1
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Obor: Právo
Katedra ústavního práva a politologie
Diplomová práce
Právní předpisy samosprávy a noční klid
Petr Kaňa
2011/2012
2
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právní předpisy samosprávy a noční klid
zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly
citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.
Podpis autora práce
……………………...
3
Rád bych touto cestou poděkoval doc. JUDr. Zdeňku Koudelkovi, Ph.D. za vedení
práce a podnětné rady při jejím vypracovávání. Dále také děkuji svému
spolubydlícímu Bc. Marku Weissovi za vytvoření příznivého pracovního prostředí.
4
Obsah
Obsah ........................................................................................................................................... 4
Úvod............................................................................................................................................. 6
1 Veřejný pořádek a jeho právní úprava................................................................................. 8
1. 1 Noční klid a jeho právní úprava ................................................................................... 9
2 Historický vývoj samosprávy a jejích právních předpisů v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku....................................................................................................................................... 11
2. 1 Období 1848 - 1918........................................................................................................ 11
2. 2 Období 1918 - 1945........................................................................................................ 11
2. 2 Období 1945 - 1990........................................................................................................ 13
2. 3 Období po roce 1990 ..................................................................................................... 14
3 Judikatura Ústavního soudu ČR v oblasti obecně závazných vyhlášek obcí
vydávaných v samostatné působnosti.................................................................................. 16
3. 1 Stav při účinnosti zákona České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní
zřízení)................................................................................................................................... 16
3. 2 Stav při účinnosti zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)...................... 22
4 Judikatura Ústavního soudu ČR v oblasti ochrany nočního klidu................................ 26
4. 1 Nález Ústavního soudu ze dne 02. 04. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 31/95 a nálezy
navazující............................................................................................................................... 26
4. 1. 1 Nález Ústavního soudu ze dne 08. 10. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 17/97................... 30
4. 1. 2 Nález Ústavního soudu ze dne 04. 11. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 18/97................... 34
4. 1. 3 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 04. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 22/97................... 35
4. 1. 4 Nález Ústavního soudu ze dne 25. 08. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 14/98................... 35
4. 2 Nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 4/00 a nálezy
navazující............................................................................................................................... 36
5
4. 2. 1 Nález Ústavního soudu ze dne 27. 03. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 23/99................... 42
4. 2. 2 Nález Ústavního soudu ze dne 05. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 41/04................... 44
4. 2. 3 Nález Ústavního soudu ze dne 08. 03. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 42/05................... 45
4. 2. 4 Nález Ústavního soudu ze dne 08. 03. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 69/04................... 47
4. 2. 5 Nález Ústavního soudu ze dne 03. 04. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 44/06................... 49
4. 3 Nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06 a nálezy
navazující............................................................................................................................... 50
4. 3. 1 Nález Ústavního soudu ze dne 22. 04. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 35/06................... 54
4. 3. 2 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 46/06................... 56
4. 3. 3 Nález Ústavního soudu ze dne 08. 06. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 58/05................... 57
4. 4 Nález Ústavního soudu ze dne 02. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 28/09........................... 59
4. 4. 1 Nález Ústavního soudu ze dne 25. 01. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 13/09................... 63
5 Sankce za porušení právních předpisů územní samosprávy......................................... 66
5. 1 Přestupky ....................................................................................................................... 66
5. 2 Jiné správní delikty....................................................................................................... 67
6 Závěr ....................................................................................................................................... 68
7 Cizojazyčné resumé .............................................................................................................. 71
8 Prameny a použitá literatura............................................................................................... 73
Monografie, publikace, sborníky ................................................................................... 73
Odborné články ................................................................................................................ 73
Právní předpisy................................................................................................................ 74
Judikatura.......................................................................................................................... 78
Elektronické prameny...................................................................................................... 80
Ostatní................................................................................................................................ 80
6
Úvod
Tato diplomová práce se zabývá právotvornou pravomocí územní samosprávy
a jejím vývojem, konkrétně obecně závaznými vyhláškami obcí, které obce vydávají ve
své samostatné působnosti a zvláště těmi, jejichž předmětem je ochrana nočního klidu.
Územní samospráva je jedním ze základních pilířů a znaků demokracie. V době vlády
Komunistické strany Československa na našem území de facto žádná samospráva
neexistovala a po znovuobnovení demokracie bylo třeba znovuobnovit i samosprávu.
Nejedná se o jednoduchý ani rychlý proces a hlavním cílem této práce je ukázat, jak se
v čase postavení a právotvorné možnosti územně samosprávných celků, především
obcí, měnily a zdokonalovaly. Tento proces samozřejmě není ukončen, stále probíhá a
nejvýznamnější roli v něm hraje Ústavní soud, který posuzuje ústavnost a zákonnost
právních předpisů obcí. Z toho důvodu mají části práce zabývající se judikaturou
Ústavního soudu klíčovou úlohu a tvoří naprostou většinu celé práce. Mou ambicí je
poměrně podrobně představit cestu, kterou urazil právní názor Ústavního soudu
České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ohledně pravomoci obcí určité záležitosti,
především noční klid, regulovat. Stanoviska Ústavního soudu se totiž za těch téměř 20
let, které uplynuly od prvního nálezu v této věci, často měnila a byla nezřídka
diskutabilní, což dokládá i poměrně velké množství odborné literatury, která na
rozhodnutí Ústavního soudu reagovala. V souvislosti s tím samozřejmě budu hledat
odpověď na otázku, zda a jak mohly obce v ochraně nočního klidu postupovat a jaký je
dnešní stav.
Hlavním důvodem pro zvolení si tohoto tématu diplomové práce byla
skutečnost, že oblast ochrany nočního klidu patří mezi ty oblasti, které jsou zajímavé
jak z teoretického a právního pohledu, tak i z pohledu praktického a laického. Málokdo
se totiž tu a tam neocitne v situaci, kdy je přítomen porušování nočního klidu, aktivně
či pasivně. Pokud člověk žije ve městě, tak stačí vyjít v noci ven a zpravidla dříve či
později na kolizi s nočním klidem v určité formě narazí. Nejedná se tedy o nějaký
akademický problém, který by neměl praktické důsledky v „normálním“ životě.
7
Co se týká struktury a členění práce – v první kapitole se budu věnovat
vymezení pojmů veřejný pořádek a noční klid a jejich zakotvení v českém právním
řádu. Následující kapitola bude ze všech nejobecnější, bude se totiž zabývat
samosprávě a jejím právním předpisům jako celku, neboť půjde o stručný historický
exkurz do vývoje samosprávy na našem území. Třetí kapitola se také nebude přímo
zaobírat nočním klidem, ale pro obce kruciální otázkou, jaké právní předpisy mohou
obce vydávat a co v nich mohou občanům stanovit. Čtvrtá kapitola je pak hlavní
kapitolou této práce. Rozeberu v ní veškerou významnější judikaturu týkající se
ochrany nočního klidu od vzniku Ústavního soudu. Bude rozdělena do čtyř
podkapitol, které se budou zabývat čtyřmi, dle mého názoru, zásadními nálezy
Ústavního soudu a ke každému z nich dále několika na ně navazujícími. Pátá kapitola
už opět patří mezi ty kratší, když se věnuje sankcím za protiprávní jednání na úseku
veřejného pořádku a nočního klidu. Pak už bude následovat závěr, ve kterém stručně
shrnu celou práci a uvedu některé své názory a závěry, které jsem nezmínil v průběhu
práce, dále cizojazyčné resumé a seznam literatury a soudních rozhodnutí, ze kterých
jsem čerpal. Je samozřejmé, že některé části práce by mohly být rozvedeny více do
detailů, např. téma historického vývoje či sankcí. Předmětem mé práce jsou však
právní předpisy obcí v oblasti ochrany nočního klidu a judikatura Ústavního soudu na
ně reagující. Vše ostatní bude zmíněno jen okrajově a pro úplnost.
8
1 Veřejný pořádek a jeho právní úprava
Jak uvádí Zdeněk Koudelka: „Veřejný pořádek je oblastí, která je pro právní předpisy
obcí typická, ale také nejkonfliktnější“.1 Od začátku fungování Ústavního soudu se
výrazně rozcházely představy Ústavního soudu a obcí v otázkách, co a jak mohou obce
v této oblasti upravovat.2 Veřejný pořádek je typickým neurčitým pojmem, jehož
konkretizace je záměrně ponechávána obcím, neboť v každé obci může být pojímán
jinak podle místních specifik. Lépe se můžeme dopátrat po tom, co je porušením
veřejného pořádku. Jinými slovy, co není veřejný pořádek, protože to není v pořádku.
Definice samotného veřejného pořádku jako takového je už složitější. Myslím si, že jej
lze chápat jako určitý stav, pokojný stav, jehož dosažení a udržení je ve veřejném
zájmu a v zájmu občanů a který umožňuje občanům pokojné a klidné soužití. Např.
bývalý soudce Ústavního soudu Vlastimil Ševčík jej považoval za „vyvážený stav
společenských vztahů respektující též vžitá či v místě obecně uznávaná pravidla způsobu života
a společenského chování (slušnosti) vycházející z poměrů daného místa a z tam obecně
přijímaných zásad a pravidel morálky“3.
Judikatura Ústavního soudu v oblasti veřejného pořádku je poměrně bohatá.
Stejně tak se Ústavní soud mnohokrát zabýval samotnou definicí tohoto pojmu, resp.
požadavkem na jeho místní charakter, např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 08.
2008, sp. zn. Pl. ÚS 33/05: „V oblasti veřejného pořádku totiž plní obec jednu ze svých
policejních funkcí a při nedostatku zákonné opory se snaží vydáváním vlastních právních
předpisů stanovit zákazy určitého chování, které považuje za škodlivé a které není regulováno
platnými zákony. Aby obec nepřekročila svou zákonnou působnost, vždy musí jít o místní
záležitost - tedy o nežádoucí jednání, které nemá charakter jednání jinak státem postihovaného
(trestný čin, přestupek, jiný správní delikt) a které má místní charakter. Pojem "místní"
nemůže být vykládán tak, že jde o jednání nepřesahující hranice obce; jednání by však nemělo
1 Koudelka, Zdeněk. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha :
Nakladatelství Linde, 2008, s. 254. ISBN 978-80-7201-690-7.
2 Viz další části práce.
3 Ševčík, Vlastimil. Ústavní soudnictví v praxi. Bulletin advokacie. 1999, č. 9, s. 42.
9
mít celostátní nebo krajský charakter. V praxi může nastat situace, kdy určité jednání bude
považováno v jedné obci za nežádoucí v takové intenzitě, že bude zakázáno, a v jiné ne.“
Veřejný pořádek je poměrně častým legálním pojmem v českém právním řádu.
Velmi důležité je jeho uplatnění v Listině základních práv a svobod (dále jen
„Listina“)4 jako jeden z možných důvodů pro omezení některých základních práv a
svobod – práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12, svobody pohybu a pobytu
podle čl. 14, náboženské svobody podle čl. 16, práva shromažďovacího podle čl. 19 a
práv sdružovacích podle čl. 20 a 27. Přestupky proti veřejnému pořádku v § 47 – 50
definuje zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Pro územní samosprávu je zásadní právní
úprava obsažená v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), který ve svém § 35 vymezuje tzv.
samostatnou působnost obcí, tedy záležitosti, ve kterých mohou obce realizovat svou
samosprávnou pravomoc. Patří sem mj. „uspokojování potřeby ochrany veřejného
pořádku".5 K tomu obce používají především obecně závazné vyhlášky podle § 10 (viz
dále v podkapitole 3. 2). Dále se s pojmem veřejného pořádku můžeme setkat např.
v trestním zákoníku jako přitěžující okolnost6, soudním řádu správním jako důvod pro
vyloučení veřejnosti z jednání7, celé řadě ustanovení zákona o Policii ČR8 a mnoha
dalších právních předpisech.
1. 1 Noční klid a jeho právní úprava
Pojem noční klid je podobně neurčitý jako pojem veřejný pořádek. Na rozdíl od
něj se však s nočním klidem v právních předpisech nesetkáme zdaleka tak často.
Najdeme jej např. v zákoně o přestupcích, který ve svém § 47 odst. 1 písm. b) říká, že
„přestupku se dopustí ten, kdo poruší noční klid“ a zákoně č. 84/1990 Sb., o právu
4 Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny
základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Ústavní zákon č.
2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.
5 Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, § 35 odst. 2.
6 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 42 písm. j).
7 Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, § 49 odst. 2.
8 Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, § 2, § 16 aj.
10
shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů a jeho § 9: „Úřad může svolavateli uložit,
aby shromáždění konané ve večerních hodinách bylo ukončeno tak, aby nedošlo k
nepřiměřenému rušení nočního klidu.“ Rovněž s pojmem nočního klidu operují i některé
podzákonné právní předpisy.9 Obecně se má za to, že nočním klidem se rozumí doba,
po kterou má každý zachovávat klid a omezit své hlučné projevy.10 Logicky ze slova
„noční“ vyplývá, že se jedná o dobu v noci, nejčastěji bývá stanovována od 22:00 hod.
do 6:00 hod., ale je věcí obcí, jak a zda vůbec dobu nočního klidu vymezí. Ústavní soud
toto vymezení v rámci obecní samosprávy považuje za užitečné a zvyšující právní
jistotu.11 Podrobněji v dalších částech práce. Takto stanovená doba vyplývá i z toho, že
stanovení noční doby už v právních předpisech najdeme – např. v zákoníku práce
v souvislosti s noční prací: „noční doba je doba mezi 22. a 6. hodinou“12. Dále pak v § 34
odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně
veřejného zdraví“): „Noční dobou se pro účely kontroly dodržení povinností v ochraně před
hlukem a vibracemi rozumí doba mezi 22.00 a 6.00 hodinou.“ Nyní je ovšem v legislativním
procesu návrh na novelu zákona o přestupcích, která by měla přidat k § 47 i odst. 3,
který má znít: „Dobou nočního klidu se rozumí doba od 22.00 do 6.00 hodin.“ Novela
je momentálně schválena Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR a čeká se na
posouzení Senátem Parlamentu ČR.13
9 Metodický pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 37 014/2005-25, k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních
zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, čl. 10 odst. 7.
10 Nález Ústavního soudu ze dne 03. 04. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 44/06.
11 Tamtéž.
12 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, § 78 odst. 1 písm. j).
13 Sněmovní tisk č. 431: Návrh poslanců Ivany Řápkové, Zbyňka Stanjury, Petra Gazdíka, Stanislava
Polčáka, Martina Vacka, Jany Suché a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č.
306/2009 Sb. [online]. Praha : Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, 6. volební
období (od 2010), 2012. [citováno dne 21. 03. 2012], čl. I. odst. 4. Dostupné z:
http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=431&CT1=0.
11
2 Historický vývoj samosprávy a jejích právních předpisů
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
2. 1 Období 1848 - 1918
Již v úvodu jsem poznamenal, že územní samospráva je jedním ze znaků
demokracie. Není proto zřejmě náhodou, že počátky územní samosprávy na našem
území můžeme vysledovat v revolučním roce 1848, kdy zároveň započal určitý
demokratizační proces rakouské monarchie, i když hovořit o demokracii v této době je
samozřejmě poněkud odvážné. Prvním říšským zákonem, který se týkal územní
samosprávy, bylo obecní zřízení přijaté jako zákon č. 170/1849 ř. z., prozatímní obecní
zřízení, které obsahovalo mj. deklaraci, že „základem svobodného státu je svobodná obec“.14
Tento zákon byl nahrazen zákonem č. 18/1862 ř. z., jímžto se vyměřují základní
pravidla, dle nichž se mají uspořádati záležitosti obecní. Ten byl v jednotlivých českých
zemích prováděn zemskými zákony (obecními zřízeními).15 Ty „umožňovaly obcím
vydávat nařízení v mezích zákonů pro území své obce v oboru policejním (veřejný pořádek),
pokud nebyla příslušná oblast vyhrazena jiným úřadům“. Při nedodržení těchto nařízení
hrozila pokuta do deseti zlatých, případně trest odnětí svobody až do 48 hodin.16
2. 2 Období 1918 - 1945
Prvním zákonem nového samostatného československého státu se stala tzv.
recepční norma17, která stanovila, že dosavadní říšské a zemské zákony zůstávají
nadále v platnosti a že stejně tak dosavadní samosprávné úřady a obce se jimi nadále
14 Kadečka, Stanislav. Právo obcí a krajů v České republice. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.
Beck, 2003, s. 95. ISBN 80-7179-794-4.
15 Řád obecní Markrabství moravského č. 4/1864 mor. z. z., Řád obecní Vévodství slezského č.
17/1863 slez. z. z. a Obecní zřízení Království českého č. 7/1864 čes. z. z.
Koudelka, Zdeněk. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha : Nakladatelství
Linde, 2008, s. 40. ISBN 978-80-7201-690-7.
16 Tamtéž.
17 Zákon Národního výboru československého č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného
československého státu.
12
řídí. Územní samosprávu tak představovaly obce, okresy a země.18 Zákonem č. 76/1919
Sb. došlo ke změně terminologie – z obecního výboru, představenstva se staršími a
představeného se staly obecní zastupitelstvo, rada s radními a starosta.19 V roce 1920
byl přijat zákon o zřízení župních a okresních úřadů20, který zaváděl župní a okresní
úřady a rušil dosavadní zastupitelské okresy v Čechách a silniční okresy na Moravě a
ve Slezsku.21 Župním zastupitelstvům zákon v § 56 a 57 svěřil určitou právotvornou
pravomoc formou prováděcích předpisů k zákonům na základě zmocnění vlády,
statutů na úpravu záležitostí spravovaných ústavů a zařízení a podrobnějších předpisů
o správě jmění obcí, okresů a žup a o dozoru nad správou tohoto jmění. Tyto předpisy
vyžadovaly souhlas ministerstva vnitra. Poté byla zákonem č. 125/1927 Sb., o
organisaci politické správy sloučena Morava a Slezsko v zem Moravskoslezskou a
zemské a okresní úřady byly zpravomocněny k vydávání právních předpisů k zajištění
veřejného pořádku, klidu, bezpečnosti a veřejné mravnosti, přičemž občanům hrozila
pokuta až do výše 5 000 Kč nebo trest odnětí svobody až na dobu 14 dnů.22 „Okresní
úřady rovněž mohly vydávat nařízení v oboru místní policie, pokud je nevydala obec sama
anebo pokud se mělo týkat území více obcí.“23 Na obecní úrovni se díky recepční normě po
celou dobu První republiky situace výrazně neměnila. Stále platila jednotlivá zemská
obecní zřízení. Z dnešního pohledu je nejvýznamnější, že už v nich najdeme
rozlišování samostatné a přenesené působnosti, které bylo v podstatě chápáno stejně
jako dnes (samostatná – obec sama rozhoduje o svých záležitostech; přenesená – obec
vykonává státní správu).24 Vymezení těch záležitostí, které patřily do samostatné
působnosti obcí bylo uvozeno slovem „zvláště“, což budilo dojem, že se jedná o
18 Kadečka, Stanislav. Právo obcí a krajů v České republice. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.
Beck, 2003, s. 96. ISBN 80-7179-794-4.
19 Koudelka, Zdeněk. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha :
Nakladatelství Linde, 2008, s. 41 - 42. ISBN 978-80-7201-690-7.
20 Zákon Národního shromáždění č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů
v republice Československé.
21 Kadečka, Stanislav. Právo obcí a krajů v České republice. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.
Beck, 2003, s. 96. ISBN 80-7179-794-4.
22 Koudelka, Zdeněk. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha :
Nakladatelství Linde, 2008, s. 43. ISBN 978-80-7201-690-7.
23 Tamtéž.
24 § 27 - 29 obecního zřízení českého a § 26 – 28 obecních zřízení moravského a slezského.
13
demonstrativní výčet. Profesor Jiří Hoetzel jej však považoval za výčet taxativní, což
mělo podstatný vliv i na dnešní, resp. nedávnou judikaturu Ústavního soudu (viz
dále).
2. 2 Období 1945 - 1990
Po osvobození Československa byly na základě dekretu prezidenta republiky25
utvořeny místní, okresní a zemské národní výbory jako prozatímní orgány veřejné
správy.26 V revolučním roce 1948 byla přijata nová Ústava ČSR27, „která znamenala
likvidaci parlamentní demokracie i územní samosprávy“28. Ustanovením § 123 Ústavy ČSR
byly zrušeny zemské národní výbory a namísto nich zavedeny krajské. Dále § 131 odst.
2 a 3 zavedl důležité principy, které demonstrovaly nadcházející stav samosprávy:
„Národní výbor nižšího stupně je podřízen národnímu výboru vyššího stupně. Národní výbory
jsou podřízeny orgánům moci vládní a výkonné, zejména ministru vnitra.“ Právotvorbu
národních výborů umožňoval § 90 odst. 3 Ústavy ČSR: „Zákon a v jeho mezích vládní
nařízení může svěřit bližší úpravu obecným právním předpisům ministerstev, národních
výborů, jakož i jiných úřadů.“ Ta pak byla rozvedena § 5 ústavního zákona č. 12/1954 Sb.,
o národních výborech29 a jeho prováděcím zákonem č. 13/1954 Sb., o národních
výborech, ve kterém bylo národním výborům přiznáno právo „vydávat obecně závazná
nařízení, pokud je toho třeba k plnění jejich úkolů.30 Potřebný však byl souhlas národního
výboru vyššího stupně, resp. vlády.31 Zajímavé rovněž je, že tato nařízení pozbývala
platnosti po dvou letech od nabytí účinnosti.32
25 Ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 04. 12. 1944 č. 18/1944 Úředního věstníku
československého, o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění.
26 Kadečka, Stanislav. Právo obcí a krajů v České republice. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.
Beck, 2003, s. 107. ISBN 80-7179-794-4.
27 Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava československé republiky.
28 Kadečka, Stanislav. Právo obcí a krajů v České republice. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.
Beck, 2003, s. 107. ISBN 80-7179-794-4.
29 „Národní výbory mohou k plnění svých úkolů vydávat pro svůj obvod nařízení. Podmínky pro
vydávání takových nařízení stanoví zákon.“
30 Zákon č. 13/1954 Sb., o národních výborech, § 13 odst. 1.
31 Tamtéž, § 13 odst. 2.
32 Tamtéž, § 13 odst. 4.
14
V roce 1960 byla přijata Ústava ČSSR, která národním výborům právotvornou
pravomoc ponechala: „Národní výbory mohou k plnění svých úkolů vydávat pro své obvody
obecně závazná nařízení.“33 Tuto Ústavu také doprovázel prováděcí zákon o národních
výborech34. Na rozdíl od předešlé úpravy již nebyl při vydávání obecně závazných
nařízení nutný souhlas nadřízeného národního výboru nebo vlády a rovněž bylo
zrušeno dvouleté omezení platnosti nařízení.
Nový zákon o národních výborech35 z roku 1967 přinesl určitou emancipaci
právních předpisů národních výborů, když v § 38 obnovil pojem samostatné
působnosti, ve které „národní výbory vykonávaly svou působnost samostatně řídíce se jen
zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy a usneseními vlády. Ne tedy již
směrnicemi a pokyny národních výborů vyššího stupně a ústředních orgánů státní správy“36.
V této fázi již mezi odbornou veřejností převažoval názor, že obecně závazná nařízení
národních výborů měla charakter neodvozených podzákonných právních předpisů.37
2. 3 Období po roce 1990
Stejně jako snad v každé části naší společnosti znamenaly roky 1989 a 1990 i pro
územní samosprávu obrazně zemětřesení. Nejvýznamnější byla novela stále platné
Ústavy č. 100/1960 Sb.38, „která zrušila soustavu národních výborů a nově přinesla ústavní
zakotvení samosprávy obcí“.39 Poté byl přijat zákon České národní rady č. 367/1990 Sb., o
obcích (obecní zřízení; dále jen „zákon č. 367/1990 Sb.“). Ústava České republiky (dále
33 Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, čl. 94.
34 Zákon č. 65/1960 Sb., o národních výborech.
35 Zákon č. 69/1967 Sb., o národních výborech.
36 Kadečka, Stanislav. Právo obcí a krajů v České republice. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.
Beck, 2003, s. 112. ISBN 80-7179-794-4.
37 Tamtéž, s. 114.
Koudelka, Zdeněk. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha : Nakladatelství
Linde, 2008, s. 45. ISBN 978-80-7201-690-7.
38 Ústavní zákon č. 294/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb.,
Ústava ČSSR, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, a kterým se zkracuje
volební období národních výborů.
39 Kadečka, Stanislav. Právo obcí a krajů v České republice. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.
Beck, 2003, s. 115. ISBN 80-7179-794-4.
15
jen „Ústava“)40 pak úpravě územní samosprávy věnovala, stejně jako Ústava
č. 100/1960 Sb., celou sedmou hlavou. Podle ní jsou základními územními
samosprávnými celky obce a vyššími kraje.41 Ty však fakticky až díky zákonu
č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení). Pro právotvorbu územních samosprávných
celků je klíčový čl. 104. odst. 1, který stanovuje, že „působnost zastupitelstev může být
stanovena jen zákonem“ a především čl. 104 odst. 3, díky kterému mají zastupitelstva
pravomoc „v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky“.
40 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.
41 Tamtéž, čl. 99.
16
3 Judikatura Ústavního soudu ČR v oblasti obecně závazných
vyhlášek obcí vydávaných v samostatné působnosti
Ještě před rozborem judikatury Ústavního soudu v oblasti ochrany nočního
klidu jsem se rozhodl nejprve se zaměřit na vydávání obecně závazných vyhlášek obcí
obecně, konkrétně na zodpovězení otázky co a jak mohou obce ve svých vyhláškách
upravovat. Když porovnáme nejnovější judikaturu Ústavního soudu s jeho judikaturou
z 90. let, tak se až nechce věřit, že se předmětná ustanovení Ústavy ani Listiny za tu
dobu nezměnila. Změna nastala jen na zákonné úrovni přijetím „nového“ zákona o
obcích. Jsem si vědom toho, že se to přímo netýká ochrany nočního klidu, jsem však
přesvědčen, že pokud chceme plně porozumět minulému i současnému stavu, je nutné
se na celou problematiku nejprve podívat ze širšího hlediska, hlediska obecně
závazných vyhlášek jako takových. Navíc judikatura v oblasti ochrany nočního klidu
do značné míry navazuje právě na judikaturu, která se zabývá otázkou, zda vůbec obce
mohou takovéto vyhlášky vydávat, ačkoli se v konkrétních věcech vůbec nejednalo o
vyhlášky upravující noční klid.
3. 1 Stav při účinnosti zákona České národní rady č. 367/1990 Sb., o
obcích (obecní zřízení)
Ústavní soud celá 90. léta svými nálezy výrazně omezoval právotvornou
činnost obcí. Pro vydávání obecně závazných vyhlášek je stěžejní čl. 104 odst. 3 Ústavy,
který zmocňuje obecní zastupitelstva k vydávání obecně závazných vyhlášek v mezích
své působnosti, tzv. samostatné působnosti, která může být stanovena jen zákonem.
Tím býval zákon č. 367/1990 Sb. a jeho § 14, který, dle mého názoru, příkladně
vymezoval, co patří do samostatné působnosti obce. V odst. 1 je použit výraz
„zejména,“ což běžně signalizuje, že se jedná o demonstrativní výčet. Ústavní soud
však byl opačného názoru a opakovaně judikoval, že toto ustanovení je nutné
považovat za výčet taxativní.42 Odvolával se na názor Jiřího Hoetzela zmíněný již
42 Např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 01. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/93; nález Ústavního soudu
ze dne 05. 04. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 26/93; nález Ústavního soudu ze dne 05. 04. 1994, sp. zn. Pl. ÚS
17
v podkapitole č. 2. 2. Ten při výkladu podobného ustanovení, § 28 zákona č. 7/1864 čes.
z. z., došel k závěru, že výčet je taxativní, pokud jde o působnost tzv. vrchnostenskou.43
Ústavní soud použil tohoto výkladu několikrát.44 Jen na okraj dodávám, že jsem však
nikde nenašel přesný odkaz s uvedením konkrétní strany, kde jej hledat, takže mi
zabralo několik minut, než jsem jej našel. Naopak v některých svých nálezech se
Ústavní soud přiklonil i k demonstrativnímu výčtu.45 Jedná se však o menšinu a první
ukázku toho, jak Ústavní soud pracuje a jak je mnohdy, především v otázkách
samosprávy, obtížné predikovat, jak Ústavní soud rozhodne. S názorem Ústavního
soudu v této věci také nesouhlasili např. Jiří Grospič46, Petr Průcha47, Zdeněk
Koudelka48, Vojtěch Šimíček49 či Stanislav Kadečka50.
Ústavní soud ČR hned po svém vzniku51 zaujal k normotvorné pravomoci obcí
značně diskutabilní stanovisko, na kterém dlouhou dobu setrvával. Považoval za
protiústavní vydávání obecně závazných vyhlášek obcemi v jejich samostatné
působnosti, pokud tyto vyhlášky stanovovaly svým adresátům právní povinnosti.52
Svou argumentaci stavěl na čl. 4 odst. 153 a čl. 2 odst. 3 Listiny54 a čl. 2 odst. 4 Ústavy55,
38/93; nález Ústavního soudu ze dne 17. 09. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 33/95; nález Ústavního soudu ze
dne 18. 03. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 37/96; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 01. 1994, sp. zn. Pl.
ÚS 45/93 a další.
43 Hoetzel, Jiří. Československé správní právo : část všeobecná. 2. přeprac. vyd. Praha :
Nakladatelství Melantrich, 1937, s. 193.
44 Např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 01. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/93; usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. 01. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 45/93; usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 01. 1994, sp.
zn. Pl. ÚS 31/93.
45 Nález Ústavního soudu ze dne 08. 11. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 18/94; nález Ústavního soudu ze dne
08. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 13/95; nález Ústavního soudu ze dne 17. 08. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 5/99.
46 Grospič, Jiří. K právní úpravě obecně závazných vyhlášek obcí v samostatné působnosti ve
světle judikatury Ústavního soudu ČR. Právník. 1997, č. 1, s. 39.
47 Průcha, Petr. K režimu a některým aktuálním otázkám normotvorné pravomoci obcí. In
K normotvorné pravomoci obcí. Brno : Masarykova univerzita, 1998. s. 12. ISBN 80-210-1751-1.
48 Koudelka, Zdeněk. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha :
Nakladatelství Linde, 2008, s. 77. ISBN 978-80-7201-690-7.
49 Šimíček, Vojtěch. Ústavní soud a obecně závazné vyhlášky obcí. Právní rádce. 1997, č. 10, s. 6.
50 Kadečka, Stanislav. Právní povaha samosprávných vyhlášek obcí. Časopis pro právní vědu a
praxi. 1998, č. III, s. 555.
51 Např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 01. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/93.
52 Tamtéž.
53 Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních
práv a svobod.
18
přičemž jde o to, že pravomoc obcí vydávat vyhlášky není stanovena zákonem.
Stanovování povinností občanům těmito vyhláškami je tedy v rozporu s výše
uvedenými ustanoveními Ústavy a Listiny, alespoň dle názoru Ústavního soudu.
Myslím, že hlavní protiargument není vůbec těžké najít. Je to ustanovení čl. 104 odst. 3
Ústavy, které právě zmocnění vydávat obecně závazné vyhlášky obsahuje. Jedná se
tedy o ústavní zmocnění. Pokud máme stanoven imperativ, že povinnosti mohou být
ukládány pouze na základě zákona, neznamená to, dle mého, že by nemohly být
ukládány na základě ústavního zákona, naopak. Ústava vyžaduje zákonné zmocnění
v případě vydávání právních předpisů obcí v tzv. přenesené působnosti (obecně
závazných vyhlášek vydávaných v přen. p., dnes nařízení obcí).56 V čl. 104 odst. 3
najdeme pouze požadavek, aby byly obecně závazné vyhlášky vydávány v mezích
působnosti obcí. Ta už zákonem stanovena být musí.57 To je však něco úplně jiného.
Pokud by ústavodárce skutečně požadoval zákonné zmocnění i v případě vydávání
vyhlášek v samostatné působnosti, proč to v Ústavě výslovně nestanovil tak, jak je
tomu u přenesené působnosti? Ústavodárce nepochybně takto odlišnou ústavní
úpravu upravující vydávání právních předpisů obcí konstruoval s nějakým úmyslem.
Tímto úmyslem bylo, dle mého názoru, umožnit obcím realizovat svou právotvornou
pravomoc bez toho, aby musely čekat, až jim tuto pravomoc zákon svěří. To je přece i
jeden ze základních rozdílů mezi obecně závaznými vyhláškami vydávanými
v samostatné a přenesené působnosti, respektive obecně závaznými vyhláškami a
nařízeními obcí. Pokud se ztotožníme s názorem Ústavního soudu, myslím, že to do
značné míry smazává rozdíl mezi těmito právními předpisy a důsledkem toho i
rozdíly mezi samosprávou a státní správou, jelikož takovéto stanovisko Ústavního
soudu, dle mého, poměrně značně omezuje samosprávu ve spravování věcí patřících
do její samostatné působnosti. Podobný názor zastávali Petr Průcha58, Stanislav
54 Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
55 Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
56 Ústava ČR, čl. 79 odst. 3.
57 Ústava ČR, čl. 104 odst. 1.
58 Průcha, Petr. K režimu a některým aktuálním otázkám normotvorné pravomoci obcí. In
K normotvorné pravomoci obcí. Brno : Masarykova univerzita, 1998. ISBN 80-210-1751-1.
19
Kadečka59, Vojtěch Šimíček60 či Josef Vedral61. Např. Jan Filip toto stanovisko
formuloval takto: „K vydání takové vyhlášky není třeba zmocnění, stačí skutečnost, že ze
zákona plyne, že jde o věc v samostatné působnosti. Výjimkou je zmocnění k jednostrannému
stanovení právních povinností fyzickým nebo právnickým osobám v důsledku realizace veřejné
moci, které nelze podle Ústavního soudu odvodit přímo z Ústavy ČR, nýbrž v souladu s čl. 2
odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny může být stanoveno pouze na základě a v mezích zákona. Fakticky
tak Ústavní soud samosprávu v této oblasti redukoval na možnost volby určitou věc obecně
závaznou vyhláškou upravit nebo neupravit a v případě upravení jí přisoudil povahu pouhého
prováděcího předpisu.“62 Uvedu zde ještě i stanovisko S. Kadečky, neboť se mi jeho
komentář k této věci velmi zamlouvá: „V obecně závazných vyhláškách se nejvíce projevuje
samosprávný charakter obcí a krajů, neboť právě jejich prostřednictvím mohou svobodně a
autonomně rozhodovat ve svých věcech, aniž by k tomu byly vždy výslovně zákonem zmocněny.
Bez této pravomoci k tvorbě vlastních mocenských aktů by samospráva nikdy nemohla plnit
takovou úlohu, jaká odpovídá jejímu postavení v moderním státě, ztratila by tak jednu ze svých
základních odlišností od správy státní, ztratila by do značné míry svůj veřejnomocenský
charakter, přestala by být subjektem (nositelem) veřejné moci a stala se tak pouhým jejím
vykonavatelem.“63
Ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny v našem
právním řádu představují zásady „vše je dovoleno, co není zakázáno“ a „povinnosti
lze ukládat jen zákonem.“ Stanislav Kadečka k tomu uvádí: „Je však třeba se výrazně
ohradit proti chápání této zásady, které ji interpretuje tak, že povinnosti lze ukládat výhradně
zákonem (absurdita takové interpretace vynikne při pohledu do soukromého práva: smlouvy v
občanském či obchodním právu svým účastníkům povinnosti přece také ukládají, a to na základě
59 Kadečka, Stanislav. Právo obcí a krajů v České republice. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.
Beck, 2003, s. 305. ISBN 80-7179-794-4.
60 Šimíček, Vojtěch. Ústavní soud a obecně závazné vyhlášky obcí. Právní rádce. č. 10, s. 6.
61 Vedral, Josef. K vývoji právní úpravy obecně závazných vyhlášek a její interpretace v
judikatuře Ústavního soudu. StudentASPI Internet [program]. Verze 13, aktualizace z 06. 11.
2011 [cit. 2012-02-21]. 2009.
62 Filip, Jan. Ústavní právo České republiky. I. díl, Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4.
opravené a doplněné vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003, s. 487 – 488. ISBN 80-210-3254-5.
63 Kadečka, Stanislav. Právo obcí a krajů v České republice. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.
Beck, 2003, s. 46. ISBN 80-7179-794-4.
20
zákona). Stejně nesmyslné je požadovat k uložení každé povinnosti obecně závaznou vyhláškou
výslovné zákonné zmocnění. Ostatně takto interpretované ustanovení nelze nalézt v žádné z
ústav států Evropské unie.“64 Z judikatury Ústavního soudu a stanovisek mnoha
předních ústavněprávních a správněprávních představitelů české právní vědy, které
jsem citoval a dále citovat budu, je zřejmé, že ústavodárce při práci na Ústavě a Listině
neodvedl úplně nejlepší práci. Výše jsem vyjádřil domněnku, že ústavodárce úmyslně
nepožaduje k vydávání obecně závazných vyhlášek zákonné zmocnění. Přirozeně je
velmi obtížné spekulovat nad vůlí ústavodárce, přičemž je samozřejmě podstatný
projev vůle, tzn. text předmětných ustanovení Ústavy a Listiny. Dovolím si však svou
myšlenku ještě rozvést. Ústavodárce určitě chtěl dát samosprávě právotvornou
pravomoc. Jinak by samospráva do značné míry ztrácela smysl. Míra této pravomoci
byla však v kontextu rozhodovací praxe Ústavního soudu v 90. letech značně omezena.
Je jedno, zdali s Ústavním soudem souhlasíme či nikoli. Ať tak či onak je nepochybné,
že odpověď na otázku, do jaké míry mohly obce vykonávat svou právotvornou
pravomoc je velmi složitá a problematická. Cílem ústavodárce přirozeně je taková
úprava, která bude jasná, srozumitelná a její výklad jednoznačný. To však není tento
případ. Ústavodárce zřejmě nevzal v úvahu to, že by uvedené články Ústavy a Listiny
mohly být vztahovány i k samosprávě, respektive že by mohly činit samosprávě
takové problémy. Se zajímavým a řekněme uvěřitelným vysvětlením, proč je formulace
těchto ustanovení taková, jaká je, přišel opět Stanislav Kadečka: „Druhou, ještě
závažnější, odlišností je zásadní rozdíl mezi zněním zásady a ustanovením, podle kterého je
dovoleno to, co není zakázáno „zákonem“. Obecné chápání zásady totiž spočívá v možnosti
zákazu právem či na základě zákona (a v jeho mezích), nikoliv „zákonem“. Naše ústavní
předpisy se zjevně inspirovaly čl. V. Prohlášení lidských a občanských práv z roku 1789. Je však
s podivem, jakým způsobem pravidlo přeformulovaly do znění, které je součástí českého
ústavního pořádku. Francouzská verze sice zní: „Co není zákonem zakázáno, je
dovoleno…“historickým výkladem však dojdeme k nutnosti chápat užitý pojem „zákonem“ jako
pojem „právem“. Takový historický výklad je samozřejmě u českého předpisu původně přijatého
v roce 1991 vyloučen. Dále pak čl. 2 odst. 4 Ústavy, respektive čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé
64 Kadečka, Stanislav. Svobodná normotvorba obcí I.-II. Moderní obec. 2000, č. 9, s. 35.
21
části zakotvují normativně zásadu, podle které „…nikdo nesmí být nucen činit, co zákon
neukládá“, což můžeme zjednodušit do pravidla stanovícího, že povinnosti něco činit mohou být
ukládány jen zákonem… I tato je pak zjevně inspirována francouzským Prohlášením, jehož
formulace lze však opět považovat za zdařilejší (…nikdo nemůže být nucen k tomu, co zákon
nepřikazuje).“65
Dalším argumentem Zdeňka Koudelky a Stanislava Kadečky proti této
rozhodovací praxi Ústavního soudu byl argument systematický spočívající v tom, že
čl. 2 Ústavy i čl. 2 Listiny jsou obsaženy v hlavách prvních, tedy základních, respektive
obecných ustanoveních. Naproti tomu čl. 104 Ústavy nacházíme v hlavě sedmé –
územní samospráva.66, 67 Použitím zásady lex specialis derogat lex generali dojdeme
k závěru, který Z. Koudelka formuloval takto: „Protože obě normy mají stejnou ústavní
právní sílu, tak se při pochybnosti ve výkladu musí použít pravidlo, že speciální má přednost
před obecným. Jinými slovy obecně platí čl. 2 Ústavy i Listiny, ale pro oblast samosprávy se
v případě obecně závazných vyhlášek použije přednostně čl. 104 Ústavy umožňující vydávání
obecně závazných vyhlášek bez zákonného zmocnění, pokud jsou vydány v zákonem stanovené
samosprávní působnosti – to je dostatečný zákonný rámec pro vydání obecně závazných
vyhlášek podle čl. 104 Ústavy.“68 Tuto samostatnou působnost vymezoval § 14 odst. 1
zákona č. 367/1990 Sb. Zde právě bylo významné posouzení otázky, zda je výčet v něm
obsažený demonstrativní či taxativní, o čemž jsem se zmínil dříve. V tomto se
Z. Koudelkou nesouhlasil Josef Vedral, podle jehož názoru „je taková argumentace těžko
akceptovatelná, neboť pokud by se mělo takto postupovat v případě hlavy sedmé, byl by zřejmě
stejný postup možný i v případě hlavy třetí (Výkonná moc) nebo čtvrté (Moc soudní), což je
jistě absurdní.“69 Už se ale nedozvíme, co je na té argumentaci tak absurdního. Zřejmě
65 Kadečka, Stanislav. Právní povaha samosprávných vyhlášek obcí. Časopis pro právní vědu a
praxi. 1998, č. 3, s. 558 – 559.
66 Kadečka, Stanislav. Právo obcí a krajů v České republice. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.
Beck, 2003, s. 83. ISBN 80-7179-794-4.
67 Koudelka, Zdeněk. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha :
Nakladatelství Linde, 2008, s. 75. ISBN 978-80-7201-690-7.
68 Tamtéž.
69 Vedral, Josef. Obecně závazné vyhlášky obcí v judikatuře Ústavního soudu. Správní právo.
1999, č. 1, s. 30.
22
skutečnost, že by mohla způsobovat do jisté míry obcházení obecných ustanovení
Ústavy a Listiny, jakož i určitou ztrátu významu těchto ustanovení. Pokud by měl
J. Vedral opravdu na mysli toto, tak bych s ním souhlasil. Ovšem jen v případě, že
bychom v hlavách třetí a čtvrté Ústavy měli možnost na některém ustanovení postup
Z. Koudelky aplikovat. Myslím si totiž, že tomu tak není. Nenajdeme zde žádné
takové, u kterého by se objevoval problém podobný jako u čl. 104 odst. 3. Jedinou
výjimkou může být č. 78, který zmocňuje vládu k vydávání nařízení vlády.70
Domnívám se však, že vláda svými nařízeními žádné nové povinnosti nestanovuje,
neboť je oprávněna toliko k provedení zákona. V tomto zákoně jsou tyto povinnosti
stanoveny a nařízení vlády zákon pouze doplňuje a upřesňuje. Kdyby tomu tak
nebylo, bylo by vydání tohoto nařízení v rozporu s čl. 78. Z výše uvedeného tedy
dovozuji, že v případě hlavy třetí či čtvrté Ústavy, jak uváděl J. Vedral, není potřeba
uvažovat nad použitelností pravidla lex specialis derogat lex generali.
3. 2 Stav při účinnosti zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)
Zákon č. 367/1990 Sb. rozhodně nebyl dokonalý a obsahoval řadu
problematických ustanovení. Některé z nich jsem zmínil v předchozí části. Napravení
těchto nedostatků bylo prvním důvodem pro přijetí nového zákona o obcích. Tím
dalším pak byl záměr vlády uskutečnit reformu veřejné správy, jejímž hlavním
projevem bylo zrušení okresů a vznik krajů, což se samozřejmě neobešlo ani beze změn
v kompetencích a povinnostech obcí. Dne 12. 04. 2000 tak byl schválen zákon č.
128/2000 Sb., o obcích. Účinnost zákona byla stanovena poměrně netradičně - dnem
voleb do zastupitelstev krajů v roce 2000.71 Volby se uskutečnily dne 12. 11. 200072, což
tedy je i den, od kterého je zákon účinný.73 Nový zákon samozřejmě přinesl mnoho
změn. Pro vydávání obecně závazných vyhlášek byly podstatné především dvě. Zákon
č. 367/1990 Sb. formálně nerozlišoval právní předpisy obcí v samostatné a přenesené
70 K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení.
71 Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), § 155.
72 Volby do zastupitelstev krajů v Česku 2000. Wikipedia [online]. Změněno 29. 12. 2011 [cit.
2012-01-15]. Dostupné z:
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Volby_do_zastupitelstev_krajů_v_Česku_2000>.
73 StudentASPI Internet[program]. Verze 13, aktualizace z 6. 11. 2011 [cit. 2012-01-15].
23
působnosti. Znal pouze pojem obecně závazné vyhlášky, což v praxi jistě způsobovalo
problémy, např. to vedlo k pochybnostem, zdali ustanovení zmocňující obce
k vydávání obecně závazných vyhlášek v některém zvláštním zákoně má namysli
vyhlášky v samostatné nebo přenesené působnosti. Zákon o obcích tento problém
odstranil tím, že název obecně závazná vyhláška ponechal pro právní předpis
vydávaný obcemi v samostatné působnosti a pro přenesenou zavedl název nařízení
obce. Druhou, podstatnější, změnou je znění § 10, který je reakcí na judikaturu
Ústavního soudu nastíněnou v podkapitole č. 3. 1, tedy na názor Ústavního soudu, že
obce nemohou obecně závaznými vyhláškami stanovovat povinnosti, neboť k tomu
nemají zákonné zmocnění. V předchozí části práce jsem vyjádřil svůj nesouhlas s tímto
postojem Ústavního soudu, který koresponduje patrně s většinou odborné veřejnosti.74
Nicméně toto není zas tak důležité, neboť rozhodující je stanovisko Ústavního soudu
(což je samozřejmě v pořádku). § 10 tedy přímo zavádí oprávnění obcí ukládat obecně
závaznými vyhláškami povinnosti. Podstatné jsou především písm. a) a b),
v původním znění zákona b) a c):
„Povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou
a) k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti,
jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou
bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou
vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranství v obci jsou takové
činnosti zakázány,
b) pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků,
včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k
zajištění veřejného pořádku,
74 To je však těžké říci. Z dostupných pramenů by to vyplývalo, ale myslím, že nejen v právním
světě platí pravidlo, že ten, kdo s nějakým názorem souhlasí, nemá potřebu jej publikovat.
Pokud tedy někdo souhlasí s judikaturou Ústavního soudu, lze předpokládat, že nebude psát
články o tom, že je správná. Naopak pokud někdo nesouhlasí, tak tuto potřebu vyjádřit svůj
odlišný názor mít může a měl by mít.
24
Pro vydávání obecně závazných vyhlášek k ochraně veřejného pořádku a zejména
nočního klidu je toto ustanovení naprosto zásadní a dostalo se mu většinou
pozitivního ohlasu, např. od J. Vedrala75 či S. Kadečky76. Ten však poukázal na to, že
§ 10 je v rozporu hned se třemi ustanoveními ústavního pořádku. Jedná se o čl. 104
odst. 3 Ústavy: „Jestliže Ústava stanoví, že zastupitelstva mohou v mezích své působnosti
vydávat obecně závazné vyhlášky, pak není možné, aby toto právo územního společenství
občanů restriktivně omezoval zákon. Zcela zřejmě je přitom působnost obcí při ukládání
povinností obecně závaznými vyhláškami užší, než obecná samostatná působnost obcí.“ Jedná
se vlastně o stále stejný rozpor mezi S. Kadečkou a dalšími ústavněprávními a
správněprávními právníky a Ústavním soudem o to, zda k vydávání obecně
závazných vyhlášek stačí znění čl. 104 odst. 3 Ústavy nebo zda obce potřebují výslovné
zákonné zmocnění. Zastánci názoru, že jej nepotřebují, samozřejmě považují § 10 za
zbytečný, nepotřebný a omezující pravomoc obcí danou jim čl. 104 odst. 3.
Zákonodárce totiž tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu za pravdu. De facto však
jinou možnost samozřejmě neměl. Dále S. Kadečka uvádí: „Nesoulad je shledáván i mezi
ustanovením § 10 zákona a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého
může stanovit podmínky a omezení pro podnikatelskou činnost jen zákon. Toto ustanovení
vylučuje subdelegaci, jak ji provádí právě § 10 zákona. Vhodnou možností, jak tato ustanovení
zbavit rozporu, by bylo přistoupit na názor o specialitě čl. 104 odst. 3, to však Ústavní soud
vytrvale odmítá.“ Takto vyjádřený názor interpretuji tak, že autor už tak trochu
rezignoval a byl smířen s tím, že pokud bude Ústavní soud postupovat v souladu
s ustálenou judikaturou v oblasti vydávání obecně závazných vyhlášek (ačkoli v rámci
zákona č. 367/1990 Sb.), měl by mít i nadále s některými vyhláškami problém a rušit je,
především v oblasti ochrany nočního klidu. Postup Ústavního soudu při posuzování
souladnosti obecně závazných vyhlášek vydávaných podle § 10 s čl. 26 odst. 1 a 2
Listiny byl však poněkud zvláštní (viz podkapitola č. 4. 2). Co se týče hlavní otázky
této části práce, posouzení pravomoci obcí k vydávání obecně závazných vyhlášek,
75 Vedral, Josef. Změny v právní úpravě vydávání právních předpisů územních samosprávných
celků. Správní právo. 2001, č. 4, s. 193 – 195.
76 Kadečka, Stanislav. Poznámky k praktickému výkladu pěti ustanovení. Moderní obec. 2001, č.
5, s. 33.
25
Ústavní soud byl nucen se s novým stavem věcí vypořádat už měsíc po nabytí
účinnosti zákona o obcích.77 Jedná se o nález Ústavního soudu, který způsobil obrat
v této problematice (důvodem však samozřejmě byla změna zákonné úpravy, ne
názoru Ústavního soudu) a pozdější rozhodnutí na něj navazovaly. Jednalo se o návrh
na zrušení obecně závazné vyhlášky regulující a redukující možnost vykonávat určité
činnosti v době nočního klidu. Z toho důvodu si podrobnější rozbor nechám na další
část této práce, neboť ta se již zabývá čistě oblastí ochrany nočního klidu.
77 Nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 4/2000.
26
4 Judikatura Ústavního soudu ČR v oblasti ochrany nočního klidu
Jak jsem již zmínil výše, právní úprava ochrany nočního klidu je minimální.
Prakticky by se dala shrnout do konstatování, že nějaký noční klid existuje. Bližší
vymezení bychom však hledali marně. Z toho vyplývá skutečnost, že jsou veškeré
otázky s nočním klidem související ponechány na právotvorné činnosti obcí a na
následném posouzení Ústavního soudu, zdali je taková úprava možná. Právě toto
posuzování a rozhodování je pro oblast ochrany nočního klidu klíčové a zaujímá tedy
hlavní místo v této práci. Konkrétně jde především o odpověď na otázku, zda je
ústavně konformní zavádění tzv. policejních hodin, tzn. stanovení zavírací, popřípadě
otevírací doby hostinských a restauračních zařízení, barů, diskoték apod.
První nález Ústavního soudu pochází z roku 199678 a za těch 15 let, které od té
doby uplynuly, Ústavní soud v této věci několikrát změnil svůj právní názor, aniž by
došlo ke změně právních předpisů. Lze se tedy ne bezdůvodně domnívat, že i
současný právní názor Ústavního soudu na otázku zavádění policejních hodin
nezůstane konstantní.
4. 1 Nález Ústavního soudu ze dne 02. 04. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 31/95 a
nálezy navazující
V tomto nálezu Ústavní soud rozhodoval o návrhu na zrušení ustanovení
obecně závazné vyhlášky obce Staré Město u Uherského Hradiště č. 8/95 ze dne 22. 06.
1995, o ochraně nočního klidu. A rozhodl kladně, tedy návrhu vyhověl a dotyčné
ustanovení zrušil. Ústavní soud shledával rozpor napadené vyhlášky s ústavním
pořádkem v jejím čl. 2. V odst. 1 bylo řečeno: „Provozovatel pohostinského zařízení
v souvislé obytné zástavbě je povinen vyžádat si pro stanovení zavírací hodiny po 22. hodině
předchozí souhlas obecní rady. Žádost o souhlas musí být podána zvlášť pro vlastní zařízení a
zvlášť pro letní zahrádku. V pochybnosti, zda je pohostinské zařízení v souvislé obytné zástavbě,
rozhodne obecní rada.“ A v odst. 3: „Provozovatelé pohostinských a společenských zařízení
78 Nález Ústavního soudu ze dne 02. 04. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 31/95.
27
mohou pořádat jednotlivé akce (večírky, svatby atd.), které svým trváním překročí pravidelnou
zavírací dobu. Pokud tato doba přesáhne 22. hodinu oznámí nejméně 4 dny předem její konání
obecní radě. Pokud obecní rada do dvou dnů nerozhodne zamítavě, platí, že byl dán souhlas
k překročení zavírací hodiny.“ Napadená vyhláška obce Staré Město tedy ukládala
provozovatelům pohostinských zařízení určité povinnosti, což Ústavní soud viděl v té
době nerad. Vzhledem k subjektům, vůči kterým tyto povinnosti směřují, se zde
setkáváme s další kolizí s ústavním pořádkem ČR – svobodou podnikání (též právo na
podnikání) dle č. 26 odst. 1 a 2 Listiny79. Podnikatelům je zaručena svoboda podnikání
a její omezení je možné jen zákonem. Takže se zde jedná o stejný problém jako
v 3. kapitole této práce – povinnosti mohou být ukládány pouze zákonem. Zároveň
však zákonnou formu vyžaduje i omezení svobody podnikání (či též práva na
podnikání). Ústavní soud konstatoval rozpor čl. 2 vyhlášky s čl. 2 odst. 4, čl. 79 odst. 3
a čl. 104 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 26 odst. 2 Listiny a s § 13 odst. 2
a § 14 zákona č. 367/1990 Sb. Ústavní soud přímo říká: „Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2
odst. 3 Listiny každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co
zákon neukládá. Podle čl. 4 odst. 2 Listiny meze základních práv a svobod mohou být za
podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Podle čl. 26 odst. 1 Listiny má každý
právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, přičemž podle čl. 26 odst. 2 podmínky
a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností může stanovit pouze zákon. Pokud by z
omezení základního práva vyplynula právní povinnost, mohlo by se tak stát jen na základě
zákona a v jeho mezích. Za meze základních práv a svobod je přitom nutno považovat jakékoliv
omezení svobodné vůle oprávněného subjektu, tj. též stanovení podmínek omezujících výkon
podnikatelského oprávnění. Žádný takový zákon však vydán nebyl.
Čl. 2 vyhlášky určuje meze podnikatelské činnosti, které mohou být podle výše uvedených
ustanovení Listiny stanoveny jen zákonem. Rovněž není úkolem obce v oblasti samostatné
79 (1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat
a provozovat jinou hospodářskou činnost.
(2) Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.
28
působnosti regulovat provozní dobu podnikatelských aktivit a pohostinských zařízení, byť v
souvislosti s dodržováním nočního klidu.“80
V tomto nálezu stojí za zmínku ještě dvě poznámky Ústavního soudu. Ústavní soud
shledal rozpor čl. 2 také se zákonnou úpravou. Už několikrát zmíněný § 14 zákona č.
367/1990 Sb., který vymezoval oblast samostatné působnosti obce a tím pádem i okruh
záležitostí, které mohou obce upravovat pomocí obecně závazných vyhlášek, totiž
obcím umožňoval regulovat provozování zařízení sloužících k uspokojování potřeb
občanů (což nepochybně pohostinská zařízení jsou), avšak jen pokud byly ve
vlastnictví obce. Předmětný čl. 2 se vztahoval na všechny provozovatele těchto zařízení
bez rozdílu. Tou druhou poznámkou je spíš taková rada Ústavního soudu obcím, aby
se do těchto vyhlášek o ochraně nočního klidu, které zavádějí policejní hodiny, vůbec
nepouštěly a raději tuto oblast přenechali živnostenským úřadům. Ty mohou dle § 58
odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších
předpisů subjektům podnikajícím na základě živnostenského oprávnění toto
oprávnění odebrat v případě porušení zvláštních právních předpisů.81 V tomto případě
by takovým porušovaným právním předpisem zřejmě měl být zákon o přestupcích a
jeho § 47. K judikatuře týkající se ochrany nočního klidu už zdaleka není tak snadné
najít nějaké relevantní vyjádření odborné veřejnosti jako tomu bylo u vydávání obecně
závazných vyhlášek obecně. Toto konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu komentoval
Zdeněk Koudelka: „Ústavní soud dříve považoval takovouto úpravu za nepřípustný zásah
obce do oblasti živnostenské státní správy příslušející živnostenským úřadům. Ústavní soud
připouštěl toto omezení pouze pro provozovny ve vlastnictví obce. Rozumí se tím vlastnictví
provozovny (podniku), nikoliv vlastnictví nemovitosti (budovy), v níž je provozovna umístěna.
Je však možné, aby obec jako vlastník budovy, a tedy pronajímatel si vyhradila určitou zavírací
hodinu ve smlouvě o nájmu nebytových prostor s tím, že ve smlouvě bude uvedeno, že
80 Nález Ústavního soudu ze dne 02. 04. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 31/95.
81 Živnostenský úřad může živnostenské oprávnění zrušit nebo v odpovídajícím rozsahu
provozování živnosti pozastavit, jestliže podnikatel závažným způsobem porušil nebo porušuje
podmínky stanovené rozhodnutím o udělení koncese, tímto zákonem nebo zvláštními právními
předpisy.
29
překročení takovéto zavírací doby je důvod k výpovědi či dokonce k odstoupení od smlouvy. To
však je již soukromoprávní vztah obce - pronajímatele a podnikatele - nájemníka.
Při respektování názoru Ústavního soudu bylo tedy možné požadovat po příslušném
živnostenském úřadu, aby on stanovil individuálním právním aktem policejní hodinu pro
konkrétní provozovnu, a to zvlášť pro vlastní provozovnu a zvlášť pro letní zahrádku. Nicméně
tento právní názor Ústavního soudu byl velmi sporný, neboť výrazně omezoval možnost obce
řešit záležitosti místního veřejného pořádku.“82
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/95 se stal podkladem pro další
rozhodování v podobných věcech. Jedním takovým rozhodnutím byl nález Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/96 ze dne 22. 04. 1997, kterým byla zrušena obecně závazná
vyhláška obce Otnice č. 1/96, k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na
území obce Otnice ze dne 07. 11. 1996. Ústavní soud se zde plně odkázal na předešlou
judikaturu (tedy nález sp. zn. Pl. ÚS 31/95) a zopakoval stejné argumenty. Jedinou
zajímavou odlišností bylo znění § 1 posuzované vyhlášky: „Vzhledem k možnému
narušení veřejného pořádku v obci, se stanoví, že taneční a poslechové zábavy (akce) s
reprodukovanou hudbou lze vykonávat pouze na těchto místech: Dělnický dům č. p. 351 a
Pohostinství u Marků č. p. 12 a to v čase od 14.00 - 0.30 hodin.“ Díky této formulaci už se
nejednalo pouze o zásah do práva na podnikání, ale rovněž do práva na
nedotknutelnost obydlí garantovaného čl. 12 Listiny83. Tato vyhláška totiž zakazuje
konání akcí s reprodukovanou hudbou na všech místech v obci s výjimkou dvou, tedy
82 Koudelka, Zdeněk. Veřejný pořádek a obecně závazné vyhlášky. Právní rádce. 2001, č. 9, s. 19 –
20.
83 (1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm
bydlí.
(3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v
demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a
svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.
Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti,
mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné
správy.
30
i v obydlích fyzických osob. Na to rovněž poukázal přednosta Okresního úřadu ve
Vyškově ve svém návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky.84
4. 1. 1 Nález Ústavního soudu ze dne 08. 10. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 17/97
Velmi zajímavým a v mnoha ohledech průlomovým je nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/97 ze dne 08. 10. 1997, kterým byl zrušen čl. 10 odst. 2 písm. d) obecně
závazné vyhlášky města Slatiňany č. 1/97 ze dne 19. 03. 1997, o veřejném pořádku a
čistotě města. Toto ustanovení znělo: „Dále je ve městě zakázáno: provozovat veřejné
hudební produkce typu diskotéky, rockotéky na veřejně přístupných místech a ve veřejně
přístupných objektech umístěných v bezprostřední návaznosti nebo blízkosti obytné zástavby po
22.00 hod." Nejde ani tak o to, jak nakonec Ústavní soud rozhodl, protože setrval na
dosavadní judikatuře, ale o způsob, jakým k rozhodnutí došel a především pak o
odlišná stanoviska k němu. Šest soudců Ústavního soudu hlasovalo pro zamítnutí
návrhu na zrušení a šest pro zrušení předmětného ustanovení obecně závazné
vyhlášky. Nebylo tedy jasné, jak se v takovém remízovém případě má vlastně
postupovat. Nakonec Ústavní soud došel, dle mého, k velmi pochybnému závěru, že
se bude postupovat podle dosavadní judikatury, takže návrhu na zrušení bude
vyhověno. Ačkoli dle § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů „je rozhodnutí pléna přijato, jestliže se pro ně vyslovila většina
přítomných soudců.“ Ústavní soud však toto ustanovení považoval za lex generalis a
větu druhou § 13 za lex specialis: „Jde-li však o rozhodnutí přijímané na základě právního
názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, je
přijato, jestliže se pro ně vyslovilo alespoň devět přítomných soudců.“ Dovodil tedy, že
jelikož se pro změnu právního názoru nevyslovilo alespoň devět soudců, ke změně
právního názoru nedojde a rozhodne se podle dosavadní judikatury. Za nejhodnotnější
na celém nálezu považuji odlišné stanovisko soudců Vojena Güttlera a Pavla
Varvařovského. Do značné míry koresponduje s názory např. Z. Koudelky, S. Kadečky
84 „Tato vyhláška omezuje rovněž "osobní práva každého občana obce", neboť v případě konání jakékoliv
akce s reprodukovanou hudbou (rodinné oslavy, promoce, svatby aj.) je občanům znemožněno je
organizovat například doma a jsou nuceni je vykonávat pouze na místech a v časech vyhláškou
určených.“
31
a dalších, které jsem uváděl v předchozí kapitole a tím dával tento judikát naději, že by
v blízké budoucnosti mohlo dojít ke změně právního názoru celého Ústavního soudu.
To se však nestalo a obce si musely ještě deset let počkat.85 Nejraději bych zde ocitoval
celé jejich stanovisko, ale vzhledem k jeho obsáhlosti vyberu jen ty nejdůležitější
pasáže, které v zásadě kritizují stávající praxi Ústavního soudu. Soudci se poměrně
podrobně zabývali otázkou pravomoci obcí k vydávání obecně závazných vyhlášek
vydávaných v samostatné působnosti:
„Ústavní soud měl tedy poté, co dospěl k závěru, že napadené ustanovení citované vyhlášky
patří do oblasti samostatné působnosti obce, posoudit, zda není v rozporu s čl. 104 odst. 3
Ústavy, podle něhož je zastupitelstvům přiznáno právo obecně závazné vyhlášky vydávat "v
mezích své působnosti". Pod pojmem "v mezích své působnosti" je nutno v kontextu s čl. 4
odst. 1 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko "na základě zákona",
rozumět zákonem vymezenou působnost obcí. K první otázce, tj. k působnosti obce vydat
napadené ustanovení předmětné vyhlášky, zastávají podepsaní soudci názor, že ustanovení § 17
ve spojení s § 14 odst. 1 písm. o) zákona o obcích umožňuje obcím v jejich samostatné
působnosti vydat obecně závaznou vyhlášku "k zabezpečení místních záležitostí veřejného
pořádku", přičemž obec může stanovit, "které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v
obci, lze vykonávat pouze na místech a v čase vyhláškou určených nebo stanovit, že na
některých veřejně přístupných místech v obci jsou takové činnosti zakázány". Z uvedeného tedy
vyplývá, že napadené ustanovení citované vyhlášky bylo vydáno v souladu s čl. 104 odst. 3
Ústavy, tj. v mezích působnosti obce… Tímto postupem (Ústavního soudu) však dochází ke
stírání rozdílů mezi samostatnou a přenesenou působností obce, neboť podle dosavadní praxe
Ústavního soudu je nutné zákonné zmocnění k vydání obecních vyhlášek nejen v případech, kdy
se jedná o působnost přenesenou, nýbrž i v případech působnosti samostatné, pokud v jejím
rámci obec stanoví povinnosti pro občany. Ústavní soud tedy ve své stávající rozhodovací
činnosti dospěl k závěru, že i vyhlášky obcí v samostatné působnosti (výše uvedeného typu)
vyžadují zákonné zmocnění a že nestačí, že jsou vydány pouze v "mezích působnosti
85 Ke změně právního názoru Ústavního soudu došlo až nálezem ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl.
ÚS 45/06 a pokud jde o stanovisko k omezení práva na podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny, tak
ke změně došlo ještě později - nálezem ze dne 02. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 28/09.
32
zastupitelstev". Tento závěr je však - se zřetelem na citovaný čl. 104 odst. 3 Ústavy - více než
diskutabilní.
Pokud totiž zákon o obcích (zejména ustanovení § 14) vymezuje samostatnou působnost obce a
v jejím rámci obec vydává obecně závazné vyhlášky, jimiž jsou respektována základní práva a
svobody, nepochybně tím je čl. 4 odst. 1 Listiny naplněn. Toto ustanovení nevyžaduje výslovné
zákonné zmocnění, ale hovoří pouze o ukládání povinností "na základě zákona a v jeho mezích".
Jinak řečeno, pojem "na základě zákona" nelze ztotožnit (a tedy zúžit) s pojmem "zákonného
zmocnění", neboť např. právě v případě vyhlášek obcí v samostatné působnosti je možno za
pojem "na základě zákona" označit uvedený § 14 zákona o obcích bez toho, že by bylo třeba
výslovného zákonného zmocnění.“
Vyjádřili se rovněž k námitce, že napadené ustanovení citované vyhlášky porušuje čl.
26 odst. 2 Listiny: „Tato námitka by byla namístě, pokud by napadenou vyhláškou byl výkon
určitých povolání nebo činností skutečně omezen. V daném případě však cílem a smyslem
vyhlášky nebylo takto formulované omezení, nýbrž úprava místních záležitostí veřejného
pořádku ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. o) a § 17 zákona o obcích. Jinak řečeno: danou
vyhláškou obec pouze upravila místní záležitosti veřejného pořádku pro případy, kdy některé
podnikatelské aktivity tento pořádek narušovaly. K porušení čl. 26 odst. 2 Listiny tedy nedošlo.“
S tímto by se dalo souhlasit, pokud bychom na rozdíl od Ústavního soudu přistoupili
na teorii o specialitě čl. 104 odst. 3 Ústavy, kterou prosazovali Z. Koudelka a
S. Kadečka (viz kapitola č. 3). Myslím si ale, že pokud jde o čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny, je
situace jiná než u např. čl. 2 odst. 4 Ústavy nebo čl. 4 odst. 1 Listiny (viz dále
v podkapitole č. 4. 2). Dále uvádějí: „V této souvislosti nelze přehlédnout skutečnost, že
žádné ze základních lidských práv nebo svobod nepředstavuje zcela samostatnou a izolovanou
hodnotu, nýbrž že se vždy nachází v určitém vztahu k jiným základním právům nebo
svobodám… např. k právu na soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny.“ K tomu bych ještě
doplnil, že nelze základní lidská práva a svobody chápat jako neomezená jen proto, že
zákonodárce nevyužil svého práva a zákonem je neomezil. Ústavní soud je často nucen
posuzovat kolizi dvou či více základních práv a jednomu z nich dát v konkrétní věci
přednost. Tím rovněž to druhé právo omezí. Takže si myslím, že i právo na podnikání
33
není neomezené a je možné jej omezit, pokud je to ve veřejném zájmu a nezbytné pro
ochranu dalších základních lidských práv a svobod.
Závěr nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/97 představuje odlišné
stanovisko soudce V. Güttlera kritizující proceduru přijetí nálezu.:
„Lze souhlasit s názorem, že věta druhá § 13 zákona o Ústavním soudu představuje - ve vztahu
k větě první - v jistém aspektu ustanovení speciální. Vztah mezi oběma větami však přesto není
možno chápat jako vztah konkurující, kdy uplatnění jedné z obou vět vylučuje uplatnění věty
druhé. Právě naopak, věta první, upravující princip, podle něhož "rozhodnutí pléna je přijato,
jestliže se pro ně vyslovila většina přítomných soudců", představuje obecné východisko, které je
větou druhou (tj. požadavkem kvalifikované většiny devíti soudců v taxativně uvedených
případech) pouze modifikováno, nikoliv vylučováno. To znamená, že ustanovení § 13 zákona o
Ústavním soudu je nutno interpretovat tak, že ke každému rozhodnutí pléna je potřebná většina
přítomných soudců; v taxativně uvedených případech je však nutno většiny kvalifikované.
Zvolený postup pléna Ústavního soudu je proto problematický a diskusní.“
Stanovisko vyřčené v odlišném stanovisku mi připadá mnohem přijatelnější a
logičtější. Argumentace použita v nálezu je poměrně složitá, až bych řekl účelově
zvolená, aby bylo dosaženo požadovaného efektu, tedy vyhovění návrhu na zrušení
předmětného ustanovení. Dovolím si tvrdit, že toto rozhodnutí je projevem
skutečnosti, že Ústavní soud je tzv. hraničním orgánem, tzn. institucí, která není
nikomu podřízena a jejíž rozhodnutí nepodléhají žádné následné kontrole (vyjma
kontroly veřejnosti). Ústavní soud si tak víceméně může dělat, co chce. Myslím si, že
často rozhodovací praxe Ústavního soudu funguje tak, že se soudci nejprve
rozhodnou, jaký by měl být výsledek rozhodnutí a pak až hledají argumenty. A
upřímně řečeno téměř vždy se dají nalézt argumenty, které podpoří právě ten
zamýšlený závěr. Samozřejmě je to jen můj názor, který se nedá nijak objektivně
podpořit. Jinak si ale některá rozhodnutí zdůvodnit nedokážu. V tomto rozhodnutí,
dle mého názoru, měl Ústavní soud při rovnosti hlasů pro i proti postupovat tak, jak je
při hlasování obvyklé, tedy návrhu nevyhovět. Například při hlasování v Poslanecké
sněmovně Parlamentu ČR je také zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny přítomných
34
poslanců.86 Podstatné je však samozřejmě, co říká zákon o Ústavním soudu. Musím
přiznat, že by mě vůbec nenapadlo uvažovat o § 13 tak, jak to učinila ta šestice soudců
Ústavního soudu. Tedy tak, že druhá věta § 13 je speciální k větě první a deroguje ji.
Souhlasím s V. Güttlerem, že ta druhá věta nemá derogující povahu. Věta první zavádí
pravidlo nadpoloviční většiny, věta druhá pravidlo kvalifikované většiny. To se přece
nevylučuje. Je pravda, že argumentace použitá v nálezu není špatná a nesmyslná, ale
myslím si, že je opravdu účelová a neodpovídající situaci.
4. 1. 2 Nález Ústavního soudu ze dne 04. 11. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 18/97
Necelý měsíc po nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/97 Sb. rozhodoval Ústavní soud o
dalším návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky, tentokrát statutárního města
Pardubice č. 4/96, o omezení některých činností, které by mohly ohrozit veřejný
pořádek, ze dne 17. 12. 1996. Jedná se o nález sp. zn. 18/97 ze dne 04. 11. 1997. Jeho
zvláštností je rozsáhlost předmětné vyhlášky města Pardubice. Zhruba polovina
celkové délky nálezu je citace vyhlášky, která je tak několikanásobně delší než
vyhlášky obcí v předchozích rozhodnutích Ústavního soudu. Jako zdůvodnění se
samozřejmě nabízí velikost města Pardubice, které je rovněž několikanásobně větší než
obce, o jejichž obecně závazné vyhlášky se jednalo. Na rozhodnutí Ústavního soudu to
však nemělo žádný vliv. Návrhu bylo vyhověno a vyhláška zrušena ze stejných
důvodů jako v předchozích případech. Uvedu zde pouze čl. III. odst. 3 vyhlášky, který
je pro námi sledovanou problematiku nejpodstatnější: „Provozovatelé restauračních a
obdobných zařízení a takových zařízení, kde jsou podávány či prodávány alkoholické nápoje,
včetně nízkostupňového piva, a to i těch, do nichž je umožněn vstup pouze některým kategoriím
osob (např. dle zájmových skupin, členům sdružení, spolků apod.), jejichž provozovny se
nacházejí v souvislé městské zástavbě, kde se nacházejí trvale obydlené domy, mohou své služby
poskytovat pouze tak, aby veškerá činnost (vlastní i související) byla ukončena nejpozději do
23.00 hodin běžného dne. Přitom ji nelze znovu zahájit před 06.00 hodin dne následujícího.“
86 Ústava ČR, čl. 39 odst. 2 a zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, § 70
odst. 2.
35
4. 1. 3 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 04. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 22/97
Dalším rozhodnutím zabývajícím se podobnou situací a s podobným
výsledkem jako v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/95 je nález Ústavního soudu ze dne 21. 04.
1998, sp. zn. Pl. ÚS 22/97 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města
Rtyně v Podkrkonoší č. 3/97 ze dne 28. 05. 1997, o omezujících opatřeních k
zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku. V čl. 2 této vyhlášky město
zakazovalo „v době nočního klidu od 22.00 hodin do 06.00 hodin používat nebo zkoušet hlučné
stroje mimo budovy dostatečně chránící okolí před hlukem a pořádat veřejné hudební produkce
(např. diskotéky, plesy, zábavy, koncerty apod., s použitím zesilovací techniky) ve vzdálenosti
menší než 50 m od nejbližšího obydleného objektu a dále provozování reprodukované a živé
hudby a jiných zařízení působících nepřiměřený hluk v zahradních restauracích, areálech v
přírodě apod.“ Ústavní soud sice připustil, že oblast ochrany nočního klidu je součástí
místních záležitostí veřejného pořádku, tedy že patří do samostatné působnosti obce a
obce mohou k regulaci nočního klidu vydávat obecně závazné vyhlášky. Avšak ne
způsobem, který zvolilo město Rtyně v Podkrkonoší. Ústavní soud samozřejmě
zopakoval porušení čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy. Navíc uvedl, že
posuzování regulovaných činností podléhá režimu živnostenského zákona, je tak
výkonem státní správy a patří do přenesené působnosti obcí.
4. 1. 4 Nález Ústavního soudu ze dne 25. 08. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 14/98
Posledním rozhodnutím Ústavního soudu navazujícím na nález sp. zn. Pl. ÚS
31/95 je nález ze dne 25. 08. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 14/98 ve věci návrhu na zrušení obecně
závazné vyhlášky obce Vikýřovice č. 9/96, k zabezpečení místních záležitostí veřejného
pořádku přijaté dne 22. 01. 1996. Obecně závazná vyhláška stanovovala, že „veřejné
hudební produkce (tj. diskotéky, hudební produkce spojené s tancem, taneční zábavy, posezení
při hudbě apod.) se mohou konat pouze na těchto místech: v pohostinství Pod trámky, v
penzionu U Jirsáka, v Bistru Haltmarová, na hřišti TJ SOKOL“ a „pouze v tomto čase: a)
každý den do 22.00 hodin, b) jednou týdně (buď v pátek nebo v sobotu) do 23.00 hodin, c)
dvakrát ročně do 03.00 hodin.“ Ústavní soud se nijak neodklonil od dosavadní praxe,
naopak bych řekl, že mu odůvodnění tohoto nálezu nedalo moc práce – stejná
36
argumentace a některé pasáže mi přišly přímo převzaté z předešlých rozhodnutí.
Koneckonců proč ne, pokud jsou si dotyčné obecně závazné vyhlášky tak podobné a
právní stav se nezměnil. Co je však v tomto nálezu podstatné, je stanovisko Ústavního
soudu k čl. 26 odst. 2 Listiny, které je důležité zmínit vzhledem k následující části této
práce. Tento názor Ústavního soudu je dobré si zapamatovat, neboť nebude trvat
dlouho a bude to vypadat, jakoby si Ústavní soud nemohl vzpomenout na skutečnost,
že někdy něco takového vyslovil. Ústavní soud konstatoval: „Tím, že ustanovení čl. 26
odst. 2 Listiny deleguje ke stanovení podmínek a omezení podnikatelské činnosti pouze
zákonodárce, vylučuje jednak subdelegaci a jednak možnou ingerenci jiných orgánů veřejné
moci… Není tedy ani úkolem ani v pravomoci obce v oblasti její samostatné působnosti
upravovat rozsah podnikatelských aktivit, v daném případě místo a dobu konání veřejných
hudebních produkcí, stejně jako omezovat nedotknutelnost obydlí, byť v souvislosti s ochranou
veřejného pořádku, zejména při dodržování nočního klidu. Opačný postup obce, jak je tomu v
posuzovaném případě, jehož výsledkem je napadená vyhláška, pak zakládá její rozpor s čl. 26
odst. 2 a čl. 12 odst. 3 Listiny.“ Za nejpodstatnější považuji názor Ústavního soudu, že
Listina v této věci vylučuje subdelegaci. To znamená, že i kdyby existoval zákon, který
by umožňoval obcím právo na podnikání omezit, byl by tento zákon protiústavní.
4. 2 Nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 4/00 a
nálezy navazující
Nález sp. zn. Pl. ÚS 4/00 ve věci návrhu na zrušení několika ustanovení obecně
závazné vyhlášky města Písku ze dne 10. 11. 1998 č. 8/1998, o některých omezujících
opatřeních k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku znamenal zlom
v rozhodovací praxi Ústavního soudu ohledně posuzování ústavnosti obecně
závazných vyhlášek upravujících noční klid, který však nebyl úplný. Možná i proto, že
nebyl způsoben změnou právního názoru Ústavního soudu, ale změnou zákonné
úpravy – nabytím účinnosti nového zákona o obcích č. 128/2000 Sb. (viz podkapitola
č. 3. 2). Ještě před podrobným rozborem nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/00 je potřeba zmínit
ještě jeden nový zákon, zákon o ochraně veřejného zdraví ze dne 14. 07. 2000, který
nabyl účinnosti dne 01. 01. 2001 a to kvůli jeho § 96, který zněl: „Obec může obecně
37
závaznou vyhláškou nařídit pro území obce nebo jeho část k ochraně před hlukem a vibracemi
konec veřejné produkce hudby, provozní doby hostinských provozoven, heren a obdobných
provozoven služeb, pokud jejich produkcí nebo provozem dochází k neúměrnému obtěžování
občanů.“ Takže celá 90. léta 20. století Ústavní soud požadoval zákonné zmocnění
k vydávání obecně závazných vyhlášek k ochraně nočního klidu a najednou právní řád
obsahoval tato zmocnění hned ve dvou ustanoveních - § 10 písm. b) a c) zákona o
obcích a § 96 zákona o ochraně veřejného zdraví. Tato nově vzniklá situace
samozřejmě vyvolala jinou otázku – podle kterého ustanovení by měly obce
postupovat? Zřejmě podle zákona o ochraně veřejného zdraví, neboť je lex posterior i
lex specialis. Ke stejnému závěru došel i S. Kadečka, který se touto problematikou
zabýval:87 „Aniž by si toho tedy praxe povšimla, došlo tak po necelých dvou měsících účinnosti
k nepřímé novelizaci jednoho ustanovení nového zákona o obcích… Závěr o tom, že v uvedeném
případě jde o nekoncepčnost legislativy, která se mimo jiné zdá být dalším z produktů
obrovského resortismu v české veřejné správě, pak jen podporuje důvodová zpráva k zákonu,
předložená ministrem zdravotnictví, ve které se k § 96 uvádí, že „pro obce se navrhuje
kompetence, kterou zatím některé z nich uplatňují na základě ne zcela jasné právní
úpravy zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, v platném znění, tj. možnost omezení zdrojů
hluku v obcích alespoň stanovením konce veřejné produkce hudby a provozní doby
hostinských provozoven, heren a obdobných zařízení.“ Zdá se tedy, že ustanovení bylo
přijato s úmyslem zákonodárce napravit problém již neexistující… Co k tomu dodat, resp. Jaké
vzniklá situace nabízí řešení? V tomto konkrétním případě se domnívám, že nejméně špatným
řešením stávající situace by byla přímá novelizace obou zákonných textů, která by jednak vedla
k úplnému zrušení současného ustanovení § 96 zákona o ochraně veřejného zdraví, jednak
k upřesnění § 10 nového zákona o obcích tak, aby bylo zcela zřejmé, že umožňuje obcím stanovit
uzavírací dobu nejen pro taneční zábavy a diskotéky, ale i pro hospody, herny a obdobná
zařízení.“ Zákonodárce S. Kadečku vyslyšel, § 96 zákona o ochraně veřejného zdraví
sice úplně zrušen nebyl, ale byla z něj vypuštěna jeho druhá část hovořící o ochraně
před hlukem a vibracemi, což pro oblast nočního klidu ve výsledku znamená to samé.
87 Kadečka, Stanislav. Jeden zbytečný paragraf?. Právní zpravodaj : časopis pro právo a podnikání.
2001, č. 4, s. 8.
38
Došlo k tomu přijetím zákona č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku
ochrany veřejného zdraví s účinností k 01. 10. 2003. Tento krok však měl mnohdy i
zcela opačný efekt. Některé obce totiž nebraly v potaz, že jsou zmocněny k vydávání
obecně závazných vyhlášek v § 10 zákona o obcích a považovaly novelizaci § 96
zákona o ochraně veřejného zdraví za zrušení jejich zákonného zmocnění, což mělo za
následek, že obce své vyhlášky, které regulovaly provozní dobu restauračních zařízení
a konec veřejné produkce hudby, začaly rušit. Chtěly tak předejít tomu, aby je musel
rušit Ústavní soud. Jedná se např. o město Hranice88, město Mikulov89, město
Boskovice90, statutární město Ústí nad Labem91, město Aš92, město Přerov93, město
Semily94, město Šlapanice95 nebo město Vyškov96. Uznávám však, že jde pouze o mou
domněnku, že tyto vyhlášky byly zrušeny z důvodu změny § 96. Myslím ale, že je to
velmi pravděpodobné. Vycházím z toho, že uvedené vyhlášky byly vydány po
účinnosti zákona o ochraně veřejného zdraví, výslovně v nich bylo uvedeno, že jsou
vydávány na základě a podle § 96 a zrušeny byly do jednoho roku od nabytí účinnosti
novely zákona o ochraně veřejného zdraví, která § 96 změnila. Výjimkou je obecně
závazná vyhláška města Aš, ze které je jednoznačně zřejmé, že právě tato změna
88 Obecně závazná vyhláška Města Hranic č. 10/2003, o zrušení Obecně závazné vyhlášky Města
Hranic č. 7/2003, o ochraně klidu v noční době.
89 Obecně závazná vyhláška města Mikulov č. 4/2004, kterou se zrušuje Obecně závazná
vyhláška č. 2/94, o nočním klidu.
90 Obecně závazná vyhláška Města Boskovice č. 5/2004, kterou se ruší Obecně závazná vyhláška
Města Boskovice č. 2/2003, o stanovení konce provozní doby hostinských provozoven, heren a
obdobných provozoven služeb.
91 Obecně závazná vyhláška města Ústí nad Labem č. 1/2004, k zabezpečení místních záležitostí
veřejného pořádku, kterou byla zrušena Obecně závazná vyhláška města Ústí nad Labem č.
89/2002 o některých omezujících opatřeních k zabezpečení místních záležitostí veřejného
pořádku a k ochraně občanů před hlukem.
92 Obecně závazná vyhláška města Aš č. 12/2003, o zrušení Obecně závazné vyhlášky č.
104/2001, k ochraně veřejného zdraví před hlukem a vibracemi a k některým opatřením
zajišťujícím veřejný pořádek.
93 Obecně závazná vyhláška města Přerov č. 1/2004, kterou se zrušuje Obecně závazná vyhláška
č. 16/2001, o ochraně před hlukem a vibracemi.
94 Obecně závazná vyhláška města Semily č. 7/2004, o zrušení Obecně závazné vyhlášky města
Semily č. 3/2001, o ochraně veřejného zdraví před hlukem schválené dne 14. 6. 2001.
95 Obecně závazná vyhláška města Šlapanice č. 1/2004, kterou se ruší vyhláška č. 2/2001, o
omezujících opatřeních k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku.
96 Obecně závazná vyhláška města Vyškova č. 4/2003, kterou se ruší Obecně závazná vyhláška
města Vyškova č. 1/2002, o zajištění veřejného pořádku.
39
právního stavu byla důvodem ke zrušení předchozí vyhlášky. V čl. 1 totiž uvádí:
„Vzhledem ke skutečnosti, že parlament ČR změnil zákon O zdraví lidu, kde mj. zrušil právo
dané obcím k vydání OZV k časovému omezení některých činností v obci, zejména pak provozní
doby restaurací a obdobných zařízení a na základě doporučení Úřadu dozoru práce ministerstva
vnitra v Sokolově ze dne 23. 10. 2003, kde bylo jednoznačně doporučeno okamžitě vyhlášku
zrušit.“89 Rovněž město Vyškov ve své vyhlášce odkazuje na změnu zákona o ochraně
veřejného zdraví.93 Z uvedeného lze vyčíst, že § 96 zákona o ochraně veřejného zdraví
měl určitý praktický význam, spíše však negativní. S tímto postupem obcí souhlasila
Eva Šromová, která byla toho názoru, že je třeba odlišit pravomoc ke stanovení
ukončení provozní doby pohostinských zařízení od pravomoci ke stanovení konce
veřejné produkce hudby a že obecně závazné vyhlášky stanovující konec provozní
doby bylo třeba k 01. 10. 2003 zrušit, resp. tato ustanovení vypustit a nahradit je
stanovením konce veřejné hudební produkce: „Může být stanoven konec veřejné produkce
v hostinské provozovně, ale provozní doba hostinské provozovny může končit později.“97 Ke
změně § 96 se vyjádřil i Zdeněk Koudelka: „Některé obce tak přikročily ke zrušení svých
dříve vydaných obecně závazných vyhlášek stanovící toto omezení s tvrzením, že již
neodpovídají nové zákonné situaci… Stanovení policejní hodiny pro hostince v obecně
závazných vyhláškách umožňuje přímo zákon o obcích, neboť jde o místní záležitost veřejného
pořádku. To rovněž konstatoval Ústavní soud, který uznal právo obcí vydat tyto obecně závazné
vyhlášky v případě města Písku ještě před účinností původního znění zákona o veřejném zdraví.
Rovněž zákonodárce při změně zákona o ochraně veřejného zdraví považoval zrušení výslovného
zmocnění obcí ke stanovení policejní hodiny za zrušení nadbytečného ustanovení, nikoliv za
zrušení práva obcí tak činit, což výslovně uvedla i vláda v důvodové zprávě jako navrhovatelka
novely zákona o ochraně veřejného zdraví, která výslovně odkázala na § 10 písm. b) a c) zákona
o obcích.“98 Tato záležitost okolo změny § 96 zákona o ochraně veřejného zdraví
potkávala Ústavní soud ještě dlouho, protože mnohé návrhy na zrušení obecně
závazných vyhlášek stály právě na argumentu, že díky změně § 96 již obce nemohou
97 Šromová, Eva. K vypracování obecně závazné vyhlášky o ochraně veřejného pořádku při
diskotékách a podobných akcí. StudentASPI Internet [program]. Verze 13, aktualizace z 06. 11.
2011 [cit. 2012-02-13]. 2006.
98 Koudelka, Zdeněk. Noční klid a obecně závazné vyhlášky. Právní rádce. 2004, č. 1, s. 50.
40
stanovovat policejní hodiny. Nyní již tedy k samotnému nálezu Ústavního soudu sp.
zn. Pl. ÚS 4/00. Jak jsem již uvedl, toto rozhodnutí bylo převratné, neboť Ústavní soud
zamítl návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky. V odůvodnění se znovu odvolával
na svá dřívější rozhodnutí, především nález sp. zn. Pl. ÚS 5/93 a zopakoval své dřívější
argumenty a závěry – výčet obsažený v § 14 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. je nutno
považovat za výčet taxativní; povinnosti lze ukládat jen zákonem; nikdo nesmí být
nucen činit, co zákon neukládá; obce mohou obecně závaznými vyhláškami občanům
stanovovat povinnosti jen na základě zákonného zmocnění. Zdálo by se tedy, že se
Ústavní soud znovu chystá návrhu vyhovět, poté však uvádí: „V souzené věci však je
Ústavní soud nucen reflektovat legislativní vývoj, k němuž došlo nabytím účinnosti zákona č.
128/2000 Sb., a to i s vědomím toho, že napadená vyhláška byla schválena ještě za účinnosti
zákona č. 367/1990 Sb. Podle ustanovení § 10 písm. c) zákona č. 128/2000 Sb. je totiž obec
(nově) zmocněna v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou ukládat povinnosti "pro
pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně
tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění
veřejného pořádku".“ Poté zmínil i onen § 96 zákona o ochraně veřejného zdraví, jeho
znění a skutečnost, že nabude účinnosti 01. 01. 2001 a z toho vyvozuje závěr: „Je tedy
zřejmé, že podle citovaných zákonů již důvod ke zrušení napadené vyhlášky dán není.
Předmětná vyhláška je totiž konformní s dnes platným a účinným zákonem o obcích č. 128/2000
Sb., který obce k vydání takovéto obecně závazné vyhlášky v samostatné působnosti výslovně
zmocňuje a není tedy v rozporu ani s citovanými články Ústavy ČR a Listiny základních práv a
svobod.“ Zmínil jsem, že Ústavní soud de facto setrval na své ustálené judikatuře a
svém právním názoru, na jehož podporu zopakoval opět ty samé argumenty a
stanoviska. Pozorný čtenář si však všimne, že o jednom podstatném ustanovení není
v daném nálezu ani zmínka a přitom je to ustanovení v podobných věcech naprosto
zásadní. Jedná se o čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. Tato skutečnost neunikla ani Stanislavu
Kadečkovi: „Na straně druhé je však třeba konstatovat, že zákonodárce a stejně tak i Ústavní
soud jako by pozapomněl na judikaturu Ústavního soudu ke čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních
práv a svobod… Pokud tedy Ústavní soud bude i nadále odmítat interpretaci čl. 104 odst. 3
Ústavy ČR jako lex specialis (jak tak činí dodnes, tedy i ve svém rozhodnutí komentovaném v
41
tomto článku), je třeba konstatovat, že čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod skutečně
umožňuje omezit podnikatelskou činnost (tedy i pořádání diskoték, tanečních zábav či plesů)
pouze zákonem a vylučuje subdelegaci tohoto omezujícího oprávnění na podzákonné právní
předpisy. Určí-li totiž, že podmínky a omezení pro výkon ústavně zaručeného práva podnikat
stanoví zákon, znamená to skutečně klasickou výhradu zákona a nelze to interpretovat
extenzivně tak, že podmínky a omezení lze stanovit i na základě zákona, tedy při využití
subdelegace.“99 Dále upozorňuje na judikaturu z roku 1998 právě o čl. 26 odst. 2. Jedná
se o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/98, který jsem zmínil dříve a upozorňoval,
že je zapamatováníhodný. Ústavní soud zde vyloučil možnost subdelegace v rámci čl.
26 odst. 2. Neuplynul ani rok a půl a najednou to vypadá, že subdelegace možná je,
neboť v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/00 Ústavní soud očividně žádný problém v čl. 26 odst. 2
neviděl. Tento postup hodnotím podobně jako např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/97.
Ústavní soud věděl, že by měl rozhodnout ve prospěch obce, neboť nová právní
úprava byla víceméně vytvořena právě kvůli negativní judikatuře Ústavního soudu100
a zároveň věděl, že je to pro praxi obcí potřebné101. Mnohem jednodušší samozřejmě
bylo zapomenout na čl. 26 odst. 2 než se s ním vypořádat. Domnívám se, že pokud
posuzujeme souladnost obecně závazných vyhlášek obcí, kterými se stanovují policejní
hodiny s ústavním pořádkem, jde v těchto případech právě o konflikt mezi právem na
samosprávu a právem na podnikání. Pokud Ústavní soud namítal porušení čl. 2 odst. 4
Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, namítal pouze nedodržení formy tím, že
právní norma nebyla vydána ve formě zákona, čemuž šlo relativně snadno vyhovět
vydáním zákona. Čl. 26 Listiny však směřuje vůči obsahu, což je daleko větší problém,
pokud Ústavní soud nesdílí názor o specialitě, jako zmínil S. Kadečka. Zde však
99 Kadečka, Stanislav. Obce versus diskotéky. Právní rádce. 2001, č. 9, s. 33 – 36.
100 Tamtéž: „Ustanovení § 10 nového zákona o obcích bylo totiž koncipováno přesně tak, aby vyhovělo
tzv. ustálené judikatuře Ústavního soudu ke vztahu čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR s čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Jak ukazuje tento nález, vládní záměr (po určitém doplnění v Poslanecké
sněmovně Parlamentu ČR) se zdařil a obcím tak nový zákon o obcích skutečně rozšířil jejich oprávnění v
oblasti samosprávné normotvorby, což je třeba rozhodně přivítat."
101 Tamtéž: „Situace se však začala stávat kritickou, když mnohé obce přijímaly obecně závazné vyhlášky,
ačkoliv věděly, že jsou v rozporu se zákonem. Někde pak dokonce okresní úřady vědomě v rozporu se
svými dozorovými povinnostmi nezasáhly, ačkoliv věděly, že konkrétní obecně závazná vyhláška je v
rozporu s platným právem, tak jak je aplikuje Ústavní soud.“
42
nesouhlasím s tím, že je tento argument na místě. Chápu jej tak, že ustanovení
v hlavách druhé až páté by měly být speciální vůči obecným (základním) ustanovením
v hlavě první. Čl. 26 je zařazen do hlavy čtvrté. Myslím si, že o specialitě je možné
uvažovat jen ve vztahu k první hlavě a ne způsobem, že každá hlava je speciální k té
předchozí. Jednoduše řečeno – ustanovení v hlavách druhé až páté mohou být
speciální k hlavě první, ale ne vůči sobě navzájem. Navíc je pak zde ještě samozřejmě
problém v tom, že čl. 104 odst. 3, který by měl být podle S. Kadečky speciální je
obsažen v Ústavě, kdežto čl. 26 v Listině, takže je lze těžko porovnávat. Dále pak S.
Kadečka kritizoval i skutečnost, že Ústavní soud ponechal v platnosti čl. 4 odst. 6
obecně závazné vyhlášky města Písku, která stanovuje, že „povinnost žádat o výjimku se
nevztahuje na akce pořádané městem nebo organizacemi jím k pořádání těchto akcí
zřízenými“102: „Takové ustanovení je přitom zjevně v rozporu s ústavně zaručenou rovností a
zákazem diskriminace. Stanoví totiž jiné (výhodnější) podmínky pro podnikání města či jím
zřízených subjektů a jiné (nevýhodnější) podmínky pro podnikání ostatních fyzických a
právnických osob. Tím se dostává do rozporu se samotným principem právního státu.“103
4. 2. 1 Nález Ústavního soudu ze dne 27. 03. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 23/99
Na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/00 navázal nález sp. zn. Pl. ÚS 23/99
ze dne 27. 03. 2001 o návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Frýdku-Místku
ze dne 29. 09. 1998, č. 11/98, o omezení pořádání hudebních produkcí ve městě Frýdek–
Místek. Obecně závazná vyhláška stanovuje, že „na území města Frýdku-Místku a jeho
městských částech je možno pořádat veřejné hudební produkce od 8.00 do 24.00 hodiny. V pátky
a soboty lze pořádat veřejné hudební produkce až do 01.00 hodiny. U příležitosti vítání Nového
roku (tj. 1. 1. každého roku) lze pořádat veřejné hudební produkce i po 01.00 hodině. Veřejnými
hudebními produkcemi se pro účely této vyhlášky rozumí veřejnosti přístupné provádění
hudebních a tanečních produkcí, taneční zábavy, vystoupení estrádních umělců, artistů,
podniky lidové zábavy, diskoték, stejně tak i veřejně přístupné provozování reprodukované
102 Obecně závazná vyhláška města Písku č. 8/1998, o některých omezujících opatřeních k
zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku.
103 Kadečka, Stanislav. Právo obcí a krajů v České republice. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.
Beck, 2003, s. 197 - 198. ISBN 80-7179-794-4.
43
hudby.“104 Ústavní soud rozhodl obdobně, tedy návrh zamítl a na odůvodnění oproti
nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/00 nic nezměnil: „V návaznosti a s odkazem na závěry, uvedené v
plenární věci, sp. zn. Pl. ÚS 4/2000 (obecně závazná vyhláška města Písek), však i v nyní
posuzované věci musel Ústavní soud reflektovat legislativní vývoj, k němuž došlo nabytím
účinnosti zákona č. 128/2000 Sb., a to i s vědomím toho, že napadená vyhláška byla schválena
ještě za účinnosti zákona č. 367/1990 Sb.“ Opírá svou argumentaci o § 10 písm. c) zákona
č. 128/2000 Sb. a rovněž o § 96 zákona o ochraně veřejného zdraví. Navrhovatel,
přednosta okresního úřadu, namítal také porušení čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny, ale Ústavní
soud na to opět nereagoval a k těmto ustanovením se nevyjádřil. Jeho stanovisko
musíme hledat v jiných rozhodnutích, konkrétně nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 5/01 ze dne 16. 10. 2001 a III. ÚS 253/04 ze dne 25. 01. 2006. Nejedná se sice o
rozhodnutí, která by řešila námi sledovanou problematiku, nýbrž zrušení nařízení
vlády a soukromoprávní ústavní stížnost, ale myslím, že závěry Ústavního soudu o čl.
26 Listiny lze aplikovat i na obecně závazné vyhlášky obcí. Ústavní soud konstatoval,
že „pokud ustanovení čl. 26 odst. 2 Listiny hovoří o tom, že zákon může stanovit podmínky a
omezení pro výkon určitých povolání nebo činností, neznamená to, že tak musí činit přímo.
Touto otázkou se ostatně již Ústavní soud zabýval např. ve svém nálezu ze dne 16. 10. 2001,
publ. pod č. 410/2001 Sb., v němž se neztotožnil s argumentací, že každé omezení ústavně
zaručeného práva ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny lze provést toliko zákonem, přičemž dospěl k
závěru, že požadavek stanovení jakékoliv povinnosti přímo a výhradně zákonem by zjevně vedl k
absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární (a v některých případech i primární)
normotvorby, jelikož pojmovou součástí každé právní normy je vymezení určitých práv a
povinností adresátů normy. V posuzovaném případě je navíc zcela zřejmé, že právní úprava
dané materie se musí odvíjet od konkrétních podmínek každé jednotlivé obce, kteréžto úpravy by
byl bezprostředně zákonodárce stěží schopen.“105 V tomto názoru můžeme vidět jiné
pojímání pojmu „zákon“ než jak tomu bylo v 90. letech. Tehdy pokud někde bylo
stanoveno, že něco má být „jen zákonem“, tak Ústavní soud odmítal připustit jinou
104 Obecně závazná vyhláška města Frýdku-Místku č. 11/98, o omezení pořádání hudebních
produkcí ve městě Frýdek–Místek, čl. 1 odst. 1 a 2.
105 Nález Ústavního soudu ze dne 25. 01. 2006, sp. zn. III. ÚS 253/04.
44
formu než zákonnou – viz podkapitola č. 3. 1. V těchto nálezech to naopak považuje za
vedoucí k absurdním důsledkům.
4. 2. 2 Nález Ústavního soudu ze dne 05. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 41/04
Poté následovala několikaletá pauza, ve které Ústavní soud nerozhodoval o
zrušení žádné obecně závazné vyhlášky regulující noční klid. Patrně byla způsobena
právě nabytím účinnosti nového zákona o obcích a nálezem Pl. ÚS 4/00. Až opět v
nálezu ze dne 05. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 41/04, kterým Ústavní soud zrušil obecně
závaznou vyhlášku města Chomutov č. 15/2003, k zabezpečení veřejného pořádku
omezením hluku. Město Chomutov v čl. 2 této vyhlášky, nejprve vymezilo noční klid
jako „noční dobu mezi 22.00 a 6.00, kdy se předpokládá klid pro spánek“ a následně v čl. 3,
jaké činnosti jsou v této době zakázány: „V obytné zástavbě města jsou v době nočního klidu
zakázány činnosti, které mohou hlukem a vibracemi vzbudit veřejné pohoršení, zejména
pouštění hlasité reprodukované hudby, používání hlučných strojů a zařízení, hlasitý hovor, křik,
zpěv apod.“ Ústavní soud uvedl, že obce k vydávání obecně závazných vyhlášek v jejich
samostatné působnosti nepotřebují výslovné zákonné zmocnění. To však neplatí v
případech, kdy obec prostřednictvím obecně závazné vyhlášky určuje občanům právní
povinnosti. V takových případech je pro obce směrodatný především § 10 zákona o
obcích.106 Ústavní soud došel k závěru, že město Chomutov se pohybovalo mimo
hranice své samostatné působnosti, „neboť předmětem napadené vyhlášky učinilo vztahy,
které spadají do oblasti upravené zákony, a dodržování povinností z těchto vztahů vyplývajících
je pod dozorem orgánů státní správy… Podstatné pro rozhodnutí Ústavního soudu je však to,
že jednání postihovaná článkem 3 vyhlášky jsou zakázána na základě § 47 přestupkového zákona
(zákon č. 200/1990 Sb., v platném znění), podle jehož odst. 1 písm. b) se přestupku dopustí ten,
kdo poruší noční klid. Úprava, kterou přinesl článek 3 vyhlášky, je tedy regulována obecně
zákonem. Všechna tam uvedená jednání jsou postižitelná podle § 47 přestupkového zákona.
Zákaz uvedený v článku 3 vyhlášky je tedy vynucován dozorem orgánů státní správy. Nelze
proto použít ani pravomoc obce k vydávání vyhlášek ve smyslu § 46 odst. 2 přestupkového
106 Nález Ústavního soudu ze dne 05. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 41/04.
45
zákona.“107 V těchto otázkách ohledně pravomoci obcí k vydávání obecně závazných
vyhlášek v jejich samostatné působnosti tedy Ústavní soud zastával stále stejný názor
již od počátku svého působení v roce 1993. To se však také mělo zanedlouho změnit.
4. 2. 3 Nález Ústavního soudu ze dne 08. 03. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 42/05
Další rozhodnutí Ústavního soudu však znamenalo spíš určitý krok zpět a
nenavázalo na nález Pl. ÚS 4/00. Jednalo se o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
42/05 ze dne 08. 03. 2007, kterým byla zrušena obecně závazná vyhláška statutárního
města Kladna č. 32/01, o zajištění veřejného pořádku při poskytování hostinských
činností a pořádání veřejných produkcí na území města Kladna. Tato vyhláška
definovala pojem veřejný pořádek – jako „stav, který umožňuje klidné a pokojné soužití
občanů i návštěvníků města nejen ve dne, ale i v době nočního klidu“108 a noční klik jako
„časový úsek mezi 22.00 a 6.00 hodinou“109. Dále pak stanovila, že „hostinskou činnost lze na
území města Kladna poskytovat tak, aby nedocházelo k rušení veřejného pořádku, a to především
v době nočního klidu“110 a provozovat ji jen mimo dobu nočního klidu, ledaže
provozovateli není udělena výjimka111. To samé platí i pro „veřejnosti přístupné sportovní
a kulturní podniky včetně tanečních zábav, diskoték a dalších hudebních produkcí v podobě živé
i reprodukované“112. Ústavní soud namítal, že předmětem vyhlášky je ochrana občanů
před nadměrným hlukem, což je však předmětem úpravy zákona o ochraně veřejného
zdraví. Proti tomu se ve svém odlišném stanovisku postavila soudkyně Eliška
Wagnerová: „Jak již z názvu zákona vyplývá, účel zákonem sledovaný spočívá v ochraně
veřejného zdraví. Napadená vyhláška však sleduje jiný účel, kterým je zajištění veřejného
pořádku, který umožňuje klidné a pokojné soužití občanů i návštěvníků města nejen ve dne, ale i
v době nočního klidu.“ Obecně závazná vyhláška byla vydána na základě zákonného
zmocnění v § 10 písm. a) a b) zákona o obcích. Posouzení tohoto zmocnění bylo pro
107 Tamtéž.
108 Obecně závazná vyhláška města Kladna č. 32/01, o zajištění veřejného pořádku při
poskytování hostinských činností a pořádání veřejných produkcí na území města Kladna, čl. 2
odst. 3.
109 Tamtéž, čl. 2 odst. 4.
110 Tamtéž, čl. 3 odst. 1.
111 Tamtéž, čl. 3 odst. 2.
112 Tamtéž, čl. 4.
46
Ústavní soud rozhodující. Dospěl k závěru, že město Kladno překročilo svou
pravomoc danou jí § 10 písm. a). Už se však nezabýval § 10 písm. b): „Poměrně zásadní
otázkou je tedy posouzení rozsahu zmocnění, které je obsaženo v ust. § 10 písm. a) zákona o
obcích. Toto ustanovení říká, že povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně
závaznou vyhláškou k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může
stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s
dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v
čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných
prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány. Jestliže na jedné straně si lze pod
„činnostmi, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy,
ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku“ představit širokou řadu různorodých činností, které
mohou v obci způsobovat problémy, musí mít na straně druhé obecní normotvůrce neustále na
paměti ústavní a zákonný rámec, v němž se pohybuje a z něhož nemůže ani na základě takto
lákavě obecně formulovaného zmocnění vykročit.“ V tomto nálezu Ústavní soud již ani
nezapomněl zmínit čl. 26 Listiny. Konstatoval, že ustanovení obecně závazné vyhlášky
„narážejí na základní právo zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny. Zároveň odstavec 2 tohoto článku
říká, že pouze zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo
činností. Za situace, kdy chybí výslovné zákonné zmocnění pro omezení provozování hostinské
činnosti, která sama o sobě veřejný pořádek nenarušuje, nelze k tomuto zmocnění dospět
pouhým výkladem obecného zmocňovacího ustanovení, když tento výklad koliduje se základním
právem. Tento postup je v přímém rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny.“ Rád bych opět upozornil
na způsob rozhodování Ústavního soudu – v rozhodnutích, kterými ponechává
vyhlášky v platnosti, jakoby pozapomene konfrontovat je s čl. 26 Listiny, ale
v rozhodnutích, kterými vyhlášky ruší, si naopak náhle vzpomene a čl. 26 je jedním
z důvodů pro zrušení. Pokud bychom se měli vrátit zpět k nálezu Ústavního soudu sp.
zn. Pl. ÚS 4/00 a co nejjednodušeji shrnout závěr, ke kterému Ústavní soud došel, pak
bychom patrně řekli, že je to konstatování, že zákonné zmocnění dáno obcím pro
vydávání obecně závazných vyhlášek v § 10 zákona o obcích je plně dostačující.
V tomto nálezu nebylo ani slovo o tom, že by obec měla vždy pečlivě zkoumat rozsah
své pravomoci a že zdaleka nemůže vyhláškou upravit vše, co by se dalo podřadit pod
47
zmocnění v § 10. Naopak v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/05 Ústavní soud říká, že zmocnění
v § 10 obcím nestačí. Z dlouhodobého hlediska je však v tomto rozhodnutí
nejpodstatnější odlišné stanovisko Elišky Wagnerové, které se posléze stalo
stanoviskem většiny Ústavního soudu v podobných věcech: „Naprosto nesouhlasím s
tím, že čl. 26 odst. 1 Listiny vytváří jakési hranice pro interpretaci ustanovení § 10 písm. a)
zákona o obcích. Nemohu totiž přehlížet, že čl. 26 je ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny vydán
obyčejnému zákonodárci k tomu, aby jej naplnil obsahem. Proto nelze čl. 26 interpretovat jako
skutečné základní právo, které existuje bez přičinění zákonodárce a jeho existence je toliko
stvrzována ústavním pořádkem. Skutečné základní právo totiž může být zákonodárcem jen
omezováno, a to měřitelně a kontrolovatelně, avšak zákonodárce nikdy toto právo nevytváří co
do obsahu ani rozsahu.
Na závěr chci uvést, že oprávnění obce stanovit na svém území otevírací dobu
restaurací podle toho, zda se nacházejí v rezidenční čtvrti anebo v jiných areách, je zcela běžné v
demokratických státech. Jde o elementární a nezpochybňovanou funkci obce, kterou vykonává
jako službu svým občanům za účelem ochrany veřejného pořádku, který je interpretován jako
ochrana soukromí a domova tak, jak je vymezeno shora.“113
4. 2. 4 Nález Ústavního soudu ze dne 08. 03. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 69/04
Pozorný čtenář už si možná myslí, že objevil chybu, ale není tomu tak. Nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 69/04 byl skutečně vydán dne 08. 03. 2007, tedy ve
stejný den jako předchozí nález sp. zn. Pl. ÚS 42/05. Už tato skutečnost sama o sobě
stojí za zmínku. Není to příliš obvyklé. Ústavní soud rozhodoval o návrhu na zrušení
obecně závazné vyhlášky statutárního města Ústí nad Labem č. 1/2004, k zabezpečení
místních záležitostí veřejného pořádku ze dne 11. 03. 2004. Částečně návrhu vyhověl a
některá ustanovení vyhlášky zrušil. Vyhláška vymezovala dobu nočního klidu klasicky
– od 22:00 hod. do 6:00 hod.114 Dále je každému stanovena povinnost nerušit v této
113 Nález Ústavního soudu ze dne 08. 03. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 42/05.
114 Obecně závazná vyhláška statutárního města Ústí nad Labem č. 1/2004, k zabezpečení
místních záležitostí veřejného pořádku, čl. 2 odst. 3.
48
době noční klid „nad míru stanovenou zvláštními předpisy“.115 Obecně na mě tato
vyhláška nepůsobí jako produkt práce dobrého právníka či právníků, ačkoli se tak
tváří. Jedním z důvodu je právě toto ustanovení. Není mi znám žádný zvláštní předpis,
ze kterého by šla vyčíst ona míra. Další takovou věc představují ustanovení vyhlášky,
které normují záležitosti, které v tomto případě zcela jednoznačně už upravuje zákon.
Ústavní soud zmiňuje klasicky opět zákon o ochraně veřejného zdraví a zákon o
přestupcích, ale také např. „starý“ stavební zákon116 či zákon o právu
shromažďovacím117. Nejproblematičtější však byl čl. 3 vyhlášky, jehož název zněl
„Stanovení činností, jež by mohly narušit veřejný pořádek ve městě a určení místa a času, kde
tyto činnosti jsou zakázány“. Město uvedlo tyto činnosti: pořádání veřejných hudebních
produkcí, žebrání, nabízení sexuálních služeb, volné pobíhání psů, produkce
lunaparků, kolotočů, cirkusů a hromadných sportovních akcí. Místo a čas však dále
stanoveny nebyly, resp. jako místo byla určena všechna veřejná prostranství. To podle
Ústavního soudu není možné, neboť se prakticky jedná o zákaz takových činnosti, což
je možné jen v případě, že se jedná o činnosti, které ohrožují veřejné zájmy skutečně
velkou intenzitou118: „Pokud město stanovilo v článku 3 vyhlášky činnosti, které by mohly
narušit veřejný pořádek ve městě, pak bylo v souladu s § 10 písm. a) zákona o obcích povinno
napadenou vyhláškou zásadně určit místo a čas pro konání těchto činností, popřípadě stanovit,
že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány… Není také
zřejmé a ani to nevyplývá z vyjádření města, že by provádění těchto činností zasahovalo do
právem chráněných zájmů na všech veřejných prostranstvích ve městě. Proto je nutno vycházet
z toho, že město nebylo oprávněno zakázat tyto činnosti obecně, nýbrž jen na některých
veřejných prostranstvích. Tyto však nebyly v napadené obecně závazná vyhlášce vymezeny.“
115 Tamtéž, čl. 4 odst. 1.
116 Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů, § 85.
117 Zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů, § 6 odst. 5
písm. b).
118 Tuto intenzitu Ústavní soud shledal u nabízení sexuálních služeb, takže tuto část nechal
v platnosti.
49
4. 2. 5 Nález Ústavního soudu ze dne 03. 04. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 44/06
Tento nález sp. zn. Pl. ÚS 44/06 ze dne 03. 04. 2007 následoval krátce po nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 69/04 a byl mu v mnohém podobný. Také jím bylo zrušeno několik
ustanovení obecně závazné vyhlášky, konkrétně vyhlášky obce Těrlicko č. 3/2003, o
ochraně veřejného pořádku na území obce Těrlicko ze dne 09. 12. 2003. Většina těch
ustanovení byla rovněž zrušena ze stejného důvodu – obec překročila meze své
působnosti, když upravila záležitosti, které už byly upraveny na zákonné úrovni.
V této souvislosti stojí za zmínku stanovisko Ústavního soudu, ve kterém sice
nevyjádřil nic nového, ale zesumarizoval podmínky, které musí obec splnit, aby
k tomu nedošlo: „Aby obec nepřekročila svou zákonnou pravomoc při vydávání obecně
závazných vyhlášek, musí být předmětem právní úpravy vyhlášky vždy místní záležitosti, v
případě stanovení nežádoucího jednání se musí jednat o jednání, které nemá charakter jednání
jinak státem postihovaného a které má místní charakter.“ Ochrana nočního klidu také měla
ve vyhlášce své místo a to v čl. 9, který obsahoval čtyři odstavce, z nichž pouze ten
čtvrtý byl zrušen. Předchozí odstavce stanovovaly, že „noční klid je stanoven na dobu od
22.00 hod. do 6.00 hod. V tomto čase je povinností každého zachovat klid a omezit hlučné
projevy. Každý je povinen zdržet se o nedělích a státem uznaných dnech pracovního klidu v
době do 8.00 hod. a po 20.00 hod. veškerých prací spojených s užíváním zařízení a přístrojů
způsobujících hluk, např. sekaček na trávu, cirkulárek, motorových pil, křovinořezů apod.
Organizátoři veřejných společenských a sportovních akcí konaných na venkovním prostranství
jsou povinni tyto ukončit do 22.00 hod“. Ústavní soud shledal, že zde obec Těrlicko
„nepřekročila meze stanovené § 10 písm. a) a písm. b) zákona o obcích. Pojem nočního klidu
není v žádném právním předpise vymezen. Je proto potřeba považovat za užitečné, učiní-li tak
obec v rámci úpravy místních záležitostí veřejného pořádku vyhláškou. Konkretizace pojmu
nočního klidu také za situace, kdy je „porušení nočního klidu“ bez bližšího upřesnění
přestupkem proti veřejnému pořádku [§ 47 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích], žádoucím
způsobem přispěje k právní jistotě“. Musím se přiznat, že mě Ústavní soud kladně
překvapil, neboť doposud na mě spíš působil tak, že takto podrobná úprava nočního
klidu je pro něj naopak překročením § 10 zákona o obcích. Nicméně zdůrazňuji, že
tento názor Ústavního soudu vítám. Zrušen tedy byl pouze čl. 9 odst. 4 právě pro
50
překročení mezí působnosti obce, když stanovoval, že „provozovatelé hostinských zařízení
zodpovídají za to, že provozem těchto zařízení nebude narušován noční klid“, neboť tuto
oblast upravuje § 30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví.119
4. 3 Nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06 a
nálezy navazující
V této části práce budu popisovat rozhodnutí, ve kterém Ústavní soud
neposuzoval obecně závaznou vyhlášku, jejímž předmětem byla ochrana nočního
klidu. Nepochybně však zde má své místo, neboť se jedná o naprosto zásadní judikát,
který změnil dosavadní právní názor Ústavního soudu, ve který, domnívám se, obce
doufaly už od prvního nálezu ve věci ochrany veřejného pořádku120. Jedná se o nález
ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06, kterým byl zamítnut návrh na zrušení čl. 3
obecně závazné vyhlášky města Jirkova č. 4/2005, k zabezpečení místních záležitostí
veřejného pořádku na veřejných prostranstvích schválené dne 13. 04. 2005 a který se
někdy v literatuře označuje jako „Jirkovský nález“121. Ústavní soud po celou dobu
přistupoval k rušení obecně závazných vyhlášek především ze dvou důvodů a význam
tohoto rozhodnutí spočívá právě v tom, že v něm na oba tyto důvody Ústavní soud
změnil názor a náhle už důvodem k jejich rušení nebyly. Jedná se názor, že obce
k vydávání obecně závazných vyhlášek potřebují zákonného zmocnění a že ve
vyhláškách nemohou regulovat záležitosti, které již jsou regulovány zákonem, což
formuloval takto: „Ustanovením čl. 104 odst. 3 Ústavy jsou obce přímo zmocněny tvořit
právo ve formě vydávání obecně závazných vyhlášek. Na rozdíl od vydávání právních předpisů
v přenesené působnosti ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy, k vydávání obecně závazných vyhlášek
v mezích své věcné působnosti, a to i když jsou jimi ukládány povinnosti, již obce žádné další
119 Nález Ústavního soudu ze dne 03. 04. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 44/06.
120 Nález Ústavního soudu ze dne 19. 01. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/93.
121 Např. Vedral, Josef. K ústavním základům územní samosprávy v Ústavě České republiky.
StudentASPI Internet [program]. Verze 13, aktualizace z 06. 11. 2011 [cit. 2012-02-27]. 2010;
Holländer, Pavel. Otazníky ústavnosti obecních vyhlášek. Právní rozhledy. 2008, č. 19; Langášek,
Tomáš. Obrat v nazírání Ústavního soudu na obecně závazné vyhlášky. Právní rozhledy : časopis
pro všechna právní odvětví, Praha: C.H. Beck, 2008, č. 10, s. 357.
51
zákonné zmocnění nepotřebují (s výhradou ukládání daní a poplatků vzhledem k čl. 11 odst. 5
Listiny).
Stanovení mezí samostatné působnosti obce svěřila Ústava zákonu (čl. 104 odst. 1 Ústavy),
jímž je de lege lata zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Ten v § 10 stanoví věcné
oblasti, v nichž jsou obce oprávněny bez výslovného zákonného zmocnění tvořit právo. Pro
všechny tyto věcné oblasti platí společná podmínka, že musí jít o záležitost v zájmu obce a
občanů obce (§ 35 odst. 1 zákona o obcích), tzn. o záležitost místní, nikoli o záležitost krajského
nebo celostátního významu. Platí také, že obecně závazná vyhláška se nesmí dostat do rozporu
se zákonem.
Odpověď na otázku, zda obec nepřekročila meze své zákonné působnosti tím, že normuje oblasti
vyhrazené zákonné úpravě, předpokládá identifikaci předmětu a cíle regulace zákona na straně
jedné a obecně závazné vyhlášky na straně druhé. Pokud se nepřekrývají, nelze bez dalšího říci,
že obec nesmí normovat určitou záležitost z důvodu, že je již regulována na úrovni zákona. Ani
soukromoprávní zákonná regulace bez dalšího nevylučuje regulaci prostřednictvím obecně
závazných vyhlášek obcí, pokud se předměty a cíle jejich regulace liší.“
Ústavní soud tedy mimo jiné uznal, že obecně závazné vyhlášky jsou originárním
normativním aktem, a proto nevadí, pokud regulují stejnou oblast jako zákon. Ústavní
soud jako kdyby ze dne na den změnil způsob nahlížení na celou problematiku
vydávání obecně závazných vyhlášek obcemi. Alespoň na mě to tak působí.
Samozřejmě v čase se postoj Ústavního soudu určitým způsobem vyvíjel, ale takovýto
obrat byl nečekaný, resp. neexistoval nějaký aktuální důvod, který by vysvětloval, proč
zrovna v tomto okamžiku se Ústavní soud uchýlil ke změně svého právního názoru,
který ve velké míře koresponduje s dřívějšími stanovisky odborné veřejnosti, kterým
jsem se věnoval ve třetí kapitole této práce a také v několika disentech, které jsem
rovněž zmínil122. Ústavní soud tento náhlý obrat vysvětluje tak, že stanoviska, na
kterých dosud trval „formuloval na počátku své činnosti v době, kdy po čtyřiceti letech
122 Odlišná stanoviska soudců Vojena Güttlera a Pavla Varvařovského v nálezu Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/97 ze dne 08. 10. 1997 a Elišky Wagnerové v nálezu Ústavního soudu sp.
zn. Pl. ÚS 42/05 ze dne 08. 03. 2007.
52
totality se systémem hierarchicky budovaných národních výborů na principu sovětů musel být
obsah pojmu ústavní garance územní samosprávy v právním prostředí České republiky znovu a
trpělivě objevován a prosazován…. Ústavní soud proto v tomto období a za daného právního
stavu, byv současně konfrontován s množstvím případů flagrantního překračování kompetencí
obcí a rizikem nepřípustné partikularizace právního řádu České republiky musel formulovat
restriktivní doktrínu o obsahu práva na územní samosprávu ve výše uvedeném smyslu.
Ústavní soud nyní, vycházeje z poznatků získaných při své vlastní činnosti, dospěl k závěru, že
po patnácti letech existence Ústavy České republiky obsahující ústavní garanci práva na územní
samosprávu se již obsah tohoto práva ustálil a stal se součástí širšího právního povědomí.
Ústavní soud již není zdaleka v takovém množství případů konfrontován s flagrantním
překračováním kompetencí obcí jako Ústavní soud v devadesátých letech minulého století. Dnes
platný zákon o obcích č. 128/2000 Sb. již obsahuje věcné vymezení oblastí, v nichž mohou obce
vydávat obecně závazné vyhlášky (§ 10 zákona o obcích); hranice pro přípustnou realizaci
územní samosprávy upřesnila i bohatá judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud ve smyslu
nálezu Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. června 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.) registruje
posun právního prostředí a nahlížení na princip ústavní garance územní samosprávy a z tohoto
důvodu opouští dosavadní restriktivní výklad ustanovení čl. 104 odst. 3 Ústavy.“ Ústavní
soud také poznamenává, že tento právní názor není „zcela nový či nepředvídatelný“,
neboť se vyskytl již v některých dřívějších nálezech Ústavního soudu, např. nálezu sp.
zn. Pl. ÚS 69/04. Ovšem v něm jednoznačně konstatuje, že pro vydání obecně závazné
vyhlášky stanovující občanům povinnosti obec potřebuje výslovné zákonné
zmocnění.123 Již má dřívější poznámka, že se tento nález v literatuře označuje jako
„Jirkovský“ naznačuje, že změna judikatury nezůstala bez odezvy. Již v lednu 2008,
tedy měsíc po jeho vydání se k němu vyjádřil Zdeněk Kühn.124 A právě také k této
záležitosti, když je toho názoru, že v těch několika dřívějších rozhodnutích „šlo o (jemně
řečeno) implicitní a nijak nevysvětlené odchýlení se od ustálené judikatury, které bylo
123 Nález Ústavního soudu ze dne 08. 03. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 69/04.
124 Zásadní změna v judikatuře ÚS týkající se obecně závazných vyhlášek obcí v samostatné
působnosti. Jiné právo [online]. Vydáno 12. 01. 2008 [cit. 2012-03-01]. Dostupné z:
<http://jinepravo.blogspot.com/2008/01/zsadn-zmna-v-judikatue-s-tkajc-se-obecn.html>.
53
kontradiktorní s další judikaturou, a ke sjednocení judikatury ÚS tedy došlo až tímto nálezem“.
Považuje změnu právního Ústavního soudu za zcela zásadní a naprosto ji vítá. Rovněž
hned konstatoval, že i tento posun však nebude bez problémů: „Nález jistě vyvolá nový
problém, jak daleko může obec při ukládání povinností v rámci své působnosti podle § 10
obecního zákona jít, ale v každém případě je to podle mne krok správným směrem. Za stávajícího
výkladu ústavy totiž obce téměř nic nemohly, což podporovalo nedobrou tendenci k
centralizaci.“ Na Z. Kühna navázal Tomáš Langášek, který se obával, že „chápání § 10
nikoli jako zákonného zmocnění, nýbrž vymezení věcných oblastí pro obecní normotvorbu může
přinést interpretační problémy v případech konkurence či kolize s jinými explicitními
zákonnými zmocněními“. Jako příklad uvádí, v této souvislosti známý, § 96 zákona o
ochraně veřejného zdraví. Je toho názoru, že pokud existuje zvláštní zákonné
zmocnění, nemělo by to vylučovat právotvornou pravomoc obce podle § 10, která
může jít i nad rámec tohoto zmocnění.125 Takto závěry z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/06
v tomto směru chápu i já. Je však třeba si počkat na další judikáty. Poněkud sarkasticky
by se dalo říct, že v této oblasti si člověk u Ústavního soudu nemůže být nikdy jistý. T.
Langášek rovněž považuje toto rozhodnutí za přelomové, naopak soudce Ústavního
soudu Pavel Holländer stojí za názorem, že zase takový průlom to nebyl a doslova
“posun v judikatuře nevidí až tak dramaticky“, neboť podle něj Ústavní soud pouze
interpretuje Ústavu a reflektuje posun v legislativě.126 To je nepochybně pravda, ale
zapomněl dodat, že tento posun nabyl účinnosti již 12. 11. 200070, takže muselo
uplynout více než sedm let, aby legislativu následovala i judikatura. Ústava, Listina ani
zákon o obcích se od té doby, v pro nás klíčových ustanoveních, nezměnily a Ústavní
soud měl mnoho příležitostí tento „kopernikovský obrat“ provést. Tvrdit, že Ústavní
soud přece pouze reaguje na změnu zákona je tedy dost nepřesvědčivé. Konečně i Josef
Vedral považuje tento obrat za zcela zásadní. Také v něm však nachází budoucí
problémy. Poukazuje na to, že není úplně jasné, jestli to Ústavní soud myslel tak, že
obce mohou vydávat obecně závazné vyhlášky pouze v oblastech určených § 10 nebo
125 Langášek, Tomáš. Obrat v nazírání Ústavního soudu na obecně závazné vyhlášky. Právní
rozhledy : časopis pro všechna právní odvětví, Praha: C.H. Beck, 2008, č. 10, s. 358-359.
126 Holländer, Pavel. Otazníky ústavnosti obecních vyhlášek. Právní rozhledy : časopis pro všechna
právní odvětví, Praha: C.H. Beck, 2008, č. 19, s. 694.
54
v rámci celé své samostatné působnosti vyjádřené v § 35. Domnívá se, že by měla platit
varianta druhá, s čímž souhlasím. To však přináší problém v tom, „že se nepozná, kde má
vlastně samostatná působnost obce hranice“, přičemž nejpalčivější otázkou je již
zmiňovaná konkurence zákona a obecně závazné vyhlášky, pokud normují stejnou
záležitost. § 35 totiž stanovuje, že do samostatné působnosti obce nepatří ty záležitosti,
které jsou „zvláštním zákonem svěřeny správním úřadům jako výkon státní správy“.127
4. 3. 1 Nález Ústavního soudu ze dne 22. 04. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 35/06
Ústavní soud navázal na svůj „koperníkovský obrat“ a mírně jej rozvedl
v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/06 ze dne 22. 04. 2008, ve kterém rozhodoval o návrhu na
zrušení obecně závazné vyhlášky obce Kořenov č. 2/2004, o zajištění a udržování
čistoty veřejných prostranství a veřejné zeleně a zabezpečení místních záležitostí
veřejného pořádku v souvislosti s chovem a držením psů na území obce Kořenov
přijaté dne 29. 03. 2004. Ústavní soud z větší části návrh zamítl. Zrušil pouze č. 6 odst. 2
a části čl. 3 písm. a) a b) vyhlášky. Podstatná je skutečnost, že oblasti nočního klidu se
týkal pouze čl. 5 a ten Ústavní soud ponechal v platnosti. Zněl (a stále ještě zní takto):
„1) Občany v obytných domech je zakázáno nepřiměřeně obtěžovat veřejnou produkcí hudby
(například z restaurací, diskoték a jiných organizovaných akcí) v době od 22.00 do 06.00 hodin.
Na noci předcházející dnům pracovního volna a pracovního klidu se tento zákaz vztahuje v době
od 24.00 do 07.00 hodin.
2) Dodržování tohoto článku je povinen zajistit provozovatel zařízení nebo organizátor akce, kde
dochází k veřejné produkci hudby.“
Taková formulace je zajímavá z toho hlediska, že obce většinou přistupují k úplnému
zákazu veřejné hudební produkce v noční době. Obec Kořenov však zakázala pouze
„nepřiměřené obtěžování“, což je, dle mého, pro návštěvníky a pořadatele různých
akcí výrazně přijatelnější a přitom by to nemělo být nijak na škodu těm, pro které
především jsou vyhlášky tohoto typu vydávány – spícím pracujícím. Toto ustanovení
127 Vedral, Josef. K ústavním základům územní samosprávy v Ústavě České republiky.
StudentASPI Internet [program]. Verze 13, aktualizace z 06. 11. 2011 [cit. 2012-03-01]. 2010.
55
se však vztahuje pouze na veřejné hudební produkce, o dalších zdrojích hluku, např.
hlučné projevy návštěvníků, se nezmiňuje. Ústavní soud obecně k vydávání obecně
závazných vyhlášek obcí v jejich samostatné působnosti podobně jako v předchozím
rozhodnutí uvedl, že „na rozdíl od přenesené působnosti podle čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR
principiálně není zapotřebí výslovné zákonné zmocnění“. K námitce navrhovatele, že čl. 5
předmětné vyhlášky konkuruje § 47 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích a § 32
zákona o ochraně veřejného zdraví rovněž Ústavní soud navazuje na nález sp. zn. Pl.
ÚS 45/06. Upozorňuje na rozdílný účel zákona o ochraně veřejného zdraví, který
sleduje ochranu zdraví, tedy např. dlouhodobé porušování hlukových limitů, kdežto
obecně závazná vyhláška obce Kořenov sleduje ochranu veřejného pořádku, tedy i
krátkodobé nahodilé nepřiměřené hlučné projevy, které zdraví neohrožují. Ke
konkurenci se zákonem o přestupcích argumentoval Ústavní soud obdobně, tedy
odlišným předmětem a cílem regulace, resp. je třeba je vždy posuzovat individuálně.
Někdy k jejich konkurenci a souběhu dochází, někdy ne. Dále uvádí:
„Podle § 34 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, prováděcí právní předpis upraví
hygienické limity hluku a vibrací pro denní a noční dobu, způsob jejich měření a hodnocení.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení, se noční dobou pro účely kontroly dodržení povinností v
ochraně před hlukem a vibracemi rozumí doba mezi 22.00 a 6.00 hodinou. Noční doba a noční
klid (§ 47 přestupkového zákona a čl. 5 vyhlášky) tedy není totéž. I zde se tak projevují odlišné
cíle právní regulace podle zákona o ochraně veřejného zdraví na straně jedné a § 47
přestupkového zákona a § 10 písm. a) a písm. b) zákona o obcích na straně druhé. Skutečnost, že
je otázka hluku regulována zákonem č. 258/2000 Sb., tedy bez dalšího nevylučuje regulaci
vyhláškou, vydanou v rámci samostatné působnosti obce.“ Ústavní soud se také vyjádřil ke
svému dřívějšímu stanovisku, kdy požadoval přesné vymezení míst a časů, ve kterých
jsou určité činnosti zakazovány.128 V tomto nálezu již není tak striktní, když konstatuje,
že obec „neměla zákazy formulovat plošně“. Pokud to však udělá, musí to vždy
odůvodnit. V posuzovaném čl. 5 Ústavní soud shledal formulaci „občany v obytných
domech je zakázáno…“ za dostatečně přesné vymezení místa, neboť je jasné, že se
128 Např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 08. 03. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 69/04.
56
daný zákaz vztahuje pouze na rezidentní čtvrti. „Ústavní soud tedy shrnuje, že obec má
pravomoc, v obecně závazné vyhlášce, vymezit odlišně dobu nočního klidu v pracovních dnech a
ve dnech pracovního klidu, demonstrativně vyjmenovat činnosti, které noční klid narušují,
spolu se stanovením povinnosti zdržet se těchto činností ve vymezené době, případně na
vymezených místech na území obce [§ 10 písm. a) a písm. b) zákona o obcích].“ Ústavní soud
zrušil čl. 6 odst. 2 vyhlášky, ve kterém obec stanovovala sankce za porušení povinností
jí ukládaných. Tyto sankce byly prakticky totožné s těmi, které stanovuje zákon o
přestupcích, a proto Ústavní soud došel k závěru, že obec vystoupila z mezí své
pravomoci.
4. 3. 2 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 46/06
Dalším rozhodnutím, ve kterém Ústavní soud posuzoval obecně závaznou
vyhlášku, která se alespoň zčásti týká ochrany nočního klidu, byl nález sp. zn. Pl. ÚS
46/06, kterým sice Ústavní soud zrušil několik ustanovení obecně závazné vyhlášky
města Mariánské Lázně č. 12/1993, o veřejném pořádku v lázeňském městě Mariánské
Lázně přijaté dne 10. 06. 1993, ale ve většině shledal vyhlášku v souladu s ústavním
pořádkem a zákony. Ochrany veřejného pořádku a nočního klidu se dotýká čl. 3 této
vyhlášky. V odst. 1 je stanoveno, že „ve vnitřním lázeňském území mohou být zásadně
umístěna jen ta zařízení, která slouží přímo, či nepřímo lázeňskému provozu, dále takové
podniky, obchody a zařízení, která neruší klid a veřejný pořádek. Zvláště není dovoleno
umisťovat zde podniky poskytující sexuální služby. Jiné zábavné podniky, jako například
diskotéky a jiné musí být zajištěny tak, aby ani v nejmenším nerušily svým provozem a vším, co
s tím souvisí občany žijící v sousedství a blízkém okolí.“ A v odst. 2: „Ve vnitřním i vnějším
lázeňském území musí být provoz všech zařízení (restaurační, obchodní, reklamní) tichý,
nevtíravý, zdraví neškodný a nesmí rušit klid občanů a návštěvníků města. Zakazuje se průjezd
hlučných dopravních prostředků a používání zvukových znamení, hlučný zpěv, okřikování
apod. Není dovoleno vysílat slovní nebo hudební produkce z obchodů, bytů nebo jiných zařízení
na ulici a veřejná prostranství.“ Ústavní soud odst. 2 zrušil, neboť se jednalo o plošný
zákaz bez relevantního odůvodnění. „Ústavní soud navíc konstatoval, že napadené
ustanovení obsahuje zejména ve větě první řadu pojmů, které lze označit za vágní, a tím
57
vylučující zákonné meze uvážení obce při jejich aplikaci a interpretaci. Takový nedostatek
obecně závazného předpisu vždy vede k jeho zrušení z důvodu narušení principu právní jistoty
jeho adresátů.“
Vyhláška dále v čl. 4 poněkud netradičně spojuje regulaci pohybu domácích zvířat
s nočním klidem, když jim (resp. odpovědné osobě) je zakázáno „rušit veřejný pořádek
nebo noční klid, který je vymezen od 22.00 hod. do 6.00 hod“. Ústavní soud tuto část zrušil,
neboť město vykročilo z mezí své kompetence: „Povinnost stanovená ve vyhlášce je
totožná s povinnostmi, které při jejich porušení představují skutkovou podstatu přestupku podle
ustanovení § 47 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Jak Ústavní soud konstantně judikuje,
není možné, aby jednání, které je definováno přestupkovým zákonem jako přestupek proti
veřejnému pořádku, mohla obec zařazením do obecní vyhlášky stíhat jako přestupek proti
pořádku v územní samosprávě podle § 46 odst. 2 zákona o přestupcích. Skutková podstata
přestupku podle § 46 odst. 2 má subsidiární povahu ke skutkové podstatě přestupku podle § 47
odst. 1 zákona o přestupcích.“ Zrušeno muselo být i vymezení doby nočního klidu, ačkoli
jako takové nezákonné nebylo. Její ponechání by však bylo nesmyslné a bez možného
uplatnění.
4. 3. 3 Nález Ústavního soudu ze dne 08. 06. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 58/05
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 58/05 ze dne 08. 06. 2010 Ústavní soud hodnotil obecně
závaznou vyhlášku města České Velenice č. 2/2005, o některých opatřeních k
zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku schválenou dne 14. 03. 2005. Ve
vyhlášce byl noční klid v čl. 2 odst. 4 vymezen jako čas od 22.00 hod. do 6.00 hod. Toto
ustanovení však nebylo předmětem rozboru Ústavního soudu, neboť navrhovatel
(ministr vnitra) jeho rozpor s právním řádem nenamítal. Naopak s čl. 3 odst. 2 už tento
rozpor namítán byl. V čl. 1 písm. a) až e) jsou taxativně vymezena místa, kterých se
vyhláška týká. Čl. 3 odst. 2 na těchto místech stanovoval:
„a) konec provozní doby hostinských provozoven, heren a obdobných provozoven služeb je každý
den nejpozději ve 24.00 hodin a počátek provozní doby je každý den nejdříve v 6.00 hodin,
58
b) konec veřejné produkce hudby je každý den nejpozději ve 24.00 hodin a začátek je každý den
nejdříve v 6.00 hodin“.
Ústavní soud se po delší době opět musel vypořádat s námitkou porušení čl. 26 Listiny
v obecně závazné vyhlášce obce. Dopadlo to tak, že čl. 3 odst. 2 písm. a) zrušil a
poměrně nepochopitelně jako důvod uvedl absenci výslovného zákonného zmocnění
obce „k regulaci provozní doby hostinských provozoven, které bylo v minulosti (do 30. 9. 2003)
obsaženo v § 96 zákona o ochraně veřejného zdraví“, a tedy, že „nelze základ pro vymezení
působnosti shledávat v extenzivním výkladu § 10 písm. a) zákona o obcích, jímž by se působnost
obce dostala do kolize s čl. 26 odst. 1 Listiny“. Pokud jde o čl. 3 odst. 2 písm. b), Ústavní
soud postupoval obdobně jako v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 35/06 a Pl. ÚS 46/06 a shledal
jej vydaným v rámci samostatné působnosti obce. Na rozdíl od písm. a) není tak
invazivní a omezující, nedostává se do přímé kolize s čl. 26 odst. 1 Listiny, protože
neomezuje právo na podnikání jako takové, ale pouze veřejnou produkci hudby. Dále
je nutné zmínit čl. 3 odst. 3 vyhlášky, který říká: „Pokud je veřejně přístupná hudební
produkce pořádána uvnitř stavby či budovy, je zakázána v nebytových i bytových prostorech,
které k tomuto účelu nejsou určeny rozhodnutím stavebního úřadu, je dovolena pouze v
prostorách k tomu účelu kolaudovaných (místní omezení).“ Ústavní soud tuto část vyhlášky
rovněž zrušil a zdůvodnil to takto: „Obec v samostatné působnosti a ve formě obecně
závazné vyhlášky není oprávněna ukládat uživatelům staveb omezení či zákazy v užívání staveb
na základě toho, zda stavba je či není užívána v souladu s kolaudačním rozhodnutím či jiným
individuálním právním aktem stanovícím účel a podmínky užívání staveb.“ To je úkolem
stavebního úřadu na základě stavebního zákona. Myslím si, že problém je ve formulaci
předmětné vyhlášky. Obec zřejmě chtěla regulovat hluk vycházející z bytových a
nebytových prostor, avšak ten se většinou nedá označit za „veřejnou hudební
produkci“, neboť se jedná o soukromé akce, na které mají umožněn přístup jen vybraní
občané. Důsledek je však stejný – obtěžování hlukem a rušení veřejného pořádku. Tuto
problematiku sice řeší § 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, jak již Ústavní soud mnohokráte ve svých nálezech zmínil.
Rovněž však dodával, že tato skutečnost neznemožňuje vydání obecně závazné
vyhlášky se stejným předmětem. V podobném duchu se nese i odlišné stanovisko
59
Elišky Wagnerové, která mimo jiné uvádí: „Nevidím přirozenějšího garanta pokojného, tj. i
klidného a tichého soužití obyvatel obce než obec samotnou.“
4. 4 Nález Ústavního soudu ze dne 02. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 28/09
Nedlouho poté, 02. 11. 2010, následoval nález Ústavní soudu sp. zn. Pl. ÚS
28/09, který se týkal podobné problematiky, avšak v mnoha ohledech s různým
výsledkem. Osobně jej považuji za jeden z hlavních judikátů pro oblast nočního klidu.
Především proto, že Ústavní soud vzal v úvahu další opozitní názory (odlišná
stanoviska k některým nálezům, stanoviska veřejného ochránce práv) a odůvodnění už
se opravdu diametrálně liší od těch, na které jsme byli zvyklí v 90. letech minulého
století. Ústavní soud se musel vypořádat s čl. 3 odst. 1 obecně závazné vyhlášky města
Břeclav č. 5/2008, k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku při
provozování hostinských činností v obytné zástavbě města schválené dne 19. 11. 2008.
Ústavní soud ji sice zrušil jako celek, ale bylo to víceméně z formálního důvodu (viz
dále). Vyhláška definovala dobu nočního klidu klasicky – od 22:00 hod. do 6:00 hod.129
Ministerstvo vnitra jako navrhovatel se domáhalo zrušení čl. 3 odst. 1, který zněl takto:
„ V obytné zástavně města se stanovuje konec provozní doby hostinských provozoven takto:
a) ve dnech předcházejících dnu pracovního klidu na 24:00 hodin,
b) v ostatních dnech na 22:00 hodin,
přičemž počátek provozní doby je každý den nejdříve v 6:00 hodin.“
Ústavní soud zopakoval, že obce k vydávání obecně závazných vyhlášek v jejich
samostatné působnosti již žádné zákonné zmocnění nepotřebují. O tom v této době už
opravdu žádný spor nebyl. Dále uvedl, že stanovením tzv. policejních hodin se
zabýval v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 42/05 a Pl. ÚS 58/05 a připomněl, co jej vedlo
k závěru, že v těchto rozhodnutích shledal porušení čl. 26 odst. 1 Listiny (mimo jiné
absence § 96 zákona o ochraně veřejného zdraví). Poté dodává: „K tomu je však současně
129 Obecně závazná vyhláška města Břeclav č. 5/2008, k zabezpečení místních záležitostí
veřejného pořádku při provozování hostinských činností v obytné zástavbě města, čl. 2 písm. c).
60
třeba vzít v úvahu, jak ostatně ve svém vyjádření uvedl i účastník řízení, že předmětné
ustanovení (§ 96 zákona č. 258/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) bylo sice zrušeno s
účinností od 1. 10. 2003, avšak nikoli pro kolizi s čl. 26 odst. 1 Listiny, nýbrž s odůvodněním,
že "zákon o obcích stanoví oprávnění obce usměrnit vyhláškou místní záležitosti efektivněji než
zákon č. 258/2000 Sb., neboť dovoluje preventivní ochranu obyvatelstva. Pro výkladové
nejasnosti vztahu zákona o obcích k zákonu č. 258/2000 Sb. a shora zmíněný důvod se
oprávnění obce řešit vyhláškou ochranu před hlukem zrušuje s tím, že obec může v těchto věcech
postupovat podle § 10 písm. b) a c) zákona o obcích" (viz důvodová zpráva k zákonu č. 274/2003
Sb., bodu 210).“ Zde můžeme vidět typický Ústavní soud. Dalo by se říct, že mění svůj
právní názor, o čemž v tomto nálezu nepadne ani slovo a tváří se, že byl objeven
nějaký nový důvod, který to způsobil. Přitom důvod, proč byl § 96 zrušen, znal
Ústavní soud už dávno, stejně tak jako stanoviska obcí, které na to upozorňovaly ve
svých vyjádřeních k daným nálezům. Teď Ústavní soud obcím a veřejnosti vysvětluje,
že § 96 vlastně není potřeba, ale měl by si v tom udělat jasno především on sám, neboť
to byl právě Ústavní soud, kdo v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/00 tvrdil, že k vydávání obecně
závazných vyhlášek stačí § 10 zákona o obcích.130 Poté zase v nálezech sp. zn. Pl. ÚS
42/05 a Pl. ÚS 58/05 že nestačí a bylo by potřeba mít v právním řádu znovu něco jako
§ 96 a nyní se zase vrací k tomu, že § 10 je dostatečným titulem. A pokud dále uvádí, že
„nelze rovněž pominout, že citované ustanovení předmětného zákona směřovalo k ochraně
občanů před nadměrným hlukem, přičemž úprava v obecně závazné vyhlášce města Břeclav
směřuje primárně k "zabezpečení veřejného pořádku v širších dimenzích, do nichž spadá právo
občanů na ochranu soukromí, nerušené užívání jejich domovů, dobré soužití, jakož i uspokojení
jejich oprávněných zájmů a potřeb"“131, tak je to něco podobného. To rovněž není nová
myšlenka. Objevila se již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/06 a je tedy zvláštní, že podobnou
argumentaci Ústavní soud nepoužil už v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 58/05. Ústavní soud
posléze poprvé v podobné věci vzal v potaz i názor veřejného ochránce práv.132 Ten se
130 Viz též podkapitola č. 4. 2 této práce.
131 Obecně závazná vyhláška města Břeclav č. 5/2008, k zabezpečení místních záležitostí
veřejného pořádku při provozování hostinských činností v obytné zástavbě města, čl. 1 odst. 3.
132 Je však třeba dodat, že veřejný ochránce práv se nikdy nevyjádřil, ačkoli mu byla dávána
možnost. Možná kdyby to udělal, dočkali bychom se takového posunu v judikatuře dřív.
61
k ústavním limitům práva na podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny vyjádřil tak, že „je
třeba postupovat analogicky jako u řady základních či politických práv, a to i přesto, že výslovné
limity Listina samotná nestanoví. Omezení tohoto práva tedy přichází do úvahy v případech,
kdy je to v demokratické společnosti nezbytné pro 1. ochranu života nebo zdraví osob, 2. pro
ochranu práv a svobod druhých nebo pro 3. odvracení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti
pořádku (obdobně viz čl. 12 odst. 3, čl. 14 odst. 3, čl. 16 odst. 3 a čl. 17 odst. 4 Listiny). Jestliže
totiž v konkrétním případě dojde k omezení provozní doby hostinských zařízení, chrání se tím
nejen veřejný zájem, ale současně i právo na pokojné bydlení a spánek, jakožto součást práva na
ochranu soukromého/rodinného života v širším slova smyslu (čl. 10 odst. 2 Listiny).“ S tímto
názorem se ztotožňuji. Koneckonců jsem jej podobně vyjádřil v oddíle č. 4. 1. 1 jako
reakci na odlišná stanoviska soudců Vojena Güttlera a Pavla Varvařovského k nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/97, kteří se vyjádřili v podobném duchu, ale do
tohoto nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/09 si na jejich názor Ústavní soud nevzpomněl, alespoň
co se týká rozhodnutí ohledně vyhlášek o nočním klidu. Poté připomíná také odlišné
stanovisko Elišky Wagnerové k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/05. Dále odkazuje na svůj nález
sp. zn. Pl. ÚS 11/09 ze dne 7. 9. 2010, ve kterém formuloval myšlenku, za kterou jej
musím pochválit, neboť pochopil, že ve vyhláškách tohoto typu nejde jen o narušování
veřejného pořádku a nočního klidu ze strany pohostinských zařízení jako takových, ale
mnohdy ve větší míře o to, že tato zařízení dostávají občany do podnapilého stavu a ti
poté při cestě z těchto zařízení svými projevy ruší noční klid. Ústavní soud uvedl, že
slouží jako „předpolí“ pro toto protiprávní chování a z toho důvodu by omezování
jejich provozní doby mělo být obcím umožněno. To je ten nejpodstatnější výsledek
tohoto judikátu, který Ústavní soud vyjádřil takto: „Ústavní soud tedy nevylučuje, že obce
mohou na svém území regulovat provozní dobu hostinských (a obdobných) zařízení a určitým
způsobem tak omezit právo provozovat hospodářskou činnost dle čl. 26 Listiny v zájmu ochrany
jiných ústavně zaručených práv, a neshledal tedy důvod ke zrušení napadeného ustanovení
vyhlášky č. 5 města Břeclav z důvodu uvedeného navrhovatelem.“ Nakonec se Ústavní soud
dostal k tomu, proč tedy vlastně tuto obecně závaznou vyhlášku, resp. čl. 3 odst. 1
zrušil – kvůli sousloví „v obytné zástavbě“. Podle něj se jedná o pojem neurčitý a
v zákoně ani jiné vyhlášce města Břeclav nedefinovaný. Není jasné, co přesně znamená
62
a toto ustanovení je tedy v rozporu s principem právní jistoty. Přitom obecně závazné
vyhlášky by měly sloužit také ke konkretizaci zákonů podle místních podmínek a
napomáhat tak ke zvýšení právní jistoty. To předmětné ustanovení nesplňovalo a
jelikož se jednalo o hlavní část vyhlášky, musela být zrušena jako celek. Je nutné ještě
zmínit, že soudkyně Ivana Janů a Michaela Židlická zaujaly k odůvodnění nálezu
odlišná stanoviska. Ivana Janů se domnívá, že Ústavní soud změnil svůj právní názor,
„aniž by k tomu měl zásadní důvody“. Já si naopak myslím, že tyto důvody měl už dávno.
Dále nechápe, jak si vyložit povahu práva na podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny, neboť
odůvodnění většiny pléna Ústavního soudu stojí „zároveň na stanovisku Veřejného
ochránce práv (dr. Motejla), který s těmito právy doporučuje nakládat "analogicky" k ostatním
základním a politickým právům, a zároveň stanovisko dr. Wagnerové, že čl. 26 Listiny (naopak)
nelze interpretovat jako skutečné základní právo a nelze z něho vyvozovat žádná omezení pro
výklad zákona.“ V tomto vidí rozpor. Myslím, že je nutné se podívat na celé odlišné
stanovisko Elišky Wagnerové, která svůj závěr, že právo na podnikání je poněkud
specifické základní právo, dovozuje z čl. 41 odst. 1 Listiny, který říká, že „práv
uvedených v čl. 26… Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení
provádějí“. Naopak sdílím její obavy z přílišné volnosti, kterou může obcím tento nález
dát a způsobit, že obce začnou zavírací hodiny stanovovat plošně a nad míru
potřebnou. Ústavní soud měl zřejmě vymezit bližší podmínky, za kterých je to možné.
Očekávám, že to rozvede v dalších rozhodnutích. Rovněž tedy souhlasím s tím, že „od
obcí nelze oprávněně očekávat, že se budou orientovat v judikatuře Ústavního soudu, aby si
samy odvodily ústavně konformní limity pro svou normotvorbu v této oblasti, když ani sám
Ústavní soud taková vodítka jednoznačně neformuluje“. Michaela Židlická na to navazuje,
když říká: „Většinové stanovisko, v části, v níž konstatuje přípustnost regulace otvíracích
hodin, upřednostňuje ústavně zaručené právo na ochranu soukromí, resp. na pokojné užívání
majetku, před právem podnikat. Považuji za nezbytné v této souvislosti zdůraznit, že pakliže je
kolize dvou ústavně zaručených práv řešena ve prospěch jednoho z nich, je třeba, aby omezení z
toho plynoucí nepřekračovalo rámec nezbytný pro dosažení sledovaného cíle. Navíc ne každé
zařízení provozující pohostinskou činnost totiž představuje a priori ohrožení veřejného pořádku
v obci - může se jednat o čajovny, internetové kavárny, prodejny rychlého občerstvení, v nichž
63
se alkohol neprodává. V takových případech se paušální regulace otvírací doby míjí zamýšleným
účinkem, a nepřípustně omezuje právo podnikatele (vlastníka) užívat předmět svého vlastnictví.
Nadto může taková úprava, ve spojení se současným životním stylem mnoha lidí, pro něž je
charakteristická práce do pozdních večerních hodin, vést k omezení možnosti jejich
společenského vyžití a k utlumení kulturního života v obci.“ Proti tomu také nelze nic
namítat. Je dobře, že Ústavní soud „dal zelenou“ omezení práva na podnikání ve
prospěch jiných základních práv. To, že to může mít negativní důsledky z druhé
strany, je věc jiná. Vždy by měl platit princip proporcionality a k omezování jakýchkoli
práv by se mělo přikročovat jen v případě nutnosti. Obce by tedy měly provozní dobu
restaurací a podobných zařízení omezovat vždy, jen pokud tato zařízení skutečně nad
míru přiměřenou přispívají k rušení veřejného pořádku. Nějaké podobné vymezení mi
v uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu chybělo. Jinak by se snad dalo říci, že se mi
zdálo takřka dokonalé.
4. 4. 1 Nález Ústavního soudu ze dne 25. 01. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 13/09
Tímto nálezem ze dne 25. 01. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 13/09 ve věci návrhu na
zrušení čl. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 2 obecně závazné vyhlášky města Vodňany č. 4/2008, o
ochraně veřejného pořádku při provozování hostinských činností prozatím končí
poměrně bohatá judikatura v oblasti ochrany nočního klidu. Ústavní soud zrušil čl. 3
odst. 2, což pro nás není až tak podstatné, neboť se jednalo o ustanovení, které
vylučovalo použití předpisů o správním řízení pro postup podle této vyhlášky, což
Ústavní soud shledal jako jednání obce ultra vires. Naproti tomu čl. 2 odst. 3 ponechal
v platnosti:
„V období klidu je zakázáno provozovat hostinskou činnost na veřejném prostranství i v
provozovnách v budovách k tomu stavebně technicky způsobilých.“
Období klidu bylo stanoveno od 04:00 do 06:00 každý den pracovního klidu a
pracovního volna a od 02:00 do 06:00 v ostatní dny.133 Takové stanovení doby klidu
(nočního klidu) je velmi originální, ale nemyslím, že ku prospěchu věci. Obec patrně
133 Obecně závazná vyhláška města Vodňany č. 4/2008, o ochraně veřejného pořádku při
provozování hostinských činností, čl. 2 odst. 2.
64
chtěla zasáhnout do práva na podnikání co nejméně. To však sebou může přinést další
problémy (viz dále). Navrhovatel do značné míry zopakoval názory vyjádřené
v odlišných stanoviscích k předchozímu nálezu Ústavního soudu, např. že takové
zákazy obce porušují princip proporcionality. Opět se vyjádřil také Veřejný ochránce
práv, který víceméně zopakoval své stanovisko k předchozímu nálezu a navíc
poukázal na „rozporný vývoj judikatury“ v této otázce. Ústavní soud použil stejnou
argumentaci jako v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/09 založenou především na stanovisku
Veřejného ochránce práv a odlišných stanoviscích k předchozím rozhodnutím. Rovněž
znovu použil myšlenku s „předpolím“ jako reakci na názor navrhovatele, když uvedl,
že „ samo o sobě provozování hostinské činnosti veřejný pořádek nenarušuje, avšak tuto činnost
je možno v určitých lokalitách považovat za "předpolí" vytvářející předpoklady pro narušování
veřejného pořádku.“ Vyhláška města Břeclav v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/09 „ztroskotala“
na sousloví „v obytné zástavbě“. Ve vyhlášce města Vodňany je použito „na veřejném
prostranství“, což Ústavní soud posoudil jako dostatečně určitý pojem. Naopak Ivana
Janů ve svém odlišném stanovisku poukázala na jiný termín, jehož jasnost a určitost je
problematická. Jedná se o „hostinskou činnost“, přičemž uvádí: „U typické pivnice jistě
nebude sporu, ovšem závadnou činností (rušení nočního klidu) není samotné provozování této
živnosti, nýbrž následné chování hostů těchto zařízení. Noční klid a veřejný pořádek však
obecně v praxi může být stejně dobře narušen návštěvníky i tolik populárních heren, veřejných
domů či různých pouličních trafik s alkoholem a tabákem (s nočním provozem), které již nelze
obecným jazykem pod pohostinská zařízení podřadit. Naopak hotelový bar, sloužící ubytovaným
hostům, pohostinským zařízením nepochybně je, stejně jako bistro u benzinové pumpy, ovšem u
hostů těchto zařízení je přece riziko veřejných výtržností v ulicích obce minimální.“ Toto
souvisí právě s tou proporcionalitou, se kterou by měly obce k omezování hostinské
činnosti přistupovat a omezovat skutečně jen ta zařízení, která jsou reálně způsobilá
k rušení veřejného pořádku přispět. Obce by měly posuzovat individuálně každou
provozovnu zvlášť (což však na druhou stranu může vést k diskriminaci a korupci),
anebo se snažit o co nejpřesnější vymezení pojmů ve vyhláškách užívaných. Ivana Janů
se ještě vyjádřila k té netradičně zvolené době klidu. Dle jejího názoru (i mého) je velmi
diskutabilní, zda může splnit svůj účel, „když je pravděpodobné, že se stejně ještě do 5.00
65
hod. budou opilci toulat ulicemi“. Já bych k tomu ještě dodal, že se sice jedná o dny
pracovního klidu, ale myslím, že v dnešní době už tyto dny pro mnoho pracujících
dnem pracovního klidu nejsou. Tito lidé musí vstát do práce a myslím, že právě okolo
těch 5.00 hod., takže hluk v této době už není tak rušivý. V tuto dobu rovněž již ve
větší míře začíná způsobovat hluk doprava a MHD. Možná ne právě ve městě
Vodňany, ale ve velkých městech určitě ano.
66
5 Sankce za porušení právních předpisů územní samosprávy
Výše jsem vyjádřil názor, že bez stanovení právních povinností v právní normě
nemá právní norma de facto žádný praktický význam. To samé platí i o sankcích.
Sankce mají sloužit jako následek a trest za porušení povinnosti stanovené v právní
normě. Jejich funkce je rovněž preventivní, jelikož odrazují adresáty právní normy od
jejího porušení. Jedna ze základních pouček právní teorie říká, že právní norma se
skládá z hypotézy, dispozice a sankce, přičemž sankce nastupuje v případě, že nastane
hypotéza, ale nenastane dispozice. Bez sankcí by právní normy byly nevynutitelné.
V případě právních předpisů samosprávy se sankce udělují za přestupky a jiné správní
delikty.
5. 1 Přestupky
„Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za
přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.“134 Zákon o přestupcích
tyto přestupky výslovně označuje v § 21 až 50. Pro územní samosprávu je důležitý §
46, který říká, že „přestupkem je porušení i jiných povinností, než které jsou uvedeny v § 21
až 45, jestliže jsou stanoveny nařízeními obce“ a že „přestupkem proti pořádku ve věcech
územní samosprávy je porušení povinností stanovených v obecně závazných vyhláškách obcí a
krajů vydaných na úseku jejich samostatné působnosti“. Za takovéto přestupky lze uložit
pokutu do 30 000 Kč. Do samostatné působnosti obcí ani krajů však nepatří
rozhodování o přestupcích, nemohou tedy „stanovit nové skutkové podstaty přestupků a
sankce; ty mohou být stanoveny jen zákonem“.135 Zákon o přestupcích dále v § 47 vymezuje
přestupky proti veřejnému pořádku, z nichž je pro tuto práci nejpodstatnější přestupek
porušení nočního klidu podle § 47 odst. 1 písm. b). Za něj lze uložit pokutu do 5 000
Kč. Do 31. 12. 2008 byla tato částka výrazně nižší, pouze 1 000 Kč, což jistě nemohlo
ideálně plnit funkce této sankce. Přestupky proti veřejnému pořádku jsou speciální
134 Zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, § 2
odst. 1.
135 Nález Ústavního soudu ze dne 05. 04. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 8/93.
67
vůči přestupkům proti pořádku ve věcech územní samosprávy.136 V ne tak závažných
případech je typické rovněž použití sankce napomenutí. Přitom „přestupkem proti
veřejnému pořádku je porušení i jiných povinností, než které jsou uvedeny v § 47, jestliže jsou
stanoveny zvláštními právními předpisy. Za takový přestupek lze uložit pokutu do 3 000
Kč.“137
5. 2 Jiné správní delikty
Jiné správní delikty se od přestupků odlišují subjekty, které se jich dopouštějí.
Jiného správního deliktu se může dopustit pouze právnická osoba nebo podnikající
fyzická osobu při své podnikatelské činnosti.138 Na rozdíl od přestupku, který je
zaviněným jednáním, se u jiného správního deliktu na zavinění nehledí. Jde tedy o
objektivní odpovědnost.139 § 58 zákona o obcích přímo neoznačuje za správní delikt
rušení nočního klidu. Pokud však existuje příslušná obecně závazná vyhláška, může
obec podle § 58 odst. 4 pachateli deliktu uložit pokutu až do výše 200 000 Kč, pokud
porušil povinnost stanovenou v této vyhlášce. Pokutu podle § 58 však nelze uložit,
jestliže zákon za porušení takové povinnosti stanoví sankci vyšší.140
136 Nález Ústavního soudu ze dne 22. 04. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 35/06.
137 Zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, § 48.
138 Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, § 58 odst. 1.
139 Kadečka, Stanislav. Právo obcí a krajů v České republice. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.
Beck, 2003, s. 238. ISBN 80-7179-794-4.
140 Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, § 59 odst. 2.
68
6 Závěr
Myslím, že se mi podařilo poměrně vyčerpávajícím způsobem popsat vývoj
judikatury Ústavního soudu při posuzování obecně závazných vyhlášek v oblasti
ochrany nočního klidu. A byl to vskutku dynamický vývoj, od velmi restriktivního
pojetí Ústavním soudem v 90. letech 20. století, přes určité uvolnění v první polovině
prvního desetiletí 21. století až po naprosto odlišný a prosamosprávný přístup
v posledních letech, který znamená velké rozšíření pravomocí obecních zastupitelstev
v okruhu záležitostí, které mohou normovat. Možnost zavádění policejních hodin
v současnosti již nevyvolává tak zásadní spory. Obce by tuto možnost mít měly, avšak
neměly by ji zneužívat či nadužívat. Měly by tento nástroj používat minimálně a jen
pokud je to nezbytné z hlediska veřejného zájmu. Otázkou ovšem zůstává, jak
postupovat dál proti rušitelům nočního klidu. V práci jsem naznačil, že stanovení
policejních hodin není žádným všelékem. V ideálním případě, ve kterém je restaurační
zařízení dodržují, se docílí pouze toho, že v nočních hodinách mají restaurace zavřeno.
To však rozhodně nemůže rušení nočního klidu zabránit. Vždy jde na prvním místě o
hlučné lidi na veřejných prostranstvích, kteří tam budou vždy a lidově řečeno „do
nálady“ se mohou dostat kdekoli. Navíc samozřejmě hluk mohou způsobovat i
v případě, že v této náladě nejsou. Zdá se tedy, že nejlepším řešením je zvýšení aktivity
represivních složek, tedy policie. Jistě ale víme, jak na tom tyto složky v současnosti
jsou – musí šetřit své peněžní prostředky a jejich počty klesají. Navíc nikdy nemohou
být všude. Pokud mám hovořit ze své zkušenosti a zkušeností svého okolí, tak jsem
přesvědčen o tom, že občany trápí daleko závažnější protiprávní úkony než je rušení
nočního klidu. V silách policie a obce není tomu účinně zabraňovat a měly by se
soustředit právě na závažnější překračování zákona. Ve většině oblastí lidské
společnosti platí, že účinnější než represe je prevence. Stanovování policejních hodin
jednoznačně je formou prevence. Domnívám se, že je ovšem nutné určovat je rozumně.
Ne jako např. v obecně závazné vyhlášce města Vodňany. Dalším vhodným nástrojem,
který jistě může pomoci, je zákaz konzumace alkoholických nápojů na veřejných
prostranstvích. Tato problematika byla a je živě diskutována, stejně jako oblast nočního
69
klidu. Také sebou nese mnoho problémů, které by zřejmě vydaly na samostatnou
diplomovou práci.
Z celé práce jde vidět, že vymezení policejních hodin úzce souvisí s vymezením
noční doby, resp. doby nočního klidu. Většina obcí je totiž stanovuje jednotně, až na
výjimky od 22.00 hod. do 6.00 hod. Již na začátku práce jsem přitom uvedl, že tato
kompetence obcí dle libosti stanovit dobu nočního klidu bude v budoucnu zřejmě
zrušena, neboť je v legislativním procesu novela zákona o přestupcích, která má mj. za
cíl tuto dobu kognitivně vymezit právě od 22.00 hod. do 6.00 hod. Myslím si, že i
kdyby tato novela nakonec schválena nebyla, dříve či později se objeví nějaká jí
podobná. Dle mého názoru je to krok správným směrem, ačkoli by ještě stálo za
zamyšlení upravit dobu nočního klidu v nocích předcházejících dni pracovního klidu.
Co bych však za šťastné nepovažoval, by byla snaha zákonodárce určitým způsobem
vymezit také možný rozsah policejních hodin. To by mělo zůstat plně v kompetenci
obce, která nejlépe zná místní poměry a může posoudit, kde a v jaké míře je potřeba je
zavést. V úvahu by snad přicházelo jen nějaké zpřesnění tohoto pojmu, avšak lepším
řešením je zřejmě ponechat to na Ústavním soudu. Jak jsem se vyjádřil již několikrát,
obce by měly policejní hodiny zavádět jen v nezbytně nutné míře a reflektovat přitom
lokalitu, ve které se dané restaurační či jiné zařízení nachází. Jistě je nutné jinak
přistupovat k zařízení uprostřed obytné zóny, průmyslové zóny či např. na
Václavském náměstí, kde je rušno i v noci atp.
Ačkoli jsem v mé práci v mnoha věcech s Ústavním soudem ČR nesouhlasil,
musím uznat, že jeho práce je nesmírně obtížná. Posuzování kolize několika
základních práv a svobod patří patrně mezi nejobtížnější právní činnosti.
Za pozitivní zkušenost rovněž hodnotím zjištění, jak funguje proces vyřizování
žádostí o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění pozdějších předpisů, když jsem žádal o poskytnutí znění Obecně závazné
vyhlášky obce Staré Město u Uherského Hradiště č. 8/95, o ochraně nočního klidu.
70
Závěrem bych rád vyjádřil přesvědčení, že se mi podařilo odpovědět na otázku,
co a jak mohou obce ve svých obecně závazných vyhláškách upravovat a to nejen
v oblasti ochrany nočního klidu. Z mého chronologického exkurzu do rozhodování
Ústavního soudu rovněž vyplynulo, že změna právního názoru Ústavního soudu není
jednoduchou ani rychlou záležitostí. Jedná se o postupný proces a je to tak dobře.
K revolučním změnám by se mělo přistupovat jen výjimečně. Nyní spatřuji hlavní úkol
Ústavního soudu v udržení obcí v určitých mezích, aby nedocházelo k zavádění
policejních hodin neodůvodněně. Musím přiznat, že mě tato problematika zaujala,
rozhodně více než jsem si zpočátku myslel. Určitě ji nepřestanu sledovat a se zájmem
budu pozorovat, jak se bude judikatura Ústavního soudu dále vyvíjet.
71
7 Cizojazyčné resumé
This diploma thesis is concerned with the law-making competence of municipal
self-government to issue the legal rules in its independent competency, especially by
the generally binding public notices which goal is to protect the public order in the
silent hours. The issuing of the legal rules is probably the most important activity of
the self-government. It is one of the reasons of their existence and also one of the
symbols of the democracy.
The generally binding public notices have to be in accordance with our
constitutional order and other statutes. This is judged by the Constitutional court of the
Czech Republic which has the power to abolish them when it concludes that the
generally binding public notices are issued beyond powers of the municipalities. The
main parts of this diploma thesis are the chapters which describe and analyze the
judgments of the Constitutional court. It is because its opinion is still changing and
because of it it is also changing what local matters of public order the municipalities
can regulate. The topics of the other chapters are the definition of the terms public
order and silent hours, the historical development of the legal rules of self-government
and the sanctions for the violation of the duties contained in them.
The main question of my diploma thesis was whether the municipalities can
order so-called police hours or not. It means whether the municipalities can order the
opening and closing times for the bars, pubs, restaurants, discos, clubs etc. in the silent
hours or not. These are usually defined from 10 p. m. to 6 a. m. but they can be defined
arbitrarily. However this situation will be probably changed because the House of
Representatives of the Parliament of the Czech Republic ratified the new version of the
statute and the time will have to be defined from 10 p. m. to 6 a. m. The legal opinion
of the Constitutional court related with this competence of the municipalities has been
changed since 90s of the 20th century. It was abolishing the generally binding public
notices which defined the police hours because of their unconstitutionality. Then the
72
new municipal statute was ratified in 2000 and the judgements of the Constitutional
court have been little by little changing.
I was often very critical to the legal opinions of it but I understand that it is very
difficult to adjudicate these situations because the Constitutional court have to decide
which fundamental right or basic freedom contained in the Charter of Fundamental
Rights and Basic Freedoms it will prefer. On the one side there is a freedom of
enterprise and on the other side there is a right on privacy and to a favorable
environment.
Nowadays the municipalities are empowered to defining the police hours.
Nevertheless there is a fear that they will abuse or overuse this instrument. I think they
should use it minimally and only if it is required for the policy reason. They should
always research whether ordering the police hours is necessary and whether the bar,
restaurant etc. is really noisy at nights or their customers are noisy on their journeys at
homes so they break the silent hours. Defining the police hours should be different in
the residential zone, the industrial zone or for example on the Wenceslav square in
Prague where it is naturally always noisy, including the night.
Finally I would like to express my opinion that the goals of my diploma thesis
were successfully fulfilled. The municipalities are able to issue the legal rules to
protect their citizens before noise in the time of the silent hours. However this can be
changed again so I am going to still observe this sphere of our legal system.
73
8 Prameny a použitá literatura
Monografie, publikace, sborníky
Filip, Jan. Ústavní právo České republiky. I. díl, Základní pojmy a instituty. Ústavní základy
ČR. 4. opravené a doplněné vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003, s. 487 – 488. ISBN
80-210-3254-5.
Hoetzel, Jiří. Československé správní právo : část všeobecná. 2. přeprac. vyd. Praha :
Nakladatelství Melantrich, 1937. s. 193.
Kadečka, Stanislav. Právo obcí a krajů v České republice. 1. vyd. Praha : Nakladatelství
C.H. Beck, 2003. ISBN 80-7179-794-4.
Koudelka, Zdeněk. Právní předpisy samosprávy. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha :
Nakladatelství Linde, 2008. ISBN 978-80-7201-690-7.
Průcha, Petr. K režimu a některým aktuálním otázkám normotvorné pravomoci obcí.
In K normotvorné pravomoci obcí. Brno : Masarykova univerzita, 1998. s. 12. ISBN 80-210-
1751-1.
Odborné články
Grospič, Jiří. K právní úpravě obecně závazných vyhlášek obcí v samostatné
působnosti ve světle judikatury Ústavního soudu ČR. Právník. 1997, č. 1, s. 39.
Holländer, Pavel. Otazníky ústavnosti obecních vyhlášek. Právní rozhledy : časopis pro
všechna právní odvětví, Praha: C.H. Beck, 2008, č. 19, s. 694.
Kadečka, Stanislav. Jeden zbytečný paragraf?. Právní zpravodaj : časopis pro právo
a podnikání. 2001, č. 4, s. 8.
Kadečka, Stanislav. Obce versus diskotéky. Právní rádce. 2001, č. 9, s. 33 – 36.
Kadečka, Stanislav. Poznámky k praktickému výkladu pěti ustanovení. Moderní obec.
2001, č. 5, s. 33.
Kadečka, Stanislav. Právní povaha samosprávných vyhlášek obcí. Časopis pro právní
vědu a praxi. 1998, č. III, s. 555.
Kadečka, Stanislav. Svobodná normotvorba obcí I.-II. Moderní obec. 2000, č. 9, s. 35.
74
Koudelka, Zdeněk. Noční klid a obecně závazné vyhlášky. Právní rádce. 2004, č. 1, s. 50.
Koudelka, Zdeněk. Veřejný pořádek a obecně závazné vyhlášky. Právní rádce. 2001, č.
9, s. 19 – 20.
Langášek, Tomáš. Obrat v nazírání Ústavního soudu na obecně závazné vyhlášky.
Právní rozhledy : časopis pro všechna právní odvětví, Praha: C.H. Beck, 2008, č. 10, s. 358-
359.
Ševčík, Vlastimil. Ústavní soudnictví v praxi. Bulletin advokacie. 1999, č. 9, s. 42.
Šimíček, Vojtěch. Ústavní soud a obecně závazné vyhlášky obcí. Právní rádce. 1997, č.
10, s. 6.
Šromová, Eva. K vypracování obecně závazné vyhlášky o ochraně veřejného pořádku
při diskotékách a podobných akcí. StudentASPI Internet [program]. Verze 13,
aktualizace z 06. 11. 2011 [cit. 2012-02-13]. 2006.
Vedral, Josef. K ústavním základům územní samosprávy v Ústavě České republiky.
StudentASPI Internet [program]. Verze 13, aktualizace z 06. 11. 2011 [cit. 2012-03-01].
2010.
Vedral, Josef. K vývoji právní úpravy obecně závazných vyhlášek a její interpretace v
judikatuře Ústavního soudu. StudentASPI Internet [program]. Verze 13, aktualizace
z 06. 11. 2011 [cit. 2012-02-21]. 2009.
Vedral, Josef. Obecně závazné vyhlášky obcí v judikatuře Ústavního soudu. Správní
právo. 1999, č. 1, s. 30.
Vedral, Josef. Změny v právní úpravě vydávání právních předpisů územních
samosprávných celků. Správní právo. 2001, č. 4, s. 193 – 195.
Právní předpisy
Ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 04. 12. 1944 č. 18/1944 Úředního věstníku
československého, o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění.
Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky.
Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky.
75
Ústavní zákon č. 294/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb.,
Ústava ČSSR, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, a kterým se
zkracuje volební období národních výborů.
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.
Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení
Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.
Zákon č. 170/1849 ř. z., prozatímní obecní zřízení, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 18/1862 ř. z., jímžto se vyměřují základní pravidla, dle nichž se mají
uspořádati záležitosti obecní, ve znění pozdějších předpisů.
Řád obecní Vévodství slezského č. 17/1863 slez. z. z.
Řád obecní Markrabství moravského č. 4/1864 mor. z. z.
Obecní zřízení Království českého č. 7/1864 čes. z. z.
Zákon Národního výboru československého č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného
československého státu.
Zákon č. 76/1919 Sb., kterým se mění a doplňují některá ustanovení dosavadních
obecních zřízení a městských statutů v Československé republice. (Novela k obecním
zřízením), ve znění pozdějších předpisů.
Zákon Národního shromáždění č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů
v republice Československé.
Zákon č. 125/1927 Sb., o organisaci politické správy, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 13/1954 Sb., o národních výborech.
Zákon č. 65/1960 Sb., o národních výborech.
Zákon č. 69/1967 Sb., o národních výborech.
Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve
znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
76
Zákon České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších předpisů.
Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.
Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších
předpisů.
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Metodický pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 37 014/2005-25, k
zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských
zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.
Obecně závazná vyhláška města Mariánské Lázně č. 12/1993, o veřejném pořádku v
lázeňském městě Mariánské Lázně.
Obecně závazná vyhláška obce Staré Město u Uherského Hradiště č. 8/95, o ochraně
nočního klidu.
Obecně závazná vyhláška obce Vikýřovice č. 9/96, k zabezpečení místních záležitostí
veřejného pořádku.
Obecně závazná vyhláška obce Otnice č. 1/96, k zabezpečení místních záležitostí
veřejného pořádku na území obce Otnice.
77
Obecně závazná vyhláška statutárního města Pardubice č. 4/96, o omezení některých
činností, které by mohly ohrozit veřejný pořádek.
Obecně závazná vyhláška města Slatiňany č. 1/97, o veřejném pořádku a čistotě města.
Obecně závazná vyhláška města Rtyně v Podkrkonoší č. 3/97, o omezujících opatřeních
k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku.
Obecně závazná vyhláška města Frýdku-Místku č. 11/98, o omezení pořádání
hudebních produkcí ve městě Frýdek–Místek.
Obecně závazná vyhláška města Písku č. 8/1998, o některých omezujících opatřeních k
zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku.
Obecně závazná vyhláška statutárního města Kladna č. 32/01, o zajištění veřejného
pořádku při poskytování hostinských činností a pořádání veřejných produkcí na území
města Kladna.
Obecně závazná vyhláška města Chomutov č. 15/2003, k zabezpečení veřejného
pořádku omezením hluku.
Obecně závazná vyhláška města Vyškova č. 4/2003, kterou se ruší Obecně závazná
vyhláška města Vyškova č. 1/2002, o zajištění veřejného pořádku.
Obecně závazná vyhláška města Aš č. 12/2003, o zrušení Obecně závazné vyhlášky č.
104/2001, k ochraně veřejného zdraví před hlukem a vibracemi a k některým
opatřením zajišťujícím veřejný pořádek.
Obecně závazná vyhláška obce Těrlicko č. 3/2003, o ochraně veřejného pořádku na
území obce Těrlicko.
Obecně závazná vyhláška Města Hranic č. 10/2003, o zrušení Obecně závazné vyhlášky
Města Hranic č. 7/2003, o ochraně klidu v noční době.
Obecně závazná vyhláška města Přerov č. 1/2004, kterou se zrušuje Obecně závazná
vyhláška č. 16/2001, o ochraně před hlukem a vibracemi.
78
Obecně závazná vyhláška města Ústí nad Labem č. 1/2004, k zabezpečení místních
záležitostí veřejného pořádku.
Obecně závazná vyhláška obce Kořenov č. 2/2004, o zajištění a udržování čistoty
veřejných prostranství a veřejné zeleně a zabezpečení místních záležitostí veřejného
pořádku v souvislosti s chovem a držením psů na území obce Kořenov.
Obecně závazná vyhláška města Šlapanice č. 1/2004, kterou se ruší vyhláška č. 2/2001, o
omezujících opatřeních k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku.
Obecně závazná vyhláška města Semily č. 7/2004, o zrušení Obecně závazné vyhlášky
města Semily č. 3/2001, o ochraně veřejného zdraví před hlukem.
Obecně závazná vyhláška města Mikulov č. 4/2004, kterou se zrušuje Obecně závazná
vyhláška č. 2/94, o nočním klidu.
Obecně závazná vyhláška Města Boskovice č. 5/2004, kterou se ruší Obecně závazná
vyhláška Města Boskovice č. 2/2003, o stanovení konce provozní doby hostinských
provozoven, heren a obdobných provozoven služeb.
Obecně závazná vyhláška města České Velenice č. 2/2005, o některých opatřeních k
zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku.
Obecně závazná vyhláška města Jirkova č. 4/2005, k zabezpečení místních záležitostí
veřejného pořádku na veřejných prostranstvích.
Obecně závazná vyhláška města Vodňany č. 4/2008, o ochraně veřejného pořádku při
provozování hostinských činností.
Obecně závazná vyhláška města Břeclav č. 5/2008, k zabezpečení místních záležitostí
veřejného pořádku při provozování hostinských činností v obytné zástavbě města.
Judikatura
Nález Ústavního soudu ze dne 19. 01. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/93.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 01. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 45/93.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 01. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 31/93.
79
Nález Ústavního soudu ze dne 05. 04. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 8/93.
Nález Ústavního soudu ze dne 08. 11. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 18/94;
nález Ústavního soudu ze dne 08. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 13/95;
Nález Ústavního soudu ze dne 02. 04. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 31/95.
Nález Ústavního soudu ze dne 22. 04. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 42/96.
Nález Ústavního soudu ze dne 08. 10. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 17/97.
Nález Ústavního soudu ze dne 04. 11. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 18/97.
Nález Ústavního soudu ze dne 21. 04. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 22/97.
Nález Ústavního soudu ze dne 25. 08. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 14/98.
Nález Ústavního soudu ze dne 17. 08. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 5/99.
Nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 4/00.
Nález Ústavního soudu ze dne 27. 03. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 23/99.
Nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01.
Nález Ústavního soudu ze dne 11. 06. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 11/02.
Nález Ústavního soudu ze dne 25. 01. 2006, sp. zn. III. ÚS 253/04.
Nález Ústavního soudu ze dne 05. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 41/04.
Nález Ústavního soudu ze dne 08. 03. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 42/05.
Nález Ústavního soudu ze dne 08. 03. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 69/04.
Nález Ústavního soudu ze dne 03. 04. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 44/06.
Nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06.
Nález Ústavního soudu ze dne 22. 04. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 35/06.
80
Nález Ústavního soudu ze dne 12. 08. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 33/05.
Nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 46/06.
Nález Ústavního soudu ze dne 08. 06. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 58/05.
Nález Ústavního soudu ze dne 07. 09. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 11/09.
Nález Ústavního soudu ze dne 02. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 28/09.
Nález Ústavního soudu ze dne 25. 01. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 13/09.
Elektronické prameny
Sněmovní tisk č. 431: Návrh poslanců Ivany Řápkové, Zbyňka Stanjury, Petra Gazdíka,
Stanislava Polčáka, Martina Vacka, Jany Suché a dalších na vydání zákona, kterým se mění
zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. [online]. Praha : Parlament České
republiky, Poslanecká sněmovna, 6. volební období (od 2010), 2012. [citováno dne 21.
03. 2012], čl. I. odst. 4. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=431
&CT1=0.
Volby do zastupitelstev krajů v Česku 2000. Wikipedia [online]. Změněno 29. 12. 2011
[cit. 2012-01-15]. Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Volby_do_zastupitelstev_kr
ajů_v_Česku_2000>.
Zásadní změna v judikatuře ÚS týkající se obecně závazných vyhlášek obcí v
samostatné působnosti. Jiné právo [online]. Vydáno 12. 01. 2008 [cit. 2012-03-01].
Dostupné z: <http://jinepravo.blogspot.com/2008/01/zsadn-zmna-v-judikatue-s-tkajc-
se-obecn.html>.
Ostatní
StudentASPI Internet[program]. Verze 13, aktualizace z 6. 11. 2011.