Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Ustav klasických studií
Bakalářská diplomová práce
2020 Veronika Němcová
Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Ustav klasických studií
Mediteránní studia
Veronika Němcová
Venuše ve vybraných dílech Giovanniho
Boccaccia
Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. Mgr. Irena Radová, Ph. D.
2020
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala
samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
Veronika Němcová
Zde bych chtěla poděkovat vedoucí práce doc. Mgr. Ireně Radové, Ph. D. za cenné rady,
ochotu, vstřícnost a trpělivost.
Anotace
Tato bakalářská práce se zabývá postavou římské bohyně Venuše ve vybraných dílech Giovanniho
Boccaccia; konkrétně se jedná o jeho latinské spisy Genealógia deorum gentilium a
De mulieribus claris. První z děl je spis věnovaný genealogickému uspořádání římských božstev,
druhý představuje kolekci životopisů slavných žen a taktéž zahrnuje i mytologické postavy.
Cílem práce je rozebrat Boccacciovu charakteristiku této bohyně a srovnat jím podávané
informace s informacemi antických autorů a vybraných mýtografů středověku.
Klíčová slova: antika, bohyně, Boccaccio, mýtografie, renesance, Venuše
Resumen
Esta tesis de grado se ocupa del personaje de la diosa romana Venus en las obras elegidas de
Giovanni Boccaccio; concretamente, trata de sus obras latinas Genealógia deorum gentilium y
De mulieribus claris. Primera de las obras se dediča a la organización geneálogica del panteon
romano, y la segunda presenta colección biográfica de mujeres famosas y también incluye
personajes mitológicos. El propósito de la tesis es analizar la descripción de la diosa Venus en
las obras de Boccaccio y comparar su información con la de los escritores de la Antigiiedad y
los mitógrafos seleccionados de la Edad Media.
Palabras claves: Antigiiedad, Boccaccio, diosa, mitografía, Renacimiento, Venus
Obsah
Úvod 7
1. Mýtografie od antiky po renesanci 9
2. Genealógia deorum gentilium 12
2.1 Venuše v knihách I-X 14
2.2 První Venuše 15
2.3 Druhá Venuše 20
2.4 Venušini manželé 22
2.4.1 Adónis 22
2.4.2 Vulkán 24
2.5 Potomci Venuše 26
2.5.1 Eryx 26
2.5.2 Aeneas 27
2.5.3 Hermiona 29
2.5.4 Hermafrodítos 30
2.5.5 Kupido 31
2.5.6 Grácie 32
2.5.7 Hymén 33
2.6 Spor o jablko 34
3. De mulieribus claris 36
3.1 Venuše, královna Kypru 38
3.2 Porovnaní Venuší z Genealogie a z De mulieribus claris 39
Závěr 40
Zdroje 43
Primární literatura 43
Sekundární literatura 45
Úvod
Přestože je Giovanni Boccaccio proslulý hlavně kvůli souboru novel o lásce s názvem
Dekameron, je autorem také celé řady dalších děl různého charakteru, mj. dvou latinsky
psaných děl, která si jistě zaslouží pozornost. V Itálii v období trecenta docházelo
k rozmachu renesanční kultury, která znovuobjevovala antický odkaz. Rostl zájem o
řečtinu, starověké autory, antické ideály a v neposlední řadě také o antickou mytologii.
Právě o mytologii se velmi zajímal i Boccaccio a tohoto zájmu se držel až do konce svého
života, kdy publikoval definitivní verzi díla Genealógia deorum gentilium. Jedná se o rozsáhlý
rodokmen římských bohů, který se opírá o nesčetné množství zdrojů, ovšem patrné
jsou v něm i myšlenky samotného autora. Boccacciův zájem o antiku se také promítl do
jeho kolekce životopisů De mulieribus claris, kde představuje více než stovku slavných
žen od počátku věků, a zahrnul do ní i několik bohyň římského panteonu.
Co se týče mytologických postav, v obou dílech jich nalezneme několik společných. Jednou
z nich je bohyně Venuše. Tato bohyně krásy a lásky v renesanci inspirovala mnoho
umělců, ať už malířů, sochařů nebo spisovatelů. Jedná se o ekvivalent řecké bohyně Afrodity,
jedné z dvanácti olympských božstev. Jak Afrodita, tak Venuše byly v antice hojně
uctívány, zasvěcovaly se jim slavnosti i chrámy a u antických autorů, řeckých i římských,
byly bohatě reflektovány v literatuře.
Téma Venuše ve vybraných dílech Giovanniho Boccaccia jsem si zvolila pro svou bakalářskou
práci, jelikož spojuje dvě nesmírně důležité epochy lidských dějin, starověk a renesanci,
a umožní mi nahlédnout do proměny pojetí antických bohů. Navíc samotnou bohyni
Venuši vnímám jako velmi zajímavou postavu, která je popisována jako matka a
ochranitelka, a zároveň nevěrná manželka, svůdnice až prostitutka.
Tato bakalářská práce je rozdělena na tři kapitoly. První z nich s názvem „Mýtografie od
antiky po renesanci" podává stručnou historii psaní mýtů od starověkých autorů až po
Boccacciovy renesanční následovníky. Stěžejní pro práci jsou kapitoly 2 a 3, které se zabývají
díly Genealógia deorum gentilium a De mulieribus claris, zpočátku obecně, a poté
přibližují postavu bohyně Venuše, její charakteristiku, vztahy a potomky v Boccacciově
7
podání. Třetí kapitola také zahrnuje srovnání Venuší z obou děl, co mají společného a
v čem se naopak liší.
Cílem mé práce je popsat tuto bohyni tak, jak to udělal Boccaccio, a porovnat informace,
které čtenáři podává renesanční spisovatel, s informacemi z antických děl, posoudit, zda
jsou totožné a v čem se liší, odhalit a případně vysvětlit možné nesrovnalosti. Ke kapitolám
o Venuši a jejích potomcích také přidám srovnání s díly Apollodóra, Pseudo-Hygina a
vatikánských mýtografů, jelikož se jedná o významné autory, kteří zpracovávali mýty.
Navíc tito mýtografové jsou rozmanití jak dobou, tak územím, v němž tvořili. Anglické
překlady děl všech třech vatikánských mýtografů uveřejnil ve své práci The Vatican Mythographers
Ronald E. Pepin, tuto knihu tedy budu používat.
Budu také pracovat s překlady vybraných antických děl, ve kterých byla ztvárněna Venuše;
mezi nimi se objeví například Ovidiovy Metamorfózy, Apuleiův Zlatý osel nebo Vergiliovo
dílo Aeneis. Taktéž budu hojně využívat Ciceronův spis O přirozenosti bohů, jelikož
se o Ciceronovy názory Boccaccio často opírá a odkazuje na něj. Neopomenu však ani
starověkou řeckou literaturu, ve které se vyskytovala Afrodita, z těchto děl zahrnu například
Homérovu Iliadu nebo homérsky Hymnus na Afroditu.
8
1. Mýtografie od antiky po renesanci
Giovanni Boccaccio se díky sepsání díla Genealógia deorum gentilium řadí mezi renesanční
mýtografy, spolu s autory jako jsou Lilio Gregorio Giraldi (s dílem De deis gentium),
Vincenzo Cartari (Imagini) a Natale Conti2
(Mythologiae). Avšak je to právě
Boccaccio se svou Genealogií, kdo byl těmto italským renesančním mýtografům modelem
pro sestavení jejich děl.3
Zatímco Boccaccio používá genealogickou perspektivu a
snaží se všechny mýty sestavit okolo mýtického boha Demogorgona, kterého umisťuje na
samý počátek celého rodokmenu, Giraldi, Cartari i Conti používají etymologickou metodu
a snaží se přijít na význam bohů skrz analýzy epitet, která jim náleží.4
Mýtografové se ovšem vyskytovali i v dobách dávno před renesancí. Za předchůdce mýtografie
můžeme považovat i Homéra s epickými básněmi Ilias a Odysseia a Hésioda
s básní O původu bohů (Theogoniá) a s Katalogem žen (Katalogos gynaikón), které se
později staly zdrojem pro mnoho autorů. Hérodotos ve svých Dějinách o těchto dvou autorech
napsal: „Hésiodos a Homér žili tuším asi čtyři sta let přede mnou, ne více. A ti to
byli, kdo vytvořili Rekům rodokmen bohů, dalijim přízviska a rozdělili mezi ně jejich hodnosti
a umění a naznačili jejich podoby."5
Prvním mýtografem byl Hekataios z Mílétu z konce šestého století před naším letopočtem,
který napsal dílo Genealogie. V jeho době však ještě nebyly zcela odlišeny mýty od
dějin a tím pádem ani mýtografie od historiografie. Pro Hekataia byly osobnosti jako Héraklés,
nebo události jako troj ská válka, historické.6
Další autor, Akúsiláos z Argu, nejspíše Hekataiův současník, shrnul Hésiodův Katalog
žen a přidal k němu několik dodatků. Stejně tak tuto knihu použil jako vzor Ferekýdés
z Athén.7
Oba tito spisovatelé zpracovali mýty o hrdinech; Akúsiláos je umístil do třídílné
1
Dále jen Genealogie.
2
Známý taktéž jako Natalis Comitis nebo Natalis Comes.
3
ZAJKO, Vanda a HOYLE, Helena. A handbook to the reception of classical mythology. John Wiley and Sons,
2017, s. 59.
4
Tamtéž, s. 61.
5
Hdt. Hist. II, 53.
6
ZAJKO a HOYLE, 2017, s. 17.
7
Tamtéž, s. 19.
9
Genealogiai, kde však kromě hrdinských mýtů zpracoval i mýty o bozích a genealogický
je uspořádal.8
Ve druhém století před naším letopočtem se poté mýtografií zabýval Dionýsios Skytobrachión,
který prozaicky zpracovával různé báje, například o Athéně, Hérakleovi nebo Dio-
nýsovi.9
Zhruba ve stejné době působil i Apollódoros z Athén, žák Aristarcha. Ten sepsal
dvě práce zasahující do mýtografie. Kromě mytologické příručky Bibliothéké se zasloužil
o vznik spisu Peri theón {O bozích). Jedná se o 24 knih zprostředkujících výklad hellénistického
náboženství.1 0
V hellénistickém období žil také Dionýsios ze Samu, autor díla o
sedmi knihách Kyklos historikos {Historický cyklus), ve kterém prozaicky převyprávěl některé
mýty.1 1
Ze druhého století našeho letopočtu se dochovala sbírka Metamorfózy, jejímž
autorem je Antoninus Liberalis. Jedná se o 41 mýtických příběhů končících nadpřirozenou
proměnou.1 2
Mýtografická díla nevznikala jen v antickém Řecku, ale také v Římě. Můžeme jmenovat
například spis Fabulae {Báje), který se ukázal jako velmi užitečná pomůcka pro rekonstrukci
ztracených řeckých tragédií. Báje jsou nejspíš neprávem přisuzovány Gaiu Iuliu
Hyginovi.1 3
Autorství je sporné i u pěti spisů z pátého století našeho letopočtu nadepsaných
jako Mythologiarum libri III. Zachovaly se pod jménem Fabius Planciades Fulgentius,
není však jisté, jestli je tento muž opravdu napsal, nebo kdo Fulgentius byl. Mythologiarum
libri III podávají alegorický výklad mýtů, dávají jim etické či přírodovědné vý­
znamy.14
Mýty ve svém básnickém díle Metamorfózy zpracoval také Publius Ovidius
Naso.
Ve středověku zažila mýtografie velký úpadek s rozmachem křesťanské církve, která antickou
mytologii vnímala pouze jako pohanství a příliš neuznávala její hodnotu. Jsou zde
ovšem výjimky. Texty tradičně nazývané jako Mythographi Vaticani /-///jsou tři kolekce
klasických mýtů sestavené během středověku. Tento název jim dal v 19. století Angelo
Mai, tehdejší správce Vatikánské knihovny. Ten našel nej starší kopii prvních dvou textů
v rukopise ze 12. století. Předpokládá se ale, že původní texty jsou starší; první a druhý
text neznámých autorů pocházejí zřejmě z období od 9. do 11. století. Třetí z textů, nej-
8
BAHNÍK, Václav. Slovník antické kultury. Praha: Svoboda, 1974, s. v. Akúsiláos.
9
BAHNÍK, 1974, s. v. Dionýsios Skytobrachión.
1 0
Tamtéž, s. v. Apollódoros.
1 1
Tamtéž, s. v. Dionýsios.
1 2
Tamtéž, s. v. Antoninus Liberalis.
1 3
Tamtéž, s. v. Hyginus.
1 4
Tamtéž, s. v. Fulgentius.
10
mladší z nich, je někdy připisován Albericu z Londýna. Tento spis má 15 kapitol, každá
z nich je o nějakém bohu řeckého panteonu. Všechny tři texty nejspíš vznikly
v Německu.1 5
Mýtografické obrození nejspíš začalo kolem poloviny 12. století s díly Commentum super
sex libros Eneidos Virgilii Bernarda Silvestra a Scintillarium Poesis Alberica z Londýna.1 6
Boccaccio i Petrarca vlastnili výtisky jeho díla a Alberic nejspíše Boccaccia velmi ovlivnil
při psaní Genealogie. Alberic svou tvorbou ovlivnil i další autory, jako například Thomase
Walsinghama, který sepsal dílo De archana deorum. V posledních letech 12. století
Arnulf Orleánsky sepsal komentář k Ovídiovým Metamorfózam. Vrcholem středověké
mýtografieje zajisté 14. století. Mezi lety 1316 a 1328 se objevila díla jako Ovide Moralise
(kromě studie Ovidia taktéž poskytuje cennou studii Statiovy Thebaidy a jiných mýtických
příběhů), Fulgentius Metaforalis17
nebo Reductorium Morale zahrnující komentář
k Metamorfózam.18
Nakonec, ve druhé polovině tohoto století, sepsal Giovanni Boccaccio
své monumentální dílo, které je stěžejní pro tuto práci.
1 5
HADRAVOVÁ, Alena. Vatikánští mytografové I-III. Předmluva in: Druhý vatikánský mytograf: dva nově
identifikované rukopisy z Národní knihovny v Praze, s. 11.
1 6
SCHREIBER, Earl G. Venus in the Medieval Mythographic Tradition. The Journal of English and Germanic
Philology, vol. 74, no. 4, 1975, pp. 519-535. JSTOR, www.jstor.org/stable/27707955. Accessed 10 July 2020. s.
519.
1 7
Tamtéž, s. 520.
1 8
Tamtéž, s. 521.
11
2. Genealógia deorum gentilium
Dílem Genealogie pohanských bohů (v originále Genealógia deorum gentilium) chtěl
Boccaccio přispět ke znalostem antické mytologie. Jak píše v úvodu jeho překladatel do
angličtiny Jon Solomon: „Giovanni Boccaccio 's Genealogy of the Pagan Gods (Genealógia
deorum gentilium) is an ambitious synthesis of ancient mythological Information,
Greek and Latin poetry, medieval and humanistic scholarly research, and poetic manifes-
to.ííl9
Jedná se o rozsáhlé dílo; v 723 kapitolách autor užívá přes 1000 citací od více než 200 antických
(řeckých i římských), středověkých a italských spisovatelů a učenců a v těchto kapitolách
vyčleňuje a popisuje kolem 950 jednotlivců a uskupení (např. Grácie).2 0
Neví se, kdy přesně Genealogii Giovanni Boccaccio napsal, víme pouze, že ji věnoval
králi Hugovi IV. Kyperskému (právě ten nejspíš Boccaccia požádal o sepsání díla).2 1
Byla
nejspíš dokončena před 10. říjnem 1359, kdy král zemřel. K dílu byly později připojovány
dodatečné části a kapitoly a konečný text byl publikován teprve v roce 1373.22
Plán Genealogie
nejspíše vznikl už v roce 1350,23
a jelikož Boccaccio zemřel v roce 1375, dva roky
po publikování definitivního textu, jednalo se o dlouholetou a usilovnou práci autora. Mezi
lety 1472 a 1532 se Genealogie objevila v nejméně 27 rukopisech a deseti tištěných
svazcích. Dílo bylo taktéž dobře známo v Anglii.2 4
Jednu kopii vlastnil Humphrey, vévoda
Gloucesteru, v roce 1578 dokonce jedna kopie byla ve Skotské královské knihovně.
Genealogii zmiňují i angličtí autoři jako John Lydgate nebo William Caxton.2 5
V roce
1547 vznikl první italský překlad, kterého se ujal Gioseppe Betussi. Ten se dočkal velké
popularity.26
Ještě dříve, než byl text přeložen do italštiny, ho Antoine Vérard přeložil do
francouzštiny. Přestože však existoval italský i francouzský překlad původně latinsky
1 9
JON SOLOMON. Introduction. Předmluva in: BOCCACCIO, Giovanni. Genealogy ofthe pagan gods. Volume
I, books I-V. Translated by Jon Solomon, s. Vii.
2 0
Tamtéž, s.Vii.
2 1
BUTLER, George. Boccaccio and Milton's „ manlike " Eve: The „ Genealogia deorum gentilium libri" and
„Paradise lost". Milton Quarterly, vol. 37, no. 3, 2003, pp. 166-171. JSTOR, www.istor.org/stable/24464972.
Accessed 23 June 2020. s. 166.
2 2
WIESE, Berthlod. Dějiny literatury italské: odpočátku až po naši dobu. J. Laichter, 1907, s. 113.
2 3
LEONARDI, Claudio. Středověká latinská literatura (6.-15. století): příručka. Praha: Academia, 2014, s. 439.
2 4
BUTLER, 2003, s. 166.
2 5
Tamtéž, s. 167.
2 6
SCOTT, FRED. Boccaccio 's „ De genealogia deorum " and Sidney's „Apologie ". Modern Language Notes,
vol. 6, no. 4, 1891, pp. 97-101. JSTOR, www.istor.org/stable/2919110. Accessed 23 June 2020. s. 97.
12
psaného díla, právě onen latinský text byl ten, který mýtografové doby po Boccacciovi
(Giraldi, Cartari, Conti) využívali.2 7
Jak již bylo řečeno, autor v díle citoval z mnoha zdrojů, jak antických, tak středověkých.
Často odkazuje na Homéra, Eusebia či Vergilia, z římských autorů ale nejvíce zmiňuje
Ciceronovo dílo O přirozenosti bohů (De nátura deorum). Mezi citované Boccacciovy
současníky patří například jeho přítel, italský humanista Leontius Pilatus. Ten jako první
přeložil do latiny Homéra, což Boccacciovi zajisté velmi pomohlo, jelikož řečtinu tak
dobře neovládal. Jeho nepříliš dobrá znalost řečtiny způsobila v díle i nepřesnosti.2 8
Nejspíše
právě kvůli neznalosti řeckého jazyka na řecké autory Boccaccio příliš neodkazuje,
najdeme však výjimky v podobě Homérových děl (kdy pravděpodobně využil Pilátovy
překlady), Aristotela nebo například Hésioda.
Genealogie byla uznávaná hlavně ve 14. a 15. století, kdy svým dílem Boccaccio velmi
přispěl ke studiu antiky v Itálii.2 9
Nedostatek kritiky ve společnosti vůči prvním třinácti
knihám Genealogie musel být způsobený hlavně kvůli jejich délce, obtížím představovaným
strukturou práce a obecnému názoru, že pojednání je jen dalším opakováním obvyklého,
euhemeristického spojení se starodávným mýtem. Znevažování Genealogie začalo
v 16.století. Jedním z problémů bylo zajisté již zmiňované, že práci téměř zcela chybí řecké
zdroje, které v té době byly pro studium antiky stěžejní.3 0
Různorodost Boccacciových
zdrojů a iracionalita v jeho přístupu způsobily, že dílo začalo být kategorizováno jako zastaralé.3
1
Přestože už v dnešní době nemůže být Genealogie považována za dílo vědecké,
po svém vydání měla vliv po několik století.
Genealogie je rozdělena do 15 knih. Kapitoly začínají předmluvou a Boccaccio načrtl rodokmeny
božstev, o kterých poté v jednotlivých kapitolách píše. Začíná Věčností a Chaosem
v první knize a pokračuje popisem božských entit až do knihy třinácté. Čtrnáctou
knihu si vyhradil pro obranu poezie. Ta začíná výčtem různých druhů nepřátel: Jsou mezi
nimi neotesanci, otroci svých smyslů, šarlatáni, kteří podvádějí lid předstíráním, že jsou
velcí mudrci, právníci ovládaní touhou po penězích a po světské slávě, kteří se naoko tváří,
že vzdávají hold básníkům, a přitom pohrdají jejich chudobou, a ze všech nejhorších
2 7
ZAJKO a HOYLE, 2017, s. 69.
2 8
B A K A L A , Jaroslav. Synopse z dějin evropské středověké vzdělanosti: skriptum. Str. 84.
2 9
LUMMUS, David. Boccaccio 'spoetic Anthropology: Allegories ofHistory in the Genealogie deorum gentilium
libri. Speculum, vol. 87, no. 3, 2012, pp. 724-765. JSTOR, www.jstor.org/stable/23488496. Accessed 23
June 2020. s. 726.
3 0
Tamtéž, s. 727.
3 1
Tamtéž, s. 728.
13
jsou pokrytci, kteří studovali filozofii a teologii bez skutečného zájmu, zneužívají špatně
vstřebané vědomosti a předstírají, že odsuzují to, co neznají."31
Poslední, patnáctou knihu,
využil k obraně vlastního díla. Čtrnáctá a patnáctá kniha se těšily popularitě zdaleka
nejdéle z celé Genealogie. Toto pojednání řadí Boccaccia mezi autory, kteří se zasloužili
o obranu poezie, jako Albertino Mussato, Francesco Petrarca, Coluccio Salutati, Marsilio
Ficino nebo Angelo Poliziano.3 3
Mytologii antiky se Boccaccio pokouší popisovat a vysvětlovat takovým způsobem, aby
sepsané údaje nebyly v rozporu s křesťanstvím. Podle jeho výkladu byli antičtí bohové
„vynikajícími jedinci, jimž pohanský lid přiřkl božské identity. "34
Tato teorie je ve shodě
s racionalistickým přístupem k mýtům, který byl obvyklý už v antice. Směr označovaný
jako euhémerismus je založen na předpokladu, že bohové byli původně smrtelní, avšak
výjimeční lidé (například hrdinové nebo králové), kteří byli postupem času zbožštěni. Je
nazýván podle sicilského filosofa Euheméra z třetího století před naším letopočtem.3 5
Ten
ve svém díle Posvátný spis vypráví příběh o nalezeném dokumentu sepsaném samotným
Diem. V něm na sebe i na ostatní božstvo Zeus prozrazuje, že nejsou víc než smrtelní lidé,
kterým byla přiřknuta nesmrtelnost jen v paměti lidstva.36
Tento směr nabyl ve starověkém
Římě na popularitě a stal se východiskem pro vysvětlování původu božstev.3 7
2.1 Venuše v knihách I-X
Jak již bylo řečeno, kniha první začíná popisem Věčnosti a Chaosu. Pro tuto práci je však
podstatná zejména třetí kniha, ve které Boccaccio píše o Caelovi a jeho dvanácti potomcích,
mezi nimiž najdeme i dvě Venuše jakožto šestého a sedmého potomka, „Venus magna,
VI" Celi filia"38
a „Secunda Venus Celi Vlľfilia et mater Cupidinis"39
, tedy Velká Venuše,
šestá dcera Caela a Druhá Venuše, sedmá dcera Caela a matka Kupida. V též knize
se také píše o jejím manželu Vulkánoví. S postavou Venuše se také pojí její milenec Adónis
zmiňovaný hlavně ve druhé knize jakožto potomek rozvětveného rodu, na jehož po-
3 2
LEONARDI, Claudio. Středověká latinská literatura (6.-15. století): příručka. Praha: Academia, 2014, s. 439.
3 3
LUMMUS, 2012, s. 726.
3 4
B A K A L A , Jaroslav. Synopse z dějin evropské středověké vzdělanosti: skriptum. Opava: Slezská univerzita
v Opavě, Filozoficko- přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2005, s. 89.
3 5
PUHVEL, Jan a Václav PELÍŠEK. Srovnávací mythologie. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997,
s. 21.
3 6
K A L A N D R A , Závis. České pohanství, II. díl: Osudy bohů. Praha: Dauphin, 2002, s.104.
3 7
K R Y V E L E V , Iosif Aronovič. Dějiny náboženství, [Díl] 1: Od vzniku náboženství do doby evropské protireformace.
Praha: Mladá fronta, 1981, s.70.
3 8
GDG III, 22.
3 9
Tamtéž, III, 22.
14
čátku stojí Aether a jeho syn, první Jupiter. V dalších knihách jsou zmíněni a popisováni
mj. Venušini potomci; Hymen, Grácie a Hermafrodítos jsou představováni v páté knize.
Jak sám autor píše, na počátku rodokmenu, o kterém se píše v páté knize, stojí Caelus jakožto
otec druhého Jova, jehož potomstvo poté popisuje.40
Šestá kniha se věnuje potomkům
Dardana; do tohoto rodokmenu patří i Venušin syn Aeneas. Jeho součástí je i Paris,
který je s Venuší spojován kvůli sporu o jablko, který zavládl mezi bohyněmi. V deváté
knize se poté píše o dalších Venušiných potomcích, Hermioně a Kupidovi; Boccaccio je
zahrnul do rodokmenu, který začíná bohyní Junonou. Desátá kniha, která se věnuje potomkům
Neptuna, zahrnuje Venušina syna Eryka.
2.2 První Venuše
První Venuše se podle Boccaccia zrodila z Caela a Die (tedy „Dne"); v tom se přiklání
k Ciceronovi a jeho pojednání O přirozenosti bohů. V tomto pojednání dokonce Cicero
píše, že Venuše byly celkem čtyři. Druhá se zrodila z mořské pěny (viz níže), třetí byla
dcerou Jova a Diony a čtvrtá, nazývaná Astarte, byla dcerou Sýrie a Kyprá a snoubenkou
Adónida.4 1
Boccaccio ještě dodává důvody, proč byla dcerou právě Caela a Die. Planeta Venuše totiž
prý vypadá, že je svázána s oblohou a pohybuje se spolu s ní. Dcerou Die je kvůli její jasnosti,
protože záři více než ostatní hvězdy.4 2
Ostatní mýtografové4 3
popisují Venuši (popř. Afroditu) vždy pouze jednu; vatikánští mýtografové
ji všichni berou jako zrozenkyni moře4 4
, Apollodóros4 5
a Pseudo-Hyginus46
jako
dceru nejvyššího boha (Jova nebo Dia) a Diony.
První Venuše prý byla matkou Amora a také tři Grácií (viz níže).
Charakteristických rysů této bohyně je nespočet, můžeme uvést například tyto: pokorná a
přívětivá ke svým přátelům, znalá skládání veršů, smějící se křivým přísahám, nečestná,
4 0
GDG, V, I.
4 1
Cie. Nat. D. III, 23.
4 2
GDG III, 22, 6.
4 3
Myšleno vatikánští mýtografové, Apollodóros a Pseudo-Hyginus.
4 4
PEPIN, RONALD E. The Vatican Mythographers. New York: Fordham University Press, 2008, s. 52 ; s. 116;
s. 212.
4 5
Apoll. Bibl. 1,3, 1.
4 6
Hyg. Fab. 0.2.
15
důvěřivá, zdvořilá, trpělivá a klidná, ale upřímné povahy a vzezření, radostná, rozkošná,
velmi přitažlivá, opovrhující silným tělem a slabou myslí.4 7
Kromě těchto vlastností jsou s Venuší spojovány i různé předměty a činnosti. Z nich
Boccaccio zmiňuje například vonná aromata a masti, veškeré ozdoby, pletení věnců, opilost
a slavnosti, vína, medy, cokoliv sladkého a teplého, všechny druhy smilstva, velké
množství sexu, písně, smích, tanec, svatby, hudbu.48
Zároveň Venuše značí krásu obličeje
a přitažlivost těla. U těchto vlastností a zasvěcených předmětů Boccaccio neuvádí, proč je
Venuši přisuzuje a ze kterých zdrojů pocházejí. Uvádí to pouze slovy „ Volunt igitur Venerem
esse...(credulam, periuria ridentem...)"49
, tudíž „(oni) chtějí, aby Venuše byla...
(důvěřivá, smějící se křivým přísahám...)".
Cicero dále píše, že od Venuše bylo odvozeno latinské slovo pro půvab (venustas).50
V dalším zdroji byla také označena jako ochrankyne zelinářů a zahradníků, protože den
zasvěcení jejího nej staršího chrámu připadl na slavnost vinobraní.5 1
Dalším jejím znakem byl opasek, kterému se říkalo „cestos". Nosila jej, když byla vdaná.
Boccaccio s nošením tohoto pásu odkazuje na Homéra a jeho Iliadu. Homér onen „cestos"
(K£OTÓ<;) popisuje jako ozdobný pás, ve kterém byla ukryta rů zná vábidla: „...spustila
s prsů pásek z tkaniny jemné, v němž skryta jsou kouzla všech půvabů ženských. Láska je
skryta v něm sama a rozkoš dráždivých důvěrností, jež zmatou rozum i nejklidnějšímu."52
Ve čtrnácté knize Iliady jej Afrodita zapůjčuje Héře se slovy: „Vezmi a polož si na prsy
pásek jásavých barev, všecko je v něm. Přisahám, že se budeš s nim vracet v tom, po čem
toužíš, upokojena."53
Héra chce s jeho pomocí obelstít a svést svého manžela Dia.
V epose Ilias však Homér píše o Afrodite a tu nazývá „dcera Kronova syna"54
(tedy dcera
Dia), což neodpovídá Boccacciově „první Venuši". Zatímco Homér zná jen jednu Afroditu,
Cicero a Boccaccio jich dokázali identifikovat vícero.
Venuše je také nazývána mnoha jmény lišícími se napříč autory i kulturami. Boccaccio
zmiňuje například Hesperus, jakožto řecký ekvivalent planety Venuše. Dále odkazuje na
4 7
GDG, III, 22, 5.
4 8
GDG, III, 22, 5.
4 9
Tamtéž, III, 22, 5.
5 0
Cic. Nat. D. II, 27.
5 1
SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Praha: Academia, 1974, s. v. Venuše.
5 2
Hom. //. XIV, 215-17.
5 3
Tamtéž, XIV, 219-21.
5 4
Tamtéž, XIV, 224.
16
Varrona, který ji ve svém díle De origine linguae Latinae nazývá Vesperugo. V tomto díle
autor vysvětluje, že toto označení pochází z latinského slova „vesper" (= večer), jelikož
Venuše je první hvězda, která se večer objevuje na obloze.55
Boccaccio uvádí také jméno
Lucifer, v řečtině Phosphoros, znamenající „nositel světla", protože Venuše je na východě
viditelná před svítáním či soumrakem. Taktéž toto pojmenování můžeme nalézt u Cicerona.5
6
Námořníci a nevzdělaní lidé ji též nazývali Diana, protože byla poslem dne. Diana je
však jiná římská bohyně, ztotožňována s řeckou bohyní lovu Artemidou. Dále Boccaccio
uvádí jméno Cytherea. Tak sejí říkalo buď kvůli stejnojmennému ostrovu, nebo kvůli hoře
Cytherea, kde byla velmi uctívána.5 7
Tato hora se však ve skutečnosti nejmenuje Cytherea,
ale Cynthus, a nachází se na Kykladech (zatímco ostrov Kythéra se nachází jižně od
Peloponésu). Jméno Cynthus přisuzuje Bocccaccio taktéž bohyni Dianě, která prý byla
v této oblasti nejvíce uctívána.5 8
Kythéřanka je ale Venušino standardní epiteton, používá
ho už Hésiodos v díle Zrození bohů, kde píše, že: Ji Afroditou, bohyní zrozenou z pěny a
v čelence Kythéřankou jmenují bozi i lidé..."59
Jako o Kythéřance o ní píše proto, že se po
svém zrození první dostala právě na Kythéru. Boccaccio sice s řeckými zdroji příliš nepracuje,
Kythéřankou je ale Venuše nazývána i v mnoha latinsky psaných dílech, jelikož
římští autoři toto jméno od Reků a jejich Afrodity převzali a přisoudili je Venuši. Toto
označení mohl Boccaccio nalézt například ve Vergiliové Aeneidě60
, v Ovidiově díle Fas-
tŕl
nebo v jeho Metamorfózach, kde Ovidius nazývá Venuši „diva Cythereis."62
Stejně tak
toto jméno používali i pozdější autoři a v 18. století se tento pojem používal jako eufemistické
pojmenování pro prostitutku.63
Mimo jiné nalezneme ve výčtu Venušiných jmen
v Genealogii také pojmenování Acidalia. Tak byla nazývána buď kvůli Acidaliánskému
prameni ve městě Orchomenos v Boiótii (Řecko), kde byla uctívána spolu s Gráciemi a ve
kterém se prý Grácie koupávaly. Taktéž se jí tak mohlo říkat kvůli řeckému slovu [aci-
das].64
I toto označení použil Vergilius v Aeneidě.65
Jméno Acidalia se před Vergiliem objevilo
pouze u Pindara, kde však není žádný náznak, že by ho spojoval
5 5
Varro, Ling. VI, 6.
5 6
Cic. Nat. D. 11,21.
5 7
GDG III, 22, 20.
5 8
Tamtéž, V, 2, 8.
5 9
Hes. Theog.195-97.
6 0
Verg. Aen. V, 800.
6 1
Ov. Fast. II, 611.
6 2
Ov. Met. IV, 288.
6 3
MORGAN, Gareth, Aphrodite Cytherea. Transactions of the American Philological Association (1974-), vol.
108, 1978, pp. 115-120. JSTOR, www.jstor.org/stable/284241. Accessed 9 July 2020. s. 115.
6 4
GDG III, 22, 19.
6 5
Verg. Aen. I, 720.
17
s Afroditou/Venuši Existují však i další pojmenování, která Boccaccio v Genealogii neuvádí.
Mezi nimi je například Idalia, Amathusia, Erycina (Venus Erycina, viz níže),
Paphia, diva potens Cypri, Murcia (podle údolí poblíž Velkého Cirku)6 7
. Často se také používalo
jméno Lubentia (Libentina), což je nejspíše odvozeno od latinského libet (líbit se);
to Venuši neprávem ztotožňovalo se starolatinskou bohyní smrti Libitinou.6 8
Nejen, že Venuše byla zaměňována s Dianou a bohyní Libitinou, Boccaccio také uvádí, že
„Venuše" někdy nazývali i panenskou bohyni Vestu. Podle něj je však „...hanebné zostudit
pannujménem prostitutky..."69
I samotné jméno „Venuše" mělo několik etymologií. Boccaccio zmiňuje tyto názory: Stoikové
je interpretují jako „vanám rem", prázdná věc. Prázdná věc proto, že se Venuše snižovala
k vášni a chlípnosti. Epikurejci její jméno vysvětlují naopak jako „dobrá věc", protože
reprezentuje nej větší dobro ve vášni. Cicero podle Boccaccia vychází z latinského
„veniat".7 0
Ve svém díle vysvětluje původ tohoto jména „poněvadž ke všemu přichází"11
.
Přesně takto vysvětluje původy vzniku bohynina jména i třetí vatikánský mýtograf72
, je
tedy zřejmé, že tyto myšlenky od něj Boccaccio převzal.
První Venuše je prý ochrankyne holubic a je jí přisouzen také vůz táhnutý labutěmi. Labutě
se s ní pojily buď kvůli jejich vznešené bělosti, nebo kvůli krásnému zpěvu přitahujícímu
milence; holubice pro své neustálé hledání nových milenců a pravidelné rozmnožování.
Zmínku o Venuši jedoucí na takovém vozu najdeme například Y Metamorfózach: „Venuše
na lehkém vozu se středem ovzduší brala; třepot labutích křídel ji nedones na Kypr os
ještě,..."12,
S ochranou holubic se podle Boccaccia pojí příběh o soutěživosti mezi Venuší
a Kupidem. Soutěžili spolu, kdo nasbírá na louce více květin. Kupido, zvýhodněný svými
křídly, by vyhrál. Nymfa Peristera proto nabídla Venuši svou pomoc a když to Kupido viděl,
rozhněval se a proměnil nymfu v holubici. Venuše ji poté vzala pod svou ochranu.
Zde Boccaccio odkazuje na Theodontia, který říká, že ona nymfa byla mezi Korinťany
známá jako prostitutka, a proto k sobě s Venuší tolik lnuly. Navíc [Ttepiorepá] v řečtině
6 6
O'HARA, James J., The Significance ofVergiľs Acidalia Mater, and Venus Erycina in Catullus and Ovid.
Harvard Studies in Classical Philology, vol. 93, 1990, pp. 335-342. JSTOR, www.istor.org/stable/311293. Accessed
10 Juty 2020, s. 335.
6 7
SASKA, Leo František a František GROH. Mythologie Řeků a Římanů, V Praze: I.L. Kober, 1948, s. 233.
6 8
Tamtéž, s. 224.
6 9
GDG VIII, 3, 5.
7 0
Tamtéž, III, 22, 19.
7 1
Cic. Nat. D. III, 24.
7 2
PEPIN, 2008, s. 300.
73
Ov.Met.X, 716-717.
18
znamená holubice. Ve Zlatém oslovi Apuleius také popisuje Venušin vůz, který netáhnou
labutě, jak Boccaccio popisuje, ale právě holubice: „Z hejna, jež hnízdí kolem ložnice
své paní, předstoupí čtyři bělostné holubice (...), vstoupí podél jho, poseté drahými kameny,
a když se bohyně usadila, radostně vzlétnou."15
Z rostlin jsou jí přisuzovány růže a okrasný strom pukol. Pukol je s ní prý spojován proto,
že je to přímořský strom a ona je zrozena z moře (toto je opět v rozporu se začátkem kapitoly,
kdy Boccaccio píše, že první Venuše byla potomkem Caela a Die7 6
a z moře se zrodila
až druhá Venuše7 7
). Další důvody jsou, že vůně květů pukolu prý vyvolává lásku, jeho
plody vzbuzují vášeň, také, že podle doktorů má blahodárné účinky na ženy.
Holubice, růže i pukol s Venuší spojují i vatikánští mýtografové. První z nich v souvislosti
s bohyní mluví o holubicích a podává čtenáři stejný příběh o nymfě Peristeře, jako
Boccaccio.7 8
Druhý přisuzuje Venuši jak holubice, tak pukol, růže a navíc mušli, která je
v Genealogii zmiňována u druhé Venuše. Taktéž zmiňuje příběh o nymfě Peristeře. Podává
také příběh o tom, proč je s Venuší spojován pukol. V tento strom byla údajně proměněna
kněžka Myrina, která bohyni velmi uctívala, a proto jej Venuše vzala pod svou
ochranu.79
O holubicích, růžích i pukolu píše i třetí mýtograf; k pukolu dodává, že je
s Venuší možná spojovaný proto, že roste u slané vody, která připomíná pot produkovaný
při kopulaci.8 0
Apollodóros ani Pseudo-Hyginus o takových tématech vůbec nepíšou.
Ve svém díle také Boccaccio několikrát zmiňuje Venušinu nenávist k potomkům boha
Hélia. Jako první důvod zde uvádí Venušino cizoložství s Martem, které tento bůh vyzradil
Vulkánoví.8 1
Hélioví potomci byli také údajně velmi krásní, jejich krása vábila ty, kteří
na ně jen pohlédli, a přinutila je po nich toužit. I přes svou krásu však Hélioví potomci
neměli pro Venušinu zášť štěstí: „Tito lidé jsou vydáni nesčetným nebezpečím, protože
když dosáhnou toho, po čem touží, někteří jsou zničení, jiní sužováni smrtící nenávistí, bohatí
se dostávají do nejzazší bídy, někteří zatemňují čest a skromnost hanbou a věčnou
ostudou a, abych pominul mnoho dalších důsledků, nakonec ostudně zemřou. A proto je
7 4
GDG III, 22, 16.
7 5
Apul. Met. VI, 6.
7 6
GDG 111,22, 1.
7 7
Tamtéž, III, 23, 1.
7 8
PEPIN, 2008, s. 76.
7 9
Tamtéž, s. 117.
8 0
Tamtéž, s. 301.
8 1
GDG III, 22, 2.
19
zřejmé, že Venuše zmítaná nenávistí ke Sluncijeho potomstvo neustále obtěžovala a pokořila
je medově sladkými jedy.,"82
2.3 Druhá Venuše
Druhá Venuše byla taktéž potomkem Caela, ovšem narozdíl od první Venuše neměla
matku. Podle Boccaccia se zrodila ve chvíli, kdy Saturn z hněvu svému otci Caelovi useknul
varlata kosou. Krev z useknutých varlat se prý smíchala s mořskou pěnou a z toho
vzešla Venuše. Navíc dodává, že „afrodos" znamená v řečtině právě „mořská pěna".8 3
Toto
označení však není zcela přesné; správný tvar je ácppót;, tedy [afros]. Nepřesnost
v překladu opět dokládá Boccacciovu nejistotu stran řečtiny.
Spojení mužství a mořské pěny vytváří onu vášnivost spojenou s postavou Venuše, vlny a
mořská pěna jsou v díle připodobňovány ke koitu. Tento čin se prý stal blízko sicilského
pobřežního města Marsala (lat. Lilybaeum), místo Venušina zrození se podle toho nazývá
Dřepaná („ôp£7távri" v řečtině znamená „srp").8 4
Se zrozením bohyně se Boccaccio opírá
o texty mnoha antických autorů, jako např. Macrobius a jeho Saturnalia, Ovídius a jeho
Metamorfózy, Apuleius a jeho Zlatý osel, kde nalezneme zmínku: „...bohyně, kterou zrodila
siná hlubina mořská a odkojila rosa pěnivých vln..."85
Pomponius Mela zase v díle De
chorographia píše: „...a Starý Paf os, kde prý Venuše poprvé vystoupila z moře..."86
. Město
Pafos však leží na Kypru, ne na Sicílii, o které se Boccaccio zmiňuje. Tento názor vysvětluje
tím, že Kypr je lákavý pro Venuši pro svou chlípnost a rozkoše. Svého druhu neshodu
nalezneme v jeho zmínce o Vergiliové Aeneidě87
, kde říká Saturn Venuši: „Právem se,
Kythéřanko, chceš svěřit vodní mé říši, z které ty pocházíš též."88
, jelikož jméno
„Kythéřanka" („Cytherea") přisoudil Boccaccio první Venuši. Vzhledem ke zmínce o
vodní říši a původu druhé Venuše se však toto jméno hodí spíše právě ke druhé Venuši.
Takových propojení najdeme v díle více, což Boccaccio vysvětluje takto: „...ve všem, co
je spojeno s rozkoší a touhou, je tojedna a táž, co předchozí Venuše." 8 9
Stejně tak i vlast-
8 2
GDG 111,22, 13-14.
8 3
Tamtéž, III, 23, 1.
8 4
Tamtéž, III, 23, 1.
8 5
Apul. Met. V, 9.
8 6
Mela, Chorographia II, 102.
8 7
GDG III, 23, 2.
8 8
Verg.Aen. V, 800-801.
8 9
GDG III, 23, 3.
20
nosti, které přisoudil Venuši první, přisuzuje i té druhé, a proto se o nich v kapitole nijak
nerozepisuje.
Druhá Venuše je prý matkou Hermafrodita, kterého měla s Merkurem, a taktéž matkou
Kupida, stejně jako první Venuše. Tvrzení, že první i druhá Venuše jsou obě matkami
Kupida, ponechal Boccaccio bez vysvětlení. Tuto myšlenku však mohl převzít od Platóna,
na nějž poté v 15. století navazoval italský humanista Marsilio Ficino ve svých komentářích
na Platónova díla. Platón hovoří v díle Symposion o tom, že existuje tolik Erótů, kolik
je Afrodít. Kdyby tedy byla Afrodita jedna, byl by jeden i Erót. Jelikož jsou ale podle něj
Afrodity dvě, existují i dva Erótové. Jednu z Afrodít nazývá Nebeskou, taje prý starší a
zrozená z Urana9 0
(tudíž Boccacciova a Ciceronova druhá Venuše), druhá, Obecná, je
mladší a potomkem Dia a Dióny9 1
(jde tedy o Venuši, kterou Boccaccio popisuje ve spise
De mulieribus claris a Cicero ji ve svém díle nazývá třetí Venuší).
Údajně bývá často zobrazována s mušlí v dlaních. Ta má značit její přitažlivost a autor
sdílí Jubův názor, že je jí přisuzována i proto, že tito měkkýši se oplodňují sami.9 2
Taktéž
je prý zobrazována nahá a plavající, což má znázorňovat život smíchaný s hořkostí nešťastných
milenců.9 3
Stejně jako první Venuši i tu druhou Boccaccio spojuje s růžemi.
Vysvětluje, že jí byly růže dány do opatrovnictví proto, že Jsou rudé a mají trny, což je
připodobněno k vášni - rudě rosteme z hanby hříchu ajsme trápeni trnem hříchu, kterého
jsme si vědomi. A stejně jako růže krátký čas těší a poté vadne, stejně tak vášeň je příčina
krátké radosti a dlouhého pokání..!''94
. Růže jsou s ní spojovány jakožto symbol lásky, jara,
krásy a půvabu. Ve starověku byly pěstovány jak v soukromých zahradách, tak i na
velkých plantážích. V pozdější křesťanské době však začaly být spojovány s Pannou Marií,
postavou zcela odlišnou od Venuše.9 5
9 0
Pl. Symp. III, 180, d.
9 1
Tamtéž, III, 180, e.
9 2
Tamtéž, III, 23, 11.
9 3
Tamtéž, III, 23, 10.
9 4
Tamtéž, III, 23, 11.
9 5
KANDELER, Riklef a Wolfram R. ULRICH. Symbolism of Plants: Examples from European-Mediterranean
Cuture Presented with Biology and History of Art, Journal of Experimental Botany, vol. 60, no. 13, 2009, pp.
3611-3613. JSTOR, www.istor.org/stable/24038486. Accessed 10 July 2020. s. 3612.
21
2.4 Venušini manželé
2.4.1 Adónis
Ohledně Adónidova zrození Boccaccio odkazuje na Ovidia. Ten ve svých Metamorfózach
rozvádí příběh o nešťastné lásce dcery k vlastnímu otci.9 7
Myrrha byla dcerou
krále Kinyra. Byla do něj zamilovaná, ale jelikož věděla, že taková láskaje zakázaná, rozhodla
se vzít si život. V tom ji však zarazila její služebná, Myrrha ji uposlechla a vyzradila
jí příčinu svého smutku. Za pomoci oné služebné se při oslavách bohyně Cerery dostala
Myrrha do lože svého otce, aniž by on věděl, o koho jde. Takto spolu počali Adónida.
Když poté Kinyrás zjistil, kdo lehává vedle něj, Myrrha utekla a bloudila světem, dokud
neporadila Adónida a nebyla bohy na své přání proměněna ve strom.
Jméno Adónis je podle Boccaccia odvozeno od tekutiny nazývané „adon", již vylučuje
strom, v který byla proměněna Myrrha. Slovo „adon" prý znamená „sladký", kvůli sladkosti
oné tekutiny.98
Venuše, kterou náhodou postřelil šípem její syn Kupido, Adónida velmi milovala. Doprovázela
jej v lesích při jeho lovech a několikrát ho varovala, aby lovil pouze zvěř bezbrannou,
nikoliv tu nebezpečnou.9 9
Jednou však Adónis dostatečně nedbal Venušiných slov a
byl zabit divokým kancem. Venuše jej v zármutku proměnila ve fialovou květinu.1 0 0
O
Adónidově smrti se zmiňuje například Lactantius v Divinarum Institutionum: „...od Adónida
nemohla (Venuše) přivodit žádné potomky, protože byl napadnut kancem a zahynul,
ještě jako chlapec."101
Boccaccio o této proměně píše, že podle něj má vyjadřovat krátkost naší krásy, jelikož brzy
ráno je fialová, ale chřadne a bledne, až nakonec uschne, stejně jako lidstvo, které postupem
času stárne.1 0 2
Boccaccio se přiklání k Ciceronovi co se týče původu této Venuše, která milovala Adónida.1
0 3
Jedná se o čtvrtou Venuši (viz výše). Po Ciceronově vzoruji taktéž nazývá Astarte.
GDG II, 52, 1-2.
Ov. Met. X, 298-502.
GDG II, 52, 3.
Tamtéž, II, 53, 1.
"Tamtéž, II, 53,2.
1
Lactant. Div. Inst. I, XVII.
2
GDG II, 53,4.
22
Toto jméno je spojováno s Venuší, jedná se však o pozměněnou verzi jména Ashtart, jména
syrské bohyně ztotožňované s Afroditou.1 0 4
Existuje však více příběhů o životě Adónida, kromě toho, o kterém píše Boccaccio. Najdeme
jej například u Apollodóra. Afrodita v jeho verzi příběhu dala Adónida jako kojence
do péči Persefoně, královně podsvětí, a ta se ho později odmítla vzdát. Nakonec Zeus
rozhodl, že Adónis stráví třetinu roku v podsvětí, další třetinu s Afroditou a poslední třetinu
v jeho službách. Kancem byl zabit až později.1 0 5
Další příběh o Adónidovi rozvíjí Euripides v tragédii Hippolytos, podle nějž ho nechala
zabít Artemis. Hippolytos, který velmi uctíval Artemidu, nepodlehl bohyni Afrodite a ta
se mu za to chtěla pomstít. Způsobila proto, aby se do něj zamilovala manželka jeho otce,
Faidra, což nakonec vyústilo v konflikt Hippolyta s jeho otcem a Hippolytovu smrt.
V závěru tragédie Artemis prohlásila, že Afroditin čin nezůstane bez důsledku a jako pomstu
se rozhodne zabít toho, kdo byl Afrodite nej dražší.1 0 6
Je možné, že tyto verze příběhu Boccaccio nezmiňuje proto, že pocházejí z řecké literatury
a na tu on obecně v Genealogii příliš neodkazuje.
Příběh o Adónidovi naznačuje i antický římský autor Pseudo-Hyginus, který jméno Venušina
milence zmiňuje v kapitolách s názvem „Ti, kteří zemřeli na zranění způsobená divokým
kancem"107
a „Ti, kteří se se svolením Park108
vrátili z podsvětí"109
.
Přestože v Genealogii autor příběh o Adónidovi v podsvětí nerozvádí, sdílí se čtenáři Macrobiovo
vysvětlení, které s podsvětím souvisí. Podle tohoto vysvětlení Adónis znázorňuje
slunce (jelikož nic není krásnějšího než slunce)1 1 0
a část Země, horní hemisféra, kterou
obýváme, je Venuše, zatímco spodní hemisféra je Proserpina. Venuše a Adónis mohou
být spolu, když slunce krouží nad horní hemisférou, a v tuto dobu na Zemi raší zeleň, kve-
1 0 3
Tamtéž, II, 53, 4.
1 0 4
RIVES, James B. Religion in the Roman empire, Malden: Blackwell, 2007. Blackwell ancient religions, s.
211.
1 0 5
Apoll. Bibl. III, 14, 4.
1 0 6
Eur. Hipp.
1 0 7
Hyg. Fab. 248.
1 0 8
Latinský ekvivalent řeckých Moir.
m
Hyg. Fab. 251.
1 1 0
GDG 1153,2.
23
tou květy a zrají plody. Když poté Slunce zachází a krouží nad spodní hemisférou, přichází
podzim a zima se svými dešti, Země je zablácená a zbavena své krásy. Navíc toto je
období, které mají rádi kanci. Adónidovi, tudíž Slunci, chybí Venuše, tedy Země, a ta v tu
dobu truchlí.1 1 1
Tímto vysvětlením se pravděpodobně inspiroval Boccaccio u třetího vatikánského
mýtografa, který udává stejné vysvětlení.1 1 2
Adónis byl prý taktéž králem Kypru1 1 3
, v díle De mulieribus claris zase Boccaccio nazývá
Venuši „královnou Kypru"1 1 4
(viz níže).
Každý rok si lidé připomínali Venušin nářek nad Adónidem při oslavách.1 1 5
K těmto oslavám
se více v Genealogii nepíše, jedná se však o Adónie (v řečtině xá Aôróvia), dvoudenní
slavnost, která se konala každý rok v Orientu a později i v Řecku a Římě. Účastnily se
jí zejména ženy. První den ženy truchlily nad Adónidovou smrtí a kolem jeho sochy ze
dřeva pokládaly nádoby s rostlinami, nejlépe takovými, které rychle klíčily a brzy uvadly
(např. oves), říkalo se jim Adónidovy zahrádky. Druhý den oslav se ženy radovaly z Adónidova
vzkříšení.1 1 6
2.4.2 Vulkán
Boha ohně Vulkána (v řecké mytologii Héfaistos) Boccaccio několikrát v Genealogii
zmiňuje jako Venušina manžela. Píše však, že o něm mnoho informací nezískal.1 1 7
Kapitola,
kterou mu Boccaccio dedikoval, má pouze jeden odstavec. Naráží však na něj mnohokrát
v kapitolách věnovaným jiným postavám mytologie.
Jako jeho otce uvádí autor Caela1 1 8
, stejně jako u obou Venuší. V Metamorfózach ale
Ovidius píše, „... šel k Vulkánu, Jovovu synu,...."119
O Jovově otcovství se Boccaccio zmiňuje
v deváté knize, kde píše: „Například, Vulkán, syn Jova a Junony a pán Lémnu, měl
za manželku Venuši, dceru Diony a nejkrásnějšíženu."120
Venuši zde tedy nazývá dcerou
Diony, přestože tuto Venuši v Genealogii nijak nepopisuje a opět se nejspíš inspiroval Ci-
1 1 1
Tamtéž, 11153,3.
1 1 2
PEPIN, 2008, s. 312-13.
1 1 3
GDG 11,53,5.
1 1 4
D M C VII.
1 1 5
GDG 1153,5.
1 1 6
SVOBODA, 1974, s.v. Adónis.
1 1 7
GDG III, 18, 1.
1 1 8
Tamtéž, III, 18, 1.
1 1 9
Ov. Met. IV, 173.
1 2 0
GDG IX, 3, 14.
24
ceronem121
. Stejné rodiče jí přisoudili i Homér v íliadě1 2 2
nebo Apollodóros1 2 3
a PseudoHyginus1
2 4
. Diona ji podle Cicerona měla s Jovem, jednalo by se tudíž zároveň o Vulkánovu
sestru. Toto však v antické mytologii není zdaleka ojedinělý případ manželství sourozenců
nebo incestu obecně. I samotný nejvyšší bůh Jupiter měl za manželku svou sestru
Junonu.
I pojmenování pán Lémnu, které Boccaccio uvádí, je běžné pojmenování Vulkána, nalezneme
je například opět v Metamorfózach12
"'.
O Vulkánoví Boccaccio dále píše toto: „Já myslím, že to byl vznětlivý muž nevyčerpatelné
ráznosti a bratr Saturna."126
Věří tedy spíše tomu, že Vulkán byl synem Caela (Saturna
považuje v Genealogii za syna Caela). O jeho ráznosti a vznětlivosti však můžeme pochybovat
na základě informace, kterou autor později uvádí. Vulkán prý měl mladého zbrojnoše,
Neptunova syna. Toho milovala Venuše a sdílela s ním lože. Vulkán na to sice přišel,
ale zbrojnoš chromému muži snadno utekl. Jelikož Vulkán svou ženu miloval, nijak tvrdě
ji za nevěru nepotrestal, pouze si stěžoval svému strýci a otci onoho milence, Neptunovi.1
2 7
V tomto případě jde tedy opět o Vulkána, jehož otec je Jupiter, Neptunův bratr.
Boccaccio tedy popisuje, stejně jako v případě Venuše, dva odlišné Vulkány, pouze je takto
nenazývá a spojuje je do jednoho.
Přestože je Vulkán nej proslulejší pro svou kovářskou dovednost, Boccaccio tento jeho um
pouze naznačuje a v samotné Vulkánově kapitole se o této zručnosti explicitně nezmiňuje.
Píše, že Thetis od Vulkána dostala novou výzbroj pro svého syna Achillea, bojujícího v
trójské válce.1 2 8
Taktéž prý stvořil blesky, které daroval Jovovi za gigantomachie,129
a náhrdelník
pro svou nevlastní dceru Hermionu (viz níže). Vulkán však ukoval mnohem více
důležitých předmětů, jako například štít pro Minervu, Kupidovy šípy, Diův palác, nebo
zlaté a stříbrné psy, kteří zdobili Alkinoův palác.1 3 0
O jeho zdatnosti píše i Apuleius: „Poručí
připravit svůj vůz, který jí nebeský zlatotepec Vulkanus s jemnou kovotepeckou do-
1 2 1
Cic. Nat. D. III, 23.
1 2 2
Hom. //. V, 370.
1 2 3
Apoll. Bibl. 1,3,1.
1 2 4
Hyg. Fab. 0.2.
125
Ov.Met. IV, 185.
1 2 6
GDGIII, 18, 1.
1 2 7
Tamtéž, IX, 3, 14.
1 2 8
Tamtéž, VII, 16, 2.
1 2 9
Tamtéž, II, 3, 3.
1 3 0
SVOBODA, 1974, s. v. Héfaistos.
25
vedností pečlivě zhotovil a před sňatkem věnoval jako svatební dar... Přestože je Vulkán
obecně nazýván bůh ohně a kovářství, Boccaccio o něm píše pouze jako o bohu oh-
ně.132
Ačkoliv měla Venuše několik potomků, ani jeden z nich nevzešel z manželství
s Vulkánem. I přesto měl i Vulkán potomky. Podle Boccaccia měl syny Apollóna1 3 3
a Erichthonia,
za jehož matku je považována Minerva.1 3 4
Vulkán se totiž zamiloval do panenské
bohyně Minervy a žádal jejího otce Jova, aby si ji mohl vzít jako výměnu za stvoření
blesků pro Jova. Minerva se ale Vulkánoví bránila a skončilo to tak, že Vulkánovo semeno
dopadlo na zem, z něho se zrodil Erichthonios, a Minerva měla od Vulkána klid.1 3 5
Také měl za ženu Maiu nebo Maiestu, to se u různých autorů prý liší.1 3 6
Boccaccio neopomíjí zmínit jeho zdeformovanost, důvody, proč se tomu tak stalo, ale neuvádí.
Jedna z verzí je, že se to stalo, když jej jeho otec Jupiter shodil na ostrov Lémnos,
nebo jej shodila matka Juno hned po narození, protože se ho chtěla zbavit pro jeho nehezkou
postavu.137
2.5 Potomci Venuše
Venuše měla dva manžely (Vulkána a Adónida), obě manželství však zůstala bezdětná.
Zato měla spoustu milenců, což dalo vzniknout několika potomkům. Přestože je u většiny
z nich Venušino mateřství zpochybňováno, nakonec s ní vždy přeci jen nějakou spojitost
mají, a proto si zaslouží být zde jmenováni.
2.5.1 Eryx
1
Apul. Met. VI, 6.
2
G D G I X , 3, 13.
'Tamtéž, III, 18, 1.
4
Tamtéž, II, 3, 6.
5
Tamtéž, II, 3, 3.
6
Tamtéž, IV, 35, 2.
7
SVOBODA, 1974, s. v. Héfaistos.
26
Jedním z Venušiných potomků byl obr Eryx. Předpokládá se, že se jedná o syna Butida,
který doplul do Dřepaná na Sicílii, kde se ho ujala krásná kurtizána Lycaste.1 3 8
Zamilovali
se do sebe a ona mu zplodila syna. Kvůli její neuvěřitelné kráse jí místní lidé říkali Venuše,
proto je Eryx považován za jejího syna.1 3 9
Jeho otcem byl ale také možná Neptun, který
Venuši znásilnil u břehů Sicílie. Taktéž Boccaccio připouští, že Butis byl ztotožňován
s Neptunem a jedná se tedy o jednu bytost.1 4 0
K názoru, že byl Poseidon otcem Eryka, se
přiklání také Apollodóros.1 4 1
Když Eryx dospěl, vládl Sicílii a zavedl prý zákon, že jeho
hosté se s ním vždy museli utkat v zápase. Nechal své matce postavit na Sicílii chrám jakožto
Venuši Erycinské.1 4 2
Nakonec byl zabit Herkulem a pohřben na hoře, kde nechal
postavit Venušin chrám.1 4 3
Lidé z Dřepaný prý o mnoho let později našli v jeskyni neznámou
kost a ta možná patřila právě Erykovi.1 4 4
Je pravděpodobné, že kapitolu o Erykovi
Boccaccio převzal od dvou vatikánských mýtografů, jelikož tyto informace přesně odpovídají
těm z textů prvního1 4 5
a druhého1 4 6
vatikánského mýtografa.
2.5.2 Aeneas
V kapitole o Aeneovi Boccaccio v podstatě převypravuje jeho putování zachycené ve
Vergiliové Aeneidě a jeho úlohu v Homérove Iliadě. Pro tuto práci je však podstatné, že
Aeneas byl prý jedním z Venušiných potomků. Podle Boccaccia stejně tak moderní, jako
starověcí autoři tvrdí, že Aeneas byl synem Venuše a Anchísa.1 4 7
Za manželku měl dceru
Priama a Hekabé, Kreúsu, se kterou měl syna Askania.1 4 8
Všechny tyto informace o jeho
rodu mohl Boccaccio převzít právě zAeneidy, kde Vergilius popisuje, jak Aeneas utíká
z Tróje s Anchísem, Askaniem a Kreúsou, kterou cestou ztratí. Stejně tak informaci, že jej
porodila Venuše blízko řeky Semois, mohl Boccaccio převzít od Vergilia: „...jsi Aeneas
ten, jejž Anchísu dardanskému trójského u Simoenta kdys zrodila milostná Venus?"149
1 3 8
G D G X , 4, 1.
1 3 9
Tamtéž, X , 4, 2.
1 4 0
Tamtéž, X, 5, 1.
1 4 1
Apollod. Bibl. II, 5, 10.
1 4 2
GDG X, 5, 2.
1 4 3
Tamtéž, X , 5, 3.
1 4 4
Tamtéž, IV, 68, 10.
1 4 5
PEPIN, 2008, s. 36.
1 4 6
Tamtéž,, 2008, s. 174.
1 4 7
GDG VI, 53, 1.
1 4 8
Tamtéž, VI, 53, 3.
1 4 9
Verg.Aen. 1,617-18.
27
Tam jej prý s Anchísem i počala, když tam pásl svá stáda. Před začátkem Trójské války
totiž žil v lesích a živil se pastevectvím.1 5 0
Anchíses byl údajně slepý, z tohoto důvodu se nemohl účastnit zasedání trójské rady.
Oslepila ho možná sama Venuše, protože se před ostatními chlubil románkem s ní.
Boccaccio píše, že toto jsou jediné informace, které o jeho mládí existují.1 5 1
Později se
snaží interpretovat, proč vznikl mýtus o Anchísově oslepení. Někteří mladí mají ve zvyku
počítat své milenky, protože chtějí, aby je ostatní považovali za pohledné a přitažlivé. Usilují
o dobrou pověst tím, že vypadají, že mají sexuální vytrvalost a energii. Dále píše, že
tyto neřesti mohou způsobovat různé choroby a oslabují fyzickou sílu, nejvíce schopnost
vidět. Nejenže mohou způsobit krátkodobé zaslepení, ale dokonce i úplnou slepotu, a
když se navíc takoví muži tímto chlubí ostatním, říká se o nich, že byli zaslepeni Venuší.1
5 2
Tvrzení, že žádné další informace o Anchísově mládí neexistují, není zcela pravdivé. Opět
je to způsobeno skutečností, že Boccaccio nepracoval příliš s řeckými texty. Příběh o Anchísovi
a Afrodite je obsahem jednoho z homérskych hymnů, konkrétně hymnu číslo IV,
který je známý také jako Hymnus na Afroditu. Afrodita se v tomto hymnu zamilovala do
pastevce Anchísa. VPafu ji Charitky připravily, umyly a oblékly, aby se mohla vrátit na
Idu a svést ho. Když k němu přišla, zatajila mu svou pravou identitu a představila se jako
lidská bytost, dcera vládce Frygií Otrea, kterou vychovávala trójská chůva. Tvrdila mu, že
ji bůh Hermes vzal z Artemidina sboru a určil jí, že se stane Anchísovou chotí a matkou
jeho dětí. Anchíses, očarovaný její krásou, jí vše uvěřil a ulehli spolu. Poté jej Afrodita
zahalila spánkem, oblékla se a odhalila mu svou pravou tvář. Anchíses dostal strach, ale
bohyně ho uklidnila, prozradila mu, že se mu narodí syn, který bude vládnout Trojanům a
naléhala na něj, ať o tomto činu nikomu neříká.
Příběh o Anchísově oslepení zmiňuje i první a druhý vatikánský mýtograf, u obou se ale
liší. První z nich tvrdí, že Anchísa poté, co se chvástal, zasáhnul blesk a on přišel o jedno
oko.1 5 3
Druhý píše, že poté, co se Anchíses chlubil před ostatními, Venuše si stěžovala
Jovovi a ten na něj chtěl seslat blesky. Venuši ale nakonec bylo líto, že by tak mladý člo-
1 5 0
G D G V I , 51, 1.
1 5 1
Tamtéž, VI, 51,3.
1 5 2
Tamtéž, VI, 51,6-7.
1 5 3
PEPIN, 2008, s. 92.
28
věk zemřel, a blesk odklonila jinam. I tak ale Anchíses, kterého se dotkl nebeský oheň,
zůstal navždy churavý.1 5 4
Stejně jako u spousty dalších postav zahrnutých v Genealogii i v tomto případě Boccaccio
zpochybňuje, kdo byli rodiče slavného Aenea. Nezpochybňuje však otce, nýbrž jeho matku.
Je prý možné, že ho nazývali synem Venuše proto, že se narodil v hodinu, kdy planeta
Venuše září na východě.1 5 5
Další vysvětlení by prý mohlo být to, že jeho matka byla tak
krásná, že ji nazývali jménem této bohyně.1 5 6
Jiní lidé, kteří se podle Boccaccia snižují
k hanebnému názoru, si myslí, že se nazývá Venušiným synem, protože se Aeneas narodil
mimo manželství Bylo by však nepatřičné, aby neznali matku takového hrdiny; proto jej
učinili synem bohyně.1 5 7
2.5.3 Hermiona
V Genealogii se píše také o dceři Marta a Venuše, Hermioně. V samotném jméně Hermiona
nalezneme změnu oproti antice, kdy byla tato bohyně nazývána Harmonia (řecky
Apuovía). Tuto verzi nalezneme u Apollodóra1 5 8
, Pseudo-Hygina159
, ještě i u Lactantia160
(3.-4. století) a druhého vatikánského mýtografa1 6 1
. Naopak verzi jména Hermiona nalezneme
u prvního vatikánského mýtografa.1 6 2
Překladatel Jon Solomon v prvních pěti knihách
Genealogii ponechává Boccacciovo pojmenování Hermiona, ve druhém svazku obsahujícím
knihy VI-X už nikoliv. V těchto knihách již používá původní jméno Harmonia,
aby odlišil dceru Venuše a Marta od Hermiony, o které Boccaccio píše v šesté knize1 6 3
a
zmiňuje ji ještě v knize deváté.1 6 4
V těchto případech se jedná o Hermionu vystupující například
v Euripidove hře Andromache („Epuxóvri"), dceru spartského krále Meneláa a Heleny.
Boccaccio tyto dvě ženy nijak nerozlišuje a u obou ponechává jméno Hermiona.
1 5 4
Tamtéž, s. 186.
1 5 5
GDG VI, 53, 20.
1 5 6
Tamtéž, VI, 53, 21.
1 5 7
Tamtéž, VI, 53, 22.
1 5 8
Apoll. Bibl. III, 3, 2.
1 5 9
Hyg. Fab. 6.
1 6 0
Lactant. Div. Inst. I, XVII.
1 6 1
PEPIN, 2008, s. 138.
1 6 2
Tamtéž, 2008, s. 58.
1 6 3
GDG VI, 22; 26.
1 6 4
Tamtéž, IX, 3, 13.
29
Boccaccio o ní píše v souvislosti s Kadmem, synem Agenora a vládcem libanonských
měst Týros a Sidón.1 6 5
Toho kvůli Hermioně opustila manželka Sfinx a započala válku
proti němu a proti jeho příznivcům. Hermiona Kadmovi porodila čtyři dcery, z nichž
Boccaccio v Genealogii zmiňuje Autonoé a Inó. Další dvě nesou jména Agaué a Semelé.1
6 6
Rod Kadma a Hermiony stíhala samá neštěstí a nakonec v pokročilém věku byli oba
proměněni bohy v hady.1 6 7
Příčinou těchto strastí mohl být dar Herimoně od jejího nevlastního
otce Vulkána. Ten se na svou ženu hněval kvůli poměru s Martem. Věnoval proto
Hermioně náhrdelník, který přinášel smůlu a neštěstí svému nositeli.1 6 8
Boccaccio neuvádí,
odkud tento příběh převzal, nalezneme jej ale například ve Statiově Thebaidě169
nebo
v Ovídiových Metamorfózach170
.
Tato verze příběhu se liší u Pseudo-Hygina. Podle něj dal Vulkán Hermioně jedovaté roucho,
ne náhrdelník, a navíc mu s tím pomáhala Minerva.1 7 1
2.5.4 Hermafrodítos
Dalším Venušiným potomkem je Hermafrodítos. Toho bohyně porodila Merkurovi. Původ
jeho jména je zřejmý, jak píše i Ovídius Y Metamorfózach: „Z božské Afrodity se
Hermovi synáček zrodil, nymfy zřídel a vod jej pěstily vjeskyni ídské. Takovou měl hoch
tvář, že bylo v ní poznati dobře stejně matku i otce; a po obou dostaljméno."111
Jedná se
tedy o spojení jmen řeckých ekvivalentů těchto bohů, Afrodity a Herma. Proč zrovna po
Venušine synovi se nazývají oboupohlavní tvorové vysvětluje Boccaccio v příběhu převyprávěném
právě z Metamorfóz. Když se Hermafrodítos v patnácti letech rozhodnul jít
do světa, setkal se u jednoho jezera s nymfou Salmakis. Tu hned oslnila jeho krása a chtěla
jej získat, on se však bránil. Salmakis na něj skočila a nechtěla se ho pustit, proto poprosila
bohy, aby nedovolili jejich odloučení. Bohové Salmakis vyslyšeli a spojili ji
s Hermafrodítem v jednu bytost, muže a zároveň ženu, a přitom ani jedno.
1 6 5
GDGII, 63, 1.
1 6 6
The Editors of Encyclopaedia Britannica. Cadmus, [online] Encyclopaedia Britannica. Publikováno 05. 02.
2020 [cit. 2020-06- 27]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/Cadmus.
1 6 7
GDG II, 63, 5.
1 6 8
Tamtéž, IX, 37, 1.
1 6 9
Stat. Theb. II, 269-305.
1 7 0
Ov. Met. 563-603.
1 7 1
Hyg. Fab. 148.
172
Ov.Met. IV, 288-91.
30
Stejně jako případě Hermiony i tady Boccaccio pozměnil zavedené jméno Hermafrodítos
a nazývá jej Hermofrodito.113
Překladatel ale toto jméno nekopíruje a ponechává to kla­
sické.
2.5.5 Kupido
Venuše byla často doprovázena svým synem Kupidem. Jeho otec není jistý, mohl by to
být buď Jupiter, nebo Liber (ztotožňovaný s Bakchem). Toto Boccaccio uvádí v kapitole o
první Venuši. V následující kapitole o druhé Venuši píše, že se Kupido zrodil pouze
z ní.1 7 4
Ohledně Amora podle Boccaccia vedou autoři i další spory; Ovidius například tvrdí,
že byl dvojí (ve Fasti přímo píše: „Laskavá matko dvou Kupidů, zastaň se mě\"175
),
Aristoteles dokonce rozlišuje tři různé Amory - Amor upřímný, Amor radostný a Amor
užitečný. 1 7 6
Stejně tak odděluje tři Amory i Cicero. První z nich byl podle něj synem
Merkuria a první Diany, druhý Merkuria a druhé Venuše a třetí, kterému se říkalo také
Anteros, Marta a třetí Venuše.1 7 7
Jméno Anteros se poprvé objevilo právě u Cicerona. Mohl být brán jako doplňující figura
k řeckému Erótovi, tudíž Kupidovi (Anteros nemá žádný římský ekvivalent), a je vysvětlován
jako opětovaná láska.1 7 8
K vícečetnosti Amorů se přiklání i Apuleius, který ve svém díle Zlatý osel píše: „byť to
byla, jářku, sama Venuše, byť celým sborem Grácií obklopena, veškerým davem Amorů
provázena..." 119
S Psýché měl Kupido dceru Voluptas (Rozkoš).1 8 0
Boccaccio o něm píše, že někteří lidé hloupě věří, že to byl bůh ohromné moci.1 8 1
Podrobně
popisuje jeho výzbroj. Tou je toulec, luk, šípy, pochodeň, možná i páska přes oči a
grif ležící u nohou.1 8 2
Je prý okřídlený, to je v Genealogii vysvětlováno tak, že křídla vy-
1 7 3
GDG V, 21.
1 7 4
Tamtéž, III, 23, 3.
175
Ov.Fast. IV, 1.
1 7 6
GDG III, 22, 8.
1 7 7
Cic. Nat. D. III, 23.
1 7 8
WLOSOK, Antonie. Amor and Cupid. Harvard Studies in Classical Philology, vol. 79, 1975, pp. 165-
179. JSTOR, www.jstor.org/stable/311134. Accessed 22 June 2020. s. 167.
1 7 9
Apul. Met. II, 8.
1 8 0
GDG IX, 5, 1.
1 8 1
Tamtéž, IX, 4, 1.
1 8 2
Tamtéž, IX, 4, 2.
31
jadřují nestálost těch, kteří jsou zajati vášní, protože snadno věří a touží, létají od jedné
touhy ke druhé. Vybaven je prý lukem a šípy, aby bylo ukázáno neočekávané zajetí hlupáků,
protože tito jsou zajati téměř mrknutím oka. Jeho šípy jsou prý ze zlata a z olova,
protože zlato je ohromující, olovo naopak těžký, poměrně nezajímavý tmavý kov, vzbuzující
nenávist, ze které se rodí smutek a utrpení, stejně jako netečnost mladých, protože
jsou drženi uvnitř, zatíženi strachem nebo bolestnými myšlenkami. Pochodeň drží proto,
aby bylo ukázáno, že vášeň někdy spaluje mysl takovým zápalem, že nutí až ke spalující
úzkosti.1 8 3
Páska přes oči zase představuje zaslepené milovníky, kteří neví, kam jdou, a
jsou vedeni pouze vášní. Grifové jsou Kupidovi kladeni k nohám, aby bylo ukázáno, že
vášeň je velmi houževnatá a nejde se jí lehce zbavit, když už se jednou dostane do lidské
mysli.1 8 4
Popis Kupida nalezneme třeba v Apuleiově Zlatém oslovi: „A zavolá ihned svého
syna, onoho okřídleného hocha, notného opovážlivce, jenž ve své nezvedenosti pohrdá veřejnou
kázní, pochodněmi a šípy jsa ozbrojen pobíhá v noci po cizích příbytcích, porušuje
manželské svazky, beztrestně tropí tak velké darebnosti a dobrého nedělá zhola «/c."1 8 5
Boccaccio na Zlatého osla odkazuje také, co se týče Kupidova vzhledu: měl zlaté kadeřavé
vlasy neuvěřitelného lesku, hladké a zářící tělo, na ramenou se mu třpytily křídla.1 8 6
Zatímco však Apuleius celou výzbroj Kupidovi fyzicky přisuzuje a popisuje ji tak,
Boccaccio onu výzbroj pojal zcela metaforicky a ke každému artiklu podal racionální vysvětlení.
Tímto způsobem v Genealogii postupuje mnohokrát a díky těmto vysvětlením se
božskost jednotlivých bytostí stává pouze metaforickou. Stejně postupoval i například
v následující podkapitole o třech Gráciích.
Tímto popisem Kupidovy výbavy se mohl Boccaccio inspirovat u druhého vatikánského
mýtografa, který taktéž ke každému artiklu přidal důvod, proč tomu tak je. Tento anonymní
autor ale Kupidovi přisoudil pouze křídla, toulec a pochodeň.1 8 7
2.5.6 Grácie
1 8 3
GDGIX, 4, 10.
1 8 4
Tamtéž, IX, 4, 11.
1 8 5
Apul. Met. IV, 30.
1 8 6
GDG IX, 4, 3.
1 8 7
PEPIN, 2008, s. 118.
32
V neposlední řadě byla Venuše také matkou tří Grácií. Boccaccio o nich píše mj.
v kapitole o první Venuši. Ji, tedy první Venuši (podle Cicerona), nazývá jejich matkou,
přestože dříve píše, že je možné, že vzešly z Ereba a Noci1 8 8
, a později zase, že jsou to
dcery Jova a Autonoy1 8 9
. O tom, že Jupiter a Autonoé jsou rodiči tří Grácií, píše i Hésiodos
ve Zrození bohů.190
Přestože není jasné, kdo jsou jejich opravdoví rodiče, Boccaccio
Grácie vždy považuje alespoň za Venušiny služebnice. Jméno Grácie (Gratiae) pochází z
latinského gratia, což znamená „půvab" nebo „krása". Boccaccio píše, že toto slovo vždy
znamená něco dobrého, a proto jsou právoplatně nazývány dcerami Jova, jelikož jeho činy
vždy vyplynou v něco dobré.1 9 1
Říkávalo se o nich, že se koupaly v Acidaliánském prameni,
dvě z nich jsou přitom zobrazovány čelem, třetí zády. Grácie nesly jména Pásithea,
Aglaia a Eufrosyné. Pásithea prý znamená „přitažlivá", protože jsme přitahováni naší touhou
k jisté věci.1 9 2
Aglaia znamená „okouzlující", protože pokud to, co jsme hledali zpočátku,
nadále netěší, k dosažení spojení nedojde; ba dokonce se vytratí a tak to, co bylo
dříve přitažlivé, musí nyní okouzlit a potěšit.1 9 3
Eufrosyné znamená „udržující", protože
když je někdo přitahován k něčemu, je to marné, pokud nevykládá žádné úsilí, aby si to
udržel; a v tom můžeme rozpoznat dvě Grácie otočené čelem a jednu zády.1 9 4
V řecké mytologii
se objevují jako Charitky. Jiné zdroje uvádí, že jejich jména a významy byly
Aglaia (Skvělá), Eufrosyné (Radostná) a Thalia (Kvetoucí).1 9 5
O Gráciích psali i všichni tři vatikánští mýtografové. První mýtograf o nich mluví jako o
dcerách Jova a Junony a Venušiných služebnicích1 9 6
, druzí dva přisuzují rodičovství Venuši
a Bakchovi1 9 7
.
2.5.7 Hymen
Jako poslední potomek Venuše v knihách I-X je popisován Hymen, syn Bakcha. Hymen
byl ve starověkém Římě bůh sňatku a manželského svazku. Podle Boccaccia je přisuzo-
1 8 8
GDGI, 16, 1.
1 8 9
Tamtéž, V, 35, 1.
1 9 0
Hes. Theog. 907-8.
1 9 1
GDG V, 35, 2.
1 9 2
Tamtéž, V, 35, 3.
1 9 3
Tamtéž, V, 35, 4.
1 9 4
Tamtéž, V, 35, 5.
1 9 5
SVOBODA, 1974, s. v. Charitky.
1 9 6
PEPIN, 2008, s. 62.
1 9 7
Tamtéž, s. 118; s. 301.
33
váno rodičovství Hyména Bakchovi a Venuši z tohoto důvodu: dvě záležitosti se vyskytují
v manželství, oslava a kopulace. A jelikož je Bakchus bůh oslav a Venuše bohyně lásky a
sexu, musí být Hymen jejich syn.1 9 8
Navíc vášeň je prý obvykle nabuzena nadměrnou
konzumací vína.1 9 9
Opět jsou tyto informace totožné s těmi, které sepsal třetí vatikánský
mýtograf.2 0 0
Všechny výše jmenované potomky jmenuje ve svém díle Lactantius: „Proč bych měl mluvit
o oplzlosti Venuše, která sloužila chtíčům všech, ne jenom bohů, ale také mužů? Z její
nechvalně známé zhýralosti s Martem vznikla Harmonia, s Merkurem přivedla na svět
Hermafrodita, který se narodil oboupohlavní, s Jupiterem Kupida, s Anchísem Aenea,
s Butidem Eryka;..." 2 0 1
Nejmenuje však Grácie, z čehož můžeme soudit, že tento autor je
jako dcery Venuše, narozdíl od Boccaccia, neuznává.
2.6 Spor o jablko
Paris byl potomkem Priama a jeho druhé manželky Hekabé. Pro tuto práci ale není tak
podstatný jeho rodokmen, jako jeho úsudek, pro který si jej vybral Jupiter na pomoc při
sporu. Ten vznikl mezi Venuší, Junonou a Minervou o tom, která z nich je nej krásnější.
Když byla Hekabé těhotná, měla prý sen, že porodí pochodeň, která spálí a zcela zničí celou
Tróju. Priamos tedy po Hekabé chtěl, aby po narození syna nechala napospas
v lesích.2 0 2
Když však Hekabé porodila krásného chlapečka, slitovala se nad ním a dala ho
na výchovu pastýřům v ídských horách na Krétě. Když chlapec dospěl, žil v horách
s nymfou Oinóné, která mu porodila dva syny. Jelikož byl považovaný za velmi čestného
a spravedlivého muže, co se týče rozepří, Jupiter se jej zeptal na názor ohledně sporu mezi
třemi bohyněmi. Ten vznikl na oslavě, když Discordia mezi bohyně hodila jablko
s nápisem „té nej krásnější".2 0 3
Všechny tři bohyně se tedy Paridovi v lese na místě zvaném
Mesaulon zcela odhalily a snažily se ho získat na svou stranu. Pallas za odměnu, pokud
vybere ji, Paridovi slíbila, že ho obdaří všemi znalostmi světa, Junona mu slíbila vlá-
1 9 8
GDG V, 26, 5.
1 9 9
Tamtéž, V, 26, 1.
2 0 0
PEPIN, 2008, s. 301.
2 0 1
Lactant. Div. Inst. I, XVII.
2 0 2
GDG VI, 22, 1.
2 0 3
Tamtéž, V, 22, 2.
34
du nad všemi královstvími a Venuše tu nejkrásnější ženu na světě. Paris vedený touhou
zvolil Venuši.2 0 4
Tímto činem Paris podpořen Venuší způsobil Trójskou válku. Boccaccio v Genealogii už
o tomto sporu nic více nepíše, pouze o následcích, který měl.
Ačkoliv Boccaccio píše o události, na které Discordia vhodila mezi bohyně jablko, pouze
jako o oslavě2 0 5
, ostatní mýtografové se k tomu vyjadřují více. Apollodóros kromě výše
zmíněných informací udává, že to byl Hermes (Mercurius), kdo bohyně přivedl na soud
kParidovi. Navíc o Paridovi, narozdíl od Boccaccia, píše jako o Alexandrovi.2 0 6
PseudoHyginus
o tomto sporu píše, že vznikl na svatbě Pelea a Thetidy, kam Jupiter pozval
všechny bohy kromě Discordie. Když přišla později a nebyl jí umožněn vstup, prohodila
ono jablko sváru dveřmi 2 0 7
O svatbě píše i první vatikánský mýtograf. Ten navíc pozměnil
nabídku darů, které bohyně Paridovi nabídly. Juno mu podle něj slíbila vládu nad Asií,
Minerva znalosti všech umění a Venuše jakoukoliv ženu bude chtít.2 0 8
Nejpodrobnější vysvětlení
nabízí čtenáři druhý vatikánský mýtograf. Podle něj Thetis značí vodu a Peleus
bláto. Nejdříve si Thetidu chtěl vzít za ženu Jupiter, který prý značí oheň. Bylo mu ale řečeno,
že by ho jejich potomek mohl připravit o vládu. To autor vysvětluje skutečností, že
voda ničí oheň. Navíc člověk je podle něj stvořen ze země a vody a každý z bohů (kromě
Discordie) má moc nad některou částí lidského těla (např. Venuše údajně nad ledvinami a
Mars nad srdcem), proto byli na svatbu pozváni.2 0 9
Podle třetího mýtografa Jovovi věštbu
o mocném potomku prozradil Próteus. Také podle něj Paris zvolil Venuši, protože mu slíbila
Helenu (ne „tu nejkrásnější ženu", jako u Boccaccia, ale přímo Helenu).2 1 0
Autor Genealogie tedy v tomto případě příběh podal jednoduššeji, než ostatní mýtografové.
Zato ale podává Boccaccio informace i o Paridově životě předtím, což udělal
z rozebíraných mýtografů pouze Pseudo-Hyginus211
a druhý vatikánský mýtograf.2 1 2
2 0 4
GDG VI, 22, 3.
2 0 5
Tamtéž, VI, 22, 2.
2 0 6
Apoll. Bibl. E, 3, 2.
2 0 7
Hyg. Fab. 92.
208P E P I N ? 2008, s. 89.
2 0 9
Tamtéž, s. 197.
2 1 0
Tamtéž, s. 315.
2 1 1
Hyg.Faž>. 91.
2 1 2
PEPIN, 2008, s. 187.
35
Přestože i nadále měla Venuše v průběhu války svou roli, Boccaccio se poté zabývá spíše
válečnými hrdiny a bohyni zmiňuje pouze ve chvíli, kdy zachránila Parida po souboji
s Meneláem.2 1 3
3. De mulieribus claris
3
GDGIV, 22, 6.
36
„Boccaciovo De mulierbius claris, složeno v roce 1361, představuje první evropskou postklasickou
historii žen."214
V díle De mulieribus claris (O slavných ženách) Giovanni
Boccaccio přibližuje čtenáři životy slavných žen, Evou počínaje, přes řadu osobností starověku,
až po jeho současnice. Jedná se o další knihu, kterou Boccaccio napsal po svém
setkání s Petrarkou. Mísí v ní historicky doložené i mytické postavy, ženy vzorné a hodné
následování i nechvalně známé. Celkem uvádí 106 žen, jako poslední Johannu, královnu
Jeruzaléma a Sicílie. Kromě již zmíněných zahrnul do svého díla např. Kleopatru, Sapfó,
Isis, Semiramis nebo římskou bohyni Minervu. Knihu chtěl původně dedikovat královně
Johanně, nakonec se ale rozhodl pro hraběnku z Altavilly, Andreu Acciaiuoli. Dílo bylo
sepsáno mezi lety 1357 a 13622 1 5
, tedy v době, kdy autor ještě psal, či upravoval, Genealogii.
Brzy nato napsal devět knih De casibus virorum illustrium (O vratkosti osudu slavných
mužů)216
o nevyhnutelných katastrofách v životech mužů, kteří měli příliš velké štěstí.2
1 7
V roce 1545 dílo přeložil do italštiny Giuseppe Betussi a přidal několik životopisů
současných žen. Tato edice byla tak populární, že se do konce století objevila nejméně
čtyřikrát. Další životopisy pak na konci 16. století přidal Francesco Serdonati.218
Toto dílo je svým způsobem zároveň i mysogynní. Většina jím popisovaných žen ukazovala
poslušnost, cudnost a mlčenlivost, jejich vzor proto posílil spoustu mužů
v mysogynních názorech. Poté naopak ty, které nějak porušovaly normy tehdejšího ženského
chování, jako například Zenóbia, Penthesilea nebo Camilla, byly za své vybočující
chování potrestány.2 1 9
Přínos díla se dá rozhodně najít ve skutečnosti, že jím Boccaccio inspiroval spoustu dalších
autorů k sepsání děl o ženách, v té době o velmi opomíjené polovině společnosti.
Mezi nimi byli Filippo da Bergamo, Giulio Césare Capacio, Lodovico Domenichi, Jacopo
Filippo Tomasini, Bernardo Scardeone, Bartolomeo Goggio.2 2 0
Vliv díla je evidentní v
italském cinquecentu, kdy bylo vydáváno ve spoustě překladů a edicí a bylo inspirací pro
2 1 4
G A Y L A R D , Susan. De mulieribus claris and the disappearance of women from illustrate print biographies. I
Tatti Sťudies in the Italian Renaissance, vol. 18, no. 2, 2015, pp. 287-318. JSTOR,
www.istor.org/stable/10.1086/683138. Accessed 23 June 2020. s. 287.
2 1 5
WIESE, 1907, s. 113.
2 1 6
Tamtéž, s. 114.
2 1 7
BOSCO, Umberto. Giovanni Boccaccio. [online] Encyclopaedia Britannica. Publikováno 06. 01. 2020. [cit.
2020-06- 27] Dostpuné z: https://www.britannica.com/biography/Giovanni-Boccaccio/The-
Decameron#ref233441.
2 1 8
G A Y L A R D , Susan. De mulieribus claris and the disappearance of women from illustrate print biographies. I
Tatti Studies in the Italian Renaissance, vol. 18, no. 2, 2015, pp. 287-318. JSTOR,
www.jstor.org/stable/10.1086/683138. Accessed 23 June 2020. s. 289.
2 1 9
GARIN, Eugenio. Renesanční člověk. Praha: Vyšehrad, 2003, s. 244.
2 2 0
Tamtéž, s. 244.
37
takové práce jako De mulieribus (1501) od Maria Equicoly nebo Cortegiano (1528) od
Baldassara Castiglione.221
V roce 1497 Boccaccio také inspiroval Jacopa Filippa Forestiho
k sepsání De plurimis claris scelestisque mulieribus. Další ženské životopisy sepsal i Andrea
Fulvie v roce 1517, ten se však životopisům z Boccaccia vyhnul a zaměřil se hlavně
na manželky římských vládců.2 2 2
3.1 Venuše, královna Kypru
Boccaccio zařadil Venuši rovněž mezi slavné ženy ve svém spise věnovaném právě jim a
nazval ji „královnou Kypru"2 2 3
. Poté ale píše, že ohledně jejího původu panují neshody,
jelikož není jisté, kdo byli její rodiče. Buď to mohli být Cyrus a Sýrie, nebo Cyrus a Kypřanka
Diona, někteří však prý tvrdí, že je to dcera Jova a Diony. Píše však, že „není důležité,
kdo byl její otec, jelikož umisťuji Venuši mezi slavné ženy spíš pro její výjimečnou
krásu, než pro nějaké nestoudné výmysly."224
Oplývala prý takovou krásou, že ti, co ji spatřili, tomu jen těžko mohli uvěřit. Někteří prý
věřili, že je Venuše nebeské stvoření, které spadlo na zem z Jovova klínu. Zaslepení lidé
tuto ženu prohlásili za nesmrtelnou bohyni, přestože věděli, že se narodila smrtelné ženě,
a také za matku Kupida.2 2 5
Autor několikrát poukazuje na její chlípné chování, kterému muži nemohli odolat. Také
vynalezla něco, co bylo podle něj „odporně zvrhlé"226
, a to nevěstince. Prý byla první, kdo
přišel s myšlenkou prostituce a postavila první veřejné domy, do kterých pobízela ke
vstupu vdané ženy. 2 2 7
O Venušine vztahu k prostituci se dočteme i v Lactantiově díle,
kde píše: „...učila ženy na Kypru domáhat se zisku za prostituci, kterou nařídila z tohoto
důvodu, aby ona sama nevypadala necudná..." 2 2 8
S myšlenkou, že Afrodita založila prostituci,
přišel již Euhémeros.2 2 9
2 2 1
G A Y L A R D , 2015, s. 287.
2 2 2
Tamtéž, s. 288.
2 2 3
D M C VII.
2 2 4
Tamtéž, VII, 2.
2 2 5
Tamtéž, VII, 4.
2 2 6
Tamtéž, VII, 9.
2 2 7
Tamtéž, VII, 9.
2 2 8
Lactant. Div. Inst. I, XVII.
2 2 9
BROWN, Truesdell S., Euhemerus and the Historians, The Harvard Theological Review, vol. 39, no. 4,
1946, pp. 259-274. JSTOR, www.istor.org/stable/1508260. Accessed 9 July 2020. s. 261.
38
Byla prý uctívána v kyperském městě Pafos, kde k tomu používali kadidlo, protože věřili,
že by Venuše ráda cítila pach nevěstinců, ve kterých si libovala za svého života. Uctívána
byla i mezi Římany, kteří jí stavěli chrámy pod různými jmény, Boccaccio zde uvádí
„Venus Verticordia"2 3 0
(jakožto ochrankyne počestnosti žen a dívek)2 3 1
nebo „Venus Genetrix"2
3 2
(„Venuše Rodička"). Významné postavení měla v Římě právě Venuše Genetrix,
vydávaná (přes syna Aenea) za prarodičku slavného rodu Iuliů, tedy i Caesara.233
Boccaccio neopomíjí zmínit ani její dva manžele, Vulkána a Adónida, a přestože prý není
jisté, se kterým byla ve sňatku jako první, autor se přiklání k názoru, že prvním byl Vulkán,
král Lémnu, syn Jupitera Krétskeho (kterého prý lidé chybně nazývali bohem nebes).2
3 4
Vulkán svou manželku přistihl při nevěře s vojákem, což podnítilo mýtus o jejím
poměru s bohem Martem. Po smrti druhého manžela, Adónida, krále kyperského, byla prý
Venuše naprosto zoufalá a rezignovala na vše. Více o jejich vztahu se Boccaccio rozepisuje
v Genealogii (viz výše).
3.2 Porovnání Venuší z Genealogie a z De mulieribus claris
Pokud bychom srovnali Boccacciův popis bohyně Venuše v Genealogii a v De mulieribus
claris, našli bychom několik rozdílů a neshod. Pokud by Venuše z De mulieribus claris
byla dcerou Jova a Diony, jednalo by se o třetí Venuši, o které hovoří Cicero ve svém pojednání
O přirozenosti bohů a Boccaccio na něj odkazuje. Pokud by byla potomkem Sýrie
a Cyra, jednalo by se (podle Cicerona) o čtvrtou Venuši. Navíc právě ona čtvrtá Venuše
měla být snoubenkou Adónida.2 3 5
Y De mulieribus claris Boccaccio spojuje Venuši výslovně s Kyprem, nikoliv se Sicílií,
jako v případě Genealogie. Taktéž tato Venuše, „královna Kypru", působí více lidsky a
méně božsky, jako je tomu v případě Genealogie. Můžeme tedy usoudit, že se v případě
kyperské Venuše Boccaccio více inspiroval Euhémerem a jeho racionalistickým přístupem,
kdy z Venuše, smrtelné ženy, udělaly bohyni až příběhy o ní, postupem času přikrášlené.
Bohyni a matku Kupida zní udělali až lidé zaslepení její krásou; její nevěra
2 3 0
Tamtéž, s. 261.
2 3 1
The Editors of Encyclopaedia Britannica. Venus. [online] Encyclopaedia Britannica. Publikováno 28. 02.
2020 [cit. 2020-06- 27]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/Venus-goddess.
2 3 2
D M C VII, 6.
2 3 3
SVOBODA, 1947, s. v. Venuše.
2 3 4
DMC IV, 2.
2 3 5
Cic. Nat. D. III, 23.
39
s Martem je pozměněna pouze na nevěru s vojákem. Celou tuto teorii o její lidskosti podporuje
i zmínka o tom, že si libovala v nevěstincích během svého života. Venuše však není
jediná, kterou tímto způsobem popsal. Stejně tak i bohyni Junonu nazval lidskou královnou,
kterou zbožštili fikce básníků a extravagantní hlupáci.2 3 6
Taktéž Venuše z De mulieribus claris více podléhá autorově kritice, když Boccaccio přímo
píše o jejích odporně zvrhlých činech, oplzlosti a nevěře. Nejedná se zrovna o ženu,
která by měla být hodna následování, obzvláště v tehdejší dosti striktní době. Přestože
Boccaccio tvrdí, že ji mezi slavné ženy umístil pro její krásu, tento její aspekt popisuje jen
krátce a poté rozvádí jen její činy a vlastnosti, které ji zobrazují pouze ve špatném světle,
těm dobrým se v podstatě vyhýbá. V Genealogii však uvádí i spoustu jejích dobrých
vlastností, jako pokoru, důvěřivost, zdvořilost, trpělivost, klid, upřímnost.2 3 7
Narozdíl od Genealogie v De mulieribus claris autor nepřisoudil Venuši žádné potomky,
to však neznamená, že tato Venuše žádné děti neměla; stejně tak nepíše o žádných potomcích
Evy nebo Junony, přestože u obou žen víme, že potomky měly.
Závěr
Boccacciova latinská díla nejsou dnešnímu běžnému čtenáři často známá, ve své době
však měla velký vliv a inspirovala mnoho umělců a dalších mýtografů k sepsání podobných
prací.
2 3 6
D M C IV, 5.
2 3 7
GDG III, 22, 5.
40
Boccaccio římské bohy nevidí jako modly hodné uctívání, ale jako inspiraci pro uměleckou
činnost. K nadpřirozenu, které bylo součástí jejich existence, podává mnohdy složitá
metaforická vysvětlení a samotnou jejich „božskost" euhemeristicky přeměňuje a co nejvíce
bohy zlidšťuje.
Samotnou bohyni Venuši hojně popsal a nešetřil u jejího popisu kritikou. V obou dílech
jsou odlišnosti týkající se informací o této bohyni, to však může být způsobeno tím, že
v De mulieribus claris jí autor, stejně jako ostatním ženám, vyhradil pouze jednu krátkou
kapitolu a v Genealogii Venuši studuje mnohem důkladněji.
Celou Genealogii doprovází řada nepřesností, kterých se Boccaccio dopouští. Jejich důvodem
je nejspíš to, že se snažil zahrnout co nejvíce zdrojů a poznatků. Když se například
snažil oddělit dvě různé Venuše, tato dualita způsobila, že není zcela jasné, které činy a
například i potomky přisoudit té či oné Venuši; v dalších kapitolách, kde bohyni zmiňuje,
totiž hovoří pouze o jedné. Stejný problém vznikl při popisování jejího manžela Vulkána,
jelikož v jeho případě dvě různé postavy nerozlíšil, píše o nich ale, jako by tomu tak bylo
(jednou se jedná o syna Caela a jednou zase o syna Jova). Stejný problém spočívající v
tom, kdo je čí zploditel, vzniká v jeho podání ještě mnohokrát, například u tří Grácií.
V kapitole o první Venuši autor jasně píše, že byla matkou Grácií, v jejich vlastní kapitole
už ale nikoliv.
Boccacciovu Genealogii jsem se pokusila srovnat s několika dalšími mýtografy. Vybrala
jsem si jednoho z prostředí antické řecké literatury (Apollodóros), jednoho z antické římské
literatury (Pseudo-Hyginus) a tři anonymní autory středověku, vatikánské mýtografy.
Nejlépe se porovnává Boccacciův spis právě s vatikánskými mýtografy, jelikož všichni
postupovali podobně jako Boccaccio, a téměř s jistotou můžeme říct, že se těmito texty
(nebo alespoň některým z nich) autor Genealogie inspiroval. Některé informace jsou naprosto
totožné, což lze pozorovat hlavně u třetího vatikánského mýtografa, který je často
ztotožňován s Albericem z Londýna. Tento mýtograf stejně jako Boccaccio vysvětluje
spoustu jevů spojených s bohy metaforicky, což se neobjevuje u ostatních čtyř zmiňovaných
autorů. Abych zahrnula také nějaké antické autory, vybrala jsem Pseudo-Hygina a
Apollodóra, jelikož tito autoři reprezentují hlavní mýtografický proud ve starověkém řeckém
(Apollodóros) a římském (Pseudo-Hyginus) prostředí. Až na některé informace však
s Boccacciem bohužel nelze tyto spisy příliš porovnávat, jelikož se zabývají spíše jinými
příběhy (Apollodóros například popisuje vznik světa, příběh o Prométheovi nebo Hé-
41
rakleovy skutky) a Pseudo-Hyginovo dílo je často pouze výčtem osob, které něco spojuje
(například kapitola o potomcích Jova, kde jsou uvedena pouze jména, nebo v případě výše
zmiňovaného Adónida kapitola o těch, které zabil kanec).
I přes všechny nepřesnosti mají Genealógia deorum gentilium i De mulieribus claris velký
umělecký význam a podávají údaje o římských bozích v nevšedním světle. Přestože se
ono vnímání bohů za těch téměř tisíc let od konce starověku zcela proměnilo, stále ctí nesmírnou
hodnotu antické kultury.
42
Zdroje
Primární literatura
1. APOLLODORUS. The Library. Translated by Sir James George Frazer. Loeb Classical
Library. London: Harvard University Press, 1921.
2. APULEIUS. Zlatý osel. 4 vyd. Přeložil Ferdinand Stiebitz. Praha: Odeon, 1968.
3. BOCCACCIO, Giovanni. Famous women. Translated by Virginia Brown. Cambridge,
Massachusetts: Harvard University Press, 2003. The I Tatti Renaissance library. ISBN 0-
674-01130-9.
4. BOCCACCIO, Giovanni. Genealogy of the pagan gods. Volume I, books I-V. Translated
by Jon Solomon. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2011. The I Tatti
Renaissance library. ISBN 978-0-674-05710-4.
5. BOCCACCIO, Giovanni. Genealogy of the pagan gods. Volume II, books VI-X. Translated
by Jon Solomon. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2017. The I
Tatti Renaissance library. ISBN 978-0-674-97559-0.
6. CICERO, Marcus Tullius. O přirozenosti bohů: tři knihy rozprav věnované Marku Brutovi.
1 vyd. Přeložil Antonín Kolář. Praha: Jan Laichter, 1948. Laichterova filosofická kni­
hovna.
7. EURIPIDES. Hippolytos. 2. vyd. uspořádal A. Salač. Praha: Společnost přátel antické
kultury, 1941. Museion.
8. HÉRODOTOS. Dějiny. Přeložil Jaroslav Šonka. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-
1192-7.
9. HESIODOS. Zpěvy železného věku. Přeložila Julie Nováková. Praha: Svoboda, 1990. Antická
knihovna (Svoboda). ISBN 80-205-0127-4.
10. HOMÉROS. Ilias. Přeložil Otmar Vaňorný. Praha: Rezek, 2007. s. 311. ISBN 978-80-
86027-25-8.
11. HYGINUS. Fabulae from The Myths od Hyginus. Translated by Mary Grant. University
of Kansas Publications in Humanistic Studies, no. 34.
12. LACTANTIUS. Divinarum institutionum. Translated by Philip Schaff Dostupné z:
http://www.documentacatholicaomnia.eu/03d/0240-
0320,_Lactantius,_Divinarum_Institutionum_[Omnes_Libri_Collecti]_[Schaff],_EN.pdf.
43
13. MELA, Pomponius. Description of the world. Translated by Frank E. Romer. Ann Arbor:
University of Michigan Press, 1998.
14. OVIDIUS NASO, Publius. Fasti. Praha: Alois Wiesner, 1901.
15. OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. 4 vyd. Přeložil Ferdinand Stiebitz. Praha: Odeon,
1969.
16. PLATÓN. Symposion. 3. vyd. Praha: Institut pro středoevr..., 1993.
17. STATIUS. The Thebaid. [online ]Translated by A. S. Kline. Poetry in Translation, 2013.
[cit. 1.7.2020] Dosptupnéz:
https://www.poetryintranslation.com/klineasstatiusthebaid.php.
18. TERENTIUS VARRO, Marcus. On the Latin language. Translated by Roland G. Kent.
London: W. Heinemann, 1938.
19. VERGILIUS MARO, Publius. Aeneis. 1 vyd. Přeložil Rudolf Mertlík. Praha: Academia,
2011. Europa. ISBN 978-80-200-1997-4.
44
Sekundární literatura
1. BAHNÍK, Václav. Slovník antické kultury. Praha: Svoboda, 1974
2. B A K A L A , Jaroslav. Synopse z dějin evropské středověké vzdělanosti: skriptum. Opava:
Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ustav historie a muzeologie,
2005. ISBN 80-7248-347-1.
3. BROWN, Truesdell S. Euhemerus and the Historians. The Harvard Theological Review,
vol. 39, no. 4, 1946, pp. 259-274. JSTOR, www.jstor.org/stable/1508260. Accessed 9 July
2020.
4. BUTLER, George F. Boccaccio and Milton's 'Manlike' Eve: The 'Genealógia Deorum
Gentilium Libri' and 'Paradise Lost' Milton Quarterly, vol. 37, no. 3, 2003, pp. 166-
171. JSTOR, www.istor.org/stable/24464972. Accessed 23 June 2020.
5. GARIN, Eugenio. Renesanční člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-
653-0.
6. GAYLARD, Susan. De Mulieribus Claris and the Disappearance of Women from Illustrated
Print Biographies. / Tatti Studies in the Italian Renaissance, vol. 18, no. 2, 2015, pp.
287-318. JSTOR, www.istor.org/stable/10.1086/683138. Accessed 23 June 2020.
7. Druhý vatikánský mytograf: dva nově identifikované rukopisy z Národní knihovny v Praze.
V Praze: Scriptorium, 2017. ISBN 978-80-88013-48-8.
8. KALANDRA, Závis. České pohanství, II. díl: Osudy bohů. Praha: Dauphin, 2002. s. 104.
ISBN 80-86019-82-9.
9. KANDLER, Riklef a ULLRICH, Wolfram R.. Symbolism of Plants: Examples from European-Mediterranean
Cuture Presented with Biology and History of Art. Journal of Experimental
Botany, vol. 60, no. 13, 2009, pp. 3611-3613. JSTOR,
www.istor.org/stable/24038486. Accessed 10 July 2020.
10. KRYVELEV, Iosif Aronovič. Dějiny náboženství, [Díl] 1: Od vzniku náboženství do doby
evropské protireformace. Praha: Mladá fronta, 1981.
11. LEONARDI, Claudio. Středověká latinská literatura (6.-15. století): příručka. Praha:
Academia, 2014. ISBN 978-80-200-2387-2.
12. LUMMUS, David. Boccaccio's Poetic Anthropology: Allegories of History in the 'Genealogie
Deorum Gentilium Libri. Speculum, vol. 87, no. 3, 2012, pp. 724-765. JSTOR,
www.jstor.org/stable/23488496. Accessed 23 June 2020.
45
13. MORGAN, Gareth. Aphrodite Cytherea. Transactions of the American Philological Association
(1974-), vol. 108, 1978, pp. 115-120. JSTOR, www.istor.org/stable/284241. Accessed
9 July 2020.
14. O'HARA, James J. The Significance of Vergil's Acidalia Mater, and Venus Erycina in
Catullus and Ovid. Harvard Studies in Classical Philology, vol. 93, 1990, pp. 335-
342. JSTOR, www.istor.org/stable/311293. Accessed 10 July 2020.
15. PEPIN, RONALD E. The Vatican Mythographers. New York: Fordham University Press,
2008. ISBN 9780823228928.
16. PUHVEL, Jaan a Václav PELÍŠEK. Srovnávací mythologie. Praha: NLN, Nakladatelství
Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8.
17. RIVES, James B. Religion in the Roman Empire. Maiden: Blackwell, 2007. Blackwell
ancient religions. ISBN 978-1-4051-0655-9.
18. SASKA, Leo František a František GROH. Mythologie Reků a Římanů. V Praze: I.L. Kober,
1948.
19. SCOTT, Fred N . Boccaccio's 'De Genealogia Deorum' and Sidney's Apologie.'. Modem
Language Notes, vol. 6, no. 4, 1891, pp. 97-101. JSTOR, www.istor.org/stable/2919110.
Accessed 23 June 2020.
20. SCHREIBER, Earl G. Venus in the Medieval Mythographic Tradition. The Journal of
English and Germanic Philology, vol. 74, no. 4, 1975, pp. 519-535. JSTOR,
www.jstor.org/stable/27707955. Accessed 10 July 2020.
21. SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Praha: Academia, 1974.
22. WIESE, Berthlod. Dějiny literatury italské: odpočátku až po naši dobu. J. Laichter, 1907.
23. WLOSOK, Antonie. Amor and Cupid. Harvard Studies in Classical Philology, vol. 79,
1975, pp. 165-179. JSTOR, www.jstor.org/stable/311134. Accessed 22 June 2020.
24. www.britannica.com
25. ZAJKO, Vanda a HOYLE, Helena. A handbook to the reception of classical mythology.
John Wiley and Sons, 2017. ISBN 9781444339604.
46