Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo Katedra trestního práva Rigorózni práce Podmínky trestní odpovědnosti právnických osob v mezinárodním srovnání Mgr. Erika Stašková 2018 Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma „Podmínky trestní odpovědnosti právnických osob v mezinárodním srovnání" zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Mgr. Erika Stašková 1 Abstrakt Cílem této práce je vymezit podmínky vzniku trestní odpovědnosti právnických osob ve vybraných evropských zemích a zhodnotit, jakým způsobem se tyto státy vypořádaly se základním problémem daného institutu, tj. překlenutím zásady individuální odpovědnosti za zavinění. Úvod práce je věnován vymezení právnických osob a teoriím, jež jsou s nimi spojeny. Následně navazuje rozbor právních úprav konkrétních evropských zemí, a to České republiky, Velké Británie s anglosaským právním systémem, Německa se správní odpovědností právnických osob a Polska se specifickými podmínkami vzniku trestní odpovědnosti. Závěrem jsou pak tyto podmínky porovnány a dílčí úpravy jsou vyhodnoceny. Klíčová slova Trestní odpovědnost, právnická osoba, společnost, trestný čin, fyzická osoba, Česká republika, Velká Británie, Německo, Polsko. Abstract The aim of this thesis is to define the conditions of the criminal liability of legal entities in selected european countries and to evaluate how they dealt with the basic problem of this institute, i.e. overcoming the prinicple of individual responsibility for guilt. The introduction of the thesis is dedicated to the definition of legal persons and the theories connected with them. Then follows the analysis of the legal regulations of specific european countries, namely the Czech Republic, the United Kingdom with the Anglo-Saxon legal system, Germany with the administrative liability of legal entities and Poland with specific conditions of criminal liability. Consequently, the conditions for criminal liability of legal entities are compared and evaluated. Keywords Criminal liability, legal person, corporation, crime, individual person, Czech republic, Great Britain, Germany, Poland. 2 Seznam zkratek ABGB BA 2010 CMA 2007 ČR EU FO Kodeks cywilny Kodeks karny Obč. zák. OWiG PO SGB TOPO Trestní řád Trestní zákoník VerbStrGb Zákon č. JGS Nr. 946/1811, Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesamten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monachie (Rakouské císařství, Všeobecný zákoník občanský) Zákon č. 2010 c. 23, Bribery Act 2010 (Velká Británie) Zákon č. 2007 c. 19, Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act 2007 (Velká Británie) Česká republika Evropská unie Fyzická osoba / fyzické osoby Zákon č. 16/1964 Dz.U., kodeks cywilny (Polsko, občanský zákoník) Zákon č. 88/1997 Dz.U., kodeks karny (Polsko, trestní zákoník) Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. C120, Ordnungswidrigkeitengesetz (Německo, zákon o přestupcích) Právnická osoba / právnické osoby Zákon č. C153, Strafgesetzbuch C153 (Německo, trestní zákoník) Trestní odpovědnost právnických osob Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Návrh Verbandsstrafgesetzbuch (Německo, návrh zákona o TOPO) 3 Z. č. 183/2016 Sb. Zákon č. 183/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů ZOHS Zákon č. 197/2002 Dz.U., o odpowiedzialnošci podmiotów zbiorowych za czyny zabronione pod grožba^ kary (Polsko, zákon o odpovědnosti hromadných subjektů za činy zakázané pod hrozbou trestu) ZOK Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů ZTOPO Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších před­ pisů 4 Obsah Úvod 7 1 Teorie právnických osob 10 1.1. Hi storický vývoj 10 1.2. Teorie právnických osob 13 1.2.1. Teorie fikce 13 1.2.2. Teorie reality 15 1.2.3. Moderní teorie 16 1.3. Modely trestní odpovědnosti právnických osob 18 1.4. Dílčí závěr 19 2 Česká republika 21 2.1. Vývoj trestní odpovědnosti právnických osob v ČR 21 2.2. Podmínky vzniku trestní odpovědnosti právnických osob 25 2.3. Trestný čin spáchaný právnickou osobou 34 2.4. Novela č. 183/2016 Sb 37 2.5. Vybraná judikatura 41 2.6. Dílčí závěr 44 3 Velká Británie 46 3.1. Hi storický exkurz 46 3.2. Trestné činy založené na subjektivní odpovědnosti 49 3.2.1. Actus reus 49 3.2.2. Mens rea 50 3.3. Strict liability a vicarious liability 51 3.4. Doktríny trestní odpovědnosti právnických osob 53 3.4.1. Nominalistický přístup 53 3.4.2. Realistický přístup 56 3.5. Trestní odpovědnost právnických osob 57 3.6. Dílčí závěr 65 4 Německo 68 4.1. Historický exkurz 68 4.2. Administrativně-právní odpovědnost PO 70 4.2.1. Gesetz über Ordnungswidrigkeiten 74 4.2.2. Individuální odpovědnost fyzických osobjednajících v rámci PO 77 5 4.3. Diskuze o zakotvení „pravé" TOPO 79 4.3.1. Návrh Verbandsstrafgesetzbuch 79 4.4. Dílčí závěr 81 5 Polsko 83 5.1. Hi storický exkurz 83 5.2. Podmínky vzniku trestní odpovědnosti 84 5.2.1. Zákon č. 197/2002Dz.U. 88 5.3. Diskuze o novém zákoně o trestní odpovědnosti 91 5.4. Dílčí závěr 93 6 Srovnání a zhodnocení zkoumaných právních úprav 95 6.1. Komparace podmínek vzniku TOPO 95 6.2. Vlastní zhodnocení právních úprav 106 Závěr 110 Seznam použité literatury 114 6 Úvod Trestní odpovědnost právnických osob je institutem, jenž v právních řádech evropských států již po určitou dobu existuje, nicméně stále se v rámci něj utváří řada otázek otevírajících méně či více zajímavé diskuze. Obecně však nelze pochybovat o tom, že základním problémem v případě zakotvování právní úpravy trestní odpovědnosti právnických osob do právních řádů evropských států bylo překonání dvou základních zásad trestního práva hmotného, a to zásady individuální odpovědnosti a zásady odpovědnosti za zavinění. Kontinentální právní řády jsou totiž vystavěny na trestní odpovědnosti fyzické osoby za její vlastní předchozí zaviněné a protiprávní jednání. V souvislosti s historickým vývojem, rozvojem ekonomiky a expanzí role právnických osob však vznikla potřeba trestně-právně regulovat i postavení těchto subjektů. Základní překážkou při tvorbě právních úprav však byly shora uvedené dvě zásady, na nichž je trestní právo hmotné budováno. Cílem této práce je proto zkoumat, jakým způsobem se dílčí evropské státy s problematikou podmínek vzniku trestní odpovědnosti právnických osob vypořádaly, a prostřednictvím zjištěných skutečností stanovit, které otázky jsou v případě tohoto institutu nesporné a které problémy naopak vyvstávají; v rámci závěrečných porovnání dílčích právních úprav pak bude zjištěno, jakým způsobem lze problematické aspekty vyřešit. Primárně je práce zaměřena na Českou republiku jakožto stát, v němž žijeme, působíme a jehož právní řád je nám vlastní. Dále se práce soustředí na tři evropské státy, které jsou v oblasti institutu trestní odpovědnosti právnických osob určitým způsobem jedinečné. Zaprvé se jedná o Velkou Británii, jejíž právo je založeno na anglosaském právním systému, jenž je charakteristický nepsaným právem, obyčeji a precedenty. Zadruhé jde o Německo, které problematiku odpovědnosti právnických osob pojímá nikoliv v oblasti trestního práva, ale práva správního, kdy se proto hovoří o administrativně-právní odpovědnosti právnických osob. A zatřetí se jedná o Polsko, jehož podmínky pro vznik trestní odpovědnosti právnické osoby se v jednom bodě poměrně zásadně liší od úpravy v ostatních zkoumaných evropských státech. Vymezení podmínek pro vznik trestní odpovědnost právnických osob v těchto zemích nám prostřednictvím zjištěných společných rysů tohoto institutu umožní nejen pochopit, jakým způsobem je tento institut obecně chápán, ale prostřednictvím odlišných rysů nám umožní také zjistit, jaké jsou případné nedostatky některých právních úprav ajakým způsobem by bylo možné je vyřešit. 7 Postup pro dosažení shora uvedeného cíle bude následující. První kapitola této práce bude zaměřena na teoretické otázky související s problematikou právnických osob. Jelikož jsou právnické osoby v podstatě právem uměle vytvořené subjekty, bude nutno zkoumat, jakým způsobem jsou schopny vystupovat v právních vztazích, právně jednat a nést odpovědnost, a jak na tuto otázku nahlíží doktríny dílčích zkoumaných států. Zjištěné poznatky budou rozhodující pro povahu institutu trestní odpovědnosti právnických osob v předmětné zemi. Stručně nastíníme také jednotlivé teoretické modely předmětného institutu. Ze souboru těchto teoretických poznatků tak postupně vyplyne základní problematická otázka spojená s TOPO, tedy jak může uměle vytvořená osoba, jejíž vůle je nahrazena kolektivní vůlí fyzických osob, jež ji tvoří, naplnit základní zásadu trestního práva vůbec, a to zásadu individuální odpovědnosti za zavinění. V následujících kapitolách se již zaměříme na právní úpravu podmínek vzniku TOPO v dílčích evropských zemích. Nejprve se bude jednat o Českou republiku, poté o Velkou Británii, Německo a Polsko. Struktura těchto kapitol bude pojata následovně. Aby čtenář pochopil, co vedlo předmětnou zemi k přijetí institutu trestní odpovědnosti právnických osob, bude nejprve obsažen krátký historický exkurz. Poté bude věnován prostor samotným specifikům zkoumaného institutu, tedy podmínkám vzniku trestní odpovědnosti právnických osob, které budou blíže zkoumány, analyzovány a komentovány. Následovat bude stručný rozbor právního předpisu, který je v předmětné zemi základním pramenem práva v oblasti TOPO. Získané poznatky budou závěrem každé kapitoly zrekapitulovány tak, aby si čtenář udělal jasnou představu o základních podmínkách vzniku trestní odpovědnosti v každém státě a o specifikách, které se k tomuto státu v rámci tohoto institutu vážou. Speciální pozornost bude věnována České republice, jelikož se jedná o náš domovský stát, přičemž z vysvětlení dílčích pojmů spojených s TOPO budeme vycházet i u dalších zkoumaných evropských států. V závěru práce pak dojde k propojení celé problematiky. Vzhledem k tomu, že v jejím průběhu zjistíme, jakým způsobem se k trestní odpovědnosti právnických osob staví dílčí zkoumané evropské státy, bude v rámci jejich srovnání zjištěno, které otázky jsou nesporné, které problematické, a kam směřuje vývoj tohoto institutu do budoucna. Pokud jde o právní prameny, z nichž bude v rámci této práce čerpáno a které budou analyzovány, bude se jednat především o zákony, v nichž je předmětný institut TOPO upraven. V některých případech se bude jednat o ryze speciální zákony, v některých zemích tomu 8 bude naopak. Tyto právní předpisy budou doplněny jak judikaturou, tak odbornou literaturou, pocházející zpravidla přímo ze státu, jehož podmínky vzniku TOPO budou zkoumány. Ke zpracování příslušného tématu budou použity především metody logické a komparační. Logické myšlení je dnes nedílnou součástí vědy a projeví se i v této rigorózní práci. Při rozboru jednotlivých podmínek vzniku trestní odpovědnosti právnických osob se objeví především analýza jako rozbor konkrétního problému, resp. konkrétní právní úpravy. V dílčích závěrech uváděných na konci jednotlivých kapitol se projeví indukce, kdy budou rozebrané otázky zobecněny v dílčím úsudku o zkoumané problematice. Pro tuto práci je stejně tak potřebná komparační metoda, jež se bude prolínat s metodou logickou. Závěrem práce totiž dojde ke komparaci právní úpravy podmínek vzniku trestní odpovědnost právnických osob ve zkoumaných zemích. Komparace se tak střetne s indukcí, jelikož budou vyhodnoceny a současně porovnány výsledky předchozích rozborů konkrétních právních úprav. 9 1 Teorie právnických osob Dříve než přistoupíme k samotné specifikaci podmínek pro vznik trestní odpovědnosti právnických osob ve vybraných evropských zemích, zaměříme se na definici pojmu právnická osoba a na jeho obsah. Právnická osoba je totiž v různých zemích vnímána odlišně, což se odráží nejen v pohledu na její praktické fungování, ale také v postavení právnické osoby v trestním právu. Pochopení předmětného pojmu a teorií, které se k němu váží, nám posléze pomůže porozumět vnímání trestní odpovědnosti u tohoto druhu osob v dílčích evropských státech, na které se zaměříme v dalších kapitolách. 1.1. Historický vývoj Definici právnické osoby dnes najdeme v ust. § 20 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen jako „obč. zák"). Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.1 Současně pro ně platí, že byť mají po celou dobu své existence, tedy od svého vzniku až do svého zániku, právní osobnost, nejsou svéprávné; právnické osoby jsou tedy způsobilé mít v mezích právního řádu práva a povinnosti, ale nejsou způsobilé nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, tedy právně jednat . Toto právní jednání za ně zajišťují tzv. statutární orgány, ať už individuální, nebo kolektivní, které takovým jednáním projevují vůli právnické osoby navenek. Jinými slovy tak právnické osoby v současném právním řádu ČR sice jsou způsobilé být subjekty práva, tedy brát na sebe práva a povinnosti, samostatně jednat však schopny nejsou; toto jednání za ně zajišťují fyzické osoby. Takové pojetí právnické osoby však neexistovalo od prvopočátku; cesta k tomuto nahlížení na ně byla naopak poměrně složitá. K formování právnické osoby docházelo již od starověku, kdy v antickém světě se užíval pojem persona, tedy v českém překladu „osoba", k označení sociální role, osoby v právním smyslu, charakteru jedince a filozofického pojmu osoby . Pojem persona tedy neoznačoval člověka v jeho fyzické podobě. V římském právu se jako persona označovaly jak svobodné osoby, tak otroci. Jelikož otroci nebyli chápá- 1 § 20 odst. 1 obč. zák. 2 § 118 v návaznosti na § 15 obč. zák. 3 BERAN, Karel. Pojem osoby v právu. 1. vyd. Praha: Leges, 2012, s. 13. 10 nijako lidé, ale spíše jako jakési quasi subjekty, můžeme pozorovat první základy abstraktního chápání „osoby". Osoby, které dnes chápeme jako právnické, např. stát, obce či spolky, označovalo římské právo pojmem universitas; neoddělovalo však universitas od jejích členů s tím, že by se jednalo o samostatný subjekt, ale spojovalo tyto členy do jistého jednotného společenství, aniž by nový právní subjekt vznikal.4 Římské právo tak s právnickými osobami v dnešním slova smyslu žádným způsobem nepracovalo. Někteří autoři současnosti však s pojmem právnické osoby v římském právu běžně pracují a označují je jako personae vice fingitur, tedy jako celky nahrazující člověka, přičemž mezi ně zahrnují především korporace a nadace, později také stát a obce.5 Jiní autoři však upozorňují na to, že zpětně sice lze předmětné celky označit za právnické osoby, nicméně v té době tak chápány nebyly a nemohly být, jelikož pojem právnické osoby nebyl vůbec znám.6 Problematiku starověkého chápání právnické osoby proto lze shrnout tak, že nebyl znám abstraktní pojem osoby v právním smyslu, nicméně byly položeny základy pro jeho chápání. Abstraktní chápání osoby přináší poprvé středověk. Osoba je chápána ve smyslu sebeuvědomění a je odpovědná za své činy7 . Tento vývoj je přisuzován především křesťanství, k jehož rozmachu v kontinentální Evropě ve středověku dochází. Výraznou osobou v tomto období byl papež Innocens IV., jeden z největších středověkých právníků. Ten přiznal právní subjektivitu jak církevním úřadům, tak církevním statkům8 . Vycházel z myšlenky, že pokud skládá církevní útvar přísahu bohu a církvi, měla by tato probíhat prostřednictvím jediné osoby předmětný církevní útvar zastupující9 . V souvislosti s ní pak prohlásil často citovanou větu, že církevní útvar je v podnikových záležitostech považován za osobu, a že korporace je spíše právním pojmem než názvem určitého subjektu.10 Novověk zaznamenal další krok k vytvoření pojmu právnické osoby. Tomuto označení však nejprve předcházel pojem morální osoba, se kterým pracovala řada novověkých filozofů, ovšem nikoliv z hlediska právního, ale z hlediska čistě filozofického. Nejprve byla tato osoba chápána jako morální jsoucno mající řád, poté byl za morální osobu označen člověk jakožto 4 BERAN, Karel. Pojem osoby v právu. 1. vyd. Praha: Leges, 2012, s. 15. 5 KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vyd. Praha: C H . Beck, 1997, s. 80. 6 Např. Lübtow či Carolsfeld. 7 HURDÍK, Jan. Pojem osoba a geneze jeho obsahu jako základ konstrukce osob v právním smyslu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2000, roč. 8, č. 3, s. 308. 8 BERAN, Karel. Proč a kdy byla nahrazena „osoba" právním subjektem? Časopis pro právní vědu a praxi. 2011, roč. 19, č. 2, s. 112. 9 V rámci této myšlenky lze pozorovat základy existence statutárního orgánu právnické osoby. 1 0 KOESSLER, Maximilian. The Person in Imagination or Persona Ficta of the Corporation. Louisiana Law Review. 1949, vol. 9, no. 4, s. 437-438. 11 nositel práv a povinností, a nakonec byla chápána jako společnost samotná, tedy sjednocení jednotlivých vůlí ve společnou1 1 . Můžeme tak spatřovat jakési první náznaky chápání morální osoby v dnešním slova smyslu, tedy osoby tvořené souborem jednotlivců, která může být subjektem práv a povinností. Přímo v právu pracuje s morálními osobami jako subjekty práva poprvé rakouský Všeobecný zákoník občanský z roku 1811, tj. Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, č. JGS Nr. 946/1811, účinný od 1. 1. 1812 (dále jen jako „ABGB"), kde lze spatřovat označení die moralische Persone. ABGB sice konkrétní definici této morální osoby neobsahuje, nicméně z jeho ustanovení lze vyčíst, že se jedná o subjekt, který se skládá z několika členů, jedná prostřednictvím zástupce, disponuje s majetkem a je zřízen duchovním nebo světským 12 správcem . § 26 ABGB přiznává těmto osobám stejná práva, jako mají osoby fyzické, a rozděluje je na oprávněné a neoprávněné. Neoprávněné osoby jsou ty, které jsou obzvláště zakázány politickými zákony nebo které se zdají být v konfliktu s bezpečností, veřejným pořádkem nebo morálkou. Více se však zákon tomuto pojmu nevěnuje a tudíž nechává prostor pro vznik mnoha otázek. K ABGB vyšla řada komentářů od různých autorů, kdy tito se mnohdy k této problematice vyjadřují. Např. podle Schustera představuje morální osoba každé společenství osob, řídící se stanovami, v jehož čele stojí oprávněná osoba reprezentující toto společenství, přičemž tato může vystupovat v právních vztazích a tedy i být žalobcem a být žalována . Von Zeiller tyto osoby chápe jako subjekty, kterým je přiznána civilněprávní ochrana, a které mají stejná práva a povinnosti jako osoby fyzické.1 4 Nippel pak považuje morální osobu za sdružení fyzických osob, které představují osobu právnickou. Tento autor tak vůbec poprvé použil termín právnická osoba.15 Především v souvislosti s velkou průmyslovou revolucí vyšlo najevo, že právnické osoby jsou institutem, se kterým je do budoucna nutno počítat. S rozmachem průmyslu docházelo k rozmachu podnikání, vzniku nejrůznějších korporací v dnešním slova smyslu a taktéž potřebě tyto subjekty určitým způsobem regulovat. V 19. století začal být postupně užíván pojem právnická osoba, ačkoliv mu z počátku nebyl přikládán stejný význam jako dnes. 1 1 Mezi základní představitele této myšlenky patří Puffendorf, Wolff a Nettelbladt. Blíže k tomu viz: BERAN, Karel. Pojem osoby v právu. 1. vyd. Praha: Leges, 2012, s. 28. 12 Ibid, s. 51. 1 3 SCHUSTER, Michael. Theoretisch-praktischer Kommentar über das allgemeine bürgliche Gesetzbuch. Prag: Scholl, 1818, s. 350. 1 4 ZEILLER, Franz von. Commentar über das allgemeine bürgeliche Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie: Dritter Band. 1. Aufl. Wien: Geistinger, 1812, s. 360. 1 5 BERAN, Karel. Pojem osoby v právu. 1. vyd. Praha: Leges, 2012, s. 58. 12 Gustav Hugo tímto pojmem označoval do té doby používanou osobu morální. Další vývoj předmětný pojem zaznamenal s G. A. Heisem, který právnickou osobu chápal značně abstraktně: bylo jí vše, co bylo odlišné od člověka, a současně bylo uznáno jako samostatný subjekt práv.1 6 Postupně se však tento pojem začal objevovat v nej různějších evropských kodifikacích. Např. v německém Bürgerliches Gesetzbuch z roku 1896 je aplikován pojem juristische Person, v italském Codice civile italiano z roku 1865 persone giuridiche či ve španěl- 17 ském Código civil de Espaňa z roku 1889 personas juridicas. Výjimku tvořil pouze výše zmiňovaný rakouský ABGB. V souvislosti se zakotvováním tohoto pojmu v právních řádech evropských zemí pak došlo ke vzniku konkrétních teorií, které popisovaly povahu právnických osob jako takových, jejich postavení v právu, právní osobnost a schopnost právně jednat. 1.2. Teorie právnických osob Právnické osoby jsou charakteristické tím, že jsou na rozdíl od osob fyzických - tedy reálných a hmotných, v podstatě uměle vytvořeny právním systémem konkrétního státu. K jejich rozmachu dochází především v 19. století, tedy v období střetu pozitivně-právního a přirozenoprávního myšlení, velké francouzské revoluce, průmyslového rozvoje, vzniku tržní společnosti a rozmachu abstraktního myšlení. Je tak jedině logické, že v souvislosti s uvedeným vznikla potřeba přenést rizika podnikání na jiné subjekty než osoby fyzické, přičemž tyto subjekty bylo současně potřeba právem regulovat. Dle Frinty se tak vnímání právnických osob v podobě, jak je známe dnes, rodí z konfliktu mezi pozitivistickou a přirozenoprávní doktrínou, a současně z konfliktu mezi nazíráním na člověka jako na jediný subjekt práva a potře- 18 bou právně regulovat měnící se povahu hospodářství. Vyčlenily se tak následující dvě základní teorie právnických osob, někdy nazývané také jako „velké teorie", které nám posléze pomohou lépe porozumět problematice tvorby a přijetí právní úpravy trestní odpovědnosti právnických osob v dílčích evropských státech. 1.2.1. Teorie fikce Teorie fikce je vystavěna na postulátech přirozeného práva1 9 , kdy je právnická osoba chápána jako protiklad osoby fyzické, která je osobou reálnou a přirozenou; právnická osoba FRINTA, Ondřej. Právnické osoby. Praha: Univerzita Karlova, 2008, s. 55. Ibid. Ibid, s. 58-59. HURDIK, Jan. Právnické osoby ajejich typologie. 2. dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 6. 13 je tak pouze legislativní právní konstrukcí . Základem fikční teorie je tedy presumpce reálné 21 neexistence této entity, která je vytvořena na základě normativní fikce . Mezník pro zákonodárce při tvorbě právnických osob jakožto umělých legislativních konstrukcí je představován tím, že za právnickou osobu lze z logiky věci označit pouze ty subjekty, které jsou schopny zformulovat vůli a následně ji projevit navenek.22 To je v praxi zajišťováno především existencí tzv. statutárních orgánů, jednajících za ně vůči třetím osobám, čímž tyto technicky vzato projevují vůli právnické osoby a realizují ji. Stručně řečeno tedy teorie fikce spočívá v tom, že dle vzoru reálné fyzické osoby je legislativně uměle vytvořena osoba právnická, přičemž s oběma se z právního hlediska nakládá stejně. Základním představitelem této teorie je německý filozof a právník Fridrich Carl von Savigny, který ji přivedl jakožto první teorii právnických osob vůbec. Člověka popisuje jako jediný přirozený subjekt (pouze a j en fyzická osoba jakožto individuální jedinec je způsobilá být nositelem práv a povinností) , přičemž právo po vzoru člověka vytváří v obecném 24 zájmu další imaginární subjekty, tedy osoby právnické . V rámci teorie fikce se následně vymezilo několik následujících subteorií: Teorie personifikace. Personifikace obecně představuje přenášení lidských vlastností na neživé subjekty. V rámci práva a teorie právnických osob se pak jedná o přenášení vlastností fyzických osob na „umělé" právnické osoby. Nový subjekt práva - tedy právnická osoba - tak vzniká vybavením entity právními vlastnostmi, které jinak náleží pouze fyzické osobě, jež je jako jediná považována za subjekt práva. Na právnickou osobu však lze přenést výhradně ty vlastnosti, jimiž je schopna disponovat; nelze na ni přenést vlastnosti, které patří pouze a jenom člověku, tj. např. právo na život a zdraví.2 6 Základním předpokladem pro existenci právnické osoby na základě této subteorie je tedy fyzická osoba, jejíž vlastnosti jsou SAVIGNY, Fridrich Carl von. System des heutigen römischen Rechts. 3. Band. 1. Aufl. Berlin: Veit und Comp, 1840, s. 235. 2 1 RUBÁN, Radek. O povaze právnických osob. In: CIPKAR, Ján et al. (eds.). Dny práva - 2012 - Days ofLaw. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 1915-1916. 2 2 SCHWERIN, Claudius von. Grundzüge des deutschen Privatrechts. 2. Aufl. Berlin: W. de Gruyter, 1928, s. 13. Recitováno z: HURDIK, Jan. Právnické osoby: obecná právní charakteristika. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 45. 2 3 SAVIGNY, Fridrich Carl von. System des heutigen römischen Rechts. 3. Band. 1. vyd. Berlin: Veit und Comp, 1840, s. 2. 2 4 PELIKÁN, Robert. Právní subjektivita. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer CR, 2012, s. 30. 2 5 HURDIK, Jan; KATOLICKY, Jaroslav. K pojetí právnických osob. Brno: Masarykova univerzita, 1992, s. 26. 2 6 SKŘIVÁNKOVA, Anna. Vznik právnických osob. Brno, 2012, s. 23. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Kateřina RONOVSKÁ. 14 na osobu právnickou přenášeny. Jinými slovy je možnost vzniku právnické osoby podmíněna existencí člověka jakožto fyzické osoby. Teorie fikce v užším smyslu. Tato subteorie vychází pouze z právních pojmů. Realitou je již akceptovaný právní institut či kategorie, tedy ideální myšlenková konstrukce, zpravidla vysoce schematizovaná v porovnání se vzorci vnějšího světa, podle kterých jsou právní pojmy budovány. Existuje tak prostor pro překlenutí přirozenoprávního myšlení, ovšem v mezích existujících právních institutů. Z této subteorie se vyčlenila ještě užší kategorie, a to teorie koncesní, charakteristická pro francouzskou historii a myšlení, dle níž může právnickou osobu 27 založit jen zákonodárce. Teorie transsubstanciace. Právnická osoba vystupuje jako myšlenkový model spočívající v přenesení jakékoli myšlenkové konstrukce, bez ohledu na její realitu. Přenesení substance na nový uměle vytvořený útvar se stal obecnou metodou vzniku právnických osob j ao "28 ko spojených abstraktních útvaru s osobami, které tento útvar respektují. Je zajímavé, že tato teorie vychází z křesťanství, kde jsou tělo a krev Ježíše Krista proměněny co do podstaty (tedy transsubstanciovány) v chléb a víno. 1.2.2. Teorie reality Tato teorie vznikla jako reakce na teorii fikce, přičemž vychází ze skutečnosti, že právnická osoba je stejně reálná jako osoba fyzická. Právnické osobě je tak přiznávána reálná existence, a tudíž taktéž reálná vůle, stejně jako v případě člověka. V podstatě tak tato teorie omezuje státní moc, resp. proces zákonodárce v případné tvorbě právnických osob, a dává možnost vzniknout nejrůznějším druhům právnických osob.29 Za zakladatele této teorie je považován Otto von Gierke, německý právník a historik, který prohlásil, že právnická osoba je skutečná a celistvá, nikoliv jen fiktivní osoba. I v rámci této teorie se vymezily dílčí subteorie, a to následovně: Teorie organická. Jejím zastáncem byl sám Otto von Gierke, dle něhož „je korporace reálnou osobou svazovou, tj. organismem, který má svoji samostatnou, skutečnou existenci, HURDÍK, Jan. Právnické osoby ajejich typologie. 2. dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 19-20. Ibid, s. 21. KNAPP, Viktor. O právnických osobách. Právník. 1995, roč. 124, č. 10-11, s. 984. GIERKE, Otto von. Deutsches Privatrecht. 1. Aufl. München, 1936, s. 471. 15 31 svoje orgány a svoji vůli a tato vůle svazová je naprosto odpoutaná od vůle jednotlivců " . Právnická osoba je tedy vnímána jako lidský organismus zaměřený na účelové konání. Základním rysem právnické osoby je její organizační struktura, prostřednictvím které dochází k prosazování její vůle a plnění jejích cílů. Právnická osoba je tak společenstvím, jehož podstatou je obecná vůle.3 2 Fyzické i právnické osoby jsou tedy složeny z orgánů a projevují svoji vůli navenek. Teorie kolektivní vůle. Podle této subteorie se spojením více vůlí utváří nová entita, která konstituuje vůli novou a může se stát subjektem práva. Tato kolektivní vůle je pak odlišná od vůlí, které ji zrodily na základě svého souladu.33 Jinými slovy tak na základě shodné vůle kolektivu fyzických osob vzniká a poté existuje zcela nová entita se svou vůlí, tedy právnická osoba. Teorie institucionální. Základem je myšlenka, že každá organizační struktura aspiruje stát se právnickou osobou, neboť sama o sobě tvoří specifický společenský stav, vymezující vztahy mezi jednotlivci, kteří se na této organizaci účastní. Pokud je organizační struktura vybavena vůlí, zájmy či funkcemi naplňujícími tendence jejího vývoje, je taktéž vybavena způsobilostí stát se právnickou osobou.34 Teorie technické reality. Jejím autorem je Raymond Saleilles, francouzský právník. Má se jednat o teorii vycházející z myšlenky, že fyzické a právnické osoby jsou rovnoprávné. Jejím výsledkem je tak v podstatě to, že právnická osoba je vytvořena sice prostřednictvím právních prostředků, nicméně výsledkem je osoba jako realita v právním smyslu. 1.2.3. Moderní teorie Shora uvedené teorie, tedy teorie reality a teorie fikce, jsou obecně označovány také jako teorie klasické, jelikož za sebou mají již několik desetiletí či století existence a vychází z nich pojetí právnické osoby v kodifikacích 20. století. Nicméně s vývojem států, osob a jejich myšlení dochází taktéž k neustálému vývoji teorií, které se na právnické osoby, jejich vznik, existenci a způsobilost zaměřují. V tomto případě pak hovoříme o tzv. moderních teoriích práv- 3 1 GIERKE, Otto von. Genossenschaftstheorie und die deutsche Rechtsprechung. Berlin: Weidmann, 1887, s. 350. 3 2 HURDÍK, Jan. Právnické osoby ajejich typologie. 2. dopi. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 22. 3 3 ZBORAN, Eduard. Systém právnických osob. Brno, 2009. S. 15. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jan HURDÍK. 3 4 HURDÍK, Jan. Právnické osoby ajejich typologie. 2. dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 23. 3 5 SALEILLES, Raymond. De la personnalité juridique. 2. vyd. Paris: La Memoire du Droit, 1922, s. 541. 16 nických osob, které se snaží reflektovat vývoj společnosti, přičemž Hurdík mezi ně zahrnuje následující36 : • Zájmová teorie - dominantní charakteristikou právnické osoby je její cíl, kterým je ochrana jejích ekonomických zájmů. Právo je tak v této souvislosti chápáno jako kategorie ekonomická. • Syntéza právních pravidel - právnická osoba je tvořena koherentním souborem právních pravidel. Snaží se odpoutat právnickou osobu z právních vazeb. • Teorie přičítáteInosti - právní subjektivitu právnických osob považuje za otázku právně technického charakteru, přičemž záleží na zákonodárci konkrétního státu, do jaké míry přizná organizované skupině lidí práva a povinnosti. Zákonodárce tak rozhoduje pouze o existenci právnických osob, o jejich podobě a obsahu však rozhodují ony samy. Dochází tak ke kombinaci veřejného a soukromého aspektu. • Teorie relativity právní způsobilosti právnických osob - je postavena na rozdělení právní subjektivity na úplnou a částečnou, kdy částečná právní způsobilost působí jen ve vymezeném okruhu právních norem. • Právnické osoby jako Sozialperson - tato teorie zpochybňuje možnost vyjádřit právnickou - kolektivní - osobu právně-technickými prostředky pozitivního práva a upozorňuje na rozdíl mezi vůlí individuálního jednotlivce a vůlí kolektivní. Právnickou osobu tak označuje jako realitu společenskou, nikoliv právní. • Pojetí právnické osoby jako důsledek konfrontace teorie řízení s právně technickými metodami - dle této teorie se právo a realita právnických osob ubírají různými cestami. Existují jisté organizační celky, jejichž realita je dána organickou spoluprácí jejích členů, přičemž tyto směřují k dosažení určitého cíle. Je však pouze na zákonodárci, zda některé organizační celky označí jako právnické osoby či nikoliv. • Teorie odvozených právních způsobilostí - každý právní útvar má umělou povahu, tudíž lze v právu pracovat jak s přirozenou, tak právnickou osobou. Od povahy této osoby se pak odvozuje rozsah její způsobilosti, přičemž s plnou právní subjektivitou disponuje fyzická osoba, schopna naplnit všechny vlastnosti právně způsobilé osoby, právnická osoba je ze své podstaty nenaplňuje, proto má pouze subjektivitu částečnou. • Teorie vnitřní organizace (mocenská teorie) - za poslání právnické osoby považuje získání ekonomické moci, přičemž tato moc dostává legalitu a legitimitu tehdy, pokud je právnická osoba v rámci zákona vybavena legálními kompetencemi. 3 6 HURDÍK, Jan. Právnické osoby ajejich typologie. 2. dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 24-34. 17 • Teorie autonomie právnické osoby - právnická osoba je koncipována na základě základního zadání, kritéria vzniku a životní úlohy. Dále zásadně odlišuje vnitřní a vnější vztahy právnické osoby a vyzdvihuje roli orgánů této osoby, které se na jedné straně podřizují celku, tedy souboru sdružených osob, a na druhé straně vyjadřují celistvost právnické osoby. • Obnovenípřirozenoprávní koncepce - představitelem této teorie je E. Wolff, který řadu přístupů kritizuje, nicméně nenabízí řešení; dle Wolffa nemůže rozhodovat o právní subjektivitě a způsobilosti osob stát, jinak by získal nemezenou moc, a navrací se tak jistým způsobem ke klasické teorii fikce. • Flumeho koncepce - za právnickou osobu považuje organizovanou skupinu, která se osamostatnila od svých členů. Právnická osoba tak vůči třetím osobám vystupuje nezávisle a samostatně. 1.3. Modely trestní odpovědnosti právnických osob Pojetí právnických osob za subjekty práva, jež jsou způsobilé mít práva a povinnosti, a které jsou způsobilé projevovat vůli navenek, byť prostřednictvím svého statutárního orgánu, logicky muselo vést k tomu, že byl do právních řádů evropských států postupně zakotvován i institut trestní odpovědnosti právnických osob. Vyčlenily se tři základní modely, které na tomto místě, tedy v úvodní teoretické kapitole této práce, stručně charakterizujeme. Pravá trestní odpovědnost. Právnická osoba je v případě spáchání trestného činu subjektem trestního řízení, kdy je jí po soudním hlavním líčení udělena sankce v podobě trestu. Tato osoba je trestně odpovědná i tehdy, pokud se nepodaří prokázat spáchání trestného činu konkrétní fyzické osobě, která za právnickou osobu, resp. v jejím rámci či zájmu, jednala. Právní úprava v jednotlivých státech se pak liší co do okruhu právnických osob, které mohou být trestně-právně odpovědné, okruhu trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit, a okruhu trestů, které lze právnické osobě uložit. Trestní odpovědnost právnických osob je zakotvena přímo v trestních zákonech, ať už v obecném trestním zákoníku (např. ve Francii), nebo ve speciálním zákoně upravujícím přímo trestní odpovědnost právnických osob (např. v ČR). Model pravé trestní odpovědnosti je kromě Francie a ČR dále uplatňován např. v Maďarsku, Finsku či Dánsku. 3 7 N E M R A V O V A , Olga; VAŇKOVÁ, Miloslava. K zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob. Epravo.cz [online]. Epravo.cz, a.s., publikováno 5. 6. 2013 [cit. 15. 4. 2018], 18 Nepravá trestní odpovědnost. V tomto případě nejsou právnické osoby přímo trestně odpovědné. Tento druh odpovědnosti vzniká pouze u fyzické osoby, která jednala v rámci či v zájmu právnické osoby a dopustila se tak trestného činu; samotné právnické osobě je pak možno uložit určité sankční opatření, jejichž povaha a název se stát od státu liší. Byť může být tato quasi trestní odpovědnost zakotvena v trestním zákoně, nej sou sankce uložitelné právnickým osobám označovány jako tresty, a jak již bylo uvedeno výše, trestně odpovědné jsou pouze fyzické osoby. Ve Švédsku jsou sankce pro právnické osoby nazývány jako „jiné zvláštní právní následky", ve Španělsku šlo o „vedlejší následky" a na Slovensku šlo ještě donedávna o „ochranná opatření". Nepravá trestní odpovědnost je však ve zmiňovaných státech postupně nahrazována pravou trestní odpovědností; např. na Slovensku je uplatňován model pravé trestní odpovědnosti od roku 2016, ve Španělsku již od roku 2010. Důvodem je poměrně těžké praktické uchopení předmětných sankcí . Administrativní (správní) odpovědnost. V tomto případě se vlastně vůbec nejedná o trestní odpovědnost právnických osob, ale o odpovědnost správní. Na rozdíl od modelu nepravé trestní odpovědnosti je v tomto případě právnická osoba odpovědná. Rozdíl správou trestní odpovědností pak spočívá v tom, že se právnické osobě neukládá trest, ale správní sankce. Tento model je k dnešnímu dni uplatňován v Německu. 1.4. Dílčí závěr Ačkoliv je dnes existence a právní úprava právnických osob v mnoha směrech brána jako samozřejmost, předcházel jí dlouhodobý vývoj. Se samotným pojmem právnická osoba se lze poprvé setkat až v 19. století. Do té doby byl používán pojem morální osoba, nicméně ve smyslu filozofickém, nikoliv právním. Rozmach problematiky právnických osob, jejich zakotvení do zákona a jejich chápání v dnešním smyslu nastal v předmětném 19. století především jako reakce na střet pozitivně-právního a přirozenoprávního myšlení, průmyslový rozvoj, vznik tržní společnosti a rozmach abstraktního myšlení. Současně se jednalo o období velkých kodifikací, v jejichž důsledku byly úpravy právnických osob zakotveny do nejrůznějších právních řádů po celé Evropě. 3 8 ZAHORA, Jozef. Zodpovednosť právnických osob za trestné činy v európskej dimenzii - komparatívny prehľad. In: JELÍNEK, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob - bilance a perspektivy. Praha: Leges, 2013, s. 23. 3 9 SEDLÁČKOVA, Jana. Trestní odpovědnost právnických osob. Časopis Všehrd [online]. Všehrd, publikováno 22. 5.2011 [cit. 15.4. 2018]. 19 Společně s právnickými osobami se objevily i nejrůznější teorie, které se snaží odpovědět na otázku, jak může být právnická osoba jakožto osoba uměle vytvořená schopna právně jednat, resp. projevovat svoji vůli navenek, navíc když je tvořena souborem jednotlivců a jedná se tak o vůli kolektivní. Historicky vznikly dvě základní, tzv. klasické nebo také velké teorie. První je teorie fikce vycházející z předpokladu, že právnická osoba je zcela umělým útvarem, který jedná prostřednictvím svých orgánů představovaných fyzickými osobami. Druhá teorie reality považuje právnickou osobu za stejně reálnou jako osobu fyzickou, tedy taktéž schopnou projevovat navenek svoji vůli. Otázka povahy právnické osoby a její schopnosti právně, resp. protiprávně, jednat se stala základním kamenem úrazu i v případě tvorby institutu trestní odpovědnosti právnických osob. Na jedné straně stál požadavek (a současně potřeba) postihnout právnické osoby za protiprávní jednání, na druhé straně však stál toliko zásadní princip trestního práva, a to zásada individuální odpovědnosti za zavinění. Tuto zásadu však na právnickou osobu jakožto osobu uměle právem vytvořenou, která je navíc nadána kolektivní vůlí svých členů, nikoliv svou vlastní, nelze aplikovat. Vznikla tak základní otázka, jakým způsobem lze tuto zásadu překlenout, tedy zda mohou být právnické osoby ve vztahu k tomu zásadnímu principu vůbec trestně odpovědné. Jakým způsobem si dílčí evropské země, na které se v rámci této práce zaměřujeme, s tímto problémem poradily, zjistíme v následujících kapitolách. 20 2 Česká republika Česká republika patří mezi jeden z posledních států Evropské unie, v němž byl institut trestní odpovědnosti právnických osob zakotven do právního řádu. Jednalo se nejen o důsledek ekonomického a právního vývoje, ale také - a především - o naplnění požadavku ze strany mezinárodních smluv a aktů EU, tedy mít efektivní systém sankcí pro protiprávní jednání právnických osob. V této kapitole se proto zaměříme nejprve na samotné okolnosti zakotvení TOPO do českého právního řádu, dále analyzujeme samotné podmínky vzniku trestní odpovědnosti u právnických osob dle zákona, a nakonec nahlédneme i do praxe, kdy budou uvedeny vybrané příklady z judikatury Nejvyššího soudu ČR. 2.1. Vývoj trestní odpovědnosti právnických osob v CR Zavedení trestní odpovědnosti právnických osob do českého právního řádu je výsledkem mnohaleté diskuze o její vhodnosti. Zatímco v zahraničí se tento institut objevoval již několik posledních desetiletí, v českém právu je zakotven až od roku 2012. Původně pochází trestní odpovědnost právnických osob z anglického práva, kde je tato označována jako criminal corporate liability.40 Za zavádění trestní odpovědnosti právnických osob v nej různějších státech po celém světě mohou především hospodářské aktivity právnických osob a vázanost ekonomiky na politiku.4 1 V průběhu 20. století došlo k několika zásadním událostem, majícím negativní dopad na veřejný zájem, ekonomiku či životní prostřední, jejichž okolnosti však neumožňovaly potrestat jejich viníky. Příkladem může být únik jedovatých chemikálií v Bhópálu při explozi továrny na chemické produkty americké společnosti Union Carbide Corporation v roce 1984, v jehož důsledku zemřely tisíce osob.42 Jelikož nebylo možné potrestat samotnou společnost - toho času nebyl institut trestní odpovědnosti právnických osob zaveden -, byli za viníky označeni někteří manažeři předmětné společnosti. Na základě takových událostí se začaly postupně objevovat požadavky na postižení právnické osoby, a to i v nej různějších mezinárodních smlouvách a později taktéž v nadnárodních dokumentech. V případě mezinárodních smluv příkladmo4 3 uvedeme tu nej starší, kterou podepsala ČR, a to Convention 4 0 BOHUSLAV, Lukáš. Trestní odpovědnost právnických osob. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 22. 4 1 VIDRNA, J.; DOLANSKY, P. Trestní odpovědnost obchodních společností a územních samosprávných celků. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 4. 4 2 Dále potom havárie tankerů, které v důsledku zničily ve velkém rozsahu životní prostřední v jejich širokém okolí (př. Amoco Cadiz, Torrey Canyon a další). Viz ibidem, str. 5. 4 3 Dále se jedná např. o Trestněprávní úmluvu o korupci, podepsanou ve Štrasburku dne 27. 1. 1999, sjednanou v rámci Rady Evropy, či Mezinárodní úmluvu o potlačování financování terorismu, přijatou rezolucí Valného shromáždění OSN dne 9. 12. 1999. 21 on Combating Bribery of Foreign Public Officials in International Business Transactions, podepsanou dne 17. 12. 1997 v Paříži, kdy její čl. 2, nazvaný jako Responsibility of Legal Persons, říká následující: „Each Party shall take such measures as may be necessary, in accordance with its legal principles, to establish the liability of legal persons for the bribery of a foreign public official. "44 Pro ČR se tak jedná o první dokument, který ji zavazuje k přijetí institutu TOPO a k zavedení efektivních sankcí uplatňovaným vůči právnickým osobám. Z nadnárodních pramenů potom lze jmenovat řadu směrnic Evropského parlamentu a Rady a rámcových rozhodnutí Rady EU, které požadovaly po členských státech Evropské unie kriminalizaci určitých skutků - např. Rámcové rozhodnutí Rady E U č. 2008/841/SVV ze dne 24. 10. 2008, o boji proti organizované trestné činnosti. Pro nás je podstatný čl. 5 tohoto rozhodnutí, nazvaný jako Odpovědnost právnických osob, přičemž tento článek ve svých odstavcích stanovuje následující45 : 1. Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby zajistil, že právnické osoby lze činit odpovědnými za trestné činy uvedené v článku 24 6 , které v jejich prospěch spáchá jakákoli osoba jednající samostatně nebo jako člen orgánu dotyčné právnické osoby, která v této právnické osobě působí ve vedoucím postavení na základě: a) oprávnění zastupovat tuto právnickou osobu; b) pravomoci přijímat rozhodnutí jménem této právnické osoby; c) pravomoci vykonávat kontrolu v rámci této právnické osoby. 2. Každý členský stát přijme dále nezbytná opatření, aby zajistil, že právnické osoby lze činit odpovědnými v případech, kdy nedostatek dohledu nebo kontroly ze strany osoby uvedené v odstavci 1 umožnil spáchání některého z trestných činů uvedených v článku 2 ve prospěch uvedené právnické osoby osobou podřízenou této osobě. 3. Odpovědností právnických osob podle odstavců 1 a 2 není dotčeno trestní stíhání fyzických osob, které jsou pachateli některého z trestných činů uvedených v článku 2 nebo spáchání těchto trestných činů napomáhají. V případě mezinárodních smluv se však typicky jednalo o situaci, kdy byly ze strany ČR sice podepsány, ale nebyly již standardním způsobem ratifikovány, a to právě z důvodu 4 4 Čl. 2 Úmluvy o boji s podplácením veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích. Překlad citovaného čl. 2: „Každá strana přijme v souladu se svými právními zásadami taková opatření, která budou třeba pro stanovení odpovědnosti právnických osob za podplácení zahraničního veřejného činitele. " 4 5 Citováno z čl. 5 odst. 1-3 Rámcového rozhodnutí rady E U č. 2008/841/SW ze dne 24. 10. 2008, o boji proti organizované trestné činnosti. 4 6 Jedná se o trestný čin účasti na zločinném spolčení. 22 absence institutu trestní odpovědnosti právnických osob ve vnitrostátním právním řádu. Situace se dostala tak daleko, že v roce 2006 byla ČR ze strany Skupiny států proti korupci při Radě Evropy vyzvána k přijetí právní úpravy trestní odpovědnosti právnických osob, a nakonec se stala i posledním státem Evropské unie, který neměl ve svém právním řádu předmětný institut zaveden. Základní problém tohoto institutu byl z pohledu našich zákonodárců totiž spatřován především v tom, že jej nelze stavět na dvou základních zásadách trestního práva hmotného, a to individuální odpovědnosti za spáchaný trestný čin a odpovědnosti za zavinění4 9 . První zásada spočívá v tom, že každá osoba odpovídá za své vlastní jednání, jinými slovy že žádná osoba nemůže odpovídat zajednání někoho jiného. Druhá zásada pracuje se zaviněním, jež je obligatorním znakem trestného činu a jedná se o vnitřní, psychický vztah pachatele k jeho protiprávnímu jednání5 0 . Obě tyto zásady lze bezproblémově aplikovat na fyzické osoby, na jejichž odpovědnosti bylo české trestní právo založeno.5 1 Tyto jsou totiž svéprávné, mohou tedy jednat jak po právu, tak protiprávně, a navíc je jejich osobnost tvořena psychickou složkou, která je základním předpokladem existence zavinění. Předmětné zásady však nelze tak snadno aplikovat na osoby právnické, které nejsou schopny samostatně jednat, natož mít vůli, jelikož jsou vytvořeny uměle a jednají prostřednictvím svého statutárního orgánu. Myšlenka trestní odpovědnosti právnických osob tak v ČR nebyla v souladu s pojetím trestního práva hmotného budovaného na individuálním zavinění a odpovědnosti fyzické osoby . Vzhledem k nátlaku ze strany mezinárodní scény a ze strany E U se však potřeba přijmout předmětnou právní úpravu jevila jako nezbytná. Bylo tak nutné překonat shora uvedené dvě zásady, resp. přizpůsobit je tak, aby institut TOPO mohl být do českého právního řádu zakotven. Odborné diskuze, které předcházely přijetí právní úpravy zakotvující trestní odpovědnost právnických osob, se shodly na závěru, že právnická osoba musí být chápána jako subjekt s vlastní vůlí, tj. na základě organické teorie.53 Samotný zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen jako „ZTOPO"), 4 7 VIDRNA, J.; DOLANSKY, P. Trestní odpovědnost obchodních společností a územních samosprávných celků. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 9. VANTUCH, Pavel. Trestní zákoník s komentářem. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2011, s. 35. 5 1 Např. Kratochvíl tuto zásadu definuje jako „typ právní odpovědnosti, jenž se opírá o fyzickou osobu jako jejího výlučného nositele, tzn. o kategorii v tom smyslu individuální povahy". Viz: KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 43. 5 2 JELÍNEK, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob jako předmět zkoumání. eGovernment [online]. Ministerstvo vnitra České republiky, publikováno 1-2008 [cit. 17. 11. 2017]. 5 3 SLAVÍKOVÁ, Denisa. Kolize nové koncepce právnické osoby (dle NOZ) s dikcí zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Epravo [online]. Epravo.cz, a.s., publikováno 24. 9. 2015 [cit. 18. 11. 2017], 23 což je základní pramen práva v případě institutu TOPO v ČR, však samotnou povahu právnické osoby nedefinuje. Pro pochopení jejího pojetí je tak nutno podstoupit exkurz do soukromého práva, konkrétně do obě. zák., jenž pojem právnické osoby vymezuje. Jedná se o entitu, která má sice právní subjektivitu, a to od svého vzniku až do svého zániku5 4 , nicméně současně není nadána vůlí. Z toho logicky plyne, že pokud není právnická osoba svéprávná, tedy nemůže samostatně právně jednat, nemůže se ani dopustit protiprávního jednání v režimu trestního práva. Tento problém je překlenut skutečností, že za právnickou osobu jedná statutární orgán5 5 a další fyzické osoby, a dále skutečností, že ZTOPO vytváří za účelem trestní odpovědnosti právnických osob specifickou konstrukci tzv. přičitatelnosti5 6 (které se budeme věnovat v podkapitole 2.2). Díky těmto dvěma aspektům mohou být právnické osoby považovány za subjekty způsobilé vystupovat v trestním právu.5 7 O uplatnění organické teorie v českém právu však mluvit nemůžeme. Z důvodové zprávy k obč. zák. vyplývá následující: „Právnická osobaje umělý organizační útvar vytvořený člověkem a sloužící jeho zájmům. Na rozdíl od člověka, jehož právní osobnost pozitivní právo uznává (uznat musí), právnické osobě její právní osobnost pozitivní právo poskytuje (dát může). " 5 8 Z uvedeného je zjevné, že v současné právní úpravě se ČR přiklání k teorii fikce, kdy právnická osoba je uměle vytvořeným subjektem, za něhož vytváří vůli jeho statutární orgány; není tedy svéprávný a sám nemůže svoji vůli projevit. Ovšem nebylo tomu tak vždy. Před rekodifikací soukromého práva, tj. v době platnosti a účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., se v případě právnických osob sice taktéž uplatňovala teorie fikce, ovšem s tím zásadním rozdílem, že právnické osoby - byť byly uměle vytvořeny - byly považovány za svéprávné5 9 . Současné pojetí právnických osob, tedy uměle vytvořených subjektů bez svéprávnosti, je dodnes diskutováno právě v souvislosti se způsobilostí právnických osob protiprávně jednat a dopustit se tak trestného činu. 5 4 § 118 NOZ. 55 Ibid, § 164 odst. 1. 5 6 FENYK, Jaroslav; SMEJKAL, Ladislav. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 28. 5 7 Dodnes však existují skeptické názory, které pojetí právnické osoby dle ZTOPO a NOZ považují za nepřeklenuté. Lze jmenovat např. Holuba, jehož názor je následující: „ Vycházíme-li z toho, že právnická osoba není svéprávná a sama o sobě nemůže jednat, potom nedává rozumný smysl tvrzení, že trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin atd. Aby byl zákon o trestní odpovědnosti právnických osob v souladu s konstrukcí právnické osobyjako fikce, potom by správná formulace měla skutečně znít např.: „právnická osoba odpovídá za protiprávní činy" nebo „za trestný čin právnické osoby se považuje protiprávní čin spáchaný" nebo podobně. Do doby, kdy bude zákon o trestní odpovědnosti právnických osob obsahovatformulaci „ trestný čin spáchaný právnickou osobou", lze oprávněně namítat, že právnická osoba sama trestný čin spáchat nemohla'' Viz BERAN, K. Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku. Trestněprávní revue. 2014, roč. 13, č. 7 - 8, s. 179. 5 8 Důvodová zpráva k obč. zák. (konsolidovaná verze), s. 13. 5 9 § 20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. 24 Jak uvádí Šámal, vznik a existence právnických osob představují určitou právní konstrukci, od čehož je nutno odvíjet i zvláštní právem vytvořenou konstrukci způsobu protiprávního jednání právnických osob jako subjektů práva v trestněprávním smyslu.6 0 Výsledkem této myšlenky je zásada přičitatelnosti jednání jedné či více fyzických osob, které je trestným činem, za splnění konkrétních podmínek, přímo právnické osobě, v jejímž rámci či zájmu tyto fyzické osoby jednaly. Tím je založena trestní odpovědnost právnické osoby. Ačkoliv nelze hovořit o tom, že by se v takovém případě jednalo o čistě kolektivní zavinění protiprávně jednajících fyzických osob, lze připustit, že jednání jistého kolektivu může znamenat jednání v rozporu s právními normami takové intenzity, že je za splnění podmínek přičitatelnosti trestným činem.6 1 2.2. Podmínky vzniku trestní odpovědnosti právnických osob Jak již bylo v rámci této kapitoly uvedeno, základním pramenem právní úpravy TOPO je v ČR speciální zákon, a to zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (ZTOPO). Jedná se o komplexní zákon, který obsahuje jak úpravu hmotněprávní, tak procesní. Jelikož se tato práce zaměřuje na podmínky vzniku TOPO, zaměříme se pouze na část hmotně-právní. Tato nejprve vymezuje právnické osoby, které lze trestně stíhat, a to negativně, přičemž trestně odpovědný nemůže být stát a územní samosprávný celek při výkonu veřejné moci6 2 ; následně vymezuje -taktéž negativně- trestné činy, jichž se právnická osoba může, resp. tedy nemůže dopustit63 . Ustanovení § 8 se pak zaměřuje právě na námi zkoumané podmínky vzniku ZTOPO. V závěru hmotně-právní části se pak zákon věnuje zániku trestní odpovědnosti a sankcím, které lze právnickým osobám uložit, tj. trestům a ochranným opatřením. Dle § 8 odst. 1 ZTOPO je za trestný čin spáchaný právnickou osobou považován takový protiprávní čin, který je spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li protiprávně a) statutární orgán nebo jeho člen, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat, b) osoba 6 0 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní odpovědnost právnické osoby založená na přičitatelnosti trestného činu. Bulletin advokácie [online]. Česká advokátní komora O, publikováno 1. 12. 2016 [cit. 15. 11. 2017], 6 1 BOHUSLAV, Lukáš. Trestní odpovědnost právnických osob. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 23. 6 2 § 6 ZTOPO. Z logiky věci však nebude možné trestně stíhat ani mezinárodní organizace veřejného práva, jelikož tyto požívají výsady a imunity podle mezinárodního práva. Blíže k tomu viz: FENYK, Jaroslav; SMEJKAL, Ladislav. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 16. 6 3 § 7 ZTOPO. 25 ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a), c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c), jestliže ho lze právnické osobě přičítat.6 4 Z výše citovaného ustanovení tak lze dovodit, že základní podmínky pro vznik trestní odpovědnosti právnické osoby jsou dvě, a to následující: a) protiprávní čin spáchaný v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby, a to osobou uvedenou v ust. § 8 odst. 1 ZTOPO, b) přičitatelnost tohoto činu právnické osobě. Podstatné je, že obě tyto podmínky musí být naplněny kumulativně, jinak ke vzniku trestní odpovědnosti právnické osoby nedojde. Podrobněji se na ně zaměříme v následujících oddílech. 2.2.1. Protiprávní čin spáchaný v zájmu nebo v rámci činnosti PO Jelikož právnická osoba není způsobilá samostatně právně jednat, ZTOPO stanoví, že vlastní jednání právnické osoby představuje ty projevy vůle, které v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti činí konkrétní fyzické osoby, přičemž právní následky spojené sjednáním těchto osob jsou právnické osobě přičítány.6 5 Současně platí, že toto jednání musí směřovat vždy ku prospěchu právnické osoby, v jejímž zájmu nebo v jejímž rámci je jednáno. Jedná se o opatření, jež má zabránit odpovědnosti právnické osoby za excesy, tedy trestné činy, které sice spáchala některá z fyzických osob uvedených v ust. § 8 odst. 1 ZTOPO, nicméně nikoliv v souvislosti s činností právnické osoby nebo ku jejímu prospěchu.6 6 Tento závěr vyplývá nejen z logiky věci, ale taktéž z judikatury. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 27.9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016, uvedl následující: „Za jednání přičitatelné právnické osobě nelze považovat případy, kdyjednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky jmé­ nem^1 právnické osoby nebo v rámci její činnosti, ale takový čin je spáchán na úkor této práv- 6 4 § 8 odst. 1 ZTOPO. 65 Ibid. 6 6 FOREJT, Petr; HABARTA, Petr; TRESLOV A, Lenka. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde, 2012, s. 71. 6 7 Ve znění ZTOPO do 30. 11. 2016 se za trestný čin spáchaný právnickou osobou považovalo nejen protiprávní jednání učiněné v jejím zájmu nebo v jejím rámci, ale také jednání učiněné jejím jménem. 26 nické osoby. " Tento výrok Nejvyšší soud upřesnil tak, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby, ale bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby za ni jednající, tj. osoby fyzické.6 9 Tomuto případu se budeme blíže věnovat v podkapitole 2.4. Na tomto místě se nyní zaměříme na specifikaci přičitatelných forem jednání fyzických osob za osobu právnickou, přičemž pro vznik TOPO postačí naplnění jen jedné z nich. Jednání v zájmu právnické osoby. V zájmu právnické osoby může jednat osoba uvedená v § 8 odst. 1 písm. a) až d) ZTOPO. Zájmem právnické osoby se přitom rozumí zájem v nej širším slova smyslu (např. majetkový i nemajetkový, získání vlivu na rozhodovací činnosti týkající se dispozice s majetkem, získání akcií za výrazně nižší cenu apod.) . Zájem dále může být soukromý (u obchodních společností) nebo veřejný (u příspěvkových organiza- 71 cí zabývajících se veřejně prospěšnými aktivitami). Dle Fenyka a Smejkala lze zájem vykládat jako dovolený i nedovolený, přičemž půjde „o jakékoli jednání, které zlepšuje nebo alespoň zanechává právnické osobě postavení v oblastijejího působení, bez ohledu na to, zda jde o zájem hmotný nebo nehmotný (majetek a majetková práva, výhodnější postavení na trhu, 72 personální zvýhodnění společníků apod.). " Z judikatury dále plyne, že formulaci „v zájmu právnické osoby" je třeba vykládat tak, že prospěch právnické osoby plynoucí pro ni ze spáchaného trestného činu prostřednictvím trestným činem dosažených benefitů jejích zaměstnanců či společníků musí mít takovou povahu, aby benefit zaměstnance či společnika právnické osoby podmiňoval benefit samotné právnické osoby jako takové. Jednání v rámci činnosti právnické osoby. Trestný čin je spáchán v rámci činnosti právnické osoby, pokud souvisí s předmětem její činnosti nebo podnikáním, resp. účelem její existence, který je zpravidla vymezen v právním předpise, zřizovací listině, stanovách, ale i ve veřejném rejstříku. Často je uváděno, že trestný čin spáchaný v rámci činnosti PO 6 8 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016. 69 Ibid. Nejvyšší soud ČR dále v tomto rozhodnutí předmětnou problematiku konkretizoval tak, že i přesto, že jinak platí obecný princip, že PO odpovídá za volbu osob oprávněných za ni jednat, je nutné zvažovat zejména povahu činu a záměr osoby, jednání za právnickou osobou v rámci trestného jednání, které by jí mělo být přičítáno, a to zejména při posuzování takových excesů za ni jednajících osob. 7 0 JELÍNEK, Jiří; HERCZEG, Jiří. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2008, s. 67. 7 1 FENYK, Jaroslav; SMEJKAL, Ladislav. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 30. 72 Ibid. 7 3 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1681/2016. 27 je spáchán v souvislosti s poskytováním služeb či s výrobní anebo obchodní činností právnické osoby.74 2.2.2. Subjekty dle § 8 odst. 1 písni, a) až d) ZTOPO Jelikož se právnické osobě přičítá protiprávní jednání konkrétní fyzické osoby, hovoříme v této souvislosti v rámci trestní odpovědnosti právnických osob o subjektu primárním (právnická osoba) a sekundárním (fyzická osoba jednající v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby). Jelikož právnická osoba jakožto primární subjekt byla v rámci této práce již specifikována dostatečně, zaměříme se v tomto oddílu na specifikaci subjektů sekundárních. Statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat. Ačkoliv právní řád ČR zákonnou definici statutárního orgánu neobsahuje, z dikce občanského zákoníku je patrné, že se jedná o jednu nebo více fyzických osob, které jednají za právnickou osobu, tedy projevují její vůli navenek76 . Statutární orgán se liší dle povahy právnické osoby, je určen vjejím zakladatelském dokumentu a zapisuje se do obchodního rejstříku. Existují však i takové právnické osoby, kde statutární orgán sám o sobě nefiguruje, a právnická osoba je navenek zastupována specifickým subjektem. Příkladem mohou být obce, které zastupuje starosta, anebo kraje, zastoupené hejtmanem. Osobou ve vedoucím postavení, která je oprávněna za právnickou osobu jednat, pak může být a) její zaměstnanec, který je ze zákona oprávněn zastupovat právnickou osobu v rozsahu obvyklém vzhledem k jeho zařazení a funkci7 7 (např. ředitel), b) prokurista, který je zmocněn podnikatelem zapsaným v obchodním rejstříku k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, popřípadě pobočky, a to i k těm, pro která se jinak vyžaduje zvláštní plná moc , d) vedoucí odštěpného závodu, který je oprávněn zastupovat podnikatele ve všech záležitostech týkajících se odštěpného závodu ode dne, ke kterému byl jako vedoucí odštěpného závodu zapsán do obchodního 79 80 81 rejstříku , e) zmocněnec na základě plné moci , nebo f) likvidátor či nucený správce . 7 4 ŠAMAL, P., a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 193. 7 5 KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 531. 7 6 Např. viz ust. § 164 odst. 1 obě. zák: „ Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. " 7 7 § 166 odst. 1 obč. zák. 78 Ibid, § 450 odst. 1 a násl. 79 Ibid, § 503. m Ibid, § 441. 81 Ibid,§ 189 a násl. 28 Osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v ust. § 8 odst. 1 písm. a). Za osoby vykonávající řídící činnost jsou typicky považováni vedoucí zaměstnánci , tedy osoby v přímé řídicí působnosti statutárního orgánu a o úroveň níže, tj. v přímé řídicí působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného statutárnímu orgánu, ovšem za podmínky, že mu je podřízen další zaměstnanec. Osobou ve vedoucím postavení vykonávající kontrolní činnost je potom typicky a) člen kontrolního orgánu (např. dozorčí rady nebo kontrolní komise), kdy tento orgán může existovat ze zákona (akciová společnost) nebo na základě zakladatelské dokumentace (spolky), nebo b) zaměstnanec zodpovědný za výkon kontrolní činnosti (např. zaměstnanec interního auditu) . Ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby. V tomto případě se jedná o fyzické osoby, které sice stojí vně právnické osoby, ale přesto na ni přímo nebo zprostředkovaně vykonávají vliv8 5 . Může se jednat např. o mateřskou a dceřinou společnost, kdy mateřská společnost vystupuje jako osoba ovládající a dceřiná společnost jako osoba ovládaná8 6 . Dále se může jednat o koncern, kde je jedna nebo více právnických osob podrobena jednotnému řízení . Vždy však platí, že v případě rozhodujícího vlivu na řízení právnické osoby rozhoduje faktický, nikoli formální stav. Tento jev je běžný především u právnických osob v podobě obchodních korporací. Daná fyzická osoba na první pohled nemusí mít s právnickou osobou vůbec žádné vazby, nemusí být zapsána v obchodním rejstříku jako její orgán či společník; naopak může předmětnou právnickou osobu ovládat prostřednictvím jiných právnických či fyzických osob. V konkrétních případech protiprávního jednání právnické osoby naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu je tak nutno vždy § 73 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění. 8 3 Srov. FENYK, Jaroslav; SMEJKAL, Ladislav. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 35. 84 Ibid, s. 36. 85 Ibid. 8 6 Platí vyvratitelná právní domněnka, že ovládající osobou je osoba, která může jmenovat nebo odvolat většinu osob, které jsou členy statutárního orgánu obchodní korporace nebo osobami v obdobném postavení, nebo členy kontrolního orgánu obchodní korporace, jejímž je společníkem, nebo může toto jmenování nebo odvolání prosadit, dále ten, kdo nakládá s podílem na hlasovacích právech představujícím alespoň 40 % všech hlasů v obchodní korporaci, a ten, kdo sám nebo společně s osobami jednajícími s ním ve shodě získá podíl na hlasovacích právech představující alespoň 30 % všech hlasů v obchodní korporaci a tento podíl představoval na posledních třech po sobě jdoucích jednáních nejvyššího orgánu této osoby více než polovinu hlasovacích práv přítomných osob. Viz § 74 odst. 1 a 2 a § 75 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, v platném znění (dále jen jako „ZOK"). 8 7 § 79 odst. 1 a násl. ZOK. 29 zkoumat faktický stav, přičemž jednání této fyzické osoby vykonávající rozhodující vliv musí být zaviněné a musí zde být příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a následkem. Zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v ust. § 8 odst. 1 písm. a) až c). V případě jednání těchto osob, typicky zaměstnanců, se musí jednat o protiprávní jednání spáchané v rámci výkonu jejich práce. Zaměstnancem se přitom rozumí fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu - tedy v pracovním poměru nebo vztahu vzniknuvším na základě dohody o provedení práce nebo dohody o provedení pracovní činnosti. Za osobu v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů lze považovat výkon práce zaměstnance jiné právnické osoby, který je dočasně přidělený k právnické osobě, pro kterou plní pracovní úkoly9 0 . Jelikož zaměstnanec je osobou, která nemůže přímo vykonávat vliv na právnickou osobu, ani za právnickou osobu žádným způsobem nejedná (na rozdíl od subjektů uvedených v ust. § 8 odst. 1 písm. a) až c) ZTOPO), hovoří se v souvislosti s těmito fyzickými osobami taktéž o tzv. terciálních subjektech. 2.2.3. Přičitatelnost Přičitatelnost je samotným jádrem trestní odpovědnosti právnických osob, přičemž současně se jedná o další podmínku vzniku TOPO. Ze samotné dikce ust. § 8 ZTOPO vyplývá, že právnická osoba se dopustí trestného činu, pokud je spáchán protiprávním jednáním určité fyzické osoby, jejíž jednání lze právnické osobě přičítat. Přičitatelnost je právní konstrukcí, kdy zaviněné protiprávní jednání fyzické osoby, mající určité postavení v rámci právnické osoby, je považováno přímo zajednání osoby právnické. Právní úprava trestní odpovědnosti právnických osob se proto zaměřuje na vztah mezi fyzickou a právnickou osobou a určuje, za jakých podmínek může být právnická osoba kriminalizována ve vztahu k jednání osoby fyzické. Obecně existují tři základní koncepce přičítání protiprávního jednání fyzické osoby osobě právnické:9 1 Příkladem může být situace, kdy bývalý ředitel společnosti fakticky tuto nadále řídí, kdy v rámci jeho pokynu dojde k protiprávnímu jednání naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu. Srovnej s: GIBALDOVA, Diana. Aplikace trestní odpovědnosti právnických osob ve Francii. Trestněprávní revue. 2011, roč. 10, č. 5, s. 140. 8 9 § 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění. 9 0 FOREJT, Petr; HAB ARTA, Petr; TRESLOV A, Lenka. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde, 2012, s. 77. 9 1 JELÍNEK, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde, 2007, s. 54-55. 30 • Ztotožnění právnické a fyzické osoby - pachatel-fyzická osoba působil v rozhodovacích orgánech právnické osoby nebo umožnil spáchání trestného činu - vedení společnosti se tedy samo účastnilo spáchání trestného činu. • Odpovědnost příkazce - právnická osoba nedohlížela na činnost fyzických osob odehrávající se v okruhu její působnosti, ačkoliv má zajistit, aby v rámci její činnosti nedocházelo k protiprávnímu jednání. Příkladem tohoto modelu může být nesprávný pokyn právnické osoby osobě fyzické, která vystupuje jako zaměstnanec nebo jiná pověřená osoba, kdy se tato fyzická osoba na základě předmětného pokynu dopustí trestného činu. Trestný čin je tak spáchán taktéž na základě neodborného pokynu či nedostatečného dohledu ze strany právnické osoby. • Princip anonymní viny - je prokazatelné, že znaky trestného činu byly naplněny v rámci činnosti právnické osoby a pachatelem je zřejmě některá osoba patřící do jejího vedení nebo jednající v jejich službách, přičemž ji však nelze individualizovat. Shora uvedené modely jsou teoretické, vycházející z odborné literatury, lze je však pozorovat přímo v ust. § 8 odst. 2 písm. a) a b) ZTOPO, na které se nyní zaměříme podrobněji. Trestný čin lze přičítat právnické osobě, jestliže byl spáchán: Jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c). Protiprávní jednání těchto fyzických osob lze právnické osobě přičítat, jestliže u fyzické osoby dle § 8 odst. 1 písm. a) až c) nastaly okolnosti spočívající v chybném rozhodnutí, schválení 09 či pokynu, neprovedení určitého opatření či zanedbání určité povinnosti . V odborné literatuře je v souvislosti s touto problematikou často uváděn případ Dollar SS vs. USA již z roku 1939 , kdy společnost zajišťující lodní přepravu nezabránila vypouštění odpadu z lodi do vod v přístavu. Společnost sice měla vnitřní nařízení, které takové jednání zakazovalo, nicméně neučinila žádné další efektivní opatření, které by takové činnosti účinně zabránilo.9 4 Omisivním jednáním, tedy nepřijetím určitého opatření ze strany fyzických osob představujících vedení dané společnosti, tak došlo ke spáchání trestného činu. Zaměstnancem uvedeným v odstavci 1 písm. d) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v odstavci 1 písm. a) až c) neprovedly 9 2 JELÍNEK, Jiří; HERCZEG, Jiří. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2012, s. 72. 9 3 Např. viz NAVRÁTILOVA, Jana. Přičitatelnost v zahraniční literatuře. In: JELÍNEK, Jiří et al. (eds.). Trestní odpovědnost právnických osob v České republice - bilance a perspektivy. Praha: Leges, 2013, s. 165. 94 Ibid. 31 taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Jednání osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) může spočívat buď v aktivním konání, anebo v pasivním opomenutí. V případě aktivního konání se bude jednat typicky o určité rozhodnutí, schválení nebo pokyn zaměstnanci ze strany subjektu dle § 8 odst. 1 písm. a) až c). Takové rozhodnutí, schválení nebo pokyn může mít zásadní vliv na subjektivní stránku trestného zaměstnance, jelikož mu byl pokyn uložen nadřízenou osobou a vůle zaměstnance je tak vzhledem k jeho podřízenosti oslabena95 . Dle mého názoru však platí, že i když bude v krajním případě zavinění zaměstnance zcela vyloučeno a tento proto nebude za trestný čin trestně odpovědný, stále zde bude zavinění a trestní odpovědnost fyzické osoby, jež takový pokyn dala, a který lze právnické osobě přičítat. Subjektivní stránky subjektů dle § 8 odst. 1 písm. a) až c) a subjektů dle § 8 odst. 1 písm. d) se totiž kumulují9 6 . V případě pasivního opomenutí, tedy tzv. omisivního jednání, jde pak předně o zanedbání určité povinnosti, např. dohledu, mající za následek nezabránění spáchání trestného činu. ZTOPO tímto klade na právnickou osobu určité nároky, prostřednictvím kterých se snaží působit preventivně a zabraňovat páchání trestné činnosti. Cílem zákona je donutit právnické osoby, aby předcházely trestným činům, a to především tak, aby vykonávaly efektivní kontrolu, školily v tomto ohledu své zaměstnán- 07 ce a celkově posílily kontrolní mechanismy. I přes zakotvení přičitatelnosti v zákonné právní úpravě na tuto podmínku vzniku trestní odpovědnosti dodnes existují nejrůznější názory i v rámci odborné veřejnosti. Např. Fenyk nahrazuje pojem přičitatelnost obecnějším pojmem vytýkatelnost, přičemž uvádí, že: „ V trestním právu nelze použít plně teorie o přičitatelnosti uplatňované v právu soukromém (jako např. jednání statutárního orgánu), ale jedná se ojejí širší podobu, která je zvláštní kombinací přímého zastoupení a přičitatelnosti, a kterou lze označovat spíše než přičitatelnost obecnějším a výstižnějším pojmem vytýkatelnost. " Jelínek naopak popisuje přičitatel- 9 5 Srovnej s: SOLNAŘ, Vladimír a kol. Systém českého trestního práva. Část II.: Základy trestní odpovědnosti. 1. vyd. Praha: Novatrix, 2009, s. 137. 9 6 Může jít i o trestnou součinnost. K tomu blíže viz: KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní odpovědnost právnické osoby jednající v omylu. In: ZAHORA, Jozef et al. (eds.). Aktuálne otázky trestného zákonodarstva - pocta prof. JUDr. Milanovi Čičovi, DrSc. et. mult. Dr. h. c. k 80. narodeninám. Bratislava: Paneurópska vysoká škola; Eurokódex, s.r.o., 2012, s. 123. 9 7 BOHUSLAV, Lukáš. Trestní odpovědnost právnických osob. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 129. 9 8 Tento Fenykův text je zahrnut v následující učebnici trestního práva: KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 535. Ztotožňují se s ním přitom i jiní autoři, 32 nost jako fikci zavinění, která však nemá nic společného se zaviněním fyzické osoby. Jedná se tak o zvláštní odpovědnost za zavinění u právnické osoby odlišnou od pojmu viny u fyzické osoby." Bohuslav dále chápe přičitatelnost v tom smyslu, že se zavedením trestní odpovědnosti právnických osob došlo taktéž k založení kolektivní viny právnické osoby, a to za předpokladu, že lze tuto odpovědnost dané právnické osobě tzv. přičíst.1 0 0 V tomto případě se ztotožňuji s názorem Jelínka. Jelikož je právnická osoba vytvořena uměle prostřednictvím právních nástrojů a není schopna projevovat svoji vůli navenek sama, je zřejmé, že se u ní v důsledku chybějící psychické složky nemůže objevit zavinění ve stejné formě jako u osob fyzických. Jedná-li však právnická osoba prostřednictvím fyzických osob, může prostřednictvím těchto jednat i protiprávně. Právnické osobě tak lze přičítat spáchání trestného činu fyzickou osobou, která mák dané právnické osobě určitý zákonem definovaný vztah, přičemž existuje příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním této fyzické osoby a škodlivým následkem.1 0 1 Přičitatelnost tak obecně vychází z materiálních důvodů odpovědnosti právnické osoby za spáchané trestné činy a je podmíněna objektivním následkem a určitým projevem právnické osoby navenek. S tímto závěrem se ztotožňuje nejen znění ZTOPO, ale také odborná veřejnost a judikatura. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1199/2015, uvádí, že: „Trestní odpovědnost právnických osob je založena na principu viny za protiprávní jednání, které učinila jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti některá z fyzických osob, jejíž jednání se přičítá právnické osobě. Zákon tedy vytvořil za účelem trestní odpovědnosti právnických osob zvláštní konstrukci přičítáteInosti, která se považuje za odvozenou odpovědnost jýzických osob za podmínky, že činy byly spáchány ve prospěch právnické osoby, jejím jménem nebo při její činnosti. "104 např. viz: ŽĎÁRSKÝ, Zbyněk. K trestní odpovědnosti právnických osob v ČR nejen z pohledu Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zastupitelství. 2017, roč. 15, č. 1, s. 12. 9 9 JELÍNEK, Jiří; HERCZEG, Jiří. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2012, s. 71. 1 0 0 BOHUSLAV, Lukáš. Trestní odpovědnost právnických osob. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 119. 101 Ibid, s. 55. 1 0 2 ŠAMAL, Pavel. K trestně právní odpovědnosti právnických osob [online]. S. 12. Dostupné z: www.ok.cz/iksp/docs/aidp 111006s.doc 1 0 3 Např. ŠÁMAL, Pavel. K otázce přičitatelnosti trestného činu právnické osobě. In: ADÁMEK, Vladimír et al. (eds.). Dny práva - 2008 - Days ofLaw. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 1779. 1 0 4 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1199/2015. 33 2.3. Trestný čin spáchaný právnickou osobou V předchozí podkapitole j sme charakterizovali specifické podmínky, které je potřeba naplnit pro vznik trestní odpovědnosti u právnické osoby. V rámci této podkapitoly se zaměříme na samotnou skutkovou podstatu trestného činu spáchaného právnickou osobou, a to ve světle shora vymezených podmínek. Trestným činem je dle legální definice takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.1 0 5 Trestný čin je charakteristický svou materiální stránkou (tj. společenskou škodlivostí) a formálními stránkou, v jejímž případě hovoříme o znacích trestného činu, jimiž jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Soubor znaků, které musí být naplněny, aby došlo ke spáchání trestného cínuje nazýván skutkovou podstatou. Naplnění skutkové podstaty trestného činu zakládá odpovědnostní vztah mezi státem a pachatelem. Jinými slovy spácháním trestného činu vzniká trestně-právní odpovědnost, tedy povinnost pachatele nést negativní následky svého předchozího protiprávního jednání, kdy tato povinnost je vynutitelná státní mocí. Jelikož je předmětem této práce trestní odpovědnost právnických osob, budeme při popisu skutkové podstaty trestného činu vycházet ze skutečnosti, že je jeho pachatelem právě právnická osoba. Nyní se tedy budeme věnovat otázce, které znaky a jakým způsobem musí právnická osoba naplnit, aby současně naplnila skutkovou podstatu trestného činu a tudíž byla tzv. trestně odpovědná. Společenská škodlivost. Trestní odpovědnost právnické osoby a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.1 0 6 Hovoříme o tzv. principu ultima ratio trestního práva nebo taktéž o zásadě subsidiarity trestní represe. Obecně musí být jednání natolik společensky škodlivé, že nepostačí zajištění nápravy prostřednictvím institutů občanského práva (např. náhrada škody, reivindikace) či správního práva (např. pokuta za spáchání správního deliktu). Až tehdy nastupuje řešení prostřednictvím trestního práva. 1 0 5 § 13 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění (dále jen jako „trestní zákoník"). 106 Ibid, § 12 odst. 2. 1 0 7 Příkladem principu ultima ratio (tedy subsidiarity trestního práva) může být např. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 4 Tdo 866/2014: „Jestliže oba obvinění zcela bezdůvodně napadli jiného, nejprve slovně a poté i fyzicky, a to veřejně a na místě veřejnosti přístupném, čímž porušili zájem společnosti na klidném občanském soužití a ochraně občanů před závažnějšími útoky narušujícími veřejný klid a pořádek a nadto u nich nebyly shledány žádné polehčující okolnosti, obvinění svého jednání nelitovali a poškozenému se ani neomluvili, takjednání obviněných již stojí mimo rámec občanskoprávních vztahů, je třeba na ně nahlížet jako na kriminální čin, na nějž je nezbytně použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnu- 34 Pokud by nebylo protiprávní jednání dostatečně společensky škodlivé, nemohlo by se jednat o trestný čin. Trestní zákoník sice hovoří o společenské škodlivosti, ale dále již nespecifikuje, dle jakých hledisek se její míra posuzuje. S tímto problémem si poradilo Nejvyšší státní zastupitelství, jež uvádí, že „každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, bude zpravidla trestným činem, aniž by bylo možno takový čin označit za čin, který není (dostatečně) společensky škodlivý" . Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR ve svém Usnesení ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 84/2011. Navíc ještě upřesnil, že konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.1 0 9 Objekt. Objekt trestného činu je právem chráněný zájem, proti němuž trestný čin směřuje. Může se jednat o život, zdraví, majetek, životní prostředí, veřejný pořádek apod. Trestné činy páchané právnickými osobami zpravidla směřují proti majetku - nejčastěji se jedná o podvody, a to i pojistné, dotační či úvěrové. Výčet objektů, proti nimž může jednání právnické osoby směřovat, není v zákoně nikde výslovně uveden, nicméně je dovoditelný z ust. § 7 ZTOPO. V původním znění ZTOPO byl v předmětném ustanovení vymezen taxativní výčet trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit, pozitivně. Jednalo se především o trestné činy proti majetku, životnímu prostředí, trestné činy hospodářské či obecně nebezpečné. S novelou ZTOPO, konkrétně zákonem č. 183/2016 Sb., účinným od 1. 12. 2016, došlo ke změně § 7 v tom smyslu, že nyní je v něm naopak obsažen taxativní výčet trestných činů, kterých se právnická osoba dopustit nemůže. Tím došlo k poměrně výraznému navýšení poštu trestných činů, které právnická osoba může spáchat. Okruh trestných činů byl rozšířen i na některé trestné činy proti životu a zdraví, svobodě, sexuální důstojnosti či trestné činy proti rodině a dětem. Vyloučeny zůstaly pouze ty trestné činy, které jsou úzce spjaté sjednáním fyzické osoby a jejichž spáchání právnickou osobou by bylo prakticky nereálné (např. trestný čin rvačky, opilství či vlastizrady)110 . Objektivní stránka. Tato spočívá v protiprávním jednání, vzniku škodlivého následku a příčinné souvislosti mezi nimi. Samotné protiprávní jednání přitom může spočívat tími správně a zcela v souladu se zákonem učiněno. Trestní postih takového jednání je v zájmu celé společnosti a nelze se úspěšně dovolávat principu ultima ratio. " 1 0 8 Sbírka výkladových stanovisek Nejvyššího státního zastupitelství poř. č. 5/2011, sp. zn. 1 SL 742/2011. 1 0 9 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 84/2011. 1 1 0 MATZNER, Jiří. Co přinese novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Právní prostor [online]. Právní prostor O, publikováno 27. 10. 2016 [cit. 8. 12. 2017]. 35 jak v konání (tj. v aktivní, omisivní činnosti), tak v opomenutí (tj. pasivní, omisivní činnosti). Důležité je, že důsledkem tohoto protiprávního jednání je škodlivý následek, tedy poškození či narušení jistého právem chráněného zájmu, kdy bez tohoto jednání by k předmětnému následku nedošlo nebo by k němu došlo v odlišné podobě. Jelikož jsou právnické osoby uměle vytvořenými subjekty práva, které nemohou tvořit vůli a projevovat ji navenek, je u těchto osob naplněna objektivní stránka tehdy, pokud protiprávně jedná fyzická osoba mající vůči právnické osobě určitý vztah, přičemž tato fyzická osoba jedná v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti a toto jednání je právnické osobě přičitatelné. Tato problematika byla analyzována právě v předchozí podkapitole. Jelikož je v případě trestného činu spáchaného právnickou osobou nutné naplnit jak základní objektivní stránku (jednání, následek a kauzální nexus), tak speciální objektivní stránku (jednání v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby), hovoříme v případě právnických osob o tzv. kumulativní objektivní stránce1 1 1 . Subjekt. Subjektem se rozumí pachatel trestného činu. Pokud se jedná o TOPO, je logické, že pachatelem může být pouze právnická osoba. Jak již bylo v rámci této kapitoly uvedeno, právnické osobě je přičítáno jednání jiných subjektů, a to fyzických osob, které jsou s právnickou osobou určitým způsobem spojeny a které jsou vymezeny v ust. § 8 odst. 1 písm. a) až d) ZTOPO. V případě TOPO proto hovoříme o subjektu primárním (právnická osoba) a sekundárním (fyzická osoba). Subjektivní stránka. Tato představuje vnitřní, psychický vztah pachatele k protiprávnímu jednání, představujícímu trestný čin - jedná se o tzv. zavinění. Může mít buď podobu úmyslu, a to přímého či nepřímého, anebo nedbalosti, a to vědomé či nevědomé. Každá forma zavinění obsahuje volní a vědomostní složku. Přímý úmysl je naplněn tehdy, pokud pachatel 112 chtěl porušit nebo ohrozit právem chráněný zájem (tedy objekt trestného činu) , tedy věděl a chtěl. O nepřímý úmysl se jedná, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení právem chráněného zájmu způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl sro- 113 zuměn , tedy věděl a byl srozuměn. Vědomá nedbalost nastane tehdy, když pachatel věděl, že může způsobit svým jednáním trestný čin, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí1 1 4 , tedy věděl, ale nechtěl ani nebyl srozuměn. O nevědomou nedbalost jde tehdy, kdy pachatel nevěděl, co svým jednáním může způsobit, ale vzhledem 1 1 1 FENYK, Jaroslav; SMEJKAL, Ladislav. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 30. 1 1 2 § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. 113 Ibid, § 15 odst. 1 písm. b). n4 Ibid,§ 16 odst. 1 písm. a). 36 k okolnostem a ke svým osobním poměrům to vědět měl a mohl , tedy nevěděl, proto nemohl ani chtít či být srozuměn. Dle § 13 odst. 2 trestního zákoníku platí, že není-li uvedeno jinak, platí, že se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Jelikož však zavinění vyžaduje volní a vědomostní složku, je zřejmé, že se v této své podobě nemůže uplatnit na právnické osoby. Tyto se tudíž nemohou dopustit úmyslného či nedbalostního spáchání trestného činu stejně jako fyzická osoba. Proto je i subjektivní stránka trestného činu právnické osoby odvozována od osoby fyzické a přičitatelnosti jejího zaviněného jednání této právnické osobě. Koncepce přičitatelnosti činu fyzické osoby osobě právnické tedy v české právní úpravě nestojí na objektivní trestní odpovědnosti právnické osoby, ovšem nelze hovořit ani o čistě subjektivní odpovědnosti, jelikož TOPO je odlišná od institutu subjektivního zavinění u osob fyzických.1 1 6 V některých případech však může být poměrně složité určit konkrétní fyzickou osobu a formu zavinění, které se dopustila, a to např. tehdy, kdy za právnickou osobu jedná kolektivní statutární orgán, hlasující ve prospěch zločinného záměru, zvláště pak v případě, bude-li 117 hlasování zachyceno pouze schematicky . Pro tyto případy obsahuje ZTOPO ustanovení § 8 odst. 3, které zakotvuje vznik TOPO i pro případ, že se nepodaří zjistit, která konkrétní fyzická osoba v rámci či v zájmu právnické osoby protiprávně jednala. Uvedené lze shrnout tak, že aby se právnická osoba stala trestně odpovědnou, musí se dopustit protiprávního jednání, které je společensky škodlivé a které naplňuje skutkovou podstatu konkrétního trestného činu vymezeného v trestním zákoníku v návaznosti na ust. § 7 ZTOPO, a to tak, že protiprávního jednání se zaviněně dopouští fyzická osoba mající v rámci právnické osoby takové postavení, že její směřování může určitým způsobem ovlivnit, přičemž toto protiprávní jednání je učiněno v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby a lze ho také této právnické osobě přičítat. 2.4. Novela č. 183/2016 Sb. ZTOPO stejně jako řada jiných zákonů podstoupil několik novelizací, přičemž tou nejzásadnější je prozatím jedna z nej aktuálnějších, a to novela realizovaná na základě zákona č. 183/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických 1 1 5 § 16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. 1 1 6 SELLENG, Dalibor. K otázce přičitatelnosti trestného činu právnické osobě. Časopis Všehrd [online]. Všehrd, publikováno 9. 2. 2014 [cit. 26. 11. 2017]. 1 1 7 FENYK, Jaroslav. Vytýkatelnost činu právnické osobě v návrhu českého zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. In: ZAHORA, Jozef et al. (eds.). Aktuálne otázky trestného zákonodarstva pocta prof. JUDr. Milanovi Čičovi, DrSc. et. mult. Dr. h. c. k 80. narodeninám. Bratislava: Paneurópska vysoká škola; Eurokódex, s.r.o., 2012, s. 71. 37 osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „z. č. 183/2016 Sb."), účinná od 1. 12. 2016. Předmětnou novelou došlo k několika dílčím změnám, např. k rozšíření taxativního výčtu trestných činů, jejichž trestnost se posuzuje podle ZTOPO, i když byly tyto trestné činy spáchány v cizině právnickou osobou, která nemá sídlo v CR . V souvislosti s tímto ustanovením došlo taktéž ke změně § 7 ZTOPO, která již byla specifikována v předchozí podkapitole - pozitivní taxativní výčet trestných činů, kterých se může dopustit právnická osoba, byl nahrazen negativním taxativním výčtem trestných činů - tedy těch, kterých se právnická osoba dopustit nemůže. Předmětnou novelou se tak významně rozšířil okruh trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit a nést za ně odpovědnost; za trestné se v případě právnické osoby nyní považují všechny trestné činy s výjimkou těch, kterých se právnické osoby z povahy věci nemohou dopustit (např. soulož mezi příbuznými, dvojí manželství, zanedbání povinné výživy a další). Nově tak připadá do úvahy, že právnická osoba může být stíhána např. za vraždu, těžké ublížení na zdraví nebo pomluvu. Ovšem nejvýznamnější změnou, kterou novela přináší, a kvůli níž byla tato podkapitola do této práce zařazena, je zakotvení nového ustanovení v ZTOPO, a to § 8 odst. 5. Význam tohoto ustanovení spočívá v tom, že za splnění určitých podmínek umožňuje právnické osobě zprostit se trestní odpovědnosti. Konkrétně ust. § 8 odst. 5 ZTOPO říká následující: „Právnická osoba se trestní odpovědnosti podle odstavců 1 až 4 zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odstavci 1 zabránila"119 . Smysly této úpravy jsou dva. Zaprvé apeluje na prevenci. Motivuje právnickou osobu přijímat dostatečná preventivní opatření za účelem předcházení páchání trestných činů, jelikož budou-li tato opatření dostatečná a přesto dojde ke spáchání trestného činu, který bude právnické osobě přičitatelný, pak umožní existence těchto preventivních opatření právnické osobě se vyvinit. Druhým smyslem je tedy možnost zproštění trestní odpovědnosti. Které kroky však lze po právnické osobě spravedlivě požadovat a které již nikoliv však není zákonem definováno a neexistují ani žádná vodítka pro výklad tohoto sousloví. V rámci odborné veřejnosti však panuje shoda, že ke zproštění odpovědnosti právnické osoby nebude postačovat pouze formální přijetí opatření, kdy dále již 1 90 nebude zabezpečeno jeho faktické naplňování, kontrola a monitorování jeho porušování. Domnívám se proto, že vždy bude záležet na konkrétních okolnostech každého případu. Práv- 1 1 8 § 4 ZTOPO v návaznosti na čl. I odst. 1 z. č. 183/2016 Sb. 1 1 9 Čl. I odst. 6 z. č. 183/2016 Sb. a § 8 odst. 5 ZTOPO. 1 2 0 KRAČÚNOVÁ, Jaroslava; BAB JAKOVÁ, Radka. Průlom v trestní odpovědnosti právnických osob: Jak projít testem „veškerého úsilí"? Epravo.cz [online]. Epravo.cz, a.s., publikováno 19. 12. 2016 [cit. 21. 4. 2018]. 38 niekým osobám lze dle mého názoru doporučit především zavedení tzv. compliance progra- 121 mů , jejich dodržování, kontrolu a vyhodnocování. Obvyklými prvky těchto programů bývají opatření, která se týkají dodržování pravidel hospodářské soutěže, ochrany a bezpečnosti know-how a ostatních dat, bezpečnosti práce a řádných pracovních podmínek, pravidel předcházejících praní špinavých peněz, diskriminaci a dalším závadným 122 a nežádoucím jednáním v pracovněprávních i vnějších, klientských vztazích. Jak uvádí advokát Lukáš Havel, ideálním výsledkem je potom vytvoření systému interních norem a kontroly jejich dodržování, který bude zajišťovat, aby jednání přičitatelné právnické osobě 19^ bylo vždy v souladu s pravidly vnitřními i vnějšími. Ze strany další odborné literatury je pak právnickým osobám doporučováno přijetí nejen vnitřních předpisů a compliance programů, ale také vytvoření etických kodexů, pořádání vzdělávacích akcí (seminářů, workshopů), zajištění protikorupčních programů či vytvoření funkce podnikového ombudsmana.124 Kromě otázky, jakým způsobem lze v rámci prevence dosáhnout veškerého úsilí, které lze na právnické osobě spravedlivě požadovat, je dle mého názoru v souvislosti s tímto ustanovením další problematickou otázkou, kdo ponese důkazní břemeno ohledně toho, že právnická osoba učinila vše pro to, aby spáchání trestného činu zabránila. V trestním řízení je základním pravidlem, že důkazní břemeno leží na orgánech činných v trestním řízení, kdy v přípravném řízení se jedná především o policejní orgán a v řízení před soudem o státního zástupce. Jde přímo o zákonnou povinnost, která orgánům činným v trestním řízení ukládá postupovat ex offo tak, aby byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností v rozsahu, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí. V přípravném řízení mají orgány činné v trestním řízení úřední a zákonnou povinnost objasňovat veškeré skutečnosti, svědčící v neprospěch i ve prospěch osoby, proti níž se řízení vede. Obhajoba může důkazy taktéž navrhnout, není to však její povinností. V řízení před soudem pak leží důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že je obžalovaný vinen, na státním zástupci. Obžalovaný sice může na svoji obranu navrhnout důkazy, ovšem opět to není jeho povinností.1 2 6 Důkazní břemeno ohledně viny obžalovaného tak v trestním řízení leží na obžalobě. Ustanovení § 8 odst. 5 ZTOPO 1 2 1 Soubor pravidel a opatření, jehož cílem je předcházení porušování právních předpisů ze strany právnické osoby (zpravidla obchodní společnosti) a jejích zaměstnanců. 1 2 2 HAVEL, Lukáš. Management a compliance program. Právní prostor [online]. Právní prostor O, publikováno 24. 11.2015 [cit. 21.4.2018]. 123 Ibid. 1 2 4 Blíže k tomu viz: CHROMÝ, Jakub; RŮŽIČKA, Miroslav. K mantinelům vyvinění trestní odpovědnosti právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Státní zastupitelství. 2017, roč. 15, č. 1, s. 23-24. 1 2 5 § 2 odst. 4 a 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v platném znění (dále jenjako „trestní řád"). 126 Ibid, § 2 odst. 5. 39 je však formulováno způsobem, který iniciuje myšlenku, že právnická osoba se vyviní, pouze pokud ona sama prokáže, že učinila veškeré možné kroky k zabránění spáchání trestného činu, které po ní lze spravedlivě požadovat. Tento postup se jeví na první pohled logický, navíc se obdobně v případě vyvinění běžně aplikuje v civilním sporném řízení (např. v případě odpovědnosti za škodu, kdy škůdce prokáže, že vynaložil veškeré své úsilí na to, aby vzniku škody zabránil). V trestním řízení však platí, že obviněný nemusí svoji nevinu dokazovat (může však důkazy navrhovat), jinými slovy že nenese důkazní břemeno na prokázání své neviny. Toto pravidlo trestního řízení vychází z další jeho základní zásady, a to presumpce neviny. Pokud by však bylo ustanovení § 8 odst. 5 ZTOPO chápáno výše naznačeným způsobem, znamenalo by to zásadní prolomení samotné podstaty trestního řízení, jelikož by obviněnému byla uložena povinnost prokazovat svoji nevinu. Proto by mělo být dle mého názoru předmětné ustanovení chápáno tak, že orgány činné v trestním řízení budou mít povinnost prokázat, že právnická osoba veškeré úsilí k zabránění spáchání trestného činu neučinila, zatímco právnická osoba bude mít pouze možnost, nikoliv však povinnost, důkazy ve svůj prospěch navrhnout, přičemž tyto důkazy mohou vést k jejímu vyvinění.1 2 7 Další dílčí změnou, kterou novela přináší, je vypuštění sousloví „jejím jménem" z ust. § 8 odst. 1 ZTOPO. Před účinností novely byl za trestný čin - za kumulativního naplnění ostatních podmínek - považován takový protiprávní čin, který byl fyzickou osobou spáchán v rámci její činnosti, v jejím zájmu, anebo jejím jménem. Jednat jménem právnické osoby, ať už komisivně nebo omisivně, mohl každý ze subjektů uvedený v § 8 odst. 1 písm. a) až d) ZTOPO. Jednající fyzická osoba tak zpravidla musela překročit své pravomoci plynoucí ze zakladatelské listiny právnické osoby nebo plné moci, jež jí byla udělena. V praxi však nebyla tato forma jednání příliš frekventovaná - naopak většina jednání fyzických osob byla učiněna v rámci nebo v zájmu právnické osoby. V souvislosti s vypuštěním předmětného sousloví se objevil i názor Berana, který opakovaně uváděl, že dle obč. zák., postaveného nafikční teorii právnických osob, není možné jednat jménem právnické osoby, ale pouze za ni, jelikož tato není svéprávná a nemůže projevovat svoji vůli navenek. Beran proto považoval předmětné sousloví za projev překonané organické teorie právnických osob, která byla 1 2 7 Problém však může představovat situace, kdy právnická osoba, například s poukazem na zákaz sebeobviňování, odmítne kooperovat s orgány činnými v trestním řízení, které zjišťují, zda vynaložila veškeré úsilí, tedy konkrétně například přijala interní opatření k tomu, aby zabránila protiprávnímu činu, a žádné důkazy o vynaloženém úsilí nenabídne. Nevydá ani interní dokumenty, které by úsilí osvědčovaly, případně je dokonce zničí. Je otázkou, zda tím, kdo bude muset prokázat, že žádné takové úsilí právnické osoby neexistovalo, bude státní zástupce. Blíže viz: SOKOL, Tomáš. ZTOPO jako procházka začarovaným lesem. Epravo [online]. Epravo.cz, a.s., publikováno 7. 11. 2016 [cit. 9. 12. 2017]. 1 2 8 ŠÁMAL, Pavel. K trestní odpovědnosti právnických osob po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. Trestněprávní revue. 2016, roč. 15, č. 11-12, s. 250. 40 uplatňována za účinnosti „starého" občanského zákoníku - tj. zákona č. 40/1964 Sb., jenž byl zrušen ke dni 31. 12. 2013.1 2 9 Poslední parciální změna ZTOPO provedená předmětnou novelou souvisí s promlčením trestní odpovědnosti právnických osob. Tato byla v ZTOPO zakotvena i před novelou, nicméně došlo v návaznosti na novelu § 7 taktéž k rozšíření trestných činů, kterých se může právnická osoba dopustit, a které se současně nepromlčují. 2.5. Vybraná judikatura Byť se v případě trestní odpovědnosti právnické osoby jedná o relativně nový právní institut, existuje již několik případů, které prošly oběma soudními instancemi až kNejvyššímu soudu ČR a nyní tak lze čerpat při poznávání předmětného institutu i z judikatury. Je sice faktem, že judikatura není v ČR oficiálním pramenem práva, nicméně rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou směrodatná pro soudy nižších instancí a tudíž z judikatury tohoto soudu často vychází i argumentace účastníků v soudním řízení, tedy v případě trestního řízení především argumentace obhajoby. Níže proto uvedeme několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, které mohou být do budoucna významné, a které konkretizují úpravu TOPO obsaženou v ZTOPO. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016. Skutkový stav spočíval v tomto případě vtom, že obviněný-fyzická osoba odvezl další obviněnoufyzickou osobu do společnosti, kde představil obviněnou prozatím jednající na základě plné moci jako budoucí jednatelku obchodní společnosti POLARSPORT, s.r.o. Obviněná sjednala pro tuto svoji budoucí společnost úvěr, kdy peněžní prostředky získané z úvěru měla jako budoucí jednatelka společnosti POLARSPORT, s.r.o., použít na nákup osobního automobilu. V žádosti o úvěr však byly uvedeny klamavé informace (že bude úvěr v pravidelných měsíčních splátkách splácen) a byly předloženy falešné doklady (falsum daňového přiznání), z nichž mělo vyplynout, že společnost POLARSPORT, s.r.o., je plně solventní. Tato společnost přitom posledních několik let nevyvíjela žádnou činnost, tudíž neměla ani žádné zisky, naopak byla ekonomicky nestabilní. Shora uvedené činnosti se obvinění dopustili opakovaně, načež byli shledáni vinnými ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 211 odst. 1,4 trestního zákoníku. Obvinění ve svém dovolání argumentovali tím, že protiprávní činnosti se dopustili nikoliv oni jako fyzické osoby, ale přímo právnická osoba POLARBERAN, Karel. Trestí odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku. Trestněprávní revue. 2014, roč. 13, č. 7-8, s. 108. 41 SPORT, s.r.o., v rámci níž obvinění jednali: obviněné byla udělena písemná plná moc k jednání za společnost POLARSPORT, s.r.o., kdy teprve na základě tohoto zmocnění obviněná uzavřela obě úvěrové smlouvy za společnost POLARSPORT, s.r.o., na jejichž základě získala tato společnost prostřednictvím úvěrů do vlastnictví motorová vozidla. Obvinění se tak snažili uplatnit v tomto případě přičitatelnost jejich jednání jakožto fyzických osob právnické osobě, za níž jednali na základě plné moci. Nejvyšší soud však došel k následujícímu závěru: „Právnické osobě nelze přičítat trestný čin ve smyslu § 8 odst. 2 ZTOPO, pokud jednající fyzická osoba spáchala protiprávní čin fakticky v rámci činnosti právnické osoby, ale na úkor této právnické osoby. V takovém případě sice platí, že právnická osoba obecně odpovídá za volbu fyzických osob oprávněných za ni jednat, avšak byla-li právnická osoba zneužita ke spáchání trestného činu fyzickou osobou jednající za ni, zpravidla není možno dovodit spáchání trestného činu i touto právnickou osobou. " Právnická osoba byla v tomto případě zneužita osobami fyzickými ke spáchání trestné činnosti, lze na ni tedy pohlížet spíše jako na poškozenou. Obvinění se sice snažili působit tak, že jednali v rámci činnosti právnické osoby POLARSPORT, s.r.o., tedy že nákup osobních automobilů měl vést k efektivnímu zahájení podnikání obviněné jakožto budoucí jednatelky, nicméně takový záměr nebyl v zájmu právnické osoby, ani se netýkal její činnosti. Nebyla tak splněna jedna ze základních podmínek vzniku trestní odpovědnosti právnické osoby, zakotvená v ust. § 8 odst. 1 ZTOPO. Význam tohoto rozhodnutí tak spočívá vtom, že byť fyzická osoba jedná za osobu právnickou, nelze její jednání přičítat právnické osobě bezpodmínečně vždy - především ne tehdy, pokud je jednáno na úkor osoby právnické nebo tím má být zastřeno protiprávní jednání osoby fyzické. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 784/2016. Obviněná právnická osoba - obchodní společnost CAFOUREK, s. r. o., byla zproštěna obžaloby, která kladla obviněné za vinu spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle ust. § 254 odst. 1,3 trestního zákoníku. Jednatel obviněné měl dle obžaloby v úmyslu zbavit se své odpovědnosti za obchodní vedení společnosti, která mu náležela jako „statutárnímu zástupci" společnosti, účelově jmenovat jednatelem obviněné jinou osobu, načež měl převést svůj obchodní podíl v obviněné obchodní společnosti na nového jednatele. Ačkoliv měly být novému jednateli a společníkovi předány účetní doklady, ve skutečnosti k tomuto kroku nedošlo, čímž bylo znemožněno dohledání účetnictví obviněné. Dle obžaloby tak původní jednatel a společník obviněné účetnictví úmyslně zatajil a ztížil nebo i vyloučil možnost příslušného správce daně kontrolovat hospodaření společnosti, došlo tak k ohrožení Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016. 42 včasného a řádného vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 2012 a 2013 a současně obviněná obchodní společnost ohrozila i majetková práva jejího věřitele. Soud I. i II. stupně došel k závěru, že se nepodařilo prokázat, že se tento skutek opravdu stal, resp. že byl spáchán původním jednatelem a společníkem obviněné. Proti těmto zprošťujícím rozhodnutím podal dovolání nejvyšší státní zástupce, který namítl, že „ trestní odpovědnost právnické osoby není 131 bezpodmínečně vázána na souběžnou trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby" . Nejvyšší soud v tomto případě dovolání odmítl. Byť uznal, že TOPO není bezpodmínečně vázána na souběžnou trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až d) ZTOPO, naznal, že v tomto případě se nepodařilo prokázat ani to, že se předmětný skutek vůbec stal. Nejvyšší soud tak publikoval následující právní větu: „§ 8 odst. 3 ZTOPO sice nebrání vyvodit trestní odpovědnost právnické osoby ani tehdy, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v § 8 odst. 1 a 2 ZTOPO. Rozhodná skutková zjištění ovšem musí i v tomto případě poskytovat dostatečný podklad ke spolehlivému závěru, že určitá fyzická osoba - byť neznámá či neztotožněná - spáchala protiprávní činjménem trestně odpovědné právnické osoby, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, že si tak počínala v postavení vyžadovaném podle § 8 odst. 1 písm. a) až d) ZTOPO a že vzhledem k tomu lze přičítat spáchání trestného činu právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 1 ^9 2 ZTOPO. " Pokud by se tedy v tomto případě podařilo prokázat, že nějaká fyzická osoba úmyslně zatajila účetnictví obviněné, přičemž tak jednala např. jako jednatel obviněné, pak by se dalo o vzniku TOPO hovořit a obviněná by byla trestně odpovědná i tehdy, nepodařilo-li by se tuto konkrétní fyzickou osobu dohledat. To se však v tomto případě nepodařilo. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1681/2016. V tomto případě obviněná právnická osoba H.S.T. o.s. podala prostřednictvím předsedy svého výkonného výboru žádost o poskytnutí dotace, v níž byly uvedeny nepravdivé informace co se týče členů obviněné právnické osoby (spolku). Obě osoby, tj. jak právnická, tak fyzická, byly obviněny ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu dle § 214 odst. 1,4 trestního zákoníku. Soud L i II. stupně došel k závěru, že se obě dopustily předmětného jednání, spočívajícího v uvedení nepravdivých údajů členů spolku, úmyslně. Proti rozhodnutí soudu II. stupně podaly obě osoby dovolání, v jehož odůvodnění uvedly, že soudy dospěly k závěru, že byly nepravdivé údaje ohledně členů sdružení uvedeny úmyslně, aniž by pro tento závěr existovaly relevantní důkazy. Nejvyšší soud dovolání odmítl, nicméně v souvislosti s trestní odpověd- 1 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 784/2016. 43 nosti právnické osoby H.S.T. o.s. upřesnil, že v případě obviněné právnické osoby není možno vycházet z pojetí zavinění stejně jako v případě fyzické osoby, tedy ve smyslu § 15 a § 16 trestního zákoníku: „ Vpřípadě obviněných právnických osob se vychází z tzv. přičítáte Inosti. ZTOPO tedy vychází z principu, že sama právnická osoba trestný čin nepáchá, ale právnické osobě se pouze přičítá za podmínek uvedených v § 8 odst. 2 spáchání trestného činu, je-li spáchán osobami uvedenými v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d), a to příp. ve spojení s podmínkami uvedenými v odstavci 3 a 4. Jinak řečeno odpovědnost právnické osoby za některý z trestných činů vymezených v § 7 zákona č. 418/2011 Sb. je třeba zásadně odvozovat odjednotlivé fyzické osoby, která při páchání trestného činu jednala jménem právnické osoby nebo vjejím zájmu nebo v rámci její činnosti ve smyslu § 8 odst. 1 tohoto zákona. " V tomto rozhodnutí tak Nejvyšší soud ČR potvrzuje, že subjektivní stránka trestného činu spáchaného právnickou osobou se odvozuje od zavinění fyzické osoby, které se právnické osobě přičítá, jelikož tato se jakožto uměle vytvořená konstrukce s absencí psychické složky zaviněného jednání dopustit nemůže. 2.6. Dílčí závěr Trestní odpovědnost právnických osob je v ČR relativně novým právním institutem, kdy právní úprava je účinná od 1. 1. 2012. ČR přitom patří mezi jednu z posledních zemí EU, kde byla trestní odpovědnost právnických osob zakotvena, přičemž k tomuto kroku bylo přistoupeno především na základě požadavků plynoucích z mezinárodních smluv a ze strany EU. Česká republika přikročila k přijetí tzv. pravé trestní odpovědnosti právnických osob, kdy právnické osoby obviněné a následně obžalované ze spáchání trestného činu procházejí stejně jako fyzické osoby přípravným řízením a řízením před soudem, kdy právě soud rozhoduje o jejich vině a trestu. Současně platí, že právnickou osobu lze uznat vinnou i v případě, kdy se nepodaří identifikovat konkrétní fyzickou osobu, která zaviněně v rámci činnosti právnické osoby nebo v jejím zájmu protiprávně jednala. V odborné veřejnosti se dodnes najdou tací, kteří se zakotvením tohoto institutu v českém právním řádu nesouhlasí. Základní problém spatřují především ve skutečnosti, že se právnická osoba nemůže dopustit trestného činu, a to především proto, že není schopna naplnit jeden z jeho základních znaků, a to subjektivní stránku, tedy zavinění. Zavinění je spojováno svolní a rozumovou složkou a jejím projevem navenek, přičemž je zřejmé, 1 3 3 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1681/2016. 44 že vůlí a rozumem je nadán pouze člověk jakožto fyzická osoba, nikoliv však osoba právnická. Jelikož je základní zásadou trestního práva hmotného mj. zásada odpovědnosti za zavinění, mají odpůrci za to, že institut trestní odpovědnosti právnických osob představuje zásadní průlom z hlediska trestně-právní teorie a považují jej za nepřekonatelný. Obdobným problémem je otázka protiprávního jednání právnické osoby. Jelikož není právnická osoba nadána vůlí, nemůže ji projevit navenek, a tudíž nemůže ani jednat. Otázka vůle a jejího projevu je v případě TOPO řešena tzv. přičitatelností, kdy je jednání zákonem stanovených fyzických osob vystupujících v rámci osoby právnické přičítáno přímo této právnické osobě. Typicky se jedná o statutární orgány či jiné osoby ve vedoucím postavení, které mohou činnost právnické osoby ovlivnit. Odpůrci trestní odpovědnosti právnických osob mají v tomto případě za to, že se jedná o prolomení zásady individuální odpovědnosti, jelikož ZTOPO umožňuje, aby právnická osoba odpovídala za trestné činy, kterých se objektivně kvůli neexistenci své vlastní vůle sama nedopustila. Dle mého názoru sice k jistému prolomení uvedených dvou zásad dochází, nicméně nikoliv natolik, aby byl institut trestní odpovědnosti právnických osob v českém právním řádu považován za nereálný. Považuji jej za odraz zvláštní povahy právnických osob, které jsou uměle vytvořeny prostřednictvím právních prostředků, kdy jednání za právnickou osobu zajišťují osoby fyzické, nazývány za tímto účelem jako statutární orgány. Pokud tyto mohou za právnickou osobu jednat právně, pak jistě mohou jednat i protiprávně. 45 3 Velká Británie Na rozdíl od ČR existují evropské země, kde je institut trestní odpovědnosti právnických osob zakotven již delší dobu. Příkladem může být právě Velká Británie, která je navíc zajímavá svým anglosaským právním systémem, který neklade důraz na psané právo, ale naopak je založený na obyčejích a precedentech. Právě z důvodu této odlišnosti byla Velká Británie zařazena mezi zkoumané státy v rámci této práce. Nejprve opět nahlédneme do historie, abychom pochopili, jaké skutečnosti vedly k zakotvení TOPO do právního řádu tohoto státu. Jelikož je Velká Británie zemí se specifickým právním systémem a tudíž také specifickým pojetím odpovědnosti za trestné činy, budou nejprve charakterizovány tato specifika, v rámci níž budou následně analyzovány podmínky vzniku TOPO. Díky dlouhodobějšímu fungování tohoto právního institutu, stejně jako díky některým odlišnostem oproti kontinentálnímu právnímu systému (a právnímu řádu ČR), získáme na TOPO nejen komplexnější pohled, ale také zjistíme, zda by bylo možné se některými právními normami inspirovat či nikoliv. 3.1. Historický exkurz Problematika trestní odpovědnosti právnických osob sahá ve Velké Británii téměř o dvě století zpět. I zde však nejprve převládal názor, že právnická osoba jakožto umělá osoba nenadaná vůlí nemůže naplnit subjektivní stránku trestného činu, tedy zavinění1 3 4 . Trestní právo bylo založeno na tradičním pojetí, že odsouzena může být pouze taková osoba, která se zaviněně dopustila trestného činu. Jelikož právnické osoby neměly svoji vlastní vůli, kterou by mohly projevit navenek (a zaviněně se tak dopustit protiprávního jednání), a jelikož neexistoval žádný právní akt, který by jejich trestní stíhání umožňoval (jelikož to lze činit jen na základě zákona), nemohly být právnické osoby trestně odpovědné . V průběhu 19. století byl tento názor postupně překonán, a to především v důsledku sílícího vlivu právnických osob v souvislosti s velkou průmyslovou revolucí. Rozmach společností, financí a ekonomiky vedl k boji na trhu, kdy společensky nežádoucí, tj. protiprávní jednání, bylo činěno jak mezi právnickými osobami navzájem, tak vůči osobám fyzickým, a vyvstala tak potřeba regulovat jednání právnických osob tak, aby se těchto nežádoucích aktů nedopouštěly. 1 3 4 Blíže k tomu viz: WELLS, Celia. Corporations and Criminal responsibility. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 84-85. 1 3 5 SETHIA, Raveena. The development of corporate criminal liability in the common law - an overview. International Journal of Law and Legal Jurisprudence Studies [online]. Universal Multidisciplinary Research Institute PVT Ltd., 2016 [cit. 10. 12. 2017]. 46 Aby však bylo možné zakotvit institut TOPO, bylo potřeba se nejprve vypořádat s problematikou zásady zavinění a individuální odpovědnosti. Vyčlenily se tři základní návrhy řešení, díky kterým by bylo možné tyto zásady v případně PO překonat1 3 6 : 1. Srovnání kolektivní viny právnické osoby svinou individuální fyzické osoby za ni jednající, kdy obě jsou specifické, odvozené formy odpovědnosti. 2. Obdobné jako předchozí řešení, navíc však přijímá antropomorfní představu o rozhodování společnosti. 3. Zásadní odlišení jednání jednotlivých fyzických osob a skupinových entit. Velká Británie vychází z první a druhé teorie. Z první v případě spáchání trestného činu, kde je britským právním řádem vyžadována pouze objektivní odpovědnost, z druhé v případě trestných činů, u kterých je potřeba prokázat zavinění;1 3 7 druhé jmenované případy jsou přitom výrazně frekventovanější. Z historického hlediska však zpočátku převládal náhled na trestní odpovědnost právnických osob z hlediska první shora uvedené teorie. První případ se objevil v roce 1842. Jednalo se o případ Regina v. Birmingham & Gloucester Railway Company, sp. zn. 3 QB 223. Předmětná společnost nesplnila svoji zákonnou povinnost a anglický soud poprvé rozhodl, že právnická osoba může být trestně odpovědná, a to v případě objektivní odpovědnosti za spáchání trestného činu - tj. v případě, kdy není nutno prokazovat zavinění. Síla precedentů charakteristická pro anglosaský právní systém se přihlásila o slovo i v tomto případě. O čtyři roky později (1846) následoval případ Regina v. The Great North of England Railway Company, sp. zn. 115 Eng. Rep. 1294. Jednalo se o případ železniční společnosti, která neoprávněně zničila silnici, aby zde mohla vybudovat vlastní most. V rámci tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že jednotlivci, kteří hlasovali pro vybudování mostu, a ti, kteří se podíleli na umožnění zničení silnice, podléhají obžalo- 1 T O bě. Stále se však jednalo o objektivní odpovědnost právnické osoby. K zásadní změně, která přinesla trestní odpovědnosti právnických osob podobu, v jaké ji zná Velká Británie dnes, došlo v roce 1944. Britský High Court rozhodl hned v několika případech totožně, a to tak, že právnická osoba může být trestně stíhána za jakýkoli trestný čin, pokud může být úmysl právnické osobě přisouzen na základě úmyslu některého člena 1 3 6 WELLS, Celia. Corporations and Criminal responsibility. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 85. 1 3 7 Trestné činy založené na jak subjektivní, tak i objektivní odpovědnosti jsou pro Velkou Británii specifické a v našem právním řáduje nenajdeme. Těmto specifikám budou věnovány následující podkapitoly. 1 3 8 Blíže k tomu viz: BALAKRISHNAN, K. Corporate criminal lability - evolution of the concept. Cochin University Law Review 1998 [online]. Cochin: Cochin University, March 1999, s. 259-260 [cit. 10. 12. 2017]. 47 vedení, který společnost zastupuje. Byly tak položeny základy přičitatelnosti zavinění fyzické osoby osobě právnické. Následně roku 1972 přirovnala Sněmovna lordů právnickou osobu k lidskému tělu: různí jednotlivci představují odlišné orgány a vykonávají odlišné funkce tohoto fiktivního těla.1 4 0 Právnické osoby však mohou odpovídat pouze za porušení zákona spáchaného fyzickými osobami ve vysokých pozicích, které za ni fakticky mohou jednat a vystupovat, tedy osobami představujícími tzv. directing mind and will dané společnosti1 4 1 . Další upřesnění přinesla 90. léta 20. století, kdy rozhodnutím Seaboard Offshore, Ltd., v. Secretary of State far Transport, sp. zn. 2 All E.R. 99, bylo stanoveno, že právnická osoba může být trestněprávně odpovědná i tehdy, pokud nezavedla vhodná preventivní opatření k zabránění spáchání trestného činu (a to i tehdy, pokud nelze za spáchání trestného činu 142 vinit žádného konkrétního j edince) . V průběhu století se tak ve Velké Británii zformovala tzv. pravá trestní odpovědnost právnických osob, přičemž jak je pro tuto zemi typické, bylo k tomu dospěno právě prostřednictvím judikatury. Ze shora uvedených rozhodnutí je totiž patrné, že právnická osoba je odpovědná za zaviněné protiprávní jednání fyzické osoby představující její directing mind and will, a to i tehdy, pokud se nepodaří zjistit, která konkrétní fyzická osoba protiprávně jednala. V rámci tohoto historického exkurzu bylo zmíněno, že britské právo rozlišuje mezi trestnými činy založenými na subjektivní odpovědnosti, a dále - na rozdíl od českého práva na objektivní odpovědnosti (tzv. strict liability a vicarious liability). V následujících podkapitolách bude oběma druhům odpovědnosti a na ně se vážícím podmínkám TOPO věnována náležitá pozornost. 1 3 9 HRÁČOVOVÁ, K.; KAVĚNA, M.; SKOČOVSKÝ, D.; ŠAMOVÁ, M . Trestní a správní odpovědnost právnických osob ve vybraných zemích EU. Srovnávací studie č. 5.270. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Parlamentní institut [online]. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, publikováno 4/2007, aktualizováno 6/2016, s. 21 [cit. 10. 12. 2017]. Jednalo se přitom o následující tři rozhodnutí: DPP v. Kent and Sussex Contractors Ltd., sp. zn. 1 All E.R. 119, Moore v. Bresler, sp. zn. 2 AU E.R. 515, a Regina v. I C R . Haulage Ltd., sp. zn. KB 551. 140 Ibid. Jde o rozhodnutí Tesco Supermarkets Ltd. v. Nattrass, sp. zn. AC 153. Blíže k němu viz: WELLS, Celia. Corporations and Criminal responsibility. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 98. 1 4 1 ROBINSON, Aliens Arthur. 'Corporate culture' as a basic for criminal liability of corporations. Business and Human Rights Resource Centre [online]. Pub. 2/2008 [cit. 10. 12. 2017]. 142 „ Section 31 of the Merchant Shipping Act 1988, which imposed a duty on ship owners and managers to 'take all reasonable steps to secure that the ship is operated in a safe manner', required them to establish a safe system of operation and to ensure that it was adhered to; but it did not impose on them vicarious criminal liability for the acts or omissions of their employees. " Citováno z: MAGRATH, Paul. Law Report: No liability for ship breakdown: Seaboard Offshore Ltd v Secretary of State for Transport - House of Lords (Lord Keith of Kinkel, Lord Bridge of Harwich, Lord Jauncey of Tullichettle, Lord Browne-Wilkinson and Lord Nolan), 23 March 1994. Independent.co.uk [online]. Independent, publikováno 24. 3. 1994 [cit. 10. 12. 2017]. 48 3.2. Trestné činy založené na subjektivní odpovědnosti Subjektivní trestní odpovědnost vzniká jako sekundární povinnost nést negativní následky předchozího protiprávního a zaviněného j ednání určité osoby. Základním pravidlem britského trestního právaje, že pro vznik trestní odpovědnosti osoby je nutné protiprávní jednání, kterým dochází k porušení či ohrožení právem chráněného zájmu, doprovázené určitým stavem mysli pachatele, tj. zaviněním1 4 3 . Tato myšlenka sahá až do 17. století a tzv. Institutů anglických zákonů sepsaných Sirem Edwardem Cokem, který uvedl, že „protiprávní jednání nezakládá trestní odpovědnost takové osoby, pokud není vinna i její mysl"144 . Základními prvky trestného činu, které přitom musí být naplněny kumulativně, aby došlo ke vzniku trestní odpovědnosti, tak jsou: a) protiprávní jednání (tzv. vnější, objektivní prvek - actus reus), b) zavinění (tzv. vnitřní, psychický či subjektivní prvek - mens rea). 3.2.1. Actus reus Actus reus je latinským výrazem pro britský pojem guilty act, tedy ve volném překladu protiprávní jednání. I v tomto případě může mít jednání podobu aktivního konání i pasivního opomenutí. Stejně tak se jeho forma může lišit dle konkrétního trestného činu, jenž byl spáchán, např. odcizení majetku, vniknutí do cizí budovy, omezování osobní svobody apod. Obecně se tedy jedná o konání nebo opomenutí, zahrnující fyzické prvky trestného činu požadované zákonem1 4 5 . Actus reus v sobě kromě protiprávního jednání zahrnuje i další problematiku, jako např. situaci při tomto jednání, jeho důsledky či okolnosti, za kterých k tomuto jednání došlo1 4 6 . V českém právu bychom hovořili o fakultativních znacích objektivní stránky trestného činu.1 4 7 Závěrem je, že každý trestný čin vyžaduje protiprávní jednání. Pokud nebude prokázána jeho existence, nemůže být žádná osoba odpovědná a tudíž ani potrestaná. 1 4 J ORMEROD, David. Criminal law. 1 lth ed. Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 9. 1 4 4 Sir Edward Coke, autor tzv. Institutes of the Lawes of England, použil latinský výraz: actus non facit reum, nisi mens sit rea. 145 The act or omissions that comprise the physical elements of a crime as required by statute. Blíže k tomu viz: Actus Reus. Legal Information Institute [online]. Cornell Law School, © 1992 [cit. 6. 1. 2018]. 1 4 6 HERRING, Jonathan. Criminal law. 8th ed. Oxford: Palgrave Macmillian, 2013, s. 40. 1 4 7 V některých skutkových podstatách trestných činů je kromě protiprávního jednání požadován i jeho konkrétní následek, např. smrt oběti v případě vraždy či způsobení zranění při ublížení na zdraví. Někdy je důležitá konkrétní okolnost, při které k jednání došlo, např. pohlavní styk bude trestným činem znásilnění pouze v případě, že jej bude oběť odmítat, či přivlastnění majetku bude krádeží jen tehdy, pokud se bude jednat o věc patřící osobě odlišné od pachatele krádeže. A leckdy je vyžadován pouze vznik určité situace, resp. zapříčinění určitého stavu, např. držení drog či nacházení se na místě se zákazem vstupu. 49 3.2.2. Mens rea Mens rea je latinským názvem pro guilty mind, ve volném překladu vinnou mysl. Obecně se má jednat o stav mysli pachatele, jenž je výslovně nebo implicitně součástí skutkové podstaty trestného činu, kdy tento stav mysli pachatele doprovází nebo vyvolává jeho protiprávní jednání1 4 8 . U méně závažných trestných činů se mens rea nevyžaduje, jedná se pak o objektivní odpovědnost (tzv. strict liability), které se budeme věnovat v následující podkapitole. U ostatních trestných činů je však vždy potřeba prokázat, že zde v době spáchání trestného činu, tedy protiprávního jednání, existovala mens rea v podobě požadované ve skutkové podstatě konkrétního trestného činu. Pokud by se existenci mens rea nepodařilo prokázat, pak by obviněný nemohl být shledán pachatelem trestného činu a nemohl by za něj být ani potrestán. Stejně jako v českém právu existuje několik podob zavinění, i v britském právu se objevují různé podoby mens rea, které v podstatě odpovídají českému přímému a nepřímému úmyslu a také vědomé a nevědomé nedbalosti. V britském právu se jedná o: • Intent direct - pachatel si byl vědom škodlivého následku, spočívajícího v porušení či ohrožení právem chráněného zájmu, který svým protiprávním jednáním může způsobit, kdy tento právem chráněný zájem porušit či ohrozit chtěl1 4 9 (přímý úmysl). • Intent indirect - pachatel nechtěl svým protiprávním jednáním způsobit škodlivý následek, ačkoliv ten byl v důsledku jeho jednání prakticky jistý, pachatel si tuto skutečnost uvědomoval, a přesto protiprávně jednal1 5 0 (nepřímý úmysl). • Negligence - pachatel předpokládá riziko, že by jeho jednání mohlo vést k ohrožení či porušení právem chráněného zájmu, ale nečiní žádné nebo pouze nedostatečné kroky k tomu, aby se riziku vyhnul, jedná tedy v rozporu se standardy očekávanými od každé rozumné osoby (vědomá nedbalost), nebo pachatel riziko vůbec nepředpokládá, ačkoliv by jej každá rozumná osoba v takové situaci předpokládala (nevědomá nedbalost).151 1 4 8 WILSON, William. Criminal Law: Doctrine and Theory. 3rd ed. Harlow: Pearson Edication Ltd., 2008, s. 116. 1 4 9 ELLIOTT, Catherine; QUINN, Frances. Criminal Law. 7th ed. Harlow: Pearson Education Ltd., 2008, s. 16. 150 Ibid. 1 5 1 MONAGHAN, Nicola. Criminal Law Directions. 4th ed. Oxford: Oxford University Press, 2016, s. 75. 50 • Recklessness - pachatel jedná bezohledně, přičemž si je vědom existujícího rizika i škodlivého následku; za těchto okolností, které jsou pachateli známy, je přitom zcela 1 59 nesmyslné takové jednání riskovat (hrubá nedbalost). Mens rea je tedy stav mysli pachatele vztahující se přímo k jeho protiprávnímu jednání, přičemž odpovídá českému pojmu zavinění. Aby došlo ke spáchání trestného činu, jehož spáchání dle britského práva vede ke vzniku subjektivní trestní odpovědnosti, je potřeba kumulativně naplnit jak actus reus, tak mens rea, přičemž jejich existenci je potřeba obviněnému prokázat nade vší pochybnost . V britském právu hovoříme o tzv. principle of coincidence nebo concurrence. 3.3. Strict liability a vicarious liability Kromě trestných činů, u nichž je potřeba pro vznik trestní odpovědnosti pachatele prokázat jak existenci protiprávního jednání, tak zavinění, existují v britském právu i takové trestné činy, pro jejichž spáchání není existence mens rea u pachatele nutná. Jedná se tedy o trestné činy, kde nejen že není nutno prokazovat existenci zavinění, ale zavinění nemusí na straně pachatele existovat vůbec. Jediným prvkem takových trestných činů je tedy pouze protiprávní jednání jakožto actus reus. V britském právu je tento případ trestní odpovědnosti označován jako strict liability. V odborné literatuře je strict liability definována následovně: „A crime in which a defendat can be convicted without proof of the defendant's state of mind. "1 5 4 Jedná se v podstatě o objektivní odpovědnost, jež je typická buď pro protiprávní činy, které jsou méně závažné, anebo pro trestné činy narušující či ohrožující veřejný zájem (např. otázky veřejného zdraví, bezpečnosti v zaměstnání, prodeje drog apod.)155 . V prvním z uvedených případů se hovoří i o tom, že některé z těchto trestných činů mají povahu spíše přestupků či kvazi trestných činů. Strict liability díky skutečnosti, že není nutno prokazovat existenci zavinění, značně urychluje samotné řízení. Příkladem takového méně závažného trestného činu může být překročení rychlosti řidičem motorového vozidla - je nutno prokázat pouze 1 5 2 Regina v. G and Another, [2003] U K H L 50, [2004] 1 AC 1034. Blíže k němu viz: STARK, Findlay. Culpable Carelessness: Recklessness and Negligence in the Crminial Law. 1st ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2016, s. 28-29. 1 5 3 MALLICOAT, Stacey L. Crime and Criminal Justice: Concepts and Controversies. 1st ed. London: SAGE Publications, 2016, s. 32. 1 5 4 Trestný čin, za který může být obviněný odsouzen bez prokázání existence jeho zavinění. In: HERRING, Jonathan. Criminal law. 8th ed. Oxford: Palgrave Macmillian, 2013, s. 87. 1 5 5 Blíže k tomu viz: Ibid, p. 88. 51 to, že tento překročil rychlostní limit, ale již není nutno prokazovat zavinění, tedy že řidič se tohoto jednání dopustit úmyslně či z nedbalosti.156 V druhém uvedeném případě bylo cílem zákonodárce urychlit řízení u trestných činů narušujících veřejný pořádek. Dle britského práva se totiž jedná o trestné činy, které jsou morálně odsouzeníhodné, a z důvodu ochrany veřejného zájmu je tak oprávněné, aby zákonodárce nevyžadoval zavinění . Základním problémem je však nepísemnost anglosaského práva. Trestné činy, u kterých stačí naplnit actus reus, nejsou často v zákoně nijak konkrétně specifikovány. Je tak potřeba posuzovat individuálně každý trestný čin případ od případu. Z judikatury plyne několik základních vodítek, které mohou pomoci rozeznat, zda v případě spáchání určitého trestného činu vzniká strict liability nebo subjektivní odpovědnost : • znění zákonného ustanovení - zpravidla je odvoditelné, že se jedná o objektivní odpovědnost; to může být patrné ze skutečnosti, že u konkrétního trestného činu není vyžadována žádná podoba mens rea (např. absence sousloví „kdo úmyslně spáchá"), neboje naopak obviněnému umožňováno, aby své protiprávní jednání obhájil; • povaha a vážnost trestného činu; • ziskové aktivity - pokud pachatel vykonává ziskové aktivity, které mohou ohrozit veřejné zájmy, je pravděpodobné, že se na něj bude vztahovat objektivní odpovědnost; • ochrana veřejných zájmů a spravedlnosti. Pokud bychom měli stručně shrnout problematiku strict liability, pak bychom mohli říci, že se jedná o trestněprávní odpovědnost pachatele za protiprávní jednání, aniž by bylo zákonem požadováno jeho zavinění, tedy jistý psychický stav k jeho protiprávnímu jednání, kterým pachatel naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Jedná se o institut typický pro anglosaský právní systém, protože v českém právním řádu vládne zásada odpovědnosti za zavinění. Vedle objektivní odpovědnosti se v anglosaském trestním právu objevuje také pojem vicarious liability, znamenající v podstatě trestní odpovědnost za protiprávní jednání jiné osoby. Dle odborné literatury je tento druh trestněprávní odpovědnosti definován následovně: „Liability that a supervisory party bearsfor the actionable conduct ofa subordinate or assoHERRING, Jonathan. Criminal law. 8th ed. Oxford: Palgrave Macmillian, 2013, s. 88. PRÁŠKOVÁ, Helena. Základy odpovědnosti za správní delikty. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 313. Blíže k tomu viz: CARD, Richard. Criminal law. 19th ed. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 160-163. 52 ciate based on the relationship between the two parties. " Tato odpovědnost se často objevuje v souvislosti s právnickými osobami, které takto odpovídají za protiprávní jednání svých zaměstnanců nebo jiných fyzických osob, které jsou např. na základě plné moci oprávněny za ni jednat. Současně však platí, že právnická osoba odpovídá pouze za protiprávní jednání svých zaměstnanců, resp. jiných osob, uskutečněné pouze v rámci jejich pravomoci; pokud je tato překročena, pak trestní odpovědnost právnické osoby nevznikne. Je patrné, že obsah pojmu vicarious liability je českému právnímu řádu bližší než předchozí objektivní odpovědnost. Jedná se o koncepci podobnou trestní odpovědnosti právnických osob dle ZTOPO, konkrétně dle ust. § 8 odst. 1 písm. d). 3.4. Doktríny trestní odpovědnosti právnických osob Právnická osoba byla v anglickém právu poměrně dlouhou dobu považována za samostatný subjekt s právní subjektivitou, odlišný od fyzických osob, které jejím jménem jednají. Jelikož j sou právnické osoby uměle vytvořeny, není dost dobře možné na ně aplikovat stejné podmínky vzniku trestní odpovědnosti jako na fyzické osoby, tedy actus reus a mens rea. Britské právo sice připouští, že právnická osoba může sama jednat, ovšem je otázkou, jak její jednání spojit s mens rea, tedy zaviněním. Historicky se tak vyvinuly dva základní doktrinální přístupy, které se touto problematikou zabývají. Jedná se o nominalistický přístup, vnímající společnost jakou soubor jednotlivců, a realistický přístup, který prolíná kolektivní korporátní vinu s individuální vinou jednotlivce1 6 0 . Tyto přístupy nyní rozebereme blíže, a to za účelem pochopení problematiky zavinění u právnických osob v britském právu. 3.4.1. Nominalistický přístup Jak již bylo uvedeno úvodem této podkapitoly, nominalistický přístup vnímá právnickou osobu jako soubor jednotlivců. Jinými slovy je právnická osoba tvořena jednáním a zaviněním individuálních fyzických sob, které jednají jménem právnické osoby nebo za ni. TOPO se tak odvozuje od trestní odpovědnosti fyzické osoby-jednotlivce, proto taktéž hovoříme Odpovědnost, kterou dohlížející, autoritativní strana (např. zaměstnavatel), nese za podnětné jednání podřízeného nebo přidruženého (např. zaměstnance) na základě vztahu mezi oběma stranami. Viz: Vicarious Liability. Legal Information Institute [online]. Cornell Law School, O 1992 [cit. 7. 1. 2018], 1 0 TURAYOVA, Yvetta; TOBIÁŠOVA, Lýdia. Trestná zodpovednosť právnických osôb: medzinárodné a európske aspekty, právno-teoretické východiská. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského, 2014, s. 52. 53 o tzv. derivativním přístupu . Z tohoto se později vyčlenily čtyři základní modely, a to doktrína identifikace, test vyššího managementu, doktrína vicarious liability a doktrína agregace. Identifikační doktrína (identification doctrine) je historicky prvním a také základním modelem nominalistického přístupu. Jako první vychází z myšlenky, že právnická osoba nejedná v důsledku své vlastní vůle, ale tato vůle je tvořena jednotlivci, tedy fyzickými osobami, které právnickou osobu tvoří. Musí se však jednat o takové fyzické osoby, které mají v rámci osoby právnické určitý vliv, tedy jsou způsobilé svým jednáním určovat a směřovat chod právnické osoby. V této souvislosti se hovoří právě o osobách představujících tzv. directing mind and will, tj. ve volném překladu o osobách, jež jsou součástí řídící mysli a vůle společnosti. Jedná se tedy o takové fyzické osoby, které svojí vůlí právnickou osobu tvoří kdy právnická osoba je jakýmsi ztělesněním vůle těchto fyzických osob. Zaviněné jednání těchto fyzických osob se tak přímo považuje za zaviněné jednání právnické osoby. Tato doktrína je poměrně logickým řešením předmětné problematiky, nicméně skýtá i několik nevýhod1 6 2 . První nevýhodou je, že aby byla právnická osoba trestně odpovědná, bude nutno identifikovat fyzickou osobu, od níž se trestní odpovědnost právnické osoby odvozuje. To může být snadné v případě menších společností, ovšem v případě velkých či nadnárodních společností se může jednat o neřešitelný problém. S tím souvisí i druhá nevýhoda - fyzická osoba musí být součástí directing mind and will právnické osoby. Pokud se bude jednat o jakoukoliv jinou fyzickou osobu, trestní odpovědnost právnické osoby se od ní neodvodí. Doktrína identifikace je tedy obecným modelem, který se v praxi aplikuje především tehdy, když není v právním předpise zakotven žádný jiný konkrétní test trestní odpovědnosti právnické osoby1 6 3 . Tyto nevýhody identifikační doktríny posléze vedly k jejím dílčím upřesněním a modifikacím, které daly vzniknout dalším modelům v rámci nominalistického přístupu. Test vyššího managementu (senior management test) je jedním z modelů, který konkretizuje doktrínu identifikace, a který je přímo zakotven v právním předpise upravující trestní odpovědnost právnické osoby, a to v případě trestného činu korporátního zabití. Tímto právním předpisem je Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act 2007, což je jeden z mála psaných britských zákonů věnující se čistě trestnému činu spáchanému právnickou osobu, a tudíž i trestní odpovědnosti právnické osoby. Tento zákon bude podrobně 161 xoBIÁŠOVÁ, Lýdia. Trestná zodpovědnost' právnických osob v anglickom práve. In: BLAŽEK, Radovan et al. (eds.). Trestná politika štátu a a zodpovednosť právnických osob. Bratislavské právnické fórum 2013 [online]. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislavě, 2013, s. 1079. 1 6 2 JEFFERSON, Michael. Criminal Law. 8th ed. Harlow: Pearson Education Ltd., 2007, s. 221. 1 6 3 ASHWORTH, Andrew; HORDER, Jeremy. Principles of Criminal Law. 7th ed. Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 150. 54 rozebrán v následující podkapitole, proto se zde pouze stručně vyjádříme k pojmu senior management. Za tento vyšší management j sou považovány takové fyzické osoby, které činí rozhodnutí, jakým způsobem budou všechny aktivity právnické osoby (nebo jejich podstatná část) prováděny nebo organizovány, nebo takové fyzické osoby, které reálně řídí nebo organizují všechny tyto aktivity právnické osoby (nebo jejich podstatnou část)1 6 4 . Můžeme zde tedy spatřovat ono upřesnění identifikační doktríny, resp. upřesnění pojmu directing mind and will pro účely tohoto konkrétního zákona a konkrétního trestného činu spáchaného právnickou osobou - korporátního zabití. Doktrína vicarious liability (doctrine of vicarious liability) umožňuje, aby právnická osoba odpovídala za trestný čin jiné osoby. Trestný čin spáchaný touto osobu není automaticky trestným činem právnické osoby, jako je to v předchozích modelech - fyzická osoba tedy nepáchá trestný čin jakožto ztělesnění osoby právnické. Právnická osoba pak odpovídá za protiprávní jednání fyzické osoby, která však nepředstavuje její directing ming and will jedná se především o zaměstnance právnické osoby, popř. jiné osoby, které jsou oprávněny za tuto právnickou osobu jednat, např. na základě plné moci. Agregační doktrína (aggregation doctrine) prosazuje teorii, že pokud by při sjednocení či kombinaci dílčího jednání několika fyzických osob v rámci právnické osoby došlo ke spáchání trestného činu, bylo by toto protiprávní jednání považováno za spáchané pouze jednou osobou - a to osobou právnickou1 6 5 . Základní výhodou této doktríny je, že vychází z myšlenky právnické osoby jakožto kolektivu, přičemž tento kolektiv (nebo někteří z něj) naplnili skutkovou podstatu trestného činu. Oproti identifikační doktríně tak v takovém případě není nutno dále zjišťovat, která konkrétní fyzická osoba představující directing ming and will společnosti se protiprávního jednání dopustila. Tato doktrína je tak nejblíže kolektivní odpovědnosti, kterou má v tomto případě právnická osoba za protiprávní jednání a zavinění kolektivu fyzických osob, kdy jednání a zavinění každé z těchto osob je v podstatě jednotlivým článkem řetězu. Závěrem lze problematiku nominalistického přístupu shrnout tak, že základním modelem je identifikační doktrína, přičemž ostatní modely tuto doktrínu pouze rozvíjí a přizpůsobují její aplikaci tak, aby lépe odrážela skutečné fungování, organizaci a vnitřní strukturu právnické osoby. Některé modely jsou specifické pouze pro určité trestné činy {senior mane- 1 6 4 Cl. 1 odst. 4 písm. c) zákona Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act 2007. 1 6 5 Blíže k tomu viz: NANA, Constantine N . Revisiting the Question oflmputation in Corporate Criminal Law. lst ed. Newcatle upon Týne: Cambridge Scholars Publishing, 2010, s. 290. 55 gement test v rámci Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act 2007), některé jsou typické pro určité postavení protiprávně jednající fyzické osoby v právnické osobě (doctrine of vicarious liability a trestní odpovědnost právnické osoby zajednání zaměstnanců, kteří však neztělesňují právnickou osobu samotnou), a některé se naopak snaží konkretizovat myšlenku identifikační doktríny obecně (aggregation doctrine a její pojetí kolektivní odpovědnosti). Všechny modely mají však společné to, že odpovědnost právnické osoby odvozují od protiprávního jednání osob fyzických. 3.4.2. Realistický přístup Zatímco v předchozím případě dochází k silnému prolínání individuální odpovědnosti fyzické osoby s odpovědností osoby právnické, resp. odpovědnost právnické osoby je odvozována od odpovědnosti fyzické osoby, v případě realistického přístupu je tomu naopak. Ten se totiž snaží o prolomení této vazby1 6 6 . Snaží se právnickou osobu prezentovat jako zcela samostatnou entitu, která je odpovědná za svou činnost, a svoji trestní odpovědnost tedy žádným způsobem neodvozuje od osoby fyzické. To znamená, že právnická osoba může být trestně odpovědná i tehdy, kdy žádná fyzická osoba protiprávní jednání, resp. trestný čin, nezaviní. Absentuje zde tak mens rea, odpovědnost právnické osoby se tak může jevit jako objektivní. V rámci realistického přístupu se hovoří o organisational fault, tedy jisté kolektivní vině společnosti. Na první pohled může připomínat agregační doktrínu z nominalistického přístupu, která svým způsobem taktéž pracuje s kolektivní vinou. Rozdíl je však zásadní. Zatímco v případě agregační doktríny se jedná o kolektivní vinu těch fyzických osob, jejichž protiprávní jednání a zavinění tvoří článek řetězce a dávají tak dohromady naplnění skutkové podstaty konkrétního trestného činu, v případě realistického přístupu není pro vznik trestní odpovědnosti právnické osoby existence protiprávního jednání či zavinění fyzické osoby vůbec potřebná, resp. se takové jednání fyzické osoby osobě právnické nepřičítá. V případě realistického přistupuje totiž právnická osoba odpovědná za to, že selhala při prevenci páchání trestné činnosti. Pokud tedy dojde v rámci právnické osoby ke spáchání trestného činu, nebude se zavinění právnické osoby odvozovat od jednotlivce, který protiprávně jednal, ať už se jedná l b b VERMEULEN, G.; DE BONDT, W.; R Y C K M A N , Ch. Liability of Legal Persons for Offences in the EU. 1st ed. Antwerpen: Maklu-Publishers, 2012, s. 61. 56 o zaměstnance či osobu představující directing mind and will. Právnická osoba bude odpovědná za to, že spáchání tohoto trestného činu nezabránila.1 6 7 Základním účelem realistického přístupu však není zcela nahradit nominalistický přístup a identifikační doktrínu; jeho účelem je spíše identifikační doktrínu doplnit a vytvořit tak obžalobě další argument ve prospěch jinak často problematického stíhání právnické osoby.1 6 8 3.5. Trestní odpovědnost právnických osob Jelikož je britské právo právem nepsaným, založeným na obyčejích a precedentech, neexistuje žádná komplexní úprava problematiky TOPO. Trestní odpovědnost právnických osob je upravena prostřednictvím kombinace základních zásad a doktrín common law a vybraných zákonů a zákonných ustanovení, které umožňují uložení sankce za spáchání trestného činu také právnickým osobám. Tím je pak založena jejich trestní odpovědnost. Je-li v konkrétním zákoně stanoveno, že i právnická osoba může nést za konkrétní jednání trestní odpovědnost, a jsou-li taktéž stanoveny podmínky, při jejichž splnění trestní odpovědnost vzniká, pak může být tato osoba za konkrétní actus reus trestně odpovědná. V literatuře se někdy tento postup označuje jako tzv. test trestní odpovědnosti1 6 9 . Není-li uvedené naplněno, pak trestní odpovědnost právnické osoby za zákonem specifikované protiprávní jednání nemůže vzniknout. V předchozích podkapitolách jsme došli k závěru, že v britském právu existují jednak trestné činy, které vyžadují mes rea, kdy za jejich spáchání vzniká subjektivní trestní odpovědnost, a jednak trestné činy, u nichž mens rea není nutno prokazovat, tedy jejich spáchání zakládá trestní odpovědnost objektivní (strict liability). Současně jsme došli k závěru, že právnická osoba může být trestně odpovědná, pokud je trestný čin spáchán buď osobou, která za ni fakticky může jednat a vystupovat, anebo jejím zaměstnancem v případě tzv. vicarious liability, přičemž toto jednání musí být právnické osobě přičitatelné. Jelikož actus reus a mens rea byly jakožto podmínky vzniku trestní odpovědnosti již charakterizovány, zaměříme se nyní na další podmínku vzniku TOPO, tj. přičitatelnost, a to s ohledem na dílčí druhy trestní odpovědnosti v britském právu. GOBERT, J.; PUNCH, M . Rethinking Corporate Crime. London: Butterworths Lexis Nexis, 2003, s. 86. Ibid, s. 86-87. Ibid, s. 51. 57 a) Subjektivní trestní odpovědnost právnických osob a strict liability Právnické osobě se přičítá jednání fyzických osob představujících directing mind and will, tedy osob majících reálný vliv na chod a jednání společnosti, typicky osob vykonávajících určitou řídící funkci. Podstatné je, že tyto fyzické osoby vystupují v rámci právnické osoby v takové pozici, aby mohly svým jednáním právnickou osobu fakticky ovlivnit. Směrodatná je tedy fakticita, nikoliv např. uměle vytvořený název pracovní pozice takové fyzické osoby, který by se snad mohl tuto fakticitu snažit skrýt. Tento postup bývá označován také jako alter ego test. Jak již bylo v rámci této kapitoly uvedeno, pojem directing mind and will pramení z judikatury, a to konkrétně z rozhodnutí Tesco Supermarkets v. Nattrass, sp. zn. [1971] UKHL 1, [1972] A C 153. Lord Reid hovoří o osobách představujících directing mind and will jako o osobách, jež jsou součástí řídící mysli a vůle společnosti, které svojí vůlí právnickou osobu tvoří. Právnická osoba je tak ztělesněním vůle těchto fyzických osob.1 7 0 Zaviněné jednání těchto fyzických osob se tak přímo považuje za zaviněné jednání právnické osoby. Na rozdíl od českého ZTOPO nenajdeme v britském právu žádný výčet osob, které se za directing mind and will společnosti považují; tuto otázku tak bude nutno posuzovat individuálně dle okolností každého případu. b) Vicarious liability Jedná se o specifický případ trestní odpovědnosti, kdy právnická osoba odpovídá za protiprávní jednání svého zaměstnance. Zatímco v předchozím uvedeném případě vzniká trestní odpovědnost právnické osoby v případě protiprávního jednání fyzické osoby, která představuje její directing mind and will, tedy abstraktně řečeno fyzické osoby, která v podstatě právnickou osobu „tvoří" a určuje její směřování, v případě vicarious liability se jedná o trestní odpovědnost právnické osoby zajednání fyzické osoby-zaměstnance, tedy osoby podřízené, za niž má nadřízená osoba (často představující directing mind and will) odpovědnost. Pro účely vzniku nebo naopak vyvrácení vicarious liability právnické osoby 1 / u Rozsudek House of Lords ze dne 31. 3. 1971, sp. zn. [1971] U K H L 1, [1972] A C 153 (Tesco Supermarkets v. Nattrass). Blíže k tomu viz: GURUNAY, Prabhleen. The directing mind and will test in corporate criminal liability. International Journal of Legal Insight. Vol. I, issue 3, s. 106-107. 58 jako zaměstnavatele existuje několik teoretických testů, které mají pomoci určit, zda pachatel 171 vystupoval j ako zaměstnanec právnické osoby , např.: • The control test - základní otázkou v tomto případě je, zda zaměstnavatel rozhoduje i o tom, jak má být práce zaměstnancem provedena, nebo zda zaměstnavatel pouze sdělí svému zaměstnanci, jaký úkol je potřeba provést. Zaměstnavatel má totiž vykonávat kontrolu nad zaměstnancem a jím vykonávanou prací. • The integration test - pokud je práce jednotlivce považována za nedílnou součást činnosti podniku, pak bude s nej větší pravděpodobností tato osoba zaměstnancem. • Economic reality test - pokud osoba, která jednala nedbale, v důsledku tohoto jednání nepřijímá žádné riziko, pak bude pravděpodobně považována za zaměstnance. Z hlediska praxe však budou bezpochyby přínosnější testy, které se formovaly na podkladě skutečných případů, tedy typicky prostřednictvím judikatury. V případě vicarious liability nesmíme opomenout případ Lister v Hesley Hall Ltd ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. [2001] UKHL 22, v rámci něhož byl vytvořen aktuální tzv. close connection test. V případě posuzování vztahu mezi fyzickou osobou-zaměstnancem a právnickou osobou-zaměstnava- 172 tělem by mělo být dle tohoto rozhodnutí posuzováno : • Rámec zaměstnání - nejprve je nutno posoudit, zda došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance v rámci výkonu jeho zaměstnání či nikoliv. Pokud by protiprávně nejednal v rámci svého zaměstnání, trestní odpovědnost právnické osoby by nemohla vzniknout. Při zvažování rámce zaměstnání je dle příslušného rozhodnutí nutno uplatňovat široký přístup. • Čas a místo spáchání trestného činu - tyto jsou relevantní, ovšem nemusí být rozhodující. Může se stát, že zaměstnanec spáchá trestný čin v době, kdy se měl nacházet v zaměstnání, ale z nějakého důvodu tam nebyl. • Předchozí bod platí i obráceně - ačkoliv je zaměstnanec přítomen v určitém okamžiku (tj. v době protiprávního jednání) v zaměstnání, ještě to nutně neznamená, že tento trestný čin byl spáchán v rámci jeho zaměstnání. Zvýše uvedeného tedy můžeme dovodit a shrnout, že pro vznik vicarious liability právnické osoby je potřeba, aby zaměstnanec jednal v rámci svého zaměstnání, přičemž musí 1 Vicarious liability of an employer. In Brief [online]. In Brief.co.uk © [cit. 13. 1. 2018]. 2 Rozsudek House of Lords ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. [2001] U K H L 22 (Lister and Others v. Hesley Hall Ltd.). 59 jednat alespoň zčásti ve prospěch společnosti, kdy jednání a zavinění této fyzické osoby jsou přičítány osobě právnické. Je přitom nutno přihlížet ke všem okolnostem případu. 3.5.1. Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act 2007 Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act173 je britským zákonem ze dne 26. 7. 2007, účinným od 6. 4. 2008 (dále jen jako „CMA 2007"). Je to jeden z opravdu malé hrstky britských zákonů, který upravuje přímo trestní odpovědnost právnických osob. Jak již název samotný napovídá, zaměřuje se na úpravu trestní odpovědnosti právnických osob za jeden z nej závažnějších trestných činů vůbec, a to zabití. Jelikož se jedná o výjimečný zákon (ve smyslu anglosaského právního systému a jeho rozdrobenosti, navíc ke vztahu k trestní odpovědnosti právnických osob), zaměříme se na něj důkladněji a rozebereme podmínky vzniku TOPO ve smyslu shora uvedených obecných poznatků. Zákon se vztahuje na korporace, ministerstva či jiné vládní subjekty dle přílohy č. I 1 7 4 tohoto zákona, policejní složky a společenství, odborové organizace či sdružení zaměstnavatelů.1 7 5 S orgány veřejné moci se přitom zachází jako se soukromými právnickými osobami jsou zbaveny imunity, s níž v jiných případech disponují1 7 6 . Dle čl. 1 odst. 1 C M A 2007 se zabití dopustí taková právnická osoba, v důsledku jejíž řídící či organizační činnosti dojde k úmrtí osoby, a to v důsledku hrubého porušení povinnosti právnické osoby vůči zemřelému. Obecně se jedná o povinnosti týkající se ochrany zdraví a bezpečnosti při práci. Mezi takové povinnosti obecně patří např. povinnosti právnické osoby vůči jejím zaměstnancům nebo jiným osobám, které pro ni vykonávají práci nebo služby, povinnosti, která má právnická osoba v souvislosti s dodáním zboží či služeb, či povinnosti právnické osoby jakožto uživatele prostor, ve kterých se právnická osoba nachází1 7 7 . Dále zákon tyto povinnosti vymezuje i negativně, a to pro veřejné orgány v souvislosti s rozhodnutím ve věcech veřejného pořádku (přerozdělování veřejných zdrojů), pro vojenské akce ministerstva obrany, pro veřejné autority při vymáhání práva, požární a záchranářské orgány či pro případ ochrany dětí . Každopádně všeobecně platí, že pro účely tohoto zákona 1 7 3 Pojem Corporate Manslaughter je používán v Anglii, Walesu a Severním Irsku, pojem Corporate Homicide je používán ve Skotsku. 1 7 4 Tato příloha č. 1 obsahuje seznam vládních oddělení a jiných složek, na které se zákon vztahuje. Příkladmo můžeme uvést např. Ministerstvo kultury, médií a sportu, Ministerstvo dopravy, Katastr nemovitostí jejího veličenstva, Národní archivy, Národní statistický úřad, Pokladnujejího veličenstva a další. 1 7 5 Čl. 1 odst. 2 zákona CMA 2007. 116 Ibid, čl 11. 177 Ibid, čl. 2 odst. 1. 178 Ibid, čl. 3 - čl. 7. 60 je základní právní otázkou, zda měla právnická osoba vůči fyzické osobě konkrétní povinnost. V rámci trestního řízení proto musí být zjištěn úplný skutkový stav, aby mohla být tato otázka zodpovězena a aby o věci bylo správně rozhodnuto . Ke vzniku trestní odpovědnosti práv- 180 nické osoby přitom postačí zavinění nedbalostní . Odpovědnost právnické osoby za trestný čin zabití je tedy subjektivní. Současně platí, že takto spáchaný trestný čin je projevem činnosti vrcholového ma- 181 nagementu právnické osoby . Uplatní se zde senior management test zmiňovaný v oddílu 3.4.1. v rámci nominalistického přístupu. Za tento management j sou považovány takové fyzické osoby, které činí rozhodnutí, jakým způsobem budou všechny aktivity právnické osoby (nebo jejich podstatná část) prováděny nebo organizovány, nebo takové fyzické osoby, které reálně řídí nebo organizují všechny tyto aktivity právnické osoby (nebo jejich podstatnou 182 část) . Jedná se tedy o subjektivní odpovědnost právnické osoby, vycházející z myšlenky directing mind and will společnosti, a současně taktéž z fakticity - trestní odpovědnost právnické osoby se odráží od protiprávního jednání fyzické osoby, která je reálně v postavení, v němž je schopna ovlivnit jednání právnické osoby, bez ohledu na název pozice, již tato fyzická osoba zastává. Obecně platí, že z trestného činu korporátního zabití je možno obvinit a tedy i odsoudit pouze osobu právnickou, nikoliv osobu fyzickou, která v rámci právnické osoby jednala. Jinými slovy je tedy vyloučena individuální odpovědnost fyzické osoby.1 8 3 O otázce, zda měla právnická osoba vůči zemřelému nějakou zvláštní povinnost a zda byla tato povinnost hrubě porušena, rozhoduje porota. Porota musí zvážit, zda z provedených důkazů vyplývá, že právnická osoba porušila některé zákonné ustanovení týkající se zdraví a bezpečnosti ve vztahu k předmětné povinnosti, a pokud ano, posuzuje a) jak vážné bylo porušení a b) jak velké přitom bylo riziko smrti osoby. Porota zpravidla přihlíží ke všem relevantním okolnostem daného případu. Může také zvážit, do jaké míry je prokázáno, jaké postoje, politiky, systémy či postupy v rámci právnické osoby vedly k porušení povinnosti, nebo může brát ohled na veškeré pokyny týkající se zdraví a bezpečnosti, které 184 se týkají předmětného porušení. 9 ČI. 2 odst. 5 zákona CMA 2007. 0 Ibid, čl. 2 odst. 1. 1 Ibid, čl. 1 odst. 3. 2 Ibid, čl. 1 odst. 4 písm. c). 3 Ibid, čl. 18. 4 Ibid, čl. 8. 61 Soud pak může během samotného řízení uložit právnické osobě nápravné nebo veřejné opatření. Nápravné opatření (remedial order) soud uloží na základě podnětu obžaloby, kdy tato musí navrhnout jak druh nápravného opatření, tak předložit relevantní důkazy. Základním účelem nápravného opatření je zmírnit škody způsobené protiprávním jednáním společnosti. Soud tak uloží právnické osobě povinnost podniknout konkrétní kroky k nápravě a) porušení povinnosti dle čl. 1 odst. 1 C M A 2007, b) jakékoli skutečnosti, kterou soud považuje za relevantní a která zapříčinila smrt, nebo c) jakéhokoli nedostatku v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci či politiky, systémů nebo postupů právnické osoby, které jsou relevantní k jejímu porušení povinnosti. Soud společně s nařízením nápravného opatření právnické osobě uloží, v jaké lhůtě má právnická osoba toto opatření učinit. Taktéž jí může uložit, aby v určité lhůtě předložila důkazy, že předmětné opatření učinila. Pokud právnická osoba uložené povinnosti v souvislosti s opatřením nesplní, bude za toto své provinění odpovědná, kdy sankcí bude uložení peněžitého trestu. Základním účelem veřejného opatření (publicity order) je uveřejnění základních skutečností souvisejících s protiprávním jednáním právnické osoby. Jedná se v podstatě o sankci, v jejímž důsledku se veřejnost dozví o trestném činu, kterého se právnická osoba dopustila. Dle povahy právnické osoby může mít tato sankce nejrůznější důsledky: v případě obchodní korporace se může jednat o značné snížení jejího postavení na trhu, jelikož jiné osoby s ní ztratí zájem obchodovat; v případě ministerstva či jiných veřejných složek se pak může jednat o ztrátu důvěry vůči konkrétní politické straně apod. Veřejné opatření spočívá v uložení povinnosti právnické osobě zveřejnit: a) skutečnost, že právnická osoba je obžalována z trestného činu zabití, b) specifika trestného činu, c) výši pokuty, jež jí byla uložena, d) podmínky nápravného opatření, které bylo právnické osobě uloženo. I v tomto případě soud právnické sobě stanoví lhůtu, ve které má tato povinnosti plynoucí z veřejného opatření splnit, a stejně tak může právnické osobě uložit lhůtu, v níž má soudu předložit důkazy, že uložené opatření naplnila. Pokud právnická osoba své povinnost vyplývající z opatření 185 nesplní, bude jí uložen peněžitý trest. Co se týče samotného trestního řízení, použijí se veškerá zákonná ustanovení úpravu- 186 jící trestní proces napříč právním řádem britského práva . CMA 2007 tedy žádnou ucelenou úpravu trestního řízení vedeného proti právnickým osobám obviněným z trestného činu zabití neupravuje. 1 8 5 Čl. 10 zákona CMA 2007. l *6 Ibid,čl. 15 odst. 1. 62 Pokud bychom měli shrnout výše uvedené, CMA 2007 je jedním z opravdové hrstky britských zákonů, které se zaměřují přímo na úpravu trestní odpovědnosti právnických osob. V tomto případě se dokonce jedná o trestní odpovědnost za konkrétní trestný čin, atotzv. korporátní zabití fyzické osoby, které je důsledkem porušení povinnosti právnické osoby především v souvislosti s ochranou zdraví a bezpečnosti při práci. Za takový čin je odpovědná pouze právnická osoba jako celek, individuální trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby je zákonem výslovně vyloučena. Ovšem odpovědnost členů představenstva, členů správní rady nebo jiných osob v oblasti zdraví a bezpečnosti nebo obecného trestního práva nebude ovlivněna; mohou být stále stíháni za samostatné přestupky v oblasti ochrany zdraví 187 a bezpečnosti . Základním cílem tohoto zákona je řešit dosavadní obtíže při stíhání právnických osob, jejichž hrubá nedbalost v rámci jejich činnost vedla k úmrtí fyzické osoby, čímž zákon apeluje na vedení právnických osob, aby se vážně zabývaly otázkami bezpečnosti 188 a ochrany zdraví . 3.5.2. Bribery Act 2010 Bribery Act 2010 ze dne 8. 4. 2010, účinný od 1. 7. 2011 (dále jen jako „BA 2010"), je příkladem zákona upravujícího trestní odpovědnost fyzických osob, který se zaměřuje na úpravu konkrétního trestného činu, přičemž současně obsahuje ustanovení, že se vztahuje i na některé právnické osoby. Na rozdíl od předchozího analyzovaného předpisu CMA 2007 se tedy nevztahuje výlučně na právnické osoby, ale jak na osoby fyzické, tak i právnické. Jak jsme již v rámci této kapitoly uvedli, taková podobaje pro britské zákony zakotvující trestní odpovědnost právnických osob typická. Předmětem B A 2010 je úprava trestní odpovědnosti za trestný čin podplácení. Jelikož se jedná o další typický případ britského zákona ve vztahu k trestní odpovědnosti právnických osob, a to vzhledem ke skutečnosti, že se primárně vztahuje na osoby fyzické, přičemž obsahuje ustanovení, díky němuž se zákon použije i na právnické osoby, rozebereme nyní podrobněji i tento zákon. Offence of bribery, tedy trestný čin podplácení, spočívá v tom, že osoba jinému nabídne, slíbí nebo poskytne finanční nebo jinou výhodu, kdy účelem této výhody je přimět jiného, aby určitým způsobem vykovával příslušnou funkci nebo činnost, nebo jiného za takový vý- 189 kon funkce či činnosti odměnit . B A 2010 stejně tak definuje offences relating to being briAbout corporate manslaughter. Health and Safety Executive [online]. HSE © [cit. 14. 1. 2018]. 1 8 8 Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act 2007. Lexology [online]. Globe Bussiness Media Group, © 25. 9. 2007 [cit. 14. 1. 2018]. 1 8 9 CI. 1 odst. 2 B A 2010. 63 bed, tedy trestné činy přijetí úplatku. Tohoto trestného činu se dopustí taková osoba, která žádá, souhlasí nebo přijme finanční nebo jinou výhodu, v důsledku níž by měla v rámci své funkce nebo činnosti provést určitý úkon1 9 0 . Tato funkce či činnost je buď obecné povahy, nebo souvisí s podnikáním či zaměstnáním, přičemž tato funkce či činnost má být vždy vykonávána v dobré víře, nestranně nebo nezávisle. Nezáleží přitom, zdaje předmětná funkce vykonávána mimo území Velké Británie nebo s Velkou Británií nemá žádnou spojitost191 . Dále zákon obsahuje také speciální skutkovou podstatu bribery offoreign public officials. Takového trestného činu se dopustí osoba, která má v úmyslu podplácením ovlivnit jednání či po- 1 09 stoj zahraničního veřejného činitele . Z hlediska trestní odpovědnosti právnických osob je zajímavý čl. 7 B A 2010, nazvaný jako Failure of commercial organisations to prevent bribery. Právnická osoba se dopustí trestného činu, pokud fyzická osoba spojená s touto právnickou osobou uplatí jiného s úmyslem a) získat nebo udržet obchodní činnost pro právnickou osobu nebo b) získat nebo zachovat výhodu v podnikání pro právnickou osobu . Právnická osoba je za tento trestný čin „nezabránění podplácení" trestně odpovědná, pokud se fyzická osoba dopustila trestného činu podplácení nebo přijetí úplatku dle předchozích (výše uvedených) ustanovení B A 2010, a to bez ohledu na to, zda je za tento trestný čin stíhána či nikoliv1 9 4 . Podstatné přitom je, že tato fyzická osoba vykonává pro právnickou osobu činnost, funkci či jedná přímo jejím jménem. Může se jednat o zaměstnance, zmocněnce, společníka či statutární orgán. Pro určení, zda fyzická osoba vykonává funkci či činnost pro právnickou osobu či vjejím zájmu nebo jejím jménem jedná, jsou rozhodující všechny podstatné okolnosti případu. Speciální úprava se vztahuje na zaměstnance - zde se předpokládá, že v rámci právnické osoby nejednal, dokud není prokázán opak.1 9 5 Právnická osoba se však může z obvinění vyvinit, jestliže prokáže, že má zavedené adekvátní postupy, jejichž cílem je zabránit tomu, aby se fyzické osoby s ní spojené dopouštěly protiprávního jednání.1 9 6 Lze tak spatřovat obdobnou úpravu jako v ust. § 8 odst. 5 českého ZTOPO. Pro trestní odpovědnost právnických osob je dále stěžejní čl. 14 B A 2010. Ten výslovně připouští, že trestného činu podplácení či přijetí úplatku se může dopustit i právnická 0 Čl. 2 odst. 2 B A 2010. 1 Ibid, čl. 3. 2 Blíže k tomu viz: Čl. 6 odst. 1 B A 2010. 3 Čl. 7 odst. 1 B A 2010. 4 Ibid, čl. 7 odst. 3. 5 Ibid, čl. 8. 6 Ibid, čl. 7 odst. 2. 64 osoba, která je korporací. Právnická osoba je za takový trestný čin odpovědná, pokud byl spáchán fyzickou osobou, jež je ve vedoucím postavení (nebo na základě jejího pokynu). V takovém případě je odpovědná jak fyzická osoba, která protiprávně jednala, tak i právnická osoba1 9 7 . Můžeme tak pět pozorovat projev teoretického východiska directing mind and will, kdy je právnická osoba za trestný čin podplácení či přijetí úplatku trestně odpovědná tehdy, pokud je spáchán fyzickou osobu představující vedoucí funkci, nebo na základě jejího pokynu či souhlasu. Na rozdíl od zákona rozebraného v předchozím oddíle obsahuje Bribery Act 2010 i několik ustanovení o trestním řízení či druzích sankcí, které lze osobám stíhaným pro tyto trestné činy uložit. Ty však nejsou předmětem této práce. Bribery Act 2010 je tedy typickým zákonem upravujícím trestní odpovědnost právnických osob v anglosaském právním systému. Spousta zákonů je nepsaných a je třeba se řídit nepsaným common law, tedy obyčejovým právem. Existují však i psané předpisy, kdy v oblasti trestního práva se často zaměřují na konkrétní trestní čin, který definují, a současně stanovují podmínky vzniku trestní odpovědnosti osob za spáchání tohoto trestného činu. Tyto se většinou vztahují na osoby fyzické. Trestní odpovědnost právnických osob není v rámci britského právního řádu komplexně upravena, proto je potřeba nahlédnout do konkrétního právního předpisu upravujícího předmětný trestný čin a pokusit se najít ustanovení, ve kterém by bylo uvedeno, že se tento zákon vztahuje i na právnické osoby. Tím je v podstatě stanoveno, že i právnické osoby mohou být za určité protiprávní jednání trestně odpovědné, přičemž jsou taktéž stanoveny podmínky vzniku TOPO, a to především ve vztahu k fyzické osobě jednající v rámci této osoby právnické. Jedná se tedy o projev přičitatelnosti v britském právním řádu. Shora uvedené lze spatřovat právě v rámci zákona Bribery Act 2010, který primárně upravuje trestní odpovědnost fyzických osob, nicméně obsahuje ust. čl. 14, který uvádí, že trestného činu dle tohoto zákona se mohou dopustit i právnické osoby. 3.6. Dílčí závěr Britské právo je založeno na anglosaském právním systému, jehož specifiky j sou především nepsané právo, obyčeje a precedenty. Tato specifika se projevují i napříč problematikou trestní odpovědnosti právnických osob. Jelikož ve Velké Británii neexistují žádné větší kodifikační celky (tak jako např. trestní zákoník pro trestní právo hmotné v ČR), je také problematika Čl. 14odst. 1 a 2 B A 2010. 65 TOPO roztříštěna mezi dílčí zákony. Neexistuje tak žádný speciální zákon, který by tuto problematiku upravoval. TOPO je upravena v dílčích trestních zákonech. Ty se primárně soustředí na protiprávní jednání osob fyzických; pokud je však v předmětném zákoně uvedeno, že se vztahuje i na právnické osoby, je tím připuštěna existence TOPO. Příkladem takového zákona může být např. Bribery Act 2010. Existuje však i výjimka, obsahující poměrně konkrétní a podrobnou úpravu trestní odpovědnosti právnických osob, a to dokonce za konkrétní trestný čin. Touto výjimkou je Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act 2007. Daný zákon je specifický především tím, že se zaprvé soustředí pouze a jenom na trestní odpovědnost právnických osob, a zadruhé upravuje trestný čin, kterého se mohou dopustit pouze právnické osoby, a to tzv. korporátní zabití. Z hlediska právních pramenů je tak pro britské právo typické, že skutečnost, že mohou být právnické osoby vůbec nositelkami trestní odpovědnosti, plyne z dílčích trestních zákonů, v nichž je stanoveno, že se vztahují i na osoby právnické. Právnické osoby se tak mohou dopustit jen takových trestných činů, u kterých to příslušný zákon výslovně umožňuje. Co se týče podmínek vzniku trestní odpovědnosti právnické osoby, kromě výše uvedené - tedy že musí být tato možnost v konkrétním zákoně výslovně zakotvena - jsou relevantní pojmy actus reus, tedy protiprávní jednání, a mens rea, tedy zavinění. Kumulativní naplnění těchto dvou podmínek není problém u osob fyzických; u osob právnických však existuje obdobný problém jako v českém právu, a to jakým způsobem může právnická osoba jednat zaviněně, když se jedná o právem uměle vytvořený celek. Za účelem vyřešení tohoto problému vznikly dva základní přístupy, a to nominalistický a realistický. Nominalistický prolíná kolektivní odpovědnost právnické osoby s individuální odpovědností fyzických osob, resp. protiprávní jednání a především zavinění odvozuje od protiprávního jednání a konkrétního zavinění jedné nebo více fyzických osob, které mají v rámci právnické osoby určité postavení. Realistický přístup se naopak od individuální odpovědnosti fyzické osoby odprošťuje a zakládá kolektivní odpovědnost právnické osoby za to, že selhala při prevenci páchání trestné činnosti v jejím rámci. V praxi je přitom běžnější nominalistický přístup, a to především v podobě identifikační doktríny, kdy je právnická osoba trestně odpovědná za takový protiprávní trestný čin, který zaviněně spáchá fyzická osoba představující directing mind and will dané společnosti, tedy osoba, jejíž rozhodování a jednání v podstatě zosobňuje osobu právnickou. Je přitom 66 důležité faktické postavení a vliv této fyzické osoby, nikoliv název její pozice. Běžně se tak jedná např. o statutární orgán, tedy jednatele či člena představenstva. Pro britské právo je dále na rozdíl od práva českého specifické, že v trestním právu umožňuje vznik objektivní odpovědnosti, kde není potřeba zkoumat existenci zavinění. Hovoříme o tzv. strict liability, kdy pro vznik trestní odpovědnosti postačí naplnit a prokázat pouze actus reus. Často se jedná mírnější trestné činy či o případy týkající se veřejného pořádku, např. otázek veřejného zdraví či ochrany životního prostředí - v této souvislosti se někdy hovoří o absolutní odpovědnosti (absolute liability). Kromě strict liability můžeme zmínit i vicarious liability, což je v podstatě odpovědnost za jednání třetí osoby - v případě právnických osob se jedná o jejich trestní odpovědnost zajednání fyzických osob, které však nejsou ztělesněním osoby právnické, tedy osob odlišných od těch, jež představují directing mind and will - tj. zaměstnanců. Tento druh odpovědnosti je již z českého ZTOPO znám. Z výše uvedeného vyplývá, že i britské právo je zásadně postaveno na principu individuální odpovědnosti za zavinění, jelikož pro vznik trestní odpovědnosti právnické osoby vyžaduje actus reus a mens rea. Existují však i výjimky, které tvoří strict liablity a vicarious liability, které toto pravidlo nerespektují, především co se zavinění týče, a umožňují tak existenci objektivní trestní odpovědnosti za trestný čin. V případě trestní odpovědnost právnických osob tak otázka zavinění nepředstavuje takové zásadní prolomení jako v českém právu, kde objektivní odpovědnost za trestný čin neznáme. Pokud však pomineme otázku objektivní odpovědnosti, je TOPO v britském právu řešena obdobně, a to přičítáním protiprávního jednání a zavinění fyzické osoby jednající v rámci nebo v zájmu právnické osoby přímo této osobě právnické, čímž je založena TOPO. Anglosaské právo se totiž obecně stalo v průběhu 20. století inspirací pro evropské státy z hlediska zakotvení institutu TOPO do jejich právního řádu. 67 4 Německo Každá z kapitol je věnována některé z evropských zemí, která obsahuje v oblasti trestní odpovědnosti právnických osob určitá specifika. Doposud jsme se zaměřili na ČR j ako domovský stát a Velkou Británii jakožto zemi s anglosaským právním systémem. V této kapitole se budeme věnovat Německu a jeho zvláštnímu pojetí TOPO, a to pojetí administrativně-právnímu. Jak již vyplývá ze samotného názvu, deliktní odpovědnost právnických osob se v německém veřejném právu objevuje v oblasti správního trestání. Tento německý propracovaný systém správních sankcí plní v podstatě podobnou funkci jako trestní sankce v zemích, kde je zakot- 198 vena odpovědnost právnických osob v trestním právu . V této kapitole se proto zaměříme na podmínky vzniku deliktní odpovědnosti právnických osob v zemi s administrativněprávním pojetím tohoto institutu. 4.1. Historický exkurz Německo patřilo společně s ČR a Slovenskem mezi poslední tři státy Evropské unie, jež neměly v právním řádu zakotven institut TOPO, v důsledku čehož nebylo možné právnickým osobám udělit sankci na poli veřejného práva. Zatímco ČR a Slovensko zapracovaly požadavky E U do trestního práva, Německo zachovalo správní odpovědnost právnických osob. Na tomto místě je vhodné zmínit, že E U obecně nepožaduje, aby byly právnické osoby odpovědné přímo na trestně-právní úrovni, čehož Německo využívá. Jinými slovy tak Německo plní požadavky E U regulačním modelem, který je založen na správním právu1 9 9 . Stejně jako ve většině evropských právních řádů je sankciování právnických osob v Německu poměrně novým institutem. První zmínky sahají do relativně nedávné doby, a to do 20. století; do té doby se s předmětnou problematikou nepočítalo. To znamená, že i když v 19. století docházelo v Německu k přijímání mnoha trestních zákonů (v této souvislosti se hovoří i o „modernizaci" německého trestního práva), odpovědnost právnických osob nebyla v žádném z těchto nově přijímaných zákonů zakotvena. Této modernizaci trestního práva totiž předcházely názory vycházející z myšlenky, že přičítání viny právnickým oso- 1 9 8 JELÍNEK, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob jako předmět zkoumání. eGovernment [online]. Ministerstvo vnitra České republiky, publikováno 1-2008 [cit. 3. 2. 2018]. 1 9 9 HRÁČOVOVÁ, K.; KAVĚNA, M.; SKOČOVSKÝ, D.; ŠAMOVÁ, M . Trestní a správní odpovědnost právnických osob ve vybraných zemích EU. Srovnávací studie č. 5.270. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Parlamentní institut [online]. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, publikováno 4/2007, aktualizováno 6/2016, s. 5 [cit. 3. 2. 2018]. 68 bám je vzhledem k jejich povaze nemožné a že nejsou způsobilé přijmout účinky trestu . Právnické osoby jsou totiž považovány za osoby nemající svou vlastní vůli, tedy jistou „psychicko-duševní substanci", kdy tato je formována a vyjadřována prostřednictvím jejich orgánů2 0 1 . Tento názor razil především německý profesor Julius Friedrich von Malblanc na konci 18. století v kombinaci se Savignyho pojetím právnických osob, konkrétně jeho teorií fikce (jež byla blíže rozebrána v první kapitole této práce), popírající reálnost právnických osob a tím pádem i jejich způsobilost být nositelkami trestně-právní odpovědnosti. Jelikož byla tato myšlenka hromadně přijata a jelikož z ní vycházely německé kodifikace v následujícím 19. století, není divu, že se v Německu institut TOPO nedařilo dlouhodobě zakotvit. Otázka trestní odpovědnosti právnických osob byla na základě teorie Malblanca a Savignyho považována za vyřešenou2 0 2 , a tudíž neexistoval důvod pro její řešení z legislativního hlediska. Tento postoj si Německo zachovalo až do 20. století, kdy však celosvětový vývoj jak práva, tak ekonomiky, a s tím související rozvoj právnických osob, žádal určité východisko. Změny byly patrné i v myšlení odborníků, kdy např. Otto von Gierke na základě své teorie reality připustil, že právnické osoby jsou živoucím organickým celkem, který je schopen projevit svou vůli navenek, tedy jednat, a proto je tento celek schopný nést odpovědnost za následky svého protiprávního jednání. Ke smíření s nutností existence právní úpravy odpovědnosti právnických osob sice došlo, nicméně byl stále patrný odpor německé legislativy k připuštění jejich odpovědnosti na úrovni trestní, a proto byla akceptována na úrovni správní. Ze shora uvedeného je patrné, že důvodem, proč nejsou právnické osoby odpovědné na trestně-právní úrovni, je ten, že německé trestní právo je striktně založeno na zásadě individuální trestní odpovědnosti za zavinění. Tu však může naplnit pouze osoba fyzická, jelikož tato je ztělesněním požadované individuality, spočívající v tom, že pouze jedinec může přijímat autonomní rozhodnutí a na základě těchto následně právně, resp. protiprávně, jednat . Právnická osoba naopak představuje kolektiv fyzických osob, a tudíž tuto individualitu postrádá; proto se právnická osoba nemůže dopustit trestného činu a tudíž nemůže být ani trestně odpovědná. Přesto německé právo z povahy věci samozřejmě připouští, že právnické osoby v rámci své činnosti přijímají autonomní rozhodnutí, které mohou ve své podstatě znamenat spáchání trestného činu. Jelikož 2 0 0 ŠAMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1. 2 0 1 ROXIN, Claus. Strafrecht: Allgemeiner Teil. Band I: Grundlagen. Der Aufbau der Verbrechenslehre. 4. Aufl. München: C.H. Beck, 2006, s. 262. 2 0 2 ŠAMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2. 2 0 3 ZERBES, Ingeborg. „Nemo tenetur se ipsum accusare": Moderne Ansprüche an alte Ideen am Beispiel des Verbandsstrafrechts. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft. 2017, 129. Jahrgang, Nr. 4, s. 1044. 69 však nemohou být právnické osoby trestně stíhány, jsou v takových případech trestně odpovědné osoby jednající jménem této právnické osoby.2 0 4 V roce 1949 byla odpovědnost právnických osob poprvé zakotvena v zákoně, a to v tehdejším zákoně o přestupcích. 4.2. Administrativně-právní odpovědnost PO V rámci této práce již vyšlo najevo, že dílčí státy přijímají trestní odpovědnost právnických osob v souvislosti jak s vývojem práva a ekonomiky, kdy sílící postavení právnických osob již nešlo pominout, tak z důvodu požadavků této právní úpravy ze strany mezinárodního, popř. evropského práva. Tyto požadavky zahrnují především existenci účinných, přiměřených a odstrašujících sankcí. Na mezinárodní úrovni lze uvést např. Úmluvu OSN proti korupci (2003) či Úmluvu o trestně právní ochraně životního prostředí (1998), na evropské úrovni se pak jedná např. o Rámcové rozhodnutí Rady 2003/568/JVV, o boji s korupcí v soukromém sektoru, či Rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/JVV, o potírání obchodování s lidmi. Co se týče tohoto požadavku na účinné, přiměřené a odstrašující sankce, naplňuje jej Německo po svém, a to administrativním pojetím. Ačkoliv je tato otázka mnoha evropskými státy pojata na úrovni práva trestního, existují i výjimky, mezi něž patří právě Německo. V mezinárodním kontextu tak tento stát splňuje výše uvedené požadavky, aby právnickým 205 osobám byly ukládány příslušné sankce . Německo tak má poměrně propracovaný sankční systém vztahující se na delikty právnických osob, nicméně se jedná pouze o delikty správní, nikoliv trestní. Tato právní úprava je výsledkem již výše zmiňovaného striktního chápání trestní odpovědnosti jako odpovědnosti subjektivní a individuální. Základním pramenem práva na legislativní úrovni je zákon o přestupcích, tzv. Gesetz über Ordnungswidrigkeiten ze dne 24. 5. 1968, účinný od 1. 10. 1968 (dále jen jako „OWiG"), který podrobně rozebereme v následujícím oddíle. Přestupek, resp. správní delikt, je definován jako protiprávný, odsouzeníhodný čin, který je jako přestupek definován zákonem, a za jehož spáchání lze uložit trest zaplacení pokuty2 0 6 . Ačkoliv je dle právní teorie německá úprava odpovědnosti PO správní, v praxi můžeme spatřovat prolínání norem správního a trestního práva. Normy správního práva však v této 2 0 4 KUHN, Sascha. Corporate criminal liability in Germany? Simmons & Simmons elexica [online]. Elexica Ltd., publikováno 18. 12. 2014 [cit. 3. 2. 2018]. 2 0 5 JELÍNEK, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob jako předmět zkoumání. eGovernment [online]. Ministerstvo vnitra České republiky, publikováno 1-2008 [cit. 3. 2. 2018]. 206 „Eine Ordnungswidrigkeit ist eine rechtswidrige und vorwerfbare Handlung, die den Tatbestand eines Gesetzes verwirklicht, das die Ahndung mit einer Geldbuße zuläßt. " Viz § 1 OWiG. 70 úpravě jednoznačně převažují. Úprava je koncipována tak, že OWiG sankcionuje protiprávní jednání právnické osoby primárně a většinově, přesto se v této problematice příležitostně objevují i trestní normy, kdy tyto slouží jako ultima ratio - např. uložení trestu propadnutí majetku či zabrání majetkového prospěchu dle německého Strafgesetzbuch . Německé právo je tak založeno na tradiční koncepci kontinentálního právního systému, tedy umožňuje trestně stíhat pouze osobu, která jednala individuálně a nese své vlastní zavinění. V tradičním trestním právu tak mezi podmínky vzniku trestní odpovědnosti patří z hlediska objektivního protiprávní jednání a z hlediska subjektivního zavinění. Otázkou je, jaké jsou podmínky pro vznik správní odpovědnosti právnické osoby. Dle § 30 OWiG je právnická osoba odpovědná, pokud její orgán nebo člen takového orgánu, zástupce na základě plné moci, vedoucí zaměstnanec nebo jiná osoba, která má vliv na řízení společnosti, včetně osoby, která dohlíží na řízení společnosti nebo vykonává jiné dozorčí funkce, spáchá trestný čin nebo přestupek tím, že způsobí porušení svých povinností vedoucí k nezákonnému obohacení nebo umožnění obohacení právnické osoby nebo sdružení osob2 0 9 . Podmínky vzniku správní odpovědnosti právnické osoby dle německého práva jsou tak následující: Subjekt. Jelikož hovoříme o odpovědnosti právnických osob, je zřejmé, že primárním subjektem je osoba právnická. Nicméně vzhledem k německé teorii fikce právnických osob, vycházejících ze skutečnosti, že právnická osoba je uměle právem vytvořená, a tudíž není schopna samostatně projevovat svoji vůli a tím pádem právně jednat, je nutno stanovit subjekt sekundární. I v tomto případě se jedná o fyzické osoby, které určitým způsobem představují právnickou osobu, tedy j sou schopny ovlivnit její činnost, resp. v jejím rámci rozhodují. Jedná 210 se o : • fyzickou osobu představující statutární orgán nebo osobu, jež je členem kolektivního statutárního orgánu, 2 0 7 ŠIMOVČEK, L; STRÉMY, T. Trestná alebo správa zodpovednosť právnických osob. In: JELÍNEK, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob - bilance a perspektivy. Praha: Leges, 2013, s. 40. 2 0 8 Německý trestní zákoník. 2 0 9 § 30 odst. 1 OWiG. Blíže k tomuto viz: JELÍNEK, Jiří. Rozsah kriminalizace jednání právnických osob. Bulletin advokácie [online]. Česká advokátní komora O, publikováno 30. 4. 2017 [cit. 3. 2. 2018], 2 1 0 § 30 OWiG. 71 • fyzickou osobu vykonávající vedoucí funkci nezapsaného sdružení osob (tj. předseda) nebo osobu, jež je členem správní rady tohoto sdružení, • fyzickou osobu, jež je akcionářem právnické osoby, • fyzickou osobu, která jedná za právnickou osobu na základě plné moci nebo jako prokurista, nebo • jinou fyzickou osobu, která je odpovědná za řízení společnosti, včetně dozoru nad vedením nebo jakýmkoli jiným vykonáváním pravomocí v oblasti dohledu. Protiprávní jednání. Tohoto se právnická osoba dopouští prostřednictvím fyzických osob uvedených v předchozím odstavci. Jedná se o takové jednání, jež není v souladu se zákonem, a které směřuje k obohacení právnické osoby, ať už tato reálně obohacena byla, nebo obohacena být měla. Jak uvádí Jelínek, „právnická osoba tak může být odpovědná za spáchání trestného činu podle správního práva, jestliže její zákonný zástupce či člen statutárního orgánu spáchal trestný čin při výkonu svých pracovních povinností nebo jehož pomocí se chtěla právnická osoba obohatit, pokud mohla právnická osoba spáchání trestného činu zabránit"212 . Tato otázka je povětšinou vykládána extenzivně. Příkladem může být, že pokud zaměstnanec, který není představitelem právnické osoby dle § 30 odst. 1 OWiG, spáchá trestný čin při plnění svých pracovních úkolů, a současně tomuto bylo možno předejít vykonáváním odpovídajícího dohledu ze strany osob uvedených v § 30 odst. 1 OWiG, pak bude právnicka osoba za tento čin svého zaměstnance odpovědná. Zavinění. Na rozdíl od české či britské právní úpravy neřeší ta německá otázku přičitatelnosti. I to je dle mého názoru znakem toho, že se v Německu dochovalo historické vnímání právnických osob jakožto osob umělých, které nejsou schopny mít samostatnou vůli. OWiG pouze ve svém § 10 stanovuje, že za přestupek bude osoba odpovědná tehdy, pokud se jej dopustila na základě úmyslného jednání, ledaže by zákon vyžadoval pouze nižší stupeň 214 zavinění, tedy nedbalost . Je tedy otázkou, do jaké míry se toto ustanovení uplatní i na právnické osoby. Dle mého názoru platí toto pravidlo i pro osoby právnické, a to z následujících důvodů. Otázka zavinění je upravena v § 10, tedy v části OWiG označované jako Grundlagen der Ahndung, tedy v překladu „základy potrestání" či „základy stíhání". Ustanovení je tedy zakotveno v obecné části upravující podmínky vzniku odpovědnosti za přestupky, tudíž 2 1 1 Sdružení osob nemají dle německého práva právní subjektivitu a v mnoha jsou podobné právnickým osobám. Patří mezi ně především veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti. 2 1 2 § 30 OWiG. Viz: JELÍNEK, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde, 2007, s. 184. 213 Ibid. 2 1 4 § 10 OWiG: „Als Ordnungswidrigkeit kann nur vorsätzliches Handeln geahndet werden, außer wenn das Gesetzfahrlässiges Handeln ausdrücklich mit Geldbuße bedroht. " 72 je zřejmé, že jakožto obecné ustanovení se toto použije na veškeré přestupky (ledaže by zákon stanovil jinak). V § 30 OWiG, který pak zakotvuje úpravu odpovědnosti právnických osob za přestupky, není v žádném z odstavců stanoveno, že by se v tomto případě § 10 OWiG neuplatnil. Ačkoliv OWiG výslovně neupravuje otázku přičitatelnosti zavinění fyzické osoby za ni jednající osobě právnické, mám za to, že i v tomto případě z OWiG přičitatelnost zavinění konkludentně vyplývá. Pokud OWiG vyžaduje pro spáchání přestupku zavinění, a současně tuto podmínku u právnických osob nevylučuje, pak je zřejmé, že zavinění je požadováno taktéž u těchto osob. Jelikož však odpovědnost právnické osoby vzniká tehdy, když za ni protiprávně jedná statutární orgán, zástupce na základě plné moci, prokurista či zaměstnanec, tedy fyzická osoba, pak je zřejmé, že zavinění v případě protiprávního jednání za právnickou osobu může naplnit pouze tato osoba fyzická. Jinými slovy je tak předpokladem pro vznik správně-právní odpovědnosti právnické osoby protiprávní jednání fyzické osoby a současně zavinění, kterého se může dopustit pouze tato osoba fyzická. Ačkoliv tedy není tato otázka výslovně upravena, dle této mé úvahy je však relevantní i pro německý právní řád. Tento názor sdílí i německý profesor Urs Konrád Kindháuser, který se otázce přičitatelnosti stručně věnuje ve své učebnici . Naopak však existuje i mnoho publikací, které se deliktní odpovědností právnických osob zabývají jen okrajově -jelikož ji nepřipouští- a otázku přičitatelnosti vůbec neřeší2 1 6 . Dle německé právní teorie je tak trestní odpovědnost právnických osob nepřípustná, a to vzhledem k tomu, že právnické osoby jednají prostřednictvím svých orgánů, nikoliv samy, a tudíž -jelikož samy nejednají- tyto právnické osoby nemohou být postihovány. Preventivní, výchovná a restaurativní funkce trestu by nemohla mít na právnickou osobu žádný účinek, a to opět kvůli její neschopnosti mít vlastní vůli.2 1 7 Jinými slovy je tak trestní odpovědnost právnických osob neslučitelná s teoretickou strukturou německého práva, především 218 z hlediska pojetí viny a jednání . Přestože německé právo nepřipouští TOPO, umožňuje jejich administrativní odpovědnost, a to dle § 30 OWiG. Není však zcela jasné, proč ve správním právu lze právnické osoby postihovat a v trestním nikoliv, jelikož podmínky pro vznik odpovědnosti jsou velice obdobné. V německém správním právu se jedná o protiprávní jednání odpovědného subjektu, představované jednáním fyzických osob jednajících 2 1 5 Blíže k tomu viz: KINDHÁUSER, Konrád Urs. Strafrecht: Allgemeiner Teil. 7. Aufl. Baden-Baden: Nomos, 2015, s. 72 anásl. 2 1 6 Např. učebnice trestního práva Jeschecka a Weigenda či Wesselse a Beulkeho. 2 1 7 GROPP, Walter. Strafrecht: Allgemeiner Teil. 4. Aufl. Berlin: Springer Verlag, 2015, s. 137. JESCHECK, Hans-Heinrich; WEIHEND, Thomas. Lehrbuch des Strafrechts: Allgemeiner Teil. 5. Aufl. Berlin: DunkerHumblot, 1996, s. 227. 73 za právnickou osobu, přičemž dle mého názoru se však jedná o jednání zaviněné, jelikož toto je obecnými ustanoveními OWiG vyžadováno a současně neexistuje pro odpovědnost právnických osob speciální úprava. Bude se proto jednat o zavinění těch osob fyzických, které za právnickou osobu protiprávně jednaly. Ačkoliv se jedná o model ne nepodobný TOPO v ČR i ve Velké Británii, trestní postih je v Německu stále nepřípustný. Přesto však v rámci institutu odpovědnosti právnické osoby dochází k prolínání správního i trestního práva, kdy zářným příkladem může být i to, že sankce (uložení pokuty) je upravena taktéž v OWiG, nicméně o jejím uložení mnohdy rozhodují soudy . Německá legislativa i odborná veřejnost si je těchto nedostatků vědoma, jelikož v posledních letech probíhá diskuze na téma TOPO, kdy je uvažováno o vzniku zákona upravující výhradně TOPO. Této snaze o reformu trestního práva se budeme zabývat v následující podkapitole. Tento nedostatek nahrazuje prozatím německé právo institutem jednání za jiného, kdy připouští vznik trestní odpovědnosti fyzické osoby jednající v rámci osoby právnické, kdy tímto jednáním došlo ke spáchání trestného činu. 4.2.1. Gesetz uber Ordnungswidrigkeiten Gesetz uber Ordnungswidrigkeiten, doslova tedy zákon o přestupcích, je jediným právním předpisem v německém právním řádu, který zmiňuje deliktní odpovědnost právnických osob, a to na úrovní správního práva. Nejedná se však o právní předpis, který by se věnoval výhradně PO. Obdobně jako britský Bribery Act 2010 upravuje primárně odpovědnost fyzických osob, přičemž v jednom ze svých ustanovení připouští, že se zákon použije i na osoby právnické. Proto nyní tento předpis jako základní a hlavní pramen deliktní odpovědnosti stručně analyzujeme. OWiG definuje přestupek jako protiprávní a zavrženíhodný čin, který naplňuje znaky zákonné skutkové podstaty, který může být podle zákona sankcionován pokutou2 2 0 . Současně je však upřesněno, že pokutou postihnutelné jednání je protiprávním jednáním, které naplňuje 221 znaky zákonné skutkové podstaty i tehdy, když není svou povahou zavrženíhodné . Právní úprava přestupků je zakotvena na několika základních zásadách, které jsou typické pro kontinentální právní systém, a koresponduje tak i se zásadami uplatňovanými v případě deliktní, resp. trestní odpovědnosti v českém právu. Základem je i v tomto případě zásada 2 1 9 SEDLÁČKOVÁ, Jana. Trestní odpovědnost právnických osob. Časopis Všehrd [online]. Všehrd, publikováno 22. 5. 2011 [cit. 4. 2. 2018]. 2 2 0 § 1 odst. 1 OWiG. 221 Ibid, § 1 odst. 2. 74 nulluni crimen sine lege, v německém znění keine Ahndung ohne Gesetz , která umožňuje postihnout protiprávní jednání subjektu odpovídající přestupku pouze tehdy, když bylo toto jednání jako přestupek v době jeho spáchání zakotveno v zákoně. S tím souvisí i úprava ukládání sankcí: pokud dojde ke změně právní úpravy v průběhu jednání, použije se právo účinné v době ukončení protiprávního jednání; pokud dojde ke změně právní úpravy v průběhu řízení 99^ o přestupku, tedy ještě před rozhodnutím, použije se právo nejméně přísné. Další základní zásadou je odpovědnost za zavinění, kdy pro vznik odpovědnosti je nutný úmysl, ledaže 224 by zákon stanovil, že postačí pouze nedbalost . OWiG toto pravidlo dále konkretizuje a upřesňuje ve svém ust. § 1 1 : ten, kdo si není vědom, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku, nejedná úmyslně, není tím však dotčena jeho odpovědnost za nedbalostní zavinění; dále platí, že pokud si pachatel nebyl vědom, že jedná protiprávně, zejména vzhledem k neznalosti právních předpisů, není vinen, nemohl-li se tomuto svému omylu vyvaro- 99S vat . Poslední základní zásadou je individuální odpovědnost, tedy odpovědnost za své vlastní jednání. Je však částečně prolomena existencí institutu jednání za jiného, kdy tento umožňuje vznik odpovědnosti fyzické osoby jednající jako zmocněný zástupce právnické osoby nebo sdružení nebo jako zákonný zástupce jiného. Této problematice se budeme věnovat v následující podkapitole. Kromě shora uvedených základních zásad upravuje OWiG i další podmínky pro vznik správní odpovědnosti, nicméně ty jsou uplatnitelné pouze v případě fyzických osob. Jedná se o věk (hranici tvoří 14 let) a příčetnost2 2 6 . Tyto však nejsou pro právnické osoby relevantní a vzhledem k jejich povaze se neaplikují. Stejně tak OWiG upravuje i problematiku souběhu trestných činů, spolupachatelství či pravidel pro udělování pokut; tyto však pro nás nejsou relevantní, jelikož nijak blíže nesouvisí s odpovědností PO. Významný je však již několikrát zmiňovaný § 30 OWiG, nazvaný Geldbuße gegen juristische Personen und Personenvereinigungen, tedy „pokuty pro právnické osoby a sdružení osob". Jedná se o speciální ustanovení, které se věnuje ryze právnickým osobám. Proto toto ustanovení rozeberme kompletně. Pokud fyzická osoba jedná jako: 1. statutární orgán právnické osoby nebo jako člen takového orgánu, 2 2 2 § 2 OWiG: „Eine Handlung kann als Ordnungswidrigkeit nur geahndet werden, wenn die Möglichkeit der Ahndung gesetzlich bestimmt war, bevor die Handlung begangen wurde. " 2 2 3 § 4 OWiG. 2 2 4 § 10 OWiG: ,y4/s Ordnungswidrigkeit kann nur vorsätzliches Handeln geahndet werden, außer wenn das Gesetzfahrlässiges Handeln ausdrücklich mit Geldbuße bedroht. " 2 2 5 §11 OWiG. 226 Ibid, § 12. 75 2. akcionář, 3. statutární orgán nezapsaného sdružení osob nebo člen takového orgánu, 4. zástupce na základě plné moci či prokurista, nebo 5. vedoucí zaměstnanec nebo jiná osoba, která má vliv na řízení společnosti, včetně osoby, která dohlíží na řízení společnosti nebo vykonává jiné dozorčí funkce, přičemž byl takovou osobou spáchán trestný čin nebo přestupek, a současně byly takovým jednáním fyzické osoby porušeny povinnosti samotné právnické osoby, nebo jestliže byla nebo by měla být obohacena právnická osoba nebo sdružení osob, může být takové právnické 227 osobě nebo sdružení uložena pokuta. V případě přestupku spáchaného úmyslně lze uložit pokutu až do výše deseti milionů o 998 Eur, v případě přestupku spáchaného z nedbalosti pak až do výše pěti milionu Eur . Dle mého názoru je v návaznosti na výše uvedenou problematiku zavinění i na tomto ustanovení jednoznačně patrné, že i v případě přestupků, resp. správních deliktů právnických osob, se počítá s jejich zaviněním, byť německé teorie a doktríny zavinění a odpovědnost právnických osob za trestné činy rezolutně popírají. V německém správním právu je administrativně-právní odpovědnost právnických osob řešena obdobně jako TOPO v českém právu, tedy prostřednictvím přičitatelnosti, byť se s tímto pojmem konkrétně neoperuje. Ze znění zákona je však přičitatelnost patrná, jelikož právnická osoba odpovídá za protiprávní jednání fyzické osoby, kterého se tato osoba dopustila zaviněně, tedy úmyslně, popř. z nedbalosti. Právnické osobě se však přičítá jednání pouze takových fyzických osob, které právnickou osobu určitým způsobem představují a mohou za ni jednat. Co se týče rozhodování o výši ukládané pokuty, v případě správního deliktu se maximální výše pokuty určí podle výše obohacení se právnické osoby v důsledku spáchání tohoto deliktu. Pokuta by měla překročit ekonomickou výhodu, kterou pachatel odvodil ze správního deliktu. Pokud maximální výše dle OWiG není dostatečná, pak může být překročena. Maximální výše pokuty se v případech stanovených zákonem desetinásobí. Toto ustanovení se použije také v případě činu, který je jak trestným činem, tak správním deliktem, jestliže částka 990 ohrožená tímto činem přesahuje maximální možný trest. Z tohoto ustanovení tak nepřímo vyplývá uváděné propojení správního a trestního práva v případě odpovědnosti právnických osob, tedy skutečnost, že právnická osoba se v podstatě může dopustit trestného činu, nicmé- 2 2 7 § 30 odst. 1 OWiG. 228 Ibid, § 30 odst. 2. 2 2 9 § 30 odst. 2 věta druhá OWiG. 76 ně nebude potrestána podle trestního práva, ale podle práva správního. Tento můj názor potvrzuje i znění ust. § 30 odst. 5, který říká, že uložení pokuty právnické osobě nebo sdružení osob brání tomu, aby jí byl uložen trest propadnutí majetku dle trestního zákoníku pro tentýž 230 cín . OWiG obsahuje i speciální ustanovení pro případ, že by právnická osoba vinná z přestupku zanikla. V případě právního nástupnictví nebo rozdělení právnické osoby totiž může být pokuta uložena takovému nástupci. V těchto případech pak nesmí výše pokuty překročit výši pokuty odpovídající jeho předchůdci a hodnotu získaného majetku. V řízení o pokutách náleží právnímu nástupci procesní postavení, které měl právní předchůdce, než zanikl.2 3 1 Toto ustanovení je pro změnu zajímavé z hlediska subjektu deliktu, kdy v průběhu řízení může dojít k jeho změně. Z předmětného ustanovení § 30 OWiG, který se zaměřuje na páchání přestupků právnickými osobami a ukládání sankcí těmto osobám, tedy vyplývá, že zatímco fyzická osoba jednající za právnickou osobu se zaviněně může dopustit činu, který může naplnit buď skutkovou podstatu přestupku, nebo i trestného činu, sankci bude ukládat vždy trestní soud, 9^9 nicméně podle správního práva. Ačkoliv je tedy německý model odpovědnosti právnických osob charakterizován jako administrativně-právní, je zde patrná zřejmá návaznost na trestní právo, a to jak v otázce hmotně-právní, tedy že naplnit skutkovou podstatu trestného činu může i právnická osoba, tak v otázce procesní, tedy že o vině a trestu rozhodují soudy. 4.2.2. Individuální odpovědnost fyzických osob jednajících v rámci PO Jelikož trestní zákony v německém právním řádu nezakotvují trestní odpovědnost právnických osob, je nutno odpovědět na otázku, jakým způsobem lze postihnout fyzické osoby, které v rámci právnické osoby nebo za ni jednají, přičemž se tímto jednáním dopustí trestného činu. V českém právu v takovém případě vzniká jak odpovědnost právnické osoby, tedy odpovědnost kolektivní, tak odpovědnost fyzické osoby, která protiprávně jednala a jejíž jednání je právnické osobě přičítáno, tedy odpovědnost individuální. Tento model však v německém právu nelze uplatnit. Kolektivní TOPO totiž neumožňuje (pokud opomeneme sankcionování v rámci správního práva). Odpovědí je institut jednání za jiného. Tento sice najdeme 2 3 0 Srovnej s: § 30 odst. 5 OWiG. 2 3 1 § 30 odst. 2a OWiG. 2 3 2 Srovnej s: Analýza a mezinárodní srovnání právní úpravy problematiky odpovědnosti právnických osob zajednání, k jehož postihu zavazují mezinárodní smlouvy. Vláda ČR [online]. Vláda ČR O, 2009-2018 [cit. 10. 2. 2018].,, Byť jsou sankce právnické osobě stanoveny v administrativně správní normě, právnickým osobám jsou ukládány trestním soudem v trestním řízení. " 77 i v českém trestním zákoníku, nicméně se neuplatní právě ve vztahu k trestní odpovědnosti právnických osob. Naopak je tomu v Německu; jelikož zde speciální úprava TOPO absentuje, pro postih fyzické osoby protiprávně jednající za právnickou osobu se užije právě institut jednání za j iného. Tento institut, německy Handeln fiir einen anderen, je upraven v ust. § 14 Strafgeseztbuch, tj. německého trestního zákoníku ze dne 13. 11. 1998 (dále jen jako „StGB"). Tento institut rozšiřuje trestní odpovědnost fyzických osob i na osoby, které nemají vlastnost požadovánou skutkovou podstatou předmětného trestného činu, a tudíž by ji nemohli naplnit . Pokud fyzická osoba jedná jako orgán oprávněný zastupovat právnickou osobu nebo jako člen takového orgánu, osoba oprávněná zastupovat sdružení, nebo jako statutární zástupce jiného, lze aplikovat na tuto osobu ustanovení, podle něhož se trestněprávní odpovědnost zakládá na zvláštní osobní vlastnosti, vztahu nebo okolnosti (zvláštní osobní charakteristice), disponu- 9^4 je-li s těmito vlastnostmi zastoupená osoba. Obdobně platí, že pokud je fyzická osoba vlastníkem podniku neboje tímto vlastníkem pověřena, a současně je pověřena řízením celého podniku nebo jeho části, nebo je výslovně pověřena vykonáváním samostatných povinností, které jsou povinnostmi vlastníka podniku, a současně fyzická osoba jedná na základě tohoto pověření, pak se každý zákon, podle kterého existence zvláštní osobní charakteristiky vede k trestní odpovědnosti, vztahuje na pověřenou osobu, pokud těmito vlastnostmi sice nedisponuje ona, ale vlastník podniku ano. Tento institut je všeobecně chápán jako předzvěst zakotvení institutu trestní odpovědnosti právnických osob. Existuje totiž názor, že pokud právní systém neobsahuje TOPO, musí nějakým způsobem dosáhnout na fyzické pachatele, kteří za právnickou osobu jednají, ale současně nemají zákonem požadované vlastnosti speciálního či konkrétního subjektu. Trestní odpovědnost takových fyzických osob pak nemůže vycházet z ničeho jiného než institutu odpovědnosti za jiného. Tento institut je dle Kratochvíla prvním krokem od individuální odpovědnosti fyzické osoby ke kolektivní odpovědnosti právnické osoby2 3 6 . S tímto pojetím se ztotožňuji, jelikož dle mého názoru je jednoznačnou snahou institutu jednání za jiného postihnout když už ne samotnou právnickou osobu, pak alespoň fyzickou osobu, která proti- 233 Q T T O , Harro. Grundkurs Strafrecht: Allgemeine Strafrechtslehre. 2. Auflage. Berlin: Walter de Gruyter, 1982, s. 250. 2 3 4 § 14 odst. 1 StGB. 2 3 5 KRATOCHVÍL, Vladimír. Jednání za jiného v osnově českého trestního zákoníku (2004) a jednání právnické osoby podle osnovy českého zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (2004). In: NETT, Alexander et al. (eds.). Nové jevy v hospodářské kriminalitě. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 121. 236 Ibid. 78 právně jednala. Ačkoliv se Kratochvílův názor vztahuje na tehdejší českou právní úpravu, lze z něj vycházet i v případě německého práva, jelikož nejen že jsou oba právní řády součástí kontinentálního právního systému, ale navíc je také české právo v mnohém německou úpravou inspirováno a úprava institutu jednání za jiného je v německém StGB a českém trestním 9^7 zákoníku v podstatě totožná . 4.3. Diskuze o zakotvení „pravé" TOPO Ačkoliv unijní a mezinárodní standardy považují německou úpravu sankcionování právnických osob za dostatečnou, je Německo jedním z mála evropských států, kde není zakotvena tzv. pravá trestní odpovědnost právnických osob. Proto se zejména v posledních pěti letech objevují nejrůznější diskuze na toto téma, kdy cílem je vytvoření Verbandsstrafgesetzbuch, tj. ve volném překladu zákona o trestní odpovědnosti korporací. Návrh tohoto zákona byl poprvé předložen v listopadu 2013, a to ze strany Ministerstva spravedlnosti Severního PorýníVestfálska. Hlavní problémy aktuální právní úpravy spatřuje předmětné ministerstvo v následujícím : • orgány veřejné moci správní delikty jako takové nevyšetřují; protiprávní jednání, které je v podstatě trestným činem, tak pro právnickou osobu představuje akceptovatelný risk, jelikož si je vědoma, že jí nebude udělen žádný trest, • firemní organizační struktury mohou být přizpůsobeny tak, aby vytvořily věrohodné alibi jednání zástupců společnosti, • zástupci mohou být podplaceni, aby převzali plnou odpovědnost, čímž se právnické osoby vyhnou sankci a ohrožení pověsti. 4.3.1. Návrh Verbandsstrafgesetzbuch Návrh zákona o trestní odpovědnosti korporací, tedy Verbandsstrafgesetzbuch (dále také jenjako „VerbStrG"2 4 0 ), upouští od administrativně-právního pojetí odpovědnosti PO a zakotvuje odpovědnost těchto osob na úrovni trestního práva. Trestní odpovědnost právnických osob staví na samostatném právním základě v hmotně-právní a procesní rovině, přičemž Srovnej s: § 114 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění. 2 3 8 KUHN, Sascha. Corporate criminal liability in Germany? Simmons & Simmons elexica [online]. Elexica Ltd., publikováno 18. 12. 2014 [cit. 10. 2. 2018]. 239 Ibid. 2 4 0 Jedná se o zkratku v německém právu oficiálně používanou (stejně jako u ostatních citovaných německých právních předpisů). 79 se vztahuje na všechny právnické osoby s právní subjektivitou podle soukromého i veřejného práva2 4 1 . Jedním ze základních pojmů v rámci tohoto zákona je pojem decision makers („ti, co činí rozhodnutí"), jde tedy o osoby, jež jednají za právnickou osobu, resp. ji mohou svými rozhodnutími ovlivnit. Těmito jsou zákonní zástupci právnické osoby (ve smyslu osob, které jsou ze zákona oprávněni za ni jednat, tedy statutární orgány, popř. zmocněnci na základě plné moci) a zaměstnanci ve vedoucích pozicích. Právnická osoba se pak dopustí trestného činu, pokud taková fyzická osoba poruší normy německého trestního práva, čímž poruší současně povinnosti právnické osoby, nebo právnickou osobu tímto porušením obohatí nebo ale- 242 spoň měla za cíl ji obohatit. Návrh Verbandsstrafgesetzbuch přitom stanovuje dva základní trestné činy: porušení zákona osobou uvedenou v § 1 VerbStrG, a to v záležitostech, poměrech či jiných věcech vázajících se k právnické osobě, a selhání osoby uvedené v § 1 VerbStrG při výkonu kontroly či dohledu, když došlo k porušení předpisů v souvislosti s právnickou osobou2 4 3 . V předmětném ust. § 1 jsou přitom zakotveny právě osoby, jež jsou tzv. decision makers. Ke spáchání trestného činu je pak potřeba zavinění. Je tak patrné zakotvení přičitatelnosti, kdy právnická osoba odpovídá za trestný čin, který byl spáchán fyzickou osobou představující v jistém smyslu její „vedení", přičemž tato fyzická osoba jednala zaviněně protiprávně. Dle mého názoru můžeme v mnoha směrech spatřovat značnou podobnost s českým ZTOPO, dle kterého je právnická osoba také trestně odpovědná jak v případě, kdy protiprávně jednají fyzické osoby představující právnickou osobu jako takovou, tak v případě, kdy tyto fyzické osoby selžou v dohledu nad výkonem povinností svých zaměstnanců. Podobnost s českým právním řádem lze dále spatřovat i v tom ohledu, že ke vzniku TOPO není potřeba zjištění konkrétního pachatele-fyzické osoby; postačí, že došlo k porušení povinností právnické osoby2 4 4 . Je tak jasně patrný německý krok od administrativně-právní odpovědnosti právnických osob k jejich tzv. pravé trestní odpovědnosti. Kromě podmínek vzniku trestní odpovědnosti upravuje návrh VerbStrG i tresty, které by bylo možno za spáchaný trestný čin právnické osobě uložit. Jedná se o peněžité tresty, napomenutí, veřejné oznámení odsouzení právnické osoby za trestný čin, vyloučení z veřejných 2 4 1 AHLBRECHT, Heiko. Unternehmensstrafrecht ante portas. Deutscher Anwalt Spiegel [online]. Deutscher Anwalt Spiegel ©, 2014 [cit. 11. 2. 2018]. 2 4 2 § 1 VerbStrG. Více k tomu viz: KUHN, Sascha. Corporate criminal liability in Germany? Simmons & Simmons elexica [online]. Elexica Ltd., publikováno 18. 12. 2014 [cit. 11. 2. 2018]. 2 4 3 § 2 VerbStrG. 2 4 4 Gesetzesantrag des Landes Nordrhein-Westfalen. Wessing & Partner: Die Kanzel fůr Unternehmensstrafrecht [online]. Wessing & Partner Rechtsanwälte mbB, © 2016 [cit. 11. 2. 2018]. 80 soutěží a veřejných zakázek a zrušení právnické osoby. Soud může upustit od uložení sankcí v případech, kdy podnik přijal přiměřená organizační opatření k zabránění dalších porušení v budoucnu a nedošlo ani k žádné významné škodě nebo naopak k úplnému odškodnění.2 4 6 Je zřejmé, že sofistikované systémy vnitřního dodržování předpisů, které byly zavedeny před spácháním trestného činu, poskytnou společnosti výhodu a soudy budou ochotny využít svých rozhodovacích pravomocí k zmírnění trestů v těchto případech. Ačkoliv byl tento návrh předložen již v roce 2013, nebyl do dnešního dne přijat a zákon tudíž není platný ani účinný. To však neznamená, že by se na něj zapomnělo. Pro německý právní řád se jedná jak v praktické, tak teoretické rovině o poměrně velkou změnu ve vnímání právnických osob, a proto tvorbu konkrétního znění zákona doprovází mnoho diskuzí. Obecně je však přijímán názor, že dosavadní úprava deliktní odpovědnosti právnických osob 247 je nedostatečná a má negativní dopad na finanční trh . Tento obecný názor je však doplněn výjimkami potvrzujícími pravidlo, kdy existují i takové názory, že správní trestání právnických osob je účinnější než zákony o trestní odpovědnosti právnických osob v jiných evropských zemích2 4 8 . Uvidíme tedy až v průběhu následujících měsíců a možná i let, jak se situace s Verbandsstrafgesetzbuch vyvine. 4.4. Dílčí závěr Deliktní odpovědnost právnických osob je v Německu tzv. administrativní, tedy správní. Německé právo totiž vychází z hluboko zakotvené myšlenky, že právnické osoby jsou uměle vytvořené, a tudíž nemají svoji vlastní vůli, kterou by mohli projevovat navenek - tedy nejsou schopny právně jednat, natož úmyslně. Proto nejsou samy o sobě schopny naplnit podmínky pro vznik trestní odpovědnosti, a to protiprávní jednání a vztah mysli pachatele k tomuto protiprávnímu jednání, tedy zavinění. To jest důvodem, proč německé právo odmítalo zakotvit trestní odpovědnost právnických osob. Vzhledem k rostoucímu vlivu těchto osob však vyvstala potřeba je jistým způsobem regulovat, proto byla jejich odpovědnost zakotvena do OWiG, tedy zákona o přestupcích. Ačkoliv byla odpovědnost právnických osob uchopena správněprávně a oficiálně je nazývána jako administrativně-právní, není pochybnost o tom, 2 4 3 § 4 VerbStrG. 246 Ibid, § 5 . 2 4 7 KREMS, Karl-Heinz. Der NRW-Entwurf für ein Verbandsstrafgesetzbuch: Gesetzgeberische Intention und Konzeption. Zeitschriftfür Internationale Strafrechtsdogmatik. 2015, 10. Jahrgang, N . 1, s. 5. 2 4 8 AHLBRECHT, Heiko. Unternehmensstrafrecht ante portas. Deutscher Anwalt Spiegel [online]. Deutscher Anwalt Spiegel ©, 2014 [cit. 11. 2. 2018]. 81 že zde dochází k míšení norem správního i trestního práva, přičemž zákonné ustanovení zakotvující administrativní odpovědnost PO je velice obdobné jako zákonná ustanovení zakotvující TOPO v právních řádech jiných evropských států. Právnická osoba se prostřednictvím zaviněného protiprávního jednání fyzické osoby může dopustit jak přestupku, tak i trestného činu, přičemž sankce bude právnické osobě uložena vždy správní, tedy podle zákona o přestupcích. Trestně lze postihnout pouze fyzickou osobu, která protiprávně jednala. Odpovědnost právnické osoby tak vzniká tehdy, kdy za ni jednala taková fyzická osoba, která osobu právnickou určitým způsobem představuje, tj. její statutární orgán, zástupce zmocněný na základě plné moci nebo vedoucí zaměstnanec (např. ředitel), přičemž tato osoba protiprávně a zaviněně jednala s cílem obohatit právnickou osobu. Z této dikce je tak patrná přičitatelnost, typická pro státy se zakotvenou TOPO. Ačkoliv německá právní úprava zjevně vyhovuje mezinárodním a evropským standardům a požadavkům na efektivní sankce pro právnické osoby, existuje v Německu zejména posledních pět let diskuze o přijetí nového trestního zákona, který by TOPO zakotvil. V případě přijetí tohoto zákona by byla i německá právní úprava oficiálně založena na přičitatelnosti protiprávního jednání a zavinění fyzické osoby jednající v rámci této právnické osoby s cílem ji obohatit. Nebude přitom podstatné, zda se v rámci právnické osoby podaří dohledat konkrétní fyzickou osobu jakožto viníka; právnická osoba bude odpovídat i při absenci její identifikace. Taktéž sankce budou právnické osobě ukládány již v podobě trestů. To vše však pouze v případě, když bude návrh Verbandsstrafgesetzbuch přijat a stane se platným a účinným, a to ukáže teprve budoucnost. 82 5 Polsko V poslední kapitole se budeme věnovat pojetí trestní odpovědnosti PO v Polsku. Stejně jako jsou jistá specifika tohoto institutu ve Velké Británii a v Německu, tak se objevují i v polském právním řádu. Polský zákon pracuje s pojmem odpovědnost hromadných subjektů, přičemž základem pro vznik této odpovědnosti je kromě ostatních - lze říci doposud i obvyklých podmínek potřeba existence předchozího pravomocného rozhodnutí o odpovědnosti konkrétní fyzické osoby. Tím se polská úprava zásadně odlišuje od právní úpravy v zemích, které byly v rámci této práce již zkoumány. 5.1. Historický exkurz Stejně jako v ostatních státech kontinentální Evropy se i v Polsku setkávalo přijetí právní úpravy trestní odpovědnosti právnických osob s rozmanitými reakcemi. I v tomto případě nebylo snadné překonat zásady, na nichž je trestní právo postaveno, tedy zásadu individuální trestní odpovědnosti a zásadu odpovědnosti za zavinění. Není proto na místě tyto problematické otázky znovu opakovat a analyzovat, jelikož se tak stalo v předchozích kapitolách. Zaměřme se proto raději na konkrétní problémy, které byly se zakotvením tohoto institutu do polského právního řádu spojeny. Otázka TOPO začala být v Polsku aktuální na přelomu tisíciletí, kdy se tato země začala připravovat na vstup do Evropské unie. Již víme, že kromě mezinárodních dokumentů klade požadavek na zavedení tohoto institutu do právního řádu členského státu i Evropská unie, a to prostřednictvím svých rámcových rozhodnutí, které jsou určeny ke sbližování právní úpravy v členských státech E U a jsou závazná pro tyto státy co do výsledku, kterého má být dosaženo.2 4 9 Polsko proto přijalo jistou formu právní úpravy TOPO ještě před vstupem do Evropské unie, jelikož se obávalo, že pokud tak neučiní, bude jeho žádost o vstup zamítnuta. Tento postup byl posléze kritizován odbornou veřejností. Ta považovala přijetí tohoto zákona za předčasné, jelikož neexistence právní úpravy TOPO reálně nebránila vstupu státu do E U (což potvrzuje např. i ČR, která svůj ZTOPO přijala až několik let po vstupu do této nadnárodní organizace). Narychlo přijatý zákon proto není dostatečně kvalitní a dodnes JELÍNEK, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde, 2007, s. 143. 83 je často kritizován. I proto je dnes v Polsku aktuální diskuze o přijetí nového a lépe vyhovujícího zákona. Některé dílčí prvky TOPO však existovaly v polském právu ještě dříve, než došlo k přijetí samotného speciálního zákona před vstupem Polska do EU. V zákoně ze dne 13. 7. 1939 je zmiňována odpovědnost právnických osob v případě kartelových dohod, kde existovala jistá podpůrná odpovědnost právnických osob v souvislosti s finančním trestním právem, přičemž existovala možnost zavázat předmětnou právnickou osobu k navrácení získaného materiálního prospěchu Státní pokladně Polska. Navzdory nedostatku jednoznačného zakotvení trestní odpovědnosti právnických osob v polské doktríně v minulém století však lze vy- 251 sledovat první kroky k její akceptaci a represivnímu charakteru sankcí. 5.2. Podmínky vzniku trestní odpovědnosti Z kontinentálního právního systému jsme již zvyklí, že mezi základní podmínky vzniku trestní odpovědnosti právnických osob patří protiprávní jednání a zavinění ze strany fyzické osoby jednající v zájmu osoby právnické, a přičitatelnost tohoto protiprávního jednání předmětné PO. Polsko má však specifickou právní úpravu, kdy mezi podmínky vzniku TOPO řadí i existenci předchozího pravomocného rozhodnutí o odpovědnosti konkrétní fyzické osoby. Základním pramenem právní úpravy TOPO je zákon č. 197/2002 Dz.U, o odpowiedzialnošci podmiotów zbiorowych za czyny zabronione pod grožbq kary - o odpovědnosti hromadných subjektů za činy zakázané pod hrozbou trestu (dále jen jako „ZOHS"). Vznik trestní odpovědnosti právnických osob je vázán na kumulativní naplnění následujících podmínek. Subjekt. I v tomto případě je samozřejmě primárním subjektem právnická osoba, ovšem v širším smyslu. Polské právo obecně považuje za právnickou osobu takový organizační celek, který má právní osobnost (subjektivitu), může být tedy subjektem právních vztahů2 5 2 . V případě TOPO se však nejedná o právnické osoby jako takové, jak je známe např. i z českého názvosloví, ale jak napovídá i samotný název polského zákona, jedná se o „hromadné subjekty". Z jazykového výkladu je patrné, že tento pojem je širší než pojem 2 5 0 JELÍNEK, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde, 2007, s. 143. Recitováno z: WROBEL, Wlodzimierz. Odpowiedzialnosc karna podmiotów zbiorowych (Projekt nowych uregulowan). Panstwo i Prawo. 1996, č. 7, s. 3. 2 5 1 KUZELEWSKI, Dariusz. Liability of collective entities in polish criminal law. In: Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie Bratislavské právnické fórum 2013 (10.-11. október 2013): Trestná politika štátu a zodpovednosť právnických osob. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, 2013, s. 102. 2 5 2 ČI. 33 kodeksu cywilneho ze dne 23. 5. 1964: „Osobamiprawnymi sq Skarb Paňstwa i jednostki organizacyjne, którym przepisy szczególne przyznajq osobowošč prawnq. " 84 právnická osoba. Mezi hromadné subjekty, jež mohou být trestně odpovědné, tak patří právnické osoby, organizace bez právní subjektivity, obchodní společnosti súčastí státního rozpočtu, kapitálové společnosti, subjekty v likvidaci, podnikatelé, kteří nejsou fyzickou osobou, a organizační jednotky zahraniční právnické osoby. Je patrné, že TOPO je - především co se subjektů týče - dosti široká. Je zajímavé, že se zde objevují jak subjekty vymezené pozitivně (např. právnická osoba, subjekt v likvidaci), tak subjekty vymezené negativně (podnikatel, který není fyzickou osobou). Za povšimnutí však dle mého názoru stojí především fakt, že polská úprava umožňuje trestněprávně postihnout zaprvé i organizace bez právní subjektivity (tedy subjekty, které nejsou způsobilé nést práva a povinnosti, v polském právu např. osobní obchodní společnosti ), a zadruhé i organizační jednotky zahraniční právnické osoby. Protiprávní jednání. I v tomto případě se protiprávního jednání dopouští v rámci právnické osoby, resp. v rámci hromadného subjektu, osoba fyzická. Ať se již jedná o aktivní konání (komisi) nebo pasivní opomenutí (omisi), vzniká odpovědnost hromadného subjektu tehdy, pokud jednání fyzické osoby : • jednající jménem nebo v zájmu hromadného subjektu je součástí pravomoci nebo povinnosti zastupovat jej, přijímat rozhodnutí jeho jménem nebo provádět vnitřní kontrolu, a to buď při překročení této pravomoci, nebo naopak při opomenutí, • učiněné v důsledku překročení pravomoci nebo nesplnění povinnosti osobou uvedenou v bodě 1, nebo • jednající jménem nebo v zájmu hromadného subjektu se souhlasem nebo vědomím osoby uvedené v bodě 1, přineslo nebo mohlo přinést výhodu předmětnému hromadnému subjektu, byť by se mohlo jednat pouze o výhodu nemajetkovou. Stručně řečeno je tak hromadný subjekt odpovědný zajednání (ať už aktivní nebo pasivní) konkrétní fyzické osoby, která je oprávněna jednat jménem nebo v zájmu hromadného subjektu, a to i v případě překroční oprávnění nebo nesplnění povinnosti, pokud takové jednání přineslo nebo mohlo přinést alespoň nemajetkový prospěch. Úpravu protiprávního jednání považuji stejně jako v případě subjektů za relativně širokou, jelikož umožňuje vznik trestní odpovědnosti pro jednání ve formě konání i opomenutí, v rámci pravomoci fyzické osoby nebo i při jejím překročení, projednání fyzické osoby dis- 2 5 3 WRÓBEL, Wlodzimierz; ZOLL, Andrzej. Polskieprawo karne: czesč ogólna. Krakow: Znak, 2013, s. 183. 2 5 4 Blíže k tomu viz: FRYŠTÁK, M ; ČENTÉŠ, I ; SZCZECHOWICZ, J. et al. Corporate Criminal Liability (in the Czech Republic, Slovakia and Polandj. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 166. 2 5 5 ČI. 3 ZOHS. 85 ponující s předmětnou pravomocí nebo jednání fyzické osoby jednající pouze pod jejím dohledem nebo s jejím vědomím, pro získání majetkového i nemajetkového prospěchu, pro prospěch reálný nebo pouze teoretický. Z uvedeného vyplývá - jak mimo jiné shrnuje i Bohuslav - že trestní odpovědnost právnických osob není nezbytně spjata s vedením právnické osoby, ale naopak se všemi fyzickými osobami, které mají k předmětnému hromadnému subjektu vztah, přičemž jednání této osoby mohlo hromadnému subjektu přinést výhodu.2 5 6 Zavinění. Ačkoliv není tato podmínka v polské právní úpravě přímo zakotvena, je nasnadě se jí zabývat. Obecně vzniká trestní odpovědnost hromadného subjektu tehdy, když fyzická osoba v rámci tohoto hromadného subjektu protiprávně jedná v jeho prospěch, přičemž tato fyzická osoba byla za toto protiprávní jednání pravomocně odsouzena. Ze zákona č. 88/1997 Dz.U., kodeksu kárneho (dále jen jako „kodeks karny"), tedy polského trestního zákoníku ze dne 6. 7. 1997, však vyplývá, že pro vznik trestní odpovědnosti fyzické osoby 957 je potřeba úmyslného zavinění . Z logické návaznosti tak lze vyvodit, že pro vznik trestní odpovědnosti hromadného subjektu je třeba zavinění, které naplní fyzická osoba v rámci hromadného subjektu jednající, a jejíž jednání se bude tomuto hromadnému subjektu přičítat. v 958 Ke stejnému názoru dochází např. i Šámal . Přičitatelnost. I v polském právním řáduje trestní odpovědnost hromadného subjektu založená na přičitatelnosti trestného činu tomuto subjektu, kdy vzniká zvláštní subjektivní odpovědnost u hromadného subjektu, která navazuje na zavinění fyzické osoby jednající 950 dle čl. 3 ZOHS. Jedná se tak o konstrukci v podstatě totožnou s konstrukcí obsaženou v českém ZTOPO. Cl. 5 ZOHS pak zakotvuje také pravidlo, že hromadný subjekt je trestně odpovědný, pokud fyzická osoba, jež zaviněně protiprávně jednala, spáchala trestný čin v důsledku zanedbání náležité péče při výběru fyzické osoby nebo v důsledku zanedbání dohledu nad touto osobou.2 6 0 V prvním případě se jedná o tzv. chybu ve výběru (culpa in eligendo), kdy měla fyzická osoba někoho zvolit pro výkon určitého úkolu, a to s náležitou péčí, zejména ověřit, zda má tato osoba dostatečné odborné znalosti a kvalifikaci. V druhém případě se jedná o tzv. chybu v dohledu {culpa in custodiendo), kdy fyzická osoba povinna vykonávat dohled jakožto dozorčí orgán neprojevila dostatek náležité péče ve vztahu k osobě, 2 5 6 BOHUSLAV, Lukáš. Jaké zkušenosti mají s trestní odpovědností právnických osob některé státy EU? In: Právní rádce [online]. Economia, publikováno 30. 5. 2013 [cit. 10. 3. 2018], 2 5 7 Cl. 8 kodeksu kárneho: „ Zbrodnie možná popelnic tylko umyšlnie; wystepek možná popelnic takže nieumyšlnie, ježeli ustawa tak stanowi. " 2 5 8 Viz ŠAMAL, Pavel. Trestní odpovědnost právnické osoby založená na přičitatelnosti trestného činu. Bulletin advokácie [online]. © Česká advokátní komora, publikováno 1. 12. 2016 [cit. 10. 3. 2018], 259 Ibid. 2 6 0 Čl. 5 ZOHS. 86 nad níž vykonává dohled, přičemž existuje příčinná souvislost mezi nedostatečným dohledem a chováním pod tímto dohledem.261 Pravomocné rozhodnutí o odpovědnosti fyzické osoby. V tomto případě se jedná o podmínku specifickou pro polské právo. Hromadný subjekt může být trestně odpovědný pouze tehdy, pokud skutečnost, že byl fyzickou osobou spáchán přičitatelný trestný čin, potvrdí existence pravomocného rozhodnutí o vině této fyzické osoby. Jinými slovy je tak vznik trestní odpovědnosti hromadného subjektu podmíněn předchozím rozhodnutím o tom, že fyzická osoba za ni jednající se dopustila trestného činu. Může se přitom jednat jak o rozsudek, kterým byla tato fyzická osoba uznána vinnou, tak o rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání nebo řízení ve vztahu k této osobě podmíněně zastaveno, nebo o rozhodnutí, kterým došlo k zastavení řízení ve vztahu k této osobě z důvodu vylučujícího možnost potrestání pachatele.2 6 2 Důležité je, aby z takového rozhodnutí vyplývalo, že daná fyzická osoba je z trestného činu, který je právnické osobě přičítán, vinna. Tato specifická podmínka však vyvolává řadu kritiky. Bez pravomocného rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že se fyzická osoba dopustila trestného činu, nemůže trestní odpovědnost hromadného subjektu vzniknout. Odpovědnost fyzické osoby je považována za primární, odpovědnost hromadného subjektu za sekundární. Byť by se mohlo jednat na první pohled o podmínku logickou, existují situace, kdy její existence celou věc značně znesnadňuje. Může jít o situace, kdy takové rozhodnutí nebude vydáno, jelikož fyzická osoba v mezidobí zemře nebo bude zjištěno, že jednala ve stavu nepríčetnosti a nebude tak trestně odpovědná. Dle některých autorů je možné tento problém překlenout tím, že za rozhodnutí o spáchání trestného činu fyzickou osobou bude považována v podstatě každá tzv. negativní formální procesní podmínka - např. abolice či imunita vztahující se na fyzickou osobu nemůže automaticky vyloučit odpovědnost hromadného subjektu. Podle tohoto názoru by se tím, že by neexistovala trestní odpovědnost fyzické osoby, stala odpovědnost hromadného subjektu odpovědností primární.2 6 3 Jelikož by však nebyla splněna jedna z podmínek vzniku trestní odpovědnosti, nemohla by tato vzniknout automaticky a musel by o ní rozhodovat soud. Někteří autoři proto označují polskou trestní odpovědnost hromadných subjektů za quasiHABRAT, Dorota. Criminal Law Instruments to Counter Corporate Crimes in Poland. World Academy of Science, Engineering and Technology - International Journal of Law and Political Sciences. 2015, vol. 9, no. 6, s. 2158-2189. 2 6 2 JELÍNEK, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde, 2007, s. 181. 263 Ibid. Recitováno z: NAMYSLOWSKA-GABRYSIAK, Barbara. Ustawa o odpowiedzialnosci podmiotów zbiorowych za czyny zabronione podgrózba kary: komentarz. Krakow: Zakamycze, 2004, s. 121. 87 trestní nebo odpovědnost sui generis, která je sice blízká trestní odpovědnosti, ale ve skutečnosti jí není2 6 5 . Kolektivní odpovědnost hromadného subjektu je závislá na existenci trestní odpovědnosti fyzické osoby, o níž již bylo rozhodnuto. 5.2.1. Zákon č. 197/2002 Dz.U. Jak již víme, zákon č. 197/2002 Dz.U., o odpovědnosti hromadných subjektů za činy zakázané pod hrozbou trestu, byl přijat nejen v návaznosti na potřebu existence možnosti potrestat v souvislosti s trestnou činností i právnické osoby, ale také vzhledem ke vstupu Polska do EU. Jedná se o zákon, který upravuje jak hmotně-právní, tak procesní stránku věci. Najdeme vněm jak podmínky pro vznik trestní odpovědnosti hromadného subjektu, tak tresty, které lze hromadnému subjektu uložit, a specifika trestního řízení vedeného proti těmto subjektům. Obecně lze říci, že ZOHS představuje lex specialis k hmotně-právnímu kodeksu kárnemu a procesnímu kodeksupostepowania karnego. Jak stanovuje samotný čl. 1 ZOHS, „tento zákon stanoví pravidla odpovědnosti hromadných subjektů za zakázané jednání jako trestné činy nebo daňové trestné činy a pravidla chování ve vztahu k takové odpovědnosti". Přijat byl dne 28. 10. 2002, přičemž účinnosti nabyl 28. 11. 2003. Jelikož se jedná o základní pramen práva týkající se trestní odpovědnosti hromadných subjektů v Polsku, taktéž se na něj zaměříme o něco podrobněji. Zákon je poměrně logicky strukturován a v každém z úvodních článků upravuje jednu podmínku pro vznik trestní odpovědnosti hromadného subjektu. V čl. 2 odst. 1 nejprve definuje základní hromadné subjekty pro účely daného zákona, přičemž se má jednat o právnické osoby a organizační jednotky bez právní subjektivity. Právní subjektivitu najdeme definovanou v kodeksu cywilnem, přičemž tento pojem má stejný význam jako v českém právu, tedy způsobilost být subjektem právních vztahů2 6 6 . V čl. 2 odst. 2 ZOHS je pak okruh subjektů dále rozšiřován na obchodní společnosti (s účastí státního rozpočtu, rozpočtu místní samosprávy nebo svazu těchto organizací), kapitálové společnosti, subjekty v likvidaci, podnikatele, kteří nejsou fyzickou osobou, a organizační jednotky zahraniční právnické osoby. KroBlíže k tomu viz: KIERZYNKA, Rafal. Liability of legal persons in Poland - Legal framework, its advantages, shortcomings and auxiliary institutions - Confiscation of assets as the way of counteraction and fighting the corporate crimes. Polski instytut spraw miedzynarodowych [online]. Polski instytut spraw miedzynarodowych, ©2018 [cit. 10. 3. 2018]. 2 6 5 Blíže k tomu viz: NITA, Barbara. Model odpowiedzialnošci podmiotów zbiorowych za czyny zabronione pod grožba^ kary (A model of collective responsibility for acts prohibited under penalty). Paňstwo i Prawo, 2003, Č. 6,s. 17. 2 6 6 CI. 8 § 1 kodeksu cywilneho. 88 mě toho jsou některé subjekty vymezeny i negativně, přičemž trestně odpovědný nemůže být Fond národního majetku, orgány místní samosprávy a státní orgány.2 6 7 V čl. 3 se pak zákon zaměřuje na přičitatelnost, přičemž v polském právu se hromadnému subjektu přičítá nejen jednání fyzických osob představujících její vedení (directing minď), tedy především statutárních orgánů, většinových společníků apod., ale okruh těchto fyzických osob je mnohem širší. Lze tak konstatovat, že zákon je poměrně přísný a díky širokému záběru jak hromadných subjektů, tak fyzických osob za nejednajících, může vzniknout trestní odpovědnost tohoto hromadného subjektu „snadněji" než v např. v ČR nebo v Německu. Jedná se o protiprávní jednání fyzických osob, které jednají jménem nebo v zájmu hromadného subjektu v rámci své pravomoci nebo povinnosti zastupovat ho, přijímat rozhodnutí nebo provádět vnitřní kontrolu, ať už aktivním konáním, tedy překročením této pravomoci, nebo naopak nečinností, a o protiprávní jednání fyzických osob, kterým bylo umožněno v důsledku překročení oprávnění jednat nebo které jednaly se souhlasem nebo vědomím takové osoby. Hromadný subjekt je odpovědný i tehdy, pokud došlo k projevu nedbalosti při výběru takové osoby nebo byl zanedbán dohled nad touto osobou, nebo pokud šlo takovému jednání fyzické osoby zabránit.2 6 8 Specifický je čl. 4, který umožňuje trestně stíhat právnickou osobu pouze tehdy, pokud existuje předchozí pravomocné rozhodnutí o tom, že se fyzická osoba jednající v rámci hromadného subjektu dopustila trestného činu. Vzhledem ke skutečnosti, že tento článek byl v rámci této práce na předchozích stránkách již analyzován, a vzhledem k blízkosti polského a českého j azyka, si nyní dovolím citovat tento článek v jeho originálním znění: „Podmiot zbiorowy podlega odpowiedzialnošci, ježeli popelnienie przestepstwa lub przestepstwa skarbowego przez osobe, o której mowa w art. 3, zostalo stwierdzone pravomocným wyrokiem skazujqcym,nakazem karnym, pravomocným orzeczeniem o zezwoleniu na dobrowolne poddanie sie odpowiedzialnošci lub prawomocnym orzeczeniem warunkowo umarzajqcym postepowanie albo prawomocnym orzeczeniem o umorzeniu postepowania z powodu okolicznošci wylqczajqcych šciganie sprawcy. "269 Základní podmínky trestní odpovědnosti hromadného subjektu jsou tak v ZOHS specifikovány v jeho článcích 2 až 5: subjekt, protiprávní jednání fyzické osoby, přičitatelnost a předchozí pravomocné rozhodnutí o tom, že se fyzická osoba dopustila trestného činu. Jed- 2 6 7 Čl. 2 ZOHS. 268 Ibid, čl. 3 a 5. 89 nu podmínku je však nutno odvodit nepřímo, a to zavinění ze strany protiprávně jednající fyzické osoby, která vyplývá z kodeksu kárneho. Pokud jsou všechny podmínky kumulativně naplněny a hromadný subjekt je trestně odpovědný, nevylučuje tato skutečnost občanskoprávní odpovědnost za způsobenou škodu, správní odpovědnost nebo individuální právní odpo- 970 vědnost pachatele trestného činu. To platí i tehdy, pokud vyjde najevo, že hromadný subjekt trestně odpovědný není. ZOHS obsahuje ještě jedno specifikum typické pro polské právo, kterým je to, že trestné činy lze najít definované i v j iných zákonech než jen kodeksu karnem, tedy v trestním zákoníku. Zatímco např. český trestní zákoník obsahuje konečný, taxativní výčet trestných činů, kdy v j iných zákonech žádnou jinou skutkovou podstatu trestného činu nenajdeme, v polském právu je tomu naopak. A platí to samozřejmě i pro hromadné subjekty. Včl. 16 ZOHS najdeme pozitivní výčet trestných činů, kterých se může hromadný subjekt dopustit, přičemž je odkazováno jak na trestné činy uveden v kodeksu karnem, tak na trestné činy uvedené v jiných zákonech. Mimo kodeks karny najdeme především trestné činy ekonomické a trestné činy proti životnímu prostředí. První jmenované najdeme v zákoně o pojišťovací činnosti, o dluhopisech, o právu průmyslového vlastnictví, o podnikání v oblasti výroby a obchodu s výbušninami, zbraněmi, střelivem a výrobky a technologiemi pro vojenské nebo policejní účely či v kodexu obchodních společností. Druhé jmenované najdeme např. v zákoně o odpa- 271 dech, o chemických látkách a přípravcích nebo o geneticky modifikovaných organismech. ZOHS přitom odkazuje na konkrétní ustanovení těchto zákonů, v nichž jsou skutkové podstaty trestných činů definovány. Příkladmo uvedeme zákon o dluhopisech, tedy zákon o obligacjach, č. Dz.U.Ol. 120.1300. Cl. 16 odst. 1 bod. 1 písm. c) ZOHS říká, že podle tohoto zákona bude hromadný subjekt trestně odpovědný, pokud fyzická osoba uvedená v čl. 3 spáchala trestný čin proti ekonomickému obratu uvedený v čl. 38-43a zákona ze dne 29. června 1995, o dluhopisech (věstník zákonů z roku 2001, č. 120, bod 1300). Zákon o dluhopisech je hmotně-právní předpis, který upravuje pravidla pro vydávání, prodej, nákup a splácení dluhopisů, přičemž na konci předpisu obsahuje skutkové podstaty trestných činů, které je možné v souvislosti s dluhopisy spáchat. Např. čl. 41 obsahuje následující skutkovou podstatu: „ Kdo přiděluje prostředky z emisí dluhopisů pro jiné účely, než které jsou uvedeny v emisních podmínkách, uloží se mu pokuta až do výše 5 000 000 PLN nebo trest odnětí svobody 2 7 0 Čl. 6 ZOHS. 271 Ibid, čl. 16. 90 až na dva roky nebo obojí." Jedná se v podstatě o podobnou konstrukci, kterou známe z českého správního práva v případě přestupků. Ty jsou v českém právu upraveny přestupkovým zákonem, nicméně dílčí skutkové podstaty jsou roztříštěny i v jednotlivých zákonech. Co se týče pouze okrajově sankcí, které je možné hromadnému subjektu za spáchání trestného činu uložit, jedná se především u peněžitý trest až do výše 10 % příjmů hromadného subjektu v předchozím zdaňovacím období, přičemž minimální výše pokuty činí 5.000,- PLN, dále trest propadnutí věci sloužící ke spáchání trestného činu či jedna z forem trestů zákazu, ať už se jedná o zákaz propagace či inzerce, zákaz podpory prostřednictvím dotací nebo veřejných prostředků, zákaz požívání výhod a pomoci ze strany mezinárodních organizací, jichž je Polsko členem, zákaz zadávání veřejných zakázek či zákaz činnosti, a to na dobu od jednoho roku do pěti let; dalším trestem může být zveřejnění rozsudku. ZOHS je tedy zákonem komplexní povahy, jelikož obsahuje jak hmotně-právní ustanovení (o podmínkách vzniku trestní odpovědnosti hromadných subjektů a o trestech), tak procesní ustanovení (o řízení vedeném proti hromadným subjektům). Jedná se přitom o lex specialis k obecným právním předpisům, jako je polský trestní zákoník a trestní řád. Subjektů, které mohou být trestně odpovědné, je poměrně široký okruh, stejně jako v případě fyzických osob, jejichž protiprávní zaviněné jednání je hromadnému subjektu přičítáno. Trestní odpovědnost hromadného subjektu tak může vzniknout relativně snadno. Na druhou stranu je potřeba naplnit pro polský právní řád specifickou podmínku trestní odpovědnosti, kterou je předchozí existence pravomocného rozhodnutí o tom, že fyzická osoba jednající v rámci hromadného subjektu se dopustila trestného činu. 5.3. Diskuze o novém zákoně o trestní odpovědnosti Shora uvedené nedostatky, které současný ZOHS v důsledku rychlého přijetí v souvislosti se vstupem Polska do E U obsahuje, jsou v současnosti předmětem diskuze polských zákonodárců a vládne všeobecná snaha je odstranit. Sporná je především jedna z podmínek vzniku trestní odpovědnosti hromadných subjektů, a to předchozí pravomocné rozhodnutí o tom, že fyzická osoba, jejíž jednání je hromadnému subjektu přičítáno, spáchala trestný čin. Tato podmínka vytváří stěžejní problém především tehdy, kdy je nesporné, že se právnická osoba trestného činu dopustila, ale protiprávně jednající fyzickou osobu se nedaří dohledat. To pak způsobuje komplikace, jež mohou vést i k tomu, že právnická osoba nebude za svůj trestný čin potrestána. Takový výsledek je však v rozporu s účelem zakotvení právní úpravy 91 trestní odpovědnosti hromadných subjektu. Navíc může povzbuzovat i samotné právnické osoby k nežádoucímu protiprávnímu jednání v případě, kdy se jim podaří dostatečně skrýt, která z fyzických osob má protiprávní jednání na svědomí. Polsko si je tohoto problému očividně vědomo, a proto se aktuálně, cca od poloviny roku 2017, vedou rozpravy o znění nového zákona o TOPO. Sám náměstek polského ministra spravedlnosti, Marcin Warchol, prohlásil, že „dosavadní úprava trestní odpovědnosti je velice neúčinná, když v roce 2016 existovalo 272 pouzejedno rozhodnutí o trestní odpovědnosti hromadného subjektu " . Základním cílem nového zákona je především větší efektivita a účinnost trestního stíhání hromadných subjektů, jelikož dosavadní zákon tyto požadavky nesplňoval, naopak umožňoval hromadným subjektům se této odpovědnosti relativně snadno vyhnout. V této 97^ souvislosti pak má být v novém zákoně obsaženo : • zavedení odpovědnosti právnické osoby za každý trestný čin nebo finanční delikt (oproti současnému omezení na trestné činy výslovně uvedené v ZOHS), • zahájení trestního stíhání proti právnické osobě bez ohledu na trestní řízení vedené proti jednotlivci - pravomocné rozhodnutí o tom, že se fyzická osoba dopustila trestného činu, již nebude kritériem pro zahájení trestního řízení proti právnické osobě, • souběžně s řízením (nebo ještě před jeho zahájením) vedeným proti fyzické osobě bude možné zahájit přípravné řízení proti právnické osobě, • hromadný subjekt bude muset v rámci trestního řízení prokázat, že zavedl účinné preventivní postupy, které zabraňují spáchání trestných činů - bude muset prokázat neexistenci pochybení, • zvýšení maximálního peněžitého trestu za na 30 000 000 PLN. Větší důraz má být kladen na preventivní opatření, která mají hromadnému subjektu pomoci omezit riziko vzniku trestní odpovědnosti do budoucna. Panuje názor, že pokud budou všechny orgány a oprávněné fyzické osoby ve společnosti jednat s přiměřenou péčí nebo budou činit odpovídající dohled, pak nebude hromadnému subjektu trestní odpovědnost hrozit. Hromadný subjekt má být provozován v souladu se zákonem, ale také s etickými standardy, zásadami řízení rizik a dalšími vnitřními normami. Hromadný subjekt pak v rámci MS: beda^ nowe przepisy dot. odpowiedzialnošci podmiotów zbiorowych. Rzeczpopospolita.pl [online]. Rzeczpospolita ©, publikováno 16. 11. 2017 [cit. 17. 3. 2018]. 2 7 3 CIEMINSKI, Marcin. Reviving Corporate Criminal Liability in Poland. Clifford Chance [online]. © Clifford Chance, publikováno listopad 2017 [cit. 17. 3. 2018]. 92 trestního řízení bude mít možnost prokázat, že v této oblasti nedošlo k projevu nedbalosti, 274 tedy že učinil veškerá preventivní opatření pro zbránění protiprávnímu jednání. Práce na novém zákoně jsou v teprve počáteční fázi, nicméně v Polsku panuje přesvědčení, že by mohl vstoupit v platnost a posléze v účinnost relativně brzy. V listopadu 2017 uspořádalo polské Ministerstvo spravedlnosti akademickou konferenci o odpovědnosti právnických osob, v rámci níž došlo k přípravě dalších prací na předmětném novém zákoně. K dnešnímu dni není zřejmé, kdy bude zákon vyhotoven a následně přijat, je však patrné, že Polsko se snaží prostřednictvím přijetí nové právní úpravy problematiku trestní odpovědnosti hromadných subjektů zefektivnit. 5.4. Dílčí závěr Polsko přijalo v rámci střední Evropy zákon o trestní odpovědnosti právnických osob jako jeden z prvních států, a to již v roce 2002 v rámci přípravy na vstup do EU. Zákon byl však přijat poměrně narychlo bez jakýchkoliv předchozích zkušeností s touto problematikou, což logicky vedlo k tomu, že zákon byl a je poměrně neefektivní a často se nepodařilo právnickou osobu postihnout. I když na jedné straně upravuje ZOHS podmínky pro vznik trestní odpovědnosti poměrně široce - např. co se týče subjektů, na něž se zákon vztahuje, a fyzických osob, jejichž protiprávní jednání se hromadnému subjektu přičítá - jedna z dalších podmínek vznik trestní odpovědnosti hromadného subjektu značně znesnadňuje, a to podmínka předchozího pravomocného rozhodnutí, jež bude obsahovat, že fyzická osoba jednající v rámci hromadného subjektu spáchala trestný čin. Tato podmínka představuje problém především tehdy, kdy se konkrétní fyzickou osobou jednající za hromadný subjekt nepodaří vypátrat, nebo se jedná o fyzickou osobu, která již nemůže být trestně odpovědná, např. již zemřela. Tento problém v podstatě neumožňuje právnickou osobu trestně stíhat a odsoudit, i když je nepochybné, že se trestného činu dopustila. Proto vznikla nepochybná potřeba přijmout zcela nový zákon o trestní odpovědnosti hromadných subjektů, který by shora uvedené nedostatky dosavadní právní úpravy odstranil. Tento zákon je připravován od podzimu 2017, přičemž podmínky vzniku trestní odpovědnosti hromadných subjektů v Polsku dílčím způsobem modifikuje - upouští od podmínky existence 2 7 4 MALINOWSKI, Dariusz. Rozszerzenie i zmiana zásad odpowiedzialnošci podmiotów zbiorowych za czyny zabronione pod grožbřj kary. KPMG [online]. KPMG Sp. z o.o., pub. 20. 11. 2017 [cit. 17. 3. 2018]. 2 7 5 CIEMINSKI, Marcin. Reviving Corporate Criminal Liability in Poland. Clifford Chance [online]. Clifford Chance, © publikováno listopad 2017 [cit. 17. 3. 2018]. 93 předchozího rozhodnutí ohledně viny fyzické osoby, čímž umožňuje stíhat hromadný subjekt bez ohledu na to, zda se podaří dohledat konkrétní fyzickou osobu, která v rámci něj protiprávně jednala, a dále umožňuje hromadnému subjektu prokázat, že nepochybil v preventivních opatřeních a dozoru, a tím se vyvinit. Dle mého názoru se tím polská právní úprava do budoucna velmi přiblíží úpravě české. 94 6 Srovnání a zhodnocení zkoumaných právních úprav V rámci této práce byly analyzovány podmínky vzniku trestní odpovědnosti právnických osob v těch evropských zemích, jejichž právní úprava tohoto institutu je určitým způsobem zajímavá. Jednalo se o Českou republiku, tedy náš domovský stát, Velkou Británii s anglosaským právním systémem, Německo s administrativně-právní odpovědností právnických osob a Polsko s podmínkou vyslovení viny konkrétní fyzické osoby jednající za osobu právnickou. Pro lepší přehlednost lze tato specifika pozorovat i v níže uvedené tabulce. V této poslední kapitole konkrétní podmínky vzniku TOPO v dílčích zemích srovnáme, přičemž tyto budou následně i předmětem mého subjektivního zhodnocení. Tabulka č. 1: Specifika zkoumaných evropských zemí. Stát Specifikum ČR domovský stát Velká Británie anglosaský právní systém založený na obyčejích, precedentech a nepsaném právu Německo administrativně-právní pojetí odpovědnosti PO Polsko vznik TOPO je na rozdíl od ostatních zemí podmíněn předchozím rozhodnutím o vině protiprávně jednající fyzické osoby Zdroj: Vlastní. 6.1. Komparace podmínek vzniku TOPO Z předchozích kapitol je patrné, že podmínky vzniku TOPO v předmětných zemích mají společné rysy; je vždy potřeba protiprávního jednání fyzické osoby, naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu, učiněného v rámci či v zájmu právnické osoby, přičemž toto jednání musí být právnické osobě tzv. přičitatelné. Pokud bychom se měli podívat na shora uvedené detailněji, zjistíme, že znaky trestného činu spáchaného právnickou osobou, vedoucí ke vzniku její trestní odpovědnosti, jsou: • subjekt - tj. pachatel trestného činu, jež je primární (právnická osoba) a sekundární (fyzická osoba jednající v rámci osoby právnické), • subjektivní stránka - jež v případě trestného činu spáchaného právnickou osobou v podstatě absentuje, nicméně zavinění je požadováno u protiprávního jednání sekundárního subjektu, 95 • objekt - právem chráněný zájem, proti němuž trestný čin směřuje, • objektivní stránka - protiprávní jednání, škodlivý následek a kauzální nexus mezi ni­ mi, • společenská škodlivost - kdy protiprávní jednání musí být natolik společensky škodlivé, že jej nepostačí postihnout mírnějšími prostředky z jiných právních odvětví, • přičitatelnost - kdy protiprávní jednání sekundárního subjektu lze přičítat subjektu primárnímu. Shora uvedené podmínky jsou společné pro všechny zkoumané státy, byť samozřejmě existují dílčí odchylky a rozdíly. Všechny státy mají taktéž společné, že je institut TOPO zakotven v zákoně, byť povahy těchto zákonů se stát od státu liší. V ČR se jedná o ZTOPO, tedy speciální trestní zákon zaměřující se čistě na tento institut, obsahující jak hmotně-právní, tak procesní ustanovení, představující lex specialis ke generální úpravě v trestním zákoníku a trestním řádu. Tuto úpravu považuji za vhodnou a přehlednou, jelikož ZTOPO obsahuje jak vymezení podmínek vzniku TOPO, tak také výčet trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit, sankce, jež jí mohou být uloženy, a další případná specifika vázající se k tomuto institutu. Právní úprava je tak ucelená a přehledná. Zcela odlišný je přístup Velké Británie, který však plyne z jejího specifického právního systému. Obyčeje, nepsanost britského práva a aplikace precedentů se objevují i v oblasti TOPO. Velká Británie nemá žádný speciální zákon, jenž by se na trestní odpovědnost právnických osob zaměřoval. V rámci tohoto právního řádu tak lze čerpat pouze z dílčích zákonů, vymezujících skutkové podstaty trestných činů, v rámci nichž je obsaženo ustanovení, že se předmětná úprava použije i pro právnické osoby. Těmito dílčími ustanoveními je v podstatě v rámci britského práva umožněna existence TOPO. Výjimky potvrzující pravidlo tvoří Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act 2007 a Bribery Act 2010, což jsou dva psané zákony zaměřující se nejen přímo na tresti odpovědnost právnických osob, ale přímo na konkrétní trestný čin touto osobou spáchaný; v prvním případě se jedná ve volném překladu o korporátní zabití (smrt zaměstnance právnické osoby v důsledku nedostatečné bezpečnosti práce), v druhém případě jde o trestný čin podplácení a přijetí úplatku. Co se pak týče Německa a Polska, je institut TOPO opět zakotven v psaném zákoně. Německo má svoji administrativně-právní úpravu obsaženou v zákoně o přestupcích. Nejedná se však o zákon ryze se zaměřující na právnické osoby (jako ZTOPO v případě ČR). OWiG se zaměřuje na přestupky spáchané jak fyzickými, tak i právnickými osobami. Polský zákon 96 o odpovědnosti hromadných subjektů je již podobné povahy jako ZTOPO, jelikož se zaměřuje čistě na právnické osoby (v polské terminologii na hromadné subjekty). Uvedené srovnání zakotvení institutu TOPO v právním řádu lze pozorovat i v následující tabulce. Tabulka č. 2: Zakotvení právní úpravy TOPO ve zkoumaných evropských zemích. Stát Zákon Povaha zákona Obsažená úprava ČR Z T O P O (o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim) speciální hmotně-právní i procesní Velká Británie dílčí zákony — zpravidla hmotně - právní Velká Británie výjimka: C M A 2007 a B A 2010 speciální zpravidla hmotně - právní Německo O W i G (o přestupcích) obecný hmotně-právní Polsko Z O H S (o odpovědnosti hromadných subjektů za činy zakázané pod hrozbou trestu) speciální hmotně-právní i procesní Zdroje: ZTOPO, CMA 2007, BA 2010, OWiG, ZOHS. a) Subjekt Za subjekt je považován pachatel trestného činu. Pokud hovoříme o TOPO, je zřejmé, že tímto subjektem je vždy právnická osoba (v případě polského práva označovaná jako hromadný subjekt). Všechny zkoumané právní úpravy mají společné, že za právnickou osobu považují právem uměle vytvořený celek, který je na základě zákona způsobilý být subjektem práv a povinností. Tento umělý celek nicméně nedisponuje svojí vlastní vůlí, a tudíž za něj právně (popřípadě i protiprávně) jednají fyzické osoby. Proto hovoříme o subjektech primárních, tj. právnických osobách, a sekundárních, tj. fyzických osobách, jež za právnické osoby jednají. V případě sekundárních subjektů se jedná o takové fyzické osoby, které určitým způsobem právnickou osobu představují. Britské právo používá termín directing mind and will, který považuji za výstižný a který lze použít i pro označení sekundárních subjektů v ostatních analyzovaných zemích. Jedná se o fyzické osoby představující mysl a vůli společnosti, tedy typicky statutární orgány, členy kontrolních a řídících orgánů, ovládající osoby, většinové akcionáře, ale i osoby, které jsou oprávněny jednat za právnickou osobu na základě plné moci, popř. zaměstnance, nad kterými měly osoby představující directing mind and will buď vykonávat dohled, který však zanedbaly, v důsledku čehož se zaměstnanec dopustil trestného činu, 97 anebo tyto osoby daly zaměstnanci pokyn přímo vedoucí k protiprávnímu jednání. Zatímco česká, německá a polská úprava obsahuje v zákoně přímo výčet těchto fyzických osob, které představují sekundární subjekty v rámci trestní odpovědnosti právnických osob, v britském právu tento konkrétní výčet nenajdeme. V tomto případě je pak nutno posuzovat případ od případu, zda fyzická osoba představuje directing mind and will společnosti. V případě všech zemí však rozhoduje fakticita - záleží na reálném postavení fyzické osoby v rámci osoby právnické, nikoliv na oficiálním názvu její pozice. Nejširší výčet FO obsahuje polská právní úprava, a to ve vztahu jak k primárním, tak i sekundárním subjektům. Jak již bylo několikrát uvedeno, polský zákon pracuje s pojmem „hromadné subjekty", mezi něž zařazuje nejen právnické osoby, ale taktéž právem uměle vytvořené subjekty bez právní subjektivity, za něž Polsko považuje např. osobní obchodní společnosti. Za sekundární subjekt pak považuje každou fyzickou osobu, která mohla svým protiprávním jednáním způsobit právnické osobě prospěch, nikoliv pouze osobu představující directing mind and will jako v ostatních případech. Působnost polského ZOHS je tedy ve srovnání s ostatními úpravami co do subjektů nejširší. Uvedené je opět shrnuto v následující tabulce. Tabulka č. 3: Subjekty trestných činů spáchaných PO. Stát Primární subjekt Vymezení PO v zákoně Sekundární subjekt Vymezení FO v zákoně ČR PO § 6 ZTOPO FO s konkrétním výčtem § 8 odst. 1 ZTO­ PO Velká Británie PO — FO představující directing mind and will — Velká Británie PO čl. 1 odst. 2 CMA 2007, čl. 14 BA 2010 FO představující directing mind and will Cl. 1 odst. 4 písm. c) CMA 2007 Německo PO — FO s konkrétním výčtem § 30 odst. 1 OWiG Polsko hromadný subjekt čl. 2 ZOHS FO s konkrétním výčtem čl. 3 ZOHS Zdroje: ZTOPO, CMA 2007, BA 2010, OWiG, ZOHS. b) Subjektivní stránka Tento znak trestného činu znamená vnitřní psychický vztah pachatele k jeho protiprávnímu jednání. Jedná se o tzv. zavinění, které se může vyskytnout ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Vzhledem k umělé povaze právnických osob je zřejmé, že tyto samy naplnit subjektivní stránku trestného činu nemohou. Proto je i zavinění právnické osoby odvozováno 98 od osoby fyzické jakožto sekundárního subjektu trestného činu. Naplní-li totiž fyzická osoba kumulativně všechny znaky trestného činu (tj. včetně zavinění), pak je tento trestný čin přičítán právnické osobě. Jedná se o specifický model, kdy u PO nelze hovořit o odpovědnosti objektivní, ale ani čistě o odpovědnosti subjektivní. Jelikož není zavinění plně spjato s osobou právnickou, ale naopak s osobami fyzickými, jeho právní úpravu najdeme v obecných trestních zákonech, nikoliv ve speciálních předpisech zaměřujících se na TOPO. Současně vždy platí, že pokud nestanoví zákon jinak, je pro naplnění subjektivní stránky trestného činu potřeba úmyslného zavinění. Tuto koncepci najdeme ve všech zkoumaných zemích s kontinentálním právním systémem. Výjimku tvoří Velká Británie, která umožňuje stíhat pachatele vybraných trestných činů i při absenci zavinění. Pak se hovoří o tzv. strict liability, tedy objektivní odpovědnosti pachatele, přičemž tuto lze uplatnit jak u fyzických, tak právnických osob, a to především u trestných činů ohrožujících všeobecný veřejný zájem, např. životní prostředí. Vedle tohoto druhu odpovědnosti pracuje britské právo s pojmem vicarious liability, představujícím odpovědnost zajednání třetí osoby. Byť je tento druh odpovědnosti v Británii označován speciálním pojmem, lze jeho existenci pozorovat i v ostatních zkoumaných zemích. Jedná se totiž typicky o odpovědnost právnické osoby, resp. za ni jednající fyzické osoby, za jednání zaměstnance, kterému dala taková fyzická osoba protiprávní pokyn nebo naopak selhala při výkonu dozoru nad tímto zaměstnancem. Přehled problematiky zavinění lze sledovat v následující tabulce. Tabulka č. 4: Subjektivní stránka trestného činu spáchaného PO. Stát Druh odpovědnosti Forma zavinění §§ zákona ČR subjektivní276 úmysl i nedbalost § 13 tr. zákoníku Velká Británie subjektivní i objektivní úmysl i nedbalost — Německo subjektivní úmysl i nedbalost § 10 OWiG Polsko subjektivní úmysl i nedbalost čl. 8 kodeksu kárneho Zdroje: ZTOPO, trestní zákoník, OWiG, ZOHS, kodeks karny. c) Objekt Objektem trestného činu je veřejně chráněný zájem, proti němuž trestný čin směřuje. U trestných činů spáchaných fyzickými osobami se jedná např. o život a zdraví, svobodu, sexuální důstojnost, rodinu a děti, majetek, veřejný pořádek, životní prostředí apod. U práv- 2 7 6 Jak je shora uvedeno, odpovědnost v případě právnické osoby nelze označit jako stoprocentně subjektivní, nicméně je toto označení použito pro lepší přehlednost v tabulce. 99 nických osob tento výčet objektů nemusí být totožný, jelikož se díky své povaze některých trestných činů nemohou dopustit. V českém ZTOPO byl ještě do prosince 2016 zakotven výčet trestných činů, kterých se právnická osoba dopustit může. V souvislosti s novelou ZTOPO účinnou od 1. 12. 2016 se však tento výčet změnil na negativní, tedy jedná se o výčet trestných činů, kterých se právnická osoba dopustit nemůže. Okruh trestných činů, které může právnická osoba spáchat, se přitom významně rozšířil. PO se tak může dopustit protiprávního jednání směřujícího proti životu a zdraví (vražda), majetku (krádež), veřejnému pořádku (křivé obvinění), životnímu prostřední (neoprávněné nakládání s odpady), či proti ČR (teroristický útok); z povahy věci se však nemůže dopustit trestného činu směřujícího vůči sexuální důstojnosti (dvojí manželství, soulož mezi příbuznými). Zatímco v českém ZTOPO najdeme taxativní výčet trestných činů přímo v tomto speciálním zákoně zaměřujícím se na úpravu TOPO, v britském právu je tomu naopak. Jelikož nemá ucelenou právní úpravu trestního práva, natož pak institutu TOPO, jsou trestné činy rozdrobeny v dílčích zákonech, kdy v těchto pak může být uvedeno, že se předmětného trestného činu může dopustit i právnická osoba (např. B A 2010). S českou úpravou má však britské právo společné, že trestné činy spáchané právnickou osobou mohou směřovat jak proti životu a zdraví (speciální trestný čin korporátního zabití), tak i proti majetku (podplácení), životnímu prostředí apod. Záběr objektů, proti nimž může protiprávní jednání právnické osoby směřovat, je tak obdobně široký jako v českém právu. To stejné platí i pro německou úpravu. Odlišnost můžeme spatřovat v polském právním řádu, kdy ZOHS obsahuje výčet objektů, vůči nimž může trestný čin spáchaný hromadným subjektem směřovat: ekonomickému obratu, ochraně informací, majetku, životnímu prostředí, veřejnému pořádku, duševnímu vlastnictví, a na rozdíl od ostatních zkoumaných právních úprav - proti sexuální svobodě. Tabulka č. 5: Objekty trestných činů spáchaných PO. Stát Vymezení objektů §§ zákona Specifikum ČR prostřednictvím negativního taxativního výčtu trestných činů § 7 ZTOPO od 1. 12. 2016 došlo k zásadnímu rozšíření tr. činů, kterých se může PO dopustit, a tedy i k rozšíření objektů, proti nimž může protiprávní jednání PO směřovat Velká Británie v dílčích zákonech upravujících konkrétní trestní čin dílčí zákony ... 100 Německo ... — ... Polsko prostřednictvím pozitivního taxativního výčtu trestných činů čl. 16 Z O H S zahrnuje i trestné činy proti sexuální svobodě Zdroje: ZTOPO, trestní zákoník, CMA 2007, BA 2010, OWiG, ZOHS. d) Objektivní stránka Objektivní stránka trestného činu je tvořena protiprávním jednáním, vznikem škodlivého následku a příčinnou souvislostí mezi nimi. Co se týče protiprávního jednání, tohoto se dopouští sekundární subjekt, tedy fyzická osoba, přičemž toto její jednání musí být učiněno v určité souvislosti s právnickou osobou. Jinými slovy právnické osobě nelze přičítat jednání fyzické osoby, která sice je např. jejím statutárním orgánem, nicméně protiprávně jednala nikoliv v souvislosti s právnickou osobou. Typicky je tak přičítáno právnické osobě takové protiprávní jednání fyzické osoby, které bylo učiněno v rámci právnické osoby nebo v jejím zájmu, přičemž právnická osoba mohla mít z tohoto jednání prospěch. V českém právu je zájem právnické osoby chápán poměrně široce; jedná se o zájem jak majetkový, tak nemajetkový, dovolený i nedovolený. Totéž můžeme říci o úpravě německé i polské. Velká Británie tuto otázku v žádném zákoně výslovně neupravuje, nicméně např. z jejího testu uplatňovaného v rámci vicarious liability lze analogicky dovodit, že i v této zemi se bude zájem právnické osoby vykládat extenzivně; v případě tohoto druhu odpovědnosti je totiž judikatorně stanoveno, že skutečnost, zda zaměstnanec jednal v rámci svého zaměstnání, a tedy zda vznikne odpovědnost právnické osoby, je nutno posuzovat široce. Výsledkem uvedeného je, že právnickou osobu lze postihnout např. za podvod, kterého se dopustí v rámci protiprávního jednání fyzické osoby-statutárního orgánu za účelem získání prospěchu pro právnickou osobu, ale nelze ji postihnout za protiprávní jednání fyzické osoby, která sice je jejím statutárním orgánem, nicméně protiprávního jednání se nedopustila v souvislosti s právnickou osobou, tedy např. tato fyzická osoba naplnila skutkovou podstatu krádeže, když na rušné ulici odcizila kolemjdoucímu peněženku pro svoji vlastní potřebu. Pro všechny právní úpravy pak platí, že protiprávní jednání může být jak ve formě konání (aktivní jednání, komise), tak ve formě opomenutí (pasivní nekonání, omise). Tabulka č. 6: Protiprávní jednání při trestném činu spáchaného PO. Stát Forma jednání Vztah k PO Druh výkladu §§ zákona ČR komise, omise jednání v rámci extenzivní § 8 odst. 1 Z T O - 101 nebo v zájmu PO PO Velká Británie komise, omise — extenzivní — Německo komise, omise porušení povinností samotné PO extenzivní § 30 odst. 1 OWiG Polsko komise, omise jednání jménem nebo v zájmu PO extenzivní čl. 3 odst. 1 ZO­ HS Zdroj: ZTOPO, OWiG, ZOHS. Co se týče škodlivého následku protiprávního jednání, je tento v případě TOPO představován především možností získání protiprávního prospěchu právnické osoby. Není tedy podstatné, zda PO prospěch opravdu získala či nikoliv, stačí pouze možnost jeho dosažení. Otázkou je pak povaha tohoto prospěchu. Český ZTOPO se na tuto charakteristiku konkrétně nezaměřuje, nicméně z judikatury a odborné literatury je patrné, že se jedná právě o shora uvedenou možnost prospěchu. U ostatních zkoumaných zemí je tomu naopak. V případě britských analyzovaných předpisů jsou škodlivé následky dokonce konkrétně uvedeny: v případě C M A 2007 se jedná o úmrtí fyzické osoby v důsledku porušení či zanedbání bezpečnosti práce ze strany PO, v případě B A 2010 pak o majetkový prospěch v důsledku přijetí úplatku či o jinou výhodu v důsledku podplácení. Německý OWiG pak pracuje s možností obohacení právnické osoby, polský ZOHS s jakoukoliv výhodou právnické osoby. Pokud se na škodlivý následek podíváme nikoliv ve vztahu k samotné právnické osobě, ale obecně, je zřejmé, že se ve všech případech bude jednat o ohrožení či porušení právem chráněného zájmu, jako je zdraví, život, svoboda či majetek. Tabulka č. 7: Škodlivý následek protiprávního jednání PO. Stát Škodlivý následek ve vztahu k PO možnost prospěchu Konkrétní úprava §§ zákona ČR — — Velká Británie — — Velká Británie - úmrtí - získání majetkového prospěchu nebo vý­ hody - čl. 1 odst. 1 CMA 2007 - čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 2 BA 2010 Německo obohacení nebo možnost obohacení PO § 30 odst. 1 OWiG Polsko získání výhody, majetkové i nemajetkové čl. 3 odst. 1 ZOHS Zdroje: ZTOPO, CMA 2007, BA 2010, OWiG, ZOHS. 102 e) Přičitatelnost Přičitatelnost je právní konstrukcí, kdy zaviněné protiprávní jednání fyzické osoby, mající určité postavení v rámci právnické osoby, je považováno přímo zajednání této právnické osoby. Jedná se o samotné jádro TOPO, bez nějž by tento institut vůbec nemohl existovat. Vzhledem k této povaze přičitatelnosti je zřejmé, že její existencí je podmiňována TOPO ve všech zkoumaných právních řádech. Plyne přitom z jedinečnosti povahy právnické osoby, tedy ze skutečnosti, že PO je uměle vytvořenou právní konstrukcí, která není schopna mít vůli, tedy ani ji projevovat navenek - právně (či protiprávně) jednat. Jelikož v civilním právu je běžné, že za právnickou osobu jednají fyzické osoby, jež ji představují - typicky statutární orgány, dále osoby zmocněné na základě plné moci apod. - přičemž jejich jednání je považováno za jednání samotné právnické osoby, která pak vystupuje v právních vztazích (např. i jako strana v civilním soudním řízení), byla tato konstrukce přejata i do trestního práva. Protiprávní jednání fyzických osob jednajících za osobu právnickou nebo ji určitým způsobem představujících (tzv. sekundárních subjektů), je-li učiněno v rámci či v zájmu právnické osoby, je považováno přímo za jednání právnické osoby. Proto vystupuje v trestněprávním vztahu, představujícím trestní odpovědnost, právnická osoba. Přičitatelnost je tak ve všech zemích základní podmínkou vzniku TOPO, přičemž ve zkoumaných zemích existují jen dílčí, nepatrné rozdíly. Společné mají vždy to, že přičitatelnost je založena 1) na protiprávním jednání fyzické osoby, 2) tato fyzická osoba určitým způsobem představuje osobu právnickou, a 3) protiprávní jednání je učiněno v zájmu právnické osoby. Při kumulativním splnění těchto tří podmínek lze hovořit o přičitatelnosti. České právo s pojmem „přičitatelnost" přímo pracuje, a to vZTOPO, kde tuto podmínku pro vznik TOPO přímo zakotvuje. Obdobnou formulaci obsahuje i polská úprava. V britském právu konkrétní zakotvení přičitatelnosti nenajdeme, nicméně z dikce C M A 2007 či B A 2010 je patrné, že pro vznik TOPO je třeba mj. kumulativního naplnění shora uvedených tří podmínek přičitatelnosti. Existenci přičitatelnosti lze dovodit i z judikatury, a to z rozhodnutí Tesco Supermarkets v. Nattrass, v němž bylo řečeno, že právnická osoba je ztělesněním vůle osoby fyzické. Stejně tak lze hovořit i o rozhodnutí Lister v. Hesley Hall Ltd., které je sice směrodatné pro vicarious liability, tedy pro odpovědnost za jednání třetí osoby (tedy fyzické osoby nepředstavující přímo právnickou osobu - tj. zaměstnance), nicméně i tato je součástí trestní odpovědnosti právnických osob. Německé právo s tímto pojmem taktéž nepracuje, ale důvod je odlišný - a to striktní uplatňování teorie fikce. 103 Jak již však bylo v rámci této práce několikrát uvedeno, byť se Německo v oblasti teorií právnických osob striktně vymezuje, v praxi lze sledovat postupné přiklánění se k prvkům typickým pro trestní odpovědnost právnických osob. Z formulace obsažené v O W i G je patrné, že protiprávní jednání fyzické osoby musí být osobě právnické přičitatelné, byť zákon tuto formulaci nepoužívá a naopak pracuje s formulací, že jednáním fyzické osoby byly porušeny povinnosti samotné právnické osoby. Obecně lze shrnout, že přičitatelnost je nej významnější podmínkou vzniku TOPO vůbec. Pokud by jednání fyzické osoby nebylo přičítáno osobě právnické, pak bychom o vzniku TOPO nemohli vůbec hovořit. Tabulka č. 8: Přičitatelnost jednání fyzické osoby osobě právnické. Stát Přičitatelnost jako podmínka vzniku TOPO Konkrétní zakotvení v právních předpi­ sech §§ zákona ČR ano ano § 8 ZTOPO Velká Británie ano v judikatuře Tesco Supermarkets v. Nattrass, Lister v. Hesley Hall Ltd. Německo ano ne (patrné z § 30 OWiG) Polsko ano ano čl. 3 ZOHS Zdroje: ZTOPO, rozhodnutí Tesco Supermarkets v. Nattrass a Lister v. Hesley Hall Ltd, OWiG, ZOHS. f) Shrnutí Jak již bylo v rámci této kapitoly uvedeno, pro vznik trestní odpovědnosti právnické osoby j e potřeba dvou základních podmínek: protiprávní jednání fyzické osoby (tedy spáchání trestného činu) a přičitatelnost tohoto jednání přímo osobě právnické. Trestný čin je přitom charakterizován subjektem, subjektivní stránkou, objektem a objektivní stránkou. Subjektem je primárně právnická osoba, sekundárně za ni jednající osoba fyzická, která je schopna právnickou osobu ovlivnit. V případě subjektivní stránky se jedná o zavinění ze strany sekundárního subjektu, kde výjimku tvoří strict liability v rámci britské úpravy, kde vzniká přímo objektivní odpovědnost. Objektem je právem chráněný zájem, proti němuž protiprávní jednání směřuje, přičemž se může jednat o život a zdraví, majetek, životní prostřední apod.; v případě TOPO jsou však vyloučeny takové trestné činy, které z povahy věci právnická osoba spáchat 104 nemůže, tj. zpravidla trestné činy proti sexuální důstojnosti. Objektivní stránka je pak tvořena protiprávním jednáním, škodlivým následkem a příčinnou souvislostí mezi nimi. Uvedené podmínky pro vznik trestní odpovědnosti právnické osoby jsou společné pro všechny zkoumané evropské státy. Jelikož je najdeme ve všech těchto právních úpravách, lze předpokládat, že se jejich prostřednictvím podařilo překlenout problém se zásadou individuální odpovědnosti za zavinění, která je s trestní odpovědností úzce spjata. Přesto však existují země, kde existují pro vznik TOPO i další podmínky, přičemž v případě zemí zkoumaných v rámci této práce se jedná o Polsko. Kromě shora uvedených podmínek obsahuje ještě jednu, a to předchozí konstatování viny u fyzické osoby, jež je sekundárním subjektem. Tento požadavek u ostatních analyzovaných států nenajdeme, jelikož jejich právní úpravy vychází z myšlenky, že ne vždy se podaří v rámci právnické osoby dohledat konkrétní osobu, která protiprávně jednala, přičemž požadavek na její nalezení a předchozí odsouzení by značně komplikoval možnost vzniku trestní odpovědnosti samotné právnické osoby. S tím se postupně ztotožňuje i Polsko, jelikož kvůli neefektivitě jeho zákona je připraveno tuto podmínku do budoucna odstranit. Tabulka č. 9: Podmínky vzniku TOPO. Stát Protiprávní jednání fyzické osoby učiněné v rámci nebo v zájmu PO Přičitatel- nost ZvláštnostStát Subjekt Zavinění Objekt Objektivní stránka Přičitatel- nost Zvláštnost ČR PO,FO § 8/1 ZTOPO ano § 13 tr. zák. výčet tr. činů, kterých se PO nemůže dopustit § 7 ZTOPO jednání v rámci nebo v zájmu PO § 8/1 ZTOPO ano § 8/1, § 8/2 ZTOPO — VB PO,FO ano/ne dílčí ustanovení kon­ krétních zákonů jednání FO, jež před­ stavuje directing mind PO ano judikatura nepsané právo, pre­ cedenty Německo PO,FO § 30/1 OWiG ano § 10 OWiG za splnění podmínek § 30 OWiG dojde k porušení povinností samotné PO § 30 OWiG ano dovoditelné z § 30 OWiG správní odpověd­ nost Polsko PO,FO čl. 2 a 3 ZO- ano čl. 8 kodeksu výčet tr. činů, kte- jednání jménem ano čl. 3 ZOHS podmínka navíc - 105 HS kárneho rých se PO nebo předchozí může do­ v zájmu PO vyslovení pustit čl. 3/1 ZOHS viny FO čl. 16 ZOHS Zdroj: Čerpáno z předchozího textu této práce. 6.2. Vlastní zhodnocení právních úprav Každá ze zkoumaných právních úprav má jistá specifika, která ji činí jedinečnou. Za nejvhodnější z nich však považuji úpravu českou, obsaženou v ZTOPO. Je pravdou, že všechny čtyři právní úpravy jsou si co do podmínek vzniku TOPO podobné, nicméně dle mého názoru je právě ta česká nej přehlednější, nej komplexnější a navíc nejlépe řeší problematické aspekty s TOPO spojené. Důvody tohoto mého názoru jsou následující. Za výhodu považuji především skutečnost, že institut TOPO je zakotven v samostatném zákoně, který je přitom komplexní povahy, jelikož obsahuje jak úpravu hmotně-právní, tak úpravu procesní. Všechny podstatné otázky tak najdeme na jednom místě: od vymezení právnických osob, které mohou být trestně odpovědné (negativní výčet v § 6 ZTOPO), přes výčet trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit (taktéž negativní v § 7 ZTOPO), podmínky vzniku trestní odpovědnosti (§ 8 ZTOPO), zánik trestní odpovědnosti (institut promlčení či účinné lítosti), výčet trestů, které lze právnické osobě uložit, až po specifika trestního řízení vedeného proti právnickým osobám. Vzhledem k tomu, že je zákon zaměřen na TOPO, jedná se o zákon speciální, k němuž se subsidiárně použijí obecné předpisy trestního práva, tj. trestní zákoník a trestní řád. Co se pak týče samotných podmínek pro vznik TOPO, mám za to, že se jejich stanovením podařilo překonat historický problém se zásadou individuální odpovědnosti za zavinění. Stejně jako v ostatních evropských zemích je naše trestní právo hmotné založeno na tom, že osoba může odpovídat pouze a jenom za své vlastní jednání, které zavinila. Můj názor je ten, že pokud je právnická osoba způsobilá vystupovat v občansko-právních vztazích, přičemž právní jednání za ni činí statutární orgány, je možné tento koncept použít i v trestním právu. Za právnickou osobu v tomto případě protiprávně jednají ty fyzické osoby, které jsou schopny ji určitým způsobem ovlivnit. Je-li toto jednání učiněno v rámci nebo v zájmu právnické osoby, je této PO tzv. přičitatelné, tedy trestný čin spáchaný fyzickou osobou je považován přímo za trestný čin spáchaný právnickou osobou. Na první pohled by se mohlo zdát, že takové konstrukce mohou fyzické osoby využít a mohou páchat trestné činy prostřednic- 106 tvím právnické osoby, tedy jinými slovy mohou protiprávně jednat v rámci právnické osoby, čímž založí její trestní odpovědnost, a samy se tak vyhnou trestu. České právo však myslelo i na tento problém, a to tak, že v případě trestného činu spáchaného PO je trestně odpovědná jak právnická osoba, tak fyzická osoba, která v jejím rámci protiprávně jednala. Stejně tak české právo myslelo i na situaci, kdy se nepodaří dohledat konkrétní fyzickou osobu, jež v rámci PO protiprávně jednala. V takovém případě nemá tato skutečnost žádný vliv na trestní odpovědnost právnické osoby. Finálně české právo myslelo i na další případy, kdyby se právnická osoba mohla snažit trestní odpovědnosti vyhnout, a zakládá její trestní odpovědnost i v případě, kdy k protiprávnímu jednání došlo před vznikem právnické osoby, kdy právnická osoba vznikla, ale soud rozhodl o její neplatnosti, kdy právní úkon, který měl založit oprávnění k jednání za právnickou osobuje neplatný nebo neúčinný, nebo kdy jednající fyzická osoba není za takový trestný čin trestně odpovědná.2 7 7 Tato ustanovení ZTOPO považuji za vhodná a účinná, jelikož předcházejí případnému obcházení zákona, kdy by se fyzické osoby chtěly vyhnout vině jejím směřováním čistě na právnickou osobu a naopak. Byť jsou ostatní zkoumané úpravy obdobné, přece jen se v nich nachází dílčí rozdíly, díky kterým je český ZTOPO na prvním místě. Nejprve se zaměřím na Velkou Británii. Za její nevýhodu považuji především to, že nemá žádný komplexní zákon zaměřující senaTOPO. Právní úprava TOPO není nikde výslovně zakotvena a lze ji vyčíst pouze z dílčích ustanovení nej různějších zákonů, v nichž je uvedeno, že za konkrétní protiprávní jednání může odpovídat i právnická osoba. Ačkoliv tato skutečnost pramení z toho, že britské právo není kompletně psané, a je pro britské právo typická, může ztěžovat orientaci vtom, zda může být právnická osoba odpovědná za konkrétní trestný čin, a pokud ano, tak za jakých podmínek - např. zdaje potřeba zavinění vzhledem k existujícímu institutu strict liability umožňujícímu objektivní odpovědnost, či zda bylo jednáno fyzickou osobou v rámci právnické osoby vzhledem k neexistujícímu výčtu osob představujících directing mind and will právnické osoby. Specifikum britského právaje tak kromě jeho nepsanosti to, že v některých případech může TOPO vzniknout i při absenci zavinění. Výčet takových trestných činů však v zákoně opět nenajdeme a je nutno je posuzovat případ od případu. Na jednu stranu je taková právní úprava flexibilní, nicméně tato flexibilita nemůže představovat výhodu pro samotnou právnickou osobu. Naopak se tato může nacházet v právní nejistotě, což hodnotím jako mínus britské úpravy. Samozřejmě existují i výjimky, a to zákony jako je C M A 2007 a B A 2010. Jedná se však o ojedinělé případy, zbytek úpravy je opravdu rozdroben, a to nejen v právních § 8 odst. 4 ZTOPO. 107 předpisech, ale i judikatuře, jež je v britském právu oficiálním pramenem práva a má precedenom povahu. Závěrem tedy v tomto případě je, že ačkoliv je právní úprava co do podmínek vzniku TOPO obdobná jako v ČR, nevýhodou je její značná rozdrobenost napříč celým právním řádem, což může znesnadnit orientaci v rámci tohoto institutu či vést k právní nejistotě. Německá úprava je specifická administrativně-právním pojetím trestní odpovědnosti PO, plynoucí z prosazované teorie fikce, tedy že právnická osoba se jakožto právní fikce nemůže dopustit protiprávního jednání a tedy ani trestného činu. Podmínky vzniku odpovědnosti PO jsou opět obdobné jako v rámci české úpravy, ovšem s tím rozdílem, že ať už se fyzická osoba jednající v rámci PO dopustí přestupku nebo trestného činu, právnické osobě vždy bude uložena sankce správní, nikoliv trest. Odpovědnost PO je tedy pouze správní, lze jí uložit pouze pokutu, a taktéž samotná úprava je obsažena ve správním zákoně o přestupcích. Mám za to, že toto pojetí má řadu nevýhod. První je opět ta, že odpovědnost PO nemá svoji vlastní úpravu. I to je dle mého názoru projevem německého odporu k zakotvení čisté trestní odpovědnosti. Odpovědnost PO je v rámci současného zákona o přestupcích obsažena v jediném ustanovení, které říká, že se předmětný zákon použije i na právnické osoby, a to za splnění konkrétních podmínek. Úprava tedy není nijak zvlášť propracovaná a ve své podstatě není ani příliš efektivní. Za další nevýhodu považuji samotný fakt, že odpovědnost právnické osoby je pouze správní. Jelikož jí nelze uložit tresty, ale pouze správní „pokuty", nemusí právnická osoba v některých případech uloženou sankci pocítit. Samozřejmě že uložené pokuty mohou být v některých případech likvidační; v některých případech však může právnická osoba tuto situaci unést a sankce nemusí být z hlediska její preventivní funkce efektivní. Možnost uložení trestu zveřejnění rozsudku či zákazu účasti na dotacích či veřejných zakázkách považuji za více než vhodnou. Neefektivity této dosavadní úpravy si je vědomo i samotné Německo, kdy v současné době chystá přijetí nového zákona, a to Verbandsstrafgesetzbuch, tedy speciálního zákona zakotvujícího pravou trestní odpovědnost právnických osob. V případě polské právní úpravy hodnotím pozitivně skutečnost, že TOPO je zakotvena v samostatném zákoně komplexní povahy. Obdobně jako český ZTOPO se zaměřuje jak na hmotně-právní, tak procesní stránku, zakotvuje podmínky vzniku TOPO a obsahuje také výčet trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit. Právní úpravu tohoto institutu tak najdeme na jednom místě, což slouží nejen k přehlednosti, ale také k posílení právní jistoty. Tuto výhodu polské úpravy však neutralizuje nevýhoda spočívající v existenci jedné podmínky vzniku TOPO navíc, a to v předchozím vyslovení viny u fyzické osoby, která v rámci osoby právnické protiprávně jednala. Nejprve se může zdát logické, že byla tato 108 podmínka do zákona zakotvena - pokud bude vyslovena vina této fyzické osoby, bude nepochybné, že je trestě odpovědná i osoba právnická, což urychlí řízení s touto PO; pokud naopak fyzická osoba bude viny zproštěna, odpovědnost právnické osoby nevznikne. Při druhém pohledu však vyjde najevo, že taková úprava je komplikovaná a neefektivní. Problém může nastat zaprvé tehdy, kdy v některých případech již vyslovit vinu fyzické osoby nelze, byť tato byla trestně odpovědná (např. pokud v průběhu řízení zemřela), což vede k tomu, že chybí jedna z podmínek vzniku TOPO a právnickou osobu tak nelze odsoudit a postihnout. Zadruhé může nastat, že fyzická osoba protiprávně jednala, nicméně trestně odpovědná není, např. pro nepříčetnost; ani v takovém případě tak nemůže být vyslovena vina této fyzické osoby a tím pádem nelze postihnout ani osobu právnickou. Jak již víme, ČR (a vlastně i ostatní zkoumané státy) tuto situaci vyřešila tím, že TOPO nepodmiňuje trestní odpovědností fyzické osoby. Proto je polská úprava velice neefektivní a k odsouzení právnických osob dochází jen velmi zřídka. Stejně jako v Německu je v Polsku v současné době vedena diskuze o přijetí zcela nového zákona o TOPO, který by předmětnou podmínku odstranil. Mým závěrem proto je, že ačkoliv jsou podmínky vzniku TOPO ve zkoumaných zemích velice obdobné, z hlediska mého osobního hodnocení právních úprav mám za to, že nejefektivnější a nejpřehlednější je právě úprava česká, a to nejen pro její komplexnost, ale také určitost a srozumitelnost. 109 Závěr Trestní odpovědnost právnických osob je ve většině evropských právních řádů relativně novým institutem, reagujícím jak na právní a ekonomickou situaci, tak na požadavky ze strany mezinárodních či nadnárodních organizací. Pro všechny státy je charakteristické, že reagují na požadavek efektivních sankcí, kterými lze právnickou osobu v případě jejího protiprávního jednání postihnout. Každý z nich si přitom s tímto požadavkem radí svým charakteristickým způsobem, často vyplývajícím z historické a politické situace daného státu. V rámci této práce byly zkoumány čtyři země: Česká republika, Velká Británie, Německo a Polsko. Institut trestní odpovědnosti právnických osob byl v těchto zemích analyzován pro jeho určité specifikum: v případě Velké Británie je to jeho pojetí v rámci anglosaského právního systému, v Německu se pak jedná o odpovědnost administrativně-právní a v Polsku je zajímavá návaznost trestní odpovědnost právnické osoby na předchozí konstatování viny osoby fyzické, jež v rámci PO protiprávně jednala. Česká republika byla zkoumána především z důvodu, že se jedná o náš domovský stát, kdy vedle její úpravy, která je pro nás výchozí, měla vyniknout specifika ostatních analyzovaných evropských zemí. Cílem této práce bylo zkoumat, jakým způsobem se shora uvedené evropské státy s problematikou podmínek vzniku trestní odpovědnosti právnických osob vypořádaly v návaznosti na zásady trestního práva hmotného, a prostřednictvím zjištěných skutečností stanovit, které otázky jsou v případě tohoto institutu nesporné a které problémy případně vyvstávají. Je nepochybné, že základním problémem, společným pro všechny zkoumané země, bylo zásadní narušení zásady individuální odpovědnosti za zavinění, tedy zásady, na níž je trestní právo hmotné všeobecně postaveno. Tento problém pramení ze skutečnosti, že pouze člověk je subjekt nadaný vůlí a rozumem, a proto pouze on může projevit svoji vlastní vůli navenek ve formě jednání, které může být zaviněné a současně protiprávní; jinými slovy se pouze člověk jakožto fyzická osoba může dopustit spáchání trestného činu, přičemž každý odpovídá pouze a jenom za své vlastní protiprávní jednání. Důležitost této zásady pramení také z přísnosti udělovaných sankcí za spáchání trestného činu, tedy trestů, které mají postihnout výhradně pachatele trestného činu do té míry, aby si uvědomil negativní následky svého předchozího protiprávního jednání, napravil se a předmětného nežádoucího jednání se již do budoucna nedopouštěl. Těmito tresty přitom může dojít k zásahu do jeho lidských práv a svobod, který je však na úrovni ústavně-právní připuštěn, např. v případě nepodmíněného trestu odnětí svobody (zásah do osobní svobody) či v případě majetkového trestu (zásah 110 do vlastnického práva). Jelikož může mít trest tyto závažné důsledky, je nutné, aby byla naplněna jak zásada odpovědnosti za zavinění, tak zásada individuální odpovědnosti pachatele. Jelikož jsou však právnické osoby právem uměle vytvořené subjekty, které nemají vlastní vůli a nemohou tedy ani zaviněně, ani protiprávně jednat, vyvstala otázka, zda mohou být vůbec trestně odpovědné, když nemohou naplnit zásadu individuální odpovědnosti za zavinění. Tento problém byl ve zkoumaných zemích po četných diskuzích překlenut v podstatě totožným způsobem, který nejen že je logický, ale současně při jeho aplikaci nedochází k porušení či ohrožení žádného základního práva či svobody. Jedná se o přičitatelnost protiprávního jednání fyzické osoby, která určitým způsobem představuje osobu právnickou, přímo této právnické osobě. Jednání takové fyzické osoby se tak považuje přímo zajednání osoby právnické. Je ovšem logické, že právnické osobě nelze přičítat protiprávní jednání každé fyzické osoby, která j e s ní nějakým způsobem spojena. V českém právu jsou tyto fyzické osoby vymezeny přímo v zákoně. Jak již bylo shora uvedeno, jedná se o takové osoby, které právnickou osobu určitým způsobem představují či j sou způsobilé její činnost ovlivnit. Jedná se tak o statutární orgány či osoby jednající za právnickou osobu v rámci plné moci, osoby vykonávající rozhodující vliv, řídící či kontrolní činnost, anebo zaměstnance, jednali-li tito z pokynu nebo na základě nedodržení dohledu předchozích uvedených osob. Ve zkoumaných evropských zemích je vymezení těchto fyzických osob obdobné, vyskytují se jen dílčí odchylky. V britském právu jsou tyto osoby nazývány jako osoby představující directing mind and will společnosti, tedy osoby ztělesňující mysl a vůli společnosti. Na rozdíl od českého práva však v tomto právním řádu nenajdeme žádný konkrétní výčet fyzických osob, které directing mind and will představují. Naopak je tomu v Německu, v jehož zákoně o přestupcích najdeme velice obdobný výčet fyzických osob jako v českém ZTOPO, a taktéž v Polsku, kde je výčet těchto fyzických osob vůbec nejširší - právnické osobě lze totiž přičítat jednání každé fyzické osoby, která je s právnickou osobou určitým způsobem spjata, a jejíž jednání mohlo přinést této právnické osobě jakýkoliv prospěch. Přičitatelnost je tak základní podmínkou vzniku TOPO vůbec; dle mého názoru ji lze považovat za jakýsi stavební kámen tohoto institutu. Mám za to, že řešení problému aplikace zásady individuální odpovědnosti za zavinění prostřednictvím přičitatelnosti je adekvátní a vhodné, a současně je považuji za jediné možné řešení. Jak již bylo v rámci této práce několikrát uvedeno, právnická osoba je uměle vytvořená, a tudíž nedisponuje svou vlastní vůlí, kterou by mohla projevovat navenek a tím právně 111 či protiprávně jednat. V civilním právu se tato situace běžně řeší obdobně, byť se zde s pojmem „přičitatelnost" nepracuje a ani se zde nepracuje se zásadou individuální odpovědnosti za zavinění. Právnická osoba je v civilním právu běžně subjektem právních vztahů a tedy i stranou sporů. Ani v těchto případech však nejedná sama právnická osoba, ale vystupuje za ni osoba fyzická, a to zpravidla statutární orgán (popř. fyzická osoba na základě plné moci, prokurista). Pokud je právnická osoba např. stranou smlouvy o dílo, přičemž toto dílo neprovede řádně a včas, je zřejmé, že se tohoto dopustila taktéž v důsledku lidského faktoru. Lze tak pozorovat jistou podobnost modelu uplatňovaného v civilním právu s přičitatelností aplikovanou v trestním právu. Tomu, že přičitatelnost je jediným možným řešením, svědčí i fakt, že je tento model aplikován i v německém právu, které je přitom vůbec největším odpůrcem TOPO. Německo je totiž domovinou řady právníků a filozofů, působících především v 19. století, kteří jsou představiteli teorie fikce právnických osob, tedy striktně prosazují, že právnická osoba je pouze normativní fikcí zcela odlišnou od osoby fyzické, a nemůže se proto dopustit jakékoliv formy jednání. Německo si tento přístup zachovalo velice dlouho, v důsledku čehož dokonce trestní odpovědnost právnických osob odmítlo zakotvit; požadavek na efektivní sankce pro právnické osoby tak vyřešilo přijetím administrativně-právní úpravy. Byť je však v této zemi odpovědnost právnických osob správní, lze pozorovat prolínání s trestním právem, např. že fyzické osoby přičitatelně jednající v rámci právnické osoby se mohou dopustit jak přestupku, tak trestného činu, nicméně právnické osobě je vždy uložena sankce z oblasti správního práva. Ať už v souvislosti s moderní dobou, či možná taktéž v souvislosti s tím, že němečtí zákonodárci vidí, že TOPO v jiných státech funguje, je v současnosti v Německu vedena diskuze o přijetí zákona, který by již zakotvoval pravou trestní odpovědnost právnických osob, tedy model, který je uplatňován také v ČR. Společnými základními podmínkami pro vznik trestní odpovědnosti právnické osoby ve zkoumaných zemích je tak protiprávní jednání fyzické osoby, představující osobu právnickou, a přičitatelnost tohoto jednání osobě právnické. Fyzická osoba se protiprávního jednání dopouští zpravidla tehdy, nejedná-li v souladu s právem, při svém jednání naplní skutkovou podstatu trestného činu definovaného zákonem a současně jedná zaviněně. Výjimku tvoří britské právo, kde existují i takové trestné činy, u nichž zavinění není potřeba. V této souvislosti se hovoří se o tzv. strict liability. Jedná se však o specifikum anglosaského právního systému - v kontinentálním žádnou takovou výjimku nenajdeme - a lze jej pozorovat především u trestných činů narušujících veřejný pořádek, např. u trestných činů směřujících proti život- 112 nímu prostředí. Toto protiprávní jednání fyzické osoby naplňující skutkovou podstatu trestného činu se pak přičítá právnické osobě tehdy, jednala-li tato osoba v jejím zájmu či v rámci její činnosti, přičemž tímto jednáním mohla právnické osobě přinést prospěch. V polském právu existuje navíc ještě jedna dílčí podmínka, a to předchozí rozhodnutí o vině této fyzické osoby; bude-li toto rozhodnutí absentovat, pak právnickou osobu nelze postihnout. Je ovšem všeobecným názorem, že tato podmínka je nadbytečná a značně snižuje možnost trestního stíhání právnické osoby. Odpovědnou fyzickou osobu se totiž především ve větších obchodních společnostech nemusí podařit dohledat. Polsko si je této situace vědomo, tudíž i v tomto státě v současnosti probíhají diskuze o přijetí nového zákona o TOPO, který by tuto podmínku již neobsahoval. Dle mého názoru tak lze vysledovat trend postupného zavádění tzv. pravé trestní odpovědnosti i v těch evropských zemích, kde tato doposud zavedena nebyla - z námi zkoumaných zemí se jedná o Německo a Polsko. V obou případech je důvodem odstranění nedostatků v dosavadní právní úpravě - v Německu je to nemožnost postihnout právnickou osobu trestem, byť fyzická osoba jednající v jejím rámci se může dopustit nejen přestupku, ale i trestného činu, a v Polsku je to nemožnost trestního stíhání právnické osoby v případě, že se nepodaří dohledat konkrétní fyzickou osobu, jež protiprávně jednala. Domnívám se, že tato skutečnost svědčí o tom, že model pravé trestní odpovědnosti, kde jsou základními podmínkami jejího vzniku protiprávní jednání fyzické osoby a přičitatelnost, je nej efektivnějším a nejvhodnějším nástrojem v rámci tohoto institutu. Závěrem této práce tedy lze konstatovat, že zásada individuální odpovědnosti za zavinění se daří v rámci specifické povahy právnických osob vyřešit prostřednictvím přičitatelnosti, přičemž v průběhu let se toto řešení ukázalo jako fungující, správné a efektivní. Dosavadní nedostatky některých zkoumaných právních úprav jsou na cestě k nápravě prostřednictvím přijetí nového zákona o TOPO se zakotvením tzv. pravé trestní odpovědnosti. Zkoumané právní úpravy se tak postupně přibližují úpravě české, která v oblasti tohoto institutu dominuje a ostatní země inspiruje. 113 Seznam použité literatury Knižní díla, články ASHWORTH, Andrew; HORDER, Jeremy. Principles of Criminal Law. 7th ed. Oxford: Oxford University Press, 2013, 510 s. ISBN 978-0-19-967268-4. BERAN, Karel. Pojem osoby v právu. 1. vyd. Praha: Leges, 2012, 224 s. ISBN 978-80- 87576-06-9. BERAN, Karel. Proč a kdy byla nahrazena „osoba" právním subjektem? Časopis pro právní vědu apraxi. 2011, roč. 19, č. 2, s. 108-117. ISSN 1210-9126. BERAN, Karel. Trestní odpovědnost právnických osob z hlediska teorie fikce. Trestněprávní revue. 2014, roč. 13, č. 5, s. 107-113. ISSN 1213-5313. BERAN, Karel. Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku. Trestněprávní revue. 2014, roč. 13, č. 7 - 8, s. 179-186. ISSN 1213-5313. BOHUSLAV, Lukáš. Kdy lze trestný čin přičítat právnické osobě. Právní rádce. 2013, roč. 21, č. 2, s. 38-41. ISSN 1210-4817. BOHUSLAV, Lukáš. Korupce a trestní odpovědnost právnických osob. In: BIRIUKOV, Pavel et al. (eds.). Dny práva - 2011 - Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 6- 14. ISSN 978-80-210-5916-0. BOHUSLAV, Lukáš. Přičitatelnost trestného činu právnické osobě. In: JELÍNEK, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob - bilance a perspektivy. Praha: Leges, 2013, s. 145- 159. ISBN 978-80-8757-658-8. BOHUSLAV, Lukáš. Trestní odpovědnost právnických osob. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, 206 s. ISBN 978-80-7380-473-2. CARD, Richard. Criminal law. 19th ed. Oxford: Oxford University Press, 2010, 869 s. ISBN 978-0-19-957866-5. DUBBER, Markus D.; HÔRNLE, Tatjana. Criminal Law: A Comparative Approach. New York: Oxford University Press, 2014, 671 s. ISBN 978-0-19-958960-9. ELLIOTT, Catherine; QUINN, Frances. Criminal Law. 7th ed. Harlow: Pearson Education Ltd., 2008, 417 s. ISBN 978-140-5858-717. FENYK, Jaroslav. Vytýkatelnost činu právnické osobě v návrhu českého zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. In: ZAHORA, Jozef et al. (eds.). Aktuálne otázky trestného zákonodarstva - pocta prof. JUDr. Milanovi Cičovi, DrSc. et. mult. Dr. h. c. k 80. narodeninám. Bratislava: Paneurópska vysoká škola; Eurokódex, s.r.o., 2012, s. 67-73, ISBN 978-80-89447-63-3. 114 FENYK, Jaroslav; SMEJKAL, Ladislav. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, 184 s. ISBN 978-80- 7357-720-9. FISCHER, Thomas. Strafgesetzbuch und Nebengesetze. 55. Aufl. München: C H . Beck, 2008, 2594 s. ISBN 978-406-56599-1. FOREJT, Petr; HABARTA, Petr; TRESLOVA, Lenka. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde, 2012, 407 s. ISBN 978-80-7201- 875-8. FRINTA, Ondřej. Právnické osoby. Praha: Univerzita Karlova, 2008, 176 s. ISBN 978-80- 87146-07-1. FRYŠTÁK, M . ; ČENTÉŠ, J.; SZCZECHOWICZ, J. et al. Corporate Criminal Liability (in the Czech Republic, Slovakia and Poland). Brno: Masarykova univerzita, 2016, 255 s. ISBN 978-80-210-8382-0. GIBALDOVA, Diana. Aplikace trestní odpovědnosti právnických osob ve Francii. Trestněprávní revue. 2011, roč. 10, č. 5, s. 137-142. ISSN 1213-5313. GIERKE, Otto von. Deutsches Privatrecht. 1. Aufl. München, 1936, 896 s. GIERKE, Otto von. Genossenschaftstheorie und die deutsche Rechtsprechung. Berlin: Weidmann, 1887, 1024 s. GOBERT, James; PUNCH, Maurice. Rethinking Corporate Crime. London: Butterworths Lexis Nexis, 2003, 395 s. ISBN 0-406-95006-7. GROPP, Walter. Strafrecht: Allgemeiner Teil. 4. Aufl. Berlin: Springer Verlag, 2015, 667 s. ISBN 978-3-642-38125-6. GURUNAY, Prabhleen. The directing mind and will test in corporate criminal liability. International Journal of Legal Insight. Vol. 1, no. 3, s. 105-113. ISSN 2456-3595. HABRAT, Dorota. Criminal Law Instruments to Counter Corporate Crimes in Poland. World Academy of Science, Engineering and Technology - International Journal of Law and Political Sciences. 2015, vol. 9, no. 6, s. 2157-2190. HERRbNG, Jonathan. Criminal law. 8th ed. Oxford: Palgrave Macmillian, 2013, 365 p. ISBN 978-1-137-28139-5. HURDIK, Jan. Pojem osoba a geneze jeho obsahu jako základ konstrukce osob v právním smyslu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2000, roč. 8, č. 3, s. 306-311. ISSN 1210-9126. HURDIK, Jan. Právnické osoby a jejich typologie. 2. dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 108 s. ISBN 978-80-7400-168-0. 115 HURDIK, Jan. Právnické osoby: obecná právní charakteristika. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 169 s. ISBN 80-210-2278-7. HURDIK, Jan; KATOLICKY, Jaroslav. K pojetí právnických osob. Brno: Masarykova univerzita, 1992, 95 s. ISBN 80-210-0457-6. CHROMÝ, Jakub; RUZICKA, Miroslav. K mantinelům vyvinění trestní odpovědnosti právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Státní zastupitelství. 2017, roč. 15, č. 1, s. 21-25. ISSN 1214-3758. JEFFERSON, Michael. Criminal Law. 8th ed. Harlow: Pearson Education Ltd., 2007, 749 s. ISBN 978-1-4058-4681-3. JELÍNEK, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde, 2007, 270 s. ISBN 978- 80-7201-683-9. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní odpovědnost právnických osob v České republice - bilance a perspektivy. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 386 s. ISBN 978-80-87576-58-8. JELÍNEK, Jiří; HERCZEG, Jiří. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2012, 208 s. ISBN 978-80-87576-07-6. JESCHECK, Hans-Heinrich; WEIHEND, Thomas. Lehrbuch des Strafrechts: Allgemeiner Teil. 5. Aufl. Berlin: Dunker-Humblot, 1996, 1029 s. ISBN 978-3428083480. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 1997, 408 s. ISBN 978-80-7179-031-0. KINDHÄUSER, Konrád Urs. Strafrecht: Allgemeiner Teil. 7. Aufl. Baden-Baden: Nomos, 2015, 451 s. ISBN 978-3848706051. KNAPP, Viktor. O právnických osobách. Právník. 1995, roč. 124, č. 10-11, s. 980-1001. ISSN 0324-7007. KOESSLER, Maximilian. The Person in Imagination or Persona Ficta of the Corporation. Louisiana Law Review. 1949, vol. 9, no. 4, s. 435-449. KRATOCHVIL, Vladimír. Trestní odpovědnost právnické osoby jednající v omylu. In: Z A HORA, Jozef et al. (eds.). Aktuálne otázky trestného zákonodarstva - pocta prof. JUDr. Milanovi Čičovi, DrSc. et. mult. Dr. h. c. k 80. narodeninám. Bratislava: Paneurópska vysoká škola; Eurokódex, s.r.o., 2012, s. 113-129. ISBN 978-80-89447-63-3. KRATOCHVIL, Vladimír. Jednání za jiného v osnově českého trestního zákoníku (2004) a jednání právnické osoby podle osnovy českého zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (2004). In: NETT, Alexander et al. (eds.) Nové jevy v hospodářské kriminalitě. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 120-129. ISBN 978-80-210-4714- 3. 116 KRATOCHVIL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 921 s. ISBN 978-80-7179-082-2. KREMS, Karl-Heinz. Der NRW-Entwurf für ein Verbandsstrafgesetzbuch: Gesetzgeberische Intention und Konzeption. Zeitschrift für Internationale Strafrechtsdogmatik. 2015, 10. Jahrgang, Nr. 1, s. 5-9. ISSN 1863-6470. KUZELEWSKI, Dariusz. Liability of collective entities in polish criminal law. In: Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie Bratislavské právnické fórum 2013 (10.-11. október 2013): Trestná politika štátu a zodpovednosť právnických osob. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, 2013, s. 102-109. ISBN 978-80-7160-359-7. MALLICOAT, Stacey L. Crime and Criminal Justice: Concepts and Controversies. 1st ed. London: SAGE Publications, 2016, 433 s. ISBN 9781483318738. MONAGHAN, Nicola. Criminal Law Directions. 4th ed. Oxford: Oxford University Press, 2016, 520 s. ISBN 978-0-19-875327-8. NAMYSLOWSKA-GABRYSIAK, Barbara. Ustawa o odpowiedzialnosci podmiotów zbiorowych za czyny zabronione pod grózba kary: komentarz. Krakow: Zakamycze, 2004, 360 s. ISBN 8373334084. NANA, Constantine N . Revisiting the Question of Imputation in Corporate Criminal Law. 1st ed. Newcatle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishins, 2010, 365 s. ISBN 978-1-4438- 1919-0. NAVRÁTILOVA, Jana. Přičitatelnost v zahraniční literatuře. In: JELÍNEK, Jiří et al. (eds.). Trestní odpovědnost právnických osob v České republice - bilance a perspektivy. Praha: Leges, 2013, 392 s. ISBN 978-80-87576-58-8. NITA, Barbara. Model odpowiedzialnosci podmiotów zbiorowych za czyny zabronione pod grožba^ kary (A model of collective responsibility for acts prohibited under penalty). Paňstwo iPrawo. 2003, č. 6, s. 16-33. ISSN 0031-0980. ORMEROD, David. Criminal law. 11th ed. Oxford: Oxford University Press, 2005, 1070 s. ISBN 978-0-40-697730-4. OTTO, Harro. Grundkurs Strafrecht: Allgemeine Strafrechtslehre. 2. Aufl. Berlin: Walter de Gruyter, 1982, 271 s. ISBN 3-11-008645-X. PELIKÁN, Robert. Právní subjektivita. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer CR, 2012, 188 s. ISBN 978-80-7357-745-2. PRÁŠKOVÁ, Helena. Základy odpovědnosti za správní delikty. 1. vyd. Praha: C H . Beck, 2013, 446 s. ISBN 978-80-7400-456-8. ROXINÍ, Claus. Strafrecht: Allgemeiner Teil. Band I: Grundlagen. Der Aufbau der Verbrechenslehre. 4. Aufl. München: C H . Beck, 2006, 1136 s. ISBN 978-3-406-53071-5. 117 RUBÁN, Radek. O povaze právnických osob. In: ČIPKÁR, Ján et al. (eds.). Dny práva - 2012 - Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 1913-1925. ISSN 978-80-210- 6319-8. SALEILLES, Raymond. De la personnalité juridique. 2. vyd. Paris: La Memoire du Droit, 1922, 678 s. ISBN 978-2-84539-015-7. SAVIGNY, Fridrich Carl von. System des heutigen römischen Rechts. 3. Band. 1. Aufl. Berlin: Veit und Comp, 1840, 429 s. SCHUSTER, Michael. Theoretisch-praktischer Kommentar über das allgemeine bürgliche Gesetzbuch. Prag: Scholl, 1818, 503 s. SCHWEREM, Claudius von. Grundzüge des deutschen Privatrechts. 2. Aufl. Berlin: W. de Gruyter, 1928, 342 s. SKŘIVÁNKOVÁ, Anna. Vznik právnických osob. Brno, 2012, 104 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Kateřina RONOVSKÁ. SOLNAŘ, Vladimír a kol. Systém českého trestního práva. Část II.: Základy trestní odpovědnosti. 1. vyd. Praha: Novatrix, 2009, 502 s. ISBN 978-80-254-4033-9. SOLNAŘ, Vladimír; FENYK, Jaroslav; CÍSAŘOVÁ, Dagmar. Základy trestní odpovědnosti. 2. vyd. Praha: Orac, 2003, 455 s. ISBN 80-86199-74-6. STARK, Findlay. Culpable Carelessness: Recklessness and Negligence in the Crminial Law. Ist ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2016, 327 s. ISBN 978-1-107-03890-5. ŠAMAL, Pavel. K otázce přičitatelnosti trestného činu právnické osobě. In: ADÁMEK, Vladimír et al. (eds.). Dny práva - 2008 - Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 1777-1788. ISBN 978-80-210-4733-4. ŠAMAL, Pavel. K trestní odpovědnosti právnických osob po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. Trestněprávní revue. 2016, roč. 15, č. 11-12, s. 247-253. ISSN 1213-5313. ŠAMAL, Pavel a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 802 s. ISBN 978-80-7400-116-1. ŠPMOVCEK, L; STREMY, T. Trestná alebo správa zodpovednosť právnických osob. In: JELÍNEK, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob - bilance a perspektivy. Praha: Leges, 2013, s. 37-51. ISBN 9788087576588. TURAYOVÁ, Yvetta; TOBIÁŠOVA, Lýdia. Trestná zodpovednosť právnických osôb: medzinárodné a európske aspekty, právno-teoretické východiská. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského, 2014, 151 s. ISBN 978-80-7160-383-2. VANTUCH, Pavel. Trestní zákoník s komentářem. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2011, 1367 s. ISBN 978-80-7263-677-8. 118 VERMEULEN, G.; DE BONDT, W.; R Y C K M A N , Ch. Liability of Legal Persons for Offences in the EU. 1st ed. Antwerpen: Maklu-Publishers, 2012, 201 s. ISBN 978-90-466-0520-2. VIDRNA, J.; DOLANSKY, P. Trestní odpovědnost obchodních společností a územních samosprávných celků. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, 203 s. ISBN 978-80-7400-160-4. WELLS, Celia. Corporations and Criminal responsibility. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 2005, 198 s. ISBN 0-19-924619-X. WILSON, William. Criminal Law: Doctrine and Theory. 3rd ed. Harlow: Pearson Edication Ltd., 2008, 617 s. ISBN 978-1-4058-5839-7. WROBEL, Wlodzimierz. Odpowiedzialnosc kárna podmiotów zbiorowych (Projekt nowych uregulowan). Panstwo i Prawo. 1996, č. 7, s. 3-17. ISSN 0031-0980. WROBEL, Wlodzimierz; ZOLL, Andrzej. Polskie prawo kárne: czesč ogólna. 1. vyd. Krakow: Znak, 2013, 607 s. ISBN 978-83-240-2157-4. ZAHORA, Jozef. Zodpovednosť právnických osob za trestné činy v európskej dimenzii komparatívny prehľad. In: JELÍNEK, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob - bilance a perspektívy. Praha: Leges, 2013, s. 15-27. ISBN 978-80-87576-58-8. ZBORAN, Eduard. Systém právnických osob. Brno, 2009. 107 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jan HURDIK. ZEILLER, Franz von. Commentar über das allgemeine bürgeliche Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie: Dritter Band. 1. Aufl. Wien: Geistinger, 1812, 393 s. ZERBES, Ingeborg. „Nemo tenetur se ipsum accusare": Moderne Ansprüche an alte Ideen am Beispiel des Verbandsstrafrechts. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft. 2017, 129. Jahrgang, Nr. 4, s. 1035-1052. ISSN 0084-5310. ŽĎÁRSKÝ, Zbyněk. K trestní odpovědnosti právnických osob v CR nejen z pohledu Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zastupitelství. 2017, roč. 15, č. 1, s. 8-20. ISSN 1214-3758. Elektronické zdroje About corporate manslaughter. Health and Safety Executive [online]. HSE [cit. 14. 1. 2018]. Dostupné z: http://www.hse.gov.uk/corpmanslaughter/about.htm Actus Reus. Legal Information Institute [online]. Cornell Law School, © 1992 [cit. 6. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/wex/actus reus AHLBRECHT, Heiko. Unternehmensstrafrecht ante portas. Deutscher Anwalt Spiegel [online]. Deutscher Anwalt Spiegel, © 2014 [cit. 11.2. 2018]. Dostupné z: http://www.deutscheranwaltspiegel.de/unternehmensstrafrecht-ante-portas/ 119 Analýza a mezinárodní srovnání právní úpravy problematiky odpovědnosti právnických osob za jednání, k jehož postihu zavazují mezinárodní smlouvy. Vláda ČR [online]. Vláda ČR, ©2009-2018 [cit. 10. 2. 2018]. Dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/urad- vlady/poskytovani-informaci/poskytnute-informace-na-zadost/Priloha-c-1—Analyza.pdf BALAKRISHNAN, K. Corporate criminal lability - evolution of the concept. In: Cochin University Law Review 1998 [online]. Cochin: Cochin University, March 1999, s. 255 - 277 [cit. 10. 12. 2017]. Dostupné z: http://dspace.cusat.ac.in/jspui/bitstream/123456789/10911/1/Corporate%20criminal%201iabili tv%20-.PDF BOHUSLAV, Lukáš. Jaké zkušenosti mají s trestní odpovědností právnických osob některé státy EU? Právní rádce [online]. Economia, publikováno 30. 5. 2013 [cit. 10. 3. 2018]. Dostupné z: https://pravniradce.ihned.cz/cl-59952640-jake-zkusenosti-maji-s-trestni- odpovednosti-pravnickych-osob-nektere-staty-eu CIEMINSKI, Marcin. Reviving Corporate Criminal Liability in Poland. Clifford Chance [online]. Clifford Chance, publikováno listopad 2017 [cit. 17. 3. 2018]. Dostupné z: https://www.cliffordchance.com/briefings/2017/ll/reviving corporatecriminalliabilityinpoland. html Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act 2007. Lexology [online]. Globe Bussiness Media Group, © 25. 9. 2007 [cit. 14. 1. 2018]. Dostupné z: htt- ps://www.lexology.com/library/detail.aspx?g=acac3ca0-6936-49el-8c94-2592dbf8edd4 Gesetzesantrag des Landes Nordrhein-Westfalen. Wessing & Partner: Die Kanzel fůr Unternehmensstrafrecht [online]. Wessing & Partner Rechtsanwálte mbB, © 2016 [cit. 11. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.strafrecht.de/media/files/docs/Gesetzentwurf.pdf HAVEL, Lukáš. Management a compliance program. Právní prostor [online]. Právní prostor, publikováno 24. 11. 2015 [cit. 21. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clankv/obchodni-pravo/management-a-compliance- program HRAČOVOVÁ, K.; KAVĚNA, M . ; SKOČOVSKÝ, D.; ŠAMOVÁ, M . Trestní a správní odpovědnost právnických osob ve vybraných zemích EU. Srovnávací studie č. 5.270. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Parlamentní institut [online]. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, publikováno 4/2007, aktualizováno 6/2016, 26 s. [cit. 10. 12. 2017]. Dostupné z: http://www.psp.cz/doc/00/02/09/00020954.pdf JELÍNEK, Jiří. Rozsah kriminalizace jednání právnických osob. Bulletin advokácie [online]. Česká advokátní komora ©, publikováno 30. 4. 2017 [cit. 3. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/jeste-k-rozsahu-kximinalizace-jednani-pravnickych- osob?browser=full JELÍNEK, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob jako předmět zkoumání. eGovernment [online]. Ministerstvo vnitra České republiky, publikováno 1-2008 [cit. 17. 11. 2017]. Do- 120 stupné z: http://www.mvcrxz/claneMrestni-odpovednost-pravnickych-osob-jako-predmet- zkoumani.aspx KIERZYNKA, Rafal. Liability of legal persons in Poland - Legal framework, its advantages, shortcomings and auxiliary institutions - Confiscation of assets as the way of counteraction and fighting the corporate crimes. In: Polski instytut spraw miedzynarodowych [online]. Polski instytut spraw miedzynarodowych, © 2018 [cit. 10. 3. 2018]. Dostupné z: https://www.pism.pl/files/?id plik= 11310 KOZLOWSKA, Marzena. Nowe przepisy dot. odpowiedzialnošci podmiotów zbiorowych. Agropolska.pl [online]. Agencja Promocji Rolnictwa i Agrobiznesu APRA, publikováno 17. 11. 2017 [cit. 17. 3. 2018]. Dostupné z: https://www.agropolska.pl/prawo/nowe-przepisy- dot-odpowiedzialnosci-podmiotow-zbiorowych,663.html KRAČÚNOVÁ, Jaroslava; BABJAKOVÁ, Radka. Průlom v trestní odpovědnosti právnických osob: Jak projít testem „veškerého úsilí"? Epravo.cz [online]. Epravo.cz, a.s., publikováno 19. 12. 2016 [cit. 21. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/prulom-v- trestni-odpovednosti-pravnickych-osob-jak-projit-testem-veskereho-usili-104429.html KUHN, Sascha. Corporate criminal liability in Germany? Simmons & Simmons elexica [online]. Elexica Ltd., publikováno 18. 12. 2014 [cit. 3. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.elexica.com/en/legal-topics/crime-fraud-and-investigations/16-corporatecriminal-liability-in- germany MAGRATH, Paul. Law Report: No liability for ship breakdown: Seaboard Offshore Ltd v. Secretary of State for Transport - House of Lords (Lord Keith of Kinkel, Lord Bridge of Harwich, Lord Jauncey of Tullichettle, Lord Browne-Wilkinson and Lord Nolan), 23 March 1994. Independent.co.uk [online]. Independent, publikováno 24. 3. 1994 [cit. 10. 12. 2017]. Dostupné z: http://www.independent.co.uk/arts-entertainment/law-report-no- liability-for-ship-breakdown-seaboard-offshore-ltd-v-secretary-of-state-for-transport- 1431206.html MALINOWSKI, Dariusz. Rozszerzenie i zmiana zásad odpowiedzialnošci podmiotów zbiorowych za czyny zabronione pod grožba^ kary. KPMG [online]. KPMG Sp. z o.o., pub. 20. 11. 2017 [cit. 17. 3. 2018]. Dostupné z: https://home.kpmg.com/pl/pl/home/insights/2017/ll/tax- alert-rozszerzenie-i-zmiana-zasad-odpowiedzialnosci-podmiotow-zbiorowych-za-czyny- zabronione-pod-grozba-kary.html MATZNER, Jiří. Co přinese novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Právní prostor [online]. Právní prostor, publikováno 27. 10. 2016 [cit. 8. 12. 2017]. ISSN 2336-4114. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/novela-zakona-o-trestni- odpovednosti-pravnickych-osob MS: b§d^ nowe przepisy dot. odpowiedzialnošci podmiotów zbiorowych. Rzeczpopospolita.pl [online]. Rzeczpospolita, publikováno 16. 11. 2017 [cit. 17. 3. 2018]. Dostupné z: http://www.rp.pl/Firma/311169934-MS-beda-nowe-przepisy-dot-odpowiedzialnosci- podmiotow-zbiorowych.html 121 NEMRAVOVA, Olga; VAŇKOVÁ, Miloslava. K zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob. Epravo [online]. Epravo.cz, a.s., publikováno 5. 6. 2013 [cit. 15. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/k-zakonu-o-trestni-odpovednosti-pravnickych-osob- 91439.html ROBINSON, Aliens Arthur. 'Corporate culture' as a basic for criminal liability of corporations. Business and Human Rights Resource Centre [online]. Pub. 2/2008 [cit. 10. 12. 2017]. Dostupné z: https://business-humanrights.org/sites/default/files/reports-and-materials/Allens- Arthur-Robinson-Corporate-Culture-paper-for-Ruggie-Feb-2008.pdf Sbírka výkladových stanovisek Nejvyššího státního zastupitelství poř. č. 5/2011, sp. zn. 1 SL 742/2011. Nejvyšší státní zastupitelství [online]. Nejvyšší státní zastupitelství, 2012 [cit. 8. 12. 2017]. Dostupné z: file:///C:/Users/Uzivatel/Downloads/l%20SL%20742-2011 %20%20stanovisko%20%C4%8D 5-201 l.pdf SEDLÁČKOVA, Jana. Trestní odpovědnost právnických osob. Časopis Všehrd [online]. Všehrd, publikováno 22. 5. 2011 [cit. 4. 2. 2018]. ISSN 1801-3678. Dostupné z: http://casopis.vsehrd.ez/2011/05/trestni-odpovednost-pravnickych-osob/#fn-626-10 SEIFERT, Filip. Úsvit criminal compliance v České republice? Epravo [online]. Epravo.cz, a.s., publikováno 14. 11. 2016 [vid. 3. 12. 2017]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/usvit-crirninal-compliance-v-ceske-republice-103410.html SETHIA, Raveena. The development of corporate criminal liability in the common law an overview. International Journal of Law and Legal Jurisprudence Studies [online]. Universal Multidisciplinary Research Institute PVT Ltd., 2016 [cit. 10. 12. 2017]. ISSN 2348-8212. Dostupné z: http://ijlljs.in/wp-content/uploads/2014/06/Corporate-Criminal-Liability2.pdf SLAVÍKOVÁ, Denisa. Kolize nové koncepce právnické osoby (dle NOZ) s dikcí zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Epravo [online]. Epravo.cz, a.s., publikováno 24. 9. 2015 [cit. 18. 11. 2017]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clankv/kolize-nove-koncepce-pravnicke-osobv-dle-noz-s-dikci- zakona-o-trestni-odpovednosti-pravnickych-osob-99055.html SOKOL, Tomáš. ZTOPO jako procházka začarovaným lesem. Epravo [online]. Epravo.cz, a.s., publikováno 7. 11. 2016 [cit. 9. 12. 2017]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: htt- ps://www.epravo.cz/top/clanky/ztopo-jako-prochazka-zacarovanym-lesem-103522.html ŠAMAL, Pavel. K trestně právni odpovědnosti právnických osob [online]. 17 s. Dostupné z: www.ok.cz/iksp/docs/aidp 111006s.doc ŠAMAL, Pavel. Trestní odpovědnost právnické osoby založená na přičitatelnosti trestného činu. Bulletin advokácie [online]. Česká advokátní komora, publikováno 1. 12. 2016 [cit. 15. 11. 2017, 10. 3. 2018]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/trestni-odpovednost- pravnicke-osoby-zalozena-na-pricitatelnosti-trestneho-cinu?browser=full 122 ŠELLENG, Dalibor. K otázce přičitatelnosti trestného činu právnické osobě. Časopis Všehrd [online]. Všehrd, publikováno 9. 2. 2014 [cit. 26. 11. 2017]. ISSN 1801-3678. Dostupné z: http://casopis.vsehrd.cz/2014/02/k-otazce-pricitatelnosti-trestneho-cinu-pravnicke-osobe/ TOBIÁŠOVA, Lýdia. Trestná zodpovednosť právnických osob v anglickom práve. In: BLAŽEK, Radovan et al. (eds.). Trestná politika štátu a a zodpovednosť právnických osob. Bratislavské právnické fórum 2013 [online]. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislavě, 2013, s. 1077-1082. Dostupné z: http://lawconference.sk/bpf/sprava/files/zbornikv/Session%20of%20Criminal%20Law.pdf Vicarious Liability. Legal Information Institute [online]. Cornell Law School, © 1992 [cit. 7. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/wex/vicarious liability Vicarious liability of an employer. In Brief [online]. In Brief.co.uk [cit. 13. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.inbrief.co.uk/emplovers/emplover-vicarious-liabilitv/ Verbandsstrafgesetz. Wessing & Partner [online]. Wessing & Partner Rechtsanwälte mbB, © 2016 [cit. 3. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.strafrecht.de/media/files/docs/Gesetzentwurf.pdf Právní předpisy Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku (konsolidované znění). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [vid. 18. 11. 2017]. Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu ze dne 9. 12. 1999. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS Consulting [vid. 17. 11. 2017]. NEMECKO. Zákon č. C120, Gesetz über Ordnungswidrigkeiten Ordnungswidrigkeitengesetz. In: Juris - das Rechtsportal [online právní informační systém]. Bundesministerium der Justiz und für Verbraucherschutz [cit. 4. 2. 2018]. Dostupné z: https://www.gesetze-iminternet.de/owig 1968/ NEMECKO. Zákon č. C153, Strafgesetzbuch. In: Juris - das Rechtsportal [online právní informační systém]. Bundesministerium der Justiz und für Verbraucherschutz [vid. 3. 2. 2018], Dostupné z: https://www.gesetze-im-internet.de/stgb/ POLSKO. Zákon č. 16/1964 Dz.U., kodeks cywilny. In: lex.pl [online právni informační systém]. Wolters Kluwer [vid. 10. 3. 2018]. Dostupné z: http://www.lex.pl/du-akt/-Zakt/dz-u- 2017-459-t-iPOLSKO. Zákon č. 88/1997 Dz.U, kodeks kárny. In: lex.pl [online právní informační systém]. Wolters Kluwer [vid. 10. 3. 2018]. Dostupné z: http://www.lex.pl/du-akt/-Zakt/dz-u- 1997-88-553 123 POLSKO. Zákon č. 120/2001 Dz.U., o obligacjach. In: lex.pl [online právní informační systém]. Wolters Kluwer [cit. 10. 3. 2018]. Dostupné z: http://www.lex.pl/du-akt/-7akt/dz-u- 2001-120-1300-t-iPOLSKO. Zákon č. 197/2002 Dz.U., o odpowiedzialnošci podmiotów zbiorowych za czyny zabronione pod grožba^ kary. In: lex.pl [online právní informační systém]. Wolters Kluwer [cit. 10. 3. 2018]. Dostupné z: http://www.lex.p1/du-akt/-/akt/dz-u-2016-1541 RAKOUSKÉ CÍSAŘSTVÍ. Císařský patent č. JGS Nr. 946/1811, Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesamten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monachie. In: Beckonline [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck. Dostupné z: htt- ps://www.beck-online.cz/bo/chapterview- document.seam?documentId=onrf6mjygeyv6ojugywtcna Rámcové rozhodnutí Rady E U č. 2008/841/SVV ze dne 24. 10. 2008, o boji proti organizované trestné činnosti. In: EUR-Lex [právni informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 17. 11. 2017]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal- content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32008F0841&from=CS Trestněprávní úmluva o korupci ze dne 27. 1. 1999. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS Consulting [vid. 3. 11. 2017]. Úmluva o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích ze dne 17. 12. 1997. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 3. 11. 2017]. VELKÁ BRITÁNIE. Zákon č. 2007 c. 19, Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act 2007. In: legislation.gov.uk [online právní informační systém]. OGL [cit. 13. 1. 2018], Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2007/19/pdfs/ukpga 20070019 en.pdf VELKÁ BRITÁNIE. Zákon č. 2010 c. 23, Bribery Act 2010. In: legislation.gov.uk [online právní informační systém]. OGL [cit. 14. 1. 2018]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2010/23/pdfs/ukpga 20100023 en.pdf Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 3. 11. 2017]. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 17. 11. 2017]. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 24. 11. 2017]. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 24. 11. 2017]. 124 Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. listopad - prosinec 2017]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 2. 11. 2017]. Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 18. 11. 2017]. Zákon č. 183/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [vid. 25. 11. 2017]. Judikatura VELKÁ BRITÁNIE. Rozsudek House of Lords ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. [2001] UKHL 22 (Lister and Others v. Hesley Hall Ltd.). Parliament of the United Kingdom [online]. Parliament of the United Kingdom, © 2002 [vid. 13. 1. 2018]. Dostupné z: htt- ps://publications.parliament.uk/pa/ld200001/ldjudgmt/jd010503/lister-l.htm VELKÁ BRITÁNIE. Rozsudek House of Lords ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. [2003] UKHL 50, [2004] AC 1034 (Regina v. G and Another). Parliament of the United Kingdom [online]. Parliament of the United Kingdom, © 2004 [vid. 10. 12. 2017]. Dostupné z: https://publications.parliament.uk/pa/ld200203/ldjudgmt/jd031016/g-1 .htm VELKÁ BRITÁNIE. Rozsudek House of Lords ze dne 31. 3. 1971, sp. zn. [1971] UKHL 1, [1972] AC 153 (Tesco Supermarkets v. Nattrass). Legal Database [online]. Australian Government [vid. 13. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.ato.gov.au/law/view/document?locid=%27JUD/* 1971 *2ALLER127%27&PiT=199 71015000001 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 84/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2016 [cit. 28. 4. 2018]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/iudikatura ns.nsf/WebSearch/D53C 1681136F4B82C1257A4E006 8BA0E?openDocument&Highlight=0, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 4 Tdo 866/2014. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2016 [cit. 28. 4. 2018]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/iudikatura ns.nsf/WebSearch/D96AA556FCE59707C1257D3B003 4DEBF?openDocument&Highlight=0, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1199/2015. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2016 [cit. 28. 4. 2018]. Dostupné z: 125 http://nsoud.cz/Judikatura/iudikatura ns.nsf/WebSearch/B9F05C7876964BACC1257F45002 B76B0?openDocument&Highlight=0, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2016 [cit. 28. 4. 2018]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/iudikatura ns.nsf/WebSearch/DFC5A8792A9AFAE5C125809100 lF40FD?openDocument&Highlight=0, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 784/2016. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2016 [cit. 28. 4. 2018]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/iudikatura ns.nsf/WebSearch/841038543B2CE133C125803C001A C8DE?openDocument&Highlight=0, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1681/2016. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2016 [cit. 28. 4. 2018]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/iudikatura ns.nsf/WebSearch/2FA514FC88DC9379C12581150031 0240?openDocument&Highlight=0, 126