M A S A R Y K O V A U N I V E R Z I T A Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Bakalářská diplomová práce Anna Kovaříková M A S A R Y K O V A U N I V E R Z I T A Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Anna Kovaříková Vybrané kapitoly z teorie literárního díla psychoanalytička kritika a kognitivní literární věda Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Bohumil Fořt, Ph.D. Brno 2015 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím uvedených pramenů a literatury. 2 Děkuji svému vedoucímu doc. PhDr. Bohumilu Fořtovi, Ph.D., za podnětné připomínky a laskavé a trpělivé vedení mé práce. 3 O B S A H 1 Úvod 6 2 Psychoanalytička literární věda 8 2.1 První etapa: Freud, Jung a archetypální kritika 8 2.1.1 Sigmund Freud 8 2.1.2 Carl Gustav Jung 11 2.1.3 Archetypální kritika 12 2.1.3.1 Northrop H . Frye 13 2.1.4 Gaston Bachelard 14 2.2 Druhá etapa: reader-response criticism 16 2.2.1 N o r m a n N . Holland 17 2.3 Třetí etapa: Lacan a feministicky orientovaná psychoanalýza 18 2.3.1 Jacques Lacan 18 2.3.2 Feminismus a psychoanalýza 20 2.3.2.1 Julia Kristevová 21 2.4 Vliv psychoanalytičke literární vědy 22 2.5 Kritika psychoanalytičke literární vědy 24 3 Kognitivní literární věda 27 3.1 Kognitivní věda 27 3.1.1 Vývojové fáze kognitivní vědy 27 3.1.1.1 První fáze 28 3.1.1.2 Druhá fáze 28 3.1.2 Vybrané základní koncepty kognitivní vědy 29 3.1.2.1 Komputačně-reprezentační uchopení mysli 29 3.1.2.2 Vidět X jako Y - konstruktivní základ 30 3.1.2.3 „Vtělesněná" mysl 30 3.1.2.4 Interdisciplinarita 30 4 3-1.3 Osobnosti kognitivní vědy - na pomezí kognitivní lingvistiky a literární vědy 31 3.1.3.1 Georg Lakoff 31 3.1.3.2 M a r k Johnson 32 3.2 Kognitivismus v literární vědě 33 3.2.1 Osobnosti kognitivní literární vědy 33 3.2.1.1 M a r k Turner 33 3.2.1.2 Reuven Tsur 35 3.2.2 Kognitivní naratologie 36 3.2.2.1 Osobnosti kognitivní naratologie 37 3.2.2.1.1 David H e r m a n 37 3.2.2.1.2 U r i Margolin 39 3.2.2.1.3 M o n i k a Fluderniková 40 3.2.2.1.4 Marie-Laure Ryanová 40 3.3 Vliv a přínos kognitivní literární vědy 41 3.4 Kritika, problematické oblasti a budoucnost kognitivní literární vědy 42 4 Závěr 44 5 Bibliografie 46 5 i Ú V O D Tato bakalářská práce představuje podrobně dva významné literárněteoretické směry 20. století - psychoanalytičkou kritiku a kognitivní literární vědu. Přibližuje východiska těchto směrů, jejich zásadní teze a nejvýznamnější osobnosti, ale také kritické ohlasy, které tyto teorie vyvolaly, případně jejich přínos literární vědě. Cílem práce je zejména vytvořit podklad pro tvorbu studijního materiálu pro posluchače vysokoškolských kurzů literární teorie. První část práce je věnována psychoanalytičke literární kritice. Je rozdělena do tří kapitol podle třech vývojových období, kterými literární věda inspirovaná psychoanalýzou prošla. První období bylo utvářeno vlivem dvou význačných osobností psychoanalytičke psychologie - Sigmundem Freudem a Carlem Gustavem Jungem. Jejich teorie se v literární vědě projevily zejména v psychobiograficky orientované interpretaci umění a dále v rámci tzv. archetypální kritiky, jejímž nejvýraznějším představitelem byl Northrop Frye. V rámci této kapitoly je představen také významný literární teoretik a filozof Gaston Bachelard. V druhé fázi vývoje psychoanalytičke kritiky se literárněteoretické zkoumání odvrací od autora a zaměřuje se na čtenáře. V rámci této kapitoly je pojednáno o tzv. r-eader--response criticism a jeho duchovním otci N o r m a n u Hollandovi, který psychoanalytičke koncepty aplikuje na čtenářský subjekt. N a poslední, třetí období měly nej výraznější vliv psychoanalytičke teorie Jacquesa Lacana, který spojoval koncept nevědomí s lingvistickými aspekty. Navazují na něj zejména francouzské feministické literární teoretičky, příkladně Julia Kristevová, jejíž poznatky jsou v práci charakterizovány blíže. Tuto část práce uzavírají kapitoly o vlivu psychoanalytičke literární vědy a o kritice, jež vyvolala. Druhá polovina práce se zaměřuje na kognitivní literární vědu. Nejprve je představena kognitivní věda jako celek, je přiblížen její vznik a vývoj a její nejzásadnější koncepty, které se odrazily i v literárněteoretickém zkoumání. Padne zmínka o Georgi Lakoffovi a M a r k u Johnsonovi, jejichž kognitivně zaměřený pohled na metaforu měl rozhodující vliv na další vývoj kognitivní literární vědy. Nelze opomenout také teorie M a r k a Turnéra, který vnímá příběhy nejen jako součást literatury, ale zejména jako struktury umožňující myšlení. V další kapitole je podrobněji představena kognitivní naratologie, je osvětlen způsob, jakým tato teorie nahlíží na narativní struktury a v čem se liší od naratologie klasické. Následně jsou 6 představeny nejvýraznější osobnosti současné kognitivní naratologie, jakými jsou např. David Herman, U r i Margolin, Marie-Laure Ryanová nebo Reuven Tsur, který je duchovním otcem tzv. kognitivní poetiky. Stejně jako v předchozí části také tuto část uzavírá kapitola o přínosu kognitivní literární vědy literárněteoretickému zkoumání, kapitola o kritických ohlasech a, protože se toto odvětví literární teorie stále rozvíjí, také zmínka o tom, jakým směrem se kognitivní literární věda bude pravděpodobně ubírat v budoucnu. 7 2 P S Y C H O A N A L Y T I Č K A LITERÁRNÍ V Ě D A Psychoanalytička kritika patří mezi psychologicky orientované literárněvědné směry. Vyvíjí se v průběhu celého 20. století a i v současné literární teorii se setkáme s koncepty, které, ať už více, či méně explicitně, na psychoanalýzu navazují. Pro lepší orientaci v odvětvích psychoanalytičke literární vědy j i lze rozdělit do třech vývojových etap: První etapa navazující na Freudovu teorii biologické a sociální determinace jedince se soustředí zejména na autora a na dílo jako na odraz jeho nevědomých, skrytých traumat a neuróz; vedle Freuda nelze opomenout ani vliv C. G. Junga, který literární vědu zasáhl především svou teorií archetypů. Druhá etapa psychoanalytičke kritiky odvrací svou pozornost od autora ve prospěch čtenáře a dává vzniknout novému směru označovanému jako reader-response criticism. Poslední, třetí etapa je ovlivněna zejména teoretickými koncepty psychoanalytika Jacquesa Lacana a řadíme sem m i m o jiné i feministicky orientovanou psychoanalytičkou kritiku (viz NÜNNING 2006: 647-648). 2.1 PRVNÍ ETAPA: F R E U D , J U N G A ARCHETYPÁLNÍ KRITIKA 2.1.1 S i g m u n d F r e u d Pro společensky vypjaté období přelomu 19. a 20. století je příznačné zvyšování zájmu člověka o vlastní nitro, o intimitu a psychologii. „Největším obratem v této oblasti byl objev nevědomí a sublimačních procesů, které určují hranice kulturního chování" (MITOSEKOVÁ 2010: 180), jehož hlavním iniciátorem byl rakouský psycholog Sigmund Freud (1856-1939). Objev psychoanalýzy znamenal po Darwinově teorii přirozeného výběru a naturalistických teoriích biologické a sociální determinace člověka další otřes pro rozumově orientovanou západní kulturu přelomu 19. a 20. století. Freud šokoval tvrzením, že lidské chování není motivováno vědomými záměry nebo společenským zájmem, nýbrž především impulsy nevědomí, mezi kterými klíčovou úlohy sehrávají sexuální instinkty (viz PEPRNÍK 2000: 70). Freud vybudoval svou psychoanalytičkou teorii na tzv. p r i n c i p u triád, podle které se lidská mysl skládá ze tří vrstev: „vrchní slupky vědomí, pod níž leží předvědomí, sféra vybavitelných polovědomých obsahů, a nakonec vrstva nevědomí, hlubinná nádrž instinktů a pudů. V těchto vrstvách fungují tři důležité dynamické 8 principy, které lze přirovnat k řídicím centrům: id, ego a superego" (PEPRNÍK 2000: 70). Id zaměřuje svou činnost na dosažení slasti nebo na vyhnutí se nelibosti, a to za každou cenu. Ego se soustřeďuje na realitu, na to, co je skutečné, i když by to mohlo být nepříjemné. Pomocí jednání se snaží přetvářet realitu tak, aby m u co nejvíce vyhovovala. Pokud nelze Id vybít ani prostřednictvím jednání, musí být zadrženo procesem myšlení. Zde se pak uplatňuje role fantazie, která je schopna kompenzovat skutečné naplnění slasti, nejdříve u dětí formou hry, u dospělých pak formou denního snění. Poslední rovinou osobnosti je tzv. superego, které má za úkol eliminovat projevy Id a Ega tak, aby se lidské chování nedostalo do rozporu se společenskými a morálními konvencemi. Pokud však potlačení tužeb a pudů trvá příliš dlouho, může dojít až k neurotickým stavům (viz PEPRNÍK 2000: 71). Důležitým termínem pro psychoanalytičkou literární vědu je zejména Freudův pojem „sublimace". Jedná se o zaměření tužeb jedince, vycházejících z jeho nevědomí, n a společensky uznávaný cíl. „Podle Freuda se civilizace může rozvíjet právě jen díky takovéto sublimaci: kulturní historie se utváří přesměrováním a využitím našich instinktů ve prospěch těchto vyšších cílů" ( E A G L E T O N 2005: 204). Proto právě díky m e c h a n i s m u sublimace existuje umělecká tvorba. Umění je vlastně „způsobem, jak se kochat našimi fantaziemi bez pocitu viny a trestu" (MITOSEKOVÁ 2010: 186). Výchozím bodem umělecké tvorby je tedy právě obrat k fantazijnímu životu. Avšak na rozdíl od neurózy představuje umělecká tvorba úspěšnou cestu zpět k realitě, jelikož „umělec dokáže své denní sny zpracovat tak, aby byly zbaveny všeho příliš osobního, co cizí lidi odpuzuje, a aby z nich mohli mít užitek i ostatní. Dokáže je také do té míry zmírnit, aby neprozrazovaly snadno svůj původ ze zapovězených zdrojů. Má dále záhadnou schopnost ztvárnit určitý materiál tak, že se stane věrným obrazem jeho fantazijních představ, a je s to dosáhnout, aby s tímto zobrazením jeho nevědomé fantazie bylo pro něho spojeno tolik slastí, že jsou tím jeho vytěsnění alespoň přechodně převážena a zrušena. Dokáže-li toto všechno, umožní i ostatním, aby čerpali z vlastních uzavřených zdrojů slasti opět úlevu a útěchu, získává si jejich 9 vděčnost a obdiv, a dosáhne nyní díky své fantazii toho, čeho předtím dosáhl pouze ve své fantazii: cti, moci a lásky žen" ( P E C H A R 1992: 29).1 Samotný Freud nejenže se zabýval analýzou vzniku literárního díla a jeho fungováním ve společnosti, ale sám také podroboval některá literární díla zkoumání z psychoanalytického hlediska. Ve své první práci o literatuře Der Wahn und die Träume des W. Jensens „Gradiva" (Bludné představy a sny v knize W . Jensena Gradiva, 1903) si všímá nejen sublimačních tendencí, které jsou v Jensenově novele patrné, ale žasne také nad tím, jak umělec ve svém díle popsal projevy neurózy, které teprve o několik let později objevil u svého pacienta sám Freud. Následná analýza dalších literárních děl Aristotelových, Sofoklových, Shakespearových i např. Goethových dovede Freuda k závěru, že „básníci obvykle vědí o množství věcí mezi nebem a zemí, o nichž se naší konvenční moudrosti ještě ani nezdá" (MITOSEKOVÁ 2010: 186). To plyne zejména z básníkovy schopnosti nahlédnout to nevědomé ve vlastní duši, naslouchat t o m u a nakonec to i popsat, místo aby to vědomě potlačoval. Toto poznání inspirovalo Freuda k dalšímu směřování v jeho psychologickém výzkumu, ve kterém m u literatura poskytla lékařské východisko i hypotézy.2 S tím souvisel i jeho nový pohled n a literaturu - nejen jako na pouhý prostředek ke studiu lidské psychiky, ale přímo j a k o n a vlastní předmět výzkumu. Jeho předpokladem bylo, že literární dílo předává určitou zkušenost, která sama o sobě není tvůrčímu subjektu zřejmá. Touto zkušeností je nevědomí. Předmětem zájmu je potom literární postava, do které se podle Freuda promítají různé nevědomé autorovy pohnutky (viz MITOSEKOVÁ 2010: 188). Literární dílo jako „text odkazující k jisté (komplikované) mimoliterární skutečnosti odkazuje tím i k biografii autora, je výrazem jeho psychiky. Vytváří možnost analýzy této psychiky v jejích nejhlubších, pro samotného autora nevědomých rovinách, v aktech sebepopření, substituce, sublimace" (MITOSEKOVÁ 2010:189). Typicky se psychoanalytičky postup interpretace literatury projevuje u Freudova rozboru Shakespearovy postavy Hamleta v díle Výklad snů (1900, česky 2005). Freud 1 Freudova formulace pojednávající o cestě umělce z fantazřjního světa do reality je však očividně podmíněna představou o takovém umění, které je v široké společnosti přijímáno a vysoce ceněno. Ne každá umělecká tvorba, zejména pak ta svou podstatou nekonformní, přináší umělci „čest, moc a lásku žen" (viz PECHAR 1992: 30). 2 I díky tomu velká část psychoanalytičke terminologie pochází z literárního prostředí, např. „Oidipův komplex" nebo „scénář rodinného románu" (viz MITOSEKOVÁ 2010:187). 10 například tvrdí, že Shakespearovu duši ovládá jistá sexuální averze, která se projevuje v postavě Hamleta při jeho rozhovoru s Ofelií a která se pak táhne celým Shakespearovým dílem. Poukazuje také na to, že bezprostředně před sepsáním Hamleta autor ztratil otce a dále, že také Shakespearův syn Hamnet (!) zemřel ve velmi útlém věku. Proto se vztah syna k rodičům tak často tematizuje v Shakespearových dílech (např. také Macbeth) (viz F R E U D 2005: i 5 9 - i 6 o ) . s Pod vlivem Freudových myšlenek se první etapa psychoanalytičke literární vědy zaměřovala zejména na psychobiografické výklady literárních děl, tedy takové interpretace, ve kterých je text chápán j a k o s y m p t o m autorova individuálního nevědomí. Takové tendence vidíme např. v díle Ernesta Jonese (1879-1958), který byl Freudovým oficiálním biografem a který analýzy charakterů a symbolů systematizoval a dále rozvedl ve svém díle Hamlet and Oedipus (Hamlet a Oidipús, 1949), které proslulo interpretací oidipovských motivů (viz NÜNNING 2006: 647). 2.1.2 C a r l Gustav J u n g Freudovy myšlenky byly už obecně známy, když na sebe svou první anglicky vydanou publikací upozornil švýcarský psycholog Carl G. Jung (1875-1961). Jung s Freudem nejprve spolupracoval a je dokonce považován za jeho žáka, po některých zásadních konceptuálních neshodách se ale tito dva přední představitelé psychoanalýzy rozešli. Koncept individuálního nevědomí, jak jej představil Freud a později dále rozvíjel J . Lacan (viz kap. 2.3.1), se stal modelem sémiotických binárních struktur. N a rozdíl od tohoto pojetí ustavuje Jung nový pojem - pojem tzv. kolektivního nevědomí, který vychází ze tříčlenného m o d e l u vrstev individua: vědomí, osobní nevědomí a kolektivní nevědomí. Kolektivní nevědomí vzniká ještě před ontogenezí jedince a je předáváno fylogenetický z generace na generaci (viz NÜNNING 2006: 547). Je to jakási „sféra, která se skládá z obsahů tvořících vrstvy typických, na historických a etnických rozdílech nezávislých reakcí lidstva na všeobecné, opakující se situace, jako například strach, nebezpečí, boj s násilím, vzájemné vztahy mezi pohlavími, rodiči a dětmi, nenávist a láska, narození a smrt" (MITOSEKOVÁ 2010: 193). Toto lidské fylogenetické dědictví, tyto univerzální praobrazy a nadčasové symbolické 3 Mnoho dalších Freudových psychoanalytických interpretací literatury zprostředkovává ve své knize Prostor imaginace (1992: 25-48) Jiří Pechar. 11 vzory se nazývají archetypy a vyskytují se ve snech, mýtech, pohádkách, umění i v literatuře. Individuum, aby mohlo nalézt sebe sama a žít plnohodnotný život, se musí s těmito archetypy konfrontovat a identifikovat, v čemž m u může pomoci právě literatura, která m á „privilegovanou účast n a kolektivním nevědomí, je zásobárnou a skrýší archetypálních situací, vzorů jednání, obrazů a motivů, [...]" (NÜNNING 2006: 41, proložila A . K.). Teorie kolektivního nevědomí tedy zásadně ovlivňuje koncepci literatury. Jung hovoří o dvou typech literární tvorby: tvorba „psychologická", ve které autor vědomě, s použitím odpovídajících uměleckých prostředků, analyzuje a popisuje prožitky postavy a tvorba „vizionářská", ve které autor funguje v podstatě jako věštec (viz MITOSEKOVÁ 2010: 194). Neomezuje se na individuální prožitky, ale nechává svým prostřednictvím promlouvat kolektivní nevědomí, které v podstatě učiní z tvůrce svůj nástroj a dá m u schopnost vyvolat ve čtenáři hluboké emoce. Literatura je tak „schopna v jediném okamžiku nechat problesknout spojnici ke kolektivnímu nevědomí, která zakládá smysl, a může tak zprostředkovat vědomí celistvosti" (NÜNNING 2006: 547). Umělecké dílo je stejně jako u Freuda vnímáno jako důsledek nevědomých sil, které tvůrce není schopen ovlivnit, ovšem v případě Junga je veškerá literární tvorba pod vlivem kolektivních, „vyšších" sil lidstva. 2.1.3 Archetypální kritika Jungovy teoretické předpoklady, zejména teorie archetypů, se záhy staly inspirací pro literární vědu. Jako jedna z prvních užila Jungovu koncepci archetypů pro literární interpretaci M a u d Bodkinová (1875-1967) ve své knize Archetypal Patterns in Poetry (Archetypální vzorce v poezii, 1934). Ta v U S A podnítila záplavu literárněteoretických studií, které se snažily takové archetypální vzorce v literatuře nalézt a popsat. Z těchto drobnějších pokusů vyrostl v 50. až 70. letech v U S A nový směr literární kritiky nazývaný archetypální nebo také mytografická kritika, který si klade za cíl „v jednotlivých dílech či motivicky spřízněních textech najít a popsat transkulturně a transhistoricky se opakující vzory jednání, obrazy, typy a motivy [...]. Ukazuje, nakolik jsou základní lidské zkušenosti, jak je tradičně prezentují literární díla, konkretizací určitých pravzorů" (NÜNNING 2006: 418). Autor zde funguje jako médium, prostřednictvím něhož se archetypy, uložené v nevědomí, tlačí na povrch a realizují se v uměleckých dílech. 12 2.1.3.1 N o r t h r o p H . Frye K čelným představitelům a zároveň zakladatelům archetypální kritiky patří americký literární vědec Northrop H e r m a n Frye (1912-1991), který je považován za jednoho z nejuznávanějších a nejvěhlasnějších literárních teoretiků vůbec. V l e t e c h 1930-1933 studoval na University of Toronto anglistiku, filozofii a později i teologii. R o k u 1936 byl vysvěcen na kněze, ale nakonec se rozhodl pro akademickou dráhu na University of Toronto, kde byl činný nejprve jako asistent, později i jako profesor a nakonec jako rektor až do své smrti v roce 1991. Ve svém literárněteoretickém bádání Frye v podstatě syntetizuje a propojuje poznatky ze všech třech oborů svého studia - anglistiky, filozofie a teologie. V návaznosti na Aristotela a strukturální poetiku vnímá literární dílo j a k o jazykovou strukturu, která má svou vlastní výstavbu, a zároveň - v návaznosti na psychologii C. G. Junga - ho pojímá j a k o zásobárnu mýtů, archetypů a symbolů, které čerpají z bible, zvláště pak z historie dědičného hříchu, vyhnání zraje a z naděje, že se do ráje jednou vrátíme (viz NÜNNING 2008: 249 a TRÁVNÍČEK 2003: 417). V tomto duchu je také pojata jeho stěžejní kniha Anatomie kritiky (1957, česky 2003), která „patří k nejnáročnějším a k nej přínosnějším literárněvědným systematickým pracím 20. století" (NÜNNING 2006: 249). Jedná se o soubor čtyř navzájem tematicky propojených esejů, jejichž tématem jsou historické mody literatury, literární symbolika, teorie mýtů a literárních žánrů. První esej uvádí pět modů, které se od sebe liší charakteristikou hlavních protagonistů, jejich postoji ke světu i k sobě samým. Patří sem božský hrdina mýtů, „romantický" hrdina kouzelných pohádek, vůdce, hrdina vyššího mimetického m o d u (komedie, realistický román) a hrdina ironického m o d u (frustrace, absurdita, např. Kafkovy postavy) (viz TRÁVNÍČEK 2003: 417-418). Čím modernější je literatura, tedy čím více se hrdina vzdaluje mýtu, tím více protagonisté ztrácejí na suverenitě a tím mocnější jsou naopak jejich spolubojovníci, protivníci a okolí. Druhá esej je věnována literární symbolice a Frye v ní rozlišuje pět významů (doslovný, popisný, formální, mytický a analogický), jimž přiřazuje typy symbolů a mody (viz první esej). Třetí esej je nejspíš eseji nejznámější a zabývá se mýty j a k o pravzory literárních žánrů. Prostřednictvím struktury mýtu charakterizuje Frye komedii, romanci, tragédii i satiru, u nichž si všímá zejména typických konstelací postav, motivů a dějových 13 vzorců. Poslední esej popisuje žánry dramatu, eposu, narativní literatury a lyriky a ukazuje jejich vztah k modům, k typům symbolů a k mýtům (viz NÜNNING 2006: 2 4 9 - 2 5 0 a S U T T O N 1966:178-182). Frye se ve své Anatomii kritiky snaží o systematický popis, sestavuje celé typologické systémy, které slouží nejen k charakterizaci jednotlivých děl v pohledu synchronním, ale také z diachronního hlediska k rozdělení literatury do celých vývojových řad, jimiž prošla od antiky až po současnost. Jeho cílem přitom je, jak sám Frye tvrdí v úvodu, vytvořit „soubor navzájem souvisejících nápadů, jež se dají prakticky využít v kritice i při studiu literatury. Všechno, co je prakticky nepoužitelné, lze postrádat" ( F R Y E 2003:18). Toto dílo se bezprostředně po svém vydání dočkalo velkého ohlasu. Byla oceňována zejména „šíře záběru, schopnost systematizovat dílčí pozorování do uzavřeného celku, jakož i intelektuální odvaha, s níž se Frye pouští do svých typologií" (TRÁVNÍČEK 2003: 418). Anatomii kritiky však Fryeovo zkoumání nekončilo. Zabýval se zejména kritickým zkoumáním bible, kterému se věnoval ve svých knihách Velký kód (1982, česky 2000) nebo Words with Power (Mocná slova, 1990) a ve kterém zdůrazňuje roli bible jako zásadního významového a hodnotového podloží západní civilizace. Zabýval se také výkladem děl konkrétních autorů, zejména Williama Blakea, Williama Shakespeara či Johna Miltona. 2.1.4 Gaston Bachelard Ačkoliv je jeho vztah k psychoanalýze velmi volný a v průběhu vývoje se uvolňuje stále více, s psychoanalytičkou literární vědou bývá tradičně spojován francouzský filozof Gaston Bachelard (1884-1962). Působil nejprve na katedře filozofie v Dijonu, později byl profesorem dějin a filozofie na univerzitě v Sorbonně. V počátcích své vědecké činnosti se věnuje problematice psychoanalýzy, později se přiklání k fenomenologii (viz M A C U R A , JEDLIČKOVÁ 2012: 70). Bachelard věnoval velkou část svého díla analýzám povahy moderní vědy, zejména fyziky, ale i chemie, ve kterých se zabýval jejich epistemologickými problémy. Jistý obrat v jeho dosavadním zaměření znamenala kniha Psychoanalýza ohně (1937, česky 1994), která je první ze čtyř jeho studií zabývajících se poetikou literárního díla z p o h l e d u psychoanalýzy. Bachelard sice přejímá psychoanalytičke koncepty, ale podstatně je upravuje, vymezuje se zejména proti 14 tradičnímu freudovskému pohledu. Už Y Psychoanalýze ohně se jasně distancuje zejména od přímočaře kauzální Freudovy psychologie. Psychoanalýze vytýká především to, že se snaží o analýzu snu, aby mohla dále klasifikovat obrazy, neurózy, komplexy a symboly, že hledá realitu pod tímto obrazem, zatímco j a k o svébytnou realitu je třeba vnímat obraz samotný. V souvislosti s tím kritizuje také psychoanalytičkou teorii sublimace, tedy výklad geneze literárních děl jako specifické kompenzace a harmonizace určitých psychických stavů a zastává názor o autonómnosti imaginace, jejíž smysl tkví v ní samé (viz M A C U R A , JEDLIČKOVÁ 2012: 67). V Psychoanalýze ohně je předmětem Bachelardova zkoumání zejména psychologická povaha představ o fenoménu ohně v historii vědy i lidského myšlení vůbec (viz P E C H A R 1992:48). Ukazuje, jak prvotní subjektivní a emotivní vztahy k živlu ohně utvářející se při raném kontaktu člověka s přírodou vytvářejí v člověku ucelené „kulturní komplexy", které se později objevují jak ve vědeckém bádání, tak v literární tvorbě (viz PELIKÁN 1997: 157). Takovýmto komplexem je pro Bachelarda např. „komplex prométheovský", pod který můžeme zařadit „všechny tendence nutící nás dovědět se tolik co naši otcové, víc než naši otcové, tolik co naši učitelé, víc než naši učitelé" ( B A C H E L A R D 1994: 16). Rané subjektivní představy jedince jsou z větší části potlačeny pozdější konfrontací s objektivním vědeckým vysvětlením. Tyto často nevědomé a iracionální fantazie však nemají být podle Bachelarda vnímány jako něco negativního a rušivého, co je v procesu poznávání potlačeno objektivní realitou, ale je j i m vykázán jejich vlastní prostor v poezii (viz SCHÖNAU 1991: 146). Subjektivní představy přetvářejí obraz objektivního světa v jinou podobu, než je podoba, v jaké ho ukazuje kritické myšlení vědecké. Po sepsání Psychoanalýzy ohně, ve které se literární příklady objevují ještě pouze jako doklady pro jednotlivé „kulturní komplexy", se těžiště Bachelardova výzkumu přesouvá trvale ke zkoumání básnického obrazu. Pro svou analýzu nachází určité základní schéma v dávné koncepci elementů ohně, vody, v z d u c h u a země: „S každým z těchto živlů jsou spjaty určité tendence lidské psychiky, které lze odhalit, když sledujeme nikoli izolované obrazy, nýbrž jejich dynamiku, pohyb, kterým jeden obraz privoláva druhý. V souvislosti s ohněm tak sleduje Bachelard obrazy evokuj ící lidskou touhu splynout vzplanutím s nejniternějším ohniskem života, v souvislosti s vodou obrazy zrcadlené krásy, v nichž narcistické sebenazírání 15 přechází v nazírání krásy předmětné, v souvislosti se vzduchem obrazy evokující dynamiku stoupání a pádu, oproštění od tíhy a vylehčení v průhlednou nehmotnost, v souvislosti se zemí obrazy evokující intimitu nitra věcí nebo dynamiku energie ztvárňující poddajnou či nepoddajnou hmotu" (PECHAR 1992: 50). Bachelard je přesvědčen, že typ básnické imaginace můžeme definovat podle toho, který z živlů autorova fantazie upřednostňuje. Tuto teorii se ve své studii Voda a sny: esej o obraznosti hmoty (1942, česky 1997) pokouší aplikovat na poetiku E. A . Poea, přičemž za jeho klíčovou substanci určuje vodu a vnímá j i jako jednotící prvek Poeova básnického jazyka (viz NÜNNING 2006: 56). Výsledkem studia navazujícího na Psychoanalýzu ohně byla řada knih, ve kterých Bachelard postupně tematizuje také tři zbývající elementy: výše zmíněná esej Voda a sny. Esej o obraznosti hmoty; Loir et les songes. Essai sur l'imagination du mouvement (Vzduch a sny. Esej o obraznosti pohybu, 1943); La terre et les reveries du repos (Země snění a odpočinku, 1948). O d roku 1957, kdy vyšla jeho Poetika prostoru (česky 2009), se Bachelard ve velké míře odvrací od psychoanalýzy a přiklání k fenomenologickým přístupům. V dalších dílech jako je Poetika snění (1950, česky 2010) nebo studie Plamen svíce (1961, česky 1997) se od psychoanalytického směřování explicitně distancuje a nadále se považuje za fenomenologa. Stopy psychoanalytického přístupu navazující zejména na Jungovu teorii archetypů jsou v Bachelardových dílech sice stále patrné, ale spíše v rámci metaforického užití pojmů, než prostřednictvím přímé aplikace psychoanalytických metod na interpretaci literárního díla (viz SCHÖNAU 1991:147-148 a PELIKÁN 1997:158). 2.2 D R U H Á ETAPA: READER-RESPONSE CRITICISM V druhé, postfreudovské fázi psychoanalytičke kritiky, se střed zájmu literárních teoretiků přenesl z autorského subjektu a z textu n a čtenáře, kterému byla přiznána aktivní role na utváření významu literárního díla. Tento zvrat byl iniciován zejména americkou psychologií ega, která navazuje na Freudovy psychologické koncepty a která na konci 60. let 20. století dala vzniknout moderní reader-response criticism. Podle recepčního pojetí se text kompletuje až v procesu čtení skrze interakci se čtenářem. Zdůrazněním role čtenáře představoval reader-response criticism polemickou reakci na formalistické a štrukturalistické koncepty i na estetiku zobrazování New Criticism (viz NÜNNING 2006: 661). 16 2.2.1 N o r m a n N . H o l l a n d Jedním ze zakladatelů tohoto směru je americký literární teoretik s psychoanalytickým zaměřením N o r m a n N . Holland (*ig2j). Vystudoval nejprve práva, roku 1956 však absolvoval doktorské studium anglické literatury na Harvard University a o deset let později se stal vedoucím katedry anglistiky na State University v N e w Yorku. Až do odchodu do důchodu v roce 2008 vyučoval na University of Florida. Holland byl jedním z prvních, kteří psychoanalytičkou literární kritiku obrátili od autorského subjektu a od textu směrem ke čtenáři. V prvních desetiletích 20. století se v souvislosti s psychoanalýzou zaměřuje výzkum literárních děl téměř výhradně na autora, na jeho vědomé, ale především nevědomé psychické stavy, komplexy a dilemata, která promítá do literárních děl. Obrat směrem ke čtenáři a k jeho psychologii se manifestuje v přelomové Hollandově publikaci The Dynamics of Literary Response (Dynamika literární recepce, 1968), v níž je znatelná autorova inspirace Freudem. Hollanda zajímá především emotivní interakce, ke které dochází při vnímání textu, přičemž klíčovým faktorem je čtenářovo nevědomí, určující jeho čtenářské očekávání a jeho reakce. Text je pro Hollanda „ztělesněním psychologického procesu, transformací fantazie prostřednictvím jisté stabilizované formy, která poskytuje téma" (BÍLEK 2003: 80) a čtenář je tím, který tento proces vnímá a jeho prostřednictvím si vytváří vlastní, osobní analogie. Pro účely potvrzení svých teorií koncipoval Holland empirický výzkum, který následně komentuje ve svých publikacích, např. Poems in Persons (Básně v osobách, !973) nebo Five Readers Reading (Pět čtoucích čtenářů, 1975). Usiloval o exaktní popis procesu čtení stejného textu u jednotlivých vnímatelů a zároveň o nalezení jakéhosi intersubjektivní ho jádra, které bude všem čtenářským interpretacím společné. Sebraný materiál však obsahoval více rozdílností než podobností, Holland proto předpokládá, že neexistuje žádný prvotní význam textu, ale že je vždy cele vytvářen čtenářem, který si text adaptuje pro své potřeby. „Vnímatel se vlastně stává základním tématem jakéhokoliv textu; najde-li si ten pravý text, pak tento text odkazuje zejména k němu" (BÍLEK 2003: 81). Interpretace se tak stává takřka nekonečným procesem, přičemž informace, které nakonec přinese, se netýkají textu, ale především čtenáře. Holland věří, že také identita autora se v tvůrčím procesu nějak promítá do stylu textu, a je tedy možné j i čtením zpětně rekonstruovat. Problém 17 však spočívá v naprosté bezbřehosti interpretace, kdy text ve vnímateli vyvolává nekončící proud asociací, zážitků a komplexů, které nelze nijak souhrnně pojmout (viz BÍLEK 2003: 82). 2.3 TŘETÍ ETAPA: LACAN A FEMINISTICKY ORIENTOVANÁ PSYCHOANALÝZA 2.3.1 Jacques L a c a n N a novější směřování psychoanalytičke literární vědy měl největší vliv francouzský psychoanalytik Jacques Lacan (1901-1981). Svými teoretickými východisky navazoval zejména na Freuda, jeho tradiční pojetí nevědomí však přetváří v návaznosti n a jazykové struktury. Pro jeho přednášky a studie je typický velmi specifický a čtenářsky náročný styl plný aluzí, narážek a metafor, k jehož chápání je často nutná obeznámenost s širším kontextem Lacanových teorií a vývodů (viz P E C H A R 1 9 9 2 : 1 0 8 ) . Pro psychoanalytičkou literární vědu je zásadní zejména Lacanova práce Fonction et champ de la parole et du langage en psychoanalyse (Funkce a pole jazykového výroku a jazyka v psychoanalýze, 1953), ve které tvrdí, že nevědomí je strukturováno j a k o řeč, jíž také vděčí za svůj vznik. Touto odvážnou myšlenkou ovlivnil Lacan mnohé filozofy i sociology vědění, jako jsou např. Roland Barthes, Michel Foucault, Jacques Derrida a další (viz NÜNNING 2006: 436). Vztahy nevědomí a jazyka rozvíjel Lacan i ve svých dalších studiích. V Le stade du miroir commeformateur dela fonction du Je (Stadium zrcadla jako tvůrce funkce Já, 1936) popisuje imaginární vývoj lidského „já". V r a n é etapě vývoje dítě nevnímá žádný rozdíl mezi subjektem a objektem, mezi sebou samým a okolním světem. Toto stádium označuje Lacan jako „imaginární". Dítě se ztotožňuje s matkou a nevnímá žádný rozdíl mezi ní a sebou samým. Zhruba v šestém měsíci vstupuje dítě do „stadia zrcadla", kdy začíná formovat své „já" tak, že jej vnímá na pozadí ostatních, prostřednictvím „Druhého", tedy jako by oni byli jeho zrcadlem. Imaginárnost této fáze spočívá tedy v tom, že se dítě ztotožňuje s něčím, co však s ním ve skutečnosti totožné není, je to pouze jakýsi jeho obraz, Lacanovým termínem jeho „imago". Po „imaginární" fázi, ve které bylo dítě v symbiotickém vztahu s matkou, přichází tzv. fáze „symbolická", ve které hraje hlavní roli otec. Ten podle Lacana symbolizuje zákon, represivní patriarchální řád, který zejména uvaluje tabu na incest a nedovoluje tak dítěti dál pokračovat v symbiotickém vztahu k matce. Ztráta tohoto svazku s matkou vyvolává touhu po znovuobnovení původní ztracené jednoty, ale 18 protože touha nemůže být uspokojena, musí být vytěsněna. Právě tato potlačená, provinilá touha představuje podle Lacana nevědomí. A b y k tomuto „oidipovskému dramatu" vůbec mohlo dojít, musí si dítě alespoň mlhavě uvědomovat základní rozdíly mezi pohlavími. Právě v popisu tohoto procesu, tedy uvědomění si pohlavních rozdílů, spočívá Lacanova originalita oproti freudovskému pohledu, neboť tyto psychické děje popisuje z hlediska jazyka, pomocí centrálních pojmů strukturální lingvistiky (viz PEPRNÍK 2000: 73 a E A G L E T O N 2005: 220) Malé dítě si můžeme představit jako „označující" (signifiant) - tedy cosi, co je schopno pojmout význam - a obraz v „zrcadle" jako „označované" (signifié). Obraz, který dítě vidí, je pak jaksi významem jeho samého. „Označující" a „označované" jsou tu tedy ve stejné harmonii jako vSaussurově modelu. S příchodem otce si však dítě uvědomuje, že identity se utvářejí pouze důsledkem diferenciace, tedy že subjekt (nebo pojem) je tím, čím je, jedině díky vyloučení všeho ostatního. V e stejnou dobu, kdy si dítě uvědomuje tyto zásadní rozdíly, si začíná osvojovat také jazyk. „Jakmile dítě získá přístup k jazyku, nevědomky se naučí, že znak nabývá významu jedině odlišením se od jiných znaků a že znak rovněž předpokládá absenci objektu, který označuje" ( E A G L E T O N 2005: 221). Dítě je tak z plného a harmonického „imaginativního" světa vyhnáno do prázdného světa jazyka. Jazyk je prázdný, neboť „je jen nekonečným procesem diference a absence: aniž by dítěti cokoliv plně patřilo, [jako tomu bylo v „imaginárním" stadiu,] pohybuje se nyní jednoduše od jednoho označujícího ke druhému [...]" ( E A G L E T O N 2006: 222). Ideální „metaforický" svět zrcadla vyklidil pole „metonymickému" světu jazyka. Lacan tak částečně přejímá Saussurův jazykovedný koncept, ale zároveň ho nahrazuje radikálnějším pojetím, ve kterém pracuje s neustále odkládaným významem, s pohyblivým (klouzavým) označujícím (viz NÜNNING 2006: 436). Tento nový pohled na jazyk se objevuje m i m o jiné v jeho studii Le séminaire sur ,La lettre volée' (Seminář k ,Ukradenému dopisu', 1956), kde se pokouší o literární analýzu vycházející z povídky E. A . Poea. „Ustavičně cirkulující dopis a jeho vědomé/nevědomé znakové poselství reprezentují stav, kdy se v předem daném systému označované rozkládá v důsledku označujícího" (NÜNNING 2006: 436). Pro stávajícího majitele dopisu tak může představovat zároveň moc i nebezpečí. Přímé aplikace Lacanovy teorie na interpretaci literárních děl jsou vzácné, bezpochyby však jeho poznatky na poli psychoanalýzy podnítily intenzivní diskuzi 19 o základech a metodách literární teorie. Jeho vliv je zřetelný zejména na poli feministicky orientované literární vědy (viz NÜNNING 2006: 437). 2.3.2 F e m i n i s m u s a psychoanalýza Feminismus byl nejprve k psychoanalytickým přístupům značně skeptický. Už první feministky jako např. Simone de Beauvoirová (1908-1986) a Kate Milletová (*1934) kritizovaly Freudovo pojetí sexuality, jeho falocentrické a patriarchální vidění světa, a snažily se tento model rozšířit o odpovídající pojetí ženské duše. Tyto tendence spadají spíš ještě do politické než literární sféry. Feministická literární věda související s psychoanalýzou se rozvíjí zejména ve Francii 2. pol. 20. století, a to pod zásadním vlivem myšlenek psychoanalytika Jacquesa Lacana. Ačkoliv Lacana rozhodně nelze označit za profeministického myslitele (viz E A G L E T O N 2005: 218), získal si v řadách feministických teoretiček mnoho následovnic. Podrobil totiž kritice v té době obecné přesvědčení (pramenící z Freudova vlivu), že rozdíly mezi pohlavími vycházejí bezprostředně z biologických rozdílů mezi mužem a ženou, a odhaluje pohlaví jako sociokulturní konstrukt, který je vytvářen prostřednictvím jazyka v procesu signifikace (viz kap. 2.3.i).4 M e z i feministické myslitelky, vycházející ze společné psychoanalytičke teoretické základny, patří zejména J u l i a Kristevová (*i94i), Helene Cixousová (*1937) nebo L u c e Irigarayová (*1932). Své teorie staví na přesvědčení, že rodová diference je zakotvena v řeči, která je primárně falocentrická,s což se projevuje mj. v pevně určených významech a v binárních opozicích, o jejichž dekonstrukci a nahrazení specificky ženským způsobem psaní se tyto francouzské feministky pokoušejí (viz NÜNNING 2006: 219). 4 Lacan se tak vlastně stává duchovním otcem gender studies. s V psychoanalýze J . Lacana slouží falus jako primární označující, je centrem všech ostatních označujících. Falus tedy funguje jako garance mužské nadvlády a žena může být na jeho základě reprezentována zase jen skrze muže, jako něco „jiného", ne všakjako žena (viz NŮNNING 2006: 214). Jinak řečeno, zatímco chlapec se při přechodu z „imaginární" do „symbolické" fáze dokáže bez problému identifikovat s mužským principem popisovaným Lacanem pomocí znaku falusu (symbol moci a privilegií), dívce nezbývá jiná možnost než se spokojit s tím „Druhým" (tedy s matkou). Toto pojetí poskytuje interpretační klíč, pomocí kterého lze odhalovat vztahy ústřední postavy vzhledem k postavám vedlejším, tedy zejména ženské postavy projektující svou potlačenou touhu po moci do charakterů vedlejších. Tak lze například postavu Petra Pana vnímat jako druhé já malé Wendy, jako ztělesnění jejího snu o moci, ve kterém se realizuje její potlačené a nevědomé já. Stejně tak můžeme vykládat i šílenou Rochesterovu manželku Berthu jako stínovou dvojnici počestné Jany Eyerové, jako zrcadlo jejího temného druhého já (viz PEPRNÍK 2000: 74-75). 20 2.3.2.1 J u l i a Kristevová Julia Kristevová (*i94i) je literární vědkyně, kulturoložka, filozofka jazyka a psychoanalytička. Narodila se v Bulharsku, zde získala doktorát z lingvistiky, brzy ale emigrovala do Paříže, kde působila např. pod vlivem Rolanda Barthesa nebo právě J . Lacana. Dnes je profesorkou lingvistiky na univerzitě v Paříži. Zásadním spisem Kristevové je zejména její habilitační práce La révolution du langage poétique (Revoluce básnického jazyka, 1974), ve které navazuje na Lacanovu koncepci raného vývoje osobnosti, ovšem zásadně j i upravuje. Do protikladu k „symbolické" fázi nestaví fázi „imaginární", ale fázi „sémiotickou". Tímto výrazem označuje Kristevová jakýsi vzorec, s o u h r u sil a realizaci pudů, které můžeme vystopovat v jazyce a které odkazují k rané preoidipovské fázi vývoje. Ačkoliv nemluvně nemá ještě přístup k jazyku, můžeme si představit, že celým jeho tělem v této fázi prochází proud impulsů či pudů, jež jsou relativně neorganizované, lze je však vnímat jako určitý druh jazyka, třebaže nedávají zatím žádný smysl. A b y mohl vzniknout skutečný jazyk, musí se tento „heterogenní proud jaksi roztříštit, rozčlenit do stabilních pojmů - tak, že vstupem do symbolického řádu se celý ,sémiotický' proces potlačí" ( E A G L E T O N 2006: 248-249). Tyto potlačené vlivy lze však stále rozeznat jako určitý pulsující tlak uvnitř jazyka, který je primárně spjat s tělesností, s hmotnými vlastnostmi jazyka (hlas, gesta, témbr, rytmus apod.) (viz MITOSEKOVÁ 2010: 201). Realizaci sémiotična vidí Kristevová nejvíce právě v jazyce poezie, především v dílech některých francouzských symbolistických básníků a avantgardních autorů, jakými byli např. Stéphane Mallarmé nebo James Joyce. Sémiotično zde rozrušuje a rozkládá obvykle bezpečné významy „obyčejného" jazyka, když ho tlačí do extrémních poloh, všímá si jeho tonálních, rytmických a hmotných vlastností a obnažuje tak pudovou rovinu jazykového významu. Takováto destrukce jazyka vede téměř až ke ztrátě významu a k čistě smyslovému vnímání díla. Tento sémiotický proces, který „boří syntaktické struktury, deformuje významy a ničí kód jazyka, aby udělal místo pro jakousi nekonečně potenciální organizaci" (MITOSEKOVÁ 2010: 201), narušuje podle Kristevové specificky maskulinní svět, jež čerpá svou m o c právě z pevně stanovených znaků. Čtenář je zbaven schopnosti zaujmout vůči takovým dílům jakoukoli specifickou subjektovou pozici a sémiotický proces tak zamlžuje veškeré rozdíly mezi maskulinním a femininním principem. Terry Eagleton 21 (2006: 250) uvádí jako příklad román K majáku od Virginie Woolfové, jehož proměnlivý a smyslový styl se staví na odpor metafyzickému, mužskému světu, který v tomto románu představuje pan Ramsay. Ramsayův svět funguje díky pevně daným pravidlům, ostrým pravdám a abstraktním rozdílům a symbolizuje tak v sobě patriarchální, nezpochybnitelný svět. Dílo Woolfové by se dalo chápat jako útok na tuto mužskou aroganci, díky níž se mocní muži drží u kormidla. 2.4 V L I V PSYCHOANALYTIČKE LITERÁRNÍ VĚDY Psychoanalýza zasáhla vzápětí po svém vzniku do mnohých oblastí v kultuře. Její metody se uplatňovaly nejen v literární vědě, ale také přímo v umělecké produkci. N a poli literární vědy se vlivy psychoanalýzy dodnes objevují v bezpočtu studií u mnohých literárních teoretiků, ale i filozofů, sociologů a dalších, jejichž tvorbu sice nelze jako celek zařadit do rámce psychoanalytičke literární vědy, přesto jsou některá jejich díla čerpající z psychoanalýzy pro literární vědu zcela zásadní. Některé z aspektů Freudova učení, zejména pak jeho „způsob nazírání na sen, teorie spontaneity a do značné míry i freudovský pansexualismus a odpor vůči cenzuře rozumu, proti morálce a dalším společenským normám i nechuť vůči kultuře" (VLAŠÍN 1984: 303) převzal brzy po jejich uveřejnění surrealismus. Návaznost na Freudovy teorie byla dokonce explicitně vyjádřena v několika surrealistických manifestech a je známo, že intelektuální vůdce a inšpirátor surrealismu André Breton (1896-1966) byl Freudovým obdivovatelem a dlouhou dobu si s ním dopisoval. Je však třeba zdůraznit, že sám Freud se od surrealismu spíše distancoval a ačkoliv Breton velmi stál o jakousi jeho duchovní záštitu tohoto uměleckého směru, Freud si udržuje zdvořilý odstup: „Ačkoliv dostávám tolik svědectví o zájmu, který máte vy i vaši přátelé o mé výzkumy, já sám nejsem s to si ujasnit, co je a co chce surrealismus. Snad jsem umění tak vzdálen, že nejsem ani v nejmenším uzpůsoben to pochopit" ( B R E T O N 1996: 176).6 Psychoanalýza ovlivnila kromě surrealismu i řadu dalších autorů 20. století, např. J . Joyce, D. H . Lawrence, F. Kafku, T h . Manna, F. Scotta Fitzgeralda a další.? Zásadní vliv na psychoanalytičkou kritiku měl zejména Jacques Lacan a jeho aplikace lingvistických principů na sféru psychických procesů nevědomí. Lacan užil Saussurových termínů „označované" a „označující" v novém, psychologickém 6 Freudova korespondence s Bretonem je otištěna v knize Spojité nádoby (1934, česky 1996). 7 Více ke vztahu psychoanalýzy a umělecké produkce Jiří Pechar (1992: 68-75). 22 kontextu, ve kterém pracuje s volným „označujícím", které se neustále proměňuje a uniká a neumožňuje proto úplný a stabilní smysl (viz kap. 2.3.1). Toto pojetí se uplatnilo zejména v rámci dekonstruktivistické teorie Jacquesa D e r r i d y (1930- 2004) a v jeho specifickém pojetí znaku, v němž jsou „označující" a „označované" v neustálém procesu, navzájem se přesouvají, nahrazují a podléhají jevu zvanému dissemination. Jazykový význam a význam textu vzniká vždy až v závislosti na všeobecném procesu řeči a písma, a je proto rozptýlen v nekonečném řetězci označujících. Dissemination je tedy principem, který „rozbíjí jak ,vnější', formalistické, tak ,vnitřní', tematické hranice textového řádu a současně podrývá a překračuje binárně-hierarchické vzorce logocentrického myšlení" (NÜNNING 2006:156). V rámci poststrukturalismu, který je specifický kritickým rozvinutím strukturalismu, zejména pak revizí saussurovské teorie znaku, se kromě Derridy výrazně inspiroval psychoanalýzou také francouzský filozof M i c h e l Foucault (1926-1984). Foucault se psychoanalýzou zabývá už v jedné ze svých prvních k n i h Psychologie a duševní nemoc (1966, česky 1997), ve které podrobně rozebírá strukturu duševních nemocí a ukazuje jejich vztah k individuu, historii a kultuře. Podrobněji otázku duševních chorob rozpracovává v knize Dějiny šilenstvi v době osvícenství. Hledání historických kořenů (1961, česky 1994), ve které zkoumá proměny praktických i teoretických postojů k duševně chorým v době od středověku až do současnosti a postupně dochází až k zásadnímu tvrzení, že „neexistuje nějaké přírodně dané rozdělení, které by odlišovalo rozum a šílenství, toto rozlišení je závislé na povaze té které kultury" ( P E C H A R 1992: 102). V rozsáhlém, avšak nedokončeném díle Dějiny sexuality (1976-1984, česky 1999-2003) se Foucault zabývá ústředním významem sexuality napříč historií a její těsnou souvislostí s proměnami mocenských struktur společnosti. Jednou z těch, která se věnuje psychoanalytickým přístupům v rámci literární vědy v současné době, je R u t h Ronenová (*1958). Ačkoliv je známá především jako spoluzakladatelka a teoretička teorie fikčních světů, od poloviny 90. let přechází její zájem k obecnějším otázkám uměleckého zobrazení reality. Tento její zájem vyústil v k n i h u Representing the Real (2002), která „spojuje otázky po samotné podstatě literárního zobrazení s pokusem nalézt odpovědi na tyto otázky v psychoanalytičky orientovaných přístupech" (FOŘT 2006: 269). Autorka se snaží nahlédnout a popsat 23 způsob, jakým j e v umění reprezentována realita, a protože se domnívá, že dosavadní pokusy nejrůznějších literárněkritických i filozofických směrů o popis reprezentace reálného v umění selhaly, obrací se k psychoanalytickému diskurzu. Upozorňuje na těsnou svázanost reálného objektu s nevědomou touhou konkrétního vnímatelského subjektu, a z toho vyplývající nemožnost plného poznání tohoto objektu (neboť to, co se do něj prostřednictvím subjektu promítá, je nevědomé) (viz FOŘT 2005b: 197). 2.5 KRITIKA PSYCHOANALYTIČKE LITERÁRNÍ VĚDY Je pochopitelné, že teorie nadaná takovou komplexností a originalitou, jakou disponuje psychoanalýza, se nutně stává zdrojem mnohých sporů. V první řadě se jedná o kritiku, která umožnila další rozvoj psychoanalytičke literární vědy samotné a kterou jsme implicitně zmínili už v popisu vývoje tohoto směru. Každá fáze se vždy alespoň v některých aspektech kriticky obracela proti fázi předchozí. Tak se Bachelard vymezuje vůči freudiánské psychoanalýze, které vytýká, že nepovažuje obraz za svébytnou realitu. Později se Holland odvrací od psychoanalytičke kritiky orientované na autora a dává tak základ novému reader-response criticism. Lacan zase staví proti těmto tendencím svůj jazykově orientovaný model nevědomí. Nejvíce kritických ohlasů směřuje bezpochyby na samotného duchovního otce psychoanalýzy, Sigmunda Freuda. Problémy nastávají už při otázce, jak by mohlo Freudovo učení ověřit své hypotézy, co by bylo možné pokládat za jejich potvrzení, či vyvrácení. Zdá se, že přes veškerou Freudovu snahu o objektivitu a neangažovanost, je navíc jeho učení prodchnuto vlastními (snad) nevědomými ideologickými postoji. Ostatně jeho názory, podle nichž jsou „ženy pasivní, narcisistické, masochistické, méně mravně svědomité než muži a navíc j i m závidí penis" ( E A G L E T O N 2005: 216), jsou jistě zpochybnitelné a byly důkladně kritizovány zejména ze strany feministek. Mocné kritické ohlasy vůči Freudovým psychoanalytickým konceptům přicházely z oblasti m a r x i s m u . Předmětem kritiky byly zejména Freudovy teze o zásadní neshodě biologických nutkání jedince a sféry společenského života.8 V knize Frejdizm (1927) odmítá V . N . Vološinov (1895-1936) interpretaci vnitřního života člověka v kategoriích biologických impulzů a staví proti tomu model, ve kterém je psychická struktura jedince určená zejména jejími společenskými zkušenostmi. Někteří marxističtí kritikové však ve svých dílech navzdory těmto kritikám z psychoanalytických modelů vycházejí, např. francouzský filozof Louis Althusser 8 O oprávněnosti této kritiky Freudova konceptu pochybuje např. Terry Eagleton (2005: 217). 24 (1918-1990), který „charakterizuje ideologii jako imaginativní vztah subjektu k podmínkám vlastní existence, vztah nalézající se ve sféře nevědomí" ( M I T O S E K 2010:185). Psychoanalytička literární věda a její metody se dostávají do sporu také s vůdčí teoretickou koncepcí 20. století - strukturalismem. V strukturální poetice jsou „významy textu pojaty jako výsledek hry umělce-řemeslníka s významovými jednotkami, jejich kombinacemi a opozicemi" ( M I T O S E K 2010: 202). Psychoanalýza naopak staví do popředí koncepci nevědomé práce, vliv touhy, jež se v díle odráží stejně (ne-li více) viditelně jako komunikační postupy strukturalismu. S promyšlenou kritikou psychologismu v estetice, teorii umění i literární vědě vystoupil ze štrukturalistických pozic J a n Mukařovský ( i 8 9 i - i 9 7 5 ) . 9 Kritizuje zejména kladení rovnítka mezi autora a dílo a následnou snahu o interpretaci literárního díla prostřednictvím analýzy tvůrčího procesu a subjektivních prožitků tvůrce. Mukařovský tvrdí, že „umělecké dílo jednou dotvořené přestává být pouhým výrazem duševního stavu svého tvůrce a stává se znakem, [...], sloužícím dorozumění nadindivi duálnímu a odtrženým od subjektivní psychologie svého tvůrce" (MUKAŘOVSKÝ 1971: 145). Největší nebezpečí užití psychologie v literární vědě pak podle Mukařovského spočívá v t o m , že uměnovědec bude jakousi metaforickou oklikou používat psychologickou terminologii místo toho, aby hledal „pro každou vlastnost díla [...] zdůvodnění v struktuře jevu, který analyzuje, v uměleckém díle samém" (MUKAŘOVSKÝ 1971:146).1 0 Psychoanalýza vzbuzovala bouřlivé reakce i v rámci feministických teorií. Předmětem kritiky feministek byla zejména Freudova teorie, která viděla ženu jako jakési „nedostatečné" pohlaví. Vztah feministických literárních teoretiček k psychoanalýze však nebyl jen negativní a mnohé čerpaly inspiraci zejména z Lacanových teoretických konceptů (více k tomu viz kap. 2.3.2). Jak vidíme, často se kritické ohlasy zdvihaly spíše proti psychoanalytickým konceptům samotným, než přímo proti způsobu jejich aplikace v literární vědě. Je 9 Je však třeba zdůraznit, že Mukařovského kritika (poprvé vydaná v časopise Akord roku 1931) může reagovat pouze na ty přístupy v literární vědě, které spadají do první etapy vývoje psychoanalytičke kritiky (viz kap. 2.1). Její platnost však jistě není neslučitelná ani s pozdějšími fázemi vývoje psychoanalytičke literární vědy. 1 0 O apologetiku psychologicky orientované literární vědy ve vztahu k Mukařovského kritice se pokouší Josef Viewegh (1999:177-197). 25 však důležité se seznámit i s takovouto kritikou, neboť se často sekundárně v literární vědě promítla. Mnohá kritika obracející se přímo směrem k literární vědě nespočívá v úplném odmítnutí psychoanalýzy a její aplikace na literaturu, ale kritizuje spíše takové koncepty, které s psychoanalytickými metodami zachází neopatrně a které vedou k přílišné trivializaci analyzovaného problému. V tomto ohledu byla problematická například mnohá průkopnická díla první poloviny 20. století, která komplikovanou souvislost mezi psychologií autora a jeho dílem zjednodušila na analogii umělce jako neurotika. Kriticky byl vnímán také s psychoanalýzou spojovaný schematismus významů, zanedbávání diachrónni perspektivy literatury i opomíjení formálních a estetických aspektů díla. Obecně se dá říci, že mnohé kritické námitky jsou sice opodstatněné, nicméně psychoanalytičkou metodu v literatuře jako celek není ještě třeba odsoudit, pokud budou její nástroje užívány optimálně a kriticky (viz SCHÖNAU 1991:112). 26 3 K O G N I T I V N Í LITERÁRNÍ V Ě D A 3 . i KOGNITIVNÍ VĚDA Kognitivní věda se „zabývá myslí a myšlením a všemi jeho dílčími aktivitami (usuzováním, cítěním, rozhodováním, učením, pamětí, schopností tvořit analogie a symbolické systémy atd.)" (TRÁVNÍČEK 2005: 247). Její kořeny sahají na přelom 19. a 20. století, kdy vzešel požadavek po exaktním zkoumání lidské psychiky, a z filozofie se vydělila psychologie. V psychologii první poloviny 20. století byl rozšířen zejména behaviorismus, zaměřující se na vnější projevy lidského chování a zanedbávající vnitřní myšlenkové procesy. To se změnilo počátkem 50. let v důsledku nebývalého pokroku v technické a informační oblasti (viz H A V E L , K E L E M E N 2001: 8). N a tzv. prvním Hixonském sympoziu v roce 1948 zaznělo hned několik zásadních příspěvků, které přinesly zcela nový pohled na soudobé uvažování o lidském myšlení. Především se zde objevil příspěvek matematika Johna von Neumanna vyslovující odvážnou metaforu lidské mysli, ve které myšlenkové procesy přirovnal k počítačovým operacím. Hledání analogií mezi fungováním lidské mysli a počítače se pak na dlouhou dobu stalo středem zájmu kognitivní vědy (viz PETRŮ 2007: 14-15). Dalším významným datem pro vývoj kognitivních vědních disciplín je 11. září 1956, kdy se v Massachusetts Institut of Technology v U S A konalo jiné sympozium, zaměřené tentokrát na informační technologie. Příspěvky, které zde zazněly, se vesměs dotýkaly společného tématu, a sice že psychologie, lingvistika a simulace myšlenkových procesů by měly být vnímány jako součást většího celku - kognitivních věd. V následujících letech pak došlo k tzv. kognitivní revoluci nebo také kognitivnímu obratu, jehož podstata spočívala v důrazu n a mezioborový přistup, především opětovné vzájemné propojení a spolupráci humanitních a přírodních věd. 3.1.1 Vývojové fáze kognitivní vědy Vývoj kognitivních věd lze rozdělit do dvou význačných období: První období navazuje na výše zmíněnou metaforu lidské mysli jako počítače a vychází z přesvědčení, že lidskou mysl je třeba zkoumat pouze na základě operací, které provádí, zcela odděleně od mozku a vůbec těla. Ve druhém období se naopak pozornost vědců obrací k mysli jako k „vtělesněné" (embodied) entitě a zkoumá její fungování v souvislosti s lidským tělem. Tyto dvě fáze vývoje kognitivních věd lze podle Jiřího Trávníčka (2005: 250) dobře sledovat na myšlenkovém vývoji 27 významného kognitivního myslitele George Lakoffa (podrobněji k němu viz kap. 2.1.2.1).1 1 3.1.1.1 První fáze Po tzv. kognitivním obratu v 50. letech zavládlo v odborném prostředí nadšení pro nové technologie. Analogie m e z i lidským myšlením a počítačem se stala natolik vlivnou, že docházelo k zjednodušování celého myšlenkového procesu do pouhého souboru algoritmů a lidské myšlení začalo ztrácet svůj skutečný význam a smysl, jež m u přikládají skuteční lidé ve skutečném světě. „Lidská mysl se začala považovat za kus softwaru, který je realizován mozkem, jehož neurální složka byla považována za jakýsi speciální hardware" (ČEJKA 2002: 262). Přispívaly k t o m u také nové teorie Noama Chomského C1929), díky jejichž předpokladům se zdálo, že počítačové zpracování jazyka je na dosah ruky. Pod vlivem teorií N . Chomského byl také Georg Lakoff v prvním období svého teoretického vývoje, které ohraničuje léty 1963 a 1975. Zastával Chomského názor, že syntax je nezávislá na významu, paměti i kognitivních procesech a vůbec na všem tělesném. Tento předpoklad se shodoval s všeobecným dobovým přesvědčením vědců vycházejícím z funkcionalistické filozofie, jejíž základy byly položeny koncem 50. let filozofem Hilarym Putnamem (*1926). Jedna z Putnamových zásadních tezí zněla: „Mysl může být studována na základě svých kognitivních funkcí - tzn. na základě operací, které provádí - nezávisle na mozku a těle. Operace prováděné myslí m o h o u být modelovány prostřednictvím manipulace s formálními symboly, jako v počítačovém programu" ( L A K O F F 1999). Šlo o primárně filozofický předpoklad, který nebyl podložen žádnými empirickými důkazy, protnul se však s mnohými koncepcemi v jiných vědních oblastech, jako byla například umělá inteligence, formální filozofie, generativní lingvistika a další. Spřízněné obory se později spojily dohromady, aby vytvořili první generaci kognitivní vědy, která se na mysl dívala jako na odtělesněné manipulování s formálními symboly (viz L A K O F F 1999). 3.1.1.2 Druhá fáze Po pojmenování oboru kognitivní věda, vzniku vlastní vědecké společnosti a odborného periodika (Cognitive Sciences) počátkem 70. let vyvstaly nové požadavky po skutečném empirickém důkazu pro předchozí teoretické domněnky, 1 1 Lakoff se o těchto obdobích svého myšlenkového vývoje zmiňuje v rozhovoru pro časopis Edge (č. 51, 1999). 28 tedy pro tezi, že mysl je „odtělesněná" (disembodied). Sám Lakoff už v průběhu 60. let tyto východiska zpochybňoval, když došel k poznatku, že syntaktické struktury jsou ovlivňovány sémantikou a pragmatikou, a ustanovil spolu s několika dalšími spolupracovníky nový obor generativní sémantiky. Později, asi v polovině 70. let, se Lakoff začal setkávat s nejrůznějšími impulzy týkajícími se „vtělesněné" teorie mysli (embodied theory ofmind), na základě nichž dospěl k názoru, že další bádání na poli generativní lingvistiky nikam nevede a je třeba se zaměřit jinam. Spolu s dalšími spolupracovníky založili novou koncepci, kterou nazvali kognitivní lingvistika. Nejen on, ale i mnoho dalších vědců se začalo přiklánět ke stanovisku, že m y s l je „vtělesněná" (embodied), tedy že je neoddělitelně spjatá s tělem: „Konceptuálni struktury a mechanismy mysli bezprostředně vznikají a jsou utvářeny prostřednictvím senzoricky-motorického systému mozku a těla." ( L A K O F F 1999) Pro toto pojetí existuje podle Lakoffa spousta dokladů, jako např. u barev a barevných kategorií, které neexistují m i m o nás, ale jsou strukturovány prostřednictvím našeho zraku. Důkazy, jako je tento, vedly k novému směřování kognitivní vědy, směrem k teorii mysli jako entity, která je „vtělesněná", je součástí těla. 3.1.2 Vybrané základní koncepty kognitivní vědy Kognitivní věda se opírá o určité základní mechanismy a principy, které jsou jednotlivým jejím teoriím společné. M y si zde představíme ty koncepty, které jsou nějakým způsobem klíčové také pro kognitivní literární vědu. 3.1.2.1 Komputačně-reprezentační uchopení mysli Komputačně-reprezentační uchopení mysli představuje předpoklad typický především pro první fázi vývoje kognitivní vědy. Tvrdí, že „existuje jistý soulad mezi datovými strukturami (počítačů) a mentálními reprezentacemi (lidské mysli), jakož i mezi během počítačového programu a myšlením" (TRÁVNÍČEK 2003: 252).1 2 Jak už bylo zmíněno výše, ve druhé fázi vývoje kognitivních věd byl tento koncept podroben kritice. Mezi dalšími se k němu kriticky vyjádřil např. J o h n Searle (*1932), který argumentuje tím, že myšlení je schopnost o něčem vypovídat, která je založena na našem vztahu k vnějšímu světu. Protože počítač žádný vztah k vnějšímu světu nemá, nemůže být schopen myslet. Jiná námitka přichází od Marvina Minskyho (*1927), odborníka na umělou inteligenci, který upozorňuje na to, jak člověk a počítač řeší problém. Pokud při nějakém úkonu nastane v počítači chyba, paralyzuje celý O tomto konceptu podrobněji pojednává také Paul Thagard (2001: 25-27). 29 systém, naproti tomu člověk je schopen nalézt alternativní cestu, jak problém vyřešit (srov. TRÁVNÍČEK 2003: 252-253). 3.1.2.2 Vidět X j a k o Y - konstruktivní základ Jeden ze zásadních problémů kognitivní vědy spočívá v tom, že fungování kognice nemůže být přímo pozorováno. Vzhledem k tomu, že vědec musí sám použít všech kognitivních procesů k jejich vlastnímu zkoumání, nelze jej už označit za „pouhého diváka, je jedním z herců, je součástí jevu, který studuje" ( H E R M A N 2005: 68). Podle Raye Jackendoffa se může kognitivní věda s tímto problémem vyrovnat tak, že bude striktně rozlišovat mezi (1) skutečným světem (the real world, „Rworld"), který existuje před vnímáním a jazykem, a mezi (2) světem jevů (the phenomenal world, „P-world"), který je intuitivně přijímán a popisován běžnými jazykovými pojmy. Vzhledem k tomu, že skutečný svět existuje pouze před jeho vnímáním a před jeho jazykovou interpretací, vědec k němu může pouze odkazovat jako k jakémusi chaosu, shluku smyslových stimulů. Proto je třeba vidět X jako Y, tedy skutečný svět X vidět jako svět jevů Y. Reálnou analogii pro tuto teorii vidíme v případě umělé inteligence, kde programátor nemůže nic brát jako samozřejmost a musí do stroje všechno heuristické explicitně vložit. Pro stroj je všechno v podstatě stejně neurčité, všechny elementy stejně zaměnitelné (viz H E R M A N 2005: 68). 3.1.2.3 „Vtělesněná" m y s l Koncept „vtělesněné" mysli je signifikantní zejména pro druhou fázi vývoje kognitivních věd. Jedná se o hlavní pole působnosti Marka Johnsona (více k němu viz kap. 3.1.3.2), který se ve svých publikacích této problematice často věnuje. Podstata tohoto konceptu spočívá v tom, že by se kognitivní věda neměla zaměřovat pouze na to, jaké procesy v myšlení probíhají, ale také na to, co tyto procesy umožňuje. Zřejmě nejvlivnějším rámcem, který umožňuje myšlení, je podle mnohých vědců právě tělo. Tato domněnka se dá m i m o jiné dobře prezentovat na koncepci metafory. Základem metafor (metafory jako mentálního vzorce, ne jazykového tropu) je prostorové členění „nahoře - dole", „vpravo - vlevo", „uvnitř - vně", které se uskutečňuje právě na základě těla, vůči kterému se vymezuje, co je nahoře a co dole atd. „Naše rozumění světu je tedy vtělené, tj. založení na zkušenosti těla" (TRÁVNÍČEK 2003: 254). 3.1.2.4 Interdisciplinarita Kognitivní věda je charakteristická svou interdisciplinaritou. Pokus co nejpřesněji prozkoumat a popsat fungování lidské mysli si vyžaduje spolupráci 30 mnoha vědních odvětví. Patří sem pochopitelně už výše zmíněná filozofie a psychologie, dále také neurovědy, kybernetika, která v sobě kombinuje poznatky z biologie, matematiky i techniky, lingvistika a především obor umělé inteligence, jejíž vznik byl asi nejsilnějším impulsem pro ustavení kognitivní vědy. Postupem času se pole působnosti kognitivních věd dále rozrůstá (např. o literární vědu). 3.1.3 Osobnosti kognitivní vědy - n a pomezí kognitivní lingvistiky a literární vědy Vzhledem k interdisciplinaritě, která je tak typická pro kognitivní vědy, se mnohé koncepce aplikované původně kupříkladu v rámci kognitivní lingvistiky ukázaly být plodnými i pro literární teorii. V tomto směru jsou významná především dvě jména - již výše zmíněný Georg Lakoff a M a r k Johnson. 3.1.3.1 G e o r g Lakoff Georg Lakoff (*i94i) je profesorem lingvistiky na University of California vBerkeley. Středem jeho zájmu je kognitivní věda a její projevy v lingvistice a filozofii. Je jedním z nejvýznamnějších žáků N o a m a Chomského a současně v mnoha ohledech i jeho odpůrcem. Dlouhodobě spolupracuje s dalším významným kognitivním lingvistou M a r k e m Johnsonem. Kniha Metafory, kterými žijeme (1980, česky 2002), kterou Lakoff napsal společně s M . Johnsonem, je zásadním dílem na poli kognitivní lingvistiky. Její myšlenky jsou ale přelomové také pro literární vědu, i díky tomu, že středem jejího zájmu je teorie metafory. Obvykle bývá metafora považovaná za určitou básnickou ozdobu nebo figuru, která svým způsobem ozvláštňuje pohled na věc, je jakousi jazykovou „kreativní deviací" (TRÁVNÍČEK 2003: 255). V souvislosti s metaforou se hovoří o přenášení významu, tedy o použití určitého slova v takovém kontextu, k a m zdánlivě nepatří, místo takového kontextu, který by byl nepříznakový, neutrální. Metafora je považována za věc jazykovou. Lakoff a Johnson však toto pojetí ve své knize odmítají a tvrdí, že metafora je záležitostí mysli, metaforické j s o u procesy lidského myšlení, které se navíc vůbec netýkají jen neobvyklých básnických výrazů, ale i velké části běžného každodenního jazyka, a že jsou navíc schopny naše myšlení, vnímání a konání strukturovat. V popisu svého konceptu předkládají jako příklad pojmovou metaforu „spor/argumentace (argument) je válka", která se do každodenního jazyka promítá spoustou výrazů: „To, co tvrdíš, se nedá obhájit. Napadl každou slabinu v mé argumentaci. [...] - N i k d y jsem ho v debatě neporazil.'1 31 atd. Nejenom že o sporu/argumentaci mluvíme jako o válce, m y ho skutečně chápeme jako něco, v čem můžeme vyhrát, nebo prohrát. Člověka, s nímž tento spor/argumentaci vedeme, vnímáme jako protivníka, kterého napadáme, útočíme na něj apod. Metafora „spor/argumentace je válka" tak formuje činnosti, které skutečně děláme, když vedeme spor/argumentaci. Metafora je tedy kognitivní proces, existuje už v našem pojmovém systému, strukturuje to, co děláme, a jak chápeme to, co děláme (viz L A K O F F , J O H N S O N 2002:16-17). Kniha Metafory, kterými žijeme nebyla posledním Lakoffovým dílem týkajícím se metafory. K této problematice se vrací o několik let později, kdy opět ve spolupráci s M . Johnsonem vydává k n i h u More Than a Cool Reason: A Field Guide to Poetic Metaphor (Víc než jen chladný rozum: Průvodce po básnické metafoře, 1989), a nedlouho poté shrnuje dosavadní vývoj teorie metafory v článku Contemporary Theory of Metaphor (Současná teorie metafory, 1992), který se objevil také ve druhém vydání slavného sborníku o metafoře Metaphor and Thought (Metafora a myšlení, 1993) Andrewa Ortonyho. Svůj aktualizovaný pohled na metaforu popsal Lakoff spolu s M . Johnsonem v novém vydání knihy Metafory, kterými žijeme v roce 2003. Lakoff se nezabýval pouze teorií metafory, jeho další díla jako např. Ženy, oheň a nebezpečné věci. Co kategorie vypovidaji o naši mysli (1987, česky 2006), které patří mezi základní kameny kognitivní lingvistiky, více prosazují lingvistický přístup a pro literární teorii nejsou tolik přínosné. Dokonce ani k n i h u Metafory, kterými žijeme nelze vnímat jako dílo literárněvědné,^ ačkoliv z nového pojetí metafory, jak je v této knize nastíněné, literární věda čerpá. Autoři nevychází z poezie a literatury, berou si příklady z běžného mluveného jazyka, případně z novin a celkově prosazují spíše praktický vztah k jazyku. 3.1.3.2 M a r k J o h n s o n M a r k Johnson (*1949) je profesorem filozofie na University of Oregon. Zabývá se především filozofií jazyka, metaforou a kognitivní vědou. Úzce spolupracuje s Georgem Lakoffem. Johnson je jedním z těch, kteří obhajují teorii „vtělesněné" mysli, tedy embodied mind. Jak už jsme naznačili výše v souvislosti s G. Lakoffem, koncept •3 Jak na to upozorňuje Jiří Trávníček (2003: 257). 32 „vtělesněné" mysli spočívá v tvrzení, že mezi lidskou myslí a tělem existuje zásadní vztah, dokonce tak zásadní, že celé lidské „vědomí, porozumění a rozum vznikají z modelů a vzorců naší tělesné zkušenosti" (ČEJKA 2002: 268). Tato problematika se objevila už v díle Metafory, kterými žijeme, které vzniklo ve spolupráci s G. Lakoffem, a je dále podrobněji zpracována v Johnsonových knihách jako je The Body in the Mind: The Bodily Basis of Meaning, Imagination, and Reason (Tělo v mysli: Tělesný základ významu, představivosti a rozumu, 1987) nebo Philosophy in the Flesh: The Embodied Mind and Its Challenge to Western Thought (Filozofie v mase: „Vtělesněná" mysl a její výzva západnímu myšlení, 1999, společně s G. Lakoffem). 3.2 KOGNITIVISMUS V LITERÁRNÍ VĚDĚ Výzkumy v oblasti kognitivních věd významně rozšířily naše poznání a chápání lidské mysli a díky t o m u zároveň přispěly k pochopení jejich produktů, uměleckých děl, k a m samozřejmě patří i literární produkce. Literární věda byla kognitivní revolucí zasažena až poměrně pozdě. Lakoffova a Johnsonova kniha Metafory, kterými žijeme vyšla sice už začátkem 80. let, nelze j i ale označit za zcela literárněvědnou, její orientace směřuje spíše k lingvistice a literární teorie z ní převzala pouze některé základní principy. Velkým průkopníkem kognitivních přístupů v literární teorii je až M a r k Turner, který vychází z předpokladu, že J a z y k každodenní zkušenosti a jazyk literatury mají společný základ - oba se nějakým způsobem vztahují k procesům myšlení a činnostem naší mysli" (viz TRÁVNÍČEK 2003: 257, proložila A . K ) . 3.2.1 Osobnosti kognitivní literární vědy 3.2.1.1 M a r k T u r n e r M a r k Turner (*1954) je profesorem kognitivních věd na Case Western Reverse University v Clevelandu. Vystudoval matematiku a anglistiku na University of California vBerkeley. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších literárních teoretiků současnosti. Ve středu jeho zájmu stojí stejně jako u Lakoffa metafora. N a rozdíl od něj se však Turner vymezuje více literárněvědným směrem a aplikuje svoje teorie ne na běžný komunikační jazyk, ale na klasickou anglickou literaturu. Je t o m u tak např. v knize Death is the Mother ofBeauty: Mind, Metaphor, Criticism (Smrt je matkou 33 krásy: Mysl, metafora, kritika, 1987), nebo v díle, které vzniklo ve spolupráci s G. Lakoffem, More than a Cool Reason. A Field Guide to Poetic Metaphor (1989). V obou dílech se nejen snaží o lepší pochopení metafory, ale též o nalezení nového, kognitivního způsobu čtení poezie (viz TRÁVNÍČEK 2005: 244). Jedním z jeho nejzásadnějších a všeobecně uznávaných děl je kniha Literární mysl. O původu myšlení a jazyka (1996, česky 2005). Zde se Turner snaží tutéž koncepci, kterou používal při studiu metafory, přenést na narativ. Tak jako metafora představuje určitou prostorovou strukturu, která utváří naše myšlenky, narativ má stejnou konceptuálni funkci, pouze v rovině časové. Autor pracuje se třemi základními pojmy - příběh, projekce a parabola, jejichž strukturu se pokouší aplikovat na fungování lidské mysli, a snaží se tak ukázat, že lidská m y s l je ve své podstatě literární, že struktury narativu v literatuře jsou stejné jako ty myšlenkové. Příběh je podle Turnéra „základním nástrojem myšlení, [...] je to náš hlavní prostředek, jak nahlížíme do budoucnosti, jak předvídáme, plánujeme a vysvětlujeme. Je to literární schopnost nepostradatelná pro lidské poznání obecně" ( T U R N E R 2005: 13). Lidské myšlení je samo o sobě konstruováno narativně, tedy prostřednictvím prostorové, časové a kauzální logiky. Člověk obvykle vnímá příběh jako něco, co je primárně zábavou, je proto samozřejmé, že si nejčastěji všímáme příběhů, které nám přinášejí nějaké potěšení či rozptýlení. Příběhy však neslouží pouze k pobavení, naopak, j s o u nutným předpokladem p r o lidské myšlení. Jak tvrdí Turner (2005: 24), obvykle si těchto „malých prostorových příběhů" v naší mysli nevšímáme, protože jsou přítomny trvale. Jsou to základní příběhy typu: oblaka ženoucí se po nebi, nalévání mléka, ptačí let apod. „Tyto malé příběhy jsou však tím, co má člověk namísto zkušenosti chaosu" ( T U R N E R 2005: 25). Umožňují strukturovat a uchopovat zkušenost, konstruovat místo člověka v jeho vlastním světě a díky tomu formovat smysl sebe sama. Po fázi příběhu následuje podle Turnéra fáze projekce, kdy si jeden příběh promítáme do příběhu jiného. Stejně jako příběh, tak ani projekce není doménou literatury, ale jedná se především o základní myšlenkový proces. Posledním konceptem společným lidské mysli a literatuře je podle Turnéra parabola. Ta začíná porozuměním souboru věcí, událostí a postav, který je v našem myšlení uspořádán do příběhu. Následně dochází ke spojení příběhu a projekce, kdy se jeden příběh promítá do jiného. Spojují se tak dvě základní formy našeho myšlení - příběh a projekce - 34 a vzniká parabola. Příběh, který můžeme vysvětlit prostřednictvím projekce, často obsahuje přísloví. Například přísloví „Když není kocour doma, myši mají pré." jsme schopni si promítnout do spousty možných cílových příběhů, aniž bychom je předem znali (viz T U R N E R 2005:14-15). Tyto základní principy aplikuje Turner ve své knize na nejrůznější situace a příklady z literatury srovnává s běžnými myšlenkovými procesy, aby podpořil své tvrzení, totiž že kategorie tradičně chápané jako literární jsou především zásadním konceptem lidské mysli. M a r k Turner se ve svém výzkumu neomezuje jen na literární vědu. V knize Cognitive Dimensions of Sociál Science: The Way We Think About Politics, Economics, Law, and Society (Kognitivní dimenze sociálních věd: J a k přemýšlíme o politice, ekonomice, právu a společnosti, 2001) se například zamýšlí nad spoluprací kognitivních a sociálních věd. 3.2.1.2 R e u v e n T s u r Reuven Tsur (*1936) je emeritním profesorem hebrejské literatury a literární teorie na Telavivské univerzitě. Po ukončení bakalářského studia anglistiky a hebrejské literatury na Hebrejské univerzitě odešel studovat do Anglie, kde roku 1971 získává doktorát z anglistiky. Tsur je autorem konceptu, který sám nazval „kognitivní poetika" (cognitive poetics). Jedná se o interdisciplinární přístup, který kombinuje literární teorii, lingvistiku, psychologii a filozofii a zkoumá vztah mezi strukturou textu a lidskými kvalitami v textu obsaženými i zprostředkující proces, který se odehrává v čtenářově mysli. Koncept kognitivní poetiky aplikuje Tsur na básnický rytmus, rým, metaforu, zvukovou symboliku, ale i literární historii a další. Mezi jeho nejznámější publikace patří např. What is Cognitive Poetics? (Co je kognitivní poetika?, 1983) nebo Poetic Rhythm: Structure and Performance (Básnický rytmus: Struktura a performance, 1998).!4 "4 V českém kontextu se v návaznosti na R. Tsura věnuje kognitivní poetice Pavel Jiráček (*1955) v dílech Lyrický rytmus (2007) nebo Význam a subjektivita v lyrice (2008). 35 3.2.2 Kognitivní naratologie Kognitivní naratologie může být zařazena do širšího kontextu tzv. „postklasické" naratologie; neboť ačkoliv mnohými svými teoretickými koncepcemi čerpá z klasické naratologie, obohacuje tento tradiční koncept o některé nové myšlenky. Klasická naratologie vycházející svou metodologií z jazykovedného strukturalismu vnímala narativjako samostatný produkt spíše než jako trvající proces a zcela ignorovala kulturní, sociální a historické pozadí textu, stejně tak jako jeho kritiku a vůbec recepci (viz H E R M A N 2005: 67). Z pohledu kognitivních věd, které se začínají rozvíjet v 50. letech, přestává být podobný přístup ke zkoumání narativu přijatelný, upravují ho proto v závislosti na nových výzkumech lidské inteligence, které byly buď ignorovány, nebo dosud nedostupné naratologům jako byl Barthes, Genette, Greimas nebo Todorov. Ačkoliv byl termín „kognitivní naratologie" poprvé použit teprve v roce 1997,1 5 myšlenky související s tímto konceptem se objevovaly už dlouho předtím. Dělo se tak zejména v souvislosti s čtenářsky orientovanými teoriemi (recepční estetika W . Isera a H . R. Jausse), ale studie narativu z kognitivní perspektivy probíhaly i m i m o rámec literární vědy.1 6 V 90. letech se objevuje shluk publikací pocházející z různých oborů, ale týkající se stejného tématu, a sice spojení mysli a narativu. Stává se zřejmým, že souvislost mezi myslí a narativem nebude možné zkoumat pouze z omezeného hlediska jednoho nebo druhého vědního oboru, ale že je třeba navázat hlubší interdisciplinární spolupráci mezi jednotlivými oblastmi. Z tohoto podhoubí vyrůstá koncem 90. let nový naratologický směr, kognitivní naratologie, jejímž poznávacím znamením se stává právě interdisciplinární přístup ke zkoumání narativu.1 ? Podle definice Davida Hermana, kterou uvádí vthe living handbook of narratology (online, 2013), je pro kognitivní naratologii klíčové zaměření n a mentální stavy, kapacity a dispozice, které j s o u základem - anebo j s o u naopak založeny v - narativní zkušenosti. Z této definice vyplývají dva hlavní teoretické proudy, které lze v rámci kognitivní naratologie rozlišit: (1) Jak jsou příběhy propojeny s mentálními stavy a procesy jedince?; (2) Jak narativní •s V zásadní studii Manfreda Jahna „Frames, Preferences, and the Reading of Third-Person Narratives: Toward a Cognitive Narratology' (Poetics Today 18, s. 441-468). 1 6 Např. psycholog Georg Mandler (^1924) zkoumal existenci kognitivně založených narativních gramatik, pomocí nichž je člověk schopen rozebrat příběh na jednotlivé jednotky a zároveň tyto jednotky skládat dohromady a znovu tak vytvářet narativy. v Jak to zdůrazňuje ve své definici David Herman (2009) i Monika Fludernik (2008: 49). 36 konstrukce umožňují porozumět samotné lidské zkušenosti? Jinak řečeno, zkoumání souvislostí mezi myslí a narativem umožňuje zjistit nejen to, jakým způsobem můžeme pomocí narativů vytvářet světy, ale také to, jak narativy samy slouží k interpretaci okolního světa, k porozumění emocím, záměrům apod. Pod kognitivní naratologii spadá velké množství různých teoretických a metodických přístupů k narativu. H e r m a n (2013) uvádí např. kognitivní recepční teorie, jež se zaměřují na efekty narativního očekávání, zvědavosti a překvapení; empirické studie sahající od měření času čtení přes metody korpusové analýzy až po sestavování nákresů světů příběhu (storyworlds); transmediální studia zkoumající kognitivní rámce (macroframes), jež umožňují interpretovi identifikovat příběhy nebo příběhu podobné elementy napříč nejrůznějšími médii (literárním, obrazovým, hudebním atd.); studie emocí a jejich zobrazení vnarativech a mnohé další. V souvislosti s žádanou interdisciplinaritou v sobě navíc výzkumné pole naratologie zahrnuje nejen různé výzkumné nástroje z rozdílných oborů, ale také mnohé korpusy, na jejichž základě studie narativu probíhají. Analyzovány jsou nejen fikční a nefikční tištěné narativy, ale také narativy počítačově zprostředkované (např. interaktivní fikce, e-mailové novely), komiksy, filmové narativy, přímá „face-to-face" komunikace a další. A b y bylo vše ještě komplikovanější, mnozí teoretikové narativu, jejichž předmět činnosti spadá do oblasti kognitivní naratologie, nemusí nutně svou činnost považovat za součást této disciplíny, často se dokonce přiřazení k tomuto směru brání (viz H E R M A N 2013). 3.2.2.1 Osobnosti kognitivní naratologie Vzhledem k velmi širokému a rozmanitému poli výzkumu kognitivní naratologie, jehož zlomek jsme si právě obecně představili, je prakticky nemožné obsáhnout byť i jen malou část literárních vědců, kteří ve svých studiích na tento literárněteoretický směr navazují. Omezíme se proto jen na několik nej významnějších představitelů, především takových, kteří se ve svém díle kognitivní naratologii zabývají systematicky a souvisle již po delší dobu a jejichž myšlenky a teorie byly v určitém smyslu pro kognitivní naratologii zásadní nebo přelomové. 3.2.2.i.iDavid H e r m a n Jedním z těch, kteří iniciovali kognitivní obrat v literární vědě a kteří dodnes patří mezi nej uznávanější a nej produktivnější představitele kognitivní naratologie, je David H e r m a n (*ig62). Vystudoval filozofii a anglistiku na University of N o r t h 37 Carolina, dále studoval anglistiku na University of Pennsylvania, kde také zakončil svá doktorská studia v roce 1992. V současné době je profesorem na Ohio State University. V centru vědeckého zájmu Davida Hermana stojí narativ a narativní prezentace světa. Soustřeďuje se zejména na sémiotiku narativů, přičemž se neomezuje pouze na strukturní pohled, ale rozšiřuje své zkoumání o pragmatické a sociolingvistické dimenze narativu, což ho řadí do oblasti kognitivní naratologie. Vývoj jeho přemýšlení o narativu můžeme sledovat na pozadí několika studií, které vyšly v českém literárněvědném prostředí. První z nich byla studie „Pragmatika, prag-matika, metapragmatika: kontexty pragmatických kontextů",1 8 která ukázala Hermanovu nespokojenost se zaměřením literární vědy na pouhou analýzu sémantiky literárního díla a současné odhlížení od jeho pragmatiky. Prosazuje naopak snahu o pochopení vztahu mezi literárním dílem a jeho recipientem, analýzu kontextů, které ovlivňují vznik a existenci literárního díla, a také pohled na to, jakým způsobem funguje literární znak jako prostředek komunikace mezi autorem a čtenářem (viz KUBÍČEK 2005: 9 7 - 9 8 ) . Pohled na literární dílo v širším pragmatickém kontextu přivádí D. Hermana k interdisciplinárnímu přístupu k literatuře. Ve sbornících Narratologies: New Perspectives on Narrative Analysis (Naratologie: Nové perspektivy narativní analýzy, 1999) a Narrative Theory and Cognitive Sciences (Narativní teorie a kognitivní vědy, 2003), ve kterých H e r m a n shromáždil odborníky na studium narativu z nejrůznějších vědních disciplín (např. literární teoretici Marie-Laure Ryan, M a r k Turner, U r i Margolin, Manfred J a h n a další), staví literární dílo na hranice těchto vědních disciplín a umožňuje tak jejich nové interpretace. Interdisciplinárním přesahům literatury se věnuje také knižní řada Frontiers of Narrative (Hranice narativu), jíž je H e r m a n editorem. Nedávno vyšla také rozsáhlá encyklopedie The Routledge Encyclopedia of Narrative Theory (Encyklopedie narativní teorie, 2005), kterou sestavil H e r m a n společně s Manfredem Jahnem a Marie-Laure Ryan a která má představovat základní referenční pomůcku při studiu narativu a naratologie (viz KUBÍČEK 2005: 99). Vyšla v roce 1991 v časopisu Česká literatura, roč. 39, č. 3. 38 Dosud nejrozsáhlejším Hermanovým dílem je kniha Störy Logic: Problems and Possibilities of Narrative (Logika příběhu: Problémy a možnosti narativu, 2002). Jedná se o dílo vpravdě interdisciplinární, přesně podle požadavků kognitivní naratologie. H e r m a n syntetizuje poznatky z filozofie, lingvistiky, konverzační analýzy a kognitivní teorie a přináší tak zcela nový pohled na tradiční kategorie jako je děj (plot), perspektiva (perspective) nebo postava (person). V této knize také H e r m a n seznamuje čtenáře s koncepcí tzv. storyivorld, tedy světa příběhu. Sám připodobňuje své pojetí storyworld k lingvistické koncepci diskurzivního modelu, který je jakousi komplexní mentální reprezentací umožňující vnímateli usuzovat o předmětech a okolnostech představovaných, ať už explicitně, nebo implicitně, prostřednictvím diskurzu. Storyworlds nám umožňují rozumět narativním diskurzům.^ 3.2.2.1.2 U r i M a r g o l i n U r i Margolin (*1942) patří mezi nejvýznamnější naratology současnosti. Vystudoval filozofii a anglickou literaturu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, postgraduální studium komparatistiky dokončil na Cornell University a následně dlouhodobě působil na University of Alberta, kde je nyní emeritním profesorem. Margolinův badatelský přínos je nejvíce patrný v oblasti studia literární postavy, kterému se věnoval soustavně od 70. let, v oblasti logické analýzy časových perspektiv a kognitivních aspektů vyprávění (viz Z Y K M U N D 2008: 82). V českém prostředí vyšla pouze jedna Margolinova publikace, a to soubor dvou studií nazvaný Kognitivní věda, činná mysl a literární vyprávění (1999, 2003, česky 2008), ve kterém se Margolin zabývá problematikou činné mysli a aplikuje její modely na autora a čtenáře a také na literární postavy. Cílem jeho studie je pak zejména spojit kognitivní metodologii se štrukturalistickým naratologickým pojmoslovím a ukázat, jak toto spojení může být přínosné. V rámci své studie dochází k několika zajímavým závěrům. Například prohlašuje, že v našem světě a ve světě vytvořeném textem fungují stejné kognitivní procesy a také díky tomu jsme jako čtenáři schopni textu porozumět. Čtenáři si vytvářejí „hypotézy o myslích [literárních postav] a připisují j i m mentální fungování, aby mohli jejich chování porozumět jako ^ Je to právě storyworld, který vede čtenáře např. k předpokladu, že tryskáče nebo mobilní telefony neexistují ve světě Madame Bovaryové, ale který je také připraven k tomu být upraven nebo rekonceptualizován, pokud to žádají textové instrukce. 39 lidskému chování a interakci" ( M A R G O L I N 2008: 24). Díky tomu se může čtenář prostřednictvím postav obohatit o další představitelné modely lidské zkušenosti a rozšířit si tak povědomí o tom, co to znamená být člověkem. Dále si Margolin klade otázku, zda může být také literární zobrazení nějak užitečné pro kognitivní vědu a dochází k domněnce, že literatura je „pravděpodobně nejvýmluvnější a nej diferencovanějším nevědeckým způsobem popisu konkrétních příkladů lidské mysli a [...] může [tedy] sloužit jako zásobárna možných objevů" ( M A R G O L I N 2008: 30). 3.2.2.1.3 M o n i k a Fluderniková M o n i k a Fluderniková (*1957) je rakouskou anglistkou a literární vědkyní. Studovala pod vedením Franze Karla Stanzela na Universität Graz, habilitovala se na Universität W i e n a od roku 1994 působí na katedře anglistiky na Universität Freiburg. Nejvýrazněji působí Fluderniková na poli tzv. přirozené naratologie (natural narratology). Ve své knize Towards a 'Natural' Narratology (Směrem k „přirozené" naratologii, 1996), ve které definuje narativitu ne jako něco textově imanentního, co je obsaženo v jazykové struktuře, ale jako něco, co čtenář textu přidává, když ho aktivně narativizuje. Proto se také Fluderniková ve své knize (a nejen v ní) obrací zejména k mluveným korpusům a ke spontánně vyprávěným příběhům, které vnímá právě jako „přirozené narativy" (natural narratives). Typické pro tuto literární teoretičku je také zájem o historickou d i m e n z i narativů a jejich diachrónni vývoj, zejména na pozadí středověké anglické literatury až po raně moderní anglickou novelistiku (viz F L U D E R N I K 2008: 4 9 - 5 0 ) . 3.2.2.1.4 M a r i e - L a u r e Ryanová Marie-Laure Ryanová (*1946) je původem švýcarská literární kritička, v současné době působící na University of Colorado. Vystudovala literaturu na Universitě de Geněve, v roce 1968 se přestěhovala do U S A , kde studovala nejprve francouzštinu, němčinu a lingvistiku (University of Utah), později počítačovou vědu na University of California. Marie-Laure Ryanová napsala množství k n i h a článků týkajících se otázek vyprávění, fikcionality, možných světů, ale také virtuálních světů a digitálních médií. Ve své kanonické knize Possible Worlds, Artificial Intelligence, and Narrative Theory (1991) se věnuje problematice sémantiky možných světů, kterou spojuje s (pro 40 ni tak typickým) použitím komputerových m e t o d v literárněteoretickém bádání. Specifická je tato kniha ještě v jednom aspektu, a to v zaměření na fikční světy v procesu jejich re-kreace aktem čtení. Kombinace teorie fikčních světů s prvky recepční estetiky se výrazně promítá např. v jejím konceptu tzv. minimální odchylky.2 0 Z pohledu kognitivní literární vědy je velmi vlivná zejména Ryanové publikace Narrative across Media (Narativ napříč médii, 2004), který tvoří most m e z i teorií vyprávění a teorií médií. Zde uveřejněné eseje souborně představují současné intermediální zkoumání narativu. Zkoumají, jak se narativy přizpůsobují a mění svůj význam napříč médii jako je nehybný a pohyblivý obraz (still picture a motion picture), hudba, digitální média, ale i přímá „face-to-face" komunikace. Spolu s D. H e r m a n e m a M . J a h n e m vydala Ryanová rozsáhlou The Routledge Encyclopedia of Narrative Theory (2005) a spolupracuje také na knižní naratologické edici Frontiers of Narrative. 3.3 V L I V A PŘÍNOS KOGNITIVNÍ LITERÁRNÍ V Ě D Y Kognitivní přístupy přinesly literární vědě mnohé nové a překvapivé poznatky. Kognitivní literární věda je navíc živá i dnes a stále tak vznikají nová a objevná díla inspirovaná kognitivními metodami. Ačkoliv nelze tvrdit, že by kognitivní vědy měly zázračné nástroje, jež b y otvíraly zcela nové možnosti poznání, pohled z kognitivistické perspektivy vrhá nové světlo na již známé skutečnosti jako je např. teorie metafory nebo vyprávění. Zejména umožňuje vnímat tyto tradiční prostředky poetiky j a k o dvoudílné struktury: na jedné straně jako jazykové a textové prostředky významové výstavby (v rámci poetiky klasického strukturalismu) a zároveň na straně druhé jako kognitivní či mentální rámce, díky nimž jsou tyto prostředky umožněny. Tento nový pohled na tradiční kategorie se v posledním desetiletí uplatňuje m i m o jiné na poli tzv. kognitivní poetiky Reuvena Tsura (viz kap. 3.2.1.2) a zvláště výrazně v oblasti narativního zkoumání umožňující vznik nové disciplíny, kterou nazýváme kognitivní naratologií (viz kap. 3.2.2). 2 0 Ryanová tvrdí, že čtenář je schopen rekonstruovat poměrně komplexní fikční svět, ačkoliv jeho verbální reprezentace v textu je vždy neúplná. Děje se tak právě díky tzv. principu minimální odchylky, jež funguje tak, že čtenáři si fikční svět vytváří na základě svých zkušeností z reálného světa a proměňují ho jen prostřednictvím takových textových instrukcí, které ukazují na skutečnost od reality odlišnou (viz FOŘT 2005a: 103). 41 Kognitivní věda je nejvíce vlivná především v rámci teorií zaměřených n a čtenáře. Podle těchto teorií znamená umělecké dílo především účinek a vzhledem k tomu, že sídlem tohoto účinku je čtenářova mysl, v podstatě už si nelze v dnešní době představit recepčně orientovanou teorii literatury bez alespoň minimálního kognitivního aspektu.2 1 Kognitivní literární věda je oproti jiným modernistickým estetikám dále specifická a přínosná v tom ohledu, že do středu pozornosti zkoumání staví nejen to, co je na díle výjimečné a specifické a co porušuje předchozí normy, ale soustředí se právě na to, co je všem dílům společné, na takové jejich společné rysy, které lze dát do souvislosti s každodenními modely chování a jednání. V souvislosti s přínosem, kterým kognitivní věda pro teorii literatury bezpochyby byla a je, musíme zmínit také jisté úskalí, které s sebou aplikace kognitivních metod v literatuře přináší. Zejména je potřeba říci, že čistě kognitivní věda ve vztahu k literatuře není možná. I v těch nejpodnětnějších pracích se vždy jedná o spolupráci kognitivní vědy s různými metodologiemi teorie literatury, kulturních studií, psychologie nebo sociologie. Navíc pokusy o příliš přímočaré aplikování metod kognitivní vědy, přímé „mentální" či dokonce „neurální" interpretace, působí většinou značně jednostranně a násilně. Kognitivní věda by tedy v teorii literatury měla sloužit spíše jako inspirace v pozadí. To se ostatně ztotožňuje s interdisciplinární podstatou všech kognitivních přístupů v literární teorii (viz TRÁVNÍČEK 2005: 263-264). 3 . 4 KRITIKA, PROBLEMATICKÉ OBLASTI A BUDOUCNOST KOGNITIVNÍ LITERÁRNÍ V Ě D Y Vzhledem k tomu, že kognitivní přístup je poměrně mladou kapitolou literární teorie, neobjevil se zatím výrazný protiproud, který by se vůči kognitivním metodám v literatuře kriticky vymezoval. Uvnitř samotného směru však docházelo k zásadním změnám, které umožnily jeho další rozvoj (viz kap. 3.1.1). Jednalo se zejména o kritickou revizi vlivné analogie lidský mozek - počítač a s tím související odtělesněné teorie mysli, díky níž se mnozí domnívali, že mysl může být studována zcela nezávisle na mozku a těle. M n o h o kritických podnětů vůči tomuto přístupu pochází např. od G. 2 1 Souvislosti mezi kognitivními vědami, hermeneutikou a fenomenologií zkoumá Shaun Gallagher (*1948), filozof z University of Central Florida. Jeho článek „Hermeneutics and Cognitive Sciences" (Hermeneutika a kognitivní vědy, 2003) je dostupný online: http://www.academia.edu/2827326/Gallagher S. 2004. Hermeneutics and the cognitive science s. 42 Lakoffa, který zastává tzv. „vtělesněnou" teorii mysli, podle níž souvislost mezi myslí a tělem je natolik zásadní, že dokonce kognitivní struktury mysli jsou přímo utvářeny prostřednictvím senzomotorického systému těla. O řadě potenciálně problematických témat kognitivní literární vědy se zmiňuje David H e r m a n (2013). Především si klade otázky, na které ještě v této literárněvědné oblasti nebyla nalezena odpověď a které by se mohly stát předmětem dalšího teoretického směřování kognitivní literární vědy. H e r m a n kritizuje kupříkladu fakt, že zatím se v oblasti kognitivní literární vědy jednalo především o jednostranné čerpání literárních teoretiků z myšlenek kognitivních věd a jejich následnou aplikaci na literaturu. Tvrdí, že zejména problematiku vztahu mysli a narativu nelze cele charakterizovat z pohledu žádné vědní disciplíny samotné, ať už se jedná o humanitní, či přírodní vědy. Proto je třeba navázat intenzivní spolupráci a dialog mezi těmito oblastmi výzkumu, aniž by přitom některý z nich byl dominantní. Další problematickou oblastí kognitivní literární vědy (zejména kognitivní naratologie) je podle Hermana (2013) vztah teorie a korpusu. Jak může výběr narativů z různých období, žánrů nebo kulturních tradic ovlivnit to, jakým způsobem teoretici charakterizují mentální stavy a procesy spojené s narativní zkušeností (narrative experience)? A jak tuto charakteristiku mohou ovlivnit specifika různých médií? V neposlední řadě upozorňuje H e r m a n (2013) na to, jak je důležité se v rámci kognitivní naratologie odpoutat od klasických výzkumných vzorců strukturalismu. V návaznosti na saussurovskou lingvistiku, která upřednostňovala výzkum jazykového systému (langue) před zkoumáním konkrétních jazykových realizací (parole), se tradiční naratologie zaměřovala na studování struktury a výstavby narativů spíše než na konkrétní příběhy. Kognitivní naratologie by se naproti tomu měla zaměřit více na konkrétní realizace narativů, neboť jen díky n i m by se mohlo vysvětlit, nejen jakou mají narativy strukturu, ale především proč j sou strukturovány právě tímto způsobem. 43 4 Z Á V Ě R Tato bakalářská práce se ve své první části zaměřila na psychoanalytičkou kritiku, jejíž první projevy lze pozorovat už na počátku 20. století a se kterou se v jisté modifikované podobě v literárněvědných studiích setkáváme dodnes. Za tuto relativně dlouhou dobu prošla tato oblast zkoumání literatury mnohými zásadními změnami, ve všech fázích vývoje se však objevují teoretické koncepty pracující s nevědomými psychickými procesy jedince, které se podle psychoanalytičke kritiky ať už jakýmkoli způsobem projevují v produkci, ale i recepci literárních děl. O d psychobiografického přístupu k interpretaci literatury, v bezprostřední návaznosti na Freudův determinismus, se brzy upustilo a vznikl prostor pro nápaditější a plodnější aplikace psychoanalytických podnětů v literární teorii. Archetypální kritika Nothropa Frye nebo spojení básnické imaginace s dávnou koncepcí živlů Gastona Bachelarda to jsou dodnes vlivné teorie inspirované psychoanalýzou. Začátkem druhé poloviny 20. století hledal inspiraci v psychoanalýze také N o r m a n Holland a jeho čtenářsky orientovaný pohled na literární teorii vyústil až ve vznik nového reader-response criticism. Modernější psychoanalytička kritika navazuje zejména na Jacquesa Lacana, který spojil teorii nevědomí se Saussurovým strukturálním pojetím znaku. Přesvědčení, že např. pohlaví není určeno biologicky, ale vzniká až v procesu označování jako jistý jazykový a kulturní konstrukt, mělo určující vliv na moderní feministické teorie. Jeho odkaz následují i novější sémiotické teorie, např. francouzská literární teoretička Julia Kristevová. Psychoanalytička literární věda se samozřejmě musela v průběhu svého vývoje vypořádat s mnohými kritickými ohlasy. Silný nesouhlas vyvolaly psychoanalytičke koncepty v řadách marxistických teoretiků, kteří proti biologické determinaci jedince stavěli zejména společenské impulsy jako určující faktor ve vývoji člověka a potažmo tedy i v literatuře. Pojetí umělecké tvůrčí práce jako nevědomého procesu se neshodovalo se strukturálním pojetím literatury, v českém prostředí byl zapáleným kritikem psychoanalytičke literární vědy především J a n Mukařovský. Kognitivní literární věda, na kterou se zaměřila druhá část práce, patří mezi nej současnější přístupy ke zkoumání literatury. Nový pohled na umění byl umožněn převratnými poznatky v oblasti lidského myšlení, umělé inteligence i informatiky a počítačového zpracování jazyka v 50. letech minulého století. Souvislosti mezi myšlenkovými strukturami a strukturami považovanými dříve za čistě literární, jako 44 např. metafora nebo příběh, se staly předmětem zkoumání mnohých, nejen literárních, vědců. Požadavek po hlubším a komplexním poznání fungování lidské mysli a jejích produktů, k a m patří i literatura, vedl k vysoce interdisciplinární orientaci kognitivní literární vědy, ve které se dnes syntetizují poznatky z psychologie, biologie, sociologie a dalších pomocných věd. V 90. letech se v rámci kognitivně orientované literární vědy vyděluje nová disciplína - kognitivní naratologie, která se soustřeďuje na vzájemné souvislosti mezi myšlenkovými strukturami a příběhem. Kognitivní přístupy v literatuře jsou významné zejména v t o m ohledu, že vrhají nové světlo na již známé poetické struktury jako je příběh nebo metafora. Jak už bylo zmíněno výše, programová interdisciplinarita tohoto teoretického směru neumožňuje vznik čisté kognitivní literární vědy. Vždy se jedná o neoddělitelnou syntézu poznatků z různých vědních odvětví i z různých literárněvědných směrů. Oba literárněteoretické směry, psychoanalytička kritika i kognitivní literární věda, patří mezi psychologicky orientované literární teorie. Tyto směry vždy byly a jsou kritizovány z pohledu nemimetických literárních přístupů za přílišný redukcionismus a snad i trivializaci umělecké produkce. Kritici tvrdí, že psychologická literární věda redukuje dílo na výsledek psychických procesů, za objekt, který pouze zrcadlí nějaký vnější podnět (ať už je to autorovo nevědomí nebo čtenářovy psychické procesy nebo jiné faktory) a estetická hodnota tak zůstává upozaděna nebo dokonce zcela ignorována. V některých případech jsou takové námitky jistě oprávněné, výmluvným příkladem může být např. již zmíněný psychobiografismus první fáze vývoje psychoanalýzy. Bylo by však chybou psychologické přístupy v literární vědě kategoricky zamítnout jako příliš subjektivní, a proto nepoužitelné, neboť jejich metody umožňují vnímat literární dílo v širším kontextu. Tato bakalářská práce shrnula nejdůležitější poznatky o dvou literárněteoretických směrech - psychoanalytičke kritice a kognitivní literární vědě. Jejím cílem bylo představit tyto dva proudy v systematické, přehledné a srozumitelné podobě, aby mohla později úspěšně sloužit jako podklad pro tvorbu studijního materiálu pro posluchače vysokoškolského semináře literární teorie. 45 5 B I B L I O G R A F I E B A C H E L A R D , Gaston 1994 [1949] Psychoanalýza ohně, přel. Jitka Hamzová. Praha: Mladá fronta. BÍLEK, Petr A . 2003 Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu. Brno: Host. B R E T O N , André 1996 [1955] Spojité nádoby, přel. Jarmila Fialová. Praha: Dauphin. ČEJKA, Mirek 2002 Proč jsme přeložili tuto k n i h u (komentář). In: L A K O F F , J O H N S O N 2002, s. 2 6 2 - 2 6 8 . E A G L E T O N , Terry 2005 [1983] Úvod do literární teorie, přel. Petr Onufer. Praha: Triáda. FOŘT, Bohumil 2005a Marie-Laure Ryanová a její projekt fikčních světů. In: Aluze. Revue pro literaturu, filozofii a jiné. Olomouc: Katedra bohemistiky F F U P , roč. 9, č. 3, s. 1 0 2 - 104. 2005b Nové zkoumání (umělecké) reality od Ruth Ronenové. In: Aluze. Revue pro literaturu, filozofii a jiné. Olomouc: Katedra bohemistiky F F U P , roč. 9, č. 1, s. 197- 199. 2006 O autorce. In: RONENOVÁ, Ruth. Možné světy v teorii literatury. Brno: Host, s. 2 6 8 - 2 6 9 . F L U D E R N I K , M o n i k a 2008 Histories of Narrative Theory (II): F r o m Structuralism to the Present. In: P H E L A N , James a Peter J . R A B I N O W I T Z (eds.). A Companion to Narrative Theory. Maiden: Blackwell, s. 3 6 - 5 9 . 46 F R E U D , Sigmund 2005 [1929] Výklad snů, přel. Ota Friedmann. Pelhřimov: Nová tiskárna. F R Y E , Northrop 2003 [1987] Anatomie kritiky, přel. Sylva Fricova. Brno: Host. H A V E L , Ivan M . a Jozef K E L E M E N 2001 Proč se zajímat o kognitivní vědu? Předmluva k českému vydání. In: T H A G A R D , 2001, s. 7-10. H E R M A N , David 2005 [1999, 2001] Přirozený jazyk vyprávěni, přel. Bohumil Fořt. Brno: Ústav pro českou literaturu A V ČR. 2013 Cognitive Narratology (revised version). In: HŮHN, Peter et al. (eds.) the living handbook of narratology. Hamburg: H a m b u r g University. Dostupné z: http://www.lhn.uni-hamburg.de/article/cognitive-narratology-revised- version-uploaded-22-september-20i3 H E R M A N , David, Manfred J A H N a Marie-Laure R Y A N (eds.) 2005 Routledge Encyclopedia of Narrative Theory. London: Routledge. KUBÍČEK, Tomáš 2005 Komentář. In: H E R M A N 2005, s. 97-107. L A K O F F , George 1999 Philosophy In The Flesh. A Talk W i t h George Lakoff. Edge [online], č. 51. Dostupné z: http://edge.0rg/.qrd culture/lakoff/lakoff p i . h t m l L A K O F F , George a M a r k J O H N S O N 2002 [1980] Metafory, kterým žijeme, přel. Mirek Čejka. Brno: Host. M A C U R A , Vladimír a Alice JEDLIČKOVÁ (eds.) 2012 Průvodce po světové literární teorii 20. století. Brno: Host. 47 M A R G O L I N , U r i 2008 [1999, 2003] Kognitivní věda, činná mysl a literární vyprávění, přel. Hynek Zykmund. Brno: Ústav pro českou literaturu A V ČR. M I T O S E K , Žofia 2010 [1983] Teorie literatury: historický přehled, přel. Marie Havránková. Brno: Host. MUKAŘOVSKÝ, J a n 1971 Umělcova osobnost v zrcadle díla. Několik kritických poznámek k uměnovědné teorii i praxi. In: MUKAŘOVSKÝ, J a n . Cestami poetiky a estetiky. Praha: Československý spisovatel, s. 145-155. NÜNNING, Ansgar (Jiří TRÁVNÍČEK a Jiří HOLÝ) (eds.) 2006 [1998] Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce / osobnosti / základní pojmy, přel. Aleš Urválek, Zuzana Adamová. Brno: Host. P E C H A R , Jiří 1992 Prostor imaginace. Praha: Psychoanalytičke nakladatelství. PELIKÁN, Čestmír 1992 Doslov. In: B A C H E L A R D 1992, s. 155-159. PEPRNÍK, Michal 2000 Směry literární interpretace XX. století: texty, komentáře. Olomouc: Univerzita Palackého. PETRŮ, M a r t i n 2007 Fyziologie mysli. Úvod do kognitivní vědy. Praha: Triton. SCHÖNAU, Walter 1991 Einführung in die psychoanalytische Literaturwissenschaft. Hamburg: Carl Ernst Poeschel Verlag. 48 S U T T O N , Walter 1966 [1963] Psychologická a mytologická kritika, přel. Libor Štukavec. In: LEVÝ, Jiří (ed.) Západní literární věda a estetika. Praha: Československý spisovatel, s. 167-183. T H A G A R D , Paul 2001 [1996] Úvod do kognitivní vědy: mysl a myšlení, přel. A n t o n Markoš. Praha: Portál. TRÁVNÍČEK, Jiří 2003 O autorovi. In: F R Y E 2003, s. 417-419. 2005 Komentář. In: T U R N E R 2005, s. 2 4 4 - 2 7 0 . T U R N E R , M a r k 2005 [1996] Literární mysl. O původu myšlení a jazyka, přel. Olga Trávníčková. Brno: Host. V I E W E G H , Josef 1999 Psychologie umělecké literatury. Brno: Psychologický ústav A V ČR. VLAŠÍN, Štěpán (ed.) 1984 Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel. Z Y K M U N D , Hynek 2008 Komentář. In: M A R G O L I N 2008, 8 0 - 8 5 . 49