MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Katedra výtvarné výchovy
VRANÍ KOMIKS
Diplomová práce
(Písemný doprovod praktické diplomové práce)
Brno 2014
Vedoucí diplomové práce
MgA. Jana Francová, Ph.D.
Vypracovala
Markéta Tunková
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.
Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna
ke studijním účelům.
V Únanově 19. dubna 2014
Markéta Tunková
Poděkování
Děkuji všem, kteří větší či menší měrou pomohli při vznikání této práce a také MgA. Janě Francové za odborné
vedení.
Hlavni částí diplomové práce je praktický umělecký výkon (autorský komiks). Předložený text má charakter doprovodné
průvodní zprávy k praktické diplomové práci.
Text práce má cca 71 500 znaků, tj. cca 40 normalizovaných stran.
Anotace
Tématem diplomové práce je komiks. Praktickou část tvoři komiksový sešit obsahující soubor několika krátkých
příběhů, které jsou rámcově propojeny dvojicí vran. Textová část je věnována historii českého komiksu, několika
autorům, teoretickým rovinám při tvorbě obrázkového seriálu, v druhé části se věnuji samotné realizaci komiksu,
zvolenému postupu, použité technice, barevnosti a také symbolice slova vrána a jejího výskytu v umění.
Annotation
The theme of this thesis is a comic book. The practical part consists of the comic book which contains a set of
several short stories generally connected by a duo of crows. The textual part is dedicated to the history of the
Czech comic, to several authors, theory of creating comic, the second part is devoted to the realization of the
author's comic itself, the method, used technique, colouring and also to the symbolism of the word crow and its
occurrence in art.
Klíčová slova
komiks, autorský komiks, Kája Saudek, vrána, havran, tuš, kresba, černobílý
Key words
comic book, author's comic book, Kaja Saudek, crow, rook, ink, drawing, black and white
Bibliografický záznam
TUNKOVÁ, Markéta. Vraní komiks. Brno, 2014. 49 L, 111. pni. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická
fakulta. Vedoucí práce MgA. Jana Francová, Ph.D.
Obsah
Úvod 8
Česká historie komiksu 9
Samostatná kapitola aneb „Dutá fráze bezduchého kýče uvádí" 14
Několik poznámek k tvorbě komiksu aneb pravidla 21
Počátek 26
Vraní komiks (autorský komiks) 32
Černá 34
Tuš 38
„Pod pokličkou" Vraního komiksu 40
Symbolika a výskyt havrana v umění 43
Komiks a společnost 45
Závěr 46
Resumé 47
Seznam literatury a zdrojů 48
Příloha 50
Úvod
Fascinuje mě komiks. A zdá se, že v dnešní době tímto fenoménem žije stále více a více lidí, komiks totiž již
dávno nepatří jen na zadní stránku časopisu pro děti a mládež nebo humoristického magazínu. Komiks neznamená
jen pokleslou kulturu a vtipy v novinových denících. Jeho prvky se začínají postupně zabydlovat v komunikačních
systémech, je možné se do něj například i obléci nebo podle logotypu jím inspirovaným poznat stát.
Moje fascinace komiksem začala již v dětství, kdy jsem nakreslila nespočet obrázkových příběhů na různá témata.
Nedělalo mi problém vytvářet nové a nové světy a dělat postupně stále propracovanější vyprávění, často
i na několik stránek. Nikdy jsem však nedospěla k tomu, abych vytvořila přesně to, co se každému vybaví, když
se řekne slovo komiks, totiž obrázkový sešit plný dokonalých ilustrací s bublinami. Za kterými se ale skrývá promyšlená
práce a úporná dřina a často spolupráce s dalšími lidmi.
V této práci jsem si vyzkoušela, jaké je udělat komiks pod diktátem prověřených zásad a pravidel. Nechtěla
jsem však sklouznout jen k tvorbě na efekt a určila jsem si předem barevnost a styl, který neobsahuje téměř žádné
akční scény, pro mainstreamový komiks tak typické.
Tuto touhu jsem propojila s mojí další fascinací, ze světa krkavcovitých ptáků, kteří prostupují všemi stránkami
výsledného černobílého sešitu.
8
Česká historie komiksu
Pro lepší orientaci slouží tento krátký a stručný výtah toho, jak to s komiksem bylo v našich podmínkách, známou
pravdou je, že není dobré žít jen přítomností, ale poučit se z minulosti, abychom se připravili i na budoucnost.
Do doby, kdy v českém prostředí vznikaly první satirické časopisy, je možné zařadit i zrození prvních kreslených
cyklů, humoristickým či žurnalistických karikaturních a ilustračních sérií. Tyto cykly představují předchůdce
dnešního moderního komiksu, obsahovaly obrazy, které se vzájemně ovlivňovaly, nebyly v nich však ještě použity
dialogové bubliny, ty se objevují v našem prostředí krátce po roce 1900 v periodickém tisku. Do roku 1922 se
neobjevuje nic přelomového, pak ale začíná Josef Lada publikovat cyklus Šprýmové kousky Frantíka Vovíska
a kozla Bobeše a také Ondřej Sekora představuje postavu pana Břouška. Tyto počiny jsou prvními, kde se objevuje
vracející se hrdina, což je pro moderní komiks příznačné.
Proměny, které probíhaly do konce 30. let v české formě tohoto obrázkového vyprávění, se podobaly vývoji
v sousedních evropských zemích. Čtenář (především dětský) se v té době mohl střetnout s dvěma převládajícími
proudy, s domácím (tedy evropským) komentovaným seriálem, který působil klidnějším dojmem, jelikož jeho
textová část byla umístěna pod jednotlivými panely a s americkým moderním komiksem, který obsahoval textovou
složku v bublinách. Obliba každého z nich měla své důvody, americký způsob získával čtenáře také díky zrodu
animovaného filmu, s jehož zvířecími hrdiny měl hodně společného, evropská forma zase byla považována
za kvalitnější a vhodnější. Vývoj pokračoval vznikem Foglarových Rychlých šípů, ale pak byl zastaven válkou
a nacistickou a poté i komunistickou propagandou. Naštěstí ale český komiks nikdy naprosto nezanikl a zažíval
i období rozkvětu (roky 1945 -1948,1966 -1970), ale i léta plná kontroly anebo dokonce přísného zákazu
(1949 -1956,1971 -1985). Český komiks se držel v 20. století přes tato období velmi nelehko a spíše než souvislou
tradicí dával o sobě vědět osamocenými počiny.1
Co ale lidi na počátcích komiksu vedlo k tomu, aby začali uvažovat takovým způsobem, že nakreslí obrázky,
1
srov. KOŘÍNEK, Pavel, PROKŮPEK, Tomáš,. Signály z neznáma: Český komiks 1922-2012. Vyd. 1. Řevnice: Arbor vitae, 2012. ISBN 978-80-7467-012-1. s. 8-9
které na sebe budou navazovat a dokonce k nim přidají text? Už v dávných časech lidé zaznamenávali své příběhy
lineárně vedle sebe jako vyprávění (např. Egypťané). To je ale pochopitelné, protože se snažili zaznamenat
svou dobu a jejich malby a kresby byly chápány podobně jako kronika. Tyto počiny jsou komiksu, jak jej známe
dnes, hodně vzdáleny. Pak ale přichází doba 19. století a s ním i stále větší a větší množství obrazových cyklů. Ty
se původně objevovaly na stránkách společenských týdeníků a posléze byly zařazeny i do čtiva pro děti, kde dokonce
měly mít i didaktickou hodnotu. V letech 20. přichází k těmto cyklům periodicita a v Americe 30. let začínají
vycházet i první komiksové sešity, díky nimž vznikali v dalším desetiletí noví hrdinové, totiž superhrdinové. Západní
země s oblibou tohoto média neměly takový problém jako u nás. Komiks se zde jen velmi těžko prosazoval
u dospělejších čtenářů pro svou domnělou banalitu. Přesto lze najít malé množství pokusů, které však po několika
měsících či letech zkrachovaly, a pokud se takový pokus vydařil (časopis Punťa), byl posléze zakázán nacisty
v roce 1942. Český komiks v době první poloviny 20. století zastával pouze pozici doplňku, ač oblíbeného,
na zadní straně časopisu nebo přílohy.
Prvním časopisem s komiksy u nás se stala Koule s podtitulem Obrázkové noviny pro mladé věkem i duchem,
ve své době působil až téměř rebelsky, přestože dnes se jeví snaha autorů o to, aby se obrázkovým příběhům
dostala více než jedna strana v novinách, jako skromná až tichá. Koule vycházela necelé dva roky (1926 -1928).
Zde na ukázku z editoriálu prvního čísla: „Upřímně přiznáváme, že naší předlohou byly cizí světové listy To však
neznamená, žeje míníme ve všem napodobiti, že chceme opisovat! jen a okreslovati. Naprosto ne! Vynasnažíme
se být! docela novými, docela svými, českými, ba lepšími cizích vzorů obsahem i úpravou. Tvoříme teprve něco
u nás opravdu nového, sice podle naprosto ujasněného, pevného plánu (...). Viděli jsme v cizině, jak dychtivě
a radostně čekají každé nové číslo podobných listů staří-mladí. Kéž tomu tak bude i u nás."2
Přes toto původní
nadšení a touhu čeká noviny špatný osud, postupně se mění formát, ubývá kreslených seriálů, až nakonec zaniká
2
srov. (neuveden), Náš program, Koule 1,1926, č. 1, s. 1
úplně.
Je téměř k nevíře, že nejambicióznější seriál se původně objevoval v ženském časopise, kde měl nečekaný
úspěch, díky kterému začal vycházet samostatně. Řeč je o seriálu Punťa. První čísla byla jen souborem již otisklých
epizod, pak ale přišla na řadu čísla, kde se objevovaly nové příhody Punti a také jiné seriály a články, které jej
doplňovaly. Redakce dokázala duchaplně reagovat, a tak se v číslech objevovaly postavy z grotesek, Laurel
a Hardy, i postavičky z animovaných filmů tehdy populárního a progresivního Walta Disneyho. Avšak veškerá činnost
Punti musela ustat v roce 1942, kdy veškerá českojazyčná periodika zakázala správa protektorátu.
Jak to bylo s Rychlými šípy? Ty zažily největší slávu v 30. a 40. letech, ale dlouhou dobu se neobjevily v samostatném
periodiku, protože dostaly zákaz od nacistů, případně komunistů, v pozdních 60. letech se jim to nakonec
podařilo, aby byly opět zakázány o pár let později. Avšak krátké období 5 let, kdy Rychlé šípy vycházely je
pro český komiks známka rozkvětu, jelikož přestával patřit pouze dětem a mládeži. S nástupem normalizace se
však tento vývoj nucené musel zastavit a všechny komiksy dostávaly svůj prostor opět na stránkách dětských
časopisů.
Jen Čtyřlístek se svým rokem vzniku 1969 dokázal odolat všem ideologickým zákazům a vychází v téměř nezměněné
podobě do dnešních dní. Zpočátku však také jako ostatně téměř každý zmiňovaný obrázkový cyklus
nebyl plánován jako nekonečná řada a prvních několik čísel působí neustáleně a rozkolísaně, od roku 1971 se
však vytvořila stabilní podoba, kterou známe dodnes. V každém čísle se mimo ústřední čtveřice z Čtyřlístku čtenář
může setkat s dalšími seriály, které však svou kolísavou pravidelností nemohou konkurovat hlavnímu cyklu.
S obálkou od Káji Saudka se v uvolněnější době konce 80. let začala objevovat Kometa. Komiksový časopis,
který byl zaměřen na rozdíl od Čtyřlístku na starší čtenáře toužící po modernějším a dobrodružnějším zážitku. Přebal
plný živosti, pro Saudka tak typické, obsahoval kromě kresby i obsah, aby všechny následující stránky mohly
11
být nerušeně zaplněné komiksovými seriály. Fungováni Komety však začalo pokulhávat po sametové revoluci,
kdy nejprve došlo ke sníženi kvantity a posléze i kvality, aby roku 1992 nadobro zanikla. Práce Káji Saudka, které
se v časopise objevovaly, přitahovaly pozornost čtenářů, protože šlo o jeho díla raná a jinde nepublikovaná. Nepřehlédnutelnou
vlastností komiksu v Kometě byly adaptace „prověřené" literatury (Batlička, Čapek a další).
Po revoluci se k nám přiřítila Disneyovská vlna, která domácí scéně neprospěla a kterou dokázal překonat jen
Čtyřlístek. S koncem tisíciletí však přichází záchrana v podobě revue Aargh!. Jedná se o ročenku, jejíž první číslo
mohli čtenáři třímat v rukou v roce 2000, a v které se objevují čeští autoři tzv. Generace nula (např. Čech, Geislerová,
Grus, Kučerovský, Lomová). Magazín začal vycházet v Brně a jak sami autoři (Tomáš Prokůpek a Tomáš
Kučerovský) uvádějí, vznik Aarghu! byl nutností, protože tady nic podobného neexistovalo.3
Mimo sborníku Aargh! se na domácí scéně může objevit klenot v podobě autorské knížky, která přináší příběh
zpracovaný originálním způsobem, pro komiks ne zcela běžným. Mezi autory, kteří tvoří tímto způsobem, patří
například František Skála. Jeho první autorský komiks {Velké putování Vlase a Brady) je zpracován ještě běžným,
přesto dobře provedeným a propracovaným způsobem, který obnáší kresbu nebo malbu, případně zpracování
textu do bublin nebo jeho umístění do panelů, druhý obrázkový příběh {Skutečný příběh Cílka a Lídý)\e však
skvostem mezi českými komiksy. Tento projekt jistě nebylo jednoduché zrealizovat, jelikož obnášel nejen časovou
náročnost, ale i materiální a organizační. Příběh je totiž zpracován ve fotografiích, které zachycují nejen hlavní
postavy, ale i celé prostředí. Od autora tedy bylo nutné všechny tyto věci nejprve vytvořit a následně zachytit
v mnoha fázích a postojích. Tento druh práce může připomínat proces vzniku animovaného filmu, kde je snímková
frekvence většinou 24 snímků za sekundu a každý se musíjednotlivě zachytit, aby výsledný záběr byl správně
rozpohybovaný. Celá knížka je tvořena nespočtem krásných fotografií, kterým nechybí žádný detail, a u autora,
jakým je František Skála, není pochyb o tom, že všechny modely jsou funkční. Umístit místo kreseb do panelů
3
srov. KOŘÍNEK, Pavel. Signály z neznáma: Český komiks 1922 - 2012. Vyd. 1. Řevnice: Arbor vitae, 2012. ISBN 978-80-7467-012-1. s. 12-35
fotografie je velmi efektní, ale také to může být hodně zrádné, záleží totiž na provedení a je vyžadováno umět
pracovat se světlem, kompozicí, barevností, jednoduše se všemi aspekty, kterými se zabývá fotograf. Matně si
pamatuji, že se ke mně kdysi dostaly časopisy pro mládež, ve kterých také bývaly fotoromány, které ale neměly
s kvalitou děl Františka Skály společného vůbec nic.
13
Samostatná kapitola aneb „Dutá fráze bezduchého kýče uvádí"
Mezi lidi, kteří mě inspirují, patří mnoho autorů, ale je jeden, který v této oblasti tvorby převyšuje všechny ostatní
a jehož jméno je první věcí, která se mi vybaví, když se vysloví magické slovo komiks. Není mnoho lidí, kteří by se
nesetkali se jménem Kája Saudek.
Jeho kreslířské kvality se dají naprosto bez okolků srovnávat s tím nejlepším, co vznikalo v západním světě. Přesto
byl samoukem, ale velmi talentovaným. Život neměl jednoduchý, kvůli původu nejprve zažíval různé antisemitské
útoky, byl i s bratrem, dvojčetem Janem, v polském koncentračním táboře, kde se jim podařilo přežít válku,
ale všude je obklopovala smrt (rodina a příbuzní), s nástupem komunismu se opět setkával s problémy spojenými
s jeho židovským původem, nesměl po ukončení základního vzdělání studovat dál. Neustálé omezování ze strany
systému mu bránilo, jak jen to bylo možné, on se ale nevzdal své potřeby kreslit. Sice nemohl tvořit svobodně,
ale přesto od kresby neustoupil. Není divu, že sám sebe možná vnímal jako psance a zhmotňoval se i ve svých
komiksových pracích, ovlivňoval ho film (postava Barbiera), ale především samotné komiksy a literární brak.
V Saudkově tvorbě do šuplíku se lze setkat s mnohými komiksovými fragmenty. Jejich původ je téměř romantický;
prý totiž od příbuzných z Ameriky dostávala jeho rodina balíky zabalené do amerických novin, které mimo jiné
měly i stránky s komiksy. Malý Kája je rozhodně nepřehlédl, ale tím, že neměl možnost se setkat s celkem, musel
se spokojit jen s částmi, které nedávaly smysl ať už z toho důvodu, že byly v angličtině, tak také proto, že neznal
předchozí děj a ani děj následující. Tato forma v něm však zachovala velký vliv a jeho tvorba se vyznačuje jakýmsi
útržkovitým vyprávěním. Nejlépe to jde vidět na dvoustránkovém příběhu Carrybow, který má označení stránek 7
a 8 a na konci dokonce hlášku „Bude pokračovat!", ačkoliv žádné pokračování nenásledovalo a nejspíš ani nemělo.
Tohle na mě ale působí přímo magicky a líbí se mi na tom to, že autor dává čtenáři možnost si vymyslet zbytek
příběhu podle vlastní fantazie, jeho dvoustránka působí jen jako odrazový můstek, který má navodit náladu anebo
přibližnou představu o tom, o jakou jde scénu a prostředí.
Další inspirací se Saudkovi stal Milton Caniff, s jehož tvorbou se setkal díky reportáži v časopisu. Caniffova
tvorba se vyznačuje přesně těmi znaky, které Káju Saudka fascinovaly, tedy dokonalou kresbou, svůdným zobrazováním
ženské krásy či dobrodružstvími plných exotiky. Inspiroval se u něj především v gramatice komiksového
jazyka nebo typologií postav, tak aby jeho styl vypadal jako ten americký. Tyto skutečnosti daly vzniknout Sekáči
ze Surabáje, původně jen bezejmenému asijskému pirátovi, který se objevoval i na již zmiňovaných torzech, autor
z nich tedy dokázal čerpat.
Důležitou roli hraje sám život, u Káji se projevuje v jeho tvorbě zajisté hodně; jeho jednovaječné dvojče Jan
a také milostné pokusy s dívkami jsou zobrazovány na mnoha stránkách. Některé kresby podepisoval Kájajako
Jan Saudek, jde asi o ukázku toho, jak spolu jsou propojení, prý se jim zdávaly i stejné sny. Sama znám dvojčata,
která sice nejsou jednovaječná, ale přesto u nich pozoruji určitou propojenost, jeden z nich dokonce také výtvarně
tvoří, nevšimla jsem si však, že by se snažil zachycovat i svůj vztah s bratrem. Příčinu lze spatřovat i v tom,
že není tak výrazně činný a nesnaží se zachycovat svět pouze kresbami. V dnešní době moderních přístrojů se
začíná zdát, že je kresba mrtvá. Avšak přicházím pomalu k názoru, že tomu tak není, jen je důležité zvládat kromě
dokonalé kresby i jinou dovednost a to je umět se prodat. Vraťme se ale ke Kájovi a Janovi; kreslíř jejich vztah
dokázal zachytit na dvacet dva stránek komiksu Bratři Saudkové v příběhu Byljednou jeden den z první půlky
padesátých let. Jedná se o celek, který parafrázuje část z Erbenovy pohádky Rozum a štěstí. Jde o ukázku toho,
jak se do vztahu obou bratrů stále víc promítají jejich vztahy s dívkami, které jejich pouto do jisté míry začaly narušovat.
Jeho žena (tehdy dívka) také dostala své alteregojako Superhana, se kterou se objevuje i sám autor, aleje
zobrazen velice ironicky.
Jak to bylo s Jessií? Do 60. let se Saudkův kreslířský styl velice vytříbil, jeho díla byla plná svůdných a neobyčejně
vnadných žen a dokonale urostlých chlapíků. Když pracoval jako kulisák, dostalo se do jeho komiksů několik
15
nových prvků, různé záběry, střihy a další kinematografické metody. Dalším zlomem se pro něj stal film Kdo chce
zabít Jessii?, který je plný jeho kreseb. Se scénáristou Milošem Macourkem se setkal o něco dříve, než začal vznikat
tento film, toto setkání jistě ale patřilo k zásadním impulzům vzniku snímku tak, jak ho známe dnes. Macourek
byl Saudkovými komiksy okouzlen. Sci-fi komedie byla oficiálně představena jako komiksová parodie, je
v ní ale vidět ironický vztah ke komiksu, jaký měl právě Kája Saudek, který většinu ze svých děl nezapomněl
uvádět slovy „Dutá fráze bezduchého kýče uvádí". Ve filmu si zahrála jeho tehdejší přítelkyně Olga Schoberová,
kterou zpodobnil jako Jessii ze snímku v jeho typických komiksových torzech. Život se s ním nemazlil ani u této
příležitosti, protože většinu návrhů k filmu vytvářel ve stresu ve vězení, kam se dostal po udání a následné domovní
prohlídce, kde policie objevila jeho kresby a Janovy fotografie, které byly důvodem k procesu, v němž jim hrozilo
i připsání pokusu o znásilnění a propagaci fašismu, což se sice nakonec nestalo, ale přesto byl kreslíř odsouzen
k nepodmíněnému trestu. S hrůzou zjišťuji, jak je šílené, když lidé někomu něco závidí a jediné východisko vidí
vtom dotyčnému uškodit. Přitom mnohokrát ani není co závidět anebo by nejlepším řešením bylo se prvně zhluboka
zamyslet nad důvody, ze kterých závist pramení a pokusit se s nimi něco udělat. Osobní život autora ilustrací
s Jessii v době vznikání filmu nebyl také příliš šťastný, Olga Schoberová s ním ukončila vztah, což se později promítlo
do Saudkových děl, kterými navazoval na torza s Jessii, nová torza ji zpodobňovala buď jako poněkud drsnější
a méně laskavější tajnou agentku G 030 anebo jako blonďatý typ, kde uniká sen o lásce. Emoce patří mezi
důležité rysy jeho tvorby, promítaje do ní svým osobitým ironickým způsobem v roli štvance či outsidera. Avšak
přes hořkost života dostal Kája Saudek díky kresbám pro Kdo chce zabít Jessii? možnost konečně publikovat
v časopise. Jedná se o dobu mezi lety 1966 a 1970, kdy zde panuje uvolněnější atmosféra. V tomto období také
přichází práce do dalšího filmu, tentokrát pro Čtyři vraždy stačí, drahoušku, kde může naplno uplatnit svůj talent,
jelikož zadání obsahovalo vytvoření řady různých fragmentů a přesto bylo relativně volné.
16
Týdeník Student mu poskytl první časopiseckou publikaci jeho kresby, debutoval tak v něm s Agentem Nr.
OO-WC a opět se jednalo o jeho oblíbenou formu, totiž o torzo komiksu s falešným proklamováním „Pokračování
příště!", znovu pro tento titul oživil i výše zmiňovaného piráta, kde na dvou stránkách konečně dává vysvětlení
předešlým torzům. Pro jiný časopis, který se jmenoval Lucie & Petr už vymyslel ucelenější příběh na skutečné pokračování,
ale nestihla vyjít víc než 2 čísla a utužující se doba Lucii & Petra zakázala. Bohužel tento osud potkalo
mnohem více návrhů, u kterých autor nechtěl dělat jen fragmenty.
Další kapitolou Saudkovy tvorby je jeho povolání grafika pro hudební magazín Pop Music Expres, jehož pro nás
dnes již nezvykle velké rozměry blízké formátu velikosti A3 byly důvodem k výtvarnému vyřádění se. Dostal možnost
zpracovat poslední stranu časopisu, představil zde tedy Honzu Hroma, který se také už objevil v jeho tvorbě
minulé. Tady ovšem dostal možnost pokračování. V příběhu je sochař, pod jeho rukama mu ožije Golem, komiksu
nechybí trefně míněné narážky i jemná erotika, naneštěstí redakce nebyla tolik benevolentní, aby dokázala
překousnout pointu s postavami z Dikobrazu; po tomto debaklu se Saudek na další práci pro Pop Music Expres
nedokázal nadchnout a časopis opouští. Tady se opět projevuje, jaká je škoda, že naši zemi potkala komunistická
či socialistická éra, která učinila přítrž mnoha ambiciózním věcem a projektům vjakémkoliv oboru, u Káji Saudka
je mi to líto o to víc, protože má ohromný talent. Je však těžké polemizovat nad tím, co by se stalo, kdyby něco
bylo jinak, pravděpodobné mohou být jakékoliv scénáře, ať ty šťastnější nebo ty méně šťastné, každopádně je
velmi oceněníhodné neutuchající touhu tvořit a i danou tvorbu uskutečňovat, ač jen do šuplíku.
Saudek se v době relativního uvolnění dostává i do spolupráce s profesionálními scénáristy a vznikají tak dva
rozsáhlé komiksové cykly, které odráží dobu, tedy jsou plné hippies. V magazínu Čtení pod lavici se začal objevovat
Pepík Hipík, jehož scénáře tvořili Rudolf Křesťan a Karel Hvížďala s Karlem Šmídem, Saudek ale také občas
přihodil některý svůj nápad. Avšak i tato věc neměla dlouhého trvání a opět (už po několikáté, jak se stalo zvy-
17
kem) se stala zakázanou. Druhý cyklus měl osud snad ještě horší, nebyl totiž vydán vůbec, a to i přes spolupráci
s Milošem Macourkem. Grafický román, který tvůrci společně vymysleli a naplánovali, vycházel z postavy z filmu
Kdo chce zabít Jessii?, jedná se o cyklus Muriel, o krásné lékařce, která zažívá dobrodružství s okřídleným člověkem
z budoucnosti Roem. Naplánován byl celý tucet knih, nakresleny byly pouze dvě {Muriel a andělé a Muriel
a oranžová smrť), kresby jsou na nezvyklých čtvercových formátech. Další krásná věc, která musela putovat
do šuplíku.
Tato skutečnost ho vedla k tomu, aby se zkusil prosadit v zahraničí, kresebně převyšoval mnohé autory ze Západu,
cestu by měl jistě jednodušší, kdyby neexistovala železná opona, přesto však navázal spolupráci s německým
časopisem Quo Vadimus, který otiskl Sylterellu, plnou erotiky. Ale na Saudka čekalo opět další rozčarování,
když se k němu nedostal slíbený honorář, to ho utvrdilo v tom, že se Západem to fungovat nebude a svou pozornost
věnoval východnímu bloku. Kromě Jugoslávie, kde mu vydali jeho obrázkový seriál Mistr Jan Hus a Polska,
kde publikovali Zamach (Atentát), mu otiskovali ve slovenské části republiky o něco pravidelněji, vyšel tam tak
například příběh Tieň na hranici času nebo Objav (oba je možno najít i v autorových raných torzech). Ale co je daleké
Slovensko oproti Praze? Výtvarník chtěl v hlavním městě vydávat i přes stále větší ústupky z jeho strany, měl
k tomu ale své důvody (žena, děti). Roku 1972 začal kreslit pro Mladý svět, ve spolupráci s Jaroslavem Weigelem,
který psal scénáře, komiks, který vycházel každý týden a jmenoval se Lips Tullian, nejobávanější náčelník lupičů,
jde o šlechtice, který se stane psancem. Saudek se v něm postupně ještě více vypracoval, začal používat ve větší
míře šrafury, a taky naplno využil rozsah jedné stránky na co nejvíc děje, v komiksu se objevovaly typické narážky
a pointy, příběh měl dvě roviny - parodickou a vážnou, obě byly dobře zvládnuté. Osud Lipse Tulliana byl však
nakonec stejný, jaký potkaly předešlé cykly, byl po několika desítkách pokračování zrušen. Posledním pokusem
o oficiální tvorbu do převratu byl převod populárního seriálu 30 případů majora Zemana do kreslené podoby,
za tuto práci se však autor stydí a tvrdí, že ji přijal pouze z finančních důvodů. Je to pochopitelné, protože major
Zeman byl na míru ušit režimu, který Saudka nenáviděl a stejný vztah k němu měl i on sám.
V neoficiální rovině však jeho díla dostala větší prostor a Saudek nejen, že mohl kreslit s velkou volností, ale
také dostával honorář. Díky člověku jménem Pavel Nosek (byl mimo jiné i jeskyňářem) mohl vytvářet komiks
na stránkách zpravodaje České speleologické společnosti. Jediným omezením tedy bylo, že minimálně jedna
ze scén se musí odehrávat v podzemí. Speleotvorba umožňuje nahlédnout na kreslířovo dílo v rámci jistého vývoje,
ať už v inspirativní rovině nebo v té kresebné, postupně se začala projevovat jistá manýra. Sešity, které
pro speleologickou společnost vznikly, obsahovaly příběhy o Lipsi Tullianovi nebo jiné již dříve se objevivší hrdiny,
ale především také komiks Arnal a dva dračí zuby. To je pro mě záruka kvality hned z několika důvodů, předně
jde o kresbu Káji Saudka a také o scénář, který napsal Ondřej Neff, na jehož knížkách jsem vyrostla. V posledních
pár letech dokonce proběhla v České republice soutěž se jménem Arnal, ve které šlo o to, aby tvůrci (profesionální,
ale hlavně amatérští) udělali návrh na nového superhrdinu. Výstupem tedy byla nejenom kresba postavy, ale
také její charakteristika, protože se mělo jednat o něco, co tu ještě nebylo. I já jsem se zúčastnila již dvou proběhnutých
ročníků, ale musím konstatovat, že ani jeden z návrhů Arnalovi nesahal ani po kotníky. Saudek je zkrátka
záruka talentu a umu. Jeho dcera Berenika, která se živí malbou, talent po svém tátovi zdědila, přesto stejně jako
on nevyštudovala žádnou uměleckou školu, možná chce jít ve šlépějích otce, možná jen prostě nechtěla zabírat
místo někomu jinému.
Jak to bylo s Kájou Saudkem po revoluci? Nijak zvlášť dobré už to nebylo, jelikož uvolnění nastalo „s křížkem
po funuse" a kreslíř v té době už byl unavený z práce na zakázku a dělat komiksy se už tolik nevyplácelo jako
dřív; je to trochu paradox protože, když už by konečně mohl tvořit všechno, co by si zamanul, tahle doba mu sice
nic nezakáže, ale ani mu nedovolí se tím uživit. Sám kreslíř k tomu řekl v rozhovoru: „Teďjsou normální poměry
19
ajá jsem z toho normálně umučený. Opravdu. Komunismus byl blbý, hlavně ti komunisti byli blbí, ale mělo to určitý
řád. (...) Tuto dobu nemůžu pochopit."4
O jeho zakazované dílo ale začal být nebývalý zájem, vydání se dočkala
nejen Muriel a andělé, ale i jiné jeho série.
Doposud poslední věc, kterou udělal, vznikla roku 2006 několik týdnů před tím, než nešťastnou náhodou upadl
do komatu, doteď se neprobral.5
Komiksy a stylem Káji Saudka se však inspirují mnozí mladí tvůrci doteď a dobře dělají.
4
SKŘIVÁNEK, Jan, Saudek a Saudek. Chlapských sedmdesát (rozhovor), E8 2005, č. 5, s. 8.
5
srov. PROKŮPEK, Tomáš. Signály z neznáma: Český komiks 1922 - 2012. Vyd. 1. Řevnice: Arbor vitae, 2012. ISBN 978-80-7467-012-1. s. 264-299
20
Několik poznámek k tvorbě komiksu aneb pravidla
Kompozice se neobejde bez několika prvků, jedním z nich je úhlopříčka. Je to jakákoliv čára, která tvoří úhel,
tedy nekopíruje ani nezdvojuje svislé nebo vodorovné okraje panelů. Sama šikmá čára však nutně nemusí mít jakýkoliv
význam, když je nakreslena na papír, který je čistě bílý. To pravé „drama" začíná, pakliže se kolem této čáry
nachází panel. Nakreslete si několik čar na papír do jednoduchého rámečku, například první, druhou i třetí svisle,
čtvrtou šikmo a pátou opět svisle. Jak vzniklé linky působí? Nejnápadněji se projevuje právě šikmá čára, úhlopříčka.
Plyne z toho tedy to, že pokud autor chce, aby bylo něco výrazné, nakreslí danou věc šikmo. Úhlopříčka však
tvoří velice důležitou roli, jelikož vede divákovy oči tam, kam autoři chtěli. Je ovšem v pořádku nekreslit jen v úhlopříčkách,
ale někdy právě ta poskytuje mnohem zajímavější řešení scény a také větší variabilitu, protože v sobě
má nejvíc pohybu, každá scéna udělaná tímto způsobem bude působit mnohem víc akčně, protože šikmost není
nudná. Když se s úhlopříčkou umí pracovat, je radost si takové komiksy prohlížet. Kreslíř si pak může pohrát s perspektivou
a díky úhlu pohledu nakreslit do jednoho panelu jak hrdinu, tak například i předmět, který hází a divák si
tak může lépe prohlédnout, jaký předmět to je a jako bonus získá i iluzi hloubky obrazu, kde hrdina je v pozadí
a vržená věc v popředí. A dalších možností je spousta, stačíje objevovat.
Úhlopříčka nemusí však vyjadřovat pouze akci, jak již bylo řečeno, v každém vyprávění je důležité vést čtenářovo
oko. Tento účel dokáže dobře splnit právě nakloněná čára. V komiksech se často pracuje se stíny, proč tedy
nevyužít toho, že za postavami bude nápadný stín ubíhající z jednoho rohu panelu do protějšího v požadovaném
směru vyprávění? Nejen že výjev získá na dramatičnosti a poskytuje větší srozumitelnost v celkovém kontextu, ale
také působí více kontrastně, a kontrast je nejen pro komiks, ale i v designu celkově velice důležitý prvek.
Dalším prvkem, který do vyprávění může vnášet úhlopříčka, je větší trojrozměrnost a hloubka. Minimalistickým
způsobem z toho těží linie znázorňující výbuchy, kdy čáry ukazují k ohniskovému bodu a přitom vtahují do hloubky.
Diagonála představuje jednoduchý způsob, jak se zbavit plošnosti a díky ní lze vytvářet zajímavé pohledy
21
na prostředí, akci, postavy i celkově děj.6
Do kompozice panelů v komiksu se řadí například i záběry a úhly. Jsou nejúčinnějšími nástroji pro komunikaci
se čtenářem, jelikož obsahují mnoho informací. Nejen o náladě, stavu či dramatu. Je důležité umět dobře pracovat
s obsahem panelů, aby zprostředkovaný příběh a zápletku čtenář pochopil. Pokud se jedná o neutrální scénu, kdy
je jejím hlavním úkolem předat jednoduchá fakta, kreslíř volí také jednoduché ztvárnění bez naklonění, zkrátka
takové, aby předal jen tolik informací, kolik je potřeba. Pokud však tvůrce ví, že se na první pohled neutrální scéna
může změnit v nervy drásající zážitek, není chybou celý výjev patřičně zdramatizovat. Stejně jako ve filmu svou
nezbytnou funkci plní mimo jiné hudba, tak v komiksu je to právě úhel pohledu a záběr. Ale stejně jako ve filmu
je nezbytná kamera, u komiksu může mnoho napomoci také. Stačí si jednotlivá políčka představit jako snímky
natáčené kamerou a uvažovat nad tím, kde se kamera může nacházet, zda vysoko nad zemí, přímo u země nebo
je nakloněná dolů. Pokud kreslíř přemýšlí z pohledu imaginární kamery, rozšiřuje to jeho schopnosti vyprávět. Většina
záběrů je provedena objektivní kamerou, ale jsou i záběry, kde má hlavní slovo subjektivní pohled postavy,
ten lze zachytit v různých záběrech a úhlech a dosáhnout tak požadovaného efektu. Ač si úhel nebo záběr vybírá
kreslíř, každý čtenář vnímá obrázek svýma vlastníma očima. Je však potřeba se o těchto dvou prvcích rozhodovat
vědomě, jelikož i neutrální scéna předává specifické informace.
Záběr je vzdálenost mezi kamerou a snímaným objektem. Existuje několik druhů záběrů a každý z nich má svůj
význam.
Ustavující záběr patří mezi povinné záběry, díky čemuž si čtenář může udělat představu o místě, kde se děj odehrává.
Jedině, pokud má autor důvod tento záběr nezařadit, měl by se objevit na začátku každé scény a každá
z dalších stránek by měla tento záběr (nemusí však jít nutně o celkový pohled, stačí výřez nebo důležitý detail;
kolik je ukázáno, záleží na autorovi) obsahovat, aby se potvrdilo místo dění. Ať se jedná o přiblížení nebo pohled
6
srov. Comicsový magazín CREW2
. Praha: CREW s. r. o., 2010, roč. VI, č. 27. ISSN 1802-2219. s. 6
z ptačí perspektivy, je potřeba místo potvrzovat v následujících stránkách, protože ty jsou od sebe fyzicky oddělené.
To ulehčuje situaci čtenáři, jelikož se nemusí zamýšlet nad tím, kde se děj odehrává a může nerušeně sledovat
příběh.
Velký celek spadá mezi záběry, kde se pomyslná kamera nachází velice daleko. Dokonce tak daleko, že nemusí
být vidět ani postavy, jen prostředí. Pokud tam postavy jsou, zobrazeny bývají inkognito, respektive nejdou jednoduše
rozpoznat a čtenář si na odhalení jejich identity musí počkat do dalšího (nebo dalších) panelů. Zaměření
tohoto záběru je široké, zobrazuje se zde především okolí, město nebo i celá planeta. Jeho funkce spočívá nejen
v zorientování se v dění, ale také v navození určité atmosféry, rytmu nebo představuje nějaký dějový prvek, například
izolovanost postavy.
Celek je ztvárňován také z dálky, soustřeďuje se stále více na prostředí než na postavy. Když postavy obsahuje,
jejich zobrazení je takové, že sice jdou rozpoznat lépe než ve velkém celku, ale nejsou dominantním prvkem
kompozice, tím stále zůstává okolí. Příkladem takového záběru je panel, ve kterém je ulice, po které kráčí člověk.
Domy, chodník, silnice zabírají téměř celý prostor, ale přesto jde vidět chodce, nejde však naprosto dokonale
poznat, kdo to je nebo co přesně dělá. Tady má úlohu skutečně vedlejší, tento výjev patří ulici a její úloha spočívá
jak v orientaci v místě, tak v navození nálady.
Polocelek se soustředí na postavy, ale pokud se do něj vejde i část pozadí, nevadíte Postava v tomto záběru
bývá většinou celá.
Polodetail pracuje s takovou vzdáleností, aby se do něj vešla přibližně polovina těla, jednoznačně a jasně se
tedy soustřeďuje na postavy. Pozadí často bývá provedeno stylem stínů či obrysů, není nutně nezbytné, aby
v tomto záběru bylo.
Detail pracuje s ohniskovým bodem panelu, který představuje obličej, ten nesmí chybět. Do tohoto záběru se
23
vejde vrchní část těla, tedy od ramen po vršek hlavy. Pozadí v tomto typu zobrazení chybí, protože by mohlo odvádět
pozornost, zde nejlépe poslouží černá nebo bílá neutrální plocha.
Velkému detailu náleží intimita a intenzita. Čtenář má možnost pohledět postavě přímo do obličeje a očí, jež
mohou zabírat celý panel. Tento záběr se využívá, když autor chce postavu čtenáři nějak přiblížit, z tohoto pramení
zmiňovaná intimita. A také přidává scéně na dramatičnosti.
Výše zmiňované typy záběrů se řadí mezi objektivní, tedy neutrální. Pravým opakem jsou záběry subjektivní,
kterých nebývá mnoho, přesto se ale objevují. V čem ale spočívá subjektivita těchto záběrů? Jedná se o pohled,
díky kterému může čtenář vidět tak, jako by se díval skrz oči postavy. Ve Vraním komiksu v části, kde se srazí dívka
se sluchátky s mužem s brýlemi je několik takových ukázek. Poté, co v prvním panelu je vidět pohled na ulici
i na všechny aktéry, kteříjsou spolu v interakci či v rolích pozorovatelů, následuje panel, kde muž vrací dívce knihu
se slovy „Tadyje!" a čtenáři se naskýtá pohled na jeho obličej tak zblízka, že v odrazu jeho brýlí spatřuje děvče
se sluchátky, tedy vidí komiksovou realitu pohledem postavy z příběhu. Stejným způsobem na totožné stránce je
nakreslen i poslední panel, v němž si jak dívka, tak čtenář čte vzkaz od muže. Tímto způsobem je možné vtáhnout
čtenáře do akce, ztotožní se tak s postavou, alespoň na dobu, po kterou trvá subjektivní záběr.
Kalkulovat s používáním záběrů se vyplatí. Jestliže celý příběh bude čtenář moct pozorovat jen jakoby z povzdálí
a z bezpečí, může se stát, že ho málo pestrá kresba začne nudit. To nechce ale žádný autor a čtenář prahne
po tom, aby byl vtáhnut do děje v největší možné míře. Proto používání subjektivních záběrů prospívá celému
komiksu.7
Teorie pravidel, která nutí člověku nebo mu dávají pomyslnou pomocnou ruku při tvorbě vlastního komiksu, se
zdá být zbytečnou ve chvíli, kdy kreslíř přijde na to, že žádná pravidla nepotřebuje, protože všechno v nich zmíněné
zvládá dělat automaticky a intuitivně. Ani v mých prvních stripech a ani v žádných jiných jsem se nesnažila
7
srov. Comicsový magazín CREW2
. Praha: CREW s. r. o., 2010, roč. VI, č. 28. ISSN 1802-2219. s. 6-7
postupovat podle předem definovaných návodů, jak věci dělat. Je však jasné, že kdyby se mi do rukou nikdy
nedostal žádný komiksový sešit, tvořila bych s většími obtížemi.
25
VZbUD S£... ZVAL SC M! SEN...
Počátek
Představte si starý dům na venkově se dvorem, kůlnou a zahradou; v tomto domě je člověk, který vehementně
něco hledá ve skříňce, která je mnohem starší než on. Ten člověk jsem já. Hledám konkrétní klíčovou věc, která
by mohla vysvětlit spoustu z toho, co dělám. Zatím nic nenacházím, důvodem může být to, že jsem v této skříni
nebyla už tak dlouho, že někdo mohl být rychlejší než já, a hledaný předmět vyhodil. Tento osud je krutý, aleje
součástí koloběhu. To, že nacházím stavebnici Merkur, kyblík s pastelkami a starou aktovku, nestačí, není tu nic
papírového, žádný list z mnoha a mnoha, které jsem den co den, co jsem tu v dětství vždy po škole trávila, pokreslila.
Tato skříňka byla skladem, kde se ukrývaly poklady, za které bych teď byla ochotná dát hodně. A to, že je
nenajdu, nemohu nikomu vyčítat, jedině sobě, protože sem už moc nechodím. Člověk se vyvíjíš plynutím času
a změnou situace, proto přestává navštěvovat místa, kde byl kdysi jako doma a měl dokonale zmapovaný každý
detail, každý záhyb koberce, každou nohu od stolu a židlí... Je zřejmé, že hledanou (a stále nenalezenou) věcí
není nic jiného než několik stránek pokreslených papírů. Co na nich bylo nakresleno?
Celá odpoledne jsem od raného dětství trávila u stolku s kyblíkem pastelek a papíry, na které jsem čmárala
a posléze kreslila. To, že tento stolek byl u mých prarodičů, je spíše nedůležitou informací, ale právě touto okolností
lze vysvětlit, proč nemohu nalézt ani jediný z těchto papírů, jelikož už k dědovi kreslit nechodím. Ztracené
listy se dají považovat za škodu, ale lidská paměťje skutečně dobrá (a krásná) věc. V Austrálii bývali kdysi domorodci
- a je možné, že několik z nich tam žije dodnes - a ti nepotřebovali umět ani psát ani číst, a přesto si pamatovali
celou historii a znali vše, co potřebovali (a nebylo toho málo). Toho, že si zapamatovali tolik věcí, dosáhli
tak, že si zpívali písně, jejichž texty byly „pamětmi".8
V dnešní době sice takové postupy lidé neužívají, přesto
všakjsou schopni si zapamatovat mnohé věci, přičemž sami mohou být překvapeni. Stejně jako já, když vím, že
si přesně pamatuji, jak vypadaly stránky, které se ztratily ze skříňky. Vybavuji šije tak dokonale, že by bylo možné
je znovu reprodukovat, ale to by bylo bezpředmětné a postrádalo by to jakýkoliv smysl, jedinou výhodou by
B
srov. MORGANOVÁ, Mario. Poselství od protinožců. Vyd. 2. Praha: Práh, 2000. ISBN 80-7252-034-2
26
mohlo být, že by i ostatní mohli vidět to, co si v sobě nesu já a z čeho těžím. Na tomto místě je dobré uvést nějaké
upřesňující informace ke ztraceným papírům. Jedná se o několik stránek komiksu. Příběh i provedení je triviální,
barevné a dětské, ale jeho hodnota je jinde než v obsahu a formě, spočívá totiž vtom, že se jedná o komiks, který
jsem udělala jako svůj vůbec první, který začal vznikat ve věku, kdy jsem navštěvovala mateřskou školu, a který
vlastně nikdy nebyl zcela dokončen a vznikal po dobu několika let. Technika byla příznačná pro dětský věk, tedy
kresba vyvedená tužkami a pastelkami. První stránka ani nebyla obvyklých rozměrů, které mívá list papíru formátu
A4, ale byl to kus křivě ustřiženého papíru, ostatní stránky už byly zbaveny této „hravější" formy a přísně se držely
rozměru 297 x 210 mm.
U stolu u prarodičů vznikla komiksu celá řada, všechny kromě autora, spojovala ještě jedna věc; totiž to,
že každý z nich byl na papírech formátu A4, jehož orientace byla naležato. Vymanění z takto orientované stránky
nebylo úplně jednoduché, při začínání mnoha a mnoha dalších komiksů bylo jakýmsi naučeným reflexem otočit
papír vždy naležato. Tato forma se liší od komiksů, které si člověk vybaví při vyslovení slova „komiks". Tedy podle
provedené drobné ankety si většina lidí představí (mimo jiných hledisek a detailů) sešit, který je orientován na výšku.
Vychází snad tento mnou upřednostňovaný způsob orientace papíru z něčeho jiného než z pouhého zvyku?
Je možné, že tento aspekt není vůbec neobvyklý. Vždyť ve vývoji dětské kresby je patrné, že děti si volí plochu,
na které chtějí kreslit naležato a začínají kresbou od spodu papíru, spodek je brán jako jakási základna, země
pod nohama. V jiném období zase děti kreslíjakési předchůdce komiksových stripů - pásové lineárně orientované
příběhy, kdy pracují podobným principem jako lidé ve starém Egyptě, totiž umisťují pod a nad sebe pásy,
ve kterých vyprávějí příběh. Jestliže je možné se správně vcítit do dítěte, které tohle kreslí, pokusme se na svět
dívat jeho očima. Před sebou mám prázdný list papíru, na kterém budu chtít vyprávět příběh o čemkoli, co mě
napadne, otočím ho na tu přirozenější a vhodnější stranu pro takové vyprávění - tedy na šířku orientovaný. Uznej-
27
me, že toto není tak přesvědčivé, jako by byl výzkum, avšak mohu ještě přidat jeden další argument, proč si myslet,
že orientovat papír na šířku je přirozenější. Většinu semestrů plním povinnou praxi, kde mohu pozorováním
a dalšími způsoby zjistit věci, které by mohly být i dále a propracovaněji zkoumány. Avšak do výzkumných metod
patří i pozorování či analýza výsledků činnosti. Práce a postupy dětí, které jsem měla možnost po dobu několika
let sledovat, pocházely od různých jedinců, nejen od jedné skupiny (třídy), ba právě naopak. Skupiny, se kterými
jsem pracovala, zahrnovaly děti různého věku, původu, ale i děti s mentálním či tělesným postižením. Ve valné
většině případů, v nichž zadání umožňovalo tvořit na papíru běžných proporcí, byla zvolená orientace na šířku.
Lze nalézt však i výjimky, u kterých je toto pravidlo porušeno téměř vždy. Za takovou výjimku možno považovat
například kresbu portrétu, kdy děti logicky volí papír otočený na výšku.
Vysvětlení, proč jsem jako malá a posléze i jako dospívající kreslila komiksy jinak než zaběhnutým způsobem,
ve kterém je stránka vyvedená na výšku, je tedy docela prosté a není nijak znepokojující, jelikož tento zvyk vyplýval
z praktického uvažování dětské mysli, které je zakotvené v hlavě jistě už od dob starověku.
Vraťme se k hledání ve skříňce ve venkovském domě. Nejstarší komiks je s největší téměř stoprocentní pravděpodobností
ztracen, možná byl spálen v kamnech v pokoji vedle tohoto. Avšak ve vzpomínkách zůstává navždy
a navždy bude ovlivňovat i mou další tvorbu tohoto typu. Klíčová existence nemusí být nutně tou, která je považována
v dnešní uspěchané a komerční a především konzumní době za tu pravou, totiž existencí hmotnou a hmatatelnou
a uchopitelnou. Důležitější je častokrát duchovníci neuchopitelná stránka věci, její vzpomínka, energie,
která do ní byla vložena a která působí, aniž by daná věc ještě reálně existovala ve smyslu výše popsaném. Člověk
by se měl naučit nevázat se tolik na věci, ale na zážitky, proto je vlastně kontraproduktivní chtít nalézt něco,
co tak důvěrně známe a co si tak dokonale pamatujeme; nalezením by se mohl ztratit smysl hledaného. V této
dnešní době však je příznačné pro štěstí a spokojenost něco vlastnit; lidé vydělávají peníze a chodí na 8 hodin
denně do práce proto, aby pak z výplaty mohli zaplatit nejen nutné výdaje na život, ale také něco, co jim nahradí
čas strávený a ztracený v práci, totiž hmotné statky. Mnohdy si to ani neuvědomují, ale tímto přichází o to nejhezčí,
co by mohli mít. O svobodu.
Neustále se v myšlenkách vracím k prvnímu dávno zaniklému komiksu a vycházím z něj i při tvorbě autorského
komiksu, který je praktickou částí diplomové práce. Na popisu po jeho pátrání lze spatřovat, jak nedůležité je
ztracenou věc najít a dál vlastnit, když ji člověk může mít nezničitelnou v jeho vlastní mysli a tím je pro něj ještě
přínosnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Tento přínos spočívá ve variabilitě vybavení, kdy vzniká nesčetné
množství představ,jak dané listy papíru vypadaly. Přestože si člověk myslí, že šije vybavuje pořád stejně,
nemusí to tak nutně být, jelikož se při představování si zaměřuje pokaždé na jiný detail. Záleží to však i na míře
toho, jak moc si pamatuje (pokud si pamatuje jen jeden detail, je složitější si vybavovat více variant, ale s velkou
představivostí není problém ani to).
Z variant, které se mi vloudily do mysli, vznikalo stále více a více komiksových obrazů a posléze i příběhů. Vymyslet
příběh nebýval nikdy problémem, ale jednoho dne se to změnilo. Přesně si ten den pamatuji - jako vždy
jsem před sebou měla čistý prázdný list papíru a fixy. A najednou jsem nevěděla, co mám kreslit. Prostě prázdno.
Prázdno, kterým by se dala definovat celá generace, tak moc bylo velké. A dlouhé. Od tohoto dne se tento problém
táhl dlouho, jeho charakteristickým rysem je jeho stálost a pravidelnost a také světlé okamžiky plné příběhů.
Jak člověk dospívá či stárne, ztrácí nejspíš schopnost „příběhovosti". Sama jsem se o tom přesvědčila na povinné
praxi; narážím na děti ve věku zhruba 7 nebo 8 let, kterým ve valné většině případů nedělá problém vymyslet
neskutečné vesmírné dobrodružství ve skvrně barvy. Na druhé straně žáci gymnázia nic takového rozhodně neudělají,
ani se to od nich neočekává. Společnost je vede k tomu být stále méně dětmi a být tím člověkem, kterého
každý čeká. Otázkou je, jestli je tento způsob vývoje skutečně dobře. Prostě záleží na tom, kdo děti vede a jakým
29
směrem je rozviji, jak rozviji jejich myšleni a chováni. Existují silni jedinci, kteří se nenechají snadno ovlivňovat
daným vzorem (zde učitelem, rodičem), ale většina dětí bude v dospělosti taková, jak je nasměrovali jiní, ne ony
samy. Studenty gymnázia jsem doslova musela nutit, aby pracovali s olejovými barvami, protože se nechtěli ušpinit
a také jim vadil zápach ředidla. To je pochopitelné, ale dle mého názoru je to skutečná škoda.
Výtvarné výchově se nepřisuzuje v naší společnosti (stejně jako umění či kultuře v České republice) moc velký
význam. Přitom tento obor má velký potenciál a může lidem prospívat (tímto nechci zlehčovat žádný další obor
či předmět). Je totiž rozdíl, zda člověk odchází z hodiny, kterou si musel odsedět tzv. za trest nebo zda mu přinesla
zážitek a jako bonus třeba i novou vědomost. Osmileté děti jsou ještě dobře „tvárné" a dokonale umí spolupracovat
a rády přijímají to, co si na ně člověk připraví a co jim dává prostřednictvím zážitku a procesu tvorby. Samozřejmě
jim jde i o výsledek, ale ten bývá tím dokonalejší, čím je daná činnost pro ně atraktivnější. V tomto případě
ale nemusíjít o činnost, kterou neznají nebo která má jistou míru exotiky. Prostě pouze záleží na způsobu, jak se
výsledku dobrat. Modelování z hlíny může být stále a stále monotónní, ale stačí hlínu přesunout do exteriéru
a náhle se mnoho podmínek promění. Naopak u gymnaziálních žáků by tohle nemuselo uspět vůbec. Nejen
pro jejich věk, ale především proto, že jsou znudění a ve fázi, kdy ani nevěří tomu, že umí kreslit a tvořit, prostě
v krizi. Raději než tvořit budou mačkat tlačítka (nebo teď už hladit displeje) svých mobilních telefonů a tabletu,
protože takový je vývoj. Tato technika je lákadlem a jakýmsi pozlátkem - je přece jednodušší být líný a závislý než
naopak. A přesto každý ví, co je naplňující víc. Řadit ale všechno do „škatulek" může být hodně zavádějící a podle
mnohých by se ani nemělo dělat, i já s tím souhlasím, ale někdy se tomu nelze ubránit. Všechno totiž souvisí
se vším, a jak se říká, „každá mince má dvě strany". Díky mnohým vynálezům máme tolik nových odvětví,
0 kterých se lidem před desítkami let ani nesnilo. Mobilní telefony a tablety a jim podobné přístroje může využít
1 výtvarná výchova v nových médiích. Ale teorie je vždy jednodušší než praxe, proto se vraťme ke studentům v la-
30
vicích gymnázia, kteří si myslí, že už nikdy nic nenakreslí, protože to neumí. Stejné pocity jsem zažívala, když jsem
si znova a znova uvědomovala, že nedokážu vymyslet příběh. Tato fáze rozpoložení mysli dokonale pasuje do období
vývoje, přesněji do fáze krize kresby, o které se zmiňuje spousta autorů (Burt, Lowenfeld, Kyzour, Roeselová).
Příběh je přitom jedno z hledisek, kterému kladu velký význam u vnímání jakéhokoliv uměleckého díla. Cokoliv,
co neobsahuje tento aspekt, je prázdné a postrádá jakýkoliv smysl, mimo komerce a účelu prodat. I komerční
médium jako je reklama má příběh, tedy většina z nich. Málokdo se jí v dnešní době dokáže vyhnout; to, že si
nezapamatujeme, na co reklama byla, je chyba tvůrců, ne naše. Do paměti se nám vryje právě příběh z reklamy,
stačí se na chvíli zamyslet. Proč je tedy někdy tak těžké vymyslet, o čem dílo bude? Největší noční můrou je chtít
a umět tvořit, ale nedokázat nic sdělovat, protože tvůrce v sobě má jen vyhaslost a nemá nic, co by světu přinesl.
Opravdu je tohle takový problém? Skutečně se všichni bojíme chvíle, kdy nebudeme mít ani náznak něčeho, co
bychom chtěli sdělit? Toto nebezpečí nastává, když člověk dovolí, aby zakrněl a jenom se stal hloupým konzumentem,
protože to je přeci tak pohodlné a jednoduché. Ale lidé něco tvoří víc, než si myslíme, o hodně z nich se
to ani nedozvíme, jsou to jejich věci do šuplíku, je to jejich malý vesmír, jejich odreagování, jejich sebevyjádření
nebo prostě jen činnost „kudy z nudy". Často ani nechtějí, aby to věděl někdo jiný, než oni sami a netouží po tom,
aby šli s kůží na trh. Proč také? Například jeden můj přítel vyrábí šperky, které se nazývají „náramky přátelství",
není to od něj žádná amatérská práce, vyrobil jich už spoustu. Dělá to, protože ho to baví; vždy, když nějaký dokončí,
daruje hojen tak někomu z přátel. I když mu to bylo nesčetněkrát navrhováno, nikdy by ho nenapadlo tyto
náramky prodávat, a to i přestože jeho práce je dokonale zvládnutým řemeslem, a výroba jednoho kusu může
zabrat velkou řádku hodin.
31
Vraní komiks (autorský komiks)
Důležitým aspektem komiksu je nejen dobře zvládnutá kresba nebo kompozice, ale také bývá podstatný již několikrát
zmiňovaný příběh. Autorský komiks, který jsem vytvořila, obsahuje několik krátkých epizodních příběhů,
které propojuje jeden rámcový, ten je však vedlejší. Každá z epizod zabírá v celém sešitu tři úplné stránky (je tam
však i jedna výjimka, která je tvořena čtyřmi stránkami - jedná se o díl inspirovaný bajkou); odlišit jednotlivé příhody
si může zkusit každý čtenář sám, protože stránky neobsahují žádné typické nadpisy a názvy, které plní funkci
zvýraznění začátku další historky. Zde by to tímto způsobem ale nefungovalo, působilo by to tu rušivě a docela
běžně se stává, že samotný nadpis čtenáře ochuzuje o pointu.
Celým komiksem se jako nit táhne dvojice vran. Většina lidí si představí vránu jako černého ptáka, s černým
zobákem, s černýma nohama, s černým okem... Jednoduše šiji vybaví jako velkou černou skvrnu, a také jako
ptáka s určitou symbolikou. V mém komiksu vystupují kromě hejna havranů dvě vrány, kterým se u nás lidově říká
„šedivky". Správný ornitologický název zní vrána obecná šedá, jedná se o druh, který je v naší zemi rozšířenější
než vrána obecná černá z našich představ. Šedivky, podle názvu, mají část peří zbarvenou do šedé barvy, ale
hlavu, ocas, nohy a část křídel mají pokryté černými pírky. Vrány i havrani patří do čeledi krkavcovitých a o nich
je známo, že patří mezi nejinteligentnější ptáky. Vím to z vlastní zkušenosti, jelikož se od mala pohybuji v určitých
kruzích, kde se člověk do styku s těmito ptáky dostane. Proto celý život toužím po tom být havranem a není to
žádná úchylka nebo identifikace s temnou stránkou mysli, je to prostě přirozené přání, protože člověka hodně
ovlivňuje kromě výchovy i prostředí, ve kterém vyrůstá. Když jsem bývala malá, každou zimu do naší vesnice
na jihu Moravy přilétalo hejno havranů, které sedávalo a krákalo nejen na polích v okolí, ale i na drátech vysokého
napětí vedoucích nad naší zahradou. Časy se změnily a hejna havranů už můžu pozorovat cestou od nás
do Brna a přímo v metropoli, u nás už se několik let žádné neukázalo, přestože dráty na ně čekají pořád. Je to
známý fakt, že se zvířata stále více a více stahují do měst. Docela často chodívám do přírody a do lesa, když se mi
32
podaří utéct z města. Jako dítě jsem se naučila, jak se v lese chovat a jak spatřit a pozorovat zvířata; i v národním
parku Podyjí se mi podařilo vidět spoustu druhů, co jinde ne, ale to je spíš výjimka. Teď, když jdu do lesa, vidím
toho často mnohem méně, než se mi podaří potkat v parku v Lužánkách nebo na stromech u domů v některé brněnské
okrajovější části. Proč tomu tak je? Stejně jako lidé i zvířata stále více zpohodlňují, lidi díky této vlastnosti
učinili spoustu objevů a vynálezů, zvěři stačí se přiblížit člověku a má na dosah mnohem více potravy za mnohem
menší námahu. I tato skutečnost mě inspirovala k několika stránkám.
33
Černá
Originály všech stránek Vraního komiksu jsou udělány stejnou technikou i barevností. Je to určitý barevný minimalismus,
kdy se pracuje pouze s jednou barvou tuše (zde černou) a využívá se barvy podkladu - bílého papíru.
Kontrast je velmi využívaný snad v každém komiksu a stejně tak patří mezi velice efektivní prvky v grafickém
designu. Přes omezenou škálu barev je použití pouze černé a bílé velice osvobozující a dovoluje naplno projevit
hodně z kreativity a objevovat nové možnosti. Když je malba či kresba provedena i dalšími barvami, je to jiné. Obě
kombinace (černobílá i barevná) jsou odlišné a přesto k sobě mají blízko, obě kombinace vyžadují umět zacházet
s barvou a umět v jisté míře předvídat a vědět, jak se budou barvy chovat a jak bude výsledek působit jako celek.
Ilustrátoři jsou v dnešní době nuceni pracovat v barvě (pokud neexistuje omezení v podobě finančně náročnějšího
barevného tisku) i přesto, že mnozí z nich raději pracují s černou. Nasnadě je otázka „Proč tomu tak je?". V dnešní
době a společnosti se musí skoro všechno dělat krásně barevné, nejčastěji snad v barvách duhy. Stačí se podívat
na ulici nějakého městského sídliště, které je plné panelových domů. Ty jsou v posledních letech často rekonstruovány
a jejich fasády se mění v kostičky z lega, tedy v barevná monstra, která mají lidi vysvobodit z „panelákové"
deprese. Je uvažování typu „přidáme tam barvu, to bude veselejší a tím pádem lepší" opravdu tím nejlepším
způsobem, jak vylepšit ať už panelový dům či cokoliv jiného? Nevytrácíse tu soudnost? Přece nestačí jen slepě
vybarvovat, je potřeba i myslet na to, jak pracovat s barvami a v neposlední řadě se zamyslet (v případě fasád
zmiňovaných panelových domů) i nad tím, proč byla kdysi zvolená původní barva a zda i přes svou pochmúrnosť
a neatraktivitu není lepší volbou právě tento způsob provedení. Stejné je to i u autorů ilustrací, kteříjsou i přes to,
že nechtějí, tlačeni do tvorby barevných věcí. Věřím tomu, že oni to zvládají bravurně, přesto jim je diktován tento
barevný (nebo obarvený?) trend. Je něco špatného na černé barvě? Nutí nás společnost odpoutat se od této barvy,
protože s černou není tak lehké udělat efekt a pozlátko, které je tak vyžadované? Když se vysloví slovo „černá",
většině lidí v naší kultuře a společnosti se vybaví víc negativního než pozitivního; je tady takovým způsobem
34
jednoduše zafixovaná. Černá rovná se deprese, smrt, smutek, chaos, negativismus, temná stránka; v Egyptě černá
symbolizovala mračna, která přinášejí povodeň - tedy také nic pozitivního.9
Ale černá je potřeba; setkávám se
na praxi s různě starými (v tomto případě mentálně či tělesně postiženými) dětmi, které, když dostanou na výběr
z docela velké škály barev, vždy zvolí černou. Zpočátku mi to přišlo přehnané a začala jsem si o nich myslet, že si
na něco hrají a dávají tak něco najevo, například nějak protestují nebo se ztotožňují s nějakým názorem a popkulturními
styly. Avšak po diskuzi s člověkem více zasvěceným, mi je jasné, že to je naprosto přirozený projev, když
děti mají možnost volby a mnohou se nějak setkat se svojí temnou stránkou, která dřímá v každém z nás. V prostředí,
kde se pohybují a kde většina z nich žije převážnou dobu dne, je tato stránka důsledně tabuizovaná a snad
i zatajovaná. Všude jsou veselé barvy, „smajlíci", Disneyovské obrázky, kytičky,... Všichni by se však měli nějakým
způsobem srovnat se svojí temnou stránkou, aby se předešlo negativnímu výsledku nebo tragédii. Nelze ji potlačovat,
musí se pochopit a naučit se s ní žít, i přesto, že to bude znít velmi nepravděpodobně, naučit se z ní těžit.
Když však chybí možnost se třeba i jen negativně vyjádřit nebo najít nějaké místo, které v sobě nemá falešnou
pozitivní atmosféru, je to špatné. Prvně se mi moc nelíbilo, když si asi šestý člověk v jeden den vybral opět černou
barvu pro svou tvorbu; napadlo mě, že jednoduše černou nějak vyřadím, aby si děti musely vybrat i z ostatních
barev, ale nakonec jsem jejich volbu pochopila. Je to jeden z mála úniků před přehnanou pozitivitou všude kolem
nich, život a svět se má skládat jak z pozitivního, tak z negativního vesmíru, jinak není kompletní, mnohé východní
filosofie to ukazují (jin jang).
Proč je nám tedy nuceno tolik barev? Bojí se lidé černé? Jistěže se nebojí, to bychom nepotkávali převážnou
většinu lidí oblékaných v černých oděvech. Možná nucené duhové barvy souvisí se stavem společnosti, možná
jsou jen projevem nevkusu, možná je to projevem snahy s nedostatkem prostředků. Vždy, když procházím naší
vsí, všímám si nejen toho, kam kráčím, ale také domů. S časem se některé stavby docela proměnily. Trend zatep-
9
srov. VĚDROVÁ, Veronika. Barva ajejí významy: bakalářská práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra výtvarné výchovy, 2008. 54 I., 4 I. příl. Vedoucí 25
diplomové práce Hana Babyrádová. s. 31
lováni se nevyhnul ani venkovu, v posledních letech přibylo hodně nových fasád, převážně dům dostal novou
a úplně jinou barvu, než měl původně. Když se u nás začal stavět nový obecní úřad, začala jsem s kamarády uzavírat
pomyslné sázky o tom, jakou barvu bude dokončená stavba mít. Nebylo těžké vypozorovat, že většině nově
upraveným domům je souzena jedna barva, která převyšovala frekvencí užití ostatní. Oranžová. Oranžová
ve všech odstínech, sytostech i tvarech. Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, proč zrovna oranžová je tak oblíbená.
Dokázala jsem dojít ke dvěma možným vysvětlením. První z nich je čistě pragmatickou záležitostí - většina
domů v našem prostředí je z cihel a ty mívají oranžovou (cihlovou) barvu, tudíž si lidé chtějí připomínat cihle,
z kterých je jejich bydlo a proto mají oranžový dům. Druhé vysvětlení se týká i ostatních používaných barev na
fasádách. Snad žádná z nich by mi nepřipadala tak rušivá a tak podivně použitá, jestliže by se snížila „míra jedovatosti".
Představa typu „uděláme na tom domě zelenou fasádu, ta se hodí do celkového urbanistického působení
ulice/čtvrti" je sice hezká a dokonce chvályhodná, aleje neúplná a jen málo promyšlená, jelikož není zelená jako
zelená a nejlevnější varianta bývá hodně často ta „nejjedovatější". Ale ušetříme nějaké finance a to, že se na dům
nebudeme moci ani kouknout, to je vedlejší. Ve skutečnosti to je opravdu vedlejší, protože je hlavní vůbec mít
kde bydlet a všechny úvahy o estetickém cítění můžou jít na vedlejší kolej, na druhou stranu však lidé mají možnost
volby a nikdo jim nic nenutí. Bohužel peníze až moc ovládají všechno. Je to smutné a děsivé zároveň. A co
je smutné ještě? To, že v naší zemi není plně rozvinut smysl pro detail. U jednotlivců jistě je, o tom se přesvědčuji
každý den. Ale u těch, kteří mohou o něčem rozhodovat, se často nějakým záhadným způsobem vytrácí. Asi jsem
jen moc povrchní, avšak v jiných zemích jsem dokázala obdivovat barevné uličky, kde použité odstíny nebyly
jedovaté, přesto dost výrazné a často i nepředstavitelné pro českou ulici.
Rozhodla jsem se pro černobílou variantu komiksu. Jeto nepřekvapivá volba v návaznosti na moji předchozí
práci bakalářskou. V níjsem se věnovala odlišné technice, malbě, a vytvořila jsem tak malou sérii obrazů v tó-
36
nech šedé, inspirovaných černobílým filmem. Nebarevná tvorba má pro mě větší kouzlo a atmosféru, přesto jsem
ochotna akceptovat barvu, promyšlenou i náhodnou, avšak ne kýčovitou a také ne prvoplánovou, jako tomu bývá
v případě zmiňovaných fasád domů.
37
Tuš
Originály stránek komiksu jsou nakreslené černou tuší, linie byly vytvořeny perem v násadce, černé plochy
štětcem. Tuš má svůj původ u vynalézavých Číňanů, patří mezi tekuté prostředky kresby, vyrábí se v různých odstínech
a práce s ní vyžaduje jistou dávku trpělivosti a určité odvahy, tuše jsou buď vodou ředitelné anebo vodě
odolné, stabilní.
S tímto prostředkem kresby se pracuje na školách s dětmi. I mně se toto období nevyhnulo, avšak nezanechalo
ve mně dobrý dojem z této techniky na relativně dlouhou dobu. Vrátila jsem se k ní právě až teď, při kreslení
Vraního komiksu. A tuš si mě naprosto získala. Perokresba má v sobě magický punc něčeho, co dokáže povýšit
obyčejný list papíru (nebo jakýkoliv jiný materiál) na něco výjimečnějšího. Při kreslení perem mě zpozoroval můj
mladší bratr, jeho komentář zněl: „Tímhle se ještě píše?". Tento jeho dotaz mě opět uvedl do mých „staromileckých"
myšlenek, kdy tuš nebo inkoust a pero zažívaly své zlaté časy.
Na několika stránkách je možné zpozorovat chyby (křivé tahy, kaňky a podobně). Při finálních úpravách by bylo
možné je jednoduchými kroky v krátkém čase odstranit, rozhodla jsem se ale pro jejich zachování, pracovat
s chybou je ten okamžik, kdy si dílo zachovává svoji tvář. Vždyť, když se návštěvník výstavy má možnost podívat
na přípravné skici k obrazu, možná si několikrát řekne, že výsledek je sice skvělý a dokonale propracovaný, ale
je bez jediné chybičky a postrádá náboj, který v sobě mají návrhy plné špatných tahů, kaněk a škrtanců. Za svůj
nepříliš dlouhý dosavadní život jsem už dokázala pochopit, že nejlepšívěci vznikají na okraji starých novin nebo
na kousku utrženého papíru, zkrátka nevznesené materiály tvorbě a kreativitě přejí. Pak je ale nakonec kreslíř
postaven před čistý a dokonale bílý list papíru, v ruce třímá čerstvě ořezanou tužku a ví, že je jen na něm, jak
s plochou před sebou naloží. Vzbuzuje v něm prázdná plocha snad pocit zodpovědnosti za to, co s papírem provede,
a to mu zabraňuje v tom, aby výsledek byl uvolněný a dobrý? Do určité míry jistě ano. Ale existují jistě i lidé
a tvůrci, kteří se už naučili s tímto pocitem bojovat, a neomezuje je v tom, jaký bude výsledek. Z tohoto důvodu
jsem si na málokteré stránce z Vraního komiksu troufla začínat tzv. od nuly. Musela jsem si papíry nejprve nějak
graficky zpracovat; zvolila jsem k tomuto účelu kresbu tužkou a přípravnými tahy jsem si plochu připravila
pro další úpravu tuší. S takto nachystaným papírem se práci dařilo provádět lépe a snadněji.
Při rozsáhlejší práci je dobré si vytvořit osvědčený postup, který bude mnohé usnadňovat. První stránky jsou
vytvořeny s enthusiasmem, který je vlastní pro věci vytvářené pro zábavu, s postupem času se však i ze zábavy
stává povinnost a nutnost, kterou je třeba dokončit. I Alfons Mucha pracoval na své epopeji několik hodin denně
po dobu několika let, práce umělce je jako každá jiná, ať se zpočátku tváří velice atraktivně, protože často vychází
z toho, co člověk umí a co ho baví a naplňuje. Při produkování dalších a dalších stránek je lehké upadnout do stavu,
kdy se z hezké věci stává něco otravného. V knize Kraď jako umělec se píše několik rad, jak se stát úspěšným
v tom, co člověka baví, mimo jiné je tam zmíněno, že je dobré si věci plánovat a udělat si dokonce i záznam o tom,
jak se podařilo plán dodržet. Je to druh sebekontroly a sebekázně, který přináší své ovoce. Na první pohled se to
může jevit jako přehnané, ne každý se tím může řídit, ale všichni dobře znají dojem konce dne, kdysi mohou říci:
„Dnes jsem udělal všechno, co jsem měl v plánu." a jeho těla a především mysli se zhostí velice dobrý a příjemný
pocit. Za vynaloženou námahou se skutečně skrývá ovoce, je jen na nás, jakje budeme vnímat. S těmito myšlenkami
v hlavě jsem se pouštěla do dalších a dalších stránek komiksu s disciplínou sobě vlastní. U umělců je to právě
s kázní těžké. Nezasvěceným lidem se může celý proces tvorby jevit jako jedno velké „flákání" a nic nedělání,
v případě, že zpozorují nějakou činnost, tak to mohou brát jako zábavu. Práce může být i zábava a může se jevit
jako nedělání ničeho, ale procesy v hlavě, přemýšlení a vymýšlení jsou často mnohem náročnější než samotná
tvorba s tužkou nebo štětcem.
39
/
z
„Pod pokličkou" Vraního komiksu
Tvorba komiksu má svá pravidla, mohou sloužit jako námět na to, jak začít a práci provádět anebo je snadné je
ignorovat a jít si svou cestou. Takovou cestou jsem pracovala celé dětství, kdy jsem neměla potřebu řešit žádné
komiksové konvence. Pak ale s postupem času přicházela na řadu snaha napodobit osvědčenou metodu
při vzniku tohoto média. Bylo třeba se poprat například s hledáním správného rozvržení stránky anebo vyřešit to,
jak se kreslí komiksová bublina. Pokud je všechno uděláno správně, lze to poznat většinou podle toho, že výsledek
působí jednoduše, vzdušně, bez námahy. Jak toho tedy dosáhnout?
Postup u Vraního komiksu se sestával z několika hlavních nepostradatelných částí. Chronologicky se jedná
o nápad, scénář, rozvržení a kresbu, jednotlivé fáze se mohou prolínat, ale většinou každá z nich potřebuje dostat
svůj vlastní prostor. Mezi těmito částmi procesuje i několik dílčích, které jsou téměř nezbytné. Patří k nim různá
řešení stránek, kontrasty, černé a bílé plochy, kompozice, řemeslné zvládnutia určitý vývoj kresby, výraz a další
podobné věci. Do fáze nápadu patří myšlenka, kterou je třeba zachytit a umět si ji představit v komiksu, schopnost
rozvést i nepatrné detaily a dokázat je na sebe správně navázat. Další fáze je scénáristická, která obnáší nejen
sepsání důležitých scén, ale i řešení toho, co zhruba na stránce bude. Při psaní scénáře je potřeba jisté dávky
předvídavosti, která může ulehčit další fázi, prozíravost se projevuje například tak, že si jednotlivé části scénáře
autor rozděluje a už si představuje velice zhruba jednotlivé panely na stránce a často není na škodu připsat i texty,
které se budou vyskytovat v bublinách anebo třeba náladu. Třetí etapu představuje rozvržení, které patří mezi
nejnáročnější stádium. Synonymem by mohlo být cizí slovo storyboard, které je spojeno více s animovanými filmy,
ale v komiksu poslouží velmi podobně. Storyboard znamená rozkreslený scénář. První věcí, kterou je třeba vyřešit
po napsání scénáře, se stává to, jak budou řešené jednotlivé stránky, jak budou působit na sebe navzájem a také
jako celek. V hlavě často bývá přesnější nebo mlhavější představa o tom, jak má výsledek vypadat. Nejednou se
však projeví to, že představa na papíře není tak skvělá jako v myšlenkách. Z tohoto důvodu tu je tato fáze, která je
40
klíčová a jejíž význam spočívá ve snaze zabránit bezradnosti a nedomyšlenosti. Jako mladá jsem se kdesi dočetla,
že správný počet panelů na jednu stránku komiksu je 6. Tři nahoře a tři dole, všechny stejně velké. Magickou
šestku je však dovoleno proměňovat podle potřeby, je však dobré z ní vycházet a brát ji jako pomyslnou osnovu.
Dobrovolně se nechat svazovat pravidly je dobré k tomu, aby se dala porušovat. Většina stránek Vraního komiksu
skutečně vychází z této zásady 6 oken na jeden list papíru. Postupně se tedy podaří dle scénáře rozvrhnout jednotlivé
stránky, posléze přichází na řadu úprava, která vychází ze seřazení listů vedle sebe, jak budou uspořádány
ve výsledku a jejich porovnávania vzájemného působení. Je dobré myslet na kontrasty a také na to, jak chceme,
aby stránky působily, pokud se něco opakuje a náhle to začíná působit nudně, je třeba se na tu část zaměřit a pokusit
seji změnit. Dalším dílčím posunem v procesuje načrtnutí jednotlivých „výplní" panelů, předem jasně definovaných
ve scénáři. Ale je žádoucí do daných věcí volně zasahovat a dosáhnout tak cíleného záměru. V této chvíli
se řeší i rozdělení barevných ploch, respektive barev, které převažují v konkrétních panelech, jejich kompozice
i celková kompozice stránky. Fáze blížící se finále je především o řemeslu a o tom, jak tvůrce umí zacházet s tím,
že se obsahu dává forma a postupuje se od celku k detailu. Kreslit jednotlivé postavy, dávat jim výrazy, vystihnout
náladu, umět zobrazit pohyb, gesto a nejen tohle patří ke správnému zvládnutí kresby komiksu. Bubliny jsou kapitolou
samy o sobě. Mohou mít nepřeberné množství tvarů a ještě větší počet fontů, kterými je napsán text v nich.
Postup kreslení bubliny může být překvapivý, jelikož existuje tendence, která vnucuje prvně si připravit prostor
pro to, kam napsat text, tedy nakreslit bublinu a až potom ji vyplnit psaním textu. Tento postup v mnoha případech
může dobře sloužit i fungovat, je však dobré se od tohoto zvyku odpoutat a změnit pořadí. To znamená, že jako
první bude napsán text do míst, kde zhruba má být bublina a až poté udělat samotnou bublinu. V čem tkví rozdíl?
V prvním případě se může stát, že připravená bublina nebude stačit a text se do ní nevejde tak, jak by měl. Tohoto
jevu se lze vyvarovat právě při použití druhého postupu, kdy je snadné text ohraničit dle potřeby a dosáhnout tak
dobrého tvaru bubliny.
Co může být u komiksu v některých případech problémové, je fakt, že se čtenář není schopen zorientovat
ve správném pořadí jednotlivých panelů, k tomu například u Čtyřlístku Jaroslava Němečka sloužily šipky, které
usnadňovaly směr, kterým se při čtení příběhu má pokračovat. V mých raných komiksech jsem tento problém vyřešila
číslováním všech oken, ale ve Vraním komiksu upouštím od číslování i od „šipkování". Důvod je jednoduchý,
opět souvisí s již zmiňovanými příběhy a chybami. Protože jestliže díky chaosu vznikne další netušený příběh, je
to obohacení čtenáře a to je dárek, kterého si může vážit. A rozhodně to nelze považovat za chybu.
42
Symbolika a výskyt havrana v umění
Podle Jaromíra Medy a jeho Snáře sebepoznánímé vrána, potažmo havran (jsou zde vnímány jako synonyma)
několik významů. Tito ptáci jsou symbolem smrti a neštěstí. Hejno havranů značí blížící se katastrofu většího rozsahu
nebo výrazné zesílení negativní stránky snícího, vyjadřuje temný aspekt vlastní duše, jímž začíná poznávání
vlastní individuality; jen zcela výjimečně se ve snech stává symbolem ďábla, a když ve snu slyšíte havrana krákat,
je to předzvěstí špatných zpráv. Tyto negativní věci vyvažuje však to, že pokud ve snu máte havrana za přítele,
dokázali jste eliminovat temný aspekt své duše.10
Temným aspektem vlastní duše je archetyp Stín, Carl Gustav Jung jej definuje jako podstatu toho, co musí být
pochopeno a asimilováno. Dosáhnout tohoto cíle se nepodaří všem, kteří stín v sobě vyvolají. Je to jako pohled
do útrob své duše, jako by se duše dívala do zrcadla, přitom shledání s opravdovým odrazem vlastní negativní
bytosti nebývá jednoduché a mnohdy přináší bolest. Příklady lidí, kteří se vlastního stínu zaleknou, lze nalézt mezi
zabijáky, kteříjednoduše zahubivše živé kolem sebe. Proč je setkání s vlastním stínem tak bolestivé, je nasnadě,
člověk touží po dobru (mýty, báje, pohádky), nepočítá s tím, že v sobě samém může nalézt tolik záporného.
Identifikace s vlastním stínem je nebezpečná a přináší člověku jen touhu po negativních věcech (touhu po moci
nebo slávě), důležité je umět se stínu postavit a vědět o něm či ho respektovat, jedině tak je možné ho zvládnout
správným způsobem. Je potřeba poznat celou stupnici dobra, ale i zla, aby byl člověk celistvý. Archetyp Stín je
archetypem absolutního zla, temnoty; i proto je třeba jej pojmout do vědomí a zpracovat ho. Pomoci může jednoduchá
formulace, v které se tvrdí, že vlastnosti, které člověk nenávidí u druhých, jsou ty, kterých se sám v sobě
nedokáže zbavit a vlastnosti, které druhým toleruje, jsou ty, které má již zvládnuté. Stín nenechává člověka
na pokoji v bdění ani ve spánku, prostřednictvím nevědomí, nemá cenu s ním bojovat, tím se celá situace může
ještě zhoršit, protože se akorát bude prohlubovat rozdílová propast mezi dobrem a zlem v duši a člověku. Aleje
možné dosáhnout toho, že vlastní vědomí docílí vytouženého míru, chce to jen projít složitou a zdlouhavou ces-
1 0
srov.. MEDO, Jaromír. Snář sebepoznání. [online]. 2005 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: http://medo.cz/jaromir/kniha_snar/
tou, která je ohrožována množstvím nebezpečí každou chvílí.11
Havrani a vrány se ale neobjevují jen v přírodě, ve snech nebo nevědomí. Setkat se s nimi je možné i v kultuře
(literatura, film). Už v 6. století před naším letopočtem v Řecku vyprávěl Ezop bajky, ve kterých vystupují různá
zvířata, v neposlední řadě i vrána. Bajka, často plná ironie a satiry, je narážkou na lidské chovania podává čtenáři
poučení. V několika bajkách vystupuje i vrána nebo havran (O havranu, sýru a lišce, O havranu nebo vráně
a o pávu, O žíznivé vráně). Jednu z nich jsem zařadila i do zpracování Vraního komiksu, jde o tu s názvem
O havranu, sýru a lišce; tento jediný příběh si vysloužil čtyřstránkový prostor mezi ostatními s třemi stránkami,
pro dodržení propojení jsem vytvořila v příběhu rámec, který jej spojuje s ostatními příhodami, dvě vrány prostupující
všemi epizodami jsou i zde, přestože jen v jednom (posledním) panelu.
Havran od Edgara Allana Poea byl podle literární předlohy zpracován již nesčetněkrát (ilustrace, animovaný
film,...) a stále se jím inspirují další tvůrci. V této básni havran se svým „Už víckrát ne" představuje opět něco, co
hlavnímu hrdinovi nepřináší nic pozitivního, jen zoufalství, které se stále více prohlubuje.
Otfried Preulsler také často využívá vran či havranů ve svých knihách Malá čarodějnice nebo Čarodějův učeň.
Filmově je zpracoval Karel Zeman a dal jim mírně děsivou podobu, přesně takovou, jaká panuje o těchto ptácích
představa u většiny lidí nejen kvůli jejich symbolice, ale i kvůli tomu, že ač patří do řádu pěvců, jejich krákání moc
libozvučně nezní.
11
srov. Srov. MEDO, Jaromír. „Tajemství řádu nevědomí" - II. díl „Kruh Procesu obnovy", [online]. 2005 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: http://medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/_index_2st. 44
html
JAKO \
HQLUBr !j
Komiks a společnost
Poslední dobou se zdá, že komiks zažívá zlaté časy a jeho popularita stoupá. Už dávno jej lze potkat i jinde než
na zadní stránce novin nebo časopisu, kde má své čestné místo. Prvky z něj se objevují snad všude a není jednoduché
jim uniknout. Kromě časopisů nebo sešitů s obrázkovými seriály vznikají filmy, návrhy potisků na oděvy,
reklamy nebo třeba i celé značky, které mají za úkol reprezentovat zemi (konkrétně logotyp pro Českou republiku
z roku 2006 plný mluvících bublin) s touto tématikou. Komiks je progresivním reklamním tahem, protože dokáže
upoutat pozornost a přesto si zachová svůj styl; jednotnost je důležitou součástí jakéhokoliv vizuálního stylu a je
vyžadována nejen pro určitou funkčnost ale také pro potřebu orientace mezi jednotlivými produkty, pokud se nějaká
firma rozhodne udělat novou kampaň, prvky komiksu se nabízíjako jedny z nejvariabilnějších a nejúdernějších.
Ovšem záleží na mnoha elementech (propracovanost, správná volba, barevnost, souvislosti,...) a také na tom,
jakým způsobem je s výsledkem naloženo a pro co je reklama určená. Pak se totiž může stát, že se dostaví úplně
opačný a laciný efekt.
Jen čas ukáže, kdy tato módní vlna zase přejde a komiks se vrátíjen na stránky sešitů.
45
Závěr
V průběhu vzniku diplomové práce jsem použila postup, kterým vzniká kreslený obrázkový seriál. Zpočátku
jsem vyzkoušela několik technik, z nichž se jako nejlepší volba ukázala volbou nejklasičtější - černá tuš na bílém
podkladu. Před tvorbou jsem se nechala inspirovat nepřeberným množstvím komiksu a ilustrací světových
a českých autorů, z jejichž děl jsem těžila především při tvorbě různých šrafur nebo pohledů. Část panelů zachycuje
skutečná místa, které navštěvuji a dokonce i skutečné zážitky. Personifikovat zvířata se ukázalo být hlubokou
studnicí nápadů, ze které jsem rozhodně nevytěžila maximum, a proto vím, že i nadále budu v tomto komiksu
pokračovat.
Teoretická reflexe mi zprostředkovala mnoho nových informací o historii českého komiksu a o některých auto­
rech.
46
Resumé
Diplomová práce se skládá z praktického uměleckého výkonu, Vraního komiksu, který vychází z personifikace
zvířat a z teoretické části, která vysvětluje proces vzniku obrázkového seriálu z částečně subjektivního pohledu,
jakož i náhled na historii komiksu v Čechách a v neposlední řadě také principy tvorby komiksu.
Summary
This thesis consists of the practical artistic output, The Crow Comic Book, based on the animals personification
and of the theoretical part, which explains the process of the formation of a comic book from both partly subjective
perspective and view of the history of the comics art in CZ. Last but not least, the principles of creating comics
are also discussed.
47
Seznam literatury a zdrojů:
Comicsový magazín CREW2
. Praha: CREW s. r. o., 2010, roč. VI, č. 27. ISSN 1802-2219.
Comicsový magazín CREW2
. Praha: CREW s. r. o., 2010, roč. VI, č. 28. ISSN 1802-2219.
ČECH, Pavel. Velké dobrodružství Pepíka Střechy. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Petrkov, 2012, 208 s. ISBN
9788087595121.
DIESING, Helena. Kája Saudek. Praha: Arbor vitae societas, c2009, 527 s. ISBN 9788090453401.
EZOP,. Ezopovy bajky. Praha: Mladá fronta, 1976.
HRUBÍN, František. Vítek hádá dobře. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1965.
JÁGR, Miloslav. Osmý trpaslík pana Háby. 1. vyd. Praha: Albatros, 1984, [31] s.
KLEON, Austin. Kraď jako umělec: 10 věcí, které ti nikdo neřekl o kreativitě. Vyd. 1. V Brně: Jan Melvil, 2012,148
s., [11] s. ISBN 9788087270363.
KOPÁČ, Radim, Vojtěch ČEPELÁK a Helena DIESING. Nový český komiks (2000-2012): New Czech comics
(2000-2012) = Der neue tschechische Comic (2000-2012). Vyd. 1. Praha: Ministerstvo kultury České republiky,
2012, 240 s. ISBN 9788087546062.
KOŘÍNEK, Pavel, Tomáš PROKŮPEK a Lucie ČESÁLKOVÁ. Signály z neznáma: český komiks 1922-2012. Vyd. 1.
Řevnice: Arbor vitae, 2012, 350 s. ISBN 9788074670121.
MEDO, Jaromír. Snář sebepoznání. [online]. 2005 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: http://medo.cz/jaromir/kniha_
snar/
MEDO, Jaromír. „Tajemství řádu nevědomí" - II. díl „Kruh Procesu obnovy", [online]. 2005 [cit. 2014-04-16]. Do-
48
stupné z: http://medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/_index_2st.html
MILLER, Frank. Sin City: město hříchu. 2., upr. české vyd. Praha: Martin Trojan - 3-JAN, c2006,179 s. ISBN
8086839079.
MORGANOVÁ, Mario. Poselství od protinožců. Vyd. 2. Praha: Práh, 2000. ISBN 80-7252-034-2.
(neuveden). Náš program, Koule 1,1926, č. 1, s. 1
RUDIŠ, Jaroslav. Alois Nebel: kreslená románová trilogie : v hlavní roli Alois Nebel. 2. souborné vyd. V Praze:
Labyrint, 2011, ca 350 s. ISBN 9788087260227.
SKÁLA, František. Velké putování Vlase a Brady. Praha: Arbor vitae, 2007, [38] s. ISBN 8086300889.
SKÁLA, František. Skutečný příběh Cílka a Lídy. Praha: Arbor vitae, 2007, ca 110 s. ISBN 8086300862.
SKŘIVÁNEK, Jan, Saudek a Saudek. Chlapských sedmdesát (rozhovor), E8 2005, č. 5, s. 8.
VĚDROVÁ, Veronika. Barva ajejí významy: bakalářská práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagog
ká, Katedra výtvarné výchovy, 2008. 54 L, 4 I. pni. Vedoucí diplomové práce Hana Babyrádová.
Príloha
Ukázka několika stránek z Vraního komiksu
50
MARKÉTA TUNKOVfy