Obsah
1) Úvod 3
2) Člověk a jeho vztah k bližním 7
2.1 Charakteristika člověka 7
2.1.1 Osamělost 7
2.1.2 Slast 8
2.1.3 Svrchovanost 9
2.1.4. Apatie 10
2.1.5 Síla 10
2.2 Vztahy k bližním 12
2.2.1 Vztahy rodinné 12
a) Vztah syna k matce 12
b) Vztah dcery k matce 13
c) Vztah dítěte kotci 14
d) Vztah muže a ženy 14
2.2.2 Vztahy „přátelské" a nepřátelské 15
2.2.3 Vztahy sexuální 16
Shrnutí 1 7
3) Vztah člověka k Bohu 18
3.1 Bůh jako dokonale zbytečná bytost 18
3.2 Bůh jako Prozřetelnost řídící život člověka 19
3.3 Ateismus vzývavý vůči Bohu 21
3.4 Bůh jako svrchovaně zlá bytost 22
3.5 Materialistický ateismus - nahrazení Boha Přírodou 24
Shrnutí: 25
4) Vztah člověka k Přírodě 26
4.1 Příroda - matka všech lidí 26
4.2 Příroda - svrchovaně zlá bytost 26
4.2.1 Sklony k libertináži 27
4.2.2 Sklony k ničení 28
4.2.3 Sklony ke krutosti 29
Shrnutí: 30
5) Vztah člověka k Zákonům 31
5.1 Zákony Přírody 31
5.2 Zákony lidské 31
5.2.1 Univerzální zákon 32
1
5.2.2 Doporučující předpisy 3 2
a) Povolení zesměšňovat víru 32
b) Zrušit trest smrti 3 2
c) Netrestat pomluvu 3 3
d) Netrestat krádež 3 3
e) Netrestat delikty způsobené nemravností 3 4
v í IR
f) Netrestat vraždu J O
g) Trestat zbožnost 3
^
h) Trestat odmítnutí krást 4 0
Shrnutí: 4 0
6) Závěr 4 2
2
1) Úvod
18. století je ve Francii označováno jako století osvícenství. Osvícenství Immanuel
Kant definoval jako vykročení člověka z jeho ne svéprávnosti jím samým zaviněné. Touto
ne svéprávností je myšlena neschopnost používat svůj vlastní rozum bez cizího vedení.
Odvaha používat svůj vlastní rozum se stala také heslem celého osvícenství.1
Velkou roli hrála věda a nezbytnost vše rozumově vysvětlovat na základě faktů a
zkušeností. Racionalismus měl mít univerzální uplatnění. Osvícenci usilovali o přehled ve
všech oborech lidského vědění a s tímto záměrem sestavovali naučné sborníky,
encyklopedie, které měly být úplným přehledem toho, čeho až dosud dosáhl pokrok
lidského ducha. Zároveň měly podat jasný výklad s vyloučením jakéhokoli nadpřirozeného
principu. Tato systematizace vědění se měla stát předpokladem sebeurčení vědomého
člověka a vymezením nového určení světa.
U francouzských osvícenců hrála velkou roli idea univerzálně vzdělaného člověka, který si
je vědom sebe sama a samostatně se rozhoduje podle pravidel vlastního rozumu. Odtud
vyrůstala encyklopedistická snaha francouzských osvícenců, pro něž byla výstavba
teoretického a praktického vědění důležitým předpokladem sebezmocnění člověka a jeho
moci nad prostředím.2
Mezi význačné představitele francouzského osvícenství patřili: C. L. S. de Montesquieu, F.
M.Voltaire, J. J. Rousseau, D. Diderot, E. B. de Condillac, C. A. Helvétius, J. ďAlambert,
P. H. D. Holbach a další. Osvícenci věřili ve všemocnost rozumu a výchovy a také
v pokrok. Jedinou výjimkou byl J. J. Rousseau, který proti všeobecné nadvládě rozumu
stavěl primát citu, zdůrazňoval přírodu, přirozenost. Varoval před celkovým úpadkem
mravů a před hlubokou společenskou krizí, jež je řešitelná pouze prostředky směřujícími
k samotným kořenům. Tyto kořeny shledával v soukromém vlastnictví, jehož
nerovnoměrné rozdělení plodí sociální nerovnost.
V tomto období však byli za filozofy považováni všichni svobodomyslní,
racionálně založení duchové, spisovatelé i mnozí kněží, kteří na svých schůzkách
v pařížských salónech a kavárnách i ve své literární činnosti užívali filozofie k cílům
společenské kritiky.
1
Srov. Kant, L, Odpověď na otázku: co je to osvícenství?, překlad J. Loužil, in Filosofický časopis, roč. XLL
1993, č. 3.
2
Srov. Kolektiv autorů, Filozofický slovník, Olomouc 1993.
3
Jedním z takovýchto „filozofu" byl markýz de Sade. Pro někoho génius, bohém,
„nesvobodnější duch" (Apolinaire) či „božský markýz". Pro jiného zas zvrácený
opěvovatel a propagátor násilí, teroru a vraždění. Tento protiosvícensky orientovaný
spisovatel byl zapřísáhlým ateistou. Hodnoty dobra a zla chápal jako umělá, člověkem
vytvořená kritéria, vůči nimž je příroda zcela lhostejná. Nesoulad mezi myšlením a
mravností ho vedl k odmítnutí primátu rozumu, rozumových norem a také humanity, která
je pro něj jen výsledkem strachu a předsudků. Svou negaci morálních hodnot nejprve
opíral o mechanický materialismus, později jeho stanoviska překročil.
Sadový postavy si ve svých spekulacích „vypůjčují" myšlenky voltairovského a
encyklopedistického racionalismu, a také Holbachova a La Mettrieho materialismu. Jeho
postavy volně přecházejí od jedné myšlenky ke druhé a vůbec se přitom nestarají o
případné kontradikce.
„Sade tím chce ukázat, že volba určité filozofie je inspirována temperamentem a že sám rozum,
kterého se dovolávají filozofové jeho doby, je jen jistou formou vášně. Proto je bez rozlišování
pojmenovává jednou jako stoupence ctnosti, pak zase jako stoupence neřesti, a také jako stoupence
rozumu."3
Sade byl zároveň kritikem společnosti, společenských poměrů a jejích morálních hodnot.
Kritizoval společenský nátlak, ve kterém viděl jen snahu o omezování člověka. Stavěl se
na stranu bohatých, povýšených a utiskujících (oproti např. Rousseauovi, který stál na
straně chudých, ponížených a utiskovaných) a chtěl ve svých dílech ukázat, čím by člověk
byl, kdyby nebylo nátlaku kultury a sublimace biologických pudových impulsů.
V této práci se zaměříme na jednání člověka s ohledem na tři nejvyšší instance,
kterými jsou zde Bůh, Příroda a Zákony. Než se ale budeme zabývat samotným vztahem
člověka k těmto instancím, prozkoumáme, jak vlastně Sade člověka chápe (kap. 2), jaké
vlastnosti mu připisuje (2.1) a také jak se tyto jeho vlastnosti projevují v jednání ve vztahu
k bližním (2.2) - tím jsou myšleny vztahy rodinné (2.2.1), přátelské a nepřátelské (2.2.2) a
sexuální (2.2.3). Teprve až bude vymezen pojem člověka a jeho vztah k druhým, přejdeme
k hlavnímu předmětu našeho zkoumání - tedy vztahu člověka k Bohu (kap. 3), Přírodě
(kap. 4) a Zákonům (kap. 5). Podíváme se nejen na to, jaké vztahy může člověk k těmto
instancím zaujímat, ale také na to, zda tyto instance nemají podobné nebo dokonce stejné
vlastnosti jako člověk.
3
Klossowski, P., Sade můj bližní, překlad J. Fulka, Praha: Hermann & synové 2004, s. 79.
4
Ve vztahu k Bohu budeme nejprve sledovat, jak Sade označuje Boha za dokonale
zbytečnou bytost (3.1). Posléze jak ho nazve Prozřetelností, jež despoticky řídí život
člověka, ale jejíž existenci neustále zpochybňuje (3.2). Pak se podíváme na Sadův
ateismus, který je vzývavý vůči Bohu a představuje určitý prostředek, jak donutit Boha,
aby se zjevil (3.4). Poté je Bůh označen za svrchovaně zlou bytost (3.5). Nakonec
zmíníme některé rysy Sadová materialistického ateismu, ve kterém dochází k nahrazení
Boha Přírodou (3.5).
Předmětem následující kapitoly bude vztah člověka k Přírodě, jež ale pro Sada není dobrou
matkou, která člověka vede k dobrému životu a je mu příznivě nakloněná, jak se domnívali
osvícenci. Přírodu Sade nazývá matkou všech lidí, protože člověka stvořila (4.1). Příroda
je ale zároveň zlá a krutá bytost (4.2). Od ní má člověk jisté sklony - a to sklony
k libertináži (4.2.1), k ničení (4.2.2) a ke krutosti (4.2.3).
Nakonec se budeme věnovat vztahu k Zákonu, kdy se nejedná o zákon v pravém slova
smyslu, ale spíš o společenskou dohodu či kompromis. Pouze zájem jednotlivce může
napovědět, zda přijmout, nikoli závazek, ale právě tento společenský kompromis. Sade
rozlišuje zákony Přírody (5.1) a zákony lidské (5.2). Sám pak formuluje nikoli zákony, ale
doporučující předpisy, kterými chce usnadnit práci zákonodárcům.
V závěru pak všechna zjištění shrneme.
Jednání ve vztahu k druhým lidem i k jednotlivým instancím bude doloženo na
příkladech jednání hlavních postav z vybraných Sadových děl. Těmi zde budou především:
Julietta (Julietta čili Slasti a neřesti), která ztratila jakýkoli pocit mravnosti a triumfy
dosažené v neřesti, zneuctily dokonale její duši. Cítí se zrozena ke zločinu, chce v něm být
proslulá a uniknout tak podřízenému postavení.
Justina {Nehody ctnosti), která je vystavena nejrůznějším ponížením, úkladům a mukám a
kterou unáší jako loutku proud života do nových, nečekaných dobrodružství. Pokaždé,
když se domnívá, že je útrapám konec, přicházejí další ještě zákeřnější. Čím usilovněji
chce pomáhat dobru a spravedlnosti, tím trýznivější morální propasti přitahuje.
Ministerský předseda Saint-Fond {Julietta čili slasti a neřesti), jenž je personifikací
despotismu, zlomyslnosti a morálního nihilismu, je typickou postavou Sadových románů.
Jemu podobni jsou dále de Bressac {Nehody ctností) - zhýralý libertin, špatného
charakteru, proradný, surový sodomita, jenž k smrti nenávidí svou vlastní matku.
Chemik Almani {Nová Justina a Příběh Julietty), který vzývá Přírodu jako svrchovaně
zlou bytost.
5
Vévoda de Blangis (120 dní Sodomy) - falešný, tvrdý, rozkazovačný, krutý a lakomý
libertin, jehož obrovské bohatství je plodem vražd a zpronevěr.
Rytíř Dolmancé {Filosofie v budoáru) - libertin a sodomita, který v životě nedokázal „mít
ženu jak ukládá mrav".
Madame de Saint-Ange (Filosofie v budoáru) - mladá, neobyčejně vilná žena, která se za
„dvanáct let manželství již oddala dvanácti stům milenců".
6
2) Člověk a jeho vztah k bližním
2.1 Charakteristika člověka
Nejprve se podívejme na to, jak Sade chápe člověka a jaké vlastnosti mu připisuje.
Člověk podle Sada přichází na svět úplně sám, bez jakéhokoli vztahu k druhým lidem. To
jen jeho mylné představy o stvořeních, která ho obklopují, jsou stále zdrojem mnoha
nesprávných úsudků v oblasti morálky. Člověk si vymýšlí závazky vůči těmto stvořením, a
to jen proto, že i tato stvoření se domnívají, že mají závazky vůči němu. Člověk musí mít
sílu zřeknout se toho, co očekává od druhých. Sade nevidí důvod, proč by se měl člověk
připravit třeba jen o nej slabší ze svých tužeb, aby se zalíbil tvorovi, který pro něj nic
neznamená a který ho nijak nezajímá. Pokud by člověk určitým činem provedl nepravost
svému bližnímu, tak jeho neuskutečněním by ublížil sám sobě. Raději má dát přednost
křivdě, hlavní je, že mu přinese několik slastných okamžiků. Slast je to jediné, o co se má
zajímat. Kdyby nepravost bližnímu neprovedl, bylo by to jen ze soucitu. Kdyby ho soucit
nutil provést takovou hloupost, aby se vzdal toužebně očekávaných slastí, pak musí tuto
slabost v sobě potlačit, aby nad ním nezískala převahu. Jakmile se mu to podaří, může se
naplno oddat vlastním požitkům. Nebude se obávat výčitek svědomí, neboť ty dle Sada
vznikají jen ze soucitu. Člověk se pak může beze strachu zcela oddat svým sklonům. Jeho
zájmy a požitky budou nadřazeny utrpením jiných, která ho nebudou zajímat. Kdyby se
toho všeho vzdal kvůli cizímu člověku, znamenalo by to, že má druhého radši než sebe a to
by mu bránilo zaujmout k němu svrchovaný postoj. Člověk, který je pro Sada ztělesněním
síly, by se tímto plýtváním sil ve prospěch druhého oslaboval. Člověk ale ví, že je sám, a
proto popírá existenci jakéhokoli vztahu k druhým a ničí city, jakou jsou soucit,
dobročinnost, obětavost apod. (tento moment Sade nazývá apatií).
Mezi charakteristické vlastnosti Sadová člověka tedy patří osamělost, zájem pouze o
vlastní slast, svrchovanost, apatie a síla. Podívejme se tedy blíže na tyto vlastnosti.
2.1.1 Osamělost
Osamělost je prvním charakteristickým rysem člověka. Sade to opakuje v mnoha
podobách. Příroda zařídila, že se rodíme každý sám, neexistuje žádný druh vztahu člověka
k člověku. Jediným pravidlem chování je, že dávám přednost všemu, co mi způsobuje
štěstí, a že mě nezajímá, jak má záliba může ublížit druhým. I největší bolest druhých lidí
má vždy menší význam než má rozkoš.
7
G. Bataille4
upozorňuje na to, že tato Sadová myšlenka je nepřirozená, protože zanedbává
faktickou strukturu každého reálného člověka, která by nebyla pochopitelná, kdyby byla
izolována od vztahů, které k němu poutají jiné lidi a které on sám s druhými navazuje.
„Sadová myšlenka však není tak šílená. Je sice negací skutečnosti, která ji zakládá, jenže v nás
existují momenty excesu: tyto momenty dávají v sázku základ, na němž náš život spočívá. Musíme
dosahovat excesu, ve kterém máme sílu rozehrát to, co nás zakládá. Naopak popíráním takových
momentů bychom míjeli to, čím jsme." 5
Celá Sadová myšlenka je důsledkem momentů, které ignorují rozum. Exces stojí mimo
rozum. Rozum je spojen s pracovní aktivitou, jež je vyjádřením jeho zákonů. Proti rozumu
stojí slast, kterou naopak práce vůbec nezajímá.
2.1.2 Slast
Co se týče užitečnosti a vydávání energie, je podle Bataille slast svou podstatou
excesivní. Je taková proto, že se po ní touží pro ni samu v touze po excesu, který ji utváří.
Zde zasahuje Sade se svým tvrzením, že slast je silnější, pokud je spojena se zločinem, a že
čím je tento zločin nesnesitelnější, tím je slast větší. Tento slastný exces pak vede k negaci
bližního.
Sade se domníval, že učinil zásadní objev na poli poznání. Jestliže prostřednictvím zločinu
člověk dosahuje největšího slastného uspokojení, nejsilnějšího ukojení touhy, pak není nic
důležitějšího než popřít solidaritu, která se staví proti zločinu a nebránit se potěšení, které
z tohoto zločinu vyplývá.6
Právě přemíra, s jakou stvrzoval svou pravdu, znesnadňuje její přijetí. „Erotické
chování stojí proti obvyklému chování jako výdej proti zisku."7
Chováme-li se podle
rozumu, pokoušíme se získat všechny možné druhy statků, pracujeme, abychom navýšili
své prostředky nebo poznatky. Na takovém chování se zakládá naše postavení v sociálním
řádu. Když se nás však zmocní sexuální horečka, chováme se opačným způsobem: ve
vydávání svých sil neznáme míru a v prudkosti vášně někdy promrháme značné prostředky
bez vyhlídky na zisk. Slast má blízko ke zničujícímu mrhání a okamžik jejího vyvrcholení
Bataille nazývá „malou smrtí".
4
Bataille, G., Erotismus, Kohoutová & Pacvoň, Praha: Hermann&synové 2001, s. 208.
5
tamtéž s. 208.
6
srov. tamtéž s. 209.
7
tamtéž s. 210.
8
Proto aspekty, které vyvolávají erotický exces, vždy představují nějakou nezřízenost.
Vzestup pohlavního excesu je někdy provázen destrukcí, surovostí či dokonce vraždou.
Stejně tak prostitucí či nestoudným slovníkem. Všechny spojitosti s erotismem a špatností
přispívají k tomu, že svět slasti se mění na svět zkázy. A tak jediným skutečným štěstím je
marné vydávání: chceme si být jisti zbytečností a někdy i ničivou povahou našeho
vydávání. Chceme se cítit co nejdále od světa, jehož pravidlem je zvětšování prostředků.
Sadův systém je ničivou podobou erotismu. Morální izolace znamená sejmutí uzdy:
ukazuje hluboký smysl vydávání. Kdo si váží druhého člověka, ten se nutně omezuje.
Solidarita k ostatním lidem člověku brání zaujmout svrchovaný postoj.
2.1.3 Svrchovanost
Úcta člověka k člověku vytváří kruh služebností, ve kterém jsou jen momenty
podřízenosti. Centrem sadistického světa se tak stává svrchovanost. Sade přisuzuje svému
člověku taková privilegia, která se vůbec neucházejí o přízeň ostatních. Jeho fikce pak
dodala těmto privilegiím všemocnost a beztrestnost. Svrchovanost spočívá v absolutní
nezávislosti na druhých lidech, v absolutní svobodě, kdy je člověk zbaven veškerých pout,
která ho svazují. Svrchovanost dává člověku právo zacházet s nimi, jak se mu zachce,
klidně i jako s bezcennou věcí. Tuto „věc" pak naprosto podřizuje svým nespoutaným
vášním. Činí z těchto druhých oběti, které ho nijak nezajímají a nejsou pro něj ničím. Tato
svrchovanost se projevuje nesmírnou negací.
Obraz svrchovaného člověka podal Sade v knize 120 dní Sodomy, a to v postavě vévody de
Blangise. De Blangis má přesně ta privilegia, která jsou potřebná k vybudování
svrchovaného postoje - totiž velké jmění a veškeré popudy a pohnutky k tomu, aby ho
zneužil. Má naprosto černou duši, zlomyslnou, tvrdou a zločinnou. Muž zvláštních choutek
a rozmarů, z nichž se rodí ona libertinská zhýralost, jíž je vévoda značně nakloněn. Tento
tvrdý, barbarský a egoistický sodomita, vrah, lhář a zloděj neustále prohlašuje, že jediné
štěstí člověka spočívá v tom, že se oddá všem neřestem, nikdy nedovolí žádnou ctnost a
hlavně že nikdy nekoná dobro. Neřest je podle něj jediná věc, která dává člověku poznat
nejjemnější rozkoše. Ve chvíli, kdy vévodova rozkoš vrcholí, zabíjí své oběti. Tento čin je
mu ale naprosto lhostejný a z této lhostejnosti, jistého druhu apatie, se rodí nové rozkoše.8
„Bezuzdná svoboda otevírá prázdno, kde té nejsilnější touze, která nedbá na touhy druhotné,
odpovídá možnost: cynický heroismus nás zprošťuje ohledů a něžností, bez nichž se obvykle
8
srov. Sade, D.A.F., 120 dní Sodomy, překlad L. Matějka, Brno: Návrat 1993, s.22-26.
9
nedokážeme snést. Ve skutečnosti nedisponujeme takovou přemírou síly, a bez ní nemůžeme
dosáhnout uskutečnění naší svrchovanosti."9
Skutečná svrchovanost, tak nezměrná, jak o ní Sade hovoří, ani ve svých nejhorších
momentech nedosahuje nespoutanosti, jakou předkládají Sadový romány. Samotnému
Sadoví chyběla síla a možná i odvaha dosáhnout vrcholného momentu, který ve svých
dílech popisoval.
Tento vrcholný moment, který vládne všem ostatním, nazývá Sade apatií. Apatie je podle
duch negace aplikovaný na člověka, který se rozhodl být svrchovaný.
2.1.4. Apatie
Praktikování apatie, jak je doporučují Sadový postavy, předpokládá, že to, co se
nazývá duše, vědomí, smyslovost či srdce, jsou jen různé struktury, na něž působí
koncentrace pudových sil.
„Nech vyhasnout svoji duši... snaž se vyzískat slasti ze všeho, co pobuřuje tvoje srdce; záhy
dovedeš tento stoicismus k dokonalosti a ucítíš, jak se právě v této apatii rodí přehršel nových
rozkoší, neskonale slastnějších než ty, které se domníváš nacházet v zdrojích své zhoubné
smyslovosti.. ."1 0
V apatii jde především o to, stát se naprosto lhostejným, necitelným a chladnokrevným.
City jako láska, oddanost, obětavost či soucit v sobě člověk musí umořit. Apatie je
příčinou a principem energie.
2.1.5 Síla
Podle Sada jedinec představuje určitě množství síly. Většinu času své síly
rozptyluje jejich odcizováním ve prospěch simulaker, která se nazývají bližní, Bůh, ideál.
Když se takto rozptyluje, dělá tu chybu, že vyčerpává své možnosti, promarňuje je. Navíc
ještě zakládá své chování na slabosti, neboť se vydává pro druhé, protože věří, že se o ně
potřebuje opřít. Tím ale selhává. Oslabuje se totiž tím, že vydává své síly nadarmo. Pravý
člověk však ví, že je sám, a přijímá to. Popírá v sobě všechno, co se vztahuje k někomu
jinému než k němu. Ničí city, jako je vděčnost, soucit, láska. Tím, že je ničí, opět získává
veškerou sílu, kterou musel těmto oslabujícím podnětům věnovat.
9
Bataille, G. Erotismus, překlad Kohoutová & Pacvoň, Praha: Hermann&synové 2001, s. 211.
1 0
Sade, D.A.F., Nová Justina a Příběh Julietty, citováno podle Klossowski, P., Sade můj bližní, překlad J.
Fulka, Praha: Hermann&synové 2004, s. 115. Z důvodu nedostupnosti tohoto Sadová díla v českém jazyce si
dovoluji citovat z díla Piera Klossowkiho.
10
„Co je ještě důležitější, z této destruktivní práce získává počátek skutečné energie. Apatie tedy
nespočívá jen v ničení „parazitických" afektů, ale také v postavení se proti spontaneitě jakékoli
vášně. I geniální prostopášníci, kteří mají všechny předpoklady stát se stvůrami, jsou odsouzeni ke
katastrofě, spokojí-li se s tím, že budou následovat své sklony. Sade chce, aby se vášeň přeměnila
na energii, která se musí podřídit tím, že projde nutným momentem nečitelnosti. Tedy bude
nejvetsi mozna.
Proto musí v počátcích své kariéry Julietta neustále poslouchat výčitky Clairwilové, že
zločiny páchá jen z entuziasmu, že plamen zločinu zapaluje jen plamenem vášní a že
nadevše staví chlípnost a rozkoš. Zločin je důležitější než chlípnost. Chladnokrevný zločin
je větší než zločin vykonaný v zápalu citů. Nej důležitější je zločin spáchaný ve stavu
zatvrzení citlivé části, zločin tajný a temný. Všichni tito velcí libertinové, kteří žijí jen pro
rozkoš, jsou velcí jedině proto, že v sobě zničili veškerou způsobilost k rozkoši. Protože
jim nestačí průměrnost normálních slastí, uchylují se k děsivým abnormalitám.
„Jenže se stali necitelnými: chtějí se těšit ze své nečitelnosti, z této popřené, zničené citlivosti a
stávají se divokými. Krutost není nic jiného než negace sebe sama dovedená tak daleko, že se
přetvoří v ničivou explozi. Sade říká: duše prochází jistým druhem apatie, která se proměňuje
tt 12
v rozkoše tisíckrát božštější, než jsou ty, jež jí poskytovaly slabosti."
Sadův svrchovaný člověk nemá svrchovanost reálnou, je to fiktivní postava, jejíž
moc není omezena žádným závazkem. Neexistuje už žádná loajalita, jíž by byl tento
svrchovaný člověk vázán vůči lidem, kteří mu dávají jeho moc. Je sice svobodný vzhledem
k druhým lidem, sám je však obětí své vlastní svrchovanosti. Chce pouze dosáhnout
nej silnějšího požitku, tento požitek má však jedinou hodnotu: znamená odmítnutí podřídit
se požitku malému.
Negace druhých se v krajním případě stává negací sebe sama. Už nezáleží na osobním
požitku, ale jenom na zločinu a je jedno, že původce je jeho obětí: důležité je jenom to, aby
zločiny dosáhly svého vrcholu.
1 1
Bataille, G., Erotismus, překlad Kohoutová & Pacvoň, Praha: Hermann&synové 2001, s. 213.
1 2
Bataille, G., Erotismus, překlad Kohoutová & Pacvoň, Praha: Hermann&synové 2001, S. 213.
11
2.2 Vztahy k bližním
Máme-li určeno, jak chápe Sade člověka, můžeme vyložit, jak se tento člověk má chovat
ve vztahu k druhým lidem. Tím jsou myšleny:
1) Vztahy rodinné
a) Syn - matka
b) Dcera - matka
c) Dítě - otec
d) Muž -žena
2) Vztahy přátelské a nepřátelské
3) Vztahy sexuální
2.2.1 Vztahy rodinné
a) Vztah syna k matce
Matka v některých Sadových dílech figuruje jako tyranská modla, kterou je třeba
svrhnout a která je Sadem degradována na pouhý předmět mužské slasti.13
Příkladem
takového vztahu zde může být zhýralý libertin de Bressac v Nehodách ctnosti, který svou
matku bytostně nenávidí. Jeho matka, přísná žena, ho chce uvést na správnou cestu a chce
pro něj jen to nejlepší. To ale syn chápe jako pouhou záminku, jak odporovat jeho způsobu
života a jeho zvyklostem. Matka se mu jeví jako nejhorší nepřítel a rozhodne sejí zbavit:
„Avšak bytost, proti které jednám, je má matka, tj. ta bytost, která mě nosila ve svém lůně. A tento
prázdný ohled by mě měl zastavit? A z jakého titulu by se mu to mělo zdařit? Myslela tato matka
na mě, když jí její smyslná poživačnost přiměla počnout plod, z něhož jsem se vyvinul já? Mám jí
být povinován vděčností za to, že se zaměstnávala svou slastí?"14
Tento argument neustále opakuje i v mnoha jiných dílech, např. ve Filosofii v budoáru či
v Justině. Můžeme si položit otázku, zda snad matka nemá nějakou zásluhu v podobě péče
a lásky, kterou věnuje dětem. Sade, ústy Bressacovými, na to odpovídá:
„Může-li se srdce dítěte vůči matce pohnout citem vděčnosti, pak to lze považovat za oprávněné
jedině s ohledem k jejímu chování k nám v době, kdy jsme se z toho mohli těšit. Bylo-li dobré,
1 3
Vysvětlení příčiny Sadový nenávisti k matce podává P. Klossowski: „Jedná se o pocit viny vůči otci, pocit
provinilosti za to, že otce příliš opomíjel. Matce a později i své manželce uštědřuje stejnou výtku: „nejsi nic
než nestydatá běhna". Kontakt s tchýni (prezidentovou de Montreuil), s onou druhou matkou, způsobil, že
jeho agresivitajej nasměruje k nenávisti k mateřským hodnotám, soucitu, dobročinnosti, vděčnosti,
obětavosti a věrnosti. Vztahy s manželkou pak tuto nenávist posilují. Ta věděla, že není milována (Sade
miloval její sestru) a tak se mu snažila vnutit svou bezmeznou oddaností. Sade to pociťoval jako určitou
spoutanost. Této oddanosti pak připisoval jediný cíl-poněvadž jeho manželka v něm nemůže vzbudit lásku,
bude jej přinejmenším nutit k vděčnosti, která lásku nahradí. Později proto ve všech svých dílech kritizuje
pocit vděčnosti" Klossowski, P., Sade můj bližní, překlad J. Fulka, Praha: Hermann&synové 2004, s. 153-
154.
1 4
Sade, D.A.F., Nehody ctnosti, překlad A. Pech, Praha: Concordia 1990, s. 50.
12
potom ji můžeme milovat, snad bychom dokonce měli, bylo-li ale špatné, pak nejsme vůči ní
vázáni žádnými přírodními zákony, nijakou povinností; naopak: vše nám velí se jí chránit onou
mocnou silou egoismu, která přirozeně a nepřekonatelně angažuje člověka, aby se zbavil všeho, co
by jej mohlo obtěžovat."1 5
Matka je ztělesněním omezení, je chápána jako překážka bránící synovi v jeho zvycích. Je
sobecká, protože když syna počala, vůbec na něj nemyslela. Myslela pouze na vlastní
potěšení, a proto si nezaslouží nic než pohrdání. Ani to, že se v dětství k němu chovala
hezky a pečovala o něj, není pro Sada důvodem k vděčnosti.
b) Vztah dcery k matce
Matka a dcera jsou u Sada rivalky. Tato rivalita je vyvolána touhou osvobodit se
prostřednictvím otce od mateřských povinností, které matka dceři vštěpuje. Ve Filosofii
v budoáru ukazuje Sade metodu výchovy proti mateřství, ukazuje „matku trestanou otcem
ve prospěch dítěte".1 6
Sade se zálibou a podrobně popisuje scény, kdy je matka buď
ponižována před očima svých dětí nebo ji děti samy trestají.
Sade neustále zdůrazňuje, že je absurdní říkat, že sotva se dívka octne vně lůna své
matky, musí být neustále pod jejím vlivem a zůstat u ní, dokud nezemře. Dívka si
v žádném případě nesmí připadat jako otrok. Své tvrzení opírá o příklad z říše zvířat. Práva
rodičů totiž u zvířat nesahají za prvotní fyzické potřeby. Mláďata mají veškerou volnost a
všechna práva. Sotva se naučí sama chodit a sama se živit, rodiče už nepotřebují. Sade
říká, že u lidí by to nemělo být jinak. Považuje za nespravedlivé, že se dívka musí takto
podřizovat. Dívka se může sama rozhodnout, co chce v budoucnosti dělat. Jestliže se oddá
neřesti, matka nemá právo jí vtom bránit. Právě tyto zásady vštěpují mladé Eugénii
zkušená Madame de Saint-Ange a rytíř Dolmancé {Filozofie v budoáru).
V problému vztahu matky k dítěti vyvstává u Sada zvláštní rozpor. Ve Filozofii
v budoáru Sade tvrdí, že matka může klidně zabít plod, pokud by jí to mělo ubrat na kráse
a zejména pokud nemá chuť být matkou. Je totiž paní toho, co nosí ve svém lůně. Na jiném
místě v Nehodách ctnosti ale zase tvrdí, že „dítě se vůbec netvoří z krve matky, ale
výhradně z krve otcovy, matčino lůno se oplodňuje, chrání a rozvíjí, ale nic nepřidá..."1 7
Pak by to ovšem znamenalo, že „právo" zabít dítě, by měl spíš otec, protože on je ten, kdo
podle Sada dítě stvořil. Matka je spíše jen „ochrannou schránkou". Sade toto „právo" na
1 5
Sade, D.A.F., Nehody ctnosti,, překlad A. Pech, Praha: Concordia 1990, s. 51.
1 6
Klossowski, P. Sade můj bližní, překlad J. Fulka, Praha: Hermann&synové 2004, s. 159.
1 7
Sade, D.A.F., Nehody ctnosti, překlad A. Pech, Praha: Concordia 1990, s. 51.
13
vraždu dítěte vyvozuje z přírody, ale neudává důvod, jak toto právo vzniká, ani odkud se
bere. Jediným jeho argumentem je, že vlastník věci si může s touto věcí dělat, co chce.
Navíc zde ani není jasné, kdo tedy „vlastníkem" dítěte vůbec je.
c) Vztah dítěte k otci
Otci Sade přidělil úlohu záporného hrdiny a nikoli úctyhodného muže. Otec má
v Sadových dílech zvláštní poslání - rozvracet rodinu. Sade vychvaluje incest a sodomii
jakožto atributy otcovství. Otec musí zpřetrhat manželská pouta, která mu brání mít
fyzický styk se svými dětmi. Tomu se nestaví na odpor žádný přírodní zákon. To jen
společnost podle Sada povýšila některé přírodní zákony na zákony sociální, zatímco jiným
upřela legitimitu, což nutí otce uchylovat se ke lsti a skrývat před dcerami své otcovství,
aby se jich mohli podle libosti zmocňovat, jakmile dosáhnou věku dospělosti.1 8
Příklad otce, který svede vlastní dceru, najdeme v povídce Eugénie de Franval. Když
Eugénie dovršila čtrnácti let, rozhodl se její otec uskutečnit svůj dávný záměr - svést svou
vlastní dceru.
Otec: „Všechny půvaby, Eugénie, kterými tě příroda obdařila, všechny vnady, kterými tě zkrášlila,
mi musíš obětovat.
Eugénie: Ale o to mě přece nemusíš prosit, jsi přece pánem všeho, co jsi stvořil, všechno ti patří.
Mohlo by tvé dílo sloužit někomu jinému a přinášet mu rozkoše?"1 9
Sade tedy ruší veškerá rodinná pouta, která jsou jen plodem obav. Rodiče se
obávají opuštěnosti ve stáří. Péče, již dětem věnují, jim má podle Sada jen vysloužit
stejnou pozornost, když jsou „nad hrobem". Děti svým rodičům nic nedluží, protože ti více
než pro děti pracovali pro sebe. Dětem je dovoleno rodiče nenávidět, a dokonce se jich i
zbavit, jestliže svým počínám děti popudí. Sade shledává, že děti nemají nic víc než
důvody k hněvu na ty, kteří mysleli pouze na svá povyražení, a dali tak dětem mnohdy
život plný nepříjemností.
Poté, co zrušil všechna rodinná pouta, ničí Sade i vztah k muže a ženy.
d) Vztah muže a ženy
Příkladem takového vztahu zde může být Justina; ta, když se pokouší zavázat si
někoho dobrými skutky, situaci jenom zhoršuje. Důvodem je to, že činila dobro jen kvůli
„klidu vlastního svědomí a pro vlastní spásu." Nejenže ti, kteří by jí měli být vděčni, jí tuto
vděčnost upírají, ale někteří dokonce tvrdí, že je takový závazek uráží, neboť nutnost
projevování vděčnosti je pro ně tím nejpotupnějším údělem.
1 8
Srov. Klossowski, P. Sade můj bližní, překlad J. Fulka, Praha: Hermann&synové 2004, s. 161.
1 9
Sade, D.A.F., Eugénie de Franval, překlad A. Marenčin in Analogon, 1996, č. 17.
14
„A co bys čekala, prosím tě? Vděčnost? Představuješ si, že mne spoutáš nějakým pocitem? Jen se
pořádně zamysli! Cos vlastně vykonala, ty chudinko, když jsi mi šla na pomoc? Mezi možností jít
svou cestou a možností jít ke mně, jsi zvolila to druhé; to bylo hnutí, jež ti vnuklo tvé srdce.
Neoddala ses tedy jeho požitku? Na co si tu teď zatraceně děláš nárok, já ti mám dlužit odměnu za
slast, kterou sis dopřála?"20
Ať už oddanost přichází od ženy nebo od matky, v Sadových očích je jen egoistickým
manévrem. Matka totiž, když počala své dítě, myslela pouze na sebe a na svou rozkoš.
Žena zas činí dobro jen kvůli klidu vlastního svědomí a vyžaduje vděčnost, která se Sadoví
protiví.
2.2.2 Vztahy „přátelské" a nepřátelské
Slovo přátelský je dáno úmyslně do uvozovek, poněvadž sám Sade často
zdůrazňoval, že člověk se rodí sám, izolován od ostatních. Přátelé je dle něj důležité si
udržet, jen když mohou být nějak užiteční a lze jich využít ve vlastní prospěch. V tom
případě se tedy nejedná o pravé přátelství. O přátelství by se snad dalo hovořit, jen pokud
se jedná o libertinské spolky (např. Klub přátel zločinu v Juliettě), kdy členy těchto spolků
pojí společný zájem. Ale i v tomto případě se spíš jedná o vzájemnou závislost a
potřebnost při realizaci svých záměrů. Jak se tedy člověk má chovat k přátelům a
k nepřátelům?
Sade kritizuje dobročinnost, oddanost, soucit a obětavost. Charita a dobročinnost
„vyrábějí jen nevděčníky". To, co lidi vede k dobročinnosti, je čistý egoismus. Lidé totiž
svému bližnímu vypomáhají nanejvýš z okázalosti, nikdy ne z výlučným záměrem vykonat
dobrý skutek. Mylně se pak domnívají, že tyto skutky mají dobré účinky, zatímco tyto
plodí pouze lidi závislé na pomoci druhých, ze kterých se později stávají zloději a loupežní
vrahové. „Bezplatnému školství a charitativním ústavům vděčíme za onen hrozný
marasmus, v němž se nalézáme."2 1
Člověk se má zabývat jen vlastními radovánkami, starat se jen o sebe a to, co mu lichotí.
Trápení druhých mu má být lhostejné. Přátele je třeba uznávat, jen když jsou nějak
užiteční, a mít je rád jen kvůli sobě.
Hlavními prostředky, bez nichž se člověk ve vztahu k druhým nemůže obejít, jsou
faleš, přetvářka, pokrytectví, proradnost a vypočítavosť Zejména pro ženy je faleš
" Sade, D.A.F., Nehody ctnosti, překlad A. Pech, Praha: Concordia 1990, s. 80.
2 1
Sade, D.A.F., Filosofie v budoáru, překlad A. Pech, Concordia, Praha 1995, s. 44.
15
důležitou pomůckou, je to vždy jistý prostředek úspěchu. Kdo ovládá faleš, má vždy nad
druhým navrch. Falešným zevnějškem ho otupí, získá si jeho důvěru a v ten moment
dosahuje úspěchu. Ve falši je klíč k veškeré milosti, přízni a k veškerému bohatství.
Egoismus je tedy dle Sada hybnou silou veškerého lidského jednání. Člověk se má
řídit jen svými zájmy a požitkem a jakmile mu to okolnosti dovolí, dělat vše, co se mu líbí
a co mu přináší rozkoš. G. Bataille se domnívá, že Sade ve svém životě bral ohled na
druhé, ale obraz naplnění, který měl a který znovu a znovu promýšlel v samotě cely,
vyžadoval, aby na druhém přestalo záležet. Z tohoto základu vyrůstala snaha vedoucí
k neustálému posunování hranic možného až za ty nej šílenější sny, které kdy člověk
vytvořil. Díky literatuře kondenzované ve vězení nám byl dán věrný obraz člověka, jemuž
přestalo záležet na druhých, což vyústilo v jeho morálku založené na absolutní
22
osamělosti.
2.2.3 Vztahy sexuální
Největší příležitostí k požitku je sexuální akt. Sade nechce, aby cílem jeho postav
bylo sexuální uspokojení odpovídající touze všech. Sexualita, o níž sní, dokonce odporuje
touhám všech lidí, kteří nemohou být jejími spoluúčastníky, ale jsou pouze jejími oběťmi.
Zde se projevuje ona svrchovanost člověka spojená s apatií, která partnera degraduje na
pouhý objekt a která nakonec vede až k negaci spoluúčastníků. Partner pro mě není ničím,
je jen pouhým objektem rozkoše. Nezáleží na tom, zda tento objekt také pociťuje bolest či
rozkoš. Sexuální spojení je pro Sada kompromisem, bytím mezi životem a smrtí: jedině
když člověk zlomí spojení, které ho omezuje, odhaluje erotismus konečné násilí, které je
skutečnou povahou člověka. Obrazu svrchovaného člověka odpovídá jedině realizace
násilí.
„... nezdá se nám, že je zapotřebí vědět, libí-li či nelíbí-li se naše počínání objektu, který nám
slouží; jde jen o to, otřást naším nervstvem co nejprudším šokem, a jelikož není pochyb o tom, že
bolest se nás tkne živěji než slast, naše výsledné šoky, vyvolané touto sensací v druhých, jsouce
vibrací nepoměrně mocnější, v nás navodí energičtější odezvu. Proto je třeba dát přednost bolesti,
jejíž účinky nemohou mást, jejíž vibrace jsou účinnější."23
Člověk dává přednost tomu, co cítí, před tím, co necítí. Bolest bližního člověku nic nedělá,
necítí ji. Naopak z jejího vyvolání vzniká rozkoš. Nevidí tedy důvod, proč by člověk měl
2 2
Bataille, G. Erotismus, překlad Kohoutová & Pacvoň, Praha: Hermann&synové 2001, s. 207.
2 3
Sade, D.A.F., Filosofie v budoáru, překlad A. Pech, Praha: Concordia 1995, s. 89.
16
šetřit bytost, se kterou nemá nic společného. Kdyby ji totiž šetřil, oslaboval by se. Pravý
člověk ale ví, že z této bolesti vznikne největší blaho. „Zakusili jsme kdy jediné přírodní
hnutí, které by nám radilo dát přednost druhým před sebou, a není každý na světě jen sám
kvůli sobě?"2 4
Sade upozorňuje na to, že požitek nelze zaměňovat za lásku. Láska lidi svazuje,
kdežto volný požitek požaduje výměnu objektů. „Po dobu, co trvá akt koitu, mohu
bezpochyby tento objekt potřebovat, aby se ho účastnil; Ale sotva je tato potřeba
uspokojena, co, prosím vás, ostane mezi ním a mnou?" 2 5
Nic - odpovídá Sade. To jen
lidská morálka ukládá lidem povinnosti, aby jim zabránila v hledání nových objektů
rozkoše. Ten, kdo se zamiluje, zůstane se svým objektem a připravuje se o další objekty.
Přitom všichni mohou využívat všechny, nikdo nesmí nikomu nic upírat - obzvlášť, když
Příroda každého vybavila pudy. Dle Sada patří pud k základním určením lidské existence.
V něm se prolínají slast, agresivita a destrukce. Pud je hybnou silou lidského konání,
motivem lidské vzpoury proti bohu i společnosti.
„Není to ovšem biologický pud v běžném slova smyslu. Je to uvědomělý postoj ke skutečnosti,
světový názor. Má filozofickou a sociologickou dimenzi, poživačnost, vzpoura, destrukce a
agresivita se v něm prolínají s ontologický založeným nihilismem. Hlavním zdrojem sexuálního
požitku není fyziologický akt, ale podmanění, moc a manipulace s druhým člověkem."2 6
Shrnutí
V této kapitole jsme si ukázali, jak Sade chápe člověka a jeho možné vztahy
k druhým lidem. Člověk je solitér, bez vztahu k bližním, který se řídí zásadou, že život je
hledáním rozkoše. Hybnou silou jeho jednání je egoismus. Člověk odmítá ctnosti jako jsou
dobročinnost, soucit, vděčnost, oddanost či ohled na druhé, ty totiž člověka jen oslabují.
Ruší všechna pouta rodinná, i přátelská, protože ta člověka jenom omezují. Člověk se má
soustředit jen na to, co mu působí slast. Největší příležitostí k slasti je sexuální akt, ve
kterém se nejvíce projevují všechny základní rysy člověka a který se proto mění v akt
násilný. Jedině násilí totiž odpovídá obrazu svrchovaného člověka. V důsledku
praktikování apatie postupně dochází až k naprosté negaci: v první řadě k negaci všech
druhých lidí a pak také k negaci sebe sama.
Máme-li toto vymezeno, podívejme se na vztah člověka k Bohu.
-4
tamtéž s. 89.
2 5
Sade, D.A.F., Filosofie v budoáru, překlad A. Pech, Praha: Concordia 1995, s. 126.
2 6
Sochor, L. Sadův ateismus in: Světová literatura, 1966, č. 4, s. 179.
17
3) Vztah člověka k Bohu
Bůh je pro Sada pouhá konvence, jejímuž jsoucnu chybí opodstatnění. Své tvrzení
dokládá příkladem, ve kterém srovnává Boha s barvou, kdy tvrdí, že je neopodstatněné si
myslet, že proužek natřený nahnědo je opravdu hnědý. Reálná je zde pouze naše konvence.
Stejně tak se naší představivosti prezentuje Bůh, tedy jako něco, o čem bylo řečeno, že to
je, ale reálnost čeho nic nedokazuje, a co tudíž ani existovat nemusí. Bůh tedy pro člověka
existuje jen jako barva pro slepého od narození. Člověk je oprávněn tvrdit, že Bůh není,
stejně jako slepec je oprávněn tvrdit, že není barva, neboť barvy nejsou věcí reálnou, ale
konvencionální, a všechny konvencionální věci mohou nabýt reálnosti, jen pokud se
dotýkají smyslů a jsou přístupné rozumu. Jestliže je tedy pro slepce barva bezpodstatná,
protože nemá nezbytný smysl, jímž by ji přijal za svou, je stejně tak bezpodstatný pro
člověka Bůh. Žádný z lidských smyslů neumí Boha přijímat. Bůh má tedy pouze
konvencionální jsoucno, ale žádnou sobě vlastní reálnost.
Představa Boha se podle Sada rodí v lidech jen když se bojí nebo když doufají. Člověk,
když je nešťastný a má důvody k obavám a k naději, dovolává se příčiny svého utrpení a
doufá v konec svých trápení. Dovolává se bytosti, kterou považuje za příčinu svého
neštěstí, příliš nevědomý či naivní, aby si uvědomil, že neštěstí, které je nutně spjato s jeho
bytím, nemá jinou příčinu, než samu povahu tohoto bytí. Vytváří si chiméru, jíž se zříká,
jakmile mu studium a zkušenost umožní uvědomit si její neužitečnost.
Je nemožné věřit v něco, co nelze ani definovat a ani to pochopit. A protože Boha dle Sada
nelze ani definovat, ani předložit jediný rozumový důkaz o jeho existenci, nevidí důvod,
proč by v něj měl věřit.
Podívejme se tedy, jaké vztahy k Bohu zaujímají jednotlivé postavy ze Sadových děl:
3.1 Bůh jako dokonale zbytečná bytost
V textu Rozhovor kněze a umírajícího(1782) Sade píše:
„Dokaž mi, že hmota je inertní, a já ti povolím tvého stvořitele, dokaž mi, že příroda si sama
nestačí... Věřím ve slunce, protože je vidím, představuji si je jako střed seskupení veškeré hořlavé
hmoty v přírodě, jeho periodický pohyb se mi líbí, ale neudivuje mě. Je to fyzikální děj, možná že
stejně jednoduchý jako elektřina, ale nám není dovoleno mu rozumět... Tvůj bůh je stroj, který jsi
sestavil, aby sloužil tvým vášním, a uvedl jsi ho do pohybu, jak jim vyhovovalo; protože však mým
vášním překáží, připusť, abych ho povalil; moje duše je taková, jak se přírodě zlíbilo... je
výsledkem orgánů, jimiž se přírodě podle jejích představ a potřeb zlíbilo mě vybavit; protože
příroda potřebuje rovnou měrou neřesti i ctnosti, vedla mě, když se jí zlíbilo, k těm prvním, a když
18
chtěla ty druhé, vnukala mi touhu po nich, a já se jim oddával. Nepátrej po ničem jiném než po
27
jejích zákonech jakožto jediné příčině naší lidské nedůslednosti..."
Sade, ústy umírajícího, říká, že vše může být, jak je a jak je to viditelné bez řízení „nějakou
moudrou a rozumnou příčinou" (Bohem), že přirozené důsledky musí mít přirozené
příčiny. Není třeba předpokládat něco nadpřirozeného, jak by tomu bylo v případě Boha,
který by dle Sada sám potřeboval vysvětlení. Protože Bůh není k ničemu dobrý, je
dokonale zbytečný a co je zbytečné, to není, a co není, je nicota. Aby se přesvědčil, že Bůh
je chiméra, stačí mu jako zdůvodnění pouze jistota, že je zbytečný. Mohou tedy existovat
nezbytné věci bez moudrosti, a je tudíž možné, že vseje odvozeno od prvotní příčiny, aniž
je v té prvotní příčině nějaký rozum či moudrost.
„Stále platí, že „rozum, jedině rozum nás musí upozorňovat, že škodit bližním nás nikdy neučiní
šťastnými... že pomáhat jejich štěstí je pro nás tím největším štěstím, jež nám příroda na zemi
přisoudila; celá lidská morálka je shrnuta v této jediné větě: činit ostatní tak šťastnými, jako
bychom chtěli být sami, a nikdy jim nečinit nic horšího, než co bychom byli ochotni sami
přijmout."28
Sadův Rozhovor je ovlivněn materialismem oné doby, jak jej ztělesňují baron
Holbach nebo LaMettrie. Člověk v tomto materialismu je součástí mechanického
přírodního řádu, je smrtelnou, pomíjivou, nahodilou a ryze hmotnou přírodní bytostí.
Podobně jako ostatní francouzští materialisté se obrací k mimo přírodním instancím k
obecnému blahu, štěstí, rozumu a pravdě.
O pět let později však sepisuje první verzi Justiny, které dává titul Nehody ctnosti (1787).
Bůh je zde označen za Prozřetelnost a poprvé se zde objevuje problém zla.
3.2 Bůh jako Prozřetelnost řídící život člověka
V tomto díle od počátku až do konce triumfuje neřest, ctnost je tupena, pouze
závěrečné rozuzlení dodává ctnosti všechnu okázalost, která jí náleží.
V úvodu tohoto díla Sade píše, že filozofie bude triumfovat teprve tehdy, až poodhalí
temnost cest, jimiž Prozřetelnost dosahuje u člověka cílů, kterým ho předurčila. Teprve
pak totiž bude umět vyčíst nějaký návod k jednání, s nímž toho ubohého člověka, „trvale
postrkovaného vrtochy bytosti, jíž je údajně a tak despoticky řízen", dokáže seznámit
způsobem, který mu umožní, aby si ustanovení touto Prozřetelností k němu přijatá,
2 7
Sade, D.A.F., Rozhovor kněze a umírajícího, překlad D. Steinova, Praha: Concordia 1998, s. 31-32.
2 8
tamtéž s. 42.
19
srozumitelně vykládal a držel se takové dráhy, „na níž se vyhne bizarním vrtochům oné
fatality, jíž je dáváno dvacet nejrůznějších jmen, aniž se zatím podařilo ji definovat."
Bůh (Prozřetelnost), je zde poprvé v přímém spojení se zlem.
„Myslím si, kdyby byl Bůh, bylo by na světě méně zla, a věřím: existuje-li na zemi zlo, je
hřích buďto Bohu podobný a k jeho existenci nutný, anebo Bůh je sám zlo.... Jakmile nás
uvrhne do postavení, v němž se zlo stalo nezbytností a jakmile nám současně dá možnost
vykonat je, činí tak proto, že získává jedním i druhým.. ,"2 9
Žádnou přímou definici zla u Sada nenajdeme. Patrně se ale jedná o zlo v obecném slova
smyslu. Tedy jako něco, co je protikladem dobra, něco, co záměrně škodí, působí bolest a
utrpení druhým.
Zlo se stává nutnou součástí světa a prostředkem k udržení rovnováhy. Svět je dle Sada
zkažený a proto je nejlepší oddat se zlu již v mládí a uvést své jednání v harmonii
sjednáním ostatních. Kdo nejde cestou zla, po níž jdou všichni, ten hyne.
Morální kategorie jsou y Nehodách ctnosti stále zachovány a znovu se objevují i kategorie
křesťanské: ty ale slouží jen jako základ pro rozvíjení myšlenky díla. Postavy, s nimiž se
ctnostná hrdinka při svých dobrodružstvích setkává, již začínají o těchto kategoriích vést
debaty a postupně tyto kategorie dokonce vyvracet.
„Hovoříš stále o Prozřetelnosti, ale kdo ti dokáže, že ona miluje řád a v důsledku toho i ctnosti?
Což ti nedává nepřetržitě najevo pouze příklady svých nespravedlností a výjimek? Anebo vyznává
lásku k dobru? A proč si představuješ, že se jí nelíbí nerestné bytosti, když ona sama tvoří neřestně
a vše v jejích dílech je hříchem a zločinem? Nedala nám tvá Prozřetelnost všechny pudy, které nás
vedou k hříchu?"30
Julietta - jež se později stane hrdinkou Vítězství neřesti - ještě stále považuje Justinina
neštěstí za záhady Prozřetelnosti. Když Justinu před očima její sestry Julietty zabije blesk,
vidí v tom Julietta, která svou kariéru postavila na neřesti, určitou výstrahu nebes:
„Neslýchaná protivenství, jež bylo zakoušet této ubožačce, ačkoli si vždy vážila ctnosti, v sobě
mají cosi příliš neobyčejného, aby mi neotevřela oči vůči mně samotné; nepředstavujte si, že se
nechám zaslepit oním falešným odleskem štěstí, z nějž jsme se těšili, zatímco ji ničemové mučili
při jejích dobrodružstvích. Vrtochy osudu jsou hádankou Prozřetelnosti, kterou nám nepřísluší
rozřešit, ale kterou bychom se ani neměli dát svést; úspěchy zlých nejsou než zkouškou, kterou
nám Prozřetelnost ukládá, jsou jako hrom, jehož nevyzpytatelný oheň toliko prozáří na okamžik
c 31
atmosféru, aby svalil do propasti ubožáka, jež se jím dal oslnit...'
Sade, D.A.F., Nehody ctnosti, překlad A. Pech, Praha: Concordia 1990, s. 115.
tamtéž s. 50.
tamtéž s. 160.
20
Toto dílo je dle Klossowskiho prodchnuto jansenistickou inspirací a stále se prezentuje
jako ilustrace základní křesťanské poučky o zvratnosti zásluh oběti ve prospěch
provinilce.32
Ale už zde vidíme první úvahy o možném spojení Boha se zlem.
V pozdějších verzích Justiny a v Příběhu Julietty projde pojem zla několika fázemi
a nabude několika podob: buď podoby destruktivní teologie, zrozené ze špatného svědomí
libertinského šlechtice, nebo podoby ateistického, materialistického, stoického a
asociálního naturalismu Špatné svědomí zhýralého libertina představuje v rámci Sadová
díla přechodné duševní rozpoložení mezi stavem sociálního člověka a ateistickým
vědomím filosofa Přírody.3 3
Libertinovo vědomí udržuje na jedné straně negativní vztah k Bohu a na straně druhé
k bližnímu. Pojem Boha i pojem bližního jsou pro něj nepostradatelné.
3.3 Ateismus vzývavý vůči Bohu
Negativní vztah k Bohu: nejedná se o atheismus chladnokrevný, ale rozhořčený
(Klossowski). Tento ateismus je určitou formou svätokrádeže: o jeho zdánlivém ateismu
může libertina přesvědčit jedině profanace náboženských symbolů.
„ A nectného Boha, jímž lekat mne chtějí,
vzpomenu jenom, když s rouháním kleji... ,"3 4
Ateismus, zasahující libertinovo vědomí, i přestupky, jejichž spáchání si toto vědomí
představuje, mají občas povahu provokace namířené proti nepřítomnému Bohu, jako by
pohoršlivost představovala prostředek, jak přinutit Boha, aby projevil svou existenci:
„Kdyby existoval bůh a kdyby měl nějakou moc, dovolil by, aby ctnost, která ho chová v úctě a
kterou hlásáte, byla obětována neřesti a libertinství tak, jako tomu bude zde, dovolil by snad tento
všemohoucí bůh, aby ho tak slabé stvoření jako já, které by ve srovnání s ním nemělo být ničím
víc, než čím je pouhý brouček v očích slona, dovolil by tedy tento bůh, pravím vám, a by ho toto
slabé stvoření uráželo, tupilo, pokoušelo, vyzývalo a zesměšňovalo, jak to podle libosti činím
jakoukoli denní hodinu?"35
„Existuješ-li, pak se ukaž; nemůžeš přece dopustit, aby nějaká slabá bytost si dovolila tě
urážet, postavit se ti a pošlapávat tě, jako to činím já, aby popírala tvou nádheru a
3 2
Klossowski, P. Sade můj bližní, překlad. J. Fulka, Praha: Hermann&synové 2004, s. 85.
3 3
srov. Klossowski, P. Sade můj bližní, překlad. J. Fulka, Praha: Hermann&synové 2004, s. 88.
3 4
Sade, D.A.F., Pravda in Rozhovor kněze a umírajícího a další ateistické texty, překlad D. Steinova, Praha:
Concordia 1998, s. 52.
3 5
Sade, D.A.F., 120 dní Sodomy, překlad. L. Matějka, Brno: Návrat 1993, s. 73.
21
vysmívala se tvé existenci. Ty podlý tvůrce údajných zázraků; učiň alespoň jeden, abys
nám dokázal svou existenci."36
Slast tohoto vědomí se zvětšuje díky beztrestnosti: čím je zasloužený trest větší, tím větší
má přestupek v jeho očích hodnotu. Hlavním cílem rozšiřování sféry rozkoší je pro
libertinského zhýralce zlo. Předmět libertinství by přestal být zajímavý, kdyby již nevedl
k činění zla.
Toto vědomí je schopno vypracovat složitou destruktivní teologii, jakou je například
náboženství svrchovaně zlé bytosti, jediné náboženství, které chce hlásat Saint-Fond,
dokonalý typ libertinského zhýralce.
3.4 Bůh jako svrchovaně zlá bytost
Toto náboženství spočívá podle Klossowskiho v připouštění zločinu jakožto
něčeho, co vyplývá z existence určitého infernálního Boha. Povyšuje nutnost
nespravedlnosti na Boha. Toto náboženství není vyvrácením dogmatu o nutnosti oběti
nevinného pro spásu provinilce, které tvořilo první verzi Justiny, je pouze jeho
převrácením.
Pokud chce pohoršlivý rozum tváří v tvář mystériu zjevení vyslovit učení o tomto mystériu
vpohoršlivé řeči, musí zjevený obsah nahradit obsahem blasfemickým. Proto tváří v tvář
zločinu na jedné straně a utrpení na straně druhé připisuje ortodoxii úmysl legitimizovat
provinilcovy zločiny prostřednictvím pokání, tedy skutečnosti, že utrpení nevinného má
schopnost zločiny odčinit. Ortodoxie však ve skutečnosti připisuje zločin svobodné
možnosti hřešit a utrpení nevinného pokládá za schopné zločin odčinit. Pohoršlivý rozum
však připisuje ortodoxii právě to, co sama vysloví jako učení, které bude mít zdánlivě tu
zásluhu, že bude vystaveno na jakémsi nadpřirozeném původu hříchu: nebyla by všechna
zla, jimiž Bůh lidstvo sužuje, výkupným za to, že Bůh dal člověku právo způsobovat
utrpení a být neomezeně nerestný? V Bohu by dokonce bylo možné vidět prvotního
provinilce, který zaútočil na člověka ještě dříve, než člověk zaútočil na něj. Tím by člověk
získal právo a sílu napadnout svého bližního. Tato božská agrese by byla tak velká, že by
navždy ospravedlňovala provinilcovu beztrestnost i oběť nevinného.3 7
„Pokud neštěstí, která na mě doléhají od chvíle mého narození až do chvíle mé smrti, dokazují, že
se Bůh o mě nestará, mohu se velmi dobře mýlit ohledně toho, co nazývám zlem. To, co takto
charakterizuji ve vztahu ke mně, je pravděpodobně velkým dobrem pro bytost, která mě přivedla na
Sade, D.A.F., Přízraky in Rozhovor kněze a umírajícího a další ateistické texty, překlad D. Steinova,
Praha: Concordia 1998, s. 64.
3 7
Klossowski, P. Sade můj bližní, překlad. J. Fulka, Praha: Hermann&synové 2004, s. 90-91.
22
svět: a pokud mi druzí působí zlo, těším se z práva jim je vracet, ba dokonce ze snadnosti, s níž jim
je mohu činit jako první: a tím se zlo pro mě stává dobrem, stejně jako je, pokud jde o mou
existenci, dobrem pro mého stvořitele: zlo, které působím druhým, mne činí šťastným, stejně jako
38
Boha činí šťastným zlo, které působí mně.'
„Zlo, které je morální bytostí, a nikoli bytostí stvořenou: bytostí věčnou a nikoli
pomíjivou, která existovala dříve než svět a z níž se zrodila ona nestvůrná, odporná bytost,
která mohla tak prapodivný svět stvořit"3 9
, může udržet univerzum v chodu jen
prostřednictvím zla, může je prodlužovat jen za účelem zla a umožňuje existenci jen
takovým stvořením, která jsou prodchnuta zlem.
Bůh je zlý, barbarský a nelidský a vše musí být jako on. Ten, kdo se chce Bohu
zalíbit, si musí tyto neřesti osvojit, aniž by měl jakoukoli naději, že se mu to podaří. Zlo je
podstatou Boha a nemůže být schopno lásky ani uznání. Tento zlý a krutý Bůh nechává
člověka mučit přírodou a jinými lidmi po celou dobu jeho existence. Utrpení člověka je mu
naprosto lhostejné.
„Žádný člověk, ať se na tomto světě chová jakkoli, nemůže uniknout tomuto hrůznému osudu,
neboť je nutné, aby se vše co je nadáno životem v lůně Zla, do tohoto Zla navrátilo. Takový je
zákon univerza. Takto se odporné složky špatného člověka vstřebají do onoho srdce špatnosti, jímž
je Bůh, aby se poté vrátily a oživily další bytosti, které se narodí zcela zkažené, neboť samy budou
plodem zkaženosti."40
Sade zde Bohu připisuje stejné vlastnosti, které na počátku přisoudil člověku. Bůh není
schopen lásky, uznání, milosrdenství ani soucitu. Nechává člověka mučit přírodou a
druhými lidmi a je mu to jedno. Praktikuje tedy vůči člověku apatii. Bůh tedy není
milosrdný a dobrotivý jako je tomu v pozitivní teologii, ale má vlastnosti zcela opačné. Je
ztělesněním zla. Kdyby byl dobrý, milosrdný a spravedlivý, oslaboval by se, protože by
projevoval city k druhým.
Ctnostný člověk je odsouzen ke zkáze. Je opakem svrchovaného člověka, kterého Sade
popsal. Je slabý a musí za svou ctnost a dobrotu trpět. Ctnostný člověk není ani nikterak
dobrý, rozhodně ne ve srovnání s Bohem, jenž není ničím jiným než Zlem a který chce a
požaduje pouze zlo. Čím víc bude člověk páchat neřesti a zločinnosti, tím více se přiblíží
nezměrnému účelu, jímž je dle Sada špatnost. Špatnost je všude ve světě, je v Bohu a je i
v přírodě.
Sade posléze Boha nahrazuje neméně zlou a krutou Přírodou.
Sade, D.A.F., Nová Justina a Příběh Julietty, citováno podle Klossowski, P. Sade můj bližní, překlad. J.
Fulka, Praha: Hermann&synové 2004, s. 90.
3 9
tamtéž s. 91.
4 0
tamtéž s. 92.
23
3.5 Materialistický ateismus - nahrazení Boha Přírodou
Podívejme se nyní na některé rysy Sadová materialistického ateismu, jak se
objevuje v dílech vzniklých deset let po Rozhovoru. Materialisté a encyklopedisté
v Sadově době připouštějí setrvale se pohybující hmotu jakožto univerzálního činitele,
vylučujícího nutnost existence nějakého Boha. Poznání zákonů této hmoty podle nich
umožní lepší individuální i společenskou morálku, stejně jako neomezené racionální
využívání přírody ze strany člověka. La Mettrieho, Helvétiovy a Holbachovy argumenty se
však v kontaktu se Sadovým myšlením rozvíjejí jiným směrem: nahrazení Boha přírodou
v setrvalém pohybu pro Sada neznamená příchod šťastnější epochy lidstva, nýbrž pouze
začátek tragédie a její vědomé a záměrné přijetí.
„Jakmile tělo zdánlivě ztratilo pohyb díky přechodu ze stavu života do stavu, který se nevhodně
nazývá smrt, má od té chvíle tendenci se rozkládat: rozklad je však stavem velmi výrazného
pohybu. Tělo živočicha tedy není v klidu ani na okamžik: nikdy tedy nezemře; a protože již
neexistuje pro nás, domníváme se, že již neexistuje ani ve skutečnosti, a to je právě chyba. Tělo se
transformuje a přeměňuje: nikdy však není ve stavu inercie. Tento stav je pro hmotu, ať už
uspořádanou nebo neuspořádanou, naprosto nemožný. Pokud tyto skutečnosti dobře zvážíme,
uvidíme k čemu vedou a jakou ránu zasazují lidské morálce. „4 1
Ateistické a materialistické promluvy některých jeho postav se tedy jeví jako momenty,
kdy se Sade pokouší vzdát morálních kategorií. Objevují se úvahy o tom, zda tato
pohybující se hmota, která poskytuje rozkoš pouze v rozkladu a ničení, je opravdu slepá a
bez vůle anebo zda v ní není nějaký záměr.
Posléze uráží Přírodu, stejně jako urážel Boha, odhaluje v Přírodě rysy onoho Boha, který
stvořil co největší počet lidí s úmyslem nechat je podstupovat věčná muka.
Příroda nás však staví do děsivé situace, „neboť nechuť k životu se ve vaší duši natolik vyhrocuje,
že neexistuje jediný člověk, který by chtěl znovu začít žít, kdyby mu to v den jeho smrti někdo
nabídl... ano, nenávidím přírodu, a hnusím si ji proto, že ji dobře znám; Ach ano, existuje snad
opovrženíhodnější, ohavnější bytost, než ta, jež mi dala život jen proto, abych nalézal slast ve
všem, co škodí mým bližním? Ech, sotva jsem se narodil, sotva jsem vyšel z kolébky tohoto
monstra, a už mne zavléká do týchž hrůz, jaké jí samé působí rozkoš! Zde již nejde o zkaženost,
nýbrž o náchylnosti, o tíhnutí. Její barbarská ruka dovede tedy uhníst pouze zlo: zlo ji tedy baví a já
budu tuto matku milovat! Ne: budu ji napodobovat, ale přitom ji nenávidět: budu se řídit jejím
příkladem, sama to chce, ale přitom ji nebudu než proklínat...íA1
Těmito slovy se vyjadřuje chemik Almani, postava, v níž se skvěle odráží jedno ze
Sadových stanovisek. Pro Almaniho je zlo jediná složka Přírody, právě tak jako bylo pro
Sade, D.A.F., Nová Justina, citováno podle Klossowski, P., Sade můj bližní, překlad J. Fulka, Praha:
Hermann&synové 2001, s. 97.
4 2
tamtéž s. 98-99.
24
zhýralého libertina jedinou složkou „nepřítomného" Boha. I tento zločinný chemik totiž
věří, že řešením problému zla, je zlo činit.
„Výtka adresovaná přírodě je daleko víc než výtka adresovaní Bohu předurčena k tomu,
aby zůstala bez odpovědi."4 3
Shrnutí
Jakmile Sadový postavy mluví o Bohu, nabývá jejich hlas nedůvěřivého a
podrážděného tónu. Hrdinové připouštějí existenci Boha, který je zlý, krutý a bezcitný.
Bůh má některé rysy člověka. Je to především svrchovanost, která se projevuje v absolutní
nezávislosti na člověku. Člověk není pro Boha ničím, je pro něj naprosto lhostejnou
bytostí. Chladnokrevně pak na člověka sesílá utrpení a muka a vtom nachází největší
potěšení. Bůh je ztělesněným Zlem. Zlo je pro Sada bytostí věčnou, která existovala
mnohem dřív než svět.
Bůh je pak nahrazen Přírodou, která je ale stejně krutá a zlá jako Bůh. Již zde nacházíme
první úvahy o tom, že účelem Boha, člověka i celého univerza je zlo a zkaženost. Toto dále
rozvíjí v úvahách o Přírodě. Dodejme ještě, že když Sadový postavy hovoří o Bohu,
nemyslí své výroky vážně, jsou si jisté, že Bůh neexistuje. Představa o něm je jen
psychologickým dráždidlem, jímž se podněcují k větší důslednosti při svém nihilistickém
jednání a myšlení.
Klossowski, P. Sade můj bližní, překlad J. Fulka, Praha: Hermann&synové 2001, s. 99.
25
4) Vztah člověka k Přírodě
Sade připouští prvotní a věčnou Přírodu, která je činnou hmotou a která je nadaná
vlastním pohybem. Příroda tvoří, plodí, zachovává, udržuje. Tato činná schopnost je v ní
esenciálně obsažena. O věčnosti jejího pohybu člověka přesvědčuje zběžné studium a
pozorné zkoumání jejích zákonů ukazuje, že v ní nic nehyne, že vše se ustavičně obnovuje
pouhým účinkem toho, co působí proti ní, či co se zdá, že ničí její díla.
Tato prvotní a věčná Příroda, stojí mimo tři říše, mimo druhy i stvoření. Pokud bude
podřízena jiným zákonům, stvoření, jež jsou výsledkem zákonů stávajících, již nebudou
existovat. Příroda ale bude existovat i nadále, třebaže s odlišnými zákony.
4.1 Příroda - matka všech lidí
Příroda je dle Sada matkou všech lidí v tom smyslu, že člověka stvořila. Stvořila ho
se všemi vnímavými smysly a velmi silnými vášněmi. Přivedla člověka na svět proto, aby
se jim oddával a uspokojoval je.
Stvoření, která nejsou ani krásná, ani dobrá, ani cenná, nejsou ničím jiným než výsledkem
jejích slepých zákonů. Prvotní Příroda je chápána jako zcela odlišná od přirozenosti
člověka, kterou však Sade přesně nedefinuje. Od přirozenosti má však člověk jisté potřeby
a sklony. Těmito potřebami a sklony má zřejmě na mysli sebezáchovám a rozmnožování.
Tyto zákony však nejsou pro Přírodu nutné, a to je již důkaz zbytečnosti člověka v nitru
univerza. Ani Příroda ani přirozenost neznají dle Sada ctnost lásky k bližnímu, jsou totiž
zlé.
4.2 Příroda - svrchovaně zlá bytost
Příroda učí člověka, aby vypověděl důvěru morálním kategoriím. Nic není tak
egoistické jako Příroda a člověk zrovna tak. Člověk má poslouchat jen sám sebe, pěstovat
sebelásku. To Příroda učí člověka, že zlo a násilí ve všech jeho podobách, jsou něčím
normálním. To ona vnukla člověku sklony k libertináži, ke krutosti a k ničení. Sade zde
sice hovoří o Přírodě, která dala člověku všechny tyto sklony, je ale otázkou, zda neměl na
mysli spíš přirozenost.
26
4.2.1 Sklony k libertináži
Všechny činy, a činy libertináže zvláště, jsou inspirovány Přírodou. V libertináži
není nic ohavného, protože všechny tyto činy včetně těch nejanomálnějších a
nejbizarnějších jsou dle Sada vnuknutím Přírody.
Incest a sodomii Sade nepovažuje za zločiny. Incest je jedno z „nejsladších splynutí
přírody". Je to podle něj jediný prostředek, jak zachovat lidský rod v případě velkých
katastrof. Incest je stvořen k tomu, aby stmelil pouta rodiny a je lidmi zapovídán pouze
z obavy z přílišného soustředění moci v některých rodinách. Sade nebere v úvahu, že se
tím spíš rodina omezuje, protože se váže jen na úzký okruh rodinných příslušníků, takže
moc v rodině nemůže nijak narůstat. Prostředek, jak získat vliv a moc v rodině, je spíše
cílená sňatková politika, kdy se vhodným spojováním okruh rodinných příslušníků značně
rozšiřuje.
Incestní a sodomitské užívaní rozkoše Sade obhajuje tvrzením, že kdyby toto užívání
Přírodě vadilo, nedovolila by, aby v ní člověk našel tolik povyražení. Naprosto vylučuje
možnost, že by Příroda připustila nebo že by tolerovala něco, co by ji znevažovalo.
Sodomii dle Sada lidé odsuzují či zakazují, protože se domnívají, že ubližuje populaci.
Sade ale oponuje a klade otázku, zdaje vůbec jisté, že člověk Přírodu znevažuje, kdykoli
se jen trochu odchýlí od „tupého rozmnožování".
Sodomie představuje u Sada specifické gesto, které útočí na zákon rozmnožování druhu a
dokládá takto smrt druhu v jednotlivci. Sodomie je simulakrem aktu plození, ale současně
je výsměchem tomuto aktu. V tomto smyslu je zároveň simulakrem destrukce, kterou jeden
subjekt touží provést na jiném subjektu téhož pohlaví.
„Kdyby příroda pořád jen něco plodila a nikdy nic nehubila, mohl bych s těmito úmornými sofisty
věřit, že pracovat bez ustání na něčem, z čeho cosi vzniká, je skutkem ze všech nejvznešenějším, a
následně bych jim dal snad i za pravdu, že odmítnutí plodit nezbytně musí být zločinem."44
K přírodě ale patří jak plození, tak ničení, obě operace jsou spolu úzce svázané. Ničení je
tedy zákonem Přírody právě tak jako tvorba. Bez ničení se nic netvoří, nic se neohrozuje.
„Přijmu-li tedy na jedné straně, že sklon k těmto ztrátám, které zkoumám, mi dala Příroda, na druhé
straně, že jsou pro ni nezbytné a že oddávaje se jim, toliko vstupuje do jejího rozvrhu, kde je tu
potom zločin, táži se? Ale, namítnou vám ještě populacionisté, toto plodivé sperma mohlo být do
vašich beder vloženo pouze za účelem rozmnožování: odvrátit je od tohoto účelu je urážka."45
Sade chce dokázat, že tyto ztráty nejsou rovnocenné s ničením, a že dokonce ani zabíjení,
ač je závažnější, není zločinem. Podle Sade je zcela nesprávné myslet si, že by Příroda
4 4
Sade, D.A.F., Filozofie v budoáru, překlad A. Pech, Praha: Concordia 1995, s. 115.
4 5
tamtéž s. 116.
27
chtěla, aby lidské sperma bylo určeno výhradně k rozmnožování. Kdyby tomu tak bylo,
nedovolila by, aby k jeho odchodu docházelo i ve zcela jiných případech. Touto tekutinou
by šetřila jen pro rozmnožování.
„Zajisté by nechtěla, aby blaho, jímž nás korunuje, mohlo být pociťováno, když od ní
odvrátíme hold, neboť by nebylo rozumné předpokládat, že by byla svolná nám dopřát
povyražení i ve chvílích, kdy ji znevažujeme."4 6
A dalším jeho argumentem je: kdyby se ženy nerodily za jiným účelem než je
rozmnožování a kdyby tedy Přírodě byla tvorba tak drahá, jak by mohlo dojít k tomu, že by
ženy byly plodné pouhou třetinu života.
Sodomita ani tribáda, odmítající spojení za účelem rozmnožování, Přírodu neznevažují, ale
naopak jí slouží. Přírodě je jedno, zda lidský rod prořídne nebo dokonce zanikne.
4.2.2 Sklony k ničení
Ničení je jedním z prvních zákonů Přírody, takže nic, co ničí, nemůže být zločinem.
Tento akt, který Přírodě slouží, ji nemůže nijak znevažovat. Vražda nepřináší dle Sada
žádný zmar. Ten, kdo se jí dopouští, pouze „transformuje formy". Ve věčném a
jednotvárném koloběhu pohybující se hmoty je ničení právě tak zákonité jako plození.
Tím, že člověk něco zničí, dává možnost Přírodě vytvořit něco nového, navrací jí její
tvůrčí potenci. To jen pyšný člověk se snaží pozvednout vraždu na zločin. Sade kritizuje
antropocentrickou soustředěnost na člověka a představu, že člověk zaujímá výsadní
postavení. Člověk není kosmicky důležitý a jeho zničení dokonce i zničení celé populace
by se Přírody nijak nedotklo. Mezi člověkem a rostlinami či jinými živočichy není žádný
rozdíl. Stejně jako oni, se člověk šťastnou náhodu ocitl na této planetě, rodí se, množí se,
roste a uvadá. Jako oni stárne a propadá se do nicoty, když čas, který Příroda připsala
každému druhu živočichů podle stavby jejich orgánů, vyprší.
Kdyby všichni jedinci byli nesmrtelní, znemožnilo by to Přírodě tvořit něco nového.
Žádný definitivní zmar neexistuje. To, čemu se říká konec živého tvora, není skutečným
koncem, ale prostou transmutací. Základem této transmutace je věčný pohyb, pravá
podstata hmoty. Transmutace neznamená zmar. Neboť k tomu by bylo nutné dokázat
uvnitř hmoty okamžik nečinnosti. Ale tento okamžik nelze nikdy objevit.
Z této bezvýznamnosti člověka a slepé činnosti Přírody, která plodí jen proto, aby ničila,
vyplývají závažné etické důsledky. Morální kategorie jsou lidské fikce, které nemají
Sade, D.A.F., Filozofie v budoáru, překlad A. Pech, Praha: Concordia 1995, s. 116.
28
objektivní základ a stávají se lhostejnými. Ve vztahu k Přírodě jsou lidské pojmy dobra a
zla irelevantní, a poněvadž člověk není nic než součást přírodního dění, nemají objektivní
platnost ani pro něj. Zločin slouží kauzálním řetězcům Přírody právě tak jako moudrost a
ctnost.
4.2.3 Sklony ke krutosti
Krutost je první motiv, který do nás Příroda vtiskla. Ukazuje to na příkladu dítěte,
které dříve než dostane rozum, láme hračku, škrtí ptáčka apod. Krutost je v Přírodě a každý
člověk má při narození jistou dávku krutosti v sobě. Tuto krutost mírní až výchova.
Výchovu ale Sade odmítá, protože dle něj ubližuje „svatým projevům Přírody".
Člověku, od Přírody krutému a egoistickému, se líbí, když může působit bolest druhému.
Příroda mu radí, aby dával přednost sobě před druhými, že je na světě jen kvůli sobě.
V důsledku toho mu bytost, které ubližuje může být dokonale lhostejná. Sade označuje
zásadu - nečiň druhým to, co bys nechtěl, aby bylo činěno tobě, za chiméru, ale nepodává
žádný argument, kterým by to podložil. Pouze prohlašuje, že tato zásada, pochází od
slabých lidí a silný člověk by něco takového nikdy nevyslovil. Je to pouhý výmysl
křesťanů. Není možné, aby Příroda, která stále radí, aby člověk dělal jen to, co mu
způsobuje potěšení, mohla vzápětí tvrdit, že by si je člověk neměl dělat, kdyby to mohlo
způsobit bolest druhým. Příroda člověku radí, aby si udělal libost, lhostejno na čí úkor.
Sade připouští možnost vzájemné pomsty mezi lidmi. To je právě stav počáteční války a
věčného ničení, pro který podle Sada Příroda člověka stvořila a je pro ni výhodné, aby lidé
v takové stavu setrvali. Lidé se totiž podle Sada rodí izolovaní, jako nepřátelé jeden
druhého, všichni do stavu trvalé války. Sade dokonce odmítá, že by lidi vzájemně
sbližovaly jejich potřeby. Ruší veškerá pouta mezi lidmi, připouští pouze boj všech proti
všem.
Otisk krutosti je ve zvířatech, u nichž se zákony Přírody projevují mnohem energičtěji, je
také u divochů, kteří mají bližší vztah k Přírodě než civilizovaný člověk. Krutost není nic
jiného než lidská energie ještě nezkažená civilizací. Je nebezpečná jen ve stádiu civilizace,
kde poškozená bytost skoro vždy postrádá sílu nebo prostředky k odražení útoku. Ale
v necivilizovaném stádiu ji silný odrazí, a když postihne slabého, nebude dle Sada žádným
nedopatřením, protože slabá bytost má podle zákona Přírody ustoupit silnějšímu.
29
Shrnutí
Sade se zálibou užívá frází - Příroda si žádá, Příroda radí, Příroda chce, Přírodě se
zamlouvá... Otázkou ale je, jak Sade může vědět, co si Příroda žádá a co jí vyhovuje.
Vyvozuje to snad z pouhého pozorování dějů kolem sebe? Nebo se za radami Přírody
skrývají rady Sadový? On je ten, kdo radí, kdo si žádá, komu se zamlouvá... Aby svá
tvrzení opodstatnil vydávaje za příkazy a přání Přírody.
I v Přírodě najdeme vlastnosti, které Sade na počátku připsal člověku. Je to opět
ona svrchovanost ve spojení s apatií. Přírodě jsou totiž lidská stvoření naprosto lhostejná.
Nic ji k člověku neopoutá. Příroda si nemůže dovolit projevovat náklonnost k člověku.
Tím by se oslabovala a bránilo by jí to zaujmout vůči člověku svrchovaný postoj. Stejně
jako člověk, musí i Příroda projít určitým momentem nečitelnosti, který pak vede
k páchání těch nejhorších zločinů. Příroda dává lidem sklony k vraždě. Tyto vraždy jí
nečiní žádné bezpráví. I kdyby vyhladila celou populaci, nijak by se jí to nedotklo. Vše
podřizuje svému jedinému účelu, a to je ničení výtvorů, jímž dala život, aby mohla
vytvářet nové a nacházet tak svou nej aktivnější sílu.
Tím, že Příroda legitimizuje zlo, stává se zlo, kterého se člověk může dopustit, funkcí
Přírody. Člověk tak může páchat i ty nejodpornější činy, protože plní pouze přání Přírody.
Tím získává člověk prostor pro páchání jakýchkoli činů bez jakéhokoli omezení. Sade je
tak o krok blíže k stvoření existence zbavené všech omezení.
Počet omezení se snaží snížit i prostřednictví zákonů.
30
5) Vztah člověka k Zákonům
Dosud jsme si vymezili, jak Sade chápe člověka a jeho vztah k Bohu a posléze i
k Přírodě. Nyní se budeme věnovat vztahu k Zákonům. Sade rozlišuje zákony lidské, tedy
vytvořené člověkem, a zákony Přírody.
5.1 Zákony Přírody
Když už člověk vyzdravěl z celé řady náboženských omylů a zbavil se všech
předsudků, přiblížil se dle Sada Přírodě do té míry, že „slyší její hlas". Jestliže by bylo
něco opravdovým zločinem, pak by to byl vzdor vůči sklonům, které Příroda do člověka
vložila. Klást si zábrany nebo překážky v dráze zločinu by bylo znevážením zákonů
Přírody. Jak by člověk mohl být vinen, když pouze poslouchá Přírodu? Lidé a zákony,
které jsou jen výtvorem lidí, ho mohou takovým shledat, ale Příroda nikdy.
Je třeba přiznat svobodu činu, a tak zůstane jen málo zločinů k potrestání, protože ve
společnosti, založené na volnosti a rovnosti, existuje jen málo trestných činů. Po náležitém
zvážení a přezkoumání není vlastně zločincem nikdo jiný než ten, kdo nerespektuje zákon:
neboť příroda, která diktuje neřesti i ctnosti podle založení člověka, či ještě lépe podle
toho, jak ty či ony potřebuje, činí z toho, k čemu člověka inspiruje, velmi nejisté měřítko
přesného určování dobra a zla.
5.2 Zákony lidské
Definici zákona v Sadově díle nenajdeme. Nejedná se ani tak o zákon ve smyslu
nějaké závazné normy chování, kterou je třeba bezpodmínečně dodržovat, ale spíš o jakýsi
společenský kompromis, dohodu, která je konvencionálního charakteru a která může být
kdykoli odvolána nebo naopak obnovena.
Zákony se nevytváří pro jednotlivce, ale pro celou společnost, čímž vzniká trvalý rozpor
s jednotlivými zájmy, neboť se vychází z toho, že zájem osobní je vždy zájmem obecným.
Ale zákony dobré pro společnost jsou špatné pro jednotlivce, kteří onu společnost tvoří,
neboť najeden případ, kdy jednotlivce ochraňují či mu něco zaručují, připadají tři čtvrtiny
života, kdy ho omezují a svazují.
Tyto zákony vytvořené člověkem se u Sada často dostávají do sporu se zákonem Přírody a
to je důvod jimi pohrdat. Zákony Přírody jsou nadřazené zákonům lidským. Člověk má
poslouchat především Přírodu.
31
5.2.1 Univerzální zákon
Univerzální zákony Sade pokládá za zcela absurdní. Tvorba takových zákonů je
stejně směšná, „jako kdyby nějaký generál chtěl, aby všichni jeho vojáci byli oblečeni do
uniforem jedné velikosti." Je strašlivá nespravedlnost vyžadovat, aby se lidé nestejných
povah vešli do stejného zákona - co vyhovuje jednomu, nevyhovuje druhému.
Sade uznává, že nemůže být vytvořeno tolik zákonů, kolik je lidí. Ale zákony mohou být
tak mírné a nepočetné, aby všem lidem, třebas nejrůznějších povah, vyhovovaly. Tento
malý počet pravidel má být přizpůsoben individuálním rozdílům.
Sade tedy stanovuje své vlastní doporučující předpisy, které ale přizpůsobuje základním
rysům člověka. Dbá na to, aby omezení člověka byla minimální.
5.2.2 Doporučující předpisy
a) Povolení zesměšňovat víru
Sade požaduje, aby každému bylo povoleno smát se či posmívat všem věřícím.
Dále aby se na lidi, kteří se shromáždí v jakémkoli chrámu za účelem vzývání Boha,
pohlíželo jako na komedianty. Jestliže se náboženství nebude posuzovat z tohoto hlediska,
nabere znovu na vážnosti, a tak podle Sada hrozí náboženská válka.
Toto Sade chápe za dostačující odůvodnění toho, aby nesměl být ustaven žádný zákon
proti deliktům souvisejícím s náboženstvím. Ten, kdo uráží „chiméru", totiž neuráží nic.
Nepovažuje za správné trestat toho, kdo znevažuje nějaký kult či jím opovrhuje, když
zjevně nic nedokazuje nadřazenost jednoho kultu nad druhým.
b) Zrušit trest smrti
Zákon, který usiluje o život člověka, je nepřijatelný. Zákon, sám o sobě chladný,
nedokáže být přístupný vášním, které mohou u člověka ospravedlnit krutý čin vraždy.
Člověk od Přírody přijímá podněty, jež mohou toto jeho jednání omluvit, kdežto zákonu,
naopak vždy stojícímu proti Přírodě, nelze schvalovat, aby si dovoloval podobná vybočení.
Jestliže nemá tytéž motivy, nemůže mít ani tatáž práva.
Trest smrti Sade odmítá také proto, že nepotlačuje zločin. Tento trest by se měl zrušit
zejména proto, že není horší logiky než vzít život člověku za to, že někoho zabil. Z tohoto
32
postupu totiž vyplývá, že místo jednoho mrtvého člověka tu rázem jsou dva a taková
matematika se nemůže nikomu líbit.
Netrestat pomluvu
Pomluva podle Sada nikdy nebyla něčím špatným. Vždy nastane jen jedno nebo
druhé: buď se pomluva dotkne člověka veskrze zvráceného, či padne na bytost ctnostnou.
V prvém případě je to téměř jedno: řekne-li se něco zlého o někom, o kom je známo, že zla
páchá hodně, nic se neděje.
Co když se ale terčem pomluv stane ctnostný člověk? Pro takové lidi je pomluva jen
očistnou zkouškou, zníž jejich ctnost vyjde v ještě lepším světle. Ctnostný a vnímavý
člověk, který zakusil křivdu, učiní vše pro to, aby žil ještě lépe. Bude chtít trumfnout
pomluvu, před níž si byl zdánlivě jist, a jeho krásné činy se stanou ještě energičtějšími.
Ačkoli si Sade zakládá na tom, že pomluva ctnostného člověka „nabudí" k lepšímu životu,
nic to nemění na tom, že tento člověk byl neprávem obviněn a že mu tedy bylo ukřivděno.
Zákonodárce se nesmí zabývat delikty, které škodí jen individuálně. Má zkoumat pouze
činy s masovým dopadem. A pokud bude zkoumat účinky pomluvy tímto způsobem,
nenalezne nic trestného.
d) Netrestat krádež
Krádež podle Sada podněcuje odvahu, sílu, cílevědomost. Krádež je důsledkem
vyrovnání bohatství, a proto nemůže být zlem ve zřízení, jehož cílem je rovnost. Jednak
totiž udržuje rovnost, a jednak vede k důkladnější ochraně majetku. Sade se zde odvolává
na národy, které trestaly nikoli zloděje, ale toho, kdo se nechal okrást, aby ho naučily o své
vlastnictví lépe pečovat.
Sade napadá slib úcty k vlastnictví národa:
„Co je podstatou slibu, vysloveného každým jednotlivcem národa? Není to odhodlání uhájit
dokonalou rovnost všech občanů, podřídit je všecky rovnou měrou zákonu chránícímu vlastnictví
každého z nich? Jenže, je-li spravedlivý zákon, který přikazuje tomu, kdo nemá nic, ctít bohatství
toho, kdo má vše.V čem tkví princip společenské smlouvy? Nespočívá v tom, že každý postoupí
část své svobody a svého jmění na zajištění a udržení toho, čím se jedno i druhé zachovává?"47
Tento slib má zavazovat každého, kdo jej vysloví. Nemůže však mít žádný účinek na
někoho, kdo na jeho dodržení nemá jakýkoli zájem, protože pak by to nebyla úmluva mezi
Sade, D.A.F., Francouzi, ještě trochu úsilí chcete-li být republikány in Filosofie v budoáru, překlad A.
Pech, Praha: Concordia 1995, s. 163.
33
svobodnými lidmi. Byla by to zbraň silného proti slabému, proti níž by slabý musel
neustále bojovat. V tomto místě Sade sám sobě protiřečí. Neustále totiž zdůrazňuje práva
silnějšího nad slabším a najednou se slabších zastává, jen aby vyvrátil slib úcty
k vlastnictví a ospravedlnil krádež.
Trestat toho, kdo nemá nic, za to, že si troufl vzít něco jedinci, který má vše, považuje
Sade za nespravedlnost. Je třeba trestat lehkovážnost toho, kdo se dal okrást, nikoliv trestat
toho, kdo kradl.
Krádež Sade ospravedlňuje také v díle 120 dní Sodomy, ve kterém hlavní postava, vévoda
de Blangis, tvrdí, že v okamžiku, kdy někomu vezmeme z kapsy peníze, děláme správnou
věc pro sebe, protože si činíme radost. Sade totiž to, co činí radost, považuje za
spravedlivé.
e) Netrestat delikty způsobené nemravností
Do této kategorie spadají činy, které jsou páchány z libertináže - prostituce, nevěra,
incest, znásilnění a sodomie.
Prostituce
Občan, kterého potřeba sbližuje s objekty smilstva, se s těmito objekty může
oddávat všemu, co mu jeho vášně ukládají, aniž by měl být čímkoli omezován.
Sade zachází do extrému a požaduje výstavbu veřejných domů, které budou financovány
státem.
„V městech budou vystavěny zdravé, prostorné, vhodně zařízené a v každém směru spolehlivé
budovy. Zde budou vrtochům libertinů, kteří si s nimi budou přicházet užít rozkoše, nabízena obě
pohlaví, objekty všeho věku a nabízená individua budou podřízena naprosté subordinaci.
Sebemenší odepření bude ihned trestáno podle vůle toho, koho by potkalo."
Tato vášeň potřebuje naprostou volnost. Žádná jiná vášeň není zároveň tak despotická.
Při ní totiž člověk rád poroučí, je rád poslouchán, rád se obklopuje otroky, nucenými ho
uspokojit. Jenže kdykoli mu nejsou dány prostředky k tomu, aby ze sebe mohl v tichosti
nechat vyjít dávku despotismu, vrhne se na objekty kolem sebe, začne na nich onu
despotickou vášeň uplatňovat. Tomu se lze vyhnout tím, že jeho tyranským přáním bude
dána volnost.
tamtéž s.167.
34
Dále se Sade pokouší ukázat, že prostituce žen, vedených jako počestné, není o nic
nebezpečnější než prostituce mužů, a že je tedy třeba je nejen zapojit do prostopášností
v oněch veřejných domech, ale že stejné domy musí být zřízeny i pro ně.
„Jakým právem se domníváte, že by ženy měly být vyjmuty ze slepého područí, které jim příroda
ukládá vůči vrtochům mužů? A pak, jakým právem chcete ujařmit zdrženlivosti nedostižné jejich
fyzické konstituci a absolutně zbytečné pro jejich čest?"49
O zřízení veřejných domů se Sade zmiňuje i v jiném svém díle - a to vJuliettě, kde
zhýralý předseda Saint-Fond říká:
„Ve všech městech panství bude otevřen určitý počet veřejných domů obou pohlaví v poměru
k počtu obyvatelstva města, a to jeden dům jednoho či druhého pohlaví na tisíc obyvatel. Tyto
podniky budou vydržovány státem i přístup budou mít výhradně příslušníci svobodné třídy a
mohou si v něm dělat, co budou chtít. Vše, co spadá pod zločiny libertináže, jako např. vražda
z vilnosti, incest, znásilnění, sodomie či cizoložství bude trestáno výhradně u kasty otroků."50
Ženy se podle Sada rodí „prostopohlavní", to znamená, že užívají výhod jiných samic a
patří jako ony všem samcům bez výjimky. Takové jsou zákony Přírody.
Promiskuita
Prospěch, egoismus a láska vedly k úpadku. Muž měl za to, že se obohatí, když si
vezme ženu a spolu s ní i majetek její rodiny. Ještě častěji byla tato žena unesena a násilník
ji k sobě připoutal. Druhý působící motiv, a dle Sada v každém případě nespravedlnost.
Vlastněna nemůže být svobodná bytost. Výlučné vlastnění ženy je stejně nespravedlivé
jako vlastnění otroků. Všichni lidé se rodí svobodní, všichni jsou si rovni ve svých
právech. Žádnému pohlaví nemůže být dáno legitimní právo výlučně vlastnit pohlaví
druhé.
Stejně tak v čistých podmínkách přírodního zákona nemůže žena jako důvod odmítnutí
toho, kdo si ji přeje, udat lásku k někomu jinému, protože tak by onomu zájemci upírala
nárok na ni; žádnému muži však nemůže být upírán nárok na ženu, když každá žena náleží
v zásadě všem mužům. Akt vlastnění lze vykonávat pouze nad nemovitostí nebo nad
dobytkem.
Muži od Přírody obdrželi právo projevovat svá přání bez rozdílu všem ženám a mají právo
je nutit, aby se podřídily jejich přáním. Zde Sade upozorňuje na to, že muž nemá skutečné
právo vlastnit tu kterou ženu, ale má právo ji „použít".
Sade, D.A.F., Francouzi, ještě trochu úsilí chcete-li být republikány in: Filosofie v budoáru, překlad A.
Pech, Praha: Concordia 1995, s. 169.
5 0
Sade, D.A.F., Ministerský předseda Saint-Fond in Světová literatura, 1966. č. 4.
35
Sade tu uplatňuje právo silnějšího proti slabšímu. Jestliže žena z jakýchkoli důvodů odmítá
dopřát muži požitek z ní, má muž právo ji k tomu donutit, a to i násilím. Toto právo Sade
odvozuje z Přírody, která nadala muže nezbytnou silou, aby mohli ženy podrobit svým
přáním.
Všichni muži pak mohou využívat všechny ženy ke svému povyražení. Žádný muž ale
podle přírodního zákona nesmí na ženu uplatňovat výhradní či osobní nárok.
Zákon, který ženám uloží povinnost prostituovat se ve veřejných domech, o nichž
byla řeč, který je donutí, budou-li to odmítat, který je potrestá, když se tomu vyhnou, bude
zákonem nej spravedlivějším. Muži je přiznáno právo užívat si rozkoše, a to bez ohledu na
důsledky. Je lhostejné, zda onen požitek bude pro objekt, který se mu musí podrobit,
výhodný nebo škodlivý. Stejně je tomu i se zdravím. Kdyby bral člověk ohledy na zdraví,
oslabilo by to jeho rozkoš. Nejde totiž o to, co může pociťovat objekt odsouzený Přírodou i
zákonem k bezprostřednímu uspokojení druhého. Podstatné v tomto zkoumání je jen to, co
vyhovuje tomu, kdo si přeje užívat. Zde můžeme vidět, že je tento předpis naformulován
tak, aby dokonale vyhovoval základním vlastnostem člověka a nijak ho neomezoval.
Sade však myslí i na to, že ženy je třeba nějak odškodnit a dovolit jim uspokojovat i
jejich přání. Ženy, jimž se sklonů k bujným radovánkám dostalo vydatněji než mužům, se
budou moci oněm radovánkám oddávat podle libosti, absolutně osvobozené od veškerých
pout manželství, veškerých falešných předsudků studu, naprosto ponechány svému
přírodnímu stavu. Sade chce, aby jim zákony dovolovaly oddat se tolika mužům, kolika
uznají za vhodné. A jsou-li zvláštní klauzulí vázány oddat se každému, kdo si je přeje, je
třeba, aby měly rovněž právo užívat rozkoše s každým, koho uznají hodným je uspokojit.
Zamýšlí tedy zřídit i domy určené k libertináži žen, které budou, stejně jako domy pro
muže, pod vládní ochranou.
Nevěra
Je-li něco na světě absurdní, pak je to dle Sada nezrušitelnost manželských pout.
„Něžné ženy, stržené ohněm lásky, bez obav se teď odškodněte. Uvědomte si, že v následování
přírodních pohnutek nemůže být nic zlého, že Příroda vás nestvořila pro jediného muže, ale proto,
abyste se líbily bez rozdílu všem. Napodobte republikány Řecka; zákonodárce, kteří jim dávali
36
zákony, nikdy nenapadlo činit jim z nevěry zločin, a téměř všichni schvalovali ženskou
. « 5 1
neznzenost.
Jestliže už dříve Sade prohlásil, že ženy patří všem mužům a není možné, aby se z lásky
připoutaly k jedinému muži, je manželský svazek naprosto zbytečný. Navíc by se
manželství dalo chápat jako určitý „druh vlastnictví", které Sade zásadně odmítá. Žena se
tedy má oddávat každému muži, který si o ni řekne. V tomto případě tedy nemůže být řeč o
nevěře.
To, že nevěra byla považována za zločin, je dle Sada dílem křesťanů. Kněží totiž měli své
dobré důvody bujnost zakazovat: toto nařízení, které jim vyhrazovalo právo vědět o
tajných hříších a odpouštět je, jim skýtalo neuvěřitelnou moc nad ženami a otvíralo jim
cestu k chlípnostem bez hranic.
Incest
Incest je dle Sada diktován zákony Přírody. Lze jej nalézt na počátku všech
společností. Je sankcionován všemi náboženstvími. Objevuje se v různých zemích po
celém světě. Aby svá tvrzení podložil, podává výčet kultur, ve kterých je incest naprosto
normální: „Černoši z Pobřeží slonoviny a Gabunu prostituují své manželky vlastním
dětem, v Chile spí muži bez rozdílu se svými sestrami a dcerami atd." Sade neustále
zdůrazňuje platnost zákonů s ohledem na zeměpisnou polohu. Co se považuje za zločin ve
Francii, může být ve stovky mil vzdálené zemi velebeno a naopak.
Sade dokonce vládám, které stavějí na bratrství, doporučuje uzákonění incestu.
Sodomie
„Lze být natolik barbarský a troufat si odsuzovat k smrti ubohé jedince, jejichž
jediným proviněním je to, že nemají stejné záliby jako ostatní?" Sklon k sodomii je
součástí naší přirozenosti, a tu nemůžeme nijak ovlivnit. Vše, co je inspirováno Přírodou,
má člověk bezpodmínečně ctít. Aby se člověk nemusel obávat, že sklony k sodomii budou
stíhány zákonem, musí zákonodárci projevit dostatek moudrosti a prozíravosti.
Zdá se, jako by Sade ztotožňoval sodomii s homosexualitou. Homosexualita totiž je
záležitostí přirozenou. V případě sodomie se ale jedná o perverzi a nikoli o přirozený stav.
Sade, D.A.F., Francouzi, ještě trochu úsilí chcete-li být republikány in Filosofie v budoáru, překlad A.
Pech, Praha: Concordia 1195, s. 177.
37
f) Netrestat vraždu
Ze všech útoků, které člověk může vést proti tvorům sobě podobným, je vražda ze
všech nejkrutější, „poněvadž bere jediné dobro, jehož se lidem od přírody dostalo, a jehož
ztráta je nenapravitelná." Nabízí se zde několik otázek:
1. Je tento čin zločinný ve vztahu k zákonům politiky ?
2. Je škodlivý pro společnost?
1. Vražda - zločin v politice?
Vražda je v politice jednou z největších hybných sil. Na mysli má Sade ovšem
vraždění v důsledku války a nikoli vraždy páchané politickými extremisty.
Který obor lidské činnosti má největší potřebu udržovat se vraždou než ten, jenž směřuje
pouze ke lsti, jehož jediným cílem je posilovat růst jednoho národa na úkor druhého?
Války, tyto výsadní plody barbarské politiky, jsou prostředky, jimiž se politika živí,
opevňuje, na nichž spočívá. Sade odsuzuje ty, kteří veřejně učí umění zabíjet (tím má
zřejmě na mysli vojáky). Dále kritizuje i ty, jež vyznamenávají toho, komu se nejlépe
dařilo vraždit, a naopak trestají toho, kdo se z osobních důvodů zbavil svého nepřítele.
Takové jednání považuje za barbarský omyl, kterého je třeba se vyvarovat.
2. Vražda - zločin proti společnosti?
Sade poukazuje na to, že této početné společnosti vůbec nezáleží na tom, zda má o
člena víc nebo míň. Smrt jednotlivce neovlivní masu. I po ztrátě té největší bitvy, po
vymření půlky světa, jeho naprosté většiny, by hrstka bytostí, které by snad přežily,
nepociťovala materiální újmu, protože ztráta každého jednotlivce je jim naprosto lhostejná.
Vyvstává tedy otázka, zda je třeba některé činy potrestat. N Nehodách ctnosti Sade
předkládá četné potrestané ctnosti, kterými tolik pohrdá a které považuje za umrtvování
temperamentu. Ctnosti jsou pro něj jen výsledkem sobectví, které člověku radí žít se svým
bližním v míru, aby se sám mohl oddávat klidu. Nemilosrdně trestáno by podle Sada mělo
být:
cudnost
odmítnutí krást
odmítnutí spřáhnout se s bandou ničemů
odmítnutí propůjčit se travičství
zbožnost
38
konání dobra
g) Trestat zbožnost
Příkladem trestu za zbožnost zde může být Justinina příhoda s mnichy. Když chce
Justina přistoupit k svátosti, mniši ji znásilní.
Znásilnění se podle Sada zdá na první pohled mezi všemi výstřelky libertináže tím, kde je
„škoda" nejprůkaznější, kvůli znevážení, jež se zdá, že působí. Tento čin podle Sada
působí bližnímu menší škodu než krádež, poněvadž ta mu bere majetek, kdežto znásilnění
se spokojí s jeho poškozením. Sade vůbec nebere v úvahu, že násilník oběti způsobuje
citovou újmu, nehledě na újmu zdravotní. Samozřejmě, že tyto ohledy na možnou citovou
či zdravotní újmu Sade popírá, protože ohleduplnost silného člověka oslabuje.
Násilník, jež se tohoto činu dopustil, je podle Sada vlastně jen prostředník, poněvadž jen o
něco dřív přivedl objekt, který zneužil, do stavu, v němž by se záhy na to octl manželstvím
nebo láskou. Sade zapomíná na to, že pokud se jedná o manželství či lásku, není násilí
potřeba.
„Spravedlivé nebe, řekla jsem si pro sebe, ještě abych se tak stala obětí svých dobrých
úmyslů a přání být nablízku tomu, co má náboženství nejvelebnějšího; aby to tak bylo
potrestáno jako zločin."5 2
Sade tady ukazuje, že žádná moc, ani lidská ani božská, nemůže Justině umožnit únik
z rukou zhýralých mnichů, ani v třídě možného ani v třídě zázraků není prostředek, který
by ji mohl pomoct uchovat ctnost, na kterou je tak hrdá, a kterou Sade naopak odsuzuje. A
již vůbec nic ji nemůže zbavit nutnosti stát se kořistí nečistých výstřelků, jimž se mniši
oddávají. Justina je potrestána za svou víru v Boha, na nějž pohlíží jako na původce a
jedinečného strůjce všeho. Bůh je však pro Sade pouze chimérou, kterou není možné ani
definovat ani ji rozumově vysvětlit.
Tak si Justina musí vysloužit shovívavost svou odevzdaností, která by se jinak změnila
v tvrdé a potupné postihy, které mnichy mnohem více rozdráždí. Musela se tedy dočkat
zneuctění od těch, od nichž se jí naopak mělo dostat maximální podpory. Účelem této
příhody bylo zradit Justinu od její víry. Přes všechna tato utrpení si však Justina svou víru
zachovává.
5 2
Sade, D.A.F., Nehody ctnosti, překlad A. Pech, Praha: Concordia 1990, s. 79.
39
h) Trestat odmítnutí krást
V této příhodě se hamižný du Harpin, který je posedlý neustálým znásobováním
svého jmění, pokouší přemluvit Justinu, aby okradla jeho souseda. Nejprve jí dává
přednášku o morální indiferentnosti krádeže, ba přímo o její společenské užitečnosti.
Užitečnost krádeže spočívá vtom, že nastoluje jakousi rovnováhu, kterou nerovnost
bohatství totálně ruší.
„Ach pane, což si pán může dovolit takto kazit svou čeleď? Kdo mi zabrání, abych zbraň,
kterou mi vkládáte do ruky, neobrátila proti vám, a co rozumného mi potom budete moci
namítnout, že vás okradu podle vašich zásad."5 3
Zaskočený du Harpin, jí na to odpovídá, že ji jenom zkoušel, a že kdyby podlehla, nechal
by ji pověsit. Justina, poučena utrpeními z předchozích dobrodružství, si ale uvědomila
chybu, kterou udělala, když odpověděla tak pevně. Buď totiž měla řečený čin spáchat,
nebo návrh tak razantně neodmítat.
Nakonec je Justina odváděna do vězení za to, že byla du Harpinem křivě obviněna
z krádeže, kterou nespáchala. Odmítnutí krást, znamená tedy podle Sadových zásad
odmítnutí nastolit rovnováhu v majetcích obou - du Harpina i jeho souseda. Kdyby byla
Justina kradla, nedopustila by se podle Sada žádného zločinu, protože by se oddala prvotní
přírodní pohnutce - zachovat si svůj život a majetek lhostejno na čí úkor. Zákony Přírody
jsou lidským zákonům nadřazeny a případný vzdor těmto přírodním zákonům by byl
jediný zločin, kterého by se mohla dopustit.
Justina chtěla na policii připomenout hrůzné du Harpinovy rysy a dokázat, že
nepříjemnost, jež ji potkala, je pouhým následkem msty a přání zbavit se jí, protože
prohlédla Harpinovo tajemství, čímž se stala hrozbou jeho pověsti. Policie ji však řekla,
že du Harpin je již mnoho let znám jako bezúhonný člověk s tou nejlepší pověstí. Zde se
opět uplatnil jeden z hlavních prostředků libertina a to přetvářka.
Shrnutí
Sade se domníval, že ukázal nicotnost a lhostejnost bezpočtu činů, na které
předkové, ovlivněni falešným náboženstvím, pohlíželi jako na zločinné. Sade měl zato, že
formulováním svých předpisů usnadnil práci zákonodárcům. Odmítnul univerzální zákon,
protože ten nemůže vyhovovat všem lidským povahám. Proto formuloval své doporučující
předpisy.
tamtéž s. 27.
40
Sade stanovil za první zákon Přírody ničení, aby z toho mohl vyvodit, že nic, co ničí, není
zločin. Pak prohlásil zákony Přírody nadřazené zákonům lidským, kterými je třeba pohrdat
v případě, že zákonům Přírody odporují. Všechny kroky, které Sade podnikl, měly vést k
ospravedlnění zla. Formuloval zákony tak, aby vyhovovaly dle něj základním vlastnostem
člověka, aby ho neomezovaly v jeho zločinné činnosti a zaručily mu naprostou svobodu
činu. Svými zákony legitimizoval všechno to, co je obecně považováno za zločin. Možnost
páchat zločin tak měl člověk zaručenu od všech třech nejvyšších instancí. Sade chtěl učinit
zlo žádoucím a sejmout prokletí z činů, které jeho zhýralé postavy vychvalují jako
dobrodiní.
41
6) Závěr
Sade ve svých dílech ukazuje člověka jako naprosto osamělé individuum bez
jakéhokoli vztahu k bližním. K dalším typickým vlastnostem člověka patří především
touha po slasti, svrchovanost a apatie. Člověk má dělat jen to, co mu způsobuje slast, a je
lhostejné, zda přitom někomu ublíží či mu působí bolest. Rozkoš je úměrná destrukci
života, tzn. život dosahuje nejvyššího stupně intenzity v monstrózní negaci svého principu.
Svrchovanost pak znamená nezávislost, svobodu, absolutní odpoutání od člověka.
Svrchovaný člověk si podřizuje druhé, manipuluje s nimi, jak se mu zachce. Svrchovanost
nakonec vede až k naprosté negaci druhého. Sadův člověk popírá jakýkoli vztah
k druhému, potlačuje v sobě veškeré city a solidaritu vůči ostatním. Solidarita je překážkou
svrchovaného lidství. Tento moment nečitelnosti Sade nazývá apatií. Svrchovanému
člověku se ale nic nesmí stavět do cesty. Veškeré překážky musí odstranit všemi možnými
prostředky, může užít i těch nejhrůznějších zločinů.
Sadův člověk je zároveň ztělesněním síly a nemůže si dovolit jakoukoli slabost. Proto Sade
ruší veškerá pouta mezi lidmi, tzn. jak pouta rodinná, tak pouta přátelská. Rodiče jsou totiž
pro Sada překážkou, která brání dětem užívat si radovánek a oddávat se svým zlozvykům.
Stejně tak opovrhuje přátelstvím. Přátelé jsou dobří, jen pokud je možné jich využít pro
vlastní potěšení. Sade uznává pouze jediný možný vztah a to mezi člověkem a jeho obětí.
Tuto oběť pak využívá pro své vlastní potěšení a požitek. Zdrojem největšího požitku je
sexuální akt.. V tomto aktu je spoluúčastník svrchovaného člověka degradován na pouhý
objekt přinášející rozkoš. V tomto aktu se dokonale projevují všechny základní rysy
člověka a právě proto se sexuální akt stává aktem násilným, stává se hrou na život a na
smrt. Pouze uskutečnění násilí totiž odpovídá realizaci svrchovaného člověka. Je jedno,
zda objekt v tomto aktu zakouší bolest či pociťuje slast. V důsledku praktikování apatie
není tento objekt pro člověka ničím, je mu naprosto lhostejný. Sadův člověk neustále
stvrzuje hodnotu násilností, excesů, zločinů a mučení. Tak se tedy projevují vlastnosti
člověka ve vztahu k druhým.
Dále jsme si ukázali, možné typy vztahů člověka k Bohu a doložili jsme to na
příkladech jednání Sadových postav. Bůh byl nejprve Sadem označen za dokonale
zbytečnou bytost. Přirozené důsledky totiž podle Sada musí mít přirozené příčiny a proto
není třeba předpokládat nějakou nadpřirozenou bytost (Boha), kterou nelze ani definovat
ani ji poznat. Poté nazývá Boha Prozřetelností, jež despoticky řídí život člověka. Ale už
zde se objevují první úvahy o tom, zda tato Prozřetelnost není stejně zlá jako člověk. Když
42
pak Prozřetelnost uvrhne člověka do situace, v níž se zlo stává nezbytností a dá člověku
možnost vykonat zlo, je jasné, že to dělá proto, že obojí jí je ku prospěchu. Sade už
dokonce uvažuje o tom, zda Bůh sám není zlem. Problém zla nakonec vyústí v teorii o
Bohu jako svrchovaně zlé bytosti. Tato bytost je zlá, krutá a despotická. Sesílá na člověka
utrpení, nechává ho mučit přírodou i druhými lidmi. Nejvíce je ale postižen ctnostný
člověk, který je slabý a musí za svou ctnost náležitě trpět. Nedá-li se na cestu zločinu, je
odsouzen ke zkáze.
Sade, ovlivněn ateistickým materialismem, pak nahrazuje Boha Přírodou, která je ale
stejně krutá.
Příroda člověka stvořila, ale zároveň mu vnukla i sklony k libertináži, k ničení a ke
krutosti. Nabádá člověka, aby se zajímal pouze o to, co mu činí potěšení, aby myslel jen na
sebe a utrpení druhých aby mu bylo lhostejné. Přírodě je zas lhostejný člověk sám i
všechna jeho utrpení.. Je jí úplně jedno, zda zahyne celá populace. Jediné, co ji zajímá, je
ničení. Jejím účelem je ničit tvory, které stvořila, aby mohla opět tvořit nové. Využívá
k tomu všech možných prostředků - pohromy, nesváry, rozpory a vraždy. Ani vražda není
v jejích očích zlem. Příroda tak legitimizuje zlo, což vede k tomu, že člověk může bez
obav páchat zlo, jak se mu zlíbí, protože tím slouží jejím účelům.
Zákony Přírody jsou navíc nadřazeny zákonům lidským. Jediným zločinem by bylo
vzdorovat zákonům Přírody.
Sade tedy formuluje nikoli zákony, ale doporučující předpisy, které nijak neodporují
zákonům Přírody a zároveň je přizpůsobuje vlastnostem a jednání svrchovaného člověka.
Nejprve jsme viděli, jak Sade charakterizuje člověka. Tyto vlastnosti se projevovaly
nejen v jednání k druhým lidem a v jednání ke třem nejvyšším instancím, ale viděli jsme,
že Sade stejné vlastnosti připsal i všem třem instancím. Tyto vlastnosti jsou tedy pro Sada
natolik zásadní, že se bez nich nemohou obejít ani Bůh, ani Příroda, ani Zákony. Bůh se
choval k lidem svrchovaně a apaticky, stejně jako se choval člověk ke svým bližním.V
jejich utrpení nalézal stejně velkou slast, jakou pocítil člověk, když v sexuálním aktu
podřizoval s naprostou chladnokrevností objekt svým choutkám. Bůh byl krutý, lhostejný,
necitelný a despotický jako člověk.
Stejně tak to bylo i s Přírodou. I ona neustále zaujímala apatický a svrchovaný postoj vůči
člověku. Člověk pro ni nebyl ničím. Bylo jí jedno, zda zahyne celá populace. Byla
absolutně nezávislá na člověku a veškerou svou činnost podřizovala pouze své nej silnější
touze a tou bylo zničení všech tvorů, které vytvořila. V této činnosti nacházela své největší
43
potěšení. Sade nakonec promítnul vlastnosti člověka i do Zákonů, resp. do svých
doporučujících předpisů. Ty totiž byly formulovány tak, aby jednání člověka nekladly
žádná omezení a člověka v jeho jednání naopak podporovaly. To, co je obecně považováno
za zločin, Sade vůbec netrestá. Naopak trestá všechny ctnosti a vlastnosti, které odporují
nebo by mohly být překážkou v jednání svrchovaného člověka.
Sade chce páchaní zla a ničení stanovit za účel světového dění. Člověk by tak bez omezení
mohl páchat i ty nejodpornější zločiny, mstít se každému, komu by chtěl, manipulovat
s druhými a podřizovat je svým nejukrutnějším choutkám. Sade touží po utvoření člověka
bez jakéhokoli omezení a tomu přizpůsobuje vše - zákony i počínání Přírody.
Svrchovanému člověku se díky Sadově fikci dostává takové moci a beztrestnosti, že se
vlastně stává jakousi nejvyšší autoritou.
Ale onoho svrchovaného člověka si Sade vymyslel. Takový člověk totiž překračuje hranice
možného. Skutečná svrchovanost tak, jak o ní Sade a mnozí jiní snili, není možná, je
pouhou fikcí.
44