V této diplomové práci se snažím kriticky zhodnotit kontroverzní tvorbu francouzské umělkyně Orlan. Zvláště její série performancí La réincarnation de Sainte-Orlan z první poloviny 90. let, která se skládá z řady plastických operací jejího vlastního těla, se pro svůj poněkud hrozivý výraz stala předmětem diskusí o limitech současného umění, a nadále vybízí k hlubšímu zamyšlení nad smyslem takových projevů.V tomto textu se snažím Orlanino dílo uchopit jako jeden z projevů kulturního i sociálního ovzduší 90. let, zejména pak postfeministických strategií subverze a kyberkulturních utopických vizí budoucnosti. V tomto kontextu se pak tvorba Orlan ukazuje být koncentrovaným, metaforickým vyjádřením těchto snah, a do značné míry i jejich přímou realizací. Přestože však Orlaniny performance skutečně překračují hranice čistého uměleckého vyjádření směrem ke kulturnímu či sociálnímu aktivismu, feministicko-kyborgovské sny o nové svobodné identitě se ani v jejím případě nezdají být realizovány.