Práce prozkoumává změny v sebepojetí u frekventantů
psychodynamicky
orientovaných výcviků. Teoretická část přináší pohled na to, co
je
psychoterapie, jaká jsou specifika psychodynamické
psychoterapie a
jakou podobu mají  psychoterapeutické výcviky v psychodynamické
psychoterapii u nás. Dále je teoretická část věnována teorii
sebepojetí.
Diskutováno bylo, proč je toto téma důležité v kontextu
psychoterapeutické profese. Z uvedených poznatků vyplývá, že
hlavním
východiskem psychodynamických modelů je, že všichni máme
„vnitřní svět“,
který má silný vliv na to, jak myslíme, cítíme a jak se
chováme.
Cílem výcviku v psychoterapii je, aby jeho frekventanti získali
co
možná nejhlubší náhled na tento svůj „vnitřní svět“. Což mimo
jiné
znamená i zabývání se vlastním sebepojetím, které definujeme
jako
poznatky a přesvědčení o sobě samém, jako vztah k sobě samému.
Tím, že se terapeut vyzná sám v sobě, může se lépe vyznat v
problémech
svých klientů. Výzkum se prostřednictvím pěti
polostrukturovaných
rozhovorů analyzovaných interpretativní fenomenologickou
analýzou
pokusil rozkrýt témata související se změnou v sebepojetí u
frekventantů psychodynamicky orientovaných výcviků. Témata
vzešlá z
analýzy se dotýkala Já v kontextu výcvikového dění, Vztahování
se
k druhým v kontextu výcvikového dění, Významu zkušenosti
psychoterapeutického výcviku a Významu zkušenosti
psychoterapeutické
praxe. Analýza ukázala, že v průběhu výcvikového dění dochází k
lepšímu
sebepoznání, čímž se mění sebepojetí frekventantů, a to ve
smyslu
pozitivnějšího vztahu k sobě samému. Frekventanti jsou
sebevědomější,
jistější, mají vyšší pocit stability,  jsou tolerantnější,
roste jejich
víra s sebe sama, mají kvalitnější vztahy s druhými a vytvoří
si
profesionální postoj k vykonávání psychoterapie. Rovněž i
nadále, po
ukončení výcviku, pracují na sobě samých.