MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNE
FILOZOFICKÁ F A K U L T A
Seminář estetiky
% P H l L O S 0 <
Fenomén severské krimi: analýza a určení
současné estetické normy
Bakalářská diplomová práce
Autorka práce: Dominika Perekstová
Vedoucí práce: Mgr. Lenka Svobodová, Ph.D.
Brno 2015
Bibliografický záznam
PEREKSTOVÁ, Dominika. Fenomén severské krimi: analýza a určení současné estetické
normy. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2015, 44 s.
Vedoucí bakalářské diplomové práce Mgr. Lenka Svobodová, Ph.D.
Anotace
Bakalářská diplomová práce analyzuje současnou severskou krimi literaturu a následně se snaží
o určení její estetické normy. První část stručně předkládá pojetí estetické normy u českých
estetiků Jana Mukařovského a Olega Suse. Následně se práce zabývá obecnými znaky
detektivní literatury a posléze je explikován pojem „severská krimi", především s ohledem na
genezi této literatury a odkazy na populární kulturu. Předmětem další části se stává samotná
analýza severské krimi a jejích specifických znaků. Tato analýza je posílena názornými
příklady z předem zvolených reprezentativních vzorků severské literatury. Náplní jedné
z posledních částí práce je i rozbor zpracování vraždy a jejích estetických předností a zásad ve
vybraných dílech s odkazem na esej Vražda jako krásné umění anglického filozofa Thomase
de Quinceyho. Stanoveným cílem práce je pokus o vymezení estetické normy současné
severské krimi prostřednictvím teoretického podkladu a analýzy vybraných knih.
Annotation
The bachelor diploma thesis deals with analysis and consecutive effort of determination of
aesthetic norm of the contemporary Nordic crime fiction. In the first part "aesthetic norm" in
conceptions of Czech aestheticians Jan Mukařovský and Oleg Sus will be briefly explain.
Furthermore, this thesis deals with typical characters of detective literature and then with
concept of "Nordic crime fiction" regarding to its genesis and to references to popular culture.
The subject of the next part is an analysis of Nordic crime fiction and its specific features by
pre-selected aesthetic categories characterizing this genre of literature. This analysis will be
focused on five demonstrative examples of Nordic crime fiction. The content of the last part is
an analysis of the processing of the murder and its aesthetic values referring to the essay Murder
as a Fine Art by English philosopher Thomas de Quincey. The stated goal of this bachelor
thesis is an attempt to define the aesthetic norm of the contemporary Nordic crime fiction
through the theoretical background and analysis of selected books.
Klíčová slova
Estetická norma, Jan Mukařovský, Oleg Sus, detektivní literatura, populární kultura, severská
krimi, současná literatura, ošklivost, Umberto Eco, estetika vraždy, Thomas de Quincey
Key words
Aesthetic norm, Jan Mukafovsky, Oleg Sus, detective literature, popular culture, Nordic crime
fiction, contemporary literature, ugliness, Umberto Eco, aesthetics of murder, Thomas de
Quincey
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny
a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato bakalářská diplomová práce byla
umístěna v Ústřední knihovně FF M U a používána ke studijním účelům.
V Brně dne 30. dubna 2015
Podpis autorky práce
Poděkování
Mé poděkování směřuje těm, kteří mě svými komentáři a radami nasměrovali ke tvorbě této
práce. Především bych zde ráda poděkovala své vedoucí Mgr. Lence Svobodové, Ph.D. za
cenné rady, ochotu a vstřícnost. Díky patří také mé rodině a přátelům za podporu.
Obsah
ÚVOD /8/
1 N O R M Y UMĚLECKÉHO DÍLA /10/
1.1 ESTETICKÁ NORMA /10/
2 DETEKTIVNÍ LITERATURA /13/
2.1 SEVERSKÁ KRIMI /16/
3 ESTETICKÁ ANALÝZA VYBRANÝCH SLOŽEK SEVERSKÉ K R I M I /20/
3.1 OŠKLIVOST /20/
3.1.1 Ošklivost fyziognomická 1221
3.1.2 Ošklivost situační 1251
3.1.3 Ošklivost průmyslová 1261
3.2 POZNÁMKY K POSTAVÁM 1211
3.2.1 Vyšetřovatelé 1211
3.2.2 Pachatelé /30/
3.3 ESTETIKA VRAŽDY /33/
3.3.1 Vražda 1331
3.3.2 Provedení vraždy 1351
4 VYMEZENÍ ESTETICKÉ N O R M Y SOUČASNÉ SEVERSKÉ K R I M I /38/
ZÁVĚR /40/
RESUMÉ /41/
S U M M A R Y /42/
POUŽITÁ L I T E R A T U R A 743/
„Všecko na světě má dvě rukojeti. Vraždy, například, můžeme se chopiti za její morální
rukojeť [...] a to, přiznávám, jest její slabá stránka; nebo možno ji probírati esteticky,
[...]- tj. se zřením k dobrému vkusu."
Thomas de Quincey
Úvod
Od samotného zrodu detektivního žánru, tj. od stvoření prvního detektivního příběhu
Vraždy v ulici Morgue temným perem amerického básníka, prozaika a zakladatele žánru Edgara
Allana Poea, uplynulo již mnoho let. Později po tomto autorovi se začaly prosazovat knihy
britského spisovatele Sira Arthura Conana Doyla s příběhy Sherlocka Holmese a doktora
Watsona. Dále se s příběhy detektivními i kriminálními po celém světě proslavila Agatha
Christie, vdechující život detektivu Hercule Poirotovi a slečně Marplové. Zmiňovaní autoři
a další spisovatelé zabývající se příběhy s tajemstvím udávali směr vývoje detektivky a díky
tomuto postupnému posouvání normy se z klasické detektivní povídky zrodily až krvavé krimi
příběhy.
V současnosti se těší velké oblibě severská krimi literatura, pod jejímž náporem se
prohýbají pulty světových knihkupectví. Díky překladům nakladatelství MOBA, Host či Kniha
Zlín jsou tato díla dostupná rovněž české veřejnosti. Tuto - dá se říci - vlnu obliby započal
švédský spisovatel Stieg Larsson dílem Muži, kteří nenávidí ženy a tím, že se tato kniha stala
bestsellerem, nastartoval překlad dalších spisovatelů ze severských zemí, mezi nimiž jsou
populární především knihy Nora Joa Nesboho či Švédů Henninga Mankella a Larse Keplera.
Vedle nich se prosazují i ženy - Finka Leena Lehtolainenová či norská spisovatelka Anne
Holtová. Obliba severské krimi však nekončí literaturou, vznikly a nadále vznikají filmové
adaptace knih Stiega Larssona, Larse Keplera, Jussiho Adlera-Olsena. Zájem o kulturu
a společnost skandinávských zemí jeví i vzniknuvší občanské sdružení Skandinávský dům, jež
na konaných výstavách, koncertech či promítáních přibližuje lidem tradice těchto zemí.
Tato diplomová práce, jak již název prozrazuje, se zabývá fenoménem severské krimi
z estetického hlediska ve snaze postupně analyzovat její klíčové a pro tento žánr typické prvky
a tím určit estetickou normu žánru. Cílem je zjistit, na čem je severská krimi postavená, a popsat
specifika odlišující ji od krimi obecně. V této práci bude analyzováno pět vybraných knih
severské krimi, reprezentativních vzorků každého z pěti hlavních Nordických států. Pro analýzu
jsou vybrány následující knihy: Sněhulák od velmi oblíbeného norského spisovatele Joa
Nesboho, Hypnotizér od manželské dvojice pocházející ze Švédska a píšící pod pseudonymem
Lars Kepler, dále Krev vjezeře finské spisovatelky Leeny Lehtolainenové, za Dánské království
byl vybrán titul Žena v kleci od Jussiho Adlera-Olsena a posledním titulem je kniha Chlad od
islandského autora Arnaldura Indridasona. Tyto knihy jsou rozebírány ve třetí části této práce,
která je zásadní částí pro pokus o vymezení současné estetické normy severské krimi v kapitole
čtvrté. Třetí část je prokládána praktickými ukázkami z knih, které slouží pro lepší dokreslení
8
analyzovaných situací. Tímto je tedy nastolena i metoda výkladu podepřená sekundární
literaturou, a to klíčovou knihou italského estetika Umberta Eca Dějiny ošklivosti a také dílem
Thomase de Quinceyho Vražda jako krásné umění.
První kapitola diplomové práce je zaměřena na stručný výklad estetické normy, a to
v pojetích významných českých estetiků Jana Mukařovského a Olega Suse. Výklad je podpořen
pojednáním Jana Mukařovského Estetická funkce, norma a hodnotajako sociální fakty z roku
1936 a také jeho knihou Cestami poetiky a estetiky. Dále je chápání tohoto důležitého
estetického pojmu posíleno připomínkami Olega Suse z jeho textu O strukturním rozboru
estetické normy a o dynamice jejího vzniku i aplikace, jenž byl roku 1967 příspěvkem do
sborníku Česká literatura: časopis pro literární vědu. Tato kapitola je rozdělena na dvě části,
a to na normy uměleckých děl a poté samostatně na normu estetickou.
Druhá kapitola řeší detektivní literaturu s důrazem na její základní rysy, strukturu
a typologii. Důležitou literaturou v této části je především kniha Nápady čtenáře detektivek
Josefa Skvoreckého, Umění detektivky: o smyslu a povaze detektivky Jana Cigánka, také
Sherlock Holmes a ti druzí Pavla Gryma a Poetika prózy Tzvetana Todorova. V této kapitole
se také řeší hlavní rozdíl mezi detektivním a kriminálním příběhem. Podkapitola Severská krimi
líčí s odkazem na populární kulturu současný vývoj a také genezi tohoto subžánru detektivní
literatury.
Nutno dodat, že tato práce využívá jako relevantních zdrojů rovněž vybraných
encyklopedií a slovníků. Především Estetického slovníku Wolfharta Henckmanna a Konráda
Lottera, Encyklopedii literárních žánrů Dagmar Mocné a Josefa Peterky, knihou Moderní
skandinávské literatury 1870-2000 kolektivu z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
a cizojazyčnou Encyclopedia ofaesthetics.
Proč je severská krimi literatura natolik oblíbená? Co tuto popularitu způsobuje? Jaká
je estetická norma současné severské krimi literatury? To jsou zásadní otázky, na něž se tato
práce pokusí prostřednictvím teoretického podkladu a analýzy vybraných knih najít uspokojivé
odpovědi.
9
1 Normy uměleckých děl
V českém prostředí se problematikou norem uměleckých děl ve vztahu ke společenské
organizaci zabýval roku 1936 estetik Jan Mukařovský v pojednání Estetická funkce, norma
a hodnotajako sociální fakty. Tato studie byla posléze jakýmsi podkladem pro další bádání na
poli české estetiky.
Zpočátku se autor snaží o vysvětlení obecné charakteristiky normy; definuje ji jako
„regulující energetický princip"1
, který není svou podstatou striktním pravidlem, ale díky své
dynamické povaze spíše příčinou neustálé proměny normy samotné, stejně jako její
nekodifikovatelnosti. Jan Mukařovský se především zabýval normou estetickou, poté si ale
pokládá otázku, zda jsou v uměleckých dílech přítomny i jiné kategorie norem nesouvisející
primárně s normou estetickou. Odpovědí na tuto otázku je pro něj taxativní výčet základních
typů norem uplatňujících se v uměleckých dílech. Jde především o normy, které vkládají do
díla materiál určitého uměleckého žánru. V literatuře j sou to normy jazykové, v užším smyslu
gramatické, ve smyslu širším naopak stylistické (pro něž souhrnně platí, že v umělecké sféře
nepůsobí tak, jako ve sférách komunikace mimoestetické) aj. Dále pravidla technická skrývající
zákonitosti dlouhého vývoje literárních druhů, stylů a žánrů. Třetí skupinouj sou normy druhové
a slohové. Umělec může využít i normy individuální, jež dodávají dílu estetický záměr autora,
který záměrně nebo nezáměrně obměňuje současný stav estetické normy. Nakonec normy
praktické vstupující do díla prostřednictvím tématu. Jsou to například normy sociální, politické,
náboženské či etické. Tyto normy nemají primárně charakter norem estetických, tedy nespadají
do estetické oblasti, status estetických norem ale získat mohou svým specifickým uplatněním
v uměleckém díle.
Tato práce se tudíž nebude zabývat jen normou primárně estetickou, ale i normami, které
svou podstatou do estetické oblasti nespadají, ale tento status získávají až způsobem jejich
využití v uměleckém díle.
1.1 Estetická norma
Estetická norma (v pojetí zmíněného Jana Mukařovského) jako taková je protikladná
k normám ostatním. Specifický charakter se skrývá v její individualizaci tím, že směřuje ke
svému nositeli a tím také norma předurčuje estetickou funkci a hodnotu daného uměleckého
díla. Dalším specifikem estetické normy je její sklon k porušování sebe sama. „Má méně než
1
MUKAŘOVSKÝ, Jan. Studie z estetiky. Praha: Odeon, 1971, s. 94.
10
kterákoli jiná ráz neporušitelného zákona; je spíš orientačním bodem, sloužícím k tomu, aby
dával pocítit míru deformace umělecké tradice novými tendencemi."2
Umělecké dílo se tedy stává jakýmsi souborem vnitřních norem, jejichž vztahy jsou ve
vzájemném rozporu či souladu. Struktura uměleckého díla je tedy v proměnlivé rovnováze
různých typů jak norem estetických, tak norem mimoestetických. Proměnlivost estetických
norem se jeví nejen ve struktuře díla, ale také v časovém rámci. Dochází k odsunu estetických
norem dřívějších do pozadí a k jejich nahrazení normami novějšími. Normy historicky starší
posléze upadají, ale neodumírají, mohou se vracet v různých deformacích a v nových podobách,
uměleckých stylech. Tím je tedy tzv. kánon estetických norem v neustále obnově. Nesmí se
opomenout, že tento proces je nutně spjat se sociálním prostředím. Zmíněné neustálé obměny
estetických norem jsou tak znatelné nejen v dějinách umění, ale také mimo umělecké dění - to
se projevuje například nastolením nových trendů v módě, etiketě či ve stylu zařízení obydlí.
Právě „mimo umění je norma zřetelněji viditelná. Její splnění je doprovázeno estetickou libostí.
V umění j e naopak velmi často libost doprovázena nelibostí."3
Dobrým příkladem této průvodní
nelibosti nám bude právě severská krimi.
Specifikum estetické normy tkví především v jejím úzkém provázání s estetickou funkcí
a estetickou hodnotou. Estetická norma určuje jedinečnost estetické hodnoty. Stejně jako
estetická norma, tak i estetická funkce a hodnota mají protikladný charakter k funkcím
a hodnotám odlišným. Tyto pojmy mají sociální povahu a společně tvoří tzv. estetično, které se
projevuje v praxi našich životů, respektive je jejich složkou. Každý člověk má v sobě jakési
jedinečné estetické chápání světa, jehož originalita spočívá jak náhledu na svět, tak v tvůrčím
konání. Nicméně největší dopad má estetično očividně na sféru uměleckou.
Další významný český estetik zabývající se problematikou estetické normy byl Oleg
Sus. Ten ve své studii O strukturním rozboru estetické normy a o dynamice jejího vzniku
a aplikace (více než po 30 letech od vydání Mukařovského studie) poskytl komentář k pojetí
estetické normy, dále normu podrobil sémantickému rozboru a posléze ji analyzoval z hlediska
strukturního. Sus si je vědom nejen mnohovýznamovosti estetické normy, uvědomuje si také
„problémy, týkající se její vnitřní ustrojenosti (struktury), dynamiky vzniku a mechanismu
jejího uplatňování neboli aplikace v tzv. procesu normování."4
Proto podrobuje estetickou
normu analýze a rozčleňuje ji na mody. Tyto mody normy estetické rozlišují její genezi,
2
MUKAŔOVSKÝ, Jan. Studie z estetiky. Praha: Odeon, 1971, s. 96.
3
MUKAŔOVSKÝ, Jan. Cestami poetiky a estetiky. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 21.
4
SUS, Oleg. „O strukturním rozboru estetické normy a o dynamice jejího vzniku i aplikace". In Česká
literatura: časopis pro literární vědu. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, č. 3, 1967, s. 222.
11
tj. proces jejího vzniku, uplatňování, tzv. „proces normování", a dále konečné výsledky v díle
a jeho složkách. Tvrdí, že i přes zdánlivou neproblematičnost pojmu „estetická norma" musí
být tento pojem podroben strukturní analýze s cílem odlišení vrstev a strukturního uspořádání.
Sus dále liší vlastní estetickou normu s ohledem na její kodifikovanost nebo nekodifikovanost
a poté od ní odlišuje proces normování a aplikaci normovaného na příslušný objekt,
tj. normované estetično (termín Jana Mukařovského). Pro účely této práce již ale nemá smysl
uvádět další detailnější souvislosti.
12
2 Detektivní literatura
Detektivní literatura nebyla zpočátku příliš uznávaným žánrem literatury. Po většinu
času od svého vzniku byla považována spíše za nežádoucí. Až postupným vývojem se z ní stal
svébytný literární žánr, jenž je charakteristický svými specifickými rysy. Popularita detektivky
nesmírně vzrostla především po první světové válce. Tento vzrůst doprovázející nástup
čtenářsky náročnější moderní prózy a poezie byl způsoben mimo jiné odvratem čtenářů od
přehnané subjektívnosti k žádoucí objektivnosti, jež apelovala na rozum.5
Detektivka je „jeden z klíčových žánrů populární epiky, líčící proces objasňování
ztajemněného zločinu."6
Právě díky zaměření na zločin se řadí do žánru kriminální literatury.
K definici je možno dodat, že slovo „detektivka" pochází z latinského slova detegere,
tj. odkrývat, odhalovat - což je cílem detektivního příběhu.
Rozvoj tohoto žánru byl zpočátku velmi omezen závaznými pravidly, jež se ale
postupem času začala rozvolňovat. Jak již bylo naznačeno v úvodu této práce, nejdříve proslul
detektivní román s tajemstvím, tzv. Poeovy povídky hrůzy. Posléze se ale přidávaly nové rysy
- detektivka začala nabírat znaky psychologického a společenského románu řešícího zločin.
Nyní lze detektivku rozdělit na několik druhů. Zde se dá již hovořit o typologii detektivního
románu, který řeší v knize Poetika prózy bulharský literární teoretik Tzvetan Todorov. Naráží
na panující nesoulad při tomto dělení druhů detektivních románů, lze totiž ústy kritiků snadno
říci, že tento žánr zahrnuje jen formy odlišené historickým pozadím. Todorov dělí detektivku
na 1) román s tajemstvím, 2) černý román a 3) román s napětím. Nezapomíná ale dodat, že je
tato klasifikace uvedena pouze demonštratívne - nemusí pojmout všechny romány, mohou
vznikat další s jinou stavbou, odlišující se jistými znaky. Takový detektivní žánr ale „nevzniká
nutně negací hlavního rysu předchozího žánru, nýbrž na základě souhrnu různých vlastností,
aniž by s původním žánrem musel vytvořit logicky harmonický celek."7
V této práci bude řešena severská krimi literatura. Kriminální literatura je jakousi
nadřazenou sférou detektivní prózy. Literatura s řešením zločinu od nordických autorů je běžně
nazývána jako severská krimi či souhrnně jako severské detektivky. Z vymezených druhů
Tzvetanem Todorovem má severská krimi nejblíže k černému románu, lze ale najít i knihy
porušující toto „pravidlo", normu. O těchto výjimkách je pojednáno v pozdější analýze.
Zmiňovaný černý román je charakteristický zločinem, o němž se čtenář dovídá nikoli
retrospektivně, jak tomu bylo v románu s tajemstvím, nýbrž prospektivně. Čtenář je tak
5
SKVORECKY, Josef. Nápady čtenáře detektivek. Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 152.
6
MOCNA, Dagmar, Josef Peterka a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Litomyšl: Paseka, 2004, s. 106.
7
TODOROV, Tzvetan. Poetika prózy. Praha: Triáda, 2000, s. 111.
13
„svědkem" zločinu, který je vyprávěn souběžně s dějem. Zločin může být líčen dvěma
odlišnými způsoby. První vyprávění spočívá v postupu od důsledku zločinu k jeho příčině, čili
např. od nalezení těla k objasnění situace a odhalení vraha. Tento postup budí ve čtenáři
zvědavost. Druhé vyprávění je založeno na postupu od příčiny k důsledku, tj. například od
soustavného vyhrožování k vraždě, či pokusu o ni. Čtenář tu už není j en zvědavý, ale především
napjatý v očekávání dalších situací. Takový postup nebyl v románu s tajemstvím znám, detektiv
a jeho spolupracovníci byli vybaveni imunitou znemožňující jakýkoli fyzický zásah či
vystavení těchto osob v nebezpečí. V černém románu je tomu jinak, detektiv, vyšetřovatel
popřípadě policista doslova balancuj e nad propastí, svou vůlí zdárně vyřešit zločin dává v sázku
svůj jak psychický, tak fyzický stav a někdy dokonce i život.
V této souvislosti je nezbytné podotknout, že obecným znakem detektivní literatury je
její míšení s melodramatem stavějícím na násilí a strachu, jež jsou přehnány až za mez běžného
života. Takové postupy nebývají poté příliš reálné, ale naopak velmi nepravděpodobné.
Melodrama se projevuje právě i v černém románu, který klade důraz hlavně na vyobrazení
násilí, masakrů a surových vražd. Mimo jiné je typický svou explicitností v popisu
zobrazovaných prostředí, postav a jejich charakterů. Tato problematika je klíčová ve vztahu
k severské krimi, a proto je dále řešena v kapitole třetí.
Nyní je důležité zmínit obecné a zároveň základní rysy detektivní literatury. „Jako
červená nit se táhne dějinami literatury otázka zločinu a trestu, provinění a odplaty, souboj
dobra a zla. Je to jeden ze základních prvků, které posléze nacházíme i v detektivce."8
Zločin
je v detektivce brán jako důležitý kompoziční prvek, je obvykle nastíněn již v expozici. Jedna
z podmínek vzniku tohoto zločinu je jeho sepětí s motivy tajemství, záhad či hádanek, j ež j sou
pro detektivní literaturu specifické. Téma a pojetí zločinu má ale v literatuře dlouhou historii.
S vraždami se lze setkat již v Bibli, také řecká dramata zpracovávají témata vraždy dětí,
otcovrážd či incestu.9
1 nejvýznamnej ší dramatik všech dob, William Shakespeare, líčí ve svých
dílech celou plejádu zločinů a zločinců. V jeho dílech jde především o vraždy pro tzv. vyšší
dobro a čest, čímž je určen jejich v jistém smyslu vznešený důvod. Vražda u něj ale není
ztajemňována a z toho důvodu nejsou jeho knihy řazeny do detektivní literatury. Obecně by
bylo zcestné automaticky zařazovat literaturu řešící zločin do literatury detektivního žánru.
Zločin je společenským problémem, který zločinec spáchá buď ve formě vraždy,
krádeže nebo únosu, důsledkem čehož porušuje zákony a případně se snaží uniknout
8
G R Y M , Pavel. Sherlock Holmes a ti druzí. Praha: Vyšehrad, 1988, s. 22.
9
CIGÁNEK, Jan. Umění detektivky: o smyslu a povaze detektivky. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy,
1962, s. 47.
14
spravedlnosti. Kompozičním pravidlem souvisejícím se zločinem je retardace, tj. záměrné
ztajemnění pachatele či více pachatelů. Řešení motivů pachatele se stává náplní detektivky.
Během četby jsou čtenáři předkládány různé detaily (týkající se trestného činu, stejně jako
života oběti a dalších postav), které mohou být klíčovým vodítkem k dopadení viníka, či
minimálně k sestavení seznamu podezřelých osob. Tyto podrobnosti ale mohou být i mylné
a rozporuplné, což je následkem svádění detektiva ze správné cesty vedoucí k vyřešení zločinu.
Přestože ke spáchání zločinu náleží příslušný trest, je po dopadení viníka v detektivce málokdy
řešen. Případně je pouze naznačeno, že viník bude pykat za své činy, neboť trest není pro
detektivku stěžejní.
Druhou zásadní postavou detektivky mimo pachatele je samozřejmě detektiv,
vyšetřovatel či policista, jež je představitelem společnosti, kterou má za úkol chránit, tedy řešit
zločiny a dopadat jejich pachatele. Vyšetřovatelem může být jak jednotlivec, tak skupina osob,
pak se většinou jedná o policejní aparát. Je možné se setkat i s vyšetřovatelem, jenž nemá
s civilním vyšetřováním nic společného. Příkladem může být slečna Marplová z detektivek
Agathy Christie, nadaná postarší paní řešící zločiny díky svým brilantním pozorovacím
a dedukčním schopnostem. K vyřešení případu může dopomoci i naprostý laik, který se
přichomýtne k vyšetřování. To jest hlavní rozdílnost mezi řešiteli těchto detektivních hádanek.
Detektiv ideově ovlivňuje celý příběh, a to jak svými vyšetřovacími taktikami
a hypotézami, tak i svými zálibami, zvyky, či naopak zlozvyky a neřestmi. To jsou společné
vlastnosti všech vyšetřovatelů. Podobně jako zločin, tak i detektiv jsou základními
kompozičními prvky celé detektivky. Myšlením a úsudky detektiva se uskutečňuje pohyb
v ději, zločin oproti detektivovi působí staticky. Detektiv konstruuje průběh zločinu, jeho výkon
a snaží se přijít na odpovídající motivy pachatele (popř. předběžných podezřelých).
Vyšetřovatel může mít po ruce ještě společníka, který je mu svými radami nápomocný
k vyřešení zločinu. Podobně jako byl u A. C. Doyla doktor Watson. Tohoto společníka lze
popsat jako „osobnost poněkud pasivní a oddanou, jež mu [detektivovi] někdy pomáhá a častěji
mu slouží za posluchače, obveseluje ho svou detektivní neschopností. [...] Mimo to je nutně
třeba někoho, kdo by pozoroval detektiva při práci a divil se jeho prozatím nesrozumitelným
plánům a krokům."1 0
Z této kapitoly tedy plyne, že mezi charakteristické rysy výstavby detektivního příběhu
patří především vyšetřující detektiv, pachatel a zločin. Právě proto jsou tyto prvky vybrány
k analýze v kapitole třetí.
ČAPEK, Karel. Marsyas, čili na okraj literatury. Praha: Aventinum, 1931, s. 213.
15
2.1 Severská krimi
Severská krimi je v současné době často skloňovaným pojmem. Knihy severských
autorů se v pravidelných intervalech objevují v žebříčku bestselleru a jdou skvěle na odbyt.
Tyto aspekty a dále také vznikající webové portály zabývající se výhradně severskými
detektivkami, stejně tak i skupiny na sociálních sítích, poukazují na získanou oblibu této
literatury a přízeň čtenářského publika. Nad popularitou detektivek se zamýšlel anglický
spisovatel a literární kritik G. K. Chesterton. Staví se vůči ní ochranářsky a tvrdí, že „není
například pravda, že lidé dávají přednost špatné literatuře před dobrou a čtou detektivky,
protože je to špatná literatura. Pouhý nedostatek uměleckých kvalit neudělá knihu populární.
[...] Nejen že je detektivka dokonale legitimní umělecký útvar, ale navíc má některé zcela
konkrétní přednosti, jež mají společenský význam."1 1
Raymond Chandler, zástupce americké
drsné školy, se vyjádřil k detektivce následujícím způsobem: „Detektivce je však z několika
důvodů jen zřídka možno dělat publicitu. Většinou totiž pojednává o vraždě, a proto jí chybí
povznášející prvky. Z vraždy, tohoto výrazu životního zklamání jedince a tím životního
zklamání celého lidstva, může vyplývat řada sociologických závěrů, a ve skutečnosti také
vyplývá. [...] Pokudje detektivka skutečně úplně realistická (ve vzácných případech), stejněje
napsána s určitým vnitřním odstupem, jinak by ji snad chtěl psát nebo číst jenom psychopat."12
Z výše uvedeného je zřejmá komplikovanost vztahu populární kultury a detektivní literatury,
ať již z hlediska významu této literatury anebo z hlediska její hodnoty.
Dá se říci, že v současnosti není zločin natolik ožehavé téma, aby kvůli němu byla
zatracována kniha, film či divadlo. Podobně jako se nezavrhuje vysílání kriminálních seriálů
během dne. A nikdo se nad tím nepozastavuje. V dnešní společnosti je spíše očividné, že se
zločin stal jak součástí její, tak i života kulturního. Lidé jsou svědky těchto zločinů ať již osobně
či prostřednictvím veřejnoprávních televizních stanic a novinových plátků.
Zločin byl přijat také jako součást literatury a detektivky, vzhledem k popularitě
severské krimi se už nemůže dále tvrdit, že detektivkám nelze dělat publicitu, jak tvrdil
Raymond Chandler. Je jen nutné je brát jako literární díla, nikoli jako návody k vraždám. Musí
se tedy číst - jak již bylo řečeno - s určitou distancí; navíc k „bezpečnému" čtení kriminální
literatury přispívá rovněž to, že čtenář vstřebává příběh očima vyšetřovatele. Tím by byl
vyřešen jeden problém vázající se k detektivní literatuře.
1 1
CHESTERTON, K. Gilbert. Obrana detektivek. In Ohromné maličkosti: obrany. Praha: Vyšehrad, 1976, s.
148.
1 2
CHANDLER, Raymond. Prosté umění vraždy. Praha: Albatros, 2004, s. 5-6.
16
Nyní se navozuje otázka, jaký je vztah či rozdíl mezi severskou krimi a uměleckou
literaturou. Název severská krimi, siřeji detektivní literatura, je sám předznamenáním literatury
populární, tedy v prvé řadě synonymem spotřebního literárního zboží. Rozdíly mezi uměleckou
a populární literaturou se začaly prohlubovat především v 19. a 20. století, nicméně napětí mezi
těmito oblastmi bylo znatelné již od období raného novověku. Začátkem 20. století byla
populární literatura synonymem zhoubné četby a literárního braku. Vzniknuvší tzv.
protibrakové hnutí na základě československého zákona zakázalo nákup detektivní a další
literatury, jež byla nazývána ďábelským nástrojem. Po zavedení cenzury a zničení velkého
množství knih se populární literatura dočkala boomu až po roce 1989.
Tyto situace měly vliv na pozdější sjednocování a standardizování populární literatury.
Populární literatura je charakterizována žánrovým systémem odlišným od literatury umělecké.
O třídění těchto systémů se zajímal americký teoretik John G. Cawelti a rozdělil je na pět
skupin, v nichž figuruje detektivka jako žánr řešící záhadu.1 3
Populární literatura je také
rozdílná v estetickém působení, což se zdá být velmi sporné. Podobně jako literatura umělecká
zajisté vzbuzuje ve čtenáři emoce. Kritici ovšem mají jasno a tvrdí, že emoce způsobené
populární literaturou jsou velmi prchavé a neposkytují skutečné estetické potěšení. Rozdíly lze
dále pozorovat i v užití tvůrčích postupů, v obtížnosti četby a sociální funkci.1 4
Hlavním cílem
populární literatury je tak zaměření na širokou čtenářskou obec srozumitelnými a přístupnými
vyjadřovacími prostředky - tzv. snadnou četbou.
Po této diferenciaci se nabízí otázka stavu samotné skandinávské literatury. Od 80. let
minulého století se skandinávská literatura depolitizovala a literatura nabyla podoby témat
psychologických a existenciálních, což společně s již bující tvorbou postmoderní změnilo do
poloviny 20. století převládající status literatury jakožto prostředku zobrazení společenské
skutečnosti. Literatura se zabývala tématy historických událostí a líčila události ze světa
fantazie. Byla charakteristická svou intertextovostí a eklekticismem. K dalším změnám,
případně jejich urychlení, došlo po zhroucení evropských komunistických režimů, stejně jako
po rozpadu Sovětského svazu. Zrušením cenzury literatura v evropském měřítku postupně
zvolnila normy a popularitu získaly nové formy a subžánry literatury.15
Například ve Finsku byl velmi oblíben historický román, který v dalších letech získal
podobu venkovské epiky, rodových ság a dělnického románu. Dělnický román se rozvíjel
1 3
MOCNA, Dagmar, Josef Peterka a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Litomyšl: Paseka, 2004, s. 503-507.
1 4
ZAHRÁDKA, Pavel. „Vysoké versus populární umění." In: Zahrádka, Pavel (ed.): Estetika na přelomu
milénia. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 209-213.
1 5
KADEČKOVÁ, Helena a kol. Moderní skandinávské literatury 1870-2000. Praha: Karolinum, 2006,
s. 293-301.
17
převážně v 80. letech a mapoval životy finských přistěhovalců ve Švédsku. Postmodernismus
je ve Finsku spojen s postindustriální érou, rychlým nástupem technologií se otevřel také
fenomén kyberprostoru (jenž ovlivňuje i literaturu), díky němuž dochází „k dalšímu
rozrušování hranic mezi jednotlivými literárními žánry, např. mezi beletrií a literaturou faktu',
a následně k dalšímu zpochybňování žánrové hierarchie, typickému pro postmodernistickou
estetiku. Ve finských podmínkách může jako výmluvný příklad posloužit statut kriminálního
a detektivního románu, jenž se stal především v posledním desetiletí prostředkem
sociálněkritické analýzy finské společnosti."1 6
V severské krimi se tyto společenské problémy
zrcadlí v knihách Leeny Lehtolainenové. Tato autorka se zabývá tématy genderových rozdílů
a otázkami feminismu, které jsou patrné i v knize vybrané pro analýzu. Bylo řečeno, že ne
všichni autoři přijmuli snadno nástup technologií, rozvoj měst, popřípadě expanzi
průmyslových objektů či obchodních řetězců na úkor přírody. Příkladem lze uvést islandského
autora Arnaldura Indridasona nešetřícího kritikou tohoto dění. Jeho kniha Chlad je dále
rozebírána v podkapitolách 3.1.2 a 3.1.3 z hlediska ošklivosti situační a průmyslové.
Co se týče geneze severské krimi, dle Scandinavian Crime Fiction11
mohla být první
detektivkou na světě kniha norského spisovatele Mauritse Hansena, jež vyšla rok před knihou
Vraždy v ulici Morgue E. A. Poea. Kniha Hansena ovšem nebyla natolik známá, aby se stala
předlohou pro detektivky další. Především Poe a následně jemu žánrově příbuzní autoři dali
detektivní literatuře směr v první dekádě 20. století a jejich knihy byly ve skandinávských
zemích hojně překládány. Severská krimi literatura ve Finsku vzkvétala během válečných let.
Ve Švédsku, které bylo během války neutrálním územím, je počátek této literatury datován až
v padesátých letech 20. století. Norsko zažilo dvě zlatá období vzkvétající krimi mezi léty
1910-1920 a poté během okupace v letech 1940-1945, v prvním období publikoval Sven
Elvestad devadesát titulů, jež byly přeloženy do sedmnácti jazyků. Islandská krimi literatura se
rozvíjela v období 1930-1940, kdy se několik spisovatelů začalo zaměřovat na tento žánr.
V Dánsku je krimi velmi oblíbeným žánrem a podobně jako v Norsku se začala vyvíjet brzy.
Od druhé poloviny 20. století se v literatuře začaly prosazovat ženy. Spisovatelky
zakomponovaly do svých detektivek ženské protagonistky řešící zločiny. Finka Leena
Lehtolainenová uvádí na trh knihy s komisařkou Marií Kalliovou, Anne Holtová s Hanne
Wilhelmsenovou. Tyto knihy v důsledku v knihách řešených témat uspěly hlavně u ženské části
čtenářské obce.
1 6
KADEČKOVÁ, Helena a kol. Moderní skandinávské literatury 1870-2000. Praha: Karolinum, 2006, s. 443
1 7
NESTIGEN, A. K. - ARVAS, P. Scandinavian Crime Fiction [online]. Cardiff: University of Wales Press,
2011. Available from: http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=trueí&db=nlebkí&AN=408765í&lang=cs
18
V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století produkovala krimi literaturu
manželská dvojice Maj Sjôwallová a Per Wahlôô. Jejich knihy zaznamenaly velký úspěch, jenž
inspiroval mnoho dalších nejen skandinávských autorů. Tito dva autoři dále rozvíjeli policejní
detektivku, která byla hlavním subžánrem psaným po válce. Podoba policejní krimi se vyvíjela
a nabývala drsnějších a chmurnějších rysů a také melancholické atmosféry. Severská krimi se
kolem roku 1990 stala díky své jedinečnosti svébytnou kategorií krimi literatury. Následnou
analýzou se pokusím vystihnout hlavní příčiny i důsledky této unikátnosti.
19
3 Estetická analýza vybraných složek severské krimi
Následující kapitoly a pod ně spadající podkapitoly neobsahují vyčerpávající výklad
pojmu „severské krimi" a jeho problematiky, avšak věnují se prvkům obsaženým v tomto
pojmu, jež jsou nej podstatnější pro tuto práci a zároveň je lze považovat za jedny
z nejvýraznějších základních a specifických rysů severské krimi jako subžánru detektivní
literatury. Zajisté by se mohla práce vyvíjet i jinými směry a mohla by se explikovat další
různorodá témata týkající se této literatury, to by ale již bylo pro tuto práci nadbytečné
především s ohledem na doporučený rozsah. Důležité je uvést, že analýza je podepřena
vybranou literaturou a již v předešlých kapitolách nastíněným historickým podkladem, nikoli
množstvím knih, které jsou v současnosti nabízené na trhu - to by byl již úkol velmi rozsáhlý
a především složitý. Takovým způsobem je tedy tato práce omezena. Taktéž je nezbytné dodat,
že úryvky analyzovaných reprezentativních knih současné severské krimi budou značeny pro
lepší orientaci v textu kurzívou.
3.1 Ošklivost
Tato podkapitola si klade za úkol popsat obecnou definici ošklivosti a jejího utváření
v historickém vývoji a za pomoci velmi zdařilé knihy Dějiny ošklivosti italského sémiologa
a estetika Umberta Eca nastínit její diferenciaci. Proč je za úvodní kapitolu nadcházející analýzy
zvolena právě ošklivost? Je nastíněna především jako jedna z hlavních součástí, prolínající se
všemi základními částmi severské krimi, které jsou dále analyzovány. Proto je důležité prvně
vysvětlit tento pojem v rovině obecné.
Je známo, že o ošklivosti a určení její definice nejsou natolik obsáhlé zmínky ve
světových dějinách filosofie a umění, ve srovnání s četnými pokusy o definici krásy. Ošklivost
byla v dějinách často opomíjena pro zaměření se na samotnou problematiku krásy. Samotný
obor estetika je - zjednodušeně - disciplínou zabývající se krásou a vlivy, jimiž působí na
člověka. Rovněž v obecné definici estetiky je ošklivost víceméně vypuštěna. Je tedy patrné, že
ošklivosti není v porovnání s krásou věnována taková pozornost a tím se dostává oproti kráse
do pozadí zájmu.
Dějiny ošklivosti mají ale s vývojem krásy mnohé rysy společné. Každá doba disponuje
myšlenkami o kráse a tyto teorie jsou zachycovány ve tvorbě mnohých umělců. Podobně jako
krásu, lze zajisté v dílech zachytit i ošklivost. Pojednání o kráse můžeme vysledovat již
v antickém období u Pythagorejců, Platóna, tlumočícího Sokratovo pojetí krásy, či Aristotela.
20
Oproti tomu jsou myšlenky o ošklivosti zřetelné u řeckého filozofa Plótína, předpokládaného
zakladatele novoplatonismu. Ten tvrdil, že „ošklivost je to, co je vyloučeno z božské formující
síly nebo je jí nedostatečně proniknuto"18
. Tím byla ošklivost snad poprvé teoreticky
klasifikována jako protiklad krásy.
Další pojetí ošklivosti přinesli Voltaire, Friedrich Hegel a Marx. Tito teoretici naráželi
zejména na relativnost krásy a ošklivosti v odlišných dobách na různých místech a z ní jasně
plynoucí nejednotnost výkladu tohoto pojmu. V hegelovské estetice se stala ošklivost dokonce
středem zájmu bádání. V textech ke směru příslušných teoretiků byla ošklivost chápána jako
dialektická negace a tím také jako integrální součást krásy samé. V podmínkách realistického
umění ale toto vysvětlení ošklivosti nemělo velkého úspěchu. V pojetích realistů krása spadala
do speciálně vytyčené oblasti a její uskutečňování se dělo za příznivých společenských
podmínek.1 9
Rozmachu se ošklivost dočkala v dobách 17. a 18. století. Především v gotickém románu
nabrala mnoha odpudivých rysů. Po uplynulé době středověké, kdy se konaly veřejné popravy
a lidé byli často svědky mnohých lidských utrpení, hanobení mrtvých lidských těl,
rozčtvrcování a dalších tělesných trestů, se tomu nelze divit. V současnosti je ošklivost
akceptována jako jedna z estetických kategorií a od nástupu realismu také - dá se říci - ovládla
větší část umělecké tvorby než samotná krása.
Jak lze vidět, ošklivost i krása jsou pojmy velmi nejasné a to důsledkem měnícího se
estetického cítění a vnímání člověka. Co se obecné koncepce ošklivosti týče, v Encyclopedia
of aesthetics20
je možné dohledat definici ošklivosti jako protipólu ke kráse a tím i ke spektru
estetických hodnot. Tento protiklad dvou estetických kategorií lze chápat mnoha směry,
příkladem mohou být již výše nastíněná pojetí. Ošklivost si lze ale také snadno představit jako
negativní element budící odpor, děs, či hrůzu napříč všemi lidskými smysly. Je to něco
ohyzdného, nechutného, špinavého, špatného, odpudivého, hrůzostrašného, znetvořeného,
tísnivého, nepříjemného atd.
Svébytnost ošklivosti načrtl německý filozof Karl Rosenkranz v knize Estetika
ošklivosti z roku 1853. Šlo o vůbec první knihu líčící problematiku estetiky ošklivosti jako
takovou. Rosenkranz hovoří o ošklivosti velmi komplexně a tím tento pojem rozšiřuje a naráží
tak na jeho bohatost. Zde již není ošklivost charakterizována jednoduše jako pouhý protiklad
1 8
H E N C K M A N N , Wolfhart a Konrád LOTTER. Estetický slovník. Praha: Svoboda, 1995, s. 140.
19
Ibid., s. 141.
2 0
MOORE, Ronald: Ugliness. In: Kelly, Michael (ed. in chief): Encyclopedia of aesthetics, Vol. 4. New York,
Oxford University Press, 1998, s. 417.
21
ke kráse či dobru. Autor podrobně ošklivost analyzuje a dochází k různým formám, které dále
rozebírá. Odlišuje „ošklivost v přírodě, duchovní ošklivost, ošklivost v umění (a různé formy
nedostatků v umění), absenci formy, asymetrii, disharmonii, znetvoření a deformaci (ubohost,
slabost, mrzkost, banalitu, nahodilost, svévolnost, neomalenost), rozličné formy ohavnosti
(zločinný, strašidelný, démonický[.. .])."2 1
Ošklivostí se souhrnně zabýval i současný autor Umberto Eco. Ve svých Dějinách
ošklivosti postupuje od ošklivosti v antickém světě až k ošklivosti doby současné. Některé
problémy, nad kterými se Eco pozastavuje ve své knize, inspirovaly následující analýzu
severské krimi v této práci. Autor mimo jiné rozlišuje ošklivost fyziognomickou, situační
a průmyslovou. Právě podle této koncepce jsou pojmenovány a s jejím využitím vypracovány
následující podkapitoly.
3.1.1 Ošklivost fyziognomická
„Desítky let se v pokleslé literatuře udržovala tradice, že zlosyn má nenávistí zkřivenou
(nejlépe zjizvenou) tvář, že na jeho rtech pohrává vítězoslavný či ironický (ale vždy odpudivý)
úsměšek, že jeho chechtotje děsivý a zapadlé (či vyvalené) oko plane divokou (to bylo nejlepší)
nenávistí. Nebylo zlosyna, který by nesípal a nechraptěl, když rezavým hlasem pronášel své
hrozby a kletby. Snad právě s ohledem na toto fyzicky j ednoznačné určení se museli zloduchové
skrývat..."2 2
I tímto způsobem by se dala uvést tato podkapitola zabývající se ošklivostí
člověka, jež je v uvedené ukázce popisována v knize Pavla Gryma.
V tomto druhu ošklivosti je možné rozlišovat dále ošklivost o sobě (např. pach špinavého
lidského těla posetého ranami) a ošklivost formální jakožto nevyváženého vztahu mezi
jednotlivými částmi celku. Za ošklivost uměleckou je pak považována především ošklivost
formální, a to již od dob antických. Pokud jde o ošklivost v umění, je nutné říci, že jakoukoli
formu ošklivosti lze považovat za krásnou jejím věrným a impozantním uměleckým
ztvárněním. Tím lze k tomuto rozlišení doplnit i umělecké znázornění jak ošklivosti formální,
tak ošklivosti o sobě.2 3
Eco ošklivost člověka shrnuje s podporou dalších autorů zabývajících se tímto druhem
ošklivosti. Nezapomíná na myšlenky německého filozofa Friedricha Nietzscheho, který měl za
to, že člověk považuje za ohyzdnou degeneraci svého druhu a zejména sebe samého. O těchto
ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, s. 15.
G R Y M , Pavel. Sherlock Holmes a ti druzí. Praha: Vyšehrad, 1988, s. 43.
ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, s. 11-19.
22
aspektech lidské ošklivosti, především ale v oblasti malířství, píše ve své eseji i Murielle
Gagnebinová, jež fáze nezvratného lidského osudu popisuje jako nej zlověstnější formu lidské
konečnosti, zahnívaní, mrzačení a strádání. Pod tím si lze představit náznaky stáří, nemoci,
vyčerpání, únavy, dále také sebevraždy, sadismus, masochismus, či rozklad, hnilobu aj.
Za ošklivé byly po vzoru Tomáše Akvinského a také Viléma z Auvergne označovány
i hříčky přírody, které se projevovaly a byly patrné na člověku nejen nesprávnými proporcemi,
zmenšenými údy nebo naopak nadměrně velkými částmi těla, ale také kupříkladu chybějícími
údy, či naopak nadbytkem okem zřených orgánů, jež přispívaly k celkové ohavnosti těla.
Takovéto deformace či zošklivění člověka často vznikají jako důsledky nemocí či neobvyklých
vývinů těl.
Ošklivost přímo fyziognomickou řeší nauky fyziognomie a frenologie. Obě zmíněné
disciplíny spojují rysy obličeje (frenologie především tvar lebky) s povahou člověka,
charakterem a jeho morálkou. Rysy člověka mohou určovat, zdaje člověk divoch, zločinec
či například lhář. A tím prozrazovaly na člověka jeho sklon k neřestem a ničemnostem.
Podrobně tuto tématiku zpracoval Césare Lombroso roku 1876 v práci Zločinec z pohledu
antropologie, práva a psychiatrie. Lombroso se zabýval také kriminálními typy člověka a tak
se jeho spisy staly zásadní na poli kriminální antropologie.
V severské krimi literatuře lze bez velké námahy najít mnoho hojně využívaných forem
ošklivosti člověka. Osoby figurující v této krimi jsou často poznamenány různými jizvami
a tělesnými či psychickými vadami. Těmi jsou v knihách zasaženy nejen postavy působící v ději
negativně. V knize Žena v kleci je tak nastíněn tělesný stav vyšetřovatele Carla Morcka
poznamenaného jizvou na spánku, způsobenou kulkou při přestřelce během předešlého případu.
V knize je současně líčen i osud jeho kolegy Hardyho, který při této traumatické události měl
méně štěstí a skočil s ochrnutýma nohama ve specializovaném rehabilitačním středisku pro
pacienty s poruchami míchy. V jeho situaci je ironií, že je se svými 207 centimetry líčen j ako
nejvyšší policista na stanici.
Jiný příklad je možné získat v knize Sněhulák líčící ošklivost pachatele, jehož život je
v následuj ící ukázce promítnut v dětských letech. „ Dnes na něj na školním dvoře házeli sněhové
koule a volali na něj ,PrsáčMathias', ti takzvaní spolužáci ze 7. A. Cítil nenávist vůči základní
škole, cítil nenávist vůči tomu, že je mu třináct let. Začalo to [šikana] hnedpo první hodině
tělocviku, kdy si všimli, že nemá bradavky. Podle lékaře to mohlo být dědičné, kvůli tomu mu
2 4
GAGNEBINOVÁ, Murielle: Psychoanalytičky aspekt ošklivého. In: Zuska, Vlastimil (ed.): Umění, krása,
šeredno: Texty z estetiky 20. století. Praha, Nakladatelství Karolinum, 2003, s. 343.
23
provedli i testy na několik dalších chorob. Také v islandské krimi tyto nedokonalosti v knize
figurují. „Ezra nebyl oholený a rozježený plnovous odkrýval tlustý spodní ret s jizvou po
nějakém starém zranění. Obočí nad malými vlhkými očky bylo husté a ježaté. "26
Zmíněné
nedokonalosti jsou do knih vneseny již před samotným dějem, jiné vznikají jako následky
líčeného konání. V takových situacích může jít například o záměrné zohavení. „Když spatří
jeho tvář, překvapením zasténá. Chlapec má uříznutý nos. Vypadá to, jako by se někdo ránu
pokusil zašít, ale jen narychlo bez lékařských schopností. "27
Nastalé situace jsou často příčinou psychického rozpoložení těchto morbidní činnosti
konajících osob. Psychické problémy jsou neoddělitelnou součástí kriminální literatury. Lze
snad najít duševně vyrovnaného vraha konající taková zvěrstva? Psychickými problémy si ale
také prochází postavy spolužijící či vyrůstající po boku zločince; podobně ohroženou skupinou
jsou samozřejmě i vyšetřovatelé a osoby policejních orgánů procházející si rozličnými
situacemi a nástrahami při dopadání zločinců a další postavy, jež mají vztah s obětmi. Ostatně
další nemoci mohou být zdrojem budícím v pachateli touhu po pomstě z pouhé žárlivosti.
Bylo řečeno, že člověk spatřuje ošklivost v úpadku své osoby. V knize Krev vjezeře je
čtenář seznámen s osudem patologa Kervina, který může být dobrým vzorem. „Připomínal
svou přezdívku, Mrchožrouta - nebo spíš mršinu. Strniště na bradě mělo už dva centimetry,
mastně vlasy mu visely poděl hlavy. Oči byly hluboko zapadlé. "2S
Mimo to je také popisován
jako muž vyznačující se velmi malýma nohama, což je znakem ošklivosti formální. Zdá se tedy,
že je tato postava naprosto ideálním příkladem ohyzdnosti.
Ošklivost postav j e v knihách dále prokreslena i sklony k alkoholismu, podobně jako
v tomto případě, kde zanedbaný fyzický stav člověka vyvolá i strach ze stárnutí. „ Oči měl jako
obvykle krvavé a póry v pleti na nose připomínaly velké černé krátery. Váčky pod očima se
světle modrými, alkoholem vymytými duhovkami zmizí, jakmile se obličeji dostane teplé vody,
ručníku a snídaně. Harry si nebyljistý, jak přesně se bude jeho obličej jevit přes den teď po
čtyřicítce. "29
Dále v severské krimi dochází k nevěrám, kterých se dopouštějí různé osoby a z nich
pramenícího žárlivého chování, zdroje vyhrůžek a trestání. Řeší se také traumata z minulosti
a dětství, které se mohou projevovat v podobě delikventního chování, a to například ve formě
NESB0, Jo. Sněhulák. Zlín: Kniha Zlín, 2012, s. 439.
INDRIDASON, Arnaldur. Brno: MOBA, 2014, s. 33.
KEPLER, Lars. Hypnotizér. Brno: Host, 2011, s. 432.
LEHTOLAINEN, Leena. Krev vjezeře. Havlíčkův Brod: Nakladatelství Hejkal, 2010, s. 93.
NESB0, Jo. Sněhulák. Zlín: Kniha Zlín, 2012, s. 15.
24
sexuálního obtěžování a agresivity. A takového okolnosti se už víceméně mísí s ošklivostí
situační.
3.1.2 Ošklivost situační
Ošklivostí situační se rozumí okolnosti, při nichž dochází k pocitům tísně, hrůzy, děsu
nebo k navození nepříjemných pocitů. Jsou to také situace, při kterých se nějaký člověk či věc
nechová obvyklým způsobem. Tato ošklivost má mnoho společného s ošklivostí člověka
a může být přirozeně i jejím následkem. Eco v Dějinách ošklivosti tuto tématiku podepírá
myšlenkami Sigmunda Freuda a jeho knihou Něco tísnivého z roku 1919, dále pak statí
Kpsychologii tísnivého, napsané roku 1906 německým psychiatrem Ernstem Jentschem.
Hlavním zdrojem situační ošklivosti v analyzované severské krimi je především celková
atmosféra, která navozuj e strach či úzkost. I přesto popřípadě právě proto, že taková atmosféra
bývá velmi znepokojivá, ponouká čtenáře k další četbě. Často se tak čtenář nechává unést a bývá
vytržen z reality. Toto vytržení z reality j e dle Ryanové3 0
vyj ádřením schopnosti čtenáře utvářet
si své vlastní fikční světy, schopností zanořit se a tím být účasten dění. Čtenář si prochází při
čtení různými stupni zaujetí a to od koncentrace, přes fantazijní zaujetí až právě ke vtažení do
knihou líčeného světa. V této fázi si čtenář zajisté uvědomuje, že čtený text není realitou.
Naprosté uchvácení, poslední stádium četby je už kategorií, v níž čtenář pozbyde schopnost
rozlišit fikci od reality. V tomto případě pak jde většinou o čtenáře záměrně hledajícího
v literatuře únik z reality. Tím se dá říci, že severská krimi v tomto směru velmi obstojně pracuj e
a je v kontaktu se čtenáři pohybující jejich emocemi.
V severské krimi se lze setkat s hojným líčením přírodních jevů. Děj severské krimi se
obvykle odehrává v zimě, která je zdrojem spousty situací budících hrůzu. Severská zima se
zdá být ideálním obdobím pro severský zločin. „Sněžilo čím dál hustěji. Hrubý zmrzlý sníh mi
od ostatních aut odletoval na okno, a když jsem vystoupila, švihal mě do obličeje. "31
Z uvedené
citace je možné si udělat představu o mrazivosti a hrubosti přírody v severských zemích. Tato
atmosféra přírodních podmínek je daná a reálná, a autoři ji chytře využívají ve svých dílech.
Krimi literatura jakožto temný žánr k využití tohoto materiálu a zobrazování přímo vybízí,
mohlo by se tvrdit, že jej dokonce vyžaduje. To je také rozdíl mezi ošklivostí situační
a ošklivostí fyziognomickou, která je spíše fakultativní, ale k severské krimi nepochybně patří.
3 0
KOTEN, Jiří. Jak se fikce dělá slovy: Pragmatické aspekty vyprávění. Brno: Host, 2013, s. 70-71.
3 1
LEHTOLAINEN, Leena. Krev vjezeře. Havlíčkův Brod: Nakladatelství Hejkal, 2010, s. 232.
25
Mimo ošklivost přírodních podmínek jsou líčeny i jevy hrůzostrašné a deprimující, při
kterých může až „tuhnout krev v žilách". „Leží ve tmě a chladem se nemůže pohnout. Je zase
sám, oheň zmizel, také opuštěný statekje pryč. Obklopují ho tma a chlad, teplo z rukou, nohou
a obličeje se znovu ztrácí. Opět někde slyší to škrábání. Přibližuje se z hluboké studené dálky,
sílí a brzyjej vystřídají pronikavé vystrašené výkřiky. "32
Dalším projevem ošklivosti je popis míst, kde je patrný autorův záměr čtenáře postrašit
a vyvolat jeho fantazii k činnosti. „Je sám v domě vystaveném napospas větru a nepohodě. Je
strašidelná tma, stěny jsou holé a studené, voda po nich stéká, jako by plakaly. "3S
U jiných
popisů se ošklivost prolíná s humorem, podobně jako je tomu v následující situaci. „Obývací
pokoj vypadal jak z katastrofického filmu, kde meteoritpo dopadu rozčísl zemi vejpůl. "34
Poměrně výjimečně dochází k líčení krásných míst působících v severské krimi až
nepatřičně, a tedy atypicky. Někdy nabývají situace ošklivosti prostřednictvím využitých
vulgarismů, které jsou pronášeny z úst pachatelů v podobě výhružek, nebo vyšetřovatelů
a policejního týmu ve formě klení. Také podobně jako člověka zoškliví nevěra, žárlivost
či agrese, tak i situace vzniknuvší z jejich provádění bývají často nepříjemné.
3.1.3 Ošklivost průmyslová
Poslední analyzovanou ošklivostí je ošklivost průmyslová. Její počátky lze mapovat na
začátku 18. století, do počátku průmyslové revoluce. V těchto dobách docházelo vlivem
kapitalistického režimu k mohutné expanzi manufaktur a zejména městských aglomerací.
Vyvíjely se stroje a s nimi i další výdobytky nové doby. V umění se tato změna projevovala
dvěma směry. Část umělců tuto změnu akceptovala, jiní začali tuto průmyslovou odpudivost
kritizovat. Sok z tohoto vývoje měli mnozí umělci, někteří z nich se následně zabývali
zachycováním hrůzostrašnosti měst se záměrem podat lidem otřesný obraz bídy pokroku. Tak
tedy vypadalo jejich odmítání nově nastolených estetických norem a také všeobecného
estetického cítění.3 5
Průmyslová ošklivost se nejsilněji projevuje v krimi pocházející z Islandu, a to v knize
Chlad Arnaldura Indridasona. Je v ní nostalgicky a s opovržením sledována proměna známých
míst, které byly dříve nedotčeny průmyslovou výrobou a vůbec narušováním přírody. Komisař
Erlendur se při řešení případu dostává do situací, kdy si starší lidé stěžují na změny. Komisaři
3 2
INDRIDASON, Arnaldur. Chlad. Brno: MOBA, 2014, s. 8.
33
Ibid., s. 183.
3 4
ADLER-OLSEN, Jussi. Žena v kleci. Brno: Host, 2012, s. 215.
3 5
ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, s. 499.
26
si v rozhovoru posteskne i postarší paní, jež je klíčovou osobou v řešeném případu. „, Tyhle
moderní časy jsou zvláštní', řekla, jako by chtěla změnit téma. Začala mluvit o těch zvláštních
časech a o změnách, se kterými si neví rady, o tom obrovském staveništi hliníkárny, o přehradě
u Kárahnjúkaru uprostřed hor, o korytu ledovcové řeky... "36
V knize je také zdůrazněno, že
před dávnými časy žili severští lidé ve větším kontaktu s přírodou, na níž závisel jejich život.
Spojení s přírodou bylo posilováno i vypravovanými mýty a ságami s fantastickými motivy,
zejména elfy, trolly a neviditelnými kouzelnými silami. Právě tento vztah mezi člověkem
a přírodou se zdá být příčinou skepse k nové době narušující tuto přirozenou rovnováhu.
Stejně jako se na počátku a v průběhu průmyslové revoluce vytvořila skupina nadšenců
do těchto změn, tak i v knize je zmíněna tato pozitivní vlna. „ ...přemýšlel nad tím, jak velké
změny v životě zdejším lidem přináší těžký průmysl. Všude ze země rychle rostou domy
a obchody, vznikají nové ulice, vytoužený rozmach je tu. Mluvil s několika obyvateli vesnice,
kteří zastávali naprosto jiné stanovisko než Boás a Hrund, ti byli vesměs spokojeni s tímto
vývojem -prodavači, přístavní dělníci... "31
Je očividné, že v uvedeném úryvku jde především
o obyvatele mající z rozvoje zisk.
Situační ošklivost se projevuje také v knize finské spisovatelky Leeny Lehtolainenové
píšící o neutěšených podmínkách bydlení, kde je přílišný hluk z probíhajících okolních staveb.
Tato situace je popisována jako element stěžující žití. V ostatních knihách není tato ošklivost
příliš zásadní a knihy se zaměřují na jiné problémy.
3.2 Poznámky k postavám
V následujících podkapitolách jsou načrtnuty významné charakteristické rysy hlavních
postav severské krimi literatury. Jde především o popisy jednotlivých vyšetřovatelů a ostatních
do dějů zasahujících policejních složek, a stejně tak i pachatelů jakožto původců rozličných
zločinů.
3.2.1 Vyšetřovatelé
Úvodem k této podkapitole je nutné zdůraznit, že na současné severské krimi, podobně
jako i jiné současné detektivní tvorbě, je znatelný jakýsi posun od doby zrodu detektivního
žánru. Postavy jsou tímto posunem velmi obohacovány. Detektivové už nejsou pouhými
INDRIDASON, Arnaldur. Chlad. Brno: MOBA, 2014, s. 27.
Ibid., s. 43.
27
nástroji myslení, ale představiteli civilních složek a v širším merítku i společenského uskupení.
Následkem tohoto posunu je pestré líčení jejich osobního, intimního či rodinného života.
Čtenáři tak jsou informování o problémech, kterými si postavy procházejí a tímto s nimi mohou
soucítit, nenávidět je, proklínat, či naopak i milovat.
Je také znatelný konec časů detektivů jako nezávislých osob na policejních orgánech.
Současná severská krimi tento fakt potvrzuje. Detektivové jsou v knihách obvykle členy
policejních složek a to ve funkcích vyšetřovatelů, vedoucích oddělení násilných trestných činů,
vrchních komisařů na oddělení vražd či kriminálních inspektorů. Mnohdy knihy líčí napětí
a kritické okamžiky panující na oddělení. Častejšou především špatné, případně napjaté vztahy
s nadřízenými v důsledku umíněnosti a tvrdošíjnosti vyšetřovatelů. Vyšetřovatelé také obvykle
chodí do práce pozdě, sekýrují podřízené, neudržují pořádek ve svých kancelářích a často mají
problémy i s lidmi z orgánů přidružených k policejnímu aparátu. Jisté napětí pramení také
z omylů, jež problematizují zdárné a především brzké vyřešení případů. Paradoxem závislosti
vyšetřovatelů na policejním aparátu je, že se svým chováním závislí nezdají. Svázanost
jednotlivých vyšetřovatelů k profesi není proto tolik zřetelná. Dochází rovněž k porušování
předpisů spojených s výkonem činnosti vyšetřovatelů. Příkladem může být vybraná islandská
krimi Arnaldura Indridasona. Vyšetřující osobou je komisař Erlendur řešící na vlastní
nebezpečí starý případ zmizelé ženy v běsnící bouři ve své rodné vesnici. Zde komisař skrývá
své postavení a tím i závislost na policejním orgánu a svévolně řeší případ. Lidem se
představuje jako muž zajímající se o osudy lidí, kteří v nepříznivých podmínkách zmizeli beze
stopy. Také tu již primárně nejde o potrestání - již velmi starého - viníka, ale o vyjasnění téměř
zapomenutých událostí.
Ve čtyřech z pěti vybraných knih figurují jakožto hlavní řešitelé zločinů muži. Ženský
element se samozřejmě v knihách projevuje také, ale je spíše vedlejším hybatelem děje.
Jo Nesbo dává život vrchnímu komisaři na oddělení vražd osloského policejního ředitelství
Harrymu Holeovi. Ten by se dal charakterizovat jako skeptik k budoucnosti žijící na místě
prolezlém plísní, mající sklony k alkoholismu, kouření a drogám. Jeho velkou láskou j e Ráchel,
jejímuž synovi příležitostně nahrazuje otce, jeho nejvěrnějším přítelem pak Jim Beam, whiskey
obsahující 40 % alkoholu. Hany Hole má po čtyřicítce a je vysoké, štíhlé postavy s plavými
vlasy střiženými najeden centimetr. Jeho předností j sou modré oči a ústa, ze kterých se údajně
podlamují ženám nohy. Je zřejmé, že jeNesbo při popisu hlavních postav velmi explicitní ajeho
texty nenechávají nic beze zmínky.
Jussi Adler-Olsen líčí cynického a sarkastického vyšetřovatele Carla Morcka,
vedoucího oddělení Q zabývajícího se odloženými případy hodnými zvláštní pozornosti. Bydlí
28
s podnájemníkem Mortenem a exmanželčiným synem Jesperem procházejícím pubertou. Je tak
v podobné situaci jako Hany Hole, když nahrazuje otce nevlastnímu dítěti. Carl působí v této
knize spíše strhané, jakožto vyšetřovatel pozorující na sobě známky stárnutí a navíc potýkající
se se zdravotními problémy, které ho potkaly po nepříliš úspěšném řešení jednoho z případů.
Na pokyn vedoucího oddělení vražd musí také pravidelně navštěvovat policejní psycholožku
Monu, jejímuž kouzlu posléze krátkodobě propadá. K vlastní smůle však zjišťuje, že je tato
žena vdaná.
Kriminální inspektor Joona Linna z knihy švédských autorů se dá charakterizovat jako
vzpurný paličák. Přestože hraje v knize důležitou roli, do popředí děje se dostává především
nechvalně proslulý hypnotizér Erik Maria Bark a jeho rodina sužovaná těžkými životními
osudy. Erik i Joona ve vypjatých situacích spolupracují. U lékaře Erika je dále zmíněna jeho
závislost na prášcích různého druhu. Méně informací o vyšetřovateli se čtenář dozvídá i z knihy
islandského autora, v níž figuruje vyšetřovatel Erlendur z kriminální policie v Reykjaviku.
V knize jsou řešeny zejména jeho pocity a vzpomínky, jimiž se v dlouhých mrazivých nocích
zaobírá. Především jsou popisovány vzpomínky na malého bratra Beggiho zesnulého ve
sněhové bouři podobně jako Matthildur, jejíž zmizení se stává hlavním tématem dějství.
Jinak pojala postavu vyšetřovatelky Leena Lehtolainenová. Autorka líčí Mariu
Kalliovou, vedoucí oddělení násilných trestných činů a absolventku právnické fakulty. Je to
žena nastupující do práce po mateřské dovolené. Má 35 let, 2 malé děti a manžela. Přesto ani
v jejím životě není tak ideální situace, jak by se mohlo zdát. Vztah s manželem Anttim prochází
krizí z důvodu velkého množství práce, které si Maria klade k vyřešení, a také kvůli napětí
zapříčiněném nezaměstnaností matematika Anttiho. K celkové rodinné pohodě nepřispívají ani
bytové podmínky, s nimiž nejsou manželé spokojení.
Souhrnem bez ohledu na pohlaví vyšetřovatelů se dá říci, že v severské krimi mají tyto
postavy velkou smůlu v lásce a často zůstávají se svými problémy osamoceny. Takový osud
předpovídá i pracovní vypětí, kterému není pro jejich zarputilost úniku. Také častá nesnesitelná
povaha či různorodé závislosti jejich klidnému rodinnému životu příliš nenahrávají.
Vyšetřovatelé mívají kolem 40 let a jsou obvykle velmi cílevědomí a motivovaní ke zdárnému
vyřešení případů. Předcházející analýzou se dá také potvrdit, že je pro severskou krimi
charakteristický hluboký záběr na život těchto postav.
Za zmínku jistě stojí také pomocníci vyšetřovatelů. V případě vyšetřovatele Carla
Morcka, jenž pracuje ve vyhnanství v novém sklepním oddělení Q, je nezkušeným
spolupracovníkem Háfiz al-Asad, politický běženec ze syrského Sab Abaru. Tento muž vnáší
do děje výstřednost a především smysl pro humor, kterého Carl téměř pozbyl. I přes jejich
29
rozdílnost se z nich stává nerozdělitelná dvojice při řešení případu nezvěstné ženy. Vrchnímu
komisaři Harrymu Holeovi je naopak přidělena mladá strážmistryně Katrine Brattová, později
mylně podezírána ze spáchání vyšetřovaného zločinu. Podobně je tomu tak i v dalších knihách,
kdy hlavní vyšetřovatel přiděluje pokyny v okruhu svého oddělení. Výjimkou je opět
analyzovaná islandská krimi, která se - jak již bylo naznačeno - v případě vybrané knihy
v mnohém odlišuje. Vyšetřovatel Erlendur tak pracuje na rozřešení starého případu sám
s přispěním lidí majících informace o životě oběti a pravděpodobných pachatelích.
3.2.2 Pachatelé
Po charakteristice postav vyšetřovatelů se logicky nabízí zhodnocení postav pachatelů
a posléze zejména jejich činů (viz následující kapitola). Postava pachatele je pro celý detektivní
žánr nezbytnou součástí. Obvykle celou knihu doprovází otázka, kdo je obávaným zločincem.
V analyzované severské krimi je pachatelem obvykle jeden člověk, někdy ale této osobě další
lidé sekundují. Během děje knih jsou s ohledem na okolnosti plynoucích z vyšetřování
sestavovány seznamy potenciálních pachatelů. Jednotlivé osoby na tomto seznamu mohou být
samozřejmě neprávem a tato nesprávnost má za následek klamání a svádění vyšetřovatele
(a také čtenářů) ze správné cesty k vyřešení případu.
Vrchní komisař Harry Hole pátrá a následně přichází na stopu sériového vraha Mathiase
Lunda-Helgesena. Čtenář se dozvídá, že tento pachatel byl v dětských letech šikanován pro
svou odlišnost - chybějící bradavky (jak již bylo zmíněno v kapitole 3.1.1). Počáteční šikana,
následné přistihnutí matky při styku s milencem (prokazatelným Mathiasovým biologickým
otcem) a zloba z této události plynoucí ho v dospělém věku přivádí k hrůzným
a chladnokrevným činům na nenáviděných ženách. Pro své nadání se později stává uznávaným
lékařem, jenž se zdá být spořádaným mužem. Díky své profesi má přístup k informacím
o otcovství mužů, jejichž děti léčí. Jelikož trpí sklerodermií, genetickou nemocí po svém otci,
jejímž příznakem je tvrdnutí kůže na různých částech těla, nemá takzvaně co ztratit. V době
kdy tato nemoc dochází až do fáze napínání kůže na obličeji, má Mathias naplánováno
dokončení svého životního díla, a tím je systematické vraždění nevěrných žen, které se svými
podvody hanebně dopouští přetvářky na úkor manželů, kteří mají děti za pokrevně spřízněné,
vlastní. Po tomto dokončení má naplánovanou sebevraždu volným pádem ze čtyřiceti metrů
vysokého skokanského můstku, jelikož tvrdí, že oproti důsledkům nemoci je sebevražda
důstojným aktem a smrt oslavou života.
30
Pachatelem, po němž pátrá Carl Morek s Asadem, je tzv. Atomos, vlastním jménem
Lars Henrik Jensen, popisovaný jako zlý, do hloubi duše zkažený a neznající slitování. Tento
pachatel byl jako dítě po tragické rodinné autohavárii vychováván v ústavu a poté v pěstounské
rodině. Od dětských let měl dle výpovědi učitele kriminální sklony. Správnost této informace
později Lars dokazuje vraždou svého pěstouna. V knize je zásadní jeho zášť k ženě, která svou
rozverností a lehkovážností jako malá dívka způsobila automobilovou srážku dvou vozidel tím,
že během jízdy rozrušila svého otce - řidiče, jenž na moment ztratil soustředění, čímž došlo ke
srážce s protijedoucím autem rodiny Jensenových. Tato autonehoda měla vážný dopad na obě
zúčastněné rodiny. V očích Larse měla Merete na svědomí život pěti osob a postižení dalších
tří. Larsův hněv vygradoval v dospělosti, kdy se mu naskýtá možnost pomsty. Larsovi při
zločinu asistuje rovněž jeho matka Ulla, která při autonehodě přišla o svého manžela a dvě děti
a sama zůstala upoutaná na invalidním vozíku. Zpočátku se ale na seznam pachatelů dostává
oprávněně i muž, který k oběti choval city a následně byl nemilosrdně odmítnut.
V knize Hypnotizér od Larse Keplera jsou dva na sobě nezávislí pachatelé. Prvním je
teprve patnáctiletý Josef Ek, jenž s beštiálni agresí zavraždil téměř celou svou rodinu a také
nemocniční sestru, která by mu pravděpodobně zabránila v uprchnutí z nemocnice, kde ležel
po bodném poranění sebe samého. Druhým pachatelem je 37 let stará žena Lýdie Eversová,
bývalá pacientka hypnotizéra Erika Maria Barka, u kterého se na terapeutických sezeních léčila
se svojí psychickou labilitou a průvodní pomateností. Nečekané informace prozrazované Lýdií
v hypnóze donutí Erika ke spojení se s odborem sociální péče. Erik zjišťuje, že se Lýdie
dlouhodobě dopouští týrání svého syna Kaspera. Lýdii toto nezáměrné prozrazení dožene až
k zavraždění Kaspera, jehož tělo posléze úspěšně skryje a sama se po těchto událostech pokusí
o sebevraždu. Pro její psychické poruchy a také kvůli nenalezení těla malého Kasperaje vražda
zapomenuta a Lýdie se tak zdárně vyhýbá trestu. Erikovi je za těchto okolností a také kvůli
mediálnímu tlaku zakázáno provozování hypnoterapie. Po letech se stará kauza opět probouzí,
když Erika poprosí kriminální inspektor Joona Linna o spolupráci v souvislosti s případem
Josefa Eka. Erik opětovně začíná s hypnoterapií a jak sebe, tak i svou rodinu uvádí do
nebezpečí. Lýdie se mu mstí únosem jeho pubertálního syna Benjamína, trpícího srážlivostí
krve. Benjamín se tak nalézá v ohrožení života nejen přičiněním Lýdie, ale i v důsledku
neaplikování pro něj životně důležitých látek - tj. koagulačního preparátu ředícího krev.
Pachatelkou v knize Krev v jezeře je naopak postarší žena Rauha Smedsová. Vražda
vyšetřovaná v knize je páchána ve snaze ochránit rodinu a především zakrýt předchozí zločin,
kterého se Rauha dopustila společně s manželem Viktorem již v období války a okupace. Viktor
Smeds, vlastním jménem Rylov, pochází ze Sovětského svazu. Po osvobození finského území
31
okupovaného Sověty se proviní uprchnutím a změnou identity, pod kterou se skrývá po zbytek
života. Později při ohrožování bezúhonnosti a soukromí rodiny Smedsových je Rauha nucená
zastřelit v jezeře plavající novinářku Annukku Hackmanovou sepisující velmi detailní životopis
jejího syna a zároveň známého automobilového závodníka Saši Smedse. Rauha Smedsová se
navenek jeví jako zodpovědná žena starající se o statek, na němž rodina bydlí, a také
o nemocného manžela. Zřídka je ale také popisována jako fúrie. Přestože je - dle výpovědi pro
ni vražda nepředstavitelná, popisuje zastřelení novinářky jako nutnost, jako zbavení se
nepohodlného svědka jejich zločinu.
Arnaldur Indridason líčí jeden milostný trojúhelník, v němž se nachází dva pachatelé.
Nejprve vyšetřovatel Erlendur pátrá po ostatcích či vyjasnění okolností smrti mladé islandské
ženy Mathildur, jež údajně zmizela v ošklivé bouři v lednu 1942. Po objasňování okolností
případu vyšetřovatel zjišťuje, že Mathildur byla svému muži Jakobovi nevěrná s jeho blízkým
přítelem a zároveň spolupracovníkem Ezrou. Jakob nabyl podezření a později se stal i svědkem
jejich vzájemné lásky. Poté, co Mathildur v alkoholovém opojení chladnokrevně zabil, svedl
její úmrtí na nepřízeň počasí. Po čase Jakob vyhrožuje Ezrovi, který se dozvídá ojím spáchané
vraždě. Ezra musí tajit jeho zločin, aby ochránil sebe i Mathildur od pošpinění a především od
ostudy, jež by zajisté plynula z odhalení jejich společných mravně nečistých činů. Zatímco Ezra
je samotářský muž, oddaně zamilovaný do nesprávné ženy, Jakob je v knize líčen jako dotěrný,
velmi žárlivý a především v podnapilých stavech silně agresivní člověk. Jakmile se naskytne
Ezrovi příležitost Jakoba sprovodit ze světa, neváhá a situace využívá - přestože jej později
sžírají výčitky svědomí.
Z analýzy jasně plyne, jak různorodé je zastoupení pachatelů v současné severské krimi.
Věkově se pohybují od patnácti let až do let seniorských. Nejčastěji ale zločinci mívají
kolem třiceti až čtyřiceti let, podobně jako je tomu u jednotlivých vyšetřovatelů. Jejich zločiny
mohou být zapříčiněny tělesnou ošklivostí a nepříjemnými vzpomínkami na příhody z dětství
a rovněž odůvodňovány láskou či chutí po pomstě. Mnohdy se k těmto činům uchylují
prostřednictvím svých nebezpečných myšlenkových pochodů a psychických poruch, či kvůli
svému agresivnímu a neovladatelnému chování. V analyzovaných knihách je taktéž patrné, že
pachatelé konají zločiny ve snaze ochránit sebe či osoby jiné. Jde zejména o ochranu pověsti
a cti, o zabezpečení soukromí rodiny a ochrany jejích členů. Lze se setkat i s jakousi snahou
o mravní očištění společnosti pro takzvané vyšší společenské dobro.
32
3.3 Estetika vraždy
Absence specifičtějšího popisu obětí a také provedení zločinu pachateli v předchozích
kapitolách nesignalizují jejich opomenutí, ale jsou způsobeny soustředěním se na tuto tématiku
v následujících podkapitolách, ve kterých jsou řešeny zločiny, jichž se dopouští pachatelé na
obětech, a také provedení jednotlivých vražd. V těchto kapitolách je mnoho řečeno
i o samotných obětech. Je nutné dodat, že tato kapitola je vyčleněna mimo analýzu ošklivosti
a také postav severské krimi záměrně, neboť z předešlé analýzy vychází.
3.3.1 Vražda
Je známo, že zločin je základní, a tudíž nepostradatelnou součástí detektivní literatury.
Zločinem v současné severské krimi je převážně vražda. Vražda zde ale není striktní normou.
Zločin je v analyzované severské krimi zastoupen i únosy s následnými pokusy o vraždu, či je
obsažen ve formě týrání dětí, pubescentů a žen.
Thomas de Quincey tvrdí, že „k zosnování krásné vraždy patří něco více než dva
hlupáci, z nichž jeden zabíjí a druhý jest zabit..."3 8
Jak již bylo přiblíženo dříve, vraždy se
dopouští pachatelé z mnohých důvodů. Tyto postavy nevraždí pro vlastní pobavení a zábavu,
nýbrž z důvodu pomsty, nesnášenlivosti, žárlivosti, nebo se záminkou ochrany. Obětmi bývají
jak děti, tak i muži. Mnohem častěji ale na seznamu obětí figurují ženy, které před samotným
zločinem v knihách působí rezervovaně, křehce a také jako na nikom nezávislé osoby.
Příkladem může být veřejně známá a médii sledovaná místopředsedkyně Demokratické strany
Merete Lynggaardová, po níž pátrá Carl Morek se svým spolupracovníkem Asadem. Ideálním
příkladem je také zavražděná, vysněnou kariérou posedlá Annukka Hackmanová, vlastnící se
svým manželem nadějné nakladatelství Motorekord. Tato žena neměla žádné zábrany
a neakceptovala neúspěch, což ji posléze stálo život.
Co se týče četnosti obětí, někdy jde o zločin spáchaný na jednom člověku, v jiných
případech se jedná o promyšlené sériové vraždy s úmyslem usmrtit okruh specificky určených
osob. Vraždy mohou být systematicky a dlouze plánovány, nebo naopak může jít například
o činy afektivní, bez předchozího rozmyslu a plánování. Ty poté mohou být také zdrojem
pozdějších výčitek svědomí pachatelů.
Severské vraždy jsou úmyslné, charakteristické svou krutostí, krvavostí, morbídností,
chladnokrevností a rovněž surovostí. Příkladem může být tato ukázka: „ To, co Harryho k smrti
DE QUINCEY, Thomas. Vražda jako krásné umění. Olomouc: Votobia, 1995, s. 9.
33
vyděsilo, byla vykonstruovanost, uspořádanost, promyšlenost a chladnokrevnost samotného
aranžmá. Mrtvola seděla na vrcholu dvou velkých sněhových koulí, které byly přikutálené ke
kmeni stromu a posazené na sebe, jako by tu někdo začal stavět sněhuláka. "39
Zde je pachatel
posléze popisován jako umělec, jenž oběť rozřezal na kusy a poté ji znovu zdárně sestavil.
„,Vypadá to jako takové to svinské abstraktní umění,' vydechl Skarre. ,Jakže se tomu říká? '
,Instalace,' ozval se hlas za nimi. [...], Tohle by se hodilo na tradiční podzimní Státní výstavu
umění. "'40
Autor Jo Nesbo si očividně v popisu těchto výjevů velmi libuje. O vraždě jako
o jednom z krásných umění mluví také Thomas de Quincey. Uvědomuje si ale, že „jedna vražda
je lepší nebo horší než jiná hledíc k dobrému vkusu. Vraždy mají své malé rozdíly a odstíny
znamenitosti zrovna tak jako sochy, obrazy..."4 1
Pachatele v návaznosti přirovnává k umělci,
který musí nutně mít pro toto odvětví umění svrchované nadání. A zavražděného nešťastníka
Quincey označuje za oběť uměleckého výkonu.
To jsou specifika vraždy v současné severské krimi. Mimo toto vymezení lze pozorovat
uplatnění či porušování tří zásad vraždy, jež jsou popisované taktéž knihou4 2
Thomase
de Quinceyho. Jedná se o zásady 1) osob hodících se pro záměr pachatelů, 2) míst vražd a 3)
dob a časových okolností, jejichž dodržování hraje ve prospěch pachatele.
Zásada osob hodících se pro záměry vrahů předpokládá, že obětí je dobrý člověk, jenž
nemá kriminální sklony, neboť v opačném případě by byl jistě pachatel ohrožen, jelikož by se
sám mohl stát terčem útoku bránící se agresivní oběti. Zároveň by oběť neměla být osobností
veřejnou, což jasně porušuje kniha Žena v kleci řešící situaci již zmiňované političky Merete
Lynggaardové. Vybraná oběť by měla dále být v dobrém zdravotním, fyzickém a psychickém
stavu, jelikož vražda osob nemocných by mohla být ulevením od jejich bolestí, čímž by pozbyla
předpokládaných zlomyslných rysů. Quincey také popisuje, že vybrání oběti jakožto člověka
od rodiny, na němž jsou závislé nezletilé osoby, zvyšuje patos celého příběhu. Tuto zásadu
dodržuje Nesboho pachatel vraždící mladé ženy a zároveň matky dětí. Co se týče doby a místa
vraždy, nej pravděpodobnější úspěch mají pachatelé jistě v noci a na osamocených místech,
tvrdí Quincey. V severské krimi není noc, jako příhodná doba pro konání zločinů vždy normou,
avšak hutná atmosféra vražedných i jiných situací je často dokreslována nepřízní přírodních
podmínek, a dále absencí slunečního svitu a tím způsobenou horší viditelností. Pravdou aleje,
že se mnohé vraždy konají na osamělých místech, popřípadě v blízkosti lesů. U každé z vražd
NESB0, Jo. Sněhulák. Zlín: Kniha Zlín, 2012, s. 423.
Ibid., s. 424-425.
DE QUINCEY, Thomas. Vražda jako krásné umění. Olomouc: Votobia, 1995, s. 9-73.
Ibid., s. 69.
34
jde zajisté pozorovat další estetické stránky a to v jejich přednostech. Ať už jde o působení
vraždy na čtenáře, moment překvapení či z vražd plynoucí tajemství.
3.3.2 Provedení vraždy
Další důležitá diferenciace jednotlivých vražd se nabízí z pohledu způsobů, jimiž jsou
životy obětí ukončovány. Mezi základní či tradičnější způsoby vražd je možné zařadit bodné
a řezné útoky. Řezná poranění pak j sou běžně vykonávány s úmysly poškodit vybrané části těla
- například proniknutím nože do břišní stěny s cílem poškození staré zahojené jizvy po
císařském řezu, jímž se mstí syn své matce. Bodné útoky jsou více nahodilé bez předchozího
plánu. Po činech jsou pobodané oběti ponechány na místě, kde v důsledku pobodání tepen na
končetinách vykrvácí (viz také dále). Lars Kepler také v knize používá vraždu sekerou, která
svým způsobem naznačuje i neotesanost pachatelky. „Jussi se usměje, vtom ucítí ránu do
zátylku a klesá k zemi. Upadl by na obličej, sekera mu však vězí hluboko v hlavě a táhne ho
dozadu. [...] Jeho zorné pole se rychle úží, během posledních vteřin života však ještě spatří
Lýdii zvedající nad ním sekeru. "43
Kniha Keplera je velmi bohatá na prolévání krve těmito
způsoby. U Adlera-Olsena se objevuje i vražda hřebíkem z plynové nastřelovací pistole, jímž
je oběť střelena do hlavy.
Poměrně odlehčenou četbou je naopak kniha Krev v jezeře Leeny Lehtolainenové.
Po celou dobu děje se totiž pátrá po pachateli, jenž zastřelil v jezeře novinářku Annukku
Hackmanovou. Ta je usmrcena pouze jedním výstřelem, a to poněkud ironicky výstřelem
z vlastní pistole, kterou u sebe vždy nosila na ochranu. Pistole jí byla odcizena na místě vraždy
pachatelem, který si byl jejího držení zbraně vědom. Četbou s absencí prolévání krve je
také islandská krimi, v níž je zavražděna Mathildur, kterou uškrtí neovladatelný a vzteklý
manžel po odhalení její nevěry. Dalším příkladem je také utonutí, kterým je ukončen život
pachatelky. Jednou je ve vybrané knize použité i uhoření člověka při autonehodě, zdá se ale, že
oheň jako přírodní živel není severskými autory příliš oblíben, což naopak neplatí o vodě, která
svou chladností a vlhkostí charakterizuje severské země jako takové.
To byly víceméně běžné způsoby vražd. Nyní je čas na popsání zrůdných,
chladnokrevných a krutých vražd, jichž je v severské krimi dostatek. Prvním příkladem takové
zrůdnosti se stává pohřbení zaživa muže předem prohlášeného za mrtvého po bouři na moři
a následném roztříštění menší lodi o útesy. Tento muž procitá až po několika hodinách od
KEPLER, Lars. Hypnotizér. Brno: Host, 2011, s. 501.
35
události na moři v ledárně, kde bylo jeho tělo uloženo. Jeho smůlou ale bylo, že na tomto místě
měl dozor jeho minulý sok v lásce a tudíž se mu měl za co mstít - za zabití lásky Mathildur.
Nakonec je Jakobovi ztlučena rakev a on je ve vybraný den uložen na hřbitov. Vyšetřovatel po
mnoha letech otevírá jeho hrob a zjišťuje, jak bolestnou a děsivou měl tento muž smrt.
„Erlendura zděsilo, když si uvědomil, co se v rakvi odehrálo, když viděl stopy toho hrozného
zoufalství, o němž vypovídaly. Zpolohy kostry se dala vyčíst strašná muka, ze zdvižených rukou,
z polohy hlavy, z otevřených úst, zlomeného prstu a obou zubů, které chyběly v horní čelisti.
I když byl po utrpení v moři a vzhledem k chladu v ledárně víc mrtvý než živý, zanechal na dřevě
četné stopy. "44
O dalším krutém provedení vraždy, nebo v tomto případě spíše pokusu o vraždu píše
Adler-Olsen. Pachatel vězní po velmi dlouhou dobu svou oběť v tlakové komoře, jež měl jeho
tragicky zesnulý otec ve vlastnictví nakonec nedobudované firmy HJ Industries na testy
odolnosti výrobků v přetlaku až třiceti atmosfér. Pachatel Lars Henrik spolu s matkou Ullou
plánují věznit oběť po dobu pěti let za postupného zvyšování atmosfér. Cílem tohoto procesu
pak má být strmý spád atmosfér a tím způsobená nepřirozená smrt tímto procesem znetvořené
oběti. Po dobu jednoho roku je Merete uvězněná pod zářivkami svítícími 24 hodin denně. Další
rok panuje v tlakové komoře tma, která dokáže skrýt ubohost života v bílém prostoru, stejně
tak bezbarvé jídlo, jež Merete denně v pravidelném intervalu dostává. Po zvýšení atmosfér oběť
vždy zažívá muka, až jednoho dne zjistí, jaký ji čeká osud. „Až nadejde čas, otevřeme propusť.
Bude tě to bolet, ale určitě to půjde rychle. V tukových buňkách se ti nashromáždil dusík,
Merete. Jsi sice hodně hubená, ale počítej s tím, že máš po celém těle uložené vzduchové
kapsičky. Až se ti rozestoupí kosti a úlomky se ti zaryjí do tkání, tlakpod plombami ti je vystřelí
do úst, a až se ti bolest zakousne do ramen a pánve, tak poznáš, že přišel tvůj čas. "45
Právě
po vyslechnutí rozhovoru svých věznitelů se Merete pokouší o sebevraždu, což se jí však
nakonec nepodaří.
Vývoj vražedných nástrojů je patrný u pachatele Mathiase. Jako lékař má dostupné
nástroje a především rezervoáry na mrtvá těla v Anatomickém ústavu. Prvně se ale zbavuje
mrtvých těl tak, že je rozpouští téměř po dobu tří týdnů v kyselině chlorovodíkové ve svém
bytě. Poté své metody zefektivňuje a využívá právě zmíněný Anatomický ústav. O smyčkové
odporové pilce, geniální veterinární pomůcce pro práci s mrtvými těly, se po čase dočítá
v odborném anatomickém časopise. Tento nástroj mu velmi usnadňuje čtvrcení lidských těl.
Zároveň lze tento nástroj používat u mnoha těl a díky vysokým teplotám, během kterých je
4 4
INDRIDASON, Arnaldur. Brno: MOBA, 2014, s. 202-203.
4 5
ADLER-OLSEN, Jussi. Žena v kleci. Brno: Host, 2012, s. 312.
36
pilka v provozu, nejsou obavy o přenosu bakterií na místě. Žár také zamezuje přílišnému
krvácení, jelikož po rozřezání těl dochází k uzavření cév.4 6
To je v diskrétnosti velmi přínosné
pro pachatele, a to zejména zakrytím stop, které by mohly vést k jeho osobě. Tím mu tento
nástroj dopřává i čas, který musí vyšetřovatelé věnovat jednotlivým vraždám.
V analyzované severské krimi nabývá důležitého významu vylíčení posmrtného stavu,
rozkladu těla a poškození tělesných tkání, poukazujících na okolnosti vražedných aktů. „Pach
hniloby je nesnesitelný. Vpoškrábané vaně bez vody leží Eva Blauová. Obličej má napuchlý
a po ústech jí lezou mouchy, které se bzukotem poletují kolem. Modrou halenku má vyhrnutou
a z ní trčí vypouklé modrozelené břicho. Po obou pažích se táhnou hluboké černé řezné rány.
[...] Pod našedlou pokožkou se po celém těle rýsuje hnědá pavučina žil a cév. Stojatá krev se
rozložila v žilním systému. V očních koutcích, v nosních dírkách a v ústech jsou shluky drobných
muších vajíček. "41
Podobně jako je tomu po nalezení mrtvoly ve zchátralém domě. „Spatřili
v rohu opřenou postavu s šedozelenou kůží a rozpraskanými puchýři ve tváři. Z nosují vytékala
řídká, načervenalá tekutina a knoflíky na košili držely k prasknutí napnutou látku svírající
nafouklý hrudník. Oči měly konzistenci vosku. "48
Toť k dělení vražd a k jejich provedení. V severské krimi je důležité zmíněné líčení
těchto činů, při jejichž popisu v příbězích často nemají slov ani profesionální vyšetřovatelé,
jimž se dělá zle při náhlém polykání žluči. Podobně uchváceni mohou být i čtenáři, jimž může
běhat z popisovaných scén mráz po zádech, popřípadě mohou zažívat zděšení nebo znechucení.
NESB0, Jo. Sněhulák. Zlín: Kniha Zlín, 2012, s. 125.
KEPLER, Lars. Hypnotizér. Brno: Host, 2011, s. 416.
ADLER-OLSEN, Jussi. Žena v kleci. Brno: Host, 2012, s. 25.
37
4 Vymezení estetické normy současné severské krimi
Účelem následující a pro mou práci stěžejní kapitoly je shrnout výsledky plynoucí
z předchozí analýzy a za pomoci teoretického podkladu se posléze pokusit o vymezení estetické
normy současné severské krimi, a to s důrazem na její osamostatnění v rámci žánru detektivní
literatury i subžánru krimi. Omezujícím prvkem následného vymezení je charakteristická
proměnlivost estetické normy, na niž tato práce upozorňovala již ve své teoretické části. Kvůli
této nestálosti se musí brát v úvahu, že v tomto případě je estetická norma uvažována pouze
v rozmezí vybraných a analyzovaných knih, jež sice severskou krimi nepochybně zastupují,
avšak na jejichž základě nelze pronesené závěry prohlašovat za absolutně a v celé šíři platné.
Z předchozí analýzy je patrné a pro vymezení estetické normy současné severské krimi
podstatné především zjištění, že se tato literatura vyznačuje specifickým ztvárněním ošklivosti
fyziognomické, situační a průmyslové. Ošklivosti těchto druhů se v literatuře vzájemně mísí
a jsou jedna druhou doprovázeny, což je způsobeno tím, že i v realitě mezi nimi jistě panují
mnohé souvislosti. Ošklivost je v mnoha ohledech hnací silou formování severské krimi, a tudíž
i její estetické normy, kde se - jak již názvy analytických podkapitol napovídají - promítá
zejména do ošklivosti postav, situací, líčení vražd a jejich provedení a rovněž do dalších zločinů
pro detektivní literaturu charakteristických a v knihách se odehrávajících.
Je velice pravděpodobné, že jsou tyto odrazy ošklivosti vyvolány podněty reality,
tj. reálnými vlastnostmi tuhého, mrazivého a nehostinného severského prostředí, jež působí na
mentalitu místních obyvatel. Do tohoto okruhu lidí je pak nutné řadit i samotné autory severské
krimi, kteří následně vědomě či podvědomě zpětně promítají tuto mrazivou zkušenost do svých
knih, a to právě v rozličných formách ošklivosti, pro jejíž ventilaci je žánr krimi z mnoha
hledisek ideální. Spojení severského prostředí s krimi žánrem je tak pro rozvoj estetiky
ošklivosti skutečně efektivním spojením.
Právě v naznačeném tkví rozdílnost a specifičnost severské krimi oproti jiným krimi
literaturám. Alkoholismus, deprese či psychické problémy nejsou typické pouze pro krimi
severskou. Stejně tak špatné počasí či temná atmosféra, do níž je děj vsazen. V případě
severských zemí však tyto specifičnosti krimi literatury ani zdaleka nemusejí být vytvářeny
uměle, jelikož jsou přirozenou součástí jak tamního prostředí, tak i mentality obyvatel. Nejde
tedy až tak o to, že by severská krimi vykazovala své vlastní specifické rysy, ale o to, že mají
severští autoři přirozenou schopnost aplikovat v sobě zažitou severskou zkušenost do své krimi
tvorby.
38
Je například obecně známo, že v severských zemích je zavedena částečná prohibice,
jelikož zejména v období polární noci, typické pro země blízké polárnímu kruhu, má život
v temném prostředí vliv na psychický stav obyvatel a způsobuje mnohým z nich deprese (viz
výše), následně zaháněné alkoholem. Jde o další severské specifikum efektivně využívané
autory severské krimi literatury, která j e jakýmsi zrcadlem reálného prostředí severských zemí.
Typický je pro severské autory také explicitní způsob popisování vražd a činů postav, stejně
tak jejich charakterů a rodinného či intimního života. Tím jsou také čtenáři posléze vtaženi do
děje.
Mnozí severští autoři nezapomínají na hojné užívaní vulgarismů, které mnohdy
dokreslují ošklivost popisovaných situací. V mnohých knihách je hlavní děj doplňován
vedlejšími okolnostmi, a to převážně negativním líčením společenských podmínek, politiky
a s tím související kritikou společnosti, hojnými zmínkami o populární kultuře či životních
podmínkách. Tímto je četba obohacována, nutné je ale dodat, že tyto rysy již nejsou specifické
pouze pro severskou krimi, což je ovšem nevylučuje z okruhu rysů pro ni typických.
Dále si lze přirozeně povšimnout rozdílů mezi jednotlivými autory a autorkami.
Například Leena Lehtolainenová se zabývá otázkami feminismu, když vnáší do knihy ženský
pohled na vztah na vysokém postu pracující ženy a muže v domácnosti hledajícího práci.
V knize Arnaldura Indridasona je zase řešena expanze průmyslových továren, v čemž lze spatřit
kritiku negativních vlivů na přírodu způsobených člověkem a změn, kterým se musí mnoho
jiných lidí přizpůsobit (viz Průmyslová ošklivost).
Tato kapitola dává odpověď na otázku, proč je severská krimi tak oblíbená. Zdá se, že
její oblíbenost je způsobena jednak přiblížením severského prostředí, přírody a mentality,
čtenářům, pro které tyto jevy mohou být neznámé a tajemné, jednak vyšší mírou explicitnosti,
jíž se autoři v souladu s daným žánrem dopouštějí, a zejména faktem, že je severské prostředí
svým celkovým rázem prostorem ideálním pro produkci krimi literatury a že zde očividně
existují autoři, kteří tento potenciál naplno využívají ve své tvorbě a vytvářejí tak specifickou
estetickou normu v rámci žánru krimi - estetickou normu severské krimi literatury.
39
Závěr
Tato bakalářská diplomová práce měla za úkol pomocí vymezení estetické normy
nastínit unikátnost v současnosti masově čtené a velké oblibě se těšící severské krimi literatury.
Estetická norma tohoto literárního subžánru byla vymezena na základě analýzy j eho vybraných
děl, a to za podpory relevantní sekundární literatury.
V prvních kapitolách se jednalo zejména o vysvětlení základních a zároveň pro tuto
práci klíčových pojmů „estetická norma", „detektivní literatura" a především „severská krimi".
Poté byla představena pojetí estetické normy v teoriích významných českých estetiků Jana
Mukařovského a Olega Suse. Kapitola o detektivní literatuře posléze popsala charakteristické
rysy této literatury, přičemž šlo zejména o definici zločinu, jakožto důležitého kompozičního
prvku tohoto žánru, a samozřejmě o typologii postav daného žánru - pachatelů, vyšetřovatelů
aj ejich společníků - posléze vybraných pro analýzu. Dále byl tento žánr diferencován v souladu
s pojetím bulharského teoretika Tzvetana Todorova. Podkapitola zabývající se severskou krimi
nastínila s pomocí zvolených pramenů genezi žánru a také jeho vztah k populární kultuře.
Ve třetí a pro účel této diplomové práce stěžejní kapitole byla dle knihy Umberta Eca
rozčleněna ošklivost, a to na ošklivost fyziognomickou, situační a průmyslovou, kterými se, jak
bylo posléze zjištěno, současná severská krimi vyznačuje, což bylo doloženo vybranými
ukázkami. Další a neméně důležitou částí analýzy se stala podkapitola řešící postavy severské
krimi. Zde bylo poukázáno na typické vlastnosti vyšetřovatelů a pachatelů. Vrchol analýzy
patřil estetice vraždy a jejímu provedení. Za pomoci eseje Thomase de Quinceyho byly posléze
taxativně vymezeny zásady vraždy. Pomocí ukázek bylo dokázáno, že se severská krimi
vyznačuje morbídností, chladnokrevností a krutostí. Nicméně byla rovněž předložena fakta
charakterizující severskou vraždu jako nespoléhající se na prolévání krve. Uvedené je však
vyváženo skutečností, že jsou zde vraždy prováděny velmi surovým způsobem a za použití
mnoha neobvyklých nástrojů.
Závěrem byla ve čtvrté kapitole v návaznosti na analýzu vymezena estetická norma
současné severské krimi. Ta spočívá ve specifickém, všestranném a efektivním využití
ošklivosti. V souvislosti s tím bylo poukázáno na fakt, že tato ošklivost v literatuře je
zrcadlením „ošklivosti", respektive krutosti, tuhosti a chladného charakteru severské reality
a z ní vykrystalizované severské mentality. Právě severská realita a mentalita totiž formují
životní zkušenost jednotlivých autorů, kteří ji následně více či méně a v různých formách
promítají do svých knih, k čemuž jim žánr krimi slouží jako ideální prostředek.
40
Resumé
Severská krimi je v současnosti velmi oblíbeným žánrem literatury. Zmíněnou
oblíbenost odstartoval Stieg Larsson, jehož kniha Muži, kteří nenávidí ženy se brzy stala
světovým bestsellerem a později započala překlady dalších děl severské krimi literatury.
Tato bakalářská diplomová práce se snaží najít odpověď na otázku, co stojí za
fenoménem současné severské krimi literatury. Klíčové pro tuto práci bylo zejména zjistit, čím
je tato oblíbenost způsobena a jaká je estetická norma této literatury nordických autorů. Práce
proto postupuje dle předem dané metody, a to analýzy vybraných knih severské krimi.
Počáteční kapitola této práce se zabývá teoretickým podkladem hlavních pojmů pro
následující analytickou část. Jde zejména o definici pojmu estetická norma; ta je posléze
explikována v pojetích významných českých estetiků Jana Mukařovského a Olega Suse. Pro
práci je nutné nastínit zejména obecné chápání estetické normy, proto je tato část velmi stručná.
Druhá kapitola se v souladu s pojetím bulharského teoretika Tzvetana Todorova zabývá
detektivní literaturou, následně jsou nastíněny základní stavební prvky celého žánru. Především
jsou popsány zločiny, jakožto hlavní kompoziční prvky, dále jejich pachatelé a následně
vyšetřovatelé a jejich pomocníci. Podkapitola o severské krimi literatuře popisuje její genezi
a současné sepjetí s populární kulturou. Také je zde zmínka o nejspíše mylném tradičním
považování Edgara Allana Poa za zakladatele detektivního žánru.
Klíčovou a nej obsáhlejší částí se stává analýza severské krimi, jež je podpořena
ukázkami z vybraných knih. Analyzována je nejprve v knihách hojně se vyskytující ošklivost,
která je diferencována dle knihy Dějiny ošklivosti Umberta Eca na fyziognomickou, situační
a průmyslovou. Další podkapitola analýzy se zabývá hlavními postavami utvářejícími tuto
literaturu. Jsou popisovány charakteristické znaky vyšetřovatelů i pachatelů se zmínkami
o jejich osobním a rodinném životě, zdravotním stavu a jejich zlozvycích. Důležitou částí je
také estetika vraždy, kde jsou vypsány způsoby těchto činů a nástroje, jichž je užito. Zde je
nastíněna teorie zásad vražd dle Thomase de Quinceyho. Tato část se také zmiňuje o osudech
obětí, které jsou mnohdy vybrány pro surové, chladnokrevné a kruté činy pachatelů, jež jsou
v knihách velmi rozsáhle popisovány.
V závěru se práce pokouší vymezit estetickou normu současné severské krimi literatury
s tvrzením, že je unikátnost tohoto žánru v dané oblasti způsobena zejména zrcadlením severské
reality v severské krimi literatuře, přičemž tato realita má s daným žánrem tolik společných
rysů (chlad, tajemnost, drsnost aj.), že je pro produkci krimi literatury realitou ideální.
41
Summary
Contemporary Nordic crime fiction is very popular genre of literature. This popularity
appeared with Stieg Larsson's book The Girl with the Dragon Tattoo, which became a world
bestseller, and later caused translating of other Nordic crime literature.
This bachelor diploma thesis tries to answer the question what is behind
the phenomenon of Nordic crime fiction. It was significant for this work mainly to determine
what caused this popularity and what the aesthetic norm of Nordic crime fiction is. Afterwards
work proceeds, according to a selected method, with an analyses of selected books of Nordic
crime fiction.
The initial part of this thesis deals with the theoretical basis for the following main terms
of analytical part. This is particularly the definition of aesthetic norm that is explained then
on the concepts of prominent Czech aestheticians Jan Mukafovsky and Oleg Sus. As for work
it is necessary to outline the general understanding of the particular aesthetic norm, this part is
only as long as necessary.
The second chapter deals with the detective literature, firstly it is divided according to
the Bulgarian theorist Tzvetan Todorov, and secondly the basic elements of the whole genre
are outlined. Especially crimes are described as the main compositional elements, and its
creators - the offenders, then the investigators and their helpers as well. Subchapter of Nordic
crime literature describes its genesis and its connection to contemporary popular culture.
The most important and comprehensive part of work is an analysis of selected books
of Nordic crime fiction. Firstly, ugliness is analysed as a phenomenon frequently represented
in books, according to Umberto Eco's work. Further the analysis examines the main characters
that shape this literature. The characteristics of investigators' and offenders' personalities are
described, with notes about their personal and family life, health or about their bad habits.
The next and also important part of work deals with the aesthetics of murder, with a description
of the ways how these acts are done and the instruments used for killing, according to the theory
of murders by Thomas de Quincey. This section also mentions the fate of victims, often selected
for brutal, cold-blooded and cruel actions of offenders.
In conclusion, the work attempts to define the aesthetic norm of contemporary Nordic
crime fiction claiming that the unique form of this genre in this region is caused mainly
by mirroring of Nordic reality in it, and this is caused by the fact that this reality and this genre
have so many features in common (cold, mystery, roughness, etc.).
42
Použitá literatura
CIGÁNEK, Jan. Umění detektivky: o smyslu apovaze detektivky. Vyd. 1. Praha: Státní
nakladatelství dětské knihy, 1962, 410 s.
ČAPEK, Karel. Marsyas, čili na okraj literatury. Praha: Aventinum, 1931, 259 s.
DE QUINCEY, Thomas. Vražda jako krásně umění. Olomouc: Votobia, 1995, 208 s. ISBN 80-
85885-37-9.
ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Vyd. 1. Praha: Argo, 2007, 455 s. ISBN 9788072038930.
GAGNEBINOVA, Murielle: Psychoanalytičky aspekt ošklivého. In: Zuska, Vlastimil (ed.):
Umění, krása, šeredno: Texty z estetiky 20. století. 1. vyd. Praha, Nakladatelství Karolinum,
2003, s. 341-352.
GRYM, Pavel. Sherlock Holmes a ti druzí. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1988, 284 s.
HENCKMANN, Wolfhart a Konrád LOTTER. Estetický slovník. Vyd. 1. Praha: Svoboda,
1995, 229 s. ISBN 8020504788.
CHANDLER, Raymond. Prosté umění vraždy. Vyd. 1. Praha: Albatros, 2004, 417 s. ISBN
8000013703.
CHESTERTON, K. Gilbert. Obrana detektivek. In Ohromné maličkosti: obrany. Vyd. 1.
Praha: Vyšehrad, 1976, s. 148-151.
INDRIDASON, Arnaldur. Vyd. 1. Brno: MOBA, 2014, 276 s. ISBN 978-80-243-5824-6.
KADEČKOVÁ, Helena a kol. Moderní skandinávské literatury 1870-2000. Vyd. 1. Praha:
Karolinum, 2006, 470 s. ISBN 8024611740.
KEPLER, Lars. Hypnotizér. Brno: Host, 2011, 534 s. ISBN 978-80-7294-509-2.
KOTEN, Jiří. Jak se fikce dělá slovy: Pragmatické aspekty vyprávění. Brno: Host, 2013, 160
s. ISBN 9788072948468.
LEHTOLAINEN, Leena. Krev vjezeře. Havlíčkův Brod: Nakladatelství Hejkal, 2010, 280 s.
ISBN 978-80-86026-92-3.
MOCNA, Dagmar, Josef Peterka a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Vyd. 1. Litomyšl:
Paseka, 2004, 699 s. ISBN 807185669x.
43
MOORE, Ronald: Ugliness. In: Kelly, Michael (ed. in chief): Encyclopedia of aesthetics, Vol.
4. New York, Oxford University Press, 1998, s. All-All. ISBN 01951264834.
MUKAROVSKY, Jan. Cestami poetiky a estetiky. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel,
1971,364 s.
MUKAROVSKY, Jan. Studie z estetiky. Vyd. 2. Praha: Odeon, 1971, 482 s.
NESB0, Jo. Sněhulák. Zlín: Kniha Zlín, 2012, 510 s. ISBN 978-80-87497-45-6.
NESTIGEN, A. K. - ARVAS, P. Scandinavian Crime Fiction [online]. Cardiff: University of
Wales Press, 2011. Available
from: http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&db=nlebk&AN=408765&lang=cs
ADLER-OLSEN, Jussi. Žena v kleci. Brno: Host, 2012, 405 s. ISBN 978-80-7294-662-4.
SUS, Oleg. „O strukturním rozboru estetické normy a o dynamice jejího vzniku i aplikace". In
Česká literatura: časopis pro literární vědu. Praha: Nakladatelství Československé akademie
věd, č. 3, 1967, s. 220-231.
SKVORECKY, Josef. Nápady čtenáře detektivek. Vyd. 2. Praha: Československý spisovatel,
1967, 197 s.
TODOROV, Tzvetan. Poetika prózy. Vyd. 1. Praha: Triáda, 2000, 333 s. ISBN 8086138275.
ZAHRÁDKA, Pavel. „Vysoké versus populární umění." In: Zahrádka, Pavel (ed.): Estetika
napřelomu milénia. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 205-227. ISBN 978-80-87474-11-2.
44