Práce se zabývá otázkou, jaké místo náleží v českobratrských
bohoslužebných prostorách výtvarnému umění, donedávna
tabuizovanému vlivem kalvinistické tradice. Zjišťuje důvody,
pro něž se umění v posledních desetiletích do modliteben
navrací. Zkoumá kontexty, do kterých výtvarná díla v
evangelickém prostředí vstupují. Studuje předpoklady a
očekávání, jimž se přizpůsobují. Všímá si podob, jichž při tom
nabývají. Obecné tendence, vysledovatelné napříč církví, se
práce snaží demonstrovat na šesti vybraných interiérových
realizacích, které zároveň poodhalují odlišné přístupy šesti
evangelických výtvarníků: Daniela Balabána, cíleně pracujícího
s prázdným prostorem (Sněžné); Marie Jiřičkové, posouvající
typickou řeč evangelické vizuality, jež sestává z jednoduché
symboliky, do expresivní roviny (Praha-Uhříněves); Jiřího
Zejfarta, vybízejícího k pozornější recepci kázaného slova
prostřednictvím výtvarného přepisu biblického podobenství o
rozsévači (Miroslav); Barbory Veselé, naznačující
eschatologický rozměr bohoslužeb skrze ztvárnění podobenství o
hořčičném zrnu (Prostějov); Zbyňka Honzala, tematizujícího
Krista raději jen nepřímo pomocí podobenství o milosrdném
Samaritánovi (Jindřichův Hradec); a Miroslava Rady,
tematizujícího Krista přímo, ovšem s problematickým přijetím ze
strany místního sboru (Praha-Vinohrady).