Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Historický ústav Disertační práce Mgr. Tomáš Parma Olomoucký biskup František kardinál Dietrichstein a jeho vztahy k římské kurii Školitel: prof. PhDr. Tomáš Knoz, PhD. Brno 2010 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem předloženou práci vypracoval samostatně a použil jsem při tom jen uvedené prameny a literaturu. V Brně dne 19. dubna 2010 Mgr. Tomáš Parma 1 ÚVODEM Na počátku mé práce stojí zájem o dobu konfesních střetů, kterou pro naše prostředí představuje právem 16. a první polovina 17. století, zájem, který ve mně již v dobách studia historie probudily přednášky prof. Josefa Války a posléze v dobách mého římského studia teologie rozhovory s dr. Pavlem Balcárkem. Postava Františka Dietrichsteina, kardinála, olomouckého biskupa, politika a mecenáše, patří k jedněm z těch, okolo nichž se doba takříkajíc krystalizuje jako okolo jádra, vytvářejícího krystal v přírodě. Dietrichstein samozřejmě v tomto ohledu nebyl postavou jedinou, stejně dobře lze vykreslit pohnuté osudy našich zemí na postavách Karla staršího ze Žerotína, Jana Ámose Komenského, Albrechta Eusebia z Valdštejna, Karla z Lichtensteina, popřípadě na postavách panovníků. Dietrichstein však poněkud neprávem stojí již delší dobu mimo pozornost historiografie a do dnešních dob se mu dosud nedostalo kritické a vědecké biografie, což můžeme přičítat nejenom Palackého koncepci českých dějin a národní mytologii, která je s ní úzce spojena, ale také stavu zachování archivního materiálu spojeného s jeho osobou, tak početného a zároveň rozptýleného a představujícího četné mezery. Právě tato povaha dochování archivního materiálu, daná komplexním vývojem roztříštěné a mnohovrstevnaté kardinálovy spisovny, která byla po jeho smrti rozdělena, valná část z ní byla doslova vláčena po různých koutech Evropy a tím, že i dnes její zbytky, byť velmi početné, nejsou uloženy na jednom místě,1 je hlavní příčinou toho, že téma Dietrichstein je tématem nesmírně obtížným. K obtížím s dochováním archivního materiálu se připojují i obtíže jazykové, vždyť pro uchopení jeho osobnosti je nutné se „utkat“ s prameny psanými česky, německy, italsky, španělsky a latinsky. I když mnohé pro výzkum této postavy i nábožensko-politického vývoje prvních desetiletí 17. století na Moravě bylo již uděláno, jsou studie, které by se tímto obdobím zejména v oblasti náboženské zabývaly, stále ještě málo početné, stejně jako edice pramenného materiálu. Formulace tématu disertační práce „František kardinál z Dietrichsteina a olomoucká diecéze v době jeho episkopátu“ se ukázala jako nesmírně ambiciózní a v každém případě přesahující možnosti klasické doktorské práce, pokud by se taková práce neměla stát celoživotním dílem. I toto téma tedy bylo nutno omezit a díky možnostem studia pramenů uložených v římských archivech, především vatikánských, jsem po dohodě s vedoucím práce přikročil k jejímu vymezení, které směřuje k poznání nejvyšší roviny Dietrichsteinovy církevní existence, jíž je jeho kardinálská hodnost a z ní vyplývající vztahy s římskou kurií. Ty jsou v korespondenci zastoupeny dlouhou řadou písemností, představující zbytky korespondence s papeži, 1 Pro roztříštěnost archivního materiálu zanechaného Dietrichsteinem viz BALCÁREK 1978, zejm. s. 66-72, ŘEZNÍČEK 1976, SCHIECHE 1967. 2 kardinály a jinými úředníky papežského dvora a kurie, které z valné části mají velmi problematickou vypovídací hodnotu: valná část korespondence je zdvořilostního charakteru, je nutné procházet řady dopisů, které jsou pouze svátečními gratulacemi nebo zachycují momenty života rodin těchto nejvyšších představitelů církve. Mezi kardinálovou korespondencí však nacházíme na naše poměry relativně vzácný soubor s vysokou informační hodnotou, který představují dopisy Dietrichsteinových agentů, rezidentů a korespondentů z různých částí Itálie, mezi nimiž vyniká především postava římského agenta Jacoma Olivieriho a soubor jeho dopisů, které nám mohou poskytnout v jistém slova smyslu klíč k celému souboru Dietrichsteinovy korespondence s italským prostředím. Mezi důvody, které mohou potvrdit platnost tohoto zajisté odvážného tvrzení patří především důvod materiální: římský agent je tím, který valnou část korespondence sbírá, balí, třídí, komentuje a zasílá svému patronovi. Zároveň jej však také zpřítomňuje v životě papežského dvora a celé sítě lidí, kteří okolo něj gravitují. Mnozí z kardinálů znali olomouckého biskupa a kardinála dlouho jen díky tváři již stařičkého agenta, protože se s ním osobně nikdy nepotkali. Agent je prostředníkem zajišťujícím přítomnost svého pána par excellence, ale je také tím, kdo mu pravidelně a zpravidla velmi podrobně zasílá informace o tom, co se děje na papežském dvoře, který je v této době jedním z několika míst, jež představují rozhodující centrum evropské výměny informaci kulturní, politické a náboženské povahy. Díky němu je Dietrichstein zpravován o situaci, díky němu však také do koloběhu informací vstupuje a ovlivňuje jej. Agenti, jejichž klíčové roli i postavám, tak těžko zachytitelným v pramenném materiálu, se začíná evropská historiografie věnovat teprve nyní, jsou jedním z rozhodujících prostředníků výměny informací v raném novověku, a proto si podle mého zaslouží pozornost i ze strany historiografie naší. Musím tedy s politováním i ulehčením zároveň konstatovat, že tato práce se nestane oním desideratem české a možná i středoevropské historiografie, kterým je podrobná vědecká biografie kardinála Františka z Dietrichsteina, a bude se věnovat jen jedné z rovin této mnohostranné osobnosti, jimiž jsou vztahy k římské kurii a jejich prostředníci. Vzhledem k tomu, že právě tato síť vztahů představuje jednu z určujících složek jeho působení a života, však bude dobrým východiskem pro další bádání. Těžištěm práce jsou tři hlavní oddíly, jejichž artikulace vychází ze samotného tématu práce. V první chci popsat Dietrichsteinovy vztahy k římské kurii a papežskému dvoru v době jednotlivých pontifikátů (ty jsou zásadní pro orientaci papežské politiky a tím i k „národnímu“ kardinálovi). V průběhu heuristické fáze přípravy mé teze mě navíc jasně stále více začal překvapovat kontrast mezi dvěma světy: rozvinutým, rafinovaným římským dvorem, v němž je postava kardinála (nutně odvozená od postavy papeže, samozřejmě) centrálním gravitačním bodem, okolo nějž gravituje život dvora, vysoce rozvinuté 3 ceremoniality a komplikované sítě klientelních vztahů s jejich nutnými ekonomickými a politickými aspekty, a zároveň prostředím středoevropským, do nějž Dietrichstein na samém počátku 17. věku přichází. I když jej již poznal v době své mladosti, přeci jen pro něj musel představovat tento přechod z centra politického, diplomatického, ceremoniálního i kulturního centra Evropy, soudobými prameny označovaného jako teatro del mondo, na Moravu, která v mnoha ohledech toto ovzduší postrádala (i když jej evidentně jaksi „zdáli“ začínala poznávat a recipovat), představovat jistý osobní šok. Jen samotná kardinálská hodnost a vše, co ji v raně novověkém Římě obklopovalo, v českých zemích ani nemohla být známa: předchozím kardinálem na olomouckém biskupském stolci, nepočítáme-li rychlé střídání kuriálních kardinálů na sklonku 15. století, byl Jan XII. Železný na počátku 15. století, v Praze jen Jan Očko z Vlašimi. Jak ukazují již notoricky známé, těžkopádné a neobratné začátky Dietrichsteinova působení na Moravě (rezistence vůči knížecímu titulu olomouckých biskupů, známé spory na olomouckém tříkrálovém soudu r. 1600, rozpuštění kardinálského dvora), jež nelze chápat jen jako Dietrichsteinovu neznalost prostředí, ale také neznalost a neobratnost prostředí samotného, střet odlišnosti obou světů byl nesmírně ostrý a je Dietrichsteinovi jen ke cti, že jej osobně dokázal v poměrně krátké době překlenout. Aby bylo možné tyto rozdíly plastičtěji pochopit, považuji za nutné zařadit obsáhlejší kapitoly o postavě kardinála a jeho postavení na papežském dvoře i v římském světě, které mohou naštěstí vycházet z vysokého počtu studií italské i světové historiografie zabývajících se touto problematikou. Tyto kapitoly práce, které by snad mohly na první pohled působit jako uměle „přilepené“ k práci ze školských důvodů, tvoří alespoň v mé koncepci její integrální součást, která napomáhá k pochopení Dietrichsteinovy osobnosti a jeho působení na Moravě. V druhé části práce se chci více věnovat prostředkům, kterých olomoucký kardinál pro utváření těchto vztahů používá, tedy samotným agentům a jejich roli v kuriálním a italském prostředí a písemné komunikaci jakožto zásadnímu médiu této komunikace, s nímž jsou spojeny i počátky žurnalistiky a poštovní organizace. V části poslední bych chtěl alespoň nastínit spektrum problémů a témat, které Dietrichstein prostřednictvím těchto médií a mediátorů v kurii a s kurií řeší, nebo spíše, jak využívá svých vztahů s kurií pro správu své diecéze či formování nábožensko-politického vývoje ve středoevropské oblasti, neboť vzhledem k jeho úloze protektora dědičných zemí habsburského domu je jeho „akční rádius“ rozšířen in na rakouské země a Uhry. Práce se tedy směřuje od samotného kardinála k mediím a prostředníkům jeho komunikace s kurií, aby vyústila do zhodnocení využití této komunikační sítě pro středoevropskou církev, a tak zhodnotila pramennou základnu, která zatím zůstávala až příliš nevyužita. 4 Pro pochopení vztahů ke kurii bylo nutné věnovat se jejich počátkům, a proto třem hlavním oddílům předchází obsáhlejší oddíl o počátcích Dietrichsteinovy kariéry, tedy jeho mládí, tradičně vymezovaném obdobím před jeho kardinálskou kreací a nástupem do funkce olomouckého biskupa, tedy vlastně svatým rokem 1600. Kapitola tohoto období Dietrichsteinova života již byla několikrát popsána, ale přesto se nám díky pramennému studiu podařilo obohatit ji dalšími poznatky. I když v tomto období života Františka z Dietrichsteina zůstanou asi stále bílá místa, občas přerušená několika málo údaji pramenů, takže bude vždy těžké podat lineární diachronické líčení jeho života, přes to je možné tuto kapitolu doplnit a rozšířit. Většina dosavadních líčení se opírala o starší životopisy spíše oslavné povahy, které se pokoušela uvést na pravou míru a doplnit, popřípadě zproblematizovat: snažíme se spíše vyjít z pramenů a uvažovat nad jejich údaji buď polemicky, nebo nezávisle na starších hodnoceních. * * * Je slušností, která má své tradiční místo v úvodu práce, vyjádřit díky těm, kdo se na její přípravě nějakým způsobem podíleli. Musím samozřejmě poděkovat všem autorům knih, jejichž tituly nalezne čtenář v bibliografii, je však mou milou povinností poděkovat především vedoucímu své práce, prof. Tomáši Knozovi, který mne svým přátelstvím, radou, přítomností i příkladem provázel nejenom v době jejího vzniku, i celému prostředí Historického ústavu FF MU v Brně, jež pro mne představuje nejenom školu, jíž vděčím za mnohé, ale především dělné a přátelské prostředí pro práci, jenž bych na tomto místě rád srovnal s učenou humanistickou knihtiskárnou či akademií 16. století, jedním z centrálních míst vývoje evropského intelektuálního života. Můj dík patří také nestorovi dietrichsteinského bádání, dr. Pavlu Balcárkovi z Moravského zemského archivu, který svým lidsky milým způsobem stál u formulování mnoha problémů, s nimiž jsem se ve své práci rád potýkal a potýkám. Můj zájem o hlubší poznání problematiky spojené s kardinálem byl vlastně iniciován jednou z jeho přednášek o této osobnosti, kterou proslovil v římském Nepomucenu, a byl živen mnoha debatami s ním na římských dvoranách i terasách. Můj dík patří mnoha osobnostem římského historického prostředí, poznaných díky opakovaný pobytům v Českém historickém ústavu v Římě: především prof. Marii Antoniettě Visceglia, vyučující na římské Sapienze, která mi byla v mnohém nápomocna a orientovala můj výzkum směrem k evropskému rozměru kardinálovy osobnosti, dále pak prof. Silvanu Giordanovi, OCarm. z Papežské gregoriánské univerzity, významnému badateli v oblasti nunciatur první půle 17. století, který mi pomohl s mnoha konkrétními otázkami, dr. Alexandru Kollerovi z DHI v Římě, profesorce Ireně 5 Fosi u univerzity v Chiusi, která mi ochotně poskytla výsledky svého zatím nepublikovaného bádání o rodině Savelliů, doktorce Andrei Sommer-Matthis, s níž jsem mnohé diskutoval, dr. Marku Hengererovi z Kostnické univerzity, který mi ukázal četné možnosti výzkumu a alternativního přístupu k pramenům. Za velmi podnětný rozhovor na jedné terase kostnické univerzity, který se týkal role agentů v raně novověkém světě, děkuji doc. Heiko Drostemu. Prof. Agostinu Borromeovi z římské Sapienzy, členu Papežské akademie věd, děkuji za dlouhý rozhovor o Dietrichsteinově milánské legaci, v němž jsem mohl využít jeho dlouholetého badatelského zájmu o problematiku střetu mezi španělskou státní mocí a církví v době episkopátů sv. Karla Boromejského a jeho synovce Federica, v němž představuje milánská legace r. 1599 jednu z epizod. Z českých vědců, kteří mi výrazně pomohli, musím jmenovat profesora Josefa Válku, který byl nejenom mým učitelem v době studií, ale i autoritou, která během několika málo rozhovorů dokázala posunout mé bádání správným směrem, prof. Františka X. Halase, s nímž během našeho společného působení na katedře církevních dějin olomoucké univerzity mluvíváme o mnohém z mé práce a váha jehož osobnosti mi otevřela mnohé dveře, dr. Pavlíně Rychterové, díky níž jsem mohl část svého studia strávit na Kostnické univerzitě, především v její ohromující knihovně a mnoha dalším: doc. Miloši Kouřilovi, jehož zájem o mou práci je mi v mnohém pobídkou, prof. Miloslavu Pojslovi, všem kolegům z katedry církevních dějin i z celé teologické fakulty v Olomouci, dr. Antonínu Kalousovi, jehož jemná ironie i praktický příklad mi pomohly práci dokončit, i mladším kolegům z různých pracovišť, s nimiž jsem se setkával v Brně, Praze, Olomouci, Římě či Kostnici a se kterými jsem o mnohých ze svých badatelských problémů i úkolů mluvil a tak je mnohdy i dokázal formulovat či upřesnit. Mé vřelé díky náleží všem pracovníkům archivů a knihoven, v nichž jsem mohl pracovat, a kteří mi byli nápomocni mnohou radou i vstřícným postojem, bez nějž bych časově nezvládl excerpci mnoha pramenů. V neposlední řadě musím poděkovat všem, kdo tuto práci budou číst a poskytnou mi cenné kritické poznámky k jejímu obsahu, za něž jsem předem upřímně vděčný. Nedržel bych se tématu své práce, kdybych nepoděkoval osobnostem, které mnohdy zůstávají skryty podobně jako raně novověcí agenti, ale bez nichž by se soukolí učeného světa vědeckého brzy zadřela: za všechny musím jmenovat alespoň sekretářky kateder, jež mi mnohdy projevovaly až mateřskou péči, Mgr. Hanu Ambrožovou v případě Historického ústavu FF MU v Brně a Mgr. Dagmar Pojslovou pro Katedru církevních dějin a dějin křesťanského umění CMTF UP v Olomouci. Kolegyni Mgr. Karin Scholzové děkuji za přátelskou pomoc, s níž věnovala jazykovým korekturám této práce. Můj poslední dík patří mé rodině: mým rodičům, již zesnulému tatínkovi i mé mamince, kteří mne nechali vystudovat a podporovali mne i během přípravy této práce, mé ženě Ľubici, která vytvářela klidné prostředí pro mou 6 práci, i když jí mohla právem vyčítat, že mne až příliš často a dlouho pohlcuje. Právě jim je tato práce v úctě a lásce věnována. U. I. O. G. D. ČÁST PRVNÍ MLÁDÍ A KARIÉRNÍ POSTUP FRANTIŠKA Z DIETRICHSTEINA Vzhledem k tomu, že tématu mládí Františka z Dietrichsteina se věnovalo již značné množství autorů2, nepovažujeme za nutné na tomto místě kompilovat jejich většinou chronologicky strukturované výklady a zaměříme se proto pouze na skutečnosti, kterými je podle našeho názoru nutno jejich výklady doplnit podle současného stavu našeho poznání a chápání této otázky. Nejzávažnější otázkou Dietrichsteinova „mládí“, tedy období do jeho kardinálské kreace a nástupu na olomoucký biskupský stolec (1599) je otázka předpokladů ev. příčin jeho rychlého kariérního vzestupu: rodové vazby, výchova a vzdělání, síť sociálních kontaktů v Římě ev. konkurenční boj – všechny tyto faktory vyústily do komplexního jednání o Františkově jmenování olomouckým biskupem, jehož průvodním jevem bylo i získání kardinálského klobouku. Celý oddíl je proto strukturován tématicky a nesleduje přesný chronologický rámec; pro základní diachronní orientaci odkazujeme čtenáře na chronologickou tabulku v jeho závěru. 2 Prvním rozsáhlým popisem v modernější historiografii je práce Jana Tenory, založená především na pramenech domácích (TENORA 1906A). Problematice nástupu na olomoucký biskupský stolec se věnoval na základě pramenů nunciatur Karel Stloukal (STLOUKAL 1925). Obojí originálním byť ne vždy úplně přijatelným způsobem spojil a nově interpretoval ve své disertaci Rudolf Zuber (ZUBER 1946A). Problematiku stručně shrnul ve své poslední kardinálově biografii Pavel Balcárek (BALCÁREK 2007, 13-40). 10 1. RODOVÉ PŘEDPOKLADY KARIÉRY Jedním ze základních předpokladů rychlé a zářné kariéry mladého Františka z Dietrichsteina, který se stává ve 29 letech kardinálem a biskupem jedné z největších evropských diecézí, je předpoklad rodinný. Christoph Weber v jedné ze svých zásadních prací o kardinálském kolegiu v raném novověku3 rozebírá mechanismy získání kardinálského klobouku u 1154 kardinálů jmenovaných v letech 1500-1800 a rozlišuje nejprve dvě základní skupiny kardinálů: kardinály korunní, jmenované na zásah panovníka a kardinály, kteří jsou mocenskou elitou v kuriálním prostředí. U druhé skupiny lze postřehnout několik základních možnosti získání této hodnosti: darování v rámci systému sociální soudržnosti (klientelismu) jako projev rodových vztahů (kardinaláty typu „svatební dar“ v rámci rodinných aliancí s papežskou rodinou) nebo odměna za věrné služby, koupě, kdy se příslušná osoba pohybuje v kuriálním prostředí a buduje svou kariéru prostřednictvím zakupování venálních úřadů na papežském dvoře (zejména úřadů v papežské komoře, na jejichž vrcholu kardinalát stojí a dědictví v rámci příbuznosti s papežskou nebo kardinálskou rodinou (ať se jedná o přímé potomky papežů4 , nebo o „porporati“ z širšího papežského příbuzenstva). I když v Dietrichsteinově případě jej nelze tak jednoznačně zařadit do příslušné kategorie, jak to dělá Weber5 , je evidentní, že jeho rodové vztahy byly jedním z podstatných prvků jeho kariérního vzestupu. Ze strany otcovy se jedná o především příbuznost s habsburským rodem. Již kariéra zakladatele mikulovské větve rodu, Františkova otce Adama z Dietrichsteina (1527-1590)6 byla poznamenána touto příbuzností. V létě roku 1515 se ve Vídni odehrávaly velkolepé slavnosti uzavření habsbursko-jagelonských dohod, známé jako Vídeňský kongres nebo vídeňský sjezd knížat7 na němž se také 22. a 23. července odehrála svatba Adamova otce, Zikmunda (I.) z Dietrichsteina (1480-1533)8 s Barborou Rottalovou (okolo 1500 – 3 WEBER 1996. 4 Přímých potomků papežů (tedy synů, vnuků, pravnuků atd...) napočítal v kardinálském kolegiu v letech 1500-1900 Weber (WEBER 1996, 248) celkem 101. 5 WEBER 1996, 431 a 388: Dietrichstein je zařazen mezi 793 kardinálů, kteří v období 1500- 1800 byli příbuzensky spojeni s papeži. Argumentuje matkou: rod Markéty z Cardony byl příbuzný s papežem Kalixtem II. a v kardinálském kolegiu měl již dva ze svých členů. Weber také upozorňuje na fakt příbuznosti s Habsburky ze strany otcovy. K obojímu se vyjadřujeme dále a celkové charakteristice motivace Dietrichsteinovy kariéry je věnována tato kapitola práce jako celku. 6 K jeho osobě viz EDELMAYER 1992, edice korespondence s Ferdinandem I. a Maxmiliánem II.: STROHMEYER 1997. 7 Základní prací pro tento významný moment středoevropské historie (Wiener Kongreß, Wiener Fürstentag) stále zůstává BACZKOWSI 1975, srv. také VYZLOUŽIL 1975. 8 Pro jeho osobu, viz EDER 1963 a MOLTKE 1970. 11 1550), oslavená velkolepým turnajem a hostinou v Hofburgu za přítomnosti císaře Maxmiliána, dvou králů, členů královských rodin, dvou kardinálů, třinácti biskupů, papežského legáta a latere a mnoha dalších příslušníků vysoké aristokracie. Přestože se v běžně používaných genealogiích Dietrichsteinů a přehledných článcích o tomto rodu9 Barbara Rottalová udává jako dcera Jiřího Rottala a velkolepě oslavený sňatek chápe jako pocta věrnému štýrskému zemskému hejtmanovi ze strany vděčného císaře10, již v na začátku 60. let minulého století Helmut Mezler-Andelberg11 konstatoval, že Barbora z Rottalu byla ve skutečnosti nemanželskou dcerou císaře Maxmiliána I.12 , což jasně vysvětluje pompéznost svatebního veselí a jeho postavení na roveň svatbě královské, spojené navíc časově s dvojím sňatkem habsbursko-jagelonským. Je také signifikantní, že svatby se sice zúčastnila Barbořina matka, nikoli však Georg z Rottalu, který se formálně omluvil pro nemoc. S Markétou z Edelsheimu (†1522), roku 1497 provdanou za Georga von Hylla a po jeho smrti za Georga von Rottal (†1525) měl Maximilián celkem tři děti, z nich prostřední byla Barbora, legitimovaná jako Barbora z Rottalu. Schwennickeho genealogické tabulky ovšem vypočítávají 13 dalších císařových nelegitimních 9 Pro genealogii Dietrichsteinů, viz podrobný rukopisný rodokmen z pera mikulovského archiváře Antonína Bruna, vydaný jako příloha k inventáři RAD: OBRŠLÍK – ŘEZNÍČEK –VOLDÁN 1979, tištěnou genealogickou tabulku v příloze kardinálova životopisu od M. A. Voigta (VOIGT 1792), genealogické přehledy BENEDIKT 1848, FEYFAR 1879, heslo „z Dietrichšteina“ V OSN 7, 504- 508, hesla „Dietrichstein“ a „Dietrichstein-Nicolsburg“ in: FIALA – STELLNER –ŽUPANIČ 2001,70- 80; pro počátky rodu do 15. stol. podrobnější studie GRÖSSING 1983, pro jednotlivé větve (v zásadě Wiechselstadt-Rabenstein, Wiechselstadt, Hollenburg a Hollenburg-Mikulov, rozdělené prostřednictvím dělení linií mezi 4 vnuky Pankráce z Dietrichsteina, mezi nimiž je i Adam z D.) v 16.-18. st. a jejich korutanské statky Finkenstein a Hollenburg, viz FRESACHER 1977. Nelze zapomínat ani na hesla ve slovnících typu NDB (VON ARENTIN KARL OTHMAR, heslo „Dietrichstein“, NDB 3, Berlin 1957, 700-702), ADB, WURZBACH, LTHK atp. Pro orientaci čtenáře přikládáme k této kapitole rodokmen prvních třech generací mikulovských Dietrichsteinů, který jsme se snažili upravit podle nejnovějších poznatků, zejm. článků JANOUŠKOVÁ 2007, ale i podle dalších náhrobků. I když bude pravděpodobně nutno ještě některé údaje opravit, v zásadě lze přijmout výčet osob, který nalézáme ve starších popisech v různých podobách zejm. u Adamových dětí. Tato stav našeho výzkumu již byl publikován: MLČÁK 2008, 24 (s drobnými chybami v dataci). 10 Tak ještě EDELMAYER 1992, 111-112. 11 Článek znovu publikován jako MEZLER-ANDELBERG 1994, který cituje jako první jemu známou zmínku o Maxmiliánově otcovství práci Starzerovu (STARZER 1897, 137). Na Mezlerův článek odkazujeme i pro další literaturu k tématu. Originál obrazu zpodobňujícího svatební veselí se nezachoval, ale existuje vícero kopií; foto exempláře ze Štýrského zemského muzea je publikováno v katalogu výstavy „Adel im Wandel“, Rosenburg 1990, 438, Nr. 18.01. Jeho mikulovskou reprodukci také naposledy publikoval JUŘÍK 2009, který zná i skutečné genealogické vazby Barbory Rottalové. Svatební smlouva mezi Zikmundem a Barborou je uložena v RAD, kart. 287, i.č. 830. 12 Nejpodrobnějším moderním životopisem Maxmiliána I. je WIESFLECKER 1971-1981. 12 dětí se třemi dalšími ženami.13 I když se Barbora z Rottalu po smrti Zikmunda z Dietrichsteina provdala ještě dvakrát: okolo roku 1535 za opavského hejtmana Oldřicha Čertice z Kynsperku († 1543) a okolo roku 1544 za Baltazara Švejnice z Pilmsdorfu († 1572), v majetku Dietrichsteinů zůstal palác (či spíše dva domy, které byly na palác přestavěny až v letech 1660-1686 Ferdinandem Josefem z D.) ve Vídni poblíž dnešního Hofburgu. Po Barbořině smrti přešly domy na jejího syna Adama z Dietrichsteinu a v majetku mikulovské větvě rodu zůstaly až do roku 1812.14 Je logické, že pokrevní příbuznost s byť nelegitimním potomkem habsburského rodu byla zcela jistě krokem směrem k vyšším příčkám společenského žebříčku, pro ilustraci stačí pouhá skutečnost, že i poslední Barbořina svatba, která se odehrála ve Fulneku, byla poctěna přítomností synů Ferdinanda I.15 Při posuzování závažnosti nelze opomenout ani antropologicky zajímavé důvody čistoty a vznešenosti krve, jen vzpomeňme na fenomény vysvědčení o limpiezza del sangre ve španělských državách Habsburků vydávaného inkvizicí. Adam z Dietrichsteina byl fakticky bratrancem Karla V. a Ferdinanda I. a i při posuzování zářné církevní kariéry Františka z Dietrichsteina musíme určitě vzít v potaz skutečnost, že v jeho žilách kolovala alespoň osmina habsburské krve, protože si toho zcela jistě byli vědomi i samotní členové vládnoucího domu. Náklonnost Marie Španělské, manželky (a sestřenice) Maxmiliána II. i po jejím ovdovění, k mladému Františkovi, o níž ostatně ještě bude řeč dále, lze částečně vysvětlit i skutečností, že měla se svým chráněncem společného praděda v Maxmiliánu I. Ani z matčiny strany nechybí příbuznost s habsburským rodem, ale také s mnoha dalšími špičkami evropské aristokracie. Jak velmi záslužně ukázal již na počátku 70. let Szabolcz de Vajay16 , který sestavil vývod Margarity de Cardona y Requesens ze 128 předků a provedl podrobný genealogický rozbor jejích rodových vazeb, mezi jejími předky nalezneme i ty, které měla společné s Juanou Kastilskou, matkou Karla V. a Ferdinanda I. Jako členka rodu španělských grandů byla Margarita příbuzná s královskými domy Aragonu a Kastílie, ale v jejím přímém příbuzenstvu lze nalézt i 17 biskupů, 5 arcibiskupů, 7 kardinálů, nepřímo byla rodově spojena s posledním avignonským (vzdoro)papežem Benediktem XIII. (sesazeným na kostnickém koncilu) i s rodinou Borja, z níž pocházeli dva renesanční papežové, Kalixt III. a Alexandr VI. Mnohé z politických a diplomatických činitelů, s nimiž kardinál bude 13 SCHWENNICKE III/2 (vyd. 1983), tab. 205a 14 K budově bývalého vídeňského dietrichsteinského paláce, který roku 1812 zakoupila arcivévodkyně Marie Beatrix kněžna d´Este a od r. 1842 je v majetku rakouského státu viz TROLL 1966 a především novější PERGER – RIZZI 1997 (přehled majitelů, stavební vývoj, kunsthistorický rozbor); FIDLER 1996. Budova, v níž dnes sídlí rakouské spolkové ministerstvo vnitra, stojí ve Vídni na Herrengasse 7. 15 Srv. PERGER – RIZZI 1997, 12: jednalo se o arcivévody Maxmiliána a Ferdinanda. 16 VAJAY 1970. 13 později korespondovat nebo se s nimi stýkat osobně, byli jeho více či méně vzdálenými příbuznými právě díky jeho matce z rodu španělských vévodů v Cardony.17 Svatba Adama z Dietrichsteina a Margarity z Cardony, která se odehrála v Madridu roku 155518 , tedy znamenala svatbu dvou členů vysoké evropské aristokracie, která byla nejenom výrazem exogamie potvrzující snahu Habsburků o vytvoření silnějších vazeb mezi dvěma částmi jejich říše (snahu výrazně ovlivňující i vývoj v našich zemích), ale přirozeně vytvářela podmínky kariéry jejich budoucích potomků. V průběhu našeho výkladu se budeme ještě věnovat předpovědím kardinálského klobouku pro Františka z Dietrichsteina, ale je nutné již zde říci, že se jedná o předpovědi velmi laciné: kdyby se historik mohl zpětně stát advokátem ďáblovým v procesu Filipa Neriho, jistě by svědectví kardinála nebylo bráno jako příliš pádný důkaz pro Filipovu znalost věcí budoucích... 17 Pro rod Cardona, viz také: velmi podrobné heslo Cardona 1973 a heslo „Cardona“ in: GARCÍA CARRAFFA 21 (vyd. 1955), 174-203. 18 Bohužel neznáme přesné datum této svatby. Německy psané „Conceptum dotis et contradotis“, uložené v RAD (kart. 552, i. č. 2325; věno a jitřní dar Margarity) je neúplné a nedatované, Res gestae 1621 na f. 57v zmiňují pouze rok; je tudíž pravděpodobné, že přesné datum neznal ani jeho autor. Přesné datum nezná ani EDELMAYER 1992, 114. 14 Genealogické schéma prvních tří generací mikulovských Dietrichsteinů 15 2. VÝCHOVA A VZDĚLÁNÍ FRANTIŠKA Z DIETRICHSTEINA Určení k duchovní kariéře a počátky formace v pražské jezuitské koleji Další otázkou, která se týká Dietrichsteinova mládí, je otázka jeho studií. Rudolf Zuber v silně kritické reakci na Dietrichsteinova encomia, která měl před sebou a která měl vlastně jako jediná (s výjimkou náčrtu Tenorova, jenž se oslavné tendence již začal zbavovat) k dispozici jako vodítko ke své práci, jenž ostatně – jako většina ostatních – kapituluje před sysifovským úkolem předložit kompletní vědeckou kardinálovu biografii, se k otázce Františkových studií staví výrazně kriticky. Tento jeho postoj přebírají i autoři dalších biografií. V zásadě nelze proti jeho hlavním záměrům nic namítat: Dietrichstein v Římě nebyl alumnem Germanica, nestudoval také nikdy teologii a pravděpodobně nebyl příliš „studijní typ“. Na základě pramenného studia lze však mnohé doplnit a upřesnit. František z Dietrichsteina byl snad již od kolébky určen k církevní kariéře. Nejen proto, že se pravděpodobně nad ročním děckem ještě v Madridu skláněl budoucí papež Ippolito Aldobrandini, roku 1571 sekretář papežského legáta a latere, mladého kardinála-nepota Michela Bonelliho při jeho španělskofrancouzské legaci.19 O tom, že František z Dietrichsteina byl již od dětského věku určen k prelátskému cursus honorum, však svědčí dva pokusy jeho otce o získání prvního církevního obročí po syna: první neúspěšný z roku 1577, druhý z roku 1580.20 Adam z Dietrichsteina spolu se svými třemi syny odešel ze Španělska již v první polovině roku 157521 a takřka ihned, r. 1576, informoval papežského nuncia o tom, že jednoho ze svých synů určil k duchovní kariéře. Nuncius mu na to v papežovu jménu odpověděl, že chlapec je ještě malý a že až dozraje, zajisté bude příležitost jeho duchovní kariéře pomoci.22 V lednu 1577 píše 19 STLOUKAL 1925, 7-8; výsledky bádání o papeži Aldobrandinim stručně shrnul i s bohatou bibliografií BORROMEO AGOSTINO, heslo „Clemente VIII“, in: Enc Papi 2000, 249-269, který o samotné legaci mluví výrazně rezervovaněji než Stloukal, ale stejně jako on vyzdvihuje Aldobrandiniho roli v ní (i na základě nedávno objevených fragmentů dokumentace o legaci) a ukazuje, že v kariéře mladého auditora Roty hrála důležitou roli. 20 Za laskavé upozornění na tuto problematiku i za odkazy na prameny nunciatury Malaspinovy, srdečně děkuji dr. Alexanderu Kollerovi z Deutsches Historisches Institut Rom, který Malaspinovu nunciaturu připravuje k edici. 21 KAMENÍČEK 1905, 96: Adam z Dietrichsteina se svými syny byl přijat mezi obyvatele moravského markrabství na olomouckém obecném sněmu o sv. Filipu a Jakubovi (1. května) roku 1575. 22 NBD III.8, 423. 16 císařský nuncius Giovanni Delfino23 státním sekretáři Tolomeu Galliovi24 z Prahy znovu, protože Dietrichstein se stal nejvyšším majordomem císaře a znovu se obrátil na nuncia, i když pouze „skromně“, se stejnou žádostí. Arcibiskup salcburský byl navíc nakloněn k udělení nějakého církevního úřadu chlapci, který ještě ani neměl osm let.25 Nuncius sděluje státnímu sekretáři Sixta V., že by nebylo od věci, kdyby papež prosbě vyhověl a udělil dispens od věku. Zajímavé jsou i důvody udávané nunciem: „zdá se totiž, že v těchto zemích není na škodu zainteresovat tak důležité osoby a navíc tak katolické, navíc jsme si jisti, že syn bude vychován jak je zapotřebí, chtějí jej poslat na výchovu do Španěl.“26 Kardinál odpovídá, že chlapec je ještě příliš mladý, a proto papež zatím dispens neudělí, ale později to určitě bude možné, na což Dietrichstein reagoval prohlášením poslušnosti a úcty papeži27 . Ke druhému pokusu došlo až o tři roky později, na jaře roku 1580. V dopise z konce dubna píše nuncius Orazio Malaspina28 Galliovi následující slova: „Přišel sem, jak jsem napsal, pán z Pernštejna [Vratislav z Pernštejna, 1530-1582], poslaný arcivévodou Ferdinandem, který mluvil o úvaze učiněné v domě pana z Dietrichsteinu, nejvyššího císařského majordoma, jak jeho patron arcivévoda jmenoval jeho syna29 ve věku šesti let na tridentské proboštství a Jeho Svatost jej potvrdila. Tuto 23 Pro postavu Benátčana Giovanni Delfina (†1584), v letech 1571-1577 nuncia u císařského dvora, viz úvod k NBD III.9. 24 Tolomeo Gallio (1527-1607), zv. také cardinalis Comensis, protože pocházel z Coma, se již od poloviny 40. let 16. st. pohyboval v kuriálním prostředí, kde navázal blízké přátelství i s Karlem Boromejským, jehož strýci Gian Angelu Medicimu byl sekretářem dopisů a brevií. Po Mediciho zvolení za papeže (1559, Pius IV.) se stal arcibiskupem manfredonským a věnuje se obšírným diplomatickým aktivitám. Poněkud stranou v době pontifikátu Pia V., ale po jeho smrti a volbě Řehoře XIII. se stává státním sekretářem, kterým byl v letech 1572-1585. Cf. HC III, 40, 56, 57, 58, 59, 66, 68, 72, 76, 237, 301. 25 Pro přijetí beneficia bez péče o duše, jímž kanonikát byl, byla požadována tonzura (udělovaná nejdříve v započatém 7. roce věku) a naplnění 14. roku věku - viz TRIDENTSKÝ KONCIL, Sess. XXIII, Decreta super reformatione, 15. VII. 1563, can. 6 (COED 746); až pro hlasovací právo v kapitule bylo nutno být podjáhnem (subdiakonát udělován nejdříve v 22. roce života), pro to, aby se kanovník mohl stát dignitářem, byl věk stejný. Srv. TRIDENTSKÝ KONCIL, sess. XXII, ref. 4 - COED 739 (hlasovací právo v kapitule), sess. XXIV, ref., 12 – COED 766 (dignitates in ecclesiis), sess. XXII, ref., 12 – COED 748 (věk subdiakonátu). Údaj o věku pro přijetí beneficia, který uvádí J. DELMAILLE v hesle „Age“ in: DDRCAN 1 (vyd. 1935), col. 315-348, je nesprávný. 26 Delfino Galliovi, Praha 15. I. 1577 (NBD III.9, 24). 27 Gallio Delfinovi, Řím 16. II 1577 (NBD III.9, 54) a Delfino Galliovi, Praha 9. III. 1577 (NBD III.9, 71) 28 Orazio Malaspina (†1582) byl nunciem u císařského dvora v letech 1578-1581. Nezaměňovat s papežským diplomatem Germanicem Malaspinou (†1604), který byl v letech 1580-84 nunciem v Gratzu, 1584-86 u císaře, 1591-92 v Neapoli a 1592-97 v Polsku. Cfr. BIAUDET 1910, 272 a úvod k NBD GN 1-2; pro Germanica také úvod k ANP 15:1. 29 Maxmilián z Pernštejna (2. I. 1575 - 2. IX. 1593), syn Vratislava „Nádherného“ z P. a Marie Manrique de Lara, určený k církevní kariéře. K jeho osobnosti, o níž ještě bude řeč, je nutno citovat: KOTYK 1996 a KOTYK 1997; srv také IPR KLEMENS VIII.,CCXL a JAITNER 2004, 275; k rodu 17 věc, jak mi bylo dáno na vědomí, pan Dietrichstein nesl velmi těžko a já s ním o tom mluvil a musel mu dát za pravdu. Ne, že by se mu nelíbil užitek pána z Pernštejna, ale protože již před několika lety žádal o podobnou milost pro svého syna kvůli jednomu kanonikátu v Salcburku a byla mu odepřena. Nelíbí se mu tedy, že v získávání milostí od Jeho Svatosti je na nižší úrovni než pán z Pernštejna a i když mi řekl, abych o tom nepsal, myslím, že velmi touží po tom, aby mu pro jeho syna byla znovu poskytnuta milost, aby mohl dostat salcburský kanonikát, o němž tvrdí, že mu jej arcibiskup slíbil při první vakanci za podmínky, že bude mít dispens od Jeho Svatosti. Syna, pro nějž o milost prosí, já znám, má 10 let, chodí v kněžském hábitu a s biretem, je v jezuitské koleji a zdá se, že je dobře disponován.30 Chtěl jsem to Vaší Osvícenosti sdělit, aby mohla Jeho Svatost rozhodnout, jak uzná za dobré.“31 Překlad tohoto nevydaného textu citujeme in extenso hned z několika důvodů. Především ukazuje na rivalitu (nebo alespoň snahu o stejné podmínky) mezi vysokou katolickou aristokracií v českém prostředí při získávání církevních obročí pro členy rodu k tomu určené a jak vyplývá z dalšího dopisu, Vratislav z Pernštejna vypustil pravděpodobně záměrně nepravdivou informaci; dnes již těžko říci, z jakého důvodu. Mezi vrstevníky Maxmiliánem z Pernštejna a Františkem z Dietrichsteina, oba určené k církevní kariéře ve středoevropském prostředí, to navíc, jak bude řečeno dále, není poslední případ rivality. Z textu se také dovídáme, že mladý Dietrichstein byl již roku 1580 alumnem šlechtického konviktu u pražských jezuitů a tím posouvá délku jeho studia32 a ukazuje na to, že spekulace o možnosti intelektuální a duchovní formace ve vídeňském prostředí nejsou příliš opodstatněné33 . Neříká však nic o průběhu a délce studia, vždyť víme, že roku 1584 byl Don František zvolen prvním rektorem nově vzniklého bratrstva Božího Těla v Mikulově34 a v únoru 1585 se svého titulu Pernštejnů obecně: VOREL 1999; pro genealogické údaje o rodu Maxmiliánovy matky, viz KASÍK 1993, k jeho sestře Alžbětě, KOTYK 1994. Mohlo by se zdát, že tvrzení dopisu z konce dubna 1580 o věku šesti let poněkud problematizuje údaj o narození Maxmiliána v lednu 1575, který uvádí Kotyk i Vorel podle jeho náhrobku u Santa Maria Maggiore v Římě, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o dispens, vždy se udával věk započatého roku života. 30 doslova: „že má dobrého ducha; mostra dover haver buon spirito.“ 31 Malaspina Galliovi, Praha 26. IV. 1580 (originál: ASV, Segr. Stato, Germania 99, f. 282v). Text, stejně jako dva následující citované dopisy z korespondence nunciatur, bude vydán v NBD III.10. 32 Doposud totiž bylo známo pouze to, že Dietrichstein byl u jezuitů v konviktu roku 1585; cf. ZUBER1946A, 5. 33 Ibidem. 34 Obnovení svátku Božího těla, jeho slavnostní slavení s procesím bylo v Mikulově zavedeno roku 1583, doprovázené založením mikulovského bratrstva Božího těla, bylo vyvrcholením první fáze rekatolizace mikulovského panství iniciované Adamem z Dietrichsteina. viz přehledový článek HOFMANN1978B, k bratrstvům MAŇAS 2007 a ke svátku Božího těla SCHRAM 1888A. 18 vzdal kvůli odchodu na studia do Prahy.35 Jeho funkce rektora nemusela nutně znamenat jeho trvalou přítomnost v Mikulově; mohl pobývat u jezuitů a v každém případě jako šlechtický konviktor určitě nemusel být v koleji neustále. Při nedostatku pramenů je ovšem obtížné otázku plně osvětlit. Navíc nám citovaný text nuncia Malaspiny ukazuje i zajímavý detail ze života desetiletého Dietrichsteina: chlapec je disciplinovaný, zcela vědomě se stylizuje do role budoucího kněze a církevního hodnostáře. V aristokratické společnosti českých zemí na přelomu 70. a 80. let 16. století se zcela jistě nejednalo o obvyklý jev, výjimku tvořil i ve šlechtickém konviktu u sv. Bartoloměje. I pro další Dietrichsteinův vývoj je však typická jistá dvojí valence jeho církevní kariéry: stojí jaksi na pomezí mezi aristokratickým prostředím a čistě reformním tridentským pojetím duchovnosti. V pražském prostředí to ostatně ani jinak nebylo možné, protože skutečný diecézní seminář v této době nefungoval, ale plně to vyvstane v Římě, kde Dietrichstein sice frekventoval přednášky v římské koleji, ale alumnem Germanica se nestal. Vraťme se však k našemu případu: Gallio ve své odpovědi na Malaspinův dopis36 říká, že Řehoř XIII. si nevzpomíná, že by udělil tridentské proboštství šestiletému děcku a že papež si je jist tím, že tato informace není pravdivá.37 Papež pro náklonnost k Adamovi z Dietrichsteina uděluje dispens pro desetiletého Františka pro přijetí salzburského kanonikátu, až bude mít příležitost jej získat. Dispens je v tomto případě udělen podmíněně a do budoucna, jedná se vlastně o lépe formulovaný příslib dispensu: Gallio doslova pokračuje, že Dietrichstein bude dispenzován, až jeho příležitost bude „v bytí“, protože není vhodné jej dispenzovat nyní bez důvodu. I za tento chabý výsledek, daný již reformním duchem tridentské reformy, kdy i kuriální prostředí se snaží vyvarovat nejkřiklavějších výstřelků v udělování beneficií, Adam z Dietrichsteina papeži děkuje tradičním pokorným políbením nohou Jeho Svatosti.38 I když salzburský kanonikát se Dietrichsteinovi nepodaří fakticky získat nikdy, je pravděpodobné, že právě díky němu se stal o roku 1582 klerikem. Proto, aby se někdo mohl stát nositelem církevního obročí, bylo podle kanonického práva nutné, aby byl klerikem, na což velmi dlouhou dobu stačilo přijmout tonzuru39. František z Dietrichsteina na sobě nechal vykonat tento 35 TENORA 1926C, 507. 36 Gallio Malaspinovi, Řím 14. V. 1580 (koncept: ASV, Segr. Stato, Germania 11, f. 145rv; částečný opis v registru: ASV, Fondo Pio 127, f. 306v-307v; částečný opis: BAV, Barb. lat. 5742) 37 Doslova: „S. S.tà non si ricorda d´haver confirmato a la propositura di Trento un putto di 6 anni, come lui dice, et S. S.tà tien per certo che non sia vero.“ – dopis citován výše. 38 Malaspina Galliovi, Praha 7. VI. 1580 (originál: ASV, Segr. Stato, Germania 99, f. 309r-311v) 39 FANNING WILLIAM, heslo „Cleric“, in: The Catholic Encyclopedia, 4, New York, Robert Appleton Company 1908. Přístupné online: http://www.newadvent.org/cathen/04049b.htm [cit. 2009-03-10]; IDEM, heslo „Tonsure“, in: The Catholic Encyclopedia, 14, New York, Robert 19 ritus ostříhání vlasů a oblečení do kleriky a superpelice biskupem Johannem Casparem Neubeckem v kapli sv. Ondřeje vídeňského biskupského paláce dne 22. III. 158240. I když podle usnesení tridentského koncilu41 bylo možno přijímat beneficia až od 14. roku věku, dvanáctiletý chlapec přestal být laikem a od nedostačujícího věku již mohl být dispenzován. Prakticky to také znamenalo, že měl začít nosit církevní oděv a jako klerik se i chovat (tyto projevy sebedisciplinace však Dietrichstein vykazuje již o dva roky dříve),42 teoreticky měl právo na církevní imunitu (pokud by byl v semináři) a byl zavázán poslušností biskupovi. Vzhledem k tomu, že mu tonzuru udělil biskup vídeňský, musíme jej alespoň do přijetí prvních beneficií považovat za klerika vídeňské diecéze: možná měli jeho vychovatelé a rodiče v plánu nechat jej studovat na římském Germanicu nebo na vídeňské univerzitě, ale s jistotou to nemůžeme vědět. Víme jen to, že mladý František pravděpodobně přebýval v pražském jezuitském konviktu, kde je doložena jeho přítomnost ještě roku 1585, kdy jeho preceptor, jezuita Jan Vivarius43 , hodnotí jeho studijní úsilí velmi kriticky.44 Jisté Appleton Company 1912. Přístupné online: http://www.newadvent.org/cathen/14779a.htm [cit. 2009-03-10]; CLAEYS- BOUUAERT F., heslo „Clerc“ in: DDRCAN 3 (vyd. 1942), col. 827-872 a obdobná hesla v různých dalších slovnících. O podmínkách pro přijetí tonzury, viz TRIDENTSKÝ KONCIL, Sess. XXIII, Decreta super reformatione, 15. VII. 1563, can. 4 (COED 746): podmínkou bylo už od středověku přijetí svátosti biřmování, základní znalosti katechismu, gramotnost a věk sedmi let (zde Trident odkazuje na stále v té době platnou konstituci Bonifáce VIII. v Corpus Iuris Canonici, Sextus, l. I, tit. IX., c. 4) . 40 Srv. biskupovo potvrzení, vydané 7. IV. 1593 (RAD, kart. 312, i.č. 1135, sign. 348). - Johann Caspar Neubeck (Neuböck, ca 1545 – 18. VIII. 1594) byl od let 1574/5 až do své smrti biskupem ve Vídni. K jeho osobnosti viz FENZL ANNEMARIE, heslo „Neubeck“, in: NDB 19 (vyd. Berlin 1999), 98-99, kde i další literatura. Nejasné zůstává, kdy Dietrichstein přijal tzv. nižší svěcení (lektorát, ostiariát, akolytát a exorcistát): vyšší svěcení (subdiakonát, diakonát a presbyterát) přijal a ž r. 1597. 41 Srv. TRIDENTSKÝ KONCIL, Sess. XXIII, Decreta super reformatione, 15. VII. 1563, can. 6 (COED 747) 42 Srv. TRIDENTSKÝ KONCIL, Sess. XIV, Decretum de reformatione, 25. XI. 1551, can. 6 (COED 716-717) 43 Jan Vivarius (asi 1550 – 12. VI. 1618 Linz) pocházel z Cách (odtud přízvisko Aquensis; v jezuitských katalozích je označován jako Belga). Do jezuitského řádu vstoupil r. 1571, noviciát a první studia vykonal v Praze, kde se také stal knězem a zastával různé funkce v tamní akademické komunitě. 26. X. 1587 získal v pražské koleji doktorát z teologie, 16. VI. 1588 složil poslední sliby, s výjimkou roku 1590, kdy je doložen ve Vídni, působil až v Praze do r. 1601, kdy se stal rektorem kladské koleje. Od r. 1612 je veden jako nemocný, umírá v lineckém konventu. Srv. FECHTNEROVÁ 1993, 134; KROESS 1910, 84, 367, 413, 418, 430, 478, 479, 677, 681, 705, 770, 835; LUKÁCS 1978, 811. 44 Jan Vivarius Zikmundovi II. z Dietrichsteina, Praha 10. VII. 1585 (RAD, kart. 424 (Aquan Jan Vivarius). Již Zuber (ZUBER 1946A, 5) cituje pasus o nedostatečnosti jeho studia: “Mein Herr, noch ains, wie kompt es, das Franciscus so vil der lieben und theuren Zeit oben verzert? Wer hilfft oder rath dazue? Es thuet mir diss in meinem Hertzen wehe. Non enim hoc pacto in meis manibus, wie mir 20 je, že mladý šlechtic zůstal „přilepen v jedné škole“ nadále, až do svého římského pobytu. Jak postupoval ve školách, nelze rozhodnout s razancí vlastní R. Zuberovi, jeho formace byla určitě pomalejší než předpokládaly jezuitské předpisy. Když se na podzim roku 1586 nechal zapsat mezi posluchače jezuitské akademie spolu s ostatními 75 studenty, učinil to jako Poesis auditor.45 Znamená to tedy, že se prošel školením tří gramatických tříd a měl slušné znalosti latinské gramatiky. Zvládnutí těchto tříd by mu tedy trvalo více než šest let (možná i déle); musíme si však uvědomit, že toho příliš nevíme o systému studia, jemuž byli podřízeni alumni šlechtického konviktu. Je pravděpodobné, že jejich studijní program byl doplněn o aktivity spíše světského rázu, jako byl tanec, šerm, jízda na koni atp. a již Winter se zmiňuje o tom, že na akademii studovalo jen málo šlechticů46 . Postup do vyšší třídy nebyl automatický, bylo třeba složit zkoušky, v jedné třídě bylo možno zůstat více let. Šlechtičtí konviktoři si ostatně svůj pobyt v konviktu platili (za byt i stravu): patres na ně určitě nečinili nátlak, aby postupovali ve studiu rychle, protože jejich pobyt nevyžadoval žádných nákladů. Dietrichsteinova depozice byla provedena nikoli na filosofickou fakultu, ale na gymnázium, kde měl dokončit „humaniora“ studiem poetiky a rétoriky. Teprve potom mohl postoupit ke studiu filosofie, které bylo v této době pravděpodobně již tříleté (logika, fyzika s matematikou a metafyzika s filosofickou etikou). I když jezuitské Ratio studiorum ještě nebylo připraveno a schváleno, jeho příprava byla v plném proudu47 , a snad můžeme předpokládat, že i pražský systém zachovával stejný pořádek, který později popíše Ratio. einmal doch in allen gueten verwisen, sed in vestris oculis frater tuus aut perit aut periclitatur. Khain Wunder est dass er so eine lange Zeit in ainer Schuel klebt, ja wunder waer es das er auf solche Weiss und Gestalt ir aus der Schuel käme.” i poznámku na dorsu dopisu: “Quam fallunt iudicia humana, hic bonus vir vere erravit de Cardinale de Dietrichstein.” 45 MHUCP2, 2, 38. K popisu bujaré ceremonie beánií, spojené i s fyzickým týráním beánů a tradičním posazením na kozla, na Karlově univerzitě i v jezuitské akademii, viz WINTER 1899, 218-230 a 269-273. Pro základní informaci o průběhu studia pražském Klementinu , viz PETRÁŇ 1983, 52-53 a ČORNEJOVÁ 1995 (srv. i další studie této autorky: ČORNEJOVÁ 1992; ČORNEJOVÁ 1995A; ČORNEJOVÁ 1997B; ČORNEJOVÁ 2000; ČORNEJOVÁ 2006A; ČORNEJOVÁ 2006B a naposledy ČORNEJOVÁ IVANA, Vzdělanost a věda, IN: ČORNEJOVÁ – KAŠE – MIKULEC – VLNAS 2008, 330-340); tam lze nalézt i soupisy literatury k tématu. K univerzitám v době konfesionalizace obecně: PRODI 1991. 46 WINTER 1899, 275. 47 O základním dokumentu Ratio atque institutio studiorum Societatis Jesu, jehož první rukopis vznikl r. 1591 a definitivní verze byla vydána na samém začátku r. 1599, viz v češtině BOBKOVÁVALENTOVÁ 2006, 19-21; autorka se také zabývá specificitou studia na jezuitských gymnázií podle pramene lokálních Constitutiones, IBIDEM, s. 21-51; tomuto tématu byl věnován sborník studií: HINZ 2004. O jezuitských univerzitách v Říši obecně: HENGST 1981. 21 Studium u římských jezuitů Rozhodně to musíme předpokládat pro studium na římských jezuitských ústavech, kam byl Dietrichstein vyslán v únoru r. 1588. Tento údaj Tenora i Zuber čerpají z Res gestae, kde jeho autor cituje pamětní zápis Adama z Dietrichsteina z 20. II. 158848 . Brzký odchod by se dal odůvodnit snahou stihnout zkoušky, které se obvykle konaly v postě nebo o Velikonocích. Pravděpodobně necestoval sám ani úplně bez zavazadel, takže se cesta mohla protáhnout. Odpovědi na doporučující dopisy císaře Rudolfa II. jsou ostatně až z druhé poloviny května 158849 , takže lze předpokládat, že osmnáctiletý tonzurovaný kavalír využil cestu, o níž nemáme žádné doklady, k poznání cizích krajin a navázání důležitých společenských vazeb. V první polovině května je již pravděpodobně v Římě: patrně poprvé se Dietrichstein setkává s městem, které jej a díky němu i středoevropský vývoj v době jeho působení, výrazně poznamená. Valnou část z aktivit a postojů biskupa Dietrichsteina, ať již jako duchovního správce rozsáhlé diecéze a církevního knížete, nebo jako politika a správce majetku ve vztahu k panovníkovi, stavům a zemi, vojáka i mecenáše, lze vysvětlit právě jeho formací v Římě, kde v době svého dospívání pobýval s přestávkami přes deset let. Asi nejvýraznějším vlivem jej poznamenalo samotné město a prostředí římské kurie, z vlivů náboženských to bylo studium u římských jezuitů i pohyb v prostředí filipínské zbožnosti. V této kapitolce se však chceme zabývat jeho studiem, a tak ostatní vlivy ponecháme prozatím stranou. Dietrichstein pokračuje v Římě ve studiích započatých v pražském Klementinu a je proto logické, že navštěvuje školy náležející Tovaryšstvu Ježíšovu. Mnoho jiných možností ostatně ani v Římě neměl, pokud nechtěl navštěvovat Sapienzu, staré římské studium generale, jemuž Collegio Romano vytvářelo konkurenci.50 V době, v níž přichází, mají jezuité již celý komplex 48 Res gestae 1621, f. 122v: „XX. Feb. Franciscus filius meus hinc Romam discedit. Deus Opt. Max. illum pro sua clementia a malo custodiat, protegat suoque favore et benedictione iuvet, ut in pietate, omnibusque honestis et laudabilibus studiis proficiat et ita revertatur, ut Deo Opt. Max. imprimis et reipublicae christianae inservire, sibi vero et suis decori ornamentoque possit esse. Amen.“ 49 Kardinál-nepot Alessandro Peretti-Montalto Rudolfovi II., Řím 20. V. 1588 (RAD, kart. 552, i.č. 2340, sign. 1167, f. 5-6; vyd. NBD GG 3, 218) a Ferdinand velkovévoda toskánský Rudolfu II, Firenze 27. V. 1588 (ibidem, f. 7-8). STLOUKAL 1925, 115, cituje zajímavou pasáž z jiného Perettiho dopisu dokládající, že v Kurii si byli vědomi významu Dietrichsteinovy formace: „Il giovane sarà accarezzato da tutti noi con speranza di haver a notrire un belissimo soggetto per conservatione et augmento di nostra s.ta fede catholica.“ 50 Stručně k dějinám římské Sapienzy a studentům z českých zemí: KRISTEN 1931A a v české verzi KRISTEN 1932. 22 vzdělávacích institucí sloužících k výchově jak samotných jezuitů, tak i kleriků diecézních a laiků zejm. šlechtického původu.51 Coleggio Romano a „jezuitská isola“ v Římě na rytině A. Specchiho z r. 1699. (vyčnívající tympanon v pozadí patří ke kostelu sv. Ignáce) 22. února roku 1551 přibili patres Tovaryšstva nad vstup pronajatého domu Aquilaniů poblíž kostela S. Maria della Strada na úpatí Kapitolu nápis: „Škola gramatiky, humanity a křesťanského učení, gratis.“52 Následujícího dne, v pondělí 23. února, začaly lekce latiny a řečtiny pro 15 jezuitských studentů, a tak se zrodilo „Collegium Romanum“, první jezuitská vzdělávací instituce v Římě, chtěná zakladatelem řádu, sv. Ignácem z Loyoly jako model jezuitského školství vůbec.53 O ekonomické zajištění nového vzdělávacího ústavu se postaral vévoda z Gandie Francesco Borgia (proto byl ústav nazýván i Collegium Borgianum) ; jeho dar 800 scudi ročně i dary další byly jedním z momentů zveřejněním vstupu tohoto přímého potomka papeže Alexandra VI. do jezuitského řádu. První pravidla pro novou kolej sepsal Ignácův sekretář Juan 51 O jezuitských institucích v Římě z umělecko historického hlediska pojednává vyčerpávající práce prof. Richarda Bösela: BÖSEL 1985. 52 BONCORI 2003, 99. Hlavním dílem o dějinách Collegia Romana zůstává VILLOSLADA 1954; roku 2003 byl vydán reprezentativní sborník CERCHIAI 2003, příspěvky v něm se ovšem zabývají spíše dějinami staveb „jezuitské isoly“ v centru Říma, v níž dnes m.j. sídlí i vydavatel sborníku, jímž je italské Ministerstvo pro kulturní památky a aktivity. Collegiu Romanu bylo také věnováno monografické číslo časopisu RMC (č. 3 z r. 1995: viz např. studie FOIS 1995 nebo MCGINNESS 1995). 53 K tomu viz zejm. dopis Ignáce z Loyoly z 31. III. 1553 (Epist IX, 636), a rozbor finality Collegia Romana v: VILLOSLADA 1954, 10-16. 23 Alfonso de Polanco54; římská kolej dostala roku 1556 právo promovat k akademickým grádům.55 Díky donacím se kolej mohla i stěhovat, takže se od roku 1560 nacházela na dnešní Piazza Collegio Romano, kde díky štědrosti papeže Řehoře XIII. vyrostla v letech 1581-1584 nová a dodnes stojící budova koleje. I když je v budově dnes státní lyceum, instituce trvá dále jako Papežská gregoriánská univerzita, umístěná v jiné budově nedaleko původní. Rok po založení Collegia Romana, 31. srpna 1552, vydává papež Julius III. bulu Inter sollicita56 , kterou zakládá druhou z jezuitských institucí, Collegium Germanicum, určenou k formaci budoucích špiček kléru působícího v prostředí protestantské střední Evropy.57 Stále se ještě můžeme setkat s názorem, že po svém příchodu do Říma se do budovy u kostela sv. Apolináře nastěhoval i mladý František z Dietrichsteina a oblékl rudou kleriku jejich alumnů, díky níž se jim v Římě přezdívalo „gamberi“ ještě ve 20. století. Tento názor je nutno revidovat a přidržet se Zuberova mínění, ostatně potvrzeného pro dobu po r. 159258 , že Dietrichstein bydlel v domě pronajatém ve městě59 a docházel na přednášky do nově postavené budovy Collegia Romana, jako ostatně mnoho dalších studentů. Alumnem Germanica se nestal: nenalezneme jej ani v matrice koleje, ani ve starém seznamu alumnů ani v knize slibů alumnů z let 1584- 1627.60 Germanicum totiž v době jeho studia již nemělo šlechtický konvikt. Ten sice byl založen krátce po smrti sv. Ignáce, když se Germanicum ocitlo ve finanční tísní a generál jezuitů Diego Laínez rozhodl, že kromě alumnů přijímaných zdarma (nosili kleriku) přijme i světské convictores (chodili ve 54 Zachoval se i jejich rukopisný originál, vydány byly v edici Monumenta Paedagogica S.I., I, Roma 1965 (řada MHSI ), s. 64n. 55 VILLOSLADA 1954, 33-34. I když kolej získala promoční právo až roku 1556, jako datum počátku gregoriánské univerzity se udává 6. XI. 1553, kdy začaly filosofické přednášky na římské koleji: první absolventi museli nutně následovat až později. 56 SCHROEDER 1896, 46. 57 Pro vývoj Germanica, viz stále platnou práci: STEINHUBER 1906; k tomu edici matrik s obsáhlým úvodem o funkci Germanica: SCHMIDT 1984. Pro uherské studenty: BITSKEY 1991 a BITSKEY 1996; pro moravské, první pokus: KOUŘIL 2007. Studenty z vratislavské diecéze zpracoval: JUNGNITZ 1906, slezské studenty také SVÁTEK 1954. Souhrnný pohled na počátky koleje naposledy WALTER 2002. 58 Viz ZUBER 1946A, 11. 59 Tento dům se nám i přes značné úsilí zatím nepodařilo v Římě lokalizovat. 60 Matrika: ACGU, Hist. 1, Nomina alumnorum Collegii Germanici et Hungarici, f. 127v- 128r, č, 655b – tento zápis, jak jsme již řekli, je z pera Andrease Steinhubera, a jako takový jej vydává i SCHMIDT 1984; ACGU, Hist. 24/2, bez foliace – seznam nazvaný Alumni antichi; Kniha slibů: ACGU, Hist. 43. Při této příležitosti upozorňujeme na hodnotu posledního z pramenů, v němž lze nalézt jména mnoha alumnů z českých zemí. V případě Germanika, které dosud bylo českou historiografií jakožto místo kulturního a náboženského transferu dosti zanedbáváno (výjimku tvoří např. KOUŘIL 2007 a výzkumy Zdeňka HOJDY), je třeba hledat nejen v orientaci na diecézi původu, ale i s ohledem na následné působení exalumnů. kteří mohli skončit např. jako kanovníci některé z kapitul v zemích koruny české, i když pocházeli odjinud. 24 světském oblečení, „da cavalieri“) z celé Evropy, kteří si budou pobyt platit. Již roku 1566 při karnevalových představeních však došlo k incidentům, po kterých se jezuité rozhodli světské alumny zrušit a převést je do Seminaria Romana. Mohl právě být alumnem další instituce vedené jezuity, římského semináře (Seminario Romano).61 Tato instituce byla založena v reakci na tridentský dekret o seminářích62 roku 1565 papežem Piem IV. za účasti jeho nepota, Karla kardinála Borromea a její vedení bylo svěřeno jezuitům.63 K úplnosti je třeba dodat, že jezuité spravovali i tři koleje, založené Řehořem XIII. pro rozšíření latinského vlivu na Východě (Illyricum, maronitská kolej a Collegio Greco); v Římě v době Dietrichsteinových studií existovaly i koleje anglická a polská a ze starších institucí koleje Capranica a Nardini. Všechny tyto koleje (včetně Germanica) byly zaměřeny především na výchovu kléru, je nutno je chápat jako semináře, místa určená k duchovní formaci alumnů. Pro své vzdělání tito alumni společně chodili na přednášky do Collegia Romana, které se odehrávaly ve dvou blocích: dopoledním (asi od 9,00 do 12,00) a odpoledním (od 15,00 do 17,30) minimálně pět dní v týdnu (volná byla neděle a jeden ze dnů v týdnu, úterý nebo čtvrtek).64 Akademické prázdniny začínaly 1. srpna, ale podle předpisu generála Acquavivy vydaných po gregoriánské reformě kalendáře již 8. července začínalo tzv. intermissio lectionum, volnější studijní rytmus. Začátek akademického roku byl stanoven pro každý ročník jinak, všeobecně platilo, že nižší ročníky měly méně volna než ročníky vyšší. Studenti byli vedeni k relativně přísné disciplíně, v koleji se mluvilo výhradně latinsky a k základním studijním metodám patřila četba, disputace, kompozice a memorizování textů. Již v roce 1563 máme doklady o existenci mariánské kongregace v jezuitských institucích a její počátky jsou spojené s postavou belgického jezuity Jana Leunise (1532-1584), který v letech 1560-1564 vyučoval gramatiku v koleji. Již roku 1570 byly kongregace dvě, jedna pro studenty starší 18 let, druhá pro alumny mladší. Řehoř XIII. bulou Omnipotentis ecclesiae z 5. prosince 1584 potvrdil existenci prvotní Kongregace Zvěstování Panně Marii (zasvěcení je vybráno podle tehdy existujícího kostela římské koleje, přestavěného do dnešní podoby a zasvěceného sv. Ignáci až později) v římské koleji. Všechny 61 O pobytu Dietrichsteina v Seminario Romano se ovšem zmiňuje pouze soupis Nappiho, citovaný dále. 62 TRIDENTSKÝ KONCIL, Sess. XXIII, 15. VII. 1563, can. 18 (COED 750-753) 63 K dějinám římského semináře: SICA 1914, RAMACCIOTTI 1963; MEZZADRI 2001; TESTA 2002. 64 Při četbě normativních textů, jimiž byly i zmíněné Polancovy Regule pro Collegium Romanum nebo Ratio studiorum je třeba si uvědomit, že představují předpisy především pro formaci samotných jezuitů nebo studentů, kteří v jezuitských kolejích i bydlí. Předpisy o výuce (opakování) před ranní mší, o studiu v neděli a o svátcích atp., se pravděpodobně nevztahovaly na studenty nerezidující v kolejních institucích. 25 ostatní kongregace již existující nebo nově založené jí byly afiliovány; právo agregace měl generální představený jezuitů.65 Barva oděvu alumnů římského semináře byla fialová. Ilustrace Arnolda Wanvesteroutha je převzata z: BONANNI 1710, n. 48. O průběhu Františkových studií v Římě nemáme kromě několika anekdot jiné podstatné svědectví, než testimonium z roku 159366 . Prvního května 65 Viz VILLOSLADA 1954, 127-132. K jezuitským mariánským konfraternitám a jejich funkci v našem prostředí: ORLITA 2008, kde lze nalézt i další literaturu k tématu. 26 studijní prefekt koleje Juan Azor67 potvrzuje, že papežský komoří a kanovník Dietrichstein in hoc nostro Collegio tribus annis sine ulla interruptione humanioribus litteris et dialecticae dedisse operam magna cum sua laude et nostri gymnasii dignitate. Prvním problémem interpretace tohoto dokladu je jeho tvrzení o třech letech bez jakéhokoli přerušení. Již Zuber68 korigoval Tenorův názor69 a poukázal na to, že od listopadu 1590, kdy se konal pohřeb Adama z Dietrichsteina v pražské katedrále do počátku roku 1591 se František vyskytoval v českých zemích, o čemž svědčí majetkové dohody mezi ním a jeho bratry a matkou Margaritou70 . Je však možné, že maximálně dvouměsíční absence, odůvodněná otcovým pohřbem, navíc ještě vykonaná v době vánočních svátků, kdy studium bylo přeci jen volnější, neplatila za přerušení studia: úmrtí blízkých příbuzných se ostatně vždy považovalo za legitimní důvod kratšího přerušení studií. Je velmi nepravděpodobné, že by se tvrzení ve vystaveném potvrzení nezakládala na pravdě: ani v případě papežova oblíbence, kterým Dietrichstein v době vystavení testimonia byl, nebylo možné (zvlášť pro tak kovaného morálního teologa, jakým Juan Azor byl) tvrdit nepravdu. Navíc, pokud by tvrzení o tříletém studiu bylo nepravdivé nebo dokonce podvržené, bylo by asi vybaveno i potvrzením o získaném akademickém gradu. Je však možné, že Dietrichstein 66 Juan Azor, prefekt studií Collegia Romana vydává v nepřítomnosti rektora [Roberta Bellarmina] svědectví o studiu, které vykonal František z Dietrichsteina, Řím, 1. V. 1593. Originál v RAD, kart. 310, i.č. 1136; originál ZAOpO, AO, pergamenové listiny, sign. AIIa7. Otištěno v Res gestae 1621, f. 145 s chybným vročením, edice: TENORA 1906A, 40. Zuberova domněnka, že Dietrichstein potvrzení nepoužil, protože zůstalo v rodinném archivu, tudíž postrádá relevanci: originálů potvrzení asi bylo vyhotoveno více, protože je bylo potřeba použít na více místech. Navíc mohl např. vratislavské kapitule zaslat ověřený opis. 67 Juan Azor S.J. (? I. 1535 – 19. II. 1603) pocházel z Lorcy v jižním Španělsku (Murcia), 18. III. 1559 vstoupil do T.J., byl profesorem filosofie a později teologie v Piacenze, Alcale a Římě (1579- 1595), aktivně spolupracoval na vytvoření Ratia studiorum a v letech 1586-1589 a 1592-1594 byl studijním prefektem Collegia Romana. Je autorem klasického díla z oblasti morální teologie Institutiones morales; in quibus universe quaestiones ad conscientiam recte aut prave factorum pertinentes, breviter tractantur ve třech svazcích (1600-1611), jež doporučuje i Bossuet a ještě Alfons z Liguori. Další jeho díla zůstala v rukopise. K jeho osobě, viz: MCCAFFRAY ARTHUR, heslo „Juan Azor“, in: The Catholic Encyclopedia, 2, New York, Robert Appleton Company 1907. Dostupné online: http://www.newadvent.org/cathen/02167b.htm [cit. 2009-03-13]; E. MOORE, heslo „Azor“ v O’NEILL – DOMINGUEZ I, 316; DZIUBA 1988. 68 ZUBER 1946A, 10-13. 69 TENORA 1906A se domnívá, že František byl kontinuálně alumnem Collegia Romana (a také Germanica) až do r. 1593. I když později psal o rozdělení mikulovského panství a dědických záležitostech po smrti Adamově (TENORA 1932; tento článek Zuber nezná), svůj názor neopravil. 70 Dohoda o rozdělení majetku Adama z Dietrichsteina mezi vdovu a tři syny, uzavřená před biskupem Stanislavem Pavlovským 24. II. 1590 v Brně, (RAD, kart. 344, i.č. 1403); Kvitance bratří Zikmunda II. a Františka pro jejich bratra Maxmiliána na podíly z pozůstalosti po otci, Brno 17. XI. 1590 (RAD, kart. 304, i.č. 1017); dohoda o spojení majetku bratří Františka a Maxmiliána I. z 1. I. 1591, citovaná v nové úmluvě z 4. X. 1593 (RAD kart. 348, i. č. 608/b). 27 záměrně využil nepřítomnosti rektora koleje, přísného Roberta Bellarmina, a obrátil na studijního prefekta Azora, který právě v letech 1589-1592 prefektem nebyl. Bellarmino i později (při jednání o schválení textů olomouckého propria breviáře r. 1618) bude Dietrichsteinovým oponentem a kritikem; možná jeho opozice má původ třeba i v této epizodě. Naprosto otevřenou otázkou zůstává, do jaké doby umístit Dietrichsteinovo studijní triennium v letech 1588-1593. Období studia je asi nutno ukončit nejpozději první polovinou roku 1592, kdy se Dietrichstein stává papežským komořím a stěhuje se do papežského paláce. V úvahu by tedy připadaly akademické roky 1588/89, 1589/90, 1590/91, 1591/92. Vzhledem k tomu, že po zrušení jezuitského řádu byly fondy římských jezuitů rozptýleny na různá místa71 , je ovšem dosti obtížné ověřit Dietrichsteinovo studium a nalézt konkrétní informace o něm. Asi nejspolehlivějším pramenem je Nappiho soupis slavných exalumnů římské koleje72, který je cenný především díky tomu, že čerpá z pramenů dnes mnohdy ztracených, jako byla kolejní diaria nebo matriky73 . Nalezneme v něm tvrzení o tom, že Dietrichstein byl roku 1588 přijat na přímluvu kardinála Madruzziho za konviktora koleje a že až jako papežský komoří měl svou obhajobu z filosofie.74 Z tohoto rukopisu čerpá i pozdní zápis v seznamu alumnů Germanica, který říká, že Dietrichstein začal studovat v římské koleji roku 1588 a odešel 1. V. 1591, ale tento text, který se snaží zařadit Dietrichsteina mezi alumny Germanica, je spíše plodem zbožného přání 71 Část rukopisů se nachází v Biblioteca Nazionale Centrale di Roma, hodně rukopisů a tisků lze nalézt v Biblioteca Casanatense, něco málo je snad v centrálním archivu jezuitů v Římě; mnoho materiálu je prostě ztraceno. V archivu Gregoriany lze nalézt pouze několik rukopisů z našeho období nebo se k němu vztahující, většinu z nich přepsal takřka doslovně do své práce VILLOSLADA 1954. Zatím neexistuje soupis jezuitik v římských knihovnách a archivech, jehož vytvoření by při množství materiálu a nedostatečné katalogizaci knihoven zcela jistě přesahovalo síly jednotlivce. 72 Huomini illustri del Seminario Romano che dall´anno 1565 si sono educati nello stesso seminario, estratti dalli Libri de Catalogi et annali del medesimo dal P. Girolamo Nappi, confessore del medesimo seminario. APUG, Mss. 159. – Archiv Římské koleje, dnes Archivio del Pontificio Seminario Romano Maggiore, je obtížně přístupný (nemá archiváře) a autorovi těchto řádků se do něj nepodařilo proniknout, aby ověřil přímo v pramenech této instituce Dietrichsteinovu přítomnost a jeho studia. 73 Pro podrobnější rozbor rukopisu, viz RINALDI 1914, 23-27 74 Francesco Dietrichstain di Moravia. Convittore nell´anno 1588. Studiò un anno d´humanità raccomandato dal card.l Madrucci, compì poi in Roma li suoi studi di retorica e filosofia, quale diffese essendo cameriere d´honore di Clemente ottavo. Hebbe nelle sue diffese 22 cardinali con tutti li prelati di Roma. Nelle sue conclusioni fece lo scudo dell´Accademia Partenia Arcanis Nodis, sopra la qual impresa stampò un libro Panfilo Landi gentilhuomo senese essendo Rettore dell´Accademia e fece in detto libro mentione della diffesa di D. Francesco Dietrichstain. ... (dále mluví o dalších momentech Dietrichsteinova cursus honorum) – citovaný rukopis, n. 155, p. 72. 28 rektora a historiografa koleje A. Steinhubera (pozdějšího kardinála), z jehož ruky pochází.75 S jistotou však díky osvědčení i Nappiho soupisu víme, co Dietrichstein v Římě studoval: humaniora a dialektiku. Podařilo se mu tedy uzavřít nižší stupeň latinského vzdělání (snad k jeho konkluzi patřila i oslavná řeč o sv. Apolonii, pronesená 9. února 1589)76 a postoupit na vyšší studium filosofie, konkrétně do prvního roku, v němž se probírala logika či dialektika. Tento první ročník filosofického studia nemohl zakončit bakalaureátem z filosofie (baccalaureus artium), ten se skládal až v roce druhém. Rétoriku jej v této době mohl vyučovat Orazio Torsellini nebo Bernardino Stefonio, filosofickou logiku pozdější generální představený jezuitů Muzio Vitelleschi, popř. Ludovico Ruggieri nebo Alexandr De Angelis, pokud sledoval kurz matematiky, mohl k jeho učitelům patřit i Christoph Clavius, jeden z autorů reformy kalendáře.77 Otázkou zůstává obhajoba filosofie, o níž se kromě Nappiho zmiňuje i piarista Leslio Scozzese ve svém rukopisném italském životopise kardinála Dietrichsteina.78 Podle Scozzeseho studoval Dietrichstein rok humanitní studia v římském semináři, potom tři roky mimo seminář filosofii, kterou zakončil slavnostní konkluzí v salónu římské koleje. Jejich tvrzení je založeno na spisu vydaném rektorem jezuitské mariánské akademie (Accademia Parthenia) Panfilem Landim. Jimi citované dílo skutečně existuje a je dedikováno Dietrichsteinovi.79 Text Giulia Negroniho (1553-1625)80 je vysvětlením znamení (insegno) mariánské akademie existující v římské koleji, na němž je magnet (calamita), který ze země tahá prstence (anelli) vytvářející řetěz z nespojených 75 ACGU, Hist. 1, Nomina alumnorum Collegii Germanici et Hungarici, f. 127v-128r, č, 655b. Datum 1. května 1591 a udání zdroje (indiculus ... Patri Galerii de anno 1678) mohou navíc ukazovat na špatnou četbu údajů a záměnu roku 1591 za 1593. Pro osobu Andrease Steinhubera (1825-1907), viz: DAXECKER FRANZ, heslo „Steinhuber“, in: BBKL, dostupné výlučně na webu: http://www.bautz.de/bbkl/s/s4/steinhuber_a.shtml [cit. 2009-03-14]. 76 ZUBER 1946A, 6; Latinský rukopis „Oratio de S. Apolonia Virg. et Mart. a me habita in Seminario Romano 9. februarii 1589“ je uložen v RAD, kart. 552, i.č. 2340, f. 1rv-2rv: typický školský text svědčí o slušném zvládnutí latinské gramatiky a stylistiky. 77 Srv. seznamy rektorů a profesorů u VILLOSLADA 1954, 321-336. 78 RAD, kart. 552, i.č. 2340, f. 3rv-4rv. 79 NEGRONI 1594. Reprodukujeme vinětu z frontispisu tohoto drobného tisku, která nese emblém Akademie s Dietrichsteinovým znakem. Otázkou je, o jakou mariánskou akademii se jednalo. VILLOSLADA 1954, 129-130 mluví o dvou kongregacích: větší pro studenty starší 17 let a menší pro studenty mladší. Kongregace mají dvě akademie, jednu pro řešení otázek filosofických a teologických, druhou pro rétoriku a humaniora. Villosladou citovaný pramen z r. 1570 pak doslova říká: „První se nazývá Accademia Parthenia a jejím emblémem je Teologie sedící v chrámu, jíž se klaní Fyzika s pozemským glóbem a Matematika s glóbem nebeským, nápis říká: Leges impone subactis“ Rektor akademie byl před ukončením svého úřadu, který trval tři měsíce, povinen obhájit brilantně své teze nebo závěry, jejím protektorem byl kardinál Habsburk. 80 „Dichiaratione dell’impresa dell’Accademia Partenia“, NEGRONI 1594, 7-23. 29 článků, ležících na zemi. Heslo akademie zní ARCANIS NODIS81. Znamení je vysvětleno v duchu humanistické katolické emblematiky: magnet je symbolem mariánským, který přitahuje prstence, symbolizující mladé členy mariánské akademie, spojené díky skryté přitažlivé síle přízně Panny Marie do jednotného celku představovaného řetězem.82 Emblém jezuitského bratrstva Accademia Parthenia s Dietrichsteinovým znakem. Frontispis tisku NEGRONI 1594. Foto autora. Negroniho text je uvozen dedikačním dopisem rektora mariánské akademie Panfila Landiho83, který je zatím nám jediným známým soudobým svědectvím o zakončení Dietrichsteinova studia. Dietrichstein je v něm oslovován jako „accademico Parthenio“ a Landi mluví o „conclusioni di filosofia“, které Dietrichstein vykonal v jezuitské koleji za přítomnosti 22 kardinálů. Pod 81 Heslo pochází v antického verše Claudianova: arcanis trahitur gemma de coniuge nodis. Je vysvětleno na s. 20-22 ve stejném duchu jako insignie. 82 Vysvětlení podává Negroni zejm. na s. 14-15: La Calamita rappresenta la Beatissima Vergine Maria, gli Anelli significano i giovani della nostra Congregatione et Accademia, la Catena l´unione e concordia, la virtù occulta attrattiva della calamita il favore della sudetta Vergine. 83 Panfilo Landi Františkovi z Dietrichsteina, Řím 1. I. 1594, italsky, NEGRONI 1594, 3-5. 30 ochranou jezuitů je i Accademia Parthenia, jejímž členem Dietrichstein je a i když je za Alpami, je mu díky tomu dedikován celý spis. Na závěr činí autor narážku na obsah spisu i na reprodukovanou vinětu, kde je mezi prstenci zvýrazněn jeden s Dietrichsteinovým znakem: doufá, že magnet (Panna Maria) bude mít sílu přitáhnout k sobě „jeden z nejcennějších prstenců akademie“. Vzhledem k takřka soudobému původu spisu asi nelze mluvit o nepřesnosti údajů. K závěrečné zkoušce z filosofie, která nebyla spojena s udělením akademického grádu, muselo dojít někdy v roce 1593, a to zajisté po 1. květnu, kdy jezuitský prefekt Azor vydává své potvrzení beze zmínky o konkluzích; vzhledem k tomu, že potvrzení bylo určeno k získání vratislavského kanonikátu, zajisté by o ukončení studia byla zmínka. Terminem ante quem pro závěrečnou zkoušku je pak konec července, protože potom Dietrichstein odjíždí z Věčného Města na Moravu.84 Můžeme tedy potvrdit Zuberovu intuici o Dietrichsteinově nepříliš vysokém nadání pro studium: počítáme-li dobře, trvalo jeho studium nejméně osm let, možná i více, a i když studium filozofie uzavřel závěrečnou zkouškou, nedosáhl ani toho nejnižšího akademického gradu. Asi však nebyl studentem podprůměrným, vždyť byl vybrán za člena mariánské akademie (pokud ovšem k tomuto jeho zařazení nedošlo až po jeho jmenování papežským komořím z prestižních důvodů). Na závěr bychom mohli uvést jen několik anekdot, které nejsou pouze pomíjivým svědectvím o charakteru mladého studenta, ale pravděpodobně také jedním z předpokladů jeho kariéry. Již Pastor cituje zprávu soudobého autora Avvisi di Roma, podle níž se papeži Klimentu VIII. na Dietrichsteinovi líbil právě jeho vtip a svoboda mluvy85 . Tyto vlastnosti máme dosvědčeny i jinde: Chacon například říká, že „v něm bylo mnoho vtipu a kultury“86 , což dokládá příznačnou historkou, kdy byl mladý Dietrichstein zván na jakési představení a přitočil se k němu jeden z organizátorů, který jej hlasitě začal zdravit: „Salve, Salve, Francisce.“ Dietrichstein se otočí k doprovodu svých přátel, řekne jim se smíchem: „Není to, jako kdyby říkal: ‚Solve, solve, Francisce’?“ a samozřejmě okamžitě velkodušně (a okázale) uhradí část nákladů představení.87 O štědrosti, která ostatně mladého šlechtice nemálo zatížila dluhy, mluví i Tenora a Zuber. Není divu, že zvlášť po jeho kardinálské kreaci 84 Viz ZUBER 1946A, 13. Pokud by Dietrichstein dosáhl grádu, zcela jistě by tato skutečnost byla zmíněna v rámci jeho snah o získání kanonikátu ve Vratislavi nebo i jinde (viz dále). 85 „Si compiaceva dell’ingegno accorto et faceto et della libertà di dire“ – PASTOR 11, 8-18. 86 „Multum in eo salis erat, atque urbanitatis.” – CONTI 1652A, 9; podle něj doslova CHACON 1677, IV, col. 324. 87 Ibidem. 31 byl ctěn jako jeden z prominentních exalumnů jezuitských institucí,88 ostatně se stal i jedním z (spolu)protektorů Germanica. Daleko zajímavější je svědectví ze závěru Dietrichsteinova studia, které je spojeno se smrtí Aloise Gonzagy (1586-1591)89. Mladý příslušník castiglionské větve rodu Gonzagů se obdivován celým světem katolické aristokracie roku 1585 vzdal svého dědictví a vstoupil do jezuitského noviciátu. Od roku 1587 studoval v římské koleji, kde se s ním mohl Dietrichstein i potkat, a je jedním z mála doložených Dietrichsteinových spolužáků90 .Je to celkem pravděpodobné i vzhledem k budoucí příbuznosti Gonzagů s pány z Pernštejna91 a pravděpodobné vzdálené příbuznosti Dietrichsteina s tímto rodem. I když nevíme nic bližšího o jejich kontaktech v době studií, známe celkem zajímavou epizodu z doby po Gonzagově smrti, která nastala v noci z 20. na 21. června 1591. Již opatrovníci jeho těla a ti, kdo se k němu dostali dopoledne 21. června doslova vybílili jeho pokoj od předmětů denní potřeby a oddělovali z těla nehty, vlasy, odřezávali kousky masa. Po dalších ceremoniích bylo tělo k večeru přeneseno do kostela Annunziaty (tehdejšího kolejního kostela, na jehož místě dnes stojí kostel sv. Ignáce) a tento proces pokračoval. Cepari zvlášť zmiňuje významné studenty a mezi nimi jmenovitě tyto: pozdější kardinál Don Francesco Dietrichstein, Benedetto a Filippo Caetani, Giulio Orsini, Don Massimiliano Pernestano, český baron, jenž zemřel jako komoří Klimenta VIII. Před tím, než bylo tělo uloženo do rakve, bylo pravděpodobně zbaveno všech vlasů a nehtů, zcela jistě většiny ošacení a náš autor mluví o dvou článcích malíčku z pravé ruky.92 Dietrichstein na tento moment svého studentského 88 CHACON mluví o dvou obrazech, z nichž jeden byl uchováván v římském semináři (op. cit., col. 324) a druhý v římské koleji (op. cit., col. col. 325). 89 Pro rod Gonzagů, viz práci CONIGLIO 1967 a rodokmen THIELE II/2 (vyd. Frankfurt a/M 1994), 450-456. Z životopisů Aloise Gonzagy vyšlých v češtině jde o práce poměrně staré, většinou na pomezí mezi hagiografickou legendou a historickou biografií, např. HRUDIČKA 1884, KOUDELKA 1891 a mnohé podobné až do našich dob (např. KRATOCHVÍL 1998). Ze solidnějších životopisů je nutno jmenovat především: MESCHLER 1891 a STIERLI 1937. Všechny životopisy jsou založeny na biografii Alosiova současníka Virgilia Cepariho S. J., vyšlá již r. 1606 v Římě u Luigi Zanettiho a poté několikrát latinsky, italsky i v německém a anglickém překladu. V době psaní práce nám byla dostupné vydání z r. 1609 (CEPAŘI 1609) a italská verze vydaná k výročí úmrtí r. 1891 (CEPARI 1891), která je však dosti věrná své předloze a navíc obsahuje cenné vysvětlující poznámky. 90 Dalším je například pozdější kardinál Tiberio Muti, jenž o společném studiu a službě vypráví r. 1616 Dietrichsteinovu agentovi Olivierimu (Olivieri Dietrichsteinovi 16. I. 1616, viz příloha). 91 Maxmiliánova sestra Bibiána z Pernštejna se r. 1598 provdala za Aloisova bratra Francesca. Viz: VOREL 1999, 285 a CONIGLIO 1967, tab. 3. Je možné, že tato příbuznost „zavála“ do sakristie doubravnického kostela nádherný malý portrét Alosie Gonzagy, který se v ní dodnes nachází. 92 Pro epizodu s obíráním těla, srv. CEPARI 1609, 352-353; CEPARI 1891, 223-228. Autor nepíše, komu připadly zmíněné dva články malíčku, ale je možné, že v některém relikviáři na Moravě je bude možno nalézt. 32 života nezapomene: roku 1605, jak ještě uvidíme, bude nově zvoleným papežem Pavlem V. pověřen, aby provedl jednu z ceremonií Aloisovy beatifikace. Především je však tato příhoda dokladem jeho identifikace s typicky katolickým postojem úcty ke svatým a k relikviím, který u něj budeme moci vnímat v průběhu celého jeho života. Je jasné, že studium mladému šlechtickému klerikovi posloužilo k vytvoření sítě sociálních kontaktů, které lze ovšem těžko rekonstruovat vzhledem k nepřístupnosti pramenů. Jen náhodně se dozvídáme, že Dietrichsteinovým spolužákem byl např. pozdější toskánský ambasádor u papežského dvora, Francesco Nicolini93 . 93 Olivieri Dietrichsteinovi 27. XI. 1621 (v příloze). 33 Coleggio Romano na fotografii z doby okolo r. 1900 (z knihy: VILLOSLADA 1954) 34 3. ŘÍMSKÁ SPOLEČNOST V DOBĚ PRVNÍCH DIETRICHSTEINOVÝCH POBYTŮ (1588-1599) „Papež nemá zbraně ani vojska, proto musí zachovat svou vysokou prestiž a učinit z Říma model všech měst“94 Schema Sixtinského Říma „in syderis formam“ Rytina ze spisu BORDINO FRANCESCO, De rebus praeclare gestis a Sixto V Pont. Max., Roma 1588, s. 48 (převzato z: BORSI 1986, s. 17) Řím, do nějž Dietrichstein na jaře roku 1588 přichází, je městem, kterému se papežové po vpádu císařských lancknechtů Karla V., jehož dopad byl především na úrovni mentálních struktur a vnímání města jako svatého centra 94 Prospero Lambertini (pozdější papež Benedikt XIV.) archeologovi Giovanni Bottarimu, cituje PASTOR v italském překladu 16. svazku svého díla (vyd. 1953), s. 136. 35 západního křesťanstva95, snaží dát novou tvář monumentálního „divadla světa“ (theatrum mundi),96 jenž se stává společnou vlastí (patria communis) všech křesťanů věrných Římu97. Tento konceptuální základ se projevuje i v urbanistické koncepci města, započatou již v době pontifikátů renesančních papežů z rodu Della Rovere (Sixta IV. a Julia II.), pokračující v době reformních papežů (Pavla III. a jeho nástupců) a vrcholící v době vlády Sixta V. Papež Peretti ve svém pětiletém pontifikátu (1585-1590) završil renesančněmanýristickou přestavbu města zejména ve spolupráci se svým dvorním architektem, Švýcarem Domenicem Fontanou (1543-1607). Ulice Města byly takřka kompletně vydlážděny, byla vyřešena problematika odvozu odpadků, vytyčeny rovné a široké ulice umožňující racionální pohyb poutníků mezi jednotlivými centry vytvářejícími komplex římských poutních míst. V centru papežovy pozornosti stála bazilika Panny Marie Sněžné, v níž si františkánský papež dal zřídit svůj náhrobek, ale doslova z ruin byl pozvednut i Laterán, kde na odstraněných troskách anticko-středověkého patriarchia vyrostl nový papežský palác. 95 K významu události z r. 1527, běžně zvané „sacco di Roma“, a následujících šesti „černých let“ (v nichž došlo k velkému rozvodnění Tiberu r. 1530 a hladomoru r. 1532; papež Kliment VII. se definitivně vrátil do města až rok před svou smrtí, r. 1533), viz CHASTEL 2003 (z hlediska spíše uměnovědného) a FIRPO 1990. I když byl zejm. v protestantské propagandistice dáván této události význam především morální, význam pro život samotného Říma a papežské kurie nebyl příliš veliký. V urbanistických úpravách i v životě papežského dvora lze vnímat jasnou kontinuitu, která svědčí o tom, že „Sacco neuvedlo Řím do stínu zbožné temnoty“ (PARTNER 2000, 220-221). 96 Pro rozbor tohoto konceptu v soudobých pramenech, viz zejm. SEIDLER 1996 a ROSA 1998, zvl. str. 13-16. 97 „Roma – patria communis, schopná vyvolat horreur religieuse et dévote, ale také aise et tendresse, podobně jako město rodné... – JEAN JACQUES BOUCHARD, Voyage dans le royaume de Naples, in: KANCEFF 1976, 476. 36 Přemísťování obelisku na náměstí před bazilikou sv. Petra v roce 1586 (FONTANA 1694, za s. 166, foto autor) Velkou pozornost Sixtus V. věnoval scénografii celého města, které se mělo stát obrovskou kulisou na scéně majestátního a zároveň živého katolické liturgie a slavností, vyjadřujících zbožnost římských křesťanů i takřka pohanskou rozvernost římského lidu. Asi nejzřetelnějším projevem této křesťanské scénografie je Fontanova resystematizace egyptských obelisků, přivezených do Říma již v antice a v tomto období umístěných na ústí ulic a do center náměstí do rámce integrujícího dílo urbanismu, architektury i sochařského umění. Exorcizované pohanství je posvěceno pod širým nebem celého světa na znamení toho, že římské křesťanství dokáže využít antické dědictví a integrovat jej do systému zaměřenému na nový rozvoj a získání prestiže před tváří světa.98 I když systematizace obelisků pokračovala ještě v průběhu celého 17. století, hlavní část byla provedena v době pontifikátu Sixta V.: Fontana umístil především obelisky na Piazza del Popolo, za apsidou mariánské patriarchální baziliky na Eskvilinu, ale také v Lateráně, spojeném i nápisem s konstantinovskou legendou a především na náměstí před bazilikou sv. Petra s ještě nedokončenou Michelangelovou kupolí. Šlechtický student římských jezuitů určitě slyšel o přemísťování 330 tunového monumentu, který původně stál na spině Neronova cirku (vedle baziliky) před ještě nehotovou stavbu svatopetrského chrámu v průběhu roku 1586 a mohl obdivovat jeho umístění.99 98 Literatury k tomuto spíše uměnovědnému tématu je nepřeberné množství, srv. např. GARGANO 2002 a pro ceremonialitu shrnující pohled GORI SASSOLI 2002, ale také četné práce M. A. Viscegliy, zejm. VISCEGLIA 2002A. 99 Domenico Fontana roku 1590 vydal o tomto známém inženýrském podniku, jenž mu vynesl velký materiální zisk i šlechtický titul, knihu s názvem Del modo tenuto nel transportare l’obelisco vaticano e delle fabbriche di Sisto V., která se stala klasickým dílem architektury a 37 Pohledy na vatikánskou baziliku r. 1575 a r. 1593 (Převzato z: BORSI 1986) Možná chodil i sledovat stavbu kupole vatikánské baziliky, jíž se ujal až dvacet let po Michelangelově smrti Giacomo della Porta za asistence Domenica Fontany. Architekti byli pověřeni papežem 19. ledna 1587 a již za dvaadvacet měsíců mohl Sixtus V. inaugurovat oko lucerny kupole. Práce na dokončení trvaly až do 18. listopadu 1593, kdy byla na vrcholek lucerny umístěna bronzová pozlacená koule s křížem.100 V průběhu jeho života bude moci sledovat další vývoj této monumentální stavby až do její výsledné podoby, zakončené Madernovými zásahy v průběhu pontifikátu Pavla V. a zcela jistě jí bude inspirován k myšlence přestavby presbytáře olomoucké katedrály sv. Václava, na niž bude ostatně i patřičně hrdý.101 Řím v době Sixta V., město s více než 100 000 obyvateli102 , je názorně a jasně zpodobněn na obrovském plánu Antonia Tempesty vydaném roku 1593, snad nejpřesnějším z prospektových plánů Města, které byly dodnes vydány. Ideální podoba zachycuje struhujícím způsobem jakoby z ptačí perspektivy podobu divadelní scény, na níž se rozehrály i osudy mladého Františka z Dietrichsteina.103 Kompozitní papežský dvůr Originální urbanistická koncepce a skvělé stavební podniky renesančního a raně barokního Říma, které se staly vzorem pro celou Evropu, zejm. pro Londýn i Paříž, byly vnějším vyjádřením života papežského dvora a kurie. Již Ernst Kantorowicz se ve svém klasickém díle zabýval pojetím papežské inženýrství. Dílo nám nebylo k dispozici, reprodukci bereme z dalšího z klasických děl o bazilice sv. Petra z pera Domenicova jmenovce a krajana Carla Fontany (FONTANA 1694). 100 PERGOLIZZI 1995, 20-21. 101 K Dietrichsteinově přestavbě presbyteria olomouckého dómu, viz PARMA 2008D. 102 PARTNER 2000, 225. 103 Srv. vydání plánu v knižní podobě i s obsáhlým úvodem: BORSI 1986. 38 monarchie jako prototypu absolutní a racionální monarchie104 a z jeho úvah vyšel kongeniálně Paolo Prodi, který ji popsal jako vládu monarchy s „jedním tělem a dvojí duší“, tedy jako vládu papeže nad univerzální církví a zároveň jakožto italského knížete nad papežským státem.105 Papežská monarchie je zásadním strukturujícím prvkem moderního státu v centru Itálie, který se v některých momentech svého raně novověkého vývoje stává průkopníkem tendencí „State Building“, jenž budou (stejně jako jeho dopady na umělecké vyjádření) vzorem pro jiné evropské monarchie. Papež je tedy suverénem ve dvojím slova smyslu: vládne jako světská hlava státu tohoto světa, ale zároveň má moc nad osudy lidí i mimo tento svět, za jeho hranicemi, na věčnosti. Tuto moc nad spásou lidí dobře vyjadřuje benátský vyslanec Paolo Tiepolo ve své zprávě senátu Serenissimy o římském dvoře z druhé poloviny 16.století: papežové „dávají zákony pro naše duše a takřka pouze ze své vůle nám otevírají a zavírají cestu ke spáse.“ Podobně věci chápe i autor jednoho ze základních děl o římském dvoře, taktéž Benátčan Giovanni Francesco Commendone106: papežský křesťanský stát je pro něj „smíšením všech různých státních forem“: absolutní monarchie, v níž je suverénem papež, volené aristokratické monarchie, kde při volbě monarchy má rozhodující slovo „senát Církve“ – kardinálské kolegium – a konečně lidové republiky, v níž se ke klíčovým místům může dostat naprosto každý. Podle toho je formován i papežský dvůr, který výstižně charakterizoval jiný z popisů dvora z pera Fabia Albergatiho: „Římský dvůr je ona četná skupina lidí, kteří buď z důvodu povinnosti plynoucí z důstojenství či úřadu, nebo z vlastní vůle kvůli naději na získáni post či užitku, následuje papeže a slouží buď jemu nebo tomu, kdo od něj odvisí, protože papež je hlavou církve Boží a tak i všeho křesťanstva, kterému vládne a dává pravidla, a proto je také možno nazvat správně jeho dvůr republikou křesťanů. Proto, aby na něm člověk užíval poct a důstojenství, není třeba slavného místa původu, ani vynikajícího šlechtictví, štědrých rodičů, velkého bohatství nebo jiného dobra fortuny. Je na něj totiž otevřen přístup každému křesťanu dobrého života, ať je malý či velký, Ital nebo jakékoli jiné národnosti: každý může dosáhnout i těch nejvyšších stupňů a může směřovat i k nejvyššímu důstojenství nejenom v nějaké obci nebo království, ale na nejvyšší jaké může být dáno v celém křesťanstvu. Zde je zárukou velkých odměn lidské úsilí a píle, takže na se tomto dvoře, na němž mají takřka jistou naději velkých a užitečných poct, ba i nejvyšších, více než v jiných částech světa nacházejí a směřují na něj velmi schopní a 104 „Pod nadvládou pontificalis maiestas papeže, který byl titulován jako kníže a pravý císař, směřoval hierarchický aparát Kurie k tomu, aby se stal dokonalým prototypem absolutní a racionální monarchie založené na mystické bázi, a stát současně ukazoval nezvratné tendence k tomu, aby se stal quasi-Církví neboli mystickým sdružením na racionálním základě.“ – KANTOROWICZ 1989, 146. 105 Viz dnes již taktéž klasickou Prodiho studii z r. 1985 v novém vydání: PRODI 2006. 106 Pro osobu Commendoneho viz zejm. úvod k Mozzarelliho vydání (stále ještě ne kritického!) jeho slavného Discorso sopra la Corte di Roma (COMMENDONE 1996), kde lze nalézt i přehled literatury o něm. 39 inteligentní lidé (ingegni sublimi), ti, kdo nejvíce vynikají a jsou výjimeční, aby tyto pocty získali.“107 Tato otevřenost papežského dvora pro kohokoli musela byla zřejmá i Dietrichsteinovi, kterému s trochou licence můžeme vložit do úst slova jeho současníka, kardinála Guida Bentivoglia (1577-1644), jenž ve svých pamětech píše, že když přišel do Říma a „začal sloužit s veškerou pílí“, bylo jeho „první myšlenkou získat přesné vědomosti o stavu, v němž se v oné době nacházel římský dvůr vně i uvnitř apoštolského paláce.“108 Vzhledem k tématu naší práce bude nutno, abychom podobnou snahu vyvinuli i my a seznámili se s fungováním komplexního celku římského dvora a kurie na sklonku 16. a v prvních desetiletích 17. století. Naší výhodou je, že můžeme využít výzkumy soudobé historiografie, zabývající se díky impulzům díla Norberta Eliase tématikou panovnických dvorů v celé jejich komplexitě již několik desítek let. Ještě na konci 80. let minulého století byl pro tento historiografický směr papežský dvůr jakousi Popelkou.109 Dnes je situace odlišná, po takřka 30 letech bylo vykonáno mnohé pro jeho poznání, i když i dnes mnohé ještě zůstalo pohledem historiografie nedotčeno.110 Z historiografického hlediska popis římského prostředí, o nějž se autor na následujících stranách pokouší, navíc výrazně přesahuje rámec biografie byť významné osobnosti. Řím 16. a 17. století je totiž modelovým příkladem evropské politiky, jak to výstižně vyjádřil W. Reinhard, „může být ... používán jako laboratorní případ pro studium sociální historie evropské politiky... Krátce, Řím je ideálním případem pro studium, ne snad proto, že byl typický, ale právě proto, že byl odlišný, a to v tom smyslu, že všeobecné sociální a politické struktury Evropy v něm byly přivedeny do extrémů.“111 Velký teoretik papežského dvora druhé poloviny 17. století, církevní právník a kardinál Giovan Battista de Luca (1614-1683)112 , vypracoval striktní a formální rozdělení na kurii „forenzní“ (tedy stabilní byrokratické struktury) a vlastní dvůr (dvořané sloužící přímo osobě papeže), která však odpovídá spíše situaci 107 ALBERGATI FABIO, Raggionamento all’ill.mo e rev.mo s.r il cardinal San Sisto (1572), in: COMIN VENTURA, La prima parte del Thesoro politico..., Roma 1600, cit. C. Mozarelli in COMMENDONE 1996, pozn. 47, s. 23-24. 108 BENTIVOGLIO 1934, 32. 109 Pro zhodnocení a přehled o literatuře na konci 80. let, viz předmluvu Gianvittoria Signorotta a Marie Antonietty Viscegliy ke sborníku SIGNOROTTO – VISCEGLIA 1988, I-V. 110 Alespoň základní a nutně neúplný přehled prací Petera Partnera, Wolfganga Reinharda, Christopha Webera, celé řady badatelů spojených s velkým mezinárodním podnikem edice nunciatur i práce badatelů italských, z nichž je nutno jmenovat především Maria Rosu, Paola Prodiho, Cesare Mozzarelliho, Adriana Prosperiho, Agostina Borromea, Marii Antoniettu Visceglia, Renatu Ago, Irene Fosi a Antonia Menniti Ippolita nalezne interesovaný čtenář v bibliografii tohoto svazku. 111 REINHARD 1991, 330. 112 Pro osobu kardinála de Lucy, vitz především studii LAURO 1991. Jeho právní teorii papežského státu rozebírá pronikavě PRODI 2006. 40 pokročilého 17. století. Pro naše období bude tedy lépe využít konceptu „smíšené“ kurie, jak ji definoval de Lucův předchůdce kardinál Commendone: „Dvorem všichni nazývají dům nějakého velmože, který má vhodnou rodinu a úředníky. Tak se říká dvůr císařský nebo dvůr královský a rozumí se tím mimo vladařovu rodinu všichni, kdo následují osobu knížete nebo mají nějaký úřad či službu u něj nebo u jiné osoby, která získala jeho přízeň, nebo kdo se snaží získat milost a závislost od řečených pánů: lidé, kteří takto jednají, se nazývají „dvořany“. Ne že by snad každý, kdo bydlí v místě, kde se dvůr nalézá nebo přímo na samotném dvoře, byl dvořanem, nebo že by každý dvořan musel sloužit na dvoře, protože ti, kdo na dvoře vykonávají prosté a nízké služby, se dvořany nenazývají a také ten, kdo slouží patronovi jako svému hlavnímu pánu, nepřestává být dvořanem stejně jako ten, kdo sídlí na dvoře. Dvůr je tedy společenství lidí, kteří slouží jednomu nebo více pánům s úmyslem, aby tito páni rostli a dvůr je takový ve dvojím významu: jak dvůr obsažený v jedné budově, tak dvůr složený z mnoha dvorů, jenž jsou sjednoceny do jednoho.“113 Smíšená křesťanská republika je mezi polovinou 16. a polovinou 17. století vyjadřována viditelně složeným dvorem s přítomností množství cizinců. I když zejm. konkrétní výzkumy Marca Pellegriniho ukázaly, jak byl tento největší dvůr apeninského poloostrova navýsost italský a tak rozvedly Prodiho intuici o „historické smlouvě“ mezi papežstvím a italskou aristokracií, Řím a jeho dvorský komplex je zároveň „spolunažíváním cizinců podobným trhu nebo sněmu.“114 Od příchodu Martina V. do Říma roku 1420, které znamená „a victory of Italian élites over French ones“115 , se papežství systematicky italianizovalo a ani volby několika renesančních papežů neitalského původu, ostatně na dlouhou dobu poslední, tomuto procesu nezabránily. Renesanční papežství si také vytváří dvůr o 400 až 500 osobách116 , kde protagonisté Castiglioneho Dvořana odívají čím dál více kleriku namísto oděvu laika117 a získávají nejčastěji venální úřady, čímž vytvářejí zdroj financí potřebnou pro život kuriální byrokracie, ale i samotného papeže a jeho pokrevního příbuzenstva.118 Známá reforma římské kurie papeže Sixta V. z let 1577-88, o níž se ještě zmíníme podrobněji, znamenala hlubokou změnu celého organismu, v němž ztrácí centrální roli konzistoř a postava kardinála jakožto velmože a knížete ve prospěch absolutního vladaře – pontifika a jeho nepota či nepotů, jakožto „vicepapeže/ů“, stojících v čele byrokratického aparátu rekrutovaného stále více z italské aristokracie krve nebo ducha. I když se obou termínů 113 COMMENDONE 1996, 46. 114 COMMENDONE 1996, 49. 115 PARTNER 1990, 8-9. 116 Až pontifikát Urbana VIII. znamenal zvýšení počtu dvořanů na zhruba 700 a byl tak srovnatelný se soudobým dvorem Stuartovců. K počtům, viz VISCEGLIA 2002B, 47-48. 117 PROSPERI 1993, 20. 118 K této otázce a jejímu vztahu k církevní reformě viz např. zajímavou studii REINHARD 1998B. 41 původně používá promiscue, mohli bychom obrazně říci, že reformy Sixta V. jsou začátkem procesu postupné byrokratizace, v němž se ze „dvora“ se postupně stává „kurie“. Tento proces, jehož obdobu lze sledovat i na jiných panovnických dvorech Evropy,119 vrcholí v Římě na sklonku 17. století reformním systémem papeže Inocence XII. Pignatelliho, mezi jehož zásahy je nutno jmenovat především zrušení nepotismu r. 1692 a venality kuriálních úřadů r. 1694.120 Centrální postava nepota Nepotismus, jemuž se v době relativně nedávné věnovali systematicky především Wolfgang Reinhard a Volker Reinhardt s okruhy svých žáků121, je nutno chápat jako fenomén spojený z jedné strany s nutností, s níž papež musí hledat jistou oporu své vlády a činnosti především ve vlastní rodině a ze strany druhé s papežovým přirozeným přáním pomoci svým pokrevním příbuzným ve zlepšení jejich společensko-ekonomické situace. I když v 80. letech 16. století díky bule papeže Pia V. z roku 1567122 , která zakázala infeudaci církevních statků ve prospěch papežových příbuzných a která byla zakomponována do rituálních přísah kardinálů vstupujících do konkláve, již nelze mluvit o „velkém nepotismu“ renesančního papežství, stále se ještě pohybujeme v období nazývaném nejčastěji „klasický nepotismus“. Rodiny papežů se díky němu většinou vyšvihly z řad patriciátu nebo nízké šlechty na úroveň vysoké šlechty, často spojené manželskými aliancemi s vysokou šlechtou římskou nebo s vládnoucími rody na italském poloostrově a jejich ekonomická situace se výrazně vylepšila kumulací beneficií v rukou církevních i světských nepotů papeže. Nepotismus je projevem snahy papeže o to, aby vyvážil moc kardinálského kolegia a vládl nezávisle na něm: proto se již od pontifikátu Inocence VIII. obklopují svými příbuznými nebo kompatrioty: např. díky silné katalánské klice zejm. na dvoře Alexandra VI. se v Římě úředním jazykem málem stala katalánština. „Vláda církve byla stále více zakládána na rodinném charakteru, na velmi úzkém vztahu mezi papežem a jeho bezprostředními spolupracovníky a shodě se služebníky kariérními.“123 119 Pro císařský dvůr nedávno např. HENGERER 2004. 120 Celý proces zániku nepotistického systému v 17. století i tzv. nový nepotismus století 18. a 19. naposledy souhrnně popsal MENNITI IPPOLITO 1999 a v širších souvislostech MENNITI IPPOLITO 2007, 105-131. 121 Viz studie obou autorů v bibliografii tohoto svazku. 122 PIUS V., bula Admonet nos, 29. III. 1567, edice BULL ROM TAUR 7 (vyd. 1862) 560-564. Ani tato bula nezabránila barberiniovským projektům v tomto směru – neuspěly z jiných důvodů, srv. REINHARD 1998A, 85. 123 MENNITI IPPOLITO 2007, 118. 42 Nespornou výhodou nepotistického systému byla skutečnost, že papežovi blízcí spolupracovníci, vybraní z jeho příbuzenstva nebo alespoň města či země jeho původu vytvářeli skupinu osob absolutně vladaři oddanou, která pro něj byla velkou mocenskou oporou. Vždyť papežův vzestup byl vzestupem jejich, takže současně se svými zájmy hájili i zájmy papeže. Lépe drželi tajemství, mohli se stát důvěrníky a dalo se s nimi lépe domluvit, být ve shodě, d’accordo, což je i dnes v mediteránním světě předpoklad jakékoli smysluplné spolupráce a činnosti. Komplexní charakter této postavy dobře vystihuje její zpodobnění jako Herkula, který pomáhá Atlantovi nést nebeskou klenbu.124 Uvnitř papežské rodiny má významnou roli v akumulaci kapitálu: masivní shromažďování beneficií a důchodů (je třeba si uvědomit, že důchody šlo částečně oddělit od beneficií, s nimiž byly spojeny) spojené s facultas testandi (povolením odkazu v závěti) umožňuje přechod majetku laické větvi rodu, nemluvě o využití těchto finančních zdrojů k budování sítě pozemkového majetku a luxusních rodinných sídel, za jejichž příklady mohou sloužit paláce rodin Aldobrandini, Borghese či Barberini v samotném Římě nebo jeho okolí. Postupně se nepos také stává „druhým papežem“ nebo „papežovým alter ego“ a se svým strýcem se může dostat až do jakéhosi konkurenčního postavení. Obzvlášť markantní pro naše období to bude v případě dvou církevních nepotů aldobrandinovského pontifikátu, Pietra a Cinzia, kdy dojde k otevřené revoltě méně schopného a osobnostně vybaveného Cinzia nejen proti svému rivalu a bratranci, ale i proti papežskému strýci.125 Zcela jasná je role nepota uvnitř kardinálského sboru. Již během renesančního období se ustálil mechanismus jmenování v konzistořích bezprostředně po papežské volbě, který dobře popsal anonymní autor jednoho nedatovaného pařížského rukopisu: „První kardinálská promoce, kterou obvykle dělá každý z římských velekněží, spočívá v tom, že k purpuru pozdvihne vlastního synovce nebo nejbližšího příbuzného. Někdy také pozdvihuje osoby pocházející z rodin velkých knížat, aby se jim zalíbil a získal jejich vděk. ... V promoci druhé většinou omilostňují a odměňují osoby, které si odměnu a povýšení k této skvělé důstojnosti zasloužily v úřadech nunciů, tesauriariátu, auditorátech Roty, klerikátech komory nebo v jiných nejdůležitějších hodnostech římského dvora, církevního státu nebo legací. V promoci třetí pak papežové obvykle povyšují osoby, které jmenovaly či doporučily Koruny.“126 Nepos papeže ostatně v případě smrti svého strýce hraje jednu z rozhodujících rolí v konkláve následujícím po jeho smrti, kde vede 124 REINHARD 1998A, 91. K výtvarnému ztvárnění rodinné moci papežských rodin, k nimž nepochybně náleží dekorace Pietra da Cortony v salónu Palazza Barberini nebo apoteóza domu Pamphilj v paláci Inocence X. na Piazza Navona, viz zejm. SPINOSA 1981 nebo SCOTT 1991. 125 Tuto poměrně známou epizodu popsal v novější době JAITNER 1988, srv. i starší českou studii STLOUKAL 1925. 126 Paris, Bibliothèque Mazarine, Ms. 1659, ff. 2-3, cit. podle VISCEGLIA 1996, 172-173. 43 kardinálskou frakci vytvořenou díky kreacím zemřelého papeže, i když již W. Reinhard popsal cyklický charakter voleb, kdy rozhodující roli nehraje frakce spojená s bezprostředně zemřelým pontifikem, ale jeho předchůdcem, takže frakce rozhodují konkláve vždy jaksi „obročmo“. Souvisí to i s budováním klientské sítě: při volbě nového papeže ze stejného klientského systému (nebo chceme-li klanu) nelze očekávat výraznou změnu v personálních strukturách kurie, je tedy vhodnější volba papeže, který náleží do jiného mocenského okruhu.127 V okamžiku, kdy Sixtus V. zavádí systém kongregací, „senátorská“ role kardinálského sboru je výrazně zatlačena do pozadí a kurie je postupně čím dál více centralizována a byrokratizována. Kardinálové se ze „senátorů“ stávají „ministry“, což posiluje monarchické papežství a přirozeně i roli nepota, který se tak stává prvním z ministrů a zástupcem osoby monarchy. Nepos je proto představitelem státu (dostává titul „supraintendent církevního státu“), v jeho rukou se sbíhají nitky papežské diplomacie a jako v jiných evropských monarchiích své doby zastává roli valida, panovníkova favorita. I když na sklonku 16. století začíná existovat úřad nazvaný státní sekretář, ještě nenabývá takového významu a bývá obsazován jinou osobou než nepotem, protože titul v době dominance nepota označuje představeného papežovy osobní administrativy. Postava státního sekretáře a úřadu sekretariátu získává na váze až v době zrušení nepotismu papežem Pignatellim; svou dominantní roli, jak ji známe i z dnešní kuriální situace, však definitivně získává až na počátku 19. století.128 Postava nepota je stěžejní i v případě vytváření sociální sítě založené na principu vztahu patrona a jeho klientů. Jak ukázal M. Völkel129 na příkladu studia klientské sítě Francesca Barberiniho, nepota papeže Urbana VIII., lze v jeho „familii“ nalézt budoucí nuncie, auditory Roty, kardinály a arcibiskupy. Tuto mobilní osmózu papežského dvora a entourage kardinála nepota však můžeme postřehnout i v předchozích pontifikátech. V souvislosti s budováním klientské sítě spolupracuje nepos úzce s další klíčovou postavou kuriálního mechanismu, jímž je datář: datárie již ostatně ztrácí roli pouhého označování suplik a papežských písemností datem a stává se úřadem, jemuž přísluší jedna z hlavních rolí při udělování beneficií i při kumulaci finančního kapitálu nutného pro chod papežského dvora. Nepotova role v neposlední řadě zahrnuje celé město i stát prostřednictvím úřadů protektorátu klášterů, charitativních organizací, národních kostelů a bratrstev. 127 REINHARD 1998B, 103-104. 128 Pro strukturu vatikánského státu a římské kurie v současnosti, viz HALAS 2004, 308-340; pro úřad státního sekretariátu s. 310-315; z církevně právního hlediska: D’ONORIO 1992. 129 VÖLKEL 1993, 417-448. 44 Centrální postavy papeže samotného i jeho nepota či nepotů nejsou samozřejmě jedinými složkami kompozice „otevřeného“ papežského dvora raného novověku. I přes již zmiňované snížení významu role kardinálů v římské společnosti, zvýšení jejich počtu a tím i umenšení jejich příjmů stále jejich role v kompozici celku římské dvorské společnosti, která spočívá i ve vytváření satelitních knížecích dvorů, prolínajících se s dvorem papežským, jimž se budeme věnovat dále v souvislosti s konkrétním případem Dietrichsteinovým. Stejně se budeme později zabývat i národní reprezentací, k jejímž vrcholům patří postavy vyslanců, mezi nimiž přirozeně vynikají postavy velvyslance španělského a francouzského. Podle názoru současníků bylo možné „číst“ celé Město jako jeden velký protiklad mezi francouzskou a španělskou frakcí130 a již z tohoto prostého konstatování je jasné, jak dalece je římský dvůr, jedno z center evropské politiky, dynamicky a dialekticky propustný vůči mezinárodním vlivům. Papežské finance na přelomu 16. a 17. století Organizace papežských financí okolo r. 1600 (podle: REINHARD 1998B, 105) Financování systému papežské kurie a dvora131 má dva hlavní zdroje: na jedné straně papežský stát a na straně druhé církev jako celek. V obou případech lze rozlišit dva typy příjmů: giustizia, tedy nutně přijímaná 130 K frakcím v raně novověkém Římě, viz zásadní studii VISCEGLIA 1998; pro pojem „frakce“ v prostředí dvora Leopolda I.: CERMAN 2002B. 131 Při formulování této krátké kapitoly se opíráme zejm. o závěry W. Reinharda spojující papežské finance a reálné možnosti potridentské reformy, především REINHARD 1998B; viz také DELUMEAU 1957; DELUMEAU 1959; DELUMEAU 1975; PARTNER 1980; GUIDI BRUSCOLI 2000; detailní rozbor papežské fiskální politiky podal nedávno GIANNINI 2003. 45 administrativní „spravedlnost“ (pro papežský stát běžné státní zisky, pro církev práva na provize a annáty, práva spolií a vakantních beneficií) a grazia, tedy svobodně udělované milosti duchovní a časné, jako jsou indulgence nebo dispenzy, udělovaná officia neb odpuštění justičních trestů. Apoštolské Komoře, jejíž existenci máme v případě papežské kurie doloženu již od 10. století, se postupně staví po bok jakožto další důležitý finanční orgán Datárie (existující již od 15. století), kontrolující – od reformy Sixta V. výlučně – příjmy z oblasti milostí, a na ní závislý tajný pokladník, mající na starost především osobní výdaje papeže. Roku 1526, kdy byla do římského světa zavedena státní půjčka a její prodej prostřednictvím Monti di pietà, mizí výlučná pozice obchodu s kuriálními úřady v příjmech papežského dvora, což samozřejmě zamezuje možnost účinné reformy kuriálního systému, tak vyžadovaného nejen německou reformací, ale i požadavky vnitřní katolické reformy. Důsledné plnění takových požadavků, jaké formulovalo např. Contariniho Consilium de emendanda ecclesia z r. 1537 by totiž znamenalo v podstatě zrušení systému kuriálních příjmů a nevyhnutelný státní bankrot, těžko řešitelný bez alternativního zdroje příjmů. Je nutno si také uvědomit, že v rámci reformy Sixta V. promoce k hodnosti komendatárního opata, biskupa nebo kardinála znamenala ztrátu zakoupených kuriálních úřadů, a proto se zejm. ty nejdražší z nich stávají vítaným předstupněm k těmto hodnostem, neboť papežové zvyšovali své příjmy právě povýšením jejich nositelů k těmto vrcholným hodnostem církevní kariéry. I když nástupci Sixta V. omezili tuto praxi pouze na hodnost kardinálskou, podle závěrů W. Reinharda132 to znamenalo pravidelné pronikání „spekulantů“, kteří chtěli „být povýšeni k purpuru, aby mohli vytvářet zisky pomocí vakantních úřadů“133 do vrcholných struktur kurie. Většina členů kurie však již od středověku nezískávala prostředky k životu pouze z venálních officií, ale doplňovala jej výrazně také z církevních beneficií, nutně se nacházejících z valné části mimo Řím. Biskupství a opatství, obsazovaná díky systému administrátorů biskupství nebo komendatárních opatů, zakládala další zdroj příjmů sociální infrastruktury papežského státu, doplňované z celé Itálie. Reforma tridentského koncilu tento systém výrazně nezměnila, pouze v některých bodech upravila. Asi nejvýraznější změnou byl respektovaný zákaz kumulace pastorálních beneficií, který se však dotkl pouze systému obsazování biskupských stolců: návrh zrušení systému komendatárních opatství vyvolal ostatně již na tridentském koncilu skutečné pohoršení. Omezování financování Kurie prostřednictvím beneficií rozesetých po celém křesťanském světě dochází až v průběhu 17. století pravděpodobně díky rezistencím moderních států. 132 REINHARD 1984A, zejm. s.- 386; tomuto problému se dlouze věnoval také WEBER 1996, s. 182-239. 133 BAV, Barb. Lat. 5102 (cit. VISCEGLIA 1996, 204) 46 Dlužno říci, že od poloviny 16. století se mění perspektiva užití těchto zdrojů příjmů: zatímco ve středověku bylo zejm. od dob avignonského papežství běžné, že se celá církev podílela na financování chodu kurie a papežského státu, potridentská reforma přivede papeže k financování protireformační politiky v celé Evropě. I když můžeme diskutovat o tom, zda některé momenty zejm. barberiniovského pontifikátu neznamenaly v mnohém spíše kontinuitu s „velkým“ renesančním nepotismem znamenající podřízení zájmů všeobecných (podpora katolických mocností v průběhu třicetileté války, podpora boje proti Turkům) rodinně politice papeže Barberiniho, je papežská podpora katolické politiky v Evropě druhé poloviny 16. a takřka celého 17. st. nepopiratelná. Reorganizace kurie v době pontifikátu Sixta V. (1585-1590) V době, kdy do římského prostředí přichází studovat František z Dietrichsteina, vrcholí reformní či spíše reorganizační úsilí papeže Sixta V. Perettiho, jehož pontifikát je vyvrcholením úsilí reformního papežství134 . Dietrichstein se stane kardinálem poté, co se s pojetím reformního papežství během svého studia a počátků kariéry v Římě seznámil a vždy bude náležet k „reprezentantům nové konformity a ducha Tridentina“135 . Reformy Sixta V. byly asi nejvýraznějším zásahem do struktury kurie za celou dobu její existence, která je výjimečným příkladem obrazně řečeno „dlouhého trvání“ v evropských dějinách. Spolu s vydáním Římského katechismu, liturgických knih (misál, breviář, martyrologium, pontifikál, rituál), kritického vydání Vulgáty a Corpus iuris canonici, stejně jako s edicemi k dějinám koncilů, Baroniovými Annales ecclesiastici nebo Bellarminovými Kontroverzemi, s reformou kalendáře a podstatnou obnovou církevních škol (o níž jsme již hovořili), ale hlavně s rozvinutím systému stálých nunciatur, je reorganizace kurie za pontifikátu Sixta V. jedním z hlavních projevů vnitřní restrukturace a modernizace katolicismu, vytvářející zásadní předpoklady k formování moderní katolické konfese jak navenek ve společnosti, tak niterně, uvnitř lidského svědomí a vědomí. Pro fungování kurie i mocenskou rovnováhu mělo zásadní význam východisko sixtinské reformy, jímž bylo přetvoření kardinálského sboru. Počet kardinálů byl stanoven papežskou konstitucí Postquam verus ille z 3. XII. 1586136 na 70 podle počtu starších izraelského národa vybraných Mojžíšem (Ex 18, 13- 27; 24,1), jenž odpovídal počtu členů židovského synedria. Sbor zahrnoval 6 134 Jako „reformní papežové“ nebo „papežové reformátoři“ bývají označováni tři římští biskupové následující po Piu IV., který zakončil tridentský koncil: Pius V., Řehoř XIII. a Sixtus V. Jak výstižně poznamenává Reinhard, „pontifikát zbožného, ale slabého Klimenta VIII. znamená labutí píseň.“ (REINHARD 1998B, 100) 135 EVANS 1980, 191, 208. 136 SIXTUS V., bula Postquam verus ille z 3. XII. 1586, BULL ROM TAUR 8 (Torino 1863), 808-816. 47 suburbikálních biskupů, 50 kněží a 14 jáhnů. I když počet kardinálů rostl již v průběhu celého 16. století137, byl to právě až Sixtus V., který stanovil počet členů kolegia na hodnotu, kterou si udrží až do 20. století. Tento růst počtu členů kardinálského kolegia znamenal mimo jiné i pokles reálných příjmů většiny členů kardinálského kolegia, zejm. v případě kardinálů, kteří se rekrutovali z řeholního prostředí. Tak vzniká vrstva „chudých“ kardinálů, kteří mají zapotřebí být subvencováni papežem, aby vůbec mohli rezidovat v Římě138 : prameny mluví např. o kardinálech, kteří žijí „jako vězňové v domě, neboť nemohou žít a vycházet ven se služebníky, jak to vyžaduje jejich důstojnost.“139 Základní organigram kuriální reformy Sixta V. (22. I. 1588) Dalším pilířem sixtinské reformy bylo vytvoření dikasterního systému, který představoval onu modelovou situaci státní správy tak inspirativní pro zbytek Evropy. I když instituce stabilních kardinálských kongregací řešících předem definovanou problematiku v jasně vymezených kompetencích vznikla v Kurii 137 Na začátku pontifikátu Alexandra VI. r. 1492 mělo kardinálské kolegium 26 členů, v roce 1500 již 48. Lev X. měl na začátku svého pontifikátu 34 kardinálů, po konspiraci kardinála Petrucciho jmenoval v konzistoři r. 1571 hned 31 kardinálů, takže se jejich počet vyšplhal na 56. Roku 1539 existovalo 66 kardinálů, roku 1565 celkem 76 a roku 1570 74; cf. BRODERICK 1987, 15. 138 Ekonomické těžkosti kardinálů se začínají projevovat zejm. po ukončení tridentského koncilu, v době pontifikátu Pia IV.. V předvečer smrti Pia IV. bylo rozděleno 12000 scudi mezi členy jeho „rodiny“ a 25000 mezi „chudé“ kardinály, kvůli kterým se také jeho nepos kardinál Altemps zřekl penze 1000 scudi. Nově zvolený Pius V. umožnil chudým kardinálům život v papežském paláci. Jejích ekonomická situace se zhoršila po kardinálské kreaci 1565, kdy se kolegium rozrostlo o 23 osob. Chudí kardinálové byli podporováni i Řehořem XIII. a Klimentem VIII. Cf. FRAGNITO 1994, 25-26; DELUMEAU 1957, 449-450. 139 Ugolino Griffoni Francescovi de’ Medici, Řím 4. IV. 1565 (Archivio di Stato Firenze, Med. 515, f. 150r (cit. FRAGNITO 1994, 26). 48 již dříve140, je restrukturace celého kuriálního systému, promulgovaná Sixtem V. v lednu 1588141 změnou revoluční. Týkala se totiž celé kurie, jejíž struktura byla rozdělena do 15ti kongregací tří až pěti kardinálů, které měly jasně definované kompetence, pravomoci i strukturu. Jak je patrno z připojeného schématu, kongregace bychom mohli rozdělit do dvou skupin: kongregace pro správu celé církve a kongregace určené pro správu papežského státu. Tyto kongregace doplňovaly existenci již dříve existujících kuriálních úřadů, k nimž patřila již zmíněná datárie a kancelář, apoštolská komora, komplexní struktura sekretariátů (státní sekretariát, sekretariáty brevií) pod dohledem papežského nepota, papežské soudní dvory (Penitencierie, Signatura, Rota) a samozřejmě kardinálská konzistoř a úřady s ní spojené142. Sixtinská reforma je tedy významným krokem k vytvoření moderního a funkčního systému ministerstev, koncipovaných jako byrokratické orgány vedené církevními knížaty. Výhodou při zavádění byrokratizace byla skutečnost, že úřady byly svěřovány celibátníkům, tudíž –většinou – vyloučeny z principu dědičného držení. Kuriální struktury se tak stávají modelem a inspirací pro další evropské monarchie. Římské duchovní klima a jeho výrazné osobnosti V době příchodu Františka z Dietrichsteina do Říma je město velkým staveništěm, které zažívá nejen obrovský umělecký rozvoj, ale i vrcholící úsilí potridentské reformy, jak jsme již viděli v případě jejích institucionálních aspektů. Tuto reformu však nelze charakterizovat pouze jako reformu vedoucí k sociální disciplinaci jak uvnitř papežského státu, tak i směrem k celé církvi, jež zůstala věrná papeži. Reformní úsilí bylo zajisté silně motivováno klimatem, vytvářeným zejména přítomnosti silných osobností rozhodnutých uskutečňovat reformu především ve své vlastní existenci a ve svém okolí. Světec je jednou z rozhodujících charismatických postav přispívajících k úspěchu reformních myšlenek. K takovým osobnostem patřili světci, kteří v době Dietrichsteinova pobytu v Itálii začínali žít svým „druhým“ (posmrtným) životem: v této době to byl zejména milánský arcibiskup Karel Boromejský († 1584), modelový světec 140 Máme na mysli zřízení permanentní Kongregace Svaté římské a všeobecné inkvizice papežem Pavlem III. 21. VII. 1542 a její reorganizaci Piem IV. roku 1562, dále zřízení kardinálské Kongregace pro uskutečňování dekretů Tridentského koncilu týmž papežem roku 1564 (viz ROMITA 1964), ustavení Kongregace Indexu papežem Piem V. roku 1571, zřízení stabilní Kongregace pro biskupy za téhož pontifikátu, ev. Kongregace pro řeholníky založená Sixtem V. krátce před jeho velkou restrukturací, r. 1586. 141 SIXTUS V., bula Immensa aeterni Dei, Řím 22. I. 1588, ed.: BULL ROM TAUR VIII (vyd. 1863) 985-999 a DEL RE 1998, 497-512. Pro rozbor tohoto dokumentu, viz DEL RE 1998, 32-38, kde lze nalézt i další bibliografické indikace. 142 Pro vývoj konzistoře, naposledy viz FATTORI 2005, kde lze nalézt i souhrn starší literatury. 49 katolické reformy v prostředí diecézí, s jehož bratrancem Federicem, od r. 1587 kardinálem a od r. 1595 milánským arcibiskupem, bude Dietrichstein udržovat minimálně formální korespondenci143. Dalším silným prostředím bylo zcela jistě prostředí jezuitské, které procházelo systematickou strukturací pode vedením generálního představeného Tovaryšstva Claudia Acquavivy (generálem v letech 1581-1615), jehož projevem byla především příprava již zmiňovaného Ratia studiorum. Významnou postavou jezuitského teologického a duchovního světa je především Robert Bellarmin, který byl ovšem v letech 1588-1590 poslán díky svým výrokům o nepřímé jurisdikci papeže na světskou vládu poslán mimo Řím. Toto nucené vzdálení od centra dění však bylo pouze dočasné, Bellarmin se do Města vrátil v roce 1592 a již o necelých sedm let později byl jmenován kardinálem, a to dokonce ve stejné konzistoři jako Dietrichstein (3. V. 1599). O osobnosti Aloise Gonzagy, již za života považovaného za světce, i o Dietrichsteinově vystupování v okamžiku jeho smrti, jsme se zmínili již dříve. Další osobností, která vystupuje v římském světě v době Dietrichsteinova pobytu, je Kamil de Lellis (1550-1614), který již r. 1582 založil společenství ošetřovatelů, z nějž vznikla r. 1591 řeholní společnost kamiliánů.144 I když nemáme žádné doklady o písemném nebo osobním kontaktu mezi zakladatelem řádu a Františkem z Dietrichsteina, přece jen je něco spojovalo: osobnost svatého Filipa Neriho a duchovní klima, které jej a jeho žáky obklopovalo. Filip Neri (21. VI. 1515 – 26. V. 1595) byl jednou z nejcharakterističtějších postav římského světa druhé poloviny 16. století. Není v našich silách shrnout rozsáhlou literaturu o jeho životě a o dopadu jeho působení na soudobou společnost145 , není však naším úkolem psát o jeho životě. Dietrichstein přichází 143 Viz RAD, kart. 429, i.č. 1905/98: 6 dopisů kardinála Federica Borromea Dietrichsteinovi (1615-1629). Dále čtenář nalezne úvahu o vypovídací hodnotě italské korespondence adresované Dietrichsteinovi zachované v Rodinném archivu Dietrichsteinů; nyní pouze stačí předeslat, že dopisy, které se zde nacházejí, představují díky složitému vývoji archivního souboru věnovaného kardinálovi spíše náhodně zachované torzo, a proto je jeho vypovídací hodnota výrazně zpochybněna. V přijaté korespondenci kardinála Federica Borromea, uložené v milánské Ambrosianě, se nachází 6 Dietrichsteinových dopisů z let 1599-1622: Veneranda Biblioteca Ambrosiana, Milano, G 250 inf., f. 351rv – 352rv (Vyškov 17. XII. 1599); G 197 inf., f. 93rv + 96d rv (Kroměříž 18. XII. 1607); G 217 inf., f. 338rv + 345rv (Lentz 1. VIII. 1614); G 222 inf., f. 488rv + 500rv (Brno 29. V. 1616); G 234 inf, f. 79 (Vídeň 19. III. 1622); G 235 inf, f. 138 (Brno 17. VII. 1622). Pro další studium, viz soupisy korespondence Federica Borromea: Borromeo Lettere 1 a nevydané Borromeo Lettere 2 (nespolehlivé). 144 Základním pramenem k životu Kamilla de Lellis zůstává stále soudobý životopis Cicatelliho, nově přístupný v kritickém vydání (CICATELLI 1980) a edice světcových spisů (VANTI 1965). Pro dějiny kamiliánů viz zejm. základní práce řádového historika Piera Sanazzara (SANAZZARO 1979, SANAZZARO 1986). 145 Kromě soudobých životopisů určených pro beatifikaci a kanonizaci (např. Galloniova z r. 1601 nebo Bacciho z r. 1622) nebo oslavného životopisu kardinála Capecelatra z konce 19. století je nutno z moderní literatury zmínit především historicky i literárně hodnotný životopis 50 do Říma v době, kdy se ostatně již světcovy pozemské dny chýlí ke konci: již přes deset let žije u novostavby římského kostela Santa Maria in Vallicella, zvaném prostě Chiesa Nuova („nový kostel“) obklopen novou kongregací kněží, která vznikla tak trochu proti jeho vůli a jejíhož vedení se r. 1593 definitivně vzdal. Je unaven, jeho zdraví i psychická kondice se zhoršily. Přesto stále schází často do kostela zpovídat a v jeho těsném pokojíku se schází výkvět římského dvorského světa. Filip, podle slov Goethových „das humoristische Heilige“146 , okolo sebe jako krystalizační jádro vytváří shluk osobností, které se pohybují na kompozitním divadle římského dvora v jeho nejrůznějších vrstvách oblastech. Světec, který obdivuhodně pronikl a pochopil mentalitu římského dvořana, nalezl „formuli, nebo spíše jednu z formulí nového ideálu…, která byla schopna, stejně jako formule ignaciánská a paralelně k ní, stát se formulí univerzální… Pro krizi vědomí a svědomí a ve zmatku, do nějž doba reforem uvedla Kurii, římský klérus i každá kultivovaná nábožensky cítící duše dostává od Filipa nové řešení: vytyčuje plán nové spirituální konstrukce.“147 Citát z dnes již klasického světcova životopisu používá termín „formule“, který není vybrán náhodně: nejde totiž o duchovní nauku (Neri nebyl autorem duchovních spisů), ale praxi založenou na osobním kontaktu s jednotlivci i skupinami shromažďujícími se ve Filipových Oratoriích, díky níž se rodí i prvky inkarnované kultury: nový hudební žánr, praktika pouti k sedmi římským bazilikám, přednášky z církevní historie. Tato formule je paralelní k ignaciánské, které ovšem vědomě nechce konkurovat: to vše lze nalézt v díle a činnosti Dietrichsteinově, i když v jeho korespondenci v podstatě nemáme doklady o vztazích s oratoriánským prostředím. Díky této formuli se okolo něj shromažďují osobnosti, které mnohdy ovlivní i běh Dietrichsteinova života a jeho činnosti, směřující k systematickému budování katolické konfese na Moravě i v celé střední Evropě: za všechny musíme jmenovat snad Cesara Baronia, Antonia Talpu, Alessandra Mediciho, Agostina Valiera, Gian Francesca Morasiniho, Silvia Antonianiho, a především i celou rodinu Aldobrandini, z níž vyniká především kardinál Ippolito (pozdější papež Kliment VIII.), který se u Filipa Neriho zpovídal přes třicet let, až do jeho smrti, ale i další členové jeho rodiny, třeba jeho synovci Pietro a Cinzio. francouzského kněze Louise Ponnella, dokončený r. 1928 kanovníkem Louisem Bordetem (PONNELLE – BORDET 1958). Další bádání o Filippu Nerim bylo výrazně posunuto dopředu díky edici archivního materiálu prvního procesu (INCISA – VIAN 1-4) a dalších dokumentů týkajících se počátků Oratoria (CISTELLINI 1982). Tyto edice umožnily Antoniu Cistellinimu napsat jeho monumentální třísvazkový životopis světce (CISTELLINI 1989), jehož stručná „lidová“ verze je dnes přístupná i ve slovenském překladu (CISTELLINI 2000). Z českých životopisů je třeba jmenovat především přehlednou práci Silvestra Braita (BRAITO 1937), všechny ostatní životopisy jsou spíše románového nebo devocionálního charakteru. 146 GOETHE, W32, 186, cit. podle PRANDI JULIE D., "Dare to be happy!" A Study of Goethe’s Ethics, Lanham, University Press of America, 1993, 84-86. 147 PONNELLE – BORDET 1958, 187-188. 51 Právě ti stojí u známé epizody z Dietrichsteinova mládí, již máme dokumentovánu především díky jeho osobní (byť nedatované a nepodepsané) latinské výpovědi v prvním procesu Filipa Neriho. Nechme promluvit samotného Dietrichsteina: „Když jsem žil v Římě na dvoře papeže Klimenta VIII. a byl jeho čestným tajným komořím, přivedl mne jednoho dne papežův synovec, kardinál Pietro Aldobrandini, který byl tehdy prefektem Andělského hradu, do vznešeného domu oratoriánů u kostela Panny Marie. Zde se setkal s Otcem, nyní svatým Filipem Nerim a stejně tak já jsem k němu byl uveden. Když mne ctihodný stařec uviděl, odebral se do vedlejšího pokoje, z dřevěné krabice vytáhl starý a zničený kardinálský biret, který mi se smíchem nasadil na hlavu, obrátil se k ostatním a italsky řekl: „O che bel cardinalin“, což znamená: „Ó, jaký pěkný kardinálek“. Protože jsem neměl účast na světle, díky němuž on prohlédal věci budoucí, zčervenal jsem a byl jsem pohoršen jako chlapec, kterému se vysmívá stařec. Přiznávám se ke své lidské nedokonalosti, mé pohoršení bylo způsobeno studem, vědomím lidské důstojnosti a přítomností vícera lidí. Ale zanedlouho potom běh věcí potvrdil tento čin svatého Otce a odsoudil mé pohnutí. Také já jsem jej odsoudil a nyní vlastní rukou podepisuji závažnost věci, prohlašuji ji za pravdivou a ověřuji vlastní pečetí, ke slávě tvé, blažený Filipe, jehož s úctou vzývám.“148 Již Ponnelle a Bordet ve snaze popsat Filipovu svatost a její mimořádné projevy konstatovali, že v případě jeho předpovědí je obtížné „de délimiter la part du merveilleux authentique“, protože označování kandidátů na kardinálský klobouk a vítězů v konkláve patřilo ke zvyku každého Římana.149 Filip byl Římanem výjimečně informovaným, takže jeho úvaha mohla být velmi přesná, a navíc v případě Františka z Dietrichsteina nebyl vzhledem k předpokladům jeho kariéry podobný závěr tak obtížný. Celou episodu je nutno datovat mezi konec února 1592 a podzim 1594.150 Ze samotného svědectví vyplývá, že Dietrichstein nepatřil k okruhu Filipových nejbližších důvěrníků: možná se účastnil schůzek „velkého“ nedělního oratoria nebo večerních svátečních „akademií“ mladých.151 148 Latinský originál citován v edici: INCISA – VIAN 4, 169; ve zkrácené podobě AA SS Maii 6, 598-599. O epizodě: PONNELLE – BORDET 1958, 104; CISTELLINI 1989, 1300, pozn. 423; skvělého literárního zpracování se jí dostalo díky Větší valdštejnské trilogii Jaroslava Durycha (DURYCH JAROSLAV, Bloudění. Větší valdštejnská trilogie, České Budějovice, Růže 19697, 146-156 = 7. kapitola první části) 149 PONNELLE – BORDET 1958, 104-106. 150 Kvůli zmínce o Klimentu VIII. a Pietrově hodnosti Prefekta Andělského hradu je termínem post quem Pietrovo jmenování do této hodnosti 29. II. 1592 (viz HI CLEMENS´ VIII., CI), popřípadě kardinálská kreace obou nepotů, k níž došlo 17. IX. 1593 (pokud ovšem Dietrichstein neuvažuje retrospektivně) a termínem ante quem smrt sv. Filipa, 26. V. 1595. Víme však, že na podzim 1594 Dietrichstein opouští Řím a navrací se do českých zemí, kde zůstává až do června r. 1598, takže terminem ante quem je Dietrichsteinův odchod z Říma. 151 Ke strukturám filipínského oratoria, viz PONNELLE – BORDET 1958, 338-352 a práce Carla Gasbarriho v seznamu literatury. Základním prvkem struktury bylo velké odpolední oratorio „čtyř kázání“ každý den v týdnu, které posléze pokračovalo v úzkém kruhu Filipových nejbližších. V neděli a o zasvěcených svátcích se odehrávalo na konci dopolední procházky 52 Nepodařilo se nám zatím nalézt doklady o tom, že by kardinál Dietrichstein nějak propagoval kult Filipa Neriho, oratoriáni nezaložili svou komunitu v českých zemích. Samotný fakt neexistence oratoria však není příliš významný: oratorium jako volná forma společného života kleriků neskládajících ani slavné sliby nebylo pevnou strukturou a samotná spiritualita „apoštola římské mládeže“ je charakterizována především jako spiritualita zkušenostní a subjektivní, navíc úzce navázaná na prostředí osmoticky existujících římských dvorů v čele s dvorem papežským. Dietrichstein byl zajisté touto duchovní atmosférou ovlivněn, ale pravděpodobně spíše na rovině osobní: pro jeho obnovu katolické konfese na Moravě filipínská zbožnost neposkytovala strukturu, jíž by se dalo využít. Kardinál byl v kontaktu s Filipovým nástupcem a zakladatelem novodobé katolické církevní historiografie Caesarem Baroniem, o němž se podrobněji zmíníme dále, ale ani tyto kontakty neznamenaly systematický průnik oratoriánských struktur do středoevropského prostředí. Další duchovní komponentou Říma v době prvních Dietrichsteinových pobytů, které jsou „pro posouzení duchovního vývoje mladého Dietrichsteina … velmi důležité“152 , je komponenta kapucínská153 . Kapucíni, kteří po svém vzniku v letech 1525-1529 prošli obdobím bojů a vnitřních krizí, daných zejména vyhnáním zakladatelů Ludvíka z Fossombrone a Mattea z Bascia i odpadem generálního vikáře Bernardina Occhina od katolické víry r. 1542, se od počátku 60. let 16. století ze své krize začali vzpamatovávat, což mělo za důsledek růst řádu a jeho šíření za Alpy (Irsko, 1570-1575 Španělsko, 1567 Francie, 1585 Belgie, 1581 Švýcarsko, 1593 Tyrolsko, 1599 Čechy, 1600 Bavorsko, 1611 Kolín nad Rýnem). Konsolidace a růst byly spojeny již s druhou generací v Římě působícího sv. Felixe z Cantalice (1515-1587), ale především s třetí kapucínskou generací, označovanou jako generace svatého Vavřince z Brindisi (1559-1619), který v Římě působil v letech 1592-1594. K ní patřili např. sv. Serafín z Montegranara, sv. Josef z Leonessy, mučedník Kongregace Propagandy Fide v plenéru Města a v zimě ve Vallicelle. Po nešporách se praktikovala kázání dětí, zpěv chval v italštině a kázání otců filipínů. Tomuto nedělnímu oratoriu předcházel brzký ranní program pro nejbližší: četba, modlitba, kázání, mše a služba v římských špitálech, návštěva věznic a výuka katechismu v kostelích. Nedělní a sváteční večery byly vyhrazeny oratoriu pro mladé zv. také „akademie“. Dalším z výrazných prvků filipinské praxe byla pouť k sedmi římským poutním bazilikám. 152 ZUBER 1946A, 7. Autor dále rozvíjí poněkud anachronistickou nacionální charakteristiku za použití termínů „španělský duch“, „vliv italské zbožnosti a duchovnosti“ a „němectví“, aby dospěl k závěru silně ovlivněnému napjatou atmosférou doby vzniku jeho práce: „když Němci vidí v Dietrichsteinovi svého soukmenovce, pak to spočívá v povrchní znalosti prvků, jež vytvářely duchovní profil jeho osobnosti v nejdůležitějším údobí jeho růstu – v mládí.“ 153 Pro dějiny kapucínského řádu, viz zejm. IRIARTE 1982, 259-290 a jazykově dostupnější MATĚJKA 2005, na něž odkazujeme pro další literaturu i vzhledem k následujícímu výkladu. Pro biografie kapucínských světců, viz CARGNONI 2007. 53 sv. Fidel ze Sigmaringen, bl. Benedikt z Urbina, který na počátku 17. století působil jako misionář v Čechách, kazatel a diplomat Hyacint z Casale (1575- 1627), jehož dva dopisy Dietrichsteinovi máme zachovány154, v římské provincii působící František z Bergama (1536-1626). I když nemáme žádné doklady o jeho kontaktech s římskými kapucíny, kteří v této době sídlili u kostela sv. Bonaventury poblíž dnešní Fontány di Trevi, je pravděpodobné, že k takovým kontaktům docházelo. Bylo by samozřejmě možné probírat řád po řádu a dále popisovat duchovní klima římské společnosti v 80. a 90. letech 16. století, ale vzhledem k tomu, že z doby Dietrichsteinova mládí máme zachovány jen zlomky z korespondence a o jeho římském pobytu víme velmi málo, pohybovali bychom se na rovině dohadů. Dáváme proto přednost zachytit alespoň hlavní body vývoje Dietrichsteinovy kariéry před jeho příchodem na Moravu po roce 1599. 154 RAD, kart. 432, i.č. 1906/97: datovány ve Vídni 6. a 14. X. 1622. 54 4. OD STUDIA KE KARDINÁLSKÉMU PURPURU Španělská beneficia a kanonikát olomoucký O prvních a víceméně neúspěšných pokusech o salzburský kanonikát v letech 1577 a 1580 jsme se již zmínili. Mladého klerika bylo zapotřebí zajistit beneficii a k prvním pravděpodobně patří tři farní obročí ve Španělsku (Tornavacas v diecézi Plasencia, Fuente la Piedra v diecézi Valladolid a Casaseca de Campeán v diecézi zamorské), na něž Dietrichstein chtěl rezignovat na sklonku roku 1598.155 Asi prvním doložitelným ziskem kanonikátu je udělení olomouckého kanonikátu uprázdněného náhlou smrtí kanovníka Tomáše Míska z Herburtovic zv. Scutellana biskupem Stanislavem Pavlovským na počátku února roku 1591156 . Na další příležitost k získání skutečně hodnotného beneficia, Dietrichstein musel počkat až do volby jeho ochránce kardinála Aldobrandiniho papežem. Monsignorem spolu s Maxmiliánem z Pernštejna O počátcích vztahu Aldobrandiniho k rodině Dietrichsteinů v době madridské Bonelliho legace jsme se již zmínili; vztah se však vyvíjel dále. Dva roky před tím, než František z Dietrichsteina přišel do Říma, se Ippolito Aldobrandini stal kardinálem.157 Jako kardinál si získal nemalý politický kredit během známé legace do Polska, jejímž cílem bylo vyřešit prekérní situaci zajetí arcivévody Maxmiliána Habsburského polským králem Zikmundem III. Wasou v roce 1587 v souvislosti s volbou polského krále158 . Právě v průběhu této legace 155 Rezignace je dána v Římě 12. XII. 1598 (RAD, kart. 354, i. č. 1528, sign. 708). K rezignaci však skutečně nedošlo, o španělských beneficiích se mluví ještě r. 1621 s tím, že byla udělena již Řehořem XIII., tedy nejpozději r. 1585 (Olivieri Dietrichsteinovi 27. III. 1621, v příloze). Rezignace skutečně proběhla až v roce 1635 (viz bula Urbana VIII. daná v Castel Gandolfu 10. X. 1635, záznam v registru: Sec. Brev., Reg. 969, f. 734r – 735r). 156 Viz NAVRÁTIL 1916, 519, pozn. 1: cituje i dopis Pavlovského Eliáši Hovorovi z 18. II. 1591. Zuberův údaj, že ještě ve stejném roce obdržel papežské provize na kanonikáty v Řezně, Pasově a Vratislavi, je nutno brát jako neověřený: ZUBER 1946A, 11 s odkazem na ZIMMERMANN 1938, 228-230. Zimmermann ovšem odkazuje na provizní bullu na kanonikáty v Olomouci, Pasově a Řezně (ZAOpO, MCO, sign. DId466 podle Zimmermanna), jde ovšem o bulu pro Františka Antonína z Dietrichsteina, který byl olomouckým kanovníkem v letech 1664-1668. Další možnou provizí by mohl být vratislavský kanonikát: ZIMMERMANN 1938, 229, pozn. 5: odkazuje na breve Klimenta VIII. z 19. XI. 1593, v němž se mluví o udělení provize před dvěma lety: „…biennium iam fere agitur, ex quo primum tempore canonicatum et prebendam in … vestra ecclesia contulimus …Francisco Dietristanao …“ Tuto provizi ovšem udělil papež Kliment VIII., časově je nutno ji klást až do doby po jeho zvolení. 157 Ippolita Aldobrandiniho kreoval papež Sixtus V. v konzistoři dne 18. XII. 1585 ve věku 49 let; srv. BORROMEO AGOSTINO, heslo „Clemente VIII“, in: Enc Papi 2000, 249-269. 158 STLOUKAL 1925, 11; TENORA 1906A, 9-10; ZUBER 1946A, 8. Legace samotná probíhala od počátku června 1588 do konce května 1589. K průběhu legace především IPR KLEMENS VIII., 55 se kardinál zastavil na Mikulově u Adama z Dietrichsteina, který mu zajisté doporučil svého syna, již studujícího v Římě. Po ukončení legace v květnu 1589 se pravděpodobně Aldobrandini mladého šlechtického studenta ujal, Dietrichstein by snad mohl být blíže neurčeným gentilhuomo todesco, jehož kardinál v dubnu 1590 pozval na oběd.159 Mohl jím být ovšem i někdo jiný, například Maxmilián z Pernštejna, druhá osoba chápaná Kurií jako „želízko v ohni“ její středoevropské náboženské politiky. Měli bychom možná spíše říci „osoba první“, protože měl asi více šancí k úspěšné církevní kariéře než Dietrichstein: byl o pět let mladší a byl s moravským prostředím spjat úžeji než Dietrichstein, už jen proto, že jeho rod patřil k rodům od nepaměti moravským. Maxmilián byl po smrti svého otce Vratislava z Pernštejna vychováván na dvoře biskupa Pavlovského, který mu určil jeho preceptory: nejprve Jan Křtitel Julianus (Giovanni Battista Giuliani?, v letech 1583- 1586) a od r. 1589 nadaný kanovník Eliáš Hovora z Vyškova (†1604), o němž LXXIV-LXXV, kde je citována i další literatura i archivní prameny; viz také NOVÁČEK 1903 (edice pramene). 159 Pro přesnou dataci některých detailů Dietrichsteinova pobytu nám posloužil deník Giovanniho Antonia Romana z Casale (1531/33 – 16. IX. 1604), který byl ve službách rodiny Aldobrandini asi od svého mládí. Jako takový se stal dvořanem kardinála Ippolita Aldobrandiniho a po jeho zvolení papežem se okamžitě stal – ostatně tak jako Dietrichstein – jeho tajným komořím a stolníkem (scalco). Tři svazky jeho deníků z let 1576-1604 jsou uchovány ve Vatikánském archivu (ASV, Fondo Borghese IV, 145; 145A; 145B). K osobě viz JAITNER 2004, 271. – Záznam k pondělí 23. IV. 1590 říká: Il s.r car.l andò a cappella et diede a desinare a un gentilhuomo todesco (ASV, Fondo Borghese IV, 145A, f. 83v) Maxmilián z Pernštejna (2. I. 1575 - 2. IX. 1593) Detail náhrobku v římské bazilice Santa Maria Maggiore 56 ještě uslyšíme. Roku 1589 se svým svěřencem odjel nejprve do Prahy a posléze do Říma, kam dorazili v polovině července v doprovodu Antonia Putea160, nuncia odcházejícího od císařského dvora. Hovorius vezl do Říma mimo jiné první zachovanou relaci ad limina z olomoucké diecéze161. Pavlovský se také staral o Maxmiliánovo hmotné zajištění: i když jeho snaha o udělení olomouckého kanonikátu papežskou provizí v březnu 1585 se nesetkala s úspěchem, biskup mu udělil kanonikát uprázdněný smrtí Petra Vlčka z Dobré Zemice a na Hlučíně 5. IV. 1590, již během jeho studií. Ani Pernštejn nestudoval na Germanicu, jak se mylně uvádí: je pravděpodobné, že jeho studia probíhala v podobném režimu jako studia Dietrichsteinova162 . Je možné, že mladší Pernštejn, urostlejší postavy a zřejmě společensky úspěšnější163 , jemuž stranil biskup, měl asi daleko lepší předpoklady k církevní kariéře v moravském prostředí než Dietrichstein. Možná byl i Pavlovským, na jehož dvoře vyrostl, vyhlédnut jako nástupce… V každém případě dvojice Pernštejn – Dietrichstein představovala díky svému rodinnému původu a zřejmě i osobním kvalitám dva budoucí vysoké církevní hodnostáře ve středoevropském prostoru: v Kurii si toho museli být vědomi a podle toho se k nim i chovali. Proto po nich nebyla vyžadována přísná formace Germanica, určená v této době ostatně spíše pro budoucí kanovníky a hodnostáře biskupských kurií, a proto také když byl kardinál Aldobrandini 30. I. 1592 zvolen papežem, takřka okamžitě po svém zvolení, nejpozději 28. III. 1592, přijal mezi své tajné komoří dva šlechtické kleriky z českých zemí, Maxmiliána z Pernštejna a Františka z Dietrichsteina164 . Podle záznamu o jejich příjmech 30 160 Antonio Puteo (del Pozzo; † 14. VII. 1592), nejprve referendář obojí Signatury a papežský domácí prelát, od prosince 1562 do své smrti arcibiskup v Bari; jako takový se účastnil tridentského koncilu. Od 28. V. 1587 do 15. IV. 1589 byl nunciem u císařského dvora. Viz BIAUDET 1910, 281 a edici jeho nunciatury NBD GG 3. 161 Relace je zachována v ASV, Congr. Concilio, Relat. Dioec., 597A, f. 25-40 a byla editována: MAYER 1904; viz také SNOPEK 1908, 10-25. 162 KOTYK 1996, 90 a KOTYK 1997, 190. Pernštejn není ani zapsán v matrice Germanica, viz SCHMIDT 1984. 163 Tak o tom alespoň svědčí německý dopis Wendella Mattera Alžbětě z Pernštejna, Řím 21. III. 1592, uchovaný v žitenickém archivu a převyprávěný v KOTYK 1997, 196-198: „vyrost v tom čase, až jsem to obdivoval, má již mužskou výřečnost a statečný vzhled, je dvakrát tak velký než pán z Dietrichsteina.“ 164 Viz záznam v seznamu papežské rodiny (Ruolo della famiglia di N.S.) č. 111 (BAV, Ruolo 111, f. 4r): „Die 28 marzo s.r Massimiliano da Pernestano scrri 4 cauli 2 Companatico in denari scudi 30. Eodem die s.r Francesco Dictristan scrri 4 cauli 2 Companatico in denari scudi 30.“ Tato dvě jména se neobjevují v Ruolo 109 z počátku února 1592, do Ruolo 110 z 22. II. jsou připsáni jinou rukou a bez data. Mezi camerieri segreti je řadí i JAITNER 2004, 274-275, který ovšem Dietrichsteina uvádí ve svém seznamu dvakrát. Na vině zkomolení pro Italy dosti těžko vyslovitelného jména, které je např. v Ruolo 110 uvedeno snad v nejkurióznější podobě, s níž jsme se zatím setkali: Francesco de Tristano – právě tato zkomolenina dala u Jaitnera vzniknout nové osobě mezi papežskými komořími. V konzistoriální bule, jíž Kliment VIII. zlistiňuje Dietrichsteinovu kardinálskou 57 scudi nepatřili mezi numerus participantium, tedy mezi ty tajné komoří, jejichž příjmy činily ročně 1000 scudi, k nimž patřily navíc početné peněžní dary,165 a proto bylo třeba nové monsignory zaopatřit příjmy jinými. To se asi týkalo zejména Dietrichsteina, vždyť Pernštejn se ani nesnažil o to, aby získal držení svého olomouckého kanonikátu166 . Náklady spojené s výkonem úřadu tajného papežského komoří totiž samy o sobě nebyly malé: vybavení apartmánů ve vatikánském paláci167, dostatečně reprezentativní oblečení i vystupování168 ostatně rozhodovaly i o kariéře mladého Harracha a jeho protějšku Breunera o třicet let později, jak ještě uvidíme. Oba papežští komoří začali plnit své role v papežově každodenním ceremoniálu, k nimiž patřila služba u stolu nebo pobyt v papežových kreaci, o něm ovšem říká: „…te, quem a primo die pontificatus nostri intimum cubicularium nostrum eligimus...” (notářský vidimus buly z 5. XI. 1599, RAD, kart. 305, i.č. 1049, sign. 269a). – Možná ještě kurióznější forma zkomolení Dietrichsteinova pro Italy těžko vyslovitelného a graficky zachytitelného jména je zachována v jednom z register sekretariátu papežských brevií k r. 1634: pro... cardinale Adriatixtein ... de Adrixtein (ASV, Sec. Brev., Reg. 968, f. 85r a 86r). 165 JAITNER 2004, 271, pozn. 381. Poněkud jinak vidí příjmy papežských komoří Lunadoro, který určuje všem papežským tajným komořím příjmy asi 1000 scudi ročně, a šesti nebo osmi patřícím mezi numerus participantium dalších 800 nebo 1000 navíc, a k tomu účast (participatio) na darech určených papežskému dvoru (LUNADORO 1635, 4: „La parte di un camariero segreto arriva a mille scudi l’anno, e chi è camariere participante he ha otto cento o mille più di quelli che non sono participanti. E sono detti participanti, perché participano delle mancie e de donativi che sono fatti alla camera del papa.“). Lunadoro ve svém díle zmiňuje i Dietrichsteina: „La glo. me. Di papa Clemente Ottavo tenne sempre sei cappellani segreti e intorno a trenta camarieri segreti. Fra quali v’eran Todeschi, Spagnuoli e Francesi, tutte persone illustri di nascita, fra quali era il s.r Don Francesco Diatristheim, che poi lo fece cardinale, che è flato si come è, lo splendore della Germania per mostrarsi tanto buon catolico e acerrimo persecutore degli heretici ...“ (ibidem). Jaitner však vychází ze skutečných účtů obsažených v Ruoli della famiglia di N.S. 166 Držení (possessio) kanonikátu bylo podmíněno přijetím tonzury ze strany kandidáta, jak zmiňuje sám Pavlovský ve svém dopise Maxmiliánovi, citovaném Kotykem. Snad právě proto, že Maxmilián tonzuru nepřijal a tudíž ani v držení olomouckého kanonikátu nevstoupil až do své smrti, není jeho kanovnický titul zmiňován na Maxmiliánově náhrobní desce v kostele Santa Maria Maggiore. Víme však, že Pernštejn usiloval o vratislavský kanonikát podobně jako Dietrichstein, měl však méně předpokladů uspět: Hac vero via [=potvrzením o knížecím původu] non video, quo ill.mum D. a Bernstain salvare possimus, quem omni modo etiam salvum vellem. – Pavel Albert Františku Dietrichsteinovi, Vratislav 2. IX. 1593 (RAD, kart. 305, i.č. 1056, sign. 275, f. 7rv-8r, originál); Pernštejn dostal provizní bulu na vratislavský kanonikát, jejíž text by se podle indexů Vatikánského archivu měl nacházet v ASV, Secr. Brev., Reg., vol. 367, f. 277. Zatím jsme neměli možnost dokument dohledat. 167 Až na začátku roku 1599 se Dietrichstein přestěhoval do apartmánu vatikánského paláce, který před tím obýval kardinál Guido Pepoli, jenž zemřel v lednu 1599 (JAITNER 2004, 228), ale není řečeno, že v jiných pokojích paláce Dietrichstein nebydlel již dříve. 168 Jedním z příkladů takového reprezentativního vystupování je i dar dvou zlatých scudi říšské konfraternitě u kostela Santa Maria dell´Anima v Římě, který učinil svobodný pán František z Dietrichsteina, kanovník olomoucký a tajný komoří Klimenta VIII. dne 11. V. 1592, jenž se zároveň takto vlastnoručně zapsal do knihy sodálů bratrstva – ASMA, Liber Confraternitatis, f. 147, ed. JAENIG 1875, 183. 58 předpokojích, oba pravděpodobně také začali sídlit v papežově paláci, v této době tedy především v paláci vatikánském. Doprovázejí osobu římského biskupa na jeho cestách, například během jeho pobytu ve Frascati na sklonku září a začátku října 1592.169 Guido Bentivoglio170 , který se stal papežským komořím o pár let později, o tomto úřadu napsal: „jsou zčásti tajní a zčásti čestní. První většinou bývají ze starého dvora papeže, když ještě byl kardinálem, druzí začínají sloužit po jeho zvolení. Je jich většinou málo, ale papež Kliment jich měl hodně z velmi dobrých rodin, a byli i různých národností: Němci, Španělé, Poláci, Vlámové. Když totiž ještě za legace s Alexandrinem a poté i za své vlastní viděl většinu Evropy, pokládal si za slávu, aby okolo sebe měl ve své osobní službě příslušníky řečených národů. Mezi čestnými komořími, kterých je vždy velmi mnoho, byl výkvět šlechty italské národnosti … i jiných zpoza Alp. Z italských komoří se potom stali za jiných pontifikátů tři kardinály, tedy římský šlechtic Tiberio Muti, synovec kardinála Enrica Caetaniho Antonio a já, i když já jsem patřil mezi tajné komoří. Z Němců v poslední promoci třinácti kardinálů byl kreován kardinálem Dietrichstein, jenž byl také jeho tajným komořím, velmi vznešený šlechtic z Moravy, a za jiných pontifikátů získali stejnou důstojnost hrabě Zollern, vznešený Šváb a Marquemont, francouzský šlechtic, který byl nejprve auditorem Roty a pak arcibiskupem lyonským.“171 Pernštejn byl hned v červnu 1592 pověřen čestným úkolem, často svěřovaným papežským komořím, aby v Krakově předal posvěcenou zlatou růži královně Anně Habsburské, jež byla 31. V. sezdána v krakovské katedrále 169 Také tento pobyt je doložen v deníku Giovanni Antonia Romana: záznam k 26. IX. 1592: “Sua S.tà disse messa all’undici hore et si partì per andar a Frascata. Io andai inanzi nella carozza con il s.r conte Tassoni et il s.r Don Francesco Diatristan. Gionse Sua S.tà con il car.l Montalto, S.r Cinthio, S.r padre, S. Gio. Francesco Aldobrandini alle 15 hore a desinar.” – Papež zůstal ve Frascati až do 14. X. (ASV, Fondo Borghese IV, 145A, f. 138r). 170 Guido Bentivoglio d'Aragona (4. X. 1577 - 7. IX. 1644). Po studiích filosofie, práva a teologie v Padově, kde se setkal i s Galileem Galileim, se r. 1598 stal papežským komořím. Na počátku pontifikátu Pavla V. se stal referendářem obojí signatury, 1607 arcibiskupem v Rodi. 1607-1615 nunciem v Bruselu, 1616-1621 nunciem ve Francii. Kreován kardinálem v poslední kreaci Pavla V. r. 1621, poté odešel z Francie. 1621-1634 viceprotektorem Francie, 1622-1625 biskupem ve francouzském Riez, 1628-1635 prefektem kongregace Posv. Officia, 1631 komoří kardinálského kolegia a protektor Benátské republiky. Byl i literárně činný, nejznámější je jeho dílo Della guerra di Fiandra (Köln 1632-1639), Relazioni di G. Bentivoglio in tempo delle sue Nunziature di Fiandria e di Francia (Antverpy 1639; Köln 1630) a jeho Memorie e lettere (BENTIVOGLIO 1934). Máme zachováno 9 jeho dopisů kard. Dietrichsteinovi z let 1614-1632, výlučně kurtoazního charakteru (RAD, kart. 428, i.č. 1905/65). Srv. IPR PAOLO V, 161-162; BENTIVOGLIO 1634, 435-458. 171 BENTIVOGLIO 1934, 93. Z textu bychom mohli vyvozovat, že Dietrichstein byl součástí dvora Ippolita Aldobrandiniho ještě před jeho zvolením papežem, ale je to zatím jediná zmínka o této možnosti, která se ovšem nedá vyloučit. 59 s polským králem Zikmundem III. papežským legátem kardinálem Jerzy Radziwiłłem172. Ale ani Dietrichstein nezůstává nečinný, měl se postarat, aby proběhl informační proces Zbyňka Berky z Dubé, kterého císař Rudolf II. jmenoval 14. XII. 1592 na arcibiskupství pražské po téměř tříleté sedisvakanci. Podle běžné praxe začal apoštolský nuncius Cesare Speciano173 informační proces, aby volba mohla být potvrzena papežem174 . Proces probíhal na třech místech, neboť mnohoobročník Berka měl beneficia ve třech diecézích (pražské, olomoucké a řezenské)175 a proběhl celkem rychle, v lednu 1593176. Berku ovšem někdo u kurie obvinil ještě před potvrzením císařského jmenování z hereze, a tak bylo zapotřebí věc řešit v Kongregaci Posv. Officia. Proto papež píše 13. IV. 1593 Specianovi breve, v němž jej zpravuje o této skutečnosti a předepisuje Berkovi formální abjuraci bludu a udělení absoluce ab haeresi, jejíž text nunciovi 172 IPR KLEMENS VIII., CCXL, který pro polskou Pernštejnovu misi cituje BAV, Ottob. lat. 2415, f. 350-351 (kopie z VII 1592, text papežského ceremonáře Mucanteho) a CORNIDES 1967, 119. 173 Cesare Speciano (1539-1607) pocházel z Cremony, ale rodově byl spjat i Pavií, kde také vystudoval práva. Pohyboval se v okruhu Karla Boromejského, 1569-1584 pracoval jako jeho agent v Římě. V roce 1571 byl v doprovodu kardinála Bonelliho na jeho madridské legaci. Referendář obojí Signatury, sekretář kongregace pro biskupy a řeholníky, 1584 biskup v Novaře, 1585- 1588 nuncius ve Španělsku. 1591-1607 biskup v Cremoně, 1592-1598 nuncius u císařského dvora v Praze. - HC III, 197; IPR KLEMENS VIII., CCLI-CCLII; NBD GG 5; PAZDEROVÁ 1998; PAZDEROVÁ 2006. 174 Konvolut všech tří informačních procesů se díky obvinění Berky z herese nachází v Archivu Kongregace pro nauku víry: ACDF, S. O., St.St. E2-e, fasc. 4 (f. 227-284). Z něj čerpáme i údaje o Berkovi a následující řádky, pokud není uvedeno jinak. O procesu a průběhu Berkovy instalace také pojednává BARTŮNĚK 1959, 79-84. 175 Zbyněk Berka z Dubé a z Lipého (1551 – 6. III. 1606). Roku 1569 studoval na univerzitách v Praze, Olomouci a v Dillingen, 1580 zapsán na univerzitě v Krakově a tam získal i gradus licenciáta teologie. Přijal podjáhenství v Římě 11. IV. 1575, jáhenské svěcení v Praze 29. XI. 1576 a kněžské 13. X. 1576 tamtéž. Roku 1575 se stal s papežským dispenzem olomouckým kanovníkem, také kanovníkem na Vyšehradě, proboštem v Litoměřicích, v Oettingen a v Řezně (tam byl i arcijáhnem) a kanovníkem Salzburským (1585). V letech 1577 – 1583 byl olomouckým kapitulním proboštem. 8. III. 1585 byl jmenován papežem Řehořem XIII. apoštolským protonotářem a tentýž papež mu r. 1578 povolil, že může participovat na biskupské volbě v Olomouci i přes to, že na to nemá nárok. 28. IV. 1582 jej papež jmenoval administrátorem biskupství řezenského. R. 1590 se stal také velmistrem řádu křižovníků s červenou hvězdou. – ZEMEK, Posloupnost I, 709; BOROVÝ 1874A, 302-307; PODLAHA 1905; RIEDL 1867, s. 130; ZIMMERMANN 1938,9 3-145; BARTŮNĚK 1959; EBERHARD WINFRIED, heslo „Berka“ in: GATZ 1996, 44–46 a příslušná testimonia v informativních procesech. 176 5. I. 1593 zasílá nuncius papeži proces pražský i s předepsaným vyznáním víry (ACDF, S. O., St.St. E2-e, fasc. 4, f. 260rv-261rv); 7. I. proběhl proces v Olomouci (ACDF, S. O., St.St. E 2-e, fasc. 4, f. 262rv-267rv) a 19. I. posílá Speciano papeži proces řezenský (ACDF, S. O., St.St. E 2-e, fasc. 4, f. 276rv-277rv). 60 předepisuje.177 Berka totiž v mládí pronesl formální výrok o tom, že není třeba svátostného rozhřešení, chce-li člověk chce jít k přijímání, i když upadl do těžkého hříchu. Poté, co tento výrok odvolal a byl nunciem absolvován, mohli kardinálové Kongregace Posv. Oficia vynést závěrečný rozsudek o Berkově idoneitě pro přijetí pražského arcibiskupského stolce178 . Dietrichsteinova úloha mohla spočívat ve starosti o rychlý průběh celé záležitosti, která byla vyřízena papežskou konfirmací císařského jmenování z 21. VI. 1593. Dietrichstein píše 17. VII. téhož roku, že záležitost byla vyřízena a stará se také o přivezení pallia pro nového arcibiskupa, které bylo doručeno Richardem Straviem179 . Dietrichstein pak také sám dne 4. VIII. 1593 odjel z Říma180 . Necelý měsíc po jeho odchodu, 2. IX. 1593, umírá ve Věčném Městě jeho kolega a rival Maxmilián z Pernštejna a Dietrichstein se tak (nebereme li v potaz Klesla) stává jediným kuriálním kandidátem pro klíčové církevní hodnosti ve střední Evropě181 . Kanonikát vratislavský, pasovský a salzburský Třiadvacetiletý monsignor však odjíždí do střední Evropy také kvůli finančnímu zajištění svého nákladného pobytu na papežském dvoře, především kvůli získání bohatých středoevropských prebend. Již 5. února 1592, tedy ještě 177 Text breve je přepsán ve Specianově odpovědi papeži z 28. V. 1593 (ACDF, S. O., St.St. E 2-e, fasc. 4, f. 279rv-282rv). 178 Alfonso Gesualdo, Marcus Sitticus Altemps, Francesco Sforza, nedatováno, ACDF, S. O., St.St. E 2-e, fasc. 4,f. 283rv. 179 TENORA 1906A, 11; ZUBER 1946A, 14; Bartůněk 1959, 82-84: dopisem z 10. VIII. 1593 Berka Dietrichsteinovi vřele děkuje za jeho zásahy u kurie, žádá o vyúčtování vydání s tím spojených a přechází i do osobního tónu, když sděluje, že jen velmi nerad přijme biskupskou konsekraci od nuncia. 180 Deník Giovanni Antonia Romana k 4. VIII. 1593: S.r Don Francesco Diatristan partì di Roma ASV, Fondo Borghese IV, 145A, f. 157v. Je pravděpodobné, že Dietrichstein byl v Praze zcela jistě i na biskupském svěcení Berkově Cesarem Specianem dne 10. X. 1593. 181 Viz údaj Pernštejnova náhrobku, jehož text si dovolujeme citovat v přesném přepisu: D O M / MAXIMILIANO PERNESTANIO / BARONI BOEMO NOBILISSIMO / CLEMENTIS PP· VIII· AB INTIMO / CVBICVLO· A QUO AD SIGISMVNDVM / REGEM POLON· ET SVEC· EST MISSVS / IN SVMMA SPE EREPTO / MARIA MANRIQVIA F· DVLCISS· P· / DIDACVS DE CAMPO AMICO OPT· F·C· / VIX· AN· XVII MEN· IX· OBIIT IIII NON· SEPT· / M · D · XCIII – Kotyk interpretuje slova ab intimo cubiculo jako vyjádření nejužšího vztahu, jde však o označení hodnosti tajného komořího (intimus cubicularius). Navíc (KOTYK 1997, 198) naznačuje podezření, že náhlá smrt Maxmiliánova má nějakou souvislost s rivalitou vůči Dietrichsteinovi, musíme odkázat spíše do kategorie nepodložených tvrzení investigativní žurnalistiky. Římské klima bylo až do vysušení Pontinských bažin zejm. v letních měsících silně nezdravé a ještě v první polovině 20. st. běžně odcházeli středoevropští studenti teologie vyslaní do Říma po několika měsících zpět ze zdravotních důvodů. Podobně ostatně zemřel během své kavalírské cesty do Říma na sklonku r. 1609 i mladý Dietrichsteinův synovec Jan Adam z Dietrichsteina, který je pochován v kardinálově titulárním kostele San Silvestro in Capite – k tomu viz PARMA 2008A, 29-30 a heslo téhož o náhrobku i s jeho vyobrazením v katalogu výstavy (MLČÁK 2008, 102-103 – č. I. 56). 61 v době, kdy nově zvolený papež nebyl korunován, byla vydána provizní papežská bula na vratislavský kanonikát pro Františka z Dietrichsteina182, ale před odjezdem mu byla udělena i provize na kanonikát a prebendu v Pasově, uprázdněné smrtí Bertolda Harracha183. Jmenovací buly jsou doprovázeny sérií papežských brevií, datovaných ke 31. VII. 1593 a adresovaných císaři Rudolfu II., biskupům v Olomouci, Pasově a Vratislavi a kapitulám tamtéž184. O rok později k nim přibude i prebenda v Salzburku185. Mohlo by se zdát, že Dietrichstein se tím zařadil do zástupu mnohoobročníků, kteří se snažili rozhojnit své zisky hromaděním zejm. kanovnických beneficií, s nimiž nebyla spojena pastorační činnost, a proto se jejich udílení odehrávalo v poněkud volnějším režimu. Je si však nutno uvědomit, že samotná provize neznamená získání prebendy: osoba vybavená provizí musí požádat o přijetí do kapituly v případě, že v ní existoval nějaký vakantní kanonikát, a kapitula posuzovala, zda splňuje podmínky pro přijetí k nerezidenčnímu nebo rezidenčnímu kanonikátu. Až do svého přijetí kapitulou, tedy schválení kapitulou, symbolického uvedení na kanovnické místo v kostele a ujetí se prebendy klerik nepožívá příjmů ze svého beneficia. I když tedy mnohdy titulatura i velmi mladých kleriků působí velmi honosně, nemusí to znamenat, že tomu odpovídaly i jejich příjmy. Dietrichstein byl sice počítán mezi kanovníky olomoucké186 , o kanonikátech salzburském a pasovském nemáme kromě 182 Viz instrument notáře apoštolské komory Petra Antonia Catalona, Řím 23. IV. 1593 (originál, RAD, kart. 305, i.č. 1056, sign. 275, f. 9-12), v němž se mluví o literis apostolicis sub plumbo datis Romae nonis februarii anni 1592 expeditis. 183 Bula Klimenta VIII., jíž uděluje Františkovi z Dietrichsteina kanonikát a prebendu v Pasově, uprázdněné smrtí Bertolda Haracha, a vybízí oficiály solnohradského a pasovského, aby ho uvedli v držení prebendy, Řím 31. VII. 1593 (ZAOpO, AO, pergamenové listiny, i.č. 202, sign. AIIa8). 184 Breve Klimenta VIII. biskupu pasovskému, vratislavskému, olomouckému, kapitulám tamtéž a císaři Rudolfu II., Řím 31. VII. 1593 (Text v papežském registru brevií Antonia Boccapadulia: ASV, Arm. XLIV, vol. 38, f. 392rv – 393rv). Texty jsou v zásadě podobné, liší se pouze v zaměření na jednotlivé adresáty. – Originál breve pro olomouckého biskupa je uložen v ZAOpO, AO, pergamenové listiny, i.č. 201, sign. A II a 7a. – Podle opisu v Res gestae 1621, f. 146v edituje verzi pro vratislavského biskupa TENORA 1906A, 41 s chybným datem 31. VI. Některé kusy vydal i NÄGELE 1936, 147nn. (č. XXVIII, XXVIII, XXIX) 185 Dvě breve Klimenta VIII. z 19. XI. 1594: salzburskému arcibiskupovi Wolfu Ditrichovi von Reichenau, v němž jej vyzývá, aby pohnul kapituláry k tomu, aby kapitula udělila Františkovi z Dietrichsteina kanonikát, kterého se vzdal pasovský biskup Urban von Trennbach (ZAOpO, AO, pergamenové listiny, i.č. 205, sign. AIIa8b) a o tomtéž kapitule (ibidem, i.č. 204, sign. AIIa8a). 186 Nemáme sice doklady o tom, kdy se ujal kanonikátu, ale již breve pro kapitulu z 31. VII. 1593 jej jmenuje jako olomouckého kanovníka a při biskupské volbě dne 28. V. 1599 (tedy při volbě, v níž byl zvolen biskupem) je počítán mezi kanovníky, a protože je nepřítomen, je jeho prokurátorem pro volbu kanovník Jan Konupka. – srv. žádost kapituly o potvrzení volby biskupa adresovaná papeži Klimentu VIII., Olomouc 12. VI. 1599 (ZAOpO, MCO, BIIa39/5 – 62 opakování papežských přímluv 19. XI. 1594187 žádné zprávy a ve Vratislavi, jak nyní uvidíme, vyloženě neuspěl. Přímo ukázkovým příkladem toho, jak papežská, panovnická nebo i biskupská provize mohla být pouze čistě nominálním aktem bez jakéhokoli faktického dopadu, je relativně dobře dokumentovaná neúspěšná snaha o získání kanonikátu katedrální kapituly u sv. Jana Křtitele ve Vratislavi. Jak již bylo zmíněno, papežská provizní bula pro Dietrichsteina je již z 5. II. 1592 a papež znovu brevii z 31. VII. 1593 vyzývá kapitulu a biskupa, aby byl Dietrichstein přijat za kanovníka a zároveň kapitulu vyzývá, aby jej dispenzovala od povinnosti rezidence ad tempus, protože jej chce mít u sebe v Římě. Dietrichstein krátce po získání papežské provize ustanovil svým prokurátorem pro její vyřízení a získání kanonikátu a prebendy vratislavského scholastika Pavla Alberta188. 12. června mu zaslal dopis s potvrzením o přijetí klerického stavu a neporušeném životě i mravech a Albert je 30. srpna odevzdal kapitule. V kapitule se však setkal s překážkami, které Dietrichsteinovi sděluje v dopise z 2. září189 . Kanovníci se dovolávali na tzv. Kolovratovu smlouvu z roku 1504190 zakotvenou jako kapitulní statut, podle níž ti, kdo se narodili mimo Slezsko (tedy Němci, Čechové a Poláci, další národnosti byly z možnosti přijmout kanonikát vyloučeny úplně) měli být do kapituly přijímáni pouze za přísného dodržení podmínky kněžského svěcení, trienálních studií a vznešeného původu (panského stavu nebo jeho ekvivalentu, tedy minimálně hraběcího titulu). Albert navrhuje, aby Dietrichstein alespoň získal potvrzení o vznešeném původu, tedy původu z knížecího rodu po matce a vysvědčení o trienálním studiu v okamžiku, kdy jej bude mít. Pro ujetí se kanonikátu není takové vysvědčení zapotřebí, bylo by možné jej dodat až později. Všechno však má záležet na tom, zda vratislavský biskup Andreas Jerin a kanovníci (nebo alespoň jejich část) budou chtít zmíněný kapitulní statut interpretovat tak, aby přijali vysvědčení o knížecím původu ze strany matky a navíc je nutno dosáhnout potvrzení tohoto statutu papežem, který zároveň kapitulu ujistí, že v budoucnu nebude udílet kanonikáty uvolněné v papežském měsíci neSlezanům. V pozadí stála podle Alberta napjatá situace ve Slezsku, kdy zejm. nekatolíci nechtěli, aby prebendy získávali lidé, kteří nepocházeli ze země. Vedlo to sice k tomu, že do kapituly nebyli občas přijímáni ti nejlepší, kteří by koncept, čistopis a opis), ed. TENORA 1906A, 65-68, seznam kanovníků s chybami ed. WOLNY I.1., 87, pozn. 2. 187 Kliment VIII., Řím 19. XI. 1594, brevia biskupa pasovského, arcibiskupa salzburského a kapitulu salzburskou (kopie RAD, kart. 434, i.č. 1906/199). 188 Notářský instrument z 23. IV. 1593 cit. výše. Svědky notářského aktu byli Giovanni Battista Fenzonio a Jacomo Olivieri, ověřil jej auditor Camillo Borghese o den později 189 Pavel Albert Františku Dietrichsteinovi, Vratislav 2. IX. 1593 (RAD, kart. 305, i.č. 1056, sign. 275, f. 7rv-8r, originál) 190 cf. TENORA 1906A, 13. 63 do ní jinak být přijati mohli, ale zřejmě zmíněný statut nešlo obejít. Papež znovu vyzývá kapitulu brevem z 19. XI. 1593, aby Dietrichsteina přijala191 a ze stejné doby je datován i přímluvný dopis císařův192; ještě o rok později je papežem k témuž vyzýván vratislavský biskup193. O další tři roky později, kdy se Dietrichstein znovu snaží o naplnění provize vratislavské, píše kapitula svému biskupovi, že prostě nesplňuje podmínku trienálního studia, o němž nedodal vysvědčení, stejně jako nedodal potvrzení o knížecím nebo hraběcím původu194 . Zůstává otázkou, proč Dietrichstein nepoužil již zmiňované testimonium Azorovo o triennáliích z května 1593 nebo zda nebylo chápáno jako dostačující, proč nepoužil testimonia o manželském původu, křtu a jeho vratislavské provizi, které na žádost Margarety z Cardony vystavil nuncius Speciano v květnu 1593195 . Otázkou také je, proč nebylo použito nebo přijato vysvědčení španělského vyslance Dona Guilléna de San Clemente o vévodském původu Margarety z Cardony z listopadu 1596.196 V každém případě, ještě později kapitula argumentuje v jiném případě tím, že i knížata a slavní pánové, jako byl kardinál Dietrichstein, nedostáli předpisům kapitulních statut a proto v souladu s nařízeními koncilu tridentského nebyli do kapituly přijati197 . Možná až příliš únavné líčení podrobností získání vratislavského kanonikátu je pro nás nejenom svědectvím o prekérnosti provizí na kanonikáty, ale také o tom, jakým způsobem se na sklonku 16. a začátku 17. století řešilo obsazování vyšších církevních úřadů ve střední Evropě. Právo ve své pozitivitě jasně převládá nad protekcí i těch nejvyšších: ani výslovná vůle papeže a císaře nedonutily kapitulu, aby jednala protiprávně a proti svému svědomí, jak je zmíněno v dopisu kapituly Jerinovi: Dietrichsteina nelze i přes jeho zjevné kvality přijmout, protože nesplňuje předepsané podmínky a kapituláři by museli porušit svou přísahu, kterou by ostatně v případě přijetí měl skládat i Dietrichstein. Podobnou úctu k právu uvidíme i v případě olomoucké a vratislavské volby v letech 1598-1599. 191 Úryvky z opisu breve ve vratislavském městském archivu vydává ZIMMERMANN 1938, 228, pozn. 6. 192 Rudolf II. děkanu a kanovníkům kapituly vratislavské, Praha 9. XI. 1596 (originál: RAD, kart. 305, i.č. 1056, sign. 275, f. 3-4). 193 Kliment VIII., breve pro Andrease Jerina, Řím 19. XI. 1594 – kopie v RAD, kart. 434, i.č. 1906/199. 194 Vratislavská katedrální kapitula biskupovi Andreasi Jerinovi, Vratislav 2. IX. 1596. Podstatnou část textu dopisu ve vratislavském diecézním archivu vydává ZIMMERMANN 1938, 229-230 (pozn. 7) 195 Originál: RAD, kart. 305, i.č. 1037, sign. 258/a, ed. TENORA 1936B. 196 Vysvědčení Dona Guilléna de San Clemente o vévodském původu Margarety de Cardona, Praha 1. XI. 1593, podle Res gestae 1621, f. 148v-149v, vydal TENORA 1906A, 45-46. 197 Cit. ZIMMERMANN 1938, 230, pozn. 7, bez udání data. 64 Probošt litoměřický Vraťme se však do podzimu roku 1593, kdy Dietrichstein přijíždí do Prahy, kde se zdržel do května 1594198. Počátek roku 1594 je pro Dietrichsteinovu kariéru důležitý, neboť po Berkově jmenování pražským arcibiskupem se uprázdnilo litoměřické proboštství199 a císař 2. května 1594 jakožto držitel patronátního práva jmenoval na toto uprázdněné proboštství právě papežského komoří Františka200. Už 12. května byl v Litoměřicích, kde byl slavnostně instalován v chrámu sv. Štěpána proboštem kapituly, tedy dostal své místo ve štale, hlas v kapitule a mohl začít požívat požitky z prebendy201 . Poté odjel znovu do Říma, kde se pravděpodobně zdržel až do konce listopadu202 , kdy mu na odjezd do českých zemí papež vydává sérii doporučujících brevií203 a některá zvláštní privilegia. Papež potvrdil jeho jmenování litoměřickým proboštem204 a navíc udělil jemu i jeho nástupcům právo nosit pontifikálie205 . Jako probošt litoměřický získává o dva dny později 198 WINTER 1899, 469 mluví o rozdávání dárků jezuitským studentům Dietrichsteinem a Kleslem. TENORA 1906A, 12 zmiňuje podle Zíbrtovy Bibliografie (I, 328, n. 8279) oslavný spis vydaný při jeho příjezdu: Acrostichis gratulatoria ob felicem ex urbe Romana reditum S. Francisci a Dietrichstein Lib. Bar. in Hollenburg, canonici Olomucensis et Vratislaviensis autore Ioanne Cyaneo Sylvaneo Silesio, Pragae s.d., který se nám ovšem nepodařilo nalézt v knihovnách. 199 Berka si mohl podržet pouze kanonikát vyšehradský a salzburský - ZEMEK, Posloupnost I, 709. 200 Rudolf II. jmenuje Dietrichsteina kapitulním proboštem v Litoměřicích, Praha 2. V. 1594 (RAD, kart. 310, i.č. 1114, sign. 332). K dějinám litoměřické kapituly viz nedávno vydaný sborník k 950. výročí založení: MACEK 2007, kde lze nalézt i podrobné bibliografické údaje. 201 MACEK 2007, 85 (pokud je ovšem údaj správný; jinak se však v této práci o Dietrichsteinovi objevují četné chyby). 202 TENORA 1906A, 13 a po něm i ZUBER 1946A, 15 a BALCÁREK 2007, 26-7 tvrdí, že Dietrichstein se vrátil na sklonku léta. Jediným podpůrným dokladem pro jejich tvrzení by mohl být záznam v deníku Giulia Antonia Romana k 3. X. 1594: Don Francisco Diatristan la sera gionse in Roma (ASV, Fondo Borghese IV, 145B, f. 9r – deník pak o Dietrichsteinovi mlčí až do června 1598). Není však řečeno, odkud Dietrichstein do Říma přijel, takže – pokud nepřijmeme tezi o cestě “na otočku”, která by se musela odehrát v horkých letních měsících – jsme nuceni konstatovat, že Dietrichstein zůstal v Římě až do sklonku listopadu. 203 Tato série brevií datovaných v Římě u sv. Petra 19. XI. 1594 je zachována v kopiích v RAD, kart. 434, i.č. 1906/199 (došlá korespondence, Kliment VIII.): pro císaře Rudolfa II., nuncia Spinelliho, vratislavského biskupa, biskupa pasovského, arcibiskupa salzburského a kapitulu salzburskou. V breviích je Dietrichstein citován jako papežský komoří, ale ne jako litoměřický probošt. 204 Kolaturu prepositury měl český král, investituru pak pražský arcibiskup. Kliment VIII. volbu potvrzuje zřejmě proto, že Dietrichstein jako jeho tajný komoří patří k papežskému dvoru, což vytváří i vztah právní závislosti. 205 Text buly z 15. XI. 1594 by se by se podle indexů Vatikánského archivu měl nacházet v ASV, Secr. Brev., Reg., vol. 368, fol. 462; originál bude asi v některém z archivů, v němž jsou uloženy písemnosti litoměřické kapituly (pro datum, cf. MACEK 2007, 270). Zatím jsme neměli možnost dokument dohledat. 65 papežovo povolení, aby s sebou směl nosit altare portatile, na němž by se v místech, kde není katolický kostel (a to i v těch, která jsou stižena interdiktem) mohla sloužit pro něj a jeho družinu ranní mše.206 Ve stejný den je vydáno povolení, aby Dietrichstein, který dosud nepřijal vyšší svěcení, mohl svobodně kázat v litoměřickém kolegiátním kostele sv. Štěpána, v jiných místech své dědičné jurisdikce a mimo ně se svolením místního ordináře.207 Obě tato povolení jsou vydávána na Dietrichsteinovu žádost, povolení kázat tuto skutečnost a Dietrichsteinovu horlivost dokonce silně zdůrazňuje208 . Litoměřický probošt tedy na konci listopadu 1594 odjel zpět do českých zemí, kde pobýval až do první poloviny roku 1598.209 Je jasné, že chtěl začít vystupovat jako klerik a působit zejména kázáním, které bylo po celý život jeho chloubou a v němž zvlášť vynikal. O jeho působení v Litoměřicích toho příliš nevíme, pouze Schmidl zaznamenává, že r. 1595 uvedl do města prvního jezuitu Jana Viktoria210. Roku 1596 měl Dietrichstein zajistit co největší počet formanských koní z kapitulních statků pro válečné tažení proti Turkům211 . Dietrichstein se v této době během svých pobytů setkává s celou středoevropskou společností, i když o tom nemáme mnoho svědectví. Ještě roku 1616 bude nově kreovaný kardinál Pietro Campori (1553-1643) vzpomínat na to, jak se ještě jako mladý auditor nuncia Speciana seznámil s Dietrichsteinem, kterého si nuncius velmi vážil212 . Kněžské svěcení Delší Dietrichsteinův pobyt v českých zemích zanechal alespoň sporadické stopy v pramenném materiálu. Víme, že často pobýval u brněnských jezuitů, kde r. 1595 dal ve slavnostní síni zřídit vysoká sedadla213 , byl tam od 2. VII. 1596 206 Kliment VIII., breve Tui genesis nobilitas pro Františka Dietrichsteina, Řím 21. XI. 1594, originál ZAOpO, AO, i. Č. 206, sign. AIIa9; ed. TENORA 1906A, 45). 207 Kliment VIII., breve Propensa tua de catholica religione benemerendi voluntas pro Františka Dietrichsteina, Řím 21. XI. 1594, kopie v RAD, kart. 434, i.č. 1906/199. 208 „Propensa tua de catholica religione benemerendi voluntas ac eiusdem catholicae religionis zelus, quo te adhuc adolescentem flagrare cognoscimus, nos inducunt ut piis votis tuis libenter annuamus supplicationibus igitur tuo nomine nobis super hoc humiliter porrectis inclinati tibi, ut etiamsi in sacris ordinibus minime constitutus eras...” - ibidem. 209 Je ovšem pravděpodobné, že se do Říma během této doby ještě několikrát vypravil, i když jeho cesty nejsou zachytitelné pramenně. 210 SCHMIDL 1749, 56. 211 Rudolf II. litoměřickému proboštovi Františkovi z Dietrichsteina, Praha 17. XII. 1596 (podle údaje v lístkovém regestáři sbírky opisů v NA Praha Archiv pražské metropolitní kapituly, P scrin. I fasc. II n. 40) 212 Olivieri Dietrichsteinovi 22. X. 1616 (v příloze) 213 TENORA 1906A, 13. 66 prefektem italské sodality Zvěstování Panny Marie a osobně se podílel na urovnání sporů mezi touto kongregací a brněnskými jezuity214. U brněnských jezuitů ostatně také v postě roku 1596 vykonal ignaciánské exercicie, které v jeho duchovním vývoji zcela jistě hrály důležitou roli. Na podzim roku 1596 se znovu neúspešně snaží o získání vratislavského kanonikátu, účastní se brněnského svatokunhutského sněmu r. 1596215 a postního sněmu r. 1597216 . Od papežského legáta a latere Enrica Caetaniho také ve Vídni dostává povolení, platní tři roky, aby mohl číst zakázané knihy Kalvínovy, Bezovy, Zwingliho, Lutherovy, Melanchtonovy, Bucerovy a jiných heretiků217 . Důležitým momentem jeho kariéry i osobního vývoje se však stává přijetí vyšších svěcení: podjáhenského, jáhenského a kněžského218. Své rozhodnutí oznámil papeži Klimentu VIII. do Říma pravděpodobně již koncem května nebo začátkem června 1597 spolu se žádostí, aby mu bylo povoleno přijmout tato tři svěcení naráz, tedy bez předepsaného časového odstupu a mimo předepsanou dobu. Navíc oznámil papeži, že po vyřízení svých rodinných záležitostí by rád přijel do Říma. Papež mu odpovídá brevem z 26. VII. 1597, v němž chválí jeho rozhodnutí a sděluje, že žádané povolení nechal vyhotovit a zaslat219 . Vyhotovení příslušné buly a její zaslání asi muselo chvíli trvat, protože až 20. září 1597 je datována Františkem vyžádaná nunciova absoluce ode všech iregularit při správě rodového a církevního jmění, zejm. účasti na hrdelních sporech220 . Kdy se odehrála vyšší svěcení, nevíme: známe však jistě datum Dietrichsteinovy kněžské primice v jezuitském kostele sv. Salvátora v Praze, která se odehrála o svátku jeho křestního patrona svatého Františka z Assisi, 4. října 1597221 . 214 ZUBER 1946A, 15-16. Prefekt byl volen vždy na půl roku; potom Františka vystřídal jeho bratr Zikmund. K jezuitským sodalitám na Moravě, viz ORLITA 2007 (tam i o sporech s jezuity) a ORLITA 2008. 215 BRANDL 1866, I, 67-68. 216 BRANDL 1866, I, 89, 93, 96. 217 Papežský legát a latere Enrico Caetani Dietrichsteinovi, Vídeň 26.4.1597 (ZAOpO, AO, i. č. 210, sign. AIIa12a). 218 Musel tedy již nejpozději v té to době přijmout čtyři nižší svěcení, o čemž jsme však zatím nenalezli ověřitelné údaje. Spekulace starší literatury se nezakládají na pramenech. 219 Breve Klimenta VIII. pro Františka z Dietrichsteina, Řím u sv. Marka 26. VII. 1597 – ASV, Armadio XLIV, vol. 41, f 177v-178r. Stejného dne je datován dopis Pietra Aldobrandiniho, zachovaný v registru (ASV, Fondo Borghese, III, vol. 33, f. 198), kde kardinál lituje, že Dietrichsteinova cesta do Říma se odkládá a zároveň mluví o Dietrichsteinově dopise z 30. VI. Je otázkou, zda kněžské svěcení nakonec nebylo původně plánováno i v Římě. 220 Cesare Speciano Františkovi z Dietrichsteina, Praha 20. IX. 1597 – RAD, kart. 443, i.č. 1909/67 (Cesare Speciano). 221 SCHMIDL 1749, 56; VOIGT 1792, 32-33; TENORA 1906A, 14; ZUBER 1946A, 17-18; BALCÁREK 2007, 28-29. 67 Při této příležitosti vyšly dva oslavné tisky Dietrichsteinovy primice, soubor oslavných básní šlechtických studentů pražských jezuitů vydaný v Praze u Václava Marina222 a podobný příležitostný tisk studentů jezuitské akademie v Olomouci, vydaný olomouckým tiskařem Jiřím Handlem223 . Olomoucký tisk rozebral a odcitoval z něj školácké pokusy olomouckých elévů již Rudolf Zuber, a proto se soustředíme pouze na tisk pražský. Svými básněmi do něj přispěli Václav Rozdraževský hr. z Pomsdorfu (Pomianówa), Karel Hanibal z Donína, Ferdinand Vilém Kolovrat, Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat, Vilém z Říčan, Vilém Mracký z Dubé, rytíř Zikmund Ples Heřmanský ze Sloupna a rytíř Jan Přemysl Jeníšek z Újezda, tedy lidé, kteří budou o pár desítek let později významnými činiteli rekatolizace minimálně na svých panstvích. Jejich latinské kompozice jsou poněkud zdařilejší než olomoucké, i když se jedná jen o příležitostné veršíky, velmi zdařilá je báseň Rozdraževského opěvující Dietrichsteinův znak ve spisku vyobrazený, jeho jednotlivá pole a figury224 a který je dokladem rozvinuté symbolické interpretace heraldického materiálu v raném novověku.225 Období po primici prý patří k jedněm z nejintenzivněji prožívaných v životě kněze a snad tomu tak bylo i v případě Františka z Dietrichsteina. Životopisci 222 Epigrammata 1597. K tisku, Rukověť 1, 246. V. t. katalogové heslo CYRILA MĚSÍCE v MLČÁK 2008, s. 114-115, kat. n. I. 75 (s chybami). K faktorovi a dědici pražské Peterlovské tiskárny Václavovi Marinovi z Tenčic, viz VOIT 2006, 680. 223 Poemata 1597. K tisku, Rukověť 1, 246. K Handlovi a jeho knihtiskárně viz VOIT 2006, 341- 342. 224 Vertice quod coluber celso, prudentia vera est. / Designat clarum, pulchra corona, genus / Pes Aquilae est, quod fors aquilae pernicis in auras / More volans, brutam despicis altus humum? / Crux nivea est fidei non fictae symbolon amplum, / Qua duce successus nobiliore natas. / Quod binae rectum lucent untrinque machaerae: / Hae lolium resecant materiemque mali. / Es prudens Francisce, genus tibi nobile; temnis / Terrea et in Christi gloria sola cruce. / Rescindo cultro, vitiorum duplice foetus. / Quam bene conveniunt stemmata tanta tibi. – Epigrammata 1597, f. 2r. 225 K této zajímavé problematice naposledy NOVOTNÝ 2009. Dietrichsteinův znak (Epigrammata 1597, f. 1v) 68 tradičně uvádí, že zbožně horlivě kázal a vysluhoval kultovní úkony226 a jako vyprávěcí spojku můžeme tento zajisté pravdivý údaj použít i my. Dietrichstein na papežském dvoře ve Ferraře Ze zbožné činnosti liturgického slavení, kázání a návštěv nemocných vytrhla kněze Dietrichsteina vůle císařova, jenž jej v květnu 1598 vysílá na cestu k papežskému dvoru227, který v té době dlel ve Ferraře228, kam Dietrichstein dorazil v první polovině června229 . Důvodem jeho cesty byla známá kauza volby vratislavského biskupa a nespokojenost Rudolfa II. s jejím průběhem230. Po smrti biskupa Andrease Jerina 5. XI. 1596 kapitula v souladu s kolovratským paktem z r. 1504 a proti výslovné vůli císaře, jehož kandidátem byl nám již známý scholastik Pavel Albert pocházející ze Švábska, zvolila 6. XII. 1596 biskupem Slezana dr. Bonaventuru Hahna. Císař zasáhl proti kapitule časnými tresty a ke kurii vyslal na jaře 1598 nejprve kanovníka Jana Matyáše Wackera z Wackenfelsu s titulem vyslance231 a krátce nato i Dietrichsteina. Oba měli dosáhnout zneplatnění vratislavské volby a přikročení k volbě nové. Kurie i papež zpočátku stojí důrazně za právem kapituly a hájí jak její právo na svobodnou volbu, tak i platnost volby Hahna. Až postupně, když císařská strana, u kurie reprezentovaná stálým vyslancem Raimundem hr. Thurnem a internunciem Wackerem, začne spojovat kauzu vratislavskou s volbou na olomoucké biskupství a kurie bude chtít prosadit svého kandidáta, její pozice otupí a v září 1598 je Hahn samotnou kapitulou vyzván, aby rezignoval. 226 TENORA 1906A, 14, pozn. 5 cituje Succincta narratio: Totum se pietatis officiis dedit, nullibique crebrius quam in templis vel xenodochiis visus. 227 Viz doporučující dopis Rudolfa II. pro papeže z 4. V. 1598, podle Res gestae 1621, f. 150v – 151r ed. TENORA 1906A, 46, n. 9 (kopie RAD, kart. 434, i.č. 1906/199) a císařovy pasy pro FD, vydané v Praze 8. V. 1598 (originály RAD, kart. 305, i.č. 1038, sign. 258b, f. 1 – německý a f. 2 – latinský) a generické doporučení pro významné osoby u kurie z téhož dne (kopie RAD, kart. 305, i.č. 1038, sign. 258b, f. 3-4). Dietrichstein by teoreticky mohl cestovat s Ferdinandem Štýrským, viz GARMS-CORNIDES 2004, 125-128. 228 Tento delší pobyt papeže a celé kurie ve Ferraře od počátku května do konce listopadu 1598 je spojen se známým úspěchem pontifikátu Klimenta VIII., kterému se za pomoci diplomatických jednání a válečné hrozby podařilo po smrti bezdětného vévody Alfonsa II. d’Este (27. X. 1597) Ferraru jako léno spadlé odúmrtí připojit znovu k papežskému státu. K průběhu jednání viz GASPARINI 1960 a BARBICHE 1962. 229 Deník Giovanni Antonia Romana, zápis k 11. VI. 1598: Il s.r Diatristan arrivò a Ferrara (ASV, Fondo Borghese IV, 145B, f. 95r) 230 K průběhu vratislavské volby zv. také „causa hahniana“, viz JUNGNITZ 1900; STLOUKAL 1925, 121-128 a násl.; KASTNER 1929; JEDIN 1939; ZUBER 1949A; KÖHLER 1973A; BAHLCKE 1994, 242- 259. 231 STLOUKAL 1925, 123. 69 V Rudolfově říši v této době bylo vakantních biskupství více: Pasov, Vídeň a Vídeňské nové město, ale také Olomouc, kde krátce po Dietrichsteinově odjezdu, dne 2. VI. 1598, zemřel biskup Stanislav II. Pavlovský z Pavlovic. Nastala v literatuře velmi dobře popsaná hra vysoké diplomacie232, kterou pro naše potřeby pouze stručným způsobem shrneme. Jednání se točila okolo několika problémů: Rudolf II. chtěl dosáhnout vyřešení vratislavské záležitosti, papež chtěl prosadit Dietrichsteina na olomoucký stolec a vratislavskou záležitost nechat usnout, olomoucká kapitula chtěla střežit proti papeži i císaři své starobylé právo svobodné volby a navíc byla rozdělena v otázce možného kandidáta na biskupský stolec. Celou situaci po zdlouhavých diplomatických jednáních zakončila rezignace dr. Hahna na vratislavský stolec v březnu r. 1599 následovaná papežskou kasační bulou z 18. III. 1599, Dietrichsteinovo jmenování kardinálem s titulem sv. Silvestra in Campo Mario v konzistoři ze 3. března 1599 a jeho následná volba olomouckým biskupem dne 26. května 1599. Mezi hlavní protagonisty jednání patřily nejenom zúčastněné kapituly a jejich kanovníci, papež se svými nepoty a císař, ale také nový nuncius u císařského dvora Filippo Spinelli233 , císařští vyslanci hrabě Thurn a kanovník Jan Matyáš Wacker, ale také nekatolíci stojící v té době na vysokých postech české královské kanceláře: místokancléř Kryštof Želinský ze Sebuzína a sekretář kanceláře Jan Milner z Milhauzu234 . Aktivní úlohu samozřejmě hrál na papežském dvoře i sám Dietrichstein, jak si povšiml už Karel Stloukal235 . Tato zajímavá jednání jsme stručně odbyli nejen proto, že není třeba opisovat již mnohokrát popsané detailní popisy jednání, ale také proto, abychom se mohli věnovat jiným záležitostem, které se týkají posledního Dietrichsteinova pobytu v Itálii před jeho vstupem na olomoucký biskupský stolec, a který můžeme časově vymezit sklonkem května 1598 a zhruba polovinou září 1599. Tyto skutečnosti dosud zůstávaly v rámci tradičního výkladu o tomto období Dietrichsteinova života poněkud stranou. Předně je třeba zmínit samotný pobyt ve Ferraře, kde papež se svým dvorem osobně potvrdil začlenění tohoto vévodství do papežského státu, a který byl jedním z doposud nejdelších pobytů mimo samotný Řím od avignonského „zajetí“ a velkého papežského schismatu na sklonku 14. a počátku 15. století. Dietrichstein je přítomen prakticky celému papežovu pobytu, poznamenaném 232 TENORA 1906A, 15-30 především z pramenů domácí provenience; STLOUKAL 1925, 103-150 na základě korespondence nunciatur a cenného Milnerova kopiáře; resumováno: ZUBER 1946A, 20-31; BALCÁREK 2007, 30-40. 233 Filippo Spinelli († 25. V. 1616) biskup v Policastru, byl jmenován již v létě 1588 nunciem u císařského dvora, ale do Prahy dorazil až v březnu 1599. Jako nuncius působil až do dubna 1604, v červnu 1604 jmenován kardinálem, roku 1605 se stal biskupem v Averse. Srv. STLOUKAL 1925, IPR KLEMENS VIII., CCLIII-CCLIV. 234 K postavám Želinského a Millera, viz zejm. BOROVIČKA 1922 a STLOUKAL 1925. 235 STLOUKAL 1925, 134-135. 70 mimo jiné i vyvrcholením krize v rodině Aldobrandini dané spory mezi dvěma papežskými nepoty, kardinálem Pietrem (1571-1621) a kardinálem Cinziem (1551-1610)236. 236 Viz JAITNER 1988, ale také IPR KLEMENS VIII., XCVI – CXXV. 71 Tabulka:StručnýrodokmenrodinyAldobrandini,jejížčlenovévystupujívDietrichsteinověkorespondenci Podle:WEBER1,28-33. 72 Spor papežských nepotů Pietra a Cinzia Latentní konflikt existoval mezi oběma bratranci již od volby jejich strýce papežem: Kliment VIII. ostatně váhal s jejich jmenováním kardinály celých dvacet měsíců, až do konzistoře 17. IX. 1593. Samotné tituly, kterými měli být jeho synovci označováni, naznačují papežovy preference: jako kardinál Aldobrandini měl být označován Pietro; Cinzio Passeri, který byl synem papežovy sestry a nebyl proto přímým členem rodu, byl označen podle svého titulárního kostela jako kardinál San Giorgio. Vůči Pietrovi, který byl o dvacet let mladší, měl otevřenější povahu, příjemnější vystupování a nebyl tolik svázán se španělskou stranou, se ostatně klonila také podstatná část kardinálského kolegia, a tak v průběhu let 1593-1597 Pietro získává u papeže, v Kurii i v mezinárodní politice stále více navrch nad svým starším bratrancem. Je to patrné nejen z flagrantního rozdílu příjmů (v roce 1600 dosahují Petrovy příjmy výše 112 922 scudi, Cinziovy 30 000), ale i z toho, že většina nunciů, kteří spadali pod pravomoc Cinziovu237, posílala duplikáty svých zpráv také Pietrovi. Jeho pozice se nadále upevnily po smrti kardinála Toleda v září 1596, kdy Cinzio ztratil významnou oporu tohoto představitele španělské kliky. Otevřeně se Pietrova nadřazenost projevila v jednáních o Ferraru, kdy je vyjednáváním jako legát pověřen právě kardinál Aldobrandini, který dosáhl již v lednu 1598 známého úspěchu v podobě smlouvy s Lucrezií d’Este o návratu Ferrary pod vládu papežského státu jako odumřelého léna, jež učinila definitivně konec nárokům Cesara d’Este na ferrarské nástupnictví. Pietro je proto jmenován ferrarským legátem a v době pobytu papežského dvora ve Ferraře se stýká s diplomaty a politiky, jako byli např. arcivévoda Ferdinand Štýrský, vévodové mantovský a parmský, španělský guvernér v Miláně a další. Různé cesty naopak od dvora vzdalují Cinzia a je pravděpodobné, že v jeho mysli právě v této době dozrávají silné pocity žárlivosti, nejistoty a nedůvěry vůči papežskému strýci, které přerostou v naprosto iracionální útěk od papežského dvora 13. října 1598. Tato nekontrolovaná reakce takřka padesátiletého kardinála všechny překvapila, stejně jako jeho odmítání smíru v následujících měsících. Toto chování vyvrcholilo v listopadu 1598 v Miláně, kam Pietro Aldobrandini přijel jako legát v doprovodu Markéty Rakouské. Když se dozvěděl o přítomnosti bratrance Cinzia, přišel do jeho domu, odkud před ním ovšem Cinzio utekl druhým vchodem. Situace, kterou trpělo fungování papežské diplomacie i státního sekretariátu, se vyřešila až v květnu 237 K rozdělení kompetencí došlo již při jmenování obou nepotů „nejvyššími sekretáři“ 12. IX. 1592. Cinzio, jehož sekretářem byl nejprve Minuccio Minucci a od r. 1595 Lanfranco Margotti, měl spravovat nunciatury u císařského dvora, v Kolíně nad Rýnem, Štýrském Hradci, ve Švýcarsku, Polsku, Florencii, Benátkách a Neapoli a navíc se starat o vztahy se všemi italskými knížaty. Do Petrovy kompetence spadaly vztahy s Francií, Španělskem, Portugalskem, Savojskem a správa Avignonu. Sekretářem jeho úřadu byl nejprve Giovanni Battista Mazza a od dubna 1597 Erminio Valenti. 73 1599, kdy se Cinzio vrátil do Říma a znovu se ujal svých funkcí ve státním sekretariátu. Cinzio ovšem musel uznat svou porážku, stahuje se do své religiozity a mysticismu, stejně jako do studií alchymie a hermetismu, ale proslavil se také jako podporovatel umění, jemuž r. 1593 Torquato Tasso věnoval svou Gerusalemme conquistata, poslední (a neúspěšnou) verzi svého hlavního díla Osvobozený Jeruzalém.238 Bohužel nemáme zprávy o tom, na jaké straně stál v tomto souboji papežových nepotů František Dietrichstein. Cinzio byl určitě Dietrichsteinům znám, vždyť provázel svého strýce ještě jako kardinála na jeho polské legaci, a proto můžeme předpokládat, že se mladého studenta po svém návratu v Římě ujal. Dietrichstein s ním bude udržovat korespondenci až do konce jeho života, ale asi jej to nepostavilo proti druhému nepotovi Pietrovi, s nímž budou styky nejenom jeho, ale i jeho agenta Olivieriho velmi intenzivní. Podobně intenzivní kontakty udržuje s Pietrovou sestrou Olimpií. Je pravděpodobné, že v době ferrarského pobytu zůstává ve městě, podle zmínek v Res gestae239 byl součástí Aldobrandiniho doprovodu k uvítání Markéty Rakouské, její matky Marie a arcivévody Albrechta v Bussolengu u Vicenzy 3. XI. 1598240 a po svatbách jej doprovázel i na jeho legaci do Milána. Dvojí habsburská svatba roku 1598 Svatby, o nichž jsme se zmínili, byly vyvrcholením a zakončením celého papežova pobytu ve Ferraře a byly papežem slaveny ve ferrarské katedrále sv. Jiří v neděli 15. listopadu 1598241 . Papež sezdával nového španělského krále Filipa III. s Markétou Rakouskou, dcerou Karla II. Štýrského a Marie Bavorské (sestrou budoucího Ferdinanda II.) a zároveň arcivévodu Alberta (Albrechta) s infantkou Isabellou Klárou Eugenií242. Šlo o jeden z posledních diplomatických tahů v této době již mrtvého Filipa II., jehož cílem bylo nejenom oženit následníka trůnu Filipa, ale také jeho sestru Isabellu Kláru Eugenii (1566- 1633)243, známou jako neúspěšnou pretendentku na francouzský trůn po vymření valoiské linie Kapetovců a jako jednu ze snoubenek Rudolfa II. Záměrem umírajícího panovníka bylo vytvořit pro ni oddělený a nezávislý stát španělského Nizozemí, v němž by vznikla jedna z bočních panovnických linií 238 O Cinziově mecenátu na sklonku jeho života i o jeho úctě ke vzdělancům podává zajímavé svědectví LUNADORO 1635, 63. 239 Res gestae 1621, f. 151r. 240 IPR KLEMENS VIII., CXII. 241 Papež opustil Ferraru takřka bezprostředně po Habsburcích, 26. XI. 1598, ale do Říma se kvůli povodním na Tiberu dostal až 21. XII. 1598. Na cestě se zastavil v Loretu a v Anconě (11. – 13. XII. 1598; cfr. Deník Giovanni Antonia Romana, ASV, Fondo Borghese IV, 145A, f. 108v) 242 Ke svatbě viz RAINER 1998. 243 Stručné údaje o infantce a další literaturu viz HAMANNOVÁ 2001, 164-165. Pro plány Filipa II.: PARKER 1998, 179-180. 74 habsburského rodu. Závěrečný protokol o postoupení Nizozemí Isabelle byl podepsán již na začátku května 1596 a infant Filip byl donucen vzdát se svých práv na toto území, které mu mělo připadnout zpět v případě, že Isabella zemře bezdětná. Již před dvěma lety se stal nizozemským guvernérem tehdy ještě toledský arcibiskup a kardinál arcivévoda Albrecht (Albert, 1559-1621)244 , který v srpnu 1598 převzal suverenitu nad Nizozemím Isabeliným jménem, již koncem června se zřekl kardinálské hodnosti a arcibiskupského úřadu (nikdy nepřijal žádné z vyšších svěcení, takže ani zde nebyl problém), odjel do střední Evropy245 , kde se setkal se svou sestřenicí Markétou, její matkou Marií Bavorskou a odcestoval s nimi přes Brenner a Benátsko do Mantovy, odkud po lodích přijeli do Ferrary, kam dorazili 13. listopadu. O dva dny později se odehrál svatební obřad, při němž nepřítomného Filipa III. zastupoval arcivévoda Albrecht, a nepřítomnou infantku španělský vyslanec u papežského dvora vévoda ze Sessy (1551-1616), vzdálený příbuzný mladého litoměřického probošta246 . 244 Pro jeho osobu, viz HAMANNOVÁ 2001, 42. V italských pramenech je běžně označován jako arciduca Alberto, asi proto, že jméno Albrecht bylo (a je) pro Italy v podstatě nevyslovitelné. 245 Tam navštívil i svého císařského bratra v Poděbradech, srv. STLOUKAL 1925, 104. 246 Antonio Fernández de Córdova y Cardona y de Requesens, 4. vévoda de Soma, 5. vévoda de Sessa, 3. vévoda de Baena, 7. hrabě de Cabra, 19. baron de Bellpuig. V letech 1590- 1603 byl španělským vyslancem v Římě; 1601 neapolským admirálem a generálním kapitánem, po svém odvolání v letech 1603-1606 vrchní hofmistr královny Margarety. Od r. 1596 člen kalatrávského řádu. Srv. GIORDANO 2006, LIX-LXI; VISCEGLIA 2007B; pro genealogické souvislosti, viz údaje citované pro rod Cardona výše – Sessa pocházel z vedlejší větve rodu Cardona, označované jako Cardova - Bellpuig; Margareta z Cardony, Dietrichsteinova matka, byla sestřenicí babičky manželky vévody ze Sessy, Juany Fernández de Aragón y de Cardona; také Dietrichsteinova sestra Hypolita byla r. 1594 provdána za Álvara Fernándeze de Córdova, který byl bratrancem Sessovy matky Beatriz Fernández de Córdova. Genealogických vazeb by ale díky rodové provázanosti vysoké španělské šlechty bylo možno pravděpodobně nalézt daleko více… 75 Markéta se z Ferrary vydala na cestu do Španělska247, která se poněkud protáhla: Markéta přijela do Milána večer 30. XI. 1598 doprovázena arcivévodou Albrechtem, svou matkou Marií, Karlem Emanuelem Savojským, jeho synem Amedeem, markýzem d’Este248 a kardinálem legátem Pietrem Aldobrandinim. V Miláně se španělská královna zdržela přes dva měsíce a byla tam přijata velmi honosně, vždyť se jednalo o její první vstup na španělské území. Při příležitosti jejího příjezdu byl postaven kamenný oblouk, který v Miláně stojí pod jménem Porta Romana dodnes. Nebyl to ovšem jediný triumfální oblouk, který tehdy v Miláně vznikl: další byl již postaven ad hoc, tedy asi ze dřeva, ante ianuam ecclesiae maioris, tedy před vstupem do milánského dómu Panny Marie, jehož fasáda v té době ještě nebyla hotova. Obrazy představující „istorie“ jej vyzdobil Giovanni Battista Rovere (1560/1 – 1626), nazývaný Fiammenghino249 . Tento oblouk bude ještě jednou použit při 247 Europa triumphans 2004, vol. 1, 364. Soudobé popisy cesty vydává MITCHELL 1990, anglická verze jednoho z nich je přístupná na webu British Library: A briefe discourse of the voyage and entrance of the Queene of Spaine into Italy: With the Triumphes and pomps shewed aswell in the Cittyes of Ostia, Ferrara, Mantua, Cremona, Milane, as in other boroughes and townes of Italy. Also the report of the voyage of the Archduke Albert into Almaigne, [London] ca. 1599, online: http://special- 1.bl.uk/treasures/festivalbooks/BookDetails.aspx?strFest=0138 [cit. 2009-07-30]. 248 VERRI – CUSTODI 1851, vol. 2, 283-288: detailní popis slavností, ale také divadelních představení. Soudobý popis: MAZENTA 1599. Pro pobyt a doprovod Pietra Aldobrandiniho: IPR KLEMENS VIII., CXII-CXIII. Jaitnerův seznam doprovodu legáta můžeme doplnit o údaje v MAZENTA 1599, f. 87r: v Aldobrandiniho doprovodu se nacházeli jeruzalémský patriarcha Fabio Biondi, viterbský arcibiskup Girolamo Matteucci, Alessandro Centurione (emeritní arcibiskup janovský), biskupové Germanico Malaspina (biskup v San Severo), spoletský biskup Paolo Sanvitale, biskup vigevanský Marsilio Landriano, biskup v Borgo Sansepolcro, biskup v Averse (Bernardino Morra), biskup z Policastra (nuncius Cesare Speciano), referendáři Maffeo Barberini (pozdější papež Urban VIII.), Ferdinando Taverna (pozdější kardinál), Giovanni Stefano Ferreri, který se zakrátko stane biskupem ve Vercelli a bude i nunciem u císařského dvora, Aldobrandiniho důvěrník Giacomo Sannesi, který se r. 1604 stane kardinálem... Podle Res gestae 1621, f. 151r byl v Miláně i František z Dietrichsteina. 249 Srv. ANNALI FD MILANO IV (ED. 1881), s. 328, zápis z 26. VI. 1598: Fabbrica vybrala Rev. Alessandra Mazentu, hraběte Giorgia Trivulzia a rektora Julia Fossata, "qui fieri faciant arcum triumphalem ante faciem ipsius ecclesiae ... et ulterius pro maiori decore tollendas esse omnes et quascumque apothecas merzariorum super dicta platea existentes monendosque esse omnes earum conductores, ut illas omnino tollant per triduum ante ipsius ser.mae principissae adventum." V zápise z 10. VIII. 1598 se dozvídáme o malíři a platbách za jeho práci: "A Giovanni Battista Rovere, detto Milánská Porta Romana, postavená na počest příjezdu Markéty Rakouské v listopadu 1598 76 Dietrichsteinově legaci o několik měsíců později. Poté, co byla následně nabídnuta k prodeji a nikdo si ji nekoupil, byla brána rozebrána a materiál uložen250. Milánský guvernér Velasco nechal na nádvoří vévodského paláce postavit dřevěnou divadelní scénu, používanou až do r. 1708, kdy shořela. Divadelní představení tam 8. a 9. XII. dával se svými žáky milánský choreograf a učitel tance Cesare de’Negri, řečený il Trombone, za přítomnosti královny Markéty a arcivévody Albrechta251. Habsburkové museli v Itálii počkat na příhodné počasí, aby se mohli nalodit a doplout slavnostně do Španělska: z Milána odjeli 3. II. 1599, přes Sampierdarenu (10. II.) přijeli do Janova (11.-15. II.), kde byl postaven další vítězný oblouk252 . Do Valencie, kde byly připraveny slavnosti validace a konzumace manželství, dorazili 18. IV. 1599.253 Zatímco nová španělská královna již zůstala ve Španělsku, arcivévoda Albrecht a jeho manželka Isabella Klára Eugenie se vydali znovu na cestu, tentokráte do Nizozemí, kde se chtěli společně ujmout vlády. Jejich cesta vedla opět přes Itálii: 17. VI. 1599 dorazili do Janova a zdrželi se tam do konce června254 . V tomto okamžiku se však musíme vrátit zpět do Ferrary a sledovat dění, které se odehrává na papežském dvoře, kde se pohybuje již žhavý kandidát na olomoucký biskupský stolec, František z Dietrichsteina. V listopadu 1598 přijal Pietro Aldobrandini spolu s kardinálem Bartolomeem Cesim kněžské svěcení a při návratu papežského dvora do Říma slavili oba svou primiční mši v Loretu. Papež a jeho dvůr tam prodlévali ve dnech 11. – 13. XII. 1598255 a pravděpodobně v těchto dnech se odehrála scéna, popisovaná Dietrichsteinovým životopiscem: „Bylť toho času František Dietrichstein v Loretu … kde mu Caesar kardinál Baronius kázal a budoucnost předpověděl, že se totiž stane Fiammenghino, pittore, 1000 imp. A bon conto sopra le historie che va facendo per mettere alla porta delle parate che si fa sopra li schalini per la venuta della regina di Spagna. Alli 17 ottobre, altre 1200; alli 5 novembre, altre 1200; alli 12, altre 1200; alli 21, altre 1200; alli 14 dicembre, a saldo, l. 1222." (IBIDEM, s. 328) – Jak je patrné z datací zápisů, dómská huť v Miláně věděla o příjezdu významných hostí dostatečně dopředu. 250 IBIDEM, s. 335. 251 VERRI – CUSTODI 1851, v. 2, 284-286 odkazuje na tisk Cesare de’Negriho Le gratie d’Amore, vydané v Miláně (ed. Ponzio e Piccaglia 1604). Jedná se o jiný název a jiné vydání slavného díla NEGRI 1604. K tomu také ŠTUDENT 2006. – Popis představení, seznamy tanečníků i těch, kdo byli přítomni, viz NEGRI 1604, 12-14. 252 IVALDI ARMANDO FABIO, Scheda per un „apparato“ genovese del 1599. L’arco trionfale per il passaggio di Margherita di Spagna e Alberto d’Austria, La Berio 1979, n. 3, 43-52; edice soudobého popisu triumfálního oblouku v Janově na Europa triumphans 2004, vol. 1, 311-329 (v knize ve věnován janovským slavnostem celý oddíl: Festivals in Genoa in the Sixteenth and Seventeenth Centuries, vol. 1, 219-358). 253 MURATORI 1749, 563. 254 ALIVERTI 2004, 228. 255 Deník Giovanni Antonia Romana: ASV, Fondo Borghese IV, 145b, f. 108v. 77 olomouckým biskupem, pokud nařídí opravit poškozenou zeď loretánského domku a pořídí ji ze stříbra. František byl vždy pohotový k vykonání každého zbožného díla a i přes to, že se o biskupskou hodnost nestaral a nikterak si její získání nekladl za podmínku svého činu, přislíbil dát stavbu opravit. Svůj slib splnil a na biskupství ani nepomyslel. Co však Caesar Baronius předpověděl, došlo svého naplnění.“256 I když nehodláme popírat prorocké dary slavného církevního historika, právě v této době již mu – jako papežovu zpovědníkovi – muselo být jasné, že Dietrichstein olomouckým biskupem se vší pravděpodobností bude. I když se nám zatím nepodařilo nalézt prameny týkající se příprav konzistoře na počátku března 1599, je pravděpodobné, že tak významná událost jako je kreace čtrnácti nových kardinálů byla papežem připravována dostatečně dopředu a že o ní zcela jistě mluvil i se svým zpovědníkem, který navíc byl kardinálem a patřil k jeho nejbližším, i když informace třebas nepronikla mimo okruh nejbližších spolupracovníků. Nelze předpokládat, že by se ke jmenování Dietrichsteina, který patřil k jeho oblíbencům, rozhodl spontánně přímo na konzistoři nebo krátce před ní: pomalost v důležitých rozhodnutích je pro Klimenta VIII. doslova příslovečná a dokládá ji zejména jeho postup při rozhodování o absoluci Jindřicha Navarrského. Jmenování kardinálem K samotnému jmenování Dietrichsteina kardinálem došlo v tajné konzistoři ve středu 3. března 1599257 , kde příslušná jmenování byla výrazem snahy o rovnováhu mezi vlivem francouzským a habsburským, související zejm. s obnovením mezinárodní politicko-diplomatické váhy papežství, které se projevilo i mírovým jednáním ve Vervins v první polovině roku 1598258 . Papež, který doplnil po nedávných úmrtích počet kardinálů na Sixtem V. předepsaných sedmdesát, oděl do purpuru především preláty, kteří se projevovali jako nezávislí, neutrální, byli součástí věrné aldobrandinovské klientely a sledovali její reformní kurz. Ze třinácti kardinálů kreovaných v konzistoři jich osm patřilo do kuriální sféry a rodinné klientely Aldobrandiniů259 a pouze pět můžeme označit jako „národní“260 . Průměrný věk těchto kardinálů se pohyboval okolo 43 let, 256 Res gestae 1621, f. 151rv. 257 HC IV, 6. 258 K míru ve Vervins, viz VIDAL – PILLEBOUE 1998 a LABOURDETTE – POUSSOU – VIGNAL 2000. 259 Silvio Antoniano (1540-1603) byl sekretářem latinských brevií Klimenta VIII., Robert Bellarmin (1542-1621) byl jezuitou a teologem papeže, Bonifacio Bevilacqua (1571-1627) pocházel z Ferrary a byl vicelegátem v Camerinu, Bonviso Buonvisi (1551-1603) byl vicelegátem v Civitavecchia a komisařem papežských vojsk v Uhrách, Giovanni Battista Deti průměrný věk 49 – 50 let 22-30 let 10 31-40 let 10 41-50 let 16 51-60 let 16 61-70 let 11 71-78 let 7 Tabulka: Věkové složení kardinálského sboru při kreaci 3. III. 1599 78 Dietrichstein patřil v celém kardinálském kolegiu v době svého jmenování mezi osm věkově nejmladších kardinálů. Jen dva z nově kreovaných nesplňovali podmínku kanonického věku (danou podmínkou přijatého kněžského svěcení): ligista Sourdis a aldobrandinovský pronepot Deti. Ke jmenování kardinálů dochází v tajné konzistoři, jíž se účastní pouze papež a již kreovaní kardinálové, až po jejím skončení je zainteresovaným sděleno jejich zvolení. V této době již nedocházelo k rituálu tázání přítomných kardinálů na jejich názor na jmenování, který sdíleli papežovi sedícímu na faldistoriu šeptem do ucha: kardinálové na papežovo sdělení jmen kandidátů odpovídají pouze smeknutím baretu a úklonem hlavy, neboť kardinály jmenuje papež a jiným kardinálům nepřísluší než s jeho vůlí souhlasit. Pak jsou noví kardinálové kreováni prostým jmenováním papežem a po skončení konzistoře je jim jejich jmenování oficiálně sděleno. Po jmenování, k němuž došlo ve slunném dni, všichni přítomní poobědvali s Pietrem Aldobrandinim, který je potom doprovodil k papeži, jenž jim předal purpurové barety jako znak jejich kardinálské důstojnosti.261 Dietrichsteinovo encomium z roku 1621, kterým je osmá kniha Dignenauerova spisu Res gestae gentis Dietrichsteinianae zaznamenalo o tomto sdělení anekdotu doslova hodnou světce: „Na tomto místě bychom měli připomenout, že v době, v níž Nejvyšší Velekněz držel kardinálskou radu, František z Dietrichsteina sloužil mši a Bohu obětoval. Když byl prohlášen za kardinála, po delším hledání jej nalezli v chrámu. Když mu všichni gratulovali, že bude kardinálem, i přes to, že také on si připouštěl tuto domněnku, nechtěl být nalezen až do okamžiku, kdy z chrámu vyjde. Něco podobného se stalo i svatému Mikuláši, který byl nalezen v chrámu, když se měl ujmout biskupského úřadu.“262 Autor se snaží v celém svém spisku učinit z kardinála světeckou postavu, ale i když s ním nemusíme (a možná ani nemůžeme) souhlasit, rozhodně je tato příhoda dokladem zbožnosti (1576-1630), nejmladší člen kolegia, byl příbuzným matky Klimenta VIII., Domenico Toschi (1535-1620) byl ostříleným papežským vicelegátem již před r.1592, Alfonso Visconti (1552- 1608) byl bývalým nunciem ve Španělsku a Transylvánii, Paolo Emilio Zacchia (1554-1605) byl jmenován díky svým zásluhám o získání Ferrary r. 1597 v Madridu. Cfr. FATTORI 2004, 6; PASTOR 11, 454-455. 260 Bernardo Rojas y Sandoval (1546-1618) byl strýcem valida Filipa III., slavného hraběte Lermy; do francouzské sféry vlivu musíme počítat známého člena ligy Françoise d’Escoubleau de Sourdis (1574-1628), prokurátora Jindřich IV. při jeho absoluci Arnaulda d’Ossat (1537-1604) i běžně mezi kardinály nepočítaného Guillauma de Saint-Marcel d’Avançon (1535-1600) jenž nikdy nepřijal kardinálský klobouk. Z rodiny modenských vévodů pocházel Alessandro d’Este (1568-1624), císařskému vlivu musíme připsat jmenování Dietrichsteina. 261 Viz Deník Giovanni Antonia Romana, zápis k 3. III. 1599, ASV, Fondo Borghese IV, 145B, f. 119v 262 Res gestae 1621, f. 158v. 79 nově kreovaného kardinála. V této době již ostatně bylo zvykem, že zainteresovaným byla zpráva sdělena večer před jejich jmenováním.263 Kardinálská kreace nespočívá pouze ve jmenování, je rozdělena do vícera rituálů. Přítomným kardinálům byl ve veřejné konzistoři, jež se odehrála v sobotu 6. března po složení předepsaných přísah předán kardinálský klobouk, který má symbolizovat že se při šíření víry mají chovat rozhodně, až ke smrti a vylití vlastní krve264 , jak ostatně slibovali i v přísaze. Ve středu 10. března se odehrávala konzistoř, v níž došlo k dalšímu z ritů kardinálské kreace, oris clausio (oris occlusio), symbolickému zavření úst kardinála, které má dvojí význam: papež dává kardinálovi najevo, že má být velmi diskrétní ve věcech jednání o církvi, které má jako kardinál a navíc zavřením jeho úst ukazuje, že právo vyjadřovat se k událostem v konzistoři pochází přímo od papeže, který tímto kardinálovi vlastně uděluje pasivní hlas na konzistoři. Jakousi odpovědí na tento rituál je oris aperitio, otevření úst, který se v případě Dietrichsteina a jeho kolegů odehrál 17. března. Otevřením úst papež ukončuje jakési symbolické období kardinálského „noviciátu“: kardinál dostává aktivní hlas, smí se vyjadřovat v konzistořích, kongregacích a jiných církevních úřadech a má právo vynášet sentence. Již Moroni přirovnává otevření úst k řeholním slibům, jež taktéž dávají novicovi aktivní právo v kapitule. Noví kardinálové ve stejné konzistoři dostali také kardinálský prsten, a spolu s ním jim byl určen i kardinálský titul nebo diakonie (kardinálem-biskupem se obvykle noví kardinálové hned nestávají, tituly suburbikálních diecézí jsou vyhrazeny až „služebně“ starším členům kolegia). Za kardinálský prsten ozdobený safírem, pod nímž se nacházel papežský znak ve smaltu, bylo potřeba zaplatit: jeho cena byla mnohonásobně vyšší než cena samotného šperku a v době pontifikátu Klimenta VIII. byly takto získané peněžní částky určeny na rekonstrukci lateránské baziliky. Až Řehoř XV. při zřízení Kongregace de propaganda fide r. 1622 učinil platbu za anello cardinalizio platbou roční (tedy vlastně kardinálskou daní) a z jejího výnosu dal financovat nově založenou kongregaci265. Dietrichsteinovi byl určen jako titulární kostel sv. Silvestra in Capite v centru Říma, nedaleko via del Corso, který byl kardinálským titulem od r. 1517. Kardinál se na sklonku 16. a začátku 17. století dosti zásadně podílel na jeho přestavbě, jak o tom ještě uslyšíme. 263 MORONI GAETANO, heslo „Cardinali di Santa Romana Chiesa“ (MORONI 9, 272 – 318 a 10 5-26), „§ V. Creazione di cardinali“ (MORONI 9, 295-318), o tomto zvyku na s. 302. 264 Pro časové údaje o jednotlivých konzistořích, viz HC IV, 6. 265 Viz MORONI 2, 66-69, heslo „Anello cardinalizio“. Pro významy ritů, srv. Také MOLIEN A., heslo „Cardinal“, in: DDRCAN 3, col. 1310-1339, zejm. col. 1322-1324. 80 Otázkou stále poněkud otevřenou zůstává, jakým motivům přičítat Dietrichsteinovo jmenování; dobovými slovy řečeno, čí vlastně byl Dietrichstein kreatura. Zcela jistě šlo o osobní projev přízně papeže Klimenta VIII., Zuber připomíná postavu arcikněžny Marie Anny Štýrské (1551-1608), původem z rodu Wittelsbachů, vdovy po Karlu II. Štýrském (1540- 1590), z jejichž manželství pocházel jak Ferdinand Štýrský, pozdější císař Ferdinand II., tak i Markéta, kterou jsme již potkali jako novomanželku Filipa III. a dalších třináct dětí266 . Podle Mariina dopisu ze 27. X. 1598267 papež vyzval budoucí královnu Markétu a její matku arcikněžnu Marii, aby určily dvě osoby, které by rády viděly jmenované při nejbližší kardinálské kreaci. Marie to oznamuje svému synovi Ferdinandovi a zároveň mu připomíná, že by chtěla odměnit věrnost Zikmunda z Dietrichsteina tím, že by navrhla papeži jeho bratra Františka. Ferdinand Štýrský se měl poradit se svým zpovědníkem, který snad nesouhlasil, ale Marie zřejmě i přes to navrhla papeži Dietrichsteinovo jméno. S Marií, která zřejmě byla osobou, jež výrazně ovlivnila výchovu a názorovou orientaci budoucího císaře Ferdinanda II.268 , se Dietrichstein asi dosti sblížil, jak to dokládá jejich korespondence z let 1595-1607269 . Marii ostatně Dietrichstein své jmenování ihned oznámil, ona sama mu poslala svou gratulaci, k čemuž vybídla i svého syna Ferdinanda. Další postavou, která Dietrichsteinovi gratulovala, byla i císařovna-vdova Marie Habsburská (1528-1603)270 , španělská infanta provdaná původně za císaře Maxmiliána II., která se r. 1581, několik let po smrti svého manžela vrátila do Španělska, kde se svou dcerou Markétou vedla takřka klášterní život. Také ona se u papeže za Dietrichsteina 266 Základní informace k postavě Marie Anny Bavorské (1551-1608): HAMANNOVÁ 1996, 265. 267 ZUBER 1946A, 27 podle HURTER ??, příl. CLXIII, č. 9. 268 „Ferdinand does not seem to have had much content with Jesuits during his early years, when his devout mother, Maria of Bavaria, was the greatest influence of his life.“ (BIRELEY 1981, 7; podtrženo autorem těchto řádků). 269 RAD, kart. 106, i. č. 318, sign. 158/c: jde o 66 fólií dopisů. 270 Pro informace o Marii Habsburské (1528-1603): HAMANNOVÁ 1996, 264. Enea Silvio Piccolomini přijímá kardinálský klobouk Pinturicchio, výřez z fresky na stěně Libreria Piccolomini sienského dómu (ca 1505). 81 přimlouvala271, zřejmě podnícena Dietrichsteinovou matkou Margaritou, která žila na jejím dvoře272. Pro papeže byla tato volba Dietrichsteinovy osoby na kardinálský purpur navíc dosti výhodná. Dietrichsteina bylo nutno chápat jako kardinála národního: narodil se ve Španělsku, a proto byl považován za subjekt katolického krále273 , byl oblíbencem císaře, v jehož zemích působil, pocházel z habsburské krve274 . Vzhledem k tomu, že ze španělských kardinálů byl jmenován pouze Sandoval a z francouzských tři preláti (a jeden profrancouzský), bylo zařazení Dietrichsteina vítaným ústupkem španělskohabsburské straně, kterou v této době po absoluci Jindřicha Navarrského – jak ještě uvidíme – papež nechtěl příliš popouzet. Ostatně i nuncius Spinelli měl na císařském dvoře podle instrukcí nepota Aldobrandiniho prezentovat Dietrichsteinovu kreaci jako papežovu laskavost vůči císaři275. Osmadvacetiletý probošt litoměřický byl navíc papeži znám, byl jeho oblíbencem, měl římské vychování a dalo se očekávat, že bude vystupovat v liniích politiky jak papeže, tak i jeho nepotů a rodiny, nebo alespoň že nepůjde přímo proti ní. Můžeme tedy uzavřít, že Dietrichstein byl před svou kreací doporučován zejména ženskými členkami rodu Habsburků (zřejmě měl typicky kněžskou charakteristiku úspěšnosti u starších žen), že volba jeho osoby pravděpodobně nevadila císaři, ale především, že jeho jmenování kardinálem bylo osobním projevem přízně papeže Klimenta VIII. 271 Císařovna-vdova Marie papeži Klimentovi VIII., Madrid 24. V. 1598 (ASV, Secreteria di Stato, Spagna, vol. 52, f. 82rv + 89rv). Za laskavé upozornění na prameny španělské provenience v ASV srdečně děkuji prof. Marii Antoinettě Visceglia. 272 Série dopisů Margerity z Cardony papeži a kardinálu Aldobrandinimu se nachází ve stejném svazku ASV (ASV, Secreteria di Stato, Spagna, vol. 52). Je do následující dopisy, psané z Madridu: 24. V. 1598 papeži (f. 81rv + 90rv) a Aldobrandinimu (f. 83rv + 88rv); 29. VII. 1598 Aldobrandinimu (f. 118rv + 123rv); 28. II. 1599 Aldobrandinimu (f. 345rv + 354rv); 1. IV. 1598 Aldobrandinimu (f. 376rv + 387rv); 6. IV. 1599 papeži (f. 380rv + 383rv); 2. VI. Aldobrandinimu (f. 415rv + 418rv); 12. VII. 1599 papeži (f. 456rv + 465rv); 21. VIII. 1599 Aldobrandinimu (f. 481rv + 490rv). 273 K otázce těchto vazeb na příkladu osoby Dietrichsteinova současníka, kardinála Baronia, který pocházel ze Sory nominálně závisející na neapolském království, viz BORROMEO 1982, zejm. s. 61-67. 274 Tato skutečnost je velmi silně zdůrazněna v konzistoriální bule Klimenta VIII. z 5. XI. 1599, jež zlistiňuje Dietrichsteinovu kreaci. Viz její notářsky ověřený opis z 10. XII. 1608 (RAD, kart. 305, i.č. 1049, sign. 269a). 275 STLOUKAL 1925, 143-144. Z toho mimo jiné jasně vyplývá, že císař o podobnou laskavost nežádal, takže nebyl císařem na tuto hodnost navržen. 82 Papež Kliment VIII. předává Františkovi z Dietrichsteina kardinálský klobouk. Podle dnes nezachované malířské výzdoby ze stropu sálu předků mikulovského zámku (ca 1724) zhotovil Josef Bucher r. 1844 sérii grafik, které převedl do litografií ve Vídni krnovský rodák Robert Theer. Tato grafika, nazvaná „Purpurei Romae capit ornamenta Senatus“ je první z cyklu kardinálova života. Foto: Muzeum umění v Olomouci 83 5. MILÁNSKÁ LEGACE V ČERVNU 1599 Pro východiska milánské legace kardinála Dietrichsteina se musíme na chvíli vrátit k novomanželskému páru arcivévody Albrechta a infantky Isabelly Kláry Eugenie, který jsme opustili na cestě do Nizozemí, kde se měl ujmout své suverénní vlády nad tímto španělským územím. Jak již bylo řečeno, novomanželský pár dorazil 17. VI. 1599 do Janova, což bylo pro kurii podnětem, aby na pozdrav suverénům vyslal legáta, kterým byl zvolen kardinál Dietrichstein, o němž se v Římě nejpozději 11. června vědělo, že byl zvolen olomouckým biskupem276 . Církevně-politická situace v Miláně na sklonku 16. století277 K rozhodnutí o ustanovení čerstvě jmenovaného purpurata a zvoleného biskupa olomoucké církve legátem a latere, který měl pozdravit habsburské novomanžele na jejich cestě do Nizozemí během jejich průjezdu španělskými državami v Itálii, došlo v určité fázi složitého vývoje vztahů mezi španělskou korunou a Svatým Stolcem a tvoří jednu z jeho epizod, která sice nepatří k epizodám rozhodujícím, ale pro další vývoj Dietrichsteinovy kariéry nepostrádá významu. Ukazuje nám navíc jeho první kroky důležité postavy ve světě politiky a diplomacie, které, dlužno přiznat, dělá velmi nejistě a neobratně. Podrobnější exkurz do situace v Miláně nám navíc mutatis mutandis umožní dobře pochopit, co kuriální kruhy očekávaly od svých exponentů i ve střední Evropě. Proto, abychom pochopili její skutečnou podstatu a dopad, je třeba se na chvíli zastavit u vztahu církve a státu ve španělských državách v Itálii, které jsou v jejím pozadí a určují zásadně její nikoli nezajímavý průběh. Vztah církve a státu zejména ve Španělsku dostává rysy modelové situace a můžeme souhlasit s Antoniem Domínguem Ortizem, že „jeho spletitosti nepochopíme, pokud nebudeme počítat s tím, že církevní a časná oblast byly špatně definovány, že jejich hranice byly nejasné. Církev a Stát proto často vystupují ve sporech o částečky moci v jednom případě, zatímco v jiných spolu úzce spolupracují. ... Hřích byl přestoupením zákona a zločin hříchem. Rozlišení mezi kleriky a laiky nebyl jasný vůbec: jen vzpomeňme na případy jako kardinalát vévody z Lermy nebo kanonikát hraběte-vévody Olivarese...“278 Tato složitá situace, v níž dochází k tomu, co 276 O tom svědčí breve Klimenta VIII. z 11. VI. 1599 pro Melchiora Pirnesia, děkana olomoucké kapituly, ASV, Armadio XLIV, vol. 43, f. 246v-247r. Je odpovědí na žádost kapituly o potvrzení volby, kterou vydal TENORA 1906A, 65-68 (n. 30). Cfr. HC IV, 264. 277 Pro následující odstavce čerpáme z početné literatury o tématu: VERRI – CUSTODI 1851, BENDISCIOLI 1957 a celý svazek Storia di Milano X, CHABOD 1962, CATALANO 1963, CHABOD 1971, BERETTA 1977, BALDINI 1981, BORROMEO 1981, BORROMEO 1982, BORROMEO 1989, MAKKAI 1989, Millain the Great 1989; RURALE 1993, SELLA – CAPRA 1984, zejm. s. 61-102; SIGNOROTTO 1996, RURALE 1998, MOZZARELLI 2000, GIANNINI – SIGNOROTTO 2006. 278 DOMÍNGUEZ ORTIZ 1979, s. 74. 84 španělští historikové nazývají sacralización del poder, má přirozeně svůj dopad na španělské državy v Itálii, které po míru v Cateau-Cambrésis (1559) zahrnovaly Sicílii, Sardínii, strategicky důležitý „Stát posádek“ (Lo Stato dei Presidii, část sienských držav, která nepřipadla Toskánsku), království neapolské a vévodství milánské279 . Asi nejdůležitějším centrem celé španělské Itálie byl Milán, o němž napsal na konci 16. století G. B. Leoni vévodovi Francescovi Maria II. della Rovere v relaci, která kolovala v četných kopiích v Římě ještě několik desítek let280 a v jistém smyslu mohou jeho slova odrážet dojmy návštěvníka tohoto města i dnes: „Hlava a metropole ..., která ne bezdůvodně získala mezi hlavními italskými městy titul velká, protože skutečně jak pro svůj objem, tak pro množství lidu je tak hodna tohoto jména. Kdo se dívá na velikost a množství jeho domů, je nucen si myslet, že se nikdy nebude moct nalézt takové množství obyvatel, aby je bylo možno zaplnit a kdo se oproti tomu dívá na nekonečné množství lidí, pomyslí si, že v okolí nemůže být tolik obydlí, kam by se tito lidé vešli. Obvod hradeb tohoto města je okolo 8 mílí... Má nespočetné množství řemeslníků ... vynález pump a způsobu oblékání, což dělá tak bohatě, krásně a fintivě, že to vypadá, jako by všechny ostatní města se jen učila od něj... Je plný vznešenosti, zachovávané kavalíry s velkým leskem a vznešeností, která se však po pravdě řečeno opírá více o vnější vzhled a utrácení než o hutné vyjádření hodnot nebo výkon ctností a velkodušných činů... Je velmi bohatý, ale bohatstvím, které je spíše rozšířeno do mnohých než sebráno u několika lidí...“281 . Velikost Milána ve všech směrech se projevila i ve sporech mezi státní a církevní mocí, která až do konfliktu zakončeného interdiktem Pavla V. proti benátské republice nemá v Itálii srovnání. Začátek těchto sporů je nutno klást do roku 1565, kdy do Milána přichází jeho arcibiskup, kardinál Karel Boromejský. Svatý Karel, který po smrti svého strýce papeže Pia IV. přestal být hlavou kuriální mašinérie jako kardinál nepot, odchází z Říma a ujímá se své diecéze, z níž chce vytvořit modelové město tridentské reformy, která v něm má jednoho ze svých autorů. Spolu s reformními dekrety Tridentina však začal prosazovat takové pojetí biskupského úřadu, jeho kompetencí, jurisdikce a moci, jež jej nutně muselo dostat do střetu se státní mocí. Ta navíc v Miláně od jeho získání Karlem V. r. 1538 postupně i díky slabým postavám arcibiskupů získala ve státě mimořádně silné pozice. Karel Boromejský, odvolávaje se na starý zvyk milánské církve, označovaný jako consuetudo trahendi laicos, vyžadoval, aby byl církevní soud kompetentní i v případě soudnictví nad laiky nejenom v čistě duchovních soudních kauzách, ale i v civilních sporech mezi laiky a kleriky. Tato zvyklost, popírající obecný právní princip actus sequitur forum rei, byla civilními úřady vehementně popírána. Na závažnosti jí přidala jistě i skutečnost, že k provádění rozsudků arcibiskupského tribunálu 279 PROCACCI 1997, 123-127, 130-136. 280 K tomu viz GRASSI – GROHMAN 1989, 267 a pozn. 1 a 2 na s. 282. 281 Podle kopie v BAV, Barb. Lat. 5157, fol. 53-70, cit. GRASSI – GROHMAN 1989, 267. 85 nárokoval Boromejský vlastní „ozbrojenou rodinu“, tedy malý sbor arcibiskupské policie, složený z kapitána (bargello) a pěti vojáků (fanti). Další prudký spor se rozhořel o umístění sedadla milánského guvernéra v dómu Panny Marie: Karel Boromejský, autor ukázkové potridentské liturgické úpravy ve své katedrále, nechtěl povolit sedadlo guvernéra v jejím presbytáři. Ani pokus Filipa II. o zavedení španělské inkvizice v Miláně nebyl – stejně jako pokus jeho otce o totéž v Neapoli – úspěšný. Dále stačí pouze jmenovat spory o církevní legislativu v případě svátků, her, divadla, bálů, pití alkoholu či lichvy a braní úroků, spory se státní mocí o povolování setí rýže na arcibiskupských statcích atd. V této atmosféře také vychází slavná bula Pia V. In coena Domini z roku 1568. Borromeo exkomunikoval guvernéra Alburquerqueho i jeho nástupce Requesense, protože hájili pravomoci státu. Milánský místodržící Luis de Requesens ostatně považoval Karla Boromejského za “el mayor rebelde que nunca V. M. ha tenido”. Změnu přinesl až pontifikát diplomatického Řehoře XIII. (1572-1585), který i přes silné Boromejského protesty sám absolvoval guvernéra Requesense od cenzur. Arcibiskup Karel se s tímto papežem dostal do otevřeného konfliktu, který se urovnal po jeho návštěvě Říma r. 1579, roku 1580 navíc jeho vyslanec v Madridu, Carlo Bascapé, uklidnil i Filipa II. Spory postupně utichaly (aniž však byly vyřešeny) na sklonku života Karla Boromejského, který umírá roku 1584. Nesmíme si ovšem představovat, že zapříčiněny pouze rozhodností arcibiskupa nebo rezolutními postoji španělských civilních úřadů. Byly z valné části zapříčiněny i mimořádným významem Milána v celém španělském impériu a křehkostí španělské cizinecké vlády v Itálii vůbec. Za episkopátu Karlova nástupce, poněkud neprávem kritizovaného a v kuriálních kruzích diskreditovaného Gaspara Viscontiho (arcibiskupem 1584- 1595)282 , spory utichly. Rozhořely se však znovu po nástupu Karlova bratrance Federica Borromea staršího, známého m.j. jako jedna z hlavních postav slavného Manzoniho románu Snoubenci, jenž do své diecéze vstoupil 27. srpna 1595283. Jejich dalším protagonistou byl španělský guvernér Don Juan de Velasco, kastilský konetábl. První spor nastal, když nový arcibiskup nechal vynést z prostoru presbytáře milánského dómu vévodský trůn s baldachýnem guvernéra, který Velasco nechal do presbytáře přenést z lodi kostela za Borromeova předchůdce Viscontiho.284 Následujícího roku však následoval 282 K jeho postavě, viz BORROMEO 1987. 283 BENDISCIOLI 1957, 312. Již před příchodem si byl Federico vědom vážnosti situace, jak dokládá koncept dopisu fra Andrésovi del Aguilas, s. l., 1. V. 1596: „Otče, nesmím zanedbávat službu Boží kvůli lidským věcem, ani ze strachu před nimi. A když bude bráněno mému úřadu, nebudu se bát, ani držet zpátky a bud dělat, co je mou povinností. Budu si považovat za čest trpět v podobných situacích a překážky budou mou korunou. To jsou principy křesťanské disciplíny: konat dobro a snášet zlo.“ (cit. BORROMEO 1981, 63). 284 BENDISCIOLI 1957, 314. 86 další spor o to, zda se mají uplatňovat předpisy milánských magistrátů o setí rýže i na pozemcích ve vlastnictví církevních institucí, která se stala záminkou pro znovuotevření velkých jurisdikčních sporů z doby Federicova bratrance Karla. Do kontroverzí se dostal především prezident magistrátu řádných příjmů Jacopo Menochio, slavný jurista, jenž byl pro své zásahy do setí rýže na církevních pozemcích dokonce exkomunikován.285 Celý proces byl v říjnu 1596 přenesen do Říma před papeže Klimenta VIII., ale napětí v Miláně nadále trvalo. Jak již víme, Kliment VIII. byl kovaným a důkladně vzdělaným právníkem s hlubokým právnickým vzděláním s až puntičkářským uvažováním, které bylo prodchnuto vášnivým zájmem na obhajobě práv církve. Kliment VIII. se například v době vyostřených sporů v únoru 1595 neváhal španělskému velvyslanci vyjádřit o vládě katolického Veličenstva, že ani kalvinisté by nemohli dělat skandálnější věci.286 Přesně to vyjádřil rok po svém návratu z dvanáctiletého působení na velvyslaneckém postu v Římě vévoda ze Sessy ve španělské Státní radě v únoru 1604, podle nějž se žádný jiný papež nesnažil tak rozšiřovat církevní jurisdikci, a tak omezovat laickou jako právě Kliment VIII.287 Kliment VIII. svěřil celou problematiku kardinálské komisi, která jako všechny podobné orgány pracovala velmi pomalu, a proto se arcibiskup Federico Borromeo rozhodl v dubnu 1597 přesunout k papežské kurii, kde zůstal až do r. 1601.288 Uzavřením dohody byl pověřen kardinál Flaminio Piatti, který velmi dlouho jednal s fiskálním úředníkem Rovidou, jehož delegoval k jednání senát a guvernér. Jejich kompromis byl předložen Klimentu VIII. během jeho pobytu ve Ferrarě. Papež využil toho, že ve Ferraře byli na habsburských svatbách jak kardinál Borromeo, tak guvernér Velasco: oba protivníky se podařilo smířit a přesvědčit, aby přijali s určitými změnami dohodu Piattiho a Rovidy. Tato dohoda ovšem vyvolala nesouhlas v Miláně, kde Jacopo Menochio silně protestoval a nesouhlasili ani členové senátu. Ze strany církve došlo k exkomunikaci milánského vikáře pro spravedlnost, guvernérští vojáci pak vstoupili do arcibiskupského paláce a násilně poslali do vyhnanství arcibiskupského fiskála. Generální vikář následně exkomunikoval vojáky, kteří se této violace církevní půdy dopustili a jeho exkomunikaci potvrdil i papež, který ji rozšířil i na ty, kdo k takovému činu radili anebo jej přikázali, a tak se exkomunikace (i když ne jmenovitě) vztahovala i na guvernéra a členy senátu. Navíc byla vyhlášena ve všech kostelech milánského vévodství. Nástup Filipa III. na španělský trůn znamenal určité snížení napětí, což vedlo k tomu, že Řím na žádosti Madridu dal v srpnu 1599 příkaz zvednout 285 BERETTA 1977. 286 BORROMEO 1981, 58 287 IBIDEM, s. 53. 288 BENDISCIOLI 1957, 316. 87 exkomunikace a z Madridu bylo Velascovi přikázáno prozatím srovnat případ ke spokojenosti arcibiskupa: ten zrušil dekret na obranu královské jurisdikce v únoru 1600289. Až odvolání Velasca na konci r. 1600 a jeho nahrazení Pedrem de Azevedo, hrabětem Fuentes, který byl guvernérem v letech 1600-1610 přineslo dočasnou úlevu. Fuentes nebyl příliš schopným politikem, a tak kardinál Federico, který se r. 1601 vrátil do Milána, získal znovu všechna privilegia milánské církve, která měl již svatý Karel. Federico r. 1609 svolává znovu po takřka třicetileté odmlce provinční koncil (osmý v pořadí) a navazuje tak opět na tradici bratrance Karla, jehož tělo bylo během koncilu přeneseno do milánského dómu. Zavilý nepřítel církevní jurisdikce Fernández de Velasco byl ovšem v této době předsedou Italské rady na královském dvoře, a po smrti Fuentese se stal podruhé milánským guvernérem. Nové konflikty se znovu rozhořely, Velasco nezvládal situaci, a tak byl r. 1612 odvolán. Jeho nástupci Juan de Mendoza, markýz de Hinojosa (1612-1616) a Pedro de Toledo Osorio, markýz de Villafranca (1616-1618) vypracovali ve spolupráci s Borromeem dokument, podepsaný v Římě r. 1615 a známý jako Jurisdikční konkordát mezi milánským církevním a světským fórem290 . Dokument, sankcionovaný r. 1617 španělským králem i papežem, na dlouho řídil vztahy mezi státem a církví v Miláně. Tento dokument znamenal úspěch milánského arcibiskupa, protože byl charakterizován velmi rozsáhlými pravomocemi milánské církve, ale nebyl řešením definitivním. V některých případech nebylo jeho řešení šťastné, a tak od r. 1618 znovu začíná konflikt, který rozhodně trval až do Federicovy smrti r. 1631, ale propukal i v průběhu celého 17. století. Prameny k Dietrichsteinově legaci a jeho legátská instrukce O Dietrichsteinově legaci se kromě několika stručných zmínek v literatuře291 mnoho nedozvíme. Pro její popis se proto musíme obrátit k pramenům, kterých ostatně také není mnoho. Již dlouho je znám konvolut Dietrichsteinových dopisů uložený ve fondu latinských barberiniovských rukopisů vatikánské knihovny, používaný v našem prostředí zejm. díky opisům uloženým v Národním archivu v Praze292 . Opisy nejsou příliš spolehlivé, neboť zřejmě již 289 BENDISCIOLI 1957, 323. 290 Concordia iurisdictionalis inter forum ecclesiasticum et forum seculare Mediolani. Luigi Prosdocimi jej označil za "perlu právnické subtility" (PROSDOCIMI 1941, 319). Text viz: MERCATI 1954, 262-266. 291 Srv. např. IPR KLEMENS VIII., 568-569 a jiné výčty Dietrichsteinových legací v edicích nunciatur, kde ovšem při výčtu pramenů často dochází k záměně se „svatební“ legací z r. 1600; MURATORI 1749, 563-564; PASTOR 11, 160; GIORDANO 2006A, 50; a dále citované práce o divadelních aspektech legace. 292 BAV, Barb. Lat. 6883, f. 1rv – 13rv. Opisy jsou v NA, Sbírka opisů, kart. 174-6. Viz JENŠOVSKÝ 1924. 88 v době jejich pořízení byl rukopis vatikánské knihovny ve špatném stavu; dnes je situace ještě horší a rukopis lze konzultovat pouze z fotografií přístupných na interní síti knihovny, což značně ztěžuje četbu textu. Dalším pramenem, který přináší mnoho zajímavých detailů, je však korespondence Federica Borromea, uložená v milánské Ambrosianě293 . Jedná se o dopisy s Federicovým generálním vikářem Antoniem Senecou294 a kanovníkem Lanfrancem Reinou295, ale zejména s Giovanni Stefanem Ferrerim. Prameny Italské státní rady, uložené v archivu v Simancasu, k naší události mnoho neříkají, neboť se podle všeho pro španělskou administrativu nejednalo o událost významnou296 . O tyto prameny se bude nyní opírat náš výklad a již zde bychom chtěli vyzvednout význam dopisů Ferreriho, s nímž jsme se již setkali v doprovodu legáta Aldobrandiniho o pár měsíců dříve a s nímž se české prostředí setká znovu v letech 1604-1607, kdy bude působit jako nuncius u císařského dvora v rudolfinské Praze. Jeho dopisy Federicovi Borromeovi jsou stručné, hutné a v několika větách vystihují podstatu věcí. Již v této době se v myšlenkovém světě „čerstvě“ vysvěceného vercellského biskupa projevují vlohy rozeného diplomata297. Další zajímavé detaily by mohlo přinést studium v archivu milánské arcibiskupské kurie a milánské kapituly298 , možná i dopisy kardinála Piattiho, ceremonáře Ascania nebo Ferreriho dopisy kardinálu Aldobrandinimu zmiňované Ferrerim, ale 293 Pomůcky pro orientaci ve fondech BAM týkajících se Federica Borromea: Borromeo Lettere 1 a Borromeo Lettere 2. 294 Mons. Antonio Seneca (1543 - 11. VIII. 1626) pocházel z Norcie, doktor obojího práva, apošt. protonotář, řádný kanovník metropolitní kapituly v Miláně. Karel Boromejský jej přijal r. 1578 do své kongregace Oblátů, slib složil 1582. Byl generálním vizitátorem kongregace, generálním vikářem milánské diecéze v době episkopátu G. Viscontiho a Federica Borromea. Roku 1607 byl jmenován biskupem v Anagni (Romagna). – FUSTELLA ETTORE, Biografie dei sacerdoti che si fecero Oblati al tempo di San Carlo (1578-1584), in: MSDM 12 (Milano 1965), 116-122. 295 Mons. Lanfranco Regna (Reina), (†1609) byl kanovníkem milánské metropolitní kapituly a proboštem kostela sv. Ambrože v Miláně. - CASTIGLIONI Carlo, Gli ordinari della metropolitana attraverso i secoli, in: MSDM I ( Milano 1954), 39. 296 Pro archiv v Simancasu, viz DE LA PLAZA BORES 1986; MAGDALENO 1961; BOROVIČKA 1910. Návštěvníkům italských archivů je situace ulehčena tím, že archivy v místech bývalých italských držav mají fotografické kopie všeho, co se týká dějin španělské správy v Itálii. Dopisy Velascovy jsme proto mohli studovat v ASMi, kde se ovšem k legaci samotné jinak nachází pouze několik málo účtů. 297 Pro postavu Giovanni Stefana Ferreriho, kterého na biskupa vysvětil po jeho jmenováni v konzistoři 29. III. 1599 v Římě 1. V. 1599 kardinál Federico Borromeo, viz HC IV, 364; EANI III; NBD IV.3; BIAUDET 1910, 265; IPR KLEMENS VIII., CXCVI. Jeho rozsáhlá korespondence s Federicem Borromeem z let 1588-1611 se nachází v milánské Ambrosianě (118 dopisů do Ferreriho; 19 dopisů od Borromea 1591-1610). 298 Archivio Storico Diocesano di Milano (ASDMi); Biblioteca e Archivio del Capitolo metropolitano di Milano – v době našeho příliš krátkého milánského pobytu nebylo možno je navštívit vzhledem k omezeným dobám otevření. 89 z politického hlediska přinášejí podstatné informace prameny, které jsme uvedli výše. Pro přehlednost uvádíme v následující tabulce seznam jedenácti dopisů týkajících se průběhu Dietrichsteinovy legace, které v našem výkladu používáme vícekrát. Na prameny odkazujeme přímo v textu jejich číslem (podle tabulky) v hranatých závorkách. Č. Odesílatel Adresát Místo datum 1599 umístění pramene 1. Ferreri Borromeovi Civitavec- chia 30. VI. BAM, G 184 inf., f. 181rv + 182brv. 2. Dietrichstein P. Aldobrandinimu Pavia 10. VII. BAV, Barb. lat. 6883, f. 1rv - 3rv. 3. Ferreri Borromeovi Certosa di Pavia 11. VII. BAM, G 183 inf., f. 129rv- 129brv 4. Dietrichstein P. Aldobrandinimu Chiaravalle 14. VII. BAV, Barb. lat. 6883, f. 4rv 5. Velasco Dietrichsteinovi Milano 14. VII. BAV, Barb. lat. 6883, f. 5r 6. Ferreri Borromeovi Milano 14. VII. BAM, G 183 inf., f. 126rv- 126arv 7. Regna Borromeovi Milano 14. VII. BAM, G 183 inf., f. 153rv- 153brv 8. Velasco Filip III. Milano 17. VII. AGS, Secretaria de Estado, legajo 1287, n. 130 9. Dietrichstein P. Aldobrandini Milano 19. VII. BAV, Barb. lat. 6883, f. 8rv- 13rv 10. Ferreri F. Borromeo Milano 19. VII. BAM, G 250 inf., f. 306rv- 307brv 11. Ferreri F. Borromeo Milano 24. VII. BAM, G 183 inf., f. 37rv – 37brv Ke jmenování Dietrichsteina legátem došlo v konzistoři 21. VI. 1599299. Sám obsah jmenovacího breve je zajímavý i díky rozsahu legátových fakult. Dietrichstein je jmenován legátem a latere a určen, aby pozdravil arcivévodu Alberta a infantku Isabelu, kteří projíždí Itálií na cestě ze Španělska do Belgie. K legátovým fakultám patřilo: 1) Udělovat licenci pro kleriky, aby mohli být vysvěceni mimo předepsanou dobu a bez předepsaných interstitií mezi jednotlivými svěceními. 2) Jmenovat 8 apoštolských notářů a 12 lateránských palácových hrabat a rytířů zlaté ostruhy. 3) Pouze neitalům z doprovodu Isabely a Alberta směl legát povolit používání přenosného oltáře, aby si mohli dát sloužit mši v oblastech, kde nejsou katolické kostely (není zde klauzule o místech postižených interdiktem). 4) Možnost udělení dispenzu od postních 299 Jmenovací breve Klimenta VIII kardinálu Dietrichsteinovi, Řím 21. VI. 1599: Barb. Lat. 2412, 209r-210r (původní foliace). Podle Res gestae 1621, f. 159r – 161v vyd. TENORA 1906A, 69-70 (n. 31); vydaný text se až na detaily shoduje se zápisem v registru v BAV. 90 předpisů ohledně mléčných produktů a masa ze zdravotních důvodů300. 5) Udílení odpustků301. Ve věci odpustků došlo Dietrichsteinovi ještě jedno breve302, vydané v den jeho odjezdu303, 26. VI. 1599, v němž se mu uděluje fakulta udělit plnomocné odpustky v kostele, v němž se bude odehrávat ceremonie legace. Papež skutečnost legace sdělil španělskému vyslanci Guillénovi San Clemente, představitelům janovské republiky, arcivévodkyni vdově Marii Rakouské, novomanželům infantce Isabele a arcivévodovi Albrechtovi) a samozřejmě i milánskému guvernérovi304 . Na cestě do Milána Samotná legace byla nadstandardním projevem papežské přízně vůči novomanželům Albertovi a Isabelle Kláře Eugenii a byla tak již ve své době hodnocena305. Její průběh ovšem začal být problematický již při odjezdu galér s legátem a jeho doprovodem z Civitavecchia. Moře bylo velmi rozbouřené, a tak musely galéry čekat na vyplutí až do středy 30. června. Situace byla asi dramatická, jednou došlo k nalodění na galéry v noci, aby se mohlo vyrazit, ale pak bylo nutno znovu počkat. Jeden z oratoriánských kněží se dokonce zalekl rozbouřeného moře tak, že se po první zkušenosti s mořskou nemocí rozhodl vrátit do Říma. Během pobytu v Civitavecchia zemřeli čtyři koně určení k tažení kočáru. Ještě 30. VI., i když byl ráno dobrý vítr, se námořníci obávali, aby se během dne nezměnil. Nakonec však galéry přece jen toho dne vypluly a dorazily do Janova v neděli 4. července. [2, 1]306 300 Podmínkou bylo doporučení dvou lékařů, neveřejnost konzumace a vyhnutí se pohoršení, povolení neplatilo pro kvatembry a svatý týden. 301 Šlo jednak o jednorázově plnomocné odpustky pro ty, kdo jednou nebo dvakrát v roce navštíví kostel, tam se pomodlí předepsané modlitby, jsou po zpovědi a přijímání, ale také o odpustky 10 let a 10 quadragen za týchž podmínek, které lze získat buď v průběhu tří let každý rok dvakrát, nebo v průběhu pěti let každý rok jednou. 302 Kliment VIII., breve Cum nuper ensem et pileum et rosam pro legáta Františka Dietrichsteina, Roma 26. VI. 1599, originál (poškozený) RAD, kart. 552, i.č. 2346, sign. 1173. 303 Podle sdělení kardinála Aldobrandiniho francouzskému nunciovi Gasparu Silingardimu Dietrichstein opustil Řím v sobotu 26. VI. – Aldobrandini Silingardimu 20. VI. 1599, ANG 17. 304 Série brevií Klimenta VIII. z 22. VI. 1599: ASV, Armadio XLIV, vol. 43, f. 264v-270r. 305 Pietro Aldobrandini Camillu Caetanimu, 25. VI. 1599: “Le galere arrivorno a Genova, ne si è inteso altro delle discordie che Vostra Signoria avvisa esser tra l’Arciduca, et l’Arciduchessa, se bene chi sa gl’humori può credere che siano più cresciuti che scemati. N. S. subbito inteso l’arrivo della ser.ma infanta et dell’arciduca ha spedito legato de latere il car.l Diattristain per benedire loro Altezze et per honorarle una come sorella del re, et l’altro come cognato, et l’honore è stato stimato straordinario che si facci poche volte con altri che con re et regine...” - ASV, Segr. di Stato, Spagna 327, f. 81r-82v, cit. DE CAVI 2007, pozn. 533. Za laskavé upozornění na tento pramen děkuji dr. Sabině De Cavi. 306 Ferreri píše Borromeovi hlavně proto, aby si nemyslel, že jsou již v Miláně: „Ho voluto dar conto a V. S. ill.ma del nostro stato, perché non credesse che fossimo a Milano.” O odjezdu z Civitavecchia podává zprávu také v žertovném a přátelském tónu laděný dopis Pietra 91 Opevněná Pavie na mědirytu Silvestra Maria Curleta „Pávie u nohou svatých ticinských biskupů“, 1651 Právě toto zpoždění zkomplikovalo celý další průběh legace, která měla původně proběhnout v Janově, kde Habsburkové čekali již od 18. června. Protože však museli pokračovat na své cestě směrem k Nizozemí, opustili 30. června Janov a vydali se na cestu do Milána, kde byli již 5. července odpoledne307. Mezitím dorazil Dietrichstein do Janova, kde byl přivítán dvěma galérami: na první bylo šest janovských představitelů, druhou republika poskytla Maxmiliánovi z Dietrichsteina, legátovu bratrovi a hormistru arcivévody Albrechta, který na něj v Janově čekal. Za salv lodních děl byl legát přijat na břehu čtyřmi senátory, pěšky přešel do katedrály, kde jej podle předepsaného ritu přivítal arcibiskup Matteo Rivarola a klérus diecéze. Poté byl legát ubytován v jednom z janovských paláců, druhý den ráno navštíven janovským dóžetem Lorenzem Saulim a senátory, kterým jejich návštěvu oplatil odpoledne. V úterý 6. VII. vyrazil Dietrichstein i se svým početným doprovodem z Janova a přenocoval v Serravalle. Protože tím vstoupil na půdu vévodství milánského, oznámil dopisem svůj příjezd milánskému guvernérovi. Na cestě dále pokračoval do Voghery, kde přenocoval, a ve čtvrtek 8. července již byl v Pavii. Ve městě byl důstojně přijat městskými úředníky a klérem (biskup Guglielmo Bastone nebyl přítomen), odpočinul si na biskupství a ještě večer dorazil do pavijské kartouzy, vzdálené od centra Pavie 8 km. Z Janova za tři dny i se svým početným doprovodem urazil již více než 120 kilometrů a ocitl Aldobrandiniho Dietrichsteinovi, Řím 3. VII. 1599 (RAD, kart. 427, i.č. 1905/17, fol. 41r-42v), který je adresován již do Milána. 307 NEGRI 1604, 14. Guvernér Velasco Filipovi III., Milano 6. VII. 1599: AGS, Secretaria de Estado, legajo 1287 (Negociación de Milán, Correspondencia 1599), n. 123. - Okolo 30. června již museli mít i v Římě jasno o tom, že legace se neodehraje v Janově, ale v Miláně, jak vyplývá z Aldobrandiniho dopisu citovaného v předchozí poznámce i z [1]. 92 se asi 25 kilometrů od Milána. Na cestě do kartouzy se s ním potkali milánský generální vikář Antonio Seneca a kanovník Lanfranco Reina, kteří mu tlumočili zdvořilostní nabídku kardinála Borromea, aby se v Miláně ubytoval v arcibiskupském paláci. Dietrichstein ji odmítl již samotnému kardinálovi v Římě s tím, že má pozvání od milánského guvernéra, a že tedy bude spát v královském paláci [7]. Pavijská kartouza je zvláštní monastickou stavbou. Kartuziánský klášter byl založen Gian Galeazzem Viscontim na sklonku 14. století a po pravdě řečeno, strohý kartuziánský klášter příliš nepřipomíná. Samotný kostel s vysokou věží byl určen za pohřebiště milánských vévodů, a proto je jednou z nejluxusnějších renesančních staveb v Itálii. O reprezentativnosti celého podniku svědčí i to, že již v době založení byl klášter osazen s papežským indultem padesáti kartuziánskými mnichy, což představuje v kartuziánských fundacích naprostou výjimku. Před fasádou kostela stojí vévodský palác, který sloužil za letní rezidenci milánským vévodům. Jeho raně barokní přestavba v době Dietrichsteinovy návštěvy ještě nebyla dokončena, ale přesto zřejmě již mohla posloužit k reprezentativnímu ubytování papežského legáta, které bylo jistě pohodlnější než biskupský palác v samotné Pavii, jež byla v této době pouze spíše nehostinným pevnostním městem. Dietrichstein ostatně zůstal v kartouze jenom s okruhem nejbližších, většinu svého doprovodu poslal k ubytování do nedalekého Benasca. Zřejmě také bylo nutno počkat na zavazadla, která nemusela cestovat tak rychle, jako samotný Dietrichstein, který byl dobrým jezdcem na koni, a jeho doprovod. Prameny nám umožňují si alespoň částečně učinit představu o důležitějších postavách jeho doprovodu, který musel být dosti početný, vždyť byl transportován na šesti galérách, a to se k němu část připojila v Janově. Již jsme zmínili Giovanni Stefana Ferreriho, v doprovodu však byli neplánovaně i Certosa di Pavia Pohled na fasádu kostela a vévodského paláce 93 bývalý nuncius na císařském dvoře a cremonský biskup Cesare Speciano [4], kardinál Flaminio Piatti, již zmiňovaný při vyjednávání v milánských záležitostech308, a zřejmě již od počátku Scipione Spina, biskup v Lecce309, manfredonský biskup Domenico Ginnasi310 papežský ceremonář Guido Ascanio Prevosto311 , papežův osobní kaplan Alonso Gonzales312 , nejmenovaný kanovník z Germánie313 a monsignor Domenico Marino314, kterého jako svého přítele doporučuje Federico Borromeo svým zástupcům Reinovi a Senecovi a přikazuje jim, aby jej ubytovali v arcibiskupském paláci na jeho náklady315 . 308 Flaminio Piatti (1550-1613) pocházel z Milána. Po doktorátu z obojího práva se r. 1586 stal auditorem Roty, papež Řehoř XIV. jej r. 1591 jmenoval kardinálem. Patřil ke španělské klientele, pobíral penzi od španělského krále. Od roku 1596 byl spolu se sedmi dalšími kardinály členem zvláštní kardinálské kongregace, jmenované pro jurisdikční otázky v Miláně (HC III, 54; IPR KLEMENS VIII., 786; JAITNER 2004, 267 a 322). Piatti se dostavil do pavijské kartouzy kvůli ceremoniálním problémům s guvernérem až 9. VII. 1599 - Dietrichstein Aldobrandinimu 10. VII., cit. 309 Scipione Spina (†3. VI. 1639) byl biskupem v Lecce v letech 1591-1639 - HC III, 241; k jeho činnosti DORIA PIERO, I sinodi diocesani a Lecce durante l’episcopato di Scipione Spina (1591-1639), RSCI 50 (1996) 94-121. 310 Domenico Ginnasi (1550 - 12. III. 1639). Doktorát obojího práva získal v Bologni, 1578 se stal referendářem obojí signatury, 1586 guvernér Campagne a Marittimy, 1586-1607 arcibiskup v Manfredonii (Sipontu), 1595 viceguvenér ve Fermu, 1598-1599 nuncius ve Florencii, 1599- 1600 mimořádný nuncius ve Španělsku, 1600-1604 nuncius a kolektor ve Španělsku; 9. VI. 1604 kardinál. - DBI 55, 23-26; HC III, 319; HC IV, 7; IPR KLEMENS VIII.,CC-CCII; JAITNER 2004, 220, 307. 311 Guido Ascanio Prevosto (†1613) byl od r. 1591 papežským ceremonářem a beneficiátem svatopetrské baziliky. 312 JAITNER 2004, 276. 313 Je jmenován spolu s Gonzalesem v [7]: „Ho puoi ancora in casa il s.r Gonzalles Spagnolo, camariero del papa, qual essendo mandato a Milano dal s.r card.l Legato per questi negotii si pose subito al letto con febre acuta et è stato molto male, però hora è sicuro, se bene heri si scopriron le petechie, al qual non se gli è mancato di cosa alcuna. Ho ancora in casa un canonico Tedesco, qual mi mandò il s.r card.l amalato di flusso, al qual non si manca.” 314 Domenico Marino (de’Marini, †1635) Pocházel z Janova, 1589 referendářem obojí signatury, různé legátské funkce v letech 1601-1624, 1611 biskup v Albenze, 1616 arcibiskup janovský, 1627 patriarcha jeruzalémský. - HC IV, 75, 203, 207; JAITNER 2004, 186. 315 Borromeo Regnovi, Roma 26. VI. 1599 (záznam v registru: BAM, G 261 inf., f. 372r). GIORDANO 2006A, 50 udává přítomnost samotného Federica Borromea, která je však v rozporu s prameny i s kardinálovým itinerářem. 94 Problémy s baldachýnem Ihned po příjezdu vyslal Dietrichstein svého bratra Maxmiliána, Ferreriho a Ascania k jednání o průběhu legace s milánským guvernérem a arcivévodou Albrechtem [7], neboť chtěl, aby se slavnostní kavalkáda do Milána odehrála hned nazítří, v pátek 9. VII. Právě v tomto okamžiku nastaly problémy, které odstartovaly celotýdenní jednání o průběhu a ceremoniálních otázkách legace. Na základě pramenů můžeme celkem dobře sledovat jeho průběh, který nás poučí o mnoha aspektech rozvinuté raně novověké ceremoniality. To, v čem milánský guvernér Don Juan Fernández de Velasco, konetábl kastilský, začal „klást po svém obvyklém způsobu překážky“[2], byla otázka baldachýnu. Baldachýn316 byl užíván už ve staré Asýrii a Egyptě pro přenosný přístřešek, nošený nad významnými osobnostmi panovnického dvora nebo kněžské hierarchie, aby je ochránil před deštěm nebo žárem slunce. Velmi záhy dostává i symbolický a sakrální význam, spojený s prvkem ochrany nebes, jak dokládají jeho středověké názvy Caelum nebo něm. hymel. Byl umísťován nad trůny panovníků a knížat, později i nad jejich lůžka a v ceremoniálněliturgickém světě raného novověku byl nošen při procesích nad eucharistickými způsobami, relikviemi sv. Kříže, nad osobou papeže, biskupa při jeho intronizaci a při nejvýznamnějších příležitostech, nad suverénními panovníky a knížaty. V případě osoby papeže existuje i specifická podoba baldachýnu, zvaná bazilikální slunečník, který pronikl i do papežské heraldiky jako symbol temporální moci církve a je používán v papežských bazilikách minor317. Samotné slovo baldachýn pochází ze jména Baldacco, což bylo středověké označení Bagdádu, odkud byla do Itálie již od 11. století importována hedvábná 316 Jinak nazývaný baldachinus, baudechinus, baldekinus, conopaeum, supratentorium, caelatura, papilio, caelum, umbraculum, fannone, mappula, velum, pannum, palium – k pojmu a výskytu v liturgii a umění, viz VILLA ROBERTA, heslo „Baldacchino“ in: CASTELFRANCHI-CRIPPA 2004, 1, 191-192; MORONI GAETANO, heslo „Baldacchino“ in: MORONI 4 (ed. 1840), 57-60; BANDMANN G., heslo „Baldachin, Ciborium“ in: LCI 1 (ed. 1968), c. 239-241; GROSS MARCUS, heslo „Baldachin“ in: LTHK3 1 (ed. 1993), c. 1365; VOLBACH GUGLIELMO FEDERICO – MATTEI SILVERIO, heslo „Baldacchino“ in: EC 2 (ed. 1949), c. 730-731; MONTEVECCHI BENEDETTA – VASCO ROCCA SANDRA, Superlettile ecclesiastica, Firenze 1988, 323n. – tam lze nalézt další literaturu k tématu. 317 HEIM 2000, 55-59. Certosa di Pavia pohled na kostel od západu 95 látka zdobená drahocennými výšivkami, která se na zhotovení baldachýnu začala používat a od 13. století se termín začal používat pro jeho označení. Baldachýn se objevuje velmi často jako pevná struktura v kostelech: nad oltářem či sochou Krista, Marie nebo světce. Zobrazení vstupu a přivítání legáta pod baldachýnem v ilustrovaném vydání římského pontifikálu z r.1895 (Pontificale Romanum Summorum Pontificum iussu editum a Benedicto XIV. et Leone XIII. recognitum et castigatum, IIIa pars, Mechlinae, H. Dessain 1895, 123). I když se nám nezachovala ceremoniální instrukce pro legáta, jejíž absenci měla zřejmě nahradit osobní přítomnost papežského ceremonáře, i z našich pramenů je jasné, že Dietrichstein chtěl postupovat přesně podle kapitoly Ordo ad recipiendum processionaliter praelatum vel legatum Římského pontifikálu vydaného nově Klimentem VIII. r. 1595318. Podle ní měl být legát jedoucí na koni uvítán ještě před městem procesím kléru v čele s biskupem, který mu podal k políbení kříž. Procesí se pak vydalo k branám města za zpěvu antifony Ecce sacerdos magnus a před branami byl legát přivítán představiteli města, kteří nad ním měli nést baldachýn až ke vstupu do katedrály. V katedrále byl legát přivítán svěcenou vodou, kterou pokropil sebe a okolostojící, okouřen a přiveden před hlavní oltář, kde se krátce pomodlil, místní biskup nad ním pronesl oraci a dále se pokračovalo rity, jenž byly vlastní legaci. 318 Pontificale Romanum Clementis VIII. Pont. Max. iussu restitutum atque editum, Romae 657-663 (anastatická ed. SODI MANLIO– TRIACCA ACHILLE MARIA, Città del Vaticano 1997, 662-668). 96 Právě použití baldachýnu bylo Dietrichsteinovi odepřeno při jednáních v pozdním odpoledni 8. července 1599. Milánský guvernér argumentoval příkazem Filipa III., který nechtěl, aby baldachýnu užívali v jeho státě infanta s arcivévodou. Jak jsme již řekli, byli vlastně suverény v Nizozemí a Burgundsku, a tak je španělský král vlastně chápal jako cizí suverény a nechtěl jim povolit privilegium, které v jeho očích patřilo panovníkovi pouze v jeho státě. Nepodařilo se nám zjistit, zda Filip III. tento zákaz skutečně vydal, v každém případě byl Velascem používán jako zásadní argument v době, kdy situace konfliktního vztahu mezi státem a církví v Miláně se sice nenalézá v úplně nejvypjatějším období, ale je možné označit ji minimálně jako velmi zjitřenou. Ferreri k tomu navíc dodává, že guvernér nechtěl jet naproti legátovi, kterého by doprovázel arcivévoda [3]. Dietrichstein a jeho doprovod byli tímto požadavkem vyvedeni z míry a do kartouzy proto následujícího dne přibyl i kardinál Piatti. Dietrichstein posílá 9. VII. Parisiho a Ferreriho k arcivévodovi a infantě, aby jim sdělili podstatu nastalého problému. Dietrichstein argumentuje, že byl poslán kvůli manželskému páru a že není důvod, aby při výkonu legace utrpěla důstojnost legáta a papeže samotného, a že proto rozhodně nevstoupí do Milána bez baldachýnu a už vůbec ne privátně. Proto v případě, že by konetábl dále trval na svém, se stáhne do Piacenzy, která byla v té době součástí parmského vévodství a jako taková nepatřila ke španělským državám. Tam chtěl vyčkat rozhodnutí papeže, anebo okamžiku, v němž by se Albrecht a Isabela ocitli na své cestě mimo území španělského krále, aby mohl svou legaci uskutečnit. Knížecí pár se vyjádřil, že se pro přijetí legátova poslání klidně vydá na cestu z Milána jinam. Vzhledem k tomu, že se proslýchalo, že infanta je těhotná, Dietrichsteinovi se nelíbilo, že se bude muset složitě přemísťovat. V následující poradě legát opět prosazuje stažení do Piacenzy, ale jeho preláti a kardinál Piatti namítají, že lépe by bylo legaci uskutečnit co nejrychleji a na místě, které by nebylo daleko od Milána. Baldachýn nesený nad osobou papeže (Pius II.) a baldachýn oltáře Pinturicchio, výřez z fresky na stěně Libreria Piccolomini sienského dómu (1505). 97 V sobotu 10. VII. se proto jednalo o místě, kde by se mohla legace uskutečnit. Prvním navrženým místem bylo nějaké sídlo arcibiskupa Borromea v blízkosti Milána a začalo se zkoumat, které by to mohlo být. Žádný arcibiskupský hrad nebo zámek, který by byl kompletně vyňat z pravomoci arcibiskupa, však v okolí nebyl [9]. Dietrichstein se proto rozhodl vykonat legaci v cisterciáckém opatství Chiaravalle, které bylo pouhé dvě míle od Milána319 a jehož komendatárním opatem byl kardinál Montalto. Protože infanta měla skrupule ohledně vstupu do klauzurovaného prostoru, kam ženy nesměly, legát chtěl dispenzovat ji a její dámský doprovod od zákazu klauzury. Myslel si, že by to papeži určitě nebylo proti mysli, a navíc mu jeho jezuitský teolog řekl, že je možné, aby to udělal, protože ženy nezůstanou v opatství přes noc [2]. V tomto detailu se ukazuje i Dietrichsteinova skrupulozita vůči předpisům, protože možnost dispenzovat od vstupu do klauzury nebyla zahrnuta do legátských fakult vydaných papežem při odjezdu. Znovu byli vysláni vyjednávači do Milána, tentokrát Scipione Spina a kardinál Piatti: měli se znovu požádat Velasca, aby nechal legaci proběhnout v Miláně se všemi předepsanými ceremoniemi a poctami, v souladu s ceremoniálem a kanonickým právem a za přítomnosti notáře vznést případný protest, o němž by se vyhotovil zápis. Vše se mělo odehrát skromně a obratně a rozhodnutí bylo ponecháno na kardinálu Piattim, zkušeném milánském vyjednávači. Dietrichstein nechal navíc Velascovi vzkázat, že se s ním při této příležitosti nechce setkat a že by se tudíž neměl v Chiaravalle vůbec vyskytovat320 . Sám si také na chování guvernéra stěžuje ve vlastnoruční doušce k dopisu Aldobrandinimu [2]. Je pravděpodobné, že Piatti, který znal daleko lépe milánské poměry, působil jako uklidňující faktor celého sporu, jejž nechtěl nechat přerůst do dalšího střetu. K notářskému zápisu o protestu však došlo, nechali jej nejpozději 14. VII. učinit Spina a Parisi [7]. Mezi sobotou 10. a středou 14. července se jednalo opravdu intenzívně, jak to výstižně a s protišpanělským nádechem formuluje Mons. Regna: „Jednou se jednalo o provedení ceremonie v Chiaravalle, pak zas o vstupu do Milána s baldachýnem, ale za jiných podmínek, jindy o vstupu bez baldachýnu, ale za jiných výhod pro legáta, takže tihle Španělé to neustále protahují až do nynějška a stále nic není rozhodnuto.“ Dodává navíc Borromeovi, že „všichni lidé z legátova doprovodu prohlašují Vaši Osvícenost za světce, protože vidí, jak se tito Španělé chovají k nim a 319 Dnes je Chiaravalle součástí milánské aglomerace a je obsluhováno městskou hromadnou dopravou. 320 [3]. Ferreri v tomto okamžiku chválí Dietrichsteina pro jeho rozhodnost a s jistou zlomyslností prohlašuje, že kardinál, jenž je s Velascem v příbuzenském vztahu, si alespoň uvědomí, jak těžké je s ním jednat: „V. S. ill.ma s’assicuri che il card.l è mirabilmente puntuale nelle cose essentiali dell’officio suo e tanto mette fastidio a chi lo consiglia. Tutte queste attioni aiutano a canonizar la persona. ... Ho ben caro che questo card.l parente del Contestabile habbi provato quello che provano altri e le fo humilissima riverenza e le priego da N. S. ogni pieno bene.” 98 doufám, že tato akce bude k velkému prospěchu Vaší Osvícenosti, protože kdo nezakusil, neuvěří.“321 Preláti, kteří byli vysíláni do Milána, bývali ubytováni Regnou na arcibiskupství [7]. Vyjednáváním byl ostatně disgustován i Ferreri, který už 11. VII. v doušce dopisu Borromeovi píše: „Každá hodina mi připadá jako tisíc let, aby už tento legát odešel, protože od té doby, kdy jsme šťastně vypluli z Civitavecchia až do nynějška jsem jenom pracoval, navíc jsem měl potíže s konetáblem a více nocí jsem probděl díky cestování sem a tam, než díky mořské nemoci.“ [3] Varianta s klášterem Chiaravalle někdy před 14. červencem převážila, protože Dietrichstein se tam přesunul a legace se za souhlasu infanty a arcivévody chystala právě tam [7, 4]. Po obědě se však situace změnila: do Chiaravalle přišla konetáblova nabídka dvojího možného řešení, doprovázená pravděpodobně i odmítnutím Chiaravalle jako místa legace. První řešení spočívalo v tom, že legát při vstupu do Milána s baldachýnem bude mít pouze rochetu a nikoli pluviál a nebude pod baldachýnem, ale že mu až k branám města vyjedou vstříc arcivévoda a guvernér, který navíc napíše legátovi dopis, v němž bude řečeno, že by legátovi baldachýn, na nějž má nárok, neodpíral, ale že z ohledu na arcivévodu jej prosí, aby vstoupil do Milána jen v rochetě, privátně. Druhá varianta nabízená Velascem počítala se slavnostním vstupem legáta do Milána pod baldachýnem, ale bez něj a bez arcivévody, s omluvou, že arcivévoda je zaměstnán jinde a guvernér jakožto majordomus infanty jí v jejím stavu musí být stále nablízku [4, 6, 7]. Oba návrhy byly pečlivě zváženy Dietrichsteinem a Piattim a podle Ferreriho [6] bylo rozhodnutí ponecháno na Velascovi (Dietrichstein o tom ve svém dopise kardinálu Aldobrandinimu diplomaticky pomlčel). Nakonec byla vybrána varianta soukromého vstupu za doprovodu arcivévody a konetábla, protože podle kardinálů bylo podstatou legace setkání s knížaty, a proto bylo lépe se s nimi potkat bez baldachýnu, než vůbec. Konetábl napsal dopis, který kardinálům nevyhovoval, protože říkal, že legát nemá právo na baldachýn. Dietrichstein se rozhněval, diplomatičtější Piatti pouze řekl, že dopis byl přislíben v jiné podobě, a takový dopis byl skutečně následně napsán322. Dietrichstein jeho kopii zaslal kardinálu Aldobrandinimu (podle [9] si originál ponechal) hned toho dne a doprovodil jej dopisem [4], v němž celkem přesně vylíčil průběh jednání i celou situaci. Podle 321 [7]: „sappia V. S. ill.ma che tutti quanti del card.l Legato canonizano V. S. ill.ma per un santo, puoiché vedono come si portano questi Spagnoli con loro et spero che questa attione debba essere di notabile giovamento alla causa di V. S. ill.ma, puoiché non crede chi non prova.” 322 [5]: „Yo havia resuelto como V. S. ill.ma lo vro hacer por mi carta que se le pasase palio para su entrada en esta ciudad, mas la estrecheça del tiempo algunos otros respectos que en esta ocasión come ofrecen me han movido a suplicar a V. S. ill.ma se sirva de entrar privadamente que no por eso dejara el Ser.mo Archidug y yo .... mi rencore yesta ciudad y magistrado hazer io que se deve en el recivimiento de un llegado Apostolico, y an mucho de hazer suya. V. S. ill.ma de entrar por el castillo aunque se alargue un poco el camino para que la salva sea estraordinaria y a V. S. ill.ma se le haga este honor nuevo.” - Na tomto místě bych chtěl vřele poděkovat Dr. Jamesovi Nelson Novoa z Lisabonské univerzity za neocenitelnou pomoc při čtení tohoto textu. 99 všeho byl Dietrichsteinem po jeho návratu odevzdán i originál, který se nachází v konvolutu vatikánské knihovny. V tomto okamžiku se z jednání diplomaticky stáhl Ferreri, který vycítil, že došlo k zásadnímu zvratu, který určitě nebude přijat v kurii s nadšením a který bude velmi obtížné vysvětlit obyvatelům Milána: „bude velké umění uspokojit lid tímto dopisem, i když se budou snažit, aby se o něm všichni dozvěděli, dej Bůh, aby to stačilo.“[6] Ferreriho poznámka je svědectvím o úrovni sympatií Miláňanů vůči Španělům: Miláňané stáli přirozeně na straně církevních hodnostářů, neboť byla stranou stojící proti Španělům323. Ferreri zůstal v Miláně, aby se zabýval záležitostmi své diecéze, účastnil se některých momentů legace, ale již nebyl součástí legátského doprovodu a bydlel na arcibiskupství. V Miláně byl ještě koncem července, na cestě do své diecéze se nakazil (morem ?) a do Vercelli dorazil až začátkem roku 1600324. Legátský vstup Františka z Dietrichsteina do Milána. Podle dnes nezachované malířské výzdoby ze stropu sálu předků mikulovského zámku (ca 1724) zhotovil Josef Bucher r. 1844 sérii grafik, které převedl do litografií ve Vídni krnovský rodák Robert Theer. Tato grafika je nazvaná „Se Mediolano lateralis nuncius infert“. Foto: Muzeum umění v Olomouci První vstup do Milána, který se odehrál inkognito, byl určen na čtvrtek 15. VII. večer, kdy se Dietrichstein po příjezdu ubytoval na arcibiskupství. Hned večer jej navštívil arcivévoda, který byl přivítán již u vstupu do sálu a po 323 Toto svědectví jen potvrzuje závěry kulturních historiků, např. BURKE PETER, Jazyk gesta v raně novověké Itálii, in: BURKE 2006, 79-80. 324 Vyplývá to z dalších dopisů Borromeovi v BAM, např. dopis z 28. VII. 1599 (BAM, G 183 inf., f. 59rv) a další. 100 návštěvě byl doprovozen až na konec schodiště. Návštěva mu navíc ten večer nebyla opětována[9, 10]325. Možná nám připadají poslední informace jako nadbytečné a příliš precizní, ale právě rituál návštěvy v raném novověku byl, jak ještě uvidíme, velmi důležitou součástí politicko-symbolického jednání, kterou nebylo možno opomenout. Po noci strávené v arcibiskupské rezidenci se legát, stále inkognito, ještě před rozedněním odebral do Villy Simoneta, která byla v té době vzdálena od Milána asi jednu míli, kam byl pozván konetáblem a kde byl pohoštěn „vskutku velmi alla nobile“ [9, 6]326. Po obědě se mělo již nasedat na koně, ale vyvstala nová obtíž. Arcivévoda, který měl legáta doprovázet na jeho cestě i do kostela, možná pobídnut dopředu guvernérem vyžadoval, aby po okuřování legáta u vstupu do kostela byl okouřen také on. Ceremoniář Ascanio s tím ovšem nesouhlasil a debata se protáhla, až nakonec bylo rozhodnuto, že arcivévoda doprovodí legáta pouze ke katedrále, ale potom se odebere do vévodského paláce (který je hned vedle milánského dómu) a teprve poté, co legát skončí s uvítáním v kostele podle ceremoniálu a vyjde z katedrály, se mu vydá naproti a uvítá jej v branách paláce. Společnost nasedla na koně, ale po cestě se protagonisté rozhodli změnit průběh ceremonie: když se proti původní dohodě postavil konetábl, ceremoniář nalezl vskutku šalamounské řešení: arcivévoda vejde do kostela s legátem, budou je chtít okuřovat, ale nebude možno nalézt kadidelnici. Tak nebude okuřován nikdo, ale ceremonie proběhne podle předpisu. Toto řešení, jež bylo později Ascaniovi v Římě vyčítáno, bylo všemi přijato, konetábl s arcivévodou legátský průvod předjeli, aby jej mohli uvítat půl míle od města, kam vstoupili za setmění: po legátově pravici jel arcivévoda, po jeho levici guvernér. Když průvod procházel okolo milánského hradu, známého dnes jako Castel Sforzesco, byl již doprovázen pochodněmi a byl pozdraven salvami děl a milánským lidem, který projevoval velkou úctu k Apoštolskému Stolci [9, 10]. Při vstupu do milánského dómu se odehrála domluvená scéna s kadidelnicí, při níž se arcivévoda nejprve vyděsil, protože kadidelnice byla přinesena. Nemohla se však najít loďka s kadidlem, kterou hledali velmi dlouho, ale papežský ceremonář ji osobně uschoval ve svém oblečení, takže se vše odehrálo podle plánu [10]. Před oltářem legát s arcivévodou po levici poklekli na připravené vysoké pódium, kde ovšem 325 Momenty legátského itineráře v Miláně byly jasně, i když ne definitivně, dány již 14. VII. večer [6]. 326 Renesanční Villa Simonetta (Villa Gualtera, Villa Gonzaga) byla postavena v 15. století donem Gualterem Bascapè, kancléřem Ludovica Mora, r. 1508 přešla na konfraternitu Santa Corona, posléze na rod Cigogna, kteří ji r. 1547 prodali Ferrantovi Gonzaga. Ten ji v pol. 16. století dal rozšířit a přestavět Domenicem Giuntim, nakonec připadla rodině Simonetta. Byla těžce poničena bombardováním za druhé světové války, předchozí stav je dokumentován na fotografiích; cf. BASCAPÉ 1945, 30, 306-307, fig. 227; MEZZANOTTE PAOLO, L’architettura milanese dalla fine della signoria Sforzesca alla metà del Seicento, in: Storia di Milano X, 567-568. Dnes je vila součástí města Milána. 101 nebylo připraveno klekátko pro guvernéra, který musel se všemi ostatními klečet pouze na připraveném polštáři. Po ceremonii legátského vstupu se všichni zúčastnění odebrali do vévodského paláce, kde byli přijati infantkou. Ta legáta přivítala u dveří přijímacího pokoje, v němž bylo opět pódium s baldachýnem. Po delší době, kdy společnost stála, byla vyzvána k tomu, aby se posadila (Konetábl zůstal stát u stolku), ale pod baldachýnem byly připraveny pouze dvě židle, pro infantku a arcivévodu. Židle pro legáta byla schválně přinesena až poté, co byl vyzván, aby se posadil, a byla umístěna na okraj prostoru pod baldachýnem. Ceremoniální políček, který musel takto legát snést, byl následován ihned dalším [9, 10]. Arcivévoda totiž okamžitě zareagoval na to, že si přítomní preláti bez vyzvání infanty zakryli hlavu, což by ještě bylo přípustné pro biskupy, ale pro ostatní ne. Arcivévoda se prý informoval, že ve Španělsku si před infanty nezakrývají hlavu ani biskupové [10]. Po skončení audience u infanty Dietrichsteina doprovodili arcivévoda a guvernér až k poslednímu pokoji apartmánu, který byl pro kardinála připraven ve vévodském paláci. Ceremoniální předpisy chtěly, aby kardinál vyprovodil arcivévodu až k východu z apartmánu, ale protože jej znovu do jeho pokoje doprovodil konetábl, musel vyprovodit i jej, tentokrát pouze ke dveřím druhého pokoje apartmá [9]. V sobotu 17. července se odehrála pouze legátova návštěva arcivévody [9], na níž legát všem prelátům nařídil, aby arcivévodovi políbili ruku [10]. Legát byl přivítán u dveří přijímacího sálu a v průběhu návštěvy mohlo dojít ke konfliktu, když legát začal mluvit o baldachýnu, ale naštěstí jej zažehnal jistý Don Blasio, který asi změnil tón konverzace [10, text je zde porušen]. Při odchodu arcivévoda na opětovné legátovo naléhání doprovázel jeho osobu pouze ke schodům, a nikoli až dolů, jak by se slušelo [9]. Toho dne také napsal Velasco dopis králi Filipu III., v němž jej pouze několika slovy informuje o záležitosti s baldachýnem327. Stručný dopis ukazuje jasně na to, jak málo významná byla pro Velasca celá záležitost, jež byla ve srovnání s jinými problémy vztahů mezi státem a církví v Miláně skutečnou maličkostí. Neděle 18. července 1599: předání zlaté růže, posvěceného meče a biretu Až v neděli 18. VII. došlo k vlastnímu ritu legace, kterým bylo předání posvěcené zlaté růže infantce Isabelle Kláře Eugenii a posvěceného meče a biretu arcivévodovi Albrechtovi. Naše prameny tuto ceremonii odbývají 327 [8]: „En la entrada aquí del cardenal Dietristain legado de Su Santidad que trae a Sus Altezas la rosa bendita y el estoque, no han faltado embarazos por la pretensión de palio en que el legado se havia puesto hi ha sido menester poco trabajo y industria para negársele y conveniezza, con que al fin ha entrado si el y quedado satisfecho.” 102 několika slovy, protože se nemohla odehrát jinak, něž jak předepisoval rituál: v milánském dómu, během mše, kdy vše bylo ceremoniálně jasné a dané. Dietrichstein ve své relaci Aldobrandinimu pouze říká, že během ceremonie on sám seděl na arcibiskupském trůně v presbytáři dómu a že ke svým nohám dal posadit infantu a arcivévodu [9]. Ti původně chtěli použít legátské sedes a posadit legáta pravděpodobně na faldistorium za oltář spolu s kanovníky katedrály, ale na radu zkušenějších absolutně prohlásil, že své sedadlo opustit nemůže a že o tom nebude diskutovat. Ferreri to popisuje s jízlivostí sobě vlastní: „A tak se museli usadit k nohám trůnu, bez toho, aniž by měli sedadla na stupních, s tím svým neforemným závěsem, co vypadá jak závěs nad postel a byli obráceni tváří k oltáři.“ [10] Mlčení pramenů o ceremonii nám dává možnost promluvit alespoň zběžně o předmětech, které Dietrichstein habsburským knížatům předával jako neobvyklé papežské vyznamenání. Začněme posvěcenou zlatou růží, předanou infantě. První doklad o zlaté růži, máme z doby pontifikátu papeže Lva IX., jenž r. 1049 vyňal z pravomoci místního biskupa opatství benediktinek sv. Kříže v alsaském Woffenheimu, klášter, založený jeho rodiči, a postavil je pod papežskou pravomoc. Výměnou za privilegium exempce si po abatyši vyžádal, aby každý rok zasílala jemu a jeho nástupcům zlatou růži, která měla do Říma dorazit osm dní před čtvrtou nedělí postní, kdy papežové mají ve zvyku „nosit růži“. Ritus skutečně byl součástí papežského slavení této neděle, zvané podle mešního introitu Laetare, která je však zvaná i Dominica panum (podle mešního evangelia), Dominica Rosae nebo Rosarum. Jde o neděli, která se nachází přibližně uprostřed postního čtyřicetidení, a proto je jakýmsi oddechovým dnem této „silné doby“, dnem, v němž se odkládá pochmurná fialová barva liturgických rouch a přijímá se zářivá růžová, dnem, kde se má „radovat Jeruzalém a všichni, kdo jej milují, protože jejich zármutek se proměnil v radost a budou napojeni z pramene útěchy“, jak zpívá Izajášova slova mešní introit. Výrazem této duchovní radosti má být i růže, jak to můžeme číst i v zachovaných papežských kázáních toho dne, z nichž nejznámější je kázání Inocence III. interpretující klenot zlaté růže kristologicky328. Papežská 328 PL 217, 393. Posvěcená zlatá růže, darovaná papežem Janem XXII. Rudolfu z Neuchâtelu Paris, Museé de Cluny (převzato z: PARAVICINI-BAGLIANI 2005, obr. 45). 103 bohoslužba se ve středověku slavila toho dne v bazilice Santa Croce in Gerusalemme. Zlatou růži papež žehnal přede mší, pokud nebyla toho roku darována, žehnala se napřesrok znovu ta stejná růže. Podle Moroniho byla náhražkou za požehnané klíče sv. Petra, které původně papež zasílal darem. Růže je v žehnací modlitbě nazývána „znamení duchovní útěchy ... a radosti“ a křesťanský lid se má „prostřednictvím plodů dobrých skutků sjednotit s vůní onoho květu, který vyrazil z kořene Jesse a je tajemně oznamován polními květy a liliemi údolí a zůstat s ním v radosti bez konce v nejvyšší slávě a v jednotě se všemi svatými.“ Papež posléze do zvlášť upraveného vrcholu růže umísťoval balzám z Peru329 smíchaný s pižmovým prachem, pokropil ji svěcenou vodou a okouřil kadidlem. Pak byla vystavena během mše na oltáři, při procesí na mši ji papež držel v ruce a žehnal lidu. Původně ji papež předával při slavnostní kavalkádě římskému prefektovi, ale velmi záhy se ujal zvyk, že tuto posvěcenou zlatou růži posílal nějakému suverénovi, slavnému kostelu nebo slavné osobnosti. Pokud tato osobnost byla mimo Řím, vypravil k ní zvláštního posla330 . Příkladů této praxe, která v papežském rituálu ve středověku byla považována za nejprestižnější papežský dar a objevuje se v něm dodnes, je nespočet: předání zlaté růže bylo svěřováno papežským komořím, ale také legátům. Předání zlaté růže, chápané jako „růže ctnosti“ a „sacrum munus pontificiae charitatis“331 , je projevem úcty papeže vůči osobě infanty, podtržené navíc vysláním zvláštního legáta a latere. To nebylo nezvyklé, většinou to však bylo pouze záminkou pro jiné legátské úkoly a je pravděpodobné, že tomu tak bylo i v Dietrichsteinově případě. Dietrichstein navíc předával posvěcený meč a biret arcivévodovi Ferdinandovi. Také tyto předměty světil papež v přesně daném dni liturgického roku, jímž byla v tomto případě noc oslavy Kristova narození, noc vánoční. Někdy po prvních nešporách svátku večer 24. prosince a před matutinem, jehož zpěv předcházel slavení půlnoční mše o narození Páně (missa prima in nativitate Domini) papež za asistence kardinálů žehná v sálu parament vatikánské baziliky meč (ensis, stocco, spada) a biret (cappello, berettone) z karmínového sametu, jenž Moroni označuje jako vévodský. Žehnací modlitby dává význam celému gestu: meč je pro obranu církve a křesťanstva a ten, kdo se jím opáše, má mít sílu k tomu, aby to konal, byl zbožný a nezraněný v boji za 329 Vonná mast nahradila od dob Pavla III. křižmo, kterým byla růže původně mazána: tak se z consecratio stalo benedictio. 330 K ritu žehnání zlaté růže a jejímu předávání: MORONI 1841, 195-197; MUTINELLI 1855, 201- 215; LTHK1 IV, 567; CORNIDES 1967; PARAVICINI-BAGLIANI 2005, 56-58 (tam i další literatura). 331 Tak nazval zlatou růži papež Urban VIII. r. 1625, když doprovázel svým brevem legáta a latere, svého nepota kardinála Barberiniho, který ji měl v Paříži předat Jindřišce Anglické. – srv. MUTINELLI 1855, 211. 104 obranu víry a věřících332. Meč potom papež dává nebo posílá nějakému suverénovi, knížeti nebo významné postavě, jež se zasloužila o náboženství. Prvním dokladem je pravděpodobně požehnaného meče dar Urbana VI. z r. 1386, kdy jej předal Fortiguerrovi Fortiguerrimu, ale tehdy již to bylo označeno za starý zvyk; naposledy byl meč takto darován v polovině 19. století. Také předání meče a s ním i pokrývky hlavy je výrazem pocty významného muže křesťanstva, jenž je prohlašován za křesťanského rytíře a vojevůdce. V případě postavy bývalého kardinála a toledského arcibiskupa Albrechta mělo předání těchto posvěcených předmětů pravděpodobně zvláštní význam. Důležité bylo také udílení odpustků: i když se Albrecht vzdal svých církevních úřadů se svolením papeže, s nímž je také zastával, aniž by na to měl kanonickým právem předepsané předpoklady a zcela jistě mohl být absolvován od cenzur, do nichž upadl během výkonu svých církevních úřadů, jistě pro něj nebylo bez významu i to, že mu byly uděleny plnomocné odpustky, které znamenaly ve vnímání katolického věřícího velkou milost: činily člověka prostým ne hříchu (to bylo zprostředkováno svátostnou absolucí při zpovědi, spojenou s lítostí), ale i jeho následků, vracely mu nevinnost bílého křestního roucha a dávaly mu možnost v případě nenadálé smrti stanout před Boží tváří bez toho, aniž by musel procházet náročným očišťováním od následků svých hříchů po smrti, běžně označovanému jako očistcová muka. Tato ceremonie byla také oslavena ještě v neděli velkou hudební a taneční oslavou v novém divadle vévodského paláce, již velmi podrobně popisuje nám již známý Cesare de´Negri, který také vypočítává přítomné a tanečníky. Pro nás 332 Žehnací modlitba zní: „Benedicere digneris, quaesumus Domine Iesu Christe, hunc ensem in defensionem S. Romanae Ecclesiae et christianae reipublicae, ordinatum nostrae + benedictionis officio ad vindictam malefactorum, laudem vero bonorum: ut per eum, qui te inspirante illo accingitur, vim aequitatis exercens, molemque iniquitatis potenter evertas et sanctam Ecclesiam tuam eiusque fideles, quos, ut pretioso sanguine tuo redimeres hodie in terris descendere et carnem nostram sumere dignatus es, ab omni periculo protegas atque defendas, et famulum tuum, qui hoc gladio in tuo nomine armatus erit, pietatis tuae firma custodia munias, illaesumque custodias. Qui vivis et regnas...“ – pro text modlitby i pro výklad o požehnaném meči a biretu, viz MORONI 1841, 342-343, nověji PINTI 2001, který vypočítává příklady donací meče zejm. v 15. století a podává alespoň sumární výčet takto zachovaných mečů, a navíc podává výčet další literatury k tématu. Požehnaný meč, opasek a biret, darované papežem Řehořem XIII. arcivévodovi Ferdinandu Tyrolskému r. 1582. Vídeň, Waffensammlung (převzato z: PINTI 2001, 39) 105 je zajímavé, že není zmíněn kardinál-legát, i když by mu to církevní předpisy asi nezakazovaly333. Snad byl unaven, snad považoval tuto zábavu pro vysokého církevního hodnostáře za příliš mondénní: pokud by záměrně nebyl pozván, Ferreri by se o tom zajisté zmínil, tak jako se zmínil o tom, že až do 19. VII. jej arcivévoda a infanta nepozvali ke stolu [10]. Další Dietrichsteinův pobyt v Miláně a konec legace V pondělí 19. VII. si chtěl legát odpočinout a duchovně se občerstvit, a proto přijal pozvání milánských jezuitů do jejich koleje (dnešní budova Bibliotecy Braidense). Hned ráno tam odjel na koni, doprovázen s většinou milánské šlechty, byl tam u přijímání a zůstal na oběd [9, 10]. Po obědě ovšem dostal podle svých vlastních slov „hořký zákusek“ v podobě dopisů od papeže a kardinála Aldobrandiniho, v nichž jej vyzývali, aby se stáhnul do Piacenzy a uskutečnil svou legaci mimo území milánského státu [9, 10]. Dopis přišel v době, kdy již bylo po ceremonii, a tak si Dietrichstein uvědomil, že se pravděpodobně při svém návratu do Říma nesetká s velkým nadšením v kurii, protože slevil příliš z církevních nároků v symbolicko-rituální rovině, která byla zároveň i rovinou výsostně politickou. Navíc jej muselo rozčilovat, že postoj k vykonání legace mimo španělská území zaujal hned na začátku vyjednávání, ale že dal příliš na rady druhých, k nimž řadí především kardinála Piattiho a exnuncia Spinelliho. Celá situace jej musela velmi zneklidnit, jak je patrné z jeho dlouhé a pokorné vlastnoruční doušky k dopisu Aldobrandinimu nadiktovaného asi ihned po přečtení římských příkazů, kterou si dovolíme v překladu odcitovat: „Ať si Vaše Osvícenost pomyslí, v jakém duševním stavu se nyní nacházím, protože tím, že jsem se chtěl příliš řídit radou druhých, zmýlil jsem se ve vůli Našeho Pána [=papeže], ale považoval jsem vždycky za lepší odejít z tohoto státu, ale námitky těch, kdo vypadali jako lépe informovaní způsobily tento můj omyl, a o to je mi to nemilejší, že jsem to předvídal. A když bych se mohl omlouvat kardinálem Piattim, biskupem cremonským nebo dalšími, nechci se tím omlouvat, protože legátem jsem byl já, ale chci se vrhnout k nohám Jeho Svatosti a do Vaší náruče a říci: ‚Peccavi nimium credens, důvěřuje jsem nesmírně zhřešil’ a také tím, že jsem nedůvěřoval vlastnímu úsudku, který však byl nejlepší, protože byl v souladu s příkazem Našeho Pána. Bůh dej, abych mohl krví factum infectum facere, učinit zbarvený [tento] čin. Basta, už neřeknu víc než to, že jestli Náš Pán mnou bude znechucen, budu tím nejnešťastnějším kardinálem na světě, protože jsem se zmýlil tím, že jsem chtěl dobře sloužit. Zbytek sdělím až ústně.“ [9] Tato situace ukazuje nejenom na pohnutý stav Dietrichsteinovy mysli v okamžiku, kdy zjistil, že jeho chování legace nebude na papežském dvoře dobře přijato, ale také ukazuje na kvalitu vztahu Dietrichsteina s papežem a jeho nepotem: jde o osobní prosbu o odpuštění, formulovanou v relacionálním 333 NEGRI 1604, 14-16, kde vypočítává všechny šlechtické účinkující. Ed. ŠTUDENT 2006. 106 prostoru mezi otcem a synem, nikoli o úřední žádost o prominutí poklesku chování a úsudku kuriálního úředníka. Podobně skutečnost hodnotí také Ferreri, který jen po vylíčení situace s dopisem od Aldobrandiniho (nezmiňuje dopis od papeže, jehož existenci naznačuje Dietrichstein) opakuje, že v okamžiku, kdy se opustila varianta uskutečnění legace mimo milánské vévodství, se přestal jednání účastnit. Ferreri napsal dopisy dva: jeden vlastnoruční přímo Aldobrandinimu, druhý současně pro nedostatek času diktoval Borromeovi, jemuž se omlouvá, že nepíše vlastnoručně, jak by si to postavení jeho ochránce žádalo [10]. Z dalších událostí v průběhu pobytu kardinála Dietrichsteina víme ještě o tom, že 20. VII. byl konečně pozván na večeři do vévodského paláce a že Ferreri tam byl s ním. [11] Avviso nás zpravuje o Ferreriho rozhodnosti, s níž banket opustil, když zjistil, že jsou sice přichystány tři trůny pro guvernéra, jeho syna hraběte de Haro a legáta, ale že židle jsou nachystány pouze pro služebníky guvernéra, a ne pro doprovod legátův. Žádné přesvědčování jej nepohnulo k tomu, aby se na hostinu vrátil.334 Ve středu 21. VII., v předvečer odjezdu Isabelly a Alberta, byl kardinál pozván na divadelní představení kusu Armenia Pastorale od Giovanni Battisty Visconteho, jehož intermezza složil Camillo Schiaffenati (oba autoři byli doktory Milánské koleje) a na jehož závěr se dával Negriho balet Brando dell´Alta regina, původně složený pro návštěvu královny Markéty. Čtyři intermezza (intermedia) měla alegorickou náplň (Orfeus v podsvětí, Argonauti a Jáson s Médeiou, spor Athény a Neptuna o nové město, jemuž nakonec bylo dáno jméno Athény), byla alespoň zčásti zpívaná a zakončená koncertem zpěvu a hudby nástrojů. Na závěr představení se zpíval madrigal a u toho se objevil velký oblak, z nějž sestoupila Štěstěna a dával se balet (brando), kde tančili čtyři pastýři a čtyři nymfy335 . Růže zobrazená v díle Cesare de Negriho za popisem Armenia pastorale: NEGRI 1604, 290 334 Avviso di Roma, mercordì li 4 d´agosto 1599 (BAV, Urb. Lat. 1067, f. 487r) 335 NEGRI 1604, 285. O datu se Negri nezmiňuje, ale podle korespondence Isabelly [cit. ŠTUDENT 2006] šlo právě o 21. VII. Intermezza popisuje podrobně NEGRI 1604, 285-290, ed. ŠTUDENT 2006. Obsah baletu i s hudbou Negri dává na s. 291-296. Cfr. také TEA 1959, 822. 107 Milánské divadlo bylo proslavené již v době vlády vévodů z rodu Sforza, a i když po nástupu Habsburků byly divadelní aktivity poněkud utlumeny, znovu se rozvinuly ve druhé polovině 16. století. Divadlo se v době neexistence stálé divadelní scény hrálo v pronajatých židovských domech, na farách, v seminářích a dokonce i v klášterech a ve městě hostovaly ty nejproslavenější italské divadelní soubory. Vznikají také populární komedie a lokální masky commedie dell´arte a karnevalu, které dodnes město reprezentují na karnevalových slavnostech (Beltram da Gaggian, Beltram de la Gippa). Nástup Karla Boromejského znamenal zpřísnění církevních předpisů v oblasti divadla, které navíc poněkud pozastavil i slavný mor roku 1584. Po necelých deseti letech však divadelní „sezóna“ začíná znovu a dokladem toho je i představení, které shlédnul náš Dietrichstein. Bylo jedním z kroků na vývoji k melodramatu, možná k opeře, a i pro milánské publikum muselo takto provedené představení a způsob „recitar cantando“ být velkým překvapením a zcela jistě senzací. Dietrichstein musel být milánskou hudební, taneční a divadelní kulturou silně ovlivněn, vždyť sám nechal postavit na mikulovském zámku v letech 1611-1618 velký divadelní sál a zaměstnával u svého dvora tanečního mistra336 . Dietrichstein z Milána odjel asi krátce po vladařském páru, již 24. července v Miláně není [11]. Do Říma dorazil už 29. VII.337 , cesta mu tedy zabrala šest až sedm dní, pravděpodobně s použitím galér. O průběhu jeho legace nemáme více zpráv, nevíme, jak využil legátské fakulty: jmenoval skutečně osm apoštolských notářů a 12 palatinských hrabat a rytířů Zlaté ostruhy, povolil používání přenosných oltářů? A když, tak komu? – Bylo by asi velkou náhodou, kdyby se podařilo zjistit tyto detaily, které by mohly být cenné pro poznání Dietrichsteinových sociálních vazeb ev. umožnily alespoň trochu nahlédnout do složení jeho dvora v této době. Hodnocení milánské legace v červenci 1599 a její dopad na další Dietrichsteinovu kariéru Možná čtenáře této kapitoly napadne otázka: Quid bonum? K čemu je dobrý takový podrobný popis necelého měsíce života kardinála, který byl kardinálem a olomouckým biskupem dalších 37 let a zcela jistě existovaly důležitější a politicky relevantnější měsíce či týdny jeho života? Proč se zabývat tak podrobně ceremoniálními záležitostmi, proč pozitivisticky popisovat na základě pramenů day by day jednoho kardinála? Odpovědí se nabízí hned několik. Předně nám tento možná příliš minuciózní popis umožnil vstoupit do každodennosti a mentality raně novověkého politického vyjednávání, v němž forma má stejný význam jako obsah jednání, 336 SEHNAL 1970, 76; KOŠULIČ 1973, 122; ŠTUDENT 2006. 337 Zpravuje nás o tom opět deník Giovanni A. Romana, zápis k 29. VIII. 1599: „Il s.r car.l Diatristan gionse in Roma” (ASV, Fondo Borghese IV, 145B, f. 131v) 108 nebo spíše forma je obsahem jednání. Milánská legace je dobrým příkladem právě proto, že se v podstatě jedná o čistou formu, ceremonii, ritus a její uspořádání: fakticky přeci šlo jen o pozdravení a uctění arcivévodů, možná politicky motivované, vždyť byli suverénními vládci státu, jenž byl jedním z neuralgických bodů tehdejší Evropy a potencionálními zakladateli nové habsburské vladařské linie. Možná šlo i o to, aby se alespoň krátce a dočasně poněkud uklidnily rozjitřené vztahy mezi státem a církví ve španělském Miláně. Nakonec však šlo v jednáních pouze o formu a ceremonii, v níž se projevovala právě napjatost vztahů a křehkost jejich uklidnění a v tomto ohledu mohla být milánská legace pro Dietrichsteina skutečnou školou politické praxe a jeho vlastního nezávislého politického jednání. O tom, že na jeho myšlenkový svět měla opravdu velký vliv, svědčí mimo jiné i jedna ze zpráv nuncia Palotty ze sklonku Dietrichsteinova života. Nuncius píše kardinálu-nepotovi Barberinimu z Vídně 12. VIII. 1628: „Slyšel jsem od kardinála Dietrichsteina, že když byl poslán jako legát a latere do Milána kvůli tomu, že jím projížděla infanta Isabella, nechtěli mu při té příležitosti přiznat baldachýn a on přinesl od milánského guvernéra psaní nebo potvrzení psané jeho vlastní rukou, v němž sděloval, že uznává, že Jeho Osvícenost má právo na baldachýn, ale že kvůli jistým velmi urgentním důvodům, které v té době nastaly, jej prosí, aby se použití baldachýnu zdržel. Řečený kardinál dále řekl, že se diví, že tento dopis si od něj nevyžádali, aby mohl být při podobné příležitosti použit.“338 Možná informace učinila své, protože všechny Dietrichsteinovy dopisy i s Velascovým potvrzením se nacházejí ve svazku, který se do vatikánské knihovny dostal s knihovnou Barberiniů. Za dopisy z roku 1599 se nacházejí písemnosti z let 1609-1624, na svazek Barb. Lat. 6883 navazuje Barb. Lat. 6884, kde jsou Dietrichsteinovy dopisy z let 1625-1636 a čtyři dopisy týkající se konfirmace volby jeho nástupce na olomoucký biskupský stolec, zvoleného biskupa Jana Arnošta Platejse z Platenštejna339 . Vše tedy svědčí o tom, že dopisům z milánské legace byla věnována určitá pozornost, někdo (snad již kardinál Aldobrandini, ale možná až Barberini) si v nich podtrhával, což svědčí o pečlivém čtení a zájmu o pasáže, líčící klíčové okamžiky jednání a jejich podstatu. Dietrichsteinovi se jeho legace příliš nepovedla, jak to výstižně a jednou větou popsal biskup Ferreri ve své dopise z 24. VII. 1599: „Legát nemá zcela jistě příliš štěstí, protože se mu asi nepodařilo pochopit přání papeže, příliš nenadchl infantu a arcivévodu a rozhádal se s guvernérem, utratil velmi mnoho peněz a odchází v těchto dnech do Říma, takže vidím, že ze všech skupin mu přicházejí intriky.“ [11] Spletl se v rozhodném okamžiku, kdy měl trvat na tom, že se mu buď dostane všech poct jako legátovi buď v Miláně, nebo jinde, což by zcela jistě bylo proveditelné. Snad příliš naslouchal svým rádcům, jak sám tvrdí, možná jeho rozhodnutí 338 NBD IV.1, č. 67, str. 171-172. 339 BAV, Barb. lat. 128rv – 134rv: všechny dopisy jsou datovány k 25. XI. 1636. 109 ovlivnily i příbuzenské vazby s guvernérem, možná měl příliš velkou úctu k Habsburkům, členům pro něj rozhodujícího panovnického rodu, navíc s Dietrichsteiny rodově spřízněným. V každém případě nevyčkal papežových pokynů, pravděpodobně tlačen časovou tísní vladařského páru, ale je nutno říci, že o pokyny nežádal: pouze oznamoval, jak se věci mají a jak se rozhodnul. I když jeho rozhodnutí nebylo ve shodě s politikou kurie, nedopustil se neposlušnosti, jak se to v Římě začalo proslýchat. V každém případě si soudobá publicistika a v závislosti na ní i pozdější historiografie všimla, že jeho neúspěch měl vliv na jeho postavení v kurii a jeho další kariéru. Již Lodovico Antonio Muratori ve svých Annali d´Italia poznamenává, že Řím kardinálovi projevil nemalou nespokojenost, non lieve disgusto340 . Ludwig von Pastor ve svých monumentálních Dějinách papežů od konce středověku cituje dokonce zprávu G. C. Forestiho z archivu Gonzagů v Mantově, podle níž Dietrichstein „upadl do nemilosti papeže a ztratil svou reputaci u celého dvora“341 , ale dnešní historiografie ví, že Pastor v rozsáhlosti svého záběru nebyl vůči relacím a zejm. Avvisi dostatečně kritický. Navíc podle našeho názoru příliš přeceňuje význam, který byl legaci přikládán ze strany kurie: legací, poselství a vyjednávání bylo v této době v Miláně více, a tak nezdar jednoho podniku mohl být chápán jako pokus, který prostě nevyšel. Pastorovo hodnocení později zdůraznil a vyostřil Rudolf Zuber, který mluví o tom, že „poslání se skončilo úplným fiaskem, protože mladý kardinál jen uhýbal.“342 V tom je také další důvod podrobného rozboru celého průběhu legace, které historiografie připisuje podle našeho názoru nadměrný význam a dává mu hrát velkou roli v Dietrichsteinově kariéře. Již letmý pohled na soudobou publicistiku, představovanou slavnými Avvisi di Roma, uložených ve fondu Urbinatenses Latini343 , nás však přesvědčí o tom, že celé příliš ostré hodnocení, z nějž by někdo mohl vyvozovat, že Dietrichstein byl vlastně poslán na Moravu za trest nebo minimálně pro neschopnost, je možné vnímat v mírnějším tónu. Z Milána asi začaly docházet o nepříliš zdařilém průběhu legace zprávy vzhledem k rychlosti pošty již někdy okolo 25. VII., ale asi chvíli trvalo, než z kuriálního prostředí „prosákly“ až do písáren publicistů: první Avviso obsáhleji mluvící o Dietrichsteinově legaci je z 28. VII., které popisuje jak skutečnost vstupu bez baldachýnu, tak skutečnost 340 MURATORI 1749, 564. 341 PASTOR 11, 162-163, pozn. 6, cituje relaci Forestiho z 31. VII. 1599, zmiňuje relaci ze 7. VII., kde by měly být resumovány papežovy výtky Dietrichsteinovi (obě mají být uloženy v Archivu Gonzaga v Mantově). Zmiňuje také i Avvisi v BAV, o nichž pojednáváme dále. Na jeho poznámce je založen i výklad ZUBER 1946A, 30. 342 IBIDEM. Jeho hodnocení doslova přebírá BALCÁREK 2007, 38-40. 343 Pro naše účely jsou podstatné: Avviso di Roma, mercordì li 28 luglio 1599 (BAV, Urb. Lat. 1067, f. 407r-474r); Avviso di Roma, sabato 31 luglio 1599 (ibidem, f. 475r-478v); Avviso di Roma, mercordì li 4 d´agosto 1599 (ibidem, f. 484r-487r). 110 s okuřováním při vstupu do milánské katedrály a stejně i otázku s pokrývkami hlav prelátů. Resumuje také Velascův dopis Dietrichsteinovi, ale jde pravděpodobně o jeho verzi, jež byla zamítnuta na místě kardinálem. Druhé Avviso je již informovanější, pochází ze soboty 31. VII., je tedy z doby až po Dietrichsteinově příjezdu do Říma ve čtvrtek 29. VII. večer. Říká, že Dietrichstein neměl ihned audienci u papeže, který jej prý nechtěl ani vidět a že dokonce někteří tvrdí, že mu bylo přikázáno, aby neopouštěl své pokoje. To již sám autor zpochybňuje, vždyť za Dietrichsteinem přišli všichni tři papežovi nepoti (Pietro, Cinzio a Giovanni Francesco). I když se nevědělo, co se mezi nimi odehrálo, autor Avvisa již jasně říká: „vyprávěl mi to někdo, kdo to slyšel od samotného Dietrichsteina, a v podstatě nikdy to není tak, jak to ďábel kreslí.“ Veřejně již se ví, že Dietrichstein si nechal poradit celým sborem prelátů, a že bylo i pro reputaci Apoštolského Stolce zajisté lepší, když jej uvítal celý Milán s guvernérem a arcivévodou, než kdyby jej vítalo pouze pár kněží, což by nastalo v případě jeho vstupu s baldachýnem. Již začíná vystupovat do popředí nalezený obětní beránek, kterým měl být papežský ceremonář Guido Ascanio, který ostatně ještě nebyl v Římě a opustil doprovod legáta.344 „Nakonec vládne přesvědčení, že všechno by mohli hodit na hřbet Guidovi, protože koneckonců Dietrichstein je kardinál a Aldobrandini jej nebude chtít ztratit.“ Poslední ze zajímavých Avvisi již vypráví o obratu situace. Papež v neděli 1. VIII. přijal Dietrichsteina a smířil se s ním345 .Papež nejprve mluvil pohoršeně a v ostrém tónu, ale nakonec se uklidnil a byl vůči kardinálovi láskyplný. Dietrichstein navíc zaargumentoval tím, že protože nepřicházela papežova odpověď, myslel si, že jeho postup je schválen. Avviso navíc naznačuje, že díky Dietrichsteinovu konciliantnímu postupu nedošlo k dalšímu konfliktu mezi Španěly a Svatým Stolcem a navíc kdyby legát odešel až kamsi do Švýcarska, měli by z toho velkou radost nekatolíci, kteří by tím mohli dokládat zpupnost a ambicióznost kleriků. Opět se mluví o tom, že všechny nepříjemnosti „slízne“ papežský ceremonář, protože „kardinálové nakonec ad instar luporum všechno maso jiných sežerou a své si opečovávají“. Toto poslední Avviso chválí Ferreriho, který prý jako jediný je za své postoje na legaci a zejm. za rozhodnost u guvernéra na večeři chválen u dvora. Vidíme tedy u třech Avvisi, které byly vydány v rozmezí jediného týdne, jasný vývoj v kvalitě a obsahu informací, který je v poněkud zpomalené podobě analogický vůči informačním praktikám současných médií: i když nevíme, zda se jedná o Avvisi vycházející z díly stejného gazzetisty, je zřejmé, že ze zákulisí 344 To potvrzuje i dopis Ferreriho ze 24. VII.: Il s.r Guido scrive una lettera al card.l Aldobrandino belissima, raccontando non so che favole de gusti. [11] 345 Dietrichsteinovu audienci máme potvrzenu deníkem G. A. Romana, zápis k 1. VIII. 1599: „Sua S.tà andò a dir messa al altra grande di San Pietro et finita andò nella processione che s’incontrò de canonici. La matina gran nubia, giornata calda. Il s.r car.l Diatristan la sera venne a basciar li piedi a N.S. N.S. non dormì.” (ASV, Fondo Borghese IV, 145B, f. 132r) 111 papežského dvora pronikalo stále více přesnějších informací (asi nemůžeme ještě říci, že takové vypouštění informací bylo záměrné) a v souladu s tím docházelo k upřesnění pozice kardinála, jemuž zároveň odpovídal i vývoj jeho situace a pozice na papežském dvoře: od prvních a nepodložených zpráv o domácím vězení až k finálnímu smíření s papežem, mezi nimiž se nachází reálný časový odstup tří dní mezi Dietrichsteinovým příjezdem a jeho audiencí u papeže. To je samozřejmě jasnou známkou nemilosti, vždyť mnohdy se stávalo, že přijíždějící legát byl jednak vyznamenán slavnostním vstupem do města, ale navíc býval okamžitě přijat papežem, třebas i pozdě v noci. Intenzita otcovsko-synovského vztahu mezi třiašedesátiletým Klimentem VIII. a osmadvacetiletým Dietrichsteinem převážila, kardinál znovu získal papežovu přízeň, ale je pravděpodobné, že stejně jako legace znamenala poučení Dietrichsteina, byla poučením i pro papeže. Relativní neúspěch jedné legace, zvlášť u tak mladého člověka, jakým byl Dietrichstein, rozhodně neznamenal významný zlom v jeho kariéře. Jak vyplývá z průběhu celé kauzy snah o Dietrichsteinův olomoucký episkopát a postoje papeže i kurie, Dietrichstein byl určen k tomu, že se měl stát olomouckým biskupem a exponentem římské linie ve střední Evropě; byl pro to ostatně po smrti Maxmiliána z Pernštejna jediným vhodným kandidátem. Jeho kariéra určitě v očích papeže neměla probíhat v kurii a u papežského dvora, a tudíž nemůžeme jeho relativně rychlé vysvěcení a odeslání na Moravu po návratu z neúspěšné legace příliš dávat do souvislosti. Tento postup byl pravděpodobně plánován ještě před zahájením legace, jež měla být symbolickým vyznamenáním osoby nového olomouckého biskupa. Navíc si musíme uvědomit, že olomoucká diecéze, ve své době jedna z největších a nejbohatších v Evropě, byla v této době již přes rok bez biskupského vedení a že bylo třeba tuto nestandartní situaci ukončit. Milánská legace tedy asi nebude skutečným důvodem Dietrichsteinova odjezdu na Moravu a jeho kontinuálního takřka čtyřicetiletého pobytu ve střední Evropě, který byl přerušen pouze několika krátkými pobyty u kurie. Milánská legace navíc byla jedním ze silných momentů kulturního ovlivnění mladého kardinála, které zcela jistě znamenalo i kulturní transfer na Moravu počínajícího 17. věku. Vzhledem k válečné katastrofě, která se potom Moravou přehnala, tento transfer nezanechal dodnes mnoho hmotných stop a je těžko zachytitelný v pramenech. Na základě kusých zmínek se můžeme o jeho průběhu a protagonistech pouze dohadovat, náš pohled na mozaiku je pouze dohadem, protože máme jen několik kamínků, které jsou navíc od sebe značně vzdáleny: i tak svědčí o velikosti celého díla. Popsání milánské legace i ve své podrobnosti tedy pro nás má smysl, který snad ozřejmily tyto řádky, které nám navíc umožňují přejít k dalšímu významnému momentu Dietrichsteinova života, jímž je biskupské svěcení. 112 Shrnující chronologická tabulka Na závěr celé kapitoly o legaci si pro přehlednost dovolujeme připojit tabulku, která shrnuje její významné momenty: po 21. VI. Řím Konzistoř, v níž byl Dietrichstein jmenován legátem út 22. VI. st 23. VI. čt 24. VI. pá 25. VI. so 26. VI. Řím rozšíření fakult druhým breve Klimente VIII., odjezd legáta z Říma ne 27. VI. po 28. VI. út 29. VI. st 30. VI. Civitavecchia Odjezd lodi směrem do Janova čt 1. VII. pá 2. VII. so 3. VII. ne 4. VII. Genova Příjezd do Janova, přijetí v katedrále Přenocování připravené republikou po 5. VII. Navštíven dóžetem a senátory Opětuje jim návštěvu út 6. VII. Genova Seravalle Odjezd z Janova Přenocováni v Seravalle, oznamuje dopisem příjezd do milánského vévodství guvernérovi st 7. VII. Voghera Přenocování ve Vogheře čt 8. VII. Pavia Certosa di Pavia Přijat magistrátem , měšťany a klérem Odpočinek na biskupství Přejezd do Kartouzy, odeslání doprovodu do Benasca, začátky jednání o legaci pá 9. VII. so 10. VII. Píše dopis P. Aldobrandinimu ne 11. VII. po 12. VII. út 13. VII. st 14. VII. Chiaravalle Konec jednání o legaci, dopis Velazca Píše dopis P. Aldobrandinimu čt 15. VII. Milán Večer inkognito vstupuje do Milána, přenocuje na arcibiskupství Návštěva arcivévody pá 16. VII. Gonzaga "casa di piacere di mons.r Simoneta" odpoledne: disputace o okuřování večer: kavalkáda, setkání se s konetáblem a arcivévodou 113 Milán začátek noci: vjezd do města, příjezd k dómu, návštěva dómu návštěva Infanty, ubytování v apartmánu so 17. VII. Audience u arcivévody ne 18. VII. Ceremonie v dómu: předání meče, biretu a růže po 19. VII. Oběd a rekreace u jezuitů Dostal dopis od Aldobrandiniho Píše dopis Aldobrandinimu út 20. VII. večeře ve vévodském paláci st 21. VII. divadelní představení čt 22. VII. pá 23. VII. so 24. VII. Dietrichstein již není v Miláně ne 25. VII. po 26. VII. út 27. VII. st 28. VII. čt 29. VII. Řím Příjezd Dietrichsteina do Říma pá 30. VII. so 31. VII. ne 1. VIII. Řím Dietrichstein se setkává s papežem Klimentem VIII. a smiřuje se s ním 114 6. BISKUPSKÉ SVĚCENÍ, PŘÍCHOD NA MORAVU A POČÁTKY EPISKOPÁTU I když jsme se komplexním procesem volby Dietrichsteina olomouckým biskupem příliš nezabývali, možná nebude na škodu celé jednání, již několikrát podrobně popsané346 , alespoň stručně resumovat. Jednání o Dietrichsteinovo zvolení biskupem olomouckým 2. června 1598 zemřel po dlouhém, dvacetiletém pontifikátu olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský. Dietrichstein byl v té době již v Itálii, kam musela zhruba v době jeho příjezdu k papežskému dvoře ve Ferrarě dorazit zpráva o této důležité vakancí na jednom z klíčových beneficií ve střední Evropě347 . Papež ihned Dietrichsteina absolvoval od všech exkomunikací, suspenzí, interdiktu a jiných církevních rozsudků, cenzur a trestů jak vynesených explicitně, tak vyplývajících z práva a zároveň jej dispenzoval ode všech překážek, jež by mohly kapitule zabránit v jeho volbě348 . Současně udělil kapitule svobodnou licenci a fakultu, platnou pouze pro tento jeden případ, aby jej mohla zvolit i bez toho, že nezachovával kapitulní statuta349 . O tom papež zpravoval jak císaře Rudolfa350 , tak olomouckou kapitulu, které navíc sděloval, aby s volbou počkala na příchod nového nuncia, Filipa Spinelliho351 . Kapitula na doporučení císaře352 vyhlásila termín biskupské volby, která měla proběhnout 16. srpna 1598. Mezitím jí však došlo papežské breve, takže byl první termín volby odložen. Nebylo to ovšem naposledy: zákazy o konání 346 Nejstarším pojednáním je asi TENORA 1906A, 14-30. Na základě svého studia Spinelliho nunciatury, vatikánských pramenů a cenného Millnerova kopiáře celý proces popsal hlouběji STLOUKAL 1925, 103-150. Obojí shrnul ZUBER 1946A, 20-31 a o jeho závěry se opřel BALCÁREK 2007, 30-40. 347 Zpráva dorazila do Ferrary nejpozději 18. VI. 1598, jak vyplývá z brevií Klimenta VIII. Dietrichsteinovi, Rudolfu II. a olomoucké kapitule, citovaných níže. 348 Jmenovitě od defektu kanonického věku, od kontinuálního triennálního studia na univerzitě nebo generálním studiu, od doktorátu z teologie nebo kanonického práva, od toho, že nerezidoval a nereziduje v Olomouci i přes to, že je olomouckým kanovníkem a přijal již kněžské svěcení a ode všech jiných překážek, které vyplývají ze statutů olomoucké kapituly nebo i přísah již složených. – Je pravděpodobné, že precizní formulace těchto podmínek, šitá na míru přímo Dietrichsteinovi, svědčí o jeho účasti na vyhotovování dokumentu. 349 Kliment VIII. Dietrichsteinovi, Ferrara 18. VI. 1598 (ASV, Armadio XLIV, vol. 42, f. 145r; podle Res gestae 1621, f. 152v-153r ed. TENORA 1906A, 49-50, n. 13) 350 Kliment VIII. Rudolfu II. (ASV, Armadio XLIV, vol. 42, f. 144rv; podle Res gestae 1621, f. 151v-152r ed. TENORA 1906A, 48, n. 11) 351 Kliment VIII. olomoucké kapitule, Ferrara 18. VI. 1598. ZAOpO, MCO, i.č. 1055, sign. BIIa36/1; ed. TENORA 1906A, 48-49 (n. 12). 352 Rudolf II. olomoucké kapitule, Praha 15. VI. 1598. ZAOpO, MCO, i.č. 1054, sign. BIIa36/2; ed. TENORA 1906A, 47 (n. 10). 115 volby a její opětná povolení přicházely jak od papeže, tak od císaře. Od tohoto okamžiku až do Dietrichsteinovy volby 26. května 1599 je velmi obtížné sledovat výměnu stohů písemností, odrážejících složitá politická jednání mezi Rudolfem II., královskou kanceláří, císařskými vyslanci v Římě, papežem, jeho nunciem Spinellim, kapitulami v Olomouci a ve Vratislavi a samozřejmě i privátními osobami, mezi nimiž vyniká i samotný Dietrichstein. Papežský i císařský zásah do volby samozřejmě nebyl kanovníkům po vůli, protože žárlivě střežili svou výsadu na právo svobodné volby, udělené kapitule již Přemyslem Otakarem I. roku 1207 a konfirmované ihned papežem Inocencem III.353 Kapitula volbu využívala také k prosazení volebních kapitulací, kterými zavazovala nově zvoleného biskupa k jistému programu, a panovnické či papežské zásahy do volby pro ni byly v tomto ohledu nevýhodné354. Nebyla navíc jednotná v osobě, již chtěla na uprázdněný cyrilometodějský prestol postulovat: z Dietrichsteina nebyla příliš nadšena a chtěla spíše zvolit buď pražského arcibiskupa Berku, nebo svého scholastika Jergera či kanovníka Hovoru, brněnského probošta. Dietrichstein by pak byl postulován do Prahy nebo Vratislavi. V průběhu dlouhého jednání před volbou ještě vyvstal další kandidát, probošt pražské metropolitní kapituly Jiří Berthold Pontán z Breitenberka. Vzhledem k relativně nedávnému fiasku pokusu o volbu kardinála Ondřeje Rakouského355 i ke krizi vztahů uvnitř rakouské větve habsburské rodiny se alespoň zpočátku neuvažovalo o žádném z jejích členů. Kurie chtěla od začátku prosadit na olomoucké biskupství jediného kandidáta, jímž byl František z Dietrichsteina. Jeho jasné prosazování přivedlo Rudolfa II. k tomu, že spojil od počátku svůj souhlas s jeho kandidaturou s kasací vratislavské volby Bonaventury Hahna, a navíc prosazoval právo na svého komisaře při volbě. Situace s vratislavskou volbou se vyřešila již během srpna a září 1598, kdy rezignovala kapitula, která se vzdala podpory Hahna a posléze v lednu 1599, kdy Hahn rezignoval do rukou papeže na svůj úřad. Počátkem února 1599 přijíždí konečně do Olomouce nuncius Spinelli a domlouvá s kapitulou, v jejímž středu vnímá silnou opozici vůči Dietrichsteinovi, datum volby na 4. března. Císař mezitím zasáhl do práv kapituly, když jmenoval své administrátory, zatímco kapitula již dávno měla stanoveny vlastní: šlo o správu tzv. interkalárních příjmů biskupství, které se takto asi Rudolf II. pokusil získat pro sebe, i když neúspěšně. Nuncius měl těžkou pozici, protože se vydal z Vídně nejprve do Olomouce, aniž se před tím představil u císařského dvora a byl proto císařem pokárán. Císař dal volbu odložit a neměl se k vyslání svých komisařů, jejichž přítomnost byla pro volbu 353BREITENBACHER 1904; CDB II, 59 (s. 52-55); CDB II, 62 (s. 57-58). 354 Pro kapitulace v 16. století, viz MOTAL 1928 a MOTAL 1930 (jde o tištěnou podobu hlavních statí Motalovy disertace, obhájené r. 1926 na FF MU, v jejíž knihovně se rukopis nachází). 355 BREITENBACHER 1908; NAVRÁTIL 1909, 178-179. 116 nutná. Spinelli, který mezitím odcestoval z Olomouce do Prahy, ještě před svým odjezdem zažil velký úspěch: podařilo se mu přesvědčit hlavního Dietrichsteinova oponenta Hovoria, aby ustoupil od kandidatury a působil agitačně pro svého protivníka. Dlužno říci, že Hovorius neměl jinak ani moc na výběr, protože se určitě nechtěl stát olomouckým Bonaventurou Hahnem... Hrozilo ovšem, že ze strany dvora bude opět obnovena kandidatura kardinála Ondřeje Rakouského. I když Spinelli získal pro Dietrichsteina rozhodující většinu kanovníků, byl si vědom, že jenom ustupují nátlaku a že se jim papežský kandidát nelíbí. Jako kanovník se příliš neprojevil: svého kanonikátu se sice ujal, ale nerezidoval ani jeden celý měsíc, na rozdíl je od ostatních olomouckých kanovníků z příliš vznešeného rodu, kanovníci jej navíc většinou osobně neznají. Vzhledem k tomu, že olomoucký biskup je velmi důležitou postavou na politické scéně markrabství, vadila v Dietrichsteinově případě volitelům i skutečnost, že neuměl aktivně česky. Situace se však vyřešila, když papež konečně zrušil platnost vratislavské volby, a tak mohlo být vše urovnáno. Jak ve Vratislavi, tak v Olomouci byly stanoveny dny voleb (pro Olomouc to bylo 17. května), byli vybráni císařští komisaři a rozeslány instrukce pro volbu, které velmi rázně doporučovaly Dietrichsteina. Také nuncius kapitule tlumočil papežovu vůli, aby byl Dietrichstein zvolen. Proto také papež 19. III. 1599 motu proprio Dietrichsteinovi udělil, že v případě zvolení za biskupa, arcibiskupa, opata, převora, probošta nějakou kolegiátní, katedrální či metropolitní kapitulou či kapitulami kolegiátními nebo v nějakém klášteře, které mají podle vídeňského konkordátu právo svobodné volby, by po jeho smrti tato beneficia nebyla rezervována Apoštolskému stolci, ale takové kapitule by zůstalo právo svobodné volby podle konkordátu.356 Olomoucká kapitula tak byla vlastně ujištěna o tom, že pokud zvolí Dietrichsteina (tedy kardinála, který patří k římské kurii a tudíž by po jeho smrti mohla být jím držená beneficia považována za spadlá na kurii), nebude tím do budoucna dotčeno právo její svobodné volby, a tak mohl být s malým odkladem Dietrichstein zvolen bez toho, aniž by přijal volební kapitulaci. Dietrichsteinova volba Šestnáct kanovníků (osm357 dalších jmenovalo k volbě své prokurátory) se 26. května 1599 shromáždilo v kapli sv. Janů ambitu u olomoucké katedrály a 356 Tento papežský dokument je citován v breve Klimenta VIII. z 24. IX. 1599 pro olomouckou kapitulu, které podle kopie v arcibiskupském archivu editoval TENORA 1906A, 71- 73 (n. 33) 357 TENORA 1906A, 28, špatně počítá podle seznamu kanovníků v protokolu o volbě zaslaném papeži: nepřítomných kanovníků, kteří jmenovali své prokurátory bylo osm, ne sedm. Dietrichsteinovým prokurátorem pro volbu byl kanovník Jan Konupka, znojemský arcijáhen. Mohli bychom tedy usuzovat, že olomoucká kapitula měla v té době 24 kanovníků, ale Spinelli 117 jednomyslně zvolili Františka Svaté Církve Římské kardinála kněze titulu sv. Silvestra zvaného Dietrichstein a kanovníka našeho (olomouckého) kostela olomouckým biskupem. Jeho prokurátor Jan Konupka byl ihned intronizován na biskupský stolec, volba byla veřejně oznámena lidu a bylo slouženo slavné Te Deum. Dietrichstein tedy byl jako jeden z mála olomouckých biskupů zvolen bez toho, aniž by se musel zavázat volební kapitulaci. Kanovníci zažádali papeže o konfirmaci volby, jak jim to předepisovalo kanonické právo, a také o Dietrichsteinovo vysvěcení na biskupa, aby se mohl ujmout svého úřadu.358 Kapitulními posly se žádostí byli kanovníci Eliáš Hovora a Jan Schnobelius. Zpráva o zvolení olomouckým biskupem zastihla Dietrichsteina pravděpodobně v blíže neurčeném okamžiku (asi ještě před milánskou legací), když se nacházel v lázních Stigliano poblíž Bracciana359 . Podle všech pravidel bylo třeba provést kanonický proces o kandidátovi, což běžně spadalo do kompetence nuncia, který k tomu měl v Dietrichsteinově případě zvláštní pověření proces formovat již ve své instrukci360 . Sbírání dat pro informační proces mělo vlastně sloužit jako záminka pro jeho cestu do Olomouce v únoru 1598, která neměla vypadat jako vměšování se do práv kapituly a průběhu volby. Formování procesu tedy nemohlo zabrat mnoho času a navíc bylo záležitostí čistě formální (ode všech překážek byl Dietrichstein již dopředu dispenzován a absolvován), ale čekalo se jistě i na konfirmaci vratislavské volby, takže Dietrichsteinova nepřítomnost v Římě díky milánské legaci umožnila vyřešit mimo jiné všechny formality nutné k jeho konfirmaci, k níž došlo v tajné konzistoři 1. září 1599361 . mluví v únoru 1598 o 31 kanovnících (STLOUKAL 1925A, 115, pozn. 48). Počet a popis jednotlivých kanonikátů v tomto období je věcí velmi obtížnou, obsazování kanonikátů se v pramenech vyjasňuje až po r. 1650. 358 Zpráva kapituly papeži Klimentu VIII. o Dietrichsteinově volbě olomouckým biskupem 28. V. 1599 a žádost o její potvrzení je redigována v Olomouci 12. VI. 1599. V kapitulním archivu (ZAOpO, MCO, i.č. 1062, sign. BIIa39/5) je zachována trojí verze konceptu, originál byl zaslán papeži. 359 Olivieri Dietrichsteinovi 5. VI. 1627 (viz příloha). 360 Cituje STLOUKAL 1925, 128, pozn. 98. 361 HC IV, 264; ASV, Arch. Concist., Acta Misc., vol. 37, fol. 144v-145r. 118 Papež Kliment VIII. světí kardinála Dietrichsteina na biskupa. Foto: Muzeum umění v Olomouci Biskupské svěcení Po konfirmaci mohlo také dojít k biskupskému svěcení, jehož datum a místo se nám podařilo zjistit díky již vícekrát citovanému deníku papežského komořího Giovanni Antonia Romana. Ten popisuje, že papež 7. září 1599 držel půst (předepsaný pro světitele) a odjel přenocovat na Kvirinál, odkud na druhý den ráno, o svátku Narození Panny Marie, odešel do nedaleké baziliky Santa Maria degli Angeli e Martiri (před několika desetiletími Michelangelem na chrám upraveného tepidaria Diokleciánových lázní), tam odsloužil mši a vysvětil na biskupa Františka z Dietrichsteina, aby mohl odejít z Říma do své diecéze362. 362 ASV, Fondo Borghese IV, 145B, f. 129r (pro středu 8. IX. 1599): „Sua S.tà andò a dir messa a Santa Maria delli Angeli, dove fece la consecratione del s.r car.l Diatristan per il vescovato d’Olmus per partirsi di Roma.” – Dosavadní literatura o Dietrichsteinově biskupském svěcení nic přesnějšího nevěděla, nenachází se ani v přehledu biskupských svěcení v Římě v letech 1565-1662, vydaném z rukopisu vatikánského archivu: COMBALUZIER 1968. 119 Vnitřek baziliky Santa Maria degli Angeli dřevoryt ze 17. století Odjezd nově vysvěceného biskupa z Říma je nutno klást do období před 18. září, kdy je datováno papežské breve Rudolfovi II., v němž se oznamuje, že Dietrichstein již odjel a že je pověřen, aby vyřídil problémy spojené s kasací Hahnovy volby a potvrzením volby Pavla Alberta, které papež provedl363 . Breve pro olomouckou kapitulu, jímž přiznává papež kapitule právo svobodné volby po Dietrichsteinově smrti, je datováno až do 24. IX. 1599364, bylo však asi vyžádáno prokurátory kapituly. Vstup do diecéze Začíná se tak Dietrichsteinova cesta do místa jeho biskupského působení. Slavnostní vstup do diecéze se kvůli moru v Olomouci odehrál v Brně v neděli 17. října 1599: kardinál oděn do purpuru vjel na bělouši do města mezi druhou a třetí odpoledně běhounskou branou, byl přijat procesím kléru za zvonění všech městských zvonů, pak se v petrovské kolegiátě zpívalo Te Deum. Byl to zároveň den branné pohotovosti, vyvolané nájezdy Turků.365 Dietrichstein potom cestoval po Moravě, zajel několikrát do Kroměříže, často pobýval v Brně a dá se předpokládat jeho pobyt v Mikulově. V únoru svolal manský sněm do 363 Kliment VIII. Rudolfovi II., Řím 18. IX. 1599 (ASV, Armadio XLIV, vol. 43, f 338v-340r; část vydal podle kopie v arcibisk. archivu TENORA 1906A, s. 71 (n. 32). V zásadě se jednalo o finanční zajištění samotného Hahna a urovnání jeho dluhů v souvislosti s biskupskou volbou a ochranu jeho stoupenců ve vratislavské kapitule před císařskými postihy. K vyřešení vratislavské otázky, viz především JUNGNITZ 1900; ZUBER 1949A. 364 Breve Klimenta VIII. pro kapitulu olomouckou, Řím 24. IX. 1599. Kopii v ZAOpO, AO, sign. AIVa15/4a vydal TENORA 1906A, 71-73 (n. 33). 365 Jeho popis nám zachytil ve své kronice brněnský lékárník a radní Georg Ludwig (1555- 1609): CHLUMECKY 1859, 48-49. 120 Vyškova, v dubnu se zhostil své štýrskohradecké legace a latere na svatbě arcivévody Ferdinanda Tyrolského s Marií Annou Bavorskou, a pak se přes Prahu a Kroměříž konečně dostal do svého biskupského sídla, Olomouce, kam přijel až v květnu roku 1600. Do Olomouce nemusel spěchat, byl již biskupem instalován v katedrále prostřednictvím prokurátora hned po své volbě. Také zde se konaly okázalé oslavy jeho přítomnosti v městě. Do města, které se vzpamatovalo z morové epidemie, vstoupil v úterý po svátku sv. Trojice, 30. května a byl uvítán klérem a městskou radou. Odehrál se jeho slavnostní vstup do katedrály, jak je popsán v námi již citovaném Římském Rituálu: po uvítání u městských bran nad ním šest kněží neslo baldachýn. O dva dny později, o svátku Božího Těla (1. VI.), se pravděpodobně dopoledne konalo tradiční eucharistické procesí městem, při němž sám kardinál-biskup nesl monstranci. Odpoledne byly u sv. Mořice nešpory, kde kázal a jak dodává Středovský ve svém zápisu: „quod nullus adhuc episcopus Olomucensis fecisse scitur.“366 V Olomouci se asi zdržel kardinál déle: bylo potřeba asi mnohé záležitosti projednat s kanovníky a udělat si obrázek o stavu biskupského města, navštívit řeholní domy, které kromě domu jezuitského byly zřejmě v dosti zpustlém stavu367 . Již 4. a 5. VI. navštívil jezuitskou kolej, kde shlédl divadelní představení i se svým bratrem Maxmiliánem, a dal rektorovi najevo, že bude chtít pro své diecézní seminaristy místa alumnů papežského Collegia Nordica (což rektora asi muselo poněkud vyděsit), zároveň však okamžitě věnoval 1000 tolarů na vychování asi 16 biskupských alumnů, které jezuitům svěřil do výchovy.368 V neděli 11. VI. kázal v katedrále (nemohl kázat venku, protože tam pršelo). Ve dnech 26. VI. – 11. VII. se navíc v Olomouci konal zemský sněm, do nějž byl Dietrichstein přijat jako soudce369 . V neděli o svátku Navštívení Panny Marie (2.VII.) kázal u premonstrátů na Hradisku, kde jej při jeho příjezdu vítali ranami z moždířů. V srpnu pobýval v Brně, kde o svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. VIII.) sloužil mši a kázal u sv. Jakuba370, ve druhé polovině září a v říjnu byl v Praze, kde přijímal instrukce od Rudolfa II., který jej vysílal do Říma, aby zajistil 366 DUDIK 1858, 45. Překlad Josefa Prucka je v tomto místě nesprávný: nešlo o zpívané nešpory, ale o kázání při nešporách (PRUCEK 1980-1983: 1980, 167). 367 STLOUKAL 1925, 142-143 mluví na základě zprávy Spinelliho z 18. II. 1599 (ASV, Fondo Borghese III, f. 65) o uvolněné morálce olomouckých mužských i ženských klášterů: „žijí velmi zpustle a pohoršlivě... je vskutku žalostné vidět jejich stav ... není tu vidět církevní kázně.“ Jediní jezuité byli „perfettissimi“. Spinelli učinil provizorní kroky k nápravě stavu. 368 SCHMIDL 1749, 231. 369 Zde se odehrál slavný první spor s moravskými sudími, zejm. s Karlem st. ze Žerotína, popsaný již mnohokrát (TENORA 1936A, ZUBER 1946A, LIBOSVAR 1994, 58-60; BALCÁREK 2007) na základě líčení samotného koryfeje protestantské šlechty v jeho Zápisech o soudě panském (ed. BRANDL 1866, 1, 235-271). 370 CHLUMECKY 1859, 55-56. V Brně byl znovu v září, IBIDEM. 121 papežská subsidia pro tureckou válku, kde se také zúčastnil oslav jubilejního roku 1600.371 Toto jeho poslání se nesetkalo příliš s úspěchem, vrátil se do Prahy v půlce prosince. Rok 1600 je tak velkým mezníkem v životě Dietrichsteina jako biskupa a jako politika: vpravil se v hrubých rysech do života své diecéze, kterou již alespoň trochu poznal jako mladý klerik a začal fungovat jako biskup, politik, státník i správce majetku naplno. Z popsaných rituálů navíc jasně vyplývá, že v této době ještě neexistoval komplexní a z běžných rituálních pravidel značně vybočující honosný rituál intronizace olomouckých biskupů, jak jej známe z konce 17. a počátku 18. století. Na tomto místě ovšem od líčení průběhu života našeho kardinála upustíme, protože se chceme obrátit k vlastnímu tématu naší práce, kterým je líčení Dietrichsteinových vztahů s kurií a zejména činnost jeho agentů u kurie, kteří představují základní komunikační kanál a prostředníky těchto vztahů. Líčení celého Dietrichsteinova života bylo navíc nedávno zpřístupněno českému čtenáři v podobě populární práce Pavla Balcárka, na niž si dovolíme odkázat372 . Jeho práci lze podle našeho názoru kvalitativně i kvantitativně překonat pouze soustavným a detailním rozborem jednotlivých otázek, podepřenou důkladným pramenným studiem; následující části naší práce jsou naším příspěvkem k této spíše minuciózní a přesné vědecké dřině, která snad po delší době umožní Balcárkovy závěry upřesnit, opravit, rozvést a prohloubit. Vědomě tedy rezignujeme na Dietrichsteinovu biografii, která dnes možná i přesahuje možnosti jednotlivce, a začínáme se zabývat konkrétními problémy s jeho osobou spojenými, tedy jeho vztahy k římské kurii, které se odehrávají na různých rovinách, jež jsou dány různým institucionálním zakotvením Dietrichsteinovy osoby v kuriálních strukturách. 371 Do Říma dorazil 27. X. 1600, jak o tom svědčí náš dobrý informátor Giovanni Antonio Romano: venerdì 27. X. 1600 ... “Sua S.tà digiunò al solito, io restai a letto. La sera il s.r car.l Diatristan arrivò in Roma et N.S. l’allogiò in Palazzo.” (ASV, Fondo Borghese IV, 145B, f. 164r). Jednání v Římě velmi podrobně popisuje ZUBER 1946A, 61-68; o svatém roce MAŤA 1997B. 372 BALCÁREK 2007. 122 Aedigius Sadeler, Portrét Františka kardinála z Dietrichsteina, 1604 Kardinálův asi nejstarší dochovaný portrét je převýšen jeho osobním znakem, doplněn jeho emblémem a heslem Inopem me copia facit a symbolicky zarámován postavami kardinálních ctností: spravedlnosti, moudrosti, síly a střídmosti. Foto: Muzeum umění v Olomouci 123 7. CHRONOLOGICKÁ TABULKA PRVNÍCH TŘICETI LET DIETRICHSTEINOVA ŽIVOTA Jakýmsi shrnutím předchozích řádků i náhradou soustavněji diachronního výkladu budiž následující tabulka, která se snaží v kostce shrnout hlavní momenty prvních třiceti let života Františka z Dietrichsteina373 . Odkazy na prameny většinou nalezne čtenář přímo v textu kapitol, které předcházejí. 1570 22. VIII. Madrid Narození FD 1573 Příjezd Adama z Dietrichsteina a jeho synů na Moravu 1575 1. V. Přijetí Adama z Dietrichsteina a jeho synů za obyvatele moravského markrabství 1577 I. – III. První jednání nuncia o beneficia 1580 IV. – VI. Druhé nunciovo jednání o beneficia 1582 22. III. Vídeň Tonzura FD 1586 podzim Praha Beánie FD v jezuitské akademii únor Odchod FD do Říma1588 20. V. Řím FD přijat kard. Perettim VI. 1588 – V. 1589 Legace kardinála Ippolita Aldobrandiniho do Polska a střední Evropy 1589 9. II. Řím Řeč o sv. Apollonii v římském semináři 1590 5. I. Mikulov Úmrtí Adama z Dietrichsteina Konec roku 1590 a počátek 1591 Příjezd FD do českých zemí na otcův pohřeb a pro majetkové vyrovnání 10. X. Praha Pohřeb Adama z Dietrichsteina v pražské katedrále1590 17. XI. Brno FD vystavuje kvitanci II. FD olomouckým kanovníkem1591 21. VI. Řím Úmrtí Aloise Gonzagy 30. I. Řím Ippolito Aldobrandini zvolen papežem (Kliment VIII.) 28.III. Řím FD a Maxmilián z Pernštejna tajnými papežskými komořími 1592 11. V. Řím Zápis FD do knihy sodálů u Santa Maria dell´Anima 1. V. Řím Potvrzení Juana Azora o studiu 4. VIII. Odjezd FD z Říma 1593 18. X. Praha Při zahájení vyučování v jezuitské koleji FD rozdává dary Pobyt FD v českých zemíchAsi září 1593 – duben 1594 Návrat do Říma 373 FD = František z Dietrichsteina 124 léto proboštem litoměřickým (Odjezd do českých zemí)? 1594 po 21. XI. Odjezd z Říma půst Brno Ignaciánské exercicie březen Brno Soud svatokunhutský, FD 1596 2. VI. Brno FD zvolen prefektem brněnské jezuitské kongregace Zvěstování PM Brno Soud postní, FD1597 4. X. Praha Primice FD u sv. Salvátora na Starém Městě pražském, někdy před ní podjáhenské, jáhenské a kněžské svěcení květen Odjezd FD do Itálie 2. VI. Olomouc Smrt biskupa Stanislava II. Pavlovského 11. VI. Ferrara Příjezd FD za papežem do Ferrary 1598 15. XI. Ferrara Dvojí habsburská svatba ve Ferrarě 3. III. Řím Konzistoř, v níž byl FD jmenován kardinálem 6. III. Předání kardinálských klobouků v konzistoři 10. III. Konzistoř, zavření úst novým kardinálům 17. III. Konzistoř, otevření úst, kardinálský prsten, určení titulárních kostelů 26. V. Olomouc Volba FD olomouckým biskupem 21. VI. Řím Konzistoř, v níž byl FD jmenován legátem pro pozdravení Albrechta a Isabelly Kláry Eugenie 16. VII. Milán slavnostní vjezd legáta FD (bez baldachýnu) 18. VII. Milán Předání růže, meče a biretu arcivévodovi a infantě v milánském dómu 21. VII. Milán divadelní představení za účasti FD 29. VII. Řím Příjezd FD po legaci do Říma 1. VIII. Řím FD přijat papežem 1. IX. Řím Konzistoř, v níž byla potvrzena volba Dietrichsteina olomouckým biskupem 8. IX. Řím Papež Kliment VIII. světí FD na biskupa v bazilice S.ta Maria degli Angeli před 18. IX. odjezd FD z Říma 1599 17. X. Brno Slavnostní vjezd FD do Brna 31. I. Znojmo FD na zemském sněmu Svěcení ve znojemském kostele a kázání Zač. II. Praha První návštěva kardinála na dvoře Rudolfa II. 20. II. Vyškov Manský sněm 25. III. Řím Jmenování FD legátem na svatbu Ferdinanda Štýrského a Marie Anny Bavorské 1600 31. III. Brno Velký pátek, kázání FD u sv. Jakuba 125 14. IV. Brno Odjezd z Brna do Grazu 23. IV. Graz Svatba Ferdinanda Tyrolského s Annou Marií Bavorskou, DN legátem 6. V. Brno FD zakončuje legaci 15. V. Brno Schůze stavu prelátského 30. V Olomouc Slavnostní uvítání FD ve městě a intronizace v katedrále 1. VI. Olomouc Boží Tělo, kardinál vede procesí a káže u sv. Mořice 11. VI. Olomouc Kázání v katedrále 26. VI. Olomouc Přijetí FD do zemského soudu (soud svatojánský) 2. VII. Slavnostní vjezd do Hradiska u Olomouce, kázání 4. VII. Olomouc Návštěva olomoucké jezuitské koleje 10. VII. Olomouc FD znovu na zemském soudu 11. VII. Olomouc Zakončení zemského soudu 15. VIII. Brno Mše a kázání u sv. Jakuba IX. – X. Pobyt v Praze, jednání s Rudolfem II. a odjezd do Říma 13. IX. Praha Slouží mši u jezuitů 16. IX. Praha Audience u císaře 27. X. Příjezd FD do Říma 18. XII. FD již zpět v Praze 25. II. Brno FD udílí kněžské svěcení v Brně Brno Zemský sněm 17. IV. Praha Odjezd FD do Říma (Cesta: Řezno, Augsburk, Bílá sobota Innsbruck, pondělí Brenner a Brixen, Mantova, Modena, Bologna, Florencie, Siena, Řím) 30. IV. Příjezd FD do Říma 21. V. Odjezd FD z Říma 5. VI. Praha Příjezd FD do Prahy 21. VI. Praha FD vede božítělový průvod 1601 25. VI. Mikulov Pobyt FD ČÁST DRUHÁ DIETRICHSTEIN A ŘÍMSKÁ KURIE: PROMĚNY A MODALITY INSTITUCIONÁLNÍCH VZTAHŮ Mohli bychom stručně říci, že základní rovinou pro formulaci vztahů mezi římskou kurií a Dietrichsteinem je fakt, že se v roce 1599 stal olomouckým biskupem a kardinálem. Tato lapalissovská pravda však pro to, aby byla skutečně zhodnocena, potřebuje mnohé další upřesnění. Je nutné si uvědomit, jaká byla role kardinála v raně novověkém církevně-politickém životě, jaká byla pozice kardinálů na papežském dvoře a jak si utvářeli dvůr vlastní, stejně jako si musíme být vědomi skutečnosti, že konkrétní pozice dané osoby, byť oděné kardinálským purpurem, se mění v závislosti na její činnosti, vůli papeže, politické situaci i dalších rolích, jež zastává. Že tedy lapidárně řečeno není kardinál jako kardinál, protože každý z kolegia purpurati má své specifické role, postavení a sociální vazby uvnitř kurie i mimo ni. Velký rozdíl je mezi kardinálem rezidujícím v Římě a sídlícím trvale mimo něj: takový kardinál potom musí vytvářet jiné mechanismy zpřítomnění ve světě římského dvora. Právě těmto problémům se chceme věnovat v následujícím oddílu naší práce. 130 1. POSTAVA A FUNKCE KARDINÁLA V CÍRKEVNĚPOLITICKÉM ŽIVOTĚ RANÉHO NOVOVĚKU “Svaté kardinálské kolegium není mnišský řád, kde člověk tráví svůj život mezi dormitáři a je neustále uzavřen do klášterních ambitů. Zpravidla do něj vstupuje krev královská, krev dalších knížat, ta nejvznešenější krev nebo ta nejvyšší ctnost každého národa”374 V souvislosti s katolickou konfesionalizací v průběhu 16. století, s níž souvisí i (sebe)disciplinace katolické society i v prostředí římské kurie, dochází k obsahové proměně pojmu kardinál a k předefinování role kardinála v církevním životě. Zásadními mezníky této proměny jsou jednak reformní dekrety tridentského koncilu, které posílily centrální pozici papeže uvnitř všeobecné církve a zároveň pozici biskupů v rámci jejich diecézí (obojí na úkor role kardinálů) a již zmiňovaná reforma kardinálského sboru papeže Sixta V., která fixovala na dlouhou dobu počet kardinálů na sedmdesát a zaváděla systém stálých kongregací, vedených kardinály. Kardinálské kolegium vyšlo z krize avignonského pobytu papežů a následného trojpapežství posíleno jako orgán, který rozhoduje spolu s papežem o nejdůležitějších věcech v celé církvi. Papežové se však již v průběhu 15. století snaží moc kolegia omezovat, ale ještě na samém počátku století 16. jsou kardinálové chápáni jako „bratři“ papeže, který je jakoby primus inter pares v konzistoři, i když mu náleží stále více rozhodovacích pravomocí. Kardinál v traktátu De cardinalatu Paola Cortesiho (1465/71 – 1510) z roku 1510375, který je jakýmsi církevním pendantem ke Castiglioneho Dvořanu (vznikajícímu ve stejné době), je ještě stále vysokým světským knížetem, které žije jako všechna ostatní knížata. Podobně je tomu i ve stejnojmenném díle Giovanni Girolama Albaniho (1504-1591), jež vyšlo o třicet let později a ještě v prvních dílech Girolama Manfrediho (†1598)376. 374 BENTIVOGLIO 1934, 57. 375 K traktátům o kardinalátu v 16. století: PELLEGRINO 1998, ke Cortesimu na s. 633-641; srv. také D’AMICO JOHN F., heslo „Paolo Cortesi“, in: BIETENHOLZ – DEUTSCHER I, 345-346; FERRAU 1994; JAUMANN 2004, 199, kde lze nalézt i další početnou literaturu o autorovi, jeho díle a myšlení. 376 Manfredi napsal v zásadě čtyři práce o kardinalátu: De cardinalibus Sanctae Rom. Eccles. liber, in quo omnia, quae ad hanc materiam pertinent, copiosissime tractantur, Bologna, Ioannes Rubri 1564; De perfecto cardinali S. R. Ecclesiae liber. In quo omnia quae ad hanc materiam pertinent copiosissime tractantur, Bologna, Bonardus 1584; Responsum in quo nomina, quae a iure diuino, 131 Právě na početných spisech Manfrediho, vyšlých s časovým odstupem, lze relativně dobře studovat „revoluci v paradigmatu“, která se během několika desítek let odehrála pod tlakem protestantské i katolické reformy v otázce pojetí úřadu a důstojnosti kardinála. Ještě Albani řeší tradiční otázku o vztahu mezi kardinálskou důstojností (dignitas) a úřadem (officium), která zaměstnávala teoretiky církevní praxe až do 15. století: je kardinálský purpur jenom úřadem, ustanoveným papežem pro lepší vyřizování církevní politiky a administrativy, nebo i důstojností, která patří k božskému právu a je tedy v církvi nutnou součástí její struktury? Albani odpovídá velmi silně: úřad kardinála je důstojností, která vychází z božského práva staré i nové Smlouvy, a to důstojností, jež je po papežské tou nejvyšší: „Cardinalatus non solum dignitatem, sed eam post pontificatum supremam esse.“ Proto kardinálové vynikají důstojností i nad biskupy, protože jejich jurisdikce není na rozdíl od biskupské omezená nějakým teritoriem: „orbi praefecti sunt, qui maior est urbe.“ Právě na této otázce je možné dobře ilustrovat posun v postavení a pojetí kardinálské hodnosti, který znamenal tridentský koncil, zejména jeho poslední fáze. Je notoricky známým faktem, že otázka postavení biskupa a jeho vztahu k papeži byla v průběhu koncilu řešena několikrát a že se točila okolo problému biskupské rezidence a možnosti či nemožnosti papeže absolvovat biskupa od této povinnosti. V pozadí stojí ovšem postavení diecézního biskupa jako takového, které z koncilu vyšlo v zásadě posíleno. Koncil vykresluje postavu diecézního biskupa, který reziduje (i pod hrozbou církevních trestů a cenzur) ve své diecézi a působí tam jako pastýř sobě svěřeného stáda, a z této povinnosti nevyjímá ani ty biskupy, kteří jsou ozdobeni kardinálským kloboukem. Charakteristická je pro to formulace všeobecného dekretu posledního koncilního zasedání: „Hocque decretum in quibuscumque beneficiis ecclesiasticis ac etiam cathedralibus ecclesiis ac in quibuscumque personis etiam cardinalatus honore fulgentibus locum habeat.”377 Purpurati zažili v průběhu dalších dvaceti let nejenom nárůst svého počtu, a tím i omezení svých příjmů, ale také limitaci svých pravomocí a změnu své role uvnitř církve. Celý proces vyvrcholil vydáním již citované sixtinské buly Postquam verus ille z 3. XII. 1586378 . Podle této buly je papež nástupcem apoštola Petra a kardinálové představují osoby ostatních apoštolů, jejichž úkolem je hlásat evangelium a být rádci a pomocníky papeže quasi oculi et aures ac nobilissimae sacri capitis partes et praecipua illius membra a Spiritu Sancto constituta. pontificio, Caesareoque dd. cardinalibus S.R.E. imposita sunt, carptim explicantur, Caesena, B. Raveri 1587; Summarium de cardinalibus, Bologna, Bonardus 1588. Takřka všechna byla znovu tištěna ještě za jeho života, někdy s úpravami. 377 CONC. TRID., Sessio XXV, Decretum de reformatione generali, cap. 7 (COED 788). – Formulace se sice vztahuje ke konkrétnímu usnesení o zákazu dědičnosti církevních úřadů, ale dobře ilustruje celkový postoj. 378 SIXTUS V., bula Postquam verus ille z 3. XII. 1586, BULL ROM TAUR 8 (Torino 1863), 808-816. 132 Kardinálové tak stojí na nejvyšším stupni (altissimus gradus) církevní hierarchie, jež je obrazem hierarchie nebeské. Protože kardinálové volí papeže, a to většinou ze svého středu, a v jejich volbě se projevuje spasitelná vůle Boží, mají být těmi nejlepšími a nejvzdělanějšími členy církevní hierarchie. Ve vlastní dispozici tato konzistoriální bula používá druhého obrazu pro kardinálský sbor: skutečnost církve má odpovídat i figuře staré synagogy, v níž Mojžíš shromáždil 70 starších Izraele, aby spolu s ním nesli tíži starostí o lid, a proto je počet kardinálů určen na sedmdesát, z toho 14 kardinálů-jáhnů, 50 kněží a 6 biskupů. Nejen sixtinská reforma počtu kardinálů a správního aparátu celé kurie, v níž vznikají stálá dikasteria, ale také praxe tohoto autoritativního papeže i jeho nástupce Klimenta VIII. přispěly k tomu, že konzistoř ztrácí svůj význam poradního sboru, v němž papež spolu s kardinály řeší důležité otázky a stává se pouze formálním místem schvalování papežských rozhodnutí o nových kardinálech a udílení konzistoriálních beneficií. Velmi dobře můžeme tuto změnu, která souvisí s celoevropským procesem absolutizace panovnické moci a ztráty vlivu dvořanů na panovníka, pozorovat např. v rituálu jmenování nového kardinála. Původně se papež stávajících kardinálů skutečně tázal na to, kolik nových kardinálů má jmenovat a jaké. Sloužila k tomu tajná konzistoř o kvatembrové středě (kvatembry jsou starým termínem i pro svěcení jáhnů a kněží), kde se papež tázal, zda mají být kreováni noví členové kolegia a kolik jich má být. Pak vyzval kardinály, aby přemýšleli o jménech. Následující pátek byla další tajná konzistoř, v niž papež sedící na faldistoriu jednomu kardinálovi po druhém šeptal jím navrhované jméno a tázal se jej: Quid vobis videtur?, na což kardinál sdělil osobně papeži svůj názor. Papež posléze shrnul jejich výpovědi a prohlásil: Deo Gratias, habemus de personis creandis concordiam omnium (quasi omnium, maioris partis) fratrum. Následujícího dne se odehrála veřejná konzistoř, v níž papež publikoval, pro které kandidáty se rozhodl. Tento rituál, používaný ještě v 15. století, se v raném novověku mění: papež v obvyklé pondělní konzistoři vysloví jména těch, které chce kreovat, zeptá se kardinálů rituální otázkou Quid vobis videtur? Po jejím vyslovení všichni kardinálové povstanou ze svých míst, smeknou biret a skloní hlavu na znamení souhlasu. Pak papež kreuje rituální formulí nové kardinály.379 Změna rituálu je naprosto signifikantní pro změnu vztahu mezi kardinálem a papežem: z bratra rovného papeži se stává jeho poddaný, ministr, podřízený. “Nejvyššímu knížeti a veleknězi přináleží navrhovat, soudit a vybírat, senátorovi pouze mluvit a radit”, řekne další z autorů traktátu o kardinálovi, Fabio Albergati 379 Pro popis obou verzí rituálu, viz MORONI GAETANO, heslo „Cardinali di Santa Romana Chiesa - § V. Creazione de’Cardinali“, in: MORONI 9, 295-318. 133 (1538-1606)380. Jenom na okraj je nutno říci, že jeho traktát pochází ze samotného sklonku 16. století a že byl vydán v roce Dietrichsteinovy kardinálské kreace, i když jeho rukopis vznikl pravděpodobně už r. 1591. V traktátu Albergatiho i v díle Dell’uffitio del cardinale pocházejícím z r. 1598 z pera Albergatiho současníka a slavného teoretika státu a práva Giovanniho Botera (1544-1617)381 jasně vyvstává postava kardinála jasně odlišená od postavy světského knížete. Kardinál je církevní kníže, který se sice může ještě chovat jako kníže, ale zároveň musí být zbožný, seriózní a kompetentní. „Je konstruován nový standard zvyků a chování na úrovni vládnoucí třídy“, říká eliasovsky Nicoletta Pellegrino382 ve svém rozboru traktátů o kardinálech, a nelze než s ní souhlasit. Forma a etiketa získávají stále větší význam a místo úměrně tomu, jak roste reálná moc kardinálů a jejich vliv na rozhodování v církvi. Řím se tak stal „modelem ceremoniálního města“ i pro ostatní evropské dvory383 Jasným projevem těchto změn je rozhodnutí papeže Urbana VIII. z roku 1630, kdy se kardinálům dostalo práva na oslovení Eminentissimus; do té doby byli oslovováni jako Illustrissimus, Osvícený. K tomuto rozhodnutí došlo v tajné konzistoři 10. VI. 1630 na žádost kardinálů, protože titul Illustrissimus začal mezi tím být používán i nižšími preláty a šlechtici. Papež titul přiznal kardinálům, kurfiřtům a velmistru maltézského řádu pod podmínkou, že (s výjimkou císaře a králů a jejich synů) nebudou používat žádného jiného titulu. Kardinálové tak byli co důstojnosti z ceremoniálního hlediska nivelizováni: v ceremoniálu a oslovení přestává hrát roli narození, úřad či výjimečná osobnost, s výjimkou kardinálů pocházejících z královské krve384 . Titul Eminentissimus je ovšem na roveň princes de sang vlastně stavěl a dával jim tak jedno z nejvyšších míst ve společenském žebříčku385 . Albergati dává kardinálovi tři hlavní role: je volitelem papeže, jeho rádcem, ale – novum ve vývoji tohoto typu traktátů – také obhájcem a šiřitelem křesťanské víry, bojuje proti herezím a snaží se o šíření víry jak na starých křesťanských teritoriích, tak i v misiích. Jeho myšlenky dále rozvádí Giovanni 380 ALBERGATI FABIO, Del cardinale di Fabio Albergati gentilhuomo bolognese libri tre, Roma, Guglielmo Facciotto 1598, 120. – Pro Albergatiho osobu, viz PELLEGRINO 1998, 651-658, odkud přebíráme i citaci z nám nepřístupného starého tisku. 381 Studií o Botterovi je dnes již nepřeberné množství, za všechny jmenujme alespoň klasickou práci CHABOD 1934. 382 PELLEGRINO 1998, 651. 383 VISCEGLIA 2002B, 77-78. 384 Viz BRAYDA 1922 A VISCEGLIA 1997, 145-154. Jediný, kdo se postavil proti tomuto rozhodnutí, zlistiněnému konzistoriálním dekretem z 12. VI. 1630, byli kardinál Maurizio di Savoia (1593-1657) a jeho otec, savojský vévoda Carlo Emmanuele I., kteří nárokovali pro Maurizia oslovení „Serenissimus Princeps Cardinalis“ a „Výsost a Eminence“, protože savojští vévodové jsou dědici titulu králů kyperských. Savojským byly jejich nároky uznány. 385 RIETBERGEN 2006, 191-192. 134 Botero a role šíření křesťanské víry nalezne své naplnění při zřízení Kongregace de Propaganda fide papežem Řehořem XV.386, kdy jsou vlastně kardinálové zdaněni tím, že je poplatek za kardinálský prsten (anello cardinalizio) přiznán nově zřízené kongregaci387. Dalším autorem traktátu o kardinálech, jehož Pellegrinová do své studie nezahrnuje, je jezuita Girolamo Piatti388 , jehož dílo De cardinalis dignitate et officio vyšlo posmrtně r. 1602. Piattiho asi Dietrichstein znal osobně a o jeho traktátu navíc víme, že jej vlastnil, protože se nachází v Dingenauerově katalogu mikulovské knihovny z r. 1614389. Bylo pravděpodobně napsáno již r. 1591, kdy se Piattiho mladší bratr Flaminio, jemuž je kniha věnována, stal kardinálem. Dílo je spíše moralistním traktátem napsaných ve stylu kardinálského zrcadla a zabývá se tudíž zejména morálními kvalitami, kterými by měl kardinál být vybaven, aby dobře plnil svůj úřad. Na začátku svého traktátu řeší autor otázku, že kardinálové zaujímají v církvi místo apoštolů, stejně jako biskupové. Biskupové jsou sice co do svěcení (ordo) a jurisdikce i historicky postaveni výše než kardinálové, a proto např. papež v oficiálním protokolu (projevujícím se i v diplomatickém materiálu) oslovuje biskupy „venerabile frater“ a kardinály „dilecte fili“, ale protože kardinálové jsou volitelé papeže a podílejí se na jeho rozhodnutí o jmenování biskupů, je jejich dignitas větší390 . Kardinálové mají trojí funkci (officium): první vyplývá z jejich zařazení do ordo (tedy zda jde o kardinála-biskupa, kněze či jáhna) a spočívá v pastorační činnosti vlastní každému řádu. Druhým úkolem kardinála je volit papeže, „quae quidem est actio maxima et praestantissima“391 , úkolem třetím je pak asistovat papeži. Úkol pomoci se spočívá především „in consiliis Pontifici dandis“, a proto je třeba, aby kardinál měl na mysli vždy celou církev, zahrnoval do svého uvažování celý svět a zajímal se především o šíření víry a potlačování herezí392 . Kardinál je jakožto křesťan, jako kněz i ze svého 386 ŘEHOŘ XV., bula Inscrutabili divinae providentiae arcano z 23. VI. 1622. 387 ŘEHOŘ XV., bula Romanum decet Pontificem pastoralis z 23. VI. 1622, BULL ROM TAUR 12 (Torino 1867), 693-697. 388 Girolamo Piatti S.J. (*Milano 1545 † 14. VIII. 1591) byl bratrem kardinála Flaminia Piattiho. K jezuitům vstoupil 25. IV. 1568, byl sekretářem Claudia Acquavivy, asistentem pro Germánii a novicmistrem v Římě. Autor různých duchovních spisů. – TESTA 2002, 94. K rozboru používáme nám dostupné vydání z r. 1713 (PIATTI 1713), které má být pouze reimpresí původního vydání a ještě není přepracováno Giovannim Andreou Triou: v této přepracované podobě vycházelo dílo ještě v 19. století. 389 MZA, G 12, Cerroniho sbírka, II, Ms. 117, 81: „Hieronymi Plati de dignitate et officio Cardinalis“ 390 PIATTI 1713, 24-27. 391 PIATTI 1713, 32. 392 PIATTI 1713, 39-40: „vestra cogitatio totum terrarum orbem complecti debet, ipsamque Ecclesiam universam, quomodo haereses adeo iam diffusae profligentur, quomodo provinciae a recta fide alienatae ad sanitatem revocentur, quae sit ratio retinendi Galliam, quae Angliam restituendi, quae iuvandi 135 vlastního stavu povinován směřovat ke křesťanské dokonalosti a jako člověkukardinálovi mu přísluší být kovaný zejména v kardinálních ctnostech, z nichž Piatti vyzdvihuje především rozumnost (prudentia), protože je jeho úkolem radit papeži. Aby se stal rozumným, má odstranit překážky (vášeň, zbrklost, tvrdohlavost a všechny neřesti), naučit se uvažovat rozvážně a za přispění rady druhých, sledovat události své doby a především znát jednotlivé národy, jejich politické zřízení, náboženství a dějiny. Proto doporučuje i malou knihovničku děl o dějinách jednotlivých národů i dějinách církevních. Autor se dále zabývá zbylými kardinálními ctnostmi, láskou k Bohu a bližnímu, modlitbou, čistotou ducha, používáním bohatství, jímž je nutně kardinál obklopen, chováním ke členům vlastní rodiny a svého dvora, k ostatním kardinálům a k papeži. Kardinál je papeži povinován úctou a poslušností, kterou mu však při svém jmenování na rozdíl od biskupa neslibuje, protože je chápán jako membrum corporis papae, součást papežova těla393 . Kardinál, který papeži svobodně radí jak v konzistoři, tak i v jiných grémiích, a to i přes to, že se jeho konkrétní rada papeži zrovna nemusí líbit, by měl ze svého ducha vykořenit ctižádost být papežem, aby mohl svobodně přistupovat k papežské volbě. K jeho úkolům patří ještě legace, jak v papežském státě, tak i mimo něj a úlohy protektora řeholních společenství anebo států či provincií. Pokud bude kardinál dobře plnit svůj úřad, dostane se mu odměny věčné, nebo také ovšem věčného zatracení, nebude-li své důstojnosti hoden. Touto eschatologickou 34. kapitolou Piattiho moralistní traktát končí. Postavení kardinála, který i přes faktické oslabení na sklonku 16. století stojí na špici církevní hierarchie, má svůj nutný dopad na jeho dům či palác, na jeho dvůr a přirozeně se odráží v ceremoniálním světě papežského dvora i všech dvorů ostatních. Již Norbert Elias napsal: „Zkoumání prostorového uspořádání paláců nebo detailů dvorské etikety … se může zdát kuriózní, budeme-li je měřit loktem klasických historiků. Jak se však ukazuje, zkoumání bytových dispozic a celého uzpůsobení architektonického pláště, v němž žijí rodiny určité společnosti, dává opravdu spolehlivě ověřené vysvětlení základních způsobů soužití, charakteristických pro lidi tohoto společenství, a nadto vysvětluje jejich spojení s jinými lidmi v rámci společenských vztahů.“394 Ve světle tohoto citátu snad můžeme čtenáře na chvíli pozdržet právě otázkami uspořádání kardinálského paláce a dvorského ceremoniálu raně novověkého Říma. Germaniam aliasque similes regiones ... haec boni et strenui cardinalis esse debent studia, haec cogitationes, ut omnes curas ad Ecclesiam referat et in Ecclesia consumat, ut omnem suam mentem et diligentiam et industriam ad hoc unum excitet.“ 393 PIATTI 1713, 165. 394 Cit.podle: PETRÁŇ 1995, 23. Význam ceremoniality v životě raně novověké společnosti a funkci slavnosti snad nejlépe shrnul Josef Válka (VÁLKA 2000C). 136 Kardinálský palác a kardinálské apartmá Dnes již klasické dílo o římských kardinálských palácích v 17. století, jehož autorkou je profesorka Syracuse University (NY) Patricia Waddy395, velmi dobře popisuje strukturu římského kardinálského paláce, jehož základní stavební jednotkou je apartmá v piano nobile paláce, které slouží především k ceremoniálním účelům, jimiž se budeme za chvíli zabývat. Pokoje kardinálského apartmánu mají jasně daný pořádek: za schodištěm následuje velký sál (sál podkoní, nebo jen prostě sál či velký sál), za ním minimálně dva předpokoje, z nichž jeden je vybaven soukromou kaplí, a na závěr přijímací pokoj kardinála, jenž je následován soukromými pokoji. Suita pokojů, které jsou řazeny lineárně za sebou může být někdy zdvojená, aby bylo možné zvolit letní a zimní variantu obydlí v jednom paláci, může být doplněna i jinými prostorami, jako je konverzační pokoj ještě před vstupním sálem, knihovnou, galerií, divadelním sálem, sbírkovou místností, prozaičtějšími hygienickými zařízeními, později i přijímací ložnicí. Podoba apartmánu je však vždy jasně strukturována a ukazuje na strukturované společenské vazby: i když může docházet k různým modalitám, je přesně dáno které osoby mají přístup do příslušných částí paláce a apartmánu a v případě ceremonií, jimiž jsou například přijetí návštěvy, společenské jídlo (oběd, večeře, svačina či snídaně), divadelní představení nebo společenský večer spojený s poslechem hudby či přednesem poezie, je zřetelně stanoveno, v jakých částech paláce se budou odehrávat. Schematická struktura kardinálského apartmánu v 17. století (podle: WADDY 1990, 5). Základní jednotka, apartmá a jeho lineární struktura povinných místností je typická pro ceremoniální požadavky etikety římského prostředí 17. století. Tato 395 WADDY 1990. 137 etiketa byla v právě v papežském sídelním městě silně rozvinutá a představovala specifickou podobu etikety, odlišnou např. od etikety pařížské, madridské či vídeňské a proto ani palác a apartmá nebyly ve své architektonické struktuře, podřízené právě síti společenských vztahů a jejímu přednímu výrazivu, jímž byla společenská ceremonie a její přesná pravidla. Když byl kardinál Francesco Barberini, nepot papeže Urbana VIII., ubytován r. 1625 během své legace v arcibiskupském paláci na Île de la Cité v Paříži, jeho číšník si okamžitě všiml, že luxusně zařízené apartmá je utvořeno pouze třemi prostorami, neboť se jednalo o typicky francouzské apartmá, jehož součástí byly antichambre, chambre, cabinet et garderobe, z nichž pouze první dvě byly používány k přijímání hostí. Barberini pak byl přijat Ludvíkem XIV. v Louvru, kde uprostřed přijímacího pokoje (chambre) panovník doslova trůnil v posteli z červeného damašku s balustrádou okolo396 . Přijímání hosta na ceremoniálním loži bylo v Římě něčím velmi neobvyklým, i když od poloviny 17. století dochází k přejímání tohoto zvyku i zde a v palácích se objevuje zampanaro, jak je nazývána velká ceremoniální postel s baldachýnem a balustrádou, odlišná od skutečného lůžka, na němž majitel apartmá spal. Podobné rozdíly se dají samozřejmě sledovat při komparaci ceremoniálu jiných panovnických evropských dvorů, jako byl dvůr anglický, nebo španělský (a pod jeho vlivem se rozvíjející ceremoniál císařský)397 . Rozdílnost ceremoniálu velmi dobře vystihuje v jednom svém dopise z 2. XI. 1679 markýza Marie de Villars, manželka francouzského velvyslance v Madridu, když píše do Francie své přítelkyni paní de Coulanges, že nemůže přijímat návštěvy, protože ji její manžel ještě nestihl poučit o španělských ceremoniích: „Je tolik způsobů a tolik ceremonií, jež je třeba zachovávat, že je nutné, aby mne poučil o všem, od těch nejmenších drobností až po ty nejdůležitější. Nic zde není podobné tomu, co se praktikuje ve Francii.“398 Současníci se shodovali na tom, že římský ceremoniál je jedním z nejnáročnějších, ale bylo nutno se mu přizpůsobit: Dum vivis Rome, o si fueris Rome, Romana vivito more, říkalo známé a častokrát citované adagio399. Řím byl ceremoniálním městem par excellence i proto, že byl papežský a že ceremonie spojené s katolickou liturgií, tedy ceremonie posvátné, v něm byly na denním pořádku. Papežští ceremonáři byli profesionály v pořádání ceremonií a ve 396 WADDY 1990, 9 s četnými odkazy na nevydané deníky Barberiniho číšníka Cassiana dal Pozza. 397 Hugh Murray Baillie ve své převratné studii (BAILLIE 1967) porovnal plány státních apartmánů v Anglii, Francii, Německu a Španělsku, ale italské prostředí mu z jeho komparace „vypadlo“. 398 „Je n’ai pas encore voulu reçevoir de visites. J’attens le retour de M. de Villars. Il y a tant de manières et tant de cérémonies à observer, qu’il faut qu’il m’instruise de tout, depuis les moindres choses jusqu’aux plus importantes. Rien ne ressemble ici à ce qui se pratique en France.“ – COURTOIS 1868, 84. 399 ANSELMI 2001, 26. 138 vývoji liturgických předpisů, kteří formovali vývoj katolické liturgie i v době, kdy již fungovala kongregace posv. ritů, jejíž součást vždy tvořili. Proto také není divu, že propracovanost římského ceremoniálu byla příkladná a výjimečná: své zajisté hraje i dlouhé trvání instituce papežského dvoru a římské kurie, kde vykonávání ceremonií tvoří jednu z podstatných náplní činnosti jak vládce, tak dvořanů. Námi popsaná struktura paláce byla vlastní 17. století. Ještě Paolo Cortesi ve svém De cardinalatu z roku 1510400 popisuje jinou strukturu i jiný ceremoniál. Apartmá je taktéž situováno v piano nobile, jeho první prostorou je také velký sál, ale má jinou funkci a je v něm kaple, aby kardinálskou mši bylo možné sledovat ze vstupního prostoru. Ihned za sálem je audienční pokoj, chybí předpokoje, ale ze sálu se dá vejít i do jídelny (její funkci v 17. století plní sál) s kredencí a stříbrným nádobím. Struktura tedy není lineární a je naprosto jinak organizovaná. Ke změně v pojetí kompaktního apartmánu v lineární a strukturovanou následnost pokojů došlo pravděpodobně někdy na konci 16. století a Patricia Waddy ji sledovala na příkladě stavebního vývoje slavného římského Palazza Farnese401 . Waddy příliš nezdůrazňuje další aspekt kardinálského příbytku, kterým je konání kongregací, tedy úředních zasedání ministerstev, přímo v příbytcích kardinálů, kteří byli prefekty či členy takové či onaké kongregace. I v tomto případě se ovšem vše musí odehrávat podle předepsaného rituálu, který musel m.j. jednání kongregace značně prodlužovat. Snad i proto většina kongregací buduje v průběhu 17. století své úřední paláce, z nichž nejznámější je palác kongregace de Propaganda fide, jedno z nejznámějších děl Francesca Borrominiho. Architektonická koncepce kardinálského paláce stála také na počátku stavby jedné z prvních stálých architektonických struktur rezidence ambasádora. Jak nedávno ukázala Alessandra Anselmi ve své pečlivé studii o paláci španělské ambasády na Piazza di Spagna v Římě402, přestavba původního paláce rodiny Monaldeschi, zakoupeného r. 1647 španělským ambasádorem Iñigem Velezem de Guevarou y Tassis, hrabětem z Oñate, která byla zadána taktéž Francescu Borrominimu (stojí ostatně několik metrů od paláce Propagandy), byla diktována potřebami hraběte, který chtěl díky svému postu vyslance získat kardinálský klobouk a rezidovat ve Věčném Městě. I když tento svůj úmysl v době koupě paláce (cenu zaplatil sám, bez přispění státu) ve své korespondenci panovníkovi nesdělil, vtiskl ji do koncipování přestavby paláce. Kardinálem se nestal, nakonec palác věnoval státu, a tak vznikla první skutečná stálá rezidence ambasádora v Římě a jedna z prvních v Evropě (prvenství by asi mělo připadnout některým nunciaturám...). I tento velmi dobře popsaný a 400 Kapitolu o kardinálském obydlí vydali WEIL-GARRIS – D’AMICO 1980. 401 WADDY 1990, 10-12. 402 ANSELMI 2001. 139 dokumentovaný případ ukazuje na strukturující sílu ceremoniality v raně novověkém Římě. Vzhledem k tématu naší práce si zcela záměrně podrobněji nevšímáme ceremoniality papežské a jí přizpůsobeným architektonickým strukturám papežských rezidencí od vatikánského paláce až po letní sídla, jimiž bylo v této době již Castel Gandolfo nebo aldobrandinovská villa v Tivoli. Jak jsme však již naznačili, komplexní a vyvíjející se struktura římského kardinálského paláce je ve své materialitě i koncepčnosti podřízena složitému ceremoniálu v té době v Římě obvyklému, a proto je nutno se zastavit poněkud déle právě u tohoto ceremoniálu. Ještě než tak učiníme, chceme upozornit na zatím ještě zcela otevřenou otázku, do jaké míry se kardinál Dietrichstein při stavbě svých rezidencí, jimiž byl především brněnský palác na Zelném rynku, ale možná i zámek v Kroměříži nebo jiné jeho rezidenční stavby, inspiroval právě tímto římským vlivem architektonické struktury ve službě ceremoniality. Je spíše úkolem historiků umění použít stavebně historické průzkumy a rozbory dochovaných pramenů archivní povahy k tomuto typu práce a zjistit, zda byl římský model přejímán zcela, v lokálně adaptované formě nebo vůbec. Příklady podobných prací zaměřené především na šlechtické prostředí403 nebo lokálně404 zatím v našem prostředí již nechybí, ale bylo by zajímavé sledovat, zda v případě Dietrichsteinově či jiných kardinálů nebyl sledován právě model kardinálského apartmá a paláce. Ceremoniál strukturovaný společností a společnost strukturující Úvodní citát této části, pocházející z pamětí Dietrichsteinova současníka kardinála Guida Bentivoglia poukazuje na specificitu kardinálské hodnosti, která je jak náboženské, tak i světské povahy. Kardinál je církevní kníže a v hierarchii raně novověké společnosti stojí na jednom z nejvyšších míst. I když v Římě je centrem pozornosti především úřad a osoba papeže a všechno kolem něj na dvoře i ve městě gravituje, sbor kardinálů představovaný zejména kardinály rezidujícími u kurie má svou nezastupitelnou roli jako církevní elita, nahrazující korunní prince, od r. 1630 jim navíc postavená na roveň. Kardinálové vytváří své satelitní dvory, osmoticky prostupující velký dvůr papežský, ale mají také svou etiketu, soubor ceremoniálních pravidel, která dokáží strukturovat i materialitu stavby kardinálských příbytků, a také 403 Za všechny chceme jmenovat alespoň práci KNOZ 2001, některé výsledky byly publikovány v časopise Cour d’honneur, který bohužel záhy přestal vycházet. Naposledy, zejm. pro Liechtensteiny (i přes proklamování v názvu mnoho Dietrichsteinských rezidencí chybí): JUŘÍK 2009. Hodnotu ceremoniálu jako strukturujícího prvku diplomatického jednání určujícího i konkrétní materialitu architektury vyzdvihl v přehledové studii zaměřené spíše na vestfálská mírová jednání HRBEK 2008. 404 Pro brněnské prostředí, zejm. JEŘÁBEK – KROUPA 2005. 140 každodenní život samotného porporato i členů jeho dvora, mnohdy do největšího detailu. Ceremoniál je zároveň vyjádřením společenských vztahů a je jimi formulován, zároveň tyto vztahy formuluje a dále utváří. Tento nekončící a uzavřený kruh vztahu vzájemné závislosti a vzájemného ovlivňování mnohdy pokračuje až do 20. století a mnohé z jeho nitek byly přervány až pod závanem reforem aggiornamenta II. vatikánského koncilu (jak se zdá, tak mnohdy pouze velmi krátkodobě). Protože českému čtenáři tento ceremoniál ještě nebyl podrobněji představen a protože měl zcela jasný (byť pravděpodobně dočasný) vliv na prostředí českých zemí díky postavám kardinálů Dietrichsteina, Harracha či Klesla, nepovažujeme za zbytečné se u něj na chvíli zastavit. Našimi průvodci budou již citovaní autoři traktátů o kardinalátu ze 16. století, ale zejména další typy traktátů, pojednávající ne již o kardinalátu, ale o kardinálově dvoře. Sestupujeme tedy jaksi o úroveň níže, z úrovně určení kardinálu, církevnímu knížeti, na rovinu, která je určena spíše pro členy jeho dvora, kteří zajišťují vše potřebné k tomu, aby příslušné ceremoniály proběhly v pořádku a v souladu s přísnou normativitou, jež je jim vlastní. Tyto manuály pro dvořany kardinála, jejichž archetypem je zcela jistě Castiglioneho Il Corteggiano405 , lze podle Giglioly Fragnitové406 rozdělit do dvou skupin, které se navzájem doplňují: jde jak o traktáty, které se zabývají organizací dvora jako celku, a poté o popisy jednotlivých funkcí na dvoře. Druhá skupina je nepoměrně početnější, zejména traktáty týkající se úřadů stolníka a číšníka, mezi něž patří i některé traktáty kulinářské. Z první skupiny je nutno jmenovat popis kardinálského dvora a jeho fungování z r. 1543407 , který pochází z pera Francesca Priscianeseho, známého především jako autora ciceronovského slovníku a renesanční učebnice latiny. Dalším autorem, který by nás měl vést, je Říman Cesare Evitascandalo, který r. 1598 vydal spis Dialogo del maestro della casa408 . Je však znám také jako autor traktátů o kraječi (Dialogo del trenciante, 1609) a stolníkovi (Libro dello scalco, 1609)409. Z doby, která nás zajímá, jsou však naprosto rozhodující dvě díla, častokrát znovu a znovu vydávaná. První z nich má poněkud širší záběr: jde o slavnou Relatione della Corte di Roma, kterou její autor, sienský rytíř Girolamo Lunadoro410 , pohybující se na římském dvoře jako chráněnec papežského 405 K této knize a jejímu rozšíření, viz zejm. BURKE 1998. 406 FRAGNITO 1991, 138. 407 PRISCIANESE FRANCESCO, Del governo della corte d’un Signore in Roma. Dove si ragiona di tutto quello che al Signore & a suoi Cortigiani si appartiene di fare. Opera non manco bella che utile & necessaria, Roma 1543. Tak jako Fragnitové, i nám byla dostupná pouze edice PRISCIANESE 1883. 408 EVITASCANDALO 1598. Další vydání: 1603, 1606. 409 Obě tato díla jsou v digitalizované podobě přístupná na webu barcelonské univerzity: http://www.bib.ub.edu/fileadmin/imatges/llibres/grewe2.htm [cit. 2009-08-18]. 410 Girolamo Lunadoro (28. XI. 1575 Siena – 1. X. 1640 Pisa). V 19 letech se stává sekretářem pozd. kardinála Lanfranca Margottiho v Římě, pak přechází do služeb Cinzia Passeriho- 141 ceremonáře Paola Allaleona, napsal roku 1611 v době, kdy byl hofmistrem Cinzia Aldobrandiniho a sekretářem memoriálů a ambasád Scipiona Borgheseho. Původně byla zamýšlena jako soubor instrukcí pro budoucího kardinála Carla de’ Mediciho, napsaná na objednávku Kristiny Lotrinské, v rukopisech začala rychle kolovat po Římě i mimo něj a po prvním vydání r. 1635 se dočkala minimálně 35 dalších vydání a překladů do angličtiny, francouzštiny a němčiny. Lunadorův spis výrazně ovlivnil obraz, jaký měla Evropa o papežském dvoru až do 19. století a posilnil papežské nároky na to, aby byl papežsky dvůr chápán jako první v křesťanstvu a Řím jako gran teatro del mondo, skvěle uspořádané a nádherné divadlo zjevující uspořádání celého světa. Lunadoro byl také v písemném kontaktu s kardinálem Dietrichsteinem a byl přítelem jeho římského agenta Jacoma Olivieriho, který se o něm ve své korespondenci často zmiňuje. Druhé dílo bylo velmi často vydáváno společně s Lunadorovým traktátem. Jde o pojednání o hofmistrovi z pera Francesca Sestiniho411 . Waddy dále používá traktát F. Tantoucheho, napsaný u příležitosti odjezdu kardinála de la Valette do Říma, aby jej na římské prostředí a jeho ceremoniální kodifikaci připravil412 , málo informací k ceremoniím naopak najdeme ve zprávách o římském dvoře vydaných Sabinou Siedlerovou413 . Precedence Celý rituál je ve své komplexitě projevem hierarchicky uspořádaných sociálních vazeb, které byly vyjádřeny propracovaným systémem precedencí, jenž byl častým předmětem sporů mezi jednotlivými účastníky ceremoniálu. V průběhu 16. a 17. století se např. řeší otázka umístění velvyslance v procesích Aldobrandiniho, jako dvorní maršálek a dostává se do kontaktu s ceremonářem Alaleonem. Po volbě Pavla V. se dává do služeb Scipioneho Caffarelli-Borgheseho. V letech 1617-1622 působí v Neapoli ve službách vicekrále Pedra Fernandeze de Castro y Osorio, hr. Lemose. Získal papežský i císařský palatinát. K jeho osobě a dílu nedávno publikoval rozsáhlou studii TREBELJAHR 2007, která doplňuje základní informace obsažené v heslu „Lunadoro“ od F. CENCITIHO v DBI 66, 554-557. Korespondence s Dietrichsteinem je obsažena v RAD, kart 435/Lunadoro. Zprávu o římském dvoře používáme v prvním vydání z r. 1635: LUNADORO 1635. 411 FRANCESCO SESTINI DA BIBBIENA, Il Maestro di Camera, Firenze, Zanobi Pignoni 1621. Nám bylo toto dílo přístupné ve dvou pozdějších vydáních: LUNADORO – SESTINI – MARTINELLI 1664; LUNADORO – SESTINI – MARTINELLI 1689. 412 F. TANTOUCHE, Traicte de tout ce qui s’observe en la cour de Rome. Tant par nostre sainct Père que par Messeigneurs les Illustrissimes Cardinaux touchant les ceremonies de chapelles, consistoires, visites, grand iubilé, vaccance du S. Siege, & autres, Paris, Iean Ballagny 1623. Dílo nám nebylo přístupné. 413 SEIDLER 1996. Tuto plejádu základních spisů sloužících jako prameny je samozřejmě nutno doplnit výsledky historiografických výzkumů, zejm. díky pracem Patricie Waddy, Giglioly Fragnito, Marie A. Viscegliy a Alessandry Anselmi, jejichž podrobnější přehled lze nalézt v bibliografii. 142 v průběhu rituálu papežské intronizace (tedy v nejslavnostnějším papežském veřejném rituálu, lateránské kavalkádě) či běžnějších slavnostech během církevního roku. Velvyslanci suverénních knížat a republik (mezi něž nepatřili např. papežský vazal vévoda ferrarský v 16. století, nebo císařští leníci, jimiž byli např. vévoda mantovský či markýz z Monferrata) měli své místo hned za kardinály a před vrcholnými představiteli římské správy, jimiž byli např. guvernér Říma (ten především), konzervátoři, senátor města Říma, kancléři římského lidu aj. Právě s těmito úředníky měli často vyslanci spory o místo a přednost v procesích, popř. při papežských bohoslužbách. Spory ostatně měli i mezi sebou: známý je desetiletí trvající spor o precedenci mezi španělským a francouzským vyslancem, který začal již na tridentském koncilu a pokračoval v podstatě v průběhu celého raného novověku.414 Velvyslanci tvořili součást papežské kaple (cappella papale), tedy sboru osob, které se účastnily aktivně papežských bohoslužeb, a to ihned za kardinálským kolegiem a prováděli liturgické úkony (přinášení vody při lavabu, přinášení svící o svátku Hromnic nebo palem o Květné neděli), přijímali eucharistii z rukou papeže podle předepsaného rituálu (políbení prstenu, držení lemu papežského roucha), byli jako aktéři liturgie okuřováni. 414 Pro počátky sporu v třetím období tridentského koncilu a 60. letech 16. století, viz LEVIN 2002. Stručný přehled celého průběhu sporu s využitím archivních pramenů: VISCEGLIA 1997, 126-130. Snahy o řešení tohoto sporu byly jedním z důvodů vzniku zvláštního dikasteria, Kongregace Posv. ritů. Kardinálové (ordines a ancienita) mons. guvernér města Říma císařský velvyslanec římský senátor královští velvyslanci auditor Apoštolské komory pokladník (tesoriere) Patriarchové (v pořadí: konstantinopolský, alexandrijský, antiochijský, jeruzalémský, ostatní) arcibiskupové a biskupové baroni papežského trůnu (hlavy rodů Orsini a Colonna) Protonotáři (participující) baroni první třídy – členové čtyř nejvznešenějších 143 Konec aktivní účasti velvyslanců na papežských liturgiích učinily až přemrštěné nároky Jiřího Adama (II.) z Martinic (†1714), vyslance Leopolda I. v době pontifikátu Inocence XII. Pignatelliho415. Už během papežovy lateránské kavalkády 13. IV. 1692 požadoval Martinic, aby římský konetábl nešel po jeho boku, ale před ním. Při Božítělovém procesí nechtěl dát přednost římskému guvernérovi, kterému papež raději zakázal účast na procesí, aby se vyhnul nepříjemnostem. To se ovšem nezdařilo: během procesí se velvyslanec vmísil mezi kardinály-jáhny, což vyvolalo takové pozdvižení, že kvůli sporům bylo nutno procesí na 4 hodiny přerušit. Martinice stály jeho přemrštěné ceremoniální nároky místo velvyslance; papež, z jehož úst prý zazněl výrok: „Už nikdy žádný Čech!“, dosáhl jeho odvolání. Spory jím vyvolané ještě chvíli pokračovaly, až Inocenc XII. konečně zakázal aktivní účast všech velvyslanců na papežských bohoslužbách: od té doby se jich účastní pouze jako pozorovatelé, na kůru nebo jiném čestném (a zároveň dostatečně vzdáleném místě liturgického prostoru. Jak je patrno z přiložené tabulky, je obecný řád přednosti na papežském dvoře, používaný k řazení procesí, v zásadě přesně dán, ale uvnitř je nutno rozlišovat: pořadí kardinálů je v zásadě dáno jejich ancienitou, tedy pořadím jejich kreace (nikoli reálným věkem), výjimečné postavení zaujímá kardinálnepot a světští nepoti papeže. Sestini proto rozlišuje mezi titulem, jenž v zásadě určuje precedenci a mezi stupněm uvnitř titulu, který rozhoduje o přednosti nositelů ekvivalentního titulu. Situace se poněkud liší v různých ceremoniálních příležitostech, kdy není důležité pořadí v procesí. Jak uvidíme v případě rituálu návštěvy, zde dostávají stejné výsady kardinálové, papežští nepoti, císařský velvyslanec a velvyslanci králů, jimž takřka na roveň jsou postaveni velvyslanci Toskánska a Savojska, o stupeň níž stojí velvyslanci Maltézského řádu, Boloně a Ferrary, ale Maltský ambasádor je přijímán o něco lépe. Precedence je projevem politické důležitosti osoby, projevuje se v řeči a gestualitě ceremoniálu a je pro nás názorným příkladem toho, jak hluboce je tento ceremoniál součástí politické komunikace raného novověku: není pouze 415 K jeho osobě stručně MAŤA 2004, 473-474 a GARMS-CORNIDES 1998. Zatím nejpodrobnější popis jeho ceremoniálních sporů jsme nalezli u Moroniho: heslo „Ambasciatori presso la Santa Sede“, MORONI 1, 303-304. rodin Říma (Colonna, Orsini, Savelli, Conti) a hlavy rodin, které jsou příbuzensky spojeny s papeži Auditoři Roty a klerikové Apoštolské Komory Vévodové, markýzové a další baroni; Konzervátoři města Říma Rezidenti a agenti nejjasnějších knížat, velvyslanci Maltézského řádu, Boloně a Ferrary Referendáři a neparticipující protonotáři Papežský hofmistr (Maestro di Camera), předcházející všechny preláty, kteří nenosí rochetu Tabulka: Řád precedencí na papežském dvoře na poč. 17. století (podle: VISCEGLIA 1997, 139) 144 jejím doprovodným jevem, ale její integrální součástí. Na konkrétním příkladu popisu návštěvy a společenského jídla a předpisů týkajících se kočáru to uvidíme daleko lépe. Přijetí návštěvy Ceremonie přijímání návštěv, velmi dobře popsaná a zároveň naprosto určující pro architektonickou strukturu apartmánu kardinála, vysokého šlechtice či velvyslance, jak jsme ji popsali výše, je asi nejsignifikantnější ze všech. Host přijížděl po předchozím ohlášení pod schodiště a vystoupil z kočáru. Pokud byl jeho titul dostatečně vysoký (kardinál, velkovévoda, císařský či královský vyslanec, toskánský nebo savojský vyslanec, členové rodiny žijícího papeže), jeho příchod byl ohlašován zvoněním. Pak host vystoupal po schodišti a začal procházet příslušnými prostorami až do přijímacího pokoje. Podle úrovně jeho titulu byl vítán na různých místech apartmánu nejprve přesně danými členy hostitelova dvora a pak i samotným hostitelem: nejvýše postavené osoby, zejm. kardinálové, byli přijímáni dvorními šlechtici (pážaty) již pod schodištěm a hostitelem v sálu nebo dokonce u jeho dveří na znamení mimořádného respektu, nikdy však na schodišti. Toskánský a savojský velvyslanec (stejně jako baroni papežského trůnu416 ) byl kardinálským hostitelem přijímán v polovině vnějšího předpokoje, vyslanci Malty, Boloně a Ferrary (podobně jako vyslanci nesuverénních knížat) byli přijímáni v polovině vnitřního předpokoje, maltézský o něco lépe. Baroni první třídy jsou kardinálem přijímáni až v polovině přijímacího pokoje, ostatní ještě o něco méně. Šlechtická suita hostitele vítala hosta běžně vždy o pokoj dříve. Při setkání hosta s hostitelem mu byla po výměně komplimentů nabídnuta pravá nebo levá ruka (kardinál nabízí pravou ruku pouze králi, arcivévodovi nebo jinému kardinálovi) a pokračovalo se do audienčního pokoje. 416 Baron papežského trůnu (barone del solio), v praxi pouze hlavy rodů Orsini a Colonna, může být účasten papežských kaplí (bohoslužeb) a stát na trůnu, tedy na stupních pod papežským trůnem, kde stojí také vyslanci, generál Svaté Římské Církve, guvernér Borga a kastelán Castel Sant´Angela – všichni stojí a mají odkrytou hlavu – srv. LUNADORO 1635, 57. 145 Také pobyt a projevy pozornosti vůči hostu v audienčním pokoji jsou jasně dány jeho společenským postavením. Na něm záleží, zda dveře přijímacího pokoje zůstanou otevřené, nebo zavřené (pro nejvýše postavené hosty, v případě kardinálů však nikdy pro ženy s výjimkou vlastní matky a sestry). Také rozmístění židlí je dáno společenskými vztahy a Lunadoro k tomu podotýká, že „podle mého soudu umět dobře rozmístit sedadla v pokoji je nejobtížnější věcí, která může být ... protože je to věc, kterou je nutno spíše se naučit praxí než teoreticky.“417 Principiálně nejčestnější místo bylo čelem ke vstupním dveřím, méně čestné bokem ke dveřím (tak jsou postaveny židle hosta a hostitele) a nejméně čestné zády ke dveřím. Čelem ke dveřím sedí vždy jiný kardinál (nebo více kardinálů v řadě), naproti němuž sedí kardinál hostitel, bokem ke dveřím suverénní vévoda, všichni ostatní sedí zády ke dveřím. Popis návštěvy velkovévody toskánského u kardinála Francesca Barberiniho ukazuje až komickou příhodu: židle byly obě postaveny bokem ke dveřím, ale velkovévoda dvakrát posunul židli tak, aby vyjádřil svou úctu ke kardinálovi, na což kardinál odpověděl dvojím přemístěním své židle tak, aby byla v odpovídajícím postavení vůči velkovévodovi418 . Židle musely být vždy stejného typu a barvy potahu a musely být připraveny hofmistrem před příchodem návštěvy. Kardinál-nepot žijícího papeže nabízel židli pouze kardinálům a královským velvyslancům, všichni ostatní byli přijímáni passegiando. Ostatní kardinálové nabízeli sezení také arcivévodům, vévodům a knížatům, guvernérovi Říma, ostatním papežským ministrům a prelátům, ale také šlechticům poslaným jinými kardinály a velvyslanci. Od této povinnosti byli osvobozeni kardinálové z knížecích rodů, kteří přijímali passeggiando, ale museli podobné hosty vyzvat, aby si pokryli hlavu. Ve stoje a procházejíce se mohli kardinálové přijímat po snídani, kdy byl čas na procházku. Po skončení rozhovoru musí hostitel dát signál zvonkem, aby byly otevřeny dveře. Lunadoro zdůrazňuje důležitost zvonku, protože kardinál-hostitel nemůže v přítomnosti významného hosta zvyšovat hlas nebo říct „ola!“. Zvonek má být na zvláštním stojánku vybaveném polštářkem z drahé látky (damašek, zlatem vyšívaný karmínový samet, brokát) a má být umístěn po pravé ruce hostitele nebo nejdůležitějšího kardinála (tedy nejstaršího v řádu ancienity nebo nepota). Pouze suverénní vévoda má právo na to, aby zvonek byl umístěn mezi židle, 417 LUNADORO 1635, 58 418 Podle deníku Cassiana dal Pozza popisuje WADDY 1990, 5. Zvonek na portrétu kardinála Dietrichsteina, cca 1635 (detail). Regionální muzeum v Mikulově. 146 ale po pravé ruce kardinála-hostitele. Hostitel, i když nepoužívá zvonek, nemůže zvyšovat hlas, ale musí posunout židli tak, aby bylo slyšet hluk a služebníkům stojícím před dveřmi tak bylo dáno najevo, že je mají otevřít. Při přijímání obyčejných lidí není třeba zvonit, ale může se zakřičet „ola!“ nebo jiné podobné slovo. Detail zvonku se objevuje v raném novověku často na portrétech, nalezneme jej i na několika variantách jednoho typu portrétu kardinála Dietrichsteina: vždy je znamením vysokého společenského postavení portrétovaného, neboť zvonku se užívá jen při přijímání společensky významných osob, což svědčí i o výši postavení přijímajícího. Skončení rozhovoru ještě neznamená konec návštěvy: hosta je třeba doprovodit a také zde platí přísná a hierarchicky odstupňovaná pravidla. Kardinál doprovází jiného kardinála nebo knížecí osobu s titulem Serenissimus až ke kočáru. Stejně je tomu v případě velvyslance císaře nebo krále, ale na rozdíl od předešlých hostitel nečeká s odchodem až do okamžiku, kdy se kočár rozjede, ale ihned se obrátí a jde zpět do svého paláce. Odjíždějící kardinál si může nasadit klobouk (biret) až v okamžiku, kdy nevidí kardinála hostitele. Vyslance velkovévody toskánského či vévody savojského a baronů papežského trůnu kardinál doprovází až do poloviny sálu a jeho doprovod až pod schody. Vyslanci maltézského řádu, Boloně a Ferrary, stejně jako nesuverénních knížat a vévodů jsou doprovázeni jen do vnějšího předpokoje a gentilhuomini je doprovází až pod schody. Baroni první třídy jsou kardinálem doprovázeni až na práh sálu, kardinál může vyjít krok nebo dva do sálu. Vykonanou návštěvu bylo samozřejmě zapotřebí oplatit. Ceremoniál předvídal mnohé další okolnosti: co udělat při přijetí vícera hostí, jak se zachovat, když odchází jeden host a zároveň přichází druhý, atd. Bez toho, aniž by to bylo považováno za urážku, nebylo možné hosta „zkrátit“ o to, nač měl podle ceremoniálu nárok, bylo však možné prokázat mu zvláštní úctu nebo přízeň tím, že se ceremoniál překročil jaksi „navíc“. Pokud se ohlásil host, u nějž se přesně nevědělo, jaké místo mu přísluší, bylo nutno příslušné informace zjistit a nechat jej čekat, třebas i několik hodin, nebo se omluvit nemocí a buď jej nepřijmout vůbec, nebo na lůžku, aby se předešlo případnému faux pas. Zvláštní pravidla platila také pro přijetí návštěvy, ať ji zdvořilostní (per complimento) nebo motivované jednáním (per negotio), pokud se odehrávala v noci, tedy po odzvonění večerního Ave Maria, klekání. Přesně předepsáno bylo osvětlení jednotlivých pokojů, jaká světla se nosí před osobou daného společenského rangu. Lunadoro považuje za těžkou chybu, když gentilhuomini nesou světla s rukavicemi a ne bez nich. Společenské jídlo Jídlo bylo podáváno v apartmánu, v němž ovšem v 17. století nebyla zvláštní jídelna, takže bylo využíváno většinou vnějšího předpokoje, který Evitascandalo nazývá „pokoj, v němž kníže bude jíst“, ale jídlo může 147 v souvislosti s roční dobou být podáváno např. v zahradě, lodžii nebo naopak ve vytápěné místnosti. Může být využito také sálu, který je ze všech prostor apartmánu největší, a proto se hodí zvlášť k pořádání velkých hostin s mnoha účastníky. Do vybraného prostoru byly ad hoc přineseny stoly, které také byly připraveny v přilehlé místnosti pro potřeby obsluhy. Také místa u stolu byla jasně dána společenským postavením osob, s ohledem na vstup do místnosti, na postavení kraječe a pravé ruky hostitele. Jídla byly přinášena v jednotlivých chodech, naporcována obratným kraječem a umístěna před kardinála a jeho hosty. Obsluhující personál byl povinen smeknout vždy, když kardinál pozvedl číši, aby se napil. Po skončení jídla se odnesly i stoly a židle, aby bylo možno místnost používat pro přijímání hostí již od následujícího dne. Kardinálové většinou nejídali privátně ve svém pokoji, a pokud ano, bylo to vždy komentováno jako projev prostoty nebo pokory. Kočár Novým projevem luxusu a společenského postavení se staly kočáry419. Když si do Říma vzala kočár Isabella d´Este roku 1525, bylo to ještě něco nezvyklého, ale od poloviny století se již jednalo o velmi módní záležitost, která se velmi rychle stala pro výše postavené osoby společenskou nutností. Ještě roku 1564 papež Pius IV. vyzýval kardinály, aby jezdili na koni a nenechali se zženštile vozit v kočárech, ale jeho výzva se nesetkala s úspěchem. Svatý Karel Boromejský prý dokonce řekl, že v Římě je třeba k úspěchu dvou věcí: milovat Boha a mít vlastní kočár. Kočár měl podobu podlouhlého válce, byl otevřen vpředu i vzadu a vybaven vstupními dvířky na obou stranách. Jeho užívání bylo zakázáno kurtizánám, které za porušení tohoto zákazu byly i pokutovány. Již r. 1581 se Michel de Montaigne ve svém popisu cesty do Itálie mluví o tom, že v Římě „les persones de grade ne vont qu′en coche et les plus licentieus, pour avoir plus de vue contremont, ont le dessus du coche entr′ouvert à clairvoises“420 . Delumeau podle jednoho fiskálního soupisu napočítal r. 1594 napočítal v celém Římě 883 kočárů, rozdělených mezi 675 majitelů. Jeho tabulka rozdělení podle jednotlivých římských „rioni“, tedy oblastí (regionů) města je velmi zajímavá, neboť umožňuje celkem přesně lokalizovat oblasti města, v nichž žili bohatí, a tak vytvořit jakousi sociální topografii raně novověkého Říma, a proto ji také přejímáme. Z pouhého poměru mezi počtem kočárů a jejich majitelů také jasně vyplývá, že byly osoby, které vlastnily vícero kočárů, někteří až šest. Některé kočáry však také patřily špitálům, hostincům a již v této době existovali nepříliš početní vetturini, veřejní pronajímatelé dopravních prostředků. Při vytváření představy o sociální topografii Města podle počtu kočárů si navíc musíme uvědomit, že některé oblasti byly v zásadě neobydlené, nebo se v jejich prostorách nacházely velké vily se zahradami, z nichž zůstala 419 Pro používání kočáru, viz zejm. DELUMEAU 1957, 443-446 a WADDY 1990, 61-66. 420 ANCONA 1889, 304. 148 dodnes slavná Villa Borghese. Na místě mnoha z takových zahrad dnes také vyrostly hustě obydlené a zastavěné čtvrti; za příklad může sloužit villa Ludovisi v tehdejším rionu Colonna, jejímž zastavěním vznikl již v 19. století nový rione, zv. Ludovisi, jehož osou je pověstná Via Veneto. Kočáry byly luxusně vybaveny, byly vyráběny z drahých materiálů, a špičky společnosti se předháněly, kdo bude mít dražší kočár. Důležitost osoby byla dána počtem kočárů, které ji doprovázely při slavnostních příležitostech. Například španělský velvyslanec markýz de Castel Rodrigo byl při svém slavnostním vjezdu do Říma r. 1632 doprovázen 119 kočáry, ale v roce 1650 jich při vjezdu vévody de Infantado bylo již tři sta421 . 421 ANSELMI 2001, 26. 149 Římské rioni (regiones) od středověku do 19. století Počet kočárů v římských "rioni" r. 1594 (podle: DELUMEAU 1957, 445) Parione; 97 Colonna; 83 S. Eustachio; 83 Pigna; 81 Trevi; 76 Regola ; 68 Borgo; 59 Campitelli; 31 Trastevere; 23 S. Angelo; 18 Monti; 15 Ripa; 2 Ponte; 130 Campo Marzo; 126 0 20 40 60 80 100 120 140 150 Jízda kočárem byla záhy také řízena přesnými pravidly. Kardinál, který nastupoval do kočáru a vystupoval z něj, musel být obsluhován. Při nástupu bylo třeba pomoci s dlouhým oblečením, při vystupování mu nabídnout rámě. Pokud s sebou někoho bere do kočáru, musí jeho jméno vyvolat hofmistr. Když v kočáru cestuje více kardinálů, pokyny kočímu nedává majitel kočáru, ale v řádu ancienity nejstarší z kardinálů-hostí. Kardinál, jemuž kočár patří, se musí vždy umenšit před hostem. Etiketa má také svá pravidla pro setkávání kočárů. Kardinál, který potká při jízdě kočárem ve městě velvyslance, jeho manželku, příbuzné papeže a hlavní dámy města, musí zastavit kočár a pozdravit je. Po pozdravu odjíždí první kardinál, pokud se ovšem nejedná o ženy. Lunadoro vzpomíná na svého ochránce, kardinála San Giorgio, který jako papežský nepot takto dával přednost také vznešeným osobám a hlavně učencům a literátům, aby jim projevil svou úctu422 . Pokud kardinál potká v kočáře jiného kardinála, který jde pěšky, musí zastavit, vystoupit z kočáru a pozdravit jej; u jiných osobností to nedělá. Pokud kardinál potká kněze, nesoucího Nejsvětější svátost, vystoupí z kočáru a doprovází kněze až do kostela nebo k nemocnému. Kardinál, jenž vyjíždí nebo vychází v noci, musí být doprovázen služebníky se šesti pochodněmi: dvě v čele kočáru a čtyři velké svíce z bílého vosku, nesené na úrovni hlav koní. Pokud jde ovšem o doprovození slavnostního večerního vstupu jiného kardinála či velvyslance do Města, musí být pochodní a svic alespoň dvacet. Císařovna Eleonora v kočáře během vjezdu do Řezna 14. XI. 1622 (soudobá grafika) 422 LUNADORO 1635, 60. 151 Kardinálský dvůr a „rodina“ kardinála Ceremoniál, ale i zajištění běžných funkcí kardinálova života, si vyžadovaly přítomnost lidí, dvora, služebnictva. Také v tomto případě máme pro jeho popis k dispozici řadu pramenů tištěné povahy, kterým se historiografie v posledních desetiletích začíná věnovat nejen v případě středověku, ale i v raném novověku. Kardinálské “rodiny” (familia) se bohatě rozvinuly již ve 13. a 14. století, takže již v avignonském období byly předmětem zájmu papežů Jana XXII.,423 který r. 1316 promulgoval konstituci Dat vivendi normam a Inocence VI., jenž vydává roku 1346 konstituci Ad honorem, které měly regulovat disciplínu na kardinálských dvorech. Tyto zásahy měly omezit rozměry kardinálských dvorů a luxus, kterým oplývaly a samozřejmě byly v podstatě neúčinné. Svědčí o tom i všechny reformní pokusy 15. století, které odsuzují světského ducha a velikost kardinálských dvorů, jež ostatně zůstaly pouze u projektů a nebyly nikdy legalizovány prostřednictvím bul424 . To učinily až raně novověké ekumenické koncily, tedy V. lateránský na svém devátém zasedání425 a tridentský ve slavném dekretu o generální reformě svého posledního zasedání426 . Oba koncily se však omezily na všeobecné výzvy kardinálům a členům jejich dvorů, aby žili střídmě a skromně. V sixtinské reformě kardinálského sboru r. 1586 již dvůr není zmiňován vůbec. Kardinálské dvory však byly poměrně početné. V předvečer sacco di Roma tvořili podle Descriptio Urbis z r. 1526 členové kardinálských dvorů (kardinálů v této době bylo pouze 21) celkem 7% dospělého obyvatelstva v Římě427 . Alessandro Farnese, budoucí papež Pavel III., měl v této době dvůr o více než 300 osobách, ale běžně se v této době pohybovalo na kardinálském dvoře okolo 150 osob428 . Luther roku 1520 kritizoval situaci, kterou poznal o necelých deset let dříve při své cestě do Říma a konstatuje, že příjmy z německých biskupství, klášterů a kapitul jdou z Německa do Říma, „damit ein Cardinal sich einem 423 Pro středověký kardinálský dvůr: viz PARAVICINI-BAGLIANI 1972; PARAVICINI-BAGLIANI 1980; GUILLEMAIN 1962; ZACOUR 1975; JUGIE 1991; JEDIN 1972. Pro období pozdější: CHAMBERS 1976; CHAMBERS 1987. 424 Viz JEDIN 1972. 425 CONCILIUM LATERANENSE V., sessio 9, bula Lva X. Supernae dispositionis arbitrio o reformě kurie, 5. V. 1514 (COED 617-618): „Ať jejich [=kardinálskému] domu, dvoru, stolu, vybavení není možno vytknout ani luxus, ani pompéznost ani zbytečnost nebo cokoli jiného, aby se z nich nerodila příležitost ke hříchu nebo výstřelkům, ale ať je o nich možno říci, že se v nich zrcadlí mírnost a střídmost.“ 426 CONC. TRID., Sessio XXV, Decretum de reformatione generali, cap.1 (COED 784-785). 427 DELUMEAU 1957, 433-434; VISCEGLIA 2002B, 51. 428 FRAGNITO 1991, 137-138. 152 reychen Kunige gleich halte zu Rom“429. Asi by se divil, že ještě na konci 16. století se situace nezměnila: synovec zmiňovaného Pavla III., taktéž Alessandro Farnese, držel v době pontifikátu Sixta V. dvůr o 284 osobách, zatímco jeho příbuzný, parmsko-piacenzský vévoda Ranuccio, měl dvůr menší (226 osob)430. Samozřejmě, že Farnesové (stejně jako Gonzagové, Este nebo Medicejští) nejsou typickým příkladem kardinála, jednalo se o rodinu vévodskou a vládnoucí. Na počátku 17. století bylo v Římě asi 40 rezidujících kardinálů a jejich dvůr čítal v průměru 66 osob431 . Pak počty v průběhu celého 17. století klesají. Dobře je to vidět na dvorech nepotů: Scipione Borghese měl v roce 1621 na svém dvoře 224 osob, Francesco Barberini r. 1637 celkem 134 osob a o třicet let později Flavio Chigi jen 94 osob432. Popis kardinálského dvora byl předmětem různých traktátů433 , z nichž lze sestavit alespoň přibližnou podobu toho, jak takový dvůr vypadal. Protože je pravděpodobné, že kardinál Dietrichstein přijel na Moravu alespoň se základním složením svého dvora, který jak díky ekonomické náročnosti, tak kvůli rezistenci moravského prostředí, jež na podobné dimenze dvora nebylo zvyklé, musel záhy rozpustit, bude možná smysluplné alespoň krátce se složením římského kardinálského dvora zabývat. Pro účely naší práce není nutné dvůr a jeho složení popisovat v jeho komplexním vývoji, pouze se budeme snažit zachytit jeho podobu na přelomu 16. a 17. století, kdy je skvělým pramenem již zmíněný spis Dialogo del maestro della casa římského autora Cesare Evitascandala z r. 1598434 . Pokusíme se složení dvora a jeho organizaci shrnout do následujícího schématu: 429 LUTHER MARTIN, An den christlichen Adel deutscher Nation von des christlichen Standes Besserung, 1520, WA 6, 417. 430 FRAGNITO 1998, 565. 431 VISCEGLIA 2002B, 51. 432 FRAGNITO 1991, 138. 433 Traktátům se věnovala především Gigliola Fragnito (zejm. FRAGNITO 1991). Tak jako v případě ceremoniálu, i pro následující řádky odkazujeme na stejné autory a prameny (viz pozn. 40) 434 EVITASCANDALO 1598. Další vydání: 1603, 1606. 153 Podle popisů soudobých traktátů by kardinálský dvůr měl čítat něco málo přes sto osob, které byly z funkčního hlediska rozděleny mezi komořího a hofmistra. Hofmistr, jak vidíme např. v traktátu Sestiniho, se staral o vše, co se týkalo osoby kardinála: jeho oblékání (tomu je věnována velká pozornost), byl „patronem audience“ a musel znát ceremoniální předpisy, protože byl i kardinálovým ceremonářem např. v papežských kaplích. Proto pod něj spadali ti, kdo se ceremoniálu účastnili jako jeho aktéři a zároveň i ti, kdo přináleželi k osobě knížete, jako např. sekretáři atp. Chod paláce: kuchyně a vše, co k ní patřilo, služba u stolu, stejně jako starost o stáje a kočáry, spadaly do pravomoci správce domu, nejvyššího komorníka435 . Tito služebníci a dvořané (až na štolby) také většinou nevycházeli s patronem ven a netvořili jeho oficiální doprovod, pokud to ovšem nebylo nutné z důvodu zvýšení početního stavu doprovodu při slavnostní příležitosti. U kardinálského dvora byla samozřejmě zvýšená pozornost věnována otázkám náboženským: z tohoto hlediska má být dvůr preláta vzorový a stačí jen připomenout snahy kardinála Karla Boromejského o organizaci jeho rodiny v arcibiskupském paláci a dohled nad jejím morálkou. V rámci kardinálské familia má být postaráno o účast na bohoslužbách, výuku katechismu, 435 I když jsme si vědomi, že tímto českým souslovím není nahrazen plně italský termín maestro di casa, myslíme, že mu neodpovídá ani český šafář nebo regent a že nelze použít ani termínu purkrabí, ač by to byly termíny asi náplní činnosti nejbližší. – Za konzultaci při hledání českých ekvivalentů italských názvů dvorských úřadů srdečně děkuji Mgr. Janu F. Pavlíčkovi z olomoucké univerzity. 154 pravidelné přijímání svátostí (o největších svátcích roku udílí přijímání sám kardinál). Proto jsou na dvoře dva preláti, plnící funkci církevních poradců, někdy teologů nebo právníků a kaplani, kteří obsluhují kardinála v jeho liturgických funkcích. Také oni teoreticky spadají pod majordoma436, ale především preláti byli považováni spíše za vyňaté z jeho pravomocí. Hierarchii funkční doplňuje a prolíná hierarchie sociální: v zásadě se celý dvůr (famiglia) dělí na famiglia alta, tedy vlastní dvůr, jehož členové jsou nazýváni familiari, ufficiali maggiori, či gentilhuomini a je jim přiznán titul corteggiano, a famiglia bassa, tedy služebnictvo, servitori. Tato sociální stratifikace se nekryje s hierarchií funkcí: mezi dvořany patří např. komorníci, ale také štalmistr nebo osobní kuchař, stejně jako stolník a kraječ. V Římě na rozdíl od jiných dvorů se toto rozdělení nekrylo s příslušností ke šlechtickému stavu a ani termín gentilhuomo nemusí vždy znamenat šlechtice. U přidělení funkci mnohdy více než šlechtický původ hraje roli zkušenost dvorského prostředí, náboženské důvody, kontinuita služby v rodině kardinála nebo jeho osobě: v případě zvolení kardinála papežem může dojít i k získání vysoké funkce, jako tomu bylo například v případě námi tak často citovaného Giulia Antonia Romana, který vyrostl ve službě rodiny Aldobrandini až do funkce tajného papežského komořího. V pozdějších traktátech vidíme ještě precizovanější rozdělení: vystupují např. tzv. gentilhuomini di rispetto, v tomto případě již skuteční šlechtici nebo preláti, začíná se rozlišovat mezi dvořany, úředníky a služebníky a tak podobně. Do stavu služebníků a familárů nebyli počítáni otroci, kterých bylo v Římě i na kardinálských dvorech relativně dost zejména po vítězstvích v Tunisu (1535) a u Lepanta (1570), kdy benátští obchodníci prodávali otroky v římském přístavu Ostii. K určitému společenskému postavení patřila i přítomnost tureckého, afrického či řeckého otroka v domě, bylo však obvyklé, že po nějaké době služby byl otrok propouštěn437 . Hierarchie dvora není vždy daná výší platu: napři dva preláti nejsou placeni (předpokládají se jejich příjmy z prebend a také prestiž, kterou získají „službou“ či příslušností ke kardinálově klientele), ale mají od kardinála každý k dispozici tři služebníky, vlastního koně a vlastní mulu. Jiní gentilhuomini již berou plat, ale např. hofmistr má nárok pouze na dva služebníky a vlastní mulu, čtyři kaplani mají dohromady pouze dva služebníky, atd. Některé úřady mohly být podle potřeb a ekonomické situace patrona spojeny do rukou jedné osoby nebo naopak rozdělovány mezi více členů dvora. Termín „familia“, rodina, se pro označení kardinálského dvora objevuje poprvé r. 1176 v Liber Pontificalis438. Familia je v kuriálním prostředí méně 436 Jen na okraj upozorňujeme, že poněkud odlišná je struktura papežského dvora, neboť „papež nikdy nikomu nedává titul majordóm“ (LUNADORO 1635, 4). 437 BYATT 1998, 615, kde lze nalézt i odkazy na příslušnou literaturu. 438 PARAVICINI-BAGLIANI 1972, 452. 155 svázána s rodovou linií, je zde definována jako „celek sociálních vztahů“439. Ten, kdo chtěl být členem kardinálské rodiny, musel k ní být přidružen prostřednictvím oficiálního dokumentu, patentu familiarity. I když se nám jich zachovalo poměrně málo, víme, že již ve 14. století byla vyráběna falza těchto patentů440 . Souvisí to s tím, že být členem kardinálské rodiny znamenalo získat některá práva, např. osvobození od některých tax při vyhotovování listin v papežské kanceláři, resp. zvolení méně nákladné cesty vyhotovení, a pravděpodobně i jistou formu imunity441 . Patent byl podepsán kardinálem i familiárem, jde o smlouvu, která vytváří pouto mezi patronem a klientem. „Familiarita vzniká souhlasem obou stran, tedy pána a familiára, a ve vlastním slova smyslu se říká familiárové těm, kdo slouží osobě patrona a žijí na jeho útraty,“ říká Tommaso Azzio, autor traktátu o prerogativách členů kurie z r. 1600442 . Po vystavení patentu familiarity a zapsání do oficiálního seznamu familiárů, zv. Ruolo della famiglia (stejně jako v případě kardinálských dvorů, existovaly tyto seznamy i pro dvůr papežský) tedy dvořan vstupuje do právního, ale i ekonomického vztahu k patronovi. Podle Lucindy Byattové443 tento finanční vztah spočíval ve čtyřech druzích remunerace: 1) dvořan začal být živen na náklady svého patrona, mohl bydlet v jeho domě (pokud se do něj vešel), ev. od něj dostával i oblečení (např. livrej pro lokaje). 2) V případě konkrétních familiárů určitého statutu šlo také o zajištění autonomního příjmu, např. z beneficia či penze, které pocházely z nějakého kuriálního úřadu, získaného díky zásahu patrona. 3) Placení mzdy. 4) Finanční privilegia členů kardinálských rodin v papežském státě, která nebyla nikdy přesně definována. Takto vymezený typ familiarity byl často označován termínem familiaris continuus commensalis a byl pravděpodobně i zdrojem určité společenské prestiže. Pojmenování commensalis nemuselo být nutně spojeno s přítomností na dvoře, i když soudobí teoretikové potom takovým dvořanům upírají titul familiaris444. Dietrichstein například roku 1620 zasílá patent jmenování svým familiářem tohoto typu Ludovicu Ridolfimu, který v této době žil na 439 PELLEGRINI 1994, 582. 440 Roku 1357 Inocenc VI. zakazuje konstitucí Ad honorem právě falšování takovýchto patentů; srv. ZACOUR 1975, 443. 441 Tento aspekt ještě nebyl historiografií důkladněji zpracován. 442 TOMASO AZZIO, Discorsi nuovi delle prerogative de´curiali antichi et moderni cortigiani e de´titoli di qualunque persona posti in ordine e cavati dalle leggi, Venezia, Sessa 1600, f. 6r – cit. BYATT 1998, 613. 443 BYATT 1998, 619. 444 BYATT 1998, 614-618. 156 papežském dvoře a již několik let byl papežským komořím a jeho agent Olivieri při této příležitosti mluví o tom, že on sám měl podobné patenty od kardinála Pietra Aldobrandiniho, kardinála Cinzia Aldobrandiniho a samotného Dietrichsteina před tím, než mu byly zcizeny445. Kromě několika málo zmínek o tom, kdo tvořil rodinu kardinála Dietrichsteina při jeho příchodu na Moravu víme pouze o tom, že tato familia musela být záhy rozpuštěna, jak o tom Dietrichstein zpravil papeže Klimenta VIII. v listopadu 1601446 . Příčinou byla pravděpodobně nejen ekonomická nutnost daná vysokým zadlužením olomouckého biskupství, již zčásti kardinál „zdědil“ po svém předchůdci Pavlovském a zčásti ji zvětšil i svými legacemi a cestami v prvních letech episkopátu, ale pravděpodobně i nezvyklost moravského prostředí na početný kardinálský dvůr, především však na jeho složení z cizinců. 445 Olivieri Dietrichsteinovi 18. I. 1620 a 29. II. 1620. Ve druhém z dopisů je zajímavá zmínka o tom, že Olivieri neví, jak by měl být patent familiarity formulován, „poiché quelle ch’io haveva per me del s.r car.l Aldobrandino et San Giorgio mi furon rubbate con la cassetta, ove le riserbavo con quella di V. S. ill.ma“. Musel tedy učinit dotaz na papežský sekretariát a doufá, že brzy dostane text, aby jej mohl Dietrichsteinovi poslat. – Pro osobu Ridolfiho, viz PARMA 2008B, 351-352, kde také další literatura. 446 Srv. breve Klimenta VIII. Dietrichsteinovi, Řím 29. XII. 1601 (ASV, Armadio XLIV, vol. 45, f. 414rv): Vidimus etiam quae scribis de domestico rerum tuarum statu, deque aere alieno a praedecessore tuo et a te ipso ob publica, ut ais, negotia, conflato, quidque ob ea causas, ut ecclesiam tuam illo onere leves, familiam tuam dimittere, et cum paucis secedere statueris, nos prudentiam tuam non probare non possumus. 157 2. DIETRICHSTEINOVA PŘÍTOMNOST V ITALSKÉM PROSTŘEDÍ A JEHO KURIÁLNÍ FUNKCE Poté, co jsme se zabývali místem a rolí kardinála v kuriálním prostředí, či spíše některými jejími aspekty, bude vhodné podívat se na to, jakým způsobem se v kuriálním prostředí pohybuje po své kardinálské kreaci František Dietrichstein. Již předem musíme předeslat, že jeho pobyty v Římě (a potažmo v Itálii) jsou spíše kratší a dané v zásadě buď nutností účasti na konkláve nebo císařským poselstvím kvůli některé důležité události. Samozřejmě, že jako kardinál zastává některé úkoly spojené s touto funkcí, jako jsou legace, protektorství, jako kardinál se stará o své titulární kostely, ale většina těchto funkcí je zajišťována kardinálem nepřítomným, zprostředkovaně. I když se o nich zmíníme již zde, protože obsahově patří ke kardinálské dignitě, musíme odkázat na následující část naší práce, jež se zabývá právě médii zpřítomňování kardinála na papežském dvoře. Tato kapitola je opět primárně strukturována podle obsahových, nikoli chronologických kritérií, nejedná se tedy o diachronní výčet jednotlivých momentů, ale přednostně o jeho uspořádání obsahověfunkční. Budeme se tedy nejprve zabývat kardinálovou přítomností v Římě, danou skutečností císařských poselství jemu svěřených (z nichž nejdůležitější se odehrávají u příležitosti konkláví), posléze jeho funkcemi jak svěřovanými mu kurií (legace), tak panovníkem (protektorství), tak i vyplývajícím z jeho kardinálské role (starost o titulární kostely). Uvnitř jednotlivých oddílů již samozřejmě postupujeme diachronně. Fyzická přítomnost kardinála v Římě a v Itálii Již jsme podrobně popisovali Dietrichsteinovy cesty do Říma v průběhu jeho „mládí“, tedy zhruba do doby jeho nástupu do funkce olomouckého biskupa. V okamžiku, kdy se stal kardinálem a olomouckým biskupem, dostávají jeho cesty charakter oficiálních politicko-diplomatických poslání, mířených na konkrétní vyjednávání (nejde o stálá diplomatická zastoupení, ani o tzv. obedienční ambasády), pro něž dostává instrukce. Právě tato oficiální pravděpodobně zvýšila kardinálovu zadluženost, neboť bylo potřeba cestovat s dostatečnou suitou, která by dostála náročnému římskému ceremoniálu a potřebám reprezentace. Dietrichsteinovu nepřítomnost v Kurii a jeho medializované „zpřítomnění“ prostřednictvím dopisů, agentů a zástupců v jeho kardinálských funkcích je nutno zasadit do kontextu slabé reprezentace „říšských“ kardinálů v italianizovaném kuriálním prostředí (tedy zejména činných v konzistořích a různých dikasteriích) a vůbec lidí ze středoevropského prostoru. Zvlášť v době třicetileté války přestávají být středoevropané, označovaní jako „Germani“ či 158 „nazione tedesca“ rezidovat ve Věčném městě447. Kardinálů z prostředí Svaté říše římské národa německého v Dietrichsteinově době navíc nebylo mnoho: do r. 1600 zemřela starší generace, představovaná Markem Sitticem Altempsem (kreován 1561, † 1595), tridentským biskupem Ludovicem Madruzzem (kreován 1561, †1600) a Ondřejem Habsburským (kreován 1576, †1600) a kardinalátu se vzdal arcivévoda Albrecht. Po roce 1600 až do kreace Carla Gaudenzia Madruzza (†1629) r. 1604 byl Dietrichstein jediným kardinálem ze středoevropského prostředí a až r. 1616 k nim přibyl Melchior Klesl (†1630). Po začátku třicetileté války byli jmenováni Eitel Friedrich von Zollern-Sigmaringen (kreován 1621, † 1624), Arnošt Vojtěch z Harrachu (kreován 1626, †1667) a uherský primas Péter Pázmány (kreován 1629, †1637). Ze všech uvedených kardinálů rezidoval dlouhodoběji v Římě pouze Carlo Gaudenzio Marduzzo od r. 1620, Zollern v letech 1621-1624, Klesl zde byl nejprve v zajetí a potom v letech 1623-1627. Po Madruzzově smrti r. 1629 na více než 40 let nerezidoval v Římě žádný „říšský“ kardinál, až roku 1666 začal v Římě rezidovat kardinál Friedrich von Hessen-Darmstadt, zv. kardinál de Hassia, který byl do r. 1676 protektorem Germánie a zároveň císařským vyslancem v Římě448 . Dietrichsteinovy cesty do Říma, které lze po r. 1599 vlastně spočítat na prstech jedné ruky, nejsou tedy ničím neobvyklým. Harrach přišel do Říma na krátké pobyty během své kardinálské kariéry šestkrát, Pázmány dokonce jen jednou, a to tři roky po své kreaci, r. 1632, kdy si vyzvedl kardinálský klobouk. Příčinou byla zcela jistě finanční náročnost reprezentativních cest, které se většina kardinálů rezidujících ve svých zaalpských diecézích snaží vyhnout zejm. v době katastrof třicetileté války, zcela jistě také povinnost rezidence v diecézích, tak často zdůrazňovaná tridentským koncilem a římskými dikasteria, ale také nutnost rezidovat a řešit komplexní problémy jak v rámci konfesně rozděleného prostoru, tak i – později a v oblastech, v nichž probíhá rekatolizace – otázky rekatolizace spojené s rozdílnými přístupy a strategiemi jednotlivých směrů uvnitř katolického bloku. Biskupové – autor těchto řádků to může potvrdit pro osobu Dietrichsteina – se v Římě snaží vědomě budovat povědomí o tom, že oni nesou břímě boje s protestantskou herezí a jsou takřka v první linii tohoto střetu, a tak plní svůj úkol kardinála, oděného do purpuru v barvě krve na znamení toho, že pro šíření víry má prolít třebas i svou krev, jak to ostatně při kardinálské kreaci přísahá449. Proto ani nepotřebují rezidovat u 447 Viz FOSI 1993B; VÖLKEL 1993, 70. 448 LUTZ 1998, 452-454. 449 Kardinálové se běžně oblékají do oděvu červené barvy, s výjimkou dní pokání (vigilie svátků, advent, půst, den vzpomínky na mrtvé a pohřby), kdy se oblékají do fialové. Jen o třetí neděli adventní „Gaudete“ a čtvrté neděli postní „Laetare“ je jejich oděv barvy růžové (rosa secca). Běžným oděvem kardinála je klerika s rochetou, ponožky a boty jsou stejné barvy jako oděv. Ke klerice s rochetou může patřit mozzetta, která je krátkým pláštíkem přikrývajícím vrchní část těla (asi do úrovně loktí; mozzetta od italského adjektiva mozzo, jež může znamenat i 159 Kurie, která jejich požadavky obvykle vyřizuje o něco lépe než požadavky z jiných zemí, i když i v této oblasti zvlášť v době pontifikátu Urbana VIII., známého svou protihabsburskou orientací, musíme být v takovémto tvrzení spíše rezervovaní. Navíc si musíme uvědomit jednotu postupu a politiky španělských a rakouských Habsburků v mnoha otázkách, která často umožňovala suplovat nedostatečnou středoevropskou přítomnost prostřednictvím masivní přítomnosti španělské. Dietrichsteinovy cesty, které se na následujících několika stranách snažíme popsat a ujasnit jejich chronologii450, tedy svou četností nejsou nikterak výjimečné. Cesta do Říma o Svatém roce (září – prosinec 1600) První cestou do Říma, která byla spojena se službou Habsburkům, je poslání Dietrichsteina k papežskému dvoru na podzim roku 1600451, které bylo prezentováno jako návštěva Říma v jubilejním svatém roce452. Jeho povolání do Prahy, kde byl jistě již 13. září453, bylo vyvoláno nutností získat od papeže finanční pomoc na válku s Turky, kteří již od srpna obléhali habsburskou pevnost Velká Kaniža (Nagykanizsa) hájící štýrské hranice. Jejím dobytím (k němuž nakonec došlo 23. X. 1600) by se Turkům otevřela cesta na Štýrský Hradec a na Vídeň, a proto se i jinak vojensky laxní Rudolf II. musel začít starat o její obranu454. Kliment VIII. již válku v Uhrách, která se nevyvíjela příliš úspěšně, finančně podporoval, a v tomto okamžiku již nebyl další podpoře příliš nakloněn. Rudolf II. vědom si osobního vztahu papeže k Dietrichsteinovi, jej hodlal využít k získání podpory. Nuncius Spinelli tím nebyl příliš nadšen, viděl Dietrichsteinovu přítomnost jako přehlížení své osoby, které ovšem bylo ukrojený), jenž se vpředu zapíná na knoflíky a může mít malou kapuci. Dalším vybavením oděvu vyššího preláta je mantelletta, plášť bez rukávů sahající asi do úrovně kolen, vpředu rozstřižený a nahoře zapnutý na knoflík. V této době se mantelletta nosila i přes mozzettu, dnes již pouze bez mozzetty. – Při papežských bohoslužbách mají všichni kardinálové mitru z bílého damašku, jáhni tunicellu, kněží ornát a biskupové pluviál v liturgické barvě. 450 Díky neexistenci důkladného pozitivistického životopisu, který je k dispozici např. pro osoby Khlesla (HAMMER-PURGSTALL 1848-1851) a Harracha (KRÁSL 1868), je v případě Dietrichsteinově nutno uchýlit se k podrobnému zkoumání pramenů a někdy až unavujícímu a v dnešní době až příliš pozitivisticky působícímu líčení detailů i chronologií. Tento přístup je však nutným krokem k možné podrobné biografii kardinálově, která tyto informace v zásadě postrádá shromážděné na jednom místě a pro pobělohorské období postrádáme tyto informace naprosto. 451 TENORA 1906A, 38. Je s podivem, že tato cesta je výslovně popírána Zuberem (ZUBER 1946A, 61-64) a po něm i ostatními (např. BALCÁREK 2007, 65-67). K cestě však došlo a je doložena prameny. 452 K účasti jiných šlechticů v českých zemích, viz MAŤA 1997B. 453 Podle SCHMIDL 1749, 212 toho dne sloužil u jezuitů mši. 454 K dobytí Velké Kaniže Turky v říjnu 1600 a pokusům o jeho znovuzískání v roce následujícím: STAUFFER 1886; CERWINKA 1967; KRENN 1998; TOIFL 1999. 160 zapříčiněno jeho nepříliš příznivými zprávami o Rudolfu II., jež do Říma posílal. Zatímco nuncius již čtyři měsíce nebyl přijat u dvora, Dietrichsteinovi se dostalo okázalého přijetí již 16. září. Dietrichstein se k audienci dostavil v prosté černé klerice a i přes císařovo pobídnutí si nepokryl hlavu. Jeho přehnaná úcta k panovníkovi měla své důvody, neboť kardinál poprosil o schválení půjčky 130000 tolarů za pronájem manských statků: peníze chtěl použít k nákupu nového církevního majetku. Tento plán zcela jistě potřeboval císařské schválení, vždyť šlo o porušení dohod o nerozšiřování církevních statků na Moravě, proti němuž by se zcela jistě postavili stavové. Dietrichstein také císaři přednesl oprášený Pavlovského plán o zrušení žďárského kláštera a připojení jeho statků ke stolním statkům biskupství, němuž, jak ještě uvidíme, došlo až po dlouhých jednáních v roce 1614. Císař po Dietrichsteinovi chtěl, aby získal papežovo finanční subsidium, ale také papežskou bulu, která by duchovenstvo českých zemí vyzvala k mimořádnému příspěvku na válečné potřeby. V den audience dostává kardinál doporučení pro různé římské kardinály a jiné důležité osoby455 i pro samotného papeže456 . Dietrichstein se na cestu asi nevydal ihned457 , protože do Říma dorazil až v pátek 27. října458 , tedy již několik dní po dobytí Velké Kaniže. Víme, že vykonával zdvořilostní návštěvy u všech vyslanců na císařském dvoře459 , v Kroměříži 23. září jmenoval administrátory biskupství460 , jimiž byli kapitulní děkan Pirnesius a kanovník Jan Jakub Wacker z Wackenfelsu. Po svém příjezdu do Věčného Města byl ubytován v papežském paláci a zcela jistě vykonal pouť k jubilejním papežským bazilikám a návštěvu ad limina461 a také jednal s papežem a jeho nepoty o císařových požadavcích. 455 Jeho generická podoba, datovaná v Praze 16. IX. 1600, je zachycena v kopii v RAD, kart. 287, i.č. 821, sign. 42a, f. 8-9 a podruhé 10-11. 456 Rudolf II. Klimentu VIII., Praha 16. IX. 1600 (kopie: RAD, kart. 287, i.č. 821, sign. 42a, f. 20- 21). 457 Proto také Zuber podle Spinelliho relace Aldobrandinimu mluví o tom, že k Dietrichsteinově cestě nedošlo. 458 Deník Giovanni Antonia Romana, zápis k 27. X. 1600: “Sua S.tà digiunò al solito, io restai a letto. La sera il s.r car.l Diatristan arrivò in Roma et N.S. l’allogiò in Palazzo. Giornata vana.” (ASV, Fondo Borghese IV, 145B, f. 164r) 459 ZUBER 1946A, 62 podle Spinelliho, který kritizuje Dietrichsteina pro jeho přílišnou volnost projevu, tedy asi pro přílišnou sdílnost. 460 Dietrichstein při odchodu z diecéze jmenuje administrátory biskupství kanovníky Pirnesia a Wackera, Kroměříž 23. IX. 1600 (ZAOpO, MCO, poř. č. 2478, sign. CIIIb10/4e). 461 Dietrichstein měl vykonat návštěvu ad limina až v roce 1601, kdy byl její předepsaný termín. Zřejmě – netuše, že do Říma přijede za pár měsíců znovu – chtěl splnit svou biskupskou povinnost u příležitosti svatého roku. Kratičká relace, která se z této návštěvy zachovala, zřejmě vznikla až ex post, a to v roce 1605, kdy byl Dietrichstein asi vyzván, aby dodal text, který v archivu Kongregace pro biskupy zjevně chyběl, neboť pravděpodobně přednesl svou zprávu pouze ústně. K této relaci viz PARMA 2008B, 340, kde lze nalézt i edici textu (IBIDEM, 353-354) 161 Víme také, že si objednal zvláštní kalamář pro kardinály, zakoupil Římský pontifikál a knihu Modus visitandi, konečně vyřídil konzistoriální bulu pro jmenování olomouckým biskupem, čile korespondoval se střední Evropou prostřednictvím benátské pošty a jednou vyslal do Germánie svého služebníka Ippolita Bianchiho462 . V Římě se asi zdržel jen pár dní, již 10. listopadu dostává dopis pro císaře463, v němž se mluví o Dietrichsteinově návštěvě ad limina apostolorum a vykonání pobožností svatého roku, i o tom, že byl pověřen císařem k jednání a odkazuje se na Dietrichsteinovo ústní sdělení. O výsledcích Dietrichsteinova jednání šířil po Praze zprávy kardinálův bratr Zikmund, který podával zjevně asi dosti nadnesené zprávy a popudil tak ještě více žlučovitého Spinelliho, který kardinála San Giorgia také 18. XII. zpravuje o tom, že Dietrichstein požádal o audienci u císaře, aby mu předal papežův dopis464 . Asi se také s nunciem osobně setkal, protože nuncius jej vyzýval, aby nerozšiřoval zprávy o jisté papežské pomoci, a při jednáních s císařskou stranou také kladl podmínky, k nimž v této době patřilo zejm. povolení stavby kapucínského kláštera v Praze465. Dietrichstein to slibuje, ale Prahou (zřejmě bez jeho přičinění) kolují zvěsti o tom, že papež chce postavit do pole 8000 pěšáků a 2000 jezdců pod kardinálovým velením. To samozřejmě navnadilo císaře a jeho okolí ke stupňování požadavků až na 15000 mužů, což Spinelliho opět pobouřilo. Již 25. prosince píše nepotovi466 , že Dietrichstein nechá vystupňovat požadavky a naslibuje cokoli, v klidu si odjede do Olomouce a na nunciovi zbude, aby neustále uváděl na pravou míru hodnotu slibů. Po konzultaci se španělským vyslancem se mu dostalo ujištění, že Dietrichstein nikdy nesděloval detaily, což potvrdil i Karel z Lichtensteina. Nuncius ovšem nadále hledal zdroj nepodložených zpráv buď v kardinálově mnohomluvnosti, nebo ve spekulacích nevědomých lidí, kterých je v Praze dost. Na zpáteční cestě z Říma, v Benátkách, napsal Dietrichstein dopis císaři, v němž jej zpravoval o papežově příkazu projednat s Rudolfem věci ústně i o svém úmyslu odjet do diecéze467. Císař pro něj dal poslat do Brna, kardinál 462 Viz vyúčtování Ursoliniho z konce roku 1600 (srpen-prosinec), RAD, kart. 444, i.č. 1909/128, f. 9rv-12rv. 463 Breve Klimenta VIII. císaři Rudolfovi II., Řím 10. XI. 1600 (záznam v registru: ASV, Armadio XLIV, vol. 44, f 349r-v; kopie: RAD, kart. 287, i.č. 821, sign. 42a, f. 12-13) 464 Spinelli San Giorgiovi, Praha 18. XII. 1600 (ASV, Fondo Borghese III, vol. 87e, f. 268); cit. ZUBER 1946A, 63. 465 O problémech při zakládání prvního kapucínského kláštera v Čechách podrobně pojednávají TISCHER 1907 a RABAS 1937. 466 Spinelli San Giorgiovi, Praha 25. XII. 1600 (ASV, Fondo Borghese III, vol. 87e, f. 290); cit. ZUBER 1946A, 63. 467 Dietrichstein San Giorgiovi, Praha 15. I. 1601 (originál: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 21rv - 22rv) 162 proto odjel do Prahy, kam dorazil o svátku sv. Tomáše, tedy 21. prosince 1600468. Kardinál zůstal dvanáct dní zavřený ve svém domě a čekal na audienci, ještě 1. ledna píše, že doufá, že za dva dny mu bude udělena audience, po níž bude moci poslat svého hofmistra Olivieriho se vzkazem do Říma469, ale omlouvá se ještě znovu 8. a 15. ledna. Olivieri byl nakonec vyslán do Říma 4. února470, když byl kardinál konečně přijat císařem. Poprvé si před císařem pokryl hlavu, aby mu vyjádřil svou nespokojenost s protahováním audience, které znamenalo poškození jeho reputace. Císař dal Dietrichsteinovi pokyn, aby se znovu připravil na cestu do Říma, kde měl papeži přednést prosbu o podporu v turecké válce a ochranu proti francouzské snaze zbavit Rudolfa II. císařského trůnu. Než se budeme zabývat další kardinálovou cestou do Říma, musíme si povšimnout jeho vztahu k nunciovi Spinellimu. Již Rudolf Zuber se zabýval dlouhým sporem kardinála a nuncia o ceremoniální projevy úcty, které začaly roku 1600 a trvaly vlastně až do Spinelliho odchodu od císařského dvora v dubnu 1603471 . Podle Zubera šlo plně o ceremoniální spor: Dietrichstein chtěl, aby nuncius zachovával ceremoniální předpis o tom, že biskup má v přítomnosti kardinála odložit fialovou biskupskou mozettu a rochetu přikrýt mantelettou, a to i kdyby byl nunciem a legátem a latere. Tak zněl i výpis z nově vydaného římského ceremoniálu, který pořídil pro Dietrichsteina papežský ceremonář Guido Ascanio, s nímž jsme se již setkali v případě milánské legace z r. 1599472 . Podle našeho názoru podstata problému nespočívala v čistě ceremoniálních záležitostech, i když jejich význam pro život raně novověkého člověka nechceme vůbec podceňovat. Je totiž nesporné, že nuncius nebyl na císařském dvoře přijat s nadšením, ostatně se dopustil již na počátku své kariéry různých chyb, jak to podotkl již Karel Stloukal. Když v době turecké války a eminentního nebezpečí nebyl císařem přijat celé čtyři měsíce a kardinál ihned po svém příjezdu, jak jsme to již viděli, možná to bylo pro kurii signálem, že 468 Dietrichstein San Giorgiovi, Praha 8. I. 1601 (originál: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 21rv - 22rv). Svatého Tomáše by mohlo být ještě 29. XII., ale vzhledem k dalším údajům dopisu se jedná o svátek Tomáše Apoštola. 469 Dietrichstein Klimentu VIII., Praha 1. I. 1601 (originál: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 108rv + 111rv); Dietrichstein San Giorgiovi, Praha 1. I. 1601 (originál: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 109rv - 110rv). 470 Dietrichstein Klimentu VIII., Praha 4. II. 1601 (originál: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 43rv + 46rv); Dietrichstein San Giorgiovi, Praha 4. II.1601 (originál: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 19rv + 24rv). Zuberovo tvrzení o udělení audience až ve druhém únorovém týdnu, založené na Spinelliho zprávě z 12. II., je nutno korigovat. 471 ZUBER 1946A, 72-77. 472 Podle Zubera je výpis ze září 1600 a je uložen v ASV, Fondo Borghese, III, vol. 88d, f. 129 a 133. 163 nepříliš funkčního nuncia je třeba dublovat či nahradit alespoň v tak zásadní otázce, jíž byla turecká subsidia. Dietrichstein se nabízel jako vhodný kandidát: měl jakousi důvěru císaře, byť mnohdy zmítaného maniodepresivní psychózou a naprosto nevypočitatelného, byl na místě, byl oblíbencem papežovým. I když neměl diplomatické školení a v této době ještě asi nebyl příliš vhodným pro diplomatické jednání, mohl neoficiálně dublovat některé funkce nuncia. K této myšlence nás vede m. j. i passus již citovaného Dietrichsteinova dopisu kardinálu Ciniziovi z 1. I., v němž se doslova říká: „doufám, že během dvou dní dostanu audienci, o níž okamžitě zpravím prostřednictvím vlastního kurýra, kterým bude pro jistotu náš Olivieri, protože nemám šifru, a považoval bych za nutné ji mít.“473 Dietrichstein píše papeži a Cinziovi Aldobrandinimu pravidelně týdenní dopisy, snad jako doplněk a konkurenci k dopisům nunciovým. Dokladem jeho žárlivosti je i to, že Dietrichstein vyvrací některá zkreslená tvrzení nuncia o příčině jeho příjezdu ke dvoru, což nás nutně vede k myšlence, že musel mít v prostředí nunciatury kvalitního informátora, člověka, který mohl nunciovy dopisy číst. Výmluvná je poněkud ironická pasáž z Dietrichsteinova dopisu San Giorgiovi z 15. I. 1601: „Vím, že mons. nuncius napsal Vaší Osvícenosti, že jsem nebyl povolán na dvůr, ale že jsem požádal Jeho císařskou Milost, aby mne zavolala. Protože nechci, aby si Vaše Osvícenost myslela, že jsem jí nepodal věrnou zprávu o tom, jak to proběhlo, protože Vy sám víte, že mi tento úkol byl svěřen a také to, abych dělal, jak sám nejlépe uznal za vhodné, říkám, že ihned z Benátek jsem císaři napsal o příkazu, který jsem dostal [od papeže] a že pojedu do své diecéze a budu čekat, co mi Jeho Milost císařská přikáže. Posel mi v Brně řekl, že se mám co nejrychleji přesunout do Prahy a proč, na to jsem ještě nepřišel. I když mnozí říkají mnohé a i když mons.r nuncius je možná lépe informovaný o pravém stavu věcí, je tak jednoduché napsat to, jak to dělá o mnoha jiných věcech, ale dává mi to příležitost vypsat nyní Vaší Osvícenosti tento detail, abych ospravedlnil samotnou pravdu.“ O tom, že Spinelliho působení jako nuncia na císařském dvoře nebylo v kurii příliš dobře hodnoceno, svědčí mimo jiné i závěr jeho kariéry: byl sice jmenován kardinálem, ale zbytek života strávil jako biskup v Averse, nespokojený a zadlužený474. Poslání Rudolfem II. do Říma (duben – květen 1601) Vraťme se však k Dietrichsteinovým cestám do Říma. Podrobnosti cesty bylo nutno projednat s Karlem z Liechtensteina a baronem Hornsteinem475, kterým kardinál předložil své požadavky, k nimž patřilo členství v tajné radě, udělení hodnosti protektora Germánie a vynětí biskupství olomouckého z vojenských 473 „io spero non passerono doi giorni che sarrò chiamato all’audienza, de la quale subito daro conto con proprio coriero, il qual sarrà per più sicurezza il Oliverio nostro, non havendo cifra, qual stimarei molto necessaria” 474 STLOUKAL 1925, 94. 475 Johann (Hans) Christoph von Hornstein (1542-1606), v letech 1594-1606 člen tajné rady. – SCHWARTZ 1947, 252-253, kde i starší literatura. 164 kontribucí. Nic z toho ovšem Dietrichstein nezískal, podle Spinelliho interpretace proto, že o cestu do Říma příliš stál a dával to najevo476. Spinelli mu vlastně vyčítá nedostatek v základní politické dovednosti, kterou soudobé politické traktáty nazývají dissimulatio, umění skrývat či zakrývat477 a snaží se poukázat na nezralost a nepřipravenost svého rivala. Dietrichstein odjel z Prahy na Moravu, kde se zúčastnil postního zemského sněmu a soudu, jenž byl zahájen 26. února478 . Sněm jednal o císařových požadavcích na válečné kontribuce, které Dietrichstein označil jako „assai grandi“, na soudu se odehrála závěrečná kapitola již několikaleté kampaně katolické strany proti Karlu st. ze Žerotína, kdy byl Žerotín zejména přičiněním kardinálova bratra Zikmunda, ale i kardinála samotného, vyloučen ze zemského soudu479 . V dopise kardinálu San Giorgiovi se právě o této své aktivitě nezmiňuje, píše pouze o tom, že očekává císařovu instrukci, aby mohl odjet do Říma480. Celou cestu ovšem nepovažuje za velkou výhru, koná ji z poslušnosti k císaři, ale nejraději by nejel. Snad jsou tyto jeho proklamace jakousi odpovědí na Spinelliho výtky, možná je v nich něco pravdy: Dietrichstein si musel na cestu opět vypůjčit, a to nemalou částku 10000 uherských zlatých481 . Je pravděpodobné, že se původně měl dát na cestu ihned po zemském sněmu a soudu, vždyť císařská instrukce je datována již 21. II.482 a první pas je datován 25. II.483 Dietrichstein však musel sehnat peníze a navíc byl o vyhotovení instrukce informován až pozdě, ve druhé půlce března484 . Jeho cesta začala až o úterý Svatého týdne (17. IV. 1601), časově se tedy kryla s největšími 476 Spinelli San Giorgiovi, Praha 12. II. 1601 (ASV, Fondo Borghese, I, 651, fol 65); cit. ZUBER 1946A, 65. 477 Pro tuto politickou kvalitu, srv. pronikavou studii Rosaria Villariho: VILLARI 2003. 478 KAMENÍČEK 1902, 93 479 K této epizodě ze Žerotínova života, viz CHLUMECKY 1862, 183-301; ODLOŽILÍK 1936, 97- 104;MICHNA 1996; VÁLKA 1996, 84-85; VYBÍRAL 2005, 187-192; KNOZ 2008, 207-212. 480 Dietrichstein San Giorgiovi, Brno 1. III. 1601 (originál: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 25rv + 38rv) 481 Dietrichstein olomoucké kapitule, Brno 2. III. 1601 (ZAOpO, AO, sign. 15, i.č. 488, Koncepty odeslané korespondence kard. Dietrichsteina, kart. 9, f. 125-126; ed. TENORA 1906A, 73-74, n. 34); Dlužní úpisy na celkem 5000 zl. z 26. III. 1601: ZAOpO, MCO, poř. č. 2484, sign. CIIIb10/4fγ. 482 Instrukce Rudolfa II. pro Františka z Dietrichsteina, Praha 21. II. 1601 (RAD, kart. 287, i.č. 821, sign. 42a, f. 8-9 a podruhé 24-27) 483 Latinský pas Rudolfa II. pro kardinála Dietrichsteina, Praha 25. II. 1601 (RAD, kart. 287, i.č. 821, sign. 42a, f. 1) 484 Dietrichstein San Giorgiovi, Kroměříž 22. III. 1601 (ASV, Fondo Borghese, III, 102AB, f. 105rv + 114rv; kopie: Sbírka opisů z italských a vatikánských archivů, Přepisy, kart. 174-1). 165 svátky církevního roku485. Přes Prahu, Řezno, Augsburk a Insbruck (kde kardinál strávil u františkánů Bílou sobotu a Hod Boží) do Brenneru a Brixenu, Mantovu (kde jednal s vévodou Vincenzem I. Gonzagou o jeho účasti na výpravě proti Turkům) a Modenu, Bolognu, Florencii a Sienu, aby přijel do Říma večer 30. dubna. Tam byl přivítán císařským velvyslancem Raymundem z Thurnu, španělským kardinálem Franciscem de Ávilou a svým vzdáleným příbuzným vévodou ze Sessy, španělským vyslancem v Římě. Ještě téhož večera se odebral políbit nohy papeži, který jej ubytoval ve svém paláci na Kvirinálu486 . V Římě jej však čekalo nemilé překvapení: císař byl v žádosti o pomoc proti Turkům předstižen Ferdinandem Štýrským, který již v lednu vyslal do Říma vyjednávat Zikmunda z Thurnu. Bylo to pochopitelné, vždyť Štýrsko bylo dobytím Kaniže ohroženo přímo, a pochopitelné bylo i to, že kurie se k Ferdinandovi přiklonila jako k lepší investici než k císaři. Dietrichstein byl postaven před hotovou věc, a to svými blízkými přáteli, papežskými nepoty Pietrem a Cinziem. Nepodařilo se mu kuriály pohnout ke změně rozhodnutí, pro císaře nezískal výhodu ani v tom, že by na něm byl ponechán výběr vrchního velitele. Tím byl určen papežův světský nepot Giovanni Francesco Aldobrandini, který sice nebyl velký stratég, ale jeho papežský patron mu dokázal vždy najít dobré sekundanty. Dietrichstein se na papežském dvoře zdržel až do 21. května. Kromě jeho popisu jednání víme také to, že při papežově týdenním pobytu ve Frascati ve dnech 2.-8. května tam na dva dny přibyl i Dietrichstein487 , že dokázal pro svého bratra Maxmiliána získat papežskou dispenz, aby mohl přijmout roucho maltézského řádu bez dosažení předepsaného věku488 a především získal 485 Cestu podrobně popisuje ZUBER 1946A, 65-69. V konceptu se zachoval nedatovaný obsáhlý fragment Dietrichsteinovy relace pro Rudolfa II. (RAD, kart. 287, i.č. 821, sign. 42a, f. 16-19), který Zuber použil pro svůj výklad. 486 Deník Giovanni Antonia Romana, zápis k 30. IV. 1601: “Sua S.tà restò in Montecavallo et fù Concistoro. Io andai a San Pietro doppo desinar a levar certe robe. Bon giornata. La sera venne a basciar li piedi a Sua S.tà il s.r car.l Diatristan che veneva di Germania. N.S. li dete il suo alogiamento in Palazzo alle stanze nove.” (ASV, Fondo Borghese IV, 145B, f. 177v) 487 Deník Giovanni Antonia Romana, zápis k 6. V. 1601: “Sua S.tà andò a dir messa alli padri del Iesù. Il s.r car.l Diatristan venne a Frascati da N.S. et ancor il s.r Spinosa. Giornata varia.” A k 7. V. 1601: “Sua S.tà andò a dir messa alli cappucini et diede da disinare ali duoi imb.ri di Venetia. Il s.r car.l Diatrisatn si partì di Frascati per Roma, così ancor si partì il nano che N.S. lo mandò via, perché la sera avanti biastemò et stava gaudeo gaudens. Li imb.ri partirono al tardi per Roma. Giornata varia pioggia, tuoni, fù S.to Stanislao Polacco.” (ASV, Fondo Borghese IV, 145B, f. 178r) – tento zápis v deníku papežského komořího je poslední, který se týká Dietrichsteina. Romano zemřel v roce 1604. 488 Breve Klimenta VIII. z 15. V. 1601, inserované v notářském instrumentu z r. 1606, ZAOpO, AO, pergamenové listiny, sign. AIIa20, poř.č. 250. 166 papežskou bulu o zrušení žďárského kláštera489, ale jinak nám jeho pobyt není poznamenán významnějšími událostmi. V pondělí 21. května se vydal na zpáteční cestu a a do Prahy přijel 5. června490. 21. června, o svátku Božího těla, byl ještě v Praze, kde sám nesl monstranci v Božítělovém průvodu491. Zdá se, jakoby nezdar dvojí cesty do Říma jakožto císařského vyslance Dietrichsteina rozladil a vyčerpal. Zřejmě si uvědomil, že na hru vysoké diplomacie nemá dostatečné kvality a zkušenosti, citelně jej asi také limitovala jeho finanční situace: obě císařské legace vedly k dalšímu zadlužení biskupských důchodů, které byly zatíženy už dluhy jeho předchůdce Stanislava Pavlovského. Ještě v relaci ad limina z roku 1613 se zmiňuje dluh 120 000 tolarů, z nichž 80 000 bylo zděděných po předchůdcích a zbytek nadělal Dietrichstein při svých legacích, ve válce v Uhrách a pro zakoupení některých statků492. Od této legace odjížděl Dietrichstein k papežskému dvoru pouze sporadicky, v zásadě výhradně na konkláve. I přes to, že s papežským dvorem udržuje zejména v době pontifikátu Klimenta VIII. velmi obsáhlou a častou korespondenci, nemáme dokladů o tom, že by se do Říma před smrtí papeže Klimenta VIII. vydal. Dvojí konkláve roku 1605 K další cestě do Věčného Města jej pohnula až smrt jeho duchovního otce, papeže Klimenta VIII., která nastala 3. III. 1605. Vzhledem k tomu, že jsme této Dietrichsteinově účasti na dvojím konkláve v tomto roce již věnovali obsáhlejší příspěvek493, dovolíme si na něj odkázat a na tomto místě zde být pouze velmi struční, eventuelně k němu přidat pár detailů, které vyplynuly z našeho dalšího pramenného studia. Na úvod pouze předesíláme, že volby papeže zůstala v průběhu novověku vlastně takřka jediným aktivním projevem moci kardinálského kolegia i jeho jednotlivých členů. I přes reformu papežské volby provedenou Řehořem XV. v letech 1621 a 1622, která zrušila možnost volby per adorationem a omezila možnost volby per acclamationem, je právě konkláve 489 Bula byla ovšem vyhotovena až v srpnu 1601: Kliment VIII., bula z 20. VIII. 1601, citováno v transumptu notářského instrumentu z 3. IX. 1601 (AO, pergamenové listiny, i. č. 862, sign. CIIa3). 490 Dopis Dietrichsteina Klimentu VIII., Praha 21. VI. 1601 (originál: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 106rv + 113rv). Cesta mu tedy trvala 16 dní. 491 SCHMIDL 1749, 241; TENORA 1906A, 89. 492 Text relace, viz PARMA 2008B, 354-356; komentuje i SNOPEK 1908, 34-36 podle výtahu, který mu poskytl Schmidlin. 493 PARMA 2005. 167 doslova eminentním projevem důležitosti postavy kardinála v životě novověké církve494. Dietrichstein dorazil do konkláve v pátém dni po jeho uzavření, tedy v sobotu 19. března roku 1605. Cesta, na niž se vydal bez císařské instrukce, mu trvala rekordních 11 dní a do konkláve vstoupil se dvěma konklavisty, Jacomem Olivierim a Ippolitem Bianchim. I přes přátelství, které jej pojilo s jedním ze žhavých kandidátů konkláve, kardinálem Caesarem Baroniem, se zachoval jako loajální subjekt španělského krále a habsburského císaře a nepodpořil jej ve volbě. Konkláve trvalo celkem 18 dní a nakonce z něj vyšel v noci 1. dubna 1605 jako kompromisní kandidát osmašedesátiletý Alessandro de´ Medici, jenž přijal jméno Lev XI. Nově zvolený papež ovšem zemřel krátce po své lateránské kavalkádě 27. dubna roku 1605. Emblém růže s heslem SIC FLORVI na náhrobku papeže Lva XI. ve vatikánské bazilice naráží jak na jeho florentský původ, tak na krátkou dobu jeho pontifikátu. Dietrichstein, který se zúčastnil i této kavalkády o neděli Quasimodo dne 17. IV. a následující tajné konzistoře 18. IV., v době smrti papeže byl již na cestě zpátky na Moravu. Zpráva o úmrtí Lva XI. jej zastihla ve Folignu, tedy zhruba 180 km od Říma, odkud se vrátil a již 29. IV. se zúčastnil ranní pohřební mše. Na závěr novendiálních bohoslužeb za zemřelého papeže dokonce 6. V. sloužil poslední z mší. Následujícího dne spolu s dalšími osmapadesáti kardinály vstoupil do konkláve, z něhož o deset dní později vyšel Camillo Borghese jako papež Pavel V. Na tomto místě je zapotřebí doplnit údaj o Dietrichsteinově pobytu v Římě po papežské volbě. Ještě před papežskou korunovací, která se odehrála o svátku Letnic, 29. V. 1605, totiž Dietrichstein zasáhl do kauzy beatifikace svého bývalého spolužáka z Collegia Romana, jezuitského klerika Aloise Gonzagy. 494 K reformě, viz VISCEGLIA 1988. Proces konzultace kardinálů, tedy i Dietrichsteina, k němuž došlo pře vydáním bul Řehoře XV. Aeterni Patris Filius (15. XI. 1621) a Decet Romanum Pontificem (12. III. 1622) lze dobře sledovat v Olivieriho dopisech s Dietrichsteinem. 168 K beatifikaci se pravděpodobně schylovalo na sklonku pontifikátu Klimenta VII., ale kvůli jeho úmrtí k ní již nedošlo. Tělesné pozůstatky Gonzagovy byly na příkaz generála řádu Claudia Acquavivy již roku 1602 přeneseny do kaple sv. Šebestiána ve starém kostele Collegia Romana, zasvěceném Zvěstování Panně Marii495 a 13. V. 1605 (v době trvání konkláve) do kaple Panny Marie. Dietrichstein pár dní po papežské volbě, 21. května, požádal velmi výmluvně papeže o to, aby zapsal Aloise Gonzagu do seznamu svatých a zařadil se tak do celé plejády světských i církevních knížat, která o to žádala496 . Papež sice ještě nepovolil beatifikaci, pro niž odkázal na proces u Kongregace posv. ritů, ale jeden z jejích předstupňů, kterým bylo vystavení obrazu světce v kostele k veřejné úctě. Dietrichstein tak ihned učinil: ještě téhož dne vyzvedl spolu s Aloisovým bratrem Františkem Gonzagou ze sakristie kostela Annunziaty obraz světce (jenž je popisován jako imago radiisque ac titulo Beati ornata) a přenesl jej slavnostně do kaple Panny Marie, kde ji umístil nad Aloisův hrob. Poté okolo obrazu umístili i votivní předměty, které tam dříve věšeli spontánně věřící a jezuité je odnášeli do sakristie. Kardinál se oblékl do mešních rouch a u hrobu sloužil votivní mši o Duchu svatém, při níž se po skončení stupňových modliteb na začátku obřadu, před započetím introitu, hluboce uklonil obrazu světce (veneratus … profunda reverentia imaginem Beati)497 . Alois Gonzaga byl o několik měsíců později prohlášen za blahoslaveného vivae vocis oraculo papežem Pavlem V., i když jeho liturgické oslavy (breviářová a mešní propria) byly povoleny až později, pro dominia Gonzagů roku 1618 a pro jezuitský řád r. 1621498 . Zajímavá je i žádost Martinicova z r. 1628 o povolení recitovat breviář a sloužit mši ke cti blahoslaveného na celém jeho dominiu, která byla Kongregací pro posv. rity zamítnuta499 . Alois Gonzaga byl prohlášen za svatého papežem Benediktem XIII. roku 1726, který jej také o tři roky později vyhlásil za hlavního patrona křesťanské mládeže. 495 CEPARI 1609, 355. 496 AASS IUNII IV, 868. Jmenováni jsou: vévodové z Parmy, Mantovy, bratr světce Francesco Gonzaga-Castiglione, velkovévoda toskánský Ferdinand Medici, vévoda parmský Ranuccio Farnese, vévoda mantovský Vincenzo I. Gonzaga, císař Rudolf II., infanta Markéta Rakouská, vévoda Savojský, vévoda modenský, král a královna francouzští, belgická regentka Isabella Clara Eugenia s chotěm arcivévodou Albrechtem, španělský král Filip II. a další. Tito všichni (i s Dietrichsteinem) vystupují jako žadatelé o kanonizaci Aloise Gonzagy, k níž dal papež souhlas r. 1607 (ACCS, Sacra Rituum Congregatio, fondo Positiones et Rescriptum, n. 1598, 1. IX. 1607, opis breve Pavla V. a koncept dekretu kongregace ritů o zahájení procesu). 497 AASS IUNII IV, col. 867-868, 875-880, 1022, 1041; CEPARI 1891, 284. 498 CEPARI 1891, 284n. 499 ACCS, Sacra Rituum Congregatio, S.R.C. DECRETA 1627-1629, pag. 219: Congr. die sabbati 30 sept. 1628: „Boemiae. Comes Martiniz in Boemia supplicavit pro licentia recitandi officium et missam celebrandi in toto eius dominio in honorem B. Aloisii Gonzagae, ex quo uxor eius est de familia dicti beati et S. Cong. respondit nihil.“ 169 To již se obraz, umístěný Dietrichsteinem nad světcův hrob, nacházel jinde: po zbourání kostela a stavbě nového kostela sv. Ignáce byly sice Aloisovy ostatky umístěny do tohoto kostela, kde se nacházejí dodnes, ale jeho původní oltář i s obrazem byl přenesen do sakristie. Zřejmě někdy v době rušení jezuitského řádu se dostal na Gregoriánskou univerzitu, kde byl ještě roku 1891, byť značně poškozen500. Při našem bádání v římských archivech se nám jej zatím nepodařilo objevit. Kardinál Dietrichstein velí vojsku pří obléhání Skalice v srpnu 1605 Z cyklu oslavných fresek v Sálu předků mikulovského zámku. Foto: Muzeum umění v Olomouci Kardinál asi po obřadech u světcova hrobu musel rychle odjet na Moravu, kde se musel angažovat v obraně proti Bočkajovu povstání. Již 12. VI. 1605 psal papeži o událostech, prosil jej o finanční pomoc a o fakultu a licenci moci vyjet ozbrojen do boje v čele svých manů. Papež promptně odpovídá, vysílá představeného apoštolské komory Giacoma Serru s finanční pomocí a Dietrichsteinovi dovoluje, aby směl on i jeho doprovod nosit zbraně a zároveň jej nabádá, aby se pokud možno zdržel prolévání krve a toho, že by vyjel přímo do bitevní vřavy. Postačí pouze, když bude přítomen v ležení.501 I když se na tomto místě příslušnou epizodou nemůžeme zabývat, umožňuje nám papežův dopis datovat Dietrichsteinův rychlý odjezd z Říma r. 1605 a současně pochopit, 500 CEPARI 1891, 402-403: „Secondo un’iscrizione esiste ancora detta immagine e si trova nell’Università Gregoriana a Roma e da periti è stata giudicata come opera di valore artistico, sicche tanto piu deve rincrescere che ora sia già molto guasta dal tempo.” 501 Breve Pavla V. Dietrichsteinovi, Řím 29. VI. 1605 (záznam v registru Pietra Strozziho: ASV, Armadio XLV, vol. 1, f. 25r-26r; moderní kopie: ZAOpO – AO, i.č. 488, sign.14, kart. 5, fol. 36r-37v). 170 jak univerzální osobností kardinál byl: z papežské volby, po níž slaví jednu z ceremonií beatifikačního procesu světce, rychle odjíždí na Moravu, obléká zbroj a vyráží obléhat Skalici502. Cesta do Říma na konkláve roku 1621 Během dlouhého pontifikátu Pavla V. se Dietrichstein v Římě neobjevil, i když k tomu byl často vyzýván svými agenty, kteří častěji tlumočili přání a pozvání jiných kardinálů. V době stavovského povstání se cesta do Říma díky Dietrichsteinově prekérní finanční situaci uskutečnit nemohla, a tak jsme pro popis vztahů s kurií odkázáni na Dietrichsteinovu korespondenci s papežem a jeho nepotem Scipionem Borghesem a činnost kardinálových agentů. Situace se změnila až na sklonku pontifikátu Pavla V., který začal projevovat známky fyzické slabosti po 20. lednu 1621. Večer 25. ledna již byla papežova zdravotní situace natolik vážná, že v Římě byla vyhlášena pobožnost čtyřicetihodinové modlitby, kardinál Borghese poslal dopisy kardinálům nepřítomným v Římě, že se mají dostavit na případné konkláve, což udělali i vyslanci Francie, Španělska a císaře. Papež Pavel V. zemřel po přijetí posledního pomazání ve čtvrtek 28. ledna 1621 večer v paláci na Kvirinálu. Agent Olivieri zpravuje svého patrona nejen o smrti papeže, ale také pro konkláve připravuje vše potřebné. Dává zprávu o tom, která cela byla pro Dietrichsteina vylosována, zařizuje její vybavení nábytkem a ložním prádlem, dokupuje další věci, kterých je na konkláve zapotřebí (jako je např. zvl. kardinálské oblečení na konkláve, tzv. croccea), i když většinu z nich má ve svém domě ještě od minulého konkláve.503 Zprávy velvyslanců a kardinála-nepota se do Vídně dostaly velmi brzy, protože již 7. února vystavuje Ferdinand II. kardinálovi z Dietrichsteina pas na 502 O Bočkajově povstání a jeho vztahu k Moravě: KAMENÍČEK 1894A; KAMENÍČEK 1894B; KAMENÍČEK 1902, 364 – 400; VOLF 1907; SNĚMY ČESKÉ XI/1.; HRUBEŠ – POLIŠENSKÝ 1961. K osobnosti Štěpána Bočkaje, viz MOLNÁR 1983. 503 Olivieri Dietrichsteinovi 6. II. 1621 (v příloze). LETI 1668, frontispis 171 cestu do Říma504 a 10. II. dostává doporučující dopisy pro císařského velvyslance knížete Savelliho, španělského velvyslance vévodu Alburquerque a Ferdinandova agenta opata Alfonsa Pica505, dopis pro kardinála Carla Gaudenzia Madruzza a především obsáhlou latinsky psanou instrukci pro to, jak se má chovat před a po volbě a co má pro císaře v Římě vyřídit506 . Dietrichstein je okamžitě vysílán do Říma („equis ad celeritatem dispositis Romam properare velimus”) i přes to, že je nepříznivé zimní počasí, v němž rozhodně nebylo jednoduché přecházet Alpy a že císař Dietrichsteina potřebuje u sebe. Po příjezdu do Říma se má poradit se Savellim, Alburquerquem a Madruzzem, jimž má předat dopisy od císaře a má hájit zájmy jak císařovy, tak španělského krále. Kardinálům shromážděným po smrti papeže jak během novendiálií papežského pohřbu, tak na konkláve, je třeba především připomenout, že Ferdinand od papeže Pavla V. dostával od svého nástupu na císařský trůn dočasnou finanční podporu v hodnotě 10 000 scudi měsíčně. I když nevíme v jaké výši, je jisté že tato podpora vyplácena byla507 . Dietrichstein má zdůraznit, že papež dokonce tajně přislíbil pomoc zvýšit v případě, že císařská vojska budou bojovat úspěšně, což se vzhledem k porážce stavovského povstání stalo a že válečné potřeby zejm. díky situaci ve Slezsku a v Uhrách nadále přetrvávají, a proto je třeba minimálně nadále císaře podporovat finanční částkou stejné výše. O císařských preferencích při volbě v instrukci nic řečeno není, Dietrichstein je pověřen k jednání s nově zvoleným papežem. Má urgovat další vyplácení podpory, hájit císařské zájmy ve věci císařských práv na obsazování akvilejského patriarchátu, o něž se vedl spor s Benátkami a zasadit se o vyšší církevní hodnosti pro opata Alfonsa Pica a papežského komořího Arnošta Vojtěcha Harracha. Poté se má urychleně navrátit k císařskému dvoru, „novit enim ipsemet [=cardinalis Dietrichstein] quam aegre in 504 Pas Ferdinanda II. pro Františka z Dietrichsteina na cestu do Říma, Vídeň 7. II. 1621 (RAD, kart. 552, i.č. 822, sign. 42b – ověřený opis). O Dietrichsteinově účasti na konkláve stručně již RILLE 1912, 115-116 na základě pramenů z Dietrichsteinského archivu. 505 opisy tamtéž. 506 Instrukce Ferdinanda II. pro kardinála Dietrichsteina (Instructio eorum quae r.mum in Christo P.rem d.num Franciscum S. R. E. Presbyterum car.lem a Dietrichstein, episcopum Olomucensem, consiliarium n.rum secretum, amicum et principem charissimum, Romae nomine nostro caesareo agere et expedire desideremus), Vídeň 10. II. 1621 (Originál: RAD, kart. 287, i.č. 822, sign. 42b, f. 1-6; ověřený opis RAD, kart. 552, i.č. 2351, sign. 1178, pag. 5-13). 507 Pro podporu, srv. základní informace VOLKER REINHARDT, heslo „Paolo V.“ v Enc Papi 2000, III., 277-292 (o subsidiích na s. 288). Reinhard zdůrazňuje, že díky nedostatku jasně formulovaných pramenů nelze přesně určit výši finanční podpory poskytnuté císaři a katolické lize, že tato podpora vyla ve srovnání s příspěvky na tureckou válku ze strany Klimenta VIII. daleko nižší, protože papež nechtěl umenšovat poklad v Andělském hradě a finanční prostředky vynakládal i na zvelebování infrastruktury papežského státu a své početné reprezentativní stavby v Římě i jinde. 172 hisce reipublicae agitationibus fideli consilio atque praesentia Paternitatis suae r.mae careamus.” Tato oficiální instrukce byla doplněna instrukcí tajnou508, která se týkala tří bodů, důležitých pro uznání výsostného postavení císaře ze strany papežské kurie. Dietrichstein měl papeže požádat, aby zvyklost, podle níž francouzští a španělští nunciové bývají (nejčastěji při ukončení své funkce nuncia) jmenováni kardinály, byla rozšířena i na nunciaturu císařskou. Druhá prosba byla podobná, ale týkala se všeobecně kardinálských kreací na doporučení španělského a francouzského krále, při nichž bývala opomíjena doporučení císařská: i zde měl Dietrichstein papeži tlumočit císařovu prosbu o uznání jeho hodnosti “prvního světského knížete světa” a “prvorozeného syna církve”. Třetí prosba se týkala konkrétní osoby, biskupa Giovanniho Battisty Salvaga509 , který byl dříve nunciem ve Štýrském Hradci a u císařského dvora. Jako takový byl znám Ferdinandovi, který si jej oblíbil a žádal Dietrichsteinovým prostřednictvím papeže, aby jej buď jmenoval nunciem v zemi, kde byla nunciatura spojena s kardinálskou promocí, nebo přímo kardinálem při nejbližším jmenování. Dietrichstein se rychle vydal na cestu, protože již 18. února byl ve Sterzingu (dn. také Vipiteno, v italské provincii Trentino-Alto Adige), městě ležícím asi 5 km od Brenneru; musel tedy jet z Vídně přes Linz, Salzburg a Innsbruck. Tam jej dostihla zpráva od arcivévodkyně z Innsbrucku o rychlém průběhu konkláve (trvalo pouze dva dny) a jeho výsledku. 8. II. 1621 byl dvaapadesáti kardinály přítomnými v Římě (18 jich nestihlo dorazit včas) zvolen kardinál Alessandro Ludovisi, který přijal jméno Řehoř XV. Situace byla jasná již před zazděním vstupu do prostoru vatikánského paláce, v němž kardinálové rezidovali: strana vedená nepotem zemřelého papeže Borghesem, která byla spojena se Španěly, stála proti straně Aldobrandini, opírající se o Francouze. Silnější strana Borghese sice neprosadila svého žhavého kandidáta, kardinála Camporiho, ale nově zvolený papež k ní patřil také. I když císařem vyslaní Dietrichstein a Zollern nestihli na konkláve dorazit, kníže Savelli znal dobře situaci, takže i bez zvl. instrukcí (jež měl doručit Dietrichstein) se společně se španělským vyslancem přidal na stranu Borghese a připomenul jedinému 508 Zatím se nám nepodařilo nalézt její text, ale Dietrichstein její obsah podrobně podává v dopise Paolu Savellimu ze Sterzingu 18. II. 1621 – ASR, Archivio Giustiniani (Armadio unico Savelli), 90 – Lettere a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1621 (nefoliováno). 509 Giovanni Battista Salvago (1560 – 24. I. 1632), Původem z Janova, JUD, 1588 referendář obojí Signatury, guvernér v Rimini, 1590 biskup v Luni-Sarzana až do své smrti, 1606-1610 nuncius v Grazu, 1610-1612 nuncius u císařského dvora. Po jeho odchodu po zvolení Matyáše Habsburského císařem bylo několikrát žádáno o jeho jmenování kardinálem, dokonce se i sám nabízel pro pařížskou nunciaturu, ale vždy zůstal oslyšen. (BIAUDET 1910, 283, ale především IPR PAOLO V, 218-219 kde viz i další literaturu). 173 přítomnému císařskému zástupci Madruzzovi, že je v zájmu císaře i katolického krále, aby podpořil Camporiho a stranu Borghese510. Dietrichstein se poté, co dostal zprávu o nově zvoleném papeži, zachoval podle pokynů císaře, který chtěl, aby se kardinál v případě, že jej zpráva zastihne před tím, než urazí polovinu cesty, vrátil zpět, protože jej bylo třeba urgentně na Moravě, a proto dál v cestě nepokračoval, ve Sterzingu se otočil a vrátil se do Vídně. Oficiální instrukci zaslal Savellimu s průvodním dopisem, v němž jej informoval i o obsahu instrukce tajné.511 Savelliho odpověď se týkala především záležitosti Harrachovy a byla napsána zřejmě ještě před tím, než vyslanec obdržel zmíněný Dietrichsteinův dopis512 . Během krátkého pontifikátu Ludovisi se kardinál Dietrichstein v Římě neobjevil a stále častěji mu jeho agent vyřizoval pozdravy od kardinálů, kteří jej již osobně nepoznali513 . Agent jej ostatně vybízí, že by bylo vhodné přijet: nechť se zlíbí Pán Bohu, … aby Vaše Osvícenost mohla být klidná a rozhodnout se nechat se poznat i v tomto pontifikátu, aby mohla zařídit mnoho věcí týkajících se její velikosti, protože, jak se říká, „slunce, které není vidět, nezahřeje“.514 Konkláve roku 1623 Situace se změnila díky úmrtí papeže Řehoře XV., k němuž došlo 8. VII. 1623. Krátký – a pro konsolidaci středoevropských poměrů snad až příliš krátký – pontifikát velmi obratného papeže se ovšem chýlil ke konci již několik týdnů, vždyť papež byl těžce nemocen již od dubna 1623, a proto jeho smrt za asistence karmelitánského mnicha Dominika od Ježíše Maria515 nikoho nepřekvapila. 510 PASTOR 13/1, 27-36; IPR Gregor XV., 82-85. 511 Viz dopis Savellimu, citovaný v pozn. 134: „Stand’io per viaggio per costì, m’è sopragionto un corrier espresso dalla Ser.ma arciduchessa d’Insprucho colla nova della promotione al pontificato del già s.r car.l Lodovisio, hora papa Gregorio XV et havend’io espress’ordine da S. M.tà cesarea che ritenendo la detta nova avanti la metà del viaggio torni indietro e gl’urgentissimi travagli di questi paesi chiedono la mia quas’inevitabil presenza, mando questo corrier a posta coll’inclus’instruttione, al quale supplico rimandarm’ in originale.” Srv. také Dietrichstein Olivierimu, Sterzing 18. II. 1621, koncept (RAD, kart. 446, i. č. 1910, sign. 849/fascikl 2, f. 37rv+39). 512 Savelli Dietrichsteinovi, Řím 11. II. 1621: „Ho ricevuto la lettera di V. S. ill.ma de 16 passato e conforme a quanto mi dice in essa esser comandamento di S. M.tà Cesarea, ho presentata hoggi la lettera della S. M.tà Cesarea al novo pontefice.“ – datum 16. je doplněno až později, císařův gratulační dopis Savelli měl zřejmě v duplikátu, takže jeho datace souvisí jednoznačně s gratulační návštěvou nově zvoleného papeže a potvrzuje ji i to, že je v ní zmiňován „mons.r Lodovisio, nipote di S. S.tà“, neboť papežův synovec Lodovico byl jmenován kardinálem až v konzistoři 15. II. 1621, a je proto správně uváděn jako monsignor. Datum 16. bylo asi doplněno po mylném přečtení Dietrichsteinova dopisu ze Sterzingu, nebo reaguje na jiný dopis. 513 Za pontifikátu Ludovisi šlo o 11 kardinálů, jmenovaných v celkem čtyřech konzistořích – Viz HC IV, 15-17. 514 Olivieri Dietrichsteinovi 22. I. 1622 (v příloze). 515 Viz GIORDANO 1991, 237. 174 Také na konkláve po smrti papeže Ludovisiho vyjel Dietrichstein se zpožděním a nepřijel včas, takže se dostavil do Říma až po papežské volbě, jak to věděli již Wahrmund a Pastor516. Musel opravdu vyjet pozdě nebo se někde zdržet cestou, neboť konkláve trvalo plných 18 dní a bylo ukončeno až 6. srpna 1623, kdy byl v dopoledním skrutiniu zvolen papežem kardinál Maffeo Barberini, jenž přijal jméno Urban VIII. Dietrichstein dorazil do Města až po skončení konkláve517 a možná je dobře, že na konkláve nedorazil včas. Mohl by dostat malárii, která se v konkláve rozšířila a jíž podlehlo 40 konklavistů a 9 kardinálů518 . I samotný papež Urban VIII. onemocněl, ale protože byl ještě relativně mladý (55 let) a v dobré fyzické kondici, nemoc přežil519 . Tato epidemie papeži umožnila výrazně pozměnit tvář kardinálského kolegia, byť ne ihned. Dietrichsteinův poslední doložený pobyt v Římě byl poněkud delší. Bohužel toho o něm moc nevíme: tato epizoda jeho života je ještě otevřeným polem pro základní bádání; pravděpodobně bude užitečné projít Avvisi z tohoto období520 . V pramenech je možné se setkat s tím, že v době svého římského pobytu bydlel v domě císařského vyslance Paola Savelliho521 . Asi se nevěnoval pouze jednání, které asi v případě zvolení profrancouzsky a protihabsbursky orientovaného papeže, jímž Urban VIII. zcela jistě byl, nebylo příliš intenzivní ani závažné. Víme, že po zvolení Urbana VIII. kardinál Ludovisi pořádal slavnostní hostiny, 516 WAHRMUND 1888, 241; PASTOR 13/1, 232. PETRUCELLI 1864, III, 66 a RILLE 1912 se mylně domnívali, že Dietrichstein byl na konkláve přítomen. Také v tomto případě byl Dietrichstein vybaven dopisy pro císařského vyslance Savelliho, kardinála Madruzza a nepota Ludovisiho (ověřené opisy RAD, kart. 552, i.č. 2351, sign. 1178) 517 Kardinál Zollern Paolu Savellimu, Řím 8. VIII. 1623: „...V. Ecc.za mi facci gratia di farmi avisar se il s.r car.l Dietrichstain arriva domatina o non et ove io habbi da ritrovar V. Ecc.za e se gli pare che habbiamo di avisar li ss.ri car.li Madruzzo e Kleselio o non, overo li amb.ri di Spagnia. ...“ – ASR, Archivio Giustiniani, Armadio unico Savelli, b. 94, vol I. (Lettere di principi a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1622), nefol. 518 Jednalo se o kardinály: Pignatelli, Serra, Sforza, Sauli, Gozzadini, Sacrati, Gherardi a o něco později Sanseverino a Sforza. 519 PASTOR 13/1, 239-245. 520 Hlavní série Avvisi di Roma se nachází, jak ještě uvidíme, ve fondu Urbinatenses latini Vatikánské knihovny, která je v současné době z technických důvodů již několik let badatelům nepřístupná. Proto ani pro autora této práce nebylo možné podrobněji popsat zmíněnou Dietrichsteinovu přítomnost v Římě. Tento typ pramenů navíc nebyl excerpován při přípravných pracích na vydání českých nunciatur, takže jeho opisy se nenacházejí v Národním archivu v Praze. 521 Srovnej dopisy kardinála Zollerna Paolu Savellimu z Říma: 11. VIII., 29. VIII., 30. VIII., 13. IX., 23. IX., 25. IX. a 27. IX. 1623, uložené všechny v ASR, Archivio Giustiniani, Armadio unico Savelli, b. 94, vol I. (Lettere di principi a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1622), nefol., v nichž je vždy Savelli Zollernem (který bydlel v papežském paláci) žádán, aby pozdravil Dietrichsteina nebo mu něco vyřídil. DIetrichstein tak vlastně bydlel u Savelliho až do konce svho římského pobytu. 175 které možná měly alespoň navenek zastřít jeho odchod z politické scény. Byli na ně zváni kardinálové, kteří byli proti zvolení Urbana VIII. Tak 30. VIII. 1623 to byli Capponi, Ubaldini a Ridolfi, 4. X. stejní kardinálové a navíc Medici s Dietrichsteinem522. Víme také, že Dietrichstein byl přítomen první tajné konzistoři Urbana VIII., která se odehrála až po jeho uzdravení523 , 27. září 1623 v paláci na Kvirinálu. V této konzistoři došlo, jak to po papežských volbách bývalo obvyklé, k tzv. opcím titulů, tedy byla obsazena uprázdněná místa v suburbikálních diecézích, starší kardinálové-kněží si vybrali prestižnější tituly, kardinálové-jáhni se stali kněžími. V rámci těchto přesunů se uvolnil titul baziliky Panny Marie v Zátibeří (Trastevere), protože jeho dosavadní nositel kardinál Bonifacio Bevilacqua se stal biskupem sabinským. Dietrichstein optoval pro tuto prestižní baziliku, která tak bude jeho titulárním kostelem až do smrti524. Jeho dosavadní kardinálský titulární kostel, San Silvestro in Capite, dostal o měsíc později kardinál Klesl, který teprve osm let po svém jmenování kardinálem přijal kardinálský klobouk525 a s ním mu mohl být přidělen i kardinálský titul. Pokud mluvíme o vývoji opcí, souvisejícím s řádem ancienity uvnitř kardinálského kolegia, musíme si uvědomit, že Dietrichsteinova pozice se v průběhu pontifikátu Urbana VIII. vyvíjí velmi rychle až k pozici nejstaršího žijícího kardinála, jak vyplývá z následující tabulky: 522 ROSA 1998, 35, s odkazem na Avvisi dell´anno 1623, BAV, Urb. Lat. 1093, f. 652r a 753v. 523 Dietrichstein píše Harrachovi z Říma 17. IX. 1623, že musel zůstat v Římě kvůli papežově nemoci, ale že se již papež uzdravil a chystá se jeho korunovace o svátku sv. Michala, po níž chce Dietrichstein ihned odjet (RAD, kart. 446, i. č. 1910, sign. 849/fascikl 2, f. 101rv – koncept). 524 Srv. ASV, Arch. Concist., Acta Misc., vol. 39, fol. 91v. 525 Melchior Klesl (1552-18. IX. 1630) byl známým konvertitou ke katolicismu. Po studiích, na nichž se obrátil, se r. 1579 stal knězem, proboštem vídeňské katedrální kapituly a kancléřem univerzity. Roku 1588 byl jmenován administrátorem diecéze Wiener Neustadt, roku 1598 jmenován biskupem vídeňským, ale papežské potvrzení získal až r. 1613. Pavel V. jen jmenoval kardinálem in pectore již r. 1615, ale publikoval své rozhodnutí až v dubnu 1616. Arcivévodové Ferdinand Štýrský a Maxmilián jej pro podezření z příliš protestantismu nakloněné politiky zajali a uvěznili v Tyrolsku, odkud si jej vyžádal Řehoř XV., jenž mu určil domácí vězení v Andělském hradě, odkud byl propuštěn r. 1623, ale v Římě zůstal až do r. 1627, kdy se vrátil do své diecéze. – Srv. stručné heslo a obsáhlý bibliografický přehled v IPR PAOLO V, 430. 176 Dietrichsteinova ancienita v kardinálském sboru: 1623-1636 (pontifikát Urbana VIII.) 8 6 5 5 3 2 2 1 0 0 0 0 0 4 4 3 3 3 3 2 1 10 5 10 15 20 25 30 35 40 45 50 55 60 65 70 75 1623 1624 1625 1626 1627 1628 1629 1630 1631 1632 1633 1634 1635 1636 počtykardinálů počet žijících mladších kardinálů (bez papeže) počet kardinálů jmenovaných současně s Dietrichsteinem počet kardinálů jmenovaných před Dietrichsteinem Dietrichstein, pokud by rezidoval v Římě, by se podle opčních pravidel již roku 1623 stal kardinálem-biskupem suburbikální diecéze Albano526 a pravděpodobně již v roce 1630 děkanem kardinálského kolegia a kardinálembiskupem Ostijským, místo něj však tento post obdržel kardinál Domenico Ginnasi, jmenovaný kardinálem až r. 1604. To, že si kardinál byl své pozice uvnitř kardinálského sboru jasně vědom, dokládá i skutečnost, že na začátku roku 1624 navrhl císařskému velvyslanci Paolu Savellimu, že by nebylo od věci přemýšlet o získání tradičního místa v Kongregaci Posv. Officia. Dietrichstein na něj měl nárok jakožto nejstarší říšský kardinál a chtěl své místo postoupit v Římě rezidujícímu kardinálu Zollernovi527. Pobyt našeho kardinála v Římě se tedy protáhl až do papežské korunovace Urbana VIII. u sv. Petra 29. září 1623, po níž František z Dietrichsteina odjíždí, a to pravděpodobně 3. října, kdy dorazil po starobylé via Flaminia až do přístavu 526 Srv. Olivieri Dietrichsteinovi, Řím 10. VI. 1623 (viz příloha). 527 Dietrichstein Savellimu, Mikulov 29. III. 1624, vlastnoručně psaný dovětek (viz příloha): „... Excelence, nejsem si jist, zda by u příležitosti sdělení papeži, že bych možná mohl přijet o svatém roce, nebylo vhodné (nechť to posoudí Vaše Excelence a náš pan kardinál Zollern) obnovit jednání o místu v Posv. Kongregaci Inkvizice pro mne jakožto nejstaršího kardinála z národa, na něž by mohl z důvodu mé nepřítomnosti nastoupit pan kardinál Zollern...“ 177 na Tiberu, Borghettu528, které je vzdáleno od Věčného města asi 60 km. Odtud píše dopis císařskému vyslanci: pláče nad tím, že musí z Říma odejít a že kdyby se nestyděl, nejraději by se vrátil na večeři ke kardinálu Medicimu a sloužil mu jako Švýcar, tedy voják, nebo jako páže u kardinála savojského529. 11. října již byl v Bologni, odkud poslal svůj doprovod přes Mantovu, ale sám odjel přes Ferraru do Benátek, kam dorazil 14. října530. V Benátkách se i díky politickým jednáním, daným mimo jiné i příznivým přijetím Bethlenova vyslance politiky Serenissimy, poněkud zdržel, ale již 1. listopadu dorazil do Vídně531 . Válečné události kardinálovi znemožnily příjezd na Moravu: do Mikulova zruinovaného válečnými událostmi mohl přijet až 17. února roku 1624532 . Snad je na závěr pojednání o Dietrichsteinově účasti a neúčasti na konklávích užitečné zdůraznit, že i když se občas ještě dnes najde někdo, kdo spíše ústně než písemně tvrdí, že Dietrichstein měl určité šance být zvolen papežem, je toto tvrzení naprosto nedoložitelné prameny. Jednak v této době bylo naprosto nemyslitelné, aby byl papežem zvolen někdo jiný než kardinál italské národnosti, a pak lze jasně doložit sčítacími archy nebo jinými záznamy z jednotlivých konkláví, že Dietrichstein sice v některých konklávních skrutiniích občas nějaký hlas dostal, ale nikdy to nestačilo na volbu533 . Navíc je nutno si uvědomit, že byl vždy vnímán a chápán jako kardinál národní, nejčastěji španělský nebo německý, což již takřka automaticky vylučovalo byť jen myšlenku na jeho volbu. Tento Dietrichetisnův pobyt v Římě byl pravděpodobně poslední. Zatím se nám nepodařilo nalézt jakoukoli zmínku o jeho příchodu do Věčného Města po roce 1623. Zcela jistě nepřijel ani na Svatý rok 1625, sám mluví o nedostatku finančních prostředků vzhledem k tomu, že jeho panství jsou zničena 528 Dnes místní frakce obce Civita Castellana. 529 Srv. Dietrichstein Paolu Savellimu, Borghetto 3. X. 1623 (viz příloha): „...Arrivai a Castel novo a quatro hore di notte et a Borghetto alle nove, aspettai gli miei poco lontano del loco dove mi licentiai di tanti ss.ri miei et anco piango, che se non fosse vergogna, sarei tornato a Roma a cenar col s.r car.l de Medices, restando poi con lui per Zuizzaro, nel che havrebbe ancora supperato il car.l di Savoia, essendo gli suoi comun et io gentilhuomo a lui...” 530 Dietrichstein Urbanu VIII., Bologna 11. X. 1623 (BAV, Barb. lat. 6883, f. 102rv). Dietrichstein Paolu Savellimu, Bologna 11. X. 1623 a Venezia 17. X. 1623 (viz příloha). 531 Dietrichstein Paolu Savellimu, Vídeň 3. XI. 1623: „...S.r mio, V. Ecc.za perdoni che certo non posso né so che mi scrivo che como sono doi giorni che arrivai, sono talmente oppresso di negotii...” (viz příloha) 532 Dietrichstein Paolu Savellimu, Mikulov 27. II. 1624: „...Arrivai finalmente a questa mia città la dominica avanti carnevale...” (viz příloha) 533 Pro konkláve r. 1605, viz PARMA 2005. Při konkláve z r. 1621, které trvalo pouhé dva dny, byla situace jasná a o nepřítomném Dietrichsteinovi nelze nikde nalézt ani zmínky. Pro konkláve r. 1623, viz sčítací archy ze skrutinií v BAV, Barb. Lat. 4435: Dietrichstein nezískal ani jeden hlas v případě všech skrutinií. 178 válečnými událostmi534. I přes pokus o cestu do Říma při janovském poslání (viz níže) Poslání do Janova roku 1630 Dietrichsteinovo Janovské poslání z r. 1630. Foto: Muzeum umění v Olomouci Poslední italská cesta zavedla Dietrichsteina do Janova, kam byl vyslán císařem Ferdinandem II. při příležitosti příjezdu nevěsty budoucího Ferdinanda III., tehdy již uherského krále, španělské infanty Marie Anny. Domluvy sňatku trvaly již od roku 1626, ale až koncem prosince roku 1629 se infanta vydala na cestu, jak o tom zpravuje svým dopisem Dietrichsteina Ferdinand II.535 , který také sděluje, že do Janova by princezna měla dorazit 15. ledna 1630 a vyzývá kardinála, aby se ihned vydal na cestu. Vzhledem k tomu, že se cesta infanty protáhla, vyrazil Dietrichstein z Vídně, kde byl od začátku roku 1630, až po Velikonocích, pravděpodobně 2. dubna536 . Již 17. IV. byl v Innsbrucku537 , kde byl přijat arcivévodou Leopoldem V., bývalým biskupem pasovským a 534 Dietrichstein Paolovi Savellimu, Mikulov 10. V. 1624 (viz příloha): „... Jsem si jist, že Vaše Excelence touží po tom, aby mi prokázala svou přízeň [ohledně ubytování] a proto by mne ráda viděla v Římě o svatém roce, ale velmi o tom pochybuji, neboť moje panství jsou tak zničena, že budu rád, když budu mít dostatek chleba k jídlu. ...“ 535 Ferdinand II. kardinálu Dietrichsteinovi, Vídeň 6. XII. 1629 (RAD, kart. 526, i.č. 2085, sign. 971) 536 Olivieri Dietrichsteinovi, Řím 20. IV. 1630 (viz příloha). 537 Olivieri Dietrichsteinovi, Řím 11. V. 1630 (viz příloha). 179 štrasburským. Už v polovině května byl v Lombardii538, ale pak jej zdržela karanténa kvůli morové epidemii, která byla roku 1630 obzvlášť silná zejm. v Benátsku a Lombardii. Do Janova dorazil zcela jistě na konci května539, a hned poslal svého kanovníka a kancléře Sebastiana Lustriera k papeži a kardinálu Barberinimu, aby je pozdravil a projednal s nimi pravděpodobně otázky jmenování legátem na svatbu krále Ferdinanda s infantkou Marií Annou540. Lustrier dorazil do Říma 30. V., a odjel již 5. VI.541 poté, co jednal s kardinálem Barberinim a papežem. Předmětem jeho jednání bylo zřízení nových biskupství v Čechách, které – jak ještě uvidíme – mohlo poškodit olomouckou kapitulu, a pravděpodobně i Dietrichsteinův požadavek, projednávaný již v roce 1629 Olivierim i knížetem Savelim, aby mu byly poskytnuty galéry na cestu do Říma. Tento nárok byl papežem zamítnut, a proto kardinál zůstal v severní Itálii a do papežského sídla nejel. Infanta připlula do Janova večer 18. VI.542 (zůstala v Janově do 19. VII.) a ihned se začala řešit otázka, zda do Vídně jet přes Benátky, nebo přes Brenner a Tyrolsko. Problém spočíval stále v morové nákaze, takže se nakonec španělský doprovod a hrabě Franz Christoph Khevenhiller, který infantu doprovázel již ze Španělska, rozhodli odjet lodí do Neapole a vyčkat tam konce epidemie. Dietrichstein ovšem odmítl jet s infantou, protože jej čekaly povinnosti ve Vídni a na Moravě, a tak se s budoucí královnou a císařovnou 28. června rozloučil a odjel v nočních hodinách543 . Měl celkem tři audience, na první se k němu infanta chovala chladně, na což nebyl u členů habsburského domu zvyklý, ale při dalších se k němu infanta již chovala velmi mile, takže podle slov Khevenhilerových gar content verblieben544 . Cesta mu netrvala asi příliš dlouho, protože již 10. VII. píše Olivieri, že od něj dostal dopis z Kremsu545 . Nemůžeme ovšem říci totéž o infantě, která se lodí přeplavila do Neapole. Byla zdravena na mnoha zastávkách, i ze strany papeže a jeho nepotů a v Neapolsku se zdržela až do 1. ledna roku 1631, kdy po rychlé cestě Itálií 538 František kardinál Dietrichstein císaři Ferdinandu II., Lomellina 11. V. 1630 (Kopie: RAD, kart. 446, i. č. 1910, sign. 849/fascikl 4, f. 207rv-208r). 539 Dietrichstein Francescu Barberinimu, Janov 23. V. 1630 (BAV, Barb. lat. 6884, f. 82 + 93). 540 Dietrichstein papeži Urbanovi VIII., Janov 27. V. 1630 (BAV, Barb. lat. 6884, f. 75 + 78). 541 Olivieri Dietrichsteinovi 1. VI. 1630 a 5. VI. 1630 (viz příloha). 542 KHEVENHILLER 11, col. 958 s tiskovou chybou (18. Julii). 543 Viz dopis Vivalda Cattaneiho, který jej měl pozdravit jménem janovské republiky, ale díky nočnímu odjezdu to nestihl: „Dovevo di ordine di questi miei ss.ri Ser.mi esser a V. S. Em.ma a pregarle il buon viaggio e renderle gratie della buona dispositione che hanno conosciuto in lei verso la Ser.ma Repubblica. La pertenza che ha fatta di notte tempo non mi ha permesso che possa sodisfare al comandamento...” (Vivaldo Cattanei Dietrichsteinovi, Janov 1. VII. 1630 – originál, RAD, kart. 430, i.č. 1905/157, f. 1-2) 544 KHEVENHILLER 11., col. 957. 545 Olivieri Dietrichsteinovi, 10. VII. 1630 (viz příloha). 180 s krátkou zastávkou v Loretě (10.-13. I.) odjela lodí z Ancony do Terstu a odtud přes Klagenfurt až do Vídně, kam vstoupila 26. února 1631546, kdy se slavila svatba s králem Ferdinandem. Protože na ni byl jako legát jmenován kardinál Dietrichstein, odkazujeme na její popis do kapitolky, která následuje. Dietrichsteinovy papežské legace Poté, co jsme probrali Dietrichsteinovy cesty do Itálie, je třeba se začít zabývat jeho legacemi, které jsou ze strany papeže vyznamenáním spojeným s velkou společenskou prestiží i uvnitř kardinálského sboru. Legáti de latere bývali v této době vysíláni pouze pro významné události, které se odehrávaly v panovnických rodinách katolické Evropy nebo pro urovnání nenadálých sporů, kdy bylo třeba někoho přidat nunciovi. Vyslání legáta a latere nebývalo příliš časté, např. během třináctiletého pontifikátu Klimenta VIII. bylo vysláno pouze 8 legátů a latere547, v průběhu šestnácti let pontifikátu papeže Pavla V. bylo vysláno pouze 5 legátů548 . Z uvedených čísel vyplývá, že počet Dietrichsteinových legací je nadstandardní (jedná se o celkem 5 oficiálních legací), a to i přes to, že byl kardinálem celých 37 let. Alespoň ve stručnosti se nyní podíváme na průběh těchto legací, přičemž začneme až druhou v pořadí, neboť první Dietrichsteinovou legací do Milána v červenci 1599 jsme již našeho čtenáře zatěžovali dosti dlouho. Dietrichstein legátem Klimenta VIII. pro svatbu arcivévody Ferdinanda Štýrského s Annou Marií Bavorskou ve Štýrském Hradci (duben 1600) V prvním roce Dietrichsteinovy přítomnosti na Moravě, po jeho slavnostním vjezdu do Brna, přítomnosti na zemském sněmu ve Znojmě a pražské cestě, při níž chtěl pozdravit císaře a přítomnosti na vyškovském manském sněmu došlo také k jeho jmenování papežským legátem pro svatbu arcivévody Ferdinanda Štýrského s bavorskou vévodkyní Annou Marií. Po návratu z Vyškova na sklonku února obdržel kardinál list od štýrské arcikněžny Marie o tom, že bude jmenován legátem549. Marie, která – jak jsem již viděli – byla Dietrichsteinovi velmi nakloněna, se o toto jmenování zřejmě osobně zasadila, vždyť se jednalo o svatbu jejího syna s její neteří. 546 Cestu podrobně popisuje KHEVENHILLER 11, 1485-1506 547 IPR Klemens VIII., CXLVI-CXLVIII: Jaitner ovšem opomíjí dvojí legaci Dietrichsteinovu v roce 1599 a 1600. 548 IPR PAOLO V, 123-124. 549 Arcikněžna Marie Dietrichsteinovi, 1. III. 1600, cit. podle ZUBER 1946A, 37. 181 Zakrátko došly prostřednictvím kardinálova agenta Fabia Orsoliniho i dokumenty z Říma: nejprve zpráva a gratulace kardinála-nepota Cinzia550, o týden později jeho obsáhlejší dopis, v němž vysvětloval, že je mu posílán duplikát breve o jeho jmenování, a zároveň gratulační brevia adresovaná arcivévodovi Ferdinandovi a vévodovi Maxmiliánu Bavorskému, arcivévodkyni vdovu Marii a nevěstu, která jim má předat a doprovodit je slovní gratulací551. Kardinál vyrazil z Brna 14. dubna 1600 s velkou družinou hajduků a jel přes Dürnholz a Vídeňské Nové Město do Grazu, kam přijel 22. IV.552 Ještě před jeho příchodem přibyli do města 19. IV. z Vídně ženich, jeho bratři Maxmilián, Leopold a Karel a jejich bratranec Matyáš, který měl na svatbě plnit funkci císařova vyslance. Toho dne přijeli také vyslanec polského krále Jan z Dambroviny, benátský vyslanec Angelo Padaer, bamberský Georg von Stadion a mantovský Alessandro Gonzaga. V pátek 21. IV. přijela na lodi z Brucku po řece Mur bavorská strana: nevěsta, její sourozenci Maxmilián, Ferdinand, Albrecht, Maxmiliána a Magdaléna a landkrabě von Leichtenberg. Také při tomto příjezdu se řešily otázky precedence, ale nakonec mohlo navečer dojít ke slavnostnímu vjezdu do města s doprovodem o 3 000 koních, s uvítáním městskou radou, triumfálními oblouky a zpěvem hymnu Te Deum laudamus v kostele. Následujícího dne, v sobotu 22. IV., přijel papežský legát kardinál Dietrichstein. I s ním nastaly problémy ohledně ceremoniálu, a to nejprve při jeho vjezdu do města. Ještě před tím, než započal, bylo nutné vyřešit dvojí otázku: jednak ohledně umístění trůnu v kostele a jeho vybavení, a potom doprovod a přijetí legáta před branami města. Obojí bylo vyřešeno k legátově spokojenosti, a tak mohlo dojít ke vjezdu. Druhý den, tedy v neděli 23. IV., se ráno odehrála změna svatební smlouvy, kdy se vyřešila otázka dědictví po arcikněžně Marii a zároveň případná vdovská penze nevěsty. Všichni již byli připraveni k obřadu, ale díky štýrskohradeckému nunciovi Girolamu Porziovi vyvstala nová obtíž, a sice ohledně umístění legáta u stolu. Legátovi nestačilo, že bude sedět po pravé straně stolu, v jehož čele byli umístěni novomanželé, vadilo mu, že není 550 Cinzio kard. Passeri-Aldobrandini Dietrichsteinovi, Roma 18. III. 1600 (RAD, kart. 552, i.č. 2341, sign. 1168, f. 1). Toho dne jsou datována papežská breve o jmenování Dietrichsteina legátem jak pro Dietrichsteina (ASV, Armadio XLIV, vol. 44, f. 82v-83r), tak pro Ferdinanda Štýrského (ASV, Armadio XLIV, vol. 44, f. 82r-v) a Maxmiliána Bavorského (ASV, Armadio XLIV, vol. 44, f. 81r-82r). 551 Cinzio kard. Passeri-Aldobrandini Dietrichsteinovi, Roma 25. III. 1600 (RAD, kart. 552, i.č. 2341, sign. 1168, f. 3-4). Brevia jsou datována 23. III. 1600 (ASV, Armadio XLIV, vol. 44, f. 88-89). 26. III. gratuloval Dietrichsteinovi k obdržení legace také odcházející císařský velvyslanec v Římě, hrabě Raymund della Torre (RAD, kart. 552, i.č. 2341, sign. 1168, f. 5-6). 552 ZUBER 1946A, 38, jehož údaje je možno poopravit a doplnit podle KHEVENHILLER 5, col. 2197-2206. Zuber ovšem podává zajímavé detaily o nákladech na cestu a jejím průběhu podle účtů z arcibiskupského archivu. 182 posazen mezi knížata, ale jen mezi vyslance. Komplikovaná ceremoniální otázka byla vyřízena tím, že mezi legáta a vyslance byl posazen kraječ, a tak symbolicky oddělen legát od „Gesandten Banck“. Své námitky vznesli i vyslanci: benátský chtěl být na stejné úrovni s polským, ale na jejich starně zase nemohli sedět císařský vyslanec arcivévoda Matyáš, který vlastně zastupoval i zesnulého otce ženicha, vyslanec Španělska, jímž byl vévoda Ferdinand Bavorský a vyslanec falckého kurfiřta. Nakonec se vše urovnalo, a tak se mohlo vyrazit do dómu sv. Jiljí. I zde byly jisté problémy precedencí, ale po vykonaném svatebním obřadu, na němž kázal lavantský biskup Georg Stobäus von Palmburg, se všichni odebrali do hradeckého Landeszeughausu k obědu. Díky ceremoniálním požadavkům místa u stolu dopadla tak, že na straně legáta sedělo pouze osm osob, zatímco na straně arcivévodů a knížat celkem patnáct, jak ukazuje nákres převzatý z Khevenhillerových Annales Ferdinandei. Místa u svatebního stolu v roce 1600 (KHEVENHILLER 5, col. 2203-2204) Die Mahlzeit hat sehr lang, und der Tantz noch langer gewert, říká stručně Khevenhiller553 . Následujícího dne navštívil arcivévoda Matyáš legáta v jeho 553 KHEVENHILLER 5, 1103. 183 paláci a po něm bavorská knížata. Legát podal oficiální protest proti tomu, že s ním nebylo zacházeno jako s papežským legátem, ale jako s ostatními vyslanci, protože jej žádný z knížat nedoprovodil z kostela do místa svatebního veselí, že jej nikdo z knížat zvlášť nepřivítal v Landzeugshausu a že stůl nebyl postaven pro dignitate Summi Pontificis, protože i když legát seděl po pravici novomanželů, seděl zase zády ke dveřím, zatímco knížecí osoby zády ke stěně, že na straně knížat nebyli žádní kraječi, že žádný kníže neseděl s legátem. Pokud jeho požadavky nebudou splněny, že prý se již nemůže zúčastnit svatebního veselí. Arcivévoda Matyáš mu odpověděl, že pokud považuje místo po levici za čestnější, že mu bude učiněno zadost, nebo že jej posadí naproti novomanželům, ale ženich se legátovi omluvil a svatební veselí mohlo pokračovat. Po krátké přítomnosti na slavnostech a pondělním divadelním představení se ve čtvrtek rozloučili se Štýrským Hradcem jak arcivévoda Matyáš, tak legát Dietrichstein. Protože vznikly ceremoniální problémy, Ferdinand Štýrský se domluvil s nunciem Porziou, že o všem podá zprávu do Říma a že vše papeži vysvětlí prostřednictvím císařského velvyslance hraběte Raymunda z Thurnu (della Torre). Skutečně to udělal a zároveň papeži popsal své kroky v rekatolizaci Štýrska, která následovala ihned po svatbě, a papež mu odpověděl554 . Dietrichstein tedy odjel ze Štýrského Hradce 27. IV.555 , na své zpáteční cestě se zastavil v Mikulově a legaci ukončil 6. května v Brně. Dietrichstein sezdává Ferdinanda Štýrského a Marii Annu Bavorskou r. 1600. Foto: Muzeum umění v Olomouci 554 Breve Klimenta VIII. Ferdinandu Štýrskému, Řím 23. III. 1600 (ASV, Armadio XLIV, vol. 44, f. 89v; soudobá kopie: RAD, kart. 552, i.č. 2341, sign. 1168, f. 9-10.) 555 O své legaci zpravuje přes svého agenta Ursoliniho kardinála Cinzia Aldobrandiniho, kterému při odjezdu píše dopis datovaný v Grazu 27. IV. 1600 (ASV, Fondo Borghese, III, 87AB, f. 18r - 19rv. 184 Také zde vidíme Dietrichsteina, zřejmě ještě pod dojmem ceremoniálních problémů milánské legace, od jejíhož zakončení uplynulo sotva tři čtvrti roku, zdůrazňovat ceremoniální otázky možná až příliš. Své problémy vyjadřuje kardinál jasně v dopise papežskému nepotu kardinálu Cinziovi, v němž si stěžuje, že neměl příslušné ceremoniální instrukce, pouze texty modliteb a ritus požehnání prstenů, a proto nebyl dostatečně připraven na jednání s knížaty a zároveň prosí, aby mu pro příště byly poslány přesné instrukce, „především v těchto zemích, kde – abych to řekl svobodně – je pro nás a nám podobné velmi těžké jednat s těmito knížaty, abych tedy byl informován jak se mám chovat, abych případně mohl použít instrukce jako štít na svou obranu, a pokud bych se odklonil byť od toho nejnepatrnějšího bodu toho, co mi bude přikázáno, již nyní se spokojuji s jakýmkoli trestem.“556 Dietrichstein tedy stále vnímá ceremoniální vystupování a jeho pravidla jako velmi silnou obtíž, která mu může způsobit problémy na obou stranách, a proto žádá o velmi podrobné instrukce. I když ve své snaze o dokonalé provedení ceremonií je možná poněkud přehnaně pečlivý a křečovitý, Zuberova interpretace o tom, že „svatební veselí zkalil Dietrichštejnův spor, vzniklý u oběda, když se hosté usazovali podle svých hodností a Dietrichštejn se dožadoval svých předností jako kardinál-legát“557 je asi při dnešním stavu poznání neudržitelná. Ceremoniální spory tvořily běžnou součást života raně novověké společnosti na všech jejích úrovních, a i když nemusely být vždy příjemné, patrně musely být vnímány jako běžná součást života, navíc důležitá právě díky tomu, že byla projevem a průvodním jevem sociální hierarchie a společenské disciplinace. Dietrichstein legátem Pavla V. pro svatbu Matyáše II. s Annou Tyrolskou (prosinec 1611) Pro tuto legaci, která se odehrála ve dnech 1. – 13. prosince 1611, můžeme čtenáře odkázat na nedávno vyšlý hutný rozbor profesora Silvana Giordana558, z nějž pouze vybíráme problémy okolo ubytování legáta, ale především znovu diskutovanou otázku baldachýnu, kterou nuncius Placido de Marra nárokoval pro legáta. Baldachýn byl legátovi upřen, stejně jako možnost být přivítán klérem před městskými branami. Dietrichstein proto vjel do města v kočáře. I s tím byly problémy: šlo o doprovod, protože v kočáře měl být král doprovázen svým hormistrem a legát nárokoval doprovod preláta. Nakonec se situace vyřešila tak, že legát jel s králem Matyášem tak, že k sobě seděli zády, ale legát dostal čestnější místo. Svatba byla slavena po nešporách 4. prosince, druhý den 556 „...massime in queste parti dove a dirla liberamente è molto difficile a pari nostri trattar con questi principi, sia informato come havrò a governarmi, acciò che all’occasione me ne prevalga poi come scudo per la mia difesa et quando mancherò in un minimo ponto di quanto mi sarà commandato, all’hora mi contento di riceverne ogni castigo. ...“ (tamtéž) 557 ZUBER 1946A, 38. 558 GIORDANO 2006A. 185 ráno Dietrichstein sloužil mši a požehnal snubní prsteny. Po okázalých oslavách odjel ještě před vypršením časově termínované legace Dietrichstein do Mikulova, odkud zaslal papeži zprávu o relaci. Dietrichstein legátem na svatbě Matyáše II. s Annou Tyrolskou, 1611. Foto: Muzeum umění v Olomouci Dietrichstein legátem Urbana VIII. pro svatbu uherského krále Ferdinanda se španělskou infantou Marií Annou (únor 1631) Jmenování legátem při příležitosti svatby budoucího Ferdinanda III. s infantou Marií Annou, k němuž došlo v konzistoři 8. ledna 1631559 , předcházela složitá jednání o osobě legáta již od konce ledna 1630560. Papež nejprve chtěl někoho ze své rodiny, třeba kardinála Antonia Barberiniho, ale kvůli morové nákaze nebylo možné, aby opustil Itálii. Chtěl také jmenovat některého ze zaalpských kardinálů jím kreovaných (protěžoval tedy své „kreatury“), přičemž by v úvahu přicházeli především Harrach nebo Pázmány, 559 Viz záznam o veřejné konzistoři 8. I. 1631 (ASV, Arch. Concist., Acta Misc., vol. 39, f. 230v), dopis Francesca Barberiniho Dietrichsteinovi, Řím 8. I. 1631 (RAD, kart. 428, i.č. 1905/49, f. 5r-6v), originál jmenovací buly a buly s vymezením pravomocí se nachází tamtéž (originály i transumpt) s datem 10. I. 1630, (navíc záznam v registru: ASV, Sec. Brev., Reg. 963, f. 599r – 600v pro jmenovací bullu a f. 601r – 604v pro bullu s fakultami), breve Urbana VIII. Pontificis atque Imperatoris beneficentiam pro Františka z Dietrichsteina, Řím 8. I. 1631 (originál: RAD, kart. 305, i.č. 1048, sign. 268; registr: ASV, Ep. ad Princ., Registra, vol. 45, f. 62v-63r) a breve téhož, Řím 11. I. 1631 (originál i soudobý přepis, tamtéž), které je průvodní pro zaslání bul. 560 Pier Francesco Paoli Dietrichsteinovi, Řím 26. I. 1630 (RAD, kart. 439, i.č. 1908/11, f. 212rv + 215rv); duplikát 2. II. 1630 (tamtéž, f. 213rv - 214rv); četné dopisy z tohoto roku od Paola Savelliho (RAD, RAD, kart. 442, i.č. 1909/27). 186 ale císařský vyslanec Paolo Savelli argumentoval ancienitou a vůlí císaře. Rozhodnuto bylo pravděpodobně již v únoru 1630 a vzhledem k cestování Marie Anny danému především morovou nákazou bylo jmenování v konzistoři ponecháno až na dobu, kdy se bude infanta blížit k Vídni. K tomu, jak jsme již viděli, došlo až o rok později. Uherskou královnu jsme doprovázeli na její cestě Evropou až k branám Vídně, kam dorazila 24. II. O dva dny později, 26. II., se konal slavnostní vjezd do města (doprovod Marie Anny měl 46 kočárů o šesti koních), kde jim v augustiniánském kostele u Hofburgu kardinál-legát Dietrichstein pogratuloval k jejich svatbě (ta se per procuram odehrála ještě před infantiným odjezdem ze Španělska) a požehnal jménem papeže jejich svazku561 . Následujícího dne manželé byli přítomni na mši, kterou Dietrichstein sloužil ve dvorní kapli a pokračovali v zábavách, které trvaly celý březen 1631 a stály neuvěřitelných 365 280 zlatých562. Dietrichsteinova legace trvala podle papežského rozhodnutí osm dní po udělení požehnání, ale ve svém dopise kardinálu-nepotovi Francescovi Barberinimu563 si stěžuje, že buly dorazily do Vídně až 5. března a legace vypršela o den později, takže nemohl využít svého postavení legáta k udílení různých hodností a výhod. Mluvíme-li o této svatbě, musíme si také uvědomit nejenom její politickou-diplomatickou důležitost, ale i její kulturní dopad. Jedenáct dní trvající oslavy, chtěné a plánované „hudební císařovnou“ Eleonorou Mantovskou a jejím příbuzným Cesarem Gonzagou, jsou totiž prvním (ještě ojedinělým) případem aktivního přijetí španělského dramatu ve Vídni a zároveň první velkou vídeňskou slavností typu italské kultury slavení. Dokladem toho jsou velký balet dávaný dvorskou společností 27. II. ve velkém sále Hofburgu, italská pastorální opera La caccia felice (libreto k ní napsal Don Cesare Gonzaga), jízda triumfálního vozu s alegorickými postavami, představovanými i členy panovnické rodiny či první známý koňský balet Il Sole e dodici segni del Zodiaco564 . Dietrichstein zůstával v ceremoniálních svazcích s novým párem i později, pokřtil i jeho první dvě děti, nejprve arcivévodu Františka Ferdinanda (budoucího Ferdinanda IV.), který se narodil a byl pokřtěn 8. IX. 1633565 a o něco později arcivévodkyni Marii Annu, pozdější manželku Filipa IV. a španělskou královnu, narozenou ve Vídeňském Novém Městě 23. XII. 1634. 561 K popisu svatby, KHEVENHILLER 11, col. 1506-1516. Dietrichsteinova promluva se zachovala v tisku DIETRICHSTEIN 1631, který nám byl v době psaní práce zatím nedostupný. Jeho zatím jediný zjištěný výtisk se nachází v milánské Biblioteca Braidense. 562 HAMANOVÁ 1996, 266. 563 Dietrichstein Barberinimu, Vídeň 8. III. 1631 (originál: BAV, Barb. lat. 6884, f. 84 + 91). Barberiniho odpověď z 29. III. 1631 (originál: RAD, kart. 428, i.č. 1905/49, f. 7) 564 SOMMER-MATHIS 2001. 565 KHEVENHILLER 12, col. 496-497. 187 Poslední Dietrichsteinovou legací byla legace na svatbu arcivévodkyně Marie Anny, dcery císaře Ferdinanda II. s kurfiřtem Maxmiliánem Bavorským, který byl zároveň jejím strýcem566. 566 HAMANOVÁ 1996, 271-271; GIORDANO 2006A, 50. Zatím se nám nepodařilo nalézt žádné relevantní prameny k této legaci. 188 Další ceremoniální úlohy kardinála Dietrichsteina v habsburském světě Dietrichstein korunuje Matyáše II. českým králem r. 1611 Podle: KHEVENHILLER 7, tab. 48, ad col. 350. Na tomto místě bychom chtěli připomenout také další důležité ceremoniální úlohy kardinála, které nebyly spojeny se jmenováním legátem. Patřila k nim především korunovace Matyáše II. na českého krále, kterou kardinál vykonal místo již vážně nemocného pražského arcibiskupa Karla z Lamberka 23. V. 1611567, nebo již dříve přinesení uherských královských klenotů Matyášovi v rámci uzavírání libeňského míru. Dietrichstein se spolu s Kleslem zúčastnili pražské korunovace Ferdinanda II. v červnu roku 1617, která ovšem byla provedena pražským arcibiskupem Janem Loheliem568. Z některých oslav, jako byla např. oslava volby Ferdinanda římským králem v Augsburku v srpnu 1619, která se odehrála ve svatoštěpánském vídeňském dómu, se zachovala i tištěná kázání569 . Dalším vyznamenáním bylo např. pověření Dietrichsteina, aby asistoval mladému arcivévodovi a biskupovi Leopoldu Vilémovi (svému pozdějšímu nástupci na olomouckém biskupském stolci) v jeho prestižním úřadu guvernéra města Vídně během cesty císařské rodiny do českých zemí v letech 1627-1628. Císařská rodina se v té době ostatně zastavila i v Mikulově570 . Jednou z posledních oslav, které Dietrichstein vůbec prováděl, 567 BARTŮNĚK 1945; VYBÍRAL 2005, 115-116. 568 KHEVENHILLER 8, col. 1110-1145; PÁNEK 1994C. 569 DIETRICHSTEIN 1620. 570 Viz SCHINDLER 2001 a v poněkud upravené podobě CARRAI – SCHINDLER 2003. 189 byly vídeňské oslavy řezenské korunovace Ferdinanda III. římským králem dne 18. srpna 1636571. Kardinálovy ceremoniální úlohy jsou tedy jednou z výrazných součástí jeho činnosti a působení ve střední Evropě. Je otázkou dalšího detailního výzkumu podrobně popsat jeho drobnější ceremoniální role, jejichž detailní rozbor by příliš zatížil naši práci. Nesmírně zajímavý je jeho vztah k italskému Loretu, jehož věrnou kopii v augustiniánském Hofburgu, postavenou císařovnou Eleonorou Mantovskou světí ve Vídni právě Dietrichstein572 a jejíž další kopii staví ve svém rodovém sídle v Mikulově. Kardinál – protektor Město Řím, i když bylo teoreticky hlavním městem Svaté říše římské a císař měl vládnout jak v Germánii, tak v Itálii, od doby Karla V. až do Josefa II. (jenž navštívil město r. 1769) nezažilo přítomnost svého císaře. Ani členové habsburské dynastie se v něm nevyskytovali příliš často: v letech 1586-1625 napočítala Elizabeth Garms-Cornides pouze pět cest rakouských Habsburků do Říma, které se navíc odehrály všechny inkognito573 . Tíha zpřítomňování osoby císaře a jeho úřadu proto ležela především na císařském vyslanci v Římě a kardinálech-protektorech, zejm. protektora Germánie a protektora dědičných rakouských držav. Právě úřad kardinála-protektora nás bude zajímat, protože Dietrichstein tuto roli poměrně dlouhou část svého života zastával. 571 KHEVENHILLER 12, col. 1953-1954. 572 WOLFSGRUBER 1886; WOLFSGRUBER 1888: Dietrichstein posvětil loretánskou kapli za přítomnosti císařovny a celého dvora 12. září 1627 a 24. prosince téhož roku požehnal a umístil na oltář milostnou sošku Panny Marie Loretské. Je nutno si uvědomit, že kostel sv. Augustina u Hofburgu sloužil nejen jako pohřebiště habsburských srdcí, místo svateb vládnoucího rodu, místo předávání kardinálských biretů a řádu Zlatého rouna, ale také jako rodová hrobka Dietrichsteinů (HENGERER 2001, 289-292, 341), kde pozdější generace zakládají Dietrichsteinskou fundaci Stabat Mater. Zajímavým pramenem pro dějiny kostela a loretánské kaple, zrušené Josefem II. v letech 1783-5, je tzv. Protocolum domesticum, jehož svazky jsou uchovávány v archivu přilehlého augustiniánského kláštera (pro základní přehled o tomto pramenu, LOIDL 1948). 573 GARMS-CORNIDES 2004: nepočítá přítomnost kardinála Ondřeje Habsburského, která funkčně byla přítomností především kardinálskou a dvojí svatbu z r. 1598. Pak by šlo o návštěvu arcivévody Karla Štýrského r. 1596, velmistra řádu Německých rytířů Maxmiliána r. 1592, Ferdinanda Štýrského (pozdějšího císaře Ferdinanda II.) r. 1598, jeho bratří Maxmiliána Arnošta a Leopolda V. v letech 1604 a 1625 a následníka trůnu Ferdinanda (pozdější Ferdinand III.) r. 1626. 190 Úřad kardinála-protektora v historickém vývoji574 Počátky kardinálského protektorátu jsou spojeny s řeholním prostředím, konkrétně s postavou Františka z Assisi a jeho nové františkánské spirituality. Přímo v textu Františkovy řehole je zakotvena postava kardinála-protektora, jímž byl papežem Honoriem III. jmenován r. 1219 jeho blízký spolupracovník a přítel kardinál Ugolino ze Segni, který se krátce poté stal papežem (Řehoř IX.). V původní koncepci františkánského systému správy je protektor nejenom ochráncem, ale také vůdcem a korektorem řeholního společenství, jak se to projevuje záhy i v prostředí dalšího z mendikantských řádů, dominikánského, kde se postava protektora objevuje r. 1373 s mimořádně silnými pravomocemi575. To vedlo v řeholním prostředí ke střetům, které již ve 14. století vedly k omezení pravomocí kardinála-protektora576, zvlášť když se začal vyskytovat u jiných řádů: r. 1243 u augustiniánů-eremitů, 1246 u humiliátů, 1255 pro cisterciáky, o pár let později pro servity, trinitáře, karmelitány a německý řád. Instituce kardinálů-protektorů v řeholním prostředí přetrvala i sixtinskou reformu r. 1586, kdy byly zřízena zvláštní a stálá kongregace pro řeholníky, definitivního statutu se jí dostalo v konstituci Christifideles papeže Inocence XII. z 16. II. 1694, zrušena byla až v průběhu II. vatikánského koncilu, r. 1964. V průběhu 15. století se ovšem začínaly vyvíjet jiné formy kardinálského protektorátu. Pod vlivem protektorů v řeholním prostředí, ale pravděpodobně i díky existenci oficiálních prokurátorů panovníků a knížat u kurie, jejichž úřad byl plně konstituován již ve 14. století, vznikají protektoráty jednotlivých zemí, knížat a států. Tento typ protektorátu je ovšem z církevně-právního hlediska výrazně odlišný: kardinála totiž jmenují protektorem hlavy států či knížata, nikoli papež, a má v rámci kurie hájit jejich zájmy. Mnozí papežové upozorňovali na to, že kardinál má hájit především zájmy papežské, nikoli jednotlivých států, a že navíc zájem celého křesťanstva představovaný (alespoň teoreticky) papežskou politikou přece nemůže být v konečném důsledku v rozporu se zájmy jednotlivých států, a proto ustanovování protektorů jednotlivých států vlastně odporuje logice celého pojetí církve i kuriální správy. Papež Martin V. v rámci svého reformního úsilí dokonce r. 1425 zakazuje 574 Pro obecné přehledy, viz zejm. slovníková hesla: MISSEREY L.-R., heslo „Cardinal protecteur“, in: DDRCAN 3 (ed. 1942), col. 1339-1344; WALSH K., heslo „Kardinalprotektor“, in: LexMA 5, col. 952-953; WODKA J. – BIERBAUM M., heslo „Protektorat, in: LThK2, 8, col. 814-815; PRIMETSHOFER B., heslo „Protektorat, in: LThK3, 8, col. 649-651; v těchto heslech lze nalézt základní bibliografický přehled. 575 SIENA 1940; HOFMEISTER 1962; HOFMEISTER 1963. Pro dominikány speciálně FORTE 1959. 576 Bula Cunctos Christifideles Řehoře XI. z 31. V. 1373 omezuje vměšování se protektorů do vnitřních záležitostí řádu. 191 kardinálům přijímat úřad protektora a přijímat odměny za protektorské působení a jeho výnos je prvním z řady reformních dekretů 15. a 16. století577. Prvními doloženými „světskými“ protektory, kteří jsou ještě označováni termínem „promotor“, jsou pravděpodobně kardinálové zabývající se záležitostmi Aragonu a Uher již ve 14. století578 a dobou rozkvětu této instituce je především 16. a 17. století. Ve vzniku národních protektorátů hraje svou roli i proces seskupování biskupství do větších teritoriálních celků v procesu udělování konzistoriálních beneficií, tedy při rozdělování opatských, biskupských a arcibiskupských úřadů. Svého protektora začínají mít u kurie Anglie, Irsko a Skotsko, Francie, jednotlivé španělské země (Kastilie a León, s nimiž byla posléze pro protekci spojena i západní Indie, Aragonsko a Sicílie, Neapolsko a Flandry), Svatá říše římská, rakouské země (tzv. dědičné země habsburské, k nimž r. 1526 přibyly i české země a Uhry), Portugalsko, Savojsko, Polsko, Dánsko, Švédsko, katolické kantony Švýcarska, republiky Janov a Ragusa, nepravidelně i Benátky.579 Kardinál-protektor zhruba od poloviny 16. století běžně působí v konzistoři při udílení církevních beneficií ze svého okruhu působnosti, předkládá papeži propozici na udělení beneficia (náleží mu také příslušná provize, propina, z částky annátů zaplacených novým držitelem), a proto někdy i vyřizuje informační procesy o osobách, jimiž mají být vakantní stolce obsazeny (jsou součástí propozice), stará se o církevní záležitosti ze svého území, hájí zájmy jeho panovníka či knížete jak v konzistoři, tak i ve stabilních kardinálských kongregacích. Při vyřizování informativního procesu úzce spolupracuje s nunciem daného území, který sbírá příslušné dokumenty a výpovědi, při hájení zájmu panovníka se samozřejmě doplňuje (a někdy kompetenčně střetává) s jinými zástupci panovníků a států, k nimž patří samozřejmě vyslanci (ty ostatně záhy při jejich nástupu začíná k papeži uvádět právě protektor), ale pro některé státy také národní auditoři Sv. Roty římské (tedy ti, kteří jsou jmenováni na návrh příslušného panovníka), prokurátoři580, agenti panovníků, zemí, biskupství nebo i kapitul a důležitých aristokratů581. Protektor udržuje pravidelnou korespondenci s panovníkem a k jeho ziskům patři nejen již jmenované propiny, ale také stálý plat, i přes to, že se jej papežové pokoušeli často zakázat. Pokud protektor není přítomen v Římě, ať již dočasně nebo 577 Pro popis tohoto úsilí, viz WODKA 1938, 4-11, edice textů 34-38. 578 D’EYDEN 1938; VINCKE 1939; STRNAD 1964A, kteří korigují a doplňují základní práci o tomto tématu, jíž je stále WODKA 1938. Historiografii i celou tématiku také výstižně shrnuje STRNAD 1971. 579 Přehled protektorů pro jednotlivé země podává WODKA 1938. K anglickému protektorátu v raném novověku, modernější studie: WILKIE 1974. 580 K prokurátorům německé národnosti, viz SOHN 1994 a SOHN 1997. 581 Pro německý auditoriát, viz BLAAS 1957B; pro c.k. agencii pro duchovní záležitosti BLAAS 1958. 192 trvale, bývá mu po bok postaven viceprotector nebo později comprotector či protector substitutus, jeho zástupce rezidující u kurie. Protektoráty národní či světské nebyly nikdy personálně nebo funkčně spojovány s protektoráty řeholních společenství, jak to dobře ukázal Josef Wodka na příkladu protektora Germánie a protektora řádu německých rytířů582 . Úřad kardinálů protektorů jednotlivých národů a států (na rozdíl od protektorátu řeholních společenství) zanikl v době nového konstituování církevně politické situace a vztahů v době po francouzské revoluci a v dobách napoleonských. Výjimku tvořil protektorát rakouský v letech 1823-1867 a čestný titul portugalského protektora, jenž zanikl po smrti svého posledního nositele kardinála Vincenza Vanutelliho r. 1930583 . Třetím typem protektorátů, zatím nejméně probádaným i vzhledem ke svému lokálnímu významu a velké četnosti výskytu, je protektorát bratrstev, zbožných spolků, jednotlivých klášterů, univerzit, univerzitních a kněžských kolejí a seminářů, eventuelně i jednotlivých kostelů. Ještě Wodka se zabýval protektory německých fundací v Římě, tedy národní konfraternity u Santa Maria dell´Anima, bratrstva u německého hřbitova Campo Santo Teutonico u Vatikánu a Koleje Germanicum-Hungaricum584 , nedávno se kumulací asi 51 protektorátů u kardinála Scipiona Caffarelliho-Borghese, nepota papeže Pavla V., zabýval ve své doktorské disertaci Martin Faber585 . Také tyto protektorské úřady zanikly většinou až v průběhu 2. vatikánského koncilu nebo v reformách po jeho skončení. Dietrichstein protektorem dědičných habsburských zemí Je pravděpodobné, že detailní popis Dietrichsteinova neúspěšného úsilí o získání protektorátu Germánie v letech 1602-1604, který podává Tenora586 , lze již těžko doplnit o další detaily. Víme, že kardinálovo úsilí o získání prestižního a relativně lukrativního úřadu, který by mu asi umožnil spolu s dalšími příjmy (např. piatto cardinalizio, porce z příjmů kardinálského kolegia dávaná kardinálům rezidujícím dlouhodobě u kurie, event. další beneficia) rezidovat v Kurii, nebo v každém případě vydržovat své zastoupení v Římě (tedy své agenty) a možná i v Itálii. Tenorova interpretace spočívající v tom, že kardinál Dietrichstein na Moravě nebyl spokojen a raději by rezidoval v kurii, kde by se jeho život odehrával bez problémů, je přijatelná také, a musíme i souhlasit s tím, že hlavní příčinou, proč mu tento prestižní úřad nebyl nabídnut, bylo 582 WODKA 1947; k tomu i STRNAD 1967. 583 BLAAS 1957A; pro Portugalsko STRNAD 1971,93. 584 WODKA 1944. 585 Viz samotnou disertaci i jeho články: FABER 1999; FABER 2004; FABER 2005; FABER 2006. 586 TENORA 1909B; několik málo upřesnění podávají WODKA 1938 a STRNAD 1971, zejména proto, že citují vídeňské archivy, kde jsou zachovány písemnosti, jež Tenora znal pouze z konceptů v mikulovském a arcibiskupském archivu. 193 jeho olomoucké biskupství, pokud ohlédneme od toho, že okolí duševně nemocného císaře, zejm. jeho komorník Filip Lang, bylo pravděpodobně daleko silněji motivováno dalším z pretendentů tohoto politického souboje, jímž byl kardinál Ottavio Paravicini. Dietrichstein nakonec po určitém váhání a jednání o tom, aby byla zachována jeho tvář tím, že císař napsal papeži dopis, v němž vysvětloval, že kardinál Dietrichstein nebyl jmenován protektorem Germánie proto, že by tak byl vzdálen ze střední Evropy, kde je jej zapotřebí víc, přijal nabízený titul protektora dědičných zemí Rudolfa II., tedy Rakouska, Uher a českých zemí. Papež jeho jmenování schválil v březnu 1604, kdy o tom píše jak císaři, tak Dietrichsteinovi587 . Od této doby až do prosince 1634, kdy byl jmenován protektorem Germánie, Dietrichstein tuto funkci zastával, jednalo se tedy o plných třicet let. Jeho komprotektory byli kardinál Alfonso Visconti v letech 1604-1607, Dietrichsteinův sok v souboji Ottavio Paravicini, který byl zároveň protektorem Germánie, od smrti Viscontiho až do smrti své, tedy do r. 1611. Po Viscontim takřka deset let zastával úřad viceprotektora Pietro Aldobrandini (1612-1621), na jehož místo po jeho smrti nastoupil Ludovico Ludovisi; jednání začala nejprve ohledně jmenování jeho strýce ještě před tím, než byl zvolen papežem. V letech 1629-1631 zastupoval Ludovisiho španělský kardinál Cosimo de Torres a po jeho smrti v listopadu 1632 zůstal úřad komprotektora neobsazen. Jak potvrzují různé pasáže Olivieriho dopisů, z tohoto protektorského úřadu mnoho příjmů Dietrichsteinovi neplynulo: v českých zemích byla pouze tři biskupství, z nichž jedno držel sám Dietrichstein, v zemích rakouských jich nebylo v této době o mnoho více, a v Uhrách byla situace prekérní, neboť většina diecézí byla na tureckém území, a proto byla považována za diecéze in partibus infidelium. Dietrichstein sice proto mohl nárokovat prominutí annátů a některých tax, ale znamenalo to také, že sám neměl z takových konzistoriálních propozic žádné příjmy. Olivieri mu to často vyčítá nejen jménem svým, ale i komprotektorů, pro něž přestával být takový úřad zajímavý, a proto se také jmenování některých zejm. uherských biskupů táhla roky. Dietrichstein protektorem Collegia Germanica Díky Wodkovým588 výzkumům ohledně národních německých fundací a jejich protektorech můžeme naopak Tenorovo poněkud váhavé tvrzení o tom, že Dietrichstein se stal roku 1608 protektorem koleje Germanicum, opravit a doplnit o zajímavé detaily. 587 Kliment VIII. císaři Rudolfovi, Řím 13. III. 1604 (registr: ASV, Armadio XLIV, vol. 56, f. 152r); Kliment VIII. Dietrichsteinovi, Řím 13. III. 1604 (originál: RAD, kart. 434, i.č. 1906/199; registr: ASV, Armadio XLIV, vol. 56, f.152v) 588 WODKA 1944. 194 Již při založení Germanica Ignác z Loyoly počítal s tím, že kolej bude mít své protektory, jejichž počet se většinou pohyboval od třech do pěti. Roku 1600 však počet protektorů díky úmrtím klesl až na jednu jedinou osobu, jíž byl kardinál Tolomeo Galli, zv. kardinál Como. Rektor koleje, jezuitský otec Bernardino Castori, se proto snažil počty doplnit, a tak 3. III. 1607 byli jmenováni protektory koleje kardinálové Ottavio Paravicini, Alfonso Visconti, Robert Bellarmin, Carlo Madruzzo a papežův nepot Scipione Caffarelli- Borghese. Fakt, že Dietrichstein nebyl jmenován již v březnu 1607, se jej pravděpodobně dotkl. Olej do ohně přilil i agent Olivieri, který mu v jednom ze svých dopisů589 referoval, že papeži jména protektorů navrhli jezuité, kteří si věc zařídili sami a Dietrichsteina dokonce z návrhu výslovně vyloučili, protože není přítomen v Římě. Madruzzo byl zařazen pouze z úcty ke svému zemřelému kardinálskému příbuznému Ludovicovi, jinak by jako nerezidující v Římě výběrem také neprošel. Castori se k Olivieriho tvrzením vyjádřil a napadl jejich pravdivost v detailech, zatímco k hlavnímu bodu, tedy že nebyl jmenován Dietrichstein, se nevyjádřil: snad doufal, že si kardinála takto alespoň trochu nakloní. Situaci uklidnil pravděpodobně především dopis kardinálanepota, v němž velmi zdvořile nabídl Dietrichsteinovi své vlastní místo protektora590 . Přirozeně se nepředpokládalo, že by Dietrichstein mohl podobnou nabídku přijmout, skutečně ji také v následujícím dopise odmítá a vysvětluje, že byl rozladěn spíše nevděčností jezuitů, ale že nechce Germanicum zbavit tak důležitého protektora jakým je papežův synovec591 . 589 Jde o kopii dopisu, která se zachovala v archivu koleje Germanicum, a jejíž podstatnou část i s Castoriho reakcí zaslanou Dietrichsteinovi s datem 26. V. 1607 cituje WODKA 1944, s. 319, pozn. 75. Tato kopie je prvním nám známým zachovaným dopisem Olivieriho Dietrichsteinovi, v archivu Germanica se nám ji však nepodařilo zatím nalézt. 590 Scipione kard. Borghese Dietrichsteinovi, Roma 19. V. 1607: “Tra nuovi protettori del Collegio Germanico non fu nominata V: S. ill.ma, perché non si puoté in quel punto pensar così distintamente alla sua persona, ma venendo l’occasione resti certa che N.S. terrà memoria di lei. A me sarebbe di somma consolatione che V. S. ill.ma si compiacesse d’accettare in questo mentre il luogo che fu destinato per me et che si valesse come di cosa obligata a lei principalmente, essendo anch’io obligatissimo a servirla et ad obedirla sempre. Gliele offero con tutto l’animo et la supplico ad accettarlo che io riceverò il favore e singolar gratia...” – ASV, Fondo Borghese I, vol. 933, f. 98rv (záznam v Malacridově registru). 591 Dietrichstein kardinálu Borghesemu, Brno 16. VI. 1607: „...Certo, s.r ill.mo, che l’offerirmi V. S. ill.ma il suo luogo di protettore del Collegio Germanico è favor degno di gran riconoscimento, qual io son per haver sempre, ma non son tanto risentito dei giesuiti per l’ingratitudine loro, se ben n’ho molta causa, che voglia privare quel Collegio dell’honori d’un tal protettore come V. S. ill.ma, sotto le cui ali vivrà felice. Io voglio assicurar lei che non mi premeva l’esser o non esser nominato per altro che per le consequenze che se ne potevan giustamente cavare d’esser privo della gratia di N.S., havendomi lasciato a dietro in cosa che tanto mi toccava, sapendo ch’io fo professione di servitore tanto humile et sviscerato di S. B.ne, ma era assicurato non esser fuor di memoria a la S.tà Sua. Cessa la causa, a V. S. ill.ma supplico con tutto il core mi tenghi riccordato. ...“ – ASV, Fondo Borghese, III, 59A, f. 117r + 122rv (originál). 195 Faux pas se pak již neopakovalo: po smrti Viscontiho v září 1608 byl Dietrichstein jmenován na jeho místo mezi protektory Germanica592 a Castori gratuluje dopisem ze 7. III. 1609593. Bernardino Castori posléze Dietrichsteinovi pravděpodobně pravidelně psal, v Dietrichsteinském archivu je zachováno celkem pět jeho dopisů z let 1614-1631594 . Korespondence se týkala především přijímání některých alumnů, které chtěl prosadit Dietrichstein, ne vždy ovšem úspěšně. Dietrichstein ostatně korespondoval i s alumny595, z nichž někteří byli jeho diecezány. Dietrichstein protektorem Germánie Kardinál Dietrichstein svůj neúspěšný pokus o získání protektorátu Germánie z let 1602-1604 opakoval až po smrti Scipiona Caffarelliho Borgheseho, který získal toto prestižní místo po Paraviciniho smrti r. 1611596. V této době byl nepotem žijícího papeže, a tak proti jeho volbě nemohl nikdo nic namítat. Borghese zařadil tento titul do již zmíněné sbírky dalších padesáti protektorátů, rozhodně však musel patřit mezi nejcennější „kousky“ a jak bylo obvyklé, držel jej až do své smrti, k níž došlo 2. X. 1633. Ke jmenování protektora nedošlo ihned: na místě byl komprotektor kardinál Giulio Savelli, příbuzný císařských vyslanců v Římě Paola a Federica Savelliů597 , a tak nebylo kam spěchat. Savelliho, který byl žhavým kandidátem, císař vyzval již v srpnu 1634, aby zůstal komprotektorem598 a když Dietrichstein požádal v říjnu císaře o 592 Papežské breve podle údajů K. Jaitnera mělo být z prosince 1608 (záznam v kopiáři: ASV, Sec. Brev. 438, fol. 294; údaje viz v biografické databázi Requiem přístupné na webu: http://www2.hu-berlin.de/requiem/db/ heslo Dietrichstein, Franz von † 1636-09-19 / Prosopographie, cit 2010-02-02). Srovnej průvodní dopis Scipiona kard. Borgheseho Dietrichsteinovi, Roma 29. IX. 1608 – ASV, Fondo Borghese I, vol. 933, f. 168rv (záznam v Malacridově registru). Dietrichstein papeži děkuje z Brna 21. X. 1608 - ASV, Fondo Borghese, II, 326, f. 59rv+66rv. 593 Dopis se v Dietrichsteinském archivu nezachoval, cituje jej podle registra dopisů rektorů Germanica WODKA 1944, 319, pozn. 76. 594 RAD, kart. 430, i.č. 1905/149, Castori Dietrichsteinovi: Řím 22. IX. 1614; Řím 22. IV. 1617; Řím 9. IX. 1620; Řím 31. I. 1626; Řím 11. I. 1631 595 Alumnům kolegia Germanica např. píše z Kroměříže 3. VIII. 1613 o tom, že poslal svého světícího biskupa Civalliho, aby jako jeho prokurátor vykonal návštěvu ad limina a podal zprávu o stavu diecéze. Civalli pravděpodobně navštívil i kolej a pozdravil alumny v kardinálově jménu (koncept dopisu: ZAOpO, AO, Kopiář latinské korespondence Františka Dietrichsteina 1612-1617, i.č. 118, sign. 39, f. 80rv). – K této návštěvě ad limina, viz PARMA 2008B, 341, 348, 354-356. Dietrichstein koresponduje s Breunery, Harrachem i jinými (viz příslušné oddíly korespondence v RAD), Olivieri jej o alukmnech zpravuje a vyřizuje mu jejich pozdravy. 596 K jeho činnosti, viz FABER 2006. 597 K jejich činnosti, viz Lutz 1998, FOSI 2006. 598 Ferdinand II. Giuliu Savellimu, 6. VIII. 1634, Wien, Staatsarchiv, Reichshofkanzlei, Protect., f. 38, citováno dle WODKA 1938, 55. 196 to, aby byl úřad protektora udělen právě jemu599, bylo mu vyhověno a císař 19. XII. 1634 oznámil papeži, kardinálu-nepotovi, Savellimu, císařskému vyslanci Scipionovi Gonzagovi, knížeti z Bozzola, císařskému auditorovi Roty Kornéliu Jindřichu Mottmannovi i samotnému Dietrichsteinovi, že se rozhodl o jmenování právě Dietrichsteina600 . Jmenování schválil i papež Urban VIII., a to v breve z 3. II. 1635601. Na jmenování příznivě zareagovali i papežský nepot Francesco Barberini, Motmann (který navíc navrhuje za národního auditora svého synovce Viléma) i kníže Gonzaga. Z nabytého titulu se však Dietrichstein netěšil dlouho. Někdy v létě 1636 byl za Dietrichsteinem vyslán španělský vyslanec u císařského dvora hrabě Oñate, aby mu přednesl jménem španělského krále požadavek na jeho rezignaci na tento úřad. Dietrichstein samozřejmě musel vědět, že za žádostí stojí samotný Ferdinand II., a hraběti odpověděl, že doufá, že díky jeho věrným službám na něj nebude činěn nátlak v tomto ohledu, protože se ještě nestalo, aby se nějaký kardinál vzdal této prestižní hodnosti před svou smrtí, a proto by kardinálova potupa byla vskutku velká. Naznačil také, že stejně brzo zemře (…mein eisgraues und halbschon in Grab ligendes Alter...), takže by snad nebylo nutno s uprázdněním hodnosti tak příliš spěchat. Totéž odpověděl vídeňskému biskupovi Antonínu Wolfradtovi na jeho dopis z 31. VII. 1636602 , v němž jej císařovým jménem žádal, aby se protektorátu Germánie vzdal. Wolfradt napsal Dietrichsteinovi podruhé 15. srpna a žádal jej, ať si stanoví satisfakce, které od císaře chce. Dietrichstein odpověděl 23. srpna, že on je dalek císaři cokoli předepisovat, že mu nejde o žádný zájem hmotný, sondern die Ehre selbst und Reputation interessirt, a proto že klade císaři k nohám vše, co má603 . Tento jeho dopis byl pochopen jako rezignace, která byla přijata. Ferdinand II. o ní informoval papeže z Řezna na začátku září 1636604 a jmenoval kardinálem-protektorem téhož dne nám již známého kardinála Maurizia Savojského. Dietrichsteinovi císař adresoval vlastnoruční dopis, který byl datován 13. září 1636 z Řezna, a proto je pravděpodobné, že kardinála již nestihl naživu. 599 Dietrichstein Ferdinandu II., Vídeň 13. X. 1634 (kopie: RAD, kart. 552, i.č. 2351, sign. 1178, s. 26-30) 600 Ferdinand II. výše jmenovaným, Šoproň 19. XII. 1634 (kopie: RAD, kart. 552, i.č. 2351, sign. 1178, s. 31-38). 601 Urban VIII. císaři Ferdinandovi II., Řím 3. II. 1636 (registr: ASV, Ep. ad Princ., Registra, vol. 49, f. 159rv) a téhož dne Dietrichsteinovi (registr: ASV, Ep. ad Princ., Registra, vol. 49, f. 159v; originál: ZAOpO, AO, pergamenové listiny, i.č. 268, sign. AIIb14) 602 Dietrichstein Wolfradtovi, Vídeň 4. VIII. 1636 (kopie: RAD, kart. 552, i.č. 2351, sign. 1178, s. 44-46) 603 Dietrichstein Wolfradtovi, Vídeň 23. VIII. 1636 (kopie: RAD, kart. 552, i.č. 2351, sign. 1178, s. 47-48) 604 Ferdinand II. Urbanu VIII., Řezno 7. IX. 1636 (kopie: RAD, kart. 552, i.č. 2351, sign. 1178, s. 49-51). 197 Je otázkou, zda kardinálova smrt, k níž došlo 19. IX. 1636, byla přímo zapříčiněna rozčilením z ponížení a újmy na cti, kterou císařovo naléhání k demisi na prestižní úřad protektora Germánie zcela jistě bylo. Rozhodně však nepřispělo ke zlepšení fyzické a psychické kondice 66letého starce, takže se na jeho smrti minimálně podepsalo. ČÁST TŘETÍ DIETRICHSTEIN A ŘÍMSKÁ KURIE: MÉDIA KOMUNIKACE „Il faut agir partout, prez et loin, et surtout à Rome“ – Richelieu, Testament politique, II.6605 Jak na závěr jedné z etap svého dlouholetého bádání o papežském dvoře velmi výstižně napsala M. A. Visceglia, v relativně dlouhé fázi novověkého vývoje, časově vymezeném 16. a valnou částí 17. století, je římský dvůr nejenom podobný ostatním panovnickým dvorům, ale zcela jistě je pro ně i „modelem ceremoniálního města“. Tento dvůr je však utvářen nejenom ceremoniálem, vyjadřujícím a formujícím jeho hierarchii a komplexní sítí vztahů mezi patrony a klienty, jež se projevují i v kulturním mecenatismu, ale především představuje alespoň až do konce barberiniovského pontifikátu politické a diplomatické prostředí, mající zásadní význam pro evropské dění606. Jedním z důvodů tohoto skutečné výjimečného postavení římského dvora je skutečnost, že se stává privilegovaným místem výměny informací a politické komunikace: Řím je křižovatkou a centrem poštovních cest, jedním z hlavních center šíření zpráv prostřednictvím rukopisných Avvisi, předchůdců tištěných novin, místem diplomatického zjednání prostřednictvím zástupců států na nejrůznějších úrovních od kardinálů-protektorů a velvyslanců až po nejrůznější typy prokurátorů a agentů. Řím je proto také školou umění diplomacie a politiky, v níž je možné se naučit barokní politické kultuře jak díky teorii, tak – a především – prakticky. Jedním z centrálních konceptů raně novověké politické teorie i praxe je pojem ctnosti, ovšem ctnosti chápané již v dobách italské renesance jako nikoli ctnosti individuální, charakterizovaná již Aristotelem jako přemáhající pudovou stránku člověka, ale jako historicky podmíněná virtù politická, chápaná jako ctnost vládce již Machiavellim607 . Jedním z klíčových pojmů politického umění barokní doby, který nelze anachronicky posuzovat v optice klasických morálních schémat 19. století608, je pojem dissimulatio, tedy skrývání, fikce nebo přetvářka. Skrývat, nedát na sobě znát své pocity, touhy, záměry a myšlenky, nebo je vědomě falzifikovat a fingovat, aby protivník neznal jejich pravý stav, je běžnou politickou praxí raného novověku, používanou napříč Evropou konfesí a upevňujících se absolutních států. Už Machiavelli obdivoval Cesara Borgiu, který se tak úspěšně přetvařoval, že se s ním smířili jeho velcí protivníci Orsiniové a upadli tak do jeho léčky, Montaigne ve svých esejích napíše, že „la 605 RICHELIEU 1995, 266. 606 VISCEGLIA 2002B, 77-78. 607 Pro rozbor Machiavelliho pojetí ctnosti, viz stále platné interpretace Jaroslava Kudrny: KUDRNA 1967, 63-70. 608 Viz VILLARI 2003, 5-8; autor rozvíjí dnes již klasické rozbory J. H. Elliota. 202 dissimulation est des plus notables qualitez de ce siecle“609 a Justus Lipsius komentuje, že morální výzva, aby z lidského života byly vyloučeny simulatio a dissimulatio je pravdivá a platná pro život jedince, „ale pro život veřejný tomu tak není, ten kdo má v rukou celý stát, musí jednat jinak.“610 Podobné postoje zaujímají i Hugo Grotius a Francis Bacon, jenž ve svém krátkém eseji Of Simulation and Dissimulation vydaném r. 1625 dokonce provádí rozbor těchto pojmů611. Pro raný novověk je legitimní, že mnohé věci nelze jasně vypovědět a sdělit všem, a že pro politický život je zapotřebí přetvářky: „nosím masku a jsem nucen ji nosit, protože bez ní v Itálii nikdo nemůže žít“, řekne Benátčan Paolo Sarpi, známý svou kritikou římské kurie612 . Přetvářka, jejíž role je přirovnávána k roli stínu v malířství, který dává vyniknout světlu, je nástrojem moci, postojem dvora, ale také technikou politické opozice. Je součástí taktiky trpělivosti, která je jednou z podstatných vlastností základní politické ctnosti, rozvahy (prudentia). Ta právě v raném novověku získává v oblasti politického myšlení a jednání svou nezávislost, jinými slovy řečeno vyděluje se z běžného teologického pojetí ctnosti a směřuje ke stále větší autonomii. Jak již bylo řečeno, Dietrichstein toto umění na začátku své kariéry neovládal a učil se mu pravděpodobně jen velmi pomalu a těžkopádně. Doklady nám o tom občas poskytnou zejména koncepty jeho dopisů agentům, jichž se bohužel zachovalo velmi málo na to, abychom z nich mohli čerpat systematicky: z dopisů agentů samozřejmě můžeme rekonstruovat hlavní materiální obsah toho, co pro Dietrichsteina vykonávali, ale samozřejmě pokyny o skrytém jednání nebo utajení jsou minimální. Příkladem příkazu o utajení je jeden z Dietrichsteinových konceptů dopisu Fabiu Ursolinimu z roku 1603, tedy z období, kdy se Dietrichstein snaží o protektorát Germánie. Ursolinimu jsou předkládány Dietrichsteinovy plány o tom, že pokud bude Paravicini jmenován protektorem Germánie, Dietrichsteinova reputace by se mohla zachránit tím, že by byl jmenován papežským legátem de latere či delegátem pro celou Svatou říši římskou. O tomto projektu nemá agent jednat s nikým (con anima vivente) s výjimkou Jacoma Olivieriho, kardinálova konfidenta, a tento příkaz je na jediné straně ještě jednou zopakován613. 609 MONTAIGNE, Essais, II, 18. 610 LIPSIUS JUSTUS, Politicorum sive civilis doctrina, cit. VILLARI 2003, 19. 611 BACON FRANCIS, Eseje čili rady občanské a mravní, Praha, Odeon 1985, 20-23: esej o pokrytectví a přetvářce. 612 Cituje VILLARI 2003, 22. 613 Dietrichstein Ursolinimu, Kroměříž 26. XI. 1603 (koncept: RAD, kart. 446, i. č. 1910, sign. 849/fascikl 2, f. 7rv-8rv, 6rv). 203 Tato krátká úvaha o ctnostech v oblasti politického jednání614 nás tedy může uvést do světa politické komunikace, která byla pro Dietrichsteina zejména v jeho vztazích s římskou kurií nezbytnou nutností. Jak jsme již viděli, doložené kardinálovy pobyty v Římě se dají spočítat na prstech jedné ruky, a tak jednání s tímto prostředím, které vyplývalo jak z jeho role kardinála a olomouckého biskupa, tak i z úloh protektora dědičných habsburských zemí a posléze protektora Germánie, muselo být nutně vykonáváno zprostředkovaně. Vědní obor, který zhruba od poloviny 20. století vzniká díky specializaci na půdě sociologie, antropologie a žurnalistiky, a který je dnes označován nejčastěji termínem mediální studia či mediologie, chápe pod pojmem komunikační médium či média „to, co zprostředkovává někomu nějaké sdělení“615 . Raný novověk je charakteristický výrazným zlomem ve vývoji komunikačních médií, která dostanou výrazný podnět ve vývoji směrem k masové komunikaci v podobě vynálezu a aplikaci knihtisku. Knihtisk, jak skvěle ukázalo mcluhanovsky orientované bádání Elizabeth Lewisohn Eisensteinové i více historicky a antropologicky orientované studie Petera Burka616 , nepřispěl ke změně evropské kultury pouze kvantitativně, tedy tím, že umožnil přístup k psanému slovu daleko většímu okruhu lidí, ale umožnil i změnu kvalitativní, která se dotkla vytváření a oprav standardizovaného textu (kritické edice), materiálu přírodovědných tabulek a obrazů, což začíná mít daleko větší dopad na vývoj samotné vědy (díky rychlejšímu sdílení výsledků), uměleckého a literárního stylu, kaligrafie. Dalším dopadem knihtisku je také racionalizace, kodifikace a klasifikace dat, která m.j. šíří i vlastní abecedu (tedy ustálenou řadu písmen určenou ke klasifikaci), jejíž znalost je před vynálezem knihtisku takřka zbytečná, a proto také nepříliš rozšířená. V neposlední řadě knihtisk přispěl ke změně přístupu lidí k vlastní paměti: lidé čím dál více přestávají užívat mnemotechnických pomůcek, jako jsou např. memorizovaní metrické kadence (srv. např. středověký cisioján s chronologickými tabulkami), a stále více se začínají spoléhat na tištěné slovo. I když se jedná zejména dnes díky konci „Gutenbergovy galaxie“ a jejímu postupnému nahrazování kulturou elektronickou o závažnou tématiku, pro naši potřebu se jí nebudeme věnovat cele a soustavně, půjde nám nyní o jeden z oborů mediálních studií, jenž je vymezen tématem politické komunikace. Politická komunikace je taková, která má vztah k politickému systému a zahrnuje veškerou výměnu symbolů a sdělení, jež mají výrazný vliv na 614 Nechceme zatěžovat čtenáře s podrobnějším popisem a rozborem teorií, které se týkají zejm. dissimulatio, a proto odkazujeme na pronikavou studii emeritního profesora novověkých dějin na římské Sapienze Rosaria Villariho: VILLARI 2003. 615 JIRÁK – KÖPPLOVÁ 2007, 16. V této studii, chápané jako příručka oboru, lze nalézt další literaturu k tématu. 616 EISENSTEIN 1997; BURKE 2008. 204 fungování politického systému617. Politická komunikace se tak stává projevem politické kultury a umožňuje nám tuto kulturu studovat a popsat, tedy zachytit politický diskurs své doby, který se v ní projevuje a je konstitutivní prvkem politické kultury své doby. Tento dobový mocenský diskurs samozřejmě nemusí být přesně formulován prostřednictvím politické komunikace, jen se nachází v jejím základu, tedy komunikace nám umožňuje – mediatizovaně, zprostředkovaně – se k tomuto diskurzu přiblížit a vytyčit jeho hlavní znaky618. Společenský systém je živoucím organismem, který je možno pojmout jako komunikační strukturu. Politická komunikace a základní diskurz stojící v jejím pozadí jsou jedním z nejdůležitějších projevů tohoto systému. V naší práci nám nepůjde o rozkrytí mocenského diskurzu, který se vždy týká celku společnosti: v konečném důsledku nám jde pouze o jedno z polí politické komunikace, a to té, která je úzce spojena s diskurzem konfesionalizačním a navíc je dána rámcem moravské církve. Komunikace s centrem katolické Evropy, římskou kurií, jejíž úroveň udává společenskopolitické postavení jejího hlavního účastníka, kardinála Dietrichsteina, sice umožňuje nahlédnout do myšlenkového světa římského i moravského prostředí, ale sama o sobě je pro pokus o rekonstrukci těchto mentálních prostředí nedostačující. Její význam spočívá především v možnosti popisu obsahů této komunikace, tedy závažnějších projevů církevního života na Moravě v době Dietrichsteinova episkopátu, které nebylo možno řešit pouze a výlučně v domácím prostředí, ale vyžadovaly zásahy kurie. Zprávy římských agentů nám také umožňují detailně sledovat vědomé utváření reprezentativního obrazu biskupa a kardinála ve značně vzdáleném Římě, které mělo sloužit růstu jeho sociálního kapitálu, vyjadřovaného termíny riputazione či onore. Primárním činitelem medializace této politicko-náboženské komunikace jsou v našem případě agenti, a proto převážná část této práce bude věnována především jim. Médiem komunikace je v drtivé většině případů psané slovo, a to jak v podobě dopisu, tak i v podobě typizovaného písemného sdělení, jímž jsou tzv. avvisi, psané zprávy, jež stojí na počátku jen o něco málo pozdějších (a dlouho ještě časově souběžných) tištěných novin. Komunikace samozřejmě neprobíhá výhradně prostřednictvím agentů: kardinál se na kurii obrací také přímo, dopisuje si se svými kolegy-kardinály i s jinými činiteli uvnitř římské kurie a papežského dvora, ale i v tomto případě slouží agent jako prostředník, tedy jako ten, kdo dopisy předává, ve valné většině případů se znalostí jejich obsahu. Agenti slouží – nikoli primárně, to mu jeho status nedovoluje – i k vyřizování základní biskupské povinnosti potridentského biskupa vůči kurii, jimiž je pravidelná návštěva ad limina spojená s podáním zprávy o stavu 617 JIRÁK – ŘÍCHOVÁ 2000A, 7. 618 Srv. VYBÍRAL 2005, 17-27. 205 diecéze. I agent využívá dalších komunikačních médií, jimiž je v této době zejména a především pošta, která již začíná dostávat podobu byrokratizované a dosti dobře organizované struktury garantované z valné části státem. Všechny tyto modality medializované komunikace budou předmětem této kapitoly naší práce a – podle našeho skromného soudu – také jedním z jejích hlavních přínosů. Rolí agentů, tak evidentně určující pro komunikaci v oblasti nejen politické, se díky jejich jisté skrytosti a z toho pro historika plynoucích obtíží nalézt v pramenech mnohdy velmi lokální povahy vzdálených daleko od místa výskytu jejich dopisů alespoň něco, co se jich týká, se historiografie dosud zabývala pouze velmi málo a okrajově. I v této práce půjde o popsání života a činnosti pouze několika málo osob z celé sítě, kterou si kardinál Dietrichstein po Evropě vybudoval: důvodem je samozřejmě nemožnost v krátkém čase zachytit síť pokrývající alespoň polovinu západní Evropy, nehledě k bariérám jazykovým i překážkám hmotným. 206 1. AGENTI U ŘÍMSKÉ KURIE A JEJICH MÍSTO V KOMUNIKAČNÍCH MECHANISMECH RANĚ NOVOVĚKÉ CÍRKVE Patronát, sociální sítě a mikropolitika – sociální a kulturní instituce raného novověku Tématika budování klientských sítí a vztah mezi klientem a patronem patří již po několik desetiletí k jednomu z témat bádání o raném novověku a zažívá již i své krize a odmítání. Jako vždy v historické práci, jedná se o krizi v zásadě hermeneutickou, spojenou tedy s interpretací pramenů. Jedním z hlavních pramenů pro poznání klientely jsou totiž dopisy, obsahující rozvitou barokní rétoriku vyjadřující vztah klienta k patronovi, projevující se v celkové kompozici dopisu. Pravidla korespondence zachycená v četných raně novověkých příručkách pro sekretáře přesně stanovují i materialistu dopisu: jaké má mít okraje, jaký odstup (počítáno v prstech či palcích) má být mezi oslovením patrona a začátkem textu dopisu, jaký typ papíru má být použit. Reglementace se přirozeně týká i obsahu, zejména typu oslovení na začátku, v průběhu dopisu i na jeho konci, sebeoznačení jako pokorného či nejposlušnějšího sluhy i četnosti oslovení patrona ve vlastním textu. Vzhledem k tomu, že tato rétorika nebyla historiky dostatečně studována, byla formulace dopisů často kritizována pro nedostatečný odraz skutečných společenských vztahů. Jako případ „neupřímnosti“ častých formulací dopisů, pohybujících se v rétorice věrnosti, daru a služby, bývá uváděn celkem rozšířený případ osob, které jsou zapojeny do více klientských sítí zároveň: jedná se o „dvojité agenty“ nebo prostě osoby falešně proklamující výhradnou věrnost více patronům za účelem ekonomického profitu. Klientelismus navíc v optice již osvícenského odsouzení vytváření struktur podobných soudobé mafii bývá prvoplánově a pomocí plakátových termínů odsuzován z hlediska aktuálních morálních hodnot. Vztahy mezi klientem a patronem však nelze líčit prvoplánově pouze na základě barokní rétoriky obsažené v dopisech, nejde pouze o oboustrannou věrnost založenou na nějakém morálním ideálu, který by nota bene umožňoval patronovi „zlovolně“ využívat služeb jeho klienta. Klientovi jde samozřejmě o jeho vlastní zájmy, které nemusí (a nemohou) být charakterizovány prostřednictvím hromadění ekonomického kapitálu, neboť často je rozhodujícím faktorem v pokračování v mnohdy ekonomicky nevýhodné službě zisk v oblasti kapitálu symbolického a kulturního, tedy např. společenské prestiže. Z hlediska patrona pak jde o použití interpersonálního vztahu ke klientovi pro budování celé sítě sociální soudržnosti, která se však opírá nejen o klientelismus, ale také o vztahy rodinné (nepotismus). Takto budovaná síť má své místo uvnitř mikropolitiky dvora, která je „více nebo méně 207 plánované přizpůsobení sítě neformálních osobních vztahů politickým cílům, přičemž vlastnictví úřadu a úroveň toho, kdo jej zastává, jsou běžně politicky důležitější než role, kterou v daném čase taková osoba hraje.“619 Patronace je tedy zachytitelná a je možno ji zapojit do procesu budování státu (State-Building) úzce spojeného s procesem disciplinace celé společnosti, díky němuž lze nově chápat i samotný fenomén konfesionalizace. Byla sociální institucí, která se vyskytovala v evropské kultuře již od antiky: tehdy byly spojena spíše s náboženskou oblastí, v křesťanském prostředí představovaném zejména patronací světců a vztahy mezi léníkem a vazalem. Vzájemný dar ochrany, služby a věrnosti, charakteristický pro středověk, přetrvává i v novověku, doplněný o další sociální struktury a mechanismy a vytváří i určitou kulturní instituci, založenou na cti a reputaci jako základních prvcích sociálního kapitálu, který umožňuje kariéru v nové oblasti, jíž je oblast byrokratická. Pro římské kuriální prostředí byly tyto mechanismy podrobně studovány zejména díky podnětu Wolfganga Reinharda, který již v roce 1979 navrhl studium sociální soudržnosti620 (jak bylo tehdy označováno to, co se dnes skrývá pod termínem analýza sociálních sítí) a poté se svými žáky tento teoretický koncept systematicky aplikoval na prostředí římského dvora. Výsledkem jsou sborníky a studie zabývající se rozborem mikropolitiky na dvoře Pavla V.621 , ale i zvýšená kvalita mnoha prosopografických dat např. v oblasti edice nunciatur. Máme na mysli zejména novou nunciaturní řadu Instructiones Pontificum Romanorum (IPR), kde se díky edici generálních instrukcí papežských vyslanců z jednotlivých pontifikátů622 podařilo v úvodních částech alespoň v základních rysech popsat a biogramy podchytit vývoj papežského dvora v příslušném období. Agenti v raně novověkém světě Do dynamiky vztahu mezi patronem a klienty je nutno zařadit i existenci agentů, jimž se v raném novověku doslova hemží různá obchodní a kulturní centra Evropy, panovnické, knížecí i církevní dvory, a samozřejmě i raně novověký Řím, který nás bude zajímat především. V bádání zaměřeném na agenty je vlastní historie poněkud pozadu za jinými obory, především za dějinami umění. Je to pochopitelné: agenti byli určujícími činiteli v nákupu 619 REINHARD 2001, 61. 620 REINHARD 1979. 621 Např. REINHARD 1974; REINHARD 1991; EMICH 2001A; REINHARD 2004. Reinhardův vliv se odrazil i v samotné italské historiografii, např. v pracích Renaty Ago (AGO 1990), Marie Teresy Fattori (FATTORI 2004) nebo Irene Fosi (FOSI 1997). 622 Zatím byly vydány svazky pro pontifikáty Klimenta VIII., Pavla V. a Řehoře XV. Na toužebně očekávaný Giordanův svazek pro pontifikát Urbana VIII., který byl extrémně dlouhý, si badatelská veřejnost asi bude muset ještě chvíli počkat. 208 uměleckých děl a předmětů, museli proto být znalci umění, a proto byli pro kunsthistoriky zajímaví623. Nedostatečnost výzkumu je dána i obtížností bádání, zapříčiněném povahou zachování archivního materiálu. Jde o dopisy uchované v archivu patrona, zatímco život agenta se odehrával mnohdy ve značné vzdálenosti od patrona, a proto je vždy nutné kombinovat údaje na obou stranách. Důraz navíc býval dříve kladen spíše na výsledky činnosti patrona (politické, církevní či mecenášské), a ne již tak na podrobnější popsání prostředků, jež používal k realizaci svých záměrů. Diplomatický výzkum se nejčastěji omezoval na popis činnosti kanceláře. Ze všech těchto důvodů je bádání historiografie o agentech takřka v plenkách. Již před čtvrt stoletím se Edward Goldberg ve své práci o uměleckém patronátu renesančních Medicejských snažil o definici agenta. Povedlo se mu popsat jednotlivé skupiny osob ve službách Medicejských i agenty mimo dvůr, ale když se snažil zavést nějakou klasifikaci, aby se mohl pokusit o definici, musel konstatovat, že „tyto osoby byly mezi sebou navzájem tak odlišné, že slovo ‚agent‛ musíme chápat jako konvenční termín, který označuje jakoukoli osobu, jež byla jakýmkoli způsobem uznána za služebníka Medicejských“624 . Agent je etymologicky odvozen od agere, tedy konat, činit, a v soudobé literatuře je chápán jako osoba, která „skutečně pracuje …, někdo, kdo jedná pro někoho jiného, zástupce, administrátor, činitel, substitut, představitel nebo vyslanec.“ Agencie je pak „pověření agenta k jednání, ustanovení za účelem starosti o záležitosti jiné osoby, často na dálku.“625 Nejde o profesi, nějaké zaměstnání, ale spíše o funkci, již vykonávají lidé různých profesí. Jako agenti bývali používání obchodníci, bankéři, literáti a vzdělanci, klerikové a řeholníci, umělci a knihovníci, diplomati i poštovní úředníci. Náplní jejich funkce mohlo být takřka cokoli: sbírání politických a ekonomických informací, mnohdy přerůstající třebas i ve špionáž626 (odtud pochází i současný nejčastěji používaný a poněkud pejorativní význam slova), reprezentace patrona mnohdy se blížící skutečné reprezentaci diplomatické, ale 623 Z novějších projektů je třeba jmenovat výzkumný projekt leidenské univerzity „Double Agents: Cultural and Political Brokerage in Early Modern Europe“, z nějž již vyšel první výstup (COOLS – KEBLUSEK – NOLDUS 2006); agentům a rezidentům švédských panovníků v 17. století se ve své bohatě dokumentované a promyšlené habilitaci věnoval Heiko Droste (DROSTE 2006A). V českém prostředí byl tento fenomén studován pouze okrajově v rámci studia raně novověké diplomatiky; pro Dietrichsteina zejm. v pracích Pavla Balcárka, vycházejících z jeho doktorské teze (BALCÁREK 1966A), zejm. BALCÁREK 1978. 624 GOLDBERG 1983, 25. 625 Na základě textů Marlowea, Shakespeara a Grimmova slovníku cituje KEBLUSEK 2006A, 343 a 349. 626 Pro italské poměry, především PRETO 2004. 209 i sbírání a obstarávání uměleckých předmětů nebo knih pro patrona, které z agentů dělá důležité činitele kulturního transferu raného novověku627. Stát se agentem vyžadovalo především schopnost vytvářet dvojí typ relací: na jedné straně s patronem a na straně druhé se svou vlastní sítí sociálních kontaktů, která je pro agentovu činnost rozhodující. Vlastnostmi, které k tomu sloužily, byly především vytrvalost, schopnost organizovat, společenské chování a jednání na úrovni i znalost cizích jazyků. Stále otevřenou otázku zůstává specializace agentů jak ze strany jich samotných, tak i patrona. V procesu selekce také samozřejmě hrála roli přítomnost agenta v určitém teritoriu, v němž se samozřejmě nevyskytoval nekonečný počet lidí, kteří by byli schopni takovou funkci vykonávat, i doporučení významných osob; všechny tyto faktory výběru se projeví u římských agentů Dietrichsteinových. Vztah mezi agentem a jeho patronem není statický a může procházet vývojem a díky specifické povaze vztahů patron-klient také – jak se zdá – „zraje“ v čase. Tak Dietrichstein píše o svém agentovi Olivierim na sklonku jeho života Olympii Aldobrandini, která mu doporučuje ze své klientely Olivieriho nástupce: „jsem rozhodnut nevydržovat si již agenta se stejně vysokou provizí, jakou jsem dával Olivierimu, který mi sloužil skoro 35 let.“628 Je tedy jasné, že i finanční ohodnocení agenta roste během jeho vztahu věrnosti k patronovi: navíc v případě Olivieriho, jak ještě uvidíme, šlo v vztah dlouhodobý a osobní. Specifické podoby funkce kuriálních agentů Vznik kuriální funkce, která je v námi studované době označována termínem agent, je spojen s procesem vyřizování suplik v římské kurii, který je počátečním stupněm kuriálního vyhotovování písemnosti. Suplikant se běžně dostavoval již od 13. století ke kurii sám, ale osoby určitého postavení si tam držely svého zástupce. Takový zástupce se obracel na zkušené písaře, kteří pracovali nezávisle na papežské kanceláři oproti platbě za příslušný úkon a dokázali sepsat supliku podle kuriálního stylu (secundum stilum curiae). Od listopadu 1215 bylo toto zastoupení všeobecně přijato, ale procurator musel předložit písemnou delegaci toho, kdo jej jmenoval a podléhal kontrole auditora litterarum contradictarum. V průběhu 14. století se funkce těchto prokurátorů změnila na stálý kuriální úřad a dostali tak prostor profesionálové na volné noze. Snahy dostat pod kontrolu alespoň finanční kompetence těchto prokurátorů ze strany kurie ovšem nikdy nedošly úspěchu. Právě těmto prokurátorům se v průběhu raně novověkého období začalo říkat agenti629 a starost o formování papežských 627 Zajímavá je například síť agentů Buckinghamova rivala hraběte Arundela, která sloužila k budování jeho slavné umělecké sbírky (srv. HOWARTH 2006), pro nákup knih např. KEBLUSEK 2006C. 628 Dietrichstein Olympii Aldobrandini, Mikulov 28. II. 1630 (originál: ADP, Fondo “Archiviolo”, busta 275, f. 236r-237v) 629 Pro tento vývoj ve struktuře kurie, viz FRENZ 1998, 72-73 (tam i další literatura). 210 písemností pro příjemce, který nekončil podáváním suplik, ale jak uvidíme, pokračoval i v dalších momentech byrokratického itineráře písemnosti, patří k jejich specificky distinktivním charakteristikám uvnitř komplexního světa agentů raného novověku. Náplň činnosti kuriálních agentů Na základě našeho studia korespondence agentů Dietrichsteinových můžeme alespoň hrubě popsat různé aspekty jejich činnosti, které jsme pro přehlednost seskupili do čtyř oblastí. Prokurátor Jak jsme již předeslali, základní funkcí agenta, z níž se jeho funkce a náplň činnosti rodí, je funkce kuriálního prokurátora. Právě pro tuto funkci předkládá agent kredenciální listiny, v našem případě kardinálu-nepotovi630. Úkolem prokurace je nejenom podat supliku a zasadit se o její kladné vyřízení, ale především asistovat vzniku písemnosti v papežské kanceláři, a to v různých fázích byrokratického itineráře. K tomu patří, jak to máme často doloženo právě v případě Olivieriho, i nelehký úkol vybrat příslušný itinerář a prosadit jej v kuriálním prostředí. Způsobů, jak dát zhotovit písemnost, totiž bylo více, a volby správné cesty písemnosti mohla představovat snížení kancelářských tax i rychlejší vyřízení celého procesu631. Nejsložitějším způsobem vyhotovení papežských listin bylo zhotovení v papežské kanceláři (expeditio per cancellariam), jež mělo šest různých fází. Suplika, schválená papežem, referendářem, vicekancléřem nebo úřadem papežské signatury a označená datem prostřednictvím dataria (toto datum je datem schválení a je i datem vydání dokumentu), byla po zaplacení kompozičního poplatku předána k zaregistrování. Současně v papežské kanceláři došlo k redakci konceptu a podle něj byl zhotoven čistopis. V této fázi byla také spočítána první kancelářská taxa, kterou bylo nutno zaplatit. Po zaplacení první kancelářské taxy došlo k první kontrole, tedy kolacionování čistopisu s konceptem, po němž bylo nutno zaplatit druhou kancelářskou taxu. Následně došlo k definitivní kontrole čistopisu a jeho zpečetění, po němž bylo 630 Jak si všiml již Silvano Giordano, Dietrichsteinův agent Olivieri předložil své kredenciály kardinálovi Scipionovi Borghesemu někdy na začátku r. 1611, srv. Scipio Borghese Dietrichsteinovi, Řím 8. I. 1611: „Dal cavaliero Oliviero che mi ha presentato le lettere di V. S. ill.ma delli 21 del passato credentiali in lui...” (registr: ASV, Fondo Borghese I, vol. 952, f. 15rv; kopie: BAV, Barb. lat. 5955, p. 26-27). Je ovšem pravděpodobné, že Olivieri byl pouze pověřen vyřídit konkrétní případ a v dopise bylo zmíněno, že vše podstatné sdělí ústně a že nešlo o všeobecné kredenciály, neboť Olivieri působil jako oficiální agent nejpozději od května roku 1607. 631 Při popisu jednotlivých itinerarií, pro naše potřeby značně zjednodušenému a nevěnujícímu se diplomatickým detailům (např. zaznamenávání jmen úředníků a výše tax na dokumentu), vycházíme z moderní příručky papežské diplomatiky z pera Thomase Frenze (FRENZ 1998, 71-91). Pro podrobnější informace odkazujeme právě na tuto příručku, kde lze nalézt i podrobné bibliografické údaje. 211 nutno zaplatit taxu za zpečetění, a teprve potom mohl být dokument přepsán do papežského registru a po zaplacení čtvrté taxy předán žadateli, pokud se nevracel apoštolské komoře anebo datárii, kterým bylo např. nutno zaplatit annáty nebo kompozice pro udílení beneficií. Další možností vyhotovení dokumentu bylo expeditio per cameram (per viam camerae)632 , což znamená, že písemnost byla alespoň částečně vyňata z komplikovaného itineráře papežské kanceláře. Pokud na návrh sekretáře papež osobně o tomto itineráři rozhodl, dokument prošel kanceláří pouze do fáze první kontroly, pak byly naráz zaplaceny taxy za zpečetění, za registraci a pro sekretáře (tzv. taxa quinta), dokument byl zpečetěn a plumbátor jej osobně zanesl do papežových soukromých pokojů, poklekl před papežem, který nad dokumentem učinil znamení kříže a dokument byl registrován nikoli v kanceláři, ale v registru sekretáře (v naší době sekretariátu brevií) a mohl být expedován. Dalším a velmi rozšířeným způsobem zlistinění byla expeditio per breve, kdy se místo vyhotovení zpečetěného olověnou pečetí, bulou, používalo jednoduššího typu písemnosti, breve, zpečeťovaného otiskem rybářského prstenu. Tato expedice neprobíhala kanceláří, ale papežovým sekretariátem (sekretariátem brevií). Pro brevia, která byla expedována jako zdvořilostní korespondence knížatům, existoval zvláštní sekretariát; v tomto případě šlo o oficiální korespondenci papežovu, která samozřejmě byla vyňata z tax. Většina papežských brevií Dietrichsteinovi procházela právě tímto sekretariátem, byla totiž chápána jako papežova osobní korespondence s kardinálem, a to zvlášť v období pontifikátu Klimenta VIII., kdy mají brevia mnohdy osobní tón. Pro naše téma nejsou příliš důležité další cesty vyhotovování papežských písemností, jako je expeditio per viam correctoris, v 17. století ostatně již nepříliš často používané, nebo expeditio de curia, užívané jako interní cesta pro vyhotovování písemností týkajících se politických záležitostí při správě papežského státu. Poplatky při vyhotovování písemností byly v zásadě jak oficiálními taxami, tak poplatky pro labore, různé typy všimného (např. těm, kdo písemnosti přinášeli) a také kvóty při udělování beneficií, podle jejich typu nazývané servitia pro konzistoriální beneficia, annatae pro beneficia prostá a compositiones při udělování dispenzí a milostí udělovaných papežem (ty byly teoreticky spontánním darem). Taxa se neplatila podle délky písemnosti, ale v závislosti na jejím typu a pokud jednou byla stanovena, neměnila se po staletí: pro dokumenty de iustitia byla nižší, než pro dokumenty de gratia; taxy pro brevia byly všeobecně velmi nízké. 632 Nejde o Apoštolskou komoru, ale o camera secreta domini papae, tedy o soukromé papežské pokoje. 212 Kardinálové byli z placení tax vyňati, stejně jako členové papežova dvora (familiares) a dvora vicekancléře a vůbec úředníci kurie. Zdálo by se tedy, že kuriální prokurátor kardinála ztrácí jednu z významných charakteristik své funkce, jíž bylo v příslušném okamžiku zaplatit příslušnou taxu a umožnit tak další cestu písemnosti v byrokratickém itineráři. Musíme však mít na paměti dvě důležité skutečnosti: první spočívá v tom, že vyhotovování písemností gratis znamená logicky zpomalení celého procesu. Příslušní úředníci či pracovníci kanceláří totiž v zásadě nedostávali plat, jejich odměnou byla taxa placená příjemcem, takže k práci zdarma postrádali příslušnou motivaci, a právě agent-prokurátor svou osobní přítomností, kontakty, event. i úplatkem (někdy v podobě označitelné spíše termínem sociálního kapitálu) tuto motivaci supluje. Druhá skutečnost se týká vyhotovování písemností vyplývá z kardinálovy funkce protektora, ať již oficiální, nebo pouze spontánní: různé osoby z prostředí, v němž žije, se na něj obracejí se žádostí o vyřízení svých záležitostí, a písemnosti, které jsou vyhotovovány na kardinálův zásah pro ně, většinou z placení tax vyňaty nebývají. Agent, jak se můžeme přesvědčit m.j. v mnoha případech na stranách Olivieriho dopisů, tedy stále plní svou úlohu prokurátora u kurie, mnohdy nezbytnou. Velkou změnu pro české země představuje v pobělohorském období zřízení Kongregace de propaganda fide, která má právo na zhotovování všech písemností zdarma, neboť se týkají zásadního církevního úkolu, jímž je šíření víry. Tato kongregace, financovaná jak platbami za kardinálské prsteny, tak i díky výnosu solné daně v českých zemích633 , se vědomě stává kuriální expedicí pro české země a v agentově korespondenci je zřetelně patrné, jak jiné kuriální organismy přestávají být funkční pro získání zejména milostí a jak je agent doslova tíhou a tlakem okolností směřován k tomu, aby vyřizoval záležitosti svého patrona právě prostřednictvím Kongregace pro šíření víry. Z její strany se setkává s rozhodně vstřícným přístupem a jeho nejčastějším kontaktem při vyřizování záležitostí zejm. v době pontifikátu Barberini se stává sekretář kongregace Francesco Ingoli634. Reprezentant Agent v římském prostředí má i poslání jisté reprezentace svého patrona. Pro výkon své funkce dostává kredenciální listiny, které předkládá kardinálovinepotovi a dostává se mu tak jakéhosi oficiálního postavení, jež samozřejmě nemůže být postaveno na roveň diplomatickým šaržím ambasadora, ale v jistém slova smyslu jsou mu podobné a někdy i paralelní. I knížata, která mají své ambasadory, si navíc u kurie vydržují své agenty. Tak měly své agenty, zv. také spedizioniere regio, Španělsko, Francie, Benátky a Sardinie a od roku 1714 633 KOLLMANN 1910. 634 K osobě Francesca Ingoliho, viz METZLER JOSEPH, Francesco Ingoli, der erste Sekretar der Congregation, in: METZLER I/1, 197-243. 213 také existoval agent císařský, z nějž se vyvinul v 19. století zvláštní úřad ve více či méně volném vztahu k rakouské ambasádě, který byl zván K. k. Agentie für geistliche Angelegenheiten635. Tito agenti panovníků mají ovšem poněkud jiné postavení než agenti kardinálů a biskupů, jimiž se chceme zabývat především. Agent kardinála v jeho zastoupení vyřizuje některé ceremoniální funkce na římském dvoře: samozřejmě nezastupuje kardinála v jeho liturgických funkcích, nebo v rámci jeho přítomnosti v konzistoři: zde je kardinál osobně nezastupitelný, popřípadě je zastupitelný pouze svým kolegou z kardinálského sboru. Vidíme jej však zpřítomňovat nepřítomného patrona např. v rámci kurtoasních návštěv: v případě gratulací ke jmenování kardinálem nebo vysokým úředníkem kurie či správy města (prefekt, senátor), při narození, svatbách nebo úmrtí členů rodin vysoké aristokracie v čele s rodinou papežskou, při příjezdu kardinála, ambasadora či knížete do města nebo při jejich odjezdu je agent přítomen a jeho prostřednictvím i samotný patron. Agent vykonává jménem svého kardinálského patrona zdvořilostní návštěvu, pokud je to možné, předá jeho gratulační dopis a přijme odpověď na takový dopis. Gratulační dopisy dostává pravidelně pro vánoční a velikonoční svátky poštou od svého patrona, pokud je potřeba jiný gratulační dopis, od patrona si jej vyžádá. V případě Dietrichsteina jde také o účast na organizaci svátků, které se týkají oslav např. narození následníka trůnu nebo důležitých vítězství Habsburků v rámci třicetileté války; zde agenti spolupracují s císařským velvyslancem. O slavnosti se stará i v případě správy kardinálova titulárního kostela. Přístup k osobě papeže v audiencích a jeho časový rozvrh Pro papežského suveréna, stejně jako z druhé strany pro jeho dvořany, byl jedním ze zásadních momentů politické komunikace osobní kontakt v audiencích. Z první poloviny 17. století pochází blíže nedatovaný rukopis nazvaný „Dell’esecizio giornaliero del Papa“, zachovaný v Oxfordu636 . Přístup k papežově osobě byl přesně dán den po dni v týdenním rozvrhu: v neděli ráno po mši v osobní audienci (audienza segreta) papež přijímal vznešené cizince anebo osoby méně významného sociálního postavení, kteří museli o audienci požádat prostřednictvím supliky komořímu (Maestro di Camera), v níž byl upřesněn důvod takové audience; mezi tyto osoby náleželi i Dietrichsteinovi agenti. Odpoledne papež přijímal datáře, aby mohl podepisovat supliky na církevní beneficia, pak sekretáře brevií a k večeru dvorské biskupy a preláty, kteří taktéž museli podat supliku. V pondělí ráno o přestávce jednání konzistoře byli přijímáni všichni dvořané společně a po této audienci se s kardinály protektory jednalo o vakancích konzistoriálních diecézí a opatství 635 Viz BLAAS 1954. 636 Bodleian Library, Oxford, ms. Sleidan Supra 71: na rukopis upozornila VISCEGLIA 2002B, 64-65, na jejíž rozbor zde odkazujeme. 214 za přítomnosti nejvyššího komořího a papežského číšníka. V úterý měl papež signaturu milostí s kardinály a referendáři, kteří hlasovali v případě, že se papež nerozhodl udělit příslušnou milost prostřednictvím motu proprio. Účastnili se jí také bez hlasovacího práva i datář, auditor Roty, římský guvernér, pokladník a auditor Komory. Večer byli v apoštolském paláci přijímáni také poslední dva ze jmenovaných, aby jednali o majetcích papežského patrimonia a problémech týkajících se papežského stolu, tedy nejen o jídelníčku papeže, ale i naturálních provizích členů jeho dvora. Ve středu ráno se konala kongregace o volbách biskupů a po večeři audience soudních a „policejních“ úředníků, jednajících o trestných činech papežském státě. Ve čtvrtek ráno se pravidelně odehrávala kongregace Posvátného Oficia coram Sanctissimo a večer občas privátní audience. Pátek byl ještě v době Aldobrandinovského pontifikátu vyhrazen veřejné audienci, za Pavla V. se postupně ustálil zvyk přijímat pouze velvyslance Francie a Benátek, zatímco v sobotu byli přijímáni velvyslanec císaře a Španělska. Velvyslanci, ale často i jiné osoby (m.j. i naši agenti) po návštěvě papeže pokračovali audiencí u kardinála nepota. Zpravodajce a novinář Neméně důležitou součásti agentova působení je podávání zpráv o dění v kurii patronovi. Agent proto dostává šifru, tedy šifrovací klíč, jímž kóduje důležitá nebo důvěrná sdělení zasílaná svému patronovi. Z našeho studia zatím vyplývá, že kredenciální listina a šifra jsou dvojím distinktivním znakem skutečnosti, že se někdo stane agentem nějakého knížete nepřítomného v kurii. Získávání zpráv, mnohdy velmi důvěrného nebo až tajného charakteru, je místem, v němž se projevuje skutečné umění agenta: jeho síť kuriálních kontaktů, které většinou nejmenuje, jenom opisuje termíny jako např. nejčastěji „un amico mio assai ben informato“, jeho znalost prostředí a jeho kapacita vnímání se právě na tomto poli rozehrávají maximálně a ukazují jeho skutečné schopnosti. Dopis agenta má vždy dvě části, které často bývají přímo pisatelem označovány termíny „negozi“, tedy záležitosti, jejichž vyřizováním je agent pověřen ze strany patrona (někdy prostřednictvím jeho sekretářů nebo jiného personálu jeho okolí a kanceláře) a „nuove“. Novinky, zprávy, oznámení nejrůznějšího charakteru tvoří mnohdy materiálně většinu korespondence a v případě námi studovaných agentů nejsou přepisy opisovaných novin, známých jako Avvisi di Roma. Alespoň v případě Dietrichsteina máme totiž doloženo, že tyto Avvisi byly do korespondence přikládány, že za ně bylo novelistům placeno a že tudíž agent ani jejich údaje opisovat dost dobře nemohl. Agentovy „nuove“ jsou tedy radikálně odlišné od obecných novin a představují vyšší úroveň politické informace, určenou výhradně patronovi a osobám v jeho nejbližším okolí, pro nějž představoval nadstandardní vhled do dění v kurii i do jejího zákulisí. I proto je zapotřebí šifry, která je samozřejmě 215 používána také ke kódování důležitých sdělení ohledně vyřizovaných úkolů, ale daleko více právě v druhé části agentových dopisů, která je většinou nadepsána termíny „Nuove“, „Delle nuove“ či „Per le nuove“ a je tak často i graficky oddělena od předchozího textu, který se zabývá projednávanými záležitostmi. Zprostředkovatel poštovního spojení S podáváním zpravodajství je spojena i role poštovního zprostředkovatele. Agent, který jednou týdně píše obsáhlý dopis, k němu při odeslání pošty zároveň přikládá všechny ostatní dopisy, jež přijal od více nebo méně významných osobností v Římě, ale třebas i těch, které jeho rukám dorazily z jiných oblastí Itálie (pro naše téma jde především o dopisy z Neapole) nebo i ze Španělska. Řím je ostatně – jak to ještě uvidíme – jedním z velkých poštovních uzlů evropského kontinentu. V zásilkách mnohdy nešlo pouze o písemnosti, ale také o balíčky s nejrůznějším tovarem, nebo třeba knihy, které byly kardinálu-patronovi věnovány autory atp. Agent je proto ve spojení s poštovními úřady nejenom v Římě, ale také v Benátkách nebo v Miláně, stará se o hrazení poštovních výdajů na místě, a proto také některé příliš objemné nebo těžké zásilky raději neposílá poštou, ale v zavazadlech někoho, kdo cestuje směrem do místa pobytu jeho patrona. Takto jsou využíváni např. odjíždějící nunciové nebo členové jejich doprovodů, popř. významné šlechtické návštěvy, kterým je vhodné a možné podobné pověření svěřit. Nákupčí Další rolí agentů, již ostatně zmíněnou, je nákup nejrůznějších patronem vyžadovaných předmětů. Záleží samozřejmě vždy na vkusu, zálibách a finančních možnostech příslušného patrona, a tedy na jeho objednávce. V Dietrichsteinově případě jde především o součásti liturgického oděvu nebo knihy. Agent hlavní a agent pomocný U Dietrichsteinových agentů se setkáváme se zdvojením funkcí: hlavnímu agentovi Fabiu Ursolinimu sekunduje před tím, než jej plně nahradí, od Dietrichsteinova dvora přišedší Jacomo Oliverio, po jeho smrti se agentem stává Pier Francesco Paoli z klientely Savelliů, ale jeho pomocníkem se stává lékař Pietro Matta, manžel neteře zesnulého Olivieriho. Pouze hlavní agent má šifru a oficiální pověření, agent pomocný sice patrona také pravidelně zpravuje a pomáhá svému hlavnímu protějšku při vyřizování záležitostí, jimiž jej pověří, ale zůstává sekundární osobou, možná určenou k tomu, aby jednou funkci převzal. Nemáme žádné doklady o nějakém rozdělení kompetencí ani o tom, že by „nástupnictví“ bylo nějak fixováno, ale zcela jistě o něm rozhodovaly osobní kvality a kompetence kandidáta. 216 2. AVVISI DI ROMA „Řím, jak víš, je místem, kde lze nalézt všechny novinky na světě.“637 Než se začneme zabývat samotnými Dietrichsteinovými agenty, musíme alespoň stručně pojednat o příbuzných tématech, která s komunikací mezi Dietrichsteinem a jeho římskou klientelou souvisí jako další zprostředkující médium politické komunikace. První z takových médií jsou Avvisi di Roma, s mediální tématikou související velmi úzce, protože se jedná o předchůdce jednoho z dnešních masmédií, novin; druhé má k tématu vztah více materiální, protože se jedná o přenos informací, umožněný díky poštovnímu spojení, které právě v této době začíná dostávat přesnější a jasnější kontury co do fungování a byrokratizace celého procesu, ale je rozhodným projevem velké změny v komunikačních možnostech raně novověké společnosti. Sbírka Avvisi di Roma ve fondu Urbinates Latini Vatikánské knihovny V okamžiku, kdy bylo malé urbinské vévodství po smrti posledního vévody Francesca Maria II. della Rovere roku 1631 připojeno jako odumřelé léno zpět k papežskému státu a uzavřela se tak takřka dvousetletá kapitola jeho politické samostatnosti, došlo také k přenosu slavné knihovny urbinských vévodů do Říma, kde vytvořila fond Urbinates Latini638. Jeho součástí je dodnes i 74 rukopisných svazků, z nichž každý má od 500 do 800 fólií svázaných Avvisi di Roma z let 1554-1648639. Jde o asi nejdůležitější sérii Avvisi nejen z Říma, ale také z celého světa, která se v Itálii vyskytuje a dnes již byly použity zástupem historiků i historiků umění. Asi nejznámějším je Ludwig von Pastor, který Avvisi používal velmi hojně (byť ne vždy s dostatečnou dávkou kriticismu) ve svých monumentálních Geschichte der Päpste. Johanes Orbaan vydal dvousvazkovou edici těch pasáží Avvisi, které se týkají dějin umění v dobách 637 BISACCIONI MAIOLINO, L´albergo, Venezia 1637, 531. 638 Soupis fondu: STORNAJOLO 1902-1921. 639 Jde o signatury BAV, Urb. Lat. 1038-1112. Srv. ANCEL 1908. Avvisi se zabývali: BONGI 1869; VAN HOUTTE 1926; DRESLER 1933 (silně poznamenáno dobou vzniku); využíval je hojně i Delumeau, který podává jejich stručný popis (DELUMEAU 1957, 25-36); dále: D’ONOFRIO 1962. Význam pro dějiny českých zemí se zatím nikdo nepokusil zhodnotit. – Je třeba poznamenat, že v prvních pěti svazcích se nejedná o pouze o Avvisi z Urbina, ale o Avvisi z let 1553-1572, zasílané do Augspurgu Ulrychu Fuggerovi, které se podle benediktina Ancela (ANCEL 1908, 124) dostaly do urbinského fondu při takřka současném přenosu fondu Palatiny. Nesvázané listy byly na regálech vedle sebe a fuggerovské Avvisi podobné svou formou i obsahem byly omylem zařazeny do fondu urbinského. K tzv. Fuggerzeitungen, viz KLEINPAUL 1921/1922; KLEINPAUL 1930; FITZLER 1937. 217 pontifikátů Klimenta VIII. a Pavla V.640, Jean Delumeau jich hojně využil při psaní své doktorské práce641 a v poslední době je ke svým pracím o počátcích italské žurnalistiky používal profesor benátské University Ca’ Foscari Mario Infelise642. Vyslanec urbinského vévody Avvisi sám nepsal, ale kupoval je pro svého patrona na ulici nebo možná u již zaběhnutého profesionála v jeho krámku. Odtud také pochází jeden z jejich názvů, gazzeta, což podle Bongiho byla původně drobná benátská mince, za niž se novinové listy kupovaly643 . Ve velkých italských městech, zejména v Benátkách a v Římě, tedy již v polovině 16 století existuje rozvinutý obchod s Avvisi, kterému se věnuje poměrně dost lidí, vytvářejících neoficiální cechy. První novináři, kteří se zřejmě pohybovali v ulicích bankovních center – v Římě šlo o známou Via dei Banchi Vecchi – ale i v úřadech poštmistrů a krámech profesionálních obchodníků. Existovaly Avvisi oficiální, tedy určené širšímu publiku, ale i Avvisi privátní, které mnohdy obsahovaly i informace zákulisní644 . Již ve svých počátcích byla práce žurnalisty nelehká a mnohdy i nebezpečná, o čemž svědčí např. vyhnání pisatelů Avvisi z Říma roku 1572645 a v březnu roku 1576 byli všichni příslušníci tohoto řemesla v Benátkách uvězněni646 . Novellanti jsou posíláni na galéry, jsou kontrolováni státními úřady i inkvizitory647 . O jednom zajímavém případu se dozvídáme z Olivieriho dopisu Dietrichsteinovi z července 1622. Advokát Androsillo viděl v domě římského šlechtice Emilia Altieriho na stole rukopisné Avvisi a přečetl si v nich, že snahy rodiny Ludovisi o sňatky s významnými rodinami nebudou úspěšné, protože 640 ORBAAN 1920; viz také ORBAAN 1910. 641 DELUMEAU 1957 – DELUMEAU 1959, v populárnější (a čtivější) formě DELUMEAU 1975. 642 Výsledky jeho studií (některé viz naše bibliografie) jsou shrnuty do svazku INFELISE 2002A. Na následujících stranách se z důvodů prostorových přirozeně nemůžeme zabývat dějinami žurnalistiky jako celku, a proto zcela vědomě opomíjíme situaci počátků žurnalistiky v jiných zemích než v Itálii. 643 BONGI 1869, 314. Další názvy, které se vyskytují pro tyto rukopisné (a později i pro tištěné) noviny: avvisi, reporti, gazzete, raguagli, nouvelles, advis, corantos, courantes, Zeitungen, Monatsblätter, Wochenblätter, ordinari, relazioni; jejich autorům a prodavačům se říkalo: novellanti, gazettisti, gazettieri, menanti, reportisti. 644 FEDELE-GALLENGA 1988, 85. 645 PIUS V., konstituce Ea est proti pisatelům avvisi, 1. IX. 1572, v italském překladu text podává BONGI 1869, 319-320. 646 DELUMEAU 1957, 27. 647 Pro benátskou republiku se situací v 17. st. zabýval INFELISE 1997. Prodavač novin, římský tisk z konce 16. st. (podle DELUMEAU 1957, za s. 112. 218 papež pravděpodobně do října zemře, ale že díky jeho snahám v oblasti sňatkové politiky mu „Španělé vyrvali z rukou vše, co chtěli.“ Advokát o tom mluvil s papežovým nepotem kardinálem Ludovisim, ten slíbil, že pokud mu rukopis přinese, nebude to mít závažný trestní dopad. Androsillo tak učinil, ale mluvil o rukopise také před papežem, který svému nepotovi přikázal, aby gazzetistu nechal uvěznit a potrestal jej. Nepot, který chtěl dostát svému slibu, za viníky skutečně orodoval a podařilo se mu vyprosit milost záchrany jejich života, která však pravděpodobně měla kvůli jejich mortificazione následovat až po vynesení kapitálního rozsudku. Papež ovšem vzal do ruky tužku (la penna di lapis) a napsal vlastní rukou slova, odevzdal list otevřený poslovi a nedal mu žádný další příkaz ohledně doručení (mělo jít tedy o velmi otevřené sdělení určené co nejširšímu počtu recipientů). Papežova slova velmi dobře charakterizují nebezpečný život novináře v papežském Římě 17. století a jsou jasným návodem, jak a proč provádět autocenzuru: „Snahy o sňatky v rodině uspějí navzdory všem zlolajníkům, kteří se snažili a snaží je zmařit. Život papeže je v rukou Pána Boha, který jej svou milostí zachová, bude li to pro dobro jeho svaté služby. Páni Španělé jsou tak skromní, že Jeho Svatost nepožádali o nic, co by nebylo vhodné a pokud se jedná o takové prosby, papež by je neměl odpírat ani jim, ani jiným knížatům, tak jako to ostatně ve správných případech bude dělat vždy. Co se týká zbývajícího, ať si dá pan novinář pozor, protože pokud se mu něco podobného stane ještě jednou, ocitne se ve dvou částech na Mostě.“648 Vztah rukopisných Avvisi k tištěným novinám Základní podobou těchto informativních letáků byla dlouho forma rukopisná. I když máme první tištěné zprávy doloženy už na počátku 17. století, nelze si představovat, že tištěná forma prostě nahradila formu psanou. Tento proces trval více než sto let a ještě v 18. století zůstávaly v Itálii psané Avvisi primární formou politické a ekonomické komunikační sítě. Historikové novin již od Voltaira649 dělí tuto formu komunikace na dva modely, ale jejich rozlišení na tištěnou a psanou formu je umělé a závislé především na retrospektivním pohledu z hlediska vyústění celého procesu. Jak ukazuje přesvědčivě ve svých studiích Mario Infelise650, psané Avvisi představovaly v průběhu celého 17. století – alespoň v Itálii – nejdůvěryhodnější a nejrozšířenější zdroj šíření informací. Jejich tištěná podoba byla formou sekundární, určenou především pro širokou veřejnost, a proto pečlivěji cenzurovanou či autocenzurovanou. 648 Olivieri Dietrichsteinovi, 2. VII. 1622 (viz příloha) – Šlo o Sixtův most, Ponte Sisto přes Tiber v Římě, kde se v této době v Římě vykonávaly popravy. 649 viz Voltairův článek „Gazette“ v sedmém svazku Encyclopédie. 650 Pro otázku vztahu tištěných a psaných avvisi: INFELISE 2001A. Pro tištěné zprávy u nás, viz MICHAL 1930. 219 Odvozenost dokládá i samotná podoba tištěných italských novin, jež je naprosto závislá na formě psané. Tištěné noviny jsou v průběhu celého 17. století prostou kopií rukopisných vzorů, tisk je pouze akcidentální záležitost daná faktem, že je vhodné a nutné zprávy šířit masověji. Čtyři tištěné strany pouze přepisovaly (původně naprosto beze změn) avvisi rukopisné, nebyly členěny obsahově, neexistovaly obdoby našich titulků, graficky bylo – tak jako u psaných listů - zdůrazněno pouze místo provenience zápisu a jeho datum (např. „Roma, li 5 agosto 1683“). Souviselo to i s procesem vzniku tištěných novin: redaktor čekal u dostavníků pošty, dovezené rukopisné avvisi rychle zaslal do tiskárny, aby bylo možno je okamžitě vysázet. Pošta z různých měst přicházela různé dny v týdnu, bylo tedy nutno sázet postupně. Při zpoždění poštovních kurýrů se do poslední chvíle na nové zprávy čekalo, práce zejm. v závěrečné fázi byla dělána narychlo a noviny proto byly obsahově i formálně pouze řadou zpráv z různých míst. Závislost na psané podobě vyvstane ještě plastičtěji, uvědomíme-li si, že autory či redaktory psané i tištěné verze bývali většinou titíž lidé a že se tedy pohybujeme ve stejném prostředí, není zde žádného kvalitativního skoku. Rozdíl také dlouho není ani ve způsobu distribuce: i tištěné noviny dlouho zůstávají záležitostí osobního abonmá, tedy v podstatě soukromé korespondence mezi vydavatelem a objednavatelem, k jejich masovému prodeji na ulicích dochází v zásadě až na konci ancien régime651 . Prvními pravidelněji tištěnými zdroji informací byly kurzovní lístky a ceny zboží, sloužící mezinárodní komunitě finančníků a obchodníků. Tyto zprávy, objevující se již po roce 1580, stojí na počátku ekonomické žurnalistiky.652 Je však obtížné rozpoznat vliv na oblast novinářských zpráv (pokud vůbec nějaký byl), neboť tyto zprávy byly určeny profesionálně vymezené klientele se specifickými nároky a požadavky, nikoli více či méně široké veřejnosti. Je s podivem, že velká centra psaných informací, v Itálii především Benátky a Řím, neměla v průběhu celého 17. století tištěné noviny. Ty se vyvinuly v jiných italských městech: již ve 30. letech 17. st. v Miláně, Janovu, Florencii, v letech čtyřicátých v Neapoli, Bologni a Turíně. Do konce 17. století se fenomén rozšířil i do dalších italských měst, stále formálně závislý na rukopisných listech. Podoba tištěných novin se samozřejmě lišila město od města (hlavní města italských států mají noviny kvalitnější), ale podobné rozdíly lze nalézt i u novin psaných. Rukopisné Avvisi, zasílané Dietrichsteinovi pravidelně prostřednictvím jeho agentů, tedy ve své době představovaly hlavní kanál veřejného i poloveřejného šíření politických informací už jenom proto, že jejich příprava byla obtížněji 651 ŠIMEČEK 1979, 543-544. 652 K otázce počátků komerčního a ekonomického žurnalismu, viz MCCUSKER – GRAVESTEIJN 1991 a TUCCI 1993. 220 zachytitelná cenzurou a že šíření informací touto cestou bylo zejm. pro potřeby politických elit společnosti rychlejší, pohotovější a přesnější. Pramenná hodnota výpovědí Avvisi Historika přirozeně zajímá, řečeno slovy Jeana Delumeaua, quel crédit peut-on accorder aux Avvisi?653 Pastorovi bývá často právem vyčítáno, že je bere doslova, a až Delumeau si dal práci s tím, aby se alespoň některé jejich údaje v rámci možností pokusil ověřit. Mnohé údaje např. o cenách obilí nebo zakupovaných kuriálních úřadů jsou naprosto přesné: gazettisti (tak jako dnešní novináři) ovšem pouze reprodukují své zdroje, a tam, kde je zdroj nepřesný, jsou nepřesní i oni. V sérii zpráv je možné sledovat i postupné upřesňování informací, menanti také čekají na to, až bude zpráva potvrzena654. Avvisi je tedy možno považovat za kvalitní pramen, který s trochou dobře míněné podezřívavosti ze strany čtenáře umožňuje zachytit nejenom mnoho ekonomických a politických informací, ale především i to, jakým způsobem byly v daném místě vnímány. Musíme samozřejmě počítat s cenzurou a především s autocenzurou, vždyť dostat se do vězení, být vyhoštěn z města nebo nesmět vykonávat své povolání bylo pro tyto věčně hladové hledače a šiřitele informací velmi jednoduché, a ve svých zprávách to občas dávají i najevo, ale občas – pokud ví, že nebudou trestáni – dají svému sarkasmu a ironii volný průběh, podobně jako autoři slavných Pasquinád na několika vyvolených místech v Římě. Smrt přísného Sixta V., který je držel velmi zkrátka, komentovali těmito slovy: „Slitoval se Pán nad svým lidem … [papež] podle svého horoskopu se narodil jako krysa [byl nešlechtického původu], žil jako lev [přijal jej do svého znaku] a zemřel jako vlk [nestihl se prý před smrtí vyzpovídat].“655 Slavná římská ironie, tak vlastní lidu Věčného města, si totiž v době sedisvakance mohla dovolit mluvit nahlas… Zasílání Avvisi Dietrichsteinovi Doklady o tom, že agenti zasílali Dietrichsteinovi společně se svými dopisy i Avvisi, máme již od roku 1600, kdy v Ursoliniho vyúčtování z konce tohoto roku656 je zmíněna i položka za gazzetistu, který od srpna do prosince dostal 7,50 scudi, což odpovídá platbě 1,50 scudi měsíčně. Podobně je tomu i ve vyúčtování, jež Dietrichsteinovi podává Olivieri za rok 1611657: gazzetista 653 DELUMEAU 1957, 32. 654 Delumeau uvádí příklad z roku 1588, kdy Španělé mluvili nejprve o vítězství své Armady, jsou žurnalisté stejně jako papež velmi rezervovaní, a i když docházejí ještě na konci srpna první zprávy o vítězství nad Angličany, do svých zpráv je sice uvádějí, ale s dodatkem, že se ještě čeká na potvrzení skutečnosti. 655 Avviso z 29. VIII. 1590 (BAV, Urb. Lat, 1058, f. 410A),, cit. DELUMEAU 1957, 32. 656 Viz vyúčtování Ursoliniho z konce roku 1600 (srpen-prosinec), RAD, kart. 444, i.č. 1909/128, f. 9rv-12rv. 657 Olivieri Dietrichsteinovi, bez data [krátce po 12. I. 1612] (viz příloha). 221 Horatio Parisio dostal 21 scudi za svou práci a obvyklé spropitné: šlo by tedy opět o 1,50 sc. měsíčně a spropitné 3 scudi na konci roku. O zasílání Avvisi z Říma se dále dozvídáme přímo z korespondence, občas na ni agenti odkazují, jako např. v únoru 1620, kdy Olivieri píše: „o záležitostech knížete Vittoria neříkám nic, protože gazzeta o nich mluví dobře a podrobně“658 Z roku 1623 pochází svědectví o samotném procesu zasílání, kdy agent reaguje na kardinálovu stížnost, že jeho dopisy a noviny docházejí vždy jednotlivě a rozvázané a brání se tím, že „já obvykle pokládám dopis, který napíšu nahoru na všechny ostatní, pod něj noviny, svážu je a zpečetím španělským voskem a vždy vlastnoručně nadepíšu adresu.“659 Olivieri ovšem kardinála také informuje o osudech obce novellantů, když například ve druhé půli ledna 1613 byli ve velkých obavách a strachu, protože se nad nimi stahovala mračna hněvu papežské administrativy660, nebo když jim bylo na začátku září 1615 zakázáno nejprve vůbec psát své noviny a někteří byli tvrdě potrestáni (nejnižším trestem byla galéra), protože si francouzský velvyslanec stěžoval u papeže na způsob, jakým psali o Francii661 . Olivieri také přistupuje k Avvisi kriticky, tedy srovnává jejich informace s jinými zdroji, jako např. údaj o hodnotě vakantního opatského beneficia v Catanii v roce 1621, kdy je údaj řeholníka Bernarda Sabii, jenž o vakanci Olivierimu psal, a údaj novin výrazně odlišný, o polovinu662 . Občas jsme zpraveni o osudech již zmíněného Orazia Parisiho, který zřejmě pro Dietrichsteina (nebo spíše pro Olivieriho) pracoval dlouhodobě: ve druhé polovině roku 1616 byl díky intrikám ze strany svých nepřejících kolegů na 50 dní uvězněn a potom guvernérem vykázán z Říma. Nechal na místě zbytek rodiny a jako svého zástupce vlastního syna, protože doufal, že po měsíci se do města a ke svému řemeslu bude moci vrátit663 . Také roku 1619 byl uvězněn jeden gazzetista, který vypustil nepravdivou informaci o tom, že papež přidělil císaři finanční výpomoc v hodnotě 200 tisíc scudi. K tomu Olivieri dodává: „Zdá se, že ti z jeho sekty se budou snažit, aby tuto věc hodili na našeho Horatia Parisia, který slouží Vaší Osvícenosti, a že se budou snažit získat list, který Vám zaslal. I když on sám neví nic o tom, že by něco takového napsal, prosí pokorně Vaši Osvícenost, aby nedopustila zaslání jeho listu sem kvůli respektu, protože by mohl být určitě tak jako tak nějakým způsobem zneužit, aby mu uškodili.“664 Máme zde nejenom doklad o konkurenčních bojích mezi římskými pisateli a kolportéry novin, ale také o tom, že jejich zákulisní boj a intriky se mohly již v této době dotknout poloviny 658 Olivieri Dietrichsteinovi, Řím 4. VII. 1620 (viz příloha). 659 Olivieri Dietrichsteinovi, Řím 18. II. 1623 (viz příloha). 660 Olivieri Dietrichsteinovi 26. I. 1613 (viz příloha). 661 Olivieri Dietrichsteinovi 5. IX. 1615 (viz příloha). 662 Olivieri Dietrichsteinovi 9. I. 1621 (viz příloha). 663 Olivieri Dietrichsteinovi 22. X. 1616 (viz příloha). 664 Olivieri Dietrichsteinovi 28. XII. 1619 (viz příloha). 222 Evropy. V neposlední řadě si můžeme všimnout i kontroly kvality informací, jež byla ze strany státních autorit prováděna a novináři tak byli takřka existenčně nuceni k ověřování hodnověrnosti svých zpráv. Z roku 1632 pochází údaj o smrti Dietrichsteinova gazzetisty, který není jmenován. Kardinálův agent nabízí po konzultaci s vévodou Federicem Savellim jeho domácího novináře, který bude sloužit za 12 scudi ročně: je prý dobrý a díky tomuto postupu se ušetří665 . Dietrichstein však samozřejmě nedostával Avvisi pouze z Říma, ale také z jiných významných evropských center. Pravidelně jsou kardinálovi zasílány Avvisi z Benátek, jak nás o tom zpravují průvodní dopisy benátských poštovních agentů z rodiny Tadoldo Cattani a od r. 1624 Roberto Hais666. Tito agenti píšou i v případě, že z Itálie nedošla pro kardinála další pošta, a vždy přikládají zakoupené Avvisi nebo jejich podstatné informace opisují. Tak i v případě druhého velkého italského centra šíření novinových informací máme doloženo pravidelné zasílání avisových zpráv olomouckému biskupovi. Podrobnější průzkum Dietrichsteinovy korespondence pravděpodobně přinese i další doklady o zasílání novinových zpráv z jiných evropských center, a naše hypotéza o tom, že Dietrichstein byl v době celého trvání svého episkopátu pravidelně zpravován o dění v celé Evropě na úrovni, jež byla na vrcholu možností komunikačních kanálů, tak bude doložena dalšími doklady. Problém Dietrichsteinovi zasílaných Avvisi ovšem leží jinde: nejsou zachovány ve fondech týkajících se kardinála jak v rodinném archivu, tak i v archivu (arci)biskupství olomouckého. Důvod je nasnadě a spočívá v takřka románovém osudu mnoha archiválií, jež se kardinála týkají. Valná část mikulovského archivu byla totiž spolu s knihovnou zrekvírována švédskými vojsky při obsazení Mikulova roku 1646. Zajímavé kusy archivu navíc rekvírující důstojník Alexander von Erskein nezaslal do Stockholmu, ale ponechal si je pro sebe. Valná část jich dlouho byla uložena na jeho zámečku v severoněmeckém Stade, odkud byla předána do státního archivu v Hannoveru, z nějž se hlavní část archiválií týkající se habsburské monarchie r. 1874 dostala do Haus- Hof- und Staatsarchivu ve Vídni. Tam se již nacházely další archiválie, které na závěr svého působení coby velvyslance ve Stockholmu zakoupil Jan Antonín hrabě Nostic a r. 1712 je předal císaři. Většina dietrichsteinské korespondence se ocitla ve fondu Große Korrespondenz a odtud 665 Pietro Matta Dietrichsteinovi, Řím 17. VII. 1632: „Il s.r Paoli mi accennò hier mattina che per la morte del gazzetista vi V. Em.za il s.r duca Savelli gl´havea proposto quello di casa e che haverebbe servito per 12 scudi l´anno e dimandando il mio parere, subito risposi a S. S.ria che il negotio si deve abbracciare per ogni rispetto e di chi lo propone e perché intendo sia buon gazzetista et anco per sparagno. Onde siamo restati d´accordo che questo gazzettista presente mandi gl´avvisi per tutto il presente mese, acciò sia poi così pagato, senza smezzar li mesi.“ (viz příloha – f. 91v) 666 Dopisy jsou doloženy z let 1616-1631, ale s velkou dávkou jistoty můžeme předpokládat činnost poštovních agentů pro celé období Dietrichsteinova episkopátu. 223 byla v rámci archivní rozluky roku 1923 dopravena do Prahy. Byla uložena v Archivu ministerstva vnitra a teprve roku 1959 se dostala zpět do fondu Rodinný archiv Dietrichsteinů v brněnském oblastním archivu, kde se nachází dodnes poté, co byla nově uspořádána a sloučena se zbytky kardinálovy korespondence, které se v Mikulově nacházely667 . Je naprosto logické, že Avvisi jakožto písemnosti neadresné povahy možná ani nešlo identifikovat jako pozůstatky Dietrichsteinova archivu, a tak zůstaly na některém z mnoha míst, jimiž archiválie putovaly. Autor těchto řádků neměl možnost navštívit všechny jmenované lokality, ale je pravděpodobné, že by se v nich našly ještě zbytky kardinálovy korespondence668 . Avvisi se v korespondenci Olivieriho zachovaly pouze výjimečně669. Podobně je tomu s „kardinálskými“ archiváliemi, jež si ještě před švédským vpádem vyžádala olomoucká kapitula a biskupství. Ty byly v době švédského nebezpečí spolu s ostatními kusy biskupského, kapitulního a manského archivu odvezeny v bednách do Vídně, odkud se do Olomouce vrátily roku 1651670 . V rámci nového uspořádání v letech 1969-1971 byly sloučeny dvě velké části arcibiskupského archivu, olomoucká a kroměřížská, do jednoho velkého celku, který nyní tvoří velký fond Arcibiskupství Olomouc671 . Část archiválií vzhledem k jejich povaze byla umístěna i do jiných archivních fondů, např. Ústřední ředitelství arcibiskupských statků v Kroměříži672 nebo Metropolitní kapitula Olomouc673 . Celou tuto papírovou anabázi jsme však nepopisovali pouze pro upozornění na dějiny kardinálova archivu, i přes to, že i tyto dějiny jsou pro hodnocení kardinálova působení mnohdy rozhodující. Jde spíš o metodologickou poznámku k dosavadní historiografii žurnalistiky v našich zemích, která při hodnocení frekventovanosti cizojazyčných novin v českých zemích ve starším období674 vychází zásadně z výskytu souboru novin v našich archivech, aniž by 667 Pro takřka detektivní příběh kardinálových archiválií, viz ŘEZNÍČEK – TRANTÍREK 1962; SCHIECHE 1967, ŘEZNÍČEK 1976. Podobné osudy měla knihovna, pro niž si dovoluji odkázat z celé malé knihovničky titulů pouze na nejnovější: PARMA 2004 a MĚSÍC 2008. 668 Tak např. ve fondu HHStA, Große Korrespondenz se ještě nyní nachází několik málo kardinálových dopisů. 669 Tak například příloha Olivieriho dopisu Dietrichsteinovi z 11. II. 1623 (viz příloha) obsahuje Avvisi z Antverp (27.I.1623), Kolína nad Rýnem (29.I.1623), Benátek (11.II.1623) a Prahy (29.I.1623). 670 KOUŘIL 1971. 671 K tomu viz RAD, kart. 351, i. č. 1439, sign. 631. 672 KALISTOVÁ – KOUŘIL – ROUBIC 1974. 673 BYSTŘICKÝ – KOUŘIL 1967. 674 Pro dějiny žurnalistiky obecně, viz VOLF 1930, KLIMEŠ 1955; BERÁNKOVÁ 1981; práce ZDEŇKA ŠIMEČKA; SEKERA 2007. Pro soupis výskytu novin v českých zemích, viz ŠIMEČEK 1979. 224 se zabývala podrobnějším rozborem odběru novin v pramenech. Její výsledky proto zatím nemohou být než zkreslené: náš rozbor zasílání Avvisi přímo Dietrichsteinovi by měl být jedním z kroků na cestě ke zpracování dějin tohoto média v českých zemích, které by více odrážely skutečný stav pramenů. Ke komunikaci všeobecně naposledy NOVOTNÝ 2009B, kde lze nalézt i přehled literatury k tématu. 225 3. POŠTA „Žurnalismus a pošta mají velmi úzké vztahy, protože se vzájemně živí jeden druhým a nachází v sobě možnosti svého rozvoje.“675 Jak ukázal již Fernand Braudel676, prostor je pro raně novověkého člověka nepřítelem číslo jedna: člověk zápasí s prostorem o čas, jenž hraje důležitou roli v komunikaci. V naší době již rychlost šíření informace přestává hrát roli, neboť komunikace je umožněna okamžitě prostřednictvím moderních komunikačních médií jako je telefon nebo world wide web, a tak si již obtížně uvědomujeme, jakou komunikační revolucí byl vznik pošty. Svět raného novověku se mění: z „Gutenbergovy galaxie“ se stává „galaxie Taxisova“, v níž se zkracují vzdálenosti a tak se proces komunikace zrychluje. I kriticky přejatá slavná McLuhanova věta the medium is the message, která zkratkovitě vyjadřuje jeho tezi o vlivu komunikační techniky a média na formu, kvalitu a podobu informací, nám umožňuje pochopit dopad zavedení stálého poštovního spojení, k němuž došlo v průběhu 16. století v celé Evropě, na změnu vnímání komunikace677. Budování poštovní sítě znamená budování poštovních stanic, umožňujících zastávky kurýrů nejprve používajících koně a jejich výměnu, vytváření sítě kvalitních silnic, po nichž je možno pohybovat se rychle a bezpečně, i zajištění personálu, který bude dopisy transportovat, později i o úpravu sítě pro kočáry, dostavníky a diligence. To vše postupně zrychluje dopravu dopisů a v důsledku kvalitativně mění komunikační kanály kontinentu. Právě v této době žije a působí také Dietrichstein, který se tomuto novému trendu dokázal plně přizpůsobit a využít jej ke své činnosti. 675 PASTINE 1926, 340. 676 BRAUDEL 1990, II, 9-33 677 Této změně se plně věnuje ve svém monumentálním díle týkajícím se zejm. dějin pošty Wolfgang Behringer: BEHRINGER 2003. 226 Řím – hlavní město poštovnictví678 Řím se v druhé polovině 16. století stává jedním z hlavních evropských poštovních uzlů, rozhodně nejaktivnějším na Apeninském poloostrově a možná i na celém kontinentu. Příčiny této důležitosti již jasně popsal Jean Delumeau: tkví především v univerzálním rozměru papežství. Papež musel být díky své funkci velmi dobře informován o politickém a ekonomickém světovém dění a naopak katoličtí vládcové chtěli i díky této informovanosti zůstat v úzkém kontaktu s nábožensko-politickým centrem, které je i centrem cirkulace informací, „capitale de la nouvelle“. Papežové navíc rozhodují o obsazení stále ještě dosti významného počtu beneficií katolického světa: rozhodují o konzistoriálních provizích nebo je potvrzují, datárie rozhoduje i o množství nižších beneficií. Z hlediska žadatelů i udělovatelů je proto velmi důležité rychle se dozvědět, že je nějaké beneficium vakantní. Pro jeho udělení je totiž 678 O dějinách pošty zvl. v papežském státu: MUMMENHOFF 1912; RODOCANACHI 1912; PASTINE 1926; DELUMEAU 1957, 37-78; HURTUBISE 1972; ABRATE 1975; FEDELE – GALLENGA 1988; VACCARI 1988; GIANNETTO 1990; a především moderní souborná práce BEHRINGER 2003, zaměřená ovšem především na Německo. V českém prostředí nedávno vyšla první syntéza poštovních dějin: ČTVRTNÍK – GALUŠKA – TOŠNEROVÁ 2008, která sice zaplňuje velkou mezeru na našem knižním trhu, ale rozhodně není definitivním příspěvkem k tématu. 227 často rozhodující datum přijetí supliky v datárii, a proto je zapotřebí dozvědět se o vakanci příslušného beneficia co nejdříve. Dále je neméně důležitým důvodem pro akcentování poštovního spojení přítomnost mnoha různých bankovních filiálek v Římě. Bankéři se starají o platby za nově udělená beneficia, předkládají supliky osob nepřítomných v kurii, ale především se snaží stát se věřiteli papeže, členů jeho rodiny či kardinálů. Konečně je nutno mít na paměti, že Řím leží na jednom z hlavních cestovních směrů španělského impéria, ose, která jde do Madridu z Palerma přes Neapol, papežský stát a Janov (s odbočkou na Milán) a odtud buď po moři do Barcelony, nebo po souši přes průsmyk Mont Cenis a Lyon679 . Tradičním středověkým typem poštovního spojení bylo využívání poslů (tabellarii, tabelliones, equitores), jež máme v případě papežství doloženy od konce 13. století. Počet papežských poslů se pohyboval mezi 35-45, dostávali pevný plat, ale byli ještě navíc zvlášť odměňováni za prováděné výkony. Velmi rychle si vytvořili profesní sdružení, díky němuž se tato služba postupně odpoutávala od papežské kanceláře a komory a stávala se venálním (zakupitelným) úřadem. Nový tabellio skládal přísahu věrnosti papežskému vicekancléři, a pak od něj po složení kauce (iocalia) získával odznaky svého úřadu: hůl s papežským znakem a znak církve (zkřížené klíče), který směl nosit na hrudi. Označení s sebou neslo jistou formu imunity, nedotknutelnosti při výkonu úřadu. V 15. století máme také doloženu již dvoustupňovou organizaci papežských poslů: hůře placení cursores (cursori, corrieri, caballarii), kteří přenášeli dopisy menšího významu a tabellarii (cursori giudiziari), jimž přislušelo předávat oficiálně písemnosti vydané papežskou kanceláří (brevií, dekrety, oficiální dopisy) a kteří také mohli přenášet písemnosti komunit, kolegií, univerzit a osob veškeré důstojnosti a postavení. Představený celého kolegia, hospes et rector cursorum, měl za povinnost nejenom přenášet zásilky, ale starat se také o zvláštní dům v Římě, v němž poslové přebývali. Na sklonku pontifikátu Sixta IV. se mezi papežskými posly objevuje poprvé člen rodiny Tassi (Tasso, Taxis), nerozlučně spojené s evropským poštovnictvím680. Tassové se pravděpodobně angažovali i ve vzniku stálé sítě poštovního spojení v papežském státě, k němuž došlo zhruba v polovině 16. století, zejména díky dlouhému trvání tridentského koncilu mimo centrum papežského státu681. O formování takové sítě se pokoušel dosti rázně papež Pavel IV. již od roku 1556, ale k zásadní přeměně systému došlo až o deset let později, a to v době vakance papežského stolce po smrti Pia IV. ze strany kardinálského 679 Srv. DELUMEAU 1957, 37-38. 680 Jen na okraj můžeme poznamenat, že z jedné větve této rodiny pocházel i slavný básník Torquato Tasso. 681 Na to poukázal již Josef Šusta ve své edici materiálů týkajících se tridentského koncilu: ŠUSTA 1904-1914. 228 kolegia. Nově zvolený papež Pius V. tuto transformaci potvrdil. Reforma spočívala v definitivním institucionálním odpoutání poštovního systému od papežské kurie. Vzniká tak nezávislý poštovní úřad, zřízený ze strany papežského státu a pronajatý řádnou smlouvou externímu nájemci, který jej svobodně spravoval při zachování funkčnosti poštovního spojení. Tomuto poštovnímu úřadu svěřovaly své zásilky za úplatu nejenom kuriální úřady a papežský dvůr, ale v podstatě kdokoli: jednotlivci, korporace, univerzity. Některé papežské písemnosti ovšem byly doručovány zdarma, jiné (pocházející od kardinálů nebo legátů v různých částech papežského státu) se slevou. Poštovní úředníci měli kvůli ochraně doručované pošty, ale i peněz a cenných balíků právo nosit zbraně po celém území papežského státu, ale i tak se stávalo, že poštovní konvoje byly přepadány, vykrádány a pošta nebyla doručována682 . I když na sklonku 16. století docházelo k ráznému potlačování banditismu v papežském státě, v průběhu celého raně novověkého období představuje jeden z velkých problémů papežské monarchie. V Itálii této doby je zapotřebí rozlišovat dva typy poštovního spojení: prostřednictvím kurýrů (corriere) a prostřednictvím doručovatelů (procaccio). Kurýr doručuje pouze a výhradně dopisy a podle klasické příručky italského poštovnictví ze 17. století, pocházející od Ottavia Codogna683 , má „jet na koni dnem i nocí a zastavovat se jen tehdy, když přijímá nebo doručuje dopisy …, nikdy se nemá zastavovat, aby se vyspal“684 s výjimkou případů rozvodněných řek nebo možného ohrožení přepadením. Úkoly doručovatele jsou širší, podle papežského výnosu při zřízení pravidelné linky mezi Římem a Bolognou procaccio „bude nejenom přepravovat ruční zavazadla (fagotti manuali) a peníze, ale bude také doprovázet cestující, kteří jedou touto cestou.“685 Procaccio je tedy vlastně něco jako malá karavana, jeho spojení je pomalejší, ale doručuje širší sortiment zboží. Klíčová linka procaccia v papežském státě, tedy právě zmíněné spojení mezi dvěma jeho největšími městy, Římem a Bolognou, navíc obsluhovala i jadranské pobřeží a sloužila k doprovodu takřka nepřetržitého proudu loretánských poutníků. Existovaly však i linky do Neapole a Florencie. Neapolské karavany byly ovšem často napadány a okrádány: náplň jejich činnosti m.j. dosvědčuje i italský termín označující toto napadení: svaligiare (zbavit zavazadel či otevřít zavazadla). Termínem odchodu pošty z Říma byl sobotní pozdní večer a můžeme se o tom přesvědčit na mnoha místech Olivieriho dopisů, jež jsou v drtivé většině případů datovány právě v sobotu. Někdy je sice z dopisu patrné, že jeho části 682 Pro předcházející vývoj, RODOCANACHI 1912; FEDELE – GALLENGA 1988, 3-33. 683 CODOGNO 1666. 684 IBIDEM, 26 (cit. DELUMEAU 1957, 47). 685 Cit. DELUMEAU 1957, 47. 229 byly napsány dopředu a v sobotu byly pouze dopisovány závěrečné zprávy, datace je však v 98,5 % případů dána sobotou686. 686 Zachovalo se nám 348 Olivieriho datovaných dopisů zaslaných Dietrichsteinovi nebo jeho sekretářům v letech 1612-1630, z toho pouze 18 není datováno v sobotu. Musíme ovšem počítat s dopisy zasílanými mimořádně, např. v případě úmrtí papeže, jeho volby, nových kardinálských kreací a jiných výjimečných situací (7 dopisů) či dopisy zasílanými prostřednictvím osob jedoucích z Říma do střední Evropy, jako byli nunciové, jiní diplomaté nebo lidé Olivierim doporučovaní (6 dopisů). Pokud navíc odpočítáme i dopisy redigované ve čtvrtek nebo pátek, které byly s největší pravděpodobností určeny k zaslání pravidelnou linkou v sobotu (3 dopisy), zbudou celkem 4 dopisy zaslané mimo řádný odchod sobotní pošty. 230 231 Délka trvání poštovního spojení s Římem Můžeme se spolehnout na Delumeauovy závěry687, potvrzené navíc dalšími výzkumy688 a konstatovat, že raně novověký Řím byl vzdálen asi 3 – 4 dny od Boloně a Florencie, 4 – 5 dní od Benátek, 6 – 7 dní od Janova, asi 8 dní od Milána, 10 – 12 dní od Lyonu a 26 – 28 dní od centra Španělska. K výše uvedeným závěrům na základě našeho výzkumu založeného na korespondenci Dietrichsteina s jeho agentem Olivierim můžeme stanovit i délku spojení se střední Evropou. Vycházíme přitom z údajů obsažených v samotných Olivieriho dopisech, kdy velmi často zmiňuje, že přijal či nepřijal Dietrichsteinův dopis nebo dopis od někoho z jeho kanceláře a v případě jeho přijetí v drtivé většině případů zmiňuje i jeho dataci. Dalším zdrojem našich informací jsou pak recepční poznámky na Olivieriho došlých dopisech, kterými ovšem dopisy nebyly označovány systematicky, častěji v předbělohorském období, v době pozdější pouze výjimečně. Navíc je mnohdy obtížné ze zkratkovitého záznamu rozlišit mezi tím, zda se uvedený údaj vztahuje k přijetí dopisu (označovaném slovem ricevuto a datací) nebo k dataci jeho odpovědi (slovo risposto a datace). Mnohdy může k rozlišení napomoct samotný rozdíl mezi odesláním dopisu a datem poznámky689 . Olivieriho zmínky o délce trvání poštovního spojení směrem ze střední Evropy, kterých je celkem 185, nám umožňují stanovit průměrnou délku poštovního spojení na 25 dní. Pokud ovšem vyloučíme extrémy, dané pravděpodobně nedostatky poštovního spojení, délka běžného doručování dopisů se zkrátí o dva dny. Nejčastější údaj trvání poštovního spojení je 22 dní690. Musíme si však uvědomit, že mezi doručením dopisu Olivieriho a napsáním odpovědi mohl být časový odstup, který můžeme odhadnout zhruba na 2-3 dny (max. 6 dní), délka doručení je tedy v průměru o něco málo nižší. Výsledky jsou shrnuty do přiloženého grafu a datové tabulky, kde je počítáno s ročními průměry délky doručení dopisu. 687 DELUMEAU 1957, 49-50 688 FEDELE – GALLENGA 1988. 689 Výsledky jsme shrnuli do přehledné tabulky, která je díky svému rozsahu přílohou této práce. Zde podáváme pouze sumární výsledky, jež z této tabulky vycházejí. 690 Do délky započítáváme jak den odeslání, tak den přijetí dopisu. 232 Průměrná délka trvání poštovního spojení v případě itineráře Dietrichsteinových dopisů Olivierimu – roční průměry (žlutě délka trvání s vyloučením extrémů, červeně průměrná délka doručení všech dopisů) Datová tabulka: 16 12 16 13 16 14 16 15 16 16 16 17 16 19 16 20 16 21 16 22 16 23 16 24 16 25 16 26 16 27 16 28 16 29 16 30 Ø Délka doručení všech dopisů 22 30 19 18 23 25 23 23 25 25 35 23 32 30 29 25 25 25 25 (s příp. vylou čením extré mů) 26 24 22 32 28 28 23 Kolísání délky mohlo být způsobeno někdy prostě tím, že nemáme dost vzorků z daného roku, jindy zase okolnostmi války: jak třicetileté války ve střední Evropě, tak i např. války o Valtellinu, o dědictví Monserratské na sklonku 20. let 17. století, nebo také přítomností moru zejm. v letech 1629-1630. Papír byl považován za potencionálního nositele epidemie, protože na něj mohly být „přilepeny“ příslušné „částečky nemoci“691. Proto v dobách zejména morových epidemií procházely poštovní zásilky karanténou a příslušnou dezinfekcí, a to již od 16. století. Roku 1630 v Římě i jiných městech papežského státu existují odpovídající stabilní struktury, které mimo jiné zabránily rychlému pronikání nemoci právě do papežského státu. Dopisy a balíky byly 691 Pro dezinfekci pošty: FEDELE – GALLENGA 1988, 118-121. Viz také RAVARINI 1958, MEYER 1962, BELLAGARDA 1980, DURANTI 1983; BAGNO 2007. 233 nejprve zadrženy v „sanitárním kordonu“ na hranici papežského státu (roku 1630 to bylo Ponte di Faenza a Acquapendente) a byla provedena první vnější dezinfekce. Odtud byly zaslány do lazaretů pro dopisy na různých místech v blízkém okolí Říma, vedených zejm. otci kamiliány (roku 1630 to byla „vigna Colonna“ u brány do města na Piazza del Popolo) a byly dezinfikovány důkladně. Na zachovaných dopisech, které byly dezinfikovány, lze dodnes jasně pochopit postupy dezinfekce: za své mluví skvrny od octa a následného sušení, zabarvení kouřem, stopy po živém ohni, jímž dopisy procházely, popř. „chirurgické řezy“ na dopisech, jež byly příliš silné. Na dopisech byl proces značen zápisy, od 30. let 18. století také zpečetění kulatou pečetí s kamiliánským křížem doprovázeným písmeny S.C. (Sacra Consulta) a opisem Spurgo Pontificio692 . 692 Takové dopisy jsou dodnes v Itálii vyhledávaným sběratelským artiklem, často bývají také existující dopisy takovýmto způsobem „vyráběny“, aby se zvýšila jejich sběratelská hodnota. 234 O něco hůře jsme informováni o délce doručení Olivieriho dopisů. Vzhledem k tomu, že údajů není příliš mnoho, můžeme je zahrnout do tabulky všechny: Itinerář Olivieriho dopisů a Dietrichsteinovy odpovědi (všechna zachytitelná data) 0 5 10 15 20 25 30 35 40 45 50 55 22.2.1614 4.10.1614 11.10.1614 29.8.1615 5.9.1615 19.9.1615 5.12.1615 2.1.1616 9.1.1616 2.4.1616 7.5.1616 21.5.1616 11.6.1616 25.6.1616 9.7.1616 16.7.1616 30.7.1616 8.10.1616 22.10.1616 29.10.1616 12.11.1616 1.4.1617 8.4.1617 15.4.1617 29.4.1617 6.5.1617 13.5.1617 20.5.1617 3.6.1617 10.6.1617 10.6.1617 17.6.1617 25.7.1617 5.8.1617 10.8.1619 14.9.1619 26.10.1619 2.11.1619 14.11.1619 16.11.1619 30.11.1619 7.12.1619 21.12.1619 28.12.1619 4.1.1620 18.1.1620 8.2.1620 15.2.1620 29.2.1620 7.3.1620 14.3.1620 21.3.1620 28.3.1620 4.4.1620 11.4.1620 18.4.1620 25.4.1620 20.2.1621 3.12.1622 17.2.1624 24.2.1624 2.3.1624 9.3.1624 16.3.1624 počet dní Délka itineráře Olivieriho dopisu Prodlení Dietrichsteinovy odpovědi Jak vyplývá z této tabulky, údaje o přesné době doručení máme pouze u 31 dopisů, kdy je průměrná délka doručení dopisu 22 dní, v případě započítání prodlevy Dietrichsteinových dopisů se „vyšplhá“ na průměrně 23-24 dní. V případě doručování směrem z Říma jsme ovšem svědky poněkud rychlejšího postupu, objevuje se daleko více rychlejších doručení. Pošta byla asi běžně doručována přes Benátky, a potom cestou přes Gorici do Grazu a Vídně, kde měl Dietrichstein pravděpodobně dalšího ze svých agentů, který se staral o zasílání pošty do místa aktuálního kardinálova pobytu. V roce 235 1616 spojení s Benátkami nefungovalo příliš dobře, a proto Olivieri zasílá i duplikáty přes Milán a brennerský průsmyk do Tyrolska a odtud pravděpodobně do Vídně. Benátská cesta byla vybrána pravděpodobně i proto, že většina cesty po Itálii byla zajišťována poštou papežského státu, v níž měl kardinál nárok na doučováni se slevou. Jeho poštovní kanál využívali i jiní, jak o tom svědčí Olivieriho nářky na velké balíky od kněžny ze Stigliana, které dost prodražují jeho poštovní výdaje. Spojení s Benátkami V Benátkách sídlil další z Dietrichsteinových poštovních rezidentů. Od roku 1616 máme doložena Gioseffa Tadolda Cattaniho, který byl – stejně jako před tím jeho otec – zároveň císařským poštmistrem v Benátkách. Rodina Tadoldů pocházela z Bergama693, do Benátek přesídlila kvůli kariéře poštovních úředníků. Tadoldo zprvu naplňuje některé charakteristiky agenta: především má šifru694, ale také pro Dietrichsteina obstarává některé předměty běžné potřeby, jako např. punčochy roku 1617, s nimiž Dietrichstein nebyl spokojen695 . Jeho dopisy jsou až na výjimky stručné, většinou 1-2 strany a nejprve v nich mluví o doručování pošty a potom přechází ke zprávám, především z Milána. V Miláně měl svého osobního korespondenta, jehož Avviso přepisuje, mnohdy částečně za použití šifry. Neměli jsme možnost komparace s oficiálními Avvisi z Milána, abychom zjistili, do jaké míry jde o neveřejné informace, ale můžeme předpokládat, že se jednalo o Avvisi neveřejné, určené osobně kvalitnějším respondentům. O tom svědčí i skutečnost, že Avviso není přikládáno, ale opisováno. V květnu 1622 byl Tadoldův korespondent nemocný, takže z Milána 693 Srv. dopis Leopolda Tadolda Cattaniho Dietrichsteinovi, Benátky 19. X. 1624 (RAD, kart. 430, i.č. 1905/155, f. 1-2): „si levi di Venetia la casa e … a Bergamo vadia repatriare…“ 694 Šifrované texty v dopisech z 6. III. 1621, 3. IV. 1621, 10. IV. 1621, 24. IV. 1621 a 1. V. 1621 jsou většinou přímo v dopise rozšifrovány, což nám umožňuje sestavit klíč k šifře: A A C D E E F G I I L M N O P Q R S T U Z 3 35 15 17 25 30 39 21 13 23 31 29 27 30 37 43 41 45 57 49 50 105 128 209 202 200 191 201 ambasciatore Spagna Valtellina Savoia Veneziani papa arciduca Leopoldo Jak je patrno, v abecedě chybí písmena B a nepříliš často používaná H, K, X, Y. Je možno očekávat, že i samohlásky O a U budou zdvojeny. Šifrovaných textů však není příliš mnoho, takže se celá abeceda nedá sestavit. 695 Dopis Gioseffa Tadolda Cattaniho Dietrichsteinovi, Benátky 18. III. 1617 (RAD, kart. 430, i.č. 1905/154, f. 78-79): „… il suo desiderio interno alle calzette, spiacendo che il preso non sii statto così di sodisfattione, come forsi sarebbero statte et in vero a me anco è sempre parso alto…“ 236 nepřicházely žádné novinky696. Naopak, když Tadoldo viděl, že z Milána od Giulia Cesara Massy, tamního Dietrichsteinova agenta, přichází mimořádně silný balík, domyslel si, že novinky podává agent a již svoje nepíše697. Hlavním Tadoldovým úkolem je však přeposílání pošty. Jeho dopisy, i když obsahují občas i politicky závažné informace, jsou ve většině případů “průvodkami“ k dopisům Dietrichsteinovým. Tadoldo se jako císařský poštmistr nachází v jednom z velkých komunikačních uzlů: Benátky spojují Vídeň, Graz, Gorici a Lublaň s papežským státem a Římem (vzdáleným od Benátek 4-5 dní cesty kurýra), Milánem (3-4 dny) a díky němu i s celým Španělskem, ale třeba také s Konstantinopolí698 . Pošta odchází z Benátek v sobotu ráno, což někdy znamená zdržení v dopravě pošty, neboť z Říma přicházejí dopisy ve středu nebo ve čtvrtek, z Milána někdy v pátek večer, a proto se nestihnou odeslat v sobotu ráno699. Tadoldo dostává pravidelně dopisy a balíky dopisů od Dietrichsteina, ale také od členů Dietrichsteinovy kanceláře, z nichž je nejčastěji jmenován Girolamo Piccinardi a sekretář Giovanni Pietro Petrucci. Tyto zásilky potom rozesílá po Itálii, nejčastěji do Říma a do Milána. Z těchto míst také dostává „lettere e pieghi“, které zasílá Dietrichsteinovi. Agenti těchto míst pieghi posílají s doprovodným dopisem, v němž jsou občas údaje důležité pro doručení popř. pro zvláštní péči, jež má být dopisům věnována. V únoru 1622 Olivieri píše, že v jeho balíku (piego) je nějaká bula anebo breve, a Tadoldo kvůli tomu, aby se nepoškodila vlhkostí, poroučí svým zaměstnancům, aby celý balík umístili doprostřed mezi ostatní balíky do Vídně a nedávali jej na okraj700 . Za své služby je Tadoldo placen: kardinál hradí jednak poštovné, ale také provizi, kterou poštmistr nazývá cudně „benignissime offerte che si degna farmi, dobrotivé dary, jež mi milostivě dáváte.“ S Dietrichsteinem, pravděpodobně stejně jako s jinými patrony v této době, má samozřejmě problém s placením: v březnu 696 Gioseffo Tadoldo Cattani Dietrichsteinovi, Benátky 7. V. 1622 (RAD, kart. 430, i.č. 1905/154, f. 98-99): „Di questa settimana non ho cosa alcuna di dar a V. S. ill.ma, ne meno di Milano, essendo il mio corrispondente amalato…“ 697 Gioseffo Tadoldo Cattani Dietrichsteinovi, Benátky 12. II. 1622 (RAD, kart. 430, i.č. 1905/154, f. 40-41): „havendo visto il piego del s.r Massa più grosso del solito, ho pensato che lui mandi il tutto a V. S. ill.ma.“ 698 Toto spojení využívá občas i Dietrichstein, jemuž Tadoldo píše, že dostal jeho dopis z 27. V. 1620 pro Cesara Galla v Konstantinopoli - Gioseffo Tadoldo Cattani Dietrichsteinovi, Benátky 15. VI. 1620 (RAD, kart. 430, i.č. 1905/154, f. 3-4). 699 O těchto problémech zpravuje Dietrichsteina Tadoldo ve svém nedatovaném dopise, který však můžeme díky informacím v něm obsaženým datovat do 15. I. 1622 (RAD, kart. 430, i.č. 1905/154, f. 65-67). 700 Gioseffo Tadoldo Cattani Dietrichsteinovi, Benátky 12. II. 1622 (RAD, kart. 430, i.č. 1905/154, f. 40-41): „Invio il piego di Roma, e perché il s.r cavalier Oliverio m´avisa esservi dentro certa bolla overo breve, ho comesso a miei officiali che lo mettino fra mezzo il piego di Vienna, affine che non si bagnasse.“ 237 1616 jej upomíná o 2325,13 benátských lir (asi 332 říšských tolarů). Dietrichstein jej chce také platit prostřednictvím vídeňských poštmistrů z rodiny Magni a ne v benátské měně, což Tadoldo několikrát odmítá. Účty bývají placeny jednou za rok, někdy ovšem také dochází ke spojení plateb za dva roky. Gioseffo Tadoldo a jeho bratři Bartolomeo a Leopoldo ovšem využívají i Dietrichsteinovy protekce u císaře a na jeho dvoře. Na konci roku 1621 děkuje Gioseffo Dietrichsteinovi, že se uvolil přednést jeho blíže neurčenou záležitost císaři a dodává, že příslušnou supliku zasílá Girolamu Piccinardimu a již v lednu 1622 děkuje za to, že kardinál osobně předložil supliku císaři, poděkování opakuje ještě v březnu701 . Daleko důležitější je pro celou rodinu ovšem okamžik, kdy se již v první půli roku 1624 u Gioseffa, držitele úřadu císařského poštmistra, začíná projevovat proces stárnutí a jeho stav se natolik zhoršuje, že hrozí jeho smrt. Bratři se snaží, aby úřad byl císařem udělen Bartolomeovi, a využívají při tom Dietrichsteinovu přímluvu702. Gioseffo musel ukončit své pozemské dny někdy mezi 3. srpnem 1624, kdy napsal Dietrichsteinovi svůj poslední průvodní dopis a 17. srpnem, kdy již je datován dopis Leopoldův, jenž – nakrátko – přejímá úkoly svého bratra703 . 17. srpna Leopoldo píše, že jeho bratr Bartolomeo se nachází u dvora a žádá císaře o úřad benátského poštmistra. Prosí Dietrichsteina o přímluvu za udělení úřadu, který zastával již jejich otec a bratr704 a za tuto přímluvu děkuje 28. září, ale již 19. října705 oznamuje, že úřad byl udělen někomu jinému a že se proto rodina Tadoldů stěhuje zpět do své vlasti, do Bergama. Úřad císařského poštmistra v Benátkách byl svěřen rozhodnutím císaře Niccolovi Rossimu, císařskému radovi a rezidentovi v Benátkách706 , a díky 701 Gioseffo Tadoldo Cattani Dietrichsteinovi, Benátky 18. XII. 1621 (RAD, kart. 430, i.č. 1905/154, f. 38-39); 15. I. 1622 (ibidem, f. 65-67) a 19. III. 1622 (f. 86-87). 702 Dietrichstein Ferdinandu II., Mikulov 12. IV. 1623: “Essendomi rifferto che Gioseffo Tadoldo Catani, maestro delle poste di V. M.tà in Venetia si ritrova gravemente amalato et in modo che da medici vien stimato che possa vivere pochi giorni et essendo io anco pregato in occorrenza che vaccasse quella carica a raccommandare la persona di Don Bartolomeo fratello del detto Gioseffo, non ho potuto mancare...” (koncept RAD, kart. 446, i. č. 1910, sign. 849/fascikl 2, f. 97v). 703 17. srpna ovšem také Olivieri píše Dietrichsteinovi, že v uplynulém týdnu dostal zásilku již od Roberta Haise, který mu zároveň oznámil smrt Gioseffa Tadolda i skutečnost, že jako jeho agent se ujímá starosti o jeho poštovní agendu. Olivieri jeho služeb začal provizorně využívat, očekávaje kardinálovo rozhodnutí. Díky tomuto údaji můžeme posunout terminus ante quem Gioseffovy smrti na 12.-13.VIII. (dopis Olivieriho z 17. VIII. 1624 v příloze). 704 Leopoldo Tadoldo Cattani Dietrichsteinovi, Benátky 17. VIII. 1624: „…costì si deve trovare Don Bartholomeo mio fratello per supplicare l´offitio della posta appresso S. M.tà…“ (RAD, kart. 430, i.č. 1905/155, f. 11-12) 705 Leopoldo Tadoldo Cattani Dietrichsteinovi, Benátky 19. X. 1624 (RAD, kart. 430, i.č. 1905/155, f. 1-2) 706 Ferdinando de Tassis Paolovi Savellimu, Benátky 2. XI. 1624: „... S. M.tà ha conferito l’offitio di maestro delle poste in Vienna in questa città al s.r Nicolo Rossi suo consiglier e ressidente, qual farà 238 tomuto rozhodnutí vznikl malý diplomatický skandál707. Tadoldové, kteří se viděli odsunuti z výnosného a pro ně prestižního místa, totiž využili svých kontaktů v Benátkách, zejména původem bergamské rodiny Mosconi (jeden z nich byl švagrem Tadoldů), a podnítili benátské Kolegium moudrých (Collegio dei Savi) 22. XI. 1624 k vydání ediktu, aby poštu do Vídně a jiných míst začala místo císařské pošty vyřizovat pošta benátská. Rezident Rossi se proti tomu ohradil, neboť podle starého zvyku do Grazu a Vídně odcházely dopisy pouze císařskou poštou, která nebyla závislá na benátských úřadech. Došlo k jednání s nově jmenovaným benátským poštmistrem Beltramem Gruttim, jež ovšem nemělo kýžený výsledek: Benátčané poštu z Vídně i Grazu otevírali, sami distribuovali a rezident dostal pouze dopisy určené přímo jemu. Rossi si na to u Kolegia stěžuje a na samém konci listopadu 1624 dostává odpověď, že je přeci běžné, že každý stát se stará o poštu na svém území a že Republika pouze chce, aby mohla – tak jako ostatní vládcové – rozhodovat o obsazení místa poštmistra sama. Rossi pokračuje v distribuování dopisů, které nyní chodí především na jeho jméno, a využívá k tomu – jak ještě uvidíme poštovního úředníka Roberta Haise, který byl proto zavřen do velmi temného vězení, stejně jako na počátku ledna 1625 i jeden z poštovních poslů. Do hry se dostala i císařská diplomacie, když kníže Eggenberg sdělil benátskému vyslanci ve Vídni Sebastianu Venierovi, že císař chce návrat k původnímu stavu s pohrůžkou, že by to mohlo vést k zadržování korespondence benátských kupců na území Říše708 . I když nám korespondence knížete Savelliho neumožňuje určit, jak spor dopadl, je téměř jisté, že tato pohrůžka (možná doprovázená i některými konkrétními kroky) zapůsobila. Dietrichstein celý spor ve svých dopisech Savellimu interpretuje politicky a klade jej do souvislosti s druhým vpádem Gábora Bethlena na habsburské území na sklonku roku 1623: Bethlen byl podporován Benátčany, kteří se jej snažili přesvědčit, aby společně s Turky císaři škodil dál a ve válce pokračoval, a proto snad i docházelo k otevírání pošty a jejímu zadržování. Tato optika pohledu na essercitar detto offitio a suo nome, valendosi delli istessi ministri del Tadoldo et in particolar di quel Roberto Todesco ... V.E. potrà inviar le sue lettere a Vienna in mano del sudetto s.r Rossi et a me che qui sono con titolo di Supremo maestro delle poste di S. M.tà cesarea in tutto il dominio Veneto, come sono stati li miei antenati per privileggio delli imperatori sin dall’anno 1541 in qua ... comandarmi nelle lettere che occorrerà mandare per Fiandra, Praga, Augusta, Collonia, Inspruch e Trento...“ - ASR, Archivio Giustiniani (Armadio unico Savelli), busta 91 – Lettere a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1624, nefoliováno (originál). Podle svých vlastních slov byl Rossi rezidentem v Benátkách asi od r. 1609, kdy nahradil svého bratra, opata Bernardina Rossiho (viz IPR PAOLO V., 1121) 707 Jsme o něm podrobně zpraveni z Rossiho pro memoria o sporech okolo úřadu poštmistra v Benátkách pro Paola Savelliho, Venezia [11. – 18. I. 1625], které je přiloženo k jeho dopisu Paolovi Savellimu z Benátek 18. I. 1625 – ASR, Archivio Giustiniani (Armadio unico Savelli), busta 92 – Lettere a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1625[-1626] (nefoliováno). 708 Rossi Savellimu, Venezia 1. III. 1625 – ASR, Archivio Giustiniani (Armadio unico Savelli), busta 92 – Lettere a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1625[-1626] (nefoliováno). 239 skutečnost je podle nás dosti pravděpodobná, neboť Benátky byly svou špionážní činností proslulé. O následném urovnání sporu svědčí i skutečnost, že Ruberto Hais (Ais), jenž se ve službách Tadoldů pohyboval již 6 let709 a který – stejně jako ostatní personál císařské pošty v Benátkách – přešel do služeb Niccoly Rossiho, od poloviny listopadu 1624 pravidelně zasílá Dietrichsteinovi jeho dopisy710 . Jeho činnost máme dopisy doloženu až do srpna 1631, ale můžeme předpokládat, že pokud nezemřel, pracoval pro Dietrichsteina až do jeho smrti v roce 1636. S nástupem Haise se charakter průvodních dopisů mění: jsou daleko kratší, protože Hais zřejmě nemá svého korespondenta v Miláně, a proto pravidelně přikládá il solito folio di Avvisi publici, obvyklý list veřejných Avvisi. Vzhledem k tomu, že máme zachováno daleko více jeho dopisů (a také zmínek o vyúčtování) než Tadoldových, můžeme si učinit lepší představu o místech, s nimiž Dietrichstein v letech 1624-1631 prostřednictvím benátské pošty korespondoval. Jde o Řím a Milán, ale také Augsburk, Cremonu, Maceratu, Ferraru, Florencii, Gorici a Štýrský Hradec. Za konec roku 1624 a počátek roku 1625 měl Dietrichstein uhradit poštovné 613,16 benátských lir, za rok 1626 to bylo 522,73 lir, za rok 1630 šlo o 308,9. K tomu je nutno připočítat běžnou provizi, již Hais označuje již prozaičtěji jako mzdu, kterou Vaše Excelence každý rok dává tomu, kdo posílá dopisy, jak se to dálo i mým předchůdcům711 , a její hodnotu vypočítává na 50 dukátů ročně (310 benátských lir). O své peníze Dietrichsteina musí pravidelně upomínat, většinou bývají placeny až v polovině následujícího roku. Přijetí Haise do Dietrichsteinových služeb znamenalo ve srovnání s postavou Gioseffa Tadolda Cattaniho výrazný kvalitativní pokles. Hais již funguje skutečně pouze jako technický personál, který se zabývá výhradně doručováním pošty a zasíláním milánských Avvisi, k nimž jen zřídkakdy něco osobně dodává. Jeho zprávy se pohybují výhradně v poštovním světě a nesdělují již žádné informace závažnějšího politického charakteru. I když i pro Haise Dietrichstein intervenuje u císařského dvora ve Vídni, konkrétně u 709 Leopoldo Tadoldo Cattani Dietrichsteinovi, Benátky 19. X. 1624 (RAD, kart. 430, i.č. 1905/155, f. 1-2) 710 Vyúčtování, které Hais Dietrichsteinovi zasílá 28. XII. 1625, je od 16. XI. 1624 a za celý rok 1625. Seznam Haisových dopisů i s přesnými citacemi uložení nalezne čtenář v příloze této práce. 711 „soldo che V. E. suol dar annualmente a che manda le lettere, come ha fatto a miei antecessori“ – Hais Dietrichsteinovi, Benátky 19. VI. 1626. Je nutno si také všimnout, že Hais není asi příliš vzdělaným v dvorských způsobech, neboť Dietrichsteina v dopisech až do r. 1630 systematicky oslovuje špatně jako Vaše Excelence, i přesto, že mu náležel vyšší titul Vaše Osvícenosti. 240 kancléře Verdy na konci roku 1625 a v první polovině roku 1626712, zřejmě se jeho osobou příliš nezabýval. 712 Prosba o intervenci: Ruberto Hais Františku Dietrichsteinovi, Benátky 28. XII. 1625: „È hora tanto tempo che è stata presentata quella mia suplica a S. M.tà, né mai è stata spedita, che temo che o sia perduta o scordata. Et l’una e l’altra di queste disgratie che havesse havuto ricerca al sicura novi oficii. Ne havendo io a chi ricorrere che più mi possa aiutare, vengo humilissimamente a supplicar V. Ecc.za che si degni voler dir per me una parola se non a S. M.tà, almeno all’ill.mo s.r cancelier Verda, perché haute in consideratione le mie grandi spese et patimenti di pregionie et astro per questa Posta di Vienna, sia soccorso con qualche aiuto di costà, acciò che possa rimediar alle grande miserie in che mi trova...” (RAD, kart. 433, i.č. 1906/148, f. 9rv-10rv). Poděkování za intervenci u Verdy: Hais Dietrichsteinovi, 29. V. 1626. 241 Délka doručování dopisů procházejících Benátkami Trvání poštovního spojení za střední Evropy do Benátek (1616-1631) podle dopisů bratří Tadoldů a Ruberta Haise kardinálovi Dietrichsteinovi (viz tabulky v příloze) 242 Přehledná tabulka nám ukazuje, jak dlouho zhruba trvalo doručení dopisu do Benátek. Zdrojem informací jsou pro nás Cattaniho a Haisovy dopisy, zmiňující datum došlého Dietrichsteinova dopisu. Hais je pečlivější a v mnoha případech také říká, kdy přesně Dietrichsteinův dopis přijal, pokud to ovšem nedělá (stejně jako Tadoldo), do přehledu můžeme umístit pouze datum odeslání dopisu, což může znamenat rozdíl několika dní. V době Cataniho úřadování chodily dopisy průměrně 20 dní (s vyloučením extrémně dlouhých „zatoulaných“ dopisů jen 18 dní), nejčastější doba doručení se pohybuje mezi 15-18 dny. V době služby Ruberta Haise se doba doručování poněkud zkracuje, v průměru na 15 dní, ale v červnu 1630 se podařilo dopis doručit za 9 dní (pokud ovšem nedošlo k omylu při udání data). Bohužel v Dietrichsteinově kanceláři zapisovali na Cattaniho a Haisovy dopisy pouze velmi málo recepčních poznámek, v případě Cattaniho dopisů pouze třikrát713 , v případě Haisově vůbec. Musíme si také uvědomit, že jak v případě Dietrichsteinem nebo jeho kanceláří odesílaných dopisů, tak i v případě přijetí dopisů z Benátek má na délku doručení vliv i skutečnost, kde se právě přijímatel nachází: Dietrichstein, který se velmi často přesunuje, přijímá a odesílá své dopisy ve Vídni, Mikulově, Brně, Kroměříži, Olomouci či Praze: délka doručení je tím samozřejmě ovlivněna. Až roku 1618 bylo Dietrichsteinovi zřízeno stálé poštovní spojení na trase Vídeň – Mikulov – Chrlice – Vyškov, které zajišťovalo hladký a rychlý průběh doručení jemu adresovaných dopisů714 . Benátská pošta bývala ovšem podobně jako římská prodlužována také díky rozvodněným alpským řekám, různým válečným událostem, nebo moru. Roku 1621 Tadoldo dostal pokutu 500 dukátů od benátského Magistrato della sanità, protože dvakrát nepředal vídeňské zásilky lazaretu k očištění715 , v roce 1627 byl jeden z balíků doručovaných Haisem otevřen v lazaretu716 a roku 1629 musely všechny dopisy procházet čtyřicetidenní karanténou717 . Pravidelný kurýr z Vídně a Augspurgu byl v říjnu 1626 poblíž Bassana přepaden, všechny balíky s dopisy byly otevřeny a roztrhány. Jeden, který se zachoval a byl pro Olivieriho, mu Hais zaslal718. V letech 1625 a 1626 bylo nutné posílat dopisy do Gorice po zvláštních poslech, protože přestala fungovat pravidelná poštovní spojení. Jak je patrno, i benátská pošta měla své problémy, kterými trpěl proces 713 Dopisy roku 1616 šly 18 a 16 dní, roku 1622 pouze 8 dní. 714 Srv. BALCÁREK 1969B. 715 Gioseffo Tadoldo Cattani Dietrichsteinovi, Benátky 14. VIII. 1621 (RAD, kart. 430, i.č. 1905/154, f. 30-31). 716 Hais Dietrichsteinovi, 5. III. 1627. 717 Hais Dietrichsteinovi, 4. IV. 1627. 718 Hais Dietrichsteinovi, 8. XI. 1626: „il corriero con l´ordinario di Vienna et Augusta questa settimana statuto schvaglisatto dui in Italia presso Bassano et le hanno apperti tutti li piege et strazzate le lettere. Però ho trovato una lettera aperta d´S. E. sotto quelle strazzate per il s.r cavaliero Oliverio, al quale ho dato il suo dritto cammino.“ 243 komunikace v raném novověku. Dlužno přiznat, že fungování pošty se co do délky doručování dopisů podle soudobých zkušeností autora těchto řádků příliš nezměnilo: také dnes může jít dopis z Brna do Říma tři týdny… 244 4. DIETRICHSTEINOVI KURIÁLNÍ AGENTI I když Dietrichsteinovým agentům u kurie byla již věnována určitá pozornost ze strany naší historiografie, byla spíše marginální a nedostatečně dokumentovaná719. I když se na následujících stranách budeme snažit tyto mezery doplnit, je nutno předeslat, že ani výsledek našich výzkumů nemůže být vyčerpávající a definitivní. Pro hlavního agenta, kterým byl Jacomo Olivieri, se nám podařilo díky rozsahu jeho korespondence zjistit mnohé z jeho rodinného zázemí, sociálního statusu i života ve velkém labyrintu římského světa; k dalším agentům by bylo třeba hlubokého ponoru do oceánu archiválií uložených ve Městě, abychom se dobrali podobných výsledků. Je také nutné si uvědomit, že římský agent je centrální postavou celého systému agentů italských, kteří vyřizují záležitosti především v Neapoli, Benátkách a Miláně, že mnohdy při výkonu svých funkcí v Římě mívá své pomocníky, pomocné agenty. Přehled Dietrichsteinových agentů u římské kurie a jejich biografické údaje Fabio Ursolini Asi prvním, koho máme doloženého jako Dietrichsteinova římského agenta po jeho odchodu do střední Evropy, je klerik Fabio Ursolini (Orsolino). První zmínku o něm se nám podařilo nalézt k roku 1597, kdy píše z Řezna kardinálu Cinziu Aldobrandinimu dopis, v němž na proboštství uvolněné smrti Myllerovou doporučuje jistého doktora Quirinia Leoniho a zpravuje papežského nepota o situaci ve městě.720 To nám umožňuje potvrdit naši hypotézu, že členy svého dvora Dietrichstein zpočátku „dostává“ zejm. od Cinzia Aldobrandiniho. Již v roce 1600 máme zachováno vyúčtování, které Ursolini zaslal za své služby kardinálovi od 2. srpna do konce tohoto roku721 a z něhož vyplývají i činnosti, které Ursolini pro Dietrichsteina vyřizoval jak v době jeho nepřítomnosti v Římě, tak po jeho příjezdu 9. XI. 1600. Agent se zajišťoval výzdobu titulárního kostela sv. Silvestra pro svátky Stětí sv. Jana Křtitele (29. VIII.) a sv. Silvestra (31. XII.), vyřizoval zhotovení brevií vyžádaných kardinálem, musel zaplatit za užívání benátské pošty stejně jako za odebírání novin od gazzetisty, po Dietrichsteinově příjezdu musel platit obchodníkům 719 Srv. zejm. BALCÁREK 1966A, BALCÁREK 1968, BALCÁREK 1978, ASCPFB, ale také GIORDANO 2006A. 720 Fabio Ursolini Cinziu kard. Aldobrandinimu, Ratisbona 17. XII. 1597 – ADP, Fondo “Archiviolo”, busta 207, f. 21rv-22rv. 721 Ursolini Dietrichsteinovi, sine dato, RAD, kart. 444, i.č. 1909/128, f. 9rv-12rv, pravděpodobně neúplné. 245 s látkami, krejčím a kloboučníkům (berettaro), kteří pro kardinála zhotovovali nejen oděvy pro každodenní nošení, ale také oděvy liturgické, jako např. ornát za 60 scudi. Kardinál si také zakoupil soubor speciálního papíru (un calamaro carte de cardinali falze righe), Pontificale Romanum a knihu Modus visitandi a poslal svého služebníka Ippolita Bianchiho do Německa722 . Agent mu samozřejmě započítal i svou provizi a dar při jeho odjezdu, za pět měsíců tak získal celkem 195 scudi. Toto vyúčtování je bohužel jedním z mála dochovaných dokumentů psaných Ursoliniho rukou. Jeho činnost agenta lze doložit roku 1601, kdy uzavřel jménem svého patrona smlouvu s florentským kameníkem De Rossim o vytvoření dvou mramorových oltářů v kardinálově titulárním kostele sv. Silvestra723 , vyjednával s papežským dvorem v letech 1602-1603 o Dietrichsteinově protektorátu724, jeho činnost je zmiňována v Dietrichsteinových dopise papeži a jeho nepotům ještě roku 1604725. Další doklady o činnosti Ursoliniho se nám zatím nepodařilo nalézt. Nevíme, kdy přesně přestal být Ursolini Dietrichsteinovým oficiálním agentem a byl nahrazen Olivierim. V dopise rektora Germanica, jezuity Bernardina Castoriho, z konce května roku 1607, je již jmenován jako agent Olivieri726 . Na sklonku listopadu roku 1608 píše Dietrichstein papeži Pavlu V.727 , že jeho bývalý agent u papežského dvora, Fabio Ursolini, mu působí mnoho nesnází (molti disgusti), zejména proto, že podal papeži memoriál proti svému bývalému patronovi, v němž nárokoval vyšší částku jako plat za své služby, než Dietrichsteinovým jménem smluvně stanovil markýz z Castiglione. Kardinál žádá papeže, aby byl případ svěřen soudci, který by rozhodl a očistil tak Dietrichsteinovo jméno od pomluv, a pokud se jeho současný agent Jacomo Olivieri nechoval správně, aby byl na příkaz papeže potrestán. Ursolini tedy přestal být agentem nejpozději v květnu roku 1607. Roku 1614 se Ursolini snaží Dietrichsteinovým prostřednictvím získat dvě údajně vakantní beneficia. Měla se uvolnit smrtí jistého Dona Guidobalda Pelliniho, a protože tento kněz byl součástí rodiny kardinálových služebníků a 722 Ippolito Bianchi se objevuje znovu jako kardinálův konklavista při dvojím konkláve roku 1605, viz PARMA 2005. 723 Smlouva mezi kamenickým mistrem Františkem de Rossim a Fabiem Ursolinim, prokurátorem kardinála Dietrichsteina o vyhotovení dvou mramorových oltářů v římském kostele S. Silvestro in Capite, Řím 9. VII. 1601 (ASR, Congregazioni religiose femminili, Clarisse cappuccine di S. Silvestro in Capite, busta 1993, fasc.2, bez foliace) – viz příloha. 724 Srv. TENORA 1909B. 725 Viz Dietrichsteinovy dopisy z tohoto roku v příloze. V dopisech občas vystupuje jak Olivieri, tak druhá postava buď přímo jmenovaná jako Ursolini, nebo jako mio agente. 726 Castori Dietrichsteinovi, Řím 26. V. 1607, podstatnou část z registra dopisů rektorů koleje cituje WODKA 1944, s. 319, pozn. 75. 727 Dietrichstein Pavlu V., Mikulov 21. XI. 1608 (ASV, Fondo Borghese, II, 326, f. 60rv+65rv). 246 svá dvě beneficia získal díky Dietrichsteinově intervenci, bylo podle kuriálních zvyklostí možné, aby jeho beneficia udělil kardinál někomu jinému ze svých služebníků (od r. 1611 však expedice musela procházet papežskou kanceláří). Ursolini si tedy podal supliku a žádal Dietrichsteina, zda by jej nepodpořil u datária a kardinála-nepota Borgheseho728 . Vzhledem k předchozím sporům bylo totiž asi nutné, aby kardinál prohlásil, že Ursolini je stále jeho služebníkem a má tak nárok na výhody, které jsou s tímto stavem spojeny. Olivieri asi nebyl jeho žádosti v tomto okamžiku příliš nakloněn, oznamuje kardinálovi, že Ursolini byl před rokem dokonce ve vězení, ale Dietrichstein poukazuje na to, že jako církevnímu knížeti mu přísluší především shovívavost odpuštění, a proto je třeba Ursoliniho žádost podpořit729. Dietrichstein mu odpověděl prostřednictvím Olivieriho, že jeho žádost byla přijata a že se mu u kurie dostane podpory, ale tehdy Ursolini prohlašuje, že vlastně o smrti Pelliniho, jenž nesídlil v Římě, ví jen z doslechu a že jeho příbuzný, kterého se ptal na přesné datum úmrtí (bylo důležité pro vyhotovení příslušného dokumentu), mu řekl, že o Guidobaldově smrti nic neví730. Přesnějším zkoumáním Ursolini následně zjistil, že Pellini je živ, zdráv a veselé mysli, takže celá snaha o získání jeho beneficií přišla vniveč731 . Je ovšem možné, že za vymyšleným příběhem o smrti Dietrichsteinova služebníka stojí Ursoliniho snaha o znovunabytí postavení člena kardinálovy klientely, které mu umožňovalo využívat výhod při styku s kuriálními úřady… Z Olivieriho dopisu z března 1620732 se dovídáme o dalších osudech Ursoliniho i jejich konci. Ursolini podle něj zemřel ve druhém březnovém týdnu roku 1620 (někdy mezi 7. a 14. III.) a to dosti neslavně: kdyby mu nepomáhal 728 Ursolini Dietrichsteinovi, Řím 14. II. 1614 (RAD, kart. 444, i.č. 1909/128, f. 5rv-6rv). 729 Dietrichstein Olivierimu, Mikulov 17. IV. 1614, koncept (RAD, kart. 446, i. č. 1910, sign. 849/fasc. 2, f. 15r-16v): “…di Orsolino havete da sapere che sono padre ecclesiastico et christiano et più desidero sempre di errar in troppo clemencia che non in rigore et perché causa infame esso Orsolino sia stato messo prigione un anno fa, non so che quello che non mi se serve, non ho potuto absente odorare. Et quanto all’beneficio che vi scrisse procurar per lui, mai vi ordinai di far cosa impossibile et metter il mondo sotto sopra et per conclusione dicco che ancorché grandi potentati possano dir propriamente quell’proverbio parcere subiectis et debillare superbos, lo posso ancor io in parte quanto conviene al mio stato usurpare...” 730 Ursolini Dietrichsteinovi, Řím 26. IV. 1614 (RAD, kart. 444, i.č. 1909/128, f. 1rv-2rv) 731 Ursolini Dietrichsteinovi, Řím 13. V. 1614 (RAD, kart. 444, i.č. 1909/128, f. 3rv-4rv). Don Guidobaldo Pellini žil ještě roku 1621, kdy psal Dietrichsteinovi (RAD, kart. 440, i. č. 1908/28: Guidobaldo Pelloni). Je možná identický s Guidobaldem Pellinim z Fossombrone, jenž napsal dva dedikační sonety v komedii Marca Salvioniho Il cieco, comedia pastorale del s.r Paolo Rossi da Terni, cavalier Gerosolimitano, vydané v Benátkách r. 1597 – srv. Biblioteca Picena, osia notizie istoriche delle opere e degli scrittori piceni, tomo III (B-C), Osimo, Queretti 1793, s. VI. 732 Oliverio Dietrichsteinovi, Řím 14. III. 1620 (viz příloha). 247 Ludovico Angelitta733, asi by mu jeho příjmy 200 ročních scudi nestačily k důstojnému životu. K nejdůležitějším zdrojům jeho příjmů patřil kanonikát u kostela Santa Maria della Rotonda (Panteonu), jeho dědicem se stal nějaký jeho příbuzný pohybující se v klientele kardinála Borgheseho. Jacomo Olivieri Asi nejdůležitějším Dietrichsteinovým římským agentem je Jacomo Olivieri (Giacomo Oliviero, Oliverio), o němž jsme také nejlépe zpraveni. Ze zmínek v jeho dopisech víme, že se narodil někdy mezi 17. listopadem 1551 a 24. dubnem 1552734, byl rodilým Římanem a že se od mládí pohyboval v kuriálním prostředí. V letech 1570-1579 jej můžeme v pramenech zachytit jako člena regionální správy římského rione (čtvrti) Pigna i v administrativě samotného Města735. Rodinné poměry Díky několika údajům v Olivieriho dopisech, díky jeho závěti a dědickému řízení, jež se zachovalo v římském Státním archivu736 i díky soupisům duší farnosti San Lorenzo in Lucina v archivu římského vikariátu737 jsme poměrně dobře informováni o jeho rodinných poměrech a příbuzenstvu. Jacomo Olivieri byl mladším synem Římana Antonia Olivieriho738 a jeho starší bratr se jmenoval 733 Ludovico Angelitta (Angeletti, † 20. III. 1629) se pohyboval na dvoře Klimenta VIII., hned v únoru 1592 se stává jeho cameriere secreto a coppiero, po jmenování maestra di camera Silvia Antonianiho kardinálem r. 1599 se stává 10. II. 1599 jeho nástupcem v tomto úřadě. Již r. 1596 je přijat mezi římské gentilhuomini. V době pontifikátu Pavla V. byl secretario apostolico. V lednu 1614 se spojil finančně s Giovannim Battistou Raimondim a Girolamem Lunadorem, aby vydali nově opravené chorální knihy, jejichž rukopisy od slavného skladatele Giovanni Pierluigiho da Palestrina koupil a vysoudil právě Raimondi již po skladatelově smrti r. 1594. – JAITNER 2004, 262, 271; IPR KLEMENS VIII., LXXVIII; IPR PAOLO V, 474; VELÍŠEK 1903, 70-71. 734 Olivieri píše Dietrichsteinovi 29. VIII. 1615, že má 63 let, 22. IV. 1617 udává věk 65 let a 17. XI. tvrdí, že je mu 76 let. Tyto tři údaje samotného Olivieriho se neshodují s údaji v úmrtní matrice římské farnosti San Lorenzo in Lucina, podle nichž Olivieri zemřel 24. 12. 1624 ve věku 81 let a musel by se tedy narodit o tři roky dříve, než sám udává (ASVR, Parrocchia S. Lorenzo in Lucina, Registro dei Morti 1606-1633, f. 232v: “Decembre 1630 ... Giacomo Oliviero Romano di età d´anni 81 morì alli Condotti, dopo ricevuto tutti li sacramenti, sepolto nella Chiesa della Minerva a 24.”) Dáváme ovšem přednost opakovaným Olivieriho údajům. 735 1. I. 1570 maresciallo ve čtvrti Pigna (ASC, Cred. I, tom. 24, pag. 127); 1. IV. 1575 caporione ve čtvrti Pigna (ASC, Cred. I, tom. 26, pag. 230); 1. I. 1579 sindico římského lidu (ASC, Cred. I, tom. 27, pag. 230) 736 ASR, Archivio dei 30 Notai Capitolini, ufficio 19 (T. Pizzuto) , vol. 11 (1629 et 1630), f. 524rv-526rv; Testamenti, vol 10 (1627-1632), f. 484-499, 522-525, 537-542. 737 ASVR, Parrochia S. Lorenzo in Lucina, Stati d´anime za roky 1615, 1619, 1620, 1621, 1622, 1623, 1624, 1625 a 1630. V předchozích zachovaných soupisech (1607 a 1609) se Olivieri na via Condotti, kde měl dům, ještě nevyskytuje, v roce 1618 není tato ulice do seznamu zahrnuta. 738 Podle všeho se nejednalo o rodinu florentských obchodníků a bankéřů, nosící taktéž příjmení Olivieri (cf. GUIDI BRUSCOLI 2000). 248 Pietro Paolo (Pier Paolo, 1551 – 6. VII. 1599). Právě tento jeho bratr byl relativné známým římským sochařem a architektem, jedním ze zakládajících členů Akademie sv. Lukáše (spolu s Muzianem a F. Zuccarim) a členem Congregazione dei Virtuosi. Patřil k jedněm z představitelů klasicizujícího obratu v pozdním římském manýrismu, k „přechodové generaci“ žijící a tvořící mezi smrtí Michelangelovou a počátky Berniniho kariéry. Z jeho děl známe několik sochařských realizací v Římě (socha Řehoře XIII., dnes u Santa Maria d’Araceli, ciborium a oltář Nejsv. Svátosti v lateránské bazilice, náhrobek papeže Řehoře IX., socha sv. Antonína v sixtinské kapli baziliky Santa Maria Maggiore a další), z architektonických děl můžeme jmenovat pouze realizaci stavby theatinského kostela Sant’Andrea della Valle v Římě, kterou převzal po smrti Volterrově a v níž později pokračoval Carlo Maderno. Jak poznamenal první z jeho životopisců, Giovanni Baglione739 , „pokud by Olivieri nezemřel tak brzy, určitě by řídil ty největší římské stavby, ale smrt si jej vzala předčasně, byť i dnes zůstává živá jeho pověst.“740 Předčasná smrt Pietra Paola v osmačtyřiceti letech znamenala zřejmě menší rodinnou katastrofu: zůstala po něm po něm vdova Porsia (Porzia) a devět dětí, o něž se musel bratr zemřelého Jacomo Olivieri postarat. Roku 1622 na Dietrichsteinovu žádost, aby mu vypsal své rodinné poměry, jej o nich zpravuje velmi detailně741 . Ze tří synů jeho bratra byl nejstarší (jehož nejmenuje) mnichem na Monte Cassinu, kde již v mladém věku zastával důležitou funkci celeráře a jeho představení s ním byli velmi spokojeni. Druhorozený, Lorenzo, zůstal se svou matkou a třetí, vystudovaný Giovanni Francesco se stal komorníkem mladého Arnošta Vojtěcha Harracha, s nímž pravděpodobně také odjel po jeho jmenování pražským arcibiskupem do Čech742 . Tito tři mladíci měli šest sester, dvě mnišky ve františkánském klášteře u Dietrichsteinova titulárního kostela San Silvestro in Capite, sestry Marii Francescu a Marii Perpetuu, nejmenovanou řeholnici v klášteře u San Lorenzo in Panisperna, která zemřela v červenci 1622, další sestru, která zemřela velmi mladá někdy v první půlce roku 1616743. Další z Olivieriho neteří, Catarina, žila s ním v jeho 739 K osobnosti tohoto „římského Vasariho“, viz MACIOCE STEFANIA, Giovanni Baglione (1566- 1644): pittore e biografo di artisti, Roma, Lithos 2002. 740 BAGLIONE 1995, 1, 76-77; tam se také zmiňuje o bratrovi Pietra Paola, jehož nejmenuje (byl jím evidentně Jacomo) a říká o něm: „jeho bratr byl rytířem hábitu Kristova a byl velmi zkušený v záležitostech Dvora a jednání pro knížata.“ Jde o zajímavé svědectví z roku 1642 (tehdy vyšlo první vydání Baglioneho spisu), kdy byl Jacomo již 12 let mrtev. K osobě Pietra Paola Olivieriho, viz dále THIEME – BECKER 26, 7-8; COPPETTI 1998. 741 Olivieri Dietrichsteinovi, Řím 13. VIII. 1622 (viz příloha). 742 Olivieri Dietrichsteinovi, Řím 13. III. 1627 (viz příloha): děkuje kardinálovi, že se postaral o Giovanniho Francesca, který byl v Harrachových službách ve Vídni a těžce onemocněl. 743 Olivieri Dietrichsteinovi, Řím 25. VI. 1616 (viz příloha) děkuje Dietrichsteinovi za kondolenci k její smrti. 249 domě, byla již vdovou a měla dvě děti, Alessandra, který studoval logiku (pravděpodobně u římských jezuitů) a Bellardinu, která již v té době byla na vdávání a která se někdy později (před rokem 1630) provdala za Domenica de Rospiho. Poslední z Jacomových neteří byla Martia, jež se později provdala za lékaře Pietra Mattu, jenž byl ve službách císařského velvyslance Savelliho a později i pomocným agentem Dietrichsteinovým, jak ještě uvidíme. Jacoma neteř Catarina a její děti bydleli v jeho domě nejpozději od roku 1619, kdy v domě na stejné ulici, via dei Condotti, pravděpodobně přímo naproti domu Olivieriho, bydlela vdova Porsia se svými syny Lorenzem, Giovanni Francescem a Martií744 . Pietro Matta, který se oženil s Olivieriho neteří Martiou, žil ještě roku 1625 na druhé straně ulice v domě Lelia Pignatelliho, ale v roce Olivieriho smrti (1630) již žil v jednom domě s ním a se svou ženou. V tomto roce podle Olivieriho závěti z konce října žily dvě mnišky u San Silvestra, Lorenzo, Giovanni Francesco, Catarina, Martia a její manžel Pietro Matta, Bellardina (provdaná Cicenti), není zmíněn Alessandro745 . Pietro Matta se jako lékař stal i Olivieriho důvěrníkem: je ustanoven jedním z vykonavatelů závěti a dostává odkazem veškerý mobiliář domu na via Condotti. Zřejmě se snažil postupovat přesně podle dispozic závěti, které chtěly, aby byly nejprve z výnosů majetku uhrazeny Jacomovy dluhy (byly ve výši 800 scudi) a teprve potom aby byl majetek rozdělen mezi dědice. Jeho švagr Lorenzo Olivieri totiž Dietrichsteinovi ještě v první půli roku 1631 píše, že kdyby Mattovi posílal dlužnou částku za Jacomovy provize, má o tom dát vědět i ostatním dědicům, protože Mattu podezřívá z toho, že by částku zdefraudoval a ponechal si ji pro sebe, místo aby ji věnoval na umoření dluhu746 . Pozůstalost ostatně nebyla vyřešena ještě na konci roku 1631. 744 ASVR, Parrochia S. Lorenzo in Lucina, Stati d´anime 1619, f. 15 a f. 18. 745 To ovšem nemusí znamenat, že již byl mrtev, neboť dědičkou je jeho matka. 746 Lorenzo Olivieri Dietrichsteinovi, Řím 17. V. 1631 (RAD, kart. 438, i.č. 1907/137, f. 923rv) a 24. V. 1631 (tamtéž, f. 925-926) 250 RodokmenřímskérodinyOlivieri 251 V klientele Aldobrandiniů a ve službách kardinála Dietrichsteina Olivieriho kariérní postup je spojen s papežským dvorem. Roku 1628 píše Dietrichsteinovi, že se na dvoře pohybuje od svých sedmnácti let, tedy někdy od let 1568-1569747. O počátcích jeho kariéry bohužel nemáme žádné zprávy, ale lze předpokládat, že se pravděpodobně velmi záhy dostal do klientely rodiny Aldobrandini, jejíž hvězda na kuriálním nebi začala stoupat již díky Giovanni Aldobrandinimu, který byl starším bratrem pozdějšího papeže Klimenta VIII. a r. 1570 (tři roky před svou smrtí) se stal kardinálem. Jisté je, že Olivieri byl jedním z členů této klientské sítě v době pontifikátu Klimenta VIII.: roku 1620 mluví o tom, že měl ceduli spolustolovníka (commensalis) kardinálů Pietra a Cinzia Aldobrandiniho, ve své závěti mluví o dluhu, který vůči němu rodina Aldobrandini má, protože sloužil kardinálovi San Giorgio zdarma a kardinál mu něco odkázal ve své závěti748. Portrét Cinzia Aldobrandiniho ostatně visel spolu s portréty Františka a hraběte Maxmiliána z Dietrichsteina (a obrazem samotného Jacoma) v Olivieriho předpokoji v domě na via Condotti. Olivieri byl nejpozději r. 1593 (ale pravděpodobně již dříve, možná v souvislosti s Dietrichsteinovým jmenováním papežským komořím749 ) poskytnut Dietrichsteinovi jako jeho služebník750 . Zřejmě v souvislosti s jeho kardinálskou kreací, která s sebou nutně musela nést vytvoření kardinálského dvora, se Olivieri stal Dietrichsteinovým hofmistrem (maestro di camera) a spolu s kardinálem odcestoval na Moravu. Kardinál jej na začátku února roku 1601 poslal do Říma, aby papeže zpravil o jeho jednáních na císařském dvoře a požadavcích ohledně tureckých subsidií, pravděpodobně v Římě zůstal a počkal tam na Dietrichsteina, který tam dorazil 30. dubna a odjel již 21. května, Olivieri pravděpodobně odjel spolu s kardinálem. Ihned po svém příjezdu a audienci u císaře vysílá Olivieriho se vzkazem a průvodním dopisem zpátky do Říma751 . Jacomo zůstal v Římě pravděpodobně dosti dlouho, ještě 20. IX. 1601 747 Olivieri Dietrichsteinovi, 17. XI. 1628 (viz příloha): „…ancor ch’io sia vecchio et d’età tale che dalli 70 anni che sono alla Corte entratovi di 17 et hora alli 76…“ 748 „…Come anco ricuperandosi alcuna cosa del testamento che fece la bona memoria del s.r cardinal San Giorgio Aldobrandino, non havendone ritratto niente in tanto tempo che lo servii...“ – Závěť Jacoma Olivieriho, Řím 27. X. 1630 - ASR, Archivio dei 30 Notai Capitolini, ufficio 19 (T.Pizzuto), Testamenti, vol. 11 (1629 et 1630), f. 524rv-526v. 749 V dopise z 19. X. 1630 píše Olivieri Dietrichsteinovi, že mu slouží již 40 let, což by v případě přesnosti údaje odpovídalo roku 1590. 750 Olivieri, jak si všiml již Zuber (ZUBER 1946A, 51) je jedním ze dvou svědků notářského instrumentu jmenujícím Pavla Alberta Dietrichsteinovým prokurátorem pro získání vratislavského kanonikátu, jenž je datován v Římě 23. IV. 1593 (RAD, kart. 305, i.č. 1056, sign. 275, f. 9-12). Druhým svědkem je Giovanni Battista Fenzonio z Brisighelly, pozdější římský guvernér a senátor. Zajímavý je i původce apostilly, jímž je tehdy ještě auditor apoštolské komory Camillo Borghese (pozdější papež Pavel V.) 751 Praha 21. VI. 1601: František kard. Dietrichstein papeži Klimentu VIII. a Cinziovi kard. Aldobrandinimu (viz příloha). 252 píše Dietrichstein San Giorgiovi, že očekává velmi toužebně Olivieriho („aspetto Oliverio con sommo desiderio“). Do Prahy Olivieri dorazil asi koncem října, kdy napsal Cinziovi Aldobrandinimu dva dopisy o situaci u dvora a o tom, co pro něj vyřizuje752. Tyto dva dopisy jsou zajímavé, protože nám ukazují Olivieriho dosti nezávislého na Dietrichsteinovi: pravděpodobně měl něco vyřídit u dvora, ale ještě koncem října to nebylo hotovo. Zabýval se tedy nákupem arabských knih pro nepota Cinzia, ale také chodil na večeře do lepší společnosti (Lichtenštejn, Marie z Pernštejna ml.) a zpravoval svého patrona do Říma o pražské situaci, o níž byl velmi dobře informován. Do Kroměříže za Dietrichsteinem dorazil až na konci listopadu 1601753 . Olivieri přijel právě v okamžiku, kdy olomoucký biskup, který si asi v této době začínal uvědomovat neutěšený stav financí své pouze na první pohled tučné prebendy, musel výrazně omezit svůj dvůr, který asi navíc působil na Moravě příliš okázale. Kardinál proto informoval papeže i kardinála-nepota754 o tom, že musí propustit různé členy svého doprovodu, protože biskupské důchody jsou zatíženy dluhy jeho předchůdce i dluhy, které díky svým cestám ve veřejném zájmu přidal on sám. I když mu zbývá dost prostředků, aby mohl žít způsobem odpovídajícím jeho společenskému postavení, nechce zanechat biskupství zadlužené, a proto musí zredukovat svůj dvůr na několik málo služebníků. Protože mezi propouštěnými členy jeho dvora je velké množství Italů, kteří mu byli doporučení papežem a členy jeho rodiny, nechce je kvůli své dobré pověsti propustit bez odškodnění, a tak žádá papeže, aby mu buď udělil penzi 500 scudi nebo nějaké vakantní beneficium ve Španělsku (tam je Dietrichstein „naturalizován“), aby ji mezi tyto služebníky mohl rozdělit. Nepota Cinzia Aldobrandiniho odkazuje na podrobnější výklad svého agenta Orsoliniho a výslovně zmiňuje Olivieriho, o němž říká, že „mezi italskými služebníky, kteří odcházejí, je i Olivieri, jehož se zbavuji velmi nerad, protože mi je milý a je mi věrným služebníkem v mých záležitostech.“ Olivieri je „navracen“ do služeb kardinála-nepota s velmi dobrým doporučením. Dietrichsteinova žádost o finanční podporu zůstala oslyšena: v papežově odpovědi na kardinálův dopis je pouze chválena kardinálova iniciativa755. 752 Olivieri kardinálovi San Giorgio, Praha 28. X. 1601 a 5. XI. 1601 (oba dopisy v příloze) 753 Olivieri Pietru kard. Aldobrandinimu, Kroměříž 26. XI. 1601 (viz příloha) 754 Dietrichstein Klimentu VIII., Kroměříž 28. XI. 1601 (ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 6rv - 7rv); Dietrichstein Cinziovi Aldobrandinimu, Kroměříž 29. XI. 1601 (ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 4rv + 9rv) – oba dopisy v příloze. 755 „Vidimus etiam quae scribis de domestico rerum tuarum statu, deque aere alieno a praedecessore tuo et a te ipso ob publica, ut ais, negotia, conflato, quidque ob ea causas, ut ecclesiam tuam illo onere leves, familiam tuam dimittere, et cum paucis secedere statueris, nos prudentiam tuam non probare non possumus.“ – breve Klimenta VIII. Dietrichsteinovi, Řím 29. XII. 1601 (Registr: ASV, Armadio XLIV, vol. 45, f. 414rv). 253 Olivieri byl tedy s titulem kardinálova hofmistra někdy okolo vánoc roku 1601756 poslán do Říma a pravděpodobně tam zůstal až do konce svého života. Byl Dietrichsteinovým důvěrníkem, v konceptu dopisu Ursolinimu, v němž kardinál sděluje agentovi své plány okolo protektorátu Germánie v listopadu roku 1603, je výslovně a dokonce dvakrát řečeno, že Ursolini o nich nemá mluvit s žádnou živou duší na světě, s výjimkou papeže, nepotů a Olivieriho757. Olivieri sekunduje Ursolinimu až do jeho odvolání z funkce agenta, k němuž došlo – jak již bylo řečeno – nejpozději v květnu roku 1607 a posléze Ursoliniho v této funkci nahrazuje758 . Ještě před tím však při dvojím konkláve roku 1605 asistuje Dietrichsteinovi společně s Ippolitem Bianchim jako konklavista Jacomo Olivieri. Můžeme se pouze dohadovat, že snad již v této době nebyl Ursolini oficiálním agentem, a že jeho místo zastával Olivieri, ale žádný jiný doklad pro to nemáme. V okamžiku, kdy v březnu 1614 umírá františkán Alonso de Salinas, Dietrichsteinův španělský a italský sekretář, o němž bude ještě řeč, se Olivieri zajímá o to, kdo bude jeho nástupcem a pravděpodobně se na toto místo nabízí. Dietrichsteinova odpověď je velmi ostrá, v konceptu píše doslova, že mu přijde směšné, že by takové místo mohl zastávat právě Olivieri, a že by mu sice bylo milé, kdyby mohl nalézt osobu, jež umí španělsky i italsky, ale že raději bude mít někoho, kdo umí dobře španělsky, protože italsky píšících lidí je na jeho dvoře a ve středoevropském prostředí dostatek759 . Celý tento koncept je psán ve velmi ostrém tónu, jednoznačně dávajícím najevo, kdo je v této situaci pánem a kdo služebníkem. Olivierimu je vyčítáno, že popravdě řečeno na služebníka píše příliš rozhorleně, ale že je to možné přičíst náklonnosti, již Olivieri k Dietrichsteinovi chová. Možná právě této náklonnosti, jíž si kardinál byl vědom, můžeme přičíst i skutečnost, že pečlivý a spolehlivý, i když nepříliš výkonný Olivieri zůstal ve funkci kardinálova agenta až do své smrti v prosinci roku 1630, a dlužno říci, že v samotném městě snad musel sídlit kontinuálně, a to i v horkých letních měsících. Svědčí to mimo jiné i o jeho dobré tělesné 756 Doporučující Dietrichsteinův dopis Cinziu Aldobrandinimu je datován 20. XII. 1601 (viz příloha): je řečeno, že Olivieri se vrací do Říma. 757 Dietrichstein Ursolinimu, Kroměříž 26. XI. 1603 (Kopie: RAD, kart. 446, i. č. 1910, sign. 849/fasc. 2, f. 7rv-8rv, 6rv): “Ma di ciò non trattare con anima vivente eccetto con Oliviero che solo ve lo dico per discorso, ma Dio guardi che io ardissi ciò pretendere. ... acciò le mostriate a N.S. e agl’ill.mi nipoti, fuori de quali vi comando strettamente non ne facciate parola con huomo del mondo, se non con Olivieri.” 758 Silvano Giordano poznamenal, že Olivieri předal kredenciální listiny však kardinálunepotovi Scipionovi Borghesemu až na začátku roku 1611 – Scipio kard. Borghese Dietrichsteinovi, Řím 8. I. 1611 (viz příloha). Je však pravděpodobné, že se jednalo pouze o pověření k vyjednávání v konkrétní události, a nikoli o skutečné všeobecné kredenciály nebo prokuraci. 759 Dietrichstein Olivierimu, Mikulov 17. IV. 1614, koncept (RAD, kart. 446, i. č. 1910, sign. 849/fasc. 2, f. 15r-16v): “Me ne riddo che voi intorno al secretario...” 254 kondici a o tom, že byl zvyklý na drsné klima římského léta, které bylo v době před vysušením pontinských bažin760 mnohdy i životu nebezpečné. Olivieri ovšem pracuje nejen pro kardinála, ale také pro členy jeho rodiny. Jen sporadicky se dovídáme o tom, že sloužil při vyřizování záležitostí Dietrichsteinovy matky, Doni Margarity de Cardona, když ještě žila761 . Vyřizuje však také záležitosti pro Dietrichsteinovy sestry Beatriz, označovanou běžně jako markýza z Mondéjar, i pro další členy rodiny ve Španělsku. Je možné, že i za tyto služby byl Olivieri odměňován, snad i v době, kdy nebyl oficiálním agentem, a tak mu byl zajištěn alespoň nějaký příjem, ale jistě to tvrdit zatím nemůžeme. Olivieri samozřejmě vyřizoval i záležitosti dalších členů rodu, ať již při návštěvě kardinálových synovců Jana Adama a Maxmiliána, tak i později, když zařizoval různé projevy papežské přízně pro přeživšího Maxmiliána. Těmto jednáním však vyhrazujeme zvláštní kapitolku v následující části práce. Sociální status, síť sociálních kontaktů a majetkové poměry Ještě než se začneme věnovat Olivieriho korespondenci, tak zajímavé pro poznání života na papežském dvoře i pro kontakty se středoevropskou církví, můžeme se na chvíli zastavit u sítě jeho sociálních kontaktů, která nám mnohé poví o jeho sociálním postavení a která se také projevuje v jeho majetkových poměrech. Olivieri, jak již bylo řečeno, měl úzký vztah k rodině Aldobrandini, až do začátku roku 1610, kdy zemřel kardinál Cinzio Passeri-Aldobrandini, nešťastný nepot Klimenta VIII., byl členem jeho dvora, podle vlastní výpovědi neplaceným, a proto se mu dostalo odkazu v závěti, který však nebyl uhrazen ještě v roce 1630, kdy Olivieri umírá. Cinziův starý portrét v té době visel v Olivieriho předpokoji. Snad nenalezneme dopis, v němž by nebyla zmínka o někom z rodiny Aldobrandiniů. Nejprve a především jde o Cinziova bratrance kardinála Pietra, kde je vazba také institucionální, neboť byl od roku 1611 až do své smrti v únoru 1621 Dietrichsteinovým komprotektorem pro dědičné země, země české a uherské, a proto bylo potřeba mnoho věcí vyřizovat právě s ním. Vztah má však více rovin, jak ukazuje Olivieriho dopis Petrovi Aldobrandinimu z března 1615762. Aldobrandini pobývá mimo Řím, pravděpodobně v Tivoli nebo v Albanu, a Olivieri mu proto vyřizuje Dietrichsteinovy pozdravy a oznamuje mu jeho jménem, že zakoupil panství 760 Pontinské bažiny (Ager Pometinus, Paludi Pontine) jsou na jihovýchod od Říma od Cisterny po Terracinu, mají asi 750 km2. Tuto nezdravou krajinu, odkud do Říma přicházela v letních měsících malárie, se pokoušel poprvé zúrodnit konzul Appius Claudius Caecus (350- 271 př. Kr.), po něm Ceasar, Augustus, Traján, Theodorich, Bonifác VIII., Martin V., Sixtus V., po něm také Pius VI. a Napoleon. Podařilo se to až Mussoliniho administrativě v letech 1924- 1937. 761 Olivieri Dietrichsteinovi 29. VIII. 1615 (viz příloha). 762 Jacomo Olivieri Pietrovi kard. Aldobrandinimu, Řím 7. III. 1615 (viz příloha). 255 Chropyně, což by mu pravděpodobně v běžných podmínkách oznámil ústně při pravidelné návštěvě. Potom ale dodává novinky z Říma a mluví o věcech, které pro Aldobrandiniho ve Městě vyřizuje. Snad tedy Pietro Aldobrandini využíval dočasně Olivieriho služeb v dobách své absence v Římě, možná to bylo dáno právě i onou institucionální vazbou s Dietrichsteinem jako protektorem a patřilo to mezi služby, které jako viceprotektor mohl využívat. V podobném Olivieriho dopise z července 1618, jehož přílohou je i výpis z Piccinardiho dopisu Olivierimu763 , který by mohl Aldobrandiniho zajímat, a navíc se v jeho závěru nachází zajímavá zmínka o tom, že přítel je velmi vážně zamyšlen. Nevíme přesně, o koho se jedná, je však evidentní, že i když Olivieri nepoužívá v korespondenci s Aldobrandinim šifru, jde o domluvený systém krycích jmen, což ukazuje na vysokou úroveň vztahu mezi služebníkem a jeho patronem. Olivieri je však navázán i na další členy rodiny Aldobrandiniů. Často se stýká i s Pietrovou sestrou Olympií Aldobrandini, která se provdala roku 1585 za svého vzdáleného příbuzného Gianfrancesca Aldobrandiniho, s nímž měla 12 dětí, jimž se dostalo díky jejich papežskému prastrýci skvělého společenského vzestupu: dcery byly provdány za členy rodin Farnese, Borghese, Carafů, Caracciolů, Pamphiliů, Sforzů a jiných, dva synové (Silvestro, Ippolito iun.) se stali kardinály, jejich bratři Giovanni Giorgio, Aldobrandino a Pietro byli určeni ke skvělé světské kariéře. Tu v případě Aldobrandina, velitele papežských oddílů v císařském vojsku, přerušila jeho smrt v bitvě u Nordlingenu v roce 1634764 . Olympia udržovala hojnou korespondenci s Dietrichsteinem, z níž se některé dopisy i zachovaly765 , ale velmi často je o událostech života jejího i její rodiny kardinál zpravován právě prostřednictvím Olivieriho, který byl v domě Aldobrandiniů častým hostem. Olivieri je znám v kuriálním prostředí, vždyť se v něm pohybuje od svých 17ti let, v roce 1608/1609 tedy plných čtyřicet let. Za tu dobu se seznámil se všemi členy kardinálského kolegia, mnohé z kardinálů mohl znát již v době, kdy svou kariéru v kurii začínali. Příkladem může být již zmiňované svědectví na notářském zápisu notáře apoštolské komory Petra Antonia Catalona pro Dietrichsteina v roce 1593, kde zápis ověřuje apoštolský protonotář a auditor Apoštolské komory Camillo Borghese, který byl jen o pár měsíců později jmenován mimořádným nunciem u španělského dvora, o tři roky později se stal kardinálem a po smrti Klimenta VIII. a Lva XI. byl v roce 1605 zvolen papežem. Příkladů tohoto typu bychom mohli uvést daleko více, nemá však valného 763 Jacomo Oliverio Pietrovi kard. Aldobraninimu, Řím 4. VII. 1618; Piccinardi Olivierimu 15. VI. 1618 (oba dopisy v příloze). 764 O papežském vojsku na Moravě, viz. BALCÁREK 2002B, kde je ovšem zaměněn Pietro a Aldobrandino. K tomu viz také PARMA 2008C. 765 18 dopisů z let 1615-1631: RAD, kart. 427, i.č. 1905/16. 256 významu vypočítávat všechny členy kardinálského kolegia, kterých běžně bylo sedmdesát, abychom zjistili, že většina z nich Olivieriho nutně musela znát. Jako kardinálové se s ním běžně stýkali, když jim přinášel dopisy a pozdravy od svého patrona, když se s ním potkávali v papežském paláci nebo v palácích svých kolegů. I když je pouhým služebníkem, ztělesňuje svého nepřítomného patrona v římském prostředí, a kardinálové občas využijí jeho nabídky svézt se v jeho osobním kočáře, nebo sledovat zajímavý průvod z okna jeho dobře umístěného domu. Typickým „pracovním místem“ kuriálního agenta je předpokoj, anticamera, a to především předpokoj komnat kardinála-nepota. Velmi pěkně to ilustruje jedna věta z Olivieriho dopisu z období pontifikátu Ludovisi. Olivieri dostal od Dietrichsteina za úkol předat dopis splitskému arcibiskupovi a „doprovodit jej milými slovy“ a komentuje to: „Učiním tak hned, jak zjistím, kde bydlí, protože nebývá často v předpokoji kardinála Ludovisiho, kde se na dvoře odehrává vše.“766 Musíme si představit každodenní života našeho agenta, střídající účast na papežských bohoslužbách s pobytem v předpokojích, obcházením kardinálských paláců a paláců římské nobility, předáváním dopisů a každotýdenním psaním dopisu Dietrichsteinovi, který bylo zapotřebí spolu s došlou korespondencí svázat do balíku a v sobotu večer zanést na poštovní úřad, aby mohl být zaslán do Benátek. Zcela samozřejmě se Olivieri stýkal s velvyslancem císařským, který byl pro vyřizování mnoha kardinálových záležitostí přirozeným partnerem. V době, která se týká naší korespondence, byli císařskými velvyslanci střídavě dva bratři, Federico a Paolo z vévodského rodu Savelliů. S oběma Dietrichstein udržoval korespondenci, zachovaly se především dopisy Paola Savelliho767 , který, jak ještě uvidíme, byl pověřen i starostí o nového kardinálova agenta po smrti Olivieriho. Neméně častým hostem byl Olivieri v rezidenci španělského ambasadora, zejména po příchodu Francisca Fernándeze de la Cueva, vévody z Albuquerque (velvyslancem 1619-1623) a jeho nástupce vévody z Pastrany (1623-1626). Hraběte Oñateho Olivieri příliš nenavštěvuje, situace je lepší u jeho nástupce Manuela Zuñigy y Azevedo, hraběte de Monterey (1628-1631). Těmto velvyslancům Olivieri také „slouží“, tedy pravděpodobně zastává šlechtickou službu v jejich předpokojích, popř. v jejich doprovodu při slavnostních výjezdech, průvodech, při slavnosti zvané Chinea, tedy při odevzdávání daru symbolizující uznání lénního vztahu mezi papežem a vládcem neapolského království768 i při běžných audiencích u papeže nebo kardinála nepota, které měly jasně daný ceremoniální rámec a bylo zapotřebí i doprovodu769 . 766 Olivieri Dietrichsteinovi 20. V. 1623 (viz příloha). 767 RAD, kart. 442, i.č. 1909/27 – 42 dopisů. 768 Chinea byla původně bílá mula, kterou každoročně původně normanští vládcové neapolského království, v naší době španělští králové dávali papeži jako poplatek za udělení 257 V letech 1622-1624 se Olivieri pohyboval na dvoře Ludovisiů jako majordóm Isabelly Gesualdové, novomanželky „principina“ Nicoly Ludovisiho. Tuto službu mu pravděpodobně zajistil Dietrichstein, který jej tak možná chtěl zajistit a najít si nového agenta, ale Olivieri se velmi rázně bránil: „raději bych si vybral smrt, než být zbaven knížete a patrona, jemuž sloužím již mnoho a mnoho let.“770 Olivieri díky svém neknížecímu postavení udržuje také vazby s nižším personálem kuriálních úřadů a velvyslanectví, s některými představiteli bankovního světa, dokáže vnímat i lidové nálady a hnutí. Ne vždy zmiňuje jména těchto osob, občas je ve svém dopise skryje pod obecným „jeden dobře informovaný přítel“, ale je pravděpodobné, že právě tyto kontakty jsou zdrojem jeho nadstandardní informovanosti o dění v římské kurii. Jeho život se odehrává v předpokojích papežského paláce i kardinálských a velvyslaneckých rezidencí, kde v šepotu římských dvořanů kolují informace. Mezi nimi dokáže Olivieri vybrat ty spolehlivé, stručně je shrnout a každý týden sepsat v relativně krátkém, ale živém literárním útvaru ve druhé části svého dopisu, týkající se „novinek ode dvora“. Agentovo sociální postavení jej tedy na relativně slušné pozici umisťuje do skupiny členů kardinálských dvorů, která je v Římě relativně početná. I když nevíme přesně kdy, stal se papežským rytířem Kristova řádu771 , je jasné, že díky tomuto titulu, jež platil pouze pro jeho osobu a nikoli pro jeho příbuzenstvo, se stal členem aristokratické vrstvy společnosti. Olivieri jako rytíř používal znaku, tohoto království v léno. Kůň měl před papežem pokleknout a umožnit mu tak převzít stříbrnou nádobu s penězi, kterou měl na sedle. K placení tohoto censu docházelo až do roku 1787, celá slavnost se odehrávala většinou o vigilii svátku sv. Petra a Pavla ve vatikánské bazilice. Samotnému obřadu s papežem předcházela slavnostní kavalkáda, následovalo několik dní oslav s ohňostroji, hudbou , plesy a občerstvením. Nákladná slavnost byla asi nejdůležitějším španělským obřadem v Římě, jejím vzdáleným pozůstatkem je oslava svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie na Španělském náměstí. 769 Tak například 9. V.1620 píše Olivieri, že na koni sloužil ve jménu Dietrichsteinově knížeti Paolu Savellimu při výkonu jeho obedienční ambasády, téhož roku oznamuje, že sloužil španělskému i císařskému ambasadorovi při jejich pravidelných audiencích u papeže v pátek a sobotu (24. X. 1620, 7. VIII. 1620), Savellimu takto posloužil i v březnu 1624 (9. III. 1624). Tyto výkony ceremoniálních služeb nejsou ovšem zmiňovány systematicky, zřejmě šlo o běžnou praxi, možná se týkala i členů jeho rodiny. 770 Olivieri Dietrichsteinovi 11. VI. 1622. O službě u Isabelly Gesualdo, viz také dopisy z 12. XI. 1622, 26. XI. 1622 (vítání kněžny Isabelly za asistence Olivieriho), 20. V. 1623 a mnoho dalších až do r. 1624. 771 Poprvé je takto jmenován 18. I. 1601 v breve papeže Klimenta VIII. Dietrichsteinovi (viz příloha). Roku 1593 ještě rytířem nebyl, není tak jmenován v již zmiňovaném notářském instrumentu: musel se jím tedy stát někdy mezi těmito daty. Možná, že v roce 1600, kdy Ursolini ve svém vyúčtování zmiňuje „il breve del Bergonzio et Olivieri“, za něž Marc Antoniovi della Valle zaplatil 32 scudi, což je za papežské breve celkem vysoká částka (RAD, kart. 444, i.č. 1909/128, f. 9rv-12rv). 258 v jehož štítu je mluvící znamení olivového stromu, v klenotu pak tři pera; barevnost není známa. Olivieriho sekretní pečeť. 10 x 12 mm. Fotografie otisku na dopise z 6. I. 1622 a nákres podle otisku na dopise z 29. XI. 1620772 O sociálním statutu ostatně svědčí i Olivieriho adresa, tedy čtvrt, v níž bydlel: jedná se o via Condotti, kde máme doložen Olivieriho pobyt od velikonoc roku 1615773 až do okamžiku jeho smrti v prosinci 1630774 . Dům Olivierimu patřil, jak se dovídáme z jeho závěti, a díky dalšímu stavebnímu vývoji v této oblasti Říma již dnes není možné jej identifikovat775 , víme jen, že byl na levé straně ulice ve směru od dnešního Španělského náměstí. Do tohoto domu uvedl o Velkém pátku roku 1616 Olivieri dva kardinály, Giustinianiho a Caetaniho, aby z jeho oken v patře sledovali tradiční procesí ke Kristovu hrobu776 . Olivieriho dědické řízení, zejména soupisy jeho pozůstalosti777 , nám 772 Zatím se nám podařilo nalézt pouze čtyři otisky Olivieriho pečeti, na dopisech z 16. XI. 1619, 29. XI. 1620, 6. IX. 1622 a 21. I. 1621 (údaje o archivním uložení viz v příloze). 773 ASVR, Parrochia S. Lorenzo in Lucina, Stati d´anime 1615, f. 33. 774 ASVR, Parrochia S. Lorenzo in Lucina, Stati d´anime 1619, f. 15 a 18; , Stati d´anime 1620, f. 28; , Stati d´anime 1621, f. 26; , Stati d´anime 1622, f. 22; , Stati d´anime 1623, f. 26; , Stati d´anime 1624, f. 29; Stati d´anime 1625, f. 25v-28v; Stati d´anime 1630, f. 15v. 775 V dědickém řízení je popsána jako „Una casa alla strada de Condotti confina da una parte con li beni del s.r Francesco Sirtolo, dall’altra li beni del q Lodovico Canonica oggi del s.r Domenico de Quarti“ (inventář pozůstalosti z 6. III. 1631, citovaný níže). 776 Olivieri Dietrichsteinovi 2. IV. 1616 (viz příloha). 777 Inventář mobiliáře v Olivieriho pozůstalosti, vypracovaný Caterinou a Martií Olivieri, z 3. I. 1631 (ASR, Archivio dei 30 Notai Capitolini, ufficio 19 (T.Pizzuto), Testamenti, vol 10 (1627- 1632), f. 489rv, 490rv, 493rv, 494r); dva inventáře pozůstalosti nemovitého majetku, debetního a kreditního peněžního majetku, jeden z 3. I. 1631 (ASR, Archivio dei 30 Notai Capitolini, ufficio 19 (T.Pizzuto), Testamenti, vol 10 (1627-1632), f. 491rv) a druhý, přepracovaný Lorenzem Olivierim, z 6. III. 1631 (ASR, Archivio dei 30 Notai Capitolini, ufficio 19 (T.Pizzuto), Testamenti, vol 10 (1627-1632), f. 525rv). 259 umožňují nahlédnout do vybavení tohoto domu. V přízemí se nacházel sál se starým nábytkem, předpokoj byl vybaven taktéž nábytkem, ale i závažové hodiny, několik obrazů s náboženskou tématikou, (Zvěstování, sv. Kateřina, „una gloria“), zátiší se zeleninou a portréty kardinála San Giorgia, kardinála Dietrichsteina a jeho hraběcího bratra i vlastní portrét Jacoma Olivieriho. V Olivieriho ložnici se kromě starého meče, nábytku (židlí, stolů, sekretářů a postele) nástěnného zrcadla a klekátka nacházely i obrazy s náboženskou tematikou, která se týkala zejm. dominikánských světců778 . Vybavené byly i dva Olivieriho pokoje v patře, zejména horní pokoj musel připomínat spíše skladiště než obytný prostor a byly v něm i oděvy. Dům měl pravděpodobně více místností, vždyť podle velikonočních soupisů s Olivierim bydlela nejpozději od r. 1619 jeho neteř Kateřina se dvěma dětmi a služebnictvo, v roce 1619 jedna služka, k níž r. 1620 přibyl i kočí (roku 1625 dva). Kočího bylo zapotřebí, ve stájích ve dvoře se roku 1630 nacházely dva kočáry (una carozza e un cocchio vestito779 ) a dva tažní koně. Ve sklepě se nacházely kromě různého harampádí i cennosti: zlatý masivní kříž a malý diamant780. Kromě domu na via Condotti vlastnil Olivieri také dům ve čtvrti Pigna v uličce za chórem dominikánského kostela Santa Maria sopra Minerva a dům v oblasti via Giulia, na uličce zvané violo dello Struzzo, který sousedil s domem vlastněným celou rodinou jako fideikomis Jacomova otce Antonia. Dům ve čtvrti Campo Marzo, na via Condotti, která je dodnes velmi dobrou římskou adresou, byl znamením příslušnosti k lepší společnosti. Jen pro ilustraci si dovolujeme čtenáře odkázat do předchozího oddílu naší práce, kde jsme podle výzkumů Jeana Delumeaua sestavili přehled římských čtvrtí podle počtu kočárů jejich obyvatel v roce 1594. Celá oblast byla obývaná římskou aristokracií: v letech 1605-1614 si zde nechal postavit svůj palác kardinál Camillo Borghese, pozdější papež Pavel V. (dn. Palazzo Borghese), byl zde palác Medicejských (Palazzo Firenze), španělský národní kostel SS. Trinità degli Spagnoli, oblasti vévodil francouzský národní kostel SS. Trinità dei Monti (ještě bez slavných Španělských schodů, které do prostoru přibudou díky Francouzům zhruba o sto let později) a nedaleká Villa Medici, od r. 1626 zde měla svůj palác Kongregace de Propaganda Fide. Na blízké via del Corso, i 778 „un quadro della Madonna con S.to Gioannino, un altro quadretto di S.ta Catherina di Siena, … un quadretto antico fatto a cassetta con la Madonna, S.ta Catherina di Siena, S.to Domenico e S. Giovanni“ 779 Není úplně jasné rozdíl mezi cocchio (fr. coche) a carozza (fr. carrosse). Slovo cocchio je starší, stejně jako naše kočár odvozené od jména uherského města Kocs (jedna z poštovních stanic mezi Vídní a Peští), do francouzštiny proniklo okolo r. 1545, zatímco jeho ekvivalent carrosse až roku 1574. Carozza je celkově zastřešená, s skleněnými okny a dvířky na obou stranách a byla spíše luxusnější variantou pro osobní použití, cocchio může ovšem být kryté a zdobené taktéž. 780 Zřejmě se jedná o diamant, který Olivierimu Dietrichstein poslal po kardinálu Torresovi na začátku roku 1623 (Olivieri Dietrichsteinovi 4. III. 1623, viz příloha). 260 když už v jiné čtvrti, se nacházel palác rodiny Aldobrandini (dn. Palazzo DoriaPamphilj). Z našeho rychlého prolistování velikonočních seznamů farnosti San Lorenzo in Lucina také vyplývá, že roku 1607 na via Condotti bydlel a tvořil Annibale Carracci, bydlela zde hraběcí rodina Crivelliů, tradičně spojená s agencií bavorského vévodství, vyslanec lotrinského vévody Berardino de Boie, avignonský rezident, lidé z okruhu kardinála Borgii, agent španělského krále, dočasně i mantovský biskup Vincenzo Agnelli-Suardi se svým čtyřicetičlenným dvorem, „Kryštof Kolumbus křesťanské archeologie“ a agent maltézského řádu u kurie Antonio Bosio781 a další šlechtici, ale i malíři, krejčí, ševci a pekaři, kteří představovali nutný personál pro šlechtická sídla. Krátce po Olivieriho smrti vznikl ve čtvrti i palác maltézských rytířů, který je dnes hlavním sídlem velmistra řádu, ale také palác španělské ambasády na náměstí, jež bylo původně zváno Platea Trinitatis a díky této ambasádě dostalo svůj dnešní název, Piazza di Spagna. Via del Corso, Platea Trinitatis (dnešní Piazza di Spagna) a via Condotti (označená jako Via Trinitatis) na plánu Antonia Tempesty z r. 1593 (převzato z: BORSI 1986). Červeně je vyznačena část via Condotti, na níž se nacházel Olivieriho dům, insula kláštera San Silvestro in Capite a Arco del Portogallo. 781 Antonio Bosio O Melit. (* 1575 † 6. IX. 1629), autor slavného a posmrtně vydaného díla „Roma Sotterranea“, byl Olivieriho osobní přítel, „mio cordialissimo amico et vicino“ (cf. Olivieriho dopisy Dietrichsteinovi z 10. VI. 1621, 24. VII. 1621, 8. IX. 1629; viz příloha), zachoval se jeden jeho dopis Dietrichsteinovi z 19. IV. 1614 (RAD, kart. 429, i.č. 1905/100, fol. 1r-2v) 261 Tato oblast Říma byla také sídlem různých náboženských institucí, mezi něž patřily např. klášter u Dietrichsteinova titulárního kostela San Silvestro in Capite, kde skončily jako mnišky dvě Olivieriho neteře, řecká, ilyrská a lombardská kolej, paulánský klášter Sant´Andrea delle Fratte, a klášter dominikánů u kostela Santa Maria sopra Minerva, k němuž měl Olivieri silnou vazbu. Tak silnou, že v kapli Panny Marie Růžencové tohoto kostela chtěl být pohřben782, možná proto, že byl členem tamního bratrstva783. Ze závěti a dědického řízení také zjišťujeme, že v okamžiku svého úmrtí byl Olivieri zadlužen, druhý inventář vypočítává 800 scudi dluhů784, ale on sám je věřitelem, především již citovaného rytíře Girolama Lunadora, roční penzi 20 scudi, takže po odečtení kreditu se Olivieriho dluh snížil na 400 scudi, nepočítaje v to odkaz kardinála San Giorgia, z něhož pravděpodobně dědicové nakonec nic nedostali a dlužnou částku za Olivieriho služby od Dietrichsteina, o níž se již 6. III. 1631 vědělo, že nebude zaplacena. Dietrichstein Olivierimu platil na začátku jeho kariéry, kdy byl agentem Ursolini, 10 scudi měsíčně785 , ve vyúčtování za rok 1611 je placen 200 scudi ročně786 , na konci jeho kariéry, v roce 1630, již to bylo 420 scudi ročně, což bylo považováno za velmi slušný výdělek787 . Ne vždy ovšem kardinál platil včas: účty za rok 1623 nebyly zaplaceny ještě v roce 1625, kdy Olivieri zasílá i účty z roku 1624 a úpěnlivě prosí, aby kardinál poslal peníze, neboť už pomalu nemá z čeho žít, protože agencie je dosti nákladná788 . Problém byl zjevně v tom, že Dietrichstein si nevedl účet u žádné z římských bank, takže peníze musely být zasílány buď draze poštou, nebo po osobách. Roku 1626 mu zřejmě Mikulovem projíždějící 782 Ve své závěti z 27. X. 1630 píše: „acciò con il mio habito adosso io sia sepellito avanti alla Santissima Madonna del Rosario nella mia sepoltura” (ASR, Archivio dei 30 Notai Capitolini, ufficio 19 (T.Pizzuto), Testamenti, vol. 11 (1629 et 1630), f. 524rv-526v) 783 Bohužel se nám zatím nepodařilo konzultovat klášterní archiv, velmi obtížně přístupný. 784 Předchozí inventář přičítá ještě jistinu 100 scudi s dědici Pietra Paola Olivieriho, která o dva měsíce později počítána nebyla. 785 Neznámý bankéř Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím, s. d. [po 2. VI. 1605] (viz příloha). 786 Vyúčtování Jacoma Olivieriho Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím [12. I. 1612] (viz příloha) 787 Matta Dietrichsteinovi 28. XII. 1630 (viz příloha): připomíná Dietrichsteinovi výši platu 420 scudi, náklady na agencii za rok 1620, které dělají asi 100 scudi, a které dodá v přesném přehledu. Na jiném místě dopisu komentuje výši platu slovy: „Tolik lidí chce úřad, který vykonával můj zesnulý strýc, vnucují se do něj mnozí, ale nemyslím si, že by takto nalezli ráj, protože všichni mají nějaké jiné vztahy závislosti, což se běžně pro agenta považuje za nevhodné. Já jsem vždy hledal pouze Boží přízeň a chci být závislý jen na mé vlastní cti, ani se nechci chválit. Jen čas zjeví skryté věci. Vaše Eminence je velmi rozvážná a jsem si jist, že vyzrálou úvahou a díky dobré radě si vybere mezi těmi, kteří se předhánějí, toho správného agenta. Všichni si myslí, že budou mít plat 400 nebo 500 scudi, ale nemohou vědět, zda Vaše Eminence bude novému agentovi platit tolik, co mému zesnulému strýci, osvědčenému roky služby. Touha po zisku je všechny mate.“ 788 Olivieri Dietrichsteinovi 5. IV. 1625 (viz příloha) 262 prelát od polského krále dovezl 100 uherských zlatých, které již za měsíc byly utraceny, takže Olivieri žádá o další peníze, což asi Dietrichsteina popudilo, neboť v dalším z dopisů se Olivieri hájí, že to, co od kardinála dostává, stejně spotřebuje na vydržování domu a reprezentaci. Peníze dorazily po hraběti Würmovi, Dietrichstein poslal 100 zlatých zřejmě své ražby, jež byla obdivována knížetem z Venosy i celým domem Ludovisiů789. Roku 1628 urguje zaslání peněz (asi za rok 1627). Na Dietrichsteinově dvoře to má prý na starosti jiná osoba, tak se raději připomíná, aby se nezapomnělo na „obvyklou blahosklonnost a královskou dobrotu vůči mně, Vašemu starému a věrnému služebníkovi, který vše utrácí jen proto, aby Vám důstojně a se ctí sloužil.“790 Peníze pak skutečně došly, neboť kanovník Hittendorf se o své povinnosti staral dobře.791 V lednu 1629 dostává agent prostřednictvím nuncia 200 uherských zlatých792 , ještě v červnu 1629 Dietrichstein posílá Olivierimu přes agenta nuncia Palotty, Girolama Fabriho, 300 uherských zlatých, které byly vyměněny v bance Bonanni za 441 scudi podle výjimečně příznivého kurzu793 . V březnu 1630 dostal agent od kardinála 200 uherských zlatých, s nimiž tak ještě vyplatil své zástavy, takže mu nic nezbylo794 . V dopise, v němž Dietrichsteina zpravuje o návštěvě dvou kardinálů ve svém domě, mluví Olivieri o tom, že procesí nesoucí Krista do hrobu, „procházelo neobvykle přes via Condotti, kde je dům Vaší Osvícenosti, v němž bydlím“795 a je otázkou, zda označení domu jako Dietrichsteinova je pouhou zdvořilostní frází, anebo zda kardinál skutečně dům zakoupil pro svého agenta, nebo jako zárodek možného paláce v Římě, který po opuštění této myšlenky (v pramenech nedoložené) zanechal svému agentovi. V každém případě byl dům skutečně v Olivieriho vlastnictví a mohl jej odkázat svým dědicům, kteří jej záhy po jeho smrti prodali. Od kardinála občas Olivieri dostával drobné dary, tak na začátku roku 1623 po kardinálu Torresovi, který se ze střední Evropy vracel do Říma, posílá zdobenou sklenici, diamant a jeden výtisk dějin rodu Dietrichsteinů, zřejmě Res gestae gentis Dietrichsteinianae. Olivieri se zmiňuje i o darech předchozích, řetízku a medaili, asi ražbu medaile s kardinálovým portrétem796. Také Olivieri 789 Olivieri Dietrichsteinovi 5. III., 25. IV., 16. V. a 6. VI. 1626 (viz příloha). 790 Olivieri Dietrichsteinovi 30. IX. 1628 (viz příloha). 791 Olivieri Dietrichsteinovi 4. XI. 1628 (viz příloha): „peníze tady jsou připraveny, neboť kanovník Hittendorf naučil mons. Piccenardiho, jak je třeba otevřít oči, když Vaše Osvícenost nepřikazuje utrácet.“ 792 Olivieri Dietrichsteinovi 6. I. 1629 (viz příloha). 793 Olivieri Dietrichsteinovi 30. VI. 1629 (viz příloha). 794 Olivieri Dietrichsteinovi 16. III. 1630 (viz příloha). 795 „Passò per la Via de’ Condotti, ove è la casa ch’io habito di V. S. ill.ma che non era solito…“ Olivieri Dietrichsteinovi 2. IV. 1616 (viz příloha). 796 Olivieri Dietrichsteinovi 4. III. 1623 (viz příloha). 263 dárky posílá, roku 1616 to byl „tribut mé pokory“, spočívající v krabici s kamizolou ze zeleného hedvábí, lemovanou zlatem a stříbrem, a čtyři páry římských rukavic, který agent zasílá po odjíždějícím Ludovicu Ridolfim797, roku 1629 tucet kožených rukavic v barvě ibišku s bílými pruhy podle současné kardinálské módy, jež převáží Valerián Magni798 . Plat od kardinála Dietrichsteina nebyl ovšem jediným zdrojem Olivieriho příjmů, musíme zcela jistě počítat s nějakými platy popř. naturáliemi ze dvorů velvyslanců, jimž „sloužil“, možná i z pronájmu budov. Máme doloženu i jeho činnost v samotném městě Římě, a to především jako kustoda či revizora dvou fontán na tzv. portugalském oblouku (arco di Portogallo) na via del Corso799 . Olivieri je prvním doloženým kustodem těchto fontán, a to již v roce 1622, jeho úkolem bylo zajišťovat čištění fontán, opravovat je při poškození, ostával za to měsíční odměnu v naturáliích a 15 scudi za trimestr. Podobných revizorů různých fontán bylo v Římě mnoho a tento úkol zastávali běžně i příslušníci šlechtického stavu, v případě našeho oblouku to byl třeba markýz Fabrizio Naro, který pobíral své důchody ještě devět let po jeho zboření. V Římě nebyl Dietrichsteinův agent vyňat ani z povinností vůči městu, jako například roku 1625 je povinen stát u brány na piazza del Popolo společně s vojáky, kteří kontrolovali příchozí, aby do města nezavlekli morovou nákazu800 . Poslední roky života, jednání o nástupnictví a smrt Olivieriho Již od poslední Dietrichsteinovy návštěvy Říma v roce 1623 bylo jasno v otázce Olivieriho nástupce. Kardinál si byl zcela jasně vědom klesající Olivieriho výkonnosti, jak to píše císařskému vyslanci: “Ve vyřizování mých záležitostí se svěřuji Vaší Excelenci, protože můj Olivier se o ně stará jako člověk, jenž má 70 let. Přikázal jsem mu, aby Vaší Excelenci předal dvě krabice sladkostí, které přišly z Neapole po mém odjezdu.”801 Kardinál měl asi již v této době připravenu variantu pro případ Olivieriho úmrtí. Jednal o ní pravděpodobně především s rodinou, která byla tradičně spojena s hájením císařských zájmů u papežského dvora, tedy především kardinálem Giuliem Savellim (†1644) a jeho bratry vévodou Federicem (†1649) a knížetem Paolem Savellim (†1632). Právě Savelliové mu v této době doporučili člena Paolova dvora a úřednického aparátu císařské ambasády u Kurie, jímž byl Pier Francesco Paoli. Paoli to 797 Olivieri Dietrichsteinovi 30. IV. 1616 (viz příloha) 798 Olivieri Dietrichsteinovi 23. IV. 1629 (viz příloha). 799 Arco di Portogallo byl římský vítězný oblouk, asi Hadriánův, známý v pramenech už od starověku. Papež Alexandr VII. nařídil motem proprio z 8. IX. 1662 svému architektovi Carlovi Fontanovi, aby jej zboural z důvodů průjezdnosti ulice via del Corso. Fontana o tom napsal zprávu s podrobnými nákresy, zachovanou v BAV (BAV, Cod. Vat. Chigi P. VII 13, f. 32). O oblouku a jeho revizorech, viz BARBERINI ET AL. 1961, 34-35, 172-173. 800 Olivieri Dietrichsteinovi 1. III. 1625 (viz příloha). 801 Dietrichstein Savellimu, Venezia 17. X. 1623 (viz příloha). 264 Dietrichsteinovi připomíná ve svém dopise z 22. VI. 1630, kdy reaguje na vážné onemocnění takřka osmdesátiletého Jacoma Olivieriho, které působilo jako onemocnění fatální802. Olivieri již zřejmě evidentně slábl již od 22. září roku 1629, kdy zaslal kardinálu Dietrichsteinovi první dopis psaný nikoli vlastní rukou, ale diktovaný, a to svému synovci Lorenzovi. Dietrichstein tuto jeho praxi schválil, protože Olivieriho písmo již pro něj bylo nečitelné (vlastnoruční Olivieriho dopisy z tohoto období jsou ostatně velmi špatně čitelné i dnes) a musel si dávat jeho dopisy přepisovat. Na začátku března 1630 však došel Olivierimu jeho dopis, v němž kardinál protestuje proti tomu, aby Lorenzo zároveň záležitosti i vyřizoval místo svého strýce. Jacomo se brání, že pokud mu není dobře, posílá jej záležitosti vyřizovat proto, aby věci šly rychleji, a zároveň vyjadřuje své přání, aby Dietrichstein zvolil svým agentem po jeho smrti právě Lorenza, který by díky této praxi byl na výkon této funkce připraven803 . Neznáme Dietrichsteinovu odpověď, ostatně je nutno si uvědomit, že díky velkému moru v Itálii v tomto roce dopisy docházely s větším zpožděním, i skutečnost, že právě v tomto roce došlo k Dietrichsteinově cestě do Janova a vyslání kanovníka Lustriera do Říma, kde vše mohl snad vyřídit ústně. Olivieri ovšem není jediný, kdo se snaží insinuovat Dietrichsteinovi nástupnictví ve funkci kuriálního agenta. Již v únoru 1630 píše Olympia Aldobrandini kardinálovi, že „rytíř Olivieri již brzy podle názoru lékařů zemře“, a že proto doporučuje na místo Dietrichsteinova kuriálního agenta Roberta Capizucchiho, který pochází ze staré římské šlechty, patří ke klientele rodu Aldobrandini a je schopný tento úřad zastávat804 . Na tento návrh kardinál Dietrichstein promptně odpovídá velmi zdvořilým odmítnutím, které je zdůvodněno tím, že „v tomto případě do rozhodnutí nevstupuje má vůle“, a že navíc „jsem rozhodnut nevydržovat si již agenta s takovou provizí, jakou jsem dával Olivierimu, který mi slouží skoro 35 let.“805 Ještě na konci června 1630, kdy pravděpodobně Olivieri prodělával nějakou zdravotní krizi, vyslanec Paolo Savelli v odpovědi na Dietrichsteinův dopis z 8. VI. říká, že v případě, že by Olivieri zemřel, postará se o jeho nástupce806. Poté, co se tak i stalo, svůj slib splnil. 802 Paoli doslova říká: „Uctivě připomínám Vaší Eminenci blahosklonný úmysl, který projevila mým pánům kardinálovi a knížeti Savelliům, když byla naposledy v Římě, že chce vyznamenat tímto úřadem mne…“ (dopis viz příloha). 803 Olivieri Dietrichsteinovi 9. III. 1630 (viz příloha). 804 Olympia Aldobrandini Dietrichsteinovi 9. II. 1630 (viz příloha). V dopise se také mluví o doporuční Olympiina syna kardinála Ippolita ml. Aldobrandiniho, tento dopis se nám však nepodařilo nalézt. 805 Dietrichstein Olympii Aldobrandini 28. II. 1630 (viz příloha). 806 Paolo Savelli Dietrichsteinovi 29. VI. 1630 (viz příloha). Dietrichsteinův dopis se nezachoval. 265 Ukázka z Olivieriho dopisu z 8. XI. 1629. Písmo svědčí o ubývajících fyzických schopnostech pisatele. Rytíř Jacomo Olivieri sepsal svou závěť 27. října 1630807 ve svém domě na via Condotti před svědky a kapitolským notářem Tranquillem Pizzutem. Krátce před tím, 19. října, je datován jeho poslední zachovaný dopis Dietrichsteinovi. Olivieriho pak v jeho funkci agenta nahrazuje manžel jeho neteře Martie, Pietro Matta, který již 9. listopadu píše, že catarro jeho strýce mu zabraňuje i podepsat dopis, a proto jej podepisuje místo něj, a pak podepisuje dopisy až do strýcovy smrti. Olivieriho dlouhá nemoc vyvrcholila před vánočními svátky téhož roku, snad 21. prosince přijal viatikum a poslední pomazání808 , a o vigilii svátku Narození Páně (24. XIII. 1630) tiše zesnul, doslova zhasl, bez velké horečky a, jak říká jeho synovec a lékař Matta, per extinctionem caloris809. Pohřben byl ještě téhož dne v kostele Santa Maria sopra Minerva810. Pokud byla dodržena 807 ASR, Archivio dei 30 Notai Capitolini, ufficio 19 (T.Pizzuto), Testamenti, vol 11 (1629 et 1630), f. 524rv-526v 808 Lorenzo Olivieri Dietrichsteinovi 21. XII. 1630 (viz příloha); Pietro Matta Dietrichsteinovi 28. XII. 1630 (viz příloha). 809 Lorenzo Olivieri Dietrichsteinovi 8. II. 1631 (viz příloha). 810 Podle matriky zemřelých farnosti San Lorenzo in Lucina: „Decembre 1630 ... Giacomo Oliviero Romano di età d’anni 81 morì alli Condotti, dopo ricevuto tutti li sacramenti, sepolto nella Chiesa della Minerva a 24.” - ASVR, Parrocchia S. Lorenzo in Lucina, Registro dei Morti 1606- 1633, f. 232v. Údaj matriky se rozchází s několika údaji o Olivieriho věku, které udává sám a opakovaně ve svých dopisech, v předchozí části práce se držíme spíše jeho opakovaných 266 ustanovení jeho závěti (nemáme důvod o tom pochybovat), bylo jeho tělo oděné do jeho hábitu811 brzo ráno přineseno se šesti pochodněmi v průvodu do kostela, kde byl pohřben v kapli Panny Marie Růžencové, jež se dodnes nachází v transeptu kostela na epištolní straně, hned vedle hlavního oltáře. Měla za něj být sloužena zpívaná mše u hlavního oltáře a dvanáct tichých u oltáře privilegovaného, což mělo být každoročně opakováno na náklady jeho dědiců. Téhož dne byla notářem přečtena jeho závěť a tak bylo započato dědické řízení, jež trvalo až do konce roku 1631 díky sporům dědiců, tedy především Lorenza Olivieriho a jeho švakra Pietra Matty, doktora svobodných umění a medicíny, který byl vykonavatelem závěti. V té souvislosti se na Dietrichsteina obracel Lorenzo812 , který jej ještě před smrtí svého strýce žádal o udělení úřadu kuriálního agenta a i přesto, že jeho žádost nebyla přijata, píše Dietrichsteinovi ještě v roce 1633813. Vyjednávání v Kurii I když se nám takřka nezachovala korespondence agentů z období pontifikátu Klimenta VIII. a pontifikát Pavla V. není pokryt úplně, můžeme si učinit obraz o agentově jednání v kurii zejména díky Olivieriho dopisům z let 1612-1630. Především je nutno si uvědomit, že v případě Dietrichsteinem vedeného jednání s kurií existuje patrně velký rozdíl mezi obdobím aldobrandiniovským a pontifikáty následujícími. Kliment VIII. měl k našemu kardinálovi osobní vztah a to se projevovalo jak v dispenzech, fakultách a koncesích, které mu byly dávány, tak i v rychlosti vyřizování požadavků a cenách, které za ně bylo nutno platit. Většinu písemností, které příslušná privilegia obsahovaly, dostával kardinál zdarma nebo s výraznou slevou, papež o záležitostech rozhodoval sám, nepředával záležitosti kongregacím. S nástupem pontifikátu Borghese se situace mění, Dietrichstein ztrácí své privilegované postavení u dvora, neboť je chápán jako součást nutně upozaďované aldobrandiniovské klientely. V této době můžeme také sledovat pomalu, ale o to více jistě postupující byrokratizaci římské kurie, na niž ani kardinál, a často ani jeho agent nejsou zvyklí. Způsobuje to četné a ostře formulované nářky Dietrichsteinovy, které v zásadě dávají agentovi najevo, že již není tak schopný, jak býval. Olivieri se jim často brání, jako např. v roce 1620: „Vaše Osvícenost nemá jeden, ale tisíc důvodů pro to, aby si stěžovala, že záležitosti se zde těžko prosazují, ale není sama, taková je dnes doba, a tam, kdy by údajích o věku, které nás vedou k tomu, že můžeme prohlásit, že v okamžiku smrti měl 78-79 let. 811 Jednalo se pravděpodobně o jeho hábit rytíře papežského řádu Kristova. 812 Viz jeho dopisy z 16. II., 17. V. a 24. V. 1631 (viz příloha) a již citované dědické řízení v ASR. 813 Lorenzo Olivieri Dietrichsteinovi 16. XII. 1633 – gratulace k vánocům (RAD, kart. 438, i.č. 1907/137, f. 930-931). 267 nemělo být překážek, usiluje se o to, aby se nalezly.“814 „Vaše Osvícenost si může být jista, že se budeme snažit dosáhnout všeho, čeho je dosáhnout možno, a mezi tolika protivenstvími ve věcech tohoto dvora je mi útěchou, že je zde přítomen mons. arcijáhen [Ginanni], takže může na vlastní oči vidět, jak se zde nyní věci mají, protože každému zvenčí to může připadat neuvěřitelné.“815 Určité všeobecné zlepšení představoval pontifikát Řehoře XV., který znamenal obrat ve prospěch středoevropského prostoru, ale neměl příliš dlouhé trvání. Ale ani v tato doba, zvlášť díky slabšímu centrálnímu vedení a nedostatečnosti některých úředníků nebyla situace růžová: „Zde a v této době se v datárii dělá problém i s Otčenášem, protože úředníci nejsou mezi sebou zajedno (d´accordo), každý tahá na jinou stranu, a dostávají se do střetu.“816 V tomto případě ovšem došlo záhy k výměně datária. Vrcholem v obtížnosti vyřizování je ovšem pontifikát Barberini, jak píše Olivieri na mnoha místech: „vyřizování záležitostí za tohoto pontifikátu je daleko pomalejší, než dříve.“817 „Zkrátka, jednání je v těchto časech čím dál tím horší, nikdo nesetrvává na již dříve dohodnutých věcech, věci se nedotahují do konce, ztrácí se neustále čas a s ním člověk přichází i o rozum, znovu a znovu se něco dělá a pak se to musí předělávat. To, co si Vaše Osvícenost pamatuje z doby Klimenta VIII. je hodně vzdálené dnešní praxi a už asi ani my, ani naši vnukové nedostaneme dalšího klementa (=milostivého).“818 Potvrzují to i Dietrichsteinovi známí pamětníci: „s kardinálem Cenninim… jsme dlouho rozmlouvali o rozdílech a způsobech vyřizování záležitostí, jež je nyní tak odlišné od dob Pavla V. a Řehoře XV., že je to až těžko uvěřit.“819 Zpomalení je dáno i byrokratizací procesu: „Jeho Svatost každou věc předává kongregacím, aby ji zpravily o svém názoru ještě před tím, než se udělá jakékoli rozhodnutí, takže záležitosti se odsouvají a nelze je dokončit...“820 Jak ještě uvidíme, pro středoevropský prostor je stále více důležitější Kongregace de fide propaganda, díky níž se dá dosáhnout mnohého, co nejde zařídit jinak, ale i tak je barberiniovské období, orientované spíše profrancouzsky, pro střední Evropu v mnoha ohledech velmi nepříznivé. Zachování a podoba Olivieriho dopisů Ještě před tím, než se budeme zabývat Olivieriho nástupci a jeho protějšky na Dietrichsteinově dvoře v závěru této části a obsahem Olivieriho korespondence, který bude tématem celé čtvrté části naší práce, je nutno se zmínit o zachování a formě Olivieriho dopisů. Již jsme zmínili cestu, jakou se Olivieriho dopisy dostaly do moravských archivů, takže tato kapitola může být 814 Olivieri Dietrichsteinovi 14. III. 1620 (viz příloha). 815 Olivieri Dietrichsteinovi 27. VI. 1620 (viz příloha). 816 Olivieri Dietrichsteinovi 21. I. 1623 (viz příloha). 817 Olivieri Dietrichsteinovi 11. X. 1625 (viz příloha). 818 Olivieri Dietrichsteinovi 5. VI. 1625 (viz příloha). 819 Olivieri Dietrichsteinovi 8. V. 1627 (viz příloha). 820 Olivieri Dietrichsteinovi 15. VII. 1627 (viz příloha). 268 relativně stručná. Olivieriho dopisy Dietrichsteinovi v době jeho agencie tvoří významný soubor korespondence, v rámci dopisů uchovaných v Rodinném archivu Dietrichsteinů vlastně nejrozsáhlejší soubor, zhruba 5% z celkového počtu zachované korespondence, celkem 316 dopisů, a to z let 1612-1630. Dalších 30 dopisů máme zachováno v arcibiskupském olomouckém archivu821 ; v konceptech můžeme nalézt několik výpisků z Olivieriho dopisů, pořízených kardinálovými sekretáři pro různé potřeby. V moravských fondech zachovaná Olivieriho korespondence822 proto již svým rozsahem představuje důležitý pramen k poznání Dietrichsteinovy církevně-politické aktivity zejména ve vztahu k italskému prostředí, který navíc i z obsahového hlediska představuje velmi zajímavý pramen. Pokud vycházíme z předpokladu, že Dietrichstein dostával od Olivieriho každý týden pravidelným kurýrním spojením svůj dopis, musíme pro léta 1612- 1630 předpokládat existenci zhruba 962 dopisů823, a proto soubor zachovaný ve dvou jmenovaných archivech představuje zhruba 36% Olivierim zaslaných dopisů v tomto období, jak to vyplývá z připojené tabulky a grafu. 821 RAD, kart. 438, i. č. 1907/137: jde v podstatě o celý kartón korespondence, jeden z 19 týkajících se v RAD kardinála Dietrichsteina. V souboru lze nalézt i dvě vyúčtování, několik kopií další korespondence posílané Olivierim jeho patronovi i jednu schválenou supliku z roku 1611. Do kartónu je zařazeno omylem i šest dopisů Olivieriho synovce Lorenza z let 1630-1633, které se týkají Jacomovy pozůstalosti. Některé dopisy jsou zachovány pouze částečně, celkem tři dopisy díky tomu, že chybí závěrečná část dopisu s datací není možno přesně datovat, a to ani díky obsahovým kritériím. ZaOpO, fond AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7 a 8: zde se jedná o jednotlivé dopisy, zachované v celku došlé korespondence biskupa Dietrichsteina. Do našich počtů nezařazujeme duplikátní dopisy. Celkový přehled korespondence nalezne čtenář v souhrnné tabulce v příloze této práce. 822 Není vyloučeno, že některé jednotlivé dopisy nebo excerpta z nich bude možno nalézt ještě v jiných archivech, zejména v císařské korespondenci s Římem, uložené v HHStA, nebo v archivu rodiny Savelliů, popř. na různých místech, kudy „prošly“ části Dietrichsteinova archivu v rámci jeho komplexního itineráře, který jsme již popsali. Neočekáváme však přítomnost masivnějšího souboru Olivieriho dopisů. 823 Vycházíme z faktu, že Olivieri psal se železnou pravidelností každý týden a každou sobotu odesílal Dietrichsteinovi poštovním spojením z Říma jeho zásilku. Nepočítáme s polovinou roku 1623, kterou Dietrichstein strávil v Římě. 269 Tabulka: Olivieriho zachované dopisy z let 1612-1630 v porovnání s předpokladem počtu skutečně odeslaných dopisů Dopisy zachované v Olomouci Dopisy zachované v Brně Duplikáty odeslaných dopisů celkem předpokládaný počet odeslaných dopisů 1612 0 3 0 3 52 1613 0 4 0 4 52 1614 0 7 0 7 52 1615 0 7 0 7 52 1616 0 26 0 26 52 1617 0 24 4 28 52 1618 0 0 0 0 52 1619 2 14 0 16 52 1620 7 32 0 39 52 1621 6 23 0 29 52 1622 4 31 0 35 52 1623 3 12 0 15 26 1624 6 9 0 15 52 1625 0 16 0 16 52 1626 2 16 0 18 52 1627 0 16 0 16 52 1628 0 20 0 20 52 1629 0 31 0 31 52 1630 0 24 0 24 52 30 315 4 349 962 Grafické znázornění stupně dochování Olivieriho dopisů 3 4 7 7 26 24 00 2 14 7 32 6 23 4 31 3 12 6 9 16 2 16 16 20 31 24 0 5 10 15 20 25 30 35 40 1612 1613 1614 1615 1616 1617 1618 1619 1620 1621 1622 1623 1624 1625 1626 1627 1628 1629 1630 Brno Olomouc 270 Nezachovaly se dopisy z let 1607-1611 (kdy situace odpovídá celkově stupni zachování Dietrichsteinových písemností), z celého roku 1618 a první poloviny roku 1619. To odpovídá skutečnosti, že při kardinálově zatčení moravskými stavy o svátku Nalezení sv. Kříže (3. května) v roce 1619, když na závěr celého jednání kardinál doprovázel stavy až na schody svého brněnského paláce na Zelném rynku, Bedřich z Teifenbachu tajně z jeho kanceláře vzal všechny písemnosti, které se tam nacházely a odnesl je, aby mohly být eventuálně použity proti kardinálovi jako důkazný materiál824 . Tak se pravděpodobně ztratily i Olivieriho dopisy z tohoto období. Dopisy jsou psány vlastnoručně, většinou mají rozsah jednoho až dvou přeložených dvoulistů formátu přibližně 42 x 29 cm; průměrná délka dopisu je zhruba 4 normostrany. Olivierim používaný papír je vždy vysoké kvality, velmi jemný, s charakteristickým filigránem, agent na něj píše vždy hustým a často i drobným písmem, které se ke konci jeho života stává velmi těžko čitelným. Na Olivieriho dopisy kardinál nebo členové jeho sekretáře odpovídali relativně pravidelně, i když ne tak často, jak psal Olivieri. Z této části korespondence se zachovalo jen několik málo kusů, především koncepty, uchované jak mezi kardinálovými koncepty v Dietrichsteinském rodinném archivu825 a mezi odeslanou korespondencí v archivu arcibis- kupském826 . Originály se pravděpodobně nezachovaly, a díky dopisům císařského velvyslance u papežského dvora, knížete Paola Savelliho, také víme proč a dlužno říci, že jeho vysvětlení historikovi takřka rve srdce. Takřka ihned po Olivieriho smrti dal totiž na kardinálovu předchozí žádost vyslanec sebrat v domě na via Condotti všechny spisy týkající se Dietrichsteina, aby je zapečetil a uschoval na bezpečném místě své rezidence827 a na kardinálův pokyn je dal následně spálit828. 824 Tak to alespoň popisuje sám Dietrichstein ve své Apologii ze srpna 1619: RAD, kart. 128, i.č. 385, sign. 198, pag. 15-16; obsah latinského konceptu tlumočí TENORA 1909A, 21; podle toho TENORA – FOLTYNOVSKÝ 1920, 380; VÁLKA 1995, 93-94; BALCÁREK 2007, 108-109. 825 RAD, kart. 446, Koncepty dopisů kardinála Františka Dietrichsteina 1594-1632/fascikl 2, koncepty italské 1603-1628, celkem 21 konceptů. 826 ZAOpO, AO, kart. 9-25, i.č. 448, sign. 15 (koncepty odeslané korespondence kardinála Dietrichsteina). 827 Paolo Savelli Dietrichsteinovi 28. XII. 1630 (viz příloha). K tomu i Pietro Matta Olivierimu 28. XII. 1630 (viz příloha). 828 Paolo Savelli Dietrichsteinovi 21. II. 1631 (viz příloha). Filigránová značka papíru používaného Olivierim nejčastěji 271 Olivieriho šifra K úřadu agenta patří neodlučně šifra. V Dietrichsteinově korespondenci se zachovalo poměrně velké množství Olivieriho dopisů s šifrovanými částmi textu, i když žádný dopis nebyl šifrován celý (jak to známe např. z korespondence nunciů). Můžeme tedy celkem sestavit úspěšně šifrovací klíč (alespoň pro písmena abecedy, některé předložky a spojky a dokonce i pro pár jmen), ale při pohledu na informace, které byly šifrovány, stále zůstává otázkou, k čemu vlastně šifrování sloužilo. Je možné, že důležité šifrované texty se nám nezachovaly, a že některé dopisy byly šifrovány preventivně, aby zmátly příslušného nepovolaného zájemce o jejich obsah, který mohl systematicky kontrolovat korespondenci. Náš současný dojem z šifrovaných částí korespondence však je, že šlo spíše o něco jako společenskou hru nebo pravidla samotné korespondence, která bylo nutno dodržet bez ohledu na to, zda bylo šifrování nutné nebo ne. Šifrovaný a rozklíčovaný Olivieriho text Dopis z 14. V. 1616 (RAD, kart. 438, f. 471v) Především díky tomu, že velká část Olivieriho šifrovaných textů829 byla příjemcem rozšifrována (tedy nad číselnou šifru byla nadepsána odpovídající písmena nebo slova), podařilo se nám sestavit příslušný šifrovací klíč. Z naší abecedy v něm sice chybí písmena J, K, Q, X a Y, ale musíme si uvědomit, že tato písmena nebyla v tehdejší italské abecedě v zásadě používána, anebo mohla být nahrazena jinými. Také je nutno si uvědomit, že U a V jsou v této době i v běžné ortografii zaměnitelná, i když v moderních edičních přepisech se v zásadě upřednostňuje současná ortografická norma. Jako v mnoha jiných případech, i zde jsou šifrovací kódy pro samohlásky zdvojeny: v textu se totiž vyskytují častěji než souhlásky a je jich početně méně, mohly by proto být snáze identifikovatelné. Šifrovací klíč lze shrnout do následující přehledné tabulky: 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 24 26 27 28 29 30 31 32 33 36 37 M L A F N P G S B U C I E T O R H Z D A O E I U 829 Jejich přehled lze nalézt v tabulce evidující Olivieriho dopisy v příloze této práce. 272 Při určování jiných prvků šifry, to znamená u předložek, označení záporu, ale především u označování jmen jsme již tak úspěšní být nemohli. Také v tomto případě můžeme výsledky našeho snažení shrnout do přehledné tabulky, do níž jsou zaneseny i neurčené číselné kombinace: 35 del, di? che? 39 „výplň“ mezi dvěma stejnými písmeny 40 aciò [?] 41 ciò [?] 42 con 43 del, di 44 [la] 55 „výplň“ mezi dvěma stejnými písmeny 60 [il, la, lo, le - člen ] 62 [tutto] 64 „výplň“ mezi dvěma stejnými písmeny 67 [che]? 74 questa 76 [la] 77 per 82 [di] [da] 90 che 93 non 96 molti 102 Arciduca 113 audienza [?] 116 ambasciatore, ambasciatori830 161 [cardinal]? 162 [cardinal]? 225 [Clemente VIII.]? 322 [Spagna]? 362 Spagna831 383 papa 398 D. Carlo (i.e. Barberini)832 413 [V. S. Ill.ma] 437 Veneziani neurčeno: 45, 48, 49, 70, 75, 78, 79, 91, 132, 167, 232, 246, 297, 301, 332, 338, 342, 378, 387, 402, 403, 407, 412, 416, 682 830 rozepsáno f. 122v. 831 rozepsáno na fol. 122v 832 dopis z 20. X. 1629: jméno je vyškrabáno (ale lze jej přečíst) a nadepsáno číslo. 273 Dietrichsteinovi agenti po roce 1630 Ihned po Olivieriho smrti, jak jsme již řekli, nastoupil do výkonu funkce Pier Francesco Paoli, který byl členem klientely Savelliů a sekretářem Paola Savelliho jakožto císařského velvyslance v Římě. Z titulu této funkce pravděpodobně Dietrichsteinovi Paoliho doporučil na jeho poslední návštěvě v Římě v druhé polovině roku 1623 a prakticky od tohoto okamžiku začíná Paoli psát Dietrichsteinovi dopisy833, nejprve velmi krátké a zpravující především o událostech na dvoře rodiny Savelli, po roce 1630 obsáhlejší a svou základní strukturou připomínající dopisy Olivieriho. Jeden rozdíl zde ovšem přece je: Paoliho pomocným agentem byl Pietro Matta, který také pravidelně píše týdenní relace, jejichž obsah je zaměřen na pravidelné zprávy ode dvora, zatímco Paoli se začíná věnovat spíše vlastnímu obsahu agencie, tedy záležitostem, jež pro svého patrona vyřizuje. Matta, jehož již trochu známe jako manžela Olivieriho neteře Martie a vykonavatele jeho závěti, byl lékařem Paola Savelliho a jeho manželky834, a sérii jeho dopisů máme doloženu pouze v letech 1630-1632 (z toho konec roku 1630 je ještě v zastoupení nemocného Olivieriho), i když ještě v roce 1634 mluví o výkonu své agencie835 a na podzim tohoto roku se dokonce nacházel ve střední Evropě u Dietrichsteinova dvora836 . O činnosti agentů byla pravděpodobně vedena evidence, nebo spíše byla jejich činnost průběžně sledována. Zatím jediným dokladem o této evidenci, který se nám podařilo nalézt, je sekretářova poznámka na rubu jednoho z dopisů od kardinála Ludovisiho z roku 1621, která eviduje dopisy zaslané v květnu a červnu pravděpodobně roku 1621 od Giulia Cesara Massy z Milána, Petrocciniho a celé řady korespondentů z Říma, kterými v té době byli Arnošt Vojtěch Harrach (ještě coby student), opat Camillo Cataneo a Jacomo Olivieri837. Bohužel se nám zatím nepodařilo nalézt informace o následujících Dietrichsteinových agentech838 , což nám dává příležitost ušetřit čtenáře dalšího 833 První dochovaný Paoliho dopis kardinálu Dietrichsteinovi je datován do 24. II. 1624; viz seznam dopisů v příloze. 834 Jeho činnost máme např. doloženu v létě 1634, kdy doprovázel velvyslanecký pár na pobyt do San Casciana dei Bagni, lázeňského centra na pomezí Toskánska a Lazia. Odtud Matta píše sérii pěti dopisů kardinálu Ippolitu ml. Aldobrandinimu, napsaných mezi 14. červencem a 28. srpnem (ADP, Fondo „Archiviolo“, busta 310, f. 311r-312v, 541r-542v, 551r-552v, 559r-561v). 835 Pietro Matta Ippolitu iun. kard. Aldobrandinimu, San Casciano dei Bagni 8. VIII. 1634 (viz příloha). 836 Girolamo Piccinardi Ippolitu iun. kard. Aldobrandinimu, Brno 25. X. 1634 (ADP, Fondo “Archiviolo”, busta 311, f. 379r-380v). 837 Jedná se o dopis Lodovica kard. Lodovisi Dietrichsteinovi, Řím 22. V. 1621 (RAD, kart. 435, i.č. 1907/39, f. 51-52), kde na f. 52r čteme: „Massa 26 maggio 2 giugno / Petroccini 10 11 giugno 13 20 / Harrach Maggio 22 29 / Cattaneo maggio 29 5 giugno 12 / Olivieri 22 29 maggio 5 giugno” 838 Souvisí to možná i s tím, že Dietrichstein se roku 1634 stává protektorem Germánie a možná začíná komunikovat přímo s císařským vyslancem, ale ani tato interpretace není příliš 274 poněkud technického výkladu a věnovat se další problematice s tématem Dietrichsteinových agentů spojené. Osoby, které dočasně spolupracovaly s agenty nebo jejich funkce přebíraly Oficiální agent je ve své funkci doplňován, sekundován a někdy také nahrazován osobami, většinou členy nižší církevní hierarchie, jako byli např. olomoučtí kanovníci, kteří se dočasně u kurie nacházeli a zařizovali vahou své osobnosti mnohé z toho, co pro agenta bylo hůře zajistitelné. Mnohdy pocházely ze středoevropského církevního prostředí, nebo s ním alespoň udržovali intenzivní kontakty. Zabývat se budeme především postavami méně známými, neboť máme za to, že podrobnější rozbory činnosti např. Arnošta Vojtěcha Harracha nebo Valeriána Magniho by byly nošením sov do Athén vzhledem k tomu, že např. k těmto osobám dnes již existuje slušná řádka studií. Z Olivieriho římských referencí tedy vybíráme tři, které jsou si v mnohém podobné, přesto však reprezentují tři rozdílné osobnostní a kariérní typy. Shodou okolností byli všichni tři tito muži, tedy Ludovico Ridolfi, Giulio Cesare Ginanni a Filip Friedrich Breuner olomouckými kanovníky. Breuner i Ridolfi pocházeli z relativně slušně postavených šlechtických rodů, Breuner z prostředí vídeňského, Ridolfi byl rodilý Ital. Ridolfi se stal olomouckým kanovníkem spíše pro forma a náhodou, když Dietrichstein potřeboval využít jeho služeb pro prokuraci své návštěvy ad limina v roce 1617, Breuner a Ginanni pocházeli ze středoevropského prostředí a již olomouckými kanovníky byli. Breuner díky svému rodovému zázemí, Ginanniho kariéra je spíše nejasná. Breuner se v Římě ocitá díky svému studiu na Germanicu, Ginanni díky stavovskému povstání, kdy je jako olomoucký arcijáhen italského původu poslán do Říma, aby ulehčil Dietrichsteinově kapse, z níž byla financována existence olomouckých kanovníků v této pohnuté době. Všichni tři intenzivně spolupracují s Olivierim a zasazují se více nebo méně o protlačování Dietrichsteinových zájmů v kuriálním prostředí. Jmenovat bychom mohli ale také Alfonsa Pica a Camilla Cattanea, následně fungující agenty Ferdinanda Štýrského, bankéře z rodiny Enriquezů, fungujících jako Dietrichsteinovi speditionieri a mnoho dalších, kteří Dietrichsteinovi podávají zprávy od římského dvora a příležitostně pro něj zasahují do jednání stálých agentů. Ludovico Ridolfi Jedněmi z těch, kdo reprezentovali středoevropské zájmy u římské kurie, byli členové rodiny Ridolfi (lze nalézt i variantu Rudolfi)839, tedy synové Giovanni Francesca Ridolfiho, pocházejícího ze slavné florentské prošpanělsky jistá. Snad další výzkum umožní vytvořit souvislou řadu Dietrichsteinových agentů až do jeho smrti. 839 Pro činnost této rodiny v Římě, viz především SPRINGER 1993; IPR Gregor XV., ad vocem indicis. 275 orientované šlechtické rodiny. Jak napovídá níže uvedený rozrod, jednalo se o čtyři bratry, kteří jsou výrazně spojeni i s osobou a zájmy kardinála Dietrichsteina. Giovanni Francesco Ridolfi = Costanza Ugolini Ottavio Ridolfi 5. IX. 1622 kardinál *1582 †6. VI. 1624 Ludovico Ridolfi Kanovník, biskup v Patti *1587, †1649 Alessandro Ridolfi markýz z Basselice, plukovník † 16. I. 1627840 = Claudia Mendoza Niccolò Ridolfi OP † 1650 1622 – 1629 Magistr Posv. Paláce, 1629-1642 gen. magistr dominikánského řádu Většina z bratří udělala celkem rychlou a slušnou kuriální kariéru, pro Dietrichsteina byl činný především Ludovico Ridolfi (5. IX. 1587 Řím – 28. X. 1649 Řím)841. Ridolfi se stal v březnu roku 1616 doktorem obojího práva na perugijské univerzitě a téhož roku jako tajný papežský komoří byl poslán, aby donesl kardinálský biret Melchioru Kleslovi a zlatou růži císařovně Anně842 . S Kleslem se zřejmě dostal do intenzivnějších styků, dvůr mu zařídil kanonikát a v průběhu října 1616 i preposituru ve Vratislavi843 , zřejmě i proto, že s ním počítal na místo císařského agenta u římské kurie. Ve své preposituře však Ridolfi musel také rezidovat844 , a proto se v českých zemích zdržel až do května 1617. Upozorňoval na to, že existenci a činnost Matyášova agenta v Římě zřejmě nebude možno financovat pouze díky jednomu obročí, a proto navrhoval, aby císařský agent vykonával zároveň spojenou agendu klášterů z Čech, Moravy, Slezska a rakouských zemí, které by jej také platily845 . V březnu 1617 jej Dietrichstein požádal o to, aby byl jeho prokurátorem návštěvy ad limina. Ridolfi, jemuž zřejmě končilo období jeho povinné rezidence ve Vratislavi, jeho nabídku přijímá. Po velikonočních svátcích odjel z Vratislavi, po cestě se zastavil v Nise, kde projednával různé záležitosti s biskupem arcivévodou Karlem, v Olomouci, kde mu kapitulní arcijáhen Giulio Cesare Ginnanni pravděpodobně vysvětlil, co všechno je třeba v relaci ad limina uvést 840 Pro datum jeho smrti, viz Ludovico Ridolfi Dietrichsteinovi, 30. I. 1627 – RAD, kart. 441, i.č. 1908/89, f. 101r. 841 Pro přehled literatury o Ridolfim, viz naposledy PARMA 2008B, 351-352. 842 Srov. breve Pavla V. císařovně Anně z 23. IV. 1616 (ZAOpO, AO, pergamenové listiny, sign. AIIa5α, i. č. 261). Olivieri Dietrichsteinovi 7. V. 1616 (viz příloha): v den napsání dopisu odjížděl Ridolfi z Říma v kočáře i se zlatou růží a biretem, Olivieri po něm poslal Dietrichsteinovi dar. 843 Ludovico Ridolfi Dietrichsteinovi, Vratislav 4. X. 1616 (RAD, kart. 441, i. č. 1908/89, f. 71r- 72v). 844 Ludovico Ridolfi Dietrichsteinovi, Vratislav 28. X. 1616 (RAD, kart. 441, i. č. 1908/89, f. 63r-64v). 845 Ludovico Ridolfi Dietrichsteinovi, Vratislav 28. XI. 1616 a 17.V. 1617 (RAD, kart. 441, i. č. 1908/89, f. 67r-68v a f. 73r-74v). 276 (pokud mu nedal již relaci psanou) a v Mikulově, kde dostává pověřovací dopisy pro návštěvu ad limina od kardinála Dietrichsteina846. Jeho úkolem bylo mimo jiné podat papeži Dietrichsteinovu rezignaci, získat pro olomouckou katedrálu z Říma ostatky sv. Cyrila a Metoděje a zasadit se o schválení vlastních textů (proprií) misálu a breviáře pro olomouckou diecézi. Zřejmě proto z něj také Dietrichstein učinil olomouckého kanovníka, neboť relaci měl podávat i jako prokurátor někdo z vyššího kléru příslušné diecéze. Po asi dvouměsíčním pobytu v Praze Ridolfi odcestoval do Říma847 , odkud již 13. VI. píše Dietrichsteinovi dopis. V korespondenci s Dietrichsteinem pokračoval pravděpodobně až do jeho smrti, i když poslední dopis zachovaný v dietrichsteinském archivu je z roku 1630848. Při svém pobytu v Římě do května 1620 je jedním z hlavních spolupracovníků a rádců Jacoma Olivieriho, mnohdy se v jeho dopisech setkáme i s tím, že odkazuje na podrobnější popis nějakého jednání v Ridolfiho dopise. Dopisy byly zasílány pravděpodobně stejným kurýrem. Brilantní Ludovico Ridolfi se ovšem nespokojil s příjmy středoevropskými, které byly na začátku roku 1620 doplněny i titulem continuus commensalis kardinála Dietrichsteina849 nepostrádajícím i určité ekonomické benefikace v podobě levnější expedice kuriálních písemností. V březnu 1620 také odjel do Neapole spolu s kardinálem Borgiou, který tam byl jmenován místokrálem850 . Roku 1621 v době vrcholícího sporu o proboštství u Všech svatých v Olomouci byl jedním z kandidátů na funkci probošta, Dietrichstein tak chtěl zabránit jmenování kanovníka Platejse851 . V období pontifikátu Ludovisi se pohyboval v okolí papežské rodiny, již v letech 1621- 1622 je vychovatelem světského nepota papeže Řehoře XV., Niccola Ludovisiho. Získává proto v říjnu 1622 kanonikát u Santa Maria Maggiore, který v červenci 1622 vyměnil za kanonikát u sv. Janů v Lateránu. V polovině roku 1621 se také stál namísto Ercola Rangoniho, jmenovaného biskupem diecéze S. Angelo in Puglia, sekretářem memoriálů kardinála Ludovisiho a začal bydlet v papežském paláci852. Ridolfi byl zřejmě obratným vyjednavačem: tak v dubnu 1622 vyjednával se svým bratrem podmínky uzavření manželství mezi Niccolem Ludovisim a Isabellou Gesualdo, kněžnou z Venosy a Caserty. V klientele Ludovisiů setrval i po smrti Řehoře XV., roku 1625 byl majordomem 846 K této návštěvě ad limina, viz PARMA 2007, 279-281 a PARMA 2008B, 341-343 a 357-361. 847 Podle dopisu Dietrichsteinovi ze 17. V. 1617 (RAD, kart. 441, i. č. 1908/89, f. 73r-74v) měl z Prahy odejet hned nazítří, tedy 18. V. 848 Ludovico Ridolfi Dietrichsteinovi, Řím 7. IX. 1630 (RAD, kart. 441, i. č. 1908/89, f. 107r- 108v). 849 Olivieri Dietrichsteinovi 29. II. 1620 (viz příloha). 850 Olivieri Dietrichsteinovi 21. III. 1620 (viz příloha), v Neapoli byl jistě ještě 20. VI. 1620 (dopis Olivieriho Dietrichsteinovi v příloze) 851 Olivieri Dietrichsteinovi 5. VI. 1621 (viz příloha). 852 Olivieri Dietrichsteinovi 9. IV. 1622 a 11. VI. 1622 (viz příloha). 277 kardinála Ludovica Ludovisiho, krátce zastával i úřad toskánského velvyslance v Neapoli853. Roku 1627 se Ridolfi vzdal svého olomouckého kanonikátu do rukou papeže, a na pokyn Dietrichsteina ve prospěch jednoho ze synů polského krále, bez vyhrazení penze854. Jeho příslušnost k této klientele zřejmě výrazně zbrzdila v době barberiniovského pontifikátu jeho kariérní postup, neboť biskupem v sicilském Patti se stal díky královskému jmenování až v červenci 1649, krátce před svou smrtí 28. října téhož roku855. Giulio Cesare Ginanni Nemáme příliš informací o původu kanovníka Ginanniho, podle nápisu na jeho epitafu pocházel z Pesara v Umbrii, jeho otcem byl Paolo Ginanni. Jako olomouckého kanovníka jej máme doloženého již v roce 1605, kdy na 6. května získal doktorát z kanonického práva na padovské univerzitě856 . Roku 1608 je jmenován také jako apoštolský protonotář. Po zemřelém Janu Valoriovi z Luccy se ještě roku 1612 stal arcijáhnem olomoucké kapituly a kanovníkem-kustodem, byl i biskupským radou a kardinálovým kanovníkem a latere857 . Těsně před vypuknutím stavovského povstání odešel ze země, aby se vyhnul pronásledování, a během stavovského povstání byl spolu se světícím biskupem Hynkem Novohradským z Kolovrat dokonce formálně z Moravy vykázán: jeho cesta vedla do Itálie, kam jeho příchod Dietrichstein ohlásil již v listopadu 1619858 a kam dorazil již v lednu 1620. Olivieri Ginanniho okamžitě uvedl ke kardinálu Pietrovi Aldobrandinimu, který jej – podle předchozí dohody – přijal do svého domu a postaral se o jeho výživu. Při této příležitosti Olivieri říká, že 853 CONTINI – VOLPINI 2007, n. 65, s. 450-454 (s edicí textu jeho instrukce). 854 Ludovico Ridolfi Dietrichsteinovi, Firenze 25. IX. 1627 – RAD, kart. 441, i.č. 1908/89, f. 105r. Již před tím se Ridolfi tázal v dopise z 6. VI. 1626 (ibidem,. f. 103r), zda může rezignovat vratislavskou prepozituru i olomoucký kanonikát ve prospěch syna polského krále, jak to po něm žádal kardinál Torres. 855 Kromě 53 dopisů zachovaných v RAD (kart. 441, i. č. 1908/89) musíme zmínit jeho korespondenci z Neapole s kardinálem Ippolitem iun. Aldobrandinim (ADP, Fondo “Archiviolo”, buste 146, 255, 256, 257, 307, 310-320, 341, 342). 856 ZEN BENETTI 1987, n. 1597, s. 584; n. 1603, s. 586; n. 1607, s. 587. Ginanni, jmenovaný jako „d. Iulius Caesar Gimnanus Moravus canonicus Holomucensis filius d. Pauli“, se nejprve 2. V. 1605 dostavil k prezentaci v právnické koleji univerzity, kde požádal o přijetí ke zkoušce a určení jejího data. 4. V. složil do rukou padovského biskupského vikáře vyznání víry za přítomnosti svědků, jimiž byli patres domini Ioannes Evangelista Brunensis ordinis haeremitarum S. Augustini filius d. Antonii et Nicolaus Cheberlerus filius d. Ulderici Moravus eiusdem ordinis. Následujícího dne mu byla přidělena zkušební punkta, 6. V. byl vyzkoušen na biskupské kurii za přítomnosti celé koleje, obstál s vynikajícím výsledkem (získal minimálně 2/3 hlasů zkoušejících) a ihned byl promován. Je zmiňována i přítomnost jeho krajanů: presentibus dominis Bernardo a Dalvigh et Vladislao burgravio et barone de Dona. 857 ZEMEK, Posloupnost I, n. 786. Podle malovaného tabla erbů olomouckých kanovníků (viz GABZDYLOVÁ 1993, 50) měl Ginanni ve znaku na světlém (je uváděn světle modré, snad stříbrné?) poli modré kosmé břevno, na němž se nacházejí tři stříbrné hvězdy. 858 Olivieri Dietrichsteinovi 30. XI. 1619 (viz příloha). 278 arcijáhen již Dietrichsteinovi slouží 20 let, mohl tedy být jedním z těch, kdo přišli v kardinálově doprovodu spolu s ním na Moravu, i když to nevypadá, že by jej Olivieri znal osobně859. Ginanni, a od 28. května 1620 spolu s ním i další z olomouckých kanovníků a Dietrichsteinův sekretář Vavřinec Zwettler860, se staral především o mimořádné zdroje příjmů pro olomouckou kapitulu, které Dietrichstein i kapitula marně žádali u papeže. Vyřizoval také záležitosti kardinálem doporučovaných alumnů Germanica, účastnil se dalších Olivieriho a jednáních a často o nich zpravoval Dietrichsteina tak, že Olivieri na to mohl jen odkázat. Víme, že byl účasten slavností v Římě, nebo že jej kardinál Aldobrandini v červnu 1620 vzal s sebou na villegiaturu do Frascati. V Římě se zdržel až do konce března 1621, kdy Olivieri píše kardinálovi krátký dopis u příležitosti Ginanniho návratu z římského exilu861 . Ginanni udržoval s kardinálem Dietrichsteinem relativně intenzivní korespondenci jak během svého pobytu v Římě, tak i po návratu do Olomouce862 , a to až do své smrti 30. VIII. 1624863 . Filip Friedrich Breuner Narodil se 6. IX. 1597 jako nejstarší syn císařského dvorního válečného rady Jana Křtitele Breunera a Alžběty Konstancie Harrachové na sídle dolnorakouské linie Breunerů v St. Margarethen am Moos864 . Po humanitních studiích ve Vídni a přijetí nižších svěcení r. 1615 studoval v letech 1617-1621 na římském Germanicu865 . Zde mu Dietrichstein udělil olomoucký kanonikát866 . R. 1621 přijal v Římě jáhenské svěcení a byl Řehořem XV. jmenován čestným 859 Olivieri Dietrichsteinovi 14. I. 1620 (viz příloha). Zwettler přijel do Říma 28. V. kočárem, na začátku července byl uveden ke kardinálům Aldobrandinimu i k Giustinianimu. Olivieri je přesvědčen, že v Římě toho moc nevyřídí, neboť neumí italsky, a proto Zwettler již 15. VIII. 1620 z města odjel, „když poznal, že tento terén není příhodný pro jeho potřeby“ – Olivieri Dietrichsteinovi 30. V. 1620, 4. VII. 1620 a 15. VIII. 1620 (viz příloha). 860 Olivieri Dietrichsteinovi 30. V. 1620 (viz příloha). 861 Olivieri Dietrichsteinovi 30. III. 1621 (viz příloha). 862 RAD, kart. 432, i. č. 1906/100: 38 dopisů z let 1614-1624. 863 Podle nápisu epitafu v olomoucké kapli sv. Anny, kde byl pohřben. Epitaf (společný i pro kanovníka Jeronýma Piccinardiho) pořídil synovec kanovníka Giulia Cesara Ginanniho, Alexandr, který byl členem řádu augustiniánských eremitů a posléze i převorem klášterů ve Šternberku, u Všech svatých v Olomouci a ve Fulneku. 864 K rodu Breunerů, viz LANJUS – COUDENHOVE 1938. Pro genealogické vazby s Harrachy, viz CATALANO 2008, 37-39. 865 Viz SCHMIDT 1984, 226. 866 Olivieri Dietrichsteinovi 25. IV. 1620 (viz příloha): Al s.r Prainer nel coleggio Germanico presentai la lettera di V. S. ill.ma conforme al suo comando. Mi rallegrai seco della gratia da essa fattali del canonicato et fu tale l’alegrezza inaspettata ch’egli mostrò che a pena mi poté rispondere, tremandole la voce. Al fin rihautosi, dopo un infinità di gratie che né rese alla benignità di V. S. ill.ma mi disse che haverebbe eternamente conservato nel core l’obbligo che le ne teneva, poiché lo conosceva senza nesun suo merito, sicome haverebbe humilmente scrittone a V. S. ill.ma. 279 papežským komořím. Byl povolán svým otcem domů a imatrikuloval se na zpáteční cestě v Perugii a v Padově867. Na kněze byl vysvěcen 8.12.1621 v Mikulově a přijat do olomoucké kapituly jako rezidenční kanovník. Po studijní cestě do Sieny se stává arcijáhnem olomouckým, r. 1623 dostává kanonikát v Řezně. V roce 1625 byl spoluadministrátorem diecéze vratislavské, 1627 tamtéž kanovníkem. Roku 1629 se stává proboštem brněnským868 a v letech 1629-1639 administrátorem olomoucké diecéze. V tajné konzistoři 9. IX. 1630 jmenován titulárním biskupem joppenským869 a sufragánem kardinála Dietrichsteina, byl v téže době i kandidátem pro zamýšlené biskupství plzeňské. Roku 1631 byl povýšen do stavu říšských hrabat. Biskupské svěcení přijal až 5. IX. 1635. Císař Ferdinand III. jej 3. VI. 1639 jmenoval biskupem vídeňským, papežské potvrzení je datováno z 5. IX., intronizován byl 26. XII. 1639. Zemřel 22. V. 1669 ve Vídni a je pochován ve svatoštěpánském dómu.870 I když bychom mohli právě tento oddíl naší práce dále prodlužovat výčtem různých Olivieriho spolupracovníků, myslíme, že tento spíše demonstrativní výčet je dostačující pro to, aby čtenáře uvedl do kariérního růstu osob pohybujících se v kurii zhruba na Olivieriho úrovni. Je zajímavé, že Olivieri s podobnými předpoklady a konexemi tohoto typu ve své kariéře nepostupoval dále, že se stručně řečeno spokojil s postavením Dietrichsteinova agenta a nesnažil se stát agentem např. císařským nebo získat nějaké kuriální officium. Předpoklady k tomu měl, neboť pravděpodobně nebyl ženatý, měl konexe v nejlepších římských rodinách a znal kuriální prostředí velmi důvěrně. Je pravděpodobné, že začátek služby u Dietrichsteina jej zastihl již v relativně vysokém věku, okolo r. 1600 mu bylo takřka 50 let. Nepocházel z rodiny příliš mohovité, a navíc po smrti svého bratra na něm spočívala úloha postarat se o vdovu a celou jeho početnou rodinu. Zcela jistě choval také až otcovské city k Dietrichsteinovi, jak je patrno z mnoha řádek jeho dopisů. Jeho prohlášení „věrnosti a oddanosti“ nám občas znějí bez falešného tónu, a nikoli pouze jako rétorická figura, navíc mohl být velmi dobře kontrolován ostatními kardinály. Zatím se nám nepodařilo nalézt jiné důvody, které by jeho kariéře zabraňovaly. 867 WEIGLE 1956, č. 968 na str. 73: Philippus Fridericus Breiner liber baro Austriacus ss. Domini nostri Gregorii XV camerarius et can. Olomucensis 11. sept. [1621] scud. 1. 868 Jmenování: Moravský zemský archiv v Brně, fond G 140 (Rodinný archiv Dietrichsteinů), kart. 182, i.č. 582, sign. 251/f. 869 Joppe v Palestině; podle ASV, Arch. Concist., Acta Misc., vol. 39, f. 227r byl v té době arcijáhen a kanovník olomoucký, probošt brněnský, kanovník vratislavský a řezenský a tyto kanonikáty si pro svou obživu směl ponechat. – HC IV, 210, 368, 378, 382. Eubel ovšem nerozlišuje mezi Filipem Friedrichem a Janem Friedrichem, které považuje za jednu osobu. 870 Viz heslo Johanna Weißensteinera v: GATZ 1990, 47-48, kde i další literatura. ZEMEK Posloupnost I, č. 788. 280 5. CÍSAŘŠTÍ VYSLANCI I když rozbor kontakty s císařskými vyslanci, které Dietrichstein udržuje především prostřednictvím svých agentů, by pravděpodobně vydal – při zapojení celé perspektivy rozboru kontaktů císařského dvora s vyslanci – pravděpodobně na slušnou monografickou studii871 , připadá nám nicméně užitečné alespoň rychle načrtnout tyto Dietrichsteinovy vztahy s ohledem na korespondenci, uchovanou v Rodinném archivu Dietrichsteinů a v rodinném archivu Savelliů. Poněkud tím vybočíme z tématu kuriálních agentů, ale činnost císařského vyslance je s tímto světem provázána nejen četnými kontakty, ale také vlastním zaměřením jeho úkolu. Vyslanec, byť na daleko vyšší úrovni zastupuje stejně jako agent nepřítomného panovníka nebo knížete a navíc vyřizuje mnohé věci nejenom pro panovníka, ale také i pro jeho dvořany, a v našem případě i pro kardinála Dietrichsteina. Je nutno si uvědomit, že v našem období (a v zásadě i v průběhu celého 17. století) se císař Svaté říše římské národa německého ve „svém sídelním městě“ neobjevuje a dokonce v něm není přítomen ani prostřednictvím trvalého diplomatického zastoupení. Hrají v tom roli především důvody finanční: je velmi nákladné vydržovat si v Římě vyslance, který musí učinit zadost všem nárokům diplomatického rituálu a reprezentace, a proto se císařové spokojují s vysláním tzv. obedienčních vyslanců v případě volby nového papeže, s přítomností kardinálů – protektorů, císařského auditora ve Sv. Rotě a různých agentů. Delší dobu působil v Římě jako vyslanec Rudolfa II. Raymund z Thurnu (asi do r. 1603), máme doklady o obedienční ambasádě Johanna Gottfrieda Aschhausena, biskupa v Bambergu, v prosinci 1612 a lednu 1613, po něm od blíže neurčené doby snad působil jako vyslanec Matyášův Federico Savelli, ale dosavadní literatura neumožňuje přesnější popis jejich činností. Situace se mění v okamžiku, kdy je obedienční ambasáda po volbě Ferdinanda II. svěřena knížeti Paolu Savellimu, který posléze vystřídá svého staršího bratra Federica ve funkci vyslance rezidenčního. 871 Této problematice s dlouhodoběji věnuje prof. Irene Fosi z univerzity v Chiusi, na jejíž studie (především FOSI 2006) si dovolujeme odkázat i s vědomím příslibu prohloubení dané tématiky dalším studiem ze strany autorky. 281 Federico a Paolo Savelli Kariéra členů tradičního římského rodu Savelliů, orientovaného procísařsky, je v tomto období ovlivňována zejm. díky prostřednímu z bratří, Giuliovi, který se věnuje dráze církevní a na sklonku roku 1615 se stává kardinálem872. Díky němu se bratři Federico a Paolo873, původně orientovaní spíše na kariéru vojenskou874, začínají věnovat i kariéře diplomatické. Díky dochované korespondenci je pro nás zajímavější Paolo, jenž se velmi rychle včlenil do klientské sítě rodiny Aldobrandiniů. Kontakty s papežskou rodinou navázal již v roce 1598, kdy byl představen Klimentu VIII. ve Ferraře a jen o něco málo později máme doložen jeho první kontakt s kardinálem Dietrichsteinem, jemuž posílá gratulační dopis k jeho kardinálské kreaci875. Poté je součástí doprovodu kardinála Pietra Aldobrandiniho na jeho francouzské legaci a následně doprovázel Giovanni Francesca Aldobrandiniho na jeho vojenské výpravě do Uher roku 1601, kde byl jediným rodilým římským šlechticem, a proto se mu dostávalo vysokých velitelských funkcí. Jeho politická kariéra neutrpěla ani po volbě Pavla V., kdy se stává generálem armády ve Ferraře, Bologni a Romagni (listopad 1605). Spolu se svým bratrem získává titul knížete z Albana (1607), silou osobnosti zachraňuje bratra Federica, uvězněného v lednu roku 1607. Federico jej vystřídal ve funkci ferrarského generála, když 872 K jeho kariéře, viz např. IPR GREGOR XV., 456. 873 Základní údaje: IPR GREGOR XV., 414, 851-852. Rod Savelli zatím postrádá svého historiografa; takže nelze odkázat na obsáhlejší studie. 874 Vojenskou kariéru těchto Savelliů stručně nastiňuje BRUNELLI 2003, s. 141 a 196 875 Viz Dietrichsteinovo poděkování, datované v Římě 19. III. 1599 – ASR, Archivio Giustiniani, Armadio unico Savelli, b. 88, vol. II. (Lettere diverse a Paolo Savelli, generale pontificio a Ferrara 1600 – 1604), nefol. Orientační rodokmen rodiny Savelliů (římská větev), týkající se námi studovaného období. Podle: WEBER II, 854-855 (doplněno) zelená – císařští vyslanci; červená – kardinálové; fialová – jiná církevní kariéra 282 Paolo roku 1611 získává hodnost generálního místodržitele, která byla jednou z nejdůležitějších správních funkcí papežského státu. Paolo se roku 1620 stal císařským vyslancem a byl jím až do své smrtí roku 1632876. Korespondence Dietrichsteina s Paolem Savellim: politika, zničená země a lovečtí psi Pramenná situace877 nám umožňuje dobře popsat vztahy kardinála Dietrichsteina s knížetem Paolem Savellim, jejichž formální počátek, jak jsme se zmínili, se kryje s počátky kariéry obou šlechticů. Můžeme předpokládat, že korespondence započala již před tím, než se nám zachoval první dopis878 , který ovšem pochází z období, kdy Paolo Savelli nastupuje do funkce. Korespondence je potom pravidelně udržována až do Savelliho smrti v roce 1632 a i když dopisy nejsou dochovány úplně, můžeme si z ní učinit poměrně přesný obraz o tom, co bylo v korespondenci projednáváno879 . Šlo především o sdělování politických informací na úrovni zpravodajské, tedy o zpravodajství o aktuálních politických událostech, byť na poněkud jiné úrovní, protože komunikace se odehrává mezi subjekty, které jsou oba aktéry této politiky, byť nikoli na úrovni nejvyšší. Dietrichstein, ač o jeho vlivu na císaře a jeho politiku nelze pochybovat, nikdy výrazněji neovlivňoval zahraniční politiku rakouských Habsburků, byl spíše aktérem politiky domácí, výrazně limitovaný správou Moravy. Informace v podstatě opakují to, co lze nalézt v obdobných dopisech samotného Ferdinanda II. nebo snad jednoho z jeho nejbližších spolupracovníků, knížete Hanse Ulricha z Eggenbergu, pozdějšího vévody krumlovského. Navíc je většina těchto údajů limitována 876 Pro údaj o smrti, viz nápis na náhrobku na podlaze rodinné kaple sv. Františka senátní římské baziliky Santa Maria in Aracoeli citovaný u: FORCELLA I, 233 (n. 898). 877 Jedná se o soubor dopisů Paola Savelliho Dietrichsteinovi zachovaných v Rodinném archivu Dietrichsteinů (RAD, kart. 442, i. č. 1909/27 - Paolo Savelli, 42 dopisů z let 1620-1632) a ve fondu Archivio Giustiniani ve státním římském archivu, kde skončila podstatná část archivu římských Savelliů (ASR, Fondo Giustiniani, Armadio unico Savelli, zejm. buste 82-101, kde se nalézá korespondence Paola Savelliho, 55 Dietrichsteinových dopisů z let 1599 a 1620-1628) – k tomuto archivnímu fondu, viz LEFEVRE 1992. 878 Dietrichstein Savellimu, Brno 10. V. 1620 (viz příloha) 879 Při citaci archivního materiálu v této kapitolce většinou pouze zmiňujeme datum dopisu a odkazujeme čtenáře na tabulku v příloze této práce, kde nalezne úplný seznam korespondence mezi Dietrichsteinem a Savellim i s odkazy na příslušný archivní fond. Znak rodiny Savelli na boční fasádě baziliky Santa Maria d´Aracoeli v Římě 283 výkonem funkce římského vyslance, rozhodně tedy nejde o systematický tok informací týkajících se evropské politiky; dopisy ostatně ani neměly dublovat Avvisi, které obě strany pravidelně dostávaly. Tak se zdlouhavě a několikrát jedná o jmenování sarzanského biskupa Giovanniho Battisty Salvaga880 kardinálem, které navrhoval Ferdinand II., a které Urban VIII. tvrdošíjně odmítal, protože Salvago již nebyl nunciem a navíc nebyl „un nationale alemanno“881. Podobně se v korespondenci projednávají nebo alespoň zmiňují (většinou s odkazem na dopisy císařské a Eggenbergovy) záležitosti okolo sporného akvilejského patriarchátu nebo zamýšleného vytvoření biskupství v Grazu. Opravdu významnou část korespondence představují Dietrichsteinovy zprávy o stavu Moravy, zejména v letech 1623 a 1624. Kardinál asi musel při svém návratu z konkláve v roce 1623 zažít šok. Když na samém konci října 1623 přijel do Vídně, dozvěděl se, že země je zdevastovaná a že nemůže dojet až do svého Mikulova (tam se dostal až v únoru 1624). Jeho sugestivní líčení zničené země, podávající mnohé zajímavé detaily, v mnohém doplňuje nám již známé zprávy, ale také ukazuje, jak hluboce kardinál jakožto pastýř stáda jemu svěřeného soucítí s obyvateli své země, své diecéze. I když v mnohém je asi sugestivita jeho popisu dána i poškozením vlastního majetku a ztrátou příjmů, a navíc i tím, že jeho líčení má plnit funkci zpravodajství na papežském dvoře a u samotné osoby pontifika, jehož Ferdinand II. žádal o finanční výpomoc, můžeme se u ní zastavit a doplnit tak několika až jímavými citacemi to, co známe již ze starší literatury882 a jiných pramenů. Již v prvním dopise po svém návratu Dietrichstein lakonicky poznamenává: „popravdě řečeno, jsem na tom stejně, jako jsem byl před třemi lety“, tedy v době stavovského povstání, kdy jeho příjmy byly výrazně omezeny. Ze stejného dne je datován dopis papeži, který má podpořit císařovu žádost o rychlou finanční pomoc od papeže, jehož kopie 880 Giovanni Battista Salvago (1560 Janov – 24. I. 1632 Sarzana) – Původem z Janova, JUD, 1588 referendář obojí Signatury, guvernér v Rimini, 1590 biskup v Luni-Sarzana až do své smrti, 1606-1610 nuncius v Grazu, 1610-1612 nuncius u císařského dvora. Po jeho odchodu po zvolení Matyáše Habsburského císařem bylo několikrát žádáno o jeho jmenování kardinálem, dokonce se i sám nabízel pro pařížskou nunciaturu, ale vždy zůstal oslyšen. (BIAUDET 1910, 283, ale především IPR PAOLO V, 218-219 kde viz i další literaturu). 881 Savelli Dietrichsteinovi 3. II. 1624: „...le difficultà che ha S. S.tà in questo soggetto sono dua: quella della nuntiatura e l´altra che S. B.ne desiderarebbe che per questa volta S. M.tà Cesarea nominasse un nationale alemanno...“ a 9. III. 1624: „...S. B.ne tuttavia persiste nel suo sentimento che S. M.tà Cesarea nomini un nationale e trovo molta durezza in S. S.tà e nel s.r car.l Barberino, si che non so quello me ne posso sperare...“ 882 Pro líčení druhého Bethlenova vpádu a jeho následků, viz především MATĚJEK 1992, 99- 135. 284 se zachovala i v Savelliho archivu883. Dietrichstein zpravuje papeže, že vojsko Bethlena i Turků má dohromady 60 tisíc mužů, zatímco císařské jen 20 tisíc. Bethlen plundruje Moravu i část Rakous, „odvádí zajatce, obojího pohlaví, aby je navěky zotročil, snad 10 tisíc duší je postiženo touto kalamitou a pohromou“, a navíc je prý v Pešti shromážděno dalších 30 tisíc asijských Turků, aby přišli nepříteli na pomoc. O pomoc proto žádá císař, „...i já, jako pastýř stáda, které je nyní především postiženo útoky nepřátel, ležíce u Vašich nohou, jež pokorně líbám, Vás prosím spolu s těmito zkoušenými zeměmi, které doufají v otcovskou náklonnost Vaší Svatosti...“ O pár dní později, 18. listopadu, kardinál zpravuje Savelliho, že Turek odvlekl z Moravy na 15 tisíc duší. Dietrichsteinovi již nepřítel zničil a vypálil více než 130 různých míst. Na jeho panství a zámku Dolní Kounice byl rozprášen pluk kavalerie, skoro všichni poddaní byli buď zabiti, nebo odvedeni do zajetí, a nepřítel vyhrožuje svými dopisy mikulovským, že je oblehne, pokud se nevzdají. „Doufám, že mi [Mikulov] zůstane věrný, shromažďují se tam žoldáci, ale budu raději, když se můj majetek spotřebuje v podpoře našich, než by se jej zmocnili nevěřící, pokud to ovšem bude stačit.“ 2. XII. stoupá počet odvlečených obyvatel země na 22 tisíc. I po té, co boje ustaly, byla země devastována dále: „Možná si v Římě myslí, že když nevěřící odešli, zmizely i naše mizérie, ale spíše se zvětšily, protože naši vojáci, jichž je mnoho884 , konají mnohé nestoudnosti, vraždy a krutosti, které nedělali ani nepřátelé. Předevčírem se vojsko J. M.ti císařské rozrostlo o 15 tisíc Poláků, o jejichž pomoc jsme žádali, když jsme měli barbary na domácí půdě, ale přišli až teď.“ (6. I. 1624). Při odjezdu z Vídně na Moravu Savellimu Dietrichstein píše: „Zničení Moravy a přesvědčení, že moje přítomnost může zlepšit stav věcí, způsobilo, že dnes opouštím [Vídeň] a karnevalové slavnosti a odjíždím na Moravu“ a ve vlastnoruční doušce dodává: „Zde slavíme svátky, zatímco Morava roní krvavé slzy, protože se v ní nachází 36 tisíc vojáků bez disciplíny, má panství lehla popelem. Odjedu tam, ale protože nejsem Bůh, nemohu z kamení nadělat chleba.“ (17. II. 1624) Jeho dojem z Mikulova, kam se vrátil po více než půl roce, asi musel být hrozivý: „Přijel jsem do tohoto mého města v neděli před karnevalem a kdybych měl Vaší Excelenci popsat pohromy a bídu, v nichž jsem tuto ubohou provincii nalezl, musel bych vynaložit obrovskou námahu. Řeknu Vám pouze, že byla úplně zdevastována nejprve nepřátelskými vojáky a pak i přátelskými (je-li možno je nazvat přáteli). Zbytek škody způsobují Poláci, kteří žijí tak neřádně, že jim nestačilo zničení mých měst a panství Lipník a Hranice i širokého okolí Olomouce, ale protože jim nic jiného nezbývá, dobývají se do kvartýrů ostatních vojáků J. M.ti císařské a plení je stejně, jako kdyby byly nepřátelské.“ (27. II. 1624) Ještě při odchodu spojeneckých vojsk kardinál pláče: „Pane můj, vždyť i kameny by se pohnuly soucitem při pohledu na zkázu ubohé 883 Dietrichstein Urbanu VIII., Wien 3. XI. 1623 (originál: BAV, Barb. lat. 6883, f. 104rv-105rv; kopie: ASR, Archivio Giustiniani, Armadio unico Savelli, b. 94, vol I. (Lettere di principi a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1622), nefol.) 884 Podle dopisu z 15. XII. 1623 mělo císařské vojsko již 60 000 vojáků. 285 Moravy! Přísahám Vaší Excelenci, že země je tak zničena, že nemám skoro ani chleba k jídlu...“ Častěji citovaný údaj o tom, že podle znojemského sněmu z počátku listopadu 1623 bylo na Moravě 40 tisíc poddaných oproti 90 tisícům před stavovským povstáním885, nebude – i přes to, že se ke kardinálovým údajům můžeme oprávněně stavět kriticky – pravděpodobně daleko od pravdy. Dopisy se samozřejmě také týkají osobní situace, majetku i institucionální kariéry obou vysokých šlechticů. Dietrichstein, požádaný r. 1623 o přímluvu u císaře v záležitostech kariéry Paola Savelliho, např. jmenování Savelliho a jeho prvorozeného syna Bernardina tajným císařským radou po Dietrichsteinově návratu z konkláve r. 1623886 či podpora jeho snah o získání Zlatého rouna a titulu granda od španělského krále. O svých úspěších se korespondenti také navzájem informují, tak např. Dietrichstein 15. III. 1624 gratuluje k tomu, že Savelliho jednání o Zlaté rouno zdárně pokračují, a informuje jej o svém povýšení do stavu říšských knížat. Dietrichsteinova přímluva u císaře a Eggenberga musela být asi dosti systematická a poněkud únavná, vždyť 13. I. 1624 píše ve vlastnoruční doušce: „Už nevím, co dělat: vždy, když knížeti z Eggenbergu připomenu záležitosti Vaší Excelence, dostane se mi odpovědi, že kníže nepotřebuje upomínat, protože se o tyto záležitosti stará z celého srdce.“ Samozřejmostí jsou vzájemné gratulace k významným událostem v rodinném životě (narození, svatby, úmrtí aj.) i k hlavním svátkům roku (vánoce, velikonoce). Podstatnou náplní korespondence je doporučování lidí z nejrůznějšího prostředí, mezi nimiž vyniká Dietrichsteinova péče o církevní kariéry slibných členů šlechtických rodin ze středoevropského prostředí. Tak se kardinál snaží nejprve protlačit jako tajného papežského komořího nejprve Jana Fridricha Breunera (10. V. 1620) a posléze jeho příbuzného Filipa Fridricha (4. III. 1621). Jeho snaha, která byla většinou účinnou podporou snahy rodiny, opírající se i o doporučení samého císaře, však v jejich případě nebyla úspěšná, na rozdíl od přímluvy za Arnošta Vojtěcha z Harrachu887, kdy slavil úspěch i habsburský (a Dietrichsteinův) zásah ve prospěch jeho kardinálské kreace (3. I. 1625). Kardinál však doporučuje nebo přijímá doporučení pro lidi z různých sociálních vrstev, přicházející do Říma nebo do střední Evropy. Příkladem je synovec zesnulého olomouckého sufragána Civalliho, Fabio, lékař, který pendluje mezi střední Evropou a Římem, nebo nejrůznější vojáci, mezi nimi třebas kapitán Angelo Maffei z pluku Carafova. Dietrichstein přednáší i návrhy římského právníka Francesca Paolucciho, který se chtěl stát císařským advokátem v Římě, ale císař 885 Viz HRUBÝ 1935, 334-335. 886 Pro udělení titulu císařského komořího a tajného rady pro Paola a titulu tajného rady pro Bernardina Savelliho: Ferdinand II. Paolu Savellimu, Wien 11. XI. 1623 – ASR, Archivio Giustiniani, Armadio unico Savelli, b. 97, vol II. (Lettere imperiali a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1623), nefol. 887 Dietrichstein Savellimu 16. I. 1621; Savelli Dietrichsteinovi 11. II. 1621. 286 s Eggenbergem odmítli podobnou funkci vytvořit888. Dalším příkladem je Dietrichsteinova starost o nalezení agenta na místo Olivieriho, patrná již od roku 1623, i Savelliho jednání po Olivieriho smrti, jeho zajištění písemnosti, i nalezení vhodného kandidáta. Ze svého okruhu pak doporučuje – jak jsme se ostatně již zmínili – i nového gazetistu. K jednání ovšem patří i výměna osobních darů, které mají v sociální komunikaci vyšších vrstev raně novověké společnosti velmi důležitou funkci. Popisy spálené a zkrvavené země se v korespondenci proplétají nejenom s vysokými politickými jednáními, občas i šifrovanými, a přímluvami za konkrétní osoby, ale také s trochou luxusního rozptýlení. Již při cestě z Itálie po konkláve Dietrichstein píše Savellimu: „Chrti, které Vám hodlám poslat, nemohou soutěžit s císařovými,a schválně ani nejsou lepší, aby ty císařovy nepředstihli“ (17. X. 1623). Kardinál ovšem z Moravy nemohl poslat velvyslanci kýžené lovecké psy ihned, protože se nedostal do Mikulova, a tak po Savelliho služebníkovi Perinim, který jej doprovázel, poslal pouze pár kobyl (ze šesti nacházejících se ve Vídni), které ovšem nebyly úplně tím nejlepším. Nejlepší koně, stejně tak jako psi byli z Moravy za jeho nepřítomnosti posláni do Čech „aby se zachránili, nebo alespoň nekonzumovali proviant mikulovských vojáků v případě obležení.“ Kobyly ovšem nebyly jediným darem, kardinál přidal i hodiny, které by Savelliho mohly zaujmout. (3. a 8. IX. 1623). Ještě 19. července 1624 píše, že má „párek skvělých chrtů, a chtěl bych je při nejbližší vhodné příležitosti poslat.“ a na svůj slib se rozpomíná ještě 6. září. Podzimní hony mu slib opět připomněly: „Excelence, dnes jsem byl hodinu na zaječím honu, a dostal jsem čtyři. Přál bych si, aby Vaše Excelence již měla ty chrty.“ Chrti však do Říma nedorazili ani do konce roku, protože se roku 1625 stali prostředkem nátlaku ansarijského titulárního biskupa a františkána Cesara Narda z Montopole, který byl proboštem augustiniánského kláštera u Všech svatých na olomouckém Předhradí. Dietrichstein mu na přímluvu Eggenberga udělil na počátku roku 1624 olomoucký kanonikát, a v lednu 1625 v průběhu Nardova dvoutýdenního pobytu na Moravě se jej františkánský biskup i ujal. Kapitula ovšem měla podmínku: musí do půl roku předložit papežskou dispens, že jako řeholník může držet kanonikát889. Vzhledem k tomu, že dispens stále nepřicházela, čas utíkal a po uplynutí lhůty bylo možné, že by Nardus o svůj kanonikát přišel, snaží se Savelliho pohnout k větší rychlosti a říká mu, že Dietrichsteinovi „slíbil, že až 888 Dietrichstein Savellimu 6. I. 1624: „...pro p. Francesca Paolucciho jsem učinil kroky, které Vaše Excelence žádala, ale ani J. M. C., ani kníže Eggenberg nechtějí vydržovat v Římě funkci advokáta, takže již s tím nemohu nic dělat. Vaše Excelence může uklidnit ducha onoho p. Paolucciho, jak nejlépe sama uzná za vhodné...“ 889 Caesar Nardus z Montopole Savellimu, 3. II. 1624 - ASR, Archivio Giustiniani, Armadio unico Savelli, b. 91, vol II. (Lettere diverse a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1624), nefol.; 8. II. 1625 – tamtéž, b. 92, vol I. (Lettere diverse a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1625 [-1626]), nefol. 287 pojedu do Říma na Svatý rok, dá mi dva chrty, abych je dovezl Vaší Excelenci. Psi jsou to opravdu krásní a dobří, až mi je dá, budu se o ně starat a v pořádku je přivezu.“890 Ještě 29. III. 1625 dispenzační bula pro kanonikát nebyla expedována, a proto Nardo nemohl odjet... Psy Dietrichstein neposlal ani po Savellim vyslaném kapitánu Paolu Toppovi v srpnu 1625, který je nemohl odvézt891 . Ochoten byl poslat je kardinál Harrach892, ale ani zde nemáme jasno, zda chrti dorazili. Dietrichstein po Paolovi Toppovi přijal od Savelliho malý obraz (4. VIII. 1625), ale ten byl jen odpovědí na dar, který nás poněkud překvapuje: „... Vaše Excelence si možná vzpomene, že během mého pobytu v Římě jsem jí vyprávěl o tom, že v těchto krajích se dělají velmi malé perspektivy. Posílám čtyři takové Vaší Excelenci, snad jí budou o to milejší, že jsou udělány rukou toho nejoddanějšího služebníka, kterého má. Pokud se Vám nebudou líbit, vina půjde na mne jako autora. Řečené perspektivy jsou ze dvou částí a jedna se přibližuje ke druhé až do okamžiku, kdy je vidět malý černý puntík. ...“ Dietrichsteinův dopis Savellimu, napsaný v Mikulově 29. III. 1624, z nějž je citována tato pasáž, je tak zatím jediným známým dokladem o tom, že se kardinál věnoval malířství jako svému koníčku. 890 Nardus Savellimu, 8. II. 1625 (cit.) 891 Dietrichstein Savellimu 4. VIII. 1625 (viz příloha). 892 Harrach Savellimu, Řečice 11. VII. 1625 - ASR, Archivio Giustiniani, Armadio unico Savelli, b. 95, vol I. (Lettere di principi a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1626-1628), nefol. 288 6. KONGREGACE DE PROPAGANDA FIDE893 Papež Ludovisi o svátku Tří králů roku 1622 zřídil stálou kardinálskou komisi, která měla každý měsíc projednávat omnia et singula negotia ad fidem in universo mundo propagandam pertinentia. Stálé kuriální dikasterium dostalo jméno Kongregace pro šíření víry, i když snad ve všech jazycích je známa spíše jako Kongregace Propagandy. Její zakládací bula byla vydána o půl roku později, 22. VI. 1622894. Řehoř XV. dal nové kongregaci „solidní vnitřní organizaci, bohatou materiální základnu, jasně vymezený program a především do jejího čela postavil schopné lidi.“895 Kongregace měla mít nejvyšší dohled jak nad územími, kde ještě víra nebyla hlásána (tedy organizovat misie mezi pohany), tak i nad územími, kde katolíci žili mezi „heretiky“, kde měla chránit, podporovat a šířit katolickou víru896 . Proto není divu, že tato kongregace, založená takřka bezprostředně po porážce stavovského povstání v českých zemích, byla určena i k tomu, aby se o české země starala a měla je ve své kompetenci. Za tímto účelem v souvislosti s jednáním o restituční smlouvu v Čechách vznikla roku 1629 i zvl. congregazione particolare sopra le materie di Boemia (congregatio particularis super rebus Bohemiae), která zasedala až do roku 1771, i když v 18. století spíše zřídka, jednou za rok nebo i za několik let897 . Biskupové z území spadajících pod pravomoc kongregace byli tlakem okolností velmi rychle přivedeni k tomu, aby 893 V našem textu citujeme materiály z Archivu Kongregace Propagandy zprostředkovaně, tedy z opisů, které jsou uloženy v Národním archivu v Praze i s jejich citací z archivního materiálu. Jsme si vědomi, že mezitím se poněkud změnilo uspořádání archivu této kongregace, ale neměli jsme zatím možnost v něm bádat a příslušné odkazy na archivní materiál opravit podle nového uspořádání. 894 ŘEHOŘ XV., bula Inscrutabili divinae providentiae arcano, o založení Kongregace de Propaganda fide, Řím 22. VI. 1622 (BULL ROM TAUR XII, Torino 1867, s. 690-693). Text začali ihned pro založení kongregace v lednu 1622 připravovat kardinálové Bandini, Millini a Ubaldini, jejich návrh schválila generální kongregace 4. II. 1622 a pověřila kardinála Cobelluziho vypracováním definitivního textu, který byl schválen s jedinou změnou na generální kongregaci 6. X. 1622, bula však byla vydána pod datem 22. VI. (asi datum Cobelluziho redakce) a 6. X. již byla vytištěna. 895 METZLER 2000, 146. 896 Tento raison d´être Propagandy papež jasně formuloval o něco později: „...ut, exstirpatis haereticarum pravitatum erroribus, catholica fides ubique conservetur et propagetur...“ – ŘEHOŘ XV., bulla Cum inter multiplices et gravissimas, Řím 14. XII. 1632 (BULL ROM TAUR XII, 766-768). Metzler v citovaném článku dvojí určení propagandy vyjadřuje termíny šíření (propagace) a uchovávání (konzervace). Jeho pojmenování je však podle našeho názoru zavádějící, neboť v obou případech šlo o šíření víry, jak jasně dokládají i záležitosti týkající se českých zemí. Z pohledu římské kurie totiž mezi „pohanem“ a „heretikem“ není příliš velký rozdíl, oba jsou vnímáni jako ti, které je třeba přivést k pravé víře, a proto rozdíl mezi dvěma cíli Propagandy nespočívá v šíření/uchovávání víry, ale v různých typech prostředí, v němž má být víra šířena. 897 Zasedání vyjmenovává Kollmann v ASCPFB, Prodromus, pozn. 26 na s. 15-16 289 se ve vyřizování nejrůznějších záležitostí u kurie obraceli právě na kongregaci Propagandy. Zvlášť dobře je to vidět u Dietrichsteina, jehož agent velmi záhy pochopil, že tento způsob vyřizování je nejprůchodnější, a tak je v jeho dopisech jméno prvního sekretáře kongregace, ravennského kněze Francesca Ingoliho898 z klientely Ludovisiů, kterého je nutno považovat za jednoho z nejschopnějších daných do vínku novému dikasteriu Řehořem XV., velmi často citováno. Ingoli, který si kardinála velmi vážil, je vůči jeho požadavkům velmi vstřícný, a pokud je to možné, snaží se nalézt cestu, jak je vyřešit. Kongregace de fide propaganda se tak stává jedním z významných prostředníků vztahu Dietrichsteina k ostatním dikasterium římské kurie i ve vztahu k samotnému papeži, který je zejména v době barberiniovského pontifikátu u biskupů z habsburských zemí mírně řečeno spíše problematický. Kongregace, která se skládala ze 13ti kardinálů, dvou prelátů a sekretáře, poprvé zasedala již 14. ledna a ihned svou existenci sama oznámila všem nunciům a jejich prostřednictvím panovníkům, biskupům a představeným řeholních řádů. Založení dikasteria, jehož primárním úkolem bylo samozřejmě dbát o misie, je spojeno s naprosto novou koncepcí misijního úsilí: už nejde o přenos evropské podoby křesťanství do zámořských kolonií, které se tak mají lépe začlenit pod vládu evropských panovníků, ale o vytvoření nové formy autochtonního křesťanství, které je schopno formovat církev s vlastní identitou. Jasně je to vyjádřeno v již zmíněném prvním dekretu kongregace: „bude vhodné jasně prohlásit tento svatý úmysl, jímž není založit soudy, nebo vykonávat časnou jurisdikci nad nějakými místy, nebo mít hrubé, násilné či nezvyklé způsoby, ale sladkými cestami plnými křesťanské lásky, jež jsou vlastní Duchu svatému, se snažit o obrácení nevěřících: ať již kázat, učit, disputovat nebo napomínat, vyzývat a modlit se, sladce je přitahovat modlitbou, posty či almužnami, nebo i disciplínou a slzami pro ně prolitými, přitahovat je ke světlu pravdy, na cestu spásy, a udílet jim svátosti bez hluku, v tichém mlčení, protože jemné pomazání božského milosrdenství přináší větší účinky než lidské snažení.“899 Velmi důležité bylo ekonomické zajištění kongregace a jejího chodu. Kongregace Propagandy byla z ekonomického hlediska nezávislá, jako takřka jediné dikasterium římské kurie nespadala pod kompetenci apoštolské 898 Francesco Ingoli (Ravenna 1578 – Řím 1649) byl knězem, juristou (doktorát z obojího práva) a nepříliš povedeným astronomem (byl ve sporu i s Galileim), který byl sekretářem Kongregace PF od jejího zřízení až do své smrti r. 1649. – METZLER JOSEPH, Francesco Ingoli, der erste Sekretär der Congregation, in: METZLER I/1, 197-243; v.t. úvod ke kritické edici Ingoliho Relazione delle Quattro Parti del Mondo z roku 1631 (FRANCESCO INGOLI, Relazione delle Quattro Parti del Mondo, a cura di FABIO TOSI, Urbaniana University Press, Città del Vaticano 1999). 899 Kongregace de Propaganda Fide, první okružní list apoštolským nunciům, 15. I. 1622 (Collectanea SCPF I, n. 2). 290 Komory900, měla právo přijímat dotace a odkazy všeho druhu i nakupovat nemovitosti, od roku 1626 měla vlastní tiskárnu, roku 1627 založil Urban VIII. její vlastní učiliště901, Urbanovu kolej (Coleggio Urbano, dnešní papežská univerzita Urbaniana). Kongregace navíc dostala již od okamžiku svého vzniku do správy tehdy existující papežské semináře (koleje) jak v Římě, tak mimo něj (v té době se m.j. jednalo o koleje ve Vídni, Dilingen, Fuldě, Branievě/Braunsbergu, Vilně, Praze a Olomouci). Z ekonomického hlediska důležitým privilegiem bylo osvobození ode všech kancelářských a poštovních poplatků pro písemnosti, týkající se záležitostí, majetků nebo agendy kongregace Propagandy, udělené papežem na konci roku 1622902 . Poplatek za kardinálský prsten Jedním z prostředků, který Řehoř XV. použil pro financování provozu kongregace i misijního úsilí katolické církve, bylo přiřčení plateb za kardinálské prsteny903 . Tato platba existovala již dříve, ustanovil ji papež Julius III. ve výši 500 dukátů apoštolské komory904 a byla hrazena po smrti kardinála jeho dědici apoštolské Komoře905 . Řehoř XV. jej při založení Propagandy přisoudil této kongregaci. Již na svém třetím shromáždění dne 8. III. 1622 se její kardinálové usnesli, aby kardinálové, kteří budou nově kreováni, zaplatili poplatek ihned po kreaci a zároveň vyzvala stávající kardinály, aby poplatek dobrovolně zaplatili ještě za svého života. Příkladem šel papežův nepot kardinál Lodovico 900 Správou hmotných statků se zabývala stálá partikulární kongregace zv. congregazione dell´hazienda, ustanovená r. 1632. Ta měla i povahu soudního trestního dvora pro osoby spojené s misiemi a její dekrety měly povahu všeobecného zákona. 901 URBAN VIII., bula Immortalis Dei Filius nostram, 1. VIII. 1627, BULL ROM TAUR XIII, 574-581. 902 ŘEHOŘ XV., bulla Cum inter multiplices et gravissimas, Řím 14. XII. 1632 (BULL ROM TAUR XII, 766-768). 903 Pro následující výklad, viz především ASCPFB I/1, s. 9-11. O kardinálských prstenech, viz také MORONI GAETANO, heslo „Anello cardinalizio“, in: MORONI 2, 66-69. – Kardinálský prsten je zlatý kruh, který nese safír, pod jehož uchycením je znak papeže, který prsten udělil. Jeho předání je spojeno s asignací kardinálského titulu nebo diakonie, jež se odehrává v tajné konzistoři, v níž probíhá tzv. otevření úst kardinála. Předání prstene a asignace titulu, na rozdíl od předání biretu a event. I klobouku, se může odehrát jedině v Římě, i když existují nepříliš četné výjimky. 904 Cena evidentně mnohokrát převyšovala cenu samotného prstene, šlo o 1,695 kg čistého zlata. Moroni udává, že poslední, kdo zaplatil tuto cenu kardinálského prstene, byla kardinál Guilio Maria della Somaglia, kreovaný Piem VI. roku 1795, který zaplatil 545 zlatých scudi, což tehdy odpovídalo hodnotě 895,25 scudi stříbrných, jimiž se běžně platilo. Pius VII. ustanovil, že cena za prsten je 600 stříbrných scudi a Moroni také dodává, že „prsten nestojí ani 20 scudi, kupuje jej apoštolský palác a prelát-majordóm jej předává papeži.“ 905 Julius III., VII. konstituce Cum sicut nobis, vydaná motu proprio 26. VI. 1550 – BULL ROM TAUR VI, 417. Tento poplatek již roku 1564 Pius IV. přiřkl lateránské bazilice, Pius V. jej postoupil klášteru dominikánek na Kvirinálu zv. Monte Magnanapoli, Řehoř XIII. papežské koleji Germanicu a roku 1592 ji Kliment VIII. znovu vrátil lateránské bazilice. 291 Lodovisi, který se dokonce zavázal zaplatit dvojnásobek této sumy. Dekret této třetí kongregace Propagandy potvrdil svou konstitucí papež Řehoř XV. o několik měsíců později906. Na stávající kardinály ovšem kongregace začala vyvíjet nátlak, který dobrovolnost zaplacení poněkud zpochybňoval. Kardinál Sauli, první prefekt kongregace907 , Dietrichsteinovi již 20. VIII. 1622 napsal dopis s výzvou k zaplacení poplatku za prsten. Dietrichstein, který se po stavovském povstání nacházel v ještě nekonsolidované finanční situaci, zhoršené ještě důsledky mincovní kalady, odpověděl, že vzhledem k tomu, že nemá v Itálii žádná beneficia, by pro něj za současného stavu byla platba nevýhodná, ale že ji rád zaplatí později908 . Kongregace Propagandy jeho vysvětlení přijala909 , ale již v roce 1624 jej upomínala o zaplacení910 . Také v tomto případě Dietrichstein namítá, že zaplatí později, neboť Morava je zničená a on je zbaven velké části svých příjmů911. Až na sklonku roku 1625 se olomoucký kardinál zavázal, že zaplatí, a kardinál Ludovisi mu sdělil výši platby, která měla být uhrazena vídeňskému nunciovi912 . Platba byla uhrazena asi za půl roku, jak se dozvídáme 906 ŘEHOŘ XV., konstituce Romanum decet Pontificem pastoralis z 22. VI. 1622 (BULL ROM TAUR XII, 693-697). V této konstituci písemně potvrzuje asignaci plateb za kardinálské prsteny Kongregaci de Propaganda fide, určuje, že nově kreovaní kardinálové je budou platit ihned po své kreaci a pokud nejsou v Římě, při přijetí kardinálského biretu. Jak poznamenal již H. Kollmann, fakticky kardinálové platili při přijetí prstenu a kardinálského titulu v konzistoři, což mohlo být i dlouho po kreaci, jak dokládá m.j. i případ kardinála Harracha. Stávající kardinálové byli vyzváni, aby zaplatili poplatek za prsten ještě během svého života, v takovém případě jim Apoštolská Komora měla vydat potvrzení o zaplacení a poplatek nebyl vyžadován po dědicích. 907 Sauli jím byl až do poloviny listopadu 1622, kdy jej vystřídal Ludovico Ludovisi, který vedl kongregaci až do své smrti v listopadu 1632. Tehdy jej nahradil synovec papeže Urbana VIII., kardinál Antonio Barberini junior. 908 Dietrichstein Saulimu, Vídeň 17. IX. 1622, ed. ASCPFB I/1, n. 22. O předání Dietrichsteinova dopisu, Olivieri Dietrichsteinovi 8. X. 1622 (viz příloha). 909 17. kongregace Propagandy, 17. X. 1622, tamtéž. Originál odpovědi Sauliho Dietrichsteinovi z 28. X. 1622, v konceptu s datem 22. X. editované tamtéž, se nachází v RAD, kart. 442, i.č. 1909/22, f. 1rv. 910 Viz dopis kardinála Bandiniho nunciu Faradovi, Řím 1. VI. 1624, ed. ASCPFB II/1, n. 111. 911 Carafa Kongregaci Propagandy, Vídeň 13. VII. 1624, ed. ibidem, n. 122. Po delších průtazích kardinál slíbil, že zaplatí, a dal příkaz Olivierimu, aby co nejrychleji platbu uhradil (Carafa Bandinimu, Vídeň 5. X. 1624, ed. ibidem, n. 176). Olivieri se pravděpodobně omluvil, že nemá tak velkou hotovost, takže se placení poněkud protáhlo. 912 Ludovisi Dietrichsteinovi, Řím 16. XI. 1625 – RAD, kart. 435, i.č. 1907/39, f. 5rv-6rv. Pět set komorních dukátů bylo v převodu 913 tolarů: „Potrà V. S. ill.ma compiacersi di pagar il danaro in mano di mons.r nuntio in tallari 913 che tanto fanno li 500 ducati di camera nuovi che si pagano da ss.ri car.li qui in Roma.” O něco později byl o záležitosti zpraven i Olivieri, který věc sdělil (pravděpodobně s jistým zpožděním) Ingolimu – Olivieri Dietrichsteinovi 1. XI. 1625 (viz příloha). 292 z Olivieriho dopisu z konce června 1626913 a tato částka byla kongregací Propagandy určena na založení ruského uniatského semináře v Minsku, k němuž ovšem nedošlo914. Platba za kardinálský prsten, pro financování kongregace Propagandy pravděpodobně nikoli nevýznamná částka, o jejímž zaplacení po Dietrichsteinnově smrti měla asi kongregace vzhledem ke vzdálenosti Moravy jisté obavy, byla důležitým mezníkem ve vývoji vztahů k Dietrichsteinovi. I když nemůžeme říci, že tato platba změnila jeho možnosti vyřizování záležitostí u římské kurie, asi byla chápána jako projev kardinálovy loajality a vstřícnosti vůči římským institucím. Ve stejném okamžiku je pro něj příznivě vyřízeno několik záležitostí, jak ještě uvidíme, ale jiné představovaly těžkosti, jako například snaha kongregace o zrušení privilegia použít 15 fundačních míst v papežské olomoucké koleji pro olomouckou diecézi, nebo negativní postoj kongregace vůči Dietrichsteinově obstrukci způsobu financování zamýšlených čtyř biskupství v Čechách. Jak uvidíme při traktování těchto případů, byla Kongregace motivována přesvědčením o neodůvodněnosti Dietrichsteinových žádostí, které vycházely z logiky pastýře partikulární církve. V každém případě jsou její odmítnutí mnohdy formulována tak, aby z ohledu na osobu žadatele nebylo na první pohled zřejmé, že se o odmítnutí jedná. 913 Olivieri Dietrichsteinovi 27. VI. 1626 (viz příloha) píše, že mu mons. Piccinardi oznámil, že poplatek za kardinálský prsten byl uhrazen nunciovi. O něco později píše Dietrichsteinovi s poděkováním a oznámením, že agentovi bude vydána kvitance za platbu, i kardinál Ludovisi (Ludovisi Dietrichsteinovi, Řím 4. VII. 1626, RAD, kart. 435, i.č. 1907/39, f. 9rv-10rv). Kvitanci Olivieri ovšem dostal až na konci roku 1627, jak píše v dopise Dietrichsteinovi z 18. IX. 1627 (viz příloha), kde sděluje, že nechá vyhotovit ověřený opis, který kardinálovi zašle. 914 FLOROVSKÝ 1941, 20. 293 7. ZÁVĚREM TŘETÍ ČÁSTI Autor, který chce psát o Dietrichsteinově komunikaci s papežskou kurií, je nucen neustále konzultovat archivní materiál a nikdy si není jist, že ještě nějaká další písemnost nezpřesní jeho výzkum, neodhalí další osobu v Dietrichsteinově klientské síti, nedá vyvstat dalšímu problému. Pramenná základna je opravdu velmi široká, literatury pomálu. S vděčností lze vzpomenout na studie o Dietrichsteinově kanceláří od Pavla Balcárka, vycházející z jeho disertační práce, díky nimž je možno upustit od popisu kanceláře a prostě na ně odkázat. Myslíme však, že většinu ze základních rysů fungování kardinálova agentského a poštovního systému v Itálii se nám na předchozích řádcích podařilo popsat. Mnohé ještě může být dopracováno, například výzkum v jiných archivech než římských by mohl vynést na světlo mnohé z odeslané korespondence kardinála i členů jeho dvora a sekretariátu (myslíme především na archivy neapolské, mantovské a vůbec různých větví rodiny Gonzagů, ev. archivy benátské). Při pohledu na komunikační síť využívanou Dietrichsteinem pro sběr informací se nabízí hned několik evidentních konstatování, která možná již zazněla v textu této části, ale zde bychom je chtěli shrnout v jeden celek. Především je to vysoká (evropská) úroveň Dietrichsteinových informačních kanálů, jak po stránce technické (fungování pošty, systém šifrování, rekrutování a kontrola agentů), tak po stránce kvality informací, jež byly Dietrichsteinovi poskytovány. Bude úkolem dalšího výzkumu rozšířit naši analýzu komunikační sítě s kuriálním prostředím na komunikaci s dalšími italskými dvory a posléze i s ostatními významnými centry evropské politiky. Dietrichstein systematicky tyto kanály pro svou potřebu budoval, nejsilnějšími body jeho systému byla římská kurie a některé italské dvory, zejména ty, které gravitovaly v centru zájmu habsburské dynastie, respektive její vídeňské větve. Mezi další centra v Evropě patří především kardinálovo rodné Španělsko a jeho královský dvůr, ale také Brusel, kde si Dietrichstein vydržuje stálé agenty, především v letech 1614-1631 činného Martina sv. p. Somogyho. Méně přítomné je propojení na Francii a její dvůr, mimo centrum pozornosti leží i britské ostrovy. V neposlední řadě je nutno zmínit mnohdy obtížně identifikovatelné informátory příležitostné: každý katolický řeholník nebo kněz, který se nějak dostal do kontaktu s kardinálem, občas napíše nějaký dopis, v němž jej informuje o dění v místě, kde se právě nachází. Kontakty se navíc neomezují pouze na prostředí církevní. Jde mnohdy o vojáky alespoň dočasně v císařských službách, ale například také relativně početnou korespondenci s obchodníkem 294 látkami Lesliem Barsottim z Luccy915, která nám dává nahlédnout do obchodních vazeb a nákupu luxusního zboží, jenž kardinála přivádí i do četných dluhů, do nichž se u obchodníků dostává. Celý systém informátorů je velmi obtížné rekonstruovat z důvodu již zmíněného parciálního dochování Dietrichsteinovy korespondence, nesystematičnosti dochování a zároveň i její roztříštěnosti mezi velké množství archivů. Naše poznatky by jistě velmi obohatilo probádání oddělení týkajících se císařské korespondence s Římem a Itálií v Haus- Hof- und Staatsarchivu ve Vídni. 915 RAD, kart. 428, i.č. 1905/55: 14 dopisů z let 1614-1632. 295 ČÁST ČTVRTÁ DIETRICHSTEIN A ŘÍMSKÁ KURIE: OBSAHY KOMUNIKACE 297 Poté, co jsem popsal institucionální podoby a momenty Dietrichsteinova vztahu k římské kurii, a následně prostředky a prostředníky, které při této komunikaci Dietrichstein využíval, chtěl bych se v této části věnovat samotnému obsahu této komunikace, tedy vlastním tématům, o něž se v komunikaci s římskou kurií jednalo. Využívám při tom především korespondence s agenty, zejména masivního souboru dopisů Jacoma Olivieriho. Z povahy věci však nutně vyplývá, že údaje těchto pramenů musí být doplněny dalším pramenným studiem, zejména v archivu Dietrichsteinů, archivu (arci)biskupského i archivů vatikánských a římských. Tato kapitola práce je asi nejvíce „moravská“, neboť se bude z valné části zabývat konkrétními problémy olomoucké církve v době Dietrichsteinova episkopátu. Může být jakýmsi náběhem k dějinám diecéze v tomto období, ale vědomě zůstávám u fáze prvního náčrtu některých problémů, mnohdy dosavadní historiografií opomíjených, nebo traktovaných pouze marginálně na úrovní lokálních problémů. K podrobnějšímu popsání dějin diecéze totiž stále ještě zbývá mnoho práce v oblasti základního výzkumu archivních fondů, mnohdy i lokální povahy. Jako příklad mohu uvést dějiny tak prestižních církevních institucí, jakými jsou moravské kapituly. Jen v případě olomoucké kapituly, která je pro církevní správu na diecézní úrovni a samotné vedení diecéze v době episkopátu „mikulovského krále“ (a samozřejmě i v obdobích dřívějších i následujících) zcela rozhodující institucí, se lze opřít jen o velmi hrubé historiografické nárysy, nepříliš jasná je samotná personální situace kapituly. Je to zajisté dáno stavem dochování pramenů, ale také tím, že kapitula dosud nenašla svého historiografa, který by její dějiny – dějiny instituce, která z hlediska délky trvání je jednou z nejstarších na Moravě, a proto by mohla dobře posloužit k popisu jednoho z organismů v jeho „dlouhém trvání“ – systematicky zpracoval. O něco lepší je situace v bádání o řeholních institucích, kde jsme se nedávno dočkali zajímavých slovníkových syntéz i podrobnějších monografických prací, ale stále chybí pohled na řeholní život zapojený do života diecéze jako celku. Těžko lze mluvit o dějinách farní správy a jejích struktur, v zásadě nejsme ani schopni sestavit mapu moravských farností před rokem 1677, z nějž se nám díky Středovského Apografům zachoval opis dvojí podoby tzv. Instrumenta Tengelottiana, seznamu farností olomoucké diecéze z pera notáře olomoucké konzistoře Matyáše Tengelotta z Valtelliny916. Nemluvím o dějinách olomoucké univerzity, semináře, papežského Collegia Nordica ev. o dějinách nižšího katolického školství na Moravě (zde díky pracím J. Holinkové již mnohé známe), ani o lidové zbožnosti, poutním fenoménu či problematice vnímání liturgie, pobožností a odpustků v době rodící se „pietas austriaca“. 916 STŘEDOVSKÝ, Apographa Moraviae II - Muzeum umění Olomouc - Arcidiecézní muzeum Kroměříž, Zámecká knihovna v Kroměříži, i.č.14731, p.1-66 a 67-114. 298 Závěrečná kapitola mé práce proto chce pouze zmínit některá témata především na základě rozebírané korespondence agentů. Doufám, že bude zárodkem systematičtějšího podání dějin moravské církve v prvních desetiletích 17. věku. Hlavní témata problematiky, která se v korespondenci s agenty projednávat, lze strukturovat do několika okruhů, o nichž jednání probíhá. Dietrichstein vystupuje vůči kurii jako protektor dědičných zemí habsburských, Uher a zemí Koruny české, ale také jako olomoucký biskup, prosazuje zájmy své rodiny a věnuje dosti značnou pozornost svým titulárním kostelům v Římě jakožto kardinál. Církevně-světské kníže se zabývá budováním klientského systému tím, že pomáhá kariérnímu vzestupu řady duchovních, řeholníků i laiků. Korespondence agenta je v neposlední řadě zdrojem zajímavých anekdot, postřehů a kulturně-sociálních črt. Z šíře problematiky jsme vybrali dva tématické okruhy, které mohou pomoci našemu bádání o olomoucké (a středoevropské) církvi v 17. věku, tedy tématiku spojenou s Dietrichsteinovým protektorstvím a tématiku týkající se olomoucké diecéze. 299 1. ZÁLEŽITOSTI, VYŘIZOVANÉ DIETRICHSTEINEM V JEHO FUNKCI KARDINÁLA-PROTEKTORA Na základě Olivieriho zpráv můžeme sestavit snad relativně kompletní tabulku konzistoriálních beneficií (diecézí), jejichž obsazení navrhoval v konzistoři protektor dědičných habsburských zemí, uherského království a zemí koruny české, která tak doplňuje především předchozí a již citované výzkumy v oblasti protektorství, zejména z pera Josefa Wodky917: Círk. oblast Metropole Diecéze Brixen, Bressanone (Brixinen.) Chiemsee (Chiemen.) Freising (Frisingen.) Gurk (Gurcen.) Lavant (Lavantin.) Pasov (Passavien.) Řezno (Ratisbonen.) Seckau (Secovien.) Vídeňské Nové Město (Neostadien., Civit. Novae) Germania Salzburg (Salisburgen.) Vídeň (Viennen.) Praha (Pragen.) Olomouc (Olomucen.)919Čes. země918 Vratislav (Wratislavien.)920 Bezprostředně podřízeno Sv. Stolci Ljubljana, Laibach (Labacensis), v patriarchátu akvilejském Jager, Eger, Erlau (Agrien.) Györ, Ráb (Iaurien.) Nitra (Nitrien.) Pécs, Pětikostelí (Quinque Ecclesien.) Vác, Vacov, Waitzen (Vacien.) Hungaria Ostřihom (Strigonien.) Veszprém, Weißbrunn (Veszprimien.) 917 Seznam diecézí a jejich rozdělení na oblasti je převzat z Provinciale, editovaném v HC IV, 386-389. Doplňujeme současné názvy míst, ale pro přehlednost uvádíme i latinské kurií užívané názvy. Uherské diecéze uvádíme všechny, z říšských a dalmatsko-epirských pouze ty provincie, v nichž se podle našich údajů vyskytuje diecéze proponovaná protektorem. Protektorem dědičných zemí proponované diecéze jsou vyznačeny tučně. 918 Z hlediska kuriální klasifikace spadají české země do provincie Germania, která zahrnuje v zásadě Svatou říši římsko národa německého. 919 Podřízenost pražské metropoli je v této době sporná. 920 Náleží do církevní oblasti Polonia, metropolí spadá pod Hnězdno. O pravomoci protektora při jmenování, viz JEDIN 1939 a STRNAD 1971. 300 Círk. oblast Metropole Diecéze Bacău, Barchau, Bákó (Baccovien, olim Argen.) Beograd (Belograden. seu Nandoralben.)921 Bosna (Bosnien.) Csanád (Csanadien.) Sremska Mitrovica, n. Djakovo (Sirmien.) Sedmihradsko, Karlovský Bělehrad, Alba Iulia (Transilvanen. seu Albae Iulien.) Oradea, Velký Varadín (Varadien.) Kalocza-Bacs (Colocen. et Bachien.) Zagreb (Zagabrien.) Osor (Auxeren., Ansaren.) Rab (Arben.) Zara (Iadren.) Krk, Veglia (Veglen.) Senj (Segnien., Modrussien.) Duvno, Rossano922 (Dumnen, Rossonen.) Nin (Nonen.) Hvar, Lesina (Pharen.) Skradin (Scardonen.) Šibenik (Sibenicen.) Knin (Tinien.) Split (Spalaten.) Trogir (Tragurien.) Budva (Buduan.) Korčula (Curzolan.) Mrkan-Trebinje (Marcanen. et Tribunien.) Dubrovnik (Ragusin.) Stonj, Stagno (Stagnen.) Dalmatia et Epiro Sofia (Sophien.) Smederevo (Samandrien. seu Semandrien.) Svištov, Sviščov (Noven.)In partibus infidelium Temnos (Temnen.) Pravomoci protektora v oblasti rakouských zemí neodpovídaly definici jeho protektorství a neshodovaly se s jurisdikcí Habsburků, protože v zásadě všechna biskupství byla proponována protektorem Germánie. V jednom případě se s protektorem Germánie, kterým byl dlouhou dobu (1611-1633) kardinál Scipione Caffarelli-Borghese, synovec Pavla V., dostal Dietrichstein do střetu. Celá záležitost vznikla omylem. Namísto již zaběhlého komprotektora dědičných zemí, jímž byl kardinál Ludovico Ludovisi, vykonával pro tempore tuto funkci kardinál Cosimo de Torres, tak říkajíc komprotektor z druhé ruky, 921 Diecéze nebyla do r. 1647 obsazována. 922 Duvno (dn. Tomislavgrad v Hercegovině): v kuriálních pramenech je tato diecéze označována jako Rosano (Rosanen., Rosonen.). Rosco je lokalita poblíž Duvna, která byla v 16.- 17. století významná. 301 neboť i on zastupoval oficiálně jmenovaného náhradníka, Eitela Friedricha Zollerna. Není tedy divu, že když se jednalo po smrti brixenského sufragána Simeona Feuersteina o nového světícího biskupa pro tuto diecézi, jejímž sídelním biskupem byl arcivévoda Karel Habsburský, který byl zároveň biskupem vratislavským a velmistrem Německého řádu, navrhl v konzistoři na místo světícího biskupa Antona Crosiniho923 kardinál Torres, který byl přesvědčen, že brixenská diecéze patří do sféry kardinála-protektora dědičných habsburských zemí (vždyť Brixen mezi tyto země patřil),. Právě tento omyl zastupujícího komprotektora vyvolal reakci protektora Germánie, Scipiona Borgheseho, který se ohradil proti tomuto postupu a protože nedostal od nic netušícího Torrese žádnou odpověď, napsal dlouhý dopis Dietrichsteinovi, v němž obšírně argumentuje, proč má nárok na to, aby jmenoval i brixenského sufragána924 . Spor se však asi brzy urovnal, Borghese pouze nechtěl, aby do budoucna vznikl precedens, který by znamenal poškození protektorátu Germánie. V uherském království nemáme doloženy pouze Dietrichsteinovy provize v diecézi Bacău, které ovšem bylo obsazováno, ale je pouze možné, že je to dáno pouze stavem dochování pramenů. V církevní oblasti dalmatsko-epirské je propozice biskupských úřadů v zásadě závislá na tom, zda město a území diecéze původně (tedy před tureckým vpádem) bylo závislé na uherském králi, benátské republice nebo Dubrovníku. V každém případě, většina těchto biskupství byla na tureckém území a jejich obsazování nepředstavovalo pro kardinála-protektora (v Uhrách představují výjimku arcibiskupství ostřihomské se sídlem v Trnavě a biskupství nitranské) takřka žádný ekonomický zisk. Kardinálovi-protektorovi patřila tzv. propina (spropitné), která byla taxována v závislosti na příjmech beneficia a annátech. Pro uherská biskupství ji Dietrichstein pravidelně promíjel i přes odpor komprotektorů (ti dostávali z propiny příslušný podíl) i svého agenta, pro nějž by to představovalo potenciální zdroj hotových peněz. Díky tomu, že Dietrichstein neměl žádná beneficia v Itálii, a neměl také účet u žádného z římských bankovních domů, bylo totiž zasílání peněz agentovi obtížné a zdlouhavé, zatímco annáty, poplatky a kancelářské taxy musel nově jmenovaný biskup uhradit v Římě. Tak 923 Anton Crosini (20. V. 1581 Trident – 14. V. 1663 Brixen) studoval v Innsbrucku, Dilingen a na římském Germanicu. Roku 1605 byl v Římě vysvěcen na kněze, byl v Perugii promován z teologie a doktorem práv v Bologni. Byl přítelem členů habsburské rodiny, později i Kristýny Švédské. 26. VIII. 1624 byl jmenován titulárním biskupem bellenským (Belle, Bellinen. V Sýrii) a pomocným biskupem brixenským, 16. VI. 1647 zvolen kapitulou biskupem brixenským a v Římě po jistých problémech potvrzen 30. III. 1648. - HC IV, 112, 121; SAUSER EKKART, heslo “Crosini, Anton” in: BBKL XVII (vyd. 2000), 39-40. 924 Scipio kard. Caffarelli-Borghese Dietrichsteinovi, Roma 28. IX. 1624, RAD, kart. 429, i.č. 1905/93, f. 35rv-36r. 302 tomu bylo až do počátku 20. let, kdy v blíže neurčené době Dietrichstein určil své propiny za příjem Koleje Germanikum925. Již v červnu 1616, kdy se jednalo o jmenování budínského probošta Ladislava Majthényiho biskupem sirmijským, Olivieri píše, že kardinál by neměl promíjet placení propiny tak často a v tomto případě zvlášť proto, že sirmijský elekt si může podržet své proboštství v hodnotě dvou tisíc zlatých, a navíc je osobně velmi bohatý926 . Navíc se zakrátko bude jednat o propinu z ostřihomského arcibiskupství, která by mohla přinést pár set komorních dukátů927 . V tomto roce skutečně probíhal proces o konzistoriálním potvrzení Petra Pázmányho (1570-1637) na ostřihomské arcibiskupství, o jehož průběhu jsme díky Olivieriho zprávám informováni velmi podrobně928 . Uherským biskupům nestačilo prominutí propiny, většinou také chtěli prominout kancelářské poplatky a písemnost dát vyhotovit per via secreta. To pro agenta představuje kontinuální zdroj problémů, protože musel neustále upozorňovat svého patrona, že má uherským biskupům lépe vysvětlit, že gratis ze strany papeže a per via secreta neznamená, že expedice bude naprosto bezplatná. Kancelářské úřady totiž byly venální, tedy zakupitelné, a ani papež přeci nemůže někomu, kdo si úřad zakoupil, sebrat jeho příjem. Roku 1622 dal Olivieri průchod své zahořklosti z vyřizování těchto záležitostí: „Tato biskupství těch Uhrů, to je tvrdá věc, pořád chtějí nějaké změny a vůbec nechápou zdejší poměry... Pořád tlačí a tlačí, aby to bylo gratis, a já si myslím, že zdarma to od papeže i dostanou, ale ostatní úředníci chtějí dostat svůj plat, a papež nemůže sahat do jejich kapes, aby je obral o peníze.“929 Zvolení (či králem jmenovaní) uherští biskupové navíc neuváděli přesně údaje o tom, zda chtějí dispenzy na držení jiných 925 Nevíme, kdy přesně, ale již v březnu 1624 to byla hotová věc – Olivieri Dietrichsteinovi 9. III. 1624 (viz příloha). 926 Také v tomto případě došlo k prominutí poplatku, viz Olivieri Dietrichsteinovi 8. IV. 1617 (viz příloha). 927 Olivieri Dietrichsteinovi 11. VI. 1616 (viz příloha). 928 21. X. 1616, tedy takřka přesně rok po smrti předchozího ostřihomského arcibiskupa, kardinála Forgáče (16.X.1615), předal vedoucí státního sekretariátu Porfirio Feliciani již hotový Pázmányho proces, který mu byl zaslán nunciem. Zadání bylo vyřídit vše rychle, aby císař mohl již na uherském sněmu představit nového primasa. Vzhledem k tomu, že komprotektor kard. Pietro Aldobrandini byl ve Frascati, věc se poněkud pozdržela. K rychlosti nepřispělo ani to, že vzhledem k tomu, že Pázmány byl původem protestant, a tak bylo třeba věc projednat kvůli dispenzu v Kongregaci Posv. Officia. Papeži nevadilo, že byl Pázmány původně jezuitou, a pak přestoupil do řádu somasků, kde ještě nesložil sliby. Tyto přestupy se totiž odehrály s papežským svolením, takže jen stačilo, aby Pázmány odešel od somasků. Po Aldobrandiniho návratu již vše bylo připraveno, a tak mohlo dojít v konzistoři koncem listopadu k udělení provize. Olivieri si kvůli tomu dokonce jednou vyžádal audienci u papeže, který již byl odstrojen a na lůžku. Konzistoriální bula je datována 28. XI. 1616 (viz Olivieri Dietrichsteinovi, 22. X., 29. X.. 12. XI 1616, v příloze, a HC IV, 322) 929 Olivieri Dietrichsteinovi 15. X. 1622 (viz příloha). 303 (nekompatibilních) beneficií, a především: odmítali cokoli platit. Není proto divu, že většina z biskupů jmenovaných králem nezískala papežskou konfirmaci v konzistoři, anebo díky nezaplacení tax nebyly expedovány jejich jmenovací buly, díky čemuž alespoň část z nich nemohla být vysvěcena. Jejich biskupské hodnosti ostatně sloužily především k ozdobě ceremoniálu panovnického dvora, neboť jejich pastorační činnost v diecézi nebyla díky tureckému záboru myslitelná. Charakteristické pro tyto případy je hodnocení diecéze, nazývané ještě starým antickým jménem Novensis/Nonensis, pod nímž se skrývá chorvatský Nin, od císařského překladatele Vincence Braticha z roku 1638: „město se skládá ze třech hradů, asi padesáti domů a je v něm jediný katolický kupec, který smí obchodovat. V řečeném městě není katedrální kostel nebo jiné kostely, protože ze všech Turci nadělali mešity. Má však okolo několik vesnic, a v nich jsou nějací katolíci, ale zda se o ně nějaký kněz stará potají nebo zjevně, nevím.“930 Biskupství bylo císařem uděleno původem belgickému františkánovi Heinrichovi Fastroyerovi (*ca. 1584-1665), který byl generální vikář in spiritualibus celého císařského vojska a v letech 1624-1665 probošt kolegiátní kapituly Eisgarn v Dolních Rakousích. Postupně byl jmenován biskupem rabským (1623), stonjským (1624), ninským, markansko-trebinjským a krbavským, což jsou všechno v zásadě titulární sídla nacházející se v Dalmácii, a zdrojem jeho příjmů byla kapitulní prebenda v Eisgarn. Jen několik ze jmenování bylo skutečně potvrzeno v konzistoři. Obdobný je kariérní postup minority Cesara Narda z Montopole, italského kazatele u císařského dvora v Itálii, který žil z prebendy ve farnosti Gurkfeld (Krško) v dnešním Slovinsku, roku 1622 se stal proboštem v klášteře u Všech svatých na olomouckém Předhradí, ale již od roku 1621 byl biskupem v Osoru931 , na chorvatském ostrově Cres, a to především proto, aby mohl asistovat na Ferdinandově svatbě s Eleonorou Mantovskou jako biskup. Nardus se také snažil o získání rezidence olomouckého kanonikátu, který mu udělil Dietrichstein. Podobnou postavou byl Emmerich (Imre) Lósy (†9. II. 1642 Trnava), generální vikář ostřihomské arcidiecéze, auditor soudních církevních kauz pro celé uherské království, kanovník ostřihomský. Roku 1622 byl jmenován biskupem v Csanadu (nepotvrzen Římem), 24. X. 1625 jej císař jmenoval biskupem varadínským (potvrzen Římem 1630932), 1633 opět bez potvrzení 930 Vydáno v HC IV, 378. 931 Také Montopoliho proces se zdržel, byl jmenován císařem již na podzim roku 1620, ale papež chtěl doplňující informace. V prosinci odjel do své diecéze Ravenny komprotektor kardinál Aldobrandini, pak zemřel papež a došlo ke konkláve, po němž 11. II. 1621 zemřel i kardinál Aldobrandini a tři měsíce trvalo, než Dietrichstein jmenoval komprotektorem kardinála Ludovisiho. O jeho potvrzení bylo rozhodnuto v konzistoři 21. VI. 1621, buly nebyly vyhotoveny ještě 24. VII. 932 Datum 22. IV. 1630, udávané Eubelem, asi není přesné. Podle dopisu Olivieriho Dietrichsteinovi z 2. VI. 1630 ještě nebyl potvrzen. 304 Říma jmenován biskupem egerským, po smrti kard. Pázmányho se stal ostřihomským arcibiskupem, Římem potvrzen 16. IX. 1639. Nardus a jiní alespoň mohli například vypomoci v miniaturních, ale důležitých diecézích Vídeň a Vídeňské Nové Město, kde díky zajetí kardinála Klesla a jeho následné deportaci do Říma dlouhou dobu nebyl sídelní biskup, přičemž o slavnostnější funkce se staral Dietrichstein, jako jediný z nich ozdobený kardinálským purpurem. Řada biskupů se však díky své vlastní liknavosti a kategorickým požadavkům kurie nedožila svého potvrzení a vysvěcení933 . Urovnání a popřípadě i vytváření zmatků v uherských biskupských jmenováních bylo hlavní náplní činnosti Dietrichsteina coby protektora dědičných zemí rakouských, uherského království a zemí českých. Nebyly to však činnosti jediné, v jiných případech šlo o manželské dispenzy (těm věnujeme zvláštní kapitolku), vyřizování přechodů mezi řeholemi, nebo kommutace slibu kaplana Giovanniho Dorna, který slíbil odejít na pouť do Jeruzaléma a svůj slib nemohl splnit (již Olivieri roku 1620 vyřizoval na Apoštolské Penitencierii934 ), odpustků různé kostely v diecézích spadajících pod jeho protektorát, nebo povolení pro hraběnku Zuzanu z Meggau (roz. Harrachovou), matku Leonharda Helfrieda von Meggau, nejvyššího císařského hofmistra, aby mohla mít ve svém paláci soukromou kapli, v níž by mohla být sloužena mše. Těžiště nejen Dietrichsteinovy činnosti, ale i jeho vyjednávání s kurií, však představuje jeho vlastní diecéze, které se chceme věnovat především. 933 Nejmenovaný kněz šlechtického původu, který roku 1624 mluvil s Olivierim v papežském předpokoji a sděloval mu, že procesy uherských biskupů jsou již dlouho v rukou viceprotektora Ludovisiho, neboť buď nebyly zaslány peníze na expedici, nebo jsou procesy defektní. Někteří z těchto elektů již zemřeli, ostatní dostali již jiné diecéze. Šlechtic, který byl Olivierimu podezřelý, takže navrhuje „andar dissimulando“, také věděl, že Dietrichstein tyto své propiny věnoval koleji Germanicum. – Olivieri Dietrichsteinovi 9. III. 1624 (viz příloha). 934 Olivieri Dietrichsteinovi 8. VIII., 15. VIII. a 29. VIII. 1620 (viz příloha). 305 2. KURIÁLNÍ JEDNÁNÍ TÝKAJÍCÍ SE ZÁLEŽITOSTÍ OLOMOUCKÉ DIECÉZE Návštěvy ad limina a vizitace diecéze Návštěvy ad limina Návštěvy ad limina, které byly chápány v potridentské reformě jako základní verifikační moment jejího uskutečňování935 , jsou fenoménem, kterému se naše historiografie již věnovala, a to i v případě kardinála Dietrichsteina936 . Vzhledem k tomu, že této tematice se věnoval v publikovaných statích i autor těchto řádků937, může si být dovolit na tomto místě stručný, eventuálně pouze dodat několik doplňujících poznámek k již publikovaným závěrům. Tématika, které se zatím nevěnovala pozornost, je vztah návštěv ad limina k vizitacím diecéze. Potridentský biskup měl teoreticky mezi jednotlivými návštěvami prahů apoštolských sám nebo prostřednictvím svých delegátů (většinou špiček kléru diecéze) provést vizitaci všech farností a jiných církevně-právních osob na území své diecéze (kapituly, kláštery, špitály, školy), aby mohl při následující návštěvě podat pravdivý obraz diecéze. Tento dvojí institut vizitace-návštěvy ad limina tak zaručoval informovanost biskupa a jeho fyzický kontakt s celou diecézí a současně jej nutil k pravidelnému celkovému pohledu na diecézi, shrnutí jejího stavu, které přímo vyzývalo ke stanovení všeobecných i konkrétních priorit pastorační činnosti v diecézi, které bylo možno reflektovat a uzákonit na diecézní synodě, k jejímuž konání však ve středoevropském prostoru docházelo jen zřídka a výjimečně. Poutní výprava k hrobům apoštolských knížat, při níž došlo k podání zprávy, měla navíc umožnit kontrolu a dohled římské kurie nad činností biskupů a stavem diecézí, k jejímuž výkonu byla určena zvláštní kongregace, zvaná v sixtinské reformě kurie Congregatio pro executione et interpretatione concilii Tridentini, krátce Kongregace Koncilu938 . 935 I když základním dokumentem pro uskutečňování návštěv ad limina je až konstituce SIXTA V. Romanus Pontifex beatissimi z 20. XII. 1585 (BULL ROM TAUR VIII (vyd. 1863) 641-645), jsou tyto návštěvy doloženy v církevní praxi již od raného středověku. K literatuře o tématu, viz především SAGMÜLLER 1900; PATER 1914; SCHMIDLIN 1908; SCHMIDLIN 1940; KOPIEC 1995; GATZ 1982; BOUTRY – VINCENT 2002. Dobrým příkladem studie a edice týkající se konkrétní diecéze je PAOLI 2000. 936 DUDÍK 1870A; MAYER 1904; SNOPEK 1908; SNOPEK 1903; SNOPEK 1915; VÁLOVÁ 2000; relace jako pramen byly používány jak Janem Tenorou (zejm. TENORA – FOLTYNOVSKÝ 1920), tak pro 18. století i Rudolfem Zuberem (ZUBER 1987 a zejm. ZUBER 2003). 937 PARMA 2007, ale především PARMA 2008B, kde lze nalézt i edici relevantních textů. 938 K této kongregaci, založené již Piem IV. bezprostředně po tridentském koncilu, a jejímu archivu, viz především TROMP 1957-1958; CongrConc 1964; CAIAZZA 1992; PUZA 1995. 306 Právě na návštěvách ad limina kardinála Dietrichsteina můžeme sledovat velmi dobře jeho až skrupulózní věrnost předpisům regulujícím činnost biskupa, a současně nám jeho relace, především poslední z roku 1636, dávají celkem slušný přehled o stavu diecéze. Pro stručný přehled návštěv si dovolujeme uvést následující tabulku: quadriennium 4 5 6 7 8 9 10 11 12 Předepsaný rok návštěvy 1601 1605 1609 1613 1617 1621 1625 1629 1634 Rok uskutečněné návštěvy 1601 1608 1613 1617-1618 1622 1623 1629 1636 Tabulka: Návštěvy ad limina kardinála Dietrichsteina Průběhu návštěv i popisu obsahu jejich zpráv se na tomto místě nebudeme podrobně věnovat, protože stačí odkázat na již citované studie. Všeobecně je nutno říci, že většina návštěv (s výjimkou 4., 5. a 6. čtyřletí a čtyřletí 10.) byla provedena prostřednictvím prokurátorů, některé relace byly dodávány až se zpožděním na výzvy koncilové kongregace, a že sledování termínů bylo zjevně v gesci římského agenta. Tak v říjnu 1622 Olivieri připomíná, že je nejvyšší čas provést návštěvu ad limina939 , domlouvá její prokuraci s Harrachem, přítomným v Římě a roku 1624 vyjednává expedici příslušných potvrzení o návštěvě provedené Dietrichsteinem v uplynulém roce s kongregací koncilu940 . Zajímavé údaje o relaci 11. quadriennia, které mohou zpřesnit naše dosavadní závěry, nám přináší Olivieriho korespondence z roku 1628 a 1629. V tomto případě Olivieri myslel na Dietrichsteinovy povinnosti s předstihem a již na sklonku roku 1628 začal jednat o tom, jak návštěvu uskutečnit. Tehdejší sekretář kongregace koncilu, jurista Francesco Paoluzzi, který vystřídal Fagnaniho v roce 1626941 zdůrazňoval osobní papežův požadavek, aby pro návštěvu byl jako prokurátor vybrán někdo z významných církevních představitelů diecéze (persona d’authorità della diocese), takže Dietrichsteinův požadavek, aby byl prokurátorem jakýsi signor Barsain (snad probošt Barsotti?) nebyl průchozí. Podle Olivieriho by bylo nejlépe buď zařídit s omluvou nemožnosti nalezení vhodného prokurátora prorogaci termínu, nebo využít přítomnosti hradištského probošta Gerharda ze Selessina, který přijel do Říma společně s Valeriánem Magnim: proboštství sv. Hypolita u Znojma leží v olomoucké diecézi, a splňuje tedy podmínky kuriálních předpisů, bylo by jen zapotřebí vybavit jej pověřením prokurátora a kvalitní relací, již by mohl přednést, „pak se budeme snažit překonat všechny obtíže, které za tohoto pontifikátu vznikají na všech 939 Olivieri Dietrichsteinovi 22. X. 1622 (viz příloha). 940 Olivieri Dietrichsteinovi 9. III. 1624 a 16. III. 1624 (jednal se sekretářem kongregace Francescem Fanganim), díky Fagnaniho absenci a jmenování nového prefekta kongregace, kard. Torrese, expedice nebyla hotova ještě 1. VI. 1624. 941 Olivieri Dietrichsteinovi 25. IV. 1626 (viz příloha). 307 stranách, a hledají se snad i pod zemí jak nejvyšším [papežem], tak i všemi jeho úředníky.“942 Protože prokurace (asi uskutečněná jen formou agentovy supliky943) nebyla na začátku roku 1629 provedena podle předpisů, kongregace nechtěla Selessina přijmout, a proto dostal Dietrichstein prorogaci termínu návštěvy ad limina na šest měsíců944 . Mezitím ovšem do Říma došel notářský instrument o jmenování prokurátora, vyhotovený již 29. XII. 1629 v Kroměříži945. Olivieri, Magni i Selessin naléhali na sekretáře kongregace Paoluzziho, aby byl křižovnický probošt přijat, a doufají, že se tak stane, ale Olivieri dodává: „protože záležitosti dnes na počátku vypadají dobře, ale pak se to změní, nepovažuji tuto záležitost za jistou, dokud nebude cele ukončena.“946 Selessin odevzdal relaci ihned po jejím obdržení, podle kancelářského záznamu na jejím rubu 26. I. 1629 a na závěr svého římského pobytu vykonal předepsané návštěvy bazilik sv. Petra a Pavla, a pravděpodobně na sklonku března nebo začátku dubna 1629 odjel z Říma947 . Olivieriho dopisy tak v tomto případě pomáhají pochopit na první pohled těžko vysvětlitelnou diskrepanci dat a především přítomnost prorogace z ledna 1629. Relace zaslaná Selessinovi byla poměrně stručná948 , ale víme, že byla podána nejen kongregaci koncilu, ale také kongregaci Propagandy949 . Relaci, kterou Dietrichstein podal pro následující období až v roce 1636, a která představuje velmi podrobný popis olomoucké diecéze, budeme rozebírat na závěr našeho pojednání, neboť představuje závěrečné shrnutí 942 Olivieri Dietrichsteinovi 4. XI. 1628 (viz příloha). 943 Taková nedatovaná suplika se nachází v ASV, Congr. Concilio, Relat. Dioec., 597A, f. 475r + 480: “Ill.mis et r.mis dd. card.bus sacri Concilii Tridentini interpretibus. Pro Cardinale a Diectristain episcopo Olomucensi. … Ideo petens cardinalis episcopus supplicat humiliter ill.mis et r.mis Dominationibus V.ris ut ad huiusmodi munus visitationis obeundum dignetur praepositum sancti Hippoliti in Peltembergh suae dioecesi praelatum ab ipso ad Urbem propria ablegatum ... admittere ac ab eo relationem status ecclesiae et dioecesis Olomucensis benigne recipere.” 944 Olivieri Dietrichsteinovi 6. I. 1629 (viz příloha). 945 ASV, Congr. Concilio, Relat. Dioec., 597A, f. 471rv. Průvodní dopis, prokurace i samotná relace o stavu diecéze dorazily do Říma na sklonku ledna 1629 a Olivieri ji předal Selessinovi – Olivieri Dietrichsteinovi 27. I. 1629 (viz příloha). 946 IBIDEM. 947 Podle testimonia návštěvy u sv. Petra ji vykonal 2. III. 1629, čemuž odpovídá i svědectví Olivieriho, který jej tam doprovázel (Olivieri Dietrichsteinovi 3. III. 1629), ke sv. Pavlu za hradbami se vydal 6. III. 1629 (testimonium z baziliky; obě testimonia cit. v PARMA 2008B, 344- 345). 24. III. 1629 Olivieri píše, že „Peltemberg“ čeká jen na nějaká závěrečná potvrzení, aby mohl odjet a vyslovuje názor, že určitě neodjede před smrtnou nedělí, neboť záležitosti na dvoře se vyřizují pomalu (dopis Olivieriho v příloze). 948 Její edice, viz PARMA 2008B, 362-363. 949 Alespoň podle obsahu, zaznamenaného v zápise ze 108. kongregace Propagandy dne 7. IV. 1629, kdy byla přednesena kard. Borgiou (APF, I., Acta SCPF de anno 1628 et 1629, f. 255rv, n. 8 = Přepisy, kart.129). 308 Dietrichsteinova episkopátu i podrobný popis stavu diecéze v okamžiku jeho smrti. Vizitace diecéze Lepší poznání a popis stavu olomoucké diecéze byl pravděpodobně umožněn díky uskutečněným vizitacím diecéze, o nichž máme zprávy z let 1600, 1613-1614, 1625-1626 a 1628-1629. Bohužel o nich nemáme podrobnější zprávy ani závěry z jejich provedení, jen o poslední víme, že byla přerušena válečnými událostmi. Je to dáno i skutečností, že archivní materiál biskupského archivu se nedochoval, např. z roku 1705 máme zprávu o tom, že z biskupského archivu byla notáři zapůjčena položka č. 527, týkající se generální vizitace kardinála Dietrichsteina z r. 1613950, kterou se nám v archivu zatím nepodařilo nalézt. Generální biskupské vizitace asi byly doplňovány vizitacemi arcijáhenskými (v této době je diecéze rozdělena na čtyři archidiakonáty: olomoucký, brněnský, znojemský a opavský)951: v květnu 1606 chce biskup po arcijáhnech i kapitule, aby mu vypracovali seznam farářů, far a jejich kolatur, v červnu 1611 nařizuje kardinál arcijáhnům vizitace farností, roku 1616 posílá brněnského kapitulního děkana Julia Caesara vizitovat do mezeříčského kraje.952 Biskupské vizitace však pravděpodobně nikdy nebyly dokončeny a většinou se asi omezovaly na královská města a kláštery953. Při vizitacích pravděpodobně došlo ke konfrontacím s řeholníky exemptních klášterů. Dietrichstein dostal mimořádné pravomoci pro vizitaci řeholních domů ve své diecézi již na samém začátku svého biskupského působení, od papeže Klimenta VIII.954, kdy měl jakožto delegát Apoštolského Stolce (tanquam noster et Apostolicae Sedis delegatus) vizitovat a reformovat všechny mužské i ženské kláštery v olomoucké diecézi, ale bylo platné pravděpodobně pouze pro jediný případ vizitace, započaté v roce 1600955 . V souvislosti s problémy okolo zábrdovického opata Farkaše Dietrichstein již v roce 1610 žádal o obnovení tohoto breve papeže Pavla V.956, ale v tomto okamžiku mu fakulty nebyly 950 KOUŘIL 1971, s. XLII. 951 TENORA – FOLTYNOVSKÝ 1920, 57. 952 Dopis arcijáhnům z 8. V. 1606 a z 30. VI. 1611, viz TENORA – FOLTYNOVSKÝ 1920, 57. 953 Viz kritika Loheliova citovaný Tenorou, IBIDEM. 954 Breve Klimenta VIII. De statu monasteriorum et locorum regularium pro Dietrichsteina, Řím u sv. Petra 23. XII. 1599 – soudobý opis: BAV, Fondo Boncompagni – Ludovisi, E 12, f. 124r-125r. 955 Breve Klimenta VIII. pro Dietrichsteina, Řím u sv. Petra 22. I. 1600: „Quod scribis, te episcopalem visitationem indixisse, laudamus in Domino pastoralem diligentiam tuam, res est ad cleri et populi disciplinam et ad omnes ecclesiasticas utilitates in primis necessaria et salutaris...“ (ASV, Armadio XLIV, vol. 44, f. 46v-47r) 956 Dietrichstein Pavlu V., Wolkersdorff 4. II. 1610: „…Et però supplico humilissimamente alla B.ne V.ra se così sarà suo beneplacito mi honori d’un breve di poter visitare li regolari come quello che ho dalla santa memoria di Clemente ottavo, di che mando a V.ra B.ne copia. Ma quello fu per una volta tanto, che e come non haverlo, però restando la S.tà V.ra servita sia senza limitatione et ancor si degni 309 obnoveny, což Dietrichsteinovi sdělil kardinál Borghese v nedatovaném dopise, v němž se odkazuje na skutečnost, že ani arcivévodové Leopold a Karel nedostali tuto pravomoc více než jednou, a že je možné ji získat pouze přímo od generálů jednotlivých řádů pro jejich řeholní domy957. V souvislosti s vizitací diecéze v roce 1613 a 1614958 byl již Dietrichstein úspěšnější, jak to dosvědčují rozsáhlé pravomoci svěřené Pavlem V. olomouckému kardinálovi v roce 1613 a 1614. V breve De tue circumspectionis z června 1613959 papež Dietrichsteinovi udělil opět pravomoc, aby jakožto delegát Apoštolského Stolce mohl vizitovat a reformovat všechny mužské i ženské kláštery v olomoucké diecézi. V breve byly výslovně jmenovány domy premonstrátů, cisterciáků a benediktinů ( i clunyjských), ale nebyli v něm expressis verbis zmíněni kartuziáni, což pravděpodobně znamenalo střet při vizitaci královopolské a olomoucké kartouzy, a proto muselo být v březnu 1614 possa in virtù d’esso ricever le appelationi delle sentenze dei visitatori, con riservare l’istessa o maggior auttorità al nuntio di V.ra B.ne, che io non difficulto tutto quello che sia concernente all’autorità et decoro de ministri di s.ta chiesa, purché per beneficio della religione et conservationi delli prelati io possi insieme et visitarli et deffenderli. Et se a V. B.ne paresse che questo breve che desidero fosse anco piu amplo, certifico a V. S.tà sarebbe tanto più a proposito per il fine che si domanda...” (BAV, Fondo Boncompagni – Ludovisi, E 12, 122rv-123rv). 957 Opis jeho konceptu se zachoval v BAV, Fondo Boncompagni – Ludovisi, E 12, f. 130r: „Già che all’arciduca Leopoldo et all’arciduca Carlo non è stata concessa facoltà di poter visitare et corregere i monasterii delle loro diocesi, se non per una volta tanto, è parso alla S.tà di N. S. che V. S. ill.ma restarà sodisfatta se non se le concede il breve del quale ha fatto instanza con la sua delli 4 del passato..” 958 Vizitace musela začít již na konci roku 1613, jak píše kardinál proboštovi olomoucké kapituly Martinovi Václavovi z Greifenthalu z Kroměříže 11. IX. 1613: “Iussimus publicari per patentes literas n.ras visitationem generalem, per nos personaliter ex voluntate SS.mi D.ni N.ri et S. Caes. M.tis in dioecesi nostra quorumque et regularium et quantumvis exemptorum locorum et personarum habendam. Cuius indictionis copiam F. V.rae legendam, etsi placuerit corrigendam transmittimus. Et licet eam iam commiserimus P. Dingenauero typis mandandam, tamen si quid F. V.rae videbitur seu consultatione seu correctione dignum, nobis id fidenter insinuet et interea predictum Patrem submoneat ne impressos cum praelo festinet. Probam primam idem Pater quamprimum parata fuerit, ad me destinabit: qua occasione etiam F.tes V.rae quoque sententia poterit nobis transmitti.” Zmiňuje ji např. Olivieri v dopise Dietrichsteinovi 22. II. 1614: „ragguaglierò anco in voce N.S. del seguito nella visita principiata da essa“ (viz příloha), nebo ve svém dopise Dietrichsteinovi z 26. II. 1614 i kardinál-nepot Scipione Borghese: „Desiderarebbe N.S. la ferma salute di V. S. ill.ma così perché l’ama con paterno affetto, come anco perché molto ben comprende dalla notitia che ha del suo zelo di quanto frutto sarebbe la visita ch’ella havrebbe animo di fare per la sua diocese. Onde tanto maggiormante si brama che V. S. ill.ma attenda a procurar la perfetta sanità. Piace intanto a S. B.ne di haver inteso quanto ella scrive con la lettera de 29 di gennaro et che habbia provisto al bene del abbate di Villerat dell’ordine cisterciense nel modo che avvisa et s’altro occorrerà sarà caro che ne dia parte...” (RAD, kart. 429, i.č. 1905/93, f. 9r) To, že Dietrichstein vizitaci přerušil již na počátku roku 1614, je patrné i z jiných kusů korespondence. 959 Breve Pavla V. De tue circumspectionis pastorali pro Františka Dietrichsteina, Řím u sv. Marka 8. VI. 1613 – opis zkracovaný o obvyklé formule v APF, Lettere di Germania e Boemia 1629, n. 70, f. 32 = Přepisy, kart. 128. Jinde jsme toto breve ani jeho opis zatím nenalezli. 310 vydáno breve další, které již výslovně zmiňovalo i kartuziány960. Při této vizitaci se Dietrichstein zabýval i majetkovými záležitostmi velehradského kláštera, o nichž budeme podrobněji pojednávat následně961. O obnovu blíže nespecifikovaných pravomocí udělených Klimentem VIII. se Olivieri staral na sklonku roku 1625, aby mohl Dietrichstein začít vizitovat diecézi962 . Tato vizitace se protáhla až do roku 1626, ale byla přerušena kardinálovou nemocí963. Mimo jiné se během ní vyskytl problém s tím, že v ženských klášteřích zpovídali řeholníci mužských řádů stejné řeholní rodiny (možná šlo o františkánky u sv. Josefa v Brně před Židovskou branou, zpovídané františkány ze sousedního kláštera u sv. Bernardina), který Olivieri konzultoval s mons. Vulpiem, který měl zkušenosti získané na kongregaci pro řeholníky. V zásadě šlo o to, zda jsou mnišky podřízeny přímo ordináři nebo vedení mužské větve řádu: v případě podřízení ordináři diecéze by stačilo uplatnit biskupskou autoritu, v případě institucionálního vedení řeholníky by se měl Dietrichstein obrátit na představené řeholníků, aby vyměnili zpovědníky964 . Olivieri jen o dva týdny později zasílá kardinálovi papežskou bulu o exempcích řeholníků965 a zřejmě v odpověď na Dietrichsteinův dopis dodává, že bude asi těžké prosadit, aby se zpovídání řeholníků v ženském klášteře zakázalo, i když vznikají skandály, neboť se o to již pokoušeli na žádost španělského krále Kliment VIII. i Pavel V. Agent se chtěl pokusit přesvědčit papeže když ne o udělení zvláštního privilegia, tak alespoň o tom, že Dietrichstein se na věci dívá jasně a zdravě966 . O obnovu pak bylo znovu žádáno v souvislosti s obnovením vizitace (nebo započetím vizitace nové), o němž máme zprávu již v dubnu 1628967 , ale až v listopadu 1628 podal Olivieri memoriál, v němž žádá o obnovu brevií Pavla V. pro vizitaci řeholních domů v olomoucké diecézi968 . Nebyla to ovšem jediná 960 Pavel V., breve Alias circumspectioni tue iniunximus pro Františka Dietrichsteina, Řím u sv. Petra 13. III. 1614 – opis APF, Memoriali 1628, n. 388, f. 345; APF II, Lettere di Germania e Boemia 1629, n. 79, f. 31. = Přepisy, kart. 128. Olivieri vypráví, jak papež při audienci vyjádřil svůj údiv nad tím, že se na zmínku o kartuziánech zapomnělo v prvním breve (dopis Dietrichsteinovi z 1. III. 1614 v příloze) a 15. III. již zasílá hotové breve. 961 Mluví o tom Olivieri v dopise Dietrichsteinovi 1. III. 1614 (viz příloha). 962 Olivieri Dietrichsteinovi, 18. X. 1625, 1. XI. 1625 a 20. XII. 1625 (viz příloha) – podle posledního z dopisů dostal Dietrichstein brevia pro vizitaci diecéze na sklonku listopadu (oznamuje jejich přijetí 24. XI. 1625) 963 Olivieri Dietrichsteinovi 3. I. 1626, 25. IV. 1626 (viz příloha). 964 Olivieri Dietrichsteinovi 20. XII. 1625 (viz příloha). 965 Řehoř XV., bulla Inscrutabili Dei providentia universalis Ecclesiae regimini de exemptorum privilegiis circa animarum curam et sacramentorum administrationem, sanctimonialium monasteria et praedicationem verbi Dei, Romae 5. II. 1622, BULL ROM TAUR 12, 656-661. 966 Olivieri Dietrichsteinovi 3. I. 1626 (viz příloha). 967 Olivieri Dietrichsteinovi 22. IV. 1628 (viz příloha). 968 Olivieri Dietrichsteinovi 4. XI. 1628 (viz příloha), nedatovaný memoriál v APF, II., Memoriali 1628,n. 388, f. 343r = Přepisy, kart.129 311 žádost o zvláštní pravomoci, o níž kardinál v souvislosti s touto vizitací diecéze žádal. Chtěl také zvláštní pravomoci pro svěcení kněžstva i možnost absolvovat kněze, kteří se dostali do iregularity (o těch budeme podrobněji jednat níže). Kongregace Propagandy na svém jednání schválila obnovu brevií Pavla V. na svém zasedání 24. XI. 1628, kdy také jednala o iregularitách farářů a fakultě pro kněžská svěcení.969 Koncem roku 1629 muselo dojít ještě jednou k problémům s kláštery, pravděpodobně ženskými, protože o tom v průběhu listopadu jednala dvakrát Propaganda. Ta rozhodla, že bude pro kláštery mnišek znovu obnoveno breve Pavla V. a papež k tomu osobně dodal, že v něm má být učiněna zmínka o Dietrichsteinově dopise zlatokorunskému opatovi, vizitátorovi cisterciáckého řádu, v němž kardinál opata vyzýval, aby obnovil klauzuru v klášterech cisterciaček i o tom, že vizitátor svými dekrety, které byly v rozporu s ustanoveními Tridentina, ještě více klauzuru uvolnil.970 Je tedy patrné, že muselo jít o některý z klášterů cisterciaček v olomoucké diecézi (Tišnov nebo Staré Brno). Propaganda ovšem Dietrichsteinovi příslušné breve pro vizitaci mnišek zaslala až v červnu 1630, pokud se ovšem nejednalo o rozšíření pravomocí. Kongregace zároveň žádala o zprávu o provedené vizitaci, již kardinál slíbil zaslat.971 O tom, že obnovení klauzury ve všech ženských klášteřích diecéze bylo provedeno, kardinál zpravil kurii především ve své relaci ad limina z roku 1636, kdy zároveň mluví o tom, že budovy ženských klášterů jsou často staré a nezdravé, protože řeholnice nemají peníze na jejich opravu. Řeholnice proto častěji porušují pravidla přísné klauzury a kardinál žádá, aby dostal pravomoc je rozhřešovat od trestů, do nichž upadají a eventuelně je od klauzury dispenzovat. Dříve také do klášterů vstupovalo více šlechtičen, a tak se po utišení válečných nepokojů ekonomické situace klášterů zlepšovala, a proto kardinál prosí, aby Apoštolský Stolec dal jemu a řehoním představeným pravomoc povolit vstup do klauzury váženým ženám a počestným pannám z dobrých rodin, které by mohly na jedné straně pomáhat řeholnicím a na straně druhé být podníceny ke vstupu do klášterů972. O jiných vizitacích olomoucké diecéze nemáme zprávy, ale i tak záznamy o čtyřech vizitacích jasně ukazují na to, že Dietrichstein tuto biskupskou povinnost nebral na lehkou váhu, a že vizitace prováděl buď osobně, nebo 969 Záznam 100. kongregace Propagandy coram SS.mo 24. XI. 1628 (APF, I., Acta SCPF anno 1628 et 629, f. 164v-165r = Přepisy, kart.129); dopis kard. Bandiniho Dietrichsteinovi z 1. XII. 1628 (RAD, kart. 428, i.č. 1905/45, f. 31r-32v; koncept s datem 2. XII.: APF, Lettere volgari 1628, n. 7, f. 167) 970 116. kongregace Propagandy 6. XI. 1629 (APF, Acta… 1628 et 1629, n. 6, f. 345rv) s odkazem na následující zasedání, 117., před papežem dne 30. XI. 1629. 971 Propaganda Dietrichsteinovi, Řím 20. VI. 1630 (koncept: APF, III., Lettere volgari della SCPF 1630, n. 10, f. 78r = Přepisy, kart. 130) – Dietrichsteinovo poděkování kongregaci, Mikulov 15. VIII. 1630 (APF, II., Lettere di Germania e Boemia 1630, n. 71, f. 53r = Přepisy, kart. 130). 972 Viz PARMA 2008B, 370. 312 prostřednictvím dalších prelátů či významných církevních představitelů své diecéze. Zůstane asi ještě úkolem dalšího archivního studia, aby podrobněji osvětlilo tento důležitý fenomén biskupské vizitace diecéze v moravském prostředí, který u nás znovu nalezne svého uskutečňovatele až v době episkopátu Karla II. z Liechtensteina-Castelcorna na sklonku 17. století. Absoluce od hereze V souvislosti s vizitacemi je nutno zmínit pravomoc absolvovat od hereze, což byla fakulta udělovaná běžně zaalpským biskupům v rámci tzv. quinquennálních fakult. Dietrichstein ji dostal již krátce po svém biskupském svěcení, 10. X. 1599, a mohl ji subdelegovat na svého vikáře a deset vhodných kněží973. Kardinál však při vizitaci diecéze v roce 1628 zjistil, že mnozí z těch, kdo se dříve obrátili ke katolické víře, se v běhu válečných událostí znovu stali nekatolíky a je zapotřebí je znovu absolvovat, tentokrát jako relapsi. Požádal proto papeže prostřednictví Kongregace Propagandy, aby pravomoc, kterou měl, směl delegovat na další kněze ve své diecézi, jak to vysvětluje Olivierimu, když se dověděl, že mu fakultu pouze chtějí obnovit: „je nutné, aby mi fakulta byla udělena takovým způsobem, abych ji mohl předat všem farářům, protože pro hlavní znovu odpadlé a heresiarchy [rozuměj: šlechtice a nekatolické duchovní] by to stačilo [tedy fakulta omezená pouze na biskupa a několik kněží], ale zde máme co činit s množstvím obyčejných vesničanů (villani), kteří by se nepohnuli ani o kousek, kdybych je poslal jen jednu míli daleko, aby se nechali absolvovat, a tak je nutné, aby jejich vlastní faráři měli fakultu je absolvovat, jinak zůstanou ve svém původním stavu a protože jsou prostí, nebudou se o nic starat.“974 Jednání Propagandy v lednu 1629 odkázalo na Posvátné Oficium, jemuž tato agenda naprosto jasně náležela, ale kardinálové byli nakloněni k udělení pravomocí, „quia considerabant neophytorum infermitatem, villicorum ignorantiam et potissimum presentem Germaniae statum qui exigit, ut sancta mater ecclesia eam adiuturna haeresi ad fidem catholicam revertentem benigne in sinu suo recipiat ac peramanter complectatur.”975 Tam se věc řešila již dříve spolu s žádostí arcibiskupa ostřihomského976 a papež 973 ACDF, S. O., Decreta S. O., anni 1597-1598-1599, p. 802: „Ill.mo D. Francisco card.li Dietrichstain episcopo Olmucien. ac eius vicario fuit concessa facultas absolvendi et reconciliandi hereticos in utroque foro, nec non ut possit eandem facultatem communicare decem sacerdotibus sibi bene visis in foro conscientiae tantum.” 974 Extrakt z dopisu Dietrichsteina Olivierimu, 20. XII. 1628 – APF, II. Lettere di Germania e di Boemia 1629, n. 70, f. 26 = Přepisy, kart.129. 975 Záznam ze 104. kongregace Propagandy, 30. I. 1629 – APF, Acta… de anno 1628 et 1629, n. 13, f. 206r = Přepisy kart. 129. 976 Záznam z páteční kongregace Posv. Officia coram S.mo dne 14. XII. 1628: “Ill.mi card.lis Diectristain et archiepiscopi Strigoniae peten. sibi tribui facultatem ..... deinde facultatem parochibus suarum dioecesium absque limitatione absolvendi ab haeresi, S.mus decrevit, ut iidem ill.mi inter se deliberent circa hanc facultatem.” – ACDF, S. O., Decreta S. O., anno 1628, f. 210r. 313 rozhodl, aby se věc důkladněji prošetřila. Mimo jiné také můžeme vidět, že Dietrichstein dává své záležitosti vyřizovat paralelně na různých grémiích. Stejnou žádost ostatně opakoval Dietrichstein ve své relaci ad limina za 11. kvadriennium, kterou předložil na začátku roku 1629 křižovnický probošt od sv. Hipolyta Gerhard ze Selessina977 . Olivieri o tom jednal ještě v dubnu 1629 a již koncem tohoto měsíce mu byla tato pravomoc expedována jako dekret kongregace Posv. Oficia978 . Ani to však nestačilo979 , a proto olomoucký biskup požádal papeže Urbana VIII. v roce 1633 o rozšíření počtu farářů980 . Byla udělena pravděpodobně ve stejném rozsahu, i když Propaganda navrhovala její rozšíření na dalších osmdesát farářů981 . Dietrichsteinovy žádosti jsou dokladem o náboženském stavu poddaných v jeho diecézi zejména v pobělohorském období, kdy bylo asi poprvé možno se o něm podrobněji přesvědčit. Jak uvidíme i dále, pro vesnické obyvatelstvo zejména v období válek asi nebylo samotné konfesní určení příliš důležitou složkou jeho náboženského života. 977 Pro edici jejího textu, viz PARMA 2008B, 362-363. 978 Olivieri Dietrichsteinovi 14. IV. 1629 a 2. VI. 1629 (viz příloha) – k expedici mělo dojít 28. IV. 1629, po udělení fakult na kongregaci Posv. Oficia 26. IV. 1629 (ACDF, S. O., Decreta S. O., anno 1629, f. 81v). 979 Tak například 31. X. 1630 olomoucká biskupská konzistoř uděluje faráři ve Starém Jičíně povolení k rozhřešení heretiků v obvodu jeho farnosti – MZA, Fond E 81, Kapitula sv. Petra a Pavla v Brně, kart. 14, i.č. 80, sign. I F. 980 Suplika Dietrichsteina papeži Urbanu VIII., Mikulov 24. II. 1633 – APF, II. Lettere di Germania, Ungaria, Polonia, Colonia e Dalmazia 1633, n. 75, f. 3r-4v = Přepisy, kart. 131. 981 Jednání Kongregace Propagandy dne 13 VI. 1633: APF, Acta … 1632 et 1633, n. 14, f. 239rv = Přepisy, kart. 131. 314 „Messis multa, operarii pauci“982 Jeden z určujících problémů, které výrazně limitovaly a v interpretaci dodnes musí omezovat skutečnost i pojem rekatolizace Moravy (a nejenom Moravy) v celé první polovině 17. století, je nedostatek katolických kněží. Díky tomuto nedostatku, který se jako červená nit táhne korespondencí Dietrichsteina s kurií a dává tón i náplň mnoha jeho aktivitám i žádostem směřovaným vůči papeži a jednotlivým dikasteriím, můžeme v našem období, které asi bude nutno z tohoto hlediska rozšířit až do 60. a 70. let 17. věku, výrazně zpochybnit samotnou existenci fenoménu rekatolizace. Nejde jenom o to, že díky pramenné základně je velmi těžké tento fenomén popsat a lokalizovat v prostoru i čase983, ale i o samotnou skutečnost. Je totiž otázkou, jak bylo možné při nedostatku kněží realizovat farní správu v síti farností, které měly více nebo méně zajištěn ekonomicko-právní rámec své existence. „Hon na nekatolické duchovní“, jak označuje tento pobělohorský proces F. Matějek984 , totiž znamenal nejen relativní „vyčištění“ Moravy, ale i kolaps plošně pojatého systému lokální duchovní správy, a dlužno říci, že nikoli kolaps poslední. V roce 1624 sám Dietrichstein, jak ještě uslyšíme, mluví o asi 300 neobsazených far a o více než deset let později není situace o mnoho lepší: ještě v relaci ad limina z roku 1636 mluví Dietrichstein o 257mi kněžích, kteří mají zajišťovat farní správu v 636 farnostech jeho diecéze985 . I když počet farností, zjevně pojatý striktně právně, nám může připadat poněkud nadnesený, vždyť námi citované Instrumentum Tengelottianum jich zná o skoro dvě stovky méně, je přesto pravdivé kardinálovo tvrzení o urgentní nutnosti „plurimas uni parocho commendari ecclesias.“ Je možné pochopit i mírně hyperbolický Dietrichsteinův výrok z relace o duchovním stavu Moravy, kterou přednesl v dubnu 1629 kardinál Borgia Dietrichsteinovým jménem: „na Moravě je velký nedostatek kněží, takže i kdyby jich bylo posláno šest set, nechyběla by jim žeň, na níž by mohli s užitkem pracovat“986. Výrok není přehnaný: pokud bychom uvažovali o tom, že každá 982 Mt 9, 37; Lk 10,2. 983 Částečně se o to pokusili již Christian d’Elvert, Gregor Wolny, František Snopek, Jan Tenora a František Hrubý; mnohé podněty do této problematiky vnesl i Josef Válka a především Tomáš Knoz, ale komplexní analýza a následné shrnutí této problematiky stále ještě čeká na svého historiografa. Následující řádky je nutno chápat jako (nikoli první) prolegomena k této problematice, jíž se jejich autor hodlá dále věnovat. 984 Sám Dietrichstein mluví v relaci ad limina z roku 1636 o 94 nekatolických duchovních vykázaných ze země – viz PARMA 2008B, 366. 985 Relace ad limina datovaná 4. IX. 1636, ed. PARMA 2008B, 373-374. 986 Viz výpis z relace přednesené kard. Borgiou ve 108. kongregaci Propagandy 7. IV. 1629 (APF, I., Acta SCPF de anno 1628 et 1629, f. 255rv, n. 8 = Přepisy, kart.129). Stejný údaj máme i v relaci ad limina, přednesené Gerhardem ze Selessina jen o několik týdnů dříve kongregaci Koncilu a je pravděpodobné, že se jedná o identickou relaci (ed. PARMA 2008B, 362-363). 315 farnost by měla být obsazena farářem a jedním nebo dvěma kaplany, podobný počet skutečně dostaneme. Díky zachované matrice svěcení z let 1600-1619, již podrobně popsal a zpracoval Rudolf Zuber987 známe přibližný počet kněží, kteří byli v těchto letech ordinováni (je ovšem možné, že matrika není ve svých výčtech úplná). Počty můžeme vyjádřit prostřednictvím grafu a tabulky následovně: 0 5 10 15 20 25 30 35 40 45 50 1600 1601 1602 1603 1604 1605 1606 1607 1608 1609 1610 1611 1612 1613 1614 1615 1616 1617 1618 1619 řeholní kněží diecézní kněží 16 00 16 01 16 02 16 03 16 04 16 05 16 06 16 07 16 08 16 09 16 10 16 11 16 12 16 13 16 14 16 15 16 16 16 17 16 18 16 19 Celk. Prům. Diec. 19 17 6 9 4 0 11 3 7 18 10 3 9 5 10 18 28 9 6 5 197 10 Řeh. 8 13 9 3 3 7 5 4 8 13 10 17 9 10 16 6 18 8 9 8 184 9 ∑ 27 30 15 12 7 7 16 7 15 31 20 20 18 15 26 24 46 17 15 13 381 19 Svěcenci v olomoucké diecézi v letech 1600-1619 (podle dochované matriky svěcení) podle: ZUBER 1949A, s. 85 Pokud by rostl počet ordinací v olomoucké diecézi zhruba stejným tempem, jako v letech 1600-1619, mohlo se dosáhnout počtu tří set vysvěcených kněží během zhruba šestnácti let, v případě omezení na diecézní kněze by tato doba vzrostla na celých třicet let, a to nepočítáme s přirozeným úbytkem kněží díky úmrtím těch starších (stanovení věkového průměru kněžstva diecéze vzhledem k zachování pramenů je pro toto období v zásadě nemožné). 987 ZUBER 1949A, 78-91 a ZUBER 1946B. 316 Dietrichstein také zamýšlel donutit představené klášterů, aby se podíleli na financování diecézního kléru, a to již v roce 1614, kdy přerušil svou vizitaci diecéze ze zdravotních důvodů. Svědectvím o tom je záznam dopisu z 6. III. 1614988, který nikdy nebyl odeslán, v jeho latinském kopiáři z let 1612-1617: kardinál zamýšlel donutit řeholníky, aby v olomoucké koleji financovaly stejný počet míst pro diecézní kněze jako pro kněze své. Tak by vlastně biskup uvalil na kláštery daň ve prospěch diecéze, z níž by ostatně nebyly vyňaty ani kláštery ženské, které žádné alumny ze svého prostředí evidentně mít nemohly. V dopise se zachovaly i počty jednotlivých alumnů, svědčící i o počtech řeholníků a seminaristů na tehdejší Moravě: Monasterium Monachos Seculares Velegradense 3 3 Gradicense 6 6 Lucense 5 5 Zabrdovicense 3 3 S. Thomae Brunae 2 2 Novohrzissense 1 1 Reyhradense 2 2 Carthusia Brunensis 0 2 Carthusia Olomucensis 0 2 Omnium Sanctorum Olomucii 2 1 Sterbergense 1 1 Fulnecense 1 1 Moniales: 0 0 Claustrum Reginae in Antiqua Bruna 0 5 S. Annae ibidem 0 1 Tissnoviense 0 3 S. Catherinae Olomucii 0 1 sunt omnes 26 39 Je patrné nejenom to, že moravských kněží byl nedostatek, ale že byl i problém s financováním jejich formace. Je tedy logické, že Dietrichstein musel hledat i jiné cesty, kterými chtěl dosáhnout zvýšení počtu svých kněží, a že se také snažil o snížení nákladů na jejich výchovu. Jednou z využívaných možností bylo použití fundace papežského semináře v Olomouci pro diecézi, ale Dietrichstein se snažil také o použití řeholníků v diecézní pastoraci, a dokonce i o svěcení těch nekatolických duchovních, kteří se obrátili ke 988 ZAOpO, AO, Kopiář latinské korespondence Františka Dietrichsteina 1612-1617, i.č. 118, sign. 39, f. 118r-119r: Omnibus Praelatis monasteriorum Moraviae, Brunae 6. III. 1614 s poznámkou: nec ad expeditionem nec ad effectum deductum est. Stručně o něm pojednává KAMENÍČEK 1905, 509. 317 katolicismu, na katolické kněze. V následujících podkapitolkách se na tyto případy zaměříme podrobněji. Olomoucká papežská kolej: zápas o místa používaná pro olomoucké seminaristy K olomoucké jezuitské koleji patřila nejen akademie (později univerzita), ale i papežská kolej zv. Collegium Nordicum, založená již v letech 1578-1579 díky činnosti jezuitského misionáře Antonia Possevina989 a existující do roku 1740/1741. Už od roku 1586 se olomoucký biskup Pavlovský snažil získat některá místa v koleji, založené pro 50 papežských alumnů „e Suetia, Gothia, Vandalia, Norvegia, Dania, Pomerania, Prussia, Livonia, Moscovia, Rusia seu Lithuania et Hungaria … ex septentrionali et inferiori Saxonia“990, pro potřeby olomoucké diecéze. V Olomouci totiž v zásadě neexistoval klasický potridentský biskupský seminář, a to vlastně až do roku 1790991 . Výchova diecézního kléru byla zajišťována díky samotné jezuitské koleji, v níž biskup živil „své“ alumny, ale s velkými finančními obtížemi. Teprve po polovině 17. století díky odkazům jednotlivých kanovníků existovalo několik míst fundovaných nikoli z biskupských prostředků. Dietrichstein si musel být tohoto problému s financováním seminaristů vědom, protože již při své první biskupské návštěvě jezuitské koleje ve dnech 4. a 5. VI. 1600, o níž jsme se již zmínili, se při rozhovoru s rektorem koleje P. Pedrem Jimenezem zmínil o tom, že v současném stavu chce používat alespoň části papežské fundace na výchovu olomouckých seminaristů, že bude on sám rozhodovat o přijetí alumnů a že brzy získá příslušné papežské breve, které mu jeho nároky potvrdí. Rektora to muselo vyděsit, zareagoval však ihned poukazem na fundaci papežské koleje, která byla určena pro národy na severu a východě Evropy. Kardinál trval na svém, a tak jej rektor alespoň žádal, aby na záležitost netlačil, dokud nerozhodne generál řádu. Rozhovor tím skončil a Dietrichstein velkodušně věnoval 1000 tolarů na vychování šestnácti biskupských alumnů992. O papežské breve se však nepřestal snažit, a skutečně jej také od Klimenta VIII. získal, pravděpodobně při svém pobytu v Římě v květnu roku 1601. Je datováno 9. VI. 1601 a povoluje, aby z fundace pro třicet alumnů jich mohlo být patnáct použito pro službu olomoucké diecéze, a volně 989 Zakládací bula papeže Řehoře XIII. je až z 6. VI. 1579, ale již 10. XII. 1578 vydal papežský nepot kardinál Como „ratio et leges“ papežského semináře (ed. NAVRÁTIL 1916, č. 93, s. 179- 182; ASCPFB II/1, n. 124b, s. 117-119 a 119-121 z Platejsova opisu) a již 28. III. 1579 mu v Olomouci dává Antonio Possevino příslušný výklad (ed. IBIDEM, č. 95, s. 183-188). 990 Tak reglementace kardinála Coma citovaná výše. Výčet (s výjimkou Saska) potvrzuje i Platejsova vizitace z roku 1624, viz níže. 991 NEŠPOR 1947, 163. 992 SCHMIDL 1749, 231. Srv. TENORA 1906A, 35-36. 318 o nich mohl rozhodovat kardinál, a to po dobu celého svého života993. Jezuité na to asi hleděli s nevolí, vždyť se jednalo o výjimku z fundace. Za pontifikátu Klimenta VIII. byla navíc ještě poskytnuta dvě fundovaná místa pro Jana Kavku z Říčan, aby je mohl použít pro formaci farářů ze svých panství994. Dietrichstein se však o univerzitu i seminář staral jednak finanční podporou, tak již v předbělohorském období svou snahou o zrušení augustiniánského proboštství u Všech svatých na olomouckém Předhradí a převedení jeho majetků na olomouckou kolej, aby se akademie mohla stát skutečnou univerzitou (k tomu bylo třeba úplné výuky filosofie a teologie, k čemuž v Olomouci dlouho nebyl dostatek prostředků), tak i pro podporu seminární formace. V době stavovského povstání se Dietrichstein snažil o získání finančního příspěvku ze strany papežské kurie, určeného pro podporu jezuitské koleje v Olomouci, jež v této době nemohla fungovat, pro potřeby olomouckých kanovníků, kteří byli v prekérní finanční situaci. V době, kdy o to Olivieri papeže jménem kardinálovým žádal, však již byly tyto příjmy přiděleny jezuitům995 . Situace výuky na jezuitské akademii se změnila roku 1624, kdy jezuitská kolej v Olomouci získala z konfiskací město a panství Nový Jičín (již dříve pak Čejkovice)996 , a kdy zároveň kongregace Propagandy vydala nová pravidla o papežských seminářích. Její dekret ze 6. září 1624 zdůrazňoval mimo jiné i důsledné zachovávání fundace, tedy i toho, aby v papežských seminářích studovali výhradně alumni z území, pro něž tyto semináře byly založeny. Již v březnu 1623 Kongregace rozhodla o vizitaci olomoucké papežské koleje, o niž se měl postarat nuncius Carafa, který věc delegoval na kanovníka Jana Arnošta Platejse. Ten vizitaci skutečně provedl v polovině roku 1624 a podal o ní podrobnou zprávu997 , již Carafa zaslal v srpnu Kongregaci.998 Tato zpráva 993 Breve Klimenta VIII. Circumspectioni tuae specialem gratiam pro Dietrichsteina, Řím 9. VI. 1601 (ed. ASCPFB II/1, n. 124g, opis také MZA, fond G 12, Cerroniho sbírka, II, rukopis 2, i.č. 139, f. 77v; další opis lze nalézt v příloze k relaci ad limina z r. 1636, cit. PARMA 2008B, 373): „…tibi, ut 15 ex triginta alumnis seminarii apostolici Olomucensis, cuius curam religiosi Societatis Iesu gerunt, qui servitio ecclesiae praedictae, cum opus fuerit, incumbant, arbitrio tuo in eodem seminario ponere et inde removere libere et licite valeas, auctoritate apostolica tenore praesentium liberam facultatem concedimus et impartimur. Mandamus propterea dilectis filiis rectori et administratoribus seminarii, ut alumnos quindecim a te successive, prout eorum loca vacare contingent, deputandos recipere et alere ac instruere aeque ac reliquos quindecim sine aliqua differentia debeant ac teneantur…“ 994 ASCPFB II/1, n. 124i, s. 154. 995 Olivieri Dietrichsteinovi 11. VII. a 15. VII. 1620 (viz příloha). 996 KNOZ 2006, 298 i jinde (ad vocem). 997 Platejsova podrobná zpráva Carafovi je datována z Olomouce 15. VII. 1624 - ed. ASCPFB II/1, n. 124a, s. 101-116; její přílohy po č. 124b-i na s. 116-154 (šlo o Comova statuta, seznam alumnů z let 1579-1624, žádosti o zařazení uherských alumnů, průvodní dopisy, koncesní breve pro Dietrichsteina z r. 1601, koncese kavkovská). 319 obsahovala mimo jiné i zmínku o koncesích učiněných Klimentem VIII. Dietrichsteinovi a Kavkovi. Kongregace ji projednala podle referencí kardinála Cobeluzziho 6. IX. 1624999 a jedním z dekretů, které z tohoto jejího zasedání na Kvirinálu vznikly, bylo jednak zrušení Kavkovské koncese (s odkazem na Říčanského majetky v Čechách), tak i praktické zrušení breve Klimenta VIII. pro Dietrichsteina. Zde je ovšem dekret formulován odlišně: zatímco Kavkovi je umístění dvou alumnů z jeho panství prostě zakázáno, v případě delikátnějšího postupu vůči Dietrichsteinovi se kardinálové uchýlili nikoli k poněkud prekérnímu zásahu zrušení papežské koncese1000 , ale k její nové restriktivní interpretaci. Dietrichstein sice má doživotní právo jmenovat svobodně 15 alumnů papežské koleje, dané papežem, ale může je jmenovat pouze a výhradně z provincií, pro něž byla kolej založena, a navíc takoví alumni budou ke službě jeho diecézi, ale jen po dobu, kdy budou v papežské koleji. Kardinál Ottavio Bandini o tom o něco málo později napsal Dietrichsteinovi a poslal mu příslušný dekret Propagandy. Dietrichstein okamžitě prohlédl, oč se jedná: ve své odpovědi z konce listopadu1001 píše, že sice samozřejmě poslechne, ale že pokud mu Kliment VIII. poskytl 15 alumnů v době, kdy jich nebylo tolik potřeba, je nyní po vyhnání predikantů na Moravě volných asi 300 far a on by spíše potřeboval všechna místa v papežské koleji, aby mohl vbrzku zaplnit farní správu novými kněžími. Proto mu bylo již Řehořem XV. povoleno používat ve farní pastoraci řeholníky, a navíc je olomoucká kolej i seminář fundací čistě biskupskou. Navíc Dietrichstein jasně pochopil, že se vlastně jedná o zrušení papežské koncese a prosí kongregace, aby brala v potaz pastorační potřeby, vždyť ubozí Moravané „petent panem et non erit qui frangat eis“ (Pláč 4, 4, Vulg.). Proto o Dietrichsteinově žádosti Kongregace znovu jednala v lednu či únoru 1625, a Bandini z jejího rozhodnutí potvrzeného přítomným papežem znovu Dietrichsteinovi opakuje požadavek na dodržování fundace1002 . Dietrichstein se ovšem nevzdal a ještě v první polovině roku 1628 znovu prostřednictvím kardinála Klesla požádal o konfirmaci breve Klimenta VIII. 998 ASCPFB II/1, s. 116. O Platejsově vizitaci podrobněji pojednává LÍVA 1930, 293-294. 999 ASCPFB II/1, n. 154, s. 229-230. 1000 Derogační formule papežského brevia totiž výslovně zmiňují i konstituce a fundaci papežské koleje. 1001 Bandini Dietrichsteinovi, Řím [5.-10.] X. 1624, ed. ASCPFB II/1, n. 178, s. 287. – Dietrichstein Bandinimu, Mikulov 20. XI. 1624 – IBIDEM, n. 197, s. 313-314. 1002 Bandini Dietrichsteinovi, Řím 22. II. 1625 (RAD kart. 428, i.č. 1905/45, f. 1r-2v): „è paruto a S. S.tà et alli s.ri car.li per urgentissime ragioni di confermar il decreto che fu mandato a lei, potendosi provedere alli bisogni presentanei della sua chiesa con li regolari, come si farà con buoni ordini, senza pregiudicare alla fondatione del detto Coleggio fatta da Gregorio XIII per sovenire a diverse provincie che hanno grandissimo bisogno d’operarii evangelici. Della qual risolutione V. S. ill.ma non si dovrà dolere, perché S. S.tà et la S. Cong.ne hanno per sperienza conosciuto che li Collegi Pontificii sin qui non hanno hauto quel felice successo che si sperava quando furono fondati, perché non sono state osservate come conveniva le fondationi loro.” 320 Kongregace to na začátku června 1628 projednala a opět trvala na svém dekretu, ale protože nechtěla „aby díky opakovanému rozhodnutí o moderaci řečeného breve byla Jeho Osvícenost disgustována“, pověřila kardinála Klesla a nuncia Palottu, aby „se snažili osobním rozhovorem uschopnit onoho pana kardinála pochopit výše uvedené důvody, neboť zcela jistě nemá odpověď, která by mohla uklidnit svědomí. Tito pánové kardinálové [kongregace] jsou přesvědčeni, že se tak stane úspěšně, neboť berou v potaz velkou dobrotu kardinála Dietrichsteina, rozvahu kardinála Klesla i velkou starostlivost Vaši [nunciovu].“1003 Ani Kleslova rozvaha, ani Palottova starostlivost však nebyly odměněny úspěchem. Již v dubnu 1629 žádá Dietrichstein o zrušení dekretu Propagandy znovu, tentokrát přímo Urbana VIII. a znovu se dostává jeho žádost do jednání této kongregace, která tentokrát pověří sdělením nepříjemné pravdy a uklidněním Dietrichsteina kapucína Valeriána Magniho1004. Je otázkou, jak byl úspěšný tento řeholník, protože ještě v instrukci pro nuncia Baglioneho z 8. května 1634 se ohledně koleje v Olomouci uvádí, že její fundaci nelze zachovávat doslova, neboť Kliment VIII. postoupil Dietrichsteinovi během jeho života 15 míst pro olomouckou diecézi1005 . Ale Dietrichstein ve své relaci ad limina z roku 1636 znovu dlouze žádá – tentokráte kongregaci Koncilu, jíž je relace adresována – aby byl zrušen dekret Propagandy a dodává, že se nikdy nezřekl milosti, kterou mu Kliment VIII. udělil1006 . Je také otázkou, jak Dietrichstein interpretoval svá odvolání proti dekretu: je možné, že jim připisoval odkladný účinek, a že proto alespoň vždy na určitou dobu používal výhod koncese Klimenta VIII. S jistotou to však říci nemůžeme, ale zcela jistě lze opravit v literatuře často citovaný názor, který pochází od Gregora Wolneho, že Dietrichstein o privilegium přišel dříve nebo jej vůbec nezačal uplatňovat1007 . Dietrichstein efektivně asi využíval povolení svého papežského příznivce v letech 1601 – 16241008, a možná i později. 1003 Kongregace Propagandy Palottovi, Řím 14. VII. 1628 - APF, Lettere volgari 1628, n. 7, f. 101rv-102r = Přepisy kart.128. Pro rozhodnutí kongregace ze 7. VI. 1628: APF, I., Acta SCPF anno 1628 et 1629, f. 78r-87r = Přepisy kart.128. 1004 Žádost Dietrichsteina papeži, před 7. IV. 1629: APF, II, Memoriali 1629, n. 339, f. 128; Záznam o kongregaci z 8. V. 1629: APF, I., Acta SCPF anno 1628 et 1629, f. 267v, n. 17; dopisy Magnimu a Dietrichsteinovi z 15. V. 1629: APF, Lettere volgari della SCPF 1629, n. 8, f. 77v-78v a 88v. – vše lze nalézt také v opisech: Přepisy, kart. 128 a 129. 1005 Instrukce Kongregace Propagandy nunciovi Malatestovi Baglionimu, 8. V. 1634 – APF, Istruzioni diverse dei anni 1623-1638 A, f. 204 = Přepisy, kart.131. 1006 Edice relace podané kanovníkem Lustrierem, datované ve Vídni 4. IX. 1636: PARMA 2008B, 364-382; pro olomouckou kolej a aldobrandinovskou koncesi viz s. 371-372. 1007 Viz např. NEŠPOR 1947, 155. 1008 Výjimku evidentně tvoří léta stavovského povstání na Moravě. 321 Řeholníci v pastoraci: misie Je známou skutečností, že při nedostatku diecézních kněží bylo pro pastorační účely využíváno pomoci řeholních společenství, která neměla diecézní pastoraci – s výjimkou inkorporovaných farností – v popisu své práce. Jen letmý přehled výpisků ze Schmidlova čtyřdílného popisu činnosti jezuitů v českých zemích v letech 1555-1653, který sestavil již před více než sto lety Jan Tenora1009, nám umožní pochopit význam jezuitských misií pro rekatolizaci Moravy. Mnohé by určitě doplnil výzkum řad jezuitských Litterae annuae uchovaných ve Vídni a v centrálním řádovém archivu Tovaryšstva v Římě. Fenomén řeholních misií stále ještě čeká na své zpracování nejen co do detailního popisu fenoménu, ale i do možných úvah o jeho skutečném dopadu na proces „rekonkvisty lidského vědomí“, jak proces rekatolizace výstižně nazval Alessandro Catalano v podtitulu italského vydání své knihy o kardinálu Harrachovi. Jde o činnost misijní, tedy více nebo méně krátký pobyt řeholníka nebo skupiny řeholníků v určité oblasti, která se většinou nekryje s farností, ale jednotkou spíše danou panstvím katolického pána. Toto působení řeholníků je zaměřeno na intenzivní působení na obyvatelstvo prostřednictvím kázání, katecheze, provázené po eventuálním odřeknutí se bludů a přijetí do církve udělováním svátostí (zpovědi a eucharistie). Misionář rozdává katolickou literaturu, sbírá literaturu nekatolickou (v této době je spíše shromažďována na radnici či rychtě, ale již máme doklady i o pálení), ale jeho působení není náhradou stálou farní správu, která bude nefunkční hluboko do druhé poloviny 17. století. Jak poukázal již Jean Delumeau při rozboru tohoto fenoménu pro (nejen) francouzské prostředí, 17. století je „velkou epochou christianizace, především ve Francii, a zejména proto, že misionáři se snažili zasáhnout především venkovský svět, zatímco kazatelé 14. a 15. věku se obraceli především na svět městský.“1010 Misie nejsou vlastní pouze katolickému světu, známe je i z prostředí protestantského v jeho různých podobách (např. metodisté, kvakeři nebo moravští bratři) a jsou m. j. dokladem o tom, že venkovský svět evangelizaci potřeboval, a to nejenom zaměřenou na obrácení k té či oné konfesi, ale – díky deficienci farního kléru – na obrácení ke opravdové křesťanské nauce a opravdovému křesťanskému životu. Tento fenomén ostatně provází dějiny evropského křesťanství až hluboko do 20. století, i když lidové misie v tomto období mají již jiný ráz. Samotné slovo „misie“ je v raném novověku vyhrazeno spíše pro tento typ evangelizace, pro hlásání evangelia v nově objevených a křesťanstvím nedotčených světech se užívá spíše slova 1009 TENORA 1905B. 1010 DELUMEAU 1985, 286. 322 „šíření (propagace) víry“, jak ostatně dokládá i název nově vytvořené kongregace1011. Opět je nutno konstatovat, že vyhnání nekatolických duchovních znamenalo počátek kolapsu stabilní duchovní péče, jehož základním „místem“ je farnost a farní kostel. K faktorům, které přispěly velmi silně k jeho prohloubení, je nutno přičíst válečné události na Moravě před rokem 1650, tak precizně popsané zejména Františkem Matějkem. Dietrichstein si byl plně vědom toho, že vyhnání predikantů způsobuje vážný problém existence křesťanství v moravském prostoru. Už na sklonku roku 1622 píše prefektu kongregace Propagandy, kardinálu Saulimu, že díky vyhnání predikantů musí svěřovat více farností jednomu knězi a žádá, aby papež nařídil, aby jezuité zintenzívnili výpomoc s misiemi, a aby do této činnosti zapojil i jiné řády, alespoň na jeden nebo dva roky, pak snad bude moci nalézt jiné řešení. Kongregace jeho žádost projednala a již v lednu 1623 mu nový prefekt, kardinál Ludovisi píše, že se jedná s generály jezuitů, dominikánů a františkánů o vyslání vhodných kněží pro pastoraci. Dietrichsteinovi na jeho nářky nad nedostatkem kněží ostatně dává direktivy i nuncius Carafa, který mu napsal, že v případě Znojma má pro zajištění péče o město zbavené predikantů jakékoli vhodné řeholníky a případně je donutit k převzetí péče o farnosti odebrané nekatolickým duchovním1012 . Carafa o situaci znovu zpravuje kongregaci v červnu 1623, kdy uvádí jako příklad úspěšnosti misijního působení pobyt kapucínského kazatele Bonaventury z Kolína ve Fulneku, kde obyvatelstvo města Komenského nejenom pálí obraz zimního krále a přináší ke spálení knihy bratrského biskupa, ale prosí katolického kněze, aby zůstal déle a zajistil bohoslužby ve městě, které jich bylo zbaveno1013 . Možná je jeho líčení poněkud tendenční a motivované kapucínovými osobními zájmy, jak si toho všiml již Hynek Kollmann, ale je svědectvím o mezích konfesionalizace, které jsou dány obecně náboženským rámcem. Moravané raného novověku, stejně jako jejich vrstevníci kdekoli jinde v Evropě, jsou lidmi, kteří chápou náboženství jako nutnou součást svého života a vyžadují, aby jejich náboženská potřeba, vyplývající z náboženské komponenty lidského já, byla naplněna a uspokojena. Po jisté době bez bohoslužeb je jim již jedno, zda jim káže biskup Jednoty bratrské nebo kapucínský kazatel, který vyloží před kazatelnu nástroje umučení a obrací se k Panně Marii a všem svatým, zda je bohoslužba v národním jazyce nebo latinská a kdo s farářem bydlí či nebydlí na faře. Jde o náboženský prožitek 1011 K sémantice a použití těchto termínů, viz PRUDHOMME 2007, 9-12. 1012 Dietrichstein Saulimu, Mikulov 30. XI. 1622; Ludovisi Dietrichsteinovi, Řím 14. I. 1623; Carafa Ludovisimu, Řezno 8. II. 1623 (ASCPFB I/1, n. 23, 46 a 54). 1013 Carafa Ludovisimu, Vídeň 3. VI. 1623 (ASCPFB I/1, n. 73). K dobře prameny popsanému misijnímu působení Bonaventury z Kolína, viz KOLLMANN 1894. 323 provázející život člověka nejen v niterné podobě, ale i v podobě bohoslužby uskutečňované společenstvím, bez nějž je život fulnecké komunity zbaven své podstatné komponenty a tak je ohrožena spása jednotlivců i celku. O misionáře v polovině roku 1624 žádá Propagandu také Arnošt Vojtěch z Harrachů pro pražskou diecézi a kongregace pověřila kardinála Barberiniho, aby záležitost projednal na audienci dané generálům jezuitů, dominikánů, františkánů a augustiniánů. Člen papežské rodiny měl vyzvat generály těchto řádů, aby Harrachovi a Dietrichsteinovi zaslali co největší počet svých řeholníků, kteří vládli češtinou, němčinou a polštinou1014. Zvláštní případ představuje dnes již velmi dobře popsaný případ povolání piaristů na Moravu, nejprve do Mikulova roku 1631, a posléze i do Strážnice a Lipníka v letech 1633 a 1634. Z doposud necitované korespondence týkající se zejm. založení dvou dalších piaristických domů je nutné uvést Dietrichsteinův dopis Propagandě z května 1633, v němž kardinál chválí úspěchy piaristů, přešedších před dvěma lety do Mikulova a žádá, aby kongregace nařídila generálovi piaristů, sv. Josefu Kalasanckému poslat další řeholníky, protože na Moravě zatím piaristé nemají dorost, ale na mnoha místech jsou žádáni. Nejde pouze o vzdělání dětí (školu zamýšlenou pro 30 dětí jich nyní navštěvuje 400), ale i o působení na dospělé, nekatolíci jsou přiváděni do lůna církve a německy mluvící otec Ambrož o velikonocích vyzpovídal přes dva tisíce lidí. Jednu z pasáží o vzdělání dětí, svědčící nejen o tom, že kardinál chápal jeho význam pro další budování náboženské komunity na Moravě, ale byl si také vědom skutečné hodnoty mnoha konverzí ke katolicismu, je snad nutno odcitovat celou: „To jsou ty pravé stromky, v jejichž neochvějnost v pravé víře doufám, protože i když se dospělí heretici obrátí, možná to dělají kvůli strachu z trestu, a proto nejsou dostatečně zakořeněni a jako třtiny rozechvělé se otřásají a často vykoření náporem i slabého větru, ať již války, nebo jiné změny. Ti však, kdo jsou od útlého věku zaléváni vláhou pravého náboženství, když dospějí, budou jako rozkošatělé duby, pevni v jakékoli bouři ďábelských nástrah.“1015 Na jeho prosbu musela Kongregace odpovědět negativně, Dietrichstein znovu opakoval prosbu a žádá alespoň o šest řeholníků, ale kongregace mu byla nucena odpovědět, že vyslání řeholníků bude nutno odložit do doby, kdy piaristé budou mít více vhodných subjektů (šlo pravděpodobně o jazykovou vybavenost).1016 1014 Suplika, podaná Propagandě pro Harracha Heinrichem Corneliem Motmannem na zač. srpna 1624 (ASCPFB II/1, n. 144); jednání Kongregace Propagandy 24. VIII. 1624 (IBIDEM, s. 218). 1015 Dietrichstein Kongregaci Propagandy, Mikulov 5. V. 1633 – APF, II., Lettere di Germania, Ungaria… 1633, n. 75, f. 5rv = Přepisy, kart. 131. 1016 Dietrichstein Ingolimu 22. VII. 1633 (ibidem, f. 6r); zasedání Propagandy 13. VIII. 1633 (APF, Acta SCPF 1632 e 1633, f. 283). 324 Další možnosti řešení nedostatku kněží, hledané Františkem z Dietrichsteina Jednou z pravidelných žádostí, kterou Dietrichstein ke kurii podává, je prosba o povolení světit kněze extra tempora, tedy mimo předepsané doby1017. Poprvé dostává kardinál tuto fakultu od papeže Klimenta VIII. v roce 16001018 . Další zmínku o tomto povolení máme až z roku 1617, kdy je fakulta obnovována na pět let1019. Tato fakulta, jako mnoho jí podobných, byla udělována běžně na pět (někdy sedm) let, a po jejich vypršení musel příslušný biskup požádat o její obnovení; proto byly tyto fakulty nazývány quinquenální. Právě v tomto případě máme i zajímavý doklad o Dietrichsteinově až skrupulózním zachovávání římských předpisů, neboť Olivieri musel vyřídit i Dietrichsteinův prohřešek v této oblasti. Olomoucký kardinál si totiž neuvědomil, že platnost předchozího povolení již vypršela, a světil kněze extra tempora bez něj. Olivieri, který i prolongaci fakulty vyřizuje s šéfem papežského sekretariátu kardinálem Scipionem Cobelluzzim, je odkázán na papežského nepota Borgheseho, který je zároveň nejvyšším penitenciářem. Borghese Dietrichsteinovi po Olivierim vzkázal, že Dietrichstein má uklidnit své svědomí, protože jej jakožto nejvyšší penitenciář absolvuje od veškerých skrupulí (doslova: di tutto lo scripolo), protože se jedná o věc nepodstatnou a navíc učiněnou nevědomě. O podobnou fakultu žádá kardinál kongregaci Propagandy v souvislosti s vyhnáním predikantů: kromě pravomoci dispensovat od překážek nemanželského původu (super defectu natalitium) žádá o to, aby on, jeho sufragán nebo jakýkoli biskup ve společenství s Římem mohl světit kandidáty kněžství pro olomouckou diecézi již od ukončeného 22. roku věku1020 . Tuto pravomoc dostává limitovaně pouze pro 12 osob1021 . Další zmínku 1017 Jednalo se o kvatembrovou sobotu postní, tedy sobotu po první neděli postní, anebo i další soboty postní doby. Tuto zvyklost, která měla i svou praktickou výhodnost (přísný půst pro světitele se kryl s postem všeobecně předepsaným o suchých dnech) uzákonil již papež Gelasius roku 494 pro jáhenství a kněžství, Alexandrem III. byla rozšířena i pro subdiakonát a nižší svěcení (nikoli tonzuru) a díky tomu se i tato svěcení začala udílet kolektivně. Srv. RIGHETTI 1998, 364-366. 1018 Kliment VIII., breve pro Františka Dietrichsteina, 20. X. 1600 – originál: AO, pergamenové listiny, i.č. 215, sign. A II a 15a. 1019 Olivieri Dietrichsteinovi 18. II. 1617 (viz příloha). Olivieri zaslal příslušné breve s fakultou jako přílohu k dopisu z 11. III. (zmiňováno 18. III. 1617). Originál breve Pavla V. se nachází v AO, pergamenové listiny, i. č. 266, sign. A II b 5 a β. 1020 Pro podjáhenské jáhenské svěcení tridentský koncil předepisoval započatý 22. rok života, pro diakonát 23. a pro presbyterát 25. rok života - TRIDENTSKÝ KONCIL, sess. XXII, ref., can. 12, COED 748-749. V tomto případě šlo tedy o dispens od dvou let předepsaného kanonického věku, Dietrichstein ale dostává vždy pravomoc udělovat dispenzy do jednoho roku. 1021 Dietrichstein Ludovisimu, Mikulov 16. II. 1623; rozhodnutí Propagandy na 27. kongregaci coram Sanctissimo 21. III. 1623; breve Řehoře XV. pro Dietrichsteina obsahující fakulty z 8. IV. 1623 (ASCPFB I/1, n. 59; s. 268 a 299; n. 68). 325 o fakultě máme až z konce roku 1628, kdy Dietrichstein dostává tuto fakultu s papežským schválením od kongregace Propagandy pro 50 ordinandů1022. Zvlášť navíc žádá o některé konkrétní případy, zjevně ze svého nejbližšího okolí, kdy asi bylo možno uplatňovat jiný přístup díky tomu, že se jednalo o členy jeho dvora, jako je tomu např. u jáhna Girolama Janelliho pocházejícího z Verony, jehož chtěl ve věku 22ti a půl roku vysvětit na kněze, aby jej mohl učinit svým italským kaplanem a stávajícího kaplana, který se již naučil domácím jazykům, poslat do pastorace, kde bylo zapotřebí kněží1023 . Jak Dietrichstein zmiňuje ve své poslední relaci ad limina z roku 1636, fakulta světit extra tempora byla obnovena ještě 18. II. 1632. Ještě těsně před svou smrtí v rámci této relace žádá o to, aby mu obě fakulty ohledně svěcení (tedy světit extra tempora a moci dispenzovat ordinandy na kněžství od jednoho roku kanonického věku) mu byly uděleny doživotně1024 . Další možností, která se nabízela, bylo udílení kněžského svěcení nekatolickým duchovním, kteří se obrátili na katolickou víru. I této možnosti se Dietrichstein snaží využit a máme o tom doklad již z roku 1611, kdy kongregace Posv. Oficia jednala o kardinálově žádosti, v níž zpravoval o tom, že již více obrácených nekatolíků nebo jejich dětí se chtělo stát kněžími a mnozí se již i kněžími stali. Kardinál proto žádá, aby směl dispenzovat své diecezány od kanonické překážky svěcení, jíž bylo i zrození v nekatolické rodině, a také o povolení rozhřešit a dispenzovat ty, kteří bona fide již takto byli vysvěceni. Povolení dostává na pět let1025 a je pravděpodobné, že bylo znovu obnovováno. O svěcení nekatolických duchovních však nacházíme zmínku až roku 1629, kdy kardinál žádá opět kongregaci Propagandy o pravomoc světit na kněze 1022 Záznam ze 100. kongregace Propagandy, 24. XI. 1628 – APF, I., Acta SCPF anno 1628 et 1629, n. 10- 3o, f. 164v-165r = Přepisy, kart. 129. O tom i Ottavio kard. Bandini Dietrichsteinovi, Řím 14. I. 1629 – RAD, kart. 428, i.č. 1905/45, f. 33r-34v. Breve Urbana VIII. je podle opisu v příloze k relaci ad limina z r. 1636 datováno 21. II. 1629 (viz PARMA 2008B, 379). 1023 Memoriál kongregaci Propagandy (APF, II., Memoriali 1628,n. 388, f. 196v) podal Olivieri v týdnu před 10. VI. 1628, kdy o tom dopisem kardinála zpravuje (viz příloha). Záležitost vyřizoval Ingoli, a Propaganda rozhodla kladně, i když umožnila dispens pouze od jednoho roku svěcení: Janelli tedy musel alespoň půl roku čekat (APF, II., Memoriali 1628,n. 388, f. 196v = Přepisy, kart.128 a Kollmannovy poznámky o vyřízení). Snad i proto vyhotovení příslušného dekretu nespěchalo – viz Olivieri Dietrichsteinovi 8. VII. a 5. VIII. 1628 (viz příloha). 1024 Viz PARMA 2008B, 379. 1025 Záznam v knize dekretů Posv. Oficia o zasedání coram SS.mo v pátek 28. VII. 1611: „ill.mo d. cardinalis Deitricstain lecto memoriali in quo narratum in dioecesi Olmucii quam plures filios haereticorum aut haereticos iam conversis cupere promoveri ad ordines sacros etiam presbiteratum. Item quod plures sacerdotes seculares ac regulares etiam praelatos patientes eidem defectu fecisse iam ordinatis, qui [...]ent in bona fide ac censet eis dispensandum. SS.mus concessit ei facultatem dispensandi cum suis diocesanis super praedictis defectibus, ut possint promoveri ad ordines sacros etiam presbiteratum, per quinquennium. Item absolvendi iam promotis et cum eis dispensandi per idem tempus.” – ACDF, S. O., Decreta S. O., anno 1610-1611, f. 364v. Za uvedenou fakultu Dietrichstein poděkoval dopisem datovaným z Kroměříže 17. VIII. 1611 – IBIDEM, f. 390r. 326 obrácené nekatolické duchovní, pokud jejich manželky složí slib čistoty. Kongregace tuto otázku řešila na svém 109. zasedání a požadovala konkrétní informace zejména o manželkách: jak jsou staré a zda tento slib čistoty učinily v nějaké uznané řeholní společnosti1026. Zřejmě díky tomuto šetření se dozvídáme i o konkrétním případu, který vedl k žádosti o tuto fakultu: šlo o Salamona Seberia (Sibero, Salerio, dokonce i Liberio), který byl luteránským predikantem ve slezském Bratrušově1027 ležícím ovšem v diecézi olomoucké a který se zřejmě na počátku roku 1629 obrátil na katolickou víru. Protože měl velký kazatelský talent a horlivost v Boží službě a jeho manželka Kristýna se zavázala žít v čistotě, Dietrichstein chtěl povolení, aby mohl dispenzovat nejenom jej, ale také alespoň šest jeho dalších kolegů, kteří byli jeho žáky a čekali, jak bude vyřízena jeho záležitost, aby jej mohli případně následovat ve stejné kariéře. Kongregace záležitost postoupila nunciovi, aby se informoval zejm. o manželkách a po zaslaných svědectvích rozhodla negativně, neboť prostý slib zdrženlivosti jeho manželky nebyl pro získání dispenzu dostačující a chtěla, aby složila řeholní sliby v některé ze schválených řeholních společností1028 . Toto rozhodnutí zřejmě vedlo k tomu, že proces převádění obrácených nekatolických duchovních do kněžského stavu se pravděpodobně zastavil, nebo byl výrazně limitován, neboť asi nemůžeme předpokládat, že by jejich manželky hromadně vstupovaly do katolických klášterů. Kněžské poklesky a způsob jejich řešení vzhledem k nedostatku farního kléru Další žádosti Dietrichsteina o mimořádné fakulty ve vztahu ke kněžím již částečně svědčí o nepříliš radostném stavu morální úrovně katolických kněží a zároveň o jejich skutečném nedostatku. Problém asi vyvstal během vizitace diecéze v letech 1628 – 1629, kdy kardinál a jím pověření vizitátoři zjistili, že se v diecézi nacházejí kněží, kteří upadli do iregularity díky tomu, že se podíleli na zabití dětí, které zplodili se svými konkubínami a proto, že museli po tomto skutku sloužit mše, upadli i do církevního trestu exkomunikace, jejíž absoluce byla vyhrazena papeži. Vzhledem k nedostatku kněží žádá Dietrichstein v memoriálu adresovaném papeži a kongregaci Propagandy, aby mohl řečené 1026 109. kongregace Propagandy coram SS.mo, 8. V. 1629 (APF, Acta SCPF … 1628 et 1629, n. 19, f. 268r = Přepisy, kart. 129). O tom kardinála zpravuje Olivieri 19. V. 1629, kdy posílá příslušný dekret a průvodní dopis kard. Bandiniho (viz příloha). 1027 Pokud se nám ovšem podařilo správně určit lokalitu, která je v Dietrichsteinově dopisu označena jako Praghengdorf in Silesia. 1028 Žádost: Dietrichstein Kongregaci Propagandy, Mikulov 5. IV. 1629 (APF, II. Lettere di Germania e Boemia 1629, n. 70, f. 21). O postoupení nunciovi již citovaná 109. kongregace PF, o dodaných svědectvích Olivieri Dietrichsteinovi 13. X. 1629 (viz příloha). Propaganda rozhodla ve 116. kongregaci 6. XI. 1629 (APF, Acta… 1628 et 1629, n. 9, f. 346rv) a své rozhodnutí oznámila kardinálovi dopisem z 10. XI. 1629 (APF, III., Lettere volgari della SCPF dell´anno 1629, n. 8, f. 171 – všechny citované dokumenty Propagandy též Přepisy, kart. 129). 327 kněze absolvovat od všech těchto církevních cenzur, protože není možné je nahradit jinými kněžími v době, kdy se čeká na absoluci z Říma, a je zapotřebí sloužit křesťanskému lidu svátostmi1029. Propaganda tento případ řešila na své 100. kongregaci na sklonku listopadu 1628, kdy bylo za přítomnosti papeže rozhodnuto o vytvoření partikulární kongregace, jejímiž členy byli jmenováni kardinálové Millino a Borgia a z prelátů děkan Sv. Roty římské Giovanni Battista Coccini1030 , sekretář brevií knížatům a datarius Marco Antonio Maraldi a sekretář kongregace koncilu Francesco Paoluzzi1031. Tato partikulární kongregace de negocio parochorum Moraviae se sešla 22. XII. 1628 v paláci kardinála Milliniho, nepřítomen byl pouze Coccini, který byl zaneprázdněn v Penitenciárii, ale dodal své votum. O farářích olomoucké diecéze, kteří upadli do nejrůznějších cenzur (jednalo se tedy o pravomoc všeobecnou), členové kongregace rozhodli, že v případě souhlasu papeže je Dietrichstein může absolvovat od cenzur rezervovaných Apoštolskému stolci i od iregularit vyplývajících z porušení těchto cenzur pouze in foro conscientiae, tedy pokud nejsou zjevné navenek a v případě, že jim uloží vážné pokání. Potom kongregace jednala o konkrétním případu vraždy vlastních dětí, které někteří faráři měli s konkubínami a nejprve konstatovala, že se jich netýká ustanovení tridentského koncilu o deliktech1032 , protože již Kliment VIII. tento kánon interpretoval tak, že jeho platnost se týká absoluce od iregularit pro ty, kteří mají být svěceni, a ne těch, kdo již vysvěceni na kněze jsou. Preláti vzali v potaz skutečnost, že Morava trpí nedostatkem kněží a zároveň nutností jejich činnosti vzhledem k vyhnání predikantů, a proto olomouckému biskupovi byli ochotni udělit pravomoc provinilé kněze dispenzovat a uložit jim těžké pokání (impositis convenientibus et salutaribus penitentiis). Tento dispens však směl udělit pouze v případě, že se jednalo o skrytá parricidia, že nedošlo ke skandálu a pohoršení farníků, a pouze v oblasti svědomí (in foro conscientiae tantum), tedy nikoli v oblasti vnějškové. Kardinál Millini k tomu ještě dodal, že Dietrichstein má být vyzván, aby beneficia 1029 Dietrichsteinův nedatovaný memoriál je z doby před 24. XI. 1628 – APF, II., Memoriali 1628, n. 388, f. 343r. O tomto kněžském deliktu stručně pojednává KAMENÍČEK 1905, 524-525. 1030 Giovanni Battista Coccini (Coccino; 1582-1641) pocházel z Benátek. V roce 1600 se stal auditorem Roty, roku 1606 se zříká místa papežského sekretáře de numero participantium, 13. XI. se stal regentem Penitencierie a byl jím až do své smrti. Byl také děkanem kolegia auditorů Roty (asi od konce r. 1620), literárně činný (soupisy rozhodnutí Roty). Roku 1640 odkázal svou knihovnu Collegiu Romanu. – IPR PAOLO V, 253; GNAVI 1994, 185-186; VILLOSLADA 1954, 188. 1031 APF, I., Acta SCPF anno 1628 et 1629, f. 164v-165r, n. 10/2. Kongregace o tom zpravila Dietrichsteina dopisem kard. Bandiniho z 1. XII. 1628 (RAD, kart. 428, i.č. 1905/45, f. 31r-32v, koncept: APF, Lettere volgari 1628, n. 7, f. 167 = Přepisy, kart.129) 1032 TRIDENTSKÝ KONCIL, sess. XXIV, ref., can. 6, COED 764: kánon m.j. udílí pravomoci dispenzů od iregularit a suspenzí biskupům v případě všech neveřejných prohřešků s výjimkou dobrovolné vraždy a těch, které se již dostaly před soudní dvůr, a to i v případě, že jsou rezervovány Sv. Stolci. 328 uděloval pouze těm z nich, kteří se skutečně obrátili a je to již na jejich životě vidět, tedy především v tom, že zapudili své konkubíny1033. Tak bylo formulováno ostatně i papežské breve, které bylo vystaveno ihned po vánočních svátcích s průvodním dopisem kardinála Bandiniho1034. V průběhu vizitace v roce 1629 se objevil jeden konkrétní případ takového kněze, který byl navíc ještě veřejně znám. Byl odsouzen i světským soudem a potrestán těžkým vězením, jeho družka byla vyhnána ze země. Proto, že kněz je jinak zdravé nauky, ovládá zemské jazyky a je předpoklad, že bude dále žít bezúhonným životem, mohl by být použit v pastoraci. Kardinál, jehož pravomoci byly limitovány pouze na neveřejné případy, požádal papeže o fakultu, aby mohl absolvovat jej i přidané další jemu podobné, které by takto nalezl při započaté vizitaci diecéze. Zároveň prosí o možnost delegovat tyto pravomoci na ty, kdo jeho jménem vizitaci provádějí. Memoriál, který Olivieri v první polovině října 1629 podal papežovu hofmistrovi, Urban VIII. předal kongregaci Propagandy, která jeho záležitost řešila na svém zasedání 6. listopadu. Schválila subdelegaci fakulty na tři vybrané kněze, ale pouze při výkonu vizitace, nikoli mimo něj. K absoluci zmíněného kněze se postavila negativně kvůli pohoršení, které by nutně vzniklo absolucí veřejného hříšníka odsouzeného civilním soudem a zaslala o tom kardinálovi příslušné dekrety.1035 I v tomto případě (jediném, o němž máme zprávu) ovšem kardinál vyjednává dál, v jednom ze svých dopisů Olivierimu někdy z konce roku 1629 nebo začátku 1630 dále vysvětluje, že řečený farář byl velmi přísně potrestán dlouhým vězením a dalšími tresty, a že je veřejně známo nejenom jeho provinění, ale i jeho přísné potrestání. Nyní je už velmi starý, je zřejmé, že se díky trestům velmi polepšil a učinil zadost spravedlnosti, a kardinál proto říká: „nechápu, že svatá církev, která je milosrdnou matkou a snoubenkou Krista, který nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky, jedná s takovou přísností a že po zbytek života v něm bude svaté svěcení neúčinné, což by jej mohlo vést i k beznaději.“1036 Jeho 1033 Záznam o partikulární kongregaci P.F. de negocio parochorum Moraviae, n. 102 bis, 22. XII. 1628 – APF, I., Acta SCPF anno 1628 et 1629, f. 184v-185v, kopie ZAOpO – AO, papírové listiny, sign. A IV b 24/5, moderní kopie: Přepisy, kart.129. 1034 breve Urbana VIII. Dietrichsteinovi, , Řím 3. I. 1629 – v našich archivech jsme nalezli pouze kopii v ZAOpO – AO, papírové listiny, sign. A IV b 24/5, originál ani záznam v papežských registrech se nám nepodařilo nalézt. Průvodní dopis: Bandini Dietrichsteinovi, Řím 14. I. 1629 (RAD, kart. 428, i.č. 1905/45, f. 33r-34v, kopie ZAOpO – AO, papírové listiny, sign. A IV b 24/5) 1035 Olivieriho oznámení o podání memoriálu je v dopise z 13. X. 1629 (viz příloha). Dietrichsteinova suplika se nachází v APF, II, Lettere di Germania et Boemia 1629, n. 70, f. 24 = Přepisy, kart. 129. Záznam o 116. kongregaci Propagandy 6. XI. 1629: APF, Acta… 1628 et 1629, n. 4, f. 345rv, dva dekrety s rozhodnutím v konceptu z 10. XI. 1629: APF, III., Lettere volgari della SC dell´anno 1629, n. 8, f. 170v-171r. 1036 Dietrichstein Olivierimu, nedatovaný opis části dopisu, APF, II. Lettere di Germania e di Boemia 1630, n. 71, f. 60 = Přepisy, kart.130. 329 opětovnou žádost řešila kongregace 1. února 1630 a podle Olivieriho podání prý papež komentoval kardinálovu žádost slovy: „Nemůžeme uvěřit, že pan kardinál, který je tak horlivý ve svaté víře a ve službě Boží i v úctě k tomuto Sv. Stolci doporučuje osobu, která není hodna slyšení, natož pomoci, i kdyby její přečin nebyl veřejný.“ Pravděpodobně Ingoli se ukázal jako obhájce Dietrichsteinovy reputace, když argumentoval velkým nedostatkem kněží a silným obrácením kněze, čímž papeže uklidnil. Bylo rozhodnuto, že z ohledu na Dietrichsteina bude ustanovena partikulární kongregace, která by se případem zabývala a tak to Dietrichsteinovi bylo oznámeno dopisem kardinála Ludovisiho. Olivieri ještě Dietrichsteinovi vzkázal od Ingoliho, že podobné delikátní případy by s ním měl předjednat, než o nich oficiálně bude zpravovat papeže a žádat o ně, neboť by se tak kardinál mohl vyhnout poškození své reputace a že si myslí, že odpověď partikulární kongregace bude negativní1037 . Je to pravděpodobné, i když se nám zatím nepodařilo nalézt záznam o řečené partikulární kongregaci. Hrozivost deliktu, o němž Dietrichstein s kurií jedná, nám klade otázky týkající se jeho rozšíření a četnosti, které by nám mohly mnohé říci o stavu a úrovni diecézního kléru na Moravě v této době. Námi studované prameny neumožňují stanovit rozsah kněží, kteří do podobných cenzur upadli. Všeobecně můžeme říci, že když Dietrichstein žádá o všeobecná povolení, nemusí se vždy jednat o enormně vysoké počty případů, neboť kardinál z praktických i prestižních důvodů chce být vybaven co nejširšími pravomocemi a mnohdy si bere za záminku jejich získání jen několik málo případů. Je také dobře možné, že zveličování této situace bylo jedním z nepřímých nátlakových prostředků, jak získat povolení pro použití fundací papežského semináře v Olomouci, vždyť jedna z opakovaných žádostí pochází právě z období, které se časově kryje s žádostmi o dispenzační fakulty v této oblasti. Možná se skutečně jednalo pouze o jeden jediný případ, ale s jistotou to není možné říci. Víme také, že byli kněží, kteří své děti nechávali na živu: tak v roce 1616 se Dietrichstein pohoršuje nad tím, že farář v Zaječí slavnostně pokřtil dítě, které mu porodila jeho konkubína, a oslavil to velkolepou hostinou, a podobných příkladů by bylo možné nalézt více1038. Současně si není možné činit příliš velké iluze o morálních kvalitách katolického kléru v zemi zmítané a zbídačené válkou. Samotný případ již zmíněného kněze navíc svědčí o tom (alespoň tak, jak je popisován), že olomoucký biskup se o jeho existenci dozvěděl až během vizitace, a tudíž i o tom, že evidence kněží a jejich kontrola ze strany biskupa byla na dosti nízké 1037 Olivieri o průběhu kongregace v dopise z 9. II. 1630 (viz příloha), záznam z kongregace v APF, Acta SCPF anno 1630 et 1631, f. 10r, n. 18 = Přepisy, kart. 130; Ludovisi Dietrichsteinovi, Řím 9. II. 1630 – RAD, kart. 435, i.č. 1907/39, f. 23-24. 1038 Dietrichstein děkanu mikulovskému, Praha 29. VIII. 1616 – ZAOpO, AO, Kopiář latinské korespondence Františka Dietrichsteina 1612-1617, i.č. 118, sign. 39, f. 216rv (kardinál žádá po děkanovi nápravu). 330 úrovni. Ukazuje také na skutečnost, že společenský tlak, snad daný i postupující vnější rekatolizací, kněze nutil ke konformitě s kněžským ideálem Tridentina až do té míry, že používali i dosti nevybíravých prostředků. O tom, že v diecézi se muselo vyskytovat i nemálo kněží, kteří si drželi konkubíny a všeobecně nežili příliš morálně, stejně jako mnozí zběhlí řeholníci, svědčí i kardinálova žádost v relaci ad limina z roku 1636, v níž uvádí, že tyto kněze a řeholníky mnohokrát nabádal k nápravě, ale že jej neposlouchají. Žádá proto kongregaci Koncilu, aby jemu a jeho oficiálovi byla udělena pravomoc tyto kněze mohl degradovat z kněžství, předat světskému rameni spravedlnosti, které by je pak následně mohlo potrestat i nejvyšším trestem. I když mu to není vůbec příjemné, slibuje si od tohoto postupu, že snad po potrestání jednoho nebo dvou se ostatní napraví a že to bude znamenat obrácení mnohých nekatolíků a ostatně i katolíků1039 . Na Moravě v této době působili i kněží řeckého obřadu, jak se o tom dozvídáme z jednoho kardinálova dopisu z roku 1616: Tieffenbach na faře v Drnholci, k níž měl patronátní právo, držel chorvatského kněze kvůli obyvatelstvu pocházejícímu z Balkánu (Croatae, gens rustica et simplex, qui non nisi suae gentis et sectae sacerdotibus utuntur), a Dietrichstein nevěděl, zda se jedná o kněze ženatého nebo celibátního. Jisté je, že tento kněz uděloval svátosti podle řeckého ritu1040 . I tato skutečnost svědčí o velké diverzitě moravského církevního prostředí v době předbělohorské a neinformovanosti biskupa: nevěděl ani, zda je dotyčný kněz v katolickém communiu. Dietrichsteinův španělský kaplan Jednou z dalších využívaných možností rozšiřování počtu duchovních byl takříkajíc „přímý nábor“, který ovšem kardinál uplatňoval především v oblasti kleriků pohybujících se na jeho dvoře. Klasickým příkladem může být španělský kněz Baldassar Moran ze zamorské diecéze, s nímž se Dietrichstein seznámil během svého pobytu v Římě ve druhé polovině roku 1623 a přijal jej za svého kaplana s příslibem, že se v krátké době podaří pro něj nalézt nějaké španělské beneficium. Krátká doba se ovšem protáhla na více než deset let. Španělský Dietrichsteinův kaplan je častým evergreenem agentovy korespondence (našli jsme minimálně 15 zmínek z let 1623-1630), který již 1039 Ed. PARMA 2008B, 381-382. Kongregace koncilu odkázala na posouzení otázky papežem, ale jak známo, tato poslední relace ad limina, již byla podána za zesnulého biskupa, takže o jeho požadavcích asi již nebylo dále jednáno. 1040 Dietrichstein kapucínu kazateli mikulovskému, Praha 29. VIII. 1616 – ZAOpO, AO, Kopiář latinské korespondence Františka Dietrichsteina 1612-1617, i.č. 118, sign. 39, f. 216v-217v: „hi [=sacerdotes Croatas] licet alias S. Rom. fidei normam doceant, matrimonia tamen de veteri apud Croatas nunquam sublata consuetudine contrahunt, quam neque canones neque diversae etiam Hungaricarum ecclesiarum synodales constitutiones hactenus abrogare potuerunt: atque ita fieri potest, ut etiam iste sit unus ex presbyteris uxoratis.” 331 v roce 1628 napsal celkem patnáctý memoriál v jeho záležitosti1041, jenž ovšem nebyl poslední. Dietrichstein na něj poměrně důrazně upozorňuje i kardinálanepota Barberiniho1042 a císařského vyslance Paola Savelliho1043. Všechny sliby udělení beneficií, nadějné vyhlídky zklamané konstatováním, že beneficium, které vypadalo jako vakantní a nakonec vakantní nebylo nebo byla jeho kolatura vyhrazena někomu jinému než papeži, popř. byla suplika o beneficium již podána pozdě, neboť Moran nebyl přítomen v prostředí silné španělské menšiny v Římě, musel zakončit až Dietrichstein v roce 1634. Tehdy se vzdal prostého farního beneficia ve farním či jiném kostele sv. Bartoloměje v městečku de Veas v sevillské diecézi ve prospěch kněze Baltasara Morana, s výhradou malé roční penze deset scudi ve španělské měně1044. Případ španělského kaplana, tak často přítomného v korespondenci agentově i kardinálově, stojí za zmínku nejen z tohoto důvodu, ale také proto, že ukazuje na limity kardinálovy přímluvy v prostředí římské kurie za pontifikátu Barberini. Olomoucká kapitula Kapitula u katedrály sv. Václava, založená biskupem Jindřichem Zdíkem v první polovině 12. století, byla jednou z centrálních církevních institucí na Moravě. Její funkce ve správě diecéze byla vedle postavy biskupa rozhodující. Bohužel, tato instituce zatím nemá syntetičtější dílo, které by pojednávalo o oblastech personálního stavu kapituly, personální osmózy s jinými kapitulami (především moravskými, zejm. brněnskou a kroměřížskou, ale také – a velmi silně – s kapitulami vratislavskými) jejích majetkových poměrů, vlivu na správu diecéze, politického dopadu (např. účasti na zemských sněmech), kulturní činnosti. V mnoha oblastech byly publikovány mnohdy i důležité studie, systematická syntéza, která by umožnila zhodnotit roli kapituly v moravské oblasti i komparovat její působení s jinými podobnými institucemi ve středoevropském prostoru, však dosud chybí. 1041 Olivieri Dietrichsteinovi 12. II. 1628 (viz příloha). 1042 Dietrichstein Barberinimu 20. XI. 1624 (BAV, Barb. lat. 6883, f. 132r), 26. X. 1626 (BAV, Barb. lat. 6884, f. 14 + 19) a 23. X. 1628 (kopie: ASR, Archivio Giustiniani, Armadio unico Savelli, b. 95, vol II., Lettere di principi a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1626-1629, nef.). 1043 Dietrichstein Paolu Savellimu, Mikulov 23. X. 1628 – ASR, Archivio Giustiniani, Armadio unico Savelli, b. 95, vol II. (Lettere di principi a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1626-1629), nef. Savelli 13. I. 1629 odpovídá: “...di regolarmi nel negotio di D. Baldasar Moran, capellano di V. S. ill.ma, secondo che conoscerò esser più opportuno per il buon successo...” – RAD, RAD, kart. 442, i.č. 1909/27, f. 68-69. 1044 Bula Urbana VIII. Ad personam tuam quam divina clementia pro Dietrichsteina, Řím u sv. Petra 5. III. 1634 – originál: AO, Pergamenové listiny, i.č. 283, sign. A II b 13; záznam v registru: ASV, Sec. Brev., Reg. 968, f. 85r – 86r; – Právě u záznamu této buly je asi nejkurióznější podoba zkomoleného Dietrichsteinova jména, již se nám podařilo nalézt: „Pro eminentissimo D. car.le de Adrixtein.“ 332 Problémy s mnoha základními otázkami existují i pro období raného novověku, počínaje personálním stavem kapituly. Při takřka úplné absenci kapitulních protokolů1045 z období episkopátu kardinála Dietrichsteina je velmi obtížné zrekonstruovat personální obsazení kapituly a jeho vývoj1046. Je nejasné, kolik kanovníků bylo skutečně sídelních, jací kanovníci byli nesídelní anebo nosili svůj titul jen díky provizi papeže čí biskupa, který dostával občas postoupeny papežské provize, takže v tomto případě bude nutno skutečně projít velké množství korespondence arcibiskupského i kapitulního archivu, abychom měli alespoň přibližnou představu o tom, jak byla kapitula obsazena. Alespoň předběžně se můžeme podívat na to, co nám o olomoucké kapitule vypovídá korespondence agenta Olivieriho. V této době, na rozdíl od pozdějšího období, si totiž kapitula ještě nevydržuje vlastního římského agenta, a využívá služeb agenta biskupského. Tato skutečnost je zcela jistě motivována ekonomicky, ale její důvody je třeba hledat i jinde. Kapitula v době Dietrichsteinova episkopátu totiž nemá takovou roli, jakou bude muset hrát později: biskup je v diecézi přítomen a stará se o ni v součinnosti s kapitulou. I když existovalo jisté napětí ve vztahu biskup – kapitula, bylo dáno především osobními vztahy mezi biskupem a jednotlivými kanovníky, nikoli však strukturálně. Jako příklad těchto osobních tenzí můžeme uvést velmi napjatý vztah mezi Dietrichsteinem a kanovníkem Eliášem Hovorou z Vyškova, který byl ovšem problematickou postavou již v době episkopátu Stanislava Pavlovského, nebo spory s Janem Arnoštem Platejsem z Platenštejna o obsazení prepositury u Všech svatých na olomouckém Předhradí. Dietrichstein také svým osobním vlivem zabránil čtyřem z olomouckých kanovníků, aby se stali biskupy v projektovaných nových biskupství v Čechách. Vcelku je ale vztah kapituly a biskupa korektní, pokud jde o správu diecéze jako celku: kanovníci zastávají pravidelně úřady biskupských oficiálů, generálních vikářů diecéze, dva z nich jsou pravidelně biskupovými kanovníky ad latus, a touto službou u biskupovy osoby naplňují povinnost kanovnické rezidence. Biskup si zachovával také vliv na jmenování nových kanovníků v případě, že nezemřeli v „kapitulním“ měsíci a obsazení kanonikátu tak bylo vyhrazeno papeži, který své právo postoupil kardinálovi. Tento korektní vztah má své vyjádření i v tom, že kapitula vcelku i jednotliví kapitulárové využívají služeb kardinálova římského agenta. V případě jednotlivých kanovníků můžeme na začátek uvést alespoň několik málo příkladů tohoto, jak v jejich prospěch Olivieri jedná. V roce 1614 vyřizuje 1045 Kapitulní protokoly alespoň částečně nahrazuje série 66ti dopisů děkana Jana Fridricha Breunera a kapituly z let (1614, 1617) 1622 – 1636 (RAD, kart. 429, i.č. 1905/110), které kardinála zpravují o jednáních v kapitule a jejích problémech. I když řada není úplná, v mnohém nás zpravuje o dění v olomoucké kapitule. 1046 Pokusili jsme se o to ve studii PARMA 2006, která shrnuje výsledky dosavadního výzkumu (zejm. ZEMEK, Posloupnost I a II), ale otázka ještě zdaleka není vyřešena. 333 licenci číst zakázané knihy pro kanovníka Platejse, ale především fakultu spojenou s absolucí pro kanovníka Piccinardiho, který byl původním povoláním lékař, aby mohl dál vykonávat své původní povolání, i přes to, že se stal klerikem1047. Podobně vyřizoval ve stejném roce dispens pro sufragána Civalliho, aby si jako světící biskup mohl podržet ke své obživě zároveň i kanonikát1048. O jeho starosti o arcijáhna Ginnaniho v průběhu jeho pobytu v Římě v době stavovského povstání jsme se již zmínili. Těchto několik příkladů snad postačí proto, abychom si uvědomili plnou šíři Olivieriho poslání, rozšířeného i na jednotlivé členy olomoucké kapituly, a poté, co se podíváme na jeho starost o „dorost“ olomoucké kapituly, alumny římského Germanica, se mohli věnovat problematice obecnější, tedy jeho zásahů ve prospěch olomoucké kapituly jako celku. Germanicum Zařazení tohoto oddílu do kapitoly o olomoucké kapitule je odůvodnitelné díky tomu, že to bylo právě Germanicum, v němž byli připravovány špičky středoevropského kléru, a tedy i někteří z olomouckých kanovníků. Z připojené tabulky1049 můžeme zjistit, že z 19ti církevních hodnostářů, kteří se v letech 1599-1636 vystřídali na místech olomouckých světících biskupů, kapitulních děkanů, proboštů, olomouckých arcijáhnů a scholastiků kapituly, jich nejméně osm (tedy necelá polovina) prošlo Germanicem (u šesti se nám jejich školení nepodařilo zjistit). kanovník studia kariéra v olomoucké kapitule event. diecézi Melichar Pirnesius z Pirnu Germa- nicum 1589-1591 arci- jáhen 1591-1607 děkan 1603-1607 světící biskup Jan Křtitel Civalli OFM ? 1607-1617 světící biskup Jan Lobenstein z Allenwerdtu Olomouc, Ingolstadt 1607-1612 děkan Jan Fridrich Breiner Germa- nicum 1613-1638 děkan 1637-1638 světící biskup Jan Sternský ze Sternu ? 1583-1607 probošt Benedikt Knauer ze Svitav Olomouc 1605-1608 arcijáhen 1608-1609 probošt Martin Václav z Greifenthalu Germa- nicum 1608-1609 arcijáhen 1609-1617 probošt 1047 Olivieri Dietrichsteinovi 22. II., 1. III. a 15. III. 1614 (viz příloha). 1048 Olivieri Dietrichsteinovi 15. VIII. a 29. VIII. 1614. K tomu viz i dopis Civalliho kardinálu Borghesemu, Olomouc 9. III. 1615 (ed. PARMA 2006) 1049 Zakládáme ji především na datech Metoděje Zemka (ZEMEK, Posloupnost I), doplněných o naše vlastní výzkumy. 334 kanovník studia kariéra v olomoucké kapitule event. diecézi Václav Pilař z Pilhu Vídeň, Graz 1617-1622 probošt Ignác Hynek Kolovrat Novohradský Germa- nicum 1603 probošt brněnský 1615-1622 scholastik 1622-1629 probošt 1618-1628 světící biskup Jan Arnošt Platejs z Platenštejna Germa- nicum 1629-1636 probošt 1636-1637 zvol. bisk. olom. Oldřich Rietmann Ingolstadt 1597-1605 arcijáhen Jan Valorius ? 1609-1612 arcijáhen Julius Caesar Ginnanus ? 1612-1624 arcijáhen Filip Fridrich Breiner Germanic um 1629-1639 probošt brněn. 1624-1636 arcijáhen 1630-1639 světící biskup 1639-1669 bisk. vídeňský Zikmund Minutini ze Spillimbergu ? 1636-1642 arcijáhen 1638-1643 světící biskup 1642-1643 děkan Jan Jerger Řím 1590-1600 scholastik Eliáš Hovorius z Vyškova Germanic um 1598-1604 probošt brněn. 1600-1604 scholastik Jan Jakub Wacker z Wackerfelsu Ingolstadt 1607-1612 scholastik Jan Perger z Pergu Germanic um 1612-1615 scholastik Jeroným Piccinardi ? 1628-1638 scholastik Pokud bychom přehled rozšířili o údaje o osobách, které vykonávaly důležité diecézní úřady, jako např. generální vikáře, biskupské oficiály nebo administrátory biskupství v době absence biskupa nebo vakantního stolce, je možné, že by procentualita byla ještě vyšší. Germanicum (společně s Ingolstadtem, kde studovali tři z těchto mužů) je skutečně pro Olomouc místem formace církevních elit. Typický pro středoevropskou kariéru exalumnů Germanica je případ dvou příbuzných z rodiny Breunerů, Jana Fridricha a Filipa Fridricha, kteří pro podobnost svých jmen bývají často zaměňováni. Jan Fridrich, syn předsedy císařské komory Seyfrieda Christopha Breunera, začal svou kariéru dříve, již roku 1601 se za něj Dietrichstein přimlouvá, aby mu byl udělen titul čestného 335 papežského komořího1050. Breuner přijel do Říma společně s Maxmiliánem a Janem Adamem z Dietrichsteina, kteří se ve věku necelých 14 let vydali na kavalírskou cestu do Říma v roce 1609 a od roku 1610 studoval na Germanicu. Ještě před tím, než ukončil své triennium v roce 1613, byl zvolen kapitulním děkanem, instalován byl až po návratu a šestiměsíční rezidenci roku 1614. Jak uvidíme, díky Dietrichsteinovi se nakonec nestal plzeňským biskupem a až po kardinálově smrti byl jmenován světícím biskupem olomouckým. To však bylo již na sklonku jeho života, neboť zemřel jen čtyři měsíce po svém jmenování 14. ledna 1638, poté, co těsně před smrtí vstoupil k jezuitům, jejichž koleji v Olomouci odkázal veškerý svůj majetek. Kariéru jeho příbuzného Filipa Fridricha, který se stal světícím biskupem po jeho smrti a skončil jako sídelní biskup vídeňský, jsme již sledovali. Pomalé kariéry Breunerů si všiml nedávno Alessandro Catalano1051, ale Olivieriho korespondence nám umožňuje ozřejmit, proč byl postup Harracha podstatně rychlejší, než kariérní kurrikulum obou Breunerů. V okamžiku, kdy se Harrach stal skutečným papežským komořím, byl Jan Fridrich již několik let olomouckým děkanem a rezidoval v kapitule, jak to bylo u děkana nutné. Olomoucký děkan se snažil prosadit, aby se papežským komořím stal i jeho blízký příbuzný Filip Fridrich Breuner, od roku 1620 olomoucký kanovník studující v Germanicu, a v tomto smyslu intervenoval u Dietrichsteina, který svou přímluvu zřejmě adresoval císařskému vyslanci knížeti Paolu Savellimu a navrhl, aby Harrach zůstal ještě půl roku v koleji a posléze aby vykonával úřad papežského komořího spolu s Breunerem, který ještě musel dokončit své triennium v Germanicu, aby se vůbec mohl stát sídelním kanovníkem. Tato žádost o intervenci se pravděpodobně odehrála na žádost Filipova otce, který se přimlouval i u císaře, jenž se obrátil také na knížete Savelliho. Harrach však již své funkce papežského komořího vykonával a zrovna se stěhoval do pokojů v papežském paláci. Jak píše Olivieri, „máme mu [Breunerovi] získat milost [hodnosti papežského komořího], ale Bůh ví, zda se to povede, protože kníže Savelli se musel hodně namáhat, aby ji získal pro pana z Harrachu, a pokud se to povede, není jasné, kde bude bydlet a kdy se budou moct nalézt volné pokoje, a taky by se musely zdvojnásobit náklady, chce to alespoň tisíc zlatých ročně, protože zvláště tento papež chce, aby jeho komoří žili po šlechticku a Vaše Osvícenost ví, jací jsou Lombarďané a jak sledují ty ostatní. Budeme o tom moci uvažovat, až pan Breuner dostane od papeže stejnou milost a vyjde z koleje, ale není možné, aby na něj Harrach ještě v koleji čekal, protože by to poškodilo reputaci a také klid v koleji, a ani by to nebylo dobře přijato v Paláci. Nejprve se o to musíme pokusit, a pak hledat, co by mohlo oběma prospět, ale ten, komu se to podařilo jako prvnímu, musí dál jít svou cestou […] a budiž 1050 Dietrichstein San Giorgiovi, Praha 8. I. 1601 – ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 44rv- 45rv + 51rv + 62rv. 1051 CATALANO 2008, 44-45. 336 důvěrně řečeno Vaší Osvícenosti, že pokud se uskuteční záležitost Breunerova, jsem přesvědčen, že to uškodí pokroku Harrachově a že si tak budou škodit navzájem. Ať Vaše Osvícenost ve své velké moudrosti uváží, že kdyby pan z Harrachu zůstal ještě šest měsíců v koleji, nevím, jak by mohl každé ráno odcházet včas k výkonu své služby, byl v ní až do doby, kdy papež poobědvá a pak se znovu vracel do paláce, aby tam zůstal až do půlnoci. Navíc to chce kočár, hodně služebnictva, všechno pěkně v pořádku a musí se utratit poměrně dost peněz, protože ‚svatba se nemůže dělat jenom s houbami’…“1052 Tato dlouhá Olivieriho pasáž jasně ukazuje, jak i působení ve prospěch církevní kariéry v těch nejvyšších středoevropských funkcích bylo dáno mnoha faktory i skutečnost, že pravděpodobně se Arnoštu Vojtěchovi z Harrachu osobně podařilo zabránit ohrožení své vlastní kariéry i výskytu rivala, který by jej nadále mohl ohrožovat stejným postavením. Zůstává otázkou, jakou roli při tom sehrál samotný agent, jehož synovce si Harrach posléze vybral za člena svého dvora nejenom v Římě, ale vzal jej s sebou i do středoevropského prostředí. Možná to byl i projev vděčnosti vůči stařičkému Dietrichsteinovu agentovi, který ostatně v témže dopise i v následujících zdůrazňuje nutnost dodání poměrně vysokých peněžních částek nutných k Harrachově reprezentaci odpovídající výši funkce. Breunerova kariéra probíhala daleko pomaleji než Harrachova: již v květnu 1621 jeho otec rozhodl, že na místo hodnosti skutečného papežského komořího postačí pouze kamerierát čestný, a mladý Filip Fridrich toto rozhodnutí přijímá1053 . Následně se dotazuje Dietrichsteina, zda má přijmout kněžské svěcení v září v Římě, jak chtěli jezuitští představení koleje, nebo až doma z kardinálových rukou, jak tomu chtěl jeho otec1054 . Odpověď nemáme, ale víme, že mladý Breuner byl svěcen v Mikulově až 8. prosince 1621, poté, co se na zpáteční cestě imatrikuloval v Perugii a v Padově1055 . Olivieri však pravidelně jedná s rektorem Germanica i o jiných alumnech, respektive jejich prosazení jakožto alumnů koleje. Tak se dozvídáme o Ondřeji Orlíkovi sv. p. z Laziska (1595-1641), který se stane po kardinálově smrti kapitulním děkanem v Olomouci. Dietrichstein jej doporučuje rektorovi koleje 1052 Olivieri Dietrichsteinovi 27. III. 1621 (viz příloha). Italské přísloví „fare le nozze con i funghi“ znamená dodnes snažit se o něco s prostředky, které tomu neodpovídají. 1053 Johann Breuner Paolu Savellimu, Wien 10. V. 1621 – ASR, Archivio Giustiniani, Armadio unico Savelli, b. 90, vol I. (Lettere diverse a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1617 – 1625), nef.; Dietrichstein Paolu Savellimu, Brno 10. V. 1620 – ibidem, b. 93, vol II. (Lettere di principi a Paolo Savelli, ambasciatore imperiale a Roma 1620), nef.; Filip Fridrich Breuner Dietrichsteinovi, Řím 29. V. 1621 - RAD, kart. 429, i.č. 1905/109, f. 5-6. 1054 Filip Friedrich Breiner Dietrichsteinovi, Řím 5. VI. 1621 - RAD, kart. 429, i.č. 1905/109, f. 7- 8. 1055 WEIGLE 1956, č. 968 na str. 73: Philippus Fridericus Breiner liber baro Austriacus ss. Domini nostri Gregorii XV camerarius et can. Olomucensis. Pro postavu Breunera, viz ZEMEK Posloupnost I, č. 788, ale především heslo JOHANNA WEIßENSTEINERA v: GATZ 1990, 47-48, kde i další literatura. 337 pravděpodobně již roku 16141056 a při jeho odchodu v srpnu 16151057, ale Orlík onemocněl, a tak musel zůstat doma1058. V létě 1616 se Olivieri dotazoval rektora Castoriho, zda může Orlík nastoupit, a rektor neměl žádných námitek1059. Ty ovšem měl v případě dalšího doporučovaného alumna, Václava Mikuláše Humpoleckého z Rybenska1060 , který nedodal základní dokument potřebný k přijetí do koleje, jímž bylo příslušné testimonium1061. Daleko větší problém představoval Francisco de Requesens, synovec minoritského biskupa Alfonsa de Requesens y Fenollet (1570-1639), který byl pravděpodobně vzdáleným příbuzným Dietrichsteinovým (kardinál, jehož babička z matčiny strany pocházela z rodu Requesens, jej také světil na biskupa) a jako biskup v bosenském Duvnu1062 se pohyboval především na císařském dvoře ve Vídni, kde působil jako jeden z biskupů zajišťujících svěcení a jiné biskupské funkce v době nepřítomnosti kardinála Klesla1063. Dietrichstein se za něj přimlouval již v prosinci 1615 a již tehdy upozorňoval na problematickou skutečnost: mladý Requesens je španělského původu a narodil 1056 Olivieri Dietrichsteinovi 22. II. 1614 (viz příloha). 1057 Dietrichstein Castorimu Mikulov 27. VIII. 1615 - ZAOpO, AO, Kopiář latinské korespondence Františka Dietrichsteina 1612-1617, i.č. 118, sign. 39, f. 167rv 1058 Dietrichstein Castorimu Brno prosinec 1615 – ibidem, f. 179v-180r: prosí o zachování jeho místa v koleji. 1059 Olivieri Dietrichsteinovi 2. VII. 1616 (viz příloha). 1060 Zemek ve své Posloupnosti jej jako kanovníka nezná, ale je doložen u: GABZDYLOVÁ 1993, 56. O pobytu Humpoleckého jednal Olivieri s Castorim v květnu 1616 – viz Olivieri Dietrichsteinovi 28. V. 1616. 1061 Olivieri Dietrichsteinovi 2. VII. 1616 a 16. VII. 1616 (viz příloha). 1062 Duvno (dn. Tomislavgrad v Hercegovině): v kuriálních pramenech je tato diecéze označována jako Rosano (Rosanen., Rosonen.). Rosco je lokalita poblíž Duvna, která byla v 16.- 17. století významná. Srv. MANDIĆ DOMINIK, Acta Franciscana Hercegovinae provinciarumque finitarum tempore dominationis Othomanae, vol. I, 1463-1699, Mostar 1934; MANDIĆ DOMINIK, Duvanjska biskupija od XIV do XVII stoljeća, Zagreb 1936. 1063 Alfonso de Requesens y Fenollet, OFMConv se narodil r. 1570 v katalánském městě Cervera, v rodině Requesens de Trevento (větev barcelonská). Františkán, na zač. 17. století byl i generálním komisařem řádu. 1610 biskup v Rosco (Rosnan., Duvno v Hercegovině; jmenován králem Matyášem, 30. VIII. potvrzen kurií, svěcen kard. Dietrichsteinem). Protože se jednalo o oblast obsazenou Turky, zdržoval se především ve Vídni a sloužil v mnoha diecézích jako světící biskup. Ve Vídni světil všechny kněze v letech 1611-1614 a 1617-1618, jako konsekrátor vystupuje až do r. 1622. Od r. 1621 byl pomocným biskupem v toledské arcidiecézi. Na konci roku 1625 byl králem Filipem IV. jmenován biskupem v Barbastru (arcidiecéze Zaragoza). Král jej těsně před smrtí, 18. I. 1639, jmenoval biskupem ve Vichu, Řím jeho jmenování potvrdil až 2. V. 1639, kdy již byl po smrti, ale ke kurii o tom nedorazila včas zpráva. Zemřel v Zaragoze v klášteře Nuestra Señora del Pilar 8. IV. 1639, kde je i pohřben. – WEISSENSTEINER JOHANN, „Requesens y Fendlet, Alfons de“, heslo v: GATZ 1996, 578 (tam i další literatura); HC IV, 109, 297, 367, 383; DE HUESCA RAMÓN, Teatro histórico de las iglesias del Reyno de Aragón, IX. De las iglesias catedrales y diócesis de Roda y Barbastro, Zaragoza 1807, 260-261. Máme zachován rozsáhlý soubor korespondence s Dietrichsteinem z let 1614-1629 – RAD, kart. 441, Requesens. 338 se v Antverpách, takže vlastně nesplňuje základní podmínku pro přijetí do Germanica.1064 Žádost musela být opakována i biskupským strýcem Requesensem, Olivieri se o ní zmiňuje dosti často na začátku roku 1617, kdy probíhala velmi intenzivní jednání o jeho přijetí, za něž se přimlouval i arcivévoda Karel. Rektor namítal, že výjimku z konstitucí koleje by mohl učinit pouze papež, který Olivierimu při audienci 22. IV. 1617 prohlásil, že kvůli Dietrichsteinovi se učiní výjimka, ale že Francisco bude muset kvůli ekonomickým problémům koleje platit alespoň jeden rok jako konviktor, šlechtický student. Dietrichsteinovi se to nelíbilo, a vše bylo vyřešeno na začátku června 1617, i když přesně nevíme jak1065 . Requesens do Germanica skutečně nastoupil, ale ani zde jeho problémy nekončily: na začátku roku 1620 byl těžce nemocen, takže Olivieri musel ohlásit, že mladík trpí nezdravým povětřím a i když zůstává v koleji, nedodržuje posty, žije na ošetřovně a má velký strach o svůj život, takže chce za každou cenu odjet z Říma. Naštěstí bylo v březnu v Římě ještě špatné počasí, takže zůstal v koleji, kde se sice žije dobře, ale mladík je velmi citlivý, „potřeboval by spíše chůvu, než atletický stadión“. Olivieri spolu s olomouckým arcijáhnem Ginnanim, v té době přítomným v Římě, nakonec Francisca Requesense přesvědčili, že by měl zůstat v Římě, odstěhovat se z koleje a pouze docházet na přednášky, aby dokončil své studijní triennium, nutné pro další církevní kariéru. Nepodařilo se najít vhodné ubytování, a tak Requesens skončil v bytě Ginnaniho, který bydlel v paláci Aldobrandiniů, který byl v těsném sousedství Collegia Romana1066 . Requesens se tak mohl stát kanovníkem olomouckým a v roce 1653 byl zvolen kapitulním děkanem, ale ještě téhož roku na svůj kanonikát resignoval, odešel do Říma, kde strávil zbylých devět let svého života v Germanicu a u sv. Apolináře, jimž odkázal celý svůj poměrně velký majetek. Jak je patrno, ve stáří mu již nezdravé římské povětří nevadilo1067 . Tolik korespondence Olivieriho ohledně alumnů Germanica. Víme, že v době episkopátu Dietrichsteina v tomto ústavu studovali mnozí další, kteří se posléze domohli olomouckého kanonikátu, ale o nich se agent nezmiňuje, možná i proto, že jejich působnost byla vyřizována jinou cestou. Mnoho z nich navíc nepocházelo z českých zemí, a do Germanica se dostali díky svému původu z jiných diecézí. Je proto logické, že se o jejich přijetí starali jejich vlastní biskupové. 1064 Dietrichstein Castorimu Brno prosinec 1615 – ZAOpO, AO, Kopiář latinské korespondence Františka Dietrichsteina 1612-1617, i.č. 118, sign. 39, f. 179v-180r. 1065 Olivieri Dietrichsteinovi 2. I. 1616; 25. III., 22. IV., 6. V. – I.; 13. V., 20. V. a 3. VI. 1617 (viz příloha). 1066 Olivieri Dietrichsteinovi 21. III., 28. III. a 4. IV. 1620 (viz příloha). 1067 Srv. ZEMEK Posloupnost I, 809. 339 Světící biskupové olomoucké diecéze Do této skupiny patří i světící biskupové olomoucké diecéze, kterých měl kardinál nutně zapotřebí. Můžeme na tuto nutnost vztáhnout důvody, které uvádí memoriál Causae ob quas episcopus Olomucensis suffraganeo opus habeat, uložený v kapitulním olomouckém archivu1068 . Pochází sice až z druhé poloviny 17. století, vznikl po smrti světícího biskupa Gobbara r. 1665, kdy byl jmenován biskupem Bernard Bredimus, který nebyl potvrzen Římem, ale jeho důvody lze zajisté vztáhnout i na dobu předchozí. Důvodů je vypočítáno celkem pět: 1. Velká olomoucká diecéze má asi tisíc farností, a po švédských válkách je třeba znovu světit a rekoncilovat kostely, kaple, oltáře, zvony, hřbitovy, na což by jeden biskup nestačil. 2. Olomoucký biskup není jenom biskupem (non est tantum episcopus), ale i říšským knížetem, který se z důvodů jednání majetkových a politických musí ze své katedrály často vzdalovat. 3. Jakožto říšské kníže se také biskup musí chovat, a proto se musí přemisťovat s velkým doprovodem, takže je méně nákladné k některým funkcím posílat sufragána. 4. Biskupové a sufragáni sousedních diecézí jsou příliš vzdáleni, a proto se nedá žádat, aby přijeli zajistit biskupské funkce. 5. Již od dob Pia V. se dodržuje úzus, že ty diecéze, které vždy sufragány měly, je mají mít i nadále a Olomouc své sufragány (v memoriálu vypočítané) měla, má na ně nárok i v současnosti. Jak je patrno, mohl by se pod memoriál pravděpodobně podepsat i kardinál Dietrichstein, který takřka kontinuálně používal služeb světících biskupů. V době jeho episkopátu se jednalo o pět prelátů: Melichara Pirnesia z Pirnu († 27. VII. 1607), Jana Křtitele Civalliho († 29. I. 1617), Ignáce Hynka Novohradského z Kolovrat († 24. X. 1628), Caesara Narda z Montopole († 1633) a Filipa Fridricha Breunera († 22. V. 1669)1069. Olivieriho korespondence nám skýtá především informace o tom, jak po smrti předchozího sufragána bylo vedeno jednání o sufragánu novém. V případě biskupa Civalliho navíc Olivieri sufragána zná a po jeho smrti jedná i s jeho synovcem, lékařem Fabiem Civallim. Stejně jako po smrti Civalliho, kdy ke jmenování došlo po takřka dvou letech od jeho smrti1070, i po smrti Hynka Novohradského z Kolovrat se odehrálo doslova byrokratické martyrium pro jmenování nového světícího biskupa, které trvalo opět skoro dva roky, protože k rozhodnutí došlo v tajné konzistoři 9. IX. 16301071. Olivieri upozorňoval na to, že je třeba důkladně zformovat proces, aby k průtahům nedocházelo1072 a když konečně materiály od 1068 MCO, kart. 247, i.č. 3660, sign. F b 1, [písemnosti týkající se sufragánních biskupů (1407) 1664-1780]. Zachováno v jednom originále a třech kopiích, i se seznamem olomouckých světících biskupů. 1069 O jejich životních osudech jsme částečně již pojednali v této práci, ale jejich krátké medailónky lze nalézt i s odkazy na literaturu v: PARMA 2006, 65-68. 1070 V tajné konzistoři dne 3. IX. 1618: ASV, Arch. Concist., Acta Misc., vol. 38, f. 245v. 1071 ASV, Arch. Concist., Acta Misc., vol. 39, f. 227r. 1072 Olivieri Dietrichsteinovi 13. I. 1629 (viz příloha). 340 nuncia Palotty v lednu 1630 přišly, byly opět ve špatném stavu. Nebylo z nich patrné, zda si jmenovaný Filip Fridrich Breuner bude chtít podržet dosavadní prebendy a jaké, ani zda je titul biskupa nigropolského1073, tradičně udělovaný olomouckým sufragánům, skutečně vakantní. Navíc se sekretářům kardinálského kolegia nepodařilo nalézt v záznamech titul diecéze Nigropolis, ale pouze Nicopolis, takže se rýsoval další problém1074. V kongregaci Konzistoře se mluvilo o titulu pro sufragána ještě v únoru 1630, nalezli tři vakantní tituly a byl z nich vybrán titul diecéze v palestinském Joppe, a sekretář Doni ještě o měsíc později nestihl napsat návrh příslušného dekretu, který byl hotov až 13. března. Tento drobný pokrok ještě neznamenal jmenování: konzistoř se odkládala, kardinál Ludovisi jako viceprotektor byl nemocen podagrou a k návrhu kard. Torrese došlo až 10. VI.: k rozhodnutí však došlo až o tři měsíce později1075 . Ani to však neznamenalo konec celé záležitosti, protože vyslanec Savelli i ke konci své pozemské pouti se blížící Olivieri se snažili o vyřízení záležitosti per viam secretam, aby se ušetřily peníze, které ostatně ze střední Evropy stále nepřicházely1076. Záležitost byla hotova až po Olivieriho smrti, kdy jeho synovec Pietro Matta konečně 28. XII. zasílá Dietrichsteinovi příslušné papežské bully1077 . Komplexní struktura průtahů je opět ilustrací, jak dlouho mohlo trvat kuriální jednání, do nějž se musel nakonec vložit i císařský velvyslanec. Situace olomoucké kapituly a jejího biskupa v době stavovského povstání Vzhledem k tomu, že hlavním předmětem zásahů římského agenta vůči kapitule je její satisfakce po porážce stavovského povstání, a že se o ní z Olivieriho korespondence dovídáme mnohé i v jeho průběhu, dovolíme si stručně rekapitulovat osudy kapituly v této pohnuté době. Olomoucká kapitula byla za stavovského povstání postižena velmi citelně. Na brněnském srpnovém sjezdu roku 1619, poznamenaném Tieffenbachovým vítězstvím nad Dampierrem u Věstonic, kde byla m.j. přijata i stavovská konfederační smlouva zemí české koruny1078 , došlo k faktickému zrušení prelátského stavu na Moravě. Rodové statky kardinála Dietrichsteina, který byl prohlášen za nepřítele země, 1073 V pramenech uváděno pod různými tvary (Nicopolitanus, Nigropolensis aj.): Podle HC IV, 259 jde o více diecézí in partibus infidelium, které bývaly často zaměňovány. Ani vatikánské prameny dobře nerozlišují mezi Nikopolí v Arménii, v Epiru, v dolní Moesii a u Nestu. 1074 Olivieri Dietrichsteinovi 26. I. 1630 ( v příloze). 1075 Olivieri Dietrichsteinovi 9. II., 23. II., 2. III., 9. III., 16. III., 13. IV., 20. IV., 4. V., 11. V., 18. V., 1. VI., 8. VI., 15. VI., 7. IX. a 28. IX. 1630 (viz příloha). 1076 Olivieri Dietrichsteinovi 5. X. 1630 a 19. X. 1630 (viz příloha). 1077 Pietro Matta Dietrichsteinovi 16. XI., 23. XI. a 28. XII. 1630 (viz příloha). 1078 K této „magně chartě“ českého stavovství, viz především VÁLKA 1986A. Text konfederace: D´ELVERT 1878, 259-268; DBBTI II, 151. O sněmu také: KAMENÍČEK 1902, 510-516, TENORA-FOLTYNOVSKÝ 1920, 403-409; KOUDELA 2000, 78-79. 341 byly vzaty do zemské správy, stejně jako statky biskupské, kapitulní i klášterní. Kardinál byl vypovězen na věčné časy ze země a byl vydán příkaz, aby olomoučtí a brněnští kanovníci, kteří se jako kapitula veřejně vyslovili, že je v rozporu s jejich svědomím stát při direktoriu a odmítali postavit hotovost, byli vzati do vazby. Provedení tohoto sněmovního rozhodnutí direktoři přikázali dopisem komisařům jednotlivých moravských krajů z 12. srpna1079, a proto se dostalo i k hejtmanovi Hartmannovi z Buchheimu, veliteli olomoucké posádky a stavovskému komisaři. Ten nařízení splnil již 15. srpna, o katolickém svátku Nanebevzetí Mariina1080 , kdy pozval osm přítomných kanovníků1081 na hostinu do svého domu, ale potom je dal uvěznit „in das Haus so in der Böhmen gassen, neben Tobias Lettowitzern, und Ihr gnaden Herrn Unter-kammerern, Herrn Carl Haugwitzen Häußern gelegen, darinnen die Subutraquisten von etlichen Jahren ihr Religionis Exercitium gehalten“1082 . Kanovníci ve svém vězení nesměli s nikým mluvit a nedostávali ani papír, ani psací potřeby, prý museli spát na zemi, trpěli hladem, žízní a chladem v nevytápěném domě, jak alespoň píší oni sami. Mezitím byly pleněny kanovnické rezidence, v děkanství se ubytoval sám hejtman Buchheim, a používal i děkanský kočár a služebnictvo. Proboštství bylo dokonale vyrabováno, „da sie kein Schloß and denen Thüren, kein Nagl an der Wandt, kein Rahmel an denen Fernstern, oder sonsten so eines Pfennigs werth seyen möchte, gelassen, ja auch die eingemauerten Werckstuckh haben vor dießen rastenden Raubern nicht sicher sein können.“1083 Ve vězení zůstali 22 týdnů a tři dny, až do 19. ledna 16201084 . Po svém propuštění zůstali nejprve v Olomouci, kde byli 1079 URBÁNKOVÁ- HRUBÁ 1979, n. 472, s. 253-4 1080 O tom, jak zajetí kanovníků proběhlo, máme dvě odlišné zprávy: jedna je z pera katolického olomouckého měšťana (vyd. DUDÍK 1851, 23-25), druhá je zprávou, kterou pro papeže napsali samotní kanovníci (viz TENORA-FOLTYNOVSKÝ 1920, 411-413). Je stále otázkou, zda se zajetí stalo při slavnostním obědě, nebo zda bylo drastičtější. Přesvědčivý důkaz pro první verzi podává Nešpor (NEŠPOR 1998, 136-137), který cituje městské knihy udávající i cenu hostiny. Kanovníci si možná ve zprávě papeži mnohé „přikrášlili“. 1081 Jednalo se o následující: kapitulní děkan Jan Fridrich Breuner, probošt Václav Pillar z Pilhu, Arnošt Maas, Zikmund Scholl, Ondřej Kindler, Jan Kř. Zöschius, Zikmund Magnus, Klaudius Sorina. Nepřítomni byli určitě: arcijáhen Julius Caesar Ginnani, scholastik, a brněnský probošt Hynek Kolovrat, který s ostatními brněnskými kanovníky uprchl (Ginnani a Kolovrat byli také vykázáni stavy ze země), kanovník Jan Arnošt Platejs, o němž ještě uslyšíme, Dietrichsteinovi kanovníci a latere: sekretář Václav Tromp a Girolamo Piccinardi (ti sdíleli osudy kardinála), David Pipper, který byl farářem u sv. Mořice, Bernard Eder, administrátor vratislavského biskupství, Jan Kašpar Stredele, Jan Jindřich Schidl, který byl současně kanovníkem pražským, Lodovico Ridolfi, Arnošt Vojtěch z Harrachu, litoměřický probošt Jan Tiburc Kotva, kroměřížský probošt Ondřej Orlík z Laziska, Karel Hüttendorfer a Roderik Saint- Hillaire. 1082 DUDÍK 1851, 24. Jednalo se tedy o dům, na jehož místě dnes stojí tzv. Slovanský dům na ulici 8. května. 1083 DUDÍK 1851, 25. 1084 DUDÍK 1851, 24. 342 živeni katolickými měšťany, pak byli převezeni do Brna, až konečně 22. března byli propuštěni. Většina z nich odešla do Vídně, s výjimkou probošta Pillara a kanovníků Scholla a Kindlera, kteří zůstali v Olomouci. Ještě tvrdějšího zacházení se dostalo kanovníku Platejsovi1085, který se zapletl do vojenských akcí a s malým oddílem Dampierrovy jízdy se nakrátko zmocnil Vyškova. Město bylo 17. srpna 1619 vydáno veliteli stavovské jízdy Petru Sedlnickému z Choltic, jenž dal kanovníka a františkána Bonaventuru Orlíka spoutat železnými řetězy a na otevřeném voze převézt do Brna, kde byl kanovník nejprve po tři hodiny vystaven posměchu lidu, a pak uvězněn na radnici v chladné místnosti, kde byl připoután ke kládě. Ladislav Velen ze Žerotína jej posléze chtěl vyměnit za správce svého břeclavského velkostatku, zajatého mikulovským velitelem Henry Brucem. Výměna se neuskutečnila a Platejse vyplatil jeho bratr Karel Fridrich, osvobozen byl na Moravské Třebové 10. února 1620. Jak jsme již řekli, většina kanovníků se odebrala do Vídně, podle Olivieriho „ztratili všechno co měli pro svatou víru a jsou natolik chudí, že kdyby si pan kardinál neodtrhl chléb od úst, aby je podporoval a nedával každému z nich dvacet zlatých měsíčně, museli by nazí jít žebrat.“1086 Tato působivá slova ovšem Olivieri přednesl papeži, když se jej snažil spolu s arcijáhnem Ginnanim na audienci 5. VII. přesvědčit, aby vyhověl prosbám katedrální kapituly o finanční podporu, vyjádřenou v příslušné suplice kapituly1087 . Olivieri ji nejprve zaslal Ludovicu Ridolfimu, jenž byl v té době v Neapoli, aby mu poskytl své cenné rady, a v neděli 5. VII. ji za doprovodu olomouckého arcijáhna předal papeži. Kapitula chtěla finanční podporu, načež se papež začal vykrucovat, a proto Olivieri navrhl, aby přidělil zchudlým olomouckým kanovníkům peníze, které byly původně vyhrazeny na olomouckou papežskou kolej. Pavel V., stejně jako posléze kardinál Borghese, odpověděli, že příjmy koleje již byly přiděleny a na reskriptu memoriálu se objevila věta: „Příspěvky na alumny se platí otcům jezuitům.“1088 Je možné, že kurie již předvídala výsledek stavovského povstání, ostatně stačilo být pouze průměrným ekonomem na to, aby se dal i spočítat, v každém případě asi nechávala kanovníky, aby si pomohli sami. Ostatně, několik měsíců poněkud přísnějšího režimu ve vězení a několik dalších 1085 Asi nejpodrobněji líčí tuto epizodu LÍVA 1930, 32-34; podrobný je i TENORA-FOLTYNOVSKÝ 1920, 412-413. 1086 Olivieri Dietrichsteinovi 11. VII. 1620 (viz příloha). 1087 Prosba byla vyjádřena ve známém memoriálu nazvaném „Epistola informatoria“ z dubna 1620 (LÍVA 1930, 33-35; TENORA-FOLTYNOVSKÝ 1920, 412). Dopis nepřivezl do Říma arcijáhen Ginnani, jak se domníval Líva (ten do věčného Města dorazil již v lednu 1620, kdy byli ostatní ještě ve vězení): byl doručen Olivierimu asi někdy koncem května 1620, pravděpodobně Vavřincem Zwettlerem. 1088 Olivieri Dietrichsteinovi, 20. VI., 4. VII., 11. VII. a 15. VII. 1620 (viz příloha). 343 strávených ve „skromných“ poměrech na vídeňském císařském dvoře určitě nebylo na škodu jejich duchovnímu pokroku. Není nutné, abychom popisovali osudy samotného Dietrichsteina během stavovského povstání, jsou dostatečně známy z poměrně četné literatury, ale chtěli bychom se zastavit u toho, jak bylo vnímáno Olivierim a jeho prostřednictvím i světem papežského dvora. Po počáteční nejistotě roku 1619, ukončené zprávou o Dietrichsteinovi v srpnu tohoto roku1089 navrhuje agent, aby kardinál v tak těžkých dobách raději odjel do Říma. Kardinál totiž proto, aby měl z čeho žít, musel dát razit mince ze stříbrného nádobí a šperků, jež měl ve Vídni. Podobně jako agent přemýšlel i sám kardinál, který v listopadu 1619 požádal císaře, aby mohl odjet do Říma a žít tam z některých příjmů zajatého kardinála Klesla1090 . Zde ovšem nastal problém, neboť papež Řehoř XV. zřídil kvůli tomuto kardinálovi zvláštní kongregaci, která rozhodla, že Kleslových příjmů bude použito na platby za jeho živobytí, stráže, a na úhradu innsbrucké komory spojené s kardinálem, které nárokoval arcivévoda Leopold. Dietrichstein se paralelně snažil o získání příjmů od španělského krále, využívajíc při tom intervence španělských vyslanců v Římě a kardinála Borgii, který se měl stát vicekrálem v Neapoli. Olivieri společně s Ridolfim a Camillem Cataneem uvažovali o tom, že by pak Dietrichstein mohl být reprezentantem španělské koruny v kardinálském kolegiu. Mezitím mu španělský král přiznal penzi ve výši 6000 scudi1091 , ale Dietrichstein usiloval ještě o biskupství v Pamploně. Chtěl se také stát komprotektorem Hispánie (či spíše Kastílie a západních Indií), neboť komprotektor Gaspare Borgia odcházel jako místokrál do Neapole1092 . Biskupství v Pamploně se nepodařilo získat, ale pro tento způsob řešení je typický rozhovor Olivieriho s kardinálem Giustinianim. Ten radil aby se o záležitosti vůbec v Římě nemluvilo nahlas a aby se Dietrichstein pokusil získat toto beneficium především ve Španělsku. V Římě by to pak již nějak přijali a protože díky nemožnosti přebývat v olomouckém biskupství je Dietrichstein vlastně biskupem in partibus infidelium, titulárním, mohl by mít i druhé biskupství, které by posléze (po případném získání Moravy Habsburky) bylo možné spravovat prostřednictvím administrátora, nebo diecézi pustit a získat místo ní alespoň nějakou penzi1093. Situaci vyřešil sám běh událostí, který nevyhnutelně směřoval k porážce stavovského povstání v českých zemích. 1089 Olivieri Dietrichsteinovi 10. VIII. 1619 (viz příloha). 1090 Olivieri Dietrichsteinovi 16. a 30. XI. 1619 (viz příloha). 1091 Olivieri Dietrichsteinovi 4. IV. 1620 (viz příloha). Španělská penze tehdy byla pouze přislíbena, zaplacena byla až později. I tak se v Římě proti tomu vytvořila silná opozice. O španělské penzi alespoň stručně HILLARD VON THIESSEN, Aussenpolitik im Zeichen personaler Herrschaft. Die römisch-spanischen Beziehungen im mikropolitischen Perspektive, in: REINHARD 2004, 109-116. 1092 Olivieri Dietrichsteinovi 28. XII. 1619, 7. III., 14. III., 16. V. a 20. VI. 1620 (viz příloha). 1093 Olivieri Dietrichsteinovi 20. VI. 1620 (viz příloha). 344 Prerogativy olomoucké kapituly získané po porážce stavovského povstání Porážka stavovského povstání znamenala pro kapitulu jak restituce, tak i majetkové zisky a vzrůst společenské prestiže, které byly shrnuty do velkého císařského privilegia ze srpna 16231094 . V něm císař shrnuje osudy kapituly i jednotlivých kanovníků během stavovského povstání, a konstatuje, že kapitula jako celek během rebellionis turbines trpěla a byla pronásledována, z důvodu věrnosti Bohu, katolické víře i legitimnímu panovníkovi1095 , a proto jí uděluje privilegia, především privilegium nazývat se a být nazývána fidele capitulum, věrná kapitula. Dále dostává kapitula i jednotliví kanovníci právo svobodně a bez omezení nabývat a intabulovat jakýkoli nemovitý pozemkový majetek, a dokonce je vyňata ze zákazu církevní majetek prodávat, i když pouze se souhlasem markraběte a Sv. Stolce a za podmínky, že získané prostředky budou použity na nákup jiných nemovitostí. Toto privilegium rušilo starou moravskou zvyklost, která omezovala právo nákupu církevního majetku, vázaného na souhlas stavů a omezovaného jakýmsi statem quo, kdy kláštery a kapituly musely při nákupu nových statků prodat ekvivalentní část statků stávajících. Na omezení prodeje zase měla zájem panovnická komora, jejíž součástí církevní statky většinou byly1096. Kapitula jako odškodnění za utrpěné křivdy také dostala statek Haňovice, zkonfiskovaný Bernardu st. ze Zástřizl, který se podílel na pronásledování osmi kapitulárů v Olomouci. Byl jí také darován olomoucký dům, v němž byli kanovníci vězněni. V privilegiu je dále polepšen znak (nebo přesněji insignie) kapituly, kde je zdůrazněna i její věrnost: písmeno F na prsou císařského orla je interpretováno 1094 Ferdinand II., privilegium pro olomouckou kapitulu, Vídeň 28. VIII. 1623 – pergamenová kniha s císařskou pečetí ve dřevěné kapsli, ZAOpO, MCO, sign. E I 4, ed. KOBLIHA 1890, n. 11, s. 18-23. 1095 … ut Deo, Ecclesiae sanctae et nobis tamquam legittimo regi et Moraviae marchioni, debitam et incontaminatam servare posset fidem … 1096 Tento úzus podrobněji popisuje KAMENÍČEK 1905, 78-79. Polepšení znaku olomoucké kapituly z r. 1623 Foto Muzeum umění v Olomouci 345 nejenom jako zkratka panovníkova jména, ale zároveň jako začátek slova Fidelitas. Privilegium znamenalo zakončení procesu restituce a odměny za věrnost ze strany panovníka a zcela jistě se o tuto dosti značnou odměnu zasadil i kardinál Dietrichstein. Jeho snaha o zvýšení majetkového zázemí činnosti kapituly se však nelimitovala pouze na zásahy u císařského dvora. Již v říjnu 1622 dostal Olivieri Dietrichsteinův dopis se suplikou za olomouckou kapitulu, již měl podat papeži1097 . Dietrichstein v ní nejprve mluví o velikosti a důstojenství olomoucké diecéze, založené díky apoštolské činnosti sv. Cyrila a Metoděje, o zásluhách olomoucké kapituly, jíž i panovník udělil titul „věrná kapitula“ a polepšil jí insignie. Dietrichstein proto prosí i papeže, aby na památku této věrnosti kapituly bylo jejím rezidenčním kanovníkům povoleno, aby při slavnostních bohoslužbách, které slouží sami, nebo při asistenci biskupovi, mohli používat biskupskou mitru jako kanovníci v Praze, kteří ji používají asi ze starého zvyku, bez výslovného povolení, i když jejich kostel není tak starobylý jako olomoucký a kanovníci nemají tak vysoké příjmy. Pokud by povolení nemohlo být pro všechny, ať je uděleno alespoň pro čtyři dignitáře kapituly (děkana, probošta, arcijáhna a scholastika). Dále kardinál papeže žádá, aby kanovníci mohli nosit červenou kleriku, jakou nosí papežští komoří a jejíž nošení mají povoleno i kanovníci vratislavští. Konečně kardinál žádá, aby mohli kanovníci nosit cappy, které nosí kanovníci v lateránské a svatopetrské bazilice i jiných kostelech v Itálii. Papež Lodovisi však měl zdravotní problémy, takže nejprve byly Dietrichsteinovy prosby projednány s kardinálem-nepotem, a papeži supliku přednesl jeho hofmistr mons. Giovanni Battista Agucchi až v listopadu 16221098 . Řehoř XV. vyslovil ochotu kapitule vyhovět, ale ohledně nošení červených klerik se vyjádřil, že přeci každý kardinál by měl hájit výsadu svého důstojenství, a že by červená barva vůbec měla být vyhrazena pouze kardinálům a těm, kdo mají z nějakého důvodu privilegium ji nosit, by se mělo odebrat. Papež rád uděluje privilegium nosit fialové cappy s hermelínovou podšívkou, které nosí kanovníci v papežských bazilikách, ohledně privilegia nošení miter postupuje žádost Kongregaci Posv. ritů, jak bylo ostatně napsáno i reskriptu na versu Dietrichsteinovy supliky1099 . Vzhledem k tomu, že se díky nemoci prefekta Kongregace, kard. Montalta, projednávání poněkud protáhlo, 1097 Viz Olivieri Dietrichsteinovi 1. X. 1622 (viz příloha). Latinská suplika kardinála Dietrichsteina papeži, Vídeň 9. IX. 1622 – ACCS, Sacra Rituum Congregatio, fondo Positiones et Rescriptum, n. 5801, f. 1rv + 3rv. Na f. 2rv je stručný italský regest, který pravděpodobně sloužil přímo při audienci u papeže. 1098 Olivieri Dietrichsteinovi 19. XI. 1662 (viz příloha). 1099 Viz citovaná suplika, f. 3v: Olumecens. Quoad cappas Ss.mus annuit quibus capitulum in praesenti contentum esse posse videtur. Adeat tamen quoad reliqua Sacram Rituum Congregationem. Tento reskript také několikrát cituje ve svých dopisech Olivieri. 346 je reskript kongregace až z 10. prosince, a zní: Gaudeant impetratis, což tedy znamená, že kongregace pouze potvrdila privilegium, které již udělil papež. I zde ovšem nastal problém, když v polovině roku 1623 chtěl Olivieri nechat vyhotovit příslušnou listinu. Olivieri, veden svou obvyklou snahou ušetřit na expedici, totiž chtěl pro kardinálu Cobelluzzim breve, ale do věci se vložil mons. Agucchi, jenž byl přesvědčen, že je nutné vyhotovit bulu, neboť šlo o milost udílenou navždy. Olivieri se hrozí výdajů, neboť by šlo o vysokou částku, alespoň 100 komorních dukátů na komponendách za každého kanovníka a navíc kancelářské taxy za vyhotovení buly. „Našel jsem, že jedna polská kapitula již před více než rokem při podobné milosti nemohla zaplatit komponendy, a to chtěla uhradit celé dvě třetiny ceny. Chtěl jsem o tom podrobně zpravit Vaši Osvícenost před tím, než začnu tak mnoho utrácet, chtěl bych nechat projít supliku a pak s tím přestat dokud mi nedojde nový a jasný příkaz, protože jen za to, aby mohli kanovníci nosit fialovou cappu, mi to připadá příliš vysoká cena.“1100 Privilegium bylo nakonec uděleno až za pontifikátu Urbana VIII., kdy byla schválena nová Dietrichsteinova suplika týkající se pouze fialových capp, v zimě podšitých kožešinou a v létě červeným hedvábím a papež schválil i klauzuli, aby byla expedována jako breve a officium minoris gratiae. Již Dietrichstein ovšem takto schválenou supliku (zjevně nebylo vyhotoveno breve) vydával za papežskou bulu, jak je patrno i z titulu tisku citovaného Středovským1101 . Podle citovaného titulu tisku, který se zatím nepodařilo nalézt, navíc kardinál sám kanovníky poprvé oblékl do fialových capp o svátku sv. Petra a Pavla, tedy 29. června (asi r. 1628), pokud se ovšem nejednalo až o rok 1629, kdy Dietrichstein navíc slavil svá biskupská tricennalia. V roce 1622 ovšem byla podána ještě jedna suplika, která byla pro život kapituly nesporně důležitější, a sice žádost o povolení majetkové kommutace, tedy záměny. Tuto supliku podávala samotná kapitula a známe ji z opisu zaslanému nunciovi Caraffovi kardinálem Ludovisim1102. Kapitula, které se jí 1100 Olivieri Dietrichsteinovi 3. VI. 1623 (viz příloha). 1101 Dietrichsteinova suplika pro olomouckou kapitulu, schválená papežem Urbanem VIII. 6. III. 1628 – autentifikovaný opis (ex libro nono secret. Urbani VIII., f. 86) ZAOpO, MCO, sign. B II d 2, ed. KOBLIHA 1890, n. 13, s. 25-26 (i Kobliha tento dokument prohlašuje mylně za bulu); opis je i ve Středovského Apografech, I. sv., pořízený z olomouckého tisku Haugenhofferova z roku 1629, který byl intitulován: Bulla S. D. N. Urbani divina providentia papae octavi super usu capparum fideli capitulo Olomucensi concessa, cuius vigore r.mus, ill.mus et exc.mus princeps ac dominus D. Franciscus cardinalis et princeps a Dietrichstein, episcopus Olomucensis primum Die SS. Apostolorum Petri et Pauli r.mos, ill.mos et magnif. D. praelatos et canonicos in ecclesia cathedrali eisdem cappis vestivit cum brevi gratulatione suae Excellentiae de expleto in cardinalatu et episcopatu trigesimo anno tunc dicto. Olomucii typis Nicolai Hradecky anno 1629. 1102 Ludovico kard. Ludovisi Carlu Caraffovi Řím 17. XII. 1622 – kopie: RAD, kart. 435, i.č. 1907/39, f. 46-47. Kopie supliky na f. 47r: B.me Pater – Praemisso beatissimorum pedum humillimo osculo. – Capitulum cathedralis ecclesiae Olomucensis S. V. humillime supplicat, ut eum hoc tempore magnam occasionem habeat bonorum capitularium et ecclesiae praedictae conditionem meliorem faciendi, 347 naskýtá možnost scelit své kapitulní statky, žádá papeže, aby mohla pozemkové državy příliš vzdálené od sídla kapituly a ostatních kapitulních statků vyměnit za jiné se souhlasem Dietrichsteina nebo apoštolského nuncia. Ludovisi nařídil nunciovi, aby se na případ informoval, a pokud to bude pro kapitulu užitečné a bude s tím souhlasit biskup, jí výměnu povolil. V případě, že budou statky prodány, ať jsou peníze výhodně uloženy do té doby, než se podaří zakoupit statky nové. Nejsme zatím informováni o tom, jak příslušné majetkové kummutace probíhaly, víme jen, že již roku 1626 papež Urban VIII. přijímá kapitulu se vším majetkem pod ochranu sv. Petra a zároveň jí potvrzuje všechna předchozí privilegia udělená jak papeži, tak i světskými knížaty a panovníky1103. Víme, že kardinál se staral i olomouckou kapitulu i její kostel i nadále, jak to ostatně uvidíme i v kapitolce pojednávající o záležitostech liturgických. Po stavovském povstání nechal pořídit celou sadu liturgických parament a při průchodech vojsk zajišťoval zabezpečení kapitulního pokladu a archivu, které byly převáženy do bezpečnějších míst. Tak roku 1632, v době saského vpádu, olomoucký sakrista jednal s mikulovským proboštem o převezení kapitulního pokladu a archivu do Vídně, a to na kardinálovy náklady1104 , ale podobně byl zaslán přes Olomouc do Vídně i archiv vratislavského biskupství a biskupský mobiliář1105 , movitý majetek kapitulního děkana Breunera a další část pokladu olomouckého kostela1106 . Podobně se kapitula a děkan ptají v srpnu 1634, zda je třeba přenést archiv a poklad olomouckého kostela před hrozícím vpádem qualis non tam facile revertura videtur S.tas V.ra clementissime annuere et facultatem concedere dignetur, quatenus villas et pagos aut longe ab ecclesia dissitas ac dissitos aut quomodolibet aliter incomodos vel inoportunos cum propinquioribus tamen et cum scitu sui episcopi ill.mi D. card.lis a Dietrichstain et ill.mi D. nuntii apostolici commutare possit et valeat. Id se maxime quod ob loci distantiam semper cum sese improvisa offere occasio ad Sedem Apostolicam confugere non possit, certo consecuturum sperat a S. V., pro cuius incolumitate et felici pastorali regimine Deum continuis praecibus exortaturum est eiusdem paternae gratiae sese humillime commendans. Quam Deus etc. – Fidele capitulum cathedralis ecclesiae Olomucensis. Olivieri píše 1. X. 1622 Dietrichsteinovi, že supliku dostal a vyjadřuje přesvědčení, že bude postoupena Kongregaci Consulty. 1103 Urban VIII, bula Cum a nobis petitur quod pro olomouckou kapitulu, Řím u sv. Petra 5. XII. 1626 – opis ZAOpO, MCO, sign. B II c 28/2, ed. KOBLIHA 1890, n. 12, s. 24. 1104 Jan Fridrich Breuner a olomoucká kapitula Dietrichsteinovi 10. IX. 1632 – RAD, kart. 429, i.č. 1905/110. 1105 Jan Fridrich Breuner a olomoucká kapitula Dietrichsteinovi 7. VI. 1632, 27. VI. 1632 – RAD, kart. 429, i.č. 1905/110. 1106 Olomoučtí kanovníci Dietrichsteinovi 23. XI. 1632 – RAD, kart. 429, i.č. 1905/110. V okamžiku, kdy padla saských rukou Nisa, odjel děkan Breuner podle tohoto dopisu se svým movitým majetkem i pokladem olomouckého kostela do Brna, aby byl blíže Dietrichsteinovu Mikulovu. 348 švédských vojsk. Tehdy transportu nebylo potřeba, protože již na začátku září 1634 byli Švédové poraženi v bitvě u Nördlingenu1107. Kapitula měla také Dietrichsteinovu podporu ve sporech prelátského stavu se zbytkem moravských stavů o přednost na zemských sněmech a soudech. Podle Obnoveného zřízení zemského pro Moravu byli „věrná kapitula Olomaucká se všemi preláty a kleriky v … markrabství moravském … za první a nejvzáctnější stav mezi jinými stavy držáni a uznáváni byli … biskup má míti přední místo, po něm pak, není-li tu žádného jiného biskupa, nejpřednější před jinými všemi preláty kapitola sedati a místo držeti má.“1108 Již od roku 1634 však docházelo ke sporům o precedenci, neboť panský stav žádal o první místo, jak tomu bylo před vydáním Obnoveného zřízení. Tento spor, v němž se kapitula obracela na kardinála se žádostí o podporu1109 , byl zakončen až výnosem Ferdinanda II. z 10. dubna 1638, podle nějž prelátskému stavu náleží prvenství nejen na sněmech, ale i ve stavovských komisích, i kdyby v nich byli přítomni vévodové nebo knížata1110. „Hrozba“ nových biskupství v Čechách Již roku 1577, v počáteční fázi středoevropské protireformace, se mluvilo o vyčlenění alespoň dvou nebo tří biskupství z rozsáhlé pražské arcidiecéze, navrhoval to i nuncius Filippo Sega roku 1587 a roku 1593 Melchior Klesl navrhl arcibiskupu Berkovi zřízení čtyř biskupství v Litoměřicích, Hradci Králové, Českých Budějovicích a v Plzni1111. Po bělohorském vítězství se tyto návrhy znovu dostaly na pořad dne: Slavata a Martinic, Lamormain i Carlo Carafa, ti všichni o nutnosti nových biskupství mluví, každý trochu jinak. Již na podzim 1623 narazil Carafa u císařského dvora na opozici, i když, jak píše v relaci ze září 1623, „v každé čtvrti království bude zřízena jedna katedrála“1112 a přirovnává to ke znamení kříže, které poznamená království. Pro ekonomické zázemí navrhuje vytvořit biskupské menzální statky z příjmů hlavních kostelů zamýšlených biskupských měst a také převedením různých statků náležejících řeholním institucím, tak jako se to odehrálo ve Flandrech za pontifikátu Pia V. Bude k tomu zapotřebí velmi silných pravomocí od papeže, facoltà assolutissima, neboť řeholníci se jistě budou bránit a mají velmi vlivné konexe. Prosí také o to, aby papež vyzval brevii k pomoci i císaře, Eggenberga a Liechtensteina a 1107 Jan Fridrich Breuner a olomoucká kapitula Dietrichsteinovi 26. VIII., 29. VIII. a 14. IX. 1634 – RAD, kart. 429, i.č. 1905/110. 1108 JIREČEK 1890A, 33. 1109 Jan Fridrich Breuner a olomoucká kapitula Dietrichsteinovi 18. I. 1634, 18. III. 1634 – RAD, kart. 429, i.č. 1905/110. 1110 ZUBER 1987, 69. 1111 Stručný přehled této otázky i literatury k ní, viz CATALANO 2008, 84-85. 1112 IBIDEM. Celý text Carafovy relace ze září 1623 vydán v ASCPFB I/1, n. 85 (s. 350-411), o biskupstvích na s. 371-374. 349 vyjadřuje naději, že „prostřednictvím císařské zbožnosti překonáme všechny překážky“. Jeho přesvědčení však bylo mylné, a tak se znovu jednalo na přelomu let 1626 a 1627, kdy kardinál Harrach pobýval na císařském dvoře ve Vídni. Také tento pobyt, označený A. Catalanem za „zlomový moment české protireformace“1113 , byl z hlediska otázky vzniku nových biskupství neúspěšný zejména díky opozici vlivného císařského zpovědníka Lamormainiho, který mínil, že „biskupové nejsou pro reformu nezbytní“. Výsledkem bylo zřízení generální komise pro reformu na začátku února 1627 pod Harrachovým vedením, ale iniciativu ve zřízení biskupství převzal hlavně Dietrichstein, který byl vůči Harrachovým požadavkům velmi vstřícný. Poté, co znovu propukl spor o univerzitu a došlo k výměně na pozici nuncia, snahy o založení nových biskupství na chvíli ustoupily do pozadí, ale znovu se dostaly na přetřes v souvislosti s jednáními o restituční smlouvě s císařem a již v listopadu 1629 začala kolovat jména nových biskupů1114 . Tento zásadní krok reformy v Čechách ovšem narazil na odpor českých „politiků“, ale také duchovních z řad řeholníků, kteří nesouhlasili s výší a způsobem náhrady za jim zcizené církevní statky. Ke strahovským cisterciákům se připojili cisterciáci, benediktini i pražská kapitula, jmenování Itala Martina Bonaciny jedním z biskupů narazilo na odpor Lamormainiho. Přese všechno byla dohoda uzavřena, 22. III. 1630 ratifikována císařem, a téhož dne o tom mohl spokojený nuncius Pallotto napsat do Říma. Ferdinand II. rozhodl v tajné radě již na začátku března 1630, aby česká dvorská kancelář navrhla jmenování čtyř nových biskupů: Vilém Slavata sice před tím namítal, že by bylo lépe nejprve nová biskupství dostatečně finančně zajistit, ale po císařově příkazu věc projednal s Nosticem a přednesli v tajné radě návrh, aby se noví biskupové „k povinnostem v království českém platně hoditi mohli: v těchto zemích zrozeni byli, českou a německou řeč mluviti uměli, a kteří by nyní s počátku nepotřebovali ihned tak velikých nových důchodů, než s malou pomocí ty vzácné biskupské úřady spravovati mohli.“ Slavata proto navrhl pro Plzeň Jana Fridricha Breunera, který byl děkanem olomoucké kapituly a mohl by od papeže snadno získat povolení podržet si tuto prebendu „a umí dobře česky i německy, neb já jsem ho jednou v Olomouci slyšel oddávati.“ Biskupem v Českých Budějovicích se měl stát kanovník Jan Arnošt Platejs z Platenštejna, nedávno zvolený probošt olomoucké kapituly, a také v jeho případě se počítalo s retencí prebendy. Litoměřickým biskupem se měl stát Jan Tiburc Kotva z Preifeldu, tamější kapitulní probošt, do Hradce Králové byl určen administrátor vratislavského biskupství Kašpar Karas z Rombštejna, který byl původně s arcivévodou Karlem ve Španělsku, je osobně dosti bohatý „a umí též dosti dobře 1113 CATALANO 2008, 124 – Harrachův pobyt popisuje na s. 128-129. 1114 IBIDEM, s. 161. 350 česky“. Císař rozhodl podle Slavatova doporučení, Harrach marně protestoval proti tomu, že nebyl jmenován Martin Bonacina1115. Dlužno dodat, že i Kotva a Karas byli zároveň olomouckými kanovníky, a že spolu s Platejsem patřili mezi blízké Harrachovy spolupracovníky1116. V okamžiku, kdy se to dověděl Dietrichstein, byl oheň na střeše. Okamžitě odjel ke dvoru, kam dorazil 23. března, a rázně protestoval před císařem proti tomu, aby si probošt a děkan kapituly mohli podržet své beneficia. Totéž sdělil Kongregaci Propagandy a jejímu sekretáři Francescu Ingolimu, jehož navíc jmenoval formálně svým prokurátorem v této věci1117. Téhož dne napsal i svému agentovi Olivierimu a císařskému vyslanci Paolu Savellimu1118 ; všechny dopisy musely dojít do Říma někdy před 13. dubnem. Měly pravděpodobně všechny stejný obsah: Dietrichstein důrazně protestoval a nesouhlasil s tím, aby si děkan a probošt jeho kapituly směli ponechat své kapitulní prebendy, protože obě dignity vyžadují rezidenci, a proto nejsou kompatibilní s biskupskou funkcí, a pokud by je papež dispenzoval, znamenalo by to „la destruttione della mia chiesa et capitolo insigne.“ Od olomoucké diecéze jsou navíc obě biskupská města vzdálena: kdyby byla na Moravě, ještě by se mohlo uvažovat o splnění povinnosti rezidence, ale takto žádá papeže, kongregaci a všechny další adresáty, aby nikdy nebyl vydán souhlas se jmenováním nových biskupů, aniž by byl vyslyšen jeho požadavek. Olivieri projednal záležitost s knížetem Savellim, jenž jemu i Dietrichsteinovi sdělil, že ještě nedostal žádný pokyn od císaře a kardinála zároveň ujistil, že „když mi nyní přijdou příkazy od Jeho Milosti císařské, z ohledu na službu Vaší Osvícenosti odložím jejich vykonání až do té doby, než lépe zjistím názor císaře.“ Olivieri, který doporučil, aby se zasáhlo nejlépe ještě u císaře, také poslušně připravil memoriál1119 , který byl projednán na 123. zasedání Kongregace Propagandy 21. května za přítomnosti papeže Urbana VIII., ale bez toho, aniž by o tom byl učiněn zápis, zatímco se do zápisu dostal výrok kardinála Capponiho pronesený až po skončení zasedání, že není vhodné, aby se Propaganda byť na Dietrichsteinovu žádost postavila proti jmenovaným dispenzím1120. Mezitím kardinál Dietrichstein přijel do Janova, aby přivítal novou uherskou královnu, španělskou infantu Marii Annu, a poslal do 1115 Vilém Slavata Jaroslavu Bořitovi, Vídeň 6. III. 1630, ed. JIREČEK 1856. 1116 Tak to sděluje i Basilius z Aire Ingolimu, Vídeň 30. III. 1630 (APF, II., Lettere di Germania e Boemia 1630, n. 71, f. 78 – Přepisy, kart. 130). 1117 Dietrichstein Kongregaci Propagandy 23. III. 1630; téhož dne Dietrichstein Ingolimu – APF, II., Lettere di Germania e Boemia 1630, n. 71, f. 58rv a 59 – Přepisy, kart. 130. 1118 Tak to alespoň zmiňují Savelli a Olivieri ve svých odpovědích, které jsou obě datovány 13. IV. 1630 (viz příloha). 1119 Memoriál (nutně nedatovaný) – viz APF, Memoriali del 1630, n. 390, f. 198r – Přepisy, kart. 130. Olivieri Dietrichsteinovi 18.V. 1630 (viz příloha) sděluje, že má připraveny memoriály i vše, co je třeba k projednání v kongregaci, a že Ingoli usilovně na případu pracuje. 1120 APF, Acta ... 1630 et 1631, f. 73rv, n. 40 – Přepisy, kart. 130. 351 Říma svého kanovníka Sebastiana Lustriera, zdatného diplomata, vybaveného zkušeností císařského rezidenta v Cařihradě1121. Ten přednesl stanovisko kapituly, který v zásadě opakoval Dietrichsteinovu pozici1122, ale nabízel, že kapitula dá Breunerovi a Platejsovi nějakou kanovnickou porci, ale rozhodně nechce být zbavena svých prvních dvou dignitářů1123 . V Harrachův prospěch zase v Římě účinně zasahoval vlivný císařský auditor Roty Mottmann. Agent Olivieri již od začátku června spolu s Lustrierem jednal s kardinálem Barberinim1124 , jenž ovšem počkal až na následující zasedání Kongregace Propagandy, jež se odehrálo 15. června. Tam byl čten i dopis nuncia Palotty z 27. IV., který byl asi pro kongregaci rozhodující, neboť se ve svém dekretu nepostavila proti dispenzovaní kandidátů směřující k retenci beneficií, i když Dietrichsteinovu žádost s ohledem na jeho osobu výslovně nezamítla, nebo spíše ji ani nepředložila papeži1125. To, že dispens bude povolen, asi zjistil již Lustrier, neboť ze stejného dne je datován obšírný Dietrichsteinův dopis, ve kterém opakuje svůj protest a rozvádí dopodrobna důvody, proč mu rozhodnutí Kongregace připadá tvrdé a poškozující jeho diecézi1126 . Na úvod říká, že se od počátku snažil o založení nových biskupství a bude se snažit dál, pokud to nebude poškozovat jeho diecézi, zvlášť proto, že se jedná o prestiž jeho kapituly, která je takříkajíc „seminářem mnoha biskupů a arcibiskupů“. Císař původně určil biskupům příjmy, které by jim spolu s přidáním jejich osobního majetku naprosto dostačovaly, ale nyní chtějí i příjmy z olomouckých kapitulních dignit. Kardinál-biskup i kapitula se proti tomu staví v zásadě ze třech důvodů. Tím prvním je přísaha, kterou děkan i probošt skládali při nástupu do úřadu, která obsahuje závazek, že budou zachovávat kapitulní statuta. Ta vyžadují, aby děkan i probošt nutně rezidovali v kapitule, protože děkan je hlavou kapituly a prvním prelátem, který dohlíží na katedrálu a průběh obřadů a probošt se stará o kapitulní příjmy, dohlíží na správu statků a soudní spory, které kapitula vede. Pokud by nevykonávali tuto činnost, kapitula by upadla ve zmatek a nepořádek. Druhým důvodem spočívá v argumentaci proti tomu, že retence beneficií poškozující olomouckou diecézi je prospěšná pro šíření (propagaci) víry v Čechách. Je nutno si uvědomit, že olomoucká diecéze je starší než pražská a že se v ní na šíření víry usilovně 1121 Lustrier se v Římě zdržel od 30. V. do 5. VI. 1630. 1122 Olivieri Dietrichsteinovi, 8. VI. 1630 (viz příloha). 1123 Zápis rukou Ingoliho na tergu citovaného Dietrichsteinova dopisu z 23. III., z jednání s Lustrierem. které se odehrálo 31. V.: „dice, che il capitolo si contenterà d´assegnar alli promovendi qualche porcione capitulare, acciò non si dia la dispensa che domandano.“ 1124 Olivieri Dietrichsteinovi, 1. VI. 1630. 1125 124. kongregace Propagandy, 15. VI. 1630 – APF, Acta ... 1630 et 1631, f. 78r, n. 21 – Přepisy, kart. 130. 1126 Dietrichstein Kongregaci Propagandy, Janov 15. VI. 1630 – APF, II., Lettere di Germania e Boemia 1630, n. 71, f. 56rv-57rv. O tomtéž Ingolimu, Janov 16. VI. 1630 – IBIDEM, f. 57. 352 pracuje také. Navíc je přesvědčen, že pokud by on chtěl nějakou obdobnou podporu z Čech, protože Morava je daleko více zdevastována válkou, určitě by mu byla upřena. Navíc „není spravedlivé okrást jeden oltář proto, aby byl ozdoben druhý, zničit jednu církev, aby se pomohlo jiné.“1127 Konečně by podobné povolení vytvořilo nebezpečný precedens: když se dispens jednou udělí, budou jej chtít i další. Děkan kapituly navíc jinde nemá takovou funkci jako v Olomouci, takže veškeré podobnosti jsou pouze zdánlivé. Dietrichstein na závěr svého dopisu žádá kongregaci, aby rozhodovala s přihlédnutím tohoto jeho požadavku a slibuje, že v takovém případě udělá u císaře vše pro to, aby biskupství byla lépe zajištěna, vždyť on sám je obyvatelem českého království, kde má své statky, a proto má na vzniku nových biskupství osobní zájem. Následující kongregace Propagandy, která se odehrála 9. VII. 1630, pouze rozhodla, aby se Dietrichsteinovi sdělilo, že se děkan a probošt kapituly ještě na kongregaci neobrátili se žádostí o dispens, takže o této záležitosti nemohou Dietrichsteinovi nic říci1128 . Záležitost pokračovala, na sklonku roku 1630 ještě papež díky úsilí vyslance knížete Savelliho chtěl vyjít vstříc císaři a sliboval mu, že si noví biskupové budou moci podržet beneficia alespoň dva roky, a pak se jich vzdát, a to i přes to, že Dietrichsteinovi agenti Matta a Paoli (Olivieri již byl mrtev) se snažili tomu zabránit tak, aby o tom Savelli nevěděl1129 . Celou záležitost pravděpodobně ukončil saský vpád do Čech roku 1631, kdy na vytvoření nových biskupství nebylo možné ani pomyslet1130 . Snad nás při čtení možná až příliš minuciózního popisu Dietrichsteinovy snahy zabránit jednoduchému způsobu, jak zřídit česká biskupství, napadne, zda tato jeho snaha nakonec neuškodila rozvoji křesťanství v Čechách. Můžeme sáhnout i po zakázaném ovoci a zeptat se, zda by jejich vytvořením prostřednictvím tohoto způsobu financování skutečně nevedlo ke kvalitnější pastoraci českých zemí. „Křížem biskupských sídel“ by mapa Čech byla poznamenána o více než 350 let dříve, bylo by možné lépe provádět a kontrolovat pastorační činnost ve farnostech a možná by katolicismu zakotvil v české mentalitě daleko pevněji. Tato otázka je možná na místě, ale je pravděpodobné, že takto se na věci sám kardinál Dietrichstein nedíval. Jednak 1127 Zde Dietrichstein cituje dodnes používané italské přísloví („Non si spoglia un altare per rivestirne un altro“), kterým m.j. odpověděl i papež Pavel V. Olivierimu, když jej Dietrichsteinovým jménem žádal o dočasné postoupení biskupských příjmů zajatého Melchiora Klesla – viz Olivieri Dietrichsteinovi 28. XII. 1619 (viz příloha). 1128 Lodovico Lodovisi Dietrichsteinovi, Řím 20. VII. 1630 – originál: RAD, kart. 435, i.č. 1907/39, f. 25-26; koncept: APF, III, Lettere volgari della S.C. dell’anno 1630, n. 10, f. 78r (opis NA Praha, Přepisy, kart. 130): „Quanto alle dispense ch’il decano et il prevosto d’Olmitz desiderano, non essendo per ancora ricorsi per quelle a questa S.C., non mi resta che significare altro a V. Em.za in questo proposito...“ 1129 Matta Dietrichsteinovi 4. I. 1631 (viz příloha). 1130 KRÁSL 1886, 200. 353 nevěděl, že založení biskupství v Čechách se protáhne na tak dlouhou dobu, a navíc proti této logice stavěl skutečnost, že i Morava potřebuje kvalitní pastoraci. Olomoucká kapitula hrála v životě diecéze velmi důležitou roli, vždyť se z ní rekrutovali všichni rozhodující úředníci toho, co bude jen o málo později nazýváno biskupskou konzistoří, měla nemalou úlohu při správě nejen diecéze, ale i církevního majetku, a navíc byla významným intelektuálním centrem Moravy. Připravit tuto instituci o její špičky i o významnou část jejích příjmů, zvlášť když nebylo jisté, jak dlouho by tato situace i přes všechny záruky trvala, by skutečně znamenalo pro diecézi pohromu. Nelze se proto svědomitému biskupovi, jakým náš František byl, vůbec divit, že zareagoval obranou práv své církve. Navíc je nutno zařadit tuto jednotlivou záležitost do širšího kontextu sporů mezi pražským a olomouckým biskupem o to, do jaké míry vykonává pražský arcibiskup metropolitní práva vůči olomoucké církvi, sporu, z nějž nakonec Olomouc vyšla vítězně nejprve jako diecéze přímo podřízená Apoštolskému stolci, a po roce 1777 jako samostatná metropole. Řeholníci, řeholnice, kláštery Vztahy kardinála Dietrichsteina k řeholnímu světu jsou kapitolou, které již byla věnována v literatuře poměrně značná pozornost, takže – i když by se dalo mnohé ještě doplnit právě z Olivieriho korespondence – nemusíme čtenáře unavovat dlouhými rozbory, které by nadměrně zatížily tuto práci, a můžeme je pouze stručně shrnout1131 . Zcela nepřehlednou a námi na tomto místě záměrně neřešenou oblastí, přesahující svým rozsahem jednu doktorskou práci, je vztah k jednotlivým řeholníkům působícím trvale či dočasně na Moravě, anebo se vyskytujícím i mimo ni: zůstane prací dalšího výzkumu zhodnotit stovky fólií Dietrichsteinovy korespondence pocházející od korespondentů z řeholního prostředí, které lze občas i špatně identifikovat. Několika z nich již byla pozornost věnována, příkladem jmenovaným za všechny může být např. kapucín Valerián Magni, který byl s Dietrichsteinem pravděpodobně spřízněn i rodovými vazbami. Taktéž by bylo zapotřebí hlubokých a ne vždy možných prosopografických sond do klášterního života za kardinálova episkopátu k tomu, aby se podařilo zachytit kardinálův přínos k rozvoji několika desítek řeholních ústavů v olomoucké diecézi. I na tomto poli již byly učiněny první kroky k jeho obdělání1132, ale stále ještě mnoho práce zbývá. Na tomto místě podáváme pouze stručný přehled, který si možná ani nemůže nárokovat celistvost. 1131 Pro údaje o jednotlivých řeholních domech, pokud není uvedeno jinak, využíváme především nedávno vydanou Encyklopedii moravských a slezských klášterů (FOLTÝN 2005), na niž z důvodu úspornosti v této kapitole odkazujeme pouze na tomto místě. 1132 Za všechny jmenujme alespoň sborník Řády 2003, vydaný badatelským kolektivem pode vedením Ivany Čornejové, nebo např. cenné prosopografické studie Pacifika Matějky (MATĚJKA 354 Mapa olomoucké diecéze s vyznačením míst, v nichž se nacházely řeholní domy v období episkopátu kardinála Dietrichsteina (1599-1636) Cisterciáci V případě mnišských řádů jde především o velehradský klášter, kde Dietrichstein musí řešit vleklý spor o majetky s Karlem z Liechtensteina, do nějž byl zapojen i klášter Králové na Starém Brně1133 . Do oblasti vztahů s cisterciáky náleží i kardinálovy zásahy vůči velehradskému opatovi Ondřeji Hortensiovi, podezřelému z vraždy1134 . Velkou a dostatečně známou kapitolou vztahu k cisterciáckému řádu je dlouhá kardinálova snaha o zrušení žďárského kláštera, motivovaná jeho špatným stavem, slabým vedením a odklonem většiny mnichů od katolické víry. Velmi podrobně a částečně i na základě Olivieriho korespondence ji popsal Jan Tenora1135 a ukazuje na skutečnost, že rušení starých a nefunkčních klášterů, jež máme doloženo v jiných oblastech střední Evropy zejména jako prostředek k financování nově zakládaných jezuitských kolejí a univerzit, na Moravě bylo možno praktikovat pouze velmi obtížně, pravděpodobně také díky tomu, že v českých zemích neplatila 2005B, MATĚJKA 2006), popř. studie Veroniky Čapské z dějin řádu servitů, nebo hluboké a obsáhlé rozbory Jany Oppeltové týkající se řádu premonstrátského. 1133 viz STLOUKAL 1912; HURT 1934, 214-229, 239-241. 1134 HURT 1934, 230-239. 1135 TENORA 1911 – tato materiálová studie je takřka jedinou prací, v níž byla Olivieriho korespondence citována. 355 ustanovení augsburského míru z roku 1555 a že prelátský stav měl svou oporu i kontakty ve stavovské obci. Žďárští cisterciáci také obratně využívali řádového privilegia exempce, takže Dietrichsteinova snaha o zrušení jejich kláštera, která navazovala na přípravné kroky biskupa Stanislava Pavlovského, byla úspěšně zakončena až roku 1614, kdy zrušení kláštera schválil jak císař Matyáš, tak papež Pavel V. O dva roky později byla zakončena další fáze této majetkové transakce, a sice výměna panství Chropyně, zakoupeného Dietrichsteinem jako osobní dědičný majetek v roce 1615, za statky žďárského kláštera. Z Chropyně, ležící blíže jiným biskupským državám, se stal menzální statek olomouckého biskupství, zatímco Žďár přešel do dědičného majetku Dietrichsteinů. Po kardinálově smrti, roku 1638, cisterciácký řád zakoupil klášterní zboží zpět a žďárský klášter byl po 24 letech obnoven, aby mohl zažít své slavné barokní období spojené s postavami opata Vejmluvy a stavební činností Jana Blažeje Santiniho. Premonstráti Také relativně problematický vztah k premonstrátskému řádu byl nedávno shrnut v přehledné studii1136 , která navázala i na dílčí rozbory pramenů z pera Jana Tenory1137 , takže se jejímu rozboru nebudeme na tomto místě věnovat. Františkánská rodina: minorité, františkáni a kapucíni Kardinálovou oblíbenou větví řeholního života byla větev františkánská, což pravděpodobně souviselo i s faktem, že její zakladatel, sv. František z Assisi, byl jeho křestním patronem. Na jeho svátek ostatně také v roce 1597 slouží svou primici, a kláštery františkánské rodiny všemožně podporuje. Z brněnského kláštera u sv. Janů pocházel ostatně i jeho světící biskup Jan Křtitel Civalli, v době kardinálova episkopátu došlo k pokusu o založení minoritského kláštera v Bystřici nad Pernštejnem. Daleko více ovšem podporoval františkány, které roku 1606 uvedl do Kroměříže1138, kde jim také zajistil pro svátek kostelního patrocinia Nejsv. Trojice i plnomocné odpustky, a zajišťoval pro tento svátek dostatek zpovědníků mluvících oběma zemskými řečmi, dokonce i sám u františkánů za kroměřížskými branami zpovídal.1139 Kardinál také podporoval reformu olomouckého kláštera „bernardinů“ na olomouckých Bělidlech, zajišťovanou dočasně i italskými reformáty. Františkánům byla také svěřena péče o duchovní správu zrušeného Žďárského kláštera. 1136 KÖHLER 1978. 1137 TENORA 1918. 1138 PEŘINKA 1934. 1139 Oznámení Dietrichstein farářům olomoucké diecéze, Kroměříž 14. V. 1614 – ZAOpO, AO, Kopiář latinské korespondence Františka Dietrichsteina 1612-1617, i.č. 118, sign. 39, f. 120r. 356 Zcela mimořádnou péči ovšem kardinál věnoval kapucínům, kteří byli jeho oblíbenou řeholí. Roku 1604 vydal kapucínům povolení stavět kláštery na území olomoucké diecéze a zasloužil se o založení kláštera kapucínů před brněnskou Měnínskou branou. O dva roky později tam vysvětil kostel sv. Františka: tento konvent však nepřežil události třicetileté války a musel být posléze obnoven uvnitř městských hradeb1140. Podobný osud potkal i olomoucký klášter, založený roku 1614 Janem st. Kavkou z Říčan pod přímým vlivem kardinála Dietrichsteina a za účasti arcivévody Ferdinanda v Olomouci1141 . Klášter, stojící před olomouckou Střední branou, byl srovnán se zemí za stavovského povstání, obnoven r. 1623, ale znovu zbourán v době švédské okupace Olomouce roku 1642. Obnoven byl na začátku 50. let 17. století uvnitř městských hradeb, na Dolním náměstí, kde se nachází dodnes. Ještě před jeho založením však došlo ke vzniku mikulovského kapucínského domu, založeného roku 1611, jehož kostel sv. Františka světil kardinál již v srpnu 1613, a v letech 1623-1624 k němu přistavěl poutní místo, kopii loretánské Svaté Chýše. Dietrichstein ovšem také založil kapucínský klášter v biskupském Vyškově, a to v letech 1616-1617, i když stavba byla dokončena až v pobělohorském období, kdy byl vysvěcen kostel Panny Marie Andělské. Uplatněním kardinálova vlivu byl také za přispění různých donátorů (Jan Křtitel z Wärtenbergu, Caesar Goltz a František Magni) v roce 1628 za přítomnost císaře Ferdinanda II. založen kapucínský klášter v Znojmě, jehož kostel sv. Jana Křtitele vysvětil biskup Breuner roku 1632. Konečně vzniká v době Dietrichsteinova episkopátu i nový kapucínský klášter v Jihlavě, založený Magnisy a hraběnkou Biankou Polyxenou Collaltovou v roce 1631. Brněnský klášter františkánek u sv. Josefa a další ženské kláštery františkánské rodiny Brněnská komunita františkánek, ženský ekvivalent mužského kláštera u kostela sv. Bernardina, která existovala před brněnskou Židovskou branou, vznikla již ve druhé polovině 15. století. Kardinál Dietrichstein se rozhodl vybudovat pro františkánky nový klášter s kostelem, zasvěceným svatému Josefu, a i když již v relaci ad limina z roku 1613 se praví, že kardinál „v Brně pro mnišky řádu sv. Františka od základů vybudoval klášter a sním i kostel, který vybavil liturgickými potřebami (ornamentis ecclesiasticis) a vhodně dotoval příjmy“1142, pozemek se však podařilo zajistit až v roce 1616. Nadace pro výstavbu a výživu 1140 Pro brněnský klášter kapucínů, viz nedávno vydanou studii: TEJČEK 2005. 1141 Pro počátky olomouckého kláštera a jeho dějiny do r. 1653, viz především PETŘIVALSKÝ 2007. 1142 Relace ad limina podaná Civallim a Breunerem 20. IX. 1613, ed. PARMA 2008B, 355. 357 kláštera jím byla zřízena z mikulovského panství1143, a proto byli majitelé panství uznáni za patrony kláštera. Žádost o uznání patronátního práva podal kardinál prostřednictvím Olivieriho pravděpodobně již v roce 1613 (snad spolu s relací ad limina), vyřizována byla na samém začátku roku 16141144. Kardinál pro sestry sestavil nová řeholní pravidla, týkající se zejm. klauzury a voleb abatyše, která papež Pavel V. schválil 21. IV. 1618. Kardinál však možná zamýšlel řeholní pravidla buď přepracovat, nebo spíše založit klášter nový, a to klášter kapucínských klarisek. V lednu 1621 totiž Olivieri napsal kardinálovi, že objednané konstituce kapucínek, které měl získat v jejich římském klášteře spolu s pravidly, jež dodržují při zakládání nových klášterů, od zpovědníka kapucínek ještě nezískal, i když kvůli nim byl v klášteře již šestkrát1145. Tento Olivieriho úkol nebyl splněn ještě splněn v říjnu 1622, kdy byl také požádán o zajištění plánu jejich římského kláštera. To agent považoval za velmi těžký úkol, neboť sestry žijí ve velmi přísné klauzuře1146 . Opis řehole však nakonec Olivieri poslal v polovině října 1622, ale díky tomu, že nemohli v klášteře najít originál konstitucí, nemohl jej zajistit. Měl také od komořího Bratrstva sv. Kříže od sv. Marcela, které se o kapucínky staralo, slíbenu instrukci o jejich způsobu života, klauzuře a o tom, co je nutné zajišťovat pro jejich způsob života. Bylo totiž nemožné vstoupit do klauzury a udělat plán kláštera, neboť jednou ze zásad ženské kapucínské řehole bylo, že řeholnice v zásadě nikdo nemůže navštívit ani spatřit1147 . V Olivieriho korespondenci se objevuje dokonce i nepříliš početný klášter klarisek ve Znojmě, a to v roce 1628, kdy vyřizuje na Apoštolské Penitencierii pro tamní řeholnice dispens od slibu nejíst doživotně maso1148 . Augustiniáni-eremité (obutí) a augustiniáni kanovníci Nejdůležitějším a v této době takřka jediným konventem (nepočítáme-li velmi skomírající klášter v Jevíčku) obutých augustiniánů byl brněnský konvent u sv. Tomáše. Po krizi řeholního života ve druhé polovině 16. století se již na jeho sklonku podařilo zjednat nápravu1149. Převorství brněnských obutých augustiniánů bylo obsazováno kardinálovými chráněnci, jako byli např. Basilius z Carpineta (převorem 1594-1608) nebo Jan Vincenc Barnabeus z Fiume 1143 Listina Františka z Dietrichsteina vydaná v Mikulově 23. IV. 1617: opis ZAOpO, AO, papírové listiny, i. č. 1585, sign. AIVb23/1; srv. HLAVÁČEK PETR – FOLTÝN DUŠAN – KROUPA JIŘÍ, heslo „Brno. Zaniklý klášter františkánek s kostelem sv. Josefa“, in: FOLTÝN 2005, 182-183. Odtud bereme i většinu informací o dějinách kláštera, pokud není udáno jinak. 1144 Olivieri Dietrichsteinovi 3. I. 1614 (viz příloha); o vyřizování píše ještě 1. III. 1614. 1145 Olivieri Dietrichsteinovi 23. I. 1621 (viz příloha). 1146 Olivieri Dietrichsteinovi 1. X. 1622 (viz příloha). 1147 Olivieri Dietrichsteinovi 15. X. a 22. X. 1622 (viz příloha). 1148 Olivieri Dietrichsteinovi 1. VII., 8. VII. a 15. VII. 1628 (viz příloha). 1149 BURIAN 1948, 3, 8-9, 15-16. 358 (1608-1631), klášter byl kardinálem přijat do jeho zvláštní ochrany a roku 1611 kardinál vymohl jeho převorovi právo nosit pontifikálie. U svatého Tomáše se Olivieri také staral o obnovu odpustkových brevií pro privilegované oltáře v roce 16161150, v roce 1617 císař požádal papeže Pavla V., aby poslal do kláštera vizitátora a generál augustiniánského řádu o tom prostřednictvím Olivieriho informoval Dietrichsteina1151. Do centra kardinálovy pozornosti se však dostávají především augustiniánikanovníci, především kanonie u Všech svatých na olomouckém Předhradí, který chtěl Dietrichstein zrušit a jeho majetek předat olomouckým jezuitům, aby z něj mohla být financována úplná výuka teologie na jejich akademii, která by se tak i fakticky dostala mezi skutečné univerzity1152 . Pokus o zrušení kláštera, k němuž došlo po smrti olomouckého sufragána minority Civalliho († 22. I. 1622), který byl administrátorem kanonie, je nutno klást do souvislosti s Dietrichsteinovou snahou, aby stálý plat biskupa ve výši 1200 tolarů, určených po zrušení žďárského kláštera pro cisterciáky jako vyrovnání, bylo určeno pro jezuitskou akademii v Olomouci, obdobně jako se to stalo např. při zrušení augustiniánského kláštera v Kladsku roku 1595, na jehož místě byla zřízena jezuitská kolej. Olomoučtí augustiniáni však byli zvyklí na nepřízeň osudu, vždyť do Olomouce přišli za husitských bouří z Lanškrouna, když přišli o majetek v Čechách. Navíc byli poučeni vývojem v Kladsku i ve Žďáře a dokázali si nalézt svého ochránce v osobě olomouckého kanovníka Jana Arnošta Platejse. V letech 1617-1622 vyvinuli značné úsilí především v Římě u kurie, aby zabránili olomouckému biskupovi v jeho snaze zrušit jejich klášter, a tato snaha byla korunována úspěchem. S prázdnou z bojů vyšel kanovník Platejs, jehož si kanonie zvolila za probošta, ale Dietrichstein prosadil neplatnost volby a postuloval svého a císařova chráněnce, nám již známého minoritského biskupa Caesara Narda z Montopole a po jeho rezignaci byl r. 1632 zvolen kanovník Ondřej Orlík z Laziska (†1642). V Olivieriho dopisech na více místech čteme, jak urputně a rozhodně cum ira et studio se snaží zabránit potvrzení Platejsovy volby, navrhován byl i Ludovico Ridolfi. Tento případ byl později oslaven freskou Antonína Lublinského nad vchodem do augustiniánského kláštera, která byla alegorií obrany augustiniánů proti jezuitské snaze získat jejich klášter a zakončovala r. 1675 barokní přestavbu kláštera. 1150 Olivieri Dietrichsteinovi 15. X., 22. X. a 29. X. 1616 (viz příloha). 1151 Olivieri Dietrichsteinovi 3. VI. 1617 (viz příloha). 1152 Tento pokus o zrušení augustiniánského kláštera v Olomouci podrobně popisuje TENORA 1926A: zde pouze shrnujeme hlavní momenty vývoje tohoto zajímavého případu. Olivieriho korespondence z let 1617-1622 obsahuje poměrně značné množství materiálu pro tento případ, s nímž alespoň částečně Tenora pracoval. 359 Jezuité a anglické panny I když kardinál nepatřil k bezvýhradným podporovatelům jezuitů, ani k „tvrdě“ jezuitské klice, a snažil se jejich činnost směřující k monopolizaci vyvažovat podporou zejména kapucínů a na sklonku svého života i piaristů, přece jenom nám jeho hodnocení jako jakéhosi protivníka jezuitů, s nímž se občas můžeme setkat i v serióznější literatuře, připadá jako přehnané. Dietrichstein, zajisté ovlivněný i jinými duchovními proudy, především spiritualitou oratoriánskou, jejíž vliv však bývá přeceňován1153, přeci jenom zůstává odchovancem jezuitů, v jejichž učilištích v Praze a Římě byl formován a byl zde členem příslušných sodalit, jak jsme již viděli. Víme také, že vykonal ignaciánské exercicie, jeho zpovědníky bývali často jezuité. Ještě před nástupem na cyrilometodějský stolec hojně podporuje brněnské jezuity, stojí s dalšími členy svého rodu v čele jejich mariánské sodality, financuje dostavbu koleje, která měla před zrušením i své „kardinálské křídlo“, při přestavbě přesbyteria kostela (1605-1607) zde zakládá Dietrichsteinskou rodovou hrobku, která měla nahradit hrobku u vídeňských augustiniánů. Jako biskup se stará především o olomouckou kolej, které chce dát dostatečné prostředky na to, aby mohla plně zajistit univerzitní výuku filosofie i teologie. Proto je schopen sáhnout i k prostředku rušení jiných řeholních domů, jak jsme to před okamžikem viděli. 1153 Jen na okraj můžeme uvést jako doklad tohoto tvrzení skutečnost, že neznáme žádné pokusy o uvedení oratoriánů na Moravu, ale navíc zde nemáme ani žádný doklad kultu sv. Filipa Neriho, v jehož procesu sám kardinál svědčil. Pokud by filipínský vliv byl tak silný, jak se občas naznačuje, zcela jistě by jej kardinál „zhmotnil“ alespoň do podoby větší kaple v některém z významnějších kostelů diecéze. Náhrobek dietrichsteinské hrobky v brněnském jezuitském kostele (kresba Augusta Prokopa) Foto: Muzeum umění v Olomouci 360 Dietrichstein nevstupuje s jezuity do otevřeného konfliktu jako třeba skupina okolo kardinála Harracha v čele s Valeriánem Magnim, ostatně ani nemá proč: olomoucká univerzita je od svých počátků výhradně jezuitská a jejím fundátorem je olomoucký biskup: není zde tedy řevnivosti jiných řádů, ani se nevyskytují spory o jurisdikční nezávislost na biskupovi. Dietrichsteinovi jde v první řadě o budování univerzity, která má sloužit k formaci farního kléru jeho diecéze. Jezuité se svým propracovaným školským systémem i vysokou intelektuální úrovní jsou pro uskutečnění tohoto záměru vhodným prostředkem. Dietrichstein jim proto také například postupuje své právo cenzury nad univerzitními tisky1154 , což v době episkopátu Karla II. z Liechteisteina-Castelcorna povede ke známému sporu o cenzuru knižních tisků vydávaných jezuitskou akademií1155 . Jezuité, pravděpodobně nikoli bez kardinálovy podpory, jsou také jedněmi z mála církevních nabyvatelů pobělohorských konfiskátů a v době Dietrichsteinova episkopátu byly (i když nikoli jím samotným) založeny jezuitské koleje ve Znojmě, Jihlavě a Opavě. Léta 1628-1629 jsou poznamenána pokusem o uvedení anglických panen Mary Wardové i na Moravu, čemuž učiní konec papežské rozhodnutí o zrušení této ženské větve jezuitů1156 . Kardinál však na samém sklonku života povolává jezuity do svého biskupského sídla, Kroměříže, a i když se jednalo pouze o epizodický pobyt a jezuité se nakonec r. 1644 přesunuli do Uherského Hradiště, je nutno si uvědomit, že díky daru panství Zdounky a Habrovany Kateřinou Zoubkovou ze Zdětína se jednalo o nejbohatěji fundovanou kolej na Moravě1157 . Lze tedy těžko říci, že by kardinál jezuitskému řádu nepřál. Zajisté i jemu vadila přílišná rozpínavost jezuitů, ale byl si vědom významu jejich činnosti při rekatolizaci země, zejména činnosti misijní1158 , a proto se snažit Tovaryšstva využívat k pastoraci v diecézi, a zároveň jejich nadměrný vliv limitovat pozitivně, tedy podporou jiných řeholních uskupení. Piaristé Mezi tato uskupení patří především piaristé, které kardinál povolal do svého rezidenčního města Mikulova v roce 1631. Mikulov se tak stal první piaristickou fundací za Alpami, a záhy následovaly fundace v magnisovské Strážnici (1633) a na Dietrichsteinském panství Lipník nad Bečvou. Známá a vydaná je i korespondence se zakladatelem řádu, sv. Josefem Kalasanským. 1154 Srv. memoriál Karla II. z Liechtenstein-Castelcorna, biskupa olomouckého, papeži Inocenci XI., ante 20. VIII. 1678 - ACDF, S. O., St.St. O2-c, fasc. 9, f. 287rv-288rv, 312rv-313rv. 1155 K tomu viz Zuber 2003, 354-356, kde lze nalézt i další literaturu k tématu. 1156 WETTER 1971. 1157 PEŘINKA 1932. 1158 Srv. zejm. výpisky Jana Tenory ze Schmidlových dějin české jezuitské provincie: TENORA 1905B. 361 Také tato kapitola je všeobecně známa a historiografie se jí podrobně věnovala, takže se jí nemusíme věnovat podrobněji1159. Řád křesťanského rytířstva Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Michaela Tato kapitola bude poněkud podrobnější, protože se zabývá méně známým tématem, které by si podle Thomase Winkelbauera zasloužilo monografické zpracování1160. I když na tomto místě a při současném stavu našeho bádání těžko můžeme tuto mezeru středoevropské historiografie zaplnit, přece jen díky kontaktu s dosud neznámými nebo nepříliš často citovanými prameny můžeme alespoň doplnit několika údaji dosavadní nepříliš početnou literaturu k tomuto poněkud mlhavému tématu1161. Je o to méně uchopitelné, že se jednalo o pokus o založení, který se neujal, a proto je těžko zachytitelný v pramenech. Nejasný je již sám název této quasiřeholní rytířské společnosti: na svém prvním shromáždění ve Vídni v roce 1619 se nazývá Ordo Militiae christianae sub titulo B. Virginis Mariae Matris Dei et sancti Michaeli Archangeli, při papežské konfirmaci v roce 1624 jí Urban VIII. dává jméno Militia christiana sub titulo Conceptionis B. Mariae Virginis Immaculatae, staví ji pod řeholi sv. Františka a 1159 Odkazujeme na: SVÁTEK 1980; BALCÁREK 1989; BARTŮŠEK 2007 (i další četné práce tohoto autora); ČERVENÁ 2008; studie a edice SÁNTHOVY i relativně nedávno vydanou soubornou práci o středoevropských piaristech: BOMBERA – FILIP – ZEMEK 1992. 1160 WINKELBAUER 1999, 140. 1161 Viz již D´ELVERT 1883A, SCHWARZENBERG – LIFKA 1940, ale především MĚŘIČKA 1978 (tam další starší literatura) a WINKELBAUER 1999, 134-140. Pokud to není výslovně nutné, na tyto dvě studie dále v následujícím textu neodkazujeme, i když je většina informací čerpána právě z nich. Dvě podoby emblému Řádu křesťanského rytířstva: Lícní strana odznaku rytířů a odznak sociů. Podle: GIUSTINIANI 1672, 392 a 397. 362 ochranu sv. Michaela a sv. Basila. Nejasná je i povaha této společnosti: jedná se o řeholní společnost, ale její členové jsou ženatí šlechtici, i když skládají tři klasické řeholní sliby: chudoby, poslušnosti a čistoty, která je ovšem chápaná jako čistota manželská. Nejasné je i její založení, neboť se zdá, že byly zastřešeny již existující projekty tří různých lidí, ale zároveň že docházelo k vnitřním pnutím mezi těmito třemi zakladateli, jimž nakonec doba neumožnila založení řádu dokončit. Především je však nejasná její role v událostech, které se týkají let 1618-1620. Bylo určení řádu k boji proti Turkům pouze zástěrkou k tomu, aby za vedení jezuitů povraždil „všechny příslušníky vyznání protestantského vyznání v českých zemích“ a obohatit se na kořisti z jejich majetku, jak se domníval autor jednoho z protestantského francouzského traktátu v průběhu stavovského povstání?1162 Byli polští lisovčíci, kteří vpadli na začátku roku 1620 na Moravu a do Horních Uher, dostali se před Vídeň a nakonec skončili v listopadu až na Bílé hoře, anebo tíž lisovčíci, kteří přišli na Moravu bojovat proti Bethlenovi na přelomu let 1623/1624, vojskem této křesťanské milice? V souvislosti s tak často citovaným polským pobytem Jana Sarkandra ve druhé polovině roku 1619 a následným vpádem lisovčíků na Moravu se naskýtá otázka, zda tyto události není možné klást do souvislosti s existencí Řádu, v jehož prvotních pravidlech byla i pouť jednoho z rytířů v doprovodu duchovního do krakovského mariánského poutního centra. Je nesporné, že tento rytířský řád „se zrodil do situace, která osmanskou otázku odsouvala na vedlejší kolej, a nebyl-li od počátku mrtvě narozeným dítětem, byl odsouzen k časnému skonu“1163 , zůstává však otázkou (dlužno přiznat, že těžko zodpověditelnou), zda jeho existence nebyla příčinou vytvoření vazeb, které ovlivnily vývoj stavovského povstání i další průběh třicetileté války ve středoevropském prostoru. Jak je patrno, otazníků nad touto společností zůstává mnoho: některé lze zodpovědět když ne úplně, tedy alespoň v náznaku, jinde nám prameny celou záležitost spíše komplikují. Založení Řádu v Olomouci 16. XI. 1618 Ve čtvrtek 16. listopadu roku 1618 se v klášteře kapucínů před olomouckými hradbami sešli tři šlechticové věnující se vojenské kariéře, každý z jiného koutu Evropy: Karel Gonzaga, vévoda z Nevers (6. V. 1580 – 22. IX. 1637)1164, Michael Adolf hrabě z Althannu (1574 – 7. V. 1636)1165 a Giovanni Battista Petrignani Sforza1166 ze Spella († 13. V. 1621). Vyslechli si kázání kapucína Valeriána 1162 TAPIÉ 1936, 99. 1163 MAŤA 2004B, 48. 1164 Pro Neverse, viz TAPIÉ 1936, zejm. s. 124-170. 1165 Pro Althanna, viz zejm. WINKELBAUER 1999, l. c. 1166 Pro Petrignaniho: WESSELY 1971. 363 Magniho a založili novou řádovou organizaci1167, nebo se pravděpodobně spíše domluvili na dalším postupu. Tito tři mužové se totiž pravděpodobně původně nezávisle na sobě1168 snažili založit nějakou novou společnost křesťanského rytířstva. Všichni tři zřejmě díky prostřednictví Valeriána Magniho souhlasili s tím, že založí společný řád (vytvořili a podepsali Unio) a stali se spoluzakladateli. Giovanni Battista Petrignani při tom byl zástupcem svých dvou bratří, Bernardina (Belardina) a Pietra. Althan byl Neversovou kontaktní osobou pro střední Evropu, ale hlavním činitelem při vzniku nové společnosti byl především sám Nevers. Ten se již v letech 1609- 1612 zabýval myšlenkou na křížovou výpravu, jež by osvobodila Turky obsazený Balkán a peloponéský poloostrov a od roku 1615 se zabýval myšlenkou na založení řádu, který by tuto kruciátu zorganizoval. Motivaci vévoda jistě nacházel i ve svém rodovém původu, neboť se díky své babičce z otcovy strany mohl považovat za dědice byzantských Paleologů. Velkou podporu mu při tom poskytoval kapucínský mystik, básník a misionář Joseph de Tremblay, pozdější slavná éminence grise kardinála Richelieua, jehož přesvědčení vedoucí k podpoře plánu na křížovou výpravu proti Turkům bylo způsobeno i příslušným mystickým zážitkem. Karel Gonzaga získal již před olomouckou schůzkou příslib velké finanční podpory francouzské královny-matky Marie Medicejské. Valerián Magni se během svého varšavského pobytu v r. 1616 zasadil o osobní podporu polského krále Zikmunda III. Wasy a Althann získal povolení Matyáše II., aby v Polsku naverbovaní křižáci mohli projít habsburskými državami. Olomoucké schůzce předcházela i cesta Magniho do Říma v únoru 1617, kdy byla myšlenka nového řádu představena papeži Pavlu V. Pak teprve Gonzaga-Nevers podnikl svou cestu do střední Evropy (Praha, Krakov, Olomouc, Vídeň), při níž došlo k založení řádu v Olomouci. Zakladatelé se v olomouckém konventu dohodli na založení řádu, příslušná listina (Institutum Ordinis) byla redigována až o necelé čtyři měsíce později, 8. III. 1619 ve Vídni. Pak byla schválena na prvním shromáždění řádu v květnu společně s řádovými pravidly. Obojí máme zachováno díky tisku, pravděpodobně předloženému papeži zakrátko poté, jenž se nachází ve 1167 CYGAN 1975, 43n. a 232; SOUSEDÍK 1983, 30-31. 1168 Tak to alespoň podává ve svých pamětech Jindřich Hýzrle z Chodů: HÝZRLE 1979, 304. Znak rodiny Petrignani na fasádě Palazza Petrignani v umbrijské Amelii 364 Vatikánském archivu1169. V preambuli (Praefatio) je deklarována vůle tří zakladatelů k založení Řádu, jehož založení je deklarováno podpisem, iuxta tenorem Unionis inter nos firmatae. Základem pro existenci nového řádu (Fundamentum Ordinis) bylo dvojí evangelní přikázání lásky k Bohu a k bližnímu, jeho cílem (finis) pak čest a sláva Boží, obrana a osvobození křesťanů utlačovaných nevěřícími, šíření a svornost křesťanské obce1170. Pouze obecně byla stanovena symbolika řádu (Signum Ordinis), který má všeobecné znamení (prapor a pečeť) a znamení partikulární, tedy řádový kříž a rytířský oděv. Počet osob v řádu je dvojí, početně nelimitovaní jsou rytíři řádu a ozbrojení sociové (socios armorum), početně omezeni jsou pak řádoví představení: komtuři a převorové. Řád je rozdělen do tří oblastí: východní, jižní a západní, aby se odstranily omnes invidiae et aemulationes. Institutum také stanovovalo pět podmínek pro přijetí (Conditiones recipiendorum), jimiž byly: 1) legitimní manželský původ (s výjimkou nemanželských dětí císařů, králů, knížat, markrabat a hrabat), 2) šlechtictví doložitelné vývodem do čtyř předků (s výjimkou těch, kdo se osobně stali knížaty nebo generály), 3) věk nejméně 18 let pro úřady v řádu, 4) nezadluženost a morální bezúhonnost. Za členy mohli být přijímáni i členové jiných řádů a úředníci či vojáci křesťanských knížat. 5) Kdyby někdo z členů řádu byl zajat anebo upadl o chudoby či choroby, měl být vykoupen nebo vydržován z řádové pokladny. Před přijetím měli složit přísahu (iuramentum), že budou zachovávat řádová pravidla, tedy, že se budou legitimními prostředky zasazovat o upevnění spravedlivého míru mezí křesťanskými knížaty a národy, že budou usilovat o osvobození křesťanů z útlaku nevěřících, že budou věrni svým legitimním panovníkům, že budou nosit stále řádový kříž, budou poslušni představených 1169 ASV, Fondo Borghese IV, 300. Tento tisk pravděpodobně znal GIUSTINIANI 1672, 392-400, protože jeho obsah reprodukuje celkem věrně, i když občas vynechává důležité chronologické detaily. – O předložení papeži Pavlu V. by kromě možného Olivieriho svědectví (viz dále) svědčila i skutečnost, že tisk se zachoval ve Fondu Borghese. – Přijetí rozhodnutí v Olomouci dokládají závěrečné klauzule dokumentu: „Nos igitur supra nominati et infra subscripti istius Ordinis Militiae Christianae sub titulo B.mae Virginis Mariae, Matris Dei et Sancti Michaelis Archangeli etc. institutores hoc institutum nostramque communem a Deo inspiratam intentionem ratam ac firmam esse volentes in quantum nostri iuris est propria subscriptione et sigillo communivimus. Actum Olomutii in monasterio fratrum minorum, nuncupatorum cappucinorum die XVI. novembris Anni M. DC. XVIII.” O pozdějším vyhotovení pak následující věta: “Hoc institutum in formam praesentem iustis de causis a nobis redactum est Viennae Austriae die octava martii anni M. DC. XIX.“ – OP. CIT., f. 7r. 1170 „Finis Ordinis. Hic Ordo est institutus ad honorem Dei et Redemptoris orbis terrarum Jesu Christi Domini nostri, defensionem et liberationem christianorum ab infidelibus oppressorum et reipublicae christianae propagationem et concordiam.” – IBIDEM, f. 5r 365 řádu a budou jej podporovat1171. Pak měli být rytíři pronesením přijímací formule a svěřením řádového kříže ze strany collatora přijati do řádu a jeho ochrany. Jak je tedy patrno, při založení se jednalo o společnost, která měla dodat svým členům, nejčastěji asi vojákům, pocit identity a současně je přivést k vnitřní disciplinaci, spočívající především v poslušnosti veliteli a věrnosti panovníkovi v katolickém duchu. Zcela jistě se jednalo o společnost výlučně katolickou, neboť termín christianus stojící v protikladu k infidelis určitě nelze chápat tak, že by zahrnoval skupinu nekatolíků, která není zmiňována, ale která by určitě byla označena termínem hereticus. Institutum Ordinis je všeobecným zakládajícím dokumentem, který svědčí o principiální shodě zakladatelů, ale zároveň již umožňuje růst řádu díky přijímání nových členů, neboť stanovuje jeho formu a podmínky. V Olomouci zřejmě také bylo dohodnuto, že po získání určitého počtu členů bude v co nejkratší době svoláno první shromáždění řádu, kde budou blíže specifikována řádová pravidla. Zakladatelé se určitě sešli ve Vídni na počátku března 1619, protože tam přijali listinu o založení Řádu a zřejmě také již začali organizovat jeho ustanovující shromáždění. Ustavující shromáždění Řádu ve Vídni 8. V. 1619 K ustanovujícímu shromáždění došlo s papežovým svolením a za přítomnosti umírajícího Matyáše II. i jeho designovaného nástupce Ferdinanda Štýrského 8. května 1619, o svátku Zjevení Michaela Archanděla. Zakladateli (institutores) byla již existujícím rytířům předložena olomoucká listina o založení (Institutum Ordinis) a zřejmě ve Vídni byla vypracována prozatímní řádová pravidla (Articuli Ordinis)1172 . Všechny tyto základní texty rytíři řádu přijali a souhlasili s nimi: pod zakládací listinou bylo podepsáno celkem 29 osob ze všech koutů Evropy1173 . 1171 „Forma iuramenti personarum ordinis: Ego N. iuro per Deum, quem adoro, et per nobilitatem meam me perpetuo et inviolabiliter servaturum hos Articulos iuxta institutum Ordinis Equitum Militiae Christianae sub titulo Beatissimae Virginis Mariae Matris Dei et Sancti Michaelis Archangeli. Primo. Pacem iustam inter populos et principes christianos una cum Ordine dicto legitimis mediis semper procurabo. Secundo. Liberationi christianorum ab infidelium oppressione una cum eodem pro viribus incumbam. Tertio. Fidelitatem meis naturalibus seu legitimis principibus continuo servabo sub poena infamiae perpetuae et privationis insignium militarium et equestrium huius Ordinis equitum Militiae Christianae. Quarto. Crucem Ordinis insigne perpetuo gestabo. Quinto. Ordinis praefati superioribus in officiis ab iisdem et Ordine constitutis obsequium lubens praestabo Ordinisque honorem et utilitatem omni legitimo et possibili modo constanter promovebo. Sic iuro et promitto per haec Sancta Dei Evangelia.” – IBIDEM, f. 6rv. 1172 IBIDEM, f. 7r-12v. 1173 IBIDEM, f. 13r: “Nomina Institutorum et Equitum: Carolus Nivernensis; Joannes Baptista Petrignanus Sfortia; Adolf Comes ab Althan; Priores: Albertus Christophorus Radzivil dux in Olica; Georgius Drughet comes de Homanni; Ludovicus Marchio de Rovillac; Joannes Vincentius comes de Archo; Henricus Duval comes de Dampierre; Henricus dux de Ratz; Lucas de Brin Opalinzkii 366 Prozatímní řádová pravidla, Articuli ordinis, blíže specifikovala všeobecná ustanovení Instituta a byla formulována do 64 relativně krátkých odstavců, rozdělených do dvanácti oddílů1174. Postupně byly probrány otázky náboženského zázemí a povinností členů řádu (odstavce 1-10), podrobně popsána řádová znamení (11_17), úřady v řádu a volby do nich (18-26), precedence v řádu (27-29), jeho tři oblasti (distrikty) a organizační struktura (30- 33), udílení úřadů po naplnění zamýšleného počtu prioritu a komend (34-35), specifikováno přijímání členů (zvaného po italsku passagio) a poplatky při přijetí (36-39), a zvlášť byla řešena situace řádu před jeho první generální kapitulou, tedy jeho vojenské výpravy a způsob jejich financování (40-41), rituál přijetí (42-43), správní struktura (44-52), předpisy o jednání oblastních rad (53- 60) a konečně byly stanoveny předpisy pro konání generální kapituly (61-64). Při svém přijetí rytíři platili do společné řádové pokladny 200 zlatých, sociové 100. Pokud se stali rytíři komtury, měli zaplatit dalších 200 zlatých, přístup k priorátu byl „otaxován“ na celých 1000 zlatých (měna nebyla specifikována). Dále rytíři dávali při přijetí do řádové zbrojnice výbavu pro 4 mušketýry, 24 liber olova a stejně tolik střelného prachu a materiálu na ucpávky. Komtuři poskytovali dvojnásobek, prioři čtyřnásobek, sociové polovic. Rytíři se měli zpovídat a přijmout Tělo Páně v den svého přijetí do řádu a třikrát do roka, o svátcích Nanebevzetí Panny Marie (15. VIII.), Zjevení archanděla Michaela (8. V.) a sv. Františka z Assisi (4. X.). Na památku Zvěstování Vykupitele měl rytíř každodenně 33x odrecitovat slova Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis, anebo růženec. Rytíři mohli přijímat do ochrany a péče ze závažných důvodů i počestné panny a vdovy i s jejich dětmi. Tři rytíři řádu byli spolu se třemi duchovními vybráni, aby ve jménu řádu vykonali pouť: jeden k Panně Marii v Krakově, další na Mont-SaintMichel ve Francii a poslední do Loreta a Assisi. Každoročně o Zeleném čtvrtku mělo být v priorátech oblečeno šest chudých modrým oděvem ke cti Panny Marie, dalších šest do červených šatů k postě archanděla Michaela a šest do šatu barvy popelavé z úcty ke sv. Františkovi. Těmto chudým má převor nebo nejdůstojnější z rytířů umýt nohy, obsluhovat je u stolu a má jim být dána důstojná almužna. Členové řádu mají vždy uctivě a pěšky doprovázet kněze, castellanus Posnaniensis; Stanislaus Labonnirski comes de Wresnie; Emmanuel de Sabaudia marchio de Villars; Radulius Valachiae Transalpinae princeps; Samuel dux de Esoren.; Julius Henricus dux Saxoniae; Joannes Cristophorus comes Buchaimb; Commendatores: Martius Strasoldo baro; Petrus Petrignanus Sfortia; Petrus Tarnovskii; Marcus Antonius Scoto comes de Agazano; Gustavus Span baro; Fridericus de Gaisberg; Paulus Liosnewolski; Abrahamus Wnuicki Macieyowski; Edmundus de Sancto Stephano baro; Joannes comes de Konopat; Nicola Petrasko Wallachiae Transalpinae vayvoda; Franciscus Gansnob dictus Tengnagel; Stephanus Kendi baro.” [nejde o originál, ale o opis, jména jsou psána jednou rukou ve dvou sloupcích za tištěným textem] 1174 Oddíly se v tisku odlišují pouze jinak vysázenou iniciálou, v následujícím textu používám číslování odstavců, které není součástí původního textu, ale bylo nutno jej zavést pro přehlednost a orientaci v něm. 367 kdykoli nese eucharistii nemocnému, pokud jim v tom nebrání vážný důvod. Tato nepříliš početná ustanovení o chování rytířů ukazují na skutečnost, že se spíše než o řeholní společenství původně asi mělo jednat spíše o rytířské bratrstvo, ovšem silně rozšířené a strukturované co do organizace. Organizaci byla v Artikulích věnována asi největší pozornost, jejíž hlavní charakteristikou byla až úzkostlivá snaha o rovnost mezi hlavními řádovými oblastmi (districtus cardinales). Ty byly tři: Východní (Orientalis), zahrnující veškerá území, která byla součástí Svaté říše římské nebo podřízena pravomoci rakouských Habsburků (a pravděpodobně i Polsko), Jižní (Meridionalis), zahrnující Itálii a Španělsko a konečně Západní (Occidentalis), která byla vymezena vlastně državami francouzského krále. Každá hlavní oblast byla dále dělena do čtyř velkopřevorství, z nichž každé mělo mít šest převorství, a převor měl spravovat tři komendy. ORIENTALIS MERIDIONALIS OCCIDENTALIS Tabulka: Zamýšlená organizační struktura Řádu křesťanského rytířstva (1619) V každém ze tří okrsků (distriktů) se nachází čtyři velkopřevorství, tvořených vždy šesti převorstvími, z nichž každé spravuje tři komendy. Řád měl tedy mít 12 velkopřevorství, 72 převorství a 216 komend. Velká pozornost byla věnována paritě jednotlivých distriktů v nejvyšších funkcích řádu, který měl patnáct hlavních dignit: z prvních tří (odpovídajících roli zakladatelů, institutores) byl vybírán hlavní představený, dalších dvanáct představovalo velkopřevory, vždy čtyři z každého okrsku. Také komtuři měli šest dignitářů volených vždy po dvou z každého okrsku. Poměrně komplikovaný volební systém, jenž měl být praktikován na zamýšlené generální kapitule, úzkostlivě zachovával paritu mezi dignitami a zaručoval, že z každé oblasti bude vždy vybrán jeden mezi 1. – 3. převorskou dignitou, pak mezi 4. – 6., 7. – 9., 10. – 12. a konečně 13. – 15., stejně tak i u 1. – 3. dignity 368 komturské a pak u 4. – 6. Pozornost, věnovaná těmto předpisům, jasně ukazuje na jistou rivalitu mezi zakladateli, která pravděpodobně poznamenala i další vývoj řádu. Tato parita distriktů byla dána i v rovině finanční, kde se před první generální kapitulou měly z řádových společných peněz (získávaných především díky poplatků za passagia) financovat pouze ty válečné výpravy, na nichž se shodly rady jednotlivých distriktů. Tyto rady ovšem bylo možno v oblasti ustanovit pouze v případě, že bude mít dostatečný personální stav (minimálně 12 rytířů, 8 komturů a 4 převory): byly základní jednotkou řádové správy a měly se scházet každý pátek. Každé velkopřevorství (prioratus maior) nebo převorství (prioratus minor) mělo mít vlastní kostel či kapli, u níž měla být zřízena fundace pro jednoho duchovního, který by tam alespoň o nedělích a svátcích sloužil jednu mši. Při kostele měl existovat také řádový dům, sloužící k hospitalitě všech členů řádu, a ke konání řádových shromáždění (pro habendo consilio et conventu ac pro aliis publicis actionibus singulorum prioratuum). Na generální kapitulu bylo odkázáno i v případě řešení přechodu ze stavu socia ke stavu rytíře, úpravu přijímacího rituálu, rozhodnutí o majetku řádu. Tato generální kapitula se měla sejít o svátku Zjevení archanděla Michaela v roce 1620, měla být tvořena všemi převory a komtury i většinou rytířů, anebo jejich plnomocnými prokurátory. Kvůli udržení pořádku s sebou každý převor mohl mít jako doprovod maximálně šest osob, komtur tři, rytíř dvě a socius jednu. Za jednací řeč řádu, který byl složen z mnoha různých národů, byla ustanovena latina. Další vývoj řádu až k jeho papežskému schválení Vzápětí po ustavujícím vídeňském shromáždění řádu byl vyslán k papežskému dvoru jeden z priorů, hrabě Giovanni Vinzenzo d´Arco (†1621)1175 . Do Říma dorazil 18. července 1619 jako oficiální vyslanec řádu, byl ubytován u opata Alfonsa Pica, na papežskou audienci jel v nádherném kočáře francouzského velvyslance a v doprovodu dalších dvaadvaceti kočárů, z nichž jeden patřil Dietrichsteinovu agentovi Olivierimu. Olivieri o audienci říká, že „přinesl Jeho Svatosti knihu“ (snad námi citovaný pramen?) a dopisy císaře, že audience trvala celou půlhodinu a že po ní následovalo obligátní přijetí papežovým nepotem. Hrabě Arco byl přijat jako velvyslanec, ale o něco hůře než velvyslanec Maltézského řádu1176. Podle náčrtu itineráře, který podává Petr Maťa, zůstal v Římě do konce listopadu 1619, dále cestoval do jižní Itálie (snad kvůli propagaci nového řádu a náboru členů), aby se v polovině roku 1620 znovu ocitl v Římě, kde zůstal pravděpodobně až do své smrti1177 . 1175 K jeho osobě, viz především MAŤA 2004B (v souvislosti s jeho autorstvím divadelního kusu Phasma Dionisiacum Pragense), kde viz i další literaturu a prameny k tématu. 1176 Olivieri Dietrichsteinovi 20. VII. 1619 (viz příloha). 1177 MAŤA 2004B, pozn. 18 na s. 53. 369 Pravděpodobně do souvislosti s jeho pobytem je nutno klást další Olivieriho svědectví o řádu, podle nějž 15. června roku 1620 v Římě před palácem kardinála Detiho při cestě na papežskou konzistoř odehrávající se na Kvirinálu byli papežskými biřici zajati dva bratři Petrignaniové, uvězněni nejprve v nějakém domě a posléze bargellem převezeni do vězení v Tor di Nona: „více lidí vykládá, že se tak stalo proto, že neposlechli příkazu, aby neudíleli hábit ani se nevměšovali do záležitostí jejich řehole, čehož neuposlechli, ale také přijímali rytíře a říká se, že všechno pochází od vévody z Nevers, který je proti nim a zvlášť od pana hraběte d´Arco poté, co se vrátil z Neapole. Na dvoře se soudí, že jsou v nebezpečí toho, že jim odejmou hábit.“ 1178 Tato Olivieriho zpráva svědčí o bojích uvnitř nově se konstituujícího řádu, v němž na sebe postupně soustřeďoval moc Karel Gonzaga, vévoda z Nevers, i o postupné marginalizaci italských zakladatelů řádu. Papežské potvrzení z roku 1624 a další osudy Řádu křesťanského rytířstva Víme, že Řád se snažil o normální existenci a získání běžných prerogativ řeholních společností ještě před papežským potvrzením, jak o tom svědčí například bezvýsledné jednání Kongregace Ritů o jeho oficiu propriu z května 16231179 . Skutečně důležitým okamžikem však bylo papežské založení řádu. V neděli 28. ledna 1624 sloužil papež Urban VIII. soukromou mši, po níž udělil Karlu Gonzagovi kříž řádu Neposkvrněného Početí Panny Marie a zároveň anuloval všechny udělené dříve1180 . Zároveň byla připravována erekční bula nového řádu, vydaná s datem 12. února 16241181 , která neznamenala pouze papežské potvrzení řádu, ale také výraznou změnu jeho charakteru, na níž se pravděpodobně podílel především Karel Gonzaga z Nevers. O tom svědčí mimo jiné i skutečnost, že jako zakladatelé řádu jsou jmenováni Karle Gonzaga, Michael Adolf z Althannu, ale i Ferdinand vévoda mantovský. Z výčtu zakladatelů naopak vypadla jakákoli zmínka o bratřích Petrignani, což asi nelze vysvětlovat pouze tím, že Giovanni Battista Petrignani byl v této době již po smrti. Křesťanské rytířstvo bylo Gonzagy a Althannem založeno ke 1178 Olivieri Dietrichsteinovi 20. VI. 1620 (viz příloha). 1179 ACCS, Decreta Con. Sac. Rit. ab an. 1622 usque ad an 1626, f. 66v: „Ordinis Militiae christianae. Sub memoriali. De officio proprio Ordinis Militiae Christianae. Nihil. Die 20 maii 1623.” 1180 Olivieri Dietrichsteinovi 3. II. 1624: „Domenica matina dopo lettasi la messa da N.S. privatamente si diede la Croce della Concettione al duca di Nivers, anullando tutte l’altre datesi per il passato, volendo che chiunque le vorrà repigliare, debba provar prima li 4 quarti della nobiltà sua.“ (viz příloha) 1181 URBAN VIII., bulla Imperscrutabilis divinorum iudiciorum, Řím u sv. Petra 12. II. 1624 – ASV, Sec. Brev., Reg. 956, f. 64r – 68r; ASV, Sec. Brev., Reg. 959, f. 7r – 11v (v papežských registrech brevií se nachází dvě lehce odlišné verze se stejným datem); ed. BULL ROM TAUR 13 (vyd. 1868), n. 36, s. 114-118. 370 chvále Boží, šíření katolické víry, obranu všech křesťanů, potlačení nepřátel víry katolické, aby v něm šlechticové ze všech křesťanských národů bojovali za katolickou víru a proti jejím nepřátelům1182. Papež zbavil zakladatele všech církevních trestů a cenzur a natrvalo ustanovil (perpetuo erigimus et instituimus) instituci, nazvanou Militia christiana sub titulo Conceptionis B. Mariae Virginis Immaculatae, dává jí řeholi sv. Františka z Assisi a staví ji pod ochranu svatých Michaela archanděla a Bazila. Již zde je tedy patrná zásadní změna: z rytířské sodality se stává řeholní společnost s platnou řeholí, které se dostává privilegia papežské exempce a je postavena na roveň jiným rytířským řádům. Je ostatně změněno i její jméno (zasvěcení Matce Boží je specifikováno na její Neposkvrněné Početí, v názvu není zmiňováno slovo Ordo) a mezi její patrony je přidán i svatý Bazil, snad kvůli původní orientaci na protiosmanskou kruciátu. Za rytíře budou po době noviciátu, stráveného ve vhodném domě rytířstva pod vedením představených přijímáni šlechtici, kteří jsou buď svobodní, nebo ženatí, s jedinou (rozuměj: první), anebo po její smrti i s druhou ženou, která může být panna nebo vdova. Svobodní rytíři mohou uzavřít první i druhé manželství, na další je potřeba papežského svolení. Rytíři skládají slib manželské čistoty, chudoby podle statutu rytířstva a poslušnosti, a po něm přísahu věrnosti Apoštolskému Stolci a papeži. Mohou přijímat jakákoli věna nebo peněžní i jiné statky, a i pokud jsou ženatí, mohou získávat církevní penze až do souhrnné výše 300 římských scudi1183 . Při přijímání do řádu (také papež jej jmenuje jako passaggio) mají do společné pokladny zaplatit rytíři 200 zlatých scudi po 12 giuliích. Dostává se jim milosti plnomocných odpustků nejenom v den jejich profese, ale v jakýkoli jiný den, v němž se budou účastnit výpravy nebo bitvy proti nepřátelům katolické víry, a to za obvyklých podmínek zpovědi a přijímání. Výrazných změn doznala řádová organizace. I když byla zachována struktura oblastí, byla k nim přidána čtvrtá, severní, a všechny byly podřízeny řádovému velmistru (magnus magister), který sice nebyl stanoven, ale jeho 1182 „Exhibita siquidem nobis nuper pro parte dilectorum filiorum nobilium virorum Ferdinandi Mantuae et Caroli Nivernensium ducum et Adolphi comitis ab Althan petitio continebat, quod nuper ipsi Ferdinandus et Carolus duces et Adolphus comes, animos ad celestia erigentes probeque cognoscentes, nihil christiano principi convenientius esse posse, quam ad Dei Optimi Maximi bonorum omnium largitoris cultum promovendum, fidem catholicam propagandam, christianorum omnium defensionem, orthodoxae fidei hostium depressionem, cogitationes operasque suas convertere, Spiritu Sancto inspirante, unius militiae christianae institutionem, in qua omnium nationum qui christiano nomine censentur, nobiles et ingenue nati viri pro fide catholica et adversus illius hostes terra marique, exigente occasione, certaturi recipiantur, meditati sunt.” – ibidem, s. 114-115. 1183 Pro belgické a francouzské rytíře byla tato částka papežem o několik dní později zvýšena na 500 zlatých komorních dukátů, což zhruba odpovídá sumě 500 zlatých scudi. – URBAN VIII., breve Nuper supplicationibus I, Řím u sv. Petra 23. II. 1624 – ed. BULL ROM TAUR 13 (vyd. 1868), n. 37, s. 118-119. 371 pravomoci byla dány Karlu Gonzagovi, který jediný měl právo rozhodovat o přijetí nových členů a také právo ustanovit nejvyšší radu, složenou ze tří rytířů (vždy jednoho duchovního a dvou laiků) za každou z oblastí. Papežem ustanovené vedení mělo nalézt vhodné sídlo a konvent řádu, zorganizovat jeho generální kapitulu o Letnicích roku 1625 (18. V.), která by zvolila velmistra, jehož bylo nutno do tří měsíců nechat potvrdit Apoštolským Stolcem. Ten bude mít právo rozhodovat o počtech rytířů i představených (ministros), udílet hábit, a spolu s generální kapitulou bude smět přijímat a měnit konstituce, statuta a nařízení, která mají být co nejvíce v souladu s posvátnými kánony, ustanoveními Tridentského sněmu a předložena ke schválení Apoštolskému Stolci. Samo rytířstvo, jeho konventy, prioráty, prepositury, kostely i místa (s výjimkou těch, která jsou spojena s pastorační péčí, v nichž je třeba zachovávat tridentské dekrety, čímž je myšleno především na práva ordinářů), jeho majetek i osoby jsou vyňaty z pravomoci ordinářů a podřízeny Apoštolskému Stolci. Jak je patrno již z této letmé četby papežské zakládací buly, změny v koncepci byly dosti výrazné, a byly ve prospěch Neversův. Ještě v témže měsíci papež zvláštním breve zdůraznil, že ti, kdo hábit přijali dříve, jej mají pod trestem exkomunikace latae sententiae přestat nosit a přijmou jej znovu řádnou cestou1184 . Tím však jeho péče o papežské rytířstvo, které Winkelbauer označuje jako „eine Art Dritten Ordens im Dienste der päpstlichen Politik“1185 , zdaleka nekončila. Pro dohled na jeho probace stanovil zvláštního předsedajícího a soudce (praesidens et iudex probationum), jímž se stal kovaný právník a auditor římské Roty Francesco Ubaldini1186 . V listopadu roku 1624 navíc dává velmistrovi právo, aby mohl do řádu zapsat ty kleriky, kteří sloužili po dva roky na papežském dvoře jako patriarchové, arcibiskupové a biskupové, auditoři kauz apoštolského paláce, klerikové papežské komory, protonotáři de numero participantium a referendáři obojí signatury. Tito rytíři pak budou moci bez omezení přijímat jakákoli církevní beneficia a penze1187. Tak Urban VIII. otevřel cestu do Rytířstva papežským dvořanům, a zároveň jim dal možnost velkého finančního zisku. Na samém sklonku roku dostal na žádost Gonzagů nedávno jmenovaný kolínský nuncius Pietro Luigi Carafa (nunciem byl v době od 15. VI. 1624 do r. 1634) pravomoc přijmout do rytířstva tři vhodné osoby 1184 URBAN VIII., breve Nuper supplicationibus II, Řím u sv. Petra 23. II. 1624 – ed. BULL ROM TAUR 13 (vyd. 1868), n. 38, s. 119-120. 1185 WINKELBAUER 1999, 140. 1186 URBAN VIII., breve Cum nos nuper supplicationibus, Řím u Panny Marie Větší 26. IX. 1624 – ed. BULL ROM TAUR 13 (vyd. 1868), n. 88, s. 222. 1187 URBAN VIII., breve Cum nos nuper Militiam, Řím u Panny Marie Větší 14. XI. 1624 – ed. BULL ROM TAUR 13 (vyd. 1868), n. 94, s. 238-239. 372 z oblasti, která pod něj spadala1188. Můžeme se jen dohadovat, proč k udělení této pravomoci došlo: snad se Nevers pokusil obejít i dalšího ze zakladatelů, Michaela z Althannu. Když se v roce 1625 ukázalo, že se letniční generální kapitula a si nesejde „kvůli válkám a nepřízni času“, odložil Urban VIII. její konání o rok a prodloužil pravomoci nejvyšší rady a Karla z Nevers1189 , ale také schválil statuta rytířstva, předložená Neversem1190 a dokonce pověřil kardinála Dietrichsteina, aby udělil hábit Michaelovi Adolfovi z Althannu1191 . Z toho je patrné, že hábit po papežském stvrzení Althann ještě nepřijal, a mohli bychom v tom eventuelně spatřovat jakési náznaky vnitřního boje uvnitř rytířstva. Zánik řádu Citovaný dopis je posledním nám známým papežským dokumentem o řádu křesťanského rytířstva, které pravděpodobně zaniklo po smrti Gonzagově a Althannově, možná již dříve. Barokně košatým souvětím nutnost tohoto zániku popsal již dříve citovaný Petr Maťa: „Fantastický podnik zrodivší se v hlavách hrstky dobrodružných idealistů, jehož výsledkem měla být křížová výprava proti Osmanům, byl sice schopen nadchnout mnoho šlechticů, které oslovoval ideál křesťanského rytíře, avšak v mocenském pnutí první poloviny 17. století, jež vedlo k eskalaci konfesijně-politického napětí mezi křesťanskými mocnostmi a vyústilo v krvavý konflikt dosud netušených rozměrů, neměla tato chiméra šanci na úspěch.“1192 „Chimérická fantazie“ je možná příliš silný výraz, ale ve své podstatě není mylný. Již Winkelbauer podotkl, že v celkovém kontextu evropské politiky i politiky Ferdinanda II., který potřeboval především alespoň dočasný mír s Portou k tomu, aby konsolidoval své vlastní državy a mohl se účastnit jedné z největších válek v dějinách křesťanstva, nebyl řád dlouhodobě udržitelný1193. 1188 URBAN VIII., breve Nuper supplicationibus III, Řím u sv. Petra 30. XII. 1624 – ed. BULL ROM TAUR 13 (vyd. 1868), n. 106, s. 272-273. 1189 URBAN VIII., bulla Orthodoxae fidei, Řím u sv. Petra 10. V. 1625 – ed. BULL ROM TAUR 13 (vyd. 1868), n. 135, s. 321-322. 1190 URBAN VIII., breve Alias supplicationibus, Řím u sv. Petra 24. V. 1625 – ed. BULL ROM TAUR 13 (vyd. 1868), n. 138, s. 325-326. 1191 Urban VIII. kard. Dietrichsteinovi, Řím u sv. Petra 27. V. 1625: „Equitibus militiae Christianae favemus quorum consilia videntur praeclaros militanti Ecclesiae triumphos polliceri. Proinde eorum conatus Pontificis patrocinio muniendos et Principum auxiliis armandos existimamus. Iis autem conciliare cupientes voluntatem tuam, cupimus ex cardinalis adeo eximii manibus sacrum eiusdem militia habitum, atque insigne accipere dilectum filium comitem ad Althan, quem equestris hic ordo inter suos institutores nominat, cuique fortitudo pietatis artibus instructa videtur ab omnipotente Bellatore armaturam lucis quaesivisse. Debebit autem ille munus eiusmodi obiturus voluntatem suam solemni iureiurando obstringere et fidei professione orthodoxam pietatem testari.” – ASV, Ep. ad Princ., Registra, vol. 39, f. 277v. 1192 MAŤA 2004B, 48. 1193 WINKELBAUER 1999, 140. 373 Gonzaga-Nevers se navíc musel soustředit na boje o mantovské dědictví, a tak Michael Adolf z Althannu podporuje především – císařem a lamormainovskou klikou protěžované – jezuity. Je znám jako zakladatel a podporovatel jezuitských kolejí ve Znojmě, Jihlavě, Kremsu a Komárně. Většina z těchto kolejí vzniká v letech 1624-1625, kdy je Urbanem VIII. schváleno laické vojsko křesťanského rytířstva ve službách papežské politiky, a může to být svědectvím o odklonu středoevropské šlechty od této formy rytířského ideálu. I když spousta platně jmenovaných rytířů i nadále žila a působila, a možná se cítila být nadále členy řádu, jenž nikdy nebyl zrušen, jeho pozice i společenská prestiž velmi rychle slábly. Dietrichsteinova role při zakládání řádu není úplně jasná, spíše jej asi z povzdálí sledoval, ale jeho zapojení do řádových aktivit je kromě svěření hábitu Michaelovi z Althannu těžko zachytitelné. Jak jsme však již předeslali, je otázkou, jaká byla role Křesťanského rytířstva v době stavovského povstání, která byla zároveň dobou jeho největšího rozkvětu. 374 Uzavírání manželství v olomoucké diecézi Situace rozdělení západního křesťanstva, v níž se katolická církev ocitla díky protestantské reformě, ji nutila zaujmout na tridentském sněmu (1545-1563) pozice ke dvojí skupině otázek: jednak k otázkám dogmatické povahy, kde se koncilní otcové vymezovali výlučně vůči nauce Lutherově, ale i k závažné tématice reformy církve a její disciplíny. Proto koncil takřka hned od začátku jednal pari passu o dogmatu i o reformě, díky čemuž každé koncilní zasedání přijímalo vždy na jedné straně dekrety o naukových otázkách a na straně druhé dekrety reformní. Ve své snaze o reformu se koncil zaměřil takřka na všechny oblasti církevního života, organizace, vztah mezi církví a státem, povinnosti kléru na všech úrovních, správou církevního majetku atd… Jednání o těchto otázkách byla mnohdy velmi bouřlivá, vždyť ještě na posledním sezení koncilu bylo nutné v textu, který se v Dekretu o všeobecné reformě týkal povinností světských knížat vůči náboženství, dělat četné změny, aby z koncilu neodešli francouzští vyslanci a mohl být poklidně zakončen. Pro tématiku, která nás bude zajímat na tomto místě, je podstatné předposlední (XXIV.) zasedání, které 11. XI. 1563 přijalo jak dogmatický dokument Doctrina de sacramento matrimonii s příslušnými naukovými kánony1194 , tak – mezi dalšími rozsáhlými dekrety o reformě – i Canones supra reformatione circa matrimonium1195 . První z nich, slavný dekret Tametsi, začíná takto: „I když není pochyb o tom, že tajná manželství (matrimonia clandestina), uzavřená se svobodným souhlasem stran, jsou až do okamžiku zneplatnění církví skutečnými a platnými manželstvími, a proto lze oprávněně zahrnout ty (tak jak je svatý synod odsuzuje svým anathematem), kdo popírají jejich pravost a platnost i ty, kdo mylně tvrdí, že manželství uzavřená syny (dětmi) ještě žijícími ve své rodině, bez souhlasu rodičů nemohou vzniknout a že jsou to rodiče, kteří je činí platnými či neplatnými, a to i přes to, že svatá Boží církev taková manželství ze spravedlivých příčin vždy zavrhovala a zakazovala.“1196 V citovaných slovech je jasně patrné jisté napětí, mohli bychom říci skoro protimluv. Formulace dekretu totiž odráží bouřlivou debatu1197, která mu na jednání sněmu předcházela a která reflektovala komplikovanou a společensky velmi závažnou problematiku. Luther totiž popřel sakramentalitu manželství, připustil možnost rozvodu a tvrdil, že souhlasu rodičů je k manželství bezpodmínečně zapotřebí. To na jedné straně odporovalo katolické nauce o manželství, pro niž byl podle dekretálů Alexandra III. zahrnutých do sbírky Corpus iuris canonici platným 1194 COED 753-755. 1195 COED 755-759. 1196 COED 755. 1197 Pro následující výklad, srv. především GAUDEMET 1994, 663-665; PROSPERI 2001, 133-137; BOSSY 2008, 35-43; SCHILLEBEECKX 1993, 325-337; PLÖCHL 191-337. 375 manželstvím i příslib manželství (tedy vlastně zásnuby), po němž následovalo tělesné spojení dvou slibujících (matrimonium per verba de futuro copia carnali subsecuta), na druhé straně (díky tvrzení o nutnosti rodičovského souhlasu) ladilo s běžně zachovávanou praxí, která mnohdy byla sankcionována civilní autoritou. Francouzští biskupové na koncilu, podporovaní i některými svými kolegy z Itálie, usilovali o jasné zrušení tajných manželství a zavedení rodičovského souhlasu jako podmínky platnosti manželství. Krizi koncilního jednání vyřešil jeden z jeho geniálních vedoucích představitelů, kardinál Giovanni Girolamo Morone (1509 – 1580), a sice díky předefinování pojmu tajná manželství. Ani koncilním otcům totiž nebylo úplně jasné, zda termín matrimonium clandestinum označuje manželství uzavřené bez souhlasu rodičů (manželství à la Romeo a Julie), nebo pouze neveřejně (pro většinu to asi bylo totožné), popřípadě také manželství uzavřené bez církevní asistence. Slova dekretu Tametsi nejenom, že hned v první větě odsuzovala Lutherovo tvrzení o nutnosti rodičovského konsenzu, ale zároveň říkala, že jej církev vždy vyžadovala. Tajné manželství je potom pro koncil takové, které není uzavřeno podle jím předepsané formy. Tato „tridentská forma“ představuje takřka revoluční změnu: „veřejnost“ manželství již není zaručena přítomností rodin obou kontrahentů, ale přítomností faráře nastávajících manželů a dvou nebo třech svědků, ohlášením o třech po sobě jsoucích nedělích nebo zasvěcených svátcích ve farním kostele, kde je shromážděna celá církevní obec. K platnosti manželství je vyžadován farář v místě bydliště kontrahentů, jiný kněz nemůže platně sezdávat. Tím, že dal sbohem Otcům Lorenzům Shakespearova dramatu, koncil zajistil místní kontrolu nad sňatkem a zároveň jej předefinoval ze společenského obřadu, který se sice většinou konal ve dveřích kostela a za požehnání kněze, ale byl záležitostí rodinnou, na obřad církevní, slavnostně uzavíranou smlouvu. Oproti předchozím ritům, které manželství realizovaly postupně od zásnub (smlouvy mezi rodinami) k předání nevěsty a následnému tělesnému spojení, jemuž předcházelo kněžské požehnání prstenů a svatebního lože, „Tridentský koncil nahradil tyto přechodové rity svátostí, která měnila rázně a okamžiku, v němž se odehrála, status toho, kdo ji přijal.“1198 Jasně to dokládá jak (alespoň teoretické) zrušení zásnub, ale třeba i skutečnost přesunutí místa konání obřadu sňatku z prostoru ve dveřích kostela k oltáři. Je jasné, že k přijetí této revoluční změny nedošlo ihned: přenesení manželství dovnitř církve i zrušení zásnub a prosazení jeho církevního ritu samozřejmě naráželo na přirozenou rezistenci lokálních tradic a ostatně i na státní autoritu. Tyto závěry učiněné pro bádání v západoevropském prostředí 1198 PROSPERI 2001, 136. 376 lze se vší pravděpodobností1199 potvrdit i pro prostředí středoevropské. Také na Moravě se ještě na konci 15. století pravděpodobně nepoužíval zvláštní rituál pro uzavírání manželství, vždyť slavný prvotisk Agenda Olomucensis, který dal pro potřeby olomouckých farářů vytisknout roku 1486 varadínský biskup Jan Filipec, obsahuje pouze rubriku ad introducendam sponsam, tedy uvedení nevěsty (obdobné uvedení ženy do kostela po porodu), ale nikoli rituál pro uzavírání manželství. Důvod je nasnadě: manželství pravděpodobně nebylo uzavíráno v kostele a za nutné účasti kněze. A také na Moravě, jak uvidíme, ještě v průběhu celého 17. století nastávaly problémy s aplikací tridentského dekretu Tametsi. Před tím se však alespoň krátce seznámíme s několika konkrétními případy řešení manželské problematiky v době episkopátu Františka z Dietrich- steina. Případy manželských dispenzů vyřizovaných Dietrichsteinem u římské kurie Dispenzy, které kardinál Dietrichstein vyřizuje v Římě, jsou dispenzy překračující jeho běžné biskupské pravomoci (tzv. quinquennální fakulty1200 ) a týkají se hlavních překážek manželství, které mohly při jeho uzavírání nastat, tedy překážek příbuzenských vztahů. Z hlediska kanonického práva se tyto překážky dělily na dva typy, pokrevenství (consanguinitas) a švagrovství (affinitas)1201 , pro zjištění jejich stupně se rozlišovaly linie (přímá1202 nebo boční) a stupně1203 . K těmto překážkám patřily i překážky pramenící z duchovní spřízněnosti, vznikající například mezi kmotry a kmotřencem. Dietrichsteinovy mimořádné žádosti do Říma o udělení dispensu od překážek vzniklých na základě příbuznosti se téměř vždy týkají snoubenců ze šlechtických vrstev, kde bylo díky majetkovým dopadům nutno dbát na platnost uzavřeného manželství především. Tak Olivieri v roce 1615 vyřizuje dispenzy pro dvě lobkovické svatby: pro Václava Popela z Lobkovic a Annu Ludmilu Kolovratovou1204 a současně i pro moravského hejtmana Ladislava ml. 1199 Této problematice u nás pro období raného novověku zatím nebyl věnována systematicky pozornost. Vyžadovala by si zcela jistě více místa i hlubšího základního výzkumu, než může podat autor těchto řádků, který své závěry považuje za předběžné. 1200 Pro vývoj quinquennálních fakult, které v této době ještě nebyly plně ustáleny, viz především MERGENTHEM 1908. 1201 Švagrovství je příbuznost, která v této době vznikala v kanonickém právu díky tělesnému spojení muže a ženy (nikoli díky pouze svazku manželskému). Mezi pokrevními příbuznými ženy a mužem (a naopak) vzniká zvláštní typ příbuznosti, který v určitých případech vytváří i překážku pro uzavření manželství. 1202 V přímé linii pokrevenství (tedy mezi bylo manželství nemožné. 1203 Pro popis stupňů pokrevenství a švagrovství, viz CORPIC, I., c. 1424-1436 (arbor consanguinitatis, arbor affinitatis a jejich komentář). 1204 Olivieri Dietrichsteinovi 12. IX. 1615 (viz příloha). Suplika je dochována v BAV, Fondo Boncompagni – Ludovisi, E 15, f. 280r-282v i s kresleným stromem příbuzenství snoubenců. 377 Popela z Lobkovic (1566-1621), který si po smrti své první ženy Anny Alžběty Salm-Neuburg (1565-1615) chtěl vzít její vzdálenou příbuznou Annu Marii Alžbětu Salm-Neuburg (1598-1647). Ve druhém případě tedy šlo o švagrovství, affinitu. Zde ovšem nastal problém: papež nechtěl udělit dispens, dokud se nevěsta nejprve neobrátí na katolickou víru. Agent se jej snažil přesvědčit, že pro jeho kardinálského patrona je tento sňatek důležitý, a že hraběnka, která již podepsala memoriál, se zcela jistě obrátí, ale Pavel V. zůstal neoblomný a celou záležitost předal Posv. Officiu, které ji ovšem do konce roku vyřídilo kladně1205 . Strom pokrevní příbuznosti (Arbor consanguneitatis) Podle: JOANNES ANDREAE, Arbor consanguinitatis cum suis enigmatibus et figuris, Nürnberg 1505 (exemplář v Bayerische Staatsbibliothek) Byla vyřizována prostřednictvím kardinála Dietrichsteina, který k ní Pavlu V. napsal průvodní dopis, datovaný v Praze 8. VII. 1615 (BAV, Fondo Boncompagni – Ludovisi, E 15, f. 280r-282v). 1205 Srv. Olivieri Dietrichsteinovi 12. IX., 19. IX. a 5. XII. 1615 (viz příloha). 378 Na přelomu let 1620 – 1621 vyřizoval Olivieri dispens pro jistého Fridricha Elembogena (Elbogena) a jeho příbuznou Marii v 1. a 3. stupni švagrovství, a dokonce se mu jej v velkému překvapení celého sekretariátu memoriálů podařilo vyřídit zdarma1206. Daleko zdlouhavější ovšem bylo vyřízení dispenzu pro Karla Griena ze Sturzenbergu a Kateřiny Dubské z Třebomyslic1207 : začalo v srpnu 16241208 a řešilo jej Posvátné Officium, které požadovalo doplňující informace: oba asi nebyli katolíky, byli v prvním a druhém stupni švagrovství. Po obrácení snoubenců byl memoriál podán znovu na začátku září 1626, ovšem problém byl ve vysokých poplatcích za udělení tohoto dispenzu. Díky tomu, že Olivieri tento dispens řešil přes Kongregaci Propagandy, podařilo se poplatky zredukovat ze 300 komorních dukátů na 120, ale díky nedostatku hotovosti (tu měl zaslat Grien, ale zřejmě to pro něj bylo problematické) byla expedice zaslána až ve druhé polovině roku 16271209 . Vyřešení případu tedy trvalo takřka sedm let. Mezitím Olivieri vyřídil dispens pro Baltazara Dževunta z Grytenberka, který si vzal Annu Drahanovskou z Pěnčína, neteř jeho první ženy, a jak se zjistilo, tak neplatně, a to i přes to, že spolu již měli děti1210 . Oba nebyli katolíci, a to představovalo problém zplatnění manželského svazku: jak sdělil Olivierimu sekretář kongregace Propagandy, Francesco Ingoli, kardinál Bellarmin sepsal dekret, který v době Pavla V. přijalo Posv. Officium a v něm bylo řečeno, že kdo chce přijmout milosti z lůna církve, musí se stát nejprve její součástí1211 . Manželské dispenzy proto byly udělovány pouze katolíkům anebo podmíněně (tedy s podmínkou, že se dotyčný katolíkem stane): při samotném vyhotovení příslušné listiny ostatně nebylo možné, aby nekatolíkům papež uděloval milost, protože je nemohl formálně oslovit „dilectissimi filii“. Je samozřejmě otázkou, proč vůbec nekatolíci žádali o dispens papeže, ale je nutno si uvědomit, že v českých byla reglementace manželství výlučně v rukou katolické církve. Zejména v případě šlechtických sňatků, které měly i majetkové dopady, bylo tedy nutno řešit otázku platnosti manželství s příslušnou autoritou, kterou v této době v našich zemích (na rozdíl od zemí výlučně protestantských, kde byla církev v rukou knížete) mohla být výhradně autorita církevní. V případě Dževuntově se tedy čekalo na vyjádření nuncia, a až v červenci 1626 muselo případ řešit Posvátné Officium, které rozhodlo, že po 1206 Olivieri Dietrichsteinovi 12. a 19. XII. 1620, 2. I., 9. I. a 6. II. 1621 (viz příloha). 1207 Pro osobu Griena, který byl konfiskacemi jak postižen, tak i konfiskáty získal, srv. KNOZ 2006, 225, 231, 235. Ke Kateřině a jejím manželstvím, viz PILNÁČEK 1930, č. 914, s. 274; PILNÁČEK 1983. 1208 Olivieri Dietrichsteinovi 24. VIII. a 31. VIII. 1624 (viz příloha). 1209 Olivieri Dietrichsteinovi 5. XI., 19. IX., 10. X., 17. X. 1626; 30. I., 13. III., 5. VI. a 18. IX. 1627 (viz příloha). 1210 Viz PILNÁČEK 1930, n. 834, s. 255. 1211 Olivieri Dietrichsteinovi 14. III., 16. V., 30. V., 27. VI., 18. VII. 1626 (viz příloha). 379 jejich přijetí do církve je má kardinál dispensovat, aby mohli manželství uzavřít znovu a platně, a následně legitimovat jejich děti1212. Dispensy se ovšem netýkaly pouze šlechty. Tak například v lednu 1610 kardinál doporučil kurii udělení dispenzu pro své poddané Jiřího a Agátu Achtelovy, kteří již žili v manželství, měli děti, ale zjistilo se, že jsou ve třetím stupní pokrevenství. V tomto případě byla nunciovi dána pravomoc udělit jim dispenzaci a po uzavření platného manželství legitimovat děti1213 . Vyhlášení tridentského dekretu Tametsi v olomoucké diecézi V souvislosti s manželskými záležitostmi je nutno upozornit na Dietrichsteinův zásah týkající se platnosti tridentského dekretu Tametsi, který dokončoval proces přijetí tridentské reformy na Moravě, započaté dvěma moravskými reformními synodami z let 1568 (Prusinovského) a 1591 (Pavlovského)1214. Tridentské dekrety v jejich celku sice přijala synoda Pavlovského, ale její organizátoři si asi nevšimli závěrečné klauzule dekretu Tametsi: „Aby každý poznal tato spásná nařízení, synod nařizuje všem ordinářům, aby se co nejrychleji postarali o zveřejnění a vysvětlení tohoto dekretu v každém farním kostele svých diecézí. V prvním roce se to má stávat co nejčastěji, posléze tehdy, když to budou považovat za nutné. Koncil dále stanovuje, že tento dekret vstoupí v platnost v každé farnosti třicet dní po jeho prvním zveřejnění.“1215 Dietrichstein, nebo spíše nějaký erudovaný právník z jeho okolí, si tuto skutečnost uvědomil až poměrně pozdě, ale snažil se ji napravit tím, že o svátku sv. Karla Boromejského roku 1632 vydal v Mikulově dekret, v němž nařizuje, aby došlo k vyhlášení tridentského nařízení řádným způsobem a ono tak mohlo vstoupit v platnost i v moravských farnostech1216. Kardinálův tištěný dekret, rozeslaný do všech farností, obsahoval i přepis příslušného tridentského nařízení a stanovil, že při nejbližší neděli a o dalších dvou následujících mají všichni faráři a kazatelé, 1212 ACDF, S. O., Decreta S. O., anno 1626, f. 127r (zasedání Posv. Officia coram SS.mo 23. VII. 1626): “Balthassarus Dzeunta ex Guttemberg nobili Moravi haeretici peten. dispensari in matrimonio contracto cum Anna nepti Elisabethae primae uxoris defunctae heretica ex equa filios habuit, manere valent. Lecto memoriali commendato ab eodem ill.mo d. card.li Diectristain, Ss.mus mandavit committi eidem ill.mo card.li qui praevia coniugum abiuratione haeresum iudiciali cum ambobus dispensat et de novo valide matrimonium contrahere valeant, non obstante quod sunt in secundo gradu affinitatis coniuncti prolemque [ortamque orituram] legitimam declaret.” 1213 Scipio kard. Borghese Dietrichsteinovi, Řím 30. I. 1610 – Záznam v registru: ASV, Fondo Borghese I, vol. 952, f. 9rv. = kopie: BAV, Barb. lat. 5955, p. 12-13. 1214 Pro základní informace o těchto synodách, viz ZLÁMAL, Příručka VI, 24-26 a 31-32. Statuta Prusinovského synody vydal DUDÍK 1870B; k činnosti biskupa především MACOUREK 1931. Synodám ještě nebyla věnována naší historiografií taková pozornost, jakou by si vzhledem ke svému významu zasloužily. 1215 COED 756-757. 1216 Dekret kardinála Dietrichsteina Dum inter sollicitudines, Mikulov 4. XI. 1632. Dekret byl vytištěn a zřejmě rozeslán do všech farností. Jeden z jeho zpečetěných a kardinálem podepsaných výtisků se zachoval v ASV, Arch. Nunz. Vienna, vol. 71, f. 7r. 380 diecézní kněží nebo řeholníci, přečíst tento tridentský dekret ve svých farnostech a řádně jej vysvětlit a co nejčastěji toto vysvětlení opakovat. Tento svůj počin oznámil na začátku následujícího roku (26. I. 1633) nunciovi Ciriacu Roccimu, který mu následně gratuloval1217. Podobně o tom kardinál zpravil kongregaci Propagandy1218 a papeže Urbana VIII., jehož současně požádal o mimořádné fakulty při dispenzaci od překážek manželství1219 . Důvodem jeho žádosti byla skutečnost, že mnoho jeho diecezánů žila v manželstvích uzavřených nekatolickými duchovními, kteří často při uzavírání těchto manželství nebrali v potaz předpisy kanonického práva a sezdávali snoubence, kteří byli nejenom ve třetím nebo čtvrtém stupni pokrevního příbuzenství, ale dokonce i ve druhém. Navíc obyvatelé diecéze, které nebylo možno dispenzovat, utíkali do oblastí, kde mohli žít v již uzavřeném manželství bez problémů, tedy asi nejčastěji do Slezska nebo do Uher. Bylo samozřejmě těžko představitelné, že by se pravděpodobně značné množství z hlediska kanonického práva neplatných manželství, která již byla obdařena dětmi, podařilo fakticky separovat. Benevolentní přivírání oči nad situací faktického konkubinátu by pro biskupa znamenalo trpět smrtelný hřích a dopouštět veřejné pohoršení. Dietrichstein proto žádá, aby dostal fakultu dispenzovat snoubence a manžele ve třetím stupni pokrevnosti i švagrovství, kterou by mohl delegovat na svého generálního vikáře anebo oficiála. Kongregace Propagandy proto navrhla, aby biskup měl vůči obráceným nebo se obracejícím z hereze právo zdarma dispenzovat ve 3. a 4. stupni pokrevenství i švagrovství a legitimovat jejich potomstvo. O svazcích mezi lidmi ve druhém stupni pokrevenství (jednalo se tedy prakticky o manželství strýce nebo tety s neteří nebo synovcem) měl kardinál referovat Propagandě, aby to mohla projednat přímo s papežem. Toho ovšem nebylo zapotřebí, protože podobnou fakultu, poskytovanou pouze některým nunciům, dostal od Posvátného Oficia již v polovině roku 16261220. 1217 Ciriaco Rocci Dietrichsteinovi, Wien 25. II. 1633 – ASV, Arch. Nunz. Vienna, vol. 71, f. 6r (záznam v registru). 1218 Dietrichstein kardinálům Kongregace Propagandy, Mikulov 24. II. 1633 – APF, II. Lettere di Germania, Ungaria, Polonia, Colonia e Dalmazia 1633, n. 75, f. 1rv = Přepisy, kart. 131. 1219 Dietrichstein papeži Urbanu VIII., Mikulov 24. II. 1633 – APF, II. Lettere di Germania, Ungaria, Polonia, Colonia e Dalmazia 1633, n. 75, f. 3r-4v = Přepisy, kart. 131. 1220 Záznam o zasedání Posv. Officia coram S.mo 23. VII. 1624: “lecto memoriali exhibito nomine ill.mi card.lis Diectristain ep. Olomucen petens dispensari cum suis diaecesanis qui in gradibus prohibitis matrimonia contraxerunt. S. mus concessit eidem ill.mo card.li facultatem dispensandi cum suis diaecesanis catholicis qui 3° et 4° gradu affinitatis vel consanguinitatis coniuncti nulliter et de facto matrimonium contra...., ut de novo servata forma Sac. Concilii Tridentini contrahere valeant prolemque susceptam et suscipiendam legitimam declarandi.” – ACDF, S. O., Decreta S. O., anno 1626, f. 127r. 381 Reglementace uzavírání manželství v diecézi ovšem byla ještě dále zpřesněna v roce 1635 prostřednictvím dekretu generálního vikáře Platejse1221, v němž se konstatovalo, že někteří faráři buď z neznalosti, nebo kvůli osobnímu prospěchu a touze po mrzkém zisku, uzavírali manželskou smlouvu mezi snoubenci buď na faře, nebo v domě jednoho ze snoubenců, nechávali se od nich zvát na bohaté hostiny a dávali si za uzavření manželské smlouvy platit, že tedy – stručně řečeno – oddělovali obřad církevní od podpisu manželské smlouvy, což vedlo k zanedbávání církevního obřadu vůbec. Biskup prostřednictvím Platejsovým tedy nařídil, aby i manželská smlouva byla uzavírána před farářem a svědky, ale výlučně ve farním kostele, před oltářem a v době, kdy je slaven obřad manželského sňatku. Tomuto slavení mají předcházet trojí ohlášky, učiněné zdarma o třech po sobě následujícího svátečních dnech. Vyhláška dále zmiňuje druhou hlavu tridentského dekretu o manželství1222 , která chce omezit počet kmotrů, protože kmotrovstvím vzniká další překážka manželství, duchovní spřízněnost. Koncil proto nařizuje, aby pouze jeden člověk, muž nebo žena, mohl být kmotrem křtěného dítěte, anebo maximálně dva, muž a žena. Biskup proto nařizuje, aby za kmotry byli zapisováni ne všichni, kdo dítě při křtu drží, ale pouze dva z nich. Smyslem nařízení, které nám jasně ilustruje tehdejší praxi kmotrovství jako sociálně významného fenoménu, který stmeloval celé rurální společenství, je zabránit vzniku příliš intenzivní duchovní spřízněnosti uvnitř komunity, v níž by po několika křtech mohl být znemožněn vznik manželství. Biskup také v této vyhlášce opakuje svůj předchozí patent o tom, že faráři mají o nedělních odpoledních vykládat mládeži základy křesťanské nauky, katechismu, ale protože to dělá pouze velmi málo farářů, jsou k tomu znovu vyzýváni. Zakazuje také praxi, která se zřejmě na Moravě ujala po zrušení přijímání podobojí, kdy faráři udíleli laikům z mešního kalicha nikoli konsekrované víno, ale tzv. abluci, tedy vodu (nebo víno) které sloužily k vymývání kalicha a které vydávali za víno konsekrované. I tento moment církevní praxe je velmi zajímavý a ukazuje na to, že přijímání z kalicha bylo věřícími asi silně požadováno i po zrušení piánských koncesí přijímání z kalicha. Další vývoj matrimoniálního práva a praxe na Moravě Platejsovým dekretem ovšem moravský příběh tridentského dekretu zakazujícího tajná manželství nekončí. Po bouřích třicetileté války a ochodu Švédů z Moravy dochází znovu k jisté stabilizaci nábožensko-sociální disciplinace, v jejímž rámci olomoucká konzistoř za nepřítomnosti „biskupa“ 1221 Dekret Jana Arnošta Platejse, generálního vikáře a oficiála kardinála Dietrichsteina, adresovaný děkanům, farářům a kaplanům olomoucké diecéze, Olomouc 17. VII. 1635 – in: LIECHTENSTEIN-CASTELCORNO 1674, f. 3r-5v. Tento dekret také vydává FASSEAU 1769, 120-122. 1222 COED 757. 382 Leopolda I. Viléma Habsburského, také znovu obnovuje Dietrichsteinovo nařízení. Stalo se tak v roce 1653 prostřednictvím dekretu generálního vikáře a oficiála Klaudia Soriny, který je symbolicky vydán stejně jako dekret Dietrichsteinův o svátku Karla Boromejského1223. Nařízení konstatuje, že Dietrichsteinova nařízení nebyla dodržována, a že mnozí se utíkali k uherským a slezským predikantům a uzavírali u nich mnohdy incestní, v každém případě však z hlediska kanonického práva neplatná manželství. Mnozí faráři ovšem tato neplatná manželství tolerují, i když děti z nich narozené nejsou legitimní, lidé díky nim žijí v trvalém konkubinátu, často incestním, a proto se zatracují. Biskup proto znovu publikoval tridentský předpis, který byl – tak jako v případě Dietrichsteinova dekretu – znovu přepsán a nařídil, aby kněží alespoň třikrát do roka vysvětlovali sobě svěřeným ovečkám, prostým lidem, jeho obsah. Kněží měli důsledně rozlišovat mezi zásnubami a sňatkem, přísně dodržovat ohlášky (od nichž mohl dispenzovat pouze generální vikář). Sorinovo nařízení také opakuje tridentský dekret o kontrole tuláků, aby snad nebyli sezdáni již jednou ženatí, kněží nemají pod trestem suspenze sezdávat nikoho, kdo nepochází z jejich farnosti. Zajímavá jsou i ustanovení o potírání pověrečných praktik (superstitiones, maleficia, veneficia et similia), zejména při léčení nemocných. Asi běžnou praxí bylo zaříkávání spojené s šeptáním jmen svatých, foukáním na čelo nemocného, na nějž se také lil tekutý vosk nebo olovo. Podobné praktiky byly užívány i při léčení dobytka. Faráři měli kázat o tom, že podobné praktiky jsou hloupé, pověrčivé, nedovolené a vedou k zatracení duše, opakován je i příkaz konat katechismus pro mládež o nedělích. Všechna tato předcházející nařízení včlenil do svého dekretu z roku 1674 biskup Karel II. z Liechtenstein-Castelcorna1224 . I v tomto případě konstatoval, že nařízení jeho předchůdců nejsou dodržována, proto je ve svém dekretu přepisuje (s výjimkou Dietrichsteinova, které je pouze zmíněno1225). Přidává k nim ovšem svůj relativně krátký Appendix, který se týká pověrčivých praktik. Kněží, kostelníci a ostatní služebníci kostela totiž bývali žádáni, aby vydávali nebo zapůjčovali k profánním účelům křestní vodu, různé liturgické předměty, ale i klíče od kostelů (ty bývaly používány k otevírání zarostlých ovčích uší), k vyléčení zaříkávaných údů bývalo používáno prachu seškrábaného 1223 Dekret Klaudia Soriny, generálního vikáře a oficiála biskupa Leopolda Viléma, a biskupské konzistoře, adresovaný všem duchovním olomoucké diecéze, Olomouc 4. XI. 1653 – in: LIECHTENSTEIN-CASTELCORNO 1674, f. 6r-13v. Tento dekret také vydává FASSEAU 1769. 1224 Dekret biskupa Karla II. z Liechtenstein-Castelcorna všem kněžím vykonávajícím pastorační péči v olomoucké diecézi, Olomouc 10. II. 1674 – LIECHTENSTEIN-CASTELCORNO 1674. Tento dekret také vydává FASSEAU 1769. 1225 Dietrichsteinův dekret totiž, stejně jako Sorinův, obsahuje dlouhou citaci dekretu Tametsi, takže by tento tisk neúměrně narostl a zbytečně opakoval stejný text. Dietrichstein také na rozdíl od Soriny nepřidává žádná doplňující ustanovení. 383 z křtitelnice nebo ze srdcí posvěcených zvonů. Biskup tyto praktiky striktně zakázal a zároveň obnovil dekrety svých předchůdců. V průběhu 17. století tedy můžeme sledovat jen velmi pomalé prosazování tridentských předpisů o manželství, které představovaly pro vedení olomoucké diecéze závažný pastorační problém, jemuž na roveň se ovšem postupně dostávají také pověrčivé praktiky, nabývající na významu po skončení třicetileté války a svědčící o dechristianizaci, které s sebou toto hrozivé kataklyzma přineslo, i o postupující sociální disciplinaci, jejíž proces v 17. století vyvrcholí ve válkou postiženějších oblastech severní Moravy a Slezska v masových (a oproti celoevropskému vývoji poněkud zpožděných) vlnách honů na čarodějnice. Liturgická reforma kardinála Dietrichsteina, její průběh a obsahy Další součástí Dietrichsteinovy konformizace olomoucké diecéze, nebo katolické reformy, která spočívala v přizpůsobení institucí a života diecéze tridentským předpisům, je reforma liturgická. Tridentský koncil rozhodl na svém posledním zasedání o vydání katechismu, misálu a breviáře „aby vše, co bylo připraveno, bylo předloženo římskému veleknězi, který dá vše dokončit a zveřejní to podle svého úsudku a ze své autority.“1226 Nový breviář, Breviarium romanum, byl vydán roku 1568 a měl nahradit ty rity, které byly mladší než 200 let. Podobně tomu bylo i s misálem (Missale Romanum), vydaným r. 1570. Nové knihy se vyznačovaly kvalitní latinou, pečlivým výběrem lepších textových verzí a reformní prostotou. Měly nahradit mladé lokální partikulární rity, přesvědčit svou krásou a nádherou jednotného ritu celý svět o pravdě a vznešenosti katolické konfese. Papež se tak stal zákonodárcem katolické liturgie, což do té doby bylo nezvyklé: stal se jím však z pověření koncilu a vytvořil model liturgie, který by se mohl uplatnit univerzálně v celém katolickém světě. Za pontifikátu Klimenta VIII. byla dokončena revidovaná edice Vulgáty, zv. Editio clementina, roku 1596 bylo vydáno Pontificale Romanum, r. 1600 Ceremoniale episcoporum, 1602 Breviarium Romanum a nové vydání Misálu. Rituál byl přepracován později, vydal jej až Pavel V. v roce 1614. Právě tyto typické texty bylo třeba rozšířit po diecézi, eventuelně vydat diecézní úpravy, které spočívaly především ve vydání vlastních textů, tzv. proprií, zejména o svátcích svatých slavených v olomoucké diecézi. Dvousvazkovou agendu pro slavení svátostí, udělování svátostin a organizování doplňkových ritů (jako např. procesí) již vydal biskup Pavlovský 1226 TRIDENTSKÝ KONCIL, Sess. XXV, Super indice librorum, catechismo, breviario et missali, 4. XII. 1563 (COED 797). 384 v Krakově roku 15851227, a k římskému misálu a breviáři stačilo pouze vypracovat diecézní propria. Dietrichstein se nejprve soustředil na přípravu proprií breviářových, která byla podstatně komplikovanější než propria mešní, jež ostatně bylo možno zčásti odvodit z proprií breviářových. Slavení olomouckých diecézních patronů O jakémsi náznaku liturgické reformy v olomoucké diecézi jsme velmi nejasně informováni dopisem Dietrichsteina členům olomoucké kapituly z 29. IX. 16031228, v němž mluví o reformatio breviarii et kalendarii Olomucense a žádá členy kapituly, aby mu předali všechen archivní materiál, jenž se týká svátků svatých a liturgických textů, ustanovili dva z kanovníků, kteří by na reformě pracovali společně s kardinálovým rádcem, kanovníkem Janem Valoriem1229. Bohužel nám prameny dále neříkají, jak dále pokračovaly přípravy nového kalendáře a liturgických textů. Tento doklad poněkud nabourává koncepci Dušana Řezaniny, který mluví o úpravách olomouckých svátků v souvislosti se známou pražskou synodou biskupa Berky z Dubé, která se ovšem odehrála až roku 1605.1230 Nařízení o zasvěcených svátcích v diecézi z r. 1614 Dalším pramenně doloženým prvkem olomoucké liturgické reformy, či snad lépe adaptace, je nařízení kardinála biskupa o zasvěcených svátcích v diecézi z 1. I. 1614, adresované řeholním kazatelům v diecézi, jež vyšlo pravděpodobně v souvislosti s prováděnou vizitaci diecéze1231 . Počet zasvěcených svátků v diecézi byl oproti původnímu středověkému stavu, 38 dní slavených jako festum fori, zredukován na 33 a je zajímavé, že kromě Cyrila a Metoděje se objevuje jediný další svátek diecézního patrona, a to říjnový svátek svatého Václava, který je však jako zasvěcený omezen pouze na město Olomouc. Je možné, že o této úpravě zasvěcených svátků jednala Kongregace Posv. Ritů, protože v knize jejich dekretů nacházíme stručnou zmínku o jednání týkajícího se olomoucké diecéze,1232 ale nic bližšího se o něm nedozvídáme. 1227 Viz JAKUBEC 2003, 323-326 1228 Koncept: ZAOpO, AO, sign. 15, i.č. 488, kart. 9, f. 186r. Edice: PARMA 2008E, 54. 1229 Kanovník Jan Valorius/Valerius pocházel z italské Luccy, od r. 1603 byl kanovníkem brněnské a následně olomoucké kapituly. Působil jako rádce kardinála Dietrichsteina, od r. 1609 byl olomouckým arcijáhnem, zemřel r. 1612. 1230 O ní viz: VACEK 1896. 1231 Záznam v registru: ZAOpO, AO, i.č. 118, sign. 39, f. 98r-99v: je adresován Concionatoribus regularibus Dioecesis Olomucen., což by se možná dalo i interpretovat jako řádným (rozuměj řádně ustanoveným) kazatelům, pokud by ovšem oslovení na začátku i na několika dalších místech v dopise (Reverende ... Pater, Reverentia vestra) neurčovalo jasně kazatele jako řeholní. Edice: PARMA 2008E, 55-56. 1232 ACCS, Sacra Rituum Congregatio, fondo Positiones et Rescriptum, n. 3494, f. 1rv-2rv: Die 28 iulii 1614 fer. 2a fuit Congr. Sacrorum Rituum in palatio solitae residentiae ill.mi et r.mi DD. card.lis Galli ... no. 23: Olomucen. da ill.mum Perettum. 385 Propria breviáře a misálu Při reformě breviáře a misálu, zmíněné již v roce 1603, se jednalo o adaptaci starších liturgických textů. Ve své relaci ad limina, podané prokurátorem Ludovicem Ridolfim v letech 1617-1618 za 8. quadriennium, kardinál jasně určuje smysl a cíle této reformy: „V olomouckém katedrálním kostele, v kolegiátních a farních kostelích jsou již po mnoho staletí bohoslužby konány podle vlastního úzu této diecéze. Klérus však privátně používá římského misálu a breviáře. Pan kardinál biskup tedy chce, aby se podle římského ritu odehrávaly bohoslužby řádně a jednotně jak v chóru, tak i mimo něj, zejména o svátcích svatých ochránců země. Proto pan kardinál biskup přikázal z těch nejstarších a nejlepších textů vypracovat breviářová propria a předal je do Říma, aby byla Vaší Svatostí potvrzena.“1233 Šlo tedy o sebrání starých olomouckých oficií, vyhledání nejlepších textových verzí, jejich začlenění do liturgických schémat a následné vydání jako olomouckého dodatku k Breviariu Romanu papeže sv. Pia V. z roku 1568, jehož cílem bylo sjednotit liturgii v diecézi, aby se při veřejných bohoslužbách (např. kapitulou zajišťovaných hodinkách v olomoucké katedrále) používalo stejných textů, které recitují kněží ve svých breviářích soukromě. K takové práci na liturgických textech skutečně došlo již dříve, zřejmě do ní byly zapojeny nejpozději roku 1614 i řeholnice v klášteře u římského kostela sv. Silvestra in Capite, Dietrichsteinova římského titulárního kostela1234 . Až 25. VII. 1617 však píše kardinálovi Olivieri, že Giovanni Paolo Mucante, sekretář Kongregace Posv. Ritů, jej informoval o tom, že ráno v den napsání dopisu dorazil na kongregaci kardinálův memoriál o liturgických propriích (ten byl nejprve podán papeži Pavlu V. pravděpodobně Ludovicem Ridolfim, možná 19. VII.), ale že bude zapotřebí ještě samotných liturgických textů, aby je mohla kongregace posoudit. Texty samotné již musely být v Římě nebo do něj krátce po té nezávisle na agentově informaci dorazit, protože v dopise datovaném o dvanáct dní později1235 již Olivieri píše, že v tentýž den spolu s Ludovicem Ridolfim předal prefektu Kongregace ritů kardinálovi Antoniovi Gallimu texty proprií misálu a breviáře, které byly ihned zaslány k posouzení členovi kongregace kardinálu Robertu Bellarminovi. Tuto informaci opakuje Olivieri ještě o týden později a vyzývá svého patrona k trpělivosti, perché questa Congregatione non si fa molto spesso.1236 1233 PARMA 2008B, 357-361. 1234 „…Ho sentita consolatione che V. S. ill.ma resti sodisfatta della nota de santi della sua Chiesa, che certo quelle buone madri n’havevano passione particolare…“ – Olivieri Dietrichsteinovi 1. III. 1614 (viz příloha). 1235 Olivieri Dietrichsteinovi 5. VIII. 1617 (viz příloha). 1236 Olivieri Dietrichsteinovi 12. VIII. 1617 (viz příloha). Tímto dopisem ovšem nastává největší přetržka v dochované Olivieriho korespondenci, další dochovaný dopis je až z června roku 1618, takže se o detailech jednání z tohoto prvořadého pramene bohužel nemůžeme dozvědět více. 386 Dále máme k dispozici několik dokumentů, zachovaných v archivu samotné Kongregace ritů. Řada začíná Dietrichsteinovým dopisem prefektu Gallimu z 5. XII. 16171237, který je již odpovědí na zaslané námitky Kongregace. Můžeme se tedy pouze domnívat, že Bellarmin někdy mezi polovinou srpna a začátkem zimy vypracoval svůj komentář k dodaným liturgickým textům vlastním olomoucké diecézi, která se musela k Dietrichsteinovi ve formě dopisu od kardinála Galliho (jemu je olomoucká odpověď adresována) dostat nejpozději na konci října, protože musel mít on nebo jím pověření znalci liturgie čas na zpracování dlouhé a komplexní argumentace. Olomoučtí svatí v palbě kritiky Roberta Bellarmina Díky odpovědi olomouckého kardinála-biskupa také můžeme částečně zrekonstruovat obsah Bellarminovy kritiky, která nepostrádá zajímavosti. Její první bod se váže ke stupni slavení většiny olomouckých svátků, kdy v některých případech je svátek světce obvykle v římské liturgii slavený jako simplex v Olomouci povýšen na duplex nebo semiduplex, což podle liturgických pravidel vadí především v případě, kdy se svátky střetnou s nedělí nebo s dobou adventní či postní. Na základní výtku, že se tak odlišuje od ritu matky všech církví (… cur ecclesia mea Olomucensis velit dissentire in hac re a matre omnium ecclesiarum...) odpovídá Dietrichstein, že v jeho diecézi je to již dlouho (...a primis quasi religionis et fidei christianae in his partibus incunabulis vel certe ab antiquo...) zvykem a že nechal vlastní oficia zredukovat a očistit od zbytečností po vzoru okolních diecézí. Pokud by navíc došlo k umenšení obvyklých svátků, mohlo by to způsobit gravem scandalum in populo. Ze svátků, které mohly připadnout do doby postní, jsou jmenovány pouze dva: translace ostatků svatého Václava, slavená v Olomouci odnepaměti 4. března a svátek Cyrila a Metoděje padající na den 9. března. Vzhledem k tomu, že se jedná o svátky patronů, musí být slaveny jako duplex s oktávou, protože svátek sv. Václava je svátkem českého knížete a patrona katedrály, Cyril a Metoděj pak „jakožto první apoštolové Moravy, učitelé a arcibiskupové jsou v tak veliké úctě, že není možno je ctít než co nejslavněji.“ V adventu se slaví pouze svátek svaté Barbory a zde Dietrichstein namítá, že např. řeholní řády mají své svátky ve vyšším liturgickém stupni než římská liturgie, i když jsou slaveny v adventu. Podobně jsou probírány jednotlivé svátky v roce, jimž je upíráno zesílení stupně liturgického slavení. Barbora má mnoho kostelů v diecézi, v nichž se konají pouti, svatému Mořici je zasvěcena přední farnost Moravy v Olomouci a také kolegiátní kostel v Kroměříži,1238 svatý Vít je spojen se 1237 Dietrichstein Gallimu, Kroměříž 5. XII. 1617 (ACCS, Sacra Rituum Congregatio, Positiones et Rescriptum, n. 4618, f. 1rv-6rv) – edice: PARMA 2008E, 56-61. 1238 Tato zasvěcení je nutno spojit s postavou olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka (†1281), který je zakladatelem kolegiátní kapituly v Kroměříži. Je zasvěcena svatému Mořici 387 známou scénou daru jeho relikvie svatému Václavovi císařem Otou, relikvie svaté Korduly se nacházejí v olomoucké katedrále. Zajímavá je dlouhá argumentace spojená s oficiem Svatého Kopí a svátkem svatého Longina, které jsou v českých zemích slaveny již od dob Karla IV., jemuž papež Inocenc VI. udělil povolení slavit svátek Kopí Páně. Dietrichstein obhajuje také svátky Zasnoubení Panny Marie (Desponsatio Beatae Virginis, 18. VII.) a Rozdělení apoštolů (Divisio Apostolorum, 15. VII.), které byly z římské liturgie vyřazeny. Zajímavá je i obhajoba mučednictví svatých Zikmunda, Osvalda a Kristýna, která byla asi Bellarminem popírána. Bellarmin ovšem také popíral ne-li existenci, tedy určitě alespoň svatost českého světce Prokopa, který se nenacházel v soupise Suriově: Dietrichstein hájí jeho svatost s odkazem na Dubraviovu Historia Bohemorum a na zmínku Aenea Silvia. Na závěr svého dopisu jen dodává, že v oficiích není nic nového: žádný z textů nebyl zařazen nově, protože byly všechny přejaty buď ze starších breviářů olomoucké nebo polské provenience. Ostatně, i kdyby zde byly nové texty, mohly by být také schváleny, jako se tomu stalo v případě nových svátků zavedených po vydání piánského breviáře. Dietrichstein se nechce odklánět od římské liturgie (nihil matri universali ecclesiae praeiudicare vel derogare cupio), chce pouze zapojit staré olomoucké svátky do římského ritu, který dostal nedávno svou novou formu. Samotný závěr dopisu zahrnuje i skrytou výhrůžku: Si enim hac in re satisfactio ecclesiae meae data non fuerit, vereor ne impedire non possim quo minus antiquo ritu iidem imposterum celebrentur. K jejímu faktickému splnění pravděpodobně později došlo, jak ještě uvidíme. Dietrichsteinovu odpověď z konce roku 1617 doprovázela suplika jeho agenta Olivieriho adresovaná papeži Pavlu V. a předaná Kongregaci Posv. Ritů.1239 Kongregace ji (pravděpodobně spolu s Dietrichsteinovou odpovědí) na svém obvyklém pondělním zasedání 22. I. 1618 projednala a pro vypracování odpovědi určila opět jezuitského učence kardinála Bellarmina. Ten si s vypracováním odpovědi dal načas, protože byla na Kongregaci projednávána až 23. IV. 1618, kdy bylo rozhodnuto jejím zaslání Dietrichsteinovi. Bylo tak učiněno prostřednictvím dopisu kardinála Galla Dietrichsteinovi z 1. V. 1618, jehož podepsaný čistopis byl však nadále stylisticky upravován, takže zůstal neodeslaný v archivu kongregace1240 . Nevíme, zda následně vzniklý čistopis odeslán byl, protože se nezachoval ani v archivu rodiny Dietrichsteinů, ani proto, že Bruno byl původně proboštem kapituly u sv. Mořice v Magdeburku. Mezi diecézní patrony proniká Mořic ve 14. století, jeho svátek se slavil 22. IX. 1239 Suplika ACCS, Sacra Rituum Congregatio, fondo Positiones et Rescriptum, n. 4618, f. 7r- 8v. Podle kancelářských poznámek na f. 8v byla projednávána na zasedání kongregace 22. I. 1618 (Lunae 22 januarii 1618. Ad ill.mum D.num card.lem Belarminium). Další poznámka mluví již o expedici (Lunae 23 aprilis 1618. Scribatur iuxta responsionem ill.mi Belarmini per manus cardinalium transmissam) 1240 Galli Dietrichsteinovi, Řím 1. V. 1619 – edice: PARMA 2008E, 65-68. 388 v archivu biskupském. V každém případě je neodeslaný čistopis v podstatě opisem Bellarminovy odpovědi s mírnými stylistickými úpravami. Bellarminova druhá odpověď tedy vznikla někdy mezi únorem a dubnem 1618. Je systematicky členěná do jednotlivých bodů, poměrně rázně a úsečně formulovaných. Na první námitku, že při umenšení stupně liturgického slavení se lze obávat pohoršení lidu, odpovídá stručně: lid se nebude starat, jakého stupně je liturgický svátek, hlavně když se bude zpívat a budou hrát varhany a především: populum docendum esse, non sequendum. Tato lakonicky formulovaná zásada je jednou z charakteristik římské podoby konfesionalizační disciplinace, která navíc odpovídá jasné představě o úrovni lidových vrstev. Druhý bod se týká svátky s oktávy v adventu a postě: u svátku svaté Barbory nevidí Bellarmin důvod, proč by se neměl slavit jako simplex, svátky translace sv. Václava a Cyrila a Metoděje mohou být jakožto svátky patronů slaveny jako duplex, ale bez oktáv, které jsou v postě přímo zakázány. Pokud mají některé řády povolení slavit podobné významné svátky v adventu s oktávou, nemají je určitě od Kongregace Ritů a autorovi posudku nepřísluší zkoumat, odkud jej tedy mají. Čtvrtý bod se týká svátků sv. Longina, Kopí Páně, Zasnoubení Panny Marie a Rozdělení apoštolů: Bellarmin silně popírá autenticitu Longinovu, žádá autentickou kopii indultu Inocence VI. o slavení svátku Kopí Páně a tvrdí, že další dva svátky jsou zbytečné, a proto je římská církev neslaví. Pátý odstavec je věnován popření mučednictví (ne však samotné svatosti) burgundského krále Zikmunda (zařazeného již v době Karla IV. mezi české patrony), krále Osvalda a svatého Kristýna a jeho druhů. Odmítá předchozí Dietrichsteinovu argumentaci, že by se tak analogicky dalo popřít i mučednictví svatého Vavřince a svaté Cecilie, kteří prokazatelně nezemřeli kvůli majetku, ale pro víru. Šestý bod se týká Suriova textu o životě svaté Markéty, jenž Bellarmin považuje za apokryfní. Sedmý bod je pro úvahy o českých patronech nejdůležitější: popírá svatost sázavského opata Prokopa. I když má Surius jeho životopis, v němž se praví, že Prokop byl kanonizován Inocencem III. roku 1204, historicita jeho textu je však zpochybněna hned několika důvody. Předně skutečnost, že Prokop není zapsán do římského martyrologia, kde by přece jeho jméno v případě kanonizace určitě bylo. O kanonizaci také nelze nalézt zmínku v životopise Inocence III., a navíc Suriův text mluví o tom, že papež povolal k účasti na kanonizaci tresdecim patres purpuratos, ale purpur byl kardinálům udělen až Inocencem IV. Celá narace je navíc podle Bellarmina nepravděpodobná, jak doslova pohoršeně píše: „Autor této historie říká, že se svatý Prokop zjevil ve snu jakémusi opatovi a přikázal mu, aby šel do Říma a v jeho jménu vyzval papeže k jeho vlastní kanonizaci, ale když papež na slova toho opata nedbal, v noci se nejvyššímu veleknězi zjevil rozhněvaný svatý Prokop a vyhrožoval mu, že jej probodne svou berlou, pokud nezavolá dotyčného opata zpět a neučiní, co mu navrhne. Vyděšený papež se ihned probudil a prohlásil jej za svatého. To 389 je zcela jistě velmi nepravděpodobné, zejména u tak moudrého papeže, jakým byl Inocenc III. Navíc svatí v nebi nemají ve zvyku se tak výrazně zasazovat o svou kanonizaci, že by dokonce chtěli zabít papeže a ani není pravděpodobné, že by svatí byli kanonizováni bez potřebné zralé a vážné úvahy. Nelze se tedy divit, že římské církev nepovoluje officium o světci, kterého za svatého nepovažuje a není ani zapsán do martyrologia.“1241 Tato úvaha uzavírá Bellarminovu reakci na Dietrichsteinovu odpověď obsaženou v Galliho dopise. Další průběh reformy Pravděpodobně na nějakou dobu po Bellarminově odpovědi Dietrichsteinovy snahy o liturgickou reformu ustaly, také díky událostem na Moravě v průběhu stavovského povstání a po něm. Tisk breviářových proprií olomoucké Diecéze je poprvé doložen až r. 16261242 a pokud se na tyto texty podíváme z hlediska kritiky Roberta Bellarmina (ten byl v době vydání již po smrti), musíme konstatovat, že jeho připomínky v drtivé většině nebyly přijaty. Jedině výtka o slavení svátků Přenesení sv. Václava (4. III.) a sv. Cyrila a Metoděje (9. III.) s oktávou byla přijata a oktáva (zakázaná v době postní) se u nich skutečně nevyskytuje. Všechny svátky jsou jinak slaveny ve stupni duplex, zůstaly svátky sv. Longina, Kopí Páně, Zasnoubení Panny Marie i Rozeslání apoštolů, svatí Zikmund, Osvald a Kristýn jsou označeni jako mučedníci a v kalendáři přirozeně zůstal i svatý Prokop. Na konci roku 1628 byl tento tisk zaslán do Říma1243 , předán Kongregaci Ritů, která jej postoupila k examinaci svému konzultoru, barnabitovi Bartolomeovi Gavantimu. Souviselo to pravděpodobně i s činností zvl. Congregatio super emendatione Breviarii, ustanovené Urbanem VIII a činné v letech 1629-1631, jejímž členem byl i Gavanti1244 . Otec Gavanti vypracoval podrobný rozbor liturgických i tiskových chyb v oficiu1245 a konstatoval v zásadě stejné nedostatky jako Bellarmin, ale ne v tak polemickém duchu. Většinu jeho poznámek bylo proto možno zapracovat do textu, který vyšel tiskem s Dietrichsteinovou předmluvou, datovanou v Mikulově roku 16301246 a byl 1241 Pro latinský text, viz PARMA 2008E, 67-68. 1242 OFICIA PROPRIA OLOMUCENSIS 1626. 1243 Olivieri Dietrichsteinovi 23. XII. 1628 (viz příloha): dostal výtisk officií a postará se o něj podle zaslaných instrukcí. 1244 Srv. MALINA 1939, 120-121. 1245 ACCS, Sacra Rituum Congregatio, fondo Positiones et Rescriptum, n. 7698, f. 1rv-3rv – edice: PARMA 2008E, 68-70. 1246 OFICIA PROPRIA OLOMUCENSIS 1630 (předmluva na s. 2-3). Gavanti m.j. navrhl opravit dny, v nichž se slavily svátky sv. Kunhuty a sv. Volfganga, které se rozcházely se dnem, k němuž byli tito svatí zapsáni do Římského martylogia a zručšit svátky Rozeslání apoštolů a Zanoubení Panny Marie. Tyto jeho návrhy nebyly přijaty, ale v zásadě všechny další, z nichž některé se týkaly tiskových chyb, a jiné chyb liturgických, byly do vydání z r. 1630 zapracovány. 390 znovu vytištěn v nezměněné podobě r. 16541247. Stal se posléze podkladem pro reformu liturgických textů proprií breviáře i misálu, kterou provedl jeden z Dietrichsteinových nástupců, olomoucký biskup Karel II. z LiechteinsteinCastelcorna roku 1693. Presbytář olomoucké katedrály koncipovaný jako místo paměti a kultu sv. Cyrila a Metoděje1248 Dietrichsteinovy zásahy do prostoru olomoucké katedrály začínají již roku 1603, kdy je v korespondenci zachycena zmínka o opravě střechy.1249 V tomto roce bylo také dokončeno mauzoleum moravských Přemyslovců v hlavní lodi katedrály před vstupem do presbyteria, jak o tom svědčí nápis na mramorové desce umístěný nyní v podlaze chrámu, pravděpodobně na místě samotného mauzolea. Mauzoleum bylo provedeno z červeného mramoru a bylo odstraněno již v průběhu krátkého episkopátu Jakuba Arnošta z Liechtensteinu-Castelcorna (1738-1745). Tento biskup dal zasadit víko sarkofágu o rozměrech 3,20 x 1,45 m do zdi na epištolní straně katedrály, vedle vchodu do kaple sv. Stanislava a díky němu si můžeme alespoň rámcově představit, jak mohlo vypadat mauzoleum celé: jde rozhodně o výjimečně kvalitní sochařskou práci, zpodobující dvě ležící knížata s hlavami na poduškách. Každé z knížat je v brnění, oděno hermelínovým pláštěm, v pravici má dvousečný meč, v levici štít s moravskou orlicí, na hlavě knížecí korunu. Údajný markrabě Václav má plnovous a má nohy opřeny o draka, jeho údajný syn Břetislav je bezvousý a nohy opírá o lva. Oba Přemyslovci, jimž jsou od domácích božstev vyprošována blažená pole elysejská, jsou nepřesně určeni jako markrabata, je špatně udán jejich probuzenský poměr, u Břetislava je udán špatný rok úmrtí a ne úplně přesně jsou označeni jako ti, kdo "společně postavili ohromnou klenbou tento chrám", "fundátoři". Jak Václav, tak Břetislav, syn jeho bratrance Oty III. Dětleba, nebyli přímými zakladateli ani biskupského chrámu sv. Petra, ani nové katedrály sv. Václava: mohli být ovšem považováni za fundátory ve smyslu patronátních práv.1250 Určení a symbolický význam mauzolea, jehož možnou předlohou je královská hrobka svatovítské katedrály, můžeme bohužel určit pouze díky "nečetným veršům" nápisu, který mluví o "Moravae gloria gentis" a těch, kdo nesou dále "stemmata clara ducum". Jde tedy o oslavu domnělých zakladatelů chrámu, kteří jsou členy vévodského rodu 1247 OFICIA PROPRIA OLOMUCENSIS 1654. 1248 Tento text je přepracovanou a doplněnou verzí mého příspěvku: PARMA 2008D. 1249 ZAOpO, AO, sign. 15, i.č. 488, Koncepty odeslané korespondence kard. Dietrichsteina, kart. 9, f. 201rv – koncept Dietrichsteinova německého dopisu kapitulářům z 30.VII.1603 o opravě střechy; s opravou katedrály souvisí i nedatovaný koncept pravd. z téhož roku, jímž kardinál povoluje využití robotních povinností biskupských poddaných na opravách katedrály (ibidem, f. 1). 1250 Většina olomouckých Přemyslovců byla pohřbena v hradišťském klášteře: BURIAN 1980; BURIAN 1985; MÜLLER 1987. 391 vladařů a svědky slávy rodu Moravanů. Možná je důvodem centrálního a poněkud nepraktického umístění mauzolea také skutečnost, že již od dob Dietrichsteinova předchůdce olomoučtí biskupové nosili knížecí titul: památka na moravská markrabata tak má symbolicky zdůraznit kontinuitu knížecí moci a prestiže, která byla v době, kdy markraběcí hodnost spadala na císaře, reprezentována v zemi především biskupem1251. Po Pavlovského přestavbě fasády s věžemi, opravách střechy a stavbě "fundátorského mauzolea" již takřka jedinou možnost výraznějších úprav skýtala hlavní loď kostela a jeho presbytář. Dietrichstein se rozhodl pro přestavbu presbyteria dómu, kterou posléze dokončili jeho dědicové, kníže Maxmilián z Dietrichsteina a jeho syn Ferdinand Josef. Tato přestavby zůstávala – snad díky tomu, že její charakter je naprosto setřen novogotickou přestavbou G. Meretty z druhé poloviny století 19. – poněkud stranou zájmu naší historiografie1252. Stavba a její reprezentativně-symbolické určení je však dokumentována v pramenech, které s ní přímo nesouvisejí, a sice v Dietrichsteinových relacích ad limina. Se stavbou chóru olomoucké katedrály se v těchto pramenech poprvé setkáváme v květnu roku 1617, kdy byl napsán Dietrichsteinův dopis členům Kongregace pro uskutečňování a interpretaci Tridentského koncilu1253 , kterým je zpravuje o vyslání prokurátora pro návštěvu ad limina, jímž byl olomoucký nerezidenční kanovník a papežský komoří Ludovico Ridolfi (1587-1649). Ridolfi také nesl dopis kardinálovy rezignace na olomoucké biskupství1254 , ale především měl vykonat návštěvu ad limina a odevzdat relaci o stavu diecéze. V jeho průvodním dopise pro kardinály Kongregace Koncilu je zmíněn i další z jeho úkolů: má také „vyžádat posvátné ostatky prvních apoštolů a svatých biskupů Cyrila a Metoděje, pohřbené v kostele svatého Klimenta ve Městě, které s pokornou podřízeností žádám po Jeho Svatosti ve zvláštním dopise. Toužím je totiž přenést s nutným zabezpečením a úctou do mé katedrály a uložit je tam na čestné místo pro zvětšení úcty k těmto světcům a zbožností mého lidu“. 1251 Svůj knížecí titul ostatně Dietrichstein neopomíná snad nikdy zdůrazňovat, jak o tom svědčí i známá epizoda z jeho přijetí na zemském soudu konaném v Olomouci 26. června 1600, kde vyžaduje odpovídající oslovení a svůj požadavek doprovází poukázáním na svou mozetu se slovy: "Der ist fürstlich." Srv. BRANDL 1866; podrobně rozebírá a interpretuje ZUBER 1946a, 41- 45. 1252 Základní, byť v mnoha ohledech překonanou prací stále zůstává KRÁČMER 1887. Dietrichsteinskou přestavbou se zabýval již ve 30. letech 20. století MATZURA 1931; právě tento příspěvek, bohatě dokumentovaný prameny, možná vedl badatele k nezájmu o danou problematiku. Z hlediska uměnovědného MUCHKA 1983, PANOCHOVÁ 2003, s. 235-238 a PANOCHOVÁ 2005. 1253 Dietrichstein kardinálům Kongregace koncilu, Mikulov 4. V. 1617, edice viz: PARMA 2008D, 44-45. 1254 Dietrichstein Pavlu V., Mikulov 4 V 1617, text vydán: JENŠOVSKÝ 1924,137-138. 392 Stejnou zmínku nalezneme v samotné Ridolfiho relaci, nebo přesněji v textu, který je jako jeho relace uložen v ASV1255. Doslova čteme, že Dietrichstein „nařídil sejmout a zbořit úzký a malý chór svého katedrálního kostela, který je nyní k vidění, aby mohl být zveleben a rozšířen a je již připravováno vše nutné k tomuto dílu. V tomto chóru staví dvojitou strukturu, kdy jedna prostora je postavena nad druhou, aby se v horní mohly konat církevní obřady a v dolní být s poctami uložena těla svatých patronů a biskupů Moravy, Cyrila a Metoděje, pokud to Jeho Svatost dovolí a bude naslouchat těmto prosbám.“ Dále se v textu relace mluví o tom, že o „nejvýše vytoužený poklad … těl a kostí svatých Cyrila a Metoděje, patronů a apoštolů Moravy“ prosí kardinál biskup, kapitula, klérus a věřící lid a že se kardinál postaral o důstojné a dostatečně zbožné vykonání takové translace ostatků. Katedrála je proto dále v relaci vychvalována, protože má nádhernou stavbu, fungující kapitulu a je vybavena drahým liturgickým náčiním a paramenty obstaranými kardinálem. Carl Bschor, Boční pohled na olomouckou katedrálu sv. Václava s kaplí sv. Anny (1820). Grafika zachycuje (s výjimkou průčelí s věží) situaci po Dietrichsteinově přestavbě. Foto: Muzeum umění v Olomouci Tento pramen nám tedy jasně popisuje hlavní koncepci celého „dvojprostoru“ vzniklého dietrichsteinskou přestavbou: má jít o manýristickou obdobu martyrií římských bazilik, kde se pod presbytářem, jehož úroveň je zvýšena oproti hlavní lodi, nachází krypta, pojatá jako místo uložení tělesných pozůstatků světců. Dietrichsteina možná také inspirovala výrazná úprava 1255 Edice viz: PARMA 2008B, 359-360. 393 vatikánské baziliky, probíhající během pontifikátů Klimenta VIII. a Pavla V., v jejímž rámci vzniklo jádro podzemních prostor baziliky, známý dnes jako „Grotte Vaticane“1256. Obnova liturgického prostoru měla být doplněna vydáním obnovených liturgických textů, o jehož schválení se měl Ridolfi také postarat během své návštěvy. V době, kdy se Dietrichstein chystá ve věku 47 let a po osmnáctiletém působení na olomouckém biskupském stolci rezignovat na svou funkci a pravděpodobně se stáhnout do Říma (pokud nebereme vážně jeho zbožná, leč nereálná prohlášení o poustevnickém životě, obsažená v dopise papeži), chce svou kariéru zakončit slavnou translací ostatků apoštolů Moravy do katedrály, pojaté jako memoria slavné minulosti, bazilika ad corpus, jež se má stát hlavním poutním místem Moravy, centrem diecéze a její katolické obnovy. Dnes samozřejmě víme, že z Říma mohly být přeneseny pouze ostatky svatého Cyrila, protože relikvie arcibiskupa Metoděje „leží ve velkém kostele moravském po levé straně ve stěně za oltářem Svaté Bohorodičky, složiv duši do rukou Božích a přijav království nebeské“1257 . Problémem dosud nevyřešeným a bez objevení nových pramenů i nevyřešitelným zůstává, kde se tento biskupský Metodějův kostel nacházel. Jasno o tom neměl již středověk: již Granum Catalogi Praesulum Moraviae udává, že Metoděj zemřel v Římě a jeho tělo bylo uloženo vedle těla bratrova.1258 Pravděpodobně i díky tomuto prameni, přepracovanému ostatně olomouckým humanistou Augustinem Käsenbrotem a vydanému tiskem, byli i v Římě přesvědčeni o přítomnosti Metodějových ostatků ve svatoklimentské bazilice nedaleko Kolosea. Tak to ostatně uvádí i jinak kritický Caesar Baronius ve svém Martyrologiu1259 . Ještě o něco dříve, roku 1575, se v Římě vědělo o existenci Cyrilových ostatků u sv. Klimenta a o jejich přesném umístění v kostele.1260 Někdy mezi lety 1563-1575 (kdy je datován Del Sodův zápis) totiž v kostele proběhly liturgické úpravy v souvislosti se závěry Tridentina, v jejichž průběhu byly nalezeny a nově umístěny i Cyrilovy ostatky. Proto o umístění relikvií v této bazilice věděl i pozdější olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský, když o ostatky žádal1261. Tak jako v mnoha dalších ohledech byl kardinál Dietrichstein skutečným nástupcem svého předchůdce, na nějž navázal i v úsilí o získání ostatků svatých Cyrila a Metoděje. Podle Zlámala1262 a Řezaniny1263 , kteří se při tom 1256 Pro jejich vývoj, viz LANZANI 1995. 1257 Proložnoje žitije Konstantina i Mefodija, MMFH II, 166. 1258 „912. blažený Metoděj v Římě zemřel a byl slavně pohřben vedle svého bratra, blaženého Cyrila“ – LOSERTH 1892. Překlad Vojtěch Gaja, in: ZLÁMAL 1977, s. 13. 1259 BARONIUS CAESAR, Martyrologium, Roma 1593, s. 108. 1260 Záznam se nachází v rukopise Compendio delle Chiese di Roma od Francesca Del Sodo, kanovníka u Santa Maria del Cosmedin, viz BOYLE 1967; k tomu i PETŘÍK 1967. 1261 Pavlovského žádost však byla papežem Řehořem XIII. zamítnuta: srv. breve Řehoře XIII. Pavlovskému 11. II. 1581, ZAOpO, AO, Pergamenové listiny, i.č. 175, sign. A I d 34. 1262 ZLÁMAL 1969C, 119. 394 pravděpodobně opírají o Středověkého životopis Cyrila a Metoděje1264, Dietrichstein žádal o relikvie již roku 1613, o čemž však nemáme žádné doklady, takže jejich tvrzení musíme chápat jako nepodložené.1265 Oba však shodně mluví také o roce 1617, což skutečně odpovídá textům vztahujícím se k relaci ad limina z tohoto roku. V roce 1617 se ovšem kardinál nespolehl pouze na prokurátora Ludovica Ridolfiho. Do snah o získání cenných relikvií je zapojen i kardinálův římský agent Jacomo Olivieri. O svém postupu v této věci (a také ve věci schválení olomouckých officií proprií) kardinála o něco málo později zpravuje v dopise z 5. VIII. 1617, kde píše o svých a Ridolfiho snahách získat více informací u římského vicegerenta, u tituláře baziliky sv. Klimenta kardinála Bonsiho a dominikánů z kláštera u této baziliky. Z tohoto i z následujícího zachovaného dopisu1266 vyplývá, že o ostatcích Metodějových dotyční samozřejmě nevěděli nic, irští dominikáni u sv. Klimenta se sice o svátku sv. Cyrila modlili vlastní liturgické texty, ale nevěděli, kde přesně je Cyril-Konstantin pochován, že prý v nějaké kapli napravo od hlavního oltáře. Olivieri vyjadřuje své přesvědčení, že papež nedovolí to, co bychom my dnes nazvali archeologickým průzkumem, tedy rozkopat podlahu kostela1267 . Ještě na začátku září Ridolfi píše kardinálovi, že čeká na dva staré dominikány, kteří možná budou vědět, kde se těla svatých věrozvěstů nacházejí1268 . I tento pokus o nalezení ostatků je zajímavý a neví o něm ani jinak vždy velmi dobře informovaný Leonard Boyle. Jedno je jisté: Cyrilovy ostatky zůstaly podle Olivieriho očekávání ve svatoklimentské bazilice a na Moravu nedorazily. To bylo ostatně v době předbělohorské celkem obvyklé: papežská kurie odmítala zasílat cennější ostatky do heretických zemí, kde by mohly dojít zneuctění. K větším translacím ostatků do českých zemí začalo docházet až po porážce stavovského povstání, které bylo ze strany kurie chápáno jako zázračné vítězství nad heretickým protestantismem, vracející tradiční kolébku herezí zpět do lůna pravé církve. Typickým dokladem jsou 1263 ŘEZANINA 1970, 4; ŘEZANINA 1985. 1264 STŘEDOVSKÝ 1710, 223-224. 1265 Také v roce 1613 byla vykonána návštěva ad limina, ale v textech, které se jí týkají, se o ostatcích nemluví (viz články citované v pozn. 4). 1266 Olivieri Dietrichsteinovi 12. VIII. 1617 (viz příloha). 1267 Tak o tom již o něco dříve píše Dietrichsteinovi Ludovico Ridolfi: „Dei corpi di santi Cirillo e Metodio vorrebbe N.S. far poste a V. S. ill.ma, quando però si sapesse dove sono propriamente, non volendo già ché si cerchino sotto terra, ma io con il far la debita diligenza replicherò l’officio et l’istanza.“ – Ludovico Ridolfi Dietrichsteinovi, Řím 22. VII. 1617 – RAD, kart. 441, i.č. 1908/89, f. 77v. 1268 „Per havere maggior certezza delli corpi di santi Cirillo e Metodio s’aspetta il ritorno di dui frati che per esser di età et per haver stanziato molti anni in quella chiesa, forse che ci daranno maggior lume dove si ritrovino, che gli altri non sanno cosa veruna, et il cercarli non sarà permesso da S. S.tà“ – Ludovico Ridolfi Dietrichsteinovi, Řím 9. IX. 1617 – RAD, kart. 441, i.č. 1908/89, f. 83rv-84r. – Další Olivieriho a Ridolfiho dopisy z roku 1617 se nám bohužel nezachovaly, takže neznáme další průběh jednání. 395 translace relikvií sv. Pavlíny nebo sv. Viktorie prováděné jezuity, kteří tyto světice staví na místo patronek příslušných moravských měst. I v jezuitském prostředí ostatně započaly větší translace až po roce 1620: do této doby se setkáváme pouze s menšími ostatkovými "zisky" mající spíše povahu ojedinělých darů. Dietrichstein v tomto ohledu vystupuje jako sběratel ostatků, které využívá i jako reprezentativní dary.1269 To ovšem nezabránilo Dietrichsteinovi, aby dále budoval prostornou a výstavnou kryptu chóru olomoucké katedrály a liturgickou prostoru presbyteria nad ní. Krypta byla asi dokončena v době Dietrichsteinovy smrti, vždyť v ní byl pohřben.1270 Podle kardinálovy závěti1271 však stavba presbyteria jako celku hotová nebyla, odkazuje 3000 zl. na její dostavbu, dokončenou v roce 1661 jeho prasynovcem Ferdinandem Josefem.1272 Určení krypty jako "dormitoria" pro kardinála Dietrichsteina, jeho biskupské nástupce a olomoucké kanovníky udávají dva pískovcové kameny kryjící vstup do hrobek v kryptě, pořízené při dokončování stavby r. 16611273 . Dietrichstein ještě těsně před svou smrtí znovu požádal papeže, tentokráte již Urbana VIII., o translaci ostatků. Znovu se jedná o relaci o stavu diecéze určenou pro návštěvu ad limina, již do Říma přinesl kanovník Sebastian Lustrier, prokurátor, který do Říma dorazil již v době, kdy byl kardinál mrtev.1274 V tomto textu vyjadřuje kardinál svou naději, že přítomnost těl prvních apoštolů Moravy a Čech v olomoucké katedrále „nejen získá všechny duše i jednu každou nakažené dosud heretickou poskvrnou, ale pro také samotné katolíky bude výzvou k nevinnějšímu životu, který bude směřovat k blaženosti věčné“. Ani v tomto případě nedošlo k vydání ostatků: kromě faktu, že došlo k vakanci na olomouckém biskupském stolci, papeži ve vydání ostatků zabránila především válečná situace ve střední Evropě. Dietrichsteinovy stavební počiny byly doprovázeny vážnou a kontinuální snahou o liturgickou reformu v rámci olomoucké diecéze. Pro tuto reformu je charakteristické zdůraznění a vyzdvižení svátku slovanských věrozvěstů, v době Dietrichsteinově slaveného liturgicky 9. března. V Dietrichsteinově dekretu o zasvěcených svátcích v olomoucké diecézi z 1. I. 1614, zařazen mezi 1269 Za údaje o jezuitských translacích srdečně děkuji ThLic. Miroslavu Heroldovi S. J., který na toto téma napsal licenční práci z církevních dějin na Papežské Gregoriánské univerzitě v Římě. 1270 Srv. BURIAN 1992 a KOUŘIL 2007. 1271 Dietrichsteinovu závěť z moravských zemských desek vydal D’ELVERT 1856 a samozřejmě ji nalezneme v edici samotných zemských desek. 1272 Konkrétní průběh stavby viz MATZURA 1931. Krypty byly nedávno otevřeny, těla biskupů a kanovníků (Dietrichsteinovo se nezachovalo) vyňata a rakve byly dány k restaurování. 1273 Nápisy cituje a překládá ZEMEK 1948A, 4-5, 18 (pozn. 13). 1274 PARMA 2008B, 377-378. 396 33 zasvěcených svátků, jež nespadaly na neděli (festa solemnia fori)1275. Cyril a Metoděj se také objevují na titulních listech breviářových proprií vydaných Dietrichsteinem v letech 1626 a 1630. Jen poznamenejme, že v tisku proprií z r. 1626 se neobjevuje ani na titulním listu ani jinde postava hlavního patrona katedrály sv. Václava, ale postavy Cyrila a Metoděje se objevují vždy, což navíc odpovídá i tomu, že v Dietrichsteinově úpravě zasvěcených svátků mají zasvěcený svátek z diecézních patronů pouze Cyril a Metoděj, dokonce i svatý Václav je jako festum fori slaven pouze ve městě Olomouci. Scénu křtu Bořivoje či Svatopluka moravskými apoštoly najdeme i na fragmentu Dietrichsteinova liturgického nástěnného kalendáře z r. 1621, který se stal předlohou dalších kalendářů vydávaných až do počátku 19. století.1276 Jsme zde tedy svědky jasného zdůraznění kultu Cyrila a Metoděje, svatý Václav jakoby se dostával do jejich stínu, i když formálně je jeho svátek nadále slaven tím nejvyšším druhem liturgického slavení. Na cyrilometodějskou tradici klade kardinál důraz během rekatolizace často: jedno z mála jeho zachovaných tištěných kázání, proslovené při příležitosti zveřejnění císařských patentů o rekatolizaci panského a rytířského stavu1277 o svátku Zvěstování, tedy 25. III. 1628, mluví o kontinuitě víry přijaté od Cyrila a Metoděje: Ferdinand II. pouze šlechtě dává příležitost k tomu, aby se vrátila k této víře předků.1278 Odcitujme alespoň příslušnou část kázání, které je prodchnuto typickou katolickou tezí o kontinuitě, stojící jasně proti „purifikační“ interpretaci nekatolické: "K jaké hostině, k jaké víře vás zve zbožný náš císař Ferdinand? K žádné jiné než k té, k níž naši předkové byli povoláni z pohanství léta 887 po narození Kristově, přesně před 741 léty. Ke stejné víře, k jejímuž hlásáni byli na žádost moravského krále Svatopluka římským papežem Mikulášem I. a konstantinopolským císařem Michalem vysláni sv. Cyril a Metoděj. Ke stejné víře, v níž tito dva svatí biskupové pokřtili krále Svatopluka, ke stejné víře, již vyznávala celá země, ke stejné víře, v níž se nacházel každý obyvatel. Ke stejné víře, která chová v úctě svaté relikvie, tak jako tito dva svatí biskupové s velikou úctou přenesli tělo sv. papeže Klimenta z Řecka na Moravu a z Moravy do města Říma. Ke stejné víře, která činí zázračná znamení, stejně jako tito dva svatí mužové činili s ostatky sv. Klimenta znamení zázračná. K téže víře, v níž obřad svaté mše je vysoce ctěn a udržován a tito dva biskupové obdrželi od papeže, aby Slované mohli obřad mše svaté slyšet ve své mateřské řeči. … K téže víře, v níž se k Boží slávě zasvěcovaly kostely, jako tito dva svatí biskupové zasvětili a posvětili kostel na Velehradě, který lze spatřit dodnes. Ke stejné víře, v níž bylo jejich nástupci 46 biskupů v Olomouci, mezi 1275 ZAOpO, AO, Kopiář latinské korespondence Františka Dietrichsteina 1612-1617, i.č. 118, sign. 39, f. 98r-99v; edice: PARMA 2008E, s. 55-56. 1276 Viz ŘEZANINA 1970, 3-4. 1277 Patent je datován 9. III. 1628, tedy o svátku Cyrila a Metoděje, jistě ne náhodou. 1278 DIETRICHSTEIN 1628. První kázání u příležitosti rekatolizačních dekretů je na s. 2-42. Známo je ještě jedno vydání v Nise u Johana Schubarta z r. 1629. 397 nimi i 3 kardinálové, totiž kardinál Jan z Prahy, kardinál Alleriensis a kardinál z Monte Reale, a jeden patriarcha antiochijský, Václav. Jejich nástupcem jsem já, v počtu 47mý na tomto stolci a místě a v jejich úřadu je mi svěřeno, abych vám zvěstoval jejich víru, abych se pečlivě staral o vás a přivedl vás k víře a pozval vás k této hostině." Konfesionalizační strategii jak Pavlovského, tak Dietrichsteina lze tedy charakterizovat m.j. i silným odkazem na velkomoravskou tradici evangelizace, která se o něco málo později stane zdrojem barokního patriotismu. Tato tradice je zdůrazňována v architektonické koncepci, což lze velmi dobře vidět především na příkladu olomoucké katedrály a přístavby jejího chóru, podobné interpretační možnosti nabízí však i jiné realizace s jasně čitelnou ikonografickou sémantikou, jejichž příkladem jsou např. grafiky tisků proprií. Jak vyplývá z těchto několika příkladů, nezbývá než pracovat na sestavení katalogu předmětů pocházejících z období Dietrichsteinova episkopátu, který by vytvořil obdobu k již realizovanému počinu pro episkopáty Pavlovského a Liechtenstein-Castelcorna. Možná tak plastičtěji vyvstane kontinuita těchto tří velkých biskupů doby konfesionalizace i různé akcenty jejich pojetí „katolické reconquisty lidského (s)vědomí“, dané především rozdílnými podmínkami jejich působení. Jednotlivosti týkající se moravské liturgie Při studiu pramenů jsme se seznámili se dvěma drobnostmi, které se týkají liturgie na Moravě v 17. století, a s nimiž bychom mohli čtenáře alespoň letmo seznámit, protože představují celkem zajímavé jednotlivosti doplňující celkový obraz. Pustiměřské velikonoce První z nich se týká slavení velikonoc v klášteře benediktinek v Pustiměři, který byl ovšem zrušen již v době episkopátu Stanislava Pavlovského a jeho jmění včleněno mezi menzální statky olomouckého biskupství, které se zavázalo z jeho výnosů financovat jezuitskou kolej v Olomouci. Tento klášter měl již od poloviny 14. století privilegium, že o vigilii slavnosti velikonoční (tedy na Bílou sobotu) po kompletáři, při setmění byla v klášterním kostele slavena mše. Pro dnešní účastníky velikonoční liturgie to nepředstavuje nějaké zvláštní překvapení, neboť podobně se dnes slaví nejslavnější bohoslužba křesťanského roku, velikonoční vigilie, ale až do reformy Pia XII. v polovině 20. století se její obřady slavily (a to již od 14. století) v dopoledních sobotních hodinách1279. V Pustiměři ovšem nešlo o slavení dlouhých obřadů Bílé soboty, ale o mši, která byla slavena po kompletáři, poslední modlitbě dne nebo modlitbě před spaním, za sobotního soumraku. Toto privilegium měly pustiměřské mnišky již od poloviny 14. století a potvrdil jim je papež Bonifác 1279 KUPKA 1907, 294. 398 IX. roku 13951280. Bula se spolu se zbytkem archivu dostala jako součást majetku do archivu olomouckých biskupů, kde je dodnes. Tam ji nalezl někdo, kdo na počátku 17. století archiv pravděpodobně pořádal a zpravil o ni biskupa Dietrichsteina: již tehdy neměla pečeť. Možná však byla vyhledána proto, že se biskup nějak dověděl o praxi sloužit tuto mši v Pustiměři i v jeho době: ještě dodnes je to zachováváno, a schází se tam mnoho lidí, napíše kardinál do Říma koncem roku 16141281. Dotazoval se papeže, co je potřeba s touto praxí dělat, zda se má v ní pokračovat nebo ji zakázat, a „myslí si, že lid by byl velmi zarmoucen, kdyby byl této pobožnosti zbaven a heretikové by byli velmi spokojeni, že se přestane se zbožnou praxí dnes již staletou.“ I když nevíme, jak se případ dále vyvíjel, je zajímavým svědectvím o Dietrichsteinově skrupulozitě ve snaze o konformitu s římskými předpisy a praxí, a zároveň celkem zajímavým dokladem zvláštního projevu náboženského života na střední Moravě v tomto období. Kult Jana Sarkandra Jedním z prvních svědectví o kultu Jana Sarkadra, olomouckého kněze, který zemřel na následky nepřiměřeného výslechu právem útrpným v době stavovského povstání dne 17. III. 1620, je opět svědectví jeho biskupa, Františka z Dietrichsteina. Souvisí s reformou kanonizační procedury, již vytvořil papež Urban VIII.1282 , a která v katolické církvi přetrvala s různými změnami až do reformy kanonizačního procesu Janem Pavlem II. v letech 1982-1983. Základním momentem urbaniánské reformy kanonizace bylo vydání dekretu Posvátného oficia z 13. III. 16251283 , v němž bylo ustanoveno, že „obrazy jakýchkoli osob zemřelých v pověsti svatosti nebo mučednictví, a další označení kultu těchto osob“ nemohou být umísťovány v kaplích, oratořích a kostelech a jiných veřejných i soukromých místech vystavovány se svatozářemi, paprsky anebo světlem anebo jakýmkoli uctíváním před tím, něž jsou beatifikováni nebo kanonizováni. Pokud něco takového existuje, má to být odstraněno. Dekret dále zakazuje tisknout knihy o lidech zemřelých v pověsti svatosti nebo mučednictví, které se zabývají pověstí nebo názorem o svatosti, gestech, zázracích nebo zjeveních či milostech skrze takového člověka udělených bez cenzury a schválení ordináře, který si má dát poradit zkušenými teology a má rozhodnutí sdělit Sv. Stolci. Zároveň nařizuje, aby byly u hrobů takových osob umísťovány „tabulky nebo obrazy z vosku nebo stříbra či jiné hmoty, jak kreslené, tak i vytesané“, aby se na těchto hrobech rozsvěcovala světla nebo umísťovaly lampy bez uznání ordináře, který o tom má zpravit Apoštolský stolec a dát mu to 1280 BONIFÁC IX., bula Sincerae devotionis affectu, Řím u sv. Petra 5. IX. 1395 – ed. CDM 12, 280. 1281 Suplika, napsaná Olivierim jménem Dietrichsteinovým a projednávaná na Kongregaci Posv. Ritů 20. XII. 1614 (přílohou je opis buly Bonifáce IX.) – ACCS, Sacra Rituum Congregatio, fondo Positiones et Rescriptum, n. 3598, f. 1rv - 4rv. 1282 Pro popis reformy kanonizačního procesu za Urbana VIII., viz MISZTAL 2002, 126-130. 1283 Edice: BULL ROM TAUR 13 (ed. 1868) 308-311. 399 k přezkoumání. To ovšem neplatí od těch, kdo byli od nepaměti ctěni jako světci. Ordinářům a inkvizitorům inkvizice nařizuje, aby ve svých diecézích nebo okrscích dohlédli na dodržování tohoto dekretu: pokud by jej nedodrželi řeholníci, mají být zbaveni svých úřadů, pasivních i aktivních hlasů a suspendováni a divinis, pokud světští klerikové, mají být zbaveni úřadu, suspendováni a divinis a udělování svátostí. Tiskaři, kteří vydají takové knihy anebo ti, kdo by malovali takové obrazy nebo by je vyvěšovali, mají být postiženi peněžitými i tělesnými tresty podle stupně provinění. Jedním z prvních biskupů, kteří na tento dekret reagovali, byl právě kardinál Dietrichstein. Takřka ihned po obdržení dekretu1284 kardinál píše kongregaci, že na místě pohřbu Jana Sarkandra existuje „publicum monumentum suae mortis prope sepulcrum cum imagine suae torturae et carnificinae atque inscriptione adiuncti tenoris sortitus et martyrii opinionem apud omnes consequutus est.” Ve své snaze o to, aby ani v nejmenším nepřestoupil apoštolský příkaz, dal prozatím nápis obsahující zmínku o mučednictví zakrýt tabulemi1285 . Posvátné oficium kardinálovi patrně zaslalo své rozhodnutí z 30. srpna 16251286 , v němž jej chválí, a zároveň nařizuje, aby náhrobek nadále zůstal zakrytý, a také, aby kardinál sebral doklady o svatosti a mučednictví do Říma, aby je bylo možno přezkoumat. V tomto případě by vlastně šlo o prvopočátek beatifikačního a kanonizačního procesu, který se protáhl na celých 370 let. 1284 Dietrichstein Kongregaci Posv. Oficia, Mikulov 15. V. 1625 – ACDF, S.O., St.St. B 4 - B, fasc. 16, f. 1rv+4rv. V příloze na f. 2rv-3rv je doslovný přepis nápisu na Sarkandrově náhrobku, který se shoduje s nápisem na náhrobku, který se zachoval až dodnes (i když ne na původním místě). 1285 Samotná formulace svědčí opět o svědomitém zachovávání římských předpisů: „Volens de conscientia mea reddi securior quam ne in minimo transgressione mandati Apostolici violare intendo, consultum iudicavi praefatam inscriptionem cum ill.mis et rr.mis DD. v.ris communicare, ex iisdemque humiliter num ea in publico relinqui possit sciscitari idque potissimum ea de causa ne quibus de integritate praelibati sacerdotis et tormentis zelo religionis susceptis, nec non in conservando sigillo confessionis probitate a quibus potissimum commendatus esse constitit, unde hactenus capiebant solatium non parum concipiant moeroris. Interea vero ne officio meo deessem dictam inscriptionem tabulis occludi feci ne oculis pateat ecclesiam in qua sepultus est defunctus visitantium, facturus totum quicquid S. D. N. et ill.mae ac r.mae DD. V.rae imposterum decreverint.” 1286 Decretum sub die 30 augusti 1625. Statuens rescribendum praedicto archiepiscopo[!] placere quod elogium maneat reconditum; monumenta martyris et sanctitatis, si quae extant, colligat et mittat. Mittatur eidem copia decreti noviter emanandi circa cultum sanctorum. – IBIDEM. 400 Milovaný Mikulov Mikulov, hlavní kardinálova rezidence, se měla stát v jeho pojetí jedním center života moravské církve a zároveň zajišťovat náboženské „potřeby“ jeho osoby i rodu, jeho věčnou spásu, jak lze vidět v kardinálově až usilovné snaze vybavit mikulovské církevní instituce privilegii v odpustkové oblasti. Zejména v pobělohorském období je patrný jeho úmysl o vytvoření církevního centra: ke středověkému špitálu a v roce 1611 založenému kapucínskému klášteru s kostelem sv. Františka přibyl již roku 1622 kostel sv. Šebestiána na Tanzbergu (dn. Svatém Kopečku), v letech 1623-1624 loretánská kaple, v Mikulově byla po delším úsilí r. 1625 založena kolegiátní kapitula u dříve farního kostela sv. Václava a konečně roku 1631 byli do Mikulova uvedeni piaristé, kterým byla kromě jejich základního poslání edukativního také svěřena péče o místní špitál. Mikulov, ležící na jedné z hlavních komunikačních tepen mezi Krakovem a Vídní, se v pobělohorském období stal především poutním centrem, navštěvovaným ostatně i členy habsburské dynastie, ale i masivním proudem poutníků nejen z Moravy, ale i z Rakous, Uher a Polska. Toto poutní centrum, jehož hodnota je zdůrazněna kardinálem chtěnými zásahy do krajiny, jež zejména přítomnosti protobarokní architektury vytvářejí až magického genia loci dodnes v Mikulově přítomného, je asi jedním z nejtrvalejších zhmotnělých odkazů kardinálovy osobnosti a činnosti, které můžeme obdivovat dodnes.1287 Neopominutelným důvodem zakládání mikulovských církevních institucí je samozřejmě zajištění duchovní správy na mikulovském panství a v jeho okolí, jak to nedávno zdůraznil Z. Charouz. Zcela jistě v tom kardinál navázal na rekatolizační snahy svého otce, již dobře popsané v předchozí literatuře. Domníváme se však, že tento důvod není zcela primární: kardinál skutečně asi chtěl především vytvořit z Mikulova – spojnice mezi Moravou a Rakousy – nové duchovní centrum, které mělo městu skutečně dodat lesk jakožto centru rodového majetku a hlavní rezidenci rodu, nový Jeruzalém, přitahující svou mystickou silou poutníky ze širokého okolí. Olivieriho dopisy nám umožňují pochopit mnohé detaily osvětlující kardinálův celkový záměr, a proto z nich vybereme alespoň hlavní záležitosti, které agent z patronova příkazu pro jeho oblíbenou rezidenci vyřizoval. 1287 CHAROUZ 2007 a četné studie Milady Rigasové o krajinářských úpravách, které kardinál v Mikulově inicioval. 401 Zámecká kaple sv. Šebestiána Zámecká kaple mikulovského zámku, založená již ve 14. století mikulovskými Liechtensteiny, byla již od let 1384-1391 vybavena papežskými odpustky a byla navštěvovaným poutním místem. O její podobě a vybavení jsme zpraveni díky děkanské matrice z roku 1672: měla dva oltáře, mariánský se „zázračným“ černým obrazem a oltář sv. Apolény, a především relikviář se šípem sv. Šebestiána, zhotovený z křišťálu a stříbra1288. Již v roce 1616 máme doloženu devótní praxi rozdílet poutníkům v této kapli šípy sv. Šebestiána. Dietrichstein žádal papeže Olivieriho prostřednictvím, aby v souvislosti s touto poutnickou praxí získal pro zámeckou kapli trvale plnomocné odpustky. Olivieri to konzultoval s kardinálem Scipionem Cobelluzzim, který okamžitě namítl, že pro soukromé kaple papež nemá ve zvyku dávat odpustky ani na dny, natož plnomocné a k tomu ještě s trvalou platností. Pro poutnickou praktiku přijímání šípů nemá doufat v odpustky žádné. Olivieri proto zkusil papeže přesvědčit na audience, která mu byla udělena 23. října 1616. Papež, když přišla řeč na tyto odpustky „se začal poněkud vytáčet“, ale Olivieri jej humornou formou přesvědčil, že kardinál by si zasloužil zvláštní milost. Papež proto svolil, aby byl kardinálu Cobelluzzimu předán memoriál. Kardinál slíbil, že se za Dietrichsteinovu žádost zasadí, a svůj slib splnil, takže již v polovině listopadu roku 1616 papež udělil plnomocné odpustky kardinálu Dietrichsteinovi a sedmileté odpustky pro všechny ostatní, vázané na oltář sv. Šebestiána mikulovské zámecké kaple. Olivieri se ještě snažil, aby milost plnomocných odpustků získala i kardinálova rodina (zjevně chápaná nejen ve smyslu rodiny fyzické, ale jako dvůr), a i tuto milost získal. Papež o tom však odmítal vyhotovit breve, neboť nechtěl, aby bylo zjevně známo, že podobnou milost udělil pro privátní oratorium, ale Dietrichstein si 1288 WOLNY II.2, 46-47. Toulce se šípy, výzdoba exteriéru chrámu zvaného Civico tempio di San Sebastiano v Miláně. Tento chrám s centrální dispozicí byl postaven městem Milánem na popud sv. Karla Boromejského na poděkování za ukončení morové nákazy r. 1576. 402 mohl být jist, že odpustky, které byly limitovány na svátek sv. Šebestiána (v kapli oltář světce totiž nebyl) jsou platné1289. Ochránce proti morové nákaze byl v Mikulově ctěn i nadále. 2. července 1623 kardinál posvětil základní kámen kostelíka svatého Šebestiána na vrcholu kopce, zvaného původně Tanzberg a později Svatý Kopeček1290 . Posvátná hora nad městem, „magické“ místo borromejské spirituality, využila konceptu i uměleckého zpracování Sacro Monte v severoitalském Varallu1291 , svatým Karlem nazývané „nový Jeruzalém“. Privilegovaný oltář u sv. Václava v Mikulově V souvislosti se smrtí a pohřbem kardinálovy neteře Markéty, provdané z Lobkovic, která zemřela 4. února 16171292 po těžkém porodu v Mikulově, kde byla i pohřbena. Olivieri dostává ihned příkaz, aby dal u privilegovaných oltářů v Římě odsloužit 500 mší za pokoj její duše. Agent se začíná oblékat do smutku, oznamuje to všem důležitým lidem v Římě, přijímá kondolence.1293 Na konci března, poté, co kardinál po brněnském zemském soudu pohřbil svou neteř v mikulovském kostele, dostal Olivieri příkaz dát sloužit dalších 500 mší u privilegovaných oltářů a zároveň s ním i pokyn, aby vyřídil povolení privilegovaného oltáře pro farní kostel v Mikulově. V dopise z 10. III. Dietrichstein přikazuje: „Vrátil jsem se před třemi dny do Mikulova, abych příští neděli pohřbil svou drahou neteř ve farním kostele tohoto města, v němž se nenachází privilegovaný oltář. Pevně doufám, že Jeho Svatost mi neupře tuto milost, již uděluje mnoha dalším, abych měl jeden, v kostele je jeden děkan a tři další stálí kaplani. Zkuste, zda je možné to obdržet bez přílišného 1289 Olivieri Dietrichsteinovi 22. X., 29. X. a 12. XI. 1616 (viz příloha). 1290 SEIFERT 1935; KOUDELA 2007, 75. 1291 KROUPA 2007, 63. 1292 K její pohřební výbavě, viz OTAVSKÁ VENDULKA, Konzervování dvou dietrichsteinských pohřebních oděvů z Mikulova na Moravě, in: 29MikulSymp, 197-211. 1293 Olivieri Dietrichsteinovi 4. III. a 18. III. 1617 (viz příloha). Sepulkrální obraz Markéty z Dietrichsteina, provdané z Lobkovic. Foto: Muzeum umění v Olomouci 403 povyku, pokud by to bylo příliš obtížné, nejednejte o tom.“1294. Olivieri odpovídá, že je samozřejmě ochoten začít vyřizovat zřízení privilegovaného oltáře1295, ale že musí znát přesný název a zasvěcení kostela i označení oltáře, kterého se týká případné privilegium. Většinou se podle Olivieriho takové privilegium uděluje pouze na tři roky, pro dušičkový oktáv a jinak na dva dny v týdnu. V polovině dubna 1617 Olivieri při audienci u papeže požádal o udělení privilegia na sedm let, musel zmínit, že ke kostelu patří děkan a další tři kaplani a papež – k údivu kardinála Cobelluzziho – souhlasil s udělením privilegia1296 . Ještě na konci dubna však Olivierimu nebylo známo patrocinium kostela a zasvěcení oltáře, to Dietrichstein napsal až v dopise z 22. IV., mělo jít o hlavní oltář mikulovského kostela sv. Václava. V reakci na Cobelluzziho názor, že by bylo lépe získat privilegium na 7 let, obnovovat je a posléze zažádat o jeho trvalé udělení, Dietrichstein napsal, že nemá přijímat jiné privilegium než perpetuum1297 . Kardinál ovšem v tomto okamžiku předal vyřízení privilegovaného oltáře schopnějšímu Ludovicu Ridolfimu. Tomu papež nejprve nabídl trvaní milosti po dobu dvaceti let, ale Ridolfi i tento návrh odmítl, jist si pomocí papežova nepota, který sliboval zasadit se o milost „věčnou“1298 . Tak ji skutečně i získal a již 2. IX. 1617 vítězoslavně psal Dietrichsteinovi, že mu posílá příslušné breve1299 . I v něm se však našel nedostatek, neboť požadovalo, aby u kostela působilo nejméně dvanáct kněží1300 . O dalším průběhu jednání, pokud k nějakému došlo, však nemáme díky mezeře v korespondenci Olivieriho i Ridolfiho žádné zmínky. 1294 Olivieri Dietrichsteinovi 1. IV. 1617 (viz příloha). Dietrichsteinova slova cituje v dopise z 13. V. 1617 (viz příloha). 1295 Privilegovaný oltář byl takový, na němž lze v určité dny v roce (dušičkový oktáv) a v týdnu sloužit mši, díky níž se získávají odpustky pro duše zemřelých. Dobře jej definuje Instructio pastoralis Eystettensis: „Privilegium altaris pro liberanda anima Deo charitate conjuncta est concessio tantae satisfactionis per Summum Pontificem ex thesauro ecclesiae per modum suffragii applicatae, quae poenam temporalem ab anima luendam exaequet vel sola vel una cum satisfactione ex Missae sacrificio proveniente.“ (cit. u NEHER 1861, 50). Udělení privilegia papežem bylo vázáno na určitý počet mší, které byly v daném kostele každodenně slouženy, např. pro možnost užívat privilegium jednou týdně bylo třeba, aby se v kostele sloužilo alespoň 7 mší denně, dvakrát týdně 14 mší a pro každý den v týdnu bylo zapotřebí, aby se kostele každodenně sloužilo 40 mší. – NEHER 1861, 14. 1296 Olivieri Dietrichsteinovi 1. IV., 8. IV. a 15. IV. 1617 (viz příloha). 1297 Olivieri Dietrichsteinovi 29. IV. , 13. V. , 24. VI. a 25. VII. 1617 (viz příloha). 1298 „L’altar previlegiato S. S.tà ha già offerto di concederlo per venti anni, ma io non ho accettata la risposta et il s.r car.l Borghese mi ha promesso di farlo ottener perpetuo.“ – Ludovico Ridolfi Dietrichsteinovi, Řím 22. VII. 1617 – RAD, kart. 441, i.č. 1908/89, f. 77v. 1299 Ludovico Ridolfi Dietrichsteinovi, Řím 2. IX. 1617 – RAD, kart. 441, i.č. 1908/89, f. 81rv- 82r. Originál breve Pavla V., vydaného v Římě 2. IX. 1617: ZAOpO, AO, Pergamenové listiny, sign. AIIb5aδ, i.č. 268. 1300 Ludovico Ridolfi Dietrichsteinovi, Řím 9. IX. 1617 – RAD, kart. 441, i.č. 1908/89, f. 83rv- 84r. 404 Mikulov obléhaný za stavovského povstání a kapitán Bruce Až dojemným svědectvím starosti o oblíbené město i jeho obyvatele je Dietrichsteinova žádost Pavlu V., aby mikulovským kapucínům byla dána pravomoc absolvovat rezervované hříchy při zpovědi a aby obyvatelé města směli jíst maso i v postu a o sobotách (které v této době byly postními dny), kterou Olivieriho dostal v lednu 1620 a předal ji papežskému hofmistrovi Coccinimu1301. V této době se totiž schylovalo k obléhání Mikulova stavovským vojskem1302. 6 prosince 1619 vyhlásili moravští direktoři zemskou hotovost proti Mikulovu a již 11. prosince na něj z Brna vytáhlo stavovské vojsko v čele s Ferdinandem z Tieffenbachu, které Mikulov nakonec 3. února 1620 dobylo1303. Kardinál chtěl, aby v době obléhání měli obyvatelé města a ti, kdo se do něj utekli, možnost dodržovat bez problémů i postní předpisy a aby mohli být rozhřešováni i od hříchů, běžně rezervovaných pouze Apoštolskému stolci. V tomto případě mu ovšem římské kurie nevyhověla. Papež Pavel V. v audienci mons. Coccinimu, jenž předložil Dietrichsteinovu supliku, odpověděl, že se slaví mimořádné jubileum, a proto je udílení zpovědních pravomocí zbytečné, a navíc, že prý Dunaj není daleko od Mikulova, a tak ve městě určitě nebude nedostatek ryb1304 . Papež asi nebyl zpraven o možném obléhání města (nebo měl naopak dobré informace a věděl, že město se pravděpodobně neubrání), a navíc již v době této audience Mikulov byl dobyt. Olivieri však byl rozhořčen a prelátovi, který jej zpravoval o výsledku audience, prohlásil, že „můj kníže, který všechno přijímá ve prospěch Jeho Svatosti, věřil, že stejně jako on sám, pastýř oněch ubohých duší, zkoušených tolika protivenstvími, má v mysli pouze jejich spásu, i Jeho Blaženost jim pomůže, aby se nezatratily. Je třeba trpělivosti a pan kardinál bude prosit Boha, aby mu dal sílu snášet i toto, mezi tolika dalšími pohromami.“ Slova byla vůči papeži dosti ostrá, udivila i Coccina, a jasně ilustrují i Olivieriho chápání zbožnosti a pastorační péče, které přenášel v kuriálním prostředí i na osobu svého patrona. 1301 Olivieri Dietrichsteinovi 18. I. 1620 (viz příloha). 1302 Viz RILLE 1909; PEŘINKA, Kroměříž, II, 4n.; POLIŠENSKÝ 1972C. 1303 Smlouva o vydání viz D’ELVERT 1861, 392-394. 1304 Olivieri Dietrichsteinovi 8. II. 1620 (viz příloha). 405 V souvislosti s obléháním Mikulova se musíme zmínit ještě o jeho vojenském veliteli, kapitánu Henrym Bruceovi. Jindřich Brus, Prus, Brussi, Brusti či Brueck byl katolíkem ze skotské rodiny, a zřejmě již v létě roku 1619 upadl do nějaké iregularity, od níž potřeboval absolvovat, nebo v této iregularitě byl již dříve. Nevíme přesně, o jakou záležitost šlo, možná se jednalo o manželskou záležitost, možná o otázky konfesní, ale v každém případě musela být věc závažná, neboť Olivieriho jednání se táhlo skutečně několik měsíců: absoluci nechtělo udělit Posvátné officium, nevyřídila ji ani Apoštolské Penitencierie, jíž Olivieri předložil případ na počátku února 1620, ani Kongregace Koncilu. Nakonec Dietrichstein dal Olivierimu v dopise z 29. II. 1620 pokyn, aby se o záležitost přestal starat1305 , což by odpovídalo skutečnosti zmiňované Polišenským, že totiž Bruce, který musel z Mikulova odejít asi ne příliš čestně, se koncem dubna roku 1620 objevil v nizozemském Haagu, odkud chtěl odejít do rodného Skotska1306. 1305 O Bruceovi a jeho absoluci mluví Olivieri takřka v každém zachovaném dopise od 24. VIII. 1619 do 21. III. 1620 (viz příloha). 1306 POLIŠENSKÝ 1972C, 32. 406 Založení mikulovské kapituly1307 a její privilegia Před několika lety byl v pokusu o novou interpretaci založení mikulovské kapituly negován kardinálův záměr „pozvednout církevní lesk“ Mikulova1308 založením chabě majetkově nadané kapituly a jeho úsilí bylo interpretováno jako fundace „průměrné fary“ v rámci „klasické duchovní správy“, která by zajišťovala pouze stabilitu duchovních na jednom místě, kde by se mohla projevit „zkušenost“ zaběhlých kněží využitelná při pastoraci nedávno rekatolizovaného kraje1309. Tato úvaha jistě nepostrádá odůvodněnosti, ale nebere v potaz skutečnost, že kardinál nikdy nepřestával myslet na rodovou reprezentaci a věčný pokoj svůj i členů svého rodu. Jak jsme to viděli v případě privilegovaného oltáře mikulovského farního kostela, primárně šlo o zajištění možnosti dosáhnout nebeské slávy pro členy svého rodu, jehož měl být mikulovský kostel sv. Václava v kardinálově pojetí zřejmě pohřebním místem. Limitovat jeho snahu (dosti usilovnou, jak uvidíme) pouze pastoračním hlediskem by znamenalo omezit celý soubor důvodů, které vedly k založení mikulovské kapituly na jeden jediný. Ostatně i papežské buly mluví nejprve o liturgických funkcích kapituly, a až následně o zajišťování farní 1307 K tématu založení mikulovské kapituly a jejího vývoje: WOLNY II.2, 51-56; ZLÁMAL 1977, 183-187; ZEMEK 1993; ZUBER 1987, 85-88; CHAROUZ 2007; KOUDELA 2007. 1308 ZLÁMAL 1977, 185; ZEMEK 1993, 101 1309 CHAROUZ 2007, 116-117. Autor tvrzení o „zvýšení církevního lesku“ označuje za výslovný omyl. Kardinál Dietrichstein předává mikulovským kanovníkům zakládací listinu kapituly. Obraz z první poloviny 18. století, uložený na mikulovském proboštství. Foto: Muzeum umění v Olomouci. 407 správy; navíc již Tridentský koncil jasně definuje kanonikát jako beneficium sine cura animarum. Jak navíc uvidíme z Olivieriho zpráv o průběhu jednání o založení a jeho papežskou konfirmaci, jedním z problémů, které toto jednání výrazně zdržely, byla Dietrichsteinova snaha o získání pontifikálií pro probošta a event. další kanovníky, která byla z čistě pastoračního hlediska, jak je chápáno Z. Charouzem, celkem bez užitku. Papež Řehoř XV. vyslovil předběžný souhlas se založením kapituly již v lednu 1622 (den před založením Kongregace Propagandy), kdy stanovil i pravidla pro její činnost1310. Tento souhlas však ještě neznamenal vlastní založení, k němuž došlo po dlouhém jednání, o němž nám alespoň částečně dává zprávy Olivieriho korespondence, až v roce 1625. O mikulovské kapitule se začalo jednat v červnu 1622, kdy Olivieri píše Dietrichsteinovi, že stran kardinálova úmyslu zřídit kaplanská místa v mikulovském kostele, kde by děkan nebo probošt měli právo používat mitru a berlu1311 se rozhodl věc konzultovat s Ludovicem Ridolfim. Ten podal v této věci memoriál papežskému nepotu, kardinálu Ludovicu Ludovisimu, aby se zjednodušilo jednání v Posv. kongregaci Ritů prostřednictvím reskriptu (ty psal papežův sekretář nebo přímo papež na dorso memoriálu), že papež rád vyhoví Dietrichsteinovi. Ridolfi slíbil, že to tímto způsobem zařídí, ovšem Olivieri měl nadále obavu, že kongregace bude nejprve chtít kanonické založení (erettione), a teprve potom ji bude možno potvrdit1312 . Mons. Ridolfi svůj slib splnil, na memoriál postoupený datáři se dostal reskript S.D.N. annuit fiat supplicatio, ale Olivieri se obával, že na supliku, kterou dal vyhotovit, velmi lehce přibude klauzule fiat prius erectio, a doporučuje kardinálovi, aby vyhotovil instrument o založení kapituly, aby již byl připraven. Navíc byl přesvědčen, že pro udělení pontifikálií bude třeba indultu, a protože se jedná o trvalou koncesi, bude jen na komponendách stát nejméně 200 komorních dukátů a žádá Dietrichsteina, aby je již zaslal, protože on sám je nemá. Bude asi nemožné nechat projít vyhotovení indultu per viam secretam, protože milost není pro kardinála samotného, ale pro kanovníky, i když je kapitula zakládána jím1313. Datarius skutečně požadoval, aby nejprve byla založena kolegiátní kapitula, a potom bude potvrzeno její založení i dán indult pro pontifikálie. Kardinál se nakonec k založení kapituly rozhodl a oznámil Olivierimu dopisem z 20. VII., že mu po mons. Verospim na tento záměr pošle 200 uherských zlatých1314 . Ve druhé polovině srpna nebo na začátku září 1622 došel nový memoriál, který 1310 Řehoř XV., bula Ex debito pastoralis officii, Řím u sv. Petra 5. I. 1622 – opisy RAD, kart. 727, i.č. 3365, f. 2-13; ZAOpO, AO, papírové listiny, i.č. 1592, sign. AIVb24/2. 1311 V zásadě tedy ještě nejde o založení kapituly jako takové. 1312 Olivieri Dietrichsteinovi 11. VI. 1622 (viz příloha). 1313 Olivieri Dietrichsteinovi 18. VI. 1622 (viz příloha). 1314 Olivieri Dietrichsteinovi 16. VII. 1622 a 13. VIII. 1622 (viz příloha). 408 obsahoval kardinálův závazek o založení kapituly. Chyběla však stále zakládací listina a Olivieri žádal, aby v ní bylo specifikováno, zda oněch 100 zlatých je roční příjem pro každého ze čtyř kanovníků, a zda tento kapitál bude zajištěn prostřednictvím daru nemovitého majetku, příjmů z jiných beneficií, nebo peněžní částkou poskytnutou kardinálem1315 . Instrument o založení mikulovské kapituly dostal Olivieri spolu s Dietrichsteinovým dopisem z 27. VIII. a v datárii, která memoriál posuzovala, vznikl problém s asignací části beneficií na příjmy mikulovského špitálu, pro něž jakožto pro církevní majetek by bylo zapotřebí papežského dispenzu a zvláštního souhlasu. Olivieri radí zařídit papežský dispens, protože obě instituce jsou pod patronátním právem dietrichsteinského rodu, a slibuje zaslat upravený memoriál, aby jej mohl kardinál nechat řádně vyhotovit, což se stalo o týden později1316. Dietrichsteinovo rozhodnutí ovšem agent dostal až o takřka dva měsíce později, a ihned dal expedicionérem vyhotovit supliku, již třetí v pořadí. Byla již připravená pro papežskou signaturu (in forma signandi) a agent již doufal, že tentokrát bude vše v pořádku. Suplika byla podána následující týden revizorovi a o týden později šla k datáři1317 . Ten se ovšem k jejímu datování pro onemocnění podagrou dostal až v polovině ledna 1623, a pak mohla jít ke druhému revizorovi. Pro tohoto revizora představovala problém skutečnost, že část kanovnických příjmů nebyla z nemovitého majetku, ale z daní (censi), které by mohly časem skončit a kanovníci „by zůstali na suchu“. Olivieri odvětil, že ve střední Evropě se právě příjmy z daní považují za velmi dobře zajištěné a že většina kapitul, především olomoucká, má své příjmy zajištěny takto1318 . Záležitost okolo příjmů z daní byla vyřízena v polovině února, ale nyní nastal problém s tím, jaký dokument vyhotovit. Cesta prostřednictvím via gratiosa Olivierimu nepřipadala vhodná pro Dietrichsteinovu reputaci, protože by vyřízení bylo svěřeno nejbližšímu biskupovi, kterým byl arcibiskup pražský a i vzhledem k problémům s datářem Vulpiem, kterého nemohl pohnout k pružnějšímu postupu ani kardinál Ludovisi, se agent rozhodl požádat o to, aby záležitost byla zlistiněna prostřednictvím motu propria a mohla tak jít per viam secretam, aby se ušetřilo1319 . Mezitím ovšem došlo k výměně datária, což celou záležitost opět protáhlo, protože nový datárius měl stejné námitky jako jeho předchůdce a kardinál Ludovisi neměl na vyřizování čas. Na začátku května nepot znovu sliboval, že záležitost vyřídí, ale Olivieri již byl ze záležitosti celý zahořklý: „Jsou to jen slova, už je poslouchám osm měsíců a nevím, co 1315 Olivieri Dietrichsteinovi 3. IX. 1622 – I. (viz příloha). 1316 Olivieri Dietrichsteinovi 17. IX. a 24. IX. 1622 (viz příloha). 1317 Olivieri Dietrichsteinovi 12. XI.,19. XI. a 26. XI. 1622 (viz příloha). 1318 Olivieri Dietrichsteinovi 21. I. 1623 (viz příloha). 1319 Olivieri Dietrichsteinovi 18. II. 1623 (viz příloha). 409 mám ještě udělat, už jsem tisíckrát obtěžoval mons. Ridolfiho a vždy jsem od něj i od pana kardinála dostal odpověď, že Vaší Osvícenosti bude vyhověno. Sám jsem si vymyslel, že by nebylo od věci, kdyby Vaše Osvícenost napsala několik řádků, v nichž by si stěžovala na mne, že jsem tak dlouhou dobu nemohl vyřídit tuto záležitost, i když jsem od začátku říkal, že kardinál Ludovisi je jí nakloněn a chce Vaší Osvícenosti ve všem vyhovět, a že nemůžete uvěřit, že když se kardinál tak nabízel, že bych nemohl tak dlouho uspět.“ Dopis měl být Olivierimu zaslán neuzavřený, aby jej poznal a mohl jej použít pouze v případě, že by ještě nedošlo k udělení milosti1320 . Olivieriho drobný úskok nemusel být použit, neboť v následujících dnech se kardinál Ludovisi postaral o to, aby záležitost založení mikulovské kapituly a pontifikálií jejího představeného prošla per viam secretam. Pro Olivieriho ovšem nastal problém s placením, protože banka Ticciů, u niž měl slíbenu půjčku, mezitím zkrachovala, a tak žádal Dietrichsteina o rychlé zaslání peněz, aby mohl zaplatit zřejmě méně výhodnou půjčku u jiného věřitele a dostát svému slovu (a zřejmě také vyzvednout zástavu)1321 . Následující týden musel zaplatit navíc 20 dukátů vicedatáři jako jeho vlastní příjem, a udělal to, aby se vše nepokazilo. Buly již se psaly a Olivieri byl spokojen: „každá hodina mi připadá jako tisíc let, abych již vyšel z tohoto starého jednání, tak obtíženého, díky němuž jsem zestárl, protože když se skončila jedna obtíž, vynořily se dvě další.“1322 Motu proprio ovšem ještě nebylo expedováno 24. VI. 1623, kdy začíná v Olivieriho korespondenci proluka, daná nemocí a smrtí papeže Řehoře XV. Je pravděpodobné, že expedice motu propria se před smrtí papeže nestihla, a že proto bylo nutno začít s jednáním znovu po zvolení Urbana VIII. Asi došlo k nějakým jednáním ze strany samotného Františka Dietrichsteina, který, jak víme, byl v Římě od první poloviny srpna do konce září 1623. Po jeho návratu jej čekala pohroma způsobená válečnými událostmi, a tak ke skutečnému založení kapituly došlo až v roce 1625, kdy kardinál v den svých narozenin vydal skutečnou zakládací listinu kapituly a založil také mikulovský loretánský kostel1323. Fundace byla potvrzena papežem Urbanem VIII.1324 a o pár měsíců později i Ferdinandem II.1325 O této fázi jednání nás bohužel Olivieriho korespondence nezpravuje. 1320 Olivieri Dietrichsteinovi 6. V. 1623 (viz příloha). 1321 Olivieri Dietrichsteinovi 20. V. 1623 (viz příloha). 1322 Olivieri Dietrichsteinovi 3. VI. 1623 (viz příloha). 1323 Zakládací listina olomoucké kapituly, vydaná kardinálem Dietrichsteinem 22. VIII. 1625 – kopie ZAOpO, AO, sign. A 22/10-1, kart. 281, i.č. 984. 1324 KOUDELA 2007, 44. 1325 Ferdinand II. schvaluje Dietrichsteinovu fundační listinu kapituly i loretánského kostela, Vídeň 26. II. 1626: opis ZAOpO, AO, papírové listiny, i.č. 1604, sign. AIVb24/16. 410 Votivní obraz založení mikulovské kapituly kardinálem Dietrichsteinem s portréty probošta Jiřího Otislava z Kopenic (upozorňujeme na infuli u jeho nohou) a prvních kanovníků, po roce 1625. Obraz uložený na mikulovském proboštství. Foto: Muzeum umění v Olomouci. 411 Konfraternita Těla Kristova v Mikulově a její agregace ke konfraternitě římské Konfraternita Těla Kristova v Mikulově, založená již roku 1584, je jevem dostatečně popsaným i v recentní literatuře1326, k níž nám Olivieriho korespondence přidává zajímavý detail, kterým je její římská agregace. Dietrichstein uložil dopisem z 26. VIII. nebo 1. IX. 1627 Olivierimu, aby se postaral o inkorporaci mikulovské konfraternity Nejsvětějšího Těla Kristova k nějaké římské konfraternitě. Po reformě Klimenta VIII. a Pavla V., odpovídá agent, zůstala jako nejvíce privilegovaná v Římě arcikonfraternita Nejsvětější Svátosti v dominikánském kostele Santa Maria sopra Minerva. Olivieri se začal okamžitě starat o agregaci, nejprve měl menší problém s prokurací, ale nakonec se přes něj přenesl, možná i proto, že on sám byl v témže kostele členem růžencového bratrstva1327 . Listina byla vyhotovena i se skvostnou miniaturou a velkou pečetí již 2. X. 1627, stála 5 komorních dukátů. Problém byl ovšem s jejím transportem, Olivieri se bál, aby miniatura při zaslání poštou neutrpěla. Počkal proto s jejím zasláním až do dubna 1628, kdy odjížděl nuncius Palotta a svěřil ji nunciovu sekretáři Santimu1328 . Bula ovšem ještě v srpnu 1628 nebyla na místě, a později došla zničená díky poštovní přepravě1329 . Během jedné z kardinálových legací ve 30. letech (tedy 1631 nebo 1635) také takto konfraternita (Universa confraternitas SS. Eucharistiae Sacramenti, nec non Immaculatae Conceptionis BMV Nicolspurgi existens) požádala v rámci jeho mimořádných legátských pravomocí o udělení odpustků1330 . 1326 Viz především práce Vladimíra Maňase a Zdeňka Orlity citované v bibliografii, ale zejména nový a reprezentativní katalog výstavy o náboženských bratrstvech na Moravě: MAŇAS – ORLITA – POTŮČKOVÁ 2010. 1327 Olivieri Dietrichsteinovi 25. IX. 1627 (viz příloha). 1328 Olivieri Dietrichsteinovi 2. X. 1627 a 22. IV. 1628 (viz příloha). 1329 Olivieri Dietrichsteinovi 5. VIII. 1628 (viz příloha). 1330 ZAOpO, AO, Korespondence biskupů, Dietrichstein, kart. 8/nedatováno. 412 Mikulovská Loreta Mikulovská Loreta. Mědiryt z roku 1674. (WOHLHAUPTER 1674). Region. muzeum v Mikulově. Foto: Muzeum umění Olomouc (upraveno). Skutečným vrcholem Dietrichsteinova budování „jeho“ Mikulova je však loretánská kaple1331 , v jejímž založení se projevila dávná Dietrichsteinova vazba na toto poutní místo, kde mu podle námi již citované tradice kardinál Baronius předpověděl, že se stane biskupem a kardinálem. Kardinál Dietrichstein byl proto jednou z osobností, které propagovaly šíření loretánského kultu ve střední Evropě. V prostředí mikulovského kapucínského kláštera, založeného roku 1611, jehož kostel sv. Františka světil kardinál již v srpnu 1613, dal kardinál v pobělohorském období postavit poutní místo, kopii loretánské Svaté Chýše, kde zřídil i zpěvácký chlapecký sbor1332. Klášter i poutní centrum, nad nímž byl Maxmiliánem z Dietrichsteina v letech 1632-1647 postaven kostel sv. Anny, vyhořel roku 1784: pouze kostel sv. Anny byl přestavěn na dodnes stojící dietrichsteinskou hrobku a již jen soška loretské Madony a několik cenných liturgických potřeb v proboštském kostele sv. Václava připomíná kdysi slavné poutní místo1333. O prvních náznacích Dietrichsteinova úmyslu stavby mikulovské Lorety nás Olivieriho korespondence informuje na začátku roku 1623, kdy jej 1331 Dějiny loretánské pobožnosti v Mikulově nejsou zatím příliš dobře popsány. Z tištěných pramenů, viz především Beschreibung 1639 a WOHLHAUPTER 1674 (odkud je nejčastěji reprodukovaná rytina); z popisů a studií: WOLNY II.2, 40-60; EICHLER 1888, 198-202; ZLÁMAL 1972, 38; BUKOVSKÝ 2000, 24, 28, 34-35, 81, 94-97, 123-124, 147, 156; HUBER 2005B, 433-434 a především KROUPA 2007, který shrnuje dosavadní kunsthistorické bádání. 1332 KOŠULIČ 1973; SEHNAL 1970; BRÁZDOVÁ 2003; BRÁZDOVÁ 2004; SEHNAL 2005. 1333 Soška loretánské Madony, zachráněná při požáru v roce 1784, byla umístěna v severní boční kapli mikulovského proboštského kostela sv. Václava, původně zasvěcení sv. Janu Křtiteli. – KOUDELA 2007, 104. 413 Dietrichsteinovi agent zasílá odpověď loretského biskupa Giulia kardinála Romy1334 na dopis, v němž jej Dietrichstein žádá o zaslání nákresu loretánské Sancta Casa1335. Roma slíbil takový nákres dodat, ale ještě o měsíc později nákres nebyl1336. Loretánská chýše již musela být postavena alespoň provizorně na začátku roku 1624, kdy Olivieri posílá blíže nespecifikované breve pro toto poutní místo1337, jehož obsah pravděpodobně kardinál dojednal při svém římském pobytu ve druhé polovině roku 1623. Jednalo se pravděpodobně o plnomocné odpustky na svátky Panny Marie, o nichž bude řeč dále. Zajímavý je dopis z března 1625, v němž nás Olivieri zpravuje o obsahu Piccinardiho dopisu z 4. února, v němž se pravilo, že kardinál byl nemocen, a proto nejen že nemohl jet ke dvoru, ale také ani nemohl posvětit loretánský kostel v Mikulově: svěcení asi bylo určeno na svátek Hromnic, 2. února. Olivieri dále píše, že jednal s papežovým zpovědníkem, P. Fioravantim, o plnomocné odpustky pro mikulovskou Loretu ve Svatém roce 1625. Tento svatý rok, jak poznamenal Jiří Kroupa1338 , byl provázen zdůrazňováním loretánského kultu ze strany papeže Urbana VIII. a zahájení poutního provozu v mikulovské Loretě vědomě navazovalo na tento papežův program. Papež ovšem ve Svatém roce nechtěl udělovat plnomocné odpustky nikomu, aby tak přiměl poutníky k návštěvě Říma. Nakonec bylo na papežův příkaz breve o pokračování mikulovských odpustků vyhotoveno, ale s restriktivou, že ve Svatém roce 1625 bude možné je získat pouze o jednom z mariánských svátků, v dalších letech pak v rozsahu předchozího povolení1339 . V březnu 1625 dostal Olivieri prostřednictvím rektora řecké koleje odpověď loretského rektora na Dietrichsteinovu žádost ohledně sošky Panny Marie Loretské. V tomto dopise také píše o jednání pro udělení doktorátu či magisteria Dietrichsteinovu hudebníkovi, minoritovi Honoratu Massolimu1340 . 1334 Giulio Roma (16. IX. 1584 Milán – 16. IX. 1652 Řím) se po studiu v Pavii a Perugii pohyboval na dvoře kardinála Federica Borromea, odkud přišel na pozvání Pavla V. roku 1607 do Říma, kde byl konzistoriálním právníkem a jako takový pracoval na procesu kanonizace Karla Boromejského. Roku 1617 se stal guvernérem v Jesi a referendářem obojí signatury. Po dalších zkušenostech jako guvernér (Orvieto, Camerino, Perugia) byl v konzistoři 11. I. 1621 jmenován kardinálem a 17. III. 1621 jej nově zvolený papež Řehoř XV. jmenoval biskupem v Recanati a Loretu. Roku 1644 se stal kardinálem-biskupem a krátce před svou smrtí r. 1652 i děkanem kardinálského kolegia. Srv. COMBALUZIER 1968, 190-191; HC IV, ad vocem, IPR GREGOR XV., 455. V RAD se zachovaly jeho dopisy (RAD, kart. 441, i.č. 1908/97: 20 fólií, 1621- 1631), které by mohly obsahovat další informace o loretánském kultu nejen v Mikulově. 1335 Olivieri Dietrichsteinovi 7. I. 1623 (viz příloha). 1336 Olivieri Dietrichsteinovi 18. II. 1623 (viz příloha). 1337 Olivieri Dietrichsteinovi 3. II. 1624 (viz příloha). 1338 KROUPA 2007, 61. 1339 Olivieri Dietrichsteinovi 1. III., 8. III., 29. III. a 5. IV. 1625 (viz příloha). 1340 Olivieri Dietrichsteinovi 8. III. 1625 (viz příloha). O Massolim se dozvídáme v dopise z 5. IV. 1625, že Olivieri jednal s generálním prokurátorem řádu a generálním řádovým vikářem a 414 Další odpustky, které r. 1626 získal Olivieri pro mikulovskou Loretu, byly pro ty, kdo se budou v sobotu účastnit litanií na tomto místě1341. Vera effigies imaginis miraculosae Nicolsburgensis Beatissimae Virginis Mariae Lauretanae. WOHLHAUPTER 1674. Foto: Muzeum umění Olomouc. Opravdový rozvoj poutního místa však nastává v roce 1627, kdy – jak Olivierimu Dietrichstein napsal 19. VIII. – o svátku Nanebevzetí Panny Marie navštívilo Loretu 12 tisíc poutníků a později byla navštívena i členy císařské rodiny. Olivieri se podle svého zvyku postaral o propagaci této skutečnosti a nezapomněl zdůraznit, že Dietrichstein živil tyto poutníky nejen pokrmem duchovním, ale i tělesným. Tato propagace Dietrichsteinovy „služby svaté získal pro Dietrichsteina delegační fakultu ke jmenování magistrem, ovšem s omezením, neboť hrozilo, že po doktorátu chtěl Massoliho strýc přetáhnout svého synovce obdařeného doktorátem do Itálie. 1341 Olivieri Dietrichsteinovi 17. I. 1626 ( v příloze). 415 katolické víře“ nebyla nezištná: Olivieri totiž dostal od Dietrichsteina za úkol, aby vyřídil u kurie pro mikulovskou Svatou chýši plnomocné odpustky nejenom na několik mariánských svátků, ale na každý den v roce. Po konzultacích s Francescem Ingolim se agent rozhodl vyřizovat záležitost v kongregaci Propagandy. Olivieri obešel celkem osm kardinálů kongregace a všichni byli přesvědčeni, že tuto milost asi nebude možno získat, vždyť ani svatopetrská bazilika neměla výsadu každodenních plnomocných odpustků. Ingoli byl toho názoru, aby se pro velký příliv poutníků, kteří se o mariánských svátcích ani nevejdou do kostela, požádalo o rozšíření povolení na další velké svátky v roce: Narození Páně, slavnost Zmrtvýchvstání, Letnice, Všech svatých a sv. Petra a Pavla, vždy s oktávou svátku. Celkem by se tedy jednalo o 40 dní v roce1342 . Také o svátku Narození Panny Marie, 8. září, přišlo velké množství poutníků, a navíc krátce poté kardinál odjel do Vídně posvětit Loretu v augustiniánském kostele u Hofburgu, kterou nechala postavit císařovna Eleonora. I když agent Olivieri dále pokračoval ve snahách o získání odpustků pro Loretu mikulovskou, muselo se jednání obnovit i na začátku roku 16281343 . Olivieri tehdy podal pro Dietrichsteina další supliku Propagandě, v níž opět žádal o udělení plnomocných odpustků na každý den v roce, aby je mohli získat i ti, kdo nemohou přijít o mariánských svátcích, zvlášť proto, že poutníci se často modlí za obrácení zbylých moravských protestantů, k nimž také často dochází. Ingoli zopakoval kongregaci, která zasedala 4. února za účasti papeže, své stanovisko: pokud by se rozšířily odpustky příliš, zevšedněly by a proud poutníků by ustal, a proto navrhuje jejich rozšíření na hlavní svátky v roce. Kongregace předala kardinálův memoriál k vyřízení sekretáři brevií Maraldovi1344 . Rozšíření indulgencí bylo nakonec vyřízeno až na sklonku září 1628, a bylo rozšířeno na 4 hlavní svátky roku. Jednání bylo vskutku zdlouhavé a Olivieri o něm píše: „Do tohoto jednání jsem zapojen již 11 měsíců, už šestkrát jsem začínal znovu, řešil jsem jej ve třech různých kongregacích, nejprve jsem jej přednesl papeži, pak Propagandě Fide i se silnou podporou Ingoliho, pak jsem jej přenesl na Kongregaci odpustkovou, a od obou dvou jsem ji předal na kongregaci brevií, a během devíti měsíců mi neustále vyvstávaly další a další těžkosti, jak se to nyní stává při všech jednáních.“1345 1342 Olivieri Dietrichsteinovi 18. a 25. IX. 1627 (viz příloha). 1343 Olivieri Dietrichsteinovi 12. II. 1628 (viz příloha). Olivieri zde mluví o zaslání dopisu prefekta Propagandy, kardinála Ludovisiho: Lodovisi Dietrichsteinovi, Řím 2. II. 1628 (RAD, kart. 435, i.č. 1907/39, f. 17-18). 1344 Olivieriho memoriál s Ingoliho poznámkami: APF, II., Memoriali 1628,n. 388, f. 89; jednání 87. kongregace Propagandy: APF, I., Acta SCPF anno 1628 et 1629, f. f. 17r, n. 29 (obojí v Přepisy, kart. 128). 1345 Olivieri Dietrichsteinovi 23 IX: 1628 (viz příloha). 416 Další jednání o Mikulově byla podnícena Valeriánem Magnim, který na začátku června 1629 napsal Ingolimu až dojemná slova, která si pro jejich literární kvalitu dovolíme odcitovat in extenso: „...sbíhá se sem v procesí tolik lidu po celý rok – že je neochvějnou zvyklostí přicházet sem nejen s duchovními zpěvy ve dne v noci, ale že by bylo hříchem opominout svátosti smíření a přijímání. Z toho plyne, že po celý rok jsou čtyři kapucíni a stejný počet diecézních kněží ve dne v noci tak zaneprázdněni nasloucháním zpovědí, že jsou často deset hodin ve zpovědnici bez možnosti odejít, a často se stává, že vstávají zpola ochromeni na těle, jen aby zhojili duše druhých. A při slavnostech Panny Marie je třeba povolat ze všech stran další kněze, aby na každém rohu i veřejně na náměstích naslouchali zpovědím a celou noc je slyšet nejen v kostelích, ale i na kopcích a horách chvály, jež zbožné zástupy vzdávají Bohu a Panně Marii. Mou duchovní radost ještě více rozmnožuje fakt, že velkou část těchto poutníků tvoří kacíři, kteří sem přicházejí se smířit se svatou katolickou církví. Předevčírem jsem – a to ne bez lítosti – jich viděl sedět další početnou skupinu na svěží trávě v naší zahradě a jeden náš kněz, i když ležel na trávě, jim odhaloval slovo Boží a přivedl všechny k naší jediné pravé víře; pak je všechny jako znovuzrozené ovce přivedl před jednu bránu k tomu zasvěcené kaple, kam vstupovali jeden po druhém a byli rozhřešeni ab haeresi a když se smířili s Bohem, přijali Nejsvětější Svátost oltářní. ...“1346 Vyzdvižení významu poutního místa bylo opět motivováno snahou o získání mimořádných pravomocí, tentokráte v oblasti penitenční: mikulovští zpovědníci totiž neměli pravomoc absolvovat od hříchů rezervovaných Sv. Stolci, a tak Propaganda rozhodla, aby nuncius u císařského dvora dostal na nějakou dobu pravomoc absolvovat od takových hříchů (i těch vyjmenovaných ve slavné bulle In coena Domini), s možností subdelegace na zpovědníky v oblasti jeho pravomoci.1347 Pravděpodobně v okamžiku vypršení této časově limitované pravomoci žádá Dietrichstein o něco podobného znovu: chce v Mikulově u Svaté chýše tři zpovědníky, českého, německého a italského, kteří by měli mimořádné absoluční fakulty, a Propaganda tuto záležitost svěřila opět mons. Maraldovi1348. Jak je patrné již z přehledu Olivieriho jednání o mikulovské Loretě, bylo toto poutní místo, které se začalo velmi slibně rozvíjet, v kardinálových snahách o rozvoj jeho rezidenčního sídla, důležitým centrem zejména penitenční praxe, která v pohnutých válečných dobách měla mnohým, a zejména těm, kdo se nedávno obrátili na katolickou víru, ulehčit v jejich svědomí a zajistit jim snadnější průchod úzkou branou, která vedla do nebeského Jeruzaléma. Je 1346 Valerián Magni Ingolimu, Mikulov 7. VI. 1629 – APF, SOCG, vol. 70, f. 210-211; ed. a překlad CACCAMO 2003, 168-169. 1347 Záznam o 111. kongregaci Propagandy před papežem, 22. VI. 1629 – APF, Acta… 1628 et 1629, n. 38, f. 298v-299r = Přepisy, kart. 129. 1348 Záznam o 111. kongregaci Propagandy před papežem, 21. V. 1630 – APF, Acta… 1630 et 1631, n. 5, f. 65r = Přepisy, kart. 130. 417 možné, že sám kardinál byl překvapen přílivem poutníků a velmi pravděpodobné, že jej chápal jako mimořádnou milost a zázrak. Žádosti vyřizované pro Dietrichsteinovu osobu Ještě před tím, než naši procházku Olivieriho korespondencí uzavřeme, můžeme se podívat na žádosti, které kardinál podává u Kurie pro sebe. Při nedostatku egodokumentů jsou právě ony svědectvím o tom, jak Dietrichstein chápal náboženský rozměr svého bytí. Půjde nám především o záležitosti týkající se vnitřního kardinálova života a jeho osobního plnění náboženských povinností, neboť jeho majetkovými poměry a beneficiálním nároky řešenými u kurie jsme se již zabývali v předešlých kapitolách této práce. Do tohoto přehledu nezařazujeme celkem běžné biskupské fakulty a dispenzy, jako byla např. pravidelně obnovovaná dispenz číst libri prohibiti, udělovaná jak kardinálovi, tak i špičkám olomouckého kléru, nebo mimořádné pravomoci v oblasti matrimoniální či svěcení kněží, o nichž jsme již jednali výše. Většina povolení zařizovaných pro kardinálovu rodinu se týká spíše majetkových a vnějškově náboženských problémů (přítomnost v klášteřích, odpustky, povolení domácího oltáře, dispenz od kanonického věku pro syna markýzy de Villaflor) španělské větve rodu, zejména markýzy de Mondejar, a byla již popsána B. Baďurou v jeho studiích o této problematice, proto se jimi nemusíme zabývat1349 . Recitace breviáře Již jsme zmiňovali koncesi udělenou roku 1594 Klimentem VIII. Františkovi z Dietrichsteina, tehdy ještě litoměřickému proboštovi, aby mohl s sebou nosit altare portatile a dát si sloužit mši i v místech stižených interdiktem. V roce 1605, kdy kardinál táhl proti Bočkajovi a obléhal Skalici1350 , máme zajímavý doklad, týkající se jeho recitace breviáře. Kardinál žádá přímo ze skalického ležení, aby jej papež zbavil olomouckého biskupství a pamatoval na něj s nějakou vakancí, protože jeho biskupství je zruinované nutností platit vojsko1351 . Krátce na to kardinálovi Pavel V. prostřednictvím svého nepota dovoluje, aby kapucín P. Marco Vanghese a jeho řeholní společník, kteří provázejí jako zpovědníci císařské vojsko, mohli zaměnit řeholní posty, disciplínu a recitaci breviáře za modlitbu růžence nebo jiné zbožné skutky podle uvážení Dietrichsteina, který 1349 Jde především o studii BAĎURA 2004, shrnující i předchozí autorovy příspěvky k tématice. 1350 Také na účast ve vojenském tažení, jak jsme se již zmínili, potřeboval kardinál papežovu dispens. 1351 Suplika Dietrichsteina k Pavlu V., campus apud Skaliz 26. VIII. 1605 - ASV, Fondo Borghese, II, 326, f. 4r+15rv = Přepisy, kart. 174-2. 418 dostává pravomoc jednat v papežově zastoupení v této věci1352. Jen o něco málo později dostává Dietrichstein podobnou koncesi pro svou osobu, kdykoli bude zaměstnán ve vojsku válečnými záležitostmi, může zaměnit recitaci breviáře za jiné modlitby, růženec nebo almužnu podle uvážení svého zpovědníka, který pro to dostává zvláštní fakultu od papeže1353 . V roce 1606 žádá kardinál od papeže Agnusky a dostává je1354. Zajímavá je však především otázka breviáře. Dietrichstein pověřil Olivieriho ještě za života Pavla V., aby mu zařídil osobně u papeže povolení, aby v případě, že bude příliš zavalen starostmi o veřejné záležitosti, unaven a umluven (kněží měli povinnost breviář recitovat nahlas), pro osvobození od svých skrupulí byl dispensován od této povinnosti. Olivieri o to žádal i po smrti Pavla V. jeho nástupce, Řehoře XV., a to při první audienci, jež nově zvoleným papežem byla udělena. Papež povolil, aby kardinálův zpovědník měl pravomoc kommutovat mu recitaci breviáře a současně kardinálovi vzkázal, že si je jist tím, že tohoto povolení bude využívat pouze v nejnutnějších případech a co nejméně1355 . O dispens od recitace breviáře žádal Dietrichstein i dalšího z papežů, Urbana VIII. Tentokráte agent věc projednával s papežovým zpovědníkem, Otcem Fioravantim, kterému papež řekl, že schvaluje kardinálovu žádost a že „v této záležitosti se může pan kardinál zbavit jakýchkoli skrupulí, které by mu mohly projít hlavou“1356 . Vynášení rozsudku trestu smrti Daleko závažnější problém však představuje účast olomouckého biskupa Dietrichsteina a jeho sekretáře, kanovníka Václava Trompa, na odsouzení vzbouřených představitelů stavů po vítězství císařských vojsk. Kněžím totiž bylo zakázáno nejenom bojovat, ale také vynášet kapitální rozsudky, dokonce i svědčit u soudu v kauze, která by vedla k rozsudku smrti, nebo podat žalobu v takové věci1357. V takovém případě by kardinál upadl do iregularity, nemohl by tedy vykonávat kněžské a biskupské funkce1358. 1352 Scipione kard. Borghese Dietrichsteinovi, Řím 10. IX. 1605 – ASV, Fondo Borghese I, vol. 933, f. 11v-12r (záznam v registru Malacridově). 1353 Scipione kard. Borghese Dietrichsteinovi, Řím 24. IX. 1605 – ASV, Fondo Borghese I, vol. 933, f. 12rv (záznam v registru Malacridově). 1354 Dietrichstein Pavlu V., Kroměříž 23. V. 1606 (ASV, Fondo Borghese, II, 326, f. 18rv+31rv = Přepisy, kart. 174-2) – papež odpovídá a zasílá odpustky: breve Pavla V. pro Dietrichsteina, Řím u sv. Marka 17. VI. 1606 (ASV, Armadio XLV, vol. 2, f. 29v-30r) 1355 Olivieri Dietrichsteinovi 20. II. 1621 – I. (viz příloha). 1356 Olivieri Dietrichsteinovi 1. III. 1625 (viz příloha). 1357 VINITOR 1680, 706-707. 1358 „Irregularitas est canonicum impedimentum ex facto vel defectu proveniens, quis directe prohibetur et inhabilitatur ad ordines sacros suscipiendos vel susceptos exercendos.“ – VINITOR 1680, 692-693. 419 Olivieri se o kardinálově příjezdu na brněnský soud nad rebely (započal 5. července1359) dozvěděl z kardinálova dopisu ze 7. července roku 1622. Zajímavý je již jeho komentář, který jednoznačně reprodukuje i převažující kuriální stanovisko: „…tyto velké přečiny by neměly projít bez krve a bez ztráty životů, které konspirovaly proti svému vládci, zapříčinily velké krveprolití, spoustu zrad a zjevné zničení. Krev, krev, pane, a ne slitování, protože kdo se odděluje, bude zabit [v italštině slovní hříčka], a když se jim nevezme život, budou neustále znovu kout pikle, rebelie a msty, ale mrtvý již nebojuje.“ Tato expresivní vyjádření dobové rétoriky sice nemusíme brát úplně doslova, ale za nimi následuje zpráva o tom, že při nejbližší příležitosti bude agent jednat o iregularitě, do níž by kardinál a jeho sekretář Václav Tromp mohli upadnout při souzení povstalců. Pro Dietrichsteina by to asi nebylo úplně zapotřebí, neboť již dostal dispenz od Klimenta VIII., když poprvé odjel z Itálie a Pavel V. ji ústně Olivierimu potvrdil alespoň dvakrát, naposledy, když se kardinál stal gubernátorem Moravy1360 . Při jednání s papežem 5. srpna byl Olivieri ujištěn, že kardinálovi i sekretáři byla milost udělena, a že jde jen o to, vyhotovit příslušný dokument. V říjnu již byl hotov, ale byla v něm restriktivní klauzule, která omezovala vynášení kapitálních rozsudků (dummodo per se ipsum sententiam non ferat) a tak nebylo pro Dietrichsteina příliš k užitku. I když Olivieri argumentoval, že Dietrichstein sice rozsudky nepodepisuje, ale jsou vydávány jeho jménem a i když v sekretariátu brevií prohledali všechny fakulty papežských legátů a guvernérů papežského státu, breve pro vynášení rozsudků bez této restriktivy nenašli1361 . Breve se nám zatím nepodařilo nalézt a Olivieri nepodává žádné další zprávy: poslední citovaný Olivieriho dopis musel dojít až po vynesení rozsudku, který byla sdělen provinilcům na brněnské radnici 3. listopadu 16221362 . Kardinálovo svědomí se pravděpodobně buď dalo uklidnit rozumným zpovědníkem, neboť asi věděl, že rozsudky smrti pravděpodobně nebudou vykonány, nebo se spíše spolehl na předchozí koncese již vypočtené Olivierim. Pro tuto variantu by svědčila i skutečnosti, že v seznamu účastníků soudního řízení a soudců nevystupuje jeho sekretář Václav Tromp, který se na papežské povolení spolehnout nemohl, a z tohoto důvodu se jednání oficiálně neúčastnil. Kardinálovy problémy svědomí při vynášení rozsudků nad povstalci měla snad uklidnit i jeho proslavená pouť z Mikulova do Tuřan, která bezprostředně předcházela započetí brněnského soudu, protože se konala o svátku Navštívení Panny Marie, slaveného v této době 2. července1363 . Právě na této pouti kázal 1359 KNOZ 2006, 98. 1360 Olivieri Dietrichsteinovi 30. VII. 1622 (viz příloha). 1361 Olivieri Dietrichsteinovi 6. VIII., 15. X. a 22. X. 1622 (viz příloha). 1362 KNOZ 2006, 99. 1363 Asi nejpodrobnější popis této slavné pouti, citované i Balbínem (BALBÍN 1658), nalezneme u Wolneho (WOLNY II.1, 447-448) 420 v předvečer svátku Dietrichstein vkleče o starobylosti sošky Panny Marie v trní, přinesené na Moravu Cyrilem a Metodějem, jejím zázračném nalezení sedlákem Horákem v trní roku 1050 a vyjádřil kontinuitu ochrany Panny Marie až do své současnosti. Po této interpretaci císařského vítězství nad povstalci prý celou noc zpovídal mezi ostatními kněžími jako jeden z jim rovných a v den slavnosti udělil svaté přijímání snad tisícovce věřících, které následně na své náklady pohostil s osobně jim posloužil u stolu. Snad byl tento mimořádný a pro církevního preláta v této době zajisté neobvyklý výkon kněžských funkcí jakousi duchovní přípravou na tvrdost soudního jednání, které ihned následovalo. 421 František kardinál z Dietrichsteina, portrét z 1. poloviny 18. století (ze souboru portrétů zakladatelských postav olomoucké univerzity). V majetku CMTF UP v Olomouci. Foto: Muzeum umění v Olomouci 422 3. RELACE AD LIMINA Z ROKU 1636 – ZÁVĚREČNÁ REKAPITULACE DIETRICHSTEINOVA BISKUPSKÉHO PŮSOBENÍ Je těžké na závěr shrnout biskupské působení kardinála Dietrichsteina, i proto, že – jak ještě bude zmíněno v závěru – tyto snad příliš početné řádky jsou pouze exkurzy omezenými výběrem pramenů, který jistě nemůže dát vystoupit celé plasticitě kardinálova sedmatřicetiletého episkopátu, výjimečného nejen svou délkou (překonali ji pouze tři olomoučtí biskupové a arcibiskupové1364), ale ve srovnání s činností jeho nástupců i intenzitou působení a osobním nasazením. Vždyť po jeho smrti, odhlédneme-li od epizodního a ostatně nikdy kurií nepotvrzeného episkopátu Platejsova, začal sídelní biskup v diecézi působit znovu až po třicetileté přetržce dané episkopáty absentujících Habsburků Leopolda Viléma a nezletilého Karla Josefa. Pro shrnutí Dietrichsteinova episkopátu nakonec volím přístup, který mi byl vlastní v celé práci, a přimykám se velmi těsně k pramenům. Shrnutí episkopátu španělského kardinála stavšího se Moravanem umožňuje jeho relace ad limina, kterou za něj podal těsně po jeho smrti kanovník Sebastian Lustrier. Je nejdelší z těchto relací a nedávno se jí dostalo moderní kritické edice1365 , která díky využití pramenů z vatikánského archivu umožnila nahradit edici Dudíkovu. Byla vypracována na samém sklonku kardinálova života a možná i pro něj byla jakousi závěrečnou rekapitulací a zúčtováním s mnohdy tíživým biskupským úřadem, který i s několika dalšími zatěžoval po většinu života jeho bedra i srdce. Svědectvím o tom je ostatně i dvojí dochovaná žádost papeži o to, aby svého úřadu olomouckého biskupa byl zproštěn: první z roku 1605, druhá, pojatá jako formální rezignace, z roku 1617. Nechme tedy na závěr promluvit tento pramen s nadějí, že v něm k nám promlouvá i sám kardinál, hodnotící svou biskupskou činnost na Moravě po roce 16211366. Jeho zpráva je rozčleněna nadpisy na jednotlivé části, které při nedostatku předpisů o tom, jak mají být koncipovány relace ad limina1367 nejsou uspořádány úplně systematicky (nebo přesněji řečeno: dávají přednost vyprávěcí a chronologické linii před systematickým uspořádáním), ale vcelku podávají přesný obraz o tom, co se v diecézi po porážce stavovského povstání vykonalo a jaký je její 1364 Jednalo se o cisterciáka Roberta (1201-1240), Stanislava Thurza (1497-1540) a Bedřicha Fürstenberga (1853-1892). 1365 PARMA 2008B, 364-382. S výjimkou přímých citací na tuto edici v následujícím textu neodkazujeme. 1366 „…narrationis exordium ac ab anno Domini millesimo sexcentesimo vigesimo primo eius telam texere...” – PARMA 2008B, 365. 1367 Obecná ustanovení buly Sixta V. Romanus Pontifex z roku 1585 o obsahu relací zpřesnila až instrukce papeže Benedikta XIII. z roku 1725, která obsahovala podrobné schéma o devíti kapitolách, vypracované Prosperem Lambertinim, podle nějž se relace měly sestavovat – srv. ZUBER 1987, 34. 423 aktuální stav. Při popisu obsahu relace se zcela záměrně pokud možno zdržujeme komentáře, aby lépe vynikl Dietrichsteinův pohled na skutečnost, nebo spíše její interpretace, kterou podává kardinálům kongregace. Zásahy proti nekatolickému obyvatelstvu po roce 1621 Relace začíná zmínkou o škodách utrpěných biskupem a kapitulou, ale pak ihned přechází na popis toho, co se odehrálo po „zázračném vítězství nad heretiky poblíž města Prahy dne osmého listopadu léta tisícího šestistého dvacátého“, tedy především to, že kardinál shromáždil klérus, rozehnaný během stavovského povstání a projednal s ním „obnovu ruin římské víry“. Jeho prvním cílem bylo získat zpět katolické kostely zabavené nekatolíky během stavovského povstání a vrátit je pod původní jurisdikci, shromáždit znovu ostatky svatých a privilegia kléru, která byla odstraněna z kostelních depozitářů a církevních archivů. Následovaly zásahy proti nekatolickým duchovním, kdy kardinál přesvědčil Ferdinanda II., že je třeba zřídit zvláštní komisaře, kteří by po celé zemi vyhledali všechny nekatolické duchovní, snažili se je získat k přestupu na katolickou víru a ty, jež by se neobrátili, vykázali ze země. Během několika týdnů prý komisaři vykázali 94 predikantů. Následovaly zásahy proti novokřtěncům, kteří se „po příkladu Maurů ve Španělsku“ buď obrátili na katolickou víru, nebo byli vykázáni za hranice země, a odebrali se do Uher a Sedmihradska. Pak byl vydán dekret o tom, že každý z obyvatel země, který se nestane katolíkem, musí prodat své statky a odejít ze země. Po usilovné práci kazatelské a katechizační, která využila i příručku kontroverzí sepsanou samotným kardinálem a jeho teology, se z odhadem 150 tisíc nekatolíků obrátilo celkem 110 tisíc na katolickou víru, jak to dokládají psaná testimonia o velikonočních zpovědích a přijímání. Mezi ty, kdo se nezpovídali, ovšem patři i liknaví katolíci. Z toho vyplývá, že v markrabství zbývá k obrácení asi 40 tisíc lidí, nepočítaje v to ty, kdo po prodeji svých statků odešli do jiných zemí. Nejčastěji se jednalo o šlechtice, „zbylý obecný lid snad zůstává ve své vině a omylu více z prostoty nebo nevědomosti než v důsledku volby či zloby a jeho největší část si zaslouží spíše toleranci, protože po krátkém vysvětlování mi dává naději budoucí konverze.“ Z milosti císaře zůstává v diecézi pět nebo šest členů panského stavu, kteří jsou nekatolíky, což u kardinála budí obavu, že by se díky nim mohl protestantismus a prosí členy kongregace, aby Ferdinanda II. vybídli k jejich vykázání. O něco dále, když mluví o generální vizitaci diecéze, pojednává kardinál také o nekatolických knihách. Zde se dozvídáme pravý důvod toho, co historiografie dosud chápala jako kardinálovu snahu o shromažďování majetku1368 nebo jeho 1368 Tak vidí kardinálovo shromažďování knih M. Trantírek: „kardinál nebyl … skutečným milovníkem knih, ale … byly mu převážně předměty s určitou majetkovou hodnotou“. Knihovna „není dokladem kardinálova bibliofilství, ale jeho laciného shromažďování hodnot“ – TRANTÍREK 1963, 7 a 12. 424 bibliofilství1369. Kardinál v Mikulově shromáždil minimálně polovinu evropské knižní produkce 16. století, odhadem více než 10 tisíc titulů, především z důvodů cenzurních. „Heretické a zakázané knihy byly všechny, ať již ty nalezené v domech katolíků, nebo emigrovaných bludařů, sneseny do mnoha městských úřadoven a zde kvůli mnoha překážkám zůstávají uzavřeny.“ Vzhledem k tomu, že v diecézi mají povolení číst zakázané knihy pouze kardinál a jeho generální vikář Jan Arnošt Platejs, který je zároveň oficiálem a proboštem kapituly, žádá nejenom o vydání trvalého povolení číst heretické knihy pro sebe a Platejse, ale také o možnost je delegovat na vybrané teology a kazatele. Pozice církevních institucí v právním řádu země Kardinál nejprve mluví o patronátních právech kostelů, která díky konfiskačnímu procesu buď byla předána biskupovi, nebo katolickým nabyvatelům těchto statků, kteří se museli zavázat k tomu, že budou faráře vybrané podle patronátního práva řádně prezentovat ke schválení a jmenování biskupovi. Vydání obnoveného zřízení zemského, jež očistilo moravské zákonodárství od zákonodárství nekatolického, respektuje mnohé kanonické zákony a především znamená, že nikdo z nekatolíků nemůže na Moravě intabulovat majetek anebo být přísedícím soudu. Díky pobělohorskému vývoji se prelátský stav stal prvním na Moravě, dostal se tedy před stav panský. Jeho vedení zajišťuje olomoucká kapitula, za níž následují infulovaní řeholní preláti, maltézští a němečtí rytíři a další probošti nebo převorové klášterů i zástupci tří kolegiátních kapitul v Brně, Kroměříži a Mikulově. Biskup je první jak na sněmu, tak na zemském soudu a Dietrichstein je zároveň nejvyšším zemským hejtmanem, „což znamená zástupcem Císařské Milosti v markrabství.“ Vizitace diecéze a zamýšlená synoda Podle předpisů tridentského koncilu chtěl kardinál vykonat generální vizitaci celé diecéze, aby poznal nedostatky rozšířené mezi klérem a lidem, a mohl je napravit prostřednictvím synodu, který chtěl svolat ihned po ukončení vizitace. Mnoho oblastí diecéze vizitoval buď sám, nebo prostřednictvím delegovaného vizitátora, ale kvůli válečným událostem a morové nákaze musel vizitaci přerušit a věnovat se reformování toho, „co je možné uspořádat mezi soukromými zdmi.“ Máme za to, že i v tomto bodě lze kardinálovi věřit: jeho snahu o „přilnutí ke spásným příkazům svatého ekumenického koncilu tridentského“ jsme mohli v mnoha případech vidět nikoli jako proklamovanou, ale jako uskutečňovanou, a proto i záměr svolat po uskutečnění vizitace diecézní synodu, jasně motivovaný 1369 Tento názor zastává Pavel Balcárek: „konfiskace kardinálovi m.j. umožnily, aby si na svém honosném mikulovském zámku vybudoval báječnou knihovnu … můžeme ho proto s určitou nadsázkou považovat za největšího ‚bibliofila’ své doby.“ – BALCÁREK 2007, 119. 425 příkladem Karla Boromejského, nebudeme zpochybňovat. Je také dost dobře možné, že Dietrichsteinovi by na rozdíl od případu pražské arcidiecéze podařilo synod prosadit. Vzdělávací instituce v diecézi Poměrně rozsáhlý popis vzdělávacích institucí a jejich stavu začíná kardinál olomouckou jezuitskou kolejí, u níž existovala akademie fundovaná olomouckými biskupy. Dietrichstein se postaral o financování (z biskupských statků a se souhlasem kapituly) tříletých kurzů filosofie a teologie, které se do té doby na akademii vyučovat nemohly, a tak se zasadil nejen o konformitu vůči tridentským předpisům, ale i o to, aby se jezuitská akademie stala plně univerzitou. V Olomouci dále existoval papežský seminář pro laiky i kleriky, založený Řehořem XIII., Collegium Nordicum, určený pro studenty ze severních provincií. Dietrichstein na tomto místě mluví dlouze o své snaze získat místa fundovaná v tomto semináři pro adepty kněžství ze své diecéze, jak jsme o tom již mluvili. V Olomouci ovšem založil dva semináře, jeden pro šlechtické mladíky a druhý pro kleriky, také Ferdinand II. a šest klerických míst navíc fundoval kanovník Platejs. Nižší – gymnaziální – školství bylo zajišťováno v jezuitských kolejích ve Znojmě, Jihlavě a Brně, ale také díky nově založeným piaristickým kolejím v Mikulově, Lipníku nad Bečvou a Strážnici. V Jihlavě při rezidenční premonstrátské faře založil navíc strahovský opat Questenberg studium svobodných umění, kde fundoval dvacet studijních míst. Je vidět, že Dietrichstein kladl velký důraz na výchovné působení církevních institucí, a to nejenom při fundaci plných let filozofického a teologického studia v Olomouci (díky nimiž jej olomoucká univerzita považovala za svého druhého zakladatele, jak o tom svědčí i námi reprodukovaný portrét) a založení nižších vzdělávacích institucí, ale také v samotných farnostech. „Faráři byli důrazně požádáni, aby o nedělích odpoledne v kostelích četli, vysvětlovali a vyučovali katechismus mládeži obojího pohlaví,“ napíše jen o několik řádků níže. Farní správa v diecézi To již ovšem mluví o farní správě své diecéze, v níž žije přes tři sta tisíc lidí a je v ní 636 farností, dosti rozlehlých, takže jeden kněz může těžko spravovat farnost sám, a přece má pro jejich správu pouze 257 kněží, takže kvůli jejich nedostatku musí jednomu knězi svěřovat i více farností. K farní správě můžeme přičlenit i krátkou kapitolku o poutních místech, z nichž kardinál jmenuje jen jedno jediné: mikulovskou Loretu. „Je-li řeč o poutních místech, navštěvovaných každodenně zbožnými poutníky, má mezi nimi první místo loretánský domek v mém dědičném městě Mikulově, jejž jsem na vlastní náklady vystavěl před několika lety a dal jsem mu trvale příjem z daní. Je proslaven mnoha zázraky a každodenně navštěvován nejen diecezány, ale také množstvím lidí sbíhajících 426 se ze vzdálených oblastí. V celé diecézi jsou však mnohá další poutní kostely a kaple, která vznikla buď v době mé pastýřské vlády, nebo již existovala dříve a byla skvěle vyzdobena.“ Řeholní instituce v diecézi Dietrichstein podává celkem přesný obraz o řeholních institucích ve své diecézi, který si pro přehlednost dovolujeme shrnout do stručné tabulky. Dietrichstein je ve svém popisu systematický, jmenuje vždy nejprve královské město a pak další lokality v jeho okrsku, nakonec svůj Mikulov, který je městem poddanským. Je s podivem, že mezi řeholními institucemi naprosto opomíjí rád německých rytířů a vůbec nemluví o slezské části olomoucké diecéze. V této zprávě také pojednává o obnovení klauzury v ženských klášteřích, jak jsme o tom již mluvili dříve. 427 Král. město a jeho okrsek město řeholní dům Olomouc jezuitská kolej kanonie řeholních kanovníků sv. Augustina kartuziánský klášter dominikánský klášter klášter františkánů-konventuálů klášter františkánů-bernardinů přísné observance klášter dominikánek klášter klarisek - za hradbami: Premonstrátská kanonie na Hradisku u Olomouce klášter kapucínů Lipník piaristická kolej Vyškov kapucínský klášter Kroměříž klášter františkánů-bernardinů přísné observance Uničov klášter minoritů Šternberk řeholní kanovníci sv. Augustina Šumperk dominikánský klášter Jevíčko augustiniáni-eremité Olomouc Fulnek řeholní kanovníci sv. Augustina Brno jezuitská kolej klášter dominikánů klášter minoritů klášter augustiniánů-eremitů - za hradbami: premonstrátský klášter v Zábrdovicích královopolská kartouza klášter cisterciaček na Starém Brně klášter dominikánek u sv. Anny klášter františkánek u sv. Josefa, založený kardinálem Rajhrad klášter benediktinů Vranov nově Liechtensteiny založený klášter paulánů Brno Tišnov poblíž je klášter cisterciaček Znojmo jezuitská kolej klášter dominikánů klášter františkánů-bernardinů přísné observance klášter kapucínů klášter františkánek - za hradbami: klášter premonstrátů v Louce Znojmo proboštství křížovníků s červenou hvězdou u sv. Hypolita Jihlava jezuitská kolej klášter dominikánů klášter minoritů klášter kapucínů Jihlava farní rezidence strahovských premonstrátů, kde funguje gymnázium Uh. Hradiště klášter františkánů-bernardinů přísné observance Velehrad klášter cisterciáků, dříve sídlo moravských arcibiskupů Strážnice piaristická kolej klášter dominikánů Uh. Hradiště Uh. Brod klášter dominikánů Mikulov klášter kapucínů - za hradbami: piaristická kolej Dietrichsteinovy rodové državy Žďár klášter františkánů-bernardinů přísné observance 428 Překlad Bible do češtiny Nejen v olomoucké diecézi, ale i ve všech provinciích, kde se mluví česky, dosud chybí katolický překlad Bible, tedy překlad Starého i Nového zákona pořízený na základě Vulgáty, a proto je pro přípravu kázání i pro náboženské kontroverze nutno používat „heretickou českou Bibli“, tedy Bibli kralickou. Kardinál pověřil kapucínského otce Františka z Rozdrażewa (†9. IX. 1653 v Římě), misionáře Propagandy původem z Polska, aby pracoval na katolické verzi bible. Jak je patrno z textů, které již publikoval kapucínský historiograf br. Pacifik Matějka1370, Pater František pracoval na žádost Dietrichsteinovu a na příkaz generála řádu na „opravě svaté Bible v českém jazyce, porušené bludaři, která je používána na Moravě a v jiných provinciích“ (tedy s největší pravděpodobností Bible kralické) a opatřil ji vysvětlujícími poznámkami, neboť Bibli čte v těchto oblastech mnoho lidí obojího pohlaví. Jeho text se nám nezachoval, ale v této relaci kardinál žádá, aby jemu i vůči tomuto podniku dobře naladěnému kardinálu Harrachovi bylo přikázáno postarat se o zákaz jiné verze než té, kterou připravil kapucín František z Polska, a končí chválou kapucínů, které má ze všech řádů ve své diecézi nejraději. * * * Tím končí i vlastní relace, za níž ovšem následují ještě prosby o nejrůznější fakulty a jiné milosti, zejména odpustky. O většině z nich jsme se zmínili již v předchozím textu, a tak se na tomto místě můžeme s pocitem určité nostalgie i rozpaků rozloučit i s Dietrichsteinem jako osobou, jejímiž životními osudy i činností jsme se zabývali na těchto stranách. Relace je datována v císařském paláci ve Vídni 4. září roku 1636, čtrnáct dní před kardinálovou smrtí, a jeho prokurátor, olomoucký kanovník Sebastián Lustrier, ji do Říma přivezl již v okamžiku, kdy byl kardinál mrtev. František z Dietrichsteina zemřel 19. září 1636 o dvou hodinách odpoledne v Brně a pohřben byl 29. ledna 1637 do krypty pod presbytářem olomoucké katedrály sv. Václava, již připravil nejen pro tělesné pozůstatky své a svých nástupců, ale i pro těla zakladatelských postav moravského křesťanství, slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje. Je v mnoha ohledech symptomatické, že jak tělo arcibiskupa Metoděje, tak i pozůstatky Dietrichsteinovy se dnes nacházejí na místě, které dnes nedokážeme přesně určit. 1370 MATĚJKA 2003. 429 ZÁVĚREM Bývá zvykem v závěrech prací shrnout, čeho se v práci podařilo dosáhnout, a především vyvozovat obecnější závěry z provedených analýz. V případě naší práce to mohou být pouze závěry velmi obecné. Hlavním tématem práce je rozbor vztahů kardinála Dietrichsteina s římskou kurií v období jeho dlouhého olomouckého episkopátu, který byl závislý především na strategiích a koncepcích jednotlivých pontifikátů. Dietrichstein zažil počátek své kariéry v době pontifikátu Klimenta VIII. Aldobrandiniho a nutno říci, že se jednalo skutečně o hvězdný vzestup. Jak jsme viděli, díky velmi silnému osobnímu vztahu k papeži a intenzivnímu začlenění do klientských vazeb rodiny Aldobrandiniů, jež bude ostatně provázet Františka z Dietrichsteina po celý jeho život, díky rodovým vazbám především na vládnoucí rod Habsburků a také díky shodě nejrůznějších okolností (úmrtí „rivala“ Maxmiliána z Pernštejna, časově vhodně situovaná smrt biskupa Pavlovského) zažil tento exponent španělské strany ve středoevropském prostředí skutečně hvězdný vzestup, kdy se během několika měsíců stává kardinálem a sídelním biskupem jedné z nejzajímavějších středoevropských diecézí. V této diecézi začíná rezidovat, zpočátku zřejmě veden nepříliš realistickými představami o jejím stavu i o roli, kterou bude hrát. Střet s politickou a kulturní skutečností byl ve svých počátcích velmi tvrdý, ale Dietrichstein jej díky svému talentu realistického politika dokázal vcelku rychle zvládnout, aniž by rezignoval na podstatu potridentského reformního úsilí, prosazovaného kurií. Právě v období jeho prvních let na olomouckém biskupském stolci začíná vytvářet mechanismy, které mu budou umožňovat kontakt s římskou kurií v průběhu celého zbytku jeho episkopátu. Konstituování poštovní sítě i výběr agenta (zpočátku zřejmě nepříliš šťastný, ale nakonec úspěšný díky výběru osoby Jacoma Olivieriho) lze také číst jako projev skutečnosti, že Dietrichstein pochopil nutnost rezidovat ve své diecécezi a nemožnost využít jejích příjmů k více či méně trvalému pobytu v kuriálním prostředí. To byl zřejmě jeho původní záměr, k němuž se prokazatelně několikrát vrátil v okamžicích, kdy jej jeho pozice a vnitropolitický vývoj přiváděly do situace silného přetlaku, výrazně jej odváděly od duchovenských funkcí neboje naprosto znemožňovaly: v době, kdy se musel aktivně zúčastnit i ekononicky zatěžujícího vojenského tažení při obléhání Skalice v roce 1605, v období těsně před vypuknutím stavovského povstání, kdy v roce 1617 chce resignovat na svůj úřad i v průběhu povstání samotného. Tehdy chtěl kardinál využit situace, přijít jakožto exponent španělské politiky (ve funkci viceprotektora) do Říma a rezidovat tam trvale. Tyto jeho záměry jsou však bržděny ze strany kurie, v této době již ostatně vedené jiným papežem, Pavlem V. Borghesem. Tento pontifikát znamenal pro Dietrichsteina zcela jistě určité ochlazení vztahů, jež vnímal v určité míře i jeho 430 agent, ale stále se těší relativně dobré pozici v papežské politice, o čemž svědčí i to, že byl jedním z pěti vyslaných legátů a latere v průběhu šestnáctiletého borghesovského pontifikátu i přes to, že na císařském dvoře Matyáše II. zastává stále více výraznější pozici Melchior Klesl (snad jediný ze středoevropských kardinálů, který měl alespoň náběh na to, aby získal pozici, jíž se ve Francii dostane Richelieuovi). Dietrichstein, ač zřejmě v zásadě nerad, je čím dál tím více svázán s prostředím moravským, i když se mu dostává ze strany císařského dvora i některých mezinárodně-politických poslání, jak o tom svědčí zatím neznámá a nepopsaná cesta do Nizozemí na sklonku roku 1616 a začátku roku 16171371 . Zcela jiná situace nastává v období krátkého pontifikátu Řehoře XV., velmi příznivě nakloněného habsburské středoevropské politice. Tuto skutečnost můžeme pozorovat i na postavě agenta Olivieriho, který dostává funkci i na dvoře členů rodiny Ludovisi. Pro Olivieriho byl tento pontifikát pravděpodobně obdobím osobníhovrcholu, ale zároveň znamenal i lehce pochopitelnou příčinu jeho marginalizace za vlády papeže Urbana VIII. Je to pochopitelné nejenom z hlediska „střídání“ systémů klientel v papežském Římě, ale především díky politickému obratu směrem k podpoře Francie v období pontifikátu Barberini, jenž má svůj dopad i na kuriální pozici Dietrichsteinovu. I když na sklonku svého života, jako nejstarší (v řádu ancienity) člen kardinálského sboru bude poctěn ještě dvěma legacemi v habsburském prostředí, musí kardinálovi být zejména po jeho posledním římském pobytu na sklonku roku 1623, že v Římě nebude možno rezidovat a že podpora úsilí o reformu ze strany papeže nebude příliš velká. Jedinou schůdnou cestu představovala díky Řehoři XV. vzniklá Kongregace Propagandy víry, díky jejíž podpoře dokázal Dietrichstein získat na kurii až překvapující koncese. V této době i díky Olivieriho omezením daným především jeho věkem a zdravotním stavem ovšem dochází k marginalizaci postavy agenta a kardinál k vyřizování důležitých záležitostí stále více využívá jak Propagandy a jejího sekretáře Francesca Ingoliho, tak i čísařského velvyslance u papežského dvora. Jak je patrno z předchozích analýz, snad se nám v této práci podařilo popsat Dietrichsteinovy vztahy ke kurii i jejich dopad na moravské prostředí a zejména jeho církevní vývoj. Autor sám spatřuje právě v tomto popisu vztahů, jejich prostředníků a dopadu hlavní význam své práce. Její závěry bude možno ještě 1371 Tato cesta je doložena díky zprávám kolínského nuncia Antonia Albergatiho z listopadu 1616 (uloženy v ASV, Fondo Borghese II, vol. 177). Dietrichstein byl vyslán císařem na rokování tří církevních kurfiřtů v Koblenzi, kam sice nedorazil včas (zřejmě záměrně), ale na konci listopadu 1616 pokračoval podle údajů nuncia buď do Bruselu nebo Francie a již v polovině prosince bylo jasné, nejede do Flander. – Za údaje ze zatím nepublikované části edice dlouhé kolínské Albergatiho nunciatury (1610-1621) srdečně děkuji editoru těchto svazků, dr. Peteru Schmidtovi z kolínské univerzitní knihovny. 431 v detailech zpřesnit, rozšířit o pohled na vztahy s italským prostředím event. popsat kardinálovu síť agentů a zpravodajců, jež obepínala takřka celou Evropu, popis vztahů ke kurii však pro tuto práci může být dobrým východiskem. Z obsahu korespondence agentů také byly pouze vybrány některé tématické okruhy, především ty, které mají svou vazbu na středoevropské prostředí; zcela stranou (i s ohledem na rozsah práce) byl ponechán popis papežského dvora, jeho struktury i klientských sítí, do nichž nám agentská korespondence umožňuje nahlédnout mnohdy velmi zajímavým způsobem. Pokud bychom měli zhodnoti na několika řádcích působení Dietrichsteina jakožto olomouckého biskupa, asi bychom řekli, že díky jeho působení problematickém období eskalace napětí mezi konfesemi, vrcholícím stavovským povstáním a první polovinou třicetileté války, se v mezích možností v olomoucké diecézi prosadily nejen principy tridentské reformy, ale také došlo k procesu intenzivní sociální dispilinace, jehož zásadním projevem je rekatolizace moravské společnosti po roce 1621. V této práci jsem se sanžil analyzovat některé dílčí aspekty a projevy tothto procesu, který na své plné zhodnocení ovšem ještě čeká. Po skvělých syntézách zejm. z pera Josefa Války i jejich kontextualizacích v prostředí celého habsburského soustátí, jichž se zhostil Thomas Winkelbauer, již naší lokální historiografii zbývá jejich rozvíjení prostřednictvím pečlivého a trpělivého procházení pramenů osobní (korespondence) nebo lokánlí povahy, doprovázení alespoň vážnějšími pokusy o seriální výzkum, aby tyto syntézy bylo možno doplnit a v některých dílčích otázkách i překonat. Nové podněty zcela jistě vnese do této problematiky i již dlouho očekávaná edice nunciatur tohoto období, jejíž části jsou připravovány Českým historickým ústavem v Římě. Je zatím těžké v našich podmínkách mluvit v raném novověku o projevech konfesionalizace a sociální disciplinace právě proto, že v mnoha ohledech chybí základní pramenný výzkum, který by tento diskurs umožňoval. Proto i závěry, které bychom mohli formulovat na tomto místě, byly pouze provizorní a dílčí: bude třeba ještě mnohé učinit ve výzkumu každodenního života moravských křesťanů v 17. století, ve vývoji farní správy a její povolné rekatolizace, která zcela jistě trvala minimálně do 70. let 17. století, jasno nemáme ani o špičkách diecézního kléru, jež představují moravské kapituly, mnohé zbývá učinit na poli výzkumu řeholního fenoménu zejména v jeho rozměru začlenění do diecézních pastoračních struktur. Pozornost si zcela jistě zaslouží vývoj vědeckých a vzdělávacích institucí, na jejichž rozvoj a kvalitní fungování kladl Dietrichstein velký důraz. Pro osobu Františka z Dietrichsteina zbývá také osvětlit mnohé, zejména sestavit jeho podrobný itinerář, který by umožnil lépe zmapovat jeho aktivity, v nichž zřejmě (jak ukazuje i zatím neznámá zmínka o jeho ceste do Flander) 432 zůstávají stále ještě bílá místa. Autor těchto řádků opominul záměrně tématiku, která již byla dříve popisována, ale je si vědom, že mnohé důležité momenty kardinálova života a působení ještě zůstávají nepopsány. Za všechny je nutno jmenovat například účast Dietrichsteina na uzavření pražského míru v roce 1635, o níž víme pouze to, že kardinál předsedal příslušné komisi. Tato disertace snad bude dobrým východiskem pro další práci, a jako takovou ji dáváme k dispozici odbornému publiku. 433 SEZNAMY ZKRATEK Zkratky, používané běžně v přepisech italských textů A. S. Altezza Sua A. V. Altezza Vostra amb.ce ambasciatrice amb.re, amb.ri ambasciatore, ambasciatori b. m. beata memoria B.mo P. Beatissimo Padre B.mo, B.ma Beatissimo, Beatissima car.l, car.li cardinal, cardinale, cardinali Ces.a, Ces.e Cesarea, Cesaree Cong.ne congregatione D. Don, Donna E. S. Eccellenza Sua E. V. Eccellenza Vostra Ecc.mo, Ecc.ma, Ecc.za, Ecc.ze Eccellentissimo, Eccellentissima, Eccellenza, Eccellenze f. m. felice memoria frà frate ill.mo Illustrissimo M.tà Maestà Mons.r Monsignor N.ro. S.re Nostro Signore (Bůh, Kristus) N.S. Nostro Signore (= papež) P. Padre (kněz) P. S.to Padre Santo (papež) P.tà Paternità PP. Padri (kněží) r.do reverendo r.mo reverendissimo S. Sua S. A. Sua Altezza S. E. Sua Eccellenza S. Em.za Sua Emminenza 434 S. S. Sua Signoria S. S. Em.ma Sua Signoria Emminentissima S. S. Ill.ma Sua Signoria Illustrissima S. S.tà Sua Santità s.m. santa memoria s.mo, s.ma, s.mi (S.mo, S.ma, S.mi) S/santissimo, S/santissima, S/santissimi s.r Signor, Signore s.ra Signora S.tà di N.S. Santità di Nostro Signore S.tà S. Santità Sua S.to, S.ta, S.ti Santo, Santa, Santi Sac. Sacro, Sacra Ser.mo Serenissimo ss.ri, ss.re Signori, Signore V. A. Vostra Altezza V. B.ne Vostra Beatitudine V. E. Vostra Eccellenza V. S. Vostra Signoria V. S. ill.ma Vostra Signoria Illustrissima V.ra Em.za Vostra Emminenza Zkratky archivů, knihoven s rukopisnými fondy a archivních fondů použité v práci ACCS Archivio della Congregazione delle Cause dei Santi, Città del Vaticano ACDF Archivio della Congregazione per la Dottrina della Fede, Città del Vaticano ACGU Archiv des Pontificio Collegio Germanico Ungarico in Urbe, Roma ADP Archivio Doria Landi Pamphilj, Roma, Italia AGS Archivo general de Simancas, España AGSP Archivio generale delle Scuole Pie, Roma, Italia AMKK Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Kroměříž, Zámecká knihovna v Kroměříži AO ZAOpO, fond Arcibiskupství olomoucké 435 APF Archivio della Sacra Congregazione de Propaganda fide, Roma, Italia APUG Archivio della Pontificia Università Gregoriana, Roma, Italia ASC Archivio Storico Capitolino, Roma, Italia ASMA Archiv von Santa Maria dell´Anima, Roma, Italia ASMi Archivio di Stato di Milano, Italia ASR Archivio di Stato di Roma, Italia ASV Archivio Secreto Vaticano, Città del Vaticano ASVR Archivio Storico del Vicariato di Roma, Città del Vaticano BAM Veneranda Biblioteca Ambrosiana, Milano, Italia BAV Biblioteca Apostolica Vaticana, Città del Vaticano BCa Biblioteca Casanatense, Roma, Italia BCo Biblioteca Corsiniana, Roma, Italia BÉFR Bibliothèque de l´École Française de Rome, Roma, Italia BNCR Biblioteca Nazionale centrale di Roma, Italia ÉFR École Française de Rome, Roma, Italia HHStA Haus- Hof- und Staatsarchiv, Wien, Republik Österreich MCO ZAOpO, fond Metropolitní kapitula v Olomouci MZK Moravská zemská knihovna v Brně NA Národní archiv v Praze ÖNB Österreichische Nazionalbibliothek, Wien, Republik Österreich Přepisy NA, Sbírka opisů z italských a vatikánských archivů RAD MZA, fond G140, Rodinný archiv Dietrichštejnů v Mikulově VKOL Vědecká knihovna v Olomouci ZAOpO Zemský archiv v Opavě, pracoviště Olomouc 436 SEZNAM KONZULTOVANÝCH ARCHIVNÍCH FONDŮ Do přehledu archivních fondů nezahrnujeme staré tisk, které uvádíme v přehledu literatury s udáním knohovny, v níž se tisk vyskytuje, u každého z titulů zvlášť. ACCS: Archivio della Congregazione delle Cause dei Santi, Città del Vaticano1372 Sacra Rituum Congregatio (S.R.C), Decretorum Congregationi Sacrorum Rituum liber I (1588-1599); Decretorum Congregationi Sacrorum Rituum liber II (10.6.1602-17.11.1607); decreta 1625-1627; decreta 1627-1629; decreta 1630-1631; decreta 1632-1636. ACCS, Sacra Rituum Congregatio, fondo Positiones et Rescriptum. ACDF: Archivio della Congregazione per la Dottrina della Fede, Città del Vaticano Sanctum Officium (S. O.): Decreta Sancti Officii (Decreta S.O.) Sanctum Officium (S. O.): Miscellanea (Stanza Storica, St. St.) ACGU: Archiv des Pontificio Collegio Germanico Ungarico in Urbe, Roma Hist. 1, Hist. 24/1, Hist. 24/2, Hist. 43, Hist. 195. ADP: Archivio Doria Landi Pamphilj, Roma, Italia Fondo Aldobrandini: buste (kartóny) 6, 8, 15, 18, 27, 29 Fondo “L’Archiviolo”: buste (kartóny) 207, 214, 220, 243, 275, 279, 310, 311, 312, 315, 316, 318 AGSP: Archivio Generale delle Scuole Pie Reg. Prov. 51 A-B, 52 A-B, 53 A-B. APF: Archivio della Sacra Congregazione de Propaganda fide, Roma, Italia Materiál tohoto archivu jsme konzultovali v Přepisech uložených v NA Praha. APUG: Archivio della Pontificia Università Gregoriana Rukopisy č. 142 a 159. ASC: Archivio Storico Capitolino Archivio della Camera Capitolina, Rubricelle 1372 Archiv Kongregace pro svatořečení a blahořečení není běžně přístupným archivem a postrádá základní archivní pomůcky. Za zpřístupnění fondů, týkajících se olomoucké diecéze a činnosti kardinála Dietrichsteina děkuji archivářce kongregace, sestře Julii Erice Fleschové. 437 ASMA: Archivio Santa Maria dell´Anima A V tom. 15 - Liber Mortuorum 1399-1843; ASMi, Archivio di Stato di Milano, Italia Atti di governo, Potenze estere 3; 4; 104; Carteggio delle Cancellerie dello Stato, vol. 348; 349. Mikrofilmy s materiálem z Archivo general de Simancas týkajícím se Milána ASR: Archivio di Stato di Roma Congregazioni religiose femminili, 26/III, n. 35: Francescane Clarisse in S. Silvestro in Capite (761-1871), buste 4988, 4993, 4995, 4998, 5000, 5193, 5194. Fondo 30 Nottai Capitolini; Cartari-Febei, vol. 162 a 166; Archivio Giustiniani (Armadio unico Savelli), buste 82-99. ASV: Archivio Secreto Vaticano, Città del Vaticano Armadi: Armadio XLIV, vol. 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 55, 56; Armadio XLV, vol. 1, 2, 3, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15; Epistulae ad Principes (Ep. ad Princ.), Registra, vol. 35, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43 , 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 65, 66, 73, 75, 81; Secreteria di Stato, Cardinali, vol. 5, 8, 119; Segreteria dei Brevi, Registra Brevium, vol.: 377; 382; 471; 618; 956; 959; 963; 968; 969. Arch. Concist., Acta Misc., vol. 37, 38, 39, 40, 42; Fondo Borghese I, vol. 720; 648; 933; 952. Fondo Borghese, II, vol. 326. Fondo Borghese, III, vol. 12D; 15 A 1; 44D; 50B; 59A; 60FG; 87AB; 88ef; 102ab; 132A. Fondo Borghese, IV, 145; 145A; 145B; 300. Congregazione del Concilio, Relationes Dioecesium vol. 597A (Olomucen.) ASVR: Archivio Storico del Vicariato di Roma, Città del Vaticano Capitolo della Basilica di Santa Maria in Trastevere: [Titolari, Vicari, Canonici (palchetto 249, busta 10 - neuspoř.); Decreti capitulari 1613-1633 (palchetto 249,vol 45); Liber IV instrumentorum R.mi Capituli S. Mariae Trans Tiberim 1591-1602 (1609, 1633) (palchetto 249,vol 45); Liber V instrumentorum R.mi Capituli S. Mariae Trans Tiberim 1601-1636 (palchetto 249,vol 45)], Parrochia S. Lorenzo in Lucina: Registro dei Morti 1606-1633; Stati d´anime 1607; Stati d´anime 1609; Stati d´anime 1615; Stati d´anime 1618; Stati d´anime 1619; Stati d´anime 1620; Stati d´anime 1621; Stati d´anime 1622; 438 Stati d´anime 1623; Stati d´anime 1624; Stati d´anime 1625; Stati d´anime 1630; Stati d´anime 1632] BAM: Veneranda Biblioteca Ambrosiana, Milano Vol. G 145 inf, G 183 inf., G 184 inf., G 194bis inf., G 197 inf., G 217 inf., G 222 inf., G 250 inf., G 261 inf. BAV: Biblioteca Apostolica Vaticana, Città del Vaticano Vaticani Latini: Vat. lat. 7956. Barberiniani Latini: Barb. lat. 6883, Barb. lat. 6884. Ottoboniani Latini: Ottob. lat. 3346. Fondo Boncompagni – Ludovisi, vol. E 12, E 13, E 14, E 15. Fondo Capponi: vol. 21, 22. Ruoli della famiglia di Nostro Signore: Ruolo n. 109-112. Biblioteca dell´Accademia Nazionale dei Lincei e Corsiniana Mss 238 BNCR: Biblioteca Nazionale Centrale di Roma, Manoscritti e rari Ges. 1253 - 4. HHStA: Haus- Hof- und Staatsarchiv Wien Große Korrespondenz, Alphabetischer Nachtrag, kart. D-H, fasz. D, nefoliováno MZA: Moravský zemský archiv v Brně Fond E 80, Ordinariát Brno Fond E 81, Kapitula sv. Petra a Pavla v Brně (1048) 1207 – 1942 Fond F 18, Hlavní registratura Dietrichštejnů v Mikulově (1249) 1411 – 1889 Fond G 12, Cerroniho sbírka Fond G 83, Matice Moravská Brno 1849-1953 Fond G 140, Rodinný archiv Dietrichsteinů v Mikulově Fond G 450, Hrubý František, prof. PhDr. NA: Národní archiv v Praze Sbírka opisů z italských a vatikánských archivů (Přepisy) ZAOpO: Zemský archiv v Opavě, pracoviště Olomouc Fond AO (Arcibiskupství olomoucké). Fond MCO (Metropolitní kapitula v Olomouci). 439 POUŽITÁ LITERATURA Vzhledem k používanému systému citací nedělíme seznam literatury na staré tisky (tištěné prameny) a moderní literaturu, protože by toto rozdělení ztěžovalo vyhledání konkrétní práce v seznamu. 29MikulSymp KORDIOVSKÝ EMIL – SVOBODA MIROSLAV (reds.), Kardinál František z Ditrichštejna a jeho doba. XXIX. Mikulovské sympozium 11. – 12. října 2006, Brno, MZA – SOA Břeclav – MVS 2007. ABRATE 1975 ABRATE MARIO, Poste e valigia diplomatica negli stati sabaudi dalla grande alleanza alla pace di Utrecht, 1690-1713, Studi Piemontesi 4 (1975) 255-266. ACCORSI 1999 ACCORSI MARIA LUISA, Natio Germanica Bononiae. I. La Matricola, Bologna, Università di Bologna – Archivio di Stato 1999. AGO 1990 AGO RENATA, Carriere e clientele nella Roma barocca, Roma – Bari, Laterza 1990. AGO 1997 AGO RENATA, Sovrano pontefice e società di corte. Competizioni cerimoniali e politica nella seconda metà del XVII secolo, in: VISCEGLIA – BRICE 1997, 223-238. AGO 2006 AGO RENATA, Il gusto delle cose. Una storia degli oggetti nella Roma del Seicento, Roma, Donzelli 2006. AISP 1981 ASSOCIAZIONE ITALIANA DI STORIA POSTALE, Bolli e documenti di sanità, Roma, Halphil 1981. AKIG 1987 JEDIN HUBERT – SCOTT LATOURETTE KENNETH – MARTIN JOCHEN, Atlas zur Kirchengeschichte. Die christlichen Kirchen in Geschichte und Gegenwart, Freiburg – Basel – Rom – Wien, Herder 19873. ALBERICIUS 1770 ALBERICIUS RAYMUNDUS, Venerabilis Caesaris Baronii S.R.E. Cardinalis Bibliothecarii Epistolae et Opuscula pleraque nunc primum ex archetypis in lucem eruta, I-III, Roma, Typographia Komarek 1759-1770. ALBERIGO 1962 ALBERIGO GIUSEPPE, Diplomazia e la vita della chiesa nel XVI secolo, Critica storica, 1962, n. 1, 60n. ALBERIGO 1969 ALBERIGO GIUSEPPE, Cardinalato e collegialità. Studi sull’ecclesiologia tra XI e il XIV secolo, Firenze, Valecchi 1969 (Testi e ricerche di Scienze Religiose 5). ALIVERTI 2004 ALIVERTI MARIA INES, Visits to Genoa: the printed Sources, in: Europa triumphans 2004, vol. 1, 222-235 ALLEN 1972 ALLEN E. JOHN B., Post and courier service in the diplomacy of early modern Italy, The Hague, Nijhoff 1972 (Archives internationales d’histoire des idées, Series Minor, 3) ALONSOMUÑUMER 2002 ALONSO-MUÑUMER ISABEL ENCISO, Linaje, poder y cultura. El Virreinato de Nápoles a comienzos del XVII. Pedro Fernández de Castro, VII Conde de Lemos, [nepublikovaná doktorská teze], Universidad Complutense de Madrid, Facultad de geografía e historia 2002. Přístupné na webu: http://www.ucm.es/BUCM/tesis/ghi/ucm-t25961.pdf [cit.: 2009-04-20]. ANCEL 1908 ANCEL RENÉ, Étude critique sur quelques recueils d’avvisi, Mélanges d’archéologie et d’histoire (EFR) 28 (1908) 115-139. ANCONA 1889 D’ANCONA ALESSANDRO (ed.), Journal du voyage de Michel de Montaigne en Italie par la Suisse et l’Allemagne en 1580 et 1581, Città di Castello 1889. 440 ANDRETTA 2006 ANDRETTA STEFANO, L’arte della prudenza. Teoria e prassi della diplomazia nell’Italia del XVI e XVII secolo, Roma, Biblink 2006. ANG + č. sv. ACTA NUNTIATURAE GALLICAE, vyd. ÉFR a PUG, Řím od r. 1961. Jednotlivé svazky: 1. LESTOCQUOY JEAN (ed.), Rodolfo Pio, Correspondance des nonces en France Carpi et Ferrero 1535-1540 et légations de Carpi et de Farnese, Rome – Paris, ÉFR – E. de Boccard 1961. 2. BLET PIERRE (ed.), Girolamo Ragazzoni évêque de Bergame, nonce en France, Rome – Paris , ÉFR – E. de Boccard 1962. 3. LESTOCQUOY JEAN (ed.), Correspondance des nonces en France Capodiferro, Dandino et Guidiccione 1541-1546 : légations des cardinaux Farnèse et Sadolet et missions d'Ardinghello, de Grimani et de Hieronimo da Correggio, Rome – Paris, ÉFR – E. de Boccard 1963. 4. BARBICHE BERNARD (ed.), Correspondance du nonce en France Innocenzo Del Bufalo évêque de Camerino : 1601-1604, Rome – Paris , ÉFR – E. de Boccard 1964. 5. BLET PIERRE (ed.), Correspondance du nonce en France Ranuccio Scotti (1639- 1641) Rome – Paris, ÉFR – E. de Boccard 1965. 6. LESTOCQUOY JEAN (ed.), Correspondance des nonces en France Dandino, Della Torre et Trivultio 1546-1551 avec des documents relatifs à la rupture des relations diplomatiques 15551-1552, Rome – Paris , ÉFR – E. de Boccard 1966. 7. TOUPIN ROBERT (ed.), Correspondance du nonce en France Giovanni Battista Castelli (1581-1583), Rome – Paris , ÉFR – E. de Boccard 1967. 8. CLOULAS IVAN (ed.), Correspondance du nonce en France Anselmo Dandino (1578-1581), Rome – Paris , ÉFR – E. de Boccard 1970. 9. LESTOCQUOY JEAN (ed.), Correspondance du nonce en France Prospero Santa Croce 1552-1554, Rome – Paris , ÉFR – E. de Boccard 1972. 10. NEVEU BRUNO (ed.), Correspondance du nonce en France Angelo Ranuzzi (1683-1689), t. I. 1683-1686, Rome, ÉFR – PUG 1973. 11. NEVEU BRUNO (ed.), Correspondance du nonce en France Angelo Ranuzzi (1683-1689), t. II. 1687-1689, Rome, ÉFR – PUG 1973. 12. HURTUBISE PIERRE (ed.), Correspondance du nonce en France Antonio Maria Salviati (1572-1578), t. I. 1572-1574, Rome, ÉFR – PUG 1975. 13. HURTUBISE PIERRE (ed.), Correspondance du nonce en France Antonio Maria Salviati (1572-1578), t. II. 1574-1578, Rome, ÉFR – PUG 1975. 14. LESTOCQUOY JEAN (ed.), Correspondance des nonces en France: Lenzi et Gualterio, légation du cardinal Trivulzio (1557-1561), Rome, ÉFR – PUG 1977. 15. DAINVILLE-BARBICHE SÉGOLÈNE DE (ed.), Correspondance du nonce en France Fabrizio Spada (1674-1675), Rome, ÉFR – PUG 1982. 16. LYNN MARTIN A. – TOUPIN ROBERT (eds.), Correspondance du nonce en France Fabio Mirto Frangipani (1568-1572 et 1586-1587) nonce extraordinaire en 1574, 1575-1576 et 1578, Rome, ÉFR – PUG 1984. 17. HAAN BERTRAND (ed.), Correspondance du nonce en France Gasparo Silingardi évêque de Modène (1599-1601), Rome, ÉFR – PUG 2002. ANNALI FD MILANO Annali della Fabbrica del Duomo di Milano dall’origine fino al presente, I -VI., Appendici, Indice (9 sv.), Milano, G. Brigola 1877 – 1885. ANP + č. sv. ACTA NUNTIATURAE POLONAE, vyd. Institutum Polonicum Romae, Řím od r. 441 1990. Jednotlivé svazky: 1. WOJTYSKA HENRICUS DAMIANUS, De fontibus eorumque investigatione et editionibus. Instructio ad editionem. Nuntiorum series chronologica, Roma 1990. 2. WOJTYSKA HENRICUS DAMIANUS (ed.), Zacharias Ferreri (1519-1533) et nuntii minores (1522-1553), Roma 1992. 3/1. WOJTYSKA HENRICUS DAMIANUS (ed.), Aloisius Lippomano (1555-1557), Roma 1993. 6. THADDAEUS GLEMMA – BOGACZEWICZ STANISLAUS (eds.), Iulius Ruggieri (1565-1568), Roma 1991. 9/1. KOROLKO MIROSLAUS – WOJTYSKA HENRICUS DAMIANUS (eds.), Vincentius Lauro (1572-1578). 1. (25 VII 1572 - 30 IX 1574), Roma 1994. 9/2. KOROLKO MIROSLAUS – OLECH LUCIANUS (eds.), Vincentius Lauro (1572- 1578). 2. (1 X 1574 - 30 VI 1575), Roma 1999. 15/1. JARMIŃSKI LESCUS (ed.), Germanicus Malaspina (1591-1598) - v. 1. (1 XII 1591-31 XI 1592), in quo publicantur etiam documenta legationem a latere cardinalis Georgii Radziwiłł necnon munera ab Attilio Amalteo et Maximiliano de Pernštejn expleta illustrantia, Cracoviae 2000. 18/1. TYGIELSKI ADALBERTUS (ed.), Franciscus Simonetta (1606-1612) 1. (21 VI 1606-30 IX 1607), Roma 1990. 22/1. FITYCH THADDAEUS (ed.), Ioannes Baptista Lancelotti (1622-1627). 1. (22 XI 1622 – 31 XII 1623) in quo publicantur etiam documenta internuntii Antonii Francisci Cirioli (12 XI 1622 – 29 IV 1623), Cracoviae 2001. 23/1. LITWIN HENRICUS (ed.), Antonius Santa Croce (1627-1630) 1. (1 III 1627-29 VII 1628), Roma 1996. 24/1. BILIŃSKI ADALBERTUS (ed.), Honoratus Visconti (1630-1636) - v. 1. (20 IV 1630-26 VII 1631), Roma 1992. 25/2. CHNYCZEWSKA-HENNEL THERESIA (ed.), Marius Filonardi (1635-1643). 2 (1 XI 1636 – 31 X 1637), Cracoviae 2006 34/1. DOMIN-JAČOV MARIA (ed.), Opitius Pallavicini (1680 – 1688) 1. (10 VIII 1680 - 29 III 1681), Roma 1995. 34/2. DOMIN-JAČOV MARIA (ed.), Opitius Pallavicini (1680 – 1688) 2. (III 1681 - 15 VII 1681), Roma 1997. 34/3. DOMIN-JAČOV MARIA (ed.), Opitius Pallavicini (1680 – 1688) 3. (14.VII.1681 - 31.XII.1681), Roma 2001. 34/4. DOMIN-JAČOV MARIA (ed.), Opitius Pallavicini (1680 – 1688) 4. (2.I.1682 – 29.VI.1682), Roma 2002. 34/5. DOMIN-JAČOV MARIA (ed.), Opitius Pallavicini (1680 – 1688) 5. (1 VII 1682 – 31 XII 1682), Cracoviae 2005. 34/6. DOMIN-JAČOV MARIA (ed.), Opitius Pallavicini (1680 – 1688) 6. (1 I 1683 – 30 VI 1683), Cracoviae 2008. 37/1. KĘDER ADALBERTUS (ed.), Giovanni Antonio Davia (1696-1700), 1. (13 II 1696 – 28 XII 1696), Cracoviae 2004 41/1. IOANNES KOPIEC (ed.), Iulius Piazza (1706-1708) 1. (8 VII 1706-31 III 1707), Roma 1991. 41/2. IOANNES KOPIEC (ed.), Iulius Piazza (1706-1708) 2. (1 IV 1707 - 31 VIII 1707), Roma 1997. 442 41/3. IOANNES KOPIEC (ed.), Iulius Piazza (1706-1708) 3. (1.XI.1707 - 24.III.1708), Roma 1998. 42/1. IOANNES KOPIEC (ed.), Nicolaus Spinola (1707 - 1712) 1. (20.VIII.1707 - 30.VI.1708), Roma 2002. 42/2. IOANNES KOPIEC (ed.), Nicolaus Spinola (1707 - 1712) 2. (2 VII 1708 – 31 XII 1708), Cracoviae 2007. 57/1. WILK STANISLAUS (ed.), Achilles Ratti (1918-1921) 1 (25 IV - 31 VII 1918), Roma 1995. 57/2. WILK STANISLAUS (ed.), Achilles Ratti (1918-1921) 2. (1 VIII - 11 XI 1918), Roma 1996. 57/3. WILK STANISLAUS (ed.), Achilles Ratti (1918-1921) 3. (12 XI 1918 - 31 I 1919), Roma 1997. 57/4. WILK STANISLAUS (ed.), Achilles Ratti (1918-1921) 4. (1.II.1919 - 30.IV.1919), Roma 1998. 57/5. WILK STANISLAUS (ed.), Achilles Ratti (1918-1921) 5. (1 V 1919 - 31 VII 1919), Roma 1999. 57/7. WILK STANISLAUS (ed.), Achilles Ratti (1918-1921) 7. (1.XI.1919 - 31.I.1920), Roma 2003. ANSELMI 1998 ANSELMI ALESSANDRA, I quartiere dell’ambasciata di Spagna a Roma, in: CALABI – LANARO 1998, 206-221. ANSELMI 2000 ANSELMI ALESSANDRA, Arte, politica e diplomazia: Tiziano, Correggio, Raffaello, l’investitura di Piombino e notizie su agenti spagnoli a Roma, in: CROPER 2000, 101-120. ANSELMI 2001 ANSELMI ALESSANDRA, Il Palazzo dell’Ambasciata di Spagna presso la Santa Sede, Roma, De Luca 2001. ANTONÍN 1994A ANTONÍN LUBOŠ, Dietrichsteinská knihovna na zámku Mikulov, SNM-C 39-40 (1994-5) 1-28. ANTONÍN 1994B ANTONÍN LUBOŠ, Zámecké knihovny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Mikulov, Čtenář 46 (1994) 180-181. ANTONÍN 1997 ANTONÍN LUBOŠ, „Stará piaristická knihovna“ v knižním fondu zámecké knihovny mikulovské, Bibliotheca Strahoviensis 3 (1997) 197-212. ARCHIVALIEN 1907 Archivalien zu neueren Geschichte Österreichs I.1, Wien, A. Holzhausen 1907. ASCPFB + č. sv. KOLLMANN HYNEK – HAAS ANTONÍN (eds.), Acta Sacrae Congregationis de Propaganda fide res gestas bohemicas illlustrantia, jednotlivé vydané svazky: Prodromus, Praha, Comitiorum Bohemiae deputationis 1939. I/1: 1622-1623, Praha 1923. I/2: Index (ANTONÍN HAAS), Praha 1950. II/1: 1623-1624, Praha 1954. II/2: Index (ANTONÍN HAAS), Praha 1955. Aviso 1609 SCHÖNE WALTER (ed), Der Aviso des Jahres 1609, Leipzig, Harrasowitz 1939 (Die Deutsche Zeitung im ersten Jahrhundert ihres Bestehens, 1) AYERBE 1892 MARQUÉS DE AYERBE (ed.), Correspondencia inédita de Don Guillén de S. Clemente, více svazků, Zaragoza 1892. AZZIO 1600 AZZIO T., Discorsi nuovi delle prerogative de’ curiali antichi et moderni 443 cortigiani..., Venezia 1600. BACZKOWSKI 1975 BACZKOWSKI KRZYSZTOF, Zjazd wiedeński 1515. Geneza, przebieg i znaczenie, Warszawa, PWN, 1975. BAĎURA – POLIŠENSKÝ 2000 BAĎURA BOHUMIL – POLIŠENSKÝ JOSEF, Kardinál Dietrichstein a Martyrologium z Gerony, JM 36 (2000) 253-254. BAĎURA 1960 BAĎURA BOHUMIL, Zápas o Valtellinu a český odboj protihabsburský (1618-1628), Sborník historický 7 (1960) 123-156. BAĎURA 1995 BAĎURA BOHUMIL, Styky mezi českým královstvím a Španělskem ve středověku, Táborský archiv 7 (1995-1996) 5-87. BAĎURA 1996 BAĎURA BOHUMIL, Dietrichštejnové a Španělsko, in: BARTEČEK IVO – RESKA JAROSLAV (ed.), České země a Španělsko, Ostrava, FF Ostravské univerzity 1996, 41-58. BAĎURA 1999 BAĎURA BOHUMIL, La casa de Dietrichstein y España, IAP 33 (1999) 47-67. BAĎURA 2001 BAĎURA BOHUMIL, Sátira contra El Escorial: comparación de tres manuscritos, IAP 35 (2001) BAĎURA 2002 BAĎURA BOHUMIL, Alžír nebo Čechy? Španělské dilema, ČČH 100 (2002) 586- 628. BAĎURA 2004 BAĎURA BOHUMIL, Markýza de Mondéjar, JM 40 (2004) 81-108; 41 (2005) 52-82. BAĎURA 2005 BAĎURA BOHUMIL, Documenti ignoti sui comici italiani della terza decade del Seicento, FHB 21 (2005) 211-218. BAGLIONE 1995 BAGLIONE GIOVANNI, Le vite de’ pittori, scultori et architetti dal pontificato di Gregorio XIII del 1572 fino a tempi di papa Urbano Ottavo nel 1642…, Roma 1642. Anastatické vydání s komentářem (a cura di HESS JACOB– ROTTGEN HERWART), Città del Vaticano, BAV 1995 (Studi e testi, 367-369). BAGNI 2007 BAGNI NELLO, Regolamenti sulla disinfezione postale nello Stato Pontificio, Archivio per la storia postale 2007, n. 25-27, dostupné též online: http://www.issp.po.it/articoli/25_Bagni.pdf BAHLCKE – STROHMEYER 1999 BAHLCKE JOACHIM – STROHMEYER ARNO (Hrsg.), Konfessionalisierung in Ostmitteleuropa. Wirkungen des religiösen Wandels im 16. und 17. Jahrhundert in Staat, Gesellschaft und Kultur, Stuttgart, Steiner 1999 (Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropa, 7) BAHLCKE – STROHMEYER 2002 BAHLCKE JOACHIM – STROHMEYER ARNO (Hrsg.), Die Konstruktion der Vergangenheit. Geschichtsdenken, Traditionsbildung und Selbstdarstellung im frühneuzeitlichen Ostmitteleuropa, Berlin, Duncker & Humblot 2002 (ZHF, Beiheft 29) BAHLCKE 1994 BAHLCKE JOACHIM, Regionalismus und Staatsintegration im Widerstreit. Die Länder der böhmischen Krone im ersten Jahrhundert der Habsburgergesellschaft (1526-1619), München, Oldenbourg 1994 (Schriften des Bundesinstituts für deutsche Kultur und Geschichte, 3) BAILLIE 1967 BAILLIE HUGH MURRAY, Etiquette and the Planning of the State Apartments in Baroque Palaces, Archaeologia 101 (1967) 169-199. BAJEROVÁ 1985 BAJEROVÁ M., Rod olomouckých erbovních měšťanů Edelmanů z Brosdorfu, in: Pocta PaedDr. Jiřině Holinkové, Csc., Sborník příspěvků žáků k problematice dějin předbělohorské Olomouce, Ostrava 1985, 24-30. BALATKOVÁ – MILLER 2000 BALATKOVÁ J. – MILLER JAROSLAV, Lenní dvůr Kroměříž III. Lenní knihy 1364- 1888. Katalog, Opava 2000 (Inventáře a katalogy Zemského archivu v Opavě, 444 24). BALBÍN 1658 BALBÍN BOHUSLAV, Diva Turzanensis, sev Historia Originis et Miraculorum Magnae Dei Hominiumque Matris Mariae: Cujus venerabilis statua, prope Brvnam indicio coelestis lucis In Rubis Inventa, Magno Populorum accursu honoratur, Nunc primum A R. P. Bohuslav Aloysio Balbino e Societate Iesv conscripta, Olomvtii, Typis Viti Henrici Etteli 1658 BALCÁREK 1966A BALCÁREK PAVEL, Kancelář kardinála Ditrichštejna v letech 1600-1619, rukopis dizertace na FF UJEP, Brno 1966. BALCÁREK 1966B BALCÁREK PAVEL, Ditrichštejnská kancelář a správa biskupských statků před Bílou horou, Věstník uměleckohistorického muzea v Kroměříži IX-20 (1966) 101- 110. BALCÁREK 1968 BALCÁREK PAVEL, Italská a španělská korespondence kardinála Františka z Ditrichštejna, JM 4 (1968) 123-128. BALCÁREK 1969A BALCÁREK PAVEL, Vyřizování spisů v kanceláři kardinála Františka z Ditrichštejna před rokem 1619, in: VERBÍK ANTONÍN (red.), Sborník k nedožitým padesátinám PhDr. Jiřího Radimského, Brno 1969, 170-182. BALCÁREK 1969B BALCÁREK PAVEL, Příspěvek k dějinám moravského poštovnictví, JM 5 (1969) 119- 120. BALCÁREK 1969C BALCÁREK PAVEL, Kroměřížské „kopiáře“ kardinála Ditrichštejna, Sborník umělecko-historického muzea v Kroměříži 1969, 28-40. BALCÁREK 1974 BALCÁREK PAVEL, Ditrichštejnova kroměřížská a mikulovská kancelář před Bílou horou. Diplomatická studie, JM 10 (1974)-II, 65-72. BALCÁREK 1978 BALCÁREK PAVEL, Kancelář kardinála Ditrichštejna a správa biskupských statků před Bílou Horou, SAP 28 (1978) 66-126. BALCÁREK 1979 BALCÁREK PAVEL, Manský soud v Kroměříži a jeho knihy v letech 1600-1618, in: 140 let SOA v Brně. Sborník statí, Praha 1979, 193-219. BALCÁREK 1980 BALCÁREK PAVEL, Poddanské stížnosti před manským soudem v Kroměříži v letech 1591-1618, ČMM 99 (1980), 52-74. BALCÁREK 1982A BALCÁREK PAVEL, Stížnosti manských poddaných na Kroměřížsku, Zpravodaj Muzea Kroměřížska, 1982, 23-27. BALCÁREK 1982B BALCÁREK PAVEL, František Magnis a Morava na sklonku třicetileté války, SMK 1982, 4-28. BALCÁREK 1988 BALCÁREK PAVEL, Morava a Janov v 15. až 19. století (ve vztahu k jižní Moravě), JM 24/27 (1988), 67-78 BALCÁREK 1989 BALCÁREK PAVEL, Italové – první piaristé v Kroměříži, SMK ‘89 (1989) 29-36. BALCÁREK 1990 BALCÁREK PAVEL, Kardinál František z Ditrichštejna (1570-1636), Kroměříž, Muzeum Kroměřížska 1990 (Kdo byl kdo na Kroměřížsku, 10). BALCÁREK 1996 BALCÁREK PAVEL, Z korespondence Carla Caraffy o pobělohorské Moravě, in: Sborník Polišenský 1996, 13-22. BALCÁREK 1998 BALCÁREK PAVEL, Z korespondence Carla Caraffy, nuncia na císařském dvoře v letech 1621-1628, in: HLAVÁČEK IVAN - HRDINA JAN et al. (red.), Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. Dr. Zdeňky Hledíkové, Praha, Scriptorium 1998, 22-46. BALCÁREK 1999A BALCÁREK PAVEL, Albrecht z Valdštejna, Španělsko a římská kurie, in: Nový Mars Moravicus aneb Sborník příspěvků, jež věnovali prof. dr. Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé k sedmdesátinám, Brno 1999, 463-477. 445 BALCÁREK 1999B BALCÁREK PAVEL, Rozchvácená kardinálská knihovna, Malovaný kraj, Národopisný a vlastivědný časopis Slovácka, 35, 1999/2, 8-9. BALCÁREK 2002A BALCÁREK PAVEL, Le nunziature di Carlo Caraffa degli anni 1621-1628 e la loro accessibilità in forma di edizione, Bollettino dell’Istituto storico ceco di Roma, 3 (2002) 71-90. BALCÁREK 2002B BALCÁREK PAVEL, Papežské vojsko na Moravě v letech 1621-1623, AUPO, Historica 31 (2002) 127-142. BALCÁREK 2002C BALCÁREK PAVEL, Vatikánský pramen pobělohorské rekatolizace Moravy, in: Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci, Brno, Matice moravská 2002, 583- 600. BALCÁREK 2003 BALCÁREK PAVEL, Kongregace pro šíření víry v době třicetileté války (její působnost, organizace, chod, kanceláře a archiv), SPFFBU C 50 (2003) 131-141 BALCÁREK 2006 BALCÁREK PAVEL, Velký kardinál, gubernátor země. František z Dietrichštejna, in: JAN – DRAHOŠ 2006, 219-240. BALCÁREK 2007 BALCÁREK PAVEL, Kardinál František Ditrichštejn (1570-1636). Gubernátor Moravy, České Budějovice, Veduta 2007 (Osobnosti českých a moravských dějin, 5). BALCÁREK 2007A BALCÁREK PAVEL, Kardinál Ditrichštejn ve světle vatikánských pramenů, in: 29MikulSymp, 99-112. BALCÁREK 2007B BALCÁREK PAVEL, Nuncius Caraffa a císařský dvůr ve Vídni v roce 1621, in: Sborník k 70. narozeninám prof. PhDr. Dušana Uhlíře, CSc. (Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis, 7/2007), Opava, Slezská Univerzita 2007, 103-115. BALCÁREK 2007C BALCÁREK PAVEL, Plány Albrechta z Valdštejna na válku proti Turkům, in: MIKULEC JIŘÍ – POLÍVKA MIROSLAV (reds.), Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka, Praha, HÚ AV ČR 2007, 234-241. BALCÁREK 2008 BALCÁREK PAVEL, Kardinál František z Dietrichsteina a jeho doba, in: MLČÁK 2008, 13-21. BALDINI 1981 BALDINI ARTEMIO ENZO, Puntigli spagnoleschi e intrighi politici nella Roma di Clemente VIII: Girolamo Frachetta e la sua relazione del 1603 sui cardinali, Milano 1981. BALETKA 1999 BALETKA TOMÁŠ, Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Thurza 1497-1540, in: Aristokratické dvory a rezidence v raném novověku, OH 7, České Budějovice 1999, 361-382. BÄR 1900 BÄR MAX, Geschichte des königlichen Staatsarchivs zu Hannover, Leipzig, S. Hirzel 1900 (Mittheilungen der k. preussischen Archivverwaltung, 2) BARBARICS – PIEPER 2007 BARBARICS ZSUSZA – PIEPER RENATE, Handwritten newsletters as a means of communication in early modern Europe, in: BETHENCOURT – EGMOND 2007, 53- 80. BARBERINI ET AL. 1961 BARBERINI CECCARIUS URBANO - D’ONOFRIO CESARE - INCISA DELLA ROCHETTA GIOVANNI - PIETRANGELI CARLO - SALERNO LUIGI (reds), Via del Corso. A cura della Cassa di Risparmio di Roma nel 125° anniversario della fondazione, Roma 1961. BARBIELINI 2003 BARBIELLINI AMIDEI ROSANNA, Le decorazioni del Collegio Romano. „Lo sforzo Gregoriano 1581-1585“, in: CERCHIAI 2003, 201-264. 446 BARBIER DE MONTAULT 1862 BARBIER DE MONTAULT X., Année liturgique a Rome ou renseignements sur les saints, les reliques, les fêtes, les églises, les dévotions populaires, les traditions pieuses de la ville éternelle et les fonctions de la Semaine Sainte, Rome, Spithöver 18622. BARBICHE 1962 BARBICHE BERNARD, La politique de Clément VIII à l’égard de Ferrari, Mélanges d’Archéologie et d’Histoire 74 (1962) 289-328. BARBICHE 1982 BARBICHE BERNARD – DE DAINVILLE-BARBICHE SÉGOLÈNE, Les légats "a latere" en France et leurs facultés aux XVIe et XVIIe siècles, Archivum historiae pontificiae 23 (1985) 93-165. Baroko Mor. 1996 KRSEK IVO – KUDĚLKA ZDENĚK – STEHLÍK MILOŠ – VÁLKA JOSEF, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha, Academia 1996. Baronio 1982 DE MAIO ROMEO – GULIA LUIGI – MAZZACANE ALDO (a cura di), Baronio storico e la controriforma. Atti del convegno internazionale di studi, Sora 6-10. ottobre 1979, Sora, Centro di studi soriani „V. Patriarca“ 1982 (Fonti e studi baroniani, 1) Baronio 1985 DE MAIO ROMEO – BORROMEO AGOSTINO – GULIA LUIGI – LUTZ GEORG – MAZZACANE ALDO (a cura di), Baronio e l’arte. Atti del convegno internazionale di studi, Sora 10-13 ottobre 1984, Sora, Centro di studi soriani „V. Patriarca“ 1985 (Fonti e studi baroniani, 2). BARONIUS 1609 BARONIUS CAESAR, Caesari Baronii Tractatus de monarchiae Siciliae, Parisiis apud Hadrianum Beys 1609. [Ex tom. XI Annalium ecclesiasticorum] BARONIUS, Annales + č. sv. BARONIUS CAESAR, Annales ecclesiastici, 1-12, Romae 1588-16131. BARTEČEK – RESKA 1996 BARTEČEK IVO – RESKA JAROSLAV (ed.), České země a Španělsko, Ostrava, FF Ostravské univerzity 1996. BARTOŠ 1958 BARTOŠ FRANTIŠEK MICHÁLEK, Po stopách knihovny Theodora Bezy na Moravě, in: Rodné zemi 1958, 382-385. BARTOŠ 1972 BARTOŠ JOSEF A KOL., Malé dějiny Olomouce, Ostrava 1972. BARTŮNĚK 1945 BARTŮNĚK VÁCLAV, Karel z Lamberka, pražský arcibiskup (4.X.1606 – 15.(?) XI.1612), ČSPS 51-53 (1943-45) 174-214. BARTŮNĚK 1959 BARTŮNĚK VÁCLAV, Probošt Zbyněk Berka z Dubé, in: IDEM (red.), 900 let litoměřické kapituly, Praha, ČKCh 1959, 72-86. BARTŮŠEK 1996 BARTŮŠEK VÁCLAV, Piaristické knihovnictví za Alpami v 17. století, in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska. Sborník z 5. odborné konference v Olomouci, Sdružení knihoven ČR – SVK Olomouc, Brno 1996, 21-29. BARTŮŠEK 2007 BARTŮŠEK VÁCLAV, První piaristé v Mikulově a kardinál Ditrichštejn (1631- 1636), in: 29MikulSymp, 119-134. BASCAPÉ 1945 BASCAPÉ GIACOMO C., I palazzi della vecchia Milano. Ambienti, scene, scorci di vita cittadina, Milano, Hoepli 1945. BASTIAANSE 1967 BASTIAANSE ALEXANDRO, Teodoro Ameyden (1586-1656). Un neerlandese alla corte di Roma, ‘s Gravenhage, Staatsdrukkerij 1967 (Studiën van het Nederlands Historisch Instituut te Rome, V) BAUER 1960 BAUER LOTHAR, Die Kurie und Johann Philipp von Gebsattel, Bischof von Bamberg 1608-1609, QFIAB 40 (1960) 89-115. BAZZANO 2004 BAZZANO NICOLETTA, La Legazia Apostolica di Sicilia: nuove prospettive di 447 ricerca, in: SANFILIPPO – KOLLER – PIZZORUSSO 2004, 59-79. BBKL BAUTZ FRIEDRICH WILHELM et al., Biographisch-bibliographisch Kirchenlexikon, 1-29, Herzberg-Nordhausen, Traugott Bautz 1990-2008, přístupné v aktualizované verzi též na webu: http://www.bautz.de/bbkl/ [cit. 2008- 02-06]. BECKER 1985 BECKER ROTRAUT, Aus dem Alltag des Nuntius Malatesta Baglioni. Nichtdiplomatische Aufgaben der Wiener Nuntiatur um 1635, QFIAB 65 (1985) 306-341. BECKER 2008 BECKER ROTRAUT, Die Wiener Nuntiatur im Dienst der PropagandaKongregation. Italienische Franziskaner als Missionare in Ungarn um 1630, QFIAB 88 (2008) 369-419. BEDOUELLE 1983 BEDOUELLE GUY, Nascita del catechismo, Communio: Rivista internazionale di teologia e cultura 70/72 (1983) 34-52. BEHRINGER 1990 BEHRINGER WOLFGANG, Thurn und Taxis : Die Geschichte ihrer Post und ihrer Unternehmen, München, Piper 1990. BEHRINGER 2003 BEHRINGER WOLFGANG, Im Zeichen des Merkur. Reichspost und Kommunikationsrevolution in der Frühen Neuzeit, Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2003 (Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte, 189) BELLAGARDA 1980 BELLAGARDA M. – BELLAGARDA G., La disinfezione della posta in tempi di epidemia, in: Atti del XXIX congresso nazionale di storia della medicina, Casale Monferrato 1980. BÉLY – ROCHEFORT 1998 BÉLY LUCIEN – ROCHEFORT ISABELLE (réd.), L’invention de la diplomatie. Moyen âge – temps modernes, Paris, P. U. F. 1998. BENDISCIOLI 1957 BENDISCIOLI MARIO, Politica, amministrazione e religione nell’età dei Borromei, in: Storia di Milano X, 1-350 BENEDIKT 1848 VON BENEDIKT F. A., Die Fürsten von Dietrichstein, Graz, Tanzer 1848 (Schriften des Historisches Vereins für Innerösterreich). BENEŠ 1966 BENEŠ FRANTIŠEK, Sbírka opisů z vatikánských a italských archivů ve SÚAr v Praze, SAP 16 (1966), 519-537. BENTIVOGLIO 1934 BENTIVOGLIO GUIDO, Memorie e lettere, ed. PANIGADA COSTANTINO, Bari, Laterza 1934 (Scrittori d’Italia, 35). Přístupné též online: http://www.bibliotecaitaliana.it/exist/ScrittoriItalia/showtext.xq?textID=mets.si035 [cit. 2009-04-01] BERÁNKOVÁ 1981 BERÁNKOVÁ MILENA, Dějiny československé žurnalistiky I., Český periodický tisk do roku 1918, Praha, Novinář 1981. BÉRENGER 2000 BÉRENGER JEAN, Tolérance ou paix de réligion en Europe centrale (1415-1792), Paris, Champion 2000. BERETTA 1977 BERETTA CESARE, Jacopo Menochio e la controversia giurisdizionale milanese negli anni 1596-1600, Archivio Storico Lombardo 103 (1977) 47-128. BERETTA 2000 BERETTA FRANCESCO, L’archivio della Congregazione del Sant’Ufficio: bilancio provvisorio della storia e natura dei fondi d’antico regime, in: DEL COL ANDREA – PAOLIN GIOVANNA (a cura di), L’Inquisizione Romana: metodologia delle fonti e storia istituzionale. Atti del Seminario internazionale, Montereale Valcellina 23 e 24 settembre 1999, Trieste – Montereale Valcellina, Edizioni Università di Trieste – Centro culturale Menocchio 2000, 119-144. 448 BERGERHAUSEN 2001 BERGERHAUSEN HANS-WOLFGANG, Die „Verneuerte Landesordnung“ in Böhmen 1627: ein Grunddokument des Habsburgischen Absolutismus, HZ 272 (2001) 327-351. BERNS – RAHN 1995 BERNS JÖRG JOCHEN – RAHN THOMAS (Hgg.), Zeremoniell als höfische Ästhetik im Spätmittelalter und Frühen Neuzeit, Tübingen 1995. Beschreibung 1639 Ordentliche, vnd Gründliche Beschreibung Deren Gnaden, vnd Wunderzeichen, so der Allmächtige Gott durch die hohe Verdienet ... Jungfrawen Marie in der H. Capellen bey vnser lieben Frawen von Loreto ... in ... Nicelspurg ... von Anno 1624 ... gewürcket hat, Nicolspurg, Michael Langer 1639 [exemplář MZK, sign. ST1-0471.102] BESSIÈRE 2001 BESSIÈRE BERNARD, Madrid, Praha, NLN 2001. BESTINI 1968 BESTINI ARGIA, Inventario del fondo musicale dell’Oratorio, Roma 1968. BETHENCOURT – EGMOND 2007 BETHENCOURT FRANCISCO – EGMOND FLORIKE (eds.), Cultural Exchange in Early Modern Europe, III. Correspondence and Cultural Exchange in Europe, 1400-1700, Cambridge, Cambridge University Press 2007. BEUTTEL 1999 BEUTTEL JAN-ERIK, Der Generalprokurator des Deutschen Ordens an der Römischen Kurie. Amt, Funktionen, personelles Umfeld und Finanzierung, Marburg, Elwert 1999 (Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 55) BEZDĚKA 1871 BEZDĚKA VIKTOR JOSEF, Drahé kameny z koruny Swatowácslawské, čili Žiwoty Swětců, Blahoslawenců a domněním swatých národa českoslowanského, Praha, Dědictví Svatojánské 1871. BEZDĚKA 1880 BEZDĚKA VIKTOR JOSEF, Drahé kameny z koruny svatováclavské. Životy světců, blahoslavenců a domněním svatých n úroda českoslovanského II., Praha, Dědictví Svatojánské 1880. BEZDĚKA 1880A BEZDĚKA VIKTOR JOSEF, František kníže Ditrichštejn, in: BEZDĚKA 1880, 437-479. BIAUDET 1910 BIAUDET HENRY, Les nonciatures apostoliques permanentes jusqu’en 1648, Helsinki 1910. BIBL 1900 BIBL VIKTOR, Klesls Briefe an Kaiser Rudolf II. Obersthofmeister Adam Freiherrn von Dietrichstein (1583-1589). Ein Beitrag zur Geschichte Klesls und der Gegenreformation in Niederösterreich, AÖG 88 (1900) 473-580. BIETENHOLZ – DEUTSCHER + č. sv. BIETENHOLZ PETER G. – DEUTSCHER THOMAS B., Contemporaries of Erasmus: a biographical register of the Renaissance and Reformation, 1–3, Toronto, University of Toronto Press 1985-1987. BÍLEK 1892 BÍLEK TOMÁŠ VÁCLAV, Reformace katolická neboli obnovení náboženství katolického v království českém po bitvě bělohorské, Praha, F. Bačkovský 1892. BÍLEK 1893 BÍLEK TOMÁŠ VÁCLAV, Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, I-II, Praha, F. Bačkovský 1893. BÍLEK 1896 BÍLEK TOMÁŠ VÁCLAV, Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova a působení jeho vůbec a v zemích království českého zvláště, Praha, F. Bačkovský 1896. BILOTTO – NEGRO – MOZZARELLI 1997 BILOTTO A. – DEL NEGRO P. – MOZZARELLI CESARE, I Farnese: conti, guerra e nobiltà in antico regime, Roma 1997. BINKOVÁ – POLIŠENSKÝ 1989 BINKOVÁ SIMONA – POLIŠENSKÝ JOSEF (eds.), Česká touha cestovatelská. Cestopisy, deníky a listy ze 17. století, Praha, Odeon 1989. 449 BIRELEY 1976 BIRELEY ROBERT, The Peace of Prague (1635) and the Counterreformation in Germany, JMH 48(1976)/1 (On Demand Supplement), 31-70. BIRELEY 1981 BIRELEY ROBERT, Religion and Politics in the Age of Counterreformation: Emperor Ferdinand II., William Lamormaini, S.J., and the Formation of Imperial Policy, Chapel Hill 1981. BISTŘICKÝ – KOUŘIL 1967 BISTŘICKÝ JAN – KOUŘIL MILOŠ, Metropolitní kapitula Olomouc 1131-1950. Inventář, I/1 Úvod, Olomouc, 1967 [strojopis; Inventáře a katalogy ZAOpO]. Přístupné též na webu: http://vade.archives.cz/vade/extdoc/217000010/uvody/1525_561_metropolit ni_kapitula_olomouc_d%EDl_1_svazek_1.pdf [cit. 2009-09-04] BISTŘICKÝ 1998 BISTŘICKÝ JAN A KOL., Olomouc. Průvodce městem a okolím, Votobia, Olomouc 1998. BITNAR 1939 BITNAR VILÉM, Postavy a problémy českého baroku literárního, Praha, G. Franzl 1939. BITSKEY 1991 BITSKEY ISTVÁN, The Collegium Germanicum Hungaricum in Rome and the Beginning of Counter-Reformation in Hungary, in: EVANS – THOMAS 1991, 110- 122. BITSKEY 1996 BITSKEY ISTVÁN, Il Collegio Germanico-Ungarico di Roma. Contributo alla storia della cultura ungherese in età barocca, Roma, Viella 1996. BITTNER – GROSS 1936 BITTNER LUDWIG – GROSS LOTHAR (Hgg.), Repertorium der diplomatischer Vertreter aller Länder seit dem Westfällischen Frieden, I, Oldenburg-Berlin, G. Staling 1936 (ex. i moderní reprint z r. 1976). BITTNER 1936- 1940 BITTNER LUDWIG (Hg.), Gesamtinventar des Wiener Haus- Hof- und Staatsarchivs, 1-5, Wien, A. Holzhausen 1932-1940 (Inventäre österreichischerStaatlicher Archive. V. Inventäre des Wiener Haus- Hof- und Staatsarchivs, 4-8) BLAAS 1957A BLAAS RICHARD, Das Kardinalprotektorat der deutschen und der österreichischen Nation im 18. und 19. Jahrhundert, Mitteilungen des österreichischen Staatsarchivs 10 (1957) 148-185. BLAAS 1957B BLAAS RICHARD, Die kaiserliche Auditorat bei der Sacra Romana Rota, Mitteilungen des österreichischen Staatsarchivs 7 (1957) 47-82. BLAAS 1958 BLAAS RICHARD, Die k. k. Agentie für geistliche Angelegenheiten, Mitteilungen des österreichischen Staatsarchivs 11 (1958) 37-152. BLICKLE – SCHLÖGL 2005 BLICKLE PETER – SCHLÖGL RUDOLF (Hgg.), Die Säkularisation im Prozess der Säkularisierung Europas, Epfendorf, bibliotheca academica 2005 (Oberschwaben – Geschichte und Kultur, 13). BLUCHE 2003 BLUCHE FRANÇOIS, Richelieu. Essai, Perrin, Paris 2003. BOBEK 1966 BOBEK JAN, Olomoucká biskupská mince a její postavení na Moravě, in: Sejbal 1966, 165-174. BOBKOVÁ- VALENTOVÁ 2006 BOBKOVÁ-VALENTOVÁ KATEŘINA, Každodenní život učitele a žáka jezuitského gymnázia, Praha, Karolinum 2006. BODART 2000 BODART DIANE H., Enjeux de la présence en image: Les portraits du roi d’Espagne dans l’Italie du XVIIe siècle, in: CROPPER 2000, 77-99. Bohemia Sacra 1974 SEIBT FERDINAND (Hg.), Bohemia Sacra. Das Christentum in Böhmen 973-1973, Düsseldorf 1974. BOMBERA – BOMBERA JAN – FILIP ALEŠ – ZEMEK METODĚJ, Piaristé v Čechách, na Moravě a 450 FILIP – ZEMEK 1992 ve Slezsku 1631-1950, Prievidza, TextM 1992. BONANNI 1710 BONANNI FILIPPO, Catalogo degli ordini religiosi della chiesa militante. Parte terza, in cui si riferiscono alčini di essi tralasciati nella prima edizione, diversi collegii di alunni e congregazioni di fanciulle, Roma, Giorgio Plachi 1710. BONCORI 2003 BONCORI GIUSEPPE, Il Collegio Romano: storia e percorso di un progetto educativo, in: CERCHIAI 2003, 99-124. BONGI 1869 BONGI SALVATORE, Le prime gazzete in Italia, in: Nuova antologia di scienze, lettere ed arti 5/vol. 11/fasc.6 (1869) 311-346. BONNACORSO 1998 BONNACORSO GIUSEPPE, Veneziani a Roma da Paolo II alla caduta della Serenissima: l’ambasciata, le fabbriche, il quartiere, in: CALABI – LANARO 1998, 192-205. BÖRNER 2006 BÖRNER MARIA TERESA, Karl von Lothringen - ein fürstlicher Bigamist. Des Herzogs Ehe mit Beatrix de Cusance im Spiegel der Kölner Nuntiaturberichte Fabio Chigis (1639-1642), RHM 48 (2006) 323 – 346. BOROVIČKA 1910 BOROVIČKA JOSEF, Archiv v Simancasu. Příspěvek ke kritice zpráv španělských vyslanců, Zprávy Zemského archivu království českého 3 (1910) 115-180. BOROVIČKA 1922 BOROVIČKA JOSEF, Pád Želinského. Obsazení nejvyšších zemských úřadů v Čechách v letech 1597-1599, ČČH 28 (1922) 277-304. BOROVIČKA 1931 BOROVIČKA JOSEF, Počátky kancléřování Zdeňka z Lobkovic. Diplomatický rozbor roudnických rukopisů, in: Sborník Friedrich 1931, 435-455. BOROVIČKA 1932 BOROVIČKA JOSEF, Čeští vyslanci do Uher roku 1606, in: Sborník Novák 1932, 407-418. BOROVÝ 1874A BOROVÝ KLEMENT, Dějiny diecése pražské, Praha, Dědictví svatojánské 1874. BOROVÝ 1874B BOROVÝ KLEMENT, Národní dům český v Římě, Praha, Dědictví svatojánské 1874. BORROMEO 1981 BORROMEO AGOSTINO, Le controversie giurisdizionali tra potere laico e potere ecclesiastico nella Milano spagnola sul finire del Cinquecento, in: Atti dell’Accademia di San Carlo. Inaugurazione del IV Anno Accademico 7. novembre 1981, Milano 1981, 43-89. BORROMEO 1982 BORROMEO AGOSTINO, Il Cardinale Cesare Baronio e la Corona Spagnola, in: Baronio 1982, 55-166. BORROMEO 1987 BORROMEO AGOSTINO, Gaspare Visconti, arcivescovo di Milano, e la curia romana (1584-1595), Studia Borromaica, 1 (1987) 9-44. BORROMEO 1989 BORROMEO AGOSTINO, La Chiesa milanese del Seicento e la Corte di Madrid, in: Millain the Great 93-108. BORROMEO 1994 BORROMEO AGOSTINO, Istruzioni generali e corrispondenza dei nunzi: obiettivi prioritari e risultati concreti della politica spagnola di Clemente VIII., in: LUTZ 1994, 119-233. BORROMEO 1998 BORROMEO AGOSTINO (a cura di), La Valtellina, crocevia dell’Europa: politica e religione nell’età della Guerra dei Trent’anni, Milano, G. Mondadori 1998. BORROMEO 1998A BORROMEO AGOSTINO, La Nunziatura di Madrid, la Curia Romana e la riforma postridentina nella Spagna di Filippo II., in: KOLLER 1998, 35-63. Borromeo Lettere 1 Cardinale Federico Borromeo, arcivescovo di Milano. Indice delle lettere a lui dirette conservate all’Ambrosiana, Milano, Biblioteca Ambrosiana 1960 (Fonti Ambrosiani, 34) Borromeo Cardinale Federico Borromeo, arcivescovo di Milano. Indice delle lettere da lui 451 Lettere 2 scritte conservate all’Ambrosiana, Milano, Biblioteca Ambrosiana 1966 (Fonti Ambrosiani, 39) – nevydáno, ad instar manuscripti v Biblioteca Ambrosiana BORSI 1986 BORSI STEFANO, Roma di Sisto V. La pianta di Antonio Tempesta, Roma 1986. BORSI 1990 BORSI STEFANO, Roma di Urbano VIII. La pianta di Giovanni Maggi, Roma, Officina 1990. BÖSEL – KARNER 2007 BÖSEL RICHARD – KARNER HERBERT, Jesuitenarchitektur in Italien (1540-1773), 2. Die Baudenkmäler der Mailändischen Ordensprovinz, Wien, Verlag der ÖAW 2007. (Die Publikationen des Historischen Instituts beim Österreichischen Kulturinstitut in Rom, I-13) BÖSEL 1985 BÖSEL RICHARD, Jesuitenarchitektur in Italien (1540-1773), 1. Die Baudekmäler der Römischen und der Neapoletanischer Ordensprovinz, Wien, Verlag der ÖAW 1985. (Die Publikationen des Historischen Instituts beim Österreichischen Kulturinstitut in Rom, I-7) BOSSY 2008 BOSSY JOHN, Křesťanství na Západě 1400-1700, Praha, Karolinum 2008. BOURDIEU 1980 BOURDIEU PIERRE, Le capital social: notes provisoires, Actes de la Recherche en Sciences Sociales 31 (1980) 2-3. BOURDIEU 1998 BOURDIEU PIERRE, Teorie jednání, Praha, Karolinum 1998. BOUTIER 1996A BOUTIER JEAN, Trois conjurations italiennes: Florence (1575), Parme (1611), Genes (1628), MEFR. Italie et Méditerranée 108 (1996) 319-375. BOUTIER 1996B BOUTIER JEAN, Un „Who’s who“ de la noblese florentine au XVIIe siecle : l’Istoria delle famiglie della città di Firenze de Piero Monaldi, in: Sociétés et idéologies des Temps modernes. Hommage à Arlette Jouanna, Montpellier, Presses de l’Université de Montpellier 1996, t. 1. p. 79-100. BOUTRY – VINCENT 2002 BOUTRY PHILIPPE – VINCENT BERNARD (reds.), Les Chemins de Rome: Les Visites Ad Limina à l′Époque Moderne dans l′Europe Méridionale et le Monde HispanoAméricain (XVIe-XIXe siècle), Rome: École Française de Rome 2002 (Collection de l′ÉFR, 293). BOYLE 1967 BOYLE LEONARD, Osud ostatků svatého Cyrila, in: Se znamením kříže, Řím, Křesťanská akademie 1967, 45-60 BRADÁČ 1985 BRADÁČ JOSEF, Ženitba Jana Sakrandra, in: ČEJKA GUSTAV (red.), Teologické studie. Sborník teologických statí IV., Praha, ČKCh 1985, 84-106. BRAITO 1937 BRAITO SILVESTR MARIA, Svatý Filip Neri, apoštol mládeže a reformátor Říma, Olomouc, Krystal 1937. BRAKENSIEK – WUNDER 2005 BRAKENSIEK STEFAN – WUNDER HEIDE (Hgg.), Erhebene Diener ihren Herren? Herrschaftsvermitttlung im alten Europa, Köln – Wiemar – Wien, Böhlau 2005. BRANDL 1864 BRANDL VINCENC (ed.), Sněm držaný léta 1612. Ze zápisků Karla z Žerotína, Brno, Nitš 1864. BRANDL 1866 BRANDL VINCENC (ed.), Spisy Karla staršího ze Žerotína, Oddělení I, Žerotínovi zápisové o soudě panském 1-2, Brno 1866. BRANDL 1868 BRANDL VINCENC (ed.), Kniha Tovačovská aneb Ctibora z Cimburka a z Tovačova pamět obyčejů, řádů a zvyklostí starodávných a řízení práva zemského v Markrabství Moravském, Brno 1868. BRANDL 1891 BRANDL VINCENC, Manský soud biskupství olomouckého, ČMM 15 (1891) 5-18; 109-118. BRANOWITZER BRANOWITZER G. A., Ueber das Münzrecht der Fürstbischöfe und Erzbischöfe von 452 1849 Olmütz, AÖG 3 (1849) 553-569. BRAUDEL 1987 BRAUDEL FERNAND, Historie et Sciences Sociales: La longue durée, Réseuax 5 (1987)/27, 7 – 37. BRAUDEL 1990 BRAUDEL FERNAND, La Méditerranée et le monde méditerranéen a l’époque de Philippe II., I-III, Paris, Armand Colin 19909 (dotisk 2006). BRAUN 2006 BRAUN GUIDO, Kaiserhof, Kaiser und Reich in der „relazione“ des Nuntius Carlo Carafa (1628), in: Kaiserhof-Papsthof 2006, 77-104. BRAYDA 1922 BRAYDA DI SOLETO PIETRO, Il titolo di Eminenza ai cardinali ed i duchi di Savoia (tre documenti inediti del 1630), Bolletino storico bibliografico subalpino 24 (1922) 230-250. BRÁZDOVÁ 2003 BRÁZDOVÁ LUCIE, Olomoucký biskup, kardinál František Dietrichstein. In: Hudba v Olomouci. Historie a současnost. I. In honorem Pavel Čotek, Olomouc, UPOL 2003, 65-71. BRÁZDOVÁ 2004 BRÁZDOVÁ LUCIE, Stav hudebního dění za episkopátu kardinála Františka Dietrichsteina (1599-1636). Sonda do historie hudebního provozu v Kroměříži, Olomouci a Mikulově v letech 1599-1636, In: Hudba v Olomouci. Historie a současnost. 2. In honorem Robert Smetana. Olomouc, UPOL 2004, s. 145-156. BRÁZDOVÁ 2007 BRÁZDOVÁ LUCIE, Hudební dění za episkopátu kardinála Dietrichsteina v Mikulově, in: 29MikulSymp, 149-157. BREITENBACHE R 1904 BREITENBACHER ANTONÍN, Die Besetzung der Bistümer Prag un Olmütz bis zum Anerkennung des aussliesslichen Wahlrechtes der beiden Domkapitel, ZVGMS 8 (1904) BREITENBACHE R 1906 BREITENBACHER ANTONÍN, Spor biskupa Pavlovského s moravským soudem zemským o soudnictví nad kněžstvem, ČMM 30 (1906) 97-135, 228-270, 349- 373. BREITENBACHE R 1907 BREITENBACHER ANTONÍN, Příspěvek k dějinám reformace moravského kléru za biskupa Stanislava Pavlovského. Aféra Philiponova, ČMM 31 (1907) 152-176, 444-445. BREITENBACHE R 1908 BREITENBACHER ANTONÍN, Kandidatura kardinála Ondřeje Rakouského na biskupství olomoucké, ČMM 32 (1908) 43-64. BREITENBACHE R 1926 BREITENBACHER ANTONÍN, Archiv arcibiskupství olomouckého v Kroměříži, ČAŠ 4 (1926-1927), 145-163. BRICHTOVÁ 2002 BRICHTOVÁ DOBROMILA, Zámek Mikulov, Mikulov, Regionální Muzeum Mikulov 2002. BRICHTOVÁ 2006 BRICHTOVÁ DOBROMILA, Náchodská kaple loretánského kostela v Mikulově, RegioM. Sborník Regionálního muzea v Mikulově 3(2006) 46-50. BRICHTOVÁ 2008 BRICHTOVÁ DOBROMILA, Markéta Františka hraběnka z Dietrichsteina, in: MLČÁK 2008, 64-66. BRŇOVJÁK 2007 BRŇOVJÁK JIŘÍ, Vratislavský biskup Karel Habsburský (1590-1624) – současník kardinála Ditrichštejna, in: 29MikulSymp, 375-389. BRODERICK 1987 BRODERICK JOHN F., The Sacred College of Cardinals: Size and Geographical Composition (1099-1986), Archivum Historiae Pontificiae 25 (1987) 7-71. BRODESSER 1963 BRODESSER SLAVOMÍR, Poznámky k dějinám brněnské kapituly a jejího archivu, Folia diplomatica 12 (1963/1964) 29-33. BRODSKÝ 1990 BRODSKÝ PAVEL, Rukopisy Otakara Kruliše-Randy v Knihovně Národního Muzea, Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 1990, 7/2, 19-30. 453 BROGGIO 2002 BROGGIO PAOLO, L’Urbs e il mondo. Note sulla presenza degli stranieri nel Collegio Romano e sugli orizzonti geografici della „formazione romana“ tra XVI e XVII secolo, Rivista di storia della Chiesa in Italia 56 (2002)/1, 81-120. BRUNELLI 2003 BRUNELLI GIAMPIERO, Soldati del papa. Politica militare e nobiltà nello Stato della Chiesa (1560-1644), Roma, Carocci 2003. BUDER 1737 BUDER CHRISTIAN G., De legationibus oboedientiae Romam missis, in: IDEM, Opuscula, Jena-Leipzig 1737, 399-408. BÜCHEL – REINHARDT 2001 BÜCHEL DANIEL – REINHARDT VOLKER (Hrsg.), Die Kreise der Nepoten. Neue Forschungen zu alten und neuen Eliten Roms in der frühen Neuzeit. Interdisziplinäre Forschungstagung 7. bis 10. März 1999 Istituto Svizzero di Roma, Bern – Berlin – Bruxelles – Frankfurt – New York – Wien, Peter Lang 2001 (Freiburger Studien zur frühen Neuzeit, 5) BUKOVSKÝ 1968 BUKOVSKÝ JAN, Le type de construction de la chapelle de Loreto dans l’architecture du baroque de Bohême, Historica XV (1968) 67-72. BUKOVSKÝ 2000 BUKOVSKÝ JAN, Loretánské kaple v Čechách a na Moravě, Praha, Libri 2000. BULL OSA + č.sv. ALONSO CAROLUS (ed.), Bullarium Ordinis Sancti Augustini. Regesta, 1-7, Roma, Institutum historicum Augustinianum 1997-2002. BULL ROM TAUR + č. sv. Bullarium diplomatum et privilegiorum sanctorum Romanorum Pontificum. Taurinensis editio, I-XXIV, Augustae Taurinorum [Torino] 1857-1872. BURIAN 1948 BURIAN VLADIMÍR, Vývoj náboženských poměrů v Brně, Brno, ÚNV 1948. BURIAN 1980 BURIAN VÁCLAV, Renesanční náhrobní kameny zakladatelů kláštera Hradiska, Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci 206, 1980, 5-15 BURIAN 1985 BURIAN VÁCLAV, Ještě k mauzoleu olomouckých Přemyslovců na Hradisku, Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci 236, 1985, 22-23. BURIAN 1987 BURIAN VÁCLAV, K umělecké historii zaniklého kostela P. Marie na Předhradí v Olomouci, VVM 39 (1987) 66-76. BURIAN 1992 BURIAN VÁCLAV, Osudy tělesných pozůstatků olomouckého biskupa Františka kardinála z Ditrichštejna, VVM 44 (1992) 330-343. BURKE 1988 BURKE PETER, I “sovrani pontefici”: il rituale papale nella prima età moderna, in: IDEM, Scene di vita quotidiana nell’Italia moderna, Roma-Bari, Laterza 1988, 206-226. BURKE 1998 BURKE PETER, Le fortune del Cortigiano. Baldassare Castiglione e i percorsi del Rinascimento europeo, Roma, Donzelli 1998. BURKE 2005 BURKE PETER, Lidová kultura v raně novověké Evropě, Praha, Argo 2005. BURKE 2006 BURKE PETER, Variety kulturních dějin, Brno, CDK 2006. BURKE 2007 BURKE PETER, Žebráci, šarlatáni, papežové : historická antropologie raně novověké Itálie : eseje o vnímání a komunikaci, Jinočany, H&H 2007. BURKE 2008 BURKE PETER, Společnost a vědění. Od Gutenberga k Diderotovi, Praha, Karolinum 2008. BURKHARDT – WERKSTETTER 2005 BURKHARDT JOHANNES – WERKSTETTER CHRISTINE (Hrsg.), Kommunikation und Medien in der Frühen Neuzeit, München, Oldenbourg 2005. (HZ, Beihefte – Neue Folge, 41). BUŠTÍKOVÁ 1999 BUŠTÍKOVÁ LENKA, Analýza sociálních sítí, Sociologický časopis 35 (1999) 193- 206. BUZZI – FERRO 2004 BUZZI FRANCO – FERRO ROBERTA (reds), Federico Borromeo fondatore della Biblioteca Ambrosiana: atti delle giornate di studio 25 – 27 novembre 2004, 454 Milano, Biblioteca Ambrosiana 2005. BŮŽEK – DIBELKA 2007 BŮŽEK VÁCLAV – DIBELKA JAROSLAV (eds.), Člověk a sociální skupina ve společnosti raného novověku, České Budějovice, JU 2007 (OH 12). BŮŽEK – HRDLIČKA 1997 BŮŽEK VÁCLAV – HRDLIČKA JOSEF a kol., Dvory velmožů s erbem růže. Všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce, Mladá Fronta, Praha 1997. BŮŽEK – KELLER 2006 BŮŽEK VÁCLAV – KELLER KATRIN – KOWALSKÁ EVA – PÁLFFY GÉZA, Společnost zemí habsburské monarchie 1526-1740 v české, maďarské, rakouské a slovenské historické vědě posledního desetiletí, ČČH 104 (2006) 485-526. BŮŽEK – KRÁL 2000 BŮŽEK VÁCLAV – KRÁL PAVEL (edd.), Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku, České Budějovice, JU 2000 (OH 8). BŮŽEK – KRÁL 2003 BŮŽEK VÁCLAV – KRÁL PAVEL (edd.), Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526-1740), České Budějovice, JU 2003 (OH 10) BŮŽEK 1997 BŮŽEK VÁCLAV, Říšské město Norimberk a české země v předbělohorské době (Stav a perspektivy studia), FHB 18 (1997) 19-70. BŮŽEK 2002 BŮŽEK VÁCLAV, „Páni a přátelé“ v myšlení a každodenním životě české moravské šlechty na prahu novověku, ČČH 100 (2002) 229-264. BŮŽEK 2008 BŮŽEK VÁCLAV, Der Heilige Stuhl und die böhmischen Länder während des Pontifikats Pauls V., in: KOLLER 2008, 121-141. BYATT 1981 BYATT LUCY CAMPBELL, Il cardinale Niccolò Ridolfi e il palazzo di Bagnaia, Biblioteca e società 10 (1981)/4, 3-8. BYATT 1988 BYATT LUCINDA M. C., Aspetti giurigdici e finanziari e finanziari di una „familia“ cardinalizia del XVI secolo: un progetto di ricerca, in: MOZZARELLI 1988, 611- 630. CACCAMO 2003 CACCAMO DOMENICO, Šíření víry, česká církev a dobově podmíněná tolerance Valeriána Magniho, in: HEROLD – PÁNEK 2003, 159-186. CAFFIERO – VISCEGLIA 2003 CAFFIERO MARINA – VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, Congiure romane e la politica europea: riflessioni introduttive, RMC 11 (2003) 7-27. CAIAZZA 1992 CAIAZZA PIETRO, L´archivio della Sacra Congr. del Concilio (Primi appunti per il problema di riordinamento), Ricerche di Storia Sociale e Religiosa 42 (1992) 7- 24 CAIMMI 2007 CAIMMI RICCARDO, La guerra del Friuli 1615-17 altrimenti nota come Guerra di Gradisca o degli Uschocchi, Gorizia, Libreria Editrice Goriziana 2007. CALABI – LANARO 1998 CALABI DONATELLA – LANARO PAOLA (a cura di), La città italiana e i luoghi degli stranieri XVI – XVII. s., Roma – Bari, Laterza 1998 (Biblioteca di Cultura Moderna 1141). CALCATERRA 2004 CALCATERRA FRANCESCO, La spina nel guanto. Corti e cortigiani nella Roma barocca, Roma, Gangemi 2004 (Roma. Storia, cultura, immagine, 13). CALENZIO 1907 CALENZIO GENEROSO, La vita e gli scritti del Cardinale Cesare Baronio della Congregazione dell’Oratorio, Bibliotecario di Santa Romana Chiesa. Tipografia Vaticana, Roma 1907. CARACCIOLO 1983 CARACCIOLO ALBERTO, Sovrano pontefice e sovrani assoluti, Quaderni storici 18 (1983)/52-1, 279-286. CARAFFA 1630 CARAFFA CARLO, Commentaria de Germanica Sacra restaurata … regnante Ferdinando II., Aversea 1630. CARAFFA, MÜLLER JOSEPH GODEHARD (ed.), Carlo Caraffa vescovo d’Aversa, Relatione dello 455 Relatione stato dell’Imperio e della Germania fatta dopo il ritorno della sua nuntiatura appresso l’imperatore 1628, AÖG 23 (1860) 101-450. CARCEL 1982 CÁRCEL ORTÍ VICENTE, „Relationes ad limina“ de los obispos aragonenses, Revista de historia Jerónimo Zurita 43-44 (1982) 229-244. Cardona 1973 DE FLUVIÀ ARMAND – SOBREQÉS SANTIAGO – DURAN EULÀLIA ET AL., „Cardona“, In: Gran Enciclopèdia Catalana 4 (Barcelona 1973) 393-412. CARGNONI 2007 CARGNONI COSTANZO (red.), Po stopách kapucínských svatých. Kapucínský kalendář svatých, blahoslavených, ctihodných a služebníků Božích, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2007. CARGNONI, Frati + č.sv. CARGNONI COSTANZO (ed.), I frati cappuccini: documenti e testimonianze del primo secolo, 1-5, Perugia, Edizioni Frate Indovino 1988-1993. CARLETTI 1795 CARLETTI GIUSEPPE, Memorie istorico-critiche della chiesa e monastero di S. Silvestro in Capite di Roma, Roma, Pilucchi Cracas 1795. CARRAI – SCHINDLER 2003 CARRAI GUIDO – SCHINDLER OTTO G., Veškerá císařská glory není nic než comedi (Italští a jiní komedianti při pražských korunovacích 1627), Divadelní revue 14 (2003), 4, 38-55. CARRAI 2004 CARRAI GIUDO, Giovanni Pieroni: un informatore mediceo al seguito del generale Wallenstein, eSamizdat 2004 (II) 1, 175-180 [online přístupné na www.esamizdat.it, cit. 2007-04-11] CASTELFRANCH I-CRIPPA 2004 CASTELFRANCHI LIANA – CRIPPA MARIA ANTONIETTA – CASSANELLI ROBERTO – GUERRIERO ELIA, Dizionario di iconografia e arte cristiana, 1-2, Cinisello Balsamo (MI), San Paolo 2004 (Dizionari di San Paolo) CATALANO 1963 CATALANO GAETANO, Il cardinale Cesare Baronio e la „Regia Monarchia Sicula“, in: Raccolta di Scritti in onore di Arturo Carlo Jemolo, I/1, Milano, Giuffrè 1963, 165-183. CATALANO 2001 CATALANO ALESSANDRO, Kardinal Ernst Adalbert von Harrach (1598-1667) und sein Tagesbuch. Ein Dissertationsprojekt, Frühneuzeit-Info 12 (2001), 2, 71-77. CATALANO 2002A CATALANO ALESSANDRO, Juan Caramuel Lobkowicz (1606-1682) e la riconquista delle coscienze in Boemia, RHM 44 (2002) 339-392. CATALANO 2002B CATALANO ALESSANDRO, L’arrivo di Francesco Sbarra in Europa centrale e la mediazione del cardinale Ernst Adalbert von Harrach, in: MARSCHALL B. (ed.), Theater am Hof und für das Volk. Beiträge zur vergleichenden Theater- und Kulturgeschichte. Festschrift für Otto G. Schindler, Maske und Kothurn 48, 2002, s. 203-213. CATALANO 2003A CATALANO ALESSANDRO, Ernest Adalbert von Harrach tra Roma e Vienna, OH 10 (2003) 305-330. CATALANO 2003B CATALANO ALESSANDRO, Italský deník Arnošta Vojtěcha Harracha (1598-1667), , in: HEROLD – PÁNEK 2003, 333-353. CATALANO 2004 CATALANO ALESSANDRO, Die Tagebücher und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach, in: Quellenkunde 2004, 781-789 CATALANO 2005 CATALANO ALESSANDRO, La Boemia e la riconquista delle coscienze. Ernest Adalbert von Harrach e la controriforma in Europa centrale, Roma, Edizioni di Storia e letteratura 2005 (Temi e testi 55). Čes. př.: CATALANO 2008. CATALANO 2006 CATALANO ALESSANDRO, La politica della curia romana in Boemia dalla strategia del nunzio Carlo Carafa a quella del cappucino Valeriano Magni, in: KaiserhofPapsthof 2006, 105-121. CATALANO CATALANO ALESSANDRO, Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu a 456 2008 protireformace v Čechách, Praha, NLN 2008. CATHOLIC ENCYCLOPEDIA + č. sv. The Catholic Encyclopedia, 1-16, New York, Robert Appleton Company 1907- 1913, přístupné též online: http://www.newadvent.org/cathen/ [cit. 2008- 03-13] CEPARI 1609 CEPARI VIRGILIO, Vita B. Aloisii Gonzagae religiosi Societatis Iesu, Ferdinandis S. R. Imp. Principis, marchionis Castilionensis F. natu maximi…, Anterpiae, Ioannes Keerbergius 16092. Přístupné též na webu: http://books.google.cz/books?id=oKYPAAAAQAAJ&pg=PT246&dq=Vita+ B.+Aloysii+Gonzagae&as_brr=1#v=onepage&q=&f=false [cit. 2009-08-24] CEPARI 1891 CEPARI VIRGILIO, Vita di San Luigi Gonzaga, Einsiedeln, Benzinger 18912. CERCHIAI 2003 CERCHIAI CLAUDIA (a cura di), II Collegio Romano dalle origini al Ministero per i Beni e le Attività Culturali, Roma, Istituto poligrafico e Zecca dello Stato 2003. CERMAN 2002 CERMAN IVO, Raimundo Montecuccoli a „válečná strana“ na dvoře Leopolda I., Historie a vojenství 51 (2002) 568-603. CERMAN 2002B CERMAN IVO, Pojmy „frakce“, „strana“ a „kabala“ v komunikativní praxi dvořanů Leopolda I., ČČH 100 (2002) 33-54. CERWINKA 1967 CERWINKA GÜNTER, Die Eroberung der Festung Kanizsa durch die Türken im Jahre 1600, in: Innerösterreich 1564–1619 (= Joannea III), Graz 1967, 409-511. CICATELLI 1980 CICATELLI SANZIO, Vita del P. Camillo de Lellis, ed. SANAZZARO PIERO, Roma, Curia generalizia 1980. CISTELLINI 1982 CISTELLINI ANTONIO (a cura di), Collectanea vetustorum ac fundamentalium documentorum Congregationis Oratorii Sancti Philippi Nerii, Brescia, La Scuola 1982. CISTELLINI 1989 CISTELLINI ANTONIO, San Filippo Neri. L’Oratorio e la congregazione oratoriana. Storia e spiritualità, I-III, Morcelliana, Brescia 1989. CISTELLINI 2000 CISTELLINI ANTONIO, Svätý Filip Neri. Krátky príbeh jedného veľkého života, Vicenza, Kongregácia Oratória sv. Filipa Neriho 2000. CIUCI 2002 CIUCI GIORGIO (a cura di), Storia di Roma dall’antichità a oggi. Roma moderna, Roma-Bari, Laterza 2002. CODOGNO 1666 CODOGNO OTTAVIO, Itinerario delle poste, Venezia 16662. COED ALBERIGO GIUSEPPE – DOSSETTI GIUSEPPE L. – JOANNOU PERIKLES-P. – LEONARDI CLAUDIO – PRODI PAOLO (a cura di), Conciliorum oecumenicorum decreta. Edizione bilingue, Bologna, Edizioni Dehoniane Bologna 20022. COLANTUONO 2000 COLANTUONO ANTHONY, The mute diplomat: theorizing the role of images in seveteenth-century political Negotiations, in: CROPPER 2000, 50-76. Collectanea SCPF + č. sv. Collectanea S. Congregationis de Propaganda Fide seu decreta, instructiones, rescripta pro apostolicis missionibus, I-II, Romae, Propaganda Fide 1907. COMBALUZIER 1968 COMBALUZIER FERNAND, „Sacres épiscopaux à Rome de 1565 à 1662. Analyse intégrale du Ms. „Miscellanea XIII, 33“ des Archives Vaticanes.“, Sacris Eruduri 18 (1967-1968) 120-305. COMMENDONE 1996 MOZZARELLI CESARE (a cura di), Giovanni Francesco Commendone, Discorso sopra la Corte di Roma, Bulzoni, Roma 1996 („Europa delle Corti“. Centro studi sulle società di antico regime. Biblioteca del Cinquecento 68) Compendio 1974 Compendio di Storia della Sacra Congregazione per l´Evangelizazione dei Popoli o „De Propaganda Fide“, 1622-1972, Roma, Urbaniana 1974 [= Euntes docete 457 26 (1973), fasc. 1] CONFORTI 1998 CONFORTI CLAUDIA, La „natione fiorentina“ a Roma nel Rinascimento, in: CALABI – LANARO 1998, 171-191. CongrConc 1964 La Sacra Congregazione del Concilio. Quarto centenario dalla Fondazione (1564- 1964). Studi e ricerche, Città del Vaticano 1964. CONIGLIO 1967 CONIGLIO GIUSEPPE, I Gonzaga, Milano, dall’Oglio 1967 (coll. Grandi famiglie). CONTI 1652A CARLO DE’CONTI, Vita Francisci Cardinalis et principis a Dietrichstein, Marcomannorum Episcopi. Ad illustrissimum & excellentissimum D. Maximilanum a Dietrichstein, S. R. I. Principem, & summum S.C.M. Domui Praefectum, Romae, typis S.C. de Propaganda Fide 1652. [Výtisky v BAV, Stamp. Barberini t. VII.102; Stamp. Chigi V 2356 (int.14); Stamp. Barberini GGG IV.56 (int.5)]. CONTI 1652B CARLO DE’CONTI, Carmina ad illustrissimos et excellentissimos Ferdinandum et Maximilianum a Dietrichstein, S. R. I. comites et S. C. regiaeque Maiestati a cubiculis, Romae, Francesco Moneta 1652. [Výtisky v BAV, Stamp. Barberini GGG IV.56 (int.4); BAV, Stamp. Barberini t. VII.102 (int.2)]. CONTINI – VOLPINI 2007 CONTINI ALESSANDRA – VOLPINI PAOLA (a cura di), Istruzioni agli ambasciatori e inviati medicei in Spagna e nell’“Italia spagnola“ (1536-1648), I. 1536-1586, Roma, Ministero per i beni e le attività culturali 2007 (Pubblicazioni degli archivi di Stato, Fonti 47). CONTINI 2003 CONTINI ALESSANDRA, La concessione del titolo di granduca e la „coronazione“ di Cosimo I fra papato e Impero (1569-1572), in: SCHNETTGER MATTHIAS – VERGA MARCELLO, L’Imperio e l’Italia nella prima età moderna – Das Reich und Italien in der frühen Neuzeit, Bologna – Berlin, Il Mulino – Duncker & Humblot 2003 (AIStIGT, Contributi 17). COOLS – KEBLUSEK – NOLDUS 2006 COOLS HANS – KEBLUSEK MARIKA – NOLDUS BADELOCH (eds.), Your humble servant: agents in early modern Europe, Hilversum, Uitgeverij Verloren 2006. COOLS 2006A COOLS HANS, Francesco Feroni, intermediario di cereali, chiavi e opere d’arte, Quaderni storici 122, 61 (2006), 353-366. COOLS 2006B COOLS HANS, Francesco Feroni (1614/16-1696), in: COOLS – KEBLUSEK – NOLDUS 2006, 39-50. COPPETTI 1998 COPPETTI MARIA ROSARIA, Pietro Paolo Olivieri, scultore e architetto romano del secondo Cinquecento, in: VALERI STEFANO (a cura di), Scultori del Cinquecento, Roma, Lithos 1998, 169-182. CORBO 1975 CORBO ANNA MARIA, Fonti per la storia artistica Romana al tempo di Clemente VIII, Roma, Archivio di Stato 1975. CORETH 1982 CORETH ANNA, Pietas austriaca. Österreichische Frömmigkeit im Barock, Wien 19822. CORNIDES 1967 CORNIDES ELISABETH, Rose und Schwert im päpstlichen Zeremoniell von den Anfängen bis zum Pontifikát Gregors XIII., Wien 1967 (Wiener Dissertationen aus dem Gebiete der Geschichte 9) CORPIC FRIEDBERG AEMILIANUS (ed.), Corpus iuris canonici, I-II, Graz, Akademische Druck- und Verlaganstalt 1959. COURTOIS 1868 DE COURTOIS ALFRED (ed.), Lettres de Madame de Villars a Madame de Coulanges (1679-1681), Paris, Plon 1968. Přístupné též online: http://books.google.cz/books?id=vbkFAAAAQAAJ&dq=Lettres+de+AMda 458 me+de+Villars&printsec=frontcover&source=bl&ots=j9ryBb_by1&sig=3MS eGN5ytaBBLv6gNGbsgr2V8i0&hl=cs&ei=nRCMSrTUKYOh_Abe1amSCg& sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=1#v=onepage&q=&f=false [cit. 2009-08-19] CRISTOFORI 1888 CRISTOFORI FRANCESCO, Storia dei cardinali di Santa Romana Chiesa dal secolo V all’anno 1888, Roma 1888. CROCIUS 1646 CROCIUS JOHANNES, Informationis De quibusdam papisticae religionis articulis, iussu illustrissimi Dietrichstenii Cardinalis et Episcopi Olmucensis editae Consideratio ex Sacra Scriptura & puriori Antiquitate instituta, Casellis, Schütz 1646. CROPPER 2000 CROPPER ELISABETH (ed.), The Diplomacy of Art. Artistic Creation and Politics in Seicento Italy, Papers from a Colloqium held at the Villa Spellmann, Florence 1998, Milano, Nuova Alfa 2000. CYGAN 1975 CYGAN JERZY (ed.), Vita prima Valeriani Magni a Nicolao de Lucca et Ludovico de Salice descripta, Collectanea Franciscana 45 (1975) 213-249. ČÁDA 1937 ČÁDA FRANTIŠEK (ed.), Zemské zřízení znojemské z roku 1535, spolu s tiskem z roku 1562 nově vydané, Praha 1937. ČAPSKÁ 2008 ČAPSKÁ VERONIKA, Rekatolizace zasazená do literárních schémat romance, in: ELBEL 2008, 7-21. ČECHURA 2004 ČECHURA JAROSLAV, Zimní král aneb české dobrodružství Fridricha Falckého, Praha, Rybka Publishers 2004. ČENSKÝ – THILLE 1875 ČENSKÝ FERDINAND – THILLE JOSEF, Česká válka od roku 1618 do roku 1622. Historicko-vojenská studie, Praha 1875. ČERNUŠÁK 2006A ČERNUŠÁK TOMÁŠ, Dominikánské řádové školství na Moravě v 17. a 18. století ve světle pramenů z Moravského zemského archivu, VVM 58 (2006)/1, 42-48. ČERNUŠÁK 2006B ČERNUŠÁK TOMÁŠ, Zánik komunity premonstrátek v Nové Říši, Západní Morava 10 (2006) 124-129. ČERNUŠÁK 2007 ČERNUŠÁK TOMÁŠ, Ke stavu řeholních institucí na Moravě na konci 16. století, in: 29MikulSymp, 301-303. ČERNUŠÁK 2008 ČERNUŠÁK TOMÁŠ, Le attività diplomatiche della corte imperiale nell’autunno del 1608 alla luce della corrispondenza nunziaturale di Antonio Caetani, Bolletino dell’Istituto Storico Ceco di Roma 6 (2008) 171-178. ČERNUŠÁK 2009 ČERNUŠÁK TOMÁŠ, Nuncius Caetani a jeho obrana katolických zájmů v době před vydáním Majestátu Rudolfa II. (1608-1609), ČMM 128 (2009) 35-46. ČERVENÁ 2008 ČERVENÁ JARMILA, Piaristé a kostel sv. Jana Křtitele v Mikulově, RegioM. Sborník Regionálního muzea v Mikulově 5 (2008) 85-102. ČORNEJOVÁ – FECHTNEROVÁ 1986 ČORNEJOVÁ IVANA – FECHTNEROVÁ ANNA, Životopisný slovník pražské univerzity. Filozofická a teologická fakulta 1654-1773, Praha, Univerzita Karlova 1986. ČORNEJOVÁ – KAŠE – MIKULEC – VLNAS 2008 ČORNEJOVÁ IVANA – KAŠE JIŘÍ – MIKULEC JIŘÍ – VLNAS VÍT, Velké dějiny zemí Koruny české, VIII. 1618-1683, Praha-Litomyšl, Paseka 2008. ČORNEJOVÁ – RICHTEROVÁ 2006 ČORNEJOVÁ IVANA – RICHTEROVÁ ALENA et al (reds.), Jezuité a Klementinum, Praha, Národní knihovna 2006. ČORNEJOVÁ ČORNEJOVÁ IVANA, Habsburský absolutismus a autonomie pražské univerzity, 459 1989 AUC Phil et Hist 1989 [vyd. 1991], č. 3, 157-164. ČORNEJOVÁ 1992 ČORNEJOVÁ IVANA, Kapitoly z dějin pražské univerzity v letech 1622-1773, Praha, UK-Karolinum 1992. ČORNEJOVÁ 1995 ČORNEJOVÁ IVANA, Jezuitská akademie do roku 1622, in: KAVKA – PETRÁŇ 1995, 246-268. ČORNEJOVÁ 1995A ČORNEJOVÁ IVANA, Pražské univerzitní slavnosti v 17. století, Documenta Pragensia 1995, č. XII, s. 137-144. ČORNEJOVÁ 1997A ČORNEJOVÁ IVANA, The Religious Situation in Rudolfine Prague, in: Rudolf II and Prague 1997, 310-322. ČORNEJOVÁ 1997B ČORNEJOVÁ IVANA, Education in Rudolfine Prague, in: Rudolf II and Prague 1997, 323-331. ČORNEJOVÁ 2000 ČORNEJOVÁ IVANA, Slavnosti na Karlo-Ferdinandově univerzitě v 17. století, in: Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku. České Budějovice, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích 2000, 471-479. ČORNEJOVÁ 2001 ČORNEJOVÁ IVANA, Obnova katolické církve po Bílé hoře, tradice a nové pohledy, in: Víra nebo vlast? Exil v českých dějinách raného novověku, Ústí nad Labem, Albis international 2001, 258-265. ČORNEJOVÁ 2002 ČORNEJOVÁ IVANA, Tovaryšstvo Ježíšovo: Jezuité v Čechách, Praha, Hart 20022. ČORNEJOVÁ 2003 ČORNEJOVÁ IVANA, Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Pokus o zasazení fenoménu do středoevropských souvislostí, in: Řády 2003, 14-24. ČORNEJOVÁ 2003A ČORNEJOVÁ IVANA, „Gloria Universitatis Carolo-Ferdinandeae Pragensis“ – Oslava pražské univerzity v barokních Čechách, in: HEROLD – PÁNEK 2003, 89- 100. ČORNEJOVÁ 2006 ČORNEJOVÁ IVANA, Osudy jezuitů v českých zemích v letech 1556-1773, in: ČORNEJOVÁ – RICHTEROVÁ 2006, 13-20. ČORNEJOVÁ 2008 ČORNEJOVÁ IVANA, Zapalte kacířské bludy. České mýty XII. Mýtus na téma „temno“, ĎaS 30 (2008)/11, 14-17. ČTVRTNÍK – GALUŠKA – TOŠNEROVÁ 2008 ČTVRTNÍK PAVEL – GALUŠKA JAN – TOŠNEROVÁ PATRICIA, Poštovnictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha, Knihy 555 2008 D’ELVERT – TRAPP 1886 D’ELVERT CHRISTIAN – TRAPP MORIZ, Geschichtliche Notiz über den olmützer Bischofshof, bezw. das Gebäude des Franzens-Museums in Brünn, NotBlHSS 1886, 10-11. D’ELVERT 1850 D’ELVERT CHRISTIAN, Historische Literatur-Geschichte von Mähren und Österreichisch-Schlesien, Brünn 1850. D’ELVERT 1856 [D’ELVERT, CHRISTIAN], Testament des Cardinals, olmützer Fürstbischofs und mährischen Landeshauptmanns Franz Fürsten von Dietrichstein (Auszug aus der alten mährischen Landtafel), SchrHSS 9 (1856) 411-424. D’ELVERT 1861 D’ELVERT CHRISTIAN (ed.), Mährische und Schlesische Chroniken, herausgegeben im Namen der historisch-statistischen Sektion der K. k. mähr.-schl. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde, Brünn 1861 (Quellen und Schriften zur Geschichte Mährens und Österr.- Schlesiens / Monumenta rerum Bohemico-Moravicarum et Silesiacarum, Sectio I.: Scriptores / Chroniken) D’ELVERT 1867 D’ELVERT CHRISTIAN, Beiträge zur Geschichte der Rebellion, Reformation, des 460 dreißigjährigen Krieges und der Neugestaltung Mährens im 17. Jahrhundert, SchrHSS 16, Brno 1867. D’ELVERT 1868A D’ELVERT CHRISTIAN, Weitere Beiträge zur Geschichte der böhmischen Länder im siebzehnten Jahrhundert, SchrHSS 17, Brno 1868. D’ELVERT 1868B D’ELVERT CHRISTIAN, Die Praxis des olmützer bichöflichen Lehenrechtes, SchrHSS 17, Brno 1868, 116-132. D’ELVERT 1878 D’ELVERT CHRISTIAN, Beiträge zur Geschichte der böhmischen Länder insbesondere Mährens im 17. Jahrhunderte, SchrHSS 22-23, Brno 1878. D’ELVERT 1883A D’ELVERT CHRISTIAN, Der Althan’sche Christus-Orden. Der christl. Vertheidigungsbund, NotBlHSS 1883, 12-13. D’ELVERT 1883B D’ELVERT CHRISTIAN, Der Rechtsstreit zwischen Rogendorf und Dietrichstein um Kanitz, NotBlHSS 1883, 13-14. D’ELVERT 1886 D’ELVERT CHRISTIAN, Zur Geschichte der Stadt Nikolburg, NotBlHSS 1886, 27- 29. D’ELVERT 1887 D’ELVERT CHRISTIAN, Der Marien- und Heiligen-Cultus in Mähren und Oesterr.Schlesien, NotBlHSS 1887, 59-64, 66-72, 75-80, 82-88. D’ELVERT 1893 D’ELVERT CHRISTIAN, Zur Geschichte des katholischen Clerus in Mähren und Oesterreichisch-Schlesien, separát z NotBlHSS 1880 a 1893, Brünn, Verlag der historisch-statistischen Section 1893, který obsahuje dva články: Stand des katholischen Clerus in Mähren und Oesterr.-Schlesien bis in die Mitte des 19. Jahrhundertes (s.1-22) a Der Regular-Clerus in Mähren und Oesterr.-Schlesien (s.23-82). Citujeme podle stránkování separátu. D’ELVERT 1895A D’ELVERT CHRISTIAN, Zur Geschichte des Erzbistums Olmütz und insbesondere seines mehrhundertjährigen Kampf mit den mährischen Ständen und der Staatsgewalt, SchrHSS 29, Brno, C. Winiker 1895. D’ELVERT 1895B [D’ELVERT, CHRISTIAN], Die Belagerung der Burg Pernstein durch die Schweden im Jahre 1645, NotBlHSS 1895, 53-55. D’EYDEN 1938 D’EYDEN JAN-GABRIEL, Les cardinaux protecteurs des institutions religieux, des origines à Grégoire XI. nepublikovaná teze, Paris, Institut catholique, Institut de Droit Canon 1938. D’ONOFRIO 1962 D’ONOFRIO CESARE, Gli “Avvisi” di Roma dal 1554 al 1605 conservati in biblioteche ed archivi Romani, Palatino. Rivista romana di cultura 6 (1962) 177-183, 7 (1963) 18-23. D’ONORIO 1992 D’ONORIO JOËL-BENOÎT, Le Pape et le gouvernement de l’Église, Paris, FleurusTardy 1992. DAMIANAKI – PROCACCIOLI – ROMANO 2005 DAMIANAKI CHRYSA – PROCACCIOLI PAOLO – ROMANO ANGELO, (eds.), Ex marmore. Pasquini, pasquinisti, pasquinate nell’Europa moderna. Atti del Colloquio internazionale Lecce-Otranto, 17-19 novembre 2005. Roma, Vecchiarelli 2006 (Cinquecento. Testi e Studi di letteratura italiana, Studi 17). DANDELET 1997 DANDELET THOMAS JAMES, Spanish Conquest and Colonization at the Center of the Old World: The Spanish Nation in Rome, 1555-1625, JMH 69 (1997), 3, 479- 511. DANDELET 2001 DANDELET THOMAS JAMES, Spanish Rome 1500-1700, New Haven – London, Yale University Press 2001 DANDELET 2006 DANDELET THOMAS JAMES, Between Courts. The Colonna Agents in Italy and Iberia, 1555-1600, in: COOLS – KEBLUSEK – NOLDUS 2006, 29-38. DAVID 2007 DAVID JIŘÍ, Ferdinand z Dietrichsteina v zemských služnách. Projev rodové 461 kontinuity nebo péče o kariéru?, in: 29MikulSymp, 391-398. DAXEKER – SUBARIC 2002 DAXECKER FRANZ – SUBARIC LAV, Briefe der Generaloberen an den Astronomen P. Christoph Scheiner SJ, Berichte des naturwissenschaftlich-medizinischen Vereins in Innsbruck 89 (2002) 303-321. DAYTON 2004 DAYTON CORNELIA HUGHES, Rethinking Agency, Recovering Voices, The American Historical Review 109 (2004) 827-843. Přístupné též na webu: http://www.historycooperative.org/journals/ahr/109.3/dayton.html [cit. 2009-09-02] DBBTI + č. sv. Documenta bohemica bellum tricennale illustrantia. Quellen zur Geschichte des dreissigjährigen Krieges aus tschechoslowakischen Archiven und Bibliotheken, 1- 7, Academia, Praha 1971-1981 (hl. editoři: JOSEF JANÁČEK, JOSEF KOČÍ, GABRIELA ČECHOVÁ). Jednotlivé svazky: I. Einleitungsband: JOSEF POLIŠENSKÝ, Der Krieg und die Gesellschaft in Europa 1618-1648 dílo vydané v české mutaci: POLIŠENSKÝ 1970; II. Der Beginn des Dreissigjährigen Krieges. Kampf um Böhmen. Quellen zur Geschichte des Böhmischen Krieges (1618-1620); III. Der Kampf des Hauses Habsburg gegen die Niederlande und ihre Verbündeten. Quellen zur Geschichte des Pfälzisch-Niederländisch-Ungarischen Krieges (1621- 1625), red. KOUŘIL MILOŠ, Praha 1976; IV. Der Dänisch-Neiderdeutsche Krieg und der Aufstieg Wallensteins. Quellen zur Geschichte der Kriegsereignisse der Jahre 1625-1630, red. KOLLMANN JOSEF, Praha 1974; V. Der Schwedische Krieg und Wallensteins Ende. Quellen zur Geschichte der Kriegsereignisse der Jahre 1630-1634, red. TOEGEL MIROSLAV, Praha 1977; VI. Der große Kampf um die Vormacht in Europa. Die Rolle Schwedens und Frankreichs.Quellen zur Geschichte des Dreißigjährigen Krieges 1635-1643, red. BAĎURA BOHUMIL, Praha 1978; VII. Der Kampf um den besten Frieden. Quellen zur Geschichte des Dreißigjährigen Krieges zur Zeit der Friedensverhandlungen von Westphalien und der Ratifizierung des Friedens 1643-1649, red. TOEGEL MIROSLAV, Praha 1981 DBI + č. sv. ISTITUTO DELLA ENCICLOPEDIA ITALIANA, Dizionario biografico degli Italiani, Roma, Treccani od r. 1960 (r. 2008 vyšel svazek 70, poslední heslo „Marsilio“) DDRCAN + č. sv. NAZ RAOUL (dir.), Dictionnaire du droit canonique, 1-7, Paris, Letouzey et Ané 1935-1965. DE CAVI 2007 DE CAVI SABINA, Spain in Naples: Building, Sculpture, and Painting under the Viceroys (1585-1621), Submitted in partial fulfillment of the requirements for the degree of Doctor of Philosophy in the Graduate School of Arts and Science, Columbia University 2007. DE GRAZIA 1980 DE GRAZIA MARGARETA, The Secularization of Language in the Seventeenth Century, Journal of the History of Ideas 41 (1980)/2 319-329. DE LA PLAZA BORES 1986 DE LA PLAZA BORES ANGEL, Archivo general de Simancas. Guia del investigador, Madrid, Ministero de cultura 19863. ISBN 84-7483-167-9 DE OLARRA – LARRAMENDI + č. sv. DE OLARRA GARMENDIA JOSÉ – DE LARRAMENDI MARIA LUISA, Correspondencia entre la nunciatura en España y la Santa Sede Reinado Felipe III (1598-1621), 1-7, Roma, Iglesia nacional española 1960-1967: I. (1598-1601), ed. 1960; II. (1602-1605), ed. 1962; III. (1606-1609), ed. 1963; IV. (1610-1612), ed. 1964; V. (1613-1614), ed. 1965; VI. (1615-1617), ed. 1966; VII. (1618-1621), ed. 1967. 462 DE OLARRA – LARRAMENDI, Indices DE OLARRA GARMENDIA JOSÉ – DE LARRAMENDI MARIA LUISA, Indices de la correspondencia entre la nunciatura en España y la Santa Sede, durante el reinado de Felipe II, 1-2, Madrid, Maestre Norte 1948-1949. DE ROSA – GREGORY 1994 DE ROSA GABRIELE – GREGORY TULLIO (a cura di), Storia dell’Italia religiosa, II. L’età moderna, Roma-Bari, Laterza 1994. DE ROSA 1994 DE ROSA GABRIELE, I codici di lettura del „vissuto religioso“, in: DE ROSA – GREGORY 1994, 303-373. DECRETUM 1621 Decretvm ex Mandato Clementissimo S. Caesareae Regiaeqve Hvngariae et Bohemiae Majestatis Ferdinandi II. per illvstrissimvm et reuerendissimum Principem & Dominum Dn. Franciscum dei gratia Cardinalem á Dietrichstein &c Publio catuquo infames contra Societatem Iesu in Morauia sparse injuriae castigantur & penitus tolluntur, Brno, Haugenhoffer 1621. DEDIC 1932 - 1933 DEDIC PAUL, Die Geschichte des Protestantismus im Olmütz, Jahrbuch der Gesellschaft für die Geschichte des Protestantismus im ehemaligen und neuen Österreich ... 53 (1932) – 54 (1933) ... DEL RE 1964 DEL RE NICCOLO, I cardinali prefetti della Sacra Congregazione del Concilio dalle origini ad oggi (1564-1964), Apollinaris. Commentarius iuris canonici 37 (1964) 107-149. DEL RE 1998 DEL RE NICCOLÒ, La Curia romana. Lineamenti storico-giuridici, Città del Vaticano, LEV 19984. DELUMEAU 1957 DELUMEAU JEAN, Vie économique et sociale de Rome dans la seconde moitié du XVIe siècle 1, Paris, Boccard 1957. DELUMEAU 1959 DELUMEAU JEAN, Vie économique et sociale de Rome dans la seconde moitié du XVIe siècle 2, Paris, Boccard 1959. DELUMEAU 1975 DELUMEAU JEAN, Rome au XVIe siècle, Paris, Hachette 1975. Nové vydání (reprint) 2008. DELUMEAU 1985 DELUMEAU JEAN, Le catholicisme entre Luther et Voltaire, Paris, PUF 19853 (Nouvelle Clio, 30 bis). DENGEL 1907 DENGEL IGNAZ PHILIPP, Berichte von Bischöfen über den Stand ihrer Diözesen, Als Beitrag zur Krichengeschichte Österreichs im 16. und 17. Jahrhundert aus dem Archive des Konzils in Rom, in: Forschungen und Mitteilungen zur Geschichte Tirols un Vorarlbergs IV, Innsbruck 1907. DENIS 1921A DENIS ARNOŠT, Čechy po Bílé Hoře, I, 1-3, II, 1-3 (6 sv.), Praha, Šolc a Šimáček [1921]3. DENIS 1921B DENIS ARNOŠT, Konec samostatnosti české, I-II, Praha, Šolc a Šimáček [1921]3. DEUTSCH 2000 DEUTSCH KARL W., Politické sebeuvědomění, autonomie a suverenita, in: JIRÁK – ŘÍCHOVÁ 2000, 41-66. DHCJ + č. sv. O’NEILL CHARLES E. – DOMINGUEZ JOAQUIN M., Diccionario histórico de la Compañia de Jesús. Biográfico-temático, I-IV, Roma – Madrid, Institutum Historicum SI – Universidad Pontificia Comillas 2001. DIETRICHSTEIN 1607 DIETRICHSTEIN FRANZ, Beichtspiegel Vnd Warer Wegweiser Eine rechte heilsame Beicht anzustellen. Mit einer newen Wegweiserischen Vorrede an Frantzen Bischoffen zu Vlmütz vormehret vn[d] vorbessert, 1607 (přetisk vydání z r. 1606 s ironickou předmluvou signovanou Theophilus de Seelandia). DIETRICHSTEIN 1612 DIETRICHSTEIN FRANCISCUS, Gratulatio illustrissimo Melchiori Kleselio, Pragae, Tobias Leopold 1612, exemplář Strahovské knihovny sign. AA VII 54/9. 463 DIETRICHSTEIN 1620 DIETRICHSTEIN FRANZ, Deß heiligen Haffeners und der himlischen Angelschnur Außzug. Am hohen Fest unserer lieben Frawen Geburts Tag, unnd Frewdenreichen Verkündigung, der zu Franckfurt den 28. Augusti, deß 1619. Jahrs, glücklich abgegangenen Wahl zum Römischen Kayserthumb deß Allerdurchleuchtigsten ... Ferdinandi II. ... gehalten zu Wien in Oesterreich bey S. Stephan von ihr Hochfürtslichen Gnaden Herrn Cardinal von Dietrichstein ... Wien, Wolfgang Schumpp 1620. V digitalizované podobě přístupné online: http://vd17.bibliothek.uni-halle.de/pict/2007/14:006867U/ [cit. 2009-07-31]. [Srv. i exemplář ÖNB 20.T.147] DIETRICHSTEIN 1621 Abschiedt, So in Namen und von wegen Der Röm. Kayserl. auch zu Hungaren und Böhmen Königl: May: unsers allergnädigsten Herrn, zwischen ... Herrn Ambrosio Spinola, Marggraffen zu Sesto ... an einem, Unnd dann ... Herrn Moritzen, Landgraffen zu Hessen ... am andern Theil, in der Churfürstlichen Stadt Bingen den 26. Martii (5. April,) verfasset und geschlossen worden Decret. So auß genedigsten Befelch der Röm: Kays: auch zu Hungern und Böhaim Königl. May: Ferdinandi deß Andern/ [et]c. Durch ... Herrn Frantzen V: Gottes G: Cardinaln V. Dieterichstain Publiciert, und dadurch die in Mähren wider die Societet Jesu Unbillich ergangene diffamation völlig widerumb cassit und auffgehebt worden, Nürnberg, Lochner 1621 a Augsburg, Mang 1621. DIETRICHSTEIN 1627 Predig von Ihr Hochfürstl. Gn. und Herrn, Herrn Frantz, Cardinaln und Fürsten von Dietrichstein, Bischoffen zu Ollmütz und Fürsten etc. In den Thumbkirchen zu S. Stephan in Wienn, in wehrenden Iubilaeo, nach den laidigen grossen Brunst gehalten zu Ehren der Wiennerischen Burgerlichen Brüderschafft unser lieben Frawen Annunciatae im Profeßhauß der Societet Iesu, als sie processionaliter die vier Kirchen thätte besuchen. Gedruckt zu Wienn in Oesterreich bey Matthaeo Formika im Cöllner Hoff, Anno M.DC.XXVII. [exemplář ÖNB 21.W.41] DIETRICHSTEIN 1628 DIETRICHSTEIN FRANZ, Zwo Predigen deren eine am hochheyligen Fest unser lieben Frawen Verkündigung uber gleich damahls in der Marggraffthumb Mähren wegen der Religions Reformation Herrn- und Ritterstands publicierte Patenten des Allerdurchleuchtigist- Großmächtigisten Fürstens und Herrns, Herrns Ferdinandi des Andern Erwöhlten Römischen Kaysers, zu Hungarn und Böhaimb etc. Königs etc. Erczhertzogens zu Oesterreich etc. unsers allergnädigsten Kaysers, Königs und Landsfürstens etc., die ander am Sontag Laetare von der Communion under Einerley gestalt, gehalten zu Brünn in Mährern in der Societet Iesu Kirchen von Ihr Hochfürstl. Gnaden Herrn, Herrn Cardinaln unnd Fürsten von Dietrichstain etc. als Bischoffen zu Olmütz etc., Oslavany, Haugenhofer 1628. [exemplář ÖNB ALT-15553-A] DIETRICHSTEIN 1631 Vera, & compitissima relatione delle feste, giostre e torneamenti fatti per il felicissimo arrivo in Vienna della serenissima infante d. Maria d’Austria, con l’oratione recitata in sua lode dall’eminentissimo cardinale Dietrikstain … et delle cerimonie & pompe funebri fatte per la morte del generale Coll’Alto …, Milano, per Gio Pietro Ramellati et Filippo Ghisolfi 1631. [exemplář Biblioteca Nazionale Braidense, Milano, colloc. GG. III. 048/1] DIRMEYER 2007 DIRMEYER URSULA (Hg.), Mary Ward und ihre Gründung. Die Quellentexte bis 1645, 1-4, Münster, Aschendorff 2007 (Corpus Catholicorum 45-48). DOKOUPIL 1958 DOKOUPIL VLADISLAV, Soupis rukopisů mikulovské dietrichsteinské knihovny (Catalogus codicum manu scriptorum Bibliothecae Dietrichsteinianae Nicolspurgensis), Praha, SPN 1958 (Soupisy rukopisných fondů Univerzitní knihovny v Brně, 2). 464 DOKOUPIL 1978 DOKOUPIL VLADISLAV, Soupis brněnských tisků. Staré tisky do roku 1800, Brno, SVK – AMB – MVS 1978. DOKOUPIL 1996 DOKOUPIL LUMÍR, K vývoji úmrtnosti po třicetileté válce, in: Sborník Polišenský 1996, 47-52. DOMÍNGUEZ ORTIZ 1979 DOMÍNGUEZ ORTIZ ANTONIO, Regalismo y relaciones Iglesia-Estado en el siglo XVII, in: GARCÍA-VILLOSLADA RICARDO (red.), Historia de la Iglesia en España, MESTRE SANCHÍZ ANTONIO (red.), IV: La Iglesia en la España de los Siglos XVII-XVIII, Madrid 1979, 73-124. DOOLEY – BARON 2001 DOOLEY BRENDAN – BARON SABINA A. (eds.), The Politics of Information in Early Modern Europe, London – New York, Routledge 2001 (Routledge Studies in Cultural History, 1). DOOLEY 2006 DOOLEY BRENDAN, Art and Information Brokerage in the Career od Don Giovanni de’Medici, in: COOLS – KEBLUSEK – NOLDUS 2006, 81-95. DOPITA 2007 DOPITA MIROSLAV, Pierre Bourdieu o umění, výchově a společnosti : reflexe sociologie praxe Pierra Bourdieua v české sociologii, Olomouc, UPOL 2007. DOSOUDIL 1936 DOSOUDIL JOSEF, Die Grabstätte des Kardinals Franz Dietrichstein in Olmütz. Zu seinem 300jährigen Todestage am 19. September 1936, ZDVGMS 38 (1936), 89- 92. DOSOUDIL 1938 DOSOUDIL JOSEF, Taxa, Satz und Ordnung in Nikolsburg aus dem Jahre 1630, ZDVGMS 40 (1938), 73-75. DOSTÁL 1966 DOSTÁL FRANTIŠEK, Valašská povstání 1620/1644. Z bojů východomoravského venkovského lidu pod jménem Valachů, Vsetín, MNV 1966. DRESLER 1933 DRESLER ADOLF, Geschichte der italienischer Presse, 1. Von den Anfängen bis 1815, München-Berlin, Oldenbourg 1933. DROSTE 2003 DROSTE HEIKO, Patronage in der frühen Neuzeit – Institution und Kulturform, ZHF 30 (2003) 555-590. DROSTE 2005 DROSTE HEIKO, Die Erziehung eines Klienten, in: BRAKENSIEK – WUNDER 2005, 23-44. DROSTE 2006A DROSTE HEIKO, Im Dienst der Krone. Schwedische Diplomaten 17. Jahrhundert, Berlin, Lit 2006 (Nordische Geschichte, 2). DROSTE 2006B DROSTE HEIKO, Spedire una lettera fra Amsterdam e Stoccolma: una questione di fiducia e precauzioni, Quaderni storici 122, 61 (2006), 367-384. DROSTE 2006C DROSTE HEIKO, Sending a Letter Between Amsterdam and Stockholm. A Matter of Trust and Precautions, in: COOLS – KEBLUSEK – NOLDUS 2006, 135-148. DROZDOVÁ 2006 DROZDOVÁ EVA, Dietrichsteinové z Mikulova. Výsledky antropologického výzkumu vybraných příslušníků rodu, Brno, MU 2006. DŘÍMAL 1969 DŘÍMAL JAROSLAV A KOL., Dějiny města Brna I, Brno 1969. DUCREUX 2006 DUCREUX MARIE-ELISABETH, Několik úvah o barokní zbožnosti a o rekatolizaci Čech, FHB 22 (2006) 143-177. DUDÍK 1851 DUDÍK BEDA (ed.), Chronik der Stadt Olmütz über die Jahre 1619 und 1620, Brünn, Rohrer 1851 [=SchrHSS 1 (1851)]. DUDÍK 1852 DUDÍK BEDA, Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte, Brünn, Winiker 1852. DUDÍK 1855 DUDÍK BEDA, Iter Romanum 1-2, Wien 1855. DUDÍK 1858 DUDÍK BEDA (Hg.), Olmützer Sammel-Chronik vom Jahre 1432 bis 1656, Brünn, Rohrer 1858. 465 DUDÍK 1870A DUDÍK BEDA (ed.), Bericht über die Diöcese Olmütz durch den Cardinal Franz von Dietrichstein im Jahre 1634, AÖG 42 (1870) 213-231. DUDÍK 1870B DUDÍK BEDA (ed.), Statuten der Diözese Olmütz von Jahre 1568, Brünn 1870. DUDÍK 1870C DUDÍK BEDA, Bibliothek und archiv im fürsterzbischöflichen Schlosse zu Kremsier, Wien, Wilhelm Braumeister 1870. DUDÍK 1871 DUDÍK BEDA (ed.), Reformations-Artikeln des Erzbischof’s von Prag Anton Brus aus dem Jahre 1564, AÖG 46 (1871) 215-234. DUDÍK 1876A DUDÍK BEDA (ed.), Correspondenz Kaisers Ferdinand II. und seiner erlauchten Familie mit P. Martinus Becanus und P. Wilhelm Lamormaini, kaiserlichen Beichtvätern S. J., AÖG 54 (1876) 219-350. DUDÍK 1876B DUDÍK BEDA, Handschriften der Bibliothek des Metropolitancapitels in Olmütz. Sitzungs-Berichte der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften, Phil.Hist. Classe, Bd. 81, 1876. DURANTI 1983 DURANTI L., Le carte dell’archivio della Congregazione di sanità in Archivio di Stato di Roma, in: Studi in onore di Leopoldo Sandri, Firenze 1983, II, 457-463. DURANTON – RÉTAT 1999 DURANTON HENRI – RÉTAT PIERRE (eds.), Gazettes et information politique sous l’Ancien Régime. Actes du colloque de Lyon du 5-7 juin 1997, Saint-Étienne, Presses Universitaires de Saint-Étienne 1999. DVORNÍK 2001 DVORNÍK FRANTIŠEK, Počátky zpravodajských služeb: starověký Blízký východ, Persie, Řecko, Řím, byzantská říše, arabsko-muslimské říše, mongolská říše, Čína, Moskevské knížectví, Praha, Prostor 2001. DVORSKÝ 1892 DVORSKÝ FRANTIŠEK, Albrecht z Valdštejna až na konec roku 1621. Nové listy do knihy třistaleté paměti, Praha, ČAVSU 1892 (Rozpravy ČAVSU, roč. 1, tř. I, č. 3) DVOŘÁK 1906 DVOŘÁK RUDOLF, Dějiny markrabství moravského, Brno 1906; reprint s.d. ve dvou svazcích. DVOŘÁK 2007 DVOŘÁK JAN, Správa statků kardinála Dietrichsteina – z centra na periferii, in: 29MikulSymp, 213-226. DWORŽAK 1860 DWORŽAK KARL, Die Wiedereinführung der katholischen Religion auf den Gütern des Hauses Dietrichstein im südlichen Mähren am Schlusse des 16. und Anfange des 17. Jahrhunderts, Wien, L. Mayer 1860. DYKMANS 1968 DYKMANS MARC, Le cérémonial de Nicolas V., RHE 63 (1968) 793. DYKMANS 1977-1985 DYKMANS MARC, Le cérémonial papal de la fin du Moyen Âge à la Renaissance, 1- 4, Bruxelles – Roma, Institut historique Belge de Rome 1977-1985. DZIUBA 1988 DZIUBA ANDRZEJ FRANCISZEK, Jan Azor teolog-moralista, Warszawa, Wydawnictwo Archidiecezji Warszawskiej 1988. EANI + č. sv. Epistulae et acta nuntiorum apostolicorum apud imperatorem 1592-1628 (Český historický ústav) Jednotlivé svazky: Tomus III. Epistulae et acta Johannis Stephani Ferrerii 1604-1607, Pars I. Sectio 1. ed. KRISTEN ZDENĚK, Praha 1944; Tomus IV. Epistulae et acta Antonii Caetani 1607-1611, Pars I. 1607 ed. LINHARTOVÁ MILENA, Praha 1932. Pars II. 1608 Ian.-Mai., ed. LINHARTOVÁ MILENA, Praha 1937. Pars III/1. 1608 Mai.-Aug. ed. LINHARTOVÁ MILENA, Praha 1940. Pars III/2 Ioannis Garziae Millini ad cardinalem Burghesium epistulae e legatione apud Imperatorem A. 1608 datae, ed. LINHARTOVÁ MILENA, Praha 1946. EBERHARD 1981 EBERHARD WINFRIED, Konfessionsbildung und Stände in Böhmen, Wien-München, Oldenbourg 1981. 466 EBERHARD 1989 EBERHARD WINFRIED, Entwicklungsphasen und Probleme der Gegenreformation und katholischen Erneuerung in Böhmen, RQ 84 (1989) 235-257. EBERHARD 1996 EBERHARD WINFRIED, Dietrichstein Franz Seraph, heslo v: GATZ 1996, 129-133. EBERHARD 1999 EBERHARD WINFRIED, Voraussetzungen und strukturelle Grundlagen der Konfessionalisierung in Ostmitteleuropa, in: BAHLCKE – STROHMEYER 1999, 89-104. EBERHARD 2003 EBERHARD WINFRIED, (Erz-)Bistum Olmütz (tschech. Olomouc), heslo v: GATZ 2003, 510-528.860-861.911. EBERHARD 2004 EBERHARD WINFRIED, „Bonum commune“ v konkurenci mezi monarchickou vládou a stavovskou společností, ČČH 102 (2004) 449-473. EC + č. sv. Enciclopedia cattolica, 1-12, Città del Vaticano, Ente per l’Enciclopedia cattolica e per il Libro cattolico, 1948 – 1954. EDELMAYER 1988 EDELMAYER FRIEDRICH, Maxmilian II., Philipp II. und Reichsitalien. Die Auseinandersetzungen um das Reichslehen Finale in Ligurien, Stuttgart, Franz Steiner 1988 (Veröffentlichungen des Instituts für europäische Geschichte Mainz, Ableitung Universalgeschichte, 130) EDELMAYER 1992 EDELMAYER FRIEDRICH, Ehre, Geld und Karriere. Adam von Dietrichstein im Dienst Kaiser Maxmilians II., in: EDELMAYER FRIEDRICH – KOHLER ALFRED (Hg.), Kaiser Maximilian II. Kultur und Politik im 16. Jahrhundert, Wien 1992 (Wiener Bieträge zur Geschichte der Neuzeit, 19), 109-142. EDER 1963 EDER KARL, Der steirische Landeshauptmann Siegmund von Dietrichstein (1480- 1533), Graz, Histor. Landeskommission 1963 (Forschungen zur geschichtliche Landeskunde der Steiermark, 21). EHRENPREIS 2006 EHRENPREIS STEFAN, Kaiserliche Gerichtsbarkeit und Konfessionskoflikt. Der Reichhofsrat unter Rudolf II. 1576-1612, Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2006 (Schriftenreihe der Historischen Komission bei der Bayerischen Akademie der Wisenschaften, 72) EICHLER 1887 EICHLER KAREL, Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku 1, Brno, Dědictví svatého Cyrila a Metoděje 1887. EICHLER 1888 EICHLER KAREL, Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku 2, Brno, Dědictví svatého Cyrila a Metoděje 1888. EISENSTEIN 1997 EISENSTEIN ELIZABETH LEWISOHN, Le rivoluzioni del libro. L'invenzione della stampa e la nascita dell'età moderna, Bologna, Mulino 1997 (a další reprinty) ELBEL 2001 ELBEL MARTIN, Bohemia Franciscana: františkánský řád a jeho působení v českých zemích 17. a 18. století., Olomouc, Univerzita Palackého. Filozofická fakulta. Katedra historie, 2001. (Verbum, 1). ELBEL 2002 ELBEL MARTIN, Dva světy? Konfesijní hranice za švédské okupace Olomouce, 1642 – 1650. in: Historická Olomouc XIII. Konec švédské okupace a poválečná obnova ve 2. polovině 17. století. Sborník příspěvků ze sympózia. Olomouc, UPOL 2002, 99 – 105. ELBEL 2008 ELBEL MARTIN (ed.), Limity a možnosti historického poznání. Sborník z cyklu přednášek, Olomouc- Pardubice, UPOL – Univerzita Pardubice 2008. ELIAS 1969 ELIAS NORBERT, Die höfische Gesellschaft, Neuwied – Berlin 1969 a mnoho dalších vydání. [Nám dostupný italský překlad: ELIAS 1997]. ELIAS 1997 ELIAS NORBERT, La società di Corte, Bologna, Il Mulino 1997 (2006). ELIAS 2006 ELIAS NORBERT, O procesu civilizace. Sociogenetické a psychogenetické studie 1, Praha, Argo 2006. 467 ELIAS 2007 ELIAS NORBERT, O procesu civilizace. Sociogenetické a psychogenetické studie 2, Praha, Argo 2007. EMICH 2001A EMICH BIRGIT, Bürokratie und Nepotismus unter Paul V. (1605-1621). Studien zur frühneuzeitlichen Mikropolitik in Rom, Stuttgart, Anton Hiersemann 2001 (Päpste und Papsttum, 30) EMICH 2001B EMICH BIRGIT, Potere della parola, parole del potere: Ferrara e Roma verso 1600, DPRS 2001/2, 79-106. Enc Papi 2000 KOLEKTIV, Enciclopedia dei papi, I-III, Roma, Isitituto della Enciclopedia italiana 2000. ENGLUND 2000 ENGLUND PETER, Nepokojná léta: historie třicetileté války, Praha, NLN 2000. ENGLUND 2004 ENGLUND PETER, Nepřemožitelný. Historie první severní války, Praha, NLN 2004. ENGLUND 2008 ENGLUND PETER, Stříbrná maska. Pohled na život královny Kristiny, Praha, NLN 2008. Epigrammata 1597 Epigrammata ill.mo et r.mo D. D. Francisco a Dietrichstain baroni in Holenburg, Finckenstain et Thalberg, haereditario pincernae Carinthiae, Domino in Niclaspurg, praeposito Litomericensi, S. D. N. Clementis VIII. intimo cubiculario, cum IV. Id. Octob. primitias Deo offerre, oblata a magnificis et nobilibus collegii convictorum Pragae Societatis Iesu studiosis, Pragae, Wenceslaus Marinus [1597]. Exemplář VKOL sign. 42.890. ERHARD 1586 ERHARD CHRISTOPH, Catholische Brieff, und Sendtschreiben, darinnen vermeldet, wie es ein Beschaffenheit umb das Religionswesen in der Herrschafft Nicolspurg in Märhern: Sampt Angetrucktem Dialogo ... welches von den bekerten Catholischen Burgerskindern daselbsten ... in Ankunfft ... Adams von Dietrichstein, ... gehalten worden, Ingolstadt, Eder 1586. [exemplář VKOL: 3.944] ERNST 1992 ERNST HILDEGARD, Geheimschriften im diplomatischen Briefwechsel zwischen Wien, Madrid und Brüssel 1635-1642, Mitteilungen des Österreichischen Staatsarchivs 42 (1992) 102-128. ERNST 1996 ERNST HILDEGARD, Geheimschriften der Habsburger in dreissigjährigen Krieg, in: DURCHHARDT HEINZ – STROSETZKI CHRISTOPH (Hgg.), Siglo de Oro – Decadencia. Spaniens Kultur und Politik in der ersten Hälfte des 17. Jahrhunderts. La cultura y la política de España en la prima motad del siglo XVII, Köln – Wiemar – Wien, Böhlau 1996 (Münstersche Historische Forschungen, 10), 95-108. Europa triumphans 2004 MULRYNE J. R. – WATANABE-O’KELLY HELEN – SHEWRING MARGARET (eds.), Europa triumphans. Court and Civic Festivals in Early Modern Europe I-II, Aldershot and Burlington VT, Ashgate 2004 EVANS – THOMAS 1991 EVANS ROBERT JOHN WESTON – THOMAS TREVOR VAUGHAN (eds.), Crown, Church and Estates. Central European politics in the Sixteenth and Seventeenth centuries, New York, St. Martin‘s Press 1991 (Studies in Russia and East Europe). EVANS 1969 EVANS ROBERT JOHN WESTON, Bílá Hora a kultura českých zemí, ČsČH 17 (1969) 845-862. EVANS 1980 EVANS ROBERT JOHN WESTON, Rudolf II. Ohnmacht und Einsamkeit, Graz 1980. EVANS 1997 EVANS ROBERT JOHN WESTON, Rudolf II. a jeho svět. Myšlení a kultura ve střední Evropě 1576-1612, Praha, Mladá Fronta 1997. EVANS 2003 EVANS ROBERT JOHN WESTON, Vznik habsburské monarchie 1550-1700, Praha, 468 Argo 2003. EVITASCANDAL O 1598 EVITASCANDALO CESARE, Dialogo del maestro di casa, nel quale si contiene di quanto il maestro di casa deve essere instrutto, Roma 1598. Další vydání: 1603, 1606 FABER 1999 FABER MARTIN, Frühneuzeitliche Kardinalprotektorate. Ein Projekt, RQ 94 (1999) 267-274. FABER 2004 FABER MARTIN, Gubernator, protector et corrector“. Zum Zusammenhang der Entstehung von Orden und Kardinalprotektoraten von Orden in der lateinischen Kirche, ZKG 115 (2004) 19-44. FABER 2005 FABER MARTIN, Scipione Borghese als Kardinalprotektor, Dissertationsarbeit 2005. FABER 2006 FABER MARTIN, Entweder Nepot oder Protektor. Scipione Borghese als Kardinalprotektor von Deutschland (1611-1633), in: Kaiserhof-Papsthof 2006, 59- 65. FAGIOLO 1997 FAGIOLO MARCELLO, Corpus delle feste a Roma, 2. Il Settecento e l’Ottocento, Roma, De Luca 1997. FAGIOLO 1997A FAGIOLO MARCELLO, La festa a Roma dal Rinascimento al 1870, 1-2, Torino 1997. FAGIOLO DELL’ARCO 1997 FAGIOLO DELL’ARCO MAURIZIO, Corpus delle feste a Roma, 1. La festa barocca, Roma, De Luca 1997. FASANO – ROSA 2001 FASANO GUARINI ELENA – ROSA MARIO (a cura di), L’informazione politica in Italia (secoli XVI – XVIII). Atti del seminario organizzato presso la Scuola Normale Superiore di Pisa, Pisa, Scuola Normale Superiore 2001. FASSEAU 1769 FASSEAU A. TH. (ed.), Collectio Synodorum et statutorum almae dioecesis Olomucenae, Rezii 1769. FATTORI 2004 FATTORI MARIA TERESA, Clemente VIII. e Sacro Collegio 1592-1605. Meccanismi istituzionali ed accertamento di governo, Stuttgart, Hiersemann 2004 (Päpste und Papstum, 33). FATTORI 2005 FATTORI MARIA TERESA, Continuità e discontinuità nel concistoro della chiesa cattolica, in: MELLONI ALBERTO – SCATENA SILVIA (eds.), Synod and Synodality. Theology, History, Canon Law and Ecumenism in new contact. International Colloquium Bruges 2003, Münster, LIT 2005 (Christianity and history, 1), 143-172. FATTORI 2007 FATTORI MARIA TERESA, Lehnsrecht und Stärkung des Territorialstaats im Kontext der Devolution Ferraras am Ende des 16. Jahrhunderts, in: zeitenblicke 6 (2007), Nr. 1, [10.05.2007], dostupné na webu: http://www.zeitenblicke.de/2007/1/fattori/index_html [cit. 2009-04-01] FAULSTICH 1998 FAULSTICH WERNER, Medien zwischen Herrschaft und Revolte: die Medienkultur der Frühen Neuzeit (1400-1700), Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 1998. (Die Geschichte der Medien ; 3) FAULSTICH 2006 FAULSTICH WERNER, Mediengeschichte 1-2, Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2006. FEDELE – GALLENGA 1988 FEDELE CLEMENTE – GALLENGA MAURO, Per servizio di Nostro Signore. Strade, corrieri e poste dei papi dal medioevo al 1870, Modena, E. Mucchi 1988 (Quaderni di storia postale 10). FECHTNEROVÁ 1993 FECHTNEROVÁ ANNA, Rectores collegiorum Societatis Iesu in Bohemia, Moravia ac Silesia usque ad annum MDCCLXXIII iacentium – Rektoři kolejí Tovaryšstva 469 Ježíšova v Čechách, na Moravě a ve Slezsku do roku 1773, I-II, Praha, Národní knihovna 1993 (Edice oddělení rukopisů a starých tisků, Miscellanea Monographica, 4). FEJÉR 1982 + č. sv. FEJÉR JOSEPHUS, Defuncti primi saeculi Societatis Jesu 1540-1640, I-II, Romae, Curia Generalitia SJ 1982. FEJÉR 1985-1990 + č. sv. FEJÉR JOSEPHUS, Defuncti secundi saeculi Societatis Jesu 1641-1740, I-V, Romae, Curia Generalitia SJ 1985-1990. FELDKAMPF 1992 FELDKAMPF MICHAEL F., Bullen von Nuntien und Legaten: zum Sprachgebrauch des Terminus „Bulle“ in der frühen Neuzeit, RHM 34/35 (1992/93) 133-138. FERRAU 1994 FERRAU GIACOMO, Politica e cardinalato in un età di transizione. Il De cardinalatu di Paolo Cortesi, in: GENSINI 1994, 519-540. FEYFAR 1879 FEYFAR MATHIAS MARIA, Die erlauchten Herren auf Nikolsburg, Wien 1879. FIALA – STELLNER – ŽUPANIČ 2001 FIALA MILAN – STELLNER FRANTIŠEK – ŽUPANIČ JOSEF, Encyklopedie knížecích rodů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Nakl. Aleš Skřivan ml., Praha 2001. FIALA 1997 FIALA JAN, Hrozné doby protireformace, Eman, Heršpice 1997. FIALA 2001 FIALA JIŘÍ, Starší literární ztvárnění martyria sv. Jana Sarkandera, Česká literatura 49 (2001) 572-593. FIALA 2005 FIALA JIŘÍ, Poznámky k topografii Olomouce během švédské okupace města v letech 1642 – 1650. in: AUPO. Facultas Philosophica. Studia Moravica 3 (2005) 65 – 76. FIALOVÁ 1967 FIALOVÁ VLASTA (ed.), Kronika holešovská 1615-1645, Holešov 19672. FIDLER 1996 FIDLER PETR, ... alla moderna gebaut und von sehr arkrab goet... Das Palais Dietrichstein-Lobkowitz in Wien. Zur Frage des französischen Einflusses in der mitteleuropäischen Architektur und Mitteleuropa des 17. Jahrhunderts, Acta historiae artium 37 (1994-1995) 145-175. FIEDLER 1866 FIEDLER JOSEPH (ed.), Die Relationen der Botschafter Venedigs über Deutschland und Österreich im siebzehnten Jahrhundert, I. Kaiser Mathias bis Kaiser Ferdinand III., FRA II.26, Wien 1866. FINOCCHIARO 2005 FINOCCHIARO GIUSEPPE, Cesare Baronio e la Tipografia dell’Oratorio. Impresa e ideologia, Firenze, Leo S. Olschki 2005 (Storia della tipografia e del commercio del libro, 6). FIORANI – PROSPERI 2000 FIORANI LUIGI – PROSPERI ADRIANO (a cura di), Storia d’Italia. Annali 16. Roma, città del papa. Vita civile e religiosa dal guibileo di Bonifaccio VIII al giubileo di papa Wojtyła, Torino, Einaudi 2000. FIRPO 1990 FIRPO M., Il Sacco di Roma del 1527 tra profezia, propaganda politica e riforma religiosa, Cagliari 1990. FITZLER 1937 FITZLER MATILDE A., Die Entstehung der sogenannten Fuggerzeitungen in der Wiener Nationalbibliothek, Baden, Rohrer 1937. FLODROVÁ 1987 FLODROVÁ MILENA, Brněnský knihtisk v 17.a 18. století, in: Knihtisk v Brně a na Moravě. Sborník z konference Brno – 4. září 1986, Brno, MVS – SVK 1987. FLOROVSKÝ 1941 FLOROVSKÝ ANTONÍN V., Čeští jesuité na Rusi. Jesuité české provincie a slovanský východ, Praha, Vyšehrad 1941. FLOSS 1992 FLOSS PETR, Labyrint srdce a ráj světa. Obrazy doby, života a díla Jana Amose Komenského, Fénix, Praha 1992. FOIS 1995 FOIS MARIO, Il Coleggio Romano: l’istituzione, la struttura, il primo secolo di vita, 470 RMC 3 (1995) 571-599. FOLTÝN 2005 FOLTÝN DUŠAN A KOL., Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha, Libri 2005. FOLTYNOVSKÝ 1910 FOLTYNOVSKÝ JOSEF, Králický rukopis o bl. Janu Sarkandrovi, Hlídka 27 (1910), 379-387. FONTANA 1694 FONTANA CARLO, Templum Vaticanum et ipsius origo, Romae, J. F. Buagni 1694. Citujeme výtisk uchovávaný v MZK, sign. ST 5 2598. FORBELSKÝ 2006 FORBELSKÝ JOSEF, Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století. Osudy generála Baltasara Marradase, Praha, Vyšehrad 2006. FORCELLA, Iscrizioni + č. sv. FORCELLA VINCENZO, Iscrizioni delle chiese e d’altri edificii di Roma del secolo XI ai nostri giorni, 1-14, Roma 1869-1884. FORTE 1959 FORTE STEPHEN L., The Cardinal-Protector of the Dominican Order, Roma, Istituto storico domenicano 1959 (Institutum Historicum FF. Praedicatorum Romae ad S. Sabinam, Dissertationes historicae 15) FOSI 1989 FOSI IRENE, Il consolato fiorentino a Roma e il progetto per la chiesa nazionale, Studi romani 37 (1989) 20-40. FOSI 1993A FOSI IRENE, Justice and Its Image: Political Propaganda and Judicial Reality in the Pontificate of Sixtus V, Sixteenth Century Journal 24 (1993) 75-95. FOSI 1993B POLVERINI-FOSI IRENE, A proposito di una lacuna storiografica: La nazione tedesca a Roma nei primi secoli dell’età moderna, RMC 1 (1993) 45-56. FOSI 1994 FOSI IRENE, Genealogie e storie di famiglie fiorentine nella Roma del Seicento, in: LAMIONI 1994, 179-195. FOSI 1997 FOSI IRENE, All’ombra dei Barberini. Fedeltà e servizio nella Roma barocca, Roma, Bulzoni 1997 („Europa delle Corti“ Centro studi sulle società di antico regime. Biblioteca del Cinquecento, 73). FOSI 1998 FOSI IRENE, Sovranità, patronage e giustizia: suppliche e lettere alla Corte romana nel primo Seicento, in: SIGNOROTTO – VISCEGLIA 1998, 207-242. FOSI 2001A FOSI IRENE, Roma e gli „utramontani“. Conversioni, viaggi, identità, QFIAB 81 (2001) 351-396. FOSI 2001B FOSI IRENE, Giustizia, giudici e tribunali fra centro e periferia nello Stato ecclesiastico secoli XVI-XVII, DPRS 2001/2, 193-2006. FOSI 2006 FOSI IRENE, La famiglia Savelli e la rappresentanza imperiale a Roma nella prima metà Seicento, in: Kaiserhof-Papsthof 2006, 67-76. FOSI 2007 FOSI IRENE, La giustizia del papa. Sudditi e tribunali nello Stato Pontificio in età moderna, Roma – Bari, Laterza 2007. FOSI 2008 FOSI IRENE, Procurar a tutt’huomo la conversione degli heretici. Roma e conversioni nell’Impero nella prima metà del Seicento, QFIAB 88 (2008) 335-368. FRAGNITO 1988 FRAGNITO GIGLIOLA, „Parenti“ e „familiari“ nelle corti cardinalizie del Rinascimento, in: MOZZARELLI 1988, 585-587. FRAGNITO 1991 FRAGNITO GIGLIOLA, La trattistica cinque-seicentesca sulla corte cardinalizia. „Il vero ritratto d’una belissima e ben governata corte“, AIStIGT 17 (1991) 135-185. FRAGNITO 1993 FRAGNITO GIGLIOLA, Cardinals’ Courts in Sixteenth-Century Rome, JMH 65 (1993) 26-56. FRAGNITO 1994 FRAGNITO GIGLIOLA, Le corti cardinalizie nella Roma del Cinquecento, RSI 106 (1994) 5-41. FRAGNITO 1996 FRAGNITO GIGLIOLA, Le loisir lettré à la cour du Cardinal (XVIe – XVIIe siècle, in: 471 FUMAROLI MARC – SALAZAR PHILIPPE-JOSEPH – BURY EMMANUEL (eds.), Le loisir lettré à l’âge classique, Genève, Droz 1996 (Travaux du grand siècle, 4), 131-147. FRAJESE 1988 FRAJESE VITTORIO, Regno ecclesiastico e Stato moderno. La polemica fra Francesco Peña e Roberto Bellarmino sull’esenzione dei chierici, AIStIGT 14 (1988) 273- 339. FRANCEK 1995 FRANCEK JINDŘICH (ed.), Rekatolizace v českých zemích. Sborník příspěvků z konference v Jičíně konané 10. září 1993, Jičín, Městský úřad 1995. FRANCESCHINI 2003 FRANCESCHINI CLARA, Nostalgie di un esule. Note su Giacomo Castelvetro (1546- 1616). Questioni di storia inglese tra Cinque e Seicento, Cromohs 8 (2003) 1-13, přístupné online na adrese: http://www.cromohs.unifi.it/8_2003/franceschini.html [cit. 2007-06-11] FRANÇOIS 1886 FRANÇOIS A., Elenco di notari che rogarono atti in Roma dal secolo XIV all’anno 1886, Roma 1886. FRANZL 1978 FRANZL JOHANN, Ferdinand II. Kaiser im Zwiespalt der Zeit, Graz – Wien – Köln, Styria 1978. FRENZ 1998 FRENZ THOMAS, Papsturkunden des Mittelalters und der Neuzeit, WiesbadenStuttgart 1998, italská přepracovaná edice: I documenti pontifici nel Medioevo e nell’Età moderna, Città del Vaticano, Scuola Vaticana di Paleografia, Diplomatica e Archivistica 19982 (Littera antiqua, 6). FRESACHER 1977 FRESACHER WALTER, Der Übergang der Herrschaften Finkenstein und Hollenburg an den Weichselstätter Zweig der Herren von Dietrichstein, Carinthia I. Zeitschrift für geschichtliche Landeskunde von Kärnten 167 (1977) 117-149. FRIGO 1995 FRIGO DANIELA, Virtù politiche e „pratica dell corti“: l’immagine dell’ambasciatore tra Cinque e Seicento, in: CONTINISIO CHIARA – MOZZARELLI CESARE (a cura di), Repubblica e virtù. Pensiero politico e monarchia cattolica fra XVI e XVII secolo, Roma, Bulzoni 1995 (Biblioteca del Cinquecento, 67) FRIGO 1998 FRIGO DANIELA, Corte, onore e ragion di stato: il ruolo dell’ambasciatore in età moderna, Cheiron 15 (1998), 30, 7-55. FRIGO 2000 FRIGO DANIELA (red.), Politics and diplomacy in early modern Italy. The structure of diplomatic practice, 1450-1800, Cambridge, Cambridge University Press 2000 (Cambridge Studies of Italian History and Culture). FRIGO 2008 FRIGO DANIELA, Prudence and Experience: Ambassadors and Political Culture in Early Modern Italy, Journal of Medieval and Early Modern Studies 38 (2008) 15-34. FUČÍKOVÁ 1997 FUČÍKOVÁ ELIŠKA (ED.), Rudolf II. a Praha. Císařský dvůr a residenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy, Rudolf II and Prague. The Imperial Court and Residential City as the Cultural and Spiritual Heart of Central Europe, I-II, Prague – London – Milan, Správa Pražského hradu – Thames and Hudson – Skira Editore 1997. FUKALA 1997 FUKALA RADEK, Profil Žerotínových adresátů a politických partnerů v opavskokrnovské oblasti, FHB 18 (1997) 143-165. FUKALA 2001 FUKALA RADEK, Protilichtenštejnská opozice na Opavsku v letech 1613-1617, ČMM 120 (2001) 67-90. FUKALA 2004 FUKALA RADEK, Alexandr Hloub z Nadějova – velitel hukvaldské posádky v době zimnho království, in: Hukvaldské etudy. Sborník studií in memoriam profesora Miloně Dohnala (14.6.1924-30.3.2004), Ostrava, Ústav pro 472 regionální studia a Filozofická fakulta OU 2004, 57-61. FUKALA 2005 FUKALA RADEK, Jan Jiří Krnovský. Stavovské povstání a zápas s Habsburky, České Budějovice, Veduta 2005. GABZDYLOVÁ 1993 GABZDYLOVÁ SVATAVA, Znaky olomouckých kanovníků v období episkopátu kardinála Dietrichštejna, nepublikovaná diplomová práce na katedře historie FF UP (vedoucí: Jan Bistřický), Olomouc 1993, uloženo v Archivu UP, i.č. 6304. GAJDOŠ 1935 GAJDOŠ VŠEVLAD M., Biblia ex libris Joannis Sarcandri, ČKD 76 (1935) 569-574. GALASSO 2006 GALASSO GIUSEPPE, Carlo V e Spagna imperiale: studi e ricerche, Roma, Edizioni di storia e letteratura 2006. GANZER 1993 GANZER KLAUS, Der ekklesiologische Standort des Kardinalskollegiums in seinem Wandel – Aufstieg und Niedergang einer kirchlichen Institution, RQ 88 (1993) 114-133. GARCÍA CARRAFFA+ č. sv. GARCIA CARRAFFA ALBERTO – GARCIA CARRAFFA ARTURO, Enciclopedia heráldica y genealógica hispano-americana. Diccionario heráldico y genealógico de apellidos españoles y americanos, sv. 1-86, Madrid 1952-1958. GARDI 2003 GARDI ANDREA, Congiure contro i papi in età moderna. Per un’interpretazione generale, RMC 11 (2003) 29-51. GARGANO 2002 GARGANO MAURIZIO, L’invenzione dello spazio urbano, in: CIUCCI 2002, 217- 244. GARMSCORNIDES 1998 GARMS-CORNIDES ELISABETH, Scene e attori della rappresentazione imperiale a Roma nell’ultimo Seicento, in: SIGNOROTTO – VISCEGLIA 1998, 509-535. GARMSCORNIDES 2004 GARMS-CORNIDES ELISABETH, Assenza e non presenza. Gli Asburgo a Roma tra Cinque e Seicento, in: SANFILIPPO – KOLLER – PIZZORUSSO 2004, 119-145. GARMSCORNIDES 2006 GARMS-CORNIDES ELISABETH, Liturgie und Diplomatie. Zum Zeremoniell des Nuntius am Wiener Kaiserhof im 17. und 18. Jahrhundert, in: Kaiserhof-Papsthof 2006, 125-146. GASBARRI 1957 GASBARRI CARLO, L’Oratorio filippino (1552-1952), Roma 1957. GASBARRI 1962 GASBARRI CARLO, L’Oratorio romano dal cinquecento al Novecento, Roma 1962. GASBARRI 1963 GASBARRI CARLO, L’Oratorio romano, Roma 1963. GASPARINI 1960 GASPARINI ALBERTO, Cesare d’Este e Clemente VIII, Modena, Societa Tipografica Editoriale Modenese 1960 (Collana di studi sugli Estensi). GATZ 1979 GATZ ERWIN (Hg.), Römische Kurie. Kirchliche Finanzen. Vatikanisches Archiv. Studien zu Ehren von Hermann Hoberg, 1-2, Roma, Universitas Gregoriana 1979 (Miscellanea Historiae Pontificiae 45-46). GATZ 1982 GATZ ERWIN, Das Bischofsideal des Konzils von Trient und der deutschsprachige Episkopat des 19. Jahrhunderts. Zum Quellenwert der Relationes status, RQ 77 (1982) 204-228. GATZ 1983 GATZ ERWIN (red.), Die Bischöfe der deutschsprachigen Länder 1785/1803-1945. Ein biographisches Lexikon, Berlin, Duncker & Humblot 1983. GATZ 1990 GATZ ERWIN (red.), Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1648-1803. Ein biographisches Lexikon, Berlin, Duncker & Humblot 1990. GATZ 1996 GATZ ERWIN – BRODKORP CLEMENS (reds.), Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1448-1648. Ein biographisches Lexikon, Berlin, Duncker & Humblot 1996. GATZ 2001 GATZ ERWIN (red.), Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1198-1448. Ein 473 biographisches Lexikon, Berlin, Duncker & Humblot 2001. GATZ 2003 GATZ ERWIN (red.), Die Bistümer des Heiligen Römischen Reiches von ihren Anfängen bis zur Säkularisation, Herder, Freiburg im Breisgau 2003. GAUDEMET 1994 GAUDEMET JEAN, Église et Cité. Histoire du droit canonique, Paris, Cerf – Montchrestien 1994. GAYNOR – TOESCA 1963 GAYNOR JUAN-SANTOS – TOESCA ILARIA, S. Silvestro in Capite, Roma, Marietti 1963 (Le chiese di Roma illustrate, ser. I., 73) GDLI BATTAGLIA SALVATORE, Grande dizionario della lingua italiana, 1-21, Torino, UTET 1971-2002 GEBAUER – ŠTĚPÁN 2001 GEBAUER JOSEF – ŠTĚPÁN VÁCLAV, Válečná kronika Opavska (1060-1945), Kulturní středisko zámek Kravaře, Kravaře 2001. GENET 1996 GENET JEAN-PHILIPPE (red.), L’état moderne et les élites XIIIe – XVIIIe siècles. Apports et limites de la méthode prosopographique ; actes du colloque international CNRS, Paris I, 16 – 19 octobre 1991, Paris, Publications de la Sorbonne 1996 (Publications de la Sorbonne – Série histoire moderne, 36). GENSINI 1994 GENSINI SERGIO (a cura di), Roma Capitale (1447-1527), Roma, Ministero per i beni culturali e ambientali 1994, 493-503. (Publicazioni degli archivi di Stato, Saggi 29) GeschGBgF BRUNNER OTTO – CONZE WERNER – KOSELLECK REINHART (Hg.), Geschichtliche Grundbegriffe. Historisches Lexikon zur politisch-sozialen Sprache in Deutschland, 1-7, Stuttgart, Klett-Cotta 1972-1992. GIANNETTO 1990 GIANNETTO F., Il servizio di posta veneziano nella Roma di Paolo IV secondo i dispacci di Bernardo Navagero (1555-1558), Clio 26 (1990) 123-138. GIANNINI – SIGNOROTTO 2006 GIANNINI MASSIMO CARLO – SIGNOROTTO GIANVITTORIO (a cura di), Lo stato di Milano nel XVII secolo. Memoriali e relazioni, Roma, Ministero per i beni e le attività culturali 2006 (Pubblicazioni degli archivi di Stato, Fonti 46). GIANNINI 2003 GIANNINI MASSIMO CARLO, L’oro e la tiara. La costruzione dello spazio fiscale italiano della Santa Sede (1560-1620), Bologna, Mulino 2003. GIGLI, Diario GIGLI GIACINTO, Diario di Roma 1608-1670, 1-2 (kontinuální číslování stránek), (ed. BARBERITO MANLIO), Roma, Colombo 1994. GINDELY 1858 GINDELY ANTON, Geschichte der Böhmischen Brüder, 1-2, Praha 1857-1858. GINDELY 1861 GINDELY ANTON, Zur Geschichte der Einwirkung Spaniens auf die Papstwahlen, namentlich bei Gelegenheit der Wahl Leo’s XI. In Jahre 1605, Sitzungsberichte der phil. – hist. Classe der kais. Akademie der Wissenschaften in Wien 38 (1861) 251-283. Též jako zvl. otisk, Wien 1862 (citujeme podle tohoto otisku). GINDELY 1863- 1865 GINDELY ANTON, Rudolf II. und seine Zeit. 1600-1612, 1-2, Praha, Carl Bellmann’s Verlag 1863-1865. GINDELY 1870- 1880 GINDELY ANTON, Dějiny českého povstání léta 1618, 1-4, Praha 1870-1880. GINDELY 1876 GINDELY ANTON, Bitva na Bílé Hoře, ČmusKrČes 1876, 213-239. GINDELY 1877 GINDELY ANTON, Die Berichte über die Schlacht auf dem Weissen Berge bei Prag, AÖG 56 (1877) 1-179. GINDELY 1894 GINDELY ANTON, Geschichte der Gegenreformation in Böhmen, Leipzig, Duncker & Humblot 1894. GINZBURG 1994 GINZBURG CARLO, Microstoria: due o tre cose che so di lei, Quaderni storici 86, 474 29 (1994) 511-539. GIORDANO 1991 GIORDANO SILVANO, Domenico di Gesu Maria, Ruzola (1559-1630).Un carmelitano scalzo tra politica e riforma nella chiesa posttridentina, Roma, Institutum Historicum Teresianum 1991. GIORDANO 1998 GIORDANO SILVANO, Aspetti di politica ecclesiastica e riforma religiosa nelle istruzioni generali di Paolo V, in: KOLLER 1998, 236-259. GIORDANO 2003 GIORDANO SILVANO, L’Enfant-Jésus de Prague, in: BERTRAND REGIS (ed.), La nativité et le temps de Noël XVIIe-XXe siècle, Aix-en-Provence, Publications de l’Université de Provence 2003 (Le temps de l’histoire) GIORDANO 2004 GIORGANO SILVANO, Gli Asburgo di Spagna e la Santa Sede, in: SANFILIPPO – KOLLER – PIZZORUSSO 2004, 19-58. GIORDANO 2005 GIORDANO SILVANO, Note sugli Ordini religiosi in Boemia e Moravia agli esordi della guerra dei Trent’anni, Cheiron, Materiali e strumenti di aggiornamento storiografico 22 (2005), n. 43-44, 129-157. GIORDANO 2006 GIORDANO SILVANO (ed.), Istruzioni di Filippo III ai suoi ambasciatori a Roma 1598-1621, Roma, Ministero per i beni e le attività culturali 2006 (Pubblicazioni degli archivi di Stato, Fonti 45). GIORDANO 2006A GIORDANO SILVANO, La legazione del cardinale Franz von Dietrichstein per le nozze di Mattia, re d’Ungheria e di Boemia (1611), in: Kaiserhof-Papsthof 2006, 45-57. GIRY-DELOISON – METTAM 1995 GIRY-DELOISON CHARLES – METTAM ROGER (éds.), Patronages et clientélismes, 1550-1750: France, Angleterre, Espagne, Italie, Villeneuve d’Ascq – Londres, Centre d’histoire de la région du Nord et de l’Europe du Nord-Ouest – Institut Francais du Royaume-Uni [1995]. GIUSTINIANO 1672 GIUSTININANO BERNARDO, Historie cronologiche della vera origine di tutti gl´ordini equestri e religioni cavalleresche, Venetia, Combi & LaNoù 1672. GLASER 1980 GLASER HUBERT (Hg.), Quellen und Studien zur Kunstpolitik der Wittelsbacher vom 16. bis zum 18. Jahrhundert, München-Zürich, Hirmer – Piper 1980 (Mitteilungen des Huases der Bayerischen Geschichte 1) GLÜCKLICH 1930 GLÜCKLICH J., Majestát Rudolfa II. z roku 1608 o nekonfiskování statků, in: Sborník Pekař 1930, 2, 15-29. GNAVI 1994 GNAVI ALESSANDRO, Carriere e Curia Romana: L’Uditorato di Rota (1472-1870), MEFR. Italie et Méditeranée 106 (1994) 161-202. GOLDBERG 1983 GOLDBERG EDWARD L., Patterns in Late Medici Art Patronage, Princeton, Princeton University Press 1983. GOLDEN 1962 GOLDEN JOSEPH, Le prime esperienze dell’Oratorio in Germania, in: Oratorio di S. Filippo Neri 19 (1962)/12, 1-2. GORI SASSOLI 2002 GORI SASSOLI MARIO, La città della rappresentazione: le feste e gli spettacoli, in: CIUCCI 2002, 181-215. GOTOR 2000 GOTOR MIGUEL, La fabbrica dei santi: la riforma urbaniana e il modello tridentino, in: FIORANI – PROSPERI 2000, 677-727. GRAFINGER 1992 GRAFINGER CHRISTINE MARIA, Der Transport von Konzilsakten von der Biblioteca Apostolica Vaticana in das Vatikanische Archiv und ihre Benützung in 17. Jahrhundert, RHM 34/35 (1992/93) 139-146. GRASSI – GROHMANN 1989 GRASSI SILVIA – GROHMANN ALBERTO, La Segreteria di Stato di Sua Santità e la Milano nell’età del barocco, in: Millain the Great 267-283. 475 GRENDI 1994 GRENDI EDOARDO, Ripensare la microstoria?, Quaderni storici 86, 29 (1994) 539-549. GRIMALDI 1993 GRIMALDI FLORIANO (ed.), La chiesa di Santa Maria de Loreto, Loreto, Casa di Risparmio di Loreto 1993. GRIMALDI 1999 GRIMALDI FLORIANO, L’ornamento marmoreo della Santa Maria di Loreto, Loreto, Delegazione Pontificia per il Santuario della Santa Casa di Loreto 1999. GRIMALDI 2001 GRIMALDI FLORIANO, Pellegrini e pellegrinaggi a Loreto nei secoli XIV-XVII, Loreto 2001, Supplemento no 2 al „Bollettino Storico della città di Foligno“. GRISAR 1966 GRISAR JOSEF, Maria Wards Institut vor römischen Kongregationen, Roma, PUG 1966 (Miscellanea Historiae Pontificiae, 27) GRÖSSING 1983 GRÖSSING HELMUTH, Zur ältesten Genealogie der Fürsten und Grafen Dietrichstein, Carinthia I. Zeitschrift für geschichtliche Landeskunde von Kärnten 173 (1983) 149-169. GRULICH 1978 GRULICH RUDOLF, Der Beitrag der böhmischen Länder zur Weltmission des 17. und 18. Jahrhunderts. Ein Forschungsbericht, AKGBMS 5 (1978) 375-391. Guida AS 1986 Guida generale degli Archivi di Stato italiani, Roma, Ministero per i beni culturali e ambientali 1986. Přístupné i na webu: http://www.maas.ccr.it/h3/h3.exe/aguida/findex [cit. 2008-02-17] GUIDI BRUSCOLI 2000 GUIDI BRUSCOLI FRANCESCO, Benvenuto Olivieri. I mercatores fiorentini e la Camera Apostolica nella Roma di Paolo III Farnese (1534-1549), [Firenze], Leo S. Olschki 2000 (Quaderni Fondazione Carlo Marchi, 6). [existuje i anglický překlad] GUILLEMAIN 1962 GUILLEMAIN BERNARD, La cour pontificale d’Avignon (1300-1327). Étude d’une société, Paris, Bibliothèque de l’École française d’Athènes et de Rome 1962. HABERNFELD 1867 Ondřeje z Habernfeldu Vypravování o vojně české od roku 1617. Z latiny přeložil EMANUEL TONNER, Praha 1867. HAFFEMAYER 1997 HAFFEMAYER STÉPHANE, Les gazettes de l’Ancien Régime: Approche quantitative pour l’analyse d’un « espace de l’information », Histoire & mesure 12 (1997), no1/2, 69-91. HÁJEK – KRIEGER 1987 HÁJEK JAN – KRIEGER MILOSLAV, Merkantilismus a vývoj poštovní organizace v Čechách, SPM 9 (1987) 58-76. HALAS 2004 HALAS FRANTIŠEK X., Fenomén Vatikán. Idea, dějiny a současnost papežství, Diplomacie Svatého stolce, České země a Vatikán, Brno, CDK 2004. HALAS 2007 HALAS FRANTIŠEK, Rekatolizace v pojetí státu a v pojetí církve – souběžnost a střety, in: 29MikulSymp, 27-54. HALLWICH + č. sv. HALLWICH HERMANN (ed.), Briefe und Akten zur Geschichte Wallensteins (1630- 1634), 1-4, FRA II. 63-66, Wien 1912. HAMANNOVÁ 2001 HAMANNOVÁ BRIGITTE, Habsburkové. Životopisná encyklopedie, Praha, Brána 20012. HAMILTON 1994 HAMILTON ALASTAIR, An Egyptian Traveller in the Republic of Letters: Josephus Barbatus or Abudacnus the Copt, Journal of the Wartburg and Courtauld Institutes, 57 (1994) 123-150. HAMMERMEYER 1960 HAMMERMEYER LUDWIG, Grundlinien der Entwicklung des päpstlichen Staatssekretariats von Paul V. bis Innozenz X. (1605 bis 1655), RQ 55 (1960) 156-202. HAMMER- HAMMER-PURGSTALL JOSEPH VON, Khlesl’s des Cardinals, Directors des geheimen 476 PURGSTALL 1848-1851 Cabinetes Kaiser Mathias Leben, mit der Sammlung von Khlesls Briefen, Staatsschreiben, Vorträgen…, I-IV, Wien, Kaulfuß 1847-1851. HANÁČEK – KOLÁČNÝ 2003 HANÁČEK JIŘÍ – KOLÁČNÝ IVAN, Brněnský ústav šlechtičen Panny Marie Školské, Brno, nákl. vlastním 2003. HANZAL 1974 HANZAL JOSEF, Z dějin pobělohorské rekatolizace, MVP 12 (1974) 22-35 HARRIS – LANK 1983 HARRIS ENRIQUETTA – LANK HERBERT, The cleaning of Velázquez’s portrait of Camillo Massimi, The Burlington Magazine 125 (1983), 410-415. HARRIS 2006 HARRIS BARBARA J., Aristocratic and Gentry Women, 1460-1640, History Compass 4/4 (2006), 668-686. HAUPT 1983 HAUPT HERBERT, Fürst Karl I. von Liechtenstein, Oberhofmeister Kaiser Rudolfs II. und Vizekönig von Böhmen. Hofstaat und Sammeltätigkeit. Edition der Quellen aus dem liechtensteinischen Hausarchiv, 1-2, Wien – Köln – Graz, Böhlaus 1983 (Quellen uns Studien zur Geschichte des Fürstenhauses Liechtenstein, I/1, 2). HAUPT 1998 HAUPT HERBERT, Von der Leidenschaft zum Schönen: Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein (1611-1684). Quellenband, Wien – Köln – Weimar, Böhlaus 1998 (Quellen uns Studien zur Geschichte des Fürstenhauses Liechtenstein, II). HAUSENBLASOV Á 2002 HAUSENBLASOVÁ JAROSLAVA, Der Hof Kaiser Rudolfs II. Eine Edition der Hofstaatsverzeichnisse 1576-1612, Prag, Artefactum 2002 (Fontes historiae artium, 9) HAVLÍK 2008 HAVLÍK JIŘÍ, Le relazioni ad limina ss. Apostolorum di Jan Bedřích di Valdštejn, Bolletino dell’Istituto Storico Ceco di Roma 6 (2008) 179-190. HC + č. sv. EUBEL KONRAD – GAUCHAT PATRICK – RITZLER REMIGIUS – SERFIN PIRMIN, Hierarchia catholica medii et recentioris aevi, 1-9, Monasterii-Patavii 1898-2002. HEIM 2000 HEIM BRUNO BERNARD, L’araldica nella Chiesa cattolica: origini, usi, legislazione, Città del Vaticano, Libreria editrice Vaticana 2000. HENDRIX 2000 HENDRIX SCOTT, Rerooting the faith: The Reformation as Re-Christianization, Church History 69 (2000) 558-577. HENGERER 2001 HENGERER MARK, Zur Symbolischen Dimension eines sozialen Phänomens: Adelsgräber in der Residenz (Wien im 17. Jahrhundert), in: WEIGL 2001, 250- 352. HENGERER 2004 HENGERER MARK, Kaiserhof und Adel in der Mitte des 17. Jahrhunderts. Eine Kommunikationsgeschichte der Macht in der Vormoderne, Konstanz, UVK 2004 (Historiche Kulturwissenschaft, 3). HENGERER 2005 HENGERER MARK, Amtsträger als Klienten und Patrone? Anmerkungen zu einem Forschungskonzept, in: BRAKENSIEK – WUNDER 2005 45-78. HENGST 1981 HENGST KARL, Jesuiten und Universitäten und Jesuitenuniversitäten. Zur Geschichte der Universitäten in der Oberdeutschen und Rheinischen Provinz der Gesellschaft Jesu im Zeitalter der konfessionellen Auseinandersetzung, Paderborn – München – Wien – Zürich, Schöning 1981 (Quellen und Forschungen aus dem Gebiet der Geschichte, Neue Folge, 2). HERAIN – KUFFNER – TEIGE 1921 HERAIN JAN – KUFFNER HANUŠ – TEIGE JOSEF, Na Bílé Hoře. Osudná událost z českých dějin, Praha 1921. HEROLD – PÁNEK 2003 HEROLD VILÉM – PÁNEK JAROSLAV (reds.), Baroko v Itálii - baroko v Čechách. Setkávání osobností, idejí a uměleckých forem. Sborník příspěvků z italsko-českého sympozia Barocco in Italia, Barocco in Boemia, uomini, idee, forme d'arte a 477 confronto, Praha 1999, Praha, Filosofia 2003. HERSCHE 1984 HERSCHE PETER, Die Deutschen Domkapitel im 17. und 18. Jahrhundert, 1-3, Bern 1984. HEYINK 2006 HEYINK RAINER, Fest und Musik als Mittel kaiserlicher Machtpolitik in Rom, in: Kaiserhof-Papsthof 2006, 285-302. HILL 2001 HILL MICHAEL, The Patronage of a Disenfranchised Nephew: Cardinal Scipione Borghese and the Restoration of San Crisogono in Rome, 1618-1628, The Journal of the Society of Architectural Historians 60 (2001) 432-449. HILLE 1903- 1904 HILLE JAN PAVEL, K rodopisu Kavků z Říčan, SHK2 4 (1903) 247 – 248; 5 (1904) 59 – 60. HINZ 2004 HINZ MANFRED – RIGHI ROBERTO – ZARDIN DANILO (a cura di), I gesuiti e la Ratio studiorum, Roma, Bulzoni 2004. HLADÍK 2003 HLADÍK ONDŘEJ, Heraldické památky věznice Mírov, Historická penologie 2/2003, 15-17. HOFMANN 1951 HOFFMANN G., Lettere pontificie edite ed inedite intorno ai monasteri del Monte Sinai, Orientalia Christiana Periodica 17 (1951) 283-303. HOFMANN 1978A HOFMANN RICHARD A., Das Nikolsburger Kollegiatkapitel, AKGBMS 5 (1978) 422-433. HOFMANN 1978B HOFMANN RICHARD A., Reformation und Gegenreformation in der Herrschaft Nikolsburg. Ein Überblick, AKGBMS 5 (1978) 434-439. HOFMEISTER 1962 HOFMEISTER PHILIPP, Die Kardinalprotektoren der Ordensleute, ThQ 142 (1962) 425-464. HOFMEISTER 1963 HOFMEISTER PHILIPP, Die Generalprokuratoren der Ordensleute beim Hl. Stuhl, in: PLÖCHL WILIBALD – GAMPL INGE (Hgg.), Im Dienste des Rechtes in Kirche und Staat. Festschrift zum 70. Geburtstag von Franz Arnold, Wien 1963 (Beihefte zum österreichischen Archiv für Kirchenrecht, Kirche und Recht, 4), 235-260. HOJDA 1990 HOJDA ZDENĚK, Collegia Nordica v Olomouci a Branievě 1578-1619, AUC – HUCP 30 (1990)/1, 49-95. HOLEČEK 2000A HOLEČEK FRANTIŠEK JINDŘICH, Riforma della Chiesa – Riforma cattolica – Controriforma? Alle radici spirituali di una svolta, in: KAČIC LADISLAV (red.), Gegenreformation und Barock in Mitteleuropa / in der Slowakei. Konferenzbericht Bratislava 18.-20.10.1999, Bratislava, Slavistický kabinet SAV 2000, 9-52, český překlad textu článku 307-328. HOLEČEK 2000B HOLEČEK FRANTIŠEK JINDŘICH, K duchovním kořenům protireformace, Teologické texty 11 (2000) 95-98, 150-153, 187-190. I s bohatými poznámkami dostupné na http://www.teologicketexty.cz HOLINKOVÁ 1970 HOLINKOVÁ JIŘINA, Čtyři kapitoly z dějin městské školy u sv. Mořice v Olomouci, AUPO – Historica 16 (1970) 84-89. HOLINKOVÁ 1973 HOLINKOVÁ JIŘINA, K počátkům vysokého učení v Olomouci, ČVSMO 62 (1973) 150-158. HOLINKOVÁ 1991 HOLINKOVÁ JIŘINA, Měšťanská kultura v předbělohorské Olomouci, in: OH 1, České Budějovice 1991. HOLUBOVÁ – FECHTNEROVÁ 2006 HOLUBOVÁ MARKÉTA – FECHTNEROVÁ ANNA, Catalogus personarum et officiorum residentii ad S. Montem (1647-1773). Biografický slovník členů Tovaryšstva Ježíšova na Svaté Hoře u Příbrami v letech 1647-1773, Příbram, SokA 2006 (Podbrdsko, Fontes, 4) 478 HOLÝ – MIKULEC 2007 HOLÝ MARTIN –MIKULEC JIŘÍ (eds), Církev a smrt. institucionalizace smrti v raném novověku, Praha, Historický ústav 2007 (FHB. Supplementum, 1). HOLÝ 2005 HOLÝ MARTIN, Výchova a vzdělání české a moravské šlechty v 16. a první polovině 17. století, FHB 21 (2005) 111-210. HORNÍČKOVÁ 1999 HORNÍČKOVÁ M., Formální a materiální rozbor půhonů manského soudu olomouckého biskupa z II. poloviny 16. století (Kniha půhonů č. 16 z fondu olomoucké pobočky Zemského archivu Opava), Diplomová práce, Katedra teorie práva, právních dějin a obecného základu PF UP, Olomouc 1999. HORVÁTH – KOPČAN 1971 HORVÁTH PAVOL – KOPČAN VOJTECH, Turci na Slovensku, Bratislava, Slovenské pedagogické nakladateľstvo 1971 HOWARTH 2006A HOWART DAVID, Gli agenti d’arte e la formazione della collezione Arundel, Quaderni storici 122, 61 (2006), 401-412. HOWARTH 2006B HOWARD DAVID, A Question of Attribution. Art Agent and the Shaping of the Arundel Collection, in: COOLS – KEBLUSEK – NOLDUS 2006, 17-28. Hrady 1981 KOL., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I. Jižní Morava, Svoboda, Praha 1981. HRBEK 2006 HRBEK JIŘÍ, Rituál jazyka – jazyk rituálu. Příspěvek k politické komunikaci raného novověku na příkladu českých barokních korunovací, FHB 22 (2006) 211-250. HRBEK 2008 HRBEK JIŘÍ, Postavení diplomata v mezinárodním systému poloviny 17. století, in: ZDICHYNEC – POLEHLA – HRBEK 2008, 222-234. HRDLIČKA 2008 HRDLIČKA JOSEF, Slavatova obrana jezuitského řádu a jeho představy o konfesijním uspořádání Čech počátku dvacátých let 17. století, FHB 23 (2008) 225-248. HREJSA 1912 HREJSA FERDINAND, Česká konfese, její vznik, podstata a dějiny, Praha, Česká akademie cís. Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1912. HREJSA 1938 HREJSA FERDINAND, Luterství, kalvinismus a podobojí na Moravě před Bílou horou, ČČH 44 (1938) 296-326.474-485. HRUBÁ – RAŠPLIČKOVÁ 2007 HRUBÁ MICHELA – RAŠPLIČKOVÁ ZUZANA (reds.), Litoměřická kapitula. 950 let od založení, Ústí nad Labem, UJEP 2007. HRUBEŠ – POLIŠENSKÝ 1961 HRUBEŠ JIŘÍ –POLIŠENSKÝ JOSEF, Bocskaiovy vpády na Moravu r. 1605 a jejich ohlas ve veřejném mínění, Historické štúdie 7 (1961) 133–159. HRUBÝ 1917A HRUBÝ FRANTIŠEK, Církevní zřízení v Čechách a na Moravě od X. do konce XII. století a jeho poměr ke státu, ČČH 22 (1916) – 23 (1917), i zvl. otisk. HRUBÝ 1917B HRUBÝ FRANTIŠEK, Rozsah a výnos velkostatků biskupství olomouckého v 1. polovině 17. století, ČDV 4 (1917) 33-42, 113-118, 168-180. Též zvl. otisk, Praha, nákladem vlastním 1917 (citujeme podle tohoto otisku). HRUBÝ 1922A HRUBÝ FRANTIŠEK, Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání, ČMM 46 (1922) 107-169. HRUBÝ 1922B HRUBÝ FRANTIŠEK, Hrabata z Thurnu a Valsassina. Dějiny jich českomoravské větve, ČČH 28 (1922) 74-108, 305-334. HRUBÝ 1923 HRUBÝ FRANTIŠEK, Pád českého povstání na Moravě 1620, ČČH 29 (1923) 71- 120, 358-388. HRUBÝ 1924 HRUBÝ FRANTIŠEK, Z hospodářských převratů českých v století 15. a 16. se zvláštním zřetelem k Moravě, ČČH 30 (1924) 206-469. HRUBÝ 1925A HRUBÝ FRANTIŠEK, Moravské památníky z doby předbělohorské, ČMM 49 (1925) 479 196-223. HRUBÝ 1925B HRUBÝ FRANTIŠEK, Nové dokumenty doby předbělohorské, ČČH 31 (1925) 465- 532. HRUBÝ 1927 HRUBÝ FRANTIŠEK, Odhady konfiskovaných moravských velkostatků (1622-1623), ČMM 51 (1927) 124-149. HRUBÝ 1928 HRUBÝ FRANTIŠEK, Z vídeňských papírů hraběte Jindřicha Matyáše z Thurnu, ČČH 34 (1928) 1-103. HRUBÝ 1929 HRUBÝ FRANTIŠEK, Nové příspěvky k dějinám moravských novokřtěnců. Jejich význam na poli hospodářské a průmyslové výroby, in: Sborník Novotný 1929, 213-229. HRUBÝ 1930A HRUBÝ FRANTIŠEK, Filip du Plessis-Mornay a Karel Žerotín v letech 1611-1614, in: Sborník Pekař 1930, 2, 39-69, též zvl. otisk Praha 1930. HRUBÝ 1930B HRUBÝ FRANTIŠEK, Ladislav Velen z Žerotína, Praha, Historický klub 1930. HRUBÝ 1931A HRUBÝ FRANTIŠEK, Kalvínský teolog a bouře opavská roku 1603, ČČH 37 (1931) 593-601. HRUBÝ 1931B HRUBÝ FRANTIŠEK, První pokusy císaře Ferdinanda II. o změnu moravské ústavy po Bílé hoře, in: Sborník Friedrich 1931, 137-145. HRUBÝ 1931C HRUBÝ FRANTIŠEK, Švýcarský svědek Bílé hory, ČČH 37 (1931) 42-78. HRUBÝ 1932 HRUBÝ FRANTIŠEK, Knihovny na moravských zámcích, Bibliofil 9 (1932) 107- 116.141-147. HRUBÝ 1935 HRUBÝ FRANTIŠEK (ed.), Moravské korespondence a akta z let 1620-1636, 1, Brno 1935. HRUBÝ 1935A HRUBÝ FRANTIŠEK, Bethlen Gabor a česká emigrace v letech 1622-1623, ČČH 41 (1935) 572-582. HRUBÝ 1935B HRUBÝ FRANTIŠEK, Die Wiedertäufer in Mähren, Leipzig 1935. HRUBÝ 1935C HRUBÝ FRANTIŠEK, Luterství a kalvinismus na Moravě před Bílou horou, ČČH 41 (1935), 1-40, 237-268; též zvl. otisk Praha 1935. HRUBÝ 1937 HRUBÝ FRANTIŠEK (ed.), Moravské korespondence a akta z let 1620-1636, 2, Brno 1937. HRUBÝ 1939 HRUBÝ FRANTIŠEK, Kněz Jan Sarkander, moravský mučedník doby bělohorské a jeho legenda, ČČH 45 (1939) 236-271, 445-478. Též zvl. otisk, Praha 1940 (citujeme podle tohoto otisku) HRUBÝ 1939A HRUBÝ FRANTIŠEK, Luterství a novoutrakvismus v českých zemích v 16. a 17. století, ČČH 45 (1939) 31-44. HRUBÝ 1940A HRUBÝ FRANTIŠEK, K boji o Jana Sarkandra, Brno, nákl. vl. 1940. HRUBÝ 1940B HRUBÝ FRANTIŠEK, Zápas Čechů s Habsburky o náboženskou toleranci, in: Co daly naše země Evropě a lidstvu I., Praha 1940, 156-167. HRUBÝ 1970 HRUBÝ FRANTIŠEK, Étudiants tchèques aux écoles protestantes de l’Europe occidentale à la fin du 17e siecle. Documents préparés pour l’édition par Libuše Urbánková-Hrubá, Brno, UJEPB 1970. HRUBÝ 1987 HRUBÝ FRANTIŠEK, Lev Vilém z Kounic. Barokní kavalír, k vydání připravila Libuše Urbánková-Hrubá, Brno, SOAB 1987. HRUDIČKA 1884 HRUDIČKA ALOIS, Život sv. Aloise, Brno 1884. HRUDIČKA 1902 HRUDIČKA ALOIS, Františka Slavatová a doba její. Obrazy z dějin katolické reformace na Moravě a v Čechách, Brno, Dědictví sv. Cyrila a Metoděje 1902. 480 HUBER 2005 HUBER KURT AUGUSTINUS (Hg. von BAHLCKE JOACHIM – GRULICH RUDOLF), Katholische Kirche und Kultur in Böhmen. Ausgewählte Abhandlungen, , Berlin – Hamburg – Münster, LIT 2005 (Religions- und Kulturgeschichte in Ostmittel- und Südosteuropa, 5). HUBER 2005A HUBER KURT AUGUSTINUS, Das Verhältnis der Bischöfe von Prag und Olmütz zueinander, in: HUBER 2005, 9-30. HUBER 2005B HUBER KURT AUGUSTINUS, Italienische Kultmotive im Barock der böhmischen Länder, in: HUBER 2005, 415-452. HUBER 2005C HUBER KURT AUGUSTINUS, Iberische Kulteinflüsse im Barock der böhmischen Länder, in: HUBER 2005, 387-414. HURT 1934 HURT RUDOLF, Dějiny cisterciáckého kláštera na Velehradě, I. 1205 – 1650, Olomouc, Akademie Velehradská 1934 (Operum Academiae Velehradensis tomus XV). HURT 1938 HURT RUDOLF, Dějiny cisterciáckého kláštera na Velehradě, II. 1650 – 1784, Olomouc, Akademie Velehradská 1938 (Operum Academiae Velehradensis tomus XVIII). HURTER + Č. SV. HURTER FRIEDRICH VON, Geschichte Kaiser Ferdinand II. und seiner Eltern bis zum dessen Krönung in Frankfurt. Personen- Haus- und Landesgeschichte. Mit vielen einhändigen Briefen Kaiser Ferdinands und seiner Mutter, der Erzherzogin Maria, I - XI, Schaffhausen, Hurtersche Buchhandlung 1850-1864. HURTER 1860A HURTER FRIEDRICH VON, Bild einer christlichen Fürstin Maria, Erzherzogin zu Oesterreich, Herzogin von Bayern, Schaffhausen 1860. HURTER 1860B HURTER FRIEDRICH VON, Freidensbestrebungen Kaiser Ferdinands II. nebst des apostolischen Nuntius Carl Carafa Bericht über Ferdinands Lebensweise, Familia, Hof, Räthe und Politik, Wien 1860. HURTUBISE 1972 HURTUBISE PIERRE, Comment Rome apprit la nouvelle du massacre de la SaintBarthélemy. Contribution à l’histoire de l’information au XVIe siècle, Archivum Historiae Pontificiae 10 (1072) 187-209. HURTUBISE 1988 HURTUBISE PIERRE, La „familia“ del cardinale Giovanni Salviati (1517-1553), in: MOZZARELLI 1988, 589-609. HÝZRLE 1979 PETRÁČKOVÁ VĚRA – VOGELTANZ JAN (eds.), Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů, Praha, Odeon 1979 (Živá díla minulosti, 86). CHABOD 1934 CHABOD FEDERICO, Giovanni Botero, Roma, Associazione Romana Editrice 1934. CHABOD 1962 CHABOD FEDERICO, Per la storia religiosa dello stato di Milano durante il dominio di Carlo V., Roma 19622. CHABOD 1971 CHABOD FEDERICO, Il ducato di Milano e l’impero di Carlo V, Torino, G. Einaudi 1971. CHACON 1677 CIACONIUS ALFONSUS, Vitae et res gestae Summorum Pontificum Romanorum et S. R. E. Cardinalium, ab AUGUSTINO OLDOINO … recognitae, De Rubeis, Romae 1677. CHALINE 1999 CHALINE OLIVIER, La bataille de la Montagne Blanche (8 novembre 1620), Un mystique chez les guerriers, Paris, Éditions Noesis 1999. CHALINE 2004 CHALINE OLIVIER, La Curia Romana e la Boemia da Rodolfo II alla Guerra dei Trent’anni, in: SANFILIPPO – KOLLER – PIZZORUSSO 2004, 173-184. CHAMBERS 1976 CHAMBERS DAVID SANDERSON, The Housing Problems of Cardinal Francesco 481 Gonzaga, Journal of the Warburg and Courtauld Institutes 39 (1976) 21-58. CHAMBERS 1978 CHAMBERS DAVID SANDERSON, Papal Conclaves and Prophetic Mystery in the Sistine Chapel, Journal of the Warburg and Courtauld Institutes 41 (1978) 322-326. CHAMBERS 1987 CHAMBERS DAVID SANDERSON, The ‚Bellissimo Ingegno’ of Ferdinando Gonzaga (1587-1626), Cardinal and Duke of Mantua, Journal of the Warburg and Courtauld Institutes 50 (1987) 113-147 CHAROUZ 1991 CHAROUZ JINDŘICH ZDENĚK, Český jazyk na pobělohorské Moravě. Kardinál Dietrichštejn a český překlad Bible, Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín 47 (1991) 20-23. CHAROUZ 1994 CHAROUZ JINDŘICH ZDENĚK, Hlas v mlčení. Jan Sarkander, kněz a mučedník, in: Kněz a mučedník 1994, 6-73. CHAROUZ 2007 CHAROUZ JINDŘICH ZDENĚK, Založení mikulovské kapituly, in: 29MikulSymp, 113-117. CHASTEL 2003 CHASTEL ANDRÉ, Vyplenění Říma. Od manýrismu k protireformaci, Brno, Barrister & Principal 2003. CHÂTELLIER 1994 CHÂTELLIER LOUIS, I gesuiti alla ricerca di una regola di vita per i laici: le congregazioni mariane, in: PRODI – PENUTI 1994, 383-393. CHITTOLINI 1995 CHITTOLINI GIORIO, The „Private“, the „Public“, the State, JMH 67 (1995) S34- S61. CHLUMECKY 1859 CHLUMECKY PETER (ed.), Des Rathsherrn und Apothekers Georg Ludwig Chronik von Brünn (1555-1604), Brünn 1859 (reprint Wien 1972). CHLUMECKY 1861 CHLUMECKY PETER, Darstellung der altständischen Verfassung des Markgrafthums Mähren, Brünn 1861. CHLUMECKY 1862 CHLUMECKY PETER, Carl von Zierotin und seine Zeit (1564-1615),1, Brno 1862. CHLUMECKY 1879 CHLUMECKY PETER, Carl von Zierotin und seine Zeit (1564-1615),2, Brno 1879. CHODĚJOVSKÁ – HOJDA 2008 CHODĚJOVSKÁ EVA – HOJDA ZDENĚK, Le possibilità di studiare la storia dei viaggi in Italia nel XVII secolo negli archivi e nelle biblioteche di Roma (relazione corrente su una ricerca), Bolletino dell’Istituto Storico Ceco di Roma 6 (2008) 191-198. CHUDOBA 1932 CHUDOBA BOHDAN, Roudnická politica. Zastoupení renesanční politické vědy v knihovně českého státníka na rozhraní XVI. a XVII. století (Španělské studie II.), SHK2 33 (1932) 49-54, 113-118, 177-184. CHUDOBA 1933 CHUDOBA BOHDAN, Las relaciones de las dos cortes habsburgesas en la tercera asamblea del Concilio Tridentino, Madrid, Tipografía De Archivos 1933. CHUDOBA 1945 CHUDOBA BOHDAN, Španělé na Bílé Hoře. Tři kapitoly z evropských politických dějin, Vyšehrad, Praha 1945. IGÁLLFY-IGÁLY 1966 IGÁLLFY-IGÁLY LUDWIG, Die Matrikel der marianischen Sodalität des ferdinandeischen Konvikts an der Universität Olmütz 1625-1778, Jahrbuch der Heraldisch-genealogischen Gesellschaft „Adler“, 1964/66, 3.F., 6. IMORDE 2000 IMORDE JOSEPH, Dulciores sunt lacrimae orantium, quam gaudia theatrorum. Zum Wechselverhältnis von Kunst und Religion um 1600, Zeitschrift für Kunstgeschichte 63 (2000) 1-14. INCISA – VIAN + INCISA DELLA ROCCHETTA GIOVANNI – VIAN NELLO (a cura di), Il primo pro- 482 č. sv. cesso per San Filippo Neri, I – IV, Città del Vaticano 1957-1963 (Studi e testi 191, 196, 205, 224). INDRA 1940 INDRA BOHUMÍR, Odboj města Hranic 1620-1627 a jeho potrestání, ČVSMO 53 (1940) 15-56 INDRA 1943 INDRA BOHUMÍR, Ke vpádu lisovčíků na Moravu 1620, Naše Valašsko 8 (1943) 73-77. INFELISE 1997 INFELISE MARIO, Professione reportista. Copisti e gazzettieri nell Venezia del ‘600, in: GASPARRI STEFANO – LEVI GIOVANNI – MORO PIERANDREA (eds.), Venezia. Itinerari per la storia della città, Bologna, Mulino 1997, 183-219. INFELISE 1998 INFELISE MARIO, Gli avvisi di Roma. Informazione e politica nel secolo XVII, in: SIGNOROTTO – VISCEGLIA 1998, 189-106. INFELISE 2001 INFELISE MARIO, The war, the news and the curious: military gazettes in Italy, in: DOODLEY – BARON 2001, 216-236. INFELISE 2001A INFELISE MARIO, Sulle origini della stampa delle gazzete in Italia, in: FASANO – ROSA 2001, 59-81. INFELISE 2002A INFELISE MARIO, Prima dei giornali. Alle origini della pubblica informazione, Roma – Bari, Laterza 2002. INFELISE 2002B INFELISE MARIO, Roman avvisi: information and politics in the seventeenth century, in : SIGNOROTTO – VISCEGLIA 2002, 212-228. IPR + jméno papeže Instructiones Pontificum Romanorum (DHI Rom). Jednotlivé svazky: Die Hauptinstruktionen Clemens VIII. für die Nuntien und Legaten an den europäischen Fürstenhöfen 1592-1605. Ed. KLAUS JAITNER, Tübingen 1984; Die Hauptinstruktionen Gregors XV. für die Nuntien und Gesandten an den europäischen Fürstenhöfen 1621-1623. Ed. KLAUS JAITNER, Tübingen 1997; Le istruzioni generali di Paolo V ai diplomatici pontifici 1605-1621. Ed. SILVANO GIORDANO, Tübingen 2003; Le istruzioni generali di Urbano VIII ai diplomatici pontifici 1623-1644. Ed. SILVANO GIORDANO (připravuje se). IRIARTE 1982 IRIARTE LAZARO, Storia del Francescanesimo, Napoli, Dehoniane 1982. JAČOV 2005 JAČOV MARKO, Clément VIII et la fondation de la Congrégation pour la propagation de la foi en 1599, RHE 100 (2005) 5-14. JAENIG 1875 JAENIG KARL (ed.), Liber confraternitatis B. Mariae de Anima Teutonicorum de Urbe, quem Rerum Germanicarum cultoribus offerunt sacerdotes aedis Theutonicae. Typografia polyglotta S. C. de Propaganda Fide, Roma 1875. JAITNER 1979 JAITNER KLAUS, De officio primario Summi pontificis. Eine Denkschrift Kardinal Bellarmins für Papst Clemens VIII. (september/october 1600), in: GATZ 1979 I 377-403. JAITNER 1988 JAITNER KLAUS, Il nepotismo di papa Clemente VIII (1592-1605): il dramma del cardinale Cinzio Aldobrandini, ASI 146 (1988) 57-93. JAITNER 2004A JAITNER KLAUS, Der Hof Clemens’ VIII. (1592-1605). Eine Prosopographie, QFIAB 84 (2004) 137-331. JAITNER 2004B JAITNER KLAUS, Kontinuität oder diskontinuität päpstlichen Deutschlandspolitik von 1592 bis 1644?, AIStIGT 30 (2004) 333-344. JAKUBEC 2003 JAKUBEC ONDŘEJ, Kulturní prostředí a mecenát olomouckých biskupů potridentské doby, Olomouc, UP 2003. 483 JAKUBEC 2008A JAKUBEC ONDŘEJ, Zbožná reprezentace – reprezentativní zbožnost. Poznámky k uměleckému mecenátu kardinála Františka z Dietrichsteina, in: MLČÁK 2008, 32-42. JAKUBEC 2008B JAKUBEC ONDŘEJ, Chrudimská nekatolická obec a „vizuální identita“ jejího náboženského vyznání, in: ELBEL 2008, 39-51. JAKUBEC 2008C JAKUBEC ONDŘEJ, Smrt a vzkříšení jako epitaf. Renesanční malované epitafy a jejich výklad, ĎaS 30 (2008)/11, 33-36. JAMME-PONCET 2005 JAMME ARMAND – PONCET OLIVIER (red.), Offices et papauté (XIVe-XVIIe siècle). Charges, hommes, destins, Rome, EFR 2005 (Collection de l’EFR, 334). Dostupné online na : http://digital.casalini.it/editori/default.asp?codice_opera=05908455&tipolog ia=A [cit. 2008-06-27] JAN – DRAHOŠ 2006 JAN LIBOR – DRAHOŠ ZDENĚK et al (eds.), Velké osobnosti moravských dějin 1, Brno, Matice moravská 2006. JAN – PROCHÁZKA – SAMEK 1996 JAN LIBOR – PROCHÁZKA RUDOLF – SAMEK BOHUMIL, Sedm set let brněnské kapituly, Brno, Biskupství brněnské – Kapitula u sv. Petra a Pavla – Město Brno 1996. JANÁČEK 1958 JANÁČEK JOSEF, Obrázek ze života rudolfínské Prahy. Z manuálu Jana Kotvy, cechmistra poctivého pořádku kočovského, Praha, Orbis 1958. JANÁČEK 1973 JANÁČEK JOSEF, Pád Rudolfa II., Praha, MF 1973. JANÁČEK 1974 JANÁČEK JOSEF, Valdštejnova smrt, Praha, MF 19742. JANÁČEK 1977 JANÁČEK JOSEF, Ženy české renesance, Praha 19771. JANÁČEK 1978 JANÁČEK JOSEF, Valdštejn a jeho doba, Praha 19781. JANÁČEK 1987 JANÁČEK JOSEF, Rudolf II. a jeho doba, Praha, Svoboda 19871. JANÁČEK 1992 JANÁČEK JOSEF, Valdštejnova pomsta. List z dějin pobělohorské Moravy, Praha, Československý spisovatel 1992. JANETSCHEK 1897 JANETSCHEK CLEMENS, Das Augustinerstift St. Thomas in Brünn während des dreißigjährigen Krieges, ZDVGMS 1 (1897)/3, 1-23. JANHUBA 1988 JANHUBA FRANTIŠEK, František kardinál Ditrichštejn, olomoucký biskup (1599- 1636), in: ČEJKA GUSTAV (red.), Teologické studie. Sborník teologických statí VII., Praha, ČKCh 1988, 114-128. JANIŠOVÁ – JANIŠ 2007 JANIŠOVÁ JANA – JANIŠ DALIBOR, K proměnám léního systému olomouckého biskupství za episkopátu kardinála Františka z Dietrichsteina, in: 29MikulSymp, 287-299. JANKOVÁ 2006 JANKOVÁ ZUZANA, Lenní soud olomouckého biskupství za episkopátu kardinála Františka z Dietrichsteinu (1599-1636). Legislativa a jurisdikce na dominiu církevního aristokrata v „době proměn“, nepublikovaná diplomová práce, FF UP, Olomouc 2006. JANOUŠKOVÁ 2007 JANOUŠKOVÁ JANA, Ditrichštejnské pohřby ve svatovítské katedrále, in: 29MikulSymp, 185-196. JANSSEN 2006A JANSSEN GEERT H., Le reti di patronage di Guglielmo Federico di Nassau-Dietz (1613-1664), Quaderni storici 122, 61 (2006), 433-448. JANSSEN 2006B JANSSEN GEERT J., Political Brokerage in the Dutch Republic. The Patronage Networks of William Frederick of Nassau-Dietz (1613-1664), in: COOLS – KEBLUSEK – NOLDUS 2006, 65-80. JAUMANN 2004 JAUMANN HERBERT, Handbuch Gelehrtenkultur der Frühen Neuzeit, 1: Bio- 484 bibliographisches Repertorium, Berlin – New York, de Gruyter 2004. JEDIN 1931 JEDIN HUBERT, Propst G. B. Barsotti, seine Tätigkeit als römischer Agent deutscher Bischöfe (1638-1655) und seine Sendung nach Deutschland (1643-1644), RQ 39 (1931) 377-425. JEDIN 1939 JEDIN HUBERT, Die Krone Böhmens und die Breslauer Bischofswahlen 1468-1732, ASKG 4 (1939) 165-208. Znovu otištěno v: JEDIN 1966, I, 413-453. JEDIN 1966 JEDIN HUBERT, Kirche des Glaubens - Kirche der Geschichte. Ausgewählte Aufsätze und Vorträge, I-II, Freiburg, Herder 1966. JEDIN 1967 JEDIN HUBERT, Die Universität Padua und die Gegenreformation in Schlesien, ASKG 25 (1967) 252-258. JEDIN 1972 JEDIN HUBERT, Proposte e progetti di riforma del coleggio cardinalizio, in: IDEM, Chiesa della fede – Chiesa della Storia. Saggi scelti, Brescia 1972, 156-192. JEDIN 1978 JEDIN HUBERT, Kardinal Caesar Baronius. Der Anfang der katholischen Kirchengeschichtsschreibung im 16. Jahrhundert, Münster, Aschendorff 1978, it. překl.: Il cardinale Cesare Baronio: L’inizio della storiografia ecclesiastica cattolica nel XVI secolo, 1982. JENŠOVSKÝ 1924 JENŠOVSKÝ BEDŘICH, Knihovna Barberini a český výzkum v Římě, Zprávy českého zemského archivu 6 (1924) 5-171. JENŠOVSKÝ 1930 JENŠOVSKÝ BEDŘICH, U Československého ústavu historického v Římě, ČAŠ 8 (1930) 235-243. JENŠOVSKÝ 1931 JENŠOVSKÝ BEDŘICH, O československou Akademii v Římě, in: Sborník Friedrich 1931, 192-204. JEŘÁBEK – KROUPA 2005 JEŘÁBEK TOMÁŠ – KROUPA JIŘÍ, Brněnské paláce. Stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku, Brno, Barrister & Principal – NPÚB 2005. JEŽEK 1899 JEŽEK J., Vatikánská zpráva o reformaci a protireformaci v Čechách a zemích s nimi spojených za Ferdinanda II., SHK1 8 (1899)/2, 5-13. JIRÁK – KÖPPLOVÁ 2007 JIRÁK JAN – KÖPPLOVÁ BARBARA, Média a společnost. Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace, Praha, Portál 2007. JIRÁK – ŘÍCHOVÁ 2000 JIRÁK JAN – ŘÍCHOVÁ BLANKA (eds.), Politická komunikace a média, Karolinum, Praha 2000. JIRÁK – ŘÍCHOVÁ 2000A JIRÁK JAN – ŘÍCHOVÁ BLANKA, Politická komunikace a média, in: JIRÁK – ŘÍCHOVÁ 2000, 5-20. JIRÁSEK 1957A JIRÁSEK JIŘÍ, Poddaní na panství olomouckého biskupství ve druhé polovině 16. století, Praha 1957. JIRÁSEK 1957B JIRÁSEK JIŘÍ, Manské statky olomouckého biskupství ve druhé polovině 16. století, ČMM 76 (1957) 20-41. JIRÁSEK 1960 JIRÁSEK JIŘÍ, Třídní boje na moravském venkově v předbělohorském období, VVM 15 (1960) 168-174. JIRÁSEK 1962 JIRÁSEK JIŘÍ, Růst pozemkového vlastnictví olomouckého biskupství v letech 1555- 1636, ČMM 81 (1962) 182-190. JIRÁSEK 1963 JIRÁSEK JIŘÍ, Moravský venkov před Bílou horou, ČmorM 48 (1963) 85-160. JIREČEK 1856 JIREČEK JOSEF, Uzavřené zřízení čtyř biskupství v Čechách l. 1630, Blahověst 2 (1856) 63-64. JIREČEK 1890A JIREČEK HERMENEGILD (ed.), Codex Iuris Bohemici V.3: Constitutiones Margraviatus Moraviae anno 1628 reformatae, Praha – Vídeň – Lipsko 1890. JIREČEK 1890B JIREČEK HERMENEGILD, O Obnoveném Zřízení Zemském markrabství Moravského 485 z r. 1628, ČMM 14 (1890) 273-284. JOHNSON 2008 JOHNSON TREVOR, Andělé strážní a Tovaryšstvo Ježíšovo, in: ELBEL 2008, 69-73. JORDÁNKOVÁ – SULITKOVÁ 2006 JORDÁNKOVÁ HANA – SULITKOVÁ LUDMILA, Městští písaři a vrcholná politika čtvrtého stavu (na příkladu města Brna), ČMM 125 (2006) 367-396. JORDÁNKOVÁ – SULITKOVÁ 2007 JORDÁNKOVÁ HANA – SULITKOVÁ LUDMILA, Kardinál František z Ditrichštejna a předbělohorské Brno, in: 29MikulSymp, 323-334. JUGIE 1990 JUGIE PIERRE, Les „familiae“ cardinalices et leur organisation interne au temps de la papauté d’Avignon: esquisse d’un bilan, in: Aux origines de l’État moderne. Le fonctionnement administratif de la Papauté d’Avignon, Rome, EFR 1990 (Collection de l’EFR 138), 41-59. JUNGNITZ 1900 JUNGNITZ JOSEPH, Die Bischofswahl des Bonaventura Hahn, ZVGAS 34 (1900) 253-288. JUNGNITZ 1906 JUNGNITZ JOSEPH, Die Breslauer Germaniker, Breslau 1906. JUŘÍK 2009 JUŘÍK PAVEL, Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů, Praha, Libri 2009. KACHNÍK 1931 KACHNÍK JOSEF, Osm set let dómské kapituly v Olomouci, Praha 1931. KaiserhofPapsthof 2006 BÖSEL RICHARD – KLINGENSTEIN GRETE – KOLLER ALEXANDER (Hrsg.), Kaiserhof-Papsthof (16.-18. Jahrhundert), Wien, ÖAW 2006. KALISTA 1930 KALISTA ZDENĚK, 1644-1645 (Příspěvky z italských archivů k českým dějinám těchto let), in: Sborník Pekař 1930, 2, 88-126. KALISTA 1974 KALISTA ZDENĚK, Die katholische Reform von Hilarus bis zum Weißen Berg, in: Bohemia Sacra 1974, 110-144. KALISTOVÁ – KOUŘIL – ROUBIC 1974 KALISTOVÁ JITKA – KOUŘIL MILOŠ – ROUBIC ANTONÍN, Ústřední ředitelství arcibiskupských statků Kroměříž (1144) 1465-1951, Inventář, I/1 Úvod, Olomouc, 1974 [strojopis; Inventáře a katalogy ZAOpO]. Přístupné též na webu: http://vade.archives.cz/vade/extdoc/217000010/uvody/1434_793_ustredni_r editelstvi_arcibiskupskych_statku_kromeriz_svazek_2.pdf [cit.: 2009-09- 04]. KALOUS 2007 KALOUS ANTONÍN, Spor o biskupství olomoucké v letech 1482-1497, ČČH 105 (2007) 1-38. KAMENÍČEK 1883 KAMENÍČEK FRANTIŠEK, Náboženské následky bitvy bělohorské na Moravě. Úryvek z větší práce, in: Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha, J. Otto 1883, 15–27. KAMENÍČEK 1894A KAMENÍČEK FRANTIŠEK, Prameny ke vpádům Bočkajovců na Moravu a k ratifikaci míru vídeňského od zemí koruny české roku 1605–1606, Praha 1894 (Historický archiv, 4). KAMENÍČEK 1894B KAMENÍČEK FRANTIŠEK, Vpády Bočkajovců na Moravu a ratifikace míru Vídeňského od zemí koruny České r. 1605–1606, ČČM 68 (1894) 88–106, 257– 274, 378–397, 534–556. KAMENÍČEK 1900 KAMENÍČEK FRANTIŠEK, Zemské sněmy a sjezdy moravské, I, Brno, Zemský výbor markrabství moravského 1900. KAMENÍČEK 1902 KAMENÍČEK FRANTIŠEK, Zemské sněmy a sjezdy moravské, II, Brno, Zemský výbor markrabství moravského 1902. 486 KAMENÍČEK 1905 KAMENÍČEK FRANTIŠEK, Zemské sněmy a sjezdy moravské, III, Brno, Zemský výbor markrabství moravského 1905. KAMPMANN 1992 KAMPMANN CHRISTOPH, Reichsrebellion und Kaiserliche Akt. Politische Strafjustiz im Dreißigjährigen Krieg und das Verfahreng gegen Wallenstein 1634, Münster, Aschendorff 1992 (Schriftreihe der Vereinigung zur Erforschung der neueren Geschichte E. V., 22). KAMPMANN 1998 KAMPMANN CHRISTOPH, Vídeňský dvůr a Valdštejnův pád. Říšské právo a politická trestní justice v 17. století, FHB 19 (1998) 117-146. KANCEFF 1976 KANCEFF E., Oeuvres de Jean Jacques Bouchard, Torino, Giapichelli 1976. KANE 2005 KANE EILEEN, La chiesa di San Silvestro in Capite a Roma, Roma, Marconi 2005. KANTOROWICZ 1989 KANTOROWICZ ERNST, Les deux corps du roi. Essai sur la théologie politiquwe au moyen âge, Paris, Gallimard 1989. KARPOVICZ 1988 KARPOVICZ MARIUS, La conquista delle corti, in: MOZZARELLI 1988, 745-751. KARSTEN 2001 KARSTEN ARNE, L’ascesa di casa Spada. Il cardinale Bernardino Spada coordinatore della politica matrimoniale della famiglia nel Seicento, DPRS 2001/2 179-192. KARSTEN 2004 KARSTEN ARNE (Hg.), Jagd nach dem roten Hut. Kardinalskarrieren im barocken Rom, Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2004. KASÍK 1993 KASÍK STANISLAV, Marie Pernštejnská Manrique de Lara y Mendoza (původ a znak), Heraldika a genealogie 26 (1993), 125-204. KASTNER 1929 KASTNER KARL, Breslauer Bischöfe, Breslau 1929. KAŠNÝ 2008 KAŠNÝ JIŘÍ, Tridentský koncil a kanonické právo, AUPO. Studia theologica 32, 2008, 50-59. KAŠPAR 1906 KAŠPAR JOSEF, Giordano Bruno. Jeho život a filosofie, Hlídka 23 (1906), 103-112, 179-183, 277-283, 348-353, 428-432, 510-515. KAŠPAR 1983 KAŠPAR OLDŘICH, Soupis španělských a portugalských tisků bývalé zámecké knihovny v Roudnici nad Labem nyní deponovaných ve Státní knihovně ČSR v Praze. Registro de los impresos españoles de la antigua biblioteca del castillo de Roudnice nad Labem actualmente depositada en la Biblioteca Estatal de la República Checa en Praga, Praha, Státní knihovna ČSR 1983. KAŠPAR 1984 KAŠPAR OLDŘICH, Soupis španělských a portugalských tisků bývalé pražské lobkovické knihovny nyní deponovaných ve Státní knihovně ČSR v Praze. Registro de los impresos españoles y potugueses de la antigua biblioteca pragense del los Lobkowicz actualmente depositada en la Biblioteca Estatal de la República Socialista Checa en Praga, Praha, Státní knihovna ČSR 1984. KAŠPAR 1987 KAŠPAR OLDŘICH, Ke španělským kulturním vlivům v předbělohorských Čechách, FHB 11 (1987) 381-399. KAŠPÁRKOVÁ 2006 KAŠPÁRKOVÁ SLAVOMÍRA, Několik poznámek k nálezům v dílčím stavebněhistorickém průzkumu olomouckého dómu, ZPP 66 (2006)/3, 223-226. KAŠPAROVÁ – ŠTĚPÁNEK 2005 KAŠPAROVÁ JAROSLAVA – ŠTĚPÁNEK PAVEL, Rytíř smutné postavy v Čechách. U příležitosti 400. výročí vydání 1. dílu Dona Quijota, Praha, NK ČR 2005. KAŠPAROVÁ 1989 KAŠPAROVÁ JAROSLAVA, Acerca de Dos Impresos Españoles Procedentes de la Biblioteca de Dietrichstein, IAP 23 (1989) 245-256. KAŠPAROVÁ 1990 KAŠPAROVÁ JAROSLAVA, Ke dvěma dochovaným španělským tiskům z ditrichštejnské rodové knihovny, Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 1990, 7/2, 95-102. 487 KAŠPAROVÁ 1995 KAŠPAROVÁ JAROSLAVA, Španělské tisky Maríe Manrique de Lara y Mendoza dochované v roudnické lobkowiczké knihovně, Praha, Mezinárodní asociace bibliofilů 1995. KAŠPAROVÁ 1996A KAŠPAROVÁ JAROSLAVA, „Křesťanských pobožných panen věneček poctivosti“ Alžběty Homutové z Harasova a Bibiany z Pernštejna, VSH 5 (1996) 187-196. KAŠPAROVÁ 1996B KAŠPAROVÁ JAROSLAVA, Hispanika 16.-18. století v historických fondech knihoven českých zemí, In: BARTEČEK-RESKA 1996, 25-40. KAŠPAROVÁ 1998 KAŠPAROVÁ JAROSLAVA, Příspěvek k působení španělských vyslanců Juana de Borja a Guilléna de San Clemente na dvoře Rudolfa II., Miscelanea oddělení rukopisů a starých tisků NK ČR 15 (1998) 141-161. KAŠPAROVÁ 1999 KAŠPAROVÁ JAROSLAVA, Soupis jazykově španělských a portugalských tisků roudnické lobkowiczké knihovny 1501-1800. Dodatky. Registro de los impresos españoles y portugueses 1501-1800 de la biblioteca lobkowiczense de Roudnice. Suplementos, Praha, Národní knihovna 1999. KAVKA – PETRÁŇ 1995 KAVKA FRANTIŠEK – PETRÁŇ JOSEF et al. (reds.), Dějiny Univerzity Karlovy 1, Praha, Karolinum 1995. KAVKA – PETRÁŇ 1996 KAVKA FRANTIŠEK – PETRÁŇ JOSEF et al. (reds.), Dějiny Univerzity Karlovy 2, Praha, Karolinum 1996. KAVKA 1962 KAVKA FRANTIŠEK, Bílá hora a české dějiny, Praha, SNPL 1962. KEBLUSEK 2006A KEBLUSEK MARIA, Agenti e mediatori nell’Europa moderna. Premessa, Quaderni storici 122, 61 (2006), 343-352. KEBLUSEK 2006B KEBLUSEK MARIKA, Introduction. Profiling the Early Modern Agent, in: COOLS – KEBLUSEK – NOLDUS 2006, 9-15. KEBLUSEK 2006C KEBLUSEK MARIKA, Book Agents. Intermediaries in the Early Modern Word of Books, in: COOLS – KEBLUSEK – NOLDUS 2006, 97-107. KETTERING 1986 KETTERING SHARON, Patrons, brokers, and clients in seventeenth-century France, New York, Oxford University Press 1986. KETTERING 2002 KETTERING SHARON, Patronage in sixteenth- and seventeenth-century France, Aldershot, Burlington c2002. KHEVENHILLER + č. sv. KHEVENHILLER FRANZ CHRISTOPH, Annales Ferdinandei oder Wahrhaffte Beschreibung Kaisers Ferdinandi des Andern, mindesten Gedächtniß, Geburth, Aufferziehung und bishero in Krieg und Friedens- Zeiten vollbrachten Thaten, geführten Kriegen, und vollzogenen hochwichtigen Gaschäfften, samt kurzer Erzehlung deren in den gantzen Welt von höchstgedachter Käyserl. Majestät Geburthen biß auf derselben seeligsten Hintritt, das ist von Anfang des 1578 biß auf das 1637 Jahr vollgelaufenen Handlungen ind denckwürdigen Geschichten in Zwölf Theilen mit vielen Kupffern, I.-XII., Leipzig, M. G. Weidmann 1721. Přístupné v digaitalizované podobě na stránkách univerzitní knihovny v Augsburku: http://www.bibliothek.uniaugsburg.de/dda/dr/hist/we_01060-01074/ [cit. 2009-03-03] Jednotlivé svazky: 1-2: FRANZ CHRISTOPH KHEVENHILLERS ... Annalium Ferdinandeorum Erster und Anderer Theil, Leizig 1721 (kontinuální číslování stran, společný rejstřík, zahrnuje roky 1578-1582) 3-4: FRANZ CHRISTOPH KHEVENHILLERS ... Annalium Ferdinandeorum Dritter und Vierdter Theil, Leizig 1721 (kontinuální číslování stran, společný rejstřík, zahrnuje roky 1588-1597) 488 5-6: FRANZ CHRISTOPH KHEVENHILLERS ... Annalium Ferdinandeorum Fünffter und Sechster Theil, Leizig 1721 (kontinuální číslování stran, společný rejstřík, zahrnuje roky 1598-1607) popis Ferdinandovy svatby, mám vyfoceno. 7-8: FRANZ CHRISTOPH KHEVENHILLERS ... Annalium Ferdinandeorum Siebender und Achter Theil, Leipzig 1723 (kontinuální číslování stran, společný rejstřík, zahrnuje roky 1608-1617) 9: FRANZ CHRISTOPH KHEVENHILLERS ... Annalium Ferdinandeorum Neunter Theil, Leizig 1724 (zahrnuje roky 1618-1622) 10: FRANZ CHRISTOPH KHEVENHILLERS ... Annalium Ferdinandeorum Zehender Theil, Leizig 1724 (zahrnuje roky 1623-1627) 11: FRANZ CHRISTOPH KHEVENHILLERS ... Annalium Ferdinandeorum EilffterTheil, Leizig 1726 (zahrnuje roky 1628-1631) 12: FRANZ CHRISTOPH KHEVENHILLERS ... Annalium Ferdinandeorum Zwoelffter und letzter Theil, Leizig 1726 (zahrnuje roky 1632-1637). 13.I.1: KHEVENHILLER FRANZ CHRISTOPH, Conterfet Kupfferstich (soviel man deren zu handen bringen koennen) deren jenigen regierenden grossen Herren, So von Kaeysers Ferdinand deß Andern Geburt biß zu desselben seeligsten Toedtlichen Abschied successivè regiert, Darvon ErtzHertzog Carl Vatter Kaeysers Ferdinand deß Andern zum ersten gestellet worden, Leipzig 1721. [portréty (mědiryty)] 13.I.2: KHEVENHILLER FRANZ CHRISTOPH, Conterfet Kupfferstich (soviel man deren zu handen bringen koennen) deren jenigen vornehmen Ministren vnd Hohen Officiern, So von Kaysers Ferdinand des Andern Geburth an, biß zu Desselben seeligsten Hintritt continuè vnd succesivè Ihr. Kayserl. Majestaet gedienet, Zweyter Theil, Leipzig 1722. [portréty (mědiryty)] 14.I.1.: KHEVENHILLER FRANZ CHRISTOPH, Conterfet Kupfferstich (soviel man deren zu handen bringen koennen) deren jenigen regierenden grossen Herren, So von Kaeysers Ferdinand deß Andern Geburt biß zu desselben seeligsten Toedtlichen Abschied successivè regiert, Darvon ErtzHertzog Carl Vatter Kaeysers Ferdinand deß Andern zum ersten gestellet worden, Leipzig 1721. [životopisy k portrétům ve svazku 13.I.1] 14.I.2: KHEVENHILLER FRANZ CHRISTOPH, Conterfet Kupfferstich (soviel man deren zu handen bringen koennen) deren jenigen vornehmen Ministren vnd Hohen Officiern, So von Kaysers Ferdinand des Andern Geburth an, biß zu Desselben seeligsten Hintritt continuè vnd succesivè Ihr. Kayserl. Majestaet gedienet, Zweyter Theil, Leipzig 1722. [životopisy k portrétům ve svazku 13.I.2] KILIÁN 2005 KILIÁN JAN, Filip Fabricius z Rosenfeldu a Hohenfallu. Život, rod a dílo defenestrovaného sekretáře, České Budějovice, Veduta 2005. KLEINPAUL 1921/1922 KLEINPAUL JOHANNES, Die Fuggerzeitungen 1568-1694, Leipzig, Reinicke 1921/Vaduz 1922 (Abhandlungen aus dem Institut für Zeitungskunde an der Universität Leipzig, 1,4) KLEINPAUL 1930 KLEINPAUL JOHANNES, Das Nachtrichtenwesen der deutschen Fürsten im 16. und 17. Jahrhundert, Leipzig 1930. KLEMPOVÁ 2006 KLEMPOVÁ JANA, Příspěvek k dějinám znojemského děkanátu, JM 42 (2006) 31-47. KLÍMA 2000 KLÍMA ARNOŠT, Dlouhá válka (1618-1648), Praha, Slovo [2000]2. 489 KLIMEŠ 1955 KLIMEŠ VLADIMÍR, Počátky českého a slovenského novinářství, Praha, Orbis 1955. KLINGENSTEIN 1966 KLINGENSTEIN GRETE, Leo Wilhelm von Kaunitz. Ein Beitrag zum Bild des Adeligen im 17. Jahrhundert, AÖG 125 (1966) 121-137. KLOKOČNÍKOV Á 1984 KLOKOČNÍKOVÁ ALENA, Poštovní topografické příručky, SPM 6 (1984) 40-62. KLUČINA 2000 KLUČINA PETR, Třicetiletá válka: obraz doby, Praha-Litomyšl, Paseka 2000. Kněz a mučedník 1994 Kněz a mučedník Jan Sarkander. Sborník ke svatořečení. Olomouc, MCM 1994. KNOD 1899 KNOD GUSTAV C., Deutsche Studenten in Bologna, Berlin 1899. KNOZ 1992 KNOZ TOMÁŠ, Žerotín a Komenský – mecenáš a učenec, in: J. A. Komenský a kultura jeho doby. Sborník statí k 400. výročí narození J. A. Komenského, Brno, Moravské zemské muzeum 1992, 39-48. KNOZ 1994 KNOZ TOMÁŠ, Pobělohorská konfiskace na Moravě jako komunikace na ose císař – zemský gubernátor, ČMM 113 (1994) 101-114. KNOZ 1995 KNOZ TOMÁŠ, Model společenské struktury v moravské předbělohorské legislativě, in: Morava 1995, 55-56. KNOZ 2001 KNOZ TOMÁŠ, Državy Karla staršího ze Žerotína po Bílé Hoře. Osoby, příběhy, struktury, Brno, Matice Moravská – MU 2001 (Spisy FF MU, 337 – Knižnice Matice Moravské, 8). KNOZ 2002 KNOZ TOMÁŠ, Finanční aspekty pobělohorských konfiskací, ČČH 100 (2002) 774- 814. KNOZ 2006 KNOZ TOMÁŠ, Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty, Brno, Matice Moravská – Filozofická Fakulta MU 2006 (Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 361. Knižnice Matice Moravské, 19). KNOZ 2007 KNOZ TOMÁŠ, Morava a Dietrichstein – země a osobnost, in: 29MikulSymp, 7-26. KNOZ 2008 KNOZ TOMÁŠ, Karel starší ze Žerotína. Don Quijote v labyrintu světa, Praha, Vyšehrad 2008. KOBLIHA 1890 KOBLIHA ANTON, Urkunden-Sammlung betreffend die Privilegien und Rechte des Hochwürdigst-getreuen Metropolitankapitels zu Olmütz, Olmütz, Verlag des Metropolitankapitels 1890. KOCMAN 2007 KOCMAN PAVEL, Kardinál Ditrichštejn a moravští židé, in: 29MikulSymp, 135- 157. KOCŮRKOVÁ 2008 KOCŮRKOVÁ JITKA, Hudba na kardinálově dvoře, in: MLČÁK 2008, 56-57. KÖHLER 1973A KÖHLER JOACHIM, Das Ringen um die Tridentinische Erneuerung im Bistum Breslau, 1564-1620, Köln-Wien 1973 (Forschungen und Quellen zur Kirchenund Kulturgeschichte Ostdeutschlands, 12). KÖHLER 1973B KÖHLER JOCHEN, Grenzen der tridentinischen Reform. Die Visitation des exempten St.-Vinzenz Stiftes in Breslau im Jahre 1616, ASKG 31 (1973) 70-86. KÖHLER 1974 KÖHLER JOCHEN, Revision eines Bischofsbildes? Erzherzog Karl von Österreich, Bischof von Breslau (1608-1624) und Brixen (1613-1624), als Exponent der habsburgischen Hausmachtpolitik, ASKG 32 (1974) 103-126. KÖHLER 1978 KÖHLER JOACHIM, Kardinal Franz Fürst von Dietrichstein, Bischof von Olmütz, 1599-1636, und die Prämonstratenser in Mähren, AKGBMS 5 (1978) 256-270. KOLDINSKÁ – KOLDINSKÁ MARIE – MAŤA PETR (eds.), Deník rudolfínského dvořana. Adam 490 MAŤA 1997 mladší z Valdštejna 1602-1633, Praha, Argo 1997. KOLEJKA 1994 KOLEJKA JOSEF, Z dějin gymnaziálního vzděláváni na Moravě a ve Slezsku v 16.- 18. století: období řádových gymnazií, ČMM 113 (1994) 115-127. KOLLER 1998A KOLLER ALEXANDER (Hrsg.), Kurie und Politik. Stand und Perspektiven der Nuntiaturberichtsforschung, Tübingen, Max Niemeyer 1998 (Bibliothek des DHI Rom, 87) KOLLER 1998B KOLLER ALEXANDER, Der Konflikt um die Obödienz Rudolf II. gegenüber dem Hl. Stuhl, in: KOLLER 1998, 148-164. KOLLER 2008 KOLLER ALEXANDER (Hg.), Die Außerbeziehungen der römischen Kurie unter Paul V. Borghese (1605-1621), Tübingen, Max Niemeyer 2008 (Bibliothek DHI Rom, 115). KOLLER 2008A KOLLER ALEXANDER, Papst, Kaiser und Reich am Vorabend des Dreißigjährigen Krieges (1612-1621). Die Sicherung der Sukzession Ferdinands von Innerösterreich, in: KOLLER 2008, 101-120. KOLLMANN 1892 KOLLMANN HYNEK, O archivu Kongregace de Propaganda fide v Římě, ČČM 66 (1892). KOLLMANN 1894 KOLLMANN HYNEK, P. Bonaventura z Kolína, kapucín, reformátor města Fulneku. Studie z archivu sv. kongregace de propaganda fide v Římě, SHK1 3 (1894) 87- 105. KOLLMANN 1898 KOLLMANN HYNEK, Jednání kardinála Harracha s dvorem císařským roku 1626-7 v příčině náboženství, ČČH 4 (1898) 389-409. KOLLMANN 1906 KOLLMANN IGNAZ, Die böhmische Forschung im Archive der Kongregation der Propaganda fide, Mitteilungen aus dem Landesarchive des Königreiches Böhmen 1 (1906) 51-74. KOLLMANN 1910 KOLLMANN HYNEK, K úbytku obyvatelstva v království Českém za války třicetileté. ČČH 16 (1910) 52-56. KOLMANN 1999 KOLMANN JOSEF, Valdštejn a evropská politika 1625-1630. Historie 1. generalátu, Academia, Praha 1999. KOLMANN 2001 KOLMANN JOSEF, Valdštejnův konec. Historie 2. generalátu 1631-1634, Praha 2001. KONOPKA 1914 KONOPKA JOSEF, Separační snahy Moravanů na generálním sněmu roku 1611, ČMM 38 (1914) 26-71, 240-267, 361-399. KOOPMANS 2005 KOOPMANS JOOP W. (ed.), News and Politics in early modern Europe (1500- 1800), Leuven – Paris – Dudley (Ma), Peeters 2005 (Groningen Studies in cultural Change, 13). KOPIEC 1995 KOPIEC JAN, Zum Quellenwert von Relationes status für die Kirchengeschichte des 17. und 18. Jahrhunderts. Die Relationes status aus der Diözese Breslau, RQ 90 (1995) 85-89. KORDIOVSKÝ 2007 KORDIOVSKÝ EMIL, Mikulov a mikulovské panství v době kardinála Ditrichštejna, in: 29MikulSymp, 71-83. KORKISCH 1974 KORKISCH GUSTAV, Karl von Zierotin, in: BOSL KARL (Hg.), Lebensbilder zur Geschichte der Böhmischen Länder 1, München, Oldenbourg 1974, 63-65. KOSTLÁN – PETR – TOŠNEROVÁ 1995 KOSTLÁN ANTONÍN – PETR STANISLAV – TOŠNEROVÁ MARIE, Průvodce po rukopisných fondech v České republice. I. Rukopisné fondy zámeckých, hradních a palácových knihoven. Archiv AV ČR, Komise pro soupis a studium rukopisů, Praha 1995. 491 KOŠULIČ 1973 KOŠULIČ JOSEF, Mikulov a počátky barokní hudby na Moravě, JM 9 (1973) 122- 134. KOTÍK 1908 KOTÍK ANTONÍN, Kněze Vojtěcha Dembołeckého ... Paměti o výpravách lisovčíků proti odbojným Čechům a jejich spojencům v letech 1619-1622, Praha, J. Kotík 1908. KOTYK 1994 KOTYK JIŘÍ, Alžběta Fürstenberská z Pernštejna (1557-1609), Heraldika a genealogie 27 (1994) 65-74. KOTYK 1996 KOTYK JIŘÍ, Maxmilián z Pernštejna (1575-1593), VSH 5 (1996) 89-98. KOTYK 1997 KOTYK JIŘÍ, Maxmilián z Pernštejna (1575-1593), Heraldika a genealogie 30 (1997) 189-198. KOUDELA 1999 KOUDELA MIROSLAV, Stavovský převrat v Olomouci v květnu 1619, Ročenka OAO 8/27 (1999) 88-101. KOUDELA 2000 KOUDELA MIROSLAV, Olomouc za vlády stavovského direktoria (Květen-Prosinec 1619), Ročenka OAO 9/28 (2000) 70-87. KOUDELA 2001 KOUDELA MIROSLAV, Olomouc za vlády Fridricha Falckého, Ročenka OAO 10/29 (2001) 63-80. KOUDELA 2005 KOUDELA MIROSLAV, Mikulovský kostel sv. Václava ve světle nejstarších listin 1, RegioM. Sborník Regionálního muzea v Mikulově 2 (2005) 34-45. KOUDELA 2006 KOUDELA MIROSLAV, Mikulovský kostel sv. Václava ve světle nejstarších listin 2, RegioM. Sborník Regionálního muzea v Mikulově 3 (2006) 51-63. KOUDELA 2007 KOUDELA MIROSLAV, Verbo et exemplo. Dějiny Význačné kolegiátní kapituly a kostela sv. Václava v Mikulově, Mikulov, Spolek přátel Mikulova 2007. KOUDELA 2007A KOUDELA MIROSLAV, Mikulovský kostel sv. Václava v proměnách staletí, RegioM. Sborník Regionálního muzea v Mikulově 4 (2007) 44-73. KOUDELA 2008 KOUDELA MIROSLAV, Mikulovský Svatý kopeček a křížová cesta, RegioM. Sborník Regionálního muzea v Mikulově 5 (2008) 34-52. KOUDELKA 1891 KOUDELKA A., Život sv. Aloise Gonzagy, Brno 1891. KOUŘIL 1971 KOUŘIL MILOŠ, Arcibiskupství Olomouc (1144) – 1961. Inventář, I/1 Úvod, Olomouc, 1971 [strojopis; Inventáře a katalogy ZAOpO]. Přístupné též na webu: http://vade.archives.cz/vade/extdoc/217000010/uvody/1694_730_arcibiskup stvi_olomouc_dil_1_svazek_2_listiny_pergamenove.pdf [cit. 2009-09-04] KOUŘIL 1983 KOUŘIL MILOŠ, Město Olomouc a církev v letech 1550-1650, in: BARTOŠ JOSEF (red.), Historická Olomouc a její současné problémy IV, Olomouc, UPOL 1983, 27-32. KOUŘIL 2007 KOUŘIL MILOŠ, Absolventi Collegia Germanica v olomoucké diecézi do roku 1620, AUPO – Facultas Philosophica, Historica 33 / Sborník prací historických 21 (2007) 101-108. KOUŘIL 2007 KOUŘIL MILOŠ, Pohřeb a hrob Františka kardinála Ditrichštejna, in: 29MikulSymp, 179-183. KOVÁŘOVÁ 1995 KOVÁŘOVÁ STANISLAVA, Olomoučtí biskupové a korunovace českých králů, StřM 1 (1995) 25-30. KOWALSKI 1962 KOWALSKI NICOLA, Serie dei cardinali prefetti e dei secretari della Sacra Congregazione „de Propaganda Fide“, Roma 1962. KRÁČMER 1887 KRÁČMER MOŘIC, Dějiny metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci, 492 Olomouc 1887. KRÁSL 1886 KRÁSL FRANTIŠEK, Arnošt hrabě Harrach, kardinál sv. církve římské a kníže arcibiskup pražský. Historicko-kritické vypsání náboženských poměrů v Čechách od roku 1623-1677, Praha, Arcibiskupská knihtiskárna 1886. KRATOCHVÍL 1899 KRATOCHVÍL VÁCLAV, K poměru císaře Rudolfa II. k arciknížeti Matyáši, ČČH 5 (1899) 169-176.216-238. KRATOCHVÍL 1998 KRATOCHVÍL A. F., Alois Gonzaga. Příklad pro naši dobu, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1998. KRAUS 1961 KRAUS ANDREAS, Secretarius und Sekretariat. Der Ursprung der Institution des Staatsekretariats und ihr Einfluss auf die Entwicklung moderner Regierungsformen in Europa, RQ 55 (1960) 43-84. KRAUS 1964 KRAUS ANDREAS, Das päpstliche Staatssekretariat unter Urban VIII. 1623-1644, RQ 29 Supplementband (1964) KRAUS 1989 KRAUS ANDREAS, Die Geschichte des päpstlichen Staatssekretariats im Zeitalter der katholischen Reform und der Gegenreformation als Aufgabe der Forschung, RQ 84 (1989) 74-91. KREJČÍK 2003 KREJČÍK TOMÁŠ, Česká heraldická zastavení v Římě, Genealogické a heraldické informace 2003, 61. KREJČÍK 2004A KREJČÍK TOMÁŠ, Česká heraldická zastavení v Římě II, Genealogické a heraldické informace 2004, 72. KREJČÍK 2004B KREJČÍK TOMÁŠ, Hukvaldy a heraldické památky olomouckých biskupů a arcibiskupů, in: Hukvaldské etudy. Sborník studií in memoriam profesora Miloně Dohnala (14.6.1924-30.3.2004), Ostrava, Ústav pro regionální studia a Filozofická fakulta OU 2004, 38-48. KREJČÍK 2008 KREJČÍK TOMÁŠ, Mincovnictví církevních institucí v době kardinála Františka z Dietrichsteina, in: MLČÁK 2008, 130-132. KRENN 1998 KRENN PETER, Die gecheiterte Rückoberung von Kanischa 1601 und ihre Auswirkungen auf das Landeszeughaus in Graz, in: Nepek a mura menten – Völker an der Mur – Ljudi uz Muru – Ljudje ob Muri, II, Zalaegerszeg 1998, 197-201. KRISTELLER 1962 KRISTELLER PAUL OSKAR, The Europian Diffusion of Italian Humanism, Italica 39 (1962)/1, 1-20. KRISTEN 1931A KRISTEN ZDENĚK, Gli studenti boemi a Roma fino al 1620, Roma. Rivista di studi e vita romana 9 (1931), č. 6, 241-250. KRISTEN 1931B KRISTEN ZDENĚK, O osobní účasti Klimenta VIII. při vyřizování politické korespondence, in: Sborník Friedrich 1931, 210-224. KRISTEN 1932 KRISTEN ZDENĚK, Doktoři práv římské univerzity z Čech a Moravy před Bílou Horou, ČMM 56 (1932) 181-192. KRISTEN 1937 KRISTEN ZDENĚK, Intorno alla partecipazione personale di Clemente VIII al disbrigo della corrispondenza politica (contributo alla storia della Segreteria di Stato pontificia), Bollettino dell’Istituto storico cecoslovacco in Roma, I (1937) 27-53. KROESS 1910 KROESS ALOIS, Geschichte der Böhmischen Provinz der Gesellschaft Jesu I., Wien 1910. KROFTA 1911 KROFTA KAMIL, Boj o konzistoř podobojí v letech 1562 až 1575 a jeho historický základ, ČČH 17 (1911) 28-57, 178-199, 283-303, 383-420. 493 KROFTA 1913 KROFTA KAMIL, Bílá hora, 1913. KROFTA 1936 KROFTA KAMIL, Listy z náboženských dějin českých, Praha, Historický klub 1936. KROFTA 1940 KROFTA KAMIL, Nesmrtelný národ, 1940. KROUPA 1975 KROUPA JIŘÍ, Rokoko-klasicismus jako výraz senzibility aristokracie ve 2. pol. 18. století, Diplomová práce, Brno 1975. KROUPA 1979 KROUPA JIŘÍ, Mikulovské a evropské kořeny josefinismu (Příspěvek ke studijnímu programu moravských Ditrichštejnů), SMK ‚79 (1979), 56-69. KROUPA 1998 KROUPA JIŘÍ, „... Alle Heüser als ain Corpus gedachtes unsers Fürstenthums ganz steiff beysamben verbleiben“: Dietrichsteinské paláce v českých zemích v 17. a 18. století, Opuscula historiae artium 42 (1998) 27-49. KROUPA 2002 KROUPA JIŘÍ, Umělecká úloha, objednatelé a styl na Moravě doby barokní, in: KROUPA JIŘÍ (red.), V zrcadle stínů. Morava v době baroka 1670-1790, Rennes – Brno, Somogy éditions d’art 2002, 37-77. KROUPA 2006 KROUPA JIŘÍ, Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost, Muzeum Kroměřížska – Muzejní a vlastivědná společnost, Kroměříž-Brno 19871 a Brno, Era 20062. KROUPA 2007 KROUPA JIŘÍ, „Moderni fiori“: kardinál z Dietrichsteina, protobarok a umělecká funkce na Moravě po roce 1600, in: 29MikulSymp 7, 55-67. KRYČER 1954 KRYČER R., Mikulovské panství za posledních let kardinála Františka Dietrichsteina, VVM 9 (1954) 110-118. KRYČER 1958 KRYČER RUDOLF, Mikulovské panství po válce třicetileté, in: Rodné zemi 1958, 114-117. KRYŠTŮFEK 1906 KRYŠTŮFEK FRANTIŠEK XAVER, Protestantství v Čechách až do bitvy bělohorské (1617-1620), Praha, Dědictví sv. Prokopa 1906. KUBÍČEK 1887 KUBÍČEK JOANNES ALOYSIUS, Promulgatio sacrosancti Concilii Tridentini in Moravia, Olomucii, sumptibus propriis 1887. KUBÍČEK 1917- 1918 KUBÍČEK ANTONÍN, České listiny ve městské knize Opavské, SHK2 18 (1917) 107- 111, 115-128, 175-206; SHK2 19 (1918) 32-35. KUČERA 1982 KUČERA JAN, Dopis v předbělohorských Čechách, SPM 4 (1982) 177-192. KUČERA 2003 KUČERA JAN PAVEL, 8.11.1620 – Bílá hora: o potracení starobylé slávy české, Praha, Havran 2003. KUČERA 2005 KUČERA PETR ET AL., Krajinářská studie komponované krajiny města Mikulova (Územně-technické podklady pro zpracování změny ÚPN [pro manuscripto], Lednice, Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně – Zahradnická fakulta Lednice 2005. KUČEROVÁ 2008 KUČEROVÁ LUCIE, Toho času velikej strach v zemi byl. Morava v tureckém ohrožení (1605-1683), nepublikovaná diplomová práce na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, České Budějovice 2008 (vedoucí DP: Josef Hrdlička). Přístupné online: http://theses.cz/id/5mfprk/?title=55;zpet=%2Fth_search%2Fprace_na_stejne _tema.pl%3Fpg%3D5%3Btitle%3D55%3Bks%3Dmorava%3B [cit. 2009-10- 29] KUDĚLKA 1958 KUDĚLKA ZDENĚK, Portál jezuitské koleje v Brně, in: Rodné zemi 1958, 178-188. KUDRNA 1967 KUDRNA JAROSLAV, Machiavelli a Guicciardini. K typologii historickopolitického myšlení pozdní italské renesance, Brno, UJEPB 1967 (Opera Universitatis 494 Purkynianae Brunensis. Facultas philosophica, 130). KUKÁNOVÁ 1992 KUKÁNOVÁ ZLATUŠE, Čeští studenti na vídeňské univerzitě od 70. let 16. století do Bílé Hory, in: Sborník Nový 1992, 171-179. KUMMER 1993 KUMMER STEFAN, „Doceant episcopi“. Auswirkungen des Trienter Bilderdekrets im römischen Kirchenraum, Zeitschrift für Kunstgeschichte 56 (1993) 508-533. KUMPERA 1992 KUMPERA JAN, Jan Amos Komenský. Poutník na rozhraní věků, Ostrava, Amosium – Svoboda 1992. KUNTZ 2003 KUNTZ MARGARET, Designed for Ceremony: The Cappella Paolina at the Vatican Palace, The Journal of the Society of Architectural Historians 62 (2003) 228- 255. KUPKA 1907 KUPKA JOSEF, O církevním roce, Praha, V. Kotrba 1907. KUSÁK 1958 KUSÁK MOJMÍR, Lenní soudy ve Vyškově, Zprávy vlastivědného muzea ve Vyškově 15 (1958). KUTTNER 1945 KUTTNER STEPHAN, Cardinalis: The History of Canonical Concept, Traditio 3 (1945) 129-214 (reprint in: IDEM, The History of Ideas and Doctrines of Canon Law in the Middle Ages, London, Variorum Reprints 1980, part IX) KUX 1937 KUX JOHANN, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmütz bis zum Umsturz 1918, Reichenberg – Olmütz, Anstalt für Sudetendeutsche Heimatforschung 1937. KUX 1942 KUX JOHANN, Verwaltungsgeschichte der Stadt Olmütz, Olmütz, Hauptstadt Olmütz 1942 (Publikationen des Olmützer Stadtarchivs 2). KVAČALA 1908 KVAČALA J., Thomas Campanella und Ferdinand II., Sitzungberichte der Kais. Akademie der Wissenschaften in Wien, Philosophisch-Historische Klasse, 159/V KYASOVÁ 1960 KYASOVÁ VĚRA, Příspěvek k problematice lénního zřízení biskupství olomouckého, Věstník musea v Kroměříži 10 (1960) 148-156. KYBAL – ROCCHETTA 1943 KYBAL VLASTIMIL – INCISA DELLA ROCCHETTA GIOVANNI, La Nunciatura di Fabio Chigi (1640-1651), I-1: Lettere da Colonia dal 1640 al 1644, Roma, R. deputazione alla Biblioteca Valicelliana 1943 (Miscellanea della R. Deputazione Romana di Storia Patria). KYBAL – ROCCHETTA 1946 KYBAL VLASTIMIL – INCISA DELLA ROCCHETTA GIOVANNI, La Nunciatura di Fabio Chigi (1640-1651), I-2: Lettere da Münster dal 1644 al 1645, Roma, R. deputazione alla Biblioteca Valicelliana 1946 (Miscellanea della R. Deputazione Romana di Storia Patria). KYBAL 1907 KYBAL VLASTIMIL, Jindřich IV. a Rudolf II. : dvě studie o zahraniční politice Francie a domu rakouského v letech 1592 až 1610, Praha 1907. KYBAL 1909 KYBAL VLASTIMIL, Jindřich IV. a Evropa v létech 1609 a 1610 : kritický rozbor pramenův a literatury, Praha 1909. LABOURDETTE – POUSSOU – VIGNAL 2000 LABOURDETTE JEAN-FRANÇOIS – POUSSOU JEAN-PIERRE – VIGNAL MARIE-CATHERINE (s.d.), Le traité de Vervins, Paris, Presses de l'Université ParisSorbonne 2000. LAEMMER 1863 LAEMMER HUGO, Zur Kirchengeschichte des sechszehnten und siebenzehnten Jahrhunderts, Freiburg/Br., Herder 1863. LAMIONI 1994 LAMIONI CLAUDIO (a cura di), Istituzioni e societa in Toscana nell’età moderna. Atti delle giornate di studio dedicate a Giuseppe Pansini, Firenze, 4-5 dicembre 1992, 1-2, Roma, Ministero per i beni culturali e ambientali – Ufficio centrale per i beni archivistici 1994 (Pubblicazioni degli archivi di stato, Saggi 495 31). LANGER 1978 LANGER HERBERT, Hortus bellicus. Die Kulturgeschichte des dreißigjährigen Krieges, Leipzig 1978. LANJUS – COUDENHOVE 1938 LANJUS FRIEDRICH – COUDENHOVE ERNESTINE [Hrsg.], Die Breunner des Heiligen Römischen Reichs. Freiherrn zu Stübing, Fladnitz u. Rabenstein, Edle Herren von Staatz ... auch Waldschach u. Ragatscha u. Grafen, Erblandkämmerer in Österreich unter d. Enns u. in d. gefürsteten Grafschaft Görz, Wien, Gistl 1938. LANZANI 1995 LANZANI VITTORIO, Le Grotte Vaticane. Roma, Elio de Rosa 1995 (Roma Sacra. Guida alle chiese della Città Eterna, 26-27). LAPÁČEK – HORÁKOVÁ 2007 LAPÁČEK JIŘÍ – HORÁKOVÁ IVANA, Lipnická korespondence 1620-1636 a obnovení městských privilegií, in: 29MikulSymp, 345-354. LAURO 1999 LAURO AGOSTINO, Il cardinale Giovan Battista de Luca. Diritto e riforme nello Stato della Chiesa (1676-1683), Napoli, Jovene 1991. LCI + č. sv. Lexikon der christlichen Ikonographie, 1-8, Freiburg in Breisgau 1968-1976. LEEB – PILS – WINKELBAUER 2007 LEEB RUDOLF – PILS SUSANNE CLAUDINE – WINKELBAUER THOMAS (Hrsg.), Staatsmacht und Seelenheil. Gegenreformation und Geheimprotestantismus in der Habsburgermonarchie, München, Oldenburg 2007. (Veröffentlichungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung, 47). LEFÈVRE 1936 LEFÈVRE JOSEPH, L’ambassade d’Espagne auprès du Saint-Siège au XVIIe siècle, Bulletin de l’Institut historique Belge de Rome 17 (1936) 5-56. LEFEVRE 1992 LEFEVRE RENATO, Ricerche e documenti sull’Archivio Savelli, Roma, Società Romana di Storia Patria 1992 (Miscellanea della Società Romana di Storia Patria, 36). LECHNER 1902 LECHNER K., Die ältesten Belehungs- und Lehensgerichtsbücher des Bistums Olmütz, Brünn 1902. LEMAN 1920 LEMAN AUGUSTE, Urbain VIII et la rivalité de la France et de la Maison d’Autriche de 1631 à 1635, Lille – Paris, Giard – Champion 1920 (Mémoires et travaux publiés par des professeurs des Facultés catholiques de Lille, 16) LEMKUHL 2001 LEMKUHL U., Diplomatiegeschichte als internationale Kulturgeschichte. Theoretische Ansätze und empirische Forschung zwischen historischer Kulturwissenschaft und soziologischem Instituzionalismus, Geschichte und Gesellschaft 27 (2001) 394-423. LEPAŘ 1863 LEPAŘ JOHANN, Beiträge zur älteren Geschichte des Herzogthums Schlesien, Troppau, A. Traßler 1863. LEPAŘ 1866 LEPAŘ JOHANN, Nicolaus Sarcander, Dechant von Troppau, in: Beiträge zur Geschichte Schlesiens II, Troppau 1866. LETI 1668 [LETI GREGORIO], Conclavi de’ Pontefici Romani quali si sono potuti trovare sin a questo giorno, 1668 LEVACK 2004 LEVACK BRIAN P., La caccia alle streghe in Europa agli inizi dell’età moderna, Roma-Bari, Laterza 20042. LEVIN 2002 LEVIN MICHAEL M., A new world order: the Spanish campaign for precedence in early modern Europe, Journal of Early Modern History 6 (2002) 233-264. LEVIN 2005 LEVIN MICHAEL J., Agents of Empire. Spanish Ambassadors in Sixteenth-Century Italy, Ithaca (NY), Cornell University Press 2005. 496 LEXMA + č. sv. BAUTIER ROBERT-HENRI (red.), Lexikon des Mittelalters, I-IX, München, dtv 2003. LIBERATI 1668 LIBERATI FRANCESCO, Il perfetto maestro di casa, Roma, Bernabo 1668 (anast. reprodukce Formi 1974) LIBOSVAR 1994 LIBOSVAR ZDENĚK, Moravský biskup František Dietrichštejn. Olomouc, MCM 1994. [rec. F. MATĚJEK, VVM 48 (1996), 82-85] LIECHTENSTEIN -CASTELCORNO 1674 Caroli episcopi Olomucensis renovatio statutorum Francisci principis a Dietrichstein episcopi Olomucensi respectu uniformitatis conttractus matrimonium, Olomouc 10. II. 1674. - Starý tisk (exemplář: VKOL sign. 36.053) LINHARTOVÁ 1932 LINHARTOVÁ MILENA, Jednání o příchod kardinála Millina do Prahy, in: Sborník Novák 1932, 419-430. LIŠKA 1998- 1999 LIŠKA DAVID, Moravský rytíř Václav Bítovský z Bítova, VVM 50 (1998) 358-365; 51 (1999) 58-67. LIŠKA 2007 LIŠKA DAVID, Václav Borovský z Bítova, jeho život a politická činnost na Opavsku do roku 1614, ČMM 126 (2007) 83-99. LÍVA 1928 LÍVA VÁCLAV, Spiknutí Vchynských proti Rudolfovi II., VKČSN 1982, tř.1. LÍVA 1929 LÍVA VÁCLAV, Staronové prameny k dějinám pobělohorské protireformace a jejich původce, in: Sborník Novotný 1929, 230-236. LÍVA 1930 LÍVA VÁCLAV, Jan Arnošt Platejs z Platenštejna. Příspěvek k dějinám pobělohorské reformace, ČMM 54 (1930) 15-78, 293-336. LÍVA 1933 LÍVA VÁCLAV, Studie o Praze pobělohorské. II. Rekatolizace, in. Sborník příspěvků k dějinám hl.m. Prahy VII, 1933. LOIDL 1948 LOIDL FRANZ, Das Augustiner-Kloster bei der wiener Hofburg. Eine übersicht den Protocollen des Convents, Wien, Lichtenr 1948 LOSERTH 1892 LOSERTH JOSEPH, Das Granum Catalogi praesulum Moraviae. Nach Handschriften des Olmützer Domkapitelarchivs, Wien 1892 LOSERTH 1906- 1907 LOSERTH JOHANN (ed.), Akten und Korrespondenzen zur Geschichte der Gegenreformation in Innerrösterreich unter Ferdinand II., 1-2, FRA II. 58.60, Wien 1906-1907. LOSERTH 1919 LOSERTH JOHANN, Zwei Briefe des Kardinals Dietrichstein zur Ausweisung der Widertäufer aus Mähren, ZDVGMS 23 (1919) 173-175. LTHK1 + č. sv. BUCHBERGER MICHAEL (red.), Lexikon für Theologie und Kirche, I-X, 1930-1938 (1. vydání). LTHK2 + č. sv. HÖFER JOSEPH – RAHNER KARL (reds.), Lexikon für Theologie und Kirche, I-XIV, 1957-1968 (2. vydání). LTHK3 + č. sv. KASPER WALTHER (reds.), Lexikon für Theologie und Kirche, I-XI, 1993-2001 (3. vydání). LUCIANI 2003 LUCIANI ROBERTO, Il Collegio Romano: L’architettura e il tempo, in: CERCHIAI 2003, 57-98. LUHMANN 2006 LUHMANN NIKLAS, Sociální systémy. Nárys obecné teorie, Brno, CDK 2006. LUKÁCS 1978 LUKÁCS LADISLAUS, Catalogi personarum et officiorum Provincie Austriae S.I., I (1551-1600), Romae, Institutum historicum S.I. 1978 (MHSI, 117) LUKÁCS 1982 LUKÁCS LADISLAUS, Catalogi personarum et officiorum Provincie Austriae S.I., II (1601-1640), Romae, Institutum historicum S.I. 1982 (MHSI, 125) 497 LUNADORO – SESTINI – MARTINELLI 1664 Relatione della corte di Roma, e de' riti da osserruarsi in essa, e de' suoi magistrati & officii, con la loro distinta giurisdittione, del signor Cavaliere GIROLAMO LUNADORO. Col Maestro di camera del signor FRANCESCO SESTINI. E Roma ricercata nel suo sito, nel modo, che al presente si ritrova, con le nuoue fabbriche, del signor FIORAV[ANTE] MARTINELLI, e dal medesimo accresciuta di antiche, e moderne eruditioni. Venezia, Brigonci 1664. Přístupné též na webu: http://books.google.cz/books?id=McMAAAAAcAAJ&pg=PA1&lpg=PA1& dq=Fiorav+MArtinelli&source=bl&ots=nl1tzPccIy&sig=kEKL9Ho8nyNLW AwGChL- _uNgn8U&hl=cs&ei=iXSFSpK0GYWInQOc9t3UBA&sa=X&oi=book_result &ct=result&resnum=2#v=onepage&q=Fiorav%20MArtinelli&f=false [cit. 2009-08-14] LUNADORO – SESTINI – MARTINELLI 1689 Relatione della corte di Roma, e de' riti da osserruarsi in essa, e de' suoi magistrati & officii, con la loro distinta giurisdittione, del signor Cav. GIROLAMO LUNADORO. Col Maestro di camera del signor FRANCESCO SESTINI. E Roma ricercata nel suo sito, nel modo, che al presente si ritrova, con le nuoue fabbriche, del signor FIORAV[ANTE] MARTINELLI, e dal medesimo accresciuta di antiche, e moderne eruditioni. Venezia, Antonio Tivanni 1689. Přístupné též na webu: http://ia331421.us.archive.org/3/items/relationedellaco00luna/relationedell aco00luna.pdf [cit. 2009-08-14]. LUNADORO 1635 LUNADORO GIROLAMO, Relatione della corte di Roma, e de' riti da osservarsi in essa, e de' suoi magistrati, e offitij: con la loro distinta giurisdittione ... Con ottanta lettere del ... cardinale Lanfranco al ... cardinale de Medici, Paolo Frambotto 1635. LUTZ 1982 LUTZ GEORG, Max Fugger (1529-1597) und „Annales ecclesiastici“ des Baronius: eine Verdeutschung aus dem Augsburg der Gegenreformation, in: Baronio 1982, 421-545. LUTZ 1994 LUTZ GEORG (Hrsg.), Das Papsttum, die Christenheit und die Staaten Europas 1592-1605. Forschungen zu den Hauptinstruktionen Clemens’ VIII., Tübingen, Max Niemeyer 1994 (Bibliothek DHI, 66). LUTZ 1998 LUTZ GEORG, Roma e il mondo germanico nel periodo della guerra dei Trent’Anni, in: SIGNOROTTO – VISCEGLIA 1998, 425-460. LUTZ 2002 LUTZ HEINRICH, Reformation und Gegenreformation, München, Oldenbourg 20025 (Oldenbourg Grundriss der Geschichte 10). MACEK 2007 MACEK JAROSLAV (ed.), 950 let litoměřické kapituly, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2007. MACHARDY 1999 MACHARDY KARIN J., Cultural Capital, Family Strategies and Noble Identity in Early Modern Habsburg Austria 1579-1620, Past and Present 163 (1999) 36-75. MACÍAS DELGADO 1994 MACÍAS DELGADO JACINTA, La agencia de preces en las relaciones iglesia estado español (1750-1758), Madrid 1994. MACOUREK 1931 MACOUREK VLADIMÍR A., Počátky katolické restaurace na Moravě za biskupa Prusinovského (1565-1572), SHK2 28 (1927) 42-48, 96-102; 29 (1928) 69-73, 122-128; 30 (1929) 59-61, 113-121; 31 (1930) 27-33, 102-109, 175-183; 32 (1931) 8-13, 79-86, 196-201, 264-268; 33 (1932) 19-28, 83-87, 133-138, 199-202; 34 (1933) 28-32, 73-83. MĄCZAK 1988 MĄCZAK ANTONI (Hg.), Klientelsysteme in Europa der Frühen Neuzeit, München, Oldenbourg 1988 (Schriften des historischen Kollegs, 9) MADONIA 2002 MADONIA CLAUDIO, La Compagnia di Gesu e la riconquista cattolica dell’Europa 498 orientale nella seconda meta del XVI secolo, Genova 2002. MAGDALENO 1961 MAGDALENO RICARDO, Catalogo XXIII del Archivo de Simancas. Papeles de Estado Milán y Saboya (Siglos XVI y XVII), Madrid – Milano, Direccion general de Archivos y Bibliotecas – Istituto di Storia Medievale 1961. MAKKAI 1989 MAKKAI LÁSZLÓ, La Milano dei Borromeo. Faro per l’inquieta Ungheria del primo Seicento, in: Millain the Great 323-334. MALACARNE 1993 MALACARNE GIANCARLO, Guglielmo Gonzaga, Vespasiano Gonzaga, Adam von Dietrichstein: tre uomini, una storia, Civiltà mantovana, 3. Ser., 28 (1993), 9, 41-55. MALECZEK 1974 MALECZEK WERNER, Ein Kardinalprotektor im Kreuzherrenorden um 1213/1214?, ZRG 91 (1974) – KA 60, 365-374. MALINA 1939 MALINA BEDŘICH, Dějiny římského breviáře I-II, Praha, Vyšehrad 1939 (kontinuální číslování stran obou dílů). MALÝ – PÁNEK 2001 MALÝ KAREL – PÁNEK JAROSLAV (reds.), Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500-1619), Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve dnech 7.-8. prosince 2000, Praha, HÚ AV ČR – PrF UK 2001. MALÝ 1932 MALÝ JOSEF, Příspěvek k dějinám manství olomouckého kostela v letech 1590-1640, VMOp 37 (1932) 20-42, 76-97. MALÝ 1933 MALÝ JOSEF, Několik poznámek k dějinám manství biskupství olomouckého v letech 1590-1640, VMOp 38 (1933) 24-28. MAŇAS – ORLITA – POTŮČKOVÁ 2010 MAŇAS VLADIMÍR – ORLITA ZDENĚK – POTŮČKOVÁ MARTINA (eds.), Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy, Olomouc : Muzeum umění Olomouc 2010. MAŇAS 2005 MAŇAS VLADIMÍR, Náboženská bratrstva na Moravě do josefínských reforem, in: JIRÁNEK TOMÁŠ– KUBEŠ JIŘÍ (edd.), Bratrstva. Světská a církevní sdružení a jejich role v kulturních a společenských strukturách od středověku do moderní doby (= III. pardubické bienále, 29. – 30. dubna 2004), Pardubice 2005, 37-77 MAŇAS 2007 MAŇAS VLADIMÍR, Kardinál František z Dietrichsteina a náboženská bratrstva, in: 29MikulSymp, 317-322. MANN 1983 MANN GOLO, Wallenstein. Sein Leben, Frankfurt am Main 1983. MARCUCCI 2001 MARCUCCI LAURA, La fabbrica di S. Silvestro „in capo di Roma“ nel sec. XVI. e l’opera di Carlo Maderno, Palladio. Rivista di Storia dell’architettura e restauro 14 (2001), 27, 17-52. MAREK 2003 MAREK PAVEL, Ceremoniál jako zrcadlo hierarchického uspořádání císařského dvora Ferdinanda II., in: BŮŽEK-KRÁL 2003, 371-396. MAREK 2007A MAREK PAVEL, Klientelní strategie španělských králů na pražském císařském dvoře konce 16. a počátku 17. století, ČČH 105 (2007) 40-88. MAREK 2007B MAREK PAVEL, Politický vliv Španělska a papežského státu na císařském dvoře Ferdinanda II., ČMM 126 (2007) 285-318. MAREK 2007C MAREK PAVEL, Česká katolická šlechta a centralistická politika císaře Ferdinanda II., in: BŮŽEK – DIBELKA 2007, 33-64 MAREŠ 2000- 2001 MAREŠ KAREL, Der Katalog der Mitglieder der böhmischen Provinz des Ordens der Augustiner-Eremiten (OSA) seit der Hälfte des 13. Jahrhunderts, Analecta Augustiniana 63 (2000) 247-341; 64 (2001) 367-430. 499 MARTELLI – GALASSO 2007 MARTELLI FRANCESCO – GALASSO CRISTINA (a cura di), Istruzioni agli ambasciatori e inviati medicei in Spagna e nell’“Italia spagnola“ (1536-1648), II. 1587- 1648, Roma, Ministero per i beni e le attività culturali 2007 (Pubblicazioni degli archivi di Stato, Fonti 47). MASETTIGIANNINI 1970 MASETTI-ZANNINI GIANLUDOVICO, Cesare Baronio e la sua madre: lettere inedite, Oratorium I (1970)/1 MAŠEK – WIENDLOVÁ 1994A MAŠEK PETR – WIENDLOVÁ ZDENA, Prvotisky ze zámecké knihovny Mikulov, SNM – C 39-40 (1994-5) 111-123. MAŠEK – WIENDLOVÁ 1994B MAŠEK PETR – WIENDLOVÁ ZDENA, Soupis knih z knihovny Ferdinanda Hoffmana z Grünpichlu ve fondu zámecké knihovny Mikulov, SNM – C 39-40 (1994-5) 78-110. MAŤA – WINKELBAUER 2006 MAŤA PETR – WINKELBAUER THOMAS (Hg.), Die Habsburger Monarchie 1620 Bis 1740. Leistungen und Grenzen des Absolutismusparadigmas, Stuttgart, F. Steiner 2006 (Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropa, 24). MAŤA 1997A MAŤA PETR, Nejstarší české a moravské deníky (Kultura každodenního života v raném novověku a některé nové perspektivní prameny), FHB 18 (1997) 99-120. MAŤA 1997B MAŤA PETR, Oslavy jubilejního léta 1600 v Římě a česká šlechta, JSH 46-47 (1997- 8) 111-117. MAŤA 2002 MAŤA PETR, „O Felix bohemia, quando sacerdotum consiliis regebaris. Geschichte als Argument im politischen Denken des höheren Klerus Böhmens und Mährens im 17. und frühen 18. Jahrhundert, in: BAHLCKE – STROHMEYER 2002, 309-322. MAŤA 2004A MAŤA PETR, Svět české aristokracie (1500-1700), Praha, NLN 2004. MAŤA 2004B MAŤA PETR, „Phasma Dyonisiacum Pragense“ a počátky karnevalového kalendáře na císařském dvoře, Divadelní revue 15 (2004) 2, 46-55. Přístupné též na webu: http://www.fhs.cuni.cz/kolegium/phasma%20dionysiacum%20pragense.p df [cit. 2009-06-20] MAŤA 2004C MAŤA PETR, Zwischen Heiligkeit und Betrügerei. Arme-Seelen-Retter, Exorzisten, Visionäre und Propheten im Jesuiten- und Karmelitenorden, in: PÁNEK JAROSLAV (ed.), Vlast a rodný kraj v díle historika. Sborník prací věnovaný profesoru Josefu Petráňovi, Praha, HÚ AV ČR 2004, 387-406. MAŤA 2006 MAŤA PETR, Polyxena Lobkovická z Pernštejna na cestě do barokního nebe (K projevům karmelitánské zbožnosti v českých zemích, in: OHLIDAL – SAMERSKI 2006, 177-206. MATĚJEK 1974 MATĚJEK FRANTIŠEK, Bílá hora a moravská feudální společnost, ČsČH 22 (1974) 81-104. MATĚJEK 1976 MATĚJEK FRANTIŠEK, Osídlení Moravy a třicetiletá válka, SH 24 (1976) 53-101. MATĚJEK 1988 MATĚJEK FRANTIŠEK, Švédové na Moravě za třicetileté války, ČmorM –vědy společenské 73 (1988) 127-161 a 75 (1990) 141-172. MATĚJEK 1992A MATĚJEK FRANTIŠEK, Morava za třicetileté války, Praha, HÚ ČAV 1992 (Práce HÚ ČAV, A6). MATĚJEK 1992B MATĚJEK FRANTIŠEK, Vydání Olomouce Švédům a obhajoba jejího obhájce (k 35. výročí obsazení města švédskou armádou), VVM 44 (1992) 320-329. MATĚJEK 2000 MATĚJEK FRANTIŠEK, Cesta poddaného lidu na Moravě ke znevolnění, Matice Moravská, Brno 2000 (Knižnice Marice Moravské, 5). 500 MATĚJKA 2003 MATĚJKA PACIFIK MIROSLAV, Střípek z pobělohorské rekatolizace. P. František z Rozdrażewa, in: Řády 2003, 111-151. MATĚJKA 2005A MATĚJKA PACIFIK MIROSLAV, Prvopočátky kapucínského řádu, Praha – Olomouc, Institut františkánských studií [2005]. MATĚJKA 2005B MATĚJKA PACIFIK MIROSLAV, Seznamy představených kapucínských klášterů podřízených provincialátu v Praze (1599-2005), Paginae historie. Sborník Národního archivu 13 (2005) 140-269. MATĚJKA 2006 MATĚJKA PACIFIK MIROSLAV, Seznam provinciálů, definitorů a ostatních představených správních jednotek kapucínského Řádu s historickým sídlem v Praze (a Vídni), Paginae historie. Sborník Národního archivu 14 (2006) 259-343. MATOUŠEK 1931 MATOUŠEK JOSEF, Kurie a boj o konzistoř pod obojí za administratora Rezka. Příspěvek k dějinám katolické obnovy v Čechách, ČČH 37 (1931) 16-41, 293-309. MATOUŠEK 1932 MATOUŠEK JOSEF, K problému osobnosti Rudolfa II. Poznámky o pramenech, literatuře a metodě, in: Sborník Novák 1932, 343-362. MATTINGLY 1988 MATTINGLY GARRETT, Renaissance Diplomacy, Boston 19551, New York 19882. (citujeme podle prvního vydání, které nám bylo dostupné) MATZKE 1960 MATZKE JOSEPH, Der Seelige Johannes Sarkander, Königstein/Taunus 1960. MATZKE 1964 MATZKE JOSEPH, Die St. Mauritz-Kirche in Olmütz, in Mährisch-schlesische Heimat 9 (1964), nr. 10, 3 f. MATZKE 1974 MATZKE JOSEPH, Die Olmützer Fürstbischöfe, Königstein/Taunus 1974 (Schriftenreihe des Sudetendeutsches Priesterwerkes Königstein/Taunus, 19). Zvl. otisk z Mährisch-schlesische Heimat 1973, 2-29, 158-182, 1974; 2-17. MATZKE 1978 MATZKE JOSEPH, Die Olmützer Erzbischöfe, Esslingen 1978. MATZURA 1931 MATZURA JOSEF, Der Dom-Chor in Olmütz und seine Bauherrn: Kardinal Franz, Fürst Max und Ferdinand von Dietrichstein, ZDVGMS 33 (1931) 91-115. MAYER 1904 MAYER MAX, VON WALLERSTAIN UND AHRDORFF, Unverzichtbare Rechte, [als Manuskript gedruckt], Wien [1904] MAZENTA 1599 MAZENTA GUIDO, Apparato fatto dalla citta' di Milano per riceuere la serenissima regina D. Margarita d'Austria sposata al potentiss. re di Spagna D. Filippo 3. nostro signor, Milano, Pacifico Pontio 1599. MCCUSKER – GRAVESTEIJN 1991 MCCUSKER JOHN J. – GRAVESTEIJN CORA, The Beginnings of Commercial and Financial Journalism. The Commodity Price Currents, Exchange Rate Currents and Money Currents of Early Modern Europe, Amsterdam, Neha 1991. MCGINNESS 1995 MCGINNESS FREDERICK J., The Coleggio Romano, the University of Rome, and the decline and rise of rhetoric in the late Cinquecento, RMC 3 (1995) 601 - 624. MCLEAN 2007 MCLEAN PAUL, The art of the network: strategic interaction and patronage in Renaissance Florence, Durham [N.C.], Duke University Press 2007. MEDEK 1970 MEDEK VÁCLAV, Kněz Jan Sarkander, Otisk ze Zpráv Vlastivěd. ústavu v Olomouci, 1970. MENČÍK 1888 MENČÍK FERDINAND, Censura v Čechách a na Moravě, VKČSN 1888. MENNITI IPPOLITO 1999 MENNITI IPPOLITO ANTONIO, Il tramonto della curia nepotista. Papi, nipoti e burocrazia curiale tra XV e XVII secolo, Roma, Viella 1999 (La Corte dei Papi, 5). MENNITI IPPOLITO 2007 MENNITI IPPOLITO ANTONIO, Il governo dei papi nell’età moderna. Carriere, gerarchie, organizzazione curiale, Roma, Viella 2007 (La storia. Temi 2) 501 MERCATI 1954 MERCATI A., Raccolta di concordati su materie ecclesiastiche tra la S. Sede e le autorità civili, I, Città del Vaticano 1954. MERGENTHEIM 1908 MERGENTHEIM LEO, Die Quinquennalfakultäten pro foro externo. Ihre Entstehung und Einführung in deutschen Bistümern. Zugleich ein Beitrag zur Technik der Gegenreformation und zur Vorgeschichte des Febronianismus, 1-2, Stuttgart, F. Enke 1908 (Kirchrechtliche Abhandlungen, 52-53). MĚŘIČKA 1978 MĚŘIČKA VÁCLAV, Řád Křesťanského rytířstva. (Řád Křesťanské milice – Ordo Christianae Militiae), NumL 33 (1978)/2, 33 – 60. MESCHLER 1891 MESCHLER M., Leben des hl. Aloysius Gonzaga, Herder, Freiburg i. B. 1891. MĚSÍC 2001 MĚSÍC CYRIL, Byla zámecká knihovna v Kroměříži vyloupena Švédy v roce 1643?, Muzejní a vlastivědná práce 109 (2001), 174-177. MĚSÍC 2008 MĚSÍC CYRIL, Knihovny kardinála Františka z Dietrichsteina, in: MLČÁK 2008, 52-55. MESNARD 1967 MESNARD PIERRE, Le commerce épistolaire, come expression sociale de l’individualisme humaniste, in : Individu et société à la Renaissance : Colloque International tenu en avril 1965 sous les auspices de la Fédération internationale des Instituts et Sociétés pour l’Étude de la Renaissance et du Ministère de l’Éducation Nationale et de la Culture de Belgique, Bruxelles, Presses Universitaires de Bruxelles 1967 (Travaux de l’Institut pour l’étude de la Renaissance et de l’Humanisme, 3), 15-31. METZLER + č. sv. METZLER JOSEF (ed.), Sacrae Congregationis de Propaganda Fide memoria rerum, I/1, I/2, II, III/1, III/2, Roma, Herder 1971-1976. METZLER 2000 METZLER JOSEPH, La Congregazione „de Propaganda Fide“ e lo sviluppo delle missioni cattoliche (ss. XVIII al XX), Anuario de Historie de la Iglesia 9 (2000) 145-154. MEYER 1962 MEYER KARL FRIEDRICH, Disinfected mail. Historical review and tentative listing of cachets, handstamp markings, wax seals, wafer seals and manuscript certifications alphabetically arranged according to countries, Holton, Gossip Printery 1962. MEZLER- ANDELBERG 1994 MEZLER-ANDELBERG HELMUT J., Barbara von Rottal, Maxmilian I. und Siegmund von Dietrichstein, in: IDEM, Kirche in der Steiermark. Gesammelte Aufsätze, Wien-Köln, Böhlau 1994 (Forschungen zur Europäischen und Vergleichenden Rechtsgeschichte, 5), 355-373. MEZZADRI 2001 MEZZADRI LUIGI (a cura di), Il Seminario Romano. Storia di un‘istituzione di cultura e di pietà, Cinisello Balsamo, Società San Paolo 2001. MHUCP 2 TRUC MIROSLAV (ed.), Album Academiae Pragensis Societatis Jesu 1573-1617 (1565-1624), Praha, Univerzita Karlova 1968 (Monumenta historica Universitatis Carolinae Pragensis, 2). MICHAL 1930 MICHAL E., Nejstarší moravské noviny z r. 1590 (Zpráva o zemětřesení), ČVSMO 43 (1930) 146-150. MICHNA 1996 MICHNA PAVEL, Hrdelní proces Karla staršího ze Žerotína. K 360. výročí smrti velkého Moravana, ochránce českého jazyka a přítele J. A. Komenského, VVM 48 (1996) 354-369. MÍKA 1972 MÍKA ALOIS, Národnostní poměry v českých zemích před třicetiletou válkou, ČsČH 20 (1972) 207-233. MIKULEC 1992 MIKULEC JIŘÍ, Pobělohorská rekatolizace v českých zemích, Praha, SPN 1992. MIKULEC 1996 MIKULEC JIŘÍ, Pobělohorská rekatolizace a katolická zbožnost, Dialog Evropa XXI, 502 2/1996, 2-5. MIKULEC 2000 MIKULEC JIŘÍ, Barokní náboženská bratrstva v Čechách, Praha, NLN 2000 (Knižnice ĎaS, 13) MIKULEC 2008 MIKULEC JIŘÍ, Metody a techniky pobělohorské rekatolizace v Čechách – jedna z možností výzkumu náboženských dějin, in: ELBEL 2008, 115-123. Millain the Great 1989 DE MADDALENA ALDO (a cura di), „Millain the Great“ Milano nelle brume del Seicento, Milano, Motta 1989. MILLER – SPIELMAN 1962 MILLER SAMUEL J. T. – SPIELMAN JOHN P. JR., Cristobal Rojas y Spinola, Cameralist and Irenicist 1626-1695, Transactions of the American Philosophical Society, New. Ser., 52 (1962)/5, 1-108. MILLER 2004 MILLER JAROSLAV, Falcký mýtus. Fridrich V. a obraz české války v raně stuartovské Anglii, Argo, Praha 2004. MINAŘÍK 1916 MINAŘÍK KLEMENS, Provinciálové františkánské české provincie v letech 1517- 1600, SHK2 17 (1916) 1-10. MINAŘÍK 1917 MINAŘÍK KLEMENS, Provinciálové františkánské české provincie v letech 1601- 1750, SHK2 18 (1917) 54-62, 84-96. MISZTAL 2002 MISZTAL HENRYK, Kanonizační právo podle zákonodárství Jana Pavla II., Olomouc,MCM 2002. MITCHELL 1986 MITCHELL BONNER, The Majesty of the State: Triumphal Progresses of Foreign Sovereign in Renaissance Italy (1494-1600), Firenze, Olschki 1986. MITCHELL 1990 MITCHELL BONNER, 1598: A Year of Pageantry in Late Renaissance Ferrara, Binghamton (NY), Medieval and Renaissance Texts and Studies 1990. MLČÁK 2006 MLČÁK LEOŠ, Kanovnická sakristie katedrály sv. Václava v Olomouci, StřM 22 (2006) 113-115. MLČÁK 2008 MLČÁK LEOŠ (red.), Kardinál František z Dietrichsteina (1570-1636) Prelát a politik neklidného věku, Olomouc, Muzeum umění Olomouc 2008. MOLNÁR 1983 MOLNÁR AMEDEO, Fürst Stefan Boscskay als Staatsmann und Persönlichkeit im Spiegel seiner Briefe 1598-1606, München 1983 (Studia Hungarica. Schriften des Ungarischen Instituts München 23). MOLTKE 1970 MOLTKE KONRAD VON, Sigmund von Dietrichstein. Die Anfänge ständischer Institutionen und das Eindringen des Protestantismus in die Steiermark in der Zeit Maximilians I. und Ferdinands I., Göttingen 1970 (Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte, 29) MONSE 1779 MONSE JOSEF VRATISLAV, Infulae doctae Moraviae, Brno 1779, [Dietrichštejn: s. 122-129]. MONSON 2002 MONSON CRAIG A., The Council of Trent Revisited, Journal of the American Musicological Society 55 (2002) 1-37. MONTAN 2000 MONTAN AGOSTINO, Il diritto nellla vita e nella missione della Chiesa. 1. Introduzione. Norme generali. Il popolo di Dio (libri I e II del Codice), Bologna, EDB 2000. MORANDI 1984 MORANDI GIOVANNI BATTISTA, Narratione del Principio delle Scuole Pie et suo progresso, Archivum Scholarum Piarum 8 (1984) 1-28. Morava 1995 Morava na prahu nové doby. Sborník příspěvků z konference konané k 500. výročí úmrtí Ctibora Tovačovského z Cimburka, Přerov, Muzeum Komenského v Přerově 1995. Morava 2001 Morava v době renesance a reformace. Sborník příspěvků přednáškového cyklu 503 MM (ed. TOMÁŠ KNOZ), MZM, Brno 2001. MORELLO – DANTE 1978 MORELLO GIOVANNI – DANTE FRANCESCO, L’Archivio della Congregazione dell’Oratorio di Roma alla Chiesa Nuova, Ricerche per la storia religiosa di Roma 2, Roma 1978, 275-362. MORONI + Č. SV. MORONI GAETANO, Dizionario di erudizione storico-ecclesiastica da San Pietro ai nostri giorni specialmente intorno ai principali Santi, Beati, Martiri, Padri, ai Sommi Pontefici, Cardinali e più celebri scrittori ecclesaistici, ai varii gradi della gerarchia della Chiesa Cattolica, alle città patriarcali, arcivescovili e vescovili, agli scismi, alle eresie, ai concilii, alle feste più solenni, ai riti, alle cerimonie sacre, alle cappelle papali, cardinalizie e prelatizie, agli ordini religiosi, militari, equestri ed ospitalieri, non che alla Corte e Curia Romana ed alla famiglia pontificia, ec., 1- 103,Venezia, Tipografia Emiliana 1840-1861. MORONI 1841 MORONI GAETANO, Le cappelle pontificie, cardinalizie e prelatizie. Opera storicoliturgica, Venezia, Tipografia Emiliana 1841. MÖRSCHEL 2001 MÖRSCHEL TOBIAS, Il cardinale Maurizio di Savoia e la presenza sabauda a Roma all’inizio del XVII secolo, DPRS 2001/2, 147-178. MORTIER + č. sv. MORTIER DANIEL-ANTONIN, Histoire des Maîtres Généraux de l’Ordre des Frères Prêcheurs, I-VII + tabulky, Paris, Picard 1903-1920. MOTAL 1928 MOTAL JOSEF, Volební kapitulace biskupů olomouckých 1565-1579. I. Stopy v minulosti, dějiny a zevnější forma, Kroměříž, nákladem vlastním 1928. MOTAL 1930 MOTAL JOSEF, Volební kapitulace biskupů olomouckých 1565-1579. II. Rekatolisační program. Zvláštní otisk z výroční zprávy arcibiskupského gymnasia v Kroměříži 1929-1930, Kroměříž, nákladem vlastním 1930. MOZZARELLI 1988 MOZZARELLI CESARE (a cura di), „Familia“ del principe e famiglia aristocratica, 1-2, Roma, Bulzoni 1988 („Europa delle Corti“. Centro studi sulle società di antico regime. Biblioteca del Cinquecento 41). MOZZARELLI 2000 MOZZARELLI CESARE, Per la storia dello stato di Milano in età moderna. Ipotesi di lettura, Annali di Storia moderna e contemporanea 6 (2000) 587-604. MRKONJIĆ – NANNI + Č. SV. MRKONJIĆ TOMISLAV – NANNI LUIGI (eds.), Epistulae ad Principes, I-III, Città del Vaticano 1992-1997 (Collectanea Archivi Vaticani 28, 29, 41). MRKONJIĆ 2008 MRKONJIĆ TOMISLAV, Archivio della Nunziatura Apostolica in Vienna, I. “Cancelleria e Segreteria.” Inventario, Vaticano, ASV 2008 (Collectanea Archivi Vaticani, 64) MSDM + č. sv. Memorie storiche della Diocesi di Milano, I – XVI, MIlano, Biblioteca Ambrosiana 1954-1969. MÜHLMANN 1607 MÜHLMANN JOHANN, Summarische Antwort, Auff den Heillosen Beichtspiegel, Frantzen, eines Römischen Cardinals vnd Mährlendischen Bischoffs zu Olmütz Darinnen er die armen Busfertigen Sünder nicht auff Christum,sondern auff jhre eigene Sünderbüssende Rew,gnugthuung ... weiset,vnd hierauff jnen den Himmelschlüssel vbersendet: Den übrigen Christen in Mährlande ... gestellet, Wittemberg, Gedruckt bey Johann Schmidt, in Verlegung Clement Bergers Buchf. 1607. MUCHKA 1983 MUCHKA IVAN, Dietrichštejnský chór olomouckého dómu, in: BARTOŠ JOSEF (red.), Historická Olomouc a její současné problémy IV, Olomouc, UPOL 1983, 151-156. MÜLLER – ŠTĚPÁN 2007 MÜLLER KAREL – ŠTĚPÁN JAN, Znak a apečeti Františka kardinála z Ditrichštejna, in: 29MikulSymp, 259-274. 504 MÜLLER 1954 MÜLLER AUGUST, Schlesier auf der Akademie in Olmütz 1576-1631, ASKG 12 (1954) 61-111. MÜLLER 1976 MÜLLER KLAUS, Das kaiserliche Gesandschaftswesen in Jahrhundert nach dem Westfälischen Frieden (1698-1740), Bonn 1976 (Bonner historische Forschungen, 76) MÜLLER 1987 MÜLLER KAREL, Ještě k renesančním náhrobním kamenům zakladatelů kláštera Hradisko, Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci 248, 1987, 26-28 MÜLLER 2007 MÜLLER KAREL, František kardinál z Ditrichštejna a komunální heraldika, in: 29MikulSymp, 355-365. MÜLLER 2008 MÜLLER KAREL, Kardinál František z Dietrichsteina v zrcadle heraldických pramenů, in: MLČÁK 2008, 58-63. MUMMENHOFF 1912 MUMMENHOFF W., Die ältesten Poststraßen zwischen Rom und Deutschland und ihre Stationen. Ein Beitrag zur Geschichte des Briefdienstes im 16. Jahrhundert, Archiv für Urkundenforschung 4 (1912) 229-254. MÜNCH 1998 MÜNCH PAUL, Lebensformen in der Frühen Neuzeit. 1500 bis 1800, Frankfurt a/Main, Ullstein 19982. MUNTONI + č. sv. MUNTONI FRANCESCO, Le monete dei papi e degli stati pontifici, 1-4, Roma 19962. MURATORI 1749 MURATORI LODOVICO ANTONIO, Annali d’Italia dal principio dell’età volgare sino all’anno 1749. X. Dall’anno 1501 dell’era volgare sino all’anno 1600, Milano, Pasquali 1749. MUTINELLI 1855 MUTINELLI FABIO, Storia arcana ed aneddotica d’Italia raccontata dai Veneti ambasciatori, I, Venezia, Pietro Naratovich 1855. MŽYKOVÁ 2001 MŽYKOVÁ MARIE, Šlechta ve službách diplomacie. Španělsko, Anglie, Nizozemí, Praha, MZV ČR 2001. NÄGELE 1911 NÄGELE ANTON, Der Breslauer Fürstbischof Andreas Jerin von Riedlingen (1540- 1596). Binder aus dem Leben und Wirken eines Schwaben in Schlesien, Mainz 1911. NÄGELE 1936 NÄGELE ANTON, Documenta Jeriniana. Archivalische Beiträge zur Biographie des Breslauer Bischofs Andreas von Jerin (1585-1589), ASKG 1 (1936) 98-156. NANNERINI 1891 NANNERINI LUIGI, Vita di San Luigi Gonzaga publicata nel terzo centenario della beata sua morte, Siena, Tipografia S. Bernardino1891. NAVRÁTIL 1896 NAVRÁTIL BOHUMIL, Příspěvky k dějinám arcibiskupství olomouckého, ČČH 2 (1896) NAVRÁTIL 1899 NAVRÁTIL BOHUMIL, Vilém Prusinovský do roku 1565, ČČH 5 (1899) 205-216. NAVRÁTIL 1909 NAVRÁTIL BOHUMIL, Biskupství olomoucké 1576-1579 a volba Stanislava Pavlovského, Praha 1909. NAVRÁTIL 1916 NAVRÁTIL BOHUMIL, Jezuité olomoučtí za protireformace I. 1558-1590, Brno 1916. NBD GG + Č. SV. Nuntiaturberichte aus Deutschland nebst ergänzenden Aktenstücken, vydávané Görres-Gesellschaft a jinými editory (i bez souhrnného názvu Nuntiaturberichte aus Deutschland). Jednotlivé svazky: 1. Die Nuntiatur-Korrespondenz Kaspar Groppers nebst verwandten Aktenstecken 1573-1576. Ed. WILHELM EBERHARD SCHWARZ, Paderborn 1898 (Quellen und Forschungen aus dem Gebiete der Geschichte, 5). 505 2. Die Nuntiatur am Kaiserhofe. Germanico Malaspina und Filippo Sega (Giovanni Andrea Caligari im Graz) 1584-1587. Ed. ROBERT REICHENBERGER, Paderborn 1905 (Quellen und Forschungen aus dem Gebiete der Geschichte, 10). 3. Die Nuntiatur am Kaiserhofe. Antonio Puteo in Prag 1587-1589. Ed. JOSEF SCHWEIZER, Paderborn 1919 (Quellen und Forschungen aus dem Gebiete der Geschichte, 14) 4. Die Nuntiatur am Kaiserhofe. Die Nuntien in Prag: Alfonso Visconte 1589-1591, Camillo Caetano 1591-1592. Ed. JOSEF SCHWEIZER, Paderborn 1919 (Quellen und Forschungen aus dem Gebiete der Geschichte, 18). 5. La nunziatura di Praga di Cesare Speciano (1592-1598), nelle carte inedite vaticane e ambrosiane, 1-5. Ed. NATALE MOSCONI, Brescia 1966-1967 (Studi e documenti di storia religiosa). NBD GN + č. sv. Nuntiaturberichte, Sonderreihe: Grazer Nuntiatur – Historische Komission der Österreichischen Akademie der Wissenschaften in Wien – Österreichische Kulturinstitut in Rom – Historische Landeskomission für Steiermark. Jednotlivé svazky: 1. Nuntiatur des Germanico Malaspina. Sendung des Antonio Possevino 1580- 1582. ed. JOHANN RAINER, Wien, Verlag der ÖAW 1973. 2. Nuntiatur des Germanico Malaspina und des Giovanni Andrea Caligari 1582- 1587. ed. JOHANN RAINER, Wien, Verlag der ÖAW 1981. 3. Nuntiatur des Girolamo Portia und Korrespondenz des Hans Kobenzl 1592- 1595. ed. JOHANN RAINER, Wien, Verlag der ÖAW 2001. NBD I. + č. sv. Nuntiaturberichte aus Deutschland nebst ergänzenden Aktenstücken – Deutsches Historisches Institut in Rom. 1. Abteilung: 1533-1559. Jednotlivé svazky: 1. Nuntiaturen des Vergerio 1533-1536. ed. WALTER FRIEDENSBURG, Gotha, Perthes 1892. Reprint Frankfurt a. M., Minerva 1968. 2. Nuntiatur des Morone 1536-1538. ed. WALTER FRIEDENSBURG, Gotha, Perthes 1892. Reprint Frankfurt a. M., Minerva 1968. 3. Legation Alexanders 1538-1539. ed. WALTER FRIEDENSBURG. Hälfte 1, Gotha, Perthes 1893. Reprint Frankfurt a. M., Minerva 1968. 4. Legation Alexanders 1538-1539. ed. WALTER FRIEDENSBURG. Hälfte 2, Gotha, Perthes 1893. Reprint Frankfurt a. M., Minerva 1968. 5. Nuntiaturen Morones und Poggios. Legationen Farneses und Cervinis. 1539- 1540. Ed. LUDWIG CARDAUNS, Berlin, Bath 1909. Reprint Frankfurt a. M., Minerva 1968. 6. Gesandtschaft Campegios. Nuntiaturen Morones und Poggios. (1540-1541). ed. LUDWIG CARDAUNS, Berlin, Bath 1910. Reprint Frankfurt a. M., Minerva 1968. 7. Berichte vom Regensburger und Speierer Reichstag 1541, 1542. Nuntiaturen Verallos und Poggios. Sendungen Farneses und Sfondratos 1541-1544. ed. LUDWIG CARDAUNS, Berlin, Bath 1912. Reprint Frankfurt a. M. 1968. 8. Nuntiatur des Verallo 1545-1546. ed. WALTER FRIEDENSBURG, Gotha, Perthes 1898. Reprint Frankfurt a. M., Minerva 1968. 9. Nuntiatur des Verallo 1546-1547. ed. WALTER FRIEDENSBURG, Gotha, Perthes 1899. Reprint Frankfurt a. M., Minerva 1968. 10. Legation des Kardinals Sfondrato 1547-1548. ed. WALTER FRIEDENSBURG, Berlin, Bath 1907. Reprint Frankfurt a. M., Minerva 1968. 506 11. Nuntiatur des Bischofs Pietro Bertano von Fano 1548-1549. ed. WALTER FRIEDENSBURG, Berlin, Bath 1910. Reprint Frankfurt a. M., Minerva 1968. 12. Nuntiaturen des Pietro ollett und Pietro Camaiani 1550-1552. ed. GEORG KUPKE, Berlin, Bath 1901. Reprint Frankfurt a. M., Minerva 1968. 13. Nuntiaturen des Pietro Camaiani und Achille de Grassi. Legation des Girolamo Dandino. (1552-1553). ed. HEINRICH LUTZ, Tübingen, Max Niemeyer 1959. 14. Nuntiatur des Girolamo Muzzarelli. Sendung des Antonio Agustin. Legation des Scipione Rebiba. (1554-1556). ed. HEINRICH LUTZ, Tübingen, Max Niemeyer 1971. 15. Friedenslegation des Reginald Pole zu Kaiser Karl V. und König Heinrich II. (1553-1556). ed. HEINRICH LUTZ, Tübingen, Max Niemeyer 1981. 16. Nuntiatur des Girolamo Martinengo (1550-1554). ed. HELMUT GOETZ, Tübingen, Max Niemeyer 1965. 17. Nuntiatur Delfinos. Legation Morones. Sendung Lippomanos. (1554-1556). ed. HELMUT GOETZ, Tübingen, Max Niemeyer 1970. 1. dodatek: 1530-1531. Legation Lorenzo Campeggios 1530-1531 und Nuntiatur Girolamo Aleandros 1531. ed. GERHARD MÜLLER, Tübingen, Max Niemeyer 1963. 2. dodatek: 1532. Legation Lorenzo Campeggios 1532 und Nuntiatur Girolamo Aleandros 1532. ed. GERHARD MÜLLER, Tübingen, Max Niemeyer 1969. NBD II. + č. sv. Nuntiaturberichte aus Deutschland nebst ergänzenden Aktenstücken – Historische Komission der Österreichischen Akademie der Wissenschaften in Wien – Österreichische Kulturinstitut in Rom. 2. Abteilung: 1560-1572. Jednotlivé svazky: 1. Die Nuntien Hosius und Delfino 1560-1561. Ed. SAMUEL STEINHERZ, Wien 1897. 2. Nuntius Commendone 1560 (dezember) – 1562 (märz). Hsg. ADAM WANDRUSZKA, Graz-Köln, Böhlaus 1953. 3. Nuntius Delfino (1562-1563). Ed. SAMUEL STEINHERZ, Wien, Gerold 1903. 4. Nuntius Delfino (1564-1565). Ed. SAMUEL STEINHERZ, Wien, Hölder 1914. 5. Nuntius Biglia 1565-1566 (juni). Commendone als Legat auf dem Reichstag zu Augsburg 1566. Ed. IGNAZ PHILIPP DENGEL, Wien-Leipzig, Pichler-Tempsky 1926. 6. Nuntius Biglia 1566-1569. Commendone als Legat bei Kaiser Maxmilian II. 1568-1569. Ed. IGNAZ PHILIPP DENGEL, Wien 1939. 7. Nuntius Biglia 1570 (jänner) – 1571 (april). Ed. IGNAZ PHILIPP DENGEL – HANS KRAMER, Graz-Köln, Böhlaus 1952. 8. Nuntius G. Delfino und Kardinallegat G. F. Commendone 1571-1572. Ed. JOHANN RAINER, Graz-Köln, Böhlaus 1967. NBD III. + č. sv. Nuntiaturberichte aus Deutschland nebst ergänzenden Aktenstücken – Deutsches Historisches Institut in Rom. 3. Abteilung: 1572-1585. Jednotlivé svazky: 1. Der Kampf um Köln 1576-1584. ed. JOSEPH HANSEN, Berlin, Bath 1892. Reprint Torino, Bottega d’Erasmo 1972. 2. Der Reichstag zu Regensburg 1576. Der Pacificationstag zu Köln 1579. Der Reichstag zu Augsburg 1582. ed. JOSEPH HANSEN, Berlin, Bath 1894. Reprint Torino, Bottega d’Erasmo 1972. 507 3. Die süddeutsche Nuntiatur des Grafen Bartholomäus von Portia. ed. KARL SCHELLHASS. (Erstes Jahr 1573/74), Berlin, Bath 1896. Reprint Torino, Bottega d’Erasmo 1972. 4. Die süddeutsche Nuntiatur des Grafen Bartholomäus von Portia. ed. KARL SCHELLHASS. (Zweites Jahr 1574/75), Berlin, Bath 1903. Reprint Torino, Bottega d’Erasmo 1972. 5. Die süddeutsche Nuntiatur des Grafen Bartholomäus von Portia. ed. KARL SCHELLHASS. (Schlussjahre: 1575-1576), Berlin, Bath 1909. Reprint Torino, Bottega d’Erasmo 1972. 6. Nuntiatur Giovanni Delfinos (1572-1573). ed. HELMUT GOETZ, Tübingen, Max Niemeyer 1982. 7. Nuntiatur Giovanni Dolfins (1573-1574). ed. ALMUT BUES, Tübingen, Max Niemeyer 1990. 8. Nuntiatur Giovanni Dolfins (1575-1576). ed. DANIELA NERI, Tübingen, Max Niemeyer 1997. 9. Nuntiaturen des Giovanni Delfino und des Bartolomeo Portia (1577-1578). ed. ALEXANDER KOLLER, Tübingen, Max Niemeyer 2003. 10. Nuntiaturen des Orazio Malaspina und des Ottavio Santacroce (1578-1581). ed. ALEXANDER KOLLER (připravuje se). NBD IV. + č. sv. Nuntiaturberichte aus Deutschland nebst ergänzenden Aktenstücken – Deutsches Historisches Institut in Rom. 4. Abteilung: 17 Jahrhundert. Jednotlivé svazky: 1. Nuntiatur des Pallotto. 1628-1630. ed. HANS KIEWNING. Band 1: 1628, Berlin, Bath 1895. Reprint Torino, Bottega d’Erasmo 1973. 2. Nuntiatur des Pallotto. 1628-1630. ed. HANS KIEWNING. Band 2: 1629, Berlin, Bath 1897. Reprint Torino, Bottega d’Erasmo 1973. 3. Die Prager Nuntiatur des Giovanni Stefano Ferreri und die Wiener Nuntiatur des Giacomo Serra (1603-1606). ed. A. O. MEYER, Berlin, Bath 1913. Reprint Torino, Bottega d’Erasmo 1973. 4. Nuntiaturen des Giovanni Battista Pallotto und des Ciriaco Rocci (1630-1631). ed. ROTRAUD BECKER (připravuje se). 7. Nuntiaturen des Malatesta Baglioni, des Ciriaco Rocci und des Mario Filonardi. Sendung des P. Alessandro D’Ales (1634-1635). ed. ROTRAUD BECKER, Tübingen, Max Niemeyer 2004. NBD KN + č. sv. Nuntiaturberichte aus Deutschland nebst ergänzenden Aktenstücken, Die Kölner Nuntiatur (1583-1648) – Görres-Gesellschaft. Jednotlivé svazky: Sv. 1: Bonomi in Köln. Santorio in der Schweiz. Die Straßburger Wirren. ed. STEPHAN EHSES – ALOYS MEISTER, Paderborn, Schöning 1969. Sv. 2/1: Nuntius Ottavio Mirto Frangipani (1587 Juni – 1590 September). ed. STEPHAN EHSES, Paderborn, Schöning 1969. Sv. 2/2: Nuntius Ottavio Mirto Frangipani (1590 August – 1592 Juni). ed. BURKHARD ROBERG, Paderborn, Schöning 1969. Sv. 2/3: Nuntius Ottavio Mirto Frangipani (1592 Juli – 1593 Dezember). ed. BURKHARD ROBERG, Paderborn, Schöning 1971. Sv. 2/4: Nuntius Ottavio Mirto Frangipani (1594 Januar – 1596 August). ed. BURKHARD ROBERG, Paderborn, Schöning 1983. Sv. 4/1: Nuntius Attilio Amalteo (1606 September – 1607 September). ed. KLAUS 508 WITTSTADT, Paderborn, Schöning 1975. Sv. 4/2,1: Nuntius Attilio Amalteo (1607 Oktober – 1610 Oktober). ed. STEFAN SAMERSKI, Paderborn, Schöning 2000. Sv. 4/2,2: Nuntius Attilio Amalteo (1607 Oktober – 1610 Oktober). ed. STEFAN SAMERSKI, Paderborn, Schöning 1999. Sv. 5/1,1: Nuntius Antonio Albergati (1610 Mai – 1614 Mai). ed. WOLFGANG REINHARD, Paderborn, Schöning 1972. Sv. 5/1: Nuntius Antonio Albergati (1610 Mai – 1614 Mai). ed. WOLFGANG REINHARD, Paderborn, Schöning 1972. Sv. 5/1, Ergänzungsband: Nuntius Antonio Albergati (1610 Mai – 1614 Mai). ed. WOLFGANG REINHARD – PETER BURSCHEL, Paderborn, Schöning 1997. Sv. 5/2: Nuntius Antonio Albergati (1610 Mai – 1614 Mai). ed. PETER SCHMIDT, Paderborn, Schöning 2009. Sv. 6/1: Nuntius Pietro Francesco Montoro (1621 Juli – 1624 Oktober). ed. KLAUS JAITNER, Paderborn, Schöning 1977. Sv. 6/2: Nuntius Pietro Francesco Montoro (1621 Juli – 1624 Oktober). ed. KLAUS JAITNER, Paderborn, Schöning 1977. Sv. 7/1: Nuntius Pier Luigi Carafa (1624 Juni – 1627 August). ed. JOSEPH WIJNHOVEN, Paderborn, Schöning 1980. Sv. 7/2: Nuntius Pier Luigi Carafa (1627 September – 1630 Dezember). ed. JOSEPH WIJNHOVEN, Paderborn, Schöning 1989. Sv. 7/3: Nuntius Pier Luigi Carafa (1631 Januar – 1632 Dezember). ed. JOSEPH WIJNHOVEN, Paderborn, Schöning 1995. Sv. 7/4: Nuntius Pier Luigi Carafa (1633 Januar – 1634 Dezember). ed. JOSEPH WIJNHOVEN, Paderborn, Schöning 1995. Sv. 9: Nuntius Fabio Chigi (1639 Juni - 1644 März). ed. MARIA TERESA BÖRNER, Paderborn, Schöning 2009. NDB + č. sv. Neue Deutsche Biographie, Berlin, Duncker & Humblot 1974-2007, přístupné na též webu bavorské akademie věd : http://www.ndb.badw.de/. NEGREDO DEL CERRO 2001 NEGREDO DEL CERRO FERNANDO, Política e Iglesia: los predicadores de Felipe IV., [Tesis Doctoral], Universidad Complutense de Madrid, Facultad de Geografía e Historia, Departamento de Historia Moderna. Madrid 2001. NEGRI 1604 CESARE NEGRI MILANESE DETTO IL TROMBONE, Nuove inventioni di balli, Milano, Girolamo Bordone 1604. Přístupné též na webu: http://www.pbm.com/~lindahl/negri/facsimile/ [cit. 2009-07-31] NEGRONI 1594 NEGRONI GIULIO, Impresa dell’Accademia Partenia di Roma. Con una copiosa dichiaratione raccolta da Panfilo Landi gentil’huomo Senese rettore della Accademia, dedicata all’illustriss. Sig. Don Francesco barone de Dietrichstain cameriero segreto di S. S.ta et accademico Partenio, Roma, Luigi Zannetti 1594. [exemplář Biblioteca Casanatense VOL.MISC.1852.1] NEHER 1861 NEHER STEPHAN JAKOB, Altare privilegiatum. Praktische Abhandlung über den Ablaß des privilegirten Altars, Regensburg, G.J.Manz 1861. NEJEDLÝ 1913 NEJEDLÝ ZDENĚK, Spor o smysl českých dějin, 1913. NEJEDLÝ 1918 NEJEDLÝ ZDENĚK, Bílá hora, Habsburk a český národ, 1918. NĚMCOVÁ 1995 NĚMCOVÁ ROMANA, Pečeti olomouckých kanovníků do roku 1620 (Z fondů Metropolitní kapitula Olomouc a Arcibiskupství Olomouc, nepublikovaná 509 diplomová práce na katedře historie FF UP (vedoucí: Jan Bistřický), Olomouc 1995, uloženo v Archivu UP, i.č. 6631. NĚMEC 1988 NEMEC JAROSLAV, L’archivio della congregazione per le cause dei santi (ex-S. Congregazione dei Riti), in: CONGREGAZIONE PER LE CAUSE DEI SANTI, Miscellanea in occasione del IV centenario della Congregazione per le cause dei santi (1588-1988), Città del Vaticano 1988, 339-352. NĚMEC 1994 NĚMEC JAROSLAV, Rozbor dokumentů o kanonizaci Jana Sarkandra, in: Kněz a mučedník 1994, 100-108. NEŠPOR 1947 NEŠPOR VÁCLAV, Dějiny University olomoucké, Olomouc, Národní výbor Olomouc 1947. NEŠPOR 1948 NEŠPOR VÁCLAV, Kdy a jak byla provedena protireformace v Olomouci, ČVSMO 57 (1948) 45-47. NEŠPOR 1998 NEŠPOR VÁCLAV, Dějiny města Olomouce, Olomouc 1934 (Vlastivěda moravská II/58). Votobia, Olomouc 1998 (reprint). NEUMANN 1934 NEUMANN AUGUSTIN, Ze sbírky doktorských tesí olomoucké univerzity, Olomouc 1934. NEUMANN 1936 NEUMANN AUGUSTIN, Z účtů ferdinandského konviktu olomouckého, ČKD 77/102 (1936) 294-298. NEUMANN 1938 NEUMANN AUGUSTIN, Pobělohorská olomucensia, Hlídka 1937-1938. NEUMANN 1940 NEUMANN AUGUSTIN, Paběrky z kapitulního archivu v Olomouci I. – Příspěvky k dějinám hudby a zpěvu při olomoucké katedrále (1614-1780), Hlídka 56 (1939), 120 n., též jako zvl. otisk, Brno, nákl. vlastním 1940 (citujeme podle tohoto otisku). NOACK 1974 NOACK FREIDRICH, Das Deutschtum in Rom seit den Ausgang des Mittelalters 1- 2, Stuttgart-Berlin-Leipzig, Deutsche Verlags-Anstalt 1927, reprint Aalen, Scientia Verlag 1974. NOLDUS 2006A NOLDUS BADELOCH, Lealtà e tradimento. Due agenti-artisti e un cancelliere, Quaderni storici 122, 61 (2006), 385-400. NOLDUS 2006B NOLDUS BADELOCH, Loyalty and Betrayal. Artists-Agents Michel le Blon and Pieter Isaacz, and Chancellor Axel Oxenstierna, in: COOLS – KEBLUSEK – NOLDUS 2006, 51-64. NOVÁČEK 1896 NOVÁČEK V. J. (ed.), Paměti Hynka ml. Bruntálského z Vrbna, VKČSN, třída filosoficko-historicko-jazykozpytná, 1896. NOVÁČEK 1903 NOVÁČEK V. J. (ed.), Antonii Martinelli De Hyppoliti Aldobrandini, S.R.E. cardinalis legati apostolici, itinere in Poloniam, eiusque Cracoviam et Pragam introitu narratio (1588), VKČSN, třída filosoficko-historicko-jazykozpytná, 1903, č. XX. NOVÁK 1898 NOVÁK J. V., Studijní řád katedrální školy Olomoucké, VKČSN 1898. NOVÁK 1906 NOVÁK JOHANN FRIEDRICH, Über die Bedeutung der Nuntiaturberichte für „Die böhmischen Landtagsverhandlungen“, Mitteilungen aus dem Landesarchive des Königreiches Böhmen 1 (1906) 75-116. NOVÁK 1930 NOVÁK JAN BEDŘICH, Jazyková prakse na generálním sněmu 1611, in: Sborník Pekař 1930, 2, 30-. NOVÁK 1935 NOVÁK JAN BEDŘICH, Rudolf II. a jeho pád, Praha 1935. NOVOTNÝ 2009A NOVOTNÝ DAVID, Heraldické motivy v pohřebních kázáních raného novověku, Genealogické a heraldické listy 29 (2009), 1, 30-43. 510 NOVOTNÝ 2009B NOVOTNÝ DAVID, Kutnohorské zpravodajství o vpádu lisovčíků roku 1620, Slezský Sborník 107 (2009) 187-200. NUBOLA – WÜRGLER 2004 NUBOLA CECILIA – WÜRGLER ANDREAS (Hg.), Forme della communicazione politica in Europa nei secoli XV-XVIII. Suppliche, gravamina, lettere – Formen der politischen Kommunikation in Europa vom 15. bis 18. Jahrhundert. Bitten, Beschwerden, Briefe, Bologna – Berlin, Mulino – Duncker & Humblot 2004 (AIStIGT – Contributi/Beiträge 14) NUSSDORFER 1987 NUSSDORFER LAURIE, The Vacant See: Ritual and Protest in Early Modern Rome, Sixteenth Century Journal 18 (1987) 173-189. OBRŠLÍK – ŘEZNÍČEK – VOLDÁN 1979 OBRŠLÍK JINDŘICH – ŘEZNÍČEK JAN – VOLDÁN VLADIMÍR, Rodinný archiv Ditrichštejnů. Katalog fondu G 140 MZA, sv. 1-3 a Příloha (Rodokmen Ditrichštejnů a Ditrichštejn-Mensdorff-Pouillyů od Antonína Bruna, tab I.-VI.), Brno, SOAB 1979. ODLOŽILÍK 1923 ODLOŽILÍK OTAKAR, Jednota bratří Habrovanských, ČČH 29 (1923) 1-70, 301- 357. ODLOŽILÍK 1931 ODLOŽILÍK OTAKAR, Vchynští z Vchynic a Tetova v Nizozemí v XVI. a XVII. století. Příspěvky k dějinám rodu, in: Sborník Friedrich 1931, 291-309. ODLOŽILÍK 1932A ODLOŽILÍK OTAKAR, Z korespondence pobělohorské emigrace z let 1621-1624, VKČSN tř. I, roč. 1932, ODLOŽILÍK 1932B ODLOŽILÍK OTAKAR, Ze zápasů pobělohorské emigrace, ČMM 56 (1933) 1-58, 369-388; 57 (1932) 59-157. ODLOŽILÍK 1936 ODLOŽILÍK OTAKAR, Karel starší ze Žerotína 1564-1636, Praha, Melantrich 1936. OFFICIA PROPRIA OLOMUCENSIS 1626 Officia propria sanctorum cathedralis ecclesiae et totius dioecesis Olomucensis. Illlustrissimi, reverendissimi et excellentissimi principis et domini, D. Francisci S. R. E. tituli S. Mariae trans Tyberim presbyteri cardinalis et principis a Dietrichstain, episcopi Olomucensis, regiae capellae Bohemiae comitis, S. C. M. intimi consiliarii, eiusdemque regnorum ac ditionum haereditariarum protectoris, marchionatus Moraviae supremi gubernatoris iussu et authoritate edita. Olomutii, ex officina Nicolai Hradeczky anno M.DC.XXVI. [exemplář VKOL sign. 5320] OFFICIA PROPRIA OLOMUCENSIS 1630 Officia propria sanctorum cathedralis ecclesiae et totius dioecesis Olomucensis. Consensu et authoritate S. D. N. Urbani VIII., omnibus omnium ordinum sacerdotibus recitanda. Edita Nicolspurgi typis seminarii cardinalitii a Casparo Haugenhoffero anno M.DC.XXX. [exemplář VKOL sign. 5322] OFFICIA PROPRIA OLOMUCENSIS 1654 Officia propria sanctorum cathedralis ecclesiae et totius dioecesis Olomucensis. Consensu et authoritatis S. D. N. Urbani VIII., omnibus omnium ordinum sacerdotibus recitanda. Edita Nicolspurgi typis seminarii cardinal. a Casparo Hagenhoffero, recusa de licentia superiorum Olomucii anno M.DC.LIV typis Dorotheae Hradeczky viduae. [exemplář MZK sign. ST 1-419.474]. OHLIDAL – SAMERSKI 2006 OHLIDAL ANNA – SAMERSKI STEFAN (Hg.), Jesuitische Frömmigkeitskulturen. Konfessionelle Interaktion in Ostmitteleuropa 1570-1700, Stuttgart, F. Steiner 2006 (Forschungen zur Geschichte und Kultur des östliches Europa 28) OKÁČ 1958 OKÁČ ANTONÍN, Proces Mikuláše Sarkandra a jeho útěk z vyškovského hradu 25. prosince 1609, in: Rodné zemi 1958, 107-114. OLIVA 1925 OLIVA OTTO, Finanční politika v Čechách po Bílé Hoře do kalady r. 1623, Praha, Český čtenář 1925. ORÁLKOVÁ ORÁLKOVÁ IVA, Pečeti olomoucké kapituly, Výroční zpráva Památkového 511 1999 ústavu v Olomouci za rok 1999, Památkový ústav, Olomouc 2000, 108-111. ORBAAN 1910 ORBAAN JOHANNES ALBERTUS FRANCISCUS, La Roma di Sisto Quinto negli Avvisi, Archivio di Società Romana di Storia Patria 33 (1910) 276n. ORBAAN 1920 ORBAAN JOHANNES ALBERTUS FRANCISCUS, Documenti sul Barocco in Roma, 1- 2, Roma 1920 (Miscellanea di Società Romana di Storia Patria, 6). Přístupné též online: http://www.archive.org/details/documentisulbaro00orbauoft [cit. 2009-12-10]. ORLITA 2006 ORLITA ZDENĚK, Postní a velikonoční období v praxi olomouckých jezuitských sodalit v druhé polovině 17. století, ČMM 125 (2006) 53-76. ORLITA 2007 ORLITA ZDENĚK, Mariánské kongregace v období episkopátu olomouckého biskupa Františka z Ditrichštejna (1599-1636), in: 29MikulSymp, 305-315. ORLITA 2008 ORLITA ZDENĚK, Poslušná těla – poslušná mysl. Disciplinace v prostředí mariánských kongregací olomoucké diecéze v období raného novověku, ČMM 172 (2008) 283-312. PAGANO 1980 PAGANO SERGIO, Le visite apostoliche a Roma nei secoli XVI – XIX. Repertorio delle fonti, Ricerche per la storia religiosa di Roma, 4, Roma, Edizioni di storia e di letteratura 1980, 317-464. PALACKÝ 1832 PALACKÝ FRANTIŠEK, Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků zemských i dvorských v království českém, Praha 1832. Znovu: Dílo Františka Palackého I, 319-417 (původní verze je podrobnější a přehlednější, byť neúplná). PALATIUS 1703 PALATIUS IOANNES, Fasti cardinalium omnium Sanctae romanae ecclesiae cum stemmate gentilitio cujusque Cardinalis, ac lemmate ex sacris paginis deducto, gesta annuente illius Cardinalis, III, Venezia 1703. PÁNEK 1977 PÁNEK JAROSLAV, Úloha stavovství v předbělohorské době 1526-1620. (Vývoj názorů novodobé české historiografie), ČsČH 25 (1977) 732-761. PÁNEK 1982 PÁNEK JAROSLAV, Stavovská opozice a její zápas s Habsburky 1547-1577, Praha 1982 (Studie ČSAV 2/1982). PÁNEK 1985 PÁNEK JAROSLAV, Republikánské tendence ve stavovských programech doby předbělohorské, FHB 8 (1985) 43-62. PÁNEK 1989 PÁNEK JAROSLAV, Olomoucký biskup Stanislav Pavlovský a česká šlechta, Výroční zpráva OAO 1989, 35-58. PÁNEK 1991 PÁNEK JAROSLAV, The Religious Question and the Political System of Bohemia before and after the Battle of the White Mountain, in: EVANS – THOMAS 1991, 129-148. PÁNEK 1992 PÁNEK JAROSLAV, Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského ve světle hofmisterské instrukce z roku 1592, in: Sborník Nový 1992, 189-199. PÁNEK 1993 PÁNEK JAROSLAV, Renesanční dvůr olomouckého biskupa – obecné a zvláštní rysy, Opera historica 3 (1993) 167-175. PÁNEK 1994A PÁNEK JAROSLAV, Biskup a kancléř (Stanislav Pavlovský a Vratislav z Pernštejna 1579-1582 a jejich úloha v počátcích rekatolizace Moravy), ČMM 103 (1994) 35- 47. PÁNEK 1994B PÁNEK JAROSLAV, Moravští novokřtěnci. Společenské a politické postavení předbělohorských heretiků, sociálních reformátorů a pacifistů, ČČH 92 (1994) 242-256. PÁNEK 1994C PÁNEK JAROSLAV, „Phasma Dionysiacum“ a manýristické slavnosti na Pražském hradě roku 1617 (jejich dobový a typologický rámec), FHB 17 (1994) 117-131. 512 PÁNEK 1995A PÁNEK JAROSLAV, Politika, náboženství a každodennost nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna, in: Pernštejnové 1995, 185-201. PÁNEK 1995B PÁNEK JAROSLAV, Stavovství v Čechách a na Moravě na prahu novověku (30 tezí se srovnávacím zřetelem k Říši a k Rakousům), in: Morava 1995, 37-55. PÁNEK 1995C PÁNEK JAROSLAV, Nástup rekatolizace ve střední Evropě, in: FRANCEK 1995, 3-16. PÁNEK 1997 PÁNEK JAROSLAV, K povaze vlády Rudolfa II. v Českém království, FHB 18 (1997) 71-86. PÁNEK 2008 PÁNEK JAROSLAV, L’Italia e la Polonia cosmografica. Il sud e il nord dell’Europa cattolica nella Cosmografia boema della metà del Cinquecento, Bolletino dell’Istituto Storico Ceco di Roma 6 (2008) 137-157. PANGERL – SCHEUTZ – WINKELBAUER 2007 PANGERL IRMGARD – SCHEUTZ MARTIN – WINKELBAUER THOMAS (Hg.), Der Wiener Hof im Spiegel der Zeremonialprotokolle (1652-1800). Eine Annäherung, Innsbruck, StudienVerlag 2007 (Forschungen und Beiträge zur Wiener Stadtgeschichte 47). PANOCHOVÁ 2003 PANOCHOVÁ IVANA, Mezi zbraněmi vlčí múzy. Protobaroko v české a moravské architektuře 1620-1650 a jeho donátorské pozadí. Slohová, funkční a ideová analýza. Nepublikovaná disertační práce na FF UPOL 2003. PANOCHOVÁ 2005 PANOCHOVÁ IVANA, Na prahu baroka. K typologickým a slohovým problémům moravské architektury v letech 1620-1650, in: Studia Moravica II, AUPO Facultas Philosophica Moravica III, Olomouc 2005, 107-124. PAOLI 2000 PAOLI UGO (a cura di), Le relationes ad limina dei vescovi di Trento nell'Archivio segreto vaticano, secoli XVI-XVIII, Trento, Civis 2000. PARAVICINI 1997A PARAVICINI WERNER (Hg.), Zeremoniell und Raum: 4. Symposium der Residenzen-Komission der Akademie der Wissenschaften in Göttingen, Sigmaringen 1997. PARAVICINI 1997B PARAVICINI WERNER, Zeremoniell und Raum, in: PARAVICINI 1997A, 11-36. PARAVICINIBAGLIANI 1972 PARAVICINI-BAGLIANI AGOSTINO, Cardinali di curia e „familiae“ cardinalizie, 1227-1254, Padova, Antenore 1972 PARAVICINIBAGLIANI 1980 PARAVICINI-BAGLIANI AGOSTINO, I testamenti dei cardinali del duecento, Roma, Biblioteca Vallicelliana 1980. PARAVICINIBAGLIANI 1996 PARAVICINI-BAGLIANI AGOSTINO, La vita quotidiana alla corte dei papi nel Duecento, Roma-Bari, Laterza 1996. PARAVICINIBAGLIANI 2005 PARAVICINI-BAGLIANI AGOSTINO, Le chiavi e la tiara: immagini e simboli del papato medievale, Roma, Viella 20052 (La corte dei papi, 3). PARKER 1998 PARKER GEOFFREY, Filip II. Španělský král z rodu Habsburků. „Nejmocnější křesťanský vůdce“, Praha, Brána – Knižní klub 1998. PARMA 2004 PARMA TOMÁŠ, Mikulovská knihovna Františka kardinála Dietrichštejna a její zánik r. 1646, nepublikovaná diplomová práce na na Katedře církevních dějin a dějin křesťanského umění CMTF (vedoucí: Miloslav Pojsl), Olomouc 2004, uloženo v archivu CMTF: 141/04. PARMA 2005 PARMA TOMÁŠ, „In habitu intinerario quasi laicali“. Účast kardinála Dietrichštejna na dvojím konkláve roku 1605 podle jednoho vatikánského pramene, ČMM 124 (2005) 203-226. PARMA 2006 PARMA TOMÁŠ, Přehled olomouckých kanovníků v době episkopátu kardinála Dietrichštejna a jeho pramenná základna, Studia theologica 8 (2006)/2[24], 62- 513 79. PARMA 2007 PARMA TOMÁŠ, Návštěvy ad limina kardinála Ditrichštejna a jeho relace o stavu diecéze, in: 29MikulSymp, 275-285. PARMA 2008A PARMA TOMÁŠ, Kardinál František z Dietrichsteina a jeho vztahy k italskému prostředí. „Minimo et humilissimo cappelano et indignissima creatura di Vostra Santità“, in: MLČÁK 2008, 25-31. PARMA 2008B PARMA TOMÁŠ, „Modernus Olomucensis dioecesis meae status“. Le visite ad limina del Francesco cardinale Dietrichstein, vescovo di Olomouc (1570-1636) e le sue relazioni sullo stato della diocesi, RHM 50 (2008), 335-382. PARMA 2008C PARMA TOMÁŠ, Archivio Doria-Pamphilj v Římě, jeho vývoj a bohemikální materiál v něm obsažený, Archivní časopis 58 (2008), n. 1, 35-42. PARMA 2008D PARMA TOMÁŠ, Myšlenková koncepce dietrichsteinského presbyteria olomouckého dómu, StřM 2008, n. 27, 40-48. PARMA 2008E PARMA TOMÁŠ, La riforma liturgica seicentesca a Olomouc. Edizione dei testi attinenti alle trattative del cardinale Dietrichstein con la Sacra Congregazione dei Riti, AUPO, Theologica Olomucensia, 9 (2008) 53-71. PARTNER 1976 PARTNER PETER, Renaissance Rome 1500-1559. A Portrait of a Society, BerkeleyLondon 1976. PARTNER 1980 PARTNER PETER, Papal financial policy in the Renaissance and CounterReformation, Past and Present 88 (1980) PARTNER 1990 PARTNER PETER, The Pope’s Men. The Papal Civil Service in the Renaissance, Oxford 1990. PARTNER 2000 PARTNER PETER, Il mondo della curia e i suoi rapporti con la città, in: FIORANIPROSPERI 2000, 201-238. PASCHINI 1964 PASCHINI PIO, Vita e opere di Galileo Galilei, I-II, Città del Vaticano, Pontificia accademia delle scienze 1964. Pasquinate 1983 MARUCCI VALERIO – MARZO ANTONIO – ROMANO ANGELO (a cura di), Pasquinate Romane del Cinquecento, 1-2, Roma, Salerno 1983. Pasquinate 1988 MARUCCI VALERIO (a cura di), Pasquinate del Cinque e Seicento, Roma, Salerno 1988. Pasquinate 1995 ARZONE ROSANNA (a cura di), Pasquinate del Seicento. Le invettive delle „statue parlanti“ contro il potere delle nobili famiglie alla conquista di Roma barocca, Roma, Rendina 1995. PASTINE 1926 PASTINE ONORATO, L’organizzazione postale della Repubblica di Genova, Atti della società ligure di storia patria 8 (1926) 311-507. PASTOR 1 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der Renaissance bis zur Wahl Pius’ II.: Martin V., Eugen IV., Nikolaus V., Kalixtus III, Herder, Freiburg im Breisgau 193111 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 2 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der Renaissance: von der Thronbesteigung Pius’ II. bis zum Tode Sixtus IV., Herder, Freiburg im Breisgau 192811 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 3/1 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der Renaissance: von der Wahl Innozenz’ VIII. bis zum Tode Julius II. : 1484-1513. Erste Abteilung, Innozenz VIII. und Alexander VI., Herder, Freiburg im Breisgau 193810 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). 514 PASTOR 3/2 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der Renaissance: von der Wahl Innozenz’ VIII. bis zum Tode Julius II. : 1484-1513. Zweite Abteilung, Pius III. und Julius II., Herder, Freiburg im Breisgau 193810. PASTOR 4/1 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der Renaissance und der Glaubensspaltung : von der Wahl Leos X. bis zum Tode Klemens’ VII. (1513- 1534). Erste Abteilung, Leo X., Herder, Freiburg im Breisgau, Herder, Freiburg im Breisgau 192812 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 4/2 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der Renaissance und der Glaubensspaltung: von der Wahl Leos X. bis zum Tode Klemens’ VII. (1513- 1534). Zweite Abteilung, Adrian VI. und Klemens VII., Herder, Freiburg im Breisgau 192812 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 5 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte Papst Pauls III. (1534-1549) 192812. PASTOR 6 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der katholischen Reformation und Restauration: Julius III., Marcellus II. und Paul IV. (1550-1559), Herder, Freiburg im Breisgau 192812 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 7 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der katholischen Reformation und Restauration: Pius IV. (1559-1565), Herder, Freiburg im Breisgau 192812 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 8 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der katholischen Reformation und Restauration: Pius V. (1566-1572), Herder, Freiburg im Breisgau 192812 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 9 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der katholischen Reformation und Restauration: Gregor XIII. (1572-1585), Herder, Freiburg im Breisgau 192810 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 10 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der katholischen Reformation und Restauration: Sixtus V., Urban VII., Gregor XIV. und Inozenz IX. (1585-1591), Herder, Freiburg im Breisgau 19338 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 11 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der katholischen Reformation und Restauration: Klemens VIII. (1592-1605), Herder, Freiburg im Breisgau 19277 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 12 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der katholischen Restauration und des Dreißigjährigen Krieges: Leo XI. und Paul V. (1605-1621), Herder, Freiburg im Breisgau 19388 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 13/1 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der katholischen Restauration und des Dreißigjährigen Krieges: Gregor XV. und Urban VIII. (1621-1644). Erste Abteilung, Gregor XV.(1621-1623), Urban VIII. (1623-1644). Erster Teil, Herder, Freiburg im Breisgau 19398 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 13/2 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter der katholischen Restauration und des Dreißigjährigen Krieges: Gregor XV. und Urban VIII. (1621-1644). Zweite Abteilung, Urban VIII.(1623-1644). Zweiter Teil, Herder, Freiburg im Breisgau 19398 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 14/1 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter des fürstlichen 515 Absolutismus: von der Wahl Innozenz’ X. bis zum Tode Innozenz’ XII. (1644- 1700). Erste Abteilung, Innozenz’ X., Alexander VII, Klemens IX und X.(1644- 1676), Herder, Freiburg im Breisgau 19287 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 14/2 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter des fürstlichen Absolutismus : von der Wahl Innozenz’ X. bis zum Tode Innozenz’ XII. (1644-1700). Zweite Abteilung, Innozenz XI., Alexander VIII, Innozenz XII. (1676-1700), Herder, Freiburg im Breisgau 19307 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 15 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter des fürstlichen Absolutismus: von der Wahl Klemens’ XI. bis zum Tode Klemens’ XII. (1700- 1740), Herder, Freiburg im Breisgau 19307 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 16/1 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter des fürstlichen Absolutismus: von der Wahl Benedikts XIV. bis zum Tode Pius’ VI. (1740-1799). Erste Abteilung, Benedikt XIV. und Klemens XIII. (1740-1769), Herder, Freiburg im Breisgau 19317 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 16/2 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter des fürstlichen Absolutismus: von der Wahl Benedikts XIV. bis zum Tode Pius’ VI. (1740-1799). Zweite Abteilung, Klemens XIV. (1769-1774), Herder, Freiburg im Breisgau 19327 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PASTOR 16/3 VON PASTOR LUDWIG, Geschichte der Päpste im Zeitalter des fürstlichen Absolutismus: von der Wahl Benedikts XIV. bis zum Tode Pius’ VI. (1740-1799). Dritte Abteilung, Pius VI. (1775-1799), Herder, Freiburg im Breisgau 19337 (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters). PATER 1914 PATER JANUARIUS, Die bischöfliche visitatio liminum ss. Apostolorum. Eine kanonisch-historische Studie, Paderborn, F. Schöning 1914. PAULMANN 2000 PAULMANN JOHANNES, Pomp und Politik. Monarchenbewegungen in Europa zwischen Ancien Régime und Ersten Weltkrieg, Paderborn – München – Wien – Zürich, Schöningh 2000. PAVLÍČKOVÁ – JAKUBEC 2005 PAVLÍČKOVÁ RADMILA – JAKUBEC ONDŘEJ, Biskupský dvůr. Knížecí rezidence olomouckých biskupů v Brně, in: JEŘÁBEK – KROUPA 2005, 45-91. PAZDEROVÁ 1996 PAZDEROVÁ ALENA, Páter Chlodowicz – Stinná postava rekatolizace, in: Sborník Beránek 1996, 39-43. PAZDEROVÁ 1998 PAZDEROVÁ ALENA, L’edizione della nunziatura di Cesare Speciano (1592-1598). Origini, stato attuale, problemi e prospettive, in: KOLLER 1998, 165-174. PAZDEROVÁ 2006 PAZDEROVÁ ALENA, La Boemia multiconfessionale e la nunziatura di Cesare Speciano a Praga, in: Kaiserhof-Papsthof 2006, 25-32. PELLEGRINI 1994 PELLEGRINI MARCO, Corte di Roma e aristocrazie italiane in età moderna. Per una lettura storico-sociale della Curia romana, Rivista di storia e letteratura religiosa 30 (1994) 543-602. PELLEGRINO 1988 PELLEGRINO NICOLETTA, Nascita di una „burocrazia“: il cardinale nella trattatistica del XVI secolo, in: MOZZARELLI 1988, 631-677. PENNONE 1998 PENNONE DANIELE, I domenicani nei secoli: panorama storico dell’Ordine dei Frati Predicatori, Bologna, Edizioni Studio Domenicano 1998. PERGER – RIZZI PERGER RICHARD – RIZZI WILHELM GEORG, Das Palais Modena in der 516 1997 Herrengasse zu Wien. Sitz des Bundesministeriums für Inneres, Wien, Franz Deuticke 1997. PERGOLIZZI 1995 PERGOLIZZI ALFREDO MARIA, La nuova basilica, in: kolektiv, San Pietro in Vaticano, Roma, Elio de Rosa 1995, 17-23 (Roma sacra, 21-22). PERLOVE 1990 PERLOVE SHELLEY KAREN, Bernini and the idealization of death : the Blessed Ludovica Albertoni and the Altieri Chapel, University Park – London, The Pennsylvania State University Press 1990. Pernštejnové 1995 VOREL PETR (red.), Pernštejnové v českých dějinách. Sborník příspěvků z konference, konané 8. – 9. 9. 1993 v Pardubicích, Pardubice, Východočeské muzeum – Historický klub 1995. PEŘINKA 1901 PEŘINKA FRANTIŠEK VÁCSLAV, Příspěvek k charakteristice Šebestiána Freytáka z Čepiroh. Několik listin luckých z konce století XVI., SHK2 2 (1901) 36-53. PEŘINKA 1901- 1904 PEŘINKA FRANTIŠEK VÁCSLAV, Protestantismus a katoličtí apologeté na Moravě v XVI. a XVII. věku. Příspěvek k náboženským dějinám moravským, SHK2 2 (1901) 167-180, 229-245; 3 (1902) 7-17; 4 (1903) 171-177, 193-201; 5 (1904) 24- 28. PEŘINKA 1929- 1930 PEŘINKA FRANTIŠEK VÁCLAV, Oč mezi biskupem Stanislavem Pavlovským a Žďárem činiti bylo. 1588-1598, SHK2 30 (1929) 127-135; 31 (1930) 33-39, 145- 153. PEŘINKA 1931 PEŘINKA FRANTIŠEK VÁCLAV, Augustiniáni kanovníci ve Fulneku do války třicetileté, SHK2 32 (1931) 28-34, 112-123, 201-225, 252-263. PEŘINKA 1932 PEŘINKA FRANTIŠEK VÁCLAV, Osm let jezuitské koleje v Kroměříži, SHK2 33 (1932) 28-36, 87-92, 138-148. PEŘINKA 1934 PEŘINKA FRANTIŠEK VÁCLAV, Františkáni v Kroměříži, SHK2 35 (1934) 7-26, 72- 113. PEŘINKA, Kroměříž + č. sv. PEŘINKA FRANTIŠEK VÁCSLAV, Dějiny města Kroměříže 1-5, Kroměříž 1913- 1950. PEŠÁK 1931 PEŠÁK VÁCLAV, Jednací protokol české královské rady z let 1605-1609, in: Sborník Friedrich 1931, 310-350. PEŠÁK 1932 PEŠÁK VÁCLAV, Sigmund Báthory v Čechách (1602-1613), in: Sborník Novák 1932, 443-467. PEŠÁK 1952 PEŠÁK VÁCLAV, Protokoly zasedání české státní rady z let 1602-1610, Praha, SPN 1952. PEŠEK 1998 PEŠEK JIŘÍ, Reformační konfesionalizace v Německu 16. – 17. století, ČČH 96 (1998) 602-610. PETR 1994 PETR STANISLAV, Soupis rukopisů zámecké knihovny v Mikulově, SNM – C 39-40 (1994-1995) 29-77. PETR 1995 PETR STANISLAV, Rukopisné fondy zámeckých a hradních knihoven na Moravě a ve Slezsku, in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska. Sborník ze 4. odborné konference v Olomouci, Brno, Sdružení knihoven ČR – VKOL 1995. PETR 2000 PETR STANISLAV, Český Starý zákon královny Kristiny ve vatikánské knihovně, StR 33 (1999-2000) 201-227. PETR 2007 PETR STANISLAV, Rodové knihovny Ditrichštejnů v Mikulově, jejich osudy a nálezy ditrichštejnských rukopisů v Národní knihovně v Praze, in: 29MikulSymp, 239- 258. 517 PETRÁŇ 1983 PETRÁŇ JOSEF, Nástin dějin filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (do roku 1948), Praha, UK 1983. PETRÁŇ 1985 PETRÁŇ JOSEF, Bitva na Bílé Hoře podle současného stavu znalostí, FHB 8 (1985) 109-134. PETRÁŇ 1996 PETRÁŇ JOSEF, Staroměstská exekuce, Brána, Praha 19963. PETRŮ – POLIŠENSKÝ 1964 PETRŮ EDUARD – POLIŠENSKÝ JOSEF (ed.), Historie o válce české 1618-1620: výbor z historického spisování Ondřeje z Habernfeldu a Pavla Skály ze Zhoře, Praha, SNKLU 1964. PETRŮ 1981 PETRŮ EDUARD, Od počátků do národního obrození. Vývoj literatury. Vývoj divadla, in: STÝSKAL JIŘÍ (red), Přehledné dějiny české literatury a divadla v Olomouci, AUPO. Philosophica. Supplementum 25, Praha, SPN 1981, 15- 49. PETRUCELLI 1864 PETRUCELLI DELLA GATTINA F., Histoire diplomatique des conclaves, I-IV, Paris 1864. PETŘÍK 1967 PETŘÍK EMIL, Opat Ondrák a hledání ostatků svatého Cyrila, in: Se znamením kříže, Řím, Křesťanská akademie 1967, 41-44 PETŘIVALSKÝ 2007 PETŘIVALSKÝ PETR Z ALKANTARY, Počátky kapucínů v Olomouci ve světle řádových narativních pramenů, nepublikovaná diplomová práce na Katedře církevních dějin a dějin křesťanského umění CMTF (vedoucí: T. Parma), Olomouc 2007; uloženo v archivu CMTF: 178/07. PIATTI 1713 PIATTI GIROLAMO, De cardinalis dignitate, et officio Hieronymi Plati e soc. Jesu ad illustriss et reverendiss.... Flaminium Platum, Romae, Georg Plachi 1713. [exemplář VKOL 5.961] PIAZZONI 2003 PIAZZONI AMBROGIO M., Storia delle elezioni pontificie, Casale Monferrato, Piemme 2003. PICANYOL 1932 PICANYOL LEODEGARIUS, Brevis conspectus historico-statisticus Ordinis Scholarum Piarum, Romae, Curia generalitia 1932. PIERETH 2000 PIERETH UTA, Bericht aus Rom. Ein Diario zum heiligen Jahr 1650, RHM 42 (2000) 323-350. PILNÁČEK 1930 PILNÁČEK JOSEF, Staromoravští rodové, Vídeň 1930 (reprint Brno 1972). PILNÁČEK 1983 PILNÁČEK JOSEF, Neznámé rody a znaky Staré Moravy, Brno, SOAB 1983. PINTI 2001 PINTI PAOLO, Lo stocco pontificio. Immagini e storia di un’arma, Quaderni di oplologia, 12, 2001, 3-52. Přístupné také online: http://www.armigeridelpiave.it/SELEZIONI/Stocco.pdf [cit. 2009-08-05] PISSAVINO – SIGNOROTTO 1995 PISSAVINO PAOLO – SIGNOROTTO GIANVITTORIO (a cura di), Lombardia Borromaica – Lombardia Spagnola 1554-1659, 1-2, Roma, Bulzoni 1995 („Europa delle Corti“. Centro studi sulle società di antico regime. Bilioteca del Cinquecento 63). PLÖCHL + č. sv. PLÖCHL WILIBALD MARIA, Geschichte des Kirchenrechtes, I – V, Wien – München, Herold 1960-1970. PODLAHA – TUMPACH 1912- 1923 PODLAHA ANTONÍN – TUMPACH JOSEF, Bibliografie české katolické literatury náboženské od roku 1828 až do konce roku 1913, I-V, Praha, Dědictví sv. Prokopa 1912-1923. PODLAHA 1904 PODLAHA ANTONÍN, Úpadek strany podobojí na sklonku XVI. století, SHK2 5 (1904) 29-37, 65-69, 161-164, 219-227. PODLAHA 1905 PODLAHA ANTONÍN, Z prvých let činnosti arcibiskupa pražského Zbyňka Berky 518 z Dubé, SHK2 6 (1905) 1-5, 108-113. PODLAHA 1915 PODLAHA ANTONÍN (ed.), Deutsche Erlässe der Reformations-Komission in Böhmen an die aroli und andere Inwohner der Prager Städte aus den Jahren 1627-1630, Prag, Selbstvelag 1915 (Quellen-Sammlung zur Kirchengeschichte Böhmens des XVI.-XVIII. Jahrhunderts, 5) Poemata 1597 Poemata in sacras primitias Francisci a arolinum em , liberi baronis in Hollenburg, Finckenstain ac Talberg, domini in Nicolspurg et Magdeburg ar, archipincernae haereditarii Carinthiae, S. D. N. Clementis VIII. arolin cubicularii, canonici Olomucensis et Wratislaviensis ac praepositi Litomiericensis dignissimi, domini et patroni observandissimi conscripta, Olomutii, Typis Handelianis 1597, exemplář Strahovské knihovny sign. FK I 52/c. POHL 1940 POHL KURT, Beiträge zur Geschichte der Bischöfe von Olmütz im Mittelalter, Breslau 1940. POIRRIER 2004 POIRRIER PHILIPPE, Les enjeux de l’histoire culturelle, Paris, Seuil 2004. POLIŠENSKÝ – KOLMANN 1995 POLIŠENSKÝ JOSEF – KOLMANN JOSEF, Valdštejn. Ani císař, ani král, Praha 1995. POLIŠENSKÝ 1948 POLIŠENSKÝ JOSEF (ed.), Kniha o bolesti a smutku. Výbor z moravských kronik XVII. Století, Praha, ELK 1948. POLIŠENSKÝ 1949 POLIŠENSKÝ JOSEF, Anglie a Bílá hora, Praha 1949. POLIŠENSKÝ 1955 POLIŠENSKÝ JOSEF, Od Bílé hory k Massanielovu povstání roku 1647, Historický sborník 3 (1955) 144-165. POLIŠENSKÝ 1956 POLIŠENSKÝ JOSEF, Měšťanští historikové českého stavovského povstání, Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci, Historie 3, 1956, 95-122. POLIŠENSKÝ 1958 POLIŠENSKÝ JOSEF, Nizozemská politika a Bílá hora, Praha 1958. POLIŠENSKÝ 1960 POLIŠENSKÝ JOSEF, Třicetiletá válka a český národ, Praha, Naše Vojsko 1960. POLIŠENSKÝ 1968 POLIŠENSKÝ JOSEF, The Thirty Years’ War and the Crises and Revolutions of Seventeenth-Century Europe, Past and arolin 39 (1968) 34-43. POLIŠENSKÝ 1969 POLIŠENSKÝ JOSEF, El centro de Europa y el Siglo de oro de España, IAP 3 (1969) 151-162. POLIŠENSKÝ 1970 POLIŠENSKÝ JOSEF, Třicetiletá válka a evropské krize XVII. Století, Praha, Svoboda 1970. POLIŠENSKÝ 1971 POLIŠENSKÝ JOSEF, Komenský, Morava a Itálie jeho doby, in: HEJL F. (red.), Otázky dějin střední a východní Evropy, Brno 1971, 161n. POLIŠENSKÝ 1972A POLIŠENSKÝ JOSEF, Hispanica de 1614 en la Biblioteca de los Dietrichstein de Mikulov, IAP 6 (1972) 199-203. POLIŠENSKÝ 1972B POLIŠENSKÝ JOSEF, Mikulovský český kopiář kardinála Dietrichštejna z let 1621- 1624, JM 8 (1972) 63-66. POLIŠENSKÝ 1972C POLIŠENSKÝ JOSEF, Válka o Mikulov v letech 1619-1620, JM 8 (1972) 30-44. POLIŠENSKÝ 1980 POLIŠENSKÝ MIROSLAV, Švédská polní pošta v českých zemích za války třicetileté, SPM 2 (1980) 109-127. POLIŠENSKÝ 1982 POLIŠENSKÝ MIROSLAV, Poštovní spoje a poštovní stanice v českých zemích v letech 1526-1620, SPM 4 (1982) 113-134. 519 POLIŠENSKÝ 1983A POLIŠENSKÝ JOSEF, Olomouc a problémy studia dějin 16. – 17. století, in: BARTOŠ JOSEF (red.), Historická Olomouc a její současné problémy IV, Olomouc, UPOL 1983, 17-26. POLIŠENSKÝ 1983B POLIŠENSKÝ MIROSLAV, Poštovní itineráře doby předbělohorské a jejich význam pro dějiny poštovnictví českých zemí, in: Archivní prameny k dějinám poštovnictví. Celostátní seminář archivářů a poštovních historiků, Praha 16. 11. 1983, Praha, Pobočka ČSVTS při Státním ústředním archívu 1983, 40—50. POLIŠENSKÝ 1984 POLIŠENSKÝ JOSEF, Kroměříž v dějinách evropské kultury, Zpravodaj Muzea Kroměřížska 1984, č. 2, 3n. POLIŠENSKÝ 1996 POLIŠENSKÝ JOSEF, Komenský. Muž labyrintů a naděje, Academia, Praha 1996. PONCET 2002 PONCET OLIVIER, The cardinal-protectors of the crown in the Roman curia aroli the first half of the seventeenth century: the case of France, in: SIGNOROTTO – VISCEGLIA 2002, 158-176. PONNELLE – BORDET 1958 PONNELLE LOUIS – BORDET LOUIS, Saint Philippe Néri et la societé romaine de son temps (1515-1595), Paris 19582. Existuje i italský překlad. POŠVÁŘ 1974 POŠVÁŘ JAROSLAV, K nejasnostem okolo mikulovské mincovny v letech 1627-1628, JM 10 (1974)/2, 80-84. POŠVÁŘ 1976 POŠVÁŘ JAROSLAV, Mincovní právo Dietrichštejnů, NumL 31 (1976) 71-75. POU Y MARTÍ 1925 POU Y MARTÍ JOSÉ MARIA, Archivo de la Embajada de Espana cerca de la Santa Sede: indice analítico de los códices de la biblioteca contigua al archivo, Roma, Palacio de Espana 1925. PRESS 1986 PRESS VOLKER, The Habsburg Court as Center of the Imperial Government, JMH 58 (1996), Supplement: Politics and Society in the Holy Roman Empire, 1500-1806, S23-S45. PRETO 2004 PRETO PAOLO, I servizi segreti di Venezia, Milano, Il Saggiatore 19941; Milano, Net 20042 (citujeme podle druhého vydání). PRISCIANESE 1883 PRISCIANESE FRANCESCO, Del governo della corte d‘un signore in Roma dove si ragiona di tutto quello che al signore…, Città di Castello, S. Lapi 1883. PROCACCI 1997 PROCACCI GIULIANO, Dějiny Itálie, Praha, NLN 1997. PRODI – PENUTI 1994 PRODI PAOLO – PENUTI CARLA (a cura di), Disciplina dell’anima, disciplina del corpo e disciplina della società tra medioevo ed età moderna, Bologna, Mulino 1996 (AIStIGT – Quaderni 40). PRODI – REINHARD 1996 PRODI PAOLO – REINHARD WOLFGANG (a cura di), Il Concilio di Trento e il moderno – Das Konzil von Trient und die Moderne, Bologna, Mulino 1996 (AIStIGT – Quaderni 45). PRODI 1957 PRODI PAOLO, San Carlo Borromeo e le trattative tra Gregorio XIII e Filippo II sulla giurisditione ecclesiastica, RSCI 11 (1957) 195-240. PRODI 1963 PRODI PAOLO, Diplomazia del Cinquecento. Istituzioni e prassi, Bologna, Patron 1963. PRODI 1972 PRODI PAOLO, Note sulla genesi del diritto nella chiesa postridentina, in: ALBERIGO GIUSEPPE (a cura di), Legie e Vangelo. Discussione su una arol fondamentale per la Chiesa, Brescia, Paideia 1972 (Testi e ricerche di storia religiosa, 8), 191-223. PRODI 1989 PRODI PAOLO, Controriforma e/o reforma cattolica: superamento di vecchi dilemmi nei nuovi panorami storiografici, RHM 31(1989) 229-237. 520 PRODI 1991 PRODI PAOLO, Le Università nell’età confessionale tra Chiese e Stati (secoli XV – XVII), AIStIGT 17 (1991) 11-23. PRODI 1992 PRODI PAOLO, Il sacramento del potere. Il giuramento politico nella storia costituzionale dell’Occidente, Bologna 1992. PRODI 1999 PRODI PAOLO, Introduzione allo studio di storia moderna, Bologna, Mulino 1999. PRODI 2003 PRODI PAOLO (a cura di), Forme storiche di governo nella Chiesa universale. Giornata si studio in occasione dell’ultima lezione del prof. Giuseppe Alberigo 31.10. 2001, Bologna, CLUEB 2003 (Quaderni di discipline storiche, 18). PRODI 2005 PRODI PAOLO, Konkurrierende Mächte: Verstaatlichung kirchlicher Macht und Verkirchlichung der Politik, in: BLICKLE – SCHLÖGL 2005, 21-36. PRODI 2006 PRODI PAOLO, Il sovrano pontefice. Un corpo e due anime: la monarchia papale nella prima età moderna, Bologna, Mulino 20062. PROCHÁZKA 1861 PROCHÁZKA MATĚJ, Žiwot bl. Jana Sarkandra mučeníka, Brno, Dědictví sv. Cyrila a Metoděje 1861. PROCHÁZKA 1999 PROCHÁZKA JIŘÍ, Bible lobkovická a tzv. švédská kořist z Prahy, Olomouce a Mikulova, in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska. Počátky knihtisku. Sborník z 8. odborné konference v Olomouci, Brno, Sdružení knihoven ČR – SVK Olomouc 1999, 53-56. PROSDOCIMI 1941 PROSDOCIMI LUIGI, Il diritto ecclesiastico dello Stato di Milano dall’inizio della signoria viscontea al periodo tridentino, Milano 1941. PROSPERI 1986 PROSPERI ADRIANO, La figura del vescovo fra Quattro e Cinquecento, disagi e novità, in: CHITTOLINI GIORGIO – MICCOLI GIOVANNI (a cura di), Storia d’Italia. Annali. 9. La Chiesa e il potere politico dal Medioevo all’età contemporanea, Torino, Einaudi 1986, 217-262. PROSPERI 1993 PROSPERI ADRIANO, Europa „in forma virginis“: aspetti della propaganda asburgica del ’500, AISGT 19 (1993) 243-275 PROSPERI 1994 PROSPERI ADRIANO, Riforma cattolica, controriforma, disciplinamento sociale, in: DE ROSA – GREGORY 1994, 3-48. PROSPERI 2001 PROSPERI ADRIANO, Il Concilio di Trento: una introduzione storica, Torino, Einaudi 2001. PRUCEK 1980- 1983 PRUCEK JOSEF, Olomoucká souhrnná kronika z let 1432-1656 sestavená B. Dudíkem, Okresní archív v Olomouci: Výroční zpráva OAO 1980, 161-168; 1981, 177-188; 1982, 139-152; 1983, 165-181. PRUDHOMME 2007 PRUDHOMME CLAUDE, Missioni cristiane e colonialismo, Milano, Jaca Book 2007 (già e non ancora, 443). PULLAPILLY 1975 PULLAPILLY CYRIAC K., Caesar Baronius. Counter-Reformation Historian, Notre Dame (Indiana) – London, Univ. Of Notre Dame 1975. PUMPRLA 1996 PUMPRLA VÁCLAV, Odvoz olomouckých knih do Švédska v r. 1647, in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska. Sborník z 5. odborné konference v Olomouci, Brno, Sdružení knihoven ČR – SVK Olomouc 1996, 17-20. PUZA 1995 PUZA RICHARD, Die Konzilskongregation. Ein Einblick in ihr Archiv, ihre Verfahrensweise und die Bedeutung ihrer Entscheidungen von ihren Errichtung bis zur Kurienreform Pius X (1563-1908), RQ 90 (1995) 23-42. Quellenkunde 2004 PAUSER JOSEF – SCHEUTZ MARTIN – WINKELBAUER THOMAS (Hg.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie (16.-18. Jahrhundert. Ein exemplarisches 521 Handbuch), Wien, arolinum 2004. QUELLER 1967 QUELLER DONALD E., The Office of arolinum in the aroli arol, Princeton (N.J.), Princeton University Press 1967. RABAS 1937 RABAS VAVŘINEC, Řád kapucínský a jeho působení v Čechách v 17. století, ČKD 77/102 (1936) 217-238, 329-349, 78/103 (1937) 25-41, 393-406. Také zvl. stejnojmenný otisk Praha 1937 (běžně citujeme podle tohoto otisku). RABAS 1938A RABAS VAVŘINEC, Kapucíni a katolická restaurace v Čechách, ČKD 79/104 (1938) 16-38. RABAS 1938B RABAS VAVŘINEC, P. Valerianus Magni, nejslavnější muž českomoravské provincie kapucínské, ČKD 79/104 (1938) 289-338. RADICCHI 2006 RADICCHI PATRIZIA, Alberico I Cybo Malaspina e Ottavio Strada. Alcune lettere inedite per un contributo allo studio dei rapporti …, FHB 22 (2006) 87-110. RADIMSKÝ 1953 RADIMSKÝ JIŘÍ, Účty olomouckého biskupství z roku 1613-1614, ČMM 72 (1953) 168-175. RAINER 1958 RAINER JOHANN, Quellen zur Geschichte der aroli arolinum 1580-1622, RHM 2 (1957/58) 72-81. RAINER 1961 RAINER JOHANN, Der Prozess gegen Kardinal Klesl, RHM 5 (1961/62) 35-163. RAINER 1998 RAINER JOHANN, Du glückliches Österreich heirate. Die Hochzeit der innerösterreichischen Prinzessin Margarethe mit König Philipp III. von Spanien 1598/99, Graz, Historische Landeskomission für Steiermark 1998 (Veröffentlichungen der Historischen Landeskomission für Steiermark, Arbeiten für Quellenkunde, 38) RAMACCIOTTI 1963 RAMACCIOTTI GAETANO, Il Seminario Romano nei suoi tre primi secoli di storia (1563-1870), Roma, Scuola Tipografica „Opera Madonna Divino Amore“ 1963. RANKE 1836 VON RANKE LEOPOLD, Die Römischen Päpste in den letzten vier Jahrhunderten, Wien, Phaidon s.d. (Vollständige Ausgabe) RATTI 1910 RATTI ACHILLE, Un opuscolo inedito del cardinal Baronio con dodici sue lettere inedite ed altri documenti che lo riguardano, Perugia 1910. RAVARINI 1958 RAVARINI C., Documenti sanitari. Bolli e suggelli di disinfezione in passato, Torino 1958. REICHERT 1911 REICHERT JAN, Instrukce daná kardinálovi Dietrichsteinovi a traktační komisi, kterak by měla jednati o zaplacení dluhů s moravskými král. Městy a jak by města ta své příjmy zvýšila. Vynesení císařské ze dne 30. února r. 1630, ČMM 35 (1911) 493-496. REICHERT 1912A REICHERT JAN, Instrukce a rozkaz dán císařem vynesením z r. 1630 panu Františku kardinálu knížeti z Dietrichsteina .., , ČMM 36 (1912) 345-347. REICHERT 1912B REICHERT JAN, Resoluce císařská ze dne 23. srpna 1636, jednající o rozličných bodech týkajících se královských měst na Moravě, ČMM 36 (1912) 347-350. REICHERT 1912C REICHERT JAN, Nejvyšší úřednící zemští a přísedící zemského soudu … předkládají císaři dubia k některým článkům Obnoveného zřízení zemského. V říjnu 1638, ČMM 36 (1912) 448-453. REINHARD – SCHILLING 1995 REINHARD WOLFGANG – SCHILLING HEINZ (Hg.), Die Katholische Konfessionalisierung. Wissenschafftliches Symposion der Gesellschaft zur Herausgabe des Corpus Catholicorum und des Vereins für Reformationsgeschichte 1993, Münster, Gütersloher 1995 (Schriften des Vereins für Reformationsgeschichte, 198) 522 REINHARD 1974A REINHARD WOLFGANG, Papstfinanz und Nepotismus unter Paul V. (1605-1621). Studien und Quellen zur Struktur und quantitativen Aspekten des päpstliches Herrschafftssystems, 1-2, Stuttgart, A. Hiersemann 1974 (Päpste und Papstum 6/1-2). REINHARD 1974B REINHARD WOLFGANG, Ämterlaufbahn und Familienstatus. Der Austieg des Hauses Borghese 1537-1621, QFIAB 54 (1974) 328-427. REINHARD 1975 REINHARD WOLFGANG, Nepotismus. Die Funktionswandel einer papstgeschichtlichen Konstanten, ZKG 86 (1975) 145-185. REINHARD 1977 REINHARD WOLFGANG, Gegenreformation als Modernisierung? Prolegomena zu einer Theorie des konfessionellen Zeitalters, Archiv für Reformationsgeschichte 68 (1977) 226-252. REINHARD 1979 REINHARD WOLFGANG, Freunde und Kreaturen. „Verflechtung“ als Konzept der Erforschung historischer Führungsgruppen Römische Oligarchie um 1600, München 1979 (Schriften der philosophischen Fachbereiche der Universität München, 14) REINHARD 1982A REINHARD WOLFGANG, Confessionalizzazione forzata? Prolegomeni ad una teoria dell’età confessionale, AIStIGT 8 (1982) 13-37 [německy: ZHF 10 (1983) 257- 277]. REINHARD 1982B REINHARD WOLFGANG, Kardinalseinkünfte und Kirchenreform, RQ 77 (1982) 157-194. REINHARD 1984 REINHARD WOLFGANG, Disciplinamento sociale, confessionalizzazione, modernizzazione. Un discorso storiografico, in: PRODI 1994, 101-123. REINHARD 1984A REINHARD WOLFGANG, Finanza pontificia e Stato della Chiesa nel XVI e XVII secolo, in: DE MADDALENA A. – KELLENBENZ H., (a cura di), Finanze e Ragion di stato in Italia e in Germania nella prima età moderna (AIStIGT – Quaderno 14), Bologna, il Mulino 1984, 353-387. REINHARD 1991 REINHARD WOLFGANG, Papal Pawer and Family Strategy in the Sixteenth and Seventeenth Centuries, in: ASCH ROLAND G. – BIRKE ADOLF M. (reds), Princes, Patronage and the Nobility. The Court at the Beginning of the Modern Age, London-Oxford, German Historical Institute – Oxford University Press 1991, 329-356. REINHARD 1998 REINHARD WOLFGANG (ed. DESCIMON ROBERT), Papauté, confessions, modernité, Paris, EHESS 1998 (Recherches d’histoire et sciences sociales, 81). REINHARD 1998A REINHARD WOLFGANG (ed. DESCIMON ROBERT), Le népotisme. Fonctions et avatars d’une constante de l’historie pontificale, in: REINHARD 1998, 69-98, 193- 208. REINHARD 1998B REINHARD WOLFGANG (ed. DESCIMON ROBERT), Papauté et réformes dans Renaissance et Baroque, in: REINHARD 1998, 99-115, 209-211. REINHARD 2000 REINHARD WOLFGANG, Le carriere papali e cardinalizie. Contributo alla storia sociale del papato, in: FIORANI-PROSPERI 2000, 261-290. REINHARD 2001 REINHARD WOLFGANG, Amici e creature. Micropolitica della curia romana nel XVII secoli, DPRS 2001/2, 59-78. REINHARD 2004 REINHARD WOLFGANG (Hrsg.) – ZUNKEL JULIA – VON THEISSEN HILLARD – METZLER GIUDO – KITZLER JAN-CHRISTOPH, Römische Mikropolitik unter Papst Paul V. Borghese (1605-1621) zwischen Spanien, Neapel Mailand und Genua, Tübingen, Max Niemeyer 2004. REINHARDT REINHARDT VOLKER, Kardinal Scipione Borghese (1605-1663). Vermögen, 523 1984 Finanzen und sozialer Aufstieg eines Papstnepoten, Tübingen, Max Niemeyer 1984 (Bibliothek DHI Rom, 58). REINHARDT 1992 REINHARDT VOLKER (Hg.), Die grossen Familien Italiens, Stuttgart, A. Kröner 1992. ex. i italská verze REINHARDT 2001 REINHARDT NICOLE, Quanto è differente Bologna? La città tra amici, padroni e miti all’inizio del Seicento, DPRS 2001/2, 107-146 REJCHRTOVÁ 1982 REJCHRTOVÁ NOEMI (ed.), Karel starší ze Žerotína. Z korespondence, Praha 1982. REJCHRTOVÁ 1984 REJCHRTOVÁ NOEMI, Václav arolinu z Budova, Praha 1984. REQUESENS 1978 DE FLUVIA ARMAND – CAHNER MAX – MERCE COSTA M. et al., „Requesens“, in: Gran Enciclopèdia Catalana 12 (Barcelona 1978) 498-503. Res gestae 1621 [DINGENAUER GEORGIUS (?)], Res gestae gentis Dietrichstainianae. Olomouc, P. Schramm 1621. [VKOL 34749] [BAV, Stamp. Barb. ZV 119] REVEL 1994 REVEL JACQUES, Microanalisi e costruzione del sociale, Quaderni storici 86, 29 (1994) 549-575. REYNOLDS 2004 REYNOLDS ANNE, Il cardinale Oliviero Carafa e l’humanesimo a Roma, in: RICCI FRANCO CARLO (a cura di), Il Cristianesimo fonte di ispirazione per le arti, Napoli, Edizioni Scientifiche Italiane 2004, 309-327. REZEK 1889 REZEK ANTONÍN, Dějiny saského vpádu do Čech (1631-1632) a návrat emigrace, Praha, Kober 1889. RIEDL 1867 RIEDL J., Salzburg’s Domherren von 1514-1806, Mittheilungen der Gesellschaft für Salzburger Landeskunde 7 (1867) 122-278. RIETBERGEN 2006 RIETBERGEN PETER J. A. N., Power and religion in baroque Rome. Barberini Cultural Politics, Boston, Brill 2006 (Brill’s Studies in intellectual history, 135). RIGASOVÁ 2004 RIGASOVÁ MILADA, Význam kardinála Dietrichštejna pro rozvoj rozsáhlých urbanistických úprav krajiny mezi Mikulovem, Valticemi a Lednicí, RegioM. Sborník Regionálního muzea v Mikulově 1 (2004) 56-63. RIGASOVÁ 2007 RIGASOVÁ MILADA, Přínos kardinála Františka Dietrichsteina pro krajinářské úpravy území mezi Mikulovem, Valticemi a Lednicí, in: 29MikulSymp, 159-178. RIGASOVÁ 2008 RIGASOVÁ MILADA, Komponovaná krajina na jižním okraji Mikulova, in: MLČÁK 2008, 43-51. RIGHETTI 1998 RIGHETTI MARIO, Manuale di storia liturgica I-IV., Milano, Àncora 19983. RICHELIEU 1995 RICHELIEU ARMAND-JEAN, Testament politique, ed. FRANÇOISE HILDESHEIMER, Paris, Société de l’Histoire de la France 1995. RICHTER – KRSEK – STEHLÍK – ZEMEK 1971 RICHTER VÁCLAV – KRSEK IVO – STEHLÍK MILOŠ – ZEMEK METODĚJ, Mikulov, Brno, Blok 1971. RICHTER 1831 RICHTER FRANTIŠEK XAVER, Augustini Olomucensis episcoporum series, Olomouc 1831. RICHTER 1967 RICHTER VÁCLAV, Excerpta z dietrichsteinského mikulovského archivu, SPFFBU F11 (1967) 89-107; F12 (1968) 105-117. RICHTER 1967 RICHTER VÁCLAV, Excerpta z dietrichsteinského mikulovského archívu, SPFFBU F11 (1967) 89-107; F12 (1968) 105-117. RILLE 1909 RILLE ALBERT, Nikolsburg und Umgebung zur Zeit der mährischen Rebellion vom 524 Juli 1619 bis Jänner 1620, ZDVGMS 13 (1909) 400-406; 14 (1910) 154-161. RILLE 1912 RILLE ALBERT, Der Kardinal Franz Fürst von Dietrichstein in seinen Beziehungen zu Kaiser Ferdinand II. und Papst Urban VIII., ZDVGMS 16 (1912) 115-125. RINALDI 1914 RINALDI ERNESTO, La fondazione del Collegio Romano. Memorie storiche, Arezzo 1914. RODER 1934 RODER J., Die olmützer Künstler und Kunsthandwerken des Barock, Olomouc 1934. Rodné zemi 1958 FUKAL RUDOLF – KOPECKÝ MILAN (reds.), Rodné zemi. Sborník prací k 70. výročí trvaní Musejního spolku v Brně a k 70. narozeninám jeho předsedy doc. Dr. Alosie Gregora, Brno, Musejní spolek v Brně 1958. RODOCANACHI 1912 RODOCANACHI EMMANUEL, Les courriers pontificaux, du XIVe au XVIIe siècles, Revue d’histoire diplomatique 26 (1912) 392-428. ROHLÍK 1957 ROHLÍK MIROSLAV (ED.), Moravské zemské desky. Kraj Brněnský. III. 1567-1641, Praha, SPN 1957. ROMA 1999 KOLEKTIV, Guida d’Italia. Roma, Milano, Touring Club Italiano 19999. [I když možná čtenáři připadá jako laciné citovat turistického průvodce, je nutno dodat, že tento průvodce je schválen italským ministerstvem kulturních památek jako oficiální seznam kulturních památek v Itálii.] ROMANELLI 1935 ROMANELLI PIER BARTOLO, Gli ambasciatori alla corte papale nell’età dell’assolutismo, Livorno 1935. ROMANO 2005 ROMANO ANGELO, La satira di Pasquino: Formazione di un genere letterario, in: DAMIANAKI – PROCACCIOLI – ROMANO 2005, 11-34. ROMITA 1964 ROMITA F., Le origini della Sacra Congregazione del Concilio, in: CongrConc 1964, 13-50. RONCALLI 1961 RONCALLI ANGELO, Il cardinale Cesare Baronio. Conferenza tenuta il 4 dicembre 1907 nel seminario di Bergamo riccorrendo il terzo centenario dalla morte, Roma, Edizioni di storia e letteratura 1961. ROOSEN 1970 ROOSEN WILLIAM J., The Functioning of Ambassadors under Louis XIV, French Historical Studies 6 (1970) 311-332. ROOSEN 1980 ROOSEN WILLIAM, Early Modern Diplomatic Ceremonial: A arolin Approach, JMH 52 (1980) 452-476. ROSA 1979 ROSA MARIO, Curia romana e pensioni ecclesiastiche: fiscalità pontificia nel Mezzogiorno (secoli XVI-XVIII), Quaderni storici 42 (1979) 1015-1055. ROSA 1998 ROSA MARIO, Per „tenere alla futura mutatione volto il pensiero“. Corte di Roma e teoria politica nella prima metà del Seicento, in: SIGNOROTTO – VISCEGLIA 1998, 13-36. ROTH 1952 ROTH FRANCIS, Cardinal Richard Annibaldi, First Protector of the Augustinian Order (1243-1276), in: Aug (L) 2 (1952) 26-60, 108-159, 230-247; 3 (1953 21- 34, 283-313; 4 (1954) 5-24. ROUBIC 1981 ROUBIC ANTONÍN, Správa statků olomouckého (arci)biskupství od 16. století, SAP 31 (1981) 418-476. ROUBIC 1995 ROUBIC ANTONÍN, Olomoucké biskupství a jeho statky ve druhé polovině 15. století, in: Morava 1995, 94-103. ROUBÍK 1931 ROUBÍK FRANTIŠEK, Šifrované dopisy v registratuře Albrechta z Valdštejna, in: Sborník Friedrich 1931, 359-368. ROUBÍK 1932 ROUBÍK FRANTIŠEK, Slavatův pokus o nezávislost české komory na komoře dvorské 525 z roku 1614, in: Sborník Novák 1932, 468-487. ROUBÍK 1937 ROUBÍK FRANTIŠEK, K vývoji poštovnictví v Čechách v 16.-18. století, Sborník archivu ministerstva vnitra 10 (1937) 165-305. ROYT 1996 ROYT JAN, Úcta k Panně Marii Montserratské v Čechách a na Moravě, in: Sborník Beránek 1996, 21-25. Rukověť + č.sv. HEJNIC JOSEF – HRDINA KAREL – MARTÍNEK JAN – TRUHLÁŘ ANTONÍN (reds.), Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě. Enchiridion renatae poesis Latinae in Bohemia et Moravia cultae, 1-5, Praha, Academia 1966-1973. RURALE 1993 RURALE FLAVIO, Stato e chiesa in Italia spagnola: un dibattito aperto, in: SIGNOROTTO 1993, 357-380. RURALE 1998 RURALE FLAVIO (a cura di), I religiosi alla Corte. Teologia, politica e diplomazia in Antico Regime, Roma 1988. RURALE 1998 RURALE FLAVIO, Clemente VIII, i gesuiti e la controversia giurisdizionale milanese, in: SIGNOROTTO – VISCEGLIA 1998, 323-366. RŮŽIČKA – FRITZ 1974 RŮŽIČKA JINDŘICH – FRITZ CHARLOTTE, El matrimonio español de Wratislao de Pernestán de 1555, IAP 8 (1974), 199-203. RYBKOVÁ 1983 RYBKOVÁ M., Olomoucká společnost v 16. a 17. století, Diplomová práce FF UP, Olomouc 1983. RYPÁČEK 1897 RYPÁČEK FRANTIŠEK J., K dějinám sporu Stanislava Pavlovského z Pavlovic, biskupa olomouckého, se stavy moravskými, SHK1 6 (1897) 69-73. Řády 2003 ČORNEJOVÁ IVANA (red.), Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci. Sborník příspěvků z pracovního semináře konaného ve Vranově u Brna ve dnech 4.-5.6.2003, Praha, UK –Karolinum 2003. ŘEZANINA 1970 ŘEZANINA DUŠAN, Nástěnné církevní kalendáře olomoucké z let 1716-1827, účelový neprodejný tisk, s.l. [1970] ŘEZANINA 1985 ŘEZANINA DUŠAN, K problematice kultu sv. Cyrila a Metoděje v období Lucemburků, IX., s. 92-106 a X., s. 55-59. 69-80 (= Přehled. Informační občasník Stč SKD PIT, č. 2/85 a 1/86, Praha 1985-1986) ŘEZNÍČEK – TRANTÍREK 1962 ŘEZNÍČEK JAN – TRANTÍREK MIROSLAV, Mikulovský zámecký archiv, ČMM 81 (1962) 232-239. ŘEZNÍČEK 1976 ŘEZNÍČEK JAN, Archiv a hlavní registratura Dietrichštejnů v Mikulově, SAP 26 (1976) 290-326. SAGMÜLLER 1900 SAGMÜLLER J.B., Die visitatio liminum apostolorum bis Bonifaz VIII, Tübinger theologische Quartalschrift 1900, 69-117. SAMERSKI 1995 SAMERSKI STEFAN, Das Päpstliche Sekretariat unter Lanfranco Margotti 1609 bis 1611 – Das Provinzprinzip als notwendiges strukturelles Fundament zur Etablierung des Kardinalsstaatssekretariats, RQ 90 (1995) 74-84. SAMERSKI 2004 SAMERSKI STEFAN, Die Institutionalisierung eines Landespatrons. Der Olmützer Gebetszettel des Jan Sarkander (1576-1620) von 1749, in: GANZ DAVID – HENKEL GEORG (Hgg.), Rahmen-Diskurse. Kultbilder im konfessionellen Zeitalter, Münster, Reimer 2004 (KultBild. Visualität und Religion in der Vormoderne, 2), 282-300. SAMMER 2000 SAMMER MARIANNE, Barfuß durch Brünn… Franz von Dietrichstein und die Brünner Fronleichsnamsprozession von 1606, in: BUXBAUM ELISABETH (Hrsg.), Prima le parole e poi la musica. Festschrift für Herbert Zeman zum 60. Geburtstag, Wien, Praesens 2000, 56-63. 526 SANAZZARO 1979 SANAZZARO PIERO, I primi cinque capitoli generali dei Ministri degli infermi, Roma, Curia generalizia 1979. SANAZZARO 1986 SANAZZARO PIERO, Storia dell’Ordine Camilliano (1550-1699), Torino, Edizioni Camilliane 1986. SANFILIPPO – KOLLER – PIZZORUSSO 2004 SANFILIPPO MATTEO – KOLLER ALEXANDER – PIZZORUSSO GIOVANNI (eds.), Gli archivi della Santa Sede e il mondo asburgico nella prima età moderna, Viterbo, Sette città 2004. SÁNTHA 1959 SÁNTHA GEORGIUS, P. Valerianus Magni O.M. Cap. et Scholae piae, Ephemerides Calasanctianae 29 (1959) 130-145. SÁNTHA 1960A SÁNTHA GEORGIUS, Card. Franciscus Dietrichstein, episcopus Olomucensis (1570- 1636) et Scholae Piae, Ephemerides Calasanctianae 29 (1960) 43-57, 75-89, též zvl. otisk Roma 1960 (citujeme podle tohoto otisku). SÁNTHA 1960B SÁNTHA GEORGIUS, arol Franciscus Magni (1590-1652) et arolin Piae, Ephemerides Calasanctianae 29 (1960) 1-24. SÁNTHA 1969 SÁNTHA GEORGIUS (ed.), Epistulae ad S. Iosephum Calasanctium ex Europa centrali, Roma, Editiones Calasanctianae 1969. SARTI 1991 SARTI RAFFAELA, Obbedienti e fedeli. Note sull’istruzione morale e religiosa di servi e serve tra Cinque e Settecento, AIStIGT 17 (1991) 91-120 SAUNDERS 1991 SAUNDERS STEVEN, The Hapsburg Court of Ferdinand II and the „Messa, Magnificat et Iubilate Deo a sette chori concertati con le trombe“ 1621 of Giovanni Valentini, Journal of the American Musicological Society 44 (1991)/3 359- 403. Sborník Beránek 1996 GOTTFRIED L. (red.), Sborník prací k sedmdesátým narozeninám dr. Karla Beránka, Praha, SÚAr 1996. Sborník Friedrich 1931 VOJTÍŠEK VÁCLAV – KRATOCHVÍL MILOŠ – VÁLKOVÁ MARIE (reds.), Sborník prací věnovaných prof. Dru Gustavu Friedrichovi k šedesátým narozeninám, Praha, Historický spolek 1931. Sborník Novák 1932 JENŠOVSKÝ BEDŘICH – MENDL BEDŘICH (reds.), K dějinám československým v období humanismu. Sborník prací věnovaných řediteli Dru Janu Bedřichovi Novákovi k šedesátým narozeninám, Praha, Čsl. Archivní společnost 1932 Sborník Novotný 1929 ODLOŽILÍK OTAKAR – PROKEŠ JAROSLAV – URBÁNEK RUDOLF (uspoř.), Českou minulostí. Práce věnované … Václavu Novotnému jeho žáky k šedesátým narozeninám, Praha, J. Laichter 1929. Sborník Nový 1992 HOJDA ZDENĚK – PEŠEK JIŘÍ – ZILYNSKÁ BLANKA (reds.), Seminář a jeho hosté. Sborník prací k 60. narozeninám doc. Dr. Rostislava Nového, Praha, FF UK 1992. Sborník Pekař 1930 Od pravěku k dnešku. Sborník prací z dějin Československa. K šedesátým narozeninám Josefa Pekaře, 1-2, Praha, Historický Klub 1930. Sborník Polišenský 1996 BARTEČEK IVO – POSPÍCHAL MILOSLAV – SLABÁKOVÁ RADMILA (reds.), Pocta Josefu Polišenskému. Sborník prací moravských historiků věnovaný k 80. narozeninám univerzitnímu profesoru PhDr. Jaroslavovi Polišenskému, DrSc., Olomouc, FF UP 1996. SCAFFA 2002 SCAFFA CATERINA, Frontespizi incisi per le tesi di laurea durante il XVII secolo, Biblioteca e società 2002, 4, 10-16. 527 SCOTT 1991 SCOTT JOHN BELDON, Images of Nepotism. The painted cellings of Palazzo Barberini, Princeton, Princeton University Press 1991. SEDLÁČEK 1933 SEDLÁČEK FRANTIŠEK, K dějinám manství biskupství olomouckého v letech 1590- 1640, VMOp 38 (1933) 18-24. SEHNAL 1970 SEHNAL JIŘÍ, Hudba na dvoře olomouckých biskupů od 13. do poloviny 17. stol., ČVSMO 60 (1970) 73-86. SEHNAL 2005 SEHNAL JIŘÍ, Italští hudebníci na jižní Moravě v první polovině 17. století, JM 41 (2005) 83-96. SEIBT 1974 SEIBT FERDINAND (Hg.), Bohemia Sacra. Das Christentum in Böhmen 973-1973, Düsseldorf 1974. SEIDLER 1996 SEIDLER SABRINA M., Il teatro del mondo. Diplomatische und journalistische Relationen vom römischen Hof aus dem 17. Jahrhundert, Frankfurt a. Main, Peter Lang 1996 (Beiträge zur Kirchen- und Kulturgeschichte, 3). SEIFERT 1935 SEIFERT THEO R., Die Bergkirche auf dem hl. Berge bei Nikolsburg, Mikulov 1935. SEIFERT 1937 SEIFERT THEO R., Nikolsburg. Geschichte der Stadt im Wort und Bild, Mikulov 1937. SEJBAL 1966 SEJBAL JIŘÍ (red.), Sborník I. numismatického symposia 1964, Moravské Muzeum v Brně, Brno 1966. SEKERA 2007 SEKERA MARTIN, Před vydáním syntézy starších dějin novinářství v českých zemích, Česká Literatura 55 (2007) 288-290. SELLA – CAPRA 1984 SELLA DOMENICO – CAPRA CARLO, Storia d’Italia XI., Il Ducato di Milano dal 1535 al 1796, Torino, UTET 1984. SELLA 2000 SELLA DOMENICO, L’Italia del Seicento, Roma-Bari, Laterza 2000. SEMMLER 1969 SEMMLER JOSEF, Das päpstliche Staatssekretariat in den Pontifikaten Pauls V. und Gregors XV. 1605-1623, Rom – Freiburg – Wien, Herder 1969 (RQ, Supplementheft 33/2) SERRA 2001 SERRA ARMANDO, Corrieri e postieri sull’itinerario Venezia-Roma nel Cinquecento e dopo, Archivio per la storia postale 3 (2001), n. 7-9, 5-36. SERRA 2003 SERRA ARMANDO, „Monopolio naturale“ di autori postali nella produzione di guide italiane d´Europa, fonti storico-postali tra cinque e Ottocento, Archivio per la storia postale 5 (2003), n. 14-15, 19-80. Přístupné též online: http://www.issp.po.it/articoli/1415_Serra.pdf [cit. 2009-07-09]. SERRANO 1915 SERRANO LUCIANO, Archivo de la Embajada de España cerca de la Santa Sede. Indice analitico de los documentos de lo siglo XVI, Roma 1915. SEUFFERT 1925 SEUFFERT BURKHARD, Bibliothek und Archiv auf Schloss Nikolsburg in Mähren vor 1645, Zentralblatt für Bibliothekwesen 42 (1925) 249-265, 297-321; též zvl. otisk Leipzig 1925 (citujeme podle tohoto otisku). SEVESI 1938 SEVESI P. M., Carlo Borromeo cardinal protettore dell’ordine dei frati minori (1564- 1572), Archivum Franciscanum Historicum 31 (1938) 73-126. SCHERBAUM 2008 SCHERBAUM BETTINA, Die bayerische Gesandtschaft in Rom in der frühen Neuzeit, Tübingen, Niemeyer 2008 (Bibliothek des DHI Rom, 116). SCHIECHE 1967 SCHIECHE EMIL, Umfang und Schicksal der von den Schweden 1645 in Nikolsburg und 1648 in Prag erbeuteten Archivalien, Bohemia (Jahrbuch des Collegium Carolinum) 8 (1967) 111-133. SCHILLEBEECKX 1993 SCHILLEBEECKX EDWARD, Il matrimonio. Realtà terrena e mistero di salvezza, Cinisello Balsamo, Edizioni Paoline 19935. 528 SCHINDLER 2001 SCHINDER OTTO G., Sonst ist es lustig alhie. Italienisches Theater am Habsburgerhof zwischen Weißen Berg und Sacco di Mantova, in: WEIGL 2001, 565-654. SCHINDLING 2008 SCHINDLING ANTON, Utváření konfesí, konfesionalizace a multikonfesionalita jako základní problém evropských dějin v 16. a 17. století. Nová německá literatura k problematice, ČČH 106 (2008) 80-108. SCHMID 1912 SCHMID J., Die Urkunden-Regesten des Kollegiatsstifts U. L. Frau zur Alten Kapelle in Regensburg, 1-2, Regensburg 1911-1912 SCHMIDL 1747 SCHMIDL JOANNES, Historiae Societatis Iesu Provincie Bohemiae Pars I. Ab Anno Christi 1555 ad Annum 1592, Pragae 1747. SCHMIDL 1749 SCHMIDL JOANNES, Historiae Societatis Iesu Provincie Bohemiae Pars II. Ab Anno Christi 1593 ad Annum 1615, Pragae 1749. SCHMIDL 1754 SCHMIDL JOANNES, Historiae Societatis Iesu Provincie Bohemiae Pars III. Ab Anno Christi 1616 ad Annum 1632, Pragae 1754. SCHMIDL 1759 SCHMIDL JOANNES, Historiae Societatis Iesu Provincie Bohemiae Pars IV. Ab Anno Christi 1633 ad Annum 1653, Pragae 1759. SCHMIDLIN 1908 SCHMIDLIN JOSEPH, Die kirchlichen Zustände in Deutschland vor dem Dreißigjährigen Kriege, nach den bischöflichen Diözesanberichten an den Heiligen Stuhl, 1-3, Freiburg im Breisgau, Herder 1908-10 (Erläuterungen und Ergänzungen zu Janssens Geschichte des deutschen Volkes 7/1-6). SCHMIDLIN 1940 SCHMIDLIN JOSEPH, Kirchliche Zustände und Schicksale des deutschen Katholizismus während des Dreißigjährigen Krieges nach den bischöflichen Romberichten, Freiburg im Breisgau, Herder 1940. SCHMIDT 1984 SCHMIDT PETER, Das Collegium Germanicum in Rom und die Germaniker. Zur Funktion eines römischen Ausländerseminars, 1552-1914, Tübingen, Max Niemeyer 1984 (Bibliothek des DHI Rom, 56). SCHMIDT 1998 SCHMIDT PETER, 100 Jahre Forschung zur päpstlichen Politik und Diplomatie (1500-1800). Ein wissenschaftsgeschichtliches Panorama, In: KOLLER 1998, 395- 494. SCHMIDT PEER 2002 SCHMIDT PEER, Freiheit und Herrschaft in Las Casas De Imperatoria vel regia potestate (1571) – Eine Propagandistische Finte, Jahrbuch Für Geschichte Lateinamericas 39 (2002) 37-50 SCHRAM 1888A SCHRAM WILHELM C., Das Frohnleichnamsfest in Nikolsburg zu Ende des 16. und zu Anfang des 17. Jahrhunderts, NotBlHSS 1888, 43-44. SCHRAM 1888B SCHRAM WILHELM C., Die Schule an der Pfarrkirche zu St. Mauritz in Olmütz, NotBlHSS 1888, 50-52. SCHRAVEN 2001 SCHRAVEN MINOU, Giovanni Battista Borghese’s Funeral ‚Apparato’ of 1610 in S. Maria Maggiore, Rome, The Burlington Magazine, 143, 1174 (Jan., 2001) 23- 28. SCHREIBER 2004 SCHREIBER RENATE, „ein Galeria nach meinem Humor“. Erzherzog Leopold Wilhelm, Wien – Milano, Kunsthistorisches Museum – Skira 2004 (Schriften des Kunsthistorischen Museums 8). SCHROEDER 1896 SCHROEDER FRIEDRICH, Monumenta quae spectant primordia Collegii Germanici et Hungarici, Roma, Cuggiani 1896. SCHULZ 2000 SCHULZ WINFRIED, Funkce a důsledky politické komunikace, in: JIRÁK – ŘÍCHOVÁ 2000, 24-40. SCHWARZ 1943 SCHWARZ HENRY FREDERICK, The Imperial Privy Council in the Seventeenth 529 Century (Supplement: IDEM – CODDINGTON JOHN I., The Social Structure of the Imperial Privy Council 1600 to 1674, s. 393-422), Cambridge (MA) – London, Harvard University Press – Oxford University Press 1943. SCHWARZENBE RG – LIFKA 1940 SCHWARZENBERG KAREL – LIFKA BOHUMÍR, Znaky řádů a ústavů šlechtických v zemích koruny české, Erbovní knížka 1940, 27-55. SCHWEDT 1995 SCHWEDT HERMAN H., Die römischen Kongregationen der Inquisition und des Index und die Kirche im Reich (16. und 17. Jahrhundert), RQ 90 (1995) 42-73. SCHWEDT 1998 SCHWEDT HERMAN H., Das Archiv der römischen Inquisition und des Index, RQ 93 (1998) 267-280. SCHWENNICKE + č. sv. SCHWENNICKE DETLEV, Europäische Stammtafel. Stammtafeln zur Geschichte der europäischen Staaten. Neue Folge, 1-24, Frankfurt a. M., Klostermann 1980- 2007. SICA 1914 SICA C., Cenni storici del Pontificio Seminario Romano, Tipografia Poliglotta Vaticana, Roma 1914. SICARI 2001 SICARI GIOVANNI, Cenni biografici su tutti i cardinali (1198-2001), Roma, s. ed. 2001. SIENA 1940 DA SIENA BERNARDINO, Il Cardinale Protettore negli ordini religiosi specialmente negli ordini francescani, Firenze 1940. SIGNOROTTO – VISCEGLIA 1998 SIGNOROTTO GIANVITTORIO – VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA (eds.), La corte di Roma tra Cinque e Seicento, „Teatro“ della politica Europea, Roma, Bulzoni 1998 („Europa delle Corti“ Centro studi sulle società di antico regime. Biblioteca del Cinquecento, 84). SIGNOROTTO – VISCEGLIA 2002 SIGNOROTTO GIANVITTORIO – VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA (eds.), Court and Politics in Papal Rome, 1492-1700, Cambridge, University Press 2002. SIGNOROTTO 1993 SIGNOROTTO GIANVITTORIO (a cura di), L’Italia degli Austrias. Monarchia cattolica e domini italiani nei secoli XVI e XVII, Cheiron. Rivista di materiali e strumenti di aggiornamento storiografico 9 (1992), n. 17-18 (vyšlo 1993). SIGNOROTTO 1996 SIGNOROTTO GIANVITTORIO, Milano Spagnola. Guerra, istituzioni, uomini di governo (1635-1660), Milano, Sansoni 1996. SINARELLIS 2007 SINARELLIS MAROULA, La mer Égée au XVIIe siècle. Parcours, liens familiaux et recomposition sociale, Annales HSS 62 (2007) 855-918. SKUTIL 1995 SKUTIL JAN (red.), Morava a Brno na sklonku třicetileté války, Praha-Brno 1995. SKUTIL 1996 SKUTIL JAN, Literárněhistorický význam biblických a husovských rukopisů dietrichštejnské zámecké knihovny, JM 32 (1996) 49-56. SKUTIL 1996 SKUTIL JAN, Literárněhistorický význam biblických a husovských spisů dietrichštejnské zámecké knihovny, JM 32 (1996) 49-56. SLAVÍČEK 1999 SLAVÍČEK LUBOMÍR, Inventáře Dietrichsteinské sbírky obrazů (Mikulov, Vídeň): prameny k dějinám sběratelství 17.-19. století na Moravě, Opuscula historiae artium 43 (1999) 67-112. SMITH PIERCE 1959 SMITH PIERCE JAMES, Visual and Auditory Space in Baroque Rome, The Journal of Aesthetics and Art Critcism 18 (1959), 1, 55-67 SMUTNÝ 2007 SMUTNÝ BOHUMÍR, Jihozápadní Morava v době kardinála Ditrichštejna, in: 29MikulSymp, 335-344. SNĚMY ČESKÉ + č. sv. Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu, I-XI, XV, Praha 1877 – 1955. Přístupné též online na webu Poslanecké sněmovny ČR: http://www.psp.cz/eknih/snemy/ [cit. 2009-01-25] Jednotlivé svazky: 530 Sv. I. 1526-1545 (ed. GINDELY ANTON – DVORSKÝ FRANTIŠEK), Praha, Královský český archiv zemský 1877. Sv. II. 1546-1557 (ed. GINDELY ANTON – DVORSKÝ FRANTIŠEK), Praha, Zemský výbor království Českého 1880. Sv. III. 1558-1573 (ed. GINDELY ANTON – DVORSKÝ FRANTIŠEK – PAŽOUT JULIUS), Praha, Zemský výbor království Českého 1884. Sv. IV. 1574-1576 (ed. GINDELY ANTON – DVORSKÝ FRANTIŠEK – PAŽOUT JULIUS), Praha, Zemský výbor království Českého 1886. Sv. V. 1577-1580 (ed. GINDELY ANTON – DVORSKÝ FRANTIŠEK – PAŽOUT JULIUS), Praha, Zemský výbor království Českého 1887. Sv. VI. 1581-1585 (ed. GINDELY ANTON - DVORSKÝ FRANTIŠEK – PAŽOUT JULIUS), Praha, Zemský výbor království Českého 1890 Sv. VII. 1586-1591, rejstřík I-VII (ed. GINDELY ANTON – DVORSKÝ FRANTIŠEK – PAŽOUT JULIUS ), Praha, Zemský výbor království Českého 1891. Sv. VIII. 1592-1594 (ed. DVORSKÝ FRANTIŠEK – PAŽOUT JULIUS – NOVÁČEK VOJTĚCH – KOLLMANN IGNÁC), Praha, Zemský výbor království Českého 1895. Sv. IX. 1595-1599 (ed. DVORSKÝ FRANTIŠEK – PAŽOUT JULIUS – NOVÁČEK VOJTĚCH – KOLLMANN IGNÁC), Praha, Zemský výbor království Českého 1897 Sv. X. 1600-1604 (ed. DVORSKÝ FRANTIŠEK – PAŽOUT JULIUS –KOLLMANN IGNÁC), Praha, Zemský výbor království Českého 1900 Sv. XI/1. 1605 (ed. KROFTA KAMIL), Praha, Zemský výbor království Českého 1910. Sv. XI/2/1. 1605-1607 (Nástin správy české berně v době předbělohorské) (ed. VOLF MIROSLAV), Praha, Archiv Země české 1941. Sv. XI/2/2. část 1605-1607 (Provádění sněmovních usnesení) (ed. VOLF MIROSLAV), Praha, SPN 1954. Sv. XI/2/3. 1605-1607 (rejstřík) Praha, SÚAr 1955. Sv. XV/1. 1611 (ed. NOVÁK JAN BEDŘICH), Praha, Zemský výbor království Českého 1917. Sv. XV/2. 1611 (ed. NOVÁK JAN BEDŘICH), Praha, Český zemský výbor 1929. Sv. XV/3. (rejstřík) (ed. JENŠOVSKÝ BEDŘICH), Praha, Český zemský výbor 1939. SNOPEK 1903 SNOPEK FRANTIŠEK, Nová akta kardinála Ditrichštejna. Příspěvek k církevní topografii moravské, ČMM 27 (1903) 277-310. SNOPEK 1904 SNOPEK FRANTIŠEK, K otázce poměru biskupů olomouckých k arcibiskupům pražským v 16. století, ČČH 10 (1904) SNOPEK 1905 SNOPEK FRANTIŠEK, Obecné sjezdy v Brně roku 1624 a 1626, ČMM 29 (1905) 173-184, 307-318. SNOPEK 1908 SNOPEK FRANTIŠEK, Některé relace biskupa Stanislava Pavlovského a kardinála Dietrichštejna o dioecesi olomoucké, ČMM 32 (1908) 234-259, 389-409. Též zvl. otisk, Brno, nákladem vlastním 1908 (citujeme podel tohoto otisku). SNOPEK 1909 SNOPEK FRANTIŠEK, Disarmace města Jihlavy roku 1628, ČMM 33 (1909) 271- 284. SNOPEK 1913 SNOPEK FRANTIŠEK, Obrazy z katolické restaurace kardinála Ditrichštejna, ČMM 531 37 (1913) 241-256, 397-422. SNOPEK 1915 SNOPEK FRANTIŠEK, Akta kardinála Ditrichštejna z let 1619-1635, ČMM 39 (1915) 98-194. SOHN 1994 SOHN ANDREAS, Procuratori tedeschi alla Curia Romana interno alla metà del Quattrocento, in: GENSINI 1994. SOHN 1997 SOHN ANDREAS, Deutsche Prokuratoren an der römischen Kurie in der Frührenaissance (1431-1474), Köln – Weimar – Wien, Böhlau 1997 (Norm und Struktur, 8). SOMMERMATHIS 2001 SOMMER-MATHIS ANDREA, Ein pícaro und spanisches Theater am Wiener Hof zur Zeit des Dreißigjährigen Krieges, in: WEIGL 2001, 655-694. SOMMERMATHIS 2006 SOMMER-MATHIS ANDREA, ...ma il Papa rispose, che il Re de’ Romani era lui. Frühneuzeitliche Krönungsfestlichkeiten am Kaiser- und am Papsthof, in: Kaiserhof-Papsthof 2006, 251-284. SOUČEK 1992 SOUČEK TOMÁŠ, Jan Sarkander a Uničov, SevM 64 (1992) 54-56. SOUSEDÍK 1979 SOUSEDÍK STANISLAV, Valerián Magni (Jeho život a vztahy k J. Á. Komenskému), SCH 9 (1979)/21, 5-64. SOUSEDÍK 1983 SOUSEDÍK STANISLAV, Valerián Magni. Kapitola z kulturních dějin Čech 17. století, Praha 1983. SOVADINA 1974 SOVADINA M., Lénní listiny biskupa Bruna, SAP 24/2 (1974) 426-460. SPEAR 2003 SPEAR RICHARD E., Scrambling for Scudi: Notes on Painters’ Earnings in Early Baroque Rome, The Art Bulletin 85 (2003), 2, 310-320. SPINOSA 1981 SPINOSA NICOLA, Spazio infinito e decorazione barocca, in: ZERI FEDERICO (a cura di), Storia dell’arte italiana 6.II.2/1. Dal Medioevo al Novecento – Cinquecento e Seicento, Torino, Einaudi 1981, 294-314. SPRINGER 1993 SPRINGER ELISABETH, Die Brüder Ridolfi in Rom. Habsburgische Agenten im Schatten des Bruderzwistes, in: SPRINGER ELISABETH – KAMMERHOFER LEOPOLD (Hg.), Archiv und Forschung. das Haus- Hof- und Staatsarchiv in seiner Bedeutung für die Geschichte Österreichs und Europas, Wien – München, Verlag für Geschichte und Politik – Oldenbourg 1993 (Wiener Beiträge zur Geschichte der Neuzeit 20/1993). SPURNÝ 1967 SPURNÝ FRANTIŠEK, Letzte Soldatenruhm der Deutschordenfeste Eulenburg, in: WIESER 1967, 395-408. STARÁ 1996 STARÁ DAGMAR, Dietrichštejnská umělecká litina, Starožitnosti a užité umění 1996, č. 5, 2-4. STARZER 1897 STARZER A., Beiträge zur Geschichte der niederösterreichischen Stadthalterei. Die Landeschefs und Räthe dieser behörde von 1501 bis 1896, Wien 1897. STAUFFER 1886 STAUFFER ALBRECHT, Die Belagerung von Kanisza durch die christlichen Trupen im Jahre 1601, MIÖG 7 (1886) 263-313. STEINHUBER 1906 STEINHUBER ANDREAS, Geschichte des Kollegium Germanikum Hungarikum in Rom, I-II, Freiburg im Breisgau, Herder 19062. STEJSKAL 1996 STEJSKAL ALEŠ, Poslední noc císaře Maxmiliána II. očima Adama z Dietrichštejna, Archivum Trebonense 8 (1996) 96-106. STLOUKAL 1912 STLOUKAL KAREL, Karel z Lichtenštejna a jeho účast ve vládě Rudolfa II. 1596- 1607, ČČH 18 (1912) 21-37, 153-169, 389-434. STLOUKAL 1925 STLOUKAL KAREL, Papežská politika a císařský dvůr pražský na předělu 16. a 17. věku, Praha 1925 (Práce z vědeckých ústavů FF UK v Praze, IX). 532 STLOUKAL 1928A STLOUKAL KAREL, Počátky nunciatury v Praze. Bonhomini v Čechách, ČČH 34 (1928) 1-24, 237-279. Též zvl. otisk, Praha 1928 (citujeme podle tohoto otisku). STLOUKAL 1928B STLOUKAL KAREL, Projekt mezinárodní ligy všeevropské s Persií z konce XVI. století, in: Sborník věnovaný J. Bidlovi, Praha 1928, 147-156. STLOUKAL 1930A STLOUKAL KAREL, Práce Československého ústavu historického v Římě na výzkumu nunciatur, ČAŠ 7 (1930) 57-76. STLOUKAL 1930B STLOUKAL KAREL, Portrét Rudolfa II. z roku 1600, in: Sborník Pekař 1930, 2, 1- 14. STLOUKAL 1931A STLOUKAL KAREL, Akta o volbě a jmenování nejvyšších úředníků moravských s počátku XVII. století, in: Sborník Friedrich 1931, 396-405. STLOUKAL 1931B STLOUKAL KAREL, Česká kancelář dvorská 1599-1608. Pokus z moderní diplomatiky, Praha, ČAVU 1931 (Rozpravy ČAVU, třč. 1, č. 76). STLOUKAL 1932 STLOUKAL KAREL, Jindřich z Písnice, in: Sborník Novák 1932, 363-380. STLOUKAL 1937 STLOUKAL KAREL, L’Istituto storico cecoslovacco in Roma e le indagini sulle nunziature, Bollettino dell’Istituto storico cecoslovacco in Roma, I (1937) 1- 25. Storia di Milano + č. sv. KOLEKTIV, Storia di Milano, I-XVI, Indice, XVIII/1-3, Milano – Roma, Fondazione Treccani degli Alfieri per la Storia di Milano – Istituto dell’Enciclopedia Italiana 1953-1963, 1966, 1995-1996. STORNAJOLO 1902 – 1921 STORNAJOLO COSIMO, Codices vrbinates latini, I-III, Città del Vaticano 1902- 1921 (Bibliothecae apostolicae Vaticanae codices manvscripti recensiti ivssv Leonis XIII pont. maximi praeside card. Alfonso Capecelatro). STRAKOVÁ 1986 STRAKOVÁ TH., Hudební život v Kroměříži v době předbělohorské, Zpravodaj Společnosti pro starou hudbu 1986, č. 3, 21-26. STRINATI BARBIELLINI 2003 STRINATI CLAUDIO – BARBIELLINI AMIDEI ROSANNA, La chiesa di Sant’Ignazio di Loyola, in: CERCHIAI 2003, 165-200. STRNAD 1964A STRNAD ALFRED A., Aus der Frühzeit des nationalen Protektorates der Kardinäle, ZRG 81 (1964) – KA 50, 264-271. STRNAD 1964B STRNAD ALFRED A., Kardinal Antonio Caetani, ein vergessener Protektor des Zisterzienserordens, Analecta Sacri Ordinis Cisterciensis 20 (1964) 199-216. STRNAD 1967 STRNAD ALFRED A., Die Protektoren des Deutschen Ordens im Kardinalskollegium, in: WIESER KLEMENS (hg.), Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen, Bad Godesberg, Wissenschaftlisches Archiv 1967. STRNAD 1971 STRNAD ALFRED A., Breslaus Kardinalprotektor an der römischen Kurie, vornemlich im 16. Jahrhundert, ASKG 29 (1971) 90-106. STROHMEYER 1997 EDELMAYER FRIEDRICH – STROHMEYER ARNO (eds.), Die Korrespondenz der Kaiser mit ihren Gesandten in Spanien. Band 1. Der Briefwechsel zwischen Ferdinand I., Maxmilian II. und Adam von Dietrichstein 1563-1569, WienMünchen, Oldenbourg 1997 (Studien zur Geschichte und Kultur der iberischen und iberoamerikanischen Länder, 3) STŘEDOVSKÝ 1710 STŘEDOVSKÝ JOANNES GEORGIUS IGNATIUS, Sacra Moraviae historia sive Vita SS. Cyrilli et Metudii, Solisbaci [Sulzbach] 1710 STÜLZ 1863 STÜLZ JODOK, Zur Charakteristik des Freiherrn Georg Erasmus von Tschernembl und zur Geschichte Österreichs in den Jahre 1608-1609, AÖG 9 (1863) 169-226. 533 SVÁTEK 1954 SVÁTEK JOSEF, Katalog členů slezského národa studujících v l. 1588-1741 na Germaniku v Římě, VVM 9 (1954) 129-132.145-153. SVÁTEK 1970 SVÁTEK JOSEF, Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy, SAP 20 (1970)/2, 505-624. SVÁTEK 1980 SVÁTEK JOSEF, Dopisy k počátkům gymnázií na Moravě z let 1632-1636, SMK ‘80 (1980) 43-51. SVÁTEK 1989 SVÁTEK JOSEF, Františkáni v Kroměříži, SMK’89 (1989) 122-135. SVOBODA 1888A SVOBODA JOSEF, Katolická reformace a mariánská Družina v království Českém. Doba první od roku 1552-1620, Brno 1888. SVOBODA 1888B SVOBODA JOSEF, Katolická reformace a mariánská Družina v království Českém. Doba druhá od roku 1620-1655, Brno 1888. SVOBODA 2007 SVOBODA MIROSLAV, Mikulov v době Františka z Ditrichštejna, in: 29MikulSymp, 85-98. ŠAFR – SEDLÁČKOVÁ 2005 ŠAFR JIŘÍ – SEDLÁČKOVÁ MARKÉTA, Sociální kapitál: koncepty, teorie a metody měření, Praha 2006. ŠEMBERA 1871 ŠEMBERA VOJTĚCH, Jakou zkázu vzal jazyk český od časů kardinála Ditrichštejna při manském soudě Kroměřížském, ČMM 3 (1871) 1-5. ŠENKÝŘOVÁ 2002 ŠENKÝŘOVÁ J., Manské soudnictví olomouckých biskupů v raném novověku ve světle "rokové knihy", Diplomová práce, Katedra historie FF UP, Olomouc 2002. ŠIGUT 1939A ŠIGUT FRANTIŠEK, Čtyři kapitoly o bl. Janu Sarkandrovi, Valašské Meziříčí 1939. ŠIGUT 1939B ŠIGUT FRANTIŠEK, Kázání o bl. Janu Sarkandrovi v r. 1697, Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje 30 (1939), 250-252. ŠIGUT 1940A ŠIGUT FRANTIŠEK, Obrana bl. Jana Sarkandra proti útokům dr. Františka Hrubého, Olomouc 1940. ŠIGUT 1940B ŠIGUT FRANTIŠEK, P. Martin Ignác Sarkander TJ. bratrem bl. Jana, Hlídka 57 (1940) 143-144. ŠIGUT 1969A ŠIGUT FRANTIŠEK, Spiknutí proti smlouvě libenské a Mikuláš Sarkander, SlSb 1969, 242-258; též zvl.otisk, Opava 1969. ŠIGUT 1969B ŠIGUT FRANTIŠEK, Bl. Jan Sarkander, [Opava] 1969, rukopis. ZAO Opava, Pozůstalost Fr. Šiguta, inv. č. 98. ŠIMÁK 1907 ŠIMÁK JOSEF V., Bohemica v Lipsku, Praha, ČAVSU 1907 (Historický archiv ČAVSU). ŠIMÁK 1930 ŠIMÁK JOSEF V., Máti kapucínů, in: Sborník Pekař 1930, 2, 163-183. ŠIMEČEK 1979 ŠIMEČEK ZDENĚK, Rozšíření novin v českých zemích v 17. a na počátku 18. století, ČsČH 27 (1979) 540-572. ŠIMEČEK 1987 ŠIMEČEK ZDENĚK, Novinové zpravodajství v předbělohorských Čechách, FHB 11 (1987) 287-303. ŠIMEČEK 1991 ŠIMEČEK ZDENĚK, Proměny novinářství v Českých zemích a Rosenmüllerovy noviny (1719-1727). ČČH 89 (1991) 48-64. ŠIMEČEK 2006 ŠIMEČEK ZDENĚK, Novinová komunikace mezi Prahou a Levočou v druhé polovině 16. a na počátku 17. století. In: GONĚC VLADIMÍR – VLČEK RADOMÍR (eds.), Z dějin visegrádského prostoru. Richardu Pražákovi k pětasedmdesátinám. Brno, MU 2006, 31-41. 534 ŠIMEK 1966 ŠIMEK EDUARD, Poznámky ke studiu měnových poměrů na Moravě v 16. a 17. století, in : SEJBAL 1966, 160-161. ŠIMŮNEK 2001 ŠIMŮNEK R. (red.), Topografický slovník k církevním dějinám českých zemí, Praha 2001. ŠINDELÁŘ 1968 ŠINDELÁŘ BEDŘICH, Vestfálský mír a česká otázka, Praha, Academia 1968. ŠMERDA 2008 ŠMERDA JAN, Papežské mince a medaile, in: MLČÁK 2008, 127-129. ŠNOREK – HAUSENBLASOV Á 1998 ŠNOREK MICHAL – HAUSENBLASOVÁ JAROSLAVA, Gloria et Miseria 1618-1648. Praha v době třicetileté války, Praha 1998. ŠOLLE 1985 ŠOLLE ZDENĚK, La colonia italiana a Praha nel Cinque-Seicento, in: Atti del II. Congresso Internazionale di studi storici "Rapporti Genova-MediterraneoAtlantico nell’età Moderna", Genova 1985, 323-344. ŠTARHA 2001 ŠTARHA IVAN, Znakové privilegium Františka kardinála z Ditrichštejna pro Vojnův Městec, Západní Morava 5, 2001, 177-180. ŠTARHA 2006 ŠTARHA IVAN, Ditrichštejnská znaková privilegia moravským městům, Genealogické a heraldické informace 11 (26), 2006,66-70. ŠTĚPÁN 2002 ŠTĚPÁN JAN, K počátkům mincovní činnosti olomouckého biskupa Františka kardinála z Dietrichštejna, NumL 58 (2002) 97-104. ŠTĚPÁN 2004A ŠTĚPÁN JAN, Realita a symbolika na ražbách olomouckých biskupů Pavlovského a Dietrichštejna. In: Realita, představa, symbol v numismatické ikonografii, Ostrava, Marq 2004, s. 131-140. ŠTĚPÁN 2004B ŠTĚPÁN JAN, K získávání drahých kovů na statcích olomouckého biskupství za Stanislava Pavlovského z Pavlovic (1579-1598), VVM 56 (2004) 298-301. ŠTĚPÁN 2006 ŠTĚPÁN JAN, Lícní razidlo tříkrejcaru Františka kardinála z Ditrichštejna z roku 1619 s chybou v opisu, NumL 61 (2006)/1, 23-24. ŠTĚPÁN 2008 ŠTĚPÁN JAN, Vývoj správy písemností olomouckých biskupů v letech 1579-1651, AČ 58 (2008)/1, 14-34. ŠTĚPÁN 2009 ŠTĚPÁN JAN, Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic v letech 1579 – 1598, Olomouc, R. Kašparová – DANAL 2009. ŠTĚPÁNEK 1999 ŠTĚPÁNEK PAVEL, Martyrologium z Gerony a jeho podivuhodná cesta z Čech do Katalánska přes Moravu, VVM 51 (1999) 74-75. ŠTĚPÁNEK 2004 ŠTĚPÁNEK PAVEL, Recepce španělské kultury, literatury a jazyka na Moravě, AUPO Fac. phil. - Moravica 1 (2004) 265-283. ŠTĚPÁNEK 2005 ŠTĚPÁNEK PAVEL, Josef Kalasanský, kardinál Dietrichštejn a Dominik a Jesu Maria, Slánské rozhovory 2005, 40-48. ŠTUDENT 2006 ŠTUDENT MILOSLAV, Co shlédnul r. 1599 v Miláně kardinál Dietrichstein, In: Nové poznatky ke staré hudbě - Symposium ad honorem Jiří Sehnal. Brno : Acta musicologica.cz, revue pro hudební vědu, 2006. Přístupné též na webu: http://acta.musicologica.cz/06-02/0602s08t.html [cit. 2009-06-21] ŠUJAN 1902 ŠUJAN FRANTIŠEK, Dějepis Brna, Brno 1902. ŠUMŠAL 1934 ŠUMŠAL JAROSLAV, Rubín Moravy. Bl. Jan Sarkander, kněz mučedník, Olomouc 1934 (Vítězové). ŠUSTA 1900 ŠUSTA JOSEF, Pius IV. před pontifikátem a na počátku pontifikátu, Praha, Bursík & Kohout 1900 (Bibliotéka historická doplňkem k ČČH, 3). ŠUSTA 1904- 1914 ŠUSTA JOSEF (ed.), Die Römische Curie und das Konzil von Trient unter Pius IV. Actenstücke zur Geschichte des Conzils von Trient, I-IV, Wien, Alfred Hölder 535 1904-1914. ŠVÁBENSKÝ 1979 ŠVÁBENSKÝ MOJMÍR, Paleografický problém. Edice závěti olomouckého děkana Jana Dambrowského, biskupotravce, z r. 1581, in: 140 let SOAB, Praha 1979, 157-172. ŠVÁBENSKÝ 1991 ŠVÁBENSKÝ MOJMÍR, Počátky, názvy a zaměstnanci Moravského zemského archivu (Tři kapitoly z dějin), MZA, Brno 1991. TADRA 1878 TADRA FERDINAND, Zur Kaiserwahl 1619. Actenstücke des K. Sächs. Hauptstaatsarchivs z Dresden. Mit einer Einleitung ueber die Stellung Kursachsens gegenüber dem König Ferdinand und dem Böhmischen Aufstande bei der Kaiserwahl 1619, Sitzungberichte der Kais. Akademie der Wissenschaften in Wien, Philosophisch-Historische Klasse, 88 (1877), 505-634. TAPIÉ 1936 TAPIÉ VICTOR-LUCIEN, Bílá hora a francouzská politika, Melantrich, Praha 1936. TEA 1959 TEA EVA, La scenografia a Milano nei secoli XVII e XVIII, in: Storia di Milano XII, 821-854. TEIGE – HERAIN 1904 TEIGE JOSEF – HERAIN JAN, Poprava na Staroměstském rynku v Praze 21. června r. 1621, Praha, Společnost přátel starožitností českých 19042. TEJČEK 2005 TEJČEK MICHAL, Kapucíni v Brně v 17. – 18. století, BMD 17 (2005) 154-200. TENORA – FOLTYNOVSKÝ 1920 FOLTYNOVSKÝ JOSEF – TENORA JAN, Bl. Jan Sarkander. Jeho doba, život a blahoslavení, Olomouc, MCM 1920. TENORA 1903 TENORA JAN, Kardinál Ditrichštejn a jazyk český, Hlídka 20 (1903) 17-21, 109- 114. TENORA 1905A TENORA JAN, Kdy napsal Karel ze Žerotína svou „Apologii“?, Hlídka 22 (1905) 235-240. TENORA 1905B TENORA JAN, Jesuitské missie na Moravě v letech 1558-1653, Hlídka 22 (1905) 638-643, 697-704, 772-780, 851-869, 938-944. TENORA 1906A TENORA JAN, František kardinál Ditrichštejn. Jeho mládí, volba za biskupa a začátek biskupství, Hlídka 23 (1906) 19-26, 86-91, 166-179, 254-266. Též zvl. otisk (rozšířeno), Brno, nákladem vlastním 1906 (citujeme podle tohoto otisku). TENORA 1906B TENORA JAN, Poměry na Moravě r. 1607, ČMM 1906 TENORA 1909A TENORA JAN, Apologie kardinála Dietrichštejna z roku 1619, Hlídka 26 (1909) 13- 22. 93-102. Též zvl. otisk, Brno 1909. TENORA 1909B TENORA JAN, Kardinál Dietrichštejn a protektorát Germanie, ČMM 33 (1909) 13- 128, 252-263. TENORA 1911 TENORA JAN, První zánik cistercienského kláštera ve Žďáře r. 1614, Hlídka 28 (1911), 303-313, 380-387, 442-450, 548-555, 592-599, 657-666, 762-768, 821- 826; Hlídka 29 (1912) 25-29, 104-109, 187-191, 269-274, 353-358, 416-421, 491- 495. Též zvl. otisk Brno, Benediktinská tiskárna 1911 (citujeme podle tohoto otisku). TENORA 1917 TENORA JAN, Účast kardinála Dietrichštejna za boje mezi arciknížetem Matyášem a Rudolfem II. roku 1608, Hlídka 31 (1914) 1-6,104-108,199-204,289-290,338- 343,436-440,530-534,614-619,686-690,733-737,827-835,881-890; 32 (1915) 100- 104,244-248,322-328,373-377,470-475,516-521,574-579,656-661,719-724,773- 777; 33 (1916) 24-28,117-121,174-178,242-247,321-326,377-382,461-466,497- 503,582-587,621-626,708-713,764-768; 34 (1917) 20-26,72-79,140-145,210- 215,278-280. Též zvl. otisk, Brno 1917 (citujeme podle tohoto otisku). TENORA 1918 TENORA JAN, Resignace opata zábrdovského Šimona Farkaše roku 1610, Hlídka 35 536 (1918) 10-15, 73-78, 150-155, 227-232, 285-293. TENORA 1925A TENORA JAN, Soupis majetku duchovenstva na Moravě r. 1683, Hlídka 42 (1925) 9-15, 57-61, 103-108, 153-157. TENORA 1925B TENORA JAN, Presentační právo abatyší tišnovských na proboštství u sv. Petra v Brně, Hlídka 42 (1925) 337-345, 393-402, 441-450, 485-492, 529-534. TENORA 1926A TENORA JAN, Pokus o odevzdání kláštera Všech Svatých v Olomouci jesuitům r. 1617, Hlídka 43 (1926) 153-159, 207-213, 262-271, 309-314, 359-363, 410-414, 459-464, 494-502. TENORA 1926B TENORA JAN, Seznam škod kapituly brněnské po dvojím obležení Brna od Švédů, Časopis pro dějiny venkova 13 (1926) 32-42. TENORA 1926C TENORA JAN, heslo “z Dietrichštejna František Serafinský”, in: PODLAHA ANTONÍN (red.), Český slovník bohovědný III., Praha, V. Kotrba 1928, 507-515. TENORA 1927 TENORA JAN, Visitace brněnské kapituly r. 1706, Hlídka 44 (1927) 321-325, 361- 366, 401-410, 453-458, 473-495. TENORA 1932 TENORA JAN, Rozdíl statku mikulovského r.1590, ČSPS 40 (1932) 9-21. TENORA 1934 TENORA JAN, Statek sv. Petra v Brně I., Brno 1934. TENORA 1936A TENORA JAN, Kardinál Dietrichstein a Karel z Žerotína, Hlídka 53 (1936) 333- 340. TENORA 1936B TENORA JAN, Rodný list kardinála Dietrichštejna, ČKD 77/102 (1936) 484-488. TENORA 1937 TENORA JAN, Statek sv. Petra v Brně II., Brno 1937. TESTA 2002 TESTA LUCA, Fondazione e primo sviluppo del Seminario romano, 1565-1608, Roma, Pontificia Università Gregoriana 2002 (Tesi gregoriana. Ser. Storia ecclesiastica, 4) THIELE + č. sv. THIELE ANDREAS, Erzählende genealogische Stammtafeln zur Europäischen Geschichte, 1-4 (6 sv.), Frankfurt a. M., R. G. Fischer 1991-1996. I/1 -1991; I/2 - 19942; II/1 - 1993; II/2 - 1994; III - 1994; IV - 1996. THIEME – BECKER + č. sv. THIEME ULRICH – BECKER FELIX ET AL., Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, 1-37, Leipzig, E. A. Seemann 1999 (Studienausgabe). THIESSEN – WINDLER 2005 VON THIESSEN HILLARD – WINDLER CHRISTIAN (Hrsg.), Nahe in der Ferne. Personale Verflechtung in den Außenbeziehungen der frühen Neuzeit, Berlin, Duncker & Humblot 2005 (ZHF, Beiheft 36) THIESSEN 2004 VON THIESSEN HILLARD, Außenpolitik im Zeichen personaler Herrschaft. Die Römisch-spanischen Beziehungen in mikropolitischen Perspektive, in: REINHARD 2004, 21-177. THOMSON 1972 THOMSON WILLIEL R., The Earliest Cardinal-Protectors of the Franciscan Order: A Study in Administrative History 1210-1261, in: SMRH 9 (1972) 21-80. TISCHER 1906 TISCHER FRANTIŠEK, K dějinám sporu arcibiskupův Pražských o právo metropolitní nad biskupy olomouckými, VKČSN, tř. hist. 1906, č. III. TISCHER 1907 TISCHER FRANTIŠEK, Uvedení kapucínů do Čech okolo r. 1600, Praha 1907, VKČSN, třída filosoficko-historicko-jazykozpytná, 1907, IX TISCHER 1917- 1925 TISCHER FRANTIŠEK, Dopisy z konzistoře podobojí z let 1610-1619, Praha 1917- 1925. TISCHER 1922 TISCHER FRANTIŠEK, Slavata po defenestraci, ČČH 28 (1922) 175-185. TISCHER 1936 TISCHER FRANTIŠEK, Kostely, kláštery a duchovní správa katolická za vpádu 537 saského v Praze 1631-1632, ČKD 77/102 (1936) 440-454. TOIFL 1999 TOIFL LEOPOLD, Zur Invalidenfürsorge in alter Zeit. Am Biespiel Kanischas (1601), Mitteilungen des Steiermärkischen Landesarchivs 49 (1999) 253-260. Přístupné též online: http://www.verwaltung.steiermark.at/cms/dokumente/11122470_146242/48 f5bd72/253%20bis%20260%20aus%20Mitteilungen%2049Zur%20Invalidenversorgung%20in%20alter%20Zeit.pdf [cit. 2009-08-23] TOSCANO 2005 TOSCANO BRUNO (a cura di), Arte e immagine del papato Borghese (1605-1621), San Casciano (FI), Università di Studi Roma Tre 2005 (Collana el Dipartimento di Studi Storico-artistici, Archeologici e sulla Conservazione “Percorsi di Ricerca 1”) TOUFAROVÁ 2006 TOUFAROVÁ DANA, Dominikánský klášter v Znojmě v době baroka, nepublikovaná bakalářské práce v Semináři dějin umění FF MU, Brno 2006 TRAMPLER 1870 TRAMPLER RICHARD, Über die Korrespondenz des Kardinals Fürsten Franz von Dietrichstein, Bischof von Olmütz, 1599-1636, aus den Jahren 1609-1611, ZVGAS 10 (1870) 397f. TRAMPLER 1871 TRAMPLER RICHARD, Correspondenz des Cardinals Fürsten von Dietrichstein (von 1609-1611), AÖG 45 (1871) 277-318. TRAMPLER 1873 TRAMPLER RICHARD, Correspondenz des Cardinals Dietrichstein mit dem Hofkriegsrats-Präsidenten Collalto. Nebst einem Anhange: Briefe Lustrier’s aus Constantinopel, der Markgrafen von Brandenburg und des Grafen Schlick von Passau, Wien 1873. TRANTÍREK 1963 TRANTÍREK MIROSLAV, Dějiny mikulovské zámecké knihovny 1-2, Mikulov 1963. TREBELJAHR 2007 TREBELJAHR MORITZ, Von der Corte di Roma zum gran teatro del mondo. Die Relatione della Corte di Roma des Girolamo Lunadoro, QFIAB 87 (2007) 247- 291. TREXLER 1978 TREXLER R., The Libro Cerimoniale of the Florentine Republic by Francesco Filarete and Angelo Manfidi, Genève 1978. TRIESEL 1935 TRIESEL HUGO, Nikolsburger Denkwürdigkeiten, ZDVGMS 37 (1935) 121-140. TROLL 1966 TROLL ASTRID, Das Haus Herrengasse 7 im Wandel der Zeit, Wien [1966] TROMP 1957- 1958 TROMP SEBASTIANUS, De manuscriptis acta et declarationes antiquas S. Congregationis Conc. Trid. continentibus, Gregorianum 38 (1957) 481-502; 39 (1958) 93-129. TUCCI 1993 TUCCI U., I listini a stampa dei prezzi e dei cambi a Venezia, Studi Veneziani 25 (1993) 15-33. TURCO 1997 TURCO MARIA GRAZIA, Il titolo dei santi Nereo ed Achilleo emblema della riforma cattolica, Roma, Dedalo 1997. TUSOR 2005 TUSOR PÉTER, Purpura pannonica. Az esztergomi "bíborosi szék" kialkulásának elözményei a 17. században [Purpura pannonica. The "Cardinalitial See of Strigonium and its Antecedents in the 17th Century], Budapest - Róma, Pázmány Péter Katolikus Egyetem 2005 (Collectanea Vaticana Hungariae, I- 3). UHLÍŘ 1998 UHLÍŘ DUŠAN, Černý den na Bílé hoře, Brno 1998. UHROVÁVÁVROVÁ 1947 UHROVÁ-VÁVROVÁ OLGA (ed.), Listář Olomoucké univerzity 1566-1946, Olomouc, Velehrad 1947. 538 ULLMANN 1856 ULLMANN , Die Vertreibung der Akatholiken aus Mähren in den Jahren 1623, 1624, 1625, SchrHSS 9 (1856) 221-230. URBÁNKOVÁHRUBÁ 1979 URBÁNKOVÁ-HRUBÁ LIBUŠE, Povstání na Moravě v roce 1619. Z korespondence moravských direktorů, Praha 1979. VACCARI 1988 VACCARI A., Poste e corrieri per la „via di Romagna“ verso la metà del Cinquecento, Romagna, Arte e storia 23 (1988) 49-58. VACEK 1896 VACEK FRANTIŠEK, Diecésní synoda pražská z r. 1605. Život církevní v Čechách s počátku sedmnáctého století, SHK1 5 (1896) 25-45. VÁCHA 2006 VÁCHA ŠTĚPÁN, „Mutatio vestis“ v korunovačním ceremoniálu českých králů z rodu Habsburků v 16. až 18. století, FHB 22 (2006) 251-266. VAJAY 1970 DE VAJAY SZABOLCS, Doña Margarita de Cardona, Mutter des ersten Fürsten von Dietrichstein, Jahrbuch der heraldisch-genealogischen Gesellschaft "Adler", 1967 - 1970 (Wien 1970), 3.F., Bd.7, 129-183. VALA 1993 VALA BOHDAN, Vrácení privilegií městu Lipníku nad Bečvou kardinálem Františkem z Dietrichštejna roku 1628, Sborník SOA v Přerově 1993, 61-75. VÁLKA 1983 VÁLKA JOSEF, Česká společnost v 15.-18. století (Úvod do problematiky sociálních dějin pozdního feudalismu), I. Předbělohorská doba; II. Bělohorská doba. Společnost a kultura "manýrismu", Praha, SPN 1983. VÁLKA 1984 VÁLKA JOSEF, "Moravanství" v 15. století. Komplikace ve vývoji české nacionality, SPFFBU C 31 (1984) 145-154. VÁLKA 1986A VÁLKA JOSEF, Morava ve stavovské konfederaci roku 1619 (Pokus o vytvoření paralelních církevních a politických struktur v Čechách a na Moravě), FHB 10 (1986) 333-349. VÁLKA 1986B VÁLKA JOSEF, Karel starší ze Žerotína (1564-1636), ZKT 13 (1986) 1-7. VÁLKA 1987A VÁLKA JOSEF, Morava ve struktuře a historii českého a stavovského státu (Nástin problematiky), HS Brno 1987. VÁLKA 1987B VÁLKA JOSEF, Metodologické poznámky k předbělohorské kultuře, FHB 11 (1987) 265-285. VÁLKA 1988 VÁLKA JOSEF, Morava a česká koruna na přelomu 15. a 16. století, SPFFBU C 35 (1988) 143-155. VÁLKA 1991 VÁLKA JOSEF, Dějiny Moravy 1. Středověká Morava, Brno, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 1991 (Vlastivěda moravská. Země a lid, nová řada, sv. 5). VÁLKA 1991A VÁLKA JOSEF, Moravia and the Crisis of the Estates’ System in the Lands of the Bohemian Crown, in: EVANS – THOMAS 1991, 149-157. VÁLKA 1993 VÁLKA JOSEF, Moravská aristokracie na přelomu 16. a 17. století, Opera Historica 3 (1993) 155-165. VÁLKA 1995 VÁLKA JOSEF, Politika a nadkonfesijní křesťanství Viléma a Jana z Pernštejna, in: Pernštejnové 1995, 173-183. VÁLKA 1995A VÁLKA JOSEF, Ctibor Tovačovský z Cimburka a Morava jako model stavovské země, in: Morava 1995, 22-36. VÁLKA 1996 VÁLKA JOSEF, Dějiny Moravy 2. Morava reformace, renesance a baroka, Brno, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 1996 (Vlastivěda moravská. Země a lid, nová řada, sv. 6). VÁLKA 2000A VÁLKA JOSEF, Raněnovověká Morava v moderním dějěpisectví (Nedokončené projekty), in: Dějiny Moravy a Matice Moravská. Problémy a perspektivy. Sborník 539 příspěvků z vědecké konference, Brno, Matice Moravská 2000, 117-130. VÁLKA 2000B VÁLKA JOSEF, "Velcí Pernštejnové" v politice a kultuře, in: Zprávy památkového ústavu v Brně 4/2000, 21-36. VÁLKA 2000C VÁLKA JOSEF, Homo festivans, in BŮŽEK – KRÁL 2000, 5-19. VÁLKA 2005 VÁLKA JOSEF, Dialog krále se stavovskými obcemi o způsobu vládnutí. Ferdinand I. a počátky absolutismu I., ČMM 124 (2005) 429-450. VÁLKA 2006A VÁLKA JOSEF, Konflikt české zemské obce s králem 1546-1547. Ferdinand I. a počátky absolutismu II., ČMM 125 (2006) 33-51. VÁLKA 2006B VÁLKA JOSEF, Trest a obnova pořádku. Ferdinand I. a počátky absolutismu III., ČMM 125 (2006) 343-365. VÁLKA 2006C VÁLKA JOSEF, Světlo v labyrintu vědění. Jan Amos Komenský, in: JAN – DRAHOŠ 2006, 241-276. VÁLOVÁ 2000 VÁLOVÁ KATEŘINA, Historický pramen "relationes ad limina" s bližším rozborem relace biskupa Ferdinanda Troyera z let 1751-1753, StřM 11 (2000) 115-120. VÁLOVÁ 2002 VÁLOVÁ KATEŘINA, Curia episcopalis Olomucensis v raném novověku, Olomouc, Katedra historie FF UPOL 2002 (Verbum, 5). VAN HOUTTE 1926 VAN HOUTTE HUBERT, Un journal manuscrit intéressant 1557-1648. Les Avvisi du fonds Urbinat et d’autres fonds de la bibliothèque Vaticane. Bulletin de la Commission Royale d’histoire (Brussel) 1 (1925, ed. 1926), 89 (4. Bulletin), 359-440. VANTI 1965 VANTI MARIO (ed.), Scritti di san Camillo de Lellis, Milano – Roma, Il pio Samaritano 1965. VAQUERO PIÑIEIRO 1999 VAQUERO PIÑEIRO MANUEL, El patrimonio immobiliario de Santiago de los Españoles de Roma entre los siglos XV y XVII, Roma, L’Erma di Bretschneider 1999. VÁVRA 1901 VÁVRA JOSEF, Arcikníže Karel Josef, kníže-biskup vratislavský, SHK2 3 (1902) 73- 77, 145-149. VÁVRA 1904 VÁVRA JOSEF, Jan Kavka z Říčan, SHK2 5 (1904) 79-82, 143-147. VELÍŠEK 1901- 1904 VELÍŠEK BERNARD, Reforma chorálu v XVI. a XVII. století, Cyrill. Časopis pro katolickou hudbu posvátnou, 28 (1901) 36-39, 57-58, 85-88, 29 (1902) 8-10, 20-21, 53-56, 68-71, 85-88, 30 (1903) 13-15, 20-22, 36-38, 49-51, 70-72, 81-82, 31 (1904) 8-11, 81-84. Přístupné na webu: http://cyril.psalterium.cz/ [2009-1- 19]. VELUWENKAMP 2006 VELUWENKAMP JAN WILLEN, International Business Communication Patterns in the Dutch Commertial System, 1500-1800, in: COOLS – KEBLUSEK – NOLDUS 2006, 129-134. VERMEYDEN 2006 VERMEYDEN FILIP, The Art of Dealer. Marketing Paintings in Early Modern Antwerp, in: COOLS – KEBLUSEK – NOLDUS 2006, 109-119. VERRI – CUSTODI 1851 VERRI PIETRO – CUSTODI PIETRO, Storia di Milano di Pietro Verri, continuata fino al MDCCXCII da Pietro Custodi, preceduta da un discorso sulla vita e sulle opere di Pietro Verri per Giulio Carcano 1-2, Firenze, Le Monnier 1851. Existuje i nové vydání: Firenze, Sansoni 1963, které jsme neměli k disposici. VERSTEGEN 2003 VERSTEGEN IAN, Federico Barocci, Federico Borromeo, and the Oratorian Orbit, Renaissance Quarterly 56 (2003) 56-87. VESELÁ 2007 VESELÁ LENKA, Knihovna Františka z Dietrichštejna v dobovém kontextu, in: 29MikulSymp, 275-285. 540 VESELÝ 1936 VESELÝ IGNÁC, List kardinála Harracha o Janu z Werthu, ČKD 77/102 (1936) 395-398. VIDAL – PILLEBOUE 1998 VIDAL CLAUDINE – PILLEBOUE FRÉDÉRIQUE (reds.) La paix de Vervins, 1598, Laon, Société archéologique et historique de Vervins et de la Thiérache 1998. VIDEMAN – SUCHOMEL 1997 VIDEMAN JAN – SUCHOMEL DAN, Mincovnictví olomouckých biskupů a arcibiskupů (1608-1820), Kroměříž, ČNS Kroměříž 1997. VIDEMAN – SUCHOMEL 2008 VIDEMAN JAN – SUCHOMEL DAN, Mincovnictví církevních institucí v době Dietrichsteinově ze sbírek Arcibiskupství olomouckého, in: MLČÁK 2008, 133-159. VIDEMAN 2008 VIDEMAN JAN, Kardinál František z Dietrichsteina a jeho mincovnictví, in: MLČÁK 2008, 124-126. VIGNODELLI 1969 VIGNODELLI RUBRICHI RENATO, Il Fondo Aldobrandini dell’Archivio Doria Landi Pamphilj, Archivio della Società Romana di Storia Patria 92 (1969) 15-40. VIGNODELLI 1972 VIGNODELLI RUBRICHI RENATO, Il fondo "L’Archiviolo" dell’Archivio Doria Landi Pamphilj, Roma, Società Romana di storia patria 1972 (Miscellanea della Società Romana di storia patria, 22). VIITOR 1680 VINITOR GERLACUS, Compendium de sacramentis ecclesiae catholicae, eorum administratione et susceptione, Coloniae Agrippinae sumptibus viduae et haeredum Joannis Antonii Kinchii 1680. VILLARI 2003 VILLARI ROSARIO, Elogio della dissimulazione. La lotta politica nel Seicento, Roma – Bari, Laterza 20032. VILLOSLADA 1954 VILLOSLADA RICCARDO G., Storia del Collegio Romano dal suo inizio (1551) alla soppressione della Compagnia di Gesù (1773), Roma, PUG 1954 (Analecta Gregoriana, 66, Series facultatis historiae ecclesiasticae, A, 2). VINCKE 1939 VINCKE JOHANNES, Rezension an WODKA 1938, ZRG 59 (1939) - KA 28, 516- 520. VISCEGLIA – BRICE 1997 VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA – BRICE CATHERINE (reds.), Cérémonial et rituel à Rome (XVIe - XIXe siècle), Rome, EFR 1997 (Collection de l’EFR 231). VISCEGLIA – OSSOLA – VERGA 2003 VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA – OSSOLA CARLO – VERGA MARCELLO (reds.), Religione, cultura e politica nell'Europa dell'età moderna. Studi offerti a Mario Rosa dagli amici, Firenze, Olschki 2003 (Studi / Accademia Toscana di Scienze e Lettere "La Colombaria"). VISCEGLIA 1995 VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, Gli “humori” delle nazioni. La rappresentazione della Spagna nella Francia del primo Seicento, DPRS 2 (1995) 39-68. VISCEGLIA 1996 VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, "La giusta statera de’ porporati. Sulla composizione e rappresentazione del Sacro Collegio nella prima età moderna, RMC 4 (1996) 167-211. VISCEGLIA 1997 VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, Il cerimoniale come linguaggio politico. Su alcuni conflitti di precedenza alla corte di Roma tra Cinquecento e Seicento, in: VISCEGLIA – BRICE 1997, 117-176. VISCEGLIA 1998 VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, Fazioni e lotta politica nel Sacro Collegio nella prima metà del Seicento, in: SIGNOROTTO – VISCEGLIA 1998, 37-91. VISCEGLIA 2000 VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, La ceremonialità spagnola a Roma nell’età di Filippo II, Annali di Storia moderna e contemporanea 6 (2000) 9-37. VISCEGLIA VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA (a cura di), La nobiltà romana in età moderna, 541 2001A Roma, Carocci 2001 (Dipartimento di studi storici geografici antropologici, Università degli studi Roma Tre, Ricerche 3). VISCEGLIA 2001B VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, Il viaggio cerimoniale di Carlo V dopo Tunisi, DPRS 2001/2, 5-50. VISCEGLIA 2002A VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, La città rituale. Roma e le sue cerimonie in età moderna, Roma, Viella 2002 (La corte dei Papi, 8). VISCEGLIA 2002B VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, Figure e luoghi della Corte Romana, in: CIUCCI 2002, 39-78. VISCEGLIA 2003A VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, Vi è stata una "Roma spagnola"?, RMC 11 (2003) 313-325. VISCEGLIA 2003B VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, "Congiurarono nella degradazione del papa per via di un Concilio": la protesta del cardinale Gaspare Borgia contro la politica papale nella guerra dei Trent’ anni, RMC 11 (2003) 167-193. VISCEGLIA 2005A VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, Identità urbana, rituali civici e spazio publico a Roma tra Rinascimento e Controriforma, DPRS 2005/2, 7-38. VISCEGLIA 2005B VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, Denominare e classificare. Famiglia e familiari del papa nella lunga durata dell’età moderna, in: JAMME – PONCET 2005, 159- 195. VISCEGLIA 2006 VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, Tra liturgia e politica. Il Corpus Domini a Roma (XV-XVIII secolo), in: Kaiserhof-Papsthof 2006, 147-171. VISCEGLIA 2007A VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA (a cura di), Le radici storiche dell’Europa. L’età moderna, Roma, Viella 2007 (I libri di Viella, 66). VISCEGLIA 2007B VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA (a cura di), Diplomazia e politica della Spagna a Roma. Figure di ambasciatori, numero monografico di RMC 15 (2007), 1-3, fasc. 1-3. VISCEGLIA 2007C VISCEGLIA MARIA ANTONIETTA, L’ambasciatore spagnolo alla corte di Roma: linee di lettura di una figura politica, RMC 15 (2007), 1-3, 3-28. VLČEK – SOMMER – FOLTÝN 1997 VLČEK PAVEL – SOMMER PETR – FOLTÝN DUŠAN A KOL., Encyklopedie českých klášterů, Praha, Libri 1997 (dotisk 2002) VOCELKA 1984 VOCELKA KARL, Rudolf II. und seine Zeit, Köln-Wien, 1984 VOCELKA 1997 VOCELKA KARL, Habsburská zbožnost a lidová zbožnost (K mnohovrstevnatosti vztahů mezi elitní a lidovou kulturou), FHB 18 (1997) 225-240. VODIČKA 1965 VODIČKA JAROSLAV, Přehled farních a matričních obvodů v Brně (Prostor uvnitř městských hradeb), Brno v minulosti a dnes 7 (1965) 193-217. VOIGT 1792 VOIGT ADAUKT, Leben Franz Fürsten und Kardinals von Dietrichstein. Mit Anmerkungen und einem Anhange von Fulgentius Schwab, Leipzig 1792. VOIT 1981 VOIT PETR, Měšťanské knihovny v Olomouci před Bílou horou, VVM 33 (1981) 197-207. VOIT 2006 VOIT PETR, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha, Libri 2006. VOLF 1907 VOLF MILOSLAV, Příspěvek ku vpádu Bočkajovců na Moravu, ČČM 81 (1907) 466–470. VOLF 1930 VOLF JOSEF, Dějiny novin v Čechách do roku 1948, Praha 1930. VOLF 1971A VOLF MILOSLAV, Čtrnáct dní kolem Bílé hory, Pražský sborník historický VI (1971), 114-144. 542 VOLF 1971B VOLF MILOSLAV, Prameny k dějinám českého stavovského povstání, SAP XXI (1971), 235-263. VOLF 1972 VOLF MILOSLAV, Zdeněk a Polyxena z Lobkovic za povstání a po něm ve světle své korespondence, Historický klub v Praze, Praha 1972. VÖLKEL 1987 VÖLKEL MARKUS, Individuelle Konversion und die Rolle der "famiglia". Lukas Holsteinius (1596-1661) und die deutschen Konvertiten im Umkreis der Kurie, QFIAB 67 (1987) 221-281. VÖLKEL 1993 VÖLKEL MARKUS, Römische Kardinalhaushalte des 17. Jahrhunderts, Tübingen 1993 (Bibliothek des DHI, 74). VOREL 1999 VOREL PETR, Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy, Praha, Rybka Publishers 1999. VOREL 2005A VOREL PETR, Velké dějiny zemí Koruny české, VII. 1526-1618, Praha-Litomyšl, Paseka 2005. VOREL 2005B VOREL PETR, Říšské sněmy a jejich vliv na vývoj zemí Koruny české v letech 1526- 1618, Pardubice, Východočeské muzeum 2005. VOREL 2006 VOREL PETR, Monetary circulation in central Europe at the beginning of the Early Modern Age. Attempts to Establish a Shared Currency as an Aspect of the Political Culture of the 16th Century (1524-1573), Pardubice, Univerzita Pardubice 2006 (Univerzita Pardubice, Filozofická fakulta, Monographica VI) VYBÍRAL 2005 VYBÍRAL ZDENĚK, Politická komunikace aristokratické společnosti českých zemí na počátku novověku, České Budějovice, JU 2005. VYVLEČKA 1912 VYVLEČKA JOSEF, Příspěvky k dějinám kostela Panny Marie Sněžné, Olomouc 1912. VYZLOUŽIL 1975 VYZLOUŽIL JAN, Der Wiener Kongreß des Jahres 1515 im Spiegel tschechischer Quellen und Literatur, Wiener Geschichtsblätter 30 (1975), 2, 135-142 WADDY 1990 WADDY PATRICIA, Seventeenth-Century Roman Palaces: use and the art of the plane, Cambridge (USA) – London, The Architectural History Foundation – The Mitt Press 1990. ISBN 0-262-23156-5 WAGNER 1958 WAGNER WALTER, Die Bestände des Archivio della Nunziatura Vienna bis 1792, RHM 2 (1957/58) 82-203. WAHRMUND 1888 WAHRMUND LUDWIG, Das Ausschliessungsrecht (ius exclusivae) der katholischen Staaten Österreich, Frankreich und Spanien bei den Papstwahlen. Mit Benützung unpublicirter Acten d. K. K. Haus-,Hof-u. Staatsarchivs zu Wien, Wien, Hölder 1888. WAHRMUND 1890 WAHRMUND LUDWIG, Beiträge zur Geschichte des Exclusionsrechtes bei den Papstwahlen aus römischen Archiven, Sitzungsberichte der philosophischhistorischen Classe der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften, Bd. 122 - Abh. 13, Wien, Tempsky 1890. WAHRMUND 1912 WAHRMUND LUDWIG, Die kaiserliche Exklusive im Konklave Innozenz XIII. Mit einem Anhang betreffend die Akten des päpstlichen Konsistorialarchivs über Sedisvakanz und Konklave, Sitzungsberichte der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-Historische Klasse, Bd. 170 - Abh. 5, Wien, Hölder 1912. WALDE 1916 WALDE OTTO, Storhetstidens litterära krigsbyten 1-2, Uppsala-Stockholm 1916- 1920. WALDE 1940 WALDE OTTO, Der liter. Kriegsbeute aus der Grosszeit Schwedens, Amtsblatt der Hauptstadt Olmütz 1940, 156. 543 WALLACE 1999 WALLACE WILLIAM E., Friends and Relics at San Silvestro in Capite, Rome, Sixteenth Century Journal 30 (1999) 419-439. WALTER 2002 WALTER PETER, Die Gründungen del Collegium Germsanicum et Hungaricum. Etappen der Kollegsgeschichte, in: Korrespondenzblatt : Jubiläumsausgabe zum 450jährigen Bestehen des Collegium Germanicum et Hungaricum, Collegium Germanicum et Hungaricum, Roma 2002, 86-113. WANNER 2008 WANNER MICHAL, Albrecht z Valdštejna a severní maritimní plán, ČČH 106 (2008) 536-561. WASSERMAN – FAUST 1999 WASSERMAN STANLEY – FAUST KATHERINE, Social network analysis: methods and applications, Cambridge 1999. WASSILOWSKY 2007 WASSILOWSKY GÜNTHER, Dall’"adorazione" allo scrutinio segreto. Teologia e micropolitica del conclave riformato da Gregorio XV (1621-1622), DPRS 2007/1, 37-55. WEBER + č. sv. WEBER CHRISTOPH, Genealogien zur Papstgeschichte, 1-6, Stuttgart, A. Hiersemann 1999-2002 (Päpste und Papstum 29/1-6). WEBER 1983 WEBER CHRISTOPH, La corte di Roma nell’Ottocento, in: MOZZARELLI CESARE – OLMI GIUSEPPE (a cura di), La corte nella cultura e nella storiografia. Immagini e posizioni tra Otto e Novecento, Roma, Bulzoni 1983 (Biblioteca del Cinquecento, 21), 167-204. WEBER 1991 WEBER CHRISTOPH, Die ältesten päpstlichen Staatshandbücher: Elenchus congregationum, tribunalium et collegiorum Urbis, 1629-1714, Roma – Freiburg – Wien 1991 (RQ, Supplementheft 45). WEBER 1994 WEBER CHRISTOPH, Legati e governatori dello Stato pontificio, 1550-1809, Roma 1994 (Pubblicazioni degli archivi di Stato, Sussidi 7). WEBER 1996 WEBER CHRISTOPH, Senatus Divinus. Verborgene Strukturen im Kardinalskollegium der frühen Neuzeit, Frankfurt a. M. – Berlin – Bern – NewYork – Paris – Wien, Peter Lang 1996. WEBER 2003 WEBER CHRISTOPH, Die Päpstlichen Referendare 1566-1806. Chronologie und Prosopographie, 1-3, Stuttgart, A. Hiersemann 2003-2004 (Päpste und Papstum 31/1-3). WEIGL 2001 WEIGL ANDREAS (Hg.), Wien im dreißigjährigen Krieg. Bevölkerung – Geselleschaft – Kultur – Konfession, Wien-Köln-Weimar, Böhlau 2001. WEIGLE 1956 WEIGLE FRITZ, Die Matrikel der deutschen Nation in Perugia (1579-1727). Ergänzt nach der Promotionsakten, den Consiliarwahllisten und der Matrikel der Universität Perugia im Zeitraum von 1489-1791, Tübingen, Max Niemeyer 1956. WEILAND 1888 WEILAND ALBRECHT, Der Campo Santo Teutonico in Roma und seine Grabdenkmäler, Rom-Freiburg-Wien, Herder 1988 (RQ, Supplementheft 43). WEIL-GARRIS – D’AMICO 1980 WEIL-GARRIS KATHLEEN – D’AMICO JOHN F., The Renaissance cardinal’s ideal palace: a chapter from Cortesi’s „De Cardinalatu“, in: MILLON HENRY A. (ed.), Studies in Italian Art and Architecture, 15th throught 18th Centuries, Cambridge (MA), MIT Press 1980 (Memoirs of the American Academy in Rome, 35) 45-123. WEISS 2004 WEISS SABINE, Claudia de’ Medici. Eine italienische Prinzesin als Landesfürstin von Tirol (1604-1648), Innsbruck-Wien, Tyrolia 2004. WEIß 2005 WEIß DIETER J., Katholische Reform und Gegenreformation. Ein Überblick, Darmstadt, Wisenschaftliche Buchgesellschaft 2005. WELLER 2006 WELLER T., Theatrum Praecedentiae. Zeremonieller Rang und gesellschaftliche 544 Ordnung in der frühneuzeitlichen Stadt. Leipzig 1500-1800, Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft 2006. WESSELY 1971 WESSELY OTHMAR, Zur Leben- und Familiengeschichte von Girolamo Petrignani, in: EDER ALOIS – HIMMEL H WETTER 1971 WETTER ELISABETH M. J., Mary Ward in Böhmen, AKGBMS 2 (1971) 77-87. WICKI 1959 WICKI J., Rodolfo Pio da Carpi, erster und einziger Kardinalprotektor der Gesellschaft Jesu, in: Saggi storici intorno al papato dei Professori della Facoltà di Storia Ecclesiastica, Roma 1959, 243-267. WIELAND 2002 WIELAND CHRISTIAN, Parteien in Rom, von Florenz aus gesehen. Eine römische Gruppe im diplomatischen Dienst der Medici während des Pontificats Pauls V. (1605-1621), QFIAB 82 (2002) 490-528. WIESER 1967 WIESER KLEMENS (Hg.), Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen, Bad Godesberg, Wissenschaftlisches Archiv 1967. WIESFLECKER 1971-1981 WIESFLECKER HERMANN, Kaiser Maximilian I. Das Reich, Österreich und Europa an der Wende zur Neuzeit. I - IV, Wien, Verlag für Geschichte und Politik 1971-1981. WILKIE 1974 WILKIE W. E., The Cardinal Protector of England. Rome and the Tudors before the Reformation, Cambridge 1974. WINKELBAUER – KNOZ 2002 WINKELBAUER THOMAS – KNOZ TOMÁŠ, Geschlecht und Geschichte. Grablegen, Grabdenkmäler und Wappenzyklen als Quellen für das historisch-genealogische Denken des österreichischen Adels im 16. und 17. Jahrhundert, in: BAHLCKESTROHMEYER 2002, 129-177. WINKELBAUER 1992 WINKELBAUER THOMAS, Sozialdisziplinierung und Konfessionalisierung durch Grundherren in den österreichischen und böhmischen Ländern im 16. und 17. Jahrhundert, ZHF 19 (1992) 317-339. WINKELBAUER 1993 WINKELBAUER THOMAS (Hg.), Kontakte und Konflikte. Böhmen, Mähren und Österreich: Aspekte eines Jahrtausends gemeinsamer Geschichte. Referate des Symposiums "Verbindenes und Trennendes an der Grenze III" vom 24. bis 27. Oktober in Zwettl, Waidhofen/Thaya, Waldvieltler Heimatbund 1993 (Schriftenreihe des Waldviertler Heimatbundes 36) WINKELBAUER 1997 WINKELBAUER THOMAS, Nervus Belli Bohemici. Die finanziellen Hintergründe des Scheiterns des Ständeaufstands der Jahre 1618 bis 1620, FHB 18 (1997) 173- 223. WINKELBAUER 1999 WINKELBAUER THOMAS, Fürst und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalter, Wien-München, Oldenbourgh 1999 (MIÖG, Ergänzungsband 34). WINKELBAUER 2004 WINKELBAUER THOMAS, Ständefreiheit und Fürstenmacht. Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter (1522-1699), I-II, Wien, Ueberreuter 2004 (Österreichische Geschichte, 1522-1699). WINTER 1895 WINTER ZIKMUND, Život církevní v Čechách. Kulturně-historický obraz z XV. a XVI. století, 1-2 (strany číslovány kontinuálně v obou svazcích), Praha, Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1895- 1896. WINTER 1899 WINTER ZIKMUND, O životě na vysokých školách pražských knihy dvoje. Kulturní obraz XV. a XVI. století, Praha, Matice Česká 1899. WINTER 1940 WINTER EDUARD, Tisíc let duchovního zápasu, Praha 1940. Německý originál: WINTER EDUARD, Tausend Jahre Geisteskampf im Sudetenraum. Das religiöse 545 Ringen zweier Völker, Salzburg-Leipzig 19382. WODKA 1938 WODKA JOSEF, Zur Geschichte der nationalen Protektorate der Kardinäle an der römischen Kurie, Innsbruck - Leipzig, F. Rauch 1938 (Publikationen des Österreichischen Historischen Instituts in Rom, IV/1), reprint 1967. WODKA 1944 WODKA JOSEF, Das Protektorat deutscher Nation und die Protektorate der deutschen nationalen Stiftungen in Rom, ZRG 64 (1944) - KA 33, 301-322. WODKA 1947 WODKA JOSEF, Deutschordensprotektorat und Protektorat deutscher Nation, ZRG 65 (1947) - KA 34, 318-325. WOHLHAUPTER 1674 WOHLHAUPTER IGNAZ, Miracul Oder Wunderzeichen : Welche Gott der Allmächtige, durch Vorbitt seiner seeligsten Mutter vnd Jungfrawen Mariae, Vermittels dero Wunderthätigen Bildnuß, welche in dem Lauretanischen Hauß in der Fürstlichen Dietrichsteinischen Residentz=Statt Nicolspurg mit gröstem Zulauff deß Volcks verehret wird, gewürcket / Beschrieben von Dem Wohl=Ehrwürdigen vnd Hochgelehrten Herrn Ignatio Wohlhaubter, Der löblichen Collegiat-Kirchen S. Wenceslai zu Nicolspurg Canonico, vnd Lauretanischen Poenitentiario, jetzt zu Wienn bey vnser Lieben Frawen auff der Stiegen Rectore, Wien, Johann Jacob Kürner 1674 [exemplář MZK sign. ZK-0000.871] WOLF 1993 WOLF HUBERT, Priesterauisbildung zwischen Universität und Seminar. Zur Auslegungsgeschichte des Trienter Seminardekrets, RQ 88 (1993) 218-236. WOLF 1996 WOLF HUBERT, Die "Geistlichen Wahlakten" im Wiener Haus-, Hof- und Staatsarchiv, ZKG 107 (1996) 248-255. WOLFSGRUBER 1886 WOLFSGRUBER CÖLESTIN, Geschichte der Loretokapelle bei St. Augustin, Wien, Alfred Hölder 1886. WOLFSGRUBER 1888 WOLFSGRUBER CÖLESTIN, Die Hofkirche zu St. Augustin in Wien, Augsburg 1888. WOLNY + č.sv. WOLNY GREGOR, Kirchliche Topographie von Mähren meist nach Urkunden und Handschriften, Brünn, Selbstverlag des Verfassers 1855-1866. Jednotlivé svazky: I.1 Abtheilung 1, Olmüzer Ärzdiöcese: Band 1 (1855). I.2 Abtheilung 1, Olmüzer Ärzdiöcese: Band 2 (1857). I.3 Abtheilung 1, Olmüzer Ärzdiöcese: Band 3 (1859). I.4 Abtheilung 1, Olmüzer Ärzdiöcese: Band 4 (1862). I.5 Abtheilung 1, Olmüzer Ärzdiöcese: Band 5 (1863). II.1 Abtheilung 2, Brünner diöcese: Band 1 (1856). II.2 Abtheilung 2, Brünner diöcese: Band 2 (1858). II.3 Abtheilung 2, Brünner diöcese: Band 3 (1860). II.4 Abtheilung 2, Brünner diöcese: Band 4 (1861). GI General index (1866). WÓS 1968 WOŚ JAN WŁADYSŁAW, Contributo per la pubblicazione del "Diario del viaggio di Polonia, 1596-1597, di Giovani Paolo Mucante, Bulletino Senese di Storia Patria 73/75 (1966/68) 252-277. WOŚ 1970 WOŚ JAN WŁADYSŁAW, La legazione diplomatica in Polonia del cardinale Aldobrandini in una lettera di Emilio Pucci, in: Rinascimento, ser. 2, 10 (1970) 219-234. WOŚ 1973 WOŚ JAN WŁADYSŁAW, Il "Diario di viaggio di Giovani Paolo Mucante maestro di ceremonia del card. legato E. Caetani, Annali della Scuola Normale Superiore 546 di Pisa, Classe lettere e filosofia, ser 3, 3 (1973) 605-613 WOŚ 1976 WOŚ JAN WŁADYSŁAW, El material para la historia de la familia Mucante. El Padre Biagio Mucante SJ, 1545-1617, Aevum 50 (1976) 541-548. Würdenträger 1895 Zur Geschichte kirchlicher Würdenträger am olmützen Bis- und Erzbisthume, NotBlHSS 1895, 94-95. WURZBACH 1856 VON WURZBACH C. , Biographisches Lexikon des Kaisertums Österreich, 1-60, Wien 1856-1861. WUSSIN 1706 WUSSIN KAŠPAR ZACHARIÁŠ, Dictionarium von dreyen Sprachen Teutsch, Lateinisch und Boehmisch, in welchem nicht allein die allgemeine Wort zu finden, sondern auch allerhand Länder, Königreiche und Städte unterschiedliche Kräuter und Blumen wie auch bey Gericht übliche reden eingeführet seyn, I-III, Praha 1706. ZACOUR 1975 ZACOUR NORMAN P., Papal regulation of Cardinals’ Households in the Fourteenth Century, Speculum 50 (1975) 434-455. ZAORAL 1971 ZAORAL PROKOP, Stockholmský inventář Mikulovské knihovny z r. 1646, StR 10 (1971) 237-256. ZDICHYNEC – POLEHLA – HRBEK 2008 ZDICHYNEC JAN – POLEHLA PETR – HRBEK JIŘÍ (eds.), Od konfesijní konfrontace ke konfesijnímu míru. Sborník z konference k 360. výročí uzavření vestfálského míru, Ústí nad Orlicí, Oftis 2008. ZELA 1931 ZELA STANISLAV, Náboženské poměry v Olomouci za biskupa Marka Kuena (1553- 1565), Olomouc, n. vl. 1931. ZEMEK 1948A ZEMEK METODĚJ, Náhrobky v metropolitním kostele sv. Václava v Olomouci, separátní otisk z časopisu Rodokmen, Praha, n. vl. 1948 (citujeme podle tohoto otisku). ZEMEK 1948B ZEMEK METODĚJ, Rektorátní kostel svaté Anny v Olomouci, Olomouc, Velehrad 1948. ZEMEK 1949 – 1950 ZEMEK METODĚJ, Posloupnost kanovníků metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci, VVM 4 (1949), 121-136, 167-182; 5 (1950) 53-64, 99-116, 141-146. ZEMEK 1968 ZEMEK METODĚJ, Mikulov v období od husitských válek do roku 1620, JM 4 (1968) 70-82. ZEMEK 1974 ZEMEK METODĚJ, K počátkům mikulovského gymnázia, JM 10 (1974)/I, 176-188. ZEMEK 1988 ZEMEK METODĚJ, Das Olmützer Domkapitel. Seine Entstehung und Entwicklung bis 1600, AKGBMS 9 (1988) 66-86; 10 (1989) 58-88; 11 (1990) 12-91; 12 (1993) 49-73. ZEMEK 1989 ZEMEK METODĚJ, Majetková držba olomoucké kapituly v době předbělohorské, JM 25 (1989) 215-232. ZEMEK 1993 ZEMEK METODĚJ, Vznik a vývoj kolegiátní kapituly v Mikulově, JM 29 (1993) 93- 104. ZEMEK 2007 ZEMEK PETR, Závěť Lva Viléma z Kounic, in: 29MikulSymp, 399-411. ZEMEK, Posloupnost I ZEMEK METODĚJ, Posloupnost prelátů a kanovníků olomoucké kapituly od počátku až po nynější dobu I. 1131 – 1652, nedatovaný rukopis uložený v ZAOpO, ,udávána pořadová čísla kanovníků. ZEMEK, Posloupnost II ZEMEK METODĚJ, Posloupnost prelátů a kanovníků olomoucké kapituly od počátku až po nynější dobu II. 1658 – 1944, rukopis z r. 1945 uložený v ZAOpO, ,udávána pořadová čísla kanovníků. ZEN 1994 ZEN STEFANO, Baronio storico. Controriforma e crisi del metodo umanistico, 547 Napoli, Vivarium 1994 (La Ricerca Umanistica, 2). ZEN BENETTI 1987 ZEN BENETTI FRANCESCA, Acta graduum academicorum gymnasii Patavini ab anno 1601 ad annum 1605, Padova, Antenore 1987 (Fonti per la storia dell’università di Padova, 11 - Acta graduum academicorum V/1) ZIMMERMANN 1938 ZIMMERMANN GERHARD, Das Breslauer Domkapitel im Zeitalter der Reformation und Gegenreformation (1500-1600). Verfassungsgeschichtliche Entwicklung und persönliche Zusammensetzung, Weimar, H. Böhlhaus 1938 (HistorichDiplomatische Forschungen, 2). ZIMPRICH 1974 ZIMPRICH RICHARD, Olmütz als deutsche Hochschulstadt in Mähren, Esslingen am Neckar, Bruno Langer 1974. ZITZLSPERGER 2001 ZITZLSPERGER PHILIPP, Der Papst und sein Kardinal oder: Staatsportrat und Krisenmanagement im barocken Rom, Zeitschrift für Kunstgeschichte, 64 Bd., H. 4 (2001), pp. 547-561, http://www.jstor.org/pss/3657237 [2009-01-19] ZLÁMAL 1969A ZLÁMAL BOHUMIL, Blahoslavený Jan Sarkander, Křesťanská akademie, Řím 1969. ZLÁMAL 1969B ZLÁMAL BOHUMIL, Giovanni Sarcander, heslo v: Bibliotheca Sanctorum IX (Roma 1969) 654-659. ZLÁMAL 1969C ZLÁMAL BOHUMIL, Die Entwicklung der Kyrillo-Methodianischen Tradition in der tschechoslowakishen Geschichte, in: SALAJKA ANTONÍN (Hrsg.), KonstantinKyrill aus Thessalonika, Würzburg, Augustinus- Verlag 1969 (Das östliche Christentum, Neue Folge, 22), 77-157. ZLÁMAL 1972 ZLÁMAL BOHUMIL, Poutní tradice na Moravě. Studijní text z církevních dějin, 1-2, [skriptum] Olomouc, CMBF 1972. ZLÁMAL 1977 ZLÁMAL BOHUMIL, Katalog moravských biskupů, arcibiskupů a kapitul staré i nové doby, Olomouc, Apoštolská administratura v Olomouci 1977. ZLÁMAL, Příručka + č. sv. ZLÁMAL BOHUMIL, Příručka českých církevních dějin, I-X (13 sv.), Olomouc, CMTF 1969-1973. V současnosti dochází ke druhému vydání těchto skript v nakladatelství Matice cyrilometodějská v Olomouci ZONTA 2004 ZONTA CLAUDIA, Schlesier an italienischen Universitäten. Eine prosopographische Studie zur frühneuzeitlichen Bildungsgeschichte, disertace Universität Stuttgart, v přepracované verzi přístupné na webu: http://elib.unistuttgart.de/opus/volltexte/2004/2019/pdf/Zonta.pdf [cit. 2009-07-29] ZUBER 1946A ZUBER RUDOLF, Mladá léta kardinála Ditrichštejna, netištěná disertace FF UK, Praha 1946. ZUBER 1946B ZUBER RUDOLF, Seznamy svěcenců olomoucké diecéze v letech 1599-1619, Rodokmen 1 (1946) 24-25, 54, 75-77. ZUBER 1949A ZUBER RUDOLF, Účast kardinála Ditrichštejna na likvidaci sporu Bonaventury Hahna s vratislavskou kapitulou, SlSb 47 (1949) 294-317. ZUBER 1949B ZUBER RUDOLF, Zpovědní zrcadlo kardinála Dietrichštejna, VVM 4 (1949) 41-51. ZUBER 1967 ZUBER RUDOLF, Der Streit um das Patronatsrecht zwischen dem Deutschen Orden und olmützer Bistum im 17. und 18. Jahrhundert, in: WIESER 1967, 441-454. ZUBER 1987 ZUBER RUDOLF, Osudy moravské církve v 18. století, I, Praha ČKCh 1987. ZUBER 1989 ZUBER RUDOLF, Die mährischen Wallfahrten im 18. Jahrhundert, AKGBMS 10 (1989) 89-94. ZUBER 1994 ZUBER RUDOLF, Je svatořečení Jana Sarkandra oprávněné? in: Kněz a mučedník 1994, 74-99. 548 ZUBER 2003 ZUBER RUDOLF, Osudy moravské církve v 18. století II, Olomouc, MCM 2003. ZUKAL 1912 ZUKAL JOSEF, Die Liechtensteinsche Inquisition in den Fürstentümern Troppau und Jägerndorf aus Anlaß des Mansfeldschen Einfalls 1626-1627, Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens, Jg. VII, též zvl. otisk, Opava, Gollmann 1912 (citujeme podle tohoto otisku). ZUKAL 1916 ZUKAL JOSEF, Slezské konfiskace 1620-1630. Pokutování provinilé šlechty v Krnovsku, Opavsku a Osoblažsku po bitvě bělohorské a po vpádu Mansfeldově, Praha 1916. ZUÑIGA 1620 DE VERA Y ZUÑIGA ANTONIO, El Enbaxador, Sevilla 1620. It. překl: ZUÑIGA 1649. ZUÑIGA 1649 DE VERA Y ZUÑIGA ANTONIO, Il perfetto ambasciatore, trasportato dall’idioma spagnuolo, & francese nell’italiano. Per Mutio Ziccata. Opera politico-historica. All’illustrissimo signor ... Vmberto Gioanni Zernin barone de Chudeniz, &c., Venezia 1649. ZWIEDINECK 1879 VON ZWIEDINECK-SÜDENHORST HANS, Die Obedienz-Gesandschaften der deutschen Kaiser an den römischen Hof im 16. und 17. Jahrhunderte, AÖG 75 (1879) 171-216. ZWIEDINECK 1880 VON ZWIEDINECK-SÜDENHORST HANS, Venetianische Gesandschafts-Berichte über die Böhmische Rebellion (1618-1620), Graz 1880. ZWIERLEIN 2007 ZWIERLEIN CORNEL, ‚(Ent)Konfessionalisierung’ (1935) und ‚Konfessionalisierung’ (1981), ARG 98 (2007) 199-230. ŽÁK 1905-1907 ŽÁK ALFONS, Das Frauenkloster Himmelpforte in Wien, Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich 4-5 (1905-1906) 137-224; 6 (1907) 93-187. 549 Elektronické dokumenty a databáze AiP Beroun s.r.o. – AS MV ČR, Katalog pečetí, pečetidel a sbírkových odlitků. Soupis sfragistického materiálu uloženého v archivech České republiky [online], http://database.aipberoun.cz/pecete/ [cit. 2006-11-07]. BBKL [online] http://www.bautz.de/bbkl/ [cit. 2007-06-11] Bibliografia Romana on-line [online] www.bibliografiaromana.it [cit 2009-01-23] Bibliografia storica nazionale, [online], http://www.giunta-storicanazionale.it/catalogo/ [cit 2007-05-25] Cromohs, internetový historický časopis [online], http://www.cromohs.unifi.it [cit. 2007-06-11] Česká čítanka [online], http://citanka.cz/ [cit. 2006-12-30]. Esamizdat, internetový italský časopis [online], http://www.esamizdat.it [cit.2007-04-11] Google Book Search [online] http://books.google.com/ [cit 2007-07-23] HEISS GERNOT - BASTL BEATRIX, Patronage- und Klientel Systeme am Wiener Hof [online]. Institut für Geschichte, Universität Wien, [online], http://www.univie.ac.at/Geschichte/wienerhof/ [cit. 2006-11-17]. Historical Abstracts Online, ABC Clio [online], http://serials.abcclio.com/active/start?_appname=serials [cit. 2008-12-02] HOŘČÁKOVÁ VÁCLAVA – REXOVÁ KRISTINA (red.), Český časopis historický. Bibliografický rejstřík sta ročníků Českého časopisu Historického 1895-2002 [CDrom], vyd. HÚ AV ČR Jahresberichte für deutsche Geschichte [online], http://www.jdg-online.de/ JSTOR, elektronická databáze časopisových článků [online], http://www.jstor.org [cit. 2007-05-10] Monumenta Germaniae Historica [online], http://www.dmgh.de [cit. 14.1.2007] Persée Beta [online], http://www.persee.fr/web/guest/home [cit. 2008-06-27] Poslanecká sněmovna ČR, České sněmy - texty edice Archiv český [online], http://www.psp.cz/eknih/snemy/ [cit. 2007-05-14] RegioM. Sborník regionálního muzea v Mikulově [online] http://www.rmm.cz/czech/regiom.html [cit. 2009-03-06] The Catholic Encyclopedia, 1-16, New York, Robert Appleton Company 1907-1913 [online] http://www.newadvent.org/cathen/ [cit. 2008-03-13] Zentrales Verzeichnis digitalisierted Drucke, http://www.zvdd.de/ [cit. 2009-08- 30] 550 OBSAH Úvodem.......................................................................................................................1 Část první Mládí a kariérní postup Františka z Dietrichsteina .....................7 Rodové předpoklady kariéry.............................................................................10 Výchova a vzdělání Františka z Dietrichsteina...............................................15 Určení k duchovní kariéře a počátky formace v pražské jezuitské koleji .................................................................................................................................15 Studium u římských jezuitů...........................................................................21 Římská společnost v době prvních Dietrichsteinových pobytů (1588-1599) .....................................................................................................................................34 Kompozitní papežský dvůr ...........................................................................37 Centrální postava nepota................................................................................41 Papežské finance na přelomu 16. a 17. století .............................................44 Reorganizace kurie v době pontifikátu Sixta V. (1585-1590).....................46 Římské duchovní klima a jeho výrazné osobnosti .....................................48 Od studia ke kardinálskému purpuru..............................................................54 Španělská beneficia a kanonikát olomoucký...............................................54 Monsignorem spolu s Maxmiliánem z Pernštejna......................................54 Kanonikát vratislavský, pasovský a salzburský .........................................60 Probošt litoměřický .........................................................................................64 Kněžské svěcení...............................................................................................65 Dietrichstein na papežském dvoře ve Ferraře.............................................68 Spor papežských nepotů Pietra a Cinzia .................................................72 Dvojí habsburská svatba roku 1598 ..........................................................73 Jmenování kardinálem....................................................................................77 Milánská legace v červnu 1599 ..........................................................................83 Církevně-politická situace v Miláně na sklonku 16. století.......................83 Prameny k Dietrichsteinově legaci a jeho legátská instrukce ...................87 Na cestě do Milána ..........................................................................................90 Problémy s baldachýnem ...............................................................................94 Neděle 18. července 1599: předání zlaté růže, posvěceného meče a biretu ...............................................................................................................................101 Další Dietrichsteinův pobyt v Miláně a konec legace ..............................105 Hodnocení milánské legace v červenci 1599 a její dopad na další Dietrichsteinovu kariéru ...................................................................................107 551 Shrnující chronologická tabulka ................................................................. 112 Biskupské svěcení, příchod na Moravu a počátky episkopátu .................. 114 Jednání o Dietrichsteinovo zvolení biskupem olomouckým.................. 114 Dietrichsteinova volba.................................................................................. 116 Biskupské svěcení ......................................................................................... 118 Vstup do diecéze ........................................................................................... 119 Chronologická tabulka prvních třiceti let Dietrichsteinova života........... 123 Část druhá Dietrichstein a římská kurie: Proměny a modality institucionálních vztahů.......................................................................................... 127 Postava a funkce kardinála v církevně-politickém životě raného novověku .................................................................................................................................. 130 Kardinálský palác a kardinálské apartmá................................................. 136 Ceremoniál strukturovaný společností a společnost strukturující ........ 139 Precedence.................................................................................................. 141 Přijetí návštěvy .......................................................................................... 144 Společenské jídlo ....................................................................................... 146 Kočár ........................................................................................................... 147 Kardinálský dvůr a „rodina“ kardinála..................................................... 151 Přítomnost a funkce kardinála Dietrichsteina v Římě................................. 157 Fyzická přítomnost kardinála v Římě a v Itálii......................................... 157 Cesta do Říma o Svatém roce (září – prosinec 1600)............................ 159 Poslání Rudolfem II. do Říma (duben – květen 1601) ......................... 163 Dvojí konkláve roku 1605 ........................................................................ 166 Cesta do Říma na konkláve roku 1621................................................... 170 Konkláve roku 1623 .................................................................................. 173 Poslání do Janova roku 1630.................................................................... 178 Dietrichsteinovy papežské legace........................................................... 180 Dietrichstein legátem Klimenta VIII. pro svatbu arcivévody Ferdinanda Štýrského s Annou Marií Bavorskou ve Štýrském Hradci (duben 1600) ............................................................................................... 180 Dietrichstein legátem Pavla V. pro svatbu Matyáše II. s Annou Tyrolskou (prosinec 1611)......................................................................... 184 Dietrichstein legátem Urbana VIII. pro svatbu uherského krále Ferdinanda se španělskou infantou Marií Annou (únor 1631)........... 185 Další ceremoniální úlohy kardinála Dietrichsteina v habsburském světě ................................................................................................................. 188 Kardinál – protektor ..................................................................................... 189 552 Úřad kardinála-protektora v historickém vývoji..................................190 Dietrichstein protektorem dědičných habsburských zemí..................192 Dietrichstein protektorem Collegia Germanica ....................................193 Dietrichstein protektorem Germánie......................................................195 Část třetí Dietrichstein a římská kurie: média komunikace .......................199 Agenti u římské kurie a jejich místo v komunikačních mechanismech raně novověké církve......................................................................................................206 Patronát, sociální sítě a mikropolitika – sociální a kulturní instituce raného novověku................................................................................................206 Agenti v raně novověkém světě ..................................................................207 Specifické podoby funkce kuriálních agentů ............................................209 Náplň činnosti kuriálních agentů............................................................210 Prokurátor...............................................................................................210 Reprezentant ..........................................................................................212 Zpravodajce a novinář ..........................................................................214 Zprostředkovatel poštovního spojení.................................................215 Nákupčí...................................................................................................215 Agent hlavní a agent pomocný............................................................215 Avvisi di Roma...................................................................................................216 Sbírka Avvisi di Roma ve fondu Urbinates Latini Vatikánské knihovny..........................................................................................................216 Vztah rukopisných Avvisi k tištěným novinám ...................................218 Pramenná hodnota výpovědí Avvisi......................................................220 Zasílání Avvisi Dietrichsteinovi..............................................................220 Pošta.....................................................................................................................225 Řím – hlavní město poštovnictví.............................................................226 Délka trvání poštovního spojení s Římem.............................................231 Spojení s Benátkami...................................................................................235 Délka doručování dopisů procházejících Benátkami.......................241 Dietrichsteinovi kuriální agenti.......................................................................244 Přehled Dietrichsteinových agentů u římské kurie a jejich biografické údaje .....................................................................................................................244 Fabio Ursolini.............................................................................................244 Jacomo Olivieri...........................................................................................247 Rodinné poměry ....................................................................................247 V klientele Aldobrandiniů a ve službách kardinála Dietrichsteina251 Sociální status, síť sociálních kontaktů a majetkové poměry..........254 553 Poslední roky života, jednání o nástupnictví a smrt Olivieriho..... 263 Vyjednávání v Kurii.............................................................................. 266 Zachování a podoba Olivieriho dopisů ............................................. 267 Dietrichsteinovi agenti po roce 1630 ...................................................... 273 Osoby, které dočasně spolupracovaly s agenty nebo jejich funkce přebíraly .......................................................................................................... 274 Ludovico Ridolfi.................................................................................... 274 Giulio Cesare Ginanni .......................................................................... 277 Filip Friedrich Breuner ......................................................................... 278 Císařští vyslanci................................................................................................. 280 Federico a Paolo Savelli................................................................................ 281 Korespondence Dietrichsteina s Paolem Savellim: politika, zničená země a lovečtí psi ......................................................................................................... 282 Kongregace de Propaganda Fide.................................................................... 288 Poplatek za kardinálský prsten................................................................... 290 Závěrem třetí části............................................................................................. 293 Část čtvrtá Dietrichstein a římská kurie: obsahy komunikace .............. 295 Záležitosti, vyřizované Dietrichsteinem v jeho funkci kardinála-protektora .................................................................................................................................. 299 Kuriální jednání týkající se záležitostí olomoucké diecéze......................... 305 Návštěvy ad limina a vizitace diecéze ....................................................... 305 Návštěvy ad limina................................................................................... 305 Vizitace diecéze ......................................................................................... 308 Absoluce od hereze............................................................................... 312 „Messis multa, operarii pauci“.................................................................... 314 Olomoucká papežská kolej: zápas o místa používaná pro olomoucké seminaristy...................................................................................................... 317 Řeholníci v pastoraci: misie ..................................................................... 321 Další možnosti řešení nedostatku kněží, hledané Františkem z Dietrichsteina............................................................................................... 324 Kněžské poklesky a způsob jejich řešení vzhledem k nedostatku farního kléru ................................................................................................... 326 Dietrichsteinův španělský kaplan........................................................... 330 Olomoucká kapitula ..................................................................................... 331 Germanicum .............................................................................................. 333 Světící biskupové olomoucké diecéze.................................................... 339 554 Situace olomoucké kapituly a jejího biskupa v době stavovského povstání............................................................................................................340 Prerogativy olomoucké kapituly získané po porážce stavovského povstání............................................................................................................344 „Hrozba“ nových biskupství v Čechách................................................348 Řeholníci, řeholnice, kláštery.......................................................................353 Cisterciáci....................................................................................................354 Premonstráti...............................................................................................355 Františkánská rodina: minorité, františkáni a kapucíni.......................355 Brněnský klášter františkánek u sv. Josefa a další ženské kláštery františkánské rodiny ......................................................................................356 Augustiniáni-eremité (obutí) a augustiniáni kanovníci.......................357 Jezuité a anglické panny...........................................................................359 Piaristé.........................................................................................................360 Řád křesťanského rytířstva Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Michaela...............................................................................................................361 Založení Řádu v Olomouci 16. XI. 1618 .................................................362 Ustavující shromáždění Řádu ve Vídni 8. V. 1619................................365 Další vývoj řádu až k jeho papežskému schválení...............................368 Papežské potvrzení z roku 1624 a další osudy Řádu křesťanského rytířstva............................................................................................................369 Zánik řádu ..................................................................................................372 Uzavírání manželství v olomoucké diecézi...............................................374 Případy manželských dispenzů vyřizovaných Dietrichsteinem u římské kurie ....................................................................................................376 Vyhlášení tridentského dekretu Tametsi v olomoucké diecézi..........379 Další vývoj matrimoniálního práva a praxe na Moravě......................381 Liturgická reforma kardinála Dietrichsteina, její průběh a obsahy........383 Slavení olomouckých diecézních patronů .............................................384 Nařízení o zasvěcených svátcích v diecézi z r. 1614.........................384 Propria breviáře a misálu .....................................................................385 Olomoučtí svatí v palbě kritiky Roberta Bellarmina........................386 Další průběh reformy............................................................................389 Presbytář olomoucké katedrály koncipovaný jako místo paměti a kultu sv. Cyrila a Metoděje...........................................................................390 Jednotlivosti týkající se moravské liturgie.............................................397 Pustiměřské velikonoce ........................................................................397 555 Kult Jana Sarkandra.............................................................................. 398 Milovaný Mikulov ........................................................................................ 400 Zámecká kaple sv. Šebestiána ................................................................. 401 Privilegovaný oltář u sv. Václava v Mikulově...................................... 402 Mikulov obléhaný za stavovského povstání a kapitán Bruce ............ 404 Založení mikulovské kapituly a její privilegia...................................... 406 Konfraternita Těla Kristova v Mikulově a její agregace ke konfraternitě římské .............................................................................................................. 411 Mikulovská Loreta .................................................................................... 412 Žádosti vyřizované pro Dietrichsteinovu osobu...................................... 417 Recitace breviáře.................................................................................... 417 Vynášení rozsudku trestu smrti.......................................................... 418 Relace ad limina z roku 1636 – závěrečná rekapitulace Dietrichsteinova biskupského působení....................................................................................... 422 Zásahy proti nekatolickému obyvatelstvu po roce 1621..................... 423 Pozice církevních institucí v právním řádu země ................................ 424 Vizitace diecéze a zamýšlená synoda..................................................... 424 Vzdělávací instituce v diecézi ................................................................. 425 Farní správa v diecézi............................................................................... 425 Řeholní instituce v diecézi ....................................................................... 426 Překlad Bible do češtiny........................................................................... 428 ZÁVĚREM............................................................................................................. 429 Seznamy zkratek ............................................................................................... 429 Zkratky, používané běžně v přepisech italských textů........................... 433 Zkratky archivů, knihoven s rukopisnými fondy a archivních fondů použité v práci.................................................................................................... 434 Seznam konzultovaných archivních fondů................................................... 436 Použitá literatura............................................................................................... 439 Elektronické dokumenty a databáze.......................................................... 549 Obsah .................................................................................................................. 550 PŘÍLOHY Přílohy, str. 1 PŘÍLOHA 1: DOKUMENTY TÝKAJÍCÍ SE DIETRICHSTEINOVÝCH AGENTŮ Fabio Ursolini Cinziovi kard. Passeri-Aldobrandinimu, Řezno 17. XII. 1597 Originalis: ADP, Fondo “Archiviolo”, busta 207, f. 21rv-22rv Italice, manu propria mittentis scriptum. 2 folia. Designatio recipientis f. 22v: All’ill.mo et r.mo s.r mio patron singolarissimo, il s.r card.le San Giorgio Ill.mo et r.mo sig.r mio padron singolarissimo Doppo ch’avvisai à V. S. ill.ma la morte di mons.r Myllero et la supplicavo per questa prevositura haver per raccommandato il dottor Quirino Leonini, intesi che il s.r card.l di Baviera havea anco avvisato costà per detta vacanza et ritrovandosi detto s.r Quirino a Monaco dal Ser.mo s.r card.l, mi scrive che Sua Altezza scriverà per lui ancora, ma molto più confida et spera nell’aiuto et protettione di V. S. ill.ma, ho havuto ardire supplicarla de nuovo con questa, acciò detto huomo d[el] bene sia preferito all’altri, concorrendoci il voler del s.r card.l di Baviera. La prego bene con ogni debita sommissione condonarmi questo ardire che prendo di supplicarla, sperando che per sua grandezza d’animo me l’asscriverà alla devota et antica mia servitù con V. S. ill.ma. Domenica mattina 14 del presente mese l’arciduca Mathias incognito con una sua carrozza entrò in Ratisbona, allogiato a S.to Amarano, monastiero de frati di San Paulo et la sera fece l’entrata li suoi gentilhuomini con 60 carrozze. Per ancora non è stato in senato, non essendo quà tutti gl’amb.ri, così meno si può intendere le sue dimande per la sua venuta, se V. S. ill.ma haverà caro sentire in ciò qualche particolare, potrà facendomi gratia rescrivere, nominare che detto s.r Quirino o per se stesso lo scriva a V. S. ill.ma overo lo dica a me. Il s.r card.l intendo seguita tuttavia meglioramento ch’è quanto le posso dire da queste parti et pregandoli da N.ro S.re Dio le buone feste et felicissimo capo d’anno, con mill’altri appresso humilmente le faccio riverenza. Di Ratisbona a 17 di dicembre 1597. Di V. S. ill.ma et r.ma Minimo et obligatissimo servo Fabio Ursolini Cinzio kard. Passeri-Aldobrandini Františkovi kard. Dietrichsteinovi, Řím 25. III. 1600 Originál: RAD, kart. 552, i.č. 2341, sign. 1168, f. 3-4. Částečně porušeno. Al s.r amb.r Cesareo che rispedisce a Gratz un corriero che hebbe pochi dì sono dal Ser.mo arciduca Ferdinando si consegna il presente piego per V. S. ill.ma, nel quale viene il dupplicato di un breve che N. S. li scrisse la settimana passata et che se le inviò per mezo dell’Orsolini suo agente con ordine ch’ella intervenga in nome suo alle nozze di S. A., così il dupplicato di due altri brevi che pur si scrissero allhora [alli Ser.mi Arciduca] et duca Massimiliano di Baviera in risposta .... altrettante loro lettere, con le quali diedero conto del matrimonio et del tempo prefisso alla celebratione et Přílohy, str. 2 s’indirizzarono a mons.r di Portia. Et oltre di ciò vengono anco quattro altri brevi per li principi medesimi, per l’arciduchessa madre et per la sposa con le copie di tutti, i quali saranno distinti con diversi titoli e fogli et devranno essere presentati et accompagnati da V. S. ill.ma con officii opportuni in voce. Dal medesimo Orsolini ho havuta l’ultima lettera di V. S. ill.ma delli 28 di febraro et N.S. mi ha rimessa hoggi quella ch’ella ha scritta a S. B.ne nell’istesso tempo, ma convenendo che io mi differisca la risposta al prossimo ordinario, le darò qui solamente per hora che havrò sempre per favore ch’ella mi commandi. Et humilmente le bacio le mani. Di Roma li 25 di marzo 1600. D. V. S. ill.ma et r.ma [postscriptum alia manu:] A V. S. ill.ma mi sono risoluto d’inviare li quattro ultimi brevi solamente per l’arciduca, per la madre, per la sposa et per il duca Massimiliano di Baviera et di consignare li dupplicati all’amb.re, affinche gli ricevano più presto quei principi, ai quali sono diretti, dubitandosi che per l’absenza dalla Corte di mons.r di Portia che era ito in Carinthia sia per capitare più tardi la prima mano di quello che converrebbe. [manu mittentis:] Servitore humilissimo Cinzio card.l S. Giorgio Fabio Ursolini Františkovi kard. Dietrichsteinovi, konec roku 1600 Originál: RAD, kart. 444, i.č. 1909/128, f. 9rv-12rv Vyúčtování psané vlastní rukou. Regest f. 12v: Conti da saldarsi per tutto 1600 dall’ill.mo s.re card.le Dietrichstain mio s.re. Per Fabio Ursolini. Alia manu: Conti da agosto 1600. Vzhledem k tomu, že chybí celkový součet výdajů, je možné, že prostřední dvojlist(y) chybí... Spese fatte da me Fabio Ursolini doppo l’altre partite et conti saldatimi dall’ill.mo et r.mo s.r card.l Dietrichstain mio s.re incominciando a 2 d’agosto 1600. A 29 d’agosto 1600 in Roma Dato a Marcantonio festarolo per il giorno della Decollatione di S. Giovanni Battista per adornare la chiesa di S. Silvestro sc. 6:-- Addi 3 di novembre A Marcantonio de Brevi per li dui prothonotariati dell’abbati premonstratensi sc. 31:20 A 9 di novembre 1600 doppo la venuta dell’ill.mo s.r card.le a Roma Per un calamaro carte de cardinali falze righe sc. 2:50 Per il Pontificale Romano sc. 7:30 Per il libro Modus visitandi sc. -:50 Per quattro minute de brevi per gl’alumni del seminario d’Olmitz sc. 2:20 Per accommodare la bolla del vescovato d’Olmitz sc. 3:-- Per lettere alla posta di Venetia per agosto, settembre, ottobre, novembre et decembre sc. 20:-- Dato ad Hippolito Bianco per andare in Germania per ordine sc. 160:-- Přílohy, str. 3 del s.r car.l Al raccamadore per la pianeta sc. 60:-- Per rogito delli instrumenti a Guiccerdini et mandamento della procura sc. 1:20 A Michele Chelini setarolo sc. 29:60 Per mia provisione d’agosto et settembre sc. 20:-- Per mia provisione di ottobre sc. 25:-- Per mia provisione di novembre er decembre com’il s.r card.l mi fa gratia a cinquanta scud’il mese sc. 100:-- Per il donativo fattomi nel partire sc. 50:-- Al mastro di cerimonie del papa sc. 5:-- Al s.r Marcantonio della Valle per undeci brevi sc. 140:-- Al medesimo per il breve del Bergonzio et Olivieri sc. 32:-- A mastro Polidoro sarto per suo conto tarato sc. 21:-- Al setarolo frate per suo conto tarato et recevuta sc. 38:-- Al beretaro come per suo conto tarato et recevute sc. 18:-- Al falegname per le casse di fumo mandate le tapezzarie sc. 4:-- Ad Angelo hebreo per il palandrano sc. 11:40 A Martio prestacavalli per il cavallo ch’dette ad Hippolito per incontrare il s.r card.l sc. 3:-- A mastro Domenico banderaro per francie et altre manefatture sc. 6:20 A Marcantonio festarolo per la chiesa di S. Silvestro la festa di detto sancto sc. 6:-- A Marcantonio della Valle per il breve dell’unione dimanda cento ducati sc. 120:-- Al gazzetista per il mese d’agosto et tutto decembre per il suo servire sc. 7:50 L’orefice resta debitore settantaquattro scudi come per sua poliza, de danari havuti ch’il s.r card.le mettendomi à credito li danari rimessemi deve mettermi questo a mio credito dico sc. 74:-- Credito dell’ill.mo s.r card.l Dietrichstain con Fabio Ursolini dall’2 d’agosto per tutto l’anno 1600 in Roma Deve dare Fabio Ursolini al s.r car.l Dietrichstain scudi settecento novantaotto di moneta et baiocchi novantasette sc. 798:97 Addi 23 d’decembre Deve dare il sopradetto Fabio per regaglie riscosse de ss.ri card.li per il natale prossimo passato sc. 18:-- Et piu scudi ducento presi à cambio da ss.ri Guiccerdini sc. 200:-- Přílohy, str. 4 Papež Kliment VIII. Františkovi kard. Dietrichsteinovi, Řím 18. I. 1601 Kopie breve v registru: ASV, Armadio XLIV, vol. 45, f 286v -287r …Oliverium equitem a tuo cubiculo, modestum hominem et diligentem, libenter vidimus et audivimus... František kard. Dietrichstein papeži Klimentu VIII., Praha 4. II. 1601 Originalis: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 43rv + 46rv. Originalis manu propria cardinalis scriptus. Designatio destinatarii f. 48v: Alla S.tà di N.S. Nota ibidem: A C. S. Giorgii B.mo P.re Devo tanto e d’obligo e d’amore a V. S.tà che molto più volentieri sarrei venuto colla mia persona a prostrarmeli ai santissimi piedi che mandar l’Oliverio mio servitore come faccio. Sentirà V. B.ne da lui in che termine si sta ch’io per non esserle tedioso con longa lettera, si come me gli rimetto cosi humilissimente supplico la clemenza di V. S.tà prestarle fede. E qui pregando il S.r Iddio per la longa et felicissima vita di V. B. tanto necessaria al christianesmo et queste misere provincie, presto di nuovo prostratto in terra per basciarli li santissimi piedi. Di Praga a 4 de febraro anno 1601. Di V. B.ne humilissimo et obligatissimo cappelano et indignissima creatura mentre vivo Il card.l Dietrichstain František kard. Dietrichstein Cinziovi kard. Passeri-Aldobrandinimu, Praha 4. II. 1601 Originalis: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 19rv + 24rv. Originalis manu propria cardinalis scriptus. Designatio destinatarii f. 18v: All’ill.mo et R.mo mons.re padrone e s.re .... il s.r car.l San Giorgio. Ill.mo et r.mo mons.re, s.r et padrone colendissimo Vien l’Oliviero nostro in Roma, mandato da me perché serva V. S. ill.ma in mio nome di quelle poche cose che si sono potuto trattar di quà, ne l’ho espedito prima perché speravo audiencia et risposta mia nell’uno nell’altro in sin hora ho ottenuto. Egli dirà a V. S. ill.ma come le cose passino et insieme alcun altro negotio mio, del quale poiche a lui me referisco, la supplico prestarle in tutto quell’istesa fede che a me, suo tanto servitore et mostrarsi colla sua protettione et favore quel mio s.r di sempre et pregando da Dio benedetto compita gratia de suoi desiderii abascio humilissimamente le mania. Di Praga a 4 di febraio anno 1601. Di V. S. ill.ma et r.ma a-a Adscriptum in margine post stensionem documenti. Přílohy, str. 5 humilissimo et obligatissimo servitor mentre vivo Il card.l Dietrichstain František kard. Dietrichstein papeži Klimentu VIII., Praha 21. VI. 1601 Originalis: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 106rv + 113rv. Originalis manu propria mittentis scriptus. B.mo P.re Doppo l’essermi prostrato ali ss.mi piedi di V. B.ne non voglio tralassar di dirle come alli 5 del presente giunsi per la gratia del S.r et benedittione di V. S.tà a questa corte. Ho havuta audienza dall’imperatore, qual essendo risoluto spedisca a Roma per li negotii che vederà V. B.ne dalle lettere dela M.tà Sua. Per maggior respetto ho voluto mandare il mio maestro di camera. Prego humilissimamente V. S.tà consideri li pregiheri [!] di S. M.tà come più particolarmente il Oliviero narrerà a boca et anco le cose mie che per non tediar V. S.tà non scrivo. Et di novo prostrato in terra bascio i ss.mi piedi. Di Praga a 21 di giugno anno 1601. Di V. B.ne indegnissima creatura et humilissimo et infimo cappelano Il card.l Dietrichstain František kard. Dietrichstein Cinziovi kard. Passeri-Aldobrandinimu, Praha 21. VI. 1601 Originalis: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 107rv + 112rv. Originalis manu propria cardinalis scriptus. Designatio destinatarii f. 112r: All’ill.mo et r.mo s.re padron e s.r mio colendissimo, il s.r car.l San Giorgio. Ill.mo et r.mo mons.r, s.r et padron mio colendissimo Il Oliviero come servitor mio vol esser coriero perché io anco lo sono. S. M.tà ordinò lo spedisca, come faccio. Supplico humilissimente V. S. ill.ma li dia fede et in questi negocii et ne li miei che per non tediarla non li scrivo. A V. S. ill.ma vivo et viverò humilissimo et fidelissimo servitore et con ogni summissione bascio le sue ill.me mani. Di Praga a 21 di giugno anno 1601. Di V. S. ill.ma et r.ma humilissimo et obligatissimo servitor mentre vivo Il card.l Dietrichstain Smlouva mezi mistrem Františkem de Rossim a Fabiem Ursolinim, prokurátorem kardinála Dietrichštejna o vyhotovení dvou mramorových oltářů v římském kostele S. Silvestro in Capite, Řím 9. VII. 1601 ASR, Congregazioni religiose femminili, Clarisse cappuccine di S. Silvestro in Capite, busta 1993, fasc.2, (bez foliace): A dì 9 di luglio 1601 in Roma Přílohy, str. 6 Si notifica in virtù di questo scritto, qualmente Mastro Francesco de Rossi, scarpellin fiorentino et Antonio suo compagno si obbligano di fare all’ill.mo s.r car.l Dietrichstain li lavori delli dui altari de marmo nella chiesa di San Silvestro conforme al disegno: di marmo però di S. S. ill.ma quale si ritrova alla detta chiesa, et tutti li marmi o misti che vi mancassero si obbligano esso parimente di metterglieli, ricevendone degl’altri bianchi in cambio equivalenti a suoi. Cominciando lavori alle basi et continuando da esse in giù tutto l’resto à ragione di baiocchi 25 il palmo, da misurarsi in pelli tutto quel che si vede quando sarà murato, et promettendo di fare il tutto con la debita diligenza. In fede di che sarà sottoscritto da esso Mastro Francesco et dal s.r Fabio Ursolini à nome di esso ill.mo s.r car.l à di et anno come di sopra. Io Francesco detto di sopra prometto e confermo quanto in questa si contiene di mano propria Io Fabio Ursolini come procuratore del s.r card.l Dietrichstain mio patron et s.r m’obligo pagare a Mastro Francesco come di sopra mano propria František kard. Dietrichstein papeži Klimentu VIII., Kroměříž 5. IX. 1601 Originalis: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 39rv + 50rv. Originalis manu propria cardinalis scriptus. Designatio destinatarii in margine inferiori f. 39r: Alla Santità di N.ro S.re. Nota alia manu f. 50v: Al C. S. G. Questo negotio è gia finito. B.mo P.re Con la presente lettera prostrato in terra bacio con ogni summissione i ss.mi piedi di V. S.tà, alla quale con brevità humilissimamente dico, che la badia Sarense non sta in quel stato di quà che si informa alla V. B.ne, che per non fastidirla ho commesso a Fabio Ursolini lo espona insiemi con altri miei negotii humilissimamente a V. S.tà a bocca, alla quale supplico con ogni summissione concedere audienza e fede. A li dieci di questo ha intimato Sua M.tà Cesarea una dieta in Prin1373 per le cose de la guerra. Piaccia al S.r riesca il tutto al servitio di Dio, di V. S.tà e della christianità. E quì di novo prostrato in terra a li piedi di V. B.ne supplico per la sua ss.ma benedittione. Di Gremsir a 5 di settembre anno 1601. Di V. S.tà indegnissimo et humilissimo servitor et cappelano et infimissima creatura Il card.l Dietrichstain František kard. Dietrichstein Cinziovi kard. Passeri-Aldobrandinimu, Kroměříž 5. IX. 1601 Originalis: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 31rv - 32rv. Originalis manu propria cardinalis scriptus. Designatio destinatarii in margine inferiori f. 31r: S.r car.l S. Giorgio Ill.mo et r.mo s.r, s.r mio et padron colendissimo Da lì miei mi vien scritto che ho in V. S. ill.ma un vero protettore in ogni cosa et in particular nell’unione dell’badia Sarense, il che se ben prima come di un princepe 1373 i. e. Brünn, Brno. Přílohy, str. 7 realissimo era certissimo vengo con tutto ciò di novo a basciar humilissimente le mani et assicurar a V. S. ill.ma che mai sarò ingrato servitore et la preggo ricognoscermi per tale et come tale favorirmi in quello che a boca referirà Fabio Ursolini. Qui Sua M.tà Cesarea ha intimato per li dieci di questo una dieta per soccorsi estraordinarii per la guerra, quello che se concluderà, scriverò subito a V. S. ill.ma, alla quale di novo con ogni summissione bascio le ill.me mani. Di Cremsir a 5 di settembre anno 1601. Di V. S. ill.ma et r.ma humilissimo et obligatissimo servitor mentre vivo Il card.l Dietrichstain František kard. Dietrichstein Cinziovi kard. Passeri-Aldobrandinimu, Brno 20. IX. 1601 Originalis: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 40rv + 49rv. Copia moderna: ? Originalis cum nota finali et subscriptione manu propria cardinalis factis. Designatio destinatarii f. 49v: All’ill.mo et R.mo s.re padrone e s.r mio colendissimo, il s.r car.l San Giorgio. Ill.mo et r.mo s.r et padron mio colendissimo Per la presente con ogni reverenza bacio le mani a V. S. ill.ma sodisfacendo a quanto le promisi per le passate mie con darle conto, che nella dieta ultimamente celebrata in Bruna si è concluso, che alla M.tà dell’imperatore per soccorso straordinario della guerra si tenghi pronto il decimo huomo trattenuto a nostro soldo per 3 mesi ai bisogni occorenti. Per generale di questa gente si sono nominati tre baroni, de’ quali la M.tà Sua elegga qual più le piace: il s.r Strain, il s.r di Cunubits et mio fratello Massimiliano. Adesso si fanno i giuditii, dove si è fatto tanto, che gl’heretici quali haveranno offitii nell’avenire debbano prestare il giuramento alla catholica, il che era stato tralassato per molto tempo adietro et già doi l’hanno fatto. Aspetto l’Oliviero con sommo desiderio, ma fra tanto ringratio infinitamente V. S. ill.ma delli buoni ufficii che ha fatti per me, a quali non sapendo come corrispondere, dirò che V. S. ill.ma allora pensava favorir se stessa, mentre cercava beneficar me, cosa sua et suo devotissimo e fidelissimo servitore et con questo pensiero creder haver sodisfatto a quell’obligo, al quale ne pure in minima parte mai sodisfarei. Alla S.tà di N.S. prostrato in terra con ogni sommissione bacio i ss.mi piedi, supplicando V. S. ill.ma a darle conto di quanto scrivo con degnarse a perdonarme se non lo fo io e se a lei scrivo per mano del segretario, perché da un catarro assieme con un gran dolor di testa sono malamente travagliato. Qui resto con raccommandarme alla benigna gratia di V. S. ill.ma, alla quale prego compita felicità. Di Bruna li 20 di settembre 1601. D. V. S. ill.ma et r.ma [manu propria cardinalis:] Non so come possa io ringratiar a V. S. ill.ma del amor che mi porta come a suo indegnissimo servitor, se non con mostrar con le opere che sono et saro mentre vivo humilissimo et obligatissimo servitor Il card.l Dietrichstain Přílohy, str. 8 Jacomo Oliverio Cinziovi kard. Passeri-Aldobrandinimu, Praha 28. X. 1601 ADP, Fondo Aldobrandini, busta 6, f. 81rv-82rv. Dvojlist. Italsky, vlastní rukou odesílatele s podpisem a osmihranným obvyklým sekretem z červeného vosku pod papírovým krytem přitištěným na fol.82v. Adresa fol. 82v: All’Ill.mo et R.mo S.r mio Sig.r et Padron unico et colendissimo, il s.r card.l S. Giorgio. Příjemec. pozn. fol. 82v: 1601. Praga li 29 di ottobre. Il cavalier Oliviero. Ill.mo et r.mo s.r et padron mio unico et colendissimo Quì in Praga ove me ritrovo ancor non espedito, se ben con speranza d’uscirne, questa settimana dal campo d’Alba Reale al s.r amb.re di Malta l’inclusa relatione da un cavalier suo parente ch’ivi se ritrova col Ser.mo Arciduca, la quale perché contien molti particolari che s’hanno per verissimi, m’ha dato ardire d’inviarla a V. S. ill.ma, che se ben mi rendo certo per altra strada havrà inteso à quest’hora il tutto, tuttavia per obbedir’ al cenno, che mi comandò in Roma, mi son valso dell’occasione per humilmente inchinarmele avanti. Dicano che dopo seguita l’ultima fattione si fuggissero dalla cità due Ungari et altretanti Franzesi et andassero al campo Turchesco, per insegnarli et condurli ivi per via sicura, di che s’è l’conte Asolani quivi destinato colla sua compagnia non s’accorgeva, con tutto che fosse di notte, et con buone moschettate non li ributtava, facilmente s’impatronivano. Le cose di quà continuano sempre coll’istessa solitudine et inresolutione, se ben S. M.tà a tutte l’hore dimanda se vi sono nuove degl’eserciti. Di Canigia tuttavia si spera, ma freddamente se ne raggiona et dà gran noia questa tardanza. Hier matina il s.r Carlo de Lietichstain disse in tavola del s.r amb.re di Spagna, che s’erano mandate le teste delli Bascia et altri principali, fatte al campo, a Canigia per mostrarle a quei di dentro, aciò si sbigotissero et si levassero di speranza di soccorso per quella via d’Alba Reale. Da tutte le parti si dimandano danari a S. M.tà per la soldatesca, e qui non è un soldo, che tutto l’mondo grida. E ben ch’ogni giorno si facci conseglio, non si risolve nulla di buono. Per lettere venute hieri sera dal colonello Prainer dal campo al cammerario Prainer suo fratello quì, dicono che li gianizzeri s’erano rivolti contro il Primo Visir, minacciandoli della vita, perché li voleva trattener quivi fuor del loro uso. Passato il tempo di maniera, che havevano tagliate le corde ai Padiglioni et era stato costretto cominciar ad inviar l’esercito alla volta di Buda, alla cui partita gl’imperiali disegnavano darli alla coda per consumarne piu che li sarrà possibile. Morse martedi quel Zico calvinista astrologo o negromante gia si caro a S. M.tà ostinatissimo nella sua perversa religgione, cantando secundo l’uso loro sin al fine. Dicono habbi lasciato 4 figlioli, 2 femine et 2 maschi, et instrumenti della sua professione et di mattematica per molti migliaia di ducati, cose stupendissime, et anco libri esquisiti et di grandissimo valore, le quali cose S. M.tà par che si lasci intender voler tutte per se. Par che quel Macoschi, aiutante di camera dell’istessa mala setta ch’à tutti era superiore (etiam officiali et personnaggi) d’esser favorito, cominci a titubare. Přílohy, str. 9 Il s.r conte della Torre sta tuttavia penando, è mantenuto di buone parole, ma con poca esecutione di fatti sin hora. Sabato giunse l’amb.re di Toscana, successore a mons.r Concino, il quale dicano quanto prima cerca espedirsi per il ritorno in Italia. Della nuova mandata a S. M.tà dal s.r amb.re di Spagna et ad’altri ss.ri di quì, non è pur venuto niuno à darli il para bien per il nascimiento dell’Infante, cosa, che ha S. S. ill.ma molto osservata. Non ho con che più gl’esser molesto. Resto pregando N.ro S.r Iddio le conceda ogni colmo di felicità et alla clemenza di V. S. ill.ma divotamente m’inchino. Di Praga li XXVIIII d’ottobre 1601. Di V. S. ill.ma et r.ma Humilissimo et devotissimo servitore minimo et eterno Jacomo Oliverio Jacomo Oliverio Cinziovi kard. Passeri-Aldobrandinimu, Praha 5. XI. 1601 ADP, Fondo Aldobrandini, busta 6, f. 85rv-86ABrv. Dvojlist a obálka. Italsky, vlastní rukou odesílatele s podpisem. Adresa fol. 86Bv: All’Ill.mo et R.mo S.r et Padron unico et colendissimo, il S.r Card.le S. Giorgio. Příjemec. pozn. fol. 82v: 1601. Praga li 5 di novembre. L’Oliviero. 4 strany. Ill.mo et r.mo s.r et padron unico et colendissimo Subito giunto in Praga, intesi che il s.r D. Baldassar Marrada, cavaliere di S. Giovanni, era andato al campo d’Albareale col Ser.mo Arciduca. Mi parve scriverle et pregar insieme il s.r amb.re di Spagna, suo parente, d’accompagnar la mia col l’authorità d’una sua, perché questo cavaliero nell’occasione procurasse far acquisto di qualche libro di lingua Arabica. Risponde con lettere dei 28 del passato (ove manda anco all’amb.re di Malta l’alligate nuove) che di già n’ha in suo potere 6 et altre tanti il s.r Antonio Cavriati, il quale intendendo il desiderio del s.r amb.re, volse a competenza d’esso s.r Marrada star per la sua parte. Dicono esser libri di buona qualità, se ben non di che trattino, ma non per questo voler lasciar di non procurarn’altri per la cita se li troveranno. Ho volsuto di tutto dal humilmente conto à V. S. ill.ma send’io di partenza in breve di quì per ritrovar l’ill.mo s.r car.l in Moravia, acciò sappia che venend’i libri in mano del s.r amb.re, che tanto desidera servire V. S. ill.ma, e restato meco veder se saranno degni di venirl’avanti et ritrovandoli buoni, che non siano di qualche loro incantesmo, di prender cura inviarli per la posta all’ambasciatore della M.tà cattolica in Venetia, acio de li per via di mons.r nuntio od’altra migliore si ricapitino a V. S. ill.ma. La s.ra D. Maria di Pernestan giovane questa matina m’ha fatto chiamar, per ch’io cometesse al s.r Fabio in suo nome alcune immagini di pittura in rame à suo gusto, come dice me ne darrà nota et dopo mi comandò espressamente facesse riverenza in suo nome à V. S. ill.ma, ricordandoglila servitrice assiemi con il s.r Ratislao suo figliolino. Le fa parimente riverenza il s.r ambasciatore di Spagna. Quello di Fiorenza sta di partenza di giorno in giorno et se ben ha dimandato audienza, non per ciò l’ha hauta et hier matina mandò, mentre io era con il s.r Carlo à disnare à pregarlo che volesse dirlo a S. M.tà et egli ricusò di farlo con scusa che non Přílohy, str. 10 era cosa appertinente all’officio suo. Cosa che quì si piglia in altro senso, poiché essendo vacata tra l’altre cose una compagnia di cavalli in Transilvania et scrivendo il s.r Giorgio Bast’ a favore d’un fratello del conte Cavriolo, dopo molti negotiamenti dicendole esso s.r Carlo c’havrebe fatto ogni sorte d’officio con S. M.tà come le pareva convenevole per tanti rispetti. Incontrandosi l’istessa matina et l’istess’hora esso conte con il Barbitio, le disse che S. M.tà il giorno avante l’havea fatto gratia della compagnia per suo fratello. Da che si vede apertamente con molt’altri segni che l’solo Barbitio negotia et fa tutto et gl’altri sono per insegna. Nella tavola hier matina furon un fratello minore del s.r Carlo, luterano1374, et il s.r Zaccaria Raiscofol, pagatore generale degl’eserciti, calvinista1375. Li ragionamenti del cui pagatore tutti furon in dispregio de’ cattolici et se non apertamente, almen sotto coperta della Sede Apostolica et dell’autorità quasi schernendosi, di che non mi maravigliai, ma si ben restai mal edificato del s.r Carlo, che fomentasse et desse causa al raggionamento, al quale poi ch’io hebbi collerato et con modestia risposto secondo l’occasione, mi risolsi di dire che non sapevo ciò che volesserro dire, ma che sapevo ben di certo che S. S.tà faceva opere santissime et di tanta pietà, quanta loro istessi volendo dir il vero, verso loro istessi conoscevano et che era un santo che quando fossero stati in Roma à veder l’attioni sue, son sicuro c’haverebbeno detto che la persona sua et l’attioni della chiesa cattolica et del sacro colegio erano giudate dallo Spirito santo. All’hor rispose il s.r Carlo: “Veramente a S. S.tà credo certo di buona vita.” Tutto sia appresso V. S. ill.ma et solo perché conosca gl’humori di quà et quello che meritano. Non ho con che più fastidirla. Divotamente me l’inchino et prego quelle maggiori felicità che possano venir dalla larga mano del s.r Iddio. Di Praga li V di novembre 1601. Di V. S. ill.ma et r.ma Humilissimo et devotissimo servitore minimo et eterno Jacomo Oliverio Jacomo Olivieri Pietru kard. Aldobrandinimu, Kroměříž 26. XI. 1601 ASV, Fondo Borghese I, vol. 651, f. 155rv + 162rv Italsky, vlastnoruční dopis. Designatio destinatarii 162v: All’Ill.mo et R.mo S.r mio et Padron sempre colendissimo il S.r Car.lr Aldobrandino. Příjemec. pozn. ibidem: Rispondere amorevolissimente. Cremsir 26 di 9bre 1601. Il S.r Giac.o Olivieri. Pečeť přitištěná pod papírovým krytem, osmihranný sekret, ve štítu strom (oliva), klenot nezřetelný. Ill.mo et r.mo s.r et padron sempre colendissimo Non ho scritto a V. S. ill.ma di ricordarmele quell’obbligato et divoto servitore che me gli professo mentre viverò, perché dal giorno che partii di Roma sono stato sempre in moto. Hora giunto dall’ill.mo s.r padrone et visitatolo ä nome di V. S. ill.ma come mi comandò, non ho volsuto lasciar di rappresentarle l’alegrezza che ne senti vedendosi favorito dalla benigna memoria di lei, che come quello, che sopra tutti gl’altri pretende 1374 Hoc verbum supra linea scriptum post stensionem litterarum. 1375 “calvinista” scriptum pre corrigendum verba originalia “ambidue calvinisti. Přílohy, str. 11 avanzar di desiderio ed’obligo di servirla cosi delle continuate gratie tien quell’osservata memoria, che maggior le conviene. Dal s.r Ursolini intenderà V. S. ill.ma la buona risolutione fatta da esso s.r car.le di ritirarsi dalla spesa et della riforma della sua fameglia, et perché tra gl’altri, S. S. ill.ma ha fatto a me gratia particolare di rimandarmi a Roma, ho volsuto con quest’occasione ridar a memoria di V. S. ill.ma l’humil ossequio mio et il continuato desiderio di poterla servire, il quale si come non ha pari al mondo di quanti le vivono servitori, così mi sprona a partirmi quanto prima per venir ad inginocchiarmele avanti et vedermi una volta favorito dal S.r Iddio di poter svenarmi il sangue in suo servitio, dalla cui Divina M.tà le desidero ogni compimento di felici gratie et divotamente me gl’inchino. Di Cremesir li XXVI di novembre 1601 Di V. S. ill.ma et r.ma Humilissimo et divotissimo servitore minimo Il Cavalier Jacomo Oliverio František kard. Dietrichstein papeži Klimentu VIII., Kroměříž 28. XI. 1601 Originál: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 6rv - 7rv. Originalis manu propria cardinalis scriptus. Nota alia manu in margine f. 7r: Ci piacono le riforme, ma sicome dover il lice. fusa ... non si caput meum. B.mo P.re La gratia che V. B. me ha fatta con il breve delli 18 d’agosto et con l’altro dei 27 de ottobre congionta con quello che da parte suo il mio maestro di camara m’ha referto a bocca e tanto grande che non solo non ho parole, ma ne anco me le posso imaginare per rengratiarla. E se bene con alcuna parola spagnola potrei in qualche modo darle ad intendere l’obligo mio, non lo posso fare, acciò non si dica ch’io sia Spagnolo. Mi butto si bene con ogni summissione a i ss.mi piedi di V. S.tà et con l’animo reconosco quell’obligo quale nessuna lengua, se ben spagnola fosse, basta ne esplicare ne rengratiarle. E perché vita e robba depende da V. S.tà, non voglio tralassare de dirli alcuni miei particulari, sapendo massime quanto con il comunicarle possano con la sua ss.ma benedittione esser sovvenute le cose mie la bon. mem. dell’antecessore mio per le spesse fatte da lui ne viaggi et in altre occorrenze ha lassato questo vescovato gravato di molte migliara de debiti a quali sono io obligato come successore. Aggiungo a questo il che penso sia molto ben noto alla S.tà V.ra, come nel primo ingresso ho fatto per negotii publici molti viaggi con quante spese et interessi Dio il sa. E se bene ci resta tanta entrata che posso sustentarme da car.l e da par mio, con tutto ciò devo haver riguardo, caso ch’io venisse a morire, di poter lassar questo vescovato se non in tutto, almeno in parte alleggerito da tanto peso. Per il che ho risoluto di licentiare la mia famiglia et retirarme con pochi servidori et così in 3 o 4 anni uscir di ogni travaglio. Ma poiché fra miei servitori sono molti Italiani, como quello che quanto ho, l’ho recevuto da V.B. in Italia, non vorrei in modo alcuno licentiarli senza qualche provedimento et perché di quà, como V. S.tà sa, non ho modo da poterlo fare, reccorro al vero fonte, cioè alla benignità et clemenza di V. B., supplicandola con quell’affetto che so et posso maggiore che acciò non dicano haver perso il tempo in servirme, si degni concedermi da 500 scuti di pensione o qualche vacanza in Spagna, havendo io la naturalezza a me Přílohy, str. 12 per poter impor la pension et distribuirli fra di loro. Che l’assecuro che questa sarà una fra le maggiori consolationi che V. B. possa dare a questa sua benché indegnissima creatura. Qui resto prostratto a suoi ss.mi piedi, supplicando la ss.ma benedittione. Di Cremsir a 28 di novembre anno 1601. Di V. B. infinissimo et humilissimo servitor e capellano et indegnissima creatura Il card.l Dietrichstain František kard. Dietrichstein Cinziovi kard. Passeri-Aldobrandinimu, Kroměříž 29. XI. 1601 Originalis: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 4rv + 9rv. Originalis cum subscriptione et postscriptum manu propria cardinalis. Designatio destinatarii f. 4r in margine inferiori: l’ill.mo S. Giorgio. Ill.mo et r.mo s.r padrone et s.r mio colendissimo Il catarro che solevo patir ne’ denti mi suol visitar spesso spesso nella testa, dove da hieri in qua mi da grandissimo dolore et mi fa stare in letto senza permettermi di poter sopplire all’obligo di scrivere a V. S. ill.ma di mia mano. La supplico che mi perdoni, se non scrivo io stesso e mi scusi. È arrivato finalemente l’Oliviero et m’ha consegnata la lettera di V. S. ill.ma oltre la quale più a pieno a bocca m’ha referto con quanta solecitudine et affetto si sia adoprata nelle cose mie. Ill.mo s.r mio, non ho modo ne parole da poterla rengratiare, perché le gratie che mi fa superano fuor di modo i meriti miei. Conservo però et conservarò sempre finché vivo nel grato animo mio la grandezza degl’obblighi che le devo con speranza di havere un giorno occasione di comprobarle questa pronta volontà con spender anche la vita stessa per servitio suo. Il mio agente darà conto a V. S. ill.ma della resolutione ch’ho fatta sopra il reformar la mia famiglia et la gratia che con l’ombra di V. S. ill.ma domando da N.S. Remettendomi nel resto a esso agente le dirò solamente che per remediare alle cose del vescovato m’è convenuto farlo. Fra li servitori italiani dunque che partono è l’Oliviero, del quale perché mi era grato et nelle cose mie fedel servitore, me privo mal volentieri. Se ne ritornerà adunque e lo rappresento a V. S. ill.ma, acciò si degni receverlo sotto l’ombra della sua protettione, dalla quale egli mai si è allontanato et ha servito a che è e sarà vero humilissimo e devotissimo servitor di V. S. ill.ma et come tale affettuosissimamente le bacio le mani. Di Cremsir li 29 di novembre 1601. Di V. S. ill.ma et r.ma [manu propria cardinalis:] V. S. ill.ma si degnara scussarme il non scriver di man propria et creder che non ha piu vero et real servitor ad ogni suo ordine et quel vivero et moriro et resto humilissimo et obligatissimo servitor mentre vivo Il card.l Dietrichstain Přílohy, str. 13 František kard. Dietrichstein Cinziovi kard. Passeri-Aldobrandinimu, Kroměříž 20. XII. 1601 Originalis: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 13rv + 16rv. Originalis manu propria cardinalis scriptus. Designatio recipientis in margine f. 13r: S. Giorgio. Ill.mo et r.mo s.r mio et padrone colendissimo Col ritorno del Olivier pago a V. S. ill.ma il comun tributo del ss.mo Natale di N.ro S.re, ma con unica vera et perpetua devotione che in qusto non cedo a huomo del mondo, di che farà fede detto Olivier, al quale supplico V. S. ill.ma dia fede non solo come a mio maestro di camera, ma anco come a suo proprio servitor, di che lui si preza più che di qualsivoglia altra cosa et io di viver et morir nel numero dei minimi et come dale [!] bascio a V. S. ill.ma humilissimamente le mani. Di Gremsir a 20 di decembre anno 1601. Di V. S. ill.ma et r.ma humilissimo et obligatissimo servitor mentre vivo Il card.l Dietrichstain František kard. Dietrichstein Cinziovi kard. Passeri-Aldobrandinimu, Kroměříž 13. V. 1603 Originalis: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 68rv - 69rv. Copia moderna: Přepisy 174-1 Cit.: NBD IV.3 [1603-1606], n. 39, s. 19 (regest) Originalis manu propria cardinalis subscriptus. Designatio destinatarii in margine inferiori f. 68r: Ill.mo S. Giorgio. Ill.mo et r.mo s.r mio, s.r padron colendissimo Non ho tanto di tempo per la continua occupatione mi reca la dieta che al presente tengo delli miei stati di poter sodisfare di mia mano all’obligo di avvisar V. S. ill.ma di alcune cose passate intorno alla religione, mentre sono stato in Silesia a visitare alcune mie città, come di altro successo. Lo farà con buona gratia di V. S. ill.ma il mio agente col cavalliero Oliviero et io con questa facendoli humilissima riverenza le prego dal S.r quanto di felice si può desiderare. Di Cremsir il di 13 di maggio 1603. Di V. S. ill.ma et r.ma [manu propria mittentis:] Ill.mo s.r mio, a V. S. ill.ma che né più obligato né più desiderosso di servir a V. S. ill.ma habbia servitor et di novo resto mentre vivo fidelissimo et obligatissimo et humilissimo servitor Il card.l Dietrichstain Přílohy, str. 14 František kard. Dietrichstein Cinziovi kard. Passeri-Aldobrandinimu, Kroměříž 26. XI. 1603 Originalis: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 76rv + 83rv. Copia moderna: Přepisy 174-1 Originalis manu propria cardinalis scriptus. Designatio destinatarii f. 83v: All’ill.mo et r.mo s.r padron mio colendissimo, il s.r car.l San Giorgio et sigillum secretum cardinalis Dietrichstaini in cera rubea. Ill.mo et r.mo s.r mio, s.r et padron colendissimo Dall’Oliviero nostro mi vien data la da me tanto desiderata et dal S.r pregata total ricuperatione della sanità di V. S. ill.ma, di che ne do gratiae a S. D. M.tà et me ne congratulo seco di tutto cuore. Piaccia a N.ro S.re conservarla per sempre felicemente per bene universale et per mio gusto et bisogno, per il quale al presente confidentemente riccorro a V. S. ill.ma come a mio signolar patrone et protettore, aciò si degni avvisarmi di quello io deva risolvermi intorno ad accettare la protettione delli stati hereditarii, havendo io con tanta ragione et con l’authorità et raccommandationi di N.S. et di V. S. ill.ma preteso et richiesta la di Germania, assegnata di gia al s.r car.l Paravicino. Io quanto a me non la acettaria, ansi avrei di resentirmene, se da S. M.tà non mi fosse dato altre satisfattioni, come in quella corte procuro. Di tutto più a pieno V. S. ill.ma sera informata dal mio agente, al quale supplico dar grata udienza et per fine bascio humilissimente le sue ill.me mani. Di Cremsir a 26 di novembre 1603. Di V. S. ill.ma et r.ma humilissimo et obligatissimo servitor mentre vivo Il card.l Dietrichstain František kard. Dietrichstein papeži Klimentu VIII., Olomouc 21. I. 1604 Originalis: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 86rv + 93rv. Copia moderna: Přepisy 174-1 Originalis manu propria cardinalis scriptus. B.mo P.re Ancorche molte et gravi cagioni mi ritenessero di accettare la protettione delli stati hereditarii, era la prima di esse il non saper se fosse opprovato [!] cio dalla S.tà V.ra. Hora che si ha degnata farmi accenar il voler suo, l’ho col nome di Dio et de la Ss.ma Vergine accettata, sperando come devotissima se ben indegnissima creatura di V. B.ne di esser nelle occorenze sotto l’ombra sua clementissima favorito et protetto. Il resto referirà mio agente et io prostrato per terra bacio humilissimente li santissimi piedi supplicandola per la sua benedittione. Di Olmiz a 21 di gennaro 1604. Di V. S.tà infimissimo et indegnissimo servo et cappelano, indignissima et obligatissima creatura Il card.l Dietrichstain Přílohy, str. 15 František kard. Dietrichstein Cinziovi kard. Passeri-Aldobrandinimu, Kroměříž 4. V. 1604 Originalis: ASV, Fondo Borghese, III, 102ab, f. 89rv - 90rv. Originalis cum postscripto et subscriptione manu propria cardinalis facta. Ill.mo et r.mo s.r mio, s.r et padron colendissimo Di quanto sia passato sin hora nella causa di Hovorio, n’ha dato a V. S. ill.ma relatione il mio agente, sicome anche credo havera veduto li apostoli mandati a N. S. da me, li quali inviai prima a detto Elia a Bruna, havendomeli egli per sue lettere (quali pure ho mandato costà) dimandati, benche passato di molto il tempo iuridico. Ma non siando stato ritrovato in Bruna, di dove mi scrisse, ne sapendo il capitolo, al quale havevo ordinato ch’ce li consignasse, dove si fosse andato, me li rimandò. Onde subito li indrizai a S. S.tà la pruova di tutte quelle cose ch’in detti apostoli solamente s’accennano si farà (siando già il tutto in pronto) quando, dove e dinanzi a chi piacerà a N. S. et a V. S. ill.ma. Et perché mio agente et il cavallier Oliviero mi scrivono con quanta clemenza V. S. ill.ma ode le occorrenze mie, pero ringratiola infinitamente et reputo soverchio raccommandarli più cosa dove ho tanta ragione, che tratta del honor mio et importa tanto alla iurisditione ecclesiastica et all’osservanza del sacro Concilio di Trento et massime in questi paesi, li quali per il mal essempio di Hovorio in veci di far profitto, come hanno con l’aiuto del S.re incominciato, torneranno a dietro et l’autorità delli vescovi resterà in poca stonia, per non dir vana et ogni nostra faticha gittata et tanto più, quanto che non mancha chi in vece di promovere come doverebbe le ragioni della chiesa et la religion catholica la tiene indietro, favorendo più li heretici et cercando di impedire dal canto suo la conversione d’essi, usurpandosi di più quello che è d’altrui, si come potrà vedere dalla lettera scrittami di Vratislavia, la quale confidentemente mando a V. S. ill.ma et più diffussamente intendere dall’Orsolini, quando sarà senza suo incommodo servita di udirlo. Il qual li riferirà ancora un altra lettera scrittami dal s.r marchese di Castiglione in raccommandatione di Elia, con quella che io ho rescritto, rimettendomi sempre al prudentissimo giudicio di V. S. ill.ma et alli commandamenti suoi intorno a quello vorrà che io faccia. Supplico ancora V. S. ill.ma mi perdoni ch’io scrivo per man di altri, poiche se ben sono per Dio gratia risanato, mi trovo ancora molto debole. Bacio a V. S. ill.ma humilissimamente le mani e le prego dal S.r ogni prosperità. Di Cremsir li 4 di maggio 1604. Di V. S. ill.ma et r.ma [manu propria mittentis:] V. S. ill.ma mi creda che gli sono vero servitor et per il rispetto scriverebbe di man propria, ma la debolezza mi scusarà. Resto vivo et morto humilissimo et obligatissimo servitor di core mentre vivo Il card.l Dietrichstain Neznámý bankéř Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím, s. d. [po 2. VI. 1605] Originál: RAD, kart. 438, i.č. 1907/137, fol. 406-407. Vyúčtování, italsky, filigrán. 2 listy, pravděpodobně neúplné. Danari pagati in più volte all’Olivero come per sue ricevute appreso Fabio et Mercati. Přílohy, str. 16 A X d’ agosto 1600 scudi cento trenta come per sua recevuta sc. 130 Addi 3 di settembre 1601 scudi cento come per sua recevuta sc. 100 Addi 6 di marzo 1603 scudi cento come per sua recevuta sc. 100 Addi X di maggio 1603 scudi 10 come per sua recevuta sc. 10 Addi 5 di marzo 1605 scudi cento come per sua recevuta sc. 100 Addi 2 di giugno 1605 scudi centoquaranta quattro al banco d’Rocci et Rodiani et baiocchi 50 dico sc. 144,50 ------- 584,50 ------- E più scudi 75 baiocchi 50 presi li giorni passati dal Guicciardini per ordine del s.r car.l per donare al s.r Prospero ch’a me disse non voler danari sc. 75,50 ------- Intutto sc. 660,-- Di tutti questi danari si fa buono all’Olivero cento scudi come per lettera del s.r car.l dico sc. 100 Il restante va a conto de sue provisioni come può restare debitore il s.r car.l hora di 165 sc. com’è stato fatto nelli conti, che la provisione a X scudi il mese comincia de’ guigno del anno 1602 dico František kard. Dietrichstein papeži Pavlu V., Mikulov 21. XI. 1608 Originalis: ASV, Fondo Borghese, II, 326, f. 60rv+65rv. Cum firma mittentis. Nota cancellariae, f. 60v: Nichilspurg 21 di novembre 1608. Del s.r car.l Dietrichstain. In materia del’Orsolini già sua agente. Si disse al cavaliere Olivieri quanto comandò N.S. F. 65v: Al Malacrida. B.mo P.re Da Fabio Orsolini già mio agente in cotesta corte ne ricevo molti disgusti da alcuni anni in quà et il maggiore che intendo haver lui contra ogni giustitia et equità molestato la S.tà V.ra alcune volte con memoriale contra me et contra quello che in nome mio il marchese di Castiglione con ogni sorte d’amorevolezza et liberalità nel saldare i suoi conti ha concluso, di che ne seguì poi contratto in forma, di che credo sarà gia V. B.ne informata. Ora ho voluto ricorrere a S.mi piedi suoi supplicando V. S.tà humilissimamente resti servita di comandare si commeta la causa a giudice che spedita et totalmente determini quello si deve fare, non permettendo che simil persona in pergiuditio della riputation mia vada con cosi iniqua causa spargendo il nome mio per li tribunali et se il cavaliere Oliverio adesso mio agente si truova incolpato d’haver datto occasione fuor dei termini convenienti, V. S.tà comandi sia castigato. Et basciando prostrato a terra i ss.mi piedi di V. B.ne supplico il S.r Iddio ce la conservi fe- licissima. Di Nichilspurg 21 di novembre 1608 Di V. B.ne Infimissimo, humilissimo et subditissimo servo et capelano Přílohy, str. 17 il card.l Dietrichstain Scipio kard. Borghese Františku kard. Dietrichsteinovi, Řím 8. I. 1611 Registrum Joh. Bapt. Confalonieri: ASV, Fondo Borghese I, vol. 952, f. 15rv Copia registri: BAV, Barb. lat. 5955, p. 26-27 Copia moderna: Přepisy, kart. 174-4. Dal cavaliero Oliviero che mi ha presentato le lettere di V. S. ill.ma delli 21 del passato credentiali in lui, ho inteso le ragioni ben gravi, che l’hanno mossa a transferirsi a Vienna, sopra di che mi rimetto alla risposta, che fa N. S. medesimo a V. S. ill.ma col breve annesso. E con rinovarle in memoria il mio desiderio che conservo di servirla con tutte le forze mie, bacio a V. S. ill.ma humilmente le mani et le prego felicità continua. Di Roma li 8 gennaro 1611 Scipio kard. Borghese Františku kard. Dietrichsteinovi, Řím 16. VII. 1611 Registrum Joh. Bapt. Confalonieri: ASV, Fondo Borghese I, vol. 952, f. 16v-17v Copia registri: BAV, Barb. lat. 5955, p. 30-31. Copia moderna: Přepisy, kart. 174-4. N.S. ha inteso per la lettera di V. S. ill.ma delli 17 del passato quello che le è piaciuto scrivere alla S.tà Sua intorno alle sue pretensioni nel negotio dell’abbadia di Sara, per il quale dice Sua B.ne che non occorirà ch’ella pensi di lasciare la sua residenza per venire a Roma a procurarne la speditione, perché senza la presenza sua si finirà in breve et come si spera, con sodisfattione di V. S. ill.ma, la quale non lasciarò io d’assicurare che quanto al cavaliero Oliviero, suo agente, è stato sempre diligentissimo in questo negotio et l’ha portato con quella maggiore sollecitudine, che si poteva da lui desiderare. Nel resto posso dire a V. S. ill.ma di me stesso, che continua in me medesimo mio un desiderio intenso di comprobarle con vivi et efficaci effetti la vera osservanza, che le porto. Et baciandole intanto etc., le prego dal S.re Dio ogni desiderata felicità. Di Roma li 16 di luglio 1611. Vyúčtování Jacoma Olivieriho Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím [12. I. 1612] Originál: RAD, kart. 438, i.č. 1907/137, fol. 347-349. Vyúčtování, italsky, vlastnoručně, 4 folia. Nota f. 349v: Conti di 1611 d’Olivieri. 347r Jesus Maria Spese fatte da me Jacomo Oliverio in Roma per l’ill.mo et r.mo s.r car.l principe Dietrichstain mio clementissimo s.r nell’anno 1611 per l’agentia, con la somma de’danari venutimi in mano di S. S. ill.ma dal mese d’agosto 1611 persino li XII di gennaio 1612 Přílohy, str. 18 348Ar 1611 Nota di spese, che si sono fatte per l’ill.mo et r.mo principe car.l Dietrichstain dà me Jacomo Oliverio suo humilissimo creato nell’agentia in questo anno 1611 in Roma In prima a dì 13 di marzo 1611 deve dar S. S. ill.ma et r.ma giulii quindici, tanti pagati ad un libraro per un libro delle medaglie antiche compro di suo ordine et mandatolo per il s.r canonico Mas. dico sc. 1,50 E a dì 24 aprile deve dar scudi ventiquattro e baiochi sessantacinque per tanti spesi in vestirmi di coruccio per la morte del s.r conte d’Massimiliano suo fratello, che sia in cielo, così comandatomi dà S. S. ill.ma dico sc. 24,65 E a dì XI di maggio deve dar S. S. ill.ma ducati dua di camera per la scrittura d’un breve dà poter visitar regolari, d’ordine di S. S. ill.ma dico di moneta sc. 2,50 E a dì 15 d’ottobre deve dar scudi quatordici e baiocchi venti per tanti, che si pagarono 12 berette rosse da car.l a mastro Marchionne berettaro con la sua scatola mandate a S. S. ill.ma di suo comando sc. 14,20 E a dì detto per sin li 14 di novembre deve ducati dicisette di camera pagati per l’espeditione della legatione, ciò è ducati 4 per la scrittura di due brevi alla secreteria, et dua simili alli giovani, che scrivevano per mancia, aciò scrivesserò quanto prima per esser in tempo, et allo scrittore apostolico secreto altri 6, che non volse altro che quello che andava alla massa lasciandoci il resto, et per la scrittura delle maiuscole altri 3, et per il breve ultimo della prorogatione della legatione altri dua che sono in tutto ducati 17, li quali di moneta fanno sc. 22,95 E più deve dar per quattro grosse di corde di lenio scudi 7 baiocchi 56 pagati al s.r Quintilio Vaii, che li fece venir da Fiorenza per il s.r D. Massimiliano dico sc. 7,56 E a dì 25 detto deve dar scudi 5 baiocchi 92 per tanti pagati al copista che ricopiò le prediche del quadragesimale del P. Sulmona d’Araceli che si mandò a S. S. ill.ma dico sc. 5,92 E a dì 4 novembre 1611 deve dar scudi 6 baiocchi 24 pagati a Bastiano Massaroni e compagni Drogliceri alla dogana per la valuta di lib. 19 ½ in 4 torcie di cera bianca che si mandarono il giorno de morti alla sepoltura dell’ill.mo s.r Giovanni Adamo in S. Silvestro, mentre si dissero gl’offitii secondo il costume di Roma dico sc. 6,24 ----------------------------------------------------- sc. 85,52 348Av 1611 Přílohy, str. 19 A dì X di novembre 1611 deve dar l’ill.mo s.r car.l principe padrone scudi 3 moneta per tanti dati a Giulio Cesare del Sole a buon conto della copia delle lettioni del P. Castelfiscardo de SS. Apostoli accordato per 3 giulii l’una dico sc. 3,00 E a dì 24 detto dato al scriptore pur a buon conto altri giulii 18 dico sc. 1,80 E a dì 9 di dicembre 1611 dato all’istesso per resto et integro pagamento della sopradetta copiatura scudi quattro et baiocchi cinquanta dico sc. 4,50 E più deve dar S. S. ill.ma scudi dodici et baiocchi dieci per tanti spesi dalli dui d’ottobre sino al sopradetto giorno 9 di dicembre in notarii, procuratore, avocato per diverse scritture fatte per l’abbadia di Sarra dico sc. 12,10 E a dì 23 di dicembre 1611 deve dar scudi uno per cinque copie fatte far dal copista in buona lettera della relatione dell’entrata in Vienna mandatami per lasciarne una a S. S.tà l’altra al s.r car.l Borghesi et l’altre per mostrar ad altri car.li et s.ri della Corte dico sc. 1,00 E a dì 24 detto dato a messer Horatio Parisio gazzettista scudi ventuno per là sua provisione solita et la mancia che S. S. ill.ma le suol dare dico sc. 21,00 E a dì 30 per haver fatto altre quattro copie della seconda relatione della legatione, per N.S., s.r car.l Borghesi et altri car.li amorevoli et mostrar ad altri s.ri della Corte dico sc. 0,80 E più dato a Marc’Antonio festarolo per haver accommodato at apparato in tutte le 4 feste di questo anno la chiesa di S. Silvestro la sua solita mercede di 24 scudi di moneta dico sc. 24,00 E per le mercedi delli facchini in haver portato et riportato li drappi et panni d’arazzi da casa del s.r car.l Aldobrandino et dalla chiesa, in tutte le quattro feste che si sono adoperati, dico sc. 2,40 ------------------------------------------------------- sc. 70,60 348Br 1611 A dì 31 di dicembre 1611 deve dar S. S. ill.ma scudi uno moneta dato per la solita mancia alli staffieri del s.r amb.re di Spagna dico sc. 1,00 E a dì detto deve dar scudi dicisette e baiocchi sessantanove per tanti pagati in diverse partite alla posta di Venetia per lettere riceute da essa in tutto l’anno di S. S. ill.ma dico sc. 17,69 E più deve scudi uno dato per mancia all’agente d’essa posta et capalettere da ripartirseli tra loro dico sc. 1,00 E più dato alla posta di Milano per lettere riceute di S. S. ill.ma et venute anco da altri per S. S. ill.ma in diverse volte sc. 0,45 E più dato alla posta di Spagna per lettere venute dà Madrid de mi senora la marquesa se Mondexar in tutto l’anno sc. 1,70 Přílohy, str. 20 E più dato per mancia al custode d’essa posta da ripartirseli con quelli di Milano et li capalettere sc. 1,00 E più, per la solita provisione, che benigna clemenza di S. S. ill.ma mi fa gratia di questo anno scudi docento dico sc. 200,00 ------- sc. 222,84 70,60 85,52 ------- sc. 378,96 348Bv 1611 Credito dell’ill.mo s.r car.l principe Dietrichstain con me Jacomo Oliverio suo humilissimo creato et agente in Roma de’ danari ricevuti da S. S. ill.ma et venutomi in mano di use sue in questo anno 1611 et 1612 sino a dì 9 di gennaio et 12 d’esso A di 7 di agosto 1611 È prima deve haver l’ill.mo s.r car.l principe padrone scudi cinque, baiocchi venti ricevuti da messer Gioseppe Martani regattiero a Monte Giordano per là croccia di saietta del conclave che restituì l’Ursolino tutta tormata dico sc. 5,20 E a dì 21 di novembre 1611 deve haver S. S. ill.ma scudi 350 riscossi a bon conto dal s.r Curtio Aquilani procuratore de Collegii Oltramontani in luogo del quietae memoriae Hieronimo Gazza per una poliza del P. Vito Pachta, reggente del seminario d’Olmitz diretta ad esso quietae memoriae Gazza di scudi 690 fatta sin tutto li 17 d’ottobre di detto anno 1611 dico sc. 350,00 E a dì 9 di gennaro 1612 deve haver l’ill.mo et r.mo s.r car.l principe padrone sopradetto scudi trecento quaranta riscossi dal sopradetto s.r Curtio Aquilani per saldo et resto del sopradetto ordine, che mando il sopradetto P. Vito Pachta, la quale tutta partita di sopra et questa ancora mi si pagò nel banco del s.r Roberto Primi dico sc. 340,00 E a di XII di gennaro 1612 deve haver S. S. ill.ma scudi ventiquattro moneta per la valuta di rub. cinque di grano venduto al s.r Giovanni Ferro di quello che è in mano del fornaro di S. S. ill.ma dico sc. 24,00 ------- Credito di S. S. ill.ma dai 7 di agosto 1611 per tutto, 12 di gennaro 1612 sc. 719,20 Debito di S. S. ill.ma per tutto l’anno 1611 sc. 378,96 ------- Přílohy, str. 21 [Scipio kard. Borghese] Františku kard. Dietrichsteinovi, Řím 2. III. 1612 Registr: ASV, Cardinali, vol. 137, fol. 32 Opis: Přepisy, kart.174, i.č. 11 Dalla lettera di V. S. ill.ma et da quel che ha detto in voce il cav.r Oliviero suo agente ha inteso N.S. le difficoltà, che si fanno dall’abbate d’Aula Regia et da i monaci di Sara di rilasciar libero in mano di lei quel monasterio conforme alla transattione che già se ne fece et a gli ordini replicati, che si sono inviati di quà. Et perché in questa materia s’è detto quant’occorre al medesimo cavalier Oliviero che dovrà anco far fede a V. S. ill.ma dell’affettuosa volontà di N.S. verso le cose sue, et del mio particolar desiderio di servirla sempre, si rimette S. S.tà alla relatione di lui, havendo solo imposto a me di risponderle tutto ciò da sua parte. Et io le bacio humilmente le mani. Di Roma li 2 di marzo 1612. Kardinál Dietrichštejn Pietrovi kardinálovi Aldobrandinimu, Brno 31. X. 1613 Originál: ADP, Fondo Aldobrandini, busta 29, fol. 543rv-544rv. Opis: Přepisy, kart.174, i.č. 10 Italsky, originál vlastnoručně psaný odesílatelem. Adresa: Ill.mo Card.li Aldobrandino. Příjemec. pozn.: Bruna. 31 d’ottobre 1613. Il Cardinale Dietristano. [alia manu] Li dispiace che V. S. ill.ma habbi preso tanto pensiero del Dottor Albertini, et che ne ha scritto risentitamente all’Olivieri. Označení příjemce na dolním levém okraji: Ill.mus c.lis Aldobrandino Ill.mo et r.mo s.r padrone mio sempre colendissimo Dal mio agente mi vien referta la disputa passata con il s.r card.l Bandino sopra il servirsi del P. Albertini et non del suo auditore nelle speditioni tocanti alla speditione dei Regni et con quanta forza V. S. ill.ma è restata servita di favorirlo, per solo haverl’io supplicato l’adoperasse et certificando prima a V. S. ill.ma seriamente che non solo non è stato ordine mio, ne manco con mia saputa l’haver molestato a V. S. ill.ma in questo negotio, ma che piu presto ho ripresso poi asperamente al cavaliere perché l’habbi tentato, havend’io rimesso nel arbitrio di V. S. ill.ma (come faccio anco di nuovo) tutto quello che ci havevo d’interese, se anco fosse l’importanza dei Regni stessi. Supplico V. S. ill.ma si persuada che li resto con obligo immortale del favore partiale che fa a tutte le cose che mi toccano et che può disponer di me, con ciò che ho al mondo con somma libertà, ben resto confusso di non veder in che possi mostrar a V. S. ill.ma la gratitudine dell’animo che è infinita, come desidero. Et baciando a V. S. ill.ma humilissimamente le mani me le raccomando in gratia. Da Bruna 31 d’ottobre anno 1613. Di V. S. ill.ma et r.ma Humilissimo et obligatissimo servitore et fidelissima creatura Il card.l Dietrichstain Přílohy, str. 22 Fabio Ursolini Františkovi kard. Dietrichsteinovi, Řím 14. II. 1614 Originalis: RAD, kart. 444, i.č. 1909/128, f. 5rv-6rv Ill.mo et r.mo s.r patron colendissimo Tanto più ambivo una lettera di V. S. ill.ma, tanto più vengo contrariato dalla mia disgratia che dalla letera che gl’scrissi con quel poco discorso di quanto passava qua et io havrei havuta occasione scriverli qualche cosa alle volte, io non sono stato degno receverla. Ho ben havuta la letera de 16 di gennaro in resposta delle buone feste che ne rendo a V. S. ill.ma quelle gratie maggiori che posso et devo, cosi resti servita gradire questo mio ossequio et conservami nel numero de suoi servitori come tanto fidelmente ho procurato servirla. Mi fu scritto li giorni passati che Don Giudobaldo Pellini era morto et nella servitù di V. S. ill.ma ottenne dui benefittioli che per suo ordine io ce li sollecitai et ne hebbi la speditione et sendo stato servitor de cardinali vien ad essere affitti, che prima li card.li l’conferivano quanto papa tre anni sono moderò per bolla particolare l’indulto a card.li che havessero auttorità nominare ma non spedirli, che la speditione toccava al papa et altro come credo V. S. ill.ma havrà veduto per detta bolla, feci fare la supplica per me et dimandavo detti benefitii narrandoci il tempo che l’haveo servito et mons.r dattario disse che sendo vacato per morte d’un servitore del card.le, lo dimandava un’altro servitore del card.le medesimo ci era qualche ragione, non vi ho fatta più diligenza per li diversi mutamenti ad Monte Cavallo et S. Pietro et altro tempo ne credo ve siano altri competitori, poiché me se scrivea che hora non fruttavano più di 6 scudi che ne mostrai la letera in dataria, non ho hauto ardire parlarne più. Cosi ho voluto supplicarne V. S. ill.ma, se vuol gratiarmene, lo recevrò à dono et gratia tra l’altre fattemi et conferitemi et per mostrare al mondo anco che vivo sotto la sua protectione et per quanto et altri occasioni che venisse quò et havessi a servire V. S. ill.ma, cosi con dui versi o a mons.r datario e s.r card.l Borghese mi sommetto alli suoi commandamenti et lei verrò a mantenersi la giurisdittione conforme fanno tutti altri ss.ri card.li. Aspettandone cortesissima lettera et ressolutione et fra tanto facendoli humillissima riverenza le bacio le vesti. Di Roma li 14 di febraro 1614. Di V. S. ill.ma et r.ma Minimo et obligatissimo servo Fabio Ursolini Fabio Ursolini Františkovi kard. Dietrichsteinovi, Řím 26. IV. 1614 Originalis: RAD, kart. 444, i.č. 1909/128, f. 1rv-2rv Ill.mo et r.mo s.r patron colendissimo L’Olivero mi fece intendere per un servitor del s.r Ludovico Angelita l’ordine che havea havuto da V. S. ill.ma per la gratia che gli dimandai della vacanza de benefitii di Don Giudobaldo, che vi mandai un mio amico, havendo rihavuta un poco di podagra nella purga che ho cominciato accettai il favore et la gratia che per fare le cose più giustificate ho anco mandato à chiedere il mese et tempo della morte, se bene un suo parente qua mi dice non haver tal nuova. Così starò aspettando questo aviso et fra Přílohy, str. 23 tanto ho voluto con questa rendere a V. S. ill.ma quelle gratie maggiori che posso et la mia servitù et ossequio possi rappresentarci con la presente, non potendo con la presenza che o sia vivo o non da lei posso dire essere beneficato in quello l’occasione megli ha apportata alla giornata che pur un giorno spero continuarla come per il passato. Qua s’aspetta stasera a dimane il s.r card.l Aldobrandini col s.r Hippolito suo nepote et che se fermara un pezzo, altri hanno levato voci vadi vicere di Napoli et venghi a vedere il suo stato et altri compre et altri dicono menando questo suo nepote abbate il papa lo faccia card.le alla promotione che si tiene alla Pentecoste debba seguire, se bene li Francesi minacciavano capella generale. S’era detto s.r card.le Valenti fussi morto, ma n’anco s’è inteso l’infermità dalla podagra in poi et il card.l Deti è andato un pezzo avanti del incontrarlo che dicono andara anco a Caprarola et col card.l S. Eusebio non so come la passarà, sendo tanto partiale servitor del papa et Borghese, se bene la vendita che ha fatta fare al duca Altemps non è piaciuta et ne vien tacciato detto S. Eusebio, sendo tutore deputato d’Aldobrandino il detto duca d’Altemps. D’altre nuove V. S. ill.ma ne sarà avisato d’altri, così non la fastidirò con mie letere, facendoli fra tanto humilissima reverenza, le bacio humilmente le vesti. Di Roma li 26 d’aprile 1614. Di V. S. ill.ma et r.ma Servo obligatissimo Fabio Ursolini Fabio Ursolini Františkovi kard. Dietrichsteinovi, Řím 3. V. 1614 Originalis: RAD, kart. 444, i.č. 1909/128, f. 3rv-4rv Litterae manu propria scriptae. Ill.mo et r.mo s.r patron colendissimo Feci scrivere da un mio amico per intendere il stato di Don Guidobaldo et s’è detto che sta sano et d’humore allegro puiché mai ho mandato a dirlo all’Olivero, acciò resti far l’offitio in nome di V. S. ill.ma con mons.r dattario. Così ho voluto ancor io con questi dui versi bacciare le vesti della sua persona et gli rendo quelle gratie maggiori che posso della buona voluntà, che per sua grandezza d’animo mi ha gratificato et dalla mano di V. S. ill.ma tengo esser reconosciuto et beneficiato cosi. N.ro S.r Dio mi dia occasione continuare et mostrarli la mia servitù come gli son vissuto et vivo fidele servo, cosi V. S. ill.ma resti servita darmi qualche commandamento et fra tanto humilmente le bacio le mani. Di Roma li 3 maggio 1614. Di V. S. ill.ma et r.ma Vero servo et cappellano Fabio Ursolini Přílohy, str. 24 Scipio card. Borghese (?) Františku kard. Dietrichsteinovi, Řím 31. V. 1615 Minuta: ASV, Cardinali, vol. 135, fol. 267r Copia moderna: Přepisy, kart.174-11 Per la confirmatione del Padre M.ro Pietropaolo da Rieti nel carico di provintiale d’Austria ho visto quanto V. S. ill.ma mi scrive in sua raccommandatione. Intorno a che havendo io scritto a mons.r vescovo di Melfi, et detto anco in voce al s.r cavalier Oliviero quanto occorre, lascio ch’essi medesimi lo riferiscano a V. S. Ill.ma. Et le bacio intanto humilmente le mani, pregandole da Dio felicità continua. Di Roma li 31 di gennaro 1615. Jacomo Olivieri Pietrovi kard. Aldobrandinimu, Řím 7. III. 1615 Originál: ADP, Fondo Aldobrandini, busta 18, f. 204r-205v. Příjemec. pozn.: Albano, Roma, 7 di marzo 1615, il cavaliero Olivieri. Il Cardinal Dittristanno le haveva commesso di basciar li mani con V.S.I. e darli conto della compra di stati in Moravia.con lettere del Picinardi. Ill.mo et r.mo s.r mio et padron sempre colendissimo Tengo espresso ordine dall’illmo. s.r card.l credendosi, che anch’ella non fosse partita di Roma di farle humilissima riverenza per sua parte con le precise parole: “All’ill.mo mio s.r car.l Aldobrandino, a cui tanto devo, bacio divotissimamente la mano, il quale visiterete in mio nome, dicendole ch’io sono et sarò sempre tutto di S. S. ill.ma et dandole conto della compra c’ho fatta dello stato di Cropin in Moravia. Ditele che ritorno da prenderne il possesso come di cosa assolutamente di S. S. ill.ma, conforme a quello che sono io, et sarano sempre li miei, li quali riconoscendolo per meco patrone, lo supplichiamo a valersene con ogn’autorità. Et per ché il stato era d’heretici, con il favore di S. S. ill.ma spero in breve scacciarne li predicanti et andarlo riducendo alla fede, tuttavia supplicando S. S. ill.ma dell’aiuto delle sue sante orationi.” Dal s.r canonico Picenardi mi vien l’alligata con alcuni avisi per quello ch’egli mi scrive delle cose, ch’occorrono di là, le lettere dovevano venir con il corriero passato, ma parti prima quello di Venetia che l’altro di Vienna potesse guinger per il mal tem- po. Di quà non n’è cosa di maggior momento che ‘l cordoglio che s’ha per la voce sparsa dell’honorati ossequii riceuti da V. S. ill.ma in cotesta cità de quali io come divotissimo servitore ho goduto quanto me si conviene, et ne lodo il S.r Iddio, dal quale gli priego ogni colmo di felicità et humilmente me l’inchino. Di Roma li 7 di marzo 1615. Stasera invio la lettera con la quale ella favorisce il s.r cavaliere Dusami dal s.r abbate Belardini. Di V. S. ill.ma Humilissimo et devotissimo servitore perpetuo Jacomo Oliverio mppa Přílohy, str. 25 Fabio Ursolini Františkovi kard. Dietrichsteinovi, Řím 12. IX. 1615 Originalis: RAD, kart. 444, i.č. 1909/128, f. 7rv-8rv Litterae manu propria scriptae. Nota f. 8v: Ricevuta alli 9 d’ottobre. Ill.mo et r.mo s.r patron prencipe clementissimo Il s.r Moraga non tenendo resposta d’un altra letera che scrisse a V. S. ill.ma, gli ha voluto rescrivere de nuovo per l’acclusa et io in questa medesima occasione indirizzando l’alligata ho voluto farli de nuovo riverenza et raccordarmeli per quel inutil servitore che vivo a V. S. ill.ma, non havendo suoi commandi. Cosi accetti per sua innata gratia la mia servitù di animo et mi confermi nella sua protectione, come humilmente faccio con ogni sommissione. Di Roma li 12 settembre 1615. Di V. S. ill.ma et r.ma Servitor obligatissimo Fabio Ursolini Girolamo Piccinardi Jacomu Olivierimu, Mikulov 15. VI. 1618 Kopie v Olivieriho dopisu kard. Pietrovi Aldobrandinimu ze 4. VII. 1618: ASV, Fondo Borghese IV, vol. 289, f. 77arv – 77brv Fussimo in Vienna dove S. M.tà Cesarea volse sapere il parere del s.r car.l sopra questi motivi et due volte dopo haver trattato lungamente, S. S. ill.ma con la M.tà Sua fù tenuto conseglio secreto in casa nostra, dopo del quello fu spedito un corriero al Conte di Buccquoi, che venghi uno in Spagna, l’altr in Fiandra per avisi, il 3o costì a S. S.tà, che V. S. lo potrà saper meglio, ma è necessario che si spediscano presto, perché costoro non dormano, anzi fanno gente quanto possano et hanno denari, et a noi mancano. Hanno già due volte mandato in Moravia per far levata di gente, ma sin hora gl’è stato sempre negato, s’ha ben qualità dubbio non la faccino per forza, poiché per anco sa nostri non s’è posta gente insieme di quelli, ne potrà esser prima di questo S. Gio[vanni] dov in Olmitz si congregaranno questi ss.ri et trattaranno di questo et altri particolari, partendosi noi per quella volta martedì prossimo, tenendosi per fermo che si farà levata di gente in questa provincia senz’altro sino al numero di 4 milla fanti et 1000 cavalli ordinarii, senza le genti, che in ogni bisogno suol pagare il paese, che in tutto saranno 7 milla fanti et cavalli, de’ quali vanno tanto li cattolici quanto gl’eretici sussurando di voler farne generale il s.r car.l, ma V. S. lo taccia per hora. In Vienna si batte tamburro et tutto sendo già fuori patenti di S. M.tà per X milla huomini, Salzburgo fa mille moschettieri per serrar il passo al conorso, che potesse venir a Boemi dalla sua parte. Gl’Ungheri sino adesso stanno in fede, anzi hanno offerto 6 milla aiiduchi et l’amb.re turco parimente offerisce 10 milla huomeni, Sassonia ricercato da essi, non solo ha rispostoli agramente et avisatone S. M.tà Cesarea, ma dettole che non sperino in esso in niuna maniera, perché se ritrova obbligato alla M.tà Reggia et vuol servire alla Casa d’Austria. Si fa conto, che li beni di questi ribelli ascendano al valore di 20 milioni et dicesi habbino giurato di voler più tosto perder il tutto che d’humiliarsi. Avisano genti venute da Praga, che già facevano predicare alla luterana et calvina nella chiesa de’ Gesuiti, ma che però non lasciano di far larghe Přílohy, str. 26 elimosine a cappucini. Questo è quanto posso dirle per hora, la supplico darne parte all’ill.mo s.r car.l Aldobrandino, mio partialissimo signore. Nichilspurgh 15 giugno 1618. Jacomo Oliverio Pietrovi kard. Aldobraninimu, Řím 4. VII. 1618 Originál: ASV, Fondo Borghese IV, vol. 289, f. 77arv – 77brv Italsky, vlastnoruční dopis s opisem Piccinardiho dopisu Olivierimu z 15. VI. 1618. 1 dvojlist. Ill.mo et r.mo s.r mio s.r padrone sempre colendissimo Dell’ill.mo s.r car.l tengo la buona salute, Dio gratia, il quale dopo l’haver negotiato lungamente con la M.tà Cesarea per li motivi di Boemia, doveva partirsi per una Dieta in Olmitz sopra li negotii correnti. Fà humilissima riverenza a V. S. ill.ma, alla quale di questo occorre ho volsuto scriverle d’aviso, si come vedrà et come anco mi dice il canonico Picenardi tanto suo divoto servitore, che di mano in mano crederò ne darrà parte d’ogni successo. Qui s’è detto questa matina, che l’abbate Caetano fosse per haver audienza da N.S. per darle parte del matrimonio concluso con Caserta et si sta tuttavia vociferando, che mons.r Cennini sia per andar risolutamente nuntio in Spagna, ma che Spagnuoli se gl’ostino assai. L’amico sta molto pensieroso et fastidioso che è in quello posso servire a V. S. ill.ma per hora dopo l’inchinarmele et desiderarle il colmo di felicità. Di Roma li 4 di luglio 1618 Di V. S. ill.ma et r.ma Humilissimo et devotissimo servitore perpetuo Jacomo Oliverio [v příloze dopis Piccinardiho Olivierimu z 15. VI. 1618] Olimpia Aldobrandini Františkovi kard. Dietrichsteinovi, Řím 9. II. 1630 Originál: RAD, kart. 427, i.č. 1905/16, f. 34r-35v, italsky, vlastnoruční dovětek a podpis. Ill.mo et r.mo s.r mio oss.mo Temendosi per giudizio de’medici, che il s.r cavalier Olivieri sia per mandare in breve, il s.r Ruberto Capizucchi è venuto in desiderio di succedergli nell’agentia di V. S. ill.ma in questa Corte. Egli accompagna così bene con le doti dell’animo, per la prudenza et per le altre virtù, la nobiltà del sangue (essendo la sua famiglia delle più antiche et nobili di Roma) et è così capace di negotii, che si hà da credere, che sostenterebbe molto bene la carica. Con questo presupposto accompagno volentieri et con vero affetto le preghiere, che le porge sopra di ciò il car.l mio figlio e supplico con vero affetto la solita benignità di V. S. ill.ma a degnarsi anche in gratia mia di eleggere in deffetto del sudetto s.r Olivieri (che Iddio conservi longo tempo) il medesimo s.r Capizucchi, il quale è benemerito di questa casa, continuando con ogni amorevolezza et diligenza il servitio di coppiere del prefato car.l mio figliolo, ch’egli prestò al car.l mio fratello. Onde V. S. ill.ma può credere, ch’io passi quest’ufficio con vera premura, e che ci obbligherà sommamente honorando il Capizucco di detta gratia la supplico ancora de’ suoi commandamenti et le fò riverenza. Di Roma li 9 di febraro 1630. Přílohy, str. 27 Di V. S. ill.ma et r.ma ala quale creda che accrescera nostro obligo a tutti noi et spero che sarrà ben servita Humilissima et affidatissima serva Olimpia Aldobrandinia František kard. Dietrichstein Olimpii Aldobrandini, Mikulov 28. II. 1630 Originalis: ADP, Fondo “Archiviolo”, busta 275, f. 236r-237v Ill.ma et ecc.ma s.ra mia osservatissima Quanto io stimi i commandamenti di V. E. et dell’ecc.ma sua casa, né potrà lei sottraer indicio certo dall’oblighi grandi che gli professo et quanto discontento m’apporti il non trovarmi tall’hora modo di poter quell’adempire, si può ben cavare dalla singolar mia osservanza verso di lei et perciò come in questo caso non ha parte alcuna la mia volontà, così mi persuado che sia V. E. hora per compatirmi, se alla richiesta che mi fa V. E. della mia agentia per il s.r Roberto Capizzucchi, non posso hora rissolvermi et corrispondere per diverse cause, che saranno diffusamente scritte a V. E. dallo Gran Priore suo figliolo, come anco per esser io rissoluto di non voler mantener più agente con simil provisione che davo ad esso Oliviero per havermi servito quasi 35 anni. Assicuro V. E. che cresce in me un’ardente brama di dimostrarmegli in altre occorrenze qual gli vivo sincerissimo servitore. Così me ne presti facoltà di farlo con medemi suoi commandamenti, che per fine gli bacio affettuosamente li mani. Di Nicolspurgh 28 febbraro 1630. Di V. E. [manu propria cardinalis] Assicuro a V. E. che in effetto vivo Obligatissima et fidelissima creatura et servitor Il card.l Dietrichstain Paolo vévoda Savelli Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím 23. II. 1630 Originál: RAD, kart. 442, i.č. 1909/27, f. 32rv-33r Ill.mo e r.mo s.r mio colendissimo In esecutione del comandamento che ricevei dalla M.tà dell’Imperatore n.ro s.re, come anco dall’ecc.mo s.r principe d’Ecchenberg, essendomi io adoprato quì come più conveniva, perché S. B.ne deputasse V. S. ill.ma legato per la benedittione delle nozze regie, il s.r car.l Barberino mi ha fatto intender hoggi che la S.tà S. è dondiscesa a farle quest’honore. Ma perché è attione che ha da publicarsi in Concistoro, mi ha fatto insieme dire che sinché non sia eseguito quest’atto, coem si farà a suo tempo, iolo tenga secreto, che nel resto la gratia era certa e che ne potevo dar conto alla M.tà S. Cesarea, come fò. L’obbligo della mia divotione verso V. S. ill.ma mi porta a participarlo a Lei medesime, colla quale mi congratulo anco di queste nuove circostanze d’honorevolezza che con tanta prudenza sono state procurate e collocate da S. S.tà e a-a manu propria mittentis. Přílohy, str. 28 dalla M.tà S. Cesarea nella persona di Lei, come pur godo nel rimanente che coll’haver cooperato io ciò all’intentione di S. M.tà Cesarea e del principe ecc.mo d’Ecchenberg, ho servito V. S. ill.ma come devo e desidero in tutte le occasioni. Nelů particolare communicatomi in confidenza dal s.r cavalier Olivieri per parte di V. S. ill.ma non ho mancato parimente di servirla, poiché nella mia audienza di hiermattina procurai d’esplorar il senso di S. B.ne circa la venuta di V. S. ill.ma a Roma, che fù che l’haverebbe veduta con suo partialissimo contento, così per la stima che fa della persona e de’ meriti di Lei, come per l’antica amicitia ch’era passara fra la S.tà S. e V. S. ill.ma. Havendole poi io fatta istanza delle due galere per condurla nel sudetto caso da Genova a Civitavecchia, anco in questo si mostrò S. B.ne paratissima a gratificarla, quando non le havesse reso impossibile il farlo tal congiuntura che se ne havesse da servire nell’istesso tempo il s.r car.l Antonio legato per servitio della causa publica o altra simile importante coccasione, che nel resto ne accomodarà prontamente V. S. ill.ma. Nel s.r car.l Barberino, col quale ho passati medesimi uffici, ho trovati gl’istessi sentimenti d’affettione e di stima verso Lei. Stante il sopradetto è risorta in me la speranza di poter servir e riverir di novo presentialmente V. S. ill.ma, torno però a supplicarla che risolvendosi di venir a Roma, stabilisca insiemed’honorar la casa mia per continuarmi anco in questo i testimoni del suo benignissimo affetto, dal quale sapendo di poterlo sperare costantemente, non m’estenderò di vantaggio. Et a V. S. ill.ma bacio humilissimente le mani. Roma li 23 febraro 1630. D. V. S. ill.ma e r.ma Humilissimo e obligatissimo servitore Paolo Savelli Pier Francesco Paoli ad Franciscum card. Dietrichstein, Romae, 22. VI. 1630 Originalis: RAD, kart. 439, i.č. 1908/11, f. 230rv Italice, literae cum subscriptione et postsscripto manu propria mittenti factis. Notae: Duplicato. Ill.mo et r.mo s.r mio patron colendissimo Mi trovo in letto con un poco di male ad un piede e domani mi leverò. Mi hanno detto questa mattina che il s.r cavaliere Olivieri, agente di V. E., sta con qualche pericolo della vita. Dio facci morir me, se desidero la morte à lui. In ogni caso ricordo riverentemente à V. Em.za la benignissima intentione che diede alli ss.ri car.le e principe Savelli miei ss.ri, quando ella fù ultimamente à Roma, di voler honorar me di questo carico, come ne scrissi anco à V. Em.za più mesi sono, se bene non havendone hauta risposta, bisogna che la lettera andasse in sinistro. Mostrerei di stimar poco l’honorevolezza dell’attual servitio di V. Em.za, se io non ne havessi gelosia e non ne facessi questi motivi, supplicandola che in caso di mutatione si degni di sostituirmi alla sua agentia, nella quale potrà promettersi da me fede e diligenza in supplimento della mia debolezza nel resto. Et humilissimente inchinandomi à V. Em.za prego il S.re che le conceda lunghissimo corso d’anni felici. Da Roma li 22 giugno 1630. Di V. Em.za Humilissimo, divotissimo et obligatissimo servitore Přílohy, str. 29 Pier Francesco Paoli mppa [Postscriptum in margine f. 230r:] Son levato. Intendo, ch’il s.r cavaliere è vivo. Dio lodato. L’occasione di mons.r Serra mi fa inviar anco questo duplicato a V. Em.za. Paolo vévoda Savelli Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím 29. VI. 1630 Originál: RAD, kart. 442, i.č. 1909/27, f. 72r Em.mo e r.mo s.r mio colendissimo Colla lettera di V.ra Em.za degli 8 del corrente ricevo il comandamento nel particolare del suo agente quì. Quando succeda il caso accennatomi da Lei, non mancherò subito di far tutte le diligenze più opportune in ordine alle sodisfattioni et al buon servitio di V.ra Em.za, nel quale invigilerò sempre con ogni spirito et ardore, così obbligandomi la servitù divotissima che le professo e l’honore che mi communica con questi testimonii della sua auttorità. Con che all’Em.za V.ra bacio humilissimamente le mani. Roma li 29 giugno 1630. D. V. Em.za r.ma Humilissimo e obligatissimo servitore Paolo Savelli Paolo vévoda Savelli Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím 10. VIII. 1630 Originál: RAD, kart. 442, i.č. 1909/27, f. 27rv Em.mo e r.mo s.r mio colendissimo Ricevendo la lettera scrittami da V. Em.za da Inspruch e le diedi risposta sin coll’ordinario passato che è in sostanza che così S. b.ne come il s.r car.l Barberino mi hanno datto che aspettano che la M.tà della regina d’Ungheria mia s.ra parta da Napoli, dove hora si ritrova, per dichiarar poi l’Em.za V.ra legato per le nozze regie. All’hora io procurerò che il breve della legatione sia spedito colle più ample facoltà che si desiderano da lei. Il cavalier Olivieri vive et opera tuttavia. Quando Dio benedetto lo chiami a se, non mancherò d’assicurare le scritture di V.ra Em.za che sono in sua mano et il Paoli sarà paratissimo a servirla in suo luogo con ogni applicatione e diligenza maggiore. In risposta di quella scrittami da Crema, non mi occorre se non di rallegrarmi, come fo vivamente, con V.ra Em.za dell’arrivo suo ivi con ottima salute e renderle affettuosissime gratie dell’honore che si è compiacciuta di farmi col mezo della medesima lettera, supplicandola a conservarmelo colla frequenza de suoi comandamenti. La lettera di V.ra Em.za all’Olivieri è stata ricapitata. E le bacio humilmente le mani. Roma li 10 agosto 1630. D. V. Em.za r.ma [m. ppa.:] Rendo gratie a V.ra Em.za della fidenza che ha havuta con me nell’occasione del suo agente e sempre che occorrerà sarò suo a servirla. Humilissimo e obligatissimo servitore Paolo Savelli Přílohy, str. 30 Závěť rytíře Jacoma Olivieriho, Řím 27. X. 1630 Originál: ASR, Archivio dei 30 Notai Capitolini, ufficio 19 (T.Pizzuto), Testamenti, vol 11 (1629 et 1630), f. 524rv-526v Italsky, s vlastnoručním podpisem vydavatele. Nota f. 525v: Die 22 febr. 1631. Collatum in archivio generali urbano. concordat. Camillus Perinus. Obálka závěti s pěti sekretními pečetěmi J.Olivieriho a s notářským zápisem ověřeným notářským znamením, f. 526v: Die 27 mensis octobris 1630. Perill. D. eques Jacobus Oliverius bon. mem. Antonii filius Romanus mihi comparuit sanus Dei gratia mente, sensu, loquela, visu et intellectu, licet corporei languens nolens intestatus sed potius cum ... decedere, ideo sua sponte ac omnibus .... procuravit et fecit hoc presentem suum ultimum clausum et sigillatum ac eius propria manu ut accenuit subscriptum rectum, quod mihi coram infrascriptis testibus clausum et sigillatum consignavit tenorique et in eo eius ultimam voluntatem et ultimum testamentum contineri dicit ac valeri voluit hac testamenti sive codiccilo vel donationis causa mortis et aliter omni meliori modoque cassant. cum facultate mihi notarii attribuita illud statim sequto obitu ipsius D. equitis propria autem coaliter alicuius iudicis vel altra licentia ardire vel mandato aperiendi copublicandi et inquisitus omni meliori modo super quibus. Actum Romae in regione Campi Martii, domi habitationis dicti D. equiti in via Conductorum presentibus D. Antonio q. Marci Regazzotti Bergamasco, D. Felice filii D. Horatii Butii Romano, D. Pancratio Maggio Neapoletano, D. Io. Antonio Peraccha Mediolanen., Jo. Baptista Micchaelis Montarelli Pistorien. et D. Petro Ricciardo filio Joannis Gallo. Následuje notářské znamení Tranquilla Pizzuta. 524r Nel nome del S.re Idio, dell’gloriosissima Vergine del Rosario santissimo, di santa Caterina martire, mia avvocata et tutti li santi della corte celestiale, li quali invoco al mio favore in questa ultima mia volunta, acciò m’impetrino la salvatione della mano divina, alla quale riccomando quest’anima ricomperata da lui col suo pretiosissimo sangue. In primis impongo alli miei heredi, che separata quest’anima dal corpo, se sara di sera, senza nesuna sorte di pompa me faccino al tardi portare con sei torcie alla chiesa della Minerva et se di notte, la mattina per tempo nel medesimo modo, acciò con il mio habito adosso io sia sepellito avanti alla Santissima Madonna del Rosario nella mia sepoltura e che da quelli reverendi padri me faccino dire una messa cantata all’altare maggiore con dodici altre basse nell’istessa mattina all’altare previlegiato, le quali me le faccino replicare ogn’anno nella giornata del mio anniversario, dando ad essi padri la solita elemosina. Alli servitori et serve che si ritroveranno al mio servitio in quel tempo, lascio una meza dozena di scudi per uno, per una sola volta, come anco altra meza dozena di scudi a mastro Antonio Cafagni, mio amorevole, per una volta sola. Item lascio al signor Marc Antonio de Amatis, dottore et procuratore, scudi dieci pro una vice, aciò si possa fare una sottana per memoria mia. Item lascio alle mie due nepoti monache in San Silvestro de Capite, Suor Maria Francesca et suor Maria Perpetua Oliveri scudi dicci per una, mentre viveranno, ogn’anno, acciò si possino comprare un habito et pregare Idio per me. Item al signor Pietro Matta, mio nepote, marito della signora Martia, mia nepote, in ricompensa di tutti li servitii fattimi 524v et la cura che ha havuta della mia persona et della mia robba in tutto questo tempo, gli lascio tutti li miei mobili consistenti in qualsivoglia modo o d’oro o d’argento o supellettili d’ogni sorte o ogn’altra cosa che di mobili me potesse spettare, accio se ricordi di me in tutte le sue orationi et mantenghi la mia nepote in quel grado che lui desidera. Přílohy, str. 31 Item lascio et voglio che li miei heredi da nominarsi non possono ne debano tirare intrada nesuna del principale che li lascio, se prima non saranno pagati li miei debiti tutti quanti o con il multiplico dell’intrade, overo scemandone ogn’anno qualche parte che comportera il danaro presente, che si sara riscosso dalle piggioni o altro. Item lascio il credito che ho con il cavalier Gerolamo Lunadoro Senese dell’ordine di San Stefano, al quale feci sicurta di duicento scudi et ne ho pagati li frutti del mio per più d’altri tanti, li quali ho d’havere et pretendo giustamente, essendo sodisfatto del principale per la morte del medico Bernabei, le quali scritture sa esso signor Pietro Matta dove sono. Come anco ricuperandosi alcuna cosa del testamento che fece la bona memoria del s.r cardinal San Giorgio Aldobrandino, non havendone ritratto niente in tanto tempo che lo servii. Di tutti questi dico se ne paghino o aiutino a pagare li miei debiti e se saranno pagati, prima che s’habbia nulla di detti crediti, dopo si spartisca alli miei heredi pro rata parte ogni cosa, ne questi si debbano intendere inclusi al legato del sudetto signor Pietro Matta. Item lascio che volendo li reverendi padri della Minerva condescendere alle conditioni da me piu volte narratole, si come di vedera per una polissa di mia mano, che sa dove sia il signor Pietro Matta sudetto, mi contento se gli dia quella meza casa di strada Giulia nel vicolo di strada nuova allo Struzzo, dove habita al presente il sig.r Rafaello Manardi procuratore, overo facendosi vedere la sudetta scrittura da dottori e dal signor Marc Antonio de Amatis et conoseranno che 525r sia obligato a qualche cosa, voglio che li miei heredi paghino questo debito conforme gli altri dal cumulo annuo dell’entrade. Item voglio che dopo pagati tutti li debiti questa mera casa sudetta di strada Giulia sia della signora Martia Oliveria, mia nepote, come per ante parte pur che ne paghi cento scudi di moneta per una sola volta alla signora Belardina Cicenti, mia pronepote, figlia della signora Caterina Oliveria mia nepote, overo ne tiri la sua entrada a uso di stabili deli sudetti cento scudi, restando ad essa signora Martia la detta meza casa, altrimente non sia obligata pagare li detti cento scudi. Item voglio che li miei heredi universali siano il sig.r Lorenso, il sig.r Giovanni Francesco, la sig.ra Caterina et sig.ra Martia Olivieri, miei nepoti et figli del qm. sig.r Pietro Paulo Oliveri, mio fratello, pro rata parte a tutti quattro, pur che intieramente adempiscano la mia volunta et sodisfaccino a tutti li legati lasciati, altrimente chi ricalcitra da la detta osservatione o impedisce in qualsivoglia modo, mediatamente o immediatamente, l’essecutione della mia volunta, voglio che decada et s’intenda subito privato dalla poca heredita che gli lascio ee se tutti ripugnassero, tutti decadano et ne siano investiti li esecutori di questo testamento. Item lascio et voglio che esecutore di questo testamento siano il sudetto dottore sig.r Marc Antonio de Amatis et il sig.r nepote Pietro Matta sudetto, pregandoli che per amor di Dio lascino osservare questa mia ultima volunta, annulando per il presente ogn’altro testamento o codicillo fatto in qualsivoglia modo, ne questo s’intenda rivocato, se prima non sono intesi dire ad alta voce la Salve Regina. Amen, Gesu, Giesu, Giesu. [manu propria testamentarii:] Io cavalier Jacomo Oliverio afermo, lascio et instituisco quanto di sopra et lascio al S.r Pietro Matta medico et mio nipote tutti li miei mobili argenti o qualsisia sorte di superlettili, li gioie, ori et ogn’altra cosa di manu propria. Přílohy, str. 32 Lorenzo Olivieri Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím so 21. XII. 1630 Originalis: RAD, kart. 438, i.č. 1907/137, f. 920-921. Italice, litterae cum subscriptione manu propria mittentis factae. Em.mo et r.mo s.r et padron mio collendissimo Vengo con grandissimo dolore à dar nuova à S. Em.za dell’estrema infimità, nella quale si trova il suo fidelissimo servo Jacomo cavalier Oliverio, al quale doppo la longa infimità, come sua Em.za sa, si è dato il santissimo sacramento per viatico et l’estrema untione, si che dubitiamo con grandissimo nostro dolore sia in breve per andarsene à miglior vita. Per tanto supplico Sua Em.za, se me giudicasse meritevole di tanto honore, essendo io persona di quarant’anni in vita e prattico assai delle cose di Roma et anche pratico ne’ negotii di Sua Em.za, a farme gratia di poter seguitare la fedel servitù del mio carissimo s.r zio, fattale di tanti e tanti anni. Che me sarebbe somma gratia. Di Roma li 21 decembre 1630. Di V. S. Em.ma et R.ma Humilissimo et fidelissimo servitore Lorenzo Olivieri Lorenzo Olivieri Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím so 8. II. 1631 Originalis: RAD, kart. 438, i.č. 1907/137, f. 884rv-885rv. Italice, litterae manu propria mittentis scriptae. Cume errore in datatione. Em.mo et r.mo s.r collendissimo Per altre mie passate fece intendere a S. S. Em.ma che manco di questa presente vita il mio carissimo zio cavalier Jacomo Oliveri, alli 23 de passato mese di decembre con mio grandissimo dolore et perdita et di tutta casa Oliverii. Fece per li miei ordinari intendere à S. S. Em.ma il desiderio che io tengo di servilla [!] in loco di mio zio, quando non me giudicarà di tanto honore indegno, promettendo di servirla con candida et sincera fede da ogni avaro interesse extratta. Mando à S. S.ria la inclusa del s.r car.l Ubaldino. Qui di Roma è passato à meglor vita l’Ecc.mo s.r principe Peretti à dì 4 del presente. La causa dicano per essere stato adiporto et caccia con altri s.ri in un suo loco detto Valle Inpieda, nel qual loco prese indespositione et venne in Roma con una pontura coperta et fu causa della sua morte. Dove il suo corpo fu portato con grandissimo ponposo funnerale à S.ta Maria Maggiore et sepellito nella cappella de ss.ri Peretti. Se va anco mormorando che sia morto l’Ecc.mo s.r duca d’Urbino, la qual cosa non non1376 è bene acertata. Per tanto gli prego dal cielo ogni colmo di felicita et contentezza, suplicandola farme gratia della sua benigna volunta, non la mandando per via ordinaria, ma con soprascritta diretta à me suo servitore, che il tutto recevero à sommissima gratia et favore. 1376 Písařská chyba. Přílohy, str. 33 Di Roma li 8 febraro 16301377 Di V. S. Em.ma et R.ma Obligatissimo servitore Lorenzo Oliveri Lorenzo Olivieri Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím ne 16. II. 1631 Originalis: RAD, kart. 438, i.č. 1907/137, f. 922rv. Italice, litterae manu propria mittentis scriptae. Em.mo et r.mo s.r mio collendissimo Per altre mie passate fece intendere il passaggio di mio zio cavalier Jacomo Oliverio et di S. S. Em.ma humilissimo servitore et gli fece intendere il gran desiderio che io tengo di servirla in loco del mio carnal zio de questo non già per avaro effetto che regni nel mio petto, ma solo per che casa Oliveri sequiti con vive dimostratione la sua affetionata antica servitù verso la Em.ma sua casa. Se me favorirà di farme sapere qualche resposta, ma farrà gratia che venghino con la soprascritta in mio nome et che non siano nel piego che sole andar à Pietro Matta, che dopo la morte del s.r zio ce passa poca inteligenza et il tutto receverò a somma gratia et singolar favore con eterno obligo. Di Roma li 16 febraro 1631. Di V. S. Em.ma et R.ma Affidatissimo et obligatissimo servitore Lorenzo Oliverio Paolo vévoda Savelli Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím 28. XII. 1630 Originál: RAD, kart. 442, i.č. 1909/27, f. 74rv Em.mo e r.mo s.r mio colendissimo Essendo il cav.r Olivieri passato di questa settimana a miglior vita, io per servire V.ra Em.za come già si compiacque di comandarmi con sua lettera espressa, ho dato ordine che siano raccolte tutte le sue scritture come si fa adesso son somma accuratezza per farlo poi sigillare e porre in casa mia in luogo sicuro, per disporne come più sarò avvisato desiderarsi dall’Em.za V.ra Nel posto havendomi l’Em.za V.ra medesima honorato di rimettere in me l’elettione del suo nuovo agente in questa Corte e raccomandatomi perciò il cavalier Pierfrancesco Paoli, giudicandolo io atto a questo ministerio, l’ho deputato per tale, sperando che sia coll’opera e col talento suo per accertare compitamente il gusto et il servitio di V.ra Em.za, al che invigilerò ancor io con particolar applicatione e premura, in corrispondenza degli obblighi della mia divotissima servitù verso Lei. Il Paoli poi riconoscendo quanto sia singolare la gratia che gli si fa, si è presentato a questo impiego con ardore particolare, come lascio ch’egli stesso rappresenti all’Em.za V.ra con sentimenti proportionati al suo debito et alla sua divotione. E Le bacio humilmente le mani. 1377 Zde se jedná pravděpodobně o omyl v dataci. Jacomo Olivieri zemřel 23. XII. 1630, a proto dopis mluvící o jeho smrti musel být napsán až v únoru roku 1631. Přílohy, str. 34 Roma li 28 decembre 1630. D. V. Em.za r.ma [m.ppa.:] Essendo partita da Napoli la M.tà della regina d’Ungheria mia s.ra, procurerò la dichiaratione della lagatione per V.ra Em.za nel primo concistoro come per lettere darrò conto. Humilissimo e obligatissimo servitore Paolo Savelli Paolo vévoda Savelli Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím 21. II. 1631 Originál: RAD, kart. 442, i.č. 1909/27, f. 29rv Em.mo e r.mo s.r mio colendissimo Tengo due lettere di V.ra Em.za di 28 e dell’ultimo del passato. Con questa ho ricevuto le due scritte da V.ra Em.za a S. B.ne et al car.l Barberino in ringratiamento per occasione della legatione et in conformità del comandamento dell’Em.za V.ra le presentai nella mia audienza di hiermattima a S. S.tà et al s.r car.l, con haverle anco accompagnate efficacemente colla mia viva voce. Mostrarono così la S.tà S. come il s.r car.l di stimare e gradire sommamente quest’ufficio di V.ra Em.za con indure anco estesi sentimenti d’affetto e di stima singolare verso la persona et i meriti di Lei. Ho veduto dall’altra lettera di V.ra Em.za che si era benignamente compiacciuta d’accettar per suo agente in questa corte il Paoli mio segretario, con rendermi però all’Em.za V.ra affettuosissime gratie per il honore che particolarmente ha voluto far in ciò alla mia divotione. Il Paoli seguiterà a servir V.ra Em.za con ogni premura et aplicatione maggiore, al che sarà anco aiutato efficacemente da me in tutte l’occorrenze in recognitione del debito che professo coll’affetto benignissimo di Lei. Ha nel resto V.ra Em.za usata largamente col medesimo Paoli la sua solita generosità, come si è degnata di far anco col Patta1378, al quale ho già fatto notificare la sua mercede et unitamente si chiamano tenuti all’Em.za V.ra di strettissima e perpetua obbligatione. Le scritture di V.ra Em.za ch’erano appresso il cavalier Oliviero saranno abrugiate, puntualmente secondo il suo avviso. E Le bacio humilmente le mani. Roma li 21 febraro 1631 D. V. Em.za r.ma Humilissimo e obligatissimo servitore Paolo Savelli Lorenzo Olivieri Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím so 17. V. 1631 Originalis: RAD, kart. 438, i.č. 1907/137, f. 923rv. Italice, litterae manu propria mittentis scriptae. Em.mo et r.mo s.r mio collendissimo Gia per l’altra mia passata con occasione di far reverenza à S. S. Em.ma in recordarmegli obligatissimo servitore con tutta casa Oliverii et desideroso che non sia 1378 Asi Matta? Přílohy, str. 35 defraudata la intentione che il cavalier Oliverio mio zio carnale ha hauta in lassar remedio per sgravo dell’anima sua siano pagati alcuni suoi debiti et cenzi fatte sopra à certe case lasciategli da suo padre et mio avo, subiette al filiocomisso, con lassare che li suoi heredi rescotessero il suo havere et che estinguessero li suoi debiti, uno de quali eredi sonno io et un mio fratello et due mie sorelle carnale. Non intendo per questa agravar S. Em.za à pagar cosa alcuna della solita sua cortesia che usava in vita del cavalier, ma solo avisarla che Pietro Matta mio cugnato, anzioso di pigliarse ogni cosa per esso non defraudasse la sincera intentione de S. Em.za con dargli ad intendere cosa non vera. Per tanto la suplico che mandando a Roma cosa alcuna, se potrà servire dello aviso et far vedere dal s.r de Paoli, suo novo agente, il testamento rogato in Roma per li atti del s.r Tranquillo Pezzuto notaio Capitolino circa il mese novembre 16301379 et per tanto la suplico a scusarme della mia audacia. Che il tutto receverò a somma gratia da numerarla tra le altre infinite receute da casa Oliveria, con pregar il S.r Idio per la felicità di S. S. Em.ma. Di Roma 17 maggio 1631. Di V. S. Em.ma et R.ma Obligatissimo servitore Lorenzo Oliverio Lorenzo Olivieri Františku kardinálovi Dietrichsteinovi, Řím so 24. V. 1631 Originalis: RAD, kart. 438, i.č. 1907/137, f. 925-926. Italice, litterae manu propria mittentis scriptae. Em.mo et r.mo s.r mio collendissimo Gia per diverse mie passate con occasione di far reverentia a S. S. Em.ma, come anco fo al presente, con ogni humiltà con recordarmegli humilissimo servitore, fece con esse mentione del ultima voluntà del defonto mio zio che à lassati quatro eredi me et mio fratello, con doi altre mie sorelle, una delle quale è maritata a Pietro Matta, con ordinare a detti 4o eredi che rescotino il suo havere et che per sgravio della anima sua essequino certi cenzi da lui fatti in certe case subiette a filiocommisso. Per tanto dubito che il Matta, che desidera pigliare ogni cosa per esso, non dassi ad intendere a S. S. Em.ma cosa diversa dalla verità et che della solita liberalità che lei usava verso mio zio, mandando in Roma alcuna cosa non fusse defraudata. Non intendo per questo agravarla in cosa alcuna, ma solo fagli [!] sapere la voluntà di mio zio come per testamento rogato in Roma per li atti del Pezzuto notaro Capitolino sotto il mese di novembre 16301380. Con che me gli asecondo humilissimo et obligatissimo servitore con tutti di casa Oliveri, facendogli reverentia per mille volte. Di Roma li 24 maggio 1631 Di V. S. Em.ma et r.ma Obligatissimo servitore Lorenzo Oliverio 1379 Cf. Testamentum clausum equitis Jacomi Olivieri, Romae 27. 10. 1630 - ASR, Archivio dei 30 Notai Capitolini, ufficio 19 - T.Pizzuto, Testamenti, vol 11 (1629 et 1630), f. 524rv-526v. 1380 Srv. již citovanou závěť. Přílohy, str. 36 Pietro Matta ad Hippolitum iun. card. Aldobrandinum, S. Casciano 8. VIII. 1634 Originál: ADP, Fondo “Archiviolo”, busta 310, f. 559r-561v. Em.mo et r.mo s.r padrone mio sempre colendissimo Benché la mia partenza fusse molto improvisa, atteso non mi credevo partire con la marchesa mia s.ra il medesimo giorno, che n’hebbi l’ordine. Con tutto ciò venni conforme richiedeva l’infinito obligo che professo à V. E. à riverirla e parlai col S.r Capizucchi, che dovevo uscir fuor di Roma verso Fiorenza e che havevo gusto di far humilissima riverenza all’E. V. prima di partire e perché veramente era un’hora quasi importuna, però S. S.ria s’incaricò il tutto et io con molto mio sentore andai à casa e mi posi all’ordine per il viaggio, al quale con triplicati messi ero stato sollecitato, senza darmi tempo di portar meco le mie comodità. Prego humilissimamente l’infinita sua benignità à scusarmi di si fatto mancamento, tanto più che mi trovo assente dalli servitii del card.l Dietrichstein mio s.re e tanto più che havevo per le mani alcuni pochi negoti urgenti. Con tutto ciò havendomi pregato il dottor Fonzeca et havendo io lasciato persona atta per la sollecitatione di quelli, presi volentieri licenza del medesimo mio s.re. Ricevo avviso da Roma che le lettere del medesimo mio s.re contenevano che S. Em.za da Olmitz si era avviato verso Possa per accompagnare la M.ta de la reggina d’Ungaria e che per alcuni ordinari non haverei ricevuto gratia di sue lettere. La marchesa mia s.ra la passa benissimo di salute et ottima disposittione di continoar in quella in virtù de´ rimedi fatti e da farsi e benché S. E. habbia havuta un poco di febre, con tutto ciò havendo conosciuta l’origine di quella e la qualità non ostante né anco la presenza della natural regola per toglier, come dico, non solo la causa, ma l’origine de la medesima. Mi parve di farle proseguir il rimedio dell’acqua bevendola per 15 giorni continoi dieci libre quasi per mattina et venendone buon principio di miglioramento nella prima e 2a volta, si tirò l’impresa et è ridotta à tal buon termine, che a me istesso mi fu meravigliare di buon colore, ingrassata, svanite quasi l’ostruttioni, de le quali se ne scorge picciolo residoo vagamente stendendosi e senza stabilità alcuna di luogo. Hoggi e dimani si fermerà, poi dimani comincerà certi bagni e poi un altra poco d’acqua beverà in tre o quattro matine e sarà finito il rimedio, se però, per li 20 di questo. Il s.r marchese di Matthei del suo ginocchio, dal quale cascando per le scale si stacco la patella e per la poca diligenza al principio usatavi è stato bisogno di nuovo ridurla al suo luogo, havendo fatto venire chirurgi bravi da diverse parti. La s.ra marchesa sua moglie la passa anco benissimo con l’uso dell’acqua et ambi presto saranno di ritorno per il loro marchesato. Hieri giunsero qua il duca della Cornia con il vescovo suo fratello et il marchese e le lor mogli per visitar quest’Ecc.ze e fatto hinc inde questo ufficio, si partirono per la Pieve hier sera. L’ecc.mo ambasciatore andò incognito al perdono d’Assisi e tornò subito et è stato regalato in diverse volte da S. Altezza di diversi rinfrescamenti pullame, vitelle, cose dolci e vini esquisiti. Il marchese Baglione, mandato dalla medesima Altezza per visitare questi ecc.mi partì anco l’altra settimana antepassata per Fiorenza. Con che all’E. V. faccio profondissimo inchino sino a terra e bacio l’infime vesti. Přílohy, str. 37 Da S. Casciano li 8 agosto 1634. Di V. Em.za, la quale supplico humilmente con questo,c he sia da qualche suo servitore consegnata questa acclusa al dottor Fonzeca subito. Humilissimo, divotissimo e perpetuamente obligatissimo servitore minnimo Pietro Matta Přílohy, str. 38 PŘÍLOHA 2: TABULKY Tabulka 1: Přehled Olivieriho dopisů kardinálu Dietrichsteinovi Odesíl. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) pozn. Olivieri Dietrichsteinovi s.d.[post 12.1.1612] RAD, kart. 438 347-349 ? Dietrichsteinovi s.d.[post 2.6.1605] RAD, kart. 438 406-407 Olivieri Dietrichsteinovi Řím po 23 5 1611 RAD, kart. 438 1+4 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 12 1612 RAD, kart. 438 360-363 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 12 1612 RAD, kart. 438 350-355 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 29 12 1612 RAD, kart. 438 356-359 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 12 1 1613 RAD, kart. 438 364-367 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 19 1 1613 RAD, kart. 438 368-371 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 26 1 1613 RAD, kart. 438 372-377 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 2 1613 RAD, kart. 438 388-393 Olivieri Dietrichsteinovi Řím pá 3 1 1614 RAD, kart. 438 394-395, 404-405 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 22 2 1614 RAD, kart. 438 400-403 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 1 3 1614 RAD, kart. 438 396-399 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 3 1614 RAD, kart. 438 408AB Olivieri Dietrichsteinovi Řím ne 26 7 1614 RAD, kart. 446, i.č. 1910 13v výtah z dopisu Olivieri Dietrichsteinovi Řím po 2 8 1614 RAD, kart. 446, i.č. 1911 13v-14r výtah z dopisu Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 27 9 1614 RAD, kart. 438 409-412 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 4 10 1614 RAD, kart. 438 413-416 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 11 10 1614 RAD, kart. 438 417-420 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 8 1615 RAD, kart. 438 421-424 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 22 8 1615 RAD, kart. 438 425-427 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 29 8 1615 RAD, kart. 438 432-436 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 5 9 1615 RAD, kart. 438 629-633 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 12 9 1615 RAD, kart. 438 634-639 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 19 9 1615 RAD, kart. 438 640-645 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 5 12 1615 RAD, kart. 438 428-431 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 1 1616 RAD, kart. 438 437-440 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 9 1 1616 RAD, kart. 438 441-445 Přílohy, str. 39 Odesíl. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) pozn. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 1 1616 RAD, kart. 438 446-449 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 23 1 1616 RAD, kart. 438 450-452 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 4 1616 RAD, kart. 438 453-456 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 4 1616 RAD, kart. 438 457-460 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 30 4 1616 RAD, kart. 438 461-462 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 30 4 1616 RAD, kart. 438 463-466 šifra, klíč Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 7 5 1616 RAD, kart. 438 467-470 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 14 5 1616 RAD, kart. 438 471-472 šifra, klíč Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 21 5 1616 RAD, kart. 438 473-474 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 21 5 1616 RAD, kart. 438 475-478 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 28 5 1616 RAD, kart. 438 479-482 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 11 6 1616 RAD, kart. 438 483-486 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 6 1616 RAD, kart. 438 487-490 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 25 6 1616 RAD, kart. 438 491-494 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 7 1616 RAD, kart. 438 495-498 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 9 7 1616 RAD, kart. 438 499-501 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 7 1616 RAD, kart. 438 502-505 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 23 7 1616 RAD, kart. 438 506-507 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 30 7 1616 RAD, kart. 438 508-512 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 10 1616 RAD, kart. 438 513-515 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 10 1616 RAD, kart. 438 516-517 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 22 10 1616 RAD, kart. 438 518-521 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 29 10 1616 RAD, kart. 438 522-524 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 12 11 1616 RAD, kart. 438 525-528 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 4 2 1617 RAD, kart. 438 529-532 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 2 1617 RAD, kart. 438 533-534 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 25 2 1617 RAD, kart. 438 535-536 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 4 3 1617 RAD, kart. 438 537-538 Olivieri so 11 3 1617 RAD, kart. 438 539-540 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 3 1617 RAD, kart. 438 541-542 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 25 3 1617 RAD, kart. 438 543-546 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 1 4 1617 RAD, kart. 438 547-550 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 3 4 1617 RAD, kart. 438 551 ricevuta , účetnict ví Přílohy, str. 40 Odesíl. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) pozn. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 4 1617 RAD, kart. 438 552-554 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 4 1617 RAD, kart. 438 555-557 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 22 4 1617 RAD, kart. 438 562-564 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 29 4 1617 RAD, kart. 438 558-561 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 6 5 1617 RAD, kart. 438 565-566 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 6 5 1617 RAD, kart. 438 567-570 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 13 5 1617 RAD, kart. 438 571-573 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 20 5 1617 RAD, kart. 438 574-576 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 3 6 1617 RAD, kart. 438 580-581 originál Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 3 6 1617 RAD, kart. 438 577-579 dupplicat o Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 10 6 1617 RAD, kart. 438 582-585 originál Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 10 6 1617 RAD, kart. 438 586-589 dupplicat o Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 17 6 1617 RAD, kart. 438 592-593 originál Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 17 6 1617 RAD, kart. 438 590-591 dupplicat o Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 24 6 1617 RAD, kart. 438 594-597 Olivieri asi Picenardimu Řím so 24 6 1617 RAD, kart. 438 598-599 Olivieri Dietrichsteinovi Řím út 25 7 1617 RAD, kart. 438 600-602 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 5 8 1617 RAD, kart. 438 603-606 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 12 8 1617 RAD, kart. 438 607-608 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 22 6 1619 RAD, kart. 438 609-610 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 20 7 1619 RAD, kart. 438 22-23 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 27 7 1619 RAD, kart. 438 20-21, 24- 25 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 3 8 1619 RAD, kart. 438 26-27, 5 Olivieri papeži Řím pá 9 8 1619 RAD, kart. 438 161 kopie supliky Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 10 8 1619 RAD, kart. 438 7-8, 17 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 24 8 1619 RAD, kart. 438 18-19, 9-10 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 14 9 1619 RAD, kart. 438 11-14 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 26 10 1619 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1619 3-6 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 11 1619 RAD, kart. 438 34-36 Olivieri Dietrichsteinovi Řím čt 14 11 1619 RAD, kart. 438 15-16, 6 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 11 1619 RAD, kart. 438 32-33 pečeť, adresa Přílohy, str. 41 Odesíl. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) pozn. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 30 11 1619 RAD, kart. 438 30-31, 47 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 7 12 1619 RAD, kart. 438 52-53, 41- 42 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 21 12 1619 RAD, kart. 438 37-40 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 28 12 1619 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1619 13-17 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 4 1 1620 RAD, kart. 438 28-29,48- 49, 43 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 1 1620 RAD, kart. 438 44-46 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 1 2 1620 RAD, kart. 438 56-57 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 2 1620 RAD, kart. 438 58-61 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 2 1620 RAD, kart. 438 69-70, 147 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 29 2 1620 RAD, kart. 438 71-73 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 7 3 1620 RAD, kart. 438 74-77 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 14 3 1620 RAD, kart. 438 78-79 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 21 3 1620 RAD, kart. 438 80-82 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 28 3 1620 RAD, kart. 438 83-84, 89- 90 část. šifr. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 4 4 1620 RAD, kart. 438 92-95 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 11 4 1620 RAD, kart. 438 64-66 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 4 1620 RAD, kart. 438 54-55, 62- 63 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 25 4 1620 RAD, kart. 438 67-68, 85- 86 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 5 1620 RAD, kart. 438 87-88 část. šifr. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 9 5 1620 RAD, kart. 438 100-101, 98-99 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 5 1620 RAD, kart. 438 96-97, 50- 51 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 30 5 1620 RAD, kart. 438 104-107 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 6 6 1620 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1620 29-32 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 20 6 1620 RAD, kart. 438 102- 103,108- 109 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 27 6 1620 RAD, kart. 438 110-113 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 4 7 1620 RAD, kart. 438 114-116 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 11 7 1620 RAD, kart. 438 117-120 část. Přílohy, str. 42 Odesíl. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) pozn. šifr. Olivieri Dietrichsteinovi Řím st 15 7 1620 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1620 56-58 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 7 1620 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1620 59-62 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 1 8 1620 RAD, kart. 438 121-124 část. šifr. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 8 1620 RAD, kart. 438 125-128 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 8 1620 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1620 124-128 část. šifr. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 29 8 1620 RAD, kart. 438 129-131 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 19 9 1620 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1620 203-206 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 17 10 1620 RAD, kart. 438 611-614 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 24 10 1620 RAD, kart. 438 619-622 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 14 11 1620 RAD, kart. 438 132-135 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 28 11 1620 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1620 238-242 Olivieri Dietrichsteinovi Řím ne 29 11 1620 RAD, kart. 438 136-137 pečeť, adresa Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 5 12 1620 RAD, kart. 438 138-141 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 12 12 1620 RAD, kart. 438 142-144 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 19 12 1620 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1620 277-280 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 26 12 1620 RAD, kart. 438 145-146 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 1 1621 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1621 4-7 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 9 1 1621 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1621 34-37 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 23 1 1621 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1621 63-65 Olivieri Dietrichsteinovi Řím út 26 1 1621 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1621 66-67 pečeť Přílohy, str. 43 Odesíl. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) pozn. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 6 2 1621 RAD, kart. 438 615-618 Olivieri Dietrichsteinovi Řím út 9 2 1621 RAD, kart. 438 623-624 Olivieri Dietrichsteinovi Řím čt 11 2 1621 RAD, kart. 438 625-626 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 20 2 1621 RAD, kart. 438 304-308 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 20 2 1621 RAD, kart. 438 309 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 6 3 1621 RAD, kart. 438 627-628 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 27 3 1621 RAD, kart. 438 310-313 Olivieri Dietrichsteinovi Řím út 30 3 1621 RAD, kart. 438 314-315 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 3 4 1621 RAD, kart. 438 316-319 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 10 4 1621 RAD, kart. 438 320-322 Olivieri Dietrichsteinovi Řím po 12 4 1621 RAD, kart. 438 323-326 Olivieri Dietrichsteinovi Řím po 19 4 1621 RAD, kart. 438 327-328 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 22 5 1621 RAD, kart. 438 329-331 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 29 5 1621 RAD, kart. 438 332-333 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 5 6 1621 RAD, kart. 438 334-337 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 10 7 1621 RAD, kart. 438 338-340 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 17 7 1621 RAD, kart. 438 341-344 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 24 7 1621 RAD, kart. 438 345-346 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 7 8 1621 RAD, kart. 438 150-152 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 14 8 1621 RAD, kart. 438 154-155 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 21 8 1621 RAD, kart. 438 156-159 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 9 1621 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1621 93-96 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 10 1621 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1621 97-98 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 27 11 1621 RAD, kart. 438 148-149 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 11 12 1621 RAD, kart. 438 162-164 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 1 1622 RAD, kart. 438 225-228 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 1 1622 RAD, kart. 438 229-231 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 22 1 1622 RAD, kart. 438 232-233 část. šifr. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 26 3 1622 RAD, kart. 438 675-678 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 4 1622 RAD, kart. 438 646-647 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 9 4 1622 RAD, kart. 438 651-653 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 4 1622 RAD, kart. 438 648-650 část. šifr. Přílohy, str. 44 Odesíl. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) pozn. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 14 5 1622 RAD, kart. 438 165-166 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 21 5 1622 RAD, kart. 438 167-168 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 11 6 1622 RAD, kart. 438 169-171 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 6 1622 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1622 36-37 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 7 1622 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1622 38-40 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 7 1622 RAD, kart. 438 172-173 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 23 7 1622 RAD, kart. 438 174-175 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 30 7 1622 RAD, kart. 438 176-177 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 6 8 1622 RAD, kart. 438 178-180 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 13 8 1622 RAD, kart. 438 181-184 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 20 8 1622 RAD, kart. 438 185-186 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 3 9 1622 RAD, kart. 438 207-208 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 3 9 1622 RAD, kart. 438 223-224 Olivieri Dietrichsteinovi Řím po 5 9 1622 RAD, kart. 438 187-188 Olivieri Dietrichsteinovi Řím út 6 9 1622 RAD, kart. 438 189-190 pečeť, adresa Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 10 9 1622 RAD, kart. 438 191-192 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 17 9 1622 RAD, kart. 438 193-194 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 24 9 1622 RAD, kart. 438 203-204, 195 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 1 10 1622 RAD, kart. 438 205-206 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 10 1622 RAD, kart. 438 201-202 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 10 1622 RAD, kart. 438 215-217 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 22 10 1622 RAD, kart. 438 221-222 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 12 11 1622 RAD, kart. 438 658-659 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 19 11 1622 RAD, kart. 438 654-655 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 26 11 1622 RAD, kart. 438 656-657 část. šifr. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 3 12 1622 RAD, kart. 438 660-661 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 17 12 1622 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1622 49-50 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 24 12 1622 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 7/1622 51-52 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 7 1 1623 AO, i. č. 488, 3-4 Přílohy, str. 45 Odesíl. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) pozn. sign. 14, kart. 8/1623 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 14 1 1623 RAD, kart. 438 238-239 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 21 1 1623 RAD, kart. 438 240-241 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 11 2 1623 RAD, kart. 438 662-665 příl. Avvisi Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 2 1623 RAD, kart. 438 666-667 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 25 2 1623 RAD, kart. 438 668-670 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 4 3 1623 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 8/1623 34-35 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 11 3 1623 RAD, kart. 438 673-674 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 3 1623 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 8/1623 38-39 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 6 5 1623 RAD, kart. 438 209-212 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 20 5 1623 RAD, kart. 438 213-214 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 3 6 1623 RAD, kart. 438 242-243, 196 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 10 6 1623 RAD, kart. 438 218-220 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 17 6 1623 RAD, kart. 438 234-236 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 24 6 1623 RAD, kart. 438 197-198 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 3 2 1624 RAD, kart. 438 248-250 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 10 2 1624 RAD, kart. 438 251-252 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 17 2 1624 RAD, kart. 438 246-247 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 24 2 1624 RAD, kart. 438 256-257 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 3 1624 RAD, kart. 438 253-255 šifra, klíč Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 9 3 1624 RAD, kart. 438 244-245 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 3 1624 RAD, kart. 438 258-260 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 6 4 1624 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 8/1624 63-65 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 13 4 1624 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 8/1624 68-70 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 20 4 1624 RAD, kart. 438 679-681 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 1 6 1624 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 8/1624 126-128 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 17 8 1624 AO, i. č. 488, 174-175 Přílohy, str. 46 Odesíl. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) pozn. sign. 14, kart. 8/1624 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 24 8 1624 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 8/1624 185-187 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 31 8 1624 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 8/1624 195-197 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 5 10 1624 RAD, kart. 438 682-685 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 1 3 1625 RAD, kart. 438 294-296 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 3 1625 RAD, kart. 438 292-293 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 3 1625 RAD, kart. 438 286-287 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 29 3 1625 RAD, kart. 438 283-285 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 5 4 1625 RAD, kart. 438 288-291 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 19 4 1625 RAD, kart. 438 281-282 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 4 10 1625 RAD, kart. 438 265-266 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 11 10 1625 RAD, kart. 438 261-264 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 10 1625 RAD, kart. 438 686-687 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 25 10 1625 RAD, kart. 438 688-689 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 1 11 1625 RAD, kart. 438 297-300 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 22 11 1625 RAD, kart. 438 271-273 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 29 11 1625 RAD, kart. 438 274-277 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 6 12 1625 RAD, kart. 439 301-303 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 13 12 1625 RAD, kart. 440 278-280 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 20 12 1625 RAD, kart. 441 267-270 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 3 1 1626 RAD, kart. 438 690-693 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 17 1 1626 RAD, kart. 438 694-695 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 21 2 1626 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 8/1626 47-48 Olivieri Dietrichsteinovi Řím čt 5 3 1626 RAD, kart. 438 696-697 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 14 3 1626 RAD, kart. 438 698-699 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 4 4 1626 RAD, kart. 438 700-701 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 25 4 1626 AO, i. č. 488, sign. 14, kart. 8/1626 135-138 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 5 1626 RAD, kart. 438 702-703 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 5 1626 RAD, kart. 438 704-707 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 30 5 1626 RAD, kart. 438 932-933, Přílohy, str. 47 Odesíl. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) pozn. 708-709 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 6 6 1626 RAD, kart. 438 710-713 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 27 6 1626 RAD, kart. 438 716-718 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 7 1626 RAD, kart. 438 714-715 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 29 8 1626 RAD, kart. 438 719-720 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 5 9 1626 RAD, kart. 438 725-726 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 19 9 1626 RAD, kart. 438 723-724 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 10 10 1626 RAD, kart. 438 727-728 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 17 10 1626 RAD, kart. 438 721-722 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 1 1627 RAD, kart. 438 731-732 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 30 1 1627 RAD, kart. 438 733-734 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 6 2 1627 RAD, kart. 438 762-764 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 27 2 1627 RAD, kart. 438 745,748 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 13 3 1627 RAD, kart. 438 735-737 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 5 1627 RAD, kart. 438 738-741 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 5 6 1627 RAD, kart. 438 742-744B Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 21 8 1627 RAD, kart. 438 746-747 chybí začátek Olivieri Dietrichsteinovi Řím st 8 9 1627 RAD, kart. 438 749 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 9 1627 RAD, kart. 438 927-929 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 25 9 1627 RAD, kart. 438 750-753 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 10 1627 RAD, kart. 438 754-755 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 10 1627 RAD, kart. 438 756-757 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 23 10 1627 RAD, kart. 438 671-672 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 4 12 1627 RAD, kart. 438 934-935 nedoko nč. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 11 12 1627 RAD, kart. 438 758-759 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 12 2 1628 RAD, kart. 438 760-761 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 26 2 1628 RAD, kart. 438 765-766 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 25 3 1628 RAD, kart. 438 767-768 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 4 1628 RAD, kart. 438 769-770 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 22 4 1628 RAD, kart. 438 771-772 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 29 4 1628 RAD, kart. 438 773-774 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 6 5 1628 RAD, kart. 438 775-776 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 13 5 1628 RAD, kart. 438 777-778 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 20 5 1628 RAD, kart. 438 779-780 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 10 6 1628 RAD, kart. 438 781-782 Přílohy, str. 48 Odesíl. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) pozn. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 1 7 1628 RAD, kart. 438 783-784 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 7 1628 RAD, kart. 438 785-786 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 7 1628 RAD, kart. 438 787-788 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 29 7 1628 RAD, kart. 438 789-790 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 5 8 1628 RAD, kart. 438 791-793 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 23 9 1628 RAD, kart. 438 798-799 šifra Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 30 9 1628 RAD, kart. 438 794,797 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 4 11 1628 RAD, kart. 438 800-803 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 17 11 1628 RAD, kart. 438 804-807 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 23 12 1628 RAD, kart. 438 808-809 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 6 1 1629 RAD, kart. 438 810-811 Olivieri markýze de Mondejar Řím čt 11 1 1629 RAD, kart. 438 812AB španěls ky Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 13 1 1629 RAD, kart. 438 729-730 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 27 1 1629 RAD, kart. 438 813-814 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 24 2 1629 RAD, kart. 438 853-854 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 3 3 1629 RAD, kart. 438 815-816 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 24 3 1629 RAD, kart. 438 817-818 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 31 3 1629 RAD, kart. 438 819-820 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 14 4 1629 RAD, kart. 438 821-822 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 21 4 1629 RAD, kart. 438 842-843 Olivieri Dietrichsteinovi Řím po 23 4 1629 RAD, kart. 438 823 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 12 5 1629 RAD, kart. 438 824-825 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 19 5 1629 RAD, kart. 438 826-827 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 6 1629 RAD, kart. 438 830-831 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 9 6 1629 RAD, kart. 438 832-833 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 6 1629 RAD, kart. 438 828-829 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 30 6 1629 RAD, kart. 438 834-835, 795-796 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 7 7 1629 RAD, kart. 438 836-837 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 4 8 1629 RAD, kart. 438 838-839 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 8 1629 RAD, kart. 438 840-841 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 1 9 1629 RAD, kart. 438 844-845 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 9 1629 RAD, kart. 438 846-848 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 9 1629 RAD, kart. 438 849-850 Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 22 9 1629 RAD, kart. 438 851-852 dikt. Přílohy, str. 49 Odesíl. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) pozn. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 13 10 1629 RAD, kart. 438 855-856 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 20 10 1629 RAD, kart. 438 857-858 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 27 10 1629 RAD, kart. 438 859-860 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 17 11 1629 RAD, kart. 438 861-862 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím po 19 11 1629 RAD, kart. 438 863-864 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 12 1629 RAD, kart. 438 865-866 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 12 1629 RAD, kart. 438 893-894 dikt. Olivieri Lorenzo da Verona Řím so 19 1 1630 RAD, kart. 438 889-890 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 26 1 1630 RAD, kart. 438 886-888 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 9 2 1630 RAD, kart. 438 881-883 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 2 1630 RAD, kart. 438 879-880 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 23 2 1630 RAD, kart. 438 877-878 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 2 3 1630 RAD, kart. 438 875-876 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 9 3 1630 RAD, kart. 438 873-874 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 16 3 1630 RAD, kart. 438 871-872 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 13 4 1630 RAD, kart. 438 869-870 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 20 4 1630 RAD, kart. 438 867-868 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 4 5 1630 RAD, kart. 438 897 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 11 5 1630 RAD, kart. 438 895-896 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 18 5 1630 RAD, kart. 438 898-899 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 1 6 1630 RAD, kart. 438 903-904 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 8 6 1630 RAD, kart. 438 901-902 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 15 6 1630 RAD, kart. 438 900 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím st 10 7 1630 RAD, kart. 438 905-906 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 27 7 1630 RAD, kart. 438 907-908 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 3 8 1630 RAD, kart. 438 909-910 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 7 9 1630 RAD, kart. 438 911-912 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 28 9 1630 RAD, kart. 438 913AB dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 5 10 1630 RAD, kart. 438 914-915 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 12 10 1630 RAD, kart. 438 916-917 dikt. Olivieri Dietrichsteinovi Řím so 19 10 1630 RAD, kart. 438 918-919 dikt. NEÚPLNÉ DOPISY (bez datace) Odes. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) Olivieri Dietrichsteinovi 1624-1625 RAD, kart. 438 2-3 Přílohy, str. 50 Odesíl. Příjemce Datum Archiv. jedn. (fol.) pozn. Olivieri Dietrichsteinovi 1624-1625 RAD, kart. 438 891-892 Přílohy, str. 51 Tabulka 2: Cirkulace dopisů mezi Olivierim a Dietrichsteinovou kanceláří Datum Olivieriho dopisu Zmiňován Dietrichsteinův dopis ze dne Receptum Olivieriho dopisu (kardinálova kancelář) Datum Dietrichsteinovy odpovědi 8.12.1612 16.11.1612 15.12.1612 25.11.1612 26.1.1613 24.12.1612 2.2.1613 8.1.1613 22.2.1614 28.1.1614 13.3.1614 27.9.1614 12.9.1614 4.10.1614 19.9.1614 24.10.1614 11.10.1614 25.9.1614 30.10.1614 15.8.1615 29.7.1615 29.8.1615 16.9.1615 5.9.1615 24.9.1615 12.9.1615 21. a 28.8.1615 19.9.1615 4.9.1615 9.10.1615 5.12.1615 13.11.1615 22.12.1615 24.12.1615 2.1.1616 3.12.1616 26.1.1616 9.1.1616 2.2.1616 16.1.1616 24.12.1615 23.1.1616 1.1.1616 16.2.1616 2.4.1616 22.4.1616 16.4.1616 23.3.1616 7.5.1616 24.5.1616 6.6.1616 14.5.1616 21.5.1616 22.4.1616 6.6.1616 21.5.1616 22.4.1616 28.5.1616 5.5.1616 11.6.1616 11.7. 1616 25.6.1616 6.6.1616 13.7. 1616 2.7.1616 13.6.1616 9.7.1616 20.6.1616 1.8.1616 16.7.1616 8.8. 1616 30.7.1616 11. a 13.7. 22.8.1616 8.10.1616 4.11.1616 22.10.1616 3.10.1616 9.11. 1616 29.10.1616 10.10.1616 24.11.1616 12.11.1616 22.10.1616 13.12.1616 19.2.1617 27.1.1617 25.2.1617 3.2.1617 Přílohy, str. 52 Datum Olivieriho dopisu Zmiňován Dietrichsteinův dopis ze dne Receptum Olivieriho dopisu (kardinálova kancelář) Datum Dietrichsteinovy odpovědi 25.3.1617 3.3.1617 1.4.1617 10.3.1617 22.4.1617 8.4.1617 17.3. 1617 28.4.1617 15.4.1617 23.3.1617 7.5.1617 22.4.1617 27.3.1617 29.4.1617 7.4.1617 24.5.1617 6.5.1617 14.4.1617 13.6.1617 13.5.1617 22.4.1617 13.6.1617 20.5.1617 28.4.1617 13.6.1617 3.6.1617 1.7.1617 10.6.1617 1.7.1617 10.6.1617 13.7.1617 17.6.1617 13.7.1617 24.6.1617 18.5.1617 24.6.1617 3.6.1617 25.7.1617 24.8.1617 5.8.1617 13.7.1617 14.9.1617 12.8.1617 20.7. 1617 10.8.1619 18.7.1619 1.9.1619 14.9.1619 5.10.1619 26.10.1619 5.10.1619 16.11.1619 2.11.1619 12.10.1619 23.11.1619 14.11.1619 23.10.1619 4.1.1620 16.11.1619 26.10.1619 7.12.1619 30.11.1619 9.11.1619 21.12.1619 7.12.1619 16.11.1619 28.12.1619 21.12.1619 23.11.1619 11.1.1620 28.12.1619 30.11. a 7.12.1619 18.1.1620 4.1.1620 14.12.1619 25.1.1620 18.1.1620 28.12.1619 8.2.1620 1.2.1620 11.1.1620 8.2.1620 14.1.1620 29.2.1620 15.2.1620 25.1.1620 7.3.1620 29.2.1620 8.2.1620 21.3.1620 7.3.1620 15.2.1620 28.3.1620 14.3.1620 22.2.1620 4.4.1620 21.3.1620 29.2.1620 11.4.1620 28.3.1620 7.3.1620 18.4.1620 4.4.1620 14.3.1620 25.4.1620 11.4.1620 21.3.1620 2.5.1620 18.4.1620 28.3.1620 9.5.1620 25.4.1620 4.4.1620 9.5.1620 Přílohy, str. 53 Datum Olivieriho dopisu Zmiňován Dietrichsteinův dopis ze dne Receptum Olivieriho dopisu (kardinálova kancelář) Datum Dietrichsteinovy odpovědi 2.5.1620 11.4.1620 16.5.1620 25.4.1620 30.5.1620 9.5.1620 30.5.1620 13.4.1620 6.6.1620 16.5.1620 20.6.1620 30.5.1620 27.6.1620 6.6.1620 4.7.1620 13.6.1620 11.7.1620 20.6.1620 18.7.1620 27.6.1620 1.8.1620 11.7.1620 8.8.1620 18.7.1620 15.8.1620 25.7.1620 29.8.1620 8.8.1620 29.8.1620 5.8.1620 17.10.1620 26.9.1620 24.10.1620 3.10.1620 14.11.1620 24.10.1620 28.11.1620 7.11.1620 5.12.1620 14.11.1620 12.12.1620 21.11.1620 19.12.1620 22. a 28.11.1620 26.12.1620 5.12.1620 2.1.1621 12.12.1620 9.1.1621 19.12.1620 23.1.1621 2.1.1621 6.2.1621 16.1.1621 20.2.1621 29.1.1621 13.3.1621 27.3.1621 6.3.1621 3.4.1621 13.3.1621 12.4.1621 19.3.1621 5.6.1621 10.5.1621 17.7.1621 27.6.1621 7.8.1621 15.7.1621 14.8.1621 15.7.1621 21.8.1621 23. a 28.7.1621 2.10.1621 8.9.1621 11.12.1621 12.11.1621 15.1.1622 16.12.1621 22.1.1622 30.12.1621 26.3.1622 28.2.1622 2.4.1622 10.3.1622 Přílohy, str. 54 Datum Olivieriho dopisu Zmiňován Dietrichsteinův dopis ze dne Receptum Olivieriho dopisu (kardinálova kancelář) Datum Dietrichsteinovy odpovědi 9.4.1622 19.3.1622 21.5.1622 28.4.1622 2.7.1622 10.6.1622 16.7.1622 17.6.1622 30.7.1622 7.7.1622 13.8.1622 20.7.1622 17.9.1622 27.8.1622 1.10.1622 10.9.1622 8.10.1622 17.9.1622 12.11.1622 22.10.1622 3.12.1622 30.12.1622 17.12.1622 22.11.1622 24.12.1622 30.11.1622 18.3.1623 15.2.1623 20.5.1623 26.4.1623 3.2.1624 13.1.1624 17.2.1624 20. a 27.1.1624 15.3.1624 24.2.1624 14.3.1624 2.3.1624 10.2.1624 29.3.1624 9.3.1624 12.2.1624 12.4.1624 16.3.1624 21.4.1624 6.4.1624 15.3.1624 1.6.1624 10.5.1624 1.3.1625 4.2.1625 15.3.1625 20.2.1625 29.3.1625 27.2.1625 5.4.1625 13.3.1625 18.10.1625 13.9.1625 29.11.1625 23.10.1625 20.12.1625 6.11.1625 20.12.1625 15.11.1625 20.12.1625 24.11.1625 14.3.1626 12.2.1626 14.3.1626 18.2.1626 25.4.1626 28.3.1626 16.5.1626 22.4.1626 6.6.1626 4.5.1626 27.6.1626 3.6.1626 18.7.1626 19.6.1626 29.8.1626 4.8.1626 5.9.1626 12.8.1626 19.9.1626 11.8.1626 Přílohy, str. 55 Datum Olivieriho dopisu Zmiňován Dietrichsteinův dopis ze dne Receptum Olivieriho dopisu (kardinálova kancelář) Datum Dietrichsteinovy odpovědi 13.1.1627 13.12.1626 30.1.1627 5.1.1627 6.2.1627 12.1.1627 13.3.1627 8. a 13.2.1627 8.5.1627 13.4.1627 5.6.1627 10.5.1627 18.9.1627 19.8.1627 25.9.1627 26.8.1627 16.10.1627 17.9.1627 11.12.1627 20.11.1627 26.2.1628 5.2.1628 25.3.1628 4.3.1628 8.4.1628 12.3.1628 22.4.1628 28.3.1628 6.5.1628 11.4.1628 5.8.1628 14.7.1628 23.9.1628 1.9.1628 4.11.1628 6. a 11.10.1628 17.11.1628 25.10.1628 23.12.1628 28. a 29.11.1628 6.1.1629 10.12.1628 12.5.1629 19.4.1629 2.6.1629 11.5.1629 16.6.1629 26.5.1629 7.7.1629 14.6.1629 8.9.1629 16.8.1629 15.9.1629 23.8.1629 22.9.1629 31.8.1629 20.10.1629 27.9.1629 27.10.1629 28.9.1629 17.11.1629 24.10.1629 19.1.1630 25.12.1629 26.1.1630 28.12.1629 26.1.1630 3.1.1630 9.2.1630 16.1.1630 16.2.1630 25.1.1630 9.3.1630 7.2.1630 13.4.1630 23.3.1630 11.5.1630 17.4.1630 28.9.1630 6.9.1630 Přílohy, str. 56 Tabulka 3: Přehled dopisů Lorenza Olivieriho kardinálu Dietrichsteinovi Datum Umístění v archivu (fol.) 21 12 1630 MZA, G 140, i.č. 1907/137, kart. 438 920-921 8 2 1631 MZA, G 140, i.č. 1907/137, kart. 438 884-885 16 2 1631 MZA, G 140, i.č. 1907/137, kart. 438 922 17 5 1631 MZA, G 140, i.č. 1907/137, kart. 438 923-924 24 5 1631 MZA, G 140, i.č. 1907/137, kart. 438 925-926 16 12 1633 MZA, G 140, i.č. 1907/137, kart. 438 930-931 Přílohy, str. 57 Tabulka 4 : Dopisy bratří Gioseffa, Bartolomea a Leopolda Tadoldů Cataniů Dietrichsteinovi Uložení: • RAD, kart. 430, [v tabulce udáváme pouze foliaci] o i.č. 1905/153 (Bartolomeo Tadoldo Catani) o i.č. 1905/154 (Gioseffo Tadoldo Catani) o i.č. 1905/155 (Leopoldo Tadoldo Catani) • ZAOpO, fond AO, i.č. 488, sign.14, kart. 6 a 7 [v tabulce udáváme pouze jako AO, číslo kartonu a roku a foliaci] Tadoldo Catani Místo odeslání D M R fol. Gioseffo F. Dietrichsteinovi - - - - 68-69 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 12 3 1616 70-71 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 23 4 1616 72-73 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 21 5 1616 74-75 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 24 12 1616 76-77 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 18 3 1617 78-79 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia út 6 6 1617 80-81 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia čt 11 6 1620 1-2 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia po 15 6 1620 3-4 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia čt 13 8 1620 AO, kart. 6/1620 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 28 11 1620 AO, kart. 6/1620, f. 235-237 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 12 12 1620 5-6 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 19 12 1620 7-8 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 26 12 1620 AO, kart. 6/1620, f. 290 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 9 1 1621 AO, kart. 6/1621, f. 41-421381 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 16 1 1621 AO, kart. 6/1621, f. 56-571382 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 23 1 1621 82-83 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 30 1 1621 AO, kart. 6/1621, f. 1381 Regest v: DBBTI 3, n. 12. 1382 Edice: DBBTI 3, n. 16. Přílohy, str. 58 Tadoldo Catani Místo odeslání D M R fol. 73-741383 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 6 3 1621 9-10 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 13 3 1621 84-85 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 3 4 1621 11-12 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 10 4 1621 13-14 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 24 4 1621 15-17 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 1 5 1621 18-20 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 29 5 1621 21-23 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 5 6 1621 24-25 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 12 6 1621 26-27 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 7 8 1621 28-29 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 14 8 1621 30-31 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 21 8 1621 32-33 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 28 8 1621 34-37 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 18 12 1621 38-39 Gioseffo F. Dietrichsteinovi [Venetia] so 15 1 1622 1384 65-67 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 12 2 1622 40-41 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 19 3 1622 86-87 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 26 3 1622 88-89 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 2 4 1622 90-91 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 9 4 1622 92-93 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 16 4 1622 94-95 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 23 4 1622 96-97 Bartolomeo 1385 F. Dietrichsteinovi Venetia pá 29 4 1622 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 7 5 1622 98-99 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 13 8 1622 42-43 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 20 8 1622 44 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 27 8 1622 45 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 10 9 1622 46-47 1383 Edice: DBBTI 3, n. 34. 1384 Datum nedatovaného dopisu doplněno podle údajů v dopise: gratuluje k tomu, že Maxmilián z Dietrichsteina se stal nejvyšším hofmistrem císařovny (1621), mluví o dopise z Milána 12. 1. – z Milána trvala pošta 3 - 4 dny, obvykle píše v sobotu. 1385 Dopis psal v zastoupení svého nemocného bratra. Přílohy, str. 59 Tadoldo Catani Místo odeslání D M R fol. Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 1 10 1622 48-49 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 8 10 1622 52-53 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia po 10 10 1622 50-51 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 15 10 1622 54 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 10 12 1622 100-101 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 31 12 1622 AO, kart. 6/1622, f. 54-551386 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 4 3 1623 102-103 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia čt 6 4 1623 AO, kart. 7/1623, f. 46-47 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 27 5 1623 55-56 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia ne 10 2 1624 57-58 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 16 2 1624 59-60 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 16 3 1624 63-64 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 23 3 1624 61-62 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia čt 20 4 1624 AO, kart. 7/1624, f. 78-79 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia čt 27 4 1624 AO, kart. 7/1624, f. 86-87 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia čt 1 6 1624 AO, kart. 7/1624, f. 129-130 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia čt 8 6 1624 AO, kart. 7/1624, f. 134-135 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia čt 27 7 1624 AO, kart. 7/1624, f. 218-219 Gioseffo F. Dietrichsteinovi Venetia so 3 8 1624 104-105 Leopoldo F. Dietrichsteinovi Venetia so 17 8 1624 1-2 Leopoldo F. Dietrichsteinovi Venetia čt 24 8 1624 AO, kart. 7/1624, f. 188 Leopoldo F. Dietrichsteinovi Venetia so 31 8 1624 9-10 Leopoldo F. Dietrichsteinovi Venetia čt 7 9 1624 AO, kart. 7/1624, f. 270-271 Leopoldo F. Dietrichsteinovi Venetia so 28 9 1624 7-8 Leopoldo F. Dietrichsteinovi Venetia so 5 10 1624 3-4 Leopoldo F. Dietrichsteinovi Venetia so 19 10 1624 11-12 Leopoldo F. Dietrichsteinovi Venetia so 26 10 1624 5-6 1386 Regest: DBBTI 3, n. 479. Přílohy, str. 60 Tabulka 5: Délka trvání doručení dopisů (zmínky u Cattaniů) Cataniho dopis dostal Dnův dopis receptum Dietrichsteinova kancelář risposto 12.3.1616 29.3.1616 23.4.1616 6.5.1616 21.5.1616 6.5.1616 24.12.1616 8.1.1617 18.3.1617 3.3.1617 15.6.1620 27.5.1620 16.1.1621 2.1.1621 23.1.1621 9.1.1621 13.3.1621 27.2.1621 1.5.1621 8.4.1621 29.5.1621 4.5.1621 12.6.1621 26.5.1621 14.8.1621 28.7.1621 28.8.1621 12.8.1621 18.12.1621 2.12.1621 2.4.1622 19.3.1622 23.4.1622 9.4.1622 10.9.1622 27.8.1622 8.10.1622 15.10.1622 10.12.1622 30.12.1622 10.2.1624 20.1. a 27.1.1624 29.2.1624 16.3.1624 22.4.1624 23.3.1624 12.4.1624 31.8.1624 2.8.1624 28.9.1624 6.8.1624 19.10.1624 8.11.1624 Přílohy, str. 61 Tabulka 6: Dopisy Ruberta Haise z Benátek Františkovi kardinálovi z Dietrichsteina a členům jeho dvora Umístění: RAD, kart. 433, i. č. 1906/148, (Ruberto Hais) Odesílatel Příjemce D M R Fol. Zmíněný Dietrich- steinův dopis je datován (Datum, kdy Hais dostal dopis) Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 19 4 1625 1-2 ___ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia út 26 8 1625 3-4 ___ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 11 10 1625 7-8 12.9.1625 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 18 10 1625 5-6 ___ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia ne 28 12 1625 9-10 ___ Ventura Lafranchi per Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 6 2 1626 11-12 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 13 2 1626 13-14 ___ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia po 16 2 1626 15-16 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 21 2 1626 17-18 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 20 3 1626 19-20 ___ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 28 3 1626 21-22 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 24 4 1626 23-24 ___ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 1 5 1626 25-26 15.04.1626 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 29 5 1626 27-28 4.5.1626 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 19 6 1626 29-30 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 3 7 1626 31-32 15.6.1626 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 10 7 1626 33 19.6.1626 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia čt 16 7 1626 34-35 ___ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 8 8 1626 36-37 ___ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 14 8 1626 38 15. a 28.7.1626 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia ne 23 8 1626 39-40 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 28 8 1626 41-42 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia út 8 9 1626 43-44 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia po 12 10 1626 45-46 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 6 11 1626 47 Přílohy, str. 62 Odesílatel Příjemce D M R Fol. Zmíněný Dietrich- steinův dopis je datován (Datum, kdy Hais dostal dopis) Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia ne 8 11 1626 48-49 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 18 12 1626 50 30.11.1626 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 1 1 1627 51-52 ___ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 8 1 1627 53-54 ___ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia út 19 1 1627 55-56 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 22 1 1627 57-58 4.1.1627 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia út 2 2 1627 59-60 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 5 2 1627 61-62 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 13 2 1627 63-64 ___ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 26 2 1627 65-66 ___ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 5 3 1627 67-68 17.2.1627 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 19 3 1627 69-70 3.3.1627 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 9 4 1627 71-72 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 7 5 1627 73-74 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 14 5 1627 75-76 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 28 8 1627 77-78 ___ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 30 10 1627 79-80 16.10.1627 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 6 11 1627 81-82 23.10.1627 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia pá 19 11 1627 83-84 30.10.1627 11.11.1627 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 20 11 1627 85-86 6.11.1627 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 27 11 1627 87-88 Ruberto Hais Lorenzovi Manarovi Venezia so 18 12 1627 89-90 4.12.1627 16.12.1627 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 18 12 1627 91-92 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 8 1 1628 93-94 24.12.1627 5.1.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 15 1 1628 95-96 18.12.1627 11.1.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 29 1 1628 97-98 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 12 2 1628 99- 100 29.1.1628 9.2.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia ne 12 3 1628 101 26.2.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 18 3 1628 102 4.3.1628 15.3.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 25 3 1628 103 11.3.1628 22.3.1628 Přílohy, str. 63 Odesílatel Příjemce D M R Fol. Zmíněný Dietrich- steinův dopis je datován (Datum, kdy Hais dostal dopis) Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia út 1 4 1628 104- 105 17.3.1628 28.3.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 27 5 1628 106- 107 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 17 6 1628 108- 109 2.6.1628 13.6.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 24 6 1628 110- 111 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 8 7 1628 112- 113 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 15 7 1628 114 23.6.1628 11.7.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 22 7 1628 115- 116 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 29 7 1628 117- 118 14.7.1628 24.7.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 19 8 1628 119- 120 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 26 8 1628 121- 122 7. a 11.8.1628 22.8.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 2 9 1628 123- 124 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 9 9 1628 125- 126 18. a 24.8.1628 6.9.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 23 9 1628 127 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 30 9 1628 128 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 28 10 1628 129- 130 6. a 10.10.1628 24.10.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 4 11 1628 131- 132 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 18 11 1628 133- 134 1.11.1628 13.11.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 25 11 1628 135- 136 10.11.1628 21.11.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 2 12 1628 137- 138 16.11.1628 28.11.1628 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 16 12 1628 139- 140 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 23 12 1628 188- 189 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 13 1 1629 141- 142 20. a 27.12.1628 10.1.1629 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 3 2 1629 143- 144 12.1.1629 1.2.1629 Přílohy, str. 64 Odesílatel Příjemce D M R Fol. Zmíněný Dietrich- steinův dopis je datován (Datum, kdy Hais dostal dopis) Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 10 2 1629 145- 146 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 17 2 1629 147- 148 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 24 2 1629 149- 150 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 10 3 1629 151- 152 24.2.1629 7.3.1629 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 17 3 1629 153- 154 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia út 7 4 1629 155- 156 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 21 4 1629 157- 158 5.4.1629 16.4.1629 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia čt 26 5 1629 159 11.5.1629 21.5.1629 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 16 6 1629 160- 161 7.6.1629 16.6.1629 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 23 6 1629 162 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 7 7 1629 163A -B __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 14 7 1629 164- 165 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 21 7 1629 166- 167 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 28 7 1629 168- 169 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 4 8 1629 170- 171 21.7.1629 30.7.1629 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 18 8 1629 172- 173 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 15 9 1629 174- 175 31.8.1629 10.9.1629 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 29 9 1629 176- 177 14.9.1629 26.9.1629 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 20 10 1629 178- 179 27.9 a 5.10.1629 18.10.1629 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 3 11 1629 180- 181 11.10. a 19.10.1629 30.10.1629 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 17 11 1629 182- 183 26.10. a 3.11. 1629 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 24 11 1629 184 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 8 12 1629 185 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 15 12 1629 186- 29.11.1629 12.12.1629 Přílohy, str. 65 Odesílatel Příjemce D M R Fol. Zmíněný Dietrich- steinův dopis je datován (Datum, kdy Hais dostal dopis) 187 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 9 2 1630 190- 191 24.1.1630 5.2.1630 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 23 2 1630 192- 193 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 2 3 1630 194 7.2.1630 26.2.1630 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 9 3 1630 195 22.2.1630 4.3.1630 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia čt 18 4 1630 196- 197 4.4.1630 15.4.1630 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 11 5 1630 198- 199 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 25 5 1630 200- 201 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 8 6 1630 202- 203 26.5.1630 3.6.1630 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 6 7 1630 204- 205 22.6.1630 5.7.1630 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 27 7 1630 206- 207 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 17 8 1630 208 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 24 8 1630 209 1.8.1630 18.8.1630 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 14 9 1630 210- 211 29.8.1630 9.9.1630 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 21 9 1630 212- 213 6.9.1630 15.9.1630 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 5 10 1630 214- 215 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 12 10 1630 216- 217 23.9.1630 7.10.1630 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 19 10 1630 218- 219 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 7 12 1630 220- 221 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 14 12 1630 222- 223 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 28 12 1630 224 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 4 1 1631 225 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 11 1 1631 228 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 18 1 1631 226- 227 24.12.1630 16.1.1631 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 25 1 1631 229- __ Přílohy, str. 66 Odesílatel Příjemce D M R Fol. Zmíněný Dietrich- steinův dopis je datován (Datum, kdy Hais dostal dopis) 230 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 1 2 1631 231- 232 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 22 2 1631 233- 234 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 1 3 1631 235 13.2.1631 26.2.1631 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 8 3 1631 236- 237 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 29 3 1631 238- 239 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 26 4 1631 240- 241 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 3 5 1631 242- 243 17.4.1631 27.4.1631 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia ne 1 6 1631 244- 245 13.5.1631 26.5.1631 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 14 6 1631 246- 247 28.5.1631 8.6.1631 Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 12 7 1631 248- 249 __ Ruberto Hais Dietrichsteinovi Venezia so 23 8 1631 250- 251 __ Přílohy, str. 67 Tabulka 7: Přehled dochovaných dopisů Pietra Francesca Paoliho kardinálu Dietrichsteinovi (RAD, kart. 439, i. č. 1908/11) Odesílatel Příjemce Datace fol. Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 24 2 1624 1-2 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 2 3 1624 3-4 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 11 3 1624 5-6 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 17 3 1624 7-8 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 19 10 1624 32-33 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 12 4 1625 9-10 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 19 4 1625 11-12 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 19 6 1625 13 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 21 6 1625 14-15 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 5 7 1625 16-17 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 26 7 1625 20-21 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 2 8 1625 22-23 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 30 8 1625 24-25 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 13 9 1625 26-27 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 11 10 1625 34-35 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 1 11 1625 36 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 15 11 1625 28-29 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 27 12 1625 30-31 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 3 1 1626 37-38 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 17 1 1626 39-40 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 24 1 1626 41-42 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 31 1 1626 45-46 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 7 2 1626 47-48 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 14 2 1626 49-50 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 21 2 1626 51-52 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 21 3 1626 53-54 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 28 3 1626 55-56 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 4 4 1626 57-58 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 25 4 1626 59-60 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 19 7 1626 18 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 22 8 1626 61-62 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 25 8 1626 63-64 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 12 9 1626 65-66 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 20 9 1626 67-68 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 10 10 1626 69-70 Přílohy, str. 68 Odesílatel Příjemce Datace fol. Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 17 10 1626 71-72 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 7 11 1626 73-74 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 12 12 1626 75-76 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 19 12 1626 77-78 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 2 1 1627 79-80 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 9 1 1627 81-82 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 20 2 1627 83-84 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 27 2 1627 84-85 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 21 3 1627 86-87 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 17 4 1627 88-89 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 1 5 1627 90-91 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 22 5 1627 92-93 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 27 8 1627 94-95 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 4 9 1627 96-97 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 2 10 1627 98-99 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 9 10 1627 100-101 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 13 11 1627 102-103 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 21 11 1627 104 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 27 11 1627 105-106 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 11 12 1627 107-108 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 18 12 1627 109-110 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 25 12 1627 111-112 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 8 1 1628 113-114 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 22 1 1628 115-116 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 5 2 1628 117 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 26 2 1628 118-119 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 4 3 1628 120-121 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 11 4 1628 124-125 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 15 4 1628 126-127 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 22 4 1628 128-129 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 20 5 1628 122-123 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 27 5 1628 130 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 10 6 1628 131 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 1 7 1628 132-133 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 8 7 1628 134 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 22 7 1628 135-136 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 19 8 1628 137-138 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 2 9 1628 139-140 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 16 9 1628 141-142 Přílohy, str. 69 Odesílatel Příjemce Datace fol. Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 5 10 1628 143-144 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 21 10 1628 145-146 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 28 10 1628 147-148 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 11 11 1628 154-155 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 2 12 1628 149-150 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 4 12 1628 151 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 9 12 1628 152-153 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 13 1 1629 156-157 !Olivieri Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 17 2 1629 158-159 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 3 3 1629 160-161 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 24 3 1629 162-163 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 31 3 1629 164-165 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 7 4 1629 166-167 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 20 5 1629 168 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 2 6 1629 169-170 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 23 6 1629 171-172 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 30 6 1629 173-174 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 7 7 1629 175-176 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 21 7 1629 177-178 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 28 7 1629 179-180 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 4 8 1629 181-182 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 11 8 1629 185-186 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 18 8 1629 183-184 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 25 8 1629 187-188 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 1 9 1629 189-190 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 8 9 1629 191-192 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 29 9 1629 193-194 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 13 10 1629 195-196 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 27 10 1629 197-198 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 24 11 1629 201-202 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 1 12 1629 203-204 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 8 12 1629 205-206 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 10 12 1629 199-200 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 22 12 1629 207-208 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 5 1 1630 209-210 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 19 1 1630 211 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 26 1 1630 212+215 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 2 2 1630 213-214 Přílohy, str. 70 Odesílatel Příjemce Datace fol. Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 16 2 1630 216-217 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 23 2 1630 218-219 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 2 3 1630 220-221 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 9 3 1630 222-223 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 16 3 1630 224-225 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 6 4 1630 226-227 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 31 5 1630 228-229 (MUZIK A) Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 13 6 1630 233-234 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 22 6 1630 230 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 29 6 1630 231-232 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 20 7 1630 235-236 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 17 8 1630 237-238 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 28 9 1630 239-240 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 19 10 1630 241 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 16 11 1630 242-243 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 30 11 1630 244-245 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 11 1 1631 246- 2471387 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 25 1 1631 248-249 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 1 2 1631 250-251 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 8 2 1631 252-253 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 22 2 1631 254-255 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 1 3 1631 256-257 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 8 3 1631 258-259 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 15 3 1631 260-261 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 29 3 1631 262-263 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 5 4 1631 264-265 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 19 4 1631 268-269 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 26 4 1631 266-267 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 3 5 1631 270-273 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 31 5 1631 274-275 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 7 6 1631 276-277 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 28 6 1631 278-279 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 12 7 1631 280-281 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 2 8 1631 282-283 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 9 8 1631 284-287 1387 Od tohoto data začínají Paoliho dopisy jako oficiálního agenta. Přílohy, str. 71 Odesílatel Příjemce Datace fol. Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 16 8 1631 288-289 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 23 8 1631 290-291 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 6 9 1631 294-297 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 14 9 1631 292-293 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 11 10 1631 298-299 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 25 10 1631 300-301 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 1 11 1631 302-303 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 15 11 1631 304-305 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 22 11 1631 306-307 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 29 11 1631 308-311 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 13 12 1631 312-313 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 20 12 1631 314-315 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 27 12 1631 316-317 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 3 1 1632 318-319 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 10 1 1632 320-321 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 17 1 1632 322-323 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 24 1 1632 324-325 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 7 2 1632 326-327 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 14 2 1632 328-329 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 21 2 1632 330-331 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 13 3 1632 332-333 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 20 3 1632 334-335 X Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 27 3 1632 336-339 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 3 4 1632 340-341 (JEN ČÁST) Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 10 4 1632 344-345 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 17 4 1632 346-347 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 24 4 1632 342-343 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 8 5 1632 352-355 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 15 5 1632 348-351 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 12 6 1632 356-357 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 19 6 1632 358-359 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 3 7 1632 360-363 Pier Fr. Paoli F. Dietrichsteinovi Roma 17 7 1632 364-367 Přílohy, str. 72 Tabulka 8: Přehled dochovaných dopisů Pietra Matty kardinálu Dietrichsteinovi (RAD, kart. 436, i. č. 1907/74) Odesílatel Příjemce Datace fol. Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 9 11 1630 1-2 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 16 11 1630 3-4 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 23 11 1630 5-6 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 7 12 1630 7-8 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 28 12 1630 9-11 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 4 1 1631 12-15 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 11 1 1631 16-17 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 18 1 1631 18-19 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 1 2 1631 20-21 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 29 2 1631 22-23 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 8 3 1631 24-27 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 15 3 1631 28-29 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 12 4 1631 30-32 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 10 5 1631 33-34 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 24 5 1631 35-36 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 31 5 1631 37-38 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 7 6 1631 39-40 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 14 6 1631 41-42 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 28 6 1631 43-44 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 5 7 1631 45-46 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 12 7 1631 47 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 26 7 1631 48-49 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 2 8 1631 50-51 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 9 8 1631 52-53 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 23 8 1631 54-55 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 7 9 1631 56-57 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 6 9 1631 58-61 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 13 9 1631 62-63 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 20 9 1631 64-65 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 4 10 1631 66-67 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 1 11 1631 68-69 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 6 11 1631 70-71 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 15 11 1631 72-73 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 24 1 1632 74-75 Přílohy, str. 73 Odesílatel Příjemce Datace fol. Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 7 2 1632 76-77 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 14 2 1632 78-79 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 21 2 1632 80-81 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 6 3 1632 82-83 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 27 3 1632 84-85 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 20 3 1632 86-87 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 1 5 1632 88-89 Pietro Matta F. Dietrichsteinovi Roma 17 7 1632 90-92 Přílohy, str. 74 Tabulka 9: Dopisy Dietrichsteina Paolovi Savellimu Odesílatel Adresát Datace ASR, Arch. Giustiniani, Armadio unico Savelli, busta/vol. (nefol.) Dietrichstein Paolo Savelli Roma 19 3 1599 88/II Dietrichstein Paolo Savelli Brno 10 5 1620 93/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 12 12 1620 93/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 16 1 1621 90/II Dietrichstein Paolo Savelli Störzing 18 2 1621 90/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 19 3 1621 90/II Dietrichstein Paolo Savelli Brno 13 5 1621 93/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 10 12 1622 94/I Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 30 12 1622 94/I Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 15 2 1623 94/I Dietrichstein Paolo Savelli Borghetto 3 10 1623 94/I Dietrichstein Paolo Savelli Bologna 11 10 1623 94/I Dietrichstein Paolo Savelli Venezia 17 10 1623 94/I Dietrichstein Paolo Savelli Wien 3 11 1623 94/I Dietrichstein Paolo Savelli Wien 8 11 1623 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 11 11 1623 94/I Dietrichstein Paolo Savelli Wien 18 11 1623 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 25 11 1623 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 2 12 1623 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 9 12 1623 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 15 12 1623 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 15 12 1623 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 23 12 1623 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 6 1 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 13 1 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 20 1 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 27 1 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 10 2 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 17 2 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 27 2 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 15 3 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 29 3 1624 94/II Přílohy, str. 75 Odesílatel Adresát Datace ASR, Arch. Giustiniani, Armadio unico Savelli, busta/vol. (nefol.) Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 12 4 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 27 4 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 10 5 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 31 5 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 28 6 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 19 7 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Brno 2 8 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Romaa 6 9 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 26 9 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 20 11 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 6 12 1624 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 3 1 1625 94/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 30 5 1625 95/I Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 4 8 1625 95/I Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 5 9 1626 88/I Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 20 9 1626 88/I Dietrichstein Paolo Savelli Wien 24 3 1627 88/I Dietrichstein Paolo Savelli Wien 3 4 1627 95/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 1 6 1627 95/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 11 12 1627 95/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 18 12 1627 95/II Dietrichstein Paolo Savelli Wien 24 12 1627 95/II Dietrichstein Paolo Savelli Mikulov 23 10 1628 95/II a Řím se jako místo odeslání asi ocitl u tohoto dopisu díky omylu písaře, a to buď v místě napsání, nebo ve vročení. Pokud bychom přijali vročení 1623, odpovídalo by totiž místu Dietrichsteinova pobytu Řím,a le čislovka je v tomto případě jasně patrná a nezaměnitelná. Přílohy, str. 76 Tabulka 10: Dopisy Paola Savelliho Dietrichsteinovi Odesílatel Adresát Místo D M R RAD, kart. 442, i. č. 1909/27, f. Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 15 12 162X 10 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 8 8 1620 21-22 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 26 1 1621 37-38 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 11 2 1621 39-40 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 1 1 1622 6-7 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 26 11 1622 41 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 3 1 1623 8-9 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 3 2 1624 4-5 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 10 2 1624 11-12 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 17 2 1624 13-14 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 2 3 1624 1-2 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 9 3 1624 3 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 22 3 1625 i. č. 1905/49, f.60-611388 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 29 3 1625 19-20 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 11 4 1625 17-18 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 26 4 1625 15-16 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 24 1 1626 42-44 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 30 5 1626 45 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 30 5 1626 46-47 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 29 11 1626 48-49 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 2 1 1627 50-51 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 27 2 1627 52-53 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 14 1 1628 23-24 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 15 1 1628 54-55 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 21 1 1628 56-57 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 29 1 1628 58-59 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 11 3 1628 60-61 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 13 1 1629 62-63 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 5 1629 25-26 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 1 12 1629 64-65 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 13 1 1630 68-69 1388 Tento dopis se lehce pochopitelným omylem dostal do jiné archivní jednotky. Diktovaný text je následován textem psaným vlastnoručn odesilatelem, který na versu folia končí slovy kard. Barberino, takže si archivář nevšíml, že text pokračuje ještě na rectu folia a že poslední slova na straně nejsou podpisem odesilatele. Přílohy, str. 77 Odesílatel Adresát Místo D M R RAD, kart. 442, i. č. 1909/27, f. Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 23 2 1630 33-34 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 23 2 1630 66-67 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 24 6 1630 70-71 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 29 6 1630 72-73 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 10 8 1630 27-28 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 7 9 1630 35-36 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 16 11 1630 31-32 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 28 12 1630 74 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 11 1 1631 75 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 21 2 1631 29-30 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 11 4 1631 76-77 Paolo Savelli F. Dietrichsteinovi Roma 22 5 1632 78-79