž činnosti vyšetřovaní mluvili v protokolech, nepožadovala předložení doličných předmětů, např. zbraní a tyto poté nebyly předloženy ani soudy. Poté prokuratura navrhla výši trestu, která musela být předložena ke schválení trestnímu oddělení ministerstva spravedlnosti, návrhy na udělení trestu smrti byly schvalovány přímo ministrem. Viz Pospíšil, J.: Hyeny v akci, s. 539. 1 7 Viz Pospíšil, J.: Hyeny v akci, s. 540 - 541. 18 Viz Pospíšil, J.: Hyeny v akci, s. 543. 13 Po schválení trestu navrženého prokuraturou bylo toto rozhodnutí tlumočeno státním soudcům, kteří byli povinni jej respektovat bez ohledu na skutečnosti zjištěné při soudním jednání. Např. v Československu probíhal před skutečným soudním jednáním tak zvaný "proces v kostce" Ten spočíval v jakési zkoušce toho, jak bude hlavní líčení probíhat, jaké otázky připravené StB budou obžalovanému položeny a jak je obžalovaný na odpovědi připraven, tj. jak je umí nazpaměť. Účastnili se ho předseda senátu či celý senát, státní prokurátor a zástupce Státní bezpečnosti, později také obhájce. Svědci obžaloby vystupující v soudních procesech byli předem vybráni politickou policií, podle toho, jaké s nimi tato měla záměry. Šlo buď o svědky, kteří byli obžalováni v jiném procesu, nebo o tak zvané univerzální svědky, kteří podle potřeby bezpečnosti dosvědčili všechno, či o osoby, které se rozhodly svědčit, aby se vyhnuly nátlaku a hrozbám ze strany represivních orgánů. Naopak svědci obhajoby se téměř vůbec v procesech neobjevovali. Politických procesů se účastnily také tak zvaní soudci z lidu, osoby rovněž vybrané politickou policií k tomu, aby schvalovaly rozsudek jménem dělnické třídy U státního soudu vystupovali také obhájci z řad advokátů, jejichž role se většinou omezila na pronesení závěrečné řeči. Pro popis úlohy obhájců v soudních procesech Jaroslav Pospíšil cituje československého občana Jaroslava Žiláka souzeného rovněž v případu Světlana, který o svém obhájci prohlásil: "Hned úvodem JUDr. Hruška řekl, že nás bude zastupovat pět. Na mou otázku, jaké má možnosti obhajoby, odpověděl, že může jen zdůraznit či poukázat na polehčující okolnosti, to je na úplné a kajícné doznání, dále pak na mou bezúhonnost (...).1 , 1 9 Obhájci neměli přístup ke studiu vyšetřovacích a obžalovacích spisů neboje mohli prostudovat jen ve zkrácené lhůtě. Nemohli být přítomni výslechu, jejich rozhovory s obviněnými byly často odposlouchávány. Např. v Československu byla po nástupu sovětských poradců v roce 1949 a zavedení tzv. otázkových vyšetřovacích protokolů jejich role ještě dále omezena - u soudu mohli nadále klást pouze otázky, které předem obdrželi od StB. Procesům rovněž přihlíželo vybrané publikum, nejprve z řad komunistů, poté se v něm objevovali i nestraníci. Rada procesů však probíhala také tajně, zcela bez účasti publika. To byly především procesy s bývalými pracovníky bezpečnosti a armády.2 0 Viz Pospíšil, J ..Hyeny v akci, s. 495. Viz Kaplan, K.- Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 42. 14 2.2.4. Problémy definice politických procesů Na závěr podkapitoly v níž jsme se pokusili definovat a obecně popsat politické soudní procesy, považujeme za nutné upozornit na některé problémy, které se objevují nejen při posuzování toho, zda lze jednotlivé případy zařadit do kategorie politických soudních procesů, ale také při dalším uvažování o jejich dopadech a důsledcích, např. při pokusech o stanovení počtu obětí těchto procesů. Prvním z těchto problémů je fakt, že komunistické režimy zpravidla velmi brzy po svém ustavení zavedly novou legislativu, zejména nové trestní zákoníky, rozšiřující množství trestných činů. Radu procesů, v nichž byli souzeni lidé, kteří je skutečně spáchali, však můžeme z jistého hlediska rovněž považovat za politické, neboť to co komunistické režimy považovaly za trestný čin je v demokratických státech zcela legální. Podobným problémem jsou pak provokace ze strany represivních složek, které často vedly k tomu, že se jedinci dopouštěli protistátních trestných činů, např. špionáže, v domnění, že tak pomáhají bojovat proti režimu. 2.2.5. Role procesů - příčiny a cíle Jak jsme již řekli výše, politické soudní procesy vytvářely, posilovaly a obnovovaly legitimitu komunistických režimů. Kaplan s Palečkem přirovnávají politické soudní procesy a perzekuce ke krevnímu oběhu. „Jen s jejich pomocí bylo možné položit základy, v tak krátké době vybudovat celou konstrukci komunistického režimu a udržovat ho při životě."2 1 Jak příčiny, tak cíle politických soudních procesů jsou součástí procesu legitimace. Výše jmenovaní autoři řadí mezi hlavní příčiny procesů obavy komunistických funkcionářů o budoucí osud režimu. Ten podle jejich názoru nebyl dostatečně pevný a bylo proto nutné výsledek státního převratu pojistit. Další příčinou pak podle Kaplana a Palečka byly mezinárodní politické události, především zahraniční politika Sovětského svazu. Příprava na válečný konflikt a výstavba silné armády byly podnětem pro politické procesy s těmi, kteří byli označeni za propagátory „válečných plánů imperialistů" či za „domácí pomahače imperialistů". Mezi příčinami procesů pak výše jmenovaní autoři vyjmenovávají také snahu Sovětského svazu zajistit si podřízenost a poslušnost států východního bloku. Touto snahou byly Viz Kaplan, K - Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 18. 15 motivovány především procesy v jejichž pozadí byly změny sovětské zahraniční politiky vůči Jugoslávii a Izraeli.2 2 Mezi cíle procesů můžeme zařadit především požadavek vyrovnat se s nepřáteli režimu ať už s těmi, kteří proti němu skutečně aktivně vystupovali, či s těmi, kteří jej ohrožovali pouze zdánlivě. Oběti komunistických režimů přitom nepocházely z jedné společenské vrstvy nebo skupiny obyvatel. Postiženi byli dělníci, rolníci, příslušníci inteligence, středních vrstev, buržoazie, církevní představitelé, příslušníci národnostních menšin, účastníci domácích i zahraničních odbojů, bývalí důstojníci západních i východních armád, emigranti, kterým se útěk za hranice nepodařil, příbuzní lidí žijících v emigraci, funkcionáři nekomunistických stran, ať už těch, které s proti režimu protestovaly či těch, které s komunistickými stranami spolupracovali, a v neposlední řadě také vedoucí komunističtí funkcionáři. Sociální složení obětí politických soudních procesů odráželo strukturu společností v jednotlivých státech.2 3 Tvrzení některých autorů o cílevědomé snaze komunistických režimů postihnout především inteligenci jako elitu národa a potencionálního odpůrce, či jejich údajné intenci zlikvidovat hlavně střední vrstvy a rozvrátit tak tradiční strukturu společnosti, proto nelze považovat za pravděpodobné. Za nepřítele mohl být podle souhry historických okolností a momentálních potřeb režimu označen víceméně kdokoli, což souvisí s dalším cílem procesů - strachem. Neméně významným cílem politických soudních procesů bylo zastrašovaní. Atmosféra strachu, kterou měly ve společnosti vytvářet, byla důležitým stabilizačním faktorem, pojistkou, že obyvatelstvo dá přednost relativně poklidnému životu v nesvobodě před vystavením se represím, a že případná opozice nebude riskovat odvetu režimu v podobě teroru proti jejím příznivcům. Cílem procesů bylo rovněž ospravedlnění změn v politice režimu, či vysvětlení jeho neúspěchů zejména na poli organizace hospodářství. To se týkalo zejména procesů s představiteli samotných komunistických stran či s představiteli významných průmyslových podniků, tzv. kapitány průmyslu. V neposlední řadě je nutné mezi cíle procesů zařadit výchovu mas. "Jejich prostřednictvím měli občané poznávat "odpornou tvář" a počínání nepřátel režimu a škůdců hospodářství. Politické procesy měly tedy působit jako škola ostražitosti a bdělosti. Aby tento úkol splnily, musely být přístupny nejširší veřejnosti prostřednictvím médií a za její účasti na přelíčeních. Příslušné justiční instituce vydaly směrnice k organizování veřejných procesů a k jejich Viz Kaplan, K - Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 37. Viz Kaplan, K - Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 46 - 47. 16 popularizaci ve sdělovacích prostředcích i na veřejných schůzích." Zvláště významné kauzy byly konstruovány jako monstrprocesy - tomu bylo podřízeno jejich politické zaměření, výběr obětí, příprava i průběh líčení a udělené tresty, které měly působit jak na domácí, tak i na světovou veřejnost. 2.3. Faktory ovlivňující proces legitimizace komunistických režimů a udržování jejich legitimity Proces legitimizace komunistických režimů ustavených po druhé světové válce v zemích střední a východní Evropy byl ovlivněn mnoha faktory, které měly dopad na jeho podobu v počáteční fázi etablování těchto režimů, stejně jako na průběh udržování a obnovování jejich legitimity v pozdější době. Za nej důležitější faktory ovlivňující ustavení legitimity komunistických režimů považujeme výchozí politicko-ekonomickou situaci jednotlivých zemí, konkrétněji: • Celkovou ekonomickou situaci jednotlivých zkoumaných zemí. • Statut jednotlivých zemí po skončení druhé světové války - tedy především to, jestli se nacházely v pozici vítězných zemí a profitovaly díky tomu z poválečných reparací, nebo byly naopak ve skupině zemí považovaných za poražené a musely tudíž reparace platit. • Pozici komunistických stran v rámci politických systémů daných zemí - tedy množství členů a příznivců komunistických stran a celkovou úroveň podpory obyvatel, které se jednotlivé strany těšily, dále pak potenciál antikomunistické opozice, její aktivity a její podporu v rámci společnosti. A dále způsob jakým se komunistické strany chopily moci a monopolizovaly j i , stejně jako organizace politické moci v rámci jednotlivých států bezprostředně před touto monopolizací. • Vztah k Sovětskému svazu - tedy obecnou nevraživost v rámci společnosti jednotlivých komunistických států vůči Sovětskému svazu, formu a intenzitu hospodářského vykořisťování ze strany Sovětů, územní spory se Sovětským svazem, atd. V průběhu počáteční fáze existence komunistických režimů v jednotlivých zkoumaných zemích pak k výše vyjmenovaným faktorům přistupovaly další, jiné naopak ztrácely na významu. V průběhu námi zkoumaného období, tedy v průběhu 50. let, pak nej významnější roli při udržování a obnovování legitimity komunistických režimů hrály faktory následující: Viz Kaplan, K - Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 38. 17 Vývoj ekonomické situace poté, co se v jednotlivých zemích ujaly moci komunistické strany, a s ní dopady na společnost - tedy to, jak jednotlivé státy ob stávaly v uspokoj ování hospodářských požadavků Sovětského svazu i uspokojování ekonomických potřeb svých obyvatel. Změny v zahraniční politice jednotlivých zemí - především změny způsobené v postojích jednotlivých komunistických stran změnou zahraniční politiky Sovětského svazu vůči Jugoslávii a Izraeli, (v případě Jugoslávie změny postoje vůči Sovětskému svazu, v případě Albánie pak změny postoje k Jugoslávii i Sovětskému svazu a příklon k Číně) a nutnost tyto změny vysvětlit a obhájit před obyvatelstvem. Přetrvávání existence opozice v rámci jednotlivých zemích, ať už organizované či spontánní, intenzita a obsah její aktivity, a případná masová protirežimní vystoupení obyvatelstva více či méně ohrožující existenci komunistických režimů. Destalinizace - pod tímto souhrnným názvem zde rozumíme změny ve vnitřní i zahraniční politice jednotlivých komunistických států, které nastaly v souvislosti se smrtí J. V . Stalina a X X . sjezdem KSSS, na němž Nikita Chruščov odhalil kult osobnosti. Tyto změny všeobecně mimo jiné přinesly i konec velkých soudních procesů a postupně vedly k částečné rehabilitaci některých obětí procesů z konce 40. a počátku 50. let, a dále k novým soudním procesům s některými aktéry tohoto teroru. 18 3. Československo 3. 1. Charakteristika režimu 3.1.1. Ekonomická situace ČSR v 50. letech Poválečný vývoj československé ekonomiky probíhal v letech 1945 - 1947 poměrně úspěšně. Ve snaze nahradit válkou zničený německý průmysl bylo prioritou státního hospodářství urychleně modernizovat výrobu a celou ekonomiku pak orientovat podle rovnice "dovoz surovin a techniky ze Západu a vývoz zboží na Východ".2 5 Tato taktika se ovšem neukázala jako úspěšná. Modernizace neprobíhala tak rychle, jak bylo očekáváno a poté, co Československo červenci roku 1947 na nátlak Moskvy odmítlo Marshallův plán, jeho pozice ve světové ekonomice se ještě zhoršila. Stát měl problémy především s vývozem do západních zemí. Ke kritické situaci přispívala i domácí ekonomická opatření, především znárodnění, protože vlády států, jejichž občané byli majetkově znárodněním dotčeni, požadovaly vysoká odškodnění.2 6 Poválečné hospodářství bylo ovlivňováno především nedostatkem surovin pro výrobu. Pro spotřební zboží byl zaveden přídělový systém, ale i tak ho byl neustálý nedostatek. Celkově tak nebyla ekonomická situace Československa před převzetí moci komunisty kritická, především díky tomu že Československo nemuselo jako člen vítězné válečné koalice platit reparace, měla však vážné problémy. Hospodářská politika Komunistické strany Československa pod vedením Sovětského svazu tyto problémy prohloubila a přidala k nim další, což vyústilo v ekonomickou krizi. V lednu roku 1949 se Československo společně s dalšími státy střední a východní Evropy stalo členem právě ustavené Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Toto členství znamenalo v zásadě zvyšování závislosti československé ekonomiky na Sovětském svazu a dalších členských zemích R V H P , a to nejen co se týká možností dovozu a vývozu zboží, ale Jeho důsledkem byla náhlá a překotně realizovaná orientace na těžký průmysl a přesouvání investic ze strojírenství do surovinové a energetické základny ve snaze najít nové domácí zdroje.2 7 Kritický byl rovněž nedostatek pracovních sil pro plnění plánu industrializace a průmyslové výroby. Požadavky těžkého průmyslu, hornictví a stavebnictví na nové 2 5 Viz Kaplan, K : Československo v RVHP 1949 - 1956, s. 33. 2 6 Viz Kaplan, K : Československo v RVHP 1949 -1956, s. 21 - 22. 2 7 Viz Kaplan, K : Československo v RVHP 1949 - 1956, s. 122. 19 pracovní síly bylo možné uspokojovat pouze jejich odčerpáváním z j iných oborů. K jejich redistribuci docházelo administrativními metodami a později i „populárnějšími" hmotnými stimuly, ale v letech 1948-1953 byly tyto podoby „pracovní pobídky" chápány jako cizorodý a příliš nákladný prvek.2 8 Významným problémem ekonomiky, který s nedostatkem pracovních sil souvisel byla vysoká úroveň absentérství a fluktuace zaměstnanců. Komunistická strana Československa (KSČ) se proti oběma snažila bojovat jak legislativně, tak propagandisticky. Vládní nařízení č. 52/1953 Sb. o opatřeních proti fluktuaci a absenci vstoupilo v platnost 1. 7. 1953. Kampaň za upevnění pracovní kázně byla vedena prostřednictvím sjednocených odborů.2 9 Úspěšně se nevyvíjelo ani kolektivizované zemědělství. V roce 1953 došlo k masovému útěku rolníků z jednotných zemědělských družstev a k následnému rozpadu řady těchto institucí. Na Slovensku byl tento proces daleko silnější než v Čechách a na Moravě. Podle Michala Barnovského byl např. ještě v první polovině roku 1953 byl vytýčen plán založit na Slovensku do konce roku 600 nových JZD. V době žní se již tento plán zhroutil a všechny síly byly soustředěny alespoň na záchranu existujících družstev. „Z 600 plánovaných JZD vzniklo jen 8, zato 242 se jich rozpadlo a členská základna ostatních se snížila. Podle dostupných údajů se od 1. 7. 1953 do 1. 7. 1955 rozpadlo na Slovensku 300 J Z D . " 3 0 Důvodem byly nepříznivé ekonomické výsledky JZD, které se odrážely v nízkých mzdách družstevníků. Samozřejmě, že svoji úlohu stále ještě hrály také vzpomínky na násilnou kolektivizaci.3 1 Kvůli výše jmenovaným opatřením ekonomika jako celek téměř ztratila schopnost uspokojovat alespoň základní, každodenní materiální potřeby obyvatel. "Československo se např. v letech 1952 - 1953 řadilo ve výrobě oceli na jednoho obyvatele mezi přední státy světa, ale na vlastním trhu mělo katastrofální nedostatek špendlíků, lopat, jízdních kol, nádobí a podobných výrobků."3 2 Krizi ekonomiky měla vyřešit měnová reforma uskutečněná 31. května roku 1953. Byla připravena s pomocí sovětských odborníků, kteří dospěli k názoru, že přídělové zásobování nelze odstranit bez měnové reformy, protože množství oběživa, včetně finančních prostředků na vkladních knížkách, značně převyšovalo celkovou nabídku zboží a služeb. Reforma znehodnotila velkou část úspor obyvatelstva. Kromě toho se zrušením přídělového 2 8 V i z Státník, D.: Sankční pracovní právo v padesátých letech, s. 19. 2 9 V i z Státník, D.: Sankční pracovní právo v padesátých letech, s. 10-11. 3 0 V i z Barnovský, Michal: Prvá vlna destalinizácie a Slovensko (1953-1957), s. 35. 3 1 V i z Barnovský, Michal: Prvá vlna destalinizácie a Slovensko (1953-1957), s. 35 -36. 3 2 V i z Kaplan, K : Československo v RVHP 1949 - 1956, s. 140. 20 zásobování zvýšily maloobchodní ceny potravin a spotřebního průmyslového zboží oproti předcházejícím cenám na vázaném trhu. Snížily se rovněž reálné příjmy a životní úroveň značně poklesla.3 3 Od poloviny roku 1953 byly v zemích R V H P realizovány politické korektury nazývané Nový kurs, které měly v politické oblasti mírně upravit fungování monopolu moci. Podstatnější však byla korektura ekonomické politiky. Československu přinesla zmírnění vzestupu výroby v těžkém a zbrojním průmyslu ve prospěch průmyslu spotřebního, zemědělství a služeb a celkovou orientaci na uspokojování životních potřeb obyvatel, jakožto primární cíl ekonomické politiky. Neúspěch první pětiletky vyhlášené v roce 1949 a ukončené v roce 1953 vedl k přijetí jednoletých plánů na roky 1954 a 1955, které kladly důraz na rozvoj energetiky, zemědělství a spotřebního zboží. Důsledkem bylo zpomalení industrializace a vzrůst spotřební a zemědělské výroby. Životní úroveň se po propadu v roce 1953 zvýšila, proběhlo několik vln snížení cen, v některých odvětvích se zvýšily mzdy, zlepšila se úroveň zásobování. Celková životní úroveň se zvedla, což se projevilo zvýšením průměrných mezd, nárůstem úspor a zvýšením spotřeby.3 4 Zmírněna byla i administrativní opatření proti zaměstnancům, zejména pod vlivem mezinárodní situace: povstání v N D R vneslo do vládnoucích kruhů nejistotu a „umírněnost" a připravovala se tak půda pro „nový kurs".3 5 Podle Muriel Blaive byla v letech 1953 - 1956 v ČSR nastolena „tichá sociální dohoda", vjejímž rámci režim vyměnil politickou pasivitu obyvatelstva za relativní uspokojení ekonomických potřeb.3 6 3.1.2. Statut země po druhé světové válce Statut Československa se po skončení druhé světové války odvozoval především od toho, že země byla považována za vítěze. Z toho rovněž vyplýval fakt, že území státu nebylo žádnou z osvoboditelských armád - americkou ani Rudou armádou - okupováno. Obě armády se stáhly již 1. prosince roku 1945. Díky brzkému stažení sovětské armády navíc nedošlo k hromadným deportacím československých občanů do SSSR a na území státu rovněž otevřeně neoperovala N K V D Viz Barnovský, Michal: Prvá vlna destalinizácie a Slovensko (1953-1957), s. 17. 4 Viz Blaive, M.: Promarněná příležitost, s. 303 - 304. 5 Viz Diedrich, T.: Der 17.Juni 1953 in der DDR, s. 16. 6 Viz Blaive, M.: Promarněná příležitost, s. 304. 21 3.1.3. Pozice komunistické strany v rámci politického systému a způsob uchopení moci V letech 1945 - 48 KSČ upustila od své radikální politiky a organizovala rozsáhlou kampaň zaměřenou na střední třídu. Muriel Blaive v této souvislosti cituje tehdejší heslo KSČ z brožury Klementa Gottwalda O politice Komunistické strany Československa v dnešní situaci: „(...) jdeme nyní v dané etapě po linii revoluce národní a demokratické, nikoli po linii revoluce socialistické."3 7 Blaive cituje rovněž z propagandistické brožury Rudolfa Slánského. Autor v ní hovoří o tom, že v Československu není moci zbavována všechna buržoazie, ale jen ta její část, která zradila národ a stát. Dále stejně jako Gottwald zdůrazňuje národní, demokratický a lidový charakter československé revoluce i vládního programu.3 8 Komunisté se dále pokoušeli získat přízeň vesnického obyvatelstva zdůrazňováním předností agrární reformy, která byla v jejich podání namířena opět jen proti nepřátelům národa. Strana rovněž hojně využívala antiněmeckých nálad obyvatelstva. Uvnitř strany se tato politika transformovala v nové teoretické pojetí revoluce v Československu známé jako „československá cesta k socialismu". Její součástí byl také široký nábor nových členů odehrávající se pod heslem „získat většinu národa". Po únoru 1948 a převzetí moci komunisty tato kampaň ještě zesílila, strana si totiž jako cíl vytkla získat v květnových volbách tři čtvrtiny hlasů a potvrdit tak legitimitu režimu. Svobodný charakter voleb, který strana původně chtěla zachovat, byl zrušen již na počátku dubna, náborová kampaň však pokračovala dále až do prosince roku 1948. Narozdíl od Maďarska a Polska nebyla masivní náborová kampaň československých komunistů namířena proti sociální demokracii. KSČ v náboru pokračovala i po fúzi se sociálně demokratickou stranou.3 9 Počet členů strany do té doby překročil 2 miliony. Dalším opatřením realizovaným od prosince roku 1951 byl zákaz přijímání nových členů a zavedení instituce kandidátů na členství s čekací lhůtou od jednoho do dvou let.4 0 K odvolání tohoto zákazu došlo v roce 1951. Komunistická strana se tedy obecně ve společnosti těšila velké podpoře a to jak před únorovým převzetím moci, tak i po něm. Československo tak bylo jedinou zemí (s výjimkou Jugoslávie) sovětského bloku, kde by komunistická strana pravděpodobně hrála roli jednoho z nej významnějších politických subjektů i bez mocenského vlivu Sovětského svazu. Pro úspěch komunistické ideologie svědčily i další faktory: moderní a industrializované 3 7 Viz Blaive, M.: Promarněná příležitost, s. 266. 3 8 Viz Tamtéž. 3 9 Viz Blaive, M.: Promarněná příležitost, s. 271 - 274. 4 0 Viz Maňák, J.: Proměna dělnické strany v organizaci moci, s. 175. 22 hospodářstvím, uvědomělá a vzdělaná dělnická třída, nepatrný vliv šlechty, sympatie většiny inteligence k levici, prestiž Rudé armády a částečně již uskutečněná socializace země. Pravicové politické strany byly navíc zakázány a v rámci Národní fronty existovala před volbami v roce 1946 dohoda o nekritizování oficiální politiky.4 1 Komunistická strana Československa se na převzetí moci ve státě dlouhodobě připravovala. Již od roku 1945 se soustředila na infiltraci svých členů a vytváření tajných komunistických frakcí v ostatních politických stranách s cílem změnit vedení těchto stran tak, aby v rozhodujících chvílích podpořily komunistický převrat, či je rozštěpit.4 2 Komunisté rovněž infiltrovali bezpečnostní složky státu, v nichž působili v součinnosti se sovětskými poradci. Samotné převzetí moci Komunistickou stranou Československa proběhlo v období od 17. do 25. února 1948, kdy vládní krize vyvrcholila demisí nekomunistických ministrů a doplněním vlády podle komunistického návrhu. V průběhu těchto dnů došlo ke sloučení sociální demokracie s KSČ, otevřeně rovněž propukly represe proti představitelům nekomunistických stran. Převzetí moci komunisty na počátku roku 1948 bývá často nazýváno únorovým pučem. Podle Jonko Toteva však nešlo o puč v pravém slova smyslu, protože nedošlo k násilnému převzetí moci pomocí ozbrojených složek. Komunisté však během celé vládní krize disponovali velkým počtem ozbrojených sil - oddíly Bezpečnosti, Lidových milicí, pohraničních pluků, partyzány ze Svazu slovenských partyzánů - připravených v případě potřeby zasáhnout.4 3 Technické vyřešení vládní krize, tedy demise ministrů a doplnění vlády podle návrhu jejího předsedy, naproti tomu proběhlo podle ústavy. Převzetí moci komunisty tedy proběhlo jakousi "pololegální" cestou, navíc za vysoké podpory obyvatelstva. 3.1.4. Vztah k Sovětskému svazu Vztah Československa k Sovětskému vztahu byl primárně určován poválečným uspořádáním Evropy, v němž se Československo ocitlo v budoucí sféře sovětského vlivu. Již před uchopením moci Komunistickou stranou Československa se všechny strany Národní fronty výrazně orientovaly na spolupráci se Sovětským svazem, zejména v oblasti zahraniční a hospodářské politiky. Viz Blaive, M.: Promarněná příležitost, s. 265. Viz totalita cz (www. totalita.cz) Viz totalita cz (www.totalita.cz) 23 Mimo vznikající hospodářské a politické závislosti však legitimitu komunistického režimu ovlivňovala také míra vykořisťování země ze strany SSSR, vztah obyvatelstva k občanům SSSR a rovněž územní spory Československa se SSSR. Pokud se týká míry hospodářského vykořisťování, nebyla v případě Československa tak vysoká, jako např. v případě Maďarska. Československo bylo industrializovanou zemí, která byla zpočátku poměrně dobře schopna plnit požadavky sovětské velmoci, navíc, jak už bylo řečeno neplatila válečné reparace a hospodářská spolupráce se Sovětským svazem se tak alespoň naoko jevila být kooperací rovného s rovným. Také nevraživost obyvatelstva vůči Rusům byla v Československu pouze slabá. Projevovala se pouze sporadickou kritikou nečetných přečinů vojáků Rudé armády během osvobozovacích operací a odsuzováním nedodržování slibů ekonomické pomoci ze strany SSSR. Ani v oblasti územních sporů neexistovaly v Československo - sovětských vztazích významné konflikty, narozdíl od jiných zemí východního bloku. Československo postoupilo Sovětskému svazu pouze Podkarpatskou Rus, po válce byly naopak s garancí Sovětského svazu obnoveny předválečné hranice, což bylo pro Československo zadostiučiněním ve vztazích k Němcům, Polákům a Maďarům. 3.7.5. Zahraniční politika a její proměny 3.1.5.1. Proti titoismu Ke změně zahraniční politiky Československa vůči Jugoslávii došlo v roce 1949, kdy Komunistická strana Československa následovala SSSR a zrušila všechny diplomatické i hospodářské styky se Jugoslávií. Na základě teorie o domnělém příklonu Jugoslávie k Západu pak v Československu, stejně jako v dalších zemích sovětského bloku, proběhly politické soudní procesy s titoisty označovanými za agenty imperialismu. Diplomatické styky s Jugoslávií byly obnoveny až v roce 1955, poté co je obnovil i Sovětský svaz. 3.1.5.2. Změna postoje k Izraeli, antisionismus a antisemitismus Ke změně vztahů s Izraelem docházelo v rámci československé zahraniční politiky od roku 1949, od přelomu let 1951/1952 pak lze hovořit o stavu nepřátelství. Klíčovým bodem obratu přitom byl, stejně jako v dalších zemích, neúspěch izraelských komunistů v parlamentních volbách v lednu roku 1949, v nichž získali pouze 3, 51 % hlasů,4 4 a po něm následující 4 4 Viz Dufek, J. - Kaplan, K. - Šlosar, V.: Československo a Izrael 1947 - 1953, s. 81. 24 vyhlásení izraelské vlády o neutralitě země v konfliktech mezi Východem a Západem, které Sovětský svaz chápal jako příklon Izraele k Západu. V SSSR navíc již od prosince roku 1948 probíhala antisemitská vlna, která se v lednu následujícího roku změnila v kampaň proti kosmopolitismu, zaměřenou opět především proti Židům. V samotném Československu antisemitské tendence v oblasti soudnictví zesílily od října 1949, kdy do StB přišli sovětští poradci, postupně se pak, podpořeny novou zahraniční politikou sovětského bloku, materializovaly v soudní procesy, jejichž aktéry byli nejen českoslovenští Židé, ale také izraelští diplomaté. 3.1.6. Opozice a masová protirežimní vystoupení Po převzetí moci komunisty v roce 1948 vznikaly v Československu ilegální antikomunistické skupiny složené především z vojáků, ale i civilistů. Činnost těchto skupin vycházela ze zkušeností z odboje a také z přesvědčení, že brzy vypukne nový válečný konflikt tentokrát mezi Východem a Západem. Státní bezpečnost však v boji proti těmto ilegálním skupinám dosahovala značných úspěchů. Především kvůli činnosti StB počet ilegálních organizací v Československu na počátku 50. let poklesl a jejich význam se postupně snižoval.4 5 Do roku 1950 lze mezi opozici vůči komunistickému režimu počítat rovněž církev. Její antirežimní postoje se projevovaly především v jednání se státními orgány, čtení zakázaných pastýřských listů, atd. V Československu během 50. let nedošlo k tak rozsáhlým a významným masovým protirežimním vystoupením jako tomu bylo např. v Polsku či Maďarsku v roce 1956. Pouze v první polovině 50. let došlo ke dvěma masovým protestním akcím, které přerostly v nepokoje. Chronologicky první z těchto událostí byly brněnské protesty proti nevyplacení vánočního příspěvku 21. listopadu roku 1951. Vláda se 20. listopadu 1951 usnesla odejmout vánoční příspěvek všem státním zaměstnancům, jejichž průměrné měsíční hrubé příjmy za dobu od 1. 6. 1951 do 30. 11. 1951 přesáhly po odečtení odměn za práci přes čas 3500 Kčs. Nepokoje začaly ve Zbrojovce, odkud nakonec vyšel průvod dělníků do města. Asi 800 lidí včele vniklo na nádvoří brněnského Ústředního národního výboru (ÚNV), kde požadovali, aby U N V žádal vládu o vyplacení příspěvku. Ve večerních hodinách se většina demonstrantů rozešla. Stávky pak v některých továrnách, např. v M E Z , ÚP v Újezdu u Sokolnic, TOS Viz Kaplan, K : Kronika komunistického Československa, s. 56-57. 25 Kuřim a ZPS Líšeň, pokračovaly i následující den. . Jiří Pernes uvádí, že se stávky a demonstrace celkově účastnilo asi 6000 lidí4 7 , podle Muriel Blaive se jednalo o 8000 - 10 000 lidí.4 8 Podle Kaplana a Palečka bylo zadrženo 87 osob, z toho 20 bylo vzato do vazby. Druhým významným protirežimním vystoupením pak byly protesty proti měnové reformě, která vstoupila v platnost 31. května 1953. S nej větší intenzitou propukly tyto protesty v Plzni. Demonstranti obklíčili radnici a obsadili soudní budovu, z oken vyhazovali busty, portréty a spisy. Zhruba deset minut promlouvali do městského rozhlasu. Když však zjistili, že se k nim nikdo nepřipojil, pokoušeli se v jednu odpoledne vrátit se do práce nebo domů. Tu chvíli již začínala velká odvetná demonstrace organizovaná úřady, zároveň z Prahy přijely jednotky Lidových milic a jednotky armády.5 0 Celkem stávkovali v souvislosti s měnovou reformou zaměstnanci 128 závodů, v několika městech došlo k demonstracím. Státní bezpečnost vyšetřovala za účast na nepokojích během peněžní reformy celkem 472 osob.5 1 V roce 1956 došlo v námi zkoumaném období k poslednímu byť ne otevřenému protirežimnímu vystoupení známému jako „pyžamová revoluce". Studenti některých fakult Univerzity Karlovy sestavili v dubnu toho roku pod dojmem závěrů z X X . sjezdu K S S S rezoluci se směsí požadavků na svobodu slova a mírnou korekturu monopolu moci komunistické strany. Tento dokument poté šířili na další české a slovenské vysoké školy, nedosáhli však velkého úspěchu. 20. května se pak v Praze konal studentský majáles, v jehož průvodu se objevila hesla kritizující realitu studentského života. Antirežimní hesla se však neobjevila. Také aktivity kolem rezoluce postupně utichly, režim proti jejím aktérům nepoužil výraznějších represí.5 2 3.1.7. Destalinizace Průběh destalinizace v Československu byl značně odlišný od průběhu destalinizace v jiných zemích sovětského bloku. Na politické úrovni se měl tento proces pouze malý dopad, nebyl rovněž spojen s žádným masovým protirežimním vystoupením jako v Polsku či Maďarsku. Nejvíce se tak destalinizace projevila v oblasti hospodářství, kde byla realizována opatření k omezení vojenských a těžkoprůmyšlových investičních programů a rychlému zvýšení životní úrovně. 4 6 Viz Pernes, J.: Dělnické demonstrace v Brně v roce 1951, s. 21 - 23. 4 7 Viz Tamtéž. 4 8 Viz Blaive, M: Promarněná příležitost, s. 178. 4 9 Viz Kaplan, K.- Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 21. 5 0 Viz Blaive, M: Promarněná příležitost, s. 183 - 185. 5 1 Viz Kaplan, K.- Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 21. 5 2 Viz Blaive, M: Promarněná příležitost, s. 93 - 97. 26 Na politické úrovni došlo pouze k několika málo korekcím. Tzv. tajná zpráva přednesená Nikitou Chruščovem na X X . sjezdu K S S S byla v Československu zveřejněna se zpožděním teprve v březnu a dubnu 1956. V reakci na to začaly některé stranické organizace prostřednictvím rezolucí požadovat svolání mimořádného sjezdu KSČ, který by výsledky X X . sjezdu objasnil. V podobném duchu se nesl i program II. sjezdu československých spisovatelů. Ve vedení strany se však tyto požadavky nesetkaly s podporou. 11. května 1956 přednesl Antonín Novotný na zasedání politbyra projev odsuzující tyto rezoluce jako „partikulární tendence"5 3 . Podle Novotného návrhu pak vedení strany realizovalo program, který se s kritikou členských organizací vyrovnával prostřednictvím několika bodů vysvětlujících „skutečný" obsah tzv. tajné zprávy. Poukazoval především na to, že kritika se má týkat pouze chyb a jednotlivců, kteří za ně byli zodpovědní, nikoli celé stranické linie KSČ. Na nátlak Zápotockého byl zmírněn policejní postih dělníků, kteří se zúčastnili demonstrací proti měnové reformě, a tím byla - poprvé a po sovětském, vzoru - omezena dosud neohraničená pravomoc politické policie. Neznamenalo to ovšem, že by jakkoli byly zpochybněny předešlé politické procesy. Jedinou personální změnou ve vedení strany byl odchod nejvíce kritizované osoby - Alexeje Čepičky. Ačkoli se ve straně okrajově vedly i diskuze o osobě Klementa Gottwalda, ke skutečné kritice jeho kultu osobnosti nakonec nedošlo. V klíčové otázce - v postoji k politickým procesům - se vedení strany rozhodlo v zásadě setrvat na starém stanovisku. Vedení KSČ po revizi procesů proti stranickým funkcionářům prohlásilo, že všichni odsouzení byli skutečně vinni, a pouze ty, kteří přežili, postupně amnestovalo, nikoli však rehabilitovalo. Když vlna kritiky zjara 1956 opadla, přešlo vedení do ideologické protiofenzívy, jejímž heslem se stal boj proti revisionismu. Pod tento pojem se libovolně zahrnovaly všechny nepohodlné nové myšlenky. Pozice vedení se upevnila, a nejen administrativní cestou. Autorita vedení strany pak přirozeně stoupla také po maďarských událostech v roce 1956, které byly většinou veřejnosti přijaty se znepokojením. 3.2. Československé politické procesy - legitimace se zpožděním Karel Kaplan a Pavel Paleček rozdělují konání politických procesů v Československu 50. let do tří etap: 1. období od převzetí moci Komunistickou stranou Československa v únoru 1948 do přelomu let 1949/1950, kdy se procesy začaly být organizovány pod dohledem Viz Blaive, M: Promarněná příležitost, s. 86. 27 sovětských poradců ve Státní bezpečnosti; 2. období monstrprocesů ohraničené na jedné straně procesem s Miladou Horákovou a „ vedením záškodníckeho spiknutím proti republice" v květnu a červnu roku 1950 a na straně druhé procesem s Rudolfem Slánským a „centrem" v listopadu 1952; 3. období od roku 1953, které lze charakterizovat ústupem od velkých procesů a přechodem k procesům neveřejným a s menším politickým významem.5 4 Politickým procesům 50. let v Československu předcházely soudní procesy, které se po válce v zemi konaly s představiteli kolaborantských režimů - především s členy protektorátní vlády a představiteli Slovenského státu. Ty probíhaly na základě dekretů prezidenta republiky z 19. června 1945 o potrestání Němců, kolaborantů a zrádců a podle nařízení Slovenské národní rady číslo 33 z 15. května 1945. Již před únorovým převratem se však komunisté snažili o vyprovokování politických soudních procesů - s generálním tajemníkem národně-socialistické strany Vladimírem Krajinou, s exilovým ministrem národní obrany generálem Sergejem Ingrem, s údajným spiknutím v Demokratické straně, atd.5 5 Počátky politických soudních procesů v Československu spadají do období roztržky mezi Sovětským svazem a Jugoslávií v roce 1948. Klement Gottwald se v září toho roku osobně setkal s J. V. Stalinem, který mu mimo jiné vytknul, že nedostatečně uplatňuje teorie „zostřování třídního boje při přechodu k socialismu." Sovětský svaz kritizoval KSČ mimo jiné za to, že převzetí moci únoru 1948 nebylo provázeno velkými procesy s představiteli reakce. Ještě v září proto vedení strany přijalo novou politiku rázného postupu proti nepřátelům režimu a Ústřední výbor KSČ ji oficiálně vyhlásil v listopadu téhož roku. Oběťmi perzekucí, které následovaly po této změně kurzu se stala široká škála občanů: maloburžoázie, větší rolníci (tzv. vesničtí boháči a kulaci), armádní důstojníci, občané německé národnosti, názoroví oponenti režimu, členové nekomunistických politických stran, funkcionáři Sokola a Junáka, církevní hodnostáři i aktivní odpůrci církevní politiky státu atd. Rovněž rejstřík metod perzekuce byl značně obsáhlý - počínaje ekonomickou perzekucí, přes vyřazení z veřejného života, zákaz cest do zahraničí, znemožnění studia na vysokých školách, zákaz výkonu některých povolání, vystěhování, sledování bezpečnostními složkami, až po věznění a internace. Pro tuto počáteční fázi masového pronásledování bylo přitom typické, že se mimo samotných „viníků", dotýkala také jejich rodin. Viz Kaplan, K.- Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 49. Viz Kaplan, K - Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 11-15. 28 3.2.1. První etapa politických soudních procesů V první etapě politických procesů, tedy v období od února 1948 do přelomu let 1949/1950 šlo především o vyrovnávání účtů s představiteli starého režimu. Komunistický režim se snažil legitimizovat svou existenci prostřednictvím odhalování svých skutečných nebo domnělých nepřátel, kteří chtěli, podle dobové propagandy, zvrátit vývoj směřující k socialismu. Takové pojetí procesů bylo umožněno především vysokou podporou režimu mezi obyvatelstvem, zejména v prvních měsících po únorovém převratu. Z politických činitelů toto „účtování" postihlo sociální demokraty, lidovce i národní socialisty. Sociální demokraté byli souzeni během jara 1949 a procesy se dotkly především představitelů prozatímního ústředního vedení nezávislé sociální demokracie, kteří se stavěli jak proti režimu, tak proti násilnému sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou. Lidovci byli souzeni v několika procesech (Modrý štít, Orel, Studentská křesťanská liga, atd.) společně s představiteli Orla. Národní demokraté byli souzeni v několika menších procesech, největší proces s představiteli strany se však konal ve druhé etapě politických soudních procesů v roce 1950. Vesměs všichni souzení političtí funkcionáři nekomunistických stran byli obviňováni z činnosti proti novému politickému zřízení, případně z přípravy státního převratu. Rada z nich byla také obviněna ze spolupráce s tajnými službami západních států či ze spolupráce s exilovými představiteli svých stran, kteří měli připravovat ve spolupráci s Československu nepřátelskými zeměmi vojenskou invazi do země s cílem zničit komunistický režim. Ve čtyřech procesech v květnu 1948 byli souzeni také důstojníci československé armády a bezpečnosti, kteří se měli dopustit činnosti směřující proti záměrům komunistů v průběhu února 1948. Další skupinu procesů v první etapě představují politické procesy s diplomaty západních zemí - Francie, Nizozemska, Švédska, Velké Británie a Kanady, nebo se zaměstnanci jejich hospodářských a kulturních institucí. V celkem šesti velkých procesech (čtyři procesy s československými zaměstnanci amerického velvyslanectví, proces s Jaromírem Nechanským a spol, proces s Wiliamem Oatisem a spol.) padly tři rozsudky smrti, další souzení obdrželi dlouhodobé tresty ve vězení. Obviněni byli zpravidla z hospodářské či vojenské špionáže proti Československu.5 6 Viz Kaplan, K.- Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 112 - 114. 29 Soudní procesy první etapy se konaly také s šiřiteli protirežimních letáků a tiskovin a dalšími aktéry protirežimních aktivit. Nejvíc jich proběhlo v září a říjnu 1948, kdy bylo odsouzeno zhruba 1500 osob.5 7 Cílem první etapy procesů bylo tedy legitimizovat režim a uchopení moci komunistickou stranou prostřednictvím poukazu na ty jeho nepřátele, kteří představovali alternativu možného vývoje Československa, a denuncovat tuto alternativu jako programově protilidovou, protisocialistickou a proto stojící proti zájmům československé dělnické třídy. Nepřátele v těchto procesech představovala široká škála jedinců a institucí - od skutečné antikomunistické opozice, přes vedení a členy nekomunistických politických stran a dalších společenských organizací až po diplomaty a další zástupce západních států. Velká většina z těchto „nepřátel" byla odsouzena za protistátní nepřátelskou činnost - od šíření nepřátelské propagandy, až po špionáž a velezradu. 3.2.2. Druhá etapa politických soudních procesů Druhá etapa politických procesů je vymezena obdobím od počátku roku 1950 do konce roku 1952. Během těchto dvou let probíhaly politické soudní procesy s nej větší intenzitou. Tato etapa ve vývoji politických soudních procesů začala procesem s „vedením záškodníckeho spiknutí proti republice", v jehož rámci byli souzeni především národní socialisté, ale rovněž sociální demokraté, křesťanští demokraté a jeden představitel trockismu. Obžalováni byli z velezrady, zaprodání republiky světovému imperialismu a přípravy třetí světové války.5 8 Následovaly další procesy s představiteli „domácí reakce". Z hlediska politických procesů jako nástrojů legitimace režimu nepředstavovaly tyto procesy žádnou novinku a obsahově v podstatě kopírovaly procesy z první etapy. Novum v jejich organizování byla role sovětských poradců, kteří značnou měrou určovali jejich podobu tak, aby odrážely politické postoje a zájmy Sovětského svazu. Značnou část politických soudních procesů druhé etapy tvořily procesy s představiteli církve. Tyto proces měly dva cíle - prostřednictvím represí zcela podřídit církev státu a komunistické straně a omezit vliv náboženství na společnost.5 9 V březnu a dubnu roku 1950 byli souzeni představitelé mužských církevních řádů obvinění z protistátního spiknutí, nenávisti proti režimu, spolupráce s gestapem a špionáže pro Vatikán. Během roku 1950 poté proběhly také dva monstrprocesy s biskupy katolické církve (jeden na Slovensku a jeden Viz Kaplan, K.- Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 56. Viz Kaplan, K.- Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 68. Viz Kaplan, K - Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 73. 30 v Čechách). Další církevní procesy se pak konaly v roce 1951. Od roku 1952 pak procesy s představiteli církví pokračovaly, měly však nižší intenzitu a pozornost bezpečnostních složek a justice se v tomto období přesunula z katolické církve na protestanty a také náboženské sekty. Dalšími politickými procesy byly procesy vyplývající ze snahy legitimizovat neúspěšnou politiku režimu prostřednictvím odstranění některých představitelů strany, kteří, odchýlivše se od obsahu skutečné komunistické ideologie, měli být příčinou společenských a ekonomických obtíží Československa.. Legitimita komunistického režimu jako takového tak měla být upevněna prostřednictvím odsouzení několika politických deviací a jejich nositelů. Nej významnějším z těchto z této skupiny procesů, který byl zároveň posledním monstrprocesem inscenovaným v Československu, je proces s „protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským", který se konal v listopadu roku 1952. V rámci tohoto procesu byli souzeni vedoucí představitelé komunistického režimu - generální tajemník KSČ Slánský, bývalý ministr zahraničních věcí Clementis, několik náměstků ministerstev, velitelé Státní bezpečnosti, vedoucí funkcionáři ústředního i krajských sekretariátů KSČ a další. Byli obžalováni z velezrady, špionáže a pokusu o zavraždění prezidenta Gottwalda a J. Svermy. Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných - R. Slánský, B. Geminder, L. Frejka, J. Frank, V. Clementis, O. Fischl, R. Margolius, B. Reicin, A . Simone, K . Šváb a O. Sling - bylo odsouzeno k smrti, zbývající tři k doživotnímu vězení. Na proces s „centrem" navázaly další procesy, z nichž jmenujme alespoň proces s tzv. buržoazními nacionalisty. Ten se však konal až v dubnu 1954, kdy už strana neměla na veřejných monstrprocesech zájem. Proces proto nesplnil původní očekávání, že se stane jakousi slovenskou obdobou procesu s „centrem". Politický soudní proces „s centrem" lze chápat také v souvislosti s vlnou antisemitismu, která se v Československu zvedla na podzim roku 1949. V přípravě procesu se Slánským aspol. se postupně od počátku roku 1951 na podnět sovětských poradců prosazovala antisemitská koncepce. Jedním z obvinění, které bylo nakonec proti obžalovaným vzneseno u soudu bylo zastávání postoje „židovského buržoazního nacionalismu". Tato koncepce procesu byla navíc potvrzena doznáními, která někteří zatčení napsali o svém židovském původu (E. Lôbl a A . London). V souvislosti s procesem s „centrem" proběhla také řada menších antisemitských procesů. Jedním z nich bylo odsouzení izraelských státních občanů Mordechaje Orena a Simona 6 0 Viz Kaplan, K - Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 134. 6 1 Viz Dufek, J. - Kaplan, K. - Šlosar, V.: Československo a Izrael 1947- 1953, s. 98 - 100. 31 Orensteina jako špionů a účastníků další nepřátelské činnosti „sionistu". StB v této etapě usilovala také o proces s protijugoslávským vyzněním. Tím se nakonec stal proces s jugoslávským vicekonzulem v Bratislavě Sefikem Kevičem a dalšími deseti „titoisty". Obvinění ze sympatií ktitoismu se však objevilo i v dalších procesech - např. s tajemníkem KSČ v Praze Bohdanem Bendou, předsedou slovenského výboru Svazu přátel Jugoslávie A.Rašlou, atd.6 2 V pozadí politických procesů této etapy můžeme nalézt jak legitimační motivy předchozí etapy - především likvidace a denunciace nekomunistické společenské a politické alternativy, tak motivy nové. K těm druhým patřila snaha legitimovat režim a komunistickou ideologii jako takovou prostřednictvím omezení vlivu náboženství a církve na společnost a legitimace změn zahraniční politiky ve vztahu k Izraeli a Jugoslávii. Objevily se rovněž první procesy legitimující hospodářskou politiku režimu. Ve snaze legitimovat režim jako takový přistoupila KSČ rovněž k procesům s vnitřními nepřáteli. V procesech, v nichž revoluce požírala své děti, byli jako vnitřní nepřátelé odhaleni často velmi významní a vysoko postavení členové strany, u soudu označovaní jako trockisté, sionisté, buržoázni nacionalisté a třídní nepřátelé. Oběti z řad komunistických funkcionářů celkově tvořily malou část z osob postižených politickými procesy - zhruba 280 osob. Měly však velký vliv na legitimitu režimu. Karel Kaplan a Pavel Paleček spatřují jejich vliv v oslabení důvěry ve vedení KSČ uvnitř strany.6 3 Celkový vliv na společnost však můžeme chápat spíše jako upevňující a posilující legitimitu režimu. Na odsouzené funkcionáře poúnorového režimu byla svalena vina za prakticky všechny politické i ekonomické přehmaty, včetně inscenací některých dříve proběhnuvších politických soudních procesů, čímž byl komunistický systém v očích veřejnosti alespoň částečně očištěn. 3.2.3. Třetí etapa politických soudních procesů Nej větší podíl politických soudních procesů všech tří etap jejich vývoje zaujímají trestné činy hospodářské povahy, nejčastěji sabotáže. Hlavní příčinou vedoucí k této kategorii procesů i k velkému množství procesů této povahy byla obecně neúspěšná hospodářská politika režimu. Odhalování „nepřátel" v ekonomické oblasti začalo prakticky okamžitě po únoru 1948. Dotklo se především rolníků skutečně či domněle vystupujících proti jednotným zemědělským družstvům, „vesnických boháčů a kulaků", drobných živnostníků a dalších. 6 2 Viz Kaplan, K - Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 108 - 109. 6 3 Viz Kaplan, K - Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 135. 32 Většina těchto procesů se však odehrávala pouze v rámci regionů, celostátní úrovně dosáhlo jen několik málo případů. Nej významnějším procesem s „kulaky" byl případ Babice v červenci roku 1951. Do konce roku 1952 proběhly také čtyři významnější hospodářské procesy s ekonomickými představiteli na nižších úrovních s krycími názvy Budování, Nafta, Nádraží a ISEC.6 4 Významní tvůrci hospodářské politiky státu se však do vězení dostali většinou až v průběhu roku 1952, někteří ještě o rok později, a politické soudní procesy, jejichž oběťmi se stali, tak spadají do třetí etapy politických procesů. Tato etapa je vymezena obdobím od počátku roku 1953 do počátku revize procesů. Perzekuce se přitom dotkla jak duchovních tvůrců československé ekonomické orientace, tak konkrétních realizátorů - především generálních ředitelů národních podniků. Politické soudní procesy s většinou z nich byly propojeny s procesem „s centrem". Obžalováni byli ze sabotáže přestavby průmyslu, špionáže, vlastizrady, snahy omezit hospodářské svazky se Sovětským svazem a udržovat ekonomické styky se zeměmi Západu, Izraelem či Jugoslávií, atd. Jedním s nej významnějších procesů s tímto obsahem byl proces s náměstkem předsedy plánovacího úřadu Josefem Goldmanem a generálními řediteli několika průmyslových společností v srpnu 1954, proces s náměstkem ministra zemědělství a generálním ředitelem Státních statků Josefem Smrkovským a spol., proces s náměstkem předsedy Státní plánovací komise Eduardem Outratou a spol., a další. Poslední etapa politických soudních procesů v padesátých letech byla charakteristická především „dobíháním" procesů, které byly Státní bezpečností a justicí připraveny již v etapě předcházející. Legitimačními motivy, které v tomto období můžeme nalézt proto zůstává snaha vyrovnat se s vnitřními nepřáteli a pokračování procesů s představiteli strany. Pozornost se však v tomto období přesunula směrem k odhalování vnitřních nepřátel na významným postech ve státním hospodářství. Objevení se velkých hospodářských procesů můžeme dávat jednak do souvislosti s procesem se Slánským a spol., rovněž však lze nalézt paralelu mezi vzrůstající ekonomickou (a politickou) nespokojeností obyvatelstva a potřebou strany a státu obnovit legitimaci své ekonomické politiky prostřednictvím nalezení a odsouzení viníků neutěšeného stavu československého hospodářství. 3.2.4. Destalinizace - minimální revize procesů Pouze v ojedinělých případech byli někteří prokurátoři již v padesátých letech odsouzeni za tzv. "porušování socialistické zákonnosti". Konkrétně šlo např. o Juraje Viesku, zatčeného 6 4 Viz Kaplan, K - Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 143 - 144. 33 v roce 1951 a o dva roky později odsouzeného za porušování zákonnosti k sedmi letům vězení, již v roce 1955 však propuštěného a rehabilitovaného P. Tichého a A . Rašla.6 5 K první revizi politických procesů v Československu vletech 1955 - 1957 došlo v souvislosti s událostmi v ostatních zemích sovětského bloku, kde rovněž došlo k vlně prověřování některých procesů. Závěry, k nimž došla první revizní komise v čele s ministrem vnitra Rudolfem Barákem v roce 1957, však obsahovaly v podstatě potvrzení výsledků procesů. Předmětem kritiky byla pouze neúměrná výše trestů a rovněž role StB, která byla označena za jediného viníka porušování práva. Tato revize se navíc týkala pouze procesů s komunistickými funkcionáři. Z celkem 6978 žádostí o přezkoumání rozsudku byla komisí u 6715 osob potvrzena jej ich správnost.6 6 Vývoj postoje K S k politickým soudním procesům 50. let a snaze o jejich revizi se tak podstatně odlišoval od vývoje např. v Maďarsku či Polsku, kde se zveřejnění pravdivých údajů o politických procesech stalo jednou z příčin masových lidových vystoupení proti režimu v roce 1956. Z hlediska legitimace lze tento fakt chápat ve dvou rovinách. Za prvé, KSČ zveřejněním výsledků revize provedené Barákovou komisí potvrdila a upevnila legitimaci, kterou čerpala z předcházejícího období a z politických procesů jako vyrovnávání se s vnějšími i vnitřními nepřáteli lidově - demokratického Československa. Za druhé, tím, že u velké většiny procesů potvrdila jejich oprávněnost, zabránila rovněž revize vzniku protirežimních lidových hnutí, která by legitimitu režimu zpochybňovala poukazem na nezákonnosti, k nimž v procesech docházelo a mohla by ohrozit samotnou existenci režimu. 3.3. Závěr- legitimace komunistické moci v Československu prostřednictvím politických procesů KSČ vstupovala do procesu legitimace s poměrně dobrou pozicí: byla významnou, velkou a společensky uznávanou stranou, která navíc mohla legitimitu čerpat ze své antifašistické minulosti. Ve společnosti se těšila vysoké podpoře, což se ukázalo zejména ve volbách v roce 1946. Příznivému přijetí komunistického režimu v Československu napomohly také další faktory. Československo mělo po skončení války status vítězné země, z něhož, společně s historickými tradicemi vyplývala vstřícnost obyvatelstva vůči Sovětskému svazu Viz.Pospíšil, J ..Hyeny v akci, s. 559. Viz Kaplan, K - Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 218. 34 Po únorovém převratu v roce 1948 tak legitimita nové moci byla poměrně silná - těšila se podpoře obyvatelstva, a to mimo jiné i díky proklamované „československé cestě k socialismu". Z této vysoké úrovně prvotní legitimity pak také vyplynulo zpoždění, s nímž začaly být politické soudní procesy v Československu realizovány. První velké politické procesy se ostatně konaly spíše na objednávku Moskvy, než že by vyplývaly z potřeb režimu použít je jako legitimační nástroj. Jejich první etapa pak byla charakterizována především vyrovnáváním si účtů s politickými představiteli předchozího režimu či s nositeli jeho společenské ideologie - maloburžoázií, rolníky, inteligencí, drobnými živnostníky. Teprve v průběhu první poloviny 50. let se objevila potřeba legitimitu komunistického režimu obnovit. Československo se ocitlo na pokraji ekonomické krize, rovněž podpora obyvatelstva vůči režimu byla slabší. Režimu se nedařilo úplně potlačit opozici, která vyrůstala jak z ekonomických problémů státu, tak ze zázemí církví či nekomunistických politických stran. KSČ proto musela přejít k nové etapě procesů, které měly legitimovat její politiku na hospodářském i zahraničně politickém poli a obnovit tak její kredibilitu. Procesy spadající do druhé a třetí etapy tak měly za cíl odstranit spíše vnitřní nepřátele, obnovit legitimitu systému prostřednictvím poukázání na jednotlivé viníky neutěšené ekonomické a společenské situace a očisty systému od těchto jedinců. Postupný ústup od politických soudních procesů jako nástroje legitimace můžeme sledovat již od období stabilizace ekonomiky po roce 1953, ve větší míře však až od roku 1956 v souvislosti se změnami vnitřní politiky sovětského bloku po X X . sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. V Československu se nicméně první revize procesů nestala nástrojem obnovení legitimity režimu tak jako v j iných zemích, kde byly odhaleny a odsouzeny nezákonnosti proběhnuvších politických soudních procesů. Lze se však domnívat, že vedení komunistické strany nepřistoupilo k hlubší revizi mimo jiné i proto, že legitimita československého komunismu byla v tomto období relativně silná - od konce roku 1953 byla mezi režimem a obyvatelstvem uzavřena nová společenská smlouva založená na relativním materiálním blahobytu výměnou za politickou loajalitu, která společně s dříve uskutečněnými politickými procesy prakticky umlčela opoziční aktivity a znamenala stabilizaci režimu trvající až do poloviny 60. let. Poměrně povrchní provedení revize, jejíž závěry navíc z velké části potvrzovaly správnost politických soudních procesů, se však odrazilo ve vývoji vnitřní opozice v rámci komunistické strany. Tato opozice společně se znovu vyvstavšími společensko ekonomickými problémy režimu pak vedla k největší krizi legitimity režimu v druhé polovině 60. let 35 a k následnému novému obnovování legitimity mimo jiné i prostřednictvím politických soudních procesu v průběhu normalizace. 3.3.1. Legitimace a počet obětí politických procesů Celkový počet obětí poličky ch a ekonomických perzekucí v Československu po roce 1948 nelze přesně stanovit. Problémem je jak nedostatek pramenů, tak otázka způsobu posuzování počtu postižených lidí. Celou problematiku dále komplikují nedostatky v definicích politických obětí, nespecifikovaný rozdíl mezi vězni obecného práva a odsouzenými z politických důvodů a pro účely komparace nedostatečně definovaný způsob represe. Určité údaje může poskytnout počet osob, které byly rehabilitovány zákonem č. 119/1990 Sb. Celkově se podle Kaplana a Palečka jedná o 264 429 obětí. To je však spíše spodní hranice celkového počtu postižených. Další osoby byly odsouzeny vojenskými soudy, okresními soudy nebo byly postiženy politickými tresty uloženými komisemi národních výborů, byli internovaní bez soudů, posláni do táborů nucených prací, pomocných technických praporů atd.6 7 Podle Muriel Blaive odhaduje většina autorů počet obětí mezi 100 000 až 150 000, u řady z nich však chybí buď časové vymezení, nebo definice oběti. Robert Evanson podle ní uvádí počet 132 700, George Hodas 136 000, Jaroslav Krejčí více než 100 000, Josef Rychecký 100 000.6 8 Vilém Hejl uvádí číslo 65 000.6 9 Antonín Kratochvil hovoří o celkem 217 000 obětech politických procesů.7 0 Muriel Blaive zmiňuje tendenci historiků zdůrazňovat specifičnost československých represí, především jejich rozsah, jež řada z nich považuje za nej větší ze všech zemí sovětského bloku. Sama autorka se však domnívá, že míra represí v Československu nebyla výrazně vyšší než v okolních zemích. To odpovídá i faktu, že potřeba režimu legitimovat se prostřednictvím politických procesů byla díky výše popsaným faktorům nižší než např. v Maďarsku. Viz Kaplan, K.- Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, s. 39. Viz Blaive, M.: Promarněná příležitost, s. 187 - 188. Viz Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí, s. 229 - 235. Viz Kratochvil, A.: Žaluji, díl 1, s 33. 36 4. Jugoslávie 4.1. Charakteristika režimu 4.1.1. Ekonomická situace Jugoslávie vyšla z druhé světové války jako jedna z nejvíce zničených zemí. Z tohoto faktu pak vyplynuly obrovské hospodářské problémy, s nimiž se musel poválečný komunistický režim potýkat. Průmyslová výroba, jakkoli byla před válkou zaostalá, byla téměř zcela zničena, poničena byla rovněž infrastruktura. Nedostatek potravin, který se projevoval i v zemědělsky úrodných oblastech, vedl k zavedení přídělového systému. Do emigrace odešlo několik set tisíc lidí, dalších asi 500 tisíc jugoslávských Němců bylo vyhnáno, což způsobilo téměř úplné vylidnění některých oblastí země, zejména v Bosně. Komunistická strana Jugoslávie (KSJ) se špatný stav ekonomiky snažila vyřešit uskutečňováním rozsáhlé industrializace kombinované s urychleným zestátnění průmyslových, obchodních a bankovních podniků. Pětiletý plán na roky 1947 - 1951 byl nenaddimenzovaněj ším plánem v rámci východního bloku v d a n é m období. Míra podpory, které se K S J těšila, sice přinesla tomuto plánu vysokou účast obyvatelstva, takže se v krátké době podařilo obnovit průmyslovou výrobu na předválečnou úroveň, nedařilo seji však dále zvýšit, tak jak stanovoval plán. Nedostatek investičních prostředků se vláda snažila vyřešit odčerpáváním prostředků ze zemědělství a zmrazením životní úrovně, což způsobilo zásobovací potíže a stagnaci zemědělské výroby. Ke katastrofálnímu stavu zemědělství přispěl i fakt, že K S J zastávala extrémně doktrinářské stanovisko v otázce jeho kolektivizace a hodlala ji uskutečnit v rekordně krátkém čase.7 1 Hospodářská situace režimu se ještě zhoršila v souvislosti s blokádou uplatňovanou východním blokem od roku 1949. Zlepšení katastrofálního stavu jugoslávského hospodářství přineslo až sblížení se Západem v polovině roku 1949 v podobě navázání obchodních vztahů a vyjednání významných finančních půjček i přímé potravinové pomoci.7 2 Stejně pozitivně jugoslávskou ekonomiku ovlivnila i decentralizace ekonomiky a pokusy o tržní vztahy realizované od přelomu 40 - 50. let.7 3 Vletech 1954- 1955 byla naplánována nová pětiletka, která spíše než těžký průmysl zdůrazňovala potřebu rozvoje spotřební výroby a budování infrastruktury, zastavena byla i kolektivizace zemědělství. I tak však jugoslávské hospodářství ještě na konci 50. let trpělo 7 1 Viz. Jelavich, B.: History of the Balkans, s.385. 7 2 Viz. Jelavich, B.: History of the Balkans, s.328. 7 3 Viz Yugoslavia's Way: The Programme of the League of the Communists ofYugoslavia, s. 159. 37 nedostatkem potravin, bylo svázáno velkými zahraničními dluhy a i nadále vysokými výdaji na armádu. 7 4 Polovina 50. let. však Jugoslávii přinesla křehkou, ale definitivní stabilitu pro následující desetiletí. Obratné lavírování mezi Západem a Východem, z nichž obou byla Jugoslávie schopna čerpat značnou finanční podporu, přineslo ekonomickou stabilitu, zvýšení životní úrovně a zmírnění sociálních rozdílů. Mimo podpory ze Západu a ukončení ekonomické blokády ze strany Východu přispěly k tomuto vývoji i další faktory - rozvoj cestovního ruchu, otevření hranic pro migraci pracovní síly, atd. 4.1.2. Statut země po druhé světové válce Jugoslávie patřila po druhé světové válce mezi vítězné státy. Z toho také vyplývalo, že neplatila válečné reparace, naopak jí připadl podíl na reparacích placených poraženými státy. Situace země však byla komplikována několika konflikty se západními státy - zejména sporem s Itálií v otázce Terstu, a rovněž roztržkou s Británií v níž se jednalo o jugoslávskou podporu řeckým partyzánským oddílům.7 5 Specifickou charakteristikou Jugoslávie, která hrála významnou roli v v procesu legitimace komunistického režimu, bylo řešení národnostní otázky.KSJ proklamovala právo na sebeurčení jednotlivých národů existujících na území Jugoslávské federální a lidové republiky. Zároveň s tím odmítla snahy o vytváření jednotného jihoslovanského národa, které nesrbské národy vždy chápaly jako asimilační.7 6 Autonomie pro jednotlivé národy však byla spíše kulturní, než politická a režimu se střídavě dařilo udržovat křehkou rovnováhu7 7 . Ilustrativním příkladem může být komunita kosovských Albánců, jejíž identifikace s Jugoslávií byla slabší než u ostatních národů federace, především díky tomu, že se po roce 1913 ocitli odtrženi o většiny svého národa. To se projevilo zejména po roztržce Jugoslávie s Hodžovým režimem v Albánii, který se těšil podpoře etnických Albánců žijících na území této autonomní oblasti.7 8 / 4 Viz Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918 - 1992, s. 273. 7 5 Viz. Jelavich, B.: History of the Balkans, s.315. 7 6 Viz Pelikán, J.: Dějinyjihoslovanských zemí, s. 498. 7 7 Viz Pelikán, J/.Národnostní otázka v Titově Jugoslávii, Slovanský přehled, roč. LXXVIII, č.4, 1992, s. 374. 7 8 Viz. Jelavich, B.: History of the Balkans, s.331 - 333. 38 4.1.3. Pozice komunistické strany v rámci politického systému a způsob uchopení moci Na rozdíl od ostatních států budoucího východního bloku nebyl komunistický režim v Jugoslávii nastolen a udržován díky významné pomoci Sovětského svazu a zejména Rudé armády. K S J se po válce těšila velké podpoře obyvatelstva, která pramenila jednak z jejího postavení a úspěchů v národněosvobozeneckém boji proti fašismu, jednak z proklamovaného programu budování socialistické a federatívni mnohonárodnostní republiky. Z hlediska ideové legitimace komunistického režimu hrála významnou roli diskreditace předválečného politického uspořádání i mnohých nacionalistických politických stran. K S J se tak díky průběhu a výsledku druhé světové války stala ihned po osvobození v roce 1945 dominantní politickou silou, která kontrolovala téměř veškerou státní moc. Společně s politikou zablokování aktivity ostatních politických stran a uskupení se jí tak podařilo nastolit relativně stabilní komunistický režim již několik měsíců po válce. Tento vývoj si pak strana pojistila ještě v parlamentních volbách konaných v listopadu 1945, které i přes očekávané a očekávatelné vítězství komunisté zmanipulovali a získali tak 88% hlasů.7 9 Po tomto volebním vítězství pak bylo dovršeno budování komunistického režimu i po formální stránce - nový parlament zrušil monarchii a vyhlásil Jugoslávskou federální a lidovou republiku, v lednu roku 1946 byla přijata také nová ústava kopírující sovětskou ústavu z roku 1936.8 0 4.1.4. Vztah k Sovětskému svazu Na rozdíl od ostatních zemí východního bloku, které byly z větší části osvobozeny Rudou armádou, případně Rudou armádou a Spojenci, Jugoslávie osvobodila takříkajíc sama sebe.8 1 To ve vztahu Jugoslávie a Sovětského svazu představovalo výhodu i problém zároveň spočívající v rovnocenějším postavení obou států ve srovnání s ostatními zeměmi východního bloku. Tento vztah byl ovšem komplikován také jistou averzí k Rudé armádě, která se při procházení přes Jugoslávské území dopustila některých válečných zločinů. V rámci uskupení východního bloku se Jugoslávie zpočátku snažila hrát roli „druhého staršího bratra", kritizovala nízkou radikalitu některých národních komunistických stran, významně podporovalo vznik Informačního byra8 2 , nástupce Kominterny, atd. Tento pozitivní Viz Pelikán, J.: Dějiny jihoslovcmských zemí, s. 496. Viz Strugar, V.: Jugoslávie v boji, s. 343. Viz Silber, L. - Little, A.: Yugoslavia, Death of a nation, s. 28. Viz Viz. Jelavich, B.: History of the Balkans, s.322. 39 postoj se však změnil po roce 1948, kdy došlo k roztržce se SSSR. Od této doby se také datuje kritika postoje Sovětského svazu vůči Jugoslávii v době války. Tito kritizoval Stalina především za neposkytnutí vojenské pomoci Jugoslávii a za intriky směřující kbipolárnímu rozdělení Evropy.8 3 4.1.5. Zahraniční politika a její proměny 4.1.5.1. Roztržka se Sovětským svazem Roztržka se Sovětským svazem v roce 1948 byla vyvolána několika příčinami. Pelikán jmenuje dvě, které hrály roli ze strany Moskvy, a to jugoslávskou zahraniční politiku předpokládající vznik velké balkánské federace, zahrnující i Albánii a Bulharsko, a ambiciózní postoj vedení KSJ, které sice uznávalo autoritu Moskvy, ale zároveň nehodlalo hrát roli sovětského satelitu. Jelavich jako důvod vedoucí k roztržce ze strany Jugoslávie uvádí sovětské pronikání do země skrze tajné agenty a propagandu.8 4 Ve skutečnosti však bylo Jugoslávské vedení obviněno z rozpoutání atmosféry antisovětismu a velmocenského šovinismu, podpory kapitalistických tendencí na vesnici, atd.8 5 Titovo vedení však tuto kritiku odmítlo a rozhodlo se bránit sovětskému nátlaku. V následující fázi roztržky, v průběhu druhé poloviny roku 1948 a 1949 se nicméně konflikt ještě vystupňoval, došlo k několika srážkám ozbrojených sil na hranicích Jugoslávie, docházelo k vypovídání diplomatů a východní blok přistoupil k hospodářským sankcím proti Jugoslávii.8 6 Tito a vedení K S J bylo označeno za fašisty, představitelé jugoslávského režimu naopak zpochybnili podstatu socialismu v Sovětském svazu, který označili za systém osobní diktatury. Jugoslávie se v období let 1949 - 1953 přiklonila k Západu, který jí prokazoval značnou míru, zejména materiální podpory. Naopak přišla o podporu svých blízkých satelitů, zejména Albánie a Bulharska. Tento vývoj se samozřejmě odrazil i v procesu legitimace jugoslávského režimu, především v podobě politických soudních procesů. 4.1.5.2. Urovnání roztržky a její obnovení Od roku 1953 realizoval Sovětský svaz vůči Jugoslávii vstřícnou politiku částečné spolupráce. Sám se snažil vtáhnout Jugoslávii zpět do sféry svého mocenského vlivu, Jugoslávie naproti tomu tento plán nikdy přímo neodmítla. Hlavním důvodem pro její Dedijer, V.: Tito Speaks, s. 265. Viz. Jelavich, B.: History of the Balkans, s.324. Pelikán, J.: Dějiny jihoslovanských zemí, s. 507. Viz. Jelavich, B.: History of the Balkans, s.327. 40 pozitivní postoj přitom bylo její nepříliš pevné mezinárodní postavení v rámci Západu. Oficiálním vyjádřením tohoto sblížení obou mocností byla společná sovětsko-jugoslávská deklarace zveřejněná po návštěvě sovětského vedení v Bělehradě v květnu roku 1955, která proklamovala „různé formy socialistického vývoje" a „různé cesty k socialismu".8 8 Po roce 1956 nicméně došlo k obnovení roztržky mezi Jugoslávií a Sovětským svazem. Příčinou byla právě propuknuvší krize východního bloku, která se nejvíce projevila v Polsku a Maďarsku. Titova vláda podporovala jak Gomulku, tak Nagye, a v případě Maďarska dokonce poskytovalo reformnímu hnutí přímou pomoc.8 9 Sovětský svaz naopak obvinil Jugoslávii z vyvolání této krize a rozvracení socialistického tábora, začal se opět vměšovat do vnitřní stranické politiky SJK, kritizován byl např. stranický program přijatý na VII. sjezdu SJK, který volal po další liberalizaci.9 0 Tento postoj však Titovo vedení jednoznačně odmítlo. Pelikán za jeden z důvodů tohoto vývoje označuje fakt, že spor s Moskvou mohl zvýšit jeho prestiž doma i v zahraničí.9 1 V roce 1958 pak Jugoslávie definitivně přistoupila na tzv. houpačkovou politiku lavírování mezi SSSR a U S A , využívání rozporů mezi oběma mocnostmi a orientace na rozvojové zeme. Spor se Sovětským svazem ovlivnil i vztahy Jugoslávie s dalšími státy východního bloku. Nejvíce se tyto změny projevily na vztazích s Bulharskem a Albánií, které v prvních poválečných letech s Jugoslávií úzce spolupracovaly. 4.1.6. Opozice a masová protirežimní vystoupení Protikomunistická opozice, jak ilegální reprezentovaná četnickými jednotkami, ustašovci a albánskými nacionalisty, tak legální např. podobě Samostatné demokratické strany, byla po druhé světové válce a po faktickém ovládnutí státu komunisty zcela roztříštěná a nebyla schopna spojit se na základě univerzálně přijatelného společného projektu. Praktická aktivita legálně existujících opozičních skupin byla navíc systematicky znemožňována a potlačována ze strany represivních složek komunistické moci, zakazován byl např. nekomunistický tisk, ve volbách roku 1945 bylo opozici znemožněno vést volební kampaň.9 3 Podle Jana Pelikána „se novému režimu podařilo již na přelomu let 1946 - 1947 plně konsolidovat situaci a zcela zlikvidovat opozici. Od této doby neexistovala v Jugoslávii 8 7 Viz Pelikán, J.: Jugoslávie a východní blok 1953 - 1958, s. 210 - 212. 8 8 Viz Lapenna, \.\State and law, Soviet andyugoslav theory, s. 6. 8 9 Viz Pelikán, J.: Jugoslávie a východní blok 1953 - 1958, s. 325 - 367. 9 0 Viz Viz. Jelavich, B.: History of the Balkans, s.391. 9 1 Viz Pelikán, J.: Dějiny jihoslovanských zemí, s. 530. 9 2 Viz Pelikán, J. - Tejchman, M.: Dějiny Jugoslávie 1918 - 1991, s. 62. 9 3 Viz Pelikán, J.: Dějiny jihoslovanských zemí, s. 496. 41 po čtyři desetiletí politická síla stojící mimo politickou stranu, která by byla schopná reálně ovlivňovat vnitřní situaci či aspoň veřejné mínění."9 4 Jedinou relevantní a pravidelně v opozici vůči režimu vystupující opozicí tak zůstala katolická církev.9 5 Nej významnějším masovým vystoupením proti Titovu režimu se však stala tzv. Cazinská vzpoura v květnu 1950. Několik tisíc ozbrojených rolníků se tedy vzbouřilo proti politice vlády a vysokým cenám. Na několik hodin ovládli město Cazino, provolávali hesla Informbyra a požadovali návrat monarchie. Policie nicméně tuto vzpouru snadno, zato krvavě potlačila.Zhruba ve stejném období došlo k podobným, menším nepokojům v řadě dalších oblastí Jugoslávie, např. v Kordunu, Baniji, Slavonii, Makedonii. 9 6 Ve druhé polovině 50 let pak v souvislosti s ekonomickou stabilizací režimu docházelo jen k nepočetným projevům nespokojenosti. V roce 1958 např. došlo ke stávce horníků vTrbovlje, v roce 1959 pak vypukly nepokoje na záhřebské univerzitě,9 7 ale tyto časově i místně omezené protesty nepředstavovaly pro komunistický režim téměř žádné ohrožení. 4.1.7. Destalinizace V případě Jugoslávie můžeme o jisté podobě destalinizace (budeme-li ji chápat v širším slova smyslu jako kritiku Stalina a jeho verze socialismu) mluvit již před samotnou Stalinovou smrtí, a to v období roztržky se Sovětským svazem, tedy zhruba v roce 1949. Ideologové strany, Kardejl, Djilas a Kidrič vytvořili ideologické ospravedlnění nové Jugoslávské politiky9 8 spočívající v odmítnutí ideologické základny sovětských režimů, především extrémní centralizace moci, byrokracie a vztahů se satelitními státy, a vypracování nového ideového programu inspirovaného staršími texty Marxe a Engelse, především tezí 0 samosprávě a postupném odumírání státu.9 9 V praxi se však tato nová ideová orientace projevila jen minimálně - pouze formální aplikací samosprávy do výroby i některých dalších institucí, pokusy o obnovení tržních vztahů, atd. Decentralizace a s ní přišedší ekonomické oživení s sebou v roce 1951 přineslo 1 změny v justici a práci policie. Napříště se obě instituce měly více řídit zákony a v důsledku se tak skutečně stalo. Viz Pelikán, J.: Dějiny jihoslovctnských zemí, s. 500. 9 5 Viz Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918-1992, s. 183. 9 6 Viz Pelikán, J.: Dějiny jihoslovanských zemí, s.517-518. 9 7 Viz Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918 - 1992, s. 277 - 278. 9 8 Viz Rusinow, D.: Marxism Belgrad Style, s. 163. 9 9 Viz. Jelavich, B.: History of the Balkans, s.386. Lapenna, \:.State and law, Soviet and Yugoslav theory, s. 27 - 28. 42 VI. sjezd K S J v listopadu roku 1952 pak proklamoval posun k demokracii a distancování se od stalinistických stran. Strana rovněž se veřejně zřekla přímého zřízení společnosti. Formálně byl tento ideový posun vyjádřen i změnou názvu strany na Svaz komunistů Jugoslávie (SKJ). V roce 1953 pak byla zastavena také kolektivizace zemědělství. Všechny tyto změny se odrazily i v nové ústavě přijaté v roce 1953. Podle Jana Pelikána však byl Jugoslávský reformní proces vnitřně velmi labilní a neexistovala žádná záruka, že nemůže být náhle zastaven. Naopak, narozdíl od ostatních zemí východního bloku, se proces liberalizace Jugoslávii zastavil právě v roce 1953, kyd naopak došlo ke stabilizaci totalitního režimu. Paradoxně se tato změna odehrála zároveň se změnou postoje Sovětského svazu, který přistoupil na normalizaci vztahů s Jugoslávií. Jugoslávští komunisté sice i nadále proklamovali změny směrem k demokratizaci, po odstranění stranické opozice v čele s Milovaném Djilasem1 0 1 , však s výjimkou formální samosprávy výroby žádnou z nich nerealizovali. Golubovic nazývá Jugoslávský politický systém tohoto období hybridním modelem, který byl kompromisem mezi „jugoslávským experimentem" z počátku 50. let a stalinistickým dědictvím.1 0 2 Posledně jmenované přetrvávalo zejména v otázce uvolnění politického režimu jako takového, umožnění existence opozičních politických stran a vnitrostranických frakcí.1 0 3 4.2. Politické procesy v Jugoslávii Politické soudní procesy v Jugoslávii se vyznačovaly některými specifiky, které se pokusíme ilustrovat v následujících kapitolách. Specialitou Jugoslávských politických soudních procesů je především rozdílná motivace jejich inscenování ve vztahu k legitimaci komunistického režimu. To vyplývá ze specifického postavení Jugoslávské federace v rámci východního bloku a jejího odlišného vývoje v rámci téhož. Z v ý š e řečeného vyplývá také rozdílná periodizace politických soudních procesů. První etapu procesů můžeme vymezit léty 1945 - 1948. Období od roku 1949 do roku 1953 pak budeme chápat jako druhé období a konečně od roku 1953 do konce 50. let stanovíme jako třetí etapu politických soudních procesů. Pelikán, J.: Dějiny jihoslovcmských zemí, s. 519. 1 0 1 Pelikán, J.: Djilasův případ a vztahy mezi Jugoslávií a východním blokem na počátku roku 1954, Slovanský přehled, roč.LXXXI, č.3 1995, s. 229 - 247. 1 0 2 Golubovic, Z. - Stojanovič, S.: The crisis of the Yugoslav system, s. 11 1 0 3 Jancar, B.: Yugoslavia: The Casefor a Loyal Opposition under Communism, s. 220. 43 V jiných ohledech se ale jugoslávské procesy shodovaly s modelem, podle nějž byly tytéž organizovány jak v Sovětském svazu zhruba od 30. let 20. století, tak v jeho satelitních zemích po uchopení moci komunistickými stranami. Významnou roli v inscenaci politických soudních procesů hrála tajná policie Odeljene za záštitu národa (OZNA) vedená Aleksandrem Rankovičem. V bezprostředně poválečné periodě její představitelé zasahovali nejprve proti představitelům kolaborantských režimů a jejich vojenským jednotkám. Brzy se však jejich činnost přeorientovala i na legální opoziční síly a ještě o něco později i na loajální skupiny obyvatelstva, které však byly považovány za potenciální nepřátele komunistického režimu. Změny se dočkala i judikatura; civilní soudy byly zrušeny a vykonavatelem revolučního práva byly pověřeny vojenské a lidové soudy.1 0 4 4.2.1. Politické soudní procesy první etapy Stejně jako v mnoha jiných zemích východního bloku i v Jugoslávii předcházely samotným soudním procesům nezákonné a brutální represe uplatňované proti poraženým v závěru druhé světové války a v prvních měsících míru. V Jugoslávii se to týkalo především kolaborantů a dalších, kteří se během války snažili vytvořit nedemokratické režimy Už v této době byly nicméně inscenovány některé politické procesy s představiteli kolaborantů. Cetnický generál Dragoljub Mihailovič, Po svém zatčení v červenci roku 1946 byl postaven před soud a ve zmanipulovaném procesu, proti němuž mimo jiné protestovaly i vlády západních zemí, byl popraven. Další obětí vyrovnávání se s kolaborací byl např. velitel slovinských domobraneckých jednotek spolupracující s Italy a Němci Leon Rupnik, který byl rovněž uznán vinným z kolaborace a popraven. Odsouzena a popravena však byla i celá řada řadových příslušníků albánských, chorvatských, slovinských, makedonských a bosenských jednotek, které se se zbraní v ruce pokoušeli postavit komunistickému režimu. Vedle skutečných válečných zločinců však bylo ještě během roku 1945 pod záminkou eliminace nepřátelských kolaborantů popraveno velké množství obchodníků, bohatších rolníků a členů inteligence, zejména v Srbsku. Během prvních poválečných let režim zasáhl také proti katolické církvi. Odůvodněním represí byl fakt, že řada kněží katolické církve byla loajální či přímo podporovala ustašovské hnutí a měla lví podíl na násilném pokatoličťování Srbů. Skutečným legitimačním motivem Viz Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918-1992, s. 177. Viz Tamtéž Viz Pavkovič, A.: Thefragmentation of Jugoslavia, s. 44. 44 však byla snaha omezit vliv církve na společnost a denuncovat její morální kredit. V proticírkevní kampani byl odsouzen např. záhřebský arcibiskup Alojzije Stepinac, který byl uznán vinným z kolaborace s ustašovci a odsouzen k 16 letům vězení a pěti letům ztráty občanských práv. Mimo katolické církve byla protináboženskou represí postižena také např. skupina Mladí muslimové, která se postavila proti ateizaci islámské náboženské obce v Bosně XX • - 108 a Hercegovine. Zatímco představitelé legální opozice z řad nekomunistických stran, kteří bojkotovali volby v roce 1945, byli pouze odstraněni z politického života, řada soudních procesů v této etapě byla zinscenována s těmi politiky, kteří akceptovali hegemonii Komunistické strany Jugoslávie a kandidovali v těchto volbách na její kandidátní listině. Rada z nich hrála v parlamentu roli velmi umírněné opozice, která se nicméně dopouštěla i partikulární kritiky režimu, což je později přivedlo před tribunály politických soudních procesů. Za všechny jmenujme Dragoljuba Jovanoviče, předsedu Národní rolnické strany, který byl na podzim roku 1946 zbaven poslaneckého mandátu, posléze zatčen a následně na základě vykonstruovaného obvinění odsouzen k dlouholetému vězení. V podobných procesech byli zároveň odsouzeni i další členové této strany, mezi jinými i Crtomir Nagodet a Tom Jancikovič. Brzy se represe obrátily i proti rolníkům vyjadřujícím nespokojenost se zemědělskou politikou režimu. Tajná policie se podílela na násilném výkupu obilí a organizovala zastrašující kampaň proti bohatým a středním sedlákům. Rada politických procesů této etapy obecně souvisela s neúspěšnou hospodářskou politikou režimu. Tyto procesy se vedle např. výše jmenovaných zemědělců dotkly hlavně samotných představitelů Komunistické strany Jugoslávie. Koncem roku 1947 byla např. ve Slovinsku zatčena skupina vyšších republikových funkcionářů, kteří byli v následujícím politickém soudním procesu obviněni a odsouzeni za spolupráci s gestapem a britskou tajnou službou a za sabotáž výstavby socialismu. Podle stejného scénáře se odehrály i tzv. Dachauské procesy, v nichž bylo 15 lidí odsouzeno k smrti a jedenáct z nich skutečně popraveno. Počáteční fáze existence Titova režimu v Jugoslávii se vyznačovala vysokou mírou legitimity vycházející z předcházejícího historicko-společenského vývoje. Potřeba Komunistické strany Jugoslávie vyrovnat se s opozicí - demokratickou i nedemokratickou, 1 0 7 Viz Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918 - 1992, s. 189. 1 0 8 Viz Pelikán, J.: Dějiny jihoslovanských zemí, s. 500. 1 0 9 Viz Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918 - 1992, s. 192. 1 1 0 Viz Pelikán, J.: Dějiny jihoslovanských zemí, s. 502. 45 byla nicméně omezena tím, že tato již fakticky nezasahovala do života země. Cílem první etapy procesů bylo tedy legitimizovat režim jako takový, dále ho upevnit a denuncovat jakoukoli jinou alternativu možného vývoje jugoslávské společnosti. To se odrazilo i v obsahu soudních procesů. Souzeni byli „zrádci" a „kolaboranti", stejně jako církevní představitelé. Významná část procesů byla samozřejmě věnována také legitimaci ekonomické politiky režimu, podobně jako v dalších zemích východního bloku. 4.2.2. Politické soudní procesy druhé etapy Byť i v této etapě pokračovaly politické soudní procesy s dalšími skupinami obyvatelstva, zejména z hospodářských důvodů, nej významnějšími procesy inscenovanými v této etapě byly soudy s těmi, kteří ve sporu se Sověty stáli na jejich straně, vyjádřili sympatie k Informačnímu byru a jeho rezolucím, či z toho byli podezřelí. Již v květnu 1948 byli uvězněni Sreten Zujovič a Andrij Hebrang, oba vysocí funkcionáři strany, kteří byli označeni za velezrádce. Zujovič byl po svém pokání na počátku 50. let propuštěn, Hebrang však byl tajně popraven v roce 1949. 1 1 1 Politické procesy se stejným podtextem se ovšem konaly ještě dlouho poté. V roce 1953 byl např. odsouzen Ljubodrag Djurič.1 1 2 Podle Pirjevce byly v souvislosti se sovětsko-jugoslávskou roztržkou odsouzeny stovky důstojníků Jugoslávské armády a Správy státní bezpečnosti i řada vysokých úředníků. Internovaní bylo i několik set příslušníků ruské obce v Jugoslávii. Zvláště rozsáhlé byly represe v Černé Hoře, kde byly díky tradičně proruským náladám sympatie obyvatelstva k rezolucím Informbyra největší.1 1 3 Zatýkání dosáhlo takových rozměrů, že kapacita soudů brzy přestala stačit a byl proto vydán dekret o administrativních trestech, který umožňoval odsouzení podezřelých bez soudního procesu, ke „společensky prospěšné práci".1 1 4 K tomuto účelu byl také v roce 1949 zřízen pracovní tábor Goli otok a další, např. na ostrovech Svati Grgur a Rab. Tzv. prosovětské opozici, která tam byla internovaná, mohl být trest nucených prací libovolně prodlužován, oproti dalším vězňům měli i celou řadu dalších znevýhodnění.1 1 5 1 1 1 Viz Pelikán, J.: Pronásledování prosovětské opozice v Jugoslávii po roce 1948, Slovanský přehled, roč. LXXIX, č.2, 1993, s. 184 - 190.. 1 1 2 Viz Pelikán, J.: Dějiny jihoslovanských zemí, s. 522. 1 1 3 Viz Pelikán, J.: Dějiny jihoslovanských zemí, s. 515. 1 1 4 Viz Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918 - 1992, s. 215. 1 1 5 Viz Pelikán, J.: Pronásledování prosovětské opozice v Jugoslávii po roce 1948, Slovanský přehled, roč. LXXIX, č.2, 1993, s. 184 - 190.. 46 Co se týká legitimace politického systému Jugoslávie představovaly politické soudní procesy druhé fáze především vyrovnání se s roztržkou se Sovětským svazem. Režim se snažil potvrdit správnost svého postupu poukazem na ty jednotlivce nebo skupiny, které vyjadřovaly podporu sovětskému postoji. Odhalováním těchto vnitřních nepřátel komunisté obhájili svůj nový postoj a zároveň se zbavili odpovědnosti za problémy poválečné Jugoslávie. Narozdíl od první etapy však byla většina postižených v tomto období odsouzena nikoli ve skutečných procesech, ale na základě výše jmenovaných administrativních opatření. Skutečným nepřítelem, na nějž bylo v jejich rámci poukazováno totiž nebyli samotní nositelé jisté ideologie, ale spíše sovětský režim jako takový. Režim v této době rovněž nepotřeboval inscenovat velké procesy s propagandistickým účinkem, protože i jeho nová zahraniční politika byla obyvatelstvem přijata bez výraznějších problémů. Legitimita z níž vyšel z druhé světové války byla stále ještě dostatečně funkční a mimo hospodářské oblasti nebylo nutné režim legitimovat prostřednictvím nových 4.2.3. Politické soudní procesy třetí etapy Také ve třetí etapě, navzdory sbližování se Sověty, probíhaly procesy s informbyrovci. Rada dříve odsouzených byla propuštěna, několik desítek lidí však bylo odsouzeno za tajné kontakty s Moskvou a pokusy o vytvoření ilegálních skupin. Inscenovány byly i procesy s navrátivšími se emigranty, kteří po roce 1948 zůstali v zemích východního bloku a aktivně pracovali v protititovských organizacích. Po novém ochlazení sovětsko-jugoslávských vztahů se opět zvýšila represe proti informbyrovcům, jednalo se však již o nepoměrně menší skupinu odsouzených, než ve druhé etapě politických procesů. Asi 300 osob bylo znovu zatčeno a uvězněno na Golom Otoku, propuštěni byli až na počátku 60. let. Nej důležitějším procesem třetí etapy byl nicméně proces s hlavním stranickým ideologem SJK, Milovaném Djilasem. Ten byl v roce 1954 vyloučen ze strany po sérii uveřejněných článků trvajících na uskutečnění liberálních reforem, tak jak byly schváleny stranou.1 1 7 V roce pak byl 1955 spolu s Vladimírem Dedijerem odsouzen podmíněně, ale díky tomu, že na svém postoji trval, byl vzápětí odsouzen na 3 roky ve vězení za kritiku Jugoslávského postoje k Maďarsku v roce 1956, o rok později mu pak byl trest prodloužen ještě o dalších sedm Viz Pelikán, J.: Pronásledováníprosovětské opozice v Jugoslávii po roce 1948, Slovanský přehled, roč. LXXIX, č.2, 1993, s. 184 - 190.. 1 1 7 Viz Bartsch, G.: Milován Djilas, 177 - 180. 47 let.1 1 8 V roce 1959 došlo k podobnému procesu s Jožem Pučnikem, spolupracovníkem časopisu Revija 57, který byl ve svých názorech blízký Djilasovi. Podle Pirjevce nebyly takové události v období let 1954 - 1958 ničím výjimečným.1 1 9 Režim nicméně pokračoval i v politických soudních procesech legitimujících hospodářskou politiku režimu. Např. v již zmíněném případě Cazinské vzpoury odsoudil 17 lidí k trestu smrti, stejně brutálně pokračoval i při vyrovnávání se s dalšími projevy rolnické nespokojenosti. Jugoslávie dále pokračovala i v kampani proti církvi. V roce 1954 se konal soudní proces s černohorským metropolitou Arsenijem, který byl odsouzen k i l letům vězení za kritiku režimu.1 2 0 Stejně tak se v této etapě politických soudních procesů objevily procesy s národnostním kontextem. Jejich obětí se stali především Kosovští Albánci, vždy podezřelí z malé loajality k Jugoslávské federaci. V roce 1956 bylo vtzv. Prizrenském procesu odsouzeno několik desítek kosovských Albánců. Byli obviněni z nepřátelské činnosti vůči Jugoslávii a ze špionáže ve prospěch Tirany. Rada z nich byla odsouzena k dlouholetým trestům vězení, několik jich však bylo také během vyšetřování umučeno1 2 1 . V roce 1958 se také konal proces s předválečným vedením sociální demokracie, které bylo označeno za „četnické zrádce".1 2 2 Teprve třetí etapa politických soudních procesů v Jugoslávie vyplynula ze skutečné potřeby režimu obnovit svou legitimitu. Pokračující hospodářské problémy země vyžadovaly obnovení důvěry v ekonomickou politiku země prostřednictvím poukazování na chyby jednotlivců. Stejně tak si eroze víry ve spravedlivé národnostní uspořádání federace vynutila represe proti nej odbojnějším národům. Problémy, které způsobovaly příliš liberální názory opozice, problémy o to horší, že šlo o opozici vnitrostranickou a proto posilovanou neviditelností hranice mezi oficiálním stanoviskem strany a heretiky, pak stály za procesy sDjilasem a dalšími. Procesy s tímto legitimačním obsahem měly především obnovit legitimitu stranického vedení a denuncovat liberály, jakožto vnitřní nepřátele státu. s Viz Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918 - 1992, s. 266. 9 Viz Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918 - 1992, s. 274. 0 Viz Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918 - 1992, s. 275. 1 Viz Pelikán, J. - Tejchman, M.: Dějiny Jugoslávie 1918 - 1991, s. 65. 2 Viz Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918 - 1992, s. 267. 48 4.2.4. Revize procesů Stejně jako např. Maďarsko, které odvozovalo svou legitimitu právě od represe vůči svým protivníkům, tak i Jugoslávie nepřistoupila k revizi politických procesů právě z toho důvodu, že jejich výsledek tvořil významnou část státní ideologie. Přes toto konstatování můžeme nalézt jisté změny v chápání těchto procesů, změny související s potřebou režimu legitimovat sebe sama. Šlo však o změny zcela minimální. Vletech, kdy Jugoslávie normalizovala své vztahy se Západem, došlo např. ke zmírnění některých rozsudků z předcházející etapy poltických soudních procesů. To byl mimo jiné případ arcibiskupa Stepinace, který byl v roce 1951 propuštěn z vězení. Druhá fáze vyrovnávání se s procesy nastala až v 60. letech, kdy byl např. v roce 1966 odvolán Aleksandr Rankovič a zároveň byla provedena kritika jeho vedení státní bezpečnosti. Zhruba ve stejné době byl také Prizrenský proces prohlášen za nezákonný, zrušeny byly pracovní tábory a politická represe se celkově zmírnila. Pasivní přístup jugoslávských komunistů k revizím procesů můžeme opět spojit s otázkou legitimace režimu. Titova politická doktrína se sice výrazně změnila po roztržce se Sovětským svazem, od této doby nicméně zůstávala konstantní v hlavních bodech svého programu. Další příčinou nezájmu elit o legitimaci prostřednictvím revize procesuje rovněž rozpor mezi nově formulovanou doktrínou a skutečnou aktivitou režimu při jejím uskutečňování. 4.3. Závěr - legitimace komunistické moci v Jugoslávii prostřednictvím politických procesů Komunistická strana Jugoslávie vstupovala do procesu legitimace jako hegemon moci, byla velkou a prakticky jedinou fungující stranou, která navíc mohla legitimitu čerpat ze své antifašistické minulosti a tradice národněosvobozeneckého boje. Ve společnosti se těšila vysoké podpoře, což se ukázalo zejména ve volbách v roce 1945. První etapa politických režimů tak byla charakterizována především vyrovnáváním si účtů s politickými představiteli předchozích režimu či s nositeli jejich společenské ideologie, např. církví. Specifická byla také snaha nevystavit ani jeden z národů jugoslávské federace větší represi než j i n é . 1 2 3 Příznivému přijetí komunistického režimu v Jugoslávii napomohly také další faktory status vítězné země, pozitivní vztah k Sovětskému svazu a spolupráci s ním, neexistence opozice či masových projevů nespokojenosti obyvatelstva. Legitimitu moci komunistů tak 1 2 3 Viz Silber, L. - Little, A.: Yugoslavia, Death of a nation, s. 29. 49 ohrožovala jen neúspěšná hospodářská politika, která z hlediska legitimace stála za mnoha politickými procesy této etapy Procesy druhé a třetí etapy se pak vyrovnávaly především se změnou politiky vůči SSSR. Z hlediska legitimace potvrzovaly správnost jugoslávské cesty k socialismu a denuncovaly ty, kteří prosazovali cestu sovětskou. V obou etapách se přitom jako legitimační prvky již výrazně prosazovaly národnostní problémy spojené s prosovětským postojem. Pokračující ekonomická nestabilita a návrhy na její vyřešení prostřednictvím liberalizace celého systému se pak staly dalším důvodem inscenování procesů ve třetí etapě. Režim se jejich prostřednictvím opět snažil legitimovat svou ekonomickou i zahraniční politiku. Nicméně ve srovnání s dalšími státy východního bloku byly procesy motivované legitimací ekonomické politiky méně časté. Příčinou byla střídavě úspěšná snaha režimu vyřešit ekonomické problémy prostřednictvím zahraniční pomoci. Fakt, že v Jugoslávii nedošlo ani k minimální revizi procesů (pouze některé rozsudky byly na nátlak Západu zmírněny) můžeme spojit s faktem, že legitimita jugoslávského komunismu byla v námi sledovaném období relativně silná. 4.3.1.Legitimace a počty obětí I v Jugoslávii narážíme při snaze o stanovení počtu obětí na již zmíněné problémy. V případě Jugoslávie je tento pokus navíc komplikován faktem, že řada politických procesů se neodehrávala veřejně, naopak byly utajovány, uskutečněny prostřednictvím tzv. administrativních opatření, atd. Podle Karla Bartoška patřila perzekuce komunistů v Jugoslávii vletech 1948 - 49 k nej rozsáhlejším v Evropě, vedle Sovětského Svazu a nacistického Německa, a to zejména s odvoláním na počet obyvatel a počet komunistických stoupenců. Podle Bartoška represe v tomto období postihla 16 731 osob, z nichž 5 037 bylo regulérně souzeno, zatímco zbývající oběti byly poslány do táborů nucených prací Goli Otok, Grgur a dalších. Podle Pirjevce byly vletech 1954 - 58 zatčeny tisíce lidí.1 2 5 Jan Pelikán uvádí, že např. táborem na Golem otoku prošlo zhruba 10 tisíc lidí. Přesné údaje však nemáme k dispozici. Celkově však lze říci, že vysoká legitimita, jíž se jugoslávský režim těšil po celou dobu své existence, byla příčinou celkově nižšího počtu obětí politických procesů. Specifikem 1 2 4 Viz: Courtois, S. - Werth, N . - Panné, J. L. - Paczkowski, A. - Bartošek, K. - Margolin, J. L. Černá kniha komunismu I, s. 375. 1 2 5 Viz Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918 - 1992, s. 274. 1 2 6 Viz Pelikán, J.: Pronásledováníprosovětské opozice v Jugoslávii po roce 1948, Slovanský přehled, roč. LXXIX, č.2, 1993, s. 184 - 190. 50 jugoslávského represivního systému je tak pouze vysoký počet obětí mezi členy komunistické strany. 51 5. Maďarsko 5.1. Charakteristika režimu 5.1.1. Ekonomická situace Maďarska v 50. letech V období před druhou světovou válkou byla maďarská ekonomika orientována především na zemědělství a malovýrobu. Maďarsko bylo také tradičně silně závislé na zahraničním dovozu, především co se týká surovin a výrobků těžkého průmyslu. Po skončení druhé světové války byla ekonomická situace v Maďarsku katastrofální. Průmysl v roce 1946 produkoval pouze 20 - 30 % předválečné průmyslové výroby, téměř zcela byla zničena značná část průmyslových podniků a téměř polovina obcí.1 2 7 Země, která se ocitla v táboře poražených mocností, musela ihned zahájit splácení válečných reparací. Potravinami, pohonnými hmotami a dalším bylo nutné zásobovat rovněž 1,5 milionu vojáků Rudé armády, kteří na území Maďarska zůstali jako okupační armáda. Komunistická strana od počátku roku 1946 stále důrazněji a úspěšněji prosazovala svůj ekonomický program. V červnu roku 1947 schválil parlament tříletý ekonomický plán, jehož součástí bylo pokračování znárodňování, státní kontrola bank, vyvlastňovaní akcií, atd. Koncem „roku obratu" 1948 komunisté plně zestátnili průmyslový sektor. V temže roce byl po kritice Sovětského svazu v zemědělství výrazně zvýšen tlak na urychlení do té doby postupného združstevňování. Koncem roku 1949 pak byly do vlastnictví státu převedeny všechny firmy s více než deseti zaměstnanci, což prakticky znamenalo likvidaci soukromého sektoru. Sovětský svaz v maďarské ekonomice rychle zaujal dřívější místo Německa. Od ledna 1949 bylo Maďarsko členem Rady vzájemné hospodářské pomoci a jeho ekonomika se tak ocitla pod plnou kontrolou Sovětů. Hlavním nástrojem této kontroly bylo podřízení maďarského hospodářství zájmům Sovětského svazu a naplňování této úlohy v rámci východního bloku. Přeměna Maďarska na „zemi železa a oceli" vyžadovala, aby byla čtvrtina národního důchodu investována do těžkého průmyslu, především hornictví, energetiky, metalurgie a strojírenství. Od roku 1950 byl mohutně rozvíjen také zbrojní průmysl. S překotnou industrializací byla spojena rovněž změna struktury celé společnosti. Komunistická strana tak Viz Pražák, R.: Dějiny Maďarska, s. 276. 52 získala kontrolu nejen nad prací dělníků, ale také nad jejich materiální kulturou. V důsledku výše zmíněných ekonomických opatření rostl objem průmyslové výroby každý rok o zhruba 20 %. Komunistická strana nicméně stále stupňovala plány na zvýšení míry růstu průmyslové výroby. V roce 1951 je například zvýšila na 380 % . 1 2 9 Výsledkem této ekonomické politiky bylo splnění tříletky v předstihu již v roce 1949. Preference těžkého průmyslu ovšem znamenala snížení investic do zemědělství a lehkého průmyslu na zcela nedostatečnou míru. Důsledkem byl nedostatek zemědělských produktů a spotřebního zboží na maďarském trhu a z něj vyplynuvší brzký návrat k po válce zrušenému přídělovému systému. Maďarská ekonomika se v roce 1953 ocitla na pokraji obrovské krize. Tato krize se navíc projevovala v celém východním bloku - lidové nepokoje v roce 1953 vypukly v Československu a Východním Německu, řada stávek ale proběhla i v samotném Sovětském svazu - v pracovních táborech Pečora, Kolyma, Nižnij Aturiak, Taičet, a dalších.1 3 0 Situace byla pro komunistický blok o to horší, že požadavky formulované během těchto masových opozičních vystoupení nebyly pouze ekonomického rázu, ale zpochybňovaly rovněž komunistické režimy či dokonce komunistickou ideologii jako takovou. Ve snaze tuto krizi vyřešit ustoupil Sovětský svaz v rámci R V H P od původní ekonomické politiky a začal členské země tlačit k uplatňování politiky Nového kursu. Maďarsko však k těmto ekonomickým reformám přistupovalo jen váhavě a teprve na nátlak Moskvy Konkrétním ekonomickým opatřením programu Nové etapy byla především změna investiční politiky. Místo do těžkého průmyslu, jehož některé gigantické projekty byly zároveň zastaveny, nyní investice směřovaly zejména do výroby spotřebního zboží. Ceny byly sníženy až o 40 procent, zatímco mzdy zvýšeny až o 15 procent. Byla ukončena násilná kolektivizace zemědělství, rolníkům bylo umožněno opustit družstva, dodací kvóty na zemědělské produkty byly výrazně sníženy.1 3 1 Od ledna roku 1955 však byl Nagy a jeho vládní program kritizován jak ze strany Moskvy, tak ze strany maďarských stalinistů Rákosiho a dalších. B y l obviňován z radikalismu, pravicových úchylek a nacionalistických tendencí a nakonec z čela vlády odvolán. Následný ekonomický vývoj v roce 1955 a 1956 byl kombinací obnovování ekonomického kurzu z doby před rokem 1953 a politiky Nového kursu. Tento vývoj však byl v roce 1956 přerušen rozsáhlým povstáním. Viz Kürti, L.: Youth and the State in Hungary, s. 88. 9 Viz Kontler, L.: Dějiny Maďarska, s. 383. 0 Viz B., L.: Trente ans de luttes ouvriěres, s. 6. 1 Viz Kontler, L.: Dějiny Maďarska, s. 387. 53 Revoluční události z října roku 1956 jako celek nezpochybňovaly režim jako takový. Podle E. Irmanové nikdo zjejich aktérů nevznesl požadavek na změnu společenského systému.1 3 2 K nejvýrazněji artikulovaným ekonomickým požadavkům nicméně patřilo volání po přezkoumání hospodářských závazků Maďarska vůči Sovětskému svazu a jejich nové uspořádání na základě politické a hospodářské rovnoprávnosti, reorganizace maďarské ekonomiky za účasti odborníků, návrat k Nagyove Nové etapě, atd.1 3 3 K dalším požadavkům patřilo ustavení dělnických rad, omezení vlivu role státu a centrálního plánování na ekonomiku, vzrůst mezd a penzí, urychlení výstavby nových bytů, atd. Po porážce revoluce a ustavení nové vlády pod vedením Jánoše Kadára Maďarská socialistická dělnická strana přijala velkou část kritiky, kterou vůči její politice vedla stranická opozice po roce 1953. V ekonomice to znamenalo přijetí názoru, že hospodářský vývoj země nemůže za žádných okolností postupovat na úkor životní úrovně obyvatelstva. Na základě zvýšení mezd, realizace svobodného pracovního trhu, vyplácení podílu na zisku některých továren jejich zaměstnancům, diferenciace mezd podle produktivity a dalších opatření byl v polovině roku 1957 v Maďarsku ustaven sociální smír. Přispělo k němu i odstranění nedostatku potravin, zlepšení vybavení domácností, urychlení výstavby bytů atd.1 3 5 Situace v zemědělství se po Kadárově nástupu rovněž postupně zlepšovala. Tento sektor měl být napříště preferován oproti průmyslu, což bylo pravým opakem ekonomické politiky Matyáše Rákosiho. Přesto došlo k rozpuštění asi 3000 z celkových 5000 družstev.1 3 6 Maďarská socialistická strana se však pod Radarovým vedením nedokázala oprostit od dalších ekonomických principů uplatňovaných v období stalinismu: podřízení infrastrukturálních oblastí industrializaci, absolutizace státního vlastnictví, centrálního plánování, vyloučení soukromého podnikání, atd. Strana rovněž pokračovala v rozvoji hutnictví a energetického průmyslu v duchu plánu stanoveného na počátku 50. let, nově začala budovat těžký chemický průmysl.1 3 7 Ekonomická krize, která byla jednou z hlavních příčin vypuknutí revolučního povstání v roce 1956 však byla zažehnána. Viz Irmanová, E.: Kadárismus vzniká pád jedné iluze, s. 41. 3 Viz Irmanová, E.: Kadárismus vzniká pád jedné iluze, s. 22. 4 Viz Anderson, A.: Hungary 56', s. 78. 5 Viz Kontler, L.: Dějiny Madárska, s. 397 - 401. Irmanová, E.: Kadárismus vzniká pád jedné iluze, s. 47 - 48. 6 Viz Kontler, L.: Dějiny Madárska, s. 398. 7 Viz Irmanová, E.: Kadárismus vzniká pád jedné iluze, s. 48 - 49. 54 5.1.2. Statut země po druhé světové válce Maďarsko mělo po skončení druhé světové války statut poraženého státu. Z toho také vyplývala jeho pozice v rámci jednání s vítěznými mocnostmi i výsledky těchto jednání ztráta části území, povinnost zaplatit válečné reparace, které představovaly částku ve výši 300 milionů amerických dolarů1 3 8 , SSSR, Československu a Jugoslávii, návrat ukořistěných historických památek do Československa a Jugoslávie atd. Ze strany zemí, jimž měly být reparace vyplaceny, byli sice učiněny jisté ústupky a Maďarsku bylo přislíbeno navrácení národního zlatého pokladu a dalších movitostí, které byly ze země odvezeny fašisty1 3 9 , na situaci maďarského státu coby poraženého subjektu to však mnoho nezměnilo. Poražené Maďarsko nemělo volnou ruku ani co se týkalo vnitřního spravování státu. Státní správa podléhala spojenecké kontrolní komisi - a byla tak v podstatě ovládaná Sověty. Maďarské území bylo navíc trvale okupováno Rudou armádou. S přítomností okupačního vojska pak souvisely rovněž aktivity N K V D , která na území státu operovala a podílela se např. na deportacích maďarských občanů do Sovětského svazu. 5.1.3. Pozice komunistické strany v rámci politického systému a způsob uchopení moci Komunistická strana nebyla v Maďarsku po skončení války nijak silná a bez pomoci Sovětského svazu a Rudé armády, která Maďarsko okupovala, by se pravděpodobně nikdy nestala rozhodující silou v politickém životě země. O tom svědčil i výsledek voleb v roce 1945, kdy komunisté získali pouze 17 %, ačkoli očekávali desetinásobek1 4 0 , a byli poraženi, stejně jako další levicové strany - Národní rolnická strana a sociální demokracie, Malorolnickou stranou, která získala 57 %. Tohoto žalostného výsledku navíc komunistická strana dosáhla navzdory tomu, že se v předvolebních proklamacích vzdala socialistického zřízení jako cíle své politiky a do voleb vstupovala pouze s krátkodobým programem zaměřeným na obnovu země a dílčí reformy. Podpora Sovětského svazu Maďarské komunistické straně vjejím boji o moc se začala projevovat již v roce 1945, kdy sovětské okupační síly trvaly na rozdělení politické moci ve státě mezi sebe, vládu a státní bezpečnost Magyar Allamrendórség Allamvédelmi Osztálya (ÁVO)1 4 1 . S podporou sovětů rovněž probíhaly aktivity samotné strany: manipulace Viz Kúrti, L.: Youth and the State in Hungary, s. 85. 9 Viz Pražák, R.: Dějiny Maddrska, s. 277. 0 Viz Kontler, L.: Dějiny Maddrska, s. 364. 1 V roce 1950 byla tato organizace přejmenována na Allamvédelmi Hatóság (ÁVH). 55 s ostatními levicovými stranami ve snaze vytvořit v nich prokomunistické frakce či posílit vnitřní konflikty v očekávání následného rozštěpení daných stran, a především snaha manipulovat volby v roce 1945. Přestože volební výsledek z roku 1945 tomu neodpovídal, byla na nátlak Moskvy vytvořena velká koalice, v níž komunisté získali křeslo ministra vnitra a dvě další ministerstva, vjejich rukou zůstalo také řízení A V O . Od roku 1945 rovněž probíhal masový nábor nových členů, včetně např. příslušníků Šípových křížů, kterým byla za vstup do strany slíbena beztrestnost. Mezi květnem 1945 a prosincem 1947 tak počet členů komunistické strany vzrostl ze 150 tisíc na 864 tisíc.1 4 2 Po vyhlášení Marshallova plánu a jeho odmítnutí Moskvou začal Sovětský svaz klást důraz na urychlení sovětizace svých satelitů.1 4 3 V Maďarsku to pro komunistickou stranu znamenalo přijetí tzv. salámové taktiky sloužící k eliminaci politických soupeřů. Nástroji této taktiky byly čistky ve státní správě, politické procesy proti členům nekomunistických stran, vynucování emigrace, únosy jednotlivců do Sovětského svazu, atd. Přes tento vývoj získala Maďarská komunistická strana v následujících volbách v roce 1947 pouze 22 % hlasů, její největší soupeř Malorolnická strana však získala 15 %, úspěšné byly rovněž její secesionistické skupiny. V důsledku pokračující salámové taktiky se však ještě během toho roku spektrum politických stran zcela rozpadlo - Malorolnická strana, Demokratická strana a další postupně přestaly vyvíjet jakoukoli činnost či byly zakázány, sociální demokracie se potýkala s masovým přestupováním členstva do komunistické strany a zároveň se sílící levicovou frakcí uvnitř vlastní strany, která nakonec získala stranické vedení. Rok 1948, „rok obratu", poté v červnu přinesl sloučení Maďarské komunistické strany se Sociálně demokratickou stranou ve stranu s 1,1 milionem členů a snovým jménem: Maďarská strana pracujících (MSP). Do parlamentních voleb v roce 1949 tak komunisté vstupovali bez relevantní stranické opozice. Zároveň se jim podařilo ovládnout kulturní a vzdělávací síť. Komunistická strana, respektive Maďarská strana pracujících, se k moci ve státě dostala poklidnou cestou tzv. salámové taktiky, tedy postupným „ukrajováním" prostoru pro demokratické politické strany. Velká část konkrétních kroků v rámci této taktiky byla zcela jistě nezákonná a bez výrazné podpory Sovětského svazu by se pravděpodobně neprosadila. Slabinou salámové taktiky však byla skutečnost, že se sice dokázala vyrovnat s politickými soupeři, nedokázala však změnit voliče a příznivce eliminovaných stran v sympatizanty 1 4 2 Viz Kúrti, L.: Youth and the State in Hungary, s. 84. 1 4 3 Viz Kontler, L.: Dějiny Maddrska, s. 365. 56 komunistu. To souviselo rovněž se strukturou maďarské společnosti, která byla přes překotnou poválečnou industrializaci tvořena spíše rolníky než typickými proletáři a tedy tradičními voliči komunistů. Přestože tedy počet členů komunistické strany od roku 1945 konstantně rostl, velké množství občanů se po roce 1948 ocitlo v jakémsi politickém vakuu, v politickém systému, s jehož programem se neztotožňovali. To se společně s ekonomickými problémy režimu stalo hlavním problémem legitimace režimu na počátku 50. let a vyústilo v revoluci z roku 1956, v níž se mimo jiných požadavků objevil i požadavek na obnovení pluralitního uspořádání politického systému. 5.1.4. Vztah k Sovětskému svazu Vztah Maďarska k Sovětskému vztahu významně určován především poválečným uspořádáním v němž se země ocitla ve sféře sovětského vlivu. Stejně jako v případě dalších zemí byla legitimita komunistického a výrazně prosovětského režimu ovlivňována také mírou vykořisťování země ze strany SSSR, vztahem obyvatelstva k občanům SSSR a rovněž poválečným územním uspořádáním. Sovětský svaz a Rudá armáda se v Maďarsku chovaly podle svého statutu okupačních sil. Ze země bylo v obrovském měřítku odváženo nejen průmyslové vybavení továren, potraviny, dobytek, atd., ale také např. bankovní vklady z bank, které padly Sovětům do rukou. Sovětský svaz rovněž přímo ovládal některá průmyslová odvětví, která plně přeorientoval na výrobu pro své potřeby. Další formou ekonomických vztahů mezi Maďarskem a Sovětským svazem pak byly válečné reparace, které Maďarsko jako poražená země muselo splácet a dále pak splátky maďarského dluhu Německu, jehož plnou výši 30 milionů dolarů uchvátil Sovětský 144 svaz. Vztah maďarského obyvatelstva vůči Rusům byl výrazně ovlivněn negativními zkušenostmi s Rudou armádou, která se během osvobozování i následné okupace dopustila mnoha zvěrstev, rabováním počínaje a znásilňováním a masakry konče. Nevraživost vůči Sovětskému svazu a jeho občanům však byla zakořeněna také historicky, prostřednictvím vzpomínek na Maďarskou republiku rad z roku 1919 a komunistickou stranu pod vedením Bély Kuna. Tradiční antipanslavismus, který byl mohutně propagandisticky využíván zejména během Horthyho režimu, a s ním související nedostatek germanofobie, která v ostatních zemích východního bloku sloužila jako pojistka zadržující nepřátelství vůči Rusům, rovněž silně ovlivňovali vztah k Sovětům a Sovětskému svazu. 1 4 4 Viz Jelínek, T.: Zpráva ofondu Ústřední reparační a restituční komise, on4ine text flittp://www.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=5888') 57 Dalším problémem ve vztazích Maďarska a Sovětského svazu a tedy i problémem v procesu legitimace komunistického režimu se pak stalo poválečné uspořádání hranic. Pro Maďarsko znamenalo toto uspořádání návrat k hranicím z roku 1938. Velké množství Maďarů, kteří se tak stali občany jiných států, se rovněž stalo významným problémem legitimace komunistického režimu. Nepřijatelné ekonomické vykořisťování země ze strany Sovětského svazu a antisovětské nálady ve společnosti pak společně s neschopností vládnoucích elit nalézt společenský kompromis vyvrcholily v roce 1956 ve společenskou krizi ohrožující jak komunistický režim v Maďarsku, tak i stabilitu celého východního bloku. 4.1.5. Zahraniční politika a její proměny 4.1.5.1. Proti titoismu a sionismu Ke změně zahraniční politiky Maďarska vůči Jugoslávii došlo v roce 1949, kdy podle příkladu a na nátlak SSSR zrušila Maďarská dělnická strana zrušila diplomatické i ekonomické styky se Jugoslávií. Kromě nátlaku Moskvy se však pod povrchem přehodnocení vztahů k Jugoslávii objevovaly i traumata z poválečného uspořádání, kdy se významná maďarská menšina ocitla na území Jugoslávie. Diplomatické styky pak Maďarsko s Jugoslávií obnovilo až v roce 1955, poté co je obnovil i Sovětský svaz. „Oteplování" vzájemných vztahů však začalo o něco dříve, zhruba od konce roku 1953. Jugoslávie podporovala a aktivně participovala na destalinizaci Maďarska a byla po porážce revoluce v roce 1956 označena Chruščovem za zodpovědnou vůči vzniklé situaci.1 4 5 Epizoda s azylem poskytnutým Imre Nagyovi na Jugoslávské ambasádě v listopadu roku 1956 tuto interpretaci jen podpořila. Stejný scénář jako v Československu pak Maďarsko sledovalo i ve změně vztahů s Izraelem. Od roku 1949, kdy izraelští komunisté neuspěli v parlamentních volbách v lednu a vyhlášení izraelské neutrality vůči Východu a Západu se vztahy mezi oběma zeměmi soustavně zhoršovaly. Svou roli v tomto procesu sehrála také antisemitská kampaň vedená během let 1948 a 1949 v Sovětském svazu proti „kosmopolitismu". 5.1.6. Opozice a masová protirežimní vystoupení S výjimkou několika menších projevů nespokojenosti spojených především s hospodářskou politikou či poměrně skromných aktivit představitelů opozice se v Maďarsku 1 4 5 Viz Kis, J.: Politics in Hungary, s. 79. 58 v první polovině 50. let neobjevily významnější projevy lidové nespokojenosti ať už zpochybňující ekonomické či politické charakteristiky režimu. Tato pro Maďarskou stranu pracujících utěšená skutečnost však skončila na podzim roku 1956, kdy se situace od demonstrace vyjadřující protest proti dřívějším politickým soudním procesům velmi rychle vyvinula v sociální revoluci, která se nakonec stala nej významnějším krizovým okamžikem Východního bloku od jeho vzniku až do poloviny 60. let. Historik Jaroslav Šedivý uvádí tři základní důvody, které vedly k vyhrocení maďarské vnitropolitické situace: „Za prvé, maďarská komunistická strana v podstatě nedokázala na svou podporu vytvořit širší občanskou základnu tím, že by předvedla více nezávislosti na sovětské politice. Ústřední tajemník Ernô Gorô by to byl nedokázal, i kdyby chtěl. Za druhé, působil zde velice silný národní zájem. Maďarsko byl poražený stát, stát, který platil reparace, který z druhé světové války vyšel oklestěn, oslaben. Tento široce přijímaný národní zájem tlačil ty, kteří byli ve vedení státu, k získání nezávislého mezinárodního statutu. Začalo se dokonce mluvit o neutralizaci typu Rakouska, Finska či Jugoslávie.Za třetí, představy většiny Maďarů narazily na strategické a ideologické pozice Sovětského svazu. V okamžiku, kdy vláda v čele s Nagyem vyhlásila neutralitu, oznámila vystoupení z Varšavské smlouvy a vyzvala O S N k zásahu proti sovětské intervenci, se tyto události změnily v pokus o převrat. Tím spíš, že Nagy oznamoval i vytvoření politické plurality znovuzrozených politických stran."1 4 6 6. října roku 1956 se v Budapešti konal manifestační pohřeb Lászlo Rajka a jeho „spoluviníků" popravených v roce 1949, kterého se účastnilo 200 tisíc lidí. Účastníci pohřbu se dožadovali prošetření všech politických procesů, které dosud proběhly a rehabilitace jejich obětí. O deset dní později zformovali vysokoškolští studenti inspirováni událostmi v Polsku a zároveň ve snaze polské hnutí podpořit Svaz Maďarských vysokoškoláků. Tato organizace pak zformovala programové body, které hodlali studenti prosazovat. Obsah tohoto dokumentu se skládal z požadavků 23. října se pak v Budapešti konala první velká demonstrace, jejíž účastníci se pokusili vyjádřit požadavky na ekonomické a politické reformy, revizi politických a hospodářských procesů nezávislými soudy, rehabilitace nevinně odsouzených, repatriaci válečných zajatců a dalších osob zavlečených do Sovětského svazu.1 4 7 v maďarském rozhlasu. A V H se pokusila demonstraci rozehnat střelbou, což sejí nepodařilo a naopak to přispělo k vyostrení situace, stejně jako rozhlasové vystoupení generálního 1 4 6 Viz Šedivý, J.: Maďarské povstání v mezinárodním kontextu, on-line Listy, č. 1, 2007, on-line text (http://www.listy.cz) 1 4 7 Viz Irmanová, E.: Kadárismus vzniká pád jedné iluze, s. 22. 59 tajemníka Maďarské strany pracujících Erno Gera, který účastníky demonstrace označil za šovinisty a nacionalisty vystupující proti dělnické třídě. Demonstranti se začali ozbrojovat a obsazovali veřejné budovy, strhli sochu J. V . Stalina, vyrabovali kanceláře M S P a povstání se rychle rozšířilo i do dalších měst Maďarska. Jen 23. října se události z Budapešti opakovaly i vDebrecenu, Székesfehérváru, Mosonmagyaróváru, Soproni a Veszprému. Do 27. října se k povstalcům přidala i řada armádních jednotek a rovněž malé jednotky Rudé armády, prostřednictvím národních a revolučních výborů povstalci takřka všude ovládli státní správu. Boje s okupační armádou i s maďarským vojskem probíhaly po celé zemi, většina továren stávkovala na podporu požadavků zveřejněných 23. října. Na část těchto požadavků přistoupili i někteří reformní straníci a 31. října bylo, jako výraz přihlášení se k nim, změněno jméno Maďarské strany pracujících na Maďarskou socialistickou dělnickou stranu. Ta se distancovala od Rákosiho režimu a přihlásila se k povstání. 3. listopadu pak na základě této politiky strana sestavila Národní vládu v čele s Imre Nagyem. Stalinistické křídlo strany však ještě není úplně odstaveno od moci. Jeden z účastníků povstání, M . Illik, k tomu napsal: "Vůdcové strany mají strach. Gero vynáší kartu v podobě Imre Nagye a povolává ho jako předsedu vlády. Nechává ho převzít zodpovědnost za vyhlášení výjimečného stavu a oficiálně požádat o sovětskou intervenci, která už je však daná. (...) Kolem poledne Nagy vysílá naléhavý projev k obyvatelům, žádá je o složení zbraní a udělá několik vágních slibů pro budoucnost. Nicméně už se netěší důvěře lidí boje pokračují."1 4 8 Již o den později na Budapešť i další města ovládaná povstalci zaútočily jednotky Rudé armády. Zároveň byla ustavena Sověty podporovaná vláda s Jánošem Kadárem jako ministerským předsedou, která obnovila diktaturu jedné strany. Nagy požádal o podporu OSN, ale bez úspěchu. Mezinárodní situace pro případnou zahraniční pomoc Maďarsku nebyla příznivá. Souběžně došlo k francouzské a britské invazi v Suezu a mezi SSSR a U S A existovala nepsaná dohoda o vzájemném nevměšování se do obou krizí. Nejen v sovětském bloku byla rovněž veřejností přijata oficiální verze událostí označující povstání za pokus bývalých horthyovců o převzetí moci. Potlačování revoluce trvalo až do 12. prosince. Během této doby bylo zabito více než 2500 lidí. Mohutná stávková vlna nicméně z iniciativy dělnických rad trvala až do ledna 195 71 5 0 , což s sebou později přineslo další odsouzení z řad stávkujících. Viz Illik, M.: La Hongrie et sa revolution, 35 - 36. Viz Fejtö, F.: Budapest l'insurrection, s. 13 - 14. Viz Kontler, L.: Dějiny Maďarska, s. 395. 60 5.1.7. Destalinizace Destalinizace v Maďarsku proběhla ve dvou vlnách, které se lišily rozsahem uskutečněného rozchodu se stalinismem a jsou od sebe odděleny událostmi roku 1956. První vlna destalinizace začala v roce 1953 realizací politiky Nového kurzu. Maďarská strana pracujících k této změně stranické linie přistoupila poté, co byla kritizována ze strany Komunistické strany Sovětského svazu. Garantem realizace Nového kurzu měla být nově jmenovaná vláda pod vedením Imre Nagye. Ta od poloviny roku 1953 začala uskutečňovat program Nová etapa, jehož ekonomickou část tvořila orientace na mírnější tempo industrializace, orientace na spotřební průmysl a podpora zemědělství. V politické části programu byl důraz kladen především na upevňování socialistické zákonnosti. V průběhu roku 1954 pak Nagyova vláda připravovala návrhy na přestavbu politického systému s možností obnovení pluralitního systému a koalice pod vedením komunistů.1 5 1 Koncem roku 1954 však sovětské vedení rozhodlo, že Nagyovy reformy zašly příliš daleko. KSSS se nyní přiklonila na stranu konzervativního stalinistického křídla M S P (např. Vladimír Nálevka pro tuto frakci používá pojem neostalinisté)1 5 2 pod vedením Rákosiho, které Nagye obvinilo z pravicových postojů a oportunismu. Poté, co Nagy odmítl provést veřejnou sebekritiku, byl v břenu 1955 z funkce odvolán a nahrazen klasickým stalinistou Andrásem Hegediisem, který měl pod vedením Moskvy zajistit návrat k původní politickoekonomické linii. Ani závěry X X . sjezdu KSSS konaného v únoru roku 1956 uvnitř M S P nic nezměnily. Strana hodlala dál pokračovat v nastoupené politice, musela však deklarovat jisté ústupky. Jedním z nej důležitějších bylo přehodnocení vztahu k Titovi a s tím spojené přehodnocení největšího do té doby uskutečněného politického procesu s László Rájkem. Strana však odpovědnost za tyto „přehmaty" svalila na jednotlivce, kteří již ve vedení nebyli, naopak Rákosi si připsal zásluhy na odhalení těchto chyb. Revoluční povstání, které v říjnu roku 1956 následovalo, bylo částečně vyvoláno obavou z návratu konzervativních stalinistů k moci, částečně je způsobila odhalení X X . sjezdu KSSS i jednotlivých případů procesů inscenovaných v Maďarsku na politickou objednávku. Revoluce jako taková však vedení Maďarské strany pracujících i Sovětům ukázala, že návrat ke stalinským praktikám jak na politickém, tak na ekonomickém poli již není v Maďarsku možný. 1 Viz Irmanová, E.: Kadárismus vzniká pád jedné iluze, s. 16. 2 Viz Nálevka, V.: Sovětský svaz a madárská revoluce, s. 20. 61 Od 4. prosince, kdy byla ustavena Kadárova vláda, začala Maďarská socialistická dělnická strana realizovat program, který byl postaven na opozici jak vůči starému vedení strany, tak na opozici vůči reformám prováděným Nagyem. Irmanová tento program popisuje takto: I formálně byli kompromitovaní politici Rákosiho éry zbaveni funkcí a vyloučeni ze strany. Druhým úhelným kamenem nové politické linie bylo přijetí teze, že v Maďarsku se dostala k moci kontrarevoluce. Od tohoto konstatování se pak odvíjelo zdůvodnění o oprávněnosti sovětské intervence."1 5 3 Destalinizace pod vedením Kadárovy vlády se odehrávala v poststalinském rámci.1 5 4 To znamenalo především podmínění všech změn souhlasem Sovětského svazu. V nezměněné podobě proto přetrvala institucionální podoba maďarského politického systému - systém jediné vládnoucí strany, byrokratické a centralizované řízení, udržování systému jednotných zájmových a oborových organizací pod vedením strany atd.1 5 5 Naproti tomu byly opuštěny některé teze tradiční stalinistické ideologie - nutnost zostřování třídního boje, priorita těžkého průmyslu, atd. Strana rovněž vyloučila osobnosti, které byly nejvíce spojeny s realizací stalinistické politiky a ekonomických opatření. Nej významnější změny se však odehrály v ekonomice, tak jak již bylo popsáno výše. Díky této politice vzrostl také počet členů strany, ze 100 tisíc v prosinci roku 1956 na 350 tisíc v červnu 195 71 5 6 . Cesta umírněné destalinizace, charakterizované kadárovým heslem "Kdo není s námi, je proti nám"1 5 7 , tak jak byla nastoupena od roku 1957, byla oceněna také Sověty. N.S.Chruščov např. na počátku 60. let označil Maďarsko za vzornou komunistickou zemi, která v destalinizaci pokročila ze všech sovětských satelitů nejdál.1 5 8 Drobné reformy režimu pak dále pokračovaly i v 60. a 70. letech, kdy došlo např. k povolení soukromého podnikání či k jistému stupni decentralizace uvnitř strany. 5.2. Politické procesy v Maďarsku Politické procesy v Maďarsku lze rozdělit do dvou etap, které jsou od sebe odděleny érou destalinizace za vlády Imre Nagye. Stejně jako v ostatních satelitních zemích Sovětského svazu předcházely i v Maďarsku politickým procesům konaným za vlády komunistické strany 1 5 3 Viz Irmanová, E.: Maďarská revoluce a nástup kadárismu, s. 88. 1 5 4 Viz Irmanová, E.: Kadárismus vzniká pád jedné iluze, s. 46. 1 5 5 Viz Irmanová, E.Madárský model socialismu, Slovanský přehled, roč. LXXVIII, č.3, 1992,s. 286 -291. 1 5 6 Viz Kis, J.: Politics in Hungary, s. 68. 1 5 7 Viz Kis, J.: Politics in Hungary, s. 61. 1 5 8 Viz Kontler, L.: Dějiny Maďarska, s. 400. 62 procesy, které se komunisté snažili vyprovokovat či skutečně vyprovokovali již před svým nástupem k moci ve snaze zdiskreditovat demokratické politické síly. První etapu politických procesů můžeme vymezit roky 1948 - 1953. Druhou etapu pak lze orámovat léty 1957 - 1960. Stejně jako byl vývoj komunistického režimu v Maďarsku přerušen revolučními událostmi roku 1956 a reformní Novou etapou vlády Imre Nagye, byly i tyto dvě etapy přerušeny etapou odhalování zločinů stalinské justice a částečnou rehabilitací obětí politických soudních procesů uskutečněných v její m rámci. Destalinizaci spojenou s odkrýváním a odsuzováním politických procesů lze datovat léty 1953 - 1956. 5.2.1. Politické soudní procesy před uchopení moci komunisty Politickým procesům konaným za vlády a pod plnou kontrolou komunistů předcházely soudní procesy konané po válce s kolaboranty a dalšími osobami podezřelými z činnosti proti maďarskému státu. Na řadě z nich se přitom podíleli funkcionáři komunistické strany, kteří se po uchopení moci komunisty staly hlavními aktéry politických soudních procesů konce 40. a počátku 50. let, mezi nimi např. pozdější vůdce A V H . Také podoba budoucích procesů byla do značné míry předznamenána procesy konanými v bezprostředně poválečném období. Tyto procesy se odehrávaly před tzv. Lidovými soudy. Tyto tribunály složené z jednoho školeného soudce a laických přísedících soudily celkově 27 tisíc lidí, do roku 1948 tyto soudy vynesly 322 rozsudků smrti a 146 lidí bylo skutečně popraveno. 40 tisíc lidí bylo v souvislosti s činností Lidových soudů internováno v internačních táborech, odkud někteří z nich putovali k soudu, často i víckrát, 200 tisíc maďarských Němců bylo deportováno, řada lidí ve státním i soukromém sektoru ztratila v souvislosti s procesy před Lidovými soudy práci. Celkově byl poválečným vyrovnáváním účtů postižen každý pátý maďarský občan.1 5 9 Paradoxně jen malou část odsouzených tvořili skuteční váleční zločinci, příslušníci Šípových křížů, či vysocí představitelé Horthyho a Szálasiho režimu. Lidových soudů využívali také komunisté ve své salámové taktice. Nejvýznamnějším politickým soudním procesem před převzetím moci komunistickou stranou bylo zinscenování procesu s tzv. Maďarským bratrstvem, konzervativní opoziční skupinou stavící se proti okupaci Maďarska Rudou armádou. Členové této skupiny byli obviněni ze spiknutí proti republice a A V O na nich vynutila také přiznání ke stykům s Malorolnickou stranou. Vůdci Viz Karsai, L.:Crime and Punishment: People's Courts, Revolutionary Legality, and the Hungarian Holocaust, on4ine text (http://www.sipa.columbia.edu/REGIONAL/ECE/vol4nol/karsai2.pdf) 1 6 0 Viz Tamtéž 63 Maďarského bratrstva byli odsouzeni k smrti, další členové k dlouholetým trestům vězení. Část členů Malorolnické strany, kteří měli být v souvislosti s bratrstvem také souzeni, emigrovala. Béla Kovács, tajemník Malorolnické strany a jeden z dalších „podezřelých", nebyl parlamentem zbaven imunity a sovětské orgány ho tedy následně unesly do Sovětského svazu, kde byl obviněn a souzen za špionáž pro západní výzvědné služby.1 6 1 Stejný osud vězení nebo emigrace, čekal i představitele dalších nekomunistických stran. 5.2.2. První etapa politických procesů První etapa politických soudních procesů v Maďarsku po převzetí moci komunistickou stranou v roce obratu 1948 se pouze částečně nesla v duchu vyrovnávání si účtů s představiteli opozičních stran. Po vytvoření Lidové fronty v únoru roku 1949 prakticky zmizela politická opozice, nekomunistické politické strany byly rozpuštěny nebo zakázány, většina těch, kteří by mohli vytvořit opoziční formace již odešla do exilu. Jedinou fakticky fungující opoziční formací tak v Maďarsku zůstala katolická církev. Ta byla také výrazně postižena politickými soudními procesy první etapy. Označená za "pátou kolonu imperialismu" čelila obviněním na všech úrovních své struktury. Nej významnějším z těchto procesů bylo odsouzení ostřihomského arcibiskupa kardinála Józsefa Mindszentyho 8. února roku 1949 k doživotnímu vězení, mezi dalšími oběťmi můžeme jmenovat např. kaločského arcibiskupa Józsefa Grósze odsouzeného v roce 1951 k patnácti letům odnětí svobody.1 6 2 Podobně jako církev byly politickými soudními procesy postiženy i další skupiny obyvatelstva - rolníci, vojáci, inteligence atd. Stejně jako po procesech s představiteli církve následovaly i po nich vážné zásahy proti celé společenské skupině, jejíž "představitelé"byli předtím odsouzeni. V roce 1950 si pak komunisté ve vlně politických procesů vyrovnali účty se sociálními demokraty, kteří v roce 1948 umožnili sloučení své strany s komunisty a stali se přesvědčenými členy Maďarské strany pracujících. Sociální demokraté byli souzeni v několika soudních procesech, z nichž nej významnější byly procesy s bývalými vůdci strany: A. Kéthly, A . Szakasitsem a G. Marosánem, kteří byli odsouzeni na doživotí za špionáž a vlastizradu. 1 6 1 Viz Kontler, L.: Dějiny Maďarska, s. 367. 1 6 2 Viz Punkosti, A.: "You Are Not a Primate Here" - The Mindszenty Trial, on4ine The Hungarian Quarterly, roč. X X X V I I , c. 144, 1996, on4ine text (http://www.hungarianquarterly.com) 1 6 3 Viz Pražák, R.: Dějiny Maddrska, s. 279. 64 Maďarsku však velmi brzy došlo k hledání a odhalování vnitřních nepřátel. V červnu roku 1949 byl jako agent imperialismu a stoupenec titoismu zatčen László Rajk; ministr zahraničních věcí, a spolu s ním i sedm dalších vysokých funkcionářů strany: Gyorgy Pálffy, Lazar Brankov, Tibor Szonyi, András Szalai, Milan Ognyenovics, Béla Korondy a Pál Justus. Na nátlak Moskvy byli obviněni a odsouzeni za vlastizradu, spiknutí proti republice, přípravu vraždy a špionáž. Rajk, Szonyi a Szalai byli odsouzeni k trestu smrti, ostatní byli odsouzeni k doživotí či dlouholetému vězení.1 6 4 V roce 1951 pak byl na doživotí ve vykonstruovaném procesu odsouzen Jánoš Kadár, zástupce generálního tajemníka MSP. Vedle těchto "známých" případů ovšem probíhala také celá řada dalších politických soudních procesů s "vnitřními nepřáteli", maloburžoazními elementy", "nacionalistickými úchylkáři", "Titovými nohlsedy" a dalšími na všech úrovních stranického a státního aparátu. V důsledku této politiky poklesl počet jejích členů na 350 tisíc osob.1 6 5 Stejně jako v Československu se politické soudní procesy v Maďarsku nevyhnuly ani některým z jejich přímých organizátorů. Obětí procesů s "vnitřními nepřáteli" se nakonec stal i např. Gábor Peter, první poválečný nej vyšší představitel státní bezpečnosti. Podle Kontlera bylo během monstrprocesů popraveno, umučeno či dohnáno k sebevraždě asi 80 vedoucích představitelů strany. Nej větší část politických procesů první etapy však tvořily procesy spojené s hospodářskou politikou režimu. Jedním z nevýznamnějších, jak svým ekonomickým, tak politickým dopadem byl proces s vedením maďařsko-americké ropné společnosti M A O R T . Skutečným cílem procesu bylo připravit půdu pro chystané znárodnění takřka všech podniků - soudní jednání mělo ukázat, že maďarský průmysl je ve „špatných rukou" a je spravován „proti zájmu lidu". Jeho inscenátori proto využili skutečnosti, že co produkce této společnosti v roce 1948 rapidně poklesla a připravili zatčení managementu M A O R T u . Členové vedení společnosti pak byli obviněni ze sabotáže, která měla vést ke zničení Maďarské lidové republiky. Soudní projednávání případu bylo veřejné a některé jeho části vysílal rozhlas. Simon Papp byl odsouzen k trestu smrti, Bódog Ábel k patnácti a Béla Binder k čtyřem letům odnětí svobody. Kálmán Barnabáš byl zproštěn viny. Všichni byli zároveň odsouzeni ke ztrátě majetku a občanských práv. Odvolání odsouzených později posuzovala ještě Národní rada Lidového soudu, která některé tresty nepatrně snížila. Také rozsudek smrti nad Pappem nebyl nakonec vykonán. Podle Laj ose Srágliho byla důvodem jeho nepopravení především jeho 1 6 4 Viz Adamec, J.: Lászlo Rajk a jeho společníci před lidovým soudem, on4ine Pražský web pro studenou válku, roč. 3, č. 1. 2006, on4ine text (http://www.praguecoldwar.cz) 1 6 5 Viz Kontler, L.: Dějiny Maddrska, s. 378. 1 6 6 Viz Kontler, L.: Dějiny Maddrska, s. 379. 65 nenahraditelnost coby zkušeného odborníka v oblasti ropného průmyslu. Společnost M A O R T byla znárodněna v roce 1949. Podobně jako proces s vedením M A O R T u byl zinscenován i proces s představiteli britskoamericko-maďarské společnosti Standard Electric. Během listopadu roku 1949 bylo postupně zatčeno 24 osob spojených s tímto podnikem, dalších 80 bylo vyslýcháno jako svědci. Motiv inscenování procesu byl stejný - znárodnění Standart Electric. Narozdíl od případu M A O R T však byli představitelé společnosti obviněni ze špionáže pro tajné služby Velké Británie a U S A . Soudní projednávání případu začalo 17. února 1950 a 21. února byli Imre Geiger and Zoltán Rado odsouzeni k smrti, Robert Vogeler a Edgar Sanders k patnácti a třinácti letům vězení. Tresty pro ostatní obviněné byly nižší, všichni však byli odsouzeni k mnoha letům odnětí svobody. Geiger a Rado byli popraveni 8. května 1950. Společnost Standart Electric byla znárodněna.1 6 8 Do kategorie ekonomicky motivovaných politických soudních procesů můžeme zařadit také případy týkající se asi 400 tisíc rolníků, kteří byli stíhaní za "ohrožování veřejného zásobování" zejména v letech 1951 - 1952, kdy kombinace pokračující kampaně za združstevňování, špatné sklizně a celkově kritické ekonomické situace vytvořily atmosféru hysterie proti těm, kteří údajně měli "hromadit zásoby" 1 6 9 Do roku 1953 bylo politickou policií vyšetřováno celkem 650 tisíc lidí a 400 tisíc jich bylo odsouzeno do věznic, internačních a pracovních táborů. Většinu těchto odsouzených tvořili zemědělci označení za kulaky a dále lidé označení za „třídní nepřátele", což byli většinou příslušníci maloburžoázie a inteligence, ale také šlechta, velkostatkáři, majitelé a členové vedení průmyslových podniků a další. Kategorie „třídní nepřátelé" nicméně zahrnovala také válečné zločince, bývalé policisty a vojáky kteří nebyli přijati do nově zformovaných silových složek, bývalé představitele politické moci, občany obviněné z politických zločinů a duchovní, kteří odmítli kolaborovat s komunistickým režimem. Z hlediska legitimace byla první etapa politických procesů v Maďarsku poměrně různorodá. Díky úspěšné salámové taktice nebylo nutné legitimovat komunistický režim denunciací demokratických alternativ, protože ty od konce roku 1948 neexistovaly. Procesy se sociálními demokraty v roce 1950 byly spíše vyjádřením hledání vnitřních nepřátel než vyrovnáváním se s opozičními platformami, byť uvnitř strany. 1 6 7 Viz Srágli, L.: American Capital and the Hungarian Oil Industry, on4ine The Hungarian Quarterly, roč. XLII, č. 162, 2001, on4ine text (http://www.hungarianquarterly.com') 1 6 8 Viz Pécsi, V.: The Standard Electric Trial, on4ine The Hungarian Quarterly, roč. XLII, č. 162, 2001, on4ine text (http://www.hungarianquarterly.com) 1 6 9 Viz Kontler, L.: Dějiny Maddrska, s. 385. 66 Odhalování vnitřních nepřátel, které v Maďarsku začalo dříve než např. v Československu bylo zahájeno na popud Moskvy a mělo rovněž legitimizovat změnu zahraniční politiky sovětského bloku vůči Jugoslávii. Následné procesy s Kadárovou skupinou a dalšími členy Maďarské strany pracujících pak rovněž byly spojeny s nutností režimu legitimovat svou existenci prostřednictvím poukazu na chyby jednotlivců, ale jako jejich prvotní příčinu však můžeme označit vnitřní boj frakcí v rámci strany, tedy boj mezi „moskevskými" a „doma vyrostlými" komunisty. Tuto „zákulisní" politiku však můžeme nalézt téměř u všech politických soudních procesů s představiteli komunistických stran. V samotných politických procesech však tyto skutečné příčiny byly v zájmu propagandistické využitelnosti zakryty jinými, uměle vytvořenými důvody a obviněními, které vedly k odsouzení obětí. 5.2.3. Destalinizace Ve své řečí pronesené na zasedání nově zvoleného parlamentu 4.července 1953 Imre Nagy, v té době předseda vlády, prohlásil: „Mnoho justičních a méně významných procesů aplikovalo administrativní postupy, masové excesy a nespravedlnosti v rozsudcích, vybírání daní, seznamy kulaků a konsolidace vlastnictví a další typy pronásledování byly prohřešky proti smyslu veřejnosti pro spravedlnost a otřásly její vírou v legalitu. I jinak správné, spravedlivé a zákonné nařízení byly uskutečňovány způsobem, který ztrpčoval životy lidí"1 7 0 Nagyova slova tak předznamenávala krátké období destalinizace spojené s poměrně širokou amnestií a celkovým uvolněním dosavadního policejního režimu, repektive s omezením pravomocí A V H . Nagy např. zrušil programovou internaci a vysídlování politicky nepohodlných osob. 1 7 1 Amnestie, kterou udělil však nebyla všeobecná a týkala se jen určitých skupin obětí. Nagy rovněž zahájil revizi případů, v nichž byli odsouzeni vedoucí představitelé komunistické strany. Šlo však o zdlouhavý proces s jen málo uspokojivým výsledkem. V roce 1954 byl propuštěn např. J. Kadár, započata byla rehabilitace J. Rajka. Podle Kontlera však bylo 200 z více než 700 osob, jichž se měla rehabilitace týkat propuštěno až v roce 1962.1 7 2 Nekomunistických politických vězňů se rehabilitace netýkaly vůbec. S kurzem nastoupeným ministerským předsedou Nagyem se musela vyrovnat i následující vláda Andráse Hegediise. Byli to nakonec právě neostalinisté, kdo propustil některé z politických vězňů, mezi jinými Szakasitse a Grôsze, a kdo posléze rehabilitoval L . Rajka. Viz The Institute for the History of the 1956 Hungarian Revolution (http ://www .rev.hu) 1 Viz Pražák, R.: Dějiny Maďarska, s. 280. 2 Viz Kontler, L.: Dějiny Maďarska, s. 388. 67 Neostalinisté rovněž vyhlásili další amnestii, která se tentokrát vztahovala i na některé dosud vězněné členy nekomunistického politického spektra. Na druhé straně však komunisté pokračovali v ostré kampani proti heretické inteligenci, zvláště proti intelektuálům scházejícím se v rámci Petofiho kroužku, opoziční diskusní skupiny, která později výrazně zasáhla do událostí povstání v říjnu roku 1956. 1 7 3 V roce 1956 nakonec došlo i na několik soudních procesů s těmi, kteří se v průběhu konce 40. a počátku 50.let angažovali v politických soudních procesech. Vzhledem k rozsahu teroru, jaký komunisté rozpoutali, však počet odsouzených za odpovědnost v případech vyšetřování a odsouzení na politickou objednávku nepředstavoval ani onu příslovečnou "kapku v moři". Druhá etapa politických soudních procesů Poté, co byla maďarská vnitropolitická situace konsolidována a za pomoci Sovětů byla 4. listopadu 1956 ustavena nová vláda, začala nová etapa politických soudních procesů, kterou můžeme vymezit léty 1957- 1960. László Kontler popisuje programovou orientaci Kadárovy vlády následovně: "Stranická konference připravila ideologické zdůvodnění nastávající odvetné kampaně a za příčiny říjnových událostí označila chyby frakce Rákosi - Gero, které vyvolaly bezbřehou a nekonstruktivní kritiku skupiny Imre Nagye, která rozložila stranu a připravila půdu pro kapitalisticko-feudální kontrarevoluci stoupenců horthyovského fašismu podporovaných rovněž mezinárodním imperialismem. Jakkoli byla tato diagnóza absurdní, Kadárovi se výtečně hodila ke zdůvodnění 'boje na dvou frontách': jednak proti zarytým Stalinistům, jednak proti revizionistické úchylce."1 7 4 Navzdory tomuto ideologickému vymezení budoucích obětí politických soudních procesů budoucnost ukázala, že mezi vyrovnáním se se stalinisty a vyrovnáním se s účastníky revoluce roku 1956 existuje významná disproporce. Hlavním terčem následující represe, včetně desítek tisíc soudních procesů, se nakonec stali právě ti, kteří se v různé míře zapojili do událostí října a listopadu 1956. K tomuto účelu byl inovován systém politických soudních procesů. Podle zákonného nařízení č. 4/1957 o urychlených trestních řízeních, které začalo platit od ledna roku 1957 byly ustavena instituce urychlených soudních procesů, které umožňovaly rychle a tvrdě potrestat velké množství lidí obviněných z „kontrarevolučních zločinů". Uspíšení soudních řízení spočívalo mimo jiné v možnosti projednat a odsoudit jednotlivé případy bez formální žaloby. Podle zákonného nařízení č. 5/1957 byl trest pro ty, kterým byly prokázány zločiny v urychlených řízeních, trest smrti. Ten mohl být nicméně zmírněn podle uvážení soudu. 1 7 3 Viz Nálevka, V.: Sovětský svaz a maďarská revoluce, s.21. 1 7 4 Viz Kontler, L.: Dějiny Maďarska, s. 396. 68 Zákonné nařízení rovněž zrušilo zákaz udělování trestu smrti lidem ve věku 1 8 - 2 0 let, který byl schválen v roce 1950.1 7 5 Výše popsaná zákonná nařízení nicméně nesplnila očekávání svých tvůrců; nebyla schopna postihnout dostatečně velké množství viníků. V červnu roku 1957 byla proto nahrazena zákonným nařízením č. 34/1957 o lidovém soudu při Nejvyšším soudu. Šest dalších lidových soudů pak bylo zřízeno při soudech jednotlivých správních regionů - v Gyoru-Soproni, Baranyi, Csongrádu, Pešti and Borsod-Abaúj-Zemplénu a hlavním městě. Obviněné mohli zastupovat jen advokáti zapsaní na speciální seznam sestavený ministrem spravedlnosti. Tresty obsažené v trestním zákoníku byly zvýšeny a prostor pro obhajobu polehčujícími okolnostmi byl zúžen. Předsedající soudce mohl omezit množství připuštěných důkazů, zákonným nařízením byla drasticky omezena i možnost odvolání se proti rozsudku - odvolalali se pouze obhajoba, v odvolacím řízení mohl být trest pouze zvýšen, a to až na trest smrti. Lidové soudy v této podobě fungovaly až do roku 1961, kdy byly zrušeny.1 7 6 Ústřední výbor Maďarské socialistické dělnické strany ve své rezoluci z roku 1957 také rozšířil kategorii „třídní nepřítel" i na ty, kteří participovali na „kontrarevoluci" v roce 1956. I ti, kteří nebyli přímo odsouzeni tak byli perzekuováni - nemohli pracovat v určitých sektorech nebo vedoucích pozicích a byli vyloučeni z vyššího vzdělání. Součástí druhé vlny procesů byla rovněž snaha státních orgánů o očistu A V H . Ta byla nadále režimem využívána, nyní hlavně k odhalování účastníků povstání, podle J. Kise však zároveň pokračovala ve shromažďování kompromituj i cích materiálů na nej vyšší představitele strany, včetně Jánoše Kadára, v duchu vnitrostranických čistek z počátku 50. let.1 7 7 Nej významnějším procesem této druhé etapy politických soudních procesů byl proces s předsedou maďarské vlády Imre Nagyem. Ten se stal figurou, které byla připisována nej větší odpovědnost za revoluční události podzimu 1956. Po dobytí Budapešti sovětskou armádou odmítl Nagy rezignovat na svou funkci a trval na tom, že reprezentuje zákonnou vládu Maďarska. Spolu s některými členy vlády a dalšími lidmi ze svého okolí (mimo jiné ministry Georgem Lukácsem, Gézou Losonczym a Julií Rajkovou, vdovou po László Rajkovi) přitom využil nabídku Jugoslávie a přijal azyl na její budapešťské ambasádě. Sovětský svaz žádal vydání Nagye „do rukou maďarského lidu"1 7 8 marně a proto nakonec musel sáhnout k jeho únosu. 22. listopadu byl Nagy spolu s ostatními deportován Viz The Institute for the History of the Viz Tamtéž Viz Kis, J.: Politics in Hungary, s. 67. Viz Kis, J.: Politics in Hungary, s. 80. Hungarian Revolution (http://www.rev.hu) 69 do Rumunska, kde pod nátlakem podepsal svou rezignaci na premiérskou funkci a oznámil, že dobrovolně odešel do exilu. Samotný proces s Nagyem se uskutečnil až v roce 1958. Nagy byl zatčen v rumunském exilu již v dubnu roku 1957, ale obžalován byl teprve v prosinci téhož roku. Proces byl několikrát odložen a nakonec se před Radou Lidového soudu Nejvyššího soudu, které předsedal Ferenc Vida, konal v červnu roku 1958. 15. června byl Nagy uznán vinným ze zločinů iniciování a vedení spiknutí za účelem svržení demokratického státního uspořádání a vlastizrady a byl odsouzen k trestu smrti. Společně s ním byli k trestu smrti odsouzeni také ministr obrany a velitel povstalecké národní gardy Pál Maléter a reformně opoziční novinář Miklós Gimes. Poprava všech tří byly vykonána následující den. Nagyovi spolupracovníci Geza Losonczy and Attila Szigethy zemřeli za podivných okolností ve vězení během vyšetřování. Sandor Szilágyi, další z "Nagyových mužů" byl tajně popraven již několik měsíců před tím, ačkoli byl souzen společně s Nagyem a jeho "spoluviníky" teprve v červnu. Nagy byl pochován v neoznačeném hrobě na místě popravy, v roce 1961 pak byly jeho ostatky přemístěny do neoznačeného hrobu na veřejném hřbitově. Skutečný pohřeb jeho exhumovaných ostatků se konal až na jaře 1989 a byl jedním z úspěchů demokratizačního hnutí v Maďarsku. Již před konáním procesu s Nagyem došlo k politickým soudním procesům s účastníky povstání roku 1956, od řadových občanů až po ty, kteří byli během bojů organizováni na různých úrovních protistátních struktur. Členové Petofiho kroužku, organizace označené již na jaře roku 1956 v rezoluci Ústředního výboru M S P za "druhé politické centrum stojící proti vedení strany"1 7 9 , byli obviněni z ideologické přípravy revoluce a řada vedoucích představitelů, mezi jinými např. Gábor Tánczos a András B. Hegedús, byla odsouzena k mnoha letům vězení. V procesech následujících po událostech podzimu roku 1956 byla odsouzena také celá řada reformních intelektuálů, mezi jinými např. historik Domokos Kosáry, spisovatel Gyula Háy, Déry, či budoucí prezident Maďarska Árpád Gôncz. Zdaleka nejvyšší počet obětí si však politické soudní procesy vyžádaly mezi maďarskými občany, kteří sice sympatizovali s reformní opozicí, ale byli organizovaní na úrovni ekonomické či místně-samosprávné struktury a rovněž požadavky, které v průběhu povstání vyjadřovali, byli především ekonomického či lokalistického rázu. Jednalo se zejména o představitele jednotlivých továrních nebo obecních rad, či o jedince, kteří se povstání 1 7 9 Viz Nálevka, V.: Sovětský svaz a maďarská revoluce, s. 22. 1 8 0 Viz Kontler, L : Dějiny Maďarska, s. 396. 70 účastnili jako nijak neorganizovaní, ale ozbrojení pouliční bojovníci. Za všechny jmenujme třeba Pétéra Mansfelda, který byl odsouzen za účast na povstání v roce 1956, kdy mu bylo pouhých 15 let, a který byl popraven po dovršení plnoletosti v roce 19591 8 1 . Co se týká legitimace politického systému Maďarska, představovaly politické soudní procesy druhé fáze především vyrovnání se s přízrakem revoluce podzimu 1956. Kadárova vláda sice čerpala svou legitimitu jednak ze své pozice vítěze nad tímto povstáním, jednak ze svého programu opozice vůči stalinistům typu Rákosiho či Gerôa. Jak už však bylo řečeno výše, jen zanedbatelná část uskutečněných procesů se skutečně týkala těch, kteří se před rokem 1956 dopouštěli zločinů ve jménu strany. Z hlediska legitimace je to zcela logické většina z těch, kteří by mohli být odsouzeni, již byla z politického života odstraněna během předcházející periody destalinizace v letech 1953 - 1956, což byl např. případ Rákosiho, řada z nich byla navíc dostatečně zdiskreditována během samotného lidového hnutí, jako např. Gero. Pro legitimaci Kadárova režimu tak stačilo provést pouze několik soudních procesů (zejména s některými členy A V H a policie) a ostatní exponenty režimu odsoudit pouze morálně. To však nebyl případ druhého zdroje legitimace, porážky "fašistické kontrarevoluce". Široká podpora, kterou povstání mělo mezi Maďarským obyvatelstvem, nezmizela okamžitě po jeho potlačení. Dalším problémem pro legitimaci nového režimu pak byla rozsáhlá a brutální represe praktikovaná jednotkami Rudé armády, ale rovněž maďarskými armádními a policejními jednotkami na konci a rovněž několik týdnů po skončení revoluce. Kadárova vláda se s těmito fakty snažila vyrovnat mohutnou kampaní, jejímž cílem bylo dokázat, že povstání na podzim roku 1956 bylo dílem horthyovských fašistů podporovaných západními imperialistickými velmocemi. Součástí této kampaně bylo také inscenování politických soudních procesů s účastníky revolučních událostí, od řadových občanů, přes intelektuály, až po politické představitele spojené s reformním hnutím. Při srovnání politických procesů v Maďarsku první a druhé fáze však nacházíme několik podstatných rozdílů. Především, teror rozpoutaný Radarovou vládou po roce 1956 nepostihoval celé sociální skupiny obyvatel ve jménu obecné politické strategie, tak, jak tomu bylo např. v kampani za kolektivizaci zemědělství. Šlo o teror selektivní, zaměřený najednotlivce a na jejich oddělení od zbytku obyvatelstva, ať už prostřednictvím jejich odsouzení, internace či vystěhování do odlehlých částí země. Tato taktika separace aktivní 1 Viz Tůma, O.: Maďarské povstání za svobodu v roce 1956, s. 60. 71 menšiny od pasivní většiny později vyjádřená kadárovým heslem "kdo není proti nám, je s nám" nakonec významně přispěla ke stabilizaci politické situace v Maďarsku. Většina soudních procesů s účastníky povstání rovněž probíhala bez účasti veřejnosti a v mnoha případech byli příbuzní oběti pouze vyrozuměni o tom, že byla vykonána poprava. To rovněž představuje rozdíl oproti monstrprocesům první etapy, kdy byla účast angažovaných diváků součástí jejich inscenace a plnila svůj propagandistický účel. Celkově byly procesy proběhnuvší ve druhé etapě méně propagandisticky využity. I to bylo součástí nové ideologické orientace kadárismu - "depolitizace" každodenního života byla jedním z jeho stavebních kamenů. 5.2.5. Amnestie, ale ne revize Jestliže politické soudní procesy první fáze byly v průběhu krátké fáze destalinizace revidovány spíše jen ve výjimečných případech, pak procesy fáze druhé nebyly v průběhu trvání Kadárova režimu revidovány téměř vůbec. Kadárův režim čerpal svou legitimaci, mimo jiné, z velké části z porážky revoluce v roce 1956 a provedením revize procesů, které se s touto významnou událostí maďarských dějin vyrovnávaly by se o velkou část své legitimity připravil. Maďarská socialistická dělnická strana proto nikdy nepřipustila, aby k revizi procesů došlo. Množství lidí, kteří byli represemi po roce 1956 postiženi však bylo neúměrně vysoké a režim proto sáhl ke kroku, který by jeho legitimitu coby vítěze nad „fašistickým pučem" upevnil a zároveň ukázal „vlídnou tvář" nově nastoleného vedení státu. Tímto krokem byla série amnestií, které proběhly v rozmezí let 1959 - 1963. Ačkoli do námi sledovaného období patří pouze první z nich, zmíníme stručně všechny tři, neboť se vedle procesů proběhnuvších v období let 1957 - 1958 staly zdrojem legitimity umožnivší komunistickému režimu v Maďarsku klidnou existenci až do 80. let 20. století. První částečná amnestie proběhla na jaře v roce 1959 poté, co se komunistický režim otřesený povstáním roku 1956 znovu konsolidoval jak politicky, tak ekonomicky. Prominutí trestů se týkalo především těch, kteří v soudních procesech dostali relativně nízké sazby1 8 4 Propuštěni byli rovněž někteří intelektuálové, mezi jinými Déry a Háy a dále i dva odsouzení z procesu s Nagyem, Ferenc Donáth a Zoltán Tildy. Současně s touto amnestií byly zrušeny internační tábory. Viz Irmanová, E.: Maďarská revoluce a nástup kadárismu, s. 94. Viz Kontler, L.: Dějiny Maďarska, s. 397. Viz The Institute for the History of the 1956 Hungarian Revolution (http ://www.rev.hu) 72 Druhá, ale opět jen částečná, amnestie byla nařízena na 1. dubna roku 1961. Amnestie v roce 1963 poté přinesla svobodu velké části (ale stále ještě nikoli všem) těch, kteří byli odsouzeni za účast na revoluci v roce 1956. Část odsouzených povstalců však zůstala ve vězení až do konce 60. let.1 8 5 Série amnestií provedená v letech 1959 - 1963 společně se stoupajícím uspokojováním stále širších potřeb obyvatelstva umožněným výše popsaným ekonomickým vývojem výrazně posílila legitimaci Kadárova režimu. S pomocí těchto amnestií a zároveň společně s trváním na původním výkladu událostí povstání roku 1956, tedy se zachováním verze o "fašistickém puči", byla upevněna a obnovena legitimita režimu nastoleného po jeho porážce. Šlo přitom o legitimitu zkonstruovanou přesně v tom duchu, jaký odpovídal skutečnému charakteru tohoto režimu - tedy politice postavené na faktickém pokračování v Nagyově "novém kurzu" z roku 1953 společně s programem stranické opozice z období před rokem 1956, aniž by se však o tom mluvilo. 5.3. Závěr - legitimace komunistické moci v Maďarsku prostřednictvím politických procesů Legitimační proces komunistického režimu v Maďarsku byl, stejně jako v případě Československa a Jugoslávie, ovlivňován mnoha faktory. Mimo již rozebraných faktorů vnitřního vývoje maďarské politické situace to byl především vývoj komunistické politiky v rámci celého sovětského bloku, především pak v samotném Sovětském svazu, jež byl určujícím prvkem při formování a vývoji poválečných politických systémů v jeho zóně vlivu. Maďarská strana pracujících, po událostech roku 1956 přejmenovaná na Maďarskou socialistickou dělnickou stranu, nebyla po skončení druhé světové války v situaci, která by jí umožňovala hladké převzetí moci. Problémy, s nimiž se musela vyrovnávat, aby získala společenskou legitimitu pramenily jednak z vnějších okolností, v nichž se Maďarsko ocitlo status poraženého státu a z něj vyplývající hospodářské těžkosti, poměrně silné sympatie k fašismu, respektive jeho horthyovské podobě, které se střetávaly s vítěznou antifašistickou ideologií, stejně jako historicky zakořeněný a válečnými událostmi ještě podpořený nepřátelský postoj obyvatelstva vůči Sovětskému svazu a další. Všechna tato fakta nebyla příliš příznivá pro nastolení komunistického režimu. Maďarská strana pracujících se však musela střetávat také s problémem své vlastní legitimity, problémem pramenícím zejména z jejího angažmá coby hlavního organizátora 1 8 5 Viz The Institute for tne History of tne 1956 Hungarian Revolution (http ://www.rev.hu) 1 8 6 Kontler, L.: Dějiny Maďarska, s. 397. 73 „rudého teroru" v rámci Maďarské republiky rad v roce 1919. Tato těžkost se ukazovala zejména ve volbách, jak v roce 1946, tak v roce 1947. Maďarští komunisté se tak k moci ve státě dostali poklidnou cestou tzv. salámové taktiky, tedy postupným omezováním prostoru pro demokratické politické síly. V rámci této taktiky se však spoléhala především na podporu Sovětů a samozřejmě také na nezákonné prostředky všeho druhu, počínaje manipulacemi se státní správou a konče únosy politických odpůrců do Sovětského svazu. Po „roce obratu" 1948 tak legitimita nového režimu nebyla příliš silná - obyvatelstvo se sice nepostavilo proti režimu, ale zároveň jej ani aktivně nepodporovalo. Z této nízké úrovně prvotní legitimity pak také vyplynula nutnost režim legitimovat mimo jiné také prostřednictvím politických soudních procesů. První etapa procesů se sice zabývala také denunciací nekomunistických politických alternativ, ale díky tzv. salámové taktice, která opozici odstraňovala postupně a již před samotným nástupem Maďarské strany pracujících k moci, se tyto procesy vážněji dotkly jen sociální demokracie a rovněž církve, budeme-li ji vzhledem k jejímu silnému vlivu na maďarskou společnost považovat za politickou sílu. Mnohem vážněji byly ovšem postiženy nejrůznější vrstvy maďarského obyvatelstva rolníci, drobní živnostníci, inteligence a další, a to zejména v souvislosti s nutností legitimovat režim především na ekonomickém poli. Katastrofální ekonomická situace, která se v Maďarsku rozvinula v poválečných letech a během počátku 50. let se ještě vystupňovala dovedla komunistický systém k aplikování rozsáhlé represe vůči všem, kteří podle tehdejší ideologické šablony, mohli na takovém vývoji nést vinu. Brzký začátek odhalování vnitřních nepřátel ve straně, který můžeme datovat od procesu s Rájkem, bylo zahájeno na popud Moskvy a mělo mimo jiné legitimizovat změnu zahraniční politiky sovětského bloku vůči Jugoslávii, odráželo ale rovněž snahy Maďarské strany pracujících poukazovat na chyby jednotlivců a tak legitimizovat režim jako celek. Rozsah uplatňovaných represí a rovněž počet osob odsouzených v politických procesech nebo jejich mašinérií jinak postižených však v roce 1953 dosáhl neúnosné výše. To vedlo, společně se změnami vnitřní politiky sovětského bloku po X X . sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, k ústupu od politických procesů. Režim, ať už byl ve funkci ministerského předsedy Nagy či Hegedús, se nyní snažil získat legitimaci prostřednictvím nepříliš rozsáhlých revizí dříve provedených politických procesů a ještě zanedbatelnějším odsouzením některých významných tvůrců a vykonavatelů politických soudních procesů první etapy. 74 Následující druhá etapa politických soudních procesů se nesla v duchu znovuobnovování legitimity komunistického režimu, jež byla vážně narušena událostmi povstání a jeho následného potlačení v roce 1956. Po vyrovnání se s událostmi roku 1956 byla mezi režimem a obyvatelstvem uzavřena nová společenská smlouva založená na relativním materiálním blahobytu výměnou za politickou loajalitu, která společně se selektivní represí v podobě politických procesů prakticky umlčela opoziční aktivity a znamenala stabilizaci režimu trvající, s několika obdobími mírného oslabování, prakticky až do konce 80. let. K uzavření této politické smlouvy přispěla i série amnestií provedená v letech 1959 -1963. Oslabila přetrvávající odpor obyvatelstva postiženého represemi, aniž by zároveň zpochybnila legitimitu kadárismu, režimu postaveného právě na porážce revoluce z roku 1956. 5.3.1. Legitimace a počty obětí Stejně jako v případě Československa narážíme i v otázce vyčíslení počtu maďarských obětí politických soudních procesů na problémy jak s nedostatkem pramenů a věrohodných údajů, tak s otázkou způsobu posuzování počtu postižených lidí. celou problematiku dále komplikují již zmíněné nedostatky v definicích politických obětí, nespecifikovaný rozdíl mezi vězni obecného práva a odsouzenými z politických důvodů a pro účely komparace nedostatečně definovaný způsob represe. Co se první etapy politických soudních procesů týká, Pražák uvádí, že v letech 1952 - 1955 bylo před soud postaveno 1 136 434 osob a 516 708 z nich bylo také odsouzeno.1 8 7 Muriel Blaive cituje Miklóse Molnára, podle kterého bylo v letech 1948 - 1955 odsouzeno 862 797 maďarských občanům, většinou za rozkrádání majetku ve státním vlastnictví, nelze však určit počet odsouzených z čistě politických důvodů, stejně tak nelze určit počet internací provedených policií bez soudu.1 8 8 Údajem jež máme k dispozici z druhého období komunistické represe jsou o mnoho přesnější. Většina autorů se shoduje na tom, že během let 1956 - 1959 bylo v souvislosti s událostmi podzimu roku 1956 k smrti odsouzeno a popraveno celkem 230 lidí. Podle Nálevky bylo uvězněno více než 20 tisíc osob,1 8 9 Kontler uvádí 22 tisíc uvězněných lidí1 9 0 , Irmanová Viz Pražák, R.: Dějiny Maďarska, s. 279. ' Viz Blaive, M.: Promarněná příležitost, s. 193. ' Viz Nálevka, V.: Sovětský svaz a maďarská revoluce, s. 35. 1 Viz Kontler, L.: Dějiny Maďarska, s. 396. 75 mluví o více než 8 tisíci osobách odsouzených ke ztrátě svobody na více než jeden rok a mnoha dalších odsouzených do vězení na kratší dobu1 9 1 Vzhledem k natolik rozrůzněným údajům o počtech obětí politických procesů v Maďarsku je téměř nemožné udělat v tomto smyslu nějaký univerzálně platný závěr. Co však z výše uvedených dat vyplývaje především nepoměrně vyšší počet obětí politické represe v první etapě konání soudních procesů. Z tohoto faktu tak můžeme usuzovat na velmi intenzivní potřebu režimu legitimovat se prostřednictvím odhalování nepřátel vně a později i uvnitř strany. Potřeba legitimace související s krizí režimu v roce 1956 byla naopak jiného druhu. Aniž bychom chtěli snižovat tragédii obětí druhé etapy politických procesů, můžeme konstatovat, že co do počtu postižených nižší intenzita represe po roce 1956 souvisí s faktem, že říjnová revoluce nezpochybňovala komunistický režim jako takový a kritizovala, byť velmi důrazně, pouze některé jeho aspekty. Legitimita systému byla sice narušena, ale nikoli zcela zničena. Tomu poté odpovídalo i její obnovování, které již nemuselo, a vzhledem k ideologickopolitickému vývoji celého sovětského bloku ani nemohlo, sahat k masovému teroru, ale pouze k selektivní represi. 1 Viz Irmanová, E.: Maďarská revoluce a nástup kadárismu, s. 94. 76 6. Závěr Při vědomí brutality a nelidskosti, která je s nimi právem asociována, není možné politické soudní procesy a jejich příčiny vysvětlit z morálního nahlížení na komunistické režimy. Naopak j e nutné je chápat v souvislosti s vytvářením, posilováním a obnovováním legitimituy komunistických režimů, jako nutou součást jejich existence, jako jedinou možnou cestu obnovování jejich legitimity, jako výhradní nástroj udržování se u moci. Právě nedemokratické politické režimy se potýkají s problémem upadající legitimity, protože v nich chybějí mechanismy jejího obnovování. Proto je udržování legitimity v těchto režimech zásadním problémem a vyčerpání legitimity je také častou příčinou pádu těchto režimů. Poté, co se jejich prvotní legitimita vycházející z jejich minulosti vyčerpala, bylo obnovování legitimity zajišťováno nepřetržitým procesem nalézání vnitřních nepřátel - jak ve sféře politické, tak ekonomické, a jejich odstraňováním v politických soudních procesech. Toto neustálé obnovování legitimity bylo zároveň kombinováno s vysokou mírou represí zabraňující zpochybnění legitimity komunistických režimů. Obsahově se toto obnovování legitimity zaměřovalo na nepřátele režimu, ospravedlnění změn v politice režimu, či vysvětlení jeho neúspěchů zejména na poli organizace hospodářství. Toto obecné konstatování však lze specifikovat u jednotlivých zkoumaných komunistických režimů. Proces jejich legitimace se liší jak v periodizaci, tak v konkrétním obsahu procesů, z nichž čerpali tuto legitimitu a konečně i v míře, jakou politické procesy jako legitimační prvek používali. Tři komunistické režimy zvolené pro případové studie v tomto ohledu představují odlišné typy. Československo, kde byla legitimita režimu zpočátku vysoká, přistoupilo k legitimaci prostřednictvím politických procesů teprve po jejím oslabení v důsledku vývoje politického a ekonomického systému, ekonomické krize, rovněž podpora obyvatelstva vůči režimu byla slabší. Režimu se nedařilo úplně potlačit opozici, která vyrůstala jak z ekonomických problémů státu, tak ze zázemí církví či nekomunistických politických stran. Legitimace poskytnutá realizováním procesů s tímto zaměřením režimu pomohla překlenout kritické období destabilizace. Naopak minimální revize procesů potvrdila a upevnila legitimaci, kterou KSČ čerpala z předcházejícího období a z politických procesů jako vyrovnávání se s vnějšími i vnitřními nepřáteli. Tím, že u velké většiny procesů potvrdila jejich oprávněnost, zabránila rovněž revize vzniku protirežimních lidových hnutí, která by legitimitu režimu zpochybňovala poukazem na nezákonnosti, k nimž v procesech docházelo. Československý komunistický 77 režim však v té době čerpal legitimitu také z nově uzavřeného sociálního smíru, proto nepotřeboval legitimitu obnovovat rozsáhlou revizí těchto nezákonností. Celková legitimace komunistického režimu v Československu si díky výše popsaným faktorům vyžádal menší množství obětí než. např. v Maďarsku. Jugoslávští komunisté měli ze všech zkoumaných zemích nejvyšší míru legitimity po uchopení moci v roce 1945. Legitimitu moci komunistů tak ohrožovala jen neúspěšná hospodářská politika, která z hlediska legitimace stála za mnoha politickými procesy této etapy. Nej významnější část politických soudních procesů tak byla spojena spotřebou legitimace roztržky se SSSR a novou zahraničně-politickou orientací režimu. Fakt, že v Jugoslávii nedošlo ani k minimální revizi procesů můžeme spojit s faktem, že legitimita jugoslávského komunismu byla v námi sledovaném období relativně silná, zároveň nebyla výrazně zasažena ani událostmi roku 1953 (v Jugoslávii začal proces destalinizace o pět let dříve). Vysoká legitimita, jíž se jugoslávský režim těšil po celou dobu své existence, tak byla příčinou celkově nižší potřeby režimu legitimovat se prostřednictvím politických procesů a tak i nižšího počtu obětí politických procesů. Legitimita komunistického režimu v Maďarsku naproti tomu nebyla příliš silná. Z této nízké úrovně prvotní legitimity pak také vyplynula nutnost režim legitimovat se prostřednictvím velkého množství politických soudních procesů. Postiženi byli jak „vnější", tak „vnitřní" nepřátelé, z ekonomických i politických důvodů. Od roku 1953 se režim nicméně snažil získat legitimaci prostřednictvím revizí dříve provedených politických procesů a odsouzením některých významných tvůrců a vykonavatelů politických procesů. Následující druhá etapa politických soudních procesů pak byla vyvolána nutností znovuobnovovení legitimity komunistického režimu, jež byla vážně narušena událostmi povstání a jeho následného potlačení v roce 1956. Tyto procesy nebyly nikdy revidovány, protože až do roku 1989 tvořily páteř legitimace režimu. Také počet obětí politických procesů v Maďarsku odpovídá vysoké potřebě režimu legitimovat se jejich prostřednictvím. 78 Použitá literatura Balík, S. - Kubát, M . : Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004. Berg-Schlosser, D. - Stammen, T.: Úvod do politické vědy, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku 2000. Courtois, S. - Werth, N . - Panné, J. L . - Paczkowski, A . - Bartošek, K . - Margolin, J. L . Černá kniha komunismu I, Praha - Litomyšl, Paseka 1999. Daum, W.: Life and death of Stalinism, New York, Socialist Voice Publishing, 1990. Huntington, S. P.: Political Order in Changing Societies, New Haven and London, Z ale University Press 1968. Kubát, M . : Teorie nedemokratických režimů a východní Evropa 1944 - 1989, Politologický časopis, roč. XIII, č. 2, 2006, s. 139 - 157. Lipset, S. M . : Political Man, New York, Anchor Books 1960. Linz, J. L.: Tatotalitarian and Authoritarian Regimes, London, Lynne Rienner Publishers 2000. Sartori, G.: Teória demokracie, Bratislava, Archa 1993. Rí chová, B.: Přehled moderních politologických teorií, Praha, Portál 2000. Weber, M . : Autorita, etika a společnost, Praha, Mladá fronta 1997. Českoslo vensko Blaive, M . : Promarněná příležitost. Československo a rok 1956, Praha, Prostor 2001. Barnovský, Michal: Prvá vlna destalinizácie a Slovensko (1953-1957), Brno, Nakladatelství Prius 2002. Dufek, J. - Kaplan, K . - Slosar, V.: Československo a Lzrael 1947 - 1953, Praha - Brno, Doplněk 1993. Franc, M . : Výkladní skříň socialismu. In Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu. Svazek V . Praha, Dokořán 2005. Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí, Praha, Univerzum 1990. Kaplan, K : Kronika komunistického Československa. Doba tání 1953 - 1956. Brno, Barrister & Principal 2005. Kaplan, K : Československo v RVHP 1949 - 1956, Praha, ÚSD A V ČR 1995. Kaplan, K . - Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu, Brno Barrister & Principal 2001. 79 Kis, J.: Politics in Hungary. For a Democratic Alternative. New Yersey, Columbia University Press 1998. Kovaly-Margolius, H . : Lepremierprintemps de Prague, Paris, Payot 1991. Kratochvil, A.: Žaluji, díl 1, Praha, Česká expedice, 1990. Kratochvil, A.: Žaluji, díl3, Praha, Česká expedice, 1990. Maňák, J.: Proměna dělnické strany v organizaci moci. In Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu. Svazek I. Praha, Dokořán 2003. Marks, G.: Communist party membership in five former Soviet bloc countries 1945 - 1989, Communist and Post-Communist Studies, roč. X X X V I I , Č. 4, 2004, s. 241 - 263. Pernes, J.: Dělnické demonstrace v Brně v roce 1951, Praha, U S D A V ČR 1995. Pospíšil, J.: Hyeny v akci, Vizovice, Lípa 2003. Rupnik, J.: Jiná Evropa, Praha, Prostor 1992. Státník, D.: Sankční pracovní právo v padesátých letech, Praha, Ustav pro soudobé dějiny A V ČR 1994. Totalita.cz (http//: www.totalita.cz) Jugoslávie Courtois, S. - Werth, N . - Panné, J. L . - Paczkowski, A . - Bartošek, K . - Margolin, J. L . Černá kniha komunismu I, Praha - Litomyšl, Paseka 1999. Bartsch, G:. Milován DjHas, Munchen, Manz Verlag 1971. Dedijer, V.: Tito Speaks, London, Widenfeld & Nicolson 1953. Fejtó, F.: Histoire des démocratiespopulaires. L'ere de Stalin, Paris, Points 1952. Golubovič, Z. - Stojanovič, S.: The crisis of the Yugoslav system, Munchen, Index 1986. Jancar, B.: Yugoslavia: The Case for a Loyal Opposition under Communism, in Bertsch, G.Ganschow, T. (eds): Comparative Communism, San Francisco, Freeman and company 1976. Jelavich, B.: History of the Balkans, Cambridge, Cambridge University Press 1983. Lapenna, I. .State and Law, Soviet and Yugoslav Theory, New Haven, Yale University Press 1964. Pávkovi c, A.: The Fragmentation of Yugoslavia, New York, St. Martin's Press 2000. Pelikán, J.: Djilasův případ a vztahy mezi Jugoslávií a východním blokem na počátku roku 1954, Slovanský přehled, roč. L X X X I , č.3 1995, s. 229 - 247. Pelikán, ]..Národnostníotázka v Titově Jugoslávii, Slovanský přehled, roč. LXXVIII, č.4 1992, s. 371 -385. Pelikán, J.: Jugoslávie a východní blok 1953 - 1958, Praha, Karolinum 2001. 80 Pelikán, J. - Tejchman, M . : Dějiny Jugoslávie 1918 - 1991, Praha, Univerzita Karlova 1996. Pirjevec, J.: Jugoslávie 1918 - 1992,Praha, Argo 2000. Rusinow, D.: Marxism Belgrad Style, in Bertsch, G.- Ganschow, T. (eds): Comparative Communism, San Francisco, Freeman and company 1976. Silber, L . - Little, A.: Yugoslavia, Death of a nation, New York, Penguine Books, 1997. Strugar, V.: Jugoslávie v boji, Praha, Naše vojsko 1965. Šesták, M . - Tejchman, M . - Havlíková, L . - Hladký, L . - Pelikán, J.: Dějiny jihoslovanských zemí, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2001. Yugoslavia's Way: The Programme of the League of the Communists of Yugoslavia, New York, A l l Nations Press 1958. Maďarsko Anderson, A : Hungary 56', London, A K Press 2002. Blaive, M . : Promarněná příležitost. Československo a rok 1956, Praha, Prostor 2001. Fejtö, F.: Budapest, l'insurection, Bruxelles, Editions Complexe 1981. Fejtö, F.: Histoire des démocratiespopulaires, Apres Stalin, Paris, Points 1969. Haj du, T.: Kádár's Shadow, on-line The Hungarian Quarterly, roč. X L I I , č. 164, 2001, online text (http://www.hungarianquarterly.com) Illik, M . : LaHongrie et sa revolution, Bruxelles, Paix etLiberte 1957. Irmanová, E.: Maďarsko a Versailleský mírový systém, Ústí nad Labem, Albis international, 2002. Irmanová, E.: Kadárismus vznik a pád jedné iluze, Praha, Karolinum 1998. Irmanová, ^..Maďarská revoluce a nástup kadárismu, Irving, D.: insurrection, Paris, Albin Michel 1981. in: Loužek, M . : (ed.): Maďarské povstání 1956, Praha, C E P 2007. Jelínek, T.: Zpráva o fondu Ústřední reparační a restituční komise, on-line text (http://www.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=5888) Kis, J.: Politics in Hungary, New Jersey, Columbia University Press 1989. Kontler, L.: Dějiny Maďarska, Praha, Lidové noviny 2001. Kürti, L.: Youth and the State in Hungary, London, Pluto Press 2002. Marie, J. J. - Nagy, B:.Pologne, Hongrie 1956, Paris, E D I 1966. Nálevka, V . : Sovětský svaz a maďarská revoluce, in: Loužek, M . : (ed.): Maďarské povstání 1956, Praha, C E P 2007. 81 Pécsi, V . : The Standard Electric Trial, on-line The Hungarian Quarterly, roč. XLII, č. 162, 2001, on-line text (http://www.hungarianquarterlv.com) Pražák, R.: Dějiny Maďarska, Brno, Masarykova univerzita, 1993. Píinkôsti, Á.: "You Are Not a Primate Here" - The Mindszenty Trial, on-line The Hungarian Quarterly, roč. X X X V I I , č. 144, 1996, on-line text (http://www.hungarianquarterlv.com) Srágli, L.: American Capital and the Hungarian Oil Industry, on-line The Hungarian Quarterly, roč. XLII, č. 162, 2001, on-line text (http://www.hungarianquarterly.com) Šedivý, J.: Maďarské povstání v mezinárodním kontextu, on-line Listy, roč. X X V , č. 1,2007, on-line text (http://www.listy.cz) Tuček, M . : Měnová reforma v mezinárodním kontextu, CEP: Sborník č. 26 " 1953 | Fenomén Stalin: náhoda, nebo nevyhnutelnost / Padesát let od měnové reformy Tůma, O.: Maďarské povstání za svobodu v roce 1956 in: Loužek, M . : (ed.): Maďarské povstání 1956, Praha, CEP 2007. The Institute for the History of the 1956 Hungarian Revolution (http://www.rev.hu) Pražský web pro studenou válku (http://www.praguecoldwar.cz) 82 Anotace Práce se zabývá politickými soudními procesy v komunistických režimech v období od roku 1945 do roku 1960 jako nástroji legitimace těchto režimů. Vysvětluje průběh legitimizace komunistických režimů v jednotlivých zemích i různou míru potřeby jednotlivých režimů tuto legitimitu obnovovat v souvislosti s jejich vnitřním vývojem i v korelaci s mezinárodní politickou situací. Obsahuje tří případové studie - Československo, Jugoslávii a Maďarsko. Klíčová slova: Politické soudní procesy, legitimace, legitimita, komunistický režim. Annotation This thesis concerns with show trials in communist regimes in period between 1945 and 1960 as with tools of legitimacy of these regimes. It describes developement of legitimacy of the communist regimes in different countries and different need of individual regimes to restore the legitimacy in connection with their inner developement and in corelation with international political situation. It includes threee case studies - Czechoslovakia, Yugoslavia and Hungary. Key words: Show trials, legitimacy, legitimity, communict regimes. 83