MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra mediálních studií a žurnalistiky OCHRANA OSOBNOSTI V MÉDIÍCH: H Y E N I S M U S N E B O P R V E K D E M O K R A C I E ? B a k a l á ř s k á práce MILAN KONEČNÝ Brno, 2007 Čestně prohlašuji, že jsem n a své práci pracoval s a m o s t a t n ě a použil jsem veškeré prameny citované v použité literatuře. 2 Poděkování: Na tomto místě chci poděkovat svému vedoucímu práce, Paní Svatavě Navrátilové, Ph.D., bez jejíž cenných rad a podpory by tato práce vznikla jen s obtížemi. 3 Klíčová slova: etický kodex moc médií ochrana dětí a mládeže osobnostní práva právo na dodatečné sdělení právo na informace právo na odpověď soudní ochrana svoboda projevu účinky médií veřejný zájem závaznost Key words: ethics code media power children's and youth protection personality rights right to after announcement right to information right to response wardship freedom of speech media effects public interest obligation 4 O B S A H PRÁCE: Poděkování Klíčová slova Část I. 1. Úvod 7 Cíl práce 8 Metoda 8 Struktura 9 Referenční r á m e c 9 2. Teoretický úvod 10 Teorie ú č i n k ů médií 10 Funkce médií ve společnosti 11 3. Ochrana osobnosti v české společnosti 13 3.1. Právni vývoj ochrany osobnosti v českých médiích 14 3.2 S o u č a s n á právní ú p r a v a 16 3.3 Veřej ný záj em 18 4. Normativní r á m e c činnosti médií 19 4.1. Interní předpisy a kodexy 20 Část II. Identifikace konkrétních problematických o k r u h ů 23 5. Právo n a odpověď 23 5.1 Příklady aplikace v praxi 25 5.2 Problémové vynucení 25 6. Právo na dodatečné sdělení 26 6.1 Příklady aplikace v praxi 26 6.2 Problémové vynucení 27 7. Ochrana dětí a mládeže 27 7.1 Příklady aplikace v praxi 27 8. Právo n a čest, důstojnost a ochranu soukromí 29 5 8.1 Príklady aplikace v praxi 29 8.2 Problémové vynucení 31 9. Právo n a j m é n o a n a podobu 32 9.1 Příklady aplikace v praxi 32 9.2 Problémové vynucení 37 10. Právo n a slovní projevy osobní povahy 38 10.1 Příklady aplikace v praxi 38 Část III. Právní prostředky ochrany osobnosti 40 11. Činnost s o u d ů 40 12. Ochrana v kontextu E U 42 13. Závaznost versus nezávaznost 46 14. Předpokládaný vývoj 48 Část IV. Závěr 50 Anotace 52 Annotation 53 Použité prameny 54 6 Část I. 1. Úvod „Demokratická společnost a její ideje." Jak často politici, filozofové, sociologové, literáti či žurnalisté používají tyto pojmy. Může však nastat situace, kdy zásady demokracie stojí proti sobě. Právě tento případ označuje i podnadpis bakalářské práce. Ústavy všech demokratických států garantují ochranu a dodržování osobnostních práv každého jednotlivce. Ústavně máme zakotveno právo na ochranu soukromí a jména, na zachovávání důstojnosti a cti, na ochranu podoby a slovních projevu. Ale také máme právo na nezávislá a objektivní média, která jsou často nazývána „hlídacími psi demokracie". Podpořena svobodou vyjadřování, senzacechtivě pátrají po skutečnostech ze soukromí známých i neznámých osobností. Zde právě nastává střet mezi základními právy a svobodami, kdy na jedné straně stojí osobnostní práva včele s ochranou soukromí, na druhé je to právo na informace a svoboda vyjadřování. Kdo má posléze právo stanovit hranici mezi nimi? Kde končí investigativní zpravodajství a začíná hyenismus? Posláním seriózních médií je především informování společnosti o věcech veřejného zájmu a jejich kritické, avšak objektivní zhodnocení. To je také základ práva na informace a svobody projevu, a naplňuje se tím funkce médií jako kontrolora veřejného života demokratické společnosti. Bohužel zpravodajství stojí vždy na opačném pólu než osobnostní práva, protože kritická reflexe zasahuje do osobnostních práv určitých lidí. Forma zásahu do osobnostních práv, jeho rozsah i charakter musí vždy odpovídat účelu a konkrétní situaci, jen tak může být zachovávána lidská důstojnost a právo na soukromou sféru. Když je křehká hranice překročena, jedná se pokaždé o zásah do osobnostních práv a tím i hrubé porušení zákona a morálky. Průzkumy a ankety ukazují, že v posledních letech stoupá nedůvěra občanů k médiím. Na „objednávku" společnosti zažívá největší rozmach bulvár, ale zároveň si lidé uvědomují, jak se posouvá hranice morálního jednání zpravodajů.1 Kde nestačí etický kodex, musí se stanovit zákonná opatření, které jediné mohou přinést závazná pravidla a případně i sankce. O úspěších a neúspěších těchto opatření pojednává tato práce. Jedná se o situace, kdy se ve společnosti střetává svět médií se světem práva. 1 Ramonet, I.: Tyranie médií. Praha: Mladá fronta, 2003. 7 1.1 Cíl práce Cílem mojí práce je představit vztah osobnostních práv na jednom pólu a zásady nezávislosti médií na straně druhé. Díky příkladům z praxe bych se rád pokusil najít hranici či rovnováhu mezi základními právy, které se zde dostávají do střetu. Nemůžeme vycházet pouze ze zákonných předpisů, ale především z judikatury a mediální praxe, které určují budoucí vývoj tohoto problému v české společnosti. Prakticky využitelným výstupem z této práce by mělo být zjištění, zdaje pro fungování a rozvoj českého mediálního práva v normativních aktech určen správný směr, zda právní prostředí a následná soudní aplikace je kvalitní, a také jak se s touto problematikou vyrovnávají samotná média. Základní otázkou však zůstává, zda je možné součastný stav zlepšit a jakým směrem by se měl tedy popřípadě ubírat. Světu práva se jako žádoucí jeví situace, že v případě porušení zákona, dojde k jeho aplikaci, a bude možné předvídat rozhodnutí soudu i výši a druh sankce. Úmyslně jsem si však vybral oblast, kde takovýto postup není možný a skutečně záleží na každém jednom konkrétním případě a jeho parametrech. Pokusím se tedy stanovit základní zákonnou hranici, ale také, na příkladech ze skutečných kauz, možnosti rozmanité aplikace v praxi. Musíme si uvědomit, že většina případů se k soudům ani nedostává a řeší se interními prostředky. Je nutné, aby mediální zákony přinášely právní jistotu, a to nejen provozovatelům médií, ale především každé fyzické osobě. Vztah osobnostních práv a nezávislosti médií je velice citlivý a nelze si klást za cíl přesné stanovení hranice zákonnosti určitého jednání. Mým cílem tak zůstává ukázka mantinelů chování mediálního zpravodajství v morální, etické a především právní oblasti. 1.2 Metoda Pokud se týká metody práce, jde o popis a analýzu systému normativní regulace činnosti médií, jejich funkcí a disfunkcí, v kontextu s dodržováním osobnostních práv. Práce se zabývá právními i mimoprávními aspekty, jež ovlivňují a posouvají hranici práva na soukromou sféru a svobodu vyjadřování. Úkolem je popsat současný stav, vyhodnotit jej a závěrem se pokusit nastínit vývoj problému. U líčení součastného stavu využívám především známých mediálních kauz, soudních rozhodnutí i hypoteticky nastíněných situací. Ve druhé části práce má každé osobnostní právo svou kapitolu, která se dělí na teoretickou a praktickou část. 8 Doplňková je metoda porovnávání, ať už se jedná o vztah mezi etickými kodexy médií a zákonnou úpravou, nebo odkaz na problematiku sporu základních práv a svobod v kontextu EU. 1.3 Struktura V první části představím dva proti sobě stojící světy. Mediální účinky mají na společnost a její vnímání okolí obrovský význam, kterého média náležitě využívají, ale mnohdy také zneužívají. Pro ten druhý případ existuje ústavně zakotvena ochrana osobnostních práv fyzických osob, která má překvapivě velice dlouhou tradici, kterou také nastíním ve třetí kapitole. Čtvrtá kapitola se zabývá zbylými normativními předpisy, které řídí a ovlivňují svět médií. Jedná se především o etické kodexy novinářů, jejichž dodržování však postrádá přímou vynutitelnost. V druhé části práce se budeme zabývat konkrétními osobnostními právy, jejich ochranou a uplatněním v praxi. Uváděné případy mohou sloužit jako aplikační vzor do budoucna, kdy nepochybně bude docházet k porušování osobnostních práv v médiích ve větší míře, protože komercializace a bulvarizace světa médií se markantně zvětšuje. V poslední třetí části nahlédneme do činnosti soudu a ukážeme si možné prostředky ochrany osobnostních práv v soudní praxi. Následně se zamyslíme nad závazností všech normativních předpisů, které ovlivňují zpravodajskou činnost. Závěrem shrneme cíl této práce v nastínění tendencí vývoje dané problematiky. 1.4 Referenční r á m e c Osobnostní práva jsou velmi rozsáhlé téma, které je pro potřeby a cíle této práce nutné zúžit. Snahou bylo,aby téma obsahovým zúžením neutrpělo na kvalitě. Celá práce se váže k mediálnímu prostředí, avšak dané příklady jsou uváděny pouze z tištěných médií a televize. Internet jako novodobé médium zůstává stranou, jelikož daná problematika v něm dostává jinou, mnohem složitější podobu, a bylo by nutné se zabývat také právy autorskými. Osobnostní práva ve světě internetu budou tématem navazující diplomové práce. Rozhlasové vysílání sice není zmiňováno, obecně však pro něj platí stejná pravidla jako pro „tisk a televizi". Jak už jsem naznačil, práce se zabývá konkrétními osobnostními právy podle Listiny základních práv a svobod a Občanského zákoníku. Autorské práva rozebírány nebudou, jelikož stojí na jiném základě, než práva obecné osobnostní povahy, které náleží všem 9 fyzickým osobám od narození resp. početí. Ochrana se v mnohých případech dotýká také právnických osob (např.ochrana dobrého jména), těmi se však zabývat nebudeme. Práce vychází z několika zákonů v mediálním právu (tiskový zákon, o svobodném přístupu k informacím, o provozování rozhlasového a televizního vysílání) a dalších předpisů včetně Ústavního pořádku. Je však zachováno téma osobnostních práv, a proto nejsou příliš používány zákonné citace či jiné zákonné instituty, obsažené v dotčených předpisech. Práce se snaží zachovat rovnováhu mezi mediální a právní oblastí. 2. Teoretický úvod „KNOWLEDGE IS POWER" 2.1 Teorie ú č i n k ů médií Citát, který jsem použil v úvodu této kapitoly, měl v záhlaví radikální list „The Poor Man's Guardian" ve 30.letech 19.století. Je to jedno z hesel, které se táhnou časovým tokem dějin a jsou stále aktuální - „v poznání je síla". Říká se, že média jsou zrcadlem skutečnosti, aleje otázkou, kdo se do něj dívá? V této práci vyjdu z návrhu Kenta Aspa, který klasifikoval typy účinků podle tří proměnných - úrovně, časového rámce a zdroje. Ptáme-li se po účincích médií, ptejme se, proč se díváme do zrcadla a co chceme vidět. Mnohá sdělení v médiích se týkají našeho životního stylu, života skupiny, do níž patříme, jsou sebereprezentací i představením názorů a hodnot naší kultury. Každý z nás v sobě nosí určité charakterové vlastnosti, pocity, názory na svět, na jeho podobu, a přání, jak by měl vypadat. To všechno se promítá i do našeho „zrcadlového odrazu"! Mediální účinky (media effects) jsou zamyšlené či nezamyšlené důsledky činnosti masových médií na příjemce jejich sdělení. Musíme odlišit pojem moc médií (media power), který vyjadřuje velikost vlivu a potenciálu působení médií určitým způsobem. Výraz mediální účinnost pak vyjadřuje úspěšnost a výkonnost při dosahování daného záměru plánovitého působení médií.2 Jak už j sem zmínil, mediální účinky působí na několika úrovních, a to na úrovni j ednotlivce, skupiny nebo organizace, společenské instituce, celé společnosti a kultury. Většina výzkumů mediálních účinků byla vedena na úrovni jednotlivců, ale závěry je možné aplikovat i na 2 McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999. 10 úrovně vyšší. Rád bych na tomto místě připomněl jeden citát J.B.Thomsona: „ Jestliže je člověk zvíře, zavěšené do pavučiny významů, které si samo upředlo, pak komunikační média jsou kolovrátkem moderního světa a používáním těchto médií si lidské bytosti předou pavučiny významů samy pro sebe".3 Média mohou ovlivňovat poznání i tvorbu názorů (kognitivní), postoje a pocity (afektivní), nebo jednání příjemce. Domnívám se však, že tato často používaná typologie není správná, protože nikdy nelze přesně určit, co je názor a co postoj, jaké je ovlivnění přímé a jaké nepřímé atd. Vývoj výzkumu a teorie mediálních účinků probíhal ve čtyřech historických fázích, které odrážejí stupeň poznání a změnu pohledu společnosti na tento fenomén. V první fázi (počátek 20.st.- 30.léta) byla média vnímána jako subjekt, který má moc utvářet společenské mínění a aktivně ovlivňovat chování veřejnosti. Zjištěním výzkumů 2.fáze (do počátku 60.let) bylo spojení médií se strukturou společenských vztahů a kulturně-společenským kontextem, což jim ubíralo vliv a přesvědčovací schopnost. Třetí fáze probíhala v 60. a 70. letech 20.století a výrazněji ovlivnil nástup nového média - televize, u které se předpokládal velký vliv na všechny příjemce. Hledal se přímý vliv mediálních podnětů na změnu postojů, informovanosti, mínění nebo chování příjemců, kdy se braly v úvahu zasahující proměnné. Ke čtvrté a poslední fázi došlo na konci 70.let a byla charakteristická „sociálněkonstruktivistickým" pohledem na média, kdy se výzkum zaměřuje k mediálnímu zpravodaj ství, k mediálním organizacím a také k publiku. Tato doba byla návratem na počátek v konstatování, že masová média mají velký vliv a jejich účinky na příjemce jsou obrovské. Nové teorie konstatovaly, že média svými procesy formují historii a procesy sociální, a že díky mediálním konstrukcím lidé tvoří svůj pohled na sociální realitu a své místo ve společnosti. Síla vlivu médií se v závislosti na historických podmínkách měnila. V dnešní době j e vliv mediálních účinků velmi viditelný v politické oblasti, kdy j sou média využívána k ovlivňování a kontrole veřejného mínění.4 2.2 Funkce médií ve společnosti 3 Thomson, J.B.: Média a modernita. Praha: Karolinum, 2004, str.15. 4 Jirák, J., Kopplová, B.: Media a společnost: stručný úvod do studia medií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003. 11 Vymezení pojmu média se v našem právním řádu neobjevuje, což je pochopitelné, protože se jedná o velice široký pojem a pro funkčnost zákonů a podzákonných předpisuje velice důležité pracovat s přesnými a konkrétními pojmy. V širším slova smyslu je médiem vše, co zprostředkovává komunikaci a vše, co je prostředkem k přenosu a uchování sdělení v čase a prostoru. Podle definice kanadského teoretika sdělovacích prostředků Marshalla McLuhana , která je obsažena v jeho dílech „The Gutenberg Galaxy" (1962)5 a „Understanding Media" (1964)6 , za média považuje vše, co slouží k rozšíření lidských smyslů a schopností, což je definice nesmírně široká. Náš právní řád vychází z definice „hromadného sdělovacího prostředku". Média tak lze charakterizovat jako technický prostředek masové komunikace a jako sociální instituce, které sdělení masové komunikace rozšiřují a produkují. Média nejsou „všemocná", jak jsou mnohdy prezentována, ovšem na jednotlivce i společnost mají významný dopad. Ovlivňují chování, názory či postoje jednotlivců, mohou rozšiřovat obzory poznání, vzdělávat, informovat ve všech oblastech veřejného života, ovlivňovat životní styl, ale také umí vyvolávat napětí, uvádět v omyl, znehodnocovat hodnoty kultury či vytvářet „nevraživost". Mohou posilovat i ohrožovat stabilitu společnosti, podporovat nebo brzdit společenské změny, bavit i trápit, vychovávat i „otupovat". Kdo jiný má takový vliv? Není divu, že cílem výzkumů, po celou dobu studií médií (podle některých autorů už od 2.poloviny 19. století), bylo nalezení způsobu, jak využít média ke společensky „prospěšnému" účelu (např. informovanost společnosti, šíření kultury).7 „Odborná literatura všeobecně dochází k závěru, že masová média zpravidla skutečnost nereprezentují ale konstruují. Zpravodajství je často nepřesné a pokřivené, občas nabízí vysloveně tendenční a ideologicky zabarvený pohled na svět. V médiích podávaná skutečnost reprezentuje především stereotypy a předsudky samotných novinářů, jejich profesionální pravidla a politické postoje, nutnost zprávu za každou cenu dodat a požadavky jejího mediálního ztvárnění. Jen velmi podmíněně lze ze zpravodajství usuzovat na fyzikální vlastnosti světa, společenské struktury, průběh událostí či rozdělení veřejného mínění."8 5 McLuhan.M.: Gutenberg Galaxy. Toronto: Univerzity of Toronto Press, 1962. 6 McLuhan.M.: Understanding Media. Corte Maděra: Gingko Press, Incorporated, 2003. 7 McNair, B.: Sociologie žurnalistiky. Praha: Portál, 2004. 8 Jirák,J.- Říchová, B.: Politická komunikace a média. Praha: Karolinum, 2000. 12 Citovaný text nechávám k zamyslení: „Jaké důsledky může mít konstrukce reality a jak může probíhat?". Tyto účinky nelze řadit mezi neplánované, a „vyznění události" má podle mě krátkodobou povahu, což jej právě odlišuje od konstrukce reality. Neumím odpovědět, jestli ryto účinky mají pozitivní či negativní dopad, samozřejmě záleží na konkrétním sdělení i příjemci, ale jedním jsem si jistý - lidé jsou objednateli těchto účinků. Média obvykle přináší jen to, co lidé chtějí slyšet. Zeptejme se sami sebe, proč vznikl bulvár a proč je tak úspěšný všude ve světě? Mnoho známých vědců, kteří se zabývají mediálními účinky (Hall, McQuail, Cohen, Young), vychází z toho, že příjemce je aktivní činitel a může, ale nemusí na nabídnuté preferované čtení přistoupit. Příjemce se tak může se záměrem podavatele ztotožnit, může nabídnutou interpretaci dekódovat („interpretace interpretace") a využít jen některých prvků, nebo může preferované čtení zcela odmítnout.9 3. Ochrana osobnosti v české společnosti Právo na ochranu osobnosti je zakotveno v Listině základních práv a svobod, v občanském zákoníku, a také ve zvláštních zákonech, které se vážou k oblasti médií a pojednává o nich tato práce dále. Právo na ochranu osobnosti patří každé fyzické osobě bez ohledu na věk a jeho předmětem jsou nehmotné hodnoty lidské osobnosti jako např. čest, důstojnost, jméno,soukromí. Musíme odlišovat také tzv. zvláštní osobnostní práva, která vznikají až v důsledku projevu duševní tvůrčí činnosti určité osoby a jen tato osoba má následně právo na jejich ochranu. Takovými právy jsou např. vynálezecké a autorské právo.1 0 Všeobecné osobnostní právo je naopak spojeno s každým člověkem jako osobností, která j e nejmenší sociální jednotkou a zároveň základním kamenem každé společnosti. Osobnost je tak mimo jiné produktem doby a společnosti, ve které žije. Z tohoto pohledu má česká společnost za sebou dlouhý právní i faktický vývoj, který byl až do roku 1989 omezen politickou situací. Lidé se teprve učí zacházet s možností ochrany své osobnosti a jejich různorodých složek. Vycházíme při tom z Listiny a občanského zákoníku, který ochranu osobnosti upravuje jako jednotné právo, přičemž hlavním cílem je rozvoj společnosti 9 Buton, G.- Jirák, J.: Úvod do studia médií. Brno: Barristerand Principál, 2 0 0 1 . 1 0 Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník: komentář. Praha: C.H.Beck, 2004. 13 postavené na demokratických zásadách, kdy prvotním úkolem společnosti jako takové je ochrana j ednotlivce. V jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existuje celá řada dílčích práv, která konkrétně rozebereme až v další části této práce. Chráněno je nejen porušení těchto práv, ale také jejich pouhé ohrožení. V mediální oblasti je porušování osobnostních práv postaveno na objektivním zavinění, kdy nezáleží na faktu, jestli došlo k porušení úmyslně či bez zavinění. Vždy však musí existovat příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením osobnostního práva a zásahem do tohoto práva. Nejvíce problematické je v demokratické společnosti najít hranici tolerance zásahů do osobnostních práv, když proti nim stojí např. právo na svobodné vyjadřování nebo právo na informace, které dosahují stejné právní síly a závaznosti. 3.1. Právni vývoj ochrany osobnosti v českých médiích Na nynějším území České republiky se moderní dějiny mediálního práva dají datovat od roku 1863, jelikož byl v té době přijat říšský zákon o tisku. Ten byl součástí našeho právního řádu až do třicátých let dvacátého století. Právo týkající se ochrany osobnosti bylo obsaženo v tiskovém právu až od doby existence první republiky. Mezi základní pravidla tehdy patřilo, že ten, který byl dotčen zprávou v periodickém tisku, měl právo žádat uveřejnění opravy. Samozřejmostí už v té době byla možnost podat žádost o trestní stíhání za šíření nepravdivých informací. Oprava měla stanoven základní obsah. Vždy musela být označena jako „Tisková oprava", musela obsahovat odkaz na opravovanou zprávu a uvádět náležité skutečnosti, o které dotčený požádal. Odpovědný redaktor byl povinen uveřejnit opravu v periodickém tisku beze změny, bez vložek, ve stejné části a stejným tiskem jako zprávu, jíž se oprava týkala. Musel tak učinit do tří dnů od podání žádosti. Existovaly důvody (např. uveřejněním opravy by byl spáchán trestný čin, obsahově přesahovala trojí výměru původní zprávy), proč mohla být oprava odmítnuta, ale v praxi se jich využívalo zřídka. Když bylo uveřejnění opravy odepřeno, nebo nebyla uveřejněna vůbec, rozhodoval o splnění povinnosti podle tiskového zákona soud na žádost postiženého. Obecně bylo zakázáno ohrožování veřejného pořádku a klidu uveřejňováním nepravdivého nebo pravdu zkreslujícího obsahu. 1 1 Rozehnal, A.: Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. 14 Velice důležitý pro vývoj tiskového zákona byl rok 1933, kdy byl stávající zákon obohacen o ustanovení o pomluvě, utrhání na cti a výčitce trestního stíhání nebo trestu. Tady už poznáváme základy dnešní úpravy, včetně práva na odpověď a dodatečné sdělení (viz třetí část). Pomluva byla definována jako jednání, při němž někdo někomu ublíží na cti tím, že o něm uvede, ve vztahu ke třetím osobám, skutečnost, která jej může vydat v opovržení nebo ho může snížit v obecném mínění. Trest za pomluvu v obsahu tiskoviny byl od tří měsíců do jednoho roku. Tento institut byl na tehdejší dobu velice zajímavý, jelikož se většina provinění obsahem tisku sankcionovala pouze peněžitou pokutou. Utrhání na cti pak bylo charakterizováno jako jednání, kdy osoba, která učinila pomluvu, věděla, že údaj, který sdělila, je nepravdivý. Trest byl stejný jako v předchozím případě. Výčitky trestního stíhání nebo trestu se dopustil ten, kdo jednal v úmyslu poškodit druhého tím, že uváděl ve vztahu ke třetím osobám, že se proti dotčenému konalo trestní řízení, ačkoliv v něm nebyl uznán vinným nebo došlo k jinému ukončení sporu a o vinně nebylo pravomocně rozhodnuto. Trestem za takové jednání bylo vězení od tří dnů do tří měsíců a peněžitý trest až do výše pěti tisíc korun českých. Ochranu cti nepožívaly pouze fyzické osoby, ale také zákonodárné sbory, vláda, orgány veřejné správy, četnictvo, tiskoviny, osoby zemřelé aj. U následných žalob se tak nejednalo pouze o žaloby soukromé, ale také veřejné. V zákoně samozřejmě existovaly případy, kdy pomluva nebo utrhání na cti trestné nebyly. Jednalo se o situace, kdy uváděná sdělení byla pravdivá (důkaz pravdy), nebo mohly být za pravdivé důvodně pokládány (důkaz omluvitelného omylu). Únorový převrat v roce 1948 se stal dalším mezníkem ve vývoji mediálního práva na našem území. Ze zákona přešla v dubnu 1948 na československý stát veškerá práva i závazky Českého rozhlasu s.r.o. a Slovenského rozhlasu s.r.o. V roce 1950 byl přijat zákon o vydávání časopisů a také zákon O svazu československých novinářů. Podle nich nemohlo být vydávání jakéhokoliv periodika předmětem soukromého podnikání. Pouze zákonem stanovené subjekty mohly žádat o oprávnění k vydávání časopisu a musely při tom prokázat, že vydávání je nutné k jejich úkolu důležitého obecného zájmu. V roce 1953 bylo u Československu zahájeno televizní vysílání a Československá televize byla založena čtyři roky poté. V roce 1966 byl přijat nový zákon o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích. Prvek demokratizace lze spatřovat především v povinnosti státních orgánů podávat důležité informace, když o to šéfredaktor požádal, avšak i zde existovala řada výjimek, a tak tento institut ztrácel v praxi účinnost. Uveřejnění informace, která ohrožovala 15 zákonem chráněné zájmy společnosti nebo občanů se považovalo za zneužití svobody projevu, tisku a slova. Vždy za tato provinění odpovídali vydavatel, šéfredaktor i autor článku. I když je tato kapitola pojímána jako historický exkurs do osobnostních práv a jejich ochrany ve světě médií, je nutno dodat, že v této době nedocházelo ke skutečnému naplňování ochrany osobnostních práv státem. Vždy byla na prvním místě ochrana „celistvosti republiky", za kterou bylo možno skrýt i potírání základních lidských práv a svobod, jak je známe z dnešní doby. V roce 1968 došlo k přijetí zákona o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích. Tímto zákonem byl zřízen Úřad pro tisk a informace, který měl za úkol kontrolovat a usměrňovat činnost médií. Zároveň došlo k nevídanému zásahu do osobnostních i autorských práv, když byla pozastavena účinnost §17 tiskového zákona, který zakazoval cenzuru. Jinými slovy následná cenzura byla poprvé na území Československa povolena.12 Z hlediska lidských práv a svobod demokratizaci přinesl až dlouho očekávaný rok 1989. S ním přišla liberalizace mediálního prostředí, svoboda slova a vyjadřování, plnohodnotná a komplexní úprava ochranných institutů osobnostních práv aj. 3.2 S o u č a s n á právní ú p r a v a V právní úpravě jsou média rozdělena na tisková média a elektronická média. Samozřejmě v oblasti osobnostních práv musíme vycházet z Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina,,), kterou se však budeme zabývat až v následující podkapitole. Tisková média jsou definována jako všechna, která jsou zachycena na hmotném substrátu tiskem. Zákonná úprava je obsažena především v zákoně č.46/2000 Sb., tiskový zákon, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétními právními instituty se budeme zabývat v následující části práce. Na tomto místě bych rád zdůraznil jednu velkou změnu v odpovědnostních vztazích, kdy podle tiskového zákona za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel.13 Jedná se o odpovědnost objektivní, což znamená, že nezáleží na tom, jestli vydavatel zavinil porušení povinnosti stanovené zákonem, nebo ne. Není ani podstatné, jestli je pod článkem 1 2 Rozehnal, A.: Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. 1 3 Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů. 16 podepsán autor, nebo jestli se jedná o publicistický útvar. Vždy odpovídá vydavatel, protože je na jeho posouzení, jestli zveřejnění určité zprávy a jestli její hodnocení může nějak zasáhnout do práva na ochranu osobnosti. Jediná výjimka j e obsah reklamy a inzerce, uveřejněné v periodickém tisku, za který zadavatel neodpovídá. Práva na odpověď a dodatečné sdělení, která také pocházejí z tiskového zákona, budou podrobně rozebrány v následující části práce. Zákonnou úpravu neperiodických publikací můžeme nalézt v zákoně č.37/1995 Sb., o neperiodických publikacích. Pro mediální scénuje také důležitý zákon č. 17/1992 Sb.,o České tiskové kanceláři. Snad nej důležitější je ustanovení o poslání ČTK, které říká, že hlavním cílem této zákonem zřízené instituce je poskytování objektivních a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů. Jako právnická osoba je ČTK odpovědná za jakékoliv porušení zákona. Základním právním předpisem pro elektronická média je zákon č.231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Vzhledem k duálnímu systému elektronických médií musíme ještě zmínit zákon č.483/1991 Sb., O České televizi, a zákon č.484/1991 Sb., o Českém rozhlasu. Povinnosti vysilatelů jsou velmi široké a odpovídají vlivu, který mohou mít elektronická média na společnost, avšak pro potřeby této práce zmíním jen některé z nich. Odpovědnost provozovatelů vysílání je stejná jako u tiskových médií, když nesou odpovědnost za obsah programů. Je zakázáno zařazovat do vysílání programy, které mohou vážně narušit psychický, nebo mravní vývoj dětí a mladistvích. Zejména je zakázáno vysílání pornografie a samoúčelného hrubého násilí. Zde můžeme vidět specifiku některých ustanoveních zákona, které chrání děti a mladistvé do 18 let přísnějším režimem, než je tomu u dospělých. Bohužel v dodržování těchto zásad shledávám největší problém v médiích dneška. Vágnost hranice porušení a neporušení ochrany vývoje je velice úzká a její dodržování není jen otázkou desáté hodiny večerní, ale především citů programových ředitelů a samotných programových tvůrců. Konkrétní případy se pokusím uvést v následující části. Provozovatel vysílání je také odpovědný za pravdivost a objektivitu, pořady nesmí podněcovat k rasové a jiné nenávisti (tady můžeme vysledovat inspiraci Listinou). Hodnotící komentáře musí být vždy dostatečně odděleny od informací zpravodajského charakteru. Záruka respektování osobnostních práv je povinnost dodržování zásad objektivity, 17 vyváženosti, pravdivosti. Na plnění povinností vysílatelů dohlíží Rada pro televizní a rozhlasové vysílání.1 4 Pro ochranu osobnostních práv jsou důležité také zákony č.218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, který stanový specifické instituty zvýšené ochrany dětí do 18 let věku, zákon 441/2003 Sb., o ochranných známkách, a v nej základnější rovině je to zákon č 40/1964 Sb., občanský zákoník a zákon č.2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. 3.3 Veřej ný záj em Veřejný zájem ochrany osobnostních práv vyplývá z Listiny. Dochází přitom ke konfliktu několika základních práv, kdy stojí proti sobě a společnost musí najít hranici posuzování jejich sporu. Na základě článku 17 Listiny(zákon č.2/1993 Sb.) funguje celý mediální svět, jelikož je jím zaručena svoboda projevu. Avšak svoboda projevuje omezena ústavními právy občanů na zachování lidské důstojnosti, dobré pověsti, osobní cti a ochranou jména, které garantuje především článek 10 ods.l Listiny.1 5 Pod pojem „veřejného zájmu" se schovává skutečná ochranná funkce médií v demokratické společnosti, ale také nemorální a protizákonné praktiky, které už dnes nejsou výjimkou. Lidé se naučili využívat médií a jejich vlivu. Přes média se vedou politické kampaně moderní doby. Přes média se konají osobní války, jak to udělal např. Miloš Zeman ve své knize Jak jsem se mýlil v politice, když napadá mnohé své kolegy. Přes média se dají vydělávat peníze popularizací lidských osudů. A všechno se dělá „ve veřejném zájmu". Pozitivní je posun ochrany soukromí veřejně činných osobností, kdy se lidé mohou dozvědět velké množství informací bez toho, aby byl někdo žalován ze zásahu do soukromí. Blíže se tomuto tématu věnuje třetí část. Je pravda, že hodnoty mediální scény se za posledních 18 let existence jejich nezávislosti zásadně změnily. Miloš Čermák se ve své knize Kdyby sólokapři měli křídla zamýšlí nad tím, proč ubývá čtenářů tisku. Nečtou ho ani významní politici v čele s Václavem Havlem nebo Milošem Zemanem, který jako důvod uvádí, že si chce uchovat duševní zdraví a vyhnout se dezinformacím (MF Dnes, 3.12.2005). Bohužel, hodnoty veřejného zájmu či ochrany 1 4 Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. 1 5 Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních p r á v a svobod, ve znění pozdějších předpisů. 1 6 Jako štvaná zvěř?, Květy, 2006, č.50, str.10-11. 18 demokracie ustoupily ve významné části tištěných i vysílacích médií před „hodnotami" zisku, senzací, bulvárem. 1 7 Nikdy se ale veřejného zájmu nelze zřeknout úplně, protože celý demokratický systém včetně svobody a nezávislosti médií, je na něm postaven. 4. Normativní r á m e c činnosti médií V roce 1981 se kanadská vláda pokusila definovat svobodu tisku a ve svém vyjádření napsala: „Svoboda tisku není vlastnické právo majitelů. Je to právo lidu. Je to část jeho práva na svobodu slova, neodlučitelného od jeho práva se informovat. Svoboda je prostě nedělitelná". Z tohoto vyjádření můžeme vycházet i při stanovení zákonného a etického rámce činnosti českých médií. Nedávno jsem přečetl knihu „Konec českého tisku" od Bořivoje Celovského, který zdůrazňuje ztrátu českého vlastnictví sdělovacích prostředků, když velkou část českých médií získali zahraniční investoři, čímž si koupili také možnost ovlivňovat veřejné mínění ve všech oblastech společenského života.1 8 Cítíme, že prostředí médií se stává vysoce komerčním, podléhající politickým, ekonomickým a jiným vlivům, ale zákon se porušovat nedá. Samotná snaha institucionálně omezovat fungování médií ve společnosti vám zřetelně dokazuje, že společnost považuje média za mocná a schopná šířit mezi uživatele představy a myšlenky, jež mu mohou být nebezpečné. Stejně tak nám dokazuje moc médií jako instituce, jestliže usiluje někdo o jejich svobodu, objektivitu a neomezenost. Z toho můžeme vyvodit závěr, že jakýkoliv pokus o kontrolu či ovládnutí médií, ať už je to regulace, cenzura nebo naopak jejich ochrana, je nepochybně výrazem víry ve vliv médií, ve vliv práce zpravodaje. Média mají ve svých rukách velikou moc. Lidé si uvědomují možnosti, které činnosti médií nabízejí a také to, že je nutné je regulovat. Proto existují pravidla práce, zásady, principy, etické kodexy a dokonce i zákony vztahující se k činnostem médií. Omezení můžeme rozlišovat na dobrovolná interní, což jsou pravidla upravující činnost jednotlivých profesí, a vnucená externí opatření, kde můžeme zařadit například zákonná opatření, jenž nedovolují zveřejňovat některé obsahy, protože by tím mohla být porušena určitá zákonem chráněná hodnota (soukromí osob, autorské právo, listovní tajemství aj.). Do značné míry si média svou činnost regulují sama. Jedná se o tzv. samoregulační procesy. Autoregulace může probíhat dvěma způsoby. Buď podle dobrovolně přijatých interních 1 7 Čermák, M.: Kdyby sólokapři měli křídla. Praha: Lidové noviny, 2006. 1 8 Čelovský, B.: Konec českého tisku?. Ostrava: Tilia, 2 0 0 1 . 19 pravidel jednotlivých profesních skupin (např. profesní kodexy, které j sou závazné j en pro členy určité profesní organizace), nebo se jedná o pravidla interně vnucená profesní skupině (např. vnucená vlastníky médií).1 9 Mezi autoregulační orgány v České republice patří Rada pro reklamu, Syndikát novinářů ČR a jiná profesní sdružení, Unie vydavatelů denního tisku a další podnikatelská sdružení, odborové organizace aj. Většina redakcí má také vlastní pravidla, která musí být uplatňována v průběhu práce. 4.1. Interní předpisy a kodexy „Lidé často neudělají nic dobrého bez donucení" konstatuje na začátku Rozprav N. Machiavelli2 0 , ale když se začteme dále, uvědomíme si, že svými myšlenkami překročil výrazně svou dobu. Nejen politologové jsou mu dodnes vděční za definici státu, kde kromě území a obyvatel poprvé zmínil třetí složku - zákony. Lidská společnost musí vycházet ze zákonů a institucí, jenž zabezpečují určitá pravidla chování, která většinou vznikala na etických hodnotách. Spravedlnost je tak zaručena a chráněna. Tím jsou lidé donuceni nepřímo k „dobrému chování". Kromě zákonu však existují další normativní systémy zdůrazňující zásady a hodnoty pro užší skupiny obyvatel. Mezi ně patří také etické kodexy novinářů a jiných profesí. Nyní se pokusím ukázat úzký vztah mezi základním kodexem Syndikátu novinářů a základním „kodexem" celé společnosti - LZPS. Hned v úvodu prvního článku „Etického kodexu novináře" (dále jen EKN) se odkazuje na článek 17 LZPS, který zaručuje právo na informace a svobodu projevu. Každému je jasné, že prostředkem k získání informací j sou právě média. Dále čl. 17 zakotvuje právo na vyjádření svého názoru slovem, písmem, tiskem, obrazem či jiným způsobem, přičemž cenzura je nepřípustná. Zásadní je podle mě odstavec čtvrtý, kde se píše, že svoboda projevu a právo na informace lze omezit zákonem, j de-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Tento článek se zobrazuje v celém EKN, např. v odmítání nátlaku na zveřejnění nepravdivé informace i jakéhokoliv zásahu státního orgánu do objektivity a 1 9 McNair, B.: Sociologie žurnalistiky. Praha: Portál, 2004. 20 Machiavelli, N:.Uvahy o vládnutí a vojenství. Praha: Argo,2001. 20 pravdivosti sdělení. Novinári musí zachovávat profesionální důstojnost, důvěryhodnost, slušnost a serióznost. Za své činy, stejně jako politici i každý člověk, nesou osobní odpovědnost. Je samozřejmostí, že svoboda projevu nesmí zasahovat do osobnostních práv druhých lidí, nelze porušit autorská práva, dopouštět se pomluvy či neoprávněného nakládání s osobními údaji. Tyto etické principy jsou zakotvené v celém právním systému a rovněž v kodexech novinářů.2 1 V článku tři E K N se vyskytují nej důležitější zásady, jež vycházejí z LZPS pod písmeny d), e), h). Novinář musí respektovat soukromí všech osob a zejména potom dětí a jiných lidí, kteří nejsou schopni pochopit následky svých výpovědí. V článku 7 LZPS je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Ochrana dětí a postižených lidí pak patři mezi základní principy Ústavy.2 2 Článek 10 dává každému právo na zachování jeho důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, přičemž mu nikdo nesmí neoprávněně zasahovat do soukromého a rodinného života, či zneužívat údaje o jeho osobě. Tento článek jsme použili i v případě sporu ministra Březiny s týdeníkem Reflex(viz dále). Možná se nám může zdát, že se jedná o omezení svobody projevu nebo práva na informace, ale důležitější je přeci osobnost člověka. Ne náhodou je v mnoha zákonech zakotvena ochrana osobnostních práv. Vím, že média jsou základním prostředkem, který má společnost k dispozici, aby mohla vykonávat kontrolu nad veřejnými činiteli v daném státě. Média jsou místem, kde se musí zabývat problémy společnosti - politickými, náboženskými, rasovými, kulturními aj. Ale každý veřejný činitel je také člověk se soukromým životem a má stejná práva jako všichni ostatní. Podívejme se do preambule LZPS, kde se mimo jiné píše, že tato Listina „navazuje na obecně sdílené hodnoty lidství... připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi"2 3 . Ať chceme nebo ne, každý nese odpovědnost a nejen vůči sobě. Velká odpovědnost je také věc, která spojuje veřejné instituce státu a média. V E K N se dočteme, že povahou novinářské profese je „odpovědnost k veřejnosti" a stejná slovajsou použita v Ústavě pro orgány státní moci. Vraťme se k písmenu e) třetího článku EKN, ve kterém je zakotvena zásada presumpce neviny. To je jedna z hlavních hodnot demokratické společnosti, která působí napřič celým 2 1 Syndikát novinářů ČR: Etický kodex novináře, přijat 18. 6. 1998 [Online]. 2 2 Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů. 2 3 Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních p r á v a svobod, ve znění pozdějších předpisů. 21 právním systémem. V tiskovém zákoně nalezneme právo na odpověď, právo na dodatečné sdělení a jiné instituty, jenž jsou založeny právě na presumpci neviny. Tento princip nelze obcházet, zlehčovat či opomíjet vzhledem k ochraně práv každého člověka i celé společnosti. Objevuje se v oblasti moci výkonné, zákonodárné i soudní, a svou důležitou roli hraje i v mediální sféře. Základ stovkám zákonů o presumpci neviny položil čl.2 LZPS, který říká, že stát je založen na demokratických hodnotách. Je doplněn článkem 40, kde je přímo hodnota ochrany nevinných (pravomocně neodsouzených) zakotvena. Jako poslední bych rád zmínil písmeno h) v 3.článku EKN. Podle něj nesmí nikdo vytvářet ani ztvárňovat námět, který by podněcoval diskriminaci rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví nebo sexuální orientace. Můžeme tak vidět další zobrazení hodnoty demokratické společnosti do profesního etického kodexu. Tento článek si vzal příklad ze všech „antidiskriminačních" práv zakotvených v LZPS. Ať už se jedná o práva rasová, náboženská, národnostní, etických menšin, sociálního původu či jiné. Všechny je nalezneme vyjmenované ve čl.3 LZPS a také v konkrétních částech Listiny.2 4 Bohužel jsou interní předpisy včetně etických kodexů závazné jen částečně. Některá média dohlíží na jejich dodržování v praxi více než jiná, například tím, že redakční kodexy jsou součástí pracovní smlouvy a na jejich porušení se vztahují předem stanovené postihy. Většinou však nelze dovodit sankce za jejich porušení a nelze jimi argumentovat u soudu. Jedná se tak skutečně o etické a morální zásady, jejichž dodržování je v konečném důsledku pouze na konkrétních autorech příspěvků v médiích. Telec, I.: Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana. Právní rozhledy, 2007, č.1, str. 1-10. 22 Část II. Identifikace konkrétních problematických o k r u h ů Tato část navazuje na obecnou první část a budeme se zde zabývat už konkrétními dílčími složkami osobnostního práva jednotlivce, které můžeme uplatnit v oblasti mediálního práva. Na konkrétních příkladech budu prezentovat používání konkrétních práv v praxi a zaměříme se také na problémové situace při jejich aplikaci a uplatňování nároků z nich plynoucích. 5. Právo n a odpověď V evropském mediálním právu jsou právo na odpověď a dodatečné sdělení naprostou samozřejmostí. U nás byly zakotveny až přijetím nového tiskového zákona dne 22.února 2000. V ČR se vztahují obě práva na tisková i elektronická média, proto jsou zakotvena jako instituty v tiskovém zákonu, i v zákonu o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Právo na uveřejnění odpovědi je také součástí směrnice Rady Evropských společenství Č.89/552/EHS, o koordinování některých ustanovení týkajících se realizace aktivit v oblasti tiskového vysílání2 5 . Obě práva se uplatňují součastně s dalšími prostředky ochrany osobnostních práv, jelikož samotné nevyhovují podmínkám moderního zákonodárství (viz část třetí). V části první, při historickém exkursu, jsme si mohli všimnout velké podobnosti s instituty, které na území České republiky existovaly již v první polovině 20. století. Právo na uveřejnění odpovědi se vždy váže na skutečnost uveřejněnou v médiích, která mohla zasáhnout do osobnostních práv (důstojnost, čest, aj.). Cílem práva na odpověď je možnost reakce na zveřejněná tvrzení. Podmínkou je nepravdivost tvrzení, či jeho neúplnost a nepřesnost, které nějakým způsobem zasahují do osobnostních práv dotčeného. Provozovatel vysílání nebo vydavatel periodika je povinen na žádost dotčené osoby odpověď uveřejnit. Musí jít však o stručnou odpověď přiměřeného rozsahu k předchozímu tvrzení, která nepravdivé sdělení uvádí na pravou míru, nebo neúplné doplňuje. Z odpovědi samotné musí být patrno, kdo ji činí a proč. Obsah odpovědi si formuluje sama dotčená osoba. Opodstatněnost uveřejnění odpovědi sice posuzuje vydavatel či provozovatel vysílání, ale i když jí nevyhoví, následně proti jeho jednání může dotčený subjekt podat žalobu k soudu. 2 5 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice Č.97/36/ES. 23 Majitelé médií jsou oprávněni zveřejňovanou odpověď komentovat, ale opět vzhledem k možnosti soudní žaloby, tak musí činit s rozvahou. Výlučnou odpovědnost za zveřejňování dodatečného sdělení a odpovědí nese vždy vydavatel nebo provozovatel média, autoři napadaných skutečností jsou v tomto odpovědnosti zbaveni, ale odpovídají za narušení osobnostních práv (viz třetí část). Existují zákonné výjimky, kdy ke zveřejnění odpovědi či dodatečného sdělení nemusí dojít. Stává se tak za situace, kdy by zveřejněním byl spáchán trestný čin, nebo když napadené tvrzení vyšlo se souhlasem dotčené osoby, nebo když se jednalo o pravdivou informaci. Zveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení mohou vydavatel či provozovatel média z vlastního podnětu, pak právo dotčeného subjektu zaniká. Povinnost uveřejnění také nelze uplatnit, když byla napadána tvrzení součástí reklamy nebo inzerce, protože podle tiskového zákona za pravdivost reklamy a inzerce vydavatel neodpovídá.2 6 Obdobně je v zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání stanoveno, že za obsah reklamy a teleshoppingu odpovídá pouze jejich zadavatel a nikoliv provozovatel vysílání.2 7 Právo na uveřejnění dodatečného sdělení nebo odpovědi má pouze osoba, které se napadená informace týká. Po její smrti ho mohou uplatňovat manžel, děti nebo rodiče zemřelého. Vydavatel periodického tisku musí odpověď nebo dodatečné sdělení uveřejnit ve stejném periodiku a způsobem rovnocenným s napadaným sdělením. Provozovatel vysílání musí dodatečné sdělení nebo odpověď zveřejnit ve stejném pořadu a vysílacím čase, nebude-li to z objektivních důvodů možné, musí postupovat přiměřeně vzhledem k napadenému sdělení. Uveřejnění informace musí být výslovně označena j ako „odpověď" nebo „dodatečné sdělení". Uveřejnění musí proběhnout do osmi dnů ode dne doručení žádosti, nebo v nejbližším následujícím vydání stejného periodického tisku či vysílání stejného pořadu. Jestliže došlo před uveřejněním k zániku média, musí provozovatel na své náklady zajistit uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení v médiu, na kterém se dohodne s poškozenou osobou. Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů. 2 7 Z á k o n č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. 24 Při nedodržení povinnosti k uveřejnění rozhoduje, na návrh osoby, která o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení žádala, o dalším postupu soud.28 5.1 Příklady aplikace v praxi Dobře známý na české mediální scéně se stal případ manželů Davida Prachaře a Lindy Rybové. Internetový deník SuperSpy přinesl začátkem roku 2006 „zaručené" informace o nevěře Lindy Rybové se svým hereckým kolegou. Článek byl napsán z hlediska žurnalistické etiky opravdu nevkusným způsobem. Pro „lepší" čtivost byly zmíněny plačící děti, paní Rybová byla vyobrazena jako špatná maminka, která rozvrátila rodinu, má dluhy a „ještě podvádí" svého manžela. Autor článku obratně využil i zákonných mezer, když článku dal podobu domněnky slovy „prý podváděla". U soudu by bylo těžké dokázat protiprávní jednání, avšak já se domnívám, že by tento spor dotčené osoby vyhráli. Druhá otázka je zdlouhavost soudních procesů, které se mohou táhnout i několik let a také při nich vychází najevo soukromé skutečnosti o všech aktérech pře. Autor článku se v jedné větě dopustil „chyby" a napsal ji formou konstatování faktu: „Její manžel přišel na to, že je mu už měsíc nevěrná..." Manželé využili svého práva a podali žádost na odpověď, kterou SuperSpy uveřejnil ve stejné rubrice jako napadaný článek.2 9 Bohužel v dnešním medializovaném světě je i negativní publicita publicitou. Tato skutečnost snižuje sílu institutů práva na odpověď a na dodatečné sdělení. Věřím, že některá média s radostí vytisknou odpověď jen proto, aby zaujaly veřejnost. Z tohoto důvodu by měly být instituty odpovědi a dodatečného sdělení uplatňovány v kombinaci se zákonnou ochranou, která sankcionuje materiální i nemateriálni újmu. Zaplatit finanční odškodnění je pro média mnohem větší hrozba. 5.2 Problémové vynucení Právo na odpověď je ochranou proti tvrzením v médiích. Je ale veliký problém určit, co je tvrzení, a co už je názor (kritika, úsudek), na který se toto právo nevztahuje. Názor je totiž povahou velice subjektivní, a tak jeho pravdivost či objektivnost nelze většinou dokázat. Dvořák, J., Macková, A.: K některým aktuálním otázkám ochrany osobnostních práv fyzické osoby. Právní fórum, 2005, č. 6, str. 222-229. 2 9 O d p o v ě ď Rybové, Prachaře, Zacha a Králové na uveřejněné články, SuperSpy, (Dostupné z: http://www.super.cz/co-se-kde-sustne/). 25 Problémy v praxi činí také dodržování zákonem stanovených lhůt. Žádost musí být dotčenou osobou podána nejpozději do třiceti dnů od uveřejnění napadaného sdělení v televizním či rozhlasovém vysílání nebo v periodickém tisku. Když není tato objektivní lhůta dodržena, právo zaniká. Tato doba slouží jako určitá právní jistota, ale v praxi spíše „nahrává" provozovatelům médií, jelikož je mnoho případů, kdy se o zásahu nějakého sdělení do svých práv dozvěděla dotčená osoba až později. 6. Právo na dodatečné sdělení Oblast osobnostních práv, která nesmí být v žádném případě narušena ani částečně je zpravodajství v trestních věcech. Z povahy věci bývají trestní spory považovány za předmět veřejného zájmu, ale bez výjimek je nutné v mediální praxi rozlišovat stádia trestního řízení a důsledně vycházet z presumpce neviny.30 Právo požadovat dodatečné sdělení je právem ne zveřejnění sdělení k informaci, která byla mediálně uveřejněna a týkala se dotčené osoby a jejího vystupování v trestním či správním řízení. Je to právo dotčené osoby na uveřejnění konečného výsledku řízení, jako dodatečné sdělení k předchozím informacím o řízení a jeho průběhu. Vydavatel nebo provozovatel vysílání jsou na žádost dotčené osoby povinni sdělení uveřejnit a na rozdíl od „odpovědi" ho nesmí žádným způsobem komentovat. Toto právo plyne z ústavní zásady presumpce neviny. Žádost o dodatečné sdělení musí být doručena provozovateli média, stejně jako u práva na odpověď, do 30 dnů. Tentokrát lhůta začíná běžet od právní moci rozhodnutí, kterým bylo soudní nebo správní řízení pravomocně ukončeno. Jestliže lhůta není dodržena, právo zaniká. 6.1 Příklady aplikace v praxi O osobě, která nebyla pravomocně odsouzena, se nesmí referovat jako o viníku nebo pachateli. Z hlediska presumpce neviny se může jednat pouze o obžalovaného, podezřelého nebo obviněného. V médiích se také nemůže označit za pachatele fyzická osoba dříve, než je tak konstatováno pravomocným rozhodnutím soudu. Této chyby se v novinářské praxi snaží vyvarovat kontrolními systémy. Proto je mnohem častější tento prohřešek v televizním vysílání. Zvláště televizní zpravodajství televize NOVA se často dopouští porušení pravidla o presumpci neviny. Několikrát j sme mohli zaznamenat také omluvu, domnívám se však, že 3 0 Mates, P.: Ochrana osobních údajů. Praha: Univerzita Karlova, 2002. 26 „na Nově" jsou rozsahově nedostatečné. Veřejnoprávní televize vnímá institut omluvy mnohem profesionálněji a vyhradí ji vždy náležitý prostor a čas. 6.2 Problémové vynucení Média musí vždy informovat o podstatných posunech ve sporu a to ve stejném rozsahu, v jakém poskytla zpravodajství o předchozích stádiích trestního řízení. V médiích se z oblibou diskutuje o možné vině, to je však z judikatury soudu zcela nepřípustné. Úvahy a spekulace jsou výhradně záležitostí soudních institucí. V médiích je to pokládáno nejen za protizákonné a protiústavní, ale také za neetické a neprofesionálni, protože by to mohlo negativně ovlivnit postoj veřejnosti i samotného soudu. 3 1 7. Ochrana dětí a mládeže Velice složitá je problematika ochrany dětí a mládeže ve všech oblastech společenského života. Většinou jsou stanoveny speciální režimy, které zpřísňují pravidla jejich ochrany oproti dospělým fyzickým osobám. Obvykle je dělící hranicí osmnáctý rok věku. Některé ochranné zákonné instituty již byly uváděny výše. Týkají se zejména televizního vysílání a jeho pravidel na ochranu duševního i fyzického vývoje dítěte. Některé instituty nalezneme také v zákoně č.218/2003 Sb.,o soudnictví ve věcech mládeže. Zde se mimo jiné uvádí, že nikdo nesmí jakýmkoliv způsobem zveřejnit informaci, ze které by bylo možno identifikovat mladistvého. Platí to pro celé soudní řízení, i po nabytí právní moci rozsudku. Nelze otisknout žádnou fotografii mladistvého, ať už jako podezřelého, svědka, nebo jiného účastníka řízení. Zveřejňování takových informací o osobách starších osmnácti let je povoleno. Rozsudek soudu pak může být ve sdělovacích prostředcích uveřejněn, ale jen bez identifikace mladistvých osob.32 Speciální ochranu mladistvím stanoví mnohé kodexy mediálních institucí. 7.1 Příklady aplikace v praxi Bohužel musím hned v úvodu konstatovat, že v této citlivé oblasti se média dopouštějí velkých chyb, a to především morálních a profesionálních. Ať již úmyslně nebo neúmyslně 3 1 Kadečka, S.: Ochrana osobnosti v soudní praxi. Právní rádce, 1999, č.8,str.32-36. 3 2 Zákon č.218/2003 Sb.,o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. 27 jsou na mnohých materiálech vidět děti do osmnácti let. Často se jedná o fotografie v novinách a časopisech, kdy je v článku zachováno pravidlo ochrany a mladistvý není identifikován, ale vedle je zobrazen na fotografii. Z hlediska sociologie a psychologie takové skutečnosti mohou mít velký vliv na jeho vývoj, kdy se mu proti jeho vůli dostává negativní pozornosti. Nejvíce problémů přináší televizní vysílání. Nebudu se zde zabývat násilím a „lehkou erotikou" na televizních obrazovkách před desátou hodinou večerní (zákonem stanovená doba), ani chybějícími informacemi o vhodnosti pořadů pro děti. Stále mnozí odborníci poukazují na předávání vzorů chování dětem prostřednictvím programů v televizi, ale to se osobnostních práv dotýká pouze okrajově. Pro osobnostní právaje stěžejní „sociální necitlivost" některých pořadů. Jako příklad uvádím pořad typu „talkshow", v poslední době velmi oblíbenou, „Poštupro tebe", kterou vysílá ČTI. Jedná se o pořad, který zprostředkovává setkání blízkých osob, které se dlouhou dobu neviděly. Aktéři se dostávají do velice emociálních situací a moderátoři pořadu v nich emoce a citové pnutí svým projevem podporují. Když tam sedí dospělý člověk, dá se předpokládat, že věděl, do jakého pořadu jde a taky zná sám sebe nakolik, aby se s emociálním tlakem vyrovnal. Ale už několikrát patřilo mezi „zpovídané" osoby dítě. Dítě, které nedovede zhodnotit citovou stránku situace a snadno se rozpláče. „Zkušené" moderátorky samozřejmě využily situace, lidé přece rádi vidí proud emocí na televizní obrazovce, a „emocionální výbuch" podporovaly kladenými otázkami. Je to v pořádku? Co se o sobě takové dítě dozví ve škole? A jaký to bude mít vliv na jeho socializaci? Samozřejmě můžeme tvrdit, že došlo k porušení osobnostních práv, ale určitě to nebylo protiprávní, jelikož každý aktér se účastní pořadu dobrovolně. Avšak jeden velice důležitý závěr nám z tohoto příkladu vyplývá. Ve vztahu k mladistvým nejsou ani tak důležité zákony, kodexy a jiné normy, ale profesionální a morální vyspělost každého pracovníka v médiích, který s nimi přijde do styku. V zákoně je uvedeno obecně, že se nesmí dělat nic, co by ohrozilo duševní a fyzický vývoj dítěte a je na lidech, co si pod touto formulací představí a jaké následky z toho vyvodí. Bohužel právní úprava oblasti ochrany mladistvých má ještě velké mezery. McNair, B.: Sociologie žurnalistiky. Praha: Portál, 2004. 28 8.Právo n a čest, důstojnost a ochranu soukromí Obsahem snižování důstojnosti fyzické osoby a její cti je ohrožování vážnosti jejího postavení a uplatnění ve společnosti. Dochází k tomu zpravidla tvrzeními, která jsou nepravdivá, nebo se snaží úmyslně obcházet pravdu a tím působí difamačně. Tvrzení, které zasahuje do osobnostních práv, je nutné zkoumat jako celek. Lze sice vyzdvihnout jeho konkrétní části, ale v konečném důsledku na posouzení zásahu do osobnostních práv se bere v úvahu jeho celkové vyznění.3 4 Kritika chování nebo jednání osoby se obecně za porušení osobnostních práv nepokládá, když je založená na pravdivých skutečnostech, ale opět se bere v úvahu její přiměřenost. Nepřiměřená kritika už může osobnostní práva narušit, někdy se v této situaci hovoří o tzv. intenzivním excesu. Umožnění kritiky se opírá především o právo na svobodné vyjadřování, které každému zaručují ústavní předpisy. Právo na ochranu soukromí spočívá v rozhodnutí každého, v jakém rozsahu mohou být zveřejňovány informace o jeho soukromém životě a v účinné ochraně proti neoprávněným zásahům do osobní sféry. 3 5 Ochrana soukromí platí zásadně pouze po dobu života dané osoby, po její smrti existuje ochrana jiných osobnostních práv, jako např. na jméno zemřelé osoby. 8.1 Příklady aplikace v praxi Velice složité je zhodnocení nepravdivosti tvrzení v případech satiry, parodie či jiných novinářských forem, které slouží k zesměšnění či ironizování některých osobnostních rysů osobností veřejného zájmu. Pokud je skutečnost ironie občanům-čtenářům zjevná, nemůže se jednat o porušení práva na ochranu osobnosti. Jako příklad bych uvedl pořad televize Nova „Teletele", který neotřelým způsobem ironizuje českou politickou i společenskou scénu a její známé osobnosti. Nedopouští se přitom porušování práva, protože je jasné (z judikatury se používá výraz „průměrnému rozumně uvažujícímu občanu zjevné"), že se jedná o obsahovou náplň tohoto pořadu. Ve všech periodikách můžeme vysledovat podobné formy, ale vždy jsou náležitě označeny, což slouží jako ochrana proti případné žalobě. 3 4 Rozehnal, A.: Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. 3 3 Štecha, P.: Inventura dokumentaristických projektů (Právo na informaci, právo na ochranu osobnosti) 29 V otázce kritiky a její přiměřenosti bylo judikováno, že z povahy věci je zde vyloučen důkaz pravdy. Soudy však obecně zastávají hranici přiměřenosti v duchu zásad etického kodexu a společenského vnímání mravnosti. Jako nepřiměřená byla shledána „hulvátská a nejapná polemika" nebo „ostudné, absurdní a nehorázné názory". Tyto judikáty jsou velmi důležité pro praxi, protože kritika se mohla stát prostředkem zásahů do osobnostních práv bez možnosti právního postihu. Investigativní zpravodajství mnohdy zasahuje do soukromé sféry ve velké míře tím, že bez souhlasu sledovaných shromažďuje materiál o jejich soukromém životě. Zde existují dva typy obrany. Za prvé lze využít zpravodajskou licenci a za druhé výjimku z absolutní ochrany soukromí představují právní předpisy, které umožňují zveřejnit materiál o soukromí osoby, když se předpokládá spáchání trestného činu. Zpravodajskou licenci nelze využít u běžných fyzických osob, jejich soukromí podléhá absolutní ochraně a nikdy nemůže být předmětem vědeckého, uměleckého, úředního nebo zpravodajského zájmu. Proto bývají na úředních dokumentech některé osobní dotazy označeny poznámkou, že se nemusí vyplňovat. To ovšem neplatí u osobností veřejného života. Zde je předpoklad, že soukromí veřejných osobností se může stát za určitých situací veřejným zájmem, protože většinou má soukromí vliv na schopnost vykonávat veřejnou funkci, vypovídá o povaze a charakteru člověka. I veřejná osobnost si může uchovávat minimální hranici své intimní sféry, což činí z dané věci velice citlivou problematiku. Dobře známý je případ Heleny Vondráčkové, přední české zpěvačky, která žalovala novináře za údajně nepravdivý výrok o jejím profesním napojení na „pochybnou" společnost. Vynechejme nyní obsah žaloby a zaměříme se na část konstatování soudu, která je důležitá pro ochranu soukromí osob veřejného zájmu. Každá osobnost si může posunou hranici odhalovaní svého soukromí do určitého bodu, ale když se sama ráda zviditelňuje a využívá médií jako propagace své osoby, nemůže se pak dovolávat zvýšené ochrany soukromí, pokud nějaké médium zveřejní pravdivou informaci o jejím životě. Při stanovení hranice ochrany se v soudní praxi rozlišuje mezi absolutními osobami veřejného zájmu, což jsou osoby, které rozhodují o veřejných záležitostech, a relativními osobami veřejného zájmu, které pouze ve specifickém případě vzbudily zájem veřejnosti.3 7 Doležílek, J.: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. Praha: ASPI Publishing, 2002. Herczeg, J.: Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004. 30 8.2 Problémové vynucení V praxi se objevují situace, kdy se jedná o zveřejnění pravdivých tvrzení, která působí difamačně. V tomto případě se má za to, že snížení důstojnosti a cti si poškozená osoba způsobila sama svým chováním, které bylo v rozporu s morálními, etickými, profesními či dokonce právními normami. Jedná se tak o přípustný zásah do osobnostních práv, protože základním měřítkem u všech skutkových podstat je pravdivost tvrzené skutečnosti. Pravdivost musí dokázat ten, který do osobnostních práv zasáhl. Dobrým příkladem je časté napadání známých osobností společenského života, že byli spolupracovníky Stb za minulého režimu. Každý vydavatel má možnost tuto informaci zveřejnit, ale u případné žaloby musí dokázat bez pochybností, že daná osoba skutečně s Stb spolupracovala. Když toto důkazní břemeno neunese, zasáhl svým jednáním do osobnostních práv postižen osoby, konkrétně do práva na čest a důstojnost. Je velice problematické stanovit, kdy se jedná o soukromou sféru života dotčeného subjektu. Utvrzení zasahujících do soukromé sféry není důležité jestli jsou pravdivá či ne, ani jestli jsou difamující, protože zásah do soukromé sféry je obecně zakázán vždy (blíže o tomto problému v následné podkapitole).Rozhodující je v těchto případech skutečnost, zdaje příslušné jednání objektivně schopné snížit lidskou důstojnost a čest. To znamená, že i kdyby danou informaci médium převzalo od tiskové agentury, je odpovědné stejně jako tato agentura. Vydavatel je odpovědný i za otisknutý článku autora, který není součástí redakce. Také odpovídá za otisknutý článek, kde je citován někdo jiný. Příkladem odpovědnosti za uveřejněnou citaci je případ novináře F.X.Doležala. V jednom časopise byl o něm zveřejněn článek, kde ho třetí osoba označuje za „fízlíka", což podle slovníku českých synonym znamená udavač a donašeč. Jde tedy o nepravdivé vyjádření o osobě, které může mít vliv na jeho okolí i práci. Vydavatel se hájil faktem, že označení použil někdo jiný, což bylo uveřejněno jako citace a redakce rozhodně takový názor nesdílí. Bylo konstatováno, že i v publicistickém rozhovoru se celá redakce podílí na jeho přípravě. Otázky jsou kladeny tak, aby rozhovor někam směřoval, následně se redukuje a pozměňuje. Proto se nelze dovolávat neodpovědnosti za citované výroky.3 8 Na tomhle místě bych chtěl krátce pojednat o zákonných licencích, které patří k zákonným omezením osobnostních práv. Znamenají ve své podstatě, že je zásah do osobnostních práv umožněn bez nutnosti svolení dotčené fyzické osoby. Zákonná úprava zná licence vědecké, 3 8 Rozehnal, A.: Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. 31 úřední, umělecké a zpravodajské. Licence zpravodajská umožňuje pořízení a použití podobizny, zvukových záznamů nebo obrázkových snímků, přičemž k tomu může dojít i skrytou kamerou a sledovaná osoba o tom nemusí vědět. Dané záznamy se však vždy musí použít ke zpravodajským účelům, což znamená pro informování společnosti o aktuálních událostech veřejného zájmu. Použití materiálu ze soukromí všech osob musí být přiměřené okolnostem.39 9. Právo n a j m é n o a n a podobu Jedná se výlučné právo každé osoby mít jméno, užívat jej a disponovat s ním. Ostatní subjekty toto jméno používat bez oprávnění dotčené osoby nesmí. Nebezpečí hrozí i u vymyšlených literárních postav, protože, když by byla možná ztotožnitelnost s reálně žijící osobou stejného nebo podobného jména, mohlo by se jednat o zásah do osobnostních práv takové osoby. Právo na podobu můžeme rozdělit na právo k podobizně a právo na podobu v užším slova smyslu, jehož obsahem je právo konkrétní fyzické osoby na charakteristické rysy své tváře a celé své postavy. Podobizna je právem vnímána jako hmotné zachycení určité lidské podoby. Není podstatné, j akými prostředky byla podobizna zachycena.40 Může se jednat o fotografie, obrazy aj. Osobnostní ochrana se vztahuje rovněž na karikatury, což je zachycení konkrétní osoby velmi nadsazeným nebo stylizovaným způsobem. Vždy však musí být konkrétní osoba ztotožnitelná a identifikovatelná. Forma pro svolení fyzické osoby k zachycení své podoby není předepsána, ale svolení samotné je vyžadováno. Může se jednat o formu ústní, písemnou, nebo dokonce konkludentní, kdy pouze strpení zachycení své podoby je souhlasem. 9.1 Příklady aplikace v praxi Příkladem použití jména skutečné osoby na fiktivní postavě v umělecké tvorbě je případ sporu Aleny Filipové, která je vdovou po akademiku archeologie s příjmením Filip. Vymyšlená osoba vědce akademika Filipa se objevila v seriálu Návštěvníci a byla vykreslená v nepříliš „lichotivém světle". Paní Filipova se domnívala, že může být tato osoba 3 9 Sokol, T.: Zveřejňování odposlechů a právo na ochranu soukromí. Právní rádce, 2006, č. 5, str. 41-44. 4 0 Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník: komentář. Praha: C.H.Beck, 2004. 32 ztotožňována s jejím zesnulým manželem, jelikož nese stejné jméno a vystupuje jako vědec. Soud ji v této věci dal zapravdu, a aby se mohl seriál dále vysílat, museli tvůrci změnit jméno této postavy a celý seriál znovu předabovat. Je to dobrý případ toho, že pro uplatnění práva na jméno nestačí pouze shoda jmen, ale také je zapotřebí, aby byla shoda ještě v jiných znacích osobnosti, na základě kterých se lze následně domnívat, že se jedná o konkrétní žijící (nebo zemřelou) osobu stejného jména. Velice důležitým prvkem je obecné povědomí o dané osobě. Typickým příkladem zásahu do práva na jméno byla billboardová reklama na obuv značky Raveli, která byla šířená formou velkoplošných plakátů. Na nich byla zelená busta prezidenta České republiky Václava Havla se psem foxteriérem, jenž byl proslaven v literatuře pod jménem Dášenka v díle Karla Čapka. Na billboardu byl nápis „VÁCLAVKA A DÁŠENKA", bota a znak s vulgárním anglickým textem „Wear Raveli FUCKTHEWORLD". Podle práva byly popsaným plakátem dotčeny u Václava Havla právo na podobu a u Dagmar Havlové právo na jméno. To znamená, že se toto právo neváže pouze na příjmení, ale také na jméno, když je očividně příznačné pro konkrétní osobu. Vždy musí být dána možnost přímé spojitosti s konkrétním subjektem práva, jímž byla v tomto případě bývalá první dáma Dagmar Havlová. Nápis „VÁCLAVKA A DÁŠENKA" ve spojitosti s bustou Václava Havla nenechal nikoho na pochybách, že se zdrobnelina jména „Dášenka" váže k Dagmar Havlové. Jedná se o mediálně známou osobu a s použitím svého jména v této reklamní kampani nedala nikdy souhlas. Došlo tak k porušení práva na jméno. V případě Václava Havla se jednalo o porušení práva na podobu, přičemž došlo k znevážení jeho osoby. Hraniční se potom jeví porušení právo na důstojnost a čest. Příkladem zneužití podobizny v médiích je případ ženy, která poskytla svou fotografii, na které je se svými dětmi, časopisu, aby byla použita jako příloha ke článku o výchově dětí. Za dva roky použil jiný časopis stejnou fotografii ke článku o neprovdané matce a jejím nechtěném těhotenství. Je nutné posuzovat vždy svolení pro konkrétní případ a okolnosti.41 Jiným případem bylo zveřejnění několika karikatur ministra vlády ČR Karla Březiny. Bylo to taktéž v roce 2001 v týdeníku Reflex a kresby zachycovaly mimo jiné ministra při pohlavním styku s jinými poslanci. Ministr se v žalobě domáhal jen omluvy a náhrady nákladů řízení. Podle něj byly kresby a výroky, jenž je doprovázely, zneuctěním jeho osoby a zásahem do jeho soukromí. Soud rozhodl, že se týdeník musí ministrovi omluvit a zdůraznil, že zveřejněný komiks již překročil hranici stanovenou pro karikatury a podobné žurnalistické 4 1 Hajn, P.: K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti. Bulletin advokácie, 2003, č. 4, str. 7-12. 33 formy. Byla tím dána přednost ochraně cti a důstojnosti před právem na expresivní satiru a podle mého názoru soud rozhodl správně. Týdeník podal odvolání, přičemž odkazuje na styl komiksu, který musí být poutavý, vtipný a nikdy není myšlen vážně. Městský soud v Praze námitkám Reflexu nevyhověl a svým rozhodnutím založil vzorové jednání pro další soudní praxi v obdobných případech. Argumentoval tím, že karikatura překročila „obecnou míru vkusu". Také uvedl, že není přípustné, aby byla předmětem karikatury jakákoliv činnost, která přímo nesouvisí s činnosti politika, zvláště když se jedná o chráněnou intimní sféru, kde sexuální chování člověka a obecně lidská sexualita zaujímají čelní postavení. Rozsudek Městského soudu v Praze byl potvrzen i Vrchním soudem v Praze, a také Nejvyšším soudem ČR4 2 . V tomto případě se české soudy přiklonily k německému pojetí ochrany intimní sféry fyzické osoby, které podle německé soudní praxe požívají vysocí politici stejně jako občané. Tento příklad dobře ukazuje, že pravidla obecné slušnosti a „vkusu" musí být respektovány a dodržovány. Každý, včetně veřejně činných osob, má podle LZPS i etických kodexů právo na ochranu soukromí a respektování důstojnosti. Problémy s etikou při žurnalistické tvorbě se budou objevovat stále a nikdy nejspíše nebude jasná hranice mezi morálním a nemorálním, avšak záleží hlavně na osobě žurnalisty, jak bude dodržovat profesní etické kodexy, vnímat své a společenské „svědomí" a respektovat zákony v čele s LZPS. Časopis Reflex má za sebou několik soudních sporů, kdy byl žalován z porušování osobnostních práv. Známý případ probíhal u Ústavního soudu, kde se však spor dostává většinou po mnoha letech, jelikož napřed prochází základní strukturou obecných soudů. Ústavnímu soudu byla vydavatelem časopisu Reflex doručena ústavní stížnost proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který potvrdil prvoinstanční rozhodnutí Kraj ského soudu v Praze o žalobě na ochranu osobnosti ukládající vydavateli zaplatit náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. Obecné soudy shodně zjistily, že v čísle 44 týdeníku Reflex (ročník 1993) byla bez souhlasu JUDr. J. H. uveřejněna fotografie osobní povahy, která s jeho činností jako soudce pro informovanost veřejnosti neměla žádnou souvislost. Nebylo proto možné argumentovat veřejným zájmem společnosti na tomto materiálu. K uveřejnění fotografie podle odůvodnění napadených rozhodnutí došlo v takové grafické úpravě, že při běžném čtení článku, v němž byla fotografie umístěna, v souvislosti s nadpisem "Nejlepší lék Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2090/2002. 34 na vraždu je oxasepam" a textem "Opilý násilník brutálně umlátil svou milenku", musel mít běžný čtenář dojem, že nadpis a text patří k fotografii JUDr. J. H. Z uvedeného zjištění pak obecné soudy dovodily, že se jednalo o neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčeného a na základě toho shledaly předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Vydavatel se bránil mimo jiné tím, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na svobodu projevu (čl. 17 Listiny). Ve své stížnosti také poznamenal a argumentoval skutečností, že povinností médií je šířit informace a myšlenky týkající se záležitostí, které přišly před soud, stejně jako je tomu v jiných oblastech veřejného zájmu. Podle jeho názoru lze spravedlivě požadovat, aby byla veřejnost informována o celém průběhu řízení a také upozornil na to, že pro tento účel byl v souladu s čl. 17 odst. 5 Listiny novelizován trestní řád, kde je v ustanovení § 8a upraven postup při poskytování informací o trestním řízení. Proto se také novináři obrátili na soudce, jako na osobu oprávněnou, s požadavkem o poskytnutí informací o průběhu trestního řízení. Tato argumentace však byla zcela zavádějící, protože se v daném případě nejednalo o porušení osobnostních práv účastníků řízení, ale soudce. Z hlediska žurnalistického se podle vydavatele jednalo o reportáž, která prostředky sobě vlastními, slovem a obrazovými snímky, popisovala konkrétní trestní řízení. V této souvislosti vydavatel namítl, že nelze připustit omezení svobody projevu pouze na slovo a neumožnit tak prezentaci informace obrazem. Oba prostředky je nutné vnímat jako celek, jako způsob vyjádření ústavně chráněné svobody projevu. Nebylo důležité, zda se vadného jednání vydavatel dopustil úmyslně nebo ne. Nevhodnou kombinací obrazového a psaného materiálu však mohl čtenáře přivést k omylu, který vážně zasahoval do osobnostních práv osoby soudce. Vrchní soud v Praze ve svém vyj ádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí a poukázal na ustanovení § 12 odst. 3 Občanského zákoníku, podle něhož ani použití obrazového snímku nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Výslovně byla připomenuta ta část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které se uvádí, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce nedošlo jenom uveřejněním jeho fotografie bez jeho souhlasu, ale i způsobem uveřejnění této fotografie. Souhlas nemusel být v tomto případě podle mého názoru vyžadován na základě zákonné licence. Ustavní soud nejprve připomenul, že není nejvyšším článkem soustavy obecných soudů a není tedy obecně oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. K ustanovení Občanského zákoníku podotknul, že „toto ustanovení (§12 odst.3) umožňuje obrazové snímky bez svolení fyzické osobypořídit nebo použít přiměřeným způsobem těž pro tiskově 35 zpravodajství, avšak za podmínky, že takové použití není v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby (jedná se o tzv. zpravodajskou či reportážní licenci). Jedná se o ustanovení, které má za cíl sladit dvě ústavní práva či svobody, které se mohou za určitých situací dostat do vzájemného konfliktu. Svobodaprojevu aprávo na informace ajejich šíření, zaručené čl. 17 Listiny, stojí na straně jedné, na straně druhé pak stojí právo každého na to, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst, jakož i právo na ochranujeho soukromí (čl. 10 Listiny). " Ústavní soud se rozhodnul pro velice detailní odůvodnění, kterým kvalitním způsobem obohatil praxi mediálního práva a rozšířil obecné povědomí o tomto problému o několik důležitých poznatků. Připomněl prvořadou úlohu, kterou hraje tisk v právním státě. Současně však upozornil, že tisk a další média mají nejen povinnost šířit informace a myšlenky týkající se činnosti justice jako základní instituce demokratické společnosti, na druhé straně musí také respektovat zvláštní postavení, které má justice jako garant hodnot právního státu. Proto je nezbytné, aby byla vždy velmi pečlivě zvážena přiměřenost použitých výrazů a prostředků. K otázce střetu dvou ústavně zaručených práv, což je základní úvahový předmět této práce, dále judikoval, že „při střetu základního politického práva na informace ajejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, které stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zdajednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny, když ukládá orgánům aplikujícím právo, abypři této aplikace šetřily podstatu a smysl základních práv." Ústavní soud dále „neshledal nic neústavního na názoru soudu, že forma použití, jeho rozsah i způsob, musí vždy odpovídat účelu, a dále že při každém tomto použití musí být vždy šetřena lidská důstojnost dotčené fyzické osoby, neboť jinak jde v těchto případech o neoprávněný zásah do osobnostifyzické osoby. Postup obecných soudů v tomto směru, tj. jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, nelze hodnotitjako překračující meze ústavnosti zpohledu namítaného zásahu do svobody projevu. "4 5 Správně tak Ústavní soud vyargumentoval závěr, že ústavní stížnost vydavatele týdeníku Reflex není důvodná. Dal za pravdu předešlým rozhodnutím v této věci a žádost zamítnul. Nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1998, sp.zn.IV. ÚS 154/97. Nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1998, sp.zn.IV. ÚS 154/97. Nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1998, sp.zn.IV. ÚS 154/97. 36 9.2 Problémové vynucení Porušení práva na jméno má objektivní povahu a proto není nutné zkoumat úmysl. Vezměme si například častou situaci z periodického tisku, kdy se uvádí pouze iniciály a místo pobytu. Následně se zjistí, že ve stejné obci žije osoba stejných iniciálu, nebo dokonce jména, na kterou dané tvrzení dopadá jako nepravdivé a ohrožuje hned několik složek její osobnosti. Podle rozhodnutí soudů se jedná o porušení práva na jméno. Sankce je většinou veřejná omluva. Ve výjimečných případech lze použít jméno i bez souhlasu oprávněného nositele tohoto jména. Jedná se o případy, kdy osoby vykonávají svá ústavně zaručená práva, jako např. právo kritiky nebo petiční právo. V médiích je tak možno učinit pouze ve věcech oprávněného veřejného zájmu. Často dochází ke střetu práv osobnostních, autorských a vlastnických. Soudní judikatura i právní řád zastávají stanovisko, že přednost má vždy právo osobnostní a mezi právem vlastnickým a autorským má přednost právo autorské.4 6 Existují práva, která označujeme jako merchandisingová práva. Tyto se vážou na užití podobizen herců, sportovců a jiných známých osob k výrobě různých užitných předmětů, počítačových her apod. Byla tendence napadat porušení osobnostních práv, avšak v tomto případě se jedná o výkon práva autorského nikoliv osobnostního. Jako výjimky ze svolení na použití podobizny j sou využívány zákonné licence, které opravňují použití podobizny k účelům úředním, zpravodajským, vědeckým a uměleckým. Zpravodajská licence se vztahuje na tiskové, televizní, filmové a rozhlasové zpravodajství. Je však otázkou, jestli je možné licence využívat i pro zpravodajství s prvky publicistiky, kde bude vyjádřeno kritické zhodnocení zprávy. Tento problém je velice citlivý a záleží na konkrétním případu. Vždy se posuzuje veřejný zájem na dané zprávě, která nesmí být vedena jen komerčními důvody a touhou po senzaci. Samotný pojem „veřejný zájem" je pojmem vágním, ale literatura a judikatura vzájemně zastávají stanovisko, že do věcí veřejného zájmu nemůžou nikdy patřit věci soukromé povahy. To ale neplatí u osobností veřejného života, neboť i jejich soukromý život může být za určitých okolností předmětem veřejného zájmu. Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha: Linde, 2004. 37 Příkladem z poslední doby může být medializace soukromí předsedy ODS M.Topolánka. Na jednu stranu je neetické rozebírání důvodů, proč a kdy opustil svou manželku, jakou má milenku a jak se stará o své dítě. Ale nesmíme zapomenout, že to byl on, kdo o sobě začal utvářet mediální portrét „vzorného manžela a otce". V novinách se v rámci politických kampaní objevovaly jeho fotky se synem na kolečkových bruslích nebo ukazující idylické manželství. Potom je „spravedlivé", když média naplňují jednu ze svých funkcí „hlídacího psa" demokracie a přinášejí pravdivé a objektivní zpravodajství i o soukromém životě osob veřejného života. Hranice soukromí a osobnostních práv osob veřejného života, ať se jedná o politiky, herce, sportovce či umělce, musí být, v rámci zpravodajské licence a v duchu základních práv demokratické společnosti, posunuta více než u „normálních" lidí.4 7 10. Právo n a slovní projevy osobní povahy Zde můžeme rozlišovat právo ke zvukovým záznamům a právo k písemnostem. Písemnosti musí mít osobní soukromou povahu. Jedná se například o dopisy, deníky, e-maily. Zde se projevuje osoba pisatele a z jejich povahy vyplývá, že nejsou určeny k dalšímu šíření. Předmětem ochrany je tedy obsah těchto písemností, popřípadě jejich forma. Po smrti autora má vždy osobnostní právo přednost před právem autorským.4 8 Podmínkou k užití slovních projevů osobní povahy je svolení těch, jejichž projev byl zachycen. Výjimku tvoří již zmíněné zákonné licence. Ze zákona je však vyloučeno užití soudem povoleného odposlechu v médiích. Pořízením zvukového záznamu hlasu fyzické osoby bez jejího svolení porušujeme právo na ochranu osobnosti. Hlas fyzické osoby patří do projevů osobní povahy, které jsou zákonem chráněny. 10.1 Příklady aplikace v praxi Při pořizování zvukových záznamů se v praxi často setkáváme s tvrzením, že nahrávána osoba věděla, že je zaznamenávána. Bohužel toto nelze vyvozovat s konkludentního souhlasu, když postižená osoba viděla např. diktafon. Musela by být seznámena s tím, že je nahrávána, 4 7 Korecký, M.: Celebrity v ofenzivě, Týden, 2006, č. 7. 4 8 Tournier, P.: Osoba a osobnost. Praha, 1998. 38 nebo by si alespoň musela být vědoma toho, že je přístroj zapnutý a k jakému účelu slouží. Důkazní břemeno leží v tomto případě na osobě zasahující do osobnostních práv. 39 Část III. Právní prostředky ochrany osobnosti Protiprávním zásahem do osobnostních práv fyzické osoby může dojít k majetkové, ale také nemajetkové újmě. Kdyby došlo jen k ohrožení osobnostních práv, jednalo by se v určitých situacích také o trestné jednání, může však způsobit pouze škodu nemajetkovou. Morální zadostiučinění může mít několik forem, jako např. omluvu či odvolání urážlivého výroku. Pokud došlo k většímu narušení osobnostních práv a morální zadostiučinění není dostačujícím opravným prostředkem, musí se přistoupit k materiální satisfakci (vyjádřená v penězích). Lze tedy konstatovat, že materiální náhrada škody má pouze podpůrnou roli k satisfakci morální.4 9 Za právní prostředek můžeme považovat i ústavní stížnost podanou k Ústavnímu soudu, protože osobnostní práva, stejně jako svoboda slova a vyjadřování či právo na informace, j sou ústavně zakotveny. Právo však musí být narušeno či porušeno zásahem orgánu veřejné moci. Jak už jsem již uváděl, subjektem osobnostních práv jsou pouze fyzické osoby (právnická osoba má právo na ochranu jména, to však není obsahem této práce). Práva se nabývají narozením, za předpokladu, že se dítě narodí živé, již početím. Osoby, jímž bylo zasaženo do práv, vystupují u soudu jako aktivně legitimované. Práva na ochranu zanikají smrtí fyzické osoby, ale v určitých případech se jich mohou domáhat jejich zástupci (viz uváděný případ paní Filipové). Právním zástupcům tak vznikají nová osobnostní práva, jako posmrtné zájmy zemřelého, památka zemřelého, ochrana dobrého jména zemřelého aj. Oprávněnými j sou ze zákona pouze manžel zemřelého, děti zemřelého, nebo jeho rodiče. 11. Činnost s o u d ů Při zásahu do osobnostních práv je dotčené osobě poskytnuta především ochrana soudní neboli petitorní. Fyzická osoba se může dožadovat, aby soud rozhodl o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, nebo o odstranění následků neoprávněných zásahu do jeho práv, nebo také o zdržení se dalších neoprávněných zásahů původce. K tomu je možné využít tří druhů žalob, které lze i vzájemně kombinovat. Jedná se o žalobu satisfakční, odstraňovači a zdržovací neboli negatorní. 4 9 Bartoň, M.: Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha: Linde, 2002. 5 0 Rozehnal, A.: Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. 40 Soudy ještě nedávno nerady stanovovaly povinnost materiální satisfakce (peněžní odškodné), nebo pouze v symbolické výši. Snad po vzoru Evropského a Mezinárodního soudního orgánu, či soudnictví ostatních evropských států, se v posledních letech jeví materiální náhrada jako nej lepší prevence a sankce zároveň. Pro média nebyl problém omluvu napsat či uveřejnit. V podstatě tak dané kauze získali ještě větší publicitu, ale pocítit finanční ztrátu je mnohem lepší způsob kultivace českého mediálního prostředí. Velice kontroverzní j sou vznikající odpovědnostní vztahy, které už jsem namátkou zmiňovat v části druhé. Za zásah do osobnostních práv je vždy zodpovědné médium, které ho šíří. Když autor není zaměstnancem média, odpovídají poškozenému oba. Fyzická osoba, jejíž práva byla dotčena, se může žalobou domáhat ochrany proti médiu, nebo proti autorovi, či po obou součastně. V praxi je typická dvojí žaloba na autora i médium. V případě, když je autor zaměstnancem média, má dotčená osoba právo žalovat pouze toto médium, které má za své zaměstnance plnou odpovědnost. Existuje zde však výjimka tzv.excesu, když zaměstnanec vykročil z rámce své činnosti. Pak odpovídá také on.5 1 Vývoj soudní praxe v některých rozvinutých demokraciích poukázal na problematiku ochrany osobnosti tzv. osob veřejného zájmu v souvislosti se zpravodajskou činností. Došlo tak k nastolení trendu specifického nazírání na zásahy do osobnosti nejen veřejně činných osob, ale i osob upoutávajících na sebe zájem veřejnosti a ocitajících se tak pod drobnohledem hromadných sdělovacích prostředků. Soudní praxe formulovala názor, že některá z dílčích osobnostních práv osob veřejného zájmu lze omezit ve prospěch oprávněného zájmu na poskytování veřejných informací, které souvisejí s jejími předpoklady a potřebnou způsobilostí k výkonu veřejné činnosti. Konkrétně se jedná o právo na jméno, právo na podobu, právo na slovní projevy osobní povahy a právo na soukromí. Z uvedeného je možno dovodit, že osoba, která se stala veřejně činnou na základě vlastního svobodného volního rozhodnutí a která tak ovlivňuje veřejný život, je povinna snášet oprávněný zájem veřejnosti na veřejné informace a kritiku. V problému určování hranice soukromí u konkrétních osob, vzhledem k jejich veřejné angažovanosti, považuji největší přinos soudní praxe vůbec. V čele důležitosti české judikatury stojí samozřejmě rozhodnutí Ústavního soudu. 3 1 Doležílek, J.: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. Praha: ASPI Publishing, 2002. 41 Jako příklad bych rád uvedl nález Ústavního soudu, který se týkal sporu jedné populární české zpěvačky a jednoho českého kritika (už dříve zmíněný spor paní Heleny Vondráčkové)5 2 . Ustavní soud v tomto případě vyslovil názor, že „lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Důvod tohoto principu je dvojí. Jednak se tím podporuje veřejná diskuze o veřejných věcech a svobodné utváření názorů. Co největší bohatost diskuze o věcech veřejných by měla být státní mocí regulována jen v míře nezbytně nutné (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Současně tím stát akceptuje, že jeho mocenský zásah do svobody projevu, za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů, by měl přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze škodu napravitjinak. Škodu lze napravitjinak než zásahem státu, např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzních a zavádějících názorů. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji, než cestou soudního řízení"Ji Ústavní soud ve svém nálezu rovněž odkázal na judikát Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lingens proti Rakousku (1986), což bylo rozhodnutí s velkým významem z hlediska svobody projevu zaručené čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tím jsem nepřímo navázal na následující kapitolu o harmonizaci práva a soudních rozhodnutí v rámci EU. Naše soudy i strany sporů často argumentují zahraniční judikaturou nebo právním řádem. Velké zkušenosti s mediálním právem mají především v Rakousku a Německu. Právní systémy těchto zemí jsou zároveň českému právu velice blízké. Nejvíce teoretických poznatků ve vztahu média a společnost však podle J.B.Thomsona vznikalo a vzniká na území Velké Británie.5 4 12. Ochrana v kontextu E U V České republice je mediální právo mezioborovým odvětvím, kdežto ve většině státu Evropy je již mnoho let etablováno. Má svébytné postavení dokonce jako právní odvětví, což nám mimo jiné dokazují bohaté literární prameny. Jako největší vzor však neslouží jednotné právní systémy, ale judikatura. Především pak rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP"). Čl. 10 Ústavy ČR totiž ponechává Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva") povahu pramene mezinárodního práva, s čímž je spojena Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005,1. ÚS 367/03. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005,1. ÚS 367/03. Thomson, J.B.: Média a modernita. Praha: Karolinum, 2004. 42 i závaznost výkladu této Úmluvy, kterou provádí ESLP. Stávající česká Ústava tedy recepci rozhodnutí či právních názorů mezinárodních soudních a parajudiciálních orgánů implicitně předpokládá.5 5 Význam evropské judikatury se nejvíce promítá v rozhodovací činnosti Ústavního soudu, který se často odvolává ve svých odůvodněních nálezů a usnesení na právní názory ESLP, či přímo odkazuje na jeho jednotlivá rozhodnutí. V případě ochrany osobnostních práv často poukazuje na výklad čl. 10 Úmluvy, týkající se svobody projevu. Tímto se také chrání proti pozdějšímu možnému odvolání k ESLP, kdy by jinak mohl Evropský soud v rozhodnutí konstatovat, že Ústavní soud jednal v rozporu s Úmluvou. Svoboda projevuje rovněž zakotvena v řadě mezinárodních dokumentů. Nelze opomenout Všeobecnou deklaraci lidských práv schválenou Valným shromážděním OSN v roce 1948 (dále „Deklarace"). Deklarace, je sice nezávazným dokumentem, ale zmiňuje se o svobodě projevu ve svém čl. 19. Ustanovení tohoto čl. zní : „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu, toto právo zahrnuje právo nebýt omezován pro své přesvědčení a právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice."56 Jiným významným dokumentem je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Ten rovněž v čl. 19 zakotvuje právo na svobodu projevu, kdy každý má právo zastávat svůj názor bez překážky.5 7 Třetím významným mezinárodním dokumentem, který bych rád zmínil, je Evropská úmluva o lidských právech. Ta v čl. 10 odst. 1 uvádí, že každý má právo na svobodu projevu. Právo zahrnuje jednak svobodu zastávat názory, ale také i přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez ohledu na hranice. Úmluva o právech dítěte rovněž zahrnuje svobodu projevu vzhledem k potřebám dítěte. Ochrana dětí je jednou ze základních zásad v mezinárodní právní praxi. V mediálním právu však ke konfliktním situacím na mezinárodní scéně v oblasti ochrany mladistvích dochází výjimečně. Pokud se podíváme do minulosti, svoboda projevu byla jedna z prvních svobod. Její kořeny můžeme najít již ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana (dále jen „Deklarace"). Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému.Bmo: Doplněk, 2004. ' 6 Všeobecná deklarace o lidských právech (dok. O S N A/217/111). ' 7 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (sdělení č. 120/1976 Sb.). 43 V Deklaraci se včl. 11 říká, že „svobodné projevování myšlenek a názorů je jedním z nej cennějších práv člověka". Rád bych na tomto místě uvedl jeden rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP"), který se týká svobody projevu. Byl to případ Wirtschafts-Trend ZeitschriftenVerlagsgesellschaft m. b. H. proti Rakousku, kde se jednalo o porušení čl. 10 Evropské Úmluvy o lidských právech (dále „Úmluva"), tj. svobody projevu. Stěžovatelka (obchodní společnost) byla vlastníkem a vydavatelem týdeníku Profil. V jednom čísle tohoto týdeníku (v červnu 1998) stěžovatelka otiskla článek o panu R., členovi parlamentu a jeho družce. Článek měl název „Deník útěku" s podtitulkem „Reportáž. Kolem cesty P. R. do Brazílie se točí několik mýtů. Rekonstrukce banální reality'. Článek popisoval odlet pana R. a jeho družky z Rakouska do Brazílie v dubnu 1998. V té době byl pan R. podezřelý ze spáchání trestných činů podvodu a zpronevěry. Na základě mezinárodního trestního zatykače byl pan R. na začátku června 1998 zadržen v Brazílii a předán do Rakouska.. Po jeho zatčení poskytla paní G. (jeho družka) k těmto událostem několik rozhovorů. V listopadu 1998 paní G. zahájila proti stěžovatelce (tzn. společnosti vydávající časopis Profil) řízení žalobou na ochranu osobnosti, přičemž požadovala náhradu nemateriálni újmy podle § 6 mediálního zákona Rakouské republiky. Dále požadovala dodatečné sdělení, tj. zveřejnění rozsudku. Zde se zamyslete, jak ovlivnila zahraniční úprava práva na odpověď a dodatečné sdělení jejich českou úpravu, platnou až od roku 2000. Naši zákonodárci skutečně čerpali z rakouského práva. Paní G. zdůraznila, že zveřejněním předmětného článku se stěžovatelka dopustila trestného činu pomluvy. Paní G. namítala, že srovnání, které bylo použito ve článku, se slavnými gangstery z třicátých let „Bonnie a Clydem", mohlo navodit dojem, že byla zapletena do trestné činnosti pana R. V březnu 1999 Krajský soud žalobu paní G. zamítl. Konstatoval, že „průměrný čtenář" jistě pod spojením „Bonnie a Clyde" rozuměl synonymum pro pár, který je na útěku. Soud shledal, že označení „Bonnie" neznamená obvinění paní G. ze spolupachatelství na trestných činech pana R. V listopadu 1999 však Vídeňský odvolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil zpět Krajskému soudu. Odvolací soud v rozsudku uvedl, že „Bonnie a Clyde" byli považováni za nebezpečné zločince, a konstatoval, že spojení mezi paní G. a „Bonnie" představovalo tedy tvrzení, že se paní G. podílela na páchání trestné činnosti. Proti paní G. neexistuje žádné 44 podezření z jakéhokoliv spolupachatelství, jak by se po přečtení článku mohlo zdát. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že zveřejněním článku stěžovatelka spáchala trestný čin pomluvy podle § 111 odst. 1 rakouského trestního zákona . Stěžovatelka podala odvolání, ve kterém zdůrazňovala, že citované pasáže článku musí být posuzovány v kontextu celého tohoto článku (posouzení v celkovém kontextu je uplatňováno v soudní praxi). Stěžovatelka také namítala, že „článek se nesl v ironickém duchu, a nemohl tudíž navodit dojem, že paní G. spáchala jakýkoliv trestný čin". 58 Odvolací soud však odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí Krajského soudu. Paní G. požadovala, aby byl vydán soudní příkaz, ve kterém by se stěžovatelce zakázalo, aby bez jejího souhlasu zveřejňovala její fotografii v souvislosti s trestním řízením proti panu R. Krajský soud v únoru 1999 vydal předběžné opatření, kterým skutečně zakazoval zveřejňování fotografií paní G. bez jejího souhlasu, jelikož by toto jednání bylo v rozporu s jejími osobnostními právy a oprávněnými zájmy. Následně však odvolací soud vyhověl odvolání stěžovatelky a předběžné opatření zrušil. Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu, který částečně vyhověl dovolání paní G. z důvodu nesprávného právního posouzení a vydal opět předběžné opatření. Stěžovatelce vněm bylo nařízeno, aby se bez souhlasu paní G. zdržela zveřejňování její fotografie v kombinaci s odkazováním na ni a na pana R. jako na „Bonnie a Clydea". Věc se poté dostala k ESLP, kam se stěžovatelka obrátila v únoru 2001 a posléze v březnu 2002. Namítala, že odsouzením na základě mediálního zákona a vydáním soudního příkazu podle autorského zákona došlo k porušení jejího práva na svobodu projevu, která je v mezinárodním i v národních právních systémech chráněna. ESLP poznamenal, že mezi stranami není sporu o tom, že „odsouzení stěžovatelky podle mediálního zákona a soudní příkaz vydaný podle autorského zákona představoval zásah do jejího práva na svobodu projevu zaručeného čl. 10 odst. 1 Úmluvy. Zásah je v rozporu s čl. 10 Úmluvy, pokud není stanoven zákony, nesleduje jeden nebo více legitimních cílů nebo není pro dosažení sledovaného cíle nezbytný v demokratické společnosti".59 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva věc Wirtschafts-Trend ZeitschriftenVerlagsgesellschaft m. b. H. proti Rakousku z 13. 12. 2005, stížnost č. 66298/01 a 15653/02. Dostupný z http://echr.coe.int ' 9 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva věc Wirtschafts-Trend ZeitschriftenVerlagsgesellschaft m. b. H. proti Rakousku z 13. 12. 2005, stížnost č. 66298/01 a 15653/02. Dostupný z http://echr.coe.int 45 Stěžovatelka stále namítala, že zásah do jejího práva na svobodu projevu nebyl nezbytný, protože článek výslovně obsahoval tvrzení, že vůči paní G. neexistuje žádné podezření z trestné činnosti. Dále stěžovatelka namítala, že paní G. se sama vystavila zkoumání ze strany veřejnosti, když utekla společně se členem parlamentu, nechala se fotografovat a poskytovala rozhovory pro média. ESLP připomněl v odůvodnění rozsudku klíčovou úlohu, kterou plní tisk v demokratické společnosti: „Přestože tisk nesmí překračovat určité hranice, zejména s ohledem na pověst a práva jiných, přísluší mu, při dodržování povinností a odpovědností, sdělovat informace a myšlenky o všech otázkách veřejného zájmu. Novinářská svoboda tak zahrnuje možnost použití určité míry přehánění nebo dokonce provokace. Ačkoliv meze přípustné kritiky jsou užší ve vztahu k soukromé osobě než ve vztahu kpolitikům, soukromé osoby se samy vystavují podrobnému zkoumání ze strany veřejnosti, pokud vstoupí do středu veřejné debaty, a v důsledku toho musí projevit větší míru tolerance. " 60 Soud se neztotožnil s rozhodnutím Nejvyššího soudu, že by stěžovatelka použitím narážky překročila hranice přijatelného žurnalismu. Konstatoval, že odsouzení stěžovatelky podle mediálního zákona nebylo pro účely čl. 10 Úmluvy dostatečně zdůvodněno. Navíc byl překročen prostor pro volnou úvahu soudu a opatření, která dovolací soud přijal, nebyla nezbytná v demokratické společnosti. Cl. 10 Úmluvy byl tedy porušen ze strany dovolacího soudu. Tento případ ovlivnil mediální právo v několika rovinách. Za prvé vidíme, že rozhodnutí ESLP může změnit rozhodnutí soudu vnitrostátního práva. I když judikatura ESLP není závazná, soudy ji ve své praxi považují za vzorovou a jednají podle ní. Proto při dalším podobném případě lze předpokládat obdobné rozhodnutí. Tím vším se nám ukazuje význam ochrany osobnostních práv v mediální oblasti k kontextu EU. 13. Závaznost versus nezávaznost Tato práce se zabývala právní regulací činnosti médií v České republice. Musíme si proto také položit otázku, co to vlastně tato regulace je a proč existuje. Eugen Ehrlich v předmluvě Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva věc Wirtschafts-Trend ZeitschriftenVerlagsgesellschaft m. b. H. proti Rakousku z 13. 12. 2005, stížnost č. 66298/01 a 15653/02. Dostupný z http://echr.coe.int 46 ke své práci Základy právní sociologie napsal: „Těžiště veškerého právního vývoje nespočívá ani v zákonodárství, ani v právní vědě, ani v nalézání práva, nýbrž ve společnosti samé."6 1 Je to tedy společnost, která z nějakého důvodu považuje za nutné určitý vzorec chování označit jako závazný a zároveň, což je pro právo charakteristické, oproti jiným normativním systémům, i vynutitelný. Právo je normativní a regulační, ale současně i informační systém společnosti, který svým adresátům, účastníkům právních vztahů, ukládá, jak se mají chovat, a také jaké hodnoty mají respektovat. Každé porušení právaje zároveň porušením profesní etiky, ale ne každé porušení profesní etiky je porušením zákona. Když někdo soustavně porušuje právo, dá se u něj ještě mluvit o závaznosti? A když se skutečně někteří lidé chovají morálně, dá se mluvit o nezávaznosti morálních zásad. Vše padá a stojí se státním vynucením. Co je napsáno v zákoně, musí být dodržováno, jinak nastupuje sankce. Naopak nezávaznost etických kodexu se odráží především v nemožnost postihu za jejich porušení. Zde musí zasahovat konkrétní mediální instituce a vynucovat v rámci interních nařízení dodržování etických kodexů. Dnešním trendem v mnohých oblastech, včetně médií, je považovat úvahy o etice za přežitek minulosti. Celé univerzalistické pojetí morálních zásad sociálních a kulturních teorií se zhroutilo.62 Lze tedy požadovat po médiích, aby se těmito zásadami řídily? Bohužel musíme konstatovat, že etika a morálka nejsou závazné a vynutitelné. Nemělo by se však stávat to, co na počátku února 2005. V té době vyzval tehdejší premiér Stanislav Gross šéfa TV NOVA, aby se s ním vsadil o sto tisíc korun o pravdivost jedné z informací odvysílaných ve zpravodajství. Televizní ředitel sázku nepřijal a televize se za nepravdivost dotyčné informace omluvila. Nešlo o nic zásadního, jen konstatování, že premiér utekl ze zasedání „zadním vchodem". Premiér měl důkazy, že tomu tak nebylo. Možná je to malichernost, ale proč média lžou a dělají to mnohdy úmyslně? Dá se pochopit špatné ověření nějaké informace, nebo konstatování domněnek v publicistice, ale není možné veřejně zpochybnit objektivitu zpravodajství a závaznost zákona, který ji přímo nařizuje. Proto musí existovat závazné normativní systémy, které ochrání základní článek společnosti- 6 1 Ehrlich, E.: Grundlegung der Soziologie des Fechte. München: Verlag von Duncker & Humblot, 1913. 6 2 Thomson, J.B.: Média a modernita. Praha: Karolinum, 2004. 6 3 Čermák, M.: Kdyby sólokapři měli křídla. Praha: Lidové noviny, 2006. 47 člověka, před těmi kteří měli být jeho pomocníky a ochránci, před médii a jejich „moderním chováním". 14. Předpokládaný vývoj V říjnu 2001 vyšel v týdeníku Respekt článek „Něco sprostého a vulgárního - Nastává nově kolo v boji s demokratickou korupcí". Autor článku informuje o korupčním chování ministrů při zadávání veřejných zakázek. Členové vlády v čele s tehdejším premiérem Milošem Zemanem chtěli podat žalobu na ochranu osobnosti (každý o 10 miliónů korun) a zároveň vláda podala trestní oznámení na autora článku Petra Holuba pro trestný čin pomluvy. Novinářské instituce se postavily za Respekt, j elikož podle jejich názorů nelze omezovat svobodu slova. Rozvířila se debata, po které bylo trestní oznámení odloženo a nikdo z členů vlády „slibovanou" občanskoprávní žalobu nepodal (z důvodů vysokých soudních poplatků- 350 000 za každého žalujícího a vysoké nejistoty vítězství soudní pře). Také pan Holub podal trestní oznámení na vládu pro omezování práv a svobod skupiny občanů-novinářů, ale i toto bylo odloženo. Kdyby došlo k soudnímu řízení, záleželo by konečné rozhodnutí na soudu a jeho určení hranic přijatelné kritiky politických osobností. V instituci soudu tak nalézáme další orgán, který reguluje společenský „etický kodex". V tomto případě se podařilo uniknout vyhrocení konfliktu pasivním postojem při vyřizování trestních žalob, ale nelze říci, jestli to byl správný krok. Dřív nebo později by se hranice politicko-mediálních vztahů měly začít určovat se zákonnou závazností. To je pro mě nej důležitější na cestě k dalšímu vývoji ochrany osobnostních práv v médiích. Média jsou na politicích závislá kvůli politiky samé. Aby mohla informovat o společnosti, ve které se pohybují, musí se účastnit tiskových konferencí, politických zasedání a mítinků. Politici jsou nenahraditelným zdrojem informací. V této oblasti však mají média ochranu ony vytvářejí mediální obraz politiků, a tím výrazně formují názory společnosti na ně. Politik tak sice nemusí poskytnout rozhovor, avšak média o něm mohou napsat jakékoliv informace sama. Politici mají proti médiím také účinné nástroje, jejichž používání by bylo potřeba v budoucnu zákonně omezit, aby zůstala zachována nezávislost a objektivita. Důležitou složkou politického vlivu je politizace mediálních rad a financování médií, o kterém také 48 částečně rozhoduje vláda prostřednictvím přijímaných zákonů (např. zákon o reklamě, o poplatcích, daňové zákony).6 4 Zdrojem problému je rovněž neustálé zrychlování toků informací a velká poptávka po nich. Lze udržet základní zásady zpravodajství, jako jsou objektivita, neutrálnost či pravdivost, a zároveň být aktuální? Každý zpravodaj by si měl informaci několikrát ověřit, ale ostatní ho za tu dobu mohou předběhnout a on ztrácí téma. Toho je další vítězství komercializace nad zásadovostí a předpokládám, že vývoj bude směřovat stále více k aktuálnímu a zisku přinášejícímu, než k jistotě pravdivosti a objektivitě. Osobnostní práva tak budou stále více narušována nepravdivými informacemi, a mnohdy jen z důvodu neověření informací, na což není v moderních médiích dostatek času. Naprosto sdílím názor J.B.Thomsona, že „ s rostoucí komercionalizací mediálních institucí jsou mravní a politické ideály, jež vyznávali provozovatelé raných médií, stále zřetelněji nahrazovány kritérii hospodárnosti a ziskovosti. Mediální produkty se tak stávají stále více standardizované a stereotypizované. Jejich obsahje trivializovaný a senzacechtivý, soustřeďují se napomíjivé události a zapomněly na schopnostpřesáhnout banality každodenního života, kterou snad kdysi měly. A přijímání mediálních produktů se stalo jen další formou konzumu, zdrojem vzrušení, zábavy a potěšení. Není ale pochyb o jejich odpovědnosti za náš společný osud. Média nám pomáhají utvářet pocity odpovědnosti v celosvětovém měřítku. Pomáhají uvést do pohybu proces demokratizace odpovědnosti, v tom smyslu, že součástí našeho života se stává starost o velký počet vzdálených lidských osudů."65 Čím víc se vliv médií rozšiřuje a získává na intenzitě, tím víc bude nutné stanovit mu závazný právní rámec. Pro dodržování ochrany osobnostních práv je nej důležitější její uplatňování v aplikační praxi. Jen tak se mohou stanovit závazné mantinely chování médií. To vše v duchu základních práv a svobod demokratické společnosti. Od budoucnosti očekávám zkvalitňování právní úpravy, její celoevropskou harmonizaci a zrychlení prostředků soudní obrany. Jirák.J.- Říchová, B.: Politická komunikace a média. Praha: Karolinum, 2000. Thomson, J.B.: Média a modernita. Praha: Karolinum, 2004. 49 Část IV. Závěr Známý novinář a spisovatel Karel Hvížďala napsal, že v dnešní době se otočily role médií a demokratické společnosti. Zatímco dříve pomáhala média občanům v orientaci, aby si mohli vytvořit svůj vlastní názor na způsoby řešení důležitých společenských problémů, a v mediální demokracii kontrolovala spolu se soudy veřejnou sféru, pak dnes, v „mediokracii", jen všichni pozorují a studují média, aby se rychle naučili novým trendům a mohli jich tak využít ve svůj prospěch.6 6 Ignacio Ramonet shrnul společenskou sílu médií slovy: „ V našem intelektuálním prostředí je pravdou, na které záleží, mediální pravda. Jestliže o nějaké události tisk, rozhlas i televize řeknou, že je to pravda, bude stanoveno, že to pravda je. I když to pravda není. Neboť nyní je pravda to, co uznají za pravdivé média jako celek."67 Všichni cítíme jistou pravdivost tohoto citátu, ale nelze s ním souhlasit úplně. V demokracii stačí, aby jediný člověk napadnul dané sdělení a už může být zpochybněno, či v mezním případě prohlášeno soudním rozhodnutím za lež. Takové jednání umožňuje právní řád, který zaručuje nejen svobodu projevu na ochranu médií, ale také ochranu osobnostních práv každého člověka. Svoboda projevu je velice důležitý společenský prvek, ale vždy ji musíme chápat v celém kontextu s jinými zásadami. Tak jako média plní rozličné funkce, ať už zábavní, informační, sociální či kontrolní vůči veřejné moci státních orgánů i společnosti samé, a my musíme vnímat všechny v určitém spojeném celku. Člověk může být naprosto svobodný a přesto se chovat podle určitých pravidel, to samé platí o médiích. Pokud prostě společnost určité formy projevu tolerovat nehodlá a nepsaná či nezávazná pravidla situaci neřeší, je zde možnost tyto projevy postavit mimo zákon. O tom však rozhodují vládní složky jako reprezentanti veřejnosti, a proto je považuji vůči médiím za orgány regulační, v určitých případech i autoregulační. Základem všech zákonům i podzákonným předpisům, profesním pravidlům i kodexům etického jednání je Listina základních práv a svobod. I když budou vznikat nové a jiné kodexy (díky regulačním a samoregulačním institucím), protože mediální scéna tíhne směrem 6 6 Hvížďala, K.: Jak myslet média. Praha: Dokořán, 2005. 6 7 Ramonet, I.: Tyranie médií. Praha: Mladá fronta, 2003. 50 ke komerčnímu bulváru, který doprovází otupení morálních zásad a hodnot v mediální činnosti, základem stále bude LZPS. Cílem mojí bakalářské práce bylo především postihnout střet dvou protichůdných, ale i vzájemně komplementárních hodnot práva svobody projevu a ochrany osobnosti. Věřím, že tento cíl byl splněn. K tématu bakalářské práce jsem našel bohatý rozsah pramenů. V českých podmínkách byly vydány v poměrně nedávné době významné publikace, z kterých jsem čerpal. Snažil jsem se najít vhodnou polohu mezi právní vědou a mediálním prostředím. Proto jsem se některými právními instituty zabýval pouze okrajově, bez použití hlubokých právních analýz. Raději jsem využíval příkladů z praxe a konkrétních kauz, které dokazují tenkou hranici mezi světem práva, médii a celou společností. Provedl jsem komparaci nejrůznějších pramenů české i zahraniční literatury a judikatury, a na základě toho jsem pak dospěl k určitým sjednocujícím a zobecňujícím závěrům. Zároveň jsem se snažil upozornit na jisté rozpory, nejasnosti nebo rozdílnosti jednotlivých přístupů, ať už pocházejících z oblasti teorie nebo praxe. V poslední kapitole se zamýšlíme nad možným budoucím vývojem, který jako doposud nemůže a nebude spočívat pouze na právních předpisech, ale také na etických kodexech a skutečném jednání daných médií, které se musí postupně naučit zacházet se společenským vlivem, který jim byl dán samotnou společností. Společností nadanou základními právy a svobodami, které si musí chránit a nestavět proti sobě. Společností, jež si musí sama zvolit mezi mediálním hyenismem a medii jako prvkem demokracie. 51 Anotace: Téma: Ochrana osobnosti v médiích Autor: Milan Konečný Vedoucí práce: Svatava Navrátilová, Ph.D. Práce se snaží zodpovědět otázky, jak je normativně regulována činnost médií. Dokázat, že ač n a první pohled stojí právo n a svobodu slova a osobnostní práva proti sobě, ve skutečnosti tomu tak není. Praxe v této oblasti nahrazuje obecně formulovanou právní ú p r a v u , která ani n e m ů ž e řešit p ř e s n é stanovování hranic d a n ý c h případů v mediálním právu. Vývoj posledních let n á m ukazuje silné i slabé s t r á n k y normativních systémů, které se prolínají mediálním světem. Formálně je práce členěna n a čtyři části. První část krátce shrnuje cíle, vymezuje předmět, metodu práce, její strukturu a referenční rámec. Dále poskytuje teoretický podklad pro další analýzu. Rozebírá se zde mimo jiné t é m a mediálních ú č i n k ů , funkcí médií, či normativní systémy, které tyto funkce upravují a jejich vývoj. D r u h á část práce analyzuje jednotlivé problémové oblasti při střetu ochrany osobnostních práv a uplatňování práva n a svobodu slova a nezávislost médií. Vše je podloženo příklady z praxe, ve kterých je největší přínos práce. Ve třetí části je prostor vymezen právním p r o s t ř e d k ů m ochrany osobnosti, analýze soudní judikatury, závaznosti jednotlivých p r a m e n ů a také vývoji celé problematiky v kontextu vnitrostátního i evropského práva.. Závěr je vyčleněn do s a m o s t a t n é čtvrté části, která je posledním zamyšlením nad p ř e d m ě t e m b a k a l á ř s k é práce. 52 Annotation: Subject: Protection of personality in media Author: Milan Konečný Supervisor: Svatava Navrátilová, Ph.D. Name of paper: Protection of personality in media : Hyenism or democracy element The paper tries to answer questions how media activity is normatively regulated. To prove that however at first glance right to freedom of speech and personality rights stand against each other, in reality it is not like that. Experience in this field replaces generally formulated legal regulations, which cannot likely solve exact limitation of given cases in media law. Development of latest years shows us weak as well as strong points or normative systems, which mingle in the world of media. Formally the paper is divided into 4 parts. The first part shortly summarizes goals, defines the subject, work method, its structure and reference framework. Then it provides theoretical basis for further analysis. Examined here are among others the subject of media effects, media functions or normative systems, which modify these functions and their development. The second part of the paper analyzes individual problem spheres when protection of personality rights and demanding freedom of speech and media independence clash. Everything is supported with cases from practice, in which the greatest contribution of the paper lies. In the third part space is defined for legal remedies of protection of personality, analysis of practice of the court, obligation of individual sources as well as development of the complete issues in the context of domestic as well as European law. The conclusion is devoted to separate fourth part, which serves as the last reflection over the subject of the bachelor paper. 53 Použité prameny P U B L I K A C E : Bartoň, M.: Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha: Linde, 2002. Buton, G.- Jirák, J.: Úvod do studia médií. Brno: Barrister and Principál, 2001. Čelovský, B.: Konec českého tisku?. Ostrava: Tilia, 2001. Čermák, M.: Kdyby sólokapři měli křídla. Praha: Lidové noviny, 2006. DeFleur, M., Ball-Rokeach, S.: Teorie masové komunikace.Praha: Karolinum, 1996. Doležílek, J.: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. Praha: ASPI Publishing, 2002. Ehrlich, E.: Grundlegung der Soziologie des Fechte. München: Verlag von Duncker & Humblot, 1913. Haiada, J. - Osvaldová, B. a kol.: Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri, 2002. Herczeg, J.: Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004. Hvízdala, K.: Jak myslet média. Praha: Dokořán, 2005. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník: komentář. Praha: C.H.Beck, 2004. Jirák, J., Kopplová, B.: Media a společnost: stručný úvod do studia medií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003. Jirák,J - Říchová, B.: Politická komunikace a média. Praha: Karolinum, 2000. Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha: Linde, 2004. Kužílek, O., Žantovský, M.: Svoboda informací - Svobodný přístup k informacím v právním řádu České republiky. Praha: Linde, 2002. Korbel, F. a kol.: Právo na informace: zákon o svobodném přístupu k informacím, zákon o právu na informace o životním prostředí. Praha: Linde, 2004. Machiavelli, U:. Úvahy o vládnutí a vojenství. Praha: Argo,2001. Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. Emo: Doplněk, 2004. Mates, P.: Ochrana osobních údajů. Praha: Univerzita Karlova, 2002. Matušková, M., Hejlík, L.: Osobní údaje a jejich ochrana. Praha: ASPI Publishing, 2003. 54 McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999. McLuhan.M.: Gutenberg Galaxy. Toronto: Univerzity of Toronto Press, 1962. McLuhan.M.: Understanding Media. Corte Madera: Gingko Press, Incorporated, 2003. McNair, B.: Sociologie žurnalistiky. Praha: Portál, 2004. Média a realita 2002. Brno: Slovník prací Katedry mediálních studií a žurnalistiky FSS MU. Newbold, Ch.: The media effects tradition. In: Boyd - Barret, O., Newbold, Ch. (ed) : Approaches to Media. Arnold, 1995. Ramonet, I.: Tyranie médií. Praha: Mladá fronta, 2003. Rozehnal, A.: Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. Sokol, T.: Tisk a právo. Praha: Orac, 2001. Thomson, J.B.: Média a modernita. Praha: Karolinum, 2004. Tournier, P.: Osoba a osobnost. Praha, 1998. ČLÁNKY: Hajn, P.: K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti. Bulletin advokácie, 2003, č. 4, str. 7-12. Dvořák, J., Macková, A.: K některým aktuálním otázkám ochrany osobnostních práv fyzické osoby. Právní fórum, 2005, č. 6, str. 222-229. Jako štvaná zvěř?, Květy, 2006, č.50, str. 10-11. Kadečka, S.: Ochrana osobnosti v soudní praxi. Právní rádce, 1999, č.8,str.32-36. Korecký, M.: Celebrity v ofenzivě, Týden, 2006, č. 7. Kužílek, O.: Popis změn v zákonu o svobodě informací (Dostupný z: http://www.otevrete.cz/index.php?akce=clanek&id=617). Odpověď Rybové, Prachaře, Zacha a Králové na uveřejněné články, SuperSpy, (Dostupné z: http://www.super.cz/co-se-kde-sustne/). Sokol, T.: Zveřejňování odposlechů a právo na ochranu soukromí. Právní rádce, 2006, č. 5, str. 41-44. Štecha, P.: Inventura dokumentaristických projektů (Právo na informaci, právo na ochranu osobnosti) (Dostupné z: http://www.paladix.cz/clanky/). 55 Šturma, P.: Nedotknutelnost osobnosti podle Evropské úmluvy o lidských právech, Právník, 1992. Telec, I.: Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana. Právní rozhledy, 2007, č.1, str. 1-10. Vytvarová - Vránková, K.: Skandály na prodej, Týden, 2005, č. 22. Zlatuška, J.: Internet a svoboda projevu (Dostupný z: http://www.ics.muni.cz/zpravodai/articles/70.html). ASPI, Byllsoftware, s.r.o. ZÁKONY A JINÉ D O K U M E N T Y : Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice Č.97/36/ES. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 200/1991 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č.218/2003 Sb.,o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. Rezoluce Výboru ministrů RE č. (74)26 o právu na odpověď. Všeobecná deklarace o lidských právech (dok. OSN A/217/111). 56 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (sdělení č. 120/1976 Sb.). Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva věc Goodwin proti Spojenému království z 27. 3. 1996, stížnost č. 17488/90. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva věc Wirtschafts-Trend ZeitschriftenVerlagsgesellschaft m. b. H. proti Rakousku z 13. 12. 2005, stížnost č. 66298/01 a 15653/02. (Dostupný z http://echr.coe.int). Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03. Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 73/02. Nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99. Nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1998, sp.zn. IV. ÚS 154/97. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, I. ÚS 367/03. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2090/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1701/2005. Syndikát novinářů ČR: Etický kodex novináře, přijat 18. 6. 1998 [Online]. (Dostupný z:http://www.syndikat-novinaru.cz/etika/kodex.phtml). 57