MASARYK UNIVERSITY BRNO
F A C U L T Y OF E D U C A T I O N
Bachelor thesis
Author: Vojtěch Kunc
Brno 2008
Supervisor: Mgr. Martin Adam, Ph.D.
MASARYK UNIVERSITY BRNO
F A C U L T Y OF E D U C A T I O N
Department of English Language and Literature
On writing: " A memoir of the craft" by Stephen King
(Translation and analysis)
Bachelor thesis
Brno 2008
Author: Vojtech Kunc Supervisor: Mgr. Martin Adam, Ph.D.
BIBLIOGRAPHY
Kunc, Vojtech. On writing: "A memoir of the craft" by Stephen King,
Translation and Analysis; Bachelor thesis. Brno: Masaryk University, Faculty of
Education, Department of English Language and Literature, 2009. 87 pages. The
supervisor of the Bachelor thesis is Mgr. Martin Adam, Ph.D.
ANNOTATION
The bachelor thesis On writing: "A memoir of the craft" by Stephen King
consists of two main parts. The practical part covers the translation of the
original text and tries to keep the author's style of writing. The theoretical part
focuses on the analysis of the translation from several angles. The major
segment of the analysis is devoted to equivalency, but it also covers the
comparison of the translated text with another translation in order to
demonstrate the differences between them.
KEYWORDS
Translation, analysis, lexical equivalency, grammatical equivalency,
Stephen King, explicitness, implicitness, denotation, connotation.
3
ANOTACE
Bakalářská práce On writing: "A memoir of the craft" by Stephen King se
skládá ze dvou hlavních částí. V praktické části je řešen samotný překlad
originálního textu se snahou udržet autorův styl tvorby. Teoretická část se
zaměřuje na analýzu překladu, zejména ekvivalenci, ale také zahrnuje srovnání
přeloženého textu s jiným překladem originálu a to z důvodu srovnání a
znázornění rozdílů mezi těmito překlady.
KLÍČOVÁ SLOVA
Překlad, analýza, lexikální ekvivalence, gramatická ekvivalence, Stephen
King, explicitnost, implicitnost, denotace, konotace.
4
Declaration
I proclaim that this bachelor thesis was written by my own and that I used only
those sources that are present in the list of cited works which is attached to the end of
this thesis.
I agree with placing this bachelor thesis to the Department of English Language
and Literature library and with the access for studying purposes.
Vojtěch Kunc
In Brno 2009
5
Acknowledgement
I would like to express my gratitude to Mgr. Martin Adam, Ph.D. for being
supportive, for his breathtaking ability to keep me enthusiastic andfor being obliging.
6
CONTENT:
1. INTRODUCTION 9
2. ABOUT THE AUTHOR 10
3. ABOUT THE BOOK 11
4. THE TRANSLATION 12
5. THE ANALYSIS OF THE TRANSLATION 53
5.1. LEXICAL EQUIVALENCY 53
5.1.1. Absolute equivalency 53
5.1.2. Partial equivalency 54
5.1.2.1. Formal differences 54
I. Multiword vs. one-word expressions 54
II. Explicitness- Implicitness 55
5.1.2.2. Differences in denotation 56
5.1.2.3. Differences in connotation 57
I. Expressive connotation 58
5.1.2.4. Pragmatic differences 60
I. Explanation and omission 60
5.1.2.5. Analogy 61
5.1.3. Zero equivalents 62
5.2. GRAMMATICAL EQUIVALENCY 64
5.2.1. Definite and indefinite articles 64
5.2.2. Verbal aspects; plural vs. singular personal pronoun you 65
5.2.3. Grammatical tenses 66
5.3. COHERENCE AND COHESION 6 8
5.3.1. Reference 68
5.3.2. Substitution 69
5.3.3. Conjunction 7 0
5.3.4. Ellipses 71
5.3.5. Discourse markers 72
5.3.6. Politeness markers 73
5.4. DIFFERENCES IN TRANSLATION 75
5.4.1. The translation ofproper names and institutional and cultural terms 7 5
7
5.4.2. The translation of titles 7 5
5.4.3. So-called untranslatable things 76
5.4.4. Cardboard characters 7 7
5.4.5. Tootsie Pop 7 7
5.4.6. Deus ex machine 78
5.4.7. The pun 79
5.4.8. The style 79
6. CONCLUSION 81
6.1. STEPHEN KING 81
6.2. IVA PEKÁRKOVÁ 81
6.3. TRANSLATING 82
7. BIBLIOGRAPHY: 84
8
1. Introduction
The heroes of the world of translation can be compared to an onion they
also have many layers. Their center is majestically occupied by profound
knowledge of languages that are employed when translating. It is surrounded
by translator's experience with cultures that speak those languages, by the
ability to transfer the text into the targeted language and to preserve readability
and comprehensibility. They also should do their best to get accustomed to
author's style of writing and to try to adapt to it. Moreover, translators, if they
want to be the best, have to keep in touch with the development of the
languages they use; they also should read a lot in order to broaden their
vocabulary and they should attend as many refresher courses as possible. It
follows, that proper translating is very challenging, time consuming and not
many people become recognized translators, yet the author of this thesis has the
audacity to knock on the gates of this world and to collect as many experience
and advice as this bachelor thesis can provide.
The reason for choosing Stephen King's book On writing: A memoir of the
craft is that the Czech translation of this book was awarded an anti-award
Skřipec by Czech Literary Translators' Guild in 2002.1
The author of this thesis
desires to use this translation in order to compare it with his own translated
text, because he believes in the following quotation "Mistakes should be
cherished and celebrated for being one of the most amazing things in the world:
they make learning possible, they make growth and improvement possible"
(Babauta 2009).
1
http://www.obecprekladatelu.cz/skripec.htm
9
2. About the author
Stephen Edwin King was born in Portland, Maine in 1947. When his
parents got divorced, he and his brother David lived with their mother in
Durham (Maine) where the mother was looking after her parents.2
Since 1966 Stephen attended the University of Maine at Orono where he
conferred Bachelors of Arts degree in English. During his studies, he met his
wife Tabitha Spruce who he married in 1971. In the same year he started to
teach at Hampden Academy.
Two years later King managed to sell his first work Carrie to Doubleday
and received 200,000 dollars. This amount has provided him enough provision
to quit his job at the high school and to start as a professional writer. Since then
he has written a large amount of novels, many of which were a tremendous
success.3
In 1999 King was run over by a van, he had to undergo several
operations and suffered from psychological problems. In that time he was
supposed to be working on the book On Writing: A Memoir of the Craft. King
himself comments on this period "writing is not life, but I think that sometimes
it can be a way back to life" (King 2000: 249), which means that writing for King
is not just a way how to earn his living, but it helps him to live as well.4
2
'4
http://www.stephenking.com/the_author.html
3
http://www.stephenkingshop.com/biography.htm
10
3. About the book
On Writing: A Memoir of the Craft was firstly published in 2000. It is
Stephen King's autobiography and a guide in which the author shares his many
years of experience with writing. The book is divided into three main sections.
In the first section, the author minutely describes his previous life and his
attempts to get published. The second section deals with advice to people who
want to take up writing. The third and the last section is again autobiographical
and discusses King's life since the year 1999 when he was hit by a van.
Author's style is very polished with an aptitude to describe details in a
tremendous way. In his works, King uses many comments, usually placed in
brackets, in order to be in touch with the readers who he address 'Constant
Readers' or 'friends and neighbors,' and the book On writing is not an exception. It
is written in both, formal and informal, style. Moreover, King mainly uses short
words, therefore it seems that translation of such work will be very simple,
however the way King combines these words makes the translation
surprisingly difficult.
11
4. The translation
2.
If "read a lot, write a lot" is the
Great Commandment—and I assure
you that it is—how much writing
constitutes a lot? That varies, of course,
from writer to writer. One of my
favorite stories on the subjectprobably
more myth than truth—
concerns James Joyce.4
According to the
story, a friend came to visit him one day
and found the great man sprawled
across his writing desk in a posture of
utter despair.
2.
Jestliže „hojně čti a piš" je
největším přikázáním, a já vás ujišťuju,
že je, pak jaké množství znamená hojně?
To se samozřejmě liší podle individuality
autora. Jedna z mých oblíbených
historek na tohle téma, možná víc
výmysl než pravda, je o Jamesi Joyceovi.
Jednou, když ho navštívil přítel, nalezl
zmíněného spisovatelského guru zoufale
rozvaleného přes celý stůl.
"James, what's wrong?" the
friend asked. "Is it the work?"
„Jamesi, co tě žere?" zeptal se
přítel. „Zase práce?"
Joyce indicated assent without
even raising his head to look at the
friend. Of course it was the work; isn't it
always?
James souhlasil, aniž by se na
svého přítele podíval. Samozřejmě, že je
to práce, co jiného by to asi tak bylo?
'How many words did you get ,Kolik slov jsi dneska napsal?'
There are some great stories about Joyce.
M y absolute favorite is that, as his vision failed, he
took to wearing a milkman's uniform while writing.
Supposedly he believed it caught the sunlight and
rejected it down on his page.
O Joyceovi existují fenomenální příběhy.
Můj nejoblíbenější je z doby, kdy Joyce ztrácel zrak,
protože tehdy, když psal, oblékal si mlíkařskou
uniformu a věřil, že se na ní zachycené paprsky
budou odrážet zároveň i na papír.
12
today?" the friend pursued. nepřestával přítel.
Joyce (still in despair, still
sprawled face down on his desk):
Joyce (stále v zoufalství, stále s
čelem na stole):
"Seven." „Sedm."
"Seven? But James . . . that's
good, at least for you!"
„Sedm? Ale Jamesi... to je super,
přinejmenším na tebe."
"Yes," Joyce said, finally looking
up. "I suppose it is . . . but I don't know
what order they go in!"
„No, to jo," odvětil Joyce a
vzhlédnul. „Myslím, že jo... jenže
netuším, jak jdou za sebou!"
At the other end of the spectrum,
there are writers like Anthony Trollope.
He wrote humongous novels (Can You
Forgive Her? is a fair enough example;
for modern audiences it might be
retitled Can You Possibly Finish It?),
and he pumped them out with amazing
regularity. His day job was as a clerk in
the British Postal Department (the red
public mailboxes all over Britain were
Anthony Trollope's invention); he
wrote for two and a half hours each
morning before leaving for work.
Na druhou stranu existují
spisovatelé píšící rozsáhlá díla, třeba
takový Anthony Trollope, (jeho dílo
Můžete jí odpustit? mluví za vše; pro
současné čtenáře by mohlo být
přejmenováno na Můžete ji vůbec dočíst?),
který chrlil romány až s železnou
pravidelností. Přes den pracoval jako
úředník britské pošty (červené poštovní
schránky k vidění po celé Anglii jsou
jeho vynálezem). Každé ráno před
odchodem do práce strávil dvěma a půl
hodinami psaní.
This schedule was ironclad. If he
was in mid-sentence when the two and
a half hours expired, he left that
sentence unfinished until the next
morning. A n d if he happened to finish
Tenhle denní režim pro něj byl
železným zvykem. Pokud se zrovna
nacházel uprostřed věty, když vypršely
dvě a půl hodiny, zanechal ji
nedokončenou až do následujícího rána.
13
one of his six-hundred-page
heavyweights with fifteen minutes of
the session remaining, he wrote The
End, set the manuscript aside, and
began work on the next book.
A když se mu podařilo dokončit jednu
z jeho šesti set stránkových závaží čtvrt
hodiny před koncem, tak napsal Konec,
odložil rukopis stranou a začal pracovat
na další knize.
John Creasey, a British mystery
novelist, wrote five hundred (yes, you
read it correctly) novels under ten
different names. I've written thirty-five
or so—some of Trollopian length—and
am considered prolific, but I look
positively blocked next to Creasey.
Several other contemporary novelists
(they include Ruth Rendell/Barbara
Vine, Evan Hunter/Ed McBain, Dean
Koontz, and Joyce Carol Oates) have
written easily as much as I have; some
have written a good deal more.
John Creasey, anglický pisatel
detektivních románů, napsal pět set (jo,
čtete správně) knih pod deseti jinými
jmény. Já napsal třicet pět knih, nebo tak
nějak, některé stejně dlouhé jako ty
Trollopovy, a jsem považován za
plodného autora, ale vedle Creaseyho
vypadám jako usmrkanec. Několik
současných spisovatelů (mezi nimi Ruth
Rendellová alias Barbara Vineová, Evan
Hunter, známější pod jménem Ed
McBain, Dean Koontz, a Joyce Carol
Oatesová) napsalo tolik knih jako já,
někteří ale mnohem víc.
On the other hand—the
James Joyce hand—there is Harper Lee,
who wrote only one book (the brilliant
To Kill a Mockingbird). A n y number of
others, including James Agee, Malcolm
Lowry, and Thomas Harris (so far),
wrote under five. Which is okay, but I
always wonder two things about these
Na straně Jamese Joyce pak stojí
spisovatelka Harper Leeová, která
napsala pouze jednu jedinou knihu
(znamenitý román Jak zabít sedmihláska).
Bezpočet dalších spisovatelů, včetně
Jamese Ageeho, Malcoma Lowryho a
Thomase Harrise (zatím), jich napsali
méně než pět, což by nebylo nic
14
folks: how long did it take them to write
the books they did write, and what did
they do the rest of their time? Knit
afghans? Organize church bazaars?
Deify plums? I'm probably being snotty
here, but I am also, believe me, honestly
curious. If God gives you something
you can do, why in God's name
wouldn't you do it?
hrozného, ale vždycky mě na těchto
lidech strašně zajímaly dvě věci: jak
dlouho jim trvalo napsat knihy, které
psali, a co dělali ve zbytku času? Tkali
snad koberce? Organizovali charitativní
sbírky? Uctívali švestky? Asi se teď
chovám povýšeně, ale věřte, že jsem
spíše zvědavý. Pokud vám dá Bůh do
vínku schopnost dělat něco pořádně, tak
proč to, proboha, nedělat?
M y own schedule is pretty
clear-cut. Mornings belong to whatever
is new—the current composition.
Afternoons are for naps and letters.
Evenings are for reading, family, Red
Sox games on TV, and any revisions
that just cannot wait. Basically,
mornings are my prime writing time.
Můj denní režim je jasně rozvržen.
Rána patří novým věcem, tedy psaní
rozpracovaných děl. Odpoledne slouží
ke zdřímnutí a na psaní dopisů. Večery
jsou věnovány čtení, rodině, sledování
zápasů Red Sox v televizi, a
neodkladným korekturám. V podstatě
jsou časem vyhrazeným pro psaní právě
rána.
Once I start work on a
project, I don't stop and I don't slow
down unless I absolutely have to. If I
don't write every day, the characters
begin to stale off in my mind—they
begin to seem like characters instead of
real people. The tale's narrative cutting
edge starts to rust and I begin to lose
Jakmile jednou začnu na něčem
pracovat, nezastavujú se a ani
nezpomaluju, dokud nutně nemusím.
Pokud denně nepíšu, pak se postavy
v mé mysli začínají rozpíjet, neboli,
začínají vypadat více jako postavy než
jako skutečné osoby. Příběh se mi
pomalu vytrácí z hlavy a přestávám mít
15
my hold on the story's plot and pace.
Worst of all, the excitement of spinning
something new begins to fade. The
work starts to feel like work, and for
most writers that is the smooch of
death. Writing is at its best—always,
always, always—when it is a kind of
inspired play for the writer. I can write
in cold blood if I have to, but I like it
best when it's fresh and almost too hot
to handle.
kontrolu nad obsahem i dynamikou
vyprávění. Vůbec nejhorší je, že mě
opouští i počáteční nadšení. Práce se pro
mě stává skutečně jen prací, což je pro
většinu autorů začátkem konce. Kvalita
psaní je naprosto vždycky nejlepší, když
je pro spisovatele jakýmsi inspiračním
hraním. Umím psát jako robot, když
musím, ale nejraději píšu, když je nápad
ještě čerstvý, jako zrovna vytažený
z pece.
I used to tell interviewers that I
wrote every day except for Christmas,
the Fourth of July, and my birthday.
That was a lie. I told them that because
if you agree to an interview you have to
say something, and it plays better if it's
something at least half-clever. Also, I
didn't want to sound like a workaholic
dweeb (just a workaholic, I guess). The
truth is that when I'm writing, I write
every day, workaholic dweeb or not.
That includes Christmas, the Fourth,
and my birthday (at my age you try to
ignore your goddam birthday anyway).
And when I'm not working, I'm not
working at all, although during those
Říkával jsem novinářům, že píšu
každý den kromě Vánoc, 4. července a
svých narozenin. Jenže to byla lež jako
věž. Lhal jsem, protože když souhlasíte
s rozhovorem, pak musíte mít co říct, a je
lepší, pokud to je něco krapet chytrého.
Taky jsem nechtěl vyvolat zdání, že jsem
workoholický blb (snad jen workoholik).
Pravdou je, že když píšu, tak píšu denně,
ať už mě nazývají workoholickým blbém
nebo ne. To jest včetně Vánoc, 4.
července, i narozenin (v mým věku se
stejně snažíte tenhle zatracený den
ignorovat). A když nepracujú, tak
nepracujú ani trošku, přestože se
v těchto dobách cítím sám sebou
16
periods of full stop I usually feel at
loose ends with myself and have
trouble sleeping. For me, not working is
the real work. When I'm writing, it's all
the playground, and the worst three
hours I ever spent there were still pretty
damned good.
I used to be faster than I am now;
one of my books (The Running Man)
was written in a single week, an
accomplishment John Creasey would
perhaps have appreciated (although I
have read that Creasey wrote several of
his mysteries in two days). I think it was
quitting smoking that slowed me down;
nicotine is a great synapse enhancer.
The problem, of course, is that it's
killing you at the same time it's helping
you compose. Still, I believe the first
draft of a book—even a long one—
should take no more than three months,
the length of a season. A n y longer
and—for me, at least—the story begins
to take on an odd foreign feel, like a
dispatch from the Romanian
Department of Public Affairs, or
something broadcast on high-band
znuděný a nemůžu spát. Pro mě je dřina
nepracovat. Když píšu, tak jsem ve svém
živlu a dokonce i ty nejhorší hodiny
strávené psaním jsou pořád
setsakramentsky dobré.
Býval jsem rychlejší, než jsem teď;
jednu z knih (Running man) jsem napsal
za jediný týden; úspěch, který by ocenil i
John Creasey (ačkoliv jsem někde četl, že
Creasey napsal několik detektivek za
dva dny). Příčinou mého zpomalení je,
že jsem přestal kouřit; nikotin stimuluje
mozek, čímž vám pomáhá tvořit,
bohužel vás současně zabíjí. Stejně ale
věřím, že práce na prvním konceptu
knihy, třebaže obsáhlé, by neměla trvat
déle než tři měsíce, tedy déle než jedno
roční období. Z vlastní zkušenosti vím,
že pokud je doba delší, pak se příběh
stává cizím a začne připomínat něco jako
dopis rumunského ministerstva
veřejných služeb, nebo devíti hodinový
projev Fidela Castra.
17
shortwave during a period of severe
sunspot activity.
I like to get ten pages a day,
which amounts to 2,000 words. That's
180,000 words over a three-month span,
a goodish length for a book—something
in which the reader can get happily lost,
if the tale is done well and stays fresh.
On some days those ten pages come
easily; I'm up and out and doing
errands by eleven-thirty in the morning,
perky as a rat in liverwurst. More
frequently, as I grow older, I find
myself eating lunch at my desk and
finishing the day's work around onethirty
in the afternoon. Sometimes,
when the words come hard, I'm still
fiddling around at teatime. Either way
is fine with me, but only under dire
circumstances do I allow myself to shut
down before I get my 2,000 words.
Denně se snažím napsat deset
stran, tedy 2 000 slov. Snadno si
spočítáte, že to dělá zhruba 180 000 slov
v každém čtvrtletí a z toho už se dá
vytvořit dobrá kniha, která by čtenáře
uchvátila, tedy pokud je děj dobře
napsán a udržuje čtenáře v napětí. Deset
stran někdy napíšu jakoby nic. Už
v 11.30 jsem hotov, dělám už jiný věci a
jsem šťastný jak blecha. Jenže, čím jsem
starší, tím déle psaní trvá. Stále častěji
obědvám přímo u psacího stolu a s prací
končím kolem půl druhé. Pokud se mi
ale nedaří, tak u práce sedím až do
večeře. Je mi vcelku jedno, kolik času
psaní zabere, ale pouze vážné důvody
by mě zastavily před napsáním těch 2
000 slov.
The biggest aid to regular
(Trollopian?) production is working in a
serene atmosphere. It's difficult for even
the most naturally productive writer to
work in an environment where alarms
and excursions are the rule rather than
Klidná atmosféra je Nejlepší pro
pravidelnou (trollopovskou?) tvorbu je
klidná atmosféra. Dokonce i pro dobrého
spisovatele je obtížné pracovat
v prostředí, kde je hlučnost a
přelidněnost spíše pravidlem než
18
the exception. When I'm asked for "the
secret of my success" (an absurd idea,
that, but impossible to get away from), I
sometimes say there are two: I stayed
physically healthy (at least until a van
knocked me down by the side of the
road in the summer of 1999), and I
stayed married. It's a good answer
because it makes the question go away,
and because there is an element of truth
in it. The combination of a healthy body
and a stable relationship with a selfreliant
woman who takes zero shit from
me or anyone else has made the
continuity of my working life possible.
And I believe the converse is also true:
that my writing and the pleasure I take
in it has contributed to the stability of
my health and my home life.
výjimkou. Když se mě někdo zeptá na
„tajemství mého úspěchu" (jak absurdní
otázka, ale nedá se jí vyhnout), odpovím,
že jsou vlastně dvě: Za prvé, že jsem
zdravý jak řípa (tedy dokud mě v létě
1999 nepřejela dodávka), a že jsem stále
ženatý. Hodně dobrá odpověď, protože
se vlastně vyhnu otázce, navíc je v ní i
kus pravdy. Kombinace zdravého těla a
stabilního manželství se soběstačnou a
zdravě asertivní ženou mi dovoluje
realizovat pracovní život. Navíc si
myslím, že to funguje i naopak: moje
tvorba a potěšení z ní výraznou měrou
přispívají k udržení mého zdraví a
rodinného života.
3. 3.
You can read anywhere,
almost, but when it comes to writing,
library carrels, park benches, and rented
flats should be courts of last resort—
Truman Capote said he did his best
work in motel rooms, but he is an
Číst můžete skoro všude, kde
chcete, ale pokud jde o psaní, pak by
knihovny, lavičky v parku, a pronajaté
byty měly být až tím nejzazším
útočištěm. Většina z nás totiž pro psaní
potřebuje nějaké to své místo, výjimkou
19
exception; most of us do our best in a
place of our own. Until you get one,
you'll find your new resolution to write
a lot hard to take seriously.
Your writing room doesn't
have to sport a Playboy Philosophy
decor, and you don't need an Early
American rolltop desk in which to
house your writing implements. I wrote
my first two published novels, Carrie
and 'Salem's Lot, in the laundry room
of a doublewide trailer, pounding away
on my wife's portable Olivetti
typewriter and balancing a child's desk
on my thighs; John Cheever reputedly
wrote in the basement of his Park
Avenue apartment building, near the
furnace. The space can be humble
(probably should be, as I think I have
already suggested), and it really needs
only one thing: a door which you are
willing to shut. The closed door is your
way of telling the world and yourself
that you mean business; you have made
a serious commitment to write and
intend to walk the walk as well as talk
je pouze Truman Capote, který tvrdí, že
nejlepší práce napsal v motelech. Radši
mi věřte, že dokud nebudete mít
soukromí, pak se jen stěží budete
k rozhodnutí psát stavět zodpovědně.
Váš pokoj nemusí být oblepen
plakáty lepých dívek, na druhou stranu
nepotřebujete ani mahagonový stůl se
spoustou šuplíků pro uskladnění tužek a
per. První dva uveřejněné romány, Carrie
a Prokletí Salemu, jsem napsal v prádelně
našeho obytného přívěsu na manželčině
starém stroji, který jsem se celou dobu
snažil udržet na klíně. Třeba takový John
Cheever údajně psal ve sklepě (hned
vedle kotle) patřícímu k jeho apartmá na
Park Avenue, kde bydlel. Prostor může
být zařízen ve spartánském stylu (spíše
by měl být, jak už jsem se, myslím,
zmínil); popravdě potřebuje jen jednu
věc: dveře, které jste ochotni zavřít. Jejich
zavřením dáváte světu i sobě najevo, že
hodláte pracovat. Že budete psát. A že
zamýšlíte konat činy, a ne jen o nich
mluvit.
20
the talk.
By the time you step into
your new writing space and close the
door, you should have settled on a daily
writing goal. As with physical exercise,
it would be best to set this goal low at
first, to avoid discouragement. I suggest
a thousand words a day, and because
I'm feeling magnanimous, I'll also
suggest that you can take one day a
week off, at least to begin with. No
more; you'll lose the urgency and
immediacy of your story if you do. With
that goal set, resolve to yourself that the
door stays closed until that goal is met.
Get busy putting those thousand words
on paper or on a floppy disk. In an early
interview (this was to promote Carrie, I
think), a radio talk-show host asked me
how I wrote. M y reply "One word at a
time" seemingly left him without a
reply. I think he was trying to decide
whether or not I was joking. I wasn't. In
the end, it's always that simple.
Whether it's a vignette of a single page
or an epic trilogy like The Lord of the
Rings, the work is always accomplished
Jakmile za sebou zavřete dveře ve
své nové pracovně, měli byste si určit,
kolik denně napíšete. Stejně jako u
tělesného cvičení byste si měli nejdříve
vytyčit menší cíle, abyste sami sebe
neodradili. Navrhuji tisíc slov denně, a
protože jsem velkorysý, navrhuji, abyste
si, alespoň pro začátek, dali jednou
týdně pohov, ale ne více (!), abyste
s příběhem neztratili kontakt. Po určení
cíle se pevně rozhodněte, že dveře
zůstanou zavřeny, dokud jej nesplníte.
Pusťte se s vervou do práce. V jednom
z prvních rozhovorů (myslím, že bylo
v souvislosti s propagaci Carrie) se mě
rozhlasový moderátor zeptal, jakým
způsobem píšu. Zdálo se, že má
odpověď: „Slovo za slovem," mu
vyrazila dech. Myslím, že uvažoval, jestli
si nedělám srandu. Nedělal, protože to
takhle opravdu je. Nezáleží na tom, jestli
se jedná o jednu jedinou stránku nebo
epickou trilogii jakou je Pán prstenů,
vždy tvoříte slovo za slovem. Nejenom,
že dveře uzavřou svět před vámi, ale
také vám pomůžou se soustředit na
21
one word at a time. The door closes the
rest of the world out; it also serves to
close you in and keep you focused on
the job at hand.
If possible, there should be no
telephone in your writing room,
certainly no TV or videogames for you
to fool around with. If there's a
window, draw the curtains or pull
down the shades unless it looks out at a
blank wall. For any writer, but for the
beginning writer in particular, it's wise
to eliminate every possible distraction.
If you continue to write, you will begin
to filter out these distractions naturally,
but at the start it's best to try and take
care of them before you write. I work to
loud music—hard-rock stuff like
AC/DC, Guns 'n Roses, and Metallica
have always been particular favorites—
but for me the music is just another way
of shutting the door. It surrounds me,
keeps the mundane world out. When
you write, you want to get rid of the
world, do you not? Of course you do.
When you're writing, you're creating
your own worlds.
práci, kterou zrovna děláte.
Pokud je to možné, neměli byste
mít v pokoji, kde píšete, telefon a televizi
a ani video hry, to abyste se neflákali.
Jestli tam není okno s výhledem přímo
na zeď, pak zatáhněte závěsy nebo
žaluzie. Pro všechny spisovatele, ale
hlavně pro začátečníky, je dobré při
psaní eliminovat jakýkoliv zdroj rušení.
Později, pokud budete stále psát, začnete
tyto zdroje rozptýlení ignorovat, ale
nejlepší je se jich zbavit ještě před tím,
než začnete tvořit. Pro mě je dalším
způsobem zavření dveří poslech hodně
hlasité hudby, hlavně hard rock, AC/DC,
Guns 'n' Roses a Metallicu mám nejradši.
Hudba mě obklopí a nepustí realitu
dovnitř. A není to právě to, co při psaní
chceme, tedy zbavit se reality? Jasně, že
jo. Když píšete, tak vytváříte vlastní
světy.
22
I think we're actually
talking about creative sleep. Like your
bedroom, your writing room should be
private, a place where you go to dream.
Your schedule—in at about the same
time every day, out when your
thousand words are on paper or disk—
exists in order to habituate yourself, to
make yourself ready to dream just as
you make yourself ready to sleep by
going to bed at roughly the same time
each night and following the same
ritual as you go. In both writing and
sleeping, we learn to be physically still
at the same time we are encouraging
our minds to unlock from the humdrum
rational thinking of our daytime lives.
And as your mind and body grow
accustomed to a certain amount of sleep
each night—six hours, seven, maybe the
recommended eight—so can you train
your waking mind to sleep creatively
and work out the vividly imagined
waking dreams which are successful
works of fiction.
But you need the room,
you need the door, and you need the
Myslím, že tu vlastně mluvíme o
kreativním spánku. Pracovna, stejně jako
vaše ložnice, by měla být ryze soukromá,
měla by být místem, kde sníte. Váš
režim - začít ve stejnou dobu každý den
a skončit po napsání tisíce slov - slouží
k tomu, abyste si vytvořili návyk. Jinými
slovy, abyste byli připraveni na snění,
stejně tak, jako jste připraveni usnout,
když denně leháváte do postele ve
stejnou dobu. V obou případech, ve
spánku a při psaní, se učíme být v klidu
a současně zkoušíme přemluvit mysl,
aby se oprostila od všedních a nudných
myšlenkových procesů. A tak, jako si
vaše tělo zvykne spát určitý počet hodin
(šest, sedm, možná i doporučovaných
osm), můžete donutit také mysl, aby se
vybičovala ke tvořivosti a zpracování
barvitých představ, které jsou tak
důležitým klíčem k úspěšné literární
tvorbě.
Jenom potřebujete pokoj, dveře, a
odhodlání je za sebou zavřít. Taky
23
determination to shut the door. You
need a concrete goal, as well. The longer
you keep to these basics, the easier the
act of writing will become. Don't wait
for the muse. As I've said, he's a
hardheaded guy who's not susceptible
to a lot of creative uttering. This isn't
the Ouija board or the spirit-world
we're talking about here, but just
another job like laying pipe or driving
long-haul trucks. Your job is to make
sure the muse knows where you're
going to be every day from nine 'til
noon or seven 'til three. If he does
know, I assure you that sooner or later
he'll start showing up, chomping his
cigar and making his magic.
potřebujete konkrétní cíl. Čím déle se
budete držet těchto základů, tím dříve
vám proces psaní půjde od ruky.
Nečekejte, až vás políbí múza. Jak už
jsem řekl, múza je tvrdohlavý chlap,
který si nepotrpí na nesmyslné řeči o
vynalézavém psaní. To, o čem tady
mluvíme, není užívání špiritistické
tabule nebo čarování, ale pouze další
zaměstnání, jakým je např. instalatéřina
nebo řízení kamionu. N a vás je pouze
ujistit se, že múza bude vědět, kde jste
každý den od devíti do dvanácti nebo od
dvou do sedmi. Když tohle bude vědět,
tak se dříve či později začne zjevovat
s cigárem v puse a bude kouzlit.
4. 4.
So okay—there you are in
your room with the shade down and
the door shut and the plug pulled out of
the base of the telephone. You've blown
up your TV and committed yourself to a
thousand words a day, come hell or
high water. N o w comes the big
question: What are you going to write
Nuže dobrá. Sedíte v pracovně se
stáhnutou roletou, zavřenými dveřmi a
odpojeným telefonem. Televizi jste
vyhodili oknem a zavázali jste se napsat
tisíc slov denně. A teď přijde důležitá
otázka: O čem budete psát? A stejně
důležitá odpověď: O čemkoliv, sakra,
chcete. O čemkoliv... jen pokud budete
24
about? A n d the equally big answer:
Anything you damn well want.
Anything at all . . . as long as you tell
the truth.
říkat pravdu.
The dictum in writing classes
used to be "write what you know."
Which sounds good, but what if you
want to write about starships exploring
other planets or a man who murders his
wife and then tries to dispose of her
body with a wood-chipper? H o w does
the writer square either of these, or a
thousand other fanciful ideas, with the
"write-what-you-know" directive?
V hodinách psaní bylo obecným
nařízením „pište, co víte." Což zní dobře,
ale co když chcete psát o raketoplánech
prozkoumávajících neznámé planety,
nebo o chlápkovi, který zabije manželku
a snaží se zbavit těla v drtiči na větve?
Jak může spisovatel taková nebo jiná
bizarní témata srovnat s rozkazem „piš,
CO VIS f
I think you begin by
interpreting "write what you know" as
broadly and inclusively as possible. If
you're a plumber, you know plumbing,
but that is far from the extent of your
knowledge; the heart also knows things,
and so does the imagination. Thank
God. If not for heart and imagination,
the world of fiction would be a pretty
seedy place. It might not even exist at
all.
Myslím, že začnete interpretací
„piš, co víš" v co možná nejširším a
všeobsahujícím měřítku. Pokud jste
instalatér, pak znáte své řemeslo, ale jen
toto ani zdaleka není celým obsahem
vašich znalostí; i srdce zná mnoho věcí, a
stejně tak představivost. Díky Bohu.
Kdyby nebylo srdce a představivosti,
pak by byl svět fikce pěkně ošumělé
místo. Možná by ani neexistovalo.
In terms of genre, it's
probably fair to assume that you will
Co se týče žánru, můžeme
předpokládat, že budete psát o tom, co
25
begin by writing what you love to
read —certainly I have recounted my
early love affair with the EC horror
comics until the tale has gone stale. But
I did love them, ditto horror movies like
I Married a Monster from Outer Space,
and the result was stories like "I Was a
Teenage Graverobber." Even today I'm
not above writing slightly more
sophisticated versions of that tale; I was
built with a love of the night and the
unquiet coffin, that's all. If you
disapprove, I can only shrug my
shoulders. It's what I have.
rádi čtete. Já se samozřejmě v mládí taky
zamiloval do hororových komiksu, ale
pak mi ty příběhy příliš zevšedněly.
Fakt jsem si užíval hororové filmy, jako
je např. Z Married a Monster from Outer
Space, a výsledkem byly historky typu
Byl jsem mladým vykradačem hrobů.
Dokonce ani dnes nepíšu o moc složitější
verze téhle historky; do vínku mi byla
dána láska k temnotě a k rakvím,
z jejichž vnitřku se line nářek. Tak to
prostě je. Jestliže se mnou nesouhlasíte,
tak můžu jedině krčit rameny. To je tak
to jediné.
If you happen to be a
science fiction fan, it's natural that you
should want to write science fiction
(and the more sf you've read, the less
likely it is that you'll simply revisit the
field's well-mined conventions, such as
space opera and dystopian satire). If
you're a mystery fan, you'll want to
write mysteries, and if you enjoy
romances, it's natural for you to want to
write romances of your own. There's
nothing wrong with writing any of
these things. What would be very
Jestli náhodou rádi čtete sci-fi,
bude pro vás přirozené věnovat se právě
tomuto žánru (a čím více sci-fi jste
přečetli, tím máte menší šanci, že budete
předělávat vámi použité ustálené formy
tohoto žánru, např. fabulí o napadení
Země mimozemšťany, nebo dystopickou
satirou). Jestli máte rádi sci-fi, tak budete
chtít psát sci-fi, a pokud ujíždíte na
romantice, tak je pochopitelné, že budete
psát o lásce. Na tom není nic špatného.
Moc špatné by spíš bylo, kdybyste se
k oblíbeným a známým věcem otočili
26
wrong, I think, is to turn away from
what you know and like (or love, the
way I loved those old ECs and blackand-white
horror flicks) in favor of
things you believe will impress your
friends, relatives, and writing-circle
colleagues. What's equally wrong is the
deliberate turning toward some genre
or type of fiction in order to make
money. It's morally wonky, for one
thing — the job of fiction is to find the
truth inside the story's web of lies, not
to commit intellectual dishonesty in the
hunt for the buck. Also, brothers and
sisters, it doesn't work.
zády (nebo k tomu, co přímo milujete,
tak jako já miloval hororové komiksy a
jejich černobílé filmové zpracování) ve
prospěch věcí, o kterých si myslíte, že by
ohromily kamarády, příbuzné a
spisovatelskou obec. Stejně tak špatné je
zaměření na nějaký žánr nebo typ
literatury za účelem výdělku. Je to
neetické z jednoho důvodu: úlohou
psaní fikce je nalezení pravdy v pavučině
lží, a ne přízemní a nečestná honba za
penězi. A navíc, bratři a sestry, takhle to
nefunguje...
When I'm asked why I
decided to write the sort of thing I do
write, I always think the question is
more revealing than any answer I could
possibly give. Wrapped within it, like
the chewy stuff in the center of a Tootsie
Pop, is the assumption that the writer
controls the material instead of the
other way around.5
The writer who is
Vždycky když se mě někdo zeptá,
proč píšu to, co píšu, tak mě napadne, že
ta otázka vlastně prozrazuje více, než by
odpověď kdy byla schopna. Uvnitř je,
jako žvýkačka v Chuppa Chups,
uvězněná představa, že spisovatel
vládne nad tím, co píše, místo toho, aby
to bylo naopak.2
Spisovatel, který psaní
bere vážně, není schopen odhadnout
27
serious and committed is incapable of
sizing up story material the way an
investor might size up various stock
offerings, picking out the ones which
seem likely to provide a good return. If
it could indeed be done that way, every
novel published would be a best-seller
and the huge advances paid to a dozen
or so "big-name writers" would not
exist (publishers would like that).
téma příběhu způsobem, jakým by mohl
investor odhadnout rozmanité nabídky
cenných papírů a vybrat jen ty, které by
mohly přinést kvalitní zisk. Kdyby to tak
bylo, pak by byla každá publikovaná
kniha trhákem a nevyplácely by se
vysoké zálohy asi tuctu „velkých
spisovatelů" (to by se vydavatelům
líbilo).
Grisham, Clancy,
Crichton, and myself — among others
—are paid these large sums of money
because we are selling uncommonly
large numbers of books to uncommonly
large audiences. A critical assumption is
sometimes made that we have access to
some mystical vulgate that other (and
often better) writers either cannot find
or will not deign to use. I doubt if this is
true. Nor do I believe the contention of
some popular novelists (although she
was not the only one, I am thinking of
Grisham, Clancy, Crichton, já a
další ty velké prachy dostáváme za to, že
prodáváme neobvyklé množství knih
neobvyklému množství čtenářské
veřejnosti. Někdy se vyskytne kritický
názor, že máme přístup k „ideálnímu
jazyku, který jiní (a často lepší) autoři
nedokážou nalézt, nebo se ho neráči
použít. Dost o tom pochybuji. Pochybují
také o tvrzení některých slavných
romanopisců (tím myslím Jacqueline
Susann, přestože nebyla jediná), že se
jejich úspěch zakládá na geniálním
Kirby McCauley, my first real agent,
used to quote science fiction writer Alfred
Bester (The Stars M y Destination, The
Demolished Man) on this subject. "The book is
the boss," Alfie used to say in tones indicating
that that closed the subject.
Kirby McCauley, můj první manažer
v této situaci často citoval sci-fi spisovatele
Alfreda Bestera (Hvězdy můj osud, Strhnutý
muž). „Kniha je šéf," říkával Alfie tónem, který
naznačoval, že diskuse skončila.
28
the late Jacqueline Susann) that their
success is based on literary merit—that
the public understands true greatness in
ways the tight-assed, consumed-byjealousy
literary establishment cannot.
This idea is ridiculous, a product of
vanity and insecurity.
talentu - že veřejnost chápe pravou
velikost způsoby, které úzkoprsé, závistí
prožrané seskupení literátů nechápe.
Myšlenka tato jest bláznivá, pouhý
produkt ješitnosti a nejistoty.
Book-buyers aren't attracted, by
and large, by the literary merits of a
novel; book-buyers want a good story
to take with them on the airplane,
something that will first fascinate them,
then pull them in and keep them
turning the pages. This happens, I
think, when readers recognize the
people in a book, their behaviors, their
surroundings, and their talk. When the
reader hears strong echoes of his or her
own life and beliefs, he or she is apt to
become more invested in the story. I'd
argue that it's impossible to make this
sort of connection in a premeditated
way, gauging the market like a
racetrack tout with a hot tip.
Ti, kdo kupují knihy nejsou ani
v nejmenším přitahování talentem pro
psaní. Chtějí strhující příběh, který by si
vzali do letadla; něco, co je okouzlí,
pohltí a bude je popohánět v otáčení
stránek. Tohle se podle mě stává, když
čtenáři v knížce rozpoznají lidi ze svého
okolí, jejich chování, prostředí i řeč.
Když se v hlavě čtenářů promítne silný
odraz z jejich života a smýšlení, pak je
pravděpodobné, že se do příběhu více
ponoří. Do poslední kapky krve bych
bránil názor, že tento druh vztahu mezi
čtenářem a knihou není možno předem
promyslet. Byla by to stejná
pravděpodobnost jako u dostihového
sázkaře s dobrým tipem.
Stylistic imitation is one thing, a
perfectly honorable way to get started
as a writer (and impossible to avoid,
Stylistická nápodoba je jedna věc,
jak se stát spisovatelem čestným
způsobem (stejně se tomu nevyhnete,
29
really; some sort of imitation marks
each new stage of a writer's
development), but one cannot imitate a
writer's approach to a particular genre,
no matter how simple what that writer
is doing may seem. You can't aim a
book like a cruise missile, in other
words. People who decide to make a
fortune writing like John Grisham or
Tom Clancy produce nothing but pale
imitations, by and large, because
vocabulary is not the same thing as
feeling and plot is light-years from the
truth as it is understood by the mind
and the heart. When you see a novel
with "In the tradition of (John
Grisham/Patricia Cornwell/Mary
Higgins Clark/Dean Koontz)" on the
cover, you know you are looking at one
of these over calculated (and likely
boring) imitations.
Write what you like, then
imbue it with life and make it unique by
blending in your own personal
knowledge of life, friendship,
relationships, sex, and work. Especially
work. People love to read about work.
doopravdy; jistý druh nápodoby je
mezníkem v dalším vývoji spisovatele),
ale nikdo nedokáže napodobit
spisovatelův přístup ke konkrétnímu
žánru, přičemž vůbec nezáleží na tom,
jak lehce jeho tvorba vypadá. Jinými
slovy nemůžete namířit knihu jako
řízenou střelu. Lidé, kteří se rozhodnou
zbohatnout psaním jako John Grisham
nebo Tom Clancy stvoří pouhé imitace,
protože slovní zásoba a cit není to samé,
a jestliže děj chápeme rozumem a
srdcem, pak je pravdě nekonečně
vzdálen. Pokud narazíte na román s
podtitulem „Na motivy (Johna Crishama
/ Patricie Cornwellové / Mary Higgins
Čiarkové či Deana Koontze)", pak víte,
že koukáte na jednu z těch
překombinovaných (a asi taky nudných)
imitací.
Pište, o čem chcete, pak tomu
vdechněte život, přimíchejte vlastní
zkušenosti se životem, přátelstvím,
vztahy, sexem a prací. Takto z toho
stvořte unikát. Hlavně nezapomeňte tu
práci. Lidé jsou posedlí čtením o práci.
30
God knows why, but they do. If you're
a plumber who enjoys science fiction,
you might well consider a novel about a
plumber aboard a starship or on an
alien planet. Sound ludicrous? The late
Clifford D. Simak wrote a novel called
Cosmic Engineers which is close to just
that. A n d it's a terrific read. What you
need to remember is that there's a
difference between lecturing about
what you know and using it to enrich
the story. The latter is good. The former
is not.
Bůhví, proč to tak je. Takže, když jste
instalatér, který miluje sci-fi, pak byste
mohli psát o instalatérovi na vesmírné
lodi nebo na planetě plné
mimozemšťanů. Připadá vám to
absurdní? Román Cosmic Engineers
Clifforda D. Simaka je něco na ten
způsob. A je to skvělé čtení. Měli byste
vědět, že existuje rozdíl mezi
přednášením toho, co víte, a využitím
těchto znalostí k obohacení příběhu. To
druhé je v pohodě. To první však ne.
Consider John Grisham's
breakout novel, The Firm. In this story,
a young lawyer discovers that his first
job, which seemed too good to be true,
really is—he's working for the Mafia.
Suspenseful, involving, and paced at
breakneck speed, The Firm sold roughly
nine gazillion copies. What seemed to
fascinate its audience was the moral
dilemma in which the young lawyer
finds himself: working for the mob is
bad, no argument there, but the
frocking pay is great! You can drive a
Zamysleme se nad románem
Johna Grishama Firma. V tomhle příběhu
zjišťuje mladý právník, že jeho první
práce je až podezřele dobře placená, pak
s překvapením zjistí, že pracuje pro
mafii. Díky tomu, že je Firma plná
napětí, strhující a tak dynamická, že vás
vyzuje z tenisek, se jí prodalo snad devět
mega miliard kopií. Zdálo se, že její
čtenáře fascinovalo morální dilema, ve
kterém se mladý právník ocitnul: makat
pro mafii je špatné, ale ty prachy! Už
jako nováček si můžete dovolit
31
Beemer, and that's just for openers! bavoráka!
Audiences also enjoyed the
lawyer's resourceful efforts to extricate
himself from his dilemma. It might not
be the way most people would behave,
and the deus ex machine clanks pretty
steadily in the last fifty pages, but it is
the way most of us would like to
behave. A n d wouldn't we also like to
have a deus ex machine in our lives?
Navíc si čtenáři užili nápadité
pokusy hlavního hrdiny, jak se
z dilematu vymanit. Možná to nebyl
způsob chování, který by volila většina
lidí, a na posledních stránkách se vše
vyřeší tak nějak samo, ale je to přesně ten
způsob chování, jaký by si většina z nás
toužila zvolit. A nepřáli bychom si také,
aby se i v našich životech vše vyřešilo
tak nějak samo?
Although I don't know for sure,
I'd bet my dog and lot that John
Grisham never worked for the mob. A l l
of that is total fabrication (and total
fabrication is the fiction-writer's purest
delight). He was once a young lawyer,
though, and he has clearly forgotten
none of the struggle. Nor has he
forgotten the location of the various
financial pitfalls and honey-traps that
make the field of corporate law so
difficult. Using plain spun humor as a
brilliant counterpoint and never
substituting cant for story, he sketches a
world of Darwinian struggle where all
the savages wear three-piece suits. A n d
Přestože to nevím jistě, vsadil
bych vše, i svou kreditní kartu, že John
Grisham nikdy nedělal pro žádnou
zločinnou partu. Celý příběh je absolutní
výmysl (a absolutní výmysl je pro
spisovatele fikce tou nejryzejší slastí).
Grisham býval právníkem a zhola nic
z této branže nezapomněl. A n i
rozmanité nástrahy a záludnosti
v oblasti financí, které činí firemní právo
tak obtížným. Užíváním mistrného
humoru, a nenahrazováním příběhu
pouhým frázováním, nastiňuje svět plný
Darwinovy teorie v praxi. Svět, ve
kterém všichni zločinci oblékají smoking.
A teď přichází to nejlepší - svět, kterému
32
— here's the good part - this is a world
impossible not to believe. Grisham has
been there, spied out the land and the
enemy positions, and brought back a
full report. He told the truth of what he
knew, and for that if nothing else, he
deserves every buck The Firm made.
Critics who dismissed The Firm
and Grisham's later books as poorly
written and who profess themselves to
be mystified by his success are either
missing the point because it's so big and
obvious or because they are being
deliberately obtuse. Grisham's makebelieve
tale is solidly based in a reality
he knows, has personally experienced,
and which he wrote about with total
(almost naive) honesty. The result is a
book which is—cardboard characters or
no, we could argue about that— both
brave and uniquely satisfying. You as a
beginning writer would do well not to
imitate the lawyers-in-trouble genre
Grisham seems to have created but to
emulate Grisham's openness and
inability to do anything other than get
right to the point.
nelze neuvěřit. Grisham se do něj vplížil,
zmapoval prostředí i pozice nepřátel a
zpět se vrátil s úplným hlášením. Řekl
pravdu o tom, co věděl, a už jen kvůli
tomu by měl dostat všechny prachy,
které kdy Firma vydělala.
Kritici, kteří odsoudili Firmu a
jinou Grishamovu tvorbu z pozdější
doby, a kteří zároveň vyjadřují údiv nad
Grishamovým úspěchem, buďto vůbec
nechápou podstatu věci, protože je příliš
velká a srozumitelná, anebo jsou tak tupí
schválně. Grishamovy uvěřitelné
příběhy jsou zasazeny do reality, kterou
zná, zažil na vlastní kůži, a o které psal
(až naivně) čestně. Výsledkem je kniha,
která (ať už má nebo nemá neživotné
postavy, o tom bychom mohli
diskutovat) je jak odvážná, tak jedinečně
uspokojující. Vy, jako začínající
spisovatelé, byste udělali lépe, kdybyste
namísto snahy imitovat Grishamem
vytvořený žánr o právnících zkusili
napodobit Grishamovu otevřenost a
schopnost být stručný.
33
John Grisham, of course,
knows lawyers. What you know makes
you unique in some other way. Be
brave. Map the enemy's positions, come
back, tell us all you know. A n d
remember that plumbers in space is not
such a bad setup for a story.
John Grisham jistě zná právníky.
To, co víte, vás dělá výjimečnými. Buďte
odvážní. Zmapujte nepřítelovy pozice,
vraťte se zpět a řekněte nám, co víte. A
pamatujte si - instalatéři ve vesmíru
nejsou tak špatným námětem pro příběh.
5. 5.
In my view, stories and
novels consist of three parts: narration,
which moves the story from point A to
point B and finally to point Z;
description, which creates a sensory
reality for the reader; and dialogue,
which brings characters to life through
their speech.
Podle mě jsou povídky a romány
tvořeny ze tří částí: vyprávění, které
posunuje příběh z bodu A do bodu B a
na konec do bodu Z; dále z popisu, který
čtenářům vytváří smyslovou realitu; a
z dialogů, které postavám vdechnou
život.
You may wonder where plot is in
all this. The answer—my answer,
anyway—is nowhere. I won't try to
convince you that I've never plotted any
more than I'd try to convince you that
I've never told a lie, but I do both as
infrequently as possible. I distrust plot
for two reasons: first, because our lives
are largely plotless, even when you add
in all our reasonable precautions and
Můžete přemýšlet, kde se v tom
výčtu nachází příběh. Odpověď - moje
odpověď - nikde. Nebudu zkoušet vás
přesvědčit, že jsem nikdy neplánoval děj
a ani že jsem nikdy nelhal, ale obojí tak
činím co možná nejméně. Nevěřím
v zápletku ze dvou důvodů: za prvé,
protože naše životy jsou z větší části bez
děje, i kdybyste přidali všechna vaše
preventivní opatření a starostlivé
34
careful planning; and second, because I
believe plotting and the spontaneity of
real creation aren't compatible. It's best
that I be as clear about this as I can—I
want you to understand that my basic
belief about the making of stories is that
they pretty much make themselves. The
job of the writer is to give them a place
to grow (and to transcribe them, of
course). If you can see things this way
(or at least try to), we can work together
comfortably. If, on the other hand, you
decide I'm crazy, that's fine. You won't
be the first.
plánování; za druhé, protože věřím, že
existuje nekompatibilita mezi
plánováním děje a spontánním tvořením.
Abych se vyjádřil co nejlépe - chci,
abyste rozuměli, že ohledně tvorby
příběhů věřím v to, že se vlastně tvoří
skoro samy. Prací spisovatele je
poskytnout jim prostor, kde by mohly
vyspět (a taky je samozřejmě přenést na
papír). Pokud máte stejnou vizi (nebo se
o ni aspoň snažíte), pak můžeme v
pohodě spolupracovat. Jestli si ale na
druhou stranu myslíte, že jsem blázen,
tak fajn. Nejste první ani poslední.
When, during the course of an
interview for The New Yorker, I told the
interviewer (Mark Singer) that I
believed stories are found things, like
fossils in the ground, he said that he
didn't believe me. I replied that that
was fine, as long as he believed that I
believe it. A n d I do. Stories aren't
souvenir tee-shirts or GameBoys.
Stories are relics, part of an
undiscovered pre-existing world. The
writer's job is to use the tools in his or
her toolbox to get as much of each one
Během nahrávání rozhovoru pro
noviny The New Yorker jsem reportérovi
sdělil, že věřím v to, že příběhy jsou
nálezy podobné fosíliím. Odpověděl, že
mi nevěří. Řekl jsem mu tedy, že je to
v pořádku, pokud bude věřit, že já v to
věřím. A taky že jo. Příběhy nejsou
žádné suvenýry nebo Game Boye.
Příběhy jsou relikvie, části neobjevených,
dřívějších světů. Pak je na spisovateli,
aby ze svého kufru na nářadí vyndal
nástroje a snažil se je dostat ze země
pokud možno neporušené. Někdy je
35
out of the ground intact as possible.
Sometimes the fossil you uncover is
small; a seashell. Sometimes it's
enormous, a Tyrannosaurus Rex with
all those gigantic ribs and grinning
teeth. Either way, short story or
thousand-page whopper of a novel, the
techniques of excavation remain
basically the same.
No matter how good you
are, no matter how much experience
you have, it's probably impossible to
get the entire fossil out of the ground
without a few breaks and losses. To get
even most of it, the shovel must give
way to more delicate tools: airhose,
palm-pick, perhaps even a toothbrush.
Plot is a far bigger tool, the writer's
jackhammer. You can liberate a fossil
from hard ground with a jackhammer,
no argument there, but you know as
well as I do that the jackhammer is
going to break almost as much stuff as it
liberates. It's clumsy, mechanical,
anticreative. Plot is, I think, the good
writer's last resort and the dullard's
first choice. The story which results
odhalená fosilie malinká; jen škeble.
Někdy je obrovská, Tyranosaurus Rex se
všemi těmi monstrózními žebry a
vyceněnými špičáky. Ať tak nebo onak,
krátká povídka či tisícistranný kapitální
úlovek, archeologické postupy jsou
v zásadě stejné.
Nezáleží, jak moc jste dobří, ani
jak moc jste zkušení, je pravděpodobně
nemožné vykopat celou fosilii bez
jakýchkoliv ztrát či úlomků. Abyste
dostali ven co možná nejvíce, je třeba
vyměnit lopatu za preciznější nástroje:
kompresor, kamenické kladívko, možná
dokonce i kartáček na zuby. Fabule je
mnohem větší nástroj, spisovatelova
sbíječka. Bez pochyby můžete osvobodit
fosilii z tvrdé země pomocí sbíječky, o
tom není pochyb, ale víte stejně jako já,
že sbíječka zničí skoro stejné množství
fosilie, kolik jí osvobodí. Je to nemotorné,
mechanické a antikreativní. Podle mě je
pro dobrého spisovatele děj tou poslední
a pro hlupáka tou první možností.
Příběh, který takto vznikne, bude
36
from it is apt to feel artificial and
labored.
vypadat uměle a toporně.
I lean more heavily on
intuition, and have been able to do that
because my books tend to be based on
situation rather than story. Some of the
ideas which have produced those books
are more complex than others, but the
majority start out with the stark
simplicity of a department store
window display or a waxwork tableau.
I want to put a group of characters
(perhaps a pair; perhaps even just one)
in some sort of predicament and then
watch them try to work themselves free.
M y job isn't to help them work their
way free, or manipulate them to
safety—those are jobs which require the
noisy jackhammer of plot—but to watch
what happens and then write it down.
Já se spíše spoléhám na intuici a
můžu to tak dělat díky tomu, že moje
knihy bývají spíše založeny na situaci
než na fabuli. Některé nápady, které
vyprodukovaly tyto knihy, jsou složitější
než jiné, ale většina začíná s prostou
jednoduchostí podobnou výkladním
skříním smíšeného zboží nebo živým
obrazům. Chci vložit skupinu postav
(možná jen pár, možná jen jednu) do
nějaké bryndy a koukat, jak se z ní snaží
dostat. M o u povinností není snažit se jim
pomoci, nebo je navést na cestu do
bezpečí - to jsou ty práce, které potřebují
fabulační sbíječku - ale koukat, co se
stane a pak to sepsat.
The situation comes first. The
characters—always at and unfeatured,
to begin with—come next. Once these
things are fixed in my mind, I begin to
narrate. I often have an idea of what the
outcome may be, but I have never
demanded of a set of characters that
První na řadě je situace. Postavy vždy
začínají jako šedé a bez vlastností jsou
v závěsu. Jakmile se tyhle věci
uvelebí v mé hlavě, začnu vyprávět.
Často mívám představu, jak by to mohlo
dopadnout, ale nikdy jsem po postavách
nechtěl, aby se chovaly podle mého.
37
they do things my way. On the
contrary, I want them to do things their
way. In some instances, the outcome is
what I visualized. In most, however, it's
something I never expected. For a
suspense novelist, this is a great thing. I
am, after all, not just the novel's creator
but its first reader. A n d if I'm not able
to guess with any accuracy how the
damned thing is going to turn out, even
with my inside knowledge of coming
events, I can be pretty sure of keeping
the reader in a state of page-turning
anxiety. A n d why worry about the
ending anyway? Why be such a control
freak? Sooner or later every story comes
out somewhere.
Naopak, chci, aby se chovaly podle sebe.
V některých případech to dopadne podle
mých představ. Nicméně, většinou to
dopadne tak, jak bych si nikdy ani
nepomyslel. Pro pochybujícího
spisovatele to je snad to nejlepší.
Nakonec jsem to já, kdo je nejen tvůrcem
románu, ale i jeho prvním čtenářem. A
pokud nejsem schopen s přesností
odhadnout, jak ta zatracená věc
dopadne, přestože vím, co se bude
zhruba dít, můžu si pak být jist, že čtenář
bude stránkami přímo rotovat. A proč se
zabírat koncem příběhu? Proč si hrát na
neustále buzerujícího kontrolora? Každý
příběh bude jednou rozuzlen, dříve nebo
později.
In the early 1980s, my wife and I
went to London on a combined
business/pleasure trip. I fell asleep on
the plane and had a dream about a
popular writer (it may or may not have
been me, but it sure to God wasn't
James Caan) who fell into the clutches
of a psychotic fan living on a farm
somewhere out in the back of the
beyond. The fan was a woman isolated
Začátkem 80. let jsme
s manželkou jeli do Londýna na
pracovně-rekreační výlet. V letadle jsem
usnul a snil o slavném spisovateli
(možná jsem to byl já, možná ne, ale
určitě to nebyl James Caan), který spadl
do spárů psychopatické ctitelky žijící na
farmě někde v zemi nikoho. Tou
ctitelkou byla žena odříznutá od světa
díky své narůstající paranoii. Ve stodole
38
by her growing paranoia. She kept some
livestock in the barn, including her pet
pig, Misery. The pig was named after
the continuing main character in the
writer's best-selling bodice-rippers. M y
clearest memory of this dream upon
waking was something the woman said
to the writer, who had a broken leg and
was being kept prisoner in the back
bedroom. I wrote it on an American
Airlines cocktail napkin so I wouldn't
forget it, then put it in my pocket. I lost
it somewhere, but can remember most
of what I wrote down: She speaks
earnestly but never quite makes eye contact.
A big woman and solid all through; she is
an absence of hiatus. (Whatever that
means; remember, I'd just woken up.) "I
wasn't trying to be funny in a mean way
when I named my pig Misery, no sir. Please
don't think that. No, I named her in the
spirit of fan love, which is the purest love
there is. You should beflattered."
Tabby and I stayed at Brown's
Hotel in London, and on our first night
there I was unable to sleep. Some of it
was what sounded like a trio of littlechovala
dobytek, včetně svého mazlíčka,
prasátka Misery. Čuník byl pojmenován
po hlavní postavě z několika nejlepších
spisovatelových hororů. Nejjasnější
vzpomínku z toho snu mám z doby
těsně před probuzením. Bylo to něco, co
žena řekla spisovateli, který měl
zlomenou nohu a byl uvězněn v pokoji.
Napsal jsem si to na ubrousek, abych to
nezapomněl a strčil si ho do kapsy.
Někde jsem ho pak ztratil, ale většinu
jsem si zapamatoval: Mluví opravdově, ale
nikdy se nedívá do očí. Zavalitá a pevná
v každém směru; je absencí jakéhokoliv
otvoru. (ať to znamená cokoliv,
nezapomeňte, že jsem se zrovna
vzbudil). „Nechtěla jsem být škodolibá, když
jsem pojmenovala moje prase Misery, pane.
Prosím, toto si nemyslete. Ne, pojmenovala
jsem ho z lásky a obdivu k vám, což je ta
nejčistší láska, která existuje. Měl byste se
cítit polichocen."
S Tabby jsme zůstali v hotelu
Brown's v Londýně a první noc jsem
nebyl schopen usnout. Částečně kvůli
něčemu, co znělo jako trio gymnastek
39
girl gymnasts in the room directly
above ours, some of it was undoubtedly
jet lag, but a lot of it was that airline
cocktail napkin. Jotted on it was the
seed of what I thought could be a really
excellent story, one that might turn out
funny and satiric as well as scary. I
thought it was just too rich not to write.
I got up, went downstairs,
and asked the concierge if there was a
quiet place where I could work
longhand for a bit. He led me to a
gorgeous desk on the second door stair
landing. It had been Rudyard Kipling's
desk, he told me with perhaps
justifiable pride. I was a little
intimidated by this intelligence, but the
spot was quiet and the desk seemed
hospitable enough; it featured about an
acre of cherrywood working surface, for
one thing. Stoked on cup after cup of
tea (I drank it by the gallon when I
wrote . . . unless I was drinking beer,
that is), I filled sixteen pages of a steno
notebook. I like to work longhand,
actually; the only problem is that, once I
v pokoji nad námi, částečně kvůli
časovému posunu, ale hlavně kvůli tomu
ubrousku. Na něm bylo zaseto semínko
něčeho, o čem jsem si myslel, že by
mohlo přerůst ve fakt prvotřídní příběh,
takový, který by mohl končit humorně a
satiricky, nebo třeba i strašidelně. Ten
nápad byl tak dobrý, že byla škoda
nedotáhnout jej do konce.
Vstal jsem z postele, šel do
přízemí a zeptal se správce, jestli by
nevěděl o nějakém tichém místě, kde
bych si mohl něco napsat. Zavedl mě
k nádhernému stolu stojícímu na
druhém odpočívadle schodiště.
Řekl mi se snad pochopitelnou pýchou
v hlase, že kdysi patřil Rudyardu
Kiplingovi, což mě krapet vystrašilo, ale
koutek to byl tichý a stůl se zdál
pohodlný, například se honosil asi
hektarem pracovní desky z třešňového
dřeva. Zatímco jsem se naléval čajem (pil
jsem jej snad po kanystrech, když jsem
psal... teda, pokud jsem nepil pivko),
popsal jsem těsnopisem asi šestnáct
stran. Vlastně vcelku rád píšu rukou,
jediný problém ale je, že když se do toho
40
get jazzed, I can't keep up with the lines
forming in my head and I get frazzled.
ponořím, tak nestíhám s řádky, které
vytvářím v hlavě, a rychle se tím
unavím.
When I called it quits, I stopped
in the lobby to thank the concierge
again for letting me use Mr. Kipling's
beautiful desk. "I'm so glad you
enjoyed it," he replied. He was wearing
a misty, reminiscent little smile, as if he
had known the writer himself. "Kipling
died there, actually. Of a stroke. While
he was writing."
Když jsem s tím přestal, zastavil
jsem se v hale, abych poděkoval správci
za to, že jsem mohl použít nádherný stůl
pana Kiplinga. „Jsem tak rád, že jste si
ho užil," odpověděl. Usmíval se tak
tajemně a nostalgicky, jako by Kiplinga
snad osobně znal. „Ve skutečnosti tady
Kipling zemřel. Na mrtvici. Při psaní."
I went back upstairs to catch a
few hours' sleep, thinking of how often
we are given information we really
could have done without.
Šel jsem zpět nahoru, abych se
aspoň trochu vyspal, a myslel přitom na
to, kolikrát nám ostatní podávají
informace, bez kterých bychom se raději
obešli.
The working title of my
story, which I thought would be a
novella of about 30,000 words, was
"The Annie Wilkes Edition." When I sat
down at Mr. Kipling's beautiful desk I
had the basic situation—crippled writer,
psycho fan firmly fixed in my mind.
The actual story did not as then exist
(well, it did, but as a relic buried—
except for sixteen handwritten pages,
Pracovní název mého příběhu, o
kterém jsem myslel, že bude novelou o
asi 30 000 slovech, byl „The Annie Wilkes
Edition." Když jsem si sednul za
Kiplingův nádherný stůl, měl jsem
vymyšlenou základní situaci zmrzačený
spisovatel a psychopatická
ctitelka. Samotný příběh v té době ještě
neexistoval (vlastně existoval jako
pohřbená relikvie - kromě šestnácti
41
that is—in the earth), but knowing the
story wasn't necessary for me to begin
work. I had located the fossil; the rest, I
knew, would consist of careful
excavation.
ručně napsaných stran, které už byly na
světě), ale věděl jsem, že k tomu, abych
začal tvořit, není příběh důležitý. Objevil
jsem fosilii a věděl jsem, že zbytek bude
pouze opatrné vykopávání.
I'd suggest that what works for
me may work equally well for you. If
you are enslaved to (or intimidated by)
the tiresome tyranny of the outline and
the notebook filled with "Character
Notes," it may liberate you. A t the very
least, it will turn your mind to
something more interesting than
Developing the Plot.
To, co se osvědčilo u mě, by se
mohlo osvědčit i u vás. Pokud jste
zotročeni (nebo zastrašeni) unavující
tyranií osnov a máte poznámkový blok
zaplněn „poznámkami k postavám," tak
by vás to mohlo osvobodit. A kdyby nic
jiného, tak vám to aspoň odvede mysl
k něčemu zajímavějšímu než je „Vývoj
fabule."
(An amusing sidelight: the
century's greatest supporter of
Developing the Plot may have been
Edgar Wallace, a best-selling potboiler
novelist of the 1920s. Wallace
invented—and patented—a device
called the Edgar Wallace Plot Wheel.
When you got stuck for the next Plot
Development or needed an Amazing
Turn of Events in a hurry, you simply
spun the Plot Wheel and read what
came up in the window: a fortuitous
arrival, perhaps, or Heroine declares
(Zajímavá odbočka: za největšího
příznivce vývoje fabule by mohl být
Edgar Wallace, nejvíce prodávaný
komerční spisovatel ve 20. letech
minulého století. Wallace vynalezl a
patentoval zařízení nazývané Kolo štěstí.
Pokud jste si s vývojem příběhu nevěděli
rady, nebo jste urychleně potřebovali
nějaký ohromující zvrat, tak jste
jednoduše roztočili Plot Wheel a přečetli
nápis, který se v okénku zastavil: např.
nenadálý příjezd, nebo hrdinka vyjádří
svou lásku. Tyhle vychytávky prý šly na
42
her love. These gadgets apparently sold
like hotcakes.)
dračku.)
By the time I had finished
that first Brown's Hotel session, in
which Paul Sheldon wakes up to find
himself Annie Wilkes's prisoner, I
thought I knew what was going to
happen. Annie would demand that Paul
write another novel about his plucky
continuing character, Misery Chastain,
one just for her. After first demurring,
Paul would of course agree (a psychotic
nurse, I thought, could be very
persuasive). Annie would tell him she
intended to sacrifice her beloved pig,
Misery, to this project. Misery's Return
would, she'd say, consist of but one
copy: a holographic manuscript bound
in pigskin!
V době, kdy jsem započal
zmiňovanou tvorbu v Brown's Hotel, ve
které se Paul Sheldon probudí, aby
zjistil, že je vězněm Annie Wilkesové,
jsem si myslel, že vím, co se bude dít dál.
Annie bude po Paulovi chtít, aby jen pro
ni napsal další román o statečném
hrdinovi, Misery Chastainovi. Paul by
samozřejmě souhlasil už po první
námitce (psychopatická zdravotní sestra
by podle mě mohla být velmi
přesvědčivá. Annie by mu řekla, že by
tomuto projektu obětovala milované
prase, Misery. Návrat Miseryho, by byl
podle ní vydán pouze v jednom výtisku:
vlastnoručně napsaném rukopisu
vázaném ve vepřovici!
Here we'd fade out, I thought,
and return to Annie's remote Colorado
retreat six or eight months later for the
surprise ending.
Tady bychom se vytratili, myslel
jsem si, a o šest nebo osm měsíců později
bychom se vrátili na Annin zapadlý ranč
pro překvapivý konec.
Paul is gone, his sickroom
turned into a shrine to Misery Chastain,
but Misery the pig is still very much in
evidence, grunting serenely away in her
Paul je pryč. Jeho pokoj, kde se
uzdravoval, přeměněn ve svatyni
Miseryho Chastaina a prasátko Misery je
stále k zahlédnutí, kterak si pokojně
43
sty beside the barn. On the walls of the
"Misery Room" are book covers, stills
from the Misery movies, pictures of
Paul Sheldon, perhaps a newspaper
headline reading. In F A M E D
R O M A N C E NOVELIST STILL
MISSING the center of the room,
carefully spotlighted, is a single book on
a small table (a cherrywood table, of
course, in honor of Mr. Kipling). It is the
Annie Wilkes Edition of Misery's
Return. The binding is beautiful, and it
should be; it is the skin of Paul Sheldon.
And Paul himself? His bones might be
buried behind the barn, but I thought it
likely that the pig would have eaten the
tasty parts.
chrochtá ve svém chlívku za stodolou.
Na stěnách „Miseryho pokoje" jsou
obaly knih, fotky z Miseryho filmů, fotky
Paula Sheldona a taky možná titulky
z novin. VĚHLASNÝ SPISOVATEL
MILOSTNÝCH ROMÁNŮ STÁLE
NEZVĚSTNÝ. Uprostřed místnosti,
pečlivě osvícené, je jediná kniha
položena na stolku (samozřejmě, že
stolku z třešňového dřeva, na počest
pana Kiplinga). Je to Návrat Miseryho
vydaný Annie Wilkesovou. Vazba je
nádherná, a měla by být - je z kůže Paula
Sheldona. A co sám Paul? Jeho kosti jsou
možná zahrabány za stodolou, ale spíš
myslím, že si na nich pochutnalo jisté
prasátko.
Not bad, and it would have made
a pretty good story (not such a good
novel, however; no one likes to root for
a guy over the course of three hundred
pages only to discover that between
chapters sixteen and seventeen the pig
ate him), but that wasn't the way things
eventually went. Paul Sheldon turned
out to be a good deal more resourceful
than I initially thought, and his efforts
Není to špatné, a byla by z toho
dobrá povídka (román ale asi ne, nikoho
by nebavilo fandit přes tři sta stran
maníkovi, kterého mezi šestnáctou a
sedmnáctou kapitolou sežere prase),
jenže takhle to vlastně ani neskončilo.
Ukázalo se, že Paul Sheldon je
důmyslnější než jsem si původně myslel,
a jeho snaha sehrát Šeherezádu a tak si
zachránit život, mi dala šanci říct o
44
to play Scheherazade and save his life
gave me a chance to say some things
about the redemptive power of writing
that I had long felt but never
articulated. Annie also turned out to be
more complex than I'd first imagined
her, and she was great fun to write
about—here was a woman pretty much
stuck with "cockadoodie brat" when it
came to profanity, but who felt
absolutely no qualms about chopping
off her favorite writer's foot when he
tried to get away from her. In the end, I
felt that Annie was almost as much to
be pitied as to be feared. A n d none of
the story's details and incidents
proceeded from plot; they were organic,
each arising naturally from the initial
situation, each an uncovered part of the
fossil. A n d I'm writing all this with a
smile. As sick with drugs and alcohol as
I was much of the time, I had such fun
with that one.
Gerald's Game and The Girl Who
Loved Tom Gordon are two other
purely situational novels. If Misery is
"two characters in a house," then
spásne síle psaní, kterou jsem nikdy
předtím nevyslovil. Annie se také
ukázala být složitější, než jsem si ji na
začátku představoval, a bylo zábavné o
ní psát - byla to žena, která nadávku
„drzý spratek" považovala za nejsprostší
slovo, a přitom neměla výčitky svědomí,
když za trest usekla svému oblíbenému
autorovi chodidlo po jeho neúspěšném
útěku. Nakonec jsem cítil, že by jí lidé
měli litovat stejně tak jako se jí bát.
Žádný z detailů a částí příběhu
nevycházel z naplánované fabule, nýbrž
byly organické - každý přirozeně
vyrůstal z počáteční situace, každý byl
součástí ještě nevykopané zkameněliny.
A tohle všechno píšu s úsměvem. Hodně
jsem si tento příběh užil, i když jsem
v době jeho psaní trpěl nevolnostmi
z užívání drog a alkoholu.
Geraldova hra a Holčička, která měla
ráda Toma Gordona, jsou další dva
situační romány. Pokud je Misery o
„dvou postavách v domě," pak je Gerald
45
Gerald is "one woman in a bedroom"
and The Girl Who is "one kid lost in the
woods." As I told you, I have written
plotted novels, but the results, in books
like Insomnia and Rose Madder, have
not been particularly inspiring. These
are (much as I hate to admit it) stiff,
trying-too-hard novels. The only plotdriven
novel of mine which I really like
is The Dead Zone (and in all fairness, I
must say I like that one a great deal).
One book which seems plotted— Bag of
Bones —is actually another situation:
"widowed writer in a haunted house."
The back story of Bag of Bones is
satisfyingly gothic (at least I think so)
and very complex, but none of the
details were premeditated. The history
of TR-90 and the story of what
widowed writer Mike Noonan's wife
was really up to during the last summer
of her life arose spontaneously—all
those details were parts of the fossil, in
other words.
A strong enough situation
o „jedné ženě v pokoji" a v Holčičce je
„jedno děcko ztracené v lesích." Jak jsem
vám již řekl, napsal jsem romány
s naplánovanou fabulí, ale úspěchy knih,
jako např. Nespavost nebo Rose Madder,
nebyly nijak fascinující. Tyhle jsou (i
když to nechci přiznat) takové
nemotorné a snad až příliš se snaží být
románem. Jediný můj román
s kontrolovanou fabulí, který se mi líbí,
je Mrtvá zóna (upřímně řečeno - hodně
moc se mi líbí). Kniha, která vypadá, že
jsem její fabuli naplánoval - Pytel kostí je
vlastně taky situační: „ovdovělý
spisovatel ve strašidelném domě."
Pozadí příběhu v Pytli kostí navozuje tu
správnou atmosféru gotického románu
(aspoň myslím) a přitom je velmi
spletitý, ale žádný z detailů nebyl
dopředu určen. Minulost zapadákova
TR-90 v Maine a příběh o tom, co
manželka ovdovělého spisovatele Mikea
Noonana dělala během posledního léta
života, vznikly tak nějak samovolně jinými
slovy, všechny ty detaily byly
součástí fosilie.
Dostatečně silná situace vyvolává
46
renders the whole question of plot
moot, which is fine with me. The most
interesting situations can usually be
expressed as a What-if question:
celou řadu diskusí o zápletce, což m i
vlastně nevadí. Ty nejzajímavější situace
mohou být zpravidla vyjádřeny
otázkami typu Co kdyby:
What if vampires invaded a
small New England village? ('Salem's
Lot)
Co kdyby upíři podnikli nájezd na
malou vesničku v Nové Anglii? (Prokletí
Salemu)
What if a policeman in a remote
Nevada town went berserk and started
killing everyone in sight? (Desperation)
Co kdyby se v zapadlém
městečku v Nevadě zbláznil policajt a
začal všechny okolo vraždit? (Beznaděj)
What if a cleaning woman
suspected of a murder she got away
with (her husband) fell under suspicion
for a murder she did not commit (her
employer)? (Dolores Claiborne)
Co kdyby se uklízečka zbavila
podezření z vraždy svého manžela
(kterou spáchala) a stala se podezřelou
z vraždy jejího zaměstnavatele, kterou
nespáchala? (Dolores Claibornová)
What if a young mother
and her son became trapped in their
stalled car by a rabid dog? (Cujo)
Co když mladá matka a její syn
zůstanou uvězněni vzteklým psem
v porouchaném autě? (Cujo)
These were all situations
which occurred to me—while
showering, while driving, while taking
my daily walk—and which I eventually
turned into books. In no case were they
plotted, not even to the extent of a
single note jotted on a single piece of
scrap paper, although some of the
stories (Dolores Claiborne, for instance)
Všechny tyto situace mi vytanuly
na mysli při sprchování, řízení auta, na
procházce, a posléze jsem je přetvořil
v knihy. V žádném případě jsem
neplánoval jejich vývoj, dokonce jsem si
předem někam na útržek nezapsal ani tu
sebemenší poznámku. Přesto jsou
některé příběhy (např. Dolores
Claibornová) spletité stejně jako některé
47
are almost as complex as those you find
in murder mysteries. Please remember,
however, that there is a huge difference
between story and plot. Story is
honorable and trustworthy; plot is
shifty, and best kept under house arrest.
záhadné vraždy. Prosím vás,
zapamatujte si, že existuje veliký rozdíl
mezi příběhem a fabulí. Příběh je
úctyhodný a věrohodný; fabule je
zrádná, a bude nejlépe, když bude
držena v domácím vězení.
Each of the novels
summarized above was smoothed out
and detailed by the editorial process, of
course, but most of the elements existed
to begin with. " A movie should be there
in rough cut," the film editor Paul
Hirsch once told me. The same is true of
books. I think it's rare that incoherence
or dull storytelling can be solved by
something so minor as a second draft.
Každý z výše uvedených románů
byl samozřejmě vyhlazen a zpřesněn
redakčními úpravami, ale většina částí
už byla přítomna. „Film by měl mít
podobu střižné kopie," sdělil mi jednou
jeden slavný střihač filmů. To samé platí
o knížkách. Nestává se často, aby
nesrozumitelnost nebo chabé vyprávění
příběhu byly vyřešeny něčím tak malým,
jako je pouhé přepracování.
This isn't a textbook, and so there
aren't a lot of exercises, but I want to
offer you one now, in case you feel that
all this talk about situation replacing
plot is so much woolly-headed bullshit.
I am going to show you the location of a
fossil. Your job is to write five or six
pages of unplotted narration concerning
this fossil. Put another way, I want you
to dig for the bones and see what they
look like. I think you may be quite
Tahle kniha není učebnicí, proto
v ní není mnoho cvičení, ale teď vám
jedno nabídnu, to kdybyste snad cítili, že
tohle poučování o situaci nahrazující děj
je totálním nesmyslem. Teď vám ukážu,
kde můžete najít nějakou fosilii. N a vás
bude o ní napsat pět nebo šest stran, aniž
byste si dopředu naplánovali vývoj
příběhu. Jinými slovy, chci, abyste
vykopali kosti a koukli na jejich vzhled.
Myslím, že výsledkem budete krapet
48
surprised and delighted with the
results. Ready? Here we go. Everyone is
familiar with the basic details of the
following story; with small variations, it
seems to pop up in the Police Beat
section of metropolitan daily papers
every other week or so. A woman—call
her Jane—marries a man who is bright,
witty, and pulsing with sexual
magnetism. We'll call the guy Dick; it's
the world's most Freudian name.
Unfortunately, Dick has a dark side.
He's short-tempered, a control freak,
perhaps even (you'll find this out as he
speaks and acts) a paranoid. Jane tries
mightily to overlook Dick's faults and
make the marriage work (why she tries
so hard is something you will also find
out; she will come onstage and tell you).
They have a child, and for awhile things
seem better. Then, when the little girl is
three or so, the abuse and the jealous
tirades begin again. The abuse is verbal
at first, then physical. Dick is convinced
that Jane is sleeping with someone,
perhaps someone from her job. Is it
someone specific? I don't know and
překvapeni a spokojeni. Připraveni?
Držte si klobouky. Každému jsou známy
základní detaily následujícího příběhu,
protože každý druhý týden, nebo tak
nějak, vyskakují, s menšími obměnami,
v denních novinách pod titulkem Černá
kronika. Žena, dejme jí jméno Jane, se
vdá za chlápka, který je chytrý, vtipný a
je učiněný sexuální magnet. Tomuhle
týpkovi budeme říkat Dick; je to nejvíc
freudovské jméno na světě. Naneštěstí
má Dick svou temnou stránku. Rychle
vybuchne, je to despotický podivín,
neřkuli paranoik (poznáte to podle jeho
vyjadřování a chování). Jane se strašně
moc snaží přehlížet Dickovy chyby a
usiluje o fungující manželství (proč takto
činí, zjistíte taky později; objeví se na
scéně a řekne vám to sama). Mají spolu
dítě a na chvíli jim všechno klape. Pak,
když jsou dívence tři roky, začíná opět
doba týrání a žárlivých scén. Týrání je
nejprve verbální, pak fyzické. Dick je
přesvědčen, že Jane s někým spí, možná
s někým z práce. Je to někdo konkrétní?
Nevím a ani mě to nezajímá. Stejně vám
Dick možná sám řekne, koho má na
49
don't care. Eventually Dick may tell you
who he suspects. If he does, we'll both
know, won't we?
mysli. Pokud se tak stane, budeme oba
vědět, no ne?
At last poor Jane can't take it
anymore. She divorces the schmuck and
gets custody of their daughter, Little
Nell. Dick begins to stalk her. Jane
responds by getting a restraining order,
a document about as useful as a parasol
in a hurricane, as many abused women
will tell you. Finally, after an incident
which you will write in vivid and scary
detail—a public beating, perhaps—
Richard the Schmuck is arrested and
jailed. All of this is back story. H o w you
work it in—and how much of it you
work in—is up to you. In any case, it's
not the situation. What follows is the
situation.
Nakonec to už ubohá Jane
přestane zvládat. S tím blbém se rozvede
a získá dceru Little Nell do vlastní péče.
Dick jí začne sledovat. Jane na to reaguje
získáním soudního příkazu o tom, že se
Dick nesmí přiblížit na určitou
vzdálenost. Dokument stejně tak
užitečný jako slunečník ve vichřici, jak
by vám jistě mnoho týraných žen
potvrdilo. Nakonec, po příhodě, kterou
popíšete do nejděsivějšího a nejživějšího
detailu - možná výprask na veřejnosti je
Richard6
Blb zatčen a uvězněn. Tohle
všechno je jen úvod. Kolik z toho a
jakým způsobem to zapracujete do
samotného příběhu, je čistě na vás.
V žádném případě to není zápletka. Ta
bude teprve následovat.
One day shortly after Dick's
incarceration in the city jail, Jane picks
up Little Nell at the daycare center and
Jednou krátce po Dickově
uvěznění vyzvedne Jane Litlle Nell ze
školky a odveze ji ke kamarádce na
6
V americké angličtině se v právnických kruzích označují neznámé ä fiktivní osoby
jménem Richard nebo lohn (např. Richard Doe, Richard Miles, lohn Doe, lohn Q. Public, lohn
Q. Citizen...).
50
ferries her to a friend's house for a
birthday party. Jane then takes herself
home, looking forward to two or three
hours' unaccustomed peace and quiet.
Perhaps, she thinks, I'll take a nap. It's a
house she's going to, even though she's
a young working woman—the situation
sort of demands it. H o w she came by
this house and why she has the
afternoon off are things the story will
tell you and which will look neatly
plotted if you come up with good
reasons (perhaps the house belongs to
her parents; perhaps she's house-sitting;
perhaps another thing entirely).
narozeninovou oslavu. Jane pak jede
sama domů a těší se na dvě tři hoďky
klidu a míru. Třeba si myslí, že si na
chvíli zdřímne. Přestože je svobodnou
pracující matkou, vchází do rodinného
domu - tak si to žádá situace. Jak ten
dům získala a proč není v práci, jsou
věci, které nám odhalí samotný příběh, a
které budou vypadat důkladně
naplánované, pokud na světlo vytáhnete
rozumné důvody (možná, že dům patří
rodičům, možná ho jen někomu hlídá, a
možná je to něco zcela jiného).
Something pings at her,
just below the level of consciousness, as
she lets herself in, something that makes
her uneasy. She can't isolate it and tells
herself it's just nerves, a little fallout
from her five years of hell with Mr.
Congeniality. What else could it be?
Dick is under lock and key, after all.
Při vstupu do domu jí nějaká
divná vůně udeří do nosu, taková, která
jí znepokojí. Nemůže přesně určit proč, a
tak ji napadne, že jsou to jen nervy, malý
důsledek jejího pětiletého pobytu v pekle
s panem Dokonalým. Co jiného by to
bylo? Ještěže je Diek v lochu.
Before taking her nap, Jane
decides to have a cup of herbal tea and
watch the news. (Can you use that pot
of boiling water on the stove later on?
Předtím než si zdřímne, se Jane
rozhodne dát si bylinkový čaj a juknout
na zprávy. (Jste schopni později použít
kastrol plný vřelé vody? Uvidíme,
51
Perhaps, perhaps.) The lead item on
Action News at Three is a shocker: that
morning, three men escaped from the
city jail, killing a guard in the process.
Two of the three bad guys were
recaptured almost at once, but the third
is still at large. None of the prisoners are
identified by name (not in this
newscast, at least), but Jane, sitting in
her empty house (which you will now
have plausibly explained), knows
beyond a shadow of a doubt that one of
them was Dick. She knows because she
has finally identified that ping of unease
she felt in the foyer. It was the smell,
faint and fading, of Vitalis hair-tonic.
Dick's hair-tonic. Jane sits in her chair,
her muscles lax with fright, unable to
get up. A n d as she hears Dick's footfalls
begin to descend the stairs, she thinks:
Only Dick would make sure he had
hair-tonic, even in jail. She must get up,
must run, but she can't move . . .
uvidíme). Hlavní událost zpráv jí vyrazí
dech: ráno při útěku tři vězni zabili
bachaře. Dva z nich byli ihned zadrženi,
ale po třetím se slehla zem. Nikdo
z vězňů nebyl identifikován (aspoň ne
v této televizní relaci), ale Jane sedící
v prázdném domě (jehož původ budete
mít už v této chvíli věrohodně vysvětlen)
nejisté tuší, že jeden z nich byl Dick. Ví
to, protože už konečně může pojmenovat
to, co jí předtím u dveří praštilo do nosu.
Byla to mdlá a skomírající vůně vlasové
vody. Dickovy vlasové vody. A tak Jane
sedí v křesle s tak strachem ochablými
svaly, že nemůže ani vstát. A když slyší
stále sílící zvuk Dickových kroků na
schodišti, napadne ji: Jen Dick by nikdy
nezapomněl vlasovou vodu, dokonce ani
ve vězení. Musí vstát, musí zdrhnout, ale
nemůže se ani pohnout...
52
5. The analysis of the translation
This part of the thesis will focus on the analysis of the practical part.
Furthermore the used methods of translation will be dealt with and the
comparison of the translation with another one will be executed. By virtue of
limited number of pages, the theoretical part focuses only on the most
important phenomena. The thorough and more detailed analysis probably
would have been a matter of diploma thesis.
5.1. Lexical equivalency
"Werner Koller pointed out that the principle that the
translator should produce the same effect on his own readers as
the SL author produced on the original readers is becoming
generally superordinate, both in translation theory and practice, to
the principles of primacy of form and primacy of content" (qtd. in
Newmark 1981: 132).
In simple terms, if a specific linguistic unit has its parallel unit of the
same function or meaning in the different language to which the unit is
translated, then these units can be recognized as equivalent.
5.1.1. Absolute equivalency
In her research Knittlova distinguishes three types of equivalency "absolute
equivalency, partial equivalency and zero equivalency" (2000: 33). In
addition, she further comments that "absolute equivalency covers those
lexemes that stand in the centre of vocabulary, for instance names of body parts
(eye, hand...), animals, time data and abstracts that are directly related to
53
human beings." (2000: 33-34). Such lexemes usually have a direct equivalent in
the target language, e.g. Tuesday - úterý.
As is visible in the following example, both, the author of this paper and
Pekárková, translated the mentioned dates directly, however Pekárková
translated 'Fourth of July' as 'Čtvrtého července' with capitalized 'Č' by which she
probably desired to emphasize that this date is significant for American culture.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
I used to tell
interviewers that I wrote
every day except for
Christmas, the Fourth of
July, and my birthday.
Říkával jsem novinářům,
že píšu každý den
kromě Vánoc, 4. července
a svých narozenin.
Kdysi jsem říkával
novinářům, že píšu
každý den s výjimkou
Vánoc, Čtvrtého července a
svých narozenin.
5.1.2. Partial equivalency
Since there are not many absolute equivalents among languages, we
have to use partial equivalence which is further subdivided by Knittlova into
"formal, denotative, connotative and pragmatic" (2000: 35). The division will be
discussed on the following pages.
5.1.2.1. Formal differences
I. Multiword vs. one-word expressions
It is a common knowledge that English language belongs to analytic
languages - it means that more words have to be employed when
communicating. On the contrary, the Czech language is a synthetic one and is
realized by using suffixes and inflections. It follows that some English
54
multiword expressions can be translated to Czech as one-word expression.
(Knittlova 2000: 36)
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
who profess themselves
to be mystified by his
success are either missing
the point because it's so
big and obvious
kteří zároveň vyjadřují
údiv nad Grishamovým
úspěchem, buďto vůbec
nechápou podstatu věci,
protože je příliš velká a
srozumitelná
kteří prohlašují, že je jim
jeho úspěch záhadou,
buď nechápou, oč jde,
právě proto, že je to tak
jasné
In the above-mentioned example both the translators have selected to
translate the phrase 'missing the point' as 'nechápou'. Other choice could have
been 'nepochopili', but the present progressive tense forbids such option.
ÍÍ. Explicitness - Implicitness
Having mentioned that English language is analytic and therefore more
words are needed for communication, the question of explicitness and
implicitness arises. Knittlova argues that English language, being analytic, is
also more explicit than the Czech language (2000: 38) and the below-mentioned
instance proofs Knittlova's statement. The word 'laundry room' can be translated
as 'prádelna', however more common expression for laundry room in English is
'laundry' which could be considered as absolute equivalence to the word
'prádelna'.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
I wrote my first První dva Já jsem napsal své
55
two published novels, uveřejněné romány, první dva publikované
Carrie and Salem's Lot, Carrie a Prokletí Salemu, romány, Carrie a
in the laundry room of a jsem napsal v prádelně Prokletí Salemu v
doublewide trailer našeho obytného prádelně maringotky
přívěsu
5.1.2.2. Differences in denotation
Disparities in denotation arise from differences between languages,
particularly from various naming approaches in both languages, from
dissimilar abstraction level, from taking different attitude to reality and from
emphasizing different attributes. (Knittlova 2008: 41). For those reasons, the
expression has to be sometimes substituted by hyponym, in case the translated
word in the target language has more semantic units than its similitude. This
phenomenon is named specification.
King's translation Kunc's translation Pekárková's translation
It's a house she's
going to, even though
she's a young working
woman
Přestože je
svobodnou pracující
matkou, vchází do
rodinného domu
Jede do domu, ne
do bytu, přestože je to
mladá pracující žena
In this excerpt the translators differ in the translation of the original verb
'going to'. Pekárková used 'jede do domu' suggesting that the agent of the action
is using a conveyance vehicle. On the contrary, the expression was translated in
the middle column as 'vchází' which means that the agent is already entering
the house. This option was chosen by the author of this paper on the basis of the
context surrounding this event.
56
The opposite phenomenon - generalization - appears when the word in
the target language has less semantic units than its equivalent; the substitution
is realized by hyperonym.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
...some of it was
undoubtedly jet lag, but
a lot of it was that airline
cocktail napkin.
... částečně kvůli
časovému posunu, ale
hlavně kvůli tomu
ubrousku.
... zčásti zaručeně
jetlagem, ale z největší
části tím ubrouskem od
koktejlu.
This example shows such generalization. The middle column contains
the word 'ubrousek' as the equivalent to original 'cocktail napkin' whereas
Pekárková translated this noun phrase as 'ubrousek od koktejlu'. It is thought that
the proper translation is 'koktejlový ubrousek', however the author of this paper
did not consider such specification essential, not to mention his conviction that
not many readers know the physical difference between ordinary napkin and
cocktail napkin.
5.1.2.3. Differences in connotation
According to Vogel, the connotative meaning of the lexemes depends on
"the personal or emotional associations which are aroused by words; the realworld
experience associated with them. Connotations are determined
individually, historically, culturally and socially" (2007: 9). Thus the choice of
lexemes is highly individual and purely depends on their producer, moreover
the choice is subjective. Also it seems that the field of translation is not an
exception which can be grounded by Levy's statement:
57
"The creative mission of translators is the greatest when
the broadest options are present...the discovery and option
begins when translators have more stylistic options at their
disposal and when they have to choose among them according to
the needs of a context: that is where the craft ends and the art
begins" (1983: 78).
I. Expressive connotation
Diminutive suffix in Czech language does not have to always express
emotional attitude, but it also indicates smaller objects, e.g. muffins - vdolečky, or
they are used for persiflage: handsome - hezounek. Additionally, diminutives can
be employed for comparison, f.i. tiny little kid - malilinkatý prcek in which the
word 'prcek' already suggests that the person is not very tall (Knittlová 2000: 55
-60).
Both the translators have chosen to use diminutive in the following
specimen. It was done so because speakers of the Czech language tend to use
diminutives when mentioning their pets. Another reason for using the
diminutive is that the pig Misery plays a key role in the story told by Stephen
King - the pig is also a victim (as well as the main character) and is described in
such a way that there is no other option than diminutive. However, Kunc
translated the formerly mentioned word 'pig' as 'čuník' which strengthens
emotional attitude and it proofs the statement that translating is very subjective.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
She kept some
livestock in the barn,
including her pet pig,
Ve stodole
chovala dobytek, včetně
svého mazlíčka, prasátka
V chlévě měla
hospodářská zvířata
včetně svého
58
Misery. The pig was Misery. Čuník byl milovaného prasátka
named pojmenován Misery. To prasátko bylo
pojmenované
Another category of expressive words are expletives (Knittlova 2000: 61)
which commonly serve for expressing a certain level of negative feelings. On
the other hand, in some cases, the expletives could function as positive
evaluators, f.e. "It was a fuc*ing good gamel"
In an utterance, the expletives are usually situated before the word which
is to be intensified (usually substantive or adjective) and thus we can place
them into the category premodifiers, e.g. god*am homework.
King's translation Kunc's translation Pekárková's translation
... and my
birthday (at my age you
try to ignore your
goddam birthday
anyway).
... i narozenin
(v mým věku se stejně
snažíte tenhle zatracený
den ignorovat).
...narozenin (v
mém věku se beztak
snažíte na narozeniny
zapomenout).
In the excerpt above, King used the word 'goddam' in order to express his
negative feeling about his birthday, probably because he is already middle-aged
and feels that his death is closer than it was when he was younger. The author
of this analysis translated that word as 'zatracený', but Pekárková completely
omitted this adjective for unknown reasons.
The following specimen shows a different kind of expressivity addressing.
In his book On writing, Kings very often uses addressing of the
59
readers. Such phenomenon is very important, because the book contains
numerous advices for the beginning writers and King probably wanted to get
closer to its readers. It is considered that the following addressing in the
example is the allusion to the Bible and the fact that both the translators have
translated the addressing in the same way is the evidence of such statement.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
Also, brothers and
sisters, it doesn't work.
A navíc, bratři a
sestry, takhle to
nefunguje...
A krom toho,
bratři a sestry, to
nefunguje.
5.1.2.4. Pragmatic differences
I. Explanation and omission
People should bear in mind that every culture is different and that they
have very little in common, even though they are situated next to each other (f.i.
the Czech Republic and Slovakia). Consequently, some expressions in the
original text have to be translated with the help of an explanation. In these
cases, translators have to think of the readers and make judgments whether the
readers would properly understand the translation. For instance, if the brand
Marks & Spencer is taken into account, it should be decided whether the reader
would know that Marks & Spencer is actually a supermarket. This problem can
be solved by explaining what it is, e.g. 'obchodak Marks & Spencer'.
On the contrary, some information can be omitted when insignificant or
redundant for the readers of the translation, for instance when a name of
someone appears and such information is rather unimportant for the context
and, in addition, such name would be rather unknown for the targeted readers
(Knittlova 2000: 81). The below-present example contains both, explanation and
60
omission. The latter mentioned was used when King makes reference to The
New Yorker. The author of this thesis explains that The new Yorker are
newspapers, but Pekárková did not. It is questionable whether further
explanation was needed since King carries on by mentioning the word
'interviewer' which suggests that The The New Yorker is a type of media.
In contrast, the name of the interviewer was left out in the middle
column, because it was considered redundant for the reader, but Pekárková
names it. Again, it seems that both the occurrences might be possible, because
Pekárková probably wanted to keep King's style of writing that includes many
details and explanatory notes put into the brackets.
King's translation Kunc's translation Pekárková's translation
When, during the
course of an interview
for The New Yorker, I told
the interviewer {Mark
Singer)
Během nahrávání
rozhovoru pro noviny
The New Yorker jsem
reportérovi sdělil,
Když jsem během
rozhovoru pro New
Yorker řekl novináři
{Marku Singerovi),
5.1.2.5. Analogy
The most common method for translating of culturally different words
(such as units of measurements) is usually a substitution by analogy (Knittlova
2000:82).
In the specimen, King used the word 'acre' which functions in the text as
a hyperbole. According to Buchtelova "the measurement 'akr' is used in
English speaking countries" (1991), therefore it was considered that Czech
readers would deserve a substitution of the unit measurement for one which
61
they would have been acquainted with and the hyperbole would have been
preserved at the same time, for those reasons author of this thesis has chosen to
substitute the above-mentioned word by another unit of measure 'hektar'.
King's translation Kunc's translation Pekárková's translation
... it featured
about an acre of
cherrywood working
surface
...například se
honosil asi hektarem
pracovní desky
z třešňového dřeva.
...už proto, že na
něm byl asi tak akr
třešňového dřeva,
vyhrazený pro práci.
The analogy can be also employed when translating fixed phrases. For
the sake of fluent and easy-to-read text, the translators should do their best in
order to avoid machine translation, e.g. the phrase 'I do not give two monkeys'
should not be translated as 'Nedám dvě opice', but rather as 'Je mi to u pr*ele'.
The similar problematic are present in the King's translation, for example
when he wants to teach the readers how to write a story without having any
frame in advance, he delivers a short introduction and before getting to the key
point, he says: "Ready? Here we go." Such sentence enables the translator to play
with the language and it provides several options; the author of this paper
translated the direct speech as "Připraveni? Držte si klobouky," because it seems
to him that the phrase 'Držte si klobouky' is at least as dynamic as its partial
equivalent 'Here we go'. But obviously, it strongly depends on the context. Other
possibilities could be 'Začínáme', or 'Jdem(e) na to'.
5.1.3. Zero equivalents
62
Zero equivalency accrues when there is not an equivalent in the targeted
language to which the original text is being translated. In such cases, the
solutions to this phenomenon are:
adaptation (Buscephalus - Bucefalus)
caique (North Carolina - Severní Karolína)
adoption (software)
omission (jar of her walking - její krok).
By using these options, translators actually create partial equivalent.
(Knittlová 2000: 85).
63
5.2. Grammatical equivalency
It is commonly known fact that two different languages have different
linguistic systems and if it is considered that Czech language belongs to the
West Slavonic languages, while English language is a member of West
Germanic group, it follows that such differences in system will be cardinal.
5.2.1. Definite and indefinite articles
One of the problematic aspects, when translating from the Czech
language to the English language, are articles. According to Knittlova, there is a
possibility to substitute such grammatical phenomenon by lexical means.
However, the substitution might change the stress of the meaning (2000: 92), for
example, Zavfi to okno could be understood by Czech addressee as an
imperative that bears a certain annoyance of the addresser. But if it's English
equivalent Close the window is pronounced, then the receiver will probably not
feel any kind of annoyance being present in the addresser's utterance. Indeed, it
strongly depends on the context.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
... most of us do our best
in a place of our own.
Většina z nás totiž pro
psaní potřebuje nějaké to
své místo,
...většina z nás udělá ty
nejlepší věci ve svém
domě.
The excerpt shows that Kunc have tried to translate the indefinite article
'a' as accurately as possible, therefore he has chosen the closest equivalent
'nějaké'. On the contrary, Pekárková substituted the noun phrase 'a place of our
own' as 've svém domě'. Such translation fundamentally changes the meaning of
64
the original text, because it is more specific and therefore considerably distorts
the meaning.
5.2.2. Verbal aspects; plural vs. singular personal pronoun you
The Czech language, unlike English, distinguishes, apart from other
things, verbs according to the verbal aspects. These are grammatical categories
that affect the relationship of the verbs to the lapse of time. In addition, the
Czech language recognizes two aspects - perfect and imperfect. The perfect
aspect means that the action is already finished, e.g. 'zazpíval, zazpívám'. On the
contrary, the imperfective verbal aspect reflects not yet finished action, for
instance 'díval jsem se, dívám se, budu se dívať.
In English we differentiate progressive and simple past / present / future
tenses. This division seems to be very similar, yet not the same.
The following excerpt contains the word 'unplotted' in the left column. It
is quite difficult to categorize this unit, but it is suggested that the word is the
adjective that was created by derivation of the verb 'plot' (by negative prefix unand
-ed suffix); the Czech equivalent to the word 'unplotted' could be 'předem
nepřipravený děj' and therefore the precise translation of the excerpt is 'Vaším
úkolem je napsat pět až šest stran předem nepřipraveného vyprávění o této fosíliť.
According to the translation in the right column, it seems that Pekárková
misunderstood and translated the excerpt rather mechanically because her
translation does express different meaning - a story that does not possess a plot
at all.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
Your job is to write five
or six pages of unplotted
Na vás bude o ní napsat
pět nebo šest stran, aniž
Vaším úkolem bude o
téhle fosilii napsat pět
65
narration concerning this byste si dopředu nebo šest stránek příběhu
fossil. naplánovali děj příběhu. bez zápletky.
It is sometimes very difficult to decide whether to translate the personal
pronoun 'you' as 'ty' or 'vy'. The Czech language uses the former mentioned
form when speaking very formally to someone who the addresser does not
know, or when the person is older, or on the socially higher level. It should be
not forgotten that in his book On writing, Stephen King uses a mixture of formal
and informal language. Some passages are very formally written, however
others contain expletives and colloquial expressions. For the means of
maintaining his style in translation, both authors have decided to use the polite
form of addressing 'vy'.
5.2.3. Grammatical tenses
Ii is commonly known fact that the English language recognizes more
grammatical tenses than the Czech language, therefore it should be somehow
adjusted when translating into the Czech language, e.g. by using verbal aspects
or adverbials of time. But, as it is observable in the following example, there is
sometimes no need for any adjustment, because the problem can be solved by
simplification — since the chronological order is not significant in this case, the
verbal phrase 'had located' can be translated as 'objevil' or 'nalezl' and the verb
'knew' as 'věděl'. However, the precise translation probably is 'Poté, co jsem nalezl
fosilii, věděl jsem, ze zbytek bude pouze opatrné vykopávání'.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
I had located the fossil;
the rest, I knew, would
Objevil jsem fosilii a věděl
jsem, že zbytek bude
Nalezl jsem svou fosilii a
teď už mi stačí ji opatrně
66
consist of careful pouze opatrné vykopat.
excavation. vykopávání.
67
5.3. Coherence and cohesion
It could be pronounced that the terms cohesion and coherence are
dependent on each other, or rather, that coherence is dependent on cohesion.
The best definition for cohesion was stated by Halliday and Hassan who spent
a great deal of time by studying these elements "cohesion occurs where the
interpretation of some element in the discourse is dependent on that of another.
The one presupposes the other, in the sense that it cannot be effectively
decoded except by recourse to it" (1976: 4). They further continue by
categorizing of co-referential forms to "reference, repetition, substitution,
ellipsis, conjunction, and lexical cohesion" (Halliday and Hasan 1976: 4).
Even for translating, the cohesion and coherence are very crucial
elements, because translators should be good in analyzing and understanding
the text they are translating and being acknowledged with the devices that
constitute the cohesion and coherence is a great help.
5.3.1. Reference
According to the position in the text, reference can be divided into two
main types - anaphoric and cataphoric. Anaphoric reference refers back in the
text and it follows that cataphoric reference refers forward in the text
(Dontcheva Navrátilová 2005: 32).
Typical for Stephen King's style are explanatory notes put in the brackets
and placed directly in the text. This phenomenon sometimes disturbs the text
and readers are forced to come back in the text in order to establish
comprehension.
In the below-mentioned example, King discusses Grisham's book The
Firm and his style of writing, but in the middle of the excerpt King places one of
68
his notes which is followed by the previous and not yet finished topic. When
coming back to the topic, King uses anaphoric reference 'he' that refers back to
Grisham. However, both the translators were probably afraid that reader would
get lost in the text and therefore the reference was substituted for the name of
the person that King was writing about.
King's original
Although I don't know
for sure, I'd bet my dog
and lot that John
Grisham never worked
for the mob. A l l of that is
total fabrication (and
total fabrication is the
fiction-writer's purest
delight). He was once a
young lawyer, though,
and he has clearly
forgotten none of the
struggle.
Kunc's translation
Přestože to nevím jistě,
vsadil bych vše, i svou
kreditní kartu, že John
Grisham nikdy nedělal
pro žádnou zločinnou
partu. Celý příběh je
absolutní výmysl (a
absolutní výmysl je pro
spisovatele fikce tou
nejryzejší slastí). Grisham
býval právníkem a zhola
nic z této branže
nezapomněl.
Pekárková's translation
Přestože si tím nejsem
docela jistý, vsadil bych
svého psa a parkoviště,
že John Grisham pro
mafii nikdy nepracoval.
Tohle všechno je
naprostý výmysl (a
naprostý výmysl je to,
čeho si pisatel beletrie
užívá ze všeho nejvíc).
Kdysi ale Grisham byl
mladým právníkem a
dobře se na tu bitvu
pamatuje.
5.3.2. Substitution
Another cohesive device is substitution. It is "the replacement of one
language item by another; it is a grammatical relation resulting in a change of
69
wording rather than in a change of meaning ... it maybe nominal (one, the same),
verbal (do, do so), or clausal (so, not)" (Dontcheva-Navratilova 2005: 36).
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
The back story of Bag of
Bones is satisfyingly
gothic (at least I think so)
Pozadí příběhu v Pytli
kostí navozuje tu
správnou atmosféru
gotického románu
(aspoň myslím)
Příběh, který za Pytlem
kostí je, je příjemně
gotický (aspoň si to
myslím)
The original text in the left column of the example above contains the
word 'so' that is a substitution for the clause 'The back story is satisfyingly gothic'.
This substitution was omitted by Kunc, because he does not consider the use of
substitution significant, therefore the original 'at least I think so' was translated
as 'aspoň myslím', contrarily, Pekárková kept the translation very accurately as
'aspoň si to myslím'. It is questionable whether translating the substitution was
not redundant, but generally, it is thought that both ways are possible.
5.3.3. Conjunction
Stephen King's style of writing does not contain many complex
sentences. The reason for such factor is that he probably wants to achieve
certain dynamism in his works. He is very well-known for writing horrors and
it would seem oddly if he used long complex sentences in gripping plots that
are typical for the genre.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
It's a house she's going Přestože je svobodnou Jede do domu, ne do
70
to, even though she's a
young working woman
pracující matkou, vchází
do rodinného domu
bytu, přestože je to mladá
pracující žena
In the excerpt above, King used a cleft sentence probably wanting to
emphasize that the character is in a possession of a house, even though she is a
young working woman. However, as it is seen in Pekárková's translation, the
attempt to keep the structure of the cleft sentence results in improper
grammatical structure - the Czech citizens for whom the Czech language is a
mother tongue would probably never build up such sentence.
The conjunction 'even though' was translated by the translators in the
same way as 'přestože', because it is probably the most suitable Czech equivalent
in this case; the conjunction 'even though' in other texts might be translated as
'třebaže, i kdyby, zatím (avšak)', but the context in the excerpt does not offer such
possibilities.
5.3.4. Ellipses
It seems that there are not any problems with translating structures that
contain ellipses. They might be maintained (the middle column), or substituted
for reference (the right column). Thus, it is thought that both possibilities are
possible, however, even though the Czech word order is fairly free, some rules
should be kept. The sentence in the right column 'zápletka je podlá a ze všeho
nejlepší je na ni uvalit domácí vezení,' should have the object placed after the
predicate, so better translation probably is 'zápletka je podlá a ze všeho nejlepší je
uvalit na ni domácí vezení.'
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
plot is shifty, and best fabule je zrádná, a bude zápletka je podlá a ze
71
kept under house arrest. nejlépe, když bude všeho nejlepší je na ni
držena v domácím uvalit domácí vězení.
vězení.
5.3.5. Discourse markers
From the following quotation, it can be considered that discourse
markers are connectors that are part of the cohesion devices.
"Discourse markers (these are words like 'however',
'although', 'nevertheless') are referred to more commonly as 'linking
words' and 'linking phrases', or 'sentence connectors'. They may
be described as the 'glue' that binds together a piece of writing,
making the different parts of the text 'stick together'. They are
used less frequently in speech, unless the speech is very formal"
(Sharpling 2008).
The following instance contains one of these discourse markers. It is the
adverb 'however' which could be translated into the Czech language as 'ač, ale,
avšak, bohužel, jakkoli, leč, nicméně, však', consequently, it follows that the
translator has a various choices how to grasp the translation of the adverb, but
he/she has to be aware of possible mistakes if the improper (according to the
context) choice is selected as can be seen in the right column in which
Pekárková chose to translate the word 'however' as 'ale'. If we look at the
meaning of the sentence where she made the mistake, we learn that the original
text is not in compliance with her translation, because King probably wanted to
emphasize that the outcome of his way of writing is very often surprising, but
Pekárková translated the last sentence that the author of the original would
have never come up with any outcome.
72
King's original
I often have an idea of
what the outcome may
be, but I have never
demanded of a set of
characters that they do
things my way. In some
instances, the outcome is
what I visualized. In
most, however, it's
something I never
expected.
Kunc's translation
Často mívám představu,
jak by to mohlo
dopadnout, ale nikdy
jsem po postavách
nechtěl, aby se chovaly
podle mého.
V některých případech
to dopadne podle mých
představ. Nicméně,
většinou to dopadne
tak, jak bych si nikdy
ani nepomyslel.
Pekárková's translation
Často mám představu o
tom, jak by to mohlo
dopadnout, ale nikdy
jsem nevyžadoval po
postavách, aby dělaly
věci tak, jak to po nich
chci já. V některých
případech to dopadne
tak, jak jsem si
představoval. Většinou
to ale dopadne tak, že by
mě to nikdy nenapadlo.
5.3.6. Politeness markers
One category of politeness markers are hedges. They are usually
subjective and express the attitude or opinion of addressers. Moreover hedges
diminish the utterances.
The following two examples contain hedges that express author's
subjective statement. The first one 'well' was translated in both translations in
the same way - they indicate the change of the previous statement. The
translations in the second example again fulfill the function of the original text.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
The actual story did not
as then exist {well, it did,
Samotný příběh v té
době ještě neexistoval
Příběh jako takový v té
době neexistoval {tedy
73
but as a relic buried (vlastne existoval, jako
pohřbená relikvie
ano, existoval, ale jen
jako poklad, dosud
zakopaný v zemi,
Here we'd fade
out, I thought, and return
to Annie's remote
Colorado retreat six or
eight months later for
the surprise ending.
Tady bychom se
vytratili, myslel jsem si, a
o šest nebo osm měsíců
později bychom se
vrátili na Annin zapadlý
ranč pro překvapivý
konec.
Tady se odmlčíme, říkal
jsem si, a vrátíme se na
coloradskou samotu za
Annie o nějakých šest
nebo osm měsíců
později - pro nečekané
zakončení.
74
5.4. Differences in translation
The previous chapters of this thesis have already focused on some
differences between Pekárková's translation and the translation of the author of
this paper. However, some differences have not been discussed yet because
they were not suitable to be put under the previous subchapters. Thus, this
chapter covers further various differences, mostly of minor significance.
5.4.1. The translation of proper names and institutional and
cultural terms
Newmark argues that person's names should not be translated, "unless
they already have a proper translation and the name is used as a metaphor"
(1981: 70). However, Ustav pro jazyk český considers the derivation of masculine
family names by feminine suffix to be constitutional in order to avoid
ambiguous expressions.7
For those reasons both, the author of this thesis and
Iva Pekárková, left the names untranslated, but added Czech feminine suffix in
order to avoid confusion.
5.4.2. The translation of titles
Newmark comments on translation of titles that they should be
translated (1981: 148), but it is thought that, for example, the titles of the books
that have not been translated to the targeted language yet, should be left in their
original appearance, e.g. Running man which is one of the King's novels
mentioned in this paper.
7
http://prirucka.u)c.cas.cz/?id=700&dotaz=p%C5%99echylov%C37oAln%C3%AD#nadpisl
75
5.4.3. So-called untranslatable things
King's choice of lexemes and their subsequent combination sometimes
make the translation into the Czech language almost impossible, e.g. the
following excerpt, particularly the last clause 'or something broadcast on high-band
shortwave during a period of severe sunspot activity' does make a clear sense, but if
translated accurately into the Czech as Pekárková did, the translation seems
rather odd to Czech readers. Hence, the author of this bachelor thesis decided
to substitute it for another simile of the same function because it is considered
that such substitution does not alter the meaning of the text and thus, it should
be not treated as failure.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
... odd foreign feel, like a
dispatch from the
Romanian Department of
Public Affairs, or
something broadcast on
high-band shortwave
during a period of severe
sunspot activity.
...pak se příběh stává
cizím a začne
připomínat něco jako
dopis rumunského
Ministerstva veřejných
služeb, nebo devíti
hodinový projev Fidela
Castra.
...začne příběh nabývat
podivného cizího
nádechu, jako prípis z
rumunského ministerstva
veřejných vécí či čehosi
vysílaného na velmi
krátkých vlnách v období
zvýšené sluneční činnosti.
Another, rather insignificant, problem connected with the above excerpt
is that Pekárková translated the Romanian Department of Public Affairs as
'rumunské ministerstvo verejných vécť which is properly translated, but the
problem is that Romania has not established such Department yet and it is not
known whether it is going to do so. Thus, Kunc decided to translate the
76
department of public affairs as 'ministerstvo veřejných služeb' since he is
convinced that the title is the closest to King's original and such department is
established in Romania.
5.4.4. Cardboard characters
The electronic dictionary Lingea provides several equivalents to the noun
phrase 'cardboard character', it is 'neskutečná postava, neživotná postava, or papírová
postava'. Kunc chose to use 'neživotná postava' even though this term is used
rather for films or theater plays. He is convinced that 'papírová postava' would
not be so clear to readers and the noun phrase 'neskutečná postava' could lead to
reader's confusion. Pekarkova's translation is, according to the author's
opinion, misleading, because there is a chance that some readers might
understand this expression literally and not in the metaphorical meaning.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
The result is a
book which is—cardboard
characters or no, we could
argue about that
Výsledkem je
kniha, která (ať už má
nebo nemá neživotné
postavy, o tom bychom
mohli diskutovat)
Výsledkem je
kniha, která je - ať už má
postavy vystřižené z
papundeklu, nebo ne, o
tom bychom se mohli
dlouho bavit
5.4.5. Tootsie Pop
In the example, King uses a simile when writing about a question that he
is frequently asked to answer. The noun phrase Tootsie Pop is probably a brand
of a lollipop and we learn that this lollipop contains a chewing gum in the
middle such as Cuppa Chups lollipops that are well-known in Czech Republic.
77
For those reasons there was not any need to substitute the whole simile as did
Pekárková. However her translation does fulfill the same function as the
original, it seems rather strange. Moreover, there is doubt whether Czech
citizens would say 'kukuřičné lupínky' instead of 'cornflakes', because the latter
mentioned borrowed word is already successfully established in the Czech
lexicon.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
Wrapped within it, like
the chewy stuff in the
center of a Tootsie Pop
Uvnitř je, jako žvýkačka
v Chuppa Chups,
uvězněná představa,
Ve společném balíčku s
ní, tak jako hračka v
kukuřičných lupínkách,
5.4.6. Deus ex machine
According to Buchtelova's electronic dictionary, the expression deus ex
machine was originally a character of God that was roped down by mechanical
device in order to solve the plot. Nowadays it is used rather figuratively - it is
someone, or something, who solves an embroilment or a complicated situation
(1991).
Despite of Pekárková's proper translation, it is not known whether all
readers of her translation would have known this expression. So, it is a question
whether Kunc superfluously simplified the expression or whether Pekárková
superfluously made the text more difficult.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
...and the deus ex
machine clanks pretty
steadily in the last fifty
... a na posledních
stránkách se vše vyřeší
tak nějak samo,...
...a deus ex machina na
posledních padesáti
stránkách cvaká skoro v
78
pages, jednom kuse...
5.4.7. The pun
The following example proofs the statement that King is a master of
playing with the language. On the other hand, the pun should not be translated
directly and accurately as Pekárková did, because it sounds odd to the Czech
ears. For that reason, Kunc decided to substitute it and to maintain the rhyme.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
I'd bet my dog and lot
that John Grisham never
worked for the mob.
vsadil bych vše, i svou
kreditní kartu, že John
Grisham nikdy nedělal
pro žádnou zločinnou
partu.
vsadil bych svého psa a
parkoviště, že John
Grisham pro mafii nikdy
nepracoval.
5.4.8. The style
For a vast number of people, Stephen King is a tremendous writer who is
able to switch very frequently between the styles in one single book. On writing:
A memoir of the craft is not an exception because some chapters, particularly
when King gives lectures on how to write, are written in a rather formal style.
On the contrary, when he provides examples (usually short stories) he has
recourse to use informal style; it is probably for the reason of gaining dynamism
in his writing.
Kunc has decided to attempt to follow such changes and for those
reasons he uses informal language in the excerpts that offer such switch
between the styles. This happens mainly in the last third of the analyzed
translation. Pekárková does so as well, but only in those places in which using
the formal language would have been a mistake.
79
The following table of specimens serves only as the example and it is not
considered important to endow it with any comments because the style of the
authors is natural.
King's original Kunc's translation Pekárková's translation
Can you use that pot of
boiling water on the
stove later on? Perhaps,
perhaps.
Jste schopni později
použít kastrol plný vřelé
vody? Uvidíme, uvidíme.
Můžete později nějak
použít konvici plnou
vařící vody, která stojí
na plotně? Možná, možná.
Suspenseful, involving,
and paced at breakneck
speed,
... strhující a tak
dynamická, ze vás vyzuje
z tenisek,
...plná napětí, která vás
vcucne do sebe,
...no one likes to root for
a guy over the course of
three hundred pages
only to discover that
between chapters sixteen
and seventeen the pig ate
him
...by nebavilo fandit tři
sta stran maníkovi,
kterého mezi šestnáctou
a sedmnáctou kapitolou
sežere prase
... nikdo si nechce po
celých tři sta stránek
dělat starosti o nějakého
chlápka jen proto, aby
zjistil, že ho mezi
kapitolou 16 a 17 sežralo
prase
Before taking her nap,
Jane decides to have a
cup of herbal tea and
watch the news.
Před tím než si zdřímne,
se Jane rozhodne dát si
bylinkový čaj a juknout
na zprávy.
Než si zdřímne, dá si
Jane šálek bylinkového
čaje a dívá se na zprávy.
80
6. Conclusion
6.1. Stephen King
Having read King's book On writing: A memoir of the craft which is mostly
autobiographical, the author of this thesis realized that well-known writers are
just ordinary people with ordinary problems, who were born with a gift to see
stories and everyday experiences from different angles and that is the only
thing that differentiates them from the rest of us. King himself had several
problems with drug and alcohol addiction and fortunately, he managed to get
rid of these habits that would have eventually killed him and to continue
writing in his polished style full of footnotes, digressions, details and absorbing
stories. Furthermore, King's decision to share his writing 'know-how' is very
commendable and it is thought that many writing enthusiasts will find valuable
information in the book.
As far as translation of King's works is concerned, it can be pronounced
that it is not an easy job. Even though King usually uses short meaningful nonabstract
words, it is their combination that makes the translation very difficult,
but it is not denied that translating his works is highly amusing and
challenging, in the end, it is the challenge that helps people to make progress in
their lives.
6.2. Iva Pekárková
As stated in the chapter Introduction, Pekárková received for her
translation of the book On writing: A memoir of the craft the anti-award Skřipec
for the worst translation of the year 2002. In the review of her translation, Viktor
81
Janiš (translator and redactor) did not hesitate to use rather rude expressions
that stand outside ethics, for instance "The Czech translation is a criminal
deterioration of King's efforts to provide writers with valuable advices... Iva
Pekárková does not know the titles of books because she prefers to invent
them...It seems that grammatical terminology is a Hebrew to Iva Pekárková"
ganiš 2003: 28).
Even though Pekárková's translation of the book On writing might not be
of a good quality, the author of this thesis is convinced that judgments such as
Janiš's one made upon anyone are inexcusable. Iva Pekárková moved to New
York in 1983 where she lived for fourteen years.8
It follows that she might have
forgotten the appropriate usage of Czech language. On the contrary, it is
questionable whether she should take heart to translate into Czech language if
she does not know it properly.
6.3. Translating
The author of this thesis was always convinced that the proper
knowledge of languages is enough for translating, but he realized that if
someone wants to be a first-class translator, he/she has to work hard to achieve
it. Not only is the knowledge of cultures essential but also the general
knowledge is necessary in order to avoid misunderstanding.
The author has also found out that translations seriously distort original
texts which for him was a reality shock. If we take Pekárková's translation of
the book On writing as the example, we have to find out that thanks to one
8
http://cs.wikipedia.org/wiki/Iva_Pek%C3%A1rkov%C3%A1
82
person all the Czech readers who will read the translation will be, in a way,
beguiled.
Last but not least, the author realized that translating of literary texts is
more laborious than translating nonliterary ones. It is probably due to the fact
that in nonliterary text we have greater range of possibility how to translate. On
the contrary, the translating of nonliterary texts is limited because translators
should try to find the most accurate equivalents and such limitation is
considered to facilitate the process of translating.
83
7. Bibliography:
Babauta, Leo. Why You Should Celebrate Your Mistakes. 26 Jan 2009. Zen Habits.
20 March 2009. <http://zenhabits.net/2009/01/why-you-should-
celebrate-your-mistakes/>.
Buditelova, Růžena, et al. Velký slovník cizích slov. Praha: Academia, 1991.
(software version).
Dictionary.com. 2008. Dictionary.com. 22 March 2009.
<http://dictionary.reference.com/>.
Dontcheva-Navrátilova, Olga. Grammatical Structures in English: Meaning in
Context. Brno: Masaryk University, 2005.
Halliday, M . A . K., and Ruqaiya Hasan. Cohesion in English. Harlow: Longman,
1976.
Internetová jazyková příručka. 2008. Ustav pro jazyk český Akademie věd CR. 2
April 2009. < http://prirucka.ujc.cas.cz/>.
"Iva Pekárková." Wikipedia: The Free Encyclopedia. 27 March 2009. 14 April 2009.
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Iva_Pek%C3%A1rkov%C37oA>.
84
Janiš, Viktor. "Stephen King: O psaní." Splav! 3 May 2003: 28.
King, Stephen. On writing: A memoir of the craft. NY: Scribner, 2000.
King, Tabitha. "The Author." Stephenking.com. 2009. Stephenking.com. 21 March
2009. <http://www.stephenking.com/the_author.html>.
Knittlová, Dagmar. K teorii i praxi překladu. Olomouc: Palacký University, 2000.
Kufnerová, Zlata, et al. Překládání a čeština. Jinočany: H & H , 1994.
Levý, Jiří. Umění překladu. Praha: Panorama, 1983.
Obec překladatelů. 2006. Encyklopedický dům. 20 March 2009.
<http://www.obecprekladatelu.cz/skripec.htm>.
Online Etymology Dictionary. Nov 2001. Douglas Harper. 19 Feb 2009.
<http://www. etymonline. com/>.
"On writing." Wikipedia: The Free Encyclopedia. 28 Feb 2009. 21 March 2009.
<http://en.wikipedia.org/wiki/On_Writing>.
85
Pekárková, Iva. O psaní: Memoáry o řemesle. Praha: Pavel Dobrovský - BETA,
2002.
MLA Formatting and Style Guide. 26 March 2009. The Writing Lab and O W L at
Purdue and Purdue University. 30 April 2009.
<http://owl.english.purdue.edu/owl/resource/557/08/>.
Newmark, Peter. About Translation. Clevedon: Multilingual Matters, 1991.
—. Approaches to Translation. Oxford: Pergamon Press, 1981.
—. A Textbook of Translation. 8t h
ed. Harlow: Pearson Education, 2003.
—. More Paragraphs on Translation. Clevedon: Multilingual Matters, 1998.
Sharpling, Gerard. Discourse Markers. 14 Oct 2008. Centre for Applied
Linguistics. 30 March 2009.
<http://www2.warwick.ac.uk/fac/soc/al/learning_english/activities/ae
a/resources/discourse_markers/>.
86
Stephenkingshop.com. amazon.com. 21 March 2009.
<http://www.stephenkingshop.com/biography.htm>.
"Stephen King." Wikrpedia: The Free Encyclopedia. 21 March 2009. 21 March 2009.
<http://en.wikipedia.Org/wiki/Stephen_king#Writing_style>.
Vogel, Radek. Basics of Lexicology. Brno: M U , 2007.
Webster's Online Dictionary. 2009. Philip M . Parker, INSEAD. 15 March 2009.
<http://www.websters-online-dictionary.org/>.
87