MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy Vznik a první fáze vývoje Mezinárodního měnového fondu Bakalářská práce Jakub Váňa Vedoucí práce: Mgr. Vladan Hodulák UČO: 219326 Obor: MV-PL Imatrikulační ročník: 2006 Brno, 2010 Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracoval samostatně, pouze s použitím uvedených zdrojů. V Brně dne 28. 4. 2010 Jakub Váňa Chtěl bych na tomto místě poděkovat Mgr. Vládánu Hodulákovi za vedení mé bakalářské práce a za cenné připomínky, které mi v průběhu jejího zpracování poskytl. 3 Obsah 1. Úvod 5 1.1. Cíle a účel práce 5 1.2. Hypotéza 6 1.3. Rozvržení textu 6 2. Hlavní aktéři a jejich pozice 7 2.1. Hledání aktérů a jejich pozice v mezinárodním prostředí 7 2.2. Situace uvnitř Spojených států a Velké Británie 8 3. Průběh vyjednávání 10 3.1. První kontakty 10 3.2. Keynesův a Whiteův plán 12 3.3. Další jednání 14 3.4. Konference v Bretton-Woods a její výsledky 15 3.5. Shrnutí 17 4. Činnost Fondu v první fázi jeho vývoje 17 4.1. Nedostatek dolarů 17 4.2. Devizová a další omezení 18 4.3. Organizační struktura Fondu a způsob rozhodování 19 4.4. Shrnutí 20 5. MMF a vyrovnávání platebních bilancí 21 5.1. Spor o podmíněnost 21 5.2. Čerpání prostředků Fondu 21 6. Závěr 23 7. Seznam použitých zdrojů 25 4 1. Úvod Již více než šest desetiletí je Mezinárodní měnový fond (MMF, Fond) a jeho činnost terčem mnoha kritiků z nejrůznějších pozic a úhlů pohledu. Dokonce i záměr Fond založit byl zpochybňován a měl řadu odpůrců, ať již z řad tehdejších odborníků či politiků. I přesto bylo založení M M F považováno za důležitý krok směrem k poválečné obnově, měnové stabilitě a ekonomickému růstu. M M F oficiálně vznikl v roce 1944 na konferenci v americkém BrettonWoods, ale jeho skutečné počátky je nutné hledat ještě o několik let nazpět. Již v prvních letech druhé světové války bylo jasné, že po jejím konci bude nutné uspořádat mezinárodní vztahy zcela jiným způsobem, než tomu bylo po roce 1918, a právě na tomto uspořádání začali pracovat američtí a britští vyjednavači již na počátku 40. let minulého století. /./ Cíle a účel práce Cílem této práce je podrobně prozkoumat právě tato důležitá jednání před vznikem Fondu, která vyvrcholila konferencí v Bretton-Woods, definovat klíčové aktéry, popsat jejich motivy a postupy a poté navázat analýzou prvních let vývoje MMF, kdy bylo nutné stanovená pravidla pro fungování Fondu určitým způsobem vyložit a začít aplikovat. I v této druhé části se zaměřím především na postavení důležitých států, na to jaké cíle sledovaly a jakým způsobem se jich snažily dosáhnout. Účelem práce je zodpovědět základní otázky, které se vzniku a začátků vývoje Fondu týkají, a připravit tak prostor pro případnou další analýzu činnosti M M F v dalších obdobích. Budu se proto snažit najít odpovědi na otázky typu: Které státy, a které významné osobnosti stály u zrodu MMF? Jaké byly jejich výchozí pozice při vyjednávání o poválečném uspořádání mezinárodního měnového systému? Jaké cíle sledovaly? S jakými problémy se musely potýkat? Jaký byl jejich podíl na závěrečném kompromisu - dohodě z BrettonWoods? Jaký vliv měly jednotlivé státy na činnost M M F v první fázi jeho vývoje? Plnil M M F cíle, které mu jeho zakladatelé vytyčili? Jakým způsobem se po svém vzniku vyvíjel celý bretton-woodský měnový systém? Fungoval tak, jak si to jeho tvůrci představovali? 5 1.2. Hypotéza Základní hypotéza práce zní následovně: Mezinárodní měnový fond vznikl na základě vyjednávání zástupců dvou nej silnějších států - Spojených států amerických a Velké Británie -jako mezinárodní organizace zajišťující mezinárodní měnovou stabilitu a v první fázi jeho vývoje hrály klíčovou roli právě Spojené státy, které využívaly svého silného (především ekonomického) postavení v mezinárodních vztazích, výrazně určovaly směr, jakým se bude Fond vyvíjet, a zároveň jeho půdu využívaly k prosazování svých vlastních zájmů. 1.3. Rozvržení textu Jak bylo uvedeno dříve a jak vyplývá i z názvu, bude práce rozdělená do dvou hlavních částí, první se bude zabývat vznikem Fondu (kapitoly 2 a 3), druhá poté jeho samotným fungováním v prvních letech existence (kapitoly 4 a 5). Samotný text bude rozčleněn do několika kapitol. V té následující se budu zabývat postavením hlavních aktérů států před začátkem vyjednávání o vytvoření poválečného měnového systému a různými názory na danou problematiku uvnitř těchto států. Třetí kapitola bude zaměřena na proces vyjednávání a vyjasňování pozic uvnitř jednotlivých států, bude obsahovat shrnutí oficiálních návrhů obou aktérů a rovněž průběh a výsledky konference v Bretton-Woods. V další kapitole se budu soustředit na činnost Fondu v první fázi jeho vývoje, především pak na to, v jakých oblastech se prosazoval, o co usiloval a jaká činil opatření. A konečně poslední, pátá kapitola podrobněji ukáže, jakým způsobem M M F postupoval při plnění jednoho ze svých základních cílů - pomoci členským státům při vyrovnávání jejich platebních bilancí. Pro zpracování této práce je využíván empriricko-analytický přístup, který se jeví jako nej vhodnější pro zodpovězení položených otázek. Co se týká zdrojů, vychází práce především ze sekundární literatury, která se danou problematikou zabývá, a která je (především v elektronické podobě) poměrně dostupná. Základními metodami jsou potom metoda deskriptívni a analytická. Na úvod je rovněž nutné definovat dva základní pojmy, kterými se tato práce zabývá. Vznik M M F je pro potřeby této práce nutné chápat siřeji, než pouze jako dohodu uzavřenou v červenci roku 1944, a sice jako proces utváření návrhů na poválečné uspořádání mezinárodního měnového systému a vyjednávání mezi Spojenými státy a Velkou Británií, 6 který probíhal již od počátku 40. let minulého století, a který byl na zmíněné konferenci „pouze" završen. První fázi vývoje M M F lze poté vymezit časově, a to samotným vznikem M M F v roce 1944 (respektive 1947) a rokem 1958 kdy byl Bretton-woodský měnový systém skutečně „spuštěn."1 2. Hlavní aktéři a jejich pozice 2.1. Hledání aktéra a jejich pozice v mezinárodním prostředí Jak j sem naznačil v úvodu, první úvahy o novém měnovém uspořádání poválečného světa se objevily již na počátku 40. let 20. století. A je pochopitelné, že se objevily ve Spojených státech amerických, které v období před druhou světovou válkou a během ní definitivně vystřídaly Velkou Británii na pozici světového hegemona. Měly značnou ekonomickou a průmyslovou převahu - jejich produkce představovala polovinu produkce celosvětové, vojenskou převahu včetně monopolu na jaderné zbraně a z toho vyplývala i dominance v oblasti politické.2 Přesto i Velká Británie měla na formování M M F a celého poválečného režimu relativně velký vliv, ačkoli za Spojenými státy znatelně zaostávala. Ostatní státy však ztrácely ještě víc a jejich vliv (respektive alespoň některých z nich) se projevil až v poslední části vyjednávání těsně před a na konferenci v Bretton-Woods, ale i tak byl víceméně zanedbatelný. V tomto bodě je nutné zmínit ještě jednu skutečnost, která měla na vznik Fondu vliv. Spojené státy si samozřejmě byly vědomy svého dominantního postavení a toho, že mohou prosadit značnou část svých cílů, zároveň si však uvědomovaly limity tohoto postupu a to, že by nebylo příliš efektivní zbytku světa svoji představu vnutit jen díky své silné pozici.3 V poválečném období byla žádoucí především stabilita, a tak měl být vytvořen systém, který by byl v co možná nej vyšší míře legitimní. Z tohoto důvodu Spojeným státům vyhovovalo, že mohou vést jednání s Velkou Británií jako se svým tehdejším partnerem a výsledná dohoda bude vytvořena na základě kompromisu, který potřebnou úroveň legitimity poskytne. Zároveň pro ně bylo příznivé, že žádné další státy neměly dostatečně silné postavení (a jejich priority byly pochopitelně během války v jiné oblasti), než aby se mohly do vyjednávání zapojit dříve než na jeho konci, protože přítomnost každého 1 Byly splněny některé z podstatných cílů vytyčených na konferenci Bretton-Woods - dosažení konvertibility měn členských států, odstranění většiny devizových omezení...apod. Viz. níže. 2 Woods, N.: The Globalizers: The IMF, the World Bank and their borrowers, s. 17. 3 Ikenberry, J. G.: A world economy restored: expert konsensus and the Anglo-American postwar settlement, s. 320. 7 dalšího státu prosazujícího své zájmy a cíle by hledání výsledného kompromisu a celého uspořádání poválečného měnového systému jen neúměrně ztěžovala. Richard Gardner označuje vznik Fondu a celého Bretton-woodského měnového systému za „politický zázrak" právě kvůli tomu, že byl v podstatě celosvětově akceptovaný řád vytvořen pouze Spojenými státy a Vekou Británií, k čemuž nemohlo dojít nikdy předtím v minulosti a zároveň je něco takového vyloučeno i v budoucnu.4 Když k tomu přidáme zmíněnou rozdílnost jejich postavení a různost jejich názorů i názorových proudů uvnitř obou států, je Gardnerovo označení poměrně výstižné. 2.2. Situace uvnitř Spojených států a Velké Británie Nyní je tedy na místě podrobně prozkoumat jak vypadala situace uvnitř obou států, jaké názorové proudy v nich existovaly, kdo byli jejich hlavní stoupenci a o co svá tvrzení opírali. Později se zaměřím na to, které z těchto proudů na obou stranách převážily a staly se oficiálními přístupy obou aktérů při vyjednávání o vytvoření poválečného měnového systému a jaké konkrétní návrhy z nich byly vytvořeny. Na americké straně byl jeden z hlavních názorových proudů reprezentován Ministerstvem zahraničí, v jehož čele stál ministr Cordell Hull5 , a které bylo stoupencem podpory volného obchodu, multilaterality a vytvoření otevřeného tržního prostředí. Toto uspořádání by dle svých zastánců nejlépe odpovídalo americkým ekonomickým, ale i bezpečnostním zájmům. I proto považovali za klíčovou dohodu týkající se obchodu a upřednostňovali ji před řešením měnových otázek. Ukázalo se však, že v oblasti týkající se mezinárodního obchodního režimu panují příliš velké neshody a bylo by riskantní pokoušet se je vyřešit již během války. Zároveň by do jednání bylo nutné zapojit daleko více aktérů a jejich zájmů než pouze Velkou Británii, a tak bylo rozhodnuto, že jako první přijde na řadu problematika měnového systému a otázky obchodu byly odsunuty na pozdější stabilnější období.6 Na druhé straně stáli zastánci ekonomického plánování a plánu New Deal a Ministerstvo financí. Patřili mezi ně například Henry Morgenthau, v té době ministr financí, Hany Hopkins, blízký poradce prezidenta Roosevelta a jeden z tvůrců plánu New Deal, nebo 4 Gardner, R.: Sterling-dollar diplomacy in current perspective, s. 21-22; 24. 5 Hullův postoj podrobněji rozebírá: Andrews, D. M . : Trade and Money in the Roosevelt Administration, s. 21- 23. 6 Andrews D. M.: Bretton Woods, s. 12-13. 8 viceprezident Henry Wallace. Prosazovali rozšířenou roli vlády při řízení mezinárodních financí (a ekonomiky obecně), která by sloužila k udržování stabilní měny a vyrovnané platební bilance. Organizace typu M M F pak v rámci dosažení těchto cílů měly sloužit především k přerozdělování kapitálu na mezinárodní scéně - od vyspělých k rozvojovým a rozvíjejícím se státům.7 Kromě těchto dvou hlavních proudů existovala ve Spojených státech řada dalších názorů postavených především na kritice těch výše zmíněných, jakož i na kritice britských návrhů a dílčích výsledků vyjednávání mezi oběma státy.8 Ve Velké Británii byl dělící linií mezi různými názory přístup k tzv. systému imperiálnich preferencí, který byl vytvořen v průběhu první poloviny dvacátého století, a jeho finální podoba byla dána v roce 1932 na konferenci v Ottawě sérií bilaterálních dohod v rámci britského impéria.9 Ti, kdo se přikláněli k udržování tohoto systému - Leopold Amery, jako jeden z nej aktivnějších, spolu s dalšími zastánci zdůrazňoval roli Britského společenství národů jednak proto, že státy jako Kanada, Austrálie či Nový Zéland podporovaly Británii během války a jednak proto, že jednota v rámci impéria symbolizovala mocenské postavení Velké Británie. Z praktického hlediska lze říci, že se obhájci preferenčního systému domnívali, že by mohl pomoci udržovat britskou platební bilanci v rovnováze a ochránit zemi před případnou světovou (a především americkou) ekonomickou recesí. Naproti tomu odpůrci imperiálních preferencí v čele s Winstonem Churchillem byli příznivci volného obchodu, a ačkoli se smířili s tím, že určitý minimální stupeň protekcionismu bude pravděpodobně nutné zachovat, další podpora systému jako celku byla dle nich vyloučená.1 0 Přesto se i oni snažili tohoto systému využít, a to k vybudování své vyjednávači pozice. Bylo zřejmé, že Spojené státy budou proti tomu, aby byl preferenční systém účinný v jakékoli podobě a liberál ové doufali, že pokud se ho „vzdají", získají za to odpovídající ústupek svým zájmům.1 1 7 Ikenberry, J. G.: A world economy restored: expert konsensus and the Anglo-American postwar settlement, s. 308-309. 8 Mezi tyto kritiky patřili jednak nejrůznější asociace (např. Společnost amerických bankéřů - The American Bankers Association), jednak jednotlivci z řad odborných novinářů, politiků a dalších. Viz. Gardner, R.: Sterling-dollar diplomacy in current perspective, s. 24. 9 Tento systém byl v zásadě protekcionistický, ochraňoval britské domácí producenty a zvýhodňoval další producenty Britského společenství národů na úkor těch ze zbytku světa. V období hospodářské krize bylo jeho cílem minimalizovat import zboží do Británie a naopak maximalizovat export britského zboží. Prostředkem, který byl k dosažení tohoto cíle použit, bylo uvalení vysokých cel právě na zboží dovážené do Británie z oblastí mimo britské impérium. 1 0 Ikenberry, J. G.: A world economy restored: expert konsensus and the Anglo-American postwar settlement, s. 310-311; Gardner, R.: Sterling-dollar diplomacy in current perspective, s. 23. 1 1 Gardner, R.: Sterling-dollar diplomacy in current perspective, s. 23-24. 9 Podobně jako ve Spojených státech i ve Velké Británii existovaly další názory postavené především na kritice amerických postojů a návrhů a na nedůvěře v americkou poválečnou ekonomiku. Zastánci těchto názorů se stejně jako příznivci systému imperiálních preferencí domnívali, že Spojené státy se po válce nevyhnou hluboké ekonomické depresi, což by Británii znemožnilo udržet politiku zaměstnanosti a blahobytu, ke které zavázala. Objevil se dokonce i návrh, že nej vhodnější by bylo zavést po válce dva mezinárodní systémy (jeden postavený na dolaru a druhý na libře), protože podmínky, zájmy a cíle Spojených států a Velké Británie jsou natolik odlišné, že jejich propojení nevyhnutelně povede k zániku jediného systému.1 2 Zvýše uvedeného je patrné, že názory na poválečné měnové uspořádání se lišili nejen mezi oběma státy, ale velmi výrazně i uvnitř nich. K jej ich postupnému vyjasnění došlo až v průběhu vyjednávání mezi oběma státy. Během tohoto procesu vykrystalizovaly z původních roztříštěných přístupů dva hlavní plány - Whiteův (americký) a Keynesův (britský) - které se staly základem pro pozdější dohodu mezi oběma státy. Právě procesem vyjednávání a vytvářením těchto plánů se bude zabývat následující kapitola. 3. Průběh vyjednávání 3.1. První kontakty První náznaky debat ohledně poválečného ekonomického uspořádání se objevily zhruba v polovině roku 1941 v rámci americko-britského vyjednávání, které se týkalo zásobování Velké Británie materiálem potřebným k vedení války v rámci tzv. Zákona o půjčce a pronájmu.1 3 Toho se jako poradce britského ministra financí účastnil John Maynard Keynes, který se později stal klíčovým mužem Velké Británie při dalších jednáních zaměřených již téměř výhradně na vytvoření nového měnového systému. Americké ministerstvo zahraničí se však hned při zmíněných jednáních o dodávkách materiálu pokoušelo vyvinout na britské zástupce tlak a získat si jejich příslib, že Británie opustí systém 1 2 O tomto a dalších britských názorech: Gardner, R.: Sterling-dollar diplomacy in current perspective, s. 23-24. 1 3 Zákon o půjčce a pronájmu (Land-Lease Act) byl přijatý v březnu roku 1941 a dával prezidentovi široké pravomoci týkající se dodávek materiálu a služeb státům, jejichž obrana byla pro Spojené státy nezbytná. Podstatné bylo, že státy, které takovéto dodávky obdržely, za ně mohly zaplatit až po skončení války. 10 imperiálních preferencí a otevře se volnému obchodu. Keynes a další tento postup odmítali a snažili se spojit zrušení systému imperiálních preferencí s vytvořením nového plánu, který zajistí poválečnou obnovy a ekonomický růst.1 5 Další prostor pro diskuzi se otevřel na tzv. Atlantické konferenci v srpnu 1941. Hlavním tématem zde však byla válka - formování koalice, plánování vojenských operací, pomoc Sovětskému svazu a podobně. K posunu v oblasti mezinárodního měnového systému zde tedy nedošlo, pouze se znovu objevily zmíněné rozpory.16 Na přelomu let 1941 a 1942 došlo k dalším pro vznik Fondu zásadním událostem. Nejprve J. M . Keynes vypracoval plán poválečného měnového uspořádání, který se velmi rychle stal odrazovým můstkem pro další britský postup při vyjednávání.1 7 Na americké straně byl v tomto období vyřešen spor mezi ministerstvem financí a ministerstvem zahraničí o to, kdo a jakým způsobem bude při jednání reprezentovat Spojené státy. Jelikož se C. Hull v první řadě zaměřoval na problematiku obchodu, která ale byla z důvodů nastíněných ve druhé kapitole této práce odsunuta na pozdější období, a jelikož v otázkách měnového uspořádání byl prezidentu Rooseveltovi daleko bližší přístup tehdejšího ministra financí Henryho Morgenthaua (oba spojovala již spolupráce při vytváření plánu New Deal.), vyřešil celou situaci tím, že celou tuto problematiku svěřil právě do jeho rukou. H. Morgenthau následně pověřil Henryho Dextera Whitea, aby začal pracovat na plánu nového měnového systému. Záhy poté se White stal nej důležitějším zástupcem americké strany a jeho plán nejen základem americké vyjednávači pozice, ale i základem celého pozdějšího Bretton-woodského měnového systému.1 8 1 4 Ikenberry, J. G.: A world economy restored: expert konsensus and the Anglo-American postwar settlement, s. 312- 313. 1 5 Ujednání, které Británii zavazovalo k uvolnění obchodu se Spojenými státy a dalšími spojeneckými státy, bylo obsaženo i v samotné smlouvě o dodávkách materiálu. Smlouva tak nakonec byla podepsána až na začátku roku 1942. 1 6 Více o Atlantické konferenci např. zde: http://avalon.law.yale.edu/subject_menus/atmenu.asp. 1 7 Ikenberry, J. G.: A world economy restored: expert konsensus and the Anglo-American postwar settlement, s. 313- 314. 1 8 Andrews, D. M.: Trade and Money in the Roosevelt Administration, s. 28. 11 3.2. Keynesův a Whiteůvplán Než se zaměřím na rozdíly mezi oběma plány, je vhodné prozkoumat, z j akých základů vycházely, co bylo primárním cílem jejich tvůrců a zda se v některých oblastech neshodovaly. Bylo zřejmé, že se oba tvůrci snažili poučit z neúspěchu meziválečného měnového uspořádání, které ukázalo několik základních problémů. Prvním z nich bylo to, že se státy často uchylovali k používání strategie „ožebrač svého souseda," tedy využívání protekcionistických opatření a konkurenčních devalvací k ochraně vlastních zájmů, dalším problémem byla všudypřítomná obchodní a devizová omezení, postupem času se projevila neschopnost meziválečného systému zajistit dostatečnou likviditu, objevila se i nedůvěra v libru jako rezervní měnu a nakonec i systém jako celek.. .apod.20 Podstatným problémem se ukázal být rovněž izolacionistický přístup jednotlivých států k řešení krizových situací, které se v souvislosti s nestabilitou na měnovém trhu objevovaly. Neexistence určitého mezinárodního rámce pro řešení těchto situací vedla k tomu, že se státy řídily výhradně svými zájmy, nebyly schopny svůj postup žádným způsobem koordinovat s ostatními a to vedlo pouze k prohlubování krize.2 1 Keynes i White se tak ve svých plánech shodovali v tom, že je nutné vytvořit orgány, které budou zajišťovat mezinárodní spolupráci v oblasti mezinárodních financí. Další shoda vycházející z negativní meziválečné zkušenosti panovala v tom, že zlato již nemůže být jediná rezervní komodita a bude třeba vytvořit novou rezervní měnovou jednotku. Konkrétní návrhy jak se s touto problematikou vypořádat se již v obou plánech znatelně odlišují. Keynesův plán byl v první řadě zaměřen na potlačování nezaměstnanosti, jelikož to byl jeden ze zásadních prvků tehdejší britské politiky. Keynes navrhoval vytvoření Mezinárodní clearingové unie, jejímž primárním cílem by bylo vyrovnávání deficitů 1 9 Konstrukcí obou plánů se zabývá řada autorů, tato podkapitola se tak snaží přehledně shrnout to nej důležitější, co se jich týká a vychází především z těchto zdrojů: Garritsen De Vrieš, M.: The IMF in a Changing World, 1945-85, s. 5-9. Ikenberry, J. G.: A world economy restored: expert konsensus and the Anglo-American postwar settlement, s. 314-315. Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, s. 20-23. Novotný, R.: Bancor: Měna proti krizi. Rosenberg, S.: American Economic Development since 1945: Growth, Decline and Rejuvenation, s. 84-87. Vencovský, F.: U zrodu Mezinárodního měnového fondu. 2 0 Podrobněji o těchto problémech viz.: Bordo, M . D.: The Bretten Woods International Monetary System: A Historical Overview, s. 28-30. 2 1 Dalo by se říct, že určitou výjimku z tohoto tvrzení představoval Finanční výbor Společnosti národů. Jednání, která v době hospodářské krize probíhala na jeho půdě, však uvízla na mrtvém bodě a Finanční výbor jako celek v tomto období totálně selhal. Viz. Vencovský, F.: U zrodu Mezinárodního měnového fondu. 12 platebních bilancí jednotlivých členských států. Konkrétně k tomu měla sloužit nová měnová jednotka „bancor" symbolicky navázaná na zlato.2 2 Každý členský stát Unie by stanovil kurz své měny vůči „bancoru" a ten by poté sloužil k nákupu a prodeji jednotlivých měn na půdě Unie a tím ke zmíněnému vyrovnávání platebních bilancí. Měnové stability mělo být dosaženo tím, že by centrálním bankám členských států byla stanovena povinnost udržovat tržní kurzy svých měn v určitém pevně stanoveném rozmezí od paritních kurzů. Kromě toho by Unie disponovala nástroji, které by měly přinutit státy učinit opatření k zajištění vyrovnané platební bilance (sankce v případě, že by stát např. odmítl devalvovat svou měnu, podpořit domácí poptávku apod.), a které by bránily neustálému růstu zadlužení členských států (prostřednictvím zavedení zvláštních limitů). Keynesův plán také reflektoval postavení Velké Británie jako dlužnické země, když požadoval mnohem větší úvěrovou kapacitu Mezinárodní clearingové unie, než s jakou počítal plán Whiteův (25 miliard dolarů vůči 8,8 miliardám dolarů) a nepodmíněné čerpání jejích zdrojů. Posledním podstatným bodem bylo to, že Keynes počítal s uplatňováním nových devizových omezení, zatímco White usiloval o jejich odstranění. Whiteův plán se soustředil především na zajištění stability na měnovém trhu, protože právě tam viděl nej větší slabinu meziválečného uspořádání. Počítal se založením Stabilizačního fondu, který by členským státům poskytoval krátkodobé úvěry k vyrovnávání jejich platební bilance. Tyto úvěry byly limitovány maximální výší (200% členské kvóty) a získal by je pouze ten stát, který by proti jejich poskytnutí složil dlužnou částku ve vlastní měně. V tomto bodě se projevila pozice Spojených států jako věřitelského státu, kdy by sankční poplatek za nedodržení kvóty platil pouze dlužník (Keynes prosazoval, aby stejně jako dlužník, byl postihován i věřitel). Prostředky pro úvěry by byly složeny z vkladů členských států - z části ve zlatě, v národních měnách a v zúročitelných státních papírech. White dále navrhoval vytvoření měnové jednotky zvané „unitas", jejíž zlatý obsah by byl shodný s dolarem, a která by vedle zlata sloužila k vyjádření parity národních měn. Ta by poté mohla být měněna pouze se souhlasem Fondu. Vedle Stabilizačního fondu pak ještě White plánoval založení Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj, která by se na rozdíl od Fondu soustřeďovala na poskytování dlouhodobých investičních úvěrů. Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, s. 21. 13 Tolik tedy k oběma hlavním plánům na poválečné měnové uspořádání, ještě se k nim vrátím při analýze dohody přijaté na konferenci v Bretton-Woods v závěru této kapitoly. Pro úplnost je však nutné zmínit, že se objevily i další plány nabízející alternativu k oběma zmíněným. Patří mezi ně například Isleyův (kanadský) návrh, nebo švédský měnový a hospodářský plán. Ani jeden z nich se ale výrazněji neprosadil a tak se při tvorbě měnového systému vycházelo pouze z plánů Keynese a Whitea. 3.3. Další jednání V průběhu roku 1943 docházelo k dalším setkáváním amerických a britských vyjednávačů, kteří se snažili dospět ke kompromisu mezi oběma plány. Byly učiněny řady ústupků především z britské strany, ale i Velká Británie si na Spojených státech vymohla přijetí některých svých návrhů. Konkrétní podoba výsledného kompromisu bude podrobně popsána v další podkapitole, nyní bych se chtěl zabývat ještě jednou zajímavostí, která při vytváření poválečného měnového systému sehrála svoji roli. Ač se to může zdát na první pohled paradoxní, mám na mysli výhodné načasování celého procesu vzniku nového měnového systému. Uprostřed války byly totiž politické elity obou hlavních aktérů zaneprázdněny plánováním vojenských operací a dalšími podobnými starostmi, a tak měli ekonomičtí odborníci obou států relativně volné ruce při své práci. Pokud by nový systém vznikal v období míru a mezinárodního klidu, byli by zcela jistě pod daleko větším politickým tlakem a dosažení dohody srovnatelné s tou, která nakonec v Bretton-Woods vznikla, by bylo mnohem složitější. Takto naopak politické elity pouze vytvářely prostor pro odborná jednání a ve finální fázi byly ochotné nejen naslouchat názorům expertů na danou oblast, ale zároveň tyto názory akceptovat a přetavit je v zásadní politickou dohodu. Podobně přívětivé bylo k ekonomům i veřejné mínění. Panovala všeobecná nespokojenost se starým předválečným uspořádáním a všem bylo jasné, že musí vzniknout zcela nový systém. A jelikož neexistoval žádný většinový názor na to, jak by měl být tento systém uzpůsoben, měli ti, kdo byli vybráni do čela jednacích týmů obou států celou řadu možností. Ve druhé kapitole jsem sice zmiňoval, že se objevila celá řada kritik, ty však neměly žádný relevantní vliv na postavení Keynese, Whitea nebo dalších a víceméně mohly sloužit pouze jako jejich inspirace při dalším vedení vyjednávání. Spíše by se dalo říct, že čím blíže bylo uzavření závěrečné dohody, tím větší integrující dopad jak na britskou tak americkou společnost mělo dosahování 14 dílčích kompromisních řešení v jednotlivých problematických otázkách. Většina kritiků si v nich našla něco, co odpovídalo jejich zájmům a ostatní byli postupně odsunuti do pozadí.2 3 Rozhodující jednání se odehrála na přelomu let 1943 a 1944. V září roku 1943 došlo najednání představitelů Spojených států v čele s Whitem a Velké Británie, jež vedl Keynes k zásadnímu ústupku z britské strany, která opustila myšlenku odpovědnosti (a sankcionování) věřitelských států při překročení kvóty v průběhu čerpání zdrojů z Fondu, tak jak ji obsahoval Keynesův plán, a která byla v této podobě pro Spojené státy nepřijatelná.24 Následně se k jednání připojily i další státy a bylo vytvořeno tzv. Společné stanovisko expertů o ustavení Mezinárodního měnového fondu,25 které se stalo základem pro později přijaté Články dohody. Aby tyto mohly vejít v platnost, bylo nutné uspořádat mezinárodní konferenci, na které by byly oficiálně projednány a schváleny. Spojené státy tak v květnu roku 1944 pozvaly vlády spojeneckých států do Bretton-Woods, kde měl nový měnový systém definitivně vzniknout. 3.4. Konference v Bretton-Woods ajejí výsledky Během prvních tří týdnů července roku 1944 tak zástupci 44 států mohli odsouhlasit Články dohody, kterými byl založen Mezinárodní měnový fond. Aby mohly vejít v platnost a Fond mohl zahájit svoji činnost, bylo nezbytné, aby je ratifikoval dostatečný počet zemí.2 6 K tomu došlo v prosinci roku 1945. Z hlediska mezinárodních vztahů je významné, že Články dohody neratifikoval Sovětský svaz. Existuje několik možných vysvětlení, proč se tak stalo Sovětský svaz by získal zhruba 10% hlasů, což by mu nedalo možnost veta při jakémkoli hlasování a zároveň by ho to zařadilo jak za Spojené státy, tak i za Velkou Británii, což bylo neslučitelné s jeho velmocenskými ambicemi, dále se členstvím ve Fondu byla spojená určitá informační povinnost týkající se např. zlatých a devizových rezerv, což byly údaje, které by Sovětský svaz raději držel v tajnosti, rovněž prosazování multilateralismu, zahraničních investic a uvolňování mezinárodního 2 3 Podrobněji o tomto rysu závěrečných fází vyjednávání viz. Ikenberry, J. G.: A world economy restored: expert konsensus and the Anglo-American postwar settlement, s. 316-321. 2 4 Ikenberry, J. G.: A world economy restored: expert konsensus and the Anglo-American postwar settlement, s. 315. 2 5 Podrobnosti k tomuto stanovisku: Morgan, E. V.: The Joint Statement by Experts on the Establishment of an International Monetary Fund, s. 112-118. 2 6 Tento počet nebyl dán přesným číslem, ale součtem členských kvót, který měl dosahovat alespoň 65% jejich celkového objemu. Toho bylo dosaženo, když dohodu ratifikovalo 29 států označovaných za původní členy. Ze 44 zúčastněných států jich pak články dohody ratifikovalo 39. Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, s. 23. 15 obchodu nebylo v souladu se sovětskými zájmy.27 Finanční operace Fondu poté byly zahájeny k 1. březnu 1947. Tolik ve stručnosti k podstatným datům, jelikož cílem této podkapitoly je především přiblížení základních principů systému, který byl v Bretton-Woods vytvořen.2 8 Fond vznikl jako určitý mezinárodní rámec pro spolupráci v měnových otázkách a v první řadě se měl starat o měnovou stabilitu. Prostředkem bylo vytvoření takového kurzovního systému, který by zabraňoval výraznějším kurzovým změnám. Nebyla vytvořena žádná nová měnová jednotka, jak původně White i Keynes navrhovali, nýbrž byl celý systém postaven na dolaru, jehož cena byla oficiálně stanovena na 35 dolarů za trojskou unci zlata. Členské státy poté měly povinnost vyjadřovat měnovou paritu v dolarech nebo ve zlatě. Dále se státy zavázaly, že prostřednictvím intervencí svých centrálních bank, budou udržovat pevné kurzy svých měn, pomocí nichž budou provádět vzájemné devizové operace. Maximální možná odchylka kurzů činila 1% od parity. Dalším úkolem M M F byla pomoc členským státům při vyrovnávání jejich platební bilance, jako nástroj sloužilo poskytování krátkodobých úvěrů ze zdrojů fondu. Tyto zdroje byly tvořeny vklady členských států podle předem určených kvót. Na základě týchž kvót poté stát mohl prostředky Fondu čerpat, zároveň však musel přijmout opatření ke stabilizaci vlastní ekonomiky. Pokud by došlo k výraznější nerovnováze, existovala možnost upravit kurz po konzultaci s Fondem, jediná měna, která tuto možnost neměla, byl pochopitelně dolar, který jako základ celého systému musel zůstat stabilní.2 9 Posledním cílem, který v této části práce zmíním, je snaha o dosažení konvertibility měn, především kvůli usnadnění mezinárodního obchodu, o jehož rozvoj zakladatelé brettonwoodského systému usilovali a s tím spojené postupné odstraňování devizových omezení. Tento cíl nemohl být naplněn ihned po válce (v tomto období byly konvertibilní pouze americký a kanadský dolar), ale od roku 1958 byla většina měn vyspělých států pro operace na běžném účtu skutečně směnitelná. 2 7 Knorr, K.; The Bretton Woods Institution in Transition, s. 35. 2 8 Pro podrobnější informace o samotném průběhu konference např.: Garritsen De Vries, M . : The IMF in a Changing Worldt 1945-85, s. 9-11. 2 9 Neumann, P., Zamberský, P., Jiránková, M.: Mezinárodní ekonomie, s. 136. 16 3.5. Shrnutí V průběhu jednání o vytvoření nového poválečného měnového uspořádání působily Spojené státy a Velká Británie jako víceméně rovnocenní partneři. Velká Británie (ač v neporovnatelně slabší pozici) nakonec dokázala prosadit některé své návrhy, v nej důležitějších otázkách však Spojené státy využily svého dominantního postavení a výsledná dohoda reflektuje zvětší části jejich zájmy, jak je patrné z předcházející podkapitoly. Tolik tedy k samotnému vzniku M M F a nej důležitějším zásadám brettonwoodského měnového systému. Dalo by se říci, že byly položeny určité normativní základy pro činnost Fondu, které však bylo třeba naplnit konkrétní činností, respektive interpretací a aplikací stanovených pravidel. A na to, jakým způsobem k tomu představitelé Fondu přistoupili, a jak nejen M M F ale i celý systém v prvních letech své existence skutečně fungoval, se zaměřím v následující části práce. 4. Činnost Fondu v první fázi jeho vývoje O první fázi vývoje poválečného měnového systému tak jak byla vymezena v úvodu této práce, tedy mezi lety 1947 a 1958, se dá říci, že se jednalo o relativně stabilní období,3 0 přesto se během něj některé evropské státy (především Velká Britanie) dostaly do krize. Výrazný vliv v tomto časovém úseku pak měla Suezská krize v roce 1956, která sice nebyla primárně finanční, ale pro státy kterých se týkala, představovala tlak na jejich ekonomiky. Proto postupně všechny čtyři zainteresované státy využily pomoc Fondu a čerpaly jeho prostředky.3 1 V této kapitole se však primárně soustředím na některé další důležité otázky tohoto období, které mají určitou souvislost s MMF. 4.1. Nedostatek dolarů Jelikož byl celý systém postavený na dolaru, jakožto jediné rezervní a dostatečně důvěryhodné měně, hrály v této fázi ústřední roli Spojené státy. A to jak skrze Fond, tak i mimo něj. Těsně po válce existovaly obavy, že je ve světové ekonomice nedostatek dolarů, který se projeví problémy s likviditou. Původně měl tuto situaci řešit právě MMF, jenže po 3 0 Neumann, P., Zamberský, P., Jiránková, M.: Mezinárodní ekonomie, s. 137. 3 1 Egypt, Francie, Velká Británie a Izrael. Podrobněji se těmto dopadům Suezské krize věnuje např. Boughton, J.: From Suez to Tequilla: The IMF as Crisis Manager, s. 279-281 17 přijetí Marshallova plánu v roce 1948 Spojené státy vlily během pěti let do ekonomik západoevropských států přes 13 miliard dolarů a největší obavy byly zažehnány. Podle řady autorů byl Fond tímto krokem na určitou dobu odstaven na druhou kolej.3 3 To se projevilo jednak tím, že se podřídil požadavku Spojených států - státům, které dostávají pomoc v rámci Marshallova plánu, neposkytovat půjčky z prostředků Fondu - a jednak poklesem celkového objemu úvěrů poskytovaných Fondem z 606 milionů dolarů v roce 1948 na pouhých 28 milionů dolarů v roce 1951.34 4.2.Devizová a další omezení MMF se tak snažil prosadit v jiných oblastech. Jak vyplývá z předchozí kapitoly, jedním z jeho cílů byla i snaha o omezování a v konečné podobě odstranění obchodních a devizových omezení, které uplatňovaly jednotlivé členské státy. Ty se k nim uchylovaly především v období těsně po válce, kdy pociťovaly potřebu chránit svou vlastní ekonomiku a vycházely (kromě jiného) z nedostatku dolarových a zlatých rezerv. Proto byly namířeny především proti dolarovým oblastem, tedy importu ze Spojených států, Kanady a některých států Latinské Ameriky. Fond se tímto problémem začal důkladněji zabývat až po roce 1950, nejprve bylo totiž nutné, aby se zlepšily podmínky jak uvnitř jednotlivých států, tak i obecně v celosvětové ekonomice (obnovení výroby, vyrovnávání bilance mezinárodního obchodu, vybudování dostatečných devizových rezerv...apod.). Poté však Fond začal uplatňovat své pravomoci a detailně prozkoumal omezení používaná všemi členskými státy a na základě výsledků tohoto průzkumu inicioval konzultace mající za cíl postupné vymýcení zmíněných omezení. Upozorňoval přitom na vzájemnou provázanost všech uskutečňovaných opatření opatření prováděná jedním státem mají dopad na ostatní a vyvolávají přijetí odpovídajících protiopatření - a na základě toho umožňoval členským státům přijmout programy pro postupné odstraňování devizových a dalších omezení bez toho, aby podstupovaly zbytečná či nepřiměřená rizika. Spolu s obrovským růstem celosvětové výroby, mezinárodního obchodu a 3 2 Je nutné zmínit, že M M F tomuto jednání Spojených států také částečně napomohl, protože byl v prvních letech své existence částečně ochromen dohady o způsobu (respektive podmíněnosti či nepodmíněnosti) poskytování svých prostředků státům potýkajícím se s deficitem platební bilance. Viz.: Chwieroth, J. M . : International Liquidity Provision, s. 73. Pomocí Fondu členských státům s vyrovnáváním jejich platebních bilancí prostřednictvím krátkodobých úvěrů se věnuje celá pátá kapitola této práce, proto zde tuto problematiku nebudu dále rozebírat. 3 3 Rosenberg, S.: American Economic Development since 1945: Growth, Decline and Rejuvenation, s. 87-88. Woods, N.: The Globalizers: The IMF, the World Bank and their borrowers, s. 33. Woods dále uvádí, že v tomto období byla aktivnější Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, která poskytovala prostředky např. Jugoslávii, Nikaragui, Iránu a dalším státům. Viz.: s. 33-34. 3 4 Rosenberg, S.: American Economic Development since 1945: Growth, Decline and Rejuvenation, s. 88. 18 dolarových rezerv tak opatření Fondu přispěla k výraznému snížení počtu i rozsahu platných omezení. Největším úspěchem v této oblasti pak bylo dosažení konvertibility měn řady evropských států v roce 1958.35 4.3. Organizační struktura Fondu a způsob rozhodování Nejvyšším rozhodovacím orgánem je Rada guvernérů, v níž je zastoupen každý členský stát jedním guvernérem a jedním zástupcem. Do její kompetence spadají především základní otázky týkající se činnosti Fondu - přijímání nových členů, změny statutu Fondu, změny členských kvót...apod. Druhým důležitým orgánem je Výkonná rada. V době vzniku Fondu se skládala z 12 výkonných ředitelů a na starost měla administrativní a operační otázky týkající se jednotlivých členských států - dohled nad jejich kurzovou politikou, rozhodování o poskytování finančních prostředků Fondu, konzultace se členy.. .apod. Důležitou funkcí Výkonné rady je také volba generálního ředitele MMF, který stojí na vrcholu hierarchie Fondu a dohlíží na jeho činnost. Posledním podstatným organizačním stupněm3 6 j sou řadoví zaměstnanci Fondu, kteří mají na starost běžný chod celé instituce a přípravu veškerých podkladů pro rozhodování Výkonné rady a Rady guvernérů.3 7 Jedná se o kvalifikované odborníky, kteří by (stejně jako ostatní zástupci Fondu) při své práci měli být vázáni pouze povinnostmi vůči Fondu, tedy brát v potaz především ekonomické faktory a zůstat politicky neutrální - nepodléhat tlakům ze strany členských států.3 8 O vazbách mezi Výkonnou radou a běžnými zaměstnanci bude řeč v následující kapitole, proto se nyní zaměřím na Radu guvernérů a na to, jakým způsobem přijímala v první fázi vývoje Fondu svá rozhodnutí. Ačkoli měl v Radě guvernérů jednoho zástupce každý členský stát, jejich hlasy nebyly rovnocenné. Síla hlasu byla vždy dána výší členského podílu státu neboli kvóty. A to vzhledem k systému hlasování, kdy k přijetí určitého rozhodnutí byla podle jeho závažnosti vyžadována 70% - 85% většina všech hlasů, v prvních letech existence Fondu znatelně 3 5 Viz. Garritsen De Vrieš, M.: The IMF in a Changing World, 1945-85, s. 30-39. 3 6 V této práci není organizační struktura Fondu natolik zásadní otázkou, proto se jí věnuji jen velmi stručně. Samozřejmě, že s tím, jak přibývalo členů Fondu, měnila se i jeho struktura, přibývaly nová oddělení, výbory apod., její současnou podobu je možné nalézt zde: http://www.imf.org/external/np/obp/orgcht.htm. Pro potřeby této práce je spíše podstatný způsob rozhodování, kterému se budu věnovat v další části této podkapitoly, i v kapitole následující. 3 7 Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, s. 26-28. 3 8 Touto tzv. doktrínou ekonomické neutrality se podrobně zabývá R. Swedberg a ukazuje, že jak uvnitř, tak vně M M F existovala celá řada politických tlaků, které činnost Fondu citelně ovlivňovaly: Swedberg, R.: The Doctrine of Economic Neutrality ofthe IMF and the World Bank, s. 377-390. 19 zvýhodňovalo Spojené státy, jejichž podíl činil zhruba 27,5%. V nej důležitějších otázkách, kterými byly například změny členských kvót či přijetí nových států, jim tak tento podíl dával možnost určitá rozhodnutí vetovat.39 Druhým největším podílem disponovala pochopitelně Velká Británie, ten však nedosahoval ani poloviny velikosti podílu amerického (zhruba 13,1%). S organizací činnosti Fondu a jeho deklarovanou neutralitou souvisí ještě jeden aspekt, který byl řešen v průběhu ustavující schůze guvernérů v americkém Savannah.40 Kromě jiného přišla na řadu i otázka sídla MMF. To mělo být podle dohody z Bretton-Woods ve státě, který bude mít nej větší členský podíl, tedy ve Spojených státech, ale nebylo přesně specifikováno v jakém místě. Zástupci Velké Británie včele s Keynesem prosazovali New York, protože se snažili minimalizovat politický tlak, který by na představitele Fondu mohl být vyvíjen ve Washingtonu, který za sídelní město prosazovaly Spojené státy. Ani v tomto však britští vyjednavači neuspěli. Navíc bylo dojednáno i to, že generální manažer musí být kdykoli dosažitelný v hlavní úřadovně Fondu (protože veškerou svoji pozornost musí věnovat právě a jen Fondu)4 1 A ačkoli podle nepsaného pravidla je generálním ředitelem Fondu vždy Evropan, právě tato jeho povinnost vzbuzovala u Keynese a dalších obavy, že americký politický vliv na činnost Fondu se bude zvyšovat. 4.4. Shrnutí Během první fáze vývoje M M F byl poměrně dobře patrný vliv Spojených států na jeho fungování. Využívaly své ekonomické dominance nad zbytkem světa a Fond jim sloužil jako jeden z nástrojů k prosazování vlastních zájmů. Nejvíce je tento postup patrný na příkladu přijímání zásadních rozhodnutí v Radě guvernérů, kdy Spojené státy jako jediné disponovaly právem veta,4 2 ale i v případě boje proti devizovým omezením je patrná jejich vedoucí úloha. Jednak tuto snahu deklaroval již Whiteův plán a jednak byla většina omezení v první fázi vývoje bretton-woodského systému namířena právě proti Spojeným státům. A když se jim nedařilo prosadit svoji vůli uvnitř Fondu jako v případě problematiky podmíněnosti poskytování prostředků, dokázaly si vynutit alespoň jeho nečinnost. 3 9 Chwieroth, J. M.: International Liquidity Provision, s. 53. 4 0 Na této schůzi měly být vyřešeny sporné otázky týkající se interpretace některých nejednoznačných ustanovení v Článcích dohody. 4 1 Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, s. 22. 4 2 1 když to v tomto případě vyplývá právě z jejich obrovské ekonomické síly. 20 5. MMF a vyrovnávání platebních bilancí 5.1. Spor o podmíněnost Podle Keynesova plánu na uspořádání poválečného měnového systému měly státy potýkající se s nerovností platební bilance čerpat prostředky Fondu podle potřeby a především nepodmíněně. Jediným omezením bylo určení konkrétních limitů, které by zabránily neustálému růstu zadlužení členských států. Po složitých vyjednáváních (která se odehrávala až po vzniku Fondu) však museli zastánci Keynesova přístupu ustoupit tlaku Spojených států4 3 a součástí politiky Fondu se stala i myšlenka, že každý členský stát, který bude chtít využívat jeho zdroje, bude muset splnit určité podmínky.4 4 Spojené státy ji nakonec prosadily díky tomu, že Články dohody stanovovaly, že prostředky Fondu mohou být využívány pouze v souladu s jeho principy a cíli. A právě tento soulad bude prostřednictvím zmíněných podmínek zajištěn. Další problém se však objevil hned vzápětí - podmínky nebyly nijak konkrétně vymezeny, nebyl ani stanoven mechanismus, kterým by se měl Fond při poskytování úvěrů řídit. Nejprve bylo tedy nutné vytvořit určité procedury, na základě kterých by poté Fond rozhodoval komu a za jakých podmínek poskytne své prostředky.4 5 A ačkoli oficiálně byla tato podmíněnost začleněna do Článků dohody až v roce 1969,46 na vývoji zmíněných procedur se začalo pracovat mnohem dříve a za dobu existence M M F se neustále vyvíjely. A právě na tuto problematiku je zaměřena následující část práce. 5.2. Čerpání prostředků Fondu Z organizační struktury Fondu vyplývá, že o poskytování finančních prostředků rozhodovala (a stále rozhoduje) Výkonná rada. Ta tak činí na základě návrhů, které připravují zaměstnanci Fondu. Otázkou tedy je, jakým způsobem tito zaměstnanci své návrhy v prvním období fungování Fondu vytvářeli, jaké brali v potaz ukazatele, kdo na ně měl při této činnosti 4 3 Jakožto věřitelský stát, chtěly mít Spojené státy co největší možnou kontrolu nad prostředky, které bude Fond členským státům poskytovat, naopak Velká Británie počítala s tím, že bude muset prostředky čerpat a chtěla k nim mít co nejjednodušší přístup - tento spor tak v podstatě vychází již z původních plánů Keynese a Whitea. 4 4 Jak již bylo zmíněno, během těchto dohadů byl Fond ve své funkci poskytování prostředků členským státům částečně paralyzován, což byl také jeden z podpůrných faktorů, který napomohl k přijetí Marshallova plánu. Fond začal tuto svou činnost postupně obnovovat až v průběhu 50. let. 4 5 Guitán, M.: Conditionality: Past, Present, Future, s. 793-806; Woods, N.: The Globalizers: The IMF, the World Bank and their borrowers, s. 39-43; Martin, L. L.: Neoliberalism, s. 120-124. 4 6 Woods, N.: The Globalizers: The IMF, the World Bank and their borrowers, s. 25 21 vliv a také jak Výkonná rada k těmto plánům přistupovala - pouze je schvalovala, či odmítala, nebo se pokoušela je i nějakým způsobem modifikovat, čím se při tom řídila, kdo mohl její rozhodování ovlivnit.. .apod. První ucelený model, který byl vytvořen, a který poskytl jasná kritéria, na něž bylo třeba se zaměřit při vytváření a přijímání plánů na pomoc členským státům, vznikl až v roce 1957. Byl to tzv. Polákův model pojmenovaný podle svého tvůrce Jacquese Poláka, jednoho z nej významnějších představitelů Fondu v celé jeho historii.47 Podrobně se zabýval problematikou platební bilance, popisoval příčiny vzniku její nevyrovnanosti a prostřednictvím některých dalších ukazatelů poskytl pracovníkům Fondu vodítko, kterým se při své činnosti mohli řídit. Pro potřeby této práce je však Polákův model spíše okrajovou záležitostí, jednak byl vytvořen až na samém konci období, na které je zaměřená, a jednak se jedná spíše o ekonomickou problematiku.48 Důležitější tedy je, jak vypadala situace před vznikem tohoto modelu, tedy mezi lety 1952, kdy bylo rozhodnuto o podmíněném poskytování prostředků Fondu a zmíněným rokem 1957. V tomto časovém úseku byly hlavním nástrojem Fondu při poskytování prostředků členských státům tzv. stand-by arrangements.49 Ty představovaly základní rámec pro činnost Fondu v této oblasti od roku 1952, kdy byly schváleny Výkonnou radou. Konkrétní plány na čerpání prostředků Fondu poté vznikaly na základě vyjednávání mezi pracovníky Fondu a zástupci státu, který o úvěr usiloval.5 0 Ty byly poté předloženy Výkonné radě, která rozhodla, zda Fond prostředky poskytne či nikoli.5 1 Systém hlasování byl stejný jako v Radě guvernérů a poskytoval tak Spojeným státům velmi silnou pozici při rozhodování a v praxi to poté vypadalo tak, že zástupci členských států nejprve kontaktovali přímo amerického výkonného ředitele, případně další představitele Spojených států, s nimi své potřeby prokonzultovali a teprve poté podali oficiální žádost o poskytnutí prostředků Fondu. Na tomto tvrzení se 4 7 Více o této osobnosti světové ekonomie např. zde: Rowe, J. L.: A Legacy of Model elegance. 4 8 Pro podrobnější informace o Polákově modelu tak viz.: Polák, J. J.: The IMF Monetary Model at Fořty. 4 9 Původně byly vytvořeny jako prostředek určité prevence, který měl ujistit členské státy, že v případě potřeby budou mít k prostředkům Fondu přístup. To platilo především pro státy, jež sice aktuálně zdroje Fondu nepotřebovaly, ale bylo možné, že se u nich situace v blízké budoucnosti změní. Brzy se z nich však stal také vhodný nástroj umožňující rychlou pomoc státům, které se potýkaly s náhlými problémy s platební bilancí. Viz.: Guitán, M.: Conditionality: Past, Present, Future, s. 803-805. 5 0 V prvních dvou letech po vzniku Fondu (1947-1948) však hráli výkonní ředitelé daleko aktivnější úlohu, sami vedli vyjednávání s členskými státy a řadové pracovníky využívali spíše pro řešení dílčích otázek. Postupem času ale zaměstnanci Fondu museli sami přijímat stále více okamžitých rozhodnutí, jejich angažovanost v průběhu vyjednávání rostla a jejich autonomie nakonec dospěla až do bodu, kdy Výkonné radě předkládali ke schválení kompletní plány. Viz. Martin, L. L.: Neoliberalism, s. 123. 5 1 Výkonná rada v praxi neusilovala o změnu předložených návrhů (a když, tak pouze ve výjimečných případech) a L. Martin vysvětluje proč - takovéto snahy by totiž byly vnímány jako politicky motivované, kontroverzní a vedly by dalším vyjednáváním, čímž by se proces poskytnutí úvěrů neúměrně natahoval. Což by zase bylo v rozporu s jejich základním cílem - tedy okamžitou, krátkodobou pomocí. Viz. Martin, L. L.: Neoliberalism, s. 121. 22 shoduje většina autorů, která se touto problematikou zabývá, rozcházejí se však v určení období, kdy tento postup přestal být pravidlem.52 Přesné vymezení ale není natolik důležité, podstatný je v tomto bodě zcela evidentní vliv Spojených států, které nejenže prosadily podmíněnost čerpání prostředků Fondu, ale v první fázi jeho vývoje záviselo téměř výhradně na nich, komu a za jakých podmínek Fond prostředky poskytne a komu nikoli. 6. Závěr V předkládané práci jsem se snažil podrobně prozkoumat okolnosti, za kterých došlo ke vzniku Mezinárodního měnového fondu, a to, jakým způsobem v prvních letech své existence tato organizace fungovala. Důraz byl přitom kladen na dva nej důležitější aktéry tohoto období vývoje - Velkou Británii a především Spojené státy. Cílem bylo ověřit či vyvrátit hypotézu týkající se právě těchto dvou států a jejich vlivu na formování Fondu. Nejprve jsem se zaměřil na to, zda na vznik Fondu neměly výraznější vliv ještě některé další státy, ukázalo se však, že k tomu došlo téměř výhradně na základě vyjednávání právě mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Dále jsem se tedy soustředil na vymezení postavení těchto klíčových aktérů v mezinárodním prostředí. Zde byla jasně patrná vedoucí úloha Spojených států a zároveň i důležitá role Velké Británie jako partnera při vyjednávání. Po analýze situace uvnitř obou států, kdy vyšlo najevo, že v každém z nich existovaly dva hlavní názorové proudy na poválečné měnové uspořádání a celá řada dalších návrhů a kritik, přišel na řadu rozbor průběhu vyjednávání. Po prvotních neshodách došlo k výraznej Šímu posunu, když byly na obou stranách vytvořeny konkrétní plány týkající se nového měnového systému - Keynesův a Whiteův. Ty se staly základem pro další postup v jednání i pro konečný kompromis, ke kterému (již spolu s dalšími více než 40 státy) dospěly Spojené státy a Velká Británie v červenci roku 1944 na konferenci v Bretton Woods v podobě tzv. Článků dohody. Ty z větší části reflektovaly americké představy, ale i britská strana dokázala prosadit některé své návrhy. Vliv ostatních států byl i v této fázi zanedbatelný. Na základě těchto 5 2 R. Swedberg například uvádí, že až do roku 1960 nebyl schválen žádný úvěr, který by neprošel zmíněnou procedurou. A zároveň uvádí, že dalším faktorem kromě hlasovací síly, který Spojeným státům poskytoval takovou moc, byl fakt, který již byl v této práci zmíněn, a sice že v první fázi vývoje Fondu byl jedinou klíčovou měnou dolar a až do roku 1960 bylo 87% všech úvěrů poskytnuto právě v dolarech. Viz. Swedberg, R.: The Doctrine of Economic Neutrality ofthe IMF and the World Bank, s. 380. Naproti tomu L. Martin označuje za období, kdy došlo k odklonu od této praxe a přesunutí zodpovědnosti za poskytování prostředků zpět na MMF, rok 1956. Viz. Martin, L. L.: Neoliberalism, s. 123. 23 skutečností lze říci, že první část hypotézy byla potvrzena a M M F skutečně vznikl na základě vyjednávání mezi Spojenými státy a Velkou Británií. Ve druhé části práce jsem vybral některé problematické otázky, se kterými se Fond na počátku své existence musel vypořádat, a zabýval jsem se přitom především rolí, kterou v tomto období představovaly Spojené státy. Mezi zmíněné problémy patřil nedostatek likvidity očekávaný po druhé světové válce, kterému však Spojené státy předešly přijetím Marshallova plánu. Současně s tím byla na jejich žádost i výrazně omezena činnost Fondu v oblasti poskytování úvěrů. Dalším byl boj Fondu proti devizovým a obchodním omezením ve vzájemných vztazích mezi členskými státy, který vycházel již z Whiteova plánu na poválečné uspořádání a i po válce byl hnán hlavně snahou Spojených států, jelikož řada těchto omezení byla namířena právě proti nim. V tomto bodě byl Fond jako celek poměrně úspěšný a k odstraňování restrikcí skutečně postupně docházelo. Zcela evidentní byla vedoucí role Spojených států uvnitř MMF, když došlo na hlasování. Podle stanovených pravidel měly díky své obrovské ekonomické převaze jako jediný stát v historii Fondu možnost vetovat ty nej důležitější rozhodnutí. V poslední kapitole jsem se podrobněji zaměřil na jeden z nej důležitějších cílů Fondu - pomoc členským státům při problémech s platební bilancí. Nejprve bylo nutné vymezit, jakým způsobem bude Fond při své činnosti postupovat a právě zde se znovu projevilo výsadní postavení Spojených států, když prosadily svůj pohled věřitelského státu a s ním podmíněnost čerpání zdrojů. Až do druhé poloviny 50. let pak měly díky své hlasovací síle rozhodující slovo i při poskytování jednotlivých úvěrů členským státům. Zvýše uvedeného tak vyplývá, že i druhá část hypotézy byla ověřena. Spojené státy měly v první fázi vývoje M M F skutečně určující vliv a nejenže svým přístupem formovaly podobu Fondu, ale v některých případech i celý Fond využívaly k prosazování svých vlastních zájmů. 24 7. Seznam použitých zdrojů ANDREWS, David M . Bretton Woods : System and Order. In ANDREWS, David M . . Orderly change : international monetary relations since Bretton Woods. Ithaca : Cornell University Press, 2008. ANDREWS, David M . Trade and Money in the Roosevelt Administration : Toward the Bretton Woods Agreement, 1933-1944. In ANDREWS, David M . . Orderly change : international monetary relations since Bretton Woods. Ithaca : Cornell University Press, 2008. BOUGHTON, James M . From Suez to Tequilla : The IMF as Crisis Manager. The Economic Journal [online]. 2000, č. 110, [cit. 2010-04-22]. Dostupný z WWW: . BORDO, Michael D. A Retrospective on the Bretton Woods system. In BORDO, Michael D.; EICHENGREEN, Barry J. A Retrospective on the Bretton Woods System : Lessons for International Monetary Reform. Chicago : National Bureau of Economic Research, 1993 [cit. 2010-04-14]. Dostupné z WWW: . CHWIEROTH, Jeffrey M . International Liquidity Provision : The EVIF and the World Bank in the Treasury Systém and Marshall Systém, 1942-1957. In ANDREWS, David M . . Orderly change : international monetary relations since Bretton Woods. Ithaca : Cornell University Press, 2008. GARDNER, Richard N . Sterling-dollar diplomacy in current perspective. International Affairs [online]. 1985-1986, roč. 62, č. 1, [cit. 2010-03-25]. Dostupný z WWW: . 25 GARRITSEN DE VRffiS, Margaret. The IMF in a changing world, 1945-1985 [online]. Washington, DC : International Monetary Fund, 1986 [cit. 2010-04-12]. Dostupné z WWW: . GUITAN, Manuel. Conditionality: Past, Present, Future. Staff Papers - International Monetary Fund [online]. 1995, 42, 4, [cit. 2010-03-25]. Dostupný z WWW: . IKENBERRY, G. John. A world economy restored: expert consensus and the AngloAmerican Settlement. International Organization [online]. 1992, roč. 46, č. 1, [cit. 2010- 03-12]. Dostupný z WWW: . International Monetary Fund [online]. 2007 [cit. 2010-04-17]. International Monetary Fund Organization Chart. Dostupné z WWW: . KNORR, Klaus. The Bretton Woods Institutions in Transition. International Organization [online]. 1948, roč. 2, č. 1, [cit. 2010-04-12]. Dostupný z WWW: . MARKOVA, Jana. Mezinárodní měnové instituce. Praha : Oeconomica, 2002. MARTIN, Lisa L. Neoliberalism. In DUNNE, Tim; KURKI, Milja; SMITH, Steve. International Relations Theories: discipline and diversity. Oxford : Oxford University Press, 2007. s. 109-125. MORGAN, E. Victor. The Joint Statement by Experts on the Establishment of an International Monetary Fund. Economica [online]. 1944, roč. 11, č. 43, [cit. 2010-04-14]. Dostupný z WWW: . 26 NEUMANN, Pavel; ŽAMBERSKÝ, Pavel; JIRÁNKOVÁ, Martina. Mezinárodní ekonomie. Praha : Grada, 2010. NOVOTNÝ, Radovan. Bancor: Měna proti krizi?. Investujeme.cz [online]. 2010, [cit. 2010-04-12]. Dostupný z WWW: . POLÁK, Jacques J. The IMF Monetary model at Forty. IMF Working Paper [online]. 1997, [cit. 2010-04-18]. Dostupný z WWW: . ROSENBERG, Samuel. American Economic Development since 1945: Growth, Decline, and Rejuvenation [online]. Gordonsville : Palgrave Macmillan, 2003 [cit. 2010-04-12]. Dostupné z WWW: . ROWE, James L. A Legacy of Model Elegance. Finance and Development [online]. 2008, roč. 45, č. 2, [cit. 2010-04-18]. Dostupný z WWW: . SWEDBERG, Richard. The Doctrine of Economic Neutrality of the IMF and the World Bank. Journal of Peace Research [online]. 1986, 23, 4, [cit. 2010-04-12]. Dostupný z WWW: . The Avalon Project [online]. 2008 [cit. 2010-04-12]. The Atlantic Conference. Dostupné z WWW: . VENCOVSKY, František. U zrodu Mezinárodního měnového fondu. Bankovnictví [online]. 2000, č. 8, [cit. 2010-04-12]. Dostupný z WWW: . WOODS, Ngaire. The Globalizers : The IMF, the World Bank and their borrowers. Ithaca : Cornell University Press, 2006. 27